Je nedělní večer, a já usedám k počítači s cílem napsat pro vás 19. část projektu Kniha týdne. V předchozích částech této série článků jsem vás seznámil s publikacemi Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina, My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall, Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown a Ve stínu člověka od Jane Goodall. V této části vás seznámím s životopisem jedné z nejvýznamnějších postav začínající paleontologie v první polovině 19. století, lovkyně fosilií Mary Anning.
The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World (Lovkyně fosilií: Dinosauři, evoluce a žena, jejíž objevy změnily svět) je kniha napsaná americkou novinářkou Shelley Emling a vydaná newyorským nakladatelstvím St. Martin's Griffin v roce 2009. Jedná se o životopis Mary Anning, anglické lovkyně fosilií a paleontoložky z města Lyme Regis v Dorsetu, která coby objevitelka tak význačných taxonů druhohorních obratlovců, jakými jsou Ichthyosaurus, Plesiosaurus nebo Dimorphodon, proslula jako jedna z nejvýznamnějších postav úvodního dějství paleontologie. Za svůj 47 let dlouhý život, strávený z naprosté většiny v jejím domovském městě, učinila tolik objevů, že hnula celým vědeckým světem, a tyto objevy, postupně vykreslující zcela jiný obrázek o minulosti naší Země, než jaký do té doby v Británii i na evropském kontinentu převládal pod rouškou křesťanského náboženství, připravovaly společnost k porozumění této planety a životu na ní jako vyvíjejících se. Mary Anning měla vliv na tak vyzdvihované figury prvopočátků geologie, jako byli William Buckland, Gideon Mantell, Roderick Murchison či Henry De la Beche, a nakonec i na nejvýznamnějšího přírodovědce 19. století, Charlese Darwina, který ichtyosaurům a plesiosaurům věnoval pozornost ještě téměř desetiletí před jejím úmrtím v roce 1847. Přitom však samotná Mary Anning během svého života bojovala o základní živobytí. Jako ženě jí nebylo umožněno v silně sexistické společnosti tehdejší Anglie vstoupit do vědeckých kruhů, a mnozí muži, kterým se dostávaly její fosilie do rukou, uváděli sebe samotné jako jejich objevitele. Shelley Emling vypráví celý příběh života Mary Anning, od let předcházejících jejímu narození až po dopad jejích objevů po jejím úmrtí. Novinářka z Texasu, která začala svou kariéru psaním pro United Press International, je autorkou také jedné další biografie světoznámé vědkyně, Marie Curie and Her Daughters: The Private Lives of Science's First Family (2012). Tuto knihu vám určitě doporučuji k přečtení.
Přední obálka knihy The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World vydané nakladatelstvím St. Martin Griffin's v roce 2009. Zdroj: Amazon
Na čtení pro dny 3. až 9. listopadu 2025 jsem si zvolil tento životopis jedné z nejvýznamnějších paleontoložek, bez níž by se tento jinak historicky muži dominovaný obor nikdy nezrodil a nerozvinul v takové podobě, v jaké k tomu skutečně došlo. Se jménem Mary Anning jsem se seznámil už jako malý kluk, rozhodně nějakou dobu předtím, než jsem vůbec o prehistorickém životě a světě přírody začal psát svůj blog Blogorgonopsid. Už tehdy mi bylo známo, jak velký přínos její nálezy a práce s fosiliemi pro paleontologii a geologii měla. Celý život k ní chovám velký respekt. V roce 2022 se mi dostalo zhlédnout poprvé snímek Amonit (Ammonite) s Kate Winslet a Saoirse Ronan od režiséra Francise Lee, který vyprávěl příběh spekulativního romantického vztahu Mary Anning a geoložky Charlotte Murchison, s níž Mary i léta po jejich prvním seznámení udržovala písemnou korespondenci. Mám ten snímek opravdu velice rád, a od té doby jsem jej zhlédl třikrát; naposledy v pátek tohoto týdne, kdy jsem si jím doplnil četbu této knihy. Po The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World jsem sáhl poté, co mě při hledání knih ke čtení před několika týdny obálka této publikace vykoukla na webu Goodreads, kam se pravidelně vracím (byť nejsem, alespoň zatím, tamním recenzentem). Řekl jsem si, že by bylo opravdu dobré dozvědět se o životě Mary Anning více, než co jsem věděl dosud, a přesněji se seznámit s finančními a dalšími obtížemi, se kterými po celý svůj život bojovala, znevýhodněna nerovnostářskou společností, která ještě takřka padesát let po její smrti nechtěla ženám umožnit vstupovat do akademického prostředí. Dnes můžeme Mary Anning vnímat jako příklad nezávislé ženy v časech, které nezávislým ženám nepřály, překonávající přehlížení a diskriminaci při provádění činnosti, jež ji tolik naplňovala - hledání fosilií druhohorní fauny.
Čtenáři se při čtení této publikace důkladně seznámí s městem Lyme Regis, s rodinou Anningových, včetně prvního lovce fosilií v rodině, Maryina otce Richarda, s postupným růstem znalostí prehistorického života, k němuž svého času mužskými odborníky přehlížená lovkyně fosilií nedozírně přispívala, s historickým pozadím jejích nejvýznamnějších objevů, s jejími spolupracovníky, od De la Beche dokonce až po Louise Agassize, a přáteli, od Elizabeth Philpot (kterou ve filmu Ammonite tak brilantně zahrála Fiona Shaw) po Maryina pejska Traye, jenž tragicky zahynul při sesuvu útesu na jedné z mnoha Maryiných vycházek na pláž u Lyme Regis. The Fossil Hunter je hutným životopisem, plným informací, který nahlíží na počáteční vývoj paleontologie z pozice ženy, jejíž objevy skutečně navždy proměnily naši společnost a posunuly její smýšlení o světě, který obýváme, o velký kus dál. Ačkoliv mě čtení The Fossil Hunter velice bavilo, neboť historie vědy a s ní související filozofie vědy mě opravdu zajímají, dalo by se autorce knihy vytknout několik věcí. O jedné z nich se vyjadřuje už recenzentka na Goodreads - Shelley Emling v tomto životopise velice často spekuluje o tom, jak se asi Mary Anning v určité situaci, ať už poprvé pohlížela na nějakou převratnou fosilii nebo se potýkala s těžkostmi doma nebo s nehodami ve svém městě (jako byl požár v Lyme Regis v květnu 1844), mohla cítit. Rešeršní část životopisu, podložená řadou zdrojů, přeplouvá často k čistým spekulacím, jež vycházejí jen od autorky samotné. K některým se později možná ještě vyjádřím, hned pro začátek však zmíním třeba spekulaci o tom, že Mary Anning mohla být zklamaná, když její dobrý známý Henry De la Beche vstoupil do manželského svazku; autorka předpokládá, na rozdíl od autorů snímku Ammonite, že Mary Anning měla city k mužům. Ale to není ničím potvrzené, a tak je to normativní spekulace. Uvědomujme si, že předpokládat něčí heteroromatičnost nebo heterosexualitu je zkrátka heterosexistické. Pokud by někdo učinil to samé u Alexandera Von Humboldta, jehož dopisy mužům obsahovaly tolik homoerotičnosti, už by to byl opravdu krok za práh. Jen proto, že s jistotou nevíme, jestli Mary Anning byla lesba nebo asexuálka anebo heterosexuálka, neznamená, že bychom ji měli za heterosexuálku nějak automaticky považovat, koneckonců to byla bezdětná žena a s muži podle všeho vztahy nevytvářela. Dále bych ještě zmínil, že ačkoliv Shelley Emling rozebírá například to, že Gideon Mantell, který mj. popsal iguanodona, byl misogynní a Richard Owen byl zavilý anti-evolucionista, z nějakého důvodu přehlíží, že Louis Agassiz byl zakladatelem vědeckého rasismu a též zavilým anti-evolucionistou. Pokud poukazujeme na neduhy smýšlení těchto mužů, pak poukazujme na neduhy všech z nich. Jinak je The Fossil Hunter brilantní četbou.
Kniha je rozdělena na 12 kapitol navíc s prologem a epilogem. Celkem má i s rejstříkem a zdroji 256 stran, přičemž samotná textová část knihy, končící poslední stranou epilogu, vyplňuje obsah do strany 213 (počítáno od 1. strany 1. kapitoly, které předchází třístránkový prolog číslovaný na rozdíl od zbytku knihy nikoliv latinskými číslicemi, ale římskými). Názvy jednotlivých kapitol jsou následující: Snakestones, Thunderbolts and Verteberries (Hadí kameny, blesky a fosilizované obratle), A Fantastic Beast (Fantastické zvíře), An Unimaginable World (Nepředstavitelný svět), A Great Kindness (Velká laskavost), A Long-Necked Beauty (Dlouhokrká kráska), The Hidden Mysteries of Coprolites (Skryté taje koprolitů), Finally, the Big City of London (Konečně, velké město Londýn), An Amazing New Fish (Úžasná nová ryba), Spilling Secrets (Prozazení tajemství), Esteemed Visitors (Vážení návštěvníci), The Earth Moves (Země se hýbe) a The Making of a Legend (Tvoření legendy). Většina kapitol zabírá 20 stran textu, ale některé, zvláště ve druhé polovině knihy, mají třeba jen 16 nebo i 14 stran. Epilog tvoří 7 stran textu. Samotná obsahová část je tvořena pouze textem, ale v závěru knihy, po rejstříku, následuje 8 stran doplňujících obrazových materiálů, tvořených čistě historickými malbami, od obrazu Lymeského zálivu od neznámého malíře z roku 1823 přes Bucklandovu kresbu plesiosauří kostry a De la Bechův proslulý obraz Duria antiquior z roku 1830 až po známou malbu Mary Anning s geologickým kladívkem v jedné ruce a prstem druhé ruky ukazující na fosilii amonita, jež je replikou známější malby dnes se nacházející v Přírodovědném muzeu v Londýně, opět zhotovené neznámým malířem. Na stranách 215 a 216 se také pro čtenářův přehled nachází časová osa života Mary Anning a nárůstu geologických a paleontologických poznatků, ke kterým došli její svého času více vyzdvihovaní kolegové; začíná narozením Mary Anning v Lyme Regis roku 1799 a končí publikací Darwinova veledíla O původu druhů (On the Origin of Species) v roce 1859, dvanáct roků po jejím úmrtí.
Na začátku Prologu čeká na čtenáře proslulý anglický jazykolam Terryho Sullivana z roku 1908: "She sells sea-shells on the sea-shore, the shells she sells are sea-shells, I'm sure, for if she sells sea-shells on the sea-shore, then I'm sure she sells sea-shore shells." Sám jsem měl problém ta slova napsat bez zaměňování slova "sell" a "shell". Je to možná jeden z nejlepších anglických jazykolamů - věděli jste však, že inspirací pro něj byla právě Mary Anning? Shelley Emling pro úvod uvádí, že na začátku 19. století měla většina lidí v Anglii víru v neměnnost druhů, neměnnost planety a ve stvoření světa všemocným božstvem během šesti dnů. Uvádí: "Maryiny mnohé nálezy položily základ pro evoluční teorii Charlese Darwina, objasněnou v jeho O původu druhů z roku 1859. Darwin vycházel z Maryiných fosilních tvorů jako nevyvratitelného důkazu, že život v minulosti byl ničím jako život v současnosti. Mary byla hluboce věřící a - jako Darwin - byla nejspíše nervózní z toho, co nacházela. Nemohla si vůbec představit, kam její objevy zavedou ji, a nakonec Darwina, a zbytek světa." K nerovnostem, se kterými se Mary Anning setkávala, autorka píše: "Podle práva svého narození Mary nikdy neměla vyrůst ve slavnou lovkyni fosilií a geoložku. K tomu, že byla extrémně chudá, Mary Anning byla také marginalizována záležitostmi, jež nebyly v její přízni: jejím pohlavím, regionálním dialektem, postrádáním formálního vzdělání a věrností Dissenterovské víře, náboženskému vláknu, jež nebylo konformní s učeními zavedené anglikánské církve." English Dissenters nebo též English Separatists byli protestanty viditelnými od 16. do 19. století, a dařilo se jim v britském protektorátu Olivera Cromwella mezi lety 1653 až 1659. V době Maryina života však byli vidět čím dál méně, a jak se čtenář později v této knize dozví, v posledních letech svého života se i slavná lovkyně fosilií přidala k Anglikánům s nadějí, že to pomůže jejímu sociálnímu statutu (asi to však byla naděje falešná). Čtenář se také v prologu dozví o tom, jak se Shelley Emling k zájmu o Mary Anning dostala; neslyšela o ní až do té doby, co se svým manželem a dětmi zamířila na dovolenou na Jurské pobřeží a navštívila Lyme Regis Philpot Museum, v jehož druhém patře se nachází trvalá expozice o Mary Anning (neobsahuje však žádné z jejích fosilních nálezů, mnohé byly ztraceny anebo se nacházejí ve větších institucích, včetně Přírodovědného muzea v Londýně). Právě navštívení této expozice Shelley Emling zaujalo natolik, že se rozhodla zhotovit tento životopis.
V první kapitole, Snakestones, Thunderbolts and Verteberries (Hadí kameny, blesky a fosilizované obratle), se čtenář seznámí především s Maryinými rodiči, Richardem Anningem a Molly Anning (rozenou Moore), kteří se v roce 1793 nastěhovali do Lyme Regis z nepříliš daleké vesničky Colyton poté, co se vzali. Protože ženám bylo tehdy zakázáno rozhodovat o svých životech a dění v rodině, byl to nejspíše Richard, kdo byl zodpovědný za plán změnit místo pobytu. Čtenář se dozví, že jihoanglické pobřeží tehdy lákalo čím dál více lidí: "S prostorem ideálně vhodným pro populaci čítající 800 osob, hlavní část vesnice se stala domovem nejméne 1250 většinou chudých rezidentů do té doby, než se Richard a Molly Anning přistěhovali. Výsledkem byly žalostné hygienické podmínky, a kompaktnost městečka napomáhala rapidnímu šíření špíny a nemocí." Úzké uličky a značné množství dřeva v jednotlivých stavbách napomáhaly také snadnému šíření požárů, tom se však čtenář více dozví až v jedné ze závěrečných kapitol. První kapitola knihy dále čtenáře seznamuje s počátky geologického výzkumu v Lyme Regis a jeho bezprostředním okolí. Lidé zde již byli obeznámeni s tzv. "hadími kameny" (anglicky snakestones), což byly ve skutečnosti fosilie schránek amonitů. Místní jim říkali "cornemonius", a věřili, že mají magické účinky, a že jsou kupříkladu schopné pomoci obětem zmijího uštknutí. Vylíčeny jsou také historické události, které by neměly zájemci o život Mary Anning unikat - například hrozba Napoleonských válek, kvůli kterým byla finanční situace mnoha lidí v Dorsetu opravdu velice těžká. Autorka popisuje, jak se Richard Anning přidal k protestantským Dissenterům (později Kongregacionalistům), a první měsíce malé Mary Anning narozené v květnu 1799, která dostala své jméno na počest předchozí dceři Anningových, jež ve věku 4 let se svým dvouletým bratříčkem zemřela v plamenech krbu. Shelley Emling rozebírá nehodu, která se malé Mary stala ve věku 15 měsíců, kdy ji spolu s její "dočasnou chůvičkou" Elizabeth Haskings zasáhl blesk; Elizabeth zemřela, miminko však nikoliv. V roce 1805 se Mary seznámila se sestrami Philpotovými. Richard svou dceru už jako malou brával na výlety za fosiliemi na pobřeží; ačkoliv si původně vydělával na živobytí opravami nábytku (jednou byla jeho zákazníci téměř i Jane Austen, jež Lyme Regis navštívila nakrátko v letech 1803 a 1804, ale kvůli ceně, jakou jí za opravu nabídl, odmítla), čím dál více se přeorientovával na prodej pozoruhodných kamínků z pláže. Jednoho letního dne 1807 však spadl z útesu, a zranění zřejmě napomohla k jeho pozdější smrti.
Hlavním tématem druhé kapitoly, Fantastic Beast (Fantastické zvíře), je objev první kostry jistého jurského mořského plaza druhu Ichthyosaurus communis. Jeho lebku nalezl v létě roku 1811 Maryin starší bratr Joseph, ale byla to Mary samotná, kdo nato zamířil na pláž a vydobyl z horniny celý zbytek kostry. Bylo jí tehdy 12 let: "Pracovala se svým kladívkem, odlupovala kusy horniny, a nejprve našla několik velkých obratlů, až tři palce širokých. Jak postupovala, kousek po kousku, bylo možné rozpoznat několik žeber zapuštěných ve vápenci, některé stále spojené s žebry. Podařilo se jí přesvědčit některé z mužů ve městě, aby jí pomohli extrahovat těchto pár prvních fosilií ze stěny útesu. Postupně odhalili celou páteř, tvořenou až 60 obratly." Maryina práce s odkrýváním kostry nebyla nepřehlédnuta: "V tuto dobu, měsíce po začátku vykopávky, byl téměř každý ve městě obeznámen s tím, že Mary našla něco skutečně neuvěřitelného mezi útesy. Když sama analyzovala svůj nález, Mary si byla jistá, že odkrývala obrys něčeho, co muselo být nějakým druhem monstra. ... bylo fantastické. Tvor měl ploutve jako delfín, ústa jako krokodýl a špičatý čenich jako mečoun. Jeho páteř byla jako páteř ryby, ale hruď mohla patřit ještěrovi." Co se s tímto nálezem stalo, jak důležitý pro rodinu Anningových byl a jak je také finančně nasměroval, to je jistě každému známo: "Maryin Ichthyosaurus, jak byl nakonec pojmenován v roce 1817, byl odkoupen za až 23 liber - dost na to, aby byla rodina uživena po více než šest měsíců a možná i dost na to, aby mohla začít platit Richardův dluh." Richard totiž dlužil Henrymu Hoste Henleymu, vlastníkovi pozemku, na němž byl Ichthyosaurus na pláži nalezen, nemalých 120 liber, které pak museli zaplatit Molly, Mary a Joseph. Ve třetí kapitole, An Unimaginable World (Nepředstavitelný svět), se čtenář nejprve dozví o tom, jak byl Maryin objev oznámen v novinovém plátku Dorchester and Sherborne Journal jako objev "krokodýlí" kostry z útesů Dorsetu. Shelley Emling uvádí: "Nejvíce se nade vše tyčil fakt, že kostra představovala jednu z prvních vážných výzev základů křesťanství, na kterých byla společnost postavena. Nikdo ve světě si nedokázal vzpomenout, že by takové zvíře někdy předtím viděl. A tak v čase v myslích lidí vyvstala otázka, na kterou se mnozí možná báli ptát: Jak mohl někdo nalézt ostatky tvora, který už neexistoval, když každá jedna bytost ve světě byla vytvořena ve stejný čas a se specifickým účelem milujícím a všemocným bohem? V 19. století se široce věřilo tomu, že zvířata se nestávala vyhynulými; jakékoli nezvyklé kuriozity byly vysvětleny jako pozůstatky zvířat žijících bez zjištění v dalekém koutu světa." V dnešním světě, kdy je každý jeho kout přístupný letadly či alespoň satelity pořizujícími snímky, se nám to může zdát směšné (nejste-li zastánci eurocentrické pavědy kryptozoologie, která se těší údajnou "možností" existence neptačích dinosaurů v "úžasné a nedostupné divočině" konžského pralesa), ale na začátku 19. století byla lidská představivost omezena řadou faktorů. Čtenář se dále dozví o tom, jak Charles Konig prve studoval Maryin nález, o teoriích neptunismu (Abraham Werner) a uniformitarianismu (James Hutton, později samozřejmě také Charles Lyell), a o velkém katastrofistovi a zakladateli komparativní anatomie Georgesi Cuvierovi.
Slavná malba zobrazující Mary Anning s kladivem v ruce a v přítomnosti svého psa Traye, zhotovená neznámým malířem. Na replice z roku 1847, zhotovené po Maryině zesnutí, míří její prst na amonita; na originále však nikoliv. Zdroj: Wikimedia Commons
Cuvierovi je věnována značná část 3. kapitoly. Autorka uvádí: "Nejdůkladnější a nejosvícenější pochopení tajů fosilií nepřicházelo z Londýna, ale z Paříže, kde nadějný francouzský přírodovědec Georges Cuvier vyvolal vlny debat svou přednáškou v roce 1796, v níž pronesl ohromující tvrzení: Některé druhy navždy zmizely z povrchu zemského. Nebyla to evoluce, v co věřil, ale idea, že každý druh se zrodil nezávisle a zůstal nezměněn, dokud nevyhynul." Píše o Cuvierově výzkumu kostí fosilních savců, včetně mamutů a mastodontů, který zaujal i tehdejšího amerického prezidenta Thomase Jeffersona. Dále autorka píše o Jeanu-Baptistu Lamarckovi, který v roce 1809 ve své knize Philosophie Zoologique jako první popisoval "transmutaci", tedy evoluci (a připomíná, že slovo evoluce se začalo používat až dlouho po vydání Darwinova veledíla v roce 1859): "Lamarckovy evoluční teorie vyštvávaly nejen pro své náboženské implikace, ale také kvůli strachu, že nižší třídy se jich mohou chopit coby bojovného ryku; pokud se život může vyvíjet a zlepšovat, proč by neměly ony?" I proto po desítky a desítky roků shledávali lidé na politické levici Lamarckovy myšlenky velmi sympatické (vždyť sympatii jim vyjádřil i Stephen Jay Gould v úvodu knihy Jak neměřit člověka, přestože byl neodarwinistou). Cuvier samozřejmě neměl Lamarcka rád. Dále autorka ve 3. kapitole píše také o Williamu Bucklandovi, zbožnému a excentrickému prvnímu profesorovi geologie a pozdějším nálezci megalosaura, který se s Mary poprvé setkal v roce 1815. Čtenář se dočte i něco o jeho osobitém smýšlení: "Buckland byl tolik excentický, že jako mladý muž ohlásil svůj záměr projíst se celou zvířecí říší. Byl znám tím, že svým hostům servíroval kombinace vedoucí k nevolnostem, jako myši na toastu k večeři nebo dokonce ježka, 'dobrého a křupavého'. Jednou pobavil své přátele tím, že jim řekl, že jediná věc, co chutnala hůře než krtek, byla bzučivka rudohlavá." Ano, takový byl člověk, který popsal prvního dinosaura, dvě desetiletí, než slovo "dinosaurus" vytvořil Richard Owen, a který také věřil, že všemocný bůh stvořil uhlí v místech, odkud může být lidmi vydolováno. Ačkoliv společné hledání fosilií na lymeské pláži bylo pro Mary Anning a Williama Bucklanda přínosné, projevovaly se mezi nimi jasné rozdíly: "Mary jistě nikdy nepotkala nikoho, kdo byl trochu jako Buckland. Byl něčím k pozorování, a pro Mary byl někým k učení se od něj. Na rozdíl od Bucklanda byla Mary pragmatická a realistická."
Ve 4. kapitole, A Great Kindness (Velká laskavost), se čtenář dozví, jak se Mary Anning oblékala, jak to měla se čtením (kvůli chudobě měla totiž omezený přístup k četbě, a často tedy byla nucena pročítat stejný materiál znovu a znovu), a že se kromě sběru fosilií ráda věnovala i pitvě zvířat, například chobotnatců (zde dokonce Shelley Emling popisuje, jak Mary při takové pitvě sépie nebo kalmara postupovala). Její úspěchy s ichtyosaury narůstaly: "Mezi lety 1815 a 1819, když Mary nebylo ani 20, odkryla několik dalších kompletních exemplářů ichthyosaurů, což geologům jako Bucklandovi umožnilo vytvořit si lepší obrázek o anatomii těchto tvorů. Někteří, které našla, byli velcí pouze jako pstruh; jiní byli téměř tak velcí, jako kosticovci." Zde bych si dovolil poznamenat, že by bylo na místě uvést raději nějaký druh kosticovce, než pouze název celého parvořádu kytovců; mezi kytovci se přece nacházejí ti největší živočichové planety, včetně plejtváka obrovského, který je s délkou 30,5 metru a hmotností až 200 tun největším zvířetem, které kdy na naší Zemi žilo, a rozhodně velice, velice velikostně přesahuje i toho největšího z lymeských ichthyosaurů. Autorka se také vrací k Bucklandovi: "Na rozdíl od Mary měl sebe-zadaný účel své vášně. Nade vším byl Buckland odhodlán přesvědčit svět o tom, že geologie měla schopnost obohatit náboženství, ne ho podkopat." Ano, Buckland nebyl vůbec žádný intelektuální radikál; jeho úsměvné fantazie o uhlí nikoliv coby kaustobiolitu z fosilních rostlin, ale o surovině přímo ve své současné podobě stvořené bohem, jsem už psal výše. Autorka pak pokračuje: "Nejvíce osobně potěšujícím pro Bucklanda bylo, že úspěšně ospravedlnil, alespoň načas, důležitost nové vědy geologie, což znamenalo, že byl volný a mohl se vydávat na lov fosilií s posvěcením církví. To bylo pro Bucklanda důležité, neboť byl čím dál více posedlý neúplností fosilního záznamu, nedostatku, na který si Charles Darwin stěžoval o nějakých 40 roků později. S žádnými kostmi dinosaurů a dalších tvorů byl fosilní záznam vykreslován ze série ichthyosauřích nálezů - z nichž mnohé poskytla Mary." Jak jsem již psal, nebýt Mary Anning, paleontologie a geologie by nezačaly v takové podobě, v jaké začaly. V závěru kapitoly se čtenář dozvídá o vojákovi a sběrateli zkamenělin Thomasi Jamesi Birchovi, který do Maryina světa vstoupil v roce 1818, a rodině Anningových prokázal velkou laskavost, když se potýkala s chudobou. Aby jim finančně pomohl, prodal svou vlastní velkou sbírku fosilií, a celý výtěžek, 400 liber, odkázal Anningovým.
V 5. kapitole, A Long-Necked Beauty (Dlouhokrká kráska), se čtenář dozví o Maryině nálezu dlouhokrkého plesiosaura. Zatímco bylo popisováno čím dál více ichthyosauřích druhů (I. platyodon a I. vulgaris), nalezla Mary v prosinci 1823 na lymeském pobřeží skutečný bizár: "Ven se dostaly obratle, pánevní kosti a - jedno po druhém - řada žeber hluboce zapuštěné do stěny útesu. Nejprve jich byly 4, pak 6, pak konečně 14. Po troše dalšího vykopávání byly odkryty také jemné kosti něčeho, co vypadalo jako čtyři končetiny - nebo to mohly být ploutve? Tvor začínal připomínat nijoliv krokodýla, ale spíše něco jako želvu s plochou tlamou a zavalitým krátkým ocasem a - což bylo nejpodivnější - abnormálně dlouhým krkem." William Conybeare pak zvíře pojmenoval Plesiosaurus. Autorka popisuje, jak Cuvier pochyboval o validitě plesiosaura a měl za to, že šlo o podvrh: "Pro Mary jistě Cuvierovy obavy byly neštěstím. Pokud by ostatní přesvědčil, že nová fosilie byla podvrhem, reputace rodiny Anningových by mohla být navždy zruinována." Geologická společnost v Londýně nakonec došla k závěru, že první plesiosauří kostra nebyla podvrhem, a Cuvier přiznal, že učinil chybu v úsudku. Autorka o důležitosti tohoto nálezu píše: "Byl to Maryin objev plesiosaura, co dalo impuls k vážnému rozjímání o evoluci, jež o léta později ovlivnily Darwinovy evoluční teorie. Ačkoliv ichthyosaur byl prvním vyhynulým zvířetem známým vědě, nebyl zcela odlišný od dnešních delfínů a tuňáků. Ale plesiosauři byli tak odlišní od kteréhokoli současného zvířete, že nemohli být jednoduše zamítnuti jako odrůda známého žijícího tvora." Následují i pasáže o Bucklandově popisu megalosaura a Mantellově popisu iguanodona; mimochodem, bylo vám známo, že zub iguanodona nalezla Mantellova manželka Mary Ann, které však Gideon pro svou nenávist k ženám odmítl dát za nález kredit? Vážně by stálo za to přepsat ty knížky o dinosaurech, jež kredit dávají jemu! Čtenář se dozví také o Maryině nálezu žraloka rodu Hybodus, který pak v roce 1837 formálně popsal Louis Agassiz. Kapitola obsahuje také ukázky korespondence mezi Mary Anning a Frances Augustou Bell, kterou měla Mary velmi ráda a oslovovala ji "Fanny". V jednom z dopisů Fanny popsala, jak se za bouře zaplavilo přízemí domu Anningových. 6. kapitola, The Hidden Mysteries of Coprolites (Skryté taje koprolitů), je věnována Maryině seznámení s geologem Roderickem Murchisonem a jeho manželkou Charlotte (o čemž pojednává již zmíněný snímek Ammonite z roku 2020), a Maryině a Charlottině společnému pročesávání lymeských pláží na jaře roku 1828. Značná část kapitoly je věnována také Bucklandově obsesi "bezoárními kameny", tedy koprolity, zkamenělým trusem; autorka také uvádí, že Buckland dříve studoval fosilní trus jeskynních hyen v Kirkdale), a sdílí se čtenářem vtipnou básničku Bucklandova studenta Johna Duncana o profesorově intoxikaci koprolity. Kapitola pak končí Maryiným objevem jurské paprskoploutvé ryby Dapedium politum.
Sedmá kapitola, Finally, the Big City of London (Konečně, velké město Londýn), začíná tragickou událostí, kterou bylo úmrtí Frances Bell, Maryiny milované známosti. Shelley Emling dále popisuje její objev jurského pterosaura rodu Dimorphodon, který byl v době svého objevu považován za "největšího tvora, který kdy vzlétl do vzduchu"; jak se jen věci od té doby změnily (a mimochodem, jednoho z pravých rekordmanů, rod Quetzalcoatlus autorka zmiňuje v epilogu!), a nastiňuje také objev prvního pterosaura učiněný Cosimem Collinim, bývalým sekretářem Voltaira, v bavorském Solnhofenu v roce 1784 (jde samozřejmě o Cuvierem pojmenovaný rod Pterodactylus). Čtenáři je představen velice důležitý článek Age of Reptiles (Doba plazů) Gideona Mantella, vydaný v roce 1829, který v podstatě světu představil mezozoikum: "Tento článek byl první, který měl za cíl shromáždit detailní důkazy pro éru plazů, jež předcházela éře savčí nadvlády, čímž navrhovala pomalý postup od primitivních plazů po pokročilé savce čtvrt století předtím, než Charles Darwin vydal O původu druhů. Mantellova vize zemské historie před 245 až 65 miliony let byla mnohými považována za divokou, a jasně zapouzdřila děsivou ideu času, v němž 'byla země obývána čtvernožci té nejotřesnější velikosti. Tito plazi byli pány stvoření před existencí lidské rasy!'" Shelley Emling zmiňuje také prvního zarputilce, jenž odmítal, že by pterosauři byli vyhynulí - samozřejmě to byl křesťanský dogmatik, reverend William Kirby, jinak zakladatel oboru entomologie. Popsán je také vliv Lyellova díla Principy geologie (Principles of Geology), jehož první díl byl vydán v roce 1829: "Jedním mužem, který zhltl Lyellův mezníkový text, byl Charles Darwin, jenž jej četl na palubě HMS Beagle, lodi Britského královského námořnictva plavící se od roku 1831 na pětileté expedici z jedné exotické lokace na druhou. Později Darwin přiznal, že byl velmi inspirován touto prací, galvanizovanou zvláště Lyellovým silným, ač subtextovým zesměšňováním jak víry v potopu světa, tak ve víru v nedávné stvoření spíše než starodávné. Darwinovy vlastní zkušenosti během jeho cesty jen podpořily teorie geologů o tom, jak posuny zemské kůry jsou jedním z trvajících, postupných, planetu tvořících sil." Když se Joseph Anning, Maryin bratr, oženil s Amelií Reader v roce 1829, uvádí k tomu autorka následující: "Mary to tak nemusela vidět. Mohla být také žárlivá, že její jediný sourozenec - její neustálý společník v životě od narození - našel někoho, s kým mohl sdílet život, zatímco ona ne." Toto je divoká spekulace; Mary Anning mohla mít tajně vztahy se ženami, o čemž spekuluje právě film Ammonite, nebo byla aromantička a asexuálka, a romantické a intimní vztahy nevyhledávala. Takové pasáže o tom, jak se asi Mary mohla cítit ohledně vztahu toho člověka s tím člověkem, podle mě trochu ruinují tuto jinak výbornou knihu - vždyť té paní, jež zesnula před zlomením 19. století, přece do hlavy nevidíme. V kapitole je také popsán Maryin jediný výlet do Londýna v létě 1829, kdy přespávala v domě Murchisonových (tam se také odehrává předposlední scéna filmu Ammonite), a navštívila londýnská muzea, od Somerset House po Britské muzeum.
V úvodním odstavci 8. kapitoly, An Amazing New Fish (Úžasná nová ryba), se dočteme: "Ačkoliv jí bylo teprve 30, Mary se mohla cítit mnohem starší na svůj věk, po takovém množství let stráveném fyzicky vysilující prací. Mohla také vypadat o hodně starší. Ale v duchu byla stále dost mladá na to, aby ji svedly nepopiratelná lákadla přelidněných ulic a uliček Londýna. Vrátila se nicméně ke svému lovu fosilií s takovým odhodláním, s jakým se potýkají závodníci před čárou finiše." Ačkoliv v říjnu a listopadu 1829 neměla při lovu fosilií na lymeském pobřeží štěstí, na začátku prosince onoho roku se jí poštěstil nález pravěké chiméry druhu Squaloraja polyspondyla, kterou coby zástupce paryb identifikoval doktor Henry Riley, který se k jejímu studiu dostal poté, co byla odkoupena Johnem Naishem Sandersem a umístěna do Bristolské instituce. Část této kapitoly je věnována také úmrtí krále Jiřího IV., nejméně oblíbeného z členů britské královské rodiny, který si ke konci svého života vymýšlel, že bojoval jako voják v bitvě u Waterloo a byl závislý na alkoholu a opiu. V následujících letech přišly změny, a autorka věnuje pár slov i měnící se podobě třídní společnosti: "... v 18. století, jen jedna třída v Británii - aristokracie - měla moc jak v politice, tak ekonomice. Zbytek společnosti byl rozdělen do malých kapes vybudovaných na statusových žebříčcích, které nebyly tím samým, čím byly sociální třídy. Sociální třídy byly vytvořeny kolem ekonomických zájmů, zatímco statusové žebříčky byly založeny na oceněních cti zaměstnání či rodinné příslušnosti. Toto vše se však změnilo ve 30. letech 19. století, kdy se termíny dělnická třída a střední třída staly velkou součástí mluvy, což reflektovalo vzrůst společenských tenzí. Jistě, rozvíjející se sociální třídy se měnily v konfliktní skupiny, držené pospolu porobou chudších lidí." S rozvíjejícím se kapitalismem a vzrůstajícími nerovnostmi to Mary Anning neměla jednoduché: "Kvůli vysokým daním, nízkým mzdám a ekonomické nejistotě, jež všechny konspirovaly proti ní, Mary shledávala prodej fosilií ještě těžším ve 30. letech než v letech dvacátých. Těžko se jí hledalo byť jen jednoho bohatého gentlemana ochotného zaplatit za takové lehkomyslnosti. Také nejlepší muzea si dávala pozor na vyčerpání limitovaných financí i za ty nejlepší a nejúplnější z koster." Tenkrát ji ve finanční tísni pomohl Henry de la Beche, mimochodem člověk profitující z plantáží cukrové třtiny na Jamajce a neplacené práce otroků na oněch plantážích, když nakreslil slavnou malbu Duria Antiquior - A More Ancient Dorset, zobrazující ichthyosaury, plesiosaury a dimorphodony, z jejíhož prodeje měla Mary profit. Autorka samozřejmě připomíná, jak velký vliv měla Duria Antiquior na pozdější paleoart. Uvádí také, že kostra plesiosaura odkoupená konzervativním politikem Williamem Willoughbym za 200 liber, kterou Richard Owen prohlásil za "Hawkinsova plesiosaura" (po lovci fosilií Thomasi Hawkinsovi, který je čtenáři blíže představen v další kapitole této knihy), ve skutečnosti našla Mary; jen jeden z mnoha uváděných příkladů ignorance jejích přínosů paleontologii a přepisování jejího jména jmény mužů. Kapitola končí Maryiným opuštěním Dissenterů a přechodem k Anglikánům.
9. kapitola, Spilling Secrets (Prozazení tajemství), se zabývá Maryiným přátelstvím s Annou Marií Pinney, jež se do Lyme Regis nastěhovala v říjnu 1831, a stala se jednou z jejích nejbližších přítelkyň, přestože matka Anny Marie své dceři nejprve zakázala se s lovkyní fosilií stýkat. Autorka uvádí, co Anna Maria Pinney o Mary Anning napsala ve svém deníku: "Po jejich prvním ránu stráveném hledáním fosilií, Anna Maria si poznamenala, že Mary 'jásá v tom, že se nikoho nebojí, a říká vše, co se jí zalíbí... urazila by celý svět, kdyby nebyla považována za privilegovanou osobu... byla v mé přítomnosti velice zábavná, ale pomlouvala a urážela skoro každého v Lyme, a extrémně se vysmívala mladým sebestředníkům, o nichž tvrdila, že jsou hlupáky, ne muži." Nutno podotknout, jak se čtenář ostatně v knize několikrát dočte, že obyvatelé Lyme Regis nepohlíželi na Mary Anning s velkým respektem; ani ne s takovým, s jakým se setkávala od mužských odborníků, kteří občas opomínali zmínit její přínosy. V této kapitole se dočtete více úryvků z deníku Anny Marie, jež v detailech popisují, jak se Mary cítila, jak byla ukřivděna a jak všechny ty nespravedlnosti vnímala, byť byla ke všem vstřícná a milá. Nakolik jsou autorčiny spekulace o tom, že Mary mohla mít city k Henrymu de la Bechovi, opět rozebírané v této kapitole v návaznosti na slova Anny Marie o Maryině přiznání emoční bolesti, zasazené ve skutečné realitě toho, co Mary prožívala, těžko říci. O tom, jak Anna Maria vnímala Mary Anning, autorka píše: "Obecně Anna Maria vykreslila směsný obrázek Mary, a popisovala ji jako zároveň statečnou a neomalenou, často naštvanou, někdy arogantní, ale také ochotnou pomoci komukoliv, kdo to potřeboval." Část kapitoly je věnována Mantellově objevu třetího dinosauřího rodu, kterým byl Hylaeosaurus, v roce 1832, kdy Mary nalezla "dalšího enormního ichthyosaura, tento byl neuvěřitelných 30 stop dlouhý, dokonce větší než hroch." Čtenář se také více dozví o Thomasu Hawkinsovi, který v červenci 1832 nechal rozebrat útesy zvané Church Cliffs, čímž se mu podařilo objevit zbytek kostry prve spatřený Mary; svého času to byla největší kostra druhu Ichthyosaurus communis. Zbytek kapitoly je věnován pokusům umožnit ženám navštěvovat přednášky Charlese Lyella v King's College v Londýně; Roderick Murchison si přál, aby na ně mohla zamířit i Charlotte, bez ní by prý na přednášky nechodil, a Lyell sám na ně chtěl zavést svou snoubenku Mary Elizabeth Horner. Je velice zajímavé, že po dvou přednáškách zasáhl - ze všech možných lidí - biskup, tedy ano, zase další církevní dogmatik nenávidějící ženy, a Lyellovi tento progresivní politický krok zarazil. Lyell dal na škole výpověď, a své přednášky dokončil v Královské instituci: "Byla to vzácná ukázka nesouhlasu ve světě, který se zdál být zcela soustředěn na vyčleňování žen z vědeckých studií." Je hrozivé, že i Buckland, který trávil tolik času s Mary a tolik se toho od ní naučil, napsal Murchisonovi dopis, ve kterém ho káral za to, že svou manželku chtěl na Lyellovy přednášky vodit.
Duria Antiquior, slavná malba Henryho De la Beche, jež byla základem paleoartu, a z jejíhož prodeje měla Mary Anning v době své finanční tísně profit. Zdroj: Wikimedia Commons
10. kapitola, Esteemed Visitors (Vážení návštěvníci), začíná další tragickou událostí Maryina života - ztrátou jejího psa Traye, na kterého se v říjnu 1833 sesunul kus útesu. Přiložený úryvek z dopisu, který Mary napsala pro Charlotte Murchison, dokazuje, že si byla vědoma, že obětí klidně mohla být ona sama. Nato Shelley Emling zmiňuje další moment, při němž lovkyně fosilií téměř přišla o život, a to v prosinci stejného roku v úzké lymeské uličce - ke zdi ji skoro přimáčkl vůz. Čtenář se dozví, jak tehdejší Vánoce Mary oslavila se sestrami Philpotovými a Henrym De la Bechem; o tom, jak De la Beche a Buckland stále věřili v katastrofismus i po publikování Lyellových Principů geologie; o Darwinově podpoře Lyellova uniformitarianismu; o De la Bechově nálezu devonských vrstev, tvořící celý geologický útvar mezi silurem a karbonem; a o Maryiným seznámením s Louisem Agassizem, který se od ní rád mnohému přiučil o fosilních rybách, jež byly jeho velkým zájmem, a jak Agassiz jako první ocenil Maryiny zásluhy pojmenováním fosilních ryb na její počest: "Agassiz byl jedním z mála spolupracovníků, který Mary ocenil. Byl to právě Agassiz, kdo v roce 1841 zaslouženě po Mary pojmenoval druh ryby: Acrodus anningiae. V roce 1844 pojmenoval na její počest ještě další druh ryby: Belenostomus anningiae. Agassiz také pojmenoval druh fosilní ryby po Elizabeth Philpot: Eugnathus philpotae. Takové průkazy respektu k ženám nebyly mezi Maryinými britskými kolegy slýchány. Každý jeden z jejích nálezů byl pojmenován po mužích." Právě v této kapitole zmiňuje autorka Mantellovu misogynii, a tak si myslím, že mohla zmínit také Agassizův vědecký rasismus - Agassiz totiž mezi všemi mužskými vědci v této knize působí jako svatoušek, ale tím rozhodně nebyl (vzpomeňme ještě také na jeho dogmatické odporování Darwinovým myšlenkám, kvůli čemuž se mu v posledních letech života všichni jeho studenti vysmívali, zatímco evoluce vítězila). Čtenář se také dozví o Maryině seznámení s Richardem Owenem: "Mary nebyla zastrašena pověstí svého návštěvníka. Kdyby něco, mohla k němu cítit zlobu. Jistě mohla být naštvána, že o rok a půl dříve ji Owen urazil, když popsal ve velkém detailu pro Geologickou společnost v Londýně jejího pozoruhodného plesiosaura macrocephala - aniž by jí za něj dal kredit." 11. kapitola, The Earth Moves (Země se hýbe), seznamuje čtenáře s událostí Vánoc 1839, kdy rodina Critchardových v Lyme Regis přišla o střechu nad hlavou kvůli největšímu sesuvu v historii města. Spolu s Mary Anning se pak na něj přišli podívat i Buckland a Conybeare. Následují informace o Agassizově propozici doby ledové, o smrti Maryiny matky Molly Anning, o Owenově rozpoznání dinosaurů coby jedinečné skupiny zasluhující si vlastní jméno, o neštěstích, jež potkala rodinu Mantellových a úryvky básní, které si Mary opsala ve svém sešitě. Jedním z nich je úryvek z básně Solitude (Samota) od Henryho Kirka Whitea, na který si též můžete vzpomenout z filmu Ammonite. Kromě toho měla Mary ráda i básně Lorda Byrona. V závěru se dočtete o setkání Carla Gustava Caruse, autora konceptu obratlovčího archetypu, s Mary Anning v jejím obchůdku s fosiliemi v roce 1844.
Mary Anning zemřela ve věku pouhých 47 let na rakovinu prsu. Jejích posledních dnů se týká 12. kapitola, The Making of a Legend (Tvoření legendy): "... necítila se nejlépe. Více a více byla letargická, zbavena energie. Zřejmě byla bledá a ztrácela váhu. Ze všeho nejvíce znepokojující však pro ni mohla být skutečná a hlodavá bolest v její hrudi, jejímž středem byl velký výrůstek. Každý den přes něj mohla přejet prsty, aby zjistila, jestli tam stále je. A vždy tam byl. Možná o něm řekla Elizabeth Philpot, a její kamarádka Mary dost možná doporučila, aby navštívila doktora." Ke špatnému zacházení žen s rakovinou prsu se autorka vyjadřuje v dalším odstavci: "V oněch dnech byla diagnóza rakoviny prsu rozsudkem smrti. Nesla s sebou tak neutěšenou prognózu, že mnozí lékaři odmítali pacientky informovat, a preferovali doručit špatné zprávy raději jejich rodinám. ... Do 19. století byl jediným nabízeným prostředkem extrémně krutý a riskantní chirurgický zákrok, před nímž si lékaři dokonce málokdy umývali ruce. Teprve na konci 19. století se mastektomie konečně začaly stávat častými zákroky. Ale za Maryina života byly ženy s diagnózou rakoviny prsu považovány za tak ztracené případy, že jim často byla zamítnuta extenzivní či prodloužená péče nebo přijetí do nemocnic." Strašlivé. Když si uvědomíte, že toto byla Anglie v polovině 19. století, ani ne 200 let zpět - hrůza. Ke sklonku svého života se Mary snažila bolest v prsou zahánět laudanem, desetiprocentním roztokem opia v alkoholu, který tehdy stál méně, než džin. Stále však pracovala, a ačkoliv byla kvůli droze někdy unavená, depresivní a zmatená, jindy byla čilá a ostražitá. Shelley Emling uvádí jednu básničku, kterou v té době Mary napsala na počest Rodericka Murchisona; dělala si v ní legraci ze Sedgwicka, Bucklanda, Agassize a Owena. Poté, co v roce 1847 zesnula, napsal o jejím obrovském přínosu například Charles Dickens, jehož text z časopisu All the Year Round je v The Fossil Hunter otištěn, a Henry De la Beche o ní hovořil na pódiu před členy Geologické společnosti v Londýně. Zbytek kapitoly se týká pozdějších osudů Maryiných mužských kolegů, Owenova založení Přírodovědného muzea v Londýně a nakonec prohlášení Jurského pobřeží Světovým dědictvím UNESCO v roce 2001. V Epilogu se dále čtenáři dozví, jak odkaz Mary Anning oslavuje město Lyme Regis, a jak naše poznání prehistorického života i současných plazů postoupilo v posledních desetiletích, kdy titul "největší masožravý dinosaurus" měnil své nositele, a kdy za jedny z největších mořských predátorů druhohor začali být považováni jurští pliosauři, s jejichž ostatky bohužel Mary Anning nikdy neměla tu čest.
The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World je výbornou, informativní, hutnou, čtivou biografií ženy, bez které by současná věda a vůbec současný svět nevypadaly tak, jak dnes vypadají. Oplývá historickým kontextem, sleduje vývoj geologie a paleontologie, jakož i prvopočátky evoluční biologie, za života Mary Anning, a seznamuje čtenáře s jejími nejvýznamnějšími nálezy, které měly tak velký vliv na první uvažování o vývoji naší planety, o vývoji jejích druhů a limitech myšlení doby, v níž Mary Anning žila. Považuji ji za výtečnou, hodnotnou četbu, ze které si každý jistě mnohé odnese. Je důležité vědět, kteří lidé ovlivnili naši společnost a její porozumění historie Země. Mary Anning mezi ty lidi patří, a je nepopiratelně přínosné ji prostřednictvím této knihy od Shelley Emling lépe poznat.
Žádné komentáře:
Okomentovat