Nastal pátek 20. března, což je Světový den žab! Právě kvůli tomuto svátku bezocasých obojživelníků, který oznamuje příchod jara na severní polokouli a jenž poukazuje na problémy, s nimiž se žáby v dnešním světě potýkají, ostatně na tomto blogu probíhá Žabí týden 2026. V pondělí jsem vám v rámci něj představil čtyři nedávno popsané žabí druhy, v úterý jsme si s Jeffem Corwinem prohlédli madagaskarskou parosničku rajskou, ve středu jsem psal o bachratce mexické a jejích pravěkých příbuzných, zatímco včerejší článek pojednával o vlivu trhu s domácími mazlíčky na žáby. Dnes je čas na Obrázek týdne, i ten se ale pochopitelně bude nést v žabím duchu. Díval jsem se po nějakém recentnějším žabím paleoartu, a nalezl jsem toto skvělé dílo Hodariho Nundu, zveřejněné v listopadu 2025. Když se hovoří o obrovských pravěkých žábách, člověku se hned vybaví Beelzebufo - žába, která lovila dinosauří mláďata. Vyobrazený gigant však nežil tak dávno!
Popisek k obrázku: Velká žába z čeledi brazilenkovitých (Calyptocephalellidae), dříve neformálně nazývaná Gigantobatrachus (dnes Calyptocephalella parodii), loví na břehu jezera notounguláta rodu Pachyrhukos. Třiceticentimetrový, králíkům podobný, ale nikterak s nimi evolučně spřízněný býložravý savec se ze všech sil odrazil od země, aby unikl ohromným rozevřeným čelistem tohoto zuřivého a hladového lovce. Nevypadá to však, že by měl mít příliš velký úspěch. Žába se též odrazila od země, a širokou tlamu, jejíž okraje jsou pokryty nevelkými vomerinovými zuby, přibližuje nebezpečně blízko k zadním končetinám zoufalého hegetotheriida. Bude rád, když se mu pokusí vyváznout. Pokud takové štěstí mít nebude, skončí spolknut vcelku v gigantobatrachově žaludku. S délkou 37 centimetrů od čenichu po kloaku a hmotností 6 kilogramů patří tento obojživelník mezi největší známé fosilní žáby. Vážil dvakrát tolik, co největší současný žabí druh, veleskokan goliáší (Conraua goliath) ze západní Afriky; byl dokonce těžší, než většina domácích koček. Neúplnost kosterních pozůstatků těchto žab nevylučuje, že mohly být ještě většími, než odborníci rezervovaně odhadují. Po dobu dlouhé izolace jihoamerického kontinentu, během které se na něm vyvinuli savci ještě roztodivnější, než byl Pachyrhukos, na něm byly žáby obřích rozměrů zřejmě hojné. Gigantobatrachus nebyl pravděpodobně zástupcem vlastního rodu, ale druhem zavalitky (rod Calyptocephalella), jež v podobě jediného současného druhu, zavalitky helmové (Calyptocephalella gayi), dodnes přežívají v Chile. Nejsou to zrovna drobečkové, mohou totiž vážit až 1 kilogram, třetinu hmotnosti veleskokana goliášího. Tato scéna se odehrává v miocénu, před 16 miliony let, na území pozdější Argentiny, konkrétně tedy patagonského souvrství Santa Cruz. To vydalo také fosilie blíže neurčené hvízdalky (čeleď Leptodactylidae). Zavalitkovití žijí na naší planetě již od konce křídy.
O svrchnokřídové zavalitce z Antarktidy jsem napsal článek v rámci Žabího týdne 2024. Pokud máte zájem o další paleoart zobrazující prehistorické žáby, můžete se vrátit k Obrázku týdne z 19. 3. 2021, vydaného v rámci tehdejšího Žabího měsíce, či k Obrázku týdne z 21. 3. 2025, vydaného v rámci loňského Žabího týdne.
Žabí týden 2026 dneškem rozhodně nekončí! Čekají vás další dva příspěvky o našich oblíbených bezocasých obojživelnících. Mohu vám prozradit, že jeden z nich se bude týkat dokumentárního filmu o žábách; na ten si počkejte zítra. V neděli tento projekt zakončím příspěvkem do série Kniha týdne, ve kterém vám představím publikaci o žábách, které věnuji pozornost od pondělí.
Užijte si zbytek Žabího týdne 2026, a pokud můžete, vyražte za těmito krásnými zvířaty ven! Osobně se mi včera poštěstilo vidět na jedné hezké lokalitě několik shluků vajíček kuněk (Bombina variegata), jež mi udělaly radost!
Žádné komentáře:
Okomentovat