Noví Lovci kryptidů se ocitli na křižovatce. Každý z nich je nyní sám, a všem se jim zhroutil svět. Kráčení ve šlépějích původního, tajemně zmizelého týmu vedeného Jackem Owenem a pokus o nalezení odpovědi na zásadní otázku, co se Lovců kryptidů stalo, se ukázaly být těžšími, než si kterýkoli z mladých nadšenců dovedl představit. Wren Rivera osaměla v Nikaragui, a jen těsně unikla čepelím kovového muže, který měl být před dvaceti roky rozebrán, a to po smrti svého "otce", úhlavního nepřítele a zakladatele Lovců kryptidů Deylina Nieta. Terrence Zedler je Metaller, po měsíce manipuloval s novými Lovci kryptidů, oděn v syntetické kůži a mase, a má s nimi své plány. Wren byla zachráněna před smrtí mezi desítkami vodních dráčků v nikaragujském jezeře jedním z těch podivných metamorfů, u kterých její dobrodružství s Winnem Wilkinsonem začalo na jaře 2055 v lesích u Creek City. Byla jím varována, že je jí Metaller v patách. Metamorf pak zmizel, a dívka utíkala tropickým lesem. Takřka ji přitom uštkl křovinář aksamitový. Poté, co vyšplhala na zalesněný kopeček, Metaller ji dohnal a odchytil. Wren však byla zachráněna tmavou substancí, kterou metamorf použil k tomu, aby zastavil krvácení v její paži, způsobené zuby jednoho z dráčků. Vlákna se samovolně vymrštila do Metallerových očí, a donutila jej Wren pustit. Dívka pak pokračovala v nočním útěku před kovovým monstrem. Keira Kendrick kývla sliznatému čertíkovi Luciusovi na návrh oddat se mu, a domluvila se s ním na tom, jak jejich symbióza bude fungovat. Lucius ji má ovládnout jen tehdy, bude-li Keira v nebezpečí. Dívku, traumatizovanou zážitky z kliniky psychiatričky doktorky Rajendar, v londýnských kanálech mělo čekat další nebezpečí, zjistila totiž, že ji z temnoty sledovaly tři páry očí. Winn se v bytě doktorky Rajendar proměnil v cosi mezi člověkem a Chupacabrou - bylo to vyvrcholení jeho psychického života mezi těmito krvelačnými příšerami, které po měsíce halucinoval. Z Londýna jej odebrala doktorka Theodora Callaghan s šedovlasým mužem, jehož tvář není Winnovi neznámá. Na palubě jejich helikoptéry se pak Winn nakrmil lidskou krví, a poté, co se spokojeně prospal, probudil se v jakési kleci, umístěné v hale plné dalších Chupacaber. Hodoval na lidské oběti, kterou se svými novými druhy zmasakroval, a jen těsně unikl pokusu dominantní Chupacabří samice pářit se s ním. Armando Villalon, kterého Wren poslala pro posily, se stále nevrátil do Nikaragui. Po zjištění, že Keira s Winnem zmizeli a neschopnosti kontaktovat je, se dvacetiletý student setkal s vedoucí své bakalářské práce, Alondrou Pietri. Ta mu nechtěla věřit, že by Terrence měl být vrahem dvou žen, jejichž smrti Armando přihlížel. Teprve, když se mladík teleportoval z její univerzitní pracovny pryč, začala si uvědomovat, že Terrence skutečně může být Metallerem. Armando se vydal hledat pomoc pro Wren jinde.
NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ
DALEKÁ CESTA DOMŮ, ČÁST TŘETÍ
Zvenčí prosvítalo do bílé laboratoře příjemné odpolední sluneční světlo. Neslo s sebou zvěsti o tom, že se venku značně oteplilo. Kalifornské jaro mělo již brzy začít. Vrabci, usedající na parapet za oknem, švitořili o sto šest. Doktor Eldred Canady však venkovnímu světu nevěnoval žádnou pozornost. Jeho oči byly plně upřeny na černé pírko, jež pinzetou vytahoval ze zkumavky. I poté, co jej uložil na skleněnou destičku na stole, nepřestal na něj pohlížet. Prsty pravé ruky nahmatal achátovou paličku, prsty levé ruky uchopil skalpel, uřízl poslední centimetr pera, a rozmělnil ho. Nato jej pokapal vodou z pipety, a směs nasál ručním přístrojem, který začal okamžitě kalkulovat množství organické hmoty v ní.
Nahrbený, oděný v bílém plášti a s plastovými brýlemi na čele, vždy připravenými ke stažení na oči pro jejich ochranu, seděl takto Eldred u stolu v laboratoři v budově Fakulty přírodních věd Univerzity v San Diegu celý den, od osmi ráno. Kručelo mu už v břiše, ale nechtěl si dovolit zajít si ani na minutu sníst svačinu. Z lednové výpravy do Hondurasu měl tolik materiálu, a potřeboval jej všechen zanalyzovat. Popisovat nový druh ptáka pro něj bylo vzrušující.
V místnosti se náhle objevil záblesk. Teleportační zařízení do ní přemístilo Armanda. Eldred poprvé za celý den zvedl hlavu, a s hlasitým prasknutím krčních obratlů se otočil. Prvotní vyjevený výraz nahradil široký úsměv.
"Armando! Ani nevíte, jak jsem se těšil, až vás znovu uvidím!" vyhrkl doktor Canady, strhl plastové brýle ze svého čela a odhodil je na stůl. "Říkal jste posledně, že vás uvidím až na konci týdne... že vás do té doby váš kluk nepustí! No, ale když jste tu... mohli bychom si trochu vyjít, co myslíte?"
"Doktore Canady, teď není čas myslet na intimitu," řekl mu vážně Armando, a přistoupil k němu, "potřebuju vaši pomoc. Byl jsem v Nikaragui, portnul jsem se tam s Wren Riverou a Terrencem Zedlerem, vaším kámošem... kterej není, čím se vám zdál být. Týpek zavraždil dvě ženy, a jde po Wren! Možná... možná už je mrtvá!"
"Počkejte, cože?!" vykřikl Eldred, a zvedl se ze židle. Lépe si mladíka prohlédl. "Armando, co se vám stalo? Vypadáte tak... uříceně!"
"Wren potřebuje pomoc! Doktore, poslouchejte mě... snažil jsem se přesvědčit profesorku Pietri, že Terrence je šílenec, ale nějak to nechtěla chápat... On ty dvě ženy fakt zabil! Měl šavle v rukou, těma je probod... musíte mi věřit, sakra! Není moc času, já potřebuju lidi! Musíme Wren pomoct!" křičel Armando.
"Fajn, fajn!" zastavil ho Eldred. Musel se zamračit. "Moc to nechápu, ale... dobře, pomůžu! Vždyť jsem o tom vašem týmu slyšel tolik dobrého. Krásně jste ho představil na vaší univerzitě v prosinci. Pamatuju si i to, jak vypadala ta mladá dáma, která... počkejte, Terrence ji chce zabít?"
"Je to dlouhá historie, ty vole!" odpověděl Armando. "Prostě jsme byli na exkurzi v Nieto Industries u jezera Nikaragua, byl tam útok emzáků, Terrence věděl, že pod budovou ředitelky tý společnosti je kus Nietovy podvodní budovy, pak se tam dole něco stalo... všude byla pára, a on začal zabíjet. Nevím, vodkud mu vylezly ty šavle, ale... byly hrozně dlouhý!"
"Odkud mu... vylezly?" zarazil se Eldred. "Nietova podvodní základna? Ona... ona ještě existuje?! Vždyť Terrence Zedler byl jedním z lidí, kteří před dvaatřiceti lety zodpovídali za..."
"Do prdele, budete tu takhle přemýšlet dlouho?! Potřebuju lidi, ty vole! Jinak se portnu za někým jiným! Nedělejte to tak, jak profesorka Pietri, kurva už!"
Eldred se nepříjemně usmál, a nevěřícně zavřel oči. "Zmrd," řekl tiše.
"Jdete se mnou?!" zařval Armando.
"Jasně!" vykřikl Eldred, a pevně sevřel Armandovu paži. "Páni... vy jste posiloval? Velmi atraktivní, můj příteli. Velmi."
Mladík okamžitě stiskl tlačítko na teleportačním přístroji, a rázem se spolu s Eldredem ocitl v horké tropické zahradě, porostlé ledviníky a orchidejemi. Mezi vší tou svěží zelení se skvěl nádherný, čerstvě renovovaný patrový dům. Na zadní verandě, ke které vedla řada mramorových schodů, stála Portoričanka s černými kudrnatými vlasy a s dioptrickými brýlemi na očích, a na zábradlí věšela vypraný koupelnový kobereček.
Armando k ní přiběhl. "Paní Santoni, je Valentino doma? Potřebuju s ním mluvit!"
"Armando!" usmála se na něj. "Ano, právě se v zadní části zahrady stará o své orchideje! Ty nové, které dostal k narozeninám."
"Díky!" odpověděl spěšně Armando, a rozběhl se opačným směrem.
"Má ale plány! Táta ho chce vzít na fotbalový zápas! V podvečer!" volala na něj ještě paní Santoni.
"To asi bude muset počkat... vážná situace, víte," řekl jí Eldred Canady. Paní Santoni se jen podivovala, co v její zahradě dělal jakýsi padesátník oděný v bílém doktorském plášti, kterého na rozdíl od Armanda vůbec neznala.
Armando se proháněl křovisky veliké zahrady na předměstí portorického Naranjita. Druhou posilou, kterou chtěl získat na svou stranu, aby mohl pomoci Wren, pokud tedy stále byla živa, byl jeho přítel, Valentino Santoni. Netrvalo dlouho, a uviděl ho. Mladík stejného věku, dvacetiletý student botaniky na Portorické univerzitě v Río Piedras, si právě užíval dnů trávených doma po skončení zkouškového období. Byl to útlý, ale docela ramenatý kluk s dozadu načesanými zelenými vlasy, výraznými náušnicemi v obou uších, nosním piercingem a překvapivě hustými černými vousy, jež mu dodávaly starší vzhled. Oblečen v modrém triku s krátkým rukávem a černých domácích kraťasech a obut v teniskách, postával u skupiny zahradních orchidejí s plastovou konví, a zaléval je.
"Valentino! Potřebuju tvou pomoc!" vykřikl Armando. Přiběhl ke svému příteli, který vypadal ještě nadšeněji z toho, že jej viděl, než předtím Eldred. Hned si s Armandem dali pusu.
"Co se děje? Co tady vůbec děláš? Neměl jsi být dneska v Nikaragui?" smál se Valentino.
"Skončilo to špatně... umřeli tam dva lidi, a ta holka, se kterou jsem se tam portnul, je v nebezpečí! Poslala mě pro posily, a ty a tady doktor Canady..." povídal Armando, a ukázal na muže v bílém plášti, který se nemotorně vynořil z křovin. "Vy jste jediní, kdo mi může pomoct! Nebo spíš jí! Musíme se tam portnout, a zachránit jí, jestli to ještě jde!"
"Moc to nechápu," řekl Valentino, a učinil krok vzad. "Co... co by to obnášelo?"
"Konfrontaci s Metallerem," řekl Eldred, "to znamená, že to bude pěkně nebezpečné."
Armando se prudce otočil na Eldreda. "S Metallerem? Co to má kurva znamenat, doktore?"
"Ty šavle... nebo spíše čepele, milý příteli... Terrencovi vylezly z rukou," řekl mu doktor Canady, "cítím se tak trapně! Mělo mi to dojít. Mělo mi to dojít před dekádami! Dvoumetrový muž, takové statné postavy... jistě, že jde o Nietova robota! Metaller byla... nebo spíše je... nebezpečná stvůra, kterou ten megaloman posílal do každé části světa, aby pro něj vraždila. Nechtěl si špinit ruce, trpaslík, tak k tomu užíval svého kovového 'syna'. Neříkejte, že jste o něm nikdy neslyšel."
"To jméno je mi nějak povědomý... ale teď nám může být u prdele, co je Zedler zač!" zařval Armando.
"Hele, já nejsem žádný Lovec kryptidů..." řekl trochu poděšeně Valentino.
"Na tom nezáleží! Já potřebuju lidi, sakra!" řval Armando, a z očí mu tryskaly slzy.
"... ale půjdu do toho. Pomůžu! Vždycky ti pomůžu, Armando," pokračoval Valentino. Něžně se dotkl Armandovy ruky.
Eldred přitom vypadal, jako by žárlil. Také k Armandovi opět přikročil, a položil mu ruku na jeho objemný biceps.
"Seš vyzbrojenej, vole?" zeptal se Armando svého přítele.
Valentino vytáhl z kapsy malou pistolku, a pousmál se. "Jak jsem ti kdysi řek, nosím dárek od táty všude."
Se zábleskem se trojice ze zahrady v Naranjitu vytratila. Ve vteřině se objevila v chodbě Nietovy podvodní základny, ze které se Armando prve teleportoval do Londýna. Všichni prudce vydechli. Armando, ten velký svalovec, se přímo klepal. Pára již v chodbě opadla. Stále v ní však bylo rozsvíceno.
Armando si prohlédl okolí. Nikde ani známka života. S vytasenou laserovou pistolí přiběhl k jediné mrtvole, která byla dosud v chodbě ponechána. Jednalo se o Shantel. Když se mladík dotkl jejího obličeje, byl chladný. Chladný jako smrt.
"Vidíte, doktore! Říkal jsem vám to!" řekl tiše Armando. "Koukněte na tu ránu v jejím hrudníku!"
"Toto by dokázala jen čepel z meteokolosia," odpověděl Eldred, "nejsilnějšího kovu na planetě. Nemám nejmenší důvod vám nevěřit. Zedler je Metaller. A to je dost důležité vědět, protože... existuje jen omezený počet způsobů, jak takového robota z meteokolosia porazit."
"Kde je ta holka, se kterou jsi šel?" zeptal se Valentino.
"Do prdele!" vyhrkl Armando. "Wren! Wren, kde seš?!" řval. Rozběhl se ke konci chodby.
Z opačného směru se začaly ozývat kroky. Do chodby vkročilo osm mužů v modrých uniformách.
"Ahora vamos a tomar a esta chica muerta y la vamos a diseccionar. ¡Al jefe le va a encantar!" povídal jeden z nich.
"¡Sí! ¡Le gusta observar los órganos del abdomen!" reagoval druhý.
¡No proyectes tus propias inseguridades, Sánchez! ¡Es un robot, no tiene los mismos impulsos que tú cuando diseccionas a alguien!" zaznělo z úst třetího.
Muži se náhle zarazili, když spatřili Valentina, Eldreda a Armanda.
"¡Ese es el tipo del que nos habló el jefe! ¡El que se teletransportó!" vykřikl někdo ze zaměstnanců Nieto Industries.
"¡Trajo sus novios!"
"¡Claro que sí, cabrones!" zařval Armando, s naštvaným výrazem učinil několik kroků vpřed, a po osmičlenné skupině vystřelil z laserové pistole.
Křik, který Eldred s Valentinem slyšeli z úst zasažených, byl příšerný. V chodbě zůstaly ležet jen jejich na uhel spálené zbytky.
"Věděl jste, že tohle dokáže?" zeptal se Eldred zděšeně Valentina.
"Armando je schopný všeho, když se naštve," odpověděl Valentino s pozvednutým obočím, "i když jsem ho nikdy neviděl zajít takto daleko."
"Jak se jmenoval ten psychouš z Lovců kryptidů? Ten s tou holí, co mlátil lidi?" zeptal se Armando, a nonšalantně kolem obou mužů prošel. "Je na čase bejt jako byl von."
Trojice proběhla několika chodbami, ale po Wren ani po muži, který ji chtěl zabít, v nich nebylo ani stopy. Armando byl na pokraji zhroucení. Začínal se vinit z toho, že si s přivedením posil, jež se zatím neukázaly být nikterak užitečné, dal příliš mnoho práce. Nevěděl už ani, kolik minut muselo uběhnout od chvíle, kdy těmito chodbami procházel poprvé.
Nakonec zamířil k výtahu, a spolu s Eldredem a Valentinem se přemístil zpět do nejvyššího patra hlavní budovy Nieto Industries. Pracovna zabité Pauline Watson byla prázdná. Když však Armando otevřel dveře do chodby, nespatřil jen mrtvolu Marťana, kterého Metaller zavraždil před tím masakrem pod zemí.
"No jasně, že tu jste," řekl, a namířil před sebe pistoli.
"Mám taky mířit?" zeptal se ho Valentino.
"Já nemám, čím mířit," řekl Eldred.
U mrtvoly agenta L'yrra klečela Marilla Kent-Lyons. "Prosím," řekla Armandovi, "nekomplikujme to. Všechno vám vysvětlím. Všechno do nejmenšího detailu. Jen, prosím, znovu nestřílejte."
Wren popadala dech. Neměla tušení, jak dlouho se hnala lesem. Byla však zcela na pokraji svých sil. Když se dotkla zraněné paže, stále na ní cítila krev. Zranění vyžadovalo náležitou péči. Zraněná a znavená útěkem, spadla dívka těžce na bok. Jediné, co ji uklidňovalo, bylo ticho, přerušované jen občasným kvákáním žab a bzučením moskytů, kteří jí poletovali kolem uší. Neslyšela však žádné řinčení, ani těžké, dusivé kroky.
Znovu otevřela oči až za denního světla. Trhla sebou, a rychlým ohlédnutím kolem sebe se přesvědčila, že ležela přesně na tom místě, kde vyčerpáním padla předchozí noc. Nacházela se mezi spletitými křovisky, jaké v nikaragujském lese dosud neviděla. Neležela na popadaném listí, což jí donutilo zamračit se. Přejela dlaní pravé ruky po zemině. Byla zcela zarovnaná! Wren se už nemohla nacházet v lese.
Pokusila se vstát. Rána v paži jí sice již nekrvácela, ale vůbec nevypadala hezky. Při bližším zkoumání si Wren uvědomila, že v ní přece jen zůstaly drobné zbytky té hmoty, kterou jí předal její zachránce. Nebylo jí moc, proto při útěku krvácela, ale nebylo jí tak málo, aby Wren nedovedla zachránit před vykrvácením. Dívka se musela zamyslet, zda opravdu podvědomě tu hmotu ovládla, když ji vystřelila na Metallerovy oči. Pomyslela na to, že by chtěla s jejími zbytky pohnout, a překvapivě to šlo! Musela však zasyčet bolestí. Hýbat mentálně s tou zvláštní substancí, ať už měla být čímkoliv, bylo jako loupat čerstvě vytvořený strup.
Jakmile byla na nohou, uvědomila si Wren, že se nacházela v jakési aleji. Ona křoviska, která ji obklopovala, byly ve skutečnosti mladé maniovníky jedlé, vysázené v řadách za sebou. Nebyla dost vysoká na to, aby se mohla podívat na jejich koruny, ale to jí příliš nevadilo. S vědomím toho, že dříve či později najde nějakou cestu, se vydala na pochod. Kráčela však pomalu, neboť byla stále velmi vyčerpaná.
"Tahle věc, co jsem mu hodila do očí... ho asi fakt oslepila," zašeptala si pro sebe, "jinak by mě vypátral. Musela jsem spát nejmíň pět hodin. Jako teď už je ráno." Pro jistotu se rychle ohlédla kolem sebe. Přesvědčila se, že její pronásledovatel se v její blízkosti nenacházel. "Anebo... anebo se nechtěl ukázat v zemědělský krajině? Ne bez Terrencovy... brr, kůže?"
Nekráčela příliš dlouho. Za několik minut dosáhla asfaltové cesty. Stála u ní tmavě zelená dodávka, o jejíž pravý bok byl zády opřen mladý plešatý Nikaragujec, jen o něco málo vyšší než Wren a starší nanejvýše o deset let. Kouřil cigaretu, kterou držel v jedné ruce, zatímco prsty druhé se drbal v hustém kníru.
"¡Hola!" pozdravila ho Wren.
Mladík na ni kývnul s výrazem naprostého nezájmu, a nato vykulil oči. Odhodil cigaretu, a k dívce přiběhl, ukazuje na její paži pokrytou zaschlou krví. "¡¿Qué demonios te pasó?! ¡Hombre, esto es serio! ¡Necesitas atención médica!" křičel na celé kolo.
"Anglicky, prosím," vydechla znaveně Wren, a nechala se jím podepřít, "ne Español. Jsem z Muricy."
"Ty kráso! To máte ohyzdně zraněnou ruku!" vyhrkl anglicky se silným hispánským přízvukem ten mladík. "Odvezu vás k nám domů, jo? Moje máma je zdravotní sestra, ale je doma na mateřské. Ošetří vám to!"
Wren s úsměvem pokynula, a nechala se odvést do mladíkovy dodávky. Zaklonila hlavu na sedadle, a zamhouřila očima. Opět se cítila velice znavená. Mladík si sedl za volant vedle ní, a prudce vozidlo rozjel.
"Jsem Javier Venegas," představil se jí během jízdy, "mé matky vlastní tuto plantáž maniovníků. Technicky ale za jejich pěstování a sklizeň plodů zodpovídám já... Co tu děláte? Já vím, že naše plantáž není ohraničena plotem, ale... návštěvníky tu často nemíváme. Před pár lety se nám sem zatoulal jeden zaměstnanec Nieto Industries, který sem došel až od jezera... což obdivuju. Pěkná dálka."
"Vážně?" uchechtla se Wren. "Já... šla právě taky od jezera. Byla jsem tam zraněná, a..."
"Co vám tohle způsobilo, prokristovyrány? Je to jako od krokodýla!" vyhrkl Javier.
"No... byl to plaz. V jezeře," odpověděla Wren. Začínala si uvědomovat, že mladíkovi nemohla tolik věřit. Když na něj pohlédla, vybavil se jí znovu Terrencův hořící obličej. Vzpomněla si, jak mu umělá kůže stékala z hlavy, a odhalila Metallera. Co když tento člověk byl také robot, pokrytý syntetickou kůží? Co když jeho odvoz Wren k někomu, kdo ji měl ošetřit, byla jen léčka, jak ji dostat zpět do Metallerových rukou?
"Vy... vy jste někdy pracoval pro Nieto Industries?" zeptala se ho Wren.
"Ne," odpověděl Javier, "jsou to svině. Vyrábějí pro vaši armádu... heh, Nikaragua byla zemí, se kterou měli američtí imperialisti problémy. Dneska je jim plně oddaná! A to způsobil ten kretén, který tu společnost založil. To byl psychopat, který jednal proti zájmům nikaragujského lidu, a jenom pro vlastní prospěch... a ti, co ho následují a expandují tu společnost, dělají to samé!"
"Jaký otec, takový syn," řekla Wren, a zakývala hlavou.
Javier se zasmál, ale významu jejích slov nerozuměl. "Tihle korporátní magnáti jsou všichni stejní. Jestli Nieto Industries vedl za života mých matek ten psychopat nebo jestli je dnes vede nějaká Britka, je to jedno. Hlavní je pro ně růst, růst do nebe! Ti z nás, kteří žijí v blízkosti jejich businessu, se ale musí potýkat s šíleným znečištěním vzduchu, půdy a vody, a to je nezajímá!"
"Máte tu plantáž už dlouho?" zeptala se Wren.
"Jedna z mých matek ji sdělila po svém otci, který jí tu měl, já nevím, od poloviny 20. let. Výnosy se mu zvýšily potom, co starý Deylin umřel. Ve vzduchu bylo méně znečišťujících látek. Dnes... dnes máme v půdě tolik olova, že jsme rádi, že z něj stromy vyselektují nějaké živiny. Ale je to riskantní. Za deset let už nebudeme mít žádné výnosy. Budeme tu plantáž muset prodat, no... ale to je v pořádku, já se stejně chci odstěhovat do Managui. Tady mě to nebaví."
Wren něco napadlo. Chvíli jen znaveně hleděla před sebe, pozorujíc, jak se plantáž otevírala, a na horizontu se začaly objevovat chudé rodinné domky. Nakonec to však vyřkla: "Umřel vůbec Nieto?"
Javier se rozchechtal. "Jasně, ty jo! Měl státní pohřeb. Jedna z nejdůležitějších událostí novodobých dějin této prokleté země, o kterých tě zdejší vzdělávací systém učí. Deylin Nieto je vnímán jako pochybný hrdina této země. Přes všechny své pokusy ovládnout svět a kdovíco je vyzdvihován jako někdo, kdo Nikaraguu pozitivně ovlivnil. Hnusná propaganda... za to zase můžou Američani! Vaši lidi!"
"Neviděl jste tady... někdy něco zvláštního?" zeptala se Wren.
"Jako co? Potvory?" chechtal se dále Javier. "Ne, tomu už je prý dávno konec." Nato se zarazil, a při jízdě pohlédl na Wreninu ruku. "Že jo?" zeptal se nejistě.
Wren neodpověděla. Nechala se dovést k Javierově domu. Mladík jí pomohl ven z auta, a zabušil na přední dveře domu. Oba byli přijati sympatickou ženou ve středním věku s tmavými vlasy staženými do culíku, která chovala Javierovu mladší sestru, dvouleté batole. Zdravotní sestra, zaměstnaná péčí o dítě na své mateřské, okamžitě Wren pozvala do obývacího pokoje, kde ji uložila na pohovku, a začala se věnovat jejím zraněním. Javier si sedl na křeslo kousek od široké televize, a batole si posadil do klína. Jeho sestřička na Wren pohlížela se zájmem, a usmívala se na ní. Teenagerka se jí zřejmě líbila.
"Jak se vůbec jmenujete?" zeptal se Javier.
Wren opět ovládl strach. I přes vše, co jí o sobě a své rodině sdělil, si nemohla být jistá, zda je to vše skutečné. Takové pocity v ní Terrencova zrada vyvolávala. "Danny," zalhala, "Danny Newton. Jsem z Indiany... dovolená u jezera Nikaragua."
"Zatoulala jste se?" zeptala se jí Javierova matka, a hadříkem začala Wren smívat zaschlou krev z paže. "Nedaleko odsud se nachází hotelový rezort. Předpokládám, že jste dál na jih, k průmyslovému komplexu, došla pěšky?"
"Byla to chyba, jít tam..." odpověděla Wren.
"Není tam čisto. Nevím, kolik toho víte, ale... říká se, že jsou tam ve vodě všelijaké toxické látky. Proto už ostatně nemáme v našem jezeře žraloka bělavého," odpověděla paní Venegas.
"Vím toho dost," odpověděla Wren, "sakra, víc, než bych možná chtěla."
Náhle sebou trhla, a prudce se na pohovce posadila. "Armando!" vykřikla.
Pohlédla na překvapenou paní Venegas, na Javiera a jeho sestřičku. Batole na ni pohlíželo s otevřenými ústy, překvapeno jejími rychlými pohyby. "Máte tu telefon? Můžu si zavolat?!" křičela Wren.
"Ale jistě," odpověděl Javier, a sáhl do kapsy svých kraťasů, "¡mierda! Dejé mi teléfono en el coche. Zajdu pro něj. Dál jí ošetřuj ty rány, mami."
Wren na paní Venegas vykulila oči. "Pracovala jste někdy pro Nieto Industries?" zeptala se náhle.
"Před pár lety, ano. Byla jsem dělnice v jejich továrně na granáty... hrozné. Zbraně pro Američany... pro vaše lidi! Když jsem poznala svou nynější manželku, a rozhodly jsme se mít spolu dítě, pro mě už druhé a první s ní, dala jsem výpověď. Nemůžu za to být radši," odpověděla paní Venegas.
"Fajn," zašeptala ve své paranoie Wren, "musím jít."
"Počkejte, aspoň vám to ovážu," řekla paní Venegas.
"Ne, budu v pohodě," odpověděla Wren, a vytrhla jí obvaz z ruky, "ovážu si to sama. Díky moc!"
Vyrazila ven z domu, a rozběhla se. Javier právě vytáhl ze svého auta mobilní telefon, a s otevřenými ústy, podobně jako jeho batolecí sestra, na ni udiveně hleděl. Nedokázal pochopit, proč měla tolik naspěch, a ani se na něj nepodívala.
Wren brzy zmizela mezi domky. Probíhala úzkými uličkami a neustále se za sebou ohlížela. Chvílemi si říkala, zda byl dobrý nápad takto utéci, a zda skutečně měla důvod nevěřit té paní. Jenže jediné, třebaže staré spojení mezi ní a Nieto Industries ji donutilo k tomuto kroku. Bála se, a měla proto dobrý důvod. Vzpomínka na to, jak bolestivé bylo sevření Metallerovou rukou, jí vyvolávala mráz na zádech.
Zkusila oslovit staršího bělovlasého muže kouřícího doutník před svým malým dřevěným domkem, vzdáleným určitě už dobré dva nebo tři kilometry od Javierova domu. Uměl dobře anglicky, a bez problému vyňal z kapsy svých kraťasů mobilní telefon.
"Můžu se vás jen zeptat, kde pracujete? Nebo kde jste pracoval?" zeptala se ho Wren, předtím, než hodlala k telefonu natáhnout ruku.
"No, víte, jsem už v důchodu, ale před pěti lety jsem ještě dělal támhle v průmyslovém komplexu na kraji jezera," usmál se ten muž, "třicet let v továrně na čipy do elektronických zařízení pro armádní účely. Nemyslete si, že to byla lehká práce." Příjemně se zasmál.
"Na tom mobilu může být taky nějaký čip... lokátor... štěnice," zašeptala si pro sebe Wren.
"Cože, mladá dámo? Můj sluch už není nejlepší, jistě chápete," zazubil se muž, a vložil do úst doutník.
"Teď jsem si vzpomněla... nechala jsem si svůj mobil... v tašce... na motorce, mám ji tady zaparkovanou," vyhrkla Wren, a dala se do pohybu.
"Vy jste z rezortu? Kus na sever?" zeptal se zvědavě muž.
Wren jen zakývala hlavou, a rozběhla se pryč. O dvě ulice dál zastavila starší paní, kráčející s holí v ruce. Hovořila špatnou angličtinou, ale také byla ochotná půjčit Wren svůj mobilní telefon, aby si dívka mohla zavolat. Když z ní ale na dotaz, kde pracovala, vylezlo, že bývala posledních deset let před důchodem uklízečkou v hlavní budově Nieto Industries, Wren se zhrozila a dala se na útěk. Copak tu každý pracoval pro tu společnost?
Těch možností byla spousta. Metaller a jeho zaměstnanci mohli vybavit dům každého bývalého i současného pracovníka štěnicemi. Nieto Industries se mohli dostat ke všem informacím. Wren z toho bylo zle. Vzpomínala na to, co psali její hrdinové - jak dal Nieto Lovce kryptidů dohromady ještě před érou konstantního satelitního monitoringu celé planety. S Jackem Owenem a Pauline Jetkins coby studenty na univerzitě manipuloval už v prvním desetiletí 21. století, před padesáti roky! Jak od té doby musely technologické vymoženosti, kterými se oháněl jeho kovový syn, postoupit!
Trvalo půlku dne, než Wren došla k hotelovému rezortu, o kterém se jí prvně zmínila Javierova matka. Když se ocitla na pláži u jezera, zhrozila se. Průmyslový komplex Nieto Industries vůbec nebyl daleko. Nacházel se opravdu snad jen den cesty poklidnou chůzí od místa, na kterém se shromažďovali turisté z celého světa, užívající si teplých vod největšího středoamerického jezera. Několik urostlých Američanů hrálo na pláži volejbal, kousek od nich se slunil muž z Číny nechávající si masírovat záda jakýmsi potetovaným teenagerem, a z davu co chvíli vycházely výkřiky v němčině, francouzštině a ruštině.
Wren se chvíli rozhlížela, a zkoumala očima budky na kraji pláže. K jedné z nich přistoupila, a nahlédla dovnitř. Nacházely se tam jen staré knihy v několika poličkách. Nato dívka zamrzla na místě. Zpoza další budky, vzdálené asi deset metrů, se náhle vynořila zaměstnankyně Nieto Industries. Měla na sobě modrou uniformu, a nesla v rukou jakýsi balík. Když se nedívala, skryla se Wren v budce, do které právě nahlížela, a poté z ní ženu pozorovala. Zaměstnankyně tu očividně nebyla kvůli ní - s balíkem usedla na motorový člun, a zamířila na jih k průmyslovému komplexu.
Dívka si povšimla, že dalších dvacet metrů za protější budkou se nacházel zmrzlinový stánek. Měla velký hlad, a zachtělo se trochu ho zahnat. Poněvadž u sebe neměla peníze, rozhodla se malou svačinku si ukrást. Když se prodavač, hubený chlapík s tím nejvíce znuděným výrazem v obličeji, jaký si jen lze představit, pořádně nedíval, a zrovna věnoval pozornost žvatlání jakéhosi předškolního zákazníka nakupujícího si tři zmrzliny najednou, šmátla mu do boxu s nanuky, a dva ukořistila. Hned nato se ztratila v davu.
Byť ji nanuky nikterak nezasytily, pořád byly lepší, než nic. Sprcha na pláži jí také umožnila doplnit tekutiny. Stoupla si pod ní, oblečena se nechala trochu zchladit, učinila z dlaní kolébku a několikrát si ji nechala naplnit vodou, kterou pak vypila. Poté začala přemýšlet, co dále. Stále nekontaktovala Armanda, ani jiné členy týmu, a to ji netěšilo. Když tak na pláži postávala, netušila, že je opět sledována. A kdyby tušila, kým, jistě by opět utíkala - tak, jako v noci utíkala lesem.
Keira se otočila. Dala se na útěk. Ať už po ní šlo cokoliv, bylo to rychlé a děsivé. Dívka se vrhla do úzké uličky mezi zdí kanalizace a odporně zapáchající vodou stoky, a snažila se doběhnout, jak jen nejdále to šlo. Už po několika dlouhých krocích však ucítila, že její pronásledovatel stiskl holeň její levé nohy, a zatáhl za ni.
S hlasitým žuchnutím spadla Keira na zem, kopla nohou, a prudce k pronásledovateli otočila svou tvář. Musela vykřiknout ještě zděšeněji a hlasitěji, než prve. Skutečně to byl netvor! Tři páry očí, dvě veliká podlitá kukadla a čtyři menší očka na čele, extrémně dlouhé pařáty, velice útlé tělo s pulzujícími papilami a mechanické ústrojí lezoucí plazivě ze zubaté tlamy... Keira pohlížela na přízrak!
Podvědomě tušila, s čím měla tu čest. Byl to jeden z těch metamorfů, pravděpodobně mimozemského původu, před kterými loňské jaro zachránila Wren a Winna. Skupina těchto kreatur na ně tehdy útočila v nemocnici v Creek City, a Keira je na dálku z Londýna teleportovala do městského parku v jejich domovském městě, načež se svým kolegům poprvé představila jako hologram. Wren později na Portoriku tvrdila, že jednoho z těchto tvorů opět zahlédla, a musela kvůli tomu vykřiknout. Keira se však s metamorfy z Creek City nikdy tváří v tvář nesetkala, a nyní nedokázala uvěřit tomu, jakou zrůdností byli. Kam se hrabal Lucius! Kam se hrabaly Chupacabry! Kam se hrabal Winn měnící se v jedno z těch portorických krvelačných monster! Toto stvoření bylo ztělesněním noční můry.
Keiru si k sobě urputně táhlo. Ačkoliv se bránila, kopala a křičela o pomoc, nenechal se nikterak odradit. Stáhl ji k sobě, a zaklapal jí před obličejem svěrákem na konci onoho mechanického ústrojí lezoucího z jeho ústního otvoru.
Teprve v tuto chvíli, když měla pocit, že jí hrozí jistá smrt, se dívka vzpamatovala. "Luciusi!" zařvala. "Luciusi, teď!"
Následující momenty byly v její hlavě snad nekonečné. Táhly se, jako pomalá akrece materiálu kolem jádra rané planety. Trvaly snad eony.
"Stýskalo se ti, Keirinko?"
"Pomoc, Luciusi!"
"Tak moc se ti stýskalo? Vždyť je to jen chvilinka, co jsme spolu mluvili naposledy..."
"Dělej, Luciusi! Ta bestie mě zabije!"
"Jaká je tvá oblíbená barva, Keirinko?"
"Dělej!"
"Modrá nebo žlutá?"
"Luciusi! Luciusi, pomoc!"
"Modrá je jako nebe. Žlutá... je jako sníh, ve kterém se vážně neválím rád. Brr... nevoní."
"Luciusi!!!"
"Víš, co bylo na začátku vesmíru, Keirinko?"
"Dělej, Luciusi! Dělej! Nezdržuj to!"
"Někteří zástupci vašeho druhu tomu říkají velký třesk. Já tomu ale říkám velký poprask. Králové omnivesmíru zkonzumovali něco, co na mělo podobné účinky, jako přílišná konzumace hrachu pro váš druh. Výsledkem byl vznik zcela nového vesmíru, ve kterém se právě nacházíme - ty i já. Toto tajemství mi bylo sděleno mým velmi dobrým přítelem z jiné dimenze, nacházející se jen sto tisíc let cesty napříč mnohovesmírem od toho vašeho. Tehdy u toho byl, může to dosvědčit. Jednou se s ním třeba setkáme, Keirinko..."
"Chci Keiriuse, Luciusi!"
"Víš, co je velký problém, Keirinko? Že váš vesmír nemá nic, co by připomínalo Království hlubiny. Kdysi jsem ho navštívil. Vzešla z něj bytost, která chod vašeho vesmíru velice ovlivnila... Ph'er! Jako fanynka těch vašich Lovců jsi o něm jistě mnohokrát četla... vždyť by bez něj nikdy nenastala ta invaze mimozemšťanů, která nastala v roce, který tvá civilizace označuje číslicí 2020."
"Keiriuse!!!"
"Shai'ri. Kamarádil jsem se kdysi s Shai'ri... s jedním Shai'ri. Bylo to ještě dítě. Odevzdalo se mi. Oddalo se mi. A já z něj vytvořil toho nejstrašnějního bojovníka ze všech... bojovníka, na kterého raději celá jejich protivná civilizace zapomněla, he he!"
Svěrák naposledy zaklapal před Keirinýma očima. Pak jí sevřel hlavu. Dívka řvala, kroutila se, a bila do něj rukou. A pak se něco stalo. Něco, co by sotva dokázala popsat. Ztratila nad sebou moc. Proměnila se. V jediné sekundě vteřiny z ní byl tvor zcela odlišný od toho, kterým bývala celý svůj dosavadní život. Ovládána Luciusem, měla náhle sílu, o jaké nikdy nesnila. Hrábla netvorovi do hlavy, její ruka jí prošla, a uchopila jej zevnitř. Sevření hlavy jí už nevadilo. Necítila bolest. Trhla rukou, a nyní řval jen útočník.
Pronikla do jeho mysli. Nahlédla do hlavy tvora, který byl ve všech ohledech nepochopitelný, a okamžitě o něm získala dobrou představu. Poznala každé zákoutí jeho mysli, načerpala všechny jeho vzpomínky. A když už řval bolestí příliš moc, pustila.
Nyní to byl on, kdo dopadl na zem. Keira nad ním stála, a plála neuvěřitelnou silou. Když ji Lucius opustil, v šoku vydechla. Na takovou extázi vůbec nebyla připravena.
"Prosím," ozvalo se z metamorfova hrdla, "nejsem zde jako nepřítel."
Začal se před ní měnit. Z kreatury s trojicí očí a hrůznou tlamou se během několika vteřin stal pohledný mladík s blonďatými vlasy, střední postavy, oblečený v bílém tričku a bílých kalhotách.
"Vím, co jsi zač," zachraptěla Keira, "vím, že mi nechceš ublížit."
"Cítím tě ve své hlavě," vyřkl metamorf.
"A já tebe ve své. Věř mi, o dost silněji, než ty mě."
"Přišel jsem pomoci. Byl jsem poslán, abych pomohl."
"Já vím," pousmála se Keira, "proboha... já vím."
"Přichází nový boj, Keiro Kendrick," pokračoval metamorf, a těžce se v podobě blonďatého mladíka postavil na nohy, "boj srovnatelný s tím, jakou prožili vaši předchůdci."
"Ano... viděla jsem," řekla Keira.
"Boj, na jehož pozadí jsou kryptidé, ale který se odehraje mezi dvěma stranami. A každá z nich je prorostlá špínou."
"Ano..."
"Špínou, která přetrvala, a špínou, kterou jste se zanesli. Starou špínou, která měla ze světa zmizet, ale díky vašemu nadšení bylo do něj její jméno navráceno."
"Musí to být dvě strany?" zeptala se Keira.
"Jiný počet není možný."
"Marilla Kent-Lyons... ona věděla! Celou dobu věděla!"
"Půjdu s tebou, Keiro Kendrick. Abych tě neděsil, budu nadále v této podobě," pokračoval metamorf, "můžeš pro mne vymyslet jméno."
"Grampton St. Rumpterfrabble!" ozvalo se z Keiřiných úst Luciusovým hlasem.
"Dobrá tedy," odpověděl vážně metamorf.
Luciusovo řechtání neznalo mezí. "Ne, ne! Rumble McSkirmish!"
"Dobrá tedy... odteď jsem Rumble McSkirmish," řekl stále vážně metamorf.
Lucius se náhle zjevil mezi ním a Keirou. Ležel na zádech, kolébal se, a smál se na celé kolo. "Ne, ne! Fidleford Hadron McGucket! McGucket, McSuckIt!"
"Velmi dobře," řekl metamorf, a pokusil se o úsměv, což mu příliš nešlo. Podivně se zašklebil. "Říkejte mi McSuckIt."
Lucius se přetočil na břicho a mlátil oběma ručkama o zem. Měl záchvat smíchu.
"Co třeba Pete?" zeptala se Keira.
"Stinky Pete!" chechtal se Lucius. "Kdysi existoval takový film, který vytvořil tvůj druh, Keirinko... na jeho konci jedna postava vysvětlila, proč jí říkají Stinky Pete! Ha ha ha ha ha ha ha!"
"Luciusi, zmiz!" zařvala Keira.
"Jak si přejete, Sturly!" uchechtl se Lucius, a zcela zmizel.
"Jste připravena na návrat domů, Keiro Kendrick?" zeptal se metamorf.
"Tam nahoře... mě pořád můžou hledat," odpověděla dívka, "bojím se... pokud mě cítíš ve své hlavě, pak víš, proč."
"Nebezpečí pominulo. Jen Winn Wilkinson je nyní v ohrožení. A nenachází se již v Londýně."
"Musím mu pomoct... staly se mu hrozné věci. A byl unesen!" vyhrkla Keira.
"Pojďme do vašeho domu. Tam dáme dohromady plán," navrhl metamorf.
Oba vylezli po žebříčku k východu z kanalizace, opustili ji, a začali se procházet londýnskými ulicemi. Z oblohy se snášel kyselý déšť.
"Jak jsi mě našel? Já... jistě, vím to, ale..." řekla Keira.
"Dalo by se říci, že jsem takový váš... strážný anděl," odpověděl Pete.
"To je dobré," usmála se Keira, "mám na svém straně anděla i ďábla."
"Vaše spojenectví s démonem Luciusem bylo dobrým rozhodnutím," řekl Pete, "velmi dobrým rozhodnutím. Díky němu mají noví Lovci kryptidů šanci uspět."
Keira na to nic neřekla. Jen znovu reflektovala vše, k čemu tento den došlo. Přemýšlela nad zvláštností všeho, co nastalo, a jak se její život změnil. Přestože mířila domů, měla pocit, že už nikdy nebude nic takové, jaké to bývalo.
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat