Projekt Pravěká zvířata pojmenovaná podle mýtických stvoření pokračuje, a už se pomalu, ale jistě blíží ke třetímu výročí svého započetí. Nicméně zatím poslední část, pojednávající o aegirosaurovi, jsem napsal 13. října, což už je pěkně dávno. Je tedy určitě na čase prezentovat Vám dalšího slíbeného živočicha, kterým je Livyatan!
Jméno: Livyatan melvillei,
Zařazení: Mammalia, Artiodactyla, Cetaceamorpha, Cetacea, Odontoceti, Physeteroidea,
Období: pozdní miocén, před 9,9 až 8,9 miliony let,
Etymologie: pojmenován po biblické příšeře.
V listopadu roku 2008 zakopl výzkumník Klaas Post z Přírodovědného muzea v Rotterdamu o částečně zachovalou lebku jakési pravěké velryby, jež vystupovala ze sedimentů souvrství Pisco jihozápadně od města Ica v Peru. Vykopal ji, a nechal ji přemístit do Přírodovědného muzea v Limě, patřícího Univerzitě svatého Marka. Popisu kytovce se ujal Olivier Lambert, a napsal jej ve spolupráci právě s Klaasem Postem a dále s Giovannim Bianuccim, Christianem de Muizonem, Rodolfem Salas-Gismondim, Mariem Urbinou a Jellem Reumerem. Jejich studie byla vydána v červenci 2010 v prestižním odborném časopise Nature. Zvíře pojmenovali Leviathan melvillei. Zatímco jeho rodové jméno mělo přímo odkazovat na slavnou biblickou příšeru, druhové jméno mu bylo dáno na počest amerického románového spisovatele Hermana Melvilla, autora proslulé knihy Moby Dick, jejímž antagonistou byl obrovský bílý vorvaň. S druhovým přívlastkem nebyly samozřejmě žádné problémy, ovšem jak se brzy ukázalo, rodový název Leviathan byl už zabraný. Ne že by smyšlená příšera ze staré literatury mohla být vědecky popsána, důvod pro to byl jednodušší; název Leviathan byl totiž mladším synonymem amerického mastodonta (Mammut). Hned v srpnu 2010 tedy Lambert a jeho kolegové jméno kytovce změnili na Livyatan. Tak ostatně bylo jméno příšery psáno ve starých hebrejských textech. V překladu do češtiny znamená "stočený" nebo "zkroucený", ač v moderní hebrejštině toto slovo znamená prostě "velryba". O Leviatanovi se píše v několika knihách hebrejské bible, konkrétně tedy v Knize žalmů, v Knize Jób, Knize Izajáši, Knize Ámosově a 1. knize Henochově. Byl popisován jako velká mořská příšera, snad jakýsi obrovitý had. Bibličtí znalci ho v 19. století přirovnávali spíše ke krokodýlům či jiným tehdy již dobře známým velkým, přinejmenším částečně akvatickým obratlovcům. Legendy o obřích vodních monstrech se objevují také ve staré literatuře z Mezopotámské civilizace; tamní obdobou Leviatana byla bohyně Tiamat, zobrazovaná buď jako mořský had anebo jako drak. Norským ekvivalentem Leviatana byl zase Jörmungandr, mořský had, jenž byl prostředním dítětem Lokiho. Byl schopen svým ocasem obejmout celou Zemi, a v případě, že by své sevření uvolnil, nastal by Ragnarök. Jörmungandrovým úhlavním nepřítelem nebyl nikdo jiný, než sám bůh blesku Thor. I had Vrtra, kterého zabil hinduistický bůh Indra, by se dal do značné míry přirovnat k Leviatanovi. A podobně jako v oněch mezopotámských, norských a indických příbězích, i v bibli byla tato příšera vykreslena jako antagonista. Šlo o ztělesnění chaosu, představovala tedy pravý opak řád tvořící božstvo, v případě židovství a křesťanství tedy Boha. Autoři bible dokonce zacházeli tak daleko, že Leviatana popisovali i jako nepřítele Izraele; na druhou stranu to není tolik překvapivé, je totiž možné, že tuto část legendy o obřím mořském monstru převzali od Egypťanů, kteří zase za nepřítele své země (a boha Ra) považovali obřího hada Apepa. V 1. knize Henochově je Leviatan popsán jako samice tohoto monstra, žijící v moři, kdežto druhá "chaotická" příšera Behemot je popsána jako samec, který obývá souš. Podobné binární systémy se z jakéhosi důvodu v bibli objevují v mnoha případech. Jinde je v knize zase uvedeno, že Bůh samce vykastroval a samici zabil. Maso Leviatana si prý uschovává pro své následovníky, které považuje za spravedlivé. Podle legendy Pirke de-Rabbi Eliezer se velrybě, která spolkla rybáře Jonáše, podařilo jen těsně uniknout před Leviatanem, konzumujícím denně jednoho velkého kytovce. Rabín Eliezer také tvrdil, že oči Leviatana mají nadpřirozené schopnosti. Díky své velikosti a síle neměl strach z ničeho, tedy kromě malého červa pojmenovaného "kilbit", lezoucího do žaber velkých ryb - byl schopen je tím dokonce i zabít. Z židovské interpretace tedy lze usuzovat, že si bibličtí autoři Leviatana představovali jako velkou rybu, nikoliv vzduch dýchajícího savce s kořeny mezi sudokopytníky. Křesťané používali Leviatana jako obrázek ďábla, a popisovali si ho jako sedmihlavého draka. V jiných případech ho ale interpretovali i jako ztělesnění závisti. Ačkoliv příběhy o Leviatanovi mohou mít reálný základ v pozorování velkých kytovců ve vodách Středozemního moře, a nepochybně byly ovlivněny ještě staršími legendami jiných starověkých civilizací, není tato vodní příšera ničím jiným, než mýtem. S druhem Livyatan melvillei je to ovšem jinak - byl více než reálný. Fosilní pozůstatky tohoto velkého kytovce byly nalezeny nejen v Peru, ale také v Chile, v Argentině, Austrálii a Jihoafrické republice. Byť jsou z velké části staré 9,9 až 8,9 milionu let a datují se tak do epochy miocénu stupně torton, byl objeven i třiceticentimetrový zub (konkrétně na březích Beaumaris Bay v Austrálii) jakési vorvani podobné velryby, který je starý 5 milionů let, a datuje se tedy do epochy pliocénu. Horniny argentinského souvrství Gran Bajo del Gualicho, kde se našly dva neúplné zuby patrně též patřící livyatanovi, jsou zase staré 20 až 14 milionů let. Je možné, že se tento taxon udržel poměrně dlouho. Průměrná délka livyatana je odhadována na 13,5 metru. Současný vorvaň (Physeter macrocephalus) je přitom dlouhý 11 až 16 metrů. Mohl-li Livyatan dorůst délky až 17,5 metru, pak se jeho hmotnost rovnala 57 tunám. Holotyp nalezený Postem, tedy ona neúplná lebka ze souvrství Pisco, měří na délku 3 metry. Čenich tohoto kytovce byl robustní, silný a také poměrně krátký. Kosti spodní čelisti nebyly spojeny jako u nás (mandibulární symfýza), místo toho byly ponechány rozpojené. Není pochyb, že Livyatan byl v oceánském ekosystému vrcholovým predátorem, zřejmě vyplňujícím podobnou niku, jako dnešní kosatka dravá (Orcinus orca). Je také jisté, že se setkával s největším žraločím hyperkarnivorem všech dob, megalodonem. Zda si tito dva predátoři konkurovali, to však už s přesností nevíme. Lambert a jeho kolegové v popisu livyatana uvádějí, že lovil podobně jako dnešní kosatky, tedy že kořist pronásledoval s cílem unavit ji, a po chycení ji utopil. Jen vzhledem ke své velikosti nejspíš lovil sám, nikoliv v týmu, na rozdíl právě od kosatek. Zuby, kterými svou kořist trhal, byly zřejmě nejdelšími, jaké kdy byly používány k zabíjení kořisti. Pro srovnání, nejdelší nalezený zub vrcholového pozdně křídového severoamerického tyrannosaurida druhu Tyrannosaurus rex měří 30,5 centimetru, a je nejdelším dosud nalezeným dinosauřím zubem - nejdelší zuby livyatana však dosahovaly délky 36 centimetrů! Ačkoliv vorvani mají úplné zuby jen ve spodní čelisti, Livyatan je měl plně vyvinuté v obou čelistech, byl tedy dokonale vybaven k zabíjení velké kořisti, od ploutvonožců až po veliké kytovce z čeledi kosticovitých. Možná si ale pochutnával i na mořských želvách rodu Pacifichelys a delfinoidech rodu Odobenocetops. Lambert se svými kolegy vyslovil hypotézu, že Livyatan mohl vyhynout s koncem pliocénu spolu s menšími kytovci, jež tvořili hlavní část jeho jídelníčku. Ke kolapsu jeho niky mohl přispět i příchod kosatek dravých, jež se v té době objevují ve fosilním záznamu, a dalších velkých dravých delfínovitých.
V příští části se zaměřím na zupaysaura! Dnes očekávejte ještě jeden příspěvek, opět s videem!
Žádné komentáře:
Okomentovat