středa 31. srpna 2016

Pravěký vačnatec pojmenovaný po Davidu Attenboroughovi

V severozápadním Queenslandu, v Austrálii, byl nalezen a identifikován nový druh pravěkého savce. Je to vačnatec ze skupiny vačnatých lvů, pozoruhodných, ale také vyhynulých savců, mezi něž patřil i známý Thylacoleo (lev s vakem). Na rozdíl od Thylacolea žil nový druh o mnoho milionů let dříve, před 18 miliony let. Byl tak jedním z raných předků australské megafauny, která v Austrálii dominovala ještě v Pleistocénu (tedy v době, kdy svět zažíval dobu ledovou). Nově objevený vačnatý lev byl pojmenován Microleo attenboroughi, což znamená "Attenboroughův malý lev". Rodové jméno dostal proto, že to byl celkově malý savec, druhové pak na počest slavného přírodovědce a televizního hlasatele Sira Davida Attenborougha. Po něm bylo již pojmenováno mnoho zvířat, například současný plaz plochoještěr Attenboroughův (Platysaurus attenboroughi) nebo jurský plesiosaurus Attenborosaurus. Vědci, kteří Microlea popsali, se rozhodli pojmenovat jej podle Sira Davida, neboť právě on podporoval ochranu Riversleigh World Heritage Area. A právě tam byly také nalezeny zkameněliny Microlea... Jak již bylo zmíněno, Microleo byl malý. Vážil asi 600 gramů, což není mnoho, ale přesto je to dvakrát více než lasice hranostaj. Přední zuby byly smrtelně ostré a Microleo jejich stisknutím jednoduše zabíjel kořist. Lovil vačnatce a také ještěry, ale musel si dávat pozor na větší predátory. V severozápadním Queenslandu před 18 miliony let žili ještě dva další vačnatí lvi, jeden z nich by se velikostí rovnal psu. Microleo se mohl stát jeho potravou, nebyl-li dostatečně opatrný. Severozápad Queenslandu před 18 miliony let vypadal skoro jako dnes: rozlehlé deštné lesy poskytovaly těmto tvorům skvělé útočiště...

Zdroje informací a obrázku: www.sciencedaily.com & www.sci-news.com .
Do komentářů napište, co si o novém objevu myslíte... Není snad úžasný?

úterý 30. srpna 2016

Nebezpečná výprava Dona Rolanda 14.

Poté, co tajemný masožravý dinosaurus vystrašil obyvatele malé východoafrické vesnice, zůstala obec opuštěna. David a Za se vydali vesničany hledat a skutečně našli jeskyni, v níž byli ukryti. Za to potvrdil tím, že na své přátele zavolal, a oni mu odpověděli. Don Roland a Jamie museli odlákat dinosaura zpět na vrcholek hory po nepříliš divokém svahu, ale přesto jim jde namále. Don Roland hodil po zvířeti kámen a jen taktak před ním zachránil Jamieho. Teď je však ve velkém nebezpečí... Jak výprava dopadne?

NEBEZPEČNÁ VÝPRAVA DONA ROLANDA 14.





KONEC. Doufám, že se Vám tento komiks, jenž jsem psal a přidával na blog od července 2014, líbil. Omlouvám se, že poslední část se tu objevila až nyní, nicméně nakreslil jsem ji teprve včera... Možná, že někdy se na tomto blogu objeví i další komiks...

pondělí 29. srpna 2016

Ve stínu přízraků-část 10.

Poslední část příběhu "Ve stínu přízraků" je zde... Vyřeší se konečně případ klonování pravěkých zvířat na Jávě? Podaří se také zachránit Ahooly, kteří jsou kvůli lidem v nebezpečí? A co se vlastně stalo s Andrewem a Alice? Kde se James probudil po ráně do hlavy? Nyní se to vše dozvíte...

VE STÍNU PŘÍZRAKŮ-ČÁST DESÁTÁ:
Ten muž, který se na Jamese díval, byl přece Alan Reeve! Vedoucí té výzkumné stanice, která chovala několik z těch zvířat. "Gratuluju Vám, Stevensone," začal, zatímco se James vzpamatovával, chytaje se bolestně za hlavu. "Podařilo se Vám nás dostat. Massospondylové jsou bůhvíkde, murénosaury už vylovili z moře. Mnoho je pro nás ztraceno, a to jenom kvůli Vám! Perfektní vědecký projekt, možná slibnější, než Jurský park, je kvůli Vám úplně v čudu!" říkal. James se konečně vzpamatoval a posadil se. Viděl, že leží na docela pohodlném lůžku. Pohnul s nohama, ale nemohl je od lůžka odtrhnout. Bylo to tak, oni ho svázali. "Tohle si teda vyprošuju, vy jeden zrádče," poznamenal James. Zprvu nechápal, proč má svázané nohy a ne ruce. Brzy to však pochopil. Umělá hmota, kterou mu kolem nohou ovázali, se nedala nijak roztrhnout, jeho ruce mu teď byly k ničemu. "Zrádče? Já a zrádce? Já měl povolení, vy ne! Se svou bandou jste se motal do věcí, do kterých vám nic není... Dokonce jsme vás nejdříve klidně přijali, přenocovali jste ve stanici, a takhle jste se nám odvděčili," řekl na to Alan. "Nevím, jestli se dá říci 'klidně přijali'. Přepadli jste nás tehdy ze zálohy a uvěznili v téhle kopce. Že jste nás vlídně pustili, to je něco jiného, ovšem přijetí nikterak přátelské nebylo... A vůbec, zbavte mě těch děsných pout! Musím na Vás hulákat přes půlku místnosti?" naštval se James. "Zůstanete tady," řekl někdo další. Byl to Edward, genetik. Pak se zabouchly dveře a James zůstal v místnosti sám. Byl naštvaný a také trochu vyděšený. Napadlo ho, že při setkání s Velkým Johnem museli být tito lidé na blízku. Snad se nebouchl do hlavy on sám, možná, že jej někdo udeřil záměrně. Někdo, koho James v té tmě neviděl. Že je Velký John v rukou těchto darebáků, to James při přemýšlení poznal. Bolestivý, skoro až srdceryvný řev se táhl na míle daleko, ale vycházel z místa za oknem. Jamese zajímalo, jak se zbavit té otravné gumy. Nakonec ji rukama napnul a nohy opatrně vysoukal ven, ačkoliv to bylo překvapivě těžké. Zatáhl za kliku u dveří, jen proto, aby zjistil, že je zde zamčen. Nezbývalo nic jiného. Proskleným oknem by se dalo proskočit, pomyslel si James. Trochu se protáhl, schválně si udělal stojku, aby se dostal do formy, a pak se rozběhl. Proskočil oknem. Vojáci, popíjející silný rum, si sotva něčeho všimli. Jeden z nich vstal, ale byl tak namol, že ze sebe sotva vydal nějaké srozumitelné slovo. Skvělé, pomyslel si James, vojáci byli jistě odměněni za dobře odvedenou práci, a teď jsou kvůli alkoholu úplně mimo. James utíkal k dalšímu domku. Nahlédl do něj oknem. "Vždyť to je Yan," zašeptal si pro sebe. Popadl železnou tyč a prorazil jí dveře. Vyběhli po něm dva vojáci. James prvního srazil železnou tyčí, div že ho nezabil, druhému dal dvě pořádné rány pěstí. Pak vběhl do domku. Stál tam zase Alan, tentokrát na Jamese mířil pistolí. James se ale nezalekl a skočil po něm. Alan střelil do stropu, a pak mu zbraň z ruky vypadla. To už po ni ale sáhl Edward a přiložil ji Jamesovi k hlavě. Yan měl též svázané nohy, ale ruce měl volné, a tak popadl těžkou knihu a hodil ji po Edwardovi. Zasáhl jen rameno, ale stačilo to! Pistole byla opět na zemi a James se jí zmocnil. Skupinka vojáků mezitím do místnosti vběhla, aby Alanovi a Edwardovi pomohla. Našli je však zbité, ležící na zemi. James a Yan utíkali k dalšímu domku. "Někde tam mají Andrewa a Alice, vím to. Slyšel jsem, jak si to ti vojáci povídají, předtím, než začali pít!" informoval Yan. Alan se v tu chvíli vzpamatoval a rozhodl se k drastickému kroku: vypustit z klece Velkého Johna a zabít tak ty vědecké šťouraly. Vojákům to nebylo po chuti, ale rozkaz provést museli. Velký John byl zprvu kontrolovatelný a namířil si to k nim. James a Yan ho uviděli. Naštěstí to byli lehcí, skoro až akrobatičtí chlapi. Vyskočili na střechu nízkého stavení. James měl navíc zbraň, ničeho se teď nebáli. Velký John to uviděl a rozehnal se proti vojákům. "Propána, vždyť on je všechny sežere! Koukni na ty zuby!" vykřikl Yan.


Velký John byl Carnotaurus, pýcha celého projektu. Pýcha však předchází pád, a k tomu právě došlo. Carnotaurus se ve chvíli stal neudržitelným. Vyběhl na jednoho vojáka a překousl ho v polovině těla. Než se všichni z této hrozné události vzpamatovali, rval už na kusy druhého. Hltal jeho maso, tak byl vyhladovělý. Ostatní vojáci po něm začali střílet. I James vystřelil a zasáhl ho do boku. Nemohl se přece na něco tak strašného dívat! Ale s Carnotaurem rány nehnuly. Po chvilce vyběhl proti celé skupině vojáků. Zbraně teď létaly vzduchem a těžce dopadaly na zem. Křik by rval uši, a Carnotaurus do toho strašně řval. James a Yan seskočili ze střechy a utíkali proti Carnotaurovi. Yan se na vlastní nebezpečí snažil ho odlákat a mával a křičel, co to jen šlo. James po Carnotaurovi párkrát vystřelil, pak pistoli odhodil, a popadl samopal jednoho ze zabitých vojáků. Teď střílel jako šílený. Carnotaurus mezitím řval na Yana a už se k němu blížil. Yan zase vyskočil na střechu. Carnotaurus se ale před ničím nezastavil. Pronikl do té budovy. Nebyla snad ta zeď dostatečně pevná, že ji probořil jako tank? James údivem hleděl, až na všechno zapomněl. Pak si uvědomil, že v budově jsou možná Andrew a Alice. Přiběhl k domku a pálil po Carnotaurovi. Ten někoho držel za ruku, byl to Andrew! Salva ze samopalu Carnotaura vyrušila a poraněného muže nechal být. Běžel zase po Jamesovi. Do toho zakousl jednoho vojáka, což Jamesovi poskytlo šanci k vyšplhání se na blízký strom. Najednou se pod ním jedna suchá větev zlomila. James padal dolů. V těch vteřinách viděl, jak se blíží ke Carnotaurovým čelistem. Naštěstí to byla představa poněkud předčasná, i když měl namále. Ta suchá větev totiž Velkého Johna, stojícího vedle stromu, zabila. James při pádu omdlel. Yan v těch chvílích osvobozoval Alice a okamžitě ukliďnovali zraněného Andrewa. Zuby Carnotaura jen projely masem jeho levé ruky, ale rány pořádně krvácely a vyžadovaly okamžitou lékařskou pomoc. Alan a pár vojáků běželi vzkřísit Jamese. Nedá se to však říci doslova. Alan mu kopl do hlavy. James téměř nereagoval, záměrně. Rána ho probrala, hrál ovšem spícího. "Rychle zastřelit, rozumíte, pitomci?" rozkázal Alan. "Tak takhle vy na mě, vy jeden lišáku!" vyhrkl James a jediným kopem zlomil Alanovi nos. "Zapomněl jsem vám říci, že jsem se po deset let věnoval kick-boxu!" dodal. Z obličejů vojáků vyčetl, že netouží po zastřelení Jamese. Nikdo však nic neřekl. Alan se posadil, ale to jej již zezadu za krkem držel Yan. "Co jsem to viděl? Co jste si to dovolil říci? Chtěl jste zabít mého přítele?" řekl. Alan chvíli neposlouchal a utíral si nos, ze kterého srčela krev. "Teď si popovídáme," řekl James, "a vy pánové, nehrajte hloupé a odhoďte si vaše samopaly! Nezachránil jsem vám tak trochu život?"


"Poručíku, postarejte se o Superbata," nařídil Alan. Jistý voják okamžitě odběhl k jedné kleci, zakryté plátnem. James jej následoval. "Poručíku, okamžitě zbavte klec toho plátna! To zvíře je tam zavřené ve tmě! Víte, jak se asi cítí?" vyhrkl James. Voják byl trochu mimo sebe, přece jen teď unikl jisté smrti a teď mu rozkazoval někdo, proti kterému bojoval. Neměl však nic proti vykonání i tohoto rozkazu. Ahool, zavřený v kleci, byl ve zuboženém stavu. Byl to ten jedinec, kterého včera Alice střelila uspávací šipkou. Vojáci ho pak odchytili, když usnul. "Vypustit!" zařval James. "Ale pane... To zvíře je nebezpečné!" řekl na to voják. "To mě nezajímá, prý to není naklonované zvíře. Je to původní obyvatel těchto lesů. Kryptid, který do současnosti patří! Vypustit!!!" řval James. "A já vám říkám, že to nejde. Máme rozkaz je tady držet," namítl voják. "Rozkaz? Koho zajímá ten váš rozkaz? Držet tahle zvířata v takových klecích? Slyšíte, jak kňučí? Jako týraný pes! Pusťte ho, nebo vám rozmlátím ksicht!" řekl James. Nebyl tak naštvaný, spíše to na vojáka hrál. Ten tedy svolil. Vypadal sice, že by se raději neviděl, ale zvířeti klec otevřel a to šťastně odlétlo. Po chvilce se všichni sešli na planince před domky. Vojáci byli neozbrojeni, Alan měl obličej ovázaný do posledního detailu, Andrew měl ruku také v obvaze a Alice vzlykala nad smrtí Johna, o které se nyní dozvěděla. "Ten Ahool, kterého jste vypustil, byl jediný, kterého jsme momentálně měli. Jste opravdu pitomec, Stevensone. Na tom zvířeti se daly dělat pokusy, jaké svět neviděl," říkal huhňavě Alan. "A které by ho trápily, že? Proto jste je tady drželi? Ohavnost! Jestli je to zvíře jako každé jiné, tak má svá práva. A ne že když není vědecky popsáno, a je to jen kryptid, že vy smíte páchat na něm takové zločiny!" řekla na to Alice. "Dobrá," pokračoval Alan, "Adasaurus je zde v komplexu. Zařídí se jeho odvoz do nějakého vědeckého ústavu... I když, to přece nepovolím. No, Velkého Johna jste zabili. Massospondylové jsou už kdesi a..." Alan větu nedořekl. Hlavou mu prosvištěl strašlivý nápad. "Jdu pro pár papírů," řekl. Zmizel v nějaké budově. Pár vojáků se za ním rozběhlo. "Šéfe, to nedělejte! Proboha, vždyť to je sklad zbraní! Co chce udělat?" hulákali jeden přes druhého. "Okamžitě pryč! Jak nejdál to jen jde!" křičel James. Yan, Alice, Andrew a spousta vojáků se zvedli a utíkali za ním. Po chvíli zmizeli v džungli. Ve skladu zbraní mezitím docházelo ke strašlivému zápasu. Alan jednoho vojáka omráčil, od dašího však dostal pořádnou ránu do hlavy a klesl k zemi. Když ho zbylí dva vojáci chtěli odtáhnout pryč, Alan se probral, jednoho z nich kopl do břicha a druhému se vyvlekl. Pak se ozvala třaskavá rána! "Ne!!!" zařvali všichni, již chráněni lesem, zároveň. Budova vybuchla a s ní i celý komplex. Z Alana a vojáků, jemu původně oddaných, avšak nyní bojujících proti němu, zbylo jen málo. "Ten Alan byl ale lump. Kdo ví, co chtěl s těmi zvířaty dělat..." řekl na to Yan.


"Ještě štěstí, že oheň nezasáhl i les. Teď teprve vidíme, že ta vykácená plocha měla svůj smysl... Budiž jim všem země lehká, i Alanovi, i Edwardovi, a hlavně těm, co tomu na poslední chvíli chtěli zabránit," řekl na to James. Pak všichni začali pomalou cestu do nejbližší vesnice. Když k ní došli, dosud zatažená obloha se vyjasnila. Nad temnými mraky, mizícími v dálce, se objevilo rudé slunce a ozářilo kraj. Teď zase všichni viděli krásná rýžová políčka. Vesničané na ně mávali. Co se stalo dál, to už je odlišný příběh. Strašlivý Carnotaurus byl v komplexu zabit, Adasaurus zemřel při výbuchu, Massospondylové brzy v zajetí zahynuli na podivnou nemoc. Vylovení murénosauři byli nějakou dobu zkoumáni v muzejích, a Ahoolové? Ti zase děsili jávanské vesničany svými skřeky. Všichni přeživší se vrátili do svých domovů, i když některé vojáky čekal ještě tvrdý soud a Jamese požadavky na vysvětlení. Nakonec mu veřejnost dala za pravdu, a byl to on, kdo Ahooly zachránil. Andrew na Jávě zůstal nadále a zkoumal zvířata, která expedice nakonec zkoumat nemohla. Možná, že mezi nimi objevil něco pozoruhodného, nějaký nový druh... To již však není náš příběh.

KONEC. Poslední část byla podstatně delší, snad se Vám však líbila. Doufám, že se Vám celkově příběh líbil, pokud ano, napište mi prosím do komentářů. Budu rád za všechny Vaše názory! Brzy se snad zde na blogu objeví další příběh. Nebude to již velká souvislá povídka, díly na sebe nebudou příliš navazovat a tak bude příběh delší... Již brzy!

neděle 28. srpna 2016

Mohou být krysy ohroženy?

Někomu se může zdát, že každé zvíře je v potenciálním ohrožení ze strany lidí... Každé zvíře, každý druh, kromě krys... Krysy byly vždy nesmírně hojné, byly roznašečkami smrtelných nemocí ve středověku, a byly také černými pasažéry na lodích lidských dobyvatelů, díky čemuž tito tvorové osídlili a poničili křehké ekosystémy ostrovů. Tito tvorové, z nichž měl i Indiana Jones hrůzu, jsou snad všude, v kanalizacích, na skládkách, občas i ve sklepech a stále se jim daří. Jen málo lidí by napadlo říci: "Počet krys se snižuje". Ovšem, možná to bude překvapením, je to tak. Nemluvme teď o krysách ve městech, těm se díky nadměrnému množství odpadu daří. Tyto městské krysy svými počty mnohdy překonávají počet lidských rezidentů. Nicméně krysy na venkovech platí daň za nové, mnohdy extrémně chemické postupy, které nejsou v dnešním zemědělství neobvyklé. Nedá se přímo říci, že by krysy z venkova a divočiny byly nějak ohroženy. Je ovšem pravdou, že jejich počty tam strmě klesají. Samozřejmě, krysy jsou invazivním druhem a snadno se přemnoží, chemický postřik na poli jim v tom přece jen tak nezabrání. Navíc se říká, že s vyhynutím některých druhů zvířat by se počet krys celkově mohl zdvojnásobit. Přece jen však moderní zemědělství, spojené s insekticidy a dalšími prostředky, způsobuje zkázu mnoha malým i větším živočichům. Díky insekticidům se možná zbavíte hmyzu, ale také některých dalších tvorů, kteří se jím živí, a které to všechno ovlivní. Krysy, věčné oportunistky, mohou být mezi těmito tvory. V 60. letech 20. století vyšla ve Velké Británii kniha "Lady Bird Book Britain", která dnes může posloužit ke srovnání současné a tehdejší přírody Británie, i celé Evropy. Tehdy prý bylo pro venkovské krysy typické, že se shromažďovaly do skupinek po 200 jedincích a společně v noci putovaly krajinou. Při tom se za nimi táhl podivně krysí zápach, jenž se dá jen těžko popsat. Desítky let už nikdo nic takového neviděl. Může to být způsobeno tím, jak se i o svůj venkov lidé starají? Jedno je tedy jasné: krysám se možná daří dobře, ale ani ony čas od času neuniknou zkáze, kterou způsobují lidé. Tentokrát to není vybíjení pro maso nebo jen tak. Není to ani vybití invazivní skupiny krys, což populaci těchto zvířat málo ovlivní. Je to nebezpečí budoucnosti...

Tento článek není o bezprostředním ohrožení krys. Chtěl jsem Vám jeho prostřednictvím upozornit na to, že i nejpočetnější druh zvířete může být lidmi uvržen v nebezpečí, a je tedy třeba najít způsob, jak tomu zabránit (a jak také zabránit vyhynutí mnohem, mnohem vzácnějších zvířat).

sobota 27. srpna 2016

Tajemství původu kubánských štětinatců odhaleno

Na ostrovech v Karibském moři sotva najdete savce podivnější, než jsou štětinatci (rod Solenodon). Tito malí, vesměs asi 30 centimetrů dlouzí savci, tvoří či tvořili čtyři druhy. Dva z nich už vyhynuli (jeden za doby příchodu pre-Kolumbijských lidí a jejich psů, druhý okolo roku 1500) a tak dnes žijí jen dva štětinatci: haitský a kubánský. Tyto ohrožené, noční savce je mnohdy těžké zahlédnout. Jsou také jedněmi z mála savců, kteří jsou jedovatí-mají totiž toxické sliny. Otázkou je, kde se tento jed vzal, nebo lépe řečeno, kdy a proč se u štětinatců vyvinul. Otázka nebude jednoznačná, ale vypadá to, že jed se v minulosti vyskytoval i u jiných, dnes již vyhynulých skupin savců. A štětinatci snad jed používají při obraně, jde o neurotoxin s podobnými účinky, jako má jed kober nebo korálovců. Nyní se navíc zjistilo, kde hledat původ kubánských štětinatců. Celý řád Eulipotyphla, kam spadají i ježci, krtci atd. se objevil již v Eocénu. Štětinatci byli donedávna považováni za relativně mladou skupinu savců, jako rod se objevující až v Pleistocénu. Avšak nové objevy nasvědčují tomu, že štětinatci mají ještě delší evoluční historii, a že jejich předkové se objevili už krátce po vyhynutí dinosaurů. Výzkum DNA kubánských štětinatců za poslední čtyři roky a různá porovnání ukázaly, že předkové štětinatců žili už před 59 miliony let. Jiní vědci dokonce tvrdí, že se prapředkové solenodonů objevili už v Křídě, tedy v poslední geologické periodě druhohor, kdy ještě žili dinosauři. Jejich vývoj dále úspěšně překonal desítky milionů let klimatických změn a dalších faktorů, až se nakonec objevili ti praví současní štětinatci. Podle nových zjištění se současný rod Solenodon objevil už v Pliocénu, před několika miliony let. Haitský a kubánský štětinatec se od sebe evolučně oddělili asi před 4 miliony let... Místo jejich původu není v současnosti zcela známo, zřejmě to však byly jiné karibské ostrovy, než ty, na kterých dnes žijí. To by znamenalo, že cestovali přes moře, snad na kusech dřeva, nebo zkrátka přeplavali krátké vzdálenosti mezi malými ostrovy (obecně je známo, že savci dobře plavou). Ačkoliv závěr tohoto výzkumu, který se týká původu tak podivných savců, není zcela určitý, můžeme alespoň říci, jak hluboko do minulosti sahá evoluční historie štětinatců...


Zdroj informací: Hokkaido University, Japonsko.

pátek 26. srpna 2016

Správce dinosauřího parku - Bude park otevřen veřejnosti?

Tak, Dan Jameson přináší zprávy z Dinosauřího parku... Přečtěte si tedy, co zažil...

Bude park otevřen veřejnosti?

Víkend s Tedovými, zejména tedy s Charlesovými dětmi, vůbec nebyl jednoduchý. Charlesův syn napodoboval Siamotyranna tím, že na něj řval, čímž při poledním klidu rušil celý park. Tentokrát jsem to nebyl jen já, kdo byl naštvaný. Všichni toho měli dost a při sobotním obědě jsme si řekli, že se nemůžeme dočkat toho, až nás ty děti opustí. Ještě horší to bylo se Siamotyrannem. Ten totiž z přítomnosti Charlesova syna přímo zuřil. Ten chlapec zřejmě neví, že v jakékoliv zoo nebo parku se prostě nesmí provokovat zvířata! Charles mu to stále vytýkal, ale nijak vyčítavě. V neděli již došlo k jejich odletu. Ovšem ještě předtím jsme Tedovým popřáli mnoho štěstí. Charlesově manželce jsme dali kytici z nějakých rostlin, které kdysi natrhal Oliver (v laboratoři nám řekli, že už se jich nazkoumali dost a že prý je máme vyhodit, ale Olivera napadlo učinit z nich dar). Byly možná trochu zvadlé, ale to nevadilo. A pak jsem něco řekl tomu zlobivému klukovi. Zašeptal jsem mu to do ucha, aby mě Charles a ostatní neslyšeli. Už si to přesně nepamatuju, ale bylo to něco jako: "Těším se, až tě za tohle všechno nějaký dinosaurus roztrhá na cucky." Asi z toho měl legraci, mě to ovšem bylo jedno. Hlavně že máme pokoj. V pondělí však přijela výprava těch amerických boháčů, jež do parku pozval L. C. Clark. Trochu jsme se toho obávali. Přece jen už jsme tady nějaké boháče kdysi měli a oni se tehdy chovali k našim zvířatům neohleduplně. Tedovi nás svou přítomností též vystrašili. Ovšem tito lidé byli jiní. Překvapivě šlo o skupinu starších podnikatelů, schválně vystupujících ve vší slušnosti. A v parku se jim překvapivě líbilo...

S jedním z nich, jistým Jamesem, jsem se dokonce spřátelil. Hodně jsme se nasmáli u výběhu Othnielií, protože mláďata neustále tropí nějaké vylomeniny. Je to sice majitel nějaké společosti, která má co do činění s elektřinou na západě Spojených států, ale rozhodně to nebyl špatný člověk. Několik z těch lidí vyděsil Erythrosuchus Eric. Když si prohlíželi jeho ohradu, přihnal se k plotu a začal na ně řvát. Eric je nyní trochu podrážděný, jenže to se zase spraví. Návštěvníci v nás měli plnou důvěru, dokonce obdivovali způsob, jakým jsou postaveny naše ploty (čí to asi byla práce, ha?). Odletěli dnes ráno, údajně plní skvělých dojmů. A díky tomu můžeme říci něco nesmírně důležitého: park bude otevřen veřejnosti. Už to není jen otázka. Je to holý fakt, a vše se naplní ještě tento rok! Zprvu jsem nebyl tolik nadšen, ale parku to vše pomůže. L. C. Clark má sice peněz dost, ale finacovat nás bez dlouhodobého zisku mu už jistě také lezlo krkem. Otevření parku je plánováno na podzim. Ničeho se neděsíme, ohrady jsou v pořádku, chodníky i cesty jsou postaveny... Teď ještě zajistit prodej suvenýrů, a je to...

Otevření parku určitě nebude jednoduché... A do té doby se toho ještě mnoho přihodí. Už teď se schyluje k jednomu incidentu... O tom za týden!

čtvrtek 25. srpna 2016

Nově nalezený exemplář T-Rexe

Na severu Montany byl objeven nový exemplář druhu Tyrannosaurus Rex. Zprvu se může zdát, že nález není nijak výjimečný, protože bylo nalezeno 20 procent kostry. Mezi nálezy je však i kompletní lebka, což mění situaci. Další nalezené kosti jsou obratle, žebra a pánev. Na výkopu kostí se podílelo 45 lidí a vykopávky trvaly celý měsíc letos v létě. Struktura nalezených kostí připomíná medovou plástev, a právě to zprvu potvrdilo, že jde o masožravého dinosaura. Lebka, potrvrzující, že šlo o T-Rexe, byla nelezena později než ostatní kosti. Samotná lebka měří na délku okolo 1,2 metru a váží skoro 1134 kilogramů i s obaly, jež ji v současnosti ochraňují. Všechny kosti byly převezeny do Burkova muzea při Univerzitě ve Washingtonu. Nově nalezený exemplář si vysloužil přezdívku Tufts-Love Rex, a to podle nálezců, jimiž byli Jason Love a Luke Tufts. Podle výzkumníka Wilsona bude především lebka skvělým exponátem v již zmíněném Burkově muzeu, možná se stane i jednou z ikonických vystavovaných fosilií. Ačkoliv nález není zdaleka tak kompletní, jako slavní jedinci T-Rexe zvaní Sue nebo Jane, je tento nález velmi zajímavý. Lebku bude možno zkoumat pod CT skenem a tak se podívat do jejího vnitřku. S Tyrannosaury se to sice již provádělo, ovšem každý nalezený jedinec může nějak pomoci doplnit sbírku poznatků. Paleontologové z Burkeova muzea přišli ještě s jedním zjištěním: Tufts-Love byl asi 85-procentní velikosti největšího nalezeného exempláře...

Zdroj infomací: Science Daily. Snad se Vám krátký článek o novém nálezu líbil...

středa 24. srpna 2016

Ptačí řády a jejich evoluce: Seriemy

"Všem se líbí ptáci. Které jiné divoké zvíře je více přístupno našim očím a uším blízko k nám i všem ve světě tak univerzálně, jako pták?" David Attenborough

Seriemy
Stratigrafický výskyt: pozdní Křída (65 ma) až současnost
Areál rozšíření: v současnosti jen Jižní Amerika.


CO TO VLASTNĚ JSOU TY SERIEMY?
Pokud v současnosti žijí ptáci, které bychom označili za prehistorické, pak jsou to seriemy. Tento řád ptáků má dlouhou historii, je to jedna vývojová větev zahrnující i dravce, jež terorizovali savčí megafaunu. Dnešní seriemy jsou těmto strašným pravěkým ptákům docela podobné. Typické jsou pro ně dlouhé končetiny, vysoký postoj, dlouhý krk a mohutný zobák. Jsou to všežravci, i když se zřejmě více specializují na pojídání masa. Létavé formy dokáží letět překvapivě rychle, ty vyhynulé však byly mnohdy pozemní...

"Černonohá" seriema Chunga burmeisteri

EVOLUCE ŘÁDU CARIAMIFORMES:
"Ten pták, pro kterého jdu, je tak velký, že bys do téhle klece sotva nacpal jeho vajíčko! Je vyšší než já, má tři metry na výšku, ale neumí létat, a tak nemusí mít střechu." Nigel Marven, Prehistorický park

Český název řádu může odkazovat jen na současné seriemy, které mají též bohatou prehistorii. Avšak řád Cariamiformes celkově zahrnoval snad ty nejděsivější ptáky v historii. Je to obdivuhodné, ale dnešní seriemy jsou jejich jedinými dnešními příbuznými (i když někteří vědci se tohoto názoru zdržují a myslí si, že seriemy spadají do jiné, avšak ne tolik odlišné vývojové větve). Prozatím však lze říci, že skupina Phorushracidae mezi seriemy patřila. Velcí děsoptáci jako Phorusrhacos, Kelenken, Titanis, Mesembriornis a jim podobní se proháněli po planinách Jižní Ameriky a po spojení Amerik se někteří z nich dostali i na sever, dokonce až do amerického Texasu. V době izolace Jižní Ameriky, jež trvala bezmála 40 milionů let, to byli vrcholní predátoři. K jejich vyhubení snad přispěl příchod nových savčích predátorů ze severu, mj. šavlozubých tygrů nebo snad i pravlků, jež zabrali ptačí teritoria a připravili své oponenty o kořist. Poslední z děsoptáků vyhynuli teprve před pár desítkami tisíc let, zřejmě těsně předtím, než se mohli setkat s paleo-indiány... Avšak prehistorie řádu Cariamiformes je ještě barvitější. Nejstarší nalezené pozůstatky, považované za kosti seriemy, byly nalezeny na Antarktidě! Jsou stáří 65 až 66 milionů let, to byla doba, kdy dinosauři vymírali. Dalším pozoruhodným zástupcem řádu byl Itaboravis, žijící v Paleocénu v Brazílii. Původem těchto ptáků tedy může být jižní polokoule, kde dodnes žijí, avšak některé pravěké seriemy dosáhly i Evropy. Důkazem je Elaphrocnemus z Eocénu a Oligocénu. Může se zdát, že všichni tito ptáci byli masožraví, ale nebyla to tak úplně pravda. Rod Strigogyps, známý z Messelského souvrství v Německu z doby Eocénní, byl zřejmě býložravec. Byl to pouhý 1 kilogram vážící pták a pravděpodobně byl především pozemní, nikterak přizpůsobený k dlouhému letu. Asi sbíral plody a listy z půdy, zatímco se vyhýbal stále dokonalejším dravým savcům, kterým pozdní Eocén patřil. Seriemy, které žijí dnes, se objevily v období Miocénu.

Kostra seriemy rodu Strigogyps

DNEŠNÍ SERIEMY:
Když Sir David Attenborough a jeho štáb vybírali ptáka, na kterém by v seriálu BBC Ptačí život (The Life of Birds) z roku 1998 ukázali, jak prapták Archaeopteryx mohl poprvé vzlétnout, rozhodli se pro seriemu rudozobou. Tento pták působí více prehistoricky, než většina ostatních. Seriemy jsou však typické ještě jedním znakem, který je charakteristický hlavně pro "černonohou" seriemu: drápy mají úplně jako draví dinosauři. Nemusí to být tolik překvapivé, ale přece jen jsou jejich drápy odkazem do dob dávno minulých. Mají totiž srpovité drápy, úplně jako raptoři, dromaeosauři... A nejen to, černonohé seriemy těmito drápy snad dokonce zabíjí kořist, i když přeci jen častěji užívají svého zobáku. Drápem si však maso kořisti přidržují, aby z něho mohly trhat kousky... Dnes žijí na Zemi jen dva druhy seriem: seriema rudozobá a černonohá. Rudozobý druh se vyskytuje na travinách na jih od Amazonie a je k nalezení i dále na jih, i v severní Argentině. Je to pozemní pták, typický svou vějířovitou chocholkou. Dokáže utíkat rychlostí 25 km/h, je-li vystrašena. Po delším útěku občasně vzlétne (Archaeopteryx mohl konat podobně). Tito ptáci si staví hnízdo na zemi, nebo také na třímetrových keřích. Do hnízd na keřích ale obvykle nelétají, spíše do nich vyskakují. To černonohá seriema, žijící v Argentině, Bolívii a Paraguayi, je mnohem více stromová. Nepreferuje otevřená území, ovšem tropické a subtropické lesy či křoviska. Někteří jihoameričtí farmáři je chovají a cvičí k odhánění lišek, jež by mohli představovat nebezpečí pro dobytek. Jinak je tento druh velmi útočný i k lidem. Seriemy jsou skutečně zvláštní skupinou ptáků, jako by v nich stále proudila krev jejich prehistorických příbuzných, jež byli tak úspěšnými a strašnými zabijáky.

Dráp seriemy vypadá jako srp, a tedy i jako dráp raptorů

úterý 23. srpna 2016

Ve stínu přízraků-část 9.

Osmou část příběhu jsem napsal 8. srpna, nyní je však čas na tu devátou... Snad se Vám bude líbit...

VE STÍNU PŘÍZRAKŮ-ČÁST DEVÁTÁ:
James, Andrew, Yan, John a Alice definitivně opustili vesnici a vydali se zpět do džungle, aby nalezli tajuplného Ahoola a zachránili ho před nebezpečnými lidmi, proti kterým nyní bojovali. Jakmile však vkročili do hloubi lesa, uslyšeli táhlé pískání. "To je náš Ahool!" vyhrkl James a hnal se za tím zvukem. Andrew ho následoval. Nikdo z nich neměl žádnou střelnou zbraň, až na jednu uspávací pušku, kterou s sebou měla Alice. Jejich cílem bylo zvíře uspat a nasadit mu obojek s vysílačkou, takže by pak mohl být nadále sledován nějakou vědeckou stanicí, a bylo by zjištěno, zda mu hrozí nebezpečí či ne. James se náhle zastavil. S hrůzou se podíval do koruny stromu. Andrew mu poklepal na rameno a mlčky naznačil, že by se měli stáhnout. Yan, John a Alice do nich doslova narazili, když utíkali, a také zahlédli to monstrum. "To je přece Superbat! Ten obrovský jedinec, největší Ahool, kterého ti darebové od Reeva chytli," řekl Andrew. Když si gigantický Ahool uvědomil, že ti dvounozí tvorové spolu jen mluví a nesnaží se mu nic udělat, rozhodl se je zahnat. Jako mohutný ptakoještěr vznesl se z větve, na které seděl, a zamířil si to proti nim. "Utíkejte! Utíkejte!!!" křičeli všichni jeden přes druhého, jako by snad některý z nich na útěk nepomýšlel. Alice se v tom zmatku podařilo střelit do Ahoola uspávací šipku. Někdo za to však draze zaplatil... Ahool kvůli tomu úplně zešílel, vydával ze sebe skřeky jako by mu někdo ublížil. A pak popadl mezi své ostré pařáty, dost dlouhé na obejmutí dospělého muže, Johna! Alice teď šílela! "Johne, skoč, okamžitě!" křičela na něj. John jen řval strachy a Ahool ho unášel neznámo kam. Za chvíli si to gigantický netopýr zamířil nad vrchní pás lesa, nikdo jej neviděl a také Johna už nebylo slyšet. "Ne!!!" křičela stále dokola Alice. "Nebojte, paní Campbellová, my ho přece najdeme. Nemůžou být daleko!" řekl ji Yan a jako první se vydal tím směrem, kudy Ahool letěl. Andrew chvíli zůstal u Alice, která se strachy rozbrečela. Měla o Johna velký strach. James ji také chvíli uklidňoval, ale nemohl si dovolit nechat Yana samotného, a tak se za ním vydal. Za chvíli oba došli na mýtinu. Les zde byl vykácený už delší dobu. A tam, ve výšce snad sto metrů, letělo to obrovské monstrum. "Brácho, co budeme dělat?" zeptal se Yan. James se chytl za čelo. "To fakt nevím," odpověděl, "tohle je zoufalé. Vlastně bychom mohli... Ne, podívej!!!" Ahool Johna pustil. Se strašným řevem padal ten muž dolů, a pak to celé skončilo. Když k němu James a Yan doběhli, byl již Ahool zpět v džungli. Proto tedy letěl sem, na mýtinu, aby zde Johna, vetřelce v teritoriu, zabil. Johna poranily už samotné Ahoolovy drápy, což později James a Yan zjistili, když se dívaly na jeho strašlivě poškrábané ruce. Byl to však pád ze stometrové výšky, co ho zabilo. "Pro Alice tohle nedopadne dobře," řekl James...


Když se však vrátili na místo, kde Andrewa a Alice nechali, nenašli je. Byla tam jen velká krvavá skvrna, která Jamese i Yana pořádně vyděsila. "Proboha, co se tady stalo?" ptali se oba sebe navzájem. Yan byl přece jen zkušený průvodce jávskými lesy, začal proto hledat další stopy. "Tady! Jamesi, pojď sem, tady jsou kapky krve," řekl a ukazoval směr. "Podívej na ty otisky bot v bahně, tohle jsou Andrewovy boty, to poznám," řekl pak James, když si prohlédl další stopy. Chvíli šli pralesem dál. Z chvíle se stala čtvrt hodina, pak celá hodina, nakonec hledali své přátele už čtyři hodiny a nakonec se vrátili s nepořízenou. "Byl bych se vsadil, že šli tam, kam vedla krvavá stopa a taky ty Andrewovy šlápoty," říkal si pro sebe James. "Počkat!!!" vykřikl náhle nahlas. Yan z toho poznal jen jediné: James si něco v hlavě uvědomil. Začal pádit zpět do hlubin lesa. "Je pozdě, Jamesi, počkej! Já mám aspoň baterku!" křičel na něj Yan a utíkal za ním. Již za úplné tmy dorazili oba opět na místo zmizení svých přátel. "Jsme to ale hlupáci... Tohle nejsou jen otisky Andrewových bot. Vždyť takové boty mohou nosit ti vojáci... Ale co teď?" vysvětloval James. Oba se nakonec utábořili na tom místě. Postavili stany, na chvíli rozdělali oheň a uvařili si polévku. "Jde mi z toho hlava kolem... Že by je vojáci někam odvedli? Musíme počkat do zítřka..." řekl ještě James, popíjeje horký čaj. "Tam, Jamesi, podívej!" vyhrkl Yan a hrdlo se mu svíralo hrůzou. Dvě velké svítivé oči je pozorovaly z koruny stromu. "Další Ahool, nebo ten první?" řekl jeden z nich. Příšera vzlétla a zamířila si to na ně. James i Yan začali utíkat. Yan dostal pořádnou ránu do hlavy, to ho asi ten tvor zasáhl zadní končetinou. James chvíli utíkal v naprosté tmě. Ztratil se v lese. Brzy si uvědomil, že tohle bylo to nejhorší, co mohl udělat. Nechal tam Yana samotného, a sám je tu teď ztracen. Náhle jeho úvahy přerušilo vrčení. Byl to zlostný, agresivní zvuk procházející ušima jako motor rally. James si hned vzpomněl na ty příběhy o "Velkém Johnovi". Prý to byl nějaký dinosaurus, který utekl do pralesa, a teď... Vždyť on byl nedaleko Jamese! Vystrašený dobrodruh kráčel zpět, ale neviděl. Jakmile si jeho oči přivykly tmě, spatřil, jak se asi pět metrů před ním rýsuje robustní hlava s rohovitými výrůstky. Vrčení bylo stále silnější. Ten tvor byl nervózní a pomalinku se k Jamesovi přibližoval. James to již nevydržel a začal utíkat! Doufal, že běží směrem k táboru. Pak ale podklouzl, a spadnul hlavou na nějaký kus dřeva. Ztratil vědomí... Dál už si nic nepamatoval... A když se probudil...

Příští část bude zároveň částí poslední! Jedno je však jasné: Jamesův život teď visí na vlásku... Pokračování příště!

pondělí 22. srpna 2016

Vývoj želv, 6. část

Projekt Vývoj želv se blíží ke konci... Urazili jsme dlouhou cestu, kterou se evoluce želv ubírala. Bylo to 250 milionů let dlouhé putování, tento seriál Vám však ukázal alespoň jeho část. Stále jsme se však nedostali do současnosti... Nyní je čas na to, abychom si představili čtvrtohorní želvy...

Vývoj želv, 6. část:
Během třetihor nabral vývoj želv obrátky. Objevily se skupiny jako karety a kožatky, které dodnes proplouvají vodami moří a oceánů. Avšak mnohé z druhů želv, se kterými dnes sdílíme naši planetu, se objevily spíše v průběhu čtvrtohor. Jsou to tedy současné druhy. Dobrým příkladem je Aldabrachelys, a tedy i dnešní želva aldabranská. Vyskytuje se na Aldabře, ostrůvku (a snad i několika přilehlých ostrovech) na sever od Madagaskaru. Ještě před 2000 lety však měla příbuznou, zvanou Aldabrachelys grandidieri, jež byla pravděpodobně vyhubena lidmi, kteří se tehdy na ostrovy dostali. Aldabrachelys je však i dnes skutečným gigantem v podobě druhu, který známe, a jenž je bohužel ohrožen. Zato obrovské galapážské želvy začaly svůj vývoj již v pozdních třetihorách, před 6 až 12 miliony let. Možná, že se z pevninské Jižní Ameriky dostaly na ostrovy díky plovoucím kusům dřeva, každopádně je jisté, že se jim na místě začalo dařit tolik, že narostly do skutečné velikosti. Proto jsou příkladem ostrovního gigantismu, kdy se druhy žijící na ostrovech během vývoje zvětší a získají i dominantní postavení. Pozdně třetihorní velkou želvou byla Cheirogaster, rod žijící v Miocénu a Pliocénu Afriky a Evropy (evropský druh byl identifikován roku 2012). Byla to obří želva , schopná odolat náporu šavlozubých šelem... Poputujme však do čtvrtohor, konkrétně do Pleistocénu. V jižní a jihovýchodní Asii bychom se v té době setkali s želvou dorůstající délky 2,5 metru, výšky 1 metru a váhy až 850 kilogramů. Dostala jméno Colossochelys. Název mluví snad za vše, byl to kolos mezi želvami a jedna z největších želv, jež kdy žily. Občas se jí říká také Megalochelys (paleontologové v současnosti považují za nejkorektnější tento název) nebo Testudo atlas. Byla to možná největší suchozemská želva všech dob, žádná větší ještě nebyla nalezena. Jen mořské želvy z období Křídy, jako byl Archelon, byly ještě o metr delší. Představte si však setkání s Colossochelysem! Musel to být pomalý býložravec, pochodující lesy a pláněmi v úpatí Himálaje, a džunglemi Barmy, Jávy, Celebesu, Timoru a dalších oblastí. Sloupovité nohy nesly těžké tělo, na zádech pokryté želvovinou. Želva měla velmi ostré drápy k hrabání hnízd pro svá vejce, měla rohovinový zobák, a byl to unikátní plaz. Dnes, v Holocénu, je nejmenším druhem želvy želva trpasličí, vážící 310 gramů. Colossochelys vážil 3000 krát více!!!


Colossochelys byla dvakrát větší, než dnešní galapážská želva sloní. Avšak neubránila se svému osudu a vyhynula, snad to způsobila prudká změna klimatu, která měla s koncem Pleistocénu globální účinek. Jiné obrovské elvy, meiolaniidi z Nové Kaledonie a Ostrova Lorda Howa, vyhynuli snad až s příchodem lidí před několika tisíci lety, tedy už v Holocénu.. Čtvrtohory však nebyly jen érou velkých želv. Pleistocén znamenal novou etapu v dějinách naší planety: pro mnohé tvory, včetně želv, to znamenalo přizpůsobit se době ledové. Ledovce pokrývaly většinu Evropy a plazi se z ní tedy stáhli dále na jih. Dnes je to hlavní důvod, proč v jižní Evropě žije tolik plazů, a vlastně i několik druhů želv, zatímco ve střední Evropě najdete jen jednu želvu a dále, například na britských ostrovech, nežije přirozeně žádná (kromě těch chovaných lidmi v zajetí). Želvám v tropech tehdy velké nebezpečí nehrozilo, ačkoliv i ony mohly pocítit dopad chladu, který sužoval místa tisíce kilometrů vzdálená. Některým se tam však skutečně dařilo. A některé vyhynuly jen kvůli lidem až v našem letopočtu, jako například velké želvy z ostrova Rodrigues (byly vyhubeny kolem roku 1800). Jiným želvám dnes hrozí bezprostřední nebezpečí ze strany lidí, například asijské želvy jsou vybíjeny pro maso, otřesná skutečnost, která není pro ekosystém nijak přívětivá. Naštěstí se některé těší přísné ochraně...

Poslední část se již nevěnovala tolik anatomickému vývoji želv. Důležité je však to, že vývoj želv ještě zdaleka neskončil. Pokud tato skupina zvířat bude žít nadále a přežije destruktivní lidské působení, jež už připravilo řadu druhů o existenci, bude vývoj želv pokračovat dále. A kdo ví, jaké znaky se u nich jednou objeví. Lidé tu již nebudou, ale možná se želvy zase dočkají podivuhodných ostnů, či snad zbraní. Kdo ví... Vždyť i krunýř (v podobě rozšířených žeber Eunotosaura) se jim vyvinul spíše k přizpůsobení se hrabavému životu a později dostál účelu obrany...
Doufám, že se Vám šestidílný projekt Vývoj želv líbil. Pokud jsem v něm neuvedl některé důležité údaje, omlouvám se za to, snažil jsem se však ukázat Vám, jak barvitá minulost želv byla. Děkuji Vám za komentáře, které jste v jednotlivým částem projektu psali...

neděle 21. srpna 2016

Dinosauří Británie

Před miliony let byla Velká Británie královstvím obrovských monster. Byla to doba, kdy Británii vládli dinosauři...






Dinosauří Británie (orig. eng. Dinosaur Britain) je dvoudílný televizní seriál vysílaný poprvé 31. srpna a 1. září 2015 na ITV (nepatří mezi pořady BBC, ale snad Vám zařazení do rubriky nevadí). Zabývá se dinosaury, kteří se během druhohor toulali dnešním Spojeným královstvím, které bylo tehdy po většinu času mnohem blíže k rovníku, než dnes. Tropické bažiny kypěly životem, a v seriálu se objeví někteří známí i méně známí britští dinosauři, od Megalosaura a Iguanodonta, jež byli prvními nalezenými, až po britské raptory. Seriálem provází Ellie Harrison, která je známá především z nedělníku BBC Countryfile (v současnosti je také prezidentkou Gloucestershire Wildlife Trust). Ellie mapuje druhohorní historii Británie spolu s mladým paleontologem Deanem Lomaxem, o kterém jste určitě slyšeli v souvislosti letošních objevů anglických ichtyosaurů, a který je také autorem knihy Dinosaurs of the British Isles. Dean byl také hlavním vědeckým poradcem při natáčení cyklu. Dále se Ellie setkává s dalšími paleontology studujícími dinosaury, mj. s Mikem Bentonem. Mě osobně se také velmi líbily scény s dinosaury putujícími po současné Británii, zejména Londýnem. Mou oblíbenou scénou byl útěk Ellie a Deana před britskými raptory ze Stonehenge (scéna mi připomněla některé napínavé chvíle v Primevalu). Jinak Vás Ellie vezme na místa nálezů dinosaurů, například na Jurské pobřeží (Jurassic Coast) či do šachty, v níž byly objeveny první pozůstatky Megalosaura. Tento seriál Vám musím opravdu doporučit, já sám jej považuji za jeden ze svých nejoblíbenějších. Na DVD v ČR nevyšel (již byl však vysílán kanálem Spektrum), nicméně shlédnout jej můžete v angličtině na YouTube (tak jako já). Pokud máte zájem o Spojené království a především pak jeho poutavou prehistorii, pak je tento seriál pro Vás...

sobota 20. srpna 2016

Scelidosaurus z Jurského pobřeží

Velká Británie se může chlubit více než 50 různými druhy dinosaurů, z nichž mnozí se nám v podobě fosilních pozůstatků zachovali tak dobře, že z nich můžeme vyčíst vše potřebné k jejich identifikaci a zjištěním o jejich životě. Jedním z nejlépe zachovalých britských dinosaurů je přitom anglický veleještěr, který náleží k druhu, jenž byl Sirem Richardem Owenem (autorem názvu Dinosauria, tedy dinosauři, "strašní ještěři") popsán už roku 1861. Byl to jeden z prvních známých dinosaurů, byl však předběhnut například Megalosaurem nebo Iguanodontem, kteří byli v Anglii nalezeni ještě dříve. Od doby popisu se však čekalo 139 let, než došlo k nálezu neuvěřitelné zkameněliny, jež konečně ukázala pravdu o tomto zvířeti. Jeho jméno je Scelidosaurus... Byl to čtyřmetrový dinosaurus, býložravec spásající nízko rostoucí vegetaci (jako kapradiny) a žil v tropických bažinách pravěké Anglie, před 195 miliony let. Byl to jeden z prvních obrněných dinosaurů, a jistě také jeden z nejpodivuhodnějších dinosaurů, žijících na začátku období Jury. V minulosti se však hodně debatovalo o tom, zda to byl skutečně obrněný dinosaurus stejné skupiny jako slavný Stegosaurus s pláty na zádech. Scelidosaurus se totiž od Stegosaura v mnohém lišil, byl tak primitivní a navíc byl pokryt tvrdými deskami. Na některé otázky se odpověď nalezne až později. A právě 139 let po Owenově popisu došlo k úžasnému objevu... David Sole nalezl roku 2000 skvěle zachovaného Scelidosaura v nánosech pobřeží Jurassic Coast, Jurského pobřeží. Sedimenty nahromaděné na onom pobřeží jsou staré tak 196 až 191 milionů let, a kdesi nahoře došlo k nálezu Soleova Scelidosaura. Dnes se v Charmouth Heritage Coast Centre (budově, jež je centrem Jurského pobřeží) nachází tato kostra, stejně jako věrná rekonstrukce zvířete. Paleontology nález nesmírně zaujal, nejenže se kostra dinosaura dobře zachovala, navíc byly patrné i všechny ty tvrdé šupiny, kryjící Scelidosaurovo tělo. Konečně bylo jasné, že to byl dinosauří obrněnec, thyreophor... Byla tu však ještě jedna věc, kterou paleontologové chtěli zjistit. Proč se Soleův Scelidosaurus tak dobře zachoval? Byl to přece pozemní živočich, o tom není pochyb. Měl krátké nohy, byl těžký a neohrabaný, a špatně plaval. Jenže Jurské pobřeží bylo před 195 až 190 miliony let jakousi hlubokou mělčinou. Jak se zvíře dostalo do moře? Fosilní důkazy k objasnění této záhady nenajdeme, paleontologové však mohou vyslovit několik domněnek. A je pravděpodobné, že jedna z nich je správná. V tomto případě je tvrzeno, že Scelidosaura mohla unést prudce proudící řeka. Mohl se jen přijít napít a byl strhnut silným proudem, posíleným silnou bouří. Nebo snad do řeky spadl omylem? Ať tak či onak, brzy se začal topit, a řeka jej navíc dopravila do moře. Tam Scelidosaurus klesl ke dnu. Nebyl to ale tak obyčejný příběh. Je zde ještě jedna pozoruhodná věc: tento Scelidosaurus pravděpodobně nebyl nalezen mrchožrouty. Snad proto se tak dobře zachoval. Paleontolog Mike Benton z Univerzity v Bristolu vyslovil teorii, že dinosaurus klesl ke dnu v místech, kde byl ve vodě nedostatek kyslíku. Proto se k němu žraloci, mořští plazi a další mrchožrouti nedostali. Možná, že pak nějaký živočich přece jen okusil jeho maso, ale pokud na místě opravdu nebyl dostatek kyslíku, zůstal Scelidosaurus pohřben na dně zcela sám, nikým nerušen... Dnes jej obdivujeme jako úžasného tvora, a jeho zkamenělé pozůstatky se staly jedním ze symbolů Jurassic Coast.


Tento článek bych nenapsal, nebýt seriálu Dinosauří Británie. Více o tom zítra!

pátek 19. srpna 2016

Správce dinosauřího parku - Tedovi mezi dinosaury

Začínám pro Vás psát další část Správce dinosauřího parku. Zdá se, že tentokrát bude na místě i návštěva. O tom nás už ale informuje samotný správce Dan.

Tedovi mezi dinosaury

Tak konečně přijeli! Opravdu nevím, jak dlouho jsem Charlesovy děti neviděl, vzpomínám si však, že minimálně jednou už v parku byly. Jen kdybych měl v paměti jejich jména! Mám tolik práce, že si teď nemohu vzpomenout. A když Vám vylíčím, co všechno se přihodilo a čemu jsme zase jednou zabránili, nebudete se mi divit, že jsem z toho zapomnětlivý... Charlesova rodina přiletěla soukromým letadlem z Ameriky. Děti byly neskutečně rády, že zase vidí svého tatínka, vždyť jak dlouho jej předtím nespatřily (nepočítám letní dovolenou, při které mě Charles nechal na ostrově napospas mým druhům a našim zvířatům). Přílet se uskutečnil v pondělí. Tedovi se okamžitě vydali na cestu parkem. Mě potkali při vykonávání nejpotupnější práce, jakou dělám. "Jé, ten pán něco drží v ruce!" vykřikoval Charlesův syn. "Spratku nevychovaný," sykl jsem, ale naštěstí ne dost nahlas, jinak by mě Charles zabil. Zrovna jsem vyklízel výběh Othnielií. Ohrada už úklid nutně potřebovala. Velký počet Othnielií znamená, že spasou spoustu vegetace a pak toho hodně vyloučí. Nevím, co na tom těm dětem připadalo tak vtipné. Já jsem si na to už zvykl, stejně jako každý pracovník v zoo či safari parku. Jenže ony se mi posmívaly! Charlesův synek pořád opakoval: "Neušpiní se ten pán?" a Charlesova dcera se mi smála. Byl jsem tak naštvaný, ale snažil jsem se to neukazovat a chovat se normálně. Když už jsem se naštval pořádně a chystal jsem se Charlese slušně poprosit, zda by nemohl jít o výběh dál, vypadl té holčičce zub. Teď jsem se smál, až jsem se za břicho popadal! "Cha cha, teď to máš!" říkal jsem si pro sebe. Pochopitelně, že jsem se nesmál před Charlesem, otočil jsem se k rodině zády! Když konečně všichni zmizeli, přišel ke mě Oliver. Nohu má stále v sádře, je ovšem jaksi klidný-to víte, když nejezdí na ty expedice, klidu má dost. Chvíli si se mnou povídal a dával mi nějaké typy k péči o pravěká zvířata. Sám jsem jimi byl dost překvapen, zvlášť od Olivera, který to tentokrát myslel překvapivě vážně. K té ráně pěstí, co padla minulý týden, jsme se vůbec nedostali a tak si říkám, že Oliver na to rád zapomněl-asi bych měl též. Pak mi jen sdělil, že Charles má moc práce (to určitě!) a jistě mi to sám nepřijde říci, ale údajně příští týden přijede skupinka lidí, aby si obhlédla ostrov. Stále se diskutuje o tom, zda se park otevře veřejnosti či ne, L. C. Clark je jistě pro a je to taky on, kdo nám sem pošle kupu boháčů. To jsem tedy zvědav, jak se budou kochat vším tím pravěkým životem. Oliver mi nicméně sdělil, že Clark slibuje navýšení platu a navíc shání nové pracovníky do parku. Není to špatná novinka, lidi nutně potřebujeme.

Charlesovy nezbedné děti ve středu vyprovokovaly k útoku jednoho dinosaura. Byl to jeden Troodon. V poslední době je trochu podrážděný, projevuje se agresivně a věřte nebo ne, po hození masa do výběhu ho cupuje na kousky. Byl to zase Charlesův synek, který zvíře postrašil a pak si to pěkně vypil. Nevím, co s tím klukem je, kdysi byl tak hodný, a teď je z něj takové zlobidlo. No, zkrátka začal kopat do ohrady před Troodonem. Charles to viděl, a tentokrát tomu nenechal volný průběh. Prý syna od výběhu odtáhl a dal mu výprask, ale ten se zase vrátil a dělal to opakovaně. Troodonovi samozřejmě přetekly nervy a svůj ostrý zahnutý dráp, který troodoni mají na zadních končetinách, prostrčil skrze škvíru v plotě. A zasáhl Charlesova syna! Dráp se zacvakl do jeho lýtka, ale syčící Troodon brzy pustil. Charlesův syn brečel na celé kolo. Okamžitě musel k lékaři. Zranění to nebylo vážné, avšak krvácelo dost. Ten malý je ale nepoučitelný. Včera zase provokoval žraloka rodu Cobelodus, kterého máme v akváriu. Pak vylezl na stupínek, odkud žralokovi pouštíme krmivo, a začal do vody sahat. Když byl Cobelodus blízko, sáhl mu na ocasní ploutev. Zvíře to vyděsilo a prudce sebou trhlo. Kluk spadl do vody a než se nadál, měl žraloka pod nohama. Neštěstím bylo, že byl v akváriu sám. Zašel si tam bez rodičů, ba i bez sestry. A kdo myslíte, že ho zachránil? Zase jsem to byl já... Víte, při vší skromnosti, šel jsem tam jen nakrmit Plesiosaura. V životě by mě nenapadlo, že mám takového drzouna zachraňovat, ale když jsem ho viděl řvát strachy, ve vteřině jsem byl u něj a "zachránil" ho. Nevím, zda by mu Cobelodus ublížil, ovšem chlapec byl tak vystrašen, že už to snad nikdy neudělá... Tedovi odletí domů v neděli, takže ještě těch pár dnů budeme muset přežít v jejich přítomnosti. Pak ale přijedou další, a kdo ví, jací budou. Jen doufám, že nedojde k nějakému incidentu. Jinak je budoucnost parku celkem dobře nasměrována, začež vděčíme Clarkovi...


Dan Vám vzkazuje: Tak zase za týden!

čtvrtek 18. srpna 2016

Borogovia

Borogovia byla pozoruhodným masožravým dinosaurem z čeledi Troodontidae. Svému příbuznému, Troodonovi, se v mnohém podobala, šlo totiž o hbitého, obratného a především lehce stavěného dinosaura. Byla přizpůsobena k rychlosti. Borogovia však nežila v Severní Americe, kudy se toulal její blízký příbuzný. Vyskytovala se na území pravěkého Mongolska před 75 až 70 miliony let. Tam se potkávala s dinosaury jako byl slavný Velociraptor, i s některými mongolskými tlustolebci. Borogovia měla 2 metry na délku, výškou 70 centimetrů nepřesahovala krocana a s váhou 13 kilogramů se rovnala dvoročnímu dítěti. Měla dlouhý ocas, který vyvažoval její tělo, stejně jako ostré drápy na předních končetinách. Těmi mohla uchopit malé tvory, jež chytila, např. ještěrky a malé savce. Na zadních končetinách měla zahnutý dráp, který je pro Troodony a jim podobné raptory, typický. Tlama byla úzká a byla vybavena lehce vroubkovanými zuby, připomínajícími pilku. Zjevně se nehodily k trhání masa dinosaurů, proto se Borogovia živila menšími zvířaty (jako již zmíněnými malými savci). Opravdu zajímavým znakem byly oči, protože ty byly posazeny takřka vpředu na hlavě, lépe řečeno dokázala vidět před sebe. Možná měla binokulární vidění, tzn. že viděla podobně jako my lidé... Borogovia dostála svého obdivuhodného jména díky Lewisi Carollovi. Ten ve svém díle Alenka v říši divů představuje smyšleného tvora zvaného Jabberwock. V originále se k tomuto monstru váže báseň Jabberwocky a jeden verš: "All mimsy were y borogoves". Když roku 1987 polská paleontoložka Halszka Osmólska popsala dinosaura nalezeného v poušti Nemegt (kde se dnes nachází geologická formace), pojmenovala jej právě díky tomu verši. Borogovia se sice od Jabberwocka v mnohém lišila, ale kdo ví, třeba dokázala být stejně tak děsivá. Určitě však šlo o nesmírně zajímavého živočicha...
Popis Borogovie můžete najít v knize "Speciální průvodce-Dinosauři" od Gerrieho McCalla.


Příště Montanoceratops!

středa 17. srpna 2016

Vývoj želv, 5. část

Píši již pátou část projektu Vývoj želv. Pomalu se blížíme ke konci seriálu, již jsme definitivně opustili druhohory (i když se k nim ještě pár zmínkami vrátíme) a pokračujeme evolucí želv ve třetihorách...

Vývoj želv, 5. část:
V období Křídy stupně Alb se objevila nová skupina želv. Želv, které vypadají bizarněji, než ostatní žijící druhy, a jež i v době svého vzniku a vývoje vypadaly nesmírně podivně. Někdo by možná řekl, že až prehistoricky, a nemýlil by se. Matamatovití (latinský název je Chelidae) byli kdysi poměrně hojnou skupinou, dnes už žije jen několik druhů včetně jihoamerické matamaty. Její prehistorická příbuzná se jmenovala Chelodina murrayi a byla to v podstatě dlouhohlávka. Žila v Austrálii, kde dnes stále dlouhohlávky najdeme (jedné z nich Australané říkají "stinker", protože když je chycena, nepříjemně zapáchá) a zdá se, že se jí tam dařilo. Chelodina murrayi se vyskytovala v pozdním Miocénu, asi před 10 miliony let. Mnohé želvy už tehdy připomínaly své dnešní příbuzné. Opusťme však čeleď matamatovitých. Ještě dávno před Chelodinou murrayi žila řada třetihorních želv z jiných skupin, jež byly neméně zajímavé. Pozoruhodná byla želva zvaná Arabemys, jak již napovídá jméno, žila v Saúdské Arábii. Ta byla v Paleocénu a Eocénu, kdy tato želva žila, zaplavena mořem alespoň z části. Arabemys měla několik vyhynulých příbuzných, třeba eocénního Eoshargise známého z Evropy, Afriky a Severní Ameriky. A v Oligocénu a Pliocénu vody stejných oblastí, a navíc ještě vody okolo Nového Zélandu, křižovala želva Psephophorus (na obrázku pod textem vidíte zkamenělý krunýř). Všechno to byly poměrně velké želvy. Však také jejich dnešní příbuzná je největší mořskou želvou. Je to kožatka, skoro 2 metry dlouhý a 1 tunu vážící plaz, živící se převážně medúzami, což je neuvěřitelné, neboť ty jsou jedněmi z nejvodnatějších živočichů na naší planetě. Dokáží však takového obra uživit. Mluvíme-li o mořských želvách, není od věci pustit se do zkoumání další skupiny. Opět zapadá do našeho příběhu, protože nejstarší známé druhy ze objevily na začátku třetihor...


Všichni známe karety, okouzlující mořské želvy. Mnozí si vzpomeneme na Squirta a Crushe z Hledá se Nemo (2003). Karetovití se objevili cca před 60 miliony let a během celých třetihor a zřejmě i čtvrtohor se jim celkově dařilo, i když se opět zdá, že počet vyhynulých druhů převyšuje ty dnes žijící. Proč však neuvést jednu zajímavost? Na Zemi dnes žije 7 druhů mořských želv, jedna z nich je kožatka a zbylých 6 jsou karety. Z pravěkých karet stojí za zmínkou Miocaretta z Miocénu Srí Lanky. Nyní se vraťme proti proudu času do Eocénu, protože před 40 miliony let žila první zástupkyně skupiny želv, které bychom všichni toužili spatřit. Vědci je nazvali Meiolaniidae a byly to želvy s podivnými trny na hlavách a kyjům podobnými útvary na ocasech. Vypadaly vlastně jako Ankylosauři, jen byly nemotornější. A právě tyto pozoruhodné želvy začaly svůj příběh s Niolamií, která žila v Jižní Americe. Meiolania, známější "opancéřovaná" želva, pak žila v Austrálii a na Nové Kaledonii po miliony let (vlastně už od Oligocénu) a vyhynula teprve v Holocénu, ve čtvrtohorách, před 2000 lety-snad kvůli příchodu lidí do Pacifické oblasti... Tím se tedy dostáváme do čtvrtohor, a právě tam naše putování s pravěkými želvami skončí. Mezi nimi bude i několik gigantů, jako Cheirogaster... A o těch zase příště...

Zdroje obrázků: WikiMedia Commons a www.arkive.org .
Pokračování příště...

úterý 16. srpna 2016

Theropodní soutěž

Říkal jsem si, že je konečně čas na další soutěž, a tak s jednou přicházím! Theropodní soutěž bude zaměřena pouze na theropody, skupinu dinosaurů, která zahrnovala všechny masožravé a několik překvapivě býložravých druhů... Sestává z 10 otázek. Počet soutěžících je neomezený, přihlásit může každý. Podmínkou pro přihlášení je napsat do komentáře pod článek, že se hlásíte, a možná také Váš e-mail (i když e-maily většiny z Vás, kteří máte blogy o pravěku, už znám, je tedy jen čistě na Vás, zda svůj mail znovu uvedete). Odpovědi mi pak pošlete e-mailem. Na diplom dostanete nějakého theropoda (je to podmínka, aby byl diplom tématický), ale můžete si napsat, kterého... Otázky by neměly být nijak těžké, sám se nějakým složitým otázkám budu vyhýbat... Tak tedy hodně štěstí a děkuji každému, kdo se zúčastní!

1. Který theropod byl největší?

2. Který byl naopak nejmenší (můžete to spíše odhadnout, protože malých dinosaurů už byla objevena celá řada)?

3. Která zvířata lovil Tyrannosaurus Rex?

4. Co to byli maniraptoři?

5. Uhodněte, o kterého theropoda jde: Byl to velký masožravec s protáhlými, dlouhými čelistmi. Měl velký dráp na předních končetinách, díky kterému možná napichoval svou potravu (kterou blíže nespecifikuji). Nalezl ho jistý Walker a někteří Angličané označili nález za "objev 20. století".

6. Potkávali se spolu Eoraptor a Herrerasaurus? A v jaké zemi byly objeveny jejich fosilie?

7. Napište jména alespoň dvou velkých dromaeosauridů (raptorů), nejlépe těch, kteří přesáhli délku 4 metrů.

8. Napište, čím byli typičtí abelisauridi a kdy vyhynuli.

9. Kdy byla objevena slavná fosilie, která potvrdila, že Ornitholestes byl schopný zabít Stegosaura? Napište také, proč možná zprvu někoho zmátla.

10. Jak se jmenoval malý opeřený dinosaurus žijící před 160 miliony let, kterému se čínsky říká Hu Yaoming? Malá nápověda: Epi...

To je všechno. Opravdu doufám, že otázky nejsou nijak složité, ani bych nikoho z Vás nechtěl "trápit".Ještě jednou, mnoho štěstí všem, kteří se přihlásí!

pondělí 15. srpna 2016

Život a smrt pouštních ptakoještěrů

Často lze z fosilních pozůstatků a zkoumání hornin, ve kterých byly uchovány, určit, v jakém prostředí nalezené zvíře žilo. Můžeme si třeba udělat obrázek o tom, jak vypadala krajina, ve které žil slavný Tyrannosaurus Rex. Ale jak je to s pterosaury? Není to otázka za milion dolarů, protože i to lze samozřejmě zjistit. Nedochází k tomu ale často. Ptakoještěry, druhohorní vládce vzduchu, má spousta lidí spjata s vodou. Spousta druhů totiž požírala ryby a tak u jezer nebo u moře nacházeli dostatek potravy... Také představit si ptakoještěra v poušti není těžké. Jak tam ale tito tvorové žili? Před dvěma lety, v roce 2014, byl v Brazílii učiněn skvělý objev, který to objasnil. Nejprve byla nalezena spousta kostí ptakoještěra Caiuajara, který se vzhledem mohl podobat slavnějšímu Tapejarovi. Také měl na hlavě podivný hřeben, který mohl rozlišovat samce a samice. Byla objevena celá kolonie (v roce 2014 se ale více mluvilo o nálezu kolonie ptakoještěrů z Číny), a mezi nimi i mláďata. Paleontologové jejich výzkumem potvrdili, že uměli létat hned po vylíhnutí. Ale zajímavé bylo ještě jedno. Tito ptakoještěři žili před 75 miliony let v oáze. Když vědci studovali sedimenty, horniny z okolí nálezu, zjistili, že před 75 miliony let se v severní Brazílii nacházela poušť. Celá kolonie Caiuajarů žila ve vlhkém prostředí bohatém na rostliny, takže šlo nutně o oázu. Skupina žila při jezeře, ve kterém nacházela dostatek potravy, především ryb. Caiuajara byl menší ptakoještěr, s rozpětím křídel něco málo přes 2 metry. Na místě zřejmě nebyly nalezeny kosti žádných dinosaurů, ale je možné, že Caiuajarové s některými oázu sdíleli. Proč ale všichni zahynuli na jednom místě ve stejném čase? Těla ptakoještěrů na sobě byla nahromaděna, takže se to místo stalo jejich pohřebištěm. V jednu chvíli všichni zahynuli, je jasné, že kvůli nějaké přírodní události... Paleontologové si myslí, že to byla velká písečná duna, která oázu zaplavila. Okolní prostředí bylo na duny bohaté. Stačil nějaký otřes a obrovská duna mohla sjet a zasypat celou oázu. Případně mohlo dojít k velké písečné bouři, a ptakoještěři zemřeli zasypáni a udušeni pískem. Díky té katastrofě však nyní, po 75 milionech let, můžeme zkoumat tato úžasná zvířata. Mnoho o nich bylo zjištěno již před dvěma lety, nicméně je možné, že v budoucnu toho bude objasněno ještě více. Paleontologové totiž dosud odkryli zhruba 5 procent toho naleziště, a mnohé ještě čeká k objevení. Víme však alespoň něco o této skupině pouštních pterosaurů...



Oba obrázky jsou z www.smithsonianmag.com . Snad jste se třeba dozvěděli něco nového... O ptakoještěrech je toho zjišťováno stále více a tito pozoruhodní plazi si to zaslouží...

neděle 14. srpna 2016

Nejdéle žijící zvířata

Před pár dny byl učiněn úžasný objev. Zjistilo se totiž, že už známe nejdéle žijícího obratlovce na Zemi, a také věk, kterého se může dožít. Já Vám teď představím několik skutečně dlouhověkých zvířat...

Spousta lidí ví, že některé želvy jsou skutečně dlouhověké. Například Harriet, jedinec želvy sloní, žila 175 let. V roce 1830 ji odchytil Charles Darwin při své návštěvě Galapág, Harriet zesnula až v roce 2006 ve slavné Australia Zoo, domově lovce krokodýlů Steva Irwina. Harriet učinila neuvěřitelný rekord. 175 let je na želvu opravdu hodně. Některé menší želvy se třeba mohou dožít maximálně 80 let, ale v průměru je to možná o dvacet let méně. Zajímavé je však to, že sourozenec Harriet zemřel už roku 1942, a jeho sestra jej zkrátka překonala o mnoho, mnoho desetiletí. Želva žlutohnědá z jižní Evropy, nazvaná Timothy, maskot britských válečných lodí, se dožila neuvěřitelných 165 let. Známe také obrovské želvy z Aldabry. Jeden samec zvaný Jonathan se dožil 183 let a snad má i řadu let před sebou. Jonathan je nejdéle žijícím suchozemským živočichem na naší planetě. Z vejce se vylíhl roku 1832 a žije dodnes, jeho majitelé ho navíc krmí zdravou stravou a dle jejich úsudků se mu skvěle daří...


I mezi teplokrevnými živočichy najdeme některé, kteří jsou dlohověcí. Charlie, ara ararauna, žije od 1. ledna 1899 a je jí tedy 117 let, přičemž žije v Surrey, ve Spojeném království. Jeden andský kondor zvaný Thaao se údajně dožil i 80 let. Mezi savci se taková dlouhověkost tolik neobjevuje. Nejstarší nosorožec černý měl asi 45 let, ale normálně se tohoto věku nedožívají. Mezi lidmi je také vzácností, když někdo přesáhne 100 let. Nejdéle žijícím člověkem byla Francouzska Jeanne Calment (1875-1997), v současnosti si rekord nejdéle žijícího člověka drží Italka Emma Morano (nar. 1899). To jsou tedy lidé, ovšem naši čtyřnozí přátelé se takového věku nedožívají. Mezi zvířaty v divočině navíc panuje neustálé soupeření a starý jedinec často podlehne, nemoci nebo tlaku ostatních...


Mořští savci však mohou být nesmírně dlouhověcí. Mluvím o velrybách, největších zvířatech naší planety, a jedna z nich je druhem, jehož exempláře žily v době vzniku USA a žijí snad dones. Je to velryba grónská, nejdéle žijící exempláře žily 211 let. Tato 18 metrů dlouhá a až stotunová velryba je význačným obyvatelem arktických vod, kde žije ještě s jedním dlouhověkým obratlovcem. Překvapivě, bylo to nedávno, co o něm bylo zjištěno, že jde o obratlovce s nejdelším věkem. Možná už o tom někteří z Vás četli. Je to žralok malohlavý, největší predátor Arktidy, který žije i tam, kam vzduch dýchající kosatky nemohou-pod grónským ledem. O tomto žralokovi jsem v lednu napsal článek Velcí žraloci pod grónským ledem . Je to výjimečný živočich. Dříve se předpokládalo, že se může dožít více jak 200 let. Nyní víme, že to může být 400 let a možná i trochu více. Odchycený exemplář, který teď zoologové zkoumali, mohl mít minimálně 272 a maximálně přes 500 let. Je to úžasné, žraloci nás dokáží stále překvapovat. Nejen že se za 400 milionů let své existence téměř nezměnili-oni jsou stále tak podivuhodní i dnes, včetně tohoto neobyčejného a záhadného predátora arktických sleďů. Žralok malohlavý si tedy skutečně zaslouží potlesk!


Doufám, že se Vám článek líbil, snad ano. Do komentářů napište, co si o tom myslíte!

sobota 13. srpna 2016

Původ pliosaurů (2/2)

Po více než měsíci přináším druhou část Původu pliosaurů. Tentokrát se však nebude zaměřovat tolik na původ, jako spíše na vrchol evoluce těchto úchvatných mořských predátorů... Do komentářů pak napište, co si myslíte...

Původ pliosaurů

Gigantická monstra

Pliosauroidea, tak zní název té velké nadčeledi mořských plazů, vycházejících ze stejné vývojové linie, jako plesiosauři. Připomeňme si několik základních rozdílů mezi klasickými plesiosaury a pliosaury. Plesiosauři měli dlouhý krk a malou hlavu, někteří měli až 28 krčních obratlů a celkově byli lehce stavěni (alespoň většina). To se nedá říci o pliosaurech. Vyjma pár primitivních druhů měli všichni krátké krky, mohutné čelisti, někteří jen 13 krčních obratlů a navíc to byly těžké váhy. Někteří pliosauři pak byli ohromní. Už na konci Jury se objevili někteří obří predátoři. V Křídě evoluce pliosaurů pokračovala v novém měřítku, doslova. Mezi pliosaury se objevila monstra, jež byla jedněmi z největších predátorů, kteří kdy žili...

Vraťme se ještě na konec Jury za několika giganty. Severoamerický Megalneusaurus, který žil před 152 miliony let, dorůstal délky až 9 metrů. Někdy se ale uvádí, že byl i větší, a že velcí jedinci mohli být o dva či tři metry delší. Byl to klasický pliosaur s poměrně krátkým krkem a dlouhými čelistmi, ideálními k lovu živočichů jako byli ichtyosauři nebo plesiosauři. I když se jeho prokazatelné pozůstatky našly jen ve Wyomingu, byla vyslovena i domněnka, že žil na Aljašce. Nebylo by to nic neobvyklého, protože jako mořský tvor se mohl šířit kamkoliv. Zvláštní ale je, že "aljašský Megalneusaurus" byl menší. Třeba to byl jen mladý jedinec, kdo ví. V tom případě by se nám otevřela brána k prozkoumání růstu pliosaurů...


Megalneusaurus žil v Sundanském moři. Byla to velká vodní plocha, vnitrozemní moře, které ve střední a pozdní Juře zabíralo část Severní Ameriky. Sedimenty, které se na jeho dně vytvořily, jsou obecně bohaté na fosílie. Megalneusaurus lovil například Pantosaury, Ophtalmosaury a další mořské plazy.

A zdaleka nebyl jediným velkým pliosaurem. Na samém konci Jury se objevilo skutečné monstrum. Byl to Predátor X. Toto obrovské zvíře bylo tak 13 metrů dlouhé a dokázalo se pohybovat překvapivou rychlostí, když využívalo své přední končetiny k pohánění těla vpřed, ale zároveň užilo i zadních ploutví ke zvýšení rychlosti. Predátor X byl Pliosaurus. Klasický pliosaur, více se k tomu snad nedá říci. Zkameněliny tohoto obra se našly na Špicberkách a o vykopávkách a výzkumu tohoto tvora bylo natočeno několik dokumentárních filmů. Predátora X pak můžete vidět ve stejnojmenném filmu nebo také v Planetě dinosaurů od BBC.


Predátor X dosahoval zhruba stejné délky, jako jeho nástupce. Ten naháněl děs a hrůzu na jižní polokouli...

Raná Křída, Queensland v Austrálii. Skupina malých býložravců hledá na mořském pobřeží něco k snědku. Pláž není poseta množstvím rostlin, a od nedaleké pláně dělí skupinku veliké útesy. Malí dinosauři se proto blíží k vodě. Nacházejí tam řasy a zkoumají je. Bohužel se jeden z nich dostane na kámen, nacházející se již blízko opravdové hloubky. A najednou zmizí. Ostatní dinosauři utečou, a chudák oběť je roztrhána na kusy. Možná, že za tímto útokem stál jeden obrovský pliosaurus. Všichni ho známe jako 12ti metrové monstrum. V mělkých mořích nacházel bohatá loviště.


Byl to jeden z největších známých pliosaurů a jmenoval se Kronosaurus. Měl nesmírně krátký krk, zato byl však vybaven mohutnými čelistmi plnými obřích zubů. Byly ostré jako nože a pronikly prakticky čímkoliv, od masa dinosaurů po těla větších ichtyosaurů. Jen lebka tohoto obra měla 2,7 metru na délku, tělo i s lebkou měřilo 12,8 metru a lebka tedy tvořila čtvrtinu celkové délky Kronosaura. Mělká a teplá moře pravěké Austrálie představovala pro toto monstrum skvělé útočiště. Kronosaurus byl možná obrovský, ale ve vodě byl překvapivě hbitý, rychlý a obratný. Mohl vyvinout značnou rychlost.

Pliosauři existovali ještě desítky milionů let. Dokladem je Polymptychodon, ten žil ještě před 89 miliony let. Měl tak 7 metrů na délku a byl to tedy také obr, ačkoliv svým příbuzným Kronosaurem by mohl být v souboji poražen (tito dva se ale nikdy nesetkali). Proč však nakonec vymřel? A proč s ním zanikli i poslední pliosauři? Zřejmě byli vytlačeni jinými predátory-mosasaury...


Tím tedy končí tento seriál. Doufám, že se Vám líbil, a možná, že Vás v budoucnu zavedu i k původu jiných mořských plazů...

Nejčtenější