Brzy přijde čas, kdy se budou muset vyhrabat z jámy neštěstí. Zatím však se sebou všichni bojují, a jak je známo, vnitřní boj je tím nejtěžším. První část příběhu Cryptid Hunters: The Warrior Trio se zaměřila na Rogera Neilla, který se po zabití stovek nevinných na podzim minulého roku ukryl v Srbsku a stal se součástí tamního opiového obchodu. Ve druhé části jsme byli svědky nelehkého rozhodnutí Fahada Ghazalliho, který musel zabít nenávistného vraha, aby zachránil obyvatele brazilského Rio de Janeira. Třetí část příběhu patří Akihiku Yukimurovi, bývalému japonskému agentovi a členovi původních Lovců kryptidů, který je ztělesněním nekontrolovatelného vzteku. Již na konci Cryptid Hunters Dark, kdy jsme se s ním naposledy setkali, bylo jisté, že zabití tolika nevinných lidí nesl těžce, a to i přesto, že je svou náturou zabiják. Co se s ním asi po opuštění Langley stalo? Kam se vydal? A jak se od té doby změnil? Právě na tyto otázky si budete moci brzy odpovědět...
CRYPTID HUNTERS: THE WARRIOR TRIO, ČÁST TŘETÍ:
V zasněžené tundře panovalo hrobové ticho. Nefoukal vítr, trsy suché trávy stály ve sněhu zcela nehnutě, a samotná bílá pokrývka nebyla ničím narušena. Jen sem tam se na ní objevila stopa králíka, bělokura či lišky, ale protože předešlou noc mohutně sněžilo, většina z nich byla zakrytá. Ovšem po té nejrovnější, nejschůdnější části tundry se táhl zcela nový pás stop. Pocházel od dvaatřiceti pacek a saní. Uprostřed nekonečné pustiny ruského Jakutska táhlo osm velkých psů sáně s dvěma muži, z nichž jeden si v nich krásně hověl, nohy přikryté černou pokrývkou, druhý stál za ním a držel se kraje saní. Oba měli obličeje zakryté tlustými šálami a širokými slunečními brýlemi, aby jejich oči při pohledu na sluncem ozářený sníh nepřišly k újmě. Pokud tu vál mrazivý vítr, pak jen tam, kde se rychle pohybovaly tyto sáně. "Bystro, Dmitryi!" zvolal ten druhý muž, a na jeho příkaz začala jakutská lajka úplně vpředu, nalevo od trochu menšího psa stejné krve, pádit, jako by jí šlo o život. "Khoroshyi! Khoroshyi! Vy chempiony!" motivoval je jejich cvičitel. Lajky takto běžely tundrou od chvíle, kdy se na horizontu objevily první sluneční paprsky. Ani po čtyřech hodinách nevykazovaly známky únavy, a houževnatě se sunuly dál s neobyčejným půvabem a ladností. Opravdu není lepšího psa na tažení saní v sibiřské divočině, než jakutské lajky. Pomalu, ale jistě se sáně blížily k sopečnému jezeru Khaiyr, jehož název znamená v překladu kupodivu z mongolštiny něco jako "milovat". Nemohlo být zvláštnější, že si destinaci s tak podivným, sentimentálním názvem vybral muž, který v těch sáních seděl. Jeho vlastní city a emoce totiž byly po celý jeho život převážně negativní. Vztek, zloba, zuřivost, sebezničující touha po pomstě. Psi se konečně zastavili na pahorku jihovýchodně od břehu jezera. "Otlichnaya rabota, rebyata! Otlichnaya rabota!" pochválil lajky jejich majitel, seskočil ze saní a šel se s nimi pomazlit. "Dmitriy, ty potryasayushcheye zhivotnoye! Spasibo!" Statný, vysoký Japonec, který až dosud v saních seděl, nemotorně vstal, strhl šálu a černé brýle ze svého obličeje a zadíval se na hladinu jezera, z velké části v této roční době nepokrytou ledem. "Pořád si říkám, jestli to vůbec stojí za to," řekl svým syčivým, hadím hlasem. "Určitě, Akihiko! A víš proč? Protože já sám jsem ho tu už viděl," odpověděl anglicky se silným ruským přízvukem jeho průvodce, "viděl jsem to zvíře vylézat z vody a opalovat se na letním slunci." Akihiko Yukimura nevěřícně pokýval hlavou. "Jezero má možná málo ryb, ale monstru to stačí. Je vzácné. A když ryby dojdou, sežere své vlastní potomky. Proto přežívá," pokračoval Jakut, jehož zjizvenou tvář psi stále dokola láskyplně olizovali. "I kdyby se neukázalo," řekl Akihiko, aniž by se na něj podíval, "dík za svezení, Michile." Vytáhl z pouzdra na opasku dalekohled a začal z pahorku jezero očima zkoumat. "Monstrum je nerado, když se někdo přiblíží ke břehům jezera," řekl Michil, "naučilo se bát lidí, i když jich sem chodí málo." "Zaútočili na něj?" "Ne, alespoň pokud vím. Prostě cítí, že lidé nejsou dobří. Dokáže odhadnout, jaké je jejich srdce. Proto se schová, když člověk vstoupí na břeh." "To je pěkný," řekl Akihiko, "začíná mi být sympatický." "Schovávat se před lidmi je pro zvířata, jako je monstrum z tohoto jezera, jediná možnost, jak se dožít dalšího dne. Avšak člověk by se před ostatními lidmi skrývat neměl. Není důvod, proč," řekl Michil. "Jo? Tak to lidi vůbec neznáš, kámo," odpověděl démonickým hlasem Akihiko. "Znám je lépe, než si myslíš," pousmál se Michil, "možná i lépe, než ty." Akihiko zpozorněl. Na hladině jezera, u jihovýchodního břehu, se objevilo několik velkých bublin. "Kolik je pod tou vodou jedovatého plynu?" zeptal se, hledíce na to místo dalekohledem. "Nikdo neví," odpověděl jeho průvodce, "ani není známo, jak je hluboké." "Je možný, že by z jeho dna unikal na hladinu plyn a vytvářel takové bubliny?" zeptal se Akihiko. Michil okamžitě sáhl po svém dalekohledu a podíval se tam, kam Akihiko ve svých palčácích ukazoval. "Ne, to není plyn. Monstrum je pod hladinou. Podívej se pořádně, uvidíš tam jeho hlavu. Co nevidět se vynoří," řekl nadšeně. Po asi minutě čekání prorazila vodní hladinu malá hlava. Z nozder umístěných v blízkosti očí vystříkly dva gejzírky, z očí sjela niktitační membrána, a do vzduchu se pomalu natáhl tři metry dlouhý krk. Jak se dral šupinatý netvor na bahnitý břeh, ukázal svou zádovou plachtu z kůže, vyztuženou dorzálními kostěnými výstupky. Překvapivě drobné ploutve, jež značily, že nebyl nějakým význačným plavcem, zavrtal do bahna, a nastavil zádovou ploutev slunci. "Tohle je neuvěřitelný," usmál se Akihiko. Usmál se poprvé za posledních několik měsíců. Z jeho tváře se konečně vytratily starosti. "Přesně jako tehdy, když jsem ho tu zastihl naposledy. Když udržuješ od jezera dostatečnou vzdálenost, monstrum se chová, jako bys tu nebyl," řekl Michil, též se usmívající od ucha k uchu. "Je to... plesiosaurus se zádovou ploutví. Fakt zvláštní," poznamenal Akihiko, "takovou příšerku bych nevymyslel." "Bohužel je ale většina monster od jezera Khaiyr výmysl," reagoval na to Michil, "tento vodní netvor je skutečný, to ano. Ale pak se vyprávějí i příběhy o létajících příšerách černých jako uhel, která poletují nad vodami Khaiyru. A to jsou opravdu nesmysly. Může sem zaletět orel nebo chayka. Možná by se tu mohl zastavit i kran... na své migraci... ale nevím." "Každopádně žádní pterosauři. Chápu," zasmál se Akihiko a odfrkl nosem. Otočil se k saním, otevřel svůj batoh a vytáhl z něj videokameru značky Sony. Michil se na ni podíval se zájmem. "Čtyřiapadesátinásobné přiblížení," pousmál se Akihiko, "hodí se to, když natáčíš takhle z dálky." Michil jen pokýval hlavou. A zatímco houževnatý Japonec natáčel přežívajícího sibiřského plesiosaura, sledoval zjizvený Jakut jeho radostný obličej. Nikdy ho neviděl takto rozzářeného. Poprvé se setkali před třemi týdny. Tehdy Akihiko dorazil do Udačnyje v západní části Sachy, zoufale hledaje nějakého průvodce, který by ho vzal na sever. Toulal se po ruském Dálném východě po téměř čtyři měsíce ve snaze zapomenout na těžkosti, které jej v jeho životě v nedávné době potkaly. Poté, co po událostech z minulého podzimu opustil jedny z mála přátel, jež měl, vrátil se do Japonska a prošel si nelehkou existenční krizí. Začal se nenávidět. Chvíli to ve své rodné zemi vydržel, ale pak potřeboval najít sílu jinde, a zvolil si Sibiř. Měl štěstí, že se vydal sem. Lidé tu nevěděli skoro nic o Lovcích kryptidů a o zločinech, které provedli. Akihikovi se podařilo najít Michila Bakhtina, který organizoval výpravy do nitra Sachy. Většinou sem na svých saních se psím spřežením vozil geology, zkoumající tuto drsnou krajinu. Méně často jej k provázení uprosili bohatí turisté z evropské části Ruska anebo ze západních zemí. Zuřivého japonského bojovníka, zoufale hledajícího klid, ale ještě neprovázel. "Krasivoye zhivotnoye," řekl a prudce pokýval hlavou. "Ta plachta se mu krásně zbarvila doruda. Nahromadila se mu v ní krev," poznamenal Akihiko. Kdo ví, jak dlouho se plesiosaur vyhříval na břehu. Nakonec však sklouzl zpět pod hladinu, chvíli nad ní ještě svou zádovou ploutev držel, ovšem pak zmizel úplně a v průběhu dalších hodin se už neukázal. "Měl toho dost, pašák," usmál se Michil, "je zahřátý a teď určitě loví." "Tohle bylo... moc fajn," řekl Akihiko a umístil videokameru zpět do batohu. "Děláš dokument pro své přátele?" zeptal se Michil. O Lovcích kryptidů toho opravdu moc nevěděl, jen mu bylo známo, že s nimi měl Akihiko Yukimura něco společného. Radostný výraz se náhle z Japoncovy tváře ztratil. Oči jako by mu zalezly co nejhlouběji do důlků. "To je minulost," zasyčel a sedl do saní. Michil neřekl nic. Jen poručil Dmitryimu, aby svou smečku uvedl do běhu. Akihiko s ním nepromluvil po zbytek dne. Zatímco psi utíkali na jih, a Michil se na konci saní kolébal ze strany na stranu, seděl Akihiko zcela schoulený, ponořený v nejtemnějších myšlenkách, nevnímaje již krásu nejnedotčenější části Sibiře. V devět hodin večer dorazily Michilovy sáně k okraji rozsáhlého jehličnatého lesa. Jakut mlčky seskočil, hrdě poplácal své lajky po zádech a šel nasbírat dřevo na oheň. Akihiko opět opustil sáně poněkud nemotorně a podíval se na psy. Civěli na něj, jako by nic takového, jako on, v životě neviděli. Nikdy se k němu nehrnuli, přestože byli přátelští. Možná cítili, že v Akihikovi bylo něco nezvladatelného, nekontrolovatelného, a nikdy to z něj neodcházelo. Většinu lidí dokáží psi předvídat, zvláště pak tehdy, když s nimi tráví spoustu času. Ale za tři týdny toulek po Saše se k němu Dmitryi, vůdce smečky, ani ostatní lajky vůbec neměly. Akihiko si sundal černé brýle a pohlédl Dmitryimu do očí. Pes přímý pohled dlouho neudržel. Místo toho se začal škádlit s ostatními psy, stále ještě v postrojích. Ve 21:09 se setmělo. Akihiko a Michil si sedli k ohni, svlékli si rukavice a zahřívali si prsty v nebezpečné blízkosti plamenů.
"Zítra nás čeká menší exkurze v sibiřské tajze. Už jsi si jí jednou užil a možná jsi jí měl dost, ale ukážu ti strom, jehož vůně překoná i ty nejlepší lidské parfémy," usmál se Michil a přiložil pár jehličnatých větviček do ohně. "Těším se," řekl monotónně Akihiko. "Od té doby, co jsme dnes viděli monstrum, kterés chtěl spatřit, jsi příliš tichý," řekl mu upřímně jeho průvodce. "A co mám podle tebe říkat? Zpívat si při cestě tundrou popové songy?" reagoval na to Akihiko. "Co se stalo s Lovci kryptidů?" zeptal se Michil. Akihiko se na něj prudce podíval. Očividně o tom nechtěl mluvit. "Urazilo tě, že jsem je dnes u jezera zmínil?" "Jdi se bodnout, Michile," řekl na to Akihiko. "Zradili tě?" "Ne, kámo. Jeden člověk z nás udělal vrahy. Donutil nás pozabíjet stovky lidí, aniž bychom si to přáli. Nemám potřebu o tom dál mluvit," zasyčel Akihiko. "A to tě tíží, že ano? Nemůže být lehké žít s vědomím toho, že jsi vrah," řekl Michil. "Už jsem si na to zvyk." "Spíše bych řekl, že jsi zchladl." Akihiko se na něj dotčeně podíval. "Tedy téměř," doplnil se Michil, "tam u jezera jsi poprvé na naší cestě vypadal jako obyčejný, šťastný člověk. Zářil jsi dětským entuziasmem. Teď jsi zase jako dřív. Mlčenlivý, vzteklý, trápíš se. Nedívej se na mě, jako bych tě špehoval nahého v sauně. Říkal jsem ti, že se v lidech vyznám lépe, než bys čekal." "Hele, snažím se od toho utýct, jo?" řekl na to Akihiko. "Útěkem nic nevyřešíš. Nejlepší je postavit se svým problémům. Litsom k litsu, jak se říká tady v Rusku," odpověděl Michil. "Víš vůbec, kdo jsem? Co jsem v životě zažil, co jsem v životě musel udělat?" zvýšil hlas Akihiko. "Na tom nezáleží. Jsi člověk, Akihiko, a přestože působíš chladně a nevyzpytatelně, máš stejné emoce, jako všichni ostatní. Nechceš se někomu vypovídat z toho, co se stalo? Třeba najdeš odpovědi na otázky, které si kladeš už dlouho," řekl Michil. Akihiko vydechl. Byl iritovaný. Na druhou stranu znal Michila dost dlouho na to, aby věděl, že se mu dá věřit. "Můj život je komplikovaný. Lovci kryptidů mi do něj přinesli světlo. Měl jsem pocit, že život s nima za něco stál. Měl jsem mezi nima oporu. Tak jako dneska s tebou, tak i s nima jsem kdysi běhal po světě a hledal tyhle úchylný potvory. Jen tak, pro zábavu. Byla to moje rodina. Jiná než ta, kterou jsem ztratil, ale nějak... mi přirostla k srdci," rozpovídal se. "Zničilo tě to, když si je musel opustit?" "Ne, rozhodli jsme se s tím skončit. Nikdy to nevedlo k ničemu dobrýmu. Byla to sranda, ale mělo to svoje následky." "Byli jste s tím smíření... Takže před čím vlastně utíkáš?" zeptal se Michil. "Asi sám před sebou, já nevím," odpověděl Akihiko. "Tvé negativní emoce pramení odněkud z hloubky..." zamyslel se Michil. "Svět kolem mě se zhroutil, když mi bylo dvanáct. Přišel jsem tehdy o mámu, tátu i oba svý bratry. Byla to vražda. Chtěl jsem je pomstít, tak jsem se stal policistou." "Ty ses stal policistou? To bych opravdu nečekal." "Moc dlouho to nevydrželo. Měl jsem tehdy jenom jednoho kámoše. Dobrýho kámoše. A byl to lhář a manipulátor, a díky informacím, co ode mně jakožto přítel a spolumajitel našeho bytu získával, nakonec ovládl tokijské podsvětí. Já se pak přidal ke kōanchōsa-chō a pracoval jsem pro ně jako tajný agent, vysílaný do různých zemí světa. Dostal jsem se do problémů s jedním magnátem z Číny a ten nechal zastřelit mou přítelkyni," pokračoval Akihiko. "A nikdy ses znovu nepostavil na nohy," dodal Michil. "Představ si to. Rodiče a bráchové mrtví, nejlepší kámoš se ukázal být tím největším debilem na světě, a tvoje přítelkyně rozstřílená na řešeta na prvním rande," řekl Akihiko, "jak jsem se s tím měl vypořádat?" Michil pokýval hlavou. Bylo logické, že Akihika ovládl vztek a proměnil ho v napjatého, dumajícího, tichého vykonavatele spravedlnosti. "Měl jsem jenom dvě věci, co mi pomáhaly dál žít. Běhal jsem po ulicích Tokia v masce a masakroval jsem každého zločince, kterého jsem potkal... a pak jsem se stal Lovcem kryptidů. Za nic jinýho můj život nestál." "O návratu k normálnímu životu jsi ale dlouho neuvažoval, že? Nepřemýšlel jsi třeba o tom, že by sis našel jinou přítelkyni, zanechal své kariéry coby tajného agenta a odstěhoval se někam na japonský venkov?" zeptal se Michil. "Na japonský venkov? Tam zemřela moje rodina. A vztahy mě nezajímají. Nikdy už jsem s nikým nechodil, neláká mě to, lidi mě nepřitahujou. Jsou všichni shnilí," odpověděl Akihiko. "Tak to ti musí spousta lidí závidět," usmál se Michil, "máš o jeden problém méně." "Ten člověk, Nieto, co zmanipuloval mě a ostatní Lovce kryptidů k zabíjení nevinných, aby nám dokázal, co jsme vlastně zač... nějak tím svým sérem odpoutal mou stinnou stránku, a ta mě ovládla. Najednou jsem si zabíjení užíval víc, než kdy jindy. Potom, co to skončilo, jsem se vrátil do Japonska, a jenom jsem hledal problémy. Nemohl jsem se udržet. Musel jsem lidi mlátit, musel jsem jim řezat zaživa maso, musel jsem jim vyřezávat oči z hlavy... Prostě mě to neustále táhlo k brutálním činům, i když jsem si vždycky vybíral jenom zločince. Nevím, kolik jsem jich ještě zabil, nepočítal jsem je. I jako Habu jsem ale spáchal několik hnusných, krvavých vražd," pokračoval Akihiko. "Tak před tím utíkáš. Proto jsi tady. Protože všechno, co se ti v životě stalo, z tebe učinilo nekontrolovatelného zabijáka. Toužíš po krvi, ne jako lovec - jako mí psi - ale proto, že tě krev patologicky přitahuje," řekl na to Michil. Akihiko pohlédl na hvězdy na jasné noční obloze. Mohlo by se zdát, že není nic pozoruhodnějšího, než záře světů vzdálených tisíce, ba i miliony světelných let. "Víš, jak poznáš, že seš na dně? Když se podíváš na noční oblohu... zavřeš oči, a hned se ti vybaví zmasakrovaná lidská těla. A ty se nedokážeš rozhodnout, co z toho je krásnější," řekl Akihiko. "To ale nezní moc dobře," odpověděl Michil. Japonský bojovník odfrkl. "Vítej v mý hlavě, kámo," zašeptal. "Víš, nejsi typický Japonec. Vím to o tobě od chvíle, co jsem tě spatřil. Japonská kultura je stavěná na cti. Ty však čest nemáš. Nejsi samuraj, nejsi ani ronin - samuraj bez pána. Popravdě nevím, co vlastně jsi. Ale jako každý člověk dokážeš i ty najít klid. Může to trvat dlouho, ale nakonec dosáhneš vnitřního míru, po němž tak toužíš. Kdybych ti řekl, že v tebe věřím, cítil by ses lépe? Dokáži si představit, že není moc lidí, kteří v tebe kdy věřili. Rád ale budu jedním z nich," řekl Michil. Akihiko se na něj zadíval s podivným zábleskem v očích. Něco takového moc často neslýchal. Michil věřil, že z Akihika může být lepší člověk, že se může překonat, a místo zabijáka toužícího po krvi být obyčejným člověkem. Následujícího rána jej probudil mráz v obličeji. Do nosu mu prudce vrazila sněhová koule. Otevřel oči a zavrčel jako zvíře. Ve vstupu do jeho stanu stál Michil a usmíval se. "Dokážeš se ovládnout a neskočit na mě s dýkou, Akihiko?" zasmál se skuhravě, jak to dokáží jen Rusové. "Kdyby ne, chci tě jenom informovat o tom, že jsem si tvou dýku přivlastnil předtím, než jsem tě probudil," dodal. Po snídani nechal Akihika běhat pouze v trenýrkách po čerstvě zasněženém sibiřském lese. Akihikovým úkolem bylo nevydat ze sebe ani hlásku, zatímco se jeho bosé nohy bořily do sněhu. Když se celý promrzlý vrátil k Michilovi, schytal od něj přátelskou, ale silnou ránu pěstí do hrudi. "Fu! Teper' ty yeshche kholodneye!" zachechtal se. Akihiko měl sto chutí mu tu ránu vrátit, ale když pohlédl Michilovi do očí, uvědomil si, že v něj jeho průvodce stále věřil. Před polednem mu Michil rozřezal zimní bundu, zatímco Akihiko seděl v saních. Japonský bojovník se chtěl rozzuřit, chtěl toho otravného Jakuta ze saní shodit, možná ho i zmlátit, ale neodhodlal se k tomu. Věděl, že to všechno byl trénink. Zatímco seděli v jehličnatém lese u ohně, krátce po jedné hodině odpolední, a opékali na pánvi prošlý hrách a kukuřici z plechovky, zašíval Akihiko svou bundu, soustředěn plně jen na jehlu a niť. "Čím víc se dokážeš ovládat, čím větší máš nad sebou kontrolu, tím je to lepší," poučil ho Michil. "Spontánní emoce jako radost, třeba ze spatření úžasného tvora, který měl vyhynout před mnoha a mnoha lety, není třeba potlačovat. Vlastně bys je měl více přijímat, osvojit si je, projevovat je častěji," pokračoval, a pak Akihikovi, zabranému do šití, strhl kapuci a celou hlavu mu pokryl sněhem, "ale negativní emoce jako je vztek, jako je touha po pomstě, v sobě raději zadrž." Akihiko prudce vyskočil, připraven zasáhnout jej, ale opět se setkal s Michilovýma přátelskýma očima. Průvodce mu vrátil dýku, a namířil čepel na sebe. Čekal, zda ho Akihiko bodne. Dovedl ho pak k mladému jehličnanu, nejspíše napadenému nějakým parazitem. Měl totiž málo jehličí. "A pak tu svou zlost vybij na něčem, co nebude krvácet," řekl Michil. Netrvalo dlouho, a Akihiko stromek několika kopnutími porazil. "Asi si pořídím boxovací pytel," zasmál se. "Na zmasakrovaná lidská těla nemysli. Nemysli ani na krev. Když budeš o samotě, mysli na pěkné věci. Na zážitky od jezera, na krásnou noční oblohu. Na léta před smrtí tvé rodiny, na radost, kterou jsi jako dítě jistě prožíval. Mezi lidmi pak žij momentem. Žádné asociace lidských bytostí se zabíjením. Chovej se k nim přátelsky," řekl Michil Akihikovi na letišti v Udačnyji. "Zlost si na lidech určitě nevybíjej," dodal. Akihiko ho musel obejmout. Během návratu od Khaiyru si začal věřit. Začal mít pocit, že se opravdu může ovládat, a že může žít, jako každý jiný. Utekl, aby se přestavěl, a vrátil se domů změněn.
Z prvního večera po návratu do Tokia strávil ve svém bytě jen malou část. Do hodiny si oblékl svůj černý nindžovský oblek, nasadil si masku a za opasek umístil svou věrnou teleskopickou, kovovou tyč. Šurikeny se rozhodl nechat doma. Neměl tentokrát v plánu někomu brutálně ublížit. Postavil se na střechu vysokého obytného domu v jižní části města a čekal na trable. Měl nad sebou kontrolu, cítil se dobře. Když uslyšel z ulice o tři bloky dál vycházet tlumený stařecký křik, nepocítil tentokrát, že by mu srdce žhnulo. V klidu pomocí lana s hákem překonal několik ulic, a postavil se třem zločincům, jež napadli osmdesátiletého staříka. Jeden z nich držel v ruce mužovy peníze. Akihiko ho kopnul do ruky a hotovost sebral ze země. Dalšímu muži uštědřil ránu pěstí do obličeje. Porazil ho na zem. Z nosu mu sice vytekla krev, nebyl to ale žádný masakr. "Habu! Anata wa kaette kuru! Tōkyō e yōkoso!" zakřičel třetí zločinec, vytáhl z kapsy pistoli a pokusil se maskovaného bojovníka střelit. Akihiko se však kulkám vyhnul, a vrhnul po muži svou teleskopickou tyč. Přímý zásah do hlavy. První zločinec však ještě pořád stál, mnul si zraněnou ruku, a blížil se ke svému kumpánovi s pistolí. Habu vyskočil zpoza rohu otřískané budovy, ale pozdě. Chlapík už držel pistoli v ruce, a dvakrát trefil do zad okradeného staříka. "Okane ga nai no kamo shiremasenga, soredemo tanoshikattadesu!" zasmál se. Ve chvíli, kdy Akihiko spatřil starcovo nehybné tělo v kaluži krve, zasyčel zlostí. Skočil na řehtajícího se zločince, a vymlátil mu z úst jedenáct zubů. Pak ho ranou do čela uspal. Co udělal špatně? Kdysi by toho starce zachránil, zločince zabil nebo těžce zranil, a bylo by po všem. Jenže když si odpustil tu brutalitu, když byl klidný a nenechal vztek, aby ho ovládal, učinil najednou chyby. Nebyl dostatečně rychlý. Vrátil se do bytu, strhl ze sebe masku, oblékl se do civilních šatů, do kapsy si schoval pár šurikenů, a s potem na čele se vrátil do ulic Tokia. Potřeboval to zapít. Přitížilo se mu. Takhle si svůj návrat domů nepředstavoval. Možná to s ochranou ulic trochu přehnal, možná se do toho neměl vrhnout tak brzy. Tyč schovaná v obleku, šurikeny po kapsách... Zase měl pocit, že hledá trable. Vstoupil do malého baru, dvě ulice od svého bydliště. "Oi! Watashi wa doko ka kara anata o shitte imasu!" zvolal hned jakýsi opilý chlapík, asi tak pětatřicátník, a posadil se k barovému stolu napravo od Akihika. Ten si ho zatím nevšímal, a promluvil na barmanku: "Dejte mi něco tvrdého." Podívala se na něj dost zvláštně, s takovým divným úsměvem, který měl snad značit něco osobního. Akihiko začínal zuřit. "Já vím, kdo jsi! Ty jsi ten herec, z televize, že jo?!" vykřikl opilý mladík, a položil Akihikovi ruku na záda. "Dejte mi pokoj," zasyčel Akihiko. "Já to věděl! A tvůj otec je ten známý režisér, že? Teď mu vyšel ten válečnej film... Tam bylo krve!" smál se opilec. "Asi si mě s někým pleteš, kámo," zasyčel mu Akihiko do obličeje, div že opilec nespadl ze židle. "No tak dobře, no," usmál se, "gomen." Akihiko vypil na ex skleničku rumu. Nelepšilo se to. Jak zastavit explozi, která už začala? "A kdo je teda tvůj otec? A kdo je tvoje matka? Znám je? Jsou to moji sousedi? Nebo jsou to mí rodiče?" zasmál se opilec, a plácl Akihika po zádech ještě silněji. "Můžete mě přestat otravovat?" zněla jeho odpověď. "Jo, moji rodiče jsou už po smrti," pokračoval opilec, "sám jsem je zabil." "To bys neudělal, kámo," zasyčel Akihiko. "Ale jo, udělal. Byli staří, furt jim všechno vadilo... Stačilo vypálit jejich dům, pohřeb byl levný..." Akihiko vážně doufal, že další skleničku rumu dostane co nejdříve, aby se mohl soustředit raději na ní. Nestalo se to. "Klidně zabiju i ty tvoje, jestli ti to udělá dobře," zasmál se opilec. Hned nato dostal od Akihika takovou ránu pěstí, že obličejem prudce dopadl na barový stůl, a pak sjel na zem. "Kreténe! Nedokážeš držet hubu?!" zařval Akihiko, a kopl ho do tváře. Muž se na zemi schoulil a dostal od Akihika další kopanec, tentokrát do břicha. "Proč vůbec mluvíš o mých rodičích? Proč mě vůbec provokuješ?!" pokračoval v řevu. Vytáhl z obleku teleskopickou tyč, prodloužil ji, a začal opilce surově mlátit. "Kare o hanatte oite!" zařval někdo ze zákazníků v baru. "Přestaňte s tím!" Akihiko se nedokázal udržet. Opilec vřískal bolestí, z hlavy mu tekla krev, a Akihiko ho nepřestával za jeho slova trestat. Nakonec ho zvedl ze země a hodil ho na barový stůl. Popadl skleničku, a hodil ji do mužova obličeje takovou silou, že se při kontaktu s jeho kůží rozletěla na tisíce kousků. Některé z nich se mu do tváře zabodly. "Dost, už stačí!" vykřikla barmanka. Teď se Akihiko naštval na ni. Přeskočil barový stůl jako nic, a kolenem ji přitom trefil do hlavy. Zapotácela se, zády narazila o pár lahví s alkoholem u stěny, a ty na ní pak spadly. Akihiko ji ještě kopl do hlavy. Přišel k němu vyhazovač, a začal jej táhnout ke dveřím. "Mám svoje nohy, kámo," supěl Akihiko, "nemusíš mě nikam vláčet." "Jo? A víš co? Já tě radši odtáhnu. Očividně jsi měl dneska dost, a na svoje nohy jsi zapomněl dřív, než jsi začal s tímhle," reagoval na jeho slova vyhazovač. Akihiko se proti němu obrátil a začal ho škrtit. Vrazil mu prsty do krku a tlačil jak jen nejhlouběji mohl. Vyhazovač se sklátil k zemi, se sípotem popadaje dech. Akihiko vyšel z baru a jak procházel ulicí, zuřivě oddechoval. Sliny mu létaly od pusy. "To je on, že?" "Satsujin-sha." "Sū hyaku hito o koroshita otoko." "Viděl jsem ho tehdy v televizi. Je to ten, co si potíral obličej krví svých obětí." Akihiko přestal mít pojem o světě, který ho obklopoval. Jedno slovo za druhým mu připomínalo jeho zločiny. Přál si, aby tento den rychle skončil. Přál si, aby to byl jen sen, a on se znovu probudil na Sibiři, a Michil ho dál učil, jak se ovládat. Nemohl však utéci před realitou. Lidé se kolem něj shromáždili, a téměř mu znemožnili ulici opustit. "Koho jsi zabil tentokrát?!" vykřikl nějaký sebejistý Japonec, a k Akihikovi přistoupil. "Jdi mi z cesty," zněla odpověď. "Na to jsem se neptal!" Akihikův obličej teď připomínal tvář vlka zahnaného do kouta. Popadl mužovu ruku, a práskl do ní kovovou tyčí. Skočil na ženu v popředí davu, jednou rukou ji chytil za vlasy, druhou za levé ucho, a táhl tak dlouho, dokud jí ušní boltec částečně neurval. Po její kamarádce hodil šuriken, a zasáhl ji do ramene. Obě vřískaly. Nato ho zezadu chytil jakýsi tělnatý muž. Akihiko měl v ruce ještě jeden šuriken, a zabodl mu ho do zápěstí. Muž zařval bolestí. Akihiko se vymanil z jeho sevření a kovovou tyčí mu dal ránu mezi nohy. Jednu, pak druhou, pak ještě další. Jeho nepřítel se kroutil na zemi v ohromné bolesti. "Keisatsu o yobu! Zavolejte policii!" ozvalo se z rychle se rozpouštějícího davu. Akihiko stál na místě, pouštěl kovovou tyč na zem a pohlížel na krev na svých rukou. Nedokázal tomu uvěřit. Copak nad sebou nikdy nebude mít kontrolu?! "Měl bych se zabít. K ničemu dobrýmu už nejsem," řekl si pro sebe nahlas, a zastavil zkrvavenou ruku před svou tváří. Měl pocit, že si chtěl smíšenou krví těch dvou lidí zase potřít obličej, jako tehdy, když byl manipulován Nietem. "To není pravda, Akihiko," ozvalo se zezadu, "k něčemu dobrému určitě ještě budeš." Japonský zuřivec se otočil. Ten hlas dobře znal. "Tu as toujours été un bon gars," řekl Pierre Leroy a k Akihikovi přistoupil, "jen jsi na to zapomněl." "Co ode mně chceš?" sykl Akihiko. Pierre zvedl obočí a zadíval se mu do očí. "Chci, aby ses vrátil do akce. Mám pro tebe nabídku," řekl pomalu, rozmýšleje si každé slovo. "Co když nemám zájem?" "A o co máš zájem? Nechat ty lidi, aby na tebe zavolali policii?" "Možná to tak bude správný. Možná patřím za mříže." "Ne, můžu tě ujistit, že ty za mříže nepatříš. I když... by ses sakra měl trošku víc ovládat. To ucho na zemi... to je tvoje dílo?" reagoval na to Pierre. Akihiko mlčel. "Potřebuju tvou odpověď - ano nebo ne. Potřebuju ji teď. Máš zájem o takový malý úkol? Slibuju, že to bude docela výzva," pokračoval Pierre. "Jakej úkol?" "Všechno ti řeknu v Cryptodactylu," odpověděl Pierre, načež se na něj Akihiko zadíval zcela nechápavě. "To je náš nový letoun. Fajn název, že?" dodal. Akihiko stále neodpovídal. "Co když ti řeknu, že tvoji nejlepší přátelé, ostatní dva chlapi z bojové trojky, na tu nabídku kývli do čtyřiadvaceti hodin po jejím podání? Kdo myslíš, že je bude obstarávat pivem?" Akihiko se zazubil: "Bude zábava."
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat