První příběhová linie Sloane, lovkyně monster je u konce! Začalo to, když se Sloane Walker vydala do Patagonie za přežívajícími phorusrhacidy. Jejich existenci v současném světě prokázala, ale veškerý materiál, který nasbírala, ukradli lidé z organizace Čtyři hlavy. Ti se zajímají o údaje o kryptidech nasbírané i jinými zájemci o tato zvířata, třeba i Lovci kryptidů (viz The Warrior Trio). Od té doby se Sloane podívala dvakrát do Austrálie - posledně tam dokonce dostala krátkodobou amnesii a žila jako bezdomovkyně v ulicích Perthu. Oba přežívající děsoptáky popsali Lisa Newton, vědkyně z New Jersey pracující pro Čtyři hlavy, a zkorumpovaný australský vědec Luke Wright. Jejich vědecký článek už vyšel, a Sloane stále nemá zpátky všechen materiál ze své expedice. Navíc se na konci minulého pracovního týdne ukázalo, že se do argentinské Patagonie vydala velká výprava. Vypadá to, že jejím cílem je získat informace o dalších zástupcích pleistocénní megafauny, které Sloane na svém třítýdenním červencovém výletu potkala.
Konflikt v patagonské divočině
28. 8. 2021 - 3. 9. 2021
28. srpna 2021, sobota: Nemohli jsme si dovolit čekat. Ráno jsme si s Alessandrem sbalili věci, nasedli jsme do ultralightu a odletěli do míst, jež jsme posledně navštívili před měsícem a půl. Necelé tři kilometry západně od dvou vodních nádrží u Tres Cerros se nacházel obrovský kemp s desítkami lidí. Přistáli jsme letadlem na úpatí travnatých kopců, hodili jsme si na záda batohy a začali jsme se k táboru plížit. Pozorovali jsme dalekohledem lidi, co v něm chodili a očividně si o něčem horlivě povídali. U velkého zeleného stanu ve středu tábora stála klec s odchyceným juvenilním fórusrakem. I na dálku to vypadalo, že byl ve stresu. Alessandro mi sdělil, že by bylo dobré ptáka osvobodit. Souhlasila jsem. Nejprve jsme však museli zjistit, s kým se vlastně potýkáme. Lidé z tábora o našem ultralightu nevěděli. Letadlo totiž neviděli, přistáli jsme kus v dostatečné vzdálenosti od jejich tábora. Trochu jsme se přiblížili, krytí vysokou trávou, a já si začala myslet, že puknu zlostí. Samozřejmě, že mezi lidmi v táboře byl Luke Wright. Četla jsem ten jeho paper. S Lisou ho zakončili slovy "musí být učiněn další výzkum, abychom mohli naše hypotézy o životním stylu děsoptáků potvrdit". No, zdá se, že peníze na výpravu získal velmi rychle. Jsem si jistá, že do Argentiny dorazil nedlouho po vyklizení laboratoře v Perthu. Jeho sekretářka tu byla mimochodem s ním, a pořád ho otlapkávala svými nepřirozeně dlouhými naleštěnými nehty. Krátce před půlnocí, když v kempu zavládl klid, vnikli jsme do něj a odchyceného děsoptáka osvobodili. Chudák. Pádil jako o závod. Vážně tu nechtěl být.
29. srpna 2021, neděle: V pět ráno nastalo v kempu pěkné pozdvižení. Wright se svým australským přízvukem nadával, jak divý. Tolik sprostých slov, mířených k jeho spolupracovníkům. Každého z nich nazval alespoň deseti různorodými nadávkami. S Alessandrem jsme se chichotali za kopcem. Bohužel byli členové Wrightovy výpravy zcela jistě dobrými stopaři. Za chvíli se totiž hrnuli k nám. Utíkali jsme k úpatí kopce, a že to byla dálka! Strhnout stany nebyl problém, nastartovat letadlo taky ne, ale když jsme odlétali, už se ti drsní chlápci s puškami a samopaly objevovali v místech, odkud jsme předtím kemp pozorovali. Pár z nich vystřelilo do vzduchu, ovšem nezasáhli nás. Rozhodli jsme se přemístit se na sever od tábora, nechat letadlo u skal, a k táboru se vrátit na futuristické tříkolce, kterou můj adoptivní otec zhotovil asi před čtyřmi lety, protože se prostě nudil a začal snít o vysokorychlostní tříkolce pouze pro dospělé. Vytáhli jsme z letadla všechny díly, pěkně jsme je poskládali, a vrátili jsme se k táboru. Dorazili jsme k němu v sedm večer. Jak se ukázalo, byla v něm i Lisa. Pochopitelně. Vyskočila z náklaďáku, na kterém se převážel kůň se svázanýma nohama. Hippidion! Vyděšeně řehtal, a v krkolomné pozici byl umístěn do klece, aniž by ho odvázali.
30. srpna 2021, pondělí: Co jiného se dalo dělat? V jednu v noci jsem zase pronikla do tábora, a navštívila klec s malým koníkem. Strašně se vyděsil, a zřejmě začal nahlas řehtat. Já ho slyšet nemohla, ale člověk v tom zeleném stanu ano. Vyšel z něj vysoký chlápek, kterého jsem ještě nikdy předtím neviděla. Posvítila jsem mu baterkou do očí, a spatřila jeho orlí nos a přivřené, možná hnědé oči. Víc si ani nepamatuju. Pokusil se dát mi ránu do hlavy špinavou palicí s hřebíkem. Uhnula jsem, a dala jsem mu ránu taserem, který jsem měla v rukou pro případ, že by nastaly problémy. Asi hodně řval, protože z okolních stanů začali vybíhat další lidi. Otevřela jsem klec s koněm, nožem jsem přeřezala provazy, jež držely jeho kopýtka u sebe, a vytáhla jsem ho ven. Utíkal pryč, ale kulhal. Já utéct nestačila. Skočili na mě dva lidi, chlápek a ženská. Chvíli mě dusili v patagonském písku a pak mě odvlekli menšího stanu na kraji tábora. Až asi tak v sedm ráno mě navštívila Lisa, nepříliš překvapivě doprovázená Ceasarem. Zubil se na mě a znakovou řečí mi sdělil, že mě budou muset zabít a v téhle divočině pohřbít. Prý kvůli tomu, že se pořád pletu do jejich věcí. Měla jsem svázané ruce a nedokázala jsem mu vůbec nic sdělit. Tak jsem na ně oba jenom vyplázla jazyk. Jak dětské, já vím. Kdyby stáli blíž, plivala bych na ně, jenže to nešlo. Vchod do stanu zůstal po zbytek dopoledne otevřený, pak pro mě konečně přišli tři ozbrojenci a jeden z nich mi namířil pistolí na hlavu. Do poslední chvíle jsem nepochybovala o tom, co nastane dál. Plynový granát, tři chlapi na zemi, moje pouta povolená, plynová maska narvaná na mou tvář, a s Alessandrem jsme zase ujížděli pampami. Za námi se střílelo, ovšem tříkolku nedokázaly ani jejich jeepy dohnat.
31. srpna 2021, úterý: Alessandrův plynový útok nedonutil naše nepřátele jen si zacpat nos, ale také úplně přemístit tábor. Sotva jim to však bylo platné. Přestože se ocitli na území, jež obývají macrauchenie, a mohli si tak naplnit kapsy všelijakými dalšími daty, od chuchvalců srsti po tisíce fotografií, pořád jsme je sledovali. A nebyli jsme sami. Přiletěli za námi agenti Megan Leeson a Howell Hall ze CIA, doprovázení asi stovkou vojáků. Byli tu potají, argentinská vláda prý o nich nic nevěděla. Informovali jsme je o zvířatech, která Wright a Newton odchytili. Megan slíbila, že je brzy dostaneme, a oba zkorumpovaní badatelé půjdou za mříže. Ostatně pro to, že se mě už několikrát pokusili zabít, existovalo mnoho důkazů, byť nejvíce jich bylo z Antarktidy. Jenže výzkumná výprava o nás věděla. Ať už mají Čtyři hlavy přístup k jakékoliv technologii, není pochyb, že se dozvěděly o přesunu amerických vojáků do téhle odlehlé patagonské divočiny. Když začali vojáci táhnout k novému táboru, objevily se na obloze nedetekovatelné drony a postřílely třináct z nich. Zbytek armády se dal na ústup. Zahnali je za hranice macraucheniího teritoria. Alessandro nabídl Leeson a Hallovi, že drony vyřadí pomocí nějakého dálkového přístroje, ale pro ten si musel zaletět zpátky do tvrzi. Večer mě tu nechal s americkými agenty samotnou. Ne, že by mi to vadilo.
1. září 2021, středa: Kdo by v den jako tenhle šel do školy? Alessandro pomocí jednoduchého ovladače vyřadil drony a vůbec veškerou technologii, kterou v táboře měli, a pak přišel útok. Když vojáci postupovali ke kempu, držela jsem se u Leeson a Halla, viděla jsem, jak zastřelili dva z "výzkumníků" a postupně vnikli do všech stanů. Ze dvou klecí v táboře jsem osvobodila tři macrauchenií mláďata; dvě byla uvězněna ve stejné kleci, a byla nucená stát ve svých vlastních exkrementech, které ani nikdo neuklidil. Otřesné, jak s nimi Wright, Newton a ostatní zacházeli. Jen co byla zvířata osvobozena, asi ve dvanáct, vybuchla v táboře bomba. Expedice obětovala tři ze svých lidí a čtrnáct dalších amerických vojáků. Hořící tělo jednoho z nich mě skoro zalehlo. Z tábora hned nato odjel jeep. Byla jsem rychlá, a skočila jsem do dalšího z mnoha aut v táboře, a to společně s Hallem a dvěma jeho muži, Davidem a Ianem. Jak se ukázalo, v jeepu, který jsme pronásledovali, se nacházel vůdce celé expedice - a nebyl to Wright, ani doktorka Newton. Byl to ten chlápek s orlím nosem. Zatímco David řídil, vysvětlil mi Hall, sedící vedle něj a obrácený dozadu na mě, že panuje podezření, že ten pronásledovaný je jedním z vůdců Čtyř hlav. Dávalo by to smysl. Nebyl v tom autě sám, měl tam tři další společníky, a David se musel snažit, aby žádná z kulek jimi vystřelených nezasáhla naše pneumatiky. Byla to dlouhá jízda. Na chvíli jsme je ztratili, ale když se setmělo, přepadli jsme je ze zálohy na prašné silnici u Estancia El Laurel.
2. září 2021, čtvrtek: Leeson a Hall mi neřekli nic o vůdci výpravy, ani mi nesdělili jeho jméno. Skutečně se však jednalo o jednu ze čtyř hlav té organizace. Prý se dnes ráno pokusil přeřezat si žíly, když byl umístěn do okresní věznice v Cerro Blanco. Myslím si, že je to nějaký Argentinec, ale jak říkám, sotva jsem zahlédla jeho obličej - nevím. Důvod, proč byli kryptidi z patagonské divočiny odchytáváni byl prostý - z klece jim výzkumníci odebírali krev, trhali srst, odřezávali kousky kůže. Samotná zvířata je nezajímala. Wright, Newton, Ceasar... ti všichni byli posláni za mříže. Thomson prý celé odpoledne vedl dlouhou debatu s australskou vládou a snažil se je přesvědčit, proč musí být Wright uvězněn na území Spojených států. Oni ho ale nechtějí vydat. Vlastně tvrdí, že neprovedl nic špatného, a že neexistuje důkaz, že by někomu v Perthu způsobil amnesii. Je to prostě komplikované. Proč Čtyři hlavy potřebují tolik informací o těch zvířatech, to dosud nevíme. A asi budu muset věřit agentce Leeson, která mi řekla, že to ani vědět nepotřebujeme. Poděkovala mně i Alessandrovi za spolupráci, a to bylo vše. Zkorumpovaní vědci jsou za mřížemi, South American Ornithology vyhodil tu jejich studii, a vypadá to, že brzy budu vědecký článek o phorusrhacidech a dalších pleistocénních zvířatech přežívajících v Patagonii moci napsat sama.
3. září 2021, pátek: Odpočívám v tvrzi. Konečně je to za námi. Aspoň tedy doufám. Poslední týdny mě totálně vyčerpaly, a potřebuju teď nabrat energii. Není zvláštní, jak rychle South American Ornithology tu Wrightovu studii vydal? Vědecké články se obvykle píšou déle. Já myslím, že ten můj bude vydán tak příští rok. Ale napíšu ho sama, jen s Alessandrem. Žádní spoluautoři - žádný risk. Možná se nikdy nedozvíme vše o Čtyřech hlavách, ale co na tom záleží... Mám pocit, že jsou jiní, kteří se jim rádi postaví. Lovci kryptidů? Proč se mě Pierre tehdy na Čtyři hlavy tolik vyptával? Třeba jim napráskají zadek oni. Mají k tomu přece vybavení, ne? Laserové pistole, elektrické pušky, teleskopické tyče... Lovci kryptidů jsou akčňáci. To já nejsem. Tahle dobrodružství ve věznicích a na ulicích jsem si užila, ale zase prahnu po divočině, a nejlépe bez šílenců, co by mě v ní sledovali a čekali na příležitost ukrást mi všechno, co na své expedici nasbírám. Plánuju další výpravu. Vlastně to má být taková dovolená... ale vím, že se neudržím, a začnu po něčem pátrat. Po nějakém monstru. Když tenhle zápisek dopisuju, přichází mi zpráva na e-mail. Jo, brzy za námi přiletí samotný Arik Thomson. Newton prozradila, kde se nachází karty s mým videozáznamem z Patagonie a taky peří, které jsme už s Thiagem viděli ve Wrightově laboratoři. CIA ho prý má a vrátí mi ho. Ten paper fakt napíšu. Phorusrhacos walkeri a Titanis megarostrum. A taky si říkám... Hippidion velazquezii a Macrauchenia superba? Líbí se mi to.
Pro Sloane možná konflikt se Čtyřmi hlavami na nějaký čas skončil, ovšem Lovci kryptidů s nimi mají momentálně větší potíže... Každopádně příští týden se naše lovkyně monster z Velázquezovy tvrzi vydá do úplně nové lokace. Čekají nás další dobrodružství v divočině - možná trochu podobná těm prvním třem týdnům tohoto týdeníku! Nenechte si je ujít!
Žádné komentáře:
Okomentovat