Už napadením Duarteho Ribeira, masakrem desítek žhářů v Jauató a vraždou pytláků a barmanky v Paraíbě se Curupira v podstatě prohlásila za kriminálníka. Ovšem vybití celého indiánského kmene, žijícího v harmonii s přírodou u Lago Araxical v brazilském státě Amazonas, z ní v očích většiny lidí učinilo genocidálního maniaka. Kterýkoliv člověk, i mimo armádu a policii, má nyní v Brazílii právo Curupiru zabít. Démonická ochránkyně pralesa se však nachází v sousední Kolumbii, a již nechová tak zapšklou nenávist ke všem zástupcům lidského druhu. Pozabíjení nevinných Indiánů ji změnilo, a místo ubližování jakémukoliv člověku, který se podílí na ničení pralesa, nyní pátrá jen po těch, kteří mají moc, a kterým jde z kácení stromů a pytlačení zvířat do kapsy nejvíc peněz. Podařilo se jí zjistit, že v jihokolumbijské vesničce San Fernando se měli sejít lobbisti rozhodující o budoucnosti kolumbijské Amazonie. Jenže to byla past - informace, které získala od náhodně odchycených dřevorubců, byly nepravdivé. Poté, co vtrhla do budovy, v níž se měli lobbisti sejít, byla Curupira napadena, a téměř zabita. Na místě na ní totiž čekali lidé Octávia Cavaca, brazilského magnáta, který si přeje Curupiřinu smrt. Pracuje pro něj i Juan Paredes. Zahořklému teenagerovi se již podruhé takřka podařilo Curupiru zabít, pak se ale celá bitka zvrtla, a jím tolik nenáviděná mu odčerpala životní energii. Následně Curupiru oslepilo jakési silné, bílé světlo, které do místnosti proniklo zvenčí...
DÉMON CURUPIRA, ČÁST DEVÁTÁ:
"Seberte ten batoh a strčte do něj svěrací kazajku," řekl Pierre Isabelle, otevíraje přitom jednu ze skříněk v zadní části Cryptodactylu. "A co to uspávadlo?" zeptala se kolumbijská přírodovědkyně. "J'ai quelque chose d'assez spécial ici," usmál se Lovec kryptidů, a otevřel kovový šuplík, z něhož vytáhl kufřík s dvanácti šipkami napuštěnými světle modrou tekutinou. "Tohle by porazilo i brontosaura," řekl o nich, "když ne jedna, tak klidně všech dvanáct. Je to uspávadlo dělané na velká zvířata, co mají spoustu energie. Vyvinul ho jeden génius, se kterým jsem teď nucený pracovat, a který žere moje pop culture reference." Nato dal Isabelle do ruky pistoli. "Nezapomeňte, šipky se vkládají dovnitř tím zúženým koncem, kterému se říká špička," poučil ji Pierre. Isabella se na něj zadívala, jako by se jí snažil v jejích pětačtyřiceti vysvětlit, že Měsíc obíhá kolem Země. "Já vím, jak vložit uspávací šipky do pistole," sykla na něj. "D'accord!" vyhrkl Pierre a zatřásl ve vzduchu rukama. "A co budete dělat vy? Nenesete v rukou nic!" poznamenala Isabella, když se v rychlosti odebírali k východu z letounu. "No, já asi použiji svou brutální sílu, abych pro vás z naší kamarádky udělal terč," odpověděl Pierre. "Vy se s ní zase chcete prát? Co když vám tentokrát usekne hlavu?" "Hlava vždycky doroste, Isabello. To není problém." Vyskočili ven z Cryptodactylu, jenž přistál před malým dřevěným stavením v San Fernandu. Všechna světla na křídlech letounu i v jeho přední části byla zapnutá, a naprosto oslepující. Byla to taková záře, že byl člověk v okolí letounu nucen okamžitě zavřít oči. "Jak se k tomu domu chcete dostat? Já nevidím na jediný krok!" zakřičela Isabella. "Gabrielle, to stačí," poručil Pierre počítači, a světla se vypnula. V tu chvíli se začaly z křovin v okolí stavení ozývat výstřely. S Curupirou bojovalo uvnitř původně dvanáct lidí, a dalších dvanáct jim přišlo na pomoc. Z šestadvaceti Cavacových lidí tedy zbývali ještě dva. Venku čekali jen a pouze na Pierra a Isabellu. Pierre se prudce otočil, a spatřil mezi keři prvního střelce. Rozběhl se proti němu. Tři kulky ho trefily do těla, a vytvořily na jeho světlé expediční košili velké červené skvrny. Pierre na řvoucího chlapíka skočil, a povalil ho na zem. "Kdo jste?!" zařval mu do obličeje. Střelec se neodvažoval mu nijak odpovědět. Pierre s ním nehodlal ztrácet čas. Dal mu ránu do hlavy, a tím ho uspal. Trochu přivřel oči, když uviděl na mužově spánku kapičku krve. Asi to s tou ránou trochu přehnal. Neměl však čas se tím dále zabývat. Druhý střelec mířil pistolí po Isabelle, jež utíkala do budovy. Dvakrát jí hlína odletěla od pat, div že ji kulky nezasáhly do nohou. Vnikla dovnitř, zavřela za sebou dveře, a v tu chvíli zločinec opustil svůj úkryt, a dal se do jejího pronásledování. Sotva však dosáhl Cryptodactylu, když jej Pierre zezadu uhodil do zad. Chlapík spadl obličejem do trávy, otočil se, a střelil Pierra do hlavy. "Au," řekl Pierre, jako by nic, "tohle mě vždycky strašně baví. Vytahovat si kulky z čela." Hmátl prsty do otevřené rány v hlavě, a šťoural se v ní, dokud nenašel to, co hledal. "Můžu se vás zeptat, pane, jakou máte ráži? Buď jsem vyšel ze cviku, anebo fakt cítím, že se kulka zaryla tak o centimetr hlouběji. Opravdu mašina, to, co držíte v ruce," poznamenal. Udivenému chlapíkovi pak kopl do obličeje. Bylo s podivem, že nikdo z Cavacových lidí nebyl očividně na Pierra dobře připraven. Určitě věděli, kým byl, ale možná prostě neměli techniku k jeho zničení. Ostatně na rozdíl od Curupiry byly jeho regenerační schopnosti prakticky neomezené, a dal se tedy zničit jen několika málo způsoby. Dvěma ozbrojencům se však podařilo alespoň jedno - nakrátko Isabellu a Pierra rozdělit. Když kolumbijská ochránkyně přírody vtrhla do budovy, dostala ránu taserem do ramene. Vykřikla, třískla sebou o zeď, a nehybně po ní sjela dolů. Jeden z Curupiřiných nepřátel sáhl po kufříku, a otevřel ho. "Anestésico!" zařval na ostatní, vyrval úpějící Isabelle z ruky uspávací pistoli, a nabil ji první šipkou, na kterou sáhl. Namířil ji na Curupiru. Udělal však zásadní chybu. Svůj nález všem, včetně Curupiry, nahlas oznámil. Schopná po vypnutí světel letounu znovu bojovat, popadla Curupira prvního ze zatím nezraněných ozbrojenců, a přitáhla si ho k tělu. Špička uspávací šipky byla skutečně vyrobena pro propíchnutí tlusté kůže i toho největšího, nejsilnějšího zvířete. Lehkým brněním projela jako nůž máslem. Chlapík vyděšeně zařval, a sklátil se k zemi. Curupira jeho tělo okamžitě zvedla, a hodila ho na agresora. Pak popadla hlavu dalšího z útočníků, a zakroutila mu jí. Ozvalo se nechutné křupání krčních obratlů. Nato pohlédla na několik málo zbylých ozbrojenců, kteří se ještě drželi na nohou. "Chtěli jste mě zabít. Nechali jste mě nahnat do pasti. Byl to směšný pokus jak ukončit můj boj s nespravedlností, kterou páchají ti, kterým ničení pralesa přináší odporně velké bohatství," řekla jim. Proti jednomu ze stojících se rozběhl ochočený pekari, a narazil mu svými kly do rozkroku. Nepronikly brněním, ale ozbrojenec přesto zasténal, když letěl obličejem k podlaze. "Nepodařilo se vám to," dodal démon. "To ale neznamená, že se nám nepodaří tvoje šílené řádění zastavit," ozvalo se zpoza okna. Proskočil jím Pierre, chytil Curupiru za ruku, a přimáčkl ji ke zdi. "Isabello, střílejte! Teď!" zařval. Až teď si všiml, že Isabella zcela nehybně ležela u zdi, a neměla u sebe ani uspávací pistoli. "Pierre, to je ale překvapení," usmála se Curupira, a svého starého kamaráda vyhodila do vzduchu. Probořil hlavou strop, a dopadl na dřevěný stůl, který se přitom rozpadl. "Taky bys mě rád znovu viděl v hrobě, co?" zasmála se ochránkyně pralesa. "Vůbec. Jsem rád, že je ti hej," řekl Pierre, zvedl se ze země, a trochu se zamotal, jako by byl opilý. "Akorát jsi tu zabila pár dalších lidí, což není úplně nejlepší," dodal. "Chtěla jsem tu zbavit života boháče, kteří rozhodují o budoucnosti pralesa. Ukázalo se, že to byla past. A vsadím se, že ji na mě nalíčil někdo hodně mocný. Obyčejné lidi teď už nezabíjím," řekla Curupira. "Jo? To řekni těm mrtvým Indiánům. Na tuhle cestu tě přivedla jejich vražda? Teď už nic nezměníš, Curupiro. Zabila jsi moc nevinných, a naučila ses lidi rozlišovat příliš pozdě. Jestli to chceš nebo ne, musíš jít se mnou - s námi. Je to pro tvoje vlastní dobro," řekl Pierre. "Proč jsem dřív nedokázala poznat, že jsi strašně otravný, Pierre?" Rána Curupiřinými drápy do Pierrova obličeje. Krev musela zastříkat tak polovinu místnosti. Nadlidsky silný Francouz se rozzuřil, chytil obě její ruce, a šlehl s ní o stěnu. Curupira se okamžitě postavila, přiběhla k němu, usekla mu ucho, natlačila mu bradu co nejdál tak, aby mu pokřupaly krční obratle, a pak s ním stručně řečeno po několikavteřinovém zápolení prorazila zeď. Vyletěl ven, a spadl před letoun. "Měl jsi jít po tom uspávadlu, Pierre. Teď to beru tak, že si mě chcete vzít mrtvou," řekla Curupira, a hodila po něm židli. Přímý zásah do hlavy. Pierre se zregeneroval, zařval jako zvíře, jeho košile se začala trhat, trochu narostl, a z prstů na rukou i na nohou se mu vytáhly keratinové drápy. Skočil na Curupiru, a zmáčkl její krk. "Tak dělej, Pierre! Považuješ mě teď asi za zločince, tak jako všichni ostatní, co? Proč bys ale měl bránit sám sobě být tím, čím opravdu jsi? Zabij mě, vrahoune," zasyčela, a dvakrát ho svými drápy bodla do břicha. Pierre vykašlal trochu krve s hlenem. Curupira naštěstí obličejem uhnula, takže ji ta nechutná substance minula. "Říkal jsem ti, že vím, jaké to je, když tě někdo naruší. Když tě někdo zlomí. Poslouchej mě, Curupiro! Tak jako já šel minimálně po té jedné vraždě před soud... musíš před něj jít i ty! Ale určitě se nenechej zabít takovými lidmi, s jakými ses potkala uvnitř toho domku," řekl Pierre. "Na vaše lidské soudy, slovíčkaření, dělení na špatné a dobré a podobné věci ti kašlu," řekla Curupira, a kopla ho kolenem do hlavy. Pak ho zvedla ze země, a zase ho hodila zpátky do stavení. Ve zdi udělal další díru. "No, nějaký smysl pro 'správné a špatné' zřejmě máš, když ses po té genocidě rozhodla změnit svou... řekněme, trasu. Filozofickou," zakřičel Pierre. "Už mě to nebaví, Pierre. Nebaví mě povídat si s tebou. Stará Curupira je mrtvá. Nedávno jsem vyhrabala její kostru. Já jsem někdo jiný. Tvoji kamarádi přivedli z jiné dimenze někoho, kdo pro lidské chamtivce představuje skutečnou hrozbu. Ani tvoje slova, ani tvoje nezastřižené drápky tu hrozbu nezvrátí," řekla Curupira. "Možná ji něco zvrátit dokáže," dodal se zvířecím funěním Pierre, zvedl se, a přiskočil ke kufříku s uspávadly. Curupira ho popadla za rameno, a shodila ho k zemi. "Jo, tohle... Viděla jsem, jak to prorazilo tlustým chráničem. Schválně, co to udělá tobě," řekla bezcitně, vzala dvě šipky, a zarazila je Pierrovi do tváře. Zalkl se, a zůstal ležet. To uspávadlo bylo vážně silné. "Darebáci. Nemám potřebu vás zabíjet, ale stejně vás nenávidím. Už dvakrát jsi mě podrazil, Pierre, a to ti nikdy nezapomenu. Přála bych si, abys zůstal spát navždy," řekla Curupira, a vyběhla ven ze stavení. Skočila na vysokorychlostní letoun, prorazila jedinou ranou pěstí jeho přední sklo, pronikla dovnitř, a roztrhala vše, na co přišla. Opustila jej v takovém stavu, v jakém již nebyl schopen vzletu. Najít jí teď mělo být ještě těžší, než dříve.
"Pierre?! Žijete?!" vykřikla Isabella. Od Curupiřina útěku uběhlo jen pár minut, a ona se konečně postavila na nohy. Nebylo jí dobře. Měla pocit, že jí elektrický šok roztrhal srdce. Oddechovala jako po rychlém sprintu, hlava ji neskutečně bolela, a pořád se jí třásly ruce. Nahmatala Pierrovu hruď. Jeho srdce bilo. "Pierre, musíte se probudit! Utekla nám!" vykřikla Isabella. "En français s'il vous plaît," zašeptal Pierre se zavřenýma očima. Isabella se nahlas zasmála. "Mon cerveau ne comprend ni l'anglais ni aucune autre langue après tout ça," dodal. "Otevřete, prosím vás, oči!" řekla Isabella. "Takhle jsem se už dlouho necítil," řekl přece jen nakonec v jiném jazyku Pierre, "ten Marvin je fakt génius. Jestli budu chtít někdy spáchat sebevraždu, předávkuju se tím." Isabella vyhlédla ven dírou ve zdi. "Je po letounu. Zničila ho!" "Merde." "To je vše, co k tomu řeknete?" "Musíte jí zastavit, Isabello. Máte ten batoh? Paráda. Vezměte zbývající šipky a pistoli, a vystopujte ji. Nemohla odběhnout daleko." Isabella zvedla ze země uspávací pistoli. "Budete dál dřímat?" zeptala se ještě Pierra. "Když už jsem k tomu byl donucený... jo, trošku si dáchnu," zněla jeho tichá odpověď. Isabella proskočila otvorem ve zdi, rozsvítila baterku, a namířila ji na Curupiřiny stopy, směřující opačným směrem, než kterým se vydala. Zmizela v lese u vesničky. Džungle kolem San Fernando není nikterak hustá. Pořád byla šance, že v ní Isabella démona dožene. Po chvíli rychlého běhu, během něhož z ní doslova lil pot, uslyšela varovné zachrochtání. Příšerně se vyděsila. Tento zvuk moc dobře znala. Už mnohokrát je v pralese potkala, a ani jednou s nimi neměla dobrou zkušenost. "Pekari," zašeptala si pro sebe. Otevřela kufřík, vyjmula z něj jednu šipku a narvala ji do pistole. Tak se jí třásly ruce, že jí to zabralo dobrých dvacet vteřin. "¡Demonio!" zasyčela, vzpomínaje na chvíli, kdy jí Pierre trapně vysvětloval, jak se do pistole vkládá uspávací šipka. Připadala si teď jako amatér. Jinou zbraň než uspávadlo proti pekari neměla. Chrochtání se ozvalo ještě jednou, tentokrát bylo velmi blízko. Isabelliny oči byly na temnotu již zvyklé, přesto se však v lese orientovala jen stěží. Náhle jí přistála na paži malá lidská dlaň. Isabella vykřikla úlekem, a otočila se. Stála vedle ní malá Indiánka. Isabella oddechovala, a mířila na ní uspávací pistolí. "¡¿Quién eres tú?! Jak ses sem dostala?!" zakřičela. Indiánka jí nemohla nijak odpovědět, zřejmě jí ani nerozuměla. Ale hleděla na ni smutnýma očima, ani se nehnula z místa. "Sakra, ty seš fakt děsivý dítě," dodala Isabella, "upaluj domů! Tady jsou pekari, a..." V tu chvíli se ochočený pekari vynořil z křovin za Indiánkou. Ta se k němu natočila, přiložila prstík k puse, a pekari přestal chrochtat. Rozuměl jí. Isabella na ně hleděla s údivem. Vydechla, zaryla prsty do očí, a promnula je. Pohlédla na zem, a zatřepala hlavou. "To je bláznivý. No, fajn. Holka s ochočeným pekari. Nevidělas tu náhodou takovou vysokou bledou..." řekla Isabella, ale větu nedokončila. Dívka i pekari byli pryč. Zmizeli, aniž by zašustily křoviny, aniž by se ozvalo křupání seschlých listů na lesní půdě. "Proč tohle, kruci, dělám? Moje hlava fakt není v pohodě," řekla si pro sebe Isabella, krátce se zamýšlejíc nad událostmi posledních týdnů. Poté se rozehnala dál do džungle. Ani netušila, že ji Indiánka s ochočeným čuníkem neustále sledovala. Ani jednou z ní nespustila očí. Dovedla to, nebyla totiž obyčejná. Isabella vyběhla z lesa, a zastavila se u řeky. Utřela si pot z čela, a zahleděla se na postavu na přehradě, vzdálené tak třicet metrů. Pod úplňkem Curupiru velmi snadno poznala. S připravenou pistolí se pomalu vydala k přehradě, vyšla po kamenitých schodech nahoru, a namířila na ochránkyni pralesa pistoli. "Vím, že tu jsi, Isabello! Tvoje dupání jsem slyšela po celou dobu, co jsem běžela džunglí," řekla Curupira. "Prosím, nech mě to udělat," řekla Kolumbijka, "nechci ti ublížit, vlastně nikdo čestný ti nechce ublížit." "Čestný? Nech si ta svoje slovíčka, Isabello. Váš druh je prohnilý. Všichni jste prohnilí. Jenom teď už vím, že někteří jsou oběťmi menší skupinky darebáků z vašeho druhu. Kdyby byli ovšem na jejich místě, chovali by se stejně, jako jejich trýznitelé. Pierre si na Clauda Ngoye pamatuje dobře, mockrát se s ním setkal, dokonce s ním on a jeho přátelé nějakou dobu spolupracovali. Ale ty si na Ngoye také pamatuješ, že? V Tanimboce jsi se s ním setkala, toho dne, kdy stará Curupira navždy opustila tento svět. Víš, o čem Ngoy byl? O lidské chybnosti. Každý člověk má kaz, hluboko uvnitř. Máš ho i ty. Podívej se na to, jak jednáš, Isabello. Když mě teď uspíš, spousta ohavných individuí se zaraduje. A to proto, že jim z cesty odstraníš to jediné, co je děsí," rozpovídala se démonická ochránkyně pralesa. "Není to proto, že je chci hájit. Nikdy je hájit nebudu, nenávidím je stejně, jako ty. To nás přece spojuje, obě máme rády přírodu a obě ji chceme chránit. S Pierrem teď tohle děláme jen proto, že jsi pozabíjela spoustu nevinných. Včetně těch Indiánů. Mluvila s námi paní od Spojených národů, Curupiro. Víš, jak je to zasáhlo? Jak to otřáslo celým světem? Každý ví, že jsi ekoteroristka, a vybitím nevinného kmene sis své jméno ještě zhoršila," řekla Isabella. Srdce jí rychle tlouklo. Bušilo strachem. Tentokrát však ne strachem o sebe. Cítila, že teď už Curupira byla jinde. Nyní by již zřejmě Isabellu nenapadla, nezabila by ji. Pierra sice uspala, ale jen, aby ho zastavila. Ne, aby ho zabila - to ani na chvíli nebylo jejím cílem. Vážně si za poslední takřka dva týdny prošla další proměnou. Byla tu naděje, že se to s ní lepší. Strach měla Isabella z toho, co bude následovat, až zmáčkne spoušť pistole. Má Curupira pravdu? Když jí Isabella a Pierre odchytí, a dají ji před soud... Zaraduje se skutečně několik těch strašných lidí, jež ničí prales? "Proč tu jen tak stojíš?" zeptala se Isabella. "Já ani nevím," odpověděla Curupira. Byla by zněla upřímně, kdyby snad v jejích očích nebyl ten ďábelský záblesk. Měla něco za lubem. Jenže co? Tady a teď, když se Isabelle doslova vystavila? "Slíbila jsem ti, že ti pomůžu. Držím svoje slovo, Curupiro. Nevím, co se chystáš udělat, ale... můžeš mi věřit. Nemůžu být na tvojí straně v celém tom konfliktu, protože jsi zašla moc daleko, a ublížila si moc nevinným. Těm Indiánům jsi udělala to samé, co člověk udělal tvému druhu. Jsem ale na tvojí straně jako někdo, kdo se s tebou snaží soucítit, nebo alespoň jako někdo, kdo věří, že se napravíš," řekla Isabella. Zmáčkla spoušť, a Curupiru zasáhla. Šipka projela kůží, uspávadlo se dostalo do jejího krevního oběhu. Curupira se ďábelsky usmála. "Slabota," řekla, a její vlasy se proměnily v plameny. Isabelle se zatřásly ruce. Vytáhla z kufříku další šipku, natlačila ji do pistole, a trefila Curupiru do krku. "Marné, Isabello. Marné," řekla výsměšně Curupira, a začala se k ní blížit. Další šipka, další trefa. A další. A ještě jedna. A kdyby se Isabelle tolik netřásly ruce, kdyby jí pak další šipka nevyklouzla z prstů a nespadla z přehrady do řeky tam dole, jistě by Curupiru trefila ještě jednou. Jenže už na to neměla. Curupira se k ní přibližovala. Oči jí žhnuly, vlasy planuly, v obličeji měla ten brutální, sadistický výraz, jako psychopatický vrah užívající si trýznění své oběti. "Máš ze mě strach, že, Isabello?" zeptala se najednou skoro milým hláskem. "Jako každý normální člověk, Curupiro." "Skvělé." Curupira sebou sekla. Plácla sebou o vodu za přehradou. Dříve, než ji říční proud stačil shodit dolů, do zpěněné vody, Isabella ji zachytila, a vytáhla na souš.
"Prosím, pomozte mi," ozvalo se z temnoty tísnivé pípání. Na Pierrův obličej dopadla lidská ruka. Nebyla příliš velká, musela patřit mladíkovi v růstu. Pierre pomalinku otevřel oči. Jeho hlas byl sotva slyšitelný, ale mluvil na Pierra anglicky, neboť si dobře uvědomoval, že mluvil s cizincem. "Nevidíš, že spím?" napomenul ho Pierre. Našel v ruce dost síly na to, aby jí máchl přes svůj obličej, jako by na něm byla posazená moucha. "Potřebuju vaši pomoc," ozval se neznámý. "Kdo jsi?" "Jmenuju se Juan. Ta bytost mi... něco udělala. To samé, co mému strýci! Já nemůžu chodit! Prosím, pomozte mi!" "Odčerpala ti životní energii, co?" řekl na to Pierre. "Taky jsem to zažil, nic příjemného. Akorát já se regeneruju, takže... jsem to tehdy v Paraíbě přečkal," dodal k tomu. "Můžete mě, prosím, vyléčit, když se regenerujete? Ať už to děláte jakkoliv, moc vás prosím, potřebuju pomoc! Nechci skončit na vozíku!" rozbrečel se Juan. Jen připlazit se k Pierrovi mu dělalo velké potíže. Byl vysílený, upocený, ruce měl slabé, nohy za sebou táhl jako hlemýžď. Polykal slzy a natahoval, a jeho slzy skrápěly špinavou dřevěnou podlahu. "Něco by se dalo udělat, Juane," řekl Pierre, promnul si oči, a těžce se posadil. Rozhlédl se po místnosti. Isabella tu stále nebyla. Pierre by byl rád řekl svoje oblíbené francouzské slovíčko, ale tentokrát si to odpustil. Uviděl několik mrtvol ozbrojenců a spoustu dalších zraněných lidí, kteří naříkali podobně jako Juan. "Hele, a tys ji chtěl zabít? Curupiru?" zeptal se Pierre trochu vyčítavě Juana. "Asi ne tak, jako tito lidé. Jsou hodně krutí. Nevybral jsem si je za parťáky, dostal jsem je od jednoho... hodně... hodně bohatého muže," odpověděl Juan. Pierre se na něj nechápavě podíval. "Můj strýc je Duarte Ribeiro. Lovec, kterého Curupira paralyzovala. Připravila ho o schopnost chodit, a já se zapřísahal, že ji za to zabiju. Že strejdu pomstím! Nechtěl jsem, aby to pro mě skončilo takhle..." vysvětlil mu to Juan. "Ty ses jí vydal zabít, a věděls, že umí lidi zbavit životní energie? Třeba je připravit o chůzi?" zeptal se opět nechápavě Pierre. "Seš sebevrah, synu," řekl po chvíli Juanova mlčení. "Nenáviděl jsem ji. Moc to se mnou cloumalo. Ale teď to vidím jinak... Ten člověk, co mi dal tyto lidi, a každému z nich slíbil milion brazilských realů za Curupiřinu vraždu... Od té doby, co jsem se s ním setkal, celkem nedávno v Manausu... cítil jsem prostě, že to nebyl dobrý člověk. A že ani tito lidé nejsou dobří lidé. Je mi líto, že jsem mezi nimi skončil jen proto, že... že jsem toužil po pomstě," řekl Juan. "Chápu tě. Zažil jsem něco podobného," řekl Pierre, zahleděn do podlahy, "taky jsem udělal příšerné chyby, kterých dodneška lituju. Jenom proto, že jsem se chtěl pomstít." "Vy jste Lovec kryptidů, že?" "Anebo, jak říkají někteří, vrah, který zázrakem nesedí za mřížemi." "Lovci kryptidů mají prostředky k tomu, aby mi pomohli, nebo ne? Vy přece máte přístup ke všemu možnému. I k letadlům, která se umí zneviditelnit!" "Chůzi ti pomocí žádné technologie nevrátím, Juane," řekl Pierre. Mladík se rozbrečel. "Ale mohl bych zkusit něco, co... sakra." "Co tím myslíte?" "Můžu ti dát svou krev." "A to mě zachrání, že?" vyhrkl Juan. "Možná. Jenže je tu taky šance, že tě to zabije. Jsem zmutovaný. Vlastně ne jednou, ale několikrát. V lidské podobě mě už drží jenom jeden lék. Takže nevím, kámo, co ti může moje krev udělat," odpověděl Pierre. "Co jiného mi zbývá, než ten risk podstoupit?" zeptal se Juan, a jednou rukou si utřel slzy. "Třeba tvůj strýc, který setkání s Curupirou přežil?" reagoval na to Pierre. Juan svěsil hlavu, a dotkl se čelem podlahy. "Ber to takhle, Juane. Když ti svou krev dám, a ty to přežiješ, už nikdy po Curupiře nepůjdeš, ano? Potřebuju ji dostat se svou spolupracovnicí, Isabellou Cardonou. Chceme jí živou, a chceme, aby se za své zločiny zodpovídala soudům, ne zahořklým příbuzným jejích obětí. Dám ti svou krev, a ty se vrátíš zpátky za strejdou, a postaráš se o něj, jo?" promluvil konečně po pár desítkách vteřin ticha Pierre. "Nemohl bych pak svou krev darovat i jemu?" zeptal se mladík. "Říkal jsem ti, že je možnost, že to nepřežiješ. Kdyby jo, nepokoušej se riskovat i se strejdou. Mohl bys ho tím sám zabít. Postarej se o něj, nic s ním neriskuj, a... všechno bude v pohodě," odpověděl Pierre. Juan se slzami v očích pokýval hlavou. "Ach jo. Tohle mě bude mrzet," řekl Lovec kryptidů, a pomohl Juanovi sundat chrániče z levé ruky. Protože byl již v lidské podobě a drápy měl zatažené, musel mu kůži roztrhnout vlastními prsty. Juan přitom bolestně vykřikl. Pak udělal Pierre to samé i sobě. "Nedělejte to doma, děti!" vykřikl, a vytvořil si v ruce malou, ač hlubokou ranku. Namočil prsty ve své krvi a vložil je do Juanovy rány. "Pěkně hnusný, co? Teď si fakt připadám jako prohnilec," řekl Pierre. Juan se začal na podlaze kroutit. Křičel, natahoval k Pierrovi ruce, pak se stočil do klubíčka a vřískal bolestí. "Curupiro, jestli tě Isabella dostane, k tomu soudu půjdeme nejspíš spolu. Aspoň nebudeš sama. A mě Bwanya a Spojené národy začnou uznávat, protože tentokrát se vězení vyhýbat nebudu. Nikdo mě nezachrání," řekl si pro sebe Pierre, promnul si zregenerovanou kůži na své ruce, a zakryl si obličej. Po chvilce uslyšel zadunění podlahy. Rukama sjel po svém obličeji, a vytřeštil oči. Fungovalo to. Juan se postavil, a ačkoliv zděšeně oddechoval, bylo vidět, že se mu vrátila síla. Pierre by se byl zaradoval, kdyby se mladíkovi vystouplé žíly na čele, spáncích i na rukou pomalu nezbarvovaly dozelena.
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat