Správce dinosauřího parku - Krmení supů a hledání nového parku

Správce dinosauřího parku pokračuje! Co se asi na Tedově ostrově událo za poslední týden? Abych řekl pravdu, jsem velmi zvědavý, s jakými problémy se zase Dan musel vypořádat. Nebudu to protahovat, opravím hrubky v Danově narychlo psaném manuskriptu, a zveřejním jej pro Vás...

Krmení supů a hledání nového parku

To byl zase týden! Od pondělního rána po páteční ráno jsem se nezastavil. V parku je tolik zvířat, která vyžadují zvláštní péči, že už na některá začínám zapomínat, a ona se pak zlobí, že se o ně nikdo nestará. Pondělí začalo blbě. Vstal jsem, prsty jsem si protřel oči, pak jsem si ty prsty umyl, a chystal jsem se dát sobě i Dinovi vydatnou snídani, když tu náhle začala pípat má vysílačka. Popadl jsem jí, zařval jsem do ní, co se jako děje, a jeden nový ranger mi trochu ustrašeným hlasem sdělil, že ze svého výběhu utekl Siamotyrannus. Přál bych si, ale mě v tu chvíli trefil blesk! Celý naštvaný jsem vyběhl ven z domku ještě v pyžamu, a s uspávací puškou v ruce, a pokusil jsem se přeskočit plot. Bohužel se mi to úplně nepodařilo, a obličejem se dopadl do hlíny. Hlasitě jsem nadával, a kdybych mohl, zlostí bych asi pušku rozflákal o zem, ale na to nebyl čas. Skočil jsem do jeepu, a rozjel se směrem na jih. Siamotyrannus mezitím plundroval sklad sušeného masa v jižní části ostrova, a svým neustálým mručením k smrti děsil Coelophysise, skrývajícího se v houštinách za ohradou jen pár metrů od skladu. Rangeři se rozhodli zvíře neuspat, protože kdyby sebou seklo v ruinách skladu, mohlo by si hlavu, krk nebo bok napíchnout na ostrý trám, a my bychom o něj přišli úplně (nebo by v nejlepším případě musel na veterinu, a vzpamatovával by se z takového zranění týdny nebo i měsíce). Zděšeně tedy přihlíželi té hrozivé destrukci, a snažili se ho nějakým způsobem odlákat. Používali k tomu klakson, dokonce před něj hodili flák čerstvého masa, ale Siamotyrannus byl zaujat jen a jen ničením dřevěné budovy. Jakmile jsem na místo přijel a vyskočil z jeepu, načež jsem zase vypadl, a spadl obličejem do hlíny, k obrovskému smíchu šéfa rangerů, kterému jsem hned nato začal vyhrožovat, že vezmu křídu a nakreslím mu na dveře prase s dinosauřím ocasem za to, jak se mi posmíval... Kde to zase jsem... Jakmile jsem vyskočil či vypadl z jeepu, a spatřil zuřícího dinosaura, sám jsem nevěděl, co dělat. Jediné, co mě napadlo, bylo vystrašit ho. Zařval jsem na šéfa rangerů, aby skočil do vrtulníku, a tím pak přiletěl co nejblíž skladu. Pohotově souhlasil, a vypadal vyděšeně. Mé řvaní a výhrůžky zabraly. Nikdy se mě nepokoušejte naštvat, děti! Rangeři tedy přiletěli ke skladu vrtulníkem, a jeho obrovský hluk zvíře vystrašil, a ono se dalo do pohybu. Odběhlo ze skladu s velkým kusem sušeného masa mezi zuby, a pak ho do boku trefila uspávací šipka, a bylo po všem. Zbytek pondělí jsem trávil opravou jeho ohrady. Zdá se, že ráno toho dne do ní prostě silou narazil, a prosvištěl jí, podobně jako prosvištěl stěnami dřevěného skladu. Siamotyrannus je už plně vzrostlý, a taky pěkně silný! Jeho ohradu jsem ale skvěle zpevnil, a teď už z ní neuteče! Nebo aspoň doufám... Problémů jsme měli víc, a já se nezastavil při uklízení Teleocerasího trusu, krmení Hyboda, při kterém jsem skoro přišel o prsty, ani při péči o terárium nebezpečných pavoukovců jako jsou Mesothele a Pulmonoscorpius. Ovšem včera večer jsem si přece jen trošku dáchl. Přišla na mě povinnost nakrmit naše dva Aiolornise, ty dva velké pravěké supy s rozpětím křídel nějakých pět metrů, které Oliver relativně nedávno do parku přivezl. Jó, lidi, to byl alespoň nějaký zážitek! Seděl jsem v krytu, jenž byl umístěn do jejich voliéry, a sledoval, jak zuřivě trhají mrtvou krávu. Té mi samozřejmě bylo líto, ale na ostrov ji přivezly se zásobami masa, takže jsem ji neviděl umírat. Nicméně tihle obří draví ptáci, někdy podle Olivera nazývaní "gigantičtí kondoři", i když to prý není správné označení, protože to prostě nejsou supi, jelikož prostě patří do jiné čeledi, a co já o tom vlastně vím, he? Tak tihle obří draví ptáci projížděli svými masivními zobáky masem, přetrhávali šlachy, vytahovali obrovské kusy z břišní dutiny, a celé je polykali. Bylo to ještě krutější než pozorovat pravé nefalšované, částečně šupinaté dinosaury. Sledovat ty dva Aiolornise bylo jako vrátit se zpátky do pravěku, a vidět, jakou chuť k jídlu některé z těch prapotvor měly! Vsadím se, že kdybych při vycházení z úkrytu nějak omdlel, třeba zápachem mršiny, pustili by se i do mě. Tu noc jsem ležel v posteli, hleděl do stropu, a přemýšlel o tom, jaké by to bylo, kdyby se přede mnou objevila hlava obrovského pravěkého supa, a jeho zobák by mě klovl do čela. Nemohl jsem myslet na nic jiného. Představoval jsem si, jakou strašlivou sílu ve svém zobáku tihle ptáci musí mít. A pak jsem se najednou strašně lekl, protože mě Dino svým zobákem jemně klovl do ruky. Začal jsem křičet, panikařit, pokusil jsem se na posteli vstát, ale zase jsem spadl, a narazil si bradu o podlahu! Zabolel mě zub, tak jsem si na něj sáhl, a měl jsem pocit, že se viklal! Utíkal jsem do koupelny, a tam jsem se pak zase přesvědčil, že se neviklal, a že se mi to jenom zdálo (ale našel jsem mezi zuby nějaké zelí), tak jsem se vrátil k Dinovi a vynadal mu. A pak jsem si uvědomil, co bylo v nepořádku. Dino mě prosil o krmení. V pondělí jsem ho stačil ráno nakrmit po té akci se Siamotyrannem, to ano, a následující den i ve středu též. Jenže ve čtvrtek jsem měl ráno tolik práce, a to hlavně administrační, že jsem mu zapomněl dát krmení. A on měl večer ukrutný hlad! Tak se postavil k posteli, opřel si o ní přední končetiny, a jemně mě na svůj hlad upozornil. Jenže já zase reagoval jako šílenec. Moc jsem se mu omluvil, a dal jsem mu velkou mísu plnou salátu. Do pár minut ho celý snědl. Chudák můj leptoceratopsík... Slíbil jsem si, že první věc, co ode dneška každý den udělám, bude dát mu snídani. Už na to nikdy nezapomenu.

Oliver se v úterý vydal na Isle of Die, a strávil půl dne na východním pobřeží mezi stády hadrosaurů v naději, že najde nějaký zajímavý druh, který by mohl přivést do parku. Nakonec přivezl tři relativně malé pravěké škorpióny druhu Tityus apozonalli, kteří prý žili v Severní a Střední Americe někdy v miocénu. Nejsou to moc velká zvířata, ale Oliver je moc chtěl, protože má ve svém domku v parku jednoho zástupce tohoto druhu fosilizovaného ve středoamerickém jantaru. Chápu jeho nadšení, ale jaký mají ti štíři jed? Co když někoho z nás bodnou? Zase jen další potenciálně nebezpečná zvířata... Od té doby se Oliver na Isle of Die nevydal, pátrá totiž po něčem docela jiném. Stejně jako nás všechny ho zajímá onen údajný dinosauří park na jednom z pacifických ostrovů, o němž se v poslední době mezi místními ostrovany mluví. Oliver se dal dohromady s Ochránci pravěké zvěře v čele s Lindou Johnsonovou, a společně se vydali na velký let malým bílým osobním letadlem po Jižním Pacifiku, přičemž létali z jednoho ostrova na druhý, a snažili se zjistit, kde by se vlastně takový park mohl nacházet. Zdá se mi to nemožné. Ale jim ne, věří, že ho najdou. Dnes okolo desáté jsem s Oliverem, který se z cesty již vrátil, krátce hovořil (jo, zase spolu mluvíme, ale štve mě, protože mě dneska pinkl do ucha, a to se mi nelíbilo, je to darebák), a řekl mi, že si myslí, že by se takový park klidně mohl na nějakém ostrově nacházet, a být před světem skryt, používali-li by jeho majitelé ty zvláštní iluzionistické krabičky, díky nimž před rokem Scrappeři zmizeli po ostřelování našeho pobřeží. Byly to takové chytré vynálezy, které dokázaly vytvořit trojrozměrnou iluzi. Upřímně, něčeho takového by klidně mohla využívat armáda. Zneviditelnit se tím, že místo sebe ukážete nepřátelům mlhu. Oliver říká, že klidně může existovat ostrov, který je tímto způsobem zakrytý iluzí moře a modré oblohy, a že si ho tak nikdo nedokáže všimnout. Neuvidíte ho ze vzduchu ani z moře. Snažil se od jednoho chlapíka na Tuvalu zjistit víc - ten člověk prý plul na jachtě po moři, a slyšel řev dinosaurů z dálky, a přitom poblíž nebyl žádný ostrov. Myslel si, že se někdo na jachtě na notebooku díval na Jurský park, ovšem pak se doslechl o zkazkách o novém dinosauřím parku, a když zjistil, že Oliver a Ochránci pravěké zvěře po něm pátrali, a přiletěli na Tuvalu, kontaktoval je, a pověděl jim tento příběh. Když mi to takhle Oliver vysvětlil, uvěřil bych tomu. Pak mi zamával, a řekl: "Tak čau, sysle. Uvidíme se u oběda." A to jsem se vážně urazil. Pořád mě oslovuje "sysle"! Musel jsem zrudnout zlostí jako nějaký démon. Nechci už dnes Olivera potkat, takže půjdu na oběd až jako poslední z celého ostrova! Tím se mu pomstím! Příští týden snad budu mít trochu víc klidu. Od pondělí začnou někteří pracovníci parku odjíždět na dovolenou. Ta doba osamocení mezi dinosaury, jež nastává každé léto, se zase blíží...

Danova pošta: Jsem rád, že jsem Vám mohl popovídat o tom, co se v parku stalo za poslední týden, a vypovídat se ze svých trapných zážitků (hlavně těch pádů). Víte, je to pro mě nesmírně důležité. Mám práci, ve které akumulace stresu (snad to takhle můžu říct) dokáže člověka trvale oslabit. A víte, jak to je. Hladový dinosaurus vždycky uloví toho nejslabšího, a ten může být taky nejpomalejší, a to nechci být já! Každopádně co si myslíte o tom novém parku s dinosaury? Skutečně existuje, nebo jenom někdo na moři hraje tyranosauří řev, aby vyděsil lodě proplouvající v okolí dvaceti kilometrů od ostrova?

Doufejme, že se brzy dozvíme, zda jsou tyto zkazky o dalším dinosauřím parku pravdivé či ne! Další část Správce přijde za týden, 7. srpna! Zítra můžete na Blogorgonopsidu očekávat druhou část kapitoly "Do chřtánu smrti" ze 4. série Lovců kryptidů!

Lovci kryptidů 4: Do chřtánu smrti (1/3)

Dean Owen má plán, jak zabránit apokalyptické budoucnosti, z níž přicestoval. Hodlá se vrátit zpět v čase do doby před začátkem hromadné invaze Shai'ri, a pomocí telepatického zařízení Lovců kryptidů vyvolat u St'eemů a předem vyslaných vojáků Shai'ri iluzi, že Země nakonec není pro mimozemské kolonizátory vhodná, že pro ně nemá dostatek zdrojů k přežití, a že je lidstvo silnější, než jak vypadá. Shai'ri se nedají porazit silou, Dean a jeho přátelé by je však mohli přechytračit. K uskutečnění tohoto plánu však tým potřebuje Briddimský drahokam, s jehož pomocí by Brickellův stroj času poháněli multiverzní energií, a díky tomu by tedy byli schopni otevřít portál do dimenze existující v minulosti. Zázračný démant byl však již před začátkem invaze ukraden Quartermainem, a přestože se jej od té doby Lovci kryptidů snažili najít, neuspěli. Ukradený kámen i jeho zloděj zmizeli... Po několik týdnů se Lovci kryptidů skrývali ve Velázquezově tvrzi na argentinském pobřeží. Nedávno se však stalo něco strašného. Zatímco Dean a bojová trojka pátrali po Briddimském drahokamu v americké Louisianě, kde podle rozšifrovaných dat CIA letoun agentky Kentové s Quartermainem spadl, unesli Shai'ri Velázquezovu adoptovanou dceru Sloane, a přemístili její mozek do úplně jiného těla, vybaveného navíc Curupiřinými schopnostmi, a zbavili ji všech pocitů. Takových chladnokrevných zabijáků mají ještě více. Alessandro Velázquez, Thiago Raminez a Larry Brickell byli zabiti. Mayson a Johnson vypadli ze hry, ačkoliv z pevnosti unikli živí. Pro Pierra, Pauline a malého Tatzelwurma pak konečně přiletěl zbytek týmu, a Cryptid Swiftem je z místa neštěstí odnesl... Existuje ještě šance na záchranu světa? Nebo je budoucnost, ve které bude lidstvo strádat a vymírat, nevyhnutelná?

LOVCI KRYPTIDŮ 4: DO CHŘTÁNU SMRTI, ČÁST PRVNÍ:

Cryptid Swift svištěl supersonickou rychlostí nad hladinou Atlantského oceánu. Letěl tak nízko, že silný závan vzduchu, který vytvářel, čeřil vodní hladinu. Všude kolem něj byly jen moře a temnota. Černá mračna kupící se nedaleko jihoamerického pobřeží jen občas proťal úzký, mocný blesk. Pierre seděl s roztaženýma nohama, a nahlas oddechoval. Rukávem košile si utřel pot z čela, a sáhl pod sedadlo, načež nahmatal láhev s vodou, a hltavě se z ní napil. Poté vyhlédl ven z okna. Mezi tmavými mračny v dáli se objevilo několik světýlek, jež se rychle blížila. "Lidi? Koukněte na to! Nepřipadají vám ta světla povědomá?" vyhrkl Pierre, a naklonil se k oknu. Na pravou stranu letounu okamžitě přiběhla Pauline, a vyhlédla ze stejného okna, jako Pierre. "To jsou roboti X-77," řekla takřka monotónně, "nejspíš letí na argentinské pobřeží." "Letí ho bránit? Zjistil Nieto nějakým způsobem, že Shai'ri zaútočili na malou, opuštěnou tvrz? Jestli jo, tak přilétají pěkně pozdě," reagoval na to Pierre. "Brickell už svoje výtvory neuvidí," poznamenal drsným hlasem Akihiko, který si robotů X-77 vůbec nevšímal, a zaměřoval se na leštění jednoho ze svých šurikenů. "My ale jeden z jeho výtvorů máme. Myslím si, že by se s ním pořád dalo něco dělat," řekl Pierre, a znovu ukázal na tu prazvláštní krabici, totiž stroj času, který na poslední chvíli zachránil z Velázquezovy laboratoře. "Bez Briddimského drahokamu to fungovat nebude," ozval se Dean, a otočil se na sedadle směrem k Pierrovi, "tento přístroj byl vytvořen tak, aby tvořil portály do jiných dimenzí v minulosti nebo snad i budoucnosti naší planety z multiverzní energie. A tu mu mohl dodat pouze ten démant." "A co takhle ten přístroj upravit? Vytvořit z něj něco, co by nemuselo přijímat energii z kamene, který se nám pořád nedaří najít?" řekl Pierre. Pak se zamračil, a zamyslel se: "Jak jsem s tebou dokončil Brickellův stroj času v budoucnosti? Říkals, že jsme našli Brickellovy plány v roce 2035, a trvalo nám čtyři roky, než jsme tu věc dali dohromady. Není to snad ten samý přístroj, jako tohle?" "Ne tak docela. Brickell pro něj použil své rané plány, ale princip otevření portálu a cestování v čase je v tomhle případě jiný," odpověděl Dean, "stroj, který jsme v roce 2039 použili k mému vyslání do minulosti pracoval na úplně jiném principu." "Na jakém? Nemůžeme tenhle přístroj upravit tak, aby na něm pracoval?" ptal se horlivě Pierre. "Jestli existuje ještě jiný způsob, jak cestovat časem, proč jsme ho už dávno nevyužili?" zasmál se Akihiko. "Deane? Jak jste toho v budoucnosti dosáhli?" zeptal se Roger. "V doupatech Tatzelwurmů jsme ho napojili na geotermální energii," začal Dean. "Ale zdrojů geotermální energie je přece po světě dost! Takže tuhle hračku můžeme využít," pronesl s klidným srdcem Pierre. Dean se zasmál. "Ty to pořád nechápeš, Pierre. Na geotermální energii jsme ho napojili, to ano, abychom ho uvedli do chodu. Ale pro otevření portálu jsme čtyři roky dělali výpočty, jaké si nedovedeš představit, jen abych byl vyslán na jeden výlet zpět v čase, a stejně jsme se při výpočtech zmýlili. A co se technologie týče, využili jsme pár malých doplňků našich nepřátel. Bez jejich technologie bychom stroj času vůbec nespustili," rozpovídal se. "Vy jste ke spuštění stroje času využili technologie Shai'ri?" zarazila se Pauline. "Takže nebýt Shai'ri, nikdy bychom tě v téhle době nepotkali," řekl Pierre. "To má hodně široký význam, Pierre," usmál se Dean. "Teď nás ale tlačí čas," pokračoval, "v žádném případě nemáme dost času na hledání všelijakých serepetiček, s jejichž pomocí bychom tento přístroj upravili, a navíc z něj odstranili přizpůsobení na energii z Briddimského drahokamu. Kdo ví, zda Shai'ri v současné době vůbec mají takovou technologii, jakou budou disponovat o dvacet let později. Oni se také vyvíjejí, nemyslete si, že za těch devatenáct nebo dvacet let nepřišli s něčím novým. Je to prostě nemožné." "Takže jak ses ptal, co budem dělat?" zeptal se s hořkostí v hlase Fahad. "Pořád se musíme snažit. Nesmíme přestat věřit v to, že můžeme svět změnit," odpověděla místo Deana Pauline. "Shrňme si všechno," mluvila dále, "je nás šest, s Tatzem vlastně sedm, pokud ho počítáme. Nemáme už žádný úkryt, máme jenom své laserovky, uniformy, nějaké další oblečení, nějaké zásoby vody a potravin, telepatický přístroj, naprosto nefunkční stroj času, a tenhle letoun. Může se to zdát být málo, a taky je, ale pořád je to lepší, než nemít nic. Tam venku je spousta lidí, kteří jsou v boji proti Shai'ri bezmocní. My aspoň můžeme bránit sami sebe, nebo dokonce ostatní lidi. Nejsme úplně slabí." "Jenže čas ubíhá, mami," prerušil ji Dean, "za chvíli začnou lidé po celém světě umírat ve velkém." "Tak se musíme postarat o to, aby neumírali," ozval se Akihiko. "Ngoy," řekl naštvaně Pierre, "Dean má pravdu, lidi. Koukněte, nic jinýho teď dělat nemůžeme. Nemáme drahokam, Dean říká, že stroj času teda bez něj nespustíme, a že v současnosti neexistují alternativy. Shai'ri sice masakrujou lidstvo, ale ještě horší bude to, co mu provede Ngoy. A jak tady s Pauline moc dobře víme, je v pohybu. Zabil Eweta a pak rozesláním viru vyhubil celou vesnici v Kongu. Má nějaké plány..." "A my víme, že virus rozešle po celé planetě v roce 2020. Vlastně už ve velmi blízké budoucnosti," dodala Pauline. "Navrhuji sledovat ho, a ukrást mu komunikační zařízení Shai'ri, než ten plán provede," řekl Dean. "Co jinýho nám zbývá? Já jsem pro," ozval se Roger. "Už jsme tu seděli s nataženýma nohama dost dlouho. Chci někomu propálit v ksichtu díru," usmál se ďábelsky Akihiko, "a rád si pohraju s ksichtem toho zrádce." "Víme, jak ho najít," usmál se Pierre. Sedl si před knipl, položil si na hlavu telepatickou korunku, a napojil ji na energii v letounu. "Telepatické zařízení zapojeno," ozval se mechanický hlas bezpečnostního systému, "energie letounu: 490 000 %. Využitelnost přístroje maximální. Dosah telepatického přístroje: 600 000 %." "Za tohle vděčíme Velázquezovi. Bez něj by náš letoun neměl na podobný zázraky šťávu," poznamenal Pierre, "repose en paix, monsieur Velázquez." Pak promluvil na bezpečnostní systém: "Vyber z archivu myšlenkový vzor Clauda Ngoye. Chci ho telepatickým zařízením lokalizovat." "Načítám data," ozval se systém. "Teď to přijde. Zas projedu do hlavy největšího nenávistníka lidstva. Do hlavy vraha jednoho z mých nejlepších přátel," pronesl Pierre se zavřenýma očima, a nervózně vydechl. Pauline mu položila ruku na rameno. "Nezůstávej mu v hlavě dlouho," zašeptala, "jakmile ho najdeš, jeho souřadnice se tu objeví na monitoru. Pak okamžitě opusť jeho mysl." Pierre již neodpověděl, plně se totiž soustředil. Fahad poklepal Akihikovi na záda, a s jeho souhlasem trochu snížil rychlost letounu. Na chvíli nastalo ticho. "Nejspíše je rozdělený na několik slizových provazců," řekl náhle nahlas Pierre, "a rozdělený je zřejmě i jeho mozek. Ale blížím se tam. Už tam skoro jsem..." Pierre pocítil strašlivou nenávist. Zasáhly jej hněv, zloba, nepopsatelná touha po pomstě způsobená traumatickým zážitkem. Na monitoru se okamžitě objevily souřadnice, ale Pierre v prohledávání Ngoyovy mysli neustával. Se zatnutými zuby se pokoušel snášet trýznivé, bolestné pocity posledního z Rapanai, a pronikal hlouběji a hlouběji do jeho mysli ve snaze zjistit, co měl za lubem. Viděl strašlivé věci. Při své cestě z Konga pozabíjel Ngoy víc lidí, než Pierre dokázal spočítat. Užíval si každé bodnutí, každé seknutí, jen spatření životně důležité rudé tekutiny, jež lidem proudí v žilách, jej naplňovalo trpkou radostí z pomsty. Ale ať se Pierre snažil, jak mohl, nedokázal prorazit do té nejtemnější, nejčernější hlubiny jeho představivosti, kde se ukrýval závěr plánu na rozšíření smrtelné nemoci po celém světě. Pierre dosáhl vzpomínek na krádež zkumavek s virem, ba i na modifikaci viru. Dozvěděl se, že Ngoy, proměněný v lidského vědce, upravil vir v jakési laboratoři, snad někde na území Evropy či Afriky, a modifikoval jej tak, aby se jeho hostitelem stal pouze lidský druh. Znovu spatřil mrtvé v konžské vesnici, a pocítil Ngoyovu radost z hromadného zavraždění nevinných lidí.* Ale tu skříňku tam hluboko, v té směsi pocitů bolesti, smutku, agonie, oprávněné zlosti i ďábelské pomstychtivosti doprovázené sadistickou radostí z ubližování lidským bytostem, otevřít nedokázal. Ztratil se v bažině emočního chaosu, a ta ho pomalu stahovala hlouběji a hlouběji, až i samotný Ngoy začal cítit Pierrovu přítomnost ve své hlavě. Začal vnímat Pierrovy pocity zděšení. "Pierre! Pierre!!!" ozval se náhle Paulinin hlas, a sílil. Pierre ho vnímal, a Ngoy, vzdálený tisíce kilometrů od něj, také. Pierre náhle položil třesoucí se ruce na telepatickou korunku. Snažil se ji z hlavy stáhnout, ale nešlo to. Byl příliš oslaben. "Nemůže ji sundat. Proboha, Pierre, cos to udělal?!" vykřikla Pauline, a korunku mu z hlavy sama odtrhla. Pierre vykřikl, a prudce zabořil záda do sedadla. "Máme ty souřadnice, Pierre. Víme, kde ho najít. Proč jsi mu ale v hlavě zůstával tak dlouho? Byl jsi v transu celé dvě minuty," řekla mu pomalu, zatímco se vydýchával. "Chtěl jsem zjistit, co se chystá udělat, ale nepodařilo se... mi to zjistit... nechal to klesnout až příliš hluboko do své mysli... jako by... na to ani on sám nemyslel... ale přitom ho to pohání..." oddechoval Pierre. "To nebylo nutné, Pierre. Já vím, co udělá. Rozšíří ten virus po celé planetě. To je nakonec jasné nám všem. Už takhle neriskuj," řekl Dean. "Fajn. Už v životě mu neproniknu do hlavy. Ani jednou. Tahle sliznatá bytost má pěkně zamazaný obsah mozku. Být v něm je jak bodnout si do hlavy mečem, a pomalu ho táhnout od jednoho konce mozku k druhému," řekl Pierre. "Ngoy se blíží k Ostendu v Belgii. Je na evropském pobřeží," informovala ostatní Pauline, když si souřadnice ještě jednou přečetla. "A míří do Británie," vydechl Pierre, "cítil jsem to. Chce přeplavat přes moře do Anglie." "Než vůbec přeletíme Obratník raka, bude už v Británii. Víte, jak rychle se dokáže přemístit ve vodě," řekl Akihiko. "Letíme teda zpátky do Spojeného království? Po tom všem, co jsme zažili, a uletěli do Argentiny, se zase vracíme zpět, jo? To by mě nenapadlo," prohlásil Fahad. "Ano, letíme zpátky. A až Ngoye najdeme, ten komunikační přístroj k rozšíření viru mu ukradneme. Nevím ještě, jak, ale musíme to udělat. Tohle je naše poslední šance," pronesla Pauline. "Musí mít nějaký důvod k tomu, proč chce virus rozeslat zrovna z Británie," zamyslel se Dean, ale dále již nic neříkal. Cryptid Swift se opět rozletěl plnou rychlostí a zamířil na severovýchod.

Ostend nebyl útokem mimozemšťanů poznamenán tolik, co Brusel, přesto v něm však panoval velký neklid. Z Europacentra, nejvyšší budovy celého města, se kouřilo. Nebyl v ní přítomen nikdo, kdo by mohl požár uhasit. Před vstupem do budovy leželi tři mrtví lidé s propálenými hlavami. K nim se pomalou chůzí blížil vysoký muž v důstojnickém obleku. Na první pohled vypadal jako Konžan, ve skutečnosti jím však nebyl, a nebyl ani člověkem. Poklekl k jedné z mrtvol, k nehybnému tělu asi třicetiletého muže oděného v černém saku, a prohlédl si hnijící ránu v jeho hlavě. Doširoka se zazubil, až se mu kolem očí vyrýsovaly vrásky. Pak pleskl obličejem mrtvoly o zem, prudce se postavil, a pokračoval v cestě na pobřeží. Předtím, než Claude Ngoy pronikl do města, sunul se evropským vnitrozemím rozdělen na tisíce slizových vláken, jež se rychle plazila po zemi. Dohromady se dal jen tehdy, když se přiblížil k lidské civilizaci, vždy se přeměnil na konžského důstojníka, a prošel se mezi ruinami, případně zakroutil krkem nějakému člověku, který ho prosil o pomoc či ochranu před Shai'ri. Když však cestoval s mozkem rozděleným na části v několika hlavních vláknech, ucítil přítomnost Pierra Leroye ve své hlavě. Dokonce díky tomuto nečekanému telepatickému spojení uslyšel hlas Pauline Jetkinsové. Zatímco pomalu v lidské podobě procházel ulicemi Ostendu, neustále o tomto zážitku přemítal, a usoudil, že se jej Lovci kryptidů pokusí zastavit. Ať už byli kdekoliv, dokázali mu proniknout do mysli. Nedávno již koneckonců vyslali Eweta, aby mu komunikační přístroj ukradl, a ten moc dobře věděl, kde ho najít. Museli vědět, kde se Ngoy nacházel i nyní, a on si byl stoprocentně jist tím, že se s týmem ještě setká. "To by mě vážně zajímalo, jak se pokusíte mě o tuto zbraň připravit," řekl si sám pro sebe anglicky Ngoy, a vnořil pravou ruku do břišní dutiny. Pevně v ní komunikační přístroj, ukrytý ve sliznatém těle, uchopil, a usmál se. "Ani plamen ohně už lidstvo nezachrání," šeptl si sám sobě. Zpoza jedné budovy náhle vyběhl vystrašený teenager. Muselo mu být asi šestnáct let, a v tváři měl obrovskou krvavou ránu. "Rennen, meneer!" křičel. Ngoy se zastavil, a upřeně se na něj zahleděl. Mladík ho zkusil varovat jiným jazykem: "Monsier, les extraterrestres me poursuivent! Ils vont me tuer et vous aussi!" Ngoy k němu natáhl ruku. "Verdammt, du must dich verstecken!" řval teenager. Ngoy se před ním proměnil z konžského důstojníka ve sliznatého Rapanai, a vystřelil z ruky ostrý sliznatý hrot, který projel mladíkovým krkem. Ten se zhroutil, z úst a krku mu tekla krev, zakrvácenými prsty se snažil hrot z krku vytáhnout, ale nebyl toho schopen. Jakmile zemřel, vtáhl Ngoy sliz zpět do svého těla, a rozpustil se zrovna ve chvíli, kdy na místo přiběhli tři vojáci Shai'ri. Rozhlédli se po okolí, a když nikoho neviděli, přeběhli do vedlejší ulice. Ngoy se dal ve své původní podobě dohromady až na pláži. I ta byla pokryta mrtvolami lidí, z nichž některé na ní musely ležet už celé týdny, aniž by s nimi někdo pohnul. Komunikační zařízení, obalené buňkami Ngoyova těla, se z několika částí dalo zpět dohromady zrovna tak, jako se dohromady dal on sám. Chvíli pohlížel na moře, sledoval, jak se vzdouvalo, a užíval si pobřežní vlny, jež mu vrážely do nohou. Až přeplave Severní moře, pomyslel si, uvede celou operaci do chodu. Byl si naprosto jist tím, že uspěje. "Nebude to trvat dlouho, a lidský druh zaplatí za své zločiny," řekl si pro sebe ještě jednou, a pak se rozpustil v mořské vodě. Jednotlivé slizové praménky vodu hbitě prorážely, a s každou vteřinou urazily několik metrů. Jako tisícičlenné hejno ryb pluly směrem na východ, k městečku Deal na anglickém pobřeží.

Vládcova vesmírná loď prolétala v nadmořské výšce 4000 metrů nad východním pobřeží Spojených států amerických. Shy'rk seděl v temné místnosti na trůnu, zcela sám, ponořen do svých myšlenek. Po událostech posledních dnů nechal svolat zvláštní poradu, jejíž téma se mnoha vysoce postaveným mimozemským vůdcům zdálo být titěrné, nicotné a nedůležité. Avšak Vládce cítil, že s nimi na toto téma musel hovořit. Bylo podstatnější, než si dokázali představit. Dveře Vládcovy místnosti se otevřely, a ukázal se v nich Reh'shb, jeho mentor, učitel a průvodce životem. "Je čas, Vládce," řekl mu v jazyce Shai'ri. Shy'rk se zvedl, a prošel dveřmi. "Mise v severní části tohoto kontinentu byla úspěšná?" zeptal se jej Shy'rk. "Eliminovali jsme tolik vzdoruplných lidí, že by se jimi dal zaplnit celý oceán," odpověděl Reh'shb. "Smím se vás však zeptat, Vládce, proč jste mne zavolal sem? Proč je nutné, abych byl přítomen u této diskuse, jež má pojednávat... o skupině nižších bytostí, které..." Shy'rk na něj při chůzi otočil svou tvář. "Které jsou víc nebezpečné, než byste si pomyslel," dopověděl větu. Reh'shb by se byl urazil za to, že mu Shy'rk skočil do řeči, ale nemohl si dovolit Vládci odporovat, a ani nechtěl. Shy'rk vstoupil do poradní místnosti, ostatní sklonili hlavy, a zelený tvor v rohu místnosti, St'eem, poklekl úplně. "Sláva Shy'rkovi, Vládci Shai'ri, pánovi Ed'ry a vůdci nejvyššího druhu ze všech," provolal. "Ten špinavý St'eem má pro nás nějakou důležitou výpověď?" zeptal se Reh'shb Vládce. "Toto je St'eem číslo 54 112," odpověděl Shy'rk jemu i ostatním, kteří jej zahrnuli podobnými dotazy, "náš vyslanec do lidského sídla nazývaného Point Pleasant. Již dlouho nás o stavu Ed'ry informuje. Před časem, předtím, než jsme zahájili invazi, přiletěl k mé lodi svým letounem**, a řekl mi o velice konkrétní skupině lidí, kteří nám prý budou oponovat. A oni nám skutečně oponují. Tento špinavý tvor mi o nich jako první přinesl informace, já si ale nemyslel, že je budu muset brát tak vážně. Až dosud." Ukázal prsty na démant všitý do hrudní části obleku. Po celé jeho délce se táhla výrazná prasklina, vystupující z prohlubně v samém středu. "Když jsem zamířil na jih tohoto kontinentu, abych obdivoval experimenty našich nejpřednějších vědátorů na slabých lidech, setkal jsem se se třemi členy této vzdoruplné skupiny. Byli prazvláštní, a jiní než ostatní lidé. Jeden z nich by mne zabil užitím jakéhosi ostrého předmětu, jenž po mne vrhl, nebýt tohoto drahokamu.*** A zatímco jsem se je snažil telepaticky paralyzovat, cítil jsem u jednoho z nich jakýsi podivný pojem o čase. Jeho vzpomínky, ač jsem jich nedosáhl, měly jiný nádech. Byl to člověk, jehož zážitky se nerovnaly zážitkům žádných ostatních lidí, se kterými jsme se setkali. Díval se mne, jako by mne poznal, jako by mne již v minulosti spatřil. A to je nemožné!" "Se vší úctou k Vám, Vládce," promluvil Reh'shb, "nejsem si jist, zda mezi těmito ušpiněnými bytostmi existují 'výjimeční' jedinci, kterých bychom se měli bát. Pochopitelně by měl být ten jedinec, který vás napadl, umučen. Avšak..." "Reh'shbe," vyhrkl podrážděně Shy'rk, "neskákejte mi do řeči." "Už jsem bojoval s lidmi, jež se nechtěli nechat vzdát. Nebyli však neporazitelní," řekl přesto Reh'shb, nedbaje na Vládcovo naštvání. Shy'rk se vrátil ke svému projevu: "St'eem číslo 54 112 s touto skupinou lidí dříve bojoval, a byl téměř poražen. Jak víme, neexistuje mnoho lidí, kteří by dokázali i těmto nicotným metamorfům ublížit. A pak je tu ještě něco." Rukama roztáhl hologramový záznam nad hlavním stolem. Jednalo se o záznam pořízený ve Velázquezově tvrzi na argentinském pobřeží. "Před několika hodinami naše vojenské jednotky zaútočily na toto osamocené lidské sídlo na jižní polokouli. Setkali se v něm s člověkem, který dokáže ničit celé vesmírné lodi." Na záznamu se nacházel Pierre Leroy, vyskočil z nádvoří tvrzi, a rukama vrazil do přistávající vesmírné lodi, odrazil ji, a ona dopadla na blízký útes, načež explodovala.**** Pierre se pak masivním skokem vrátil zpět do tvrzi. "Nemožné," ozval se Reh'shb, a ostatní Shai'ri v místnosti také začali breptat. Shy'rk ukázal jiný záznam, starý pár týdnů, a pořízený v Langley. Ten samý člověk, tedy Pierre, na něm vyskočil ze základny CIA, dopadl na vojenský letoun Shai'ri, prorazil rukou přední kryt, čímž zabil pilota, a s poničeným letounem pak dopadl k zemi.***** "I toto je člověk. A vypadá to, že je téměř neporazitelný," dodal Shy'rk. "St'eeme číslo 54 112! Máš nějaké dodatečné informace?!" zakřičel. "Ano, přemocný Vládce. Vím o nich vše. Říkají si Lovci kryptidů. Je to tým lidí, který třikrát zabránil světové katastrofě. Někteří členové týmu jsou již mrtví, ale ti, co žijí, alespoň podle posledních záznamů velkých Shai'ri, jsou Pauline Jetkinsová, Akihiko Yukimura, Fahad Ghazalli, Roger Neill a Pierre Leroy - to je ten nezvykle silný člověk. Dohledal jsem si o nich vše možné." "Jsou to bizarní jedinci, a pro nás potenciálně nebezpeční," řekl Shy'rk. "Omlouvám se, že jsem vám zprvu neporozuměl, Vládce," prohlásil Reh'shb, "velmi mne to mrzí. Vím, co chcete. Musíme je odstranit." "Já sám nevěřím tomu, že by taková malá skupina lidí dokázala napáchat našemu druhu velké škody," odpověděl Shy'rk, "ale někteří z našich skvělých vojáků již padli rukama těchto špinavců. Musejí být potrestáni." "Nějaké informace o jejich současné lokaci?" sykl Reh'shb na St'eema. Ten začal mluvit o vysokorychlostním letounu, kterým Lovci kryptidů disponují. Ze záznamů útoku ve Velázquezově tvrzi vyšlo najevo, že laserové střely tohoto letounu též zničily jednu vesmírnou loď, a že v něm tým napadenou oblast opustil. "Kontaktujte velitele v celé oblasti oceánu," zařval Shy'rk, "chci, aby ten letoun našli." O několik minut později jeden z účastníků diskuse rozšířil hologramový záznam vycházející z přístroje na zápěstí. "Míří k tomuto velkému ostrovu, Vládce," prohlásil. "Dobrá," řekl Shy'rk, "tento ostrov máme pod kontrolou. Zavolejte všem jednotkám, ať na jeho jižním pobřeží na letoun počkají. Chci, aby na něj zaútočila jednotka vylepšených lidských zabijáků a minimálně tři tisíce našich vojáků." "Jste si jist, Vládce, že chcete k zabití několika lidí použít takovou část armády?" zeptal se tiše Reh'shb. Shy'rk neskrýval svůj vztek, a odpověděl mu nahlas: "Pokud si s obyčejnou vojenskou jednotkou jeden z těch lidí poradí tak rychle, že po něm ani nestačí vystřelit, čeho jsou pak schopni ti ostatní? Stojím si za svým rozhodnutím. Tři tisíce!!! Ať je všechny uškvaří!"

* - odkaz na kapitolu "Přípravy na vyhubení" ze 4. série Lovců kryptidů

** - závěr kapitoly "Ptej se, ptej se Indrida Colda!"

*** - Akihiko téměř Shy'rka zabil v kapitole "Hledání spásného kamene"

**** - závěr předchozí kapitoly "Problémy s identitou"

***** - Pierrův souboj s Shai'ri v Langley v kapitole "Jako můra k plameni"

Co se stane, když se Lovci kryptidů vrátí do Spojeného království? Co jim provede armáda Shai'ri? Proč hodlá Claude Ngoy rozšířit virus z Británie? Dá se nějak zabránit nákaze většiny lidské populace smrtelnou nemocí? Pokračování příště...

Zmije pouštní - Malý lovec gekonů a scinků

Již devětadvacet dnů uplynulo od napsání popisku zmije mnohorohé, a myslím si, že je nejvyšší čas uvést na Blogorgonopsidu slíbený článek o zmiji pouštní. Velice rád Vás s ní seznámím...

Latinský název: Bitis caudalis,

Rozšíření: jihozápadní Afrika,

Velikost: délka 25 až 40 centimetrů, výjimečně 50 centimetrů.

Zmije pouštní obývá aridní oblasti na jihozápadě afrického kontinentu. Vyskytuje se v jihozápadní Angole, v Namibii, na jihu Botswany, jihozápadě Zimbabwe a také v některých provinciích Jihoafrické republiky, včetně Severního Kapska a Limpopa. Preferuje písečné oblasti; tráví mnoho času zahrabaná v písku, zatímco čeká v záloze na kořist. Tou se stávají především malí pouštní ještěři, kupříkladu gekoni nebo scinkové různých druhů. Mimoto však loví i malé savce či ptáky, případně svou stravu může doplnit i o nějakého toho obojživelníka - na pomezí pouště Namib a namibijského pobřeží loví například otylky velkooké, malé žabky, o nichž je známo, že se z vajíček vyvíjejí přímo v dospělce, aniž by prodělali stádium pulce. Zmije pouštní dokáže v záloze čekat celé dny na kolem procházející kořist, čas od času ale také využívá svého ocasu k nalákání zvědavých ještěrů; podobně jako australští smrtonoši napodobuje koncem ocasu pohyb červa. Jakmile se k ní kořist přiblíží, zmije učiní výpad, zaklesne do jejího těla své dlouhé přední jedové zuby, jež jsou jako u všech zmijovitých sklápěcí, a vpraví do ní jed. Ten však není příliš silný. Údajně jde dokonce o jeden z nejslabších jedů zmijí rodu Bitis, jenž zahrnuje 18 druhů. Případy uštknutí člověka jsou velice vzácné. V případě, že by člověk na zmiji pouštní šlápl bosýma nohama, a obdržel od ní "jedovatý polibek", musel by být okamžitě převezen do nemocnice. Projevila by se u něj nevolnost, následovaná zvracením, dále šok, silná bolest v místě kousnutí a jeho okolí, a také výrazný otok. Jed zmije pouštní je koktejlem neurotoxinů, jež ovlivňují nervovou soustavu, a myotoxinů, jež způsobují nekrózu. Osoby, jež byly tímto druhem uštknuty, se musely potýkat s nekrotickými vředy v okolí rány. Neexistuje však žádný záznam neurotoxické paralýzy či koagulopatie způsobených u lidí jedem tohoto hada. Nicméně drobnou myšku tento smrtící koktejl dokáže zabít neskutečně rychle. Vzhledem k odlehlosti oblastí, jež zmije pouštní obývá, a také vzhledem k tomu, že má v porovnání se svými příbuznými poměrně slabý jed, není příliš nebezpečná. Co se velikosti týče, jde o docela malého hada, dorůstajícího délky 25 až 40 centimetrů. Největší naměřený jedinec měřil 51,5 centimetru; jednalo se o samici z jižní Botswany. Tělo je poměrně robustní, jeho břišní část je krémového zbarvení. Vzorování na bočních a zádových šupinách je skutečně velice variabilní. Existuje velké množství barevných morf, právě kvůli své variabilitě jsou však tito hadi cenění v obchodu s exotickými mazlíčky, kvůli čemuž jsou především v Namibii a v Jihoafrické republice ilegálně odchytáváni. Obdobně jako její blízce příbuzná zmije zakrslá (Bitis peringueyi), pohybuje se zmije pouštní do strany, přičemž vytváří v písku charakteristické stopy ve tvaru písmene S. A podobně jako její další sestřenice z jihozápadu Afriky, zmije mnohorohá (Bitis cornuta), je vybavena "růžky" nad očima. Zmije pouštní nicméně nemá nad očima několik takových růžků; nad každým okem se nachází pouze jeden, tvořený samozřejmě jedinou šupinou. Tento znak ostatně vysloužil zmiji pouštní její anglický název "horned adder" (případně "horned viper"). Samice zmijí pouštních přivádějí na svět živá mláďata. Nově narození jedinci mají nad očima pouze jakési nepatrné výstupky, rozhodně se však nejedná o plně vyvinuté růžky. Není výjimečné, když samice přivede najednou na svět přes 20 mláďat.

Příště zmije zakrslá!

Nález čelisti raptořího mláděte z Aljašky

Historicky první objev mláděte dromaeosaurida z Aljašky byl v první polovině července ohlášen prostřednictvím studie publikované v žurnále PLOS One. Nález tvoří 14 milimetrů dlouhá špička spodní čelisti s jedním zoubkem. Pochází z břehu řeky Colville, vzdálené nějakých 400 kilometrů od severního pólu a nacházející se v souvrství Prince Creek Formation, jež v minulosti vydalo také fosilie zakrslého tyrannosaurida rodu Nanuqsaurus, ceratopsida rodu Pachyrhinosaurus či pachycephalosaurida rodu Alaskacephale. Fosilie je 70 milionů let stará, malý raptor žil tedy v pozdní křídě, ostatně stejně jako všichni dinosauři z tohoto souvrství.

Jedná se o skutečně pozoruhodný nález, dokazující, že mláďata raptorů a možná tedy i dalších dravých dinosaurů se z vajec líhla v arktické Aljašce. Není příliš pravděpodobné, že by tento malý raptor přimigroval do Aljašky z jihu jen krátce po narození. Vypadá to tedy, že tito dromaeosauridi byli trvalými obyvateli arktické Aljašky. To nemusí být příliš překvapivé; byli přece pokryti peřím, jež jim udržovalo stálou tělesnou teplotu, a byli tedy schopni přežít i ve velkém chladu. Navíc byli teplokrevní. Objev této fosilie je však prvním nesporným důkazem toho, že dromaeosauridi nemigrovali na jih, na rozdíl od edmontosaurů či pachyrhinosaurů. Rozměry fosilie napovídají, že mládě samotné bylo velké asi jako malé štěně. Dospělci však měřili 182 až 274 centimetrů na délku. Jak řekl jeden z autorů studie, paleontolog Tony Fiorillo, sobi polární, též nazývaní karibu, musejí dosáhnout alespoň 80 % velikosti dospělých zvířat, aby mohli úspěšně přežít dlouhou migraci. Je tedy jasné, že dromaeosauridi nemigrovali, a rozmnožovali se na Aljašce. 

Bohužel není jasné, ke kterému druhu tento exemplář patřil. Statistická analýza nicméně dokázala, že nalezená kost patřila zvířeti, jež bylo blízce příbuzné rodu Saurornitholestes. Náležela-li novému druhu či rodu, pak bude jistě v budoucnu popsán. Malí raptoři na Aljašce museli během zimního období čelit teplotám pohybujícím se okolo -10°C a čtyřem měsícům temnoty. Jak některé studie v minulosti prokázaly, toto období snížené aktivity mělo přímý dopad na růst kostí mladých a dospívajících dinosaurů. Kořistí malých aljašských dromaeosauridů se mohli stávat kupříkladu vačnatci rodu Unnuakomys či multituberkuláti rodu Cimolodon. 

Část spodní čelisti mláděte aljašského dromaeosaurida

Pár raptorů s mládětem a několika pachyrhinosaury; dospělý dromaeosaur v popředí loví unnuakomyse

Za informace vděčím webům Science Daily a CNN, z druhého uvedeného webu pocházejí také oba obrázky. Původní studii najdete na tomto odkazu.

Pravěcí netopýři: Primonatalus

S koncem července konečně přichází další část projektu Pravěcí netopýři, na kterém pracuji již od prvního dne tohoto roku. Tentokrát Vás seznámím s primonatalem...

Druh: Primonatalus prattae,

Období: raný miocén, před 19 až 18 miliony let,

Území: Florida, USA.

Primonatalus prattae byl popsán Garym S. Morganem a Nicholasem J. Czaplewskim v roce 2003 na základě fosilních pozůstatků vykopaných na nalezišti Thomas Farm Local Fauna, jež je miocénního stáří. Jedná se o jednoho z nejstarších zástupců čeledi natalovitých (Natalidae). Ostatní paleogénní rody netopýrů, jež byly v minulosti mezi natalovité zařazeny, nutně do čeledi nepatří; rody Honrovits, Stehlinia, Chamtwaria, Chandronycteris a Ageina zcela jistě patřily do nadčeledi Nataloidea, avšak znaků pro jejich spolehlivé zařazení do čeledi samotné je po málu. Primonatalus však typické znaky natalovitých skutečně vykazoval. Nejkompletnější fosilní pozůstatek tohoto netopýra tvoří část mandibuly se všemi třemi stoličkami; právě trojice stoliček je klíčovým znakem této čeledi. Na základě této fosilie byl následně P. prattae popsán. Mimoto však byly nalezeny i části humeru, zuby z horní čelisti a také fragmenty lebky. I tyto pozůstatky, byť ne tak úplné, jako holotyp, dokazují, že skutečně šlo o natalida. Z průměru a délky částí humeru lze určit, jak velký Primonatalus vlastně byl. Přesná čísla nebyla Morganem a Czaplewskim v původní studii uvedena, zmínili však, že Primonatalus byl průměrným natalovitým, tudíž lze předpokládat, že měřil od 3,5 po 5,5 centimetru na délku. Jednalo se tedy o malý druh netopýra. Tvar zubů i celková velikost zvířete pak nasvědčují tomu, že šlo o hmyzožravce. Primonatalus byl aktivní v noci, poletoval po lesích, a chytal okřídlený noční hmyz. O všech současných druzích natalovitých je známo, že hřadují v jeskyních, a je tedy pravděpodobné, že obdobně žil i Primonatalus. Přes den se velká hejna těchto netopýrů zdržovala ve skalních prohlubních, v jeskyních, případně snad na spodku větví pralesních stromů, a s příchodem noci pak buď v malých skupinkách nebo dokonce v obrovské mase vylétala ven na lov. Není pochyb, že netopýři z raného miocénu se v prostoru orientovali pomocí echolokace, stejně jako jejich současní příbuzní. Zda byli samci primonatala vybaveni tzv. "natalovitým orgánem", který je vyplněn smyslovými buňkami a má glandulární funkci, tak jako samci všech recentních zástupců čeledi, to není jisté. Pravé funkce tohoto orgánu nebyly v podstatě prozkoumány ani u natalovitých žijících v současnosti, a neexistují žádné údaje o evoluci tohoto orgánu v průběhu fylogeneze čeledi. V jednadvacátém století každopádně žije 10 druhů natalovitých, řadících se do tří rodů; Nyctiellus (1 druh), Chilonatalus (2 druhy) a Natalus (7 druhů). Žijí pouze v neotropech, tedy ve Střední a Jižní Americe. Tam se celá čeleď ostatně také vyvinula, a vypadá to, že severní Florida, odkud pozůstatky P. prattae pocházejí, je nejsevernějším bodem jejího výskytu vůbec. Před 19 až 18 miliony let byla severní část poloostrova tropická, nikoliv subtropická jako v holocénu. Thomas Farm byla v té době velkou vodní plochou obklopenou hustými tropickými lesy. Spolu s primonatalem na tomto území v raném miocénu žili i pravěký nosorožec Floridaceras či lasicovitá šelma Leptarctus.

Nejúplnější fosilie druhu P. prattae; část mandibuly se třemi stoličkami

Současný příbuzný primonatala - netopýrek jamajský (Chilonatalus micropus)

Tento projekt bude pokračovat...

Lovci kryptidů 4: Problémy s identitou (3/3)

Velázquezova adoptovaná dcera Sloane byla unesena Shai'ri, kteří v jednom ze svých plavidel přemístili její mozek do cizího těla. Vytvořili z ní stroj na zabíjení, chvílemi zbavený pocitů a emocí, a vyslali ji na první vražednou misi. Sloane měla zabít Pierra a Pauline, po násilné bitce však oba Lovci kryptidů unikli, ačkoliv Sloane pád z pobřežní skály přežila... Mezitím je Velázquezova tvrz terčem útoku mimozemských kolonizátorů, kterým se pomocí energetického reaktoru podařilo narušit kryt kolem pevnosti, a pozabíjet všechny členy skvadry Black Butterfly C14. Poslední voják této elitní jednotky byl však zastřelen z věže, nikoliv z míst za energetickým štítem. Vetřelci jsou tedy již v tvrzi... Naše přátele čeká velká zkouška. Jejich životy se brzy výrazně změní. To, co se chystá, navždy promění naši planetu...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: PROBLÉMY S IDENTITOU, ČÁST TŘETÍ:

Alessandro opatrně postupoval podél hradby, až se vrátil k otevřené bráně. Věž opustilo několik dalších světelných střel, z nichž některé zasáhly pouze písek na nádvoří, jiné zase opevnění samotné. V jeden moment na Alessandrova záda dopadlo několik kamínků z hradby, což jej při soustředění notně vyděsilo. Jakmile přikročil k bráně, střelba ustala. Bylo to teď nebo nikdy. Alessandro neváhal, vyběhl, a zamířil k hlavní budově. Z věže náhle vyletěly tři střely, jedna za druhou Alessandra míjely, té poslední lehce nadskočil. Přiběhl k budově, a zabouchl dveře. Chvíli stál u okna v temné chodbě, a vydýchával se. Když naposledy takto utíkal, nepřítel nebyl před ním, ale za ním, a měl velké zuby a drápy. V chodbě se náhle ozval hlas, a Alessandro vyskočil úlekem. "Pane Velázquezi, jak to venku vypadá? Jsme stále v nebezpečí?" zeptal se Mayson, který se v chodbě zjevil jako duch. "Zabijí nás ti mimozemšťané?" dodal Johnson. "Jistě, že ne, Buchanane," odsekl Mayson, "nikdy nás nezabijí. Jsou... nicotní. Nic nedokáží." "No, dokázali se nám nějak vloupat do pevnosti, pro vaší informaci," vydechl Alessandro, "jeden z nich je ve věži. Kdo ví, kolik jich vůbec v pevnosti máme. Infierno, pořád úplně přesně nevím, jak se jim to mohlo podařit... snad taky s pomocí tohohle?" Alessandro vytáhl z kapsy energetický reaktor a v troše světla pronikající do chodby oknem zvenčí si ho prohlédl. "Když je věži, pane Velázquezi... neznamená to, že může vypnout ten štít?" zeptal se zděšeně Mayson. "Přesně tak, pane premiére. Musím se tam dostat dřív, než zmáčkne cuplík," odpověděl Alessandro, a s připravenou pistolí vyrazil ven z budovy. Přiběhl ke věži, vyběhl schody, upaloval jako nikdy v životě, a nakonec vrazil do kontrolní místnosti. "Qué demonios?" zachraptěl, jakmile si celou místnost prohlédl. Nikdo tu nebyl. V místnosti byla tma, Alessandro proto zmáčkl spínač na stěně, a světlo se starou žárovkou na stropě se rozsvítilo. Kontrolní místnost byla malá, ani za stolem se nemohlo skrýt nic většího, než šváb. Alessandra však zaujalo otevřené okno. Útočník z něj musel vyskočit. Alessandro prostrčil oknem hlavu, a spěšně přehlédl celé nádvoří. Lampy nádherně ozařovaly písek, který byl po severní straně veže netknutý. Nenacházely se na něm žádné stopy. Vetřelec nemohl vyběhnout ani dveřmi, ty totiž Alessandro z hlavní budovy neustále sledoval. Měl tedy ten vetřelec křídla? To se zdálo být velmi nepravděpodobné. Alessandro se otočil ke kontrolnímu panelu, a prohlédl si okolí tvrzi na radaru. Pátá vesmírná loď se již blížila, zatímco ostatní pokračovaly v bombardování energetického štítu. Alessandro si povzdychl, zastrčil nabitou pistoli do kapsy, a opřel se rukama o kontrolní panel. Smutně se zahleděl ven. "Sloane... kde jenom jsi?" zašeptal... Pierre a Pauline ujížděli za tmy patagonskou pustinou, a rychle se blížili k tvrzi. Její světla zářila z vrcholu vysokého útesu, doplněná o bizarní kombinace červené a modré z oken vesmírných lodí, jež na pevnost útočily. "Zajímalo by mě, jak se teď vůbec dostaneme dovnitř," prohodila Pauline. "Mohl bych po jedné z těch masivních lodí skočit, strhnout jí dolů, a pak ji hodit na ostatní. To by mohlo fungovat," zasmál se Pierre, a ještě zvýšil rychlost. "Jestli na to máš vůbec svaly," zaškádlila ho trochu Pauline. Poté se rychle otočila napravo. Měla pocit, že koutkem oka v temnotě zahlédla nějaký pohyb. Poklepala Pierrovi na rameno. "Myslím, že běží za námi," řekla. Pak zprava do motorky něco narazilo. Pierrovi se podařilo ji vyrovnat těsně před pádem, kola motorky se dostala do smyku, Pierre zarazil nohu do písku, a konečně tak stroj zastavil. Přední světlo nyní dopadalo na Sloane. Skutečně se za motorkou hnala, a byla dost rychlá na to, aby ji doběhla. Vůbec nevypadala unaveně, avšak její oči byly plné trápení a lítosti. Opět se jí vrátily emoce. "Sloane? Nezabiješ nás, že ne?" vyhrkl Pierre. Pauline pomalu seskočila z motorky, a přistoupila k ní. "Sloane, když nás nenapadneš, vezmeme tě zpátky do tvrzi. Nevíme sice, jak se tam dostaneme teď, když na ní Shai'ri útočí, ale slibuju ti, že se budeme snažit, co to půjde. Jen nás prosím znovu nenapadni. Chceme ti pomoct," řekla Pauline, a jemně se dotkla Sloaniných prstů. "Napadla jsem vás, protože se mi dostali do hlavy... Nějak to dokážou... Pauline, já nevím, co mám dělat. Chtěla bych se zabít!" rozbrečela se Sloane. "Náš teď ale zabít nechceš, že ne? Určitě ne, to bys neudělala." "To ta rána do hlavy. Střelila jsi mě laserem, a všechno, co mi ti mimozemšťani nacpali do hlavy, najednou zmizelo," odpověděla Sloane, a utřela si slzy z očí. "Pojď, odvedeme tě zpátky domů. Sedni si na motorku mezi mě a Pierra," navrhla jí Pauline. Sloane zakývala hlavou na znamení souhlasu. Pierre zase nahodil motor, a Velázquezova stará mašina se pořádně rozjela. Vjela na strmou zaprášenou cestu, a po ní mířila na vrcholek útesu. Shai'ri si motorky brzy povšimli, a začali po ní ze svých vesmírných plavidel pálit. Pierre se ranám vyhýbal s naprostou přesností. Trefit motorku, jedoucí nějakých sto padesát kilometrů za hodinu a kličkující i na nerovném terénu, nebylo vůbec jednoduché. Za jízdy Pierre konečně sáhl na vysílačku, zapnul ji, a ozval se Alessandrovi. "Blížíme se k tvrzi," zařval do ní, aby překřičel hluk motoru. "Cože?! A co Sloane? Máte jí?!" vyhrkl náhle Alessandro, načež se mu roztřásly ruce. Čekal na odpověď jen asi dvě vteřiny, ale měl pocit, jako by to byla celá věčnost. "Jo, máme jí. Odstraňte ten kryt," řekl Pierre. "Když vypnu celý štít, zajistím nám smrt," vydechl Alessandro, "ale mohl bych se pokusit odjistit jen část štítu, a to před bránou. Ta je pořád otevřená. Takže zamiřte k bráně! Už vaši motorku vidím z věže, jsem totiž v kontrolní místnosti. Vypnu to, jakmile se dostatečně přiblížíte!" Motorka se na vrcholku útesu ocitla jen několik sekund nato. Alessandro rychle zmáčkl několik tlačítek, a na monitoru nastavil vypnutí jen dané části štítu. Pierre zamířil k bráně, náhle sebou však celá motorka trhla, a v podstatě se odrazila od vzduchu. Dotkla se totiž jiného, stále zapnutého dílu energetického krytu, a výsledek by byl katastrofální, nebýt agility pasažérů. Pierre při letu vzduchem zachytil Pauline, a oba přistáli na nohou. Ještě obratněji se však pohybovala Sloane. Zatočila se ve vzduchu, a dopadla na zem na všechny čtyři jako opice. Pierre vykulil oči. Ty pohyby mu někoho připomínaly! Na další rozhovor však nebyl čas. Všichni tři proběhli bránou, a Alessandro znovu nahodil energetický štít. Rychle ještě pohlédl na ovládací panel, a vyčetl z něj, že štít kolem celé tvrzi držel už jen ze 67 %. "Thiago měl pravdu. Ty jejich výbušniny dokáží štít oslabit velice rychle," zašeptal si pro sebe. Se starostí v očích vyběhl z věže, a zamířil ke třem přeživším. Byl by zvolal jméno své dcery, kdyby ji spatřil. Zastavil se však, a zmateně si ty tři prohlédl. Pierra poznal, Pauline taky, ale tu Afroameričanku, kterou přivedli, v životě neviděl. Vrhl pohled zpět na Pierra, hleděl na něj vyčítavě, jako by mu Pierre lhal. "Kde... kde je má dcera?!" vykřikl. Pauline zvedla obočí, podívala se na Pierra, a pak na Sloane. "Kruci, kde je Sloane?!" zařval hystericky Velázquez. "Je to komplikované," řekla pomalu Pauline. "Cože?!" vykřikl Alessandro, a přispěchal k Pierrovi. Chytil ho za límec košile, a přitáhl ho k sobě. "Říkal jste, že ji máte! Tak kde sakra je?! Zůstala na útesu?! Nebo co?! Tak mluvte, sakra! Vy cretinas!!!" vykřikoval bez ustání, celý roztřesený, ovládnut strachem o svou adoptovanou dceru. "Já jsem Sloane," řekla ta neznámá Afroameričanka, "i když se vůbec necítím být sama sebou. Unesli mě, a přemístili můj mozek do tohoto těla..." Pak se rozplakala. Alessandra ovládla panika. "Co?! Leroyi! Jetkinsová! Co to jako... co se stalo se Sloane?! Kde je moje dcera?! Co udělali mojí dceři?!"

S Pauline a Sloane vešel Velázquez do přízemní laboratoře, Pierre zůstal před otevřenými dveřmi a hlídal věž, neboť mu i během svého panického ataku Alessandro vysvětlil, že se ve tvrzi nacházel jakýsi vetřelec. Sloane se posadila na židli, a Pauline na ni hodila deku. V tu chvíli vstoupili do místnosti i Mayson a Johnson, naprosto rozklepaní vším, co se dělo. "Oni ti z hlavy vyjmuli mozek a voperovali ho do těla této osoby?" zeptal se Velázquez, stále se chvějící šokem. "Ano. Viděla jsem své původní tělo s obrovskou zašitou jizvou v hlavě... Byla jsem uspaná, když mě operovali, ale cítila jsem, že mi bodali do hlavy... Prostě mi vyřezali mozek, a nacpali ho do téhle hlavy. Ani nevím, proč," odpověděla s pláčem Sloane. "Pak Sloane telepaticky ovládali. Chtěli, aby mě a Pierra na pobřeží zabila. Tak jsme ji vlastně našli, nebo spíš ona našla nás," řekla Pauline. "To nedává smysl," ozval se Brickell, "když jí umí ovládat telepaticky, tak proč přemisťovali její mozek do jiného těla?" "Protože jí chtěli vylepšit," ozval se Pierre, a na chvíli odvrátil zrak od věže, "před tvrzí jsem viděl, co Sloane dokáže. Neskutečná agilita a síla. Tohle jsou schopnosti Curupiry." "No jistě," vyhrkla Pauline, "předtím, než ji Ngoy zachránil, si museli vzít část jejího genetického materiálu." Pak se zamyslela. "Ale to je přece šílené. Shai'ri plánovali vyvinutí chladnokrevných, vylepšených lidských zabijáků už dávno před hromadnou invazí. Proto Curupiru unesli, když se s nimi v Amazonii potkala*," dodala. "V té místnosti, kde na mě dělali pokusy, bylo víc lidí. Byl tam třeba jeden Argentinec," ozvala se Sloane. "Moment, vy jste ta mladá blonďatá dívka, která se dorozumívala znakovou řečí?" zeptal se zmatený Mayson. "Ano i ne. Jsem Sloane, a přitom nejsem Sloane. Nevím, co jsem. Necítím se být sama sebou. Neumím si svůj život takhle představit. Všechno je tak divné..." odpověděla Sloane, a znovu jí z očí vyteklo několik slz. "Tihle Shai'ri můžou proniknout do pevnosti, vyřezat nám všem z hlav mozky, a narvat je do hlav jiných lidí, kterým ještě dodají superschopnosti," řekl Mayson, "to je příšerné. To je vrchol!" "Je to strašný pocit," řekla Sloane. "Vážení, tohle je konec. Konec lidstva. Všechno je v tahu!" začal křičet Mayson. "Šlo by Sloane nějak pomoct? Vrátit mozek zpátky do jejího těla?" řekl Velázquez. "Nejprve bychom museli najít její původní tělo, a pak... transplantaci mozku nikdo nezvládne. Ani ti nejlepší doktoři. A kdo ví, zda z téhle tvrze vyjdeme živí, abychom třeba k jednomu z nich zamířili," řekl Brickell. "Sloane, je jich víc? Takových, jako jsi ty?" zeptala se Pauline. "Ten mimozemšťan, co mi to provedl, mi myšlenkami sdělil, že nás více opravdu je," odpověděla Sloane, "nevím, co si pod tím mám představit." "Armádu," ozval se Brickell, "armádu vylepšených lidí použitých mimozemšťany proti obyčejným lidem." Alessandro ke své změněné dceři konečně přistoupil a pohladil ji po rameni. "Strašně mě to mrzí, Sloane... Tohle všechno. Já... nedokážu to pochopit... Proč jsem vás jenom nechal odjet... Proč jsem poslouchal Thiaga, který mě ujišťoval, že se vám nic nestane?!" vzlykal Velázquez. Otočil se na svého sluhu, a ukázal na něj prstem. "Vy jste to vlastně zavinil! Vy jeden zpropadený grázle! Je to vaše chyba!" zařval. Thiago vypadal vyděšeně. Již několikrát se snažil Alessandra ujistit, že s odjezdem Sloane a Pauline neměl nic společného, avšak jeho pán trval na svém. Zatímco v přízemní laboratoři propukla hádka, uviděl Pierre na nádvoří Tatze. "Kamaráde, co ty tady děláš? Měl jsi zůstat uvnitř s doktorem Brickellem! Proč se proháníš po nádvoří?" vykřikl překvapeně Pierre, poklekl ke svému zvířecímu příteli, a podrbal ho za oušky. "Nebo jsi snad před chvílí odešel udělat loužičku, co, ty roztomilý darebáčku?" rozplýval se nad ním Pierre. Bylo evidentní, že Tatz mířil do laboratoře, a Pierre jej samozřejmě nechal projít. Pauline si Tatze všimla, a usmála se na něj. Pak ucítila, že se něco dotklo její nohy. Tatz byl náhle úplně jinde, u jejích nohou, a lísal se k nim. Měl naježenou srst, neustálé dopadání bomb na energetický štít jej k smrti děsilo, a teď byl vyplašený i z Velázquezova řevu. "Tatzi," zašeptala Pauline, a podívala se ke dveřím. Tatz stál i tam. V přízemní laboratoři byli dva Tatzelwurmové! "Lidi?!" vykřikla Pauline. "Můžete za to vy," syčel Alessandro Thiagovi do obličeje, "zradil jste mě. Po všech těch letech! Měl byste sedět." "Lidi, proč tu máme dva Tatzelwurmy?!" vykřikla znovu Pauline, a všichni se obrátili směrem k ní. Ona se zase otočila na Pierra. "Proč by Tatzelwurm vylézal ven, kde je hluk ještě horší, než tady, Pierre?" položila mu otázku. Pierre si dvou zvířat také všiml. "Propána," řekl s pokrčeným čelem. Tatzelwurm, který právě prošel dveřmi, se náhle začal měnit. Vyrostl ve vysokého muže ve svátečním obleku, s černými vlasy s pěšinkou a nepřirozeným úsměvem v obličeji. Bylo to jasné, vetřelcem ve tvrzi byl St'eem, Indrid Cold. "Pane Velázquezi," promluvil Thiagovým hlasem, "to já vás v podobě vašeho sluhy přesvědčil, abyste svou dceru vyslal na proměnu." Alessandro zařval jako zvíře, a vrhl se na Colda. Zatáhl ho za kravatu, a stiskl rukou jeho tvář. "Tohle nás podvedlo!" vyhrkl. "Metamorf," dodala Pauline. "Nezabíjejte mě, pane Velázquezi. Ještě ne, prosím. Jen vám chci něco osvětlit. Viděl jste, jak velcí Shai'ri svými zbraněmi oslabili váš štít. Poprvé ho ale oslabili mimo váš zrak již před několika dny. A vyslali mne, abych provedl jejich dokonalý plán. Dlouho vás mí pánové sledovali. Věděli, že němá lidská bytost bude výtečná k proměně v zabijácký stroj. Že může být zlomena. Rád jsem se měnil v pana Ramineze i ve vašeho Tatzelwurma, jak mu říkáte, a slídil jsem za vámi. Na rozkaz mocných Shai'ri jsem vypustil vaši dceru z tvrzi. Ve vaší věži jsem strávil mnoho času," mluvil dlouze Cold, "a naučil jsem se, jak energetický štít vypnout. Před chvílí jste mě skoro dostal, pak jste ale věž opustil, já se do ní vrátil, v podobě malého broučka jsem proletěl oknem, a zařídil jsem, aby se kryt postupně začal vypínat. Když spolu nyní mluvíme, Shai'ri již do vašeho sídla pronikají, a váš čeká zhouba. Vzdejte se, nevzdorujte, nechte se zabít novými pány tohoto světa, před jejichž majestátem musí vše padnout! Sláva Shy'rkovi, mocnému Vládci, novému pánu Ed'ry!" Cold roztáhl ruce, a křičel jako bláznivý fanatik: "Provolávejte mu slávu! Smrt je darem, kterým vás vysvobodí z vaší nicoty!" Natáhl ruku k čelu, a telepaticky Sloane rozkázal, aby se vzdala svých pocitů. "Zastavte ho!" zařvala Pauline, a zamířila na něj laserovou pistolí. Propálila mu hlavu, jenže bylo příliš pozdě. Sloane jeho rozkaz před přemýšlení poslechla, a vrhla se na svého adoptivního otce. "Sloane?! Co to děláš?!" vykřikl překvapeně. Zmáčkla mu krk, a srazila ho na podlahu. Velázquez začal kuckat. "Nechte ho na pokoji, prosím vás!" vykřikl Mayson. Pauline na ni zamířila laserovou pistolí, Sloane však zareagovala velice rychle, postavila se, a předtím, než ji mohl paprsek zasáhnout, zakryla se otcovým tělem. Paprsek zasáhl jeho rameno. "Alessandro!" vykřikla v šoku Pauline. Pierre zezadu chytil Sloane za ruku, a strhl ji k sobě. Ona však stále tiskla Velázquezovo hrdlo, a pustila ho teprve ve chvíli, kdy přestal dýchat. "Tys ho zabila! Zabilas ho!!!" zařvala Pauline. Sloane vyskočila, a nohama obejmula Pierrův krk. Také ho začala dusit. Pauline zvýšila paprsek na nejvyšší stupeň, zmáčkla spoušť pistole, a odstřelila Sloane. Přitom paprsek vytvořil velkou díru ve zdi. Sloane těžce dopadla na písek na nádvoří. "Pane!" vyhrkl Thiago, a se slzami v očích přiběhl k Velázquezově nehybnému tělu. "Byl zabit svou dcerou," dodal, a přejel očima po ostatních v místnosti. Cold mluvil pravdu. Energetický štít se skutečně postupně vypnul, bombardování pevnosti ustalo, a bránou prošlo několik desítek vojáků Shai'ri. Mayson popadl svého asistenta za ruku a vyvedl ho z laboratoře. "Musíme pryč, Buchanane. Tady už není bezpečno! Tohle je konec našeho pobytu ve Velázquezově tvrzi!" řekl s patřičnou panikou. Oba se však zastavili, když na ně vojáci Shai'ri zamířili svými trubicovitými zbraněmi. "Myslím, že je to konec našich životů, pane premiére," dodal Johnson.

V poslední chvíli po předácích vojenské jednotky Shai'ri skočil Pierre, porazil je na zem, a vydávaje nelidský skřek z hrdla, mlátil je do hlav. Mayson a Johnson zamířili ke garáži. Vyhnuli se světelné střele, jež k nim doletěla od brány, a přiběhli k velké čtyřkolce. "Nasedněte na to, pane premiére, já budu řídit," řekl rychle Johnson, a nastartoval motor. Jakmile se za něj Harold posadil, namířil Buchanan čtyřkolku k bráně, přejel několik vojáků Shai'ri, a oba muži Velázquezovu tvrz nadobro opustili. Ztratili se kdesi v dálce, v temnotě. Rozletělo se za nimi několik letounů, všechny se však nakonec vrátily, neboť byly přivolány zpět do boje. Byly v něm potřeba, ačkoliv se nakonec při boji nedokázaly uplatnit. To zuřivé monstrum jménem Pierre Leroy totiž nedokázal žádný z Shai'ri zastavit. A když se odrazil od země, a přiletěl k jedné z těch pěti velkých kosmických lodí, a vlastníma rukama ji srazil k zemi, všichni mimozemšťané se zděsili. Pierre byl tím nejsilnějším a nejmocnějším člověkem, se kterým se kdy setkali. Byl pravým opakem slabocha, kterého v každém člověku viděli. Jakmile byly jednotky, jež vstoupily na území tvrze, poraženy, přiběhl Pierre ke Sloane, stále nehybně ležící na písku. Vrátila se k ní i Pauline. "Jak je možné, že jsi takto silný?" zeptala se náhle Sloane. Zase byla při sobě. "No, kdysi mě někdo změnil, podobně jako tebe. Dlouho mi trvalo, než jsem se s tím naučil žít, ale... zvykl jsem si. Nejdůležitější je nenechat tu příšeru, kterou do tebe vložili, aby tě ovládala. Vím, je to těžký, ale dá se to zvládnout. Stačí pevná vůle," řekl jí Pierre. "Jenže mě mou vůli sebrali," odpověděla Sloane, a kopla Pauline do hlavy. V bráně stál onen Shai'ri ve žluté uniformě, a telepatickým zařízením na hlavě opět probudil ve Sloane zabijáka. Pierre ji popadl za nohu, a odhodil, ona se však odrazila od stěny, dopadla nohama na písek, a pak skočila po Thiagovi v přízemní laboratoři. Natlačila ho ke stěně, a zkroutila mu hlavu, až začaly jeho krční obratle praskat. "Slečno Sloane, prosím, ne!" vykřikl Thiago. Na její záda náhle skočil Tatz, a zakousl se jí do masa. Sloane zařvala, odhodila ho, až chudák zvíře dopadlo na bok na podlahu, a pak dokončila své vražedné dílo. Thiago byl též mrtev. Brickell s křikem vyběhl z laboratoře, ovšem venku jeho hrudníkem projela světelná střela z trubicovité pušky. Do tvrzi vbíhala další skupina vojáků. Brickell v krvi dopadl na zem. "Doktore!!!" vykřikl Pierre. Génius, strůjce stroje času, muž, jehož inteligence měla svět zachránit před temnou budoucností, padl. Pierre a Pauline již byli posledními přeživšími. V šoku odtáhl Pierre vůdkyni Lovců kryptidů zpět do přízemní laboratoře, praštil Sloane po hlavě tak silně, že zase pozbyla vědomí, tudíž jim nemohla ublížit, a zavřel dveře. Pauline zvedla ze země Tatze. Vypadal znaveně, ale zraněný nebyl. "Za chvíli sem přijdou. Zabijou mě," řekla Pauline. "Nezabijou. Budu tě krýt," odpověděl rozhodně Pierre. Pak se zvenčí začal ozývat bolestný skřek mimozemšťanů. Jeden po druhém byli koseni. Na nádvoří se ozvalo hučení, a k oknům laboratoře se nahrnul oblak prachu. "Ještě není všemu konec, Pauline," usmál se Pierre, zvedl ze země Brickellův stroj času, a vyrazil ven z laboratoře. Na nádvoří dosedl Cryptid Swift - Dean a bojová trojka se vrátili, a to právě včas. "Co se tu stalo?! Proč je energetický kryt vypnutý? Jinými slovy, proč nám nikdo neodpovídal na vysílačku, a proč jsme tu mohli přistát?" křičel Roger. Pierre a Pauline s Tatzem okamžitě vběhli do letounu, a ten vytryskl směrem k obloze, než mohl být zasažen. Ještě před příletem na území tvrzi laserové pušky Cryptid Swiftu zneškodnily tři vesmírné kolosy, zůstal tedy už jen jeden, a jeho piloti zřejmě neměli dobrou mušku nebo na ně byl letoun až příliš rychlý... Velázquezova tvrz byla dobyta Shai'ri. Lovci kryptidů přišli o své útočiště. Alessandro zemřel, Thiago a doktor Brickell též, a Sloane byla mimozemšťany proměněna ve stroj na zabíjení. Mayson a Johnson odjeli kamsi na jih, unikli zřejmě před smrtí, otázkou však bylo, jak dlouho se jim před Shai'ri dařilo prchat. "Počítám, že jste se sem vrátili náhodou?" řekl Pierre, a roztáhl se na sedadle. "Naše mise byla neúspěšná," prohlásil Dean, "moc se vám za to omlouvám. Briddimský drahokam jsme nenašli." "No, jestli ho někdy najdem, pořád ho můžeme použít. Sebral jsem tuhle bednu," zasmál se Pierre, a ukázal na prototyp stroje času, uložený vedle sedadla. "Jenže nemáme přístroj na odsávání energie," dodala Pauline, "všechno to zůstalo ve tvrzi. A ta je ztracená. Určitě ji zničí, odpálí ji." "Pořád samé prohry," řekl hořce Dean, "máme vůbec ještě nějakou naději?" "Našli jste aspoň v Lousianě něco zajímavýho?" zeptal se Pierre. Dean se rozpovídal o Lexi Mansonové, a o experimentech, které Shai'ri prováděli na lidech. Pierre a Pauline se na sebe podívali. "Velká místnost s rytinami, s několika lidmi v komorách... a nelidské experimenty? Jo, s něčím takovým jsme se teď taky setkali," řekl Pierre, "Sloane, Alessandrova adoptovaná dcera, ti emzáci vyoperovali mozek z těla, a přesunuli ho do těla nějaké Afroameričanky, která měla navíc Curupiřiny schopnosti. Dává vám to smysl?" "Naprosto," odpověděl Akihiko, "to byl jejich poslední tah." "Afroameričanky?" zeptal se překvapeně Dean, a vzpomněl si na Lexi. "Prý jich mají víc. Víc takových lidí," dodala Pauline. "To taky dává smysl," reagoval na to Fahad. "Takže Alessandro je mrtvý? Pan Raminez a doktor Brickell též, je to tak? Takže zbývá jen nás šest," řekl Dean. "Počkat, chlapi z Black Butterfly C14 jsou taky mrtví?!" zděsil se Akihiko. "Shai'ri je zabili. A Mayson a Johnson utekli," řekla Pauline. "Sloane je živá, ale s její pomocí počítat nemůžeme," dodal Pierre, "navrhoval bych nevracet se už do Argentiny." "Kam tedy poletíme?" zeptal se Dean. Pohlédl do obličejů svých kolegů. "Co teď budeme dělat?"

* - odkaz na 1. kapitolu 4. série Lovců kryptidů, "Brzy se přihodí něco strašného"

Existuje vůbec naděje, že Lovci kryptidů zabrání temné, apokalyptické budoucnosti? Nebo je osud naší planety nevyhnutelný, a nelze ho změnit? Kde bude boj Lovců kryptidů proti mimozemským kolonizátorům pokračovat, když přišli o své útočiště v podobě Velázquezovy tvrzi? Pokračování příště!

Lovci kryptidů 4: Problémy s identitou (2/3)

Zatímco Dean a bojová trojka hledají Briddimský drahokam na území americké Louisiany, napětí ve Velázquezově tvrzi na pobřeží Argentiny se stupňuje. V jednu dobu se okolí pevnosti stále zdálo být bezpečné, a Alessandrova adoptovaná dcera Sloane se spolu s Pauline vydala na menší výlet pouští ve starém kabrioletu. Užívaly si nádhernou patagonskou krajinu a její zvířecí obyvatele, dokud se zcela nečekaně na obloze neobjevila vesmírná loď Shai'ri. Následovala přestřelka, Pauline byla při ní poražena, a Sloane si mimozemšťané odvedli do svého plavidla, kde na ní začali provádět pokusy. Kdo ví, jak dlouho po tomto incidentu se Sloane znovu probrala, jen aby zjistila, že její mysl byla přemístěna do úplně jiného těla. Zatímco její původní tělo leží v malé komoře vedle ní, je Sloane uvězněna v podobě jakési afroamerické ženy, a dokáže slyšet, co se kolem ní děje. Pro dívku, která celý život žila v relativní izolaci a bez sluchu je to obrovský šok. Proč a jak ji ale Shai'ri změnili? Mezitím se Velázquezova tvrz stala terčem útoku několika mimozemských lodí. Thiago se pokusil vysílačkou Sloane s Pauline kontaktovat, avšak neúspěšně. Alessandro si již uvědomuje, že jeho dcera musí být ve velkém nebezpečí...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: PROBLÉMY S IDENTITOU, ČÁST DRUHÁ:

"Něco se jim muselo stát," řekl Alessandro, jakmile s Pierrem a Thiagem vstoupil zpět do přízemní laboratoře. "Co se děje? Prosím vás, řekněte mi, že na nás neútočí... prosím," vyhrkl Brickell, dosud vyděšený varovným signálem, který stále zesiloval. Zvuk děsil i Tatze, a tak se ještě více přitiskl k Pierrově krku. "Blíží se k nám pět lodí, Larry," odpověděl Alessandro, "energetický štít to ustojí. Uvidíte. Všechno bude v pořádku. Ale má dcera... ta možná v pořádku není." Alessandro přišel ke zdi, položil na ni čelo, a zakryl si oči. Utřel si nejednu slzu. Nikdo nic neříkal. "Thiago, proč jste mi jenom říkal, že se jim nic nestane. Chápu, že jste ráno na radaru žádné lodě neviděl, ale... byla to blbost. Proč jste to dělal?!" vydechl Alessandro, a zvýšil hlas. Pak se otočil na svého sluhu, jednu slzu měl ještě pořád na tváři. "Pane, já opravdu netuším, o čem to mluvíte. Slečnu Sloane jsem viděl u snídaně v kuchyni, nevzpomínám si však, že bych s ní hovořil, a nevzpomínám si také, že bych Vás přesvědčoval k tomu, abyste jí dovolil odjet z tvrze," odpověděl Thiago pohnutým hlasem. Šlo poznat, že mluvil pravdu. Skutečně od první chvíle nevěděl, na co Alessandro odkazoval. Ten jen mávl rukou. "Musíme ji nějak dostat zpět," řekl, a konečně si utřel poslední slzu z tváře, načež pohlédl na Pierra, "a slečnu Jetkinsovou taky. Bojím se, že je tam venku, v poušti, potkalo něco zlého." "Půjdu je hledat," řekl rozhodně Pierre. "Jste si jistý, že chcete bezpečí tvrze opustit? Já bych to neriskoval," prohlásil Brickell, a pokrčil čelo, "se vší úctou k pohřešovaným. Jen říkám, že já sám bych se mimo tvrz bál." "Doktore, myslím, že jste zapomněl na to, jak jste mě za svých zločineckých let vylepšil," zasmál se Pierre, a poplácal Brickella po rameni. "Viděl jsem sice, jak Shai'ri v Langley zabili Collinse, kterému sérum agresivity dalo stejné schopnosti jako mě, ale... sakra, jestli je někdo, kdo má tam venku aspoň slušnou šanci na přežití, jsem to já. Můžou mi propálit hruď i hlavu třeba stokrát, okamžitě se to zahojí. Takže pokud mě nehodí do kostky ledu, jako chudáka Collinse, přežiju." Zadíval se Alessandrovi do očí. "Budu po našich dvou holkách pátrat," řekl. "Bueno," zakýval hlavou Alessandro, "půjčím vám svou motorku. Kdybyste je našel, v pohodě se na ní vejdete. Sice na ní budete trochu namačkaní, ale tři lidi uveze." "Jenže aby pan Leroy opustil tvrz, musíte vypnout energetický štít," zhrozil se Brickell. "Jen na chvíli. Jinak to nejde. Thiago, prosím vás, vraťte se zpátky do věže," odpověděl Alessandro. Pierre nechal Tatze v přízemní laboratoři. "Zůstaň tu hezky s doktorem Brickellem, kamaráde. Já se pro tebe vrátím, slibuju ti to," zašeptal svému zvířecímu kamarádovi, pohladil ho po černé hlavičce, načež Tatz zavrněl, a pak odešel z místnosti. Alessandro vytáhl z garáže motorku, a odvezl ji k bráně, kde na něj Pierre čekal, a kterou sám pohnutím páky otevřel. Před vstupem do pevnosti se náhle objevili dva vojáci z Black Butterfly C14, a táhli za sebou svého zabitého kolegu. "Propána, co se stalo?!" vyhrkl Alessandro. "To nevíme, neviděli jsme, jak umřel. Ale je celý spálený. Koukněte. Jeho kůže je samý popel," odpověděl zděšeně jeden z vojáků. Velázquez pohlédl na Pierra. "Možná zjistili, jak se dostat skrze energetický štít," řekl Pierre, a pokrčil rameny. "Doufejme, že sem teď hromadně nepřiběhnou, když nebude zapnutý," řekl zbledlý Alessandro, a přes vysílačku poručil Thiagovi, aby kryt okolo pevnosti vypnul. Pierrovi pak dal do ruky druhé vysílací zařízení, a řekl mu, aby se ozval, pokud něco najde. Pierre se na motorce prudce rozjel, a během chvilky se ztratil v poušti. Thiago pak kryt znovu nahodil. Jak tak Pierre pádil patagonskou pouští, všímal si dvou velkých vesmírných plavidel rýsujících se na obloze. Blížily se k pevnosti závratnou rychlostí. "Fakt po nás jdou," zašeptal si pro sebe. Začal pohlížet na písek. Brzy si všiml stop pneumatik kabrioletu, byly stále relativně čerstvé, necelé dvě hodiny staré. Panovalo nepříjemné bezvětří, kvůli němuž bylo v poušti příšerně horko, písek však díky tomu nestačil stopy zakrýt. Jakmile Pierre zachytil stopu, držel se jí jako policejní pes. Ujížděl maximální rychlostí, a proud vzduchu, který tak kolem sebe vytvářel, ho chladil. I tak se mu z čela řinul pot. Nervózně očekával to nejhorší. Jel dál po rovině, minuty ubíhaly, pak minul skupinu k smrti vyděšených nandu pampových, kteří se hnali směrem k pobřeží, a na obloze spatřil vesmírného giganta, zvedajícího se ze země. Pomalu stoupal vzhůru. Pierrovy bystré oči dále zaregistrovaly jakýsi objekt v písku. Kouřilo se z něj, dokonce kolem něj šlehaly plameny. Musel to být zničený kabriolet! Pierrovi se zastavilo srdce. Netrvalo dlouho, a přijel k němu. Nemýlil se, skutečně se jednalo o zbytky automobilu, a jen asi pět metrů od nich ležela Paulinina laserová pistole. "Ne!!!" zařval Pierre. Začal se divoce rozhlížet kolem sebe. "Pauline?! Pauline!!!" řval z plných plic. Oběhl hořící zbytky auta, a spatřil řadu stop, jež svědčily o souboji. Pierre nebyl nějakým skvělým stopařem, ale rozhodně mu nechyběla představivost, a dlouhé prohlubně v písku si spojil s lidským tělem, násilně po něm taženým. Ploché, hluboké stopy pak patřily Shai'ri. Pierre odběhl, a na úpatí nízkého písečného kopečku spatřil Pauline. Bylo mu na omdlení. Vůbec se nehýbala. Byla zčásti pokrytá pískem, proto si jí předtím nevšiml. Pomalu k ní přistoupil, a roztřesenýma rukama se dotkl jejího obličeje. U nosu měla zaschlou krev. "Pauline? Odpověz mi. Prosím," řekl vystrašeně. Náhle otevřela oči. Celá sebou trhla, a prudce se posadila. "Pierre?" vyhrkla s vykulenýma očima, a položila si ruku na čelo. "Jsi v pořádku? Co se vám stalo?" zeptal se Pierre. Trochu se uklidnil. "Napadli nás Shai'ri," odpověděla Pauline, a rozhlédla se kolem sebe, "musela jsem pozbýt vědomí. Pamatuju si, jak jsem letěla vzduchem, a dopadla, a pak... bože, všechno zmizelo. Jak dlouho jsem tu ležela?!" "No, ne moc dlouho," pousmál se Pierre, "Shai'ri přilétají k tvrzi. Proto jsem se vás vydal hledat. Uvědomili jsme si, že jste tu nebyly v bezpečí." "Vyjet si sem byla blbost," řekla Pauline, a pokusila se postavit. Pierre jí pomohl na nohy. "Co dítě? Je v pořádku?" zeptal se pak starostlivě Pierre. Pauline se jemně dotkla svého břicha. "Doufám, že jo," odpověděla, a nervózně vtáhla do nosu vzduch, "snad mu ten pád nic neudělal." Pierre na ni chvíli se strachem hleděl. "Snad ne. Snad to Deanovi neublížilo," řekl. Pomalu se dali do pohybu. "Sloane tu nikde není, co? Kde vlastně je?!" zeptala se po chvíli Pauline, a prohlédla si hořící ostatky kabrioletu. "Myslím, že ji odtáhli. Koukni na ty rýhy v písku. Někam si ji vzali, živou nebo mrtvou. Ale krev tady na písku nevidím, takže bych spíš tipoval, že je živá," prohlásil Pierre. Pauline ukázala na vesmírnou loď stále stoupající vzhůru. "Myslíš, že by ji mohli mít tam?" Pierre svým výrazem v obličeji jasně naznačil, že nic netuší. Najednou oblohu proťalo několik menších letounů. "Jsou zpátky! Vrátili se sem!" vykřikla Pauline. Jeden z letounů začal po obou lidech okamžitě pálit. Světle modré střely rychle vrážely do písku, a zvedaly ho do výšky až dvou metrů. Pierre zakryl Pauline vlastním tělem, a to v poslední chvíli. Dostal přímý zásah do břicha. "Proboha, Pierre!!!" zařvala Pauline. Pierre v bolesti poklekl na písek, a zakryl si rukama břicho. Krev, která z rány vytryskla, rychle tuhla. Sotva pět vteřin nato si Pierre oddechl, a se zcela zahojeným břichem se otočil na Pauline. "Budu tě muset krýt, abys přežila," usmál se. Popadl Pauline za ruku, a začal ji odvádět k motorce položené na zemi. Proběhli přitom kolem upuštěné laserové pistole, Pauline se pro ni sklonila, a zvedla jí. Pak ji namířila na letoun, jenž se zezadu vracel, a zmáčkla spoušť. Přímý zásah. Letoun okamžitě dopadl na zem, a zvýřil kolem sebe prach. Pierre postavil motorku, když tu náhle na zemi přistál další letoun, a vyběhli z něj dva vojáci Shai'ri. Pauline po nich začala střílet, ale oni jejím střelám uhýbali. Možná to byli ti samí vojáci, se kterými bojovala jen o něco dříve, a rychle se naučili, jakým způsobem bojovala. Rozhodně však nemohli odhadnout Pierrovu reakci. Rozběhl se, a jediným skokem urazil skoro patnáct metrů. Země zaduněla, když na ni opět dopadl, přímo před oběma mimozemšťany, oběma jim zmáčknul krky, až se začali dusit, pak jednoho porazil na zem, a začal ho mlátit tím druhým. Když už se zdálo, že toho měli všichni tři dost, odhodil jednoho mimozemšťana do neuvěřitelné dálky, a druhému stoupnul na hlavu. Zapraskání lebečních kostí značilo vítězství. "Nezkoušejte to znovu," řekl mrtvému mimozemšťanovi Pierre, a jediným skokem se zase přesunul k motorce, kterou už Pauline nastartovala. "Chceš řídit?!" vyhrkl vyděšeně. "Kdo vede tým? Naskoč si, dělej! Letí sem další!" odpověděla Pauline. Pierre jen tak tak stačil na motorku nasednout, Pauline s ní okamžitě nabrala rychlost, a zamířila zpět k pobřeží. "Měli bychom pátrat po Sloane!" zařval Pierre. "Jo, ale nejdřív musíme zničit ty letouny!" odpověděla za jízdy Pauline. "Tak to nebude problém," zasmál se Pierre, a z motorky seskočil. "Kruci, ty si nějak věříš," zakývala nevěřícně hlavou Pauline. Pierre se odrazil od země, a vyletěl až ke snižujícímu se letounu. Jedinou ranou pěstí ho prorazil. Na dva letouny, jež letěly v závěsu za ním, odhodil ono zničené plavidlo se skřekajícím, zraněným pilotem. Obloha zahřměla explozí, kterou tak způsobil. "Poslyš, Pauline," řekl Pierre, když se vracel k zastavené motorce, "je jich docela hodně. Nemyslím si, že by bylo nejlepší je zavést ke tvrzi. Navrhuju odlákat je u skal na jihu, a tam je pak společně zničíme. A pak bychom se mohli pokusit... nějak najít Sloane." "Fajn, to je dobrý nápad," vydechla Pauline. "Mimochodem, nechceš si trošku dáchnout? Řídíš motorku pár minut potom, co se probereš z mdloby? Hele, převezmu řízení." Pauline se zamračila. "Velázquez tenhle stroj svěřil mě, ne tobě."

Sloane se znovu probrala. Uvědomila si, že stála na podlaze, aniž by si pamatovala opuštění komory. Byla stále v té stejné místnosti, jen v ní byla víc tma. Na nehybná těla lidí v komorách stále viděla, a zrak se jí upnul na její původní tělo. "Co tady dělám? Co má tohle znamenat?" řekla, a promnula si krk. Nebyla zvyklá se slyšet. Když si uvědomila, že se nacházela v úplně jiném těle, celá se roztřásla. Přistoupila ke komoře se svým tělem, a zahleděla se na širokou sešitou jizvu, jež se na čele Sloane Walkerové objevila. "Co mi to udělali?! Vytáhli mi snad mozek nebo co?! Proč?!" začala Sloane křičet, a před komorou se zhroutila. Celá se na podlaze zkroutila, a usedavě plakala. Připadalo jí to celé jako ta nejhorší noční můra. Probudit se, a zjistit, že byl mozek či alespoň jeho obsah nějak přenesen z jednoho těla do druhého, by Sloane vždy znělo jako nerealistická fikce, avšak Shai'ri toho dosáhli. Teprve po chvíli si proměněná Sloane uvědomila, že v místnosti nebyla sama. Z rohu ji pozoroval ten mimozemšťan ve žluté uniformě, jeden z vědců Shai'ri. Když na něj svýma zaslzenýma očima pohlédla, uvědomila si, že to on byl zodpovědný za tento nelidský pokus. "Proč jste mi to udělali?! Vy bestie!!!" zařvala Sloane, a prudce se proti němu rozběhla. V životě ji předtím neovládl takový vztek, nikdy ji neovládala taková lítost, a nikdy nebyla tak rychlá a mrštná. Cítila, že se její končetiny pohybovaly až nadpřirozeně rychle. Po několika skocích stála před mimozemšťanem. Byla by mu dala ránu do hlavy, kdyby před její obličej náhle neumístil jakýsi ovladač, a nezmáčkl ho. Sloane byla náhle paralyzována. Nemohla se hýbat. Nemohla ze sebe vydat jedinou hlásku. Ovladačem totiž vědec Shai'ri aktivoval čip, jenž byl během složité procedury umístěn do Sloanina mozku. Jakmile se vyděšená žena nemohla bránit, připnul si k čelu dvě elektrody s tenkým drátem, telepatické zařízení Shai'ri, a začal do jejího mozku vysílat své myšlenky. "Byla jste vybrána k tomu, abyste přesvědčila lidstvo, že se musí Shai'ri poddat. Byla jste vybrána k tomu, abyste sloužila mocnému Vládci, nejvyššímu představiteli našeho druhu. Budete mu sloužit při dobývání Ed'ry. S takovými, jakou jste vy, se bude před každým bojem lidstvo třást. Vše, co musíte dělat, je poslouchat naše rozkazy. Nemáte na vybranou. Vzdejte se, a nevzdorujte. Vzdoru již nejste schopná. Jste naše, jste majetkem Vládce, vylepšená, a když to chceme, zbavená pocitů vůči ostatním zástupcům svého druhu," přenesl v myšlenkách mimozemšťan do Sloaniny mysli. "Od této chvíle nemáte žádné pocity. Žádné emoce. Vaše hlava je prázdná," dodal Shai'ri, a Sloaniny oči pohasly. Právě provedl poslední krok v přeměně Sloane v chladnokrevného zabijáka. Rozkázal jí, aby vyšla z chodby, a ukázala se všem vojákům. Vesmírná loď pak zamířila na jihovýchod, kde před nedávnem došlo ke zničení několika menších letounů. Sloane měla být okamžitě vyslána na svou první vražednou misi... Nad skalami při pobřeží padla noc. Poslední hlídka Shai'ri, poslední voják vyslaný za Pierrem a Pauline, vystoupil ze svého letounu. I ve tmě jeho oči moc dobře viděly mrtvoly svých druhů, poházené mezi skalisky, a roztrhané na kusy. Ať už byl jeden z těch vzdoruplných lidí čímkoliv, svými schopnostmi se nepřibližoval žádnému jinému člověku, kterého tito mimozemšťané kdy spatřili. Voják byl celý neklidný. Trubicovitou puškou se oháněl kolem sebe, a čekal útok té lidské bestie. Nakonec dostal do zad ránu laserovým paprskem, a hlavou dopadl na ostrý kámen, jenž mu probodl oko. "Už jsem ho skoro měl, Pauline," prohodil Pierre, vyšed z nedalekého úkrytu. "Tenhle byl poslední," řekla Pauline, a seskočila ze skály. "Myslíš, že se teď můžeme vrátit do pouště? A hledat Sloane?" zeptal se Pierre. "Musíme to zkusit. Pierre, strašně mě děsí to, že jsem ji neuchránila. Ať s ní udělali cokoliv, jestli žije... bojím se, že jí nějak ublížili. Asi ji vzali do té velké vesmírné lodi, která..." "Která odlétala, když jsem tě našel. No, stejně bychom se do ní nedostali, ani kdybych se pokusil o pěkně vysoký výskok," reagoval na to Pierre. Oblohu náhle proťal další letoun. "Merde," sykl Pierre, "další hlídka. Začínám ty potvory nenávidět." Společně se přiblížili k pláži, na níž plavidlo přistálo. "Nic v jeho okolí nevidím. To je divný, Shai'ri odtamtud většinou vycházejí pomalu," poznamenal Pierre. Pauline náhle otočila hlavu. Ze skály, pod kterou s Pierrem leželi, spadlo několik kamínků. "Pierre!!!" vykřikla, jakmile spatřila temnou postavu, opouštějící vrcholek skály, hbitě se k nim snášející. Pierre stačil Pauline odtrhnout k sobě, a okamžitě se útočníkovi postavil. Popadl ho za krk, a přitiskl ke skále. "Moment, co?!" vyhrkl Pierre. Pauline rozsvítila malou baterku, kterou s sebou neustále nosila v kapse. Její světlo ozářilo obličej mladé Afroameričanky. Vypadala docela neškodně. Pierre ji okamžitě pustil. "Co tady děláte? Jak jste se tu ocitla?! Tady lidí moc nežije," řekl Pierre, "a omlouvám se za to sevření, mám silné prsty, víte." Žena si je oba mlčky prohlížela. Zvláštní pozornost věnovala Pauline, a jakmile ve tmě zřetelně poznala rysy jejího obličeje, začala se celá třepat. "Stalo se vám něco? Utíkáte před nimi?" zeptala se Pauline, a dotkla se její ruky. "Pauline, jsi to ty... A tohle je Pierre Leroy... Vždyť já vás znám," zašeptala ta žena, a z očí jí začaly téct slzy. "Ví o nás. Pomůžeme jí," řekl Pierre. "Ne, já vás přece znám osobně... Pauline, my jsme spolu přece... chápeš... oni... mě unesli..." plakala dál ta neznámá žena, a Pauline se zastavilo srdce. "Změnili mě... Nějak mi vyrvali mozek z hlavy, a vecpali ho do tohoto těla. Vypadám jinak... dokonce slyším... dokážu mluvit..." "Sloane!" vykřikla Pauline. "Co ti to udělali? A proč? Propána, počkej... není to nějaká iluze nebo něco takového?!" Sloane náhle přestala brečet. "Musím je poslouchat. Chtějí, abych jim sloužila. Mám vás tu... poslali mě, abych... Pauline..." Větu již nedokázala dokončit. Sloanina mysl byla opět ovládnuta telepatickým zařízením Shai'ri. Musela plnit rozkazy. Vrhla se na Pauline, a začala ji škrtit. Měla nadlidskou sílu. Pierre byl však silnější, a Sloane od Pauline odtáhl, prasknuv s ní o skálu. Sloane zařvala. Zatímco Pauline popadala dech, rvali se spolu člověk obdařený velkou silou díky séru agresivity, a člověk obdařený silou a hbitostí mimozemskými kolonizátory. Škrtili se, bili se do obličejů, vzájemně si natrhávali uši, mlátili jeden druhého do zubů, a ani jeden se nehodlal vzdát. Pauline se trochu vydýchala, nato bez přemýšlení zmáčkla spoušť laserové pistole, kterou namířila na Sloaninu hlavu, a vypálila. Sloane s křikem sletěla z útesu na pláž, zpátky k letounu. "To nebyla ona, že ne? Vždyť to byl někdo jiný!" vydechl Pierre. "Obávám se, že to byla ona," odpověděla Pauline, "slyšel jsi, co nám řekla. Byla to ona! Řekla, že jí unesli. Že její mozek přemístili do jiného těla!" Pierre se opřel o stěnu skály, a postavil se. "Nějak jí vylepšili. Udělali z ní stroj na zabíjení," řekl, hledíce do temnoty před sebe. Pauline navrhla, aby se vrátili k motorce, a odjeli zpět do tvrzi. Ještě před odchodem si všimli, že Sloane z pláže zmizela. Tu trefu laserem i pád ze skály musela přežít.

Velázquez nervózně chodil po hlavní místnosti. Pierre se mu za celé odpoledne a večer ani jednou neozval. O Sloane si dělal velké starosti, a zároveň měl strach o Pauline, a také o odvážného, silného Francouze, který se je obě vydal hledat. Náhle se znovu ozval varovný signál. Vesmírná plavidla Shai'ri se s příchodem noci přiblížila k tvrzi. Ozvala se pekelná rána. Alessandro vyběhl ven z hlavní budovy, a pohlédl nad sebe. Na obloze se v temnotě rýsoval vesmírný titán, z něhož mimozemšťané vyhazovali bomby. Vždy, když dopadly na energetický štít, tvrz se zachvěla. Thiago vyběhl z věže. "Pane, teď už je to jasné. Útočí na tvrz," řekl mu. "Štít drží?" "90 %, pane," odpověděl Thiago. "To je dobré." "Pane, nechci vás děsit, ale ty výbušniny za pouhých pár minut snížily sílu štítu o šest procent. Neřekl bych, že je to dobré." Alessandro se nadechl, a zakryl si obličej rukama. "Budeme se bránit všelijakými prostředky, Thiago. Všechno se vrátí do normálu. Ubráníme se jim!" vykřikl Alessandro, a odešel do přízemní laboratoře. Tatz zrovna pil vodu z misky, chlupy po celém těle měl naježené, a divoce máchal ocáskem. Měl strach. Alessandro pohlédl na Brickella, schouleného v rohu místnosti, hned vedle přístroje na odsávání energie. Mírně zvedl hlavu, a zahleděl se Alessandrovi do očí. "Teď už tu měli roboti být," řekl pomalu. "Sedmasedmdesátky? Jak to víte?" zeptal se Alessandro. "Jsem si jistý, že Nieto sleduje pohyb mimozemšťanů po celé planetě," pronesl Brickell, "musí vědět, že přiletěli sem. Každou chvíli sem určitě pošle svou armádu." "Ubráníme se sami, doktore. Jak můžete vědět, že ty jeho krámy souboj s mimozemšťany přežijí?" "Protože jsem je pomáhal sestrojit," usmál se Brickell. Vojáci z Black Butterfly C14 stále hlídkovali v okolí tvrze, kryti energetickým štítem, a s hrůzou pozorovali vypouštění bomb. "Jamie, viděls něco v okolí štítu?" "Ne. Co ty, Phile?" "V tý tmě vidím akorát tak..." "Počkej, Jamie. Něco slyším." Energetickým štítem prošlehlo několik dlouhých světelných střel, a dva vojáci okamžitě zemřeli. Jejich křik uslyšel třetí voják, přiběhl k nim, spěšně pohlédl na jejich mrtvoly, a se zatnutými zuby zamířil samopalem na energetický kryt. Ozvala se další rána, a kus štítu, o průměru možná jen jednoho metru, se vypnul. Voják začal pálit ze samopalu. Alessandro a Brickell střelbu okamžitě zaslechli. Sebrav pistoli, vyběhl Alessandro z laboratoře, prošel bránou, a přidal se k vojákovi. "Koukněte, pane! Támhle štít nedrží!" "Kruci, jak se to mohlo stát?!" vyhrkl Velázquez. Pak otvorem v krytu prošla další šleha. Velázquez popadl vojáka za ruku, a uskočil s ním. Zachránil ho před jistou smrtí. Zamířil pistolí k místu, odkud útok přišel, a vystřílel celý zásobník. Za hranici štítu dopadlo mrtvé tělo Shai'ri s energetickým reaktorem, jenž byl připnut k jeho zápěstí. Velázquez k tělu přiběhl, a zavlekl ho za hranici štítu, aby se kryt mohl zase obnovit, což se brzy nato stalo. "Touhle hračkou," řekl Alessandro, a sejmul reaktor z mimozemšťanovy ruky, "narušil malý sektor v krytu. To vysvětluje, proč..." "Proč dokázal postřílet ostatní z mé skvadry," dodal voják, a pohlédl na mrtvá těla svých dvou kolegů. Další střela pak přišla z věže. Poslední člen jednotky z Black Butterfly C14 byl zastřelen. Světelná střela propálila jeho záda. "Jeden z nich je snad ve věži?!" vyděsil se Alessandro, a přitiskl se k hradbě. Další útočník už byl uvnitř tvrzi!

Zavraždí Sloane, ze které Shai'ri vytvořili stroj na zabíjení, Pierra a Pauline? Jak se mohl některý z mimozemských kolonizátorů nepozorovaně dostat do Velázquezovy tvrzi? Přečká pevnost útok Shai'ri? Pokračování příště!