Sinocalliopteryx

Sinocalliopteryx ("krásné čínské křídlo" či "krásné čínské pero") byl skutečně gigantický Compsognathiid z Číny spodní Křídy. Pro Compsognathiidy bylo typické, že byli malí, dokonce to byli jedni z nejmenších dinosaurů. Compsognathus neměřil ani metr na délku, Huaxiagnathus měl na délku tolik, co měří dospělý člověk... Avšak Sinoccaliopteryx byl 2,4 metru dlouhý, což z něj činí největšího člena této čeledi. Huaxiagnathovi byl blízce příbuzný. Kromě toho je to jeden z největších dosud známých dinosaurů, o kterých prokazatelně víme, že byli opeření. V pravěké Číně před 125 miliony let byl Sinocalliopteryx jedním z hlavních predátorů. Nelovil jen savce nebo ještěrky. Lovil totiž dinosaury. Ve střevech na fosilii se našla noha raptora. Není pochyb o tom, že Sinocalliopteryx tuto končetinu sežral, protože se nachází mezi žebry. Určitě to není žádná kost, která by odpadla a zavalila fosilizující kostru. Toto potvrzuje, že Compsognathiidi požírali svou kořist celou nebo pojídali velké části jejího těla, a nervali z něj malé kousky masa jako většina masožravých veleještěrů... Sinocalliopteryx žil v hustých lesích a občasně lovil ve skupinách, jindy se zase po lesích proháněl sám a všelijakým zvířatům v okolí naháněl hrůzu. Pravděpodobně měl zlověstný pohled. V roce 2010 bylo zjištěno, jaké zbarvení měl Sinosauropteryx, pro kterého Sinocalliopteryx představoval obzvlášť velkou hrozbu. Je jisté, že podivuhodné zbarvení žíhaného Sinosauropteryxe sloužilo ke splynutí s okolími rostlinami, takže jej Sinocalliopteryx nerozeznal. Přesto to byl brutální predátor... Měl sice peří, ale jako většina opeřených dinosaurů nelétal. Neměl letky, jeho tělo pokrývalo jen primitivní peří podobné chmýří ptáčat... Sinocalliopteryx gigas byl nalezen v Liaoningu v roce 2007... Je to jeden z impozantních čínských dinosaurů...

Popis tohoto opeřeného ještěra najdete v knize "Obrazová encyklopedie-Dinosauři: 142 vyobrazení dinosaurů řazených od A do Z" od Michaela K. Bretta-Surmana.

Příště Avimimus!

Správce dinosauřího parku - Seznam všech zvířat k 27. 2. 2017

Po roce a dvou dnech opět přináším seznam zvířat, která jsou chována v Dinosauřím parku. Správce Dan, který píše páteční týdeník, s nimi má obyčejně plné ruce práce. Je to neuvěřitelné, ale když Dinosauří park začínal jakožto rezervace i jakožto samotný týdeník, měli v něm jen čtyři druhy zvířat. Ostatně, jsou to ty druhy, které se nacházejí na samém vrcholku seznamu. Pod nimi už zvířecích jmen jen přibývá... Tento seznam poslouží lépe spíše mě, autorovi (oficiálně je jím Dan, ale někdo mu musí dát schopnost psát), při vytváření dalších zápletek. Jednoduše se na seznam podívám a vymyslím, co se s tím kterým obyvatelem parku právě děje. Pro Vás však může být též dobrý, abyste v příběhu zorientovali...

Seznam zvířat chovaných k parku k tomuto dni:

Leptoceratops,

Tsintaosaurus,

Othnielia,

Rhamphorhynchus,

Cryptoclidus,

Erythrosuchus,

Archaeopteryx,

Lagosuchus,

Siamotyrannus,

Dsungaripterus,

Adelobasileus,

Testudo atlas (Colossochelys),

Wuerhosaurus,

Ardeosaurus,

Teleoceras,

Palaeotis,

Pachyrhachis,

Gallimimus,

Gigantophis,

Anqingosaurus brevicephalus,

Cryptolacerta,

Cobelodus,

Mesembriornis,

Ammonites,

Plesiosaurus,

Deinotherium,

Belemnit,

Abrictosaurus,

Giganotosaurus,

Pulmonoscorpius,

Troodon,

Mesothele,

Arthropleura,

Pterygotus,

Coelophysis,

Masiakasaurus,

Protoceratops,

Brachylophus,

Estesia,

Pteranodon,

Megalancosaurus,

Purgatorius.

Za poslední rok v parku přibyli jen Brachylophus a další pod ním. Tým v parku tedy chová dvojici Brachylophů, jednu Estesii, jednoho Pteranodona, který byl do parku přivezen spíše náhodou (nepřivezl jej Oliver, ale muži, kteří ho při menší náhodičce nalezli), trio Megalancosaurů a také dva samečci druhu Purgatorius... Momentálně je park otevřen veřejnosti, ačkoliv v páteční části jste se dozvěděli, že se to brzy může změnit (především kvůli nenadálému útoku Zubouna Masiakasaura). Pokud však Dinosauří park bude existovat i nadále, otevřen či zavřen veřejnosti (nebude-li zruinován), Oliver přiveze další zvířata!

Úžasné objevy ve světě přírody

Jelikož v posledních několika dnech bylo ohlášeno hned několik významných zoologických objevů, rozhodl jsem se sepsat si je do jediného článku...

Prvním velkým objevem je nález nového druhu primáta v západní Africe! Galagoides kumbirensis (podle lesa Kumbira v Angole) je název pro tuto kombu, která je podle vědců opravdovým gigantem mezi malými primáty! Měří totiž 17 až 20 centimetrů na délku, a to je mezi kombami opravdu dost. Je možné, že česky se jí bude říkat komba angolská, jelikož se vyskytuje právě v této zemi. Studium primátů dosud v Angole zaostávalo, což je důvod, proč si nového druhu povšimli až nedávno. Od roku 2000 je to teprve pátý druh primáta popsaný na africkém kontinentu, a zároveň teprve druhá komba. Komby, nebo také galago, se v afrických pralesích vyskytují celkem hojně. Důvodem objevů nových druhů je především fakt, že bývají často považovány třeba jen za poddruh už popsaného druhu, ovšem pak se potvrdí, že tomu tak není a jsou samostatným druhem. Pralesy Afriky navíc ještě mohou skrývat další nepoznané savce. Objev nového druhu komby ale není tak šokující, jelikož tito malí primáti jsou neuvěřitelně rozmanití a mezi těmi, které už známe, stále lze najít nový druh... Prales Kumbira, sahající až k angolskému pobřeží, je bohužel značně ohrožen. Mezi lety 2001 až 2014 se ho ztratilo 5 procent zejména kvůli nadměrnému farmářství spjatém s kácením lesů. Doufejme, že se ho podaří zachránit, stejně jako jeho majestátní obyvatele, skutečné obry mezi kombami! Za informace vděčím webu Mongabay.

Předevčírem se na internetu začaly objevovat zprávy o podivném živočichovi, jenž byl vyplaven na pobřeží Filipín. Jedná se pravděpodobně o hlubinného tvora. Jeho nehybné tělo je celé pokryto zvláštní srstí. Těmto s těží identifikovatelným živočichům se často říká "globster". Kdysi dávno bylo například cosi podobného vyplaveno na pobřeží Tasmánie. Co však může tento neuvěřitelně podivný živočich být? Proč nemá hlavu ani ocas? Je to snad zvíře, které obývá hloubky a je přežívajícím zástupcem skupiny bezobratlých živočichů, kteří mořskému dnu vládli v období Kambria? Někteří by možná řekli, že ano. Úsudek mnoha lidí by byl: "Je to nový druh zvířete!" Tento skvělý nález však není nálezem nového druhu, ale spíše skvělým pohledem na dekompozici těl mořských savců. Lucy Babey z ORCA (pro více informací navštivte orcaweb.org) potvrdila Newsbeatu a BBC, že jde o mršinu mořského savce, nejpravděpodobněji velryby. Tato mršina měří šest metrů, buď jde tedy o velrybu nebo o dugonga. Důvod, proč zvíře nemá ocas, je jednoduchý: již odpadl. Ale velryby a dugongové přece nemají srst? Jak toto vysvětlit? Odpověď je jednoduchá: protože je tato mršina v rozkladu, rozpadají se i svalová vlákna. Kvůli tomu pak, možná i v koncentraci s vodou, působí jako srstnatý pokryv těla. Podivný "globster" tedy není tak podivným, jak se může zdát. Přesto je na takové tělo zajímavý pohled. Zvíře bylo na pobřeží vyplaveno zřejmě kvůli zemětřesení, jež způsobilo velký příliv...

Třetí objev popsaný v tomto článku byl ohlášen 10. února National Geographic. Psohlavec Cropaniův byl v brazilské přírodě spatřen po 64 letech! Tento hroznýšovitý had, žijící na stromech a blízký příbuzný psohlavců zelených či dalších stromových hroznýšů, byl popsán a pojmenován v roce 1953. Od té doby jej v Brazilském Atlantickém lese nikdo neviděl. Někteří si už mysleli, že jde o vyhynulý druh. Atlantický les v brazilském státě Sao Paolo se bohužel rapidně zcvrkává. Těžba dřeva je zde intenzivní. Psohlavec Cropaniův (Corallus cropanii) je nyní nejvzácnějším hroznýšovitým hadem na světě. Tento 1,5 metru dlouhý, nejedovatý had, živící se buď ptáky, nebo savci a zabíjející je škrcením, a zároveň had, který jako všichni jeho příbuzní přivádí na svět živá mláďata a je vybaven tepločivnými jamkami, však dokáže člověka skutečně překvapit. Vždyť někteří už ani nedoufali, že jej uvidí! Případ psohlavce Cropaniova je vzácností, ale ne extrémní raritou. Minulý rok v létě se objevily zprávy o tom, že překrásně zbarvený papoušek ara škraboškový byl v brazilské přírodě spatřen poprvé po 15 letech! Byl už též považován za vyhynulého v divoké přírodě (v zajetí naštěstí existují chovné populace, před dvěma lety jich takto žilo asi 100), pak se však ukázalo, že několik z nich stále divoce přežívá... Snad všechny tyto druhy ochráníme! Nezapomeňte, že každý z Vás může pomoci!

Do komentářů můžete napsat, co si o těchto objevech myslíte... Pokud se Vám článek líbil, komentujte též!

Lovci kryptidů: Hledání medvědí nestvůry (4/4)

Poslední část dílu Hledání medvědí nestvůry je zde! Jak víte, naši přátelé vážili dlouhou cestu z Banks Island do Yellowknife... Ale co bude dál?

LOVCI KRYPTIDŮ: HLEDÁNÍ MEDVĚDÍ NESTVŮRY, ČÁST ČTVRTÁ:

Nad Yellowknife vyšlo únorové slunce a celé město ozářilo. Sabine ležela ve svém apartmánu a z hlubokého spánku po mnoha útrapách ji vzbudil sluneční svit, něžně se opírající do její tváře. Pomalu se posadila. Nedokázala si představit, co jí v brzké době čeká. Chvíli jen tak seděla a vzpomínala na vše, co se na misi v Kanadě přihodilo. Zanedlouho uslyšela dva hlasy. Jistě to byli Pierre a Jack. Otevřela dveře a spatřila je, jak se spolu o něčem baví. Jack si Sabine okamžitě všiml a vysvětlil jí to, co právě sdělil Pierrovi: "Letoun, který zamířil na jih od Banks Island, se na ostrov zase vrátil. Je to neuvěřitelné, ale tuto cestu jsme sem vážili zbytečně. Zdá se, že to byla past. Okamžitě vyrážím za Mikem zpět do Sachs Harbour. Vy zůstanete tady v Yellowknife a budete dávat pozor na Webera!" zavelel a předal Sabine pásku s nahrávkou, kterou v noci pořídila policie. Weber se potuloval kolem jednoho obchodu, díky čemuž byla jeho přítomnost ve městě zaznamenána noční kamerou. Jack dál nemeškal a okamžitě se vydal zpátky na sever. Ještě toho odpoledne stanul v Inuviku, kde si domluvil večerní let s jedním soukromým pilotem. Pierre a Sabine byli celí otrávení. Reptali, že jsou na lovu kryptidů, zvláště pak pátrají po velkém medvědu krátkočelém. Místo toho teď vězí v Yellowknife a mají sledovat člověka, který se poděl neznámo kam. Byli však poměrně překvapeni, když ho potkali na náměstí. Weberův pohled se nejprve střetnul s očima Sabine. Bylo v něm cosi zlého. Sabine poplácala Pierra po zádech a rychle na Webera ukázala. Ten začal hbitě utíkat. Pierre se hnal za ním, Sabine trochu zaostávala. Zakopla o kachličku a v momentu ležela na zemi. Weber a Pierre se jí ztratili z očí. Pierre se za proradným darebákem hnal několik minut, až ho nahnal do úzké uličky. Weber byl u vysoké zdi a nemohl uniknout. Přese všechno úsilí si až doteď Pierre nebyl jistý ohledně toho, co má s Weberem dále dělat. Blížil se k němu a chystal se omráčit ho ránou pěstí, ale namísto toho on sám schytal několik pořádných ran a zůstal ležet na zemi. Darebák unikl. Než se Pierre vzpamatoval, uběhly desítky minut. Bloudil pak po městě a hledal Sabine. Brzy nastal večer a tak usoudil, že se vrátila do hotelu. Ani tam však nebyla... Mezitím Jack dorazil do Sachs Harbour. Mike vskutku nebyl překvapen, když jej spatřil. Ukázal na jediné další letadlo momentálně se nacházející poblíž osady. Bylo to letadlo těch darebáků. "Mysleli si, že zde budou zabíjet další medvědy a posílat je do své výzkumny. Proto nejprve přeletěli do Inuviku a pak se vrátili, aby Vás zmátli. Jakmile se ale ocitli zpět na Banks Island, dostali jsme je," oznámil vše Mike. Jack pak uviděl pětici mužů s pouty na rukou. Všichni byli zavřeni do malého domku. Následujícího dne měli být přemístěni do vnitrozemí. Mike potom Jackovi ukázal zvíře, jež zastřelili. "Propána!" vykřikl Jack. Byl to medvěd krátkočelý. Nešlo o dospělce, spíše to byl mladý dorost. Nebyl o nic větší, než mladý lední medvěd. "Ta barva, ta srst... Nepodobá se žádnému z žijících medvědů!" říkal Jack a údivem i překvapením se držel za pusu. "Určitě je jich na Banks Island více. Zítra najdeme jeho rodinu. Už víme, kde tohoto medvěda zastřelili. Je to v jednom průsmyku nedaleko odsud. Jen málo lidí tam kdy stanulo, proto tihle medvědi přežívají," řekl Mike.

Ráno tedy konečně došlo k expedici, na kterou naši přátelé čekali. Jack a Mike se vydali do průsmyku, chráněni dvěma ozbrojenými muži. V okolí průsmyku se nacházela spousta stop. Chodilo sem jen málo lidí. Děsivé bouře, každou chvíli ovládající krajinu, neumožňovali mnoha lidem, aby stanuli na tomto místě. V průsmyku zahlédli Jack s Mikem obrovského medvěda. Byl takřka černý, ale na onom krátkém čele měl bílý proužek. Jack vše nadšeně natáčel. Netušil, že v Yellowknife se mezitím stalo něco příšerného... Pierre ještě večer upozornil místní policii, že Sabine je nezvěstná. Ráno jej probudil telefonní hovor. "Vaše sestra byla včera odpoledne zastřelena na okraji města. Dvě těžké olověné rány přímo do srdce ji okamžitě zabily. Upřímnou soustrást, pane Leroyi," ohlásil mu policista přímo ve francouzském jazyce. Pierre tomu nedokázal uvěřit. To přece nemůže být pravda! Sabine nemohla zemřít! Na policejní stanici se o této hrozné skutečnosti bohužel přesvědčil. "A vrah?" optal se jich zkroušený Pierre. "Pojďte s námi," řekli mu policisté. V cele seděl Sam Weber. "Chytili jsme ho včera večer, když se opět potuloval městem. Hledal Vás," řekli mu. Weber se na Pierra nenávistně díval. Pierre dále vysvětlil, že se za Weberem včera hnal. "Když Vás omráčil, utekl na okraj města, kde jej hledala Vaše sestra. Tam teprve popadl pistoli, kterou předtím mohl klidně zranit Vás samotného, a zastřelil ji. Je to tak, pane Webere?" řekl policista. "Nezbývá mi, než souhlasit. Chtěla mi dát přes nos, ale já ji dal dřív do srdce," usmál se zlověstně Sam. Za vraždu bude tvrdě odsouzen. Pierre tomu však stále nedokázal uvěřit. Dalšího dne se z Banks Island vrátil Jack se spoustou materiálu, ale nadšen nebyl. O smrti Sabine se také dozvěděl. Bylo mu to moc líto, teď už lovci kryptidů nebudou, jakými bývali. Z dvoučlenného klanu Leroyových zbyl již jen jeden... Jackovi nedával spát motiv vraha Sabine i medvěda krátkočelého. Věděl však, že z Webera všechny informace brzy dostane. Pak konečně bude moci stanout tváří v tvář smrtelně nebezpečným nepřátelům lovců kryptidů!

Čekali jste smrt Sabine? Členka týmu byla bohužel při svém hrdinském činu zastřelena... Jack a Pierre se ale jen tak nevzdají! Čeká je další dobrodružství!!!

Správce dinosauřího parku - Bude park zavřen?

Další pracovní týden je u konce, a další Správce dinosauřího parku je pro Vás psán! Naši milí přátelé z Tedova ostrova v poslední době čelí problémům... A tento týden se vynořil další...

Bude park zavřen?

"Ne! To se nesmí stát!" řval Charles na dnešní poradě. L. C. Clark totiž navrhl, aby byl Dinosauří park uzavřen. "Věř mi, Charlesi, bude to tak lepší," uklidňoval ho. Všichni jsme s údivem zírali na Charlese vytrhávajícího si vlasy z hlavy (i když jich tam moc nemá). "Nikdy! Nik-dy!" křičel Charles. "Ale Charlesi..." snažil se jej Clark přemluvit, marně. "Nikdy se to tu nezavře!!!" skočil mu do řeči Charles a vše umocnil bouchnutím do stolu pěstí. "Au!" zahučel jsem. Chtěl jsem uvolnit celkovou atmosféru dnešního meetingu. Místo toho jsem sklidil vskutku mimořádné pohledy. Asi tak pět minut bylo ticho a všichni se dívali na toho, kdo měl prozatím poslední slovo, tedy na mne. Připadal jsem si trapně. Každých třicet vteřin (stopoval jsem to) mi oči ujely na Olivera. Jeho posměváčský, zlověstný výraz mi naháněl takovou hrůzu, že mi mráz běhal po zádech, až jsem byl takřka nucen zajít si pro zimní bundu. Naštěstí k tomu nedošlo. "Tak, to je pro dnešek všechno. Hezkej víkend!" řekl najednou zcela klidný Charles, papíry rozházené po celém stole zasunul do složek, sbalil je do kufru a odebral se do své kanceláře. Zase jsme chvíli seděli a mlčeli. "Jamesone!" ozval se někdo. "Předveď nám zase něco!" vykřikl na to. Byl to Tim. To jsem se ale urazil! A tak jsem se stal druhou osobou, která z místnosti odešla. Za mnou okamžitě následoval Clark. Předběhl mě a dorazil do Charlesovy pracovny. Nedalo mi to a postavil jsem se před dveře, přitiskl ucho ke dveřím a chvíli je poslouchal. Mluvili spolu naprosto klidně, pak ale jeden z nich nesrozumitelně něco vykřikl a pak to přišlo... "Co tady děláte?" zeptal se mě Clark. Dveře byly otevřeny, já ležel na zemi, rukou jsem si zdržel zarudlé ucho... "Jenom jsem dělal dřepy," řekl jsem jen tak a zdvihl jsem obočí. Clark se na mě jen s naštváním podíval a odešel. Asi za deset minut všichni mlčící účastníci meetingu opustili místnost a pod vedením Olivera se hnali za mnou. Prý jsem se zase předvedl. Byl jsem opravdu naštvaný. Zavřel jsem se do svého domku, sedl si na postel a chvílemi jsem si říkal, že by nebylo špatné vytáhnout starou pistoli a trošku se Oliverovi pomstít. Ze všech akčních představ mě vytrhl až lísající se Leptoceratops Dino. Dal jsem mu krmení a když se svým obědem skončil, venku už bylo prázdno. Oliver a ostatní to už asi nevydrželi. Někdy se vyplatí ty vtipálky ignorovat. Přesto si myslím, že ještě více je k odchodu dohnal ukrutný hlad. Když jsem vtrhl do naší skromné restaurace, Oliver vyskočil, přivítal mne a někdo mi mezitím zezadu hodil za krk balónek naplněný vodou... Ale to už je jiný příběh!

O co tedy jde? Proč Clark přemlouvá Charlese, aby byl park uzavřen? Vše se odvíjí od včerejší nehody v centru parku. Ke zděšení návštěvníků totiž unikl jeden poměrně bizarní obyvatel naší prehistorické zahrady. Zuboun, také zvaný Rex, tedy vědecky zástupce rodu Masiakasaurů, se dostal ven z ohrady a začal zlobit. Důvodem jeho úniku bylo špatné zajištění vchodu do ohrady, v případě Masiakasaura samozřejmě fungoval jako východ a náš zubatý kamarád zjistil, že stačí jen malinko zatlačit a je na svobodě! Zuboun se velmi rozrušil, když uviděl několik lidí. Dvanáctiletému chlapci skoro ukousl prst, když kolem něj proběhl. Ten v šoku i se svými rodiči utíkal do hlavní budovy, aby nehodu nahlásili. V okolí výběhu nebylo mnoho lidí. Ale u restaurace se jich štosovaly stovky. Zuboun mezi ně vletěl jako střela z kanónu, švihal ocasem, až padaly klobouky a čepice, skákal lidem přes hlavy, tři lidi pokousal svými hroznými zuby a pak proskočil oknem, aby stanul uvnitř restaurace. Tam způsobil neuvěřitelný zmatek. Kuchaři a číšníci se běželi schovat do kuchyně, návštěvníci se tlačili ven, sledujíce zmateného a vzrušeného dinosaura pobíhat sem a tam, skákat na stoly a ládovat se rybami, jež měli k obědu. Rangeři zasáhli velmi rychle, za deset minut bylo po všem. Tato nepříjemnost skončila bez vážnějších zranění. Mnozí z našich podporovatelů ale okamžitě počali mít strach, zda je park dosti bezpečný. Opatření jsou nyní, v době přístupnosti parku, nebývale výkonná. Avšak někteří ze sponzorů si myslí, že incidenty z dob, kdy byl park "jen pro nás" se mohou zopakovat. A tedy že toto mohl být jen začátek. Co když unikne Deinotherium a pošlape desítky lidí? Co když relativně klidný Giganotosaurus opustí svůj velký výběh a někoho popadne mezi zuby? Nebo nevrhlý Siamotyrannus a zvláště agresivní Erythrosuchus jistě patří ke zvířatům, jejichž útěk a následné řádění by vyvolaly katastrofu... Proto Clark tlačí na Charlese, aby byl park uzavřen. Teď už se nehraje na bezpečnost výběhů nebo jejich případné zlepšení. O tom, co se včera stalo, se moc dobře ví úplně všude. Pro Dinosauří park začínají krušné časy. Uběhlo jen několik měsíců, co je park zpřístupněn. Něco mi říká, že se právě dostáváme do finální hry... Kéž bych se mýlil...

Běhá mi z toho husí kůže. Dan má strach jistě oprávněně! Příště se určitě dozvíme více...

Jedovaté ryby

Je tu další ze série článků o jedovatých zvířatech... Ukáži Vám v něm svět jedovatých ryb. Pravděpodobně se bude jednat o druhy, se kterými by se většina z Vás nechtěla při potápění v moři setkat... Avšak jsou to fascinující tvorové!

Jedovatých ryb žije na naší planetě opravdu mnoho. Pokud rozlišíme jed (poison) jako otravnou látku nacházející se například v těle ryb, jež může způsobit smrt predátora po pozření ryby, a jed (venom) jakožto toxin, jenž je do kořisti či predátora vstříknut ostny, pak zjistíme, že na světě existují stovky, ba i tisíce zástupců každé z těchto skupinek. Ryb, jež mají například jedovaté vnitřnosti, existuje velké množství druhů. Přes všechno riziko je někteří lidé jedí. Počet ryb, jež mají jedovaté ostny převážně k obraně, je odhadnut na 1200. To znamená, že na naší planetě žije více druhů jedovatých ryb, než jedovatých hadů (také hadi mají jed jakožto venom, v angličtině lze poison a venom dobře rozlišit). Co je pak opravdu zajímavé, je fakt, že jedovatých ryb je v podstatě více, než jakýchkoliv jiných jedovatých živočichů... Nejprve se však podíváme na ty ryby, které je pouze nebezpečné sníst. Jejich tělo je plné látek, které nejsou stravitelné a způsobují smrt. Zvláště čtverzubcovití mohou člověku či jakémukoliv jinému predátorovi způsobit nemalé zažívací potíže. Do čeledi čtverzubcovitých patří takifugu, rod zahrnující okolo pětadvaceti druhů čtverzubců. Zvláště v Japonsku je maso této ryby pochoutkou, ale připravit ji mohou jen kuchaři s licencí. Objednat si takifugu na oběd je riskantní. Většinou se ale nic nestane, protože zkušení kuchaři všechny jedovaté orgány dobře odstraní. Přesto však někteří lidé množství jedu této ryby podcení a každoročně tak několik lidí zahyne, to jen proto, že maso takifugu snědli. Problémem je, že takifugu obsahuje tetrodotoxin, což znamená, že se ještě při jasném vědomí oběť udusí. Některým lidem byl zachráněn život umělým dýcháním, ale protijed neexistuje. Proto si dobře rozmyslete, zda si takovou rybu dáte na oběd... A ještě jeden fakt: neexistuje žádný protijed. Jed samotný je u takifugu vytvářen bakteriemi převládajícími v její trávicí soustavě... Vypadá to, že čtverzubci by mohli být nejjedovatějšími obratlovci žijícími na Zemi. Jejich jed je ještě silnější, než jed šípových žab-pralesniček... Avšak jed může zabíjet i tehdy, když je predátor na vrcholu potravního řetězce snězen něčím větším. Když je muréna obrovská napadena, brání se. Je to největší predátor korálových útesů při pobřeží Nové Kaledonie, Austrálie a vůbec této části Pacifiku. Když člověk murénu obrovskou zabije, nahromadí se u ní jed. Jakmile je člověkem snězena, způsobí jed halucinace, silné bolesti hlavy i zvracení. Takto se asi dravé mořské ryby brání tomu, aby je predátoři, jež v jejich domovině nemají co lovit, nezabíjeli, myšleno tedy jejich druh. Samozřejmě existují i další ryby, jejich tělo obsahuje jedovaté látky a je rizikem tyto ryby pojídat...

Další typ jedu, toxin, který je do oběti či dravce vpuštěn pomocí ostnů či trnů, je tedy přítomen u 1200 druhů ryb. Avšak které z nich jsou ty nejnebezpečnější? Do mysli člověka jako by okamžitě vpadnul odranec. Tato tichomořská ryba je zvláštní hned několika znaky, např. nemá typické rybí šupiny. To jí pomáhá při číhání na kořist na mořském dně. Loví ze zálohy, a to tak, že kolem plující kořist ve chíli pohltí. Je brilantně maskována, takže ji kořist jen s těží zahlédne. A stejně tak člověk kráčející po mořském dně, chystaje se od něj odrazit nohy a začít plavat, může nevědomky na odrance narazit. Stoupne na něj a odranec vypustí jed. Je to zřejmě nejjedovatější ryba na světě. Záda odranců jsou vybavena 13 jednotlivými ostny, jež vstříknou jed do lidské nohy, když tedy člověk na odrance šlápne. To způsobí nejen velkou bolest, ale i smrt. Člověk může být s pomocí protijedu zachráněn, ovšem v okolí bodnutí dojde k nekróze, kvůli čemuž lze přijít o část končetiny. Odranci disponují jedem pouze k obraně. Neútočí na člověka či jiné živočichy cíleně, pouze se brání. Jakmile na rybu někdo šlápne, bolí jí to, a ona instinktivně vypustí jed. Ostny jsou dost dlouhé na to, aby prošly i plaveckými botami. Podle některých informací lze však po bodnutí touto rybou učinit jednoduchý trik. Oblast těla, většinou tedy nohu (málokdy ruku, když potápěč sáhne na odrance), kde k bodnutí došlo, je třeba nechat omýt vodou o teplotě 45°C. Člověka to nezachrání, ale účinky jedu může tento krok zpomalit. Také perutýn je jedovatý a též je vybaven dlouhými ostny. Zároveň je nebývale agresivní. Potápěčům se údajně snaží probodnout potápěčské brýle či masku s pomocí svých trnů, jež dokáží vyloučit jed silou i toxicitou srovnatelný s jedem korálovcovitých hadů, jako jsou kobry, bungaři, korálovci, smrtonoši atd. Setkání s takovou rybou nesmí být podceněno...

Popisky k obrázkům: na 1. fotografii se nachází zvědavý čtverzubec, na 2. fotografii vidíte Steva Irwina s odrancem (film Zabijáci oceánu, Ocean's Deadliest).

Další články o jedovatých zvířatech napíši v příštích týdnech...

Ptakoještěři živící se korýši

Často si lidé představují pterosaury, též zvané ptakoještěři či létající plazi, jako rybožrouty. Spousta druhů měla v tlamě ostré, malým nožíkům podobné zuby k chytání kluzkých rybek. U některých se vyvinuly dlouhé zobáky k zachycení i velkých ryb, které chytali při brázdění vzdušným prostorem nad rozbouřenými moři pravěku... Ale stejně jako se mezi ptakoještěry vyskytovala řada požíračů ovoce, například Tapejara a jeho příbuzní, existovalo i množství létajících plazů přizpůsobených živit se malými živočichy. Víme, že někteří pterosauři se specializovali na lov maličkých tvorů, mezi nimiž byli i korýši. Spousta malých korýšů obývajících dno mělkých jezírek či říček byla potravou pro tyto neuvěřitelné, druhohorní létající stroje... Nejprve se podíváme na impozantního Pterodaustra. Žil ve spodní Křídě a byl nalezen v Argentině. Co do vzhledu se ze všech známých pterosaurů vymykal. Zobák měl prohnutý vzhůru, jeho špička se tak nacházela výše, než vršek hlavy. Zoubky na horní, tolik prohnuté čelisti byly velice malé a připomínaly takové maličkaté kolíčky. Zato spodní čelist byla doslova přeplněna množstvím zvláštních, štětinovitých výrůstků. Nebyly to štětiny, nebyla to srst. Ve skutečnosti to byly dokonale modifikované zuby sloužící k procezování vody a zachycení potravy. Skoro jako by tento pterosaur toužil stát se velrybou! Pterodaustro se živil plantkonem, řasami, měkkýši a také korýši, kteří jistě patřili k největším živočichům, jaké dokázal pozřít. Keratin, který tvořil štětinaté zuby na spodní čelisti (stejná látka tvoří naše nehty nebo třeba nosorožčí rohy), tyto malé korýše zachytil, kdykoliv se dostali do Pterodaustrovi tlamy, ponořené ve vodě. Tyto zuby byly navíc až čtyři centimetry dlouhé! Ani malý ráček neuniknul. Je pravděpodobné, že raci tvořili složku Pterodaustrovi potravy. Jedná se o skupinu korýšů, které samozřejmě dobře známe, a zajímavé je to, že se vyvinuli právě v Mezozoiku. Samozřejmě i řada jiných, menších korýšů, unášených vodou, stávala se Pterodaustrovou potravou. Takový létající plaz musel mnoho hodin strávit krmením se, zatímco seděl na břehu jezírka, občas poodletěl na jiné místečko, ale stále se krmil. Malí korýši i jakákoliv drobná zvířátka mohou udržet při životě oproti nim poměrně velkého živočicha. Znamená to však, že jich musí denně sežrat velké množství... Avšak Pterodaustro, bizarní, okouzlující talent mezi létajícími plazy, nebyl jediný, kdo se specializoval na požírání korýšků. Dsungaripteridae je název čeledi jursko-křídových ptakoještěrů, mezi něž patří známý Dsungaripterus. Tento tvor bývá občas zobrazován jako šelma prohánějící se po nebi. Také vypadal podivně. Krátký hřeben vystupující z hlavy a končící zhruba ve tříčtvrtině délky zobáku byl tvořen kostí. Zobák samotný byl opět zahnut nahoru. Zdá se, že specialisté na lov korýšů či jiných drobných živočichů se v ptakoještěřím světě přizpůsobili takto, tedy přizpůsobili vzhled svého zobáku k jejich nabírání. Dsungaripterus, raně křídový ptakoještěř z Číny, Mongolska a Korejského poloostrova s rozpětím křídel 3 metrů, také část svého života proseděl u břehů jezer a řek sbíráním malých živočichů. Jeho zobák se podobal kleštím. Zakončení zobáku bylo velmi úzké. Mohl jím vytahovat korýše ze skalních štěrbin pod vodou. Podle některých ale také mohl vysedávat na skalách a odlupovat korýše z nich. Také mohl jednoduše zobákem korýše odlupovat od kamenů pod vodou, když měl ve vodě ponořené zobák. Tvrdé tělesné schránky korýšů nebo případně i některých měkkýšů jako vodních plžů drtil silnými, plochými zuby v zadní části čelistí. Pak už jejich měkký obsah skončil v jeho břiše... Někteří vědci si nicméně myslí, že Dsungaripterus byl celkem obstojně adaptován na pohyb po souši. Podle nich to byl všežravec hledající vše, co se dalo sežrat. Pokud opravdu nebyl na zemi tak nemotorný a mohl například rychleji chodit nebo lépe vzlétnout z jakékoliv plochy, kde hrozilo nebezpečí od masožravých dinosaurů, potom by to znamenalo, že nemusel trávit tolik času na březích řek, případně jejich brozením...

Snad se Vám článek zalíbil, pokud ano, budu moc rád za Vaše komentáře... Co myslíte, byl Dsungaripterus spíše všežravcem, než požíračem korýšů, jak si jej mnozí paleontologové představují?

Expedice do kráteru Masaya

Mnoho sopek na naší planetě je vyhlaslých. Pokud si však lidé představí aktivní sopku, nejčastěji se jim asi vybaví proslulá, avšak devastující a přímo smrtící sopka Masaya ve středoamerické Nikaragui. Masaya se nachází jen 20 kilometrů na jih od hlavního města země, Managui. Je součástí národního parku rozléhajícího se na ploše čtyřiapadesáti čtverečních kilometrů. Zahrnuje dvě sopky a pět kráterů. Dokonce je v parku speciální tunel uzpůsobený pro netopýry, to aby přežili kruté výrony lávy a zároveň je určen turistům, kteří zde mohou tato zvířátka sledovat. O Masayi samotné toho již hodně víme, ale stále je otázkou, jaké plyny se neustále dostávají do ovzduší vlivem jejich vypouštění z kráteru... Právě na to se pokusí najít odpověď chystaná vědecká expedice, která do Nikaragui vyrazí za rok. 25. února 2018 započne čtrnáctidenní zkoumání, jež tedy skončí 10. března téhož roku. K vulkanologům se samozřejmě budou moci přidat dobrovolníci. Pro ně tento "obvyklý expediční výlet" organizuje Earthwatch (pro více informací o tomto instutu se podívejte na eu.earthwatch.org). Dobrovolníci ve věku 15 až 17 let budou muset být pod dohledem rodičů, starší už ne. Cena se může zdát vysoká, kolem 2000 liber, ale každý dobrovolník, který si ji zaplatí, bude moci pomáhat při vědeckém výzkumu v kráteru Masaya a zároveň bude mít opravdu na co vzpomínat. Earthwatch chce zjistit, jak sopka ovlivňuje krajinu, lidi a zvířata v okolí. Součástí výzkumu bude cesta lesem, sbírání informací o oplylujícím hmyzu, vzorků půdy, vody a hornin s pomocí nejmodernější techniky... Rozhodně se bude jednat o skvělou expedici, která možná odhalí mnohá z tajemství kráteru Masaya v Nikaragui...

Obrázek je pouze ilustrativní, nebyl pořízen v kráteru Masaya...

Western Australian Museum

Do rubriky o různých zajímavých místech, jakými jsou muzea nebo zoologické zahrady, budu psát více a více článků a vy tedy nyní máte možnost nahlédnout do Western Australian Museum...

Western Austalian Museum, tedy hlavní muzeum v Západní Austrálii, se nachází ve městě Perth. Zabývá se především přírodovědou a přírodní historií, takže je plné exponátů ze světa živočichů i rostlin, pravěkých i současných. Sbírky jsou samozřejmě obrovské, ačkoliv jen část z nich je vystavována-mnohem více preparovaných exemplářů slouží k výzkumu a vědeckým účelům a je proto skryto před zraky veřejnosti v depozitářích. Jednou z velmi bohatých sbírek Western Australian Museum je kolekce terestriální zoologie, tzn. zvířat žijících na suché zemi. Zejména herpetologická sbírka má co nabídnout; vycpané exempláře žab ze severní Austrálie, mnohé druhy obojživelníků z jihovýchodní Asie, ale také pohled na druhy, jež se domácky vyskytují v Západní Austrálii. Většina těchto žab, uhynulých před preparací, se nachází v alkoholu. V lihu jsou samozřejmě křehká těla těchto vodu milujících zvířat bezpečná. Avšak návštěvníci mohou obdivovat i kostry žab nebo některé vysušené exempláře. V lednu 2015 se však v herpetologické sekci muzea nacházel i jeden krásný, živý exponát. Jednalo se o Pokey, samičku varana druhu Varanus sparnus, který byl jako nový druh identifikován roku 2014. Je to jeden z malých varanů a žije pouze v Západní Austrálii, v prosululém regionu Kimberley. S délkou 23 centimetrů jsou tak desetkrát menší než varan komodský, největší žijící varan, a ještě k tomu váží 16 gramů. Pokey byla živým svědectvím toho, že nové druhy malých varanů stále čekají na své objevení. Zoologické sbírky nabízejí také pohled na pavoukovce, hmyz a další bezobratlé ze Západní Austrálie, včetně množství štírů. Mammalologie a ornitologie jsou zde také zastoupeny. Jde-li o akvatickou zoologii, tato část je zpřístupněna veřejnosti jen z části. Velké množství exponátů je skutečně propůjčováno vědeckému výzkumu nejen v Austrálii, ale i v jiných zemích světa. Tímto způsobem pak mohou být objevovány nové druhy, díky studiu pečlivě zachovalých těl mořských živočichů... Z dinosaurů toho však v muzeu mnoho k vidění není. V roce 2014 Western Australian Museum pořádalo velkou výstavu modelů dinosaurů, mezi nimi byl i obrovský Spinosaurus. Experti z muzea nicméně pracují v západoaustralském terénu na výzkumu zkamenělin žraloků z druhohorní éry, z dob dinosaurů. Doktor Mikael Siversson, kurátor paleontologie ve Western Australian Museum, už rozsáhle studoval pozůstatky pražraloků z okolí Exmouthu. V roce 2012 byl v muzeu umístěn model Australovenatora, se kterým se návštěvníci mohli vyfotografovat. Dříve také bylo možné udělat si v muzeu narozeninovou párty s dinosaury, tedy spíše se 20 modely v životní velikosti-pro děti jistě skvělý zážitek! Neméně zajímavou částí je muzea je i ta, v níž se seznámíte v archeologií a antropologií v Austrálii, především pak s historií Aboriginců, ale i jiných etnických skupin, například domorodých obyvatel Nové Guineje nebo také Afriky... Tato část nabírí asi 10 000 objektů pouze ze Západní Austrálie, plus dalších 5000 z dále jmenovaných částí světa... Western Australian Museum je určitě skvělým místem ke zjištění více o Západní Austrálii... Velmi rád bych ho jednou navštívil...

Na obrázku vidíte model Carnotaura muzeem vystavovaný... Doufám, že se Vám popis zalíbil!

Nový žralok a ochrana vod Belize

Bariérový útes na pobřeží Belize je rájem vodních zvířat a rostlin. Obývá jej úžasných 1400 druhů, od nejmenších korálů a mlžů přes mořské želvy až po rejnoky či žraloky. V tomto měsíci, tedy v únoru 2017, byl v Belize zřejmě objeven nový druh žraloka. Doplňuje tak tuto úžasnou sbírku živočichů, která oplývá velkou diverzitou barev i velikostí. Zoologové z Floridy už potvrdili, že by to měl s největší pravděpodobností být nový druh kladivouna. Nyní zbývá jediné: pojmenovat ho. Tento kladivoun, stejně jako spousta jiných zvířecích obyvatel vod Belize, závisí na mangrovových porostech a bažinách. Malí kladivounci jsou v mangrovech v bezpečí a navíc nacházejí dost menších zvířat, která pak požírají. Mangrovové bažiny pro ně představují ideální školku. Podle Světového fondu na ochranu divokých zvířat (WWF) by objev zřejmě nového druhu žraloka mohl vést k ochraně mangrovů i části bariérového útesu při pobřeží Belize. Je zarážející a zároveň ohromující, že se jedná o největší bariérový útes na severní polokouli a vůbec o jeden z největších na této planetě. WWF uvedl, že přítomnost těchto kladivounů poukazuje na nutnost chránit toto území. To vše by mohlo urgovat vládu Belize, aby vydala nové zákony o ochraně svého pobřeží a své části bariérového útesu. Důležité je především to, aby se na pobřeží přestalo pracovat s olejem, protože právě to je důvod, proč je část podmořské divočiny ohrožena... Záchrana divoké přírody pomáhá i místním obyvatelům, poněvadž polovina ze 190 000 lidí žijících v Belize získává příjmy z turismu a ekoturismu. Například deštné pralesy na jihu země, nedaleko hranice s Guatemalou, označil lovec krokodýlů Steve Irwin za "jednu z největších a nejlepších divočin na světě". Teď záleží na tom, zda se jí mohou stát i slané vody omývající břehy tohoto malého středoamerického státu, jediného státu v Latinské Americe, kde je úředním jazykem angličtina...

Pokud se prokáže, že tento žralok (na obrázku) je nový druh, zřejmě se bude jednat o blízkého příbuzného kladivouna tiburo. Jeho charakteristickým znakem je totiž okrouhlá hlava, jejíž šířka je podstatně menší ve srovnání s velkými hladivouny. Tiburo také měří jen 149 centimetrů, takže si nezadá s pravými žraločími giganty. Pravděpodobně nový druh také není příliš velký. Všichni kladivouni ale mají hladkou, okrouhlou hlavu ve tvaru kladiva a žijí v teplých mořích. Například kladivoun tiburo obývá hlavně vody o teplotě 20 až 24°C. Kladivoun z pobřeží Belize je na tom podobně. Je možné, že bude zařazen do rodu Sphyrna, který zahrnuje i tibura. Pro takové menší kladivouny je většinou typické, že se potápějí velmi hluboko. Pro zajímavost, tiburové obvykle žijí v hloubce 80 metrů. I tomuto vyobrazenému druhu se daří spíše v hlubších vodách, proto byl identifikován až teď...

Tento objev ze současné přírody mne velmi nadchl! Doufám, že i vy jste z něho nadšení... Děkuji webu WWF za cenné informace o ochraně přírody v Belize, za zprávu o možném novém objevu i za obrázek (zdroj wwf.panda.org).

Dinocephalosauři rodili živá mláďata!

Občas se může zdát zvláštní, že savci nejsou jedinými zvířaty, která rodí živá mláďata. Ve skutečnosti to zvláštnost či rarita není, velké množství hadů, například všichni hroznýšovití nebo mnoho zmijovitých, přivádí na svět živá mláďata, kdy se vaječná skořápka před narozením rozpustí. Mláďata jsou tak někdy vyživována z tzv. falešné placenty. I mezi rybami, parybami a bezobratlými se vyskytují ty druhy, jež rodí živá mláďata, například škorpióni jsou toho dobrým příkladem. Víme, že někteří pravěcí plazi nekladli vejce, ale přiváděli na svět živoucí, plně vyvinutá mláďata. Již byly nalezeny slavné fosilie Ichthyosauří matky a jejího mláděte, obě zvířata zahynula zrovna ve chvíli, kdy se mládě rodilo. Nyní však byla odhalena další záhada. Po léta bylo otázkou, zda další mořští plazi prehistorických dob vycházeli z moře na souš, aby nakladli snůšku vajec podobně jako dnešní mořské želvy, či zda nosili živá mláďátka. Tento objev se týká Dinocephalosaura, velkého vodního plaza s extrémně dlouhým krkem i ocasem, poměrně krátkým tělem a takřka ještěrčími prsty na končetinách. Výrazně se podobal svému blízkému příbuznému Tanystropheovi, proslulému díky seriálu Monstra pravěkých oceánů (viz. obrázky pod textem). Dinocephalosaurus rodil živá mláďata, což potvrdil nález 250 milionů let staré zkameněliny z Číny. Byla odkryta už roku 2008, ovšem po devět let bylo tajemstvím, co skrývá. Uvnitř těla velkého dospělce, jehož krk pro zajímavost měřil 1,7 metru na délku, nacházel se asi 0,5 metru dlouhý potomek... Samozřejmě vše nebylo jisté od začátku. Zprvu si vědci mysleli, že ten maličký tvoreček byl poslední potravou, kterou Dinocephalosaurus pozřel předtím, než zemřel a jeho tělo bylo přikryto jemnými vrstvami písku na dně moře, díky čemuž se zachoval. Nakonec ale víme, že to mládě skutečně bylo, protože vypadá jako miniatura matky. Navíc byla jeho hlava obrácena směrem k hrudnímu koši. Hlava sežraného zvířete by naopak mířila k ocasu, protože predátoři požírající svou kořist celou vždy s polykáním začínají od hlavy. Na rozdíl od krokodýlů, u nichž je pohlaví zvířete určeno teplotou v hnízdě, jednotliví ptáci a savci mají pohlaví dané geneticky. Tak tomu bylo i u Dinocephalosaurů. Anatomie těchto zvířat by opravdu nesvědčila kladení vajec na suché zemi. Sami možná měli potíže s vyškrábáním se na břeh. Bránil jim v tom především dlouhý krk, jenž nebyl tolik ohebný. Podle jednoho z výzkumníků této neobvyklé fosilie, slavného skotského paleontologa Mikea Bentona z Univerzity v Bristolu v Anglii, je tento nález nesmírně důležitý, protože Dinocephalosaurus, Tanystropheus a jejich příbuzní patřili mezi tzv. archosauromorfy. A to je jedna ze tří hlavních seskupení suchozemských obratlovců. Koneckonců, dnes potkáváme zástupce této dávné skupiny denně, jsou jimi ptáci, potomci dinosaurů, jež byli zase zpřízněni s krokodýli i s Dinocephalosaurovou rodinou. Dinosauři samotní kladli vejce, ovšem kdo ví, zda se mezi nimi občas neobjevila nějaká ta živorodá výjimka? Pro jistotu tedy víme, že Dinocephalosaurus rodil mláďata, k tomu docházelo ve vodě, plně vyvinuté mládě okamžitě vyplavalo na hladinu, aby se nadechlo, podobně jako je tomu třeba u mořských hadů. Je pravděpodobné, že Tanystropheus také mohl přivádět k životu mláďata bez jakéhokoliv kladení vajec. Není to potvrzeno, ale vzhledem k anatomii těchto dvou mořských rybožroutů to není vyloučeno... V současnosti však víme mnohem více o tom, jak se rodili malí Dinocephalosauři...

Děkuji BBC a Science Daily za poskytnutí informací pro tento článek... Nadchl Vás tento nový objev? Pište do komentářů!

Správce dinosauřího parku - Oceán křižují vetřelci z minulosti

Dan Jameson má plné ruce práce, to ostatně už po léta není žádnou novinkou. Asi se nezastaví ani tentokrát... Mořské příšery se chystají k dalšímu útoku...

Oceán křižují vetřelci z minulosti

Operace Hon na Kronosaura byla na delší dobu pozastavena, ale nyní se znovu rozjíždí. Jak členové té organizace tvrdí, mají k tomu dobrý důvod. Jen třicet námořních mil na východ od Jižního ostrova Nového Zélandu byla obrovským netvorem ponořena výletní loď s více než dvěma stovkami cestujících. Nehodu nikdo nepřežil. Kapitán lodi stačil jen kontaktovat nejbližší přístav se slovy: "Něco nás potápí! Pro smilování boží, něco žere pasažéry!" Několik trosek lodi bylo nalezeno ještě v den nehody, v pondělí. Všechny zbytky vykazovaly známky po obrovských kousancích způsobených mohutnými čelisti se zuby jako ocelovými meči. Operace Hon na Kronosaura na své webové stránce okamžitě vyhlásila válku obrovskému monstru. Už v úterý začala jejich letadla křižovat jižní část Pacifiku. Ochránci pravěké zvěře museli do akce. Letadla "operátorů", jak jim říkáme, se s jejich plavidlem střetla v úterý o jedné hodině odpolední. Následovalo dlouhé vyjednávání, během něhož letouny kroužily kolem plavidla a jedna skupina si s druhou vyměňovala své názory na situaci. Nakonec to už operátory nebavilo a vrátili se na základnu. Ochránci pravěké zvěře pokračovali v plavbě na jih, byla však neúspěšná. Ani stopa po Kronosaurově přítomnosti. Ještě v úterý večer světový tisk ohlásil, že Ochránci pravěké zvěře porazili Operaci Hon na Kronosaura dlouhým, a pro ty druhé jistě nudným vyjednáváním. Operátoři si to nenechali líbit a ve středu začali prostřednictvím tisku opět slovně útočit. Měli k tomu záminku; na pobřeží Chile bylo vyplaveno tělo Ichthyosaura. Nebohý tvor byl zabit něčím velikým, čemuž nasvědčovala hluboká rána v břiše. Něco se do Ichthyosaura zakouslo a vyrvalo mu to kus břicha, zatímco ubohý ryboještěr umíral. Kronosaurus to nebyl. Oliver Marsh, jenž se o víkendu úspěšně dostal ze sevření hor na Isle of Die, okamžitě zamířil na pobřeží Chile spolu se dvěma odborníky z organizace Ochránci pravěké zvěře, a společně určili, že toto zranění způsobil nějaký menší mosasaurus. Tito mořští živočichové žili v období Křídy a patřili do příbuzenstva varanů. Podle Olivera takové zranění mohl způsobit tak tří až čtyřmetrový mosasaur, nejspíše Prognathodon nebo některý z jeho bratranců. Operace Hon na Kronosaura uvedla, že takové otřesné predátory, kteří zabíjejí svou kořist ošklivým způsobem, nechá vyhubit. Ochránci pravěké zvěře následně obklíčili ostrovní základnu operátorů motorovými čluny, čímž zabránili tomu, aby se na moře dostala loď s harpunou. Operátoři se však dostali do vzdušného prostoru a zamířili si to k Dinosauřímu parku. Ochráncům vyhrožovali tím, že náš park také obklíčí...

Nejprve jsem se o tom dozvěděl sám. Skočil jsem do jeepu a jel k hlavní budově, vyběhl schody do druhého patra tak rychle jako nikdy předtím, a uřícen, vtrhl jsem do Charlesovi pracovny. Ten si zrovna popíjel horkou kávu a četl noviny, konkrétně pak článek s titulkem: "Současný americký viceprezident zapadl do hromady sloního trusu." Začal jsem se nahlas řehtat, když jsem viděl ty fotografie. Stejně tak se smál Charles. Pak jsem si však vzpomněl, proč jsem za ním přiběhl. "Míří na nás členové Operace... Hon... na... na... Kronosaura!" křičel jsem a mezi svými mi vybuchoval smích. Charles se tak smál, že celé noviny zalil horkou kávou. Konečně jsme tu vtipnou fotografii neviděli. "Cože?! Musíme okamžitě vyslat do vzduchu rangery!" zavelel Charles poté, co se uklidnil. Okamžitě zavolal na rangerskou stanici. Já nasedl do jeepu a odjel na letiště. S místním pilotem Rogerem jsem nasedl do malého aeroplánu a tak jsme se též vrhli do vzdušného prostoru nad Tedovým ostrovem. V dálce se nacházela dvě malá letadla. Vstříc jim nyní letěl náš aeroplán a dva rangerské vrtulníky. Letadla brzy zmizela za horizontem, překvapili jsme je a zřejmě jsme je i vystrašili. Ochránci nás pak informovali o tom, že přistáli na letišti poblíž své základny a během posledních dvou dnů se vůbec neodhodlali k akcím. Včera jsem však četl zprávu o tom, že na Havajském pobřeží nalezli mrtvé tělo dinosaura. Tak už to nejsou jen mořští plazi, kteří križují náš oceán. I zhynulá těla dinosaurů jsou proudy odnášena kamkoliv. Otázkou je, kdy nějaký přizpůsobivý dinosauří druh využije nějaké klády, nasedne na ní a z Isle of Die se dostane až do Austrálie, kde naklade svá vejce, založí kolonii a začne s napadáním lidí. Je to jen hypotéza, ale stát se to jednou může...

Jak vidíte, Oliver nehodu, jež ho postihla minulý týden, přežil. Dan se o jeho záchraně ani nerozepisoval, asi vše proběhlo hladce... Doufejme však, že hladce proběhnou i další vyjednávání s nepřáteli prehistorických tvorů...

Lovci kryptidů: Hledání medvědí nestvůry (3/4)

Minulá část zde: Hledání medvědí nestvůry 2. Nyní je na čase pokračovat!!!

LOVCI KRYPTIDŮ: HLEDÁNÍ MEDVĚDÍ NESTVŮRY, ČÁST TŘETÍ:

Jack a Mike utíkali na kopec, za nímž se bolestné řvaní ozývalo. "Zní to, jako kdyby někdo trefil medvěda na nesprávné místo! Určitě tu někdo zastřelil medvěda!" vyhrkl Mike. Nato sníh před ním přímo odlétl, to jak po něm někdo vystřelil. "K zemi!" křikl Jack a v mžiku už oba leželi, obklopeni hroudami sněhu jako nízkými hradbami. Ať už po nich střílel kdokoliv, dobře je sledoval. Věděl, kde se nacházejí. Sněhovou hradbu se dvakrát pokusil prostřelit. Nakonec Jack vytáhl ruku se světlicí a opatrně pozoroval okolí. Tam v dálce se nacházely nějaké dvě postavy a cosi za sebou vlekly. Nebylo pochyb o tom, že to bylo nějaké zvíře. Jack pohlédl napravo, na sousedící kopec. Stál tam muž s puškou. Chvíli nechal Jacka rozhlížet se po okolí a pak zase dvakrát vystřelil. Tentokrát střelbu opětoval Mike. Střílel jako vyšitý, div že toho utíkajícího muže netrefil. Vyskočil, utíkal z kopce, pak zase sprintoval na ten druhý, maje Jacka v patách. Střelec klopýtl o výstupek skály a z kopce sjel. Než se tam dole stačil vzpamatovat a vytáhnout obličej z mrazivého sněhu, Jack už ho držel pod krkem. "Ale to je přece... No jistě!" vykřikl Jack, když se tomu darebákovi podíval do obličeje. "Sam Weber!" dodal ještě. Weber byl celý pohmožděný, pád z kopce mu způsobil i nutný šok. Nejprve se chytil za čelo a promnul si oči. Jack ho stále držel pod krkem a ptal se ho, co zde dělá. Weber s našimi přáteli spolupracoval ve Skotsku, ovšem spolupráce není to správné slovo, kterým by se to dalo vyjádřit. Okradl je o záběry lochnesky. "Na výletě," odpověděl se zlověstným úsměvem a jiskřičkami v očích Sam. "Na honu na medvědy? Nebo na lidi? Na Jacka Owena! Pitomče!" zařval na něj Jack a po posledním slovu mu dal takovou ránu do nosu, že Sam zůstal ve sněhu minutu ležet. Pod jeho obličejem se sníh zbarvil do ruda. Jack se vždy skvěle ovládal, ovšem tentokráte ukázal svou zlobu. Kdyby nestál na Samově pušce, Weber by ho už jistě zastřelil. Mike však svou puškou mířil na Samovo srdce, a tak by i on sám brzy skonal poté, co by Mike stiskl kohoutek. Jack Sama zase popadl, tak rychle, že stará černá čepice mu sletěla z hlavy. Mike ji zadupal do sněhu. "Půjdeš s námi do osady," zacloumal s ním Jack, "a ti tvoji přátelé jsou kde? Ti co mučili to zvíře?" "Tady!" zařval někdo z kopce. Mezi Jacka, Mikea a Webera spadl plynový granát. Sam se chopil šance na útěk a běžel za svými kolaboranty. Mike a Jack se mezitím dusili v tom ohavném plynu, ovšem Jack stačil pohotově vytáhnout kapesník a dát si ho na nos a ústa. Hned jak mohl, vystartoval za nimi. Mikeovi se mezitím trochu ulevilo, když se doplazil asi o pět metrů dál, stále však nepěkně kašlal. Tři nepřátelé utíkali k pobřeží. V rychlosti nasedli na motorový člun. Jack se stále hnal za nimi, v rukou svíraje Weberovu pušku. Když ho jeden z mužů zahlédl, začal po něm střílet ze samopalu. Avšak Jack včas uskočil, vrhl se za asi dva metry vysoký balvan, jen tak ležící na pobřeží. Člun rychle mizel za horizontem. Jacka ale napadlo: "Kde je propána to zvíře? Jistě ho odvlekli někam jinam! Ti, kteří ujeli na člunu, jsou jen součástí bandy, která jistě čítá mnohem více lidí! Teď ale zpátky do osady, tady ve tmě stejně nic nevidím." Vrátil se k Mikeovi a odvedl ho Sachs Harbour. Tam je čekalo další překvapení. Pierre a Sabine leželi ve svém pokoji na podlaze úplně bezvládně. "Chloroform! Už je mi to jasné..." řekl Jack. S pomocí několika místních oba francouzské zoology vzkřísili. Pierre chtěl ustavičně zmrzlinu, ačkoliv nikdo nevěděl, co blábolí, neboť mluvil francouzsky. Sabine se zase rychle vzpamatovala a jakmile uslyšela jméno Sama Webera, zmíněné Jackem, začala nadávat. Ještě před pátou hodinou ranní vtrhli Jack a Mike k radiotelegrafistovi a upozornili svého pilota, aby na Banks Island přiletěl. Jack si byl naprosto jistý tím, že to mučené zvíře, ať už to byl lední medvěd či medvěd krátkočelý, bylo zavřeno do krabice, umístěno do letadla (jedna část pobřeží byla k přistávání ideální, není pochyb, že letadlo těch darebáků bylo zaparkováno tam) a odneseno bůhvíkam. Pierre a Sabine mezitím zjistili, že jim byly odcizeny veškeré dokumenty ohledně možného výskytu medvěda krátkočelého. "Jasně," zamyslel se Jack na ranní poradě před malým letadlem, do něhož všichni tři i s Mikeovou pomocí nakládali své zásoby, "chtějí se přesvědčit, jestli zvíře, které zastřelili nebo postřelili je či není medvěd krátkočelý. Vyrážíme, přátelé!"

"V noci jeden letoun zamířil na jih. Musel se ohlásit, to je jasné. Tak se ví, že letěl z Banks Island. Jsou to ti vaši padouši. Za pár hodin jsme v Inuviku. Třeba je tam dostihnete," mluvil na trojici zoologů pilot, když letadlo vzlétalo. Mike jim ještě mával na pozdrav. Nad mořem však letadlo začalo mít problémy. Stoupalo, klesalo, motor přestával fungovat. "Sabotáž!" vykřikl pilot. Letadlo se řítilo do chladného moře. Jack, Pierre i Sabine vyskočili s padáky, pilot nehodu nepřežil. Letadlo s nárazem na mořskou hladinu vybuchlo. Letadlo, původně z Inuviku, bylo v noci sabotováno. Někdo moc dobře věděl, že právě tento pilot s tímto letadlem pro Leroyovi a Owena poletí. "Teď ti darebové mají na svědomí i smrt tohoto pilota. Weber je vrah, o tom není pochyb!" řekl naštvaně Jack. Všichni tři se teď nacházeli v těch chladných vodách. Pomoc však nebyla daleko. Předtím, než pilot zahynul, vydal volání mayday a zachytil ho jeden trauler. Několik kusů vraku letadla se drželo nad hladinou a nedaleko nich se za ruce držela trojice lidí. Kapitán trauleru je okamžitě nechal vytáhnout na palubu. Byli tak promrzlí a vyčerpaní, že se probrali až po osmé večer. Jack ani nechtěl vědět, jak dlouho spali, jen se kapitána Bernse ptal, kam trauler míří. "Máte štěstí, míříme to Tuktoyaktuku, doplnit zásoby. Zítra ráno tam doplujeme. Vysadíme vás. Zatím jste našimi hosty," řekl klidně kapitán. Byl to takový přátelský, starý mořský vlk. Když mu Jack vylíčil celou příhodu, tým zločinců proklínal všelijakými námořnickými zaříkávačkami. Vylodění v Tuktoyaktuku se uskutečnilo následujícího dne v 8 hodin. Naštěstí Jack obratně nalezl jednoho místního telegrafistu a tak okamžitě zavolal na správu Severozápadních teritorií, že skupina zločinců sabotovala letadlo, způsobila smrt pilota a unáší mučené či již zabité zvíře, pravděpodobně medvědího rodu. Ještě ve čtyři hodiny odpoledne toho dne přiletěl do Tuktoyaktuku vrtulník a Leroyovi s Owenem přemístil do Yellowknife. Nikdo si nedokázal představit, že právě tam na ně číhá největší možné nebezpečí...

Pátrání po medvědí nestvůře se proměnilo v pronásledování zločinců, kteří snad objevili medvěda krátkočelého a zastřelili ho! Budou spravedlivě potrestáni? Jaké nebezpečí na Jacka a Leroyovi čeká v Yellowknife? A jak se vůbec o jejich expedici dozvěděl proradný Weber? Pokračování příště!

Putování s pravěkými monstry, 1. epizoda

V roce 2005 byl natočen další seriál ze série Putování s... Tato série, Putování s pravěkými monstry, vyrobená společností Impossible Pictures pro BBC a Discovery Channel, ukazuje, jak vypadala naše planeta předtím, než se vyvinuli majestátní dinosauři. Tito úžasní živočichové, ryby, obojživelníci, plazi či hmyz, kteří vládli Zemi před nimi, byli stejně tak úžasní. Na DVD bylo Putování s pravěkými monstry: Život před dinosaury vydáno jako ucelený 90 minut dlouhý film. Původně byl ale vysílán jako trilogie. Každý díl trval 30 minut. V prvním dílu se podíváme do světa, ve kterém naši předkové bojovali o přežití...

Zpočátku nás první epizoda zavádí do období Kambria před 530 miliony let. Na souši ještě nic nežilo, ale v oceánu-to už je odlišný příběh... Život se postupně vyvíjel po miliony let. Moře byla plná jednoduchých tvorů jako byly medúzy, i složitějších živočichů, od trilobitů po mocného Anomalocarise. Uvidíte také souboj dvou Anomalocarisů, který pro jednoho z nich skončí téměř tragicky. Vytékající krve a ran v jeho pancíři ale umějí využít drobouncí obratlovci, Haikouichthysové. Jsou to naši dávní předkové. V Putování s pravěkými monstry je ukázáno, jak se tato zvířata vyvíjela ve větší a přizpůsobivější živočichy. Haikouichthys se tak vyvine do Cephalaspise, ryby žijící v silurských mořích. Jeden Cephalaspis musí nejprve uniknout hladovému Brontoskorpionovi, který ho pronásleduje po mořském dně. Kromě toho se ale v této části první epizody seznámíte i s prvotní suchozemskou rostlinou, Cooksonií. Její model je v tomto seriálu výtečně ztvárněn. Zároveň se dozvíte, jak využívala slunečního svitu i v horkých pouštích. Cephalaspisové dále putují do vnitrozemí. Ve sladké vodě nakladou jikry, ale nic nebude bez obětí. Jejich staří nepřátelé Brontoskorpiové připraví mnoho z nich o život. Cephalaspisovi potomci se ale jednou stanou dominantními predátory na souši. Třetí příběh Vám ukáže, jak žil obojživelník Hynerpeton v období Devonu. Velcí členovci se smrskli a sloužili jako potrava pro tohoto půl druhého metru dlouhého obojživelníka. Ryby však v těch dobách byly nepřáteli našich předků. Hynerpetoni museli čelit obrovským Hynériím, z nichž jedna mimořádně důvtipná se v tomto dílu též objeví. Dokonce použije své mohutné ploutve k tomu, aby se vyškrábala na souš a poplašeného Hynerpetona chytila mezi zuby... Na rozdíl od Putování s dinosaury a Putování s pravěkými zvířaty ukazuje tento seriál i vnitřní orgány různých zvířat. Díky tomu se Vám naskytne pohled na mozek primitivních ryb nebo na plíce Hynerpetonů. Na konci tohoto dílu se už obojživelníci vyvíjejí v plazy, jejich vajíčka získávají tvrdou skořápku a mohou být kladena na souši. Vrací se však staří nepřátelé... Členovci jsou zpátky!

Zvířata vystupující v této epizodě: Medúza, Anomalocaris, Haikouichthys, Redlichia (trilobit), Cephalaspis, Brontoscorpion, Pterygotus, Cooksonia (rostlina), ortokon, mořské houby a ježovky, Hynerpeton, Hyneria, Stethacanthus (popsán jen jako žralok).

Nebude to trvat dlouho a napíši popis druhé epizody Putování s pravěkými monstry!

Časté evropské fosilie-Ježovky

Konečně na mém blogu začíná další dlouhodobý projekt... Jeho název zníí Časté evropské fosilie. Bude se zabývat zkamenělinami, se kterými se u nás v Evropě můžete často setkat. Hledání fosilií je na některých lokalitách zakázáno, přestože jsou hojné. S některými se však můžete setkat v obchodech v jakékoliv ze zemí Evropy, ať už je to Česká republika nebo Německo. V těchto článcích budu psát často nalézaných či prodávaných zkamenělinách. Zároveň se dočtete, jak je identifikovat. Za námět i za informace vděčím především knize "Průvodce přírodou-Zkameněliny", bez ní by tyto články nevznikaly... První část se bude týkat mořských ježovek...

Ježovky patří do kmenu ostnokožců. Žijí na mořském dně a velmi pomalu se pohybují, hledajíce mořské řasy, jež tvoří značnou část jejich jídelníčku. Tito bizarní tvorové, občas nazývaní mořskými ježky, žijí ve slaných vodách naší planety už od období Ordoviku. Za 450 milionů let se jejich anatomie v podstatě nezměnila. Jsou příkladem primitivní, ale evolučně úspěšné skupiny živočichů, která přežila všechna velká vymírání a v mořských ekosystémech jim patří důležité místo. Abychom pochopili, jak identifikovat často nalézané či prodávané fosilie ježovek, musíme se blíže podívat na jejich anatomii. Kostra ježovek je tvořena z destiček dvou typů. Obklopují tělo ježovky. Destičky, jež v sobě mají póry, tvoří tzv. ambulakra, tedy užší pruhy. Mezi nimi prostupují širší pruhy, nazývané interambulakra. Z pórů vybíhají tzv. panožky, sloužící k dýchání a příjmu potravy. Na zkamenělinách se nezachovávají, nezkamení totiž. Ježovky, jež mají pravidelnou anatomii, jsou tělně rozděleny na pět částí (říká se jim též výseče). Ústa ježovek se nacházejí na spodku břišní strany těla, řitní otvor je pak na vrcholu protilehlé hřbetní strany. Tyto dvě části těla slouží nejčastěji k identifikaci, jelikož jsou na fosiliích dobře viditelné. Avšak ne všechny ježovky jsou pravidelné, nalezneme mezi nimi i řadu druhů, jejichž anatomie je nepravidelná. Řitní otvor se pak většinou nachází na straně těla, například přímo na boku kostry a ústa ježovky od něj nejsou tolik vzdálena. Na některých fosiliích ježovek se zachovávají jejich ostny, ale většinou odpadnou ještě dříve, než tělo stačí fosilizovat...

Tak jako dnes, i v pravěku žily ježovky ve světových mořích. Jsou rozšířeny prakticky všude, kde mají k životu dobré podmínky. Většinou je za života uvidíme na útesech, poblíž korálových útesů a na podobných místech, kde žije velká koncentrace řas. Avšak zpět k fosiliím. V Evropě nalezneme řadu jejich zkamenělin. Představíme si ty nejčastěji nalézané rody, které lze snadno identifikovat...

Holectypus

Období: střední Jura.

Jedna z hojně nalézaných vyhynulých ježovek. S jejími zkamenělinami se můžeme setkat v mnoha evropských státech. Jejich rozšíření bylo v Jurském období celosvětové, kromě Evropy byly nalezeny i v Japonsku, v Severní Americe nebo severní Africe. Kostra rodu Holectypus je kruhovitého tvaru, i když vršek může trochu vystupovat nahoru. Spodní strana, kde se nacházejí ústa, je zploštělá, ale zároveň z ní vybíhají malé hrbolky. Je to jedna z nepravidelných ježovek, tzn. řitní otvor se nachází poblíž úst, a to na stejné straně těla. Ambulakra jsou přímá.

Amphiope

Období: Třetihory.

Kostra této ježovky může mít průměr až 3,2 centimetru. Patří k malým ježovkám, je opět nepravidelná. Je charakteristická tím, že má na spodní části těla dva viditelné zářezy. Ambulakra jsou tvaru květu (viz. obrázek), řitní otvor je na druhé straně, od úst zase vybíhají žlábky výrazně připomínající písmeno Y. Je zakulacená...

Parmulechinus

Období: Třetihory.

Opět nepravidelná ježovka s ústy ve středu spodní strany a ambulakry připomínajícími tvarem květ. Podél okrajů tohoto květního znaku se nacházejí póry (o nich viz. výše). Je to velice malý druh, zkameněliny mívají v průměru asi 12 milimetrů. Jejich povrch je plochý, ačkoliv tvarem jsou kulaté.

Hemipneutes

Období: Křída.

Je to další z nepravidelných ježovek, její kostra je hladká, kulatého až oválného tvaru a pokud se na ni člověk podívá ze strany, může se zdát i vypouklá. Na kostře je velmi dobře viditelný žlábek, z něhož vybíhá ambulakrum. Ústa jsou vpředu, řitní otvor na zadním konci těla. Hemipneutes je větší, měří 6,3 cm.

Pokud si někdy zakoupíte zkamenělinu ježovky, jež byla odkryta v Evropě, nebo si zakoupíte alespoň její napodobeninu, možná ji budete chtít identifikovat. V takovém případě se můžete podívat na tento článek, ve kterém jsem Vám představil několik běžně nalézaných pravěkých, evropských ježovek. Do příště nashledanou!

Lovci kryptidů: Hledání medvědí nestvůry (2/4)

Předchozí část najdete zde: Hledání medvědí nestvůry, část první. Nyní je na čase pokračovat!

LOVCI KRYPTIDŮ: HLEDÁNÍ MEDVĚDÍ NESTVŮRY, ČÁST DRUHÁ:

"Vypadá jako z doby ledové!" řekl polohlasitě Jack. Tajil se mu dech. Tak blízko divokému pižmoni ještě nebyl. "Je to poprvé, co je vidím v divočině," poznamenal. "No vidíš, já už je studuji řadu let a přesto je má reakce, když je uvidím, vždy stejná jako ta tvá," usmál se Mike. Velký pižmoní samec byl jen předvojem mohutného stáda postávajícího na planinách za kopcem. Ohromný pižmoň pozoroval krajinu, zatímco zbytek jeho skupiny hledal traviny, kterými by ukojil hlad. Mike a Jack se nechtěli zdržet na dlouho, brzy tedy stádo pižmoňů opustili. Na okraji planiny, lemované nízkými kopečky, Jack zahlédl nějaké stopy. "Vlk? Ty stopy jsou nějak malé. Navíc vůbec nevypadají na psovitou šelmu," zamyslel se, prohlížeje si je svýma bystrýma očima. "Toto vlk určitě není, vlastně to vůbec není psovitá šelma. Vlk Bernardův byl na Banks Island vyhuben. Šlo i impozantní poddruh vlka..." řekl na to Mike, ale Jack mu skočil do řeči: "Že by mladý medvěd?" "Hmm," zasouhlasil prostě Mike. "Určitě spíš mladý medvěd než nějaká přerostlá liška," řekl ještě, když se oba vraceli do tábora. Už studiem stop a pozorováním pižmoňů ztratili moc času. Potřebovali se vrátit zpět do osady. Jakmile Jack vtrhl do svého pokoje, nemohl uvěřit vlastním očím. "Co... to... tady... vyvádíte? Eh?" ptal se s otevřenou pusou. Na zemi ležel Pierre, kryjící si obličej oběma rukama. Sabine stála nad ním a polštářem ho mlátila. "Řekl mi, že jsem berneška!" žalovala Sabine. "To je přece husa, ne?" vykřikl Pierre a okamžitě schytal ránu polštářem. "Ach jo," dodal ke všemu Jack, zavřel opatrně dveře a šel k obědu. Celou dobu se s Mikem bavil o těch stopách. Mike pořídil několik fotografií, ze kterých pak oba vyvozovali různé závěry. Bohužel ani jeden se nezdál být správný. "Nejsem si jistý, zda by mladý lední medvěd hledal potravu poblíž pižmoního stáda. Stát se to může, ale očekával bych je spíše na pobřeží," informoval Mike. "Nechce se mi věřit tomu, že by to byl třeba ten medvěd krátkočelý, o kterém mí francouzští přátelé tolik diskutují," odvětil Jack s hlavou opřenou o ruku, pohlížeje do prázdného talíře. "Víš co? Odpoledne vezmeme skútry a zajedeme dál od pobřeží. Třeba něco najdeme," navrhl Mike. Dostat bratra a sestru Leroyovi z osady byl pro Jacka takřka nadliský úkol. Na oběd od paní Arnaq ani nepřišli a v době, kdy Mike s Jackem vše plánovali, strhla se v jejich pokoji polštářová bitva. Avšak v jednu hodinu odpoledne všichni čtyři nakonec nasedli na skútry a vydali se do panenské divočiny arktické Kanady. Řadu stop, jež si Jack dopoledne prohlížel, už přikryl nový sníh. I stádo pižmoňů zmizelo, pravděpodobně se přemístilo na jinou pastvinu. Pláň, na které je Jack viděl poprvé, projeli během chvíle. Krajina byla převážně plochá, jen s občasnými hrbolky, což skútrům nepůsobilo žádné potíže. Z vysokého kopce však na čtyři dobrodruhy pátrající po tajemstvích přírody něco sledovalo. Kdyby se jen jeden z nich podíval na to vyvýšené místečko, uviděl by cosi vysokého, černého, s očima upřenýma na jejich pohyb. Když skútry zmizely za horizontem, to něco sešlo dolů z kopce a zamířilo do osady Sachs Harbour...

Uprostřed ledové pustiny náhle Mike prudce zabrzdil. Seskočil ze skútru a utíkal z mírně se svažujícího kopce. Tam dole jeho ostříží oči něco zahlédly. Jack si toho o pouhých pět vteřin později všiml také a učinil stejně. Sabine tomu nerozumněla a jen tak seděla. Pierre si zase lámal hlavu s tím, jak ze svých očí dostat ochranné brýle, neboť si je k hlavě příliš utáhl. Byl z toho celý naštvaný. Sabine mu musela říct, ať tak nahlas neřve. "To je chomáč chlupů. Přísahal bych, že teď v zimě pižmoni nelínají," zamýšlel se Mike. Jack měl teď na dlani několik hustých chlupů, jistě pocházejících od nějakého huňatého savce. "Vezmeme to na rozbor. Na víc se už teď tady v divočině nezmůžem. Koukej, slunce zapadá," řekl na to po chvíli Jack. Cesta do osady zabrala asi dvě hodiny. Když vstoupili do domku paní Arnaq, byla už tma. "Seš blbej," řekla Sabine Pierrovi. "Co? Já za ty brýle nemůžu? A kdo je vůbec vymyslel, co?" bránil se její bratr. "No já to nebyla," sykla na něj Sabine. "A vůbec, proč mluvíš o brýlích? Co máš co větrat v těchhle mrazech?!" pokračovala. "Ale já nevětral. To ty jsi musela otevřít okno, co?" naštval se Pierre, jelikož byl křivě obviněn. V pokoji Leroyových bylo mírně otevřené okno. Jakmile jejich rozhovor uslyšel Jack, do pokoje vtrhl. "Když jsme odjížděli, určitě tady žádná okna otevřená nebyla," řekl. "To asi ta paní, co nás ubytovává, chtěla, aby z našeho pokoje byla lednička, co? No, co lednička! Mrazák! Do pytle!" syčela Sabine. "Hele, kde mám naše dokumenty? Zmizely mi tu údaje o pozorování medvěda krátkočelého!" začal vyšilovat Pierre. Nikde je nemohl najít. "Někdo se sem vloupal, vážení. Nejsme tady sami!" napadlo Jacka. "Co ho to zase popadlo? On za vším vidí nějaké záhadné detektivní případy nebo co..." řekla se zmatečným výrazem Sabine. "No jasně. Sněžilo ve dvě. Někdo tu byl po druhé. Stopy jsou všude kolem. Mizerný zločinec, ani nezahladí stopy," říkal si v duchu Jack, když v té černočerné tmě venku svítil baterkou na spoustu lidských šlápot. Viděl, kam vedly. Někdo si sem pěšky přišel. Jenže v osadě kromě jeho a Leroyových nejsou žádní cizinci! A nejbližší osada, kde by se mohl někdo ubytovat, je od Sachs Harbour vzdálena mnoho kilometrů! Jack chvíli jen tak stál a stopy si znovu prohlížel. Náhle uslyšel křupání sněhu. Někdo se sem plížil. A pak výstřel! Rána z pušky! Střelec se netrefil. Jack skočil do sněhu a držel se při zemi. Jen pět centimetrů před jeho obličejem teď do vzduchu vyletěl sníh. To se někdo skoro trefil... Výstřely byly dobře slyšitelné. Mike okamžitě vyběhl z domku. Jack k němu přiběhl a okamžitě mu řekl, co se stalo. Mike si vzal pušku a utíkal na okraj osady. Jack byl pochopitelně s ním. Začaly se ozývat další a další výstřely. Mike dvakrát vystřelil do vzduchu, načež střelec přestal s rachocením. "Hej!" zařval Mike. V té tmě nešlo nic poznat. A pak náhle uši Mikea a Jacka zaznemanaly táhlé vytí, bolestné houkání nějakého zvířete!

Kdo je ten záhadný střelec? Co pozorovalo naše přátele při jízdě na skútrech? Proč se Pierrovi ztratily dokumenty o medvědu krátkočelém a proč se někdo chystal Jacka zavraždit? Pokračování příště!!!

Nový ordovický měkkýš

Měkkýši patří mezi nejprimitivnější živočichy na naší planetě. Nemají vnitřní kostru, jsou to tedy bezobratlí. Zároveň se řadí k živočichům, jež ve fosilním záznamu patří mezi nejstarší dobře identifikovatelné. Mezi mnohými podivnými živočichy prvohorních moří, kteří v dnešním světě nemají žádné potomky, je identifikovat měkkýše velmi snadný úkol. Tato skupina bezobratlých žije na naší planetě od Kambrické exploze-od doby, kdy se živočichové začali nebývale rozvíjet. V letech před rokem 2010 byl v Maroku, severní Africe, učiněn pozoruhodný nález. Jednalo se o fosilii z ordovických hornin datujících se do doby před 480 miliony let. Na zkamenělině byl patrný otisk malého těla, výrazně se podobajícího slimákům. Identifikace a popis nového živočicha, byť tak malého, zabraly několik let. Ale nyní se tento primitivní ordovický měkkýš představuje svým platným jménem: Calvapilosa kroegeri. Za výzkumem marockého praměkkýše stáli odborníci z britské Univerzity v Bristolu. Výzkum vedl Jakob Vinther, spoluautorem popisu pak student Luke Parry, který o nálezu řekl: "Ve středu hlavy tohoto druhu jsou patrné dvě řady zubů, které představují radulu". Radula je útvarem v ústech měkkýšů. Tvoří ji stovky maličkých zubů, slouží k broušení potravy. Ne každý měkkýš je jí vybaven, ale naši zahradní hlemýždi ji jistě mají. Koneckonců, u chobotnic se radula přeměnila na jakýsi zobákovitý výběžek. Calvapilosa byla radulou vybavena, což vědcům pochopitelně identifikaci živočicha usnadnilo. Radulu totiž nemá žádná jiná skupina živočichů, jen měkkýši. Proto bylo okamžitě jasné, že Calvapilosa je měkkýšem. Dále byla Calvapilosa vybavena malou ulitou. Dosahovala pouze velikosti nehtu na palci. Paleontology, jako je Jakob Vinther, nyní zajímá, kdy se u měkkýšů vápenité schránky začaly formovat ve větším množství. Původně měkkýši takové schránky asi neměli: v jakém období se u nich tedy začaly formovat? Nový nález jasně ukazuje, že už alespoň v Ordoviku měli raní měkkýši jako Calvapilosa ulitu. Calvapilosa měřila pouhých 10 centimetrů na délku. Možná vypadala i trochu strašidelně, jak se tak pohybovala po mořském dně a výrazně se odlišovala od přátelsky působicích trilobitů. Živila se však řasami, které zpracovávala svou výraznou radulou... Dále je nález důležitý ve směru rekonstrukce vývojového stromu měkkýšů. Panují v něm stále nejasnosti. Kdy přesně se hlavonožci odštěpili od společného předchůdce s mlži a plži? To je otázkou. Každopádně nález Calvapilosy je podstatný, mluvíme-li o chitonech. Je to skupina měkkýšů s osmi plášti na ulitě a také s ostny při okraji těla. Dále vědci díky studiu nového rodu ordovického měkkýše usuzují, že společný předchůdce všech měkkýšů mohl mít pouze jedinou schránku. U některých měkkýšů pak během vývoje úplně vymizela, mnozí hlavonožci (kromě loděnky) jsou toho dokladem. Jistě jde o pozoruhodný nález...

Na fotografii vlevo je zachycena zkamenělina rodu Calvapilosa, zatímco na pravém snímku se nachází jeden z moderních měkkýšů chitonů. Za informace vděčím následujícím zdrojům: Science Daily a BBC.

Eocursor

Eocursor ("dávný běžec" nebo "běžec úsvitu") byl malý dvounohý býložravec, který žil v Jižní Africe před 210 miliony let. Mezi dinosaury ze svrchního Triasu je výjimečný. Mohl by být jedním z nejranějších ornithopodů vůbec. Sice se debatuje o tom, zda nebyl na ornithopoda příliš primitivní a zda spíše nešlo o jejich předchůdce, nicméně pánev prozrazuje, že to byl určitě ptakopánvý dinosaurus. To znamená, že patřil do skupiny Ornithischia, a ta už ornithopody, stejně jako Thyreophory, zahrnuje. Spíše se však zdá, že pravým ornithopodem opravdu nebyl. Tento dinosaurus byl objeven v jihoafrických triasových horninách roku 1993. Nalezená kostra byla téměř kompletní. V roce 2007 dostala jméno. Název je odvozen od latinského slova cursor, které znamená běžec. Eocursor skutečně dostál svého jména. Holenní kost byla delší než kost stehenní, což jasně dokazuje, že byl velmi dobrým běžcem. Neměl žádné trny, kyje ani rohy, zato rychlost byla jeho nejspolehlivější obranou. Pokud bylo stádo Eocursorů napadeno predátorem, všichni se dali do bezhlavého útěku a tak dravec, ať byl jakkoliv zkušený, skončil většinou pouze s prachem v tlamě. Tento malý dinosaurus dokázal běhat opravdu rychle... Eocursor měřil na délku pouze 1 metr, takže nepatřil mezi giganty. Byl to býložravec nebo všežravec. Jeho zuby se podobaly zubům leguánů. Byly uzpůsobeny pro požírání jak rostlin, tak i hmyzu. Dnešní leguáni jsou koneckonců také všežravci, nepohrdnou hmyzem, ačkoliv se nejraději ládují listy nebo květy... V evolučním stromě dinosaurů patří tento druh takřka na vrchol. Byl však vyvinutější, než Pisanosaurus, který žil v Argentině před 230 miliony let. Svou anatomií už Eocursor připomínal jurské ornithopody, jako byl třeba Lesothosaurus, který žil v Lesothu, tedy též v jižní Africe. Jedním znakem se však od některých ptakopánvých dinosaurů podstatně liší. Přední končetiny byly poměrně dlouhé, delší než by člověk očekával. Je možné, že s jejich pomocí Eocursor sbíral potravu. Pak si ji tedy mohl do tlamy podávat...

Jeho popis můžete najít ve skvělé knížce "Obrazová encyklopedie Dinosauři: 142 vyobrazení dinosaurů řazených od A do Z" od Michaela K. Brett-Surmana.

Příště Sinocalliopteryx!

Správce dinosauřího parku - Chlupatá příšera

Vítejte zpět u Správce dinosauřího parku! Jak víte, minulý týden musek Oliver svou výpravu odvolat kvůli špatnému počasí... Ale co nové pokusy o nalezení Lo tento týden?

Chlupatá příšera

Hned jak se počasí uklidnilo, nařídil Oliver, aby dvě lodě byly naloženy zásobami. Po velmi krátké době dorazily na Isle of Die. Jižní pobřeží ostrova bylo toho dopoledne ozářeno zlatými slunečními paprsky. Hustý les tak vypadal nádherně. Lodě zakotvily nedaleko pláže. Oliver, Tim a několik z jejich společníků se okamžitě vydali na samotnou pláž s pomocí člunu. "Jé, podívejte! Lidi!" vykřikl náhle někdo. Olivera i Tima to vše zmátlo. Na Isle of Die žijí lidé! Pohybují se po jižním pobřeží a všímají si všech Oliverových výprav! A teď už se asi někdo z nich neudržel a začal s úžasem křičet, když těmto smělým dobrodruhům pohlédl do tváře. Nebylo to tak... To jen jeden z vojáků opustil loď a doplaval na pláž. Oliver ho nejprve hodlal zastřelit, protože takové vtípky nenávidí, ale nakonec mu jen rozkázal, ať doplave zpátky na svou loď a hlídá zásoby před dotěrnými Pterodaktyly. Ti se totiž už po zakotvení lodí začali kolem seskupovat. Nejspíše cítili, že v lodích je spousta potencionální potravy, zvláště pak zásoby ryb. Ještě během pondělního dopoledne se Oliver, Tim a jejich společníci vydali do s těží prostupné džungle. Hledali podivná zvířata kde se dá. Na sklonku dne zahlédl Oliver jednoho Megalancosaura v koruně stromu. Zrovna usínal. Soumrak přišel ve chvíli, takřka bez ohlášení, jak tomu v tropech bývá zvykem. Než se naši přátelé nadáli, rudé slunce zapadlo za nekonečnou pacifickou modří a oni tak zůstali v džungle po tmě. Dostat se do nově založeného tábora na pláži však nebylo tak složité. Tábor byl lokalizován jen pár desítek kilometrů od bažin, kde se posledně Oliverovi zabořila čtyřkolka. Ačkoliv byl první den úspěšný, neboť s budováním tábora nebylo potíží, Oliverovi se džungle zdála nesmírně tichá. V úterý po snídani se tým vydal do hor. Projít džunglí trvalo jen několik hodin. Pak Oliver s Timem stanuli na jednom nízkém plató. Směrem nahoru už nebylo nic, jen hory. V tuto dobu sníh na nízkých plošinách taje, takže se naši dobrodruzi dostali do blátivého močálu. Jakmile se dostali do vyšších poloh, byli tak promočení, že hledání tajemné chlupaté příšery nemělo cenu. Návrat byl celkem nebezpečný, protože je v džungli pozorovala skupina Troodonů. Postupovala do tábora spolu s nimi a chvílemi to vypadalo, jako by se chystali k útoku. Naštěstí týmu přišli z tábora naproti dva vojáci a hned jak se dozvěděli o tomto nebezpečí, použili své raketové pistole a vystrašení Troodoni byli v mžiku pryč. Inteligentní predátoři v tu chvíli běželi jako zajíci hnaní psem...

Ve středu se na Olivera a Tima konečně usmálo štěstí. Dostali se do hor a nalezli zde řadu stop. Následovali je, bohužel však končily v nějaké jeskyni. Vchod do ní byl zasněžený. Odstranit všechen ten sníh zabralo přinejmenším pětačtyřicet minut. Po vstupu do jeskyně navíc zjistili, že se jedná o nesmírně rozsáhlou síť tunelů, po miliony let se jistě rozšiřující vlivem vody, kapající odevšad. Průzkum tunelů byl vzrušující. Tim nalezl několik kostí malých ptáků nebo dinosaurů, které chlupatá příšera nejspíše ulovila a poté si je zde snědla. Oliver zase nalezl několik větví s čerstvými listy. Nacházelo se možná na zemi, toto lůžko mu však připomínalo orangutaní hnízdo, která si tito nám blízce příbuzní primáti staví vysoko na stromech. Oba průzkumníci zavolali do tábora a informovali všechny o tom, že přes noc v jeskyni zůstanou. Každý se skryl na opačném konci jeskyně. Tim číhal blízko vchodu, Oliver pak nedaleko netvorova lůžka. Chlupatá příšera skutečně přišla. Byl to Lo! Vysoký, dvounohý primát, porostlý hustou srstí. Oliver měl u sebe kameru s nočním viděním a tak vše nahrál. Nebylo pochyb. Šlo o Gigantopitheca. Ale jak se na Isle of Die dostal? Vždyť vyhynul teprve nedávno, za tu dobu by takový tvor s těží kolonizoval ostrov v Pacifiku, jeho domovině ve východní Asii tolik vzdálený? No, člověk nikdy neví. Naši přátelé jistě brzy zjistí, co Gigantopithecus na ostrově dělá a proč se na něm vyskytuje. Nyní však víme, že staří Polynéšané nelhali. Lo opravdu existuje, a je to montrum jako žádné jiné! Víte proč? Protože má zálusk na lidi. Když se Oliver pokusil nenápadně vypařit, poněvadž netvor spokojeně oddechoval, zapadl do nějaké jámy. Lo se za ním vrhl a oba se ztratili kdesi v podzemních chodbách. Tim je s týmem hledal celý čtvrtek, celý včerejšek jejich hledáním strávili. A nic. Oliver je zase v pořádném maléru a pokud žije, v což nesmírně doufám, musí jistě čelit strašlivé hrozbě...

Další část Správce dinosauřího parku zase příští pátek! Dozvíte se v ní, zda Oliver přežil či ne...