Blogorgonopsidova filmová doporučení: Superman

Jak už jsem se několikrát na tomto blogu nechal znát, ať už v úvodu k poslednímu Obrázku týdne nebo v politicky laděném příspěvku ze soboty, v pátek 18. července jsem byl na dopoledním promítání dalšího červencového blockbusteru, který spolu s Jurským světem: Znovuzrozením přímo saje peníze a těší se obrovskému úspěchu. Jedná se o nejnovější film režiséra Jamese Gunna, reboot franšízy s nejznámějším a také jedním z nejstarších superhrdinů a k tomu ještě první snímek z nového sdíleného světa DC Universe. Nový Superman je filmem, který podle mě stojí za zhlédnutí stejně, jako nejnovější přírůstek do jurskoparkovské série, a já se vám v tomto příspěvku do rubriky Filmová doporučení pokusím vysvětlit, proč.

David Corenswet jako Clark Kent/Kal-El/Superman, Nicholas Hoult jako Lex Luthor, Rachel Brosnahan jako Lois Lane a další herci v rolích legendárních postav z DC univerza ve filmu Superman od Jamese Gunna. Obrázek z webu eBay

Jak každý člověk zajímající se o svět filmu ví, otevírá se nové sdílené univerzum s postavami od komiksového vydavatelství DC Comics. Předchozí verze franšízy, DC Extended Universe (DCEU), skončila v roce 2023 po deseti letech filmů, které se setkaly s různými kritickými i finančními úspěchy a neúspěchy. Temnější, vážnější Muž z oceli (Man of Steel) režiséra Zacka Snydera, který měl být původně prvním dílem nevzniklé trilogie, nastavil franšíze tón podobný trilogii Temný rytíř od Christophera Nolana, který byl ostatně producentem Muže z oceli a poté výkonným producentem Snyderových pokračování, Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti (Batman v Superman: Dawn of Justice) v roce 2016 a mýtické Ligy spravedlnosti Zacka Snydera (Zack Snyder's Justice League) z roku 2021. DCEU se potýkalo s řadou potíží. První stihly už druhý Snyderův film, ve kterém se poslední přeživší Kryptoňan střetl s netopýřím mužem z Gothamu. Velká kritika snímku donutila studio Warner Bros., aby usilovalo o lehčí, vtipnější verzi filmové adaptace DC vesmíru, a inspirovalo se úspěchem filmů rivala vlastněného Disneym, Marvel Studios. V roce 2017 vyšla Jossem Whedonem rozkuchaná Liga spravedlnosti, která měla s pozdějším Snyder Cutem pramálo společného. Supermanovi nalepila fake horní ret, a plány DCEU se zhroutily. Dwayne Johnson se sice v roce 2022 pokusil změnit hierarchii moci v DC vesmíru, a do mezititulkové scény svého Black Adama pozval Henryho Cavilla, ale zánik DCEU se blížil, a pak v lednu 2023 nový spolu-CEO DC Studios, všem známý James Gunn, oznámil novou franšízu DC Universe (DCU), která měla začít v roce 2025 jeho adaptací Supermana.

Doufal jsem, že to bude stát za to. Možná, že jsem si nejprve nebyl jist, zda režisér marvelovských Strážců galaxie a DCčkovského Sebevražedného oddílu (The Suicide Squad) z roku 2021 zvládne správnou adaptaci nejvýznamnějšího superhrdiny všech dob - toho, u kterého přece superhrdinské komiksy v podstatě začaly. Jistě, jistě, dříve existoval třeba Doctor Occult, shodou okolností jej vytvořili tvůrci Supermana, Jerry Siegel a Joe Schuster, tři roky před publikováním 1. čísla Action Comics v roce 1938, v němž byl Supes představen, ale chápete, jak to myslím. Superman měl jako první všechny atributy superhrdinského archetypu. Co bohužel mnoho lidí netuší je to, že Siegel a Schuster byli synové židovských imigrantů, kteří uprchli do Spojených států amerických před pogromami ve východní Evropě. Zažili si Velkou hospodářskou krizi v roce 1929, a ovlivněni jí, vytvořili tohoto "šampióna utlačovaných", jak jej sami nazvali, který měl bojovat proti nespravedlnostem namířeným na ty, jež se sami bránit nemohli. Superman Siegela a Schustera byl socialista, který bojoval proti nefér bossům, sexistickým násilníkům a tyranům. Poté, co byl původním tvůrcům ukraden v průběhu 40. let minulého století, a již nikdy jim nebyl navrácen, kvůli čemuž National Comics (později DC) z postavy vyždímaly miliony a miliardy, zatímco Siegel a Schuster po zbytek životů dřeli, aby se vůbec udrželi při životě (kdo s takovou nespravedlností souhlasí, nechť se na tomto webu již nikdy neukazuje), byl ze Supermana pomalu zbudován spíše symbol naděje, než symbol rezistence. Zpátky však k Jamesi Gunnovi. V jednu věc jsem u jeho adaptace doufal - že tento Superman nebude nějakou alegorií Ježíše, jak ho vykresloval v DCEU Zack Snyder (jako by židovským tvůrcům postavy ukazoval prostředníček), ale bude to především mimozemšťan žijící mezi lidmi, považující se jednoznačně za jednoho z nich. Už první trailery na začátku tohoto roku mi ukázaly, že tohle bude správná adaptace.

Superman Jamese Gunna je nejvíc komiksový film, který jsem za posledních několik let viděl. Je to vibrantní, všemi barvami hýřící snímek, představující Supermanův svět docela jinak, než kterýkoli jiný. Myslím si, že je to nejlepší supermanovský film. Původní série s Christophem Reevem ze 70. a 80. let je již zastaralá; scény, ve kterých se Clark jako totální creep dívá Lois Lane pod sukni s pomocí svého rentgenového vidění patří do propadliště filmových dějin, a nechci si ani představovat, kterým pervertům taková necitlivost mohla kdy připadat jakkoliv atraktivní či dokonce vtipná. Brr. Tím však neříkám, že bych k těmto filmům choval nějakou zášť, jen jsou to prostě produkty své doby - svět se naštěstí za poslední čtyři desítky let pohnul o dost dál, a s ním i respekt k ženským postavám ve velkých filmech. Superman se vrací (Superman Returns) z roku 2006 režiséra Bryana Singera, především známého jako režiséra prvních a druhých X-Menů, jakož i dalších filmů oné série (Budoucí minulost, Apokalypsa plus pilotní díl X-Men: Nové generace), navázal na první dva díly s Reevem; Brandon Routh v podstatě hrál Reeveova Supermana, jen to všechno působilo trošinku moderněji. Muže z oceli považuji za jeden z nejlepších superhrdinských filmů, jaké jsem kdy viděl, třebaže mi vyzdvihování Clarka do pozice jakéhosi mesiáše ve Snyderových filmech přijde dost ujeté. Ale Superman od Jamese Gunna podle mě vyhrává na plné čáře. David Corenswet působí opravdu jako Superman z komiksů. Je to moderní verze, která se nejvíce přiblížila komiksové atmosféře. To, jak hlavní hrdina mluví, jak se chová, jak létá... to, jak vypadá fikční svět, v němž žije... to vše je prostě perfektní.

Je to ten komiksový, lehce cartoony feel, který mi tento film prodal jako nejlepší supermanovskou adaptaci. Co se mi však líbí ještě více je to, jak moderní nový Superman je. Už jsem se o tom zmínil v onom politicky laděném příspěvku ze soboty. Superman Davida Corensweta je zileniál, narozený na hranici dvou generací, které se nesnesou - mileniálů a zedek (a já osobně jsem zedko, Generace Z). Je v podstatě jedním z nás. Na začátku filmu se dozvídáme, že Kal-El dorazil na Zemi před 30 lety, takže se narodil v roce 1995. Kentovi, kteří ho vychovali a kteří zfalšovali jeho adoptivní dokumenty, jsou očividně staří liberálové, kteří předně věří tomu, že důležité je, jak se člověk sám cítí - a to pak je. Není tím, čím ho nazývá okolí, ale tím, jak se sám vnímá; na základě toho jedná, a toto jednání ho dále definuje. Clark vyrůstal na punk rocku. Ve scéně, ve které je rodiči uložen do postele ve svém starém pokoji v domě Kentových ve Smallville, se spolu s Lois Lane, kterou mistrovsky ztvárňuje Rachel Brosnahan, díváme na plakáty punkrockových kapel nalepené na zdech. O něco dříve má Clark rozhovor s Lois, z něhož vyplývá, že ona samotná byla přímo punkerka, když byla mladší, a jejich rozhovor dorazí k cíli, když Clark zmíní, co vlastně ten opravdový punk rock opravdu je. A o čem je. O té akceptanci, lidskosti, bezpředsudečnosti. Falešní kritici z řad krajní pravice se mohou zbláznit, protože tenhle Superman je punkrocker. Doslova. Doslova je woke, každá buňka v jeho těle je woke. Je to levicový liberál blížící se k socialistické pozici; je to decentní, hodný člověk, se zájmem o ostatní. Zachraňuje lidi, a nezáleží mu na tom, co jsou ti lidé zač - jestli je Amerika považuje za nepřátele nebo za spojence. Zachraňuje zástupce jiných druhů (ano, ta záchrana veverky při bitvě s oním monstrem vypuštěným lidmi z LuthorCorpu v ulicích Metropolis byla výtečná). A byť je to pro něj obtížné, stará se s co největší láskou o Krypta, superpsa, jenž mu byl svěřen jeho sestřenicí, kterou není nikdo jiný, než Milly Alcock v roli Kary Zor-El/Supergirl, která se v závěru filmu objevuje totálně zpitá, díky čemuž zjišťujeme, proč má Krypto behaviorální problémy. 

Nastíním ve stručnosti, o čem vlastně film je. Opening crawl diváka informuje o tom, že superbytosti jsou v této nové filmové verzi DC univerza známy už tři staletí, a náš hrdina je Supermanem už třetí rok. Snímek začíná in media res, Superman právě poprvé prohrál bitvu, a to s Ultramanem operovaným jeho úhlavním nepřítelem Lexem Luthorem, kterého ztvárňuje Nicholas Hoult. Později se ve filmu dozvídáme, že Ultraman je Supermanovým klonem (pokud jste film zatím neviděli, a toto je pro vás příliš velký spoiler, doporučuji přestat číst tento článek... spoilerů tu bude o dost víc). Superman potřebuje ošetření, které mu v Pevnosti osamotnění na Antarktidě (ano, tato verze pevnosti je lokalizována na jižní polokouli, což je podle mě lepší nápad) poskytnou jeho věrní roboti. Hlavní je také to, že Superman nedávno zasáhl do konfliktu mezi Boravií a Jarhanpurem. Boravia je spojencem Spojených států amerických, a dostává zbraně od LuthorCorpu. Jarhanpur se nedokáže bránit. Konflikt mezi dvěma zeměmi je v tomto snímku velmi důležitý; Boravia hodlá Jarhanpur obsadit, a pak si kontrolu nad ním má převzít Lex Luthor. Připadá vám to povědomé? Boravia je jako Izrael, spojenec USA, který má z USA zbraně. Jarhanpur je jako Palestina, a Luthorův plán převzít nad ní kontrolu zrcadlí plány Donalda Trumpa udělat z Gazy jeden velký rezort, ze kterého by profitoval. Aby ale Luthor mohl svého cíle dosáhnout, získat ještě větší moc a zbohatnout, musí nejprve zabít Supermana, který je na straně Jarhanpuru - na straně utlačovaných. Film je vlastně o politickém konfliktu, který je přímou alegorií okupace Palestiny izraelskými silami; komentuje však také invazi ruského agresora na Ukrajinu. A především je to film, který dobrosrdečnost staví nad zájmy prohnilého kapitalisty a zbrojařského kontraktora, jakož i kolonialistů. To vše ve světě, kde je dobrosrdečnost považována za staromódnost. To je ale paralel k našemu současnému světu, co?

Superman zatčen; na fotografii s Davidem Corenswetem (Superman) a stand-in hercem ztvárňujícím Ultramana též Frank Grillo jako Rick Flag Sr. a María Gabriela de Faría jako Engineer z týmu The Authority. Obrázek z webu Supehero Toy Store

Film se dotýká také internetového trollingu a ovlivňování veřejného mínění trolly a boty placenými vládami států. Velice mě pobavilo, že se James Gunn inspiroval Simpsonovými a ve scéně odehrávající se v kapesním vesmíru Lexe Luthora ukázal několik malp, jihoamerických opic, cvičených psát nenávistné komentáře na sociální sítě. Superman si v tu chvíli uvědomuje, že označení "Supershit", jak mu na internetu nadávají lidé chovající k němu zášť, nepochybně vzešlo z této Luthorovy trollí farmy. Až někde v nestálých vodách kyberprostoru narazíte na nějakého kremlbota, nějakého homofobního nebo transfobního trolla, dezoláta nebo reproducenta prohnilých a nenávistných narativů a diskurzů, vzpomeňte si na tuto scénu. Takoví jedinci jsou totiž opravdu cvičené opice, které se snaží ovlivňovat veřejné mínění v zájmu imperialistů, vůdců, superpadouchů jako je Lex Luthor. Samotný Luthor je v podstatě Elon Musk, Jeff Bezos nebo Mark Zuckerberg. Je to neskutečně hamižný, závistivý jedinec, který pro vlastní úspěch ublíží komukoliv. Své bývalé přítelkyně zavírá do klecí v tomto kapesním vesmíru, Supermana nechal bez svolení naklonovat a chce ho zavraždit, dokonce mu unese Krypta a ještě hodlá předstírat, že pejska z Kryptonu ani nezná, ač na něm v kapesním vesmíru nechává dělat pokusy. A samozřejmě je to on, kdo na internet vypustí celý vzkaz Jor-Ela a Lary, kvůli kterému začnou lidé po celém světě na Supermana nadávat. Nechutné, očerňující a až démonizující zkazky o Supermanově "tajném harému" vycházejí právě od něj.

Tím se dostávám k pravé kontroverzi filmu, důležité mezi mnoha supermanovskými fanoušky. V tomto univerzu totiž Jor-El a Lara Lor-Van, biologičtí rodiče Kal-Ela, nejsou těmi hodnými Kryptoňany, které známe z předchozích filmů. Jde o produkty kryptonského kastovního systému, obrovsky nerovnostářské společnosti, kterou samozřejmě představily nejen mnohé komiksy, ale i předchozí filmy. Jsou to imperialisté, stejně jako většina Kryptoňanů, a ve své zprávě Kal-Ela nabádají, aby si Zemi, na níž byl před zničením Kryptonu vyslán, podmanil, a aby měl co nejvíce dětí s lidskými ženami. Clark zprávu nikdy celou neviděl, ale když ji Engineer po Luthorově vloupání se do Pevnosti osamocení zrekonstruuje, a Luthor ji následně vydá celému světu, je náš hrdina stejně zhnusen, jako kdokoliv jiný. Zjišťuje nepříjemnou pravdu o svých rodičích - že to byli naprostí prohnilci. Osobně se mi tato změna velice líbí, a tragédii zániku Kryptonu činí ještě větší. Zatímco v Muži z oceli je Jor-El velkým liberálem, který věří, že každé dítě má mít šanci jít za tím, co chce dělat a co ho zajímá, v této verzi je Jor-El stejný nerovnostář, jako Zod ve SnyderVerse. Supermanovi rodiče v Gunnově vezi podporují podmanění a násilí, a chtějí, aby Kal-El byl přímým opakem toho, čím měl být v Muži z oceli. Do hry pak vstupují Clarkovi skuteční rodiče - ne ti biologičtí, ale adoptivní, liberální Kentovi. A rozhovor mezi Jonathanem Kentem a Clarkem na farmě, zatímco Krypto pobíhá mezi skotem, považuji za jednu z nejkrásnějších scén filmu. Jsou to oni, které na konci filmu Superman vnímá jako své skutečné rodiče. 

Další výtečnou scénou filmu je dialog mezi Lois a Clarkem v Loisině bytě. Tihle dva novináři z Daily Planet spolu sice čerstvě chodí, ale to neznamená, že by Lois nemohla s Clarkem udělat vážný rozhovor ohledně jeho "motání se" do cesty kolonialistické Boravii. Celá scéna má, pokud si pamatuji správně, asi 12 minut, a je to jedna z nejlepších scén v jakémkoli superhrdinském filmu, kterou jsem kdy viděl - a to říkám jako ostřílenec, protože jsem superhrdinských filmů z tohoto století viděl naprostou většinu. Jejich rozhovor je mistrovským dílem, které tak na začátku příběhu seznamuje diváka se Supermanovou integritou a nekompromisní dobrosrdečností. Lois samozřejmě také má srdce a je na Clarkově straně, ostatně je mu coby jeho přítelkyně blízká, ale v nahrávaném rozhovoru je zase nekompromisní novinářkou, a klade mu tak nepříjemné dotazy, že Clark přímo křičí reakce, které si předtím nepromyslel. Celou scénu rozebírat ani nemohu, film jsem přece jen viděl v kině jen jednou, takže si pamatuji spíš její strukturu, než jednotlivé dialogy, ale je to brilantnost sama. Více takových scén v superhrdinských filmech! Více dialogů, více dramatických výměn názorů, více neshod a hádek, více politiky!

Podobně jako mi David Corenswet přijde jako nejlepší filmový Superman, i Rachel Brosnahan považuji za nejlepší filmovou Lois Lane. Coby zástupce Generace Z jsem vyrůstal s image Amy Adams coby Lois Lane z DCEU, pokud ale čtu nějaký komiks, ve kterém tato postava vystupuje, slyším hlas Dany Delaney, která Lois dabovala v animovaných seriálech z DCAU neboli Timmverse či Diniverse (například v Superman: The Animated Series). Rachel Brosnahan se od Amy Adams nemůže lišit více. Rozhodně zde nehovořím o vzhledu postavy, ale o charakteru jako takovém. Tato verze Lois je, jak už jsem uvedl výše, bývalá punkerka, a je to na ní vidět. Velice mě pobavilo, jak je v této verzi vykreslen Jimmy Olsen, jehož ztvárňuje Skyler Gisondo. Byl bych rád, aby mi někdo allosexuální vysvětlil, proč po něm holky tolik jdou. Mým úsudkem bylo, že je to takový průměrný týpek, tak proč se z něj můžou kolegyně v práci zbláznit a proč ho tolik miluje současná přítelkyně Lexe Luthora, selfíčková slečinka Eve Teschmacher ztvárněná Sarou Sampaio, která je mimochodem výtečným comic relief characterem tohoto snímku? Nick Hoult výtečně obstál v roli Lexe Luthora, jeho verze postavy má podle mě trošku Michael Rosenbaum vibe ze Smallville. Zlost a hamižnost tohoto Lexe je opravdu jako z komiksů. No, a pak samozřejmě musím zmínit Justice Gang. Nathan Fillion ztvárnil Guye Gardnera výtečně - všichni ho nenávidíme! A tak to má být. Guy Gardner je totiž ten největší douchebag v Green Lantern Corps. Ta scéna, ve které hovoří s Lois v základně Justice Gangu... Zmínit musím i Mr. Terrifica v podání Ediho Gathegiho. Damn, tenhle týpek ukradl tolik scén. Chci spin-off o Mr. Terrificovi! A co teprve Hawkgirl hraná Isabelou Merced? Jak ta ve třetím aktu zatočila s Netanjahuem, totiž... ehm... no, s Netanjahuem.

Herec Zlatko Burić ztvárňuje ve filmu sekundárního antagonistu Vasila Ghurkose, prezidenta Boravie, jenž je vzhledem velmi blízký Davidu Ben-Gurionovi, ale mluví jazykem velmi podobným tomu, kterým hovoří Vladimir Putin. Je to opravdu greedy týpek. Ačkoliv bych mohl zmínit ještě další herce, vytáhnu z mixu Willa Reeva, korespondenta americké ABC a především syna zesnulého Christophera Reeva, jenž má v Gunnově Supermanovi překvapivé cameo. Jinak mě velmi bavil Krypto. Každý z nás, kdo měl někdy pejska, ví moc dobře, jak nezbedné dokáží ty rozkošné šelmičky občas být. Už jen to, že se Gunn rozhodl mít v tomto filmu Krypta, jinak ignorovaného každou předchozí filmovou adaptací Supermana, ve mě probudilo velký zájem na film jít. 

Superman a Krypto. Obrázek z webu MSN

Velice se mi líbila také hudba Johna Murphyho a Davida Fleminga s navracející se, ale modifikovanou znělkou Johna Williamse. Právě její opakování v průběhu filmu, aniž bychom ji kdy slyšeli celou v původní formě, v jaké se nám všem právě vybavuje v hlavách, působí hrozně příjemně. 

Superman Jamese Gunna je skvělý superhrdinský film, a opravdu jeden z nejlepších, které jsem viděl za poslední řádku let. Mohu vám ho vřele doporučit. Co na něj říkáte vy? Byli jste na něm už v kině? Co se vám na něj líbilo nejvíce, a co byste adaptovali jinak? A těšíte se na Supergirl s Milly Alcock a s naším psím miláčkem Kryptem, druhý film série DCU, který půjde do kin příští červen? 

Blogorgonopsidova filmová doporučení - Jurský svět: Znovuzrození

Ve čtvrtek 3. července vstoupil do kin jeden z nejočekávanějších filmů léta 2025, sedmý film ze série Jurský park a první díl její třetí trilogie. Jurský svět: Znovuzrození (Jurassic World Rebirth) je filmem, kterému jsem na tomto blogu věnoval nemálo pozornosti od ledna minulého roku, a celou tu dobu jsem se na něj těšil. V sobotu 5. července jsem jej konečně zhlédl na dopoledním promítání v kině, s českým dabingem a s jedním člověkem z mého příbuzenstva, a velmi se mi líbil. Jak už jsem napsal v komentáři pod posledním Obrázkem týdne (který měl také tématiku tohoto filmu), Znovuzrození je podle mě nejlepší film jurskoparkovské série od skončení původní trilogie v roce 2001. Proč si toto mé stanovisko zaslouží, a proč je podle mě tak dobrý, to vám sdělím v tomto příspěvku ze série Blogorgonopsidových filmových doporučení.

Scarlett Johansson jako Zora Bennett, Mahershala Ali jako Duncan Kincaid, Jonathan Bailey jako Dr. Henry Loomis a D-Rex (hraje sám sebe) na oficiálním plakátu k filmu Jurassic World Rebirth. Obrázek z webu Movieposters.com

Jurskému světu: Znovuzrození mohu sdělit přesně to, co Joker ve vší láskyplnosti říká netopýřímu muži v Lego Batman filmu (2017): "Náš vztah je jedinečný." Nikdy jsem nebyl tolik natěšen na další Jurský svět, jako když jsem na konci loňského ledna s miliony a miliony dalších fandů jurskoparkovské franšízy zjistil, že napsáním scénáře k jejímu sedmému snímku byl pověřen David Koepp. Ten spolu s Michaelem Crichtonem pracoval na scénáři na prvním Jurském parku (1993) a sám pak napsal scénář k jeho pokračování, Ztracenému světu: Jurskému parku (1997), mému nejoblíbenějšímu dílu filmové série. Bylo mi jasné, že tentokrát to bude stát opravdu za to. Jak jsem psal už v úvodu svého článku o Jurském světě: Nadvládě v červnu 2022, JP je moje nejoblíbenější filmová série. Na původní trilogii z let 1993 až 2001 jsem prakticky vyrostl. Témata, které ty snímky řešily, mne ovlivnily eticky, morálně a politicky (a jak dokazuje má včerejší recenze knihy Clever Girl: Jurassic Park od queer feministické akademičky Hanny McGregor, ani náhodou jsem nebyl jediný, kdo si z Jurských parků odnesl jisté radikální poselství). Když však vyšel první Jurský svět v roce 2015, byl jsem zklamán. Nebylo to ono. A přestože jsem měl pocit, že onen film byl dnem franšízy a od té doby se zlepšovala (zde se se mnou mnoho fanoušků neshodne, protože Nadvláda fandom opravdu rozdělila, a i zastánci šestého filmu, včetně mně, vědí moc dobře, proč), nikdy podle mne nevyšplhala zpět na úroveň OG trilogie. Byl jsem s tím smířen. Ale pak svitla naděje, vrátil se David Koepp, a já začal mít pocit, že se možná Jurský park zase rozjede. Můj odhad byl správný. Znovuzrození je vskutku vhodným titulem tohoto brilantního dobrodružného filmu, který září přesně tím, co předchozím třem filmům z druhé trilogie tolik chybělo.

Nevyplnily se sice mé bláznivé nápady z aprílového článku zveřejněného tady na blogu v první dubnový den roku 2024; ve filmu nejsou majungasauři s puškami na zádech, a už vůbec ne šílený Alan Grant střílející raptory, které po tom všem, co zažil, už opravdu ze srdce nenávidí. Vlastně je to dobře. Jurský svět: Znovuzrození v některých ohledech působí až jako soft reboot nebo jako samostatný spin-off, který se k předchozím snímkům příliš nehlásí. Někteří fanoušci si dokonce začínají myslet, že se Universal chce odprostit od kontroverznosti druhé trilogie s hypermaskulinním Owenem Gradym, a opravdu navrátit franšízu tam, kde byla v letech mého vyrůstání - a předtím v letech, kdy byla natáčena první trilogie. Série Jurský park nutně potřebovala nový dobrodružný film s dinosaury. Předchozí Jurské světy byly spíše nahajpované CGI festy, které vnímaly naklonované dinosaury buď jako hrdiny nebo padouchy, anebo dokonce jako superhrdiny (a superpadouchy), pohybující se, znějící, běhající a žeroucí dosti nerealisticky. Znovuzrozením vrací původní duch Jurského parku úder. Film zavádí diváky do reálného prostředí, do skutečného deštného pralesa, na skutečné moře a (takřka) ke skutečným zvířatům. Konečně tu po třech filmech, po celé druhé trilogii, máme snímek, který ta pravěká zvířata přivedená k životu vnímá jako zvířata. Ne jako hrdiny, padouchy, ani nic jiného.

Je to špičkové starohollywoodské dobrodružství v divočině, na odlehlém ostrově plném děs nahánějících monster. Je to kombinace Ztraceného světa a Jurského parku 3, sem tam s feelem první poloviny Jurského světa: Zániku říše (2018), ale pro moderní publikum. Hlavní hrdinové se drží převrácené lodi ve strachu z obrovského mosasaura, brodí se močálem plným hadovitých červených ocasů, přihlížejí námluvám ohromných titanosaurů, slaňují příkré skály, vkráčejí do opuštěných ruin mesoamerických civilizací nebo čekají na přílet helikoptéry ve zmutovanými příšerami zamořeném outpostu uprostřed divočiny. Znovuzrození je tím typem filmu, které jsem jako dítě a mladý teenager miloval. A už dlouho jsem se takového filmu od velkého studia nedočkal. I proto mi několikrát vykouzlil na úsměv na tváři. Mám zkrátka pocit, že Jurský park je zpátky. Že franšíza, která se s Jurskými světy pod taktovkou Colina Trevorrowa příliš změnila, přijala znovu své kořeny, aniž by se pokoušela být nostalgická. Znovuzrození vlastně nostalgické vůbec není. Je to krok vpřed, jen tím správným směrem, správným pro franšízu. Kde druhá trilogie, zvláště její první a třetí díl, byly plné nostalgických pastí, záběrových a hudebních odkazů nebo opakovaných hlášek, tam je Znovuzrození svěží, neopakující, klestící si svou vlastní cestu a vyprávějící prostě příběh, který se odvíjí na plátně, bez zbytečných callbacků k tomu a tomu detailu z toho a toho předchozího filmu.

Režisérem Jurského světa: Znovuzrození je Gareth Edwards, známý pro vizuální spektakulárnost svých snímků. Není to první velký film, který má na svém kontě. Režíroval Godzillu z roku 2014, dost možná nejlepší Star Wars z Disney éry, Rogue One z roku 2016, nebo snímek The Creator o nebezpečích umělé inteligence z roku 2023. Edwards ví, jak na symetrický záběr, jak na barvy, a hlavně jak na epičnost. A když po malé hudební referenci ke hře Jurassic Park: Operation Genesis začne v titanosauří scéně hrát znělka Johna Williamse z prvního filmu, zatímco mohutní sauropodi ve svých desítkách pochodují překrásně zeleným údolím, cítí divák ten pocit ohromení, jaký by v žádném jurskoparkovském filmu neměl chybět. Ten pocit nám však není vnucován. Film k němu dochází organicky. David Koepp si očividně uvědomil, že prvé velké setkání s dinosaurem, nejlépe s nějakým býložravcem, už do tohoto filmu nepatří. Jurskoparkovské ohromení s mírumilovnými titány nás čeká až v polovině filmu, poté, co si v něm zahraje dost možná půlka jeho zvířecích hvězd. Ne, že by Znovuzrození nemělo nějakou formulaičnost (poslední scéna je zkrátka inspirována poslední scénou jedničky a trojky z původní trilogie), to ne, ale rozhodně se po většinu stopáže snaží vyhnout dalšímu copypasteování. 

Musím zmínit herecké výkony. Scarlett Johansson je miliardakrát lepší hlavní hrdinkou, než byl Chris Pratt ve druhé trilogii. Jeho hypermaskulinní Owen Grady, chvástající se tím, jakej je alfa, přišel do jurskoparkovské série z úplně jiného universa a se všemi tělesnými částmi v ní neměl vydržet ani pět minut. Z jeho nastavování dlaně dinosaurům si právem dělalo legraci nejen HISHE. Na Redditu jsem četl parádní vtípek, že měl Pratt mít kameo v tomto filmu, ukázat dlaň D-Rexovi, a pak by se vidělo, jestli je v D-Rexových genech raptor (bože, ta bolest z indomina mě nikdy nepřejde... tenhle vulgární genetický determinismus tak bolí, že se při psaní této věty rozsekám replikou raptořího drápu, abych pocítil jinou, snesitelnější bolest), nebo jestli ne (v tom případě by Owen skončil, a mohli bychom si oddechnout). Zora Bennett, kterou Scarlett Johansson ztvárňuje, je mnohem charismatičtější, a to je prosím také ex military. Je to vlastně docela sebestředná postava, která jde do celé akce ve filmu jen kvůli příslibu 10 milionů dolarů, ale má k tomu důvod - chce ukončit svou žoldáckou kariéru a pohnout se dál, protože má PTSD a poslední akce v Jemenu ji psychicky odrovnala tak moc, že ani nebyla na nedávném pohřbu své matky. Zahraná je dost charismaticky. Skutečným miláčkem diváků je ale geekovský paleontolog Dr. Henry Loomis, kterého ztvárňuje Jonathan Bailey. Ty kulaté brejličky činí jeho tvářičku tak pomačkatelnou, že jsem co chvíli chtěl natáhnout ruku k plátnu a říct: "No ňuníku, ty ňuninko malej, ty jsi fakt rozkošnej nerd." Wait, právě něco o jeho rozkošnosti mu i zcela přátelsky říká Zora v té scéně s titanosaury. Loomis je postavou, kterou měla mít druhá trilogie jako hrdinu - antimaskulinní intelektuál. Takoví ostatně byli i mužští hrdinové původní trilogie, a proto jsme je měli rádi. Mahershala Ali se podle některých nemohl v tomto filmu dostatečně předvést, ale já si to úplně nemyslím. Člověku na Duncanu Kincaidovi v průběhu filmu záleží, a když to vypadalo, že zemře... bylo mi ho tak líto. Nechtěl jsem, aby zahynul. Proto mě poslední scéna ve filmu potěšila. Moc mě potěšila.

Zrovna tak se mi líbili herci, kteří ztvárnili rodinu s rozvedeným tátou a dvěma dcerami, z nichž jedna, Teresa, si na malý výlet přivedla svého douchebagovského přítele, Xaviera. Ten se stal mou nejoblíbenější postavou v tomto filmu. Reálně, vždycky, když byl před kamerou, chtěl jsem se řechtat. Charakterově mi někoho připomíná, ale neprozradím vám, koho. Ta močící scéna s ním byla perfektní. Považuji ji za nejlepší scénu ve franšíze Jurský park. Týpek prostě po dosažení uznání otce Teresy řekne "Jdu se vychcat." a zaleze kvůli tomu hluboko do džungle, aby ho nikdo z jeho spolucestovatelů neviděl. So. Relatable. Pak močí asi minutu, zatímco se za jeho zády odehrává strašlivé drama; jediný velociraptor, kterého se ve filmu dočkáme, je zmasakrován okřídleným mutadonem, Xavier přestane močit a nervózně oddechuje, pak se otočí ve chvíli, kdy monstrum odlétá, a nato pohlédne zase před sebe... načež zjistíme, že si celou dobu ani nenatáhl kalhoty, a zase spokojeně močí dál. SO. FUCKING. RELATABLE.

Mosasaurus chňape po Zoře Bennett a Henrym Loomisovi. Obrázek z webu Bloody Disgusting

Výtečného humoru je ve filmu mnohem více. Člověk z mého příbuzenstva, který byl na filmu se mnou, pracuje ve zdravotnictví, a dosti ho rozesmál způsob odebírání bioptických vzorků, jenž hlavní postavy musejí provést u tří velkých oblud - mosasaura, titanosaura a quetzalcoatla. "Biopsie šipkou", tak je to, myslím, nazváno. Poté, co šipka pronikne kůží zvířete a zkumavka na ní se naplní krví, vystřelí se a pak s padáčkem dopadne přímo do rukou našich hlavních hrdinů. Velmi okouzlující. Velmi hygienické! V závěru scény s quetzalcoatly je pád té zkumavky s padáčkem opravdu komický. Určitě si vzpomínáte, jak Henry proletí všemi těmi větvemi v džungli, spadne do vody, kam k němu přiskáčou červení kompíci, pak za ním slaní ostatní přeživší hrdinové a teprve poté dopadne s padáčkem ten vzorek. Jinak mi docela vtipné přijde i představení Zory Bennett, která se prostě zničehonic objeví v autě Martina Krebse. Nic úplně nestandardního, ale i tak... je to představení postavy trošku na lehkou váhu, a to je dobře. 

Dosud jsem v tomto článku ani nenapsal, kolem čeho se vlastně točí děj Znovuzrození. Samozřejmě čekám, že každý, kdo tento článek čte, už o filmu ví a že ho dost možná viděl v kinech (pokud jste tak zatím neučinili a pročetli se až sem, opravdu se vám nemusím omlouvat za spoilery; rozhodli jste se pro to sami, nikde jsem nevaroval, že tohle je spoiler-less review). Ale pro úplnost: naklonovaným dinosaurům a dalším prazvířatům v roce 2027, pět let po událostech filmu Jurský svět: Nadvláda, už nepatří celý svět, a stáhli se do tropického pásma. Svět už o dinosaury nemá zájem, paleontologie není dostatečně financována, uzavírají se muzea. Reprezentant farmaceutické společnosti Parker-Genix Pharmaceutical Engineering, Martin Krebs, ale věří, že tato zvířata mají své využití. Z DNA tří těch největších s největšími srdci - mosasaura, titanosaura a quetzalcoatla - by se dal vytvořit lék na choroby srdce. Problém je, že všechna tři zvířata se nenacházejí v celém rovníkovém pásmu, ale pouze na ostrově Ile Saint-Hubert, tedy na Ostrově Svatého Huberta, v Atlantiku. Tam se nacházela výzkumná laboratoř vědců Jurského světa, a v roce 2010 tam došlo k incidentu s nepodařeným pokusem o naklonování tyrannosaura, příšerou jménem Distortus Rex. Krebs najímá Zoru Bennett, zkušenou žoldačku, jako vůdkyni výpravy (má to být její poslední výprava), a Dr. Henryho Loomise, který už je nějakou dobu konzultantem Parker-Genix. Duncan se do celé věci dostává přes Zoru, jsou to totiž staří známí z povolání. Jak už to chodí, výprava na nebezpečný ostrov plný dinosaurů se trochu zvrtne, ale naši hrdinové mají stále naději místo opustit, protože Zora zařídila přílet helikoptéry na večer druhého dne. Na odběr vzorků mají tedy zhruba den nebo den a půl, a pak se musí ukázat před helikoptérou, nebo na D-Rexově hrůzu nahánějícím ostrově zůstanou.

Není to úplně takový boj o holé přežití, jako Ztracený svět nebo Jurský park 3, ale i tak je to sakra nebezpečná výprava, a několik lidí na ní zařve. Dost mě mrzelo, že film zabil Ninu, která pracovala pro Duncana; působila sympaticky a byla aktivnější, než LeClerc, který to až mnohem později dost brutálně schytá od quetzalcoatla... to, jak ho ten pterosaur přežvykuje, je vskutku úzkost indukující. Nechtěl bych být v takové situaci, to mi věřte. Nina ale také končí špatně, zcela náhle ji na pláži po doražení na ostrov strhne spinosaurus, a sežere ji. Teď mě vlastně napadá - LeClerc si vezme kus zkrvaveného oblečení, který po sobě zanechala, nejspíše proto, aby si ji mohl připomenout. Pracovali spolu dlouho, dříve ve filmu spolu vaří a vypadají vedle sebe přátelsky. Je škoda, že jsme se později nedozvěděli, jak to s tím hadrem bylo dál. LeClerc ho třeba mohl odhodit, když po něm Quetzalcoatlus šel. Rozhodně se s jeho pomocí mohl pokusit zachránit. Natočil Edwards takovou scénu, ale byla vystřižena? Možná. Postavy, které si rozhodně zemřít zaslouží, jsou Martin Krebs, ze kterého se ukáže největší douchebag filmu (typický korporátní elitista, chce lék z DNA zvířat patentovat a točit miliardy), a Bobby Atwater, jenž od první chvíle působí jako hypermaskulinní týpeček, a tak to schytá jako první. Takhle to má být - tohle je můj Jurský park! Umírají kapitalisti a korporatisti plus hypermaskulinní chlapečkové. Znovu však připomínám, že Nina ani LeClerc si tu smrt nezasloužili. Co se ale dá dělat, v monster filmech nevinní umírají. Udesky, Nash a Cooper si to v JP3 taky nezasloužili, ale víte, jaký je život. Neumírají jen zloduši, ale i hodní lidi.

Soundtrack k filmu je nádherný. Alexandre Desplat odvedl brilantní práci. Hudebních odkazů na předchozí díla franšízy je ale ve Znovuzrození po málu, a jsem za to rád. Znělka Jurského parku od Johna Williamse je brilantnost sama, ale její nadužívání k ničemu nevede. V prvním Jurském světě před deseti lety hrála ve scéně, kdy ti dva malí kluci přijíždějí na ostrov Nublar, ale ke mně to nepromluvilo. Poslouchal jsem onu znělku stotisíckrát během svého vyrůstání, znal jsem ji ze scény s brachiosaurem z JP1, hrála na klavír při Hammondově ládování se zmrzlinou, pak na konci v helikoptéře... na klavír hrála na konci Ztraceného světa, když byl Hammond v televizi a citoval Malcolmova nejslavnější slova... hrála, když Grant kývl Kirbyovým na cestu na Sornu, když s Ericem pohlížel na brachiosaury, když pteranodoni odlétali z ostrova... ale jakmile se ozvala v Jurském světě, a měla působit strašně nostalgicky, já to necítil. Nebylo to už to samé. Jak jsem však napsal výše, ve Znovuzrození tu hudbu slyšíme ve scéně s titanosaury, a v ní najednou působí zase majestátně. Williamsova akční znělka Jurského parku, prve hrající v JP1 při příletu helikoptérou na Nublar, je ve Znovuzrození ve velmi zkrácené formě slyšet při příletu Zory, Henryho a Martina do Surinamu... a funguje to! V kině jsem měl pocit, že je to takový legacy Indiana Jones and the Dial of Destiny type of moment, s tím příslibem brzkého dobrodružství, které sedí k odkazu franšízy a přesto má být nové, čerstvé, svěží. Většina hudby ve filmu je však originální, složená Desplatem pro tento snímek, a zvláště ve scéně s T-Rexem na řece je výtečná. Ta skladba má na vydaném soundtracku 8 minut, a funguje od začátku do konce.

Právě ona scéna na řece je jednou z nejlepších v celém filmu. Ano, výše jsem vás už přesvědčil, proč je Xavierovo močení geniální, ale když rodinná čtyřka uniká před plavajícím T-Rexem v této volnější adaptaci jedné z nejlepších a nejnapínavějších scén v původním Crichtonově románu, divák opravdu cítí to napětí. Když je malá Isabella v největším nebezpečí, a stále se nachází pod nafukovacím člunem, do kterého T-Rex kouše, chce se člověku vyskočit hrůzou. Série Jurský park nikdy nechtěla zabíjet děti, minimálně ne v originální trilogii; vlastně nezabíjela ani ženy, oběťmi dinosaurů byli pouze muži (Hannah McGregor vysvětluje v knize Clever Girl, proč; souvisí to s militarizací mužské identity), ale v poslední dekádě už v těchto filmech umíraly i ženské postavy. Poprvé samozřejmě Lena Luthor, totiž, ehm, Katie McGrath, v prvním Jurském světě. Bál jsem se, že tento film malou holčičku zabije, ale spoiler, měla štěstí... Konec té scény je také výtečný. Když jsem v sobotu dopoledne tu scénu sledoval, říkal jsem si, že tohle je důvod, proč jsem měl vždycky rád dobré filmy s dinosaury. Tohle nám mohou nabídnout! Tohle napětí, tohle dobrodružství, tenhle strach o lidské postavy, na kterých nám v podobných chvílích začne velmi záležet.

Roztomilá aquilopsice Dolores, nový mazlík Isabelly Delgado. Obrázek z webu NBC

Kromě Jonathana Baileyho má tento film ještě jednoho rozkošného protagonistu. Je jím Aquilops, nebo spíše aquiolopsice, jménem Dolores. Herci a štáb při natáčení naprosto milovali realistickou, pohyblivou animatroniku téhle malé ceratopsiánky, která je dost možná nejroztomilejším fiktivním prazvířetem v paleomédiích od slavného Rexe z Pravěk útočí (Primeval). What. An. Adorable. Flaming. Little. Critter. Chci aquiolopse jako zvířecího kompanióna! Někdo mi ho pošlete. Je mi jedno, kolik vás bude stát, prostě mi to dlužíte. Svět mi to dluží. Dolores je nejadorabilnější dinosaurus celé jurskoparkovské série. Zapomeňte na bejby velociraptora z jedničky. Tenhle mazlíček bude mazlíčkem vždycky. Aquilopsové měli jen 60 centimetrů na délku a byli býložraví. Chci to zvíře chovat doma, OK? Chci chovat aquilopse! Chci krmit aquilopse! Chci podrbat aquilopse! Už jenom kvůli Dolores dávám tomuto filmu hodnocení 10/10. Klidně i 11/10. Je to nejroztomilejší skoroživá věc v amerických filmech od E.T.ho. Nedělám si legraci. Opravdu, tohle zvířátko je perfekce.

Jurský svět: Znovuzrození je skvělý film. Je to nejlepší Jurský svět. Jeden z nejlepších Jurských parků. Úžasná jízda, kterou stojí za to vidět v kině. 2 hodiny a 14 minut napětí, dinosauří akce, nádherných záběrů, strachu o sympatické postavy... Jsem velmi rád, že jsem na tomto filmu mohl být už během opening weekendu. Na nový film jsem šel do kina takhle brzy jen jednou, a to v roce 2011, když vyšel Spielbergův dobrodružný snímek Tintinova dobružství. Věřte mi, Znovuzrození stojí za to, a já se nemohu dočkat, až si jej pustím znovu. Mám nový oblíbený film, a s ním spojené skvělé zážitky. 

V posledních dnech se na sociálních sítích dosti diskutuje o pokračování. To určitě bude, a mě začíná napadat, co by v něm mohlo být. Nemáte někdo kontakt na lidi z Amblin Entertainment a z Universalu? Že bych jim navrhl, kam se může série po tomto úžasném dobrodružství vydat?

Blogorgonopsidova filmová doporučení: Amonit

Na další příspěvek do rubriky Filmová doporučení jsem vás nechtěl nechat dlouho čekat. Po tři roky to byla sekce zanedbávaná, vyplněná pouze články o vysokorozpočtových blockbusterech, a to jsem přitom za poslední rok či dva zhlédl nemálo indie filmů, které opravdu stály za to, a které jsem vám mohl doporučit. Tentokrát se s vámi podělím o zážitek ze sledování paleontologicky laděného snímku, na který jsem se poprvé podíval v dubnu 2022, a podruhé včera večer. Chtěl jsem o něm napsat už před těmi dvěma a půl roky, ale nějak mi to tehdy s časem nevyšlo, a tak jste byli o toto doporučení oželeni... tedy až dodnes. Filmem, na který se spolu podíváme, je Amonit.

Saoirse Ronan (vlevo) a Kate Winslet (vpravo) jako Charlotte Murchison a Mary Anning na oficiálním plakátu k filmu Ammonite. Obrázek z IMDb

Když jsem se podobně jako vy začínal jako malý zajímat o bohatou faunu prehistorické minulosti naší planety, bylo nevyhnutelným, abych jednoho dne u nějakého toho odstavce o ichtyosaurech, amonitech a dalších obyvatelích jurských moří narazil na jméno Mary Anning. Pionýrka paleontologie, jež našla lebku proslulého ryboještěra teprve ve svých jedenácti, vstoupila do dějin, a připomíná ji nemálo popularizačních knih o vývoji života. Za svého života to přitom Mary Anning vůbec neměla jednoduché. Přestože se sama naučila vše, co o hledání zkamenělin na anglickém pobřeží a o jejich preparaci potřebovala vědět, nikdy jí nebylo dovoleno vstoupit do Geologické společnosti v Londýně, jen kvůli sexistickým předsudkům tehdejší těžce neosvícené doby. Její objevy přitom vrhaly světlo do světa dávné minulosti, a pomáhaly obohacovat postupně rostoucí znalosti lidstva, deroucího se z temných časů neznalosti. Mezi geology byla Anning dobře známá, a její zkušenosti byly přeneseny na další v praxi. Po většinu svého života však nebyla dostatečně finančně zajištěna, a až dlouho poté, co zesnula, začala být právem vyzdvihována jako jedna z nejdůležitějších figur vědy 19. století.

11. září 2020 byl na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu uveden snímek režiséra Francise Lee s názvem Ammonite. Mary Anning je jeho hlavní protagonistkou, přičemž ji v něm ztvárnila herečka Kate Winslet, kterou si bohužel většina z nás asociuje s nudným slopfestem Jamese Camerona nesoucím název Titanic. Na zromantičtělou katastrofu nesoucí poselství, že milenec z nižší ekonomické třídy se má utopit, aby jeho ekonomicky privilegovaný crush přežil (protože o tom přece Titanic byl, neříkejte mi, že jste to dosud nevypozorovali!) však již můžeme zapomenout, protože další velká romance, ve které si Kate Winslet zahrála, stojí opravdu za to. A hovořím právě o Amonitovi. Druhou hlavní postavou filmu je Charlotte Murchison, britská geoložka a manželka Rodericka Murchisona, kterou ztvárnila Saoirse Ronan (Lady Bird). Svět obou žen majících zájem o prehistorické poklady v horninách koliduje, a mění se v romantické drama poskytující analýzu situace žen v Británii ve 40. letech 19. století.

Amonit je brilantně zpracovaným, k přemýšlení nutícím snímkem spadajícím do žánrů biografického, dramatického, romantického a LGBT filmu. Je příběhem z posledních let života Mary Anning, připravené o veškeré nadšení z hledání fosilií, a přesto pokračující ve své práci. A je též spekulativní romantickou fikcí o intimním vztahu dvou žen, které společnost připravovala o veškerou radost a potěšení. Amonit je útrobním filmem s chladnou atmosférou; člověk má při jeho sledování pocit, že ho do tváře bičuje stejný studený vítr, který na obrazovce počítače či televize bičuje do tváří Kate Winslet a Saoirse Ronan. Je to film o emoční a sexuální represi, o ztrátě nadšení ze života a dříve oblíbených činností, a o znovunalezení tohoto nadšení. Tragický příběh o vyčerpání, o zklamání, o hluboko zapuštěných pocitech zoufalství dvou žen, jejichž intelekty ani pocity nechtěla tehdejší doba pochopit. Chytne vás za srdce. Vžene vám slzy do očí. A po jeho zhlédnutí se k němu budete chtít znovu vrátit, abyste tu směsici pocitů prožili znovu skrze mistrovské herecké výkony hereček v hlavních rolích.

Příběh začíná návštěvou Rodericka Murchisona a jeho manželky Charlotte v malém obchůdku vlastněném Mary Anning a její matkou Molly v pobřežním městečku Lyme Regis v anglickém Dorsetu. Murchison, znalý reputace význačné hledačky fosilií, touží naučit se něco o hledání pozůstatků prehistorických zvířat na kamenitých plážích Jurského pobřeží, kam je Anning běžně chodívá lovit. Existuje ale ještě jeden důvod, proč Murchisonovi k moři zavítali - Charlotte totiž trpí "slabou melancholií", jak Roderick tvrdí, a bylo jí lékařem doporučeno zůstat na nějaký čas u moře. Murchison nevěří, že jeho manželka je schopna přidat se k němu na plánované cestě, a ponechává ji v Lyme Regis na dobu alespoň čtyř týdnů (avšak ne více, než šesti). Mary má během té doby na Charlotte dohlédnout. Zprvu je vůči ní antagonistická (jako byla antagonistická vůči Murchisonovi), ale postupem času mezi oběma ženami vzniká emoční pouto. Když se Charlotte nachladí při koupání v moři, Mary se ujímá péče o ní; nejprve na popud místního doktora, pak ale očividně z vlastního zájmu. Když ji jednoho večera Charlotte políbí s tím, že čeká aktivní odpověď, a následně dojde k jejich sexuálnímu zblížení, je jasné, že jsou do sebe zamilované. Apatie, v níž obě žily, mizí, a přichází období tajné radosti, které však nemá trvat navždy - Charlotte je totiž nakonec nucena vrátit se ke svému manželovi. A tím celé drama rozhodně nekončí.

Charlotte Murchison a Mary Anning se shledávají v domě Rodericka Murchisona v Londýně. Obrázek z webu Entertainment Weekly

Tolik se toho v Amonitovi odehrává v tichosti. Nevyjádřené emoce, někdy i celé scény bez dialogů, další scény s minimem dialogů, a naturalistická realističnost. Očekávejte nahotu protagonistek (a na chvíli i holý penis) a vášnivé sex scény mezi oběma ženami, které nebyly jen zahrány, ale ve kterých se obě herečky skutečně před kamerou a pod vedením režiséra intimně sblížily. Očekávejte, že se film nebude bát ukázat vám Mary Anning při krátkém odskočení na pláži. Amonit je realistickým dramatem, a snaží se diváka opravdu vrhnout do malého světa obou protagonistek. Většina scén je bez hudby. Neexistuje žádný další paleontologicky laděný film, který by šel tak daleko, jako Amonit. Dovolím si tvrdit, že je tedy tento snímek mnohem přínosnější pro popularizaci tohoto vědeckého oboru, než některý z těch velkých dinosauřích blockbusterů. Ne, že bych je neměl rád, ale tento film je opravdu paleomediální špička. Na Mezinárodním filmovém festivalu v San Franciscu zcela zaslouženě v prosinci 2020 vyhrál v kategorii "nejlepší film".

Tísnivého pocitu, kterého člověk nabyde při sledování Amonita, když si uvědomí, proč musely Mary Anning a Charlotte Murchison svůj blízký vztah skrývat, se nelze jen tak zbavit. Film není politickým prohlášením, ledaže by ho někdo politizoval z důvodu svých směšných předsudků (takoví se stále najdou, i mezi paleo zájemci ostatně nácka najdeš), a cílem tvůrců bylo - jak Winslet a Ronan samy prohlásily - vytvořit především příběh o tajném romantickém vztahu, aniž by záleželo na tom, jakého genderu osoby v tomto vztahu jsou. A to je samozřejmě naprosto validní, láska je láska. Film odhaluje, že Anning měla v minulosti intimní vztah s Elizabeth Philpot (kterou hraje Fiona Shaw), další známou lovkyní fosilií. Ve skutečnosti nevíme, zda Mary Anning byla lesba nebo ne; žijící představitelé její rodiny měli odlišné pohledy na rozhodnutí Francise Lee představit ji v tomto filmu jako lesbu. Lorraine Anning toto rozhodnutí podporovala, Barbara Anning však nikoliv. Je možné, že Mary nebyla lesba, ale třeba asexuálka - těžko říci. Jisté je, že neměla děti, a neexistuje žádný důkaz pro to, že by kdy měla vztah s nějakým mužem (s největší pravděpodobností ale ne, neboť vztahy s muži většinou v té době vyústily pro ženy v manželský svazek). Ať už to bylo jakkoliv, pravdu se nejspíše nikdy nedozvíme, a proto má spekulativní fikce, jakou Amonit je, v našem světě své místo.

Ke mně osobně Amonit promlouvá zvláště jako LGBT film, neboť jsem ace (asexuál), a přijde mi fascinující, že Mary Anning mohla shledávat heteronormativní společnost stejně tragickou, jako já. O sexuální orientaci historických figur jen málokdy víme dost na to, abychom si mohli být zcela jistí, jak se tedy vlastně cítily. Byl archeolog T. E. Lawrence asexuál? Kdyby dnes žil geolog a fyzický geograf Petr Kropotkin, identifikoval by se jako demisexuál (soudě na základě toho, co o sexu řekl své ideologické komrádce Emmě Goldman)? Byla Charlotte Murchison bisexuálka, a Mary Anning lesba? Kdo ví. Předně to byla předpojatost společnosti a stigmatizace sexuální diverzity, kvůli čemuž dnes na tyto otázky neznáme s přesností odpověď. Největší barbarství by však bylo považovat tyto a další osobnosti automaticky za heterosexuály, když je heterosexualita tím největším sociálním konstruktem ze všech sexualit. 

Anglický režisér Francis Lee má na svém kontě ještě jeden celovečerní snímek, a to sice God's Own Country z roku 2017. Přiznám se, že jsem ho dosud neviděl, ale po včerejším znovuzhlédnutí Amonita jsem více než navnazen. God's Own Country je také LGBT filmem, a byl jedním kritikem vyzdvihnut jako "silný film, yorkshirská Nezkrotná hora" (odkaz na snímek Anga Lee s Heathem Ledgerem a Jakem Gyllenhaalem z roku 2005, který patří k největším filmovým klasikám našeho století; je-li něco připodobnitelného k emočně nabité Nezkrotné hoře, pak se na to s nadšeným očekáváním podívám). Amonit je dílem Britského filmového institutu (British Film Institute) a společností BBC Films a See-Saw Films, přičemž jej do kin ve Spojeném království v roce 2021 distribuoval Lionsgate. Uveden byl také v australských kinech, kde jej distribuovala společnost Transmission Films.

Preparace ichtyosauřího exempláře. Obrázek z webu Screen Daily

Konzultantem pro snímek byl David Tucker z Lyme Regis Museum, z instituce, která se nachází přesně v těch místech, kde Mary Anning bydlela, a do kterých je většina děje Amonita zasazena. Výsledkem je vědecky přesný film s fosiliemi, které opravdu pocházejí z okolí městečka, což cennosti tohoto snímku rozhodně neubírá. Prozradím vám ještě, že první i poslední scéna filmu vyobrazuje slavný exemplář ichthyosauří lebky, který Anning nalezla ve svých jedenácti. Závěr první scény, v níž je z exempláře stržena cedulka s jejím jménem, je symbolický; léta před svou smrtí pak Mary žije opravdu v deziluzi ze všeho, co kdy dělala, a z nespravedlnosti vědecké komunity, která ji coby ženu nesmírně omezila v bádání. O poslední scéně v British Museum vám nic prozrazovat nebudu, v případě, že jste film dosud nezhlédli. Připravte si ale kapesníčky.

Jak jsem již napsal, Amonit je výtečný, hodnotný a přímo srdcervoucí film. Ze všech snímků, které jsem do rubriky Filmová doporučení zařadil, vám právě tento doporučuji zhlédnout nejdříve. Od prvního loga po závěr titulků je to mistrnný nezávislý film, jenž přeskakuje pomyslnou hranici vymezenou romantizací rané paleontologie, a vrhá diváka do hlubokého intimního dramatu, ke kterému v realitě mohlo, ale také nemuselo dojít. Je to film, ve kterém emoční zaraženost nahrazuje utajená lesbická romance, a ve kterém se smutek mísí s radostí. Dávám mu za sebe deset z deseti hvězdiček, ale je-li možné hodnocení i dvanácti z deseti, pak ať mu patří.

Viděli jste film Ammonite? Pokud ano, co se vám na něm líbilo nejvíce? A pokud ne, navnadil jsem vás k jeho zhlédnutí?

Blogorgonopsidova filmová doporučení - Infinitum: Subject Unknown

Po více než roce přináším konečně další příspěvek do rubriky Filmová doporučení. A ta konečně přechází do neblockbusterovské fáze. S koncem léta jsem totiž poprvé zhlédl film, který se na jakémsi pomyslném seznamu toho, co jsem opravdu chtěl vidět, držel po tři roky. Jedná se o britský sci-fi snímek, který má jistou hodnotu, neboť je takovou kapsulí času, ve kterém byl vyroben. Času, kdy ulice byly prázdné, a kdy venku vládlo to zvláštní, děsivé ticho. Je to film, který se ze strany obyčejných "konzumentů" filmu, zkažených divokými očekáváními a nezdravým nářezem CGI, setkal s ostrou kritikou. Od přemýšlivých kritiků a znalců filmu k němu naopak směřovaly více či méně pozitivní ohlasy. Osobně se řadím k těm, kteří si tento snímek užili, a kterým něco dal. Myslím si, jde o odvážné nízkorozpočtové sci-fi, které si zaslouží mnohem, mnohem více pozornosti. V tomto článku vám představím Infinitum: Subject Unknown.

Ian McKellen jako Dr. Charles Marland-White a Tori Butler-Hart jako Jane ve filmu Infinitum: Subject Unknown. Obrázek z webu CatchPlay

Ráno dne 11. března 2020 jsem vyhlédl z okna, a zarazil jsem se. Venku bylo ticho, absolutně nic se nedělo. Bylo pod mrakem, sem tam zazpíval některý z jarních ptáčků, ale jinak bylo vše tajemné, zalezlé, hrobově tiché. Žádní školáčci, kteří by jeden druhého otravovali, a já na ně musel házet cihly z okna, protože mě probudili. Zkrátka nic. Pamatuji si, že jsem si pomyslel: "Tohle je jako po Thanosově lusknutí v MCUčku. Začátek Endgame." Předešlého dne česká vláda uzavřela všechny školy, včetně univerzit. Do kina se snad ještě smělo, ale jen, když počet osob v sále nepřesáhl stovku. Vzpomínám si, že jsem ještě rychle uvažoval nad tím, že si zajdu na nový disneyovský film Onward. Ale nepřálo mi. Další den, 12. března, už totiž začal oficiální lockdown. Měl trvat měsíc, nakonec se ale prodloužil na takřka dva měsíce, a poté se vrátil s pomstou na podzim, načež trval dlouhých sedm měsíců. Na to období si dobře pamatujeme všichni. Vzdělávání přes zoom, MS Teams a BBB, naše domácí pokusy o úpravu džunglových účesů, pro některé z nás dokonce první pokusy se změnou barvy hára... A specifičtější záležitosti, jako byl - pro mne a pro další wildlife nadšence - Self-Isolating Bird Club Chrise Packhama a Megan McCubbin. Ale to už se dostávám moc do detailů.

Jarní lockdown byl výjimečným stavem. Zcela poprvé v moderní historii jsme se museli vypořádat s šokem, který přinesla rychle se šířící nemoc. Bylo to jako z mezititulkové scény Zrození planety opic. Covid-19 se rychle šířil z jedné části světa do druhé. Ulice se vylidnily, zavládla nespokojenost, anxieta a deprese zachvátily nemálo z nás. Ale umění nikdy nespí, ani za světové pandemie. Britský režisér Matthew Butler-Hart přišel se zajímavým nápadem - natočit v tomto období sci-fi film na svůj iPhone. A ne jen tak ledajaký sci-fi film. Ulice bez lidí, hrobové ticho a úzkostné pocity s tím vším spojené totiž vytvořily unikátní prostředí pro jeho příběh, v němž se měla před objektivem držet pouze jediná postava. Během jarního lockdownu 2020 byl natočen film Infinitum: Subject Unknown, který řeší pozoruhodná témata fyziky a etiky, ale který je zároveň časovou kapsulí období, které proměnilo náš svět. O rok později, konkrétně 22. března 2021, zamířil na různorodé VOD platformy.

Poprvé jsem zhlédl Infinitum: Subject Unknown teprve v sobotu 14. září 2024. A byl to opravdu zajímavý zážitek. Nemohl jsem při sledování filmu nemyslet na první lockdown na jaře 2020. Ačkoliv se film vůbec netýká světové pandemie, nelze na něj myslet jinak, než jako na film z oné doby; a ta doba je zaznamenána v každé venkovní scéně. Těžko říci, zda lze dobu výroby odseparovat od finálního produktu. Věřím, že ano, protože Infinitum: Subject Unknown nabízí vstup do jiného světa, tolik podobného tomu našemu, ale pouze z pohledu jeho protagonistky, Jane. Tu hraje Tori Butler-Hart, kterou si můžete pamatovat jako Lanthe Innis z mysteriózního thrilleru The Isle (2018), který též režíroval Matthew Butler-Hart. Pokud máte rádi filmy, ve kterých fikčním světem procházíte s jednou konkrétní postavou, a vše vidíte v podstatě z její perspektivy, pak je tento film jistě pro vás. Jistě, Infinitum není Memento. A není to žádný found footage film jako The Dinosaur Project. Je to indie sci-fi, film s minimem speciálních efektů, s minimem postav. Jedním z největších lákadel filmu byl pro široké publikum Ian McKellen, kterého máme rádi snad všichni (Gandalf z filmů o Středozemi a Magneto z mých oblíbených filmů o X-Menech). Ten se však ve filmu objevuje jen krátce, na jeho začátku; stejná scéna se pak objevuje ještě ke konci filmu na monitoru počítače. Kromě Iana McKellena ve filmu vystupuje ještě jedna hvězda, Conleth Hill. Ten hraje profesora Aarona Östergaarda, ale také pouze v několika scénách. Je to Torin herecký výkon, co diváka vtahuje do příběhu. Jsou to strasti Jane, která vůbec netuší, kde je, co diváka nutí sedět na kraji židle po celý film.

Tori Butler-Hart jako Jane ve filmu Infinitum: Subject Unknown. Obrázek z IMDb

O co vlastně ve filmu jde? Jane se na jeho začátku probouzí připoutaná k židli, s roubíkem v ústech, v jakési místnosti, ze které zdánlivě není úniku. Venku se nacházejí jen prázdné ulice. Po obloze létají vzducholodě, v nočních hodinách se dokonce zvenčí ozývají hrozivé zvuky, jako by po ulicích pobíhali vojáci s honícími psy. Jane se sice podaří vyprostit se ze zajetí provazů, ale nemá, jak se z místnosti dostat pryč. Občas slyší něčí hlasy, ale nikdo se nikdy neukáže, a nikdo jí neodpoví, když zavolá. Netuší, že je z rohů místnosti sledována, a že je předmětem experimentu, kterému ani nemůže rozumět. Nakonec se z místnosti dostává pryč, prozkoumává dům, nachází auto a musí se rozhodnout, co dál. Pojede pryč autem nebo půjde pěšky? Občas se jí v hlavě objeví nějaký podivný obraz. Občas jako by sní o místě, které nikdy nenavštívila, a přece ho vidí na chvíli jasně a zřetelně ve své hlavě. A občas má pocit, že jí někdo za zády zavřel dveře, nebo že jí mimo zraky někdo přeběhl. A čas od času její příběh končí. Čas od času je to celé u konce. A Jane se zase probouzí v té samé místnosti, připoutaná k židli a s roubíkem v ústech.

Dezorientace, zmatení, prekognice, strach, útěk před neznámými nepřáteli, odhodlání vypořádat se s naprostou neznámou situací, prázdnota okolního světa a nekonečné opakování stejných aktivit... Jane se nachází v jakémsi zvláštním loopu. Neví, co se s ní děje. Neví, proč je venku tak pusto, tak prázdno... A když nakonec navštíví místo, které jí má poskytnout odpovědi, je více než zděšena. Dokáže se její mysl vypořádat s nekonečností? Právě o tom Infinitum je. O setkání lidské mysli a lidského chápání s nekonečnem. A jak říká postava Iana McKellena, doktor Charles Marland-White, v úvodní talking-head scéně, jde také o vývoj nového druhu člověka ve zcela odlišné realitě. V paraverzu. Více vám však neprozradím.

Musím říci, že Infinitum: Subject Unknown se mi velice líbil. Je to výtečný film. Již výše jsem s vámi sdílel svůj názor, že dnešní filmová publika jsou opravdu zkažena magnitudou CGI festů, které možná vytvářejí zajímavé fikční světy, ale pořád jsou o tom samém. Jsou zkažena i magnitudou Nolanových filmů, které část internetu začala považovat za jakýsi zlatý standard moderních old-school-looking blockbusterů. Jak je možné, že mne více nadchl Infinitum než Oppenheimer? Tím nechci tvrdit, že druhý jmenovaný není brilantní, ba naopak, je to dost možná nejlepší film roku 2023. Ale small-scale, nezávislý sci-fi snímek jako je Infinitum, krásná ukázka toho, co je mistrnný filmař schopen natočit s nesmírně omezenými zdroji a možnostmi, mi přijde tisíckrát cennější, než horlivě propagovaný americký film s plejádou nejznámějších a nejobdivovanějších herců současnosti. Možná je chybou srovnávat indie sci-fi se sci-fi blockbustery. Tenet, Inception, Interstellar, to všechno je jiná kategorie. Nikoliv jiná liga, ale po filmařské stránce je Infinitum nesrovnatelné s nahajpovanými snímky, obsahujících z poloviny záběry natočené na IMAX kameru.

Je to brilantnost té small-scaleness, té maličkosti, té po filmařské stránce vynucené subjektivity vyprávění, co činí Infinitum tolik zajímavým snímkem. Rozhodnete-li se na něj podívat, doporučuji nemít takřka žádná očekávání. Nečekejte speciální efekty, nečekejte nikterak zvláštní, nerealistickou atmosféru. Očekávejte obyčejně působící thrillerový film natočený na iPhone s několika postavami a cameem Iana McKellena; očekávejte film, který byl limitován událostmi jara 2020. A pak, až se pustíte do jeho sledování, úplně zapomeňte na všechno. Žijte jen tím, co se odehrává na obrazovce vašeho počítače či televize. Bude to pozoruhodný zážitek.

Jane konfontována něčím naprosto děsivým. Obrázek z webu The Guardian

Politická message filmu je opravdu "subtle". Infinitum: Subject Unknown v podstatě hovoří o tom, co je vláda schopna schválit na úkor obyčejných subjektů, podvoleným její moci. Život Jane byl radikálně změněn, aniž by komu kdy dala svůj souhlas. Je nekonečno, ve kterém je uvězněna, porovnatelné s nekonečnem našeho úsilí ve světě, kde je nám vládnuto, a kde dochází k rozhodnutím, se kterými nemohou lidé souhlasit? To, čím Jane prochází, může být metaforou pro pracující s nízkými výdělky. Každý pokus, ukončený terminací možnosti, směřuje k návratu do chudého stavu. Jane se snaží dostat se k původcům jejího trápení, jen aby byla nakonec konfrontována děsivou realitou - sama nezmůže absolutně nic. Jako individuum je izolována ve světě, který mají pod kontrolou jiní. Právě beznaděj její situace, ze které se nezdá být východiska, diváka na konci vrazí do hrudi. 

Co dál? Může neznámý subjekt akceptovat nekonečnost svého strádání nebo může učinit nějakou změnu a vysvobodit se? Je příběh tohoto filmu jen prvním krokem k získání svobody nebo nihilistickým vypovězením kruté pravdy o nekonečném utrpení subjektu neetického experimentu? Nakolik je svět, ve kterém se Jane nachází, výsledkem neetického experimentu... a nakolik je svět, ve kterém se nacházíme vy a já, výsledkem neetického experimentu (a to sice experimentu nazvaného třídní společnost; experimentu založeného na vytvoření nerovných podmínek pro život)? 

Viděli jste film Infinitum: Subject Unknown? Pokud ano, jaký na něj máte názor? A pokud ne, přesvědčil jsem vás pustit si jej?

Blogorgonopsidova filmová doporučení - Ant-Man a Wasp: Quantumania

Rubrika Filmová doporučení nepatří na mém blogu zrovna k těm nadmíru udržovaným. Ba naopak, poslední příspěvek do ní se týkal třetího Jurského světa, a napsal jsem ho na konci června 2022! Byť jsem několikrát uvažoval, že bych do ní přidal příspěvky o nízkorozpočtových filmech, které mne zaujaly (a mohly by zaujmout i vás), nečekaně nakonec jako své další filmové doporučení uvádím opět hollywoodský blockbuster. A už potřetí je to marvelovka! Ačkoliv se v budoucnu budu snažit tuto rubriku trochu rozrůznit, nemůžu si dovolit nenapsat o třetím Ant-Manovi, který šel do kin letos v únoru. Je dost možné, že jste ho už viděli, anebo také ne... Každopádně já nyní s vámi budu sdílet svůj názor na tuto velkou (nebo malou, záleží na tom, jak to vezmete) CGI fest pohádku.

Paul Rudd jako Scott Lang/Ant-Man a Jonathan Majors jako Kang. Zdroj: Heroic Hollywood

Ant-Man patří k nejznámějším postavám marvelovského univerza. Osobně jsem se s ním seznámil poměrně brzy poté, co ve mne propukla láska k maskovaným superhrdinům z amerických komiksů, když jsem byl ještě dítě. Podvědomě jsem už tehdy tak nějak věděl, že Hank Pym byl trošičku stereotypický vědec; později i v animovaném seriálu Avengers: Nejmocnější hrdinové světa (The Avengers: Earth's Mightiest Heroes) se raději věnoval svému výzkumu, než vztahům s ostatními lidmi, což mělo za následek jistou tenzi mezi ním a jeho přítelkyní Janet van Dyne/Wasp - a to jednomu z nejlepších animovaných seriálů od Marvel Animation dodávalo na zajímavosti (víc jsem byl ale zaujatý asi Wolverinovým cameem v epizodě, která představila Kapitána Ameriku... a taky animovaným Lokim, kterého jsem však ze srdce nenáviděl). Když v roce 2015 vyšel první hraný film o Ant-Manovi, a já zrovna v den premiéry oslavil své jednačtyřicáté narozeniny, dostavilo se malé překvapení: ve filmové sérii Marvel Cinematic Universe nebyl Ant-Manem Hank Pym, ale Scott Lang, kterého nám představili David Michelinie, Bob Layton a kreslířský velikán John Byrne (známý především pro svou práci na The Uncanny X-Men s Chrisem Claremontem) ve 47. a 48. čísle Marvel Premiere.

A popravdě, byl jsem za to rád. Hank Pym, hraný Michaelem Douglasem, nebyl ve filmu ani svižným Yellowjacketem, jako na konci 70. let v komiksovém vesmíru. Místo toho byl starým vědcem, a sice býval Ant-Man, ale už dávno toho nechal. Podobně, jako ve dvou číslech Marvel Premiere, jež Scotta Langa představily světu, i Hank Pym ve filmu takříkajíc tahal za nitky, neboť chtěl, aby Scott ukradl ant-manovský oblek s Pymovými částicemi z jeho vlastního domu. Long story short, ve zbytku filmu se Scott naučil oblek ovládat, naučil se komunikovat s mravenci, jež se stali jeho spojenci v jakékoliv situaci, stal se zkrátka miniaturním superhrdinou, a musel se postavit jistému sociopatovi jménem Darren Cross, a ochránit před ním svou dceru... hodně to tady ale zjednodušuju, protože se mi nechce vypisovat celý příběh toho filmu - by the way, jednoho z nejlepších MCU filmů vůbec! Vyšel v roce 2015, a pokud jste ho dosud neviděli, tak... jste asi kulturní barbaři. O tři roky později vyšlo pokračování, jehož příběh asi nebyl pro MCU zase tak důležitý... tedy kromě toho, že matka Janet van Dyne, matka současné Wasp aneb Hope van Dyne, Scottovy přítelkyně a dcery Hanka Pyma, se ukázala žít v tzv. Quantum Realm, světě za subatomární hranicí. A když v něm pak v mezititulkové scéně skončil Scott, luskl Thanos prsty, půlka všech živých bytostí ve vesmíru přestala být živými, takže ho neměl kdo vrátit zpět do našeho světa... dokud ho o pět let později čirou náhodou nepřivedla zpět krysa. Krysa, která v podstatě zachránila celý MCU vesmír... anyway, tenhle příběh jistě znáte, nejste-li kulturními barbary, takže tu tím jen zabírám spoustu místa. Pojďme se přesunout k podstatnějším záležitostem.

Těmi mám na mysli konkrétně třetí ant-manovský film, uvedený v kinech 17. února 2023, a pojmenovaný Ant-Man and the Wasp: Quantumania. Jedná se o 31. snímek série Marvel Cinematic Universe a zároveň o první film její 5. fáze. Osobně jsem ho v kinech neviděl, protože jsem kulturní pirát a na filmy koukám zadarmo 😉 (peníze zrušit, kultura pro všechny, do háje s kapitalismem, určitě souhlasíte). A tak jsem si ho pustil teprve včera večer. Musím říci, že jsem si celou dobu opakoval jen jedno: tohle je nejlepší Ant-Man. Ze všech tří byla tohle ta nejparádnější jízda! Jednička byla akční heist komedie, dvojka byla trošičku nafouklá a s humorem to podle mě mírně přeháněla, ale pořád si ji člověk mohl užít... Každopádně Quantumania byl přesně ten ant-manovský film, jaký jsem si přál. Studiu Marvel se podařilo natočit další závěr trilogie o jednom ze svých hrdinů, který se zkrátka lišil od těch předchozích dvou filmů natolik, že byl celý svěží, a rozhodně neunudil. Marvel má tohle v oblibě; třetí Iron Man byl v podstatě takový bizarní vánoční film, třetí Kapitán Amerika byl Avengers 2.5, třetí Thor dal sbohem Shakespearovi a uvítal Led Zeppelin (a Hulkův penis, který se Thorovi zalíbil... ale my o něj byli připraveni - fakt díky, MPA). Třetí Ant-Man dal sbohem Luisovi a jeho sympatickému a užvaněnému (myslím to v tom nejlepším) gangu, a pokusil se povyprávět vážnější příběh. A povedlo se to.

Now, look, you internet-obsessed freak who doesn't have their own opinion on anything, and just repeats the same ol' crap found on Rotten Tomatoes nebo na incely zaplněné Edně anebo na webu Mum's Net, kde si konzervativní mámy stěžují na velikost míčů v trenýrkách svého vysněného herce ("naše rodina šla na tento rodinný film, a teď kvůli pohledu na rozkrok toho superhrdiny nemůžeme spát... teda hlavně já!"). Chápu, že třetí Ant-Man měl v internetovém světě trošku špatnou repku. Někteří ho označili za "nejhorší MCU film". A ty, protože jsi zvíře stádové, načetl/a sis recenze psané frustrovanými třicátníky, a usoudil/a jsi, že všichni mají pravdu - že třetího Ant-Mana je nutné skipnout, jinak ti dá obří, masivní mega bolehlav, a ty začneš zvracet mravence a zapomeneš základy fyziky a posledního Spider-Mana. "MCU už nemá plyn!" "Po She-Hulk se už na MCU nejde dívat!" "They went woke, they went broke!" "Ant-Man 3 je woke noční můra!" Na internetu se přeřvávají všelijaké nevyrostlé děti, nebo děti přerostlé, příliš nostalgické a agresivní... a kdo jim, upřímně, věnuje pozornost? Recenzenty, kteří si stěžovali na to, že Marvel obsadil do role Kanga afroamerického herce Jonathana Majorse - neuvěřitelný talent, bez kterého by ta postava možná v live-action nebyla tak impozantní - můžeme s klidem označit za infantilní imbecily, kteří mají problém s barvou něčí pleti, a totálně jejich nářky ignorovat. S třetím Ant-Manem si v podstatě další banda raných dvacátníčků uvědomila, že ve světě existují různí lidé, s různými kořeny... a zas mají mentální blok a nemůžou se s tím smířit. Dětinským recenzím reakcionářských fake marvelovských fanoušků (kteří o marvelovském vesmíru beztak neví nic) určitě nevěřte. Třetí Ant-Man opravdu stojí za to!

Po vizuální stránce je to prostě úžasná jízda. Quantumania je doslova jedním z nejanimovanějších MCU filmů, a vrhne vás do světa, který je plný barev a podivných bytostí. Drogy jsou sice fajn, ale jednou večer si je dát nemusíte, a místo toho se můžete podívat na tu spektakulární podívanou, kterou Quantum Realm opravdu je. Uvítají vás v něm tvorové bez děr, jejichž tělní tekutiny jsou vskutku zázračné - po jejich vypití začnete rozumět jazyku kvantumové říše, takže... drink the ooze! Mimochodem, Veb je opravdu super postava, byť byla vytvořena specificky pro tento film (nemá žádné komiksové kořeny). Ovšem vizuální stránka filmu není všechno. Mohl bych dlouze psát o hereckých výkonech, které jsou také výtečné. Již zmíněný Jonathan Majors je prostě brilantní Kang. Od chvíle, kdy se jeho variant objevil v poslední epizodě 1. série Loki se jménem "He Who Remains", bylo mi jasné, že tenhle villain bude stokrát zajímavější, než Thanos. Na rozdíl od něj je Kang (a všechny jeho verze) nejen velmi sympatický, ale opravdu cítí, a není to totální sociopat. Majorsův výraz v různých scénách, jeho hlas, a ten make-up... ty zářivé "slzy"... suprovka. V mnohovesmíru se Kangových variantů nachází obrovský počet, o čemž svědčí i mezititulková scéna filmu... a my je v příštích filmech ještě uvidíme. Quantumania je pokračováním kangovské ságy, která se začala odvíjet již seriálem Loki. 

Kang Dobyvatel v obleku inspirovaném marvelovskými komiksy - a dream come true for an old fanboy like me. Zdroj: Comic Basics

Musím říci, že se mi velice líbil nápad představit filmovému publiku Kanga v tomto filmu jako ztracence v Quantum Realm, vyhnaného všemi jeho varianty do světa, ze kterého nemohl utéci, aby ovládl mnohovesmír. Kang samotný je samozřejmě bytostí opravdu nebezpečnou. Loki, který se s Michaelem Mobiusem objevuje v potitulkové scéně, moc dobře ví, co je tenhle zmetek povahově zač. Při psaní tohoto příspěvku si vzpomínám ještě na jednu věc, co mě na konci Quantumanie napadla. První Ant-Man začal s Peggy Carterovou, poslední Ant-Man skončil s Lokim. Ucelená trilogie započatá a ukončená kamei postav z širšího MCU... To mi přijde fajn. Ostatní herecké výkony jsou taky skvělé; Paul Rudd je pořád Scott Lang, a nemám, co bych mu vytkl. Hodně dobrá byla ve své roli Cassie Lang, Scottovy nyní již osmnáctileté dcery, Kathryn Newton. Doufám, že jí v MCU ještě uvidíme - vždyť ona je v podstatě třetí Ant-Man, a když se nad tím zamyslíte... Tento film je vlastně víc o ní, než o Scottovi! Dalo by se říci, že ona je Ant-Man v titulku filmu, a Wasp v titulku filmu není Hope van Dyne (hraná Evangeline Lilly), ale její matka Janet, přivedená k životu Michelle Pfeiffer. I tahle změna zaměření na trochu jiné postavy ant-manovské sérii jedině prospěla! Co se týče Michaela Douglase, i z jeho Hanka Pyma se v tomto filmu stal opět Ant-Man, když na konci filmu (spoiler!) doslova přivádí na scénu armádu inteligentních mravenců. 

A teď přejděme k politice, našemu oblíbenému tématu! Je tu další důvod, proč se mi Quantumania líbila. Vím, co si myslíte - politika hollywoodských blockbusterů je v nejlepším mělká, neboť se studia bojí o své peníze. Podobně, jako ostatní marvelovky, i Quantumania je liberálním příběhem. Ale přece má do sebe něco... možná trošičku levicovějšího. Now, I know what you're thinking - že jsem se musel zbláznit, když začátek filmu oslavuje kult celebrity, a začíná jako další typická kapitalistická pohádka... Ale uvědomme si jednu věc. Superhrdinové jsou často ochránci statu quo. Někteří, jako Spider-Man nebo X-Meni jsou vyloženě liberálové. Green Arrow od DCčka je dokonce jakýmsi sociálním demokratem. Question nebo Peacemaker, kteří se zrodili v Charlton Comics a později byli inkorporováni do hlavního vesmíru DC, jsou zase naprostí zpátečníci - nepříliš překvapivě, mentálně nemocní a zaostalí (proto se Alanu Mooreovi nadmíru povedla ta satira randyánského superhrdiny prostřednictvím Rorschacha ve Watchmenech). Ale co jen málokdy uvidíte v superhrdinských filmech? Co jim opravdu chybí... a když už to v nich je, moralizující studio to divákům představí ve špatném světle (vidím tě, Temný rytíř povstal). Ano, uhodli jste správně - revoluce!

Ant-Man a Wasp: Quantumania je totiž film o revoltě. O povstání proti tyranovi. Proti autoritáři, který si podmanil celý Quantum Realm. Hrdinové filmu se této revoluce účastní, a když je nakonec vyhráno, kvantumová říše se mění k lepšímu. Není ukázáno, jaký režim je nastolen po Kangově svržení (a smrti), ale dá se očekávat, že spolu budou obyvatelé říše spolupracovat. Kdo ví, třeba dojde k nějaké sebeorganizaci, nastane skutečná demokracie bez lídrů... Je čistě na nás, abychom si představili, co se v kvantumové říši stane dál, pokud nám to Marvel v příštích filmech sám neodhalí (což je dosti možné). Třetí Ant-Man by se však dal označit za revolucionářský superhrdinský film. Neříkám, že revoluce se dělají tak, jako v tomto filmu. Jen si vážím toho, že konečně vyšla marvelovka, která byla v podstatě o osvobození lidu určitého světa, a ti, kteří "přišli seshora", na konci filmu odcházejí, nestávají se nějakými vládci, takže může být skutečně vytvořen úplně jiný systém. Jde taky o první marvelovku, ve které zaznělo slovo socialismus. "I know socialism is a charged word but you can learn a lot from these," říká Hank Pym v třetím aktu snímku. Sám cítí k humánnějšímu systému jistě sympatii.

Zmínit musím také to, že Cassie se stala aktivistkou, a snaží se něco udělat s bezdomovectvím v San Franciscu. Mnozí z těch, které Thanos na pět let odstranil, nemají, kde žít. Snímek neodpovídá na otázky spojené s bezdomovectvím a s existencí bezdomovectví, ale bystrého diváka k nim může dovést. Bezdomovectví je přece fenomén spojený s kapitalismem, s existencí třídní společnosti a světa, ve kterém si lidé musí "vydělávat na živobytí" a platit nájem bastardským landlordům, což je samo o sobě dehumanizační. Stát se o lidi bez domova nedokáže dostatečně postarat, a ti, kteří chtějí změnu, jsou potlačováni a posíláni do vězení. Za Cassie navíc stojí všichni její nejbližší. Scott, její otec, je ze začátku jediným hlasem "tak trošku proti", protože je přece jenom, no, centrista... ale nakonec uznává, že Cassie dělá dobrou věc, protože je mu připomenuto, že ho kult celebrity zcela odvázal od reálných problémů, s nimiž se lidé ve světě setkávají. Zatímco on poslouchá audio verzi vlastní knihy při každé cestě autem, jeho dcera je zavírána do věznice za účast na demonstracích. Cassie je sociálně inteligentní a uvědomělá, a také proto si myslím, že nesmí chybět v několika dalších marveláckých filmech!

Quantumania nicméně není socialistický film. Je to film liberální, jak už jsem uvedl (liberální je ostatně skoro každý superhrdinský film), ale má základy něčeho možná radikálnějšího, a to je jedině dobře. Problémem je spíše to, že snímek nehodlá jít do hloubky. Cassiein aktivismus ve filmu nikdy nevidíme - s její současnou verzí se seznamujeme až ve chvíli, kdy ji vypouštějí z vězení. Film také do hloubky nezkoumá Kangův tyranský systém, a Hankově socialistické alternativě též nevěnuje více pozornosti. A to je škoda. Kdyby studio Marvel chtělo, tato témata by se mohla ve filmech řešit více. Ze strachu o výdělky však politická message zůstává nanejvýš shallow. Hraje tak do rukou spíše lidem, kteří mají zájem slyšet něco od každé strany (takovým těm "udělejte genocidálního maniaka Thanose trochu sympatického, aby se misantropickým pravičákům zalíbil - vždyť si chudáčci autoritáři nezaslouží, abychom je ukazovali jako sociopaty" - i s takovou blbostí se čas od času setkáte). Kdyby Marvel chtěl, mohli by lidé z kin odejít s vědomím, že policisté, kteří mlátí a zavírají aktivisty požadující lepší podmínky pro život pro ty nejchudší, jsou prostě všichni bastardi. Ale ne, prý radši střední cestou, aby se nepřišlo o peníze.

Cassie a Scott Langovi v Quantum Realm. Zdroj: Digital Spy

Mé shrnutí je tedy takovéto: třetí Ant-Man je nejlepším v celé trilogii, řeší zajímavá témata, ale bohužel nejde dostatečně do hloubky, aby je divákům opravdu představil v co nejúplnější formě. Speciální efekty jsou nicméně výtečné (mimochodem, dělá mi radost, že se VFX artisté pracující pro Marvel rozhodli vytvořit odbor, to je jedině dobře - nakopejte zlé bosse!), dialogy jsou fajn (i když občas trošičku klišé) a herecké výkony také (zejména Majors, Newton a Pfeiffer). Nechybí malá, trošičku jednoduše prezentovaná revoluce, které se superhrdinové ve filmu konečně účastní, a úbytek humoru oproti předchozím dvěma Ant-Manům Quantumanii jedině prospěl. Za mě solidních devět z deseti, a opravdu nepochopení, proč se někteří diváci kvůli Quantumanii tolik štvali (jako chápu, že jsou dětinští, ale zároveň to... ehm, nechápu... get a life, suckers!). Blogorgonopsid rozhodně doporučuje!

Jaký je váš názor na film Ant-Man a Wasp: Quantumania? Co jste si z něj odnesli vy? Jaká scéna se vám líbila nejvíce? Těšíte se na pokračování kangovské ságy v rámci 5. a 6. fáze MCU?

Blogorgonopsidova filmová doporučení - Jurský svět: Nadvláda

Se začátkem posledního červnového týdne se vracím nejen k regulérnímu psaní na blog po takřka dvouměsíční odmlce, ale zároveň se vracím také k rubrice Filmová doporučení. Již v pátečním Obrázku týdne jsem zmínil, že jsem ve středu zašel na film, kterým v současnosti žije mnoho obyvatel planety Země. Nadšeně očekávaný Jurský svět: Nadvláda (Jurassic World: Dominion) je v kinech od 10. června 2022, a jak asi všichni víme, docela fanoušky Jurského parku rozdělil. V tomto článku shrnu, co se mi na filmu líbilo, co by mohlo být lepší, a rozepíši se trochu i o současném stavu Hollywoodu, definovaném overprodukcí vysokorozpočtových franšízových filmů. Už předem však uvedu, že Jurský svět: Nadvládu považuji za nejlepší ze tří Jurských světů. Je to film, na který mohu každému doporučit si zajít...

Hlavní postavy filmu Jurský svět: Nadvláda z oficiálního posteru - hvězdy trilogie Jurský svět v horní části obrázku, hvězdy trilogie Jurský park pak ve spodní části

Jurský park. Pro dítě, které vyrůstalo na dinosaurech a všem prehistorickém, byla ta slova ekvivalentem pro něj tehdy ještě nevystižitelné definice "nejlepší filmová franšíza všech dob". Snímky Jurský park (1993), Ztracený svět: Jurský park (1997) a Jurský park 3 (2001) patří nepochybně mezi ty, jež na mě v dětství měly největší vliv (podobně jako třeba X-Men z roku 2000, první Doba ledová z roku 2002 či Tintinova dobrodružství z roku 2011). Dodnes je miluji. Znám je slovo od slova, scénu po scéně, a dokázal bych příběh každého z nich sepsat pozpátku, se všemi dialogy. Nevymýšlím si, a jsem si celkem jist, že to chápete. Možná i mezi vámi se nacházejí tací, pro které trilogie Jurský park byla ve vašich formativních letech něčím božským. Mé nadšení pro tyto filmy dosáhlo svého vrcholu v letech 2012 a 2013, kdy jsem dokonce psal fanouškovský blog Jurassic Park Site (byť se na něm tehdy možná mohla sem tam objevit nějaká nepřesnost). Poprvé jsem se s Jurským parkem setkal nedlouho poté, co jsem se jako malý zamiloval do cyklu BBC Putování s dinosaury. První scény ze Spielbergova mistrovského díla, jež jsem zhlédl, však byly těmi nejdramatičtějšími z celého filmu - z jeho třetího aktu. A to na mě jako na malé dítě velmi zapůsobilo. Ovšem ještě působivější pro mě bylo zhlédnutí filmu Ztracený svět: Jurský park, který nám jednou ve škole pustila naše paní učitelka... Z toho snímku se stal jeden z mých nejoblíbenějších vůbec - film, který bych si s sebou vzal na pustý ostrov.

Vyrůstal jsem s celou trilogií Jurský park, a na rozdíl od některých jiných fanoušků jsem neměl problémy s trojkou talentovaného Joea Johnstona, režiséra mistrovského díla, kterým byl Jumanji z roku 1995. Ano, Jurský park 3 možná neměl tak impozantní příběh, ale když se člověk dozví o tom, jak to v Hollywoodu chodí, a uvědomí si, že tyto záležitosti jsou vinou studia, nikoliv filmařů samotných, bez problémů to akceptuje. Pak v roce 2015 vyšel Jurský svět (Jurassic World) režiséra Colina Trevorrowa. Můj entuziasmus ohledně něj nebyl tak velký. Vlastně jsem jím byl tehdy dosti zklamán. V průběhu let jsem film přijal takový, jaký je, a mám ho rád. Ale cítil jsem se při jeho sledování v kině docela zvláštně. Byl to velký akční popcorn film, Jurský park na steroidech, s podivnými dialogy o dinosauřím páření a dlouhým kissem hlavních postav, při kterém už v záběru chyběly jen horlivě tekoucí sliny. Postavy ve filmu, Star-Lord a Gwen Stacy, nebyly tak sympatické, jako postavy v původních filmech, a já jsem se tehdy sám sebe ptal, co by si o Jurském světě pomyslel geniální spisovatel Michael Crichton, v jehož hlavě celá jurskoparkovská sága začala. Už Spielbergovo pokračování z roku 1997 Crichtona odkoplo, neboť se příliš nedrželo jeho druhého a posledního jurskoparkovského románu, a tento začátek nové trilogie pod taktovkou režiséra Safety Not Guaranteed nemohl být pravému Jurskému parku více vzdálen.

V roce 2018 vyšel druhý díl nové trilogie, Jurský svět: Zánik říše (Jurassic World: Fallen Kingdom), režírovaný J. A. Bayonou, který se proslavil hororem Sirotčinec (The Orphanage). V této době jsem již stav franšízy akceptoval. Pravda, když jsem jako malý snil o Jurském parku 4, představoval jsem si pokračování plné zajímavých otázek, nikoliv akční popcorn film. Zánik říše se mi líbil mnohem více než první Jurský svět - to je něco, s čím by asi spousta jiných fanoušků nesouhlasila. Kritici považovali druhý film za horší, než první. Mě se však líbilo, že série se začala ubírat jiným směrem, a zvláště se mi pak líbil konec Zániku říše. Tajně jsem doufal, že třetí Jurský svět bude z celé té trilogie nejlepším - a stalo se. Alespoň v mých očích. Mnoho kritiků a fanoušků Jurského parku totiž se mnou souhlasit nebude, když Jurský svět: Nadvládu nazvu nejlepším "jurskosvětským" filmem. Na původní trilogii podle mě nemá, ale to je zase jen můj názor, a ten nikomu nevnucuji (mám prostě JP3 rád, to přece není zločin). Byl jsem jím však mile překvapen.

Jurský svět: Nadvláda není film, který bych vám asi musel nějak blíže popisovat. Jen ve zkratce a pro úplnost tedy uvedu, že se jedná o šestý celovečerní film ze série Jurský park, třetí a závěrečný díl trilogie Jurský svět a film, ve kterém se s hrdiny Jurského světa setkávají postavy z původní trilogie. Jeho režisérem je opět Colin Trevorrow, který pro něj napsal scénář spolu s Emily Carmichael (Pacific Rim: Uprising). Snímek se odehrává čtyři roky po událostech Zániku říše, kdy byl ostrov Nublar zdevastován výbuchem sopky Mt. Sibo, a kdy dinosauři unikli z Lockwood Estate v Kalifornii. Genetická monstra stvořená InGenem se nyní volně pohybují po světě. Bývalý mariňák Owen Grady (Chris Pratt) a bývalá zaměstnankyně Jurského světa Claire Dearing (Bryce Dallas Howard) spolu žijí v romantické chýši v pohoří Sierra Nevada, kde skrývají před světem čtrnáctiletou Maisie Lockwood (Isabella Sermon). Ta je po čase odchycena pytláky spolu s velociraptořím mládětem Beta, které se vylíhlo z vajíčka partenogeneticky se rozmnožující velociraptořice Blue. Zároveň se svět potýká s novým problémem, který může velmi brzy lidstvo katastrofálně ohrozit - s obřími kobylkami, které stvořila společnost BioSyn, všem fanouškům Crichtonových knih velmi dobře známá (a bohužel ve filmech takřka nevystupující; v prvním filmu není ani zmíněno její jméno). Kobylky požírající úrodu jsou důvodem, proč se ve filmu znovu shledáváme s Ellie Sattler (Laura Dern), Alanem Grantem (Sam Neill) a Ianem Malcolmem (Jeff Goldblum). Zbytek už asi nemusím popisovat, pokud jste tedy film viděli anebo jste si na Wikipedii přečetli popis jeho děje.

Ze všech Jurských světů je Nadvláda nejlákavější. Hvězdy z prvního Jurského parku, nejvíce dinosaurů, možná i největší rozpočet... A není pochyb, že diváci na snímek chodí rádi. Dodneška vydělal film 746,7 milionů dolarů proti stopětaosmdesátimilionovému rozpočtu, a to je po covidových letech víc, než dost. V tuto chvíli je Nadvláda čtvrtým nejvýdělečnějším snímkem roku 2022 - více zatím vydělaly jen Top Gun: Maverick, Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství a The Batman. Je však možné, že dinosauři netopýřího muže ve výdělku brzy překonají. Co se kritiky týče, byla Nadvláda přijata poměrně chladně. To ale nic neznamená - názor filmového kritika nemusí mít vliv na váš vlastní názor. Neměl by, alespoň podle mě. Je však pravda, že je čas, aby se Jurský park/svět uzavřel, a abychom dali této sérii sbohem? No, i jako fanoušek původních Jurských parků musím říct, že bych s takovým názorem asi zasouhlasil. Není pochyb, že té nostalgie a nekončících filmových franšíz je v dnešní době až příliš mnoho. 

Stejně jako její předchůdci z nové trilogie, i Nadvláda je produktem filmové vlny, jež pro největší americká filmová studia úspěšně vydělává miliardy a miliardy dolarů. Je to přímý opak toho, o čem byl první Jurský park. Byl to film, jenž nás varoval před karnivorními kapitalisty. Jurský svět jako takový je ale tak trošičku kapitalistický produkt, stvořený těmi, jež "si přečetli, co udělali jiní, a udělali další krok, přičemž necítí žádnou zodpovědnost". Jurské světy mám rád, ale myslím si, že to vůbec nezní ostře, když použiji slova Iana Malcolma z prvního filmu, a uvedu, že tvůrci trilogie Jurský svět "šplhají po zádech géniů, takže jsou schopni velmi rychle vykonat pozoruhodné věci, a ještě dřív, než pochopí, co mají v rukou, nechají si to patentovat" a pak "to prodávají jako zmrzlinu". Toto je současný stav Hollywoodu. Americký filmový průmysl už mnoho desetiletí láká oportunisty. Máte-li však pocit, že se tímto do Jurských světů trochu moc opírám, pak vás znovu ujišťuji, že Nadvláda se mi velmi líbila, a moc jsem si ji v kině užil. Přejdu teď trochu podrobněji k tomu, co se mi na filmu líbilo, anebo co bych změnil.

Blue a Beta

Nakonec je to přece jen splněný sen, sledovat další jurskoparkovské dobrodružství s postavami z originálu. Líbilo se mi, že Alan Grant opravdu zůstal sám - teď už není, o čem debatovat, Grant je na asexuálním spektru. Ano, v tomto filmu se sice znovu shledává s Ellie, a nakonec to vypadá, že spolu ve stáří zůstanou, ale nelze pochybovat o tom, že Grant je alespoň demisexuál. Wanna challenge my headcanon, friends? I dare you! I dare you, you scoundrels! Původně jsem se bál, že tento film se pokusí "zpětně" nějak rozbít Jurský park 3 tím, že ukáže Alana a Ellie s patnáctiletými výrostky a sdělí nám, že "se dali dohromady krátce po třetím filmu jen proto, že to tak chtěli hateři spinosaura". Naštěstí se tak nestalo. Alan Grant je i na začátku tohoto filmu "lonely single guy", a to člověka, jako jsem já (víte, že jsem taky ace), potěší. Abych pravdu řekl, nikdy se mi nelíbil vztah Alana Granta a Ellie Sattler v prvním filmu, a je podle mě dobře, že si od sebe udrželi dosti velký odstup.

Někteří kritici mají za to, že Jurský svět: Nadvláda je více o obřích kobylkách a o lidech, než o dinosaurech. Je to pravda, ale vadí to snad? Je to také film o genovém inženýrství a o jeho nebezpečích, ostatně jako předchozí filmy franšízy. V tomto se musím Nadvlády zastat. Aniž bych chtěl být domýšlivý, řekl bych, že se to má jako s mými Lovci kryptidů - nikdy to nebyl příběh o kryptidech, ale o docela zvláštních lidech (sem tam s nějakou tou sociopatickou tendencí), kteří je hledají. Zrovna tak Jurský park zkrátka není vyloženě o dinosaurech. Velmi se mi líbilo, že se poslední Jurský svět zaměřil více na kobylky coby "genetické zbraně" a na nebezpečí s nimi spojené, než na dinosaury. Centrum všeho, co se ve filmu děje, se tak přesunulo někam jinam, a to je podle mě dobře. Alespoň se tak neopakuje stejná zápletka. 

Všechna prehistorická zvířata vyobrazená ve filmu jsou podle mého překrásná. Nečekal jsem, že ve filmu budou vystupovat Dreadnoughtus a Sinoceratops. Pyroraptor, který se ukázal být parádním plavcem pod ledem, mě také mile překvapil. Někteří lidé na sociálních sítích kritizovali pyroraptorovo opeření, ale já s ním nemám problém. Carnotaurus také vypadal pěkně. Věděl jsem, že dále ve filmu uvidíme lystrosaura, ale docela mě překvapil Dimetrodon. Savcotvárné plazy by asi člověk v jurskoparkovských filmech úplně nečekal, byť se třeba Dimetrodon (velmi krátce) objevil ve druhém sešitu komiksové série Jurassic Park: Redemption od IDW Comics. Scéna s dimetrodony v Nadvládě se mi moc líbila, a v jednu chvíli člověk při jejím sledování pěkně poskočil na sedadle. Přiznejte se, že jste se té potvůrky lekli, tak jako Alan?

Jeff Goldblum odvedl skvělou práci hraním Iana Malcolma (a tedy vlastně sebe samotného). Říkal jsem si jen, že ve scéně, kdy nadává na BioSyn, má prst zdvižený příliš dlouho. Campbell Scott je jako Lewis Dodgson také zajímavý. Tuším, že nějaký kritik na internetu napsal, že v anglickém originále zní jeho hlas jako hlas typického pravicového libertariána - ano, je to další egoista. Dodgson v Nadvládě končí zrovna tak, jako skončil Dennis Nedry v prvním filmu - stává se hlavním chodem jistého teropoda plivajícího jed. Dobře mu tak. Na druhou stranu je pravda, že Dodgsonova postava nemá tolik integrity, jak bych si přál. Jeho motivace jsou divákům jasné, ale přesto mu něco chybí. I když je to člověk s pohledem na svět (a dost možná i s tím politickým smýšlením), se kterým nesouhlasím, neškodilo by přidat mu trochu na sympatičnosti. 

Co se nových postav týče, nejvíce se mi líbila DeWanda Wise v roli Kayly Watts, poměrně cynické bývalé pilotky Air Force. Uvedl bych, že ze všech nových postav z Jurského světa mi připadá nejsympatičtější. Co se týče Owena Gradyho hraného Chrisem Prattem, musel jsem se sebe dosti ptát, proč tvůrci filmu chtěli, abychom věděli, že "smrdí jako kůň"? A co hůř, postavě Claire se to ještě líbí? Ano, byl to lepší dialog, než těch pár vět o dinosauřím páření a Prattova pohybující se pěst v jedničce, ale uznejte, že je to trochu zvláštní. Ty dialogy musely vzejít z Trevorrowovy myšlenky: "Hmmm... now, how do I show this guy's a heterosexual? How can I make it clear? Oh, I know! I'm gonna make him smell real bad! Because heterosexual men smell real bad!" Jesting aside though, dovolím si uvést, že Prattův herecký výkon je v tomto filmu ze všech tří nejlepší, alespoň tedy opět podle mě. 

A zrovna tak je scéna s atrociraptory na Maltě asi nejlepší akční scénou posledních tří filmů. Ano, je to velký odstup od akčních scén v původních filmech. Tato konkrétní scéna by mohla být - mínus atrociraptoři - v Black Widow. Vizuálně spektakulární. To samé Claire a Therizinosaurus nebo již mnou výše zmíněná scéna s pyroraptorem plavajícím pod ledem. Akční scény v tomto filmu jsou esa. Když se však postavy z obou trilogií setkají a následně musejí utéci před giganotosaurem, myslím si, že by bylo lepší je nějak rozdělit - ten výstup po žebříku na mne působil trochu "pomalu", dává-li vám to smysl. 

Závěr Nadvlády je poněkud kontroverzní. Jeden kritik, jehož článek jsem četl na jakémsi anglojazyčném filmovém webu, uvedl, že jsou-li dinosauři v tomto filmu metaforou klimatické změny (či jiného environmentálního problému), pak film bohužel na otázky s ní spojené neodpovídá. A to tak, že je divákům "doporučeno", aby zkrátka akceptovali dinosaury mezi současnými zvířaty - dinosaury v ekosystémech, v nichž nemají, co dělat. Není však lepší bojovat za lepší svět, než ho přijmout takový, jaký je? Zcela jistě! Narušený, nespravedlivý, nerovný svět přijímají zbabělci. Jurský svět: Nadvláda je sice nejliberálnějším ze všech tří Jurských světů, alespoň tedy na povrchu, ale poselství, které vysílá do světa poslední scénou některé diváky zarazilo. Dinosauři i nadále existují ve světě, který na ně není přizpůsobený, a to bude i nadále vést k problémům. Snad se tomu bude věnovat další film, či další trilogie? Aby se na otázku "co s dinosaury v jurském světě?" odpovědělo, možná by stálo za to natočit pokračování. A je možné, že k tomu dojde.

Sam Neill jako Alan Grant v Jurském světě: Nadvládě

Když to shrnu, Jurský svět: Nadvláda se mi velmi líbil, a opravdu jej považuji za nejlepší film z trilogie Jurský svět. Je to ovšem film, který má v sobě možná trochu více nostalgie, než bylo třeba. Člověk si musí uvědomit, že celá trilogie Jurský svět je vlastně velkou nostalgií. Velké plus má ode mě Nadvláda za to, že se na rozdíl od předchozích filmů série Jurský park neodehrává na fiktivních kostarických ostrovech. Změna prostředí - zasazení příběhu hlavně do Evropy - filmu určitě prospěla. 

Jaký je váš názor? Co si o Jurském světě: Nadvládě myslíte? Čekali jste více či méně? Co vás zaujalo, co vás překvapilo, a co vás vyděsilo?