Akihiko Yukimura, Fahad Ghazalli a Roger Neill - bojová trojka Lovců kryptidů. Rozpadla se stejně jako zbytek původního týmu poté, co byli její členové donuceni zabít stovky nevinných pod vlivem séra vyrobeného Deylinem Nietem. Od té doby, co na konci příběhu Cryptid Hunters Dark opustili Langley, každý z nich se sebou bojuje. První část tohoto příběhu se věnovala Rogeru Neillovi, který klesl tak hluboko, že se stal součástí nelegálního obchodu s opiem v Srbsku. Druhá část Cryptid Hunters: The Warrior Trio patří Fahadovi, jedinému z bojové trojky, který po všech těch hrozných činech, jež provedl, přece jen našel štěstí, a to ve své rodině. Byl jednou z hlavních postav příběhu Cryptid Hunters: PhantomZone, a jedním z mála členů původních Lovců kryptidů, kteří se přidali k Týmu B. I on se však trápí. To, co jej nyní čeká, navíc přihodí dřevo do ohně. Inspirací pro tuto část příběhu byla epizoda dokumentárního seriálu Gaycation s Elliotem Pagem, natočená v Brazílii, kterou jsem zhlédl asi před třemi lety. Předem uvádím, že postava, se kterou bude Fahad v tomto příběhu konfrontován, byla vytvořena podle nesnášenlivého muže, s nímž Elliot v onom dokumentu hovořil.
CRYPTID HUNTERS: THE WARRIOR TRIO, ČÁST DRUHÁ:
Sluneční paprsky se odrážely od zvlněné vodní hladiny. Třpytila se, zářila, až to bilo do očí. V poledne byla pod jasnou oblohou a obrovským, ničím nekrytým slunkem její záře nejmocnější. Vysoký, statný muž v černé uniformě seděl u okénka, a němě pohlížel na oceán. Přestože vysokorychlostní letoun, kterým letěl, překonával každou vteřinu obrovské vzdálenosti, ta plocha slané vody se zdála být nekonečná. Bývalý agent Spojených arabských emirátů nahlas vydechl. To, na co myslel, jej tížilo. Byl nervózní, měl strach. Nebál se, že by po letech vyšel ze cviku. Měl fyzičku, byl cvičeným bojovým taktikem a vyznal se v lidech jako málokdo. To vše ke své práci potřeboval prakticky neustále. Úzko mu však bylo z hrozby, se kterou měl být konfrontován. Zatím toho o ní moc nevěděl. Vyvolávalo to v něm nejistotu. Musel se přemáhat, aby si nezačal okousávat nehty. Náhle zazvonil mobilní telefon, který měl umístěný v kapse svých kalhot, na levém stehnu. Skučení Israela Kamakawiwo'ole v úvodní sekvenci písničky Somewhere Over the Rainbow jej vytrhla z hloubání, okamžitě svůj chytrý telefon vytáhl a přejel po jeho displeji prstem. "Harvey, děje se něco?" zeptal se, přičemž se pokusil nahodit bezstarostný hlas. Nešlo to, měl pocit, že mu trocha té nervozity uvízla v krku, a nechtěla pryč. "Už jsi na místě?" ozval se z mobilu hlas jeho manžela. "Ne, ještě jsem nad Atlantikem. Počítám, že dorazíme na pobřeží tak za deset, dvanáct minut," odpověděl Fahad Ghazalli. "Hele, chtěl jsem ti jenom říct, abys to nebral moc vážně. Určitě to bude těžké. Z toho, co jsem slyšel, když jsi s nima nastupoval do letounu... jak jste se o tom člověku bavili... Prostě na to nemysli. Nenech se tím zničit," rozpovídal se Harvey Lindo. "Budu v pohodě, Harvey," pousmál se Fahad, "za svou kariéru jsem už dopadl stovky zločinců." "Mám o tebe starost. Poslouchej, máš teď ještě chvíli čas?" "Jestli mi chceš dát nějaký motivační speech, tak ho, prosím, urychli," odfrkl Fahad. "V poslední době jsi byl hodně zaražený, Fahade. Vidím ti to ve tváři každý den. Na něco myslíš, ale nechceš o tom mluvit." "Harvey, teď není vhodná doba..." "Jasně, teď ne. Ale mám strach, že se třeba kvůli tomu, na co myslíš, přestaneš na chvíli soustředit. A víš, k čemu může malé nesoustředění při tvé práci vést," řekl pomalu Harvey. "Jak jsem říkal, budu v pohodě. Nic neovlivní moje rozhodování. Harvey, já celý život plním rozkazy. Celý život dělám, co po mě chtějí ostatní. A vždycky je to ta správná věc. Kvůli tomu, co se kdysi stalo, nebudu..." Roztřásl se mu hlas. "Nebudu pochybovat o provedení rozkazů, které mi byly dány teď," dořekl větu. "Fajn," odpověděl Harvey, "až se vrátíš na Špicberky, o všem mi řekni. Nenechej to v sobě." Fahad se pokoušel nenechat to na svém hlasu znát, ale Harveyho slova ho dost znervóznila. Na kratičkou chvíli o sobě a svých schopnostech zapochyboval. Raději změnil téma hovoru: "Jak se mají holky?" "Dobře. Ani nevědí, co teď jejich táta dělá." "A co dělá?" zasmál se Fahad. "Láduje se šunkou v otevřené ledničce," odpověděl Harvey a zasmál se tak, že se do telefonu přenesla i ozvěna z prostorné kuchyně podzemního komplexu na Svalbardu. "Upřímně, teď je s nimi Tien. Ukazuje jim trojrozměrný hologram toho zvířete, za kterým jsme před pár měsíci běhali. Mělo by je to zaměstnat dostatečně dlouho na to, abych spořádal tohle vepřové. Je prošlé už tři dny a nikdo se ho ani netknul. Někdo prostě musí ledničku vyklidit, že jo?" Pak se z kuchyně ozvalo radostné pištění. "A kruci," řekl Fahad. "A kruci!" vykřikl Harvey. Jejich adoptované dcery, Nicholle a Marilyn, totiž vběhly do kuchyně, pronásledujíc fantomavise Alexe. "Ne, ani se neopovažuj se k té šunce přiblížit! Ty potvoro! Vrať to!" řval Harvey na ptáka z jiné dimenze, který byl mazlíčkem obou malých holek. Fahad slyšel přes mobil jejich smích. "Tien, dělej něco! Ta šunka je tak slaná, že ho otráví!" pokračoval v křičení Harvey. Fahad se usmál. Jeho rodina se měla skvěle, a to, že si mohl poslechnout jejich patálie mu přineslo tolik potřebný klid. "Určitě zvládneš získat svou svačinu zpátky, Harvey. Pozdravuj Marilyn a Nicholle. Mějte se!" skončil hovor, a telefon zasunul do kapsy. Nebýt jeho manžela, adoptovaných dcer a přátel z Týmu B, byl by na tom Fahad mnohem hůř. I když měl neobvyklou práci, žil normální život, takový, o kterém většina jeho kolegů jen snila, ale nikdy se jim ten sen nesplnil, neboť je boj proti zločinu traumatizoval, donutil pít alkohol a brát drogy, a někdy i stát se vším, proti čemu předtím bojovali. Ve chvíli, kdy z kokpitu Lapwingu vyšly agentky Barbara Kentová a Amanda Lyonsová, vrátila se Fahadova mysl do temné nejistoty. "Za chvíli přeletíme severovýchodní pobřeží státu Rio de Janeiro," oznámila Barbara, "neuběhnou ani tři minuty, a budeme za Campos do Goytacazes. V samotném Riu jsme za šest minut. Je čas podrobně Vám popsat, co je to grázla." "Už jsem byl z té nejistoty celý nesvůj," usmál se Fahad. Amanda položila na plastový stolek, jenž se vysunul z podlahy v centru paluby, hologramový projektor. Dvakrát na něj zaťukala prstem, a vyšel z něj obraz muže, po kterém společně šli. "Jmenuje se Ramón Costa. Je mu čtyřiačtyřicet, je vysoký 188 centimetrů, hmotnost 95 kilo. Má poměrně bizarní bojový styl, kombinuje přinejmenším pět různých bojových umění. Podle Thomsona je to psychopat," řekla o něm Barbara. "Když jsme odlétali ze základny Lovců kryptidů, říkaly jste mi, že je to homofob. Extrémní homofob. Na to si mám asi taky dávat pozor, že?" řekl Fahad. "To není tak úplně všechno, pane Ghazalli," řekla Amanda, a rychle pohlédla na svou přítelkyni, "když jste na tu misi kývl, jistě jste předpokládal, že je za tím něco víc." "No, takhle se to obvykle dělává. Boss vám řekne víc až na místě," usmál se Fahad, "jsem na to zvyklý, mám v tomhle oboru stejně dlouhou praxi, jako vy dvě." "Costa je sériový homofobní vrah. Zabíjí gaye a lesby," řekla Amanda. Při vyslovení těch slov se jí v očích objevila nepopsatelná zloba, smíšená se smutkem. Fahad pokýval hlavou. "Takže jak to dělá?" zeptal se. Barbara ťukla prstem do Amandina projektoru, a objevila se satelitní mapa. "Běhá po Riu a pronásleduje lidi, o kterých si myslí, že patří do LGBT komunity. Často se za nimi plíží až do jejich domovů, odposlouchává je, nahrává si je, dokonce si údajně dělá jejich seznam. Když se mu potvrdí, že odhadl, kým jsou, prostě je zabije. Většinou jim vniká do domovů, naruší jim soukromí, když se třeba líbají... a brutálně je tam zavraždí," řekla agentka, a prsty hologramovou mapu přiblížila k jedné ulici, "na tomto snímku číhá zavěšený u okna domu ve slumu a sleduje, co se tam uvnitř děje." Přejela po snímku prstem, objevil se další. "Tady mu z okna čouhá už jenom noha. Takže okno rozbil, vnikl dovnitř, a oba ty lidi zastřelil." "A počítám, že mu to takhle v Brazílii prochází," řekl hořce Fahad. "To je na tom to nejhnusnější. Platí ho za to vláda. Má kontakt na brazilského prezidenta, který se sám prohlašuje za homofoba. Costa je v podstatě žoldák, který se nechává za tyto ohavné činy platit mocnými. Politickou elitou, která je nejen sociálně konzervativní, ale i nesnášenlivá vůči menšinám, a brojí proti nim," řekla Amanda. "Takže tu máme chlapa, jehož profesí je provádět homofobní násilí," vydechl Fahad a na obě agentky se podíval se starostí v očích, "a my ho musíme zastavit. To je cíl mise?" "Permanentně ho zastavit," dodala Barbara, "Costa zabil za posledních čtrnáct let 632 lidí, většinou v Riu nebo v jeho bezprostředním okolí. Brazilská policie ho za to pochopitelně nepronásleduje, za své zločiny si neodseděl ani den. Nikdy za ně nešel před soud. V takovéhle kaši dneska Brazílie je. O Costovi se ani nemluví, a Thomson se o něm dozvěděl teprve před rokem a půl. Od té doby ho nechával sledovat pomocí satelitů, pokusil se vyjednávat o jeho zastavení s lidmi z brazilské armády, ale ti se k ničemu neměli. Poslal pak do Ria dvě jednotky, jenže ty Costu vůbec nenašly. Proto jsme tu teď my tři." "Co se bude dělat s jeho tělem, až ho dostaneme?" zeptal se Fahad. "Vezme se do Států. Costa nemá žádné žijící příbuzné, jeho rodiče jsou mrtví a nikdy neměl žádné sourozence. Není nikdo, kdo by se po něm sháněl," odpověděla Barbara a pak se usmála, "teda kromě těch, pro které pracuje, a ti se pak budou muset potýkat s americkými agenty. To bude sranda. Představte si, kolik vysoko postavených zadků bude potřebovat led." "Musím říct, že Thomson mě neustále překvapuje," řekl Fahad, "a dost riskuje, že vás tohle se mnou nechává dělat." "Šéfovi jde stejně jako nám o to, aby se měli lidi na téhle planetě dobře. Pokud existují lidé, kteří nedokáží akceptovat lidi od nich odlišné a zajdou tak daleko, že proti nim začnou brojit, slovy či zákony, anebo je dokonce začnou napadat a zabíjet, pak existuje jediné východisko. Zastavit je. Není nic horšího, než bigot, než nesnášenlivý fanatik, zahořklý, neschopný takříkajíc se obout do bot jiného člověka. Zajde-li jeho nenávist příliš daleko, musí být zastaven. Ne proto, že bychom si hráli na hrdiny. Proto, aby už neublížil nikomu dalšímu," řekla Barbara. "Pravda," řekl Fahad, "když někdo páchá takové ohavné zločiny, musí za to zaplatit." Po těch slovech se mu přitížilo. Stáhl se mu krk. On sám zmasakroval stovky lidí. Měl na rukou jejich krev, a nikdy za to potrestán nebyl. Na chvíli se mu před očima objevila mlha, ani nezamrkal. Dostal se z toho až ve chvíli, kdy Lapwing, stealth technologií lidským zrakům neviditelný, přistál na okraji největší brazilské favely, Rocinhy.
Fahad, Barbara a Amanda, oblečeni v kabátech, jež kryly jejich černé uniformy, vstoupili na tržnici, do zalidněné uličky, na jejímž okraji se místní shromažďovali kolem muže prodávajícího ovoce. Divoce gestikulovali, když s ním smlouvali o ceně sladkých plodů. "Co tady?" zeptal se Fahad. "Je blízko," odpověděla Amanda, pohlížeje na displej svého tabletu. "Schovává se mezi nima?" ozval se znovu bývalý agent Spojených arabských emirátů, a rukou ukázal na shromažďující se lidi. "Spíš s nima kupuje to ovoce," odpověděla Amanda. "Barb, vidíš ho?" zeptala se pak své přítelkyně. "Fakt tam je," odpověděla agentka Kentová, "vystrkuje z té masy lidí svou hlavu. Koukni na zem, patnáct stop nalevo od tebe. Skutálel se tam pomeranč." Amanda bez přemýšlení po pomeranči skočila, a vrhla se mezi horlivé zákazníky. Probojovala se až k vysokému muži s řídkými krátkými vlasy a potetovanou pravou rukou, o něco vyššímu, než byli ostatní v ulici. "Senhor!" oslovila ho. Otočil se, a pohlédl dolů na bloňdatou ženu, která k němu přiběhla. "Também estou vendendo frutas! Você quer essa laranja?" zeptala se ho. "Quanto custa isso?" zeptal se svým hlubokým, rázným hlasem. "Cinco reais apenas," odpověděla Amanda. Bez přemýšlení jí vrazil do ruky hotovost, a pomeranč schoval do igelitové tašky, ve které nesl zbytek svého dnešního nákupu. "Obrigada. Eu e minha namorada realmente precisamos de dinheiro," řekla Amanda s úsměvem. Když řekla slovo "namorada", tedy "přítelkyně", zalesklo se muži cosi v očích. Ani nezamrkal, jen se na ni tak zvláštně díval, s jakýmsi znechucením. Otočil se, a zmizel na konci uličky. "Byl to on," řekla Amanda Barbaře a Fahadovi, jakmile ji dohnali. "A co chcete dělat teď? Nalákat ho na sebe?" zeptal se Fahad. "Pokud to bude nutné, tak ano," odpověděla Barbara. "Eu tenho alguma carne nova aqui. Deve ser cuidado rapidamente," řekl o pár uliček dál Ramón Costa do telefonu. "Conclua sua tarefa e, em seguida, mate as cadelas," dostalo se mu z telefonu odpovědi. "Jeho šéf mě a mou přítelkyni nazval 'cadelas'. Sprosťák," zasmála se Amanda, sedící se svými kolegy na střeše jednoho z milionů domků ve favele, odposlouchávajíc Costu. "Starý trik se štěnicí. Že to nikomu nepřijde divné, když mu něco prodáte tak levně?" pousmál se Fahad. "Nějak jim to vnutit musíte. Alternativou je přilepit jim štěnici na záda. V osmi z deseti případů se o tom dozví do tří vteřin, v jednom z deseti pak do patnácti vteřin," odpověděla Barbara. "Kterou studii teď citujete, agentko?" zavtipkoval Fahad. "Svou vlastní." Pomocí satelitních snímků Rocinhy, posílaných ze základny CIA v Langley do tabletů Barbary a Amandy, se trojici agentů dařilo Costu celé odpoledne sledovat. V podvečer, když slunce zapadalo a na obloze se nakupily husté, tmavě modré mraky, začal se subjekt chovat poněkud zvláštně. "Je na východ od nás. Tady v téhle uličce," řekla tiše Barbara. "Celý den sleduje toho prodejce ovoce," zašeptal Fahad, "tohle je jeho další oběť?" "Nepochybně," odpověděla Amanda. "Costa toho muže nenápadně sledoval po dobu několika dní. Držel se v blízkosti trhu v Rocinhe, kam ten chlápek chodívá prodávat ovoce," dodala Barbara. Když ulička ztichla, a ještě více se setmělo, vyhoupl se Costa na parapet okna v prvním patře. Agentky ze CIA ukázaly Fahadovi, co o vnitřku domu prozrazovaly pár sekund staré satelitní snímky, pomocí laserů snímající objekty i přes střechu a stropy či podlahy jednotlivých pater. V prvním patře žila pětičlenná rodina - starší otec, matka, tři malí synové. Costu zajímalo druhé patro domku. Tam žil prodavač ovoce z trhu, a někdo tam na něj čekal. "Jeho přítel," zašeptal Fahad a prstem ukázal na člověka na satelitním snímku. Zločinec vytáhl z batohu na zádech zařízení, které se zavrtalo do zdi domu hned vedle okna ložnice prodavačova bytu. Nemusel se dále držet parapetu, ale zůstal viset pár centimetrů od něj. Netušil, že za zády jej sledovali tři lidé a chystali se proti němu zasáhnout. "Jste připravený?" zeptala se tiše Amanda Fahada. "Jistě," odpověděl skrze zuby Fahad, do levého ucha si vložil sluchátko a vytáhl z kapsy pistoli. Náhle sebou Costa trhl. Do ložnice, jejíž vnitřek sledoval, vešel prodavač ovoce se svým přítelem. Vášnivě se spolu líbali. Vrah prokopl sklo v zavřeném oknu, a hlučně dopadl na podlahu v ložnici. Fahad v tu chvíli vystřelil z pistole. Kovová šipka doletěla ke zdi, zabodla se do ní, pistoli pak od Fahada převzala Barbara, a arabský agent sjel po laně až k oknu. Proskočil jím, a udeřil Costu pěstí do týla. Ten vystřelil z malého samopalu, ale oba muže, jež chtěl zavraždit, netrefil. Místo toho rozstřílel levný lustr na stropě. Dveře ložnice se zavřely a Ramón a Fahad v ní osaměli. Fahad od něj schytal bolestivý kopanec mezi nohy, jeho účinkem se však nenechal oslabit, vytáhl z uniformy kovové lanko, zachytil jím Costův samopal, a vytrhl mu ho z ruky. "Quem é Você?!" zařval Costa, stále překvapený tím, že mu poprvé v životě někdo zabránil spáchat vraždu. "Je konec, pane Costo," řekl Fahad anglicky. Ramón se zasmál, angličtina mu stačila k tomu, aby se utvrdil v domněnce, že proti němu pracoval nějaký "liberál ze západu", jak o svých nepřátelích smýšlel, a na Fahada skočil. S neskutečnou vervou jej natlačil k rozbitému oknu, udeřil jej dvakrát pěstí do obličeje, až Fahad vyprskl krev, a pak oba oknem proletěli. Těžce dopadli na krabice pokryté bílou plachtou pod oknem prvního patra. Ze střechy protějšího domu se začala ozývat střelba. Barbara a Amanda se pokoušely Ramóna zasáhnout. Střílely po něm jako divé. Vrah se však v mžiku ztratil za rohem budovy, a přeběhl do vedlejší uličky. Fahad se těžce postavil, zaskučel, utřel si krev proudící z nosu a rtů, a vydal se za ním. "Přidáme se k němu?" zeptala se Amanda své přítelkyně. "Poběžíme souběžně s ním po střechách favely," odpověděla Barbara, aniž by se na ni podívala, a přeskočila na střechu nižší budovy. Fahad těžce oddechoval, a hnal se za Costou jako smyslů zbavený. Vytasil z opasku pistoli a zasáhl svůj cíl do ramene. Costa se zhroutil před zraky nějaké paní, která vynášela ze svého chudého, otřískaného staveníčka umyté prádlo. Vyděšeně zapištěla. Fahad skočil na dřevěnou krabici, učinil další skok se saltem, a dopadl na zem za Costova záda. Rukojetí pistole mu dal další ránu do hlavy. Ramón se otočil, a bodl Fahada do břicha nožem. "Tos nečekal, co? Ty bestie," řekl, pln hněvu a nenávisti, a zarazil nůž arabskému agentovi ještě hlouběji. Fahad zasyčel, popadl jeho ruku, a zakroutil mu jí. Nato uchopil pravou rukou jeho bradu, a Costovu hlavu natlačil ke zdi. Pak s ní pohnul, Costa se zapotácel, a Fahad, stále drže jeho bradu, o zeď s jeho hlavou práskl. Vrah zařval bolestí. Podařilo se mu znovu uchopit rukojeť nože, zabodnutého ve Fahadově břiše, a vytáhl jej z rány. Nahlas dal svému nepříteli znát své překvapení, když zjistil, že nůž projel pouze tlustým břišním chráničem pod uniformou. Pokusil se Fahada znovu trefit kolenem mezi nohy, ovšem agent ránu vykryl, vytáhl taser, a Costu jím zasáhl do hrudi. Většina lidí by se po takové ráně sklátila, ale Costa věděl, že nyní bojoval o přežití. Porážku si nemohl dovolit. Provedl několik rychlých chvatů - na to, že byl právě zelektrizován, překvapivě rychlých - a za chvíli se na zemi válel naopak Fahad. Taser mu přitom Costa z ruky vytrhl, avšak nepoužil jej na něj. Prchal dál ulicemi, a když se mu náhodou někdo, kdo si vyšel na večerní procházku, připletl do cesty, dal mu ránu kradeným taserem. "Fahade? Jak dlouho se v té špíně budete válet?" ozvalo se arabskému agentovi v uchu. "Maximálně čtyři vteřiny. Už se zvedám..." Fahad vtáhl nosem do úst svou krev, a pak se rozkašlal. "OK, tak pět, šest vteřin?" Položil ruce na zeď a narovnal se. "Víte, kam utíká?" zeptal se. Pohlédl při tom na stále šokovanou ženu s košem prádla v ruce. Myslela si zřejmě, že Fahad mluví sám se sebou. "Que tipo de bastardo louco é você?" zeptala se ho. Fahad se více soustředil na Barbařina slova, jež slyšel ve sluchátku. "Je tak osmdesát metrů od Vás. Přepadneme ho ze střechy," zněla její odpověď. "Agora eu te reconheço. Você é aquele... caçador de criptídeos! Vy... vy jste ten vrah! Vrah ze Sao Paula!" vykřikla žena s prádlem, a okamžitě zamířila zpět do svého domku. Fahadovi se nelíbilo, že ho nazvala vrahem. Normálně by při akci, jako je tato, nevěnoval civilistům pozornost, pokud by jim tedy jeho cíl neubližoval. Avšak slova té ženy jím otřásla. Nemohl zapomenout na to, co posledně, když byl na jihu Brazílie, provedl. Našel v sobě sílu, aby utíkal dál. Vzmohl se k rychlému sprintu, funěl, z nosu mu stále srčela krev, ale držel se. Ovšem jeho mysl byla těmi slovy plně zasažena. Nebylo nic horšího, než připomínka toho, čím se stal - vrahem stovek - od člověka, kterého ani neznal, kterého nikdy předtím neviděl. Blokovalo to jeho smysly, drželo ho to v minulosti. I tak ale vnímal něčí křik z další špinavé uličky ve favele - křik muže, kterého měl sejmout. A mísil se s křikem Amandy Lyonsové.
Když Costu dohnal, zděsil se. Barbara Kentová ležela na zemi a nehýbala se. V obličeji měla mrtvý výraz, a nad obočím se jí táhla řezná rána. Ramón držel Amandu u zdi a trápil ji elektrickými šoky. Nekřičela jen ona, ale také obyvatelé ulice, jež byli svědky Costovy otřesné brutality. "Je me souviens de vous! Je me souviens bien de toi!" řval Amandě do ucha. Fahad na něj zamířil pistolí, a dvakrát ho trefil do nohy. Ramón Amandu pustil, a ta sebou sekla o zem, ač její hlasité dýchání značilo, že byla naživu. "Co má tohle být? Přišla si pro mě nějaká liberální agenda?!" zařval Costa. "Nezáleží na tom, kde jsme na politickém spektru. Přišli jsme zastavit homofobního vraha. Člověka, který ubližuje těm, kteří patří do jedné menšiny - menšiny, kterou z nějakého důvodu nenávidí. Individua, jako ty, nemohou žít mezi lidmi, protože nedokáží akceptovat jejich odlišnost," řekl Fahad. Zamířil pistolí na Costovo srdce, ale spoušť nezmáčkl. Zdráhal se toho. Vnímal, že jej teď sledují desítky lidí z této ulice. V hlavě se mu přehrávalo to, co mu před pár minutami řekla ta paní. Costa se zasmál. "Tak mě odstřel, blbče! Ukaž, jakej si borec!" zařval s portugalským akcentem na Fahada. I ve večerním šeru v něm Fahad něco rozpoznal. Když mu pohlížel do očí, uvědomoval si, že nemluví jen s nějakým obyčejným kriminálníkem. Ta jeho nenávist odněkud proudila - a Fahad vycítil, odkud. Říká se, že homofobové smýšlejí a chovají se tak, jak se chovají, proto, že nechtějí akceptovat sami sebe. A Fahada až zděsilo, jak moc to platilo o Ramónu Costovi. Bylo mu možná čtyřiačtyřicet, ale působil na něj dojmem čtrnáctiletého či patnáctiletého kluka, který se jako by zarazil ve vývoji poté, co po letech boje se sebou neakceptoval, kým byl. Ty, které zabíjel, tolik nenáviděl jen proto, že byl sám jedním z nich, ale nikdy si to nepřiznal. Fahad nedokázal spoušť pistole zmáčknout. Nemohl ho zabít. Ramón potřeboval pomoc - potřeboval, aby mu někdo pomohl zbavit se té temné nenávisti, kterou v něm vykonstruovala společnost, v níž vyrostl. Tento muž byl tolik podobný mladému Fahadovi, jenž se svou identitou tajil, když pracoval pro Spojené arabské emiráty. Měl v očích tu hořkost, tu bolest, jakou Fahad cítil od chvíle, kdy utekl z domova - z vesnice, kde se proti němu, když mu bylo třináct, všichni obrátili, včetně jeho rodičů, a pokusili se ho zabít. Největší nenávist v člověku bují tehdy, když se něčeho bojí. A mít strach ze sebe samotného, protože vám všichni ostatní ve vašem okolí říkají, že být někým, kým jste, není správné... To nikdy nevede k ničemu dobrému. Strach totiž nahrazuje vztek, a ten nahrazuje stupidita. A ze stupidity vychází nenávist - kolektivní, fanatická. Když se Fahadovy oči, plné porozumění, střetly s drzýma očkama Ramóna Costy, muže, kterého na cestu krvavých zločinců přivedla nenávist vůči represované složce jeho vlastní identity, začaly mu téci slzy. Costa se možná usmíval, ale Fahad nedokázal než vzdychat. Cítil k němu takovou lítost. Nemohl by mu pomoci? Ale jak? Vždyť ten člověk zabil přes šest set lidí, jen proto, že se nějak lišili od ostatních. Zabil přes šest let lidí, za jejichž práva Fahad od opuštění Spojených arabských emirátů - země, kterou dnes nenáviděl pro její zrůdné zákony - horlivě bojoval. Nebylo východiska. Musel splnit Thomsonův rozkaz, musel dokončit to, co začal. Nebyla to však jen lítost, co bránilo Fahadovi v odstranění Ramóna Costy. Bylo to i vědomí, že spáchá další vraždu. O zabíjení nepřátel nikdy před minulým podzimem neuvažoval. Když už měl někoho zabít, učinil to, neboť se jednalo o zločince - a on jen plnil rozkazy. Ovšem poté, co byl zmanipulován k zavraždění stovek nevinných, nedokázal k nim přidat dalšího člověka. Cítil se najednou uvnitř strašně křehký. Costa toho využil, a znovu se vrhl na Amandu Lyonsovou. S taserem v ruce se k ní přiblížil, zatímco se snažila v křeči zvednout ze země. Fahad spěšně pohlédl na její přítelkyni. Barbara stále ležela zcela nehnutě na zemi. Co když ji Costa zabil? Nemohl dovolit, aby připravil o život i Amandu! Vystřílel tedy na Costovi zásobník. Vrahovo tělo sebou plesklo o zem. Až v tu chvíli se začala Barbara probírat. Ze spánku, do kterého ji nejspíše uvrhly Costovy pěsti, ji probraly výstřely z Fahadovy pistole. Fahad přišel k Ramónově tělu, rozstřílenému na řešeta, a utřel si slzy. "Assassino!" "Homicida!" ozývalo se z oken v ulici. "Držte všichni huby, imbecilové," zařvala agentka Kentová, "tohle je práce CIA. Nic jste nikdy neviděli, a jestli jo, pošlem Vám sem nějakýho prvotřídního terapeuta." Odfrkla se smíchem. "Barb, ty žiješ! Už jsem se bála..." vyhrkla její přítelkyně. "Zažily jsme už spolu i horší věci. Tenhle chlap nebyl v boji tak dobrý, jak jsem myslela." "Jo? Zmlátil tě jako nic!" reagovala na to Amanda. Barbara mávla rukou. "Zmlácení je ještě v pohodě," řekla na to. Obě pohlédly na Fahada. Působil zničeně. "Není to jasné? Zavřel se ve skříni a proměnil se v ní... v to, čím se stal," řekl tiše. "To vám od začátku nebylo jasné, Fahade? Lidi jako on jsou komplikovaní. Výsledek nespravedlnosti téhle společnosti. Společnosti, která nevítá diverzitu. Brazílie je bažina plná nenávistných netvorů, jako byl on," sdělila mu svůj názor Barbara. "Ano, na dráhu zločinu ho přivedla společnost, která mu během jeho vývoje odepřela možnost být sám sebou. Jenže za to on nemohl. Mohl to být šťastný člověk..." pokračoval Fahad. "Tolik toho o něm zase nevíme. Třeba to byl taky psychouš, jak říkal šéf, a lidem prostě chtěl ubližovat. Jenom si vybíral ty, kteří měli stejnou orientaci jako on," řekla Barbara. "Důvod, proč jsem se já dal na dráhu zločinu, taky přišel z vnějšku," zamyslel se Fahad a sklopil oči. "Nieto? K čertu s ním. Proč na to vůbec myslíte?" "Pokud měl tento člověk za své zločiny zaplatit smrtí, neměl jsem já za ty své zaplatit stejným způsobem?" zauvažoval Fahad. "Ne," odpověděla rázně Barbara, "protože nebýt vás, tak by dneska zaplatili životem dva lidi v téhle favele. A stovky dalších v budoucnosti. Vy nejste žádný kriminálník. Děláte svou práci, a to, že Vás někdy v minulosti někdo k něčemu zmanipuloval, propána... to nic neznamená." "Pro mě to znamená dost," řekl znechuceně Fahad, "protože jsem ty lidi řezal a střílel zcela vědomě." Barbara se zasmála: "Hele, až přestanete filozofovat, přineste mi z Lapwingu pytel na tělo. My tady mezitím s Amandou natáhneme červenobílou pásku. Jo, a kdybyste potkal nějakého brazilského poldu, nakopejte mu za mě zadek. Klidně i za sebe. Jestli vás mrzí, že jste dneska musel 'zabít dalšího člověka', tak to jenom proto, že ho nedostali ti zkorumpovaní pitomci, kteří kriminální činy vůči menšinám v téhle zemi umožňují." Kdo vlastně byl Ramón Costa? Měl ho Fahad vnímat jako homofobního vraha nebo jako člověka, který ty hrůzy prováděl jen proto, že mu nikdo neřekl, že je v pořádku lišit se od většiny? Bylo jeho zabití řešením, nebo měl za své činy pykat jiným způsobem? Musela přece existovat i jiná cesta. Fahad při procházení ulic favely nedokázal myslet na to, že připravil o život dalšího člověka. Čeho tím dosáhl? Pomstil Costovy oběti, zachránil jeho možné budoucí cíle? Nebo ho vysvobodil z mučení, do kterého ho uvrhl okolní svět - svět, který Costu naučil mučit ostatní? Ramón byl nepochybně zločinec, ale třeba pro něj bylo lepší vězení. Třeba měl dostat šanci na nápravu. Anebo ne? Fahadova mysl byla těmito otázkami zahlcena. Když vstoupil do Lapwingu, začal uvažovat o tom, že zašel příliš daleko. Souhlasil s touto misí jen proto, že agentky Kentová a Lyonsová byly přáteli Lovců kryptidů. Byl na takové mise cvičený. Teď se ale zapřísahal, že to bylo naposledy, co se dal na takovou akci. Ani trochu se mu to nelíbilo. Snad to bylo zrůdností nenávistného homofoba, snad to bylo Fahadovou vlastní nechutí ze zabíjení. Věděl, že si to musel v hlavě pořádně probrat. Musel o tom po návratu na Svalbard pohovořit s Harveym. Nesouce pytel pro mrtvolu z Barbařina Lapwingu, pohlédl Fahad opět na svůj mobilní telefon. Měl zmeškaný hovor. Vytočil to číslo, a přiložil telefon k uchu. "Fahade, jak jsi na tom?" ozvalo se z telefonu. "Celkem fajn," zalhal Fahad. "Alors OK," pokračoval ten hlas se silným francouzským přízvukem, "poslyš, mám tady takový... petit problème. Budu potřebovat tvou pomoc." "No jo, ale kdy?" "Co nejdřív, Fahade. Chci o tom s tebou mluvit proto, že máš na tuhle práci kvalifikaci."
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat