Všechno se zhroutilo. Jack Owen, jeho otec Graham i jeho syn Dean provedli strašné věci. Nebýt Jacka, neumřely by desítky, ba i stovky milionů lidí během invaze Shai'ri, která započala jen kvůli němu, nemluvě o vraždách, které v přítomnosti svých tehdejších společníků Lovců kryptidů vědomě spáchal ve Waverly či v Granadě. Graham ponížil a připravil o práci skotského zoologa Farlana Gibsona, a Dean omylem při basketballovém zápase zabil přítelkyni svého školního rivala, Estevana Barrantese. Dan Leahy slíbil Jackovi, že svět učiní lepším, a to tak, že z časové linie odstraní poslední tři generace Owenových. Jenže zatím se věci měly úplně jinak. Přestože došlo k vraždě Jackovy matky Mirandy ještě předtím, než se měl slavný anglický přírodovědec narodit, svět se skutečně změnil jen v jedné realitě - v jedné z mnoha. Jack dožil v jiném vesmíru, v tajemné obci Chewburry, a narodila se mu dcera Maya. Než zemřel, řekl jí vše, co potřebovala vědět, aby ho zachránila. Ve svých osmnácti si v Londýně našla dva z Leahyho lidí, a mučila je tak dlouho, dokud z nich nedostala informace o Danově základně. Ve vojenském letounu se vydala na ostrov Lewis and Harris, a pronikla do budovy na území Stornoway. Stala se tam svědkem strašných věcí, povedlo se jí však najít, co hledala - ovladač umožňující vytvořit portály do jiných dimenzí. Po výletech do vesmírů obývaných úplně jinými tvory, našla si nakonec cestu do světa, ve kterém se její otec nikdy nenarodil, a ve kterém na konci 30. let 21. století řádila válka. Začala vést odboj proti Danu Leahymu, započatý Pauline Jetkinsovou a jejím nedobrovolně narozeným synem Jonathanem, který chce Dana, svého otce, zničit. Maya, Pauline, Jonathan a Graham, jehož maso hnije vlivem genetické nemoci přenášené v rodině z generace na generaci, se z malého karibského ostrůvku vydali na cestu do jiné reality - tam, kde to všechno mělo začít. Chtěli navštívit El Milloncito v Kostarice, a to v době, kdy byl Jack oddělen od Pauline a sedmnáctiměsíčního Deana. Ne všechno ale šlo podle plánu. Ocitli se v jiném vesmíru, a pětadvacet vojáků, kteří je doprovázeli, bylo rázem zabito podivným monstrem s chapadly, jež obývalo mlžný močál. Čtyřka odvážlivců pak byla přemístěna do Francie v dubnu 2020 na Zemi V.18976540. Byla nucena bojovat s Shai'ri, kteří se tehdy pokoušeli naši planetu kolonizovat. Po dalších matoucích událostech konečně stanuli v jakési tropické lokalitě, Pauline byla zastřelena, a měla být vzata do jiné dimenze, aby si s její mrtvolou pohrával Estevan, a dělal na ní pokusy. Před zbylými třemi členy týmu se objevil strůjce všeho toho chaosu. Jack. Své vyplašené dceři a rychle slábnoucími otci odhalil, že zničení rodiny Owenových naplánoval sám. Je to on, kdo za vším stojí. A zřejmě má k tomu dobrý důvod.
PROKLETÍ RODINY OWENOVÝCH, ČÁST DEVÁTÁ:
"Nedává to smysl," řekla Maya, a pořádně si svého otce, obklopeného zubícími se ozbrojenci, prohlédla. Byla by cítila radost, že jej znovu viděla. Měla ho tolik ráda. Stál tu teď před ní, byl jí na dosah ruky, ale předvědčení, že ho mohla zachránit, v ní pomalu upadalo. Dýchala stejně vyděšeně, stejně těžce, jako Graham. "Kolikrát jsem si přesně tohle říkal," pousmál se Jack, "jistě, že to nedává smysl. Aspoň do té chvíle, než pochopíš, jak to vlastně je. Kdo je toho všeho strůjcem." V očích se mu objevil láskyplný záblesk. Úsměv v jeho tváři se vytratil, a nahradil ho zaražený, smutný výraz. Zhluboka vydechl. "Došel jsem k závěru, že naše rodina tomuto světu uškodila. Uškodila mu víc, než kdokoliv jiný v historii. Nejhorší diktátoři, nejhorší násilníci, masoví vrazi... nikdo z nich si svou nemorálností, svou shnilostí nezadá s námi. Jsme nemoc, a nemoc se musí nejen léčit, ale také preventovat. Já, můj otec, Dean, i ty, Mayo. Všichni jsme jako mor. Celé životy si hrajeme na výjimečné jedince. Nárokujeme si své místo ve světě, a ostatní za to platí. Ale nemyslím si, že jsme sociopati, že jsme predátoři, kteří chtějí ostatním ubližovat, fyzicky i emocionálně, a koupají se radostně v jejich bolesti, strachu a pocitu bezmoci. My jen ignorujeme, že lidé kolem nás trpí. Ignorujeme to, protože máme pocit, že s tím nejde nic dělat. Sebestředně si dál děláme, co chceme, jako každý elitista, jako každý, kdo se považuje za výjimečného. Jsem však přesvědčený, že v hloubi našich srdcí jsme pořád lidi. Dobří, spravedliví, soucitní. A právě ze soucitu k celému zbytku světa, kterému jsme tolik ublížili, dělám teď to, co dělám. Je to takové nutné zlo. Nutné sebeubližování, nutné sebezničení," vyprávěl. Hlas se mu třásl. Mluvil od srdce, v očích se mu leskly slzy, kroutil přitom hlavou, pomýšleje na ty nejhorší věci, které v životě provedl, a cítil lítost vůči těm, jež nyní stáli před ním. Snad byl přesvědčen, že si vlivem jeho slov uvědomovali to samé. Podíval se na Jonathana, ze všech tří nejméně vystrašeného. V očích měl strašnou zlost. "Tvůj otec, Jonathane, není zločincem. Jsem jím já, tady můj shnilý otec, můj podobně shnilý syn, a také ty, Mayo. Neříkám ti to rád, ne... Ale jsi stejná, jako my ostatní. Jsi Owen, a jak jsem ti už řekl, Owenovi jsou nemoc," řekl oběma mladým odvážlivcům. "Takže co bude teď?" zeptal se ho chraplavým hlasem Graham. "Odstraníš nás? Odstraníš své nejbližší příbuzné? Ty, kteří nesou tvoje geny? Přesvědčil ses, že člověk, který tě vychoval, pomohl ti najít lásku ke světu přírody, musí zemřít?" pokračoval. Zněl zahořkle, hlas se mu také třásl, a zadržoval v očích slzy. Když naposledy Jacka viděl, hádali se. Jack se naposledy zhluboka nadechl a zatnul zuby. "Nějak to vyřešíme, tati. Jste tu z jednoho důvodu. Naplánoval jsem to celé tak, abyste sem nakonec zavítali. Abyste sem přišli z různých dimenzí. Chovali jste se podle plánu, takže jsem byl úspěšný. Vysvětlím vám teď, co s vámi bude," odpověděl. Pak natočil hlavu k Jonathanovi, a trhnutím hlavy naznačil dvěma ozbrojencům, jež stáli za ním, aby ho konečně odvedli k Danovi. "Tvůj otec ti řekne pravdu. Poví ti všechno, co toužíš znát. Nepotřebuju, abys poslouchal to, co chci já říct svému otci a dceři," řekl mu Jack. Vysocí chlapíci s potetovanýma rukama, oblečení v nepříjemně páchnoucích černých oblecích s nápisem "The Cryptid Hunters" a se samopaly v rukou odvedli Jonathana mezi křoviska. Jeden z nich mu tam sejmul opasek se zbraněmi, a hodil si ho přes rameno. "Aby tě nenapadlo tatínka nějak otrávit," zasmál se. Jonathan se na něj podíval nedůvěřivě. Něco mu tu nesedělo. Druhý ozbrojenec ho pevně uchopil za rameno, a začal ho vést k malému dřevěnému domku, jehož levá stěna se téměř opírala o masivní kmen tropického velikána. Z oblohy se spouštěl déšť. Velké kapky narážely o listoví tam nahoře, odrážely se od něj jako od trampolín, a s neuvěřitelnou silou dopadaly dolů, na lesní hrabanku. Občas některá z nich zasáhla Jonathana do hlavy. Byly studené. Mísily se s jeho chladným potem, a stékaly mu po čele, po nose a po ústech. Vydechl, celý prokřehlý, a z úst mu vyšel kouř. Dřevěný srub byl v plamenech, horkých a zářivých. A jemu přesto byla taková zima! Přenesl se v myšlenkách zpátky v čase do doby, kdy mu bylo šest. Tehdy jeho poklidný život s matkou uprostřed kanadské divočiny skončil. Chtěl prozkoumat okolí srubu, a přestože mu Pauline zakazovala jej opustit, jednoho rána prostě vyběhl, sjel po zasněženém svahu, a s radostným dětským smíchem vběhl do hejna hus, shromážděného na břehu zamrzlého jezera. Hlasitě kejhaly, když mocně a hlasitě mávaly křídly kolem jeho hlavy. Smál se tomu. Jakmile však byly dostatečně vysoko, a jejich kejhání ustalo, začal se krajinou nést strašlivý křik. Vřískání jeho matky. Jonathan vykulil oči, a nemotorně zase po svahu vyběhl. Nevěděl, jak dlouho na zapálený srub hleděl, ale nakonec se vzmohl ke křiku. "Mami! Mami, kde jsi?!" řval, a slzičky mu mrzly na tvářích, na nose, na ústech. Byly tak studené! Pauline vyběhla dveřmi ze zapáleného srubu, ústa celá od krve, a vykašlala dva zuby. Oblečení měla roztrhané, kůži kolem očí zčernalou po zásazích pěstmi, a krk odřený od hrubého provazu. V závěsu za ní vyšel docela klidně z hořícího srubu vysoký muž, oblečený do drahého, avšak Paulininou krví pokrytého kabátu. Tehdy Jonathan poprvé spatřil svého otce. "Musím říct, Pauline, bylas lepší, když jsi byla zdrogovaná. Teď si tě člověk musí přivázat, abys poslouchala. Zlobivá holka!" povídal s úchylným, sadistickým úsměškem. Jonathan položil mamince ruku na rameno. Ona jeho ručku stiskla, a postavila se před něj, aby jej ochránila. "A kdo je tohle?! Není to můj syn? Cornelie, jsi to ty? To jsou mi věci, ještě jsem tě neviděl! Ani jsem nebyl u toho, když jsi z Pauline vylézal," pokračoval Dan, a zamířil na Pauline pistolí. "Když už se před něj tak pěkně nastavuješ, mohl bych tě odstřelit. Koneckonců jsi svou úlohu splnila. Kdybych byl tvůj učitel, dal bych ti za to jedničku. Áčko. Možná i prachy na koupení lepšího domu. Vychovala jsi mi následníka!" Pak pistoli schoval. "Víš, rád žiju s tím, že mě máš pořád v hlavě. Corneliovy oči, nosík... celý já! Vidíš mě v něm každý den, že jo? Každý den u něj pláčeš a vzpomínáš na den, kdy se zrodil. Strašně mě to těší, Pauline. Ani nevíš, jak!" Srub lehl popelem, Jonathanův plyšový medvídek shořel na uhel, a Dan a jeho společníci se vytratili. Pauline se tam na sněhové pláňce zhroutila. A Jonathan si připadal strašně bezmocný. Toužil mamince pomoci, jenže ani nechápal, o čem to ten šílený, ohavný člověk mluvil. Nespojoval si ho se slovem "táta". Od první chvíle, co ho spatřil, a co si uvědomil, že v hořícím srubu mlátil jeho maminku, a možná jí dělal i horší věci, ho nenáviděl. Ta nenávist jím teď prostupovala. Teď - když vstupoval do Leahyho dřevěného domku v tropickém pralese. Od úst mu nešel kouř, nebyla mu zima. Cítil uvnitř horkost, strašný hněv, touhu po pomstě. Potetovaní ozbrojenci otevřeli dveře domku, a surově v něm strhli Jonathana k podlaze. Pak dveře zavřeli, a ponechali ho jeho osudu. Uvnitř svítilo staré, blikající světlo, visící na několika drátech ze stropu. "Co se zas děje?!" vykřikl Dan, který vyšel z malé koupelničky, oblečený pouze v černých kalhotách a s ručníkem kolem krku. "Co tu chceš?! Kdo seš?!" vykřikl na Jonathana. Ten se se zatnutými zuby postavil. Dan byl mladší a méně svalnatý, než jakého si jej pamatoval. Okamžitě před ním pocítil fyzickou převahu, byť byl od něj vzdálen deset, možná dvanáct metrů. "Našli tě v táboře? Hledáš tu něco? Jídlo? Prachy? Nic nemáme. Takže nechceš-li se k nám přidat, vypadni," řekl mu Dan, a z kalhot vytáhl nůž. "Víš, kdo jsem?" zeptal se ho Jonathan. "Moment," pousmál se Dan, a přivřel oči, "velké hnědé oči, úzký nos, plné rty, pěkné malé uši, tváře vzdouvající se zlostí... Možná, že vím." Na chvíli se odmlčel, a přikráčel k Jonathanovi. "Tak mi tě boss nechal přivézt," usmál se na něj, "abych si tě pořádně prohlédl. Abych si pořádně prohlédl svého syna!" Začaroval mu nožem před obličejem. "Určitě se chceš na něco zeptat," řekl mu škádlivě. "Nebudu se tě ptát na nic. Přišel jsem tě zničit," odpověděl Jonathan. Dan se pokusil zarazit mu nůž do tváře, ale Jonathan reagoval velmi pohotově, jeho ruku zachytil, a stočil k zemi. Práskl s ní o své koleno, nůž zacinkal o podlahu, a Jonathan svému otci uštědřil ránu pěstí do nosu. Vystříkla mu z něj krev. Jonathan na Dana skočil, stiskl mu oběma rukama krk, a složil ho na zem. Praštil ho pěstí do temene, jednou, podruhé, potřetí, a pak se otočil k noži. Věděl, co dalšího měl udělat. Dotkl se prsty levé ruky rukojetě nože, ovšem v tu chvíli dostal od Dana ránu loktem do čela, a ze svého otce se s bolestným úpěním skutálel. Dan mu dupl na prsty levé ruky, a Jonathan nahlas zařval. Nato ho několikrát kopl do žeber, sklonil se k noži, a zaryl ho svému synovi do pravé paže. Jonathan vykřikl jako poraněné zvíře, vyskočil, vytáhl si čepel z masa, a namířil ji proti Danově hrudi. Ten sňal z krku mokrý ručník, a obalil jím Jonathanovu ruku. Pokusil se jej kopnout mezi nohy, Jonathan však jeho útok vykryl, a nůž obalený ručníkem mu natlačil k břichu. Dan se začal smát. "Tohle je fakt sranda!" vykřikl. Kopl Jonathana do kotníku, a to takovou silou, že se jeho syn znovu sklátil na podlahu. Nůž v ručníku spadl na zem, ale Dan si ho dál již nevšímal. Přiběhl ke špinavému batohu v rohu místnosti, kousek od dveří, a vytáhl z něj pistoli. "Teď se ani nehneš, nebo je po tobě," pousmál se Dan, "a to bys asi nechtěl, že? Kolik let jsi jen snil o tom, že mě zničíš! Nemůžeš se nechat porazit teď, když máš cíl na dosah ruky." Jonathan se zahleděl na ručník, a pak na Dana. Nemělo cenu teď v boji pokračovat. V tomto malém prostoru stačil jediný špatný pohyb, a Dan by ho zastřelil. Ruce nad hlavu nedal, ale svou strnulostí mu naznačil, že už nehodlal dělat problémy. "Všechno si pamatuju, Cornelie. Zákony mnohovesmíru jsou sice složité, ale dá se jim porozumět. A já měl dobré učitele," usmál se Dan, "je podzim 2021, ale já si pamatuji to, co se stalo o šest, sedm let později, a navíc v úplně jiné realitě. Už jsme se jednou viděli, tehdy, když jsem přišel za maminkou a trošku jsem jí pozlobil. Víš, co jsem s ní tam tehdy dělal, ve vašem domečku v horách?" "Dokážu si to představit, zrůdo," odpověděl Jonathan. "Nebylo to tak dramatické, jak si myslíš. Ale když se bránila tvým plyšákem, a mlátila mě jím do hlavy... ach jo, stará dobrá Pauline. Jeden z mých kolegů se s její mrtvolou půjde vykoupat, v její vlastní krvi. Možná už se s ní vlastně koupe. Anebo vykoupal. Minulost, současnost, budoucnost... záleží na tom vůbec? Každý moment, co se kdy udál, se udaje znovu, v některé z realit, které vedle sebe existují naskládané, v nekonečnech... Jestli chceš, vezmu tě do toho srubu teď, a třeba tě i vyměním za sebe! Co říkáš, Cornelie? Chtěl bys někoho pomučit? Vědět, jak sladké to je?" promlouval Dan k Jonathanovi. "Neříkej mi Cornelie. Jmenuju se Jonathan. A nikdy nade mnou nebudeš mít kontrolu. Nikdys ji neměl," řekl jeho syn, a zlobou zasyčel. "Opravdu? Mě přijde, že jsem nad tebou kontrolu vždycky měl! Koneckonců jsi z půlky mým produktem, a uvnitř cítíš stejné impulzy, jako já. Není to tak?" zasmál se Dan. Jonathan zavřel oči. Byl najednou úplně malátný. Mayina hlava narazila o stěnu výtahu. "Neházej tolik sebou, sakra!" zakřičel jí do obličeje s širokým, úchylným úsměvem. "Nemůžu za to! Za nic nemůžu! Nikdy jsem si tohle nevybral!" řehtal se Jonathan. Vyděšeně vydechl a zatřepal hlavou. Pořád stál v Danově domku, skoro nic se v něm nezměnilo. Jeho otec měl jen v ruce ovladač umožňující cestování časem. Svíral ho mezi prsty namísto pistole. "Cornelie... Jonathane... ať už ti mám říkat jakkoliv... Narodil ses z určitého důvodu. Máš poslání. Jenom ještě nevíš, jaké to poslání je," usmál se Dan. Jonathan si protřel oči. "Owen říkal, že tě nebudu nenávidět, až zjistím pravdu. Jenže tys mi akorát potvrdil, jaká zrůda jsi," řekl svému otci. Učinil krok vpřed. Dan mlaskl a jednou nohou stoupl na mokrý ručník, obalující nůž. "Jak jsem říkal, pořád ještě nevíš, jaké to poslání je. Jsi z poloviny mým produktem, ale to neznamená, že jsem si tvou výrobu objednal já. Čekal jsem, kdy se mě na to zeptáš. Jak moc jsi i ty produktem rodiny Owenových? Řeknu ti to na rovinu. Tolik, co já! Každý z nás byl ovlivněn Jackem Owenem nebo některým z jeho příbuzných. Jenže já tu nejsem pro to, abych se mu pomstil, a ty jsi určitě nevznikl kvůli tomu, abys svým kopkáním zevnitř potrápil jeho věrnou přítelkyni... Jackovi sloužím celkem rád. Chtěl po mě věci, které bych nikdy neudělal. Skoro jako otec mi dal své svolení... A za to mu patří palec nahoru," řekl Dan. "Vtipné taky je, že neměl strach z trápení svého... minulého já. Té verze sebe, která ještě nevěděla, že to všechno zorchestroval on," pokračoval. Jonathan se mu zadíval do očí. Opět se mu ve tváři objevila bojechtivost. "Vím, co jsi zač, Dane," řekl mu, a skočil svému otci k nohám. Pokusil se uchopit mokrý ručník, očekával další kopanec do hlavy, ale místo toho se zase ocitl na svém původním místě. Dan přetočil čas. "Nedělá mi to radost, Jonathane. Ale Jack to tak chce. A má-li být tohle všechno dokončeno, musím udělat to, co po mě požaduje," řekl a nahlas vydechl. "Musím ti ukázat, jaké máš poslání."
Jack odváděl Mayu a Grahama do velkého pralesního tábora, plného pomalovaných, nemytých fanoušků vražedných Lovců kryptidů. "Zabiješ nás tu?" zeptala se ho Maya. "Jacku, ty ses musel totálně zbláznit! Vždyť tohle není normální!" vykřikl Graham, a rozkašlal se. Vyplivl táhnoucí se krvavý hlen, a ten skončil na obleku jednoho z ozbrojenců. "Sakra, co na mě pliveš, ty hnusná potvoro?!" zařval mladík s vyholenou hlavou a hustými vousy, o které, soudě podle jejich vzhledu, příliš nepečoval. "Trocha soucitu by ti neuškodila, blbečku," řekl mu Graham. Mladík zasupěl. "To je v pohodě, Giovanni," řekl mu Jack, "běž radši otevřít rum. Dneska v noci budeme slavit." Mrkl na Giovanniho jedním okem, ten se nahlas zasmál, a vběhl do špinavého stanu, ze kterého se pak ozýval smích několika dalších lidí. Jack přistoupil ke svému otci. "Možná jsem blázen, tati. A upřímně, chápu, že nesouhlasíš se zničením naší rodiny. Ale není jiná cesta. Má-li svět prosperovat, pak musíme ze hry pryč," usmál se na něj Jack. "Co to tu blábolíš? Nedává to smysl, Jacku! Tvá matka už zemřela, zastřelil ji Farlan Gibson! Sám jsem to viděl! Existuje svět, ve kterém ses ani nenarodil! Proč pak existuje tohle... tohle všechno, kolem nás? Odkud vlastně jsi, Jacku? Z jakého toho... vesmíru... jsi ty? Jsi opravdový Jack?!" vyhrkl Graham. Nato se rozkašlal, protože si příliš namohl hlasivky. "Farlan Gibson si moc přál ti ublížit, a měl na to právo. Dal jsem mu možnost vrátit se do třiaosmdesátého, a zabít matku. Je mi jí líto, měl jsem ji rád. Víc, než jsem kdy měl rád tebe," řekl mu hořce Jack. Graham ho chytil za rameno. Ozbrojenci na něj okamžitě zamířili samopaly, ale Jack jim gestem naznačil, aby nestříleli. "Štve tě to, tati? Doufám, že jo," řekl Jack, a kopl Grahama do břicha. Ten strašlivě zařval, a padl na kolena. Z břicha mu odpadl kus masa. "Ty seš psychopat, Jacku! Narodil se nám psychopat!" vyhrkl Graham. "Když já jsem psychopat, tak ty jsi sebestředný grázl!" zařval Jack. Kopl svého otce do obličeje. Ozvalo se nechutné prasknutí jeho spodní čelisti. Grahamův obličej spadl do hlíny, jež se zbarvila doruda. Krev mu z otevřené praskliny ve tváři divoce crčela. "Nechal jsi dvakrát zabít svou matku! Jednou mimozemšťany, které jsi na náš svět poslal, podruhé pomocí jednoho z nejshnilejších, nejvíc pomstychtivých lidí, jaké jsem kdy znal. Jsi ohavný, Jacku! Narodila se mi zrůda. Měl jsem tě zabít hned, co ses narodil!" hrčel Graham. "Ty seš zrůda! Nechutná stvůra, co se nikdy neměla narodit!" vykřikl Jack. "Tak proč jsi nenechal tyhle mladý grázly cestovat zpátky v čase a zabít mýho tátu, skutečnýho hrdinu, pilota z druhý světový, předtím než jsem se mu narodil?! Co?! Co, Jacku?! Mluv, sakra!" vykřikl Graham. Postavil se na nohy a svou hnijící ruku natlačil do Jackova obličeje. Tomu se zvedl žaludek, když hníjící maso ucítil, a dal to nahlas najevo. Sklonil se, a v tu chvíli ho Graham kopl do hýždě. "Dědo!" vykřikla Maya, aby ho varovala. Zezadu ho uchopil jeden ozbrojený mladík a zanořil mu hlaveň samopalu do zad. "Nikdy ses nevyrovnal s tím, co se matce stalo," řekl mu Jack a utřel si z tváře odporně páchnoucí tekutinu pocházející z Grahamovy ruky. "Jen napodruhé. To první jsem ti už dávno odpustil," zasyčel Graham. "Blbost! Hodil jsi vázu na moje dítě! Zabil jsi ho!" zařval Jack a uhodil Grahama pěstí do tváře. Jeho spodní čelist opět zapraskala. Z praskliny ve vysušené tváři vystříkl další proud krve. "Tvojeho syna jsem se ani nedotkl! Hodil jsem akorát vázu po tobě, a ještě tak, abych tě nezasáhl! Zase jenom lžeš, Jacku! Lžeš lidem celý svůj život!" vykřikl Graham. "Jenže to přece udělal Leahy, ne?" vyhrkla Maya. Podívala se na Jacka. "Tati, když jsi ve světě, ze kterého pocházím já, umíral, říkals, že... že Deana nechal zabít Leahy!" Jack se ušklebil. "Byl jsem to já. Já nechal Deana zabít. Činil ses tehdy pěkně, tati," řekl na to. "Proč tě to teda tak štve? Proč dědovi nadáváš za to, že na Deana hodil vázu, když jsi to vlastně chtěl ty? A když jsi zmanipuloval běh dějin tak, aby tvůj kojenec umřel?" zeptala se ho Maya. "Dean? Dean přece neumřel. Je tady," odpověděl Jack. Jeho výraz značil obrovské zmatení. "Tati, jsi v pořádku?!" vykřikla Maya. "Jo, nejsem. Jak bych taky mohl být, vždyť jsem to chtěl. Neudělal jsem to, ale udělal. Vyznám se v sobě. Vyznám se ve všem, protože já to přece neudělal! Nic z toho jsem udělal, jak bych to mohl nechtít?!" křičel na ni Jack. "To, co říkáš, nedává smysl," řekla mu Maya. "To je asi ta nemoc," odpověděl Jack, "má vliv na mou psychiku." "Ta nemoc, Jacku, ta má přece někde původ! Kvůli komu ji máme?! Že ji někdo vytvořil?!" vykřikl Graham. "Souvisí to s Leahym," řekla Maya. "Nemoc?! Jaká nemoc?! My jsme nemoc!" zařval Jack. Maya pohlédla na Grahama. "Jsme tu správně, dědo. Tropický prales, tábor Leahyho následovníků... jsme tu správně!" řekla mu, a vytasila pistoli. Dva mladíky, kteří jí byli nejblíž, střelila do hlavy, pak chytila Grahama za ruku, a ztratila se s ním mezi křovinami. "Utíkej, dědo! Zrychli!" zakřičela. "Proč utíkáme pryč?!" vyhrkl Graham. "Už mi to dochází. Začínám v tom vidět schéma!" odpověděla Maya. Proběhli křovisky, a dorazili k motorce zaparkované u stanu na kraji tábora. Maya na ni skočila, Graham si sedl za ní, a rozjeli se pryč. "Přetočím čas," řekla Maya. "Proč teda jedeme na motorce?!" zařval Graham. "Sedíš na židli, dědo. Nejsi na motorce," odpověděla Maya. "Cože?!" vyhrkl Graham. Na lesní cestu vjelo velké armádní vozidlo. Hnalo se za nimi. "Nejsi na motorce, dědo. Jsi na židli. Chápeš?" řekla zcela klidně Maya. "Ne, jsem na motorce! Sedím s tebou na motorce! A jedeme proti kmenu stromu, a jestli nezatočíš, tak narazíme!" zařval Graham. "Ne, dědo. Ty mě nechápeš. Ty to vůbec nechápeš!" vykřikla Maya. "Já na židli nejsem," zašeptal jí do obličeje Graham. Maya si odkašlala, když vtáhla do nosu zápach jeho hnijícího masa. "Kruci, to je asi ta nemoc," řekla tiše, a podívala se na své ruce. Také hnily. "Má vliv na mou psychiku," dodala. Stáli na travnaté pláni na kraji pralesa, a dívali se jeden na druhého. "Možná jsem na židli. Možná máš pravdu," řekl Graham, a prohlédl si své okolí. Pořád pršelo. "Ten déšť mi nedělá dobře. Odpadávají mi kvůli němu kusy kůže," poznamenal ještě. "Říkal jsi, že jsi už v Masai Mara byl. Studoval jsi tu trus gazel," pousmála se Maya. "Jo, je to tu krásný," odpověděl Graham. "Jenže my nejsme v Masai Mara," řekla na to Maya. "Ne, jsme v Kostarice! Jo, Kostariku jsem taky kdysi navštívil. To byl ještě Jack malý. Hodně malý, měl tak tři roky, možná čtyři. Na poloostrově Osa prý tehdy zaznamenali nějakého podivného savce, ale protože ho viděli jenom laici, nikdo ho nedokázal pořádně zařadit. Prý něco mezi kočkou a opicí... no věřila bys tomu, Mayo?" povídal Graham. Jeho krkem projela dýka. Zakřičel, zachroptěl, a sekl sebou o zem. Spadl do mokré trávy, a v bolesti sebou házel. "Jsem strašně rád, že umíráš, tati," řekl Jack. V ruce držel onen vražedný nástroj, sklonil se ke Grahamovi, a zaryl mu jej do zad. "Rád tě vidím takhle bezmocného. Po tom všem si to zasloužíš," pokračoval. Začal jeho záda porcovat, čepel projížděla masem a svaly, a Graham úpěl, a něco nesrozumitelného vykřikoval. "Tati, to nejsi ty! Tohle bys v životě neudělal!" zařvala Maya, a skočila po něm. Nůž mu z ruky vytrhla, a shodila ho do trávy. Jack ji praštil loktem do obličeje. Ona se jej pokusila zasáhnout mezi nohy, jenže ránu vykryl, popadl její ruku, a práskl s ní o své koleno. Zasupěla bolestí, a druhou ruku zanořila do kapsy. Jenže pistole byla pryč, a ovladač k vytváření portálů také. "Cos to udělal?! Zabil jsi svého otce!" vykřikla ještě, než ji kopl do obličeje, načež jí zabahněnou botou stoupl na hlavu. "Mayo?" zašeptal. Zpod boty se ozval bolestný zvuk. Pořádně se na ni podíval. "Mayo, jsi to ty," řekl Jack, a popotáhl nosem, "a tohle je můj táta. Proboha, můj táta!" Klekl si ke Grahamově mrtvole, a obejmul ji. Nahlas se rozbrečel. "Já ho zabil! Zaživa jsem ho rozkuchal!" zakřičel, a pak už jen plakal, vydávaje hluboký hrdelní zvuk. "Proč jsi ho zabil, tati?" zeptala se Maya. "Nechtěl jsem to udělat," odpověděl Jack, a znovu popotáhl, "ale musel jsem." "Proč jsi musel? Nikdo ti to přece nemohl přikázat! Nebo ano?!" vykřikla Maya. Jack úplně ožil. Prudce vstal a paranoidně se ohlédl kolem sebe. "Mayo, utíkej! Zmiz odsud!" "Je pozdě, tati. Nemám ovladač. Ani nevím, jak se ztratil," odpověděla mu. "Proboha, tohle není možný!" řekl v pláči Jack. Zabahněné ruce vrazil do svého obličeje. "Vysvětli mi, co se tu děje," odpověděla Maya, "s tvou hlavou není něco v pořádku. Jsi něčí loutka! Ale já ničí loutka nikdy nebyla! Zdědila jsem tvoji inteligenci, a nikdy jsem se nikým nenechala tahat za nos!" Jack se na ni znovu podíval. Položil své ruce na její ramena. "Mayo, musíš mě zachránit. Leahy! To on za všechno může!" vykřikl. "Takže za to nemůžeš ty? Jenom tě donutili to říkat?" reagovala na to. Také působila zmateně. Jack se jí chystal dát odpověď, jenže scéna se najednou změnila. Nacházel se v jakési koupelně, připoután k vertikálnímu lůžku. Kolem něj stálo několik mladíků oblečených v černých oblecích s nápisem "The Cryptid Hunters", a nahlas se smáli. "Kolik jste toho Corneliovi píchli?" ozval se hlas Dana Leahyho. "Dost," odpověděl Estevan, "tohle bude fakt zábavný." "A Owenova dcera?" "Skoro jsme jí předávkovali práškem na bdění. Neusne asi tak týden, bude to všechno dobře vnímat." Dan si promnul ruce, a stoupl si před Jacka. "Pane Owene, chcete vědět, jaké poslání mají naše děti?" zeptal se ho. Opět smích ostatních. Odhalil Jackovi vanu naplněnou krví, ve které ležela křičící Maya. "Můj syn se teď bude chovat poněkud agresivně, ale myslím, že Maya to přežije. Jistě vás to bude bavit. Uvidíme se později," zasmál se Dan, a s ostatními z místnosti odešel. Jack nemohl ani zamrkat, víčka mu držel speciální postroj napojený na okraje lůžka. Musel přihlížet tomu, jak zdrogovaný Jonathan Leahy ubližoval jeho dceři. Jack přitom řval, křičel o pomoc, brečel, prosil Leahyho a jeho kolegy o milost pro Mayu, pro sebe, pro celou svou rodinu, ale nebylo mu to nic platné. I Maya, která ho měla zachránit, se stala obětí jejich odporného zacházení, a on si připadal bezmocný. Několikrát se pozvracel, zhroutil se, po nějaké době tu ohavnou scénu přestal vnímat, ačkoliv byl nucen ji stále pozorovat. Přenášel se v myšlenkách o minuty, hodiny zpátky, a vzpomínal na to, jak řezal svého otce do zad. Řval, brečel, snažil se ty vzpomínky zapudit, a když už se mu to podařilo, zase se vrátil do ohyzdné reality, a naříkal ještě víc. Zlomili ho. Více, než kdy předtím, si nyní přál nežít.
"Asi to nebylo úplně pěkné, že? Zamyslete se nad tím, pane Owene. Přihlížel jste smrtelnému poranění svého syna, držel jste jeho tělíčko, když byl mrtvý, pak jste se stal nevěrným své milující přítelkyni, udělal jste si dítě v jiném vesmíru, zažil jste svou smrt, pak jste nechal zastřelit svou původní přítelkyni, zabil jste svého otce a ještě jste přihlížel brutálnímu násilí na vaší dceři. Řekněte mi... cítíte se trošku víc zpackaný, než dřív, nebo jste tomu odolal? A potřebujete vidět a zažít ještě víc?" Ten hlas už Jack někde slyšel. Nebyl to Danův hlas, to určitě ne! Kdyby si jen mohl vzpomenout, kde ho zaslechl! Pokusil se vykřiknout, ale neměl už po tom všem v hlasivkách dost síly. Utřel si slzy z očí, a v panice několikrát vydechl. Seděl na dřevěné židli, v malé temné místnosti. Po jeho levici seděl na úplně stejné židli jeho otec Graham, po jeho pravici zase devatenáctiletá verze jeho syna Deana, kterou naposledy spatřil na oné travnaté pláňce na kraji pralesa - přesně tam, kde byl nucen později zabít svého otce Grahama! A on teď seděl zase vedle něj, jeho otec byl živý, a stejně jako Dean měl na hlavě umístěn zvláštní přístroj, jakousi polokouli napojenou na tisíce a tisíce drátků, které vedly do zvláštní "lampy". Jack pohnul rukou ve snaze sáhnout si na čelo, a uvědomil si, že měl na hlavě stejné polokulovité zařízení. V temnotě před ním stáli čtyři lidé. Jack uslyšel Danův hlas: "Dokážu si představit, že to bylo hnusné. Projít si tím vším... to bych opravdu nechtěl, pane Owene." Pak se ozval hlas Farlana Gibsona. Jack jej rozpoznal jako hlas pošťáka, se kterým na Vánoce roku 1992 krátce mluvil ve dveřích starého domu Owenových v Southallu: "Příšerný to musí být i pro jeho tátu. Pořád mu ještě přehráváte moment jeho smrti v hlavě, že jo?" "Řežeš mu záda, úchyle," zasmál se Estevan Barrentes, jehož hlas Jack poznával z koupelny, ve které Jonathan ubližoval Maye, "i když to asi není tak děsný, jako čumět na svou nahou dceru, jak přidušeně volá o pomoc, co?" "Viděl jste svou rodinu shnít," řekl opět ten neznámý, "ani nevíte, jak Vám to závidím, pane Owene. Já ji naposledy viděl už shnilou, rozpadlou. Vlastníma rukama jsem musel vyhrabat její mršiny, mršiny mé ženy a mých dětí, které jste z nich udělal vy sám. Ovšem když jsme začali, ani jsem netušil, že kvůli invazi mimozemšťanů zemřela i Vaše vlastní matka... Jste ohavný člověk, pane Owene, a způsobil jste naprosto příšerné věci." V místnosti rozsvítil, a přistoupil před Jacka. Tomu okamžitě svitlo. Prodavač ze Sellers Shopu v Chewburry! "Kdo jste?!" vyhrkl Jack. "Mé jméno je Evan Sellers. Asi Vám to nic neříká, zato některým z Vašich dávných přátel již zřejmě ano - nyní snad již všem z Vaší původní šestky. Ach, vlastně slečně Jetkinsové nikoliv... ale na tom asi nezáleží, ostatně hrátky těchto tří inteligentních mužů Vám jistě dokázaly, že na ženy je třeba myslet až druhotně. Dřív, než mě něčím nazvete, uvědomte si, že já si na rozdíl od Vás svou přítelkyni vzal, a nežil s ní na hromádce, jako vy," pousmál se nakrátko ostříhaný Londýňan. "Nechte si ty svoje kecy! Vím moc dobře, kdo jste. Mluvil jsem s Pierrem Leroyem, potom, co se na jaře stalo v Nepálu. Slyšel jsem už o Vás. Aspoň si teď Vaše jméno spojím s Vaším ksichtem," řekl mu Jack. "Hmm, vy máte nějakou kuráž na to, že jste úplně zlomený. Totiž kuráž mluvit se mnou tímhle způsobem! Pane Owene, stalo se Vám přesně to, co jste si zasloužil. Stejně je to se zbytkem Vaší rodiny. Teď už ale víte, jak špatnými lidmi vlastně jste. Bylo mi potěšením Vás o tom lépe přesvědčit," řekl Evan. Vytáhl z kapsy ovladač na vytváření portálů mezi dimenzemi mnohovesmíru. "Stačilo se trochu prohrabat původní časovou linií a zjistit, na jakém principu vlastně funguje přístroj Vašeho starého přítele Larryho Brickella. Přístroj, který trošičku vylepšil jistý Alessandro Velázquez, a který Vám a Vašemu synovi umožnil cestovat v čase. Kruci, i Brickellova původní verze z té skutečně původní, mimozemšťany zanesené časové linie byla dost dobrá na to, aby Váš syn přicestoval do současnosti, a změnit chod dějin. No, já osobně mám spoustu přátel, kteří mi pomohli sestrojit jakousi kopii toho přístroje. Vsadím se, že se Vám ta exkurze po mnohovesmíru líbila. Navštívil jste víc světů, než si dokážete představit," pokračoval Sellers. "Takže vy za tím vším stojíte? Vy jste..." vyhrkl Jack, ale Evan ho přerušil. "Ne, já ne! To vy za vším stojíte, Jacku. Sám jste to přece přiznal, ne? Vaší dceři i Vašemu otci. Vy jste to celé způsobil," řekl mu. "Já nezpůsobil nic! Jsem tady akorát oběť!" zařval Jack. "Oběť jste nebyl nikdy. Celý život jste možná tak agresor. Chcete, abych Vás znovu provedl Vašimi... jak že jsem to nazval, inspirován slovy podivně se oblíkajících nedělních mužů? Hříchy? Nebo spíš zločiny proti lidskosti, pane Owene?" ozval se Dan. "Možná máte pravdu," pokračoval, a postavil se vedle Sellerse, "možná to celé naplánoval někdo jiný. A možná jsem to právě já. Tady pan Sellers byl tak hodný, že nám nabídl spolupráci, když se dozvěděl, o co nám jde. Jeho skupina Zasvěcených má ještě silnější přátele, mocnější a vlivnější, a oni nám poskytli ochranu, zbraně, všechno. Víte, nebylo lehké se Vám postavit. A ukázat Vám, co jste opravdu zač. Naštěstí jste za svůj život nasral víc lidí, než si dokážete představit. Díky nim jsem Vám mohl ukázat Vaši pravou podstatu, pravdu o Vás samotném - pravdu, kterou jste předtím ignoroval." "A hádám, že Sellers pomohl vytvořit vesmír, ze kterého pocházím," ozvala se sípavým hlasem Maya. Do místnosti ji přitáhli tři muži, jedním z nich byl Jonathan. Byl nahý, a celý pokrytý cizí krví, nikoliv však Mayinou. Sekli s ní o podlahu, a zůstali stát v rohu místnosti. "Jste opravdu velmi chytrá, slečno Owenová. Vesmír Chewburry, jak ho sám nazývám, byl mým dílem. Váš otec kdysi znal kosmickou entitu schopnou ohýbat realitu, a vytvářet nové vesmíry. Představte si, že teď mám takovou moc i já," odpověděl Sellers. Maya se podívala na Jacka. Byla oblečená jen v lehkém tílku, ruce měla plné otevřených ran, obličej zjizvený a pokrytý zaschlou krví, a na podlahu padaly chuchvalce jejích vytrhaných vlasů. Jack nedokázal zadržet slzy. "Proč jste nešli jen po mě? Co je zač tenhle argument o tom, že Owenovi jsou nemocí, která se musí léčit? Nedává to smysl!" vykřikl Jack. "Ani teď to nedává smysl!" "To neříkejte, pane Owene. Smysl Vám to jistě dává," odpověděl Dan. Farlan mu podal pistoli, a on přikročil k Maye. "Jaký je můj syn, slečno Owenová?" zeptal se jí s úsměvem. Zvedla oči, a pořádně se na Dana podívala. Uvědomila si, že i jeho už viděla, jen to byla jeho budoucí verze - svalnatý, nahý, krví pokrytý chlápek, který byl tehdy přítomen v tom skladu. Jeho rukopis se nacházel na plakátu filmu Clockwork Orange. "Předpokládám, že je divoký. Jsem na něj strašně hrdý," pousmál se Dan, a vystřílel zásobník pistole do Mayiny hlavy. "Ne! Co to děláte?!" zařval při tom Jack. Pokusil se vstát, ale polokruhovitý přístroj objímal jeho hlavu příliš silně. Byl stále nucen sedět na židli, byť měl volné ruce. Snažil se přístroj zničit, mlátil do té zvláštní polokoule pěstí, a jako vždy, i nyní mu to nebylo k ničemu dobré. "Musím teď za svými," řekl nahlas Evan, "příjemnou zábavu, hoši. Nemyslete si, pane Owene, že jsem takový sadista, jako oni. Nemusím tu být, abych viděl zbytek. Ale obdivuju, že jste ještě nespáchal sebevraždu. Na druhou stranu jste ohavným člověkem, který si obdiv ani nezaslouží... Snad brzo umřete." Sellers odešel, dveře místnosti se zavřely. Jack brečel. "Myslel jste si, že Maya je Vaší nadějí, že? Zplodil jste ji jen proto, abyste měl někoho, kdo by Vás zachránil. Vím všechno, pane Owene. Vím, co Vám šlo hlavou. A kvůli tomu jste neuspěl. Ani na chvíli jste nebyl volný," řekl mu Dan. "Vlastně by se dalo říci, že v dobách, kdy jste byl volný, jste byl světu velmi nebezpečný. Když Vás teď mám pod kontrolou, je světu najednou dobře," pokračoval. "Je dobře světu, Dane... anebo je dobře jen tobě? A tvým kamarádům?" zeptal se ho Jack. Danovi se ve tváři objevil výraz znechucení. "Vymaž mě z časové linie! Vymaž z ní celou mou rodinu! Co ti v tom brání?! Mohl jsi to udělat už dávno, a místo toho nás držíš tady, v místnosti s nějakými telepatickými přístroji, a hraješ si s námi po celém mnohovesmíru?! Co to má vůbec znamenat?!" křičel Jack. "Ještě trochu vzdoruje," řekl Dan, a podíval se na Farlana a Estevana. "Dejme mu chvilinku," navrhl Farlan. Náhle byli pryč, oni tři, i Jonathan a ozbrojenci, kteří ho doprovodili. Jack seděl mezi Grahamem a Deanem, a pohlížel na umírající Mayu. "Je konec, tati. Nedokázala jsem tě zachránit," šeptala se zakrvavenou hlavou, ačkoliv už měla být dávno mrtvá. "Mayo... Kdybych tě mohl nějak varovat... Kdybych mohl změnit čas, aby se ti to nikdy nestalo... Aby ti nikdy takhle neublížili! Aby nikdy neublížili ani Deanovi, a Pauline, a mému tátovi... Udělal bych cokoliv!" Usedavě se rozbrečel. Myslel na to, co viděl. Všechny ty hrůzy se mu opět vracely, živě si je vybavoval, zvedal se mu z nich žaludek a přál si je nikdy nezažít. Pociťoval beznaděj. Věděl, že z této situace nebylo úniku. Nezbývalo mu, než přijmout, co se stalo. A to jej zarmucovalo ještě více. Nejen on, ale celá rodina Owenova zaplatila. Byla prokleta.
Pokračování příště...
