Podzim s dinosauřími modely

Poslední várku fotek mých zvířecích modelů jsem s Vámi sdílel 19. srpna, což mi připadá, jako včera, ale očividně to včera nebylo! Řekl jsem si tedy, že je na čase napsat do rubriky Mé obrázky další článek. Během prodlouženého víkendu u nás bylo překrásně. Pořád je teplo, svítí slunce, když teď vyhlížím z okna, nevidím na obloze jediný mráček, a listy stromů jsou krásně zlaté! Celý náš les se pozlatil barvou podzimu. Pravda, sem tam se objeví i nějaký ten červený či hnědý list, a něco je pořád zelené... ale většina listů je žlutá. A když jimi proniká sluneční světlo, je to prostě nádhera. Fotky, které Vám teď představím, jsem vytvořil v pátek odpoledne. Nečekejte žádná umělecká díla, prostě si jen užijte pohled do života některých mých neživých přátel, kteří se živí chytáním prachu v mém pokoji, a když je náhodou vezmu ven... asi nejsou štěstím bez sebe, protože necítí žádné emoce. No, jdeme na to.

Nejprve tu mám pro Vás pár fotek svého afrovenatora od Collecty, uvedeného na trh v roce 2010. Je to velmi pěkný model, a já ho mám ve své sbírce už pěknou řádku let - nedokáži si nyní vzpomenout, od kdy, ale určitě jsem si ho koupil nebo jsem ho dostal v první polovině existence svého blogu.

Výlet do lesa se mu určitě líbil. V období střední jury se na území severní Afriky nejspíš nevyskytovaly rostliny, které by shazovaly tak obrovské listy, ale jde tu snad o nějakou správnost? Velice se mi líbí naoranžovělá hlava tohoto afrovenatora. Stojí v podstatě na třech, jedna končetina mu visí ve vzduchu, ale to na této fotografii neuvidíte.

Dále je tu můj Pachycephalosaurus od značky Papo. Byl modelován podle zástupce svého druhu (či rodu, chcete-li být i v článku o modelech přesní) ve filmu Ztracený svět: Jurský park, který pořád patří k mým nejoblíbenějším. Už jsem ho jednou fotil - v prosinci 2012.

Tyto fotky jsou ale v lepší kvalitě, než tehdy (Canon EOS 40D je nejlepší foťák v historii, change my mind, kids). Zde ještě detail obličeje. Není to jeho zbarvení opravdu krásné?

A teď Gastonia od Collecty z roku 2014! Do mé sbírky přibyla nejspíš někdy v letech 2015 či 2016. Další krásný model, ostatně všechny dinosauří modely od Collecty jsou podle mě velmi dobré. Má Gastonia se nejprve rozhodla projít po úzké lesní pěšince...

A následně se vydala hledat šťavnatou svačinku. Některé listy jsou ještě pořád zelené, mňam!

Chasmosaurus, Collecta, 2009. V mé sbírce bude tak tři, čtyři roky. Je to nádherný samec s výrazným týlním límcem, a v tuto roční dobu je v říji, tudíž je límec výrazně zbarven krví, jež se do něj nahrnula.

Vypadá to, že se naštval... Tuhle fotku jsem pořídil těsně předtím, než jsem kvůli jeho zuřivému útoku musel fotoaparát odhodit a vyšplhat do koruny stromu. Kolemjdoucí s pejskem se divili, co se děje... Prý Chasmosaura neviděli, a nechápali, proč jsem byl tak udýchaný. Jak by taky mohli, když má ten model jen 13 centimetrů na délku?

Ještě detailní pohled do tváře tohoto nádherného dinosaura...

A teď k jednomu z mých oblíbenců! Tohle je Bistahieversor od Collecty, uvedený na trh v roce 2014. Od chvíle, kdy jsem ho dostal na jedny z minulých Vánoc, mi dělá radost. Tenhle tyrannosauroid z pozdní křídy Nového Mexika byla pěkně zajímavá příšerka, a mě se líbí, jak ho lidé od Collecty opeřili.

Model je vybaven béžovým podstavcem se dvěma lístky. Zřejmě se má jednat o jakési ztvrdlé bahno, je v něm pár prasklin, a bistahieversorovy prsty se do něj trošičku zabořují. Stojí mimochodem nádherně.

Když jsem se ho rozhodl nechat na pokoji, najednou se proti mě obrátil, a také na mě zaútočil... What a gape!

Nakonec se ale ukázalo, že jej zaujalo něco zcela jiného... Obří kobra indická! Pozor, kámo, ať tě neuštkne! Má totiž docela velké jedové zuby.

Tento článek má sice titulek "Podzim s dinosauřími modely", ale já se rozhodl zařadit sem i své páteční fotky kobry indické od Schleichu, uvedené na trh v roce 2014. Mám ji velice rád. Líbí se mi její zbarvení i celkový postoj. Vidíte, jak přede mnou vytváří kápi? Neměl jsem ji vyrušovat, když si hověla v lesní hrabance...

A tady vidíte, proč se jí říká brejlovec nebo anglicky binocellate cobra. What a little beauty!

A tady je všech šest modelů, které jsem vzal v pátek vyvenčit... 

Zasotřeno na bistahieversora...

To je tedy k fotkám modelů vše! Tedy zatím, protože určitě podobné články budu psát i nadále, i když samozřejmě ne zrovna každý měsíc. Nezapomeňte, že obrázky se Vám poté, co na ně kliknete, zobrazí v původní velikosti - když jsou na blogu zmenšené, nemusí působit úplně ostře. Doufám, že se Vám tento příspěvek líbil!

A mimochodem, podařilo se mi v pátek narazit i na jednoho živého dinosaura... Jestli byl z toho, jak jsem ho otravoval (ač z uctivé vzdálenosti), rád, to si radši nepřeju vědět...

Prokletí rodiny Owenových (5/10)

Jack Owen se provinil. Vědomě zabil bezpočet lidí, učinil chyby, za které pak, aniž by to chtěl, zaplatilo mnoho dalších, za invazi Shai'ri může také on, a navíc připravil svět o jednoho z jeho ochránců, Deylina Nieta. Provinil se i jeho otec, Graham Owen. Ponížil a připravil o práci svého kolegu Farlana Gibsona, skotského zoologa, který zfalšoval data pro vědeckou studii, na základě níž si pár lobbistů namastilo kapsy. Owenovi si vždycky mysleli, že dělají správnou věc. A ať už to chtěli nebo ne, vždycky to někdo těžce odnesl. Dan Leahy, žhář z Birminghamu, inspirovaný "temnou" verzí Lovců kryptidů coby vražedných teroristů, došel k závěru, že by se svět měl bez Owenovy rodiny mnohem lépe. Když Jackovi vysvětlil, že se chystá celý jeho rod vymazat z časové linie, objevil se náhle Dean Owen, který přišel z roku 2039. Pár týdnů po svém návratu do zcela jiného světa, než ze kterého původně do roku 2019 přišel s cílem odvrátit invazi mimozemšťanů, prý Jack začal trpět strašlivou nemocí, přenášenou v rodině geneticky z generace na generaci. Proč se tato nemoc u Jacka projevila až ve více či méně daleké budoucnosti, to je záhadou. Choroba způsobuje odhnívání kůže a masa, a ovlivňuje také psychiku nakaženého. Dean samotný jí trpí též, a dal si za cíl svou rodinu zachránit, dokud může. Jeho setkání s Jackem však nemělo dlouhého trvání. Po úniku z tábora Leahyových lidí v jakési tropické lokalitě se začali Jack s Deanem ve svých myšlenkách ztrácet, pak se objevilo intenzivní světlo a všechno bylo pryč. V létě 2020 se Jack setkal se svým otcem a odhalil mu, že na planetě Mor'ře přežíval několik měsíců, a že nakonec pomohl ukončit invazi Shai'ri. Když mu však sdělil, že za útok mimozemšťanů na Zemi mohl on, příšerně se s Grahamem pohádal. Při invazi totiž zahynula Grahamova žena a Jackova matka, Miranda. Jejich hádka skončila tím, že Graham hodil po Jackovi vázu, a ten s dvouměsíčním Deanem odešel z jeho bytu. Ale něco se stalo. Něco se změnilo. Běh dějin se z něčí vůle pokroutil. Scéna se celá přehrála znovu, a Graham zasáhl vázou malého kojence. Střepy ho pořezaly. Okamžitě byl převezen do nemocnice. Může za to Dan Leahy - nechce, aby se Dean do jeho věcí motal.

PROKLETÍ RODINY OWENOVÝCH, ČÁST PÁTÁ:

"Celé se to několikrát zopakovalo," řekl přidušeně Jack, zatímco mu srdce bilo jako na poplach. "Jak jsi to udělal?! Měl jsem odsud odejít s Deanem! Co se mu stalo?!" Prudce se na Dana, stojícího v temném rohu místnosti, otočil, a přikráčel k němu se zatnutou pěstí. "Proč jsi mě sem vzal?!" zařval, a chytil mladíka pod krkem. "Klid, pane Owene," usmál se Dan, "není nutné se stresovat. Pěkně se vydýchejte, protáhněte se, zameditujte si. Věřte mi, je na to čas." Jack se celý vznítil zlostí. Zamířil pěstí do Danova obličeje. Zasáhl ho do nosu, Dan narazil temenem o zeď a nahlas se zasmál. "Je to příjemný pocit, že? Takhle někoho mlátit," vyhrkl. "Skoro jsem zapomněl, jak moc sladce chutná," odpověděl Jack. Sliny mu nekontrolovatelně létaly z úst, hrčel jako zvíře a třásl se zlostí i strachem. Oči se mu leskly, byly v nich slzy. Nechápal, co tu vlastně dělal. Ještě před chvílí mluvil s devatenáctiletou verzí svého syna. Pak se náhle ocitl zde, v otcově bytě, a znovu prožil hádku, která jejich vztah navždy ovlivnila. Hádku, která se udála před více než rokem. Všechno se stalo tak, jak mělo, jenže pak se posledních pár minut začalo znovu přehrávat, pokaždé s jiným výsledkem. Skončilo to pořezaným kojencem. Pak Jacka obalila temnota, a zůstal tu jen s Danem. "Co se děje?! Chci vědět, co se děje!" vykřikl hystericky Jack a zacloumal s mladíkem. Ten se smál ještě víc. "Proč mi to nechceš říct?!" Dan poplácal Jacka po rukou, a ten ho pustil. "Zasloužíte si vůbec to vědět?" reagoval na jeho křik. "Kde jsme? Jsme zase zpátky v minulosti?! Co je s Deanem?!" zařval Jack. Slzy mu stékaly po tvářích, jeho hlas měnil tón. Křik se měnil v pláč. "Váš otec mu moc ublížil. Strašně moc. Způsobil mu smrtelná zranění. No hodil byste vy sám na dvouměsíční dítě těžkou vázu? Sám jste viděl, jak hluboko se ty střepy zabodly. Nádhera. Krása! Víte, krev na mimincích je ze všeho nejhezčí. Je taková... čistá. Jako jejich dušička!" rozpovídal se Dan. Jack po něm skočil. Ale tentokrát to byl opět Dan, kdo jej zasáhl. Kopl Jacka do obličeje, a ten sebou sekl o zem. V emočním vypětí se z jeho hrdla ozval sténavý, bolestný zvuk. Bolel ho jak zlomený nos, tak jeho srdce. "Dean byl chytrý kluk," řekl Leahy, "bál jsem se, že by třeba přišel na to, jak Vás opravdu zachránit. Vás, pane Owene, i sebe a Vašeho otce. Ale nikdo z Vás si nezaslouží žít. Nechci, abyste tento svět dále trápili. Ideální by bylo odstranit Vašeho otce ještě, když byl malé dítě, abyste se vy i ten Váš malý bastard nikdy nenarodili. Ovšem vzhledem k tomu, jak se v současné době věci mají, bude lepší, když začneme u Vašeho syna." Pak se podíval do stropu. "Ne, vlastně už jsme jím začali," řekl. "Ale proč?!" zařval Jack. "Mám pro to své důvody," odpověděl Dan. "Nedává to smysl! Nic z toho, co děláš, nedává smysl!" vykřikl Jack a postavil se. "Opravdu? Vám to nějak nemyslí, pane Owene. Co? Nemyslíte?" pousmál se Dan. "Chci vědět, jak jsi mě sem přivedl! Jak cestuješ v čase?! Co víš o mnohovesmíru?" křičel Jack. "Váš mozek asi něco svazuje. Člověk by si byl myslel, že je to třeba mentální onemocnění... a upřímně, koho by to vlastně překvapilo? Když se na Vás dívám, připadáte mi, jako skutečně psychicky narušený člověk, pane Owene," mluvil dále Dan. "Jak cestuješ mezi dimenzemi?! Jak jsi mě sem dostal?!" řval Jack. "Samozřejmě to může být i tou nemocí, kterou trpíte. Váš syn říkal, že ovlivňuje psychiku," řekl Dan. Jack na něj hleděl zcela poděšeně. Mladík vůbec neodpovídal na jeho otázky. "Odkud se vzalo to světlo?! Kde jsou Pauline a Dean?!" vykřikl anglický přírodovědec. Náhle se dveře do Grahamova bytu otevřely. Stála v nich jakási žena, zahalená temnotou. Nebylo jí vidět do obličeje. "Dean je v Mile End Hospital," řekla skřehotavým hlasem, "je ve špatném stavu, ale můžeš si ho ještě naposledy pochovat, než zemře." Jack zděšeně oddechoval. Vykulil oči na Dana, pak na tu neznámou ženu, a vyběhl ven z bytu. Seběhl po schodech do přízemí, a proběhl ulicí. Byla prázdná. Nebylo v ní ani živáčka, nestálo v ní jediné auto. Domy se zdály být vyšší, než měly být. Obloha byla takřka černá. Připomínala mu temné hlubiny vesmíru, do nichž pohlížel z povrchu Mor'ry. Sem tam se na nebi objevila hvězda, nepřekrytá ještě tmavými mračny. Pouliční světla blikala. S Londýnem něco nebylo v pořádku. Jack nedokázal pochopit, co se tu dělo. Byl snad zpět v minulosti? Pár měsíců po invazi Shai'ri nebyl Londýn tak rušný, jako v předchozích letech, to mu bylo jasné. Nepamatoval si však, že by hlavní město Spojeného království bylo až tak tiché. Proběhl několika ulicemi, a celý udýchaný se zastavil u výlohy nově otevřeného obchodu s hračkami. Zatímco popadal dech a utíral si slzy z očí, hleděl přes sklo dovnitř. Něco ho tam zaujalo. Nebyli to malí klauni naskládaní jeden vedle druhého ve výloze, ani z půlky zčernalá zeměkoule. Nebyly to modely vesmírných lodí, ani cedulka, která tvrdila, že umělá krev se v tomto obchodě prodávala za polovinu běžné ceny. Zaujala ho hudba, jež se z budovy ozývala. Přestože uvnitř nikdo nebyl, nahlas tam hrála snadno zapamatovatelná, veselá znělka, a vracela mu vlastní vzpomínky na dětství. Ano, tu hudbu si pamatoval z doby, kdy byl ještě malý. Celý se otřásl. Něco tu nebylo v pořádku. Zazvonil mu telefon, a on ho vytáhl z kapsy. "Jacku?! Kde jsi?!" ozval se z něj Paulinin hlas. "Dean umírá! Prosím, přijeď sem! Doktoři říkají, že už dlouho nevydrží!" Jackovi znovu vytryskly z očí slzy. "Pauline, proboha... řekni mi, co se tu děje! Prosím!" vykřikl do telefonu. "Přijeď! Má roztrhané plíce! Dlouho už dýchat nebude!" zařvala Pauline. Jack si všiml, že v ulici stálo jediné auto. Byl to špinavý Volkswagen s rozbitými skly. Jak se tu náhle objevil, to Jack nechápal. Předtím si ulici pořádně prohlédl, a auto v ní rozhodně neviděl. Celý zmatený k němu přiběhl, sedl za volant a vůz rozjel. Sám od sebe se v něm zapnul GPS přístroj. "Tak kamže to bylo, pane Owene?" ozval se z něj hlas Dana Leahyho. Jack nedokázal odpovědět. Ruce položené na volant se mu třásly jako listí na větvi v prudkém větru. Pořád mocně oddechoval, a začínala ho bolet hlava. Stahovalo se mu břicho, cítil nevolnost, chvílemi zadržoval zvratky v krku. "Mile End Hospital, že? Zahněte doprava," ozvalo se z GPSky. Jack zařadil nejvyšší rychlost a vjel na silnici A406. Proti jeho vozu se zepředu rozehnalo několik podivných, šedých objektů. V přímé lince se nesly vzduchem, a rychlostí blesku narazily do auta. Jack se sklonil, a jen taktak uhnul jednomu z těch útočících objektů. Rozbitým předním oknem vletěl do auta, a posadil se na zadní sedadlo. Jack se vyděšeně otočil vzad. Všiml si, že se jednalo o vojenský dron. Vysunula se z něj hlaveň, kterou rázem opustil tenký rudý paprsek. Anglický přírodovědec instinktivně uhnul, ale paprsek zasáhl přední zrcátko a zlomil se tak, že Jacka trefil do levého ramene. Ten zařval bolestí a dostal auto do smyku. Pravým bokem narazilo o zelenou ohradu na kraji silnice a přetočilo se ve vzduchu. Útočný dron sebou prásknul o dveře, následně v něm došlo k nějakému zkratu a explodoval. Jack proletěl předním oknem, krátce předtím, než jej plameny měly sežehnout. Teprve teď si uvědomil, že si ve svém mentálním rozpoložení ani neupoutal bezpečnostní pás. Překvapivě to byla tato chyba, co jej zachránilo. Hrudníkem dopadl na ohradu, a pravou rukou se jí zachytil. Nohy zvedl nad zemí jen chvilku předtím, než měly těžce narazit o beton. Obě jeho kolena zasáhla sloupky ohrady, zařval bolestí, ale nebyl nijak těžce zraněn. "Co to bylo?!" zašeptal si pro sebe, a lehce položil špičky na chodník. Podíval se na své levé rameno. Měl v něm nepěknou ránu. Silně krvácela, a její okolí neskutečně pálilo. Jack se vzmohl, a znovu se rozběhl. Hořícímu autu už nevěnoval žádnou pozornost. Zazvonil mu telefon, on si ho přiložil k uchu, a trochu zrychlil. "Jacku, kde jsi?! Prosím tě, přijeď!" zařvala mu do ucha Pauline. "Běžím! Snažím se!" vykřikl Jack. Všiml si pouličním osvětlením ozářené cedule, podle níž se nacházel v Cranbrooku. "Ale jsem pořád strašně daleko!" doplnil se. "Radši pospěšte," vystřídalo v telefonu Paulinin hlas Danovo chichotání, "chlapeček už začíná vykašlávat vlastní plíce. Vypadají jako zkažené želé... To nechcete propást, že ne?" "Ty jsi tam s nimi?! Jak je možné, že jsi tam s nimi?!" vykřikl Jack. Žádná odpověď, jen zapípání, skončený hovor. Hned nato před Jackovýma nohama vyletělo do vzduchu pár kusů betonu. Bývalý Lovec kryptidů se otočil dozadu, a všiml si, že jej pronásledovalo několik dalších vojenských dronů. Střílely po něm rudé paprsky. Spatřil také motorku, jež stála na opačném okraji silnice. Jediný další dopravní prostředek, který zatím uviděl. Bez ohledu na své zranění hbitě přeskočil zelenou ohradu oddělující silnici od chodníku, skočil na motorku a objel Wanstead Park, vjížděje na silnici A12. Drony po něm neustále pálily, ale dosud se mu dařilo se jejich střelám vyhýbat. Zazvonil mu telefon, on opět přijmul hovor. "Kecal jsem, pane Owene. Dean ještě může žít. To, co vykašlával, nebyly jeho plíce. Byl to obsah jeho žaludku. Čím vy ho jenom musíte krmit, vy nezodpovědní kreténi?" promlouval k němu Leahy. "Jak se dá zachránit?!" vykřikl Jack. "Když sám podstoupíte oběť, pane Owene, nechám ho žít." "Jakou oběť?! Co mám udělat?!" Ticho. "Mám se nechat zastřelit těmi drony?! Co jsou vlastně zač?!" Opět ticho. "Leahy!" vykřikl Jack. "Přijeďte do té nemocnice. Už jste jenom kousek od ní." Jack ani nechápal, jak by se do ní mohl Dan tak rychle přemístit. Nechápal nic. Něco tu opravdu nesedělo. Něco bylo špatně! Projel Stratfordem, Fish Island a Bromley By Bow, zatočil doprava a ze silnice A11 se dal po Westfield Way k Mile End Hospital. Zahlédl při tom Univerzitu královny Marie v ruinách. Zde mnoho let pracoval jeho otec. Dobře to místo poznával, nedokázal však pochopit, proč bylo v tak špatném stavu. Pokud si dobře vzpomínal, po invazi Shai'ri na tom univerzita nebyla tak špatně. Zničeny byly maximálně tři čtvrtiny budovy, teď však na Jacka působila jen jako hromada harampádí s občasným sloupem a pár okny. Zastavil motorku před nemocnicí, naposledy se ohlédl dozadu, a když se ujistil, že drony neměl přímo za zády, rozběhl se ke vchodu do budovy. Nemocnice samotná byla také ve špatném stavu. Uvnitř se vůbec nesvítilo. "Jacku, zachraň nás. Prosím!" ozvalo se z telefonu. "Už běžím, Pauline!" "Jacku, já to nechci! Prosím! Nechci, aby mi to udělal!" "Běžím, Pauline!" Zamířil ke schodům. Bral schody po třech. Vyhoupl se nahoru po zábradlí. "Čtvrté patro, Jacku! Prosím, já to nechci! Nech mě! Nechte mě! Nechci to!" Při Paulininém vřískání mu div neztuhly všechny svaly. Jakmile Jack dosáhl čtvrtého patra, prorazil dveře do chodby dětského oddělení. Otevřel první dveře. Pokoj byl prázdný. "Dvanáctý pokoj, pane Owene," vyšel z telefonu Danův hlas. Jack proběhl temnou chodbou, a otevřel dveře do dvanáctého pokoje napravo. "12b, Jacku! Seš naproti!" zařvala Pauline. Jack sebou hodil, a vrazil do protějšího pokoje. Celý udýchaný stál ve dveřích, a hleděl před sebe. I tato místnost byla prázdná. "Tu oběť podstoupím, Leahy! Udělám to! Slyšíš?!" zařval Jack. Nedostalo se mu odpovědi. Nikdo tu nebyl. Celý roztřesený se teď Jack motal směrem k velké krvavé skvrně na zaprášené podlaze. V té krvi něco leželo. Sklonil se k zemi, a zvedl malý předmět. Zastavil se mu dech. Přiložil ho k očím, a všiml si na něm malého dětského nehtíku. Nato na něj zleva sletělo zkrvavené tělo dvouměsíčního kojence. Jack řval. Kolem krku mělo řetěz, napnutý ze stropu. Oči byly vydloubány, a když panikařící Jack tělíčko zmáčkl, z úst kojencovi vystříkla krev. Pokryla Jackův obličej. Nechtěl tu mrtvolku držet. Nemohl ji však ani pustit. Byl to jeho syn! Měl pocit, jako by se svět zpomalil. Znetvořené dítě viděl před sebou, i když ležel na lehátku. Nevnímal houkání sirén. Nevnímal zdravotníky, kteří ho upoutávali k lehátku a odváželi ho na něm do sanitky. Řval, třásl se, nedokázal se uklidnit. Čerstvá krev dítěte se mísila s jeho slzami. 

"Jaká je má diagnóza, doktore?" zeptal se osmdesátiletý Graham Owen svého lékaře. Ten nervózně vydechl. "Nevím, pane Owene. Opravu netuším. Proč jste s tím nezašel na kožní?" reagoval na to doktor. Gestem Grahamovi naznačil, aby odhnívající maso na hrudi opět zakryl svou košilí. Graham začal věnovat pozornost jednotlivým knoflíkům. "Říkáte, že jste měl problémy s vyrážkou na hrudníku už minimálně pár desítek let, a teď se to najednou rozvinulo? Jen tak? Zničehonic? Obávám se, že žádná taková nemoc neexistuje," pokračoval lékař, "zatím se tedy o ní neví." "Bál jsem se, že by to mohla být lepra," řekl s úsměvem Graham, "jenže ta nezačíná ekzémem, který by se po spoustě let změnil... v tohle." Lékař mlaskl a zakýval nevěřícně hlavou. "Zajděte ke kožnímu lékaři. Třeba bude vědět víc. Já jsem Vám byl v životě nápomocný maximálně k tomu, abych Vám podával papíry o zdravotní způsobilosti. Kam že jste to potřeboval naposledy?" řekl doktor. "Na Borneo, pane Woodforde. Byl jsem rád, že tehdy i osmasedmdesátiletému dědkovi ještě univerzita dovolila uspořádat výpravu do Sabahu za bělozubkami z lesů na úpatí Kinabalu. Crocidura baluensis! Říkám Vám, to byla zábava! Napsal jsem paper o jejich namlouvacích rituálech spolu s jedním mladým blbečkem, který si myslel, že ho ta studie proslaví. Tyhle mladý potvory... Pořád si myslí, jak si ve vědě udělají kariéru a stanou se tak slavnými, jak byl Darwin!" rozpovídal se Graham. "No, když jsme se seznámili," pousmál se Woodford, "také jste v jednom kuse vyprávěl o tom, že jste slavný, a že ty Vaše studie o britských savcích v podstatě mění svět." "Taky měnily! To jo! Ale svět pár univerzitních bláznů, kteří žijí jenom v oborech, na které se zaměřují, a kašlou na skutečný svět tam venku! Z toho už jsem vyrostl. Sakra, když můj syn dodělal školu a stal zoologem, řek jsem si, že jsem něco dělal špatně," zasmál se Graham, "asi jsem o přírodě moc kecal, moc jsem mu v dětství nutil ten trus hryzců a pelety sov! Zbláznil se do toho. Kdyby radši stavěl mosty, dareba jeden." "Být Vámi, jsem na svého syna hrdý," řekl Woodford a vstal ze židličky, "vždyť je to Jack Owen, slavný Lovec kryptidů." Graham mávl rukou. "Ále! Sičák je to! Doktore, dík. Na kožní mám zajít za Bradfordovou? Ta má pěknou kůži. Na nohou," pousmál se ďábelsky Graham. "Právě se rozvedla, měl byste to zkusit. Akorát si nechte vymladit svou kůži, ať na ni zapůsobíte. Je o čtyřicet let mladší, než vy, rošťáku," zasmál se Woodford. Z kliniky v Lewishamu vyšel Graham Owen trochu roztřesený. Pamatoval si přesně, kdy se mu poprvé na hrudi objevil ten zvláštní ekzém. Bylo to čtyřiadvacátého prosince 1992, kdy se pohádal se svou ženou. Nazvala ho sebestředným grázlem, tak jako později jeho syn. Graham ho pořád považoval za matkovraha. Od té doby, co po něm hodil vázu, s ním ani nepromluvil. Osmdesátiletý zoolog uvažoval tak, že když Jack způsobil invazi Shai'ri, způsobil nepřímo i smrt své matky. Nedokázal mu to odpustit. Sedl si na lavičku v Gilmore Road Park a vytočil číslo kožní lékařky Elizabeth Bradfordové. Její sestra to nebrala. Graham se tedy zakousl do hamburgeru, který si před pár hodinami, za svítání, koupil v ilfordském MacDonaldu. Když dosvačil, zazvonil mu telefon. Nevolali mu však z ordinace doktorky Bradfordové. Zastavilo se mu srdce, když si přečetl jméno volajícího. Pauline Jetkinsová. Synova přítelkyně, a matka Grahamova vnuka. Opatrně přejel prstem po displeji a přiložil mobil k uchu. "Ano?" řekl otráveně. "Grahame, js-jste to vy, že ano?" uslyšel Paulinin hlas. "Co pro tebe mohu udělat, Pauline?" promlouval k ní Graham skoro jako k dceři, byť s jakousi odtažitostí. "Potřebujeme pomoc. Grahame, prosím, udělejte něco. Napadli nás. Odvedli Jacka!" Pauline zněla vyděšeně. Grahama okamžitě všechna ta odtažitost opustila. "Pauline, co se stalo? Kde jste? Nevím o vás vůbec nic. Jacka jsem neviděl od té doby, co jsem se s ním pohádal. Opravdu je to vrah, jak se teď o něm v médiích mluví?" řekl Graham. "Pr-proboha, Grahame, udělejte něco. Zničí vás všechny. Jdou po posledních třech generacích rodiny Owenových. Já..." "Vy co?" vyhrkl Graham. "Pauline? Pauline?! Kde ve světě jste?! Co mám udělat?!" Hovor skončil. Graham vysypal ze sáčku drobky z hamburgeru, k nimž se sletěli holubi, a pomalu zamířil ke kavárně na Wisteria Road. Během dvaceti minut si na internetu projel nové zprávy o Jacku Owenovi. Byl prý nedávno spatřen v kostarickém Los Lagos. Tamní média jej považovala za viníka nehody v centru města, jež ohrozila přinejmenším desítky lidí. "Jack není takový smrad, aby lidem ubližoval. Ne tímhle způsobem. To, co se o něm říká, to, co se stalo minulý rok na podzim... všechno jsou to hlouposti. Je to akorát blbec, co nikdy nepřemýšlel o dopadech svého chování. To je všechno," řekl si pro sebe Graham. Ostatní v kavárně na něj podivně hleděli. Nevěnoval však pozornost tomu, že se podivovali nad starým mužem povídajícím si pro sebe. Hovor s Pauline ho vyburcoval k tomu, aby si koupil letenku do Kostariky. Správně uhodl, že Jack se svou rodinou žije právě tam, byť o tom jimi nikdy nebyl informován. Nechtěl si to přiznat, ale měl o svého syna, jeho přítelkyni a také svého vnuka strach. Nemohl tušit, v jaké šílené situaci se vlastně Pauline nacházela, a co jediným telefonním hovorem riskovala. Graham si nyní připadal jako hrdina. S malým kufrem opustil byt v Ilfordu a zamířil na letiště Heathrow. Odchytil tam let společnosti British Airways z Londýna do San José. Měl dost peněz na první třídu. Hověl si na sedadle, sledoval na malé obrazovce na zadní části sedadla před sebou film Star Trek: Insurrection, neustále si pohrával se svým šedivým plnovousem a popíjel u toho whiskey. Ve chvíli, kdy na obrazovečce Picard zabil Ru'afa, uslyšel Graham známý hlas, vycházející zezadu: "Grahame, jak se máš?" Osmdesátiletý vědec se otočil a spatřil Farlana Gibsona. Nejprve tomu nedokázal uvěřit. "Čau," řekl mu, jako by ho viděl nikoliv po mnoha letech, ale teprve po pár dnech, "co ty tady?" "Že tě to hned nenapadlo," pousmál se Farlan, "tvůj mozek na tom asi už není tak dobře, jak býval." Farlan vypadal pořád stejně, jako když ho Graham viděl naposledy, v dvaadevadesátém. Působil jako čtyřicátník. "Vypadáš nějak mladě," pousmál se Graham. "Ty taky nejsi moc velký starouš," odpověděl Farlan, "i když těch jedenáct let přece jenom dělá malý rozdíl." Graham odfrkl se smíchem, a podíval se na obrazovečku. Místo Star Trek: Insurrection z roku 1998 byl na ní Star Trek: The Final Frontier z roku 1989. Kvalita obrazu byla zhoršená. A Graham v obrazovečce spatřil svůj odraz. Vypadal, jako když mu bylo jednapadesát. "Farlane? Co má tohle znamenat?" zeptal se Graham. Gibson mu jednou rukou zmáčkl krk, druhou mu natlačil do temene a práskl mu obličejem o obrazovku s filmem. Byla to pořádná rána. Graham naštvaně vstal, a všiml si, že obrazovečka ze sedadla zmizela. I celý vnitřek letadla najednou vypadal úplně jinak. Nestáli teď v první třídě. Kolem nich bylo mnohem víc lidí. "Uklidněte se, chlapi! Žádné bitky na palubě!" křičel na ně tělnatý muž se snědou pletí. "Radši k nim nechoď, Jerry! Vypadají, jak vožralí!" vykřikla žena, jež stála za ním. "Co se stalo? Jak je možné, že jsem najednou mladý?" vyhrkl Graham. "To není tak důležité, Grahame," odpověděl Farlan, "jde tu o něco jiného. Nebo spíš o někoho." Vrazil Grahamovi další ránu pěstí do obličeje. Ten se svalil k zemi. Farlan ho přeskočil, a vytáhl z kapsy pistoli. Cestující v letadle začali šílet. Letušky utíkaly do kokpitu. Čtyřicetiletý Skot zamířil pistolí na Grahama. "Co sakra chceš?!" zařval Graham. "Chci jí," odpověděl Farlan, a otočil se na letušku, která do kokpitu vbíhala jako poslední. Trefil ji do zad. Strašlivě vykřikla, a sklátila se k zemi. Graham po něm skočil, pěstí ho zasáhl do hlavy a pokusil se mu pistoli vyjmout z ruky. Farlan se nijak nevzpíral. "Je to hotové," pousmál se. Graham zavrtěl hlavou, a přikráčel k mrtvé ženě. Uvědomil si, že to byla Miranda, jeho manželka. "Cože?!" vykřikl. Na jediné televizní obrazovce v přední části paluby se promítal film Star Trek II: The Wrath of Khan z roku 1982. Aniž by věděl, jak, Graham se přemístil do zadní části letadla. Stál teď v otevřených dveřích toalety, a když se k ní obrátil, uviděl sebe samotného v zrcadle nad umyvadlem. Vypadal, jako když mu byl dvaačtyřicet. To bylo v roce 1983, kdy se s mladou letuškou seznámil při letu na Jávu. Jmenovala se Miranda Smith. Tehdy se do té Velšky, o deset let mladší, než byl sám, zamiloval, a dva roky nato se jim narodil syn Jack. Někdo ho kopl do zad. Graham narazil obličejem o zrcadlo, a to se rozletělo na několik kusů. Otočil se, a spatřil ještě mladšího Farlana, jak zavíral dveře od toalety. "Gibsone! Co má tohle znamenat?!" zařval, a pak ho pohltila temnota. Když otevřel oči, seděl znovu na sedadle, a na obrazovečce před ním hrál film The Kitchen z roku 2019. Spatřil na ní svůj odraz, vypadal příšerně. Obličej měl celý shnilý. Zajel rukou do kapsy, a podíval se na sebe v kameře svého chytrého telefonu. Chyběl mu nos, neměl na hlavě vlasy, a kůži po celém obličeji měl hnědou. Dotkl se velkého puchýře na čele, a z něj okamžitě vystříkla smrdutá tekutina. Grahamovi se z jejího zápachu dělalo na zvracení. Vstal, ale nohy ho sotva dokázaly udržet. Byl nejspíš zase v první třídě toho letadla, jež mířilo z Londýna do San José. Opět tu s ním nikdo nebyl. To si alespoň na prvních pár minut myslel. "Hrůza, že?" ozvalo se z kokpitu. "Kdo je tam?!" vykřikl Graham. Šíleně ho při tom pálilo v krku. "Pilot," zněla odpověď. Za kniplem tam seděl jediný muž. Zdál se být poměrně mladým. "Chci autopilota," řekl nahlas, a knipl se sám začal pohybovat. Muž vstal a zamířil ke znetvořenému Grahamovi. "Pane Owene," oslovil ho. "Co se stalo?" řekl pomalu Graham. Hned po těch pár slovech se mu chtělo zakašlat. "To už asi tušíte, ne?" odpověděl pilot. "Vy o tom něco víte?" vyhrkl Graham. Najednou se nedokázal udržet na nohou. Musel se znovu posadit do sedadla. "Stalo se něco strašného, pane Owene. A abych řekl pravdu, je mi Vás velice líto," začal opatrně ten mladý muž, "svět se příliš změnil." Graham se na něj díval nechápavě. "Nechci Vás příliš vyděsit tím, co Vám teď řeknu. Tak na to půjdu pomalu. Pane Owene, mé jméno je Jonathan Leahy. Jsem synem člověka, který si umanul, že změní svět, a proto... se rozhodl jít po Vaší rodině. Hlavně kvůli tomu, že Váš syn... jak to jen říci... před upravením časové linie světu hodně ublížil. Jsem také synem jeho přítelkyně, dříve tedy přítelkyně Vašeho... Vašeho syna. Ač si nepřála mě mít," promlouval k němu pomalu ten mladík. "Vy jste synem Pauline? A...?" řekl zmateně Graham. "A Dana Leahyho. To jméno asi neznáte. To nevadí," odpověděl Jonathan, "poslyšte, Grahame, dějí se příšerné věci. Váš syn... ne, ještě ne. Promiňte." "Co je s ním?!" vyhrkl Graham, a tentokráte se již pořádně rozkašlal. "Nemluvte. Budete v pořádku. Beru Vás na místo, kde se o Vás dobře postarají. Nemusíte se vůbec ničeho bát. Ale... prosím, pane Owene. Pomůžete mi, že ano?" Graham na něj vykulil oči. "Musím vyplnit úlohu mladíka, který přišel z budoucnosti, aby zachránil svět. Ten mladík neexistuje. Chápete to? Chápete, co tím myslím? Víte, jestli chcete, jestli Vám to pomůže... berte mě třeba jako takového... nevlastního vnuka, jo?" mluvil k němu dále Jonathan. Vypadal také zděšeně. Možná i víc, než rozkládající se Graham. Zněl však upřímně. Graham pokýval hlavou. Věřil mu.

Jacka probudilo skřípání dveří. Bylo nepříjemné, jako křik malého dítěte, umučeného k smrti. Jackovi z očí vytryskly slzy dříve, než si stačil uvědomit, co se vlastně stalo. Ležel teď připoutaný na lehátku, a nemohl se ani pohnout. Nacházel se v černé, temné místnosti. Kdesi za hlavou měl okno. Dovnitř pronikala trocha světla pouličních lamp. Musela být stále noc. Jack sebou zatřásl. Nemohl se těch pout zbavit. "Je tu někdo?!" vykřikl. "Já jsem tu," odpověděla skřehotavým hlasem žena, jež právě do místnosti vešla. Jack ten hlas poznal. Nebylo tak dávno, co ho slyšel. Navíc mu byl povědomý i z dřívější doby. Pomalu se k němu připlížila asi sto sedmdesát centimetrů vysoká blondýna, kterou dobře znal. Pauline. Ale nebyla to ta normální Pauline, se kterou žil. Vypadala jako tehdy, když Lovci kryptidů zabíjeli stovky nevinných, na podzim 2020. Černý make-up měla rozmazaný kolem očí, rtěnku rozetřenou až na bradu, zuby v ústech měla úplně shnilé a vlasy rozházené a špinavé. "Pauline?! To nejsi ty!" vyhrkl Jack. "Jsem to já, hezoune," odpověděla, a přiložila mu svou studenou ruku, pokrytou zaschlou krví, na tvář. "Taky máš na sobě jeho krev," řekla se sadistickým úsměvem. "Tys ho zabila?! To ty?!" vykřikl Jack. "Hrozně řval. Byl celý pořezaný, někdo musel práci tvého táty dokončit. Byla sranda loupat mu oči. Dali jsme si je s Danem na večeři. Syrové, v omáčce... v omáčce, která kolovala Deanovými žilami," odpověděla Pauline. "Ne, tohle není možné! Jsi zdrogovaná! Něco ti udělali!" křičel Jack. "Ticho, Jacku," pousmála se Pauline, a zalehla ho na lehátku, "všechno je už hotové. Dean byla naše chyba. Největší chyba, jakou jsme kdy udělali. Musela jsem ji napravit." "Ne! To nemůže být pravda!" "Danovi lidé mi ukázali, jak strašných věcí se Vaše rodina dopustila. Nemohla jsem mít dítě se zástupcem rodu Owenových. Byl to špinavec, a jako špinavec si zasloužil zemřít. Když visel na tom řetězu... nepřipomínal ti trochu tebe? Stejně jako on bys měl skončit i ty," řekla mu Pauline. Pak se začala hystericky smát, zmáčkla Jackovi tváře a políbila ho. Jack si odplivl. "Tak teď jsi urazil mé city, zlato," zaskřehotala Pauline, vjela rukama pod Jackovo tričko a vrazila mu do břicha své nezastřižené nehty. Byly jako drápy, a ona je táhla od břicha až k jeho rozkroku. Jack řval, snažil se bránit, házel sebou, a Pauline se jen smála. "To už stačí," přerušil je Dan Leahy, který právě vstoupil do místnosti, "nech nás prosím, zlatíčko, s Jackem o samotě." "Zrovna jsem ho chtěla trošku pozlobit," řekla skoro nevinným hlasem Pauline. Dan ji k sobě přitáhl a dal si s ní dlouhý, vášnivý polibek. Nato z místnosti odešla. "Jsi ohavný," řekl Jack třesoucím se hlasem, "nevím, co jsi jí udělal, ale... tohle ti jen tak nemůže projít!" "Už mi prošla spousta věcí, pane Owene," odpověděl Dan, "třeba zmanipulování Vaší přítelkyně k zabití vlastního syna. Víte, byl mrtvý už předtím, než jste opustil otcův byt. Ona tam za mnou přišla, a... divil byste se, co dalšího se dělo." "Všechno beru zpátky! Žádnou oběť nepodstoupím!" zařval Jack. "Už jste ji podstoupil," řekl naštvaně Dan, pak změnil tón hlasu a pokračoval, "víte, Pauline teď čeká další dítě. A hádejte s kým? No jasně, se mnou! Neříkám, že do toho šla úplně dobrovolně... koneckonců je tak o sedmnáct let starší než já... ale přesvědčil jsem ji. Troška přesvědčovacího prášku v synových očičkách, které jsme si dali na večeři... A mimochodem, doufám, že Váš otec nemá v bytě nainstalovanou bezpečnostní kameru. To by od něj bylo pěkně hnusný." Jack vycenil zuby. Z toho, co poslouchal, se mu zvedal žaludek. Chtěl Dana zasáhnout, chtěl ho zmlátit. Klidně by ho i zabil, kdyby byl volný! Jenže byl k lehátku upoután příliš silně. "Ty nejsi normální! Jsi psychopat, a úchyl!" zařval Jack. "Pane Owene, to jsou trošku moc silná slova, ne? Psychopat a úchyl jste ve své podstatě i vy," reagoval na to Dan. "Nejde ti o to, abys zničil mou rodovou linii! Kdyby ti šlo jen o to, tak už dávno, jak jsi mi sám řekl, cestuješ do minulosti a zabiješ mého otce! Místo toho si hraješ s mým synem a s mou přítelkyní, a dokonce i se mnou!" křičel Jack. Dan zdvihl prst. "A to není všechno," usmál se. "Kdybys byl opravdovým ochráncem planety, zničil bys mě! Ale nedělal bys tyhle... tyhle příšernosti!" řekl Jack, a ještě jednou sebou na lehátku hodil. Tentokrát se mu podařilo jej převrhnout, a zraněným levým ramenem dopadl těžce na zem. Postroj na lehátku sebou zachrastil. "Víte, došel jsem k závěru, že když má být Vaše rodina prokleta, mělo by to být prokletí co... řekněme... nejtragičtější," pousmál se Dan, učinil několik kroků a kopl Jacka do zraněného ramene. Ten zaúpěl bolestí. "Každý ždibet se počítá. Ve výsledku slečna Jetkinsová nebude mít Vás jako přítele, a tak jsem si řekl... proč by nemohla být se mnou? Trochu jsme ji upravili, hlavně teda Samantha, která jí v téhle podobě měla nejradši... A podívejte se na ní dneska! To je aspoň ženská," řekl. "Jsi příšerný člověk, Dane. Je dobře, že tvoji rodiče jsou mrtví, a nemohou vidět, jak shnilý jsi," zasupěl Jack. Dan ho začal kopat do obličeje. "A kvůli komu ty rodiče asi nemám?! Mluvte! Už jste to sám viděl, nebo jste snad zapomněl na můj byt v Birminghamu?! Idiote!" řval. Jack prskal krev. Na podlaze skončilo i několik jeho zubů. Dan se zase rozchechtal. "Navíc mi tu víc shnilý připadáte vy," řekl Jackovi, "to už jsem Vám taky říkal, ne? Hnijete každým dnem. A je to tak dobře." Místnost opustil. Jackovi se po několika minutách zápolení s postrojem podařilo osvobodit, vstal, zapotácel se a zase spadl. Doplazil se ke dveřím a zachytil se kliky. Bohužel bylo zamčeno. Pomalým krokem se přiblížil k oknu a vyhlédl z něj. Nacházel se asi ve třetím patře jakési budovy. Venku byla spousta zeleně, v pozadí se nacházelo několik obytných domů. "Tohle není Londýn. Kde to kruci jsem?" zašeptal si pro sebe. Utřel si krev z obličeje, a v tu chvíli jej do nosu praštil příšerný zápach. Přesně takhle zapáchala Deanova hnijící kůže. Ve světle pouličních lamp spatřil své ruce. Odlupovala se z nich kůže, odpadávaly mu nehty, dlaně měl rozmokvané a pokryté děsnými puchýři. Dotkl-li se jich prsty druhé ruky, vystříkla z nich ohavně páchnoucí tekutina. "Proč se tohle děje? Copak jsem někdy chtěl světu ubližovat? Teď kvůli mě trpí lidi, které miluji ze všeho nejvíc," zašeptal si pro sebe Jack, položil čelo na sklo okna a tiše zanaříkal. V této pozici stál u okna dlouhé minuty, snad i desítky minut. Připadal si bezbranný. Možná se tak cítili i ti, které vědomě či nevědomě připravil o život. Tak jako kdysi na Mor'ře, v izolaci od světa, ze kterého pocházel, i nyní na tomto neznámém místě, v neznámém čase, přemýšlel o svých chybách. Zoufale se snažil najít ve své hlavě odpovědi na otázky, proč se věci v poslední době měly tak, jak se měly. Odpovědi však nenacházel. Neměl dostatek informací, dostatek vodítek, z nichž by mohl alespoň něco málo vydedukovat. Pro člověka, který se celý svůj život řídil hlavně mozkem, který byl řízen svým intelektem, a jenž vždy uvažoval logicky, byla tato situace nesmírně mučivá. Přál si vědět víc. Přání mu však nikdo splnit nemohl. Byl teď sám, opuštěný, zrazený, sbitý a rozkládal se. Jediným únikem z té situace snad bylo okno, u kterého stál. Snad kdyby rozkopl sklo a skočil dolů, nejlépe na hlavu, všechno to trápení by skončilo. Jeho myšlenky se začaly ubírat právě tím směrem. S pocitem, že se z jámy neštěstí již nevyškrábe, pohlédl dolů, a představil si, jaké to bude, až dopadne. Představil si, jaká bolest projede jeho tělem. V tu chvíli se ve sklu okna objevil něčí odraz. Jack zvedl obočí. Nebyl tu sám! Ve tmavé místnosti s ním byl ještě někdo! "Je dobré cítit smutek. A je dobré mít pocit viny," uslyšel ve své hlavě. "Nikdy ale nesmíš dovolit, aby tě donutily vzdát se." Zpozoroval, že odraz toho neznámého byl modrý, jako oceán. Jako oceán nekonečných možností. Jack odvrátil zrak z okna, a proběhl se po místnosti. Ne, byl tu sám! Opravdu s ním tuto zvláštní celu nikdo nesdílel. Ale myšlenky, jež se mu vkradly do hlavy - byť netušil, jak - mu daly vnitřní sílu. A tu nyní nutně potřeboval.

Pokračování příště...

Správce dinosauřího parku - Aneb cesta tam a zase zpátky

Mám pro Vás malé překvapení! Dnes krátce po dvanácté mi přišel na e-mail další textový dokument od Dana Jamesona! Ano, správce Dinosauřího parku na Vás nezanevřel, a chtěl, abyste si přečetli jeho další bláznivé příhody. V e-mailu se mi hrozně omlouval za to, že mě minulý týden urážel (opět připomínám, že jsem se rozhodl tu ta slova nezveřejnit), a že se teď cítí být zase v pořádku. To je úleva. Víte, bál jsem se, že Dan třeba sáhne po alkoholu a upije se k smrti nebo něco takového... Být na dně není žádná legrace. Já už to zažil. On nyní také... Dál už to nebudu protahovat. Jak se mu podařilo zvednout se a dát se dohromady?

Aneb cesta tam a zase zpátky

Urazil jsem se! Byl jsem moc uražený. Tak moc, že to odnesla má trávicí soustava. Vždycky, když sedím na židli, z břicha se mi ozývají zvláštní zvuky. Musí to být ze stresu. Snažím se hodně pohybovat na židličce, aby si všichni mysleli, že pode mnou vrže, ale málokdy jsem úspěšný. Ehm... Co to tady u všech pachyrhachisových regurgitovaných ryb píšu?! Popravdě, ani trochu nejsem spokojený s tím, jaký název jsem musel pro tenhle zápisek vymyslet. Ten, co mě k tomu donutil, mě asi považuje za nějakého hobita nebo co! O co se tím jako snaží?! Chce tím snad odkazovat na mou výšku?! Vždyť moje výška je úplně normální! I když přiznávám, že jsem se v poslední době trochu zcvrkl. Ztratil jsem pár kil a asi mi i shnilo několik kostí, což je důvod, proč sebou moje tělo plandá, když používám k přemístění z místa na místo své antilopí nohy. Po návratu do Anglie mi nebylo dobře. Nic moc jsem nejedl, jen v sobotu ráno jsem vyhrabal nějaké ohryzky z popelnice na kraji Chichesteru, pokusil jsem se je sníst, ale moc mi nechutnaly. Byly už trochu moc zčernalé. Pak jsem si uvědomil, že jsem měl v peněžence spoustu hotovosti, a tak jsem si aspoň koupil oplatek v jedné cukrárně. Všechny jsem tam vyděsil svým Manipulatorem. Tenhle pravěký šváb je vážně dobrý. Potřeboval jsem ke snězení oplatku klid, a lidi v cukrárně mě svým neustálým hulákáním a srkáním horké kávy rušili. Do mé hlavy létal jeden signál za druhým. Jednou to bylo zakašlání, podruhé zavrzání židle, potřetí si někdo říhl do kapesníku... To už jsem se naštval! Vytáhl jsem svého prašvába, ten začal po cukrárně létat, a všichni zákazníci rázem vyběhli ven. Oplatek jsem si spokojeně snědl, a pak jsem šel hledat trable jinam. Procházel jsem se po lese na východ od Chichesteru, kopal jsem do borových šišek, kamenů, kamenů a borových šišek, můj kamarád šváb se pořád držel na mém rameni jako krysa, a hvízdal jsem si znělku Jurského parku. V hlubinách lesa mě zastavil nějaký stařík, a ptal se mě, proč si to pískám. V tu chvíli mi svitlo, že to má něco společného s Dinosauřím parkem. No jasně! To místo mě tak traumatizovalo, že jsem se snažil vzpomínky na něj ve své hlavě nahradit vzpomínkami na ten film, který byl taky o parku s pravěkými zvířaty. To uvědomění mnou úplně otřáslo. Asi tři hodiny jsem kopal do stromu, a když už byla moje noha zkrvavená, a já si řekl, že na té druhé krev mít nechci, vylezl jsem na televizní vysílač uprostřed lesa. Ani nevím, proč jsem to udělal, prostě mi to přišlo jako dobrý nápad. Manipulator mi přitom lezl po kůži pod košilí a hladil mi ji svými tykadly. Uklidňovalo mě to, takže jsem nekoukal dolů. Když se začalo stmívat, vylezl jsem na plošinku nahoře, zamířil jsem rukama k obloze, na každé z nich jsem zvedl ukazováček, malíček a palec, prostředníček a prsteníček jsem zanořil do dlaně, a vykřikl jsem: "AC/DC the rock band!" Z malého domku u vysílače vylezlo pár lidí, a začalo na mě řvát, co tam jako dělám, a co to tam křičím. Znova jsem zařval: "AC/DC the rock band!" Pořád se ptali, co to znamená. Já si zacpal nos, a naznačil jsem jim, že skočím dolů. Přitom jsem si broukal God Save the Queen. Lidi tam dole na mě tak divně koukali, skoro jsem slyšel, jak jim jako v nějakém cartoonu nahlas pinkaly oči, když mrkali, a já se rozhodl zabušit si pěstmi do hrudníku. Byl to pěkný pocit. Najednou ze mě byla gorila. Potom ale Manipulator zalezl do mých kalhot, já hrůzou poskočil, protože mě to najednou přecvaklo zpátky do reality, a jen taktak jsem se zachytil tyče na plošině. Za chvíli ke věži po lesní cestě přijel hasičský vůz. Vysunuli žebřík, a pomohli mi zpátky na zem. Hasič, který mě vedl za ručku, pořád vykládal něco o psychiatrii. Asi je to jeho koníček, když nedělá hasičení. Odvezli mě do města a umístili mě do nemocnice. Se švábíkem jsem tam přespal, a druhý den ráno mě přišel vyšetřit holohlavý doktor, kterému chyběly přední řezáky na horní i spodní čelisti. Prý se specializoval na léčbu traumatu a měl PhD z psychologie. Vyřval jsem na něj všechno, co mi vadí. Už jsem ty vzpomínky na Dinosauří park nezatlačoval do zadní části mozku. Řval jsem o Oliverovi, o jeho neskutečných vtípcích, které mi celých osm let vyžíraly morek z kostí, o Charlesovi, jeho hloupém managementu, o Timovi, kterého bych rád viděl mrtvého, a nadával jsem na Ivana, který zasedl záchod v mém bývalém domově předtím, než jsem Dinosauří park nadobro opustil! Vyléval jsem si zlost na nemocničním lůžku a představoval jsem si, že to byly boky Datousaura, který mě označkoval žlutým vodopádem, a doktora jsem viděl jako tu paní, co mi v letadle řekla, že jsem prase, a pokoušel jsem se zasáhnout ho pěstí. Doktor se řehtal, sjížděl zády po zdi, oči měl úplně zavřené, a nedokázal kontrolovat své hlasivky. Po chvíli pro něj přišli dva zdravotníci a odvedli ho. Zmítal se, pořád se chechtal, a oni mu museli dát nějakou injekci na uklidnění. Byl jsem na něj naštvaný. Ani on moje problémy nepochopil! Když se nikdo nedíval, odešel jsem z nemocnice, sedl jsem do autobusu jedoucího do Selsey, a potom, co jsem tam dorazil, jsem se procházel po pláži. Manipulator byl pořád se mnou, a našel úkryt v mém levém uchu. Občas mi v něm trochu brnělo, a párkrát jsem dokonce musel svého hmyzáka vysypat ze zvukovodu. Lidi na pláži se tomu podivovali, a ptali se, jestli jsem si šel zaplavat a mám v uších vodu. Řval jsem na ně, že ve studeném moři nikdy neplavu, a pak jsem si vzpomněl na teplé vody kolem Tedova ostrova. Rozbrečel jsem se. Nevím, proč. Prostě jsem brečel. Abych zahnal slzy, šel jsem si koupit sendvič. Zaplatil jsem za něj, udělal jsem pár kroků od stánku, a mohutně jsem otevřel čelisti. Byl jsem připravený se do sendviče zakousnout, a vytáhnout z něj krásně zelený salát. A v tu chvíli jsem se zase rozbrečel. Vzpomněl jsem si na Dina, který vždycky miloval svůj salát! Měl ho tak strašně rád! Co asi v tu chvíli dělal? Jak se asi Dino měl? Ani zavolat jsem mu nemohl! Znovu jsem otevřel čelisti, a uviděl jsem salám ze sendviče vystupující. Připomněl mi maso, kterým jsem v Dinosauřím parku krmil naše dinosaury. To už jsem se úplně zhroutil. Sendvič spadl na kameny na pláži, a začali se o něj přetahovat racci. Roztrhali ho a odletěli s ním. V breku jsem na ně nadával, nadával jsem i na jejich větší příbuzné z Isle of Die, proklínal celý jejich klad, třídu nebo jak je dneska paleontologové klasifikují, a drásal jsem si nehty obličej. Jeden racek se rozhodl mě uklidnit, a tak přeletěl nízko nad mou hlavou a trefil mě do ní. Hystericky jsem mu děkoval za to, že mi vrátil kus sendviče, sáhl jsem si na hlavu, abych si prohlédl, zda byl ještě v dobrém stavu, ale akorát jsem zrudl zlostí. Hodil mi na hlavu něco jiného. Marně jsem na pláži hledal sladkou vodu, abych se umyl, všichni návštěvníci se mi tam smáli, a já nakonec strčil hlavu do té studené mořské vody. Potom jsem zase trhal hlavou ve snaze vytřást z uší její kapky. Nedbal jsem na poznámky ostatních, musel jsem najít Manipulatora. Došlo mi, že byl i při incidentu s rackem schovaný v mém uchu, a že musel skončit v moři. Ještě hysteričtěji jsem hrabal rukama ve vodě a křičel jeho binomické jméno, čemuž se turisté podivovali asi ze všeho nejvíc. Trvalo mi tři hodiny, než jsem ho našel. Hověl jsi na kamínku kousek od místa, kde jsem brečel se sendvičem, a ládoval se drobky z nějaké sušenky, které mu házely dvě děti. Zasyčel jsem na ty děti, ony s brekem utekly za maminkou a tatínkem, zachránil jsem před nimi Manipulatora, a z pláže jsem odešel. Z toho, co se v ten den stalo, jsem úplně funěl zlostí. Celá Anglie se proti mě spikla! Vrátil jsem se do Chichesteru, křičel jsem to tam na náměstí, proklel jsem britskou monarchii, a umanul si, že pojedu do Skotska, kde jsou lidi milejší. V pondělí jsem po strašně dlouhé a nudné cestě dorazil do Edinburghu. Na vlakovém nádraží mě tam někdo poznal, začal řvát, že "ten dinosauří chlápek je ve Skotsku" a vrazil mi do obličeje mou podobiznu, na jejímž kreslení prý pracoval dva roky. Chvíli jsem na ni němě hleděl s otevřenou pusou, dopadla na ni moje slina, a on se zbláznil z toho, že měl teď moje DNA a mohl si mě naklonovat. To klonování sám zmínil. Já si hned vzpomněl na Jurský park, jehož znělku jsem si v sobotu pískal, a pak zase na Dinosauří park a na zubatý úsměv toho příšerného darebáka Olivera. Rozbrečel jsem se, zhroutil jsem se na lavičce, a jediný, kdo mě mohl uklidnit, byl zase Manipulator. Už jsem to nemohl vydržet. Život bez Dinosauřího parku pro mě neměl smysl. Žádné trauma! Jen lítost, krásné vzpomínky na Tedův ostrov. Viděl jsem v hlavě ty písčité pláže, tmavě modrý oceán, volání nejúžasnějších zvířat, co kdy žila, umístěných za (většinou) pevnými ohradami... Jak jsem jen mohl podat výpověď?! Nechápal jsem to. Mlátil jsem se hlavou o sloup lampy na nádraží a nadával jsem na sebe. Musel jsem se vrátit! To nutkání znovu vidět naše dinosaury, znovu nakrmit Dina zeleným salátem a hodit flák masa Giganotosaurovi, obdivovat pravěké žraloky, amonity a Plesiosaura v akváriích a sbírat nakladená vejce Othnielií ve čtyřiadvacet hodin pečlivě čištěném výběhu, i když ho ti malí ďáblíci pořád zanášeli biologickým odpadem... To nutkání zaradovat se nad dalším Oliverovým dárkem a po otevření Vánočně zabalené krabičky se stuhou si nechat spálit obličej kyselinou, poplácat po rameni Tima po těsném úniku z výběhu rozzuřeného Triceratopse, dát si fist-bomb s Charlesem po získání peněz od nového finančníka parku a zanadávat s Ivanem na brzké ranní vstávání... to nutkání bylo zkrátka moc silné.

Přišel jsem na to, co mi v životě tak moc chybělo. Dinosauří park. Nedokážu bez něj žít. Mimo něj jsem jenom trapný hysterik, kterému se všichni smějí. Nikdo tam venku nechápe, že mé excentrické chování svědčí o nadměrné inteligenci a hlubokém pochopení každé bizarní situace, ve které se ocitnu. Svět lidí je tak divný. Já patřím mezi dinosaury. Jsem jeden z nich! Na letišti na Novém Zélandu jsem se nahlas projevoval jako náš Ceratosaurus. Zase tam někdo zavolal sanitku, ze které vyšla brýlatá paní a řekla, že se nemusím bát, že studovala psychiatrii asi patnáct let a dodnes se v tom oboru vzdělává, ale mě to bylo jedno. Byl jsem tak rád, že jsem se zas vracel domů! Ve čtvrtek ráno jsem konečně stanul na pláži Tedova ostrova. Přivezli mě tam s novými zásobami masa na celý týden. Menší část toho masa se vzala do kuchyně pro lidi, větší část se rozvezla do ošetřovatelských stanic po parku a měla se dát dinosaurům. Byl jsem strašně rád, že jsem byl zpátky na Tedově ostrově. Ten teplý tropický vzduch, ta vůně Pacifiku, a skřehotání ptakoještěrů, pocházejících z Isle of Die a poletujících volně nad všemi těmihle ostrovy ve středu oceánu... Tohle je můj jediný domov. Jenže jsem si nemohl dovolit se zase ukázat před Charlesem. Ne potom, co jsem podal výpověď a ještě jsem ho k tomu seřval. Nechal jsem se tedy v parku najmout pod jménem Ettan Brubaker. Ve čtvrtek asi v šest ráno jsem při cestě na lodi četl 103. číslo Daredevila od Eda Brubakera (jo, občas se podívám na nějaký ten komiks), a když jsem se musel představit vedoucímu přístavu, vymyslel jsem tenhle pseudonym. Ve falešných vousech jsem se celý den strašně potil. Poslali mě ale pomoci ošetřovateli Jimmymu s krmením dvou Thrinaxodonů. Strašně jsem se při tom snažil být před Jimmym nenápadný. Najal jsem ho na konci minulého roku, je to chlapec vnímavá z Britské Kolumbie. Prý uměl poskládat Rubikovu kostku už ve čtyřech. Chvíli se tak divně usmíval, poslal mě do výběhu Thrinaxodonů a přidušeně něco mluvil do vysílačky. Ignoroval jsem to, a začal jsem na zem házet fláky masa. Jimmy po pár minutách začal křičet, že Thrinaxodoni mají vzteklinu. Já řval, jak na to jen tak přišel, a on na to, že si to právě uvědomil, a že mě omylem vystavil strašnému nebezpečí. Panikařil jsem. Víte, jaké to je být zavřený s Thrinaxodonem, který má vzteklinu, v jedné ohradě, natožpak se dvěma z nich?! Jimmy křičel, že běží pro pušku, a utekl. Nechal mě v ohradě se oběma nakaženými kynodonty samotného. Šílel jsem, běhal jsem podél plotu, dokonce jsem se pokusil po něm vylézt, ale nešlo to. Jimmy se vrátil asi za patnáct minut, a nebyl sám. Byl s ním ještě někdo, a předtím, než jsem ho stačil poznat, vystřelil po mě uspávací šipku. Vykřikl jsem, uskočil jsem tak, aby mě nezasáhla, jenže ona sejmula můj falešný plnovous! Střelec, kterým nebyl nikdo jiný, než Sir Marsh, se strašně řehtal a práskal se při tom do kolena. Jimmy mi řekl, že Thrinaxodoni vzteklinu nemají, že se chtěl prostě jenom přesvědčit, že mě opravdu i přes ty vousy poznal, a že moje hysterie mu to krásně potvrdila. Zuřil jsem, vyběhl jsem ven, vynadal jsem mu a pak jsem chytil Olivera pod krkem. Usmíval se od ucha k uchu, říkal, že věděl, že jsem odjel pouze na dovolenou a že se zase vrátím, a já mu přímo do ksichtu vyložil, co si o něm myslím, a že ho nemám rád, a že ho třeba jednou vyhodím! On zdvihl prst, a řekl mi, že teď je mým nadřízeným on. V tu chvíli jsem se zase rozbrečel. No jasně! Já podal výpověď! Charles musel sehnat nového správce! Nestal se jím však Oliver. Charles prý najal nějakou Kory Lowe, která má za sebou dvacet let práce ve veterinární nemocnici pro divoká zvířata v Novém Jižním Walesu. Když mi tohle Oliver sdělil, asi jsem omdlel, protože si už nic dalšího ze čtvrtka nepamatuju. Probudil jsem se ve svém domku až dnes ráno. Dino mi olizoval obličej, já ho objal, a šel jsem si vyčistit zuby. V umyvadle ležel rozplizlý ten oběd z letadla, co jsem před osmi lety nedojedl. Slizká rajská omáčka umyvadlo ucpala. V devět mě přišli navštívit Charles, Oliver i Kory. Charles byl příjemný, ptal se mě, co mě donutilo změnit názor a nechat se v Dinosauřím parku znovu zaměstnat, a já si vybrečel oči, zatímco jsem pomalinku vykládal pravdu. Oliver byl rád, že jsem se vrátil. Prý s Timem dali dohromady plán, jak mě přitáhnout zpět, protože mě prý mají rádi. Pff... Prý za to mohl Manipulator. Švába jsem od nich "dostal", aby mě zmanipuloval. Podle jejich plánu se mi při každém pohledu na něj měl v povědomí vybavovat Dinosauří park. Chvílemi tyto vzpomínky mohly vyplout i na povrch, proto jsem v Anglii i ve Skotsku tolik brečel. No jasně! Oliver za to zase může! Mohl jsem být volný, a teď jsem zpátky na Tedově ostrově a musím zase pracovat pro tyhle nezbedy! A už nemám pozici jednoho z vedoucích! Ale abych řekl pravdu, jsem šťastný, že jsem zpátky. Mám to v Dinosauřím parku moc rád, a těším se, až zase zabořím lopatu do Othnieliích výkalů. Jenom doufám, že to nebude hned dneska. 

Danova pošta: Jen tak mezi námi, mí obdivovatelé... Chystám se Kory sesadit. Musím na ní něco najít - něco, co by Charlese donutilo ji připravit o pozici správce. Ještě nevím, jak to udělám, ale jen tak se nevzdám. Já jsem správce Dinosauřího parku! Já, a nikdo jiný! Nikdo mi nebude šéfovat! To Vám, kteří mě máte tak moc rádi, vlastně víc než svoje rodiče nebo já nevím, své psy a kočky a hady, slibuju! Jak to vždycky říkal Schwarzenegger... budu zpátky!!!

Vypadá to, že se Dan se svým týdeníkem zase někdy vrátí. Mohu Vás však ujistit, že to již tento rok nebude. Touto částí končí jak epická říjnová trilogie o Danově cestě tam a zase zpátky, tak i celý letošní "run". Určitě však našeho přítele z Tedova ostrova kontaktuji příští rok, a nechám si od něj zase poslat pár zápisků. Zítra se můžete těšit na 5. část Prokletí rodiny Owenových! Na neděli pak chystám něco trošičku jiného a možná i více oddychového. Na pondělí mám pro Vás připravený klip z první epizody letošního Autumnwatch, a příští pátek konečně napíši další část Sloane, lovkyně monster!

Dinosauři z Jihoafrické republiky: Meroktenos

Konečně je tu další část projektu Dinosauři z Jihoafrické republiky! Vím, že jsem si s ní dal na čas - koneckonců jsem od konce srpna, kdy série začala, do dnešního dne napsal jen dvě části. Pokusím se v příštích týdnech či měsících věnovat tomuto projektu poněkud častěji. Na druhou stranu mi ale nemůžete mít za zlé, že jej píši tak pomalu - víte, kolik jiných věcí ze světa přírody dokáže člověka zaujmout natolik, že o nich chce napsat článek? Dobrá, konec povídání. Pojďme se podívat na meroktenose...

Druh: Meroktenos thabanensis,

Autoři popisu: Claire Peyre de Fabrègues a Ronan Allain (rod), François-Xavier Gauffre (druh),

Naleziště: Elliot Formation, Svobodný stát/Východní Kapsko (nebo Lesotho, více níže),

Období: pozdní trias, před 216,5 až 201 miliony let.

Roku 1959 nalezli hledači fosilií François Ellenberger, Paul Ellenberger, Leonard Ginsburg a Jean Fabre fosilizovanou stehenní kost a několik dalších, menších pozůstatků, jež patřily jakémusi dinosaurovi, který se v pozdním triasu vyskytoval na území souvrství Elliot. Nález učinili jižně od vesnice Thabana, kterou konkrétní lokalitu však navštívili, to se dodnes neví. Čtyřiatřicet let nato se popisu zvířete chopil François-Xavier Gauffre s tím, že jej identifikoval jako nový druh rodu Melanorosaurus. Gauffreho článek, který v roce 1993 publikoval odborný časopis Neues Jahrbuch für Geologie und Paläontologie nebyl příliš detailní, a tak o čtyři roky později napsali Jacques van Heerden a Peter Malcolm Galton další studii, která o druhu Melanorosaurus thabanensis přinesla více informací. Pozoruhodné je, že Gauffre také tohoto živočicha nazval "Thotobolosaurus", což je neplatné jméno, které si nyní spojujeme více s rodem Kholumolumo, popsaným v roce 2020. Ten shodou okolností popsali stejní vědci, jako pár let předtím právě tohoto dinosaura. Nejednalo se totiž o melanorosaura; ten dnes zahrnuje jediný druh, M. readi, který ovšem žil ve stejné době, jako toto zvíře. Claire Peyre de Fabrègues a Ronan Allain v roce 2016 zavedli rod Meroktenos, a objev Ellenbergerových a jejich kolegů z konce 50. let do něj přemístili. Rodový název, který vymysleli, je poněkud kuriózní, a dal by se asi nejlépe přeložit jako "bestie se stehny". Pochopitelně tak odkazuje na pravý femur, největší nalezenou kost typového exempláře. Byla dlouhá 48 centimetrů, z čehož lze vyčíst, že Meroktenos měřil na délku asi 4 metry. Peyre de Fabrègues a Allain jej identifikovali jako bazálního sauropodomorfa, příbuzného blikanasaurovi, popsanému Galtonem a van Heerdenem v roce 1985. Ostatními dinosaury, kteří mu byli na fylogenetickém stromě více či méně blízko, byli Aardonyx, Melanorosaurus a Antetonitrus. Co se země původu meroktenose týče, setkáváme se tu s menším problémem. Mnohé zdroje uvádějí, že tento dinosaurus vlastně pochází z Lesotha, a že typovou lokalitou je Thabana-Morena právě na území onoho malého jihoafrického státu. Nicméně v době, kdy byl Meroktenos objeven, Lesotho ještě neexistovalo; území tehdy vládli Britové. Neznalost přesné lokality, ze které holotyp pochází, může vést k domněnce, že by vlastně mohl pocházet z území Jihoafrické republiky. Souvrství Elliot samo o sobě překrývá hranice Svobodného státu, Východního Kapska a provincie KwaZulu-Natal v JAR, přestože několik klíčových lokalit se nachází právě i na území Lesotha. I kdyby byl Meroktenos čistě lesothský dinosaurus, je třeba si uvědomit, že jistě v době, kdy žil, chodil po území dnešní Jihoafrické republiky. Je možné, že někdy v budoucnu bude k tomuto druhu přiřazen nějaký dosud nepopsaný exemplář, který byl nalezen v Jihoafrické republice a nebude o tom pochyb. Peyre de Fabrègues a Allain ve své práci z roku 2016 uvádějí, že Meroktenos pochází z Lesotha, nicméně výše uvedené informace ospravedlňují jeho zařazení do této série článků. Jediný exemplář, ze kterého zatím meroktenose známe, byl pravděpodobně dospělým zvířetem, jež dorostlo plné velikosti. Meroktenos byl býložravec. Zřejmě se živil vysoko rostoucí vegetací. Dinosaury, se kterými se na území souvrství Elliot setkával, byli další sauromopodomorfové jako Massospondylus, Plateosaurus či Ledumahadi a pravděpodobně také neotheropod Dracovenator. 

Na obrázku se nachází pravá stehenní kost meroktenose. Zdrojem informací pro tento článek, jakož i obrázku, byla anglická Wikipedie. V psaní této série budu rozhodně pokračovat!

Nový typ chování pozorován u psa hřivnatého

Pes hřivnatý, známý také jako vlk hřivnatý (vědeckým názvem Chrysocyon brachyurus), je jediným velkým jihoamerickým zástupcem čeledi psovitých (Canidae), kterému se podařilo přežít vymírání na konci pleistocénu. Ve fosilním záznamu se poprvé objevuje asi před 100 000 lety, a dodnes je jediným popsaným druhem z rodu Chrysocyon. Jedná se o téměř ohroženého obyvatele Brazílie, Paraguaye, jižní Bolívie, jihovýchodního Peru a severní části Argentiny, známého pro svou pronikavě zapáchající moč, nesoucí pach marihuany, a oblibu ovocné stravy, která tvoří okolo 50 % jeho jídelníčku (je to ale všežravec). V brazilském Cerradu dokonce žije druh rostliny z čeledi lilkovitých (Solanaceae), jenž byl po něm pojmenován, a jehož plody tato šelma velmi ráda pojídá - vlčí jablko, Solanum lycocarpum. Uši psa hřivnatého jsou dlouhé až 18 centimetrů, tělo asi metr a ocas okolo 45 centimetrů. České pojmenování i anglické obecné jméno "maned wolf" mu vysloužila nápadná černá hříva, kontrastrující s načervenalým až hnědým kožichem. Vysoké končetiny toto zvíře vynášejí nad vysokou trávu, ve které žije. V jeho tlamě se nachází dvaačtyřicet zubů, jako u všech psovitých. Výzkum také odhalil, že před 15 000 lety nastal u tohoto druhu tzv. efekt láhve, došlo tedy ke snížení jeho genetické diverzity, která je však stále větší, než u některých jiných zástupců jeho čeledi. Člověk by čekal, že ho už o psu hřivnatém nic nepřekvapí. Není to šelma, která by byla málo prostudovaná. Ve světě přírody však k novým objevům dochází prakticky neustále, a jeden týkající se právě psa hřivnatého byl ohlášen teprve nedávno. V argentinském Národním parku Iberá zaznamenala fotopast unikátní chování, zcela poprvé u tohoto druhu pozorované ve volné přírodě. Zachytila samici psa hřivnatého pojmenovanou místními odborníky Preta, jež se vrátila z výletu po okolí ke svým třem štěňatům, upozorňujíc je na svůj návrat jediným ostrým zvoláním. Poté, co štěňata vyběhla z doupěte, začala Preta regurgitovat natrávenou potravu, kterou pak mláďata požírala. Přestože je ještě neodstavila, pomalu je již učila zvykat si na jiný typ potravy, konkrétně tedy na maso. Stejně se na později natočených záběrech ke štěňatům choval i Pretin partner Malevo. Každého znalce psů hřivnatých samozřejmě okamžitě napadne, že to není až zase tak nový typ chování. Koneckonců se o něm ve vědecké literatuře objevují zmínky už v roce 2002! Je však důležité si uvědomit, že tento typ chování byl do letošního podzimu sledován pouze u psů hřivnatých v zajetí, a tam to chodí jinak, protože strava zvířat chovaných v umělých podmínkách lidmi se vždy nějakým způsobem liší od stravy volně žijících jedinců. Anebo jinak a přesněji - chování zvířat v zajetí nemusí vždy přesně odpovídat chování zástupců jejich druhu, kteří žijí ve volné přírodě. Dokud neexistuje důkaz, nemůžeme něco prezentovat jako fakt. Talía Zamboni, bioložka z Funcación Rewilding Argentina, řekla, že najít psa hřivnatého ve volné přírodě a následně registrovat různé typy jeho chování, natožpak ještě s často velmi dobře skrytými štěňaty, je skutečně těžké. Každý pohled na rodinný život psů hřivnatých, každé zjištění o interakcích rodičů a mláďat, jsou opravdovými vzácnostmi. Štěňata psa hřivnatého přestávají pít mateřské mléko zhruba ve věku 4 měsíců, avšak asi měsíc předtím se již začínají přidávat k matce při hledání potravy. V zajetí bylo dříve pozorováno, že samice této šelmy regurgitují potravu svým štěňatům ještě asi půl roku, tu pak v deseti měsících věku přestávají mladí psi přijímat a konečně si začínají hledat vlastní potravu zcela samostatně, pouhé dva měsíce před dosažením pohlavní dospělosti. 

Pes hřivnatý. Fotografie z webu World Land Trust

Nedávno pořízené záběry, zcela poprvé zachycující regurgitaci masa matkou a následné krmení štěňat psa hřivnatého v divočině, jsou důležité ještě z jednoho důvodu. Tento druh šelmy je totiž v mokřadech severovýchodní Argetiny starým nováčkem. Kdysi se na tomto území vyskytoval, pak z něj byl vytlačen, a teprve před pár lety se zase vrátil. V roce 2020 se výzkumníci z Fundación Rewilding Argentina dali dohromady se společností Tompkins Conservation, která dva roky předtím pomohla ustanovit Iberá národním parkem, a vybavili několik tamních psů hřivnatých obojky s vysílačkou. V srpnu tohoto roku zjistili, že se samici Pretě narodila tři mláďata, a protože díky obojkům věděli, kde se nachází její doupě, rozhodli se obklopit ho fotopastmi. Sledovat takto zblízka každodenní život samice psa hřivnatého a jejích mláďat je nesmírě důležité k rozšíření poznatků o celém druhu. Zároveň se tak vytváří lepší obrázek, jak tato zvířata chránit. V roce 2005 žilo v Argentině jen nějakých 660 psů hřivnatých. Od té doby neproběhlo žádné další sčítání. Výzkum Funcadión Rewilding Argentina a Tompkins Conservation je tedy velmi důležitý; pomáhá vědcům zjistit, kolik těchto šelem na území Argentiny žije v současné době. V osmi provinciích Argentiny už pes hřivnatý vyhynul. Bývaly doby, kdy jej farmáři považovali za svého nepřítele, protože se báli o svůj skot, ovce či slepice. Pes hřivnatý však vůbec tato zvířata neloví! Není to tak dávno, co byl v Argentině prosazen zákaz tyto šelmy zabíjet. Nelze než doufat, že se díky tomu počty psů hřivnatých zvýší. Národní park, ve kterém se usadili, zabírá území o 195 100 hektarech. Pretiným mláďatům by měl poskytnout domov i v dospělosti, a pokud v něm najdou útočiště i další "chrysocyoni" ze severovýchodu země, bude to ještě lepší.

Za informace pro tento článek vděčím webu Mongabay. Video pochází z jejich YouTube kanálu; rozhodně doporučuji věnovat pozornost i dalšímu obsahu, který na něj autoři webu nahrávají.

Ace Week 2021: Jaké to je být ace

V době od 24. do 30. října tohoto roku probíhá v pořadí již jedenáctý Ace Week, někdy také nazývaný Asexual Awareness Week. Cílem této mezinárodní kampaně je rozšířit povědomí o ace lidech, kteří tvoří jedno až tři procenta (ačkoliv to může být i víc) lidské populace naší planety. Pokud Vám tyto pojmy nejsou příliš dobře známé, pak klidně využijte vyhledávač na tomto blogu, protože jsem o této kampani psal už minulý i předminulý rok. Nerad bych se opakoval, a tak jsem si tentokrát připravil něco trošičku jiného - něco osobnějšího. Takže pokud hledáte odpověď na otázku, jaké to je být ace, jsem připraven Vám ji dát.

Microraptor v barvách ace vlajky

S odpovědí budu upřímný. Je to super! Když necítíte fyzickou aneb sexuální přitažlivost, máte o jeden problém méně. O ace lidech panuje spousta různých bizarních mýtů, a přestože každý z nás je jiný, tento typ atrakce všichni postrádáme. Pochopitelně však existuje celé ace spektrum, a asexuálové navíc mohou nebo také nemusí cítit jiné typy atrakce, třeba romantickou, platonickou nebo estetickou - o tom jsem psal již v minulých letech. Setkáte se s ace lidmi, kteří mají vlastní děti, přestože možná nejsou tak hojní. Jiní se zase mohou rozhodnout děti adoptovat, a jsou další, kteří rádi žijí celý život sami, bez vztahů lišících se od přátelství. Každý ace je jiný, tak jako se od sebe zástupci našeho druhu liší v mnoha různých ohledech. Lidé jsou zkrátka rozmanití, a tak je to jedině dobře. Že by to byla nuda, kdyby byli všichni heterosexuálové? Dokážete si představit, jak zaostalá by byla naše kultura? Jak jednobarevný svět by to byl? 

Asexualita se vyskytuje i u dalších druhů živočichů, ne pouze u lidí. Proběhl například vědecký výzkum asexuálních beranů - možná se tomu podivíte, ale dvanáct až osmnáct procent samců ovce domácí nejeví během celého svého života zájem ani o samice, ani o samce, přestože žijí v jejich společnosti a jejich hormony jsou přitom úplně v pořádku. Na druhou stranu to ale není tak překvapivé, protože se také ví, že každý desátý beran má zájem pouze o samce. Není žádným tajemstvím, že člověk si v posledních pár tisících letech vytvořil dosti zkreslený obrázek o sobě samém i o světě přírody. Přední vědečtí odborníci nám nyní dokazují, že heterosexismus je vykonstruovaný, a že s jedinci různých orientací se setkáme u obrovského množství druhů obratlovců i bezobratlých. Kromě ovcí se asexualita zkoumala také u laboratorních krys či u makaka rhesuse. Je však důležité si uvědomit, že se v jejich rámci tato orientace zatím studovala pouze u samců. Neví se třeba, kolik procent samic ovce domácí necítí fyzickou přitažlivost. Je tedy, co zkoumat. Lidské zastoupení celosvětové asexuální komunity je také poněkud nerovné; 70 % ženy, 30 % muži. Panují však hypotézy, že asexuální muži mají větší strach vyoutovat se, protože "mužské prostředí" je často tvrdší, a pokud jsou heteroromantičtí, říkají zkrátka, že se jim líbí ženy, a jak konkrétně to mají, to už s ostatními neřeší. Je dosti možné, že ve skutečnosti se asexualita vyskytuje u obou pohlaví zhruba ve stejném poměru.

Zmínil jsem však heterosexismus. To není pěkná věc. Někteří lidé si ještě pořád myslí, že se "každý člověk narodí jako heterouš", což není pravda - těmito slovy se však většinou snaží ospravedlnit své nelidské, nenávistné názory. Divili byste se, kolik acefobů se tam ve světě najde. Kolik lidí nemá rádo asexuály jen proto, že se touhle drobností liší od ostatních. V Rusku není vyoutovaným ace lidem umožněno řídit, jako by snad absence fyzické přitažlivosti měla mít co do činění s řidičskými schopnostmi jedince. Rusko je celkově zahořklé vůči LGBTQ+ komunitě, a člověk se musí sám sebe ptát, co asi ten Putin má ve své hlavě? Heterosexismus se bohužel dlouho promítal i do biologie. Proč se na konci osmé třídy základní školy musí děti učit o heterosexualitě, kdežto o asexualitě v hodinách přírodopisu nepadne žádná zmínka? Samozřejmě se tím nemyslí asexuální rozmnožování améb - to je něco, co se nás netýká už vůbec. Problémem je, že dětem je od útlého věku podsouván ten "all people are straight" názor, a když si pak někteří lidé začnou uvědomovat, že jsou jiní, a nemají pro to žádné označení... může to vést k těžkostem.

Asexualita je tzv. neviditelná orientace. Pravda, v posledních pár letech se už o ní píše víc. Letos na jaře se dobře zpracovaný článek s příběhy několika ace lidí objevil na webu BBC. Společnost si začíná uvědomovat, že taková orientace existuje. Ale i tak se o ní nemluví v místech, kde by se o ní mluvit mělo. Když jsem jako malý musel ve škole poslouchat, že "jednou budeme všichni chtít mít děti", že "kluky přitahují holky" a podobné věci, připadal jsem si sám. Všichni tomu rozuměli, všichni na to hloupě kývali hlavami. A když jsem ve dvanácti během šíleného nacvičování na nějakou Vánoční akademii zmínil, že to vidím jinak... pár hormonálních nabušených monster to nějak moc pobavilo, a svými skákajícími hlasy to dali nahlas najevo. Podobná gesta pak vedla jen k tomu, že jsem se v tomhle ohledu začal cítit sám. Vlivem toho, co je svět naučil, nechtěli prostě ostatní spolužáci věřit, že by někdo nikdy necítil přitažlivost k ostatním lidem. Považovali to za vtip. Měli představu, že takový člověk by si sám "vybral" jakési zastavení ve vývoji, aby se z něj to hormonální přisprostlé monstrum (ano, dodnes nemám rád tyhle typy teenagerů, ale to asi nemá moc společného s tím, že jsem ace) nikdy nestalo. Doufám, že chápete, že tady teď přeháním, a vlastně se při psaní těchto slov i docela bavím. Dnes se tomu už jenom směju - tak prostě spolužáci nevěděli, že chodili do třídy s ace klukem. Big deal.

Jenže právě u nepochopení ostatními to celé začíná. Každý, kdo patří do nějaké menšiny - a každý člověk má něco, čím se liší od "většiny" populace - by byl sám se sebou spokojený, kdyby mu pořád ostatní lidé ostře nepřipomínali, že neodpovídá jejich standardu. Kdyby naše společnost fungovala tak, jak má - společnost, kde by se lidé akceptovali, kde by vzájemně kooperovali, kde by neexistovala hierarchie, kde by nebyla autorita, kde by nebyly stereotypy, standardy a nenávist - nikdo by se v ní necítil osamocený jen proto, že necítí něco, co ostatní cítí. Šimpanzům nevadí, že v jejich tlupě se nacházejí jedinci, kteří jsou bisexuální (heck, všichni šimpanzi jsou vlastně bisexuální, tak co by jim to mělo vadit?). Stádu ovcí je jedno, jestli je ten beran, se kterým jsou zavřené v ohradě, asexuál nebo ne. Ovšem ve chvíli, kdy neodpovídáte tomu, co Vás o lidech učí ve škole, přičemž Vám celý vzdělávací systém naschvál neposkytuje informace o skutečné diverzitě, začnete se cítit sami. Nevědět, co vlastně jste, a dokonce si myslet, že tak nějak patříte do té "většiny", o které Vás učí, i když prostě tušíte, že je to jenom lež, může být strašně těžké. 

A právě proto je tak důležité, že se o asexualitě začíná víc mluvit. Kritici pokroku (aneb politická "pravice") samozřejmě vyšilují, křičí, že se vymýšlejí další slovíčka, škatulky, tasí bezvýznamné nadávky typu "neomarxista" a tak dále, a přitom si sami nedokázali udělat vlastní rešerši a nevědí pořádně, o čem vlastně mluví. Asexuálové vždycky byli, jsou a budou. Slavný britský archeolog T. E. Lawrence, přezdívaný "Lawrence z Arábie", prý nikdy neprojevil zájem o muže ani ženy. Jako ace se identifikuje třeba i anglická hlasová herečka Erica Mendez, americká stand-up komička Paula Poundstone či britská spisovatelka literatury pro mládež Alice Oseman. Největší ace komunitu, která spojuje lidi z celého světa, založil v roce 2001 tehdy ještě velmi mladý David Jay. Americký módní konzultant, spisovatel a herec Tim Gunn se sice identifikuje jako gay, ale přiznal, že měl jen jednoho přítele a ten zemřel dříve, než se jejich vztah mohl rozvinout. Řekl o sobě, že byl vždy "docela asexuální". Někteří znalci se také domnívají, že anglická románová spisovatelka Jane Austen se nikdy za nikoho neprovdala právě proto, že byla ace. Jen se o tom v té době nemluvilo - tehdy byl svět opravdu nerovný a jednobarevný.

Já osobně nevnímám to, že jsem ace, jako něco, co by mě definovalo. Upřímně, definuje mě můj zájem o přírodu, o svět tam venku, který nikdy není nudný, a je plný tvorů, kteří jsou mnohem zajímavější, než náš druh. Právě proto jsem se zpočátku zdráhal napsat tento článek... Jak vždycky říká Chris Packham (a já jeho slova použiji na sebe): "Shledávám ostatní druhy zvířat mnohem zajímavějšími, než sebe samotného." Ideální by bylo, kdybychom o našich odlišnostech vůbec mluvit nemuseli - kdyby se lidé navzájem akceptovali, neexistovala by diskriminace, neexistovala by předpojatost, neexistovaly by genderové stereotypy and everyone would be cool with each other. Lidská společnost se v této části světa nyní otevírá, ale to jen proto, že o těchto věcech mluvíme - a věřte mi, je pro to důvod. Nikdo z nás si nezaslouží být zahnán takříkajíc do stínů jen proto, že neodpovídá jakémusi vykonstruovaného standardu založenému na přijetí pouze těch, kteří patří do "většiny".

Na závěr ještě jedna věc. Víte, co má se mnou společného jedna americká legenda, existující již dvaaosmdesát let, a dle mého jeden z nejlepších superhrdinů vůbec? Některé interpretace se jej snažily ukázat jako hetero muže, ale každý komiksový fanoušek moc dobře ví, že Batman nikdy hetero nebyl. Grant Morrison, který dlouho psal komiksy o muži, který se obléká jako netopýr, kdysi řekl, že Batman je ve své podstatě gay. Zmínil to i George Clooney, a nepochybně to tak viděl Joel Schumacher. Ovšem člověk jako já si v batmanovských příbězích všimne jedné zajímavé věci. Každý z jeho vztahů se ženami končí "příliš brzy", a kvůli tomu, že si sám není svými pocity jistý. Radši se bude oblékat jako netopýr a mlátit kriminálníky, než aby s někým žil. A když už atrakci pocítil, Morrison v následující příběhové linii ukázal, že byl ve skutečnosti zdrogován, a že ten pocit nebyl skutečný. Více si můžete přečíst ve článku na webu ComicsVerse s trefným názvem The Asexual Nature of the Dark Knight od Kenny Coburn. Existuje pěkná řádka důkazů, že Batman je asexuál. Já se dokonce se svými americkými přáteli shodl, že i Nolanova interpretace Batmana v trilogii Temný rytíř je ve svých základech ace. Řekněte pravdu - když do restaurace přijde chlápek s několika supermodelkami ve snaze vytvořit si image miliardářského playboye, určitě se tím snaží světu něco nalhat, ne? Metafory, přátelé, metafory.

Aneb jak zaznělo v Lego Batman filmu (2017): "Batman vztahy nedělá!"

Zítra se budu na svém blogu opět věnovat jiným živočichům, než sobě. Doufám však, že Vás tento příspěvek zaujal, a třeba Vám něco trochu vyjasnil. Pokud by někomu, kdo je třeba trošku ztracený a snaží se zjistit, kým je, pomohl, byl bych za to velmi rád.

Cretapsara athanata - 99 milionů let starý krab v barmském jantaru

Minulou středu, 20. října 2021, vyšla v odborném časopise Science Advances studie Javiera Luque a jeho kolegů, kteří se věnovali výzkumu nejstaršího kraba kdy nalezeného v jantaru. Popsali nový druh, který žil na území Myanmaru před 99 miliony let, v křídovém období stupně cenoman, a pojmenovali ho Cretapsara athanata. Jeho rodové jméno v překladu z latiny znamená "křídový duch mraků a vod", přičemž slovo "apsara" je ženského rodu. Druhový název má zase původ v řečtině, a znamená "nesmrtelný". Je odkazem je skvělé zachování fosilie tohoto živočicha, opravdu působícího, jako by byl stále živý. Kus jantaru s cretapsarou pochází z lokality Angbamo, nacházející se v distriktu Myitkyina v myanmarské provincii Kachin. Tam jej v roce 2015 nalezli horníci, následně se pak stal vlastnictvím Longyinského muzea jantaru v čínském Kunmingu. Luque a jeho kolegové zařadili cretapsaru do sekce Eubrachyura, kam patří všichni "vyšší" krabi. První zástupci této skupiny se ve fosilním záznamu objevují právě v křídě, přestože infratřída Brachyura samotná má kořeny již v rané juře (nejbazálnější sekce krabů je Dromiacea, která divergovala někdy koncem triasu či na začátku jurského období). Není pochyb, že Cretapsara byla sladkovodními krabem - a fosilie takových jsou bohužel velmi vzácné. Poskytuje tak unikátní pohled na vývoj vnitrozemských krabů zhruba v polovině křídy, a je skutečně výtečně zachovalá. V jantaru se uchovalo sto procent jejího těla. Luque sám řekl, že "jí na těle nechybí ani chloupek". Na druhou stranu však nejde o žádného obra. Typový exemplář druhu Cretapsara athanata má karapax široký pouhé 2 milimetry, a rozpětí jeho končetin činí 5 milimetrů! K detailnímu prozkoumání cretapsaranina "tělního plánu" bylo zapotřebí použít výpočetní tomografii. Pomocí ní si vědci zobrazili její tykadla, složené oči s hexagonálními facetami, ústní ústrojí s chloupkovitými strukturami a dokonce i neméně dobře zachovalé žábry. Kdyby nic jiného, objev cretapsary dokazuje, že zhruba před stovkou milionů roků již měli krabi své místo ve sladkovodních habitatech, a minimálně od té doby se jim v nich dobře daří až do dnešních dnů. Jak je známo, samice mořských krabů kladou obrovské množství vajíček, ovšem ti sladkovodní jich mají obvykle málo, zato jsou však tato vajíčka mnohem větší, a samičky je často nosí přilepené na spodní části exoskeletonu. Sladkovodní krabi nejsou dnes v domovině cretapsary, tedy v Myanmaru a vlastně v celé jihovýchodní Asii, žádnou vzácností. A podobně jako oni, i Cretapsara byla fakultativně obojživelným krabem, nikoliv čistě suchozemským; část života prostě trávila ve vodě a část na souši. Před popsáním tohoto zvířete se mělo za to, že se krabi přizpůsobili životu ve sladké vodě někdy v době před 50 až 75 miliony let. Cretapsara tedy jednoznačně tuto hranici posouvá hlouběji do minulosti. Je nyní jediným zástupcem nově vytvořené čeledi, Cretapsaridae. Do zveřejnění jejího popisu nejstaršími známými kraby z jantaru byli zástupci čeledi Sesarmidae z miocénu Mexika, staří asi 15 milionů let. Typový exemplář cretapsary zřejmě zahynul v brakické vodě v blízkosti mořského pobřeží, anebo v estuáriu. Toto prostředí muselo být bohaté na rostliny produkující pryskyřici - buď se jednalo o cypřišovité (Cupressaceae) nebo blahočetovité (Araucariaceae). Ve slavném barmském jantaru jsou jinak hojní zástupci suchozemského hmyzu. Poněkud vzácněji se v něm vyskytují pavouci či mnohonožky, a ze všeho nejvzácnější jsou v něm, alespoň z řad bezobratlých, mořské druhy, třeba amoniti nebo plži. Pro každého milovníka pravěkých bezobratlých, zvláště pak korýšů, je toto jistě úžasný objev, rovnající se svou důležitostí třeba nálezu hlavy dinosaura rodu Oculudentavis, o kterém se dosti psalo minulý rok na jaře, a který byl shodou okolností též obsažen v barmském jantaru.

Rekonstrukce cretapsary od Franze Anthonyho. Obrázek z blogu Species New to Science

Cretapsara athanata, holotyp LYAM-9. Obrázek z blogu Species New to Science

Informace pro tento článek jsem čerpal ze Luqueovy studie, kterou si můžete přečíst po kliknutí na tento odkaz.