Nastal večer první neděle v září, a je na čase představit vám další Knihu týdne! Tento projekt, který má už 10 částí, je věnován knihám nejen s přírodovědnou tématikou, které jsem buď poprvé četl v týdnu před napsáním tohoto příspěvku nebo ke kterým jsem se v onom týdnu vrátil po jejich přečtení dříve. Předchozí části této série byly recenzemi následujících publikací: Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena a Pandin palec od Stephena Jaye Goulda. Tentokrát mám pro vás zase něco jiného - biografii jednoho z nejvýznamnějších cestovatelů a přírodopisců 18. a 19. století.
Alexander von Humboldt: A Concise Biography (Alexander von Humboldt: Stručný životopis) je kniha německo-amerického historika Andrease W. Dauma, od roku 2019 držitele Humboldtovy ceny pro dlouhaletou rešerši života pruského cestovatele, vydaná v roce 2024 nakladatelstvím Princeton University Press. S 224 stranami, z nichž hlavní část knihy popisující Humboldtův život od narození po smrt zabírá asi 150 stran, jde opravdu o stručný, ale hutný a velice přínosný vhled do vývoje, cest a názorů člověka, který měl obrovský vliv na poznávání přírody - a člověka, který byl už krátce po své smrti různorodě interpretován. Proto je důležité Alexanderu von Humboldtovi porozumět především jako člověku se všemi kontradikcemi v jeho myšlení, se vším jeho nadšením i bázlivostí. Andreas Daum, věnující se v průběhu své kariéry německé a transatlantické historii, a autor známé knihy Kennedy in Berlin (německy vyšla v roce 2003, anglicky pak v roce 2007), v této publikaci popisuje Humboldtovy cesty po americkém kontinentu, po Evropě i severní a střední Asii, seznamuje čtenáře s Humboldtovými výzkumy a jeho přátelstvími s dalšími významnými osobnostmi jeho doby a s jeho liberální kritikou otroctví, kolonialismu a národní hrdosti. Alexander von Humboldt: A Concise Biography je důležitým životopisem člověka, který zásadně ovlivnil předdarwinovský pohled na svět přírody. A určitě ji mohu doporučit.
Přední obálka knihy Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, vydané nakladatelstvím Princeton University Press v roce 2024. Zdroj: Princeton University Press
Snad není člověka, který by neznal Alexandera von Humboldta. Osobně jsem se několikrát setkal s jeho slavnou sochou, představenou v roce 1882, před budovou jisté instituce, která nese název Humboldtova univerzita v Berlíně. Když to bylo poprvé, byl jsem ještě neplnoletý, jméno tohoto člověka jsem však musel znát už z dob mého nejútlejšího dětství; a o univerzitě nesoucí jeho jméno (a též samozřejmě jméno jeho bratra) jsem musel vědět už v prvních ročnících základní školy (a proč by také ne, vždyť v těch mnoha knížkách o druhohorních dinosaurech, kterými jsem už tehdy žil, jsem ho jistě párkrát nalezl). Alexander von Humboldt je legendou, jeho Obrazy z přírody a Kosmos patří mezi nejvýznačnější publikace první poloviny 19. století, ovlivnil největšího přírodovědce všech dob Darwina, který obdivoval jeho dílo o americkém kontinentu, i anarchistické geografy Kropotkina a Recluse, jeho slavné jméno však dodnes vzbuzuje vášnivé diskuse. Někteří jej nazvali "druhým Kryštofem Kolumbem", jiní jeho pohled na přírodu považují za příliš euro-centrický. Humboldtův výzkum, ona slavná humboldtovská věda, bývá občas romantizován, a jeho metoda pokusu a omylu, která tolik charakteristikovala jeho nadšené bádání, je opomínána. Andreas W. Daum se v této knize snaží vykreslit Humboldta ve všech jeho odstínech, nikoliv jen jako jedno či to druhé. Nepřidává Humboldtovi zvláštního mystična, které tuto osobnost v průběhu desítek a desítek let zahalilo, ale popisuje jej jako muže protichůdných myšlenek, zápalu pro vědu, entuziasmu z poznávání světa, jako humanistu a liberála, a jako člověka, který měl přinejmenším na literárním poli nejspíše nedosažitelné cíle.
Alexander von Humboldt, pruský všeuměl, zeměpisec, přírodopisec, průzkumník a vědecký romantik, žil v době od 14. září 1769 do 6. května 1859. Svého času patřil mezi nejznámější osobnosti světa. Svými idejemi položil základy pro environmentalismus, svým výzkumem rozšíření rostlin přispěl ke zbudování základů pro obor biogeografie, svými knihami učaroval německé i francouzské čtenáře několika generací, a když roku 1859 zemřel, předal v podstatě štafetu Charlesi Darwinovi, který jen několik měsíců po jeho smrti (v listopadu onoho roku) publikoval své veledílo O původu druhů, jež započalo moderní éru smýšlení o přírodním světě - éru, v níž žijeme dodnes, a z níž na Humboldta pohlížíme jako na starou a možná i málo relevantní intelektuální figuru pozdního 18. a první poloviny 19. století. Musím přiznat, že Alexander von Humboldt: A Concise Biography je knihou, která mne v mnohém překvapila, a v mnohém také předčila má očekávání. Netušil jsem, jak velký odpor měl Humboldt vůči otrokářům nebo vůči katolickým misionářům, a že před mnohými přesto držel jazyk za zuby, aby si je na svých cestách nepoštval proti sobě, když potřeboval jejich služeb. Netušil jsem také, že jeho soukromé texty oplývaly homoeroticismem a touhou trávit čas s muži, k nimž cítil velkou náklonnost. A předně jsem netušil, že s Humboldtovým údajným euro-centrismem je to složitější, uvážíme-li, že byl globalistou v pravém slova smyslu, a ctil rozličné kultury. Díky této knize nyní chápu, proč byl rozvíjející se německou společností poloviny 19. století vyzdvihován jako velký racionalista, empirik a liberál, a proč byl u mnoha tolik oblíbený.
Kniha Alexander von Humboldt: A Concise Biography je rozdělena na 7 kapitol s krátkým úvodem, chronologií nejvýznamnějších událostí Humboldtova života a se seznamy zdrojů pro Daumův výzkum jeho života. Introduction: Revisiting Alexander von Humboldt (Úvod: Návrat k Alexanderu von Humboldtovi), zabírá prvních 6 stran. První kapitola, Training the Mind: From Childhood to University, 1769-1792 (Trénink mysli: Od dětství po univerzitu, 1769-1792), se zabývá vyrůstáním a formativními léty pruského přírodopisce a cestovatele, a zabírá 19 stran. Kapitola druhá, Constantly on the Move: Practices and Ideas, 1792-1799 (Neustále v pohybu: Praktiky a ideje, 1792-1799), popisuje období před Humboldtovým odjezdem na západní polokouli, a je též důležitá pro pochopení rozvíjení jeho empirického přístupu k okolnímu světu. Zabírá 24 stran. Kapitola třetí, The Interaction of All Forces: Humboldt's Science na šesti stranách představuje v lepším světle Humboldtovu vědu, zatímco kapitola čtvrtá, Gaining a Picture of the Whole: The American Journey, 1799-1804 (Získávání obrazu celku: Cesta po Americe, 1799-1804) na 22 stranách popisuje onu významnou etapu jeho života, cestu na americký kontinent. Pátá kapitola, Delivering to the Public: In Paris and Civil Society, 1804-1827 (Předávání veřejnosti: V Paříži a občanské společnosti, 1804-1827) na 30 stranách poskytuje vhled do Humboldtova života po oné významné cestě. V šesté kapitole, I Love What I Comprehend: In Changing Worlds, 1827-1840 (Miluji, čemu rozumím: Měnící se světy, 1827-1840), se čtenáři na 21 stranách dozví o jeho cestě směrem na východ až k ruské hranici s Čínou. A konečně sedmá kapitola, Between Cosmos and Fragments: The Final Years, 1840-1859 (Mezi Kosmem a fragmenty: Poslední léta, 1840-1859) se zabývá mj. jeho prací na již zmíněném, ale nikdy nedokončeném veledíle Kosmos. Sem tam je text knihy doplněn fotografiemi z Daumova archivu nebo dobovými kresbami a malbami vyobrazujícími Alexandra von Humboldta.
Myslím si, že je důležité věnovat pozornost tomu, co Andreas W. Daum o významném pruském přírodopisci píše v úvodních odstavcích Introduction: Revisiting Alexander von Humboldt (Úvod: Návrat k Alexanderu von Humboldtovi): "Mnozí současníci považovali Humboldta za nejvýznačnějšího učence jeho času. Ale nikdy nezískal akademický titul, neučil na univerzitě, ani nám nezanechal jediný hru proměňující objev. 'Gentlemanský vědec' Humboldt prožil své nejspektakulárnější cesty pod ochranou autoritářských režimů. Přesto si divoce chránil svou nezávislost a stal se kritikem otrokářství a despotismu. Jeho přístup k přírodě a společnosti nesl pruský a evropský otisk. Ovšem Humboldt odmítnul nacionalismus a byl ovlivněn ne-evropskými zdroji. Odeslal a dostal desítky tisíců dopisů a hledal publicitu tak, jako málo vědců před ním. Nicméně si tento všudypřítomný savant obezřetně chránil své soukromí." Doktor Daum takto Alexandera von Humboldta popisuje v návaznosti na slova o protikladech v Humboldtově osobnosti a smýšlení. A pokračuje: "Tento životopis rozšiřuje všechny tyto aspekty, zatímco Humboldta podrobuje současným otázkám ohledně jeho vědeckých praktik, sociálních kontextů a sítí znalostí. Zdržuje se přenášení Humboldta z jeho epochy a vykreslování jej jako singulární intelekt, který předčil svůj čas. S takovými zhrdinšťujícími tendencemi se utrhl řetěz v posledních letech, a často katapultují Humboldta přímo do postmoderní doby. Naproti tomu můj narativ nepřipisuje tomuto pruskému šlechticovi úspěchy, které nemohou být opodstatněny nebo od kterých se explicitně distancoval. Humboldt nebyl revolucionář a předdarwinovský advokát evoluční teorie, ani 'nevynalezl přírodu'. Kyvadlo občas zamíří k opačnému extrému a redukuje Humboldta na někoho, kdo viděl ne-evropské světy primárně skrze 'imperiální oči'. Pohlížení na něj skrze rafinovaný biografický objektiv se vyhýbá jak mystifikaci, tak vilifikaci."
V první kapitole, Training the Mind: From Childhood to University, 1769-1792 (Trénink mysli: Od dětství po univerzitu, 1769-1792), doktor Daum nejprve popisuje rodinné poměry, do kterých se Alexander von Humboldt narodil. Už pro začátek připomíná, že nikdo nemohl tušit, že tento člověk bude žít do téměř 90 let, a připomíná, že v roce 1800 činilo průměrné mužské dožití průměrně asi 30 let. Seznamuje čtenáře s jeho matkou, Marie-Elisabeth von Humboldt (rozenou Colomb), která si nejprve vzala Friedricha Ernsta von Holweda, po kterém jí zbyl hrádeček Schloss Tegel, 40 kilometrů severozápadně od Berlína, v němž pak synové z jejího druhého manželství, Wilhelm a Alexander von Humboldtovi, spolu se synem Heinrichem von Holwedem z prvního manželství, strávili značnou část svého dětství. O rodičích pruského přírodopisce autor píše: "A matka? Těch pár existujících zdrojů vykresluje emočně vzdálenou discriplinářku, která si své pocity nechávala pro sebe. 'Vždy si byli cizí', napsal Alexander, když zemřela v roce 1796. Kontrast mezi Marií-Elisabeth a jejím druhým manželem, otcem Wilhelma a Alexanderem, se zpětně zdá být mnohem drsnější a téměř tragický. Otec byl znám jako veselý a podnikatelský člověk. Alexanderovi nebylo ani deset, když nečekaně zemřel. Na první pohled pak Alexanderovy vzpomínky naznačují klauzurní dětství bez lásky, v němž jeho 'mladá duše' byla 'zneužívána'. Ale dozvídáme se také o Alexanderovi, který si užíval tančení a kreslení, a občas si pohrával s myšlenkou, že bude vojákem, rozvíjejícím se přírodovědci, který miloval rozličnou flóru a faunu, se kterou se setkával v malebném prostředí Schloss Tegelu." Doktor Daum dále píše o blízkém vztahu Wilhelma a Alexandera, a také řeší rozdíly mezi nimi: "... Alexander byl atraktivní muž činu s nepopiratelným zaměřením na přírodní vědy a geografii, lidské dynamo odmítající se usadit do nudné kariérní rutiny. Na druhou stranu Wilhelm, vyzáblý knihomil, se začal zajímat více o literaturu a filozofii. Později se přidal do služeb Pruského diplomatického sboru a státní administrace. Alexander byl více přitahován muži, nikdy se neoženil a neměl děti; Wilhelm byl fascinován ženami a vzal si Caroline von Dacheröden ve věku čtyřiadvaceti, s níž měl osm dětí, a přesto zůstal záletníkem." Popisuje soukromé vzdělání, kterého se těmto bratrům z vyšší třídy společnosti dostalo, a jaké na ně toto vzdělání - zprostředkované Christianem Wilhelmem von Dohmem, Johannem Christianem Kunthem nebo Johannem Jakobem Engelem - mělo.
Doktor Daum popisuje v první kapitole také první Alexanderovy známosti z vyšších vrstev společnosti, mezi nimiž se nacházel i židovský filozof Moses Mendelssohn: "Mendelssohn, jeho širší rodina a jeho síť přátel, byly důležité pro Alexanderův rozvoj. Seznámili ho s pokusy Židů v Prusku o projekt Haskalah: Židé by měli být tolerováni a považováni za rovné. Skrze německý jazyk a jejich kulturní a ekonomické zapojení pro společné dobro si měli najít své místo jako integrální součást německé buržoazie. Humboldt zcela žil ideou tolerance, která pro něj byla lehčí jeho vzdálením od víry, i v nedogmatické formě, které byl Wilhelm otevřen." Autor také vysvětluje, co byl zač kameralismus, německá varianta merkantilismu, komprehenzivní teorie veřejné administrace, v níž se Alexander cvičil, byť neměl rád učitele, kteří ho měli na starost. Popisuje jeho první cestu z Pruska do Göttingenu, kde se mladý Alexander od Johanna Friedricha Blumenbacha dozvěděl o "formativním impulzu" života, Bildungstrieb, a jaký svět koncem 80. let 18. století Humboldta utvářel; zmiňuje i Deklaraci práv člověka i občana, vydanou ve Francii roku 1789. Z Göttingenu zamířil Humboldt v září toho roku na svou první výzkumnou výpravu k řece Rýnu, v roce 1790 dokončil manuskript své první kihy o rýnských čedičích, a pak se spojil s Georgem Forsterem, který se dříve plavil po světě s Jamesem Cookem, na delší cestě po Evropě (s Forsterem si ale moc nerozuměl). Čtenář se v této kapitole také dozví, jak to bylo s Humboldtovým vztahem k neptunismu a plutonismu, s jeho studii ve Freibergu, které ho k únoru 1792 velmi unavily, a se získáním zaměstnání coby pruského těžebního inspektora.
Portrét Alexandera von Humboldta od Friedricha George Weitsche z roku 1806. Zdroj: Nature
Období mezi lety 1792 až 1799, popsané v druhé kapitole s názvem Constantly on the Move: Practices and Ideas (Neustále v pohybu: Praktiky a ideje), považuje Daum za formativní dobu v Humboldtově životě jak na vědeckém, tak osobním poli. Humboldt samozřejmě moc dobře věděl o průmyslové revoluci, se kterou přicházelo nové kapitalistické uspořádání společnosti, byl si vědom válčení mezi jednotlivými evropskými mocnostmi i osvobození Haiti, a v neposlední řadě Napoleonova vzestupu. Byl svědkem prvního parního stroje v berlínské továrně na porcelán. V pruské těžební administraci strávil čtyři roky, odešel z ní v prosinci 1796. Dále vedl svůj peripetický neboli nomádský životní styl, přes Bavorsko se vydal do Vídně, pak se vrátil přes Horní Slezsko a Krakonoše do Berlína, západně od dnešní česko-německé hranice prozkoumal pohoří Smrčiny, a přidal se ke geologům svého času hovořícím o paralelismu geograficky a chronologicky odlišných geologických souvrství. Autor také píše: "Humboldt se také začal aktivně zajímat o blaho dělníků. Hledal způsoby, jak chránit jejich zdraví a bezpečí, a jak se postarat o rodiny těžařů zabitých v zaměstnání. Humboldt obešel byrokracii pro započetí sociálních reforem. Vyvinul nové druhy světel pro těžaře ... Také vynalezl 'respirační přístroj', masku spojenou se vzduchovou schránkou, která mohla těžaře zásobit kyslíkem, když se v uzavřených prostorech pod zemí akumulovaly škodlivé plyny." Z vlastních peněz pak Humboldt rozvíjel školy pro těžaře, zvláště pro mladé chlapce, ve Stebenu a ve Smrčinách.
Velice mě zaujal popis oněch vzácných vhledů do Humboldtových citů k mužům nejen v souvislosti s výletem do Porýní na podzim 1794: "Humboldt měl periodicky společnost v Porýní v Reinhardu von Haeftenovi, poručíku pěchoty mladším jen o pár let. Humboldt se s ním setkat v Baroutu o rok dříve. Miloval jej 'draze', jak Humboldt přiznal v dopise. Haeften rozhodně nebyl první mužský přítel, který byl takovými slovy popsán. V Berlíně byl Humboldt přitahován botanikem Willdenowem. Podobně byl přitahován studentem teologie Wilhelmem Gabrielem Wegenerem, kterého poznal během svých studií ve Frankfurtu nad Odrou, a ještě více Johannem Carlem Freieslebenem, spolužákem na Těžařské akademii ve Freibergu. V soukromé korespondenci s Haeftenem a Freieslebenem se Humboldt neostýchal používat silný jazyk a emočně řízené obrazy, kterými prostupovala touha po fyzické intimitě, ne pouze po spirituálním či intelektuálním spojení." Přijde mi skvělé, že od těchto pasáží se pak doktor Daum přesouvá k Humboldtově znalostem Goethova Utrpení mladého Werthera z roku 1774, v níž maskulinní emoce bez okovů přímo vybuchovaly. Dále píše: "Učinili bychom nespravedlnost tomuto citlivému a sensuálnímu muži, kdybychom jej měli definovat jen ve filozofických nebo literárních kontextech a zavrhli mu sexuální orientaci, jakéhokoli druhu. Upřímný homoeroticismus v jeho dopisech, evidentní v osmnáctém století i u Frederika II., by neměl být přehlédnut jako nevýznamnost pro životopis. Ignorovat ho by zvěčnilo homofobní postoje jeho vlastních časů, jež byly spojeny s diskriminací v zákonech. V pruském občanském zákoníku z roku 1794 byla homosexualita kriminalizována a mohla být vážně trestána. Zároveň bychom ale měli být opatrní při používání simplistických označení. Humboldt sám nám činí velmi těžkým zjistit, jak viděl sexualitu. Často projevoval, jak moc cítil atrakci k mužům. Ale mimo jeho dopisy si nemůžeme být jistí - a do jaké míry - Humboldt zažíval homosexualitu jako formu fyzické intimity s partnerem, jak v 90. letech 18. století, tak později. Po roce 1800 se stával čím dál opatrnějším při hovoření o této dimenzi svého života." Jen bych si dovolil jednu poznámku - nejde o to, zda někdo zažívá intimitu s někým. Sexuální identita je o atrakci; o tom, ke komu cítí člověk přitažlivost. Nějaká intimita je druhá věc. Doktor Daum se tu chytá do pasti; přijde mi, že sám příliš zjednodušuje sexuální orientaci, byť píše o nutnosti nepoužívat "simplicitní" označení. Má však rozhodně pravdu v jednom - Humboldtovu atrakci a lásku k mužům nesmíme v žádném případě ignorovat, tvořila očividně velmi živou část jeho života, a je dobré si připomínat, že jeden z největších přírodopisců 18. a 19. století byl muže milujícím mužem.
Zbytek druhé kapitoly se zabývá Humboldtovým přátelením s klasiky Schillerem a Goethem, Haeftensem, paleontologem Georgesem Cuvierem a nakonec i se zástupci španělské monarchie, což vyústilo ve schválení jeho výpravy za Atlantik. Třetí kapitola, The Interaction of All Forces: Humboldt's Science (Interakce všech sil: Humboldtova věda), je, jak už jsem zmínil výše, velmi krátká. Je to vlastně taková malá vsuvka, zasazená ve druhé polovině 90. let 18. století, a zabývá se konceptem humboldtovské vědy, který bývá ale v očích mnohých velmi zjednodušený. Autor varuje: "Humboldt se vyvíjel. Neměli bychom mu připisovat suverénní mistrovství v nejrozličnějších vědních oborech a intelektuální koherentnost, která mu chyběla před odjezdem do Ameriky a dokonce i poté. Toto je zpětná projekce, jež nečiní spravedlnost jeho trvající snahou shromáždit a generovat znalosti." Popisuje, jak jeho vědecký výzkum závisel na široké sociální síti, kterou si budoval; jak se změnil v mobilní "cloud", ať už byl v Porýní nebo v Americe, neboť byl neustále v pohybu v geografickém prostoru; jak perfektně zvládal angličtinu, němčinu, latinu, franzouštinu a španělštinu; a kde se zrodil jeho zájem o cestu do Jižní Ameriky. Ani jsem netušil, že se v botanické zahradě v Madridu dozvěděl o cestě českého přírodovědce Tadeáše Haenkeho, na kterého se jinak nespravedlivě zapomíná do nitra jihoamerického kontinentu. Je zajímavé vědět, jak se Humboldtovo myšlení rozvíjelo, a jaké chyby dělal: "Humboldt zápasil s epistemologickými výzvami svého vlastního cíle přiblížit se holistické koncepci přírody a s pokusem dosáhnout objektivních výsledků skrze experimenty a měření. Snažil se vyhnout sloučení reality se součtem empirických dat zprostředkovaných skrze přímé pozorování. Od Kanta se Humboldt naučil, že je pro výzkumníka stejně tak třeba být obeznámen s a priori podmínkami veškerých zkušeností, tedy vůdčími idejemi, mentálními konstrukty a hypotézami. Ale v 90. letech 18. století často ztroskotával při svých pokusech najít rovnováhu mezi empirickou analýzou a svými nápady. V důsledku toho byl opakovaně nucen revidovat výsledky výzkumů, jež původně viděl jako objektivně platné."
S Humboldtovými pokusy získat holistický, tedy celkový obrázek přírody, souvisí jeho slavná výprava do Ameriky, která je popsána ve čtvrté kapitole, Gaining a Picture of the Whole: The American Journey, 1799-1804 (Získávání obrazu celku: Cesta po Americe, 1799-1804). Po pětidenní exkurzi na Kanárských ostrovech se Humboldt ocitl nejprve v Atlantiku, pak v Karibiku, následně v Mexickém zálivu, a poté měl možnost prozkoumat Střední a Jižní Ameriku. Poznal Kubu, Venezuelu, Novou Granadu, Peru a Nové Španělsko. Prozkoumal řeku Orinoko, pozdější Kolumbii a Ekvádor, Mexiko a nakonec i rodící se Spojené státy americké, než po pěti letech zamířil zpátky na evropskou půdu. Už ve Venezuele si začal uvědomovat škodlivost kolonialismu: "V Cumaná a Caracasu mohl Humboldt pozorovat transformativní procesy, které mělo španělské koloniální impérium tehdy ve své hrsti. Transportní cesty z obou Amerik, Karibiku, Atlantiku a Afriky se všechny spojily na severním pobřeží Venezuely. Evropské mocnosti infiltrovaly tyto regiony od konce patnáctého století. Brzy mezi nimi rozvinul široký interkontinentální provoz lidí a zvířat, surových materiálů, vzácných kovů, rostlin, technologií a nemocí. Humboldt rozuměl těmto přenosům a jejich vzájemným vlivům dlouho předtím, než historici přišli s termínem 'kolumbovská výměna', aby je popsali. Také si uvědomil, že transkontinentální výměna byla umožněna krutou deportací milionů lidí z Afriky a jejich zotročením, a tak přišla na úkor ohromných lidských a ekologických škod. Ačkoliv postkoloniální kritika Humboldta, artikulovaná s vervou od konce dvacátého století, je nutnou korektivou idealizovaného, glorifikovaného obrazu pruského průzkumníka, občas jí uniká komplexita jeho myšlení a pozorování. Humboldt neviděl Jižní Ameriku exkluzivně skrze 'imperiální oči', které jej dovedly ke konstruování 'obrazu původní přírody'. Jeho pozdější popisy vycházely z mnoha inspirací a motivací..." Autor zmiňuje, jak byl Humboldt nerad z pohledu na bičované otroky na venezuelském pobřeží, na druhou stranu se na své cestě po Americe seznámil i s vlastníky otroků, a někteří otroci jej byli donuceni provázet. Rozpoly stále sužovaly jeho mysl. Vždyť jedním z otrokářů, před kterými Humboldt ani nepípl, že mu otrokářství vadilo, byl Thomas Jefferson.
Zaujalo mě, že se Humboldt při cestě po Venezuele znovu setkal se svým starým zájmem, který pěstoval v Evropě - výzkumem zvířecí elektřiny, galvanismem: "Místní muž překvapil autora Experiments on Stimulated Muscle and Nerve Fiber se svým vlastníma rukama vyrobeným elektrickým přístrojem. Tato anekdota odhalila v kostce, že hispánský svět generoval vlastní zájmy v otázkách, které zajímaly Humboldta, zatímco se technologie a informace šířily po planetě. Strávil v Evropě léta výzkumem toho, zda a jak mohou mít zvířata elektrický náboj. V Calabozo pozoroval, jak električtí úhoři útočili na koně ve středu potoka a dávali jim elektrické šoky. Humboldt provedl pokus na sobě a cítil značnou bolest. To mělo též takřka symbolický význam. Evropský výzkumník nebyl v Jižní Americe neutrálním pozorovatelem, ale byl zodpovědný za dopady svých experimentů." Na své cestě do pruský průzkumník neměl jednoduché, zvláště při pokusech o výstupy na vrcholy andských sopek: "Humboldt téměř přišel o svůj život více než jednou. Trpěl bolestmi hrudníku a dýchacími obtížemi, jak se atmosféra stávala čím dál vzácnější. Jeho dásna a rty začaly krvácet, a jeho oči byly zakrváceny, protože mu v nich popraskaly žíly. Otevřely se mu ruce, bolela ho chodidla. Pak tu byly 'drtivé bolesti hlavy', potíže se srdcem a oslepující vyzařování sněhu, jenž podle Humboldtova pohledu odrážel slunce intenzivněji, než v Alpách. Na Pichinchii Humboldt omdlel po útoku závratí, a musel být zachráněn svými pomocníky." Jak ale autor uvádí v posledním odstavci kapitoly o cestě po Americe, "cesta jej učinila 'zdravějším, silnějším, tvrději pracujícím, dokonce i více šťastlivým, než kdy dříve.'"
Pátá kapitola, Delivering to the Public: In Paris and Civil Society, 1804-1827 (Předávání veřejnosti: V Paříži a občanské společnosti, 1804-1827), se už týká Humboldtových úspěšných pokusů zprostředkovat nejen záznam své cesty po západní polokouli co největšímu množství čtenářů. Pruský průzkumník si uvědomil, že napsání knížek o cestě mu může dosti vydělat. Jeho prvním mamutím dílem byla Essay on the Geography of Plants, k jejímuž zrození přispěla i jeho stará známost s již zmíněným botanikem Willdenowem z Berlína. Doktor Daum píše: "Humboldtova geografie rostlin mu umožnila provést dvojí syntézu. Zaprvé, porovnal svá empirická pozorování a učinil jasným, že nemusel existovat žádný kategorický protiklad mezi empiricismem a přírodně-filozofickými idejemi. Toto bylo smířlivé gesto vůči Friedrichu Wilhelmu Schellingovi. Jeho idealistická filozofie přírody, jež byla velmi ctěna v oněch letech, podobně valorizovala koncept smyslového vnímání (Anschauung). Zadruhé, Humboldt adaptoval svůj výzkum na další kulturní praktiky svého času ... Přírodovědec Humboldt doporučoval emulovat malbu krajiny a umělecky kondenzovat scény přírody v Totaleindruck, 'dojmu celistvosti', což byl termín, který dříve použil Georg Forster." Ten termín "malba přírody" (Naturgemälde) se opakoval nejen v eseji o rostlinné geografii, ale také ve zbytku jeho životního díla. Dále autor řeší publikaci dalšího významného Humboldtova díla, Obrazů přírody (anglicky Views of Nature). Byla to jeho oblíbená kniha, a představila v podstatě ono typické humboldtovské paranomické vnímání přírody. Pruský průzkumník psal nyní pro lidi, pro obecné publikum, a to jeho knihy s nadšením kupovalo; nicméně jak se v této kapitole dozvíte, jiné knihy kupovali Francouzi, jiné Němci. Politická situace se v Evropě mezi lety 1804 až 1827 výrazně měnila, Humboldt byl nakonec nucen usadit se v Paříži. Jeho bratr Wilhelm se v roce 1819 zase trvale usadil v domovském Schloss Tegel.
Slavná malba Friedricha Georga Weitsche: Alexander von Humboldt a jeho cestovatelský společník Aimée Bonpland u Mount Chimborazo v dnešním Ekvádoru. Zdroj: Picturing the Americas
BUDE DOPSÁNO. Vážně nestíhám...
Žádné komentáře:
Okomentovat