Přežila svou smrt, aby se stala monstrem. A hrdinkou pro ty, kteří se nemohou bránit. Nadějí pro mlčenlivé obyvatele Amazonie. Démonem pro ty, jež jim hodlají ubližovat... Démon Curupira je v pořadí třetím desetidílným příběhem, který navazuje na předchozí čtyři série Lovců kryptidů. Zrodil se v mé hlavě již před rokem a půl, na samém začátku roku 2020, krátce předtím, než Curupira a její mazlíček kompsognátek Lil zahynuli v kapitole Ztracené zítřky ze 4. řady příběhu. Milá, jemná, naivní ochránkyně všech obyvatel Amazonského deštného pralesa, poprvé představená v epizodě Ráj neodinosaurů ze série třetí, však neměla zůstat mrtvá navždy. Stejně jako v případě některých dalších postav, které ve 4. sérii zahynuly, měla se nakonec vrátit zpět v příběhu Poslední vzdor, jenž dlouhou ságu o invazi Shai'ri zakončil. A právě v případě Curupiry směřovalo vše k tomuto desetidílnému příběhu. Když jsme se s Curupirou shledali naposledy, nedokázala se po návratu z mrtvých se vzpomínkami na svůj konec vyrovnat. Toto je příběh o tom, čím se stala. Příběh o naplnění osudu tvora, který si nikdy nezasloužil takové ublížení. Je to příběh o démonovi z brazilského folklóru, jenž je stokrát krvelačnější, než si kdo dokázal představit. Chtějí jí vzít domov. A budou se zmítat v krvi.
DÉMON CURUPIRA, ČÁST PRVNÍ:
"Znáš ten pocit, kdy se začne všechno hroutit? Kdy se tvé sny začnou bortit, a mizí v temnotě? A kdy ta nicotná temnota pohltí tvou mysl? Sváže tě, až je ti do breku, a chce se ti řvát, ale nejde to? Ten pocit, kdy končíš? Jestli ne, nemáš ani cenu. Každý by to měl zažít. Každý by si měl uvědomit, čeho jsou schopní. Že jediná věc, co umí, je bořit, ničit, zabíjet. Změnili mě. Navždy. Nejsem stejná, jako dřív. A užívám si toho každou vteřinu."
Hustou pralesní vegetací projela mačeta. Přetrhla několik lián a větví s dlouhými trny, jež nemotorně dopadly na tlející lesní hrabanku. Mačeta sebou házela ze strany na stranu, a vysekávala svému nositeli cestu v neprostupném terénu. Těžce oddechoval, co chvíli navlhlým kapesníkem utíral proudy potu ze svého čela, a s nadávkami se pomalu sunul vpřed. Pralesem procházel člověk. Jmenoval se Duarte Ribeiro, a byl to lovec. Na cestě byl už několik dlouhých hodin. Během té doby se ani nepodíval na své poničené hodinky s otrhaným řetízkem, které se pevně držely jeho mohutné ruky. Pozdně odpolední slunce, prosvítající korunami obrovských, třicetimetrových vlnovců pětimužných, mu však dávalo dobrou představu o čase. Vesničku Uarini, ze které pocházel, opustil s východem slunce. Od té doby se téměř nezastavil. Byl hnán touhou najít uprostřed této bujné, nepřátelské džungle jistého tvora. Tvora tajemného, známého jen hrstce lidí, kterým se poštěstilo jej letmo zahlédnout. Někteří si mysleli, že žil pouze v legendách. Jiní jej považovali za tvora skutečného, jen vědou nepopsaného. Ať si o něm myslel každý, co chtěl, Duarte byl jedním z těch, jež v něj věřili. Stejně jako ostatní lovci z Uarini, se kterými předešlého večera uzavřel sázku. Jak se tak pachtil horkým pralesem, a snažil se překonat blížící se pocit upadání do mdlob, vzpomínal na velkou schůzi chlapů z vesnice v Churrascaria da Euzi. Za vůně grilovaného krůtího masa popíjel se svými přáteli cachaçu a o tajemném obyvateli deštného lesa s nimi rozmlouval. Mezi jeho kamarády se našli tací, kteří lovili místní divoká zvířata, dokonce ilegálně, už dvacet, pětadvacet roků. Duarte byl z jejich pohledu nováček, jenž proháněním lesních opeřenců, šupináčů a chlupáčů strávil necelých deset let. Když jeden z lovců, Francisco, začal hovořit o jakémsi kryptidovi zvaném kida harara, a vyřkl, že jeden z jeho známých ho údajně zahlédl při kácení stromů západně od vesnice, chytil se Duarte jeho slov a slíbil, že to zvíře zastřelí. Většina lovců se mu vysmívala. I ti, kteří nepochybovali o existenci kida harara, považovali svého pětatřicetiletého kolegu za příliš zdravotně indisponovaného, aby vůbec vydržel pochod deštným lesem, možná delší než den. Ale Francisco mu slíbil, že mu dá pět set brazilských realů, tolik co sto amerických dolarů, pokud záhadné zvíře opravdu uloví a donese jeho tělo nebo alespoň jeho část do vesnice. Přidalo se i pár dalších chlapů, a Duarte měl rázem slíbenu tučnou částku, za kterou stálo bojovat. Od té doby, co opustil amazonské doly, kde si podlomil zdraví pitím kontaminované vody, a jen taktak se s dlouhým seznamem léků, jež musel denně požívat, dostal z nemocnice, potřeboval nutně peníze. Myšlenky na odměnu, ale i na výsměch takzvaných přátel, kteří k němu nechovali takový respekt jako Francisco, jej motivovaly kráčet kupředu. Dorazil k rychle tekoucímu potoku, jednomu z mnoha skrytých lesních přítoků řeky Uarini, vlévající se dále na východ do mocné Amazonky. Drže se nízkých větví stromů a keřů, sklouzl pomalu k vodě, zabořiv své terénní boty do štěrku, a vodou si omyl obličej. Vystrašil u toku pár zelených leguánů, až dosud se vyhřívajících na břehu. Oba velcí ještěři skočili do vody a ponořili se. Byli prvními zvířaty, které si od počátku té štreky Duarte pořádně prohlédl. A kida harara se ani v nejmenším nepodobali. To zvíře mělo mít hustou srst, mělo kráčet po čtyřech, a mělo být vybaveno obrovskými drápy. Je vůbec šance, že opravdu žije? Že není vymyšlené? Únava s sebou začala přinášet pochyby. Ale břeh potoka se pro zoufalého lovce ukázal být více než vítanou zastávkou. Byl posetý stopami! "Meu Deus," zašeptal si pro sebe Duarte, jakmile si všiml velkých, zjevně čerstvých zvířecích stop necelých šest metrů od své levice. Jeho zrak se upnul na široké šlépěje, jež po sobě musely zanechat rozložité zadní tlapy něčeho pořádně velkého. Prstní klouby a drápy předních končetin po sobě ve štěrku zanechávaly stopy mnohem menší. Před pár hodinami tudy šel obří lenochod! Přišel se napít, pak se procházel po břehu, kráčel proti proudu potoka, a jak se Duarte brzy dozvěděl, v určitou chvíli potok přebrodil a zmizel v ještě hustším lese na druhé straně. Lovec se škodolibě zasmál, v mělčině potokem doslova proskákal, a po hlavě se vrhl do vegetace. Mačetou si razil cestu lesem ještě divočeji, než předtím. Kráčel takřka neopatrně, a ani mu nevadilo, že vyprovokoval svačinu trávícího křovináře sametového, jenž po jeho nohou učinil hrůzostrašný výpad. Duarte byl přesvědčen, že kida harara se nachází někde poblíž. A nemýlil se. Za pár desítek minut uslyšel tlumené bučení. Zatajil se mu dech. V křovinách se ze strany na stranu, jako kolébka, houpalo chlupaté zvíře. Nebyl to dospělý kida harara, ale zřejmě jeho mládě. Na pár vteřin se z vegetace vysunulo. Na výšku neměřilo ani metr, a bylo tak pro lovce ideálním cílem. Přinese-li mrtvolu mláděte přežívajícího pozemního lenochoda, skrývajícího se v těchto lesích po desítky tisíc let, do vesnice, získá nejen slíbenou odměnu, ale možná se zpráva o jeho úlovku zanese i někam, kde by mohl získat lepší zaměstnání. Anebo ne? Mysl pětatřicetiletého Brazilce byla náhle plná snů. Tento moment mohl změnit vše. Jeho život už nemusí být takový, jakým býval. Sňal ze zad pušku a na kida harara ji namířil. Ignoroval ohavného klíšťáka, který se právě zakousl hluboko do jeho ruky. Nevnímal několik vojáků mravenců legionářů, jež mu vlezli do kalhot a začali ho štípat do kůže. Zklidnil se, položil prst na kohoutek, přivřel jedno oko, a zamířil tam, kde měl mít mladý pozemní lenochod srdce. Pak se náhle ozvalo zapískání. Hlasité, nepříjemné, kousek od lovcova ucha. Duarte se tak polekal, že se div nesklátil na zem. Kida harara si ho všimnul, zrovna jako uslyšel varovné volání jednoho ze svých zvířecích spojenců, a překvapivě rychle zmizel v hlubinách lesa. Duarte zařval naštváním. Nedokázal tomu uvěřit.
Svýma velkýma, po úleku stále vyboulenýma očima pohlédl nalevo, na nízkou větev mladé, jen několikaleté juvie ztepilé. Mezi zelenými listy se cosi mrsklo. Musel to být ten tvor, který na pozemního lenochoda zapískal, a varoval jej před útočníkem. Duarte po něm přejel očima. Byl zelený, štíhlý, jako ještěrka, ale měl jaksi příliš krátké přední končetiny. Vypadal jako... jako dinosaurus. Znovu zapískal, a seskočil z větve přímo na Duarteho rameno. Ostrými zoubky ho štípl do krku. Tentokrát se již lovec nedokázal udržet na nohou. Spadl na zem, a kroutil se jako vyšinutec, zatímco mu z krku stékala krev. Malý zelený netvor ho nepřestával klovat. Duartemu se nakonec podařilo zasáhnout jej pažbou své pušky. Šupinatý dinosauřík se přestal hýbat. Duarte vyděšeně oddechoval a mnul si poraněnou kůži na krku. Při pohledu na zkrvavenou tlamu zvířete se mu stahovalo břicho. Prudce se postavil, opíraje se o kmen vzrostlé eugénie, a zaklel. "Monstro hediondo! Seu demônio! Você arruinou tudo!" vykřikl. Znovu se zalkl, když se v křovinách opět cosi pohnulo. Působilo to velikánsky, a hrozivě. Nebyl to však další pozemní lenochod. Křoviska se rychlostí blesku rozhrnula, a na upoceného lovce se zadívala zvláštní tvář. Patřila tvorovi, který vypadal jako člověk. Duarte na něj hleděl s údivem. Jak se tady tak náhle objevil? Vypadal jako lidská žena. Bledá blondýna, s dlouhými, zlatými vlasy. Pomalu se k němu začala blížit. Duarte nevěděl, co říci. Nedokázal pochopit, jak se tu náhle objevila. Byla oděná v listí, protkaném tenkými proužky rostlinného pletiva a liánami. Postavu měla štíhlou, ale ramena široká, a ruce silné, svalnaté. Její chodidla směřovala dozadu, nikoliv dopředu. A její tvář... její tvář Duarteho ubíjela hrůzou. Dozadu načesané zlaté vlasy dělila od velkého, širokého čela červená tiara, se kterou barevně ladily doslova žhnoucí, rudé oči. Byla v nich brutalita. Sadismus. Zloba. Bolest. Usmívala se jako ďábel. Čišela z ní taková hrůza, že začal Duarte ustupovat. Ale ona si pro něj šla. Pohybovala se čím dál rychleji, a směřovala své dlouhé, chápavé prsty s drápovitými nehty k jeho obličeji. Chytila ho za bradu. Stiskla tak silně, že Duarte zaskučel. Přitáhla si ho k tváři, a nehty mu rozdrásala rty. "Přišel jsi zabíjet tvory z mého domova? Přišel sis brát to, co ti nepatří?" zasyčela nelidsky, a stiskla jeho tvář ještě silněji. "Prales nepatří lidem. Nemají právo si z něj brát. Naučíme je to, ano?" pokračovala, a pak mu dala ránu pěstí do břicha. Proletěl křovisky a nabodl si tvář na ostrý klacík. "Začneme u tebe," zakřičela na Duarteho, přiskočila k němu, zvedla ho, a narazila jej zády o kmen stromu. "Chtěl jsi zastřelit to zvíře? Nevinné zvíře, které ti nikdy nic neudělalo? Chtěl jsi ho zbavit života jen proto, že je ta touha zabíjet ve vás zakořeněna? Ve vás všech?" Zarazila mu ostrý nehet do oka. Duarte zařval, jako by byl mučen. Počínání ochránkyně pralesa k němu ostatně nemělo daleko. Shodila ho na lesní hrabanku, a kopla patou obrácených chodidel do jeho žeber tak mocně, že se ozvalo ohyzdné zapraskání. "Por favor! Pare! Eu não queria..." vyhrkl Duarte a pak vykašlal trochu krve. "Nechtěl?! Nechtěl jsi co?! Zastřelit to zvíře?! A co můj přítel? Toho jsi také nechtěl uhodit, ale nakonec ses k tomu uchýlil?!" zařvala na něj, a kopla ho do hlavy. Jednou, podruhé. Duarte ležel na lesní půdě schoulený, sbitý, krvácející. Uvědomoval si, že setkání s touto hrůzostrašnou bytostí nemusí přežít. Jeho zrak stanul na pažbě pušky, ležící u nehybného tělíčka zeleného dinosaurka. Vstal, a pokusil se k pušce přiblížit. Avšak než křovisky proběhl, sevřela lesní bytost jeho rameno, a Duarte se začal cítit špatně. Připadal si paralyzovaný. Z hrdla se mu draly bolestné skřeky, a vyděšeně se pomalu obracel na lesní bytost. Zbavovala jej životní energie. Její rudé oči přitom žhnuly jako uhlíky. Její úsměv rostl. "Chtěl jsi zabíjet? Ukážu ti, jaké to je, být mrtvý. Věř mi, užiješ si to. Bude se ti to líbit. Lepší pocit neexistuje! Ne pro takové, jako jsi ty!" řekla mu. Duarte umíral. Cítil, jak je zbavován života. Srdeční tep se mu zpomaloval. Přestával myslet. Svaly mu ochabovaly. A vlasy toho pralesního ďábla planuly jako nekontrolovatelný, běsnící požár. Duarte sebou sekl, maje mžitky před očima. Svět se ztrácel. Měl v hlavě mlhu. Byl by řval, kdyby mohl. Nedokázal však ani cuknout jazykem. Nedokázal vtáhnout do krku vzduch. Útočnice přistoupila k nehybnému tělu zeleného ještírka. V tu chvíli její oči přestaly žhnout. Rudá se vytratila, a na poraněné zvířátko se zadívaly hluboké, modré oči, velké a bázlivé. Třásla se jí ruka. "Lile... Lile, slyšíš mě?" zašeptala, a z oka jí vytekla slza. S malým kompsognátkem něco nebylo v pořádku. Rána pažbou do tělíčka mu moc ublížila. Možná mu protrhla hrudní koš. Snad způsobila, že jeho srdíčko se nabodlo na jeho drobná žebírka. Ochránkyně Amazonského pralesa propukla v pláč. Zavřela oči, z nichž ronila slzy, a třesoucí se rukou držela Lilovo tělíčko. Nemohl být přece mrtvý! Ne znovu!
Životní energii, které zbavila Duarteho, přenesla do Lilova tělíčka. Zhluboka se nadechl, jako by si jen zdříml. Zcela uzdravený, zregenerovaný, poskočil malý kompsognátek ke své nejlepší kamarádce, a natlačil svou protáhlou, roztomilou hlavičku k její noze. Otřel se o ní, a pak spokojeně skotačil za motýlicí, jež kolem něj nečekaně proletěla. Ochránkyně lesa se zvedla, utřela si slzy, a opustila dejiště souboje. Duarte zůstal mezi křovisky ležet, prožívaje příšernou bolest. Byl si vědom toho, kdo mu to trýznění způsobil. Curupira. To slovo zná každý obyvatel Amazonie. Pochází z jazyka Tupí, a znamená "pokryt puchýři". Je označením pro tajemného, člověku podobného tvora s obrácenými chodidly, jenž chrání vše živé před lidmi, a jenž za sebou zanechává stopy směřující vždy opačným směrem, než tím, kterým kráčel. Bývalo jich mnoho. Ale nastal čas, kdy se Curupiry ztratily. A zbyla jen jedna. Byla ještě mladá, a ačkoliv lidi vždy považovala za nebezpečné tvory, neměla s nimi dostatek zkušeností. Spřátelila se s některými z nich. Začala jim důvěřovat. A zaplatila za to. Zabili ji. Jeden z nich zmáčkl kohoutek tak lehce, jako ho takřka zmáčkl Duarte při lovu pozemního lenochoda. Lil byl zmasakrován. Curupira trefena do srdce. A když se vrátila, nedokázala to pochopit. Claude Ngoy měl pravdu. Lidé jsou druhem, který si ani nezaslouží existovat. Hubí ostatní druhy, nezáleží jim na životech těch, kteří nepatří k jejich druhu, a ještě se tím chvástají. Návrat do života ochránkyni Amazonie navždy proměnil. Dospěla, a získala schopnosti, jakými disponovaly její dávno ztracené sestry. Dokázala zbavovat tvory jejich životní energie a přenášet ji, třeba na ty, kteří zemřeli. Její nenávist vůči lidem rostla. Uvědomovala si, že poté, co byla zabita, pomstila jí a Lila bytost zvaná Claude Ngoy, již dávno zemřelý poslední zástupce západoafrického druhu Rapanai, který byl vyhuben lidmi. Sám zaplatil za to, že se pokusil planetu zbavit toho otřesného druhu nahých dvounohých opic bez jediné špetky empatie. Ačkoliv ho příliš neznala, pamatovala si Curupira moc dobře, o čem Claude Ngoy byl. Čemu věřil. A přijala to. Přijala jeho názory, pochopila jeho zlobu vůči lidem, ač byl zástupcem úplně jiného druhu, z jiného kontinentu. Zrodil se tak Démon Curupira. Ďábel, kterým vždy měla být. Po souboji s Duartem se usadila na větvi stromu. Uslyšela vzdálené volání sokolovce volavého, vzdáleně podobné lidskému smíchu. Napodobila jej. Uměla jazyky všech obyvatel džungle. Překrásný dravec se snesl z oblohy s ulovenou užovkou. Zkoumavě na ni pohlédl, a trošičku natočil hlavu. "Nedám si," řekla Curupira a hrdlem zapípala. Sokolovec se tedy do hodování na kořisti pustil sám. Curupira vydechla. Zavřela oči, a pokusila se o zklidnění. Pořád v hlavě živě viděla, jak lidského lovce trápí. Snažila se vnímat krásu hlasů pralesa, který tak milovala, a který byl jejím jediným domovem. Ale bolest člověka, toho shnilého tvora plného touhy zabíjet, ji naplňovala takovou radostí! Se zavřenýma očima se pro sebe musela usmát. Měla mu dát víc! Měl trpět víc! Měla ho roztrhat, rozcupovat ho na kusy! Utrhat mu prsty a donutit ho je sníst! Otevřela polekaně oči. Její myšlenky zašly příliš daleko. Nechala se tou posedlostí úplně odpoutat od okolního světa. Na větev se již vyšplhal i Lil, zapískal na svého vzdáleného opeřeného příbuzného, jež dohltal užovku, a pak pohlédl na svou kamarádku. Zavrčel. Curupira na něj rychle obrátila tvář. "Ne, Lile. Bylo to tak správně," řekla mu. Rozuměla, co se jí snažil říci. Lil zavrněl a skrčil se. "Patřilo mu to. Chtěl něčí smrt. Tak ji sám dostal." Lil písknul. "Ne! Lile, vždyť on tě zabil! Nechápeš to?! On tě zabil! Jenom proto, že jsi bránil jiného tvora! Vrátila jsem ti život!" Lil sklonil hlavičku a zabručel. "Děláme to už dlouho. Bráníme spolu les proti těm, kteří ho chtějí ničit a zabíjet jeho obyvatele. Myslíš, že se někdy poučí, když je budeme jen svazovat liánami? Uvidíš, přijdou další. Najdou jeho tělo. To je možná donutí se nevrátit." Lil jí rozuměl, a chápal její zlobu. Avšak v hloubi svého srdce, či snad svého mimořádně inteligentního mozku, si uvědomoval, že jeho nejlepší kamarádka začíná zacházet příliš daleko. Curupira na to nechtěla dál myslet. Chtěla opět žít v momentu, nechat se svázat divokostí pralesa. Po liáně se zhoupla z větve a přistála mezi keři se zralými bobulemi. Vychutnávala si jejich trpkou chuť. Večerní slunko se pak ztratilo za rozlehlým lesem. Přišla tma. A během temné noci, kdy měsíční světlo sotva prosvitlo škvírami mezi listy větví, tělo brazilského lovce zmizelo.
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat