Delfíni nebo radary? | Kniha týdne

V neděli 14. září vám přináším již 11. část projektu Kniha týdne, v němž vás pokaždé seznamuji s knihou, kterou jsem buď přečetl v posledním týdnu anebo jsem se k ní alespoň vrátil po jejím přečtení dříve. Předchozí části této série článků byly recenzemi následujících publikací: Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda a Alexander von Humboldt: A Concicse Biography od Andrease W. Dauma. Tentokrát se vrátíme k populárně naučné literatuře se zoologickou tématikou!

Delfíni nebo radary? je populárně naučná kniha biologa Borise Fjodoroviče Sergejeva, která byla v ruském originále pod názvem Živyje lokatory okeana vydána v roce 1980. V češtině ji s překladem od Věry Pecharové roku 1983 vydalo Lidové nakladatelství, a o dva roky později byla vydána v anglickém jazyce pod názvem Living Sonars of the Ocean (Živé sonary oceánu). Zabývá se mořskou bioakustikou, zvláště s ohledem na delfíny a jiné kytovce. Seznamuje čtenáře se zákonitostmi delfíní echolokace, s jejím tehdejším i dřívějším výzkumem, se zákony pohybu zvuku ve vodním prostředí a adaptacemi, které echolokující vodní savci mají k jeho vyluzování a příjmu. Obsahuje také množství informací o biologii rozličných druhů kytovců, ale také dalších, echolokace neschopných mořských savců, zvláště ploutvonožců a sirén, jakož i dalších živočichů žijících v moři (tučňáci) či žijících v jiném prostředí a schopných echolokace (netopýři a gvačarové). Boris Sergejev má na svém kontě řadu dalších známých knih, mezi nimi jsou to Zajímavá fyziologie (1981), The World of Amphibians čili Svět obojživelníků (1983). Ačkoliv některé spekulace o možných echolokačních schopnostech mořských savců jsou již opravdu zastaralé (Sergejev knihu napsal v době, kdy se například debatovalo o tom, zda ploutvonožci jsou schopni echolokace či nikoliv), považuji knihu Delfíni nebo radary? za velmi příjemné čtení se zajímavými a využitelnými informacemi.

Přední obálka knihy Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, vydané v Československu v roce 1983 Lidovým nakladatelstvím. Zdroj: Antikvariát 390

Tato publikace se mi poprvé ocitla v rukou v srpnu 2021. Někdo se ji rozhodl zbavit, a umístil ji do knihobudky, kterou jsem navštívil v souvislosti s návštěvou veteriny, kde se na chvíli zdržel můj milovaný čtyřnohý kamarád. Kniha Delfíni nebo radary? si našla cestu do mé knihovny, ale na přečtení si musela počkat do letošního září. Se zájmem jsem po ni sáhl v úterý 9. září, a jen za poslední dva dny, během víkendu, jsem zhltl více než celou její druhou polovinu, konkrétně asi 120 stran. Musím říci, že se mi velmi líbila, přestože jí samozřejmě mohu vytknout jednu, dvě nebo tři věci (o tom pak níže), včetně spekulací o možné echolokaci u některých mořských savců, u nichž se nakonec schopnost echolokovat neprokázala (upozorňuji však, že tyto spekulace nejsou jen Sergejevovy, v 80. letech bylo toto téma mezi vědci zabývající se kytovci skutečně diskutováno). Jde o knihu věnovanou hlavně delfínům a jiným kytovcům, tedy zvířatům, se kterými jsem nikdy neměl opravdu tu čest. Vzpomínám si, že jsem si jako malý při první návštěvě Jadranu myslel, že jsem kdesi daleko od pobřeží uviděl delfína - ale zda šlo jen o mou dětskou představu nebo skutečně o jednoho z několika delfíních druhů, které jsou v onom moři k nalezení, to už nikdy s jistotou vědět nebudu. Žádné akvárium s kytovci jsem nikdy nenavštívil, a ani nechci - minimálně jako teenager už jsem moc dobře věděl o tom, že takové umělé podmínky se spoustou hluku nejsou pro kytovce, vybavené citlivým sluchem, vůbec vhodné, a nehodlám taková zařízení kdekoli ve světě podporovat. Kytovci mě ale vždy fascinovali, už od zhlédnutí 2. epizody Putování s pravěkými zvířaty (2001), jakož i speciálu Triumf savců, v mém nejútlejším dětství. K mému dalšímu okouzlení těmito zvířaty v mých formativních letech přispěli mj. Nigel Marven (Whale Adventure with Nigel Marven), David Attenborough (The Life of Mammals) a Mark Carwardine (knihou Velryby, delfíni a další kytovci).

Mořská bioakustika je velice zajímavým tématem, o němž toho vím málo, a proto si moc vážím této knihy jako odrazového můstku pro její základní pochopení. Delfíni nebo radary? je kniha napsaná pro laické čtenáře a počítá s tím, že toho o pohybu zvuku ve vodě nebo o té či oné záležitosti ze životů kytovců a jiných zvířat tolik nevědí. Rozhodně však ke čtenáři nepřistupuje jako k někomu nevzdělanému; docela se mi líbí, jak autor hned ze začátku zmíní, že o echolokaci netopýrů ví každý a že nějakému jejímu popisování nebude věnovat ani jednu stranu (zcela opodstatněné). Jazyk odpovídá klasické populárně naučné knize se zoologickou nebo šíře biologickou tématikou ze 70. a 80. let minulého století. Sem tam je něco zjednodušeno, ale popisky různých druhů nebo také vědeckých experimentů se zvířaty mohou zabírat i několik dlouhých stran textu, a to je podle mě dobře. Populárně naučná literatura nemá být trivializující, jen informace prezentuje srozumitelnější formou pro laiky či také hlubší zájemce z řad neodborníků, a Boris Sergejev na tomto poli odvedl určitě dobrou práci.

Kniha má v českém vydání 199 stran textu s řadou doplňujících obrazových materiálů (včetně těch fotografických). Celkově má 208 stran. Rozdělena je na 7 velkých kapitol, tvořených pak 4 až 8 podkapitolami. Úvodní kapitola, Rozpustilá víla, zabírá jen tři strany; nachází se na stranách 7 až 9. Druhá, Cesta k mistrovství, je již se svými čtyřmi podkapitolami delší, a rozprostírá se na stranách 10 až 26. Třetí, Kytovci - akustikové, má osm podkapitol, a zabírá strany 27 až 69. Čtvrtá, Živý reflektor, zabírá strany 70 až 92. Pátá kapitola, Vlna v zajetí, se svými sedmi podkapitolami vyplňuje strany 93 až 128. Kapitola šestá, Černá bedýnka, s šesti podkapitolami, z nichž jedna zachází dokonce až k tématu řeči zvířat, se nachází na stranách 129 až 159. A konečně kapitola poslední, Soupeři, zabírá strany 160 až 206. Mezi obrazovými materiály v knize skutečně dominují fotografie, a to tedy fotografie černobílé, nechybí však ani ilustrace (například silueta delfínovce ganžského na straně 45 či narvala na straně 50) nebo schémata (kupříkladu příčný řez tlamou kosticovců na straně 62 či schéma cest vysílaných a přijímaných zvukových signálů v lebce delfína skákavého na straně 83); výtvarným redaktorem českého vydání byl Pavel Hrach. Kniha je formátu A5 s výškou 19,8 centimetru (změřeno mnou).

Boris Sergejev začíná knihu krátkým úvodem s titulem Rozpustilá víla, v němž čtenáři připomíná dobře známý příběh z řecké mytologie o kouzelné nymfě Echó. Když se záletný Zeus socializoval s nymfami, upoutal krásný hlas Echó pozornost Diovy manželky Héry, ta se rozzuřila, a vílu s andělským hlasem potrestala tím, že jí ho zčásti sebrala. Jak autor dále píše: "Od té doby může Echó jen opakovat konec zaslechnutých slov. Nešťastná víla se toulá samotá temným podsvětím, chladnými a hlubokými soutěskami, po březích jezer a pramenů; ukrývá se přitom lidským zrakům ve stínu útesů či pod klenbou lesa. Zahlédne-li poutníka, pokusí se na něj zavolat, ale tu se ukáže, že je schopna jenom napodobování. Slzy jí bezděčně vytrysknou z očí a Echó se skryje v zeleném přítmí hvozdů, aby zde utišila svůj žal." Odtud pak přechází k tématu bioakustiky: "Že základem ozvěny je zcela reálný fyzikální úkaz, pochopili vědci poměrně nedávno. K prostudování základních vlastností zvuků potřebovali celá staletí. Příroda se ukázala na tomto poli akustiky mnohem schopnější. Naučila zvířata ozvěny dovedně využívat." Na straně 8 se nachází první doplňující obrázek, ilustrující schopnost nevidomého člověka orientovat se v prostoru na základě ozvěny kroků. Jak Boris Sergejev doplňuje, "echolokační schopnosti zvířat jsou však nesrovnatelně dokonalejší."

Druhá a již podstatně delší kapitola, Cesta k mistrovství, je rozdělena na čtyři podkapitoly: Metodou eskulapů, Obtížné ratolesti, Slintálkové a Průkopníci hydroakustiky. Autor nejprve osvětluje čtenáři základní terminologii: auskultace (vyšetřování poslechem), perkuse (proklepávání), tóny (zvuky se stálým počtem kmitů za časovou jednotku) a hluk (kmity s odlišnou frekvencí a amplitudou v různých svých částech). V souvislosti s proklepáváním pevného materiálu při hledání zdroje zvuku zmiňuje autor ksukola neboli aje-aje z Madagaskaru, vybaveného oněmi velmi protáhlými prsty, ale také velkýma ušima ("Velikánské boltce směřují kupředu, jako by ksukol pořád něčemu naslouchal."). Jeden odstavec je věnován také datlům a jejich proťukávání kmenů stromů při hledání larev brouků. Druhá podkapitola, Obtížné ratolesti, je věnována ptákům objeveným a popsaným Alexanderem von Humboldtem ve Venezuele, gvačarům jeskynním; jediným lelkovitým, kteří jsou schopni echolokace. Sergejev zmiňuje první výzkumy této jejich schopnosti: "V laboratoři se přišlo na to, že ptáci létají v naprosté tmě, aniž narazili na natažený drát. Přitom vydávali neutále série zvuků. Když se rozsvítilo, cvakání okamžitě ustalo; při dostatečném osvětlení bylo zbytečné. Jakmile ptákům zalepili oči, schopnost orientovat se potmě zmizela. Přístroje ukázaly, že cvaknutí jsou velmi krátká - trvají asi tisícinu sekundy." Hypotetizuje také o možných echolokačních schopnostech lelka lesního ("Vědci se domnívají, že i naši lelkové užívají echolokace. Těžko se dá ovšem očekávat, že při tom projevují stejné nadání, jako jejich venezuelští příbuzní.") - nikdy však nebylo prokázáno, že by lelkové tuto schopnost měli.

V další podkapitole, Slintálkové, se zabývá salanganami (Cellocalia), známými hlavně pro svá hnízda ze slin, z nichž se připravují polévky. Ani zde nechybí informace o laboratorních experimentech zaměřených na výzkum echolokačních schopností těchto ptáků z jihovýchodní Asie. Sergejev se opět zamýšlí nad možnými echolokačními schopnostmi jiných ptáků - alkounů úzkozobách a tlustozobých, jakož i racků růžových a sněžných, u nichž však nikdy dokázána nebyla (opět připomínám, tehdy v 80. letech to byly jen hypotézy - zamýšlení se nad tím, proč se ti ptáci i ve tmě nad oceánem tak dobře orientují). Poté Sergejev upozorňuje na to, že tato kniha je samozřejmě věnována echolokačním schopnostem mořských živočichů, a tak plynuje přechází k poslední podkapitole druhé kapitoly, Průkopníci hydroakustiky. Zde čtenáře seznamuje s výzkumem sluchu ryb; od prvních pozorování rybářů, že ryby slyší, po první sofistikovanější pokusy (například s proudem vody jdoucím přes trubičku k hlavě štiky, která přitom naprázdno cvakala čelistmi). Sergejev zmiňuje i pokusy I. P. Pavlova, který se zabýval vyššími mozkovými funkcemi u zvířat, se psy, a N. Prazdnikovové, která studovala chování ryb. Popisuje orgány postranní čáry u ryb, komunikaci mezi obojživelníky v době rozmnožování, pasivní lokaci i aktivní lokaci zvuku.

Delfín skákavý (Tursiops truncatus) s charakteristickým "melounem", tukovým tělesem usměrňujícím zvukové signály vysílané vpřed do úzkého svazku. Zdroj: Illumina

Třetí kapitola, Kytovci - akustikové, již čtenáře vrhá do problematiky hydroakustického výzkumu v ohledu na zástupce řádu Cetacea, kteří běžně využívají echolokace k orientaci pod mořskou hladinou a k nalezení potravy. Pro úvod v podkapitole Melodie oceánu Boris Sergejev píše: "Do první světové války se hydroakustika rozvíjela jen málo a biologická akustika se teprve rodila. Vědci se tehdy ještě neseznámili se zvuky mořských hlubin. Bylo však už známo, že mnozí obyvatelé 'světa ticha' jsou hlučná stvoření; jejich zvuky však neupoutaly žádnou zvláštní pozornost. Vojenští hydroakustikové věděli o nich žalostně málo, ačkoli se ukázalo, že znalost biologického hluku je důležitější, než si mysleli v době míru. Těžce to pocítilo vedení angloamerického loďstva, jež vedlo urputné boje s japonskými agresory. Původ hluku, zaznívajícího ve sluchátkách hydrofonů, bylo mnohdy těžké určit." Příhody o tom, jak podmořský hluk ovlivňoval 2. světovou válku, určitě stojí za pročtení. Autor seznamuje čtenáře s rybami, které jsou opravdu hlučné - jde zvláště o mičmany, smuhy a bubeníky. Druhá podkapitola, První z delfínů, je už věnována kytovcům - delfínům chovaným v zajetí; první delfíny prý měli v Sovětském svazu už v roce 1936 v kočovném cirkusu Adygej, který kočoval na území pozdějšího Turkmenistánu, a první výzkum echolokace u delfínů chovaných v zajetí později prováděli William Schevill s Barbarou Lawrence a W. N. Kellog. V ohledu na delfíní projevy náklonnosti k lidem mě zaujala tato pasáž: "Časté jsou případy, kdy delfíni zachraňovali tonoucí nebo chránili lidi při koupání před žraloky. Obvykle se to považuje za další projev vysokého intelektu. Je však třeba říci, že vzájemná pomoc mezi členy stáda kytovců se zakládá na vrozených reflexech. Je programována genticky. Jednotlivé případy 'pomoci' lidem jsou spíše důsledkem slepého instinktu než rozumu." Dnes se ví, že delfíni pomáhají i jiným druhům, třeba některým velrybám uvězněným na mělčině. Vypadá to, že tito vysoce inteligentní a altruističtí savci pomáhají rádi; podobně jako my lidé, touhu pomáhat ostatním - i zástupcům jiných druhů - mají v sobě v důsledku svého přizpůsobení na život ve skupinách. Zaujalo mě také následující: "... jejich malá agresívnost pravděpodobně není projevem rozumu, nýbrž instinktem zděděným po předcích. Když se před více než padesáti milióny lety předkové dnešních kytovců začali vracet do vody, nenarazili v oceáně na žádné nebezpečné nepřátele. Agresívní pud u nich tedy vyhasl." Ono je to určitě složitější, delfíni však předně nejsou čistě neagresivní; vůči své kořisti jsou určitě agresivní dost, jsou to pořád predátoři.

Líbí se mi příhoda, kterou Boris Sergejev líčí v úvodu do podkapitoly Trpasličí kytovci, věnované sviňuchám obecným: "Měl jsem štěstí, že jsem svého prvního živého kytovce spatřil na břehu. Stalo se to na Krymu, ve stinném stromořadí biologické stanice. Po cestičce vysypané slepenci lastur kráčel proti mně zeširoka mládenec a držel v natažených pažích kytovce; asi tak jako držívají v porodnicích novopečení tatínkové své ratolesti. Kytovec se na mě díval malinkými krátkozrakými očky a při každém kroku sebou škubal. Byl to ten nejopravdovější živý kytovec, jenomže trpaslík. Nenazval jsem ho tak proto, že by přišel teprve nedávno na svět. U velryb se měří novorozeňata na metry a váží se na metráky, ba tuny. Mládenec, kterého jsem potkal, nesl zástupce nejmenších kytovců, delfína 'azovku', odborně sviňuchu obecnou." Od azovek v Černém moři se pak dostává ke sviňuchám ve vodách Floridy, kde jejich smysly studovali Schevill s Lawrence a W. N. Kellog. Podkapitola Výstředníci se zabývá delfínovci ganžskými, čínskými (ti jsou dnes už možná v přírodě vyhynulí) a laplatskými. Další podkapitola, Jednorožec, se zabývá narvaly; ti jsou v ní velice hezky popsáni. Od nich přechází autor ke kosatkám a v podkapitole Arktičtí kanáři pak k běluhám; je zajímavé dočíst se něco o tom, jak běluhy cestují do říčních toků (vzpomínáme jistě na běluhu v řece Temži v roce 2018, a na běžné každoroční výlety běluh do řeky Churchill v Kanadě), zvláště na východní polokouli, čímž jsem si rozšířil své obzory: "Po Pečoře dorazila [zvířata] až k Polárnímu Uralu - pohoří vzdálenému 900 kilometrů od ústí. Po Obu stoupají stáda běluh až 1500 kilometrů, putují za Chanty-Mansijsk, vplouvají do Irtyše. Po Jeniseji táhnou 800 kilometrů, až k Podkamenné Tunguzce. Po Amuru, když řeka ještě nebyla tak rušná, pluly až do Chabarovska a dokonce ke vtoku Arguni - dva tisíce kilometrů od moře." Další dvě podkapitoly, Nejenom potápky... a Modrý zázrak, jsou věnovány plejtvákům; druhá jmenovaná pak největšímu zvířeti, které kdy žilo na Zemi, plejtváku obrovskému (líbí se mi, že Sergejev ji několikrát nazývá i jejím anglickým obecným jménem, "modrá velryba"). Nechybí ani informace o krutých praktikách velrybářů, kteří plejtváky téměř dovedli k vyhubení (a zmíněna jsou první omezení jejich lovu implentovaná v roce 1964). Na závěr Sergejev uvádí: "Nepovede vyhlazení kytovců k ubývání ryb? Další z příčin nutících vědce hledat cesty k obnovení stavů modré velryby. Zřizování farem s cílem plánovitě využívat zvířata pro člověka tak cenná bude novou etapou v exploataci zdrojů naší planety." Ještě štěstí, že žádných farem s plejtváky jsme se v posledních 45 letech nedočkali.

Pro začátek čtvrté kapitoly, Živý reflektor, uvádí autor údaje o šíření vln, o vývoji akustiky a o schopnostech lidského ucha. Seznamuje čtenáře s fyzikální podstatou ultrazvukového kmitání a s rychlostí šíření zvukové vlny ve vodě (hlavní je mít na paměti vždy starý základ - že ve vodě se zvuk šíří čtyřiapůlkrát rychleji než ve vzduchu). Podkapitola Kde se ty zvuky berou? se zabývá šíří způsobů, jakými nejrůznější živočišstvo vyluzuje zvuky k dorozumívání se, zastrašování či pro jiné, třeba i lovecké účely. Od cikád, sarančat a cvrčků přechází autor k rybám, třeba mlaskajícím crenilabrům či chrochtajícím rejnokům rodu Squatina; k mým oblíbeným hadům, zmiji růžkaté, zmiji Avicennově a zmiji písečné (a zmiňuje typický znak "saw-scaled vipers", totiž ony pilovité šupiny na bocích, kterými o sebe hadi otírají a vyluzují tak hrůzu nahánějící varovný zvuk), a také k chřestýšům; a dostává se k holubímu tlučení křídel, k serenádám čápů na hnízdě a bzukotu kolibříků. Seznamuje čtenáře také s tím, jak se to má s hasovým a dýchacím ústrojím u kytovců: "Ozubení kytovci nemohou dýchat ústy. Ani ústní dutina, ani hltan nesouvisejí s plícemi. Ústa se používají pouze ke svému prvotnímu účelu - přijímání potravy. Toto novum se dá zcela racionálně vysvětlit. Kdyby byla ústní dutina spojena s průdušnicí, museli by být delfíni pod vodou potichu. A protože kromě čelistí nemají nic, čím by mohli chytat kořist, museli by při jiném uspořádání trávicí soustavy zahynout hladem." Jak vlastně vypadá delfíní dýchací ústrojí? To se zde dozvíte též. V podkapitole A na čele hvězda plane vás pak čeká řada informací o tom slavném delfíním "melounu", tedy tukovém tělese či "polštáři", který mají tito kytovci na hlavě, a přes které putují zvukové signály vpřed (odražené signály pak z velké části procházejí přes tukovou tkáň ve spodní čelisti). Je velice zajímavé číst o experimentech, které ukázaly, jak vlastně během echolokace delfín přijímá odražené zvukové vlny (a schéma na straně 87 ukazuje, jak se v průběhu echolokace mění tvar "melounu"). Nutno však podotknout, že některé vědecké experimenty s delfíny, které se ve 20. století prováděly, mi nepřipadají zrovna etické - třeba elektrošoky dávané delfínům v souvislosti s vypuštěním zvuku do bazénu byly nepochybně mučením; právě takový experiment je popsán v další kapitole.

Pátá kapitola nese název Vlna v zajetí. Sergejev zpočátku seznamuje čtenáře s orientačním reflexem organismu a podmíněným reflexem. Odsud se přesouvá k receptorům a analytickým "zařízením" zvířat, a popisuje experimenty, které se s delfíny dělaly po 2. světové válce v USA, a které byly zaměřeny na delfíní sluch. V době napsání této knihy toho nebylo příliš mnoho známo o sluchu velkých kosticovců a vorvaňů, dnes je toho již známo více. V podkapitole K čemu jsou zajíci dlouhé uši? se čtenář dočte o tom, že malá pouštní zvířata mají často velké ušní boltce, což vědci překvapivě dlouho nechápali, a jak se to má u zvířat s šířkou zvukovodu a schopností slyšet. O velice uzounkém zvukovodu delfínů píše Sergejev: "Téměř úplné vymizení zvukovodu souvisí se způsobem života v oceánu. Kdyby zvukovod spojoval bubínek s vnějším prostředím, jako to obvykle bývá u pozemních zvířat, hrozilo by delfínům trvalé nebezpečí. Při potápění vzrůstá každých deset metrů tlak přibližně o 1 atmosféru. Všichni savci mají orgány pro vyrovnávání tlaku za bubínkem, ale potápěči s akvalungy velmi dobře vědí, jak nespolehlivé tyto orgány jsou, jak se porouchají při sebemenším nastuzení nebo rýmě. V takovém případě by voda bubínek prorazila hned při prvním pokusu o ponoření. Obrovský vnější tlak, nekompenzovaný zevnitř stejně silným protitlakem, by snadno zdolal tenkou přepážku. A tak je střední ucho delfína zakryto kůží, silnou vrstvou tuku a svalů a nic je nespojuje s vnějším prostředím." V podkapitole Vstup do labyrintu se dočtete o již výše zmíněném krutém experimentu, při němž delfíni dostávali elektrošoky - doteď mě přitom mrazí: "Delfín si zvykl na to, že dostane pokaždé ránu, při jakémkoli zvuku sebou škubl a srdce mu vypadávalo z rytmu, aniž vyčkalo úderu." Doufejme, že doby, kdy vědci se zvířaty dělali opravdu všelijaké zvláštní pokusy, budeme si jednou připomínat jen v učebnicích.

V podkapitole Hledání patentu se dočtete o předpokladech o "akustických očích" delfínů: "Někteří mladí bionikové šli ještě dál. Prohlásili, že souhlasí s tezí o 'akustickém oku', ale domnívají se, že toto oko funguje podle principu holografie; onou 'sítnicí', citlivou vůči zvuku, nejsou však podle nich stěny vzrušných váčků, nýbrž přímo sám mozek. Proto ho také delfíni mají tak velký. Byly předpoklady o 'akustických očích' a holografickém principu 'zření zvuku' dostatečně fundovány? Domnívám se, že bionikové se poněkud ukvapili. Sovětští bioakustikové podrobně prozkoumali problém, zda delfín může vnímat své okolí holograficky, a plně tuto možnost vyloučili. Aby 'akustické oko' dobře vidělo, musela by mít jeho 'sítnice' obrovské množství receptorů." Pokud vím, dnes se už o "akustických očích" delfínů nehovoří, byla to jen stará domněnka. Sergejev k ní ještě píše: "Další námitka proti existenci akustické 'sítnice' spočívá v tom, že místo pro ni by bylo vybráno velmi nevhodně. Čelní část hlavy je místem, kde vznikají lokační signály. Jejich intenzita je miliónkrát vyšší než síla jejich ozvěny. Aby mohly zvukové receptory tuto ozvěnu zachytit, musely by být neobyčejně citlivé - být seřízeny na přijímání těch nejslabších zvuků. Vlastní lokační signál by tedy pro ně musel znít jako výstřel z děla vedle ucha." V podkapitole Na vlně jako na koni se dozvíte, jak velké intervaly mezi zvuky jsou delfíni schopni rozlišit, a jaká je hranice pro takové intervaly (spoiler: ten interval musí být vyšší, než 0,0005 sekundy!). 

Šestá kapitola, Černá bedýnka, začíná děsivou anekdotou o italské herečce Gině Lollobrigidě, jejíž nahá fotografie se v roce 1960 začala prodávat v Londýně; Lollobrigida však při pořízení snímku údajně nahá nebyla, měla na sobě lehké oblečení, a to bylo proraženo paprsky infrachromatického fotoaparátu s filmem citlivým na infračervené paprsky. Je strašné, jak jsou nahá lidská těla objektifikována. Odsud se Sergejev dostává k zadržení různých typů paprsků, včetně těch Rentgenových, nebo samozřejmě těch zvukových. Čtenář se dále dozvídá o delfíní schopnosti rozeznávat obrazce s různým zbarvením, a zda jsou schopni rozlišit otvory v obrazcích. Líbí se mi, co autor píše k výzkumu vnímání delfínů: "Divit se tomu, že se vědcům u delfínů nepodařilo proniknout do interního zákulisí procesu vnímání, by nebylo na místě. Vždyť člověku je ještě mnohé nejasné i v tom, jak vnímá skutečnost sám." Přesně tak, i v roce 2025 nemůžeme vědět o smyslech každého zvířete úplně vše; a pořád se dohadujeme, jak se to má s naším vnímáním a s našimi mozky. Čtenář je seznámen s vibrisy, tedy tuhými chloupky s hmatovou funkcí, kterými disponují mnozí savci. Zde bych autorovi vytkl, jak označuje samce různých druhů - jako "příslušníky silného pohlaví". Pozor na nějaký genderový esencialismus, maskulinizaci genderovaného pohlaví u rozličných druhů atd. Později v knize označuje Sergejev zvířecí samice "krásným pohlavím". Opět, tohle je velice nevědecký jazyk. Je to víc heteropatriarchální ideologie, než realita. V podkapitole Papoušci mluví jenom v klecích, věnované jazyku zvířat, si autor naprosto opodstatněně rýpl do katolické církve, která se mohla ve své dogmatické obraně "lidské výjimečnosti" v průběhu desetiletí zbláznit ze schopnosti velice inteligentních papoušků nejen opakovat slova, ale i lidskou řečí hovořit (v souvislosti s tím zmiňuje onu přezdívku pro papoušky, "papežovi kohouti"), a povyprávěl hezký příběh o papouškovi Koljovi, který uměl 170 vět. Sergejev popsal také experimenty Johna C. Lillyho s delfíny, jež učil napodobovat lidskou řeč (opravdu fascinující). Od doby napsání této knihy opět studium zvířecí řeči pokročilo - dnes už spolehlivě víme, že nejsme jediným druhem, který dává dohromady složité věty.

Sviňucha obecná neboli azovka (Phocoena phocoena). Zdroj: ASCOBANS

Sedmá kapitola, Soupeři, se zabývá sirénami a ploutvonožci, a autor v ní hypotetizuje, že i tito mořští savci by mohli být schopni echolokace; dnes se ví, že neecholokují, ale oba tyto nepříbuzné řády mají vysoce citlivý sluch. Sirény představuje jako Nepůvabné potápěčky, a odráží se od příběhu o sirénách v řecké mytologii (hlavně v souvislosti s Odysseem). V popisu dugongů a kapustňáků zmiňuje, že se kapustňáci senegalští "dostali až do Čadského jezera a usadili se tam zřejmě natrvalo." Dnes už se ve vysychajícím Čadském jezeře kapustňáci nevyskytují, ale informace o jejich historickém rozšíření až do onoho vodního útvaru lze dohledat. Sám jsem netušil, že se tento druh dříve vyskytoval i v Čadském jezeře, takže si z dnešního čtení této kapitoly odnáším něco opravdu nového. Podkapitola Lvi, sloni a levharti je věnována mořským ekvivalentům těchto slavných terestrických savců; lachtanům, rypoušům a tuleňům. Jsem rád, že Boris Sergejev zmínil, jak nelehká situace některé z těchto ploutvonožců potkala kvůli masovému vybíjení, včetně rypoušů severních: "K roku 1900 zůstala na ostrově Guadelupe sotva stovka rypoušů severních. Bylo zapotřebí takřka 50 let úplného zákazu lovu, aby stádo vzrostlo na 15 000 kusů. V oblastech kalifornského a mexického pobřeží, položených dále na jih, byli rypouši úplně vyhubeni. Teprve v roce 1938 se podařilo najít malou kolonii na ostrově San Miguel. Díky dobré ochraně stádo rychle narostlo. Dnes už čítá 35 000-40 000 zvířat. Stavy jižního 'mořského slona' se obnovují pomaleji." Zajímá vás také, jak se to má s rudimenty vnějšího ucha u lachtanů? Jen pozor na údaje o echolokaci kalifornských lachtanů; dříve se mělo za to, že tato zvířata skutečně echolokují, dnes víme, že to tak není.

Poslední odstavec - bude dopsán

Delfíni nebo radary? je podle mě velice přínosná populárně naučná kniha o sluchových a echolokačních schopnostech mořské fauny. Ačkoliv některé informace jsou již starší, a bioakustický výzkum od jejího vydání v ruském originále roku 1980 pokročil, považuji ji za stále dobře využitelnou a informující publikaci, nabízející vhlédnout do historie bioakustického a hydroakustického výzkumu. Určitě ji mohu doporučit.