Nebezpečná výprava Dona Rolanda 13.

V průběhu minulých částí se cíle týmu změnily. Don Roland a jeho přátelé zjistili, že obyvatelé vesnice zřejmě nebyli zabiti velkým dravým dinosaurem, který sestoupil z hory Nkigivango. Nenalezli totiž žádné stopy po takovém konfinktu mezi lidmi a predátorem. Rozhodli se tedy rozdělit: David a Za se měli podívat po uprchlých vesničanech, zatímco Jamie a Don chtěli masožravce nalákat zpět do jeho doupěte ve výši. Nebude to však příliš riskantní?

NEBEZPEČNÁ VÝPRAVA DONA ROLANDA, TŘINÁCTÁ ČÁST

Don Roland nyní čelí většímu nebezpečí, než kdy předtím? Podaří se mu přežít a dokončit misi? Pokračování příště...

Slavné expedice: Výpravy do Měsíčního údolí

SLAVNÉ EXPEDICE

VÝPRAVY DO MĚSÍČNÍHO ÚDOLÍ

Geologická formace Ischigualasto, přezdívaná také jako Valle de la Luna ("Měsíční údolí") je jedním z nejproslulejších nalezišť dinosaurů na území Argentiny. Tato nehostinná část hornaté krajiny provincie San Juan zabírá plochu 603 kilometru čtverečních a je vyhlášena jako Světové dědictví UNESCO. Proč je však toto území tolik důležité pro poznávání minulosti naší planety? Jaká tajemství skrývalo ve svých skalách, starých přes 200 milionů let? Povíme si něco o paleontologických výpravách, jež se vydaly odhalit taje Měsíčního údolí, a dosáhly objevů, které změnily náš pohled na svět dinosaurů...

Tato nehostinná krajina byla roku 2000 vyhlášena Provinciálním parkem. Jde o chráněné území, kam se jen tak někdo nedostane. Najdete zde minimum živých tvorů, kterých byste si okamžitě všimli, zato se zde však nalézají pozůstatky obdivuhodných zvířat, která vyhynula před stovkami milionů let. Většina Provinciálního parku Ischigualasto se nachází ve výšce 1300 metrů nad mořem a pouze jeho západní část je porostlá malými pouštními keříky, kaktusy a některými stromy. Ty pokrývají pouhých 20 % formace, jinak jde skutečně o skalnaté prostředí. Práce v takovém terénu, kde maximální dosud naměřená teplota dosáhla 45°C, není vůbec jednoduchá. Pro paleontology je však toto místo rájem, neboť právě zde před 230 miliony let žili tvorové, po nichž se tak dlouho pátralo. Nejstarší a nejprimitivnější dinosauři...

První zaznamenaný paleontologický popis Měsíčního údolí pochází z roku 1930. Tehdy se však o důležitosti území nevědělo takřka nic. Až o jedenáct let později, v roce 1941, byl zhotoven dokonalejší popis. Paleobotanikům se zde podařilo nalézt asi 70 druhů prehistorických rostlin-jeden z prvních důkazů, že tato oblast je bohatá na zkameněliny. Označení Valle de la Luna dostalo území ve své podstatě až v roce 1943, kdy Ángel Cabrera z University of La Plata popsal něco opravdu podivuhodného. Zkameněliny plaza podobného savcům, jež o pár let dříve nalezl jeden italsko-argentinský hledač fosílií, popsal pod názvem Exaeretodon. Toto zvíře žilo na přelomu středního a pozdního Triasu. Byl to kynodont, zástupce čeledi Traversodontidae. Byl 1,8 metru dlouhý a pravděpodobně to byl masožravec. Později některé analýzy dokázaly, že samice rodily jedno až dvě mláďata. Pozůstatky kynodontů označovaných jako Exaeretodon byly později objeveny v Brazílii a dokonce i v Indii, ale původně popsaný druh pochází z Ischigualasta. Tento jistě podstatný nález navždy změnil pohled na ono geologické souvrství. Když se zde vyskytovali triasští kynodonti (na obrázku), mohli zde žít i raní dinosauři?

Přesto nebylo Ischigualasto zájmem paleontologů až do konce následujícího desetiletí. Až tehdy, v roce 1958, přišla na řadu první z US-Argentinských expedic. Dr. Alfred Sherwood Romer z Harvardské univerzity zde nalezl fosílie vzrůstově malých, pro vědu však velkých obratlovců. Jako jeden z předních expertů na fosilní savce objevil několik ložisek obsahujících zkamenělý materiál. Popsal ono místo jako "pozoruhodné" či "neobyčejné". Během této expedice byla objevena a prozkoumána lokalita Chanares. To vše přispělo k rozšíření obzorů místních vědců a hledačů zkamenělin. Konečně došlo k odhalení důležitosti celého souvrství. Už roku 1959 byl Reigem popsán rod Saurosuchus, obrovské šestimetrové monstrum jen velmi vzdáleně příbuzné dinosaurům-tento dravec chodil po čtyřech, měl mohutné čelisti a zřejmě se živil později objevenými primitivními dinosaury. Jeho fosílie byly také nalezeny v Měsíčním údolí, zřejmě zde byl vrcholovým predátorem. Našlo se tu několik jeho ne zcela kompletních koster...

Na počest Alfreda Sherwooda Romera byl pojmenován druh Trialestes romeri, svrchnotriaský příbuzný krokodýlů. O těchto tajemných zvířatech, patřících do čeledi Sphenosuchidae, se toho moc neví. Podle zkoumání Sphenosucha však lze usuzovat, že Trialestes byl jak kvadrupední, tak i bipední, jinými slovy chodil po čtyřech i po dvou končetinách. Mnohem známější jsou místní savcovití plazi, jako Jachaleria či Ischigualastia. Byli to dycinodonti, nebo-li zavalití býložravci chodící po čtyřech, spásající nízko rostoucí vegetaci. Možná žili ve stádech. Zajímavé je, že Ischigualastia byla pravděpodobně ještě větší, než její známější bratranec Placerias-měřila 3,5 metru na délku. Mezi kynodonty se zde vyskytoval také Chiniquodon. Byl to hbitý, možná osrstěný dravec. V roce 1963 popsal José Bonaparte jednoho z místních obojživelníků, krytolebce rodu Promastodonsaurus. Také Cabrerův Pelorocephalus zde žil před 230-220 miliony let a jeho kořistí se stávaly nejspíše ryby. Mezi plazy představujícími jakousi výhradně suchozemskou formu krokodýlů byl i Sillosuchus, třímetrový predátor.

Během několika let se paleontologům podařilo poskládat hezký obrázek o tom, co vlastně na území formace Ischigualasto žilo před těmi 230 miliony let. Pak ale místní honák Viktorio Herrera našel kosti nějakého dinosaura. A nebyl to dinosaurus jen tak ledajaký, byl to jeden z nejprimitivnějších, jaké známe. Fosílie, jež roku 1963 popsal Osvaldo Reig, byly označeny jako Herrerasaurus ischigualastensis. Co byl tento tvor zač? Pouhý čtyřmetrový zabiják všeho živého v okolí? Ne, toto zvíře jistě představuje jednoho z prvních dinosaurů. Žilo před 231,4 miliony lety. Podle všeho jde o nejranějšího zástupce skupiny Theropoda, kam patřili všichni masožraví dinosauři. Nález to byl už tehdy senzační, ale až v roce 1988 byla objevena kompletní lebka. Nalezl ji tým paleontologů vedený Paulem Serenem, současným "Indianou Jonesem paleontologie". Jako jeden z následovníků dobrodružného paleontologa Roye Chapmana Andrewse, Sereno narazil na zlatý poklad. A nejen, že se mezi jeho objevy ocitla lebka Herrerasaura. Objevil dinosaura, který byl ještě primitivnější...

Eoraptor lunensis-možná nejstarší dinosaurus, jaký je nám dosud znám. Žil zhruba ve stejné době, jako Herrerasaurus, ale vykazoval ještě ranější znaky. Byl to metrový lovec ještěrek, malých obojživelníků a především hmyzu. Kosti v podstatě neobjevil Sereno, ale popsal je. Pravým objevitelem se stal roku 1991 Ricardo Martínez, paleontolog z University of San Juan. Název Eoraptor lunensis, za kterým už stojí Sereno, znamená "jitřní lupič z Měsíčního údolí" a je jistě výstižný. Věřte nebo ne, v posledních letech však byly popsány i další primitivní rody dinosaurů. Není mezi nimi jen starý známý Pisanosaurus, raný býložravec. Sauropodomorphové jako Panphagia a Sanjuasaurus též žili před 231 miliony let. K jejich popisům, za nimiž stojí Alcober a Martínez, došlo až v letech 2009 a 2010. Byla to rozhodně neobyčejná zvířata. Všechny tyto objevy přispěly k našemu poznání formace Ischigualasto...

Možná v příštích desetiletích přinese Měsíční údolí mnoho dalších zajímavých nálezů. Třeba se na místo jednoho dne vydá další velká expedice, která nalezne pozůstatky tvorů, o nichž se nám dosud nesnilo. Vše je jen o čase... Nezbývá než doufat, že ne všechny zkameněliny formace Ischigualasto byly zatím nalezeny...

Veselý Halloween a příjemné Dušičky!

Již zítra budou lidé v zemích anglosaské kultury slavit Halloween, v pondělí je zase významným dnem zde, ve středu Evropy, Památka všech zesnulých. Nezapomeňte tedy přijít k hrobečku...

VESELÝ HALLOWEEN A PŘÍJEMNÉ DUŠIČKY VÁM PŘEJE BLOGORGONOPSID!

Správce dinosauřího parku - Důležité jednání a napadeni ptakoještěry

Říjen se blíží ke konci a za dveřmi je již listopad. Avšak to neznamená, že bych náhodou vynechal Správce dinosauřího parku! Doufám, že si jej s radostí užijete...

Důležité jednání a napadeni ptakoještěry

Uplynulý týden bych mohl ve zkratce označit jako akční. V Dinosauřím parku se přihodila celá řada událostí, z nichž některé byly doslova smrtící. Stále bojujeme s podivnou chorobou, jakousi epidemií, kterou do parku zanesl dnes již zesnulý Troodon. Onemocnělo již šest lidí-nově jeden krmič, kterého minulý týden kousl nadměrně agresivní Siamotyrannus. Vyvstává základní otázka: Jak se ten záhadný vir dostal od Troodonů až k němu? Zatímco lékaři se krmiče snažili zachránit (a kupodivu, je na tom ze všech šesti nemocných nejlépe), veterináři Siamotyranna uspali a blíže se na něj podívali. To, co odhalili, by nám mohlo pomoci v boji proti oné nákaze. Dásna kolem zubů měl zduřelá, při zmáčknutí z nich vycházela podivná látka, kterou bych osobně přirovnal ke slizu. Možná je to jakási tekutina, jež obsahuje zárodky onoho cizopasníka. Věřte nebo ne, Siamotyranna se díky tomuto zjištění podařilo vyléčit. Jeden z veterinářů použil nesmírně silná antibiotika, aby miniaturního nepřítele zničil. Nutno však podotknout, že taková dávka antibiotik by mohla Siamotyranna i zabít-v podstatě zde byla 50 % šance, že nepřežije. Teď však volně pobíhá po výběhu a je v pořádku. O něco podobného jsme se pokusili i s našimi nemocnými přáteli, ale zde antibiotika příliš nezabírala. Proto byla v pondělí svolána důležitá porada. Dorazilo na ní několik lékařů, Charlesových známých ze Spojených států, včetně výborného odborníka na cizopasníky Boba Swinga z University of California. Během jednání byly probírány různé pojmy, kterým jsem ani nerozumněl, a Charles očividně také ne. Na konci porady zíval. Ovšem, padlo alespoň podstatné rozhodnutí. Nemocní budou převezeni do Spojených států ve sterilním prostředí, aby nás zde náhodou neohrožovali. Někteří odborníci se chtěli podívat také na Siamotyranna a navrhli podobný převoz, ale Charles nesouhlasil. Podle něj by to bylo příliš nebezpečné. Před měsícem nám unikl Troodon v londýnských ulicích, pak si představte zuřivého Siamotyranna pobíhajícího po ulicích San Diega nebo Los Angeles. Skličující představa...

Osobně si však myslím, že by se tito odborníci měli na Siamotyranna blíže podívat. Charles dostal týden na rozmyšlenou, pak jim má oznámit, souhlasí-li s převozem, či ne. V úterý odpoledne jsem zažil některé z nejnapínavějších momentů svého života. Z Isle of Die do parku přiletělo velké hejno pterosaurů rodu Tapejara. Byli to samci bojující o samice a, jak se nakonec ukázalo, také o nová teritoria. Z oken svých příbytků mohl každý pracovník parku pozorovat houfy pterosaurů rvoucích se až do krve. Každý, kdo vyšel ven, se v zápětí stal obětí těchto zápasů. První, kdo tak učinil, byl krmič John. Chtěl si pořídit videozáznam a poté jej poslat přes e-mail své rodině, ale zaplatil za to životem. Když jsem ho viděl uprostřed zápasících ptakoještěrů, tajil se mi dech. Nakonec jsem popadl pušku a vypadl mezi ně, abych ho ochránil a domluvil mu. Bylo už ale pozdě. Poté, co jej zuřící Tapejarové roztrhali, zaměřili se na mě. Z bitek o samice se náhle stal zápas o večeři. Vrhla se po mě masa těl s křídly, ostrými zobáky a jasně zbarvenými hřebínky na hlavě. Utíkal jsem zpět do svého domku a zamknul se v něm. Ptakojštěři však prorazili okno, za chvíli i dveře a já byl v pasti. Stačil jsem jen zapnout vysílačku a zavolat rangerům... Probudil jsem se až v ošetřovně. "Tak co, milý brachu, ještě žiješ?" řekl kdosi, a ten hlas mi byl moc dobře známý. Jakmile jsem otevřel oči, uviděl jsem zubícího se Olivera. Můj naštvaný pohled ho posléze rozesmál. Zanedlouho jsem zjistil, že hejna pterosaurů zase odletěla. Avšak důvod, proč se spolu samci rvali zrovna na našem ostrově příliš jasný není. Nabízí se pouze teorie říkající, že pterosauři sem jednou za pár let přiletí bojovat o družky a nová území, a takto se to neustále opakuje. Možná to je důvod, proč jsme nic takového ještě nezažili. Když jsem se chlapů zeptal, jak je možné, že jsem přežil takřka nezraněn, odpověděli mi, že jsem se propadl do sklípku, kam už na mě čelisti ptakoještěrů nedosáhly... Můžu říci, že jsem měl docela štěstí. Včera jsem se od Charlese dozvěděl další novinku. Siamotyrannus bude převezen do Spojených států, a možná tam bude konečně odhalena síla té záhadné nemoci, jež jej a naše kamarády nakazila...

Správce Dan Jameson se bude snažit zjistit více, nakonec se však dozví více, než očekával... O tom v příštích týdnech!

Giganti doby ledové

Titáni, se kterými byste se potkali na pláních Eurasie a Ameriky před 40 000 lety... Nyní se s pomocí moderních technologií vracejí...

Giganti doby ledové (orig. eng. Ice Age Giants) je britská televizní trilogie poprvé vysílaná na jaře roku 2013 na stanicích BBC Two a BBC Two HD. Představuje savce, kteří žili v poslední době ledové, a odhaluje jejich desítky tisíc let neodhalená tajemství. Pořadem provází paleontoložka Alice Roberts. V Gigantech doby ledové jsou pravěcí tvorové přivedeni k životu za pomocí počítačové animace zároveň s novými paleontologickými poznatky. Ve třech dílech je tedy představena řada více i méně známých tvorů z doby ledové, od predátorů po býložravce. První epizoda, "Země šavlozubce" se zaměřuje šavlozubé tygry Smilodonty v Severní Americe, kteří zde dominovali po velmi dlouhou dobu, avšak před deseti tisíci lety náhle vyhynuli. Druhý díl, "Země jeskynního medvěda" představuje pohled na známé jeskynní šelmy, a to na medvěda a lva jeskynního. Alice Roberts vyráží do hor Transylvánie, kde se spolu se svým týmem snaží důkladně prozkoumat jeskyni, v níž se nachází důkazy bitvy a tedy i jasné konkurence mezi jeskynními medvědy a lvy. Závěrečná epizoda nese jméno "Poslední z obrů" a věnuje se více huňatým obyvatelům severní polokoule. Mezi nimi jsou mamuti, glyptodonti, obrovští lenochodi, srstnatí nosorožci a znovu také šavlozubí tygři. Alice pátrá po příčinách, které na konci doby ledové způsobily zánik těchto majestátních tvorů. Každá epizoda trvá 60 minut, avšak vzhledem k distribuci je možné, že mimo Velkou Británii, jak se často stává, bude program vysílán o něco kratší. Ve Spojeném království a také v Austrálii již seriál na DVD vyšel a lze jej přes internet koupit ze zahraničí, nicméně přinejmenším ve zbytku Evropy k vydání na DVD ještě nedošlo. Cyklus Giganti doby ledové může být nejen zajímavou podívanou, může také posloužit jako zdroj faktů o zvířatech, která by jistě každý milovník pravěku chtěl vidět naživo...

Dinosauři: Příběh o dobytí planety, 1/4

Jak jsem slíbil, na konci října startuje nový projekt s názvem "Dinosauři: Příběh o dobytí planety". Rozhodl jsem, že bude mít čtyři části. Doufám, že si jej s radostí užijete...

Dinosauři: Příběh o dobytí planety

1. část

Dinosauři byla monstra všech monster, známější než jakákoliv jiná skupina pravěkých zvířat. Patřili mezi ně největší, nejsilnější, nejdravější a nejúctyhodnější tvorové, kteří kdy existovali. Žili, bojovali, rozmnožovali se a umírali na planetě Zemi po 165 milionů let a vyvinuli se v množství druhů, jež neustále poznáváme. Odhaduje se, že na svůj objev čeká ještě alespoň tisíc, ale možná i více, pro nás zatím neznámých dinosaurů. Většina lidí ví, kdy a proč vláda těchto zvířat skončila. Všeobecně je uznávána teorie, která vysvětluje jejich zánik, ačkoliv jejich potomci, ptáci, žijí dodnes. Může-li si veřejnost bez problémů odpovědět na otázku: "Co způsobilo zánik dinosaurů?", neměl by snad být problém také zjistit, kde a jak dinosauři začali. Jelikož předtím, než začali být dominantními obratlovci, prošli si tito tvorové dobou, kdy jejich budoucnost příliš slibně nevypadala... O tom, jak nakonec dobyli Zemi, si povíme v tomto čtyřdílném seriálu...

Takže díky jakým vlastnostem dinosauři, respektive jejich předci, dostali šanci? Byla to síla, enormní velikost nebo nadměrná inteligence? Nebo spíše využili situace po nějakém velkém vymírání, aby se prudce zrychlil jejich vývoj? Kteří tvorové byli předky dinosaurů, kdy žili a jaký byl jejich svět? Na tyto a mnohé další otázky se paleontologové po celá desetiletí snaží nalézt odpovědi, a překvapivě, daří se jim to. Ačkoliv toho máme ještě tolik co objevit, můžeme poskládat dohromady příběh dinosaurů o dobytí této planety...

Dinosauři byli diapsidi, stejně jako dnešní krokodýlové, jejich blízcí příbuzní. A právě první diapsidi se objevili na Zemi před více než 300 miliony let v podobě malých, ještěrkám podobných plazů. Z hlediska evoluce byli tedy velmi ranými předky všech archosaurů, skupiny obratlovců, do níž patřili i dinosauři a dnešní ptáci, právě oni. Praví archosauři se však objevili až na přelomu prvohor a druhohor, tedy na přelomu Permu a Triasu, před 250 miliony let. Mezi ně patřil i polský Archosaurus, zvíře, které dalo skupině jméno. Avšak ne všichni archosauři museli být nutně předky dinosaurů. Přesto se v permském světě vyvíjeli předchůdci budoucích vládců planety, zatímco se ukrývali před dominantními savcovitými plazy. Na konci Permu se totiž mezi tzv. therapsidy objevila jedna rodina zabijáků, která absolutně vládla. Možná nebýt katastrofy, jež se na konci toho období objevila, dinosauři by svět nikdy neovládli. Jejich pomyslnými konkurenty byli Gorgonopsianti, predátoři s šavlobitě zahnutými, zvětšenými špičáky, z nichž někteří byli skutečně obrovští. Přímí předci dinosaurů ještě v té době neexistovali, ale neodehrálo-li by se Permské vymírání, je dost možné, že naší planetě by vládli spíše Gorgonopsianti a jejích příbuzní, než dinosauři...

Archosauři žijící na konci Permu nebyli rozhodně žádnými obry. Většina druhů se před therapsidy skrývala. Největší vymírání v historii Země, jež se odehrálo na přelomu Permu a Triasu, a které vymítilo 90 % všech druhů, však způsobilo dominantním skupinám synapsidů zánik. Zbylo jich jen málo, mezi nejpřizpůsobivějšími pak byli mírumilovní býložravci jako Lystrosaurus a jemu podobní. Na počátku Triasu dostali archosauři šanci. K jejich rozšíření do všech koutů světa přispěl především jeden důležitý fakt: všechny kontinenty byly spojeny do velké masy zvané Pangaea. Souše byly spojeny, nebyly mezi nimi žádné vodní plochy. Archosauři tedy v rychlosti "dobyli" svět. Brzy se však mezi nimi začaly vyvíjet nejrůznější skupiny, od krokodýlům podobných, avšak ne příliš příbuzných, zabijáků až po pravé, dvounohé předky dinosaurů. A jakoby toho po konkurenci synapsidů v Permu nebylo málo, nvoě vzniklé skupiny archosaurů začaly brzy bojovat mezi sebou. Rozhodla nakonec síla, velikost nebo adaptace na změny?

Konec 1. části

Putování s pravěkými zvířaty, epizoda 4.: Nejbližší příbuzní

Čtvrtý díl seriálu BBC Putování s pravěkými zvířaty nás posouvá o mnoho milionů let blíže k současnosti, do dob počátků lidského rodu. Naši předkové to však vůbec neměli jednoduché a čelili nebezpečenstvím ze strany řady neuvěřitelných tvorů, které již v současném světě nenajdeme. Epizoda sleduje život jedné skupiny Australopitéků...

Díl se odehrává ve východní Africe, na území dnešní Etiopie, před 3,2 milionu let. Tehdy již africká příroda vypadala takřka jako dnes, savany obývali nosorožci i zebry, ačkoliv mezi nám dobře známými živočichy bychom čas od času nalezli něco zdánlivě neobyčejného, včetně menších šavlozubých koček. Tento díl sleduje osudy skupiny hominida rodu Australopithecus, který se jako první mezi primáty postavil na zadní končetiny a začal chodit vzpřímeně. V tlupě dochází k mnoha střetům mezi samci se jmény Herkules a Šedivec, a v nemalém množství se skupina potýká s napadáními větší, sousední tlupy. Hlavním hrdinou příběhu je malý sameček Modráček, jenž se stal sirotkem, neboť mu zemřela matka. Tlupa, vyhnána z původního území, musí hledat nové teritorium. Během svého neuvěřitelného putování prochází jednu z nejúchvatnějších oblastí naší planety-Velkou příkopovou propadlinu. Jednoho dne potomci australopitéků budou tuto oblast zřejmě právem označovat jako svou evoluční kolébku. Tlupa to při cestě nemá vůbec jednoduché, pohybuje se totiž na území plném obrovských chobotnatců Deinotherií a nemilosrdných šavlozubých tygrů známých jako Dinofelis, které díky výzkumům zranění na kostech jeho obětí můžeme označit jako "lovce prvních lidí". Díl doprovází hudba Bena Bartletta, který pro něj napsal samostatnou znělku. Při zaposlouchání se do hudby si můžete povšimnout atmosféry dlouhé cesty a také majestátnosti příkopové propadliny...

Pravěcí tvorové z epizody: Australopithecus, Dinofelis, Deinotherium, Ancylotherium.

Příště popis proslulé epizody "Šavlozubý tygr"!

Hmyz a jeho předci-část 9.-Motýli

Po nesmírně dlouhé době jsem se rozhodl napsat další část projektu Hmyz a jeho předci, se kterým jsem začal v roce 2010. Zatím poslední část jste měli možnost si přečíst od 6. dubna 2014, kdy jsem ji napsal, ovšem nyní se to mění. V deváté části mého seriálu se podíváme blíže na snad nejoblíbenější skupinu hmyzu...

HMYZ A JEHO PŘEDCI-ČÁST 9.-MOTÝLI:

Na světě snad není krásnějšího hmyzu, než motýlů. Tito okouzlující letci, kteří dokáží zaujmout a potěšit svou elegancí, žijí všude kolem nás. Jde o druhý největší řád hmyzu, počtem druhů je předčili pouze brouci. Motýly jako řád popsal Linnaeus již roku 1758 a pojmenoval jej Lepidoptera. Věřte nebo ne, na světě žije tolik druhů motýlů, že se jimi zabývá samostatné odvětví entomologie, zvané lepidopterologie. Motýli se během své takřka 200 milionů let trvající evoluce rozšířili na šest ze sedmi kontinentů-všechny kromě Antarktidy. V současnosti žije na Zemi neuvěřitelných 180 000 druhů, které se však od sebe velmi liší. První motýli se na Zemi objevili zřejmě před 190 miliony let, alespoň to dokládá fosilní záznam. Nejstarším dosud známým motýlem je Archaeolepis mane, jehož otisk ve skále byl nalezen v anglickém Dorsetu. Celá zkamenělina sestává z páru křídel s šupinkami, díky čemuž lze narazit na podobnost s chrostíky, jiným řádem létavého hmyzu. Je možné, že tyto skupiny jsou si evolučně blízce zpřízněny a motýli i chrostíci mají společného předka. A právě takový zástupce hmyzu byl předchůdcem všech 126 čeledí motýlů, kteří dnes obývají naši planetu. Jinak však bylo nalezeno velmi málo zkamenělin druhohorních motýlů, z období Jury známe dodnes jen asi dva příklady, a z období Křídy není známo více, než 13 druhů již vyhynulých motýlů. Mnohem více popsaných druhů pochází až z období Eocénu, včetně známého motýla Prodryas persephone, který žil před asi 40 miliony let na území Colorada. Výrazně se podobal dnešním babočkám. Jeho tělo zůstalo v horninách tak dobře zachováno, že si odborníci pod mikroskopem povšimli i jeho úst a tykadel. Křídla tohoto pravěkého motýla byla jen 24,5 milimetru dlouhá, přesto jde však o důležitý mezník v poznávání evoluční historie řádu. Většina dnešních skupin motýlů se vyvinula až v třetihorách, i když pozůstatky můr a lišajů známe i z pozdní Křídy. Skutečné rozvinutí řádu způsobil zjevně vznik květoucích rostlin během Křídového období. Většina dnešních denních, avšak i nočních motýlů, opyluje květiny a živí se sladkým nektarem. Těžko říci, na co se potravně specializovali raní motýli v dobách, kdy roslinstvo tvořily jen kapradiny, cykasy, jehličnany a podobné zelené, nekvetoucí rostliny. Motýli jsou opravdu pozoruhodným typem hmyzu. Z nakladených vajíček se nejprve vylíhnou housenky, jež obvykle sežerou "parazitovanou" rostlinu, poté utvoří kuklu a po stádiu, při němž projdou metamorfózou, mohou bez problémů létat a dosáhnou dospělosti. Někteří motýli jsou překrásně zbarveni, jiní naopak dokonale splývají s okolním prostředím-to se týká především pralesních druhů. Svou krásou tento hmyz učarovává lidi už po tisíce let. Mají však také kulturní význam. Číňané by nikdy nedokázali začít s výrobou hedvání, pokud by nebylo nočního motýla bource morušového, jehož housenky se živí výhradně listy moruše. Legenda tvrdí, že jedné čínské královně kdysi spadl do čaje kokon utvořený housenkou a náhle se začal rozpouštět-tak bylo odhaleno tajemství hedvábí. Jiné legendy zase tvrdí, že pravé japonské kimono musí být vyrobeno z kokonů asi 2100 housenek. Motýli jsou skutečně obdivuhodným hmyzem...

Zajímavost: Samice většiny druhů motýlů mohou naklást 200 až 600 vajíček, ale existují i výjimečné druhy, jež jich nakladou 30 000 za jediný den! Taková spousta housenek pak může zlikvidovat opravdu velké území zeleně. Někteří motýli zase podnikají velmi dlouhé cesty, jako monarchové stěhovaví, kteří každoročně migrují z Kanady do Mexika a zpět...

Doufám, že se Vám tento článek líbil. Snad budu v psaní Hmyzu a jeho předků pokračovat i nadále a častěji...

Dinosauři: Příběh o dobytí planety-trailer

Začínali jako nevelká, zranitelná stvoření...

... nakonec se z nich však stala největší zvířata planety...

... a především také zvířata, která dnes obdivujeme pro jejich velikost, ...

... dravost, ...

... a sílu.

Jak ale jejich příběh začal?

Nová zjištění o tělesné teplotě dinosaurů

Před pár dny jsem prostřednictvím webu Sci-News narazil na novinku s titulkem "Někteří dinosauři se možná rádi vyhřívali na slunci", která mne velice zaujala. Nebýt tohoto webu, tento článek by zde nebyl...

V době, kdy došlo k jejich objevení, byli dinosauři považováni za velká, pomalá monstra se studenou krví, podobně jako dnešní plazi. Ke konci minulého století se však naše představy o jejich životě kompletně změnily. Dinosauři začali být jak veřejností, tak i vědci bráni jako rychlí, mrštní tvorové, více se podobající dnešním ptákům či savcům, neboť podle mnohých byli všichni teplokrevní. Jak se ale nyní ukázalo, ani to není pravda. Dinosauři byli zcela unikátním případem. Podle nových výzkumů se někteří dinosauři opravdu mohli vyhřívat na slunci, aby získali vyšší tělesnou teplotu, při které by mohli vykonávat aktivity, což však neznamená, že byli studenokrevní. Paleontologové z Dánska, Spojených států amerických, Argentiny a Francie dali dohromady řadu neuvěřitelných faktů, jež prozrazují tajemství tvorů, kteří vyhynuli před 65 miliony lety. Podle výzkumníků, vedených profesorem Robertem Eaglem z University of California, dinosauři byli mnohem energičtější než jejich současí příbuzní, krokodýlové a aligátoři, nicméně v něčem základním se od nich odlišovali. Tým profesora Eaglea prozkoumal skořápky dinosauřích vajec z Mongolska a Argentiny. Ukázalo se, že mongolští oviraptoridi, jen asi dva metry dlouzí opeření dinosauři příbuzní ptákům, byli, jde-li o tělesnou teplotu, jiní, než argentinští titanosauridi, tedy obrovští dlouhokrcí býložravci. Díky chemické analýze skořápek se odborníkům podařilo zjistit, v jaké teplotě se vejce vyvinula, a to s největší pravděpodobností již v těle matky. To tedy znamená, že lze odhadnout teplotu samotné matky. Izotopická kompozice vajec prozradila, že tělesná teplota oviraptoridů se pohybovala okolo 32°C, což je méně, než u většiny dnešních ptáků a savců. Naopak velcí sauropodi z Argentiny měli tělesnou teplotu vyšší, než my, a to 38°C. Tento nález tedy ukazuje, že velcí dinosauři byli, co se tělesné teploty týče, více podobní ptákům a savcům, zatímco malí, ptákům podobní a opeření dinosauři, byli srovnatelní s dnešními ještěry a želvami. Jde rozhodně o překvapivé zjištění, neboť právě malí dinosauři jsou často považováni za ty nejčilejší. Profesor Eagle podotkl, že někteří dinosauři zkrátka nebyli zcela endotermní (teplokrevní) jako jejich dnešní potomci, ptáci. Dle jeho slov byli něčím mezi krokodýly a ptáky. Spolu s tímto zjištěním se podařilo odhalit také environmentální teplotu pravěkého Mongolska před 75 až 71 miliony let. Po důkladné analýze fosilních minerálů bylo zjištěno, že průměrná teplota tehdy na onom území činila 26°C. Avšak především objev proměnlivosti tělesné teploty dinosaurů u různě velkých druhů nabízí zcela nový pohled na fyziologii dinosaurů, a také na porozumění existence těchto úžasných stvoření. Možná bude v budoucnu zjištěno více. No řekněte, nebylo by skvělé znát tělesnou teplotu takových zabijáků, jako byl Tyrannosaurus Rex či Spinosaurus? Nebo se dozvědět více o tělesné teplotě takových obrů, jako byl Brachiosaurus a Diplodocus?

Pokud se Vám tento článek líbil, a případně Vás obohatil novými informacemi, komentujte. Budu rád za všechny Vaše názory...

Ostrovní trpaslíci-Drobní obyvatelé jihovýchodní Asie

Přináším třetí část seriálu "Ostrovní trpaslíci", tentokrát se zaměřením na drobné obyvatele indonéských ostrovů. Snad si článek s radostí užijete!

Místo: Ostrovy v Indonésii,

Čas: Pleistocén,

Příklady ostrovního nanismu: Malí hominidé, stegodoni a další, viz. článek.

Ostrovy Sumba, Flores, Timor a Sulawesi (také známý jako Celebes) patří s rozlohou 10 000 až 174 000 kilometrů čtverečních součástí Velkých i Malých Sund, jež náleží Indonésii. I zde se v průběhu posledních několika desítek až stovek tisíciletí vyvinuli tvorové, kteří se svým příbuzným z větších pevninských mas lišili jednou charakteristikou-byli mnohem menší. Jihovýchodní Asie je tropickou oblastí, což je jistě důvod, proč byli tito živočichové tak neuvěřitelně drobní. Malá velikost totiž v tropech znamená snazší termoregulaci. Nebyly to tedy potravní zdroje, které na území Velkých a Malých Sund některé z živočichů až přílišně zmenšily, šlo zde skutečně o přežití jednotlivců, jinak by druhy celkově vymizely. Zdá se být tedy zjevné, proč insulární nanismus zasáhl místní tvory, podíváme-li se však na ně podrobněji, stále se budeme divit. Vyhynulí příbuzní slonů, chobotnatci rodu Stegodon, se vyskytovali v Africe, Eurasii i Severní Americe už před 11 miliony let a ti největší z nich, včetně druhu z čínské Yellow River, dosahovali výšky přes 3,8 metru a vážili 12 tun, což je v případě hmotnosti pro srovnání alespoň dvakrát více, než současný slon africký. Avšak miniaturní Stegodoni z Floresu, Sumby a Timoru vážili pouhých 300 kilogramů! Žili před 12 000 lety, což není příliš dávno, v podstatě tedy vymizeli s koncem doby ledové, jež však jihovýchodní Asii jen pramálo zasáhla. Vědecká pojmenování pro tyto ostrovní poddruhy zní Stegodon florensis florensis a Stegodon florensis insularis. Jak se však na indonéské ostrovy tito tvorové dostali? Podobně jako dnešní sloni, i Stegodoni byli jistě výbornými plavci. Dokázali tedy překonat velké vzdálenosti a osídlit nová území. Proč však trpasličí Stegodoni náhle vymizeli? Po dlouhou dobu se nedala odpověď na takovou otázku vůbec najít, až roku 2003 byly nalezeny ostatky něčeho skutečně podivného. Zřejmě nejmenšího hominida, respektive dokonce hominina, který kdy žil. Mohl "hobit" vyhubit trpasličí chobotnatce? Stále se diskutuje, zda tento dvounožec patřil do rodu Homo a byl tedy naším příbuzným. Oficiální název tohoto primáta zní Homo floresiensis, avšak veřejnosti je lépe známý jako "Flo" nebo jako již zmíněný "hobit" (přezdívka podle postav z Tolkienova Pána prstenů). Zvláštní je, že Homo floresiensis byl v dospělosti 1,1 metru vysoký, což je v evoluci člověka skutečně neobyčejné. Zajímavé je také to, že jeho mozek nebyl příliš velký, Flo tedy nebyl tak inteligentní, jako Homo sapiens, ba ani jako neandrtálci. Přesto si Flo podle archeologa Mikea Morwooda zaslouží být součástí rodu Homo, a měl by tedy být označován jako člověk, neboť má blíže k nám než k šimpanzům, i tak našim velmi blízkým příbuzným. Floresienští lidé mohli lovit malé Stegodony a nakonec způsobit zánik jejich druhu. Podle některých teorií však ani nešlo o samostatný druh, ale jen o nemocné zástupce Homo sapiens, kteří v důsledku izolovanosti "zhloupli", což se však zdá být nepravděpodobné. Jisté však je, že malí Stegodoni i floresienští lidé vymizeli společně před 12 000 lety. Skalní soutěsky na západě Floresu však nabízejí ještě jednu kuriozitu. Kosti drobných lidí zde byly nalezeny nedaleko pozůstatků komodských varanů, kteří se, ač vzácně, na onom území vyskytují dodnes. Otázkou je, lovili malí lidé komodské draky, nebo lovili komodští draci naše bratrance? To již zřejmě nikdy nezjistíme. Kromě obrovských ještěrů se v těch dobách na území Malých Sund vyskytovaly i obrovské krysy a ty možná mohly být potravou místních lovců. Byl to skutečně záhadný, podivuhodný svět...

Za informace o jeskyních, v nichž byly nalezeny pozůstatky komodských varanů spolu s lidmi, vděčím filmu Hledání komodského draka ze série Austin Stevens-Pán hadů (Austin Stevens: Snakemaster-In Search of the Komodo Dragon). Obrázky z WikiMedie...

Správce dinosauřího parku - Nejnebezpečnější jsou lidé

Je teplý podzimní den, listy žloutnou a padají, a zatímco je ozařuje slunce, jež se čas od času schová za mrak, chystám pro Vás další část Správce dinosauřího parku... Pojďme se tedy podívat, co Dan Jameson a jeho přátelé zažili!

Nejnebezpečnější jsou lidé

Přestože se nám podařilo zvláštní epidemii dočasně zastavit, budoucnost parku není jistá. Americký lékař, který během víkendu přijel do parku, aby se podíval na pět nemocných pracovníků, odhalil, že nemoc není smrtelná. Člověka však může poznamenat až do konce života. Jelikož nevíme, zda se přenášlivé viry či bakterie nepohybují vzduchem, nemůžeme do parku zvát návštěvníky. Kdyby se někdo z ničeho nic nakazil, byli bychom to my, kdo by byli vini. S největší pravděpodobností byl však nemocný Troodon nakažen jakýmsi typem cizopasníka ne většího, než nehet na palci. Možná se do původního hostitele dostane přes potravu, což by v případě Troodonů byly kusy vepřového. To by ale zase odporovalo jasnému faktu, že cizopasník pochází z Isle of Die, kde o neznámé typy živočichů, rostlin a hub, ale také virů, bakterií, není nouze. Třeba byl Troodon nakažen nějakým prvokem už v době, kdy pobíhal po pralesích svého rodného ostrova. Zatímco jsme během týdne řešili tento a další problémy, ukázalo se, že největším nebezpečím pro náš park a nás samotné nejsou prehistorická monstra, ale zástupci našeho vlastního druhu. Když jsem byl mladší, dělal jsem na univerzitě statistiku kácení afrických pralesů. Během svého pátrání jsem se však dostal až k indicím naznačujícím mi pravou podstatu onoho dění. Dřevo není to, co některé dřevařské společností zajímá, jde jim samozřejmě hlavně o peníze. Když se tedy někdo odváží vkročit do Dinosauřího parku se špatnými úmysly, také jej jistě nezajímají dinosauři. Nějaké nepřátele jsme již měli, ale dosud nevíme, kdo všechno nám chce překazit plány. Přejdeme-li k věci, možná se u psaní trochu roztřesu... V pondělí byla nad ostrovem viděna helikoptéra. Byla zrovna doba poledního klidu a naši pracovníci na letišti odpočívali, když vrtulník bez jakéhokoliv oprávnění přistál. Chlapy to samozřejmě rozrušilo a tak se přiběhli podívat, co se děje. Byli velmi obezřetní a opatrní, neboť před mnoha měsíci se nám již něco podobného stalo, a skončilo to střelbou a pár mrtvými. Tentokrát z helikoptéry vyšel slušně oblečený muž, mluvil sice anglicky, ale bylo poznat, že určitě není rodilým mluvčím. Zřejmě byl z jižní Evropy, což se dalo usoudit podle jeho značně opálených tváří. Chtěl se podívat do parku a tvrdil, že by jej rád financoval. Když mu bylo sděleno, že náš park je financován L. C. Clarkem, jako by mu ztuhla krev v žilách. Pracovníci letiště jej brali jako hosta, a vzali tedy neznámého muže do středu ostrova. Zcela bez povolení. Pak už přišla řada na mě. Zrovna jsem seděl ve svém skromném domku, trochu jsem škádlil Leptoceratopse Dina, a pochutnával si na lískových oříšcích. A pak náhle uslyším střelbu! No, je to možné? Napadlo mě, že se tu zase objevil někdo cizí, kdo tu nemá co dělat! Vyběhl jsem ven a... Prásk! Kulka proletěla rukávem mého kabátu...

Naštěstí jsem v rukávu neměl ruku, což se ukázalo být šťastnou náhodou. Po takovém zážitku jsem se běžel schovat zpátky do svého obydlí. Onen již mnou zmíněný slušně oblečený muž pálil z malého skládacího samopalu a postřelil dva ze svých "průvodců". Blížil se k hlavní budově. Z okna se v těch chvílích nakláněl Charles a popíjel studenou limonádu. Sklenička, ze které pil, mu doslova vybuchla v ruce. Jen štěstí, že střela nezasáhla Charlesův obličej, jinak by bylo opravdu zle. Když se muž vzdálil, vyběhl jsem z domku, popadl velkou tyč a rozeběhl se proti němu. Upozornily jej však na mne mé hlasité kroky, obrátil se, a vypálil. Vůbec nešetřil náboji! Uhnul jsem a utíkal pryč mezi ostatními domy. Po chvíli se začal ozývat alarm. Slušně oblečený střelec zbledl. Vyskočil jsem na střechu malého dřevěného stavení a shodil z něj tyč, jež dopadla na mužovu hlavu. Měl štěstí, rána způsobila jen velký otřes mozku, avšak nic horšího. Okamžitě jsem běžel do hlavní budovy zjistit, proč houká alarm. Na pobřeží se prý objevila řada člunů, jež však znenadání vybuchly. Když jsme se dostavili na místo, nalezli jsme jen několik mrtvých těl, zbytky člunů a mořskou vodu zabarvenou ošklivým benzinem. Než se vše vyšetřilo, uběhla řádka dní. Členové jedné nejmenované organizace se chtěli opět vloupat do parku, tak, jako se o to pokusili již mnohokrát. Před nedávnem zřejmě při pobřeží položili do vody několik bomb a doufali, že tak nastražili past na naše lodě. Neuvědomili si ale, že na místo, kde se bomby nachází, sami nesmí, neboť by si doslova podrazili nohy. To se také stalo, nastražili si past sami na sebe. Muž, kterého jsem šikovně omráčil, nakonec vysvětlil, o co šlo. Získat kontrolu nad naším parkem vlivem síly. Tato mafiánská společnost má sídlo na jednom maličkém ostrůvku v Pacifiku, který byl nyní důkladně prozkoumán. Možná, že své lidské nepřátele jsme tedy dostali. Ale právě včera večer přišla další hrozivá zpráva... Onemocněl další krmič, a tentokrát není vinen žádný Troodon! Tentokrát se neznámý cizopasník dostal do těla člověku skrze silné Siamotyranní kousnutí...

Dinosauří park začíná být skutečně nebezpečným místem... Kde se vlastně podivná nemoc vzala? Kde má svého původce? A kdo všechno může být obětí? Dan Jameson se to bude snažit zjistit, dozví se však více, než očekával... O tom tedy příští týden!

Byli pterosauři pokryti pouze šupinami?

Plazy si jistě všichni představíme jako zvířata pokrytá šupinami. Představa je to správná, vždyť kůže dnešních plazů, jako jsou krokodýli, ještěři a hadi, tvoří šupiny. To ale neznamená, že se tímto znakem s dnešními plazy mohli shodovat některé vyhynulé formy. Víme například, že někteří dinosauři (především malí příbuzní ptáků) byli pokryty peřím či protopeřím, a že se tento znak, dnes typický pro ptáky, objevil zřejmě již v době před dinosaury u malých dvounohých ještěrek známých jako archosauři. V případě některých dinosaurů však primitivní peří připomínalo spíše jakousi srst. Mohlo tomu být podobně i u blízkých příbuzných dinosaurů, létajících plazů nebo-li ptakoještěrů? Tato skupina létavců dominovala obloze po nesmírně dlouhou dobu a někteří její zástupci se stali největšími zvířaty, která kdy vzlétla. První pterosauři se objevili již před 228 miliony let, přičemž celý řád Pterosauria vyhynul před 65 miliony let při vymírání K-T. Víme, že ptakoještěři měli mezi předními a zadními končetinami nataženou blánu, díky které se možná podobali dnešním netopýrům, ale létali a pohybovali se naprosto odlišným způsobem. Jejich tělesná stavba byla unikátní. Je jasné, že křídla tvořená blánou asi nebyla porostlá žádným peřím či srstí, ale co takhle zbytek těla? Na některých obrázcích, ba dokonce i na figurkách ke hraní si lze povšimnout srsti na pterosauřích zádech. Je to skutečně možné? A pokud nebyli pterosauři pokryty jen šupinami, co by to znamenalo? Není to jen domněnka. Víme, že několik ptakoještěrů mělo jakousi "srst". Odborný název pro tento znak je "pycnofiber". Nebyla to srst či chlupy, jaké se vyskytují u savců, šlo spíše o filamenty, které se jim podobaly. Měly unikátní, neobyčejnou strukturu, nevyskytující se u žádných jiných obratlovců. Jedním z prvních ptakoještěrů, u něhož byla zjištěna přítomnost pycnofiberů, se stal Sordes pilosus (doslova "chlupatý démon"). Tento ptakoještěr, jenž žil před 155 miliony let na území současného Kazachstánu, představoval pro paleontology základ otázky: "Když měli ptakoještěři něco jako srst, mohli být teplokrevní stejně jako dnešní savci?" Původně se myslelo, že Sordes byl pokryt srstí, nicméně v 90. letech minulého století tuto teorii vyloučil David Unwin (načež se v roce 2009 objevil název pycnofiber). Po nalezení zkamenělin několika dalších jedinců Sordese bylo skutečně objasněno, že tento ptakoještěr byl pokryt pycnofibery. Známe ještě několik podobných příkladů, včetně Scaphognatha z pozdní Jury Německa a Jeholoptera z Číny, z doby před 164 miliony let. Roku 2002 se spekulovalo, zda pycnofibery nejsou pouze protopeřím, ale důkladný výzkum to vyvrátil. Ať tak či onak, jejich přítomnost na tělech pterosaurů jasně značí, že tato zvířata byla endotermní, čili teplokrevná. Ptakoještěři tedy neměli proměnlivou tělesnou teplotu jako dnešní plazi, čímž se více podobali svým příbuzným dinosaurům, jimž podle všeho tělem též proudila teplá krev. Lze říci, že létající plazi měli doslova "pycnofiberový kabát". Absence malých "chloupků" na jejich křídlech dodávala pterosaurům obratnost. Byla-li by jimi křídla pokryta, ztratila by svou aerodynamickou funkci. Také zobáky a zadní končetiny byly pokryty jen kůží... Tato a mnohá další zjištění neustále doplňují miliony let starou mozaiku života létajících plazů...

Obrázek je z webu www.critters.pixel-shack.com/GalleryS.htm . Doufám, že se Vám článek líbil a popřípadě Vám přinesl i něco nového, je-li tomu tak, komentujte...

Kobřík páskovaný-Hrabavý jedovatý had

S připravenými jedovými zuby na Vás číhá kobřík páskovaný, had, kterým byste nechtěli být uštknuti! Snad se Vám bude tento popis líbit...

Latinský název: Aspidelaps lubricus,

Rozšíření: Jih Afriky,

Velikost: 50 až 80 centimetrů na délku.
Tento elapid se vyskytuje pouze v oblasti pánve Karoo v Jihoafrické republice a také na území Namibie. Oblasti, které obývá, jsou jen málokdy zalévány deštěm, většinou jsou suché a roste v nich málo vegetace. Kobřík páskovaný tedy preferuje život pod zemí. Po deštích často vylézá lovit ještěrky, hlodavce a malé ptáky, příležitostně požírá také jejich vejce. Vzhledem ke své velikosti je značně jedovatý, stejně jako všichni jeho příbuzní má neurotoxický jed, jenž působí na nervový systém čehokoliv, co uštkne. Jako varování má pro možné útočníky své zbarvení-jasnou kombinaci černých a červených proužků, kterých je pot těle 20 až 47. U některých populací nebo poddruhů (které jsou celkem dva) se však objevují i různé další barevné variace, kdy například červenou barvu nahradila oranžová nebo dokonce žlutá. Namibijský poddruh je dokonce špinavě bílý až šedohnědý. Jako u většiny hadů, i v případě tohoto kobříka se od sebe zástupci druhu odlišují právě kvůli rozdílnosti prostředí a výškových rozdílů, jež obývají. Cítí-li se tento had ohrožen, podobně jako jemu příbuzné kobry vztyčí asi třetinu svého těla, začne syčet a žebra roztáhne do kápě, díky níž působí větší a děsivější. Takové varování většinu útočníků odradí. Hadi samozřejmě nechtějí svůj jed vyplýtvat na nepřátelích, raději si jej uskladní k zabití kořisti. Také fakt, že žijí převážně pod zemí, je nečiní člověku nebezpečnými. V Jihoafrické republice nebylo dosud zaznamenáno jediné úmrtí způsobené kobříkem páskovaným, zato se však ví, že spousta zástupců tohoto druhu umírá na silnicích po přejetí autem. K hrabání pod zemí je tento had vybaven malým nosním štítkem, šupiny na těle jsou hladké a tělo je podsadité. Je to nokturnální druh: loví především po setmění. O rozmnožování kobříka páskovaného se toho moc neví, jisté však je, že samice v květnu a červnu nakladou 3 až 11 vajec, z nichž se po přibližně 65 dnech vylíhnou jejich malé repliky. Čerstvě vylíhnutá mláďata měří obvykle 17 či 18 centimetrů a není jistě žádným překvapením, že mají plně vyvinuté jedové zuby a žlázy, a zabíjejí tedy kořist jedovatým hryznutím. Jedové zuby nemají jiné, než ostatní elapidi-jsou duté a nepohyblivé, s malou dírkou na špičce, kterou poté proudí jed. Ačkoliv jsou kobříci druhu Aspidelaps lubricus často oběťmi aut, jak již bylo zmíněno, podle informací shromážděných v roce 2015 nejsou nijak zranitelní ani ohrožení, což je skvělé...

Příště krajta ametystová!

Správce dinosauřího parku - Starodávná epidemie

Dan Jameson přináší strašlivé zprávy z Dinosauřího parku... Doufám, že se Vám tento příběh zalíbí...

Starodávná epidemie

Minulý čtvrtek se jednomu ošetřovateli udělalo po obědě nějak špatně. Okamžitě zašel za lékařem se slovy, že pociťuje bodavé rány v břiše, takřka hned pod oblastí plic. Lékař mu změřil tlak a odebral trochu krve na rozbor. Tady v tropických končinách dalekého Pacifiku může na člověka sednout jakákoliv zuřivá nemoc, ačkoliv se jich zde mnoho nevyskytuje. Po rozboru byl lékař vyděšen, porovnal výsledky s hodnotami, jež mu v textové zprávě poslali z jednoho britského institutu, a zjistil, že ošetřovatel má v krvi látku, která ještě nikdy nebyla popsána. Ba co více, ona látka se ukázala být jakousi neznámou bakterií, jejíž zástupci se k sobě shlukují a ve velkých množstvích pak způsobují křeče a bolesti. Lékař posléze svolal poradu, ta proběhla v pátek večer. Charles se při lékařových slovech téměř zhroutil a nebyl schopen mluvit. Nemocný ošetřovatel prý po několika dnech zemře, alespoň tak se lékař domníval. Oliver vypadal při poradě velmi klidně, ale po delší době jsem si všiml, jak se mu kvůli nervozitě silně napínají svaly na rukou. Také je často schovával do kapes, což moc často nedělá. Já osobně byl velmi překvapen tím, co nám lékař sdělil. Podle něj byla tato nemoc přenesena na ostrov už před několika měsíci a neznámé bakterie mezitím odolávaly zdejším klimatickým podmínkám, až nakonec našly své nové hostitele. Během víkendu se nervozita stupňovala. V sobotu večer za lékařem přišel další pracovník parku, veterinář Peter. Naštěstí se ukázalo, že si o den dříve vzal poněkud hodně prášků na spaní (Peter totiž v tropickém horku špatně usíná) a to u něj způsobilo menší nevolnost, ale zanedlouho už zase běhal jako zajíc. V pondělí se šel lékař podívat na nemocného ošetřovatele, ležícího ve sterilním prostředí. Během prohlídky se stalo něco děsivého-ošetřovatel lékaře kousl do ruky. Lékaři po chvíli došlo, že ošetřovatel zřejmě vůbec nic nevnímá, měl rozšířené zorničky a neustále pohyboval prsty, občas zakroutil hlavou a čas od času něco vykřikl. Zděšený lékař okamžitě místnost opustil a běžel za Charlesem. Zanedlouho potkal skupinku dělníků, zrovna se vracejících z oběda zpět k rozestavěné silnici. Náhle před nimi upadl a zůstal naprosto nehybně ležet. Dělníci se divili, co se děje, a rozutekli se po ostrově. Dozvěděli jsme se tedy, jak se tato nemoc přenáší. Pravda je taková, že ošetřovatel šel minulý týden nakrmit jednoho z našich Troodonů, byl kousnut (čímž se ani nepochlubil, a ránu si jistě špatně vydenzifikoval) a poté následoval již Vám známý příběh. Než jsme zjistili, že právě kvůli Troodonovi ošetřovatel onemocněl, byla již středa. Mezitím agresivní dinosaurus napadl jednoho krmiče a nejen, že jej pokousal, ale podrápal mu také ruce. Krmič byl později též poměrně agresivním, napadl svého kolegu a tak to pokračovalo. Nyní je ve sterilním prostředí pět lidí: původní ošetřovatel, lékař, krmič a jeho dva přátelé. Doufejme, že to vše můžeme zastavit...

Nemocný Troodon byl zastřelen. Podobně jako jeho lidské "oběti", i on prožíval nesmírné utrpení, jež nebylo možno skončit jinak, než ranou z pušky. Zajímavé je, že ostatní Troodony nenapadal-ti se od něj navíc drželi dále a takřka po celé dny zůstavali pod přístřeškem, odkud jej vyháněli. Podle všeho se tedy epidemie nerozšířila mezi další zvířata. Na nakažené pracovníky parku se již přijel podívat jeden známý lékař (omlouvám se, že nemám paměť na jména, ale s určitostí vím, že se nejmenuje Archaeopteryx, i když křestní jméno je tomu, tuším, trochu podobné). Nevíme, co bude dál. Pro jistotu nikdo neopustil ostrov, aby se nosiči nemoci nedostali dále do světa. Starodávná epidemie, přenášená neznámým prehistorickým zabijákem, však není jediným problémem, se kterým jsme se potýkali. Operací Hon na Kronosaura byl spuštěn program "Odchyt zabijáka". Dvě lodě s harpunáři teď křižují oblast vzdálenou asi třicet mil od našeho ostrova a číhají tam na hladového mořského plaza. Na australském pobřeží byl zase nalezen bílý žralok, jehož vyplavila na pláž vlna, a který měl na boku ránu po kousnutí něčeho velkého. Podle výzkumníků jej napadl nějaký pořádně velký krokodýl... Ale vzhledem k velikosti rány musely být jeho zuby přinejmenším dvacet centimetrů dlouhé, což by odpovídalo délce několika více než desetimetrových pravěkých krokodýlovitých... Je zvláštní, že Kronosaurus už brzy nebude jediným predátorem, po kterém lidé půjdou...

Upřímně doufám, že další část napíši opět za týden! Jinak bych Vás chtěl informovat o tom, že se zde brzy objeví nový projekt, tak se tedy máte na co těšit!

Archaeopteris

Archaeopteris ("dávná kapradina") byla jednou z prvních velkých rostlin. Tento rod žil na konci období Devonu a na začátku Karbonu, tehdy na přelomu starší a mladší etapy prvohor. Nalezené zkameněliny, z nichž většinu tvoří otisky listů a větví, se datují do doby před 383 až 323 miliony let, a byly nalezeny po celém světě. Díky názvu je tato rostlina "podobná" praptáku Archaeopteryxovi, oba rody by však neměly být zaměňovány. Archaeopteris se řadil mezi nejrozšířenější suchozemské rostliny na konci Devonského období a se svou výšku 10ti metrů byl jistě největší. Kmeny byly široké až 1,5 metru, přičemž větve a listy tvořily jakési vějíře, které byly uvnitř pokryty malými chloupky, zřejmě zachytávajícími kapky vody. Archaeopteris vypadal zhruba jako Vánoční stromek, ale řadil se do zcela odlišné skupiny rostlin. Během Devonu a Karbonu ještě pravé stromy neexistovaly, většina gigantů tyčících se nad okolním světem byli vzdálení příbuzní kapradin a plavuní. Profesor biologie a geologie Stephen Scheckler byl jedním z prvních odborníků, kteří se u Archaeopterisovi veřejně zmínili. Podle Schecklera poukazuje neuvěřitelná rozšířenost této rostliny na fakt, že měl Archaeopteris velký dopad na prostředí, a to především jde-li o jeho transformaci. Tvrdí, že existence suchozemských rostlin mohla urychlit evoluci říčních ryb a tím tedy i obojživelníků, kteří se z nich po čase vyvinuli. Školky Archaeopterisů totiž mohly, podobně jako dnes lužní lesy, zadržovat vodu i kilometry od pobřeží, náhodně přesunuté populace ryb mohly být po určitém čase v izolaci a žily tedy ve sladkovodních jezírcích a říčkách. Kmeny Archaeopterisu mohly přitahovat hmyz jako vážky k vysedávání a voda se zároveň stala místem, kam bezobratlí kladli vejce-ideální potrava pro nově se vyvíjecí obojiželníky. Než se však zjistilo, jak podstatný byl Archaeopteris ve svém životním prostředí, prošel řadou důležitých výzkumů. Popis uskutečnil již roku 1871 John William Dawson, ale opravdu zajímavý případ nadešel až později. V roce 1911 byla jedním ruským paleontologem nalezena a popsána primitivní kapradina Callixylon . V 60. letech 20. století však Charles B. Beck přišel s poznatkem, že Callixylon je ve skutečnosti Archaeopteris, a proto se tedy pozůstatky Archaeopterise nacházely vždy tak blízko fosíliím oné záhadné kapradiny. Archaeopteris musel být skutečně úspěšný rod, avšak na začátku Karbonu náhle z fosilního záznamu zmizel. Zřejmě se nedokázal rychle přizpůsobit, nebo byl překonán pokročikejšími typy rostlin, včetně vlastních evolučních potomků...

Dobrý popis Archaeopterise můžete najít na anglické Wikipedii.

Příště Archaeoamphora!

Velká evoluční odysea savců, část 6.: Savci Eocénu

V době svých začátků nebyli savci dominantními zvířaty, ale postupně se vyvíjeli, rostli a sílili, až se z nich stala vitální zvířata se schopností adaptace ke každému typu prostředí. Během Paleocénu byli savci především malí, ovšem v Eocénu je již zasáhl rychlejší vývoj. Obývat souš však nebylo vždy bezpečné a proto se někteří specializovali na život v moři... My se nyní podíváme do světa ztraceného po asi 40 milionů let...

Eocén je geologické období třetihor, které zahrnuje dobu před 55 až 33,9 miliony let. Jedná se o poměrně dlouhou dobu, svou délkou přesahující předchozí Paleocén. Během Eocénu zasáhla savce prudká evoluce, mnozí byli nuceni vytvořit si neobvyklé strategie k přežití jen kvůli působení větších predátorů, kteří by mohli existenci jejich druhů ohrozit. Někteří savci však byli možná více než bizarní. Messelské souvrství vydalo řadu zkamenělin, jež nemají obdoby. Například Leptictidium byl savec připomínající vzhledem bércouny, ačkoliv díky prodlouženým zadním nohám se spíše než to podobal tarbíkům nebo malým klokanům. Řád Leptictida, ke kterému patřil, však již vyhynul. Dříve byli jeho zástupci, včetně středoeocénního Leptictidia, řazeni k hmyzožravcům. Nutno podotknout, že vzhledem k typu obživy by takové zařazení nebylo nesprávné-Leptictidium se s největší pravděpodobností živilo malými bezobratlými, ale nepohrdlo snad ani ještěrkou či žábou. Paleontologové v současnosti rozeznávají několik odlišných druhů Leptictidia, některé jsou známy z Rumunska či Francie, jiné, jako známé L. nasutum, pocházejí z Německa. Vzhledem k tomu, že Leptictidium jako rod existovalo po 15 milionů let, šlo jistě o úspěšného živočicha. Zcela jistě však podlehlo změnám klimatu, jež přišly s koncem Eocénního období, a které vymítily i mnoho jiných unikátních savců...

Pokud byste ve středním Eocénu hledali savce, kteří mají v dnešním světě potomky, zcela jistě byste se vydali za ranými koňmi. Díky svému vyobrazení v populárním seriálu BBC Putování s pravěkými zvířaty je známým typem raného koně Propalaeotherium. Tento malý prakoník byl velký jako kočka a vážil nanejvýš 10 kilogramů-dokonalá kořist pro velké dravé ptáky. Nebyl sice prvním z čeledi Equidae, ale jeho neobvyklý vzhled značí jakousi primitivnost. Propalaeotherium nemělo typická kopýtka, na prstech se stále nacházely pouze zvětšené drápy. Tento býložravec mohl běžet značnou rychlostí a zřejmě šlo o ostražitá zvířata, nepochybně se vyhýbající predátorům. Fosílie Propalaeotheria byly nalezeny v Evropě i Asii, rod to byl tedy rozšířený. Mezi jeho potomky nebo blízké příbuzné patřilo Paleotherium, již podstatně větší primitivní forma koně (vysoká okolo 75 centimetrů). Tento opět nezvykle vzhlížející "kopytník" žil v deštných lesích Evropy před 45 miliony let. Z pozdního Eocénu známe již takřka dokonale vypadající koňovité, navíc je dosti pravděpodobné, že známý a dobře prozkoumaný Mesohippus patřil do vývojové větve dnešních koní (Equus). Nebyl příliš vysoký, ale mnohé znaky se schodovaly s dnešními koňmi, včetně mozku.

Počátek evoluce kytovců je též ryze Eocénní záležitostí. V roce 2001 paleontologové objevili poměrně zachovalejší skelet předtím již popsaného prakytovce rodu Pakicetus. Název značí, že tento tvor se vyskytoval pouze na území Pákistánu. Tam, kde se dnes rozléhají písečné duny a nehostinné, suché prostředí, vzkvétaly před 48 miliony let lesy, jimiž protékaly mohutné řeky, nejspíše ústící do moře. Většina paleontologů si myslí, že toto zvláštní stvoření jménem Pakicetus, měřící asi metr na délku a podle všeho stavěné více pro život na souši, než ve vodě, představuje nejranější formu velryby. První pohled na kostru Pakiceta však může zmást. Původně byl tento živočich popsán jako mesonychid, dravec podobný šakalům. Jeho zuby se však podobají zubům kytovců, navíc z nich odborníci odvodili, že šlo o všežravce (což však nemusí být případem dnešních kytovců, i největší velryby živící se planktonem jsou v podstatě dravci). Evoluční linie kytovců pokračovala rody Rodhocetus a Ambulocetus, oba jsou též známy z Pákistánu. Vypadali spíše jako teplokrevní krokodýlové, mezi prsty měli plovací blány a stylem plavání se pravděpodobně podobali současným vydrám. Ve své době to byli dominantní predátoři vodního prostředí, Ambulocetus se svou délkou 3 metrů zjevně neměl konkurenci. Kytovci s adaptací pouze pro život v moři se však objevili až na konci Eocénu, patřil mezi ně například legendární Basilosaurus nebo jeho malý bratranec Dorudon...

Basilosaurus byl ohromným predátorem s hadovitým tělem, jehož fosílie byly nalezeny ve Spojených státech amerických, v Egyptě a dokonce i v Jordánsku. Nebyl to žádný ještěr, jak napovídá jeho jméno, ve skutečnosti šlo o první skutečně velkou velrybu. V Eocénu byli všichni kytovci zuřivými dravci, nešlo o poklidné nasávače planktonu. Existuje zkamenělý důkaz pro domněnku, že Basilosauři lovili mladé Dorudony, své blízké příbuzné. Ačkoliv byl Basilosaurus přizpůsoben pro život v oceánských vodách, stále u něj byly přítomny zbytky zadních končetin, jež značily, že šlo o primitivního kytovce. S délkou 18 metrů byl alespoň třikrát delší, než Dorudon, jenž byl shodou okolností původně považován za mládě Basilosaura. Tyto dva rody spolu koexistovaly, ve fosilním záznamu se objevily ve stejné době a společně také vymizeli. Někteří se domnívají, že kytovci typu Dorudona mohli představovat předky delfínů...

Na konci Eocénu byli příkladem skutečné velikosti i savci na souši. Uintatherium bylo jedním z prvních velkých savců, a také nejslavnějším zástupcem vyhynulého řádu Dinocerata. Byl to čtyřmetrový spásač listí vyskytující se v Americe a v Číně před 37 miliony let. Těžko říci, proč měla Uintatheria tak zvláštní hrboly na lebce, možná se s jejich pomocí samci přetlačovali při bojích o samice nebo teritorium, anebo šlo o ozdoby sloužící k předvádění se. Ke konci Eocénu se objevili příbuzní Uintatherií, zvláštní čeleď zvaná Brontotheriidi (či Titanotheriidi). Brontoteria sama o sobě představovala horu svalů a síly, ale roh, díky kterému se podobala nosorožcům, byla v podstatě křehká kost. Mezi nejznámější brontoteria se řadí Titanotherium, Megacerops, Brontotherium a Lambdotherium. Všechny rody byly zhruba stejně velké, rozšířeny však byly po celé severní polokouli...

Zdroje obrázků: Wikipedie (první obrázek upraven), walkingwith.wikia.com .

Atelopus považovaný za vyhynulého znovuobjeven v Ekvádoru

Třem týmům vědců se v srpnu podařilo znovuobjevit druh ropuchy, který nebyl viděn od roku 2002 a byl považován za vyhynulého. Atelopus drsnoboký (Atelopus bomolochos) je nyní tedy dalším z kriticky ohrožených druhů bezocasých obojživelníků. Není to však poprvé, co byl zástupce rodu atelopus spatřen poté, co musel být označen jako vyhynulý-k takovým případům již došlo mnohokrát, a nejen ve světě obojživelníků. Například malá populace druhu Atelopus varius, kdysi rozšířeného po Kostarice i Panamě, byla znovunalezena roku 2013. V posledních několika desetiletích však obojživelníci vymírají kvůli globálnímu oteplování, ničení přirozeného prostředí a úděsným nemocem. Mnohé druhy rodu atelopus vyhubila nemoc přenášená chytridovou houbou a právě za oběť takové epidemie byl považován i atelopus drsnoboký. Tři týmy herpetologů našly tento druh zcela nezávisle na sobě a pořídily desítky barevných, ohromujících fotografií této ropuchy v jejím přirozeném prostředí na úpatí ekvádorských And. Může se zdát, že takové chladné prostředí je pro obojživelníky nevhodné, ale vlhkost a dostatek vody pro ně představují dokonalé útočiště. Atelopus drsnoboký preferuje horské pralesy, subtropické a tropické travnaté pláně i řeky. Otázkou zůstává, co bude s atelopem drsnobokým nadále. Ve volné přírodě zbývají pravděpodobně pouze desítky jedinců a celý druh je v sázce vyhynutí. Doufejme, že ochránci přírody i samotná veřejnost si takových příběhů povšimnou a přispějí k záchraně tohoto obdivuhodného tvora-ať už penězi, tak vlastním úsilím. Zachování nejrůznějších druhů obojživelníků je spolu se zastavením ničení přírody nejjistějším krokem k záchraně naší planety, která se kvůli nám, lidem, dostává do čím dál větších problémů a některé z nich mohou vymítit právě náš druh... I vyhynutí jednoho druhu ropuchy může způsobit zánik všech tvorů postavených v potravním řetězci výše, včetně nás...

Další informace naleznete zde: http://news.mongabay.com/2015/09/good-news-stunning-extinct-toad-rises-again-in-ecuador-photos/ . Obrázek pochází z téhož zdroje... Doufám, že Vás tato novinka nadchla...