Roger Neill a Fahad Ghazalli, doprovázeni nyní Haruko Horikawou, pokračují ve své misi s cílem zastavit Nanami Hachisuku a zločinnou organizaci Čtyři hlavy. Ta se v poslední době zajímá o ještě nepopsané živočišné druhy, kryptidy, a její členové se pokoušejí získat DNA co nejvíc takových druhů, aby si vytvořili slušnou databázi. Haruko, která je neteří Nanami, a jež byla sama po několik let členkou Čtyř hlav, pravděpodobně moc dobře ví, o co této společnosti jde. Po fiasku v Kikonai na japonském ostrově Hokkaidó byli dva členové bojové trojky a jejich nová spolupracovnice posláni do Thajska, do Národního parku Erawan. Tam lidé ze Čtyř hlav pod vedením Francouze Gerarda Baffiera loví vzácné thajské primáty nazývané naree pon. Po dlouhém letu, během něhož se Fahadovi zdály nepříjemné sny - neustále se mu totiž vracejí vzpomínky na brazilského vraha Ramóna Costu - a během něhož se ukázalo, že za měsíce izolace v Srbsku zapomněl Roger při jídle používat příbor, dorazila konečně trojice bojovníků k táboru zločinců v hlubinách národního parku a rozhodla se proti nim zasáhnout. Dali dohromady plán, jak to celé provést. Kdyby se do tábora vrátilo víc pytláků, upozorní na to Fahada, Rogera a Haruko strážce parku Chatri. Mezitím je Akihiko Yukimura hospitalizován v kikonaiské nemocnici po pádu ze střechy, který mu způsobil nepěkné poranění páteře. Je v kontaktu s Evanem Sellersem, vůdcem Zasvěcených, který tvrdí, že Pierre Leroy dal bojovou trojku znovu dohromady jen kvůli svým vlastním zájmům. Prostřednictvím ní totiž neriskuje svůj život, aby se mu do rukou dostali kryptidi odchycení Čtyřmi hlavami a on je pak mohl vědecky popsat, a vydělat si tak nějaké peníze. Akihiko nemá důvod, proč mu nevěřit - ostatně Pierre se už takto chopil kappy, kterého pro Nanami odchytil kikonaiský mnich Saku, a zvíře si dokonce nechal přenést do základny Lovců kryptidů na Špicberkách. Podle Sellerse také Pierre zatajil Fahadovi, Rogerovi a Haruko, že v Erawanu je mnohem víc lidí ze Čtyř hlav, a aniž by to tak věděli, poslal je v podstatě na smrt. To vše jen pro malou šanci, že se mu, přežijí-li, dostane zachráněné naree pony zkoumat.
CRYPTID HUNTERS: THE WARRIOR TRIO, ČÁST SEDMÁ:
Roger se tiše plížil houštinami. Našlapoval co nejopatrněji, aby se mu pod chodidly nezlomila jediná větvička. Věnoval maximální pozornost svému okolí. Když z křovisek trochu vystrčil hlavu, viděl zrzavého Francouze nabíjejícího svou pušku. Bývalý kanadský agent se k němu blížil, a přemýšlel o tom, jakým způsobem jej porazí. Měl by se k němu v tichosti dostat co nejblíž, a pak ho uhodit do hlavy? Nebo by měl snad vytáhnout svou pistoli s tlumičem a zblízka ho zastřelit? Něco takového provedl již u svatyně Samegawajinja. Jednoho ze sumo bojovníků, kteří doprovázeli Nanami Hachisuku, tam zabil. Zaslouží si zemřít i Gerard Baffier? Když o tom Roger začal přemýšlet, přestal vnímat své okolí. Otázka, koho potrestat za zločiny ukončením jeho života, jej trápila. Znovu se viděl, jak nožem rýpe do nevinných, směje se přitom, srdce mu buší vzrušením, a cítí se skvěle, úplně volný, když pohlíží na hluboké řezné rány v tělech zmítajících se, vřískajících obětí. Vrátil se mu pohled na muže, kterému přilepil na obličej bombu. Jak se tehdy smál, když se ten stařík pokoušel výbušninu ze své tváře odstranit! Ale nešlo, lepidlo bylo příliš silné. A pak se jeho hlava rozletěla, to byla legrace. Roger zatřepal svou hlavou. Jak mohl takhle uvažovat? Musel se přemáhat, aby nahlas nevydechl. Uvědomil si, že byl zpět v pralese. Stál na jednom místě možná několik minut, aniž by měl jakékoliv pojetí reality. Stačilo jakkoliv si připomenout, co kdysi provedl, a ztratil nad sebou kontrolu. Měl pocit, jako by se mu v mozku něco vylilo. Cítil, jak divoké vlny kyselého oceánu narážejí o jeho lebeční kosti. Každá emoce byla zkřivená, potrhaná, topila se v těch toxických vodách. Svět se točil, ale jen v Rogerově hlavě. To, že celou věčnost hleděl na krásně zelené listy křovisek, jej nezajímalo. Realitou se staly jeho vzpomínky - den co den ho takto mučily, když se mu vracely a přehrávaly se mu v hlavě neustále dokola, jako nekonečná nahrávka na starém skřípajícím gramofonu. Kdyby mohl, vykřikl by. Jenže to si nemohl dovolit, a tak se snažil o uklidnění jiným způsobem. Na chvíli si mezi houštinami sedl, a jak jen nejtišeji mohl, nadechl se. "Všechno je to pryč," zašeptal si pro sebe, "máš teď úkol. Tak ho splň. Dělej, Rogere, vstaň a jdi dál." Pomalinku se postavil a učinil několik dalších kroků vpřed. V hlavě, v níž se divoký příboj sotva zklidnil, si neustále nalhával, že byl v pořádku. Všechno je v pohodě, pomýšlel si. Byla to ta největší lež, kterou mohl vymyslet. Zamrkal, natáhl krk, a všiml si, že Baffier stále čistil svou pušku. Oba Thajci na druhé straně tábora pořád popíjeli limonádu. Každou chvíli je měl ale Fahad strhnout k zemi! Musel jim už být blízko. Roger zatnul zuby a zaměřil se na Baffiera. Musel překonat patnáct metrů trnitých větviček, aby se k němu dostal, ale pořád byl zdaleka v nejlepší pozici. Když už se chystal učinit výpad z křovisek, vyskočit jako lev a hnát se za svou kořistí, ucítil nepatrné vibrace v kapse svých kalhot. Nevěřícně zavřel oči, a zase si sedl na lesní půdu. Podíval se na displej telefonu, volal mu Akihiko. Vážně se teď zdráhal hovor přijmout. Nakonec ale přiložil telefon k uchu. "Akihiko, není čas," zašeptal, "zavolej mi později." "Později možná nebude, kámo," ozval se z mobilu Akihikův syčivý, hadí hlas. "V parku je bezmála čtyřicet lidí, kteří pracují pro Čtyři hlavy. Jsou po zuby ozbrojení. Přijmi to, jste v přesile. Musíte odtamtud zmizet," pokračoval. "Děláš si srandu, Akihiko? Jak to vůbec víš?" zašeptal do telefonu Roger. "Jsme teď hodně blízko... blížím se k jednomu chlapovi. Za chvíli ho budu mít. Promluvím si s tebou později," dodal. "Pošlu ti na mobil seznam těch lidí s jejich fotkama. Než uděláš nějakou blbost, jako minule... pořádně si je prohlédni," odpověděl Akihiko. Tím hovor skončil, a do deseti vteřin se Rogerovi přeposlal soubor, který bývalý kanadský agent okamžitě stáhl. Ať už byl ten soubor odkudkoliv, ať už k němu Akihiko přišel jakkoliv, skutečně v něm byla jména a fotografie asi čtyř desítek lidí. Roger si nejprve neuvědomoval vážnost situace, pak si ale pořádně prohlédl fotografii jednoho z nich. "Cože?" zašeptal si pro sebe. Prudce pohnul hlavou tím směrem, kde se měla ukrývat Haruko. "Jestli je to pravda, tak jsme fakt v háji," sykl pro sebe. Začal uvažovat o ústupu. Tento útok neměl cenu. Nejprve však musel na změnu plánu upozornit Fahada. Napsal mu zprávu, a pak sebou s hrůzou škubl. "Tatzi?" zděsil se. Jeho kočkočerv tu nebyl. Měl se k Baffierovi plížit spolu s ním, ale zase byl pryč! Vůbec Rogera neposlouchal. "Messieurs!" zvolal na své dva thajské společníky Baffier, a gestem jim naznačil, aby šli k němu. Fahad tak zřejmě přišel o možnost přepadnout je ze zálohy. "S̄ạtw̒ prah̄lād xīk tạw h̄nụ̀ng," řekl jim thajsky Baffier, "skutečně podivné animale. Délicieusement proche." Nečekaně se otočil vzad a skočil mezi křoviska. Namířil na nějakého tvora uspávací pistolí, a pak ho odtamtud celého malátného vytáhl za ocas. Švihl s ním o zem. Byl to Tatz. Roger se vyděsil. Přestal uvažovat, a s hlasitým řevem vyskočil z křovin. "A tady je jeho majitel," dodal Baffier, "na toho bude potřeba větší klec." Také po Rogerovi vystřelil z uspávačky. Byla to jen náhoda, že jej netrefil. Uspávací šipka se ztratila v houštinách. "Bon sang!" vykřikl s úsměvem Baffier. Roger na něj skočil a pokusil se zasáhnout jej pěstí do obličeje. Ale urostlý Francouz zmáčkl jeho šíji a srazil ho k zemi. Oba Thajci do něj rázem začali kopat. Pak ovšem jeden z nich klesl k zemi jako podťatý. Fahad! Uhodil ho do hlavy pořádným klackem, a pak ho vrazil do zad tomu druhému. Muž se otočil, bouchl Fahada loktem do žeber, pak mu zmáčkl ušní boltec a prudce ho za něj přitáhl k sobě. Fahad vytáhl z opasku nůž a sekl jej do ruky. Jakmile ho do očí zasáhla Thajcova krev, ztratil veškerou stabilitu. Co tady vlastně dělal? Měl už toho dávno nechat! Chlapík se zachechtal, Fahad se totiž najednou motal jako opilý. Utíral si jeho krev z očí, možná i s vlastními slzami. Thajec zvedl klacek a uhodil Fahada do zad. Zacinkalo to. Před těžkým zraněním možná Fahada zachránila jeho páteř z meteokolosia. Vzmohl se, vstal, a jako při rugby vrazil vlastní hlavu do mužova břicha. Povalil ho k zemi a následně skočil na Baffiera. Vytrhl mu uspávací pistoli z ruky a pokusil se kopnout jej mezi nohy. Baffier ránu vykryl, hurónsky se zasmál, a dal Fahadovi hlavičku. Bývalý agent Spojených arabských emirátů sebou sekl o zem, div se neotřásla. Roger hned nato sevřel Baffierovu nohu, a také se pokusil strhnout jej k zemi. Zrzavý vousáč ho kopnul do čela, a Roger pozbyl vědomí. Nato se z houštin vynořily desítky ozbrojenců, z nichž několik hrubě táhlo uspanou Haruko po zemi. Baffier přistoupil k Chatrimu. "Dobrá práce," řekl mu s úsměvem a poplácal ho po rameni. Chatri pořád působil docela nesměle, ale usmál se jedním koutkem rtů. Roger a Fahad se probudili někdy k večeru, přivázaní hrubými provazy ke kmeni oslizáku líbezného. Roger se němě zahleděl svému druhovi do očí. "Co bylo sakra špatně?" zašeptal Fahad. "Ten strážce, Chatri," odpověděl sípavým hlasem Roger, "pracuje pro Čtyři hlavy. Chtěl jsem ti to poslat na mobil, jenže bylo pozdě, když jsem to..." "Kdys to zjistil? A jak?" zněla Fahadova otázka. "Akihiko," řekl Roger, "ten na to přišel. Ani nevím, jak... Zavolal mi, a poslal mi soubor, ve kterém byli všichni ze Čtyř hlav, co jsou teď v Erawanu." Chatri to na ně zahrál. V podstatě je zavedl do pasti, když jim ukázal cestu k táboru. Stálo tu možná jen šest stanů, to ale neznamenalo, že v národním parku nemohlo být pytláků a zločinců víc. Pravděpodobně si po něm rozmístili táborů hned několik. Tatz byl uvězněn v kleci hned vedle naree pona. Syčel, prskal, švihal po kovových mřížích svým ocasem, ovšem nebylo mu to nic platné. Někteří z pytláků ho škádlili, strkali mu před nos prsty a bavili se jejich vytahováním z klece dřív, než je Tatz stačil kousnout. Haruko ležela uprostřed tábora, a nebyla spoutaná. Jako jediná z týmu pořád spala. "Nedal jsi jí nějakou extra silnou dávku, Chatri?!" vykřikl Baffier, když si ji pořádně prohlédl. "Měla by se probudit každou chvíli. Jako ti ostatní," odpověděl zrádce. Baffier na ně vrhl zrak a zase se zasmál. "Pánové Neill a Ghazalli," řekl svým dunivým hlasem, "těší mě, že vás poznávám." Přistoupil k nim a každému z nich se drze dlouho díval do očí. "Víte, pracoval jsem kdysi pro francouzskou armádu. Asi vám to bude známo, jestli vám o mě tahle buchta," ukázal na spící Haruko, "něco řekla. A párkrát jsem o vás slyšel. Hlavně o Kanaďanovi, který zachránil desítky lidí ze zajetí teroristů, a úplně sám. Ne že bych si vás idolizoval, to ne. Ale čekal jsem, že jste fakt dobrý - že jste oba dobří. Přitom bojujete jak amatéři." Opět se zasmál. Pak přiběhl k Haruko. "Tak probudíš se už, ty blbko?!" zařval surově a kopl ji do ramene. Haruko vykřikla. Otevřela oči a prudce se posadila, ale jeden z mužů ji hned kopl do hrudníku a tak ji srazil k zemi. "Tak ji tu konečně máme, zrádkyni! Jsi zpátky v naší společnosti, seš ráda?" škádlil ji Baffier. "Vy jste ji znal osobně?" zeptal se jeden z pytláků. "Atide," řekl s očima obrácenýma v sloup zrzavý Francouz, "copak ty nevíš, kdo tohle je? Každý výše postavený člen Čtyř hlav ji znal osobně! Haruko, neteř šéfové naší divize. Původně nás měla vést, kdyby Hachisuka zhebla. Což vzhledem k její lásce k nebezpečí vždycky hrozilo." Surově několikrát kopl Haruko do žeber. Celá se schoulila bolestí. "Nedávno ji Hachisuka viděla, v Japonsku, tuším. Nedával jsem moc pozor při poslední poradě, ale... říkala něco typu 'jestli ji najdete, zabijte ji'. Takže, messieurs? Kdo z vás jí chce ze života udělat peklo?" Chlapi v táboře se začali hlásit jako prvňáci ve škole. Dva na Haruko skočili a začali ji mlátit do obličeje. Bránila se, ale pořád byla slabá vlivem uspávadla. Schytávala od nich každou druhou ránu. "Nechte ji! Co jste to za zvířata?!" zařval Fahad. Pokusil se vytrhnout se z provazů, jenže byl s Rogerem ke kmeni stromu připoután tak silně, že to prostě nešlo. "Slyšíte?! Nechte ji být, vy idioti!" přidal se k němu Roger. Na opascích ani v kapsách neměli žádné zbraně, nic ostrého. "Povím vám, takhle jsem naposled viděl chlapy mlátit ženskou v Alžírsku spoustu let zpátky," usmál se Baffier, "zapomněl jsem, jaká je sranda to sledovat." Vrátil se zpátky k Fahadovi a Rogerovi. Fahad mu plivl do obličeje. "Hele, nic nezkoušej, Arabe," sykl na něj Baffier, "nebo ti zřežu ksicht - jak všem tvým kámošům z Mezopotámie, co jsem kdy potkal. Mám teorii, že všichni Arabové by měli mít zubní protézy, víš?" "Proč tohle děláte?" zeptal se Roger. "Jak to myslíš? Jako že proč tady táboříme uprostřed divočiny? Protože je to super!" vykřikl Baffier a roztáhl ruce. "Co chcete udělat s tou opicí? A s mým Tatzelwurmem?" zeptal se Roger. "Jenom jim odeberu krev," usmál se Baffier, "neboj, budou v pohodě. Ale ten tvůj Tatzelwurm... To je syčák, co? Takhle vás prozradit... to on snad dělá naschvál." Teprve teď si Roger vzpomněl na to, co mu před pár dny v lese u Kikonai řekla Nanami Hachisuka. Když jej škrtila, řekla, že Tatz byl "snadno detekovatelný". Úplně na to zapomněl, možná její slova tehdy nebral vážně. Ale bylo to už podruhé, co Čtyři hlavy věděli o útoku bojové trojky... A pokaždé to mělo údajně co do činění s Tatzem! Jenže co to mělo znamenat? Roger o tom musel přemýšlet. "Provedu s tím tvým mazlíkem malý experiment. Až tady tu husu umlátíme k smrti a pak odděláme i vás dva, vezmu mu krev, vyřežu mu oči, a nechám ho samotného, slepého, běhat po thajských pralesích! Schválně, jak dlouho tu vydrží!" smál se Baffier. "Jste odpornej," řekl mu Fahad. "Cože? Cože?! Arabsky neumím, Mohamede!" vykřikl Baffier, pohlížeje do korun stromů, pak se obrátil, a zmizel v davu. Ten se snášel na Haruko, kterou už Fahad a Roger ani neviděli. Jen její křik připomínal, že byla stále naživu. Zatím.
Večerní obloha byla zprvu růžová. Ale když se slunce úplně sklonilo k horizontu, a pomalu se za něj začalo zasoukávat, objevily se na obloze hrozivé, temné mraky. Zvedl se vítr. Stromy v pralese se nakláněly k severu. Počasí se mělo brzy změnit. Baffier vytáhl z Tatzova tělíčka nechutně dlouhou injekční stříkačku, do které nabral jeho krev. Kočkočerv byl z nekonečného poskakování po kleci tak vyčerpaný, že už se mu ani nezkoušel bránit. Haruko ležela pár metrů od ohně, který si lidé ze Čtyř hlav zapálili. Byla pomlácená, oblečení měla roztrhané, kolem nosu samá zaschlá krev. Fahad s Rogerem nedokázali pohled na ni unést. V jednu chvíli se Fahadovi téměř podařilo se osvobodit, jen aby dostal od jednoho z Baffierových lidí ránu pěstí, jež ho připravila o zub. Zakrvácený řezák teď ležel někde u jeho nohou. Baffier vtáhl do nozder vzduch a prudce se ke svým mužům otočil. "Monzun," řekl. Všichni vyskočili. "Tuhle sezónu nenávidím," ozvalo se anglicky z nitra skupiny. "Podle předpovědi mělo začít pršet až zítra, ale co, příroda si dělá co chce, a někdy větry prostě nejde zastavit," poznamenal Baffier, načež se té poznámce primitivové z tábora začali smát, jako by to mělo být něco vtipného. Netrvalo dlouho, a většina lidí tábor opustila. Vydali se do ostatních kempů v parku. Neměli moc času na to, aby se v bezpečí sbalili. Baffier naposledy přistoupil k Fahadovi a Rogerovi. "Poprava asi nebude, pánové. Nechám vás tu s vaší přítelkyní a těmi dvěma zvířaty v klecích, prostě vám dám svobodu. Akorát vás nechám připoutané k tomu stromu, vypadáte tam spolu... séduisant. Až na vás v bouři spadne nějaká větev, držte se za ruce! Tous les salauds doivent mourir attachés les uns aux autres!" řekl jim, pokynul na ně, pak obešel zmlácenou Haruko, naposledy do ní kopl, řekl něco velmi vulgárního, a odešel sbalit si věci do velkého oranžového stanu. "Haruko!" zvolal na Japonku Fahad. Pohnula se, ale neodpověděla. "Můžeš nás osvobodit?" zeptal se Roger. Nebyla v kondici na to, aby se vůbec zvedla. "Jak jsme to mohli takhle zvorat? Pomohla nám dát dohromady plán... A stejně jsme ji zklamali. A sami sebe taky," prohlásil Fahad. "Je to tím, že jsme neměli dostatečné informace," řekl Roger, "Akihiko věděl, do čeho jsme šli. My ne. Rád bych se ho zeptal, jak k tomu seznamu přišel." "Myslíš, že Pierre tušil, jakému nebezpečí nás vystavil?" zeptal se ho Fahad. "Těžko říct. Když ani Haruko nevěděla, kolik lidí ze Čtyř hlav tu je... Těžko říct. Jen jestli tohle celé není moje vina," řekl Roger. "Snažil ses, co to šlo..." "Ne, Fahade! Něco tu není v pořádku. Něco se mnou, a taky s Tatzem. A já... si začínám říkat, že vím, čím to je..." "Čím?" zeptal se Fahad. Jenže Roger na to nechtěl odpovědět. Nechtěl o tom mluvit, hlavně teď ne. Z oblohy se ozval řev vrtulníku. Baffier a jeho kolegové, z nichž jeden byl docela pohmožděný po Fahadově útoku, se vydali na východ, odkud zvuk vrtule vycházel. Už se na své nepřátele ani nepodívali. "Nechají nás tu umřít. Dokážeš si představit, jak v tomhle pralese padají za bouřky větve? Máme malou šanci, že přežijeme," poznamenal Fahad. "Pokud něco neuděláme," řekl Roger. "Jo," řekl na to Fahad, "oni... si odnesli všechny naše věci, že? Batohy s přístrojema, zbraněma... nechci jim je nechat." Oba zabrali ještě jednou. Nedokázali boj s provazy vyhrát, alespoň zatím. Jakmile se však spustil prudký déšť, a provazy se trochu namočily, Rogerovy a Fahadovy svaly už k jejich přetržení stačily. Pokývali na sebe hlavami ve strašném lijáku, Fahad se rozběhl ke zraněné Haruko, Roger zase ke klecím s naree ponem a Tatzem. "Dokážeš se postavit?! Pojď, pomůžu ti na nohy!" zařval Fahad, aby ho Haruko v bouřce slyšela. Natáhla k němu ruku, a on ji uchopil. Roger otevřel klec s naree ponem a třesoucí se opici vytáhl ven. Položil ji na lesní půdu, ona ovšem neutíkala. Byla vysílená. Možná v té kleci byla několik dnů, během nichž nedostala najíst ani napít. Jakmile Roger položil Tatze, též vysláblého, ale pořád víc živého než mrtvého, na své rameno, zvedl i malátného naree pona a utíkal k Fahadovi. "Na východ, rychle!" zařval Fahad, zvedl Haruko a hodil ji na svůj hřbet. Ušli jen třicet metrů, a skoro na ně spadla seschlá větev, urvaná od kmene vysokého kaučukovníku mohutným větrem. "Slyšíš tu helikoptéru?!" zařval Fahad na Rogera. "Neslyším nic, kámo! Akorát kočkočerví fňukání!" zněla odpověď jeho kolegy. "Do háje s tebou! Jde to odtamtud, furt ještě neodletěli!" zařval Fahad. Učinil několik kroků vpřed. "Ty si jako fakt myslíš, že je doženem předtím, než odletí?! Seš magor, Fahade!" vykřikl Roger. "Jdi se vycpat, blbče!" zařval Fahad. Co jiného jim zbývalo, než vzájemně si nadávat? Podařilo se jim dorazit k malé mýtince, na které vrtulník skutečně stál. Důvod, proč ještě nevzlétl, byl prostý. Za téhle bouřky bylo bezpečnější zůstat na zemi. "Kolik lidí z tábora odešlo?!" zeptal se Fahad Rogera. "To nevím, já je nepočítal!" zařval Roger. "Takže je to sebevražda, jo?!" reagoval na to Fahad. Štvalo ho, že nevěděl, kolik lidí mohlo být uvnitř helikoptéry s Baffierem. Předpokládal, že jich tam bylo alespoň sedm - šest lidí z šesti stanů plus pilot, ale mohli tam být i dva. Žádný plán s Rogerem dohromady nedával. Přiběhli k vrtulníku, a společně otevřeli jeho dveře. Baffier byl celý vyjevený. Dostal od Fahada tři rány pěstí do obličeje, pak se uvnitř vrtulníku spustila střelba. Fahad shodil Haruko na zem, kopl jednoho z ozbrojenců do obličeje, vytrhl mu z ruky pistoli a zastřelil další dva. Tatz seskočil z Rogerova ramene a kousl do krku dalšího muže, šestého skolil sám Roger. Nejprve mu dal pár ran do hlavy, pak popadl Baffierovu vyleštěnou pušku a své dílo dokončil její pažbou. Pilot tu byl naštěstí jen jeden, a neměl u sebe zbraň. Roger ho zastřelil dřív, než stačil něco říct. Fahad si dal tu práci vyházet pytláky v bezvědomí z vrtulníku, uvnitř nechal jen Baffiera. Pilotova mrtvola šla ven též. Nato se ujal řízení. "Ty ses zbláznil, ne? Venku je jak v pekle, proto ještě neodletěli!" zařval na něj Roger. "No, tak my na rozdíl od nich odletíme," odpověděl Fahad, a nechal roztočit vrtuli. "Ledatak mrtví," sykl Roger. "To už jsme mohli být v táboře. Hele, říkal jsem ti někdy o té mé misi v Jordánsku, kde jsem řídil vrtulník v písečné bouři?" usmál se Fahad. Helikoptéra vzlétla. "Ani ses nezmínil," odpověděl Roger, "to asi musel být úlet." "Byl to úlet," odpověděl Fahad a zazubil se, "ale udržel jsem ten vrtulník ve vzduchu pětačtyřicet minut, než ho rozzuřená poušť skolila." "Kolik lidí přežilo?" zeptal se Roger. Pomohl přitom Haruko, aby se posadila. "Jeden," zasmál se Fahad, "já." "Takže to byl fakt úlet," řekl na to Roger. Nechal Haruko napít se z pet láhve, kterou vytáhl ze svého batohu, přeneseného předtím Baffierem na palubu. "Ne tak docela. Přece jenom přežilo sto procent posádky," odpověděl Fahad. "No, tentokrát zodpovídáš za životy pětinásobku. Baffiera samozřejmě nepočítám," řekl Roger. "Beru to v potaz," usmál se Fahad. Zamířil k nejbližší hranici národního parku, k té jižní. Roger si sedl vedle Haruko, oči měl však stále namířené na omráčeného Baffiera. "Vezmeme tě do nemocnice," řekl a pak se konečně na Haruko zase podíval. "Drž hubu," řekla mu Haruko, "já do nemocnice nepotřebuju." "Nevypadáš moc dobře," řekl jí Roger. "No dovol?" reagovala na to. To, že měla napuchlé oko a zakrvácený obličej jí očividně tolik nevadilo. "Roger neshledává nikoho přitažlivým, Haruko," ozval se se smíchem Fahad, "neber to osobně." "Do dne to rozchodím," řekla Haruko, a sama se postavila. Sice se trochu zapotácela, ale očividně se jí vracela síla. Přiblížila se k Baffierovi a stiskla mu ohryzek. Francouzský zločinec se probudil, a zařval bolestí. Poté se opět drze usmál: "Fakt mě mrzí, že mí chlapi neměli víc času na to, aby tě zmydlili. Byla bys pěkná trofej." Přidala. Zmáčkla mu krk ještě s pomocí druhé ruky. Marně popadal dech. Natlačila ho ke stěně paluby a tam ho nechala sedět. Byl rudý v obličeji, působil zničeně. "Zatím ho necháme žít," řekla Haruko, "jeho mozek by mohl být dobrým zdrojem informací." Roger našel na palubě svůj mobilní telefon. "Tři zameškané hovory od Akihika," oznámil, "kdo ví, jestli nám nechtěl poslat ještě víc informací." Pohlédl ven do černočerné tmy, protínané blesky. "Kolik hodin je teď v Japonsku?" zeptal se. "Volej mu. Nespí," odpověděl Fahad. "Myslíš, že je tu signál?" zeptal se Roger. "Kámo, musíš se ptát? Tohle nejsou obyčejné telefony. Tyhle nám dal ještě Jack. Jestli orbitujou nad Zemí satelity, tak můžeš volat kdykoliv kamkoliv, i když jsi v bouřce uprostřed divočiny nad podělaným národním parkem," odpověděl Fahad. Vrtulník sebou náhle hodil. "Ty se hlavně snaž, abychom se z toho podělaného národního parku dostali živí," poznamenal Roger. Další otřes. Baffier skončil hlavou na stropě, a zase omdlel. Tatz se nachoulil k Rogerovým nohám, naree pon vypískl. "Půl hoďky, ty jo," řekl Fahad, "to není možný." "Co? Za půl hoďky budem v civilizaci?" zeptal se Roger. "Ne, vydržel jsem s tím tentokrát ve vzduchu jen půl hoďky. Koukni ven z okna, hoří nám vrtule. Byl to blesk. Za chvíli spadneme."
Chudinskou čtvrtí indického Krishnagaru, kousek od silnice Kabiguru, procházelo za temné noci několik podivně oblečených lidí. Všichni na sobě měli dlouhý talár, vzadu sahající až na zem. Byl zbarven doruda. Mlčky míjeli překvapené obyvatele města, jež si je prohlíželi se zájmem i s nejistotou. Nakonec dorazili k vysokému, avšak otřískanému domu, který býval kdysi, před desítkami a desítkami roků, britským úřadem. S plazivostí duchů do něj vstoupili a vyšli po schodech do prvního patra budovy. V prostorné a zcela prázdné místnosti se sešli s další skupinou lidí, která tu na ně čekala. Jakmile byly vrzající dřevěné dveře zavřeny, a jeden z mužů v podivné róbě se postavil k oknu, aby se po dobu celého setkání neustále přesvědčoval, že nebyli z ulice některým ze zvědavců sledováni, přešlo se okamžitě k věci. "Paní Hachisuka?" zeptal se mladý Mexičan, opřený o zeď a pokuřující doutník. "Vy jste Bruno Ortiz, že? Proč nepřišel váš boss sám? Neměl čas?" zeptala se Nanami, sundala si kapuci a odhalila svou zjizvenou tvář. Rty, které jí Akihiko Yukimura v Kikonai roztrhal, měla nyní sešité, a působila poněkud děsivě. "Boss řeší něco jiného," usmál se Ortiz, "vy víte, co." "Jsem ráda, že to bere tak vážně," pousmála se ďábelsky Nanami. "No, začíná mít pocit, že to byla příliš levná nabídka. Chce přidat, jinak toho nechá," řekl Ortiz. Nanami se podívala na jednoho z mužů, kteří ji doprovázeli. Podobně jako ve svatyni Samegawajinja, i tady s ní byl jakýsi běloch, zřejmě Ukrajinec, ale tentokrát zarostlejší a ostřílenější než Lazarenko. "V pořádku," řekla Nanami, "dostane víc. Čtyři hlavy mají dost peněz pro všechny, kteří se jim rozhodli pomoci." "Díky," řekl Ortiz a vtáhl do sebe trochu tabáku, "víte, je to dobrý člověk, náš šéf. Stará se teď o tolik lidí! Potřebuje peníze, aby nás uživil. Je to dobrý otec. Vsadím se, že vždycky býval dobrým otcem. Je zodpovědný, seriózní... Až je mi líto, jak to s jeho skutečnými dětmi dopadlo." "Jak dlouho bude jeho operace ještě trvat?" zeptala se Nanami. "Dlouho čekat nebudete. Nitek, za které se dá tahat, je dost. Naplánované... to je," odpověděl Ortiz. "Dobrá," usmála se hrůzně Nanami, div jí sešité rty nepopraskaly, "ještě dnes večer mu pošlu na kreditní kartu víc peněz. Další čtyři miliony za všechny Čtyři hlavy budou stačit?" zeptala se Ortize, a ten pouze přikývl. Otočila se a zamířila ke dveřím. Ortiz vrazil svůj doutník do ruky jednomu ze svých společníků, jakémusi Malajci. "Slyšel jsem, že jedna z vašich hlav to nedávno odnesla," řekl nahlas. "Nahradí ji jiná," řekla Nanami. "Kdo to asi bude?" zeptal se zvědavě Ortiz. "To není vaše věc, pane Ortizi. Vy a vaši přátelé nemusíte vědět nic. Koneckonců máte svůj vlastní kult, a spoustu starostí s ním, že?" reagovala na to Nanami. "Poslyšte, slyšel jsem, že ten zajatý vůdce byl Argentinec. Vy jste Japonka. Ale z jakých zemí jsou ty ostatní dvě hlavy? Ptám se jenom proto, aby můj šéf věděl, s kým se dá dělat business," pokračoval Ortiz. "To pro vás opravdu není podstatné. Za spolupráci ostatních organizací se Čtyřmi hlavami totiž zodpovídám já. Další hlava má na starost akčnější záležitosti. Co dělají ty další dvě, to vám říct nemůžu," odpověděla Nanami a pak si ho naposledy prohlédla, "je to všechno, pane Ortizi? Můžeme už jít?" Mexičan pokýval hlavou na znamení souhlasu. Okamžitě vytáhl telefon, a zavolal svému bossovi. "Další čtyři miliony, pane. Vypadá to slibně," řekl do mobilu. "Excelentní," ozval se z telefonu hlas s londýnským přízvukem. Nanami byla svými lidmi odvedena do luxusního automobilu, který na ni čekal u chrámu Parichito Sangha. Odvezl ji do vesnice Chapra, nacházející se severovýchodně od Krishnagaru. Okolo druhé hodiny ráno vstoupila Nanami do podzemního úkrytu Čtyř hlav. Jednalo se o perfektní základnu, jednu z mnoha, které si během let Čtyři hlavy vytvořily prakticky po celé planetě. Nikdo by nikdy nepředpokládal, že se takové útočiště plné ozbrojenců a tajemných monster bude nacházet pod chudou indickou vesnicí. Nanami zamířila do chodby s několika celami, v nichž byli uvězněni ohniví psi fu lionové, oheň chrlící ještěři známí jako monstra z Vadakilly a humanoidní příšera werehyena, ulovená na Blízkém východě. Ke královsky se nesoucí Japonce přistoupil brýlatý indický vědec. Uklonil se před ní. "Máte jejich DNA?" zeptala se ho Nanami. "Ano," odpověděl jednoduše. "Utratit," řekla rázně. Vědec působil překvapeně. "Hned. Nebo budete utracen s nimi," řekla mu, a šla dál. Před celou, jež držela noční lasicovitou šelmu rompo, se setkala s jedním ze svých vysoce postavených kolegů. Byl to bledý Nor se stříbrnými vlasy a hlubokými vráskami na čele. "Faldbakkene," oslovila ho. Ihned jí podal ruku. Působil mnohem přátelštěji, než ona. "Kdy se hlavy setkávají? Když je krize," usmál se Faldbakken. "Ještě žádná není. Všechno jde podle plánu. Do pár týdnů bude kolo namazané, a rozjede se," řekla monotónně Nanami. "A vaše neteř? Uvědomujete si, že pracuje s Rogerem Neillem a Fahadem Ghazallim? Slyšel jsem Baffierův záznam," řekl Faldbakken. "Měli ji umlátit k smrti, a ty dva zabít. Jejich spolupracovník je v nemocnici v Kikonai. Neměli by být problém," řekla Nanami. "Popravdě, moc se mi nelíbí, jak se do toho začínají motat Lovci kryptidů. Dalo se to čekat, ale stejně... Když kouknete na seznam věcí, co udělali lidem, které považovali za své nepřátele..." poznamenal Faldbakken. "Heh, Lovci kryptidů. Banda sociopatů. Ti, které na nás poslali, jsou tři neschopní bývalí agenti, vojáci, policisté... co nedokázali unést, čím se stali. Vrahy. To ostatně ví celý svět," řekla Nanami. "A co když nějak najdou způsob, jak nás dostat? A jak zabránit tomu, co plánujeme?" zeptal se Faldbakken. Nanami se ušklíbla: "Dva měli zemřít s mou neteří. A kdyby ne, tak je dostaneme jiným způsobem. Právě jsem mluvila s naší spojkou. Dala jsem jim další peníze. Dokončí to, věřte mi. Jejich šéf má důvod Lovce kryptidů nenávidět."
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat