Sloane si dala na tři týdny přestávku od psaní svých denních zápisků, protože marodila ve Velázquezově tvrzi po návratu z honduraské divočiny. Myslím si však, že nyní je zpátky na nohou, a soudě podle názvu této části se asi chystá vyrazit na další dobrodružství!
Směr Madagaskar
30. 10. 2021 - 5. 11. 2021
30. října 2021, sobota: Už je mi líp. Trvalo to trochu déle, než jsem čekala, ale nakonec jsem tu nemoc porazila. Benitezovi zabralo dlouhé dva týdny, než svůj lék dovyvinul k dokonalosti. První dny poté, co do mé krve vpravil prototyp tohoto léčiva, mi nebylo moc špatně, jenže pak se můj stav začal zase horšit. Napadala jsem zdravotní sestry, dokonce jsem měla i sklony k sebepoškozování. Museli mě držet v mé místnosti, a po nějaké době jsem už ani nepočítala šipky s uspávadlem, které do mě stříleli vždycky, když potřebovali vejít dovnitř. Včera jsem dostala od Beniteze poslední injekci s výsledkem jeho dlouhé práce. A už je mi opravdu dobře. Chovám se normálně, nemám žádné zdravotní problémy, a virus prohrává bitvu s protilátkami. Benitez mi dnes po odebrání krve a jejím následném prozkoumání pod mikroskopem nechal přes Alessandra sdělit, že bych mohla být v nejlepší kondici už zítra. Vážně se těším, až se z tohohle dostanu...
31. října 2021, neděle: Benitez si sbalil svoje věci, a spolu se svými asistentkami odjel zpátky do Buenos Aires. Alessandro mu za mé vyléčení pěkně zaplatil. Poprvé po několika týdnech jsem dnes ráno potkala Maysona a Johnsona. Mayson vypadal dost vyděšeně, když na mě narazil. Už nechodí po tvrzi v hazmatu, ale pořád je jaksi přesvědčený, že se sisimitova nemoc přenáší vzduchem, a tak si pokaždé, co na mě narazí, okamžitě nasazuje respirátor. Johnson je v takových chvílích většinou v jeho blízkosti, a vždycky na něj kašle. Doslova. Mayson pak hystericky mává rukou před svým obličejem ve snaze odvětrat bacily z Johnsonova krku. Thiago dnes po poledni v mém pokoji vyměnil závěsy, vysál v něm a celkově ho znovu dal do pořádku. Nedokážu uvěřit tomu, že jsem celá choromyslná z té nemoci svůj pokoj obrátila vzhůru nohama. Chci se brzy pustit do výzkumu sisimitovy srsti a jeho blech, ale ne dnes. Mám v plánu pustit si s Alessandrem a Thiagem v našem soukromém kině nějaký dobrý film. Kdyby to bylo na mě, šla bych do Jokera z roku 2019, to je film mého srdce, jenže Alessandro asi bude chtít už asi pomilionté koukat na 2001 od Kubricka. Co nadělám...
1. listopadu 2021, pondělí: V deset jsem rozpitvala jednu blešku ze sisimitova kožichu. Byla to pořádná fuška. I když jsem už úplně v pořádku, mé prsty jsou takové nejisté, zvlášť když se musím soustředit na práci pod mikroskopem. Dostat se do nitra toho malého bezobratlého mi dělalo potíže. Všechny nasbírané blechy byly po tři nebo čtyři týdny dobře zakonzervované, takže nepřišly o žádnou z látek, které se v jejich tělech nacházely, když ještě žily. Benitez už o sisimitově viru zjistil mnoho informací výzkumem mé krve, ale co mě zaujalo bylo to, že se zárodky virů koncentrovaly v krvi blech! A teď nevím, jestli to bylo poté, co se napily sisimitovy krve, anebo jestli spíš viry přenášely ony... Druhá možnost podle mě ale nedává zas tak velký smysl. Nevím, z čeho ta nemoc mohla pocházet. Určitě se přenášela kousnutím. Pořád přemýšlím o tom, jestli ty unesené holky neměly být dalším stupněm přenosu téhle nemoci - no, já se jím vlastně stala. Sisimito mohl být jakýmsi mezičlánkem v takovém procesu. Nemoc u něj nezpůsobovala agresivitu, ovšem u lidí - u mě agresivitu způsobovala, a jak velkou! A ještě mě napadla jedna věc. Mohl to být virus, který se vyvinul speciálně k ohrožení hominidů. Teď je otázkou, zda je přírodního původu, anebo zda si někdo v laboratoři pohrál s viry a vypustil je do honduraské džungle... Co když někdo vytváří další biologickou zbraň?
2. listopadu 2021, úterý: I když bych ráda zjistila, jak to s tím virem doopravdy je - a taky že jednou zjistím - něco mi v dalším výzkumu zabránilo. Dnes jsem snídala v hlavní místnosti v přízemí, a v televizních zprávách dávali něco o tajemném zvířeti nazvaném mangarsahoc. Prý je to nějaký podivný kopytník, který obývá Madagaskar. V pondělí večer ho natočila jedna studentka zdravotní střední školy ve vulkanickém pohoří Ankaratra, krátce poté, co tam se svými spolužáky přijela na týdenní pobyt s praxí v ošetřovně uprostřed nějaké vesničky. Zvíře se procházelo po horském hřebeni, a ozývalo se nějakými lidskému smíchu podobnými zvuky. Já sama bych ho samozřejmě neslyšela, ale její výklad - byl-li i ve skrytých titulkách přesný - mě zaujal. Sdělila jsem Alessandrovi, že odletím na Madagaskar. Byl z toho trochu poděšený a ptal se mě, zda jsem opravdu v pořádku. Nedala jsem se zastavit. Vzala jsem si jeden z jeho vysokorychlostních letounů, a přeletěla jsem Atlantik a jižní část Afriky. Tohle píšu krátce před setměním. Přespím v letounu - stojí na vrcholku vysoké hory. Jsem na správném místě, a ráda si zítra zalovím nějaké příšerky...
3. listopadu 2021, středa: Celý den se potloukám po svazích pohoří Ankaratra, prohlížím si jeho dechberoucí krajinu, sleduju ptáky, kteří mi létají nad hlavou... ale po mangarsahocovi ani stopy. Vesnička, ve které ta mladá studentka přebývá, se nachází kousíček od vrcholu hory, kde jsem nechala letoun, takže jsem opravdu v místech, kde by ti podivní kopytníci měli žít. Nejsem si ale jistá, jestli nějakého uvidím. Tahle krajina je docela chudá na úkryty. Nevím, kde by se takový oslu podobný savec mohl schovat v nejteplejší část dne. Já sama jsem v poledne musela zamířit zpátky do letounu, zapnout si tam klimatizaci a napít se vychlazené coly, jinak bych se venku upekla. Štěstí jsem neměla ani večer, kdy už bylo podstatně chladněji.
4. listopadu 2021, čtvrtek: Během dnešního odpoledne jsem se zatoulala až do polí asi čtyři kilometry od vesničky. Našla jsem tam krásnou létavku druhu Boophis goudotii z čeledi Mantellidae. Tyhle žáby sice žijí primárně v pralesích, ale daří se jim taky na polích a kdekoliv u pomalu tekoucí nebo stojaté vody. Rýžové pole, kde jsem létavku chytila (a následně vyfotila) mělo samozřejmě vody dostatek. Kromě žab jsem na něm narazila taky na stádečko prasat. Napadlo mě, že by se mangarsahoc mohl během největšího horka schovávat někde tady. Zleva pole lemoval velmi řídký les. Obývalo ho pár chameleonů, i když jsem v něm potkala ještě víc lidí. Žádní mangarsahocové. Tedy zatím. Udělala jsem tu nejlepší věc, kterou jsem udělat mohla - na kraji lesíka jsem nechala dvě fotopasti. Třeba něco zachytí.
5. listopadu 2021, pátek: Vyhledala jsem tu studentku předtím, než má se svými spolužáky vesnici opustit. Jmenuje se Miora, a abych řekla pravdu, působí v realitě docela... psychopaticky. Měla jsem z ní strach. Neskutečně okouzlující holka, ale s takovým tím brutálním zápalem v očích. Úplně jsem cítila, jak mě očima rozkuchávala, zatímco jsem s ní hovořila znakovou řečí. Sdělila mi, že něco spatřila, ale že si po těch pár dnech myslí, že to byl jenom osel, a že ten lidský smích pocházel od vesničanů pracujících na kukuřičných polích na kraji vesnice. To mě nakoplo. Z jakéhosi důvodu mi ještě sdělila, že si ráda hraje se skalpelem, a že prý chce pracovat chirurgička. No jo, tyhle typy lidí, co chtějí řezat do ostatních... Jaksi jsem rozhovorem s ní ztratila naději, že mangarsahoca najdu. Jenže pak jsem se vrátila k rýžovým polím a prohlédla si, co zachytily fotopasti. Dnes krátce před šestou ráno kolem jedné z nich něco prošlo. Vypadalo to jako osel, akorát to mělo mnohem delší uši a strašně malinké oči! Určitě to není žádné domácí zvíře. Mangarsahoc existuje, a já se s ním setkám!
Co dalšího Sloane Walker čeká na jejím madagaskarském dobrodružství? To se dozvíme zase příští týden! Zítra očekávejte již šestou část příběhu Prokletí rodiny Owenových. V pondělí určitě zveřejním další úryvek z letošní série Autumnwatch! Na závěr ještě uvedu, že jednatřicátého října jsem napsal další článek na Blogorgonopsid Diaries - pro jeho přečtení klikněte sem.
Žádné komentáře:
Okomentovat