pátek 31. prosince 2021

Sloane, lovkyně monster: Konec roku s sebou přináší smrt

Tak se nám rok 2021 nachýlil ke konci. The year when I've gone all crazy and emo... Posledním článkem je v něm na tomto blogu poněkud zvláštně nazvaná část Sloane, lovkyně monster. Co to asi znamená? Skutečně s sebou konec roku přinesl ve světě Lovců kryptidů, zvláště pak v mikrovesmíru Velázquezovy tvrzi, smrt? Myslím, že nás čekají další děsivá odhalení o realitě, v níž Sloane Walker žije.

Konec roku s sebou přináší smrt
25. 12. 2021 - 31. 12. 2021

25. prosince 2021, sobota: Doufali, že všichni umřeme na Vánoce. Poslali nám bezpočet zpráv, které byly plné touhy po našem možném úmrtí. A ani během nejkrásnějších svátků v roce si od jejich psaní nedali přestávku. Když jsme včera dovečeřeli, a já přestala pokukovat po Deanovi (přiznávám, že byl strašně roztomilý, a úplně mi od něj odtrhnout zraky nešlo), zapnula jsem ve svém pokoji notebook, a přečetla jsem si nejnovější e-mail, ve kterém stálo: "Jingle bells, your blood smells, and you bled to death. You will die, I will smile, merry Christmas you bloody b...h!" Ehm... ou kej... Nemohl být ten anonymní pisálek alespoň trošičku originálnější? Snažit se takhle hloupě měnit nejslavnější vánoční písničku, to jako vážně? A k tomu ještě používá sprosté nadávky? Očividně si založil e-mail sloanescorpsesmells@gmail.com jenom proto, aby mě otravoval. Neskutečné, kam jsou někteří jedinci schopní zajít. Sdělila jsem to Alessandrovi, on mě ale přesvědčil, že budeme v pořádku, a že silové pole nikomu neumožní, aby se do tvrzi dostal. Dnes ráno jsem se probudila přímo ve vánočním duchu. Vyletěla jsem z postele, a utíkala jsem do přízemí. Pod stromečkem tam byly dárky od Papá Noela! Nemohla jsem se nabažit jejich vybalováním. Mám nový dalekohled, videokameru, stativ, nějaké nové kalhoty a trička na expedice, tři nové klobouky, hodinky s laserem, který téměř dokáže vypálit oči (jak jsem se záhy přesvědčila, když mi je Harold Mayson ukradl a omylem zmáčkl tlačítko na vyslání laseru asi centimetr od svého oka), síťovou pušku, malou krabici na převážení drobných zvířat a figurku cryptoprocty, která mi má navždy připomínat mé listopadové dobrodružství na Madagaskaru. Dean vybalil dárek, co jsem pro něj schovávala přes rok a půl - pořád nemůžu uvěřit, že ho konečně dostal. Je to naše společná fotografie, zarámovaná. Taky mu má něco připomínat - doby, kdy se toulal po světě v úplné jiném čase, než v tom, ze kterého přišel. Dala jsem mu taky vybitou laserovou pistoli Lovců kryptidů. Minulé jaro si tady totiž některé zapomněli, když z tvrzi prchali před mimozemšťany. Dnes večer jsem se s Deanem procházela před tvrzí, a chtěla jsem mu říct, co k němu cítím, ale nějak jsem na to neměla odvahu.

26. prosince 2021, neděle: Franciszek Zielinski byl zatčen. Sám si zkazil letošní Vánoce. Napsal na svůj facebookový účet, že by se Sloane Walker a Alessandro Velázquez měli začít bát, protože "zúčtování" nás prý čeká již brzy. Po napsání toho příspěvku v podnapilém stavu zapálil svůj dům, pobodal dlouhým kuchyňským nožem sousedku, která ho při tom přistihla, a pak ho zatkla policie. Neschopná polská policie, z půlky tvořená stejnými bigoty, jako je on. Thomson prozradil Alessandrovi, že mezi těmi polskými policisty byl jeden tajný americký agent, a že zatčení Zielinskiho proběhlo jen díky němu. Ukazuje se totiž, že Zielinski má kontakty se Čtyřmi hlavami, a ty mají nad polskou policií jistou kontrolu. Když se Alessandro ptal Thomsona, odkud ty informace má, odkázal velitel CIA na Pierra Leroye. Páni, že by Leroy dělal ještě něco jiného, než jen popisoval kryptidy? Ve světě se každopádně děje něco moc divného, a tahle nenávist vůči mě, vůči nám, s tím má očividně něco do činění. Po většinu dne jsem se ale měla dole. Seděla jsem na gauči v hlavní místnosti, a dívala jsem se na Jingle All The Way 2 spolu s Deanem. Byla jsem při tom celá nesvá, ale dařilo se mi to pěkně skrývat. Dean působil mile, ale nezdálo se mi, že by mi věnoval dostatečnou pozornost. Ach jo... co to tady dělám? Mám crush na někoho, kdo ani nepochází z téhle doby? A navíc je z rodiny Owenových? Když se nad tím takhle zamýšlím, je mi z toho divně. Nikam to nepovede. Moc si nalhávám, když doufám, že bych se k němu třeba mohla dostat blíž...

27. prosince 2021, pondělí: Ráno mi bylo hodně úzko. Jocelin Razafimahefa podlehl svým zraněním v maevatananské nemocnici na Madagaskaru. Je to neuvěřitelné. Nevím, jak jinak to popsat. Točí se mi hlava, všechno je špatně. Profesor Razafimahefa si takové zacházení vůbec nezasloužil. Vykopli ho z univerzity jenom proto, že měl mírumilovné "radikálně" levicové názory (totiž názory anarchistické, a každý správný anarchista je samozřejmě mírumilovný), a pak ho ještě někdo brutálně pobodal před Vánoci. Je mi z toho prostě zle. Co je s tímhle světem špatně? Proč tohle lidi dělají?! Pořád nejsme dost blízko ochraně toho údolíčka na severu Madagaskaru. Miora mi jen napsala, že se vážně bojí o budoucnost těch zvířat. Paper, jenž jsem o cryptoproctě, trpasličích hroších a podivných oslících napsala, zatím zrevidovaný nepřišel zpátky, což je taky velká škoda. Nejsem si jistá, jestli ti vědci, kteří ho měli projít, taky třeba nemají nějaké zvláštní politické afiliace, třeba ke zkorumpované madagaskarské vládě. Jeden člověk tedy v období kolem Vánoc opravdu zemřel. Nečekala jsem, že by se to stalo. Razafimahefův stav se prý v posledních dnech lepšil! Teď večer Alessandro hovořil s hologramem Pierra Leroye, a ten mu sdělil, že v Razafimahefově těle se našel jed. Když se ho Alessandro ptal, odkud tu informaci má, odpověděl mu prý Pierre: "Myslíš si, že Lovci kryptidů jenom loví kryptidy? Máme v rukou celý svět. Vidíme na každého, Alessandro. Na každého!" Takhle mu to prý řekl. Doufám, že Razafimahefův přítel, opoziční politik a zastánce zeleného anarchismu, bitvu za ochranu toho prehistorického údolíčka nevzdá. Pokud vím, tak se jeho kampaň ještě pořád připravuje. Nedivila bych se však, kdyby i jemu byly posílány výhružky smrtí.

28. prosince 2021, úterý: Trochu jsem přestala na všechny ty šílenosti myslet, a protože se zatím žádný tajemný útočník neobjevil v okolí tvrzi, vzala jsem Deana na výlet do Estancia Bahía Laura. Koupili jsme si zmrzlinu, trošku jsme si "popovídali" psaním jednoduchých vět na mobil (Dean totiž neovládá znakovou řeč), a pak jsme zašli na největší film letošního prosince, Spider-Man: Bez domova, do kina, samozřejmě zase s titulkami (a anglickými, nikoliv španělskými). Dost jsme se spolu při tom filmu bavili. Po jeho skončení jsem se Deana ptala, jestli už ví, proč se nachází v roce 2021. Jen pokrčil rameny, a sdělil mi, že Alessandro se na to pořád snaží přijít, ale že zatím nic neví. Ani Thomson, který ztraceného Deana nasměroval k nám - právě proto, že ví o Alessandrově a Brickellově stroji času u nás ve tvrzi - nemá o důvodu jeho přítomnosti v této době žádné informace. S Alessandrem jsem na to téma vedla malý rozhovor po návratu z města. Říkal, že mu přijde velmi podivná jedna věc - Deanův otec, Jack Owen, bývalý vůdce dnes již rozpadlých původních Lovců kryptidů, je už minimálně měsíc a půl v psychiatrické léčebně v Panamě, a nachází se v katatonickém stavu. Phew! Nikdo taky neví, co se mu vlastně stalo, ale Thomson prý dává pozor na jeho přítelkyni a batole (malého Deana). Upřímně, jde mi z toho hlava kolem. Býval tenhle svět takový i dřív, nebo se mi zdá tak strašně temný až teď, když jsme vyrostla?


29. prosince 2021, středa: Další zvláštní novinka. Dnes ráno byla jižně od Estancio la Coronel nalezena mrtvola glyptodonta! Ano, mrtvola toho velkého pásovce, který měl vyhynout v pleistocénu, ale který podle některých očitých svědků stále přežívá! Nález jeho mrtvého těla to jen potvrdil. Zvíře mělo několik děr v hlavě, zcela jistě od kulek, jež prošly jeho lebkou. Bylo zabito člověkem, o tom není pochyb. A nikdo z nás taky nepochybuje, že to byla provokace. Na krunýři glyptodonta byl totiž nasprejován nápis "Love you Sloane you bloody b...h". Další vulgární zpráva adresovaná mě, a nesená mrtvým tělem bezpochyby jednoho z nejvzácnějších zvířat na naší planetě. Kolik těch glyptodontů vůbec ještě zbývá? Co když tohle byl jeden třeba z pouhých deseti? Zuřím. A začínám mít z toho docela velký stres. Profesor Razafimahefa byl zabit jen kvůli tomu, že se s Miorou snažíme ochránit vzácné zvířecí obyvatele Madagaskaru. Teď kvůli mě zemřel glyptodont. Který psychopat se mě tu snaží rozložit? Anebo je těch psychopatů víc? Rozhodně! Zielinski je možná ve vězení, ale jsou to jeho zastánci, jeho přátelé, kdo nám posílal ty zprávy. Jsou to jeho kamarádi z Argentiny - a nejspíš taky lidi napojení na Čtyři hlavy - kdo vystopoval a zabil tohle nádherné zvíře jen proto, aby mi zkazil další den. Urážejí mě, vyhrožují mi, a zabíjejí nevinné lidi a zvířata, a tím se mě snaží znejistit, snad dokonce i chtějí, abych o sobě a o svém cíli začala pochybovat. Jenže to se nestane! Ani náhodou boj nevzdám.

30. prosince 2021, čtvrtek: Paper o madagaskarských zvířatech je zpátky. Vědci z Madagaskaru mi ho strašně zkritizovali, napsali mi, že jeho části Diskuse a Závěr přímo čiší političností, že jsou "moc zelené", a že prý se jím snažím lobbovat za ochranu "nezmapovaného" území. Dělají si legraci?! To území je zmapované právě v tom paperu! Jsou tam uvedeny všechny druhy, které si zaslouží nejvyšší ochranu! Je ale zvláštní, že neměli žádné poznámky k těm zvířatům. Nějak rychle se zřejmě smířili s tím, že na Madagaskaru pořád žijí trpasličí hroši a obří fosa. Není to zvláštní? Podle mě jim někdo nadiktoval, ať do toho zatáhnou politiku, ať mě označí za ochranářského lobbistu, a kdo ví, časem možná i za spojence madagaskarské politické opozice, více nakloněné ochraně přírody. Alessandro mi doporučil, ať některá slova v tom paperu trošičku pozměním, a pošlu ho úplně jiné skupině výzkumníků. Uvidíme, co bude. Jinak se už docela dost vyšetřuje smrt toho glyptodonta. Vypadá to, že zvíře bylo zabito dvacetiletým Fanucem Lopezem. Ten mladík nikdy nespáchal žádný trestný čin - ostatně ani zabití glyptodonta nebylo oficiálně trestným činem, protože ta zvířata nejsou nikde vedea jako chráněná. Alessandrův vlivný přítel, bývalý generál, poslal do tvrzi několik vojáků, aby nás chránili. Po většinu dne se však dnes opalovali na dekách, na horkém písku před tvrzí. 

31. prosince 2021, pátek: V Estancia el Trebol na severu Argentiny dnes ráno hořel les. Žena, která ho zapálila, prý při zatýkání křičela "¡Sloane también arderá! ¡Como esos árboles!" Taky těžce zranila jednoho policistu - nožem. V televizi říkali, že se vzhledem k vážnosti zranění asi nedožije roku 2022. Pierre Leroy sdělil Alessandrovi, že ta žhářka, Augustina Navarro, patří ke Čtyřem hlavám. Ví to od jednoho z bývalých vůdců té zločinecké organizace, se kterým se prý "dobře zná". Fajn, jsme rádi, že to víme. Ale proč je Leroy pořád tak tajemný? Jak k těm informacím přichází? Nechápu, proč nám to nechce říct, když jsme na stejné straně - vždyť Velázquezova tvrz je do značné míry přirovnatelná k základně Lovců kryptidů na Špicberkách! Víme každopádně, že Čtyři hlavy a jejich šílení členové jsou pořád ve hře, a jdou po mě. Ne, že bych čekala, že by to tehdy v září skončilo, ale pořád je mi z toho docela divně. Taky jsem docela nesvá z toho, že jsem Deanovi pořád nesdělila, co k němu cítím. Dnes se s námi rozloučil; Alessandro konečně po dnech práce nastavil stroj času tak, aby Deana poslal zpátky do roku 2039. Jsem moc ráda, že si odnesl dárky, které jsem mu dala. Navždy budu vzpomínat na čas, který jsme spolu strávili, a na tu parádní legraci v kině. Bude mi ale moc chybět. A tak nějak doufám, když už se tu ocitl... i když sám neví, jak... že se třeba zase vrátí! Proč jenom musí jediný kluk, kterého jsem kdy měla ráda, žít tak strašně daleko? Tak strašně daleko v budoucnosti? Přijde mi, že tvrz je bez něj taková prázdná. Najednou nemám důvod, proč bych tu měla být. Asi brzo začnu plánovat další expedici, i přes to všechno, co se právě děje. Musím na něj přestat myslet.

Série Sloane, lovkyně monster bude pokračovat i příští rok! Na několik týdnů si však od ní dáme přestávku - příští pátek se totiž vrátí Obrázky týdne!
Jinak chci všem návštěvníkům blogu popřát šťastný nový rok 2022! Doufejme, že to bude rok trošičku méně bláznivý, než ten poslední. Jsem však velice rád za vaši přízeň v posledních měsících, trhali jste totiž návštěvností rekordy. Rok 2021 je také druhým nejproduktivnějším rokem v historii Blogorgonopsidu, neboť jsem na něj napsal 389 článků! Ještě jednou velké díky, a přeji krásný vstup do roku 2022!

čtvrtek 30. prosince 2021

Animované seriály s dinosaury v roce 2022

Rok 2021 se chýlí ke konci, a v sobotu započne rok nový. Kromě zajímavých objevů ze světa přírody se v něm můžeme těšit i na spoustu zábavy. Fanoušci filmové série Jurský park se samozřejmě těší na Jurassic World: Dominion, ve kterém se střetnou dvě generace postav, ale rok 2022 bude jako obvykle patřit hlavně superhrdinským filmům, a zatím to vypadá, že jich příští rok vyjde deset! Nemálo bude jistě i dokumentárních filmů o přírodě. Každý se zkrátka těší na to, co ho zajímá. Je tu ovšem ještě jedna kategorie, kterou musím zmínit - vlastně jsem si řekl, že by stálo za to věnovat jí celý článek. Chtěl jsem ho napsat už dlouho, a teď, krátce před koncem roku 2021, jsem se k tomu konečně dostal. Příští rok totiž vychází také několik animovaných seriálů s dinosaury, které rozhodně bude stát za to zhlédnout!

Marvel's Moon Girl and Devil Dinosaur

Už ve druhé polovině února 2018 bylo oznámeno, že společnost Marvel Animation (Wolverine and the X-Men, Hulk Vs, Ultimate Spider-Man) začala pracovat na seriálu o Moon Girl a jejím společníkovi, dinosaurovi Devilovi. Ten patří k nejznámějším postavám Marvel Comics, ostatně byl vytvořen geniálním kreslířem Jackem Kirbym, jedním z mužů, jejichž výtvory jsou dnes hojně zastoupeny v pop kultuře (o Devil Dinosaurovi jsem psal článek v říjnu tohoto roku). V srpnu 2019 pak bylo oznámeno, že Marvel's Moon Girl and Devil Dinosaur vyjde v roce 2020. Jednu dobu se mluvilo o vydání v únoru, ale podle nedávného tweetu zveřejněného účtem Disney Branded TV PR nakonec seriál vyjde až v létě, a to pochopitelně na stanici Disney Channel. Krátkou upoutávku na něj můžete zhlédnout zde. Hlavními postavami seriálu jsou samozřejmě Lunella Lafayete/Moon Girl, kterou hraje Diamond White, a Devil Dinosaur, hraný hulkovským hlasovým hercem Fredem Tatasciorem. Legendární kosmické entitě Beyondera, která se poprvé objevila v komiksové klasice Marvel Superheroes Secret Wars v roce 1984, propůjčuje hlas významný americký herec, výkonný producent tohoto seriálu a zároveň komiksový fanoušek Laurence Fishburne (Ant-Man and the Wasp, Man of Steel, Fantastic Four 2: Rise of the Silver Surfer). Fishburne původní sérii Devil Dinosaur od Jacka Kirbyho z roku 1978 četl jako malý (tehdy byl Devilovým společníkem humanoid Moon Boy), a velice se mu líbila, proto se nakonec rozhodl vytvořit o nejslavnějším marvelovském tyranosaurovi animovaný seriál. Podobně jako v poslední Devilově komiksové sérii, vydávané v letech 2016 až 2019, bude i v animované adaptaci Devil přenesen do současného New Yorku. Marvel's Moon Girl and Devil Dinosaur bude seriálem jak pro ty, kteří milují dinosaury, tak pro fanoušky Marvelu. Až o něm bude zveřejněno více informací, možná je na tento blog ještě napíši.


ARK: The Animated Series

Jste-li fanoušky akční dobrodružné survival videohry Ark: Survival Evolved, pak jistě víte o tom, že v prosinci 2020 bylo na Game Awards oznámeno, že na její motivy vznikne animovaný seriál. Tehdy byl také vydán první trailer, v němž bylo odhaleno, čí hlasy v seriálu uslyšíme. Můžeme se těšit na hvězdné obsazení - David Tennant (Doctor Who), Jeffrey Wright (What if...?, The Batman), Elliot Page (Inception, X-Men: Days of Future Past), Karl Urban (The Lord of the Rings Trilogy, Thor: Ragnarok), Madeleine Madden (The Wheel of Time), Gerard Butler (Lara Croft: Tomb Raider - The Cradle of Life), Russell Crowe (Gladiator, Man of Steel) a dokonce i islandská olympijská plavkyně Ragga Ragnars, a to rozhodně není vše! Styl animace ARK: The Animated Series dosti připomíná styl animace například velkolepého seriálu Legenda Korry (Legend of Korra), jenž byl pokračováním zrovna tak významného Avatar: The Last Airbender. V ARK: The Animated Series budeme následovat Helenu Walker (Madeleine Madden), paleontoložku z 21. století, která je po své smrti vzkříšena ve zvláštní zemi plné podivných divokých zvířat, z nichž mnohá jsou dinosaury, a je nucena bojovat s nebezpečnými vojevůdci. Po této zvláštní zemi jezdí na zádech parasaurolopha. Datum vydání ARK: The Animated Series zatím nebylo oznámeno, jisté ale je, že seriál (respektive jeho první řada) vyjde v roce 2022.


Jurassic World: Camp Cretaceous - Season 5

Předem chci uvést, že jsem zatím z časových důvodů neviděl jediný díl Jurassic World: Camp Cretaceous. V tuto chvíli poslední, čtvrtá série vyšla na Netflixu 3. prosince 2021, a ačkoliv pátá ještě nebyla oficiálně oznámena, četl jsem na několika webech (např. What's on Netflix), že díky popularitě seriálu nejspíš vznikne alespoň ještě jedna sezóna (anebo přesněji řečeno, nejspíš je už v produkci anebo kdo ví, možná i v postprodukci). Prý bychom tedy pátou řadu mohli očekávat někdy před vydáním filmu Jurassic World: Dominion, tzn. před červnem příštího roku. Jurassic World: Camp Cretaceous je velmi oblíbeným seriálem, a dokonce tento rok vyhrál prestižní ceny Annie a Emmy za animaci. V DreamWorks Animation mají, na co být hrdí.


Na závěr chci ještě zmínit nikoliv seriál, ale film The Ice Age Adventures of Buck Wild, spin-off franšízy Doba ledová, který bude uveden na streamovací službě Disney+ 28. ledna 2022. Jeho hlavní postavou je lasice Buck, který vystupoval ve třetím, čtvrtém (kameo) a pátém filmu série. V originále jej opět hraje britský herec Simon Pegg. Krátce se mají v tomto speciálu objevit i hlavní postavy Doby ledové - Sid, Manny, Diego a Ellie. Teaser ke zhlédnutí zde.

Rozhodně tedy je, na co se těšit! Pravěká zvířata rozhodně svět animace neopouštějí!

středa 29. prosince 2021

Pravěcí netopýři: Rhinonicteris tedfordi

Jen pár dní předtím, než budeme muset vyměnit kalendáře, přináším čtvrtou a zároveň poslední letošní část projektu Pravěcí netopýři, který začal již téměř před dvěma roky, v první den roku 2020. Pořád je tu několik více či méně dobře známých fosilních letounů, které jsem ještě nepopsal, a Rhinonicteris tedfordi je jedním z nich...

Druh: Rhinonicteris tedfordi,
Období: raný miocén,
Území: Austrálie.
Do netopýří čeledi Rhinonycteridae, zavedené v roce 1866 Johnem Edwardem Greyem a příbuzné čeledím Hipposideridae a Rhinolophidae, se kterými tvoří jednu ze dvou hlavních vývojových větví nadčeledi Rhinolophoidea, patří dva žijící a čtyři vyhynulé rody. Rod Rhinonicteris, podle kterého je celá čeleď pojmenována, zahrnuje v současné době jedinou žijící specii, a to pavrápence oranžovaného (Rhinonicteris aurantia), žijícího na severu australského kontinentu, konkrétně v Severním teritoriu, Západní Austrálii a dokonce i na severozápadě státu Queensland. Je to insektivor obývající aridní oblasti, a za dne se skrývá ve velkých jeskyních, často s jinými druhy netopýrů. Stal se dobře známým díky svému oranžovému až zlatavému zabarvení. V minulosti však existoval ještě jeden druh rodu Rhinonicteris (alespoň tedy jediný fosilní zástupce tohoto rodu, o němž dosud víme), a to R. tedfordi. V roce 1997 ho ve 41. čísle vědeckého časopisu Memoirs of the Queensland Museum popsala paleontoložka Suzanne Hand, autorka popisu mnoha dalších australských třetihorních letounů, mj. třeba druhů Brachipposideros nooraleebus nebo Australonycteris clarkae. Rodové jméno, které pro zvíře Hand vybrala, znamená v překladu "rohatý netopýr", čímž odkazuje na typický znak čeledi Rhinonycteridae, pochopitelně nesený i již zmíněným nejbližším žijícím příbuzným tohoto miocénního netopýra - velký nosovitý útvar, anglicky zkrátka nazývaný "nose-leaf", sloužící k nasální echolokaci; pomáhá v podstatě modifikovat a směřovat echolokační volání. Druhové jméno, tedfordi, ctí Richarda Tedforda (1929 - 2011), někdejšího kurátora departmentu vertebrátní paleontologie Amerického přírodovědného muzea v New Yorku, který jako první v roce 1967 identifikoval pozůstatky některých třetihorních savců nalezených v lokalitě Riversleigh. Z ní pochází také holotyp R. tedfordi, konkrétně byl tedy nalezen na Bitesantennary Site, jejíž horniny se datují do raného miocénu. Kromě pozůstatků deseti druhů netopýrů obsahovaly také fosilie plžů, ještěrů, hroznýšovitého hada, žab, čápa a dokonce i pravěkého rorýse. Jak holotyp, tak paratyp, které se Hand dostalo studovat, jsou nekompletními lebkami. Místo jejich nálezu je v současné době suchou a otevřenou jeskyní, jež však byla v minulosti zatopena, o čemž svědčí právě pozůstatky vodních plžů. Podlaha jeskyně je tvořena travertinem. Ostatky R. tedfordi a dalších raně miocénních netopýrů z jeskyně fosilizovaly nejspíš krátce poté, co se usadily. Lebka tohoto druhu, jež posloužila jako holotyp, byla o 10 až 20 % menší než lebka pavrápence oranžového, a proporčně se podobala lebce již výše zmíněného druhu Brachipposideros nooraleebus. Její rostrum bylo široké a dlouhé, ze dvou třetin tak velké jako mozkovna, a bylo umístěno znatelně níže než ona. Celkově byl tento druh menší než pavrápenec oranžový, a měl, nepříliš překvapivě, také menší mozkovnu. Zuby horní čelisti však dosahovaly zhruba stejné velikosti, jako u jeho současného příbuzného, jakož i u brachiposiderose. Lze tak tvrdit alespoň z porovnání velikosti řezáků a stoliček, špičáky horní čelisti bohužel nikdy nebyly nalezeny. Jedna lebka byla dlouhá centimetr, druhá pak centimetr a půl, délka mozkovny u první a neúplné lebky činila plných deset milimetrů, u té kompletnější a větší to bylo 9,9 milimetru. Hand ve svém článku neučinila závěry o přesných tělesných rozměrech zvířete, jak již však bylo zmíněno, byl podle ní R. tedfordi celkově menší, než pavrápenec oranžový. Zcela jistě šlo také o hmyzožravého netopýra, lovícího v noci hlavně okřídlený hmyz. 

Maxilární fragment netopýra druhu Rhinonicteris tedfordi z několika pohledů

Pavrápenec oranžový, jediný žijící zástupce rodu Rhinonicteris

Informace o tomto netopýrovi jsem pro tento článek čerpal ze studie Suzanne Hand z roku 1997, který se vám zobrazí po kliknutí sem. Buďte si jisti, že projekt Pravěcí netopýři bude pokračovat i v roce 2022!

úterý 28. prosince 2021

Drop obojkový: Malý až středně velký druh dropa ze severní Afriky

K napsání tohoto článku mě navedla kniha Planeta zvířat (The Global Zoo) od Roberta Burtona, vydaná v ČR Nakladatelským domem OP v roce 1996. Jen tak jsem si jí dnes ráno listoval, a dorazil jsem na strany 172 a 173, které se věnují lovu dropů, zvláště pak tedy lovu jednoho konkrétního druhu dropa. A námět na článek byl na světě.

Do čeledi dropovitých (Otididae), jediné rodiny řádu Otidiformes, patří 11 rodů se 26 druhy. Vesměs jsou to všežraví, primárně však hmyzožraví ptáci, žijící na stepích ve Starém světě. Zřejmě nejznámějším zástupcem této čeledi je drop velký (Otis tarda), zranitelný druh se dvěma poddruhy, kdysi se vyskytující i na území Británie (vyhynul tam v roce 1832). U nás je zvláště chráněný jako kriticky ohrožený druh, a od začátku 20. století bývá pozorován při hnízdění na Znojemsku. Rodu Otis je nejblíže příbuzný rod Chlamydotis, který zahrnuje dva trochu menší druhy dropů; asijského Ch. macqueenii a severoafrického Ch. undulata. Druhý jmenovaný je znám řadou českých jmen - drop obojkový, drop hřívnatý, drop chocholatý, a ve starší literatuře (alespoň podle webu BioLib) poněkud kuriózně i drop asiatský nebo drop asijský, přestože asijský světadíl vůbec jeho domovem není. Někdy je jako drop obojkový označován i Ch. macqueenii. Za to může jeho stará klasifikace coby subspecie Ch. undulata; oba druhy od sebe byly rozlišeny až v roce 2003, a to hlavně na základě odlišné vokalizace, rozdílech v opeření a také v namlouvacím chování. Je nicméně nutné podotknout, že ne všichni odborníci se k tomuto rozdělení kloní, a už v roce 2004 byly výsledky studie Alana G. Knoxe a jeho kolegů zpochybňovány například některými britskými ornitology (např. P. J. Cowanem). Výzkum Youssefa Idaghdoura nicméně poukázal na to, že se od sebe tyto dva druhy dropů oddělily někdy před 430 000 lety, a že skutečně jsou odlišní, byť jsou třeba rozdíly mezi nimi nepříliš patrné. V minulosti dropové rodu Chlamydotis výjimečně zalétali i do Evropy, v roce 2003 byl zástupce tohoto rodu (byť je dnes těžké určit, ke kterému konkrétnímu druhu z oněch dvou patřil) pozorován dokonce až v Belgii. Můžeme však s jistotou tvrdit, že drop obojkový je severoafrickým druhem ptáka, jehož jedinou evropskou populací je ta na Kanárských ostrovech. Na Červeném seznamu IUCN je drop obojkový klasifikován jako zranitelný, kanárský poddruh Ch. undulata fuertaventurae má statut téměř ohroženého taxonu. Jen pro úplnost, drop velký má dva poddruhy, a tím druhým, severoafrickým, je Ch. undulata undulata.

Drop obojkový kanárský (Chlamydotis undulata fuertaventurae), fotografie z webu Observation.org

Tento druh dropa je mezi svými příbuznými spíše malý až středně velký. Dosahuje délky 55 až 65 centimetrů, přičemž samice jsou trošičku menší než samci. Ti jsou vysocí až 73 centimetrů, kdežto samice dosahují maximální výšky 66 centimetrů. Hmotnost samců se pohybuje mezi 1,15 až 2,4 kilogramy, hmotnost samic pak mezi 1 až 1,7 kilogramem. Rozpětí křídel činí 135 až 170 centimetrů. Jen pro srovnání, již zmíněný drop velký, jeden z nejtěžších žijících druhů ptáků, dosahuje průměrné hmotnosti 5,8 až 18 kilogramů (rekordní mandžuský exemplář vážil 21 kilogramů), délky 115 centimetrů, výšky 90 až 105 centimetrů (v případě samců, opět větších než samice) a jeho rozpětí křídel se rovná 210 až 270 centimetrům. Je to tedy úplně jiná velikostní kategorie. Kanárský poddruh dropa obojkového je velmi málo početný; v roce 1997 zbývalo asi 500 ptáků, podle recentnějších odhadů je na Kanárských ostrovech přítomno méně než 400 párů. Populace narůstá, ale pomalu, a je pořád ve velkém ohrožení. Největší problémy jí způsobuje extrakce písku, intensifikace zemědělství a v neposlední řadě také narůstající turismus. Samozřejmě ničemu nepomáhá sběr vajec během hnízdního období, rovněž jako nelegální lov dropů. Avšak v severní Africe jsou tito ptáci loveni mnohem více. Před rokem 2004 počty Ch. undulata undulata po dvě desetiletí klesaly, hlavně vlivem lovu sokolníky. Ti používali k zabíjení dropů rarohy velké (Falco cherrug) a sokoly stěhovavé (Falco peregrinus).

Sokol versus pákistánský Chlamydotis macqueenii, fotografie z webu BBC News

Jak Chlamydotis undulata, tak Chlamydotis macqueenii bývali po mnoho desetiletí hojně loveni v severní Africe a v jihozápadní Asii. Ch. macqueenii byl do poloviny 60. let vyloven na řadě lokalit na Arabském poloostrově, a tak arabští lovci začali vyjíždět do severní Afriky za Ch. undulata nebo za dalšimi populacemi Ch. macqueenii (opět připomeňme, že tehdy se o možných rozdílech mezi těmito dvěma druhy ani nevědělo) do Íránu, Iráku a Pákistánu, kde bohatí princové a šejkové dropy loví dodnes. V severní Africe jsou dropové obojkoví loveni nejen s pomocí sokolů a rarohů, ale dochází také k jejich střílení, často ve velkých počtech. Od roku 2004 naštěstí severoafrická populace (poddruh Ch. undulata undulata) vzrostla (podle informací zveřejněných IUCN v roce 2016). Ochraně těchto ptáků se věnuje hlavně International Fund of Houbara Conservation. V Maroku se nachází několik center pro rozmnožování těchto ptáků v zajetí, podobná centra pak pomáhají rozmnožovat Ch. macqueenii také ve Spojených arabských emirátech a v Kazachstánu. Zvířata jsou těmito zařízeními vypouštěna do volné přírody. Jen v roce 2019 vypustil International Fund of Houbara Conservation do divočiny přes 340 000 dropů obojkových. Doufejme, že neudržitelný lov těchto ptáků nakonec úplně skončí, a že jejich počty díky skvělé práci oddaných ochránců ještě vzrostou.

Severoafrický Chlamydotis undulata undulata, fotografie z webu Jonathana Hornbuckla

Informace pro tento článek jsem čerpal z webu Evropské komise, z anglické Wikipedie (ta mne odkázala na některé výše zmiňované studie) a v neposlední řadě také z knihy Planeta zvířat od Roberta Burtona. Doufám, že se Vám tento článek o dropu obojkovém líbil!

pondělí 27. prosince 2021

Soutěž Dinosauři 2021

Přišel čas další velké dinosauří soutěže, koneckonců jako vždy ke konci roku! Předchůdci Soutěže Dinosauři 2021 byly Novoroční soutěž, Soutěž Dinosauři 2011, Soutěž Dinosauři 2012, Soutěž Dinosauři 2013, Soutěž Dinosauři 2014, Soutěž Dinosauři 2015, Soutěž Dinosauři 2016, Soutěž Dinosauři 2017, Soutěž Dinosauři 2018, Soutěž Dinosauři 2019 a samozřejmě také Soutěž Dinosauři 2020. Stejně jako ony, i letošní velká paleontologická soutěž je sestavena z dvaceti otázek, jež testují vaše obecné znalosti světa prehistorie, přičemž některé se týkají také objevů učiněných v posledním roce. Co správně zodpovězená otázka, to jeden bod. Za špatné odpovědi se vám žádné body nestrhávají. Je zde ještě otázka navíc, tedy otázka bonusová. Není nutné na ni odpovídat, pokud tak ovšem učiníte, dostanete extra bod. Pokud se chcete Soutěže Dinosauři 2021 zúčastnit, napište do komentáře pod tento článek, že se hlásíte (nemáte-li účet Google, můžete si v nastavení komentáře zvolit přezdívku nebo napsat komentář anonymně, podepsaný vaším nickname). Odpovědi mi pošlete na e-mail haasvojt@volny.cz. Nejlepší by asi bylo, kdybyste do komentáře uvedli e-mail, ze kterého mi zpráva přijde, ale pokud ho tu nechcete zveřejňovat, nemusíte. Zrovna tak v případě, že by vám komentář nešel publikovat, můžete mi rovnou napsat e-mail s odpověďmi. Můžete jej poslat do konce února 2021! V lednu příštího roku proběhne uzávěrka, pak se již této soutěže nebude moci nikdo další zúčastnit. Za účast dostanete diplom - můžete si sami zvolit, jaké pravěké zvíře byste na něj chtěli. Nakonec ještě uvedu, že si nepřeji, abyste vyhledávali odpovědi na internetu. Ano, je důležité umět s internetem pracovat, ale to přece umíme všichni. Tato soutěž je čistě o zábavě spojené s využitím toho, co už o pravěkém světě víte. Není důležité vyhrát nebo získat největší počet bodů, důležité je se zúčastnit. Teď už vám jen přeji hodně štěstí, a užijte si to!

1. Ve které zemi byly nalezeny pozůstatky amargasaura?

2. Patřil Ticinosuchus mezi archosaury, eusuchiány, lepidosauromorphy nebo dinosaury?

3. Čím je významná lokalita Paluxy River v americkém Texasu? 

4. Napište název minimálně jedné kanadské provincie a alespoň jednoho amerického státu, ve kterém se našly pozůstatky ankylosaura.

5. Byl Xixiasaurus zástupcem čeledi Dromaeosauridae nebo čeledi Troodontidae? V jakém geologickém období žil a v jaké zemi se našly jeho fosilie?

6. Slavnou knihu Teplokrevní dinosauři: Revoluce v paleontologii (The Hot-blooded Dinosaurs: A Revolution in Palaeontology) napsal Robert T. Bakker, Adrian Desmond nebo John Ostrom?

7. Opravte faktické chyby v následující větě: Eotyrannus lengi byl tyrannosauroid žijící před 80 miliony let v kanadské provincii Britská Kolumbie, a byl to masožravec dosahující délky 8 metrů a hmotnosti 4 tun.

8. Patřil eocénní Hyrachyus mezi sudokopytníky nebo mezi lichokopytníky? Je pravda, že jeho pozůstatky byly nalezeny mj. na evropském kontinentu?

9. Dorůstal Coccosteus délky až dvou metrů? Pokud ne, jak velký doopravdy byl? Napište také, do které třídy obratlovců patřil (nápověda: nebyly to ryby).

10. Byl Ctenorhachis příbuzný dimetrodonovi? Žil v pozdním karbonu nebo v raném permu? 

11. Co byl zač Cosesaurus, a kterému slavnému mořskému plazu vystupujícímu v dokumentu Putování s dinosaury: Monstra pravěkých oceánů (2003) byl příbuzný?

12. Popište stručně vzhled hlavových hřebínků parasaurolopha, corythosaura, lambeosaura a tsintaosaura.

13. Jaká zvířata (stačí obecně, nemusíte ani uvádět rodová jména) se stávala kořistí jihoamerického šavlozubého vačnatce thylacosmila? 

14. Ve kterém roce byl popsán Spielbergsaurus? Proč mu dal Jack Horner zrovna takové jméno?

15. Napište, co se nachází na obrázku: 


16. Tento rok byl popsán jeden z nejstarších pěvců střední Evropy, a zřejmě také nejstarší zástupce kladu křikavých. Jeho pozůstatky byly nalezeny v Polsku, nedaleko městečka Krosno. Napište alespoň rodové jméno tohoto ptáka.

17. Do které skupiny dinosaurů patřil letos popsaný Arackar licanantay, ve kterém státě byly nalezeny jeho zkamenělé pozůstatky, a ve kterém geologickém období žil? Nápověda: Je to jeden z mála dosud popsaných dinosaurů nalezených v jednom konkrétním a ne zrovna malém státě.

18. Jak se jmenuje velký carcharodontosaur, který byl v září popsán na základě fosilií nalezených v Uzbekistánu? Víte, podle které známé historické osobnosti byl pojmenován, a čím byla tato osobnost významná?

19. Je pravda, že dva spodnokřídoví britští spinosauridi popsaní na konci září tohoto roku byli pojmenováni Riparosaurus inferodios a Ceratosuchus milnerae? Pokud ne, napište jejich skutečná jména.

20. Čím jsou důležití letos popsaní Kaririavis mater a Brevirostruavis macrohyoideus? Byli si vzájemně příbuzní?

Bonusová otázka: Dříve tento rok bylo odhaleno, jak měla původně vypadat americká verze cyklu Putování s pravěkými lidmi z roku 2003 na stanici Discovery Channel, než byla vydána verze s Alecem Baldwinem. Kdo měl původně verzí na Discovery provázet?

Doufám, že se vám bude dařit! Budu rád za každého soutěžícího. Už se nemohu dočkat vašich odpovědí!

neděle 26. prosince 2021

Theriognathus

Theriognathus ("zvířecí čelist" nebo též "savčí čelist") byl rod therapsida z podřádu Therocephalia a čeledi Whaitsiidae, který žil v pozdním permu stupně wuchiaping přibližně před 260 až 254 miliony let. Jeho pozůstatky byly nalezeny v Jihoafrické republice, Zambii, Tanzanii a také na území Ruska. Nejvíce fosilií theriognata pochází z jihoafrické pánve Karoo, konkrétně ze souvrství subdivize Beaufort Group. Rod zahrnuje jedinou specii, T. microps, popsanou v roce 1876 Richardem Owenem na základě exemplářů odeslaných do Spojeného království z Jihoafrické republiky jejich nálezcem A. G. Bainem. Owen zvíře popsal - spolu s několika dalšími savcovitými plazy - v Catalogue of the Fossil Reptiles of South Africa in the Collections of the British Museum. V té době byl Theriognathus považován za dicynodonta, ve 20. století byl pak překlasifikován na therocephaliána. Později nalezené exempláře byly označovány rodovými jmény Alopecopsis, Hyenosaurus, Notaelurops, Notosollasia, Aneugomphius a Whaitsia. V současnosti je Theriognathus jedním z šesti rodů tvořících čeleď Whaitsiidae, spolu s rody Dalongkoua, Ictidochampsa, Megawhaitsia, Moschowhaitsia a Viatkosuchus. Vesměs se jedná o pozdně permské therocephaliány. Theriognathus byl masožravec nebo všežravec. Lovil malé živočichy, případně se snad mohl přiživovat i na nízko rostoucích rostlinách. Ačkoliv se jeho jméno dá do češtiny přeložit jako "savčí čelist", jeho spodní čelist nebyla tvořena jednou kostí, jako u savců. Charakteristickými znaky tohoto tvora jsou čtyři rovné a kuželovité řezáky vystupující ze spodní čelisti. Nejnápadnějšími zuby byly však špičáky horní čelisti, jež dosahovaly větší velikosti než jakékoliv ostatní zuby. Z tlamy zvířeti vystupovaly, a dodávaly mu onen typický "terocephaliání vzhled". Byly stavěny stejně, jako savčí špičáky. Dále u něj bylo přítomné také sekundární patro. Theriognathus dosahoval délky až jednoho metru. V roce 1969 napsal francouzský paleontolog Armand de Ricqlès studii o růstových rozdílech jistého bazálního střednopermského therocephaliána a svrchnopermského rodu Notosollasia (jak již bylo zmíněno výše, je to synonymum theriognata). Podle výsledků jeho výzkumu therocephaliáni narůstali později ve své evoluční historii; usoudil tak na základě více zcévněné (vaskularizované) kortikální (hutné) kosti theriognata, kterou se mu dostalo zkoumat (více zcévněná byla alespoň v porovnání s kostí ranějšího zástupce podřádu). Zajímavé je, že interpterygoidní prostor na patře v lebce byl u tohoto rodu extrémně redukovaný, stejně jako u jemu příbuzné moschowhaitsie. Čenich theriognata byl prodloužený, ostatně jako u dalších therocephaliánů. Do roku 2012 se našlo celkem šestapadesát exemplářů theriognata. 
Dobrý článek o tomto tvorovi najdete na anglické Wikipedii, další důležité informace jsou pak ve zkratce uvedeny třeba na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Bonacynodon!

sobota 25. prosince 2021

Vánoce 2021 s modely dinosaurů a současných zvířat

Máme pětadvacátého prosince, včera byl Štědrý den, a teď mám pro vás jako dárek další várku fotek mých modelů dinosaurů i současných zvířat. Některé z těchto modelů jsem včera našel pod stromečkem, a protože dneska krásně chumelí - konečně máme Vánoce na sněhu - šel jsem je vyfotografovat ven. Zároveň mám pro vás i nějaké fotky zvířecích figurek, které jsou v mé sbírce již léta. Tyto fotografie jsem pořídil dříve tento měsíc, neboť jak jste si jistě všimli, celá ČR už před pár týdny zapadla ve sněhu, a mé modely mne dokousaly k tomu, abych je vzal ven na malou procházku (or some of them, anyway). Užijte si tedy tento pohled do světa mých nových i starých figurek. Nebudou to žádná umělecká díla, ale když mě třeba na toho nejlepšího fotografa roku aspoň nominujete, uděláte mi radost. Jsou přece Vánoce, ne?

Letos jsem pod stromečkem našel tři krásné modely. Prvním je Baryonyx od Schleichu, uvedený na trh teprve v roce 2020, a to v rámci série Schleich Dinosaurs 2016, konkrétně pak v rámci kolekce Conquering the Earth. Je stále ve výrobě, a měl by stát 429 korun. Dorůstá značné velikosti - sami teď můžete porovnat velikost jeho hlavy s baňkou na vánočním stromečku.


Doma je u nás sice teplo, ale Baryonyx je venkovní zvíře, a neodradil ho ani strašlivý mráz, který nás dnes zachvátil. Musel se zkrátka podívat ven, a začít pátrat po kořisti.


Chvíli patroloval ve sněhem pokrytých břečťanech, a pak konečně něco ucítil. Nebyly to však zbytky vánočního kapříka, ten byl již spořádán někým jiným...


Ouch! OUCH! Aaaargh! Aaaarrgh!!! Crack! Crack! CRACK! OUCH! Aaarghh! Aaargghh!!!


A Vánoce jsou v tahu pro dalšího andílka.

Let's move swiftly on, shall we? Teď se vám představí můj nový Allosaurus, též vybalený z krásného dárkového papíru teprve včera večer. I on je značky Schleich, a je ze série Schleich Dinosaurs 2016 a kolekce Conquering the Earth. Na trh byl uveden v roce 2017. Je to nádherné zvíře, stejně jako Baryonyx vybavené otevíracími čelistmi. A dnes dopoledne také slídil za kořistí.


Neměl jsem ho fotit s bleskem. Ano, bylo dnes poměrně temno... jako je zde temno vždy. Ale ten blesk ho pořádně rozzuřil. Možná to byla poslední kapka, možná se mu prostě nelíbily ty sněhové vločky, co na něj padaly... Vrhl se po mne. A toto nyní píši jen jednou celistvou rukou.


Třetím a posledním modelem, který jsem letos na Vánoce dostal, je tento krásný malý nosorožec značky CollectA, uvedený na trh v roce 2012. Je strašně roztomilý, moc se mi líbí. Jedná se o malého samečka. I jemu se trochu líbil nový sníh!


A pak ještě nějaké fotky z první poloviny prosince! Nejprve tu mám dvě fotografie svého rosomáka od značky Mojo z roku 2012. Dostal jsem ho k Vánocům před pár lety, nikoliv včera, a mám ho moc rád. V současnosti se nachází na mém pracovním stole, spolu s vlkem od Schleichu, lamou od Collecty a triceratopsem od Toy Major Trading Company. Nedaleko jeskyně, ve které se o samotě skrývám před děsivým světem lidstva, vyšplhal na malou skálu, a rozhlížel se po okolí, když napadl první sníh letošní zimy.


Zde je ještě vyfotografován zblízka. Nechtěl jsem se k němu ale blížit moc, koneckonců je to rosomák... wolverine. A je zrovna tak nebezpečný, jako ten druhý, kterého vlastním, a který je oblečený ve žlutém kostýmu z roku 1974 a z každé ruky mu vylézají tři drápy (sorry, I can't help myself with these pop culture/comic book references).


Týden po rosomákovi jsem za většího světla, vlastně za krásného slunného nedělního dopoledne, fotografoval svého cryolophosaura od Collecty z roku 2008. V mé sbírce se ocitl někdy v prvních letech mého blogování, tuším tak v roce 2011, anebo dokonce v roce 2010. Nemohu si teď přesně vzpomenout, kdy jsem si ho koupil. Je ale opravdu nádherný. Vsadím se, že pokud dinosauří modely sbíráte, máte ho určitě taky.


Sněhové pláně střední Evropy sice nejsou to samé, co nezasněžené lesy Antarktidy v jurském období, ale i tak si myslím, že se mu na nich líbilo. S těmito fotografiemi jsem spokojený.


A to je prozatím vše! Doufám, že se vám tato malá přehlídka fotografií mých nových i starých zvířecích modelů líbila! Určitě hodlám psát podobné články i v příštím roce! Další příspěvek tohoto typu zde však nebude brzy. Možná zase pořídím nějaké fotografie svých zvířecích figurek na konci zimy nebo na začátku jara.

Zdají-li se vám obrázky příliš malé nebo dokonce trochu rozmazané, klikněte na ně, a zobrazí se vám ostré a v původní velikosti. Protože ale zrcadlovkou pořizuji fotografie v největší možné velikosti, zmenšil jsem je před publikováním na tento blog v programu Malování. Užívejte dál Vánočních svátků! 

pátek 24. prosince 2021

Šťastné a veselé Vánoce 2021!


Tak jsme se po roce zase dočkali! Dnes máme Štědrý den, nejkouzelnější den v roce, kdy se vám může splnit i to nejtajnější přání! Možná jste se dnes jako já probudili do vzácné a nádherné sněhové scenérie, možná u vás tento rok na Vánoce sníh není, ale na tom ani tolik nesejde. Důležité je, abyste si tento den užili! Všem návštěvníkům tohoto blogu přeji krásné, pohodové, bezstarostné a nezapomenutelné Vánoce! Užijte si vánoční atmosféru, dobré cukroví a zaposlouchejte se do koled! Doufám také, že se pro vás dnes večer pod stromečkem najde dárek, který vám udělá radost. Šťastné a veselé Vánoce 2021!!!

Na blog budu samozřejmě psát nadále i po Vánocích. Do konce roku se tu objeví velká Soutěž Dinosauři 2021, jako vždy tvořená nějakými dvaceti otázkami, jež otestují vaše obecné znalosti světa prehistorie i některých nových objevů z tohoto roku! Na příští jaro už chystám nový desetidílný příběh ze světa Lovců kryptidů, který bude jistě plný překvapení, zvratů a nečekaných událostí. Hodlám dále psát články o nově vycházejících přírodovědných dokumentech, dokončit Projekt Velociraptorinae, pokračovat v psaní sérií Dinosauři z Jihoafrické republiky, Pravěcí netopýři a Pravěká zvířata pojmenovaná podle mýtických stvoření, a rovněž tak doufám, že budu více psát do rubriky Divoké kouty naší planety. Určitě začnu také nějaký další projekt - možná se bude týkat současných plazů, ale zatím neprozradím detaily. Mimoto budu samozřejmě pokračovat v psaní popisků dinosaurů, prvohorních živočichů, pravěkých rostlin i v současnosti žijících hadů! Doufám, že sem budete stále chodit rádi! Ještě jednou Vám tedy přeji veselé Vánoce!

HAAS

Sloane, lovkyně monster: Vánoce ve Velázquezově tvrzi

Tak jsme se dočkali! Máme tu čtyřiadvacátého prosince, Vánoce jsou tu! Mám pro Vás ještě Vánoční přání, ale v jiném článku, který napíši (neskočí-li mi do toho nějaká Vánoční povinnost, jako postavit betlém nebo hlídat našeho nezbedného pejska v cukrovím provoněné kuchyni) krátce po vydání této části Sloane, lovkyně monster. Je to část Vánoční - jak již dokázal včerejší příběh, Vánoce se slaví i ve světě Lovců kryptidů. Jak vypadal poslední týden ve Velázquezově tvrzi? Těší se naše hrdinka a její nejbližší na tyto kouzelné svátky, anebo se spíše potýkají s dalšími problémy ze světa tam venku? To se nyní dozvíte!

Vánoce ve Velázquezově tvrzi
18. 12. 2021 - 24. 12. 2021

18. prosince 2021, sobota: Pomalu se to blíží. Je pravda, že při pobytu na Caceresově ranči jsem si na Vánoce čas od času vzpomněla, ale opravdu na ně myslím až teď, když jsem zpátky doma. Když jsem dnes ráno vyšla ze svého pokoje a byla jsem ještě celá rozespalá, něco mě uhodilo do hlavy. Odrazilo se to od mého spánku a pak se to kutálelo po podlaze, a skoro to spadlo ze schodů. K nohám mi padl Harold Mayson, a zářivě zlatou rolničku včas chytil. Pak se na mě z podlahy podíval, hloupě se zazubil, a užuž chtěl použít mou nohu jako oporu, která by mu umožnila se postavit, když jsem naštvaně odešla do koupelny, a on tam zůstal jen tak ležet. Během doby, kdy jsem na sebe rozmrzele koukala do zrcadla, se toho asi před koupelnou stalo hodně, protože když jsem z ní vyšla, Mayson se rval s Johnsonem. Oba měli v rukou rolničky, mlátili se jimi do hlavy, Johnson se v jednu chvíli dokonce pokusil kousnout Maysona do ucha, ten mu podrazil nohy, a pak se cupovali na podlaze. Nevšímala jsem si jich, šla jsem do kuchyně, a teprve tam mi Thiago znakovou řečí vysvětlil, že se ti dva od šesti ráno nemůžou dohodnout, kdo pojede zítra na velký nákup dárků do Estancia Bahía Laura. Mayson je prý toho názoru, že by měl všechny dárky nakoupit jeho bývalý asistent, a to včetně dárků, které má dostat samotný Johnson. Ještě je prý má koupit za své peníze. Přijde mi to neuvěřitelné. Mayson je opravdu blázen. A Johnson taky, protože se mu dostatečně nebrání. Někdy si vlastně říkám, proč se pořád u Maysona drží? Našel by přece slušnou práci někde jinde, ne? Proč vlastně ti dva musí otravovat v naší tvrzi? No, když budou ty Vánoce, nebudu asi naléhat na Alessandra, aby je vyhodil... ale na Nový rok už se k tomu mít budu. To slibuju.

19. prosince 2021, neděle: Ráno nám přišel balíček. Nebylo na něm napsáno, od koho byl, ale máme jisté podezření, že by to mohl být někdo ze Zielinskiho stoupenců. V tom Vánočně zabaleném balíčku se nacházel kus papíru s nápisem "I hope you all die on Christmas", podepsaný usmívajícím se smajlíkem. Začínám toho mít dost. Zielinski se sice na sociálních sítích odmlčel, asi ho vyděsil Leroyův komentář, ale to neznamená, že proti nám pořád nebrojí. Alessandro to vzal vážně, a zavolal svému příteli, bývalému argentinskému generálovi, jestli by nám sem na několik dní poslal pár svých nejlepších lidí. Děsí mě představa, že u večeře s námi budou čtyřiadvacátého sedět nějací dva obrovští svalouši se samopaly na klíně. Jako by nám už ten bývalý britský premiér a jeho asistent nedělali dost problémů. Odpoledne jsem s nimi a s Alessandrem byla v nákupním centru v Estancia Bahía Laura. Bylo to příšerný. Mayson tam Johnsona vyfackoval poté, co mu jeho asistent navoněl zápěstí špatným parfémem, a když už ho mlátil asi tři minuty, postavila se mezi ně nějaká paní a sama začala Maysona škubat, a podle toho, co mi řekl Alessandro, mu docela hrubě nadávala. Johnson na Maysona za jejími zády vyplazoval jazyk, Mayson se pak pustil do jeho pronásledování, a skončilo to pádem Vánočního stromečku v přízemí nákupního centra. Zatímco pak ti dva vyvedenci sbírali rozbité baňky, procházela jsem se se svým adoptivním otcem po ulici. Bylo strašné vedro, koneckonců nám brzy začne léto, tak se není čemu divit. Alessandro mi znakovou řečí připomínal spoustu krásných chvil, které jsme v tomto městě prožili čekáním na Vánoce v dobách, kdy jsem byla o dost menší. Brával mě na horké Vánoční trhy, a potají mi tam kupoval dárky, když jsem věnovala pozornost usměvavým starým pánům oblečených za Papá Noela. To byly časy. Všechno tehdy bylo jednodušší.

20. prosince 2021, pondělí: Dnešek začal zvláštně. Ten včerejší výlet do Estancia Bahía Laura mi vrátil spoustu vzpomínek. Vzpomínek na doby, které předcházely... tomuhle všemu. Předtím, než jsem začala to město každoročně před Vánoci navštěvovat spolu se svým adoptivním otcem, ocitla jsem se v něm se svými rodiči. Bylo to na jejich poslední cestě. Pár dnů předtím, než je na silnici v Patagonii srazil náklaďák, který se dostal do smyku. Zdálo se mi o nich. Viděla jsem je, jak procházejí ulicí před obchoďákem, a mávají mi. Běžela jsem za nimi, jenže se mezi ně někdo postavil, a nechtěl mě nechat se s nimi znovu setkat. Vysmíval se mi. A já ho slyšela. Slyšela jsem ten strašný smích. Byla to Sloane the Slayer. Držela mě za ruce, v obličeji měla manický úsměšek, na hlavě čepici Papá Noela a za opaskem trubicovitou pušku Shai'ri. Naštěstí to byl jenom sen, ale chvíli mi trvalo, než jsem na něj přestala myslet. Během snídaně mi přišel nový e-mail od Miory. Poslala mi poslední data týkající se cryptoprocty, tentokrát jsou to výsledky fylogenetické analýzy. Měla jsem pravdu. V údolíčku na severu Madagaskaru opravdu přežívá Cryptoprocta spelea. V našem článku bude překlasifikována z druhu vyhynulého na druh kriticky ohrožený. To jsou skvělé zprávy. Co se ale týče ochrany toho malého pravěkého ráje, zatím to nevypadá příliš slibně. Jocelin Razafimahefa byl včera brutálně pobodán neznámým maskovaným útočníkem na zahradě za svým vlastním domkem. Na čelo mu byl přilepen lísteček s nápisem "I hope you die on Christmas". Teď je profesor Razafimahefa v nemocnici v Maevatananě, a je ve vážném stavu. Podle Miory bude rád, když se dožije Štědrého dne. Ta zpráva mě tak rozzuřila, že jsem udělala v kuchyni šílený nepořádek. Převrátila jsem stůl, složila jsem koš, a zavřela jsem se ve svém pokoji. Nějak nevím, co mám dneska dál dělat. Ráno toho na mě bylo až příliš. Pořád se to snažím pochopit, a čím víc na to myslím, tím víc je mi špatně.

21. prosince 2021, úterý: Včera jsem měla špatný den, ale teď už je to lepší. Těším se na Vánoce, a to mi dodává sílu. Thiago začal zdobit okna všech místností tvrzi nálepkami sněhových vloček, santovských čepicí, Vánočních stromečků a pečených krocanů. Mayson si začal uklízet ve svém pokoji, i když se při tom dost loudá. To Johnson svůj pokoj už pěkně uklidil, a dnes ráno dal za okno kuchyně dopis pro Santu. Dlouho pak seděl na bobku pod parapetem, a - podle toho, co mi znakovou řečí sdělil Alessandro - pořád opakoval "ommm", "ommm", "ommm". Nevím, co se tím snažil dokázat, ale hlavní je, že neotravuje, a to je dobře. Dopoledne jsem z ruky krmila vrabce, pak jsem si pustila v hlavní místnosti televizi s titulkami (abych věděla, o čem se v ní mluvilo), a tak jsem se dozvěděla o útoku "podivného monstra" na břehu laguny Dulce. Není to moc daleko odsud. Skočila jsem do jeepu, a zajela jsem si tam. Šlo o to, že psa nějakého staršího muže napadl při procházce vysoký opeřenec. Od začátku mi bylo jasné, co by mohl být zač. Začínají se phorusrhacidi z centrální Patagonie stahovat k pobřeží? Jak se ukázalo, ten pán byl shodou náhod taky neslyšící, takže jsme se dokázali perfektně dorozumět. Byl celý rozklepaný, a mě ho bylo tak líto, že jsem musela zadržovat slzy. Vykládal mi, jak strašně měl svého pejska - teriéra - rád, a že prý ho ten dvoumetrový přízrak s velkým ostrým zobanem odnesl kamsi do houštin a nejspíš zabil. Pejsek se pořád nevracel. Ptala jsem se ho, jak k tomu vůbec došlo, ale on mi pak už nebyl schopný odpovědět. Jen plakal. Napadlo mě, že by ten děsopták mohl mít někde poblíž úkryt - netrvalo dlouho, a našla jsem ho. Ve vysokých křoviscích dvě stě metrů od břehu laguny se nacházelo hnízdo z větviček, v něm jedno vejce a krvácející, umírající teriér. Útočník nikde, popadla jsem tedy roztřeseného a malátného pejska, a donesla zdravotníkům, kteří se jeho páníčkovi věnovali. Doufám, že pejsek přežije. Měl obrovskou krvavou ránu v zádech.


22. prosince 2021, středa: Dopoledne jsem Thiagovi a Alessandrovi pomáhala postavit velký stromeček před hlavní budovou tvrze. Koupili jsme ho za 3903 pesos. Takovou pálku bych za velký a hlavně umělý stromek, který nejspíš během příštích dnů pod slunkem úplně roztaje, nedala. Na druhou stranu se s Alessandrem nehádám, jsou to jeho peníze. Stromeček jsme pěkně nazdobili, Mayson a Johnson nám nosili baňky, a občas i nějakou rozbili. Byla to strašná fuška, nenamazala jsem si dost opalovacího krému, a teď mám zrudlý obličej. Zítra to snad se stavěním dalšího stromečku, v hlavní místnosti v přízemí, bude jednodušší. Odpoledne přišla první data ze satelitního lokátoru našeho zachráněného succaratha. Vypadá to, že se v posledních dnech stále držel západně od Estancia la Huella, byť včera večer očividně zamířil na jihovýchod. Pořád je ale živý, a drží se blízko zdroje vody, u kterého jsme ho minulý pátek vysadili. Jinak jsem dokončila práci na článku o obyvatelích madagaskarského údolíčka. S odbornými články to samozřejmě chodí tak, že je někomu pošlete, ten vám to pošle zpátky, a takhle to chodí pořád dokola... ale i tak si myslím, že to bude mít úspěch. Miora mi psala, že Jocelinův stav se pořád horší. To, co v pondělí zažil, mělo velký vliv na jeho psychiku. Dnes večer, když jsem věnovala pozornost vánočnímu pudinku, shodila jakási neidentifikovaná helikoptéra na území naší tvrzi velký balík s několika dopisy. Na každém z nich je napsáno "You will all die on Christmas". Jo, je to s námi špatné. Alessandro hovořil se svým vlivným přítelem, bývalým generálem, ale armáda prý zatím neví, komu ten vrtulník patřil. A to mi přijde směšné! Něco se tu děje, něco špinavého, a mě to fakt začíná děsit. 

23. prosince 2021, čtvrtek: Od včerejška se už pohybujeme jen na území tvrzi. Alessandro nechal kolem našeho domova vytvořit silové pole, které odrazí jakékoliv výbušniny, které by náhodou někdo mohl na tvrz spustit. Když jsme museli náš domov naposledy takhle chránit, bylo to na jaře 2020, během invaze Shai'ri. Je hodně zvláštní vyjít ven, a koukat na ten zářivě fialový půlkruh, který nás teď obklopuje. Naštěstí nechává můj adoptivní otec kolem tvrzi promítat i obrázky sněhových vloček a rolniček. Působí to aspoň trochu vánočněji. Po obědě jsme postavili stromeček v hlavní místnosti, Mayson přitom stoupl Johnsonovi na nohu, ten ho kopl do kotníku, a pak už se jen hledaly obvaz a led. Nedivím se, že to ten britský střapáč nevydržel. Mayson se mu prý omlouval, ale Johnson slíbil, že už s ním nikdy nepromluví. Some Xmas atmosphere. Odpoledne k nám přišel hologram Pierra Leroye. Popřál nám šťastné a veselé, a ujistil nás, že spolu s Thomsonem na naši tvrz čtyřiadvacet hodin denně dohlíží. Dokonce nám poslal satelitní záznam toho, jak jsme včera venku strojili ten velký stromek. Není mi úplně příjemné, že nás takhle sledují, ale co se dá dělat. Leroy má prý jasný důkaz, že ty výhružné dopisy a papírky napsal Zielinski a jeho lidi, a že se k nám dostali prostřednictvím našich starých známých čtyřhlaváků. Jo, už to tak vypadá. Vánoce se nám opět snaží zkazit Čtyři hlavy. Nevím, odkud to Leroy ví, ale nezbývá nám, než mu věřit. Alessandro mi sdělil, že mu Leroy vykládal něco o konfliktu s Čtyřmi hlavami, ke kterému došlo v srpnu, a že odchytili některé vůdce té organizace, neodhalil však nic konkrétního. No, už na to nebudu myslet. Teď je deset večer, jdu si pustit Home Alone, a zítra si ještě udělám nějaký maraton Vánočních filmů. Snad bude všechno v pořádku!

24. prosince 2021, pátek: Štědrý večer se blíží! Thiago je od rána v kuchyni, peče krocana a vitel toné, připravuje plněná rajčata, sendviče pan de atun, a mezitím střádá cukroví na tácy a roznáší ho po celé tvrzi. Alessandro nosí celý den čepici Papá Noela, a prý tančí u vánočních písní. Taky jsme si v hlavní místnosti v naší velké televizi pustili All I Want for Christmas Is You s titulkami. Během jeho sledování mi přišla na mobil dobrá zpráva - pejsek toho pána, co navštívil břehy laguny Dulce, je v pořádku - je po operaci, a zase pěkně běhá! Jen škoda, že zatím nevíme nic víc o Jocelinově stavu. Největší překvapení nás čekalo po dodívání se na film. Navštívil nás hologram Arika Thomsona, a poprosil Alessandra, aby na chvíli vypnul silové pole kolem tvrzi. To jen proto, aby se k nám mohl někdo dostat. Někdo, koho jsme tu na Vánoce rozhodně nečekali. Musím přiznat, že se mi trochu rozbušilo srdce, když jsem ho viděla. Vánoce k nám přišel slavit jeden kluk, zhruba stejného věku jako já. Jednu dobu už u nás v tvrzi žil. Nepocházi z téhle doby, je z budoucnosti. Dean Owen. Jediný člověk, který se mi kdy líbil. Prý je ztracený, a to už nějakou dobu. Hledá cestu zpátky domů, do roku 2039. Neví, proč se ocitl v naší době, z posledních měsíců si toho prý pamatuje velice málo. Alessandro mu slíbil, že mu pomůže - přece jenom máme pořád v laborce ten stroj času, který s pomocí Larryho Brickella postavil během invaze mimozemšťanů. Zatím nás nikdo neohrožuje. Nakonec to možná budou pěkné a klidné Vánoce! A když je tu teď můj crush... Tohle je ten nejhezčí Vánoční dárek, jaký jsem si mohla přát! Možná, že mám pro něj dokonce dárek - něco, co jsem mu kdysi chtěla dát, ale kvůli mé proměně ve Sloane the Slayer se mu to do rukou nikdy nedostalo. Strašně se těším, až dnes večer u stromečku uvidím jeho úsměv. Vím, že mu to udělá radost!

Popřejme Sloane Walker, Alessandru Velázquezovi, Thiagu Ramirezovi, nezbedným hostům tvrzi Haroldu Maysonovi a Buchananu Johnsonovi a nečekanému návštěvníkovi Deanu Owenovi veselé Vánoce! Další várka Sloaniných zápisků bude zároveň posledním článkem na tomto blogu v roce 2021 - vyjde na Silvestra! A já jdu rovnou napsat ten další příspěvek...

čtvrtek 23. prosince 2021

Podivné Vánoce Vilhelma Van Vaise, Tien Tang a Marvina Graysona

Je třiadvacátého prosince, do Vánoc už zbývá jediný den, a tak je na čase předat vám onen slíbený dárek! Jde o speciál ze světa Lovců kryptidů! Tento rok byl na události v tomto fikčním vesmíru velmi bohatý. Po rozpadu původního týmu, k němuž došlo minulý podzim, se na jaře utvořil tým nový a vyřešil záhadu útoků duchů po celé planetě (PhantomZone). Kdysi přátelská a naivní Curupira se stala děsivým ďáblem, trestajícím každou nespravedlnost vůči zvířatům Amazonského pralesa (Démon Curupira). Bojová trojka se dala v létě znovu dohromady, aby se pokusila zastavit organizaci Čtyři hlavy, snažící se rozvrátit několik ekosystémů vyhubením jejich dosud nepopsaných druhů (The Warrior Trio). Jack Owen a jeho rodina zažili příšerné věci, a bývalý vůdce Lovců kryptidů nakonec skončil v psychiatrické léčebně (Prokletí rodiny Owenových). A k tomu všemu trávíme každý pátek se Sloane Walker, jež nám prostřednictvím svého deníku popisuje svůj dobrodružný život (Sloane, lovkyně monster). Je toho tedy víc, než dost. Před nějakou dobou jsem si však řekl, že bych velmi rád znovu navštívil několik postav představených v Cryptid Hunters: PhantomZone - Vilhelma Van Vaise, Tien Tang a Marvina Graysona. Od skončení příběhu letos v dubnu se v dalších povídkách neměli šanci projevit. Až doteď. Tito klíčoví členové Týmu B letos na Vánoce zažijí něco děsivého. Čeká je výprava do mrazivé země a setkání s krvelačným netvorem, který miluje lidské maso. To nejsou zrovna Vánoce, jaké byste si přáli, že ne? Co se ghanskému záhadologovi, vietnamské lovkyni kryptidů a jamajskému technikovi přihodí? Dočkají se letošní nadílky nebo skončí roztrháni na cucky a pohřbeni pod sněhem?

Podivné Vánoce Vilhelma Van Vaise, Tien Tang a Marvina Graysona

Na tmavé obloze se objevil záblesk. Modrozeleně zazářil, a protáhl se v dlouhé chapadlo, jež dosáhlo až k zasněženým skalám na březích malého zálivu. V okamžiku se k němu přidala další chapadla, a začala tvořit nádhernou show. Není nic krásnějšího, než aurora borealis v největší temnotě, jakou lze v Grónsku zažít. Někteří obyvatelé osady Ittoqqortoormiit vyšli ze svých skromných domků ven, a těšili se z pohledu na stále se měnící obrazce, vysílané na Zemi daleko od Slunce. Byli na polární záři zvyklí, a přesto se z ní radovali. A pro malé děti, narozené teprve v posledních několika letech, znamenala tato úžasná podívaná začátek nejkrásnějších svátků v roce. Inuitští obyvatelé osady je slavili už mnoho desetiletí. Ittoqqoortoormiit byl založen dánskými kolonizátory, kteří své vánoční zvyky přenesli na původní obyvatele východogrónského pobřeží. Někteří Inuité hleděli na polární záři se santovskými čepicemi na hlavách, a sem tam mezi jejich malými domky postával i nějaký ten umělý vánoční stromeček, nazdobenými plastovými baňkami a pokrytý levnými řetězy světýlek.
"Juullisiorluarit! Juullisiorluarit!" přáli si obyvatelé osady navzájem. Čtyřiadvacátý prosinec byl za dveřmi.
Nadílka byla opravdu velká. Jak jen mohl Santa Claus na své sáně naložit tolik dárků? Dvě stě padesát mrtvol, rozcupovaných na kusy, ukousané ruce, nohy, hlavy. Kolik úsilí jen muselo zabrat přebarvit tolik sněhu v osadě dočervena! Mrtvolky dětí působily jako poničené panenky, zabořené ve sněhové pokrývce tichého, mrazivého kraje, kterým se neozývalo nic než vlčí vytí. Masakr, ke kterému na Štědrý den v Ittoqqoortoormiitu došlo, se nedal vysvětlit. Někdo, nebo spíš něco povraždilo celou osadu. Přežil jen jeden chlapec. Třásl se hrůzou pod levným vánočním stromečkem za domkem svých rodičů, a nahlas naříkal. Slzičky mu v hrůzném chladu mrzly na tvářích, a on tlustými palčáky mačkal ručku své mladší sestry. Měla ve tváři strnulý výraz. Nepopsatelná hrůza, která se promítla do jejích očí, ji provázela i nyní, hodiny po smrti. Letošní Vánoce v Ittoqqoortoormiitu byly smutné.

"It's beginning to look a lot like Christmas, everywhere you go! Take a look at the five and ten, it's glistening once again, with candy canes and silver lanes that glow! It's beginning to look a lot like Christmas..." ozývalo se z kuchyně v podzemním komplexu Týmu B na Špicberkách. Fahad Ghazalli a Harvey Lindo porcovali krocana.
"Byl to blbý nápad, Harvey. Měli jsme tam dát slaninu, ne kaštanovou nádivku! Podívej, jak to z něj leze! Jakmile ho hodíme do trouby, nádivka vyteče ven," rozčiloval se Fahad, "nedokážu uvěřit, že jsem tě poslechl!"
"Když seš tak chytrej, připravuj si štědrovečerní večeři sám," odsekl Harvey, "jenže to by asi nebylo ono, protože co si vzpomínám, chtěl jsi původně připravit jenom nějaký arabský chleba."
"Tak to teda kecáš! Vánoce slavím už... dvacet let! A pokaždý mám na ně krocana," odpověděl naštvaně Fahad.
Do kuchyně přiběhly jejich adoptované dcery, Nicholle a Marilyn. Jako vždy, i nyní pronásledovaly fantomavise Alexe, který byl z jejich přátelské pozornosti celý vyčerpaný. Chtěl mít chvíli pro sebe, toužil si vyčistit peří, poohlédnout se po nějakém švábovi, skrývajícím se v hlubinách tohoto obrovského komplexu, ale místo toho musel jen ulétávat před pištícími dětmi. Působil zkroušeně. Marilyn ho skoro zalehla, jenže si přitom narazila loket o dveře ledničky, a rozbrečela se. Harvey pohotově vytáhl led, a hned jí začal ručku obkládat. 
"Kdo všechno tu bude na večeři, tati?" zeptala se mezitím Nicholle Fahada. Ten se musel rozesmát.
"No, možná kvůli kuchařským neschopnostem tvého druhého táty žádná večeře nebude," poznamenal a mrkl na naštvaného Harveyho, "ale když se nám toho krocana přece jenom podaří upéct... tak osm. My čtyři, Pierre, Vinaya, Tien a Marvin. Haruko s námi jíst nebude, je momentálně v Japonsku." Na otázku, co bude mít k večeři ptáček z jiné dimenze v mnohovesmíru, Fahad úplně odpovědět nedokázal. Navrhl Nicholle, ať s tím zajde k někomu jinému. "Taky by se tu o štědrovečerní večeři mohl starat někdo jiný, než jen my. Ostatní na to prostě kašlou."

Tien Tang, dvaadvacetiletá lovkyně kryptidů z Hanoje, právě strojila vánoční stromeček v hlavní místnosti komplexu. Také na to nebyla sama, pomáhala jí při tom poslední rekrutka týmu, Vinaya Gambhir, pocházející z Bombaje. Od té doby, co ji Pierre Leroy najal ve druhé polovině léta, byla nejlepší kamarádkou Tien. A možná i něčím víc.
"Ta hvězda, co chceš dát nahoru, je šílená," poznamenala Vinaya, "podívej, jak je na vršku oloupaná. Nechala bych to jenom tak, bez ozdoby."
Tien se uchechtla: "Jak chceš. Beztak toho o Vánocích moc nevím. Jestli se ostatní nezblázní z holé větve na vrcholku stromku, tak to bude v pohodě."
"To jsme dvě," řekla na to Vinaya, a pověsila na nejnižší větvičku poslední baňku, "Vánoce jsem ještě nikdy neslavila. Jsem koneckonců hinduistka."
"Na tom ani nezáleží," mávla rukou Tien, "všechno patří všem, včetně tohohle svátku."
Do místnosti vtrhla Nicholle. "Teto Tien, teto Tien! Co dostane Alex k večeři za jídlo? Musíme mu dát nějaké speciální jídlo!" brebentila čtyřletá holčička. 
"Mám po svém starém psu nějaké granule," řekla Vinaya, a pak se rozesmála. Nicholle na ni jen mrkala, nepochopila ten vtip.
Tien se nadechla, připravena dát Nicholle nějakou odpověď, když tu se ozval hlas počítačového systému základny, všemi nazývaného Gabrielle: "Letoun XIX-41 je připraven na přistání. Hangár bude otevřen za deset vteřin."
"Vilhelm! Proboha, on se vrátil!" vykřikla Tien, a vystřelila z místnosti. Dorazila do hangáru ve chvíli, kdy se jeho strop uzavřel. Z malého, moderního, vysokorychlostního letounu šedé barvy vystoupil Vilhelm Van Vais, ghanský záhadolog a jeden z nejlepších Tieniných přátel. Hned, jak ji uviděl, zazubil se. Tien ho objala.
"Kdo by čekal, že se vrátíš zrovna teď?" řekla.
"Jsou Vánoce, ne? Nemohl jsem se v tuhle dobu toulat západoafrickými džunglemi," odpověděl.
"Našel jsi, cos hledal?" zeptala se ho Tien, a společně začali kráčet k východu z hangáru.
"Ne všechno. Ale mám pár důkazů toho, že doba, kdy se otevírají brány z jiných vesmírů do toho našeho, ještě neskončila. Můžu ti ukázat pár fotek docela hnusných třínohých potvor, co prošly jedním portálem v Rovníkové Guineji. Zaživa ohlodaly hlavu zdivočelému domácímu praseti, co se zatoulalo do džungle," odpověděl Vilhelm.
"Tak to možná někdy jindy," usmála se nervózně Tien.
"Mon Dieu! Koho to tu máme? Regardez qui est revenu!" ozvalo z konce chodby, do které právě Tien a Vilhelm vkročili. Stál v ní Pierre Leroy, oblečený v propoceném zeleném tričku a otrhaných džínách, a s úsměvem pokyvoval hlavou. "Kdy že jsi to odletěl? Někdy v červenci? Vypadáš zřízeně, Vilhelme."
"Taky tě rád vidím," odpověděl Vilhelm, "ta pozvánka na štědrovečerní večeři nebyl vtip, že ne?"
"No... byl. Ale když už jsi napsal, že přiletíš... donutil jsem Fahada s Harveym, aby tu večeři fakt připravili," pousmál se Pierre. Chvíli mlčel, a Vilhelma si prohlížel. "Jsem rád, že jsi zpátky. Jenom jedno doporučení, Vilhelme. Taková poučka, kterou už všichni ostatní znají. Ehm... neotravuj mě, jo? Mám... spoustu práce." Nato Pierre zatočil vpravo, a v komplexu se ztratil.
"Působil... zvláštně," poznamenal Vilhelm. 
"Pierre je v docela divném stavu," odpověděla Tien, "je z něj teď strašný workoholik. Nezastaví se ani na Vánoce. Píše papery o kryptidech, a zbavuje je jejich statutu kryptidů. Strašně ho to baví, úplně tím žije." 
Vilhelm zkroutil ústa a pokýval hlavou. Nevěděl moc, co na to říci. 

Sedl si na postel ve svém pokoji. Měl vybaleno, a hleděl na dárky, které svým přátelům nakoupil. Poskládal je vedle sebe na podlaze. Promnul si oči, sáhl do kapsy pro krabičku s pilulkami, jednu spolkl, a zapil ji vodou z kohoutku. "Co to sakra dělám?" zeptal se sám sebe. Bál se, že se mu na Štědrý den stane nějaká nepříjemnost. Nikdo z týmu o tom nevěděl, ale v době, kdy trávil čas o samotě v západoafrických pralesích, začala se u něj projevovat další osobnost - již třetí. Dost se lišila od malého Vilhelma, kterým se stával tehdy, když byl v nadměrném stresu, a když mu něco připomnělo trauma z dětství. A přestože jej coby člověka s disociativní poruchou osobnosti jeho přátelé naprosto přijali, obával se, že tuto jeho novou stinnou stránku nepochopí. Znervózňovalo ho to.
Na chodbě se potkal s Marvinem Graysonem. Jamajský technik ho přátelsky pozdravil a poplácal ho po rameni. "Pierre říkal, že se vrátíš. Je to tak dobře. Mezi náma, s tím nápadem pozvat tě na tehdy neplánovanou štědrovečerní večeři jsem přišel já," smál se Marvin.
"Fakt jo? Co tě k tomu přimělo? My dva se ani moc neznáme," řekl na to Vilhelm.
"Potřeboval jsem nějakou záminku, abych Pierra dostal... no, z toho, co pořád dělá. Tak jsem mu navrhl, ať všechny pozve na štědrovečerní večeři. Utuží to vztahy mezi námi všemi, a..." 
"Takže takhle to je," pousmál se Vilhelm.
"Samozřejmě jsme moc rádi, že jsi tu. Byl jsi totiž první, kdo na to kývl. Ostatní moc Vánoce... no, nevzrušovaly."
"Tak teď jsi mě naštval, Dicku," ozvalo se z rozhlasového přístroje na stěně chodby. Marvin se začal hihňat. "Promiň, Bruci," řekl nahlas. 
"Tys mě zmanipuloval k tomu, abych všechny pozval na večeři jen proto, abych si dal přestávku od práce, vous coquin?"
"Jo, říkal jsem si, že se ve své pracovně začneš brzo rozkládat," odpověděl Marvin.
"Robine!" zařval do mikrofonu naštvaně Pierre.
"Batmane?"
"Va au diable, idiot," odpověděl Pierre, a z rozhlasového přístroje se ozvalo prásknutí mikrofonem. 
"Rád odposlouchává," zahihňal se Marvin poté, co se otočil k Vilhelmovi, "nechal po celém komplexu zabudovat štěnice. Teda... po všech chodbách. Když jsi ve své místnosti, tak tě neodposlouchává. Naštěstí. Za to zase můžu já, pouštím si totiž ve svém pokoji reggae, a jemu to jde na nervy, a nedokázal by to snést." 
Vilhelmovi se ztratil úsměv z tváře. "Co se to tady, krucinál, děje?" Z rozhlasového přístroje začala hrát písnička Jingle Bells.
"Batman smells," zašeptal Marvin do ucha Vilhelmovi, a se smíchem ho nechal probrat si to v hlavě.

Necelou hodinu nato se začal z hlavní místnosti ozývat řev. Byl to řev rozzuřeného zvířete, připraveného roztrhat všechny, kteří mu přišli do cesty. Řev nespokojeného Pierra Leroye.
"Jak je možné, že na tom stromku není hvězda?!" křičel na Tien a Vinayu.
"Nevypadala moc dobře," odpověděla Tien.
"Děláš si srandu? Tu hvězdu koupili mí rodiče v Paříži, když spolu slavili první Vánoce! Na tom stromku jí chci!" řval Pierre.
"Pozdě. Vyhodila jsem ji," řekla Tien. Pierre celý zezelenal zlostí.
"Jak to myslíš? Hodilas jí do kontejneru v dvaadvacáté chodbě?!"
"V dvaadvacáté? Já nevím, Pierre. Prostě jsem ji odnela do nejbližšího kontejneru na plast."
"To není možný," zasyčel Pierre, "tohle fakticky není možný! Nevím, jestli tě mám zkopat za to, že neznáš číslo chodby, ve které se nachází kontejnery, i když tu žiješ už osm měsíců, anebo jestli nechápeš důležitost té pitomé hvězdy od mých rodičů!"
"Zkopat? Seš blázen, Pierre?!" vykřikla Vinaya, a postavila se před Tien.
Pierre vydechl a promnul si oči. "Ne, kopat nikoho z vás nebudu," řekl a trapně se zasmál, načež začal opět syčet jako zvíře, "ale něco tady rozkopu, protože tohle mě fakt dožralo!"
Pustil se do vánočního stromku. Kopal do něj, dupal po něm, trhal ho svýma mocnýma rukama, ze kterých během jeho pomalé transformace v zeleného netvora vylézaly černé keratinové drápy, a když skončil, posadil se uraženě na podlahu v rohu místnosti, a nechal se přeměnit zpět v člověka. Tien zvedla rozbitou baňku a hodila mu ji do obličeje. Mlčky z místnosti odešla.
"Seš blbej?" řekla mu Vinaya, a taky odešla.
Nejhorší bylo, že se to opakovalo jen o půl hodiny později, tentokrát však v kuchyni. 
"Kde je slanina?! Kde je sakra slanina?!" řval Pierre na Fahada a Harveyho. 
"Vidíš, já to říkal," pousmál se Fahad, a loktem dloubnul Harveyho do žeber. 
"Kaštanová nádivka v krocanovi?! To není možný! Takhle se to u nás nedělalo!" pokračoval v křiku Pierre.
"A proč se to tak nemůže dělat tady? Jsi snad u sebe doma, Pierre?" poznamenal Harvey.
Pierre supěl. Rozkopal troubu, pečícího se krocana rozdupal, a odešel. Fahad a Harvey se na sebe otráveně podívali, naráz flákli zástěrami o zašpiněnou podlahu, a odebrali se do svých pokojů. Tady veškerá jejich snaha skončila. Dali do toho tolik úsilí, pak najednou přišel Pierre, celý rozohněný a neschopný se s někým normálně bavit, a místo toho, aby jim práci na krocanovi pochválil, naštval se kvůli nádivce a rozkopal troubu. Pokud měli pocit, že na těchto Vánocích nemělo být něco v pořádku, pak se v něm jen utvrdili.

"Takže večeře se ruší," řekl Marvin. Pierre se naštvaně posadil na stůl v počítačové místnosti. 
"Dožralo mě to. Víš, jaký jsem, ne? Řekl jsi mi, že se to zorganizovalo kvůli mě... Víš vůbec, co dělám za práci? Jak důležité to je?! A pak najednou slyším z chodby, žes mi nápad slavení Vánoc v téhle době a na tomhle místě dal jenom proto, abys mě od té práce odtáhl!"
"A na čem, proboha, pracuješ?! Proč nás necháváš pořád odposlouchávat? Nemůžeš si dát na chvíli přestávku od obou těch věcí, trochu se uklidnit, a být malinko přívětivý?" řekl na to Marvin.
"Hele, všechny ty věci se Čtyřmi hlavami... předtím to, co se stalo Curupiře... a předtím ještě Kate... nemůžu za to! Chci mít jistotu, že budeme všichni v pohodě."
"V pohodě určitě nebudeme, když Tien a Vinaye před nosem zničíš vánoční stromek, který pár hodin zdobily, a Fahadovi a Harveymu rozflákáš krocana, nad kterým strávili celé dopoledne!" vykřikl Marvin.
"Tak se prostě Vánoce slavit nebudou. Jsme Lovci kryptidů. Můžem se na takový šílenosti vykašlat," řekl Pierre, a vyšel z místnosti.
"Původní tým je ale slavil, ne?!" vyhrkl Marvin.
"Původní tým už dávno není." 

Fahada a Harveyho na štědrovečerní večeři úplně přešla chuť. Vinaya se rozhodla odletět na sever Svalbardu a vyšplhat tam na nějakou ledovou horu. Tien z toho nebyla moc nadšená, ale indická bojovnice se potřebovala po Pierrově záchvatu zuřivosti vydýchat na čerstvém vzduchu. Sama jí varovala, že "jinak by ho zabila." Marvin byl z toho celý špatný. Pierre reagoval přehnaně, všichni to věděli, nikdo s ním teď nechtěl být, a idylka poklidného setkání devíti nebo deseti lidí se tak úplně zbortila.
Vilhelm, Tien a Marvin se sešli v hlavní místnosti, a hleděli na poničený stromeček. 
"Byl pěkný," komplimentoval ho Marvin.
"Radši mi nic nepřipomínej," řekla Tien.
"Holky s námi prý večer nebudou, tak jsem Fahadovi a Harveymu předal dárky, co jsem pro ně koupil. Mrzí mě to. Mohla to být sranda," rozpovídal se Vilhelm.
"Nakonec žádná sranda nebude. Udělala bych možná líp, kdybych před pár dny odletěla zpátky do Hanoje. Chvíli jsem o tom beztak přemýšlela. Vinaya mohla letět se mnou, máma by se o nás postarala, všechny bychom si popovídaly..." zamyslela se Tien.
"Hele, nechtěli byste třeba něco podniknout? Něco... zajímavýho? Ať teda nějaká sranda je?" zeptal se Marvin.
"Nechci tu sedět, v místnosti bez oken, pod zemí, pod ledem. Chci si Vánoce užít," řekl na to Vilhelm.
"Ať si Pierre stráví Štědrý večer koukáním pod mikroskop a špehováním švábů v chodbách základny," řekla otráveně Tien, "já chci něco zajímavějšího."
Marvin zaťukal prstem na tablet položený na stole. Objevil se hologram se zprávou o útoku jakéhosi neznámého zvířete, které pozabíjelo obyvatele inuitské osady Ittoqqoortoormiit ve východním Grónsku. Psalo se v ní, že masakr přežil jen jeden chlapec, a že nikdo nedokázal vysvětlit, jak k té strašlivé události došlo.
"Co to mohlo být za zvíře?" zeptal se Vilhelm.
"To nikdo neví," pousmál se Marvin.
"Nejsem tak daleko, jako vy," řekla Tien, čtoucí teprve druhý odstavec zprávy, neboť jí její dyslexie trochu zpomalovala, "ale docela mě to zajímá."
"Vaše reakce jsou správné, lidi," zasmál se Marvin, "letíme oslavit Vánoce jinam."


Vysokorychlostní letoun Cryptodactyl překonal vzdálenost mezi pobřežím špicberského zálivu Nordfjorden a grónskou osadou Ittoqqoortoormiit za necelých osmnáct minut. Přelet nad grónským mořem pod rouškou tmy se Vilhelmovi, Tien i Marvinovi, který letoun řídil, velice líbil. Na některém místě na obloze se co chvíli objevovala polární záře. Na palubě letounu zněly vánoční písně, od Santa Tell Me dokonce až po Christmas Don't Be Late od Alvina a Čipmunků.
"Konečně zase týmová práce," řekla Tien.
"Poslední dobou to drhlo. Doufal jsem, že se zas dáme dohromady, něco naplánujeme... vyrazíme za nějakým zvířetem. Ale Pierre se zajímá jen o svoje věci, a nechce, aby se mu do nich někdo díval," řekl Marvin.
"Nemyslete na něj. Hele, už jsme tu. Šálí mě oči, nebo je tam dole nějak moc lidí? Nepsalo se v té zprávě, že ten netvor celou osadu vyvraždil?" ozval se Vilhelm.
"To budou dánští vojáci," odpověděl Marvin.
Cryptodactyl přistál na okraji Ittoqqoortoormiitu, a trojice dobrodruhů z něj vyšla ven. Okamžitě se k nim přidal dánský generál Malthe Christensen. Podal jim ruce. Tien a Vilhelm se na sebe nechápavě podívali. Připadal jim nějak moc přátelský.
"Díky, že jste nám to povolil," řekl mu Marvin.
"Za málo," pousmál se Malthe, "když jsou ty Vánoce."
Zavedl je do osady. Dánští zdravotníci umisťovali na lehátka rozcupované mrtvoly Inuitů, z nichž většinu vynášeli z rozbořených domků. Škody byly obrovské.
"To se ta potvora dostala dovnitř? Do jejich obydlí?" zeptala se Tien.
"Musela. Nejspíš se všichni pozavírali ve svých domech, ale ona byla tak silná, že probořila jejich zdi... nebo proskočila střechou. Našla si všechny, až na jednoho kluka. Seznámím vás s ním," odpověděl Christensen.
Marvin se otočil na Tien. "Mluvil jsem o té nehodě s generálem už předtím, než jsem vám ukázal tu zprávu. Gabrielle byla tak hodná, že mi o tom sama pověděla. Asi cítila, že jsem byl smutný, a potřeboval jsem rozzářit."
"To tě rozzářila dost divná věc," řekl na to Vilhelm. Když uviděl krev na sněhové pokrývce před jedním malým inuitským obydlím, rychle zavřel oči. Něco mu to připomnělo, něco strašného, něco, na co teď ani náhodou nechtěl myslet. Začal zhluboka dýchat.
"V pořádku?" zeptala se ho Tien, a položila mu ruku na rameno.
"Červená. Je to jen kombinace agenty a žluté. Jenom kombinace agenty a žluté..." opakoval si Vilhelm. 
"Je to barva Vánoc," řekla mu Tien.
"Nechci nic říkat, ale zníte mi docela zpackaně," poznamenal Christensen, "asociovat si tohle s Vánocemi..."
"Ani nevíte, čím jsme si museli projít. Aspoň někteří z nás," řekl na to Vilhelm, a otevřel oči. Pohlédl na Tien. "Už je to v pohodě. Díky. Potřebuju nějak ty vzpomínky... dostat z hlavy. Když si k něčemu vytvořím nové asociace, je to pak lepší. Tohle mě naučil můj psychiatr z Franceville."
"Jste si jistý, že to, co se tu stalo, s Vánocemi nesouviselo?" zeptal se Marvin generála.
Ten na něj pohlédl překvapeně. "Absolutně ne. Jak by nějaké zvíře mohlo...?"
"Nepůsobí to jako škody nadělané zvířetem. Když jsme o tom mluvili po telefonu... nedokázal jsem si vůbec představit, že to tu bude vypadat... no, takhle. Domy polorozbořené, jak kdyby do nich někdo naházel výbušniny," řekl Marvin.
"Lidi to neudělali," odpověděl jasně Christensen, "vypadá to na nějakého dravého savce." 
Přivedl ty tři k mrtvole staré paní, v jejímž břiše se nacházel velký otvor. 
"Sem šly špičáky," řekl Vilhelm, a ukázal na pravý okraj otvoru, "tady se zakously, a tady vidíte rýhy po táhnutí. Drželo to, a nepouštělo to. Jako vlk. Byla to psovitá šelma."
"Vida, pan Van Vais to chápe," řekl uznale Christensen. "Najdete to zvíře, ať víme, co ty lidi na Vánoce zavraždilo? Možná za to bude i nějaká odměna. Finanční odměna."
Vilhelm, Tien i Marvin pokývali hlavami. 

Christensen je odvedl ke zchoulenému chlapci na okraji osady, se kterým mluvila armádní psycholožka Freja Pedersen. Kousek od nich postávala ještě jedna žena.
"Kapitánko, tohle jsou Lovci kryptidů," řekl jí Christensen. 
"Stacy Jordan," představila se jim Afroameričanka oděná v leteckém obleku armády Spojených států, "znala jsem vaše předchůdce."
Marvin pokýval hlavou. "Pomohla jste zachránit svět, že jo?" Stacy se jedním koutkem rtů usmála. "Ty zvěsti o tom, že teď ve volném čase žijete skryta před světem v arktické Kanadě s Mikem Brownem, největším expertem na pižmoně, jsou pravdivé?"
"Přejdu rovnou k věci," řekla naštvaně Stacy, "vracela jsem se z mise v severním Atlantiku, prolétala jsem kolem St Pierre and Miquelon v Kanadě, když jsem byla informována o nehodě v Ittoqqoortoormiitu. Jediný přeživší zavolal vysílačkou do Kulusuku, to je trochu víc na jih odsud. Nevěděl, komu jinému volat. Odtamtud se zpráva dostala dánské armádě, a protože Amíci jsou spojenci Dánů, poslali sem vojáka, který byl té oblasti nejblíž. Chudák kluk. Musela jsem ho uklidňovat, než dorazila dánská armáda. Ví toho o té potvoře hodně, měli byste si ho poslechnout." Pak se obrátila ke Christensenovi. "Pokud vám to nevadí, poletím domů. Taky chci slavit Vánoce, a od svého šéfa už nemám žádné další příkazy." Christensen jen pokýval hlavou.
Tien se sehnula k desetiletému klučíkovi. 
"To jsou oni," řekla mu Freja Pedersen, "Lovci kryptidů. Nechám tě tu s nimi, ano?" Klučík jen popotáhl nosíkem.
"Jsem Tien," představila se mu vietnamská lovkyně kryptidů, "kdo jsi ty?"
"Yoskolo," odpověděl chlapec.
"Co se teda stalo? Jak velká ta šelma byla?" zeptal se ho Vilhelm.
Klučíkovi se rozšířily zorničky v očích, a přestože stále popotahoval, horlivě vypověděl svůj děsivý příběh: "Zničehonic, když celá osada obdivovala polární záři, uslyšeli jsme z pobřeží křik jedné staré paní. Můj otec a několik dalších mužů se báli, že ji napadl lední medvěd. Toulá se jich tu strašně moc, hlavně v tuhle část roku. Spousta lidí utíkala za nimi, protože čím víc lidí na medvěda je, tím větší je šance ho zahnat. Jenže to, co jsme viděli, nebyl lední medvěd. Byla to vysoká příšera, vypadala jako pes, ale chodila po dvou, jako člověk. Trhala té paní maso ze zad a polykala ho. Bylo to tak ohavné, že jsem musel zavřít oči. Když jsem je otevřel, byl jsem uprostřed osady, a všichni stříleli. Ta příšera nás nahnala zpátky. Začala lidi cupovat, my jsme se zavřeli v našich domcích, ale to ji nezastavilo. Byla strašně silná, měla obrovskou sílu v rukou. Vyrazila dveře našeho domku a rozpůlila mou sestřičku."
Yoskolo se rozplakal. "To je v pořádku," uklidňovala ho Freja, byť vedle něj již neseděla.
"Nemohl jsem s tím nic dělat! Musel jsem tomu jenom přihlížet!" naříkal Yoskolo.
"Jak se ti podařilo přežít?" zeptal se Marvin.
"Schoval jsem se pod postelí," odpověděl Yoskolo, "příšera už asi byla nažraná, a tak odešla. Pak jsem zjistil, že jsem přežil jako jediný."
"To měl teda sakra štěstí," zašeptal Marvin, "ale proč zabila dvě stě padesát dalších lidí?"
"Bojím se, že se pro mě vrátí!" vykřikl Yoskolo.
"Nevrátí se, neboj," řekla mu Tien, "aspoň ne pro tebe. Ale my bychom ji rádi našli, a možná..."
"Vím, že budete potřebovat něčí pomoc," řekl Yoskolo, "když půjdu s vámi, ochráníte mě? Nezabije mě, že ne?"
"Kamaráde, ani nevíš, jaké zbraně jsme si sem přinesli. Jsme totální profíci. Mě ještě nikdy žádná potvora neškrábla, natožpak kousla," řekl Marvin.
"Možná proto, že jsi na žádných misích zatím nebyl?" rýpla si do něj Tien.
"Ale byl! Jednou, v Montaně! A na Špicberkách jsem bojoval se stínem! A byl jsem uvězněný v letounu, a na něj skákali nějací mnohovesmírňani," bránil se Marvin, "a ani škrábnutí."
"Chci to zvíře vidět mrtvé. Chci, aby zaplatilo za to, že sežralo mou rodinu," řekl v pláči Yoskolo.
"Hlavně, ať je v pořádku," řekla trojici dobrodruhů Freja, usmála se na Yoskola, a pak odešla. 

"Má se to takhle," řekl Marvin, "dánská armáda bude velmi ráda, když strůjce toho masakru najdeme. Ale nejlíp živého. My si ho prozkoumáme, oni si ho... no, to ani nevím."
"Nebylo by dobré, aby ho někde uvěznili," odfrkl Vilhelm.
"Není to tak, že by neměli smysl pro etiku," zašeptal Marvin, "Pierre taky drží nějaké kryptidy v naší podzemní sluji, aby je tam mohl studovat. A vadí jim to? Nejspíš ne."
"Cože?" vyhrkl zmateně Vilhelm.
"Dlouhý příběh. Příběh o obsesi mladého muže, jenž přišel o všechno, a tak nyní vše shromažďuje v uzavřených prostorách. Kruci, znělo to tak blbě, když jsem to řek. Nejsem moc... 'lyrický'," odpověděl Marvin.
Pomalu se vzdalovali od zničené osady. Yoskolo si jako první všiml řady stop táhnoucí se po zasněžené pláni k vysokým skalám. 
"Seš dobrej, kluku," pochválil ho Marvin. Ve studeném větru si svou zimní bundu zapnul až ke krku.
"Od útoku nesněžilo," informoval je Yoskolo, "tohle musí být jeho stopy. Zanechal je tu, když z osady odcházel."
"Vypadají jako lidské stopy," konstatoval Vilhelm, "ale s drápy na každém prstu. Předpokládám, že podobné stopy po sobě zanechává Pierre."
"Bože, musíme o něm furt mluvit?" rozčilila se Tien.
"No jasně!" vyhrkl Marvin. "Pierre to byl! Pierre je všechny pozabíjel!"
Vilhelm a Tien kroutili hlavami. 
"Co, odposloucháváte mě, pane Wayne?!" zakřičel Marvin na letoun Cryptodactyl. "Nebo vás zase zmanipulovala Talia k tomu, abyste jí dneska večer vášnivě líbal?!"
Tien a Vilhelm mu teď nevěnovali pozornost. Yoskolo je vedl po stopách dál.
"Co si myslíš, že to je?" zeptal se Vilhelm.
"Říkal jsi, že by to mohla být psovitá šelma. Podle Yoskola určitě chodila po dvou. No, a mě napadlo... co kdyby to byl adlet?" reagovala na jeho slova Tien.
"Neboli erqigdlit," pokýval hlavou Vilhelm, "přesně tak."
"Má to být vlkodlaku podobná nestvůra, podle některých legend se dokonce pohybující po arktické tundře ve smečkách," pokračovala Tien.
"Co když osadu zplundrovala právě celá skupina adletů?" zamyslel se nahlas Vilhelm.
"Ne, byl sám. Bylo to jen jedno zvíře," odpověděl mu Yoskolo. 
"Jak to můžeš tak přesně vědět?" zeptal se ho Vilhelm.
"Protože mělo na prsou kousek holé kůže, nepokryté srstí," odpověděl Yoskolo, "bylo to nějaké znaménko."
"Co když mají holá prsa všichni adletové?" pokračoval v kladení otázek Vilhelm.
Na otázku mu však již nebylo zodpovězeno. Stáli teď u skal, daleko od osady. Marvin je rychle doháněl, a zadýchával se u toho. Zpoza skal se ozývalo vytí vlka.
"Canis lupus orion," řekla Tien.
"Docela rád bych ho viděl," poznamenal Vilhelm, "docela vzácný poddruh vlka. V minulosti dost pronásledovaný." 

Stopy adleta vedly dál po zasněženém kopci. Tady Marvin své koley konečně dohnal.
"Ty jo, mám úplně zmrzlé plíce! Tohle mi už nedělejte!" sípal.
"Jak dlouho už jdeme? Musíme být na nohou přes dvě hodiny," poznamenal Vilhelm.
"A adlet může být mnohem dál, než si myslíme," řekla Tien.
"Takže... se zahřejeme, a začneme k pátrání po něm konečně zase využívat moderní technologie, že jo?" zasmál se Marvin, strhl si rukavici z pravé ruky a odhalil náramek na zápěstí, na němž zmáčkl velké fialové tlačítko. Po chvíli se k nim z noční oblohy snesl Cryptodactyl.
Yoskolo byl uvnitř letounu celý nesvůj. Pořád se kroutil na měkkém sedadle, a zadumaně hleděl z okna. Nikdy předtím v životě neletěl. Vilhelm se k němu natočil, a začal si s ním povídat.
"Všechno je v pořádku, Yoskolo?" zeptal se.
"Ano, je."
"Myslíš, že adleta najdeme?"
"Ano. Chci ho vidět trpět."
"Naším cílem ale není ho zabít."
"Musí za to zaplatit! Zabil mi rodiče, zabil všechny, které jsem znal!" vykřikl Yoskolo.
"Někdy není nejlepší se mstít," řekl mu Vilhelm, "spíš je důležitější přijít na to, proč k věcem, co se ti staly, došlo. Kdysi dávno jsem musel přihlížet smrti svých rodičů v malé vesnici v Ghaně. Má matka skončila... skončila se sekyrou v hlavě. Ale já ani na chvíli nechtěl strůjce toho hrůzného činu zabít."
Tien k němu rychle přistoupila.
"Tohle mu neříkej. Tys ty vzpomínky represoval, a podívej, k čemu to vedlo," varovala ho.
"Lidi, stopu adleta jsme ztratili. Ale něco tam dole je... nedělá to stejné stopy, jako on, ale... je to taky velké a chodí to po dvou," vyhrkl Marvin.

Na zasněžené plošině kousek od skalnatého pobřeží se procházel velký bílý netvor. Počítačový systém jej okamžitě identifikoval: "Wendigo, dva a půl metru vysoký, potrava: lidské maso. Data pocházejí od: Jack Owen."
"Jó, starý šéfík ho kdysi hodil do klece," zašeptal Marvin, "ale vsadím se, že tenhle exemplář je větší. Yoskolo, pojď se sem podívat! Zabilo lidi v osadě tohle?"
"Ne, tohle má moc bílou srst. Ale prosím... přistaňme! Chci ho vidět zblízka!" vykřikl chlapec.
Ve chvíli, kdy Cryptodactyl začal přisávat, Wendigo vyskočil, a zarazil drápy do předního skla. 
Marvin se otočil na Yoskola: "Dík za krásný návrh. Neříkal jsi předtím něco ve smyslu, že chceš přežít?" Rychle zmáčkl tlačítko vedle kniplu, a Wendigo dostal elektrický šok. Spadl do sněhu, letoun se zastavil ve vzduchu krátce před pádem, a pak pomalinku přistál.
Když Tien, Vilhelm, Marvin a Yoskolo vyběhli z letounu ven, Wendigo se nehýbal. 
"Možná to na něj bylo moc," řekl Marvin.
"To ne... Tohle jsem nechtěl!" vykřikl Yoskolo. Přiběhl k nehybnému tělu bílého netvora, a začal u něj plakat. Vilhelm, Tien a Marvin se na sebe nechápavě podívali. 
"Yoskolo, vždyť jsi ho nikdy nepotkal! Já chápu, že bys možná naříkal i nad zabitým medvědem, ale..." snažil se Marvin o nějakou poznámku, byť chlapcovo chování vůbec nechápal.
"Kruci," řekla Tien.
"Co? Mám zmlknout? Holy alter ego, měl by si Robin zašít rty?" zeptal se Marvin.
"Koukněte na Yoskolovy oči," zašeptala Tien, a ukázala na jeho obličej.
"Ataata... ataata!" naříkal chlapec. Tien to došlo jako první, pak si to uvědomil i Vilhelm, a následně to napadlo i Marvina. Vždyť slovo "ataata" znamená v inuitštině "otec"!


"Co jste mu to udělali?!" vykřikl Yoskolo.
"My nic. To letoun!" reagoval na to Marvin.
"Teď přijdou potíže," řekla řiše Tien.
Yoskolovy oči rudly. Ve tmě jasně zářily - zářily touhou po pomstě i strašnou krvelačností.
"Nechápu, co se tu děje," vyhrkl zděšeně Marvin, "ten kluk nazývá Wendiga svým otcem. Nepřijde mi to normální." 
"Opravdu to normální není," řekl hrčivým hlasem chlapec, "to jsem si už stačil uvědomit. Matka mi nedávno řekla pravdu, když jsem slavil své desáté narozeniny. Myslel jsem, že to bude velká událost, kterou si užiju, ale celé jsem je probrečel. Řekla mi, že ji kdysi napadl Wendigo, a protože měl v sobě kus člověka - protože z člověka pochází... měl s ní dítě. To dítě jsem já."
"Ewww," poznamenal Marvin.
"Když to nebyl Wendigo, kdo osadu zničil, a roztrhal její obyvatele... a když nepřišla žádná smečka adletů... pak jsi adlet a zároveň strůjce toho ničení ty," řekl Yoskolovi Vilhelm.
"Omlouvám se. Lhal jsem vám. Celou dobu jsem vám lhal. Nepřežil jsem to proto, že jsem se schoval pod postelí. Vůbec jsem tam nebyl... Byl jsem tam, když se to dělo. Dělal jsem to já," odpověděl Yoskola. Všechny tři děsilo, jak postupně hloubl jeho hlas. Začínal hrčet jako zvíře, jako zuřivý vlk. "Nevím, proč se to stalo, zvlášť na Vánoce! Prostě jsem se proměnil, a aniž bych to dokázal vysvětlit, zaútočil jsem na tu paní na pobřeží. Její maso mi chutnalo, ale bylo moc staré. Potřeboval jsem čerstvější maso, a můj nepravý otec, který byl celý život přesvědčený, že já byl jeho vlastní syn... ten mi to maso obstaral. Miloval jsem jeho chuť, bylo šťavnaté. Pak jsem okusil někoho trochu mladšího, třicet let starého muže. Chutnal ještě líp. A pak... se svět začal točit. Když jsem trhal vlastní matku, vřískala a nazývala mne netvorem. A má sestra... nedokázal jsem unést, jak jsem jí ublížil. Rozpůlil jsem ji! Naporcoval jsem ji zaživa..." Yoskolo brečel. "Nechtěl jsem to udělat! Nevím, proč se to stalo! Běhal jsem lidem do domů, rozbíjel jsem jim dveře, zdi, střechy... A hltal jsem jejich maso! Byl jsem najednou někdo jiný! Někdo jiný!"
"Vím, jaké to je," řekl Vilhelm, "taky se mi občas stane, že se stanu někým jiným. Mám dva altery." Tien a Marvina ta informace trochu překvapila, znali totiž jen jednoho Vilhelmova altera.
"Buď v klidu. Nic se neděje," pokračoval Vilhelm, "hlavně se teď udrž. Mysli na něco pěkného. Podívej se na sníh! Sníh je bílý! Co ti bílá připomíná? Mraky? Mraky na obloze v létě? Je hebký, co ti to připomíná? Hebký polštář? Plyšáka, kterého máš nejradši?"
"Chtěl bych se zabít," zasyčel Yoskolo, "ale nemůžu. Adlet, jak tomu, v co se měním, říkáte... nepůjde pryč. Má zase hlad. Rozškubal celou osadu, a přesto hladoví." 
"A proto jsme tu," řekla Tien, "šel jsi s námi, abys nás nakonec zabil."
"Po tom masakru jsem našel Wendiga. Stál u osady a díval se na mě, pozoroval mou transformaci zpátky v člověka. Promlouval ke mně nějakou řečí, které jsem jako člověk nerozuměl, ale když jsem byl ještě částečně adlet, chápal jsem, co mi říkal. Chtěl taky maso. Měli jsme se nažrat společně. A vy jste mě o něj připravili! Připravili jste mě o pravého otce, necelý den poté, co jsem ho poznal!" řval Yoskolo.

Byl teď vyšší. Byl teď i rychlejší. Desetiletý kluk zmizel, a na jeho místě stál vysoký, huňatý, vlkodlaku podobný humanoid. Roztrhal svou bundu, a odhalil znaménko v podobě holé kůže na jinak hustě porostlé hrudi. Šílenou rychlostí se rozběhl proti těm třem, a jako na prvního skočil na Vilhelma. Ostrými drápy předních končetin jej sekl do ramena, na sníh vystříkla krev, a Vilhelm zařval bolestí. Adlet nemluvil lidskou řečí. Jen syčel, hrčel a řval. Byl vzrušený, lidská krev mu voněla. Voněla mu, jako nic na světě. Olízl zakrvácený sníh, a zavřel oči. Trocha železa na studeném podkladu. Lahodné.
Vilhelma pohled na vlastní krev vyděsil. Srdce mu bilo jako na poplach. Rudnul v obličeji. Měl nutkání také zavřít oči, a předat se někomu jinému. Ne malému Vilhelmovi, který by byl v situaci, jako byla tato, bezbranný, ale někomu silnějšímu. 
Marvin vystřelil po adletovi z elektrické pistole. Zasáhl jeho levou ruku, zvíře zařvalo bolestí a šokem, otočilo se proti němu, a skočilo po něm. Ve vzduchu ale dostalo další ránu, přetočil se, a čumákem dopadlo do sněhu. Tien přiběhla k Vilhelmovi. "Rychle do letounu!"
Adlet zahrčel, podíval se na Marvina skrze obočí, vycenil zuby, až se mu za čumákem zvrásnila kůže, a učinil další skok. Tentokrát byl rychlejší, než Marvin. Jamajský technik nestačil zmáčknout spoušť, dostal ránu tlapou do ruky, pár drápů přeřízlo kůži, a už ležel na zemi, prudce krvácející. Adlet se pokusil zakousnout se mu do hlavy, ale Marvin vytáhl z rukavice nůž, a vrhl jej netvorovi mezi oči. Jeho řev byl nesmírně bolestný. 
"Meteokolosium, kámo," uchechtl se Marvin, a postavil se na nohy. Adlet se snažil si nůž z nejtvrdšího a nejsilnějšího kovu na světě vytáhnout z lebky, nedařilo se mu to však. Přicházel o krev, a to rychle. Marvin dál na nic nečekal, přidal se k Tien a Vilhelmovi, a vnikl s nimi zpět do letounu. Tam jej však s jeho vietnamskou kolegyní čekalo nepříjemné překvapení. Vilhelm otevřel oči.
"Bastardi! Bastardi!" křičel hlubokým hlasem, jakým jej nikdy neslyšeli mluvit. "Bastardi!" 
Uhodil Tien do obličeje, z nosu jí vystříkla krev. Pak zaryl prsty do Marvinových vlasů a prudce jeho obličej směřoval ke svému kolenu. Ozvalo se prasknutí. Marvin řval, držel si už tak dost silně krvácející rukou zlomený nos, a bránil se Vilhelmovým kopancům.
"Nedostanete mě! Nikdo z vás! Budete ležet v hromadě mrtvol!" křičel Vilhelm. 
Lidská krev. To byl jeden ze spouštěčů Vilhelmovy proměny. Kdysi v ní ležel. Zahrabaný pod mrtvolami svého otce, strýců, bratranců a spolužáků. Krev crčela z rozseknutého obličeje jeho matky, a dopadala na jeho tvář, když ji teroristé odváděli pryč. 
"Kdo jsi?!" vyhrkla Tien. Věděla, že teď nemůže promlouvat k Vilhelmovi. Musela se naučit co nejvíc o jeho novém alteru.
"Mawufeasi," odpověděl klidně hlubokým hlasem vysoký Ghanec, "to je moje jméno. Vím, že mi chceš ublížit, a nenechám se."
Dveře letounu se rozletěly. Adlet se vracel. 
"Gabrielle, to nemůžeš letoun chránit i teď? Co takhle další elektrické pole?!" naštval se na počítačový systém Marvin.
Příšera vstoupila na palubu, a chňapla čelistmi po Vilhelmovi. Ten se tolik naštval, že mu dal úspěšnou ránu pěstí do tváře, čímž jej pouze víc rozrušil. Netvor se zakousl do jeho ramena, a utrhl z něj maso. Vilhelm - Mawufeasi - se začal manicky řehtat. Učinil takřka nadlidský skok, dopadl na adletovu hruď a následně oba vypadli z letounu. Spadli opět do sněhu, Vilhelm zmáčkl adletův krk, a mačkal, dokud necítil, že netvor přestával dýchat. Adlet se bránil, co mohl. Škubal sebou, sekal drápy Vilhelma do rukou, do obličeje... neúspěšně. Vilhelmův nový alter neznal bolest. Jeho definující vlastností byla neuvěřitelná, berzerkovská zlost. Nedokázal ji kontrolovat. 
Když už mu ruce na tisknutí adletova krku nestačily, vytáhl mu z hlavy Marvinův nůž a zabodl mu ho do hrudníku. Adlet úpěl. Dal Vilhelmovi takovou ránu tlapou do hlavy, že se Ghanec převalil a zůstal nehnutě ležet. Na sněhu pod jeho tváří byla spousta krve. Adlet se otřepal, a malátně se vrátil k letounu. Popadal dech, sotva se držel na nohou, kolébal se, jako by byl opilý. Viděl dvě nebo tři Tien, dva nebo tři Marviny. Nedokázal je zaměřit. Marvin vytáhl z kapsy tmavě modrou krabičku, zmáčkl na ní tlačítko, z krabičky následně vylezla úzká hlaveň, a z ní vyletěla laserová střela. Zasáhla adleta do krku. Rozkašlal se.
"Zabijete ho! Ty i Vilhelm! Je to přece malý kluk, tohle nemůžete!" napomenula ho Tien.
"Kvůli tomuhle malému klukovi ti teď teče krev z nosu! A já budu muset na operaci. Nemluvě o Vilhelmovi... Chlape, žiješ nebo ne?! Krucinál, ozvi se!" křičel Marvin. Vilhelm nereagoval.
Adlet se trochu zklidnil, padl na kolena a přiblížil čumák k zemi. Celý se třásl. 
"Přichází zase k sobě! To je výtečné!" vykřikla Tien, vyběhla ven z letounu a postavila se za něj. Adlet se měnil v Yoskolu. 
"Yoskolo, slyšíš mě? Jsi to ty, ne? Teď už mě slyšíš," mluvila k němu. Z jeho tváře se pomalu ztrácela srst, čumák se měnil v nosík malého inuitského kluka. Byla to nesmírně bolestná transformace, Yoskolo se celý kroutil, natahoval ruce, jako by prosil o pomoc, natáčel k Tien hlavu a řval při tom. Nakonec, již v lidské podobě, naposledy vyskočil, a zakousl se jí do zápěstí. Nepouštěl. Zarazil do masa své špičáky, a táhl. Tien ho práskla rukou do čela. Jednou, podruhé, potřetí. Ale on nepouštěl.
"Pusť mě! Tohle nejsi ty!" zakřičela.
"J-e-m o j-á," řekl s úsměškem, a zabořil jazyk do rány v jejím zápěstí. Škubala sebou, kopla ho do břicha, avšak Yoskolo svou kořist nehodlal pustit. Zatlačil jí prsty do očí, až vykřikla bolestí. Znovu ho uhodila do hlavy, nabrala rukou trochu sněhu a chrstla mu ho do očí. Teprve to jej donutilo pustit. Naříkal, křičel, snažil se sníh z očí dostat, a ona ho mezitím složila k zemi. Zalehla ho. 
"Chci lidské maso! Prosím, já mám hlad!" křičel Yoskolo.
"Co s ním?!" zařvala Tien.
"Co asi?! Mám tenhle přístroj, použiju ho!" vykřikl Marvin. Zamířil na Yoskolovu hlavu, a vystřelil. Chlapec to neměl šanci přežít. Tien se teď ve tváři objevila i jeho krev. 
Došlo tu k dalšímu masakru. Minimálně dva - Wendigo a jeho syn, kříženec člověka a lidožravé nestvůry - byli mrtví.

"Vilhelme?"
Záhadolog z Ghany se probudil. Ležel na lůžku v zadní části Cryptodactylu, mířícího z Grónska zpět na Špicberky.
"Co se stalo?" zeptal se vyděšeně, pokusil se posadit a vykřikl bolestí. Všiml si, že měl ovázané rameno.
"Je dobře, že žiješ. A že ses probral tak brzo," řekla mu Tien.
"Kde je Yoskolo?!" zeptal se Vilhelm.
"Jingle bells, my hand smells, from the blood of his... On Christmas eve, only beef, can make me cool again!" zpíval si zklamaně Marvin.
"Takže z osady Ittoqqortoormiit nakonec nikdo nepřežil," vydechl Vilhelm.
"Kdybych to neudělal, Vilhelme... asi by rozkouskoval Tien. A domů bych se rád sám nevracel, to mi věř! To mi sakra věř, kámo!" řekl s vyceněnými zuby Marvin.
"V pohodě, z ničeho tě neviním," řekl Vilhelm. Zněl smutně. Tien se na něj usmála, a ukázala jako důkaz Marvinových slov ovázané zápěstí.
"Pěkný Štědrý večer," řekla. Chvíli mlčela, nevěděla, jak na to navázat. "Ukázal jsi nám svého dalšího altera, Mawufeasiho."
"Jo, toho chlapa," zasmál se Vilhelm, "zapomeňte na něj, prosím. Nebudete mě kvůli němu nenávidět, že ne?"
"Nenávidět? Proč? Bereme tě takového, jaký jsi, Vilhelme. A jsi fajn člověk," řekla mu Tien, "navíc nás Mawufeasi možná zachránil. Byl z nás ten nejodvážnější." Vilhelm se usmál.
"Dánská armáda má Yoskolovo tělo, i Wendiga. Tak jsme pro ně získali, co chtěli, byť teda... nejsou živí. Finanční odměnu stejně dostaneme. Christensen slíbil, že nám na kreditky transferují prachy zítra," rozpovídal se huhňavým hlasem Marvin. Při gestikulaci omylem zavadil prstem o zafáčovaný nos, a nepříjemně zasyčel bolestí.
"To byla teda jízda," řekla Tien.
Marvin si povzdechl: "Můžu za to já. Doufal jsem, že si to užijeme... místo toho..." 
"Bylo to suprový! Jen tam mohlo být méně smrti," řekl Vilhelm.
"Počkej, až bude další Halloween. To bude ještě větší sranda," řekl na to Marvin.
"Co teď? Za pár minut jsme na Svalbardu. Do konce čtyřiadvacátého zbývá ještě nějaká hodina," poznamenala Tien.
"Co takhle zkusit udělat nějakou večeři? Dostat Pierra ven z jeho paranoidního pelechu, donutit ho omluvit se tobě, Tien, a taky Fahadovi a Harveymu, a udělat holkám a Alexovi pěkný večer?" navrhl Marvin.
"Ani náhodou, kamaráde. Jdu rovnou do postele. Budu rád, když se do ní doplazím," zasmál se Vilhelm.
"Proč jsi sem přiletěl? Protože jsem Pierra zmanipuloval k tomu, aby tě pozval na Vánoce. No, podívej, co jsi díky tomu zažil," smál se Marvin.
"Co jsme všichni tři dneska zažili kvůli Pierrově cholerismu," dodala Tien.
"Dáme to nějak do kupy. Nechci, aby poslední, co si z letošních Vánoc budu pamatovat, byla lidská krev," řekl Marvin.

Po návratu do komplexu je čekalo velké Vánoční překvapení. Pierre, kvůli kterému na několik hodin odletěli do Grónska, je uvítal se srdečnou omluvou, že se choval jako "vrai crétin", a odhalil jim, že po fiasku v kuchyni sám něco napekl, byť se u toho pořádně zapotil. Fahad, Harvey, Nicholle, Marilyn a fantomavis Alex byli už připraveni u svátečního stolu. Vinaya nakonec Pierrovi to šílené chování odpustila, a ze severu Špicberků přeletěla vysokorychlostním letounem zpět, aby se k nim na hostině přidala. Čemu se však Pierre i jeho přátelé podivovali nyní, byl stav, v jakém se Vilhelm, Tien a Marvin nacházeli. Nikdo nedokázal pochopit, proč na sobě měli na Štědrý večer tolik krve.

KONEC.

Nejčtenější