Správce dinosauřího parku - Mravenčí kousnutí a letní monzun

Poslední červnový den pro nás všechny znamená velkou úlevu, přicházejí prázdniny a já jen doufám, že si je užijete ve zdraví! Zato Dan Jameson, správce Dinosauřího parku, má pořád spoustu práce... Tak se podívejme, co ho v uplynulém týdnu potkalo!

Mravenčí kousnutí a letní monzun

V sobotu se Oliver konečně vrátil z Isle of Die se slíbeným dárečkem. Z toho malého mravenečka, kterého mi sliboval, se nakonec vyklubal pořádný gigant. Prý je to největší kdy žijící mravenec a jmenuje se Titanomyrma. Oliver mi s očividnou zábavou vysvětloval, proč se jmenuje Titanomyrma, tedy proč první polovina jeho jména odkazuje na řeckého titána. Pak mi ještě řekl, ať si vzpomenu na všechny Titanosaury. Tak takhle je to! Nechat se takhle doběhnout! Titanomyrma není žádný malý mraveneček, jak jsem doufal. Samečci mají délku těla 6 centimetrů a samičky s křídly dokonce 13 centimetrů! No, co se dá dělat, nevypadají zase tak nebezpečně. Přemístil jsem je tedy do insektária, které bylo dosud domovem pouze pro Arthropleuru a našeho nezbedného pavouka Mesothele. V pondělí jsem šel nové přírůstky obhlédnout. Vytvářejí novou kolonii (Oliver odchytil řadu jedinců). Vkročil jsem do jejich části insektária, abych jim přinesl myší holátko k snídani, ale oni se vrhli po mě! Tedy alespoň dva vojáci s kusadly tak velkými, že byste vzali roha po letmém zahlédnutí jejich zakřivených částí. Jeden mě prolezl kalhotami (dodnes se třepu, když si na to vzpomenu!), vylezl mi až na záda a pořádně mě tam kousl. Druhý se odvážil pouze na mé chodidlo, ale učinil mi dvě silná kousnutí. Pak odběhl. Toho, který se pořádně zakousl do zad, jsem musel plácnutím odehnat, až spadl na zem. Pak jsem okolí jejich hnízda opustil. Rány pořádně pálily, tihle velcí mravenci mají asi dost kyseliny mravenčí. Raději jsem s tím šel na vyšetření na veterinu, kde si ze mě jen utahovali a říkali, ať jdu k lidskému lékaři (to se jim lehce řekne, když je Jeffrey nemocný a stoná doma, na západním pobřeží Austrálie). Také mi vysvětlovali, že prý se nemám čeho bát, ale já trval na tom, ať jejich kyseliny prozkoumají. Učinili tak teprve včera. Mě se na zádech vyrazila vyrážka, doslova. Ale myslím, že to není z toho mravenčího kousnutí, protože kousnuté chodidlo mám v pořádku. Spíše to bude tou změnou počasí. Ne, myslím, že to bude spíše tím Megalancosauřím podrápáním. Jo, k tomu došlo včera. Nebo že by to snad bylo od těch Giganotosauřích slin, co na mě z výšky pěti metrů padaly před Giganotosauří ohradou předevčírem? Možná, že má v tlamě nějaké bakterie, které s mou kůží nepěkně reagují. Nebo je taky možné, že mi Oliver nacpal do pyžama nějaký prášek, který se dostává do kůže a pak vybuchuje, ale o tom silně pochybuji. Jestli ale zjistím, že za to může Oliver, tak se tedy urazím! To můžu slíbit...

S létem přicházejí do parku deště. V úterý jižní pobřeží zasáhly silné větry. Všichni jsme je pocítili. Bylo to hrozné. Netrvalo to ani den, a všichni se skrývali ve svých domovech, aby nemuseli venku čelit tak strašlivému nepříteli. S větry přišly prudké deště, které během jediného dne postoupy až na sever ostrova a nevynechaly jediný palec země. Má zahrada se proměnila v močál. Vítr stále sílí a nyní, v pátek, dosahuje takových rychlostí, že se někteří meteorologové na ostově obávají nejhoršího: příchodu tornáda. Ale zatím to není potvrzeno a já osobně si myslím, že žádné tornádo nás nečeká. Oliver dnes ráno vyrazil na Isle of Die na lodi, ale po hodině se vrátil (k mé ohromné legraci) celý mokrý a informoval nás o tom, že moře je šíleně rozbouřené. Ani letecká doprava nepřipadá v tomto hrozném počasí v úvahu. To ale znamená, že jsme na ostrově opět na dobu neurčitou uvězněni. A zásob ubývá. Dalším problémem je, že v červenci se spousta z mých kolegů pravidelně vydává zpět domů či na dovolené. Pokud deště a silný vítr přetrvají třeba dva, tři týdny, pak to pro ně může být vážný problém. A když se situace nelíbí ani nebojácnému Oliverovi, pak už to něco značí...

Příští, již červencový díl, očekávejte v pátek 7. července! S nadcházejícími prázdninami odstartuji nové projekty, těšte se!

Lidožraví hadi

Hadi jsou obvykle plaší tvorové, kteří se před lidmi vždy raději odplazí, než aby se s nimi pustili do konfliktu. Na světě žije asi 2800 druhů, z nichž jen malé množství představuje pro člověka reálné nebezpečí. Některé potenciálně nebezpečné druhy dosud vůbec nezpůsobily smrt člověka (to se týká i taipana menšího, nejjedovatějšího hada na světě). O to vzácnější jsou pak případy, kdy byli lidé zabiti nejedovatými hady. V minulosti však bylo několik takových případů zdokumentováno. Jednalo se o velmi vzácné útoky obřích hadů na lidi. Docházelo k nim jen zřídka, a dnes se s takovými případy setkáme jen v případě hadů uniklých z terárií. Velcí hadi však člověka na kořist nepovažují. I velká anakonda nebo krajta mřížkovaná by měla problém s tažením svých čelistí přes ramena dospělého muže. Je sice pravděpodobné, že by spolkla malé dítě nebo velmi útlou ženu, ale jinak jsou lidská ramena i na velké hady, kteří dokáží klidně spolknout jelena, příliš široká. Disponují sice škrtící silou, kterou jsou schopni člověka usmrtit, vícekrát se však člověk setká s jejich škrcením, brání-li se herpetologovi, který s hady vždy zachází opatrně a musí je chytit do rukou pro svůj výzkum... Slavný případ napadení a zabití člověka krajtou se odehrál v roce 1979 v distriktu Waterberg v provincii Limpopo, na severu Jihoafrické republiky. Třináctiletý chlapec byl zabit krajtou písmenkovou, nejdelším hadem žijícím na africkém kontinentu. Exemplář měřil 4,5 metru, což je mezi krajtami písmenkovými úctyhodná velikost (jistě šlo o samici, samci bývají mnohem menší). Chlapec byl hadem napaden ze zálohy a uškrcen k smrti. Jeden dospělý muž se chlapce snažil osvobodit a bojoval s hadem 20 minut, než krajta uvolnila své smyčky. V tu dobu byl chlapec bohužel mrtev. Jeho hlava byla pokryta hadími slinami, krajta se tedy pokusila jeho tělo spolknout. Vzhledem k jeho výšce, hmotnosti i šířce ramen by jej mohla spolknout, nakonec se tak však nestalo, jak již bylo uvedeno, právě díky zásahu dospělého muže... Krajta písmenková způsobila smrt lidí ještě několikrát, všechny zdokumentované útoky se však odehrály v zajetí. V roce 2013 byli v Novém Brunšviku, v Kanadě, zabiti dva chlapci stáří 4 a 6 let krajtou písmenkovou v obchodě s domácími mazlíčky. Trest byl udělen majiteli obchodu, který nedohlédl na bezpečí obou hochů. Byli uškrceni a zadušeni, avšak podle mnoha odborníků šlo o velmi neobvyklý případ. Krajta se zřejmě obtočila kolem obou a zabila je zároveň. Takový útok je však ještě vzácnější než útok velkého bílého žraloka na člověka, který je sám o sobě jednou z nejvzácnějších událostí na světě...

Někteří domorodí obyvatelé Amazonie vyprávějí příběhy o obrovských anakondách, které je napadly nebo dokonce zabily a pozřely jejich přátele. Takový případ však zatím nebyl zdokumentován. I velká anakonda by opět měla problém s pozřením dospělého muže kvůli šířce jeho ramen. O útocích na děti se však mezi některými kmeny v Amazonii mluví. Americký herpetolog Shawn Heflick tvrdí, že tyto zprávy jsou pravdivé a že k takovým útokům anakond na člověka dochází častěji, než bychom předpokládali. Dosud je však stále otázkou, zda může být anakonda velká považována za občasného zabijáka lidí. I takové případy by přece jen byly velmi vzácné... Krajta písmenková je jedním ze dvou druhů velkých hadů, které jsou známy zabitím a pozřením člověka jakožto kořisti. Tím druhým hadem je krajta mřížkovaná, gigant z jihovýchodní Asie, had, který dorůstá délky větší, než anakonda velká. Tento krásný had, kterého díky jeho zbarvení nemůžeme zaměnit s žádným jiným, dorůstá délky až 7 metrů, i když jisté pověry "svědčí" i o desetimetrových zástupcích. Obrovité krajty jsou dnes velmi vzácné, ale v minulosti byly zaznamenány útoky krajty mřížkované v jihovýchodní Asii. Na začátku 20. století byl údajně čtrnáctiletý chlapec z ostrova Salibabu v Indonésii zabit jedincem délky 5,17 metru. Z této doby pochází také případ dospělé ženy, kterou prý krajta mřížkovaná spolkla vcelku. Okolnosti jsou neznámé. Dále byl prý v první polovině 20. století zabit jeden šperkař z Barmy, který šel na lov se svými přáteli a zabila jej šestimetrová krajta. I tento případ není vědecky ověřen a podivné je, že se hovoří o tom, že byl hadem polykán nohama napřed (hadi jinak svou kořist polykají od hlavy, aby jim nedrhla srst a nezranily se o drápy či kopyta směřující vždy k druhému konci těla). Na Filipínách byly zaznamenány a zdokumentovány případy zabití člověka krajtou mřížkovanou. V době 40 let došlo k šesti takovým útokům, což z nich opět činí velmi vzácné události. K poslednímu zabití člověka divokou krajtou mřížkovanou došlo v Malajsii roku 1995, kdy bylo nehybné tělo farmáře nalezeno ve smyčkách čtyřmetrového hada. Od té doby došlo k podobným útokům jen několikrát, velmi vzácně, v zajetí. V roce 2009 byl tříletý chlapec z Las Vegas napaden 5,5 metru dlouhou krajtou a téměř zemřel, jeho matka ho zachránila jen tím, že použila nůž. V březnu 2017 však došlo k dalšímu údajnému útoku. Pětadvacetiletý farmář ze Sulawesi v Indonésii byl nalezen v žaludku krajty. Po muži bylo pátráno minimálně jeden den, než byla nalezena krajta s velkou boulí v břiše. Had byl zabit a později bylo dokázáno, že muže pozřel. Na krajtu mřížkovanou byl tento jedinec skutečně velký, byla to gigantická samice měřící 7 metrů. Je to však jediný případ, kdy bylo mrtvé tělo dospělého muže skutečně nalezeno v břiše krajty...

Všechny tyto útoky na člověka ze strany obrovských hadů jsou velmi vzácné. Ještě došlo k několika takovým útokům na Floridě a stály za nimi krajty tmavé, jež jsou na Floridě invazivním druhem (původní domovina: jihovýchodní Asie). Stále jde však o události, ke kterým dochází velmi zřídka. Nezapomeňte, že člověku hrozí mnohem větší nebezpečí při přechází frekventované silnice... Doufám, že se Vám tento článek líbil. Pokud ano, komentujte. Do komentářů můžete také napsat, co si o těchto případech myslíte, a co si především myslíte o údajných útocích anakondy na člověka. Věříte, že i tento druh napadá lidi?

Lovci kryptidů: Epizody a postavy

V pondělí na mém blogu skončila první série velkého příběhu Lovci kryptidů. Již dlouho jsem zamýšlel, že krátce po jejím skončení sepíši děje všech kapitol a popíši také postavy, s nimiž jste se v průběhu uplynulých měsíců setkávali... První série byla teprve úvodní, seznámili jsme se s původně tříčlenným týmem, který se nakonec rozrostl, získal technicky vyspělou základnu a pustil se do nových a nebezpečnějších misí, než kdy předtím. Ze zoologů, kteří původně cestovali po světě a pátrali po záhadných zvířatech, se nyní stali ti, kteří musí čelit zlu... Nejprve se však podívejme na všech deset kapitol Lovců kryptidů, které tvoří 1. sérii tohoto příběhu...

1. díl nese název Kostarika (Costa Rica), jelikož se odehrával v této malé, avšak na počet zvířecích i rostlinných druhů bohaté středoamerické zemi. Pierre a Sabine Leroyovi, bratr a sestra pocházející z Francie, kteří již léta pracovali na výzkumném projektu Přírodovědného muzea v Paříži. O rok dříve se pokusili na poloostrově Osa v Kostarice nalézt tajemné zvíře, které má připomínat něco mezi kočkou, psem a opicí. Pierrovi se tehdy poštěstilo tajemného netvora jen minout, ovšem po roce se na poloostrov Osa vrátili se svým přítelem, anglickým přírodovědcem Jackem Owenem. Po několikadenním pátrání nakonec nalezli kočko-pso-opičáka a pořídili jeho fotografii. Zároveň zjistili, že tento živočich napadá lidi, což potvrdil i nález lidské lebky v jeho hnízdě na stromě. Tehdy ještě nevěděli, co vše tento objev přinese...

2. díl, Skotsko (Scotland) též nese název části naší planety, kde se odehrává. Jack, Pierre a Sabine se v Londýně setkali se Samem Weberem, mužem údajně pocházejícím z Německa, který je velkým fanouškem nově vzniklých Lovců kryptidů. Chce se k nim připojit na cestě k jezeru Loch Ness za odhalením tajemné Nessie, lochneské příšery jezero údajně obývající. Sam, který brzy udělá velký dojem na Sabine, a to i tím, že jí zachrání život, leze na nervy Pierrovi a také Jack jej brzy začíná podezřívat. Poté, co jsou ukradeny záběry lochneské příšery a Sabine se Samem zmizí, začíná našim hrdinům vše docházet...

3. díl, Zrada (Betrayal), byl sestaven pouze z jediné, krátké části. Jack odhaluje, že Sam Weber není Němec, nýbrž Estonec, zaměstnaný nějakou čínskou firmou, která si objednala krádež záběrů lochneské příšery. Když se Jackovi s Pierrem podaří Sama a opilou Sabine najít, ukazuje se, že pravda byla na jejich straně. Jack se ukazuje být nejen schopným velitelem Lovců kryptidů, ale i detektivem, který celou záhadu vyřešil. Sam Weber byl nakonec zatčen, ale záběry lochneské příšery Lovcům kryptidů vráceny nebyly. Pravděpodobně už byly odeslány tomu, kdo celým úkolem Webera pověřil...

4. kapitola, Obr z pralesa (The Giant from the Rainforest) se točí kolem další expedice, kterou Jack, Pierre a Sabine uskutečnili, tentokráte do deštných lesů Konga. Ewet, pracovník malého letiště nedaleko maličké konžské vesničky, informuje své bývalé spolužáky, Pierra a Sabine, o výskytu podivných tvorů v okolí, včetně Kongamata, dost možná přežívajícího ptakoještěra. Jack je ohledně existence těchto živočichů skeptický, ale změní svůj názor poté, co se týmu podaří objevit Mokele Mbembe s mládětem. Velká samice sauropodu podobného plaza je tím obrem, kolem kterého se příběh točí. Lovci kryptidů obě zvířata dokumentují, poté je však tým rozdělen kvůli útoku masožravého abelisaurida. A nakonec se ukáže, že jeskyně v hloubi pralesa skutečně obývá Kongamato...

Děj páté kapitoly, V zemi Burronjora (In the Land of Burronjor), se odehrává v severní Austrálii, zasažené suchem. Místní farmáři už desítky let informují o existenci masožravého dinosaura, přezdívaného Burronjor, který napadá jejich ovce. Jack, Pierre a Sabine vyrážejí do akce, aby záhadu vyřešili. Burronjor skutečně žije, a Jack jej navíc zachrání před útokem podlého střelce, jehož cílem je zvíře zabít.

Šestá kapitola se jmenuje Hledání medvědí nestvůry (Search for the Monster Bear). Došlo v ní k velké události, která posunula děj Lovců kryptidů na jinou kolej. Jack, Pierre a Sabine se vydali do Sachs Harbour na Banks Island v severní Kanadě. Zde má údajně přežívat medvěd krátkočelý, druh považovaný jinak za vyhynulý od konce doby ledové. Brzy se však ukázalo, že zde nešlo jen o medvědí nestvůru. Sam Weber byl propuštěn z vězení, organizoval střelbu na jednoho z medvědů, a pak následovalo dlouhé pronásledování Weberovy bandy, které skončilo až v Yellowknife v Severozápadních teritoriích. Zde proradný Sam Weber zastřelil Sabine Leroyovou. Poté byl zatčen, ale Lovci kryptidů jeho činem přišli o členku týmu.

7. díl, V pasti (Trapped), byl vyloženě pánská jízda. Jack a Pierre se vypravili do Chile, přímo do mocné a neuvěřitelně suché pouště Atacama. Pierre doufal v nález monster z Aricy, jakýchsi raptorů, reliktu skupiny dinosaurů, jež před více než 65 miliony let dosahovala značné inteligence. Jack naopak věděl, že o výpravě se jistě dozvěděli jejich nepřátelé a poslali za nimi ozbrojence. Po únosu Pierra nepřátelskou skupinou se to jen potvrdilo. Monstra z Aricy však Lovcům kryptidů pomohla, neboť pozabíjela všechny členy druhé výpravy. Jack s Pierrem přežili a nakonec se dozvěděli, že za celým honem na Lovce kryptidů stojí nějaký čínský miliardář Zhou Len...

Děj osmého dílu, nazvaného Černá stopa (The Black Track), začíná v rakouských Alpách, kde se Jack s Pierrem snaží vypátrat Tatzelwurma, zvíře, jež připomíná něco mezi kočkou a červem. Poštěstí se jim zahlédnout jej jen letmo, místo toho se však dozvídají o krutém muži, který se zvíře snaží zastřelit. Později jsou varováni jedním Číňanem, který jim sdělí, že za vším stojí Zhou Len. Jack s Pierrem se vypraví do Šanghaje, ale jsou terčem únosu, poté se dostanou do Zhou Lenovy vily v lese, kde je čeká nemilé překvapení: strážce Xiu, mladý Mapusaurus. Jsou drženi ve sklepech vily, odkud nakonec unikají, přičemž zachrání Rogera Neilla, Akihika Yukimuru a Fahada Ghazalliho, kteří jsou Zhou Lenovými zajatci. Nepřítel je nakonec zatčen...

V Honu na lidožrouta (Hunting of the Man-Eater) se Lovci kryptidů ženou za obrovitým, lidožravým krokodýlem z indického státu Urísa. Příběh se odehrává rok po událostech z Černé stopy. Lovci kryptidů již mají technicky vyspělou základnu v Londýně, mají šest výtečných členů a skvěle se jim daří. Po návratu z Urísy se od nové členky týmu, Pauline Jetkinsové dozví, že do základny pronikl dinosaurus, zřejmě mladé monstrum z Aricy. Snažil se Pauline zabít. Je jasné, že tento útok někdo naplánoval.

10. díl, Svět před záhubou (The World's About to Break), byl pojmenován podle úvodních slov znělky animovaného seriálu Avengers: Nejmocnější hrdinové světa (písnička se jmenuje Fight As One), která se v něm objevuje hned dvakrát-na začátku, když si Pierre pouští televizi, a na konci. Jack, Pierre, Akihiko, Fahad, Roger a Pauline původně zamýšlejí expedici do Arizony za dvounohými ještěry, ale po smrti newyorského údržbáře, kterému byla ohlodána hlava neznámým monstrem, se vydávají do "světového hlavního města", aby záhadu vyřešili. V New Yorku na ně čeká zlé překvapení. Smrt údržbáře byla pouze začátkem. Jeho vrahem byl kočko-pso-opičák (z 1. dílu), kterých jsou v New Yorku spousty. Stejně tak je město poseto Tatzelwurmy, monstry z Aricy a hlídkuje v něm i medvěd krátkočelý, stejně jako obří krokodýl z Urísy. Zhou Len se úplatkem dostal z vězení, po boku má Sama Webera, který pro něj již léta pracuje, a společně se chystají ovládnout svět s pomocí kryptidů. Je jen na Lovcích kryptidů, aby je zastavili. Když celý masakr končí, je Pauline ve vážném nebezpečí, ale Jackovi a jeho přátelům se ji nakonec podaří zachránit a Zhou Len umírá ve staré pískovně ve Waverly na jihu státu New York. Jack se později zmiňuje o tom, že toto celé byl teprve začátek...

Lovci kryptidů jsou nyní připraveni čelit jakémukoliv nebezpečí, které našemu světu hrozí ze strany podlých lidí, stejně jako nebezpečných kryptidů...

Kladné postavy Lovců kryptidů jsou zatím tyto:

Jack Owen - mladý anglický přírodovědec, dobrodruh, který vyniká jak svou silou, tak inteligencí. Je velitelem Lovců kryptidů a vede všechny výpravy. Je velmi rozvážný a nebojí se jít do akce. Jeho jedinou nevýhodou je, že má sklony k tajemným výrazům v obličeji a často si své poznatky ponechává až do chvíle nebezpečí, kdy by jimi měli oplývat všichni, kterým ono nebezpečí hrozí. Jack dříve vedl různé zoologické výzkumy, například výzkum středoamerických hlodavců, ale nyní je Lovcem kryptidů a je rozhodnut postavit se prakticky čemukoliv!

Pierre Leroy - strašpytel, který je schopen Lovce kryptidů přivést do různých trampot, ale zároveň velmi dobrý mladík věřící v existenci všech typů kryptidů. Vedle své sestry Sabine působil nerozvážně, ale měl ji velmi rád. Zatím jsme toho v první sérii nebyli svědky, ale po smrti sestry se z něj v hloubi duše stává osamělec, který začíná trpět nočními můrami a výčitkami, neboť smrt své sestry nedokázal odvrátit. V budoucnu se to vše stane pro osud Lovců kryptidů velmi nebezpečným...

Sabine Leroy - velmi rozvážná, direktivní a tvrdá dívka, sestra Pierre Leroye, pocházející stejně jako on z Francie. Patřila k zakládajícím členům Lovců kryptidů. Bohužel se příliš nechala unést řečmi vychloubačného Sama Webera při expedici ve Skotsku, za což později v Yellowknife, v Kanadě, tvrdě zaplatila. Weber ji zastřelil dvěma ranami z pistole. Její smrt Lovce kryptidů velmi zasáhla.

Roger Neill - člen bojovné trojky Lovců kryptidů. Byl to agent, vyslaný z Kanady do Zhou Lenova sídla v Číně. Tam byl odchycen a držen, a snad i mučen, v Zhou Lenových sklepech. Poprvé jsme se s ním seznámili v díle Černá stopa, kde ho Jack osvobodil. Roger je starší, šedivý muž s plnovousem, typická je pro něj laserová pistole a je také schopným motocyklistou. Nyní patří mezi právoplatné členy Lovců kryptidů a přátelí se s Jackem.

Akihiko Yukimura - původně japonský agent, poprvé se objevil v Černé stopě jako zajatec Zhou Lena. Jeho úkolem bylo proniknout do vily a získat pro Japonsko co nejvíce informací o Zhou Lenově chystaném projektu. Bohužel byl v jeho sklepech mučen, kvůli čemuž se po osvobození Jackem Owenem stal úhlavním nepřítelem Zhou Lena. Akihiko je zdatný technik, stojící za úžasným vybavením základny Lovců kryptidů. Je též drsným bojovníkem. Skvěle se ohání železnou tyčí a je schopen porazit prakticky kohokoliv. Někdy je však paradoxně jeho vztek tím, co ho oslabuje.

Fahad Ghazalli - zprvu to byl agent Spojených arabských emirátů, vyslaný do Zhou Lenovy vily. Byl držen v jeho sklepech do té doby, než jej Jack Owen osvobodil. Někdy je sice trochu líný (viz. pátá část Honu na lidožrouta), ale jinak je schopným bojovníkem a taktikem, a patří do bojovné trojky Lovců kryptidů (spolu s Akihikem a Rogerem). Je plešatý a většinou nosí oblečení výrazných barev (fialová či růžová).

Pauline Jetkins - mladá sekretářka, která se s Jackem Owenem zná od doby univerzity. Jack ji zaměstnal jako členku týmu Lovců kryptidů. Poprvé jsme se s ní setkali v Honu na lidožrouta, když se bránila mladému monstru z Aricy, které Zhou Len vyslal do základny. Je velmi pracovitá a většinu času tráví v kanceláři, ale rozhodně se dokáže ubránit i tomu nejhladovějšímu netvorovi. Poprvé se vydala do akce v poslední části, Svět před záhubou. Nakonec ji Jack osvobodil. V budoucnu budeme svědky Paulininých větších akcí.

To je tedy vše ve zkratce k 1. sérii Lovců kryptidů, kterou jsem v pondělí dopsal. Druhou sérii očekávejte zřejmě s koncem prázdnin. Bude mnohem akčnější a půjde v ní o mnohem víc, než dosud. Zatím ale nic nemohu prozradit... Mám v plánu pouze vytvořit krátký komiks odehrávající se mezi časovou linií 1. a 2. série, v němž něco nastíním. Nemohu slíbit, že jej vytvořím, je však možné, že tak učiním a vy si jej budete moci přečíst v červenci...

Pokud jste Lovce kryptidů četli, můžete mi do komentářů napsat, který díl nebo která postava Vás třeba zaujala nejvíce. Budu za to moc rád...

Elpistostege

Elpistostege byla zástupcem rybovitých nozdratých tetrapodomorphů. Žila v pozdní části Devonu, v době, kdy se již blížil příchod obratlovců na souš. Elpistostege představovala jednoho z předchůdců nebo blízkých příbuzných vůbec prvních čtvernožců, kteří kdy vystoupili na pevnou zem. Byla blízce příbuzná Eusthenopteronovi a stejně jako on se řadila k rybí paleofauně Národního parku Miguasha v Québecu, Kanadě. Dosud bylo nalezeno jen málo fosilních pozůstatků tohoto do značné míry tajemstvími zahaleného živočicha. Našly se jen některé zádové obratle a lebka s malými očnicemi a prodlouženým čenichem. Lebka byla nalezena roku 1938 a Stanley Westollem určena jako pozůstatek raného devonského obojživelníka. V 80. letech minulého století pak bylo nalezeno ještě několik fosilií, které zcela změnily pohled na toto zvíře. Fragmenty lebky se nacházely ve spojení s obratli a šupinami, které se hodně podobaly Panderichthysovi. Kvůli tomu byl prozkoumán do detailů dvěma předními paleontology, Hansem-Peterem Schultzem z Přírodovědného muzea v Berlíně a a Mariovem Arsenaultovem z Národního parku Miguasha. Zjistili pak, že nešlo o obojživelníka, nýbrž o rybovitého tetrapodomorpha... Dříve byla Elpistostege považována především za jezerního obratlovce, ale novější výzkumy potvrdily, že v pozdním Devonu byl Národní park Miguasha tvořen vodami především estuárními. Elpistostege, stejně jako Eusthenopteron, žila především v brakické vodě. Tento metrový tvor byl masožravcem. Vrhala se na svou kořist ze zálohy. Často se zahrabala do bahna na dně, a když nad ní nebo kolem ní plavala kořist, vrhla se na ni a mocnými čelistmi s ostrými zoubky ji před pozřením zabila... Od roku 2012 je známo, že Elpistostege byla jedním ze zástupců velké skupiny Stegocephalia, kam se řadí i rybovitý Tiktaalik. To vše jen dokazuje, že k primitivním čtvernožcům chodícím po souši má již velmi blízko...

Popisek Elpistostege můžete najít jak v knize "Země před dinosaury" od Sébastiena Steyera, tak na webových stránkách Devonian Times.

Příště Bunostegos!

Lovci kryptidů: Svět před záhubou (6/6)

V minulé části se Lovcům kryptidů podařilo získat druhý přístroj k ovládání Zhou Lenových kryptidů a vojáků. Stisknutím tlačítek na obou získaných zařízeních zablokovali veškerou aktivitu Zhou Lenovy armády a zastavili tak příšerné řádění nestvůr v ulicích New Yorku. Po přemožení posledního útočníka z řad kryptidů, medvěda krátkočelého, se situace jako by uklidnila. Avšak Jack měl zlé tušení, zvláště poté, co Pauline, skrývající se v hotelu, dlouho nevolala. V jejím pokoji nakonec nalezli výzvu. Musí Zhou Lenovi vrátit oba přístroje, s jejichž pomocí je schopen napáchat strašné škody. Pokud tak neučiní, unesenou Pauline zabije...

LOVCI KRYPTIDŮ: SVĚT PŘED ZÁHUBOU, ČÁST ŠESTÁ:

Vojenský vrtulník doletěl na okraj městečka Waverly při hranici států New York a Pensylvánie. Stará pískovna, o které se Zhou Len zmiňoval ve výhružném dopisu, byla vidět už z dálky. Byla to písčitá prohlubeň nacházející se v dostatečné vzdálenosti od města, kam si občas chodily hrát jen děti, a často pak za to slýchávaly výtky od svých rodičů. Pískovna byla nebezpečným místem. Z možné prohry zoufalý Zhou Len se sem uchýlil jen proto, že si byl vědom, jak může místa využít. Ze středu pískovny se tyčil vysoký stožár. Vypadal jako jeden z jističů, jaké jsou vídány vedle raketoplánů. Jakmile Jack vyskočil z vrtulníku, následován svými čtyřmi přáteli, okamžitě zpozoroval Zhou Lenovu helikoptéru, stojící kousek od prohlubně. V nejvyšších patrech stožáru bylo i z dálky vidět několik osob, držících svítilny. Bylo už krátce před půl nocí a na noční obloze se objevil jako děsivý zjev bílý úplněk. Vynořil se pomalu zpoza dešťových mraků, jejichž černotu ozářil. Celá pískovna teď svítila. "Vsadím se, že Zhou Len chce mluvit jen se mnou. Beru si ty dva přístroje a rovnou jdu na věc. Raději za mnou nechoďte, mohl by Pauline ublížit," vysvětlil vše krátce Jack. Pak se zcela neozbrojen vydal dolů z kopečka do té prostorné jámy a odtamtud zamířil rovnou ke stožáru. Zastavil se patnáct metrů před ním. "Vidím, že jdete v pravý čas, pane Owene!" ozval se Zhou Lenův hlas, zesílený velkým megafonem. "Slečna Jetkinsová už pomalu padá do mdlob. To víte, ta výška tady, a celý den bez vody v letním horku. Celé odpoledne tu na ní, mým přítelem Samem Weberem dokonale přivázané ke sloupu, pražilo sluníčko," mluvil dále drze Zhou Len. Jack by byl vykřikl něco, co by Zhou Lena jistě velmi naštvalo, ale nechal si to raději pro sebe. Teď nebyl čas na provokace z Jackovy strany. "Mám tu pro Vás oba přístroje!" zvolal Jack, jak nejhlasitěji mohl. Zhou Len mu poručil, ať vyleze na stožár. Byl to dlouhý výstup. Staré kovové schody, směrem nahoru se obtáčející po celém obvodu stožáru, byly rozskřípané a vydávaly hrozný zvuk. Zhou Len ani Sam Weber teď na Jacka neviděli, ale podle hlasitosti skřípání schodů moc dobře věděli, jak daleko se svým výstupem je. Dalekohledem s nočním viděním kontrolovali ostatní Lovce kryptidů a americké vojáky na okraji pískovny. Nechtěli, aby je překvapili nějakým dárečkem. Na to byl i Zhou Len příliš obezřetný. Po každých třech metrech minul Jack plošinku síťovitého povrchu, tudíž získával představu, jak to tam nahoře asi vypadá a kde konkrétně je Pauline uvázaná. Jít takhle neozbrojen proti Zhou Lenovi byla sebevražda a Jack si toho byl moc dobře vědom. Ale postupoval dál. Nakonec vystoupal až nahoru. "Á, konečně jste tu. Že vám to ale trvalo, vy jeden loudale," chechtal se zlověstně Zhou Len. Pauline byla silnými provazy přivázána k železnému sloupu vycházejícímu ze síťovité desky, na které všichni stáli. Sam Weber na Jacka zamířil docela obyčejnou pistolí. "Teď ty ovladače!" zařval Zhou Len. Jack je oba vytáhl z kapes. Sam se zcela zaměřoval na Jacka a pozoroval každý jeho pohyb. Stejně tak Zhou Len byl na něj zaměřen. Než jim oba předal, trvalo to několik minut. "Skvělé," zaradoval se zlověstný Zhou Len. "Ať svět vidí, kdo mu bude vládnout," řekl ještě. "A teď," poručil Weberovi, "oba zastřelit. Nejsou nám už k ničemu." Weber nejprve zamířil na Pauline, zatímco Zhou Len svou pistolí držel Jacka v uctivé vzdálenosti. "To přece nemůžete, takhle sprostě nás tady pozabíjet," řekla Pauline, když na ní Sam Weber zamířil a chystal se stisknout kohoutek. "To musíme. Musíme se Vás zbavit, abychom ovládli tuto planetu," řekl Zhou Len, otočený k ní zády. "Hej, pitomci! Chytejte!" ozvalo se. Z plošiny o tři metry níže vyletěl nahoru plynový granát a okamžitě vybuchl. Weber ani nestačil stisknout kohoutek. Na plošinu se okamžitě zahákla dvě lana s háky. Akihiko a Fahad vyskočili proti Weberovi i Zhou Lenovi a skolili je pěstmi. Po schodech vyběhl nahoru Roger se svou laserovou pistolí a za ním běžel i neozbrojený Pierre. Jack se v plynu trochu dusil, ale brzy ho odvedli zpět ke schodům, kde se mu ulevilo. Akihiko a Fahad drželi již odzbrojené darebáky. Jack teď přiběhl k Pauline a nožem přeřezal provaz. Pauline k němu jen malátně upadla a snad i omdlela. Zhou Len se zničehonic vytrhl z Fahadova sevření, kopl ho do břicha a svalil k zemi. Popadl svou pistoli a znovu zamířil na Jacka. Ten se proti němu vrhl pouze se sevřenou pěstí. Dal mu hrozivou ránu do obličeje. Zhou Len spadl z desky s příšerným křikem. Nepochybně to bylo volání o pomoc v čínštině. Tam dole se zvířil písek. A tam, v hluboké propasti těsně vedle stožáru, plné písku a sutin, Zhou Len skončil. "Ne! Můj šéf! Ne!" řval Sam Weber a byl Akihikem odtažen ke schodům. "Tohle se nám ještě může hodit. Zničíme to," řekl Jack a zvedl ze země oba přístroje, které zločincům opět vypadly z rukou. Jack pomohl dolů Pauline, když se konečně probrala. Před stožárem už na ně čekali vojáci, kteří je odvedli zpět do vrtulníku...

Ulicemi New Yorku proniklo denní světlo. Na vysokém mrakodrapu stáli Akihiko, Pauline, Jack, Pierre, Fahad a Roger a dívali se na celé město, stále ještě poničené, pomalu však již přeměňované na majestát Spojených států. "Poslyš, Jacku, neměl jsi strach, když jsi tam šel nahoru sám a neozbrojen?" zeptal se Pierre a otočil se napravo na svého kamaráda. "Věděl jsem, že zasáhnete. Ale trochu nervózní jsem byl, to ano. Když jsem zpozoroval, jak na mě Sam Weber, předtím sledující jen Vás, zírá, bylo mi jasné, že o tom víte, protože jste také měli dalekohled s nočním viděním. A za pár minut jste byli nahoře," mluvil Jack. "Nikdy Vám to nezapomenu," řekla Pauline. "Myslím, že Zhou Len to má spočítané," řekl Akihiko a s úsměvem svou železnou tyč opřel o plochou střechu budovy. Fahad a Roger se také trochu usmáli. Jejich nepřítel byl zničen. Pierre byl rád, že jeho úhlavní nepřítel, proradný Sam Weber, byl konečně zatčen a tentokrát bude ponechán v amerických věznicích. Invaze Zhou Lenových kryptidů byla zastavena! "Zachránili jsme svět před záhubou, není to skvělý? Jupí, Lovci kryptidů, to je prostě elita!" smál se Pierre. Začal proti nim foukat příjemný, chladný vítr, a Pierre řekl: "Je to nádherný konec." Jack se na něj opět tajemně podíval a řekl: "Ne. Tohle byl teprve začátek!"

"Svět před záhubou je, zlo hrozí útokem, a vzdát to bez boje se nelíbí nám všem. Já byl vlk samotář, teď po boku mě máš... Bít se jako jeden muž, bitvu vyhrát, rvát se ostří jako nůž a zločin potrestat. Jen spolu silní jsme, jak jeden muž se rvem, jen spolu silní jsme, jak jeden muž se rvem!!!" (Avengers).

KONEC 1. SÉRIE.

Dvojice objevů ze světa pravěkých obojživelníků

V posledních několika dnech byly publikovány zprávy o nových objevech týkajících se prehistorických obojživelníků. V tomto článku si shrneme vše podstatné o dvou velmi důležitých nálezech...

Nejprve se podívejme do světa červorů nebo-li cecílií. Tito obojživelníci se od žab, ropuch a mloků výrazně liší, poněvadž postrádají končetiny. Jejich tělo je tvořeno lebkou a páteří, a v tlamě mají dvě řady velmi ostrých zoubků. Dnes na Zemi žije přibližně 200 různých druhů, rozšířených od pralesů střední Ameriky přes ostrov Sao Tomé u západoafrického pobřeží až po jihovýchodní Asii. Stále dochází k objevům nových současných druhů. Žijí totiž skrytě a v podzemí, kde si hloubí nory, využívajíce svou silnou lebku jako vrták. Dosud nejstarší pravěcí červoři pocházeli z období Jury, a též se jednalo o beznohá zvířata. Avšak nyní byl nalezen blízký příbuzný červorů z období Triasu, který vrhá světlo na tuto záhadnou skupinu obojživelníků, jejíž evoluci nebylo dosud možné plně porozumět. Paleontologové z Univerzity v Jižní Kalifornii určili, že nově nalezená fosilie, pojmenovaná Chinlestegophis jenkinsi, je nejstarším dosud nalezeným příbuzným červorů. Zároveň měl blízko i k žábám a mlokům, ovšem k červorům měl vývojově ještě blíže. A to i přesto, že vypadal spíše jako mlok. Žil pod zemí, a byl masožravcem. Představuje onen hledaný vývojový článek: předchůdce červorů, který byl ještě stále vybaven končetinami. Půjde zřejmě o stejný případ, jako později u hrabavých ještěrů, kterým se začaly redukovat končetiny a postupně se z nich vyvíjeli hadi, v druhohorách žijící především hrabavým způsobem života. Chinlestegophis byl jako mloku podobný obojživelník již dokonale přizpůsoben na život pod zemí. Jeho potomci za desítky milionů let končetiny nepotřebovali, což znamená, že se postupně ztrácely, až nakonec vznikli červoři. Tento pozoruhodný tvor patřil mezi stereospondyly. Donedávna se myslelo, že v Triasu vyhynuli bez potomků, ale nyní se ukazuje, že tato skupina obojživelníků dala základ přinejmenším jedné moderní skupině, a to červorům. Vzhledem k příbuznosti k žábám a ocasatým lze však předpokládat, že Chinlestegophis a další stereospondylové mají i evoluční vazby na tyto "populárnější obojživelníky". Chinlestehophis jenkinsi žil před 200 miliony let v Severní Americe...

Autor obrázku: Jorge Gonzalez

Prvními obratlovci, kteří vystoupili na souš, byli primitivní čtvernožci. Naši obojživelní předkové pak dali základ všem dalším prvotně suchozemským skupinám obratlovců, včetně nás, savců. Vystoupili na souš asi před 360 milióny let. Byli to primitivní obojživelníci se sotva vyvinutými končetinami. U některých, jako byla Acanthostega, nebyly ani dostatečně silné, aby zvíře po dlouhou dobu udržely na souši. Končetiny však byly tím základním úspěchem... Nebo ne? Během evoluce řada živočišných skupin končetiny ztrácela, mezi obojživelníky to byli již jmenovaní červoři, mezi plazy pak hadi nebo beznozí ještěři, mezi savci kytovci-velryby si ponechaly pouze přední končetiny, přeměněné v ploutve. Ale lze jen těžko uvěřit tomu, že beznozí obratlovci se na Zemi vyskytovali už před 340 miliony let, tak krátce po vystoupení čtvernožců na souš. Nový objev to dokazuje. Vědci z Univerzity v Calgary popsali znaky raného čtvernožce, o kterém sami tvrdí, že "vypadá z vnejšku jako had, ale uvnitř je to ryba". V roce 1982 byl nazván Lethiscus stocki. Jeho fosilie byla nalezena ve Skotsku. Doteď se předpokládalo, že se obojživelníkům pomalu vyvíjely končetiny z rybích ploutví. Avšak proč Lethiscus ztratil končetiny pouhých dvacet milionů let poté, co se vyvinuli první čtvernožci? Je to podivuhodné, ale Lethiscus byl jedním z prvních čtvernožců, a přesto mu už čtyři končetiny chyběly... Není to však taková záhada, jak se může zdát. Pomocí CT skenu byla provedena kompletní analýza nalezené lebky. Něco zde však nesedělo: byl to celkový tvar lebky. Anatomie zvířete nedávala smysl do té doby, než byla porovnána s anatomií ryb. Zdá se, že byl opravdu něčím mezi rybou a beznohým obojživelníkem. Lethiscus se nyní nachází na vršku našeho vývojového stromu a je nejstarším dosud nalezeným beznohým obratlovcem...

Zdroj obrázku: www.geocities.co.jp

Doufám, že se Vám tento článek o dvojici nových objevů líbil, pokud ano, komentujte. Můžete také napsat, co Vás na nových objevech zaujalo. Mě osobně tedy přijdou velmi vzrušující....

Lovci kryptidů: Svět před záhubou (5/6)

Jak již víte, Zhou Len s pomocí úplatku unikl z vězení v Číně a rozhodl se konečně zrealizovat svůj plán k ovládnutí zeměkoule. S pomocí kryptidů, které pochytal při sledování výprav Lovců kryptidů, demoluje New York, a konec světa se blíží... Existuje jen jediný tým, který jej může zastavit-Lovci kryptidů! Nejprve je však třeba vyřešit, jak najít Zhou Lena a získat druhý přístroj k ovládání kryptidů a jeho vojáků. Bez něj nebude možné řádění zastavit...

LOVCI KRYPTIDŮ: SVĚT PŘED ZÁHUBOU, ČÁST PÁTÁ:

"Vyžaduji listinu podepsanou samotným prezidentem Spojených států amerických, který mi z moci své i ostatních předá vládu nad touto zemí. Jinak New York podlehne zkáze, a následovat budou tato města: Chicago, San Francisco, San Diego, L. A., Phoenix, a pokud se americká vláda i armáda nepodvolí mé úžasné, nepřekonatelné moci, pak srovnám se zemí celou zemi. Ať se žádný ze spojenců Spojených států nepokouší proti mne zasáhnout, jinak srovnám se zemí celé lidstvo!" řval v televizních obrazovkách celého světa zpupný Zhou Len a držel při svém výstupu mapu, v níž byla zaznačena všechna ta místa, jež chtěl zničit. "Lidstvo nyní pozná, kdo má být jeho vládcem!" skončil Zhou Len svůj monolog. Hned poté nechal zatknout amerického kameramana, který se dobrovolně, za velké peníze, nabídl k natočení přímého přenosu, a společnosti, u které kameraman pracoval, začal hned vyhrožovat, že pokud nebude plnit jeho příkazy, jejich zaměstnanci příšerně ublíží. Nad zdemolovaným New Yorkem již zapadalo slunce. Jack, Pierre, Akihiko, Roger a Fahad se konečně dostavili k mrakodrapu, z jehož střechy byl před nedávnem Zhou Lenův přímý přenos vysílán. "Tak, máme je, Zhou Lenova helikoptéra je tam nahoře. A koukněte, kdo na nás mává," řekl naštvaným hlasem Akihiko. Z vršku budovy se na Lovce kryptidů drze šklebil Sam Weber. "Můžete mi vysvětlit, proč nesedí za mřížemi v Estonsku?" řekl Pierre. "Potom, jak brutálně zabil mou sestru, měl sedět do konce života," dodal ještě. "Myslím, že ho Zhou Len vykoupil," zamračil se Jack. "Co teď uděláme? Zase se probijeme nahoru?" řekl Fahad. "Ne," zamračil se ještě temněji Jack, "raději tam vyletíme." Kousek odsud stál vojenský vrtulník. Jack přesvědčil pilota, že je nutné, aby je dopravil nahoru. Ten neváhal a nastartoval motor. Vrtulník vzlétl. Za chvíli se již nacházel na úrovni střechy mrakodrapu. Vojáci, Sam Weber i Zhou Len naskákali do své helikoptéry a ukázali na kameramana, kterého drželi v zajetí. Byla to výhrůžka. Ale Jack musel zariskovat. "Akihiko, Fahade, na vrtulník!" zavelel. Přední sklo vojenské helikoptéry prorazila dvě lana s hákem na konci, jež si Akihiko s Fahadem okamžitě připoutali k pasu. "Co to proboha děláte?!" zařval vystrašeně pilot. "Chytáme se jejich vrtulníku," usmál se Fahad. Nepřátelská helikoptéra vzlétla. Fahad a Akihiko proskočili předním sklem vojenského vrtulníku a opět byli neseni tím nepřátelským. Jack poručil pilotovi, ať s helikoptérou sletí dolů. Jakmile byli na zemi, vyskákali jeden po druhém z vrtulníku, Roger nasedl na motorku, Jack a Pierre do limuzíny a vydali se za Zhou Lenovým vrtulníkem. V těch chvílích se už Fahad a Akihiko škrábali dovnitř helikoptéry. Akihiko jedinou ranou svou železnou tyčí prorazil dveře. Skočil po Zhou Lenovi a dal mu železnou tyčí takovou ránu přes obličej, že to Zhou Lena okamžitě položilo. "Ne, propána! Ne!" řval Sam Weber, když uviděl, že jeho pánovi vypadl z kapsy druhý ovladač kryptidů. Fahad ho popadl do ruky. Weber ho ale kopnul do obličeje a přístroj Fahadovi vypadl z ruky. Teď ho Sam chytil. Akihiko svou železnou tyčí práskl Webera přes ruku a přístroj se opět ocitl v dosahu všech. Ale Weber byl přece jen rychlejší. Popadl ho a hodil ho jednomu z vojáků. Ten zamířil na kameramana, chtěl ho okamžitě zastřelit. Ale Akihiko se nedal možnou smrtí rukojmího zastrašit. Jeho železná tyč pronikla přímo do hlavně vojákovy pušky. Prorazila celou zbraň a konec tyče uštědřil vojákovi bolestivou ránu do břicha. Pak Akihiko tyč vytáhl a zvedl z jeho rukou onen předmět. Fahad zatím dotlačil Webera k řízení vrtulníku, omráčil oba piloty, vytáhl pistoli jednoho z nich a chystal se proradného zabijáka zastřelit. Vrtulník se však pomalu řítil k zemi. Fahad musel začít řídit. Hned jak helikoptéra pod jeho řízením přistála na dalším mrakodrapu, Zhou Len a ostatní vojáci se na Akihika s Fahadem vrhli. "Chytejte!!!" zařval Akihiko a hodil kovový předmět z výšky stovek metrů. Roger, nacházející se již poblíž mrakodrapu, dal motorce pořádně zabrat. Rozjel to na plné pecky a nadskočil s ní tak, že předmět chytil. Bylo to neuvěřitelné, ale opravdu se to stalo. Limuzína s Jackem a Pierrem zastavila. "Máme je! Skvělé!" zařval radostí Jack a vyskočil do vzduchu. Zapnul oba přístroje zároveň. Na střeše mrakodrapu docházelo k hrozivému zápasu. Po vypnutí obou přístrojů všichni Zhou Lenovi kryptidi i vojáci jako by "zmrzli". Akihiko a Fahad jim dávali co proto. Zhou Len a Sam Weber je ale vykopli z helikoptéry. "Ještě není po všem, cheche!" smál se zlostně Zhou Len...

Vrtulník odletěl. Akihiko a Fahad seběhli po schodišti mrakodrapu dolů a ocitli se venku. "Vyhráli jsme! Jupí!" radoval se Pierre. "Zachránili jsme New York před zkázou..." radoval se dál, ale Jack ho zastavil. "Ještě není vyhráno," zasupěl. Přímo před nimi stál v ulici medvěd krátkočelý a zuřivě řval. "Ajaj, zdá se, že tenhle neměl v krku zabodnuté ovládání!" řekl Roger. Obrovské zvíře se na ně hnalo s ohromnou zuřivostí. Roger mu uštědřil ránu laserovou pistolí, ovšem tím ho jen více naštval a obr šel teď po něm. Stoupl si před ním na zadní a už se chystal jej zabít jedinou ranou svými drápy, když tu náhle Fahad vystřelil po zvířeti z pušky s lanem a hákem. Hák se zachytil přímo za tlapu a prudkým trhnutím Fahad medvěda skolil k zemi. Medvěd se však ze sevření hákem brzy vymanil a znovu se proti nim hnal. Jack vyskočil na lampu a křičel na medvěda, čímž se mu podařilo odlákat pozornost na sebe. Medvěd se před lampu postavil na zadní, opřel se do ní a lampa spadla. Jack spadl na záda. Medvěd se snažil Jacka zabít, tu však náhle Roger znovu vystřelil. Medvěd nevěděl, co má dělat, opět byla jeho pozornost odlákána. A pak najednou do jeho kohoutku pronikla šipka. Na místo zrovna přijeli američtí vojáci a zvíře uspali. Pomohli Jackovi na nohy a všem z Lovců kryptidů dali najíst a napít. "Dokázali jste to, zachránili jste New York i celý svět," řekl jeden z těch vojáků. "No jo, Lovci kryptidů, to je prostě elita," smál se Pierre a přitom se zakuckal, to jak se napil příliš mnoho vody a přitom se chechtal. "Máte tu telefon? Můžu si zavolat?" řekl Jack. "Co je, Jacku, ty neslavíš?" smál se Pierre. Vojáci jim mezitím vysvětlili, že všechna zvířata i Zhou Lenovi vojáci byli stisknutím tlačítek na přístrojích zastaveni. Jediný kryptid, jenž nebyl ovládáním vybaven, byl medvěd krátkočelý. "Musí to být jeden z těch, kteří kdysi byli nalezeni v Kanadě. Jo, ten hnusnej Sam Weber tam jednoho dokonce zastřelil. Jak to říkal Jack, Zhou Len nám byl v patách a prostě chytal ta zvířata, která jsme hledali, fotili a vůbec, dokumentovali. Zneužil toho. A kde je vlastně teď?" mluvil Pierre jako smyslů zbavený. "No, to je právě ten problém," řekl na to Jack. "Volal jsem Pauline. Neodpovídá. Mám zlé tušení," řekl Jack. Poručil vojákům, ať je dovezou k hotelu. Vtrhli do něj a lehce se dostali do zamčeného pokoje Pauline. Nebyla tu. Pouze na stole ležel papír s nápisem, připevněný ke stolu špendlíkem. Na papíru stálo: "Milý Jacku Owene, pokud chceš ještě někdy vidět svou kamarádku, pak nám vrať vše, co jsi ukradl. Víš, oč jde. Jinak ji potká zlý osud. P. S. Stará pískovna na okraji státu New York." Jack papír zmuchlal a hodil do rohu místnosti. "To je přece šílený!" řekl Pierre. "Drží Pauline v zajetí a klidně ji třeba rozčtvrtí, sičák jeden," nadával Roger. "Jedno je jasné, vážení. Musíme ji zachránit!" řekl Jack...

Tak proto Pauline neodpovídala. Zhou Len už ji možná před nějakou dobou unesl, a nyní toho využil k poražení Lovců kryptidů. Co budou naši přátelé dělat? Jak vysvobodí členku týmu z rukou šílence, který si myslí, že ovládne svět? Poslední část dílu "Svět před záhubou" už velmi brzy!

Správce dinosauřího parku - Útěk velkého pavouka

Prázdniny se blíží! Brzy si už všichni budeme užívat volna, ale ještě předtím je čas na předposlední červnovou dávku Správce dinosauřího parku! Předávám tudíž slovo Danu Jamesonovi...

Útěk velkého pavouka

Po našem dobrodružství v Chile se toho mnoho nezměnilo. Stethacanthus samozřejmě nabývá jak na velikosti, tak i na síle. Krmení sardinkami již rozhodně připadá v úvahu. Tenhle pravěký žralok se brzy změní v zabijácký stroj... No, neměl bych jej přeceňovat, přece jen bude v dospělosti měřit jen metr. Tedy aspoň myslím. Doufám, že si Oliver nespletl druhy. Kdyby to byl Megalodon, měli bychom problémy s prostorem. Vždyť víte, my bychom nevěděli, kam ho umístit. Ale to se ví, že je to Stethacanthus. Oliver by chybu v identifikaci neučinil. Vždyť je schopen od sebe rozeznat i jednotlivé druhy mravenců? Každý, kdo tomu nevěří, by s ním měl jet na Isle of Die, kde se momentálně prodírá pralesním porostem a hledá různé druhy pravěkého hmyzu. Včera mi volal vysílačkou, že našel rod Titanomyrma. Prý to má být nějaký "hezký malý mraveneček", a prý ho brzy přiveze do parku. Už odchytil řadu členů kolonie, která se zrovna vyrojila, takže podle něj bude možné tyto mravenečky v parku chovat zcela bez problémů. Jupí, konečně Oliver přiveze něco malého, roztomilého a bezpečného! Kdo by se bál mravenců dlouhých půl milimetru? Já tedy ne! Ale abych pravdu řekl, náš Giganotosaurus mi nahání strach. Za ta léta, co žije v našem parku, pořádně vyrostl. Včera ho byl nakrmit Roger a potýkal se s menším problémem. Giganotosaurus totiž maso vyplivl skrze prostor mezi kůly v plotě. Rozžvýkaný oběd padl Rogerovi na obličej. Poté zmatečně pobíhal po parku a křičel, neboť byl zcela vystrašen. Všichni mu utíkali z cesty a řvali, že je v parku zombie s podivným obličejem. Giganotosauří sliny způsobily, že se rozžvýkané maso Rogerovi na obličej skoro přilepilo. Nemohl ani dýchat nosem. Nebýt jednoho statečného zachránce, asi by měl Roger namále. Samozřejmě, že tím zachráncem jsem byl já, oddaný správce Dinosauřího parku... Sundat Giganotosauří oběd z Rogerova obličeje mi však zabralo celé včerejší odpoledne. Roger slíbil, že už Giganotosaura nikdy krmit nebude, a tady vyvstává další problém, poněvadž se musím poohlédnout po nějakém dalším krmiči, po někom schopném, kdo nemá strach z velkých masožravých dinosaurů. A to logicky znamená i zvýšení platu za rizikové povolání. Myslím, že to ale ještě o týden odložím...

Stále vzpomínám na úterý, které bylo přímo nabito akcí. Z našeho insektária totiž unikl velký masožravý pavouk rodu Mesothele, kterého Oliver přivezl asi před dvěma roky a jedním měsícem. Docela živě si to pamatuji. Skončil jsem tehdy se zavázanýma očima, protože mi ta drzá stonožka plivla kyanid přímo do očí! A tenhle drzý pavouk se teď, po dvou letech a jednom měsíci, rozhodl, že je čas vystřídat bydliště, v úterý ve čtyři hodiny ráno opustil svou krásně vystlanou noru a vydal se na cestu. Nějak se dostal ven přes otevřené dveře sklepení a nějakou škvíru ve zdi, a začal páchat škody. Nejprve vnikl do výběhu Lagosuchů, kteří nedávno zahnízdili a už se jim vylíhla mláďata. Lagosuchové jsou malí archosauři z Triasu, a Mesothele je pavouk velikosti lidské hlavy z období Karbonu, a konfrontace mezi těmito dvěma rody byla děsivá. Lagosuchové byli velikostí pavouka tak polekáni, že mu svá mláďata nechali napospas a skryli se v samém rožku výběhu, odkud na predátora jen kvíkali. Rangeři byli samozřejmě vzbuzeni alarmem: něco cizího se dostalo do klece Lagosuchů. Okamžitě mi zavolali. Sedl jsem do džípu a v pár minutách byl u klece. Dva rangeři o minutku později dojeli na místo na motorce. V tu chvíli už jsem otevíral klec a naskytl se mi příšerný pohled: nebohé malé Lagosuší mláďátko bylo zabito, a obrovský pavouk zrovna vysával jeho tělo, přeměněné na tuhou kaši. Jeden z rangerů k pavoukovi přiběhl a přes mé varování ho chytil za karapax. Jenže agresivní pavouk, vyrušený ze snídaně, se po něm ohnal, div své mandibuly nezabodl do jeho ruky. Stál proti muži ve výstražné pozici. Vzal jsem si síť a hodil jsem ji na pavouka, on se v ní zamotal, jenže než jsem přiběhl a stačil síť popadnout, nějak se z ní dostal, ani nevím jak, a už se úzkou skulinkou hnal ven z klece. Kolem Lagosuší klece je spousta vegetace, především kapradin, takže najít ho tam nebylo nic snadného. Strávili jsme dvacet minut jeho hledáním, až jsme nakonec nalezli jakousi jamku. Druhý ranger vzal baterku a posvítil do ní. Byla to krysí nora, a to, co viděl, bylo jak spektakulární, tak hrůzu nahánějící. Mrtvá krysa byla zrovna vysávána Mesothelem. Byla to majitelka nory. Mesothele neumí hrabat, musí si hledat nory jiných zvířat, aby je mohl obývat. Dostat odtamtud pavouka byl teprve úkol. Vzpomněl jsem si ale na to, co dělává Oliver při hledání tarantulí, a samozřejmě se mi vybavily i scény z přírodovědných filmů. Vzal jsem klacíček a lákal s jeho pomocí Mesotheleho ven. Moc se mu nechtělo, protože byl zaměstnáván vysáváním krysy, ovšem nakonec se zmohl na výpad ven. V tu chvíli ho ranger popadl za karapax, tentokrát pro jistotu s tlustou rukavicí, druhý ranger přidržel spodek jeho těla a já nastavil plastovou krabici tak, aby do ní Mesothele lehce vklouzl. Pak už stačilo jen krabici zavřít a bylo vyhráno! Úterní dopoledne jsme strávili kontrolováním domova Mesothele. Opravdu jsme nalezli nějaké škvíry, byly však příliš malé k tomu, aby jimi zvíře proniklo. Nakonec byl obviněn jeden uklízeč za to, že nechal otevřené dveře do sklepení, ale jak se k nim Mesothele dostal, to jsme zjistili až v úterý večer. Z jakéhosi důvodu se jeho původní nora rozšířila až k hranici místnosti, odkud se mohl jednou dírou bez problémů dostat ven. Myslíme si, že noru prohrabal nějaký hlodavec, nějaká myš nebo krysa. Doteď ale chlapi nic neobjevili. Že by měl Mesothele skryté, magické schopnosti?

Jak se bude Danovi líbit, až Oliver přiveze malého mravenečka Titanomyrmu? Možná, že malý mraveneček bude tak trochu titán, ale nemá cenu nyní Dana zklamat, zvlášť, když je tak nadšený. Dozvíme se též, co stojí za útěkem Mesothele...

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Plateosauridae

Přináším další část svého projektu Základní údaje o čeledích dinosaurů, tentokrát o Plateosauridech...

Název čeledi: Plateosauridae,

Autor názvu a popisu: Christian Erich Hermann von Meyer, 1837 (Plateosaurus), O. C. Marsh, 1895 (Plateosauridae),

Nejznámější zástupce: Plateosaurus,

Doba výskytu: Trias.

Plateosauridi patřili mezi prosauropody, kteří byli v pozdním Triasu a rané Juře zastoupeni velkým množstvím rozličných rodů. Čeleď Plateosauridae však zahrnovala pouze ty, kteří měli vývojově blíže k Plateosaurovi než k Massospondylovi (čeleď Massospondylidae je též zastoupena množstvím prosauropodích rodů). Pozůstatky plateosauridů známe z Eurasie a Jižní Ameriky. Byli to středně velcí dinosauři, v období Triasu se však řadili k největším suchozemským zvířatům na světě. Plateosaurus, nejznámější zástupce této čeledi, byl až 9 metrů dlouhý a vážil až 4,5 tuny. Žil v Evropě a Severní Americe před 220 až 215 miliony let a setkával se se slavnými triaskými veleještěry, tehdy ještě převážně malými, jako byl masožravý Coelophysis. Naproti tomu Unaysaurus, jediný další uznávaný rod, měl 2,5 metru na délku a v dospělosti jeho hmotnost činila 70 kilogramů. Žil před 225 miliony let v Brazílii. Je možné, že šlo o přímého předka Plateosaura, neboť žil o něco dříve a velký dinosaur se z něj pak mohl vyvinout. Oba chodili převážně po zadních, i když chůze po všech čtyřech pro ně též nebyla problémem. S ostatními plateosauridy je to z vědeckého hlediska již problematičtější. Jaklapallisaurus z centrální Indie, z doby před 200 miliony let, je sice považován za člena této čeledi, ale není toho o něm mnoho známo. Zatím je však uznáván jako zástupce čeledi Plateosauridae. Problém však nastává u rodů jako je Plateosauravus z Jižní Afriky. Původně byl Sidney Haughtonem považován za jihoafrický druh Plateosaura, ale pak se ukázalo, že je to odlišný rod. V Krugerově národním parku bylo dosud objeveno více než tucet jedinců, všichni jsou však fragmentální. O čínském Yimenosaurovi z rané Jury, z doby před 190 miliony let, toho též nevíme mnoho. Snad to byl býložravec či všežravec... Jisté je však to, že Plateosauridi byli takřka vesměs býložraví, na začátku Jury se snad mohly objevit i rody živící se částečně masem, ale to vůbec nebylo potvrzeno. Jsou však jednou z prvních dinosauřích čeledí zahrnujících větší rody, samotný Plateosaurus je toho při své velikosti důkazem. Někteří vědci se však nyní domnívají, že Plateosauridae je vlastně synonymum slova Prosauropoda, a prosauropodi už nebyli čeledí, ale infrařádem, jenž byl von Huenem zaveden roku 1920. Zde se situace mírně komplikuje...

Snad se Vám tento článek líbil, pokud ano, budu za to velmi rád...

Sankar Chatterjee

Zdroj obrázku: https://www.depts.ttu.edu/gesc/Fac_pages/chatterjee/

Sankar Chatterjee (narozen 28. května 1943) je americký paleontolog indického původu. Narodil se ve městě Kalkata, v Západním Bengálsku v Indii, ale již mnoho let působí mimo svou rodnou zemi. Studoval na Univerzitě v Kalkatě a mezi lety 1968 až 1975 pak působil jako člen Indického statistického insitutu (Indian Statistical Insitute) jako geolog. Už v 70. letech začal působit ve Smithsonově institutu v USA a na začátku 90. let minulého století pak působil na Univerzitě v Tübingen v Německu. V současnosti pracuje v Texas Tech University jako profesor geologických věd a kurátor paleontologie v Muzeu Texas Tech University. Za svůj život se věnoval několika tématům, avšak většinou se dotýkaly druhohorního světa. Doktor Chatterjee je totiž zaměřen především na vznik, evoluci, anatomii a systematiku druhohorních obratlovců, archosaury počínaje, ptakoještěry konče. Byl to on, kdo popsal a pojmenoval později proslulého Postosucha v roce 1985. Nalezené kosti popsal jako zcela nový rod rausuchiana a pojmenoval je podle texaského městečka Post, byly totiž nalezeny v jeho blízkosti. Věnoval se však také indickým druhohorním plazům, především pak těm žijícím v období pozdního Triasu, tedy fytosaurům či rhynchosaurům, nebo též skupině zahrnující velmi pozoruhodného plaza zvaného Prolacerta (pozor, nemá mnoho společného s rodem Lacerta, což je rod dnešních evropských ještěrek). Avšak jeho zřejmě nejpozoruhodnějším projektem byl výtvor bezpilotního letounu o délce 76,2 centimetru s kormidlem tvarovaným podle hřebene na hlavě ptakoještěra Tupandactyla. Prokázalo se tak, že hřeben měl velký význam při kormidlování ve vzduchu. Tento výzkum, vedeným doktorem Chatterjeem a též Rickem Lindem, byl pojmenován Pterodrone; to je tedy název onoho letounu... Pojmenoval celou řadu dalších tvorů, jejichž popisům se věnoval, za zmínku stojí například problematický Protoavis, který mohl připomínat Microraptora, ale podle některých vědců je to jen nomen dubium, tedy jakýsi pochybný rod; proslulý Technosaurus, nesoucí jméno právě podle Tech University, kde Chatterjee působí; massospondylidní prosauropod Pradhania, býložravec chodící jak po dvou, tak po čtyřech, z období Jury; nebo indický Barapasaurus, sauropod s dlouhým krkem, z něhož bylo nalezeno asi 300 kostí, a jehož Chatterjee se svými kolegy popsal roku 1975. Nesmíme samozřejmě zapomenout ani na Shuvosaura, dinosaura z období Triasu, který se nápadně podobal ornithomimidům z Křídy, ale nebyl s nimi blízce příbuzný (jde o příklad konvergentního vývoje, kdy se nepříliš příbuzné skupiny vyvíjí podobně v závislosti na životě v podobném či stejném typu prostředí)...

Smrt velryby kvůli plastu v našich mořích

Naše moře a oceány jsou kvůli plasotovému znečištění ve velkém nebezpečí, stejně jako tvorové, kteří je obývají. Britská telekomunikační společnost Sky nyní vede velkou kampaň nazvanou Sky Ocean Rescue, kterou diváky upozorňuje na katastrofální stav našich moří a ukazuje, jak se s tímto problémem vypořádat... Zítra, 21. června 2017 ve 21:00, poběží na stanici Sky Atlantic nový hodinový dokumentární film A Plastic Whale (Plastová velryba), který se zabývá případem vorvaňovce zubatého, jehož mrtvola se objevila při pobřeží Bergenu v Norsku. V jeho žaludku bylo nalezeno obrovské množství plastových sáčků, kvůli nimž zvíře zemřelo. Podobný případ Sky ohlásila před 6 hodinami, další kytovec byl uvězněn v mělkých vodách a umíral ve strašných bolestech, takže byl nakonec zastřelen, a po celém utrpení bylo v jeho žaludku nalezeno 30 plastových sáčků. Plast, který se prohání oceány jako nejhorší ze zabijáků, vytvořený pochopitelně člověkem, zabíjí velryby, kteří polykají množství planktonu a bohužel při tom nasávají tyto sáčky. Stejně je to i se žraloky obrovskými a velrybími. Také mořské želvy polykají sáčky, ne však náhodou, nýbrž proto, že si je pletou s medúzami, svou oblíbenou potravou. Plastové sáčky se ucpou v žaludku či střevech zvířat a působí jim strašné bolesti, až je nakonec zabijí. Když však zvířata uhynou, většina z nich, nejsou-li mrtvá těla odchycena lidmi a studována, klesne ke dnu, a po shnití se celé plastové sáčky opět dostanou do moře a působí další problémy... Tato nádherná zvířata jsou nyní ve vážném nebezpečí. Dokonce i Biskajský záliv, takové velké útočiště velryb, se potýká s těmito trablemi. Plast se navíc v mořích přímo hromadí. Svým množstvím plast překonává mořské živočichy v poměru 6:1! Více se můžete dozvědět právě díky nyní běžící kampani Sky Ocean Rescue (podívejte se proto na jejich web). Devastující efekt, který plastové znečištění v oceánech má na naše zvířata, bude zítra ukázán právě v dokumentu A Plastic Whale. Je dobře, že byl o celém případu vytvořen hodinový film, který se snad bude promítat i na televizních stanicích v jiných částech světa... I vy můžete v boji proti plastovému znečištění v oceánech pomoci. Dávejte si velký pozor, jaké firmy podporujete nákupem produktů, a rozhodně vyhazujte vše tam, kam to patří. Nepoužívejte též nadměrné množství plastu. Ještě stále není pozdě, začněme však dnes, aby zítra nebylo pozdě!

Více na https://skyoceanrescue.com/ .

Dinosaurs in the Wild

"Jestliže Putování s dinosaury byl přírodopisný pořad, pak toto je safari."

Tim Haines, tvůrce seriálů Putování s dinosaury, Putování s pravěkými zvířaty, Putování s pravěkými monstry a Pravěk útočí.

Už tuto sobotu, 24. června 2017, se v Birminghamu otevře úžasná atrakce - DINOSAURS IN THE WILD!!! Kreativním režisérem celého projektu je Tim Haines, producent a režisér, jenž přišel s nápadem vytvořit cykly o pravěkých zvířatech ze série Putování s... a jenž tento plán též dokonale zrealizoval. Haines, nyní produkující především drama, jako například seriálovou verzi slavné anglické legendy Beowulf, se na tento rok vrátil k dinosaurům...

Dinosaurs in the Wild kombinuje špičkovou moderní technologii a pravý divadelní zážitek. Není to televizní pořad, je to přímé setkání s dinosaury...

Jak už to Tim Haines řekl před uvedením putovní show Putování s dinosaury: The Arena Spectacular, cílem televizní série bylo, aby si lidé lépe představili dinosaury a podívali se do jejich světa, a stejně tak se stalo v celé show. Dinosaurs in the Wild toto vše přivádí ještě o kus dál. Tentokrát to nejsou modely v životní velikosti, ovšem počítačové modely zvířat, jež se díky novým poznatkům stávají bizarnějšími a kouzelnějšími, ale též nebezpečnějšími než kdy před tím. Jak ale Tim Haines řekl, tým stojící za Dinosaurs in the Wild nemá nic společného s týmem, jenž vytvořil Putování s dinosaury. Jak uvedl, BBC je velmi přísná a ne vše, co sám chtěl vytvořit, mu povolila (jiný příklad: i Sir David Attenborough musí bojovat za to, aby ve svých pořadech mohl mluvit o ochraně přírody, neboť politicky jsou některé záležitosti kontroverzní).

Příběh Dinosaurs in the Wild diváky skutečně vezme na cestu zpět v čase. Hainesův příběh je úžasný. Společnost Chronotex Enterprises už od 70. let odhaluje, jak cestovat časem, a nyní jeden z takových výletů zpět v čase umožňuje i nám, návštěvníkům. Celý zážitek trvá asi 70 minut a je přesně naplánován, tak aby byl přímo nabit dinosauří akcí... Návštěvníci se budou cítit jako účastníci celého výletu, jako vědci pracující v Chronotexové laboratoři. Budou svědky skutečné pitvy Pachycephalosaura, uvidí gigantické Alamosauří srdce ve skleněném válci a spatří i klubající se Triceratopsátka. A sáhnou si i na dinosauří trus.

Jak Tim Haines uvedl, putovní show Putování s dinosaury se mu velmi líbila. Nyní však technologie pokročila dál a Haines chtěl mnohem, mnohem více než "jen" putovní show. A nyní jsou to digitální dinosauři, s nimiž se návštěvníci mohou setkat. Bude to 3D, návštěvníci nemusí chodit do arény, stačí skočit přímo do světa dinosaurů!

Více na https://dinosaursinthewild.com/ .

Zmije obecná-Jediný jedovatý had většiny států Evropy

Uběhl již více než měsíc od toho dne, kdy jsem napsal popisek užovky hladké. Nyní je zde slíbená zmije obecná!

Latinský název: Vipera berus,

Rozšíření: Evropa a severní Asie, od Britských ostrovů až po ostrov Sachalin severně od Japonska,

Velikost: délka 65 až 90 cm, výjimečně až 104 cm (délka nejdelšího exempláře).

Zmije obecná je jedním z nejproslulejších hadů, ale částečně za to může i její nesprávná reputace. Někteří lidé žijící v Evropě stále považují zmije za zlá stvoření, což se opírá pouze o staré mýty nebo legendy. Těm naštěstí v 21. století není přisuzováno nic na pravdě, protože jakkoliv mají lidé ze zmijí strach, fakt je jediný: jsou to velmi mírná a plachá zvířata. Stejně jako všichni jedovatí hadi, i zmije před potenciálním nepřítelem raději prchnou, než aby musely plýtvat svůj cenný jed při obraně. Raději si ho uskladní k zabíjení kořisti. Člověka uštknou jen zřídkakdy, ve Spojeném království došlo k poslednímu uštknutí v 70. letech minulého století. Na Britských ostrovech se bohužel oběťmi zmijích uštknutí v sebeobraně stávají psi, ale i tak k tomu dochází zřídkakdy. Had musí být vyprovokován k tomu, aby učinil výpad. Pokud se tak stane, je potřeba dostat se do nemocnice do nejrychleji, neboť sílu jedu zmije obecné by člověk neměl podcenit. I přeživší se mohou stát invalidy. Stejně jako u ostatních zmijí jsou i u zmije obecné jedové zuby dlouhé a zahnuté. V klidu jsou sklopeny k hornímu patru. Když had zaútočí na kořist, nebo případně na útočníka, otevře tlamu, jedové zuby se vyklopí vpřed a zakousnou se do těla, a poté je do krevního oběhu vypuštěn jed. Jedový kanálek ústí blízko špičky zubu. Skrze něj je jed do kořisti vpraven... Zmije obecná není nějak zvlášť rychlá, ani nešplhá po stromech. Nejčastěji ji nalezneme v otevřené lesnaté krajině, na loukách a vřesovištích. Obývá také slatiny, rašeliniště, případně i louky a pole, což je však dnes již vzácné. Vyskytuje se samozřejmě i v horských oblastech. Ještě se s ní můžeme setkat v nadmořské výšce 2000 m. n. m., v jižní Evropě dokonce i 3000 m. n. m. Ve většině států Evropy, tedy rozhodně v severní části kontinentu, stejně jako ve středu a na Britských ostrovech, je zmije obecná jediným jedovatým hadem. V mnoha oblastech je ohrožená, v ČR je chráněná, v Anglii se vyskytuje jen na několika územích. Zmije obecná je také jediným arktickým hadem: vyskytuje se v oblastech až k 69. stupni zeměpisné šířky, tedy za polárním kruhem. Najdeme ji proto i na severu Skandinávie. Je to právě malá velikost, zbarvení a fakt, že rodí živá mláďata, co pomáhá těmto hadům přežít i v chladných podmínkách dalekého evropského severu. Zbarvení zmijí se může velmi lišit: samci bývají obvykle světle hnědí s černou klikatou čárou, která se táhne po jejich hřbetě. Samice jsou spíše obyčejně hnědé, klikatá čára, tolik typická pro mnohé evropské druhy zmijí, je tmavě hnědá. Černé zmije se ovšem vyskytují v chladnějších oblastech: tak například na některých ostrovech v Baltském moři. Černé zbarvení samozřejmě pomáhá zmijím k rychlejšímu zahřátí, stačí, když se chvíli vyhřívají na sluníčku, a díky černé barvě absorbují více tepla. Takové zbarvení ale není příliš krycí. Zmije z kontinentu jsou díky svému proměnlivějšímu zbarvení mnohem lépe maskovány. Takřka u všech zmijí obecných se vyskytuje tmavý proužek táhnoucí se od oka až k čelistnímu kloubu. Pro mnohé je typické i tmavé V na vrchní části krku, někdy však skvrna v týle může mít i tvar písmene X. Krásné oči s vertikální zorničkou jsou typické pro všechny zmijovité, avšak z jistého pohledu může být překvapivé, že tento druh je denní, nikoliv noční, jako většina druhů hadů s vertikálními zorničkami... Zmije obecná se živí hraboši, myšmi, žábami, ještěrkami, občasně i ptáky a také hmyzem. Občasně loví i mloky, čolky, dokonce požírá i ptačí vajíčka, a co je nejneuvěřitelnější, občas uloví i slepýše křehkého! To je už pro užovku obojkovou opravdu velké sousto, neboť slepýš je nejdelším britským ještěrem a také největším ještěrem ve většině států Evropy (s výjimkou jižní Evropy, kde královsky dominuje 1,5 metru dlouhý blavor žlutý)... K rozmnožování dochází po jarním svlékání staré pokožky, ale ještě předtím dochází k majestátním soubojům mezi samci. Při boji vztyčují trup a houpají se ze strany na stranu, vzájemně si ovinou přední části těla a zkoušejí jeden druhého zalehnout. Pokud jeden ze samců toho druhého přitlačí k zemi, je vítězem. Poražený se musí stáhnout. Samci však při soubojích zásadně nepoužívají své jedové zuby. Zmije obecná, stejně jako další evropské zmije, rodí živá mláďata. Ve vrhu jich může být 3 až 20. Mladé zmije se rodí plně vyvinuty, mají funkční jedové žlázy a zuby a brzy po narození si hledají potravu... Do zimního spánku tento had upadá s koncem podzimu. Herpetologické výzkumy potvrdily, že britské zmije hibernují 150 až 180 dnů, zatímco ty skandinávské až 9 měsíců! Během teplých zimních dnů, kdy sníh taje, se mohou zmije probudit a vyhřívat se na sluníčku, a také si hledat jiné úkryty. Během zimy obvykle zahyne až 15 % dospělců a 30 až 40 % mláďat...

Příště chřestýšovec Waglerův!

Lovci kryptidů: Svět před záhubou (4/6)

Ulicemi New Yorku se šíří chaos. Nejstrašnější příšery útočí na lidi a demolují vše, co jim přijde do cesty. Za tím vším stojí jediný muž, Zhou Len, jemuž pomáhá podlý Sam Weber a také jeho armáda dokonale vyzbrojených vojáků. Jack, Pierre, Akihiko, Fahad, Roger a Pauline jsou při tom, když nastává konec světa... Je zde jediná naděje: oni sami!

LOVCI KRYPTIDŮ: SVĚT PŘED ZÁHUBOU, ČÁST ČTVRTÁ:

Příšera se na ně dívala s viditelnou zlostí v očích. Byly žluté a svítily. Tatzelwurm nebyl tak velký, ale dokázal být jistě velmi krutý. "Pierre, dávej pozor! Jde po tobě!" vykřikl Roger, aby Pierra varoval. Ale kryptid byl rychlejší. Rychle vyskočil z temného kouta místnosti a vrhl se na jako k zemi přibitého Pierra. Skolil ho k zemi a už se chystal zakousnout se vyděšenému muži do hrdla, když tu Roger vytáhl svou laserovou pistoli a zvíře odstřelil. "Díky, kámo," vydechl Pierre a utřel si pot z čela. Jakmile se ale postavil, začali ze shodů sbíhat celé vřavy Tatzelwurmů a s odpornými skřeky se hodlali vrhnout na Rogera s Pierrem. Ti okamžitě z budovy vyběhli. Ulice Manhattanu byly Tatzelwurmy přímo obléhány, a kde nebyl Tatzelwurm, tam se nacházel kočko-pso-opičák. Všichni skákali na utíkající, bezmocné oběti a zabíjeli je. Roger s Pierrem počkali, až smečka Tatzelwurmů vyběhne ven z domu, v němž se před chvílí skryli. Pak Roger poručil Pierrovi, aby se tam vrátili. Pierre tomu nerozumněl, ovšem Rogera něco napadlo. Když viděl takovou zkázu, položil si otázku: "Dají se nějak zastavit?" Rychle přiběhli k mrtvému Tatzelwurmovi. "Jack by řekl: Přesně jak jsem myslel," usmál se Roger a zvedl nehybné tělo metrového Tatzelwurma. "Má něco zabodnutého v krku. Co to je?" zeptal se Pierre. "Myslím, že by to mohlo být něco, co Zhou Len používá k ovládání těchhle kryptidů. Strhnu mu to a vezmeme si to. Třeba se to ještě bude hodit," řekl na to Roger. Podal předmět Pierrovi a ten si ho schoval do kapsy. Teď Roger vytáhl svou pistoli a společně utíkali ven. Každé mrtvé tělo příšery, kterou spatřili, mělo v krku zabodnuto tento hranatý kovový předmět s digitálním displayem a nějakými čísly. Také Zhou Lenovi mrtví vojáci měli v krcích tyto předměty upevněny. "Hééj!!!" zařval někdo. Roger s Pierrem se zastavili. Vrhl se na ně kočko-pso-opičák, ale jen přistál na Pierrově krku a pak zase odletěl, skolen Rogerovým laserem. "Ten křik, to byl Fahad! Vidím ho támhle na střeše toho mrakodrapu! Pierre, poběžím za nima. Ty vezmi ten hranol nebo co to je a zkus najít Jacka, jestli je ještě živej, jakože živej určitě je," řekl rychle Roger a pak Pierra opustil. Ten se po svých vydal na druhou stranu Manhattanu. Fahad proletěl sklenenými dveřmi mrakodrapu a utíkal co nejrychleji do nejvyššího patra. Spatřil zde Fahada, jak se marně snaží osvobodit Akihika z železné sítě připevněné k jeho tělu a ke zdi. Stačilo pár laserových střel a vše se brzy vyřešilo. Akihiko měl pomlácený obličej a japonsky Zhou Lena proklínal. "Skryjeme se tu do rána, venku je to hrozné. Navíc mi docházejí laserové náboje," navrhl Roger a všichni souhlasili. Mezitím Jack utíkal před mocným Mapusaurem Xiem. Obrovitý predátor se nezaměřoval na nikoho jiného, přestože ulicemi utíkala spousta lidí. Jack musel překonávat různé překážky, skákal přes auta, padlé telegrafní sloupy i lampy, zatímco je Xiu jednoduše rozdupával pod širokýma tříprstýma nohama. "Xiu, ke mě!" zařval Zhou Len. Jeho vrtulník se nacházel na střeše blízkého mrakodrapu. Mapusaurus se zarazil a k vysokému domu přišel. Jack se skryl za jedním z aut. "Čekej, pán bude brzy u tebe!" vykřikl ještě Zhou Len. Ve chvíli vyšel ven z budovy a po jeho boku šli dva ozbrojenci. "Owene, posílám dáreček!" vyhrkl Zhou Len. Jeden z vojáků hodil na auto bombu. Jack vyskočil na střechu auta a udělal další skok, aby unikl výbuchu. Auto se rozletělo na miliony kusů! Jack letěl vzduchem jako by jej někdo mocně vyhodil. Doletěl přímo na Zhou Lena a srazil ho k zemi. Ranou pěstí rychle skolil jednoho vojáka. Ten další dal Jackovi ránu pažbou do zad, ale Jack mu alespoň kopnutím podrazil nohy. Mapusaurus se na Jacka znovu rozehnal, ovšem jak tak k němu utíkal s otevřenými čelistmi, rozšlápl padlého vojáka. Rozmáchl se svou hlavou a toho druhého odhodil do druhého patra budovy, tak, že proletěl oknem a zabil se. Jack se dal opět na útěk. Hned nato přijela policejní jednotka a začala po Mapusaurovi střílet. Obr teď nevěděl, kterým směrem se má dát. I když bylo jedno z policejních aut opět vyhozeno do vzduchu bombou, kterou někdo hodil z vršku mrakodrapu, podařilo se policii něco neuvěřitelného: Mapusaurus byl zastřelen. Zhou Len jen klel a vracel se na vršek mrakodrapu. Po nasednutí do vrtulníku zmizel. Ještě předtím však spadla z helikoptéry bomba a všichni policisté, kteří místním i Jackovi zachránili život zabitím Mapusaura, zemřeli v otřesném ohnivém výbuchu...

Jack ležel na zemi a těžce vydechoval. Jeho modrá košile teď byla strašně špinavá a z nosu mu tekla krev, zřejmě kvůli těžkému pádu na Zhou Lena. Také měl pohmožděná záda, ale brzy se vzpamatoval a vstal. Zrovna k němu doběhl Pierre. "Teda kámo, to byl maraton, a najít tě tu takhle ležet! Vypadá to tu jako po výbuchu atomovky!" mluvil k němu a pomáhal mu udržet se na nohou, protože Jack se vysílením trochu motal. "K atomovce to nemělo daleko..." řekl Jack. Pierre ho odvedl do jednoho z blízkých domů. Zůstali tam až do rána. Když ranní slunce ozářilo poničený New York, byl to přímo otřesný pohled. Vysílal se do obrazovek celého světa. Mezitím stovky Tatzelwurmů a kočko-pso-opičáků i za denního světla demolovaly město. Jeden televizní štáb z Anglie byl v přímém přenosu zabit v helikoptéře, která se dostala příliš nízko nad pobřeží Manhattanu. Obrovitý krokodýl jediným výskokem z vody a stiskem čelistí vrtulník potopil. Pierre mezitím vysvětloval Jackovi, na co Roger přišel. "Začíná mi to být jasné. Každý voják i každý kryptid Zhou Lena má v krku zabodnutý tento přístroj, který je zřejmě napojený na nervový systém. Takže stačí hromadný zkrat a jejich těla přestanou fungovat. Otázkou je, jak to udělat? No jistě... Zhou Len u sebe musí mít přístroj, pomocí kterého je řídí. A já zrovna dneska brzy ráno, ještě za tmy, na Zhou Lena upadl..." mluvil Jack. Vyběhl ven z budovy a vrátil se k místu, kde Zhou Lena skolil k zemi. Bylo přímo na okraji plochy, kterou zasáhla bomba shozená vrtulníkem. V ranním slunci se zaleskl kovový předmět. Jack ho s posvátnou opatrností zvedl a zaradoval se. "Tohle bude ono," řekl. Zrovna se k němu přihnal kočko-pso-opičák a Jack stiskl tlačítko na přístroji. Na displayi se objevilo: "Chod systému přerušen, 1/2." Kočko-pso-opičák se nezastavil a na Jacka vyskočil. Pierre k němu přiběhl a brutální zvíře zabil ranou kusem dřeva. Jack si oddychl. "Zdá se, že to funguje na dva přístroje. Dokud nebudeme mít oba dva, tohle řádění neskončí," řekl Jack, "a to znamená, že musíme opět najít Zhou Lena, který přelétává z jednoho místa na druhé, a dostat i ten druhý přístroj." Měli signál, takže zavolali Fahadovi, Akihikovi a Rogerovi. Ti si mezitím odpočinuli v nejvyšším patře vzdálené budovy a chystali se ji opustit. Jack dále zavolal Pauline, ale ta stále neodpovídala. Na to, že to byl už druhý pokus se jí dovolat, to bylo podivné, a Jackovi se začalo svírat srdce... V těchto chvílích už celý svět věděl, že se Zhou Len chystá si jej podmanit...

Podaří se Lovcům kryptidů zastavit řádění Zhou Lena? Co se stalo s Pauline, bezpečně ukrytou ve svém pokoji v hotelu? A opravdu bude zastavení celého řádění znamenat jen stisknutí knoflíků na dvou přístrojích? Pokračování příště!!!

Správce dinosauřího parku - Dobrodružství v Chile

Jsme už za půlkou měsíce a letní prázdniny se rychle blíží! Čekání na ně si můžeme urychlit přečtením další části Danova týdeníku z Dinosauřího parku! Tak se rychle pusťte do čtení!!!

Dobrodružství v Chile

Tento týden byl nesmírně zajímavý. V pondělí jsem celé odpoledne pozoroval mladého Stethacantha, který rychle roste. Brzy ho budeme muset přemístit do nového akvária. Mezi žraloky sice Stethacanthus není žádný obr, ale mládě přesto nabývá na velikosti. Ještě před nedávnem polykalo malé rybičky, které jsme mu do akvária házeli. Nyní je schopno spořádat i malou oliheň, a do zásoby jsme už koupili spoustu sardinek, kterými ho budeme živit později. Oliver si myslí, že za pár týdnů už bude mladík pojídat platýse. V úterý z výběhu opět unikl Lagosuchus, šlo o stejného sběha, jako minulý týden, tedy toho, který kousl Olivera do ruky. Tentokráte se jej povedlo odchytit přímo v hlavní budově. Dostal se totiž do místnosti s kabely a právě tam, v řídícím středisku, se uvelebil na noc. Asi v jedenáct večer bylo po celé akci, když ho technik našel spát mezi všelijakými přístroji a strašně se vyděsil. Zavolal rangery a ti unaveného sběha chytli. Nevíme, proč tento Lagosuchus neustále utíká, ale Tim si řekl, že to zjistí. Podle něj a podle Olivera je totiž tento jedinec napadán dalším samcem a tak se prostě snaží utéci. Nevím, jaké výsledky Timův výzkum přinesl. Vlastně ani neměl čas se pozorování sám věnovat a přenechal ho jednomu veterináři. A to proto, že jsme středu, čtvrtek i dnešek strávili daleko od Dinosauřího parku, ne na žádném z ostrovů, ale opět v lokaci tak vzdálené, vlastně ještě vzdálenější, než opuštěný atol, který byl naším vězením před dvěma týdny. Zamířili jsme totiž do Chile... Na pobřeží této dlouhé jihoamerické země byla nalezena obrovská tlející mršina Kronosaura. Podle původních odhadů v médiích šlo o giganta, který sprovodil ze světa řadu lidí a poničil mnoho výletních lodí. Snad to měl být ten stejný Kronosaurus, kvůli němuž vznikla Operace Hon na Kronosaura. Ale jak se ukázalo, byl to spíše menší jedinec. S délkou jedenáct metrů šlo o nedospělý exemplář. Změřila ho Chilská přírodovědná společnost. Data nám nechtěla propůjčit do té doby, než jsme uvedli, že jsme z Dinosauřího parku a Kronosauří problém řešíme spolu s Ochránci pravěké zvěře. V Chile se však stalo ještě něco podivuhodného...

Ve středu večer jsme stanuli na té pláži, kam byl Kronosaurus vyplaven. Příliv byl prý kolem čtvrté ráno toho dne tak silný, že jistě jeho mnohatunové tělo na pobřeží vyplavil s nejmenšími problémy. Za zapadajícího slunce se nám dostalo mršinu prozkoumat. Oliver s Timem nalezli pod pravou přední ploutví obrovské parazity, jakési vilejše či co. Já zase našel jakousi mořskou obdobu klíšťat. Byla velikosti obou mých dlaní dohromady a sála krev doslova hltavě i na souši. Při každém nasátí, jež se opakovalo jednou za deset sekund, se jejich těla doslova napumpovala cizí krví. Některá "megaklíšťata" pak ze zad Kronosaura odpadávala. Bylo to děsivé, sledovat jejich maličké nožičky s háčky a mohutná kusadla k přisátí, jak se bezmocně pohybují, zatímco až odpudivě veliký parazit ležel na zádech, tučných díky dlouho trvající snídani. Tim si jedno z nich chytil do malého přenosného akvária. Děsivé... Včera jsme se chtěli k mršině vrátit a získat ještě nějaká data, neboť Oliver by pak do Dinosauřího parku pozval pár vědců a vše jim ukázal. Bylo nám však zakázáno se na pláž vracet. Tak jsme využili situace a vyrazili prozkoumat rozpálené skalnaté vrchy daleko od moře. Oliver si chtěl zajet na hranici Atacamy, ale tam se mi moc nechtělo. Četl jsem nějaký příběh o dvou chlápcích, kteří tam jeli a stihl je masakr (pozn. HAAS, Lovci kryptidů). Daleko od civilizace nás ale i tak čekalo velké překvapení. Stál jsem na vyvýšené skalce a pozoroval krajinu, zatímco se Tim a Oliver zabývali geologií oblasti a sbírali malé kamínky. Pak jsem uslyšel děsný řev. Tak jsem se lekl, že jsem spadl ze srázu. Jak jsem tak padal, chytil jsem se obrovského balvanu, ale strhl jsem ho. Letěl přímo za mnou, ale já se včas vyhnul jeho smrtícímu dopadu. Když jsem tak učinil, vykloubil jsem si ruku, poněvadž jsem se zachytil o kámen orientovaný tak v úhlu 180 stupňů vzhledem k mé ruce. Výsledek byl katastrofální. Musel jsem být odvezen do nemocnice, a myslím, že Oliverovy pokusy napravit zranění učinily situaci jen horší. Když teď tak ležím v nemocnici s již napravenou rukou a zdá se, že mě brzy propustí, posílá mi Oliver obrázek toho, co podle něj vytvořilo ten hrozivý zvuk. Hnízdo malých ptakoještěrů... No, zdá se, že pravěká zvířata se opravdu pomalu a jistě stěhují z Pacifiku na pevninu!

Doufám, že se Vám tato část Správce dinosauřího parku zalíbila... Jak bude vyřešen nastávající konflikt mezi pravěkými zvířaty stěhujícími se vzdušnými i oceánskými proudy z Isle of Die na americkou pevninu? A zasáhnou také oblasti v Austrálii či Asii? Je možné, že Operace Hon na Kronosaura se zase rozjede na plné obrátky? Na to už musí znát odpověď Dan Jameson, takže zase za týden u Správce dinosauřího parku!!!

Mariopteris

Mariopteris patří mezi rozličné druhy rostlin, jež žily v geologickém období Karbon, nejzelenějším období v historii naší planety. Tento rod kapradin se vyskytoval na Zemi v pensylvánské době Karbonu, tzn. v pozdní části geologického období (asi před 320 až 300 miliony let). Řadil se k úspěšným druhům a byl rozšířen přinejmenším po velké části dnešní severní polokoule, odkud dnes pocházejí nálezy fosilií, ačkoliv před třemi sty miliony let byly některé části Evropy (například Británie) poblíž rovníku. Mariopteris jako ostatní kapradiny tvořil spory. Když spory dopadly na zem, nejlépe dosti vlhkou, vyrostly v zelený prvoklíček, jenž se nazývá prothallium. Z prothallia pak za určitou dobu vyrostla dospělá kapradina, opět tvořící spory a tak se proces opakoval po celé miliony let, než Mariopteris vyhynul a vyvinul se v rozvinutější druh. V Severní Americe i Evropě se dají fosilie Mariopterise lehce poznat podle tvaru listů otisknutých v karbonských horninách. Rostlina měla široké listy rostoucí spirálovitě na hlavním stonku. Lístečky vycházející z každého většího listu byly pak úzké a jejich okraje byly typicky zubaté. Nalezené vzorky mohou být různě velké, záleží na velikosti kusu horniny, jenž byl nalezen. Celkově však nebyl Mariopteris nikterak překvapujícího vzrůstu a jednalo se o jednu z menších rostlin. Naopak vzdálení příbuzní Mariopterise, gigantické kapraďorosty, karbonské krajině dominovaly a některé z nich bez problémů vyčnívaly až 40 metrů nad zem. V jejich listoví se skrývaly obrovské vážky a jepice. Na spodku bažinatých lesů nacházeli tvorové jako velcí pavouci a švábi útočiště právě mezi Mariopterisy a jim podobnými kapradinami... Dosud bylo vědecky popsáno několik druhů Mariopterise, ale asi nejznámější ze všech je M. nervosa.

Popisek této rostliny můžete nalézt v knize Chrise Pellanta "Průvodce přírodou-Zkameněliny".

Příště Sphenopteris!!!