Může se zdát, že v rámci Žabího týdne 2022 věnuji nemalou pozornost nedávno vyhynulým druhům bezocasých obojživelníků, a rozhodně tomu tak je. Ačkoliv jsou nové druhy žab popisovány poměrně často, a neuběhne měsíc, kdy by nevyšlo několik studií zaměřených na dříve vědě neznámého obojživelníka, bohužel existuje také dlouhý seznam vyhubených či pravděpodobně vyhubených zástupců řádu Anura. Tentokrát si dávám za cíl přiblížit vám cejlonské pouchalky, které již nikdy nespatří světlo světa. A bohužel je jich docela hodně...
Rod Pseudophilautus, česky označovaný jako pouchalka, patří do čeledi létavkovitých (Rhacophoridae) a v rámci ní pak do podčeledi létavek (Rhacophorinae). V roce 1943 jej zavedl belgický herpetolog Raymond Laurent. Zahrnuje asi 80 až 90 druhů, z nichž některé se endemicky vyskytují v Západních Ghátech na jihozápadě Indie, a jiné jsou endemity ostrova Cejlon. Pouchalky jsou vesměs docela malé, měří kolem 3 až 4 centimetrů. Samice kladou drobná vajíčka, jež mají v průměru 3,7 až 5,7 milimetru. Všichni zástupci tohoto rodu přeskakují fázi pulce, tudíž se z nakladených vajíček po čtyřiadvaceti až osmašedesáti dnech líhnou malí žabáčci, byť u některých druhů se líhnou ještě se zbytky ocásku, kterým v embryonické fázi přijímají kyslík, a je u nich vidět i žloutkový váček. Díky tomuto ne zase tak neobvyklému způsobu rozmnožování nemusí tyto žáby vůbec klást vajíčka do vody; kladou je na lesní půdu, a tam je ponechávají svému osudu. Dosud nebylo zaznamenáno, že by u kteréhokoliv druhu pouchalek rodiče nakladená vajíčka střežili. Jeden druh, ohrožená pouchalka kéralská (Pseudophilautus femoralis) ze Srí Lanky, je znám tím, že vajíčka klade na listy keřů v podrostu. Toť tedy krátce k biologii těchto žab. Nyní se přesuňme k poměrně závažnějšímu tématu, které se jich týká - k tématu extinkce. Celá řada pouchalek je totiž v současné době klasifikována jako vyhynulá. Některé druhy jsou kriticky ohrožené, ale již celá desetiletí nebyly viděny, a panuje podezření, že i ony již nemusí žít. Na druhou stranu některé druhy pouchalek byly překlasifikovány z vyhynulých na kriticky ohrožené či ohrožené, neboť byly po čase znovuobjeveny. Nyní se každopádně podíváme konkrétně na srílanské neboli cejlonské pouchalky, které statut vyhynulých organismů mají. Je velká škoda, že o mnohých z nich je toho známo jen velmi málo, a je dosti možné, že už o nich nikdy žádné další informace nezískáme.
Žijící Pseudophilautus dilmah, popsaný v roce 2015 a endemicky se vyskytující na Srí Lance. Fotografie z blogu Lanka Nature Summary
Čtrnáct druhů pouchalek je v současnosti považováno za vyhynulé, a všechny z nich byly cejlonskými endemity. Takový Pseudophilautus temporalis, popsaný významným německo-britským zoologem Albertem Güntherem roku 1864 původně jako zástupce dnes již neplatného rodu Ixalus, byl mezi vyhubené druhy zařazen před osmnácti lety, v roce 2004. Pravdou však je, že nebyl ve volné přírodě viděn od té doby, co se Güntherovi dostalo jej studovat. Dříve se mělo za to, že se vyskytoval i v Západních Ghátech, ale pozdější výzkum ukázal, že jeho "indická populace" je ve skutečnosti druhem Pseudophilautus wynaadensis - ten stále žije, byť je ohrožený. Šest let před popisem P. temporalis identifikoval Günther druh Pseudophilautus variabilis, a i ten tehdy popsal s rodovým názvem Ixalus. Jeho samice dosahovaly délky kolem 3,6 až 3,7 centimetru. P. variabilis neměl mezi svými zvláštně dlouhými prsty žádné blány. Ušní bubínek neboli tympanum byl u P. variabilis dosti výrazný. Stejně jako P. temporalis, i tento druh vyhynul pravděpodobně kvůli ztrátě přirozeného prostředí - nikdy to však nebylo přesně potvrzeno. Podobné je to i s druhem Pseudophilautus zal, popsaném až v roce 2005 srílanským přírodovědcem Rohanem Pethiyagodou. Jeho druhové jméno vychází z polského żal, jež nepříliš překvapivě znamená žal či smutek. A jak se dá očekávat, je přímým odkazem na ztrátu tohoto druhu - Pethiyagoda totiž moc dobře věděl, že exempláře, na základě kterých pouchalku popsal, patřily k druhu nejen dlouho neviděnému, ale dosti pravděpodobně také zcela vymizelému. Vyjádřil tak svou frustraci ze ztráty mnoha srílanských obojživelníků, kteří obdobně jako tento druh vymřeli kvůli ztrátě přirozeného prostředí. P. zal byl malou, asi tak 2,5 centimetru dlouhou pouchalkou s poměrně robustním trupem.
Kresba samice Pseudophilatus variabilis. Zdroj: Wikimedia Commons
Pseudophilatus zimmeri je znám na základě pouze jednoho exempláře, tedy exempláře typového, na základě něhož byl v roce 1927 popsán Ernstem Ahlem. Tato žabka pocházela z okolí města Galle na jihozápadě Srí Lanky. Vzhledem k tomu, jak toto město během následujících desítek let narostlo, a spolklo při tom okolní lesy, se nelze divit tomu, že P. zimmeri již pravděpodobně dlouho patří mezi vyhynulé druhy. To samé se týká druhu P. rugatus, též popsaného Ahlem v roce 1927. Pseudophilautus nanus nebyl rovněž viděn od té doby, co byl popsán, a to sice opět Güntherem v roce 1869. I on byl doma pouze v jižní části Cejlonu. Zda podobný a obdobně pojmenovaný P. nasutus stále žije na území Indie, to není známo - může to s ním být stejné, jako s P. temporalis, který vlastně v Západních Ghátech nikdy nežil. Pseudophilautus halyi byl popsán v roce 1904 Georgem Albertem Boulengerem, a to na základě holotypu odchyceného v roce 1899 na vlakovém nádraží Pattipola, 224 kilometrů od Kolomba, v nadmořské výšce 1890 metrů. I on je znám právě z typového exempláře, a nikdy nebyl znovu viděn. Endemitem Centrální provincie byl kromě P. halyi také P. adspersus, známý pro změnu ze dvou exemplářů, z nichž jeden byl odchycen v nadmořské výšce 1700 metrů a druhý zhruba ve 2500 metrech. Žil v horských čajových plantážích. Dalšími centroprovinciálními pouchalkami, se kterými se již zřejmě nikdy nikdo nesetká, byly P. dimbullae a P. eximius. V neposlední řadě alespoň ještě zmíním P. leucorhinus a P. extirpo. I tyto pouchalky patří na seznam vyhubených druhů, jež přišly o své přirozené prostředí. Vzhledem k tomu, jak malá pozornost však byla těmto malým žábám odborníky po mnoho let věnována, nevíme přesně, co vlastně mělo jejich vyhynutí na svědomí. Je možné, že kdyby některé z těchto druhů byly znovuobjeveny, byli bychom šokováni, že jejich typové exempláře ve skutečnosti náležely některým stále žijícím druhům. U některých by tomu tak ale být nemuselo, a mohli bychom být z jejich znovuobjevení opravdu nadšeni. Tyto vyhynulé druhy srílanských pouchalek rozhodně nepatří mezi nejlépe prostudované obratlovce.
Kresba pouchalky Pseudophilautus adspesus. Zdroj: Wikimedia Commons
Informace pro napsání tohoto článku mi poskytly stránky AmphibiaWeb, anglická Wikipedie a BioLib.cz.
Žádné komentáře:
Okomentovat