Ano, možná vás ten titulek poněkud zarazil. Nové, a přitom kenozoické objevy, a ještě k tomu ze začátku března 2022? No, žijeme přece v kenozoiku, nebo tomu tak není? Pozastavování se nad trošičku zvláštním titulkem tohoto příspěvku stranou, v posledních dnech vyšly v několika odborných časopisech velice zajímavé články s popisy nových druhů třetihorních a čtvrtohorních obratlovců. Nemohl jsem si dovolit je ignorovat... Ač by teď někteří z vás mohli v temnotě před svým počítačem vykřiknout, že jsem se ani nevěnoval možnému druhovému rozrůznění tyranosaura - ale nebojte, k tomu se ještě dostanu. Éru plazů si však nechám zase na jindy...
V pondělí 7. března 2022 byl ve vědeckém žurnále Current Biology vydán článek Giovanniho Bianucciho z Univerzity v Pise a jeho kolegů, s nimiž popsal nový druh vyhynulé kosatky, Rododelphis stamatiadisi. Jak už rodové jméno zvířete značí, jeho fosilní ostatky byly nalezeny na řeckém ostrově Rhodos. Holotyp sestává z neúplného krania s předním rostrem, spodní čelistí, pětadvaceti samostatnými, od čelistí oddělenými zuby, sterna, několika nekompletních žeber a dalších kostí. K nálezu této neúplné kostry došlo poblíž Pefky ve spodně pleistocénních vrstvách geologického souvrství Lindos, a je stará 1,5 až 1,3 milionu let. Rododelphis je nejnovějším přírůstkem na nemalý seznam rodů tvořících čeleď delfínovitých (Delphinidae). Mezi jejich největšími zástupci, kosatkami, jež jsou také jemu nejpříbuznější z celé této nesmírně zajímavé rodiny kytovců, má však jen pouhé dva dosud žijící příbuzné, a to tedy kosatku dravou (Orcinus orca) a kosatku černou (Pseudorca crassidens). Svými potravními návyky se Rododelphis podobal jak kosatce černé, tak oběma současným zástupcům kulohlavců rodu Globicephala. Otolity asociované s holotypem prozrazují, že se tato pravěká kosatka zcela jistě živila malými, zhruba 30 centimetrů dlouhými treskami; pravděpodobně treskami modravými, jež se vyskytují v hloubce od 300 do 400 metrů pod hladinou. Proč v rámci delfínovitých představoval svými potravními návyky článek mezi kulohlavci a kosatkami černými? Kulohlavci loví tresky a ostatní ryby jen poměrně vzácně, spíše požírají hlavonožce, kdežto kosatky černé si rády smlsávají na velkých rybách, jako jsou tuňáci (mají však dosti pestrý jídelníček). Rododelphis zcela jistě nelovil takovým způsobem, jakým loví kosatka dravá. Autoři studie zmiňují, že byl tento pleistocénní kytovec v podstatě kosatčím ekomorfem současných zástupců podčeledi Globicephalinae, tedy kulohlavců a kosatek černých (uvědomme si, že kosatka černá, na rozdíl od své "dravé" jmenovkyně, nepatří do podčeledi Orcininae!).
Rekonstrukce pleistocénního delfínovitého Rododelphis stamatiadisi. Obrázek z blogu Species New to Science
Další nový objev byl ohlášen pro změnu z jižní polokoule, ze země hobitů a ptáků Moa - z Nového Zélandu. Alan J. D. Tennyson, pracující v Museum of New Zealand Te Papa Tongarewa ve Wellingtonu, popsal se svými šesti kolegy z Univerzit v Otagu a Massey nový druh velké kachny, jež žila na Novém Zélandu v neogénu, konkrétně v epoše miocénu. Pravý humerus měřící 14,25 centimetru, na základě něhož byl formální popis vypracován, byl nalezen v miocénních jezerních nánosech St Bathans (konkrétně pak v lokalitě Mata Creek Site 9) v regionu Otago na jihovýchodě Jižního ostrova. Jedná se již o osmý druh kachnovitého (Anatidae), jehož fosilie byly v St Bathans nalezeny - ze všech je ovšem rozhodně největší. Tennyson a jeho kolegové dali této novozélandské superkachně jméno Miotadorna catrionae. Její příbuzná, M. sanctibathansi, byla do zveřejnění popisu této nové specie největším zástupcem kachnovitých ze St Bathans. Lze tedy říci, že novozélandské kachny z rodu Miotadorna byly mezi svými příbuznými docela obry. M. catrionae byla velikostně srovnatelná s husicí nilskou (Alopochen aegyptiaca), což je poměrně velký kachnovitý, dosahující celkové délky 63 až 73 centimetrů, rozpětí křídel v průměru 38 centimetrů a hmotnosti 1,5 až 3 kilogramů. Druhové přízvisko tohoto taxonu ctí Catrionu Drummond, matku jednoho z Tennysonových kolegů, Nicholase J. Rawlence, jež zesnula v roce 2020, a která svého syna inspirovala k lásce ke světu přírody. Popis M. catrionae vyšel včera, 9. března 2022, v odborném časopise Taxonomy.
Rekonstrukce kachny druhu Miotadorna catrionae. Obrázek z blogu Species New to Science
Do třetice všeho dobrého se teď ještě velmi rád zmíním o zajímavé studii Fernanda H. de S. Barbosy z Universidade do Estado do Rio de Janeiro a jeho spolupracovníků, publikovanou předevčírem, v úterý 8. března, ve vědeckém žurnále Scientific Reports. Věnovali se výzkumu tří obratlů jediného exempláře pozemního lenochoda Eremotherium laurillardi, jež byly před časem nalezeny v jeskyni Toca das Onças na území Brazílie (jedná se mimochodem o jedno z nejvýznamnějších nalezišť vyhynulých čvrtohorních savců v zemi). Aniž bych zde ztrácel čas složitým, a dost možná i krkolomným vysvětlováním Barbosových hypotéz a metod, uvedu jen, že podle výsledků výzkumu spadlo toto konkrétní Eremotherium do jeskyně seshora, z prohlubně v jeskynním stropě. Zcela jistě se jednalo o nehodu; lenochod si zřejmě otvoru nevšiml, a z nějakého důvodu šlápl na jeho okraj, a prudce sletěl dolů. Pád ho zabil. V jeskyni se samozřejmě během let našla celá řada pozůstatků jiných druhů savců, jak již bylo zmíněno výše, ale někteří z nich zřejmě pádem zabiti nebyli - šlo pak zvláště o ty menší, jež přežili někdy i s minimálními zraněními, ale v jeskyni pošli hladem.
Nešťastné Eremotherium doslova sekundy před smrtí. Obrázek z blogu Species New to Science
Zdroje informací uvedených v tomto příspěvku:
1. The origins of the killer whale ecomorph, Current Biology
3. Spinal fracture reveals an accident episode in Eremotherium laurillardi shedding light on the formation of a fossil assemblage, Scientific Reports
Za doplňkové informace o příbuzných druzích nebo lokalitách, z nichž pozůstatky výše popisovaných živočichů pocházejí, mi poskytla anglická Wikipedie. Co na tyto kenozoické novinky říkáte?
Žádné komentáře:
Okomentovat