Pod Pierrovým vedením se dala bojová trojka Lovců kryptidů zase dohromady. Akihiko, Roger a Fahad dostali za úkol zastavit Nanami Hachisuku, jež je jedním z vůdců tajné zločinecké organizace Čtyři hlavy. Svedli boj s jejími lidmi u svatyně Samegawajinja na jihu japonského ostrova Hokkaidó, a Roger se pak vydal Nanami pronásledovat do lesa. Přestože mu pomáhal jeho věrný kamarád Tatz, nepodařilo se mu Nanami skolit, a ona sama jej téměř udusila. Zachránil jej Akihiko, Nanami ho ovšem postřelila. Zuřivý japonský bojovník pokračoval v jejím pronásledování, a při něm se setkal s Haruko Horikawou, která má stejný cíl, jako bojová trojka. Při dobrodružství na střechách města Kikonai byl bohužel Akihiko těžce zraněn. Za bouřky uklouzl na okraji střechy a spadl z výšky několika pater na zem. Odnesla to jeho páteř. Haruko pomohla Rogerovi, Fahadovi a Pierrovi přemístit Akihika do nemocnice, a pak jim vysvětlila, kým vlastně je. Bývala členkou Čtyř hlav, a Nanami Hachisuka je její teta. Haruko se asi po třech letech rozhodla od Čtyř hlav odejít a žila mimo Japonsko, dokud se nedozvěděla, co Nanami zamýšlí. Pierre měl pravdu, opravdu se to týká kryptidů. Roger a Fahad se rozhodli přijmout Haruko jako náhradu za Akihika, a pokračovat v misi. Zraněného Akihika však následující noc navštívil někdo, kdo si myslí, že Pierre sleduje pouze vlastní zájmy. Řekl Akihikovi, že francouzský Lovec kryptidů bojovou trojku zneužil, a že hodlá dosáhnout toho, po čem prahne, přes jejich mrtvoly. Když se ho Akihiko zeptal, s kým měl tu čest, řekl mu ten tajemný spojenec, že se jmenuje Evan Sellers. Vůdce Zasvěcených.
CRYPTID HUNTERS: THE WARRIOR TRIO, ČÁST ŠESTÁ:
Celý svět se točil. Hrobové ticho nahlas řvalo. Fahad měl sucho v ústech. Třásly se mu ruce. Nepřál si tu být, a přesto se sem pořád vracel. Ani netušil, proč. Kdyby měl na vybranou, už nikdy by toto místo nenavštívil. Jenže on na vybranou neměl. Kontrolu nad ním měl jeho mozek, a ten byl stále otřesený. Vždy, když se sem Fahad vrátil, mocně oddechoval a přemáhal se nekřičet. Z hrozivé temnoty, jaká panuje jen uvnitř lidské mysli, se k němu vinula lidská tvář. Byla úsměšná, provokovala ho, a z jejích úst vycházela slova tak ohavná, že Fahada co chvíli nutila sebou švihnout v marné snaze zasáhnout ji pěstí. Chvíli mluvila ta tvář arabsky, jindy portugalsky, pak zase anglicky. Slova a věty, jež Fahadovi neustále opakovala, říkala hlasem jeho vlastních rodičů a ostatních vesničanů, mezi kterými strávil prvních třináct let svého života. Připomínala mu osud jeho jediné kamarádky, na kterou se lidé z vesnice snesli a brutálně ji zabili. Vysmívala se mu, že od vlastní rodiny, která ho zamítla, utekl. A pak, když k němu mluvila portugalsky, ospravedlňovala své zabíjení stovek a stovek nevinných. Kdykoliv, kdy Fahad vkročil do říše snů, setkával se s Ramónem Costou. Vrah z Rio de Janeira jej nenechal v klidu spát. Existoval v jeho hlavě, a nedal se zničit. Fahad sebou začal škubat. Nechtěl už ho vidět, nechtěl poslouchat jeho ohyzdné nadávky, jaké jsou schopni vymyslet jen ti nejzkaženější lidé. Nemohl, než vykřiknout, aby se té noční můry zbavil. Přitom zasáhl do ramene svého kolegu, jenž seděl po jeho levici. "Fahade, seš v pohodě?" ozval se Rogerův hlas. Konečně známka, že Fahad vnímal realitu. Několikrát nahlas vydechl a utřel si pot z čela. Spěšně na Rogera pohlédl a skoro nesrozumitelně zamumlal: "Zdálo se mi něco strašného." "Byl to jenom sen," řekl Roger, "taky je mám strašné. Ale jedno je na nich dobré - že vždycky mají konec." "Jo, jenže je škoda, že to je z jejich plusů tak všechno," odpověděl Fahad. Sáhl po skleničce a nalil do ní coca-colu z půllitrové láhve. Bylo mu horko a musel se napít. Oba muži a jejich nová známost z Japonska seděli v boeingu 787-9 společnosti Japan Airlines a mířili z města Hakodate na ostrově Hokkaidó někam na jihozápad. Momentálně se nacházeli nad Jihočínským mořem. Fahad usrkl trochu coly a pohlédl ven z okna. Vodní hladina se krásně třpytila, jak na ní dopadal sluneční svit. Něco takového už nedávno viděl. Ano, tehdy, když s agentkami Kentovou a Lyonsovou mířil ze Špicberků do Rio de Janeira. Bylo to předtím, než se setkal s mužem, který jím svým chováním naprosto otřásl. Zase se mu přitížilo. "Budu muset jít na záchod," řekl Fahad a přejel si rukou po břiše. "Hele, pytlíky na zvracení jsou tady," řekl s úsměvem Roger a sáhl do síťky na zadku sedadla před Fahadem. "Ne, já... není mi blbě od žaludku. Jenom se potřebuju zchladit vodou," řekl na to Fahad. "No, kdyby ti nebylo blbě od břicha, nepřejíždíš si po něm rukou. Něco s tebou hází, co? Z něčeho je ti špatně. Vrací se ti to ve snech," reagoval na jeho slova Roger. Pak ponořil své prsty do špenátové svačinky, kterou před pár minutami dostal od letušky. "Příbor, kámo, ne?" pousmál se Fahad a ukázal prstem na plastovou vidličku a nožíček, které Roger položil vedle krabičky s jídlem. Do špenátu zanořoval své prsty a pak je olizoval. Že jedl nikoliv podle zvyklostí si uvědomil až teď. "Páni," řekl tiše a olízl si rty, "já fakt žil v izolaci strašně dlouho." "To vidím, Rogere. Kde si vůbec budeš mýt ruce? Když půjdeš dozadu na záchod, obarvíš špenátem kliku. Dveře jsou bílé, uchytí se tam otisky tvých prstů..." škádlil ho Fahad. Roger sáhl po ubrousku a prsty si utřel. "No fajn, začnu používat příbor," sykl naštvaně. "Kdyby tu byl Akihiko, v jednom kuse by tě nazýval zemědělcem," pokračoval ve škádlení Fahad, "jak jsi mohl být tak izolovaný? Říkal jsi, že ses staral o slepice. Pečovatelů o ně nemají v Srbsku dost?" Roger se kousl do rtu. Nechtěl o svém životě v Srbsku mluvit. "Jenže tu Akihiko tu není," bránil se. Oba se krátce podívali na jeho náhradu. Haruko seděla u protějšího okna, ale ve stejné řadě. Mezi nimi se rozvaloval neskutečně se potící a nepříjemně páchnoucí Japonec, jeho dítě, které nedokázalo vydržet deset vteřin na jednom místě a pořád lezlo po svém sedadle, a vedle Rogera byla posazena starší Evropanka, asi tak šedesátiletá. Neustále měla černé brýle, ale z výrazu, který dávala dohromady svým nosem a ústy, dávala najevo, že jí očividně nebylo dobře z toho, jak Roger pojídal svůj špenát. "Co se děje v tom tvém snu?" zeptal se Roger Fahada a konečně zabořil do špenátu vidličku. Trochu to přehnal, a část stolečku obarvil dozelena. Nemotorně hned začal hledat další ubrousky. "Konfrontuju v něm jednoho vraha," řekl vážně Fahad, "musel jsem ho zabít krátce předtím, než jsme se dali na tenhle stint. Byl to nenávistný člověk, přesně takový, který ubližoval ostatním jen proto, že patřili do určité skupiny lidí. Chápeš, co myslím, že jo?" "Jo, chápu to moc dobře," odpověděl Roger, "kde se vůbec takoví lidi berou? V téhle době..." "Ne všude je to v pohodě. Byl jsem poslán do Ria, kde ten chlápek žil a zabíjel. A Rio má největší počet vražd lidí s menšinovou orientací. Bují tam tahle nenávist..." odpověděl Fahad. "V tom snu máš problém ho zabít nebo spíš ohrožuje on tebe?" zeptal se Roger. Jejich rozhovor byl náhle zcela seriózní. Ostatně nebylo mnoho lidí, kteří dělali jejich práci. Byli to přátelé a kolegové, a chápali každý ždibet toho, s čím se ten druhý musel potýkat. "Vysmívá se mi. Reprezentuje spoustu lidí, kteří mi ubližovali, když jsem byl teenager. Snad ho i těší, že jsem se tak dlouho rozmýšlel, než jsem ho střelil. Směje se mé nerozhodnosti, dělá si legraci z mého života," řekl Fahad. "Ale úkol jsi splnil. Zabil jsi ho, a tím jsi zachránil spoustu lidí, kteří by mohli být jeho dalšími oběťmi," řekl Roger. "Jo, jenže jsem tak přidal dalšího člověka na svůj seznam zavražděných," reagoval na to Fahad. Roger svačinu nechal. Nějak ho přešla chuť, když se najednou bavili o tak děsných věcech. "Víš, často o tom chlapovi, Costovi, přemýšlím, a říkám si, jaká nenávistná zrůda se z něj stala. Snažil jsem se ho pochopit, než jsem ho zastřelil. A říkám si... měl jsem ho nechat žít a umožnit mu, aby se třeba ve vězení napravil? Anebo měl zemřít? Když si představím, že by šel po mé rodině, po Harveym a po holkách... Nemohl bych se přece tak dlouho rozhodovat, zda zmáčknout spoušť pistole či ne. Musel bych jednat, a to rychle. Jenže v tu chvíli, kdy jsem jednat měl, jsem se nedokázal rozhodnout. A právě to se mi pořád vrací," mluvil dál Fahad. "Naše práce nikdy nebyla lehká. A to, co se stalo minulý rok, nám vůbec nepomohlo. Předtím jsme zabíjeli, protože jsme tím chránili životy ostatních. Minulý podzim jsme zabíjeli, protože nás to pod vlivem nějakého pitomého séra bavilo. To se dá těžko unést..." zamyslel se Roger. "Taky mám sny, které se mi pořád vrací," pokračoval, "vůbec nejsou pěkné - jsou krvavé, a já taky při probuzení z nich nahlas řvu, celý zpocený a vyděšený. Nemůžu se těch nočních můr zbavit. Každou noc vidím lidi umírat. Vidím svou ruku, jak drží zakrvácený nůž. Probouzím se, když na mě stříká jejich krev." Zavrtěl hlavou, zavřel oči a vydechl. "Přenáším se v těch snech do ulic Charlotte Amalie, do Hasseltu, do Sao Paula... Zdá se mi o lidech, co jsme tam hromadně povraždili," doplnil se. Během následného ticha oba přejeli očima po té paní, co seděla nalevo od nich. Vypadala ještě víc znechuceně. Krčila obočí nad svými slunečními brýlemi, a bylo poznat, že koutkem oka ty dva podivné muže pozorovala. Roger se k ní natočil. "Promiňte, jestli vám to dělá špatně, já ten špenát z okraje vašeho stolíku utřu," řekl s vyšším tónem hlasu. Paní neměla pro jeho humor pochopení, prudce se zvedla a vydala se na záď paluby. "Obávám se, že teď si asi obličej nezchladíš, Fahade," pousmál se Roger. Nato zpod sedadla vylezl Tatz, skočil svému nejlepšímu lidskému příteli do klína a okamžitě zabořil svůj hrubý jazýček do jeho špenátové svačiny. "Hej, co takhle se naučit slušnému chování?!" vykřikl na něj Roger. Pohledy, které získal od některých spolucestujících, značily spíše to, že by se mu měl naučit právě on. Lidé se nad slovy bývalých Lovců kryptidů pozastavovali více, než nad podivným černosrstým kočkočervem se zadní polovinou těla nápadně připomínající tělo tlustého hada. Trvalo ještě nějakou tu hodinu, než boeing přistál v Bangkoku, hlavním městě Thajska. Z tamního letiště se Haruko, Fahad, Roger a Tatz s těžkými, narvanými batohy vydali na špinavou autobusovou zastávku, nechali se trochu spálit tropickým sluníčkem a pak se autobusem vydali do města Suphan Buri v centru země.
Zajímal je trh kousek od náměstí, už z dálky na pohled špinavějšího, než byla ta autobusová zastávka v Bangkoku. "Nanami neloví kryptidy, jako kdysi vy," řekla jim při pochodu k tržišti Haruko, "chce ale jejich krev, peří, šupiny, zkrátka cokoliv, co se dá rozebrat, dát pod mikroskop, a z čeho se dá získat jejich DNA. Proto těla těch vzácných, často vědou ještě nepopsaných zvířat, která se jí a jejím lidem dostanou do rukou, končí na místech, jako je toto, když už z nich odebrali dost materiálu a nepotřebují je. Useknuté končetiny, drápy, rohy nebo vysušená odloupnutá očka zabitých zvířat se dají vždycky levně prodat." "Nepřekvapuje mě, že v téhle části světa se daří obchodu s těly nebo částmi těl kryptidů," poznamenal Fahad. "Některé lidi, co ta těla odkoupí, zajímá, že patří mýtickým zvířatům. Jiné to nezajímá vůbec, a prodávají je stejně jako těla zvířat, která nejsou kryptidy. Všechno je to prostě bushmeat, jakékoliv maso se dá uvařit, z kůže jakéhokoliv plaza se dá vyrobit kabelka... tak proč to prostě neprodat, že?" řekla Haruko. Dorazili k jednomu stánku, a Haruko své dva kolegy upozornila, aby dávali pozor. Začal se jí věnovat obyčejný, nikterak podezřele působící prodavač. "Máte tu něco vzácného?" zeptala se Haruko. "Vzácného? Ne, já vzácné neprodávám," usmál se prodavač. Haruko ukázala na vysušenou, možná dokonce mumifikovanou ručku s pěti prsty napravo od prodavačovy vlastní ruky. "To opice," odpověděl, "tæ̀ mị̀chı̀ xurạngxutạng!" "Jistě," usmála se Haruko, "a za kolik ji prodáte?" "Cĕd," odpověděl prodavač a zdvihl sedm prstů. Haruko zaplatila a ručku od něj koupila. "Tohle doufám není náš oběd," řekl Roger se zdviženým čelem. "Klasický naree pon," řekla Haruko, "jeden celistvý exemplář se nachází v chrámu v Bangkoku a je považovaný za svatého. Tady těla těch zvířat prodávají, jako by nic. Neznalým klidně namluví, že jsou to ruce malých gibonů, a ti jim to uvěří." "Naree pon," zamyslel se Fahad, "nemá to být taková dvounohá opice, co hází na lidi kameny?" Haruko vytáhla z batohu zařízení na snímání otisků prstů. Jakmile byla s Rogerem a Fahadem v dostatečné vzdálenosti od tržiště, ozářila ručku primáta modrým světlem z přístroje. Databáze v přístroji ukázala, že na končetinu sáhli tři lidé. Ona, Kittibun Rattanakosin, který jí končetinu prodal, a muž jménem Gerard Baffier. Na otázku, kdo měl být ten poslední, jehož otisky se na končetině držely po nejdelší dobu, odpověděla Haruko, že jde o člena Čtyř hlav a bývalého vojáka z francouzského 1er Régiment de Parachutistes d'Infanterie de Marine. "To je jen další důkaz, že jsou teď tady," dodala Haruko. Ze Suphan Buri se dalším autobusem vydali do Národního parku Erawan, oblečeni jako turisté. V hlubinách tohoto chráněného rozsáhlého území měli operovat členové Čtyř hlav pátrající právě po bizarních vyhublých primátech. Když se Roger, Fahad a Haruko prodírali deštným lesem, zaujalo je táhlé pištění. "To jsou oni. Takhle se ozývá naree pon," řekla Haruko, "je to jeho varovné volání." "Hele, nevíš ty o těch zvířatech nějak moc?" zeptal se jí Fahad. "Pouštěla jsem si jejich záznam na jedné ze stránek Čtyř hlav," odpověděla Haruko, "přihlásila jsem se do ní ještě předtím, než jsme opustili Japonsko. Klasika. Přihlásíš se na účet na webovkách bazaru, o kterém nikdo neví, koupíš nějaký produkt, a otevřou se ti soubory určené pouze pro členy Čtyř hlav. Na to, jak velká a nebezpečná tato organizace je, má jednu slabinu - příliš mnoho fake stránek, příliš málo lehce zapamatovatelných hesel. Asi tři stovky jich mám pořád uložených ve starém mobilu." "Takhle se to běžně dělá," pokýval hlavou Roger. Otočil se za sebe. Chtěl zase napomenout Tatze, kterého nechal po lesní půdě kráčet samotného, že jde moc pozadu. Jenže Tatz tu najednou nebyl. "Tatzi?! Kam ses zas schoval, ty darebáku?!" řekl polohlasitě Roger. Odhrnul křoviska, a zaregistroval pistoli, která se odtamtud přiblížila k jeho obličeji. Okamžitě jejího nositele praštil do ruky, a pokusil se mu z ní zbraň vyrvat. Náhlý souboj přilákal Fahada a Haruko. Jak se ukázalo, na místě byl pouze jeden útočník, a oni byli v přesile. Zatímco jej Roger srážel k zemi, skočil na něj Fahad, oběma rukama chytil jeho krk a stiskl mu ohryzek. Útočník se zajíkal. Roger pohlédl na pistoli, o kterou muže konečně připravil. Byla to uspávačka. "Lidi, mám pocit, že jsme udělali chybu," poznamenal bývalý kanadský agent, "tohle bude asi jeden ze strážců parku." Muž rozhodně nepůsobil nějak nebezpečně. A když se z křovin na opačné straně lesní cesty vynořil Tatz, otřepávaje ze své srsti bláto, bylo již jasné, že chlapík kočkočervovi nemohl ublížit. Jakmile jej však Roger a Fahad pustili, vypadal dost podrážděně. "Khuṇ pĕn khæ̀ nạkth̀xngtheī̀yw!" zašeptal. "Považuje nás jen za turisty," přeložila jeho slova Fahadovi a Rogerovi Haruko. "Khuṇ mā thả xarị thī̀ nī̀? Nī̀ pĕn phụ̄̂nthī̀ t̂xng h̄̂ām," pokračoval strážce. "Prý tu nemáme, co dělat. Do téhle části parku návštěvníci nesmí," překládala dál Haruko, a pak se natočila ke strážci, "reā kảlạng lị̀ tām khn«deīyw kạb khuṇ." "Vy... jste ti lidé z WWF?" zeptal se zmateně muž. "Ne, k žádné společnosti nepatříme. Pátráme ale po lidech, kteří tady zabíjejí primáty. Dost vzácné primáty," odpověděl Fahad. Strážce byl pořád zmatený, ale vycítil, že tito lidé mohli být ve skutečnosti spojenci. Představil se jim jako Chatri Thongkham. Údajně již několik dnů sledoval pytláky tábořící v hlubinách národního parku. Byli tu nelegálně, ale on nemohl přesvědčit vedení parku, aby sem vyslalo víc lidí. Prý mu bylo řečeno, aby nejdříve někoho chytil a pak na něj zavolal policii - jedině tak by se prý dalo dokázat, že neměl o samotě v děsivých hlubinách džungle vidiny. "Můžete nám věřit, nechceme vám nijak ublížit, a rozhodně nepatříme k těm pytlákům. Ti jsou pěkně nebezpeční, a my jsme tu proto, abychom je zastavili," řekl Chatrimu Roger. Zvedl ze země Tatzelwurma, položil ho na své levé rameno, kočkočerv zaryl drápky do Rogerova trička, a pokračovali v cestě lesem. Chatri, byť stále nesvůj, se pomalinku začal osmělovat a ukázal svým novým spolupracovníkům cestu k pytláckému táboru. Ten tvořilo jen šest stanů, a v jejich blízkosti se nacházeli tři lidé. Dva z nich byli Thajci, ten další byl vousatý, zrzavý Francouz. "To je Baffier," zašeptala Haruko zpoza houštin. "Mají tam v kleci nějakou potvoru. Koukněte nalevo od toho tmavě zeleného stanu, asi tak dvacet cenťáků od Baffierova zadku," řekl Roger, a z pouzdra na opasku vytáhl dalekohled. "Vypadá to jako vyhublá opice. Mohl by to být naree pon," dodal. "Fajn, takže co teď?" zeptal se Fahad. "Zničíme tábor, osvobodíme zvíře, případně zvířata, je-li jich tam víc... a vyslechneme Baffiera," odpověděl Roger. "Možná by to chtělo naplánovat útok ještě přesněji," ozvala se Haruko. "Co takhle poslat jednoho z nás, aby se k těm stanům přiblížil, a sejmul nejdřív ty dva chlapy? Stojí kousek od sebe, koukněte. Pijou nějakou limonádu nebo co. Jeden z nás je strhne k zemi a ostatní zaútočí na Baffiera," navrhl Fahad. "Všichni najednou? Blbost. Jeden strhne ty dva Thajce, další půjde po Baffierovi, a jeden zůstane v záloze," vyjádřila se Haruko. "A co já?" zeptal se nesměle Chatri. "Ty střež rezervaci," odpověděla Haruko. "Toto je můj úkol," zašeptal naštvaně Chatri a rukou zamířil na tábor. "Ono jich přijde ještě víc," pokýval hlavou Roger a pousmál se, "v šesti stanech určitě nežijou jenom tři lidi. Umíš giboní volání?" Chatri pokynul. "Jestli přijde víc lidí, začne jeden giboní samec oznamovat, že tohle je jeho teritorium. A teď se rozdělme, dokud je jich tu furt málo," pokračoval Roger. Sám si vybral ty dva Thajce. Fahad obešel tábor oklikou, a pak se pomalu plížil k Baffierovi. Tentokrát se to zdálo být lepší, než u Kikonai. Tentokrát měli lepší plán. A mohli za to děkovat Haruko.
"Kdy budu moct zase chodit?" zeptal se Akihiko, oči namířené ke stropu. Ani se na doktora Fujitu, který s ním vedl dlouhou debatu, nepodíval. "Říkám vám, že zranění na páteři jsou příliš vážná," zněla doktorova odpověď, "shibaraku jikan ga kakarimasu." "Můžete mi aspoň z rukou oddělat tyhle proklatý dráty?!" zavrčel Akihiko a naštvaně zatřepal celým postrojem, za který byly jeho končetiny zavěšeny. "Obávám se, že to takto bude muset zůstat. Nejste v kondici na to, abyste se mohl volně pohybovat," odpověděl Fujito, "zvlášť, když se očividně nedokážete ovládat. Už jsem vám stokrát říkal, Akihiko-san, abyste se přestal takto namáhat!" "Celý život jsem byl volný, a teď jsem najednou připoutaný k pár blbým sloupům, co mi stojí u postele," řekl skrze zuby Akihiko, "nemůžete mě vinit z toho, že se z nich chci dostat." "Udělejte to, a nejspíš ještě zhoršíte svůj zdravotní stav. Musíte se uklidnit," řekl mu doktor. Tu poslední větu pronesl dost rázně. Byl už z celé té diskuse unavený. Mluvil s Akihikem bezmála půl hodiny. Měl na starost něco důležitějšího, řekl Akihikovi něco o operaci, kterou měl brzy provádět, a práskl s dveřmi. Akihiko zase osaměl. Byly asi tři odpoledne, slunce se již hodnou chvíli sklánělo k západu, a jeho světlo tak pronikalo oknem do místnosti. Vylezlo zpoza kupovitých, bílých mraků, a pozdravilo Akihika přímým úderem do očí. Akihiko zase zavrčel, jako zraněný vlk. Nechtělo se mu udržovat teď oči zavřené. S neskutečnou vervou, jako pravý cholerik, řval po zdravotní sestře. Jedna z nich nakonec přišla, ani se na něj nepodívala, šlehla se žaluziemi, a pak zase odešla. Akihiko byl při vědomí necelých čtrnáct hodin, od Sellersovy návštěvy již neusnul. Za tu dobu ho začali všichni pracovníci tohoto oddělení nenávidět. Nedalo se to s ním vydržet, neuměl se chovat. V tuto chvíli se mu však již zdálo, že si vyřval hlasivky, a tak se pokusil o uklidnění. Znovu pomyslel na to, co mu na Sibiři řekl Michil. "Čím víc se dokážeš ovládat, čím větší máš nad sebou kontrolu, tím je to lepší." Nebyla to snad pravda? Když Akihiko přijal tu hrůznou pravdu, že měl strávit celé týdny v tomto nemocničním pokoji a pak z něj vyjet pouze na vozíku, a když se zhluboka nadechl a vydechl, a celé to několikrát zopakoval, bylo mu lépe. Co se teď dalo dělat? Ovšem slova tajemného návštěvníka se mu neustále přehrávala v hlavě. Nemohl tu jen tak ležet a čekat, až se mu zahojí páteř. Opravdu byl přesvědčen, že Fahad a Roger byli v nebezpečí. Jako by mu snad někdo četl myšlenky, vkročila teď do pokoje další zdravotní sestra, trochu se lišící od těch ostatních. Už na první pohled šlo poznat, že to nebyla Japonka, nýbrž Číňanka. Mluvila však plynnou japonštinou. "Kore wa anata no tamedesu, sā," řekla mu a přiložila mu k uchu mobilní telefon. Umístila mu ho pod ušní boltec tak, aby nesklouzl po polštáři. Pozdrav, který se Akihikovi z mobilu dostal, byl dosti hlasitý, takže neměl problém jej uslyšet. "Ī denwa o," usmála se na Akihika, a zase zmizela. "Prý jsi jako na trní," ozvalo se z telefonu. Opět ten Angličan, Evan Sellers. "Byl jsem i akčnější," řekl na to Akihiko. "Není třeba na všechno rezignovat. Říkal jsem ti, že tě budu dál informovat o Leroyových činech a o nebezpečích, kterým vystavil tvé přátele. Myslím, že je na čase sdělit ti víc. I z nemocničního pokoje budeš moci pokračovat v boji," rozpovídal se Sellers. Poté, co opustil Kikonaicho Kokuminkenkohoken, zamířil do Tokia, a právě seděl ve stejném baru, kde Akihiko pár nocí zpátky zmlátil drzého opilce a barmanku. Od ní si nechával nalít umeshu, japonské švestkové víno. Příjemně se na něj usmívala, byť měla zafáčovaný nos. "Akorát se trochu ovládej," řekl s úsměvem do telefonu, "kam člověk jde, tam vidí důsledky tvojí nestability." Víno do sebe chrstnul. "Co teda víš?" zeptal se Akihiko. "Pierre Leroy si prošel mnoha těžkostmi, tak jako vy ostatní, a též v nedávné době. Ale na rozdíl od vás taky získal obrovskou moc. A ta ho rychle začíná sžírat. V té technologicky vyspělé základně na Špicberkách teď provádí výzkum kappy, se kterým jsi se setkal ve svatyni. Data, která získává, používá ve svém vlastním výzkumu. Je to dost sebestředný člověk, a nedávno si umanul, že prostě bude tím, kým chtěl vždycky být. Všechna zodpovědnost šla stranou, a ne že by jí předtím měl hodně. Sám přece víš, co prováděl, když byl nestabilní - já bych řekl, že byl vlastně dokonce destruktivnější, než ty. Teď si hraje na zoologa, a horlivě popisuje kryptidy jednoho za druhým. Poslat vás do boje proti Čtyřem hlavám je pro něj dosti výhodné - neriskuje svůj krk. Všechna zvířata, která zachráníte, půjdou k němu. Do jeho klecí, do jeho základny. A on si bude vydělávat vědeckými pracemi, zatímco vy... vy riskujete životy jen pro dobrou věc. Jen proto, že cítíte, že těm zvířatům se nesmí ubližovat. Jen proto, že Čtyři hlavy s nimi dělají něco špatného. Leroy vás prostě zneužívá, a nezáleží mu na vašich životech," sdělil mu Sellers. "Toho už jsem si všiml," zasyčel na posteli Akihiko, "zní to jak pravý příběh Lovců kryptidů, když se na ně nedíváš přes růžový brýle. Příběh sebestředných grázlů s vlastními, nebezpečnými zájmy." "Pánové Neill a Ghazalli jsou momentálně v Thajsku. Jsou posláni do většího nebezpečí, než v Kikonai. Mají za to, že uprostřed národního parku pytlačí pár lidí pracujících pro Čtyři hlavy. Ti lidé odchytávají vzácné primáty pro Nanami Hachisuku. Nemají být nějak zvlášť nebezpeční. Co Pierre Leroy vašim přátelům zatajil je to, že ten národní park je lidmi ze Čtyř hlav úplně přeplněný. Ne, že by je posílal do pasti, to ne. On jim prostě zatajil, jak velké to nebezpečí je, aby na to kývli a cítili se neohroženě. Aby tam Čtyři hlavy porazili, potřebovali by armádu. V nějaké trojici s jistou Japonkou, jež má velmi stinnou stránku... nemají šanci. Ale co, Leroy chce zkoumat toho vzácného primáta, tak proč neriskovat získat jej v kleci od pytláků, co si dali práci s jeho chytáním, rukama bývalých přátel, kteří mu pořád věří?" pověděl mu víc Sellers. Pak vytáhl z kapsy svých kalhot nějaký ovladač se satelitní konekcí. "Koukni se na tohle," řekl, a zmáčkl na ovladači tlačítko. Ze strany mobilu na Akihikově polštáři vyšlo několik světle modrých paprsků, a rázem se na stropě objevil hologramový seznam všech lidí, jež měli v táboře pytláků v Národním parku Erawan být. "To je dost lidí," řekl Akihiko, "ani já bych si netroufal jít po všech najednou." Na chvíli se odmlčel. "Víš, co můžeš udělat?" zeptal se Sellers, a zase do sebe v baru chrstl víno. "Můžeš jim zavolat," odpověděl pak na svou otázku, "normálně vytočíš jejich čísla hlasovým příkazem. Ten mobil tě bude poslouchat. Mí lidé jsou ti stále nablízku, a je možné, že já za tebou zase dříve či později zavítám. A donesu ti další technologie, s jejichž pomocí budeš moci své přátele chránit." Znělo to dobře. Akihiko neměl důvod, proč by tomuto záhadnému Angličanovi nevěřil. Připadal si teď mnohem lépe informovaný, a vážně se začal strachovat, že Roger a Fahad to bez jeho zásahu brzy šeredně odnesou.
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat