Jméno: nebehledovití
Vědecký název: Uranoscopidae
Zařazení: kmen strunatci (Chordata), nadtřída ryby (Osteichthyes), třída paprskoploutví (Actinopterygii), klad Percomorpha, řád Trachiniformes, podřád Trachionidei
Výskyt: Atlantský, Indický a Tichý oceán
Jed: neurotoxiny, nekrotoxiny, cytotoxiny a myotoxiny (zdroj)
Stručný popis:
Čeleď nebehledovitých, anglicky nazývaných stargazers ("hvězdohledovití"), zahrnuje celkem 51 druhů tropických ryb, patřících do osmi rodů: Astroscopus, Genyagnus, Ichthyoscopus, Kathestoma, Pleuroscopus, Selenoscopus, Xenocephalus a Uranoscopus, jehož typovým druhem je nebehled obecný (U. scaber), popsaný Carlem Linné v 10. edici Systema Naturae v roce 1758. Svůj český i anglický obecný název si tyto ryby vysloužily díky postavení očí na vrcholku hlavy. Vzhůru směřují také jejich čelisti. Nebehledi loví ze zálohy; zahrabávají se do písku na dně mělkých moří, a číhají na kolem proplouvající kořist. Když se náhodou objeví nějaká rybka, nebehled vyrazí ze svého úkrytu a lapne ji. Nahoru směřujícíma očima na ni dobře vidí. Některé druhy nebehledů jsou zároveň vybaveny červovitým vyrůstkem, který vysunují z tlamy. Tento výrůstek láká nic netušící rybí kořist úplně stejně, jako u kajmanek. Velikostně jsou zástupci této čeledi poměrně variabilní; někteří mají na délku pouhých 18 centimetrů, jiní jsou dvakrát nebo třikrát tak dlouzí, a vůbec největší nebehled, novozélandská specialita Kathestoma giganteum, dokonce v dospělosti dosahuje délky 90 centimetrů. Všichni nebehledi jsou jedovatí. Je pravidlem, že každému druhu z těla vyrůstají dva jedové bodce, nacházející se mezi skřelemi a prsními ploutvemi. Bázi obou těchto ostrých výrůstků tvoří jedová žláza, tvořící nepříjemný koktejl neurotoxinů, nekrotoxinů, cytotoxinů a myotoxinů. Jed nepoužívají jej při lovu kořisti, mají ho pouze na obranu. Je-li nebehled vyrušen, a to nejčastěji tak, že na něj člověk při výletu do moře nedaleko břehu šlápne, ryba jedové bodce vztyčí a vnoří jej do narušitele, v tomto případě tedy do lidské nohy. Jed je velmi toxický, a přestože není pro člověka letální, může způsobit značné zdravotní komplikace. Prvním symptomem envenomace nebehledem je značná bolest, následovaná napuchnutím okolí místa vpuštění jedu a zrudnutí kůže. Délka bodců se liší v závislosti na druhu nebehleda a jeho tělesné velikosti, vždy však pochopitelně po proniknutí kůží způsobují krvácení. Oběti trpí také šokem, spojeným s rychlostí obranného útoku ryby. Vzhledem ke složení jedu je dobré vyhledat lékařskou pomoc. Neurotoxiny jsou jedy, které působí na nervovou soustavu, nekrotoxiny zase rozkládají tkáň, myotoxiny ve své podstatě paralyzují a cytotoxiny poškozují buňky. Nebehledovití jsou často uváděni jako jedny z nejjedovatějších ryb, avšak rozhodně nejsou vybaveny tak silným jedem, jako takový odranec pravý (Synanceia verrucosa), vůbec nejjedovatější rybí druh na naší planetě, vybavený nikoliv dvěma, ale hned třinácti jedovými ostny. K zabití dospělého člověka může stačit pouze 18 mg odrancova jedu. V případě nevyhledání lékařské pomoci po obranném útoku nebehleda může dojít k lokální nekróze, tzn. tkáň v okolí místa bodnutí může odumřít. V některých kulturách jsou tyto ryby považovány za lahoutku; s italskou omáčkou nebo třeba s černou rýží a s krevetami se podávají i v některých restauracích ve Spojených státech amerických. Hojně se však s nimi setkáme hlavně na rybích trzích v jižní a jihovýchodní Asii; region Indopacifiku ostatně obývá značné množství druhů z této čeledi. Po odstranění jedových trnů není nebezpečné je konzumovat; jejich jed bychom v angličtině označili jako "venom", tedy typ jedu, který musí být vpraven do krve, aby vůbec začal působit (na rozdíl od jedu žab, mloků a dalších živočichů, kteří mají "poison", tedy jed, který způsobuje útočníkovi potíže poté, co se je pokusí sežrat). Některé zdroje uvádějí, že jed nebehledů, kterým nebyly jedové ostny se žlázami odstraněny, přichází o svou účinnost vařením. Zajímavé je, že někteří zástupci rodu Astroscopus jsou také vybaveni elektrickým orgánem, jenž je tvořen modifikovanými očními svaly. Dosti podobný elektrický orgán mají také nebehledi rodu Uranoscopus, v jejich případě je však tvořen modifikovanými sonickými svaly (to jsou svaly, které se u ryb napojují na plynový měchýř, a právě jejich stahem jsou ryby schopny stridulovat). Schopnost bioelektrogeneze se u obou těchto rodů vyvinula nezávisle. Někteří astroscopové jsou schopni útočníkovi svými "očními svaly" dát ránu o 50 voltech. To se nemusí zdát jako hodně, a rozhodně to člověku nezpůsobí újmu, šlápne-li však na nebehleda na mořském dně, určitě ho elektrická rána vyděsí. V mnoha případech je také spojena s envenomací a okamžitou bolestí z proniknutí ostnu do nohy, nejedná se tedy o nic příjemného. Někteří nebehledi nežijí tak blízko pobřeží; třeba druh Selenoscopus turbisquamatus, jediný zástupce svého rodu, žije v západním Pacifiku v hloubkách od 100 do 500 metrů. Také Genyagnus monopterygius z okolí Nového Zélandu a pár dalších tichomořských ostrovů preferuje hloubky okolo stovky metrů. Nejde o hlubinné ryby, ale vzhledem k tomu, že nežijí přímo v pobřežní zóně, kde by jednoduše přišli do kontaktu s člověkem, nejsou vůbec nebezpeční.
Žádné komentáře:
Okomentovat