Jeden bystrý a všemi nechápaný Angličan kdysi řekl, že to přijde. Řekl, že to přijde, jednou, když to nikdo nebude čekat. A měl pravdu... V našem vesmíru se nachází vetřelci. Vetřelci z jiných dimenzí, kteří si přišli pro jeden cenný, vzácný úlovek - Zemi. Vede je brutální vražedkyně, která si říká Královna. Cestuje mnohovesmírem, a v každém z paralelních světů přebírá vládu nad Zemí od Shy'rka, vládce Shai'ri, tím, že ho zabije. Učinila to už mnohokrát, ovšem zde, v tomto vesmíru, je všechno jinak. Královna se dozvěděla, že nemusí bojovat s Shy'rkem, aby si svět lidí podmanila... Poté, co v brazilské Amazonii, nedaleko hranice s Peru, došlo k vyvraždění vesničky Bellísimo, poslal Pierre Leroy, vůdce druhého týmu Lovců kryptidů a zároveň v současné době jeden z nejmocnějších lidí na planetě, do tropické Jižní Ameriky své tři kolegy, aby zjistili, proč k té hrůze došlo. Domníval se, že se na nevinných vesničanech vyřádila Curupira, doprovázená indiánskou dívenkou Caiporou, jejím pekarim a nadlidsky silným Juanem Paredesem, kterému Pierre minulé léto zachránil život tím, že mu daroval svou krev. Marvin Grayson, Tien Tang a Vilhelm Van Vais zjistili, že masakr v Bellísimu přežila jediná osoba - opět nepříliš překvapivě mladá dívka s indiánskými kořeny. Do značné míry se tak zopakovalo to, co Curupira provedla v červenci minulého roku Indiánům kmene Terena. Když však trojice Lovců kryptidů nalezla v pralese mrtvolu dodnes přežívajícího megahada titanoboi, začala o Curupiřině vině trošičku pochybovat. Démonická ekoteroristka totiž zástupce jiných druhů nezabíjí. Setkání s ní bylo zprvu děsivé, a tekla krev. Brzy však nastal smír, a Curupira kolegům svého starého francouzského přítele vysvětlila, že v současné době zabíjí již pouze boháče, jež nesou vinu za ničení pralesa. Nález drobného, pestře zbarveného ještěra, který neměl v Amazonském pralese co pohledávat, pak podivnou skupinku ještě více zmátl. Curupira, schopná komunikovat se všemi ostatními živočichy, ještěra přesvědčila, aby jí ukázal, odkud přišel. Dovedl ji k portálu do jiného světa. Vilhelm již vstupy do jiných dimenzí studoval v západní Africe, měsíce po skončení neklidu se Zasvěcenými a Ravinem. Nezdá se však, že by se tento portál otevřel samovolně. Vypadá to, že armáda monster vedená třemi brutálními dvounožci přišla z jiného světa! Jakmile se o přítomnosti portálu v Amazonii dozvěděl Pierre, začal podezřívat Čtyři hlavy, a rozhodl se vyslechnout jednoho z jejich bývalých vůdců, Faldbakkena, nelegálně - a aniž by to ostatní Lovci kryptidů věděli - drženého ve špicberském komplexu. Nelidsky ho zmlátil, a mučil ho elektrickými vidlemi. Faldbakken ovšem o ničem neví, vlastně je kvůli své izolovanosti od světa zcela neinformován o tom, co se za stěnami jeho špinavé cely děje. Doufá však, že se ze základny Lovců kryptidů brzy dostane. Již podruhé se mu podařilo zaujmout pozornost Marilyn, adoptované dcery Fahada Ghazalliho a Harveyho Linda. Manželský pár už začíná být z Pierrova chování rozhořčený, ostatně jako Tien Tang, která se již delší dobu dívá na Pierra s odstupem. Arik Thomson slíbil Pierrovi, že mu v případu útoků monster pocházejících z jiných světů pošle agentku Barbaru Kentovou. Společně s ní má Pierre najít odpověď na zásadní otázku: Co měl útok v Brazílii znamenat? Kdo za ním stojí, když ne Curupira?
THE CRYPTID QUEEN, ČÁST TŘETÍ:
V malé místnosti s akustickými stěnami se ozývala skladba Na krásném modrém Dunaji od krále valčíku Johanna Strausse mladšího. Podivná hubená figura, oděná v dlouho nevyměněném, nepříjemně zapáchajícím tričku, tančila na neustlané posteli. Vůbec se nehýbala do rytmu. Tleskala, kdy se jí zachtělo. Skotačila jako malé dítě, které se nikdy nenaučilo tančit. Nejednalo se však o malého kluka, vysmívajícího se svými pohyby Straussově dokonalosti. Byl to dospělý muž, Angličan z Lancashire. A každý, kdo ho kdy v životě potkal, jej považoval za jednoho z nejbizarnějších lidí, kteří kdy žili. Byl to muž, jenž si povídal s vlastním stínem. A to zejména ve chvílích, kdy byl konfrontován ostatními zástupci svého druhu, vůči nimž však neměl zrovna velký respekt. Možná proto, že byli omezení, na rozdíl od něj. Možná proto, že neměli ani ponětí o tom, jaký svět - co svět, vesmír - doopravdy je. Dveře jeho cely se s hlasitým zavrzáním otevřely, a do jeho opuštěného malého domova - daleko od domova - vstoupila agentka Barbara Kentová. "To snad ne! Kněžna z Kentu přišla poctít mne svou návštěvou!" vykřikl Archibald Quartermaine, a okamžitě pohlédl na svůj stín, provádějící zvláštní tanec na podlaze před postelí. "Jakeu! Jakeu, podívej se na ní! Puďupisťu!" vykřikl. Barbara dveře zavřela, a nahlas se nadechla. Ten bizarní Angličan jí vždycky dokázal zkazit náladu. "Dlouho jsme se neviděli, Archibalde," řekla mu pro začátek, "možná skoro rok." Quartermaine předstíral překvapení. Předstíral, že panikařil. "Rok? Já jsem tu už rok? Proboha, rok? Rok, rok, rok?! Rok jsem si nevyměnil trenýrky, Jakeu! Moje trenýrky! Vesmíre, za co mě trestáš?!" vykřikoval. Seskočil z postele, stáhl si kalhoty, a předstíral, že si nemůže sundat své spodky. "Přirostly mi k rozkroku! Bože, co budu dělat?! Pomozte mi, vojno, prosím! Vy máte sílu!" Barbara na něj hleděla znuděně, a čekala, kdy s tou rádoby komedií skončí. Quartermaine přiběhl k rádiu, a vložil do něj jiný CD disk. Místo Straussovy skladby se teď v místnosti ozývala písnička Baby Save Me od MoZelly. Začal tancovat překvapivě do rytmu, v trenkách skákal po místnosti, hrál si na žábu, imitoval žabí skřehotání, a přitom se plácal dlaněmi do tváří. "Necháte už toho? S váma si prostě člověk normálně nepopovídá," řekla docela iritovaně Barbara. Quartermaine rádio vypnul, a upřeně na ni hleděl, aniž by zamrkal. Po minutě se kousl do rtu, zavřel oči, a začal šeptat: "Řeknu vám tajemství, vojno! Tajemství! Ruce vašich kolegů hebké jsou. Ale mám z nich vyrážku. Chcete ji vidět?" "Přišla jsem se vás na něco zeptat," řekla vážně Barbara. Quartermaine otevřel oči. "Jestli už mi funguje pračka? A splachuje záchod? A jestli mi chutná pizza, co mi sem nosí ten váš uniklý vězeň?" vyhrkl. Barbara se zatvářila zmateně. "Jmenuje se Bobby, ale já mu říkám Kakao. Víte, proč?" řekl, a začal se hurónsky smát. Padl na podlahu, a práskal se rukou do kolena. "Je na mě hrozně hodný. Řekl, mi, že jste ho tu zavřeli, protože ukradl nějakému agentovi děti. A pak je utopil v kyselině. Hahá, už jenom ta představa mě tak excituje! Bože, topit něčí děti v kyselině! Miluju Kakao, je to génius!" "Portály se po celém světě pořád otevírají," řekla agentka Kentová, ignorujíc Quartermaineovy hloupé poznámky, "před dvěma dny došlo v Brazílii k masové vraždě, nejspíše spáchané někým ze zcela jiného světa. Lovci kryptidů..." "Lovčíci bobříků! Wooo! Jakeu, oni ještě pořád žijou! Jak se má ten Pjér Tupoj? Řeže? Řeže je? Pínťapůť, blétabůť? Pjepjebumbum? Sek a prásk, smrt a mráz?" přerušil ji Quartermaine. Barbara pokračovala, aniž by mu opět věnovala pozornost: "Lovci kryptidů již vědí, že za tím nestojí Curupira. Pamatujete si na ni, že?" "Jasně, že si na ni pamatuju, Kentínko!" vykřikl dotčeně Quartermaine. "My pamatovat vše, Jake Vladivostok, že, vodka vodu vodne vidne? Mozek vodka vodku mozke! Propitutitůťokvíťa!" Nato se začal drbat na bradě, a neustával v tom. "Nevíte o tom něco? Dokážete být dobrým zdrojem informací, Archibalde," řekla mu Barbara, "to už všichni víme." Quartermaine náhle zvážněl. "No jistě," řekl pomalinku, "proč by nás jinak, Jakeu, naše nejlepší kamarádka Barbienka navštívila? Chce zase něco vědět. Proč? Protože nic neví! Nechodila do školy, zjizvenka tvářicová!" Mluvil vážně, naštvaně, ale nepřestával se předvádět. "Nechodila do školy kamínků. Pěkných, modrých kamínků... A co má teda v hlavě, Jakeu? Mozek? Vodku? Tůťokvíťa?" "Zřejmě tu máme vetřelce," řekla mu Barbara, "někdo přišel do našeho světa, aby vraždil. Aspoň to tak vypadá. Nějaké nápady, Archibalde?" Quartermaine se napřímil, a plazivě se usmál. "Vím, co to je. Vím, co se děje... Barbienko," odpověděl se zatajeným dechem, "na tohle jsem se těšil." "Na co? Na co konkrétně? Co se děje?!" zvýšila na něj Barbara hlas. Uvědomila si, že moc dobře věděl, o čem mluvila. "Říkal jsem, že to přijde," odpověděl tajemně Quartermaine, "celý svět se teď bude třást. Bude se třást před ní." "Před kým?!" vykřikla Barbara, a chytla si ho pod krkem. "Je tu. A podmaní si nás," odpověděl Quartermaine. "Kdo?!" zařvala Barbara, a švihla s ním o zem. Quartermaine se začal řehtat. "Jéchecheché, jůchuchuchů! Zmrzka z Marsu! Athéna z Antarktidy! Banánová slupka z kokosové nádivky! Krocan ze Santova dolu! Zlato ze silurského uhlí! Dinosaurus z doby ledové na Jupiteru! Bjůtapů, ťůpjépů! Chuchuchů!" vykřikoval ve smíchu. Agentka Kentová ho ponechala v místnosti opět samotného. "Jakeu, Jakeu-Jakeu! Tádadadá-dada-dada!" vyhrkl, a vložil do rádia opět CD se Straussovou skladbou. "Tadá-dada-dá-dada-dá-dadá-ta-da-da-da-ra!"
Agentka Kentová nasedla do svého vysokorychlostního letounu, Lapwingu, a opustila tajný ostrov, na němž byl Quartermaine spolu s dalšími nebezpečnými zločinci vězněn. Z ovládacího panelu vysvitl hologram hlavy Arika Thomsona, jejího bosse. "Přišla jste na něco?" zeptal se s úsměvem. "Můžu mluvit sprostě?" pousmála se kysele Barbara. "Je to velmi otravný člověk, a já si cením toho, že jste vůbec byla odhodlaná před ním znovu stanout. Nedokáži si představit, že bych před ním já sám držel své nervy na uzdě," řekl Arik. "Zajímalo by mě, proč mu tam neposlali nějakého armádního psychiatra, aby mu dal konečně papír se seznamem osobnostních poruch, kterými trpí. Mohla bych si o nich něco načíst, a třeba bych pak věděla, jak se k němu chovat," rozpovídala se naštvaně Barbara. "Má jen jednu osobnostní poruchu, je to grázl. A ti jsou schopní všeho," řekl jí Arik, "proto musí existovat lidé jako my, kteří brání svět před lháři, darebáky, psychopaty. Ve chvílích, kdy jste z nich nejvíc roztřesená, si připomínejte, že jste udržovatelem řádu, agentko. A že jste úplným protipólem těchto bestií." Barbara pokývala hlavou. "Letím na Špicberky, Ariku. Setkám se tam s Leroyem, a popovídám si s ním o tom portálu, který Van Vais, Tang a Grayson našli. Už jsem Lovce kryptidů dlouho neviděla," řekla svému šéfovi. "Zato já dva z nich vídám téměř každý den," pousmál se Arik, "s Pierrem jsou to vlastně tři, neboť s ním často hovořím v hologramové formě." "No, to se máte." "Na Špicberky neleťte, agentko. Zamiřte raději do Egypta," zvážněl Arik. Místo jeho hlavy se na hologramu objevila fotografie řady mrtvol, naskládaných jedna vedle druhé v jakési špinavé káhirské ulici.
"Autopilot," řekla nahlas Barbara, a pustila knipl. Nedokázala při pohledu na tu hrůzu řídit. Všichni ti lidé, mladí i staří, muži a ženy, děti i dospělí, byli na fotografii příšerně zmasakrováni. Hlavy měli spáleny, snad jakousi kyselinou. Břicha měli rozevřeny, jako by do nich zabořila čelisti nějaká velká, krvežíznivá monstra. A někteří byli rozpůleni. "Proboha, co je tohle zač?" zašeptala Barbara. "Tato fotografie pochází z Káhiry, a je stará dvanáct minut, agentko. A je tu ještě něco," řekl Arik, fotografie mrtvol se ztratila, a hologramové zařízení začalo přehrávat amatérské třináctisekundové video, na němž se nacházel velký modrý vstup do jiné dimenze, lokalizovaný v káhirské ulici. Rychle jím proběhla podivná dvounohá příšera s trojúhelníkovou hlavou a dlouhým ocasem. Vypadalo to, jako by byla pokryta šupinami. Když se začala blížit k člověku, který ty záběry pořídil, video skončilo. "Ten, co to natočil, žije. Nemusíte se o něj bát. Vlastně jsme byli schopni lokalizovat, odkud konkrétně to video nahrál na YouTube. Někdo by se tam měl podívat, promluvit s ním, a promluvit i s ostatními obyvateli Káhiry," řekl Arik. "Fajn, provedu, šéfe. A taky zavolám Leroyovi."
"Zaregistrován vysokorychlostní letoun LWD-309. Pilot: Haruko Horikawa. Přistání povoleno," ozval se mechanickým hlasem s francouzským přízvukem počítačový systém špicberské základny. V tu chvíli vystřelil Pierre Leroy ze své pracovny. "Incroyable! Épouvantable! Merde!" šeptal si pro sebe se zatnutými pěstmi. V chodbě ho konfrontovali Fahad a Harvey. Nevypadali zrovna nadšeně. "Pierre, můžeme si promluvit?" zeptal se ho Fahad. Pierre na ně rychle vrhl pohled, věnoval jim tedy malou pozornost, ale rychle odcházel pryč. "Nechceme, aby tě to roznítilo, ale... nepřejeme si, abys křičel na naše dcery," řekl Harvey. Pierre se zastavil, nechápavě se na něj podíval, a odfrkl. "Vůbec nechápu, o čem to mluvíš. Jestli mě teď omluvíte... mám na práci něco důležitějšího," zasyčel. Před vstupem do hangáru pokynul na Vinayu Gambhir, zatím poslední členku Týmu B. Společně s ní pak do hangáru vstoupil. "Haruko! Vítej zpátky! Mám pro tebe úkol!" zvolal na japonskou bojovnici, jež se po několika měsících vrátila ze své rodné země. Haruko Horikawa právě opustila svůj malý letoun. "Proč tak zhurta, Pierre?" usmála se. "Protože pracuješ pro mě," řekl docela nepříjemným hlasem Pierre, "přesedni si do toho vedlejšího letounu. My tři, já, ty a Vinaya, letíme do Egypta. Potřebuju s sebou co nejvíc lidí!" "A my se nepočítáme?" ozval se Fahad, stojící s Harveym ve dveřích do hangáru. "No, vy se spíš chcete starat o svoje děti, ne? Když tu nezůstanete, kdo na ně bude řvát?" řekl drze Pierre, a k tomu ještě mrkl jedním okem. Fahad s Harveym se na sebe podívali, a ve stejnou chvíli zakývali nevěřícně hlavami. Opravdu už toho měli dost. Ve chvíli, kdy Pierre, Vinaya a Haruko špicberský komplex opouštěli, přiběhla k Harveymu a Fahadovi Nicholle. "Marilyn po vás něco chce! Prý tam zase vidí toho pána, a on s ní mluví!" křičela svým vysokým hláskem. Fahad přivřel oči. "Zase?" zeptal se s vyceněnými zuby. "Je tam zavřený. Chce, abyste ho vyslechli!" řekla nevinně Nicholle. "Pojďte, já vás tam zavedu!"
Káhira, hlavní město Egypta, se dosud z invaze mimozemšťanů nevzpamatovala. Polovina města byla v ruinách, chudinské čtvrti byly přeplněny hladovci, v ulicích se válely mrtvoly psů a koček, které nikdo nesbíral a neuklízel, a Nil se plnil odpadky. Starosta města, Ahmad Hassan ze strany Hizb Al-Mohafezeen, proslul svou zkorumpovaností, jakož i svým nekonečným egoismem. Držel se ve své pozici již tři roky, ale už před invazí Shai'ri toho udělal pro Káhiru skutečně velmi málo. Po skončení invaze se ani neúčastnil setkání ohledně přestavby města. Avšak nebýt turismu, byla by na tom Káhira ještě o moc hůř. Až útok jakési "armády monster" a zabití více než tisícovky obyvatel jedné chudinské čtvrti Hassana probudily. Pompézní politik se přijel na řadu mrtvol podívat, ještě více jej však zajímal modrý útvar levitující na konci dlouhé ulice, v níž byla mrtvá těla naskládána. Zde se také setkal s agentkou Kentovou. "Strašlivé, že?" začal konverzaci. "Je mi to moc líto," řekla na to Barbara, a pořádně si ho prohlédla, "vaši lidé si to nezasložili." "Vskutku, nezasloužili. Tak dobří občané to byli... Chudí, ale dobří! Nezasloužili si smrt," odpověděl Hassan. "No, ta si pro nás beztak jednou přijde," řekla Barbara, "ale rozhodně si nezasloužili zemřít tímto způsobem. Mluvila jsem s jedním člověkem, který natočil video v téhle ulici... Na tom videu byla jedna z těch potvor. Říkal, že se všichni pachatelé té hrůzy nacházejí tam na druhé straně - na druhé straně toho portálu." "Takže kdo jím projde, a napráská jim za tuhle zrůdnost zadky?" ozval se zezadu hlas, který agentka Kentová moc dobře znala. Pierre Leroy se svými dvěma kolegyněmi dorazil jen nějakou hodinu a půl poté, co jej o incidentu v Káhiře Barbara informovala. "Mimochodem, rád jsem si konečně popovídal s vámi," prohlásil Pierre, "Thomson mě už nudí. Je pořád celý takový rozesmátý... Člověka to až nutí přemýšlet, proč. Proč se tak změnil? Šimrá mu nonstop za hologramovým snímačem záda jeho přítelkyně, nebo co?" Barbara se zasmála: "Možná. Slyšela jsem, že je dobrá. Kdyby mi kdysi v Tallinu nezlomila žebra, taky bych ji okusila." Hassan se zatvářil zděšeně. "Co vy, starosto? Koho ve volném čase šimráte vy?" hlodla si do něj Barbara. "Ten portál se zavírá," informovala své kolegy Vinaya, "podívejte se na něj. Každou vteřinou se smrskává." "Přesně, jako ten portál v Amazonii, o kterém mi poslal informace Vilhelm," zašeptal Pierre, a prostrčil bránou do jiného světa hlavu. To, co spatřil, jej šokovalo. "Na druhé straně je deštný prales," řekl nahlas, když zase hlavu prostrčil zpátky, "merde, proč mě to nenapadlo?!"
Všichni čtyři se sesedli ve venkovní části malé restaurace před vstupem do Giza Zoo. "Předtím, než jste přiletěli, a než mě začal otravovat ten pitomý starosta, mluvila jsem s několika lidmi, kteří řádění těch příšer přežili. Patřil mezi ně i autor jednoho videa, možná už jste ho viděli... Většina z těch lidí byla pořádně vyděšená. Ale potkala jsem i tři, kteří byli úplně rozzáření," řekla agentka Kentová. "Asi jim z toho přeskočilo," pousmála se Vinaya. "To si úplně nemyslím. Byli spíš rádi, že se to stalo, a očekávali to. Očekávali, že přijde," reagovala na to Barbara. "Že přijde co?" zeptal se nechápavě Pierre. "Ona," odpověděla Barbara. Pak se začala smát. "Teď už zním jako Quartermaine. Ten mimochodem taky ví, o co jde. A očividně není sám," pokračovala. "Poslouchejte, ti tři lidi mi vyprávěli o jakési legendě, šířené po Starém světě... Nevím, jak je ta legenda stará, asi moc ne... ale praví, že jednoho dne přijde z jiného světa... jak že to říkali? Ta nejvyvolenější z vyvolených? Říkají jí Královna kryptidů. Nikdo pořádně neví, co je zač. Ale zanechává za sebou řady mrtvol... a přitom si získává čím dál víc fanatických následovníků. Tady v Káhiře by jich mělo být aspoň pár stovek. Pak je tu tohle, Pierre..." Položila na stůl hologramový projektor, ze kterého vysvitla kopie webové stránky nazvané A rainha dos criptídeos. "Ten text napsali lidé z vesnice vedle Bellísimy. Nevím, co vaši přátelé v Amazonii dělají, ale nějak jim ten jejich průzkum trvá, ne? Autoři toho textu tvrdí, že stovky obyvatel oné vesnice jsou zavázáni Královně kryptidů za to, že svým 'bičem monster' zničila 'zkaženou' Bellísimu. Děkují jí za to," mluvila dále Barbara. "Jak je možné, že to ještě nevím?" vycenil zuby Pierre. "Jsem prostě lepší, než vaši kolegové. Sakra, vždycky jsem byla lepší, než Lovci kryptidů. Dělám svoji práci mnohem dýl, než kterýkoliv z vás, amatérů," zasmála se Barbara. "Merde," zasyčel naštvaně Pierre. "Moment, Královna kryptidů? To vymyslel kdo?" pousmála se Haruko. "Asi ten, který ji jako první začal uctívat. Nikdo neví, jak o jejím příchodu mohli vědět... Ale mám takový pocit, že ho opravdu čekal i Quartermaine, kterého jsem nedávno vyslýchala... Je v tom nějaká špinavost!" řekla Barbara. "Fajn, dobře. Ale... krucinál, jak můžete takhle klidně podívat... a přitom ignorovat to, že sem přišly nějaké příšery z jiného světa? Je to tak, Pierre? V letounu jsi mi to vysvětloval dost... polopatě, ale... chápu to správně?" řekla Haruko. "Jo, chápeš to správně," odpověděl otráveně Pierre, "já nevím, snad ty potvory zalezly zpátky do toho portálu?" "Tak proč jím neprojdeme, a nezjistíme, kam vede, a co jsou tamní tvorové zač?" navrhla Vinaya. "Protože je to jasné," zasyčel Pierre, "vede to do Amazonie. Curupira." Ostatní tři se zatvářili zmateně. "Moji kolegové, Vilhelm, Nightwing a jedna iritátorka z jihovýchodní Asie, mi sice řekli, že Curupira to neudělala, ale... to je blbost. Začínám to chápat. Vlastně bych se nedivil, agentko, kdyby tahle Královna kryptidů opravdu Curupirou byla." S kyselým úsměškem odfrkl. "Přišel jsem s hypotézou, že nám sem proniká verze Curupiry z jiného světa, z jiného paralelního světa," řekl, a napil se pomerančové limonády, kterou mu zrovna přinesli. "Zapřemýšlejte nad tím. Curupira z našeho světa nikoho v Brazílii nezabila, aspoň teda z Bellísimy. Ale přišla jiná verze Curupiry, ďábelštější a nebezpečnější, má hodně monstrózních kámošů, svalouše i Indiánku po svém boku, a přišla si zabíjet do našeho světa. A je to legenda! Merde, každá kultura má příběhy o lesním ochránci zvířat, takových, jakými je Curupira. Domyslete si, jak se to vzájemně spojí, a najednou... Bum! C'est ici! Královna kryptidů," povídal dál Pierre. "V mnohovesmíru je možný všechno," řekla na to agentka. "Přesně! Teď bych navrhoval rozdělit se do dvojic, a obejít trochu Káhiru. Třeba ještě zjistíme něco víc. Myslím si, že armáda těch potvůrek opravdu odcestovala do toho pralesa v jiné dimenzi... Pokud neprojdou zpátky do našeho světa, tak bych je tam radši moc nenásledoval. Beztak by to bylo na prd," pokračoval Pierre, "takže se tak hezky projděme po Káhiře, a zkusme zjistit víc."
Barbara si trochu upila kávy v plastovém kelímku. Nepůsobila zrovna šťastně. "Není dobrá?" zeptala se jí Vinaya, jež se rozhodla jít na průzkum města s ní. "Neměla jsem si jí kupovat. Je čím dál tepleji, a pít přitom horkou kávu... Musela jsem se zbláznit. Teď jsem byla pár týdnů v Koreji, tam bylo docela chladno... A ještě pořád jsem se z toho nedostala," odpověděla agentka Kentová. "Taky se mi na tyhle rychlé změny podnebí lehce nezvyká," řekla na to Vinaya. Chvíli mlčky procházely ulicí chudinské čtvrti. "Líbilo se mi, jak jsi mluvila s tím politikem, s tím starostou... Působila jsi dost rozhodně," přerušila nakonec mlčení Vinaya. "Jsem na to zvyklá. Navíc, když seš agentka CIA, můžeš lidem říkat, co se ti zachce. Kdyby měl nějaké poznámky k tomu, co jsem říkala, rozkopala bych mu ksicht," řekla Barbara. "Máš přítelkyni?" zeptala se jí Vinaya. Barbara se usmála: "Jo, už spoustu let. Taky agentka. Amanda. Teď asi někomu kope do zadku v Laosu. Co ty?" "Já jsem v tom s Tien Tang, členkou našeho týmu." "Jo, jasně! Ty jo, asi nedivím. Osobnostně k sobě sedíte." Vinaya pokývala hlavou. "Ty a Haruko jste vlastně taková Bojová dvojka, co? Náhrada za původní bojovou trojku," pokračovala v konverzaci Barbara. "Tak nějak," odpověděla Vinaya. "Jaká Haruko je?" "Dobrá. Ale ne lepší, než já." "Fakt jo? Že bych si do ní někdy kousla?" pousmála se Barbara. "To je čistě na ní, jestli ti to dovolí. Nemyslím si ale, že chce s lidma chodit, nebo jiné věci. Prý je docela podobná Yukimurovi..." "Á, japonští asexuálové. No jo, tyhle divoký potvory, co dokáží ostatní lidi roztrhat vlastníma rukama, jsou vždycky na tom spektru. Škoda..." zasmála se Barbara.
Ve chvíli, kdy horkou kávu s nechutí vylévala do kanálu, začali lidé v ulici panikařit. "Co vám všem je? Ve vašich stokách jsou i horší věci, proboha!" poznamenala Barbara. Vinaya přivřela oči. Všimla si, že na druhém konci dlouhé ulice se něco dělo. Někdo tam křičel. Okamžitě se tím směrem rozběhla, následovaná Barbarou. Naráz obě vytasily pistole - Vinaya elektrickou, Barbara svou SSE18. Staršího muže na konci ulice, před otřískaným pětipatrovým domem, zaživa požírala modře zbarvená pětinohá příšera s dlouhým opeřeným ocasem a zubatým, papouščím zobákem, ze kterého vylézal jazyk pokrytý ostny. Ty se jeho oběti zarývaly do obličeje, z mužových očí prýštila krev, celý se kroutil, neustávajícím řevem pomalu přicházel o hlas, a příšera nadšeně hrčela. Vinaya s Barbarou do ní začaly střílet. Pár kulek proniklo její šupinatou kůží, jedna jí připravila o oko, a jiná zase zlomila její zub. Netvor se okamžitě otočil na své útočníky, nechal mrskajícího se muže být, a skočil po Vinaye. Povalil ji na zem, a jeden z ostnů svého jazyka zabodl do jejího ramena. Vinaya vykřikla bolestí. Byla to nepopsatelná bolest, stokrát horší než kdyby jejím ramenem procházela velká, objemná jehla. Barbara bez přemýšlení skočila netvorovi na hřbet - nebyl příliš velký, v kohoutku odpovídal svou výškou lidskému pasu - a zabořila mu do něj dýku. Zvíře sebou trhlo, a Vinaya vykřikla ještě jednou, když se osten z jeho jazyka ulomil, ale zůstal v ráně. Netvor svalil Barbaru na zem, ta ho dvakrát střelila do hlavy, a pak po něm hodila kámen. Ten vletěl do jeho otevřené tlamy, a zlomil mu další dva zuby. Z jeho hrdla vyšel strašlivý řev. "Jen si na mě zkus smlsnout, potvoro. Pojď si!" provokovala ho Barbara, a znovu zmáčkla spoušť pistole, jen aby zjistila, že již do zvířete vystřílela celý zásobník. "Kruci," zašeptala si pro sebe. Vinaya v tu chvíli popadla svou pistoli, a příšeru zelektrizovala.
Lidé v ulici se konečně trochu zklidnili. Indická bojovnice vytrhla osten ze svého ramena, a vhodila ho do kanalizace. "Snad zase nezačnou ječet," poznamenala. "Velmi dobré," komplimentovala je jakási dvounohá figura, mluvící hlubokým, hrubým, syčivým hlasem, a stojící mezi popelnicemi ve vedlejší, úzké a smrduté uličce. "Co seš zač ty? Snad ne další příšera z jinýho světa?" řekla udýchaně Barbara. "Možná ano," odpověděl ten tajemný svalnatý dvounožec. Z jeho ruky vyšel záblesk, a náhle se v uličce objevil modrý portál. Proběhla jím další příšera, a zamířila k Barbaře a Vinaye. Šlo o jakousi černou, hustě osrstěnou šelmu s rudýma, žhnoucíma očima, zbavenou ocasu, a se šavlovitě zahnutými, prodlouženými špičáky. "Vinayo, střílej po ní!" zařvala Barbara, a sama sáhla po kapsičce na opasku, odkud vytáhla nový zásobník. Bojovnice z Bombaje vystřelila po šelmě elektrickou šlehu, ta ji ovšem minula. Zvíře na ní skočilo, a užuž se do ní chystalo zakousnout, kdyby ho do hlavy netrefila Barbara. Z jeho spánku vystříkla krev.
"To bylo nějak moc rychlé," pousmál se ten tajemný dvounožec, "asi si spolu budeme muset pohrát my dva. A věřte mi, takhle rychle mě nezabijete. Vlastně mě nezabijete vůbec." Učinil mohutný skok, a rázem povalil Barbaru na zem. Uhodil ji do hrudníku, a ona zařvala bolestí. Uslyšela praskání kostí. Popadala dech, kašlala krev. Vinaya dala útočníkovi elektrickou ránu, ta s ním však vůbec nic neudělala. Jen se při tom smál. Nechal Barbaru kuckat krev, a skočil po Vinaye. Jedinou ranou jí zlomil ruku. Byl nadlidsky silný. Když tak po ulici skákal, připomínal Pierra Leroye. Ty pohyby, ta ladnost, ta síla, všechen ten vztek a nelidskost... Kopl Vinayu do hýždě, a ta spadla na zem. Rozbila si nos o asfaltovou cestu. "Rád bych vás trochu pomučil, ale mám na starosti ještě jiné věci. Vy i ten chudák, kterého můj pětinohý přítel trápil, si zasloužíte trochu odpočinku. Bylo toho na vás moc. Doufám, že jsem vás naučil respektu. Ke mně, i k té, jíž sloužím," řekl jim. Teprve v tu chvíli, když se na ně se sadistickým úsměškem zazubil, něco agentce došlo. Vykulila oči. Spodní čelist jí mohla údivem spadnout. "No jistě," zašeptala, a zase se rozkuckala, "je to jasné." Agresivní dvounožec proběhl portálem, a ten se zavřel. "Co je jasné?!" vykřikla bolestně Vinaya, plazící se směrem k ní. Působila vysíleně, a z očí jí tekly slzy. "Všechno to dává smysl. Všechno! Kdo měl podle Quartermainea přijít? Přece ona! A já už vím, kdo... kdo ta Královna je! On přece patří k ní!" přemýšlela nahlas Barbara, a stále kašlala krev. "Dává to smysl. Je to jasné... Je to jasné!"
"Sawf tati! Sawf tati!" "Přijde! Ona přijde!" "Hi qadimatun! Hi qadimatun!" "Přichází! Ona přichází!" "Sanamnahuha ealamuna..." "Dáme jí náš svět..." "...sanamnahuha wala'ana..." "...odevzdáme jí naši věrnost..." "...sawf nuetiha 'anfusuna..." "...odevzdáme jí sebe samotné..." "...wakakhraf , sawf natbae jalalatiha!" "...a jako ovce budeme následovat její majestát!"
Před pyramidami v Gíze se shromáždily stovky nedočkavců. Po městě se šířily zprávy o monstrech, o démonech, jež přišly z jiných světů. V ulicích zavládla panika. A těch několik stovek oddaných, věrných Královně, zamířilo do pyramidového komplexu v Gíze, aby očekávali příchod své vládkyně. Nikdy ji neviděli, a přesto ji uctívali. "Tohle je nějaká náboženská schůze, nebo co?" poznamenal Pierre Leroy, když vystupoval z auta, jež ho do pyramidového komplexu přivezlo. "Působí to tak," odpověděla Haruko. "Sayidi almuhtarami! Pane!" vykřikl jakýsi Egypťan s dlouhým plnovousem. "Jste turista? A vy, paní? Jste turisté, že ano? Zůstaňte tu s námi! Hi qadimatun!" křičel nadšeně. "Čím více nás zde bude, tím lépe ona pochopí, že je jí náš svět odevzdán! Och," pokračoval, "jaká slavnost to dnes bude! Malikat lidina! Munqadhna!" "Co to říká?" zeptal se Pierre nedůtklivě Haruko. "Říká, že přijde Královna. Zachránkyně. Tak jí nazývá," odpověděla mu. Pierre se zamračil. Pro jistotu zatnul pěst, a upřel zrak na své vystouplé žíly. Zelenaly. To bylo dobře. Kdyby se něco přihodilo, byl by připraven. "Barbara a Vinaya se pořád neozývají. A měly podle dohody volat už před dvěma minutami," řekla Haruko, "co když se jim něco stalo?" "Dej jim ještě trochu času. Beztak odsud teď nepojedeme... Tohle bude masakr," řekl Pierre.
"Kunaa naelam dayman 'anaha satati, 'akhbaratna alnubu'at alqadimatu," zvolal statný Arab, oblečený pouze v čistých bílých kalhotách. "Vždy jsme věděli, že přijde. Víme to díky starému proroctví," přeložila jeho slova Pierrovi Haruko. "Jedna otázka, kolegyně. Odkdy rozumíš arabštině?" pousmál se francouzský Lovec kryptidů. "Zeptej se Nanami," řekla s úsměvem Haruko. Pierre zamrkal. "Cože?!" vyhrkl. "Chápeš to?" usmála se Haruko. Pierre zatřepal hlavou. Pocítil svou starou známou. Paranoiu. A věděl moc dobře, proč. "Daeuna nurahib bialmalikati!" zvolal polonahý Arab. "Přivítejme Královnu," přeložila tiše jeho slova Haruko. "Daeha tati 'iilina!" "Dovolme jí, ať za námi přijde." "Daeuna nazhir laha kam natatalae 'iilaa alrukue 'amamaha!" "Ukažme jí, že se před ní rádi budeme klonit." Z davu stovek ctitelů Královny kryptidů vystoupily tři sotva patnáctileté dívky, a začaly zpívat: "Taeal, taeal ya maliktina! Taeal, taeal ya maliktina! Taeal wajealna nuhabka, taeal wakhudh alealam aladhi yakhusuka. Kan dayiman lika. Kan muqadaran dayiman 'an takuna." "Taeal, malikat alkribtidat!" zvolal dav ve stejnou chvíli. "Taeal, malikat alkribtidat!" "Přijď, Královno kryptidů." "Taeal, malikat alkribtidat!" Rozezněly se bubny. "Taeal, malikat alkribtidat! Taeal ya malakatana wahkamna!" "Přijď, Královno, a vládni nám!" "Tarwid kuli wahushna!" "Zkroť všechny naše příšery!" "Docela zajímavý kult. Člověka to skoro nutí přidat se... Ten rytmus, ta slova... Krásná píseň," poznamenal Pierre. "Taeal, malikat alkribtidat! Taeal, malikat alkribtidat! Taeal ya malakatana wahkamna! Taeal ya malakatana wahkamna!"
"Podívej," řekla mu Haruko. Před pyramidovým komplexem se objevil zářivý, modrý portál. Pomalu z něj vystupovaly tři postavy. Kráčely po dvou, jako lidé. Na hlavách měly kapuce, jejich tmavé oděvy sahaly až k zemi, a dotýkaly se rozpáleného písku.
"Taeal, malikat alkribtidat!
Taeal ya maliktina!
Taeal, malikat alkribtidat!
Taeal ya maliktina!"
Uctívači Královny kryptidů padali na kolena. Zvedali ruce, někteří z nich plakali, jiní křičeli štěstím. Štěstím a poddajností.
"Taeal ya maliktina!
Taeal ya maliktina!
Taeal, Sabine!
Taeal, malikat alkribtidat!
Taeal, malikat alkribtidat!
Taeal, Sabine, malikatun!
Taeal, Sabine, malikatun!
Taeal, Sabine, malikatun!
Taeal, Sabine, malikatun!
Taeal, Sabine, malikatun!"
Pierre byl bledý. Třásl se. "Taeal, Sabine, malikatun! Taeal, Sabine, malikatun!" Haruko překládala dál, nevědoma si toho, jak moc roztřesený byl, když na Královnu kryptidů pohlížel. "Přijď, Sabine, královno. Přijď, Sabine, královno." "Taeal, Sabine, malikatun! Ta-eal, Sabi-ne, mali-katun!" Svět se zpomalil. "Ta-eal, Sabi-ne, mali-katun! Ta-eal, Sabi-ne, mali-katun!" Pierre, celý rozklepaný, pomalu kráčel davem plačících. Královna kryptidů stáhla svou kapuci, a Pierre jí pohlédl do očí. Znal je! Znal je tak dobře! "Taeal, Sabine, malikatun!"
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat