Je na čase, aby se vyhrabali z jámy neštěstí a znovu vytvořili tým. Roger Neill, Fahad Ghazalli a Akihiko Yukimura to po událostech příběhu Cryptid Hunters Dark vůbec neměli jednoduché. Poté, co se původní tým Lovců kryptidů rozpadl, každý z nich si šel svou vlastní cestou. Z Rogera se stal kriminálník, člen opiového kruhu v Srbsku. Z Fahada se stal člen nového týmu Lovců kryptidů, sídlícího na Špicberkách, ale návrat do akce v roli tajného agenta, pomáhajícího agentkám Kentové a Lyonsové, jím otřásl, neboť byl nucen konfrontovat nenávistného vraha v Rio de Janeiru. Akihiko utekl do Ruska, a s pomocí Michila Bakhtina se pokusil dát se znovu dohromady a získat kontrolu nad svou bestiální zlobou. Hned po návratu do Tokia to s ním šlo z kopce, nebyl schopen se ovládat. Když byli všichni v mentálním rozpoložení, ovlivněni svou existenční krizí, najal je jejich starý přítel a kolega Pierre Leroy, aby mu pomohli zastavit Nanami Hachisuku, jež patří mezi vůdce zločinecké organizace Čtyři hlavy. Jak se ukázalo, Čtyřem hlavám jde o narušení ekosystémů na naší planetě. Zajímají se o dosud nepopsané živočišné druhy, o kryptidy, kteří jsou nedílnou součástí ekosystému, ale o jejich vyhubení se včas nemusí dozvědět třeba ani vědecký svět. Akce bojové trojky v japonském Kikonai skončila špatně, Akihiko musel jít do nemocnice kvůli poranění páteře, a k Fahadovi a Rogerovi se přidala Haruko Horikawa, neteř Nanami Hachisuky a bývalá členka Čtyř hlav. Spolu s nimi se vydala řádit do Thajska, kde měli lidé ze Čtyř hlav odchytávat vzácné primáty naree pony. Dobrodružství v Národním parku Erawan skončilo téměř tragicky, nakonec jej však tým bojovníků přežil, a v Kanchanaburi se setkal s Akihikem, kterého Susan Yang pod vedením věhlasného manipulátora Evana Sellerse, vůdce Zasvěcených, vybavila hover chair. Akihiko vinil ze všeho Pierra, ten podle Sellersových slov bojové trojce od začátku zatajoval důležité informace, a uvrhl je tak v nebezpečí, jen aby mohl studovat kryptidy odchycené Čtyřmi hlavami, jež by se díky zásahu bojové trojky dostaly do jeho rukou. Pierre tato nařčení kategoricky odmítl, když bojová trojka, Haruko, zajatý Gerard Baffier a agentky Kentová a Lyonsová dorazily na Špicberky. Zatímco byl tým rozhádaný, Nanami Hachisuka pokračovala ve své misi, a infikovala jakousi nemocí ohnivého psa fu liona v indickém Národním parku Gír. Poté ji však v přítomnosti jejího kolegy Faldbakkena, též jednoho z vůdců zločinecké organizace, přepadla neznámá Indka. Nanami setkání s ní přežila, Faldbakken však zmizel. Pierre přiznal, že v bojovou trojku věřil ze začátku až moc, a netušil, jaké bude mít problémy se splněním úkolu. Poskytl jim tedy výcvik. Mají poslední šanci Nanami zastavit a zabránit tak zřejmě něčemu strašnému. Otázkou je, zda to dokáží, když už v jejich nepřítomnosti Čtyři hlavy odvedly tolik práce. Skončí to triumfem nebo tragédií? Anebo něčím mezi tím? Až dosud ovlivňoval každého člena bojové trojky vnitřní boj. Každý z nich byl příliš vzdálen době své největší slávy, době, kdy patřil mezi legendy - mezi Lovce kryptidů. Spáchali zločiny. Rozutekli se. Nyní se musí dát znovu dohromady, a zločinu se postavit.
CRYPTID HUNTERS: THE WARRIOR TRIO, ČÁST DESÁTÁ:
Roger pevně uchopil rukojeť laserové pistole. Prstem pravé ruky jemně přejel po její hlavni a usmál se pro sebe. Byl to ten stejný typ, stejný model, který Lovci kryptidů kdysi používali. Kolikrát jen z takové pistole střílel! Uniforma, kterou měl na sobě, byla sice jiná - nebyl to černý spandex, ale mnohem pohodlnější mikrovlákna, zbarvená došeda. To mu však nevadilo, cítil se v tom obleku vlastně mnohem lépe, a poprvé po více než roce si připadal jako Lovec kryptidů. Fahad byl s touto uniformou již obeznámen, ale když se viděl v zrcadle, také se musel usmát. Laserové pistole za opaskem, iniciály CH na hrudníku, krásné terénní boty a stylové rukavice - poprvé za celou tuhle misi si připadal jako dřív, silný, dobře vybavený, neohrožený. Přemýšlel o tom, co byl kdysi zač. Lovci kryptidů byli možná akční hrdinové, snad to někomu mohlo přijít jako klišé, zvláště, když byli tak oblíbení a slavní. Nic však nebylo lepší, než připadat si jako hrdina. Oblek ten pocit umocňoval, a dodával Fahadovi na rozhodnosti a odhodlání. Akihiko se v mechanickém obleku cítil, jako nikdy předtím. V zápasech možná nedokázal Haruko porazit, ale brzy přišel na to, že když se pořádně zaměří, dokáže do svého cíle pinknout rukou tak silně, že klidně odletí na druhý konec místnosti. Zprvu se vnímal jako pokusného králíka, ovšem když přišel na to, že právě v tomto obleku nad sebou má jistou kontrolu, začalo se mu to líbit, a i jemu se jen tak, když byl o samotě a přemýšlel o sobě, objevil v obličeji úsměv. Byli připraveni. Dali se dohromady, poskládali své roztříštěné identity, a připadali si zase jako dřív. Sešli se v hangáru před Cryptodactylem. "Chlapi, tohle je kouzelný," řekl Roger, "jsme zase spolu. Když vás tu vidím, chce se mi zeptat se vás... co kdybychom vyřídili Gregoryho Martina nebo Clauda Ngoye?" Fahad se zasmál: "Ti už jsou přece dávno mrtví." "No právě, to je moje pointa," řekl Roger se zdviženým prstem, "cítím se, jako bychom se vrátili do minulosti. Do těch dob, kdy všechno... bylo dobrý. Kdy jsme dělali svou práci, jakkoliv šílená byla, a bavilo nás to, naplňovalo nás to, a..." "A byli jsme všem ve světě za blbce," zasyčel Akihiko, "co dobrýho jsme kdy udělali? Slovo, které mě teď napadlo, radši neřeknu." "Myslím, že svět nás měl celkem rád," řekl na to Roger. Akihiko si povzdychl: "No, je pravda, že nebylo špatný vyskočit někde uprostřed divočiny z letounu, nebo uprostřed města z našeho starýho bouráku, a podepsat se několika neznámým, ale strašně chtivým lidem do deníčku." V hangáru se objevil Pierre. Oblečen v pleteném černém svetru, přistoupil ke všem třem dobrodruhům s Tatzem v náručí. "Určitě bude chtít jít s vámi," řekl jim o kočkočervovi, a pustil ho na zem. Tatz se hned přilísal k Rogerovým nohám. "Čip je vyjmutý, rána je zahojená... vlastně se ani nemusela léčit, bylo to jen malé bodnutí. Ti zloduši ze Srbska mu museli dát čip pod kůži proto, aby mohli sledovat tvůj pohyb, Rogere. Bohužel se dal čip detekovat různými levnými technologiemi, proto ho vždycky Čtyři hlavy zaznamenaly. Teď je v pohodě, koukněte na něj. Vypadá, že vám chce být pořád nablízku," pokračoval. "Pierre, díky za všechno," řekl Roger a poplácal ho po rameni, "od začátku jsi v nás věřil, a my jsme tě tak zklamali." "Když už jste tu mluvili o minulosti, o dobách, kdy Lovci kryptidů něco pro svět znamenali... nemyslíte, že jsem tehdy zklamal vás? Vím, jaký je to pocit, když se člověk viní z destabilizování týmu. Nedělejte si ale s ničím starosti. Jste borci, a ačkoliv to někteří z vás pořád dokáží přehnat s ránou pěstí," podíval se na Akihika, "pořád ve vás věřím, a obdivuju vás. Vous êtes des légendes. Et vous ne serez jamais différent." "Myslíš, že to zvládnem?" zeptal se ho rázně Akihiko. "Měli byste, jinak jsme tu pouštěli elektřinu do tělocvičen po víc než dva dny úplně zbytečně," zasmál se Pierre. "Je krásné vidět se zase jako staré Lovce kryptidů, byť třeba jen na chvíli," poznamenal Fahad, "přesto mi však v hloubi duše něco říká, že jsme jen obyčejní zločinci, vrahové, a to, že teď letíme chránit tuhle planetu... je jakási faleš. Chápete, co tím myslím? Cítím se v tomhle obleku skvěle. Cítím, jak mi dává sílu, ale i tak zní tam, hluboko v hlavě, hlásek nejistoty, který připomíná, že jsme se příliš vzdálili od své lepší, přijatelnější a šťastnější minulosti. Já sice štěstí našel i potom, co jsem ji opustil, a to v podobě své rodiny. Ale stejně..." "Všechno, co se vám v poslední době přihodilo, vás dost shodilo. Ten neúspěch s Hachisukou, a vsadím se, že i nebezpečí, kterým jste byli vystaveni v Thajsku, to všechno na vás mělo vliv. Teď máte možnost dokázat, že jste něco víc, než si vaši nepřátelé myslí. Zkroťte v sobě ta vražedná monstra, a postavte se skutečným netvorům. Čekají na vás. Jestli proti nim nezasáhnete, tak to skončí špatně, a nejen pro přírodu Ománu," řekl jim Pierre. Skoro naráz na něj všichni pokynuli, a pak se, následováni Tatzem, vydali do vysokorychlostního letounu. Cryptodactyl opustil Špicberky v průběhu méně než minuty, a zamířil na jihovýchod, na Arabský poloostrov. Podle dat, jež Pierre získal od agentek Kentové a Lyonsové, které mu je poslaly se svolením Arika Thomsona, se měla Nanami Hachisuka právě nacházet v Ománu. Cílem bojové trojky bylo konečně ji zastavit, nejlépe odchytit ji nebo ji nechat zatknout. Se svými lidmi se nacházela jihozápadně od vesnice Demeet. Obklopena ozbrojenci, z nichž mnozí vypadali jako klasičtí arabští beduínové, pátrala po werehyenách. Dvounohá, hyeně podobná příšera, se měla přes den ukrývat v doupatech uprostřed rozpálené pouště. Písek byl na dotek horký, a v tuto část dne se na něj neodvážilo vstoupit jediné zvíře. Werehyeny se tedy držely ve vyhrabaných doupatech v podzemí, kde bylo mnohem chladněji a příjemněji. Tam se daly napadnout a infikovat. K šíření nemoci mohlo dojít v nočních hodinách. I nyní Nanami potřebovala najít jediné zvíře, jež by bylo nakaženo. "Proč se vůbec touhle pouští plazíme? Je tu fakt hnusně," řekl nahlas jeden z jejích průvodců, Evropan s arabským turbanem na hlavě. "Nic tu není. Proč jsme radši nevypustili tu werehyenu, co žila v základně v Indii, sem do divočiny, aby nákazu rozšířila ona? Nemuseli bychom se tu pálit pod sluncem, a mohli bychom dělat něco lepšího," pokračoval. "A to jako co?" zeptala se Nanami, aniž by se na něj podívala. Zaujalo ji, že pár beudínů v popředí se skláněl k zemi, zřejmě k nějakým stopám, kterých si všiml. "Mohli bychom s tím konečně seknout, opřít si nohy o stůl, napít se dobrého vína, a dát si pár dnů pohov," odpověděl muž. Nanami se k němu otočila a zastřelila ho. Přitom nepohnula jediným obličejovým svalem. K ozbrojencově mrtvole přiběhl jen jeden člen jejího týmu, ani jí nezavřel oči, jen z ní sebral všechny zbraně, a pak se vrátil ke skupině. "Rozdělte si je," řekla o zbraních Nanami, a přistoupila k beduínům studujícím stopy. Ukázali na velkou trhlinu v zemi, jež se nacházela pod stabilní písečnou dunou, zprava obkopenou vysokými skalisky, která bránila větru, aby si s jejím pískem příliš pohrával. "Vypadá to dobře," řekla Nanami, "připravte se, lidi! S werehyenou to nebude lehké. Je to šílená potvora, a dokáže se strašně rozzuřit." Cryptodactyl se nad Blízkým východem ocitl necelou hodinu po odletu ze Svalbardu. Když přelétal hranici Saúdské Arábie a Ománu, seděli v něm členové bojové trojky mlčky. Akihiko si hrál s teleskopickou kovovou tyčí, Roger roztahoval své prsty a praskal s klouby, a Fahad hleděl ven z předního okna. "Víte, čeho jsem si všim?" přerušil nakonec mlčení. "Že Pierre nosí modrý spodky?" ozval se Akihiko. Roger i Fahad se na něj poněkud zvláštně podívali. "Co? Byl jsem s ním na toaletách. Zapomněl si zavřít kabinku," bránil se Akihiko. "Nech toho, pitomo," řekl mu se smíchem Roger. "Všim jsem si toho, že jsme o sobě začali uvažovat úplně jinak. Celá tahle akce byla o tom, aby se z nás znovu stali ti, kterými jsme byli před zavražděním stovek nevinných minulý podzim," řekl vážně Fahad, "jenže tehdy jsme se sami sebe neptali, jestli to, co jsme prováděli, bylo správné nebo ne. Teď jsme o sobě pochybovali úplně, a to způsobilo, že jsme byli neschopní Pierrův úkol splnit. Jen když se zase vnímáme jako Lovci kryptidů, kruci, jako bojová trojka Lovců kryptidů, abych byl přesný... tak jedině nyní jsme schopni se postavit na nohy, přestat pochybovat o sobě a o svých činech, a udělat to, co je správné." "To, že tu s váma jsem, chlapi, mi do života přineslo světlo," řekl Roger, "jinak byl úplně temný. Jsem rád, že jsem s váma zase v akci." Akihiko se zamyslel: "Jeden chytrej chlap mi nedávno řekl, že je to celé o kontrole. Čím víc se dokážeš ovládat, čím větší máš nad sebou kontrolu, tím je to lepší." "Pravda. Myslím, že Pierre nám kontrolu nad námi jaksi nabídl, ale nakonec jsme ji nad sebou získali sami. Někdy stačí prostě chtít," reagoval na to Fahad. Letoun, krytý stealth technologií a splývající tedy s modrou oblohou, přistál mezi dunami pouště. Bojová trojka se vydala na dvoukilometrový pochod na jih, na jehož konci našla Nanami Hachisuku. Stála u trhliny v zemi, a sledovala své lidi, jak do ní pomalu pronikali. "Něco tam je, paní!" zvolal jeden z chlápků, vystrkuje hlavu z trhliny. Pak se odtamtud ozval zvířecí řev. Chlapík měl jistě pravdu, něco se tam schovávalo. "První, kdo mu dá injekci, dostane prémii," řekla nahlas Nanami, "patnáct milionů." Akihiko, Roger a Fahad se skryli za protější písečnou dunou, a zapřemýšleli nad tím, co udělat. "Tak fajn, hoši," začal Roger, "víme teda, že Tatz je zbavený čipu, co mu dali pod kůži mí nedávní spolupracovníci ze Srbska. Hachisuka o nás nemůže vědět." "Ale jistě tuší, že přijdeme," řekl Fahad. "Sellers si jistě vyslechl naši vzájemnou hádku, než Pierre zničil odposlouchávací zařízení na hover chair," doplnil ho Akihiko, "jestli fakt pracuje pro Hachisuku, jako že jistě ano, pak ji informoval o tom, že jsem jeho lest nakonec prohlédl." "Navrhoval bych přímý útok," řekl Roger. "Souhlas," řekl Fahad. Akihiko se pousmál a roztáhl svou teleskopickou tyč. "Super nápad," zazubil se, "jako za starých časů. Všichni spolu." "Akihiko, jestli nebudeš první, kdo tam někoho zmlátí, seš srágora," zaškládlil ho Roger. "Jestli někoho nezraníš první ty, seš zemědělec," zašeptal Akihiko. "Chlapi, konec," řekl Fahad, "musíme to brát vážně." "Brali jsme to snad někdy vážně?" zeptal se Akihiko. Fahad se na něj podíval a začal se smát: "No, možná ani ne." "Kdo jako první kopne Hachisuku do ksichtu, nezaplatí jediné pivo," navrhl Akihiko. "Bude se zas pít pivo?" zeptal se Roger. "Jasně, kámo. Dneska večer, až to skončí. Uděláme si párty," odpověděl Akihiko. "Co se to tam, sakra, děje?" zeptal se Fahad. Řev z trhliny v zemi byl čím dál hlasitější. Nejprve patřil zvířeti, které doupě obývalo, ovšem pak se začal mísit s vřískáním lidí. "Teď!" zasyčel Akihiko, a všichni naráz vyběhli zpoza duny. Roger pustil Tatze na zem, a ten utíkal za nimi. Nanami a její lidé se soustředili na to, k jaké hrůze právě docházelo v doupěti werehyeny. Z nečinného sledování je vytrhl až řev beduínů, kteří byli napadeni bojovou trojkou. Akihiko jednoho práskl do hlavy kovovou tyčí, Roger se vzápětí vrhl na dalšího střelil ho laserovou pistolí do hlavy, a Fahad třetího kopl do zad. "Rogere, prohrál jsi," zasmál se Akihiko, "byl jsem první." "Tos teda nebyl!" zařval Roger. Divoce to z laserovky našil do dvou lidí, jež šli po Akihikovi ze strany. "Díky," řekl mu Akihiko, "ale to nic nemění. Seš zemědělec." "To teda nejsem!" zařval Roger, a z laserové pistole vystřelil po Nanami. Ta uskočila, vytáhla vlastní pistoli, a začala z ní po útočnících střílet jako smyslů zbavená. "Vypadají tu všichni dost překvapeně," vykřikl Fahad, "možná nás přece jenom nečekali." "Paní, paní! Máme ho! Je infikován!" zařval jeden z mužů, kteří vyběhli z doupěte. Nanami ho hned zastřelila. "Takže prémie patří tobě," pousmála se. Ostatní muže vzápětí roztrhala werehyena, jež s mocným řevem vylezla z díry. "Stahujeme se!" zařvala Nanami na své lidi, pokračovala ve střelbě na bojovou trojku, a utíkala směrem ke skaliskům. "Možná nás přece jenom čekali. Pierre to asi nemyslel obrazně," řekl Roger, "anebo jsme prostě svůj útok blbě načasovali!" Zuřící netvor se okamžitě vrhl po členech bojové trojky, zaujaly jej totiž zřejmě záblesky z laserových pistolí. Zaútočil na Fahada, a chňapl mu před obličejem čelistmi. Fahad jen taktak uskočil, a střelil humanoidní hyenu do hrudníku. Včas ovšem nenastavil laserový paprsek na nejmenší - vlastně ji zasáhl na maximum. Spálil jí srst, werehyena začala řvát ještě divočeji, a celá rozzuřená se proti němu rozběhla, narazila do něj hlavou a povalila jej na zem. Pak k němu znovu přiblížila své čelisti. Fahad ležel na zemi, jeho temeno se dotklo horkého písku, a seshora se k němu blížily ohavně páchnoucí zuby, částečně pokryté zaschlou krví. Bývalý arabský agent uchopil uši werehyeny zrovna ve chvíli, kdy se chystala znetvořit jeho obličej, a její hlavu od té své odtáhl. Následně ji přes záda praštil kovovou tyčí Akihiko. Werehyena vyskočila, a kousla ho do ruky. Zahryzla se pořádně, a odmítala pustit. Akihiko se ďábelsky zasmál. "Tenhle mechanickej oblek je fakt dobrej," řekl a druhou rukou dal zvířeti takovou ránu pěstí do čumáku, že mu div nezlámal lebeční kosti. Werehyena zůstala ležet na zemi. Roger vytasil z opasku svou druhou pistoli, uspávačku. Zvíře brzy pozbylo vědomí, ač se usnutí na horkém písku dosti bránilo divokým zmítáním. "Budeme ho tu muset nechat," řekl Akihiko, "musíme k těm skaliskům." "Běžím tam," řekl Fahad. "Ne, běžíme tam všichni!" reagoval na to Roger. "Nikdo nejde jenom za sebe, nebo to dopadne jak minule, když jsem za Nanami běžel jenom já." Někdo měl před těmi třemi však přece jen náskok. Byl to Tatz, jenž se nepozorovaně plížil za Nanaminy lidmi. Ti skákali po skalách jako kamzíci, on s nimi však přesto dokázal udržet krok. Nakonec skončili na vysoko položené silnici, kde na ně čekala dvě auta.
V prvním jeepu seděl u volantu Lee. "Jdou za vámi?" zeptal se, jako by nic. "Jistě," usmála se Nanami, "šlápni na to." Do druhého auta, jež ani nemělo střechu, nasedlo dalších pět chlapů, kteří po útoku werehyeny a zásahu bojové trojky přežili. Jenže když se auto pokusili rozjet, nemohli, než nahlas klít. Něco prokouslo pneumatiku! Byl to Tatz - zanořil do ní své dlouhé špičáky zrovna včas. Pak vlezl pod auto, aby ho neviděli, a zatímco spěšně kolem auta běhali s náhradní pneumatikou, měla bojová trojka dost času na to, aby je dohnala. "Nenávidím lezení po skalách," řekl udýchaný Roger, "jak někdo může mít něco takového za koníčka?" "Že se musíš ptát zrovna ty? Nebyl tvůj koníček prodávat drogy?" zasmál se Fahad. "Kámo, tos teda nemusel," zahrčel Roger, "a navíc to byla moje práce, ne koníček." Akihiko přiběhl v mechanickém obleku k autu. Ozbrojenci po něm stříleli, jako vyšinutí, kulky však nedokázaly oblek prorazit. Jednomu dal ránu pěstí do hlavy, druhého kopl do krku, třetímu poranil páteř o koleno, čtvrtému zaryl do hlavy šuriken a pátému vrazil stejnou zbraň do stehna pravé nohy. Zvedl ze země náhradní pneumatiku a gestem naznačil svým kolegům, jež zpoza vystouplých skal dosud jeho počínání tiše sledovali, aby přiběhli za ním. Roger se podíval na Tatze, který vyběhl zpod auta. "Pašák," řekl mu, a pohladil ho po hlavičce. Kočkočerv zavrněl. Vyměnit pneumatiku nebyl problém. Mechanický oblek poskytoval Akihikovi skutečně velkou sílu, rozkousnutou pneumatiku tedy vytrhl a následně ji nahradil tou novou. Fahad se opět ujal řízení, šlápl na plyn, a jeep rozjel plnou rychlostí. "Hele, mohl bys teď Akihikovi povyprávět, jaká je tvoje úspěšnost, když v takovýchle šílených situacích řídíš," zasmál se Roger. "Jo! Vždycky přežije sto procent jedinců!" vykřikl Fahad a na kraji serpentíny dostal auto do smyku. "Jsem rád, že to vím. Už jsem chtěl vyvrhnout obsah svý břišní dutiny, žaludek měl vylítnout ven jako první. Ale nebudu ti ty statistiky kazit, Fahade, a udržím ho mezi plícema," řekl Akihiko ve snaze být vtipný. Nanamin jeep rychle doháněli. Akihiko vstal a hodil po nepřátelích další šuriken. Zarazil ho do kufru jejich auta. "Cos chtěl jako udělat?!" zařval Roger. "Prorazit okno," odpověděl Akihiko, "ale minul jsem asi o dva cenťáky." "Amatére," uchechtl se Roger, a zamířil na zadní okno jeepu laserovou pistolí. Ve vteřině ho propálil. Lee otočil volantem, a rozjel jeep proti jejich vozu. "Co to dělá?!" vyhrkl Fahad. Téměř došlo ke srážce. Fahad musel s vozem zamířit do písečné duny lemující silnici. Když tak učinil, sesypal se na něj a jeho kolegy písek. Lee pak jeep zase otočil, a zamířil s ním do vesnice. Cedule s uvítáním v obci stála méně než sto metrů od místa jejich střetnutí. Roger se vyhrabal z písku, dvakrát kýchnul, a pak zamířil laserovkou na ujíždějící jeep. Trefil ho do pneumatiky. "A máte po srandě, blbečkové," řekl tak, než znovu kýchnul. Lee a Nanami z jeepu vyskočili a utíkali do vesnice. Roger pomohl na nohy Fahadovi a společně se rozběhli za nimi. Tatz vyskočil překvapivě na Akihikovo rameno, a zuřivý Japonec se rozběhl též, předběhl své kolegy, a za chvíli již dýchal na záda oběma nepřátelům. Teleskopickou tyčí praštil zezadu do hlavy Leeho. Číňan sebou práskl o zem. Akihiko s hadím syčením začal kopat do jeho hlavy, a zaprášený asfalt se zbarvoval čím dál víc doruda. Nanami se zasmála. Přesně tohle potřebovala - aby se její pronásledoval pustil do jejího kolegy, nikoliv do ní. Lee řval bolestí, bránil se, co mohl, kryl si obličej, avšak Akihikově zlobě se ubránit nemohl. Prskal vlastní zuby, praskalo mu v nose i v čele, dokonce mu Akihiko několika kopanci zkřivil prsty. Lidé na okraji vesnice na ně hleděli se zděšením. Tatz to po chvíli nemohl vydržet, a tak seskočil, a jako jediný utíkal za Nanami. Trvalo ještě dalších třicet vteřin, než Akihika dohnal Fahad. Pleskl ho do obličeje. "Po něm nejdeme, kámo!" zařval. Akihiko náhle procitl. Zase se nechal unést svým vztekem. Normálně by mu bylo špatně z toho, co provedl, to však nyní nemohl dovolit. "Sorry, kámo," řekl zkrvavenému Číňanovi s pozvednutým obočím, a utíkal za Fahadem. Roger se radši na jeho dílo ani nepodíval. K zuboženému členovi Čtyř hlav jen přiběhlo pár Ománců, a ti začali jeho krvácející zranění polévat studenou vodou. Fahad zamířil laserovou pistolí na barely s benzínem, kolem nichž ve středu vesnice Nanami proběhla. Benzín se vznítil, a došlo k výbuchu. Nanami učinila salto, uskočila ke dveřím honosného domku, a po Fahadovi vystřelila z pistole. Skočil za roh stavení, a laserovým paprskem nejvyššího stupně propálil několik otvorů v jeho zdech. Laser projel domem, a zasáhl Nanami do břicha. S výkřikem odletěla k plamenům na silnici. Fahad k ní okamžitě přiběhl, a dostal zásah do ramene. Vykřikl, a sekl sebou o zem. Nanami, stále popadající dech, odhodila svou pistoli, a pokusila se o postavení. K zemi ji však srazil laserový paprsek z Rogerovy pistole. A za pár vteřin ji už zvedala Akihikova ruka. "My spolu máme nevyřízený účet," zašeptal, "ta rána v břiše nebyla nic moc, ale zahojili jí. I tak mě to ale bolelo. A já ti teď dám tisíckrát víc, než ty mě." Rukavicemi mechanického obleku vjel do jejího obličeje, přetrhal stehy v jejích rtech, a Nanami s křikem sletěla k zemi. Kopl ji do žeber, ta zapraskala, pak ji zvedl nad hlavu a mocně s ní praštil o hořící silnici. Její obličej zamířil mezi plameny. Zvedla se, křičela, snažila se rukama uhasit oheň, který trýznil její tvář. Akihiko se zazubil. Tohle ho tak těšilo! Kopl do ní, opět spadla, pak ji uchopil za vlasy a ty natáhl k ohni. Začaly hořet. "Jaký je to pocit, když někoho trápíš?" zasyčel a kopl ji do obličeje. V tu chvíli plameny přešly z její tváře na jeho mechanický oblek. Akihiko začal panikařit. Opět si uvědomil, co udělal - jak se zachoval ke svému nepříteli. A zaplatil za to. Spadl na zem, zmáčkl tlačítko na krku, a mechanický oblek se otevřel. S šílenou bolestí v zádech se z něj zrovna včas vyplazil. Kdyby to neučinil, spálil by se. "Akihiko! Ty seš nemožnej!" zařval Roger, opouštěje Fahada, mnoucího si poraněnou ruku. Tak jako k Leemu, i k Nanami naštěstí brzy přiběhlo několik vesničanů a polili jí hlavu vodou. Její řev působil jako z hororového filmu. Hlavu měla celou popálenou, uvařená kůže doutnala, její odpadlé kusy se válely na silnici, a plameny je objímaly jako listy papíru. "Seš snad úchyl nebo co?" zeptal se ho Roger, a k Nanami přiběhl. Něco žvatlala, snad v japonštině prosila o pomoc, nedalo se jí však rozumět. Rty měla spálené na uhel, lícní kosti jí doslova vystupovaly z kůže a leskly se v prudkém slunci, neměla obočí, neměla řasy, většina vlasů z její hlavy zmizela též. V Rogerovi se probudila neskutečná zuřivost. Trhl sebou, přišel k Akihikovi plazícímu se po zemi, a kopl ho do hlavy. "Ty idiote! Co děláš?!" zařval Akihiko. "Seš blázen! Měl by ses normálně léčit!" zařval Roger. Kopl ho do obličeje znovu. "To říká ten pravý!" zasyčel Akihiko. "Ne, Akihiko... Tohle není normální! Měli jsme ji zastavit, ne spálit jí obličej! Seš totální úchyl, možná i psychopat!" křičel Roger. "Možná, že jsem. No a co? Dal jsem jí, co si..." Zarazil se. Cože to udělal? Spálil Nanami Hachisuce tvář? Zarazil čelo do asfaltu a zavřel oči. "Nedokážu se ovládat! Nedokážu utéct před tím monstrem, co ve mně žije. Nemůžu takhle jít dál," řekl svým syčivým hlasem. Ve vesnici nastal požár. Kvůli nedostatku vody se nedal uhasit. Jeden dům padal za dalším. Obyvatelé Demeetu šíleli. Vybíhali ze svých domů, ruce plné věcí, co na poslední chvíli zachránili, a snažili se vyhnout se plamenům šlehajícím ze sousedních budov. Jediná trefa laserem do barelů s benzínem, a skončilo to katastrofou. Fahad, Roger, Akihiko a těžce zraněná Nanami zůstali uprostřed vesnice. Křik demeetských, evakuujících svůj domov a utíkajících do drsné, rozpálené pouště, je nesmírně děsil. "Proč vždycky zklameme?" zeptal se nahlas Fahad. "Protože jsme v tom moc dlouho," odpověděl Roger, "byla to chyba. Všechno byla chyba! Nikdy jsme se neměli vrátit!" Začal řvát. "Říkal jsem ti to, Fahade! Tohle už pro nás dávno není! Oblečeme si tyhle pitomé kostýmy, a najednou jsou z nás hrdinové... Jenže ve skutečnosti jsme jen banda destruktivních jedinců. Bojová trojka nikdy nebyla nic víc!" "Možná jsme všichni nemocní," zašeptal Akihiko. "Mluv za sebe! To ty jsi tady psychouš, co se neumí ovládnout!" zařval na něj Roger. "To je pravda, Akihiko," přidal se k němu Fahad, "na co sáhneš, to zničíš." "Já ten požár nezpůsobil, Fahade! Je to tvoje chyba," odpověděl Akihiko. "Jo, je to moje chyba. Ale já zase nespálil Hachisuce obličej!" vykřikl Fahad. "Lovci kryptidů byli vždycky na nic. Pierre udělal chybu. Zase jsme ničeho nedosáhli," zašeptal Akihiko. "Takže co teď? Uhoříme tady zaživa?" zeptal se Roger. Plameny již sežraly veškerá okolní stavení, spálily ploty kolem nich, a blížily se k trojce bojovníků. "Když se nedokážu ovládat, jakou má cenu, abych dál žil? Nechci vidět svět, jak kvůli mě hoří. Možná, že mě tady, uprostřed toho požáru, konečně volá peklo," zasyčel Akihiko. "Drž hubu, Akihiko. Sám si moc dobře pamatuješ, jaké to bylo zemřít. Nemá cenu jít zpátky do nicoty, co po smrti nastane," řekl Fahad. "Pravda. Po smrti není nic, vypaříš se. Má větší cenu udržet se při životě a dál se pokoušet o změnu. O změnu v sobě," dodal Roger. Z plamenů se vynořil Tatz. Na své přátele kňoural a natáčel hlavičku k místům, odkud přišel. "Chce nám ukázat cestu," řekl Roger, "pojďte, chlapi. Nebudeme tady prokrastinovat. Zapálit se můžeš kdyžtak někdy jindy, Akihiko." "Já mám navíc rodinu, kterou chci vidět. Takže tu nezůstávám," doplnil ho Fahad. Zvedl úpějící Nanami do náruče, a následoval Tatze. Roger zvedl ze země Akihika, ten zařval bolestí, luplo mu totiž v zádech, avšak také se nechal odnést pryč. Toho dne ve vesnici Demeet nikdo nezemřel. Dokonce ani Lee, člen Čtyř hlav, nepodlehl Akihikovým zraněním a požáru způsobenému Fahadem. Těžko říci, jestli si bojová trojka uvědomovala, že za nimi Pierre opět nechal poslat pár kontrolórů. Pár agentek, přesněji řečeno. Možná nevěřícně pokyvovaly hlavami, možná nyní cítily vůči bojové trojce zlobu, že tak nezodpovědně srovnala se zemí ománskou vesnici. A možná si říkaly, že by Nanami Hachisuku odchytily stokrát lépe. Ale stejně jako tři bojovníci, i ony jen plnily rozkazy. A o rozkazech nepochybovaly. Barbara však při asistování ománským lékařům ve vesnici Kabout, kam s Amandou všechny uprchlíky přemístila, na bojovou trojku nahlas nadávala. Byli podle ní nesamostatní, nespolehliví. Příliš se změnili. Žádná sláva starých Lovců kryptidů, jen poslední záchvěv plamene, který kdysi býval silný a přinášel do temného světa tolik potřebné světlo.
Kdo ví, možná je někdy ve snaze postavit někoho na nohy nejlepší lhát. Možná stojí za to neříct mu všechno, a potají ho sledovat, zatímco se snaží zvednout. Je-li to však nutné, pak to znamená, že v onoho zraněného člověka nikdo pořádně nevěří. Akihiko, Roger i Fahad ukázali jedno - že už nejsou jako dřív. Příliš se změnili na to, aby někdo mohl vložit důvěru do jejich rukou. Pierre jim lhal. Po fiasku v Kikonai měli být Lazarenko a Benjiro umístěni do vězení, místo toho je však agentky Kentová a Lyonsová odnesly na Špicberky. A úkoly, které chtěl původně Pierre bojové trojce dát, také plnili jiní. Od Nanami, jež byla přenesena do svalbardské základny a umístěna do malé a nepohodlné cely, se Pierre dozvěděl, která zvířata byla infikována tajemnou nemocí. Haruko nikdy neřekla Fahadovi a Rogerovi, co přesně měly Čtyři hlavy v plánu, ovšem Pierrovi věřila, a s tou informací se mu svěřila. Nanami jen doplnila to, co Pierre již věděl. Sdělila mu, že odchyceným zvířatům se brala krev, aby se pak na jejich DNA dělaly pokusy s modifikovanými viry. Ty měly napadnout DNA organismu, a celý ho pak zničit. Čtyři hlavy různé viry modifikovaly tak, aby se přenášely z jedince na jedince daného druhu, nakonec by pak byl infikován celý druh, vyhynul by a narušil by se tak ekosystém, kterého byl onen druh součástí. Proč to Čtyři hlavy dělaly, to Nanami odmítla Pierrovi říci. Vydíral ji, řekl jí, že jí zaručí plastickou operaci jen tehdy, když mu to řekne, a ona na to odpovídala smíchem. Spící werehyenu přenesli na Špicberky členové bojové trojky, Pierre pak mohl studovat náturu modifikovaného viru, kterým bylo zvíře nakaženo, a nakonec usoudil, že bude nejlepší zvířata obdobnými viry nakažená utratit. Nato poslal Haruko Horikawu a novou indickou spolupracovnici Týmu B, Vinayu Gambhir, zabít všechny nakažené kryptidy, od kappů v Japonsku přes naree pony v thajském Erawanu až po fu liony v Gíru. Poté, co po návratu bojové trojky vyslechl Nanami, zašel do hlavní počítačové místnosti podzemního komplexu. Jednalo se o místo, které by nikdo z jeho starých kolegů, ani Fahad, který do ní přece jen několikrát v nedávné minulosti zavítal, nyní nechtěl navštívit. Tisíce hologramů s otevřenými soubory týkajícími se Evana Sellerse zdobily zdi místnosti. Pierre věděl, že Sellers se bude snažit Akihika zmanipulovat. Očekával všechno. Vše měl skvěle naplánované. Měl teď dost technologií na to, aby sledoval celý svět. Od chvíle, kdy Zasvěcení učinili dohodu se Čtyřmi hlavami, pečlivě je sledoval. Byl vždy krok před nimi. Postavil se do středu místnosti, přejížděl očima po hologramech, a přemýšlel o svých činech. Přemýšlel o tom, zda měl Sellers pravdu, když Akihikovi řekl, že Pierre sledoval vlastní zájmy. A utvrdil se v přesvědčení, že tomu tak nebylo. Absolutně ne. Věděl, co se stane, když se do boje se Čtyřmi hlavami vloží Akihiko, Roger a Fahad. A věděl také, že je to jediný prostředek, jak jim umožnit, aby se všichni zvedli, postavili se znovu na nohy. Fahad to možná tolik nepotřeboval, přece jen měl oporu v Harveym a svých adoptovaných dcerách. Avšak Roger a Akihiko, ti pomoc opravdu potřebovali. A nasměrovat je tím, že je vystavil nebezpečím, to považoval Pierre za dobré rozhodnutí. Ostatně měl vždy spojence, kteří po bojové trojce uklidili, a kteří opravdu věděli, o co tu šlo. Pierre poručil počítačovému systému Gabrielle, aby všechny hologramy skryl, a odešel navštívit Faldbakkena, kterého jakožto zajatce do základny přinesla Vinaya. Před vstupem do jeho cely, zcela uzavřené, bez výhledu na chodbu, vytáhl z kapsy svých kalhot elektrické vidle na dobytek, pousmál se, a s dobře promyšlenými otázkami ohledně budoucnosti Čtyř hlav zamířil dovnitř. Jistě si tam pochvaloval akustiku stěn.
V rušné hospodě ve špicberském Barentsburgu donesl Akikiho, oděný v novém mechanickém obleku, Rogerovi a Fahadovi pivo. "Že ti to trvalo," poznamenal Roger, a hned do sebe chrstl první sklenku, "většinou jsi pivo nosíval v plechovkách po kapsách." "Všichni se měníme," zasyčel s úsměvem Akihiko, a také se napil. "Kdo to zaplatí?" zeptal se Fahad. Akihiko se podíval na Rogera. "Zemědělec," sykl, "z toho opia musíš mít strašně moc prachů, ne? Navíc jsi prohrál sázku v Ománu." "Co kdybychom si to radši rozdělili?" usmál se Roger. "Souhlas, každý platí třetinu," řekl Fahad. "Kašlete na to. Zaplatím to já. Kýv jsem na tu misi jenom proto, abych vám zas koupil pivo. Zapomeňme na všechno, a vychutnejme si ho," reagoval na to Akihiko. Chvíli pili, vyprávěli si vtipy a házeli po sobě papírové kuličky jako malí kluci. "Co teď plánujete, hoši? Kam půjdete?" zeptal se Fahad. "No, tady rozhodně nezůstanem," odpověděl Roger. "Souhlas," odpověděl Akihiko, "vracím se do Tokia. Jdu tam na psychoterapii." "Už bylo na čase," rýpl si do něj Roger. "Co ty, zemědělče? Zase budeš přenášet opium v kuřecích křídlech?" pozlobil ho za to Akihiko. "Vlastně se do Srbska vracím," zasmál se bývalý kanadský agent, "ale proto, abych tamní opiový kruh rozvrátil. Nemoh jsem unést, že jsem se stal jeho součástí. Je mou povinností zastavit zločiny, které tam Marko Nikolić páchá. Jestli chcete jít někdo se mnou..." Akihiko i Fahad se rozchechtali. "Ani náhodou," řekl Fahad a napil se piva, "já mám starostí dost. V poslední době jsem zanedbával své povinnosti otce. Po tomhle našem setkání budu číst dcerám pohádku na dobrou noc. Harveyho dlouho nikdo nevystřídal, a z jeho pomalého čtení jsou prý úplně znuděné. Máš přece Tatze, ne? Ten ti bude dělat společnost." "Tatze si tu nechte," řekl Roger, a kočkočerva, až dosud odpočívajícího pod stolem, umístil na svůj klín. "Musím se s tebou rozloučit, kamaráde," řekl mu Roger, "bylo mi s tebou fajn, a jednou se zase setkáme. Ale to, na co se chystám, je pro tebe příliš nebezpečné. Kvůli mě jsi byl v poslední době v nebezpečí mockrát, a já pořád nejsem tolik zodpovědný, jako kdysi. Fahade, nový tým Lovců kryptidů je jistě tvořen mnohem zodpovědnějšími lidmi... třeba tebou. Nepostaral by ses na příštích pár měsíců o Tatze?" Fahad pokýval hlavou. "Chápu tvoje rozhodnutí. Bude se mít v naší základně skvěle. Máme tam ptáka, co ho bude pořád provokovat, ale kočky si přece s opeřenci rády hrají, ne? Aspoň bude zábava," řekl. "Mohli bychom se takhle scházet častěji, nemyslíte?" zeptal se jich Akihiko, a mávl rukou na číšníka, aby jim přinesl dalších pár skleniček. "Určitě. Hlavně ať už nikdo z nás není osamocený," odpověděl Roger. "Nejsme jenom kolegové, jsme kámoši. Rozumíme si, protože dokážeme pochopit, čím si ten druhý prochází. Já jsem pro, Rogere. Přileťte občas sem, na Svalbard. Jenom mi brnkněte, a já Pierra nechám, aby za vámi poslal Cryptodactyla, a do pár hodin pak budete tady," odpověděl Fahad. "Pierrovi za leccos vděčíme. Mýlil jsem se v něm," řekl Akihiko, "teď je mi to líto. Přitom nám řekl, že jsme v Ománu odvedli dobrou práci, a že je na nás hrdý. Je to dobrý chlap." "Dostal nás zase dohromady," doplnil ho Roger, "bez něj bychom se z jámy neštěstí nevyškrábali." "Někdy se sám sebe ptám," řekl Akihiko, "jak máme po tom, co se stalo, žít mezi lidmi?! A odpověď je jednoduchá. Jdi mezi ně. V mojem případě se potvrdilo, že potřebuju víc kontroly nad svým životem a nad svými emocemi. Zjistíš to ale jenom tehdy, když se mezi ně vrátíš. A od vás jsem se v poslední době taky dost naučil." "Víte, bylo by super, kdybychom mohli zůstat spolu, my tři. Každý z nás má ale svou cestu, budeme se vzájemně podporovat, občas se sejdeme, zavzpomínáme na staré časy..." řekl Fahad, a větu nestačil dokončit. Roger ho přerušil: "A budeme se snažit být tím, čím jsme byli kdysi. Dobrými lidmi. A přáteli." Možná to nebylo to, co chtěl Fahad původně říci. Pokýval však hlavou. Akihiko přivřel oči a usmál se. Roger měl pravdu. Čas bojové trojky již dávno skončil. Jejich přátelství však nemělo skončit nikdy.
KONEC.
Žádné komentáře:
Okomentovat