1. adventní neděle!

Počínaje dnešním dnem tu máme advent, a do Vánoc už zbývají jen necelé čtyři týdny! Máte-li tedy doma adventní věnec, nezapomeňte si dnes zapálit jeho první svíčku, anebo také jakoukoliv jinou, jako Deinonychové na obrázku... Příjemný zbytek neděle!

Dýchání ptakoještěrů

Paleontologové se neustále snaží přijít na to, jak doopravdy vypadal svět pravěkých zvířat, a jak se jeho již dávno zaniklí obyvatelé chovali. Někdy jim v tom pomáhá i studium současných zvířat, většinou však vycházejí z fosilních nálezů. Právě z těchto nálezů v kombinaci s výzkumem současných létajících obratlovců si můžeme udělat i lepší obrázek o anatomii dávných ptakoještěrů nebo-li pterosaurů. Jak to bylo například s jejich dýcháním, naprosto základní schopností každého živého tvora i rostliny na naší planetě? Paleontologové úzce se zaměřující na tyto pravěké létavce podrobili tomuto tématu již mnoho jednotlivých zkoumání. Není to ovšem nic zcela jednoduchého, vyčíst, jak zvíře dýchalo jen ze zkamenělých kostí starých desítky a desítky miliónů let. Nicméně víme, že pterosauří kosti byly duté, což živočichům ve vzduchu propůjčovalo skvělou obratnost. Lze usuzovat, a je to názor celé řady vědců, že dýchací cesty měly nějaké speciální vzdušné vaky, jež byly připojeny ke kostem. Také nálezy ptakoještěřích žeber a hrudníku prozradily mnohé. V tomto ohledu se dávní létající příbuzní suchozemských dinosaurů podobají dnešním ptákům, neboť uložení hrudníku je u obou skupin velice podobné. Vykazuje přizpůsobení na aktivní let, a stejně jako ptáci, i ptakoještěři měli velmi výkonný plicní systém, a při dýchání nejpravděpodobněji pracovaly hrudní stěny. Žádné zachovalé otisky pterosauřích plic nebyly dosud objeveny, v ohledu na podobnost s ptáky však vědci předpokládají, že ptakoještěři postrádali základní dýchací sval přítomný u všech savců, včetně nás-membránu... Takže prehistoričtí vládci nebes prostě dokázali vydržet ve vzduchu velmi dlouhou dobu, aniž by si museli odpočinout a sednout na zem, jejich plíce to skutečně vydržely. Není ovšem jisté, zda by tyto domněnky měly platit u všech pterosaurů. Ti skutečně největší, jako například Quetzalcoatlus či Hatzegopteryx, byli vybaveni možná více než deseti metrovým rozpětím křídel, a někteří odborníci zastávají názor, že již se svou velikostí a jinou stavbou těla v mnohém aktivní let neprovozovali. Jak by potom dýchání vypadalo u nich? Je zřejmé, že by se příliš nelišilo od menších ptakoještěrů, nikdo si však není zcela jist... Proto je i dýchání pterosaurů částečně rozluštěnou, avšak zároveň i tajemnou hádankou...

Snad se Vám tento trošku kratší článek líbil, do této rubriky pravděpodobně budu v nejbližší době psát celkem hodně článků...

Z čeho se vůbec vyvinuli hadi?

Včera jsem se rozhodl, že bych během dnešního dne mohl na blog přidat nějaký článek o pravděpodobném zrodu nejprimitivnějších hadů, jenž bude zároveň trochu předcházet novému seriálu, se kterým již také brzy začnu... Snad si tedy tento článek užijete!

Hadi dnes patří mezi nejpopulárnější skupinu plazů a po celém světě se těší velké oblibě. Jen málo lidí ale ví, jak tito šupinatí tvorové vůbec vyvinuli, a kdy se také na Zemi objevili zcela poprvé. Pravda je taková, že paleontologové a herpetologové si nejsou příliš jisti tím, jak staří hadi skutečně jsou. Důvod je jednoduchý: Hadí kostru tvoří malé, křehké kosti, z nichž mnohé ani nepodlehnou procesu fosilizace, a během milionů let se prostě mezi horninami ztratí úplně. Přesto však víme, že se první hadi objevili na naší planetě už někdy před 112 miliony lety, v období rané Křídy. Mezi nimi padají jména jako Pachyrhachis, Najash, Archaeophis či Eupodophis. Jednalo se o velice primitivní hady s tělem již zcela hadovitým-dnešním hadům již odpovídaly mnohé znaky, včetně lebky, obratlů... Patrná je jen jediná rozdílnost-tito prvotní hadi totiž měli končetiny. Může nám zrovna tohle pomoci k odhalení jejich původu? Vědi si pořád nejsou příliš jisti, zda jejich odhady vůbec jsou správné, i tak se jim ale povedlo sestavit dvě možné hypotézy. Obě mají stejný základ, jelikož hadi patří mezi šupinaté plazy, kam řadíme také ještěry, a zrovna takoví ještěři typu varanů, varanovců a korovců se hadům podobají nejvíce. Mohli být zrovna takoví plazi předky hadů? První hypotéza tvrdí, že tomu tak mohlo být. Varani jsou občas nazýváni "hrabavými ještěry", jejich velké končetiny se silnými drápy se k hrabání výborně hodí. Pokud se plazi tohoto typu v období Křídy zdržovali při zemi, byly by jámy jejich nejlepším možným úkrytem před dravými dinosaury. Teoreticky by to bylo skutečně možné. Rod Najash známý z Argentiny, z doby před asi 90 miliony lety, byl vybaven pouze dvěma končetinami a šlo o typického suchozemského hada...

Druhá hypotéza, jak již bylo zmíněno, vychází ze stejného základu, totiž že předky hadů byli ještěři. Někteří paleontologové však za mnohem vhodnější předchůdce dnešních beznohých šupinatých považují starodávné mořské plazy mosasauridů. Možná právě tito vrcholní predátoři Křídových moří a oceánů mohli položit základ nové skupině. Mosasauridi samozřejmě měli velmi blízko k varanům, podstatě s nimi patřili a patří do skupiny Varanoidea, podle určitých domněnek se však první hadi vyvinuli spíše pro život v moři, než pro život na souši, a tak by byli mosasauridi ideálními kandidáty k rozluštění této hádanky. V některém se totiž první hadi podobají právě svým možným vodním předchůdcům. V dnešní době na Zemi žije spousta mořských hadů, nemohli by právě i oni podat náležité důkazy o své evoluci? A co když se nakonec hadi vyvinuli oběma způsoby, až nakonec vznikla jediná skupina? Nikdo neví, hadí evoluce je prostě plná tajemství, která ještě musíme odhalit...

Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud ano, komentujte a hodnoťte pod článkem hvězdičkami. Nový seriál, který se ze začátku možná bude zabývat podobnou tématikou, očekávejte již brzy!

Správce dinosauřího parku - Zuřivé krmení pravěkého žraloka

Pracovní týden nám zase končí, je pátek, a s ním i další Správce dinosauřího parku!

Zuřivé krmení pravěkého žraloka

Zrovna v úterý večer se mi povedlo chytit signál satelitu, vysílaný jen ve večerních hodinách a speciálně pro náš ostrov, a s ním i Discovery Channel, kde zrovna dávali film Zuřivé krmení žraloků z roku 2007. Musím se přiznat, že mi z toho pořadu běhal mráz po zádech, když jsem si uvědomil, jaké potravní zvyky vlastně u žraloků převládají. Po ukončení sledování televize jsem se odhodlal ke spánku, z toho mne ale vytrhla hrůzná představa-tentokrát to nebyl sen o tom, že se stávám kořistí nějakého zvířete, popřípadě právě žraloka, jednalo se "pouze" o uvědomění si jediného: náš pravěký žralok Cobelodus už pěkně dlouho nedostal žádné krmení. Musel jsem to napravit, a to rychle! Vzal jsem si velké kusy masa a za půlnoční tmy, asi dvě minuty před začátkem středečního dne, jsem vyrazil deštným lesíkem do akvária. Během mého pochodu začalo pršet, takže když jsem do akvárií vnikl, objevil se vedle mě i veliký mokrý kruh. V akváriu navíc byla zima, což se mi v kombinaci s mokrým oblečením vůbec nelíbilo. Obešel jsem naše dva Cryptoclidy, kteří mimochodem hezky rostou a již brzy budou dospělými, poté i další zvířata, která jsem si jedním pohledem prohlédl a pak konečně následoval Cobelodus. Stále plaval v nádrži s vodou na jednu, a pak zase kamsi na druhou stranu. Hodil jsem mu kus masa, on okamžitě zareagoval a spolkl ho. Pak následovaly ještě další tři kusy. Jenže potom mi náhle uklouzla zablátěná podrážka, udělala na bílém stojanu u akvária velikou šmouhu a já spadl do vody za žralokem. Můj první dojem byl přenádherný: Voda byla pěkně teplá. Můj druhý dojem byl už horší: Začal jsem přemýšlet o tom, není-li to jen sen, a upřímně jsem v to doufal. Protože můj třetí a poslední dojem pod vodou byl snad nejhorší-otevřené čelisti Cobeloduse přímo přede mnou! Naštěstí jsem vyskočil ven a znovu se začal třást zimou. Žralokovu pozornost jsem upoutal dalšími kusy masa, v podstatě jsem už kýbl vysypal do vody celý. Cobelodus prožíval skutečně zuřivé krmení, trhal maso na menší části a pak zmizel v hlubině. Raději jsem akvárium opustil, a předtím ještě samozřejmě zhasnul...

Pravda je taková, že o mé menší nehodě i nevědomosti jsem zatím nikomu neřekl, a ani mě k tomu nic nenutí. Sice jsem se obával, že můžu z promáčení prostydnout, ale to se nakonec nestalo-přece jen jsme v tropech a stačí pobýt chvíli na čerstvém vzduchu za klidně i ranního tepla anebo se nadýchat vzduchu moře, a hned se Vám uleví. Ulevilo se mi i tehdy, když ve středu odpoledne přišla další zpráva od L. C. Clarka. Ten nás v dopisu, který byl už konečně dobře srozumitelný, potěšil svými návrhy. V parku ale chybí Oliver. V neděli odletěl k rodičům do Spojeného království. Jeho otec má už opět zdravotní problémy. Kromě toho zájem o náš park zase projevuje Andrew Collins, ten mladý paleontolog z Ameriky. Včera adresoval Charlesovi dopis s tím, že přijede o víkendu pomoci nám v péči o pravěká zvířata a zároveň i k napsání své nové práce, knihy, která podle něj bude hitem-Dinosauři v 21. století...

Tak zase příští pátek u dalšího Správce dinosauřího parku!

Nigel Marven slaví 54. narozeniny

Přesně dnes, 27. listopadu, slaví Nigel Marven své 54. narozeniny! Stejně jako před třemi lety v článku Přání pro Nigela Marvena, i tentokrát jsem se rozhodl mu zde popřát vše nejlepší a spoustu dobrodružství po celém světě i v následujících letech! Nigel již tímto rokem působí i celých 15 let jako moderátor televizních pořadů před kamerou a na televizní obrazovce, a už více než 30 let jako producent filmů o zvířatech. Skvělé je, že za celých patnáct let se Nigelův styl prezentace vlastně vůbec nezměnil, stále natáčí filmy o nebezpečných hadech, které je schopen chytit, tak, jako tehdy, když byli angličané poprvé nadšeni ze svého vlastního "britského Steva Irwina". Nigel také od roku 2003 řídí svou vlastní společnost Image Impact, se kterou natáčí velké množství filmů a seriálů. Kromě toho v několika pořadech dokonce fiktivně cestoval zpět v čase a setkal se s vyhynulými zvířaty. Takže ještě jednou popřejme Nigelovi vše nejlepší k narozeninám!!!

Panderichthys

Panderichthys byl vějířoploutvou rybou žijící v období svrchního Devonu. Nález tohoto významného živočicha učinili paleontologové v 90. letech 20. století, a už brzy po objevu se jim povedlo zjistit něco úžasného a zároveň naprosto neuvěřitelného. Panderichthys je totiž snad nejbližším známým předchůdcem čtyřnohých obratlovců možná tak s výjimkou o něco slavnějšího Tiktaalika. Do té doby si však své prvenství v titulu nejmožnějšího předka obojživelníků držel pouze rod Eusthenopteron, který byl však s Panderichthysem možná příbuzensky spřízněn. Co činilo Panderichthyse tak blízkého prvním čtvernožcům byly především jeho končetiny, nebo lépe řečeno téměř končetiny. Velmi svalnaté prsní ploutve byly zpevněny pažními kostmi, zatímco tvor neměl žádnou hřbetní ploutev. Oči se nacházely na vrcholku hlavy a tlama byla vybavena tak trochu předsunutou dolní čelistí. Zuby už pokrývala sklovina. Masitý ocas byl celkově užší a podle všeho měl být lemován ploutví. Celé tělo bylo vlastně úzké, hlava byla mírně zploštělá, a spojení žeber s páteří zase odkazuje na suchozemské potomky. Celkově měřil Panderichthys na délku 90-130 centimetrů, nejčastěji se však délka pohybovala opravdu kolem 1 metru. Ostré zuby, velký skus čelistí a tělo tvarované na celkovou rychlost dovolovaly Panderichthysovi troufnout si na nejrůznější druhy ryb i korýšů. Některé výzkumy odhalily, že tato obojživelná ryba se zdržovala v mělkých, stojatých vodách, což by pro ni bylo, zdá se, ideální prostředí. Panderichthys žil v Evropě...

Popis tohoto živočicha můžete najít například v knížce "Dinosauři a život v pravěku".

Příště Pteraspis!

Youngina

Youngina žila v období pozdního Permu za starších prvohor, zhruba před 250 miliony let. Jednalo se o malý druh plaza, patřícího k tzv. "neodiapsidům". Youngina byla nejprimitivnějším zástupcem této skupiny a se svými příbuznými, mezi něž patří i známější madagaskarský Thadeosaurus, vytvořila základy pro celou řadu následujících druhů živočichů. Zkameněliny Younginy byly nalezeny v pánvi Karoo, v Jihoafrické republice. Tentkrát, před 250 miliony lety, dnešní holá pustina vzkvétala a velmi přizpůsobivé druhy na ní jen prosperovaly, od poklidných býložravců až po zabijácké dravce. Youngina nebyla příliš velká, podle všeho neměřila ani metr na délku, spíše tak 70 centimetrů, takže by se dala velikostí a možná i vzhledem přirovnat k dnešnímu stromovému varanu Gouldovému. Nalezené lebky měřily asi 7 centimetrů a jsou na nich jasně patrné velké spánkové otvory, typické pro diapsidní plazy, včetně pozdějších dinosaurů. Youngina byla pravděpodobně stavěna pro velkou rychlost, jednak aby dohnala kořist, kterou mohl tvořit větší hmyz a menší druhy obojživelníků, a také na to, aby dostatečně rychle unikla spárům hladových predátorů. Měla zvláštně úzký a dlouhý čenich a řadu malých, zato však ostrých zoubků. Spousta Younginniných příbuzných se řadila mezi vodní živočichy, každopádně Youngina samotná preferovala určitě více suchou zem. Zajímavé je, že nalezené kosti byly objeveny v norách a patří určitě pouze mláďatům, která se k sobě vzláštním způsobem tiskla. Buďto se chtěla navzájem zahřát v období chladu, anebo se k sobě natiskla během nějaké povodně či příchodu písečné duny...

Popis Younginy se v knihách moc neobjevuje, výjimku však může tvořit publikace Davida Lamberta, Darrena Naishe a Elizabeth Wyse s názvem "Dinosauři a život v pravěku".

Příště Panderichthys!

Přírodovědné muzeum živě

Co se děje v muzeu po setmění, když už jsou všichni nášvtěvníci, tedy až na jednoho, pryč?

Přírodovědné muzeum živě (orig. eng. David Attenborough's Natural History Museum Alive 3D) je britský film, který měl premiéru 1. ledna 2014. Byl natočen společností Atlantic Productions pro Sky 3D a BBC, a vyhrál dokonce cenu BAFTA za speciální kategorii faktických pořadů. Příběh vypráví o Davidu Attenboroughovi, který se vydá navštívit Přírodovědné muzeum v Londýně a v čase, kdy je muzeum návštěvníkům uzavřeno, se ukryje místnímu hlídači, aby se svým filmovým štábem natočil místní živočichy. Po setmění totiž velké množství vystavených exponátů ožívá a Davidovým úkolem je seznámit diváky s některými z jeho nejoblíbenějších nebo nejpůsobivějších vyhynulých zvířat, jejich pozůstatky Londýnské muzeum vystavuje. Z pravěkých zvířat se tu objeví např. Archaeopteryx, pták Dodo, pták Moa, Ichthyosaurus, Glossotherium, Gigantopithecus (zvláště ten je povedený) a mimo další i Dippy, slavný Diplodokus, jehož kompletně sestavenou kostru Londýnské muzeum vystavuje. Všichni tito tvorové jsou k životu přivedeni moc pěknou počítačovou animací, jejíž prostřednictvím se David s živočichy setkává. Celkem film trvá 64 minut a je ke shlédnutí i ve 3D verzi. Měl celkový úspěch a tak není vyloučeno, že by Atlantic Productions někdy v budoucnosti mohla přijít s nějakým podobným pořadem tohoto typu. K filmu, který byl již vydán na DVD i na Blu-Ray, vyšla i stejnojmenná kniha napsaná Davidem Attenboroughem...

Vyhodnocení Chřestýší soutěže

Máme tu vyhodnocení Chřestýší soutěže! Myslím, že všechny otázky, včetně té desáté poznávací, byly celkově jednoduché a každý, kdo už o chřestýších někdy něco slyšel, by na většinu mohl bez problémů odpovědět. To se ukázalo i ve výsledcích, které byly velmi dobré. Přihlásilo se Vás celkem pět, chtěl bych tak všem poděkovat za účast-a nyní se již vrhněme k diplomům s nádherným chřestýšem lesním (Crotalus horridus)...

Naprosto bezchybně na všechny otázky odpověděl Blogplateosaurus, který skončil s plným počtem bodů!

Ale pozor, správně na všechny otázky odpověděl i Dinosaurss!

Další diplom patří Martinoraptorovi, který též získal deset z desítky bodů!

Správně na všechny otázky odpověděl i Matt, kterému patří následující diplom...

A s plným počtem bodů skončil i KITT, administrátor fóra www.priroda.highforum.net! Proto i on si zaslouží tento diplom:

Ale to znamená, že jste rázem všichni skončili na prvním místě! K Vašim výsledkům Vám gratuluji, a také Vám všem ještě jednou moc děkuji za účast. Snad se alespoň někteří z Vás zúčastní i dalších soutěží na tomto blogu.

Potencionální kořist Basilosaura

Mé tři minulé články ze série o potencionální kořisti nějakého prehistorického predátora se týkaly Velociraptora, Tyrannosaura a Megalodona. Teď přichází řada na obrovskou dravou velrybu z doby starších třetihor-Basilosaura!

Náš predátor: Basilosaurus,

Druhy: B. cetoides, B. isis,

Nálezy zkamenělin: Spojené státy americké, Egypt a Jordánsko,

Velikost: Délka 18-20 metrů,

Geologický výskyt: Eocén, před cca 40-34 miliony let.

Jméno tohoto známého prehistorického kytovce znamená v doslovném překladu "král plazů". Vzniklo kvůli původním představám vědců o vzhledu tohoto tvora, které jsou však již po dlouhá desetiletí uznávány za zastaralé, jelikož nálezy více typů zubů a další analýzy prokázaly skutečnost. Basilosaurus patřil do skupiny Archaeoceti, do níž jsou řazeni někteří z vývojově nejstarších kytovců. Ačkoliv bylo pro živočicha později vymyšleno nové jméno Zeuglodon, starší název Basilosaurus se ve vědeckém světě tak ujal, že byl již zvířeti přes všechny nepřesnosti ponechán. Během pozdního Eocénu byl Basilosaurus pravděpodobně na vrcholu potravního řetězce, mohl lovit vše, co dokázal sežrat, od žraloků až po menší druhy kytovců. Existují i některé důkazy o potravních zvycích Basilosaurů a tak si mohou paleontologové udělat celkem dobrý obrázek o podstatné části života tohoto kytovce. Bylo nalezeno i mnoho krásně zachovalých zkamenělých koster. Ty prozrazují, že lebka Basilosaura byla protáhlá a čelisti mu pravděpodobně propůjčovaly ohromný skus. Celé tělo bylo také hadovitého tvaru, což je důvod, proč byl živočich kdysi považován za plaza. Ocasní ploutev byla schopna pohánět tělo kupředu vysokou rychlostí. Okolnou zajímavostí jsou však drobné zadní ploutve nacházející se poblíž ocasu. Ty byly tak zakrnělé, že již patrně ztratily svou funkci a tak se jednalo jen o jakýsi pozůstatek po dávných předcích Basilosaura, kteří ještě běhali po souši. S příchodem konce Eocénského období Basilosaurus z fosilního záznamu zmizel, stejně jako většina jeho příbuzných. Doba klimatických změn dala zřejmě šanci evolučně vyspělejším skupinám kytovců a starobylá skupina Archaeoceti zůstala jen dávnou minulostí...

Jistá kořist: Dorudon,

Druhy: D. atrox, D. serratus,

Nálezy zkamenělin: Spojené státy americké, Nový Zéland, Egypt a západ Sahary,

Velikost: Délka okolo 5ti metrů,

Geologický výskyt: Naprosto shodný s Basilosaurem.

Dorudon patřil mezi Basilosaurovy nejbližší příbuzné. Stejně jako on byl vybaven drobnými zadními ploutvičkami, které již zjevně ztratily svou funkci, a jeho tělo bylo vůbec stavěno podobně. Byl postrachem ryb a menších chobotnic, jeho samotným nepřítelem byl však právě jeho ohromný bratránek. Znatelné rýhy na kostech mladého Dorudona nasvědčují tomu, že se mládě stalo kořistí Basilosaura. Do rýh navíc přesně pasují i Basilosauří zuby, takže není víceméně o čem debatovat. Dorudon se tak minimálně jednou stal jistou kořistí našeho vrcholného predátora. Tyto nálezy navíc inspirovaly i krvavou scénu z druhé epizody seriálu BBC Putování s pravěkými zvířaty...

Potencionální kořist: Moeritherium,

Druh: M. andrewsi,

Nálezy zkamenělin: Egypt,

Velikost: Asi 3 metry na délku a zhruba metr na výšku,

Geologický výskyt: Shodný s Basilosaurem.

Určitě si všichni vzpomínáte na scénu z druhého dílu Putování s pravěkými zvířaty, která zobrazovala samici Basilosaura lovící v mangrovových lagunách Moeritherium, jež se vydalo hledat nové pastviny a muselo se před dravcem ukrýt na mizejícím ostrůvku souše, kde se odvíjel jeho další osud. Možná, že něco takového se někdy před 35 miliony lety mohlo skutečně stát, žádné fosilní nálezy to ovšem nedokazují a tak zůstává Moeritherium pouze potencionální kořistí Basilosaura. Je ovšem pravdou, že Moeritherium jakožto pradávný předchůdce dnešních slonů trávilo mnoho času ve vodě, na což poukazuje i celý tvar těla. Mocný skus čelistí Basilosaura by tohoto dospělého proboscida lehce zabil, a Moeritherium by se rázem stalo vítaným spetřením Basilosaurova jídelníčku...

Potencionální kořist: Ancalecetus,

Druh: A. simonsi,

Nálezy zkamenělin: Egypt,

Velikost: 5 metrů,

Geologický výskyt: Shodný s Basilosaurem.

Ancalecetus patřil do čeledi Basilosauridae a podčeledi Dorudontinae, takže šlo zase o Basilosaurova blízkého příbuzného, ještě blíže však měl k jeho kořisti, Dorudonovi. Zajímavé je, že se Ancalecetus v některých ohledech mírně podobal druhu Dorudon atrox, přesto je však považován za samostatný rod. Je znám z 20 obratlů nalezených v Egyptě roku 1985. Jelikož se v té době egyptskými vodami proháněl druh Basilosaurus isis, mohl se Ancalecetus, stejně jako Dorudon, stát jeho snadnou kořistí. To samozřejmě ještě dvojnásobně platilo o jeho mláďatech...

Snad se Vám tento článek líbil, pokud ano, komentujte. Nezapomeňte také do komentářů uvést, co si o mnou sestaveném možném jídelníčku Basilosaura myslíte, zda byste do něj ještě nějakého živočicha přidali či naopak dokonce odebrali-budu rád za každý názor!

Správce dinosauřího parku - Potíže s hady a slibná budoucnost

Jelikož jsem dnes doma z bezpečnostních důvodů týkajících se naší školy, je tu Správce dinosauřího parku v trochu dřívějších hodinách, než jste asi zvyklí...

Potíže s hady a slibná budoucnost

Možná to s naším parkem nakonec dopadne dobře. Miliardář L. C. Clark má touhu na našem ostrově vydělávat, a peněžité odměny by měly postihnout i nás. Asi jediným člověkem, kterému se tohle vůbec nelíbí, je Oliver. Jeho sny o vybudování rezervace bez jakýchkoliv návštěvníků se už zdají být ztraceny. Dokonce se kvůli tomu pohádal s Charlesem, jenž ho ze své pracovny vyrazil se slovy: "Nelez mi na oči!". Já sám jsem tímto vším celkem zmaten. Oliver mi ale přiznal, že je alespoň rád, že naše společnost nezkrachuje, ačkoliv k tomu už měla pěkně namířeno. Pomoc bohatého američana je ale jen jednou částí toho všeho, co neustále řešíme. V úterý jsme totiž měli menší problémy s našimi hady chovanými v teráriu. To se znovu ukázalo být jako poruchové a náš obří Gigantophis, druhý největší had, který kdy žil na naší planetě, znovu utekl. Následoval i primitivní Pachyrhachis. Gigantophis pátral po nějaké potravě a brzy se mu povedlo najít sklad se zásobami zmrazených prasat, kterými jej krmíme. Neváhal, a okamžitě jedno zhltnul. Vzhledem k jeho velikosti to byla dobrá dávka, ale mohl by sežrat i více. Náš hlavní paleo-herpetolog, George Stevens, si naštěstí brzy všiml, že hadi z terária zmizeli, a rozhodl se jednat. K odchytu Giantophise mu ale muselo pomoci dalších pět pracovníků. Nejprve se týmu povedlo chytit hadí hlavu provazovým poutkem uvázaným na tyči, jenže plaz se velmi rychle pohnul a muže, který tyč držel, mocně povalil na zem. George Stevens a jeho asistent se každopádně na hada vrhli a holýma rukama jej chytili za hlavou, nicméně masitý zbytek těla, který neudrželi, doslova rozmlátil všechno kolem. Had se zklidnil až po asi deseti minutách urputného zápasu, kdy se dostatečně unavil, vzhledem ke všem těm pohybům však musel sežrané prase vyvrhnout. Poté byl konečně přenesen do terária...

Horší už to bylo s Pachyrhachisem. Zatímco George Stevens a jeho chlapi měli dost potíží s Gigantophisem, samozvaně jsem se vyslal k říčce tekoucí poblíž domu s plazy. Čekal jsem, že tam pravěkého hada najdu, a nemýlil jsem se. V rychle tekoucí vodě jsem však nezpozoroval více, než jen mihotající se šupiny dokonalého plavce. Když jsem skočil do vody, zvíře se vylekalo a uplavalo pryč. Pronásledoval jsem jej tak dlouho, až jsem skončil celý promáčený. Pachyrhachis mezitím utekl na souš a schoval se mezi křovisky. Zaběhl jsem za Georgem a vypůjčil si od něj kleště na hady a začal s nimi šmátrat mezi keři. Pachyrhachise to vyděsilo a vrhl se přímo proti mě. Kousl mě do kolene těsně předtím, než kleště zachytili jeho krk. Poté jsem jej přenechal Georgovi a dalším odborníkům v teráriích a vyhledal lékařskou pomoc. Když na počátku srpna Oliver Pachyrhachise chytil, skončil též s menším kousnutím a pro jistotu mu musela být podána antibiotika. Jedové zuby podle našich výzkumů had sice postrádá, jemná toxicita se však může u některých druhů, vyplýváme-li ze znalostí o současných hadech, vyskytnout přítomností bakterií z různorodé hnijící potravy, jíž se tvor živí. Naštěstí jsem přežil bez jakýchkoliv dalších zranění, problémem bylo jen nadměrné krvácení rány, jež jsem ale zastavil. Snad se už podobné incidenty nebudou opakovat a nás bude opravdu čekat Clarkova slibná budoucnost...

Dan Jameson jistě prožil opět napínavé chvíle jakožto správce Dinosauřího parku, když ovšem vykonáváte takové povolání, nikdy nemůžete předvídat, co Vás čeká v příštích dnech. O tom zase příště!

Pravěké velryby z Nového Zélandu

Tento nový senzační objev byl 18. listopadu ohlášen Univerzitou v Otagu, a paleontologové si ho velmi váží. Ve skalnaté oblasti nedaleko města Duntroon v Severním Otagu na Novém Zélandu došlo k nálezu dvou velryb v horninách odpovídajících období Oligocénu, před 27-25 miliony lety. Jedná se o donedávna nepoznané druhy. Podle všeho jsou totiž obě velryby druhu zcela odlišného, a také je od sebe mezi horninami dělí řádka asi dvou milionů let. Oba nově nalezení pravěcí kytovci však měli jedno společné, patřili do skupiny Eomysticetidae. Do této čeledi spadají bezzubé velryby živící se planktonem. Fantastické je to, že nově nalezení kytovci jsou vůbec prvními zástupci eomysticetidů známých z jižní polokoule. Během období Oligocénu byla většina dnešní Zélandie až 100 metrů pod vodou a tak není třeba se divit, že velrybí kosti byly objeveny ve vnitrozemí. Geologicky mladší ze dvou nalezených kytovců dostal jméno Tohoraata raekohao, což znamená doslova "raná velryba s otvory v čele". Nalezená část lebky totiž vykazuje jakési podivné jámy poblíž očních důlků. Podle všech rekonstrukcí byla Tohoraata velrybou celkem štíhlou, 8 metrů dlouhou a také více primitivní-odkazuje na to i malý prostor v lebce určený pro mozek. Sluchové schopnosti však byly u tohoto druhu kytovce velmi podobné smyslům jeho dnešních potomků, což dokazuje i zachovalá dutina umístěná v dolní čelisti. Mnozí kytovci totiž pokládají spodní čelist na mořské dno a tím pádem naslouchají všemu, co se pohybuje v okolí. Těmito smysly byla obdařena právě i Tohoraata, jak ale vypadal oceánský ekosystém na území Zélandie v době, kdy žila, to příliš jasné není. Každopádně nález novozélandských prehistorických velryb skvěle doplňuje naše poznatky o v současnosti již dobře zdokumentované evoluci kytovců jakožto celého řádu, oba nové druhy jsou zároveň prvními eomysticetidy nalezenými mimo USA a Japonsko, a v neposlední řadě je také potřeba si podobných nálezů cenit...

Na obrázku se nachází rekonstrukce hlavy rodu Tohoraata spolu s nalezenými částmi lebky. Do komentářů můžete psát, co si o novém objevu myslíte...

Sigillaria

Sigillaria byl rod karbonské stromovité plavuně. Na Zemi se objevila už zřejmě v poslední několik milionů let trvající fázi pozdního Karbonu a přetrvala až zhruba po poloviny Permského období. Fosilní pozůstatky dokazují, že se trvale vyskytovala téměř po celé planetě, některé ostatky se nalezly dokonce i v České republice. Sigilárie tehdy, na konci prvohor, tvořily četné stálezelené bažinaté lesy spolu s dalšími stromům podobnými giganty, jako byl Lepidodendron, Calamites aj. Ačkoliv Sigilárie byla asi o deset až dvacet metrů nižší, než jí podobný Lepidodendron, stále měřila v nejvyšším bodě cca 20 metrů a řadila se tak určitě mezi ty nejvyšší rostliny převládající v karbonských lesích. Pokud byste se náhodou podívali na zkamenělý povrch kmenů těchto stromovitých plavuní, všimli byste si četných jizev. Jedná se převážně o místa, ze kterých vyrůstaly listy. Paleobotanikům díky tomu stačí jen pohlédnutí na malý kousek fosilizovaného kmenu, a dokáží z důvodu rozmístění i velikosti jizev přesně určit, jakému druhu nález patří. Listy Sigilárie byly kopinaté a úzké, a podle všeho měřily až 1 metr, výrazně však připomínaly trsy trávy. Z košatých korun vyrůstaly podlouhlé šištice ve tvaru válce, z nichž každá měřila minimálně půl metru. Celý kmen rostliny byl ale víceméně jednoduchý, úzký a vysoký, ovšem na samém konci, právě ve výšce možná tak patnácti metrů, se vidličnatě rozdvojoval v mohutné větve...

Popis této rostliny najdete v mnoha knihách, jednou z nich je i Abeceda dávných věků od Bořivoje Záruby.

Příště Cordaites!

Střet obou Amerik-část 10.-Vačnatci

Po celkem dlouhé době čekání je tu už desátá část seriálu Střet obou Amerik! Tentokrát jsou jejím tématem vačnatci... Snad si tento článek užijete!

Střet obou Amerik-část 10.-Vačnatci

Třída vačnatců se na naší planetě objevila již koncem doby dinosaurů. Okamžitě se začala různorodě šířit po částech Země, především na území Velkého jižního kontinentu (Gondwany). Tu tvořily Jižní Amerika, Afrika, Austrálie a Antarktida. Zatímco na Antarktidě kvůli mrazivému prostředí a v Africe z důvodu jejího odtržení od Gondwany vačnatci vyhynuli, povedlo se jim úspěšně přežít v Austrálii a v Jižní Americe. Zatímco v Austrálii si měli později vydobýt skutečnou a dodnes trvající roli nejrozšířenějších savců, Jižní Amerika je následujícími událostmi o toto prvenství připravila. Nicméně, po celých 40 milionů let byl jih amerického kontinentu izolován od zbytku světa, jednalo se o něco jako obrovitý ostrov plný zvířat, která byste nenašli nikde jinde na Zemi. Velké množství vačnatých druhů si během třetihor užívalo roli mocných predátorů nebo dokonale vyvinuté a obezřetné kořisti, ale před 3 až 2 miliony let se to rázem celkem změnilo. Tehdy se Jižní Amerika střetla se svým severním protějškem, kde se žádní vačnatci nevyskytovali-na tom místě vládli placentálové. Po vzniku Panamského mostu mohla vlna nejrůznějších živočišných i rostlinných druhů proudit ze severu na jih a zase naopak. Jižní Amerika se stala útočištěm nových šelem, které možná i zapříčinily vyhynutí těch vačnatých a původních. Mezi tyto tvory už ale asi nepatřil slavný Thylacosmilus, nepravá šavlozubá šelma, patřící do skupiny Metatérií. Dříve se mělo za to, že nadvláda pravých šavlozubáků, včetně populárního rodu Smilodon, zapříčinilo vyhynutí Thylacosmila, nicméně fosilní důkazy k tomu neexistují, a vědcům oponujícím této myšlence musíme dát za pravdu, že nejladší známé fosílie Thylacosmila pochází z doby pozdního Pliocénu. Pokud by k nárazu Amerik došlo až v Pliocénu, což je dost pravděpodobné, muselo Thylacosmilovo vyhubení způsobit něco jiného, například změny klimatu. Smilodonti se v Jižní Americe objevili až půl milionu let po vymření rodu té nepravé šavlozubé šelmy. Bylo by ještě na škodu nepřipomenout si známou Borhyaenu patřící do vlastní čeledi Borhyaenidae, vzdáleně příbuznou Thylacosmilovi. Tu však osud vymírání postihl cca 10-15 milionů let před sražením Amerik. Přesto-že valná většina jihoamerických vačnatců v důsledku změny uspořádání ekosystému vyhynula, jeden druh se přece jen udržel. Je to slavná vačice. A nejedná se jen o rod, je to rovnou celý řád (vědeckým názvem Didelphimorphia). Více, než 103 samostatných druhů se vyskytuje podél celé Ameriky. Patagonská vačice, žijící na jihu Jižní Ameriky, se živí primárně savci, zatímco její kanadský protějšek obývá krásné lesnaté prostředí severu Severní Ameriky. Je to skvělý příklad toho, jak se jedné skupině vačnatců povedlo vzdorovat, přežít a rozšířit se nakonec i na území, které jí původně nepatřilo. Právě v přizpůsobivosti tkví tajemství úspěchu vačice...

Pokud se Vám tento článek líbil, komentujte a hodnoťte pod článkem hvězdičkami, za vše budu velmi rád...

Jeskynní šelmy doby ledové: Medvědi

V této zbrusu nové sérii Vám budou představeni někteří z nejznámějších jeskynních dravců doby ledové... První část se bude týkat slavného medvěda jeskynního, snad si tento článek užijete!

Ze všech dravých šelem doby ledové, jejichž pozůstatky byly objeveny hluboko v jeskyních, je nejpopulárnější snad medvěd jeskynní (Ursus spelaeus). Tento poměrně úspěšný druh medvěda, existující po zhruba 220 000 let, během posledního velkého glaciálu, se vyskytoval po celé Evropě. Byl to medvědí druh jako každý jiný, v minulosti by však někteří lidé o jeho kostech toto netvrdili. O ostatcích medvěda jeskynního se prvně zmiňovala jedna zoologická publikace z roku 1774. Původně si někteří lidé mysleli, že kosti jeskynních medvědů jsou ve skutečnosti kostmi bájných jednorožců či draků, ovšem autor publikace, Johann Friederich Esper, je přičítal k polárním medvědům (Ursus maritimus). Pravda je však taková, že jeskynní medvědi měli pravděpodobně nejblíže k medvědu hnědému (Ursus arctos), který narozdíl od svého bratránka přežívá dodnes a tvoří spoustu samostatných poddruhů. Medvěd jeskynní byl však poměrně větší, měřil alespoň 2,5 metru na výšku a vážil 200-500 kilogramů, přičemž samci byli větší, než samice. Proč ale tento medvěd dostal své jméno? Skutečně obýval jeskyně? Odpověď asi není úplně jednoznačná, ale má se za to, že ano. Poněvadž byly mnohé pozůstatky objeveny v jeskyních, lze s jistotou předpokládat, že medvědi pokládali skalní rozsedliny za své úkryty. Možná, že v nich dokonce i hibernovali, tedy přečkávali krutou zimu. Jelikož se od doby ledové krajina, v níž se medvědi jeskynní vyskytovali, přílišně nezměnila, je jisté, že tyto šelmy se vyskytovaly především v hornatém prostředí. Mnohé dobře zachovalé kostry byly objeveny ve vápencových jeskyních. Netýká se to pouze Španělska či Spojeného království, platí to i o České republice: Český a Moravský kras nabízí mnohé fantastické zkameněliny druhu Ursus spelaeus. Nedaleko jedné z lebek nalezené v Moravském krasu byl objeven i hrot oštěpu, což znamená, že medvěd měl pravděpodobně možnost setkat se s lidmi. Ačkoliv si však mnozí lidé myslí, že jeskynní medvědi mohli být děsivými lovci, šlo ve skutečnosti asi o neškodné býložravce. Určitě byste neměli chtít nějakého vyprovokovat k útoku, byli-li byste prehistorickým lovcem či sběračem, nadměrná velikost však medvědu možná v lovu větších zvířat mírně bránila. Spíše se má za to, že se živil bylinami, lesními plody apod. Přece jenom, medvědi nejsou striktními masožravci, sežerou vše, na co přijdou, od mršin až drobné plody... O vyhynutí tohoto zajímavého druhu se však stále vedou diskuse. Někteří vědci je pokládají za vyhynulé již minimálně 27 000 let, jiní jejich zmizení z naší planety datují do období o 17 000 let mladšího. Kdo ví, jak to s vyhynutím medvěda jeskynního bylo, je ale jasné, že se jednalo o úžasného tvora!

Příště: Lev jeskynní!

Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud ano, můžete komentovat a hodnotit hvězdičkami pod článkem...

Zpět do Džungle času-část 7.

Konečně tu máme poslední část příběhu Zpět do Džungle času! Po téměř celý příběh to s našimi hrdiny nevypadalo vůbec dobře, a zvláště ke konci minulého dílu, kdy George udělal pravděpodobně osudovou chybu, se napětí stupňovalo opravdu dost! Jak to celé tedy dopadlo?! Právě to se dozvíte v této části, snad si ji užijete...

ZPĚT DO DŽUNGLE ČASU-ČÁST 7.:

Pískání, houkání, ztišený řev i mihotající se těla dravců mezi hustými křovisky-to vše v jednu chvíli začali všichni vnímat. George, Ian i Dixon už doslova umírali strachem, jen Fernando se zdál být docela v klidu. Samopalem mířil stále na jedno místo, odkud předpokládal první útok. Najednou jeden Deinonychus vyskočil přímo naproti Dixonovi, ale ihned schytal dvě střely z pistole do stehna levé zadní končetiny a dál se již neopovážil. Dravci se nechali trochu zastrašit, ale po chvíli už zase probíhali blízkými křovinami a řvali na všechny strany. "Dorozumívají se, chtějí asi vymyslet nějakou strategii či co!" vyhrkl George. Fernando mezitím zašmátral v batohu, který si vypůjčil od již zesnulého Richarda, a našel v něm přesně to, co hledal-skládací pušku s několika jedovými střelami. Zbraň v mžiku poskládal, svůj samopal dal do ruky Georgovi a připravil se na střelbu. Jeden z Deinonychů hned poté vyskočil zpoza nízkého keře, ovšem Fernando se nové zbraně neostýchal a tak šipka zasáhla svůj cíl... Umírajícímu Deinonychovi nervovým systémem proběhl jed tak silný, že nestačil udělat ani dva kroky zpátky, a jeho bezvládné tělo padlo do bláta. Ostatní raptoři, kteří to viděli, si začali útok rozmýšlet. Najednou se všechen ten hluk ztratil, zdálo se, že predátoři již opravdu dostali strach. George se musel posadit a utřít si pot z čela. "Můj bože, každou chvíli jsem měl pocit, že už z tohoto světa brzy odejdu!" přiznal Dixon a napil se z láhve vody. Ian měl tak sevřené hrdlo strachem, že nedokázal vyslovit jediné slovo, zatímco Fernando se ukázal být celkem dobrým "vůdcem". "Byl to skvělý nápad, proč nás něco takového nenapadlo dřív?" optal se George, ale Fernando jen stroze odpověděl: "Měl je u sebe Richard, ne já." "Podívejte, chlapi, začíná se pomalu stmívat," řekl po chvíli Fernando, "co kdybychom se tady někde skryli? Někde mezi těmi budovami v městečku, je to možné, pane McCanne?" "Jistě, že ano. Bylo by hloupé pokračovat během noci v cestě tímto peklem," odvětil George. Městečko se nacházelo nedaleko, a tak jen po pár desítkách metrů tým narazil na starou otrhanou budovu posetou popínavými rostlinami a opadávající omítkou. Dům to byl malý, tvořila ho jen jediná místnost-alespoň tak měl tým jistotu, že se uvnitř neschovává kdejaká krvelačná příšera. Během příštích několika minut zavlažil ztmavlý prales osvěžující tropický déšť. Všem se zdálo, že z celého okolí přicházejí zvuky komunikujících zvířat, od nejhlubších tónů po ty nejvyšší. Byly to zvuky jako z jiného světa, který se usídlil ve světě našem. Ukrývajícím se lidem z toho běhal mráz po zádech...

Teprve až za rozednění přestalo pršet. Nad vrcholky světle zelených stromů se na oblohu vzneslo slunce a vykouzlilo spolu s ustávajícím deštěm překrásnou duhu. Paprsky slunce procházely mezi listy stromů a vykouzlily na pralesním podloží nádherné siluety. George pomalu otevřel dveře od domku. Nikdo celou noc oka nezamhouřil, ačkoliv se džungle zdála až podivně bezpečnou. "Vzduch je čistý," zaradoval se George, "můžete ven." "Teď jsme už dávno měli být na letišti v Ciudad de Panamá a čekat na let zpátky do Spojených států," řekl úzkostlivě Ian. "Nebojte, ještě dnes večer tam dorazíme," uklidnil ho George. Zablácené hodinky mu zrovna ozmamovaly, že je už půl deváté ráno. "Máme nejvyšší čas," zašeptal ještě a poté všichni svůj noční úkryt opustili. Nedaleko zrovna postávala stará známá samice Kentrosaura, s předními končetinami opřenými o kmen stromu, pojídajíce šťavnaté listy. George se už v terénu dostatečně zorientoval a přesně věděl, kterým směrem se mají vydat. Jenže známé houkání ze včerejšího večera předešlo jeho návrhům. Křoviska v okolí se zase začala pohybovat, občas se z nich jako rychle se mrskající bič vynořil ocas některého z dinosaurů. "Ti bastardi, sledovali nás až sem! Já věděl, že se nedají jen tak lehce zastrašit!" vykřikl George. Deinonychové se už odhodlali k naprostému útoku, vybíhali ze všech stran, obíhali k sobě se mačkající lidi a přitom se na sebe dívali a vydávali u toho podivné zvuky. Fernando se odhodlal k další střelbě, ostatní udělali hned to samé. Jak se ale ukázalo, dravců tu bylo ohromné množství. Po zabití čtyřech raptorů se lidé dali na skutečný útěk o život. George, Dixon a Ian vyskočili na vysokou zídku, dravce to ovšem neodradilo a brzy je následovali. George jako o závod přeskakoval z jedné polorozpadlé zdi na druhou, až se pod ním nakonec jedna propadla. Hbití raptoři naskákali na střechu nočního úkrytu a rozhodli se manévrovat odtud. Mezitím Fernando vytáhl pistoli a začal střílet do vzduchu. Dravce to tak upoutalo, že dali zbylým členům týmu možnost ukrýt se ve vzrostlém kapradí. Fernando tak ale nalákal všechny Deinonychy na sebe, a i jemu teď nezbývalo nic jiného, než zběsilý úprk. Zanedlouho dorazil do městečka, kde se mu povedlo zavřít se v jakési vědecké výzkumně. Nevěděl však, že díra ve zdi na druhé straně je dostatečně velká, aby se k němu smečka zabijáků dostala rychleji, než by to on sám předpokládal. George, Dixon a Ian to také neměli zrovna jednoduché. V blízkosti se totiž objevila lovecká smečka Dilophosaurů, a ti měli udělat rozhodující tah...

"Teď jsme ale opravdu ztraceni!" vykřikl George a pobídl oba své druhy k útěku. Běžících postav nebylo možné si nevšimnout a dva mladší Dilophosauři hned za novou kořistí vyrazili. Stará samice se přitom zdržovala neustále poblíž. Tak nějak si již osvojila taktiky možného lovu lidí, a tentokrát konečně mohla své získané zkušenosti využít. George se doslova rval mezi trny, větvemi a listy, věděl však, že k plotu ohraničujícímu Džungli času není momentálně možné se dostat. Dilophosauři byli totiž týmu opravdu v patách. Dixon při běhu po jednom z dinosaurů vystřelil, tím ho však ještě více rozzuřil a přiměl běžet rychleji. Ve chvíli, kdy se zdálo, že už nemůže být hůře, dorazil George zpátky ke známému stavení-tam, kde se nacházel stroj času. Přibližující se Dilophosauři ho přinutili k tomu, aby se v budově skryl. Do jednoho z nepoužitelných aut se rázem schoval Dixon, ale dravec se tím nenechal odradit a vůz překlopil na střechu. Potom naštěstí nechal Dixona být, protože si všiml mnohem snáze získatelné kořisti. Jeho mladší bratr už dýchal na záda Ianovi. Ten náhle klopýtl, spadl a predátor sevřel jeho krk svými mocnými čelistmi. Ian stačil už jen bolestí vykřiknout předtím, než ho Dilophosaurus zcela jistě zbavil života. Dixon vylezl ze zničeného auta a oknem se protlačil k Georgovi, jemuž se strachem klepaly zuby. Zatímco dva Dilophosauři hodovali na zabitém Ianovi, jejich matka sledovala pachovou stopu George a D
ixona, prorazila dveře od budovy a šla po nich. "Rychle, zastřelil ji..." zašeptal George, ale nějak to nešlo. Otevřená tlama Dilophosaura už znamenala úděsnou jistotu. Dixon alespoň ještě popadl kovový předmět ležící na podlaze, ale bylo mu jasné, že se s ním neubrání. Jak tak stále ustupovali dozadu, přiblížili se oba k časové smyčce a samotnému stroji času. Útvar začal podivně blikat a najednou začal oba stahovat k sobě. Mezitím se k Fernandovi dostala lovecká skupina Deinonychů a společně ho lehce natlačila ke zdi. Fernando už jen vytáhl svoji mačetu na obranu, bylo mu ale jasné, že souboj je předem prohraný. Naposledy ještě pomyslel na zbylé členy týmu, nevěděl však, co se s nimi děje. Stroj času George i Dixona stáhl s sebou a poté se zavřel. Stará Dilophosauří samice jen s údivem hleděla, kam zmizela její snídaně. Její mozek ale nebyl na takové přemýšlení vyvinut, a tak se raději vrátila ke svým mláďatům a k jejich kořisti... Džungle času najednou ztichla. Opět v ní snad nebylo živého člověka, zase se stala divočinou. Přežili jen George McCann a Freddy Dixon, jenže ty stroj času poslal bůhví kam...

Tímto tedy můj příběh končí! Očekávali jste vůbec takový konec? Pokud se Vám celý příběh líbil, můžete komentovat!

Den Steva Irwina

Dnešek je velmi výjimečným dnem, jelikož 15. listopad je oficiálně podle Australia Zoo pokládán za Den Steva Irwina! Televizního průvodce přírodou, známého především díky dlouhodobě běžícímu seriálu Lovec krokodýlů, jenž 4. září 2006 tragicky zemřel po incidentu s rejnokem při natáčení, si dnes připomínají nejen australané, ale rovnou i celý svět! Proto i vy můžete zavzpomínat na Steva, který svou kariérou velmi přispěl k zájmu o přírodu a její ochranu...

Správce dinosauřího parku - Veliké oslavy

Je to až neuvěřitelné, ale přesně zítra to bude rok, co se na tomto blogu objevil první Správce dinosauřího parku, a jak to tak vypadá, brzy už také bude konec... Tak, co se asi za poslední týden přihodilo v Dinosauřím parku?

Veliké oslavy

Konečně!!! Vydržel jsem si psát tento zápisník už téměř po rok! To ale není jediný důvod, proč oslavovat. Nejen, že Dinosauří park tak trochu získal něco, co v poslední době skutečně potřeboval, hlavní je, že se k nám vrátil starý známý! Ano, je to tak, ve středu po čtvrté hodině odpolední přímo mě do mé pracovny zavolal Enric pomocí vysílačky, že našel Olivera a jeho tým! Všichni byli živí, i když někteří z nich měli dost těžká zranění. Oliver sám nevěří tomu, že se mu po tak dlouhou dobu dařilo na Isle of Die přežít, každopádně místo, které si k přežití vybrali, teď pokládá za něco jako skvělé místo pro tábor případných dalších expedic. Všichni se skrývali před místními dravci pod vysokou horou v menší jeskyni. Dostali byste se do ní jen důmyslným použitím tyče k podepření kamenů a jejich shození níže do roklí, což místní dravci rozhodně nedokáží. To byl důvod, proč Oliver zůstal se svými lidmi tak dobře skryt. Přiznávám ale, že od doby jeho příjezdu jsem ho ještě neviděl. Jediné, co vím, je fakt, že dosud nevyšel ze svého domu. Ale jak už jeho sousedé tvrdí, zase vidí v noci u okna zapnutou lampičku a Oliverův obličej upřeně hledící do plánovacího kalendáře... Předtím, než Vám sdělím další super-skvělou zprávu, musím se zmínit o našem prvním kdy chovaném dinosauru, Dinovi. Mladý Leptoceratops za rok neuvěřitelně vyrostl a je z něj již téměř dospělý jedinec. Moc se mi také líbí, že nezbední Tsintaosauři jsou na tom už lépe a nesnaží se pořád utíkat. To samé se však týká celé řady tvorů, které v našem parku chováme. A jak se vy sami dozvíte, budoucnost pro ně vypadá velmi slibně...

Reagoval jsem na ten méně srozumitelný text z dopisu, který mi poslal jistý L. C. Clark ze Spojených států. Jak jsem již ve svém týdeníku kdysi uvedl, nabízel mi své telefonní číslo, abych se rozhodl. Na náš rozhovor po telefonu skutečně došlo a ukázalo se, že L. C. Clark je ve skutečnosti miliardář, který sní o tom stejném, jako my-otevřít náš park veřejnosti! Slíbil nám neuvěřitelně vysoké dotace v milionech dolarů, ovšem přesný počet mi bylo zakázáno uvést. Není to snad skvělé?! Nakonec to přece jen s Dinosauřím parkem dopadne dobře! Teď na chvíli ustálo deštivé počasí a já slyším šíleně děsné rány! Budeme sice slavit nové úspěchy, ale aby chlapi dělali ohňostroj, to povoleno není! Takže mě omluvte, zase za týden!

Snad se Vám tato část líbila, pokud ano, komentujte! Té další se dočkáte, jak již sám Dan Jameson ve svém deníku zmínil, zase za týden!

Synapsidi

Před nějakou dobou jsem začal psát o podtřídách plazů sestavených dle tvaru jejich lebek. Již 27. srpna zde proběhl díl o Anapsidech, 16. září část o Euryapsidech a nyní jsou tu konečně slibovaní Synapsidi!!!

Sestavili jsme si již značnou část rodokmenu plazů. Představili jsme si nejprimitivnější podtřídu ze všech, skupinu Anapsida, do které patří želvy. Poté přišla řada na podtřídu Euryapsida, do níž patřila značná část prehistorických mořských plazů. Zatímco anapsidé nebyli vybaveni žádnou spánkovou jámou, euryapsidi už jednu měli, přece jenom ale ještě byla malá. Jako poměrně významná a druhově rozmanitá podtřída však dále následují synapsidi. Tito tvorové, pro něž se také mezi odborníky vžilo pojmenování "therapsidi", se převážně podobali savcům. Díky tomu si také vysloužili jednoduché a oblíbené jméno-savcovití plazi. Věřte však či ne, skutečný název Synapsida znamená "tavená klenba", zatímco Theropsida "savčí tvář" (obě označení z řečtiny). Synapsidi však nebyli plazi jen tak ledajací. Vyvinuly se mezi nimi formy, které byly předky dnešních savců. I ti mezi synapsidy patří, zatímco pozůstalí plazi dneška, od krokodýlů přes šupinaté až po želvy, se mezi ně neřadí. Charakteristikou synapsidů není jen to, že podle všech výzkumů nešlo o amnioty (vejce kladoucí tvory). Jsou to jednak třeba i zuby, poněvadž ty se mohou jednotlivě lišit, základním rozlišovacím znakem je ale opět lebka. Savcotvární plazi byli a jsou, stejně jako euryapsidi, vybaveni pouze jednou spánkovou jámou. Avšak narozdíl od již uvedených mořských plazů, spánková jáma těch savcovitých se nachází ve spodní části lebky, jde tedy o tzv. spodní spánkovou jámu. Poblíž se nacházejí přídavné úpony pro silnější čelistní svalstvo. Podle všech výzkumů se první synapsidi objevili v průběhu Karbonu, mezi ty nejprimitivnější se řadí Archaeothyris, podivná ještěrka, která žila v kanadském Novém Skotsku před 306 miliony lety. Jejími potomky však byla velká skupina savcům podobných plazů, mezi ně patřili i známí Edaphosaurus a Dimetrodon-tvorové s termoregulační plachtou na zádech. Během Permu se skupina značně rozvinula, ovšem v druhohorách byli naši předci, v důsledku vlády dinosaurů a dalších diapsidů, nuceni zmenšit svá těla a žít ve stínu skutečných obrů. Teprve po masovém vymírání před 65 miliony let, kdy do Země narazil obří meteorit, se synapsidům, vyvinutých do primitivních savců, otevřela cesta ke slávě a ovládnutí planety...

Mnohé informace při psaní tohoto článku mi byly zajištěny pomocí knihy "Dinosauři objevy druhy zánik". Příště očekávejte úspěšné Diapsidy!!!

Nebezpečná výprava Dona Rolanda 6.

V minulé části se týmu povedlo najít obrovské stopy nějakého neznámého tvora, které vedly do blízké jeskyně. Za se do ní bál vstoupit a tak ji šli prozkoumat jen Don Roland, Jamie a David McDuff. Ti se ale poté, co uslyšeli podivné vrčení, vrátili ven. Don Roland sám zasvítil baterkou na čelisti nějakého podivného tvora. Vyběhl z jeskyně, a tvor jej následoval... Co bylo dál???

NEBEZPEČNÁ VÝPRAVA DONA ROLANDA, ČÁST ŠESTÁ:

Co asi Jamieho chytilo za ruku? Počkejte si na další pokračování!

Zpět do Džungle času-část 6.

Konečně je tu další část mého příběhu Zpět do Džungle času!!! Z minula víte, že částečně už došlo k odhalení záhad, které se kolem našich hrdinů objevovaly, co ale za nimi stojí doopravy?

ZPĚT DO DŽUNGLE ČASU-ČÁST 6.:

"Poslyšte, tohle je už něco mnohem víc, než je pouhý sci-fi příběh," řekl nahlas Ian. Nikdo na to ale nic neřekl. Ostatní jen s podivem hleděli na zapnutý stroj času, blikající světýlka u vysokých ramp a nepatrně se pohybující čáry v té zvláštní záři, na jejíž druhé straně se nacházel úplně jiný svět, nejvíce byl však u vytržení George. Tomu ale jako prvnímu probesklo hlavou, co má tohle všechno vlastně znamenat. "Hele, jsem si naprosto jistý tím, co se děje..." začal. "Myslel jsem, že tahle oblast je bezletovou zónou a lidé sem nesmí! Chápete, že sem jako někdo přijde a začne s tímhle?" zamyslel se Ian. "Ne, tady přestávají existovat veškeré logické domněnky. Elektřina tady funguje, a lidé, i kdyby sem přišli, by nic víc neudělali. Funguje tady proto, že plot ohraničující Džungli času je nahoře vybaven solárními panely. Ačkoliv jsem kdysi já a můj tým z tohoto místa utekli pomocí přeřezání spojení s panely, byla to jen nepatrná část. Takže elektrický plot ohraničující území stále funguje. Solární panely tady, v celkem stinné džungli, moc světla a energie nepoberou, ale přece jenom nějaká energie musí proudit i dále. Takže doplňuje elektřinu vlastně kamkoliv, třeba do té budovy, kde jsme rozsvítili žárovku," rozpodíval se George. "A ušetřená energie zásobuje i stroj času!" doplnil ho Dixon a nahlas se zasmál, ačkoliv po prohlédnutí si ostatních raději nasadil vážnější výraz. "No, částečně to tak je, ale jde tu ještě o něco jiného. Ta neznámá síla, kterou jsme vynalezli a s jejíž pomocí můžeme cestovat v čase, se úplně vymkla z rukou. Sem, do panamské džungle, přicházejí zvířata sama od sebe. Stroj času se tu zapne, časová smyčka se objeví někde v minulosti, pravěcí tvorové sem projdou a když už nanaleznou cestu zpět, zůstanou tu. Časová smyčka se pravděpodobně otevírá ve všech možných obdobích, proto jsme tu viděli třetihorního Pristichampsuse, raptory z Křídy a Dimetrodona z Permu, stejně jako pravěké rostliny," řekl mu na to George. "Ale to je strašné..." chytil se za hlavu Ian. "Co když ta zvířata uniknou z vytyčeného území a začnou se šířit napříč Panamou dál?" položil důrazně otázku Fernando. Nikdo ale neměl sílu na to, aby mu odpověděl. "Takže my jsme prvními, kdo na to přišli, jo?" zeptal se Dixon a zase se nahlas rozesmál. "Radši bychom teda měli vypadnout a varovat lidstvo, ne?" doplnil se po chvíli. George jen pokýval hlavou. "Tak na co čekáme, pojďme!" vykřikl Ian a místnost opustil. Všichni se dali v okamžení za ním. Ian si ale troch popletl cestu, kterou sem tým přišel, a bohužel zamířil do malého mokřadu. Najednou mu mezi kapradinami ujela noha a skončila v blátě. Ian zařval o pomoc, načež k němu přiběhl Fernando a už mu pomáhal z bláta pryč. Ianovo volání o pomoc ale vzbudilo pozornost dalších místních dravců...

Byli to dva Poekilopleuroni, pojídající hnijící zbytky nějaké želvy v zelené, stojaté vodě. Křik je okamžitě vyrušil z hodování, a bezmyšlenkovitě protrhli pás vegetace v okolí dvou mužů. Fernando se na ně podíval a bez jediného slova použil svůj samopal, aby jednoho z nich těžce zranil do hrudníku. Zasadil mu do něj nejméně dvacet nábojů, tím si ale zásobník trochu vybil, a druhý Poekilopleuron byl už mnohem víc ostražitější, takže trefit ho nebylo zrovna lehké. Brzy se také ztratil mezi cykasy. Fernandovi se povedlo vytáhnout Iana z bláta a odvést k Georgovi a Dixonovi, kteří nervózně postávali opodál. Mezi cykasy se po chvíli však opět začalo něco pohybovat. "Utíkejme!!!" zavelel George, ale cestu mu zkřížilo to zvíře, které zpoza stromů vyskočilo. Naštěstí to byl jen jeden Pisanosaurus, jenže ihned začal houkat na znamení nebezpečí, neboť ho jistě něco pronásledovalo. Fernando vytáhl svůj samopal, totéž udělal i Dixon, který měl po ruce zbraň převzatou od zabitého Richarda. George zase popadl těžký klacek. Ptáci v korunách stromů najednou přestali zpívat, pralesničky přestaly skřehotat, bzučení hmyzu bylo neslyšitelné. Za všeho toho hrobového ticha se ozvalo nějaké tichounké klapání. Znělo to, jako by někdo pokládal nějakou ostrou věc za kus dřeva. Byl to nepochybně raptoří dráp, dotýkající se drobné větvičky. "Myslím, že to jde odtamtud," řekl Ian a ukázal k blízkému křovisku. Ostatním doslova ztuhl výraz v obličeji. Hleděla na ně nehybná tvář Deinonycha kryjícího se mezi keři. Jeho strnulé oči se dívaly stále na jedno místo. Nikdo se neopovážil říci jediné slovo. Jen Georgovi bylo jasné, že ten objekt, který strašidelné oči zabijáka pozorují, je on sám. "Tu máš, ty bastarde!" vyhrkl George a hodil po raptorovi klacek. Ten se ztratil v husté vegetaci. "A je to, teď to běží oznámit zbytku smečky!" zašeptal George. Všem se doslova sevřelo hrdlo strachem. "Pojďme potichounku tudy, tam někde se nachází plot ohraničující Džungli času, třeba nějak vyšplháme po těch kmenech stromů objímajících ohradu na druhou stranu..." navrhl potichu George. V jeho hlase bylo ale poznat nesmírného strachu. Hlasité zapískání učinilo napjaté scéně menší konec. Deinonychové se začali svolávat a chystali se k poslednímu, tentokrát nejdrtivějšímu útoku!!!

Jak to dopadne?! To se dozvíte v příští, poslední části! Nejpravděpodobněji se jí dočkáte již tuto sobotu!!!

Živoucí fosílie-Bércouni

Po delší době se můj seriál o živoucí prehistorii vrací, tentokráte jsou jeho tématem bércouni!

Jméno: Bércouni (Macroscelidea)

Velikost: 10-30 cm

Doba výskytu: Oligocén po současnost

Rozšíření: Afrika.

Bércouni, podobně, jako velká skupina savců, které dnes známe, vznikli jako řád už v období Oligocénu, ve starších třetihorách (Paleogénu). Jako skupina jsou opravdu živoucí fosílií, neboť se od doby svého vzniku, před cca 25 miliony lety, takřka nezměnili, podobně, jako například žraloci. Ovšem málokterý dnes žijící bércoun obdobím své existence přesáhne několik milionů let. Bércouni se vyskytují pouze v Africe, jedná se o hmyzožravce, vybavené prodlouženým čenichem. Nicméně čichové laloky jsou malé. V dnešní době převažuje čeleď jemnosrstých bércounů, podobně tomu mohlo být i v minulosti. Sesterskou skupinou těchto malých zvířátek velikosti potkana byli Afrosoricidi, kam řadíme slony, damany, bodlíny atd. Zajímavostí je, že se bodlíni podobají některým vyhynulým savcům ze zcela odlišných skupin. Příkladem může být například Leptictidium, jež žilo v Německu před asi 50 miliony lety, v období Eocénu. I ono mělo prodloužený čenich, bylo hmyzožravé a žilo podobně, jako pozdější bércouni. Ti jsou tak příkladem konvergence, typu evoluce, kdy se dvě nepříliš příbuzné skupiny vyvinou podobným způsobem s ohledem na prostředí, ve kterém žijí...

Příště Notorynchus-žralok širokonosý!!!

Chřestýší soutěž

Máme tu vůbec první soutěž týkající se současné přírody! Jelikož jsem před nedávnem sledoval druhou epizodu seriálu Deset nejnebezpečnějších hadů s Nigelem Marvenem, kde si velkou roli zahrál rod chřestýšů, napadlo mne vytvořit o této krásné, avšak zároveň i nebezpečné skupině plazů, soutěž. A ta je právě zde! Sestává z deseti otázek, z nichž za každou správně zodpovězenou dostanete bod. Odpovědi posílejte na e-mail haasvojt@volny.cz, nejprve však nezapomeňte do komentářů napsat, že se hlásíte. Připište prosím též i Váš e-mail, z něhož mi zpráva přijde. Přeji Vám všem mnoho štěstí, nevybíral jsem moc těžké otázky, a tak doufám, že se zúčastníte!

1. Do které čeledi hadů chřestýši patří?

2. Jaký je vědecký (latinský) název rodu chřestýš?

3. Kde (uveďte kontinent, případně kontinenty) byste chřestýše hledali (není myšlena podčeleď chřestýšovití, ale chřestýši pouze jako rod)?

4. Jsou všichni chřestýši jedovatí?

5. Napište alespoň tři znaky, které mají všechny druhy chřestýše společné.

6. Je pravda, že největším známým chřestýšem je chřestýš diamantový, vyskytující se převážně na Floridě?

7. Jak chřestýši varují potencionální nepřátele, a před čím je vůbec varují?

8. Je pravda, že se chřestýš skalní vyskytuje především ve skalnatém prostředí?

9. Má chřestýš zelený opravdu zelenou barvu kůže?

10. Napište, který druh se nachází na obrázku:

Snad se alespoň někdo z Vás zúčastní, rozhodně bych za to byl rád!

Diplom za Poznávačku od Martinoraptora

Nedávno jsem se zúčastnil soutěže s názvem Poznávačka na webu www.martinoraptor.blog.cz a skončil jsem na podle mě moc pěkném druhém místě s šesti z osmi bodů. Martinoraptorovi bych chtěl moc poděkovat za tento krásný diplom s Anteosaurem z období Permu...

Dokonalé příklady evoluce: Kytovci

O evoluci kytovců často pojednává řada knih a učebnic, nebo se o ní alespoň zmiňují, jelikož vývoj právě těchto živočichů je tak dobře zdokumentován. V dnešní části Dokonalých příkladů evoluce si tak představíme patrně nejprozkoumanější evoluci jednoho velice zajímavého řádu savců...

1. STUPEŇ EVOLUCE KYTOVCŮ:

Kytovci patří zřejmě mezi sudokopytníky a jejich nejbližšími žijícími příbuznými, ačkoliv se to na první pohled může zdát nereálné, jsou hroši. Pokud se ale podíváte více do prehistorie této úžasné savčí skupiny, naskytne se Vám dokonalé přeměření všech těchto faktů. Předky kytovců byli bezpochyby nějací malí savci, kteří po vyhynutí dinosaurů slezli ze stromů a začali se pohybovat po souši. Brzy se mezi nimi objevily formy poněkud blízce spjaté s vodou. Asi nejranějším dobře prozkoumaným předchůdcem kytovců je Pakicetus, drobný živočich žijící v době Eocénu před asi 50 miliony let na území dnešního Pákistánu. Nepodobal se ničemu existujícímu v dnešní době, s velrybami a dalšími kytovci však již měl jednu příbuznost-sluch. Zachovalé ušní struktury naznačují, že Pakicetus byl již přizpůsoben naslouchání pod vodou, čímž se velrybám podobal. Nemohl se pouze ponořit příliš hluboko, protože jeho tenké ušní kosti by silný tlak nevydržely. Jinak šlo ale víceméně o suchozemského živočicha. Ovšem jeho potomci už měli udělat skok do vody a skutečně začít s evolucí kytovců...

2. STUPEŇ EVOLUCE KYTOVCŮ:

280 centimetrů dlouhý Rodhocetus mohl patřit mezi Pakicetovy potomky. Tento primitivní kytovec žil před 45 miliony lety též na území současného Pákistánu, a z pěkně zachovalých fosílií lze usoudit, že již byl životu ve vodě přizpůsoben mnohem lépe, než jeho pradávný předek. Většina znaků sudokopytníků se v průběhu vývoje z Rodhocetova těla ztratila, zachovaly se pouze původní struktury kloubů, prsty na končetinách však byly pravděpodobně potaženy blánou, čelisti se zúžily a tak tento prapodivný experiment evoluce mohl vypadat jako nějaký krokodýl se srstí. Zajímavé je, že Rodhocetus ve své vývojové linii nebyl sám. Jemu blízký příbuzný Ambulocetus žil ve zhruba tak stejné době a navíc i na stejném území. Obecně je Ambulocetus pokládán na třetí místo a někteří dokonce tvrdí, že Rodhocetus by mohl být jeho přímým předkem. Styl plavání u obou jmenovaných živočichů už trochu začal připomínat delfíny. Přesto však u těchto tvorů ještě existovala jistá přizpůsobení pro život na souši, včetně samotných končetin. Není proto divu, že jméno Ambulocetus v překladu z latiny znamená "chodící velryba".

3. STUPEŇ EVOLUCE KYTOVCŮ:

Během pár milionů let udělali kytovci celkový skok ve vlastní evoluci a z vody se přesunuli definitivně pod hladinu moře. Potomkem Pakiceta, Rodhoceta a následně i Ambuloceta může být obrovská prehistorická velryba Basilosaurus, která se na Zemi objevila poprvé někdy v pozdním Eocénu, před 40-35 miliony let jak na území Severní Amerika, tak v oblastech dnešní Sahary, kterou v té době tvořilo mělké moře zvané Tethys. Ačkoliv název Basilosaurus znamená "král plazů", šlo skutečně o pradávného kytovce, jen první představy o vzhledu tohoto tvora jej zařazovaly do úplně jiné třídy obratlovců. Basilosaurus byl přes 15 metrů dlouhý, neúnavný lovec, ale vlastní potomky mezi dnešními velrybami nemá. Šlo asi jen o takový přechodný skok evoluce. Byl to predátor a živil se vším možným, od ryb a žraloků po vlastní příbuzné. Mezi těmi vynikal právě jeden poměrně úspěšný druh, pojmenovaný Dorudon. Patřil mezi Basilosaurovy nejbližší příbuzné, ale rány na fosilizovaných kostech dokazují, že jeho větší bratránek si z něj několikrát opravdu ukousl. Dorudoni žili zřejmě ve skupinách, podobně, jako delfíni. Oba tvorové však byli v něčem výjimeční, jeden znak je od dnešních kytovců zcela výrazně odlišoval. Byly to pozůstatky zadních končetin. Současné velryby a delfíni je už nemají, jelikož je k ničemu nepotřebují. Paleontologové si myslí, že u Basilosaura a Dorudona také neměly žádnou funkci a prostě šlo jen o nevyužitelný pozůstatek po předcích, který v průběhu vývoje zmizel úplně. Jedná se pouze o odkaz na to, že kytovci měli původně suchozemské předky...

ZÁVĚREČNÝ STUPEŇ EVOLUCE KYTOVCŮ:

V průběhu další třicítky milionů let se s kytovci odehrávaly skutečné divy. Nově vzniklé skupiny se rozšířily po celém světě. Během nadcházejícího období Miocénu, před cca 15 miliony let, se mezi kytovci objevili prvotní delfíni. Eurhinodelphis z čeledi sviňuchovitých dorůstající délky 2 metrů patřil mezi ně. I když dost připomínal jurské ichtyosauridy, šlo už skutečně o delfína. V tomto případě sehrál roli spíše konvengentní vývoj. Pokračovala i evoluce obrovitých velryb. Mezi typy jako Livyathan, Cetotherium či Brygmophyseter (jenž patřil do příbuzenstva vorvaňů, největších současných predátorů planety) se objevily i slepé vývojové uličky typu Odobenocetopse. Ať se to však má jakkoliv, nakonec se z kytovců stala vitální a prospívající skupina-pravděpodobně nejpozoruhodnější savci vůbec!!!

Příště se dozvíte něco o evoluci další výjimečné skupiny savců, všežravých medvědů!