Lidští obyvatelé Amazonie mají nepřítele. Jmenuje se Curupira, a je posedlá démonickým vztekem vůči těm, jež ničí deštný prales a zabíjejí tvory, kteří ho nazývají svým domovem. Pro člověka znamená setkání s Curupirou setkání se smrtí. Pro zástupce jiných druhů je ovšem hrdinkou, chránící ty, jež se nemohou vlastní silou ani slovy bránit. Avšak Curupiřině nenávisti vůči lidem se dá porozumět. Je poslední zástupkyní svého druhu, jenž byl lidmi vybit jen proto, že před nimi chránil Amazonii. Sama navíc zažila vlastní smrt, a ačkoliv se pak vrátila mezi živé, nikdy se nezbavila strašného traumatu, kterou pro ní výstřel z pistole v Tanimboce znamenal. Podobně jako již zemřelý Claude Ngoy nyní Curupira věří, že lidé jsou chybní, a že musí z povrchu planety pryč. Po setkání s Isabellou Cardonou a Pierrem Leroyem, kteří se snažili Curupiře vysvětlit, že se stala nebezpečnou ekoteroristkou, že zabíjí nevinné a že si jistě vytvořila spoustu nepřátel, se démonická ochránkyně pralesa vydala na severozápad od Paraíby, do Porto Colombiano k břehům řeky Amazonky. Pierre a Isabella ji pronásledovali vysokorychlostním letounem Cryptodactylem, odvrátily je však mraky malých pterosaurů, jež Curupira přivolala na svou pomoc. Malátná kvůli Pierrově uspávadlu, musela pak bojovat s Juanem Paredesem, synovcem Duarteho Ribeira, který ji na lodi při cestě proti proudu řeky téměř zabil. Tržné rány v zádech a na rukou si ovšem Curupira zahojila poté, co převzala životní energii z několika piraní, jež se pro ní obětovaly. V přesvědčení, že ryby přišly o život právě kvůli člověku - jinak by se pro Curupiru obětovat nemusely - zamířila Curupira do indiánské vesnice u Lago Araxical, a pozabíjela všechny její obyvatele, až na jedenáctiletou dívku, doprovázenou ochočeným pekari. Teprve pak, po zabití naprosto nevinných lidí žijících v harmonii s pralesem, začala Curupira přemýšlet o tom, proč tyto strašné činy vlastně provádí.
DÉMON CURUPIRA, ČÁST SEDMÁ:
S hlasitým vrzáním se otevřely staré dřevěné dveře. Do příjemně chladného sklepa vstoupilo šestadvacet lidí. Mluvili velmi nahlas, a zněli nespokojeně. Někteří z nich se posadili k zaprášenému stolu, a pozabíjeli několik tenkonohých pavouků, jež se po něm potulovali. Pod blikajícím světlem se všichni zahleděli na člověka, který vstoupil do sklepa jako poslední, a zavřel za sebou dveře. Byl vysoký, štíhlý, snědé barvy pleti, hladce oholený, s řídkými, dozadu načesanými černými vlasy. Jako jediný tu měl na sobě vyžehlený oblek s kravatou. Silný, zvířecí parfém, který mohl být zrovna tak pižmem nějakého roztouženého zvířecího samce, udeřil všechny do nosu. Jeden z mužů v místnosti se rozchechtal. "Você está marcando seu território?" poznamenal. "Neměl by tu někdo z vás vůni do koupelny? Je mi z toho na omdlení," řekl další. "Takže pižmoni žijí i v Jižní Americe!" ozvalo se zezadu. "Cavalheiros," řekl onen vysoký muž, a upravil si na zápěstí levé ruky své drahé hodinky značky Holger Dante, "já vím, že jste obyčejnými lidmi, kteří žijí jen pro tu trochu legrace ve svých těžkých životech." Zněl hořce, dotčeně. "Aspoň se tu všichni můžeme shodnout, že v koní stáji to voní líp," zasmál se další z přítomných. "Mám pro vás nicméně důležitý úkol, a vy již víte, jaký ten úkol je," pokračoval ten uhlazený muž, jako by jeho slova neslyšel. "Nebral bych to ani jako úkol, zadaný vámi. Je to naše osobní povinnost. Musíme ji dostat!" řekl jeden z chlapů posazených u stolu. "Víme o každém z těch incidentů. Masakr v Jauató, vražda Rogéria Sequeira u Paraíby, pak napadení pytláků a barmanky v baru a vražda několika vojáků ve stejné vesnici. Před týdnem a půl vybila Indiánskou vesnici u Lago Araxical. Spojené národy jsou z toho skutečně nadšené. Očividně se jim nepodařilo ochránit 'nejnevinnější' skupinu lidí, kterou tento kontinent znal," rozpovídal se upravený dlouhán, "nemluvě o ublížení panu Ribeirovi v blízkosti vesnice Uarini." Zadíval se na Juana Paredese, který si sedl na sud v temném rohu sklepa, kam světlo ze stropu sotva dopadalo. Mladík s ovázaným zápěstím a kotníkem naštvaně odfrkl. "Takže co jí můžeme udělat, pane Cavaco?" ozval se jeden z těch, jež už předtím mluvili. "Vy se ptáte mě? Já nejsem žádný odborník! Je to jen a jen na vás. Prostě se jí zbavte! Když to nedokázal jeden člověk, se vší úctou k panu Paredesovi, pak už to musí dokázat celá banda drsných chlapů, jakými jste vy!" odpověděl dlouhán. "Viděli jsme, co všechno udělala, lidi. Každý tu souhlasí s tím, že bychom ji neměli jen chytit, ale i zabít, že jo?" ozvalo se ze skupiny. Souhlas byl jednoznačný, a příšerně hlasitý. "Všechny nás ohrožuje! Každého člověka!" "Je to mentálně nestabilní zrůda, která vraždí, kde se jí zachce!" "Chce chránit zvířata vypalováním našich domovů? Já teda svoje dítě rozsekat nějakou Curupirou nenechám!" "Shnilá, proradná nestvůra!" "Myslí si, že jí patří celá Amazonie? Zabijeme ji, upečeme ji zaživa. A jestli má ještě srdce, tak jí ho rozkucháme." "Nemá srdce," ozval se Juan, a všichni ztichli. Přejel po nich očima, aniž by zamrkal. "O to bude lehčí ji zabít. Neprojevuje se jako člověk, ani žádné jiné zvíře. Je to chladná, barbarská sadistka, bez citu, bez emocí. Slyšel jsem ji řvát, když jsem jí řezal do zad. Byl to řev plný fyzické bolesti, neúpěla však strachem. Necítí žádnou lítost z toho, co dělá," pokračoval. Opět naštvaně odfrkl, tak jak to dokáží jen zahořklí teenageři. "Kdybych se nezastavil, a dokončil svoje dílo... nikdy by nezabila ty Indiány. Je mi z toho zle." "Udělals, co šlo, hochu," řekl chlapík, který seděl k Juanovi nejblíže, "a to se počítá. Vidíš, teď proti ní jdeme, všichni, jen díky tobě!" "Panu Paredesovi musím poděkovat, že mne kontaktoval," řekl Cavaco, a pokynul na něj, "je pravda, že když ta zrůdná bytost nebude zastavena, přijde spousta z nás a z našich rodin o životy. Je ovšem také pravdou, že si nepřeji, aby k tomu došlo v mých lesích. Pokud někdo rozhoduje o tom, co se v nich bude dělat, pak jsem to já, který je legálně odkoupil od brazilské vlády. Nikoliv tato vražedkyně, která si dělá, co se jí zachce." Muži v místnosti dali svůj souhlas opět hlasitě najevo. "Přejděme už k tomu, proč tu vlastně jsme," vyhrkl jakýsi nedočkavec, "tohle všechno už víme, ale chceme vědět, kolik nám za to dáte, pane Cavaco!" "Každý z vás dostane milion realů, když ji odděláte. Všichni dohromady, nebo klidně i jeden či dva z vás. Ale spoléhám na to, že ji odstraníte!" řekl Cavaco. "Milion? Není to málo?" ozvalo se ze skupinky. "Je vás šestadvacet, pelo amor de Deus!" bránil se Cavaco. "To byl vtip. Bohatě to stačí," zněla odpověď stejného člověka. "Dohodnuto, chlapi?!" "Dohodnuto!" "Roztrháme ji!" "Udělám z jejích zlatých vlasů paruku pro svou dceru!" "Naporcujeme z ní steak pro naše psy, chlapi!" Cavaco ze sklepa odešel, zatímco se divoce smáli a vymýšleli všelijaké příšernosti. Jediný Juan se zvedl, vyběhl ze sklepa, a následoval Cavaca. "Jestli se můžu zeptat, kdo jsou ti chlapi, Octávio?" řekl polotiše. Cavaco se při chůzi otočil, a upravil si kravatu. "Lovci, pytláci..." "Někteří z nich zněli hůř, než obyčejný pytlák," zvýšil hlas Juan. "No a co? Sehnal jsem vám ty nejlepší, pane Paredesi!" "Nechci pracovat s kriminálníky," řekl Juan. "Kdo je podle vás kriminálník? Někteří z těch chlapů seděli v base dvacet let, protože v opilosti někoho umlátili flaškou od tequily," řekl Cavaco, a pak zašeptal, "já nechal jen za poslední tři roky odstranit asi sto lidí, většinou aktivistů, kteří se dostali na pokraj odhalení mých... činů, řekněme. A nikdo přede mnou ani necekl o vězení. Přitom o tom ví sám prezident, pane Paredesi." Pak se nahlas zasmál. "Ale taky je to můj kámoš, ne jejich." Juan vydechl. "Budou aspoň nápomocní, že ano?" "Určitě ji vystopují," odpověděl Cavaco, "slyšel jsem, že teď na nějakou dobu zmizela. To ovšem nepředstavuje problém. Mrtvá určitě ještě není, na to bych bral jed." "Já také," zakýval hlavou Juan, "někde se určitě skrývá. Možná plánuje další útok. Větší než ten na indiánskou vesnici." "Právě proto ji musíte oddělat. Pane Paredesi, já chápu, že vás k tomuhle vyburcovalo to, že zranila vašeho otce." "Strýce." "Vždyť to říkám, strýce. Ale jde tu o mnohem víc. A zase se opakuji, ale děkuji vám za to, že jste mě kontaktoval, o všem jste mi řekl, a to zase vyburcovalo k jednání mě samotného," řekl Cavaco. Přistoupil k obyčejně vzhlížejícímu jeepu na rozcestí, asi pět set metrů od budovy, v jejímž sklepě se sešli. "Máte budoucnost," usmál se, na oči si dal černé brýle a vstoupil do jeepu. Okna automobilu se potáhla černými skly. Jakmile odjel, zůstal Juan v ulici osamocen. Bylo zde překvapivě ticho. Vydal se tedy na procházku Manausem, trochu se uklidnil v krásně zeleném, svěžím Parque Municipal do Idoso a na večeři si zašel do restaurace Praça do Caranguejo. Když rýpal stříbrnou vidličkou do zlatově upečeného kuřecího stehýnka a přeslýchal radostné, příjemné žvanění ostatních hostů restaurace, jež nemohlo s divokými hlasovými projevy Cavacových mužů kontrastovat více, myslel neustále na to, co se mu přihodilo severozápadně od Porto Colombiano. Mohl tam, na řece, zemřít. A přesto byl stále mezi živými. Netušil ani, jak se to stalo. Pamatoval si, že Curupira spadla z lodi do vody, a to bylo vše. Zaslechl její vynoření, v tu dobu však věnoval pozornost ošklivému zranění na svém zápěstí. Utěsňoval rány po jejích drápech kapesníkem, a jen doufal, že na něj neskočí zezadu a nedokončí své strašné dílo. Curupira se k němu však nepřiplížila, vlastně úplně zmizela, aniž by ji po jejím pádu do řeky znovu spatřil. Řekl lovcům, že Curupira nemá srdce. Ale co když ho ušetřila? Co když ho takto poranila opravdu jen proto, že se bránila? To by však neospravedlnilo žádné z jejích vražedných činů. Ne, pomýšlel si Juan, takto nemohu uvažovat. Curupira je prostě nepřítelem, a musí být zničena. Je chladná? Nemá city? Ano. Je to zrůda, a já ji musím zabít. Musím pomstít strýčka, který kvůli ní bude na zbytek života odkázán na vozík. Juan zabodl vidličku hluboko do masa, a vycenil zuby. Nějaká čtyřicetiletá paní, která ve společnosti tří dalších přátel popíjela víno, si ho všimla, a vyděšeně vykulila oči. Juan si uvědomil, jak moc s ním ta touha po pomstě cloumá. Skutečně ho proměnila. Přivedla ho dokonce do kontaktu se zkorumpovaným magnátem, kterému patří půlka veškeré lesní plochy ve státě Amazonas. Nebylo však cesty zpátky. Pomsta je skutečně to nejdůležitější. Chápal to stejně dobře, jako ta, kterou tolik nenáviděl.
Posledních deset dní o sobě Curupira nedala vědět ani jednou mrtvolou, ani jedním napadením zástupců lidského druhu. Brazilský stát Amazonas skutečně opustila, a vydala se dál na západ, do jižního cípu Kolumbie. Musela se někam podívat. Cítila nutkání znovu navštívit místo, kde to všechno začalo. Kde začal její konec. Putovala proti proudu řeky Putumayo, a pak se podél kolumbijsko-brazilské hranice vydala na jih, jako Tarzan proskákala po liánách hustý deštný les v Parque Nacional Natural Amacayacu, a dostala se do blízkosti nejjižnějšího kolumbijského města, Leticia. Vrátila se do rezervace Tanimboca. Zde jakýsi podlý gangster zmáčkl před rokem a půl spoušť pistole, z níž vyletěla kulka, která přetrhla krk kompsognátkovi Lilovi a proryla srdce nevinné, spravedlivé, možná i naivní ochránkyni pralesa. Za úplňku vystoupila Curupira z lesa a přišla k dřevěnému stavení ve středu rezervace. Přestože bylo pár minut po půlnoci, v přízemí se stále svítilo. Vnitřek budovy ovšem Curupiru nezajímal. Prohlížela si travnatou plošku před vstupem do ní. Dobře to místečko poznávala. V místě, kde ležela, a kde její mysl začala obalovat nicotná, svírající temnota, bylo sice více trávy, ovšem jinak vypadalo stejně. Curupira položila dlaň pravé ruky na vlhkou půdu. Nic necítila, a tak to opakovala o dva metry dál, blíže k hranici lesa. Opět nic. Prošla takto celou plošku nalevo od stavení, až asi deset metrů severozápadně od něj narazila na to, co hledala. Pod půdou bylo cosi nepopsatelně chladného. Její smysly byly lepší než smysly lidí, a byla schopná po hmatu najít i předměty zakopané do země. Bez přemýšení začala hrabat. Zabořila do hlíny ruce s dlouhými, drápům podobnými nehty, a nemotorně odhazovala jednu hrst hlíny za druhou prakticky na všechny strany. Párkrát se trefila i do obličeje, to jí však bylo jedno. Její počínání přilákalo ven z dřevěného stavení Antonellu, studentku z Bogoty, které se měla původně věnovat Isabella. "¿Hay alguien ahí?" zvolala devatenáctiletá přírodovědkyně, a rozsvítila baterku. Poskočila hrůzou, když její světlo dopadlo na obličej Curupiry. Bledá blondýnka se žhnoucíma, rudýma očima a sadistickým, psychopatickým výrazem v obličeji. Každý normální člověk by měl kvůli tomu srdce až v krku. Antonella se bez jediného slova odebrala zpět do budovy. Curupira slyšela, že zamkla hlavní dveře. "Stupidní děcko," řekla si pro sebe, otočila se k jámě v hlíně, a pokračovala v hrabání. Netrvalo dlouho, a její nehet zavadil o drobnou kůstku. Odstranila ještě pár hrudek hlíny, a zvedla Lilovu kostřičku. Krční obratle měl zpřetrhané, div lebka od těla již dříve neupadla. Když ji takto zvedla, a dotkla se jí prstem, upadla lebka na zem. Curupira vydala z hrdla skřípavý řev. Byl plný strašné zloby. Položila Lilovu kostru nalevo od hrobu, a z něj vyhrabala svou vlastní kostru. Cenila na ní zuby, a pohlížela na poraněná žebra. Teprve po dvou minutách odvrátila zrak. "Jsem pořád mrtvá," zašeptala pro sebe, "zabili mě, pohřbili mě... a přece žiju." Vstala od hrobu a zadívala se na noční oblohu. "Pierre říkal, že mě sem přivedli z jiného světa... To dobře chápu, koneckonců jsem se s ním taky seznámila v jiné dimenzi. Ale proč to udělali? Proč mě nenechali odpočívat s Lilem v hrobě?!" Znovu hlasitě zařvala. Otevřelo se okno v prvním patře budovy. "Kdo to tam huláká? Já chci spát! Nemám dneska noční směnu!" křičel Andrés, jeden z rangerů. "Pane Rosero, to je ta ekoteroristka! Je u nás v rezervaci!" ozval se zevnitř vyděšený hlas Antonelly. "Ta ekoteroristka? To je toho," mávl zase rukou Andrés, promnul si oči a zavřel okno. "Lil a já jsme mrtví. Tady jsme zemřeli. On si možná ponechal tu svou nevinnost, ale já už taková nikdy nebudu. Nikdy se nebudu cítit tak dobře, jako dřív. Bylo těžké žít bez matky a mých sester, ale časem jsem si zvykla. Lehké naopak bylo brát svět jako fantazii, ne jako realitu. Stará Curupira se už nikdy nevrátí," říkala si pro sebe nahlas ochránkyně pralesa, "vlastně... bych měla lidem poděkovat za to, že mě stvořili. Že si stvořili takového nepřítele." Otočila se ke stavení. "Isabelliin domov... Mohla bych to srovnat se zemí. Rozsekat ty, kteří se v něm skrývají, a tím ji zlomit... Na druhou stranu nevím, proč bych to měla dělat..." pokračovala v hlasitém povídání pro sebe. Z pralesa se vynořil pekari. Čmuchal v trávě, a hledal něco k snědku. Curupira se k němu přiblížila, a klekla si k němu. "Ty jsi ale hezký. A nevinný. Tobě by žádný člověk nikdy neměl ublížit, a jestli se o to jen pokusí..." řekla, a pak zpozorněla. V křovinách za pekarim se choulila jedenáctiletá Indiánka, kterou prvně spatřila u Lago Araxical. Tento pekari musel patřit k ní, byl to její mazlíček! Přestože o ní tehdy, po tom incidentu, Curupira zrakem sotva zavadila, pamatovala si ji. Velice ji překvapilo, že teď byla tady. Curupira netušila, co říci. Donedávna jí všechny instinkty velely vrhnout se na kteréhokoliv z lidí, ovšem masakrem indiánského kmene se v ní něco změnilo. Tolik chtěla, a přesto se teď nemohla přimět tu dívku zabít, zrovna jako pochybovala o nutnosti přepadnout strážce rezervace v budově. Němě se na dívku zadívala, jejich oči se střetly. V očích dítěte byl strach. Nikoliv však vztek, který mohlo vůči Curupiře, vražedkyni jejího lidu, cítit. Opravdu šla tato indiánská dívka v Curupiřiných stopách celých deset dní, jen aby ji tady, v Tanimboce, dohnala? Proč? Držela se úzkostlivě v křovinách, nešla tedy Curupiře po krku, jako ten mladík, jenž se ji pokusil na Amazonce zavraždit. Ochránkyni pralesa to nedávalo smysl. Jaký jiný důvod by ta mladá bytost měla mít k takovému sledování? To všechno jí teď procházelo hlavou. Uvažovala nad tím, avšak odpověď nedokázala nalézt. A tak se po chvíli zvedla, a aniž by indiánskému dítěti něco řekla, aniž by znovu pohlédla na pekari, žvýkajícího nějakého slizkého měkkýše, otočila se, prošla kolem vyhrabané kostry svého bývalého já, a zase se ztratila v hlubinách pralesa.
Když otevřela oči, choulilo se k ní mládě pruhovaného jaguára. Malé kotě, jež na první pohled připomínalo asijské tygřátko. Spokojeně spinkalo, očička mělo pevně sevřená, tlapičky k zulíbání. Curupira pozvedla obočí, a z jejích očí se vytratila rudá barva. Hleděla na jaguáří kotě s jakýmsi nepopsatelným smutkem. Ať v něm viděla cokoliv, opět to ovlivnilo její myšlení. Jakmile si pro zatoulané mládě přišla matka, a olízla mu záda velikánským, hrubým jazykem, a ono zazívalo, byla už Curupira zase ve větvích stromů, a hlavou se jí hnala jedna myšlenka za druhou. Pruhované jaguáry zabíjejí lidé, a to kvůli jejich krásné kožešině, jež se dá draze prodat. Ale co když se někdo rozhodne některé z těch zvířat zabít jen proto, že potřebuje peníze - to, na čem je systém, který si lidé vybudovali, založený? Co když měli Isabella a Pierre pravdu? Co když není dobré shazovat všechny lidi do stejného pytle, jen proto, že jsou lidmi? Co když někteří jsou pouze oběťmi špatného systému, který zbudovali jiní, a nutně potřebují prostředky k přežití - prostředky, jež jim může zajistit jen lov zvěře a ničení pralesa? "Ekoterorismus je násilný akt," zazněla Curupiře v hlavě Isabelliina slova. "Zločinné násilí vůči nevinným, opakuji, nevinným obětem, spáchané ochránci životního prostředí." Nevinná byla ta indiánská dívka, stejně jako její pekari. Oba byli stejní, tak jako kdysi byli stejní Curupira a Lil. Čím se provinila ta skupina původních jihoamerických obyvatel, které Curupira zabila? Ničím. Žili stejný život, jako jejich předkové, po jejichž boku Curupiry v pralesích koexistovaly, a neměly s nimi problém. Čím se provinili lidé v Jauató? Možná jim někdo dal povolení ke žhářství... To je ono! Vinní nejsou ti, kteří loví zvířata, pálí les nebo ho kácí! Ne všichni lidé za tyto otřesné věci můžou. Ale kdo je tedy vinen? Nemohli by to být ti lidé, kteří shromažďují peníze? Nejsou právě oni těmi, kdo si hraje na pány Amazonie? Na jihu Kolumbie narazila Curupira na další vykácenou plochu. Její oči zarudly, když spatřila dřevorubce, nemohla se však přemoci na ně zaútočit. Uvažovala totiž o tom, zda má cenu jim ubližovat nebo ne. A dospěla k závěru - tak, jako včera večer - že by to za to nestálo. Isabella by řekla, že to "není správné". Když dřevorubci naložili nařezané kusy kmenů lesních velikánů na náklaďák, rozhodla se Curupira, že raději zjistí, kdo nechával les ničit. Když už měla na rukou krev nevinných původních Jihoameričanů, proč by na nich měla mít krev "možná" nevinných dřevorubců z Kolumbie? Raději zabije toho, kdo je platí. To by přece měl být zdroj vší té mizérie, ne? Svezla se v nákladovém prostoru, včas vyskočila, aby si jí po příjezdu k pile nevšimli, a pak si prohlédla několik cedulí, jimiž byla budova ověšena. Číst latinku Curupira dokázala. "Danier Duran," zašeptala si pro sebe. Se západem slunka dorazila do San Jorge, kde měl majitel té pily podle adresy, uvedené na ceduli vedle jeho telefonního čísla, přebývat. Ukázala se v centru vesničky, a prohlížela si, jak byly označeny jednotlivé domy. Pár lidí jí tu poznalo, a okamžitě volali svým známým, že "ta příšera z Brazílie je tady". Nebyli zrovna dvakrát nadšení, když ji viděli čmuchat v jejich vesnici. Jakmile Curupira našla dům, u kterého stálo na cedulce u dveří "Duran", vyrazila jediným kopnutím dveře. Uvnitř vykřikla nějaká žena. Byla to zhruba padesátiletá Kolumbijka, a jak Curupira poznala, zrovna čistila boty. "Ty jsi Danier Duran?" zeptala se jí démonická ochránkyně Amazonie. "¿Me? No..." odpověděla zděšeně paní. "Já jsem Danier Duran," vyřkl chlupatý, nepříliš vysoký chlapík, oděný v tílku. V ruce držel lahev od piva, a když spatřil Curupiru, pustil lahev na zem. "¡Luciana! ¡Llame a la policía!" zařval na svou ženu. Curupira ho hned na to chytila za krk, a natlačila jej ke zdi. "Ty necháváš ničit prales? Necháváš kácet stromy, z nichž každý je domovem stovek různých tvorů?!" zasyčel démon, a jeho oči zrudly, jeho vlasy začaly plát jako plameny. "¡No estoy destruyendo nada!" bránil se Duran. Curupira sevřela jeho hrdlo ještě mocněji. Mezitím se ji Luciana Duran pokusila trefit do hlavy židlí, Curupira však díky nekvalitní, vrzající podlaze slyšela její kroky, prudce se otočila, a kopla ji do hlavy. Na podlahu vystříkla krev. Následně dala Curupira Duranovi ránu mezi nohy, a opět ho natlačila ke zdi. "Co o mě víte? Proč tu vůbec jste?!" řval Duran. "Jsem tu, abych pomstila kus pralesa, který necháváš ničit!" "Jenže dřevo je potřeba!" "Jo? Zvláštní, že se v Amazonii těží dřevo nějak moc. Nemají lidi na židle ten svůj pitomý plast?" "¡Por favor déjame ir!" prosil Duran. "Klidně, ale až ti otočím hlavu dozadu. Schválně, jak dlouho to bude trvat..." zasyčela Curupira, a začala Duranovu hlavu natáčet vzad, tlačíce jeho obličej do zdi. "Koupil jsem tu půdu! Nedělám nic nelegálního!" řval. Loupaly mu přitom krční obratle. "¡Por favor, déjalo ir! ¡Está diciendo la verdad!" křičela Luciana, držící si zakrvácený nos. "Kdo ti tu půdu prodal? Kdo obchoduje s pralesem?!" zařvala na Daniera Curupira. "Stát," odpověděl přidušeně. Přestala mu loupat krk, a odhodila ko k protější stěně. Hlavou narazil o okno, a to se rozbilo. Luciana vykřikla zděšením. "A kdo konkrétně z toho vašeho pitomého státu?!" vykřikla Curupira, a znovu k němu přikročila. Tolik dupala, že se celý dům div neotřásal v základech. "To je složité. Znáte lobbisty, tady v Kolumbii, i v jiných zemích... Mají různé zájmy. Nemůžu vám nic říct! Prosím, odejděte!" oddechoval se slzami v očích Duran. "Já je najdu," řekla mu Curupira do tváře, "můžete je varovat, že je brzy za jejich ničení zabije démon. S tebou nebudu ztrácet čas, za to mi nestojíš. Jsi větší hlupák, než jsem si dokázala představit." S tím Duranův domek, kolem něhož se shromáždilo pár tuctů obyvatel San Jorge, opustila. Právě tady však začala nový boj. Všechny ty lidi, na které hleděla, sice nenáviděla, a její zloba při pohledu na ně neutuchala, cítila ovšem, že je-li někdo za ničení pralesa vinen, pak to nejsou ti nevinní, které dosud zabíjela. Jsou to ti, kteří mají moc. A právě jim je třeba zakroutit krkem.
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat