Světové muzeum ve Vídni 2025

Po takřka třech měsících přináším další příspěvek do rubriky o muzeích, výstavách, zoo a dinoparcích. Poslední článek, který do ní zamířil 19. srpna, se týkal mého znovunavštívení pražského Dinoparku. Jen osm dnů poté, v sobotu 16. srpna, jsem ještě s jedním mě blízkým člověkem poprvé navštívil Světové muzeum ve Vídni, jež bylo mou prioritou od mého posledního loňského výletu do hlavního města Rakouska v září 2024. V tomto článku s vámi budu sdílet vybrané fotografie ze Světového muzea ve Vídni pořízené mou zrcadlovkou Canon EOS 40D. Výběr to nebyl lehký, mám z toho místa opravdu hodně materiálu, ale myslím si, že i tímto malým množstvím snímků vás navnadím.

Weltmuseum Wien, nacházející se na Hedenplatz v levém křídle budovy vídeňkého Hofburgu, je se sbírkou více než 400 000 exponátů největším rakouským antropologickým muzeem. Bylo založeno v roce 1876, do roku 1928 však jeho antropologicko-etnologická část patřila pod Přírodovědné muzeum, a do roku 2013 bylo nazýváno Museum für Völkerkunde (Etnologické muzeum). Mezi listopadem 2014 a říjnem 2017 bylo uzavřeno, nyní se však těší již nepřetržitému osmiletému provozu, a ročně do něj zamíří kolem 250 000 lidí (alespoň tak to uvádí web Wien-Tickets). Je to okouzlující místo, se kterým budu mít navždy spojeny velice pěkné zážitky z léta 2025. Pokud vás zajímá antropologie, historie, rozmanitost kultur, ale také dopady kolonialismu na různé části světa, pak Světové muzeum ve Vídni určitě navštivte.

V době mé návštěvy Světového muzea ve Vídni probíhaly tři speciální výstavy, z nichž dvě jsem navštívil (a mě blízká osoba navštívila i tu třetí, na kterou mi ale nezbyl čas, protože se v muzeích vždycky kochám exponáty a informacemi o nich, a pak nestíhám). První byla Kolonialismus am Fensterbrett (anglicky Colonialism on the Window Seal, česky Kolonialismus na parapetu), který probíhá v době od 28. května 2025 až do 25. května 2026, a pozor, tuto expozici mohou navštívit i lidé, kteří si nezakoupili lístek. Je to brilantní dvousálová výstava umožňující návštěvníkům reflektovat koloniální minulost objevování a přemisťování rostlin po naší planetě. Více o ní napíši níže.

Druhou dočasnou výstavou, kterou jsem si prošel, byla Wer hat die Hosen an? (anglicky Who's Wearing the Pants?, česky Kdo nosí kalhoty?), pojednávající o 3000 letech nošení kalhot, od doby bronzové dodnes. I tato expozice trvá do příštího roku; otevřela se 25. března 2025 a skončí s 1. únorem 2026, tudíž také máte ještě dostatek času, abyste ji po přečtení tohoto příspěvku navštívili. 

Třetí výstava, kterou jsem nenavštívil, ale o které jsem slyšel mnoho dobrého krátce po společném opuštění muzea, byla Der europäische Koran (The European Qur'an neboli Evropský korán), jež skončila 24. srpna tohoto roku. Pojednávala o (pro některé možná překvapivém) historickém vlivu Koránu, svatého textu Islámu, na evropskou kulturu již od středověku. 

Zatímco dočasné výstavy probíhají vždy v přízemí, první a druhé patro Světového muzea je vyhrazeno pro dlouhodobé expozice. Nejprve jsem v 2. patře navštívil expozici House of Habsburg (Dům Habsburků), ve které se nachází bezpočet kusů autentického brnění; dokonce i brnění dětského (jakkoliv strašlivé to je!). První sál, do něhož jsem vstoupil, a který vlastně už patří mezi poslední sály celé expozice, je takovou děsivou přehlídkou toho, jak se lidé v Rakousko-Uherské monarchii vzájemně zabíjeli. 

V posledním sále expozice House of Habsburg si také můžete prohlédnout malbu The Large Cavalry Battle od italského malíře Salvatora Rosy, jednoho z prvních umělců, kteří neglorifikovali a neidealizovali bitvy, války a krvavou řež. V dalších sálech na vás čekají spousty rakousko-uherských rytířů, jejich mečů a šavlí, ale také ostruhů, kterými pobízeli své koně (pohlížet na ně rozhodně není pro žádného milovníka zvířat, včetně autora tohoto blogu, nic lehkého) a bojové výstroje koní. 

Velice se mi líbili tito dva účastníci turnaje. Když člověk pohlíží na ty dřevce, nutně uvažuje o tom, jaké rány to musely být, když se zbraň střetla s brněním oponenta. 

Zde vám předkládám fotografii ještě jednoho rytíře s turnajovou vyzbrojí. Dělal jsem si z "oblečku" jeho koně legraci, že má airbag. Jen se podívejte pod hlavovou část toho koňského brnění.

A nyní pár slov k expozici Kolonialismus na parapetu, kterou jsem v přízemí navštívil po velmi dobrém obědě (v přízemním bufetu vaří moc dobře, doporučuji!). Zabírá dva sály, a tak moc mě zaujala, že jsem v ní zůstal déle, než bylo v plánu, ergo rozdělení mě a mě blízké osoby při zbytku návštěvy muzea. Abych to ale nezlehčoval, pokud jste dlouhodobými návštěvníky tohoto blogu, pak víte, že mě zajímají nerovnosti a nespravedlnosti, a právě tato expozice upozorňuje například na takové záležitosti, jako je biopirátství (využití rostlin z kolonizované části světa s ekonomickým přínosem kolonizátorské mocnosti, ale žádným ekonomickým přínosem její původní domovině). V expozici se nachází řada rostlin a informace o jejich objevení, popsání a důležitosti nejen pro naše parapety.

Konkrétně se v této expozici dozvíte o araukáriích z ostrova Norfolk, kde na ně v roce 1874 narazil James Cook, a dočtete se o původu názvu této čeledi (pochopitelně je odvozen od názvu chilského města Arauco a jeho původních obyvatel). Následují tchýnin jazyk, aloe vera, africká fialka, zelenec chocholatý, Pelargonium, fíkus malolistý, kaktusy z jihozápadu Spojených států amerických a z Mexika a neotropická Dieffenbachia. Pokud některou z těchto rostlin uvidíte na balkoně, třeba i na svém vlastním, můžete popřemýšlet o tom, jak se vlastně sem do Evropy dostala. Přemisťování těchto rostlin se totiž pevně pojí s kolonialismem a násilím vůči lidem v kolonizovaných částech světa. Je na místě to reflektovat.

Zde vám předkládám fotografii africké fialky z rodu Saintpaulia, pojmenovaného po jejím "objeviteli", německému vojákovi Walteru von Saint Paullairemu. Do povědomí kolonizátorů z globálního severu se tato rostlina dostala skrze koloniální exploataci východu Afriky v 80. letech 19. století. 

Níže vidíte zelence chocholatého (Chlorophytum comosum), který fascinoval Johanna Wolfganga von Goetheho. V roce 1794 tento druh popsal švédský lékař a přírodovědec Carl Peter Thunberg, ale samozřejmě původním obyvatelům afrického kontinentu byla tato rostlina známa mnohem déle, a používali ji jako prostředek ochrany těhotných žen či čerstvých matek a jejich novorozeňat. Kořínky "pavoučí rostliny" (anglicky se zelenci chocholatému říká "spider plant") jsou jedlé.

Mohl bych s vámi sdílet spoustu dalších fotografií z této expozice, včetně třeba starého herbářového exempláře fíku malolistého z tropického čínského ostrova Chaj-nan, ukořistěného na 8. chaj-nanské expedici... nicméně poslední fotografie z expozice Kolonialismus na parapetu, kterou tu pro vás mám, je fotografií dieffenbachie ze Střední a Jižní Ameriky. 

Dále si v této expozici můžete prohlédnout foukačky na toxiny pokryté šipky, které pocházejí od lidu Tukano ze severozápadu Brazílie z doby před rokem 1821 a obrazovou scénu z života historického Buddhy, nebo prolistovat knížky jako How Do Plants Grow z edice Baby Professor, Plantopedia či Das Grosse Buch der Zimmer Pflanzen od DK. 

Následně jsem navštívil 1. patro budovy a prošel jsem si, občasně se svým doprovodem (ale zase jsme měli každý jiné tempo prohlížení exponátů a zájmy o odlišné exponáty), celou antropologicko-etnologickou sbírku, v níž se nachází i slavná aztécká čelenka z kvesalových per, datovaná do 16. století. Ve stejné hale je přítomena i vycpanina kvesala, onoho pozoruhodného středoamerického opeřence s oněmi velice dlouhými ocasními pery. Zde vám prezentuji několik pestře zbarvených modelů lebek.

Prohlédnutí všech aztéckých exponátů návštěvníkovi jistě chvíli potrvá; já se v této hale pohyboval pěknou půlhodinku. Dozvíte se v ní o mezoamerickém písmu (to tvořily znaky a obrazy), prohlédnete si reprodukce některých aztéckých uměleckých děl, předmětů ze zlata, peří a tyrkysu, ceremoniální a taneční štíty, jadeitové sošky, opičí masky či masky s podobiznami jiných zvířat, retní ornamenty, zrcadla z obětních oltářů, olejomalbu prvního setkání Moctezumy a Hernána Cortéze či různé nádoby. Výčet všeho by zde zabral mnoho místa, ale pokud vás aztécká civilizace a její zánik, za který mohli španělští kolonizátoři, zajímá, dozvíte se tu toho opravdu hodně.

Velké plus musím dát sálu věnovanému severoamerickým původním obyvatelům za to, že jsou v něm na strop zavěšeny vlajky různých kmenů. Zde vám předkládám fotografii nádherné klasické čelenky.

Část expozice věnovaná jižní a jihovýchodní Asii je bohatá na různé sošky, včetně sošek Buddhy. Dozvíte se v ní také o nárůstu urbanizace na Jávě; interaktivní tabulky vám pomohou pochopit, jak se z Jávy stalo tak hustě osídlené město (souvisí to s nizozemskou nadvládou, kdy se z Jakarty stalo hlavní centrum obchodu v oné části světa).

Níže vidíte bustu božstva z Havaje, tvořenou kořínky, peřím, perletí, oříšky, psími zuby a rostlinnými textilními vlákny; jedná se o objekt dovezený do Londýna samotným Jamesem Cookem a poté odkoupený v roce 1806, načež se dostal do sbírek rakousko-uherského císaře Franze I. 

Sál, ze kterého tato fotografie pochází, je věnován čtyřem evropským cestovatelům a místům, jež navštívili: Jamesi Cookovi a Havajským ostrovům a Tahiti; Andreasi Reischekovi a maorské kultuře na ostrovech Aotearoa (jinak Nový Zéland); Ottovi Frischovi a německým koloniálním výpravám do jižních moří; a Rudolfu Pöchovi a jeho výzkumu na severu a východě Nové Guineje na začátku 20. století. 

Velice přínosný je podle mě sál zodpovídající na otázku "Jak Rakousko souvisí s kolonialismem?" I Rakousko-Uhersko přispívalo k násilnému podmanění globálního jihu v éře kolonialismu, a Rakousko se dodnes nachází v jeho stínu. Za habsburské monarchie byla založena Rakousko-Uherská koloniální společnost (německy Österreichisch-Ungarische Kolonialgesellschaft), jež se nakonec rozpadla bez jakýchkoli významných úspěchů v roce 1918. V sále se dozvíte také, jak probíhá sběr předmětů pro antropologicko-etnologické sbírky dnes, kdy už tyto předměty nejsou kradeny, jako v kolonialistických dobách - nicméně rozhovor s kurátorkou Claudií Augustat, který si v sále můžete přečíst, poukazuje na to, že sběr je i dnes vykořisťovatelský. Například lidé v Surinamu prodávají cenné předměty do muzejních sbírek kvůli chudobě, jež tam panuje v důsledku dřívějšího nizozemského koloniálního podmanění. 

Dobré je, že Světové muzeum ve Vídni učí své návštěvníky o tom, že mnohé muzejní objekty jsou spoeny s koloniální mocí, nadvládou a expropriací. Informuje o tom, jak habsburské sňatky spojené s vládnutím a podmaňováním obyvatelstva měly vliv i na antropologicko-etnologický sběr v Brazílii. Dočtete se o kulturní válce, jež na konci 19. století a na začátku 20. století probíhala ve Vídni, kdy konzervativní katolíci "válčili" se zbytkem světa nesdílejícím jejich pohled na něj, a dokonce se snažili zneužít etnologii tak, aby sloužila zájmům církve. Muzeum upozorňuje na to, že hloupé hypotézy katolického šarlatána Wilhelma Schmidta o "univerzální historii lidstva" a "nižších lovcích" jsou dnes zastaralé, a nikdo je nemůže brát vážně. Dozvíte se také o intelektuální válce rakouských sociálních demokratů a konzervativních křesťanských socialistů, jež se odehrávala na poli rakouských humanitních věd. 

Na závěr ještě dvě fotografie z expozice Wer hat die Hosen an?, kterou jsem v podstatě letošní první návštěvu Světového muzea ve Vídni zakončil. Je to skvělá výstava, umožňující reflektovat nejen vývoj kalhot, ale také společenských postojů k lidem, jež je směli nebo nesměli nosit. Je fascinující dozvědět se o tom, že ženy v jiných částech světa, třeba v Laosu, běžně nosívaly kalhoty na začátku 20. století, kdy je v Evropě ženám nebylo dovolováno nosit; to samozřejmě odráží tehdejší útlak žen a šílené standardy toho, jak se měly oblékat, chovat a prezentovat v bílými bohatými muži dominované společnosti. Přitom někteří ti bohatí bílí muži nosili kalhoty tak směšné, že se člověk nemůže nesmát, jak dokazuje následující fotografie.

A aby těch nasrávaček nebylo málo, zakončím tento článek fotografií nejstarších rakouských trenýrek, jež se datují do 15. století. Ženy tehdy nenosily spodní prádlo, muži ale ano, a říkalo se mu "braies". Vážně doufám, že si je vlastník před odchodem ze světa vypral, takže to, na co jsem zpoza ochranného skla nahlížel, na sobě nemá středověké špínky.

Mohl bych toho o Světovém muzeu ve Vídni ještě tolik napsat! Fotografického materiálu mám ze své první návštěvy této význačné instituce nemálo, snad se ale spokojíte s tímto skromným výběrem. Určitě se do Weltmuseum Wien zase někdy rád vrátím!

Byli jste již ve Světovém muzeu ve Vídni? Pokud ano, jak se vám v něm líbilo, a co vás v něm zaujalo nejvíce? A pokud ne, inspiroval vás tento článek k jeho navštívení?