Říkají si Lovci kryptidů. Ani zdaleka však nyní nejsou jedinými, kdo po tajemných zvířatech pátrá. Po celém světě se rozvinul obchod s kryptidy, a zájem o ně má zřejmě hned několik skupin lidí. Otázkou je, zda jsou součástí jednoho velkého ringu, nebo zda je těch ringů více. Pauline Jetkinsová zavítala do Litvy, kde se, přestrojená za pytlačku, setkala se "Serafinou" - Nastasyií Savinnou. Bývalá ruská vražedkyně vysílá do všech koutů světa skupiny chytačů, jež mají za úkol poskytnout jí kryptidy živé, pokud možno nezraněné. Lovci kryptidů zatím nevědí, jaký důvod pro to Nastasya má, ale jak brzy usoudili, nezjistí to obzervací z dálky. Rozhodli se tedy v tajnosti pro Nastasyu pracovat, a tímto způsobem se dozvědět, co má přítelkyně Sama Webera s kryptidy v plánu. Čeká je výprava na Kapverdy za koakun-klunem. Přestože se však původní tým dal dohromady, stále postrádá jednoho člena - Akihika Yukimuru. Ten dosud z neznámého důvodu ignoroval Jackovy pokusy o telefonní hovor. V době, kdy Jack zavítal do Tokia, aby Akihika navštívil a přesvědčil ho vrátit se k Lovcům kryptidů, potýkal se bojovník se zločinem s nebezpečím v podobě japonského draka, jenž zcela bez varování zaútočil na řidiče automobilů v dopravní koloně. Draka zabil, a odejmul mu z krku lokátor, který svědčil o tom, že zvíře bylo zřejmě uniklým "mazlíčkem". Akihiko pak ve své černé Mazdě zamířil na východ Tokia, jako by snad věděl, odkud drak pocházel. Zájem o kryptidy zřejmě roste z řady důvodů. Někteří, jako americký prezident Richard E. Green, v nich mohou vidět exotické mazlíčky, jiní, jako nově zvolený nikaragujský prezident Lazaro Arauz, zase prostředky k vytažení svých národů z ekonomické krize. Překupnictví také hezky vynáší, jak se bývalé agentky Barbara Kentová, Amanda Lyonsová a Megan Leesonová přesvědčily při návštěvě mexické krocaní farmy vlastněné "kondorem Bucklem" - Buckem L. Condém, který je však ve skutečnosti Brunem Ortizem, členem skupiny Zasvěcení vedené zahořklým Londýňanem Evanem Sellersem. Zjistily, že kryptidy pro Ortize a jeho společníky odchytávají Čtyři hlavy. Přežívajícího teropodního dinosaura kawuka dokonce "kondoru Bucklovi" poslala tajemná Čtvrtá hlava, poslední z vůdců zločinecké organizace, jehož identitu zatím bývalé agentky CIA neznají. Co to všechno znamená? O co tu jde? Jsou v ohrožení jen kryptidé, nebo hrozí nebezpečí i zbytku světa?
CRYPTID HUNTERS: THE END OF THE LEGEND, ČÁST ČTVRTÁ:
Horký vzduch rozmazával zčernalou krajinu. Bylo teprve půl jedenácté, ale slunko již silně hřálo. Kdyby na sopečný prach, který se pokoušelo roztavit, dopadla bosá lidská noha, reakcí by byl nejspíše bolestivý výkřik. V těchto podmínkách se jen málokdo odvážil vystoupit ven. Strašlivé čtyřicítky, mučivé parno, a nikde žádný stín, do jehož temného sevření by se přehřátý živáček odevzdal. Pico de Fogo, nejvyšší hora Kapverdských ostrovů a aktivní stratovulkán, se ve své nevraživosti tyčila nad vše ostatní, jako by zde byla jedinou vládkyní. Dominovala vyprahlé krajině ostrova s rozlohou čtyř set šestasedmdesáti čtverečních kilometrů. Její bezprostřední okolí se zdálo být ideálním místem k započetí nové výpravy Lovců kryptidů. Jak dlouho to jen bylo, co Jack Owen a jeho přátelé vyrazili na takovou výpravu. Na výpravu do divočiny, jejímž jediným cílem bylo najít jednoho tajemného tvora, případně více zástupců jeho druhu. Koakun-klun, kapverdská specialita, byl zvířetem, s nímž se ani jeden člen týmu nikdy nesetkal. Byla to výzva. A nebylo nikoho, kdo by se na ni netěšil.
Vysokorychlostní letoun Cryptid Swift přistál napravo od cesty k Pico de Fogo, u uvítací cedule s nápisem "Bem vindo ao Parque Natural do Fogo". Členové týmu z letounu postupně vystoupili, přičemž Jack jej opustil jako poslední.
"Koakun-klun," řekl nahlas Pierre, a vytáhl z kapsy svého černého spandexového oděvu zařízení podobné mobilnímu telefonu, z něhož vystřelil hologram s obrazovou rekonstrukcí zmíněného tvora, "jestli vypadá nějak takhle, tak by to mohla být pěkná příšerka. Něco mezi velkou ještěrkou a krokodýlem."
"Ty si o něm čteš až teď?" zasmál se Roger, a bodl Pierra do ruky dvěma prsty. "Všichni jsme si už nastudovali, co je ten kryptid zač!"
"Měl jsem fofry se včelami," řekl na to Pierre, "a navíc, Rogere... V celém týmu se v kryptidech nevyzná líp nikdo jiný, než člověk, který uskutečnil asi milion jejich vědeckých popisů za jediný rok! O koakun-klunovi jsem už kdysi slyšel, akorát... jsem se za ním prostě nikdy nevydal."
"Ten obrázek, co si prohlížíš, jsem už viděl. Zobrazuje ho jako nějakého mosasaura... To se mi na něm nelíbí," řekl Roger, "já si myslím, že to bude zástupce řádu krokodýlů. Dávalo by to smysl. Kdybych byl krokodýlem, tak se mi v lagunách tohoto ostrova bude vážně líbit. Mosasauři obývali spíš širej oceán než pobřeží, ne? A jestli to zvíře umí vylézt na břeh, tak není, o čem pochybovat."
"Správný úsudek, Rogere," ozvala se Pauline, a sundala si batoh, ze kterého vyjmula klobouk, "většina údajných pozorování koakun-kluna se váže k jeho napadením dětí nebo dospělých na souši, většinou pár metrů od moře. Krokodýlové jsou schopní vyvinout na krátkou dobu značnou rychlost, tudíž si lze velmi dobře představit, jak takový predátor vypluje z vody, a pak k nic netušící oběti utíká po pláži, zakousne ji, a vrátí se do moře, aby ji v klidu sežral."
"Pauline, ty všechno vidíš tak jednoduše," zasmál se Pierre, "to, cos teď řekla, by řekl před lety Jack! Musíš si uvědomit, že kdyby to náhodou byl nějaký zástupce šupinatých, třeba přežívající mosasaur, měl by už jiný tělesný plán než jeho příbuzní z křídy! Třeba by se naučil sekundárně zase chodit po souši... Možné je všechno, i to, co řekl Roger."
Zatímco spolu Pauline, Roger a Pierre hovořili o koakun-klunovi, hovořil Fahad po telefonu se svým manželem Harveym.
"Počkej, cože jsi to říkal? Marilyn se porvala s Deanem? A on z boje odešel s monoklem? Jak to chceš vysvětlit jeho rodičům?!" rozčilil se Fahad.
Jack, který vycházel z letounu, zpozorněl.
"Aha, takže on ji napadl? Protože se mu líbil ten lego vlak, co jsme s holkama postavili? Tohle je šílené... Moment, a jak se to vůbec stalo? Njeri na něj nedávala pozor, protože si fénovala vlasy, jo? Ach jo..." hovořil s Harveym dále Fahad.
"Fahade, můžu jenom...?" zeptal se Jack, a natáhl ruku k jeho mobilnímu telefonu.
"Jasně," zasmál se Fahad, telefon mu předal, a protřel si nevěřícně oči.
"Harvey, neboj se Deanovi udělit malou lekci slušného chování," řekl Jack Harveymu, "jenom mu vysvětli, že není dobré nárokovat si cizí věci. Náš syn je teď ve věku, kdy si chce všechno přivlastňovat... Je úplně jako můj otec, který si taky vždycky myslel... 'tohle je moje, tohle je moje, tohle není tvoje a tohle taky ne, protože to patří mě'. Budu na tebe spoléhat, že Deanovi vysvětlíš, že to svět vede jen k naprosté mizérii." Pak se začal smát, a telefon Fahadovi vrátil. Nedokázal uvěřit tomu, že se předškolní děti v londýnské základně popraly kvůli vlaku z lega.
Jakmile se Jack trochu uklidnil, vytáhl z velké kabely přinesené z letounu sadu nových, čistých obleků. "To se jako máme převlíct, a tady, veřejně před ostatními?" reagoval na to Pierre.
"Je to maskování, Pierre," řekl mu Jack, "spandexový oblek si klidně nech. Má v sobě zabudovaný cooling, který neguje schopnost černé absorbovat teplo. Je dobré si ho nechat. Určitě však stojí za to si nasadit tyto košile a bundy. Nebude vám v nich horko, opět kvůli ochlazovací schopnosti uniformy. Pomůže nám ale zakrýt, kdo jsme. I když máme být jedinými, kdo na Kapverdy za koakun-klunem vyrazil, člověk nikdy neví... Nastasya mohla poslat víc týmů. To, že byla Pauline přítomna na meetingu jejích spolupracovníků v Alytu neznamená, že 'Serafina' neuskutečnila ještě nějaké další setkání... já nevím, třeba v Estonsku. Nemusíme být nutně jediní, kdo po zvířeti bude pátrat."
Hodit na sebe expediční košile a obléci si stylové kalhoty do terénu netrvalo Lovcům kryptidů ani dvě minuty. Pauline byla rychlejší, než všichni ostatní, a otevřela pomocí ovladače zadní část letounu. Tam, za skříňkami s lékárničkami, dalšími obleky a náhradními zbraněmi, stál automobil Cryptid Chaser V.2. Pauline do něj nasedla, a vyjela s ním na zčernalou, popelnatou půdu Přírodního parku Fogo.
"Hele, tohle jsi vůbec nezmínil, Jacku!" vyhrkl nadšeně Roger.
"Vždyť to je Cryptid Chaser... Naše staré dobré auto... Akorát je takové štíhlejší."
"Před pár dny jsem ho nechal objednat od lidí z Tokijského technologického institutu," odpověděl s úsměvem Jack, "vyrobila nám ho Kohaku Nahaoka, Akihikova stará známá. Vlastně stála i za první verzí Cryptid Chaseru. Pořád si pamatuji, jak ji Akihiko přemlouval, aby nám nechala vyrobit speciální auto. To bylo v době, kdy byl náš tým v plenkách." Jack se otočil na Pauline, jež vystupovala z automobilu. "V době, kdy jsi technicky vzato ještě nebyla součástí týmu, Pauline."
"Já vím," řekla na to suše jeho přítelkyně.
"Předpokládám, že jsi ho s sebou vzal do Londýna, když ses vracel z Japonska," řekl Pierre.
"Sotva se do NIS-19 vešel," usmál se Jack, "nejdřív jsem si říkal, že to Kohaku trochu přepískla s velikostí, ale teď jsem rád, že je tento bourák větší, než ten první. Má totiž víc zbraní, je robustnější a vydrží víc nárazů, a v neposlední řadě má počítač se stealth technologií."
"To je super. Projedeme se jím teď hned?" zeptal se Fahad.
"Proto je z letounu venku," řekl Jack, "nastupte si, pánové. Pauline nás vezme na východní pobřeží ostrova. Jak už jsem vám říkal, letoun necháme tady. Kdyby po zvířeti někdo pátral na pobřeží, nebylo by dobré, aby Cryptid Swift uviděl. Přece jen je lépe rozpoznatelným symbolem Lovců kryptidů, než tohle auto. Původní Cryptid Chaser jsme beztak použili jen na pár výpravách."
Cryptid Swift se v okolí Pico de Fogo zcela ztratil. Díky stealth systému splynul s rozmazanou, rozpálenou krajinou. Kdyby ho chtěl někdo objevit, musel by do něj nejspíše vrazit hlavou. Vzhledem k tomu, jaké horko v okolí sopky panovalo, však nehrozilo, že by na místo někdo zavítal.
Jízda k pobřeží nebyla dlouhá. Cryptid Chaser projížděl nehostinnou krajinou jako ferari.
"Jak ho vůbec dokázali tak rychle vyrobit?" zeptal se Roger, který seděl vedle Fahada a Pierra na sedadle vzadu.
"Dnes už automobily v Japonsku dávají dohromady počítače. Jedno auto jim zabere asi hodinu. A Kohaku je rychlá designérka," odpověděl Jack.
"Fakt mi tu chybí Akihiko, a jeho pivo," řekl nostalgicky Roger.
Fahad se pokusil změnit téma: "Pěkná krajina, že?"
"Připomíná mi to jeden britský seriál, na který jsem se sestrou koukal v pubertě. Byly tam takové časové anomálie, trochu podobné portálům, kterých už jsme viděli asi miliony... a hlavní hrdinové párkrát prošli do takovéhle krajiny, a servaly se tam nějaké zvíře z budoucnosti a gorgonopsid," rozspomínal se Pierre.
"Pfft," zněla Fahadova reakce, "koho zajímají tvoje pubertální seriály, Pierre?"
"Merde, vždyť to bylo super! Kdybych si jenom vzpomněl, jak se to jmenovalo..."
"Natáčelo se to na Kanárech, ne na Kapverdech, Pierre," řekl Jack.
"Není to jedno? Říkal jsem jenom, že ta sopečná krajina tady je podobná..." bránil se Pierre.
Když se auto ocitlo na silnici mezi osadami Relvou a Tinteirou, Pierre jej se dvěma členy bojové trojky opustil. Jack a Pauline pak v Cryptid Chaseru zamířili na sever, k Relvě.
"Z dálky slyším šum moře," řekl svým druhům Pierre, "možná se tam i vykoupeme."
"To není špatný nápad, vzhledem k tomu, že je to mořský tvor," pousmál se Fahad.
"Bylo to právě tady, mezi těmi dvěma osadami, když v 90. letech pár rybářů zahlédlo koakun-kluna, jak žere psa... je to tak?" zeptal se Roger.
"Ano," odpověděl Pierre, pohlížeje znovu na hologram s informacemi o kryptidovi, "napadl nějakého tuláckého voříška, stáhl ho ze skalnatého pobřeží do moře a rozštípl mu čelistmi lebku. Rybáři prý zvraceli, když na to pohlíželi. Byl to ohavný masakr."
Aby nemuseli k moři pochodovat příliš dlouho, zvedl nadlidsky silný Francouz své dva přátele ze země, a učinil s nimi několik ohromných skoků. Každým z nich překonal stovky metrů. Fahad a Roger řvali jako malí kluci. Zažili už toho hodně - bojovali s příšerami, byli zabiti mimozemšťany, a pak se vrátili z jiné dimenze se vzpomínkami na vlastní smrt - avšak nikdy ještě neletěli vzduchem, neseni svalnatými pažemi Pierra Leroye! Na břehu moře se pár minut snažili zážitek strávit.
"Ty seš Superman, Pierre! Takový skoky... člověk tě vidí, jak je děláš celé roky, ale když je ve vzduchu s tebou... Myslím, že můj žaludek přitom zmutoval na druhý mozek, a právě se snaží vzpamatovat ze strašného traumatu, na které nebyl připraven," poznamenal Roger.
"Já mám pocit, jako kdybych se vrátil z Měsíce," smál se Fahad, "člověk vůbec neví, co pak dělat, když něco takového prožil."
"Padavky," řekl na to Pierre, "tak se vydýchejte. Já jdu hledat to zvíře."
Ze svého batohu vytáhl šnorchl a potápěčské brýle, nasadil si je, pak učinil další sedmdesátimetrový skok, a rázem byl ponořen v chladivém oceánu.
"Rogere," oslovil svého kamaráda Fahad, "podíval bych se na pobřeží po stopách koakun-kluna... Jestli se tu náhodou čas od času objeví, mohl by o sobě zanechat nějakou stopu, mršinu, trus..."
Roger pokýval hlavou.
Vzdálili se od sebe asi na padesát metrů, a začali prohledávat škvíry mezi ostrými skalisky.
"Kdybych tu měl Tatze, kámo, tak by pro nás něco našel do pár minut," poznamenal nahlas Roger, když se hledání zdálo být neúspěšné, "ten rošťák má perfektní čich. Lepší, než kterákoli kočka. Možná i lepší, než pes. Sakra, to jo."
Nato sáhl do mělké, zablácené škvírky, jejíž okraje byly pokryty hnědými řasami. Nahmatal v ní něco tvrdého, a vytáhl to ven, na denní světlo.
"Fahade! Pojď sem!" zakřičel na svého kolegu. Fahad si div při běhu nerozsekl chodidlo o ostrý skalní výstupek. Jen tak tak se druhou nohou odrazil od plochého balvanu, a hrot kamenité dýky minul chodidlem levé nohy o dva centimetry. Sjel po její čepeli dolů, a vyvrtl si kotník. Zasyčel bolestí, ale nic Rogerovi neřekl. Dokulhal se k němu, a bolestně usedl po jeho bok. Roger pohlížel na předmět, jenž vytáhl ze škvíry.
"Tohle je lidská kost," řekl Roger.
"Nějaká malá, ne? Dítě?" oddechl stále bolestně Fahad.
"Určitě. Koakun-klun má reputaci požírače lidských dětí, není to tak? Takže..."
"Ztratilo se tady v posledních letech nějaké dítě? O tom pochybuju, Rogere. Ale máš pravdu, je to paže lidského dítěte... batolete!"
"No právě," zašeptal Roger. Teprve pak si všiml Fahadova zranění. Dříve, než mohl něco říci, natáhl k němu Fahad ruku.
"V pohodě, kámo. Nic mi není. Jenom to obvážu."
Roger pohlédl na moře. "Pierre se dlouho nevynořil," řekl docela tajemně.
"Copak máš takový zrak, abys viděl jeho šnorchl nad vodní hladinou? Má ve spandexu komunikační zařízení," uklidňoval ho Fahad, "a to je voděodolné. Jestli něco najde, upozorní nás na to."
Jack a Pauline při jízdě k Relvě, vzdálené třiadvacet kilometrů od hlavního města Fogy, São Filipe, narazili na něco nadmíru zvláštního.
"Ta bitka mezi Deanem a Marilyn... slyšela jsi o tom?" smál se Jack, když seděl v autě vedle své přítelkyně, která řídila.
"Něco málo jsem zaslechla... To muselo být vážně něco," odpověděla starostlivě Pauline, "a náš klučík skončil s monoklem! To jsou mi věci."
"Takhle je to vždycky, Pauline," smál se Jack, "když se holka a kluk perou, je to holka, kdo vítězí. Neber to osobně, ale samice jsou vždy nebezpečnější, než samci. Drápou a koušou a mlátí nevinné..."
"Nemá náhodou Marilyn nějaké speciální schopnosti?" zeptala se vážně Pauline.
"Jo, to má. Má schopnosti Askye, staré ochránkyně Briddimského drahokamu. Fahad mi o tom před nedávnem vyprávěl. Ještě ale neví, jak ty schopnosti kontrolovat..."
"Jen aby nám Deana nezabila," řekla skrze zuby Pauline, a pak šlápla na brzdu. Jack téměř narazil hlavou o přední sklo.
"Ty sis nezapnul pás?!" vykřikla jeho přítelkyně.
"No, autem už nejsem zvyklý jezdit, takže..." zasmál se hloupě Jack.
Vystoupili ven, a prohlédli si objekt, kvůli kterému Pauline auto zastavila. Byla to vysušená mrtvola asi čtyřicet centimetrů dlouhého plaza. Hlavu mu očividně rozjela pneumatika nějakého auta, a to už před mnoha dny, možná i týdny. Jack k mrtvole přivoněl, a soudě podle toho, že vůbec nepáchla, usoudil, že se zde sušila již pěkně dlouho.
"Tohle je on. Koakun-klun," řekla Pauline. Jack zakýval hlavou. Přejel prsty po zádech mrtvého zvířete. "Osteodermy. Ale nepříliš vyvinuté. Bylo to mládě," řekl po chvíli, "je opravdu jako krokodýl. Podívej se na ty končetiny. Měla jsi pravdu, Pauline, když jsi se s Rogerem a Pierrem dohadovala o zařazení koakun-kluna. Je to opravdu krokodýlovitý!"
"Tak tím si nejsem jistá," zašeptala Pauline, a naznačila Jackovi, že zvíře vůbec nemělo zadní končetiny.
"Vida," rozesmál se Jack, "tak to je anatomický znak, kterého jsem si měl všimnout už dříve."
"Ocas je ujetý, hlava je rozmašírovaná," řekla Pauline, "z toho se těžko určí, co je zač, ale absence zadních končetin je u tohoto zvířete naprosto nepopiratelná. Takže se musím zklamat, není to krokodýl."
Jack z kufru auta vytáhl teleskopickou lopatku, a tělo koakun-kluna seškrábl z rozpáleného asfaltu. Následně ho vložil do mrazícího boxu, a spolu s lopatkou jej v kufru zase schoval. "Jedeme dál, Pauline. Nastasya chce živého, ne mrtvého koakun-kluna... V Relvě to zvíře viděli naposledy před patnácti dny, jak jsem už říkal při letu na ostrov, takže bychom tam měli mít větší šanci. Aspoň ale víme, že koakun-klun existuje," řekl Jack.
Ve stejnou chvíli mířil Pierre do temných hlubin oceánu východně od břehů ostrova Fogo. Potápění mu šlo skvěle. Měl velký objem plic, a dokázal zadržet vzduch minimálně na patnáct minut - třikrát déle, než obyčejný člověk. Navíc díky své nadlidské síle a výdrži plaval rychle. Jedno máchnutí rukou ho dokázalo posunout o tři až čtyři metry dál. Tlak, rostoucí s hloubkou, mu vůbec nebyl nepříjemný. V uších ho to lechtalo, až se mu chtělo smát. Po dlouhé minuty neviděl v moři nic. Ale pak, když už mu zásoba vzduchu počínala docházet, zahlédl náhle koutkem oka pohyb čehosi relativně velkého. Hlubinami proplouval ne jeden, ale hned dva velcí obratlovci. Pierre se je snažil identifikovat, a pohlížel na ně, jak nejdéle jen mohl. Byli však opravdu hluboko, a on cítil čím dál větší nutkání se znovu nadechnout! Vystřelil tedy na hladinu, vyletěl dvacet metrů nad ní, otevřel ústa, vehnal do svých plic čistý mořský vzduch, a jako torpédo se pak jediným pohybem rukou přenesl třicet metrů pod hladinu, aniž by se přitom jakkoliv vyčerpal. Necítil zlost, jediná žíla se mu nezbarvila dozelena, byl volný a radostný, a ladně se vracel k těm dvěma tvorům. Nyní si dal za cíl dostat se k nim blíže. Brzy se ukázalo, že to ani náhodou nebyli koakun-klunové. Jednalo se o dva vorvaňovce tropické, velryby z teplých moří celého světa, vzácně pozorované ve vodách Kapverdských ostrovů. Pierre byl nadšením bez sebe. O těchto vorvaňovcích se toho zatím příliš mnoho neví, a jen málo lidí mělo tu čest si s nimi zaplavat. Nadlidsky silný Francouz se k nim přidal na poklidné plavbě, a dokonce se odvážil jednoho z nich se dotknout. Zcela jistě šlo o samici se vzrostlým mládětem, jež mělo být brzy ponecháno vlastnímu osudu. Avšak příroda pro něj neměla světlou, nadějnou budoucnost. Mladý vorvaňovec sebou náhle mocně trhl. Pierre se trochu vylekal. Byl to snad onen dotyk, co velrybu zneklidnilo? Ne, hloupost. Vorvaňovec se přetočil, a ukázal Pierrovi čerstvý otvor v břiše, ze kterého unikaly litry krve. K útoku muselo dojít před pár vteřinami, pomyslel si Pierre.
A pak on sám dostal pořádnou ránu do hlavy. Snad ho do ní udeřil ocas útočníka? Něco se mu rázem zakouslo do ruky. Sevřelo to, a Pierre v temné hlubině zaúpěl bolestí. Viděl tomu přízraku do tváře - byl to plaz. Oči superčlověka a šupinami pokrytého mořského monstra se střetly, jejich zorničky se zúžily zlostí. Pierre vrazil prsty do koakun-klunových nozder, a tlamu mu prudce rozevřel. Hluboké rány, jež v Pierrově paži zanechaly zuby plaza, se rychle hojily. Francouzský Lovec kryptidů zklapl koakun-klunovy čelisti prsty své levé ruky, pravou rukou obejmul jeho krk, trup mocně sebou máchajícího tvora přitiskl k tomu svému, a učinil několik prudkých temp svýma nohama. Po chvíli byl na hladině, a mohutný netvor, dlouhý alespoň dva a půl metru, se vzdával. Byl zcela vysílen. Pierre se znovu nadechl.
"Chlapi, mám ho! Mám koakun-kluna! A je to... je to mosasaurus!" zařval nadšeně na své přátele.
Ti ho však zřejmě ani neviděli. Byl vzdálen od pobřeží více, než očekával. Rogera s Fahadem viděl jako drobné tečky na černé, kamenité pláži. A přesto se mu dostalo odpovědi, jen ne od těch, od kterých ji očekával.
"Je nádherný, Pierre," ozval se jakýsi ženský hlas. Pierre jako by ve vodě zmrzl. "Je nádherný, stejně jako ty."
Pierre ten hlas znal. Poznal by ho kdekoliv. Miloval ten hlas. A nedokázal uvěřit, že ho právě slyšel. Zdálo se to nemožné, ale smysly nadlidského Francouze ani tentokrát neklamaly.
Hlavní město Japonska zahalila rouška temnoty. Jak se na východním předměstí často říkávalo, v tuto dobu chodívali slušní lidé spát, a neslušní vylézali ven, aby prováděli špinavosti. Zaparkována pod pouliční lampou stála bezbranně černá Mazda. Jevila se temné ulici, jejíž opačný konec byl osvícen už jen zelenou neonovou cedulí "On'nanoko to no yoru no pātī" ("Noční párty s dívkami"), jako dokonalý cíl. Přiblížili se k ní dva muži. Pohlédli si vzájemně do očí, zakývali hlavami, pak jeden z nich vytáhl z kabátu páčidlo, a vztáhl ho na ten překrásný, naleštěný dopravní prostředek. V tu chvíli se na něj z výšky, z temné noci, něco sneslo. Bylo to štíhlé, svalnaté, a celé černé. Přízrak. Stiskl mužův krk, a natlačil jeho záda k pouliční lampě. Druhý zloděj aut vytáhl okamžitě pistoli, jen aby mu z ruky vyletěla po zásahu šurikenem. Nahlas vykřikl. Šuriken se mu zaryl do zápěstí, a mužovu bradu postříkal gejzír vlastní krve.
"Sakebu no o yame nasai, baka! Přestaň křičet, blbče!" zasyčel jako had ten temný přízrak, ten maskovaný bojovník, Habu. "Jinak to tady tvůj parťák pěkně odnese."
Aby zloděje přesvědčil, že to myslel vážně, dal jeho parťákovi pár ran do obličeje. Zkrvavený nos, podlité oči a zub vyplivnutý na chodník stačily k tomu, aby ozbrojenec s šurikenem v zápěstí přestal křičet.
"Tak se mi líbíte hoši," zasyčel Habu, "správní kriminálníci, ztrestaní a ubozí. Chci něco vědět."
"Co? Co chceš vědět?!" vyhrkl muž, kterého Habu tiskl ke sloupu lampy.
"Kde je Amano?" zašeptal had.
"Kdo je Amano?" zeptal se zločinec. Nato dostal další ránu do hlavy. Sám vykřikl bolestí, a z očí mu vytryskly slzy. "Koreijō wa shinaide kudasai! Prosím, další už ne!" rozbrečel se. Pokusil se zakrýt si nos rukou, ale Habu mu dal ještě jednu ránu pěstí. Mužovo úpění se jej vůbec nedotklo.
"Já vím, kde je Amano... vím, kdo to je! Ale my pro něj nepracujeme!" zakřičel ten druhý ve snaze bránit svého parťáka. Habu k němu přiskočil, a natlačil mu konec své teleskopické tyče do břicha. Zločinec překvapeně vydechl, a chytl se za břicho.
"Kde je?" zasyčel Habu, a šuriken ještě více natlačil do mužova zápěstí.
"Opravdu jsi musel mučit ty dva obyčejné zlodějíčky dvě ulice od mé vily?" zasmál se Amano, posazen na gauči ve svém obývacím pokoji. Habu stál ve dveřích balkonu, jednou rukou svíral rukojeť samurajského meče, a druhou svou teleskopickou tyč. Amano se napil shōchū ze sklenice, položil ji na dřevěný stolek před gaučem, a natočil ke svému starému nepříteli tvář. "Jsi správný sociopat, Akihiko. Máš ode mě jedničku," pousmál se.
Habu zasyčel, a vstoupil do pokoje.
"Ne, ne! Teď jsi v mém domě... Přišel jsi bez pozvání, jsi v mé nemovitosti... Žádné blbosti, Akihiko, jinak pro tebe přijede policie," smál se Amano. "Vlastně bych ji mohl zavolat hned teď... Ta tvá bitka s oněmi nebohými hochy byla zaznamenána pouliční kamerou... Záznam je v mém počítači. Protože kdo si ty bezpečnostní kamery v celém Tokiu koupil, co?"
Amano Rakuyama žil již léta v luxusní vile na východě Tokia. Na jaře 2020 ve svém milovaném městě, které sám po mnoho let kropil zločinem, pomáhal těm, kterým invaze Shai'ri proměnila životy k horšímu. Z pána tokijského zločinu se tak stal opěvovaný hrdina. Všechna trestní stíhání vůči němu byla zastavena. Tokio ho už dva roky milovalo, a on si ho zatím za peníze získané vším od praní špinavých peněz až po násilné loupeže, jež sám objednával, koupil. Většina Tokia byla nyní jeho. Bezpečnostní kamery ve městě patřily jemu. Jen málokdo z tokijských obyvatel o tom věděl, a kdo proti němu vznesl nějaké obvinění, byl ve velkém nebezpečí. Amanův gang byl větší, než kdy jindy. Měl na své straně i maskované zločince Mamushi, se kterými měl Akihiko coby Habu před lety dost problémů.
"Proč to v tobě tak vře, Akihiko? Ty prostě lidem rád ubližuješ, že? Rád jim trháš končetiny, rád si pomazáváš obličej jejich krví... Těší tě to, hřeje tě to na srdci, že je to tak? Nemusel jsi z těch lidí vytahovat, kde bydlím, protože mou adresu znáš!" smál se Amano. "Vím, že tudy noc co noc chodíš... Skáčeš po střechách domů mých sousedů, a díváš se na mě dalekohledem. Obdivuješ mě, když se chodím koupat - jednou jsem tvůj stín zahlédl u okna své koupelny, když jsem zrovna zkoušel nové plavky... Sníš o tom, že mě rozkucháš, ale nikomu se s tím nechceš svěřit, co?"
"Přestaň, grázle," zasyčel Habu.
"Jsem doma. Můžu si tu dělat, říkat... co chci," zazubil se Amano.
"Nové zuby?" zeptal se ho Habu.
"Donutils mě k nim. Ne, že by na ně nebyly peníze. Když jsme se ale potkali naposledy, pěkně jsi mi přestavěl chrup. A jaká byla má reakce? Odpustil jsem ti to. Taková jsem třída," odpověděl dlouze Amano.
"Chce se mi zase to udělat. Tentokrát půjdu po stoličkách," zasyčel Habu, a hodil Amanovi po hlavě teleskopickou tyč.
Amano uhnul, a skočil za gauč. Z županu, ve kterém byl oblečen, vytáhl krátkou pistoli s tlumičem, a po Akihikovi z ní vystřelil. Habu zamířil k televizoru, nohou jej shodil na zem, a vrhl po Amanovi dva šurikeny. Jeden se zaryl do hlavně pistole, druhý do bicepsu jeho nepřítele. Pistole ve vteřině ležela na podlaze. Habu učinil skok, přeskočil gauč, a povalil Amana na zem. Dal mu ránu pěstí do nosu. Amano vyfrkl krev. Maskovaný bojovník se zločinem jej následně začal dusit. Zmáčkl Amanovi ohryzek. Nato dal Amanovi pravou rukou ještě tři rány pěstí do obličeje, a při každé ráně sevření ohryzku prsty levé ruky zesílil. Amano se vrtěl na podlaze, vlastními pěstmi zasahoval Akihika do obličeje, ale maska Habu jejich nárazy tlumila.
"Makoto ti vyrobil novou masku?" zmínil dusící se Amano jméno Akihikova mentora - člověka, který ho všechny ty nindža kousky naučil - z ostrovů Oki.
"Ne, vyrobil jsem si ji sám," zasyčel Habu, a dal Amanovi ještě jednu ránu pěstí do obličeje.
"Makoto už s tebou nechce spolupracovat, co? To je tím tvým vztekem... Anebo jsi ho dokonce zavraždil? Že tys ho zabil, Akihiko? Že sis usmažil jeho slezinu na pánvi potom, cos ho umučil?" provokoval ho Amano.
Habu zařval. Přestal mačkat Amanův ohryzek, a rozohnil se tak, že obličej jeho nepřítele pokropil déšť těch nejbolestivějších ran pěstí, jakým byl kdy vůdce tokijského zločinu vystaven. Když skončil, Amano brečel bolestí. Habu se zvedl, a zezadu se opřel o opěradlo gauče. Musel si sundat masku. Byl zpocený, vyčerpaný, a potřeboval se pořádně nadechnout.
"Zrůdo," zašeptal Amano.
"Pan Makoto je v pořádku, díky za optání," řekl vysílený Akihiko, "jen jsem s ním zase dlouho nemluvil. Mám ho rád, on má rád mě..."
"Proč by tě měl mít rád? Jsi zvíře, Akihiko. Jsi psychopat. A za to zaplatíš. Tentokrát ti to neprojde... Nevím ani, proč tu jsi... proč jsi mě zmasakroval... Ale mám v tomhle pokoji spoustu kamer, a ty jim teď ukazuješ ten svůj bezcitný ksicht!" vykřikl vášnivě Amano.
Akihiko ho kopl do obličeje, a Amano chvíli ležel na podlaze, jako by pozbyl vědomí.
Akihiko se zamyslel nad tím, co v tento večer provedl. Vykulil oči. Nedokázal tomu uvěřit. Vůbec svůj vztek nedržel na uzdě. Amano mluvil pravdu, když mu vyprávěl o tom, že jej v okolí své vily několikrát zahlédl. Akihikovi bylo moc dobře známo, kde jeho starý nepřítel bydlel. Tak proč se k těm dvěma mužům choval tak hrubě? Proč předstíral, že o Amanově bydlišti nevěděl? Ano, bylo to jen proto, aby je mohl zmlátit. Líbilo se mu to, vidět krev stříkat z rozseknutého zápěstí... Líbilo se mu mučit tu Amana, dusit ho, donutit ho zajít po čase zase k zubaři... Najednou mu bylo špatně. Uvědomění, jak nechutným člověkem vlastně byl, a jak nechutné byly jeho impulzy, mu převrátilo žaludek. Pomýšlel na slova dr. Chikafujimy. Měl si už dávno koupit boxovací pytel. Už dávno měl vybíjet zlost jen na neživých objektech, tak jak ho to loni v létě učil Michil, jakutský průvodce na jeho cestě Sibiří.
Amano se zvedl ze země, a rozkašlal se. Akihiko k němu natáhl ruku. Chtěl mu pomoci na nohy. Amano se mu zahleděl do očí.
"Ty seš tak zpackanej," zašeptal.
Akihikovy chladné zraky se ani nepohnuly. Uvnitř však znovu začal vřít. Nevěděl, co ho z těch slov tak urazilo, ovšem chtěl to Amanovi vrátit. Představil si, jak mu samurajským mečem odsekává hlavu od krku. Popadl rukojeť meče, a užuž jej vytasil z pochvy, když si náhle uvědomil, že opět přenechával kontrolu nad svým tělem té nelidské emoci, jež ho nutila provádět ohavná zvěrstva. Vydechl, a zakryl si oči.
"Jestli máš trochu cti, Akihiko, zaplatíš mi nové zuby," řekl mu Amano, a vtáhl nosem krev. "Teď mi vysvětli, co tady děláš, a ještě v tuhle dobu..."
"Tvůj drak utekl," řekl mu Akihiko.
Amano se začal smát: "Můj drak? Děláš si legraci? Já žádné draky nevlastním." Akihiko ho praštil kovovou tyčí do břicha. Amano se svalil k zemi.
"Promiň, kámo," řekl mu Akihiko, uvědomuje si, co zase provedl, a tyč odhodil. Odhodil ji takovou silou, že rozbila sklo v okně u balkonu. Amano se na něj nevěřícně podíval.
"Když jsem jel pryč od svého psychiatra..."
Amano se chytil za hlavu.
"... objevil se na silnici nějaký drak, a... a já ho zabil. Měl na krku lokátor. Usoudil jsem, že patřil tobě."
"Ty seš takový blbec! Samozřejmě, že nepatřil mě! Já draky nechovám!" zařval Amano.
"Před pěti lety jsi je choval," zasyčel Akihiko, a k Amanovi, opět se snažícímu zvednout z podlahy, agresivně přikročil.
"Jo, před pěti lety! Ale ne teď! Mám úplně jiný statut, ty idiote."
"Tak kdo je chová?" zeptal se Akihiko.
"Nevím," pokrčil rameny Amano. Akihiko mu dal ránu pěstí. Amano zařval bolestí i frustrací. Nedokázal tomu uvěřit. Sáhl po svém mobilním telefonu, umístěném na skleněném stolku s několika květinami v rohu místnosti. Akihiko stolek rozkopl. Amanovi se do ruky zařezalo několik střepů.
"Víš, kdo je chová! Odchytil jsem si v městě pár dalších zlodějíčků... Ty záběry jsi asi neviděl, co? Nasměrovali mě k tobě," zasyčel Akihiko, "takže pokud je nechováš ty, pak někdo, koho dobře znáš!"
Vytáhl samurajský meč, a špičku jeho čepele přiložil k Amanově srdci. "Mluv."
Amano se pousmál. "Stálo to za to, no... Doufám aspoň, že ty nové zuby budou lepší. Tak jo, Akihiko. Když to tak chceš vědět... Ty draky nemám ve svém vlastnictví já, ale jistý Chikao Edano. Je to takový mladík, velmi šikovný a bystrý! Jako ty, za svého mládí... A pokud vím, chová je ve skladu na severovýchodě města. Někomu je přeposílá, ale nevím, komu... Draci ale nejsou mí, nechovám je já, vlastně jsem je viděl jenom... neoficiálně," zasmál se, "a nemám s nimi nic, co do činění! Nekecám, Akihiko. To, že jsem měl nějaké japonské draky před pěti lety, s tímhle vůbec nemá co dělat. Zajdi za tím Edanem, a třeba mu vyraž všechny zuby hned natřikrát, mě je to jedno..."
"Znáš se s ním," zašeptal Akihiko.
"Neoficiálně. Kdybys o tom chtěl někde mluvit, nemáš jediný důkaz, že je to můj... hm, třeba přítel, chceš-li," řekl Amano.
"Fajn," odpověděl Akihiko, a odebral se k balkonu, "díky."
"Dík tobě," řekl naštvaně Amano. Popadl svůj mobilní telefon, a zavolal policii. "Jmenuje se Akihiko Yukimura. A... ještě jedna věc, seržante. On je Habu. On je ten maskovaný samozvanec. Mám to na kameře... Odmaskoval se v mém pokoji... Jistě... Ano, on je Habu! Přijeďte sem!"
Když maskovaný zuřivec skákal z jedné střechy na druhou, a vrhal za okapy lepící disky s lanem, po kterých se rychle přemisťoval po městě, přemýšlel o svém starém přátelství s Amanem. Seznámili se nedlouho poté, co Akihiko začal pracovat jako policista. Amano byl prodavačem v malém obchodě na předměstí, a s mladým policistou se dobře skamarádil. Žili spolu v jednom bytě, a byli nejlepšími přáteli. Po smrti svých rodičů a bratrů, jež předčasně opustili svět v jeho dvanácti, potřeboval mladý Akihiko nějakou oporu, a té se mu dostalo v podobě Amana. Jejich přátelství trvalo několik let, důvěřovali si, podporovali se, někdy i finančně... A pak jednou Akihiko selhal na misi. Ukázalo se, že skupina zločinců očekávala zásah policejní jednotky, a dobře se připravila na přestřelku. Většina Akihikových přátel té noci zemřela. Akihiko si uvědomil, že o plánované akci mimo policii věděl jen jeden člověk - ten, kterému se svěřil s každou maličkostí. Ukázalo se, že Amano patřil do zločineckého gangu, a díky policejním informacím, jež získával od Akihika, rychle šplhal po hierarchickém žebříku nahoru. Akihiko byl zrazen. Porval se s Amanem, ale protože neměl dostatek důkazů na to, aby ho usvědčil, nemohl jej poslat do vězení. Jejich hořké nepřátelství nemělo zřejmě nikdy skončit. Jediným způsobem, jak Amana zastavit, bylo nasadit si masku a pracovat za hranicemi zákona. A to z Akihika učinilo bestii. Vždy, když se ti dva setkali, byl to masakr. Tentokrát měl však Akihiko pocit, že na Amana zaútočil zcela bezdůvodně. Připadal si strašně.
Sklad vlastněný Chikaem Edanem, na který jej Amano odkázal, byl skutečně domovem draků - přesně takových, jaký byl ten, který se utrhl ze řetězu na silnici. Pracovníci "skladu" házeli drakům do klecí fláky masa. Dokonce si vyprávěli o tom, že tato zvířata skutečně mají být domácími mazlíčky.
"Nemá americký prezident nějakého kryptidopsa?" zasmál se jeden z nich.
"Myslím, že náš císař zase bude chtít draka. Ten nejlepší bude patřit jemu. Miluje draky!" vyhrkl druhý.
Akihiko se rozhodl nenapadnout je. Místo toho proštrachal papíry v kanceláři domku za skladem, a zjistil si, že Edano odletěl do Mexika. Odtamtud měl pak přeletět do jiné země na americkém kontinentu. Měl to za úkol od Čtyř hlav.
"Celý svět byl dnes šokován příspěvkem dr. Gianny Caronové na jejím Instagramu, v němž sdílela fotografii černosrsté, kočce podobné šelmy známé jako tatzelwurm, se slovy: 'Existuje spojitost mezi kryptidy a léčbou AIDS? Já myslím, že ano.' Příspěvek se stal jedním z nejvíce lajkovaných v historii Instagramu, ale zároveň vzbudil velké otázky. Zaprvé není známo, co konkrétně dr. Caronová chystá, nicméně většina dotazovaných se shoduje na tom, že se několikrát oceněná vědkyně snaží najít lék na nemoc HIV právě prostřednictvím výzkumu kryptidů. Její zaměstnavatel, Jeremy Olsen, v souvislosti s tím na gala večeru Olsen Entertainment - jedné ze společností patřících pod jeho korporaci, u které je dr. Caronová zaměstnána - v L. A. veřejně řekl, že 'lidstvo čeká velký krok kupředu'. Další zprávy: Z Konžské demokratické republiky přišla zpráva o novém kryptidovi. Anglický cestovatel Derek Marshall prý při návštěvě vesnice kmene Un-luba zahlédl ankylosauru podobné stvoření s těžkým kyjem na ocase, jež zvíře dle jeho slov 'téměř táhlo po zemi'. Na webu YouTube sdílel video zvířete, pořízené na mobil, které je však velmi nekvalitní. Konžský ochránce přírody a expert na kryptidy Ewet Mbenga tvrdí, že existence tohoto tvora je 'dosti pravděpodobná', a že 'si pan Marshall rozhodně nevymýšlí, poněvadž Konžský les skrývá stále spoustu tajemství'... Kazachstánský ministr financí Sergey Sultanov se rozhodl odstoupit poté, co byla jeho ex-manželka odsouzena na tři roky vězení kvůli korupci..."
"Vypni to pitomé rádio, Amando!" zařvala Barbara Kentová, když netrpělivě hleděla přes rameno své třetí kolegyni, Megan Leesonové. Její přítelkyně přistoupila k rádiu v rohu malé temné místnůstky, a vytáhla kabel z elektřiny.
"Máš něco?" položila Barbara otázku Megan.
"Jo," řekla Megan, a sundala si brýle. Několik minut předtím hleděla přes okuláry mikroskopu na tkáň jistého kryptida, který se trojici bývalých agentek dostal do rukou zcela náhodou při incidentu v Cicatriz Salonu.
Pozornost byla v tomto malém hotelovém pokoji v mexickém Torreónu věnována mláděti drekavace, jež bylo do salonu přineseno Archibaldem Quartermainem, vydávajícím se před villanuevskými boháči za "Sebastiana Kinga". Opice ze Středomoří v sobě skrývala odpovědi na některé otázky, jež si bývalé pracovnice CIA kladly od provedení špionáže na krocaní farmě západně od Colotlánu.
"Dobře... Nejsem bioložka, ale taky nejsem totálně tupá, takže rozeznám friklativin v živočišných tkáních od parapetrinu nebo, já nevím, kyseliny mléčné," začala Megan, "friklativin je látka používaná k umírnění zvířat, ale je nelegální ji používat. Když Quartermaine přinesl drekavace do Cicatriz Salonu, chudák opice spala. Byla příšerně unavená. V tkáních má její mrtvola obrovské množství friklativinu. Ten by se vyplavil, kdyby zvíře žilo, jenže poté, co jsem ho nešťastně zalehla, už nemělo příležitost jít znova na záchod."
"Tyhle detaily si nech, Megan," zasmála se Amanda.
"Friklativin byl vyvinutý dr. Giannou Caronovou, není to tak? Tou, díky které jsme zachránili Lovce kryptidů před jejich... sebezničením, na podzim dva roky zpátky," řekla Barbara.
"Přesně tak," pousmála se Megan, "ta látka je v podstatě vlastněná Olsenovou korporací. Teď je velkou otázkou, jak k ní vůbec Quartermaine přišel. Ovšem to není to hlavní."
Megan vzala do ruky sklíčka se vzorkem tkáně z krocanů, které v přestrojení koupila na farmě "kondora Buckla". "Viděla jsem, jak Ortiz vpíchl třem mnou vybraným krocanům něco do těla. Dostali injekci, stali se placidnějšími, klidnějšími... a pak byli zabiti. A to, co ke zklidnění dostali, byl friklativin. Úplně stejná látka se nachází ve tkáních všech tří krocanů" mluvila dále Megan, "takže... Friklativin vlastní Olsen Corporation. Přístup k němu má Quartermaine. Přístup k němu mají Zasvěcení. Je dost možné, že k němu mají přístup i Čtyři hlavy, ale pro to zatím nemáme důkaz... To je síla, co?"
"Říkala jsi, že výroba friklativinu je nelegální, ale... nelegální kde? V Mexiku, určitě. V USA, určitě! Byl to Thompson, kdo se s Olsenem před lety o zákazu friklativinu hádal, a nakonec uspěl. Vlastně vím jen o jediné zemi, kde Olsen Corporation tu látku vyrábí legálně pro pokusy na laboratorních zvířatech," řekla Barbara, "Kanada."
"Přesně tak," usmála se Megan, "a nevyrábí se někde v Torontu nebo ve Vancouveru. Připravují ji dál na severu."
"Co asi ten malý koakun-klun dělal na silnici pár kilometrů od pobřeží?" zamýšlel se Jack, když Cryptid Chaser vjížděl do osady Relva.
"Jeho přední končetiny působily docela... macatě," odpověděla Pauline, "nedivila bych se, kdyby byl schopný lézt po zemi. Jestli to třeba je mosasaur... tak měl Pierre pravdu! Za miliony let vývoje se musel dost změnit, a možná je schopný sekundárně lézt po zemi."
"To je dost možné," řekl na to Jack, "svět kryptidů prostě člověka nikdy nezklame."
Na osadě bylo něco zvláštního. V ulicích se nacházelo velmi málo lidí.
"Jak velké obyvatelstvo bychom tu měli očekávat?" zeptala se Pauline. Hologram, který se automaticky objevil na předním skle, je informoval, že Relva je domovem asi pěti set lidí.
"Prý jich tu žilo víc, ale nějakých šest stovek jich zemřelo při invazi Shai'ri... Těch je mi líto," poznamenal Jack.
"I tak to tu působí, jako město duchů," řekla Pauline, "počkej, zajedeme k pobřeží. Tam určitě někdo bude. Někoho se tam na koakun-kluna zeptáme."
Kamenitá pláž byla lidmi doslova poseta. Možná zde byla dokonce většina obyvatel osady. Nikdo se však nekoupal. Hloučky lidí k sobě byly natlačené, a někteří z nich dokonce divoce řvali.
"Mariana! Não se preocupe! Faremos alguma coisa!" křičel vysoký, snědý pán s oholenou hlavou a krátkými vousy. Ukazoval na malé děvčátko, které samo plavalo v moři. Jackovi svitlo. Muselo se tu odehrávat něco děsivého.
"Hej, co se tu děje?!" vykřikl.
"Meu Deus... ingleses!" vykřikl někdo z davu.
Pán, který před chvílí křičel, okamžitě k Jackovi přiběhl. "Prosím vás, tam na moři... je tam moje dcera! Procházela se po pláži, ale najednou něco vyskočilo z vody, kouslo jí to do nohy, a od té doby jí to pomalu táhne pryč od pobřeží! Nemáme tu člun... Potřebujeme pomoc!" řval v panice.
Jack se podíval na Pauline. "Pomůžeme vám," usmál se, a pak zamířil do Cryptid Chaseru. "Šlápni na to, Pauline. Jeď do moře!" řekl své přítelkyni.
"Jsi si tím jistý? Do vody?!" zeptala se Pauline. Jack pokýval hlavou.
Cryptid Chaser se závratnou rychlostí rozjel proti vodě, Jack pak zmáčkl tlačítko napravo od volantu, a jakmile automobil dosáhl moře, přestavěl se na člun. Trvalo to dvě vteřiny! Pak jako raketa zamířil k malé dívence, která v pláči prosila tatínka o pomoc. Střecha Cryptid Chaseru se stáhla, a Jack skočil do vody. Ponořil se, a spatřil monstrum, které táhlo dítě za nohu. Byl to koakun-klun. Jednalo se asi o metr a půl dlouhý exemplář. Byl tu sám, nebyl doprovázen jinými zástupci svého druhu. Jack na něj namířil uspávací pistolí, a z té po zmáčknutí spouště vyjela šipka s rotující bází. Zasáhla plaza do boku, pronikla jeho kůží, a on dívenku pustil. Jack se vynořil nad hladinu.
"Pauline, vypni motor! Chaser bude chvíli plovat na hladině! Seber tu holku, já se potopím pro kryptida!" vykřikl. Pořádně se nadechl, a za chvíli se již potápěl za usínajícím koakun-klunem. Bylo důležité zvíře vytáhnout na hladinu, neboť jako plaz dýchalo plícemi vzduch. Kdyby mělo spát ve vodě pod anestetiky, udusilo by se. Pauline pomohla holčičce dostat se do "člunu", a Jack mezitím koakun-kluna vytáhl za ocas na hladinu. V Cryptid Chaseru ho pak obalil sítí, a položil na zadní sedadla. Na pobřeží se Jackovi a Pauline dostalo velkého poděkování za záchranu malé obyvatelky osady, a to od všech, kteří záchranné akci přihlíželi. Oba Angličané v expedičním oblečení však zatajili, že byli ve skutečnosti Lovci kryptidů. Jejich zvláštní auto naštěstí nikdo nepoznal.
Jen nedlouho poté se Jackovi ozvali Roger a Fahad.
"Máme tu menší problém, Jacku," začal hovor Fahad, "asi tomu neuvěříš, ale... Pierre je pryč. Zmizel."
"Cože?" zatvářil se zmateně Jack.
"Před chvílí nás velmi krátce kontaktoval. Chytil prý koakun-kluna, a teď se prý nechává odnést pryč v nějaké ponorce. Počkej, já ti ten vzkaz pošlu na komunikáč," řekl Roger.
Jack si v Cryptid Chaseru pustil hologramový videozáznam Pierra, pořízený v jakémsi velmi těsném prostoru. Ze začátku na něm byl sám. "Rogere, Fahade... Strašně moc se omlouvám, ale nemůžu se k vám vrátit. Mám koakun-kluna, měří asi tak dva metry... Donesl bych vám ho, jenže na to není čas. Musím být s ní. Jsem teď v její ponorce, a... snad to Jack pochopí," řekl ve videovzkazu Pierre. Na poslední dvě vteřiny se za jeho zády objevila známá tvář. Bledý obličej, kaštanové vlasy... Kate Henshallová!
"Proboha," zašeptala Pauline, "on je s Kate! Jak je to možné?"
"Kate má být mrtvá, Pauline," řekl jí Jack, "Pierre ji sám zabil. Utrhl jí hlavu. Tohle... tohle není možné!"
"Kdyby to opravdu byla ona, co by dělala zrovna tady?" zeptala se Pauline.
Jackovy zorničky se zúžily. Něco mu právě došlo.
Co teď bude s Akihikem, když tokijská policie od Amana ví, že právě on je maskovaným Habu? Proč se friklativin vyrábí jen v Kanadě, a jak k němu Quartermaine a Ortiz přišli? Opravdu je Pierrova přítelkyně Kate Henshallová naživu nebo je to jen jakási zvláštní iluze? A proč s ní Pierre bez konkrétnějšího vysvětlení odjel kamsi do neznáma? Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat