Na Portoriku řádí velká smečka Chupacaber. Krvelačné nestvůry milující krev koz, ovcí, krav i lidí se už ve své domovině uprostřed Karibského moře pěkně dlouho neukázaly. Nyní, krátce poté, co s vyzáblými Chupacabrami měli Wren Rivera, Winn Wilkinson a Keira Kendrick negativní zkušenosti ve staré základně Lovců kryptidů v Londýně, náhle začal být hlášen velký nárůst útoků těchto potvor na portorické obyvatelstvo. Teenageři kráčející ve stopách týmu Jacka Owena, jehož členové se tajemně vytratili ze světa, se s pomocí Keiřina teleportačního zařízení přemístili z Creek City v Illinois na Portoriko, a navštívili vesnici, v níž Chupacabra zabila farmáře Narvaeze. Po setmění se v polích s cukrovou třtinou seznámili s profesorkou Alondrou Pietri a jejím dvacetiletým studentem Armandem, kteří přijeli Chupacabry studovat, a kdyby nebylo Wrenina zásahu, hladové příšery by je roztrhaly na kusy. Jak se brzy ukázalo, je tu ještě třetí tým, kterého útoky Chupacaber zajímají, a sestává z agentky Marilly Kent-Lyons a jejího tajemného pomocníka R'onna, jehož oči a telepatické schopnosti se výrazně podobají těm Chupacabřím - a jenž má údajně pocházet z planety Mars. Dvojice odchytila doktorku Theodoru Callaghan, jež je schopna pomocí zvláštního "ovladače" řídit chování Chupacaber. Profesorce Pietri je její činnost dobře známa - Callaghan je padlá akademička, která proslula provedením nejednoho neetického experimentu, zároveň však patří i ke světovým odborníkům na Chupacabry. Jak se ukázalo, Marillou ukořistěný ovladač nepůsobí na krvelačné kryptidy věčně. Jedna hladová příšera sama od sebe zaútočila na R'onna, a smrtelně jej zranila. V tomto chaosu doktorka Callaghan utekla. Wren kryptida zabila, pak ale musela péči o R'onna přenechat profesorce Pietri a agentce Kent-Lyons. Spolu s Winnem, Keirou a Armandem musí zabránit hromadnému útoku nikým neovládaných Chupacaber na onu vesnici, kterou už tým měl možnost poznat. A zdá se, že nejlepší zbraní při tom budou Chupacabří zvratky, jež mají na tato zvířata nečekaný odpuzující efekt.
NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ
CHUPACABRY SE VRACÍ, ČÁST ČTVRTÁ:
R'onn přivíral oči. Bolest, kterou pociťoval v zádech, slábla. Cítil, jak se mu z těla vytrácí síla. Působil vláčně, a mezi každým krokem, jenž učinil, uběhlo více času.
"Držte se! Už jen chvilinka!" sdělila mu profesorka Pietri.
"Vyhrabu to," ozval se Marillin hlas, "hlavně na něj pořád mluvte. Ať nepřestane vnímat!"
Okolní svět se stával tmavším. Polykala ho černočerná noc. Když R'onn zaklonil hlavu, neviděl už žádnou z hvězd. Objímala ho depresivní temnota, zmocňovala se ho ve vší své zákeřnosti.
"Takže... vy jste z Marsu? Jste opravdový marťan?" ptala se ho Alondra.
Uvědomoval si, že odchází. Že tyto chvíle jsou jeho posledními. Jednou se hluboce nadechl, snad rituálně. Nechtěl odejít s vyprázdněnými plícemi.
"Jaký ten váš Mars vlastně je? Co na něm žije? Podobní tvorové, jako vy? S tvrdou pokožkou inkoustového zbarvení? S velkýma červenýma očima?"
Cítil, že přestával mít moc nad svou myslí. A to jej děsilo. Děsilo jej to více, než brzké fatální vykrvácení po zásahu Chupacabří pařátou. Věděl totiž moc dobře, čeho byl jeho mozek schopen, když mu nebyly kladeny žádné zábrany.
"Armando říkal, že Chupacabry by měly být ze Země. Ale já, která je tak dlouho studovala... vždycky jsem si říkala, jestli nejsou odněkud jinud. Jestli se nevyvinuly na některém z těch vzdálených světů, někde v těch říších, ze kterých přišli všichni ti Shai'ri a C'rielové a všechny ty mimozemské potvory, co se naší planetě za posledních pětatřicet let vystřídaly."
Cítil, jak nechtěně vysílá profesorce Pietri do hlavy informace, které by si nejraději nechal pro sebe. Snažil se z posledních zbylých sil tu telepatickou zprávu, ty obrazy ze svého proděravělého podvědomí, zastavit. Ale nešlo to. Všechen ten kyslík, který do sebe nadechnutím dostal, pořád nestačil.
Alondra se zarazila. Sama nebyla schopna jediného nádechu. Něco jí vrazilo do hrudi, do srdce, zatřáslo to jejím mozkem, přetočilo ji to, vrhlo ji to do bezedné jámy vzpomínek a zkušeností a traumat a živých hrůz. Viděla velká města v rudé poušti, zvláštní plavidla s blikajícími světly, armády inkoustově zbarvených figur s červenýma i zelenýma očima, jak maršují jedna proti druhé... a ohavné masakry, které následovaly. Pronikla do strašlivých táborů, v nichž malé postavičky, vypadající zrovna jako R'onn, křičely v hladu a bolesti, vyzáblé na kost, mučené dospělci se zelenýma očima, svítícíma nadšením pro nejbestiálnější brutalitu. Cítila nepopsatelnou bolest, připoutána k tvrdé desce, zatímco jí ty figury se zelenýma očima něco odřezávaly z hlavy. Vůkol byla zelená krev. Ale křik, který se jí dral z hrdla, nepatřil jí. Byl to R'onnův křik. Byl to jeho vřískot. Alondra se stala svědkem válečných zločinů, mučení a atrocit, jež si plně zadaly s těmi, které skupinám utlačovaných napříč moderní lidskou historií způsobili ti nejshnilejší jedinci.
Bolestně vydechla. R'onn však již nevydechl. Svalil se na ni, div že ji neporazil, nehybný a studený.
Marilla přibíhala od svého letounu s lékárničkou v ruce. Tempo jejího běhu se zpomalovalo. Nakonec se zastavila pět metrů před Alondrou, a její obličej jako by cosi stáhlo k zemi. Z očí jí vytryskly slzy.
"Agente R'onne!" vykřikla žalostně, a rozklepala se. Lékárničku upustila na zem.
"Nežije," zašeptala profesorka Pietri, a nehybného R'onna položila na zem, "už není mezi námi. Je nadobro pryč."
"Ne," řekla nevěřícně Marilla, a poklekla k R'onnově tělu, "ne, to nemůže být pravda! Za pár vteřin..."
Alondra se na ni zahleděla.
"Zmrazila bych tu ránu... zašila bych ji... R'onn a jeho druhové se vždycky tak rychle zahojili!" naříkala Marilla, a sklonila se nad nehybným tělem.
Alondra ji nepřestávala pozorovat. Byla roztřesená, vyděšená, a přestože ji smrt té neznámé, tajemné bytosti rozesmutnila, pociťovala spíše nutkání po všem, co jí R'onn promítl do hlavy, řvát, než plakat.
"Řekněte mi, prosím vás," zašeptala, "co byl doopravdy zač? A co se jeho... druhům, jak jste je nazvala... stalo?"
Napříč vesničkou se ozývala příšerná kakofonie skřeků, pískotu, vřískání a ďábelského, kašlavého smíchu Chupacaber. Huňaté potvory se žhavýma očima poskakovaly po střechách, laškovaly spolu a bavily se vražděním.
Wren, Winn a Armando stáli na malém náměstíčku, a třásli se hrůzou. Před nimi se nacházela jedna z těch příšer, hlava prostřelená. Kouřilo se z ní. Pod tělem Chupacabry se nacházel čtyřicátník, rozšestěný.
"Dobře, změnil jsem názor, Winne," řekl Armando, "tohle byla už druhá, co se o mě začala zajímat, když jsme ji vyrušili při hodování."
"Stačí tak centimetr čtvereční toho blivajzu," uchechtla se na něj Wren, "a nechají tě na pokoji. Hele, stačí si ho dát vzadu na krk, a nechají tě na pokoji."
"No fajn, udělám to přesně tak, jak ty, Wren," řekl nejistě Armando.
Winn se otřel rukou o jeho krk. Armando se hned nato celý zkroutil, oběma rukama si zakryl ústa, a silou zavíral oči. V životě mu snad nebylo více zle.
"Já vím, je to docela smrádek, ale čím déle se z tebe bude vinout, tím víc si na něj zvykneš," řekl mu s úsměvem Winn, "nakonec to bude jako tvůj normální parfém. Po dvou dnech, co ho nosíš, už ho ani necítíš."
"Dva dny v sobě asi fakt neudržím svůj oběd!" zasyčel Armando.
"To je v pohodě, hlavní je, že ho v sobě neudržela ta Chupacabra," uchechtl se Winn, "co bychom si bez jejího oběda počali?"
Před trojicí se zjevila další potvora. Šlo o menšího jedince, se zvláště chlupatou hlavou. Rudá očka měla přivřeny, a neustále se oblizovala. Neměla na sobě ani trochu krve, a nepochybně měla hlad, který hodlala zahnat.
Armando se proti ní rozběhl. Chupacabra vykulila oči, a ve tváři se jí objevil výraz naprostého znechucení. S komickým vypísknutím se odrazila ze země, a zmizela za nejbližší střechou.
"Funguje to!" zasmál se Armando, a poté se vyzvrátil.
"Tak, a oběd je venku," poznamenal Winn, "jak jsem říkal, to je v pohodě."
Z domku za Wreninými zády se ozval výkřik nějaké ženy. Byl plný zděšení. Wren se okamžitě otočila, a proskočila oknem oné budovy.
"Ty jo," řekl Armando, stále skloněný, a utřel si ústa, "tvoje holka je fakt akční."
Winn se zamračil. "Moje... holka?"
Wren se v pokoji, do kterého skočila, ihned zorientovala, a utíkala po dřevěných schodech do prvního patra za původem hluku. Rozkopla dveře, a spatřila asi pětadvacetiletou Portoričanku s dlouhými rozpuštěnými vlasy, sedící na posteli a kryjící se polštářem před slintající Chupacabrou. V polštáři už byly dvě hluboké rýhy po kryptidových drápech. Wren zmáčkla spoušť laserové pistole, a v ložnici to rázem začalo páchnout spáleným masem.
"Zabarikádujte se někde," řekla spěšně Wren, obhlédla chodbu, a pak se dala na odchod.
"¿Quién carajo eres tú?" zařvala slečna.
"Un cazador de críptidos," pousmála se Wren.
Když vyběhla z domu ven, spatřila Keiru, bavící se s Winnem a Armandem. Zamířila k nim.
"... mám i tu vodu, aby se to trošku rozředilo. Teď už jsou na tobě dost zaschlé. Nemyslím si, že by úplně hlavní prošly," povídala Keira.
"Ty sis teda dala na čas!" zvolala na ni Wren.
"Promiň," řekla Keira, "jak už jsem říkala tady klukům, chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, kam se pro ně mám teleportovat. Technicky jsou ukradené z obchodu."
"Já pořád nedokážu uvěřit tomu, že máte nějaké... teleportační zařízení? I mean, what?!" mračil se Armando. "Co to má kurva znamenat? Který smrtelník je kurva schopný teleportace?!"
"Later," pousmála se na něj Keira, a znovu pohlédla na Wren, "koukni, čtyři vodní pušky s dostřelem dvacet metrů. Jediná podmínka je, že směs musí být opravdu tekutá. Takže doporučuju vylít na Winna tenhle kýbl vody, a pak do bomb nabrat to, co se na něm... rozvodní."
"Myslím, že ten smrad se zintenzivní, takže buďte připravení," varoval své společníky Winn, "hlavně ty, Armando. Hezky zadrž dech, ať mi při odebírání toho hnusu nebarfneš přímo do ksichtu."
"Pospěšme si. Lezou do čím dál víc domů," řekla rychle Wren.
Jakmile byly bomby vodních pušek naplněny rozvodněnými zvratkami Chupacabrami z celého povrchu Winnova těla, a jakmile čtveřice překonala své dávicí reflexy, spustila se pořádná akce. Kdo zahlédl Chupacabru jako první, střílel, aniž by se domlouval s ostatními. Nechutná natrávená krev dobytka a lidských obětí, přefiltrovaná Chupacabřím žaludkem a rozpuštěná ve vodě, létala vzduchem ze strany na stranu, zbarvovala doruda a dooranžova stěny domů, ploty, keře a stromky na zahradách, ale hlavně zaháněla krvelačné nestvůry, které ji zkrátka nemohly vystát.
Jedna z Chupacaber dostala od Wren přímý zásah do obličeje. Začala se zmítat na zemi, házela kolem sebe rukama i nohama, a vřískala, jako by byla mučena. Pak si otírala tvář o asfalt tak dlouho, dokud v místě zásahu neměla krvavý šrám. Ve chvíli, kdy se kůže s ohavně páchnoucí směsí zbavila, vyděšeně uprchla.
"To vás hned přejde hlad, co, vy potvory?" pousmála se na ni Wren.
Keira s Armandem zahnala dvě menší Chupacabry k okraji ohrady s kozami. Plot pocákali páchnoucí směsí, která překvapivě neměla žádný vliv na kozy. Poklidně podřimovaly ve vysoké trávě. Jen jedna se probudila, přišla plot očichat, a pak se zase vrátila ke svým družkám, zazívala a usnula. Keira si jejího počínání všimla, a nemohla, než se usmívat.
"Obě to mají na sobě!" zařval vítězoslavně Armando, když příšery směsí pokropil. Reagovaly podobně, jako ta Wrenina Chupacabra. Zmítaly se a vřískaly u toho. Pak se ale stalo něco nečekaného - vzájemně se napadly. Daly si pár ran drápy, způsobily si krvavá zranění, a až poté zmizely v temnotě noci. Jejich znechucený skřek se pak ozýval z míst daleko za ohradou, z polí s cukrovou třtinou. Vesnici tedy jistě opustily.
"Kolik jsi jich zatím trefila?" smál se Winn na Wren, když ji po asi pěti minutách pobíhání po vesnici zase potkal.
"Teď už tři," odpověděla Wren, "co ty?"
"Pět. Té poslední se udělalo zvlášť špatně, trošku se vydávila, a já si doplnil zásobník, heč," uchechtl se Winn.
"Jo, proto je tu zase něco cítit," odpověděla Wren.
"Přesně tak, baby!" smál se Winn. "Temný puch povstal!"
Wren se na něj zadívala, jako by ho chtěla zabít.
Winn sebou trhl, a vykulil oči. "Ty jo, promiň! Ne... nechtěl jsem... to 'baby' nebylo nic osobního!"
"Ty seš fakt nerd, vole," zakroutila hlavou Wren, "větší, než by člověk čekal."
Nad vesnicí vyšlo slunce. Sluneční paprsky odhalily, jaké škody řádící Chupacabry v noci napáchaly. Několik zabitých koz a krav, otvory ve stájích, zpřelámané větve stromů podél cest... Od domu, kde byla doma starší paní starající se o roztomilé štěňátko, se ozýval hlasitý pláč. Každého, kdo jej slyšel, ranil. Oběť, zbavenou obličeje, nejspíše nalezla její dcera.
Pár lidí bylo v průběhu noci poraněno, dva zabiti, nikdo jiný však nezemřel. Radost však obyvatele vesnice nikterak neovládla. Stěžovali si na otřesný zápach, na zvláštní substanci na stěnách svých domů, a když některým z nich Wren Rivera, celá ospalá a uzívaná, na náměstíčku vysvětlila, co byla ta substance zač, chytali se buď za hlavy a hudrovali jí nebo jen nevěřícně kroutili hlavou a vysílali k ní odpudivé pohledy.
"To teda byla noc," řekl Armando, a pohlédl na Wren, Winna a Keiru, opřené o fontánu na náměstíčku, "po tomhle už nikdy nebudu stejný."
"Věř mi, že nebudeš," reagovala na jeho slova Wren, "jakmile unikneš Chupacabře... jakmile zažiješ její telepatický útok... už nikdy se na svět nebudeš dívat stejně. Je to jako by... jako by ti vkročila do mysli, a uhnízděla se tam."
"Jestli se nám dosud zdály zlé sny o Chupacabrách," pronesl Winn, "teď se nám budou zdát přímo pekelné noční můry. A nejen, že v nich bude krev, ale i... i Chupacabří zvratky."
"Dostal jsi to ze sebe všechno?" zeptala se ho s úsměškem Keira.
"Snad, ty jo," odpověděl Winn, "ale ve fontánce teď není zrovna čisto."
"Nejdůležitější je, že máme tunu vzorků," uchechtla se Wren, a zacinkala v rukou třemi zkumavkami s obsahem Chupacabřího žaludku, "takže teď budeme moci zkoumat, jaký mají jídelníček."
"Tohle vy děláte? Honíte se za kryptidy a pak..." řekl Armando.
"A co jiného bychom měli dělat? Kámo, my jsme Lovci kryptidů," odpověděla Wren, "děláme přesně to, co dělával starý tým. Létáme po světě a sbíráme důkazy o existenci tajemných zvířat."
"Já myslel, že Lovci kryptidů byli teroristi, co pálili jezevčíky v rozpálené peci, a vychloubační 'hrdinové', co předně stříleli z laserových pistolí po mimozemšťanech," řekl Armando, "a že opravdovou vědu dělali jiní kryptidy posedlí lidi."
"Že by tu mezi námi byl nějaký hater Lovců kryptidů?" usmála se Keira.
"Neřekl bych hater," ozval se Armando, "jenom... si myslím, že to byli přehodnocení, divně se chovající lidi. Podívejte se na profesorku Pietri. To je skutečný vědec, který studuje zvířata, ať jsou jakkoliv tajemná. Předně je to akademička, jdoucí od titulu k titulu k další kvalifikaci a k dalším znalostem. Vedoucí Lovců kryptidů, Jack Owen, neměl snad ani PhD."
"No, a my jsme středoškoláci. A přesto tuhle svou práci děláme dobře," namítl Winn.
"Středoškoláci," uchechtl se Armando, "a zatím jste nic nedokázali. Nic jste nevydali. Nečetl jsem od vás jediný článek. Ve vědeckém periodiku. Hele, přijde mi, že si hrajete na něco, co nejste."
"Lovci kryptidů," ozval se hlas agentky Kent-Lyons, "doporučila bych vám začít se zvedat. Ještě to neskončilo."
Marilla přišla na náměstíčko spolu s profesorkou Pietri. Obě vypadaly unaveně.
"Armando, tady slečna Kent-Lyons nám chce něco nabídnout," řekla Alondra, "po pečlivém uvážení si myslím, že bychom na to měli kývnout."
"Pro vás tři," řekla Marilla, a ukázala na Wren, Winna a Keiru, "to nicméně platí bez nějakého uvážení. Potřebuji nutně spojence, abych tuto misi dokončila. Dávám vám možnost dotáhnout to do konce, vyřešit tenhle případ s Chupacabrami a s doktorkou Callaghan. Jedna podmínka: nebudete se ptát na to, pro koho pracuji. Nasednete do mého letounu, a já nás všechny přemístím tam, kde..."
"Já vám nevím, profesorko Pietri," řekl Armando, a vstal ze země, "už tak jsme se tu namočili do něčeho, co s naším výzkumem nemá nic společného. Já chci dobré téma na bakalářku, to je všechno!"
"Poslechni si ji," řekla profesorka Pietri.
"Chupacabry se začaly stahovat zpátky na východ ostrova. Nejen Chupacabry, které řádily tady ve vesnici, ale i další zástupci jejich druhu, které byly roztroušeny po jihovýchodu a středu ostrova. Mí... kolegové... mě teď informovali o tom, že na nejnovějších satelitních snímcích se objevuje jedno velké stádo Chupacaber, které míří k jednomu jedinému místu. Chcete zjistit, co jsou zač? Pak poleťte se mnou," povídala agentka Kent-Lyons.
"Letíme," řekla Wren za své dva kolegy. Keira pokývala hlavou, Winn se opičil po ní.
"Není to nic závazného. Jen tady slečně Kent-Lyons pomůžeme, a ona nás pak vrátí na univerzitu. Slíbila mi, že nás tam dopraví. Nebudeme si muset platit cestu zpět," řekla Alondra, a pohlédla na Marillu. Ta pokynula.
"No fajn," řekl nejistě Armando, "ale prosím, už žádné boje s Chupacabrami, žádné další utíkání... ze všeho, co jsem od včerejšího večera zažil, je mi už teď dost zle."
Zanedlouho se pětice ocitla v Marillině letounu. Byl to stroj tak technicky vyspělý, že uvnitř působil jako nějaká vesmírná loď. Byl plně automatizovaný, k agentce Kent-Lyons při letu promlouvala umělá inteligence s několika odlišnými hlasy, a kolem ní se neustále objevovaly detailní holografické mapy a satelitní snímky. Pětice byla usazena na sedadlech za ní.
"Tohle definitivně není CIA," řekl Armando profesorce, když si palubu letounu pořádně prohlédl, "musí to být nějaká tajná vládní organizace. Jestli zaměstnává i mimozemšťany..."
"Ticho, Armando," napomenula ho Alondra.
"Jak se tedy věci mají, agentko?" zeptala se Wren. "Myslíte si, že doktorka Callaghan ta zvířata stahuje zpět na východ, kde útoky začaly? A co to má být za místo, kam jsou hnána?"
"S největší pravděpodobností to je doktorka Callaghan, kdo je ovládá," odpověděla Marilla, "ten její ovladač možná fungoval jen dočasně, nebo měl nějaký DNA reader, který vypojil jeho funkci, když ho měl delší čas v rukou někdo jiný, než ona. O tom moc mluvit nechci, více informací zjistím sama, ale sdílet je s vámi nebudu. Doktorka Callaghan se mohla velmi rychle přemístit z jihovýchodu ostrova dál na východ, asi tak, jako se tam přemístíme my. Pokud vím, disponuje vysokorychlostním letounem, díky čemuž byla schopna v posledních dnech pohyb vypuštěných Chupacaber monitorovat."
"Vypuštěných?" zeptal se Winn.
"V tuto chvíli by nám všem mělo být jasné, oč tu jde," odpověděla Marilla, "podívejte se."
Zobrazila svým kolegům satelitní snímek jakéhosi bloku budov uprostřed zeleného lesa. "Domnívám se, že Chupacabry pocházejí odsud."
"Wow. Jsou tam chované v zajetí? Byly naklonované? Znamená to, že zkazky o tom, že jsou vymřelé ve volné přírodě, jsou pravda?" zamýšlel se nahlas Winn.
"Nebo nikdy z volné přírody ani nepocházely," řekla tajemně Keira.
Marilla se obrátila, a dlouze se na ni zadívala. "Nikdo nikdy neobjasnil původ Chupacaber. Co když nejsou z vesmíru, jak si někteří bláhovci mysleli, a nejsou ani nějakým volně žijícím pozemským druhem? Možná, že to objasníme."
"Hele, jedna otázka," řekl Armando, "kde je ten pán, který byl zraněný? Proč tu s námi není?"
"R'onn," řekla hořce Marilla, "je mrtvý. S profesorkou Pietri jsme ho pohřbili."
"Marťana?! Na Portoriku? Jen tak?!" vyhrkl Armando.
"Nechceme o tom mluvit, Armando," řekla Alondra, "prosím, nechme si to na později."
Wren, Winn a Keira se na sebe vzájemně podívali. Wren se přitom zamračila.
Letoun přistál na malé holé plošince uprostřed tropického lesa. Šestice lidí z něj vyšla ven, a zamířila k okraji zeleného údolí.
Marilla před ním zamáchala rukou. "Půjdeme tam dolů. Jestli se někdo z vás necítí, máte poslední možnost do odříct," řekla rázně.
Při pochodu po svahu měli všichni pocit, jako by je něco neustále sledovalo. Jako by něco vykukovalo zpoza kmenů stromů a upínalo to na ně oči. Každý pohyb větve, každý padající lístek, každý komár pohybující se před jejich obličeji je vyváděl z míry. Měli strach. Bušila jim srdce, a obávali se, že jejich pozorovatelé vycítí, jak moc jsou v úzkých.
"Jedna otázka, agentko," řekla tiše Wren, "když jste mě a Winna zachránila u Creek City, byla jste s desítkami dalších lidí. Nechci se vás ptát, co byli zač, ale... nemohla jste si pro pomoc vzít je? Proč jste nám nabídla, abychom se k vám takhle připojili?"
"Jo, na to jsem se taky chtěl zeptat!" vyhrkl Winn.
"Protože vám můžu věřit," odpověděla suše Marilla.
"Come on, určitě za tím musí být víc. Je tohle nějaká zkouška?" zeptal se Winn.
"Ticho," sykla Marilla. Vytáhla z pouzdra na hýždi pistoli, sevřela ji oběma rukama, a umístila ji do blízkosti svého obličeje. "Ani muk. Sledují nás."
"Kdo?" zeptal se Armando.
Wren se náhle zarazila. Vykulila oči, a chtěla vypísknout, Marillin příkaz zůstat zticha si však vzala k srdci. Mezi tropickými stromy spatřila na vteřinu cosi velkého. A známého. Ty pařáty, ten velký vzrůst, ty zvláštní otvory v kůži...
Poklepala Winnovi na rameno, a ukázala na místo, kde to viděla. Winn se při chůzi zastavil, zahleděl se tam, a pak jen pokrčil rameny.
Wren se ohlédla za sebe, a zamračila se. Na kmeni stromu zde byly vyryty znaky, které dobře poznávala. Znaky, kterými byl pokryt ten objekt, maskovaný jako chalupa v lese u Creek City. Zvláštní, snad mimozemský jazyk. Některé z těch znaků na kmeni stromu dobře rozpoznala.
"Winne!" šeptla. Její kolega si jí však nevšímal. Držel se blízko Marilly, přistupující k plotu ohrazujícímu onen komplex budov v údolí.
Wren na znaky chvíli pohlížela, a pak celá zamrzla hrůzou. Z houštiny necelých pět metrů za kmenem stromu na ni civělo jedno z těch monster, u kterých to celé začalo. Jeden z těch metamorfů, jimž dvakrát s Winnem unikla ze spárů v Creek City. Natáhl k ní pařátu, ty dlouhé ostny na ní se zachvěly, a Wren vykřikla.
Jediný výkřik byl vším, co stačilo. Kolem komplexu budov se objevily desítky lidí. A okamžitě zamířily k místům, ve kterých se nacházela agentka Kent-Lyons a její neobvyklí společníci.
Všichni ti lidé, kteří se začali před komplexem shromažďovat, byli ozbrojeni. V rukou nesli samopaly, na hlavách měli přilby, hruď a břicho měly chráněny těžkými neprůstřelnými vestami. Z přilb postupně stahovali k očím speciální brýle, nejspíše termovizi.
"Sakra," zasyčela agentka Kent-Lyons, "přesně tohle se nemělo stát."
"A co jste si představovala? Že pronikneme tam dovnitř?" zeptala se Keira.
"Že se aspoň dostaneme za plot," odpověděla agentka.
"No, myslím, že je stokrát lepší, že jsme na jeho druhé straně," řekl Winn, a pořídil na svůj mobilní telefon několik fotografií ozbrojenců před komplexem.
"Kde je ta holka? Wren?" zeptal se Armando. "To křičela ona, že jo?"
Alondra se již vydávala k místu, ze kterého se Wrenin výkřik prve ozval. Armando dlouho nečekal, a následoval ji.
"Koukněte! Mají tam Chupacabru!" vyhrkl tiše Winn.
"Škoda, že už nepáchneš. Nemáme, čím ji odradit, aby nás nerozkuchala," uchechtla se Keira.
Winn si přičichl k podpaží. "No jo no, škoda."
Marilla vytáhla z kapsy na opasku dalekohled, a zatímco jednou rukou držela pistoli, druhou si binokulár přidržovala před očima. "Není tam jen Chupacabra, zatím docela nečinná, ale taky doktorka Callaghan. Takže jsem měla pravdu."
"Takže to opravdu je nějaká evil vědkyně, která své talenty hodlá využít ke zničení lidstva," řekl tiše Winn, "asi jako Dr. Heinz Doofenshmirtz z toho strašně starého seriálu Phineas and Ferb. Anyone?"
"Nemělo by nás zajímat, co se stalo Wren, Winne?" zeptala se ho rychle Keira.
"Jdou sem," zašeptala Marilla, "musíme zmizet. Držte se za hustými křovisky."
Profesorka Pietri a Armando se mezitím přiblížili k Wren. Stála na místě, jako by byla paralyzována, a celá se třásla. Když je spatřila, musela se dosti ovládat, aby nekřičela: "Nehýbejte se! Je tady! Je tady, sleduje nás, a..."
"Kdo?" zeptala se Alondra, a k Wren přiběhla. Pohlédla tam, kam vyplašeně hleděla Wren, a pak se opět podívala na dívku. "Nic tam není. Co jsi tam viděla? Chupacabru?"
"Ne, viděla jsem tam..."
Na scéně se již objevili Winn, Keira a Marilla.
"Agentko, viděla jsem toho tvora z Creek City! Tady na kmeni tohoto stromu se nacházejí znaky, které..." vyhrkla Wren, pohlédla na kmen, a zarazila se. Nic na něm nebylo.
"Mažeme pryč! Ten tvůj výkřik, Wren, vylákal ven asi padesát jejich lidí, doktorku Callaghan a jednu Chupacabru, kterou naše známá ovládá," řekla jí spěšně Marilla, "takže všichni pohněte zadky!"
Útěk lesem neměl dlouhého trvání. Skupina se musela zastavit, a skrýt se v hustých křovinách. Ozbrojenci zezdola z údolí postupovali nečekaně rychle.
"Kapitáne! Jsou tu čerstvé lidské stopy! Vypadá to na šest lidí!" ozvalo se z hloučku ozbrojenců.
Wren, Winn, Keira, Armando, Alondra a Marilla se k sobě tiskli uprostřed školky sedmi hustě olistěných, sotva metr a půl vysokých dřevin. Byla to nejlepší skrýš v kontinuálním keřovém pásmu, táhnoucím se v šíři dvaceti metrů až do poloviny svahu, z něhož o pár minut dříve sestupovali.
"Dalo se to čekat," ozval se hlas doktorky Callaghan, "šest lidí, žádný marťan. Kdyby ho Chupacabra nedrápla, měli bychom maléry. Včera v noci mi dal tím svým hnusným psychickým útokem dost zabrat, bastard jeden."
"Navštívila jste už doktorku Stevens? Když takhle Dengueta dostal jeden z jejich marťanů, nemohl spát, pořád se mu ty obrazy vracely... ale doktorka Stevens mu pomohla, zbavila ho jich. Je to brilantní psychoterapeutka," říkal jakýsi další ozbrojenec.
"Parapsychoterapeutka," zasmála se doktorka Callaghan, "a ano, už jsem u ní byla a mám s ní domluveno malé sezení. Tak za hodinku."
"Neměli bychom být zticha?" říkal jiný člen skupiny.
"Proč?" chechtala se doktorka Callaghan. "Vždyť odsud stejně není úniku! Svah je hluboký tři kilometry, podívejte se na ten terén! Jakmile vyskočí odněkud z těch křovin, uvidíme je! A zastřelíme je! Schválně, jak dlouho tam budou ukrytí..."
"Takže na ně máme čekat? To se mi moc nechce, doktorko! Měli jsme s klukama domluvený malý americký fotbálek... těch pár utržených hlav nenecháme jen tak ležet na podlaze, ne?"
"Fajn," povzdychla si doktorka Callaghan, "tahle děvka se stejně dneska musí nakrmit. Kapitáne, běžte zpátky a vzkažte Dannymu, ať kozu 143 nechá v mrazáku."
"Lidi? Máme fakt velký problém," zašeptal Winn.
"Jo, jak jsem říkala, škoda, že už nesmrdíš," šeptla Keira.
"Všichni jsme si to z krků smyli, že?" zeptala se zděšeně Wren.
"Hele, vytáhni ty zkumavky!" navrhl jí Winn. "Chupacabra to ucítí a podělá se z toho! Nikoho z nás nezabije."
"Jenže pak nás zabijou ti ozbrojenci! Jsme tu v pasti!" zašeptala naštvaným tónem profesorka Pietri. "Tohle jste nám neslibovala, agentko!"
Křoviska se začala divoce pohybovat. Chupacabra se jimi hrnula s divokým vrčením, nadšená ze započatého lovu. Nahlas čenichala, poskakovala z místa na místo, a skřekala u toho.
"Víte vy co? Jakmile je zaměří, začněte tam šít ze samopalů. Ať jsme si jistí, že jsme je dostali!" zasmála se hlasitě doktorka Callaghan. Snažila se vetřelce provokovat.
Dříve, než se Lovci kryptidů a jejich společníci naděli, křoviska se rozhrnula, a před jejich tvářemi se objevila ďábelsky se usmívající Chupacabra s obrovskou táhlou jizvou na čele, sahající až k čenichu. Její hadovitý jazyk se vzrušeně zatřepal, a provazcovité sliny vletěly snad každému z vetřelců do obličeje.
Wren otevřela zkumavku s Chupacabřími zvratkami. Příšera se na ni podívala se znechucením, a mírně se nakrčila. Nepřátelé však byli nalezeni, a hlavně samopalů již mířily jejich směrem.
"Tohle je k ničemu!" zařvala Keira.
Začala se ozývat palba. Chupacabra, stále ovládaná doktorkou Callaghan, vyskočila na větev nejbližšího stromu, a odtamtud zvědavě pozorovala tu strašlivou řež. Střílelo se bezmála půl minuty. Poté ozbrojenci na místo doběhli, aby si prohlédli řešeta, jež z Lovců kryptidů a jejich přátel učinili. Čekalo je ale jen zklamání.
Wren, Winn, Keira, Armando, Alondra a Marilla se ocitli ve Winnově pokoji. Všichni až na Keiru prudce oddechovali a bylo jim fyzicky zle, zvláště pak těm, kteří teleportaci ještě nezažili. Armando se neudržel, a vyzvrátil se na podlahu.
"Díky, kámo," řekl Winn, "nebarfnuls mi sice do ksichtu, ale aspoň na podlahu mého pokoje. A to jsem včera ráno vytíral. Super."
"Poděkovat mi můžete později," řekla naštvaně Keira, a ovladač teleportačního zařízení schovala do kapsy kalhot.
"K čemu tohle bylo, agentko?!" naštvala se Wren. "Přišlo mi to neuvážené. Vrhli jsme se po hlavě do prdele, a vy jste čekala, že nebudeme mít problémy?"
"Říkala jste mi, že to bude jen špionáž," řekla Alondra, "a že se už nedostaneme do dalšího nebezpečí!"
"Tak jsem to přehodnotila! Poslouchejte, všechno z té mise mám nahrané. V dalekohledu mám kameru, natočila jsem ten komplex. Nikdo tam nikdy nebyl, mám materiálu, jako..." rozpovídala se Marilla.
"A jak jste si myslela, že odtamtud vyvázneme, když po nás pošlou ty svoje Chupacabry?!" vykřikl Armando.
"Věděla jsem, že ona," řekla Marilla a ukázala na Keiru, "nás odtamtud dostane. Teleport."
"A že jste se o něm ani nezmínila," pověděla jí Keira, "jak víte, že mám teleportační zařízení?"
"Protože Kendrickovi ho vyrobili pro britskou vládu. Což je lidem, jako jsem já, dobře známo," odpověděla iritovaně Marilla.
"Kolik toho o nás vůbec víte? To sledujete každé prdnutí na planetě? Jste profesionální špehové někde z trezoru pod Bílým domem nebo co?!" vyhrkl Winn.
"Klid," řekla Marilla, "všichni jste věděli, do čeho jdete."
"Žádné tajemství původu Chupacaber jsme rozhodně neodhalili," řekla Wren, "vlastně jsme nezjistili vůbec nic. Slyšeli jsme pár divných lidí, jak si povídají o fotbalu s ukousnutou hlavou nebo čím, a o zmražené koze číslo dvanáct tisíc pět set osmdesát pět!"
Marilla přistoupila ke Keiře. "Chci, abys mě teleportovala na tohle místo." Ukázala jí papírek se souřadicemi.
"To jako musím?" řekla se zdviženým čelem Keira.
"Hned," odpověděla Marilla, a pohlédla na ostatní v mísnosti, "všechny vás budu kontaktovat. Vysvětlím vám, o co tu šlo. Ale ne teď."
Keira odfrkla. Přemístit agentku Kent-Lyons na požadované místo se jí nechtělo.
"Milion," řekla Marilla, "na tvůj účet. Znám jeho číslo."
"Ježiši, nechte si to," řekla naštvaně Keira, ovladač vytáhla z kapsy, něco na něm nastavila, a Marilla se rázem vytratila.
"Super," řekl Armando, a utřel si ústa, "zažil jsem teleportaci. Nádhera. Máte tady někde... nějakou ústní vodu nebo tak něco?"
Profesorka Pietri přejela očima po čtveřici mladých lidí, se kterými se právě nacházela v místnosti. "Nevím, jak vy, ale já mám po celém tomhle... dobrodružství, pokud můžu být staromódní... víc otázek, než odpovědí."
"To nejste sama, profesorko," řekla jí Wren.
Zoufalému počínání ozbrojenců vedených doktorkou Callighan někdo přihlížel. Pohlížel na Chupacabru stále sedící na větvi, a pořizoval si její snímky. Usmíval se, když se doktorka zlobila, že skupina vetřelců nebyla k nalezení. A jen tak si, skryt v husté vegetaci, pro sebe něco řekl. "Opět uspěli."
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat