Gigantická prvohorní příbuzná pijavic

Je Halloween!!! I když asi nepotkáte na ulici bandu dětí v kostýmech, a Jack-o'-lantern taky není v každé domácnosti (u nás tedy letos chybí), přece jen stojí za to si užít trochu té halloweenské atmosféry. Je večer, venku je tma, a já začínám myslet na tajemné, krvežíznivé tvory... Ale ne na upíry, kam ti se hrabou... Skuteční tvorové, kteří pijí krev, dokáží být stejně tak děsiví. Mezi takové krvežíznivce patří i pijavice. Obdivuji je a nesnáším je zároveň (neberte to ale tak, že bych je vyloženě nenáviděl, ne, mám je docela rád). V pravěkých časech však na naší planetě žila jedna jejich příbuzná, která se od nich dosti lišila. Byla prostě ohromná. A i když se neživila krví, zaslouží si, abych se o ní o Halloweenu zmínil... Na začátku roku 2017 identifikovali vědci ze švédské Univerzity v Lundu prvohorního opaskovce (tato skupina zahrnuje například pijavice nebo žížaly), který žil před 400 miliony let v období Devonu. Byl to možná ten největší opaskovec, který kdy žil - měřil až dva metry na délku. Bohužel se však nezachoval jediný otisk jeho masivního těla. Celý nález sestává pouze z fosilizovaných čelistí. Na podobné čelisti už paleontologové mnohokrát narazili, ale tyto byly prostě naprosto ohromné. Také podle jejich velikosti byli schopni určit délku "červa". Tento druh opaskovce byl pojmenován Websteroprion armstrongi. Dosud jediná fosilie, a to sice ony fosilizované čelisti, pochází z Kanady. Jeho čelisti byly tak velké, že s nimi mohl jednoduše chytit a rozporcovat rybu, i když k porcování asi moc často nedocházelo. Websteroprion spíše své oběti polykal vcelku. Tento gigant žil na dně moře, zahrabán v písku, kde číhal na všemožné malé obratlovce, hlavně tedy ryby, a když nějaká plavala v dostatečné blízkosti, vyrazil po ní. Lovil tedy ze zálohy. Ačkoliv na rozdíl od svých příbuzných z rodiny pijavic nesál krev, ale místo toho aktivně zabíjel, byl to skutečně děsivý tvor. Jaké by asi bylo potkat se s ním při prázdninách u moře? Takové setkání by pro vaše prsty na nohou nemuselo skončit dobře...

Tak tedy veselý Halloween...

Ptakoještěři jako potrava žraloků

V současném světě se můžeme setkat s vodními predátory, kteří se čas od času přiživí na nějakém tom okřídleném zázraku, nic netušeje letícím nad vodou. Například kranas obrovský, až osmdesátikilogramová kostnatá ryba, je známa tím, že podniká výpady na mořské ptáky. Je rozhodně možné, že k něčemu podobnému docházelo i v pravěkém světě. Možná jen v trochu větším měřítku... Představte si, že jste pravěkým žralokem. Pravda, od kranase se dosti lišíte tím, že máte chrupavčitou kostru, ale to je vedlejší. Máte hlad. A pak nad hladinou moře proletí rybařící ptakoještěr. Je blízko. Co takhle zpestřit si jídelníček a překvapit ho? Trochu ho polechtat svými ostrými zuby? Něco takového se možná, a možná taky ne, přihodilo severoamerickému Pteranodonovi před 83 miliony let. Paleontologové totiž studovali jednu z kostí, které tvořily křídlo ptakoještěra, a našli na ní rýhy od žraločích zubů. S největší pravděpodobností šlo o Squalicoraxe nebo jednoho z jejich příbuzných, kteří v pozdní Křídě brázdili vody vnitrozemského moře, jež rozdělovalo Severní Ameriku na tři izolované ostrovy. Třeba právě tento žralok dostal chuť na ptakoještěří maso a tak se zakousl do pterosaura, který zrovna lovil ryby a létal nízko nad hladinou moře. Squalicorax byl dost velký na to, aby takového Pteranodona zabil, o tom není pochyb. Stejně však není potvrzeno, že skutečně Pteranodona strhl pod vodní hladinu, že jej ulovil. Ještě pravděpodobnější je, že Pteranodon zahynul někde na pobřeží, odliv jej pak odnesl do moře, kde na něj narazil žralok a rozhodl si z něj něco málo ukousnout. Koneckonců, největší zvíře na jídelníčku žraloka grónského byl sob, ale žralok jej pochopitelně neulovil - místo toho sežral mršinu, která se z grónského vnitrozemí do Severního ledového oceánu dostala po řece... Ale Squalicorax nebyl sám, kdo si na Pteranodontovi pochutnal. Kromě pravěkého žraloka se na něm přiživila i obrovská pravěká barakuda Saurodon. Otisky jejích zubů byly nalezeny na té samé kosti! Je tedy zcela pravděpodobné, že s mrtvolou Pteranodona si pohrávaly mořské proudy a různí tamní predátoři si z ní "doplňovali zásoby masa" (ne doslova!). O životě ptakoještěrů toho bohužel moc nevíme, ovšem tento objev je velice zajímavý. Alespoň víme, co se přihodilo jednomu nejspíše již zesnulému Pteranodonovi, když se jeho tělo ocitlo v nekonečné modři...

Pteranodon z Putování s dinosaury speciál: Země obrů

Dobře víme, že na menu Squalicoraxe nebyli jen ryby nebo případně ptakoještěři jako Pteranodon, ale také mršiny dinosaurů, jako v tomto případě hadrosaurid Claosaurus

Divocí!-Hrozivá ropucha obrovská

Hrozivá ropucha obrovská. Jedním ze zvířat, které chce Steve na své cestě po australském Queenslandu vidět, je taipan. Jenže se zdá, že ani po všech těch hodinách usilovného pátrání v australském parnu prostě žádného hada nenalezne. Po setmění pak narazí na živočicha, který to může mít na svědomí. Původně jihoamerická ropucha obrovská byla zhruba v polovině minulého století vysazena v Austrálii, aby pomohla zneškodnit obtížný hmyz na plantážích. Nepovedlo se to, ropuchy se množí a cokoliv, co se pokusí je sežrat, zemře na následky jejich jedu uloženého v parotoidních žlázách.

Klip ze čtvrtého dílu cyklu Divocí! (Fierce!) se Stevem Backshallem, který se poprvé vysílal na ITV v roce 2016.

Vyhynulé žraločí řády: Hybodontiformes

Asi si vzpomínáte na můj projekt Žraločí řády, se kterým jsem začal na konci března a skončil na začátku července. Popsal jsem všech osm žijících řádů žraloků, vždy jsem představil řád jako takový a pak jsem se pustil do popisování několika zajímavých zástupců. Přestože jsem napsal osm článků, každý o jednom žijícím řádu, věděl jsem, že se ke žraločím řádům jako takovým ještě vrátím. V minulosti totiž na naší planetě žily ještě další čtyři řády žraloků. Jenže ty už vyhynuly, takže se s jejich zástupci dnes nesetkáme. I tak si však myslím, že stojí za to, abych o nich napsal sérii článků. Nyní tedy začíná čtyřdílný projekt Vyhynulé žraločí řády. Doufám, že se Vám bude líbit...

VYHYNULÉ ŽRALOČÍ ŘÁDY

HYBODONTIFORMES

Nejstarší zástupci řádu Hybodontiformes, či zkrátka hybodontů, se objevují ve fosilním záznamu na samém konci období Devonu. Rozkvět zažili v Karbonu, a existovali po celý zbytek prvohor a po celé druhohory, než většina druhů na konci Křídového období vyhynula. Řád jako takový však stále přetrval; i když nebyl zastoupen tak velkým množstvím druhů, stále zahrnoval některé žraloky, kterým se v mořích a oceánech Paleocénu, Eocénu a Oligocénu poměrně dařilo. Posledním zástupcem hybodontů byl srílanský Miosynechodus, který vyhynul asi před 5,5 milionu let na samém sklonku období Miocénu.

Hybodont znamená v překladu "zub s hrbem vzadu". Tito žraloci byli vybaveni kuželovitými, skoro až stlačenými zuby, jež jim vysloužily toto jméno. Zuby jsou samozřejmě těmi nejpočetnějšími pozůstatky hybodontů. Žraloci mají chrupavčitou kostru, která nefosilizuje, ale jejich zuby fosilizují velmi dobře. Proto asi víme o zubech hybodontů víc, než o vzhledu zbytku jejich těla. Přesto máme k dispozici řadu exemplářů "otisknutých" ve skále. Víme, že ploutevní ostny hybodontů vždy mířily dozadu. Je velice pravděpodobné, že samci všech druhů hybodontů měli malé trny vyrůstající z hlavy. K čemu sloužily, to přesně nevíme. Možná měly za úkol lákat samice nebo zastrašovat ostatní samce, nebo prostě jen rozlišit jednotlivá pohlaví.

Zkamenělé ostatky hybodontů se nejčastěji nalézají v říčních usazeninách, i když řada druhů byla nalezena i v sedimentech pocházejících původně z mořského prostředí. Šlo o skadkovodní i mořské žraloky po celou dobu jejich existence, drželi se tedy v obou typech vodního prostředí.

Řád Hybodontiformes popsal roku 1846 "otec dinosaurů" Richard Owen.

Ptychodus mortoni

Čeleď Ptychodontidae

Jeden z největších hybodontů, který dorůstal délky 7 až 10 metrů. Žil v Křídě, před 100 až 66 miliony let, a šlo o mořského predátora, který však rozhodně nepředstavoval nebezpečí pro žádného mořského plaza ani jiný druh žraloka. Ptychodus se totiž živil pouze ústřicemi a dalšími mořskými měkkýši. Svědčí o tom jeho zuby, dokonale uzpůsobené k drcení tvrdých schránek těchto měkkýšů. Podobně jako třeba dnešní wobegongové, žil i Ptychodus na dně moře. Pohyboval se nejspíše velice pomalu. Jeho životní styl na něj vůbec netlačil, aby žil rychle jako někteří z jeho dravějších příbuzných. Je znám z Kansasu. Žil ve vnitrozemském moři, které v období pozdní Křídy rozdělovalo Severní Ameriku na tři samostatné ostrovy.

Hybodus

Čeleď Hybodontidae

Asi nejznámější zástupce celého řádu, a rod, po kterém byl řád také pojmenován. Hyboda popsal švýcarsko-americký geolog a biolog Louis Agassiz roku 1837. Jde o pravěkého žraloka dobře známého většině zájemců o pravěku, neboť se objevil ve třetím dílu cyklu BBC Putování s dinosaury z roku 1999 a později také ve třetí epizodě jeho spin-offu Monstra pravěkých oceánů z roku 2003. Na Hybodovi je asi nejzvláštnější jeho dvojitá ploutev. Nebyla však úplně dvojitá. U ploutve byl zkrátka umístěn kostěnný nástavec, který mohl sloužit jako zbraň. Možná se mohl vztyčit a zasáhnout jakéhokoliv útočníka, který udělal tu chybu, že se k Hybodovi přiblížil až příliš blízko. Hybodus dorůstal délky přibližně 2 až 3 metrů. Zřejmě lovil i malé mořské plazy, ichtyosaury či plesiosaury. Nežil jen v období Jury, jak se často uvádí. Ve fosilním záznamu se totiž objevuje už na konci Permu, a vymírá s koncem období Křídy před 66 až 65 miliony let.

Lonchidion

Čeleď Hybodontidae

Jeden z posledních známých hybodontů. Je známo 11 odlišných druhů, jež žily po celé druhohory; v Triasu, Juře a Křídě. Poslední popsaný druh, L. ferganensis, byl popsán až roku 2011 a podařilo se dokonce nalézt jeho vejce otisknuté v hornině. Vaječným obalům dnešních žraloků se v angličtině říká mermaid's purse, tedy "peněženka mořské panny". Vejce Lonchidiona vypadala zrovna tak jako ta dnešních žraloků. Šlo o převážně sladkovodní druh.

Během příštích pár týdnů, případně měsíců, napíši další tři části tohoto projektu. Doufám, že Vás první část zaujala, máte-li nějaké připomínky či komentáře, klidně je napište.

Lovci kryptidů 3: Schizma (4/4)

V minulé části se Akihiko, Fahad, Pierre a Kate rozhodli osvobodit Wendiga. Ten je vězněn v tajné základně CIA někde ve Spojených státech, a jelikož Akihiko pronikl do Jackových dat, ví, kde se základna nachází. Skupinka čtyřech teď míří k portálu v lavenhamském lese, odkud se dostane do konžského pralesa v naší dimenzi, v naší realitě. A odtamtud pak hodlá přeletět do Spojených států. Jack, Pauline, Roger a Mike jsou jim ale v patách. To platí i o Zhou Lenovi, který v této dimenzi stále existuje (na rozdíl od té "naší", kde byl na konci 1. série zabit Jackem). Ať se stane cokoliv, je jasné, že Lovci kryptidů se rozpadli. Ale možná, že to, co se přihodí, zeď mezi Jackovým a Pierrovým/Akihikovým táborem ještě zvětší...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: SCHIZMA, ČÁST ČTVRTÁ:

Akihiko jako první proběhl portálem. Pierre jej těsně následoval. Pak pronikla jím proběhla Kate. Fahad byl trochu pozadu, neustále totiž sledoval Zhou Lenovy muže. Běželi za nimi. A byli rychlí. Zvláště takoví dva urostlí chlapi v kuklách už skoro dýchali Fahadovi na záda. Jeden z nich při běhu natáhl ruku, a vystřelil z pistole. Kulka prosvištěla Fahadovi jen pár centimetrů před očima. Vnikla do portálu. "Sakra!!!" zařval Fahad a proběhl portálem. V malém prostoru mezi touto a naší dimenzí jako by se něco zpomalilo. Fahad měl pocit, že je tažen k zemi. Přesto však mohl postupovat vpřed. Jako ve zpomaleném filmu měl možnost vidět rotující kulku, jak takřka levituje na místě. Proběhl tím prostorem, a jakmile byl v naší dimenzi, něco nesrozumitelného vykřikl a strhl Kate k zemi. Kulka vyletěla z portálu a téměř zasáhla Pierra. Akihiko byl v bezpečné vzdálenosti. Kulka se zaryla do samopalu jednoho z mužů CIA, kteří zde stáli zcela ohromeni. "Tak, Zhou Lena máme za sebou. A před sebou máme..." řekl Pierre, "...ehm... agentku. Hehe, dobrý den." Kentová, která stála jen kousek od nich, na ně mířila dvěma pistolemi. Její mužové se shromáždili kolem čtyřky vzbouřenců. "Tentokrát už vám žádný Claude Ngoy nepomůže," řekla Kentová. Přistoupila k Akihikovi. "Jste zatčeni! Všichni!" zařvala mu do obličeje. "Běž do háje," odpověděl Akihiko. Kopl jí do břicha, vytáhl svou teleskopickou tyč a srazil k zemi další dva vojáky. Ti stříleli jako vyšinutí, jenže vzbouřenci zamířili mezi stromy. V té husté pralesní vegetaci je prostě nešlo dostat. Vojáci běželi za nimi, ale Akihiko a jeho parťáci se jim ztráceli. Až po chvíli se ozvalo zařvání. Pierre to schytal. Dostal kulkou do zad. Kate s Fahadem k němu okamžitě přiběhli. Pomohli mu vstát. Pierre se však nedokázal udržet na nohou. "Proboha, to je bolest," syčel a z pusy mu tekly sliny. "Dostal to do míchy! Kruci!" vykřikla skoro hystericky Kate, když položila ruku na jeho zkrvavená záda. Pierre se celý třásl. V jednu chvíli jí zmáčkl ruku. "Pierre, sakra!!! To nemůžeš!!!" vzlykala Kate. Konečně přiběhl i Akihiko, který byl až doteď daleko napřed. Fahad se na něj zděšeně podíval. Akihiko mu tento pohled opětoval. "Vykrvácel bych..." zašeptal Pierre. "To nemůžeš, Pierre! Máš tam sestru! Sabine žije! A mě taky nemůžeš opustit," pokračovala Kate. Pierre si musel kleknout. Silně krvácel, padal do mdlob. "Počkej," zašeptal ještě a pak zabrousil zuby ve snaze překonat bolest, "nedořekl jsem to. Vykrvácel bych... Jenže, já nemůžu." Pak Kate zmáčkl ruku tak silně, že překvapením vykřikla. Z Pierrova krku se začal ozývat hrozivý ryk, který už nepatřil člověku. Opět se měnil v tu příšeru, v tu zelenou příšeru, ve kterou ho změnilo Nietovo sérum agresivity. Když byl v paralelní dimenzi, byl v těle svého "dvojníka", a na tom těle sérum agresivity nikdy nebylo testováno. Ale zde, v naší dimenzi, tomu bylo jinak. I to byl jeden z důvodů, proč Pierre unikal z totoho světa do toho paralelního. Protože jedině tam bude v pořádku... Po chvíli pustil ruku Kate. Ta se okamžitě skryla za Fahada, jenž na Pierra mířil laserovou pistolí. "Neboj, Fahade, nic se neděje," řekl náhle Pierre. Zase se začal měnit zpět. Z ohyzdné, humanoidní příšery, se opět stával Pierre. Jeho vrásčitá zelená kůže se jim doslova před očima měnila v lidskou. Za chvíli před nimi ležel muž v potrhané košili, poměrně ještě celistvých kalhotech, a bosý. Po ráně v zádech nebylo ani památky. "Pierre, to bylo neuvěřitelně úchylný," řekl Akihiko, zvedl ho ze země a táhl pryč. Vojáci CIA došli na místo o chvíli později. Našli zde jen velkou kaluž krve. Nedokázali si vysvětlit, kam jejich oběť zmizela...

Vzbouřenci samozřejmě neměli v plánu pokračovat dál v cestě pralesem. Nejprve mířili hluboko do lesa, ale jak se začalo stmívat, vraceli se zpět. Nedaleko portálu, neustále levitujícího uprostřed pralesa, těsně před vysokou skálou, se nacházela řeka. A tam byl přece vojenský tábor. A nedaleko toho tábora byl také Cryptid Swift! Z nějakého důvodu se ještě Jack a ostatní nevrátili z paralelní dimenze. Letoun byl jediným prostředkem, kterým se odsud mohli Pierre, Akihiko, Fahad a Kate dostat. V táboře bylo docela živo. Přesto se podařilo vzbouřencům proplížit se mezi kmeny pokácených stromů až k letounu. Vnikli do něj, nastavili kurz... Zuřivá agentka Kentová už jen pozorovala, jak letoun mizí na noční obloze. "No, a co teď?" zeptal se jeden voják. Agentka se k němu naštvaně otočila. "Víme, kam míří. Je to dost jasné," odpověděla docela klidně. Vojáka její klidný hlas překvapil. "Takže to tady balíme? Konec paření v pralese?" zasmál se. Následně dostal od agentky ránu pěstí. "Víš," řekl jeho kolega, který ho zvedal ze země, "Kentová má ráda disciplínu. Když řekneš, že se flákáš, je schopná tě zabít." Dosud však tým ze CIA nemohl prales opustit. Stále čekali na návrat Jackova týmu...

Let přes Atlantik zabral Cryptid Swiftu jen něco přes hodinu. "Takže, Akihiko, kde je ta tajná základna?" zeptal se Pierre, ležící na speciálním lůžku v zadní části letounu. "Padesát kilometrů na západ od Bowling Hill ve státu Kentucky," odpověděl Akihiko, "už jsem nastavil kurz. Doletíme tam za pár minut. Doslova. Připravte se, dostat se tam nebude jednoduchý. Je to základna CIA, ne zmrzlinářství." "Ale kam by se Habu nevloupal?" šťouchl do něj Fahad. "Maj se čeho bát," usmál se Akihiko a prstem pohladil šuriken, jehož část mu vylézala z kapsy... Poté, co letoun přistál v blízkosti základny, vydali se Akihiko, Fahad a Pierre dovnitř. Kate neměla s akcemi žádné zkušenosti, a ani se do této moc nehrnula, tak zůstala v letounu. Každý z těch tří měl na čele upevněnou kameru. Kate sledovala jejich postup z počítače, na jehož monitoru byl záznam v přímém přenosu přehráván. Muži přistoupili k velké asfaltové ploše. Základna byla pod zemí, museli ale nejprve zjistit, jak se tam dostat. Konečně po chvíli nalezli jakýsi vchod. Připomínal vstup do šachty. "Sem by šel jen nějaký špinavec," řekl Akihiko, "jen se na to podívej. Ta šachta vypadá hrozně. A takhle je zamaskována jejich základna. Není to špatný." Vstoupili dovnitř. V šachtě byla tma. Svítili si tedy baterkami. Pak dorazili k výtahu. Jeho dveře byly úplně zrezivělé. Fahad ukázal na drát umístěný na stěně šachty. Jeho druhové pokývali hlavou. Akihiko a Fahad, zkušení bývalí agenti, velmi jednoduše sabotovali systém základny tím, že drát přetrhli. "A teď velmi, velmi rychle!!!" zašeptal Akihiko. Všichni tři pronikli do výtahu. Byli odvezeni dolů, přímo do prostorů základny. Vyběhli do tmavé chodby. Nikdo zde nebyl. Kamery byly mimo. "Nevím, jak dlouho kamery nebudou nic snímat," řekl Akihiko, "ale musíme sebou hodit. A jdeme všichni spolu, rozumíte? Žádné rozdělování." Když narazili na dva muže v bílých pláštích, jednoduše je omráčili pěstmi. Po chvíli dorazili do velké, chladné místnosti. Také tu nikdo nebyl. Proběhli kolem velkého boxu, otevřeli dveře do dalších prostor a zmizeli odsud. Netušili, že v tom velkém boxu se nachází tělo kovového muže Metallera, bývalého posluhovače Deylina Nieta.

Za pár minut už byli v místnosti, v níž se nacházela klec s Wendigem. Ten příšerně úpěl. Mnul si rameno, jako by jej bolelo. Pierre se chytil za čelo: "Tak jo, zaprvé, jak ho dostaneme z té klece, když nemáme klíč? A zadruhé, jak ho dostaneme ze základny, když je v podzemí? Budeme muset najít větší výtah, a to zabere spoustu ča..." "Prostě ho pustíme," usmál se Akihiko. Vytáhl dýku z meteokolosia. "Hej, to je nehorázný! Tos ukrad ze základny Deylina Nieta? Když jsme tam byli před pár měsíci?!" zasmál se Pierre. "Přesněji řečeno to ukradl náš bývalý dobrý přítel Jack Owen," odpověděl Akihiko. Prořezal Wendigovi krásný... východ. Za chvíli to začalo v základně CIA vřít.

V těch chvílích zažívali i Jack, Pauline, Roger a Mike horké chvilky. Něco se stalo. Muži Zhou Lena je dostali. Na okraji lavenhamského lesa teď seděli spoutaní, všichni čtyři měli ruce spoutané jediným provazem. Přišel k nim samotný Zhou Len. Jack se musel usmívat. Hlavou mu projela vzpomínka na Zhou Lenovu smrt v naší dimenzi. "Vaše přátele už asi nedostaneme, ti jsou na druhé straně portálu," řekl Zhou Len anglicky se silným čínským přízvukem, "ale vás jsme dostali a chci od vás vědět, co je na druhé straně, odkud jste, co chcete, a co nám ten portál může dát." "Když jím projdete, dá vám věčný život," řekl Jack. Samozřejmě to myslel ironicky a Zhou Len to moc dobře pochopil. Kdyby se stalo, že by Zhou Len prošel portálem, jeho tělo z této dimenze by se prostě navždy vypařilo. A už by nebyl Zhou Len ani tady... Chvíli se spolu dohadovali. Pak spadl mezi Zhou Lenovy vojáky plynový granát. Všichni se začali dusit plynem. Někdo z Lovců kryptidů měl asi v rukávu své uniformy nůž či co. Prostě přeřezali provazy a unikli. Proběhli portálem. Byli v bezpečí. Ten, kdo hodil plynový granát, byl Ewet. Celou dobu se kryl v houštinách, a když přišel ten správný čas, svým "bývalým" přátelům pomohl. Pak se rychle vrátil do teréňáku, Sabine na to šlápla a už ujížděli z Lavenhamu.

Mezitím roztrhal Wendigo na dva kusy prvního vojáka, jenž se mu postavil do cesty. Dalšímu pak otočil hlavu o 180°, čímž ho pochopitelně zabil. Ruku dalšího pak překousl mocnými zuby a pár kusů masa zhltnul. "Nestřílejte!!! Sakra, nestřílejte!!!" řval Stephen, vědec, který na Wendigovi experimentoval. "Nejde ho totiž zastřelit!!! Ta látka, co jsem mu dal, ona ho zesílila!!!" pokračoval. Wendigo se dostal do chodby, ve které Stephen stál. Ten začal utíkat. Wendigo se za ním hnal jako vzteklý pes. Každým krokem urazil aspoň dva metry. Vzdálenost mezi Stephenem a Wendigem se zkracovala. Stephen konečně otevřel dveře od muničního skladu a zase je za sebou zabouchl. Wendigo si ho moc dobře pamatoval. Byl velice inteligentní. Věděl, kdo ho v kleci trápil. Bušil na dveře. Ty rány se rozléhaly po celé základně. Jako by měly každého uvědomit, že mocný Wendigo je na útěku, a že zuří. O tom však už každý věděl, a nikdo se mu nechtěl postavit do cesty. Stephen neváhal, popadl kulomet, otevřel dveře, ale Wendigo byl rychlejší, kulomet rozdrtil jediným sevřením pěsti a pak svými drápy navždy zošklivil Stephenův obličej. Pak mu přišla nepříjemná ta střelba zezadu, a tak se vrhl na ostatní vojáky, a rozcupoval je. Akihiko, Fahad a Pierre mezitím našli větší výtah, skutečně zde byl. Vlastně to byl nákladní výtah. "A co teď? Nalákáme tam Wendiga a odešleme ho na povrch, aby si mohl běhat po Kentucky? Tohle není jeho přirozené prostředí," postěžoval si Pierre. "Lepší, než aby byl zavřený v týhle bedně a aby na něm dělali pokusy. Nemyslíš?" zasupěl Akihiko. Pierre potřásl hlavou. Souhlasil. Trvalo jen chvíli, než se Wendigo dostal k výtahu. "Ten výtah vlastně nemá strop, jestli jste to pochopili," řekl Fahad, "takže se prostě chytneme toho lana nebo co to ksakru je, vyšplháme nahoru do šachty a tam naťukáme, kam má výtah přijet, a..." "Jasný, chápem!!!" odpověděl Akihiko a jako první začal šplhat. Ostatní jej následovali. Wendigo byl pod nimi. Hrozivě mával rukama a bručel. Bylo důležité dostat se nahoru co nejrychleji. Wendigo byl stále v otevřeném výtahu. Kdykoliv mohl pryč, zpátky do chodeb základny, kde by masakroval další lidské bytosti.

Nahoře čekalo další překvapení. Další vojáci. Tentokrát byli Akihiko, Pierre a Fahad v pasti. Ale Kate jim náhle poslala z letounu hlasový vzkaz přes vysílačku. "Pomoc je na cestě!" zněl. Šachtou proletělo několik šestihranných předmětů. Letěly jako drony. Jejich zdánlivě skleněný vnějšek měl snad všechny barvy duhy, tak krásně se na něm světlo odráželo. A pak se vrchní strana těch šestihranů otevřela. V rychlosti z nich začal vylézat sliz. Ano, byl zde, Claude Ngoy přiletěl včas na pomoc, a nebyl sám! Všichni vojáci byli v minutě pobiti malými i velkými zástupci Ngoyova druhu, které dokázal v paralelní realitě sjednotit... Wendigo byl vytažen nahoru, a ztratil se v lesích Kentucky. Ale bylo dobře nechat ho jen tak jít? Claude Ngoy se změnil ze zeleného slizkého humanoida v konžského důstojníka. Potřásl nejprve Pierrovi, pak Akihiko a pak Fahadovi rukou. "Říkal jsem, že vám pomůžu," usmál se. To by od něj člověk nečekal. Ani pomoc, ani úsměv. "Našel jsem svůj druh. Našel jsem v paralelní realitě klid, tak jako vy. Společně se tam zase vrátíme. A já vám pomůžu," pokračoval. "Ngoyi, vy dokážete člověka pořádně překvapit. Vším," pousmál se Pierre. Ta zášť, kterou vůči němu choval, vyprchala. Pierre zapomněl na Ngoyovu minulost, na jeho team up se Samem Weberem, vrahem Pierrovy sestry. To vše je pryč. Teď je to lepší...

Cryptid Swift však nalezli obklíčený. Dalšími vysokorychlostními letouny se tým agentky Kentové, Jack a ostatní dostali sem, k základně. Možná přišli o Wendiga, ale rozhodně nechtěli přijít o vzbouřence. Jack vykulil oči, když uviděl Akihika, Pierra a Fahada doprovázeného eskortou dvaceti Ngoyů. "To je odporný," řekla Pauline. "Pierre, Akihiko, Fahade! A Ngoyi! Stůjte!!! V tom letounu je Kate Henshallová, a jestli se okamžitě nevzdáte, odpálíme celý letoun i s ní!!!" zařval Jack. Pierre se rozzuřil. Skoro by jej to dovedlo k další přeměně v monstrum. Fahad ho ale chytil za ruku. "Uklidni se. Jenom klid, on to nemyslí vážně," řekl. "Myslí. Tentokrát jo. Znám ho líp než ty," ohradil se Pierre. Aspoň se však zklidnil. "Kvůli osvobození Wendiga a útěk z této dimenze mi tedy zabiješ přítelkyni a zničíš svůj letoun?!" zvolal pak z dálky na Jacka. "Nezapomeň, že ten letoun jsem navrhl já!" dodal k tomu Akihiko. "Co mám říct já? Miluju tě, Jacku!!!" přidal se Fahad. Agentka Kentová přistoupila k Jackovi. "Nemáme na vybranou," řekla. V jejím hlase byl cítit soucit. "Já vím, agentko. Ale používat násilí na přátele, to se mi nechce," odpověděl Jack. "Bohužel. Vybrali si to sami," řekla na to agentka. Na jediný rozkaz se američtí vojáci, Jack, Pauline, Roger, Mike a Kentová vrhli proti Pierrovi, Akihikovi, Fahadovi a Ngoyům. Letoun neodpálili, opravdu si nechtěli hrát na bestie. Ale museli zatknout ty vzbouřence! Jack a Pierre se konečně střetli. Pierre dal Jackovi ránu pěstí do obličeje. "Promiň, Jacku. Nedá se," řekl Pierre a ještě ho kopl do hrudi. Začalo se dokonce střílet, jenže všemocní Ngoyové všechny vojáky brzy spoutali ve slizu. Netrvalo dlouho, a Akihikův vzbouřenecký tým byl v letounu. Ngoyové byli tam dole, ale vítězili. Nikoho nezabili. Claude Ngoy po chvíli nařídil ústup. Vrátili se do šachty, nasedli do svých létajících šestihranů a rychlostí blesku se ztratili v dálce mezi mraky...

O dva dny seděli Jack, Pauline, Roger a agentka Kentová kolem stolu v základně Lovců kryptidů. Malí Tatzelwurmík si hrál s klubkem jako kočička v rohu místnosti. "Je konec Lovců kryptidů jak je známe. Rozdělili jsme se. Ale žádný tábor není dobrý ani zlý, jsme prostě... Lovci kryptidů. Jenom rozdělení," řekl Jack. "My žijeme tady, v reálném světě, nosíme černé uniformy a bojujeme za to, čemu věříme. A oni utekli do paralelní dimenze, kde budou prostě hledat bájná zvířata. Jsou tam šťastní. Jen mě mrzí, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Že jsme se kvůli všem těm našim problémům, a nakonec kvůli odchytu Wendiga, rozdělili. Fungovali jsme jako jedna rodina, a teď je to jinak." "Nebudeme je tam pronásledovat. Ať si zůstanou v paralelní dimenzi. Ale jestli se vrátí sem, nechám je zatknout. Wendigo se teď skrývá v lesích Kentucky, možná míří zpátky na sever. Kdo ví, jestli někoho nezabije," řekla agentka. "Měli jste mi říci, že chcete na Wendigovi dělat pokusy. Nesouhlasím s tím," řekl Jack. "No jo," usmála se hořce agentka, "jenže ani já nevěděla, co pan Stephen Barry vymyslí. Že se rozhodne s tím zvířetem experimentovat. Ten muž je vysoce postaveným vědcem. Pracuje pro nás už léta. Vždyť víte, že dělá pokusy s Metallerovým mozkem." "To by se taky mělo zarazit," řekl tvrdě Jack, "musíme tuhle planetu chránit, ne pro ni vymýšlet další hrozby. Vím, že jste na naší straně, agentko, a valná většina vašich lidí také. Vážím si toho. Budeme pokračovat společně v tom, co jsme začali s Akihikem, Pierrem a Fahadem, kteří už s námi nejsou." Všichni si podali ruce a odešli z místnosti. Cryptid Swift jim byl poslán jejich "bývalými přáteli" zpět. Nemohli ho přece dostat do portálu. Jackův tým jej měl za pár týdnů využít. Brzy je mělo čekat další dobrodružství...

Stejně tak v základně Lovců kryptidů na jihu Londýna v paralelní dimenzi seděli kolem poradního stolu Pierre, Akihiko, Fahad, Kate, Sabine, Ewet a Claude Ngoy, proměněný v konžského důstojníka. "Já vás asi nechám, ať si hledáte kryptidy. Budu žít s ostatními zástupci svého druhu v konžském pralese. Ale kdyby cokoliv, zavolejte," řekl Ngoy. Položil na stůl speciální zařízení. "Zmáčkněte ten žlutý cuplík, a my vás lokalizujeme. Když budete mít trable, objevíme se a pomůžeme vám. I když to asi při útěcích před masožravými kryptosaury nebudete potřebovat," usmíval se Ngoy. "Děkujeme," odpověděl Pierre. Plně Ngoyovi důvěřoval. "A co ta vaše technologie?" zeptal se Akihiko. "Ngoyové jsou mnohem inteligentnější než lidé," usmál se ještě více Ngoy, "máme prostě všechno. Ty naše letouny... Originální, že? Heh, jsem rád, že jsem Ngoye sjednotil. No nic, mějte se." Opustil poradní místnost. "No, a my můžeme začít jen tak hledat kryptidy. Žádné zachraňování světa, žádné násilné souboje. Prostě jen obyčejné hledání kryptidů," zasmál se Pierre, "s mou milovanou sestrou." Nato dostal facku od Sabine, uražené tou jeho lísavou povahou.

Lovci kryptidů jsou rozdělení. Jeden tým bude v černých uniformách stále hledat kryptidy a chránit svět v naší dimenzi, kdežto ten druhý bude prostě jen hledat kryptidy v té paralelní. Stále je zde mnoho otázek: odkud třeba kryptidi jsou? Je skutečně možné, že přicházejí z jiných světů? A s jakými dalšími úžasnými a nebezpečnými tvory se naši přátelé ještě setkají? Další kapitola na začátku listopadu!

Lovci kryptidů 3: Schizma (3/4)

Z minulých částí víte, že se Lovci kryptidů rozdělili. Jsou zde dva tábory; v tom prvním jsou Jack Owen, Pauline Jetkins, Roger Neill, a s nimi spolupracující Mike Brown, agentka Kentová a CIA. Naopak druhou skupinu tvoří problémoví jedinci, kteří unikli do paralelní reality, kde je vše ideální. Jsou jimi Akihiko Yukimura, Fahad Ghazalli a Pierre Leroy, s nimiž spolupracují Ewet, Claude Ngoy, Kate Henshall a Pierrova sestra Sabine, která v paralelní realitě ještě stále žije... Wendigo, kterého Jack a Mike odchytili, je stále vězněn v tajné základně CIA. Claude Ngoy hledá svůj ztracený druh, a podařilo se jej v paralelní realitě nalézt. A v paralelním vesmíru stále existující Zhou Len má s prostorovým portálem velice zákeřné úmysly... Pokračování rozdělovací kapitoly Lovců kryptidů.

LOVCI KRYPTIDŮ 3: SCHIZMA, ČÁST TŘETÍ:

"Jak se ti líbí?" optal se Jack svého kamaráda Mikea a pořádně si jej prohlédl. Oba se nahlas rozesmáli. "Škrtí mě v..." snažil se říci Mike, ale nedokázal to dopovědět. Oba se prostě řehtali. Mike si totiž poprvé oblékl černou uniformu Lovců kryptidů. Vlastně měl na sobě náhradní Akihikovu uniformu. Při útěku ze základny totiž bývalí členové Lovců kryptidů nechali mnohé své vybavení doma. "No nazdar," pousmála se Pauline, sedící u kniplu. Jack přiběhl k čelnímu oknu letounu. Zamračil se. Cryptid Swift přistál na velké, vyklizené ploše na břehu řeky. Les zde byl pokácen. Jack, Pauline, Roger a Mike vyběhli z letounu a setkali se s agentkou Kentovou, jen tak poklidně si stojící mezi dvěma hromadami dřeva. "Tohle jste teda nemuseli," řekl Jack. "Chtěli jsme jen, abyste měli kde přistát," usmála se agentka. "Takhle začínají problémy s ochranou životního prostředí," poznamenal Roger. Agentka zavedla čtyři nově příchozí k portálu. Neustále blikal, vycházely z něj podivné tikavé zvuky, a co chvíli skoro zhasnul. "Chová se dost divně," řekla agentka, "jako by se chtěl každou chvíli zavřít." "Zvláštní," řekl Jack. Agentka se na Jacka otočila a svýma pronikavýma vůdčíma očima doslova prorazila jeho zrak: "Víte, že tam na druhé straně jsou naši nepřátelé. Doufám, že to vidíte stejně, pane Owene. Jak jste nám řekl, Yukimura a Ghazalli mají informace o naší tajné základně v USA a o odchyceném Wendigovi. Kdokoliv, kdo s nimi spolupracuje, je též náš nepřítel." "Takhle divoce bych to neviděl, agentko," zastal se Jack svých přátel, i když zřejmě již bývalých, "dělají to, co považují za správné." "To my všichni," odpověděla agentka. "Jistě. Každý z nás. Co se někomu může zdát jako totálně anti-heroický kousek plný násilí, hodný odsouzení, může být pro druhého činem tím nejlepším. Aneb definice dobra a zla nejsou relevantní. Pro každého z nás je dobrou věcí něco jiného. A někomu se to může zdát dost špatné," poučil ji Jack. "Možná máte pravdu," usmála se agentka a dotkla se Jackovy ruky, "ale stejně víte, že my jsme ti dobří. Proto jste přece tady." Pak odešla. "Ty jo, nevím, jestli má pravdu," podotkl Roger. "Nemá. Ale my jsme na její straně. Kentová není zlá ženská, věř mi," řekl na to Jack a pak šel konzultovat věci s armádním generálem, který ho už očekával.

Paralelní realita, konžský prales. Claude Ngoy stál mezi drobnými zástupci svého druhu, kteří se k němu přibližovali s nachystanými liánami, z nichž vycházely kovové ostny. Ngoy ale nevypadal moc vyděšeně. Spíše si prohlížel všechno to úžasné náčiní, kterým jeho druh disponoval. Jeden z malých Ngoyů už stál u něj a chystal se mu navléci ostnatou liánu na ruku. "Dost!!!" zařval Ngoy hlasem tak mocným, že všichni strnuli. Jakási obdoba jejich ušních bubínků skoro popraskala. Tak byl jeho hlas silný. Ngoy totiž dal dohromady hlasy všech lidí i zvířat, které kdy napodobal. Pak roztáhl svou pravou ruku a obtočil ji kolem krku toho jedince, který se na něj jako první chystal vztáhnout svou ruku. Pořádně zmáčkl. Okamžitě k nim přiběhlo několik dalších Ngoyů, natáhli tětivy svých luků a nasadili na ně lesklé kovové spirály s ostrým zakončením. Claude Ngoy se ale jen usmíval. "Bratři," řekl, "proč spolu vedete válku?" "Jak to myslíš, vy? Víš to moc dobře!!!" zařval náčelník tohoto tábora Ngoyů. Byl ještě menší než ostatní, a v prodloužené mozkové části hlavy měl zabodnutou stejnou spirálu, kterou ostatní Ngoyové mířili na Clauda. "Přišel jsem za vámi s tím, že hledám svůj druh. Teď jsem ho našel a zjišťuji, že je nestabilní," rozesmál se Claude. "Nechápu," řekl náčelník. "Nečekal jsem, že to pochopíš," odpověděl mu Claude. Pak zařval: "Přicházím z jiné reality. Z reality, v níž byl náš druh vybit!!!" Uvolnil své sevření, pustil malého Ngoye, a povyprávěl zástupcům svého druhu svůj příběh. Přesvědčil je, aby jej dovedli k dalším Ngoyům, k těm velkým jako je on. Prý se musí dát dohromady. Tak dokonale Claude manipuloval s náčelníkem tohoto kmene. A hodlal si získat i toho druhého. Pak by konečně mohl vládnout svému jinde již dávno zatracenému druhu.

Jack nasedl na motorku. Pauline si sedla za něj. Na druhou motorku si sedli Roger a Mike. "Tak fajn, vjedeme do té paralelní reality, najdeme naše bývalé kolegy, a přesvědčíme je, aby se nám vzdali," zopakoval ještě jednou Jack celý plán. "A když nebudou souhlasit, nasadíme jim želízka a hezky je odtáhneme do našeho světa," dodal. Obě motorky pak zmizely v portálu. Agentka Kentová se postavila před portál a nervózně sledovala, jak se blýská, pak jak zase zhasíná... Šlo tu o hodně.

Obě motorky se ocitly v Lavenhamském lese. Rychle jím projely. Pak mířily na jihozápad, do Londýna. Mezitím však byly sledovány. A Zhou Len, sedící u notebooku ve své zlaté pracovně v mrakodrapu přímo uprostřed New Yorku, sledoval přímý přenos. Jeden z jeho vojáků měl na čele kameru, a obraz se přenášel do Zhou Lenova počítače. K Zhou Lenovi přišel jeho sluha, ten, se kterým si kdysi v naší realitě pořádně pohrál Mapusaurus Xiu. V tomto světě Zhou Len s takovými věcmi nikdy neexperimentoval. Ale měl v plánu experimentovat s tím portálem. "Víme, kam míří," usmál se Zhou Len, "také si tam zajedeme."

Kolem základny Lovců kryptidů se nashromáždilo na čtyřicet mužů v černém. Všichni měli samopaly. Začali se přibližovat k nechráněné budově. Pierre vyhlédl z okna. "No nazdar," řekl a chytil se za čelo, "neříkejte mi, že už je to tu zase." "Co je tu zase, sakra?" zeptala se Sabine, poklidně popíjející kávu na gauči. Ale Kate, která seděle vedle ní, pochopila. Přiběhla k Pierrovi. "Do Prčic, tahle základna nemá žádné obranné systémy, na rozdíl od té... Ehm... Naší. Prostě tam v tom zatraceným světě," řekl Pierre. Pak se sklo okna rozletělo na tisíce kousíčků. Pierre včas strhl Kate k zemi. Sabine se tak lekla, že upustila hrnek s kávou. Okamžitě si lehla za gauč. "Zastrašují nás," řekl Pierre. "Přesně tak," ozvalo se hned poté. Do místnosti vstoupil muž, který by se nedal popsat jinak, než jako loajální Číňan. "Šéf brzy přijede," usmál se. "Tím myslíte toho dědka?" položil mu Pierre otázku. "Přesně tak," usmál se Číňan, "dědka."

Hned nato vnikl do místnosti Akihiko. Měl sice k dispozici jen dřevěnou tyč místo kovové, ale dával vojákům do hlav takové rány, že padaly k zemi jeden za druhým. Pár porcelánových mís a pohárů sice bylo rozstřeleno, avšak nikdo nebyl zraněn. Všichni Zhou Lenovi muži leželi na zemi s krvácejícími obličeji a v bezvědomí. "Máme problém," řekl Akihiko, "všichni na nás útočí." Vyhlédli z okna. Spatřili dvě motorky s Jackem, Pauline, Rogerem a Mikem. Ti stříleli z laserových pistolí a rychle odrovnali všechny vojáky v ulici. "Musíme okamžitě pryč. Jack jde po nás," dodal ještě Akihiko. Všichni vyběhli z místnosti a přidali se k Fahadovi a Ewetovi, kteří již stáli v garáži. Akihiko musel udělat ještě jednu špinavost. Popadl pistoli a postřílel všechny ty zraněné chlapy. Nemohl si dovolit, aby se tu probrali v jejich nepřítomnosti a nějak zneužili všechny jejich informace nebo prostě obsadili základnu. Pak nový tým Lovců kryptidů nasedl do teréňáku a vyrazil z garáže.

Jack zamířil přímo proti autu. Vyjel mu na střechu, načež Pauline z motorky spadla. Jack neváhal a vystřelil po teréňáku z laserové pistole. Minul. "Jack po nás střílí?" vyděsil se Pierre. "Už je to tak," řekl Akihiko a kousl se do rtu. Na otázku, co teď udělají, odpověděl, že osvobodí Wendiga. Ano, znamená to vrátit se do naší reality. Akihiko a Fahad moc dobře věděli, kde se tajná základna CIA nachází. "V téhle bitvě jde taky o jednoho kryptida. Myslete na to," řekl ještě Akihiko. A pak zamířili směr lavenhamský les.

Wendigo se probudil. Byl stále v kleci. Všude byla tma. Jen co ze sebe vydal skuhravý zvuk, přišel k němu Stephen. Držel v ruce něco poněkud zvláštního. Injekční stříkačku naplněnou jakousi bublavou tekutinou. "Neboj se," řekl zvířeti, "nebude to bolet." Následně se základnou CIA ozval strašný řev. Wendigo dostal první dávku. Ale čeho?!

Pronásledováni Jackem, Pauline, Rogerem a Mikem, ujížděli vzbouřenci do lavenhamského lesa. Tam na ně čekalo další překvapení. Když je Zhou Len nemohl dostat v jejich základně, dostane je tady. Okraj lesa se hemžil těmi padouchy v černém. Stačilo ale přejet několik z nich, a pak už se mohli dostat do lesa. Akihiko, Fahad, Pierre a Kate opustili auto. Zraněný Ewet a Sabine zůstali v autě. Sabine řídila, a otočila auto. Museli teď někam ujet... A tahle čtyřka, která chtěla zachránit Wendiga, se už blížila k portálu. Moc dobře věděli, že na druhé straně na ně čeká Kentová a její tým. Měli docela strach. Ale nebylo cesty zpět.

Podaří se Akihikovi, Fahadovi, Pierrovi a Kate zachránit Wendiga? Co s ním Stephen v tajné základně CIA provádí? Dostane naše přátele Zhou Len? A o co se vlastně snaží Claude Ngoy, když dává dohromady znepřátelené strany vlastního druhu v paralelní realitě? Odpovědi alespoň na některé z těchto otázek dostanete možná zítra, případně pozítří...

Obrázek týdne 26. 10. 2018

Poslední říjnový pátek je tu. Dnes ráno jsem si jen tak z knihovničky vytáhl Velkou obrazovou encyklopedii - Dinosauři, kterou takřka celou ilustroval John Sibbick. A hned jsem věděl, který z obrázků, na něž jsem za tento týden narazil, je tím nejlepším. Posuďte sami, není nádherný?

Popisek k obrázku: Šestimetrový masožravec Ceratosaurus pozoruje z bezpečné vzdálenosti stádo sauropodních Apatosaurů, které doslova čistí les. I samotná mláďata těchto velkých býložravců zde působí pořádný zmatek. Někteří velcí dospělci si stoupají na zadní, aby dosáhli na šťavnaté listy všech těch vysokých rostlin. Když pak jejich přední dopadnou zpět na zem, je to jako malé zemětřesení. Ceratosaurus přemýšlí, zda by náhodou nemohl zaútočit na nějaký malý kus. Do útoku se ale jen tak nevrhne, Apatosauři jsou totiž v mnohonásobné přesile. Celá scéna se odehrává v Coloradu před 151 miliony let.

Během nastupujících podzimních prázdnin rozhodně dopíši kapitolu Schizma z třetí série Lovců kryptidů. Samozřejmě budu pokračovat v přidávání videí ze seriálu Divocí! se Stevem Backshallem. Také přemýšlím o započnutí nového projektu, který by se konečně zase týkal prehistorických zvířat, konkrétně jedné mé oblíbené skupiny predátorů. Zda k tomu dojde, to ještě nevím, ale je to vysoce pravděpodobné. O čem konkrétně ta série článků bude, to se možná už brzy dozvíte...

Tři nové druhy užovek z Galapág

Známe již přes 2800 druhů hadů, ale stále objevujeme nové a nové druhy. Čas od času někdo najde hada, kterého ještě nikdy nikdo neviděl, jindy zase zjistíme, že poddruh již známého druhu je vlastně odlišným druhem... A tak každý rok počet známých druhů hadů roste. Nedávno jsem psal o novém druhu vinejše, který byl pojmenován podle slavného wolverhamptonského herpetologa Marka O'Shea. Nyní zase musím přidat článek o třech nově objevených druzích užovek z Galapág... Ostrovy, jež přiměly Charlese Darwina k sestavení jeho evoluční teorie, kterou doslova předběhl svou dobu a učinil tak významný krok, na němž byla postavena v podstatě celá biologie, jsou domovem řady zajímavých tvorů. Především plazů, které nenajdeme nikde jinde na světě. Ať jsou to želvy sloní či mořští leguáni. Ale pokud jde o hady, jsou Galapágy domovem několika druhů užovkovitých hadů. Ti jsou docela dobře známí. V dokumentárních pořadech jako Nebezpečné ostrovy s Davem Salmonim (2014) či Planeta Země 2 (2016) byly dokonce tyto užovky ukázány, jak loví mladé leguány. Ale nyní byla na Galapágách identifikována trojka dalších užovek, patřících do rodu Pseudalsophis. Asi nejznámějším zástupcem tohoto rodu je P. biserialis, hvězda hadích sekvencí v již zmíněných dokumentech. Všechny tři nové druhy užovky Pseudalsophis jsou pojmenovány podle nějakých bytostí, ať již lidských, tak, řekněme, nadlidských. První druh byl pojmenován P. darwini, na počest Charlese Darwina. Druhý byl pak pojmenován P. hephaestus, podle řeckého boha. A třetí nese jméno P. thomasi na počest louisianského profesora Roberta Thomase, jenž studoval hady od 70. let minulého století a s výzkumem těch galapážských začal roku 1984. Pro NBC Chicago řekl, že má ve své pracovně fotografii "svého hada" a vždy se musí usmát, když ji uvidí. Vlastně kdo by se nesmál, kdyby po něm pojmenovali nějaký nový druh? Zajímavé je, že Thomas si zástupce právě tohoto konkrétního druhu vyfotografoval už roku 1984, aniž by vůbec tušil, že šlo o druh odlišný od. P. biserialis... Jako ostatní zástupci rodu Pseudalsophis, jsou i tyto nově objevené galapážské užovky mírně jedovaté. Jsou vybaveny zadními jedovými zuby, umístěnými v zadní části horní čelisti. Samozřejmě nejsou člověku nebezpečné; i kdyby člověk užovku chytil a ona jej kousla, jed na něj zkrátka nebude působit. Živí se plazy, ptáky, jejich vejci i zavlečenými hlodavci. Naopak predátory užovek samotných jsou zvláště problémová zvířata jako kočky, jež se živí vejci těchto užovek...

Na obrázku vidíte užovku druhu Pseudalsophis thomasi. Nádherná, není-liž pravda?

Mahamba

Vypadá to, že se Afrika kryptidy jen hemží. Těmi nejpopulárnějšími z tajemných afrických zvířat mají být tvorové s údajně dinosauřím vzezřením jako Mokele Mbembe či Mbielu-mbielu-mbielu. Poměrně uvěřitelnějším je však případ údajné existence obrovitého krokodýla, který útočí na lidi. O velkých lidožravých krokodýlech se dozvíme i na jiných místech planety, vždy je však otázkou, zda k tomu skutečně dochází. Čas od času se to může přihodit, ale opravdu jsou ti lidožraví krokodýlové tak masivní? Mahamba má být až 15 metrů dlouhý krokodýl, snad jakýsi relikt z doby, kdy krokodýlové dorůstali mnohem větších rozměrů než dnes a lovili dinosaury, a údajně obývá řeky a jezera v regionu Likouala v Demokratické republice Kongo. Podle kryptozoologa Roye Mackala by mohlo jít o přežívajícího Deinosucha. Jiní se však domnívají, že Mahamba je přežívajícím mosasaurem. Ať tak či onak, ta velká stvůra se prý nezdráhá útočit na lodě. Zda však padesát stop dlouhý krokodýl skutečně v pralesích Demokratické republiky Kongo přežívá, to je velkou otázkou. A je velice, velice pravděpodobné, že můžeme odpovědět: Ne. Třeba prostě někdo zvětšil krokodýla západoafrického a udělal z něj patnáctimetrového giganta. Koneckonců, velikost anakondy či krajt se také občas přehání; z pětimetrového hada neznalec udělá desetimetrového a začne prohlašovat, že jde snad o přežívající Titanobou či tak něco... Já osobně na existenci Mahamby nevěřím. Tak je to i s ostatními kryptidy... Mahamba se však objevil ve druhé kapitole třetí série Lovců kryptidů s názvem Multiverse.

Kryptospory

Tentokrát padne do této rubriky článek o pozůstatcích pravěkých rostlin, pro které nemají vědci žádné jiné označení než kryptospory. Nevíme, z jakých konkrétních druhů tyto pozůstatky pocházejí...

Kryptospory je souhrnný název pro fosilizované spory pravěkých rostlin z období středního Ordoviku. Rostliny jako takové se objevily už v mesoproterozoiku, přičemž nejstarší fosilie zelených řas se datují do období před 1200 miliony let (Prekambrium). Kryptospory však pocházejí z pravých rostlin, jež, jak jejich nálezy dokazují, existovaly už právě v polovině druhého geologického období prvohor. Nálezy kryptosporů pocházejí z různých částí světa, ty nejlépe zachovalé jsou například z Ómánu, Argentiny (tam byly nalezeny vůbec nejstarší kryptospory) nebo Švédska. Obvykle se nacházejí v horninách, které jsou ze souše a nikoliv z vody. To indikuje, že primitivní rostliny žily na souši již ve středním Ordoviku. Jakékoliv kryptospory, jež byly nalezeny v mořských sedimentech, byly do vodního prostředí přeneseny větrem z pevniny... Kryptospory se dosti podobají sporám játrovek, zřejmě nejprimitivnějších rostlin. Možná, že pocházely z nich anebo z jejich raných příbuzných. Játrovky jsou stélkaté zelené rostliny řadící se mezi mechorosty, jejich nejznámějším zástupcem mírného pásma je porostnice mnohotvárná. Její plochá stélka je široká jen 1 centimetr. Ordovické rostliny zřejmě vypadaly velmi podobně.

Článek o kryptosporách naleznete třeba na anglické Wikipedii.

Příště Salopella!

Noasaurus

Noasaurus byl malý teropod z čeledi Noasauridae, který žil v Jižní Americe před 70 miliony let v období Křídy. Pochází z Argentiny, a jeho název v doslovném překladu znamená "ještěr ze severozápadní Argentiny" - to proto, že "noroeste Argentina" se často zkracuje na "noa". Autory jména a popisu jsou José Bonaparte a J. E. Powell... Šlo o malého, aktivního masožravého dinosaura dorůstajícího délky 1,5 metru, i když některé zdroje uvádějí, že mohl dorůst třeba i třímetrové délky. Měl poměrně vysokou hlavu. Tělo bylo lehce stavěno. V minulosti byl rekonstruován s výrazným srpovitým drápem na zadních končetinách, tak jako jemu nepříbuzní dromaeosauridi, kupříkladu Velociraptor. Později však výzkum prokázal, že nalezený dráp nebyl umístěn na zadní, nýbrž na přední končetině. Stále však s jeho pomocí mohl svým obětem způsobovat hluboké krvácející rány. Zřejmě šlo o predátora, i když čas od času se jako každý dravec mohl přiživit na mršině. Dříve byl považován za abelisaurida, a to zvláště kvůli tvaru lebky. Nyní je spolu se známějším Masiakasaurem z Madagaskaru zástupcem své vlastní čeledi, která je pak řazena do skupiny Ceratosauroidea... Holotyp byl nalezen ve formaci Lecho v provincii Salta v Argentině, odkud pochází také Noasaurův současník Martinavis, jeden z raných ptáků. Dalším Noasaurovým "sousedem" byl středně velký titanosaur Saltasaurus. Možná, že Noasauři občas útočili na malé saltasaurky nebo kradli jejich vejce...

Popisek Noasaura můžete najít například v knize "Dinosauři - Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona.

Příště Eocarcharia!

Porážka největšího predátora?

Spinosaurus byl bezesporu největším masožravým dinosaurem, který kdy žil. Byl to ohromný teropod měřící až 16 metrů na délku, podle některých odborníků mohl výjimečně dorůst třeba i osmnáctimetrové délky. A jak víme, jde také o prvního kdy objeveného vodního teropoda. Chodil po všech čtyřech, byl výtečným plavcem a postrachem všech ryb, malých i velkých. Proslavil se zvláště svou rolí záporáka v Jurském parku 3, kde ve slavné scéně, jedné z nejproslulejších z celé série Jurský park, zabil Tyrannosaura. Skutečný Spinosaurus byl ještě zajímavější než ten filmový. Byl to skutečný zázrak evoluce. Zvíře, které se od svých příbuzných dosti lišilo, a to je na něm tolik zajímavé. Tento obrovitý masožravec ze severní Afriky z doby před 112 až 90 miliony let však stále skrývá některá tajemství... Kupříkladu, měl vůbec nějaké nepřátele? Spinosaurus byl sice ten největší, ale ne zrovna ten nejsilnější velký teropod obývající sever Afriky na přelomu spodní a svrchní Křídy. Predátoři jako Deltadromeus, Sauroniops nebo Carcharodontosaurus mu teoreticky mohli oponovat. Zvláště o potenciálních soubojích Spinosaura s Carcharodontosaurem se vždy docela dost mluvilo. Ačkoliv rekonstrukce takového setkání byla ukázána i v Planetě dinosaurů od BBC z roku 2011, vzhledem ke Spinosaurově životnímu stylu je pravděpodobné, že se tato dvě zvířata častěji vyhýbala, než aby spolu bojovala. Koneckonců, Spinosaurus byl pánem řek, Carcharodontosaurus zase lovil velké dinosaury na souši. Ale přece jen je možné, že spolu někdy utkali. Pro Spinosaura to v tom případě nedopadlo zrovna nejlépe. Roku 2008 byla nalezena neúplná kostra druhu Spinosaurus maroccanus (v současnosti nicméně není jisté, zda může být S. maroccanus uznáván za platný druh, možná šlo zkrátka jen o S. aegyptiacus, typový druh). Byla odkryta ve formaci Kem Kem v Maroku, ve stejných vrstvách, ze kterých pochází například již zmíněný Deltadromeus. Kosti nalezeného Spinosaura pak byly přemístěny do Přírodovědného muzea v Miláně. Každopádně jeden z nalezených obratlů byl velice zajímavý. Byl rozlomen vedví. Pro paleontology nebylo složité si povšimnout, že k jeho poničení došlo ještě před jeho fosilizací. To znamená, že za života nebo krátce po jeho skončení se obratli něco stalo... Tento Spinosaurus nebyl ani plně vzrostlým dospělcem, ani mládětem. Zkrátka střed. Mohl se utkat s Carcharodontosaurem a prohrát? Je možné, že kost mohla být během souboje rozštípnuta zuby právě takového predátora. Carcharodontosaurus měl velice silný skus a byl mnohem pohyblivější a agilnější než Spinosaurus. Otázkou je, proč by na Spinosaura útočil. Rivalita či hlad? Mohli se dva velcí predátoři utkat v souboji o mršinu? Někteří lidé si ještě stále myslí, že Spinosaurus mohl být i mrchožrout, ale to vůbec není pravda. Byl to skutečně predátor a byl zaměřen zvláště na lov ryb. Mohl se třeba Carcharodontosaurus odvážit zaútočit na Spinosaura kvůli hladu? Jen proto, že by si rád ze Spinosaura ukousl nebo ho celého spořádal? To je otázkou... Další možností je, že si Spinosaurus kost vyztužující hřbetní plachty mohl zlomit zkrátka při pádu. Anebo, méně pravděpodobně, na něj při spánku stoupl velký sauropod - posuďte sami, zda je to možné či ne. Zranění muselo Spinosaurovi způsobovat velkou bolest, ale nemuselo být smrtící... Kem kemský exemplář nicméně dokazuje, že i největší suchozemský predátor všech dob (pokud jím byl, zatím jsme většího teropoda nenalezli) mohl být zranitelný...

Za informace vděčím nádherné knize Planeta dinosaurů, jež je doplňkem ke stejnojmennému a výše již zmíněnému dokumentárnímu cyklu od BBC.

Divocí!-Zabijácký vrhač

Zabijácký vrhač. V lesích severního Queenslandu pátrá Steve Backshall s pomocí předního australského odborníka na pavoukovce Alana Hendersona po zabijáckých pavoucích. Padla tma, a spousta pavouků je na lovu. Mezi nimi je i vrhač, který s připravenou gladiátorskou sítí číhá na nic netušící oběť. A pak se náhle na scéně objevuje kobylka. Steve a Alan ji sledují při něčem, co ještě nikdy předtím nebylo natočeno. Kobylka spáchala sebevraždu! Vrhačova hostina začíná...

Klip ze čtvrté epizody seriálu Divocí! (Fierce!) se Stevem Backshallem, který se poprvé v roce 2016 vysílal na televizní stanici ITV.

Život ocasatky americké

Od konce června do konce srpna jsem napsal čtyři články o životech různých druhů zvířat, a to mamby černé, medvěda černého, delfínovce laplatského a chameleona Jacksonova. Konečně přicházím s pátým článkem z této série, i když tentokrát asi bude mnohem kratší. Poprvé však bude pojednávat o životě nějakého toho obojživelníka. Vylučte tedy sliz ze své kůže a přidejte se k němu na jeho cestě životem...

ŽIVOT OCASATKY AMERICKÉ

Jihovýchod Britské Kolumbie. Vlhkým lesem, tvořeným převážně jehličnany, se ozývá krákavý zvuk. Nedaleko rychle tekoucí říčky se samci ocasatek amerických (Ascaphus truei) předvádějí samičkám. Ty tak trochu nečinně přihlížejí. Je květen, ale období páření bude trvat až do září, a během té doby budou všichni samci vybaveni tmavými, drsnými mozoly na předních končetinách, které jim umožní lépe se držet samiček. Jeden 4 centimetry dlouhý sameček k sobě právě nalákal 5 centimetrů dlouhou samičku. Ta nedlouho poté klade do vody šňůru vajec. Umisťuje ji na spodní straně kamene v prudce tekoucí řece. Své potomstvo zde zanechává...

Po nějaké době se z vajíček líhnou malí pulci. Mezi nimi je i Oliver, sameček ocasatky americké. Zde, v rychle tekoucím proudu, začíná jeho život. Tak jako jeho sourozenci je i Oliver vybaven velkou ústní přísavkou, která mu umožňuje přichytit se například kamene v proudu. Hned poté, co opouští vaječný obal, si s ním voda začíná pohrávat. Oliver začíná svůj první boj v životě: pokud se teď někde nezachytí, voda ho spláchne kdo ví kam. Možná nepřežije. Droboučká žabí larvička urputně pohybuje svým ocáskem a zmítá se v té nejhorší porodnici světa. Nakonec se zachytává velkého balvanu, jehož mechem pokrytý vršek ční z vody. Oliver je ale pulec, musí zůstat ve vodě, a to ne pouze několik měsíců. Pulcům ocasatek amerických trvá 1 až 4 roky, v průměru však 2 roky, než se vyvinou v dospělce. Částečně za to může i fakt, že žijí v tak chladné vodě.

Uběhly tedy dva roky. Oliver se konečně začíná měnit. Jeho tělo je již poměrně ploché, vyvinula se mu drsná kůže a takřka mu zezelenala (ocasatky americké jsou olivově zelené až nahnědlé). Přes oko se mladému Oliverovi táhne černý proužek. Má také pro svůj druh typickou trojúhelníkovitou skvrnu na vršku hlavy. Oliver má již 3 centimetry na délku. Je to tedy malá žabička. Vylézá však již z vody, přežil nejzranitelnější stádium svého života. Má však něco poněkud zvláštního. Že by snad byl mutantem? Proč má, přestože je již plně vzrostlý, rudiment ocásku?

Ocasatka americká, anglicky tailed frog, získala svůj název díky kloakálnímu výběžku, jenž je dobře patrný i při pohledu z dálky. U žab je takový znak skutečnou raritou, ze severoamerických žab možná jen blízce příbuzný druh A. montanus je též vybaben kloakálním výběžkem. Není to ocas v pravém slova smyslu. A jsou jím vybaveni jen samci. Ve skutečnosti je totiž skutečně součástí kloaky. Slouží k páření. Na rozdíl od většiny žab se totiž ocasatky skutečně páří...

Oliver rychle roste. Je léto, nejteplejší část roku. Padla noc, a Oliver, stejně jako ostatní dospělé ocasatky americké, hledá na souši potravu. Živí se suchozemským hmyzem, pavouky a plži. Jaká je to příjemná změna oproti řasám, které musel Oliver pojídat každý večer jako pulec v té chladné vodě! Občas si sice jídelníček spestřil o pyl z jehličnanů, jenž se ocitl ve vodě, ale ten nebyl vždy k mání. Některé ocasatky se tu přes noc namlouvají. O to ale Oliver nemá moc zájem, je dost hladový, a právě chytil šťavnatého pavouka. Narazil na jeho síť, skoro se do ní zapletl, ale včas vystřelil svůj růžový jazýček a už se pavouk nachází v jeho tlamě. Jedno spolknutí, a pavouka už ničí Oliverovy žaludeční šťávy. Veliký hlemýžď, na kterého ale Oliver vzápětí narazil v kapradí, asi ideální potravou nebude. Oliver se k němu přiblížil, a hlemýžď vyloučil množství slizu. Oliver raději odhopkává pryč...

Blízkou prehistorickou příbuznou dnešních ocasatek byla Vieraella, žába, která žila na začátku Jurského období na území dnešní Argentiny, která byla tehdy součástí Velkého jižního kontinentu, tedy Gondwany. Byl to mimořádně úspěšný rod, který vydržel 20 milionů let a během té doby se prakticky nezměnil. Též šlo o malou žábu; dospělci měřili pouze 3 centimetry, o 2 centimetry méně, než největší ocasatky americké. Vieraella je nejstarší známou žábou.

Ocastka americká je jedním z pouhých 28 druhů žab, které patří do nejprimitivnějšího (ač parafyletického) podřádu žab, nazvaného Archaeobatrachia. Čeleď Ascaphiidae, do které Oliverův druh patří, je zastoupen jen dvěma druhy. A Oliverův druh obývá pouze jihovýchod Britské Kolumbie a severozápad USA (Montana, Idaho, Washington, Oregon a sever Kalifornie). Jméno "Ascaphus" znamená "bez rýče". Metatarsální prstové kůstky žab nám mohou připomínat jakýsi rýč či lopatku, a právě ocasatka americká a její montanská příbuzná jimi nejsou vybaveny.

Uběhl další rok. Oliver již dorostl plné velikosti. Končí červen. Je nádherné slunné počasí. Oliver sedí na balvanu poblíž hlučného vodopádu. Všechen ten hluk jeho vysoce vyvinutému žabímu sluchu vůbec nevadí. Pak ale přichází šok. Nic netušící, ztuhlý Oliver cítí, jak jeho kůží pronikají zuby! Dostala ho užovka rodu Thamnophis. Takovou bolest ještě Oliver nezažil, a znovu již nezažije. Než si něco uvědomuje, je soukán do hadí tlamy. Užovka jej požírá ještě zaživa...

Doufám, že se Vám tento článek líbil... Pokud ano, budu rád za Váš komentář.

Obrázek týdne 19. 10. 2018

Pracovní týden se nachýlil ke konci. To znamená, že přichází další Obrázek týdne. Tentokrát jsem si projel obrázky ilustrátora knih o pravěku a celkově paleoartisty jménem Alain Beneteau. Možná jste už o něm slyšeli. Já osobně jeho malby zbožňuji. Zde tedy jedna je...

Popisek k obrázku: Montana před 75 miliony let. Stádečko Maiasaur, "dobrých ještěřích matek", konečně opustilo hnízdiště, kde strávilo posledních několik měsíců pečováním o svá vejce a nakonec i mláďata. Kachnozobí dinosauři se konečně vydali na cestu, a během ní dorazili k mělkému jezeru, kde mohou konečně uhasit svou žízeň. Jedna velká Maiasaura se staví na zadní, neboť ji zneklidňuje vychytralý dravý Troodon. Ten má tedy malér: zezadu se k němu blíží zneklinděná Maiasaura, a kousek před sebou má Stygimolocha, který není v dobré náladě.

Další Obrázek týdne zase za týden! Co můžete čekat o víkendu? Tentokrát upřednostním článek o životě nějakého současného zvířete, dokončení rozdělovací kapitoly Lovců kryptidů si nechám na další víkend... A určitě mám v plánu přidat další video z Divokých!

Dynasties - Nový seriál Davida Attenborougha

Pokud jste fanoušky Sira Davida Attenborougha, největšího žijícího televizního hlasatele a skutečného veterána světa přírodovědných snímků, pak jistě už celé měsíce, ba možná i více než rok víte o jeho připravovaném dokumentárním cyklu nazvaném Dynasties. Před několika dny již BBC zveřejnila trailer, který vypadá naprosto báječně. Dle dostupných informací proběhne premiéra nového cyklu na konci října nebo v listopadu na kanálu BBC One. Dynasties, česky tedy Dynastie, je pětidílný dokument o dramatických životech známých druhů zvířat, jež žijí v neustále se měnícím, lidmi ničeném světě. Mění se životy těchto zvířat, jejich počty klesají, a přestože patří k některým z nejpopulárnějších zvířat vůbec, nejsou na tom již úplně nejlépe. První epizoda se zaměří na život šimpanzů, druhý díl bude pojednávat o tučňácích císařských, lev bude hvězdou třetí epizody, čtvrtý díl se ponese v duchu statečnosti a vytrvalosti psů hyenovitých a poslední, pátá epizoda povypráví příběh tygřice se čtyřmi mláďaty. Ač ještě nebylo uvedeno, kdy přesně se seriál ve Velké Británii začne vysílat, je již jasné, že na začátku roku 2019 bude uveden na BBC America ve Spojených státech amerických a poté bude vysílán i ve zbytku světa. Přírodovědné dokumenty od BBC Natural History Unit jsou velice populární a velmi ceněné. Hned dvě společnosti už odkoupily práva na vysílání Dynasties ještě před premiérou cyklu; s jistotou už víme, že se tento dokument bude v ČR vysílat na ČT, tak na Prima Zoom. I když bude dokument o něčem jiném než předchozí spektakulární dokumenty se Sirem Davidem, konkrétně Planeta Země 2 a Modrá planeta 2, příliš se od nich nebude lišit svou stavbou. Samotný Sir David se v seriálu objevuje před kamerou a samozřejmě je také jeho vypravěčem. Natáčení cyklu trvalo 4 roky, a výsledek bude, zdá se, naprosto úžasný. Již se velmi těším, až Dynasties uvidím, a věřím, že vy také.

Trailer:

Nejmenší zkamenělina Tylosaura

V roce 1991 byla v Kansasu objevena drobná lebečka a několik kůstek pravěkého mořského plaza, který na území dnešního amerického státu žil před 85 miliony let, v době, kdy byl Kansas pod vodou. Profesor Takuya Konishi z Univerzity v Cincinnati se na fosilii poprvé podíval v roce 2004, a trvalo celé desetiletí, než vůbec přišel na to, že maličké kůstky vlastně patřily mosasaurovi... Mosasauři byli mořští plazi řadící se mezi šupinaté, vlastně patřili do skupiny Varanoidea a byli tedy blízce příbuzní dnešním varanům, ale na rozdíl od nich žili celý život ve vodě, končetiny měly uzpůsobeny k plavání (rozhodně nepostrádaly ploutvovitý tvar). Zvláště po vymření ichtyosaurů před více než 90 miliony let se jim začalo velmi dařit, a děsili obyvatele křídových moří a oceánů až do samého konce období, a to sice do doby před 66 miliony let, kdy se stalo něco, co zkrátka, tak jako dinosauři, nedokázali jako skupina přežít... Vědci, kteří drobné kůstky studovali, usoudili, že patřily Tylosaurovi. Tento mohutný masožravec měřil v dospělosti i 13 metrů. Byl postrachem nejen ryb a velkých amonitů, ale i žraloků a zřejmě též ostatních mosasaurů. Nalezená zkamenělina nám nabízí pohled na to, jak Tylosauři svůj život začínali. Vzhled malého mosasauříka je však tím, co vědce po celá desetiletí tolik klamalo. Tylosaurus je známý mimo jiné pro svůj prodloužený čenich, pro své prodloužené čelisti s ostrými zuby, nicméně špička tlamy zuby postrádala a mohla být využívána k vrážení do nic netušící kořisti a jejímu následnému omráčení. Malý Tylosauřík však vůbec takové prodloužené čelisti neměl a jejich špička, dá-li se to tak nazvat, vůbec nebyla bezzubá, ba naopak, byla vybavena maličkými zoubečky... Ačkoliv jsou nalezené kosti miniaturní, jde pouze o fragmenty lebky. Celá lebka by byla dlouhá asi 30 centimetrů. Novorození Tylosauři nebyli zase tak mrňaví. Nicméně ve srovnání s jejich rodiči asi působili jako trpaslíci...

Joseph Tyrrell

Zdroj obrázku: https://en.wikipedia.org/wiki/Joseph_Tyrrell

Joseph Burr Tyrrell (1. listopadu 1858 až 26. srpna 1957) byl kanadský geolog, kartograf a důlní konzultant. Narodil se ve Westonu v kanadském Ontariu. Jako malý byl dosti nemocný a jeho lékař mu doporučil pobyt venku, čehož se Tyrrell i mnohem později neustále držel. Od roku 1880 byl členem Geological Survey of Canada, kde působil jako geolog a zeměměřič. Vyrážel na různé výpravy do terénu; v letech 1893 a 1894 vedl expedice do Northern Barren Lands u řeky Dubawnt v Nunavutu. Byla to první výprava do této oblasti po nějakých 120 letech; jedinými dalšími průzkumníky, kteří se předtím do oblasti vydali, byli Evropané v čele se Samuelem Hearnem v 70. letech 18. století. Na expedici se k Josephu Tyrrellovi přidal jeho bratr, James Williams Tyrrell. Společně s dalšími členy týmu se pak setkali s Ihalmiuty, nyní již takřka vymřelou skupinou Inuitů... Mimoto byl nejvýznamnějším Tyrrellovým počinem objev Albertosaura; v roce 1884 v kanadské Albertě našel pozůstatky tyrannosaurida, jenž byl pak Henrym Farfieldem Osbornem pojmenovám Albertosaurus sarcophagus... Podle Josepha Tyrrella bylo pojmenováno několik významných institucí, kupříkladu významné dinosauří muzeum Royal Tyrrell Museum, jež se nachází v Drumhelleru v Albertě. Pravěký Hudsonův záliv se zase nazývá Tyrrellovo moře. Východní část nunavutského jezera Yathkyed se nazývá Tyrrell Arm. A konečně, Královská kanadská společnost (Royal Society of Canada) předává odborníkům za význačnou práci týkající se historie Kanady ocenění J. B. Tyrrell Historical Medal. Sám Tyrrell za svůj život i post-mortem získal řadu ocenění... Zemřel v Torontu ve věku 98 let dne 26. srpna 1957.

Tempskya

Tempskya byl rod stromové kapradiny z řádu osladičovitých. Žil v geologické periodě Křída prakticky ve všech koutech planety. Zkamenělé dřevo rostliny rodu Tempskya bylo odkryto na různých místech severní polokoule. Dobře zachovalé fosilie, včetně otisků listů, pocházejí také z České republiky a z Japonska. Do roku 2003 se paleobotanici domnívali, že Tempskya se vyskytovala výhradně na severní polokouli; pak však přišel objev jejích pozůstatků v Argentině, a o dva roky později bylo prokázáno, že v období Křídy žila i na území dnešní Austrálie... Tempskya byla poprvé popsána roku 1845 českým fyzikem a mykologem Augustem Cordou (právě podle rodáka z Liberce byly pojmenovány i nahosemenné karbonskopermské rostliny kordaity). Předtím, než se jejího pojmenování chopil Corda, byla již tato rostlina vědeckému světu známá, a to po jednadvacet let, ale byla identifikována jako Endogenites erosa... Dlouho bylo záhadou, jak vlastně vypadaly listy Tempskye. Až objev wyomingského druhu T. wyomingense poskytl informace. Jinak dorůstala tato stromová kapradina výšky až 4,5 metru. Neměla pravý kmen; onen "kmen" tvořilo několik stonků obklopených adventivními kořeny. Listy Tempskye byly potravou pro různé býložravé dinosaury, od iganodontidů přes hadrosaury až po titanosaury.

Popisek této rostliny najdete kupříkladu na anglické Wikipedii.

Příště krytospory!

Citlivý sluch Sarmientosaura a dalších sauropodů

Sauropodi byli bezesporu největšími suchozemskými zvířaty, která kdy kráčela po povrchu naší planety. Byli vybaveni dlouhými krky, chodili po čtyřech silných končetinách, živili se většinou vysoko rostoucí vegetací... A většina z nich byli obři. Takový Patagotitan dosahoval délky 35 metrů, což je o dva metry více než současný plejtvák obrovský, který je však stále největším živočichem všech dob, neboť váží mnohem, mnohem víc než ti největší ze sauropodů. Sauropodi byli velice úspěšní, a titanosauři z období Křídy byli právě těmi, mezi nimiž se vyskytovali ti největší sauropodi vůbec. Titanosauři dokáží překvapit svou mohutností, to jistě. Ale je možné, že za velkým úspěchem sauropodních dinosaurů stálo i něco jiného? Třeba nějaké super smysly?

V roce 2016 identifikovali argentinští vědci tehdy nový rod sauropoda a nazvali jej Sarmientosaurus. Mezi nalezenými ostatky tohoto až desetitunového, třicetimetrového sauropoda byla i jedna z nejlépe zachovalých titanosauřích lebek, jež byly kdy objeveny. Přinejmenším v roce 2016 byla lebka Sarmientosaura tou nejzachovalejší lebkou sauropoda, která kdy byla v Argentině nalezena. Paleontologové provedli CT scan lebky Sarmientosaura, díky čemuž mohli studovat jeho střední ucho. Ukázalo se, že bylo přizpůsobeno ke slyšení nízkofrekvenčních zvuků. Sarmientosaurus jednoduše slyšel zvuky, které bychom my, lidé, ani nezaregistrovali. Není to ale překvapivé. Vždyť třeba sloni komunikují užíváním mj. i nízkofrekvenčních zvuků. Velryby jsou dalším dobrým příkladem současných zvířat, která využívají nízkofrekvenčních zvuků ke komunikaci. Sarmientosaurus a možná i další sauropodi, přinejmenším jeho příbuzní ze skupiny titanosaurů, mohli slyšet i ty nejslabší zvuky. Už na dálku poznali, kde se nacházejí jejich přátelé či nepřátelé. Lebka Sarmientosaura nám tedy poskytla vítané informace... Stále je toho však mnoho, co ještě musíme zjistit o Sarmientosaurovi - proč měl například v krku jakousi šlachu, jejíž význam není zcela znám? A stále je toho mnoho, co ještě musíme zjistit o sauropodech samotných...

Divocí!-Varan komodský ve vodě

Varan komodský ve vodě. Steve Backshall je na ostrově Komodo v Indonésii, a chystá se vyzkoušet něco, co ještě nikdy předtím nepodnikl. Chce nalákat varana komodského do vody, aby jeho štáb mohl natočit, jak ještěr plave. Varani komodští jsou dobrými plavci; neplavou, aby našli nějaké to sousto, ale proto, aby se dostali z jednoho ostrova na druhý. Nejprve Steve zkusí varana nalákat na kajak, ale nebude zrovna úspěšný... Takže druhého dne vyzkouší trochu jinou taktiku.

Klip z první epizody seriálu Divocí! (Fierce!) se Stevem Backshallem od ITV z roku 2016.

Lovci kryptidů 3: Schizma (2/4)

Lovci kryptidů se rozdělili na dva tábory. Na jedné straně jsou Jack Owen, Pauline Jetkins, Roger Neill a s nimi spolupracující agentka Barbara Kentová ze CIA (a její vojáci) a Mike Brown. Na té druhé jsou pak problémoví jedinci, kteří utíkají za lepším životem v paralelním vesmíru, jehož zákonitosti však stále nejsou dobře prostudovány. Těmito lidmi jsou Akihiko Yukimura a Fahad Ghazalli, již v paralelní realitě žijící Pierre Leroy, jeho sestra Sabine, v ní stále existující (na rozdíl od našeho světa, v této paralelní realitě nezemřela), Kate Henshall, Ewet a nyní překvapivě i Claude Ngoy, který asi musel vstát z mrtvých či co... Akihiko a Fahad navíc nesouhlasí s tím, že Jack nechal umístit kryptida zvaného Wendigo do základny CIA, kde má být držen, daleko od svého přirozeného prostředí, jen proto, aby nepředstavoval nebezpečí pro lidi... Je toto zánik Lovců kryptidů?

LOVCI KRYPTIDŮ 3: SCHIZMA, ČÁST DRUHÁ:

Akihiko, Fahad a z ramene krvácející Ewet stále nedokázali uvěřit vlastním očím. Pro Eweta bylo setkání s Ngoyem úplnou novinkou. Akihiko a Fahad se podivovali ještě víc. Životy jim právě zachránila bytost, jež je ještě před pár měsíci chtěla zničit. Neptali se, proč. Neptali se, co tu dělá. Chtěli prostě projít portálem. Zmizet odsud. Jenže něco je nutilo tu zůstat. Byl to šok... Ngoy se na ně díval až příliš přátelsky. "Překvapuje Vás, že mne vidíte?" zeptal se s lehce děsivým úsměškem. "Popravdě, jo, překvapuje," odpověděl Akihiko. "Potřebuji do paralelní reality tak jako vy. Je to má jediná naděje. To, co se tady děje, je pěkná nespravedlnost... To, co se stalo mě a mému druhu, to, co mu provedl lidský druh... To se tam možná nikdy nestalo. Tak jako Vám se nestaly všechny ty příšerné věci..." řekl Ngoy. "Co o nás vlastně víš?" optal se Fahad. "Dost," usmál se Ngoy. Byl sice proměněn v konžského důstojníka, ale z jeho rukou se stály vinuly pramínky ztuhlého slizu, který v masách pokrýval americké vojáky a utahoval se agentce Kentové kolem ruky. "Nebudeme to už natahovat. Běžíme!" řekl Ngoy. Následně se všechna ta zelená hmota vrátila do jeho těla, změnil se ve slizkého humanoida a proběhl portálem. Akihiko, Fahad a Ewet jej následovali. Ocitli se v lesíku nedaleko Lavenhamu. "Ngoyi," oslovil ho Akihiko stále trochu nepřátelským tónem, "za chvíli odsud zmizíš a probudíš se asi někde v konžském pralese v tomto světě. Jestli seš s náma..." "Pak vás vyhledám. To nebude problém," řekl Ngoy, "nejprve chci ale zjistit, zda má rasa stále existuje v této ideální realitě. V mém světě totiž, jak víte, byl můj druh vyhuben lidmi. Ale zde, zde by stále mohl existovat. A pokud tomu tak je, opět najdu klid. Tak jako zde vy najdete ten svůj." "Jak je možné, že jsi přežil to, co Ti Nieto udělal?" položil mu otázku Fahad. Ngoy se rozesmál. Taková zelená zrůda s tenkýma rukama a nohama, s hlavou v mozkové části prodlouženou vzad a ostrými zuby vylézajícími z tlamy, vypadala při smíchu opravdu jako z hororu. "Nieto si myslel, že mě zničí, ale nepovedlo se. Když mě zavřel do té malé kopky a z jejích horních rohů na mne začal šlehat oheň, odhodil jsem malý kousek své kůže z ruky. Předtím jsem to něj přemístil svůj mozek, jehož velikost jsem velmi zredukoval. Mít tělo z nestálých molekul, jejichž velikost můžete měnit, je velkou výhodou. Ten kousek slizu se zachytil za jedním z plamenometů a oheň na něj nedosáhl. Bohužel byl ostatek mého těla po dlouhé týdny velmi slabý na to, aby opustil to místo. Pak nastaly příhodné podmínky; na zničenou Granadu začalo pršet, mé tělo se začalo díky vodě zvětšovat. Probudil jsem se do velice děsivé scenérie. Ve strachu, že Nieto vyhrál válku, jsem přemýšlel o sebevraždě. Fakt, že vyhráli Lovci kryptidů, mne utěšil..." vyprávěl Ngoy. Pak se náhle setmělo. A Ngoy byl pryč. "Tak, a už ho zákon paralelního vesmíru přenesl někam tisíce mil odsud," řekl ještě Fahad. Trojice se vydala na cestu z lesa...

Agentka Kentová stála před blyštícím se portálem. Snažila se dovolat Jacku Owenovi, který stále nebral telefon. "Sakra!" zařvala, že se někteří vojáci otřásli. Flákla s mobilem o zem. "Paní," oslovil jí jeden, "proč prostě neproběhneme tím portálem a nechytíme je?" "Tupče, protože když tím portálem projdeš, tvoje tělo zmizí a obsah tvého mozku se přemístí do těla tvého 'dvojníka' v tom vesmíru. Všichni bychom se asi ocitli zpátky v Americe. To je pěkně daleko od Londýna, kde už ty potvory jsou," odpověděla Kentová. Jack se konečně ozval. Nebyl příliš potěšen tím, co se stalo, a co mu Kentová v rychlosti vysvětlila. Akihiko, Fahad a Ewet unikli. Jacka však nejvíc vyděsilo, že s nimi byl i Claude Ngoy. Ano, spojili-li se jeho bývalí kolegové s tímto nebezpečným monstrem, pak jsou zcela jistě nepřáteli... Každou chvíli se měl na základnu vrátit Cryptid Swift, řízený autopilotem. Jack slíbil, že se s Pauline a Rogerem vrátí do Konga...

Přísně utajenou základnou CIA na americké pevnině mezitím procházel příšerný řev. Naprosto vyděšený Wendigo se snažil dostat se z klece. Ale ať se snažil, jak chtěl, nedařilo se mu se z klece vylámat. Když do místnosti přišlo pár lidí, začal řvát tak hlasitě, že jim div nepopraskaly ušní bubínky. Jakmile se uklidnil, přišel k němu jeden z vědců a dal mu dávku sedativ. "Je v pořádku. A bude. Je tu v bezpečí," usmál se vědec na svého kolegu. Pak odešli z místnosti. Wendigo usínal. Na chodbě byl vědec zastaven jedním vojákem. "Stephene," oslovil vědce, "Metallerův mozek je připraven k testování." "Výborně," usmál se Stephen a promnul si ruce.

Akihiko, Fahad a Ewet, jehož rameno již bylo důkladně ovázáno, se konečně dočkali Pierrova příjezdu. Při jízdě zpět do Londýna následovalo dlouhé vyprávění o tom, co se stalo, proč je Ewet zraněný, a že je zachránil Claude Ngoy. Poslední informaci naštěstí sdělili Pierrovi těsně předtím, než zaparkoval před základnou. Skoro auto vyboural. "Ne!" řekl nevěřícně. "Opravdu nás zachránil. Prý je na naší straně. A hledá zástupce svého druhu, kteří v tomto světě možná ještě stále žijí," odpověděl Akihiko. Pierre se vymotal z auta. "Ngoyovi přece sloužil Sam Weber. Jestli je ten chlap živej, rozcupuju mu..." rozohnil se Pierre. Pak ale uviděl svou sestru Sabine, jak na něj mává z okna. A náhle zapomněl na to všechno. Na svou zlost vůči těm osobám, zvláště vůči Weberovi. Vždyť jeho sestra zde stále žije. Není to iluze, je skutečná, stále s ní může mluvit, oba dva jsou Lovci kryptidů. Co víc si Pierre může přát?

"Au!" vykřikl Roger. Malý Tatzelwurmík se zakousl do jeho prstu. Tak jako Pauline, která seděla na gauči a samou nedočkavostí si kousala odlakované nehty, byl již oblečen v černém spandexu. Cryptid Swift se měl každou chvíli vrátit na základnu. Roger si zatím hrál s Tatzelwurmem. "Ty tvoje zuby, kamaráde," řekl mu. Tatzelwurm se zašklebil. Vydal ze svého hrdla skřek podobný zaskřípání starých dveří. Pak skočil na Rogera a předními končetinami mu podrápal krk. "Ty jeden nezbedo, já až tě
chytím," rozesmál se Roger. Tatzelwurm jako by mu rozuměl. Seskočil z Rogera a vsoukal se pod gauč. Pauline, která byla až dosud trochu mimo, se polekala, a dala to dost hlasitě najevo. Roger se rozchechtal. Konečně do místnosti vešel Jack. "Přistává na střeše. Takže pojďte, letíme zas do Afriky," řekl. Tatzelwurm naštěstí včas vylezl, takže mohl být opět umístěn do své ohrádky, kam mu byl hozen flák masa. Jak dlouho zde měl však zůstat sám?

Pierre, Sabine, Kate, Akihiko, Fahad a Ewet seděli kolem stolu a povídali si. Světlo z rudého slunka, již zapadajícího, nádherně osvětlovalo celou místnost. Nepovídali si jen o tom, co se stalo. Měli pocit, že toto je nový začátek. Lovci kryptidů takoví, jací měli být. Hledači kryptidů. Ano, to budou v tomto světě provádět. Ale Pierre byl stále nervózní z toho, co uslyší od Ngoye, až je znovu vyhledá. Podle něj to nemůže být jen tak, aby se jejich nepřítel dal zničehonic na jejich stranu... V této době procházel Ngoy konžským pralesem. První dobrá zpráva: všechna zvířata, všichni sloni pralesní, všichni ptáci, zkrátka vše živé, se ho bálo. V našem světě by na něj vše hledělo s úděsem, ale také s nevědomostí, oč jde. Zde jako by Ngoyův druh budil hrůzu u všeho živého. A pak náhle prosvištěla Ngoyovi kolem hlavy jakási spirála, jakési spirálovité ostří, jež se nakonec zaseklo do kůry stromu přímo před Ngoyovýma očima. Ngoy se otočil. Spatřil zástupce svého druhu, jakousi malou verzi Clauda Ngoye. Ten jedinec vypadal úplně stejně, byl jen o půl metru menší. Držel v ruce luku podobné zařízení se čtyřmi tětivami. Byl "nahý", neměl na sobě oblečení, ale na zádech měl toulec s těmi ostrými spirálami. Znovu zamířil na Ngoye. Z Ngoyových úst poprvé po mnoha letech vyšel jeho pravý hlas a pravý jazyk. Svou řečí sdělil té druhé zelené zrůdě, že je jako ona. Že patří k jeho druhu, a hledá jej. Byl pak zaveden k jeskyni, v jejímž okolí se to zástupci Ngoyova druhu jen hemžilo. Mluvili spolu, obchodovali spolu... Ale všichni byli menší. Ten, který sem Ngoye přivedl, pak nahlas prohlásil, že mají zajatce, že se "zástupce těch větších" nechal dobrovolně odvést k nim. Všichni začali jásat. Ngoy si něco uvědomil. Musí zde probíhat válka mezi většími a menšími "Ngoyi", či jak je nazvat. Ale... Proč toho nevyužít?

Zhou Len otevřel notebook. Jeho čínský asistent mu řekl jen jedno: "Kamera, kterou jsme nechali v lese v Lavenhamu, zaznamenala několik lidí a velkou zelenou bytost, která prošla portálem. A mezi těmi lidmi jsou i ten Japonec a Arab, se kterými už jsme se setkali." Zhou Len se pousmál. "S takovými lidmi, kteří vědí, co je na druhé straně portálu, potřebuji mluvit. A ta zelená potvůrka mě taky zajímá."

Pokračování příště. O co Ngoyovi jde? Jaké výsledky bude mít konflikt mezi členy Lovců kryptidů, týmu, který se nyní rozdělil na dvě poloviny? A co zamýšlí ten proradný Zhou Len? A navíc, co bude s Wendigem? To se již brzy dozvíte.