Here we are, true believers... Ehm, promiňte, psaní článku ve slunečních brýlích (toho světla je v současné době venku až příliš, že?) ze mě na chvíli udělalo někoho jiného. Promiňte mi tento strašlivý zločin. 22. červenec 2022 je velkým dnem! Ne, nemyslím tím narozeniny Seleny Gomez, kterou vlastně vůbec neznám, ani devětatřicáté výročí prvního letu kolem světa v helikoptéře, natožpak výročí napsání patriotické písně "America the Beautiful". Dnešním dnem totiž na Blogorgonopsidu končí příběh "Sloane, lovkyně monster" ze světa Lovců kryptidů, jenž se před vašimi zraky odvíjel od 9. července 2021. Je to událost velmi smutná, a když píši tato slova, cítím, že klávesnice mého notebooku se utápí v potopě slz! Raději na nic nečekejme... Přidejme se ke Sloane Walker na jejím posledním dobrodružství! Doufám - a teď už ty příšerné vtipy stranou - že si jej užijete!
Stromoví medvědi a sněžní mužové
16. 7. 2022 - 22. 7. 2022
16. července 2022, sobota: Strašně mě baví plánování expedic. Člověk je při něm plný očekávání, těší se na nová místa, na nová zvířata, a na nové lidi, a zároveň cítí i nervozitu. Každá výprava je jako kapitola knihy. Víte, že váš životní příběh posune o něco dál - že se na ní stanou věci, které vás změní, k lepšímu nebo k horšímu. Celý dnešek trávím plánováním expedice do Nepálu. Zdá se to k neuvěření, ale já v té zemi ještě nikdy nebyla. Vím, že Lovci kryptidů tam kdysi prokázali existenci yettiho, a od té doby se tam vydali i jiní dobrodruzi a přírodovědci, jimž se také poštěstilo setkat se sněžným mužem, a pěkně zblízka. Já si ale na výlet do Nepálu nikdy neudělala čas. Za poslední rok jsem hodně létala po džunglích, pampách a polopouštích. Je nejvyšší čas, abych se podívala někam do hor. Včera večer zaplavily internet zprávy o tom, že starého muže v jisté nepálské vesnici napadl menší medvěd. Prý jen tak, bez varování, vyběhl zpoza několika jehličnanů, a rozdrásal starci záda. Zvíře pak odehnal starcův synovec. Pokusil se ošetřit hluboké rány, které medvěd muži uštědřil, a udržel ho při životě ještě hodinu, než stařec zesnul. Zabila ho velká ztráta krve. Není to příběh nikterak výjimečný. K takovým věcem občas dochází. Mě by ale zajímalo, co byl ten "medvěd" zač. K útoku došlo ve vesnici Baruwa, jež se nachází v oblasti, ze které jsou často hlášena pozorování nejen yettiho, ale i dalšího kryptida - kryptida, o kterém se mluví mnohem méně. Balím si věci, a chystám se tam vyrazit.
17. července 2022, neděle: Ráno jsem se rozloučila s Thiagem Ramirezem. Dnešek je totiž jeho posledním dnem v tvrzi. Zítra v šest ráno nechá Alessandrovi veškeré klíče na stole v hlavní místnosti, a pak na svém mopedu odjede do Pampa Altara, kde stráví další dva nebo tři dny na dovolené, a následně se nechá autobusem převézt do Caleta Olivia. Tam pak na začátku dalšího týdne začne pracovat v muzeu. Vzhledem k tomu, že má vysokoškolský titul, a dobré znalosti kamenů a všelijakých dalších přírodnin, se ho právem rozhodli zaměstnat právě tam. Rozloučení s Thiagem mi vehnalo slzy do očí. Ten pán se o mě staral tolik let! I nadále s ním budeme já a Alessandro v kontaktu, ale nebude nám už prostě sloužit. A žádného dalšího "sluhu" nechceme... Let vysokoryhlostním letounem z argentinského pobřeží do Nepálu trval tři a půl hodiny. Dorazila jsem do Baruwy, a navštívila jsem Aashmu Bakhrel, jež pracuje ve vesnickém domu pro seniory. Zná dobře znakovou řeč. Starý pán, který byl medvědem zabit, v jejím zařízení nežil, ale já se potřebovala s ní spojit, abych mohla komunikovat se starcovým synovcem, Faneelem Yadavem. Při našem rozhovoru byl rozesmutnělý. Ztráta strýčka jej velmi zasáhla. Sdělil mi však, že útočníkem byl skutečně medvěd - nebyl příliš velký, pohyboval se velmi rychle, měl docela dlouhé končetiny, a jeho srst byla zlatavě hnědá. Rozhodně to prý nebyl medvěd ušatý (Ursus thibetanus). To znamená jediné - muselo se jednat o medvěda Ursus nepalensis, což je dosud nepopsaný druh. Příběhy o něm se šíří už od 19. století, kdy o něm informace nashromáždili Robert L. Fleming a Daniel Taylor-Ide.
18. července 2022, pondělí: Aashma mě odkázala na svého vlastního dědečka, též neubytovaného v jejím zařízení, ale žijícího v jejím domě, kde se o něj stará Aashmina maminka a tedy mužova dcera. Když byl mladý, našel prý v horském lese několik "hnízd" nebo "stromových pelechů" tohoto kryptida. Zdá se to až směšné - medvěd, co si staví "orangutaní hnízda" na stromech? Člověk se musí té myšlence smát. Ale pan Raaj-Ram Saha mě ujišťoval, že před čtyřiceti roky se "stromové pelechy" těchto medvědů nacházely v centru horského lesa jižně od Baruwy. Také mi prostřednictvím Aashmy sdělil, že ho zabití starého Yadava nepřekvapilo. "Stromoví medvědi", jak zvířatům přezdívá, prý v okolí Baruwy žili odedávna, jen je už pár let nikdo neviděl, až doteď. Zbytek dne jsem strávila procházením se po lese. Neviděla jsem nic zvláštního. Potěšilo mě setkání s rehkem bělokřídlým, a možná jsem koutkem oka zahlédla i timálii Turdoides nipalensis, ale nejsem si jistá, jestli to opravdu byla ona - ten druh se totiž nemusí vyskytovat v téhle oblasti, je vázaný jen na Údolí Kathmándú a jeho bezprostřední okolí. Ani stopa po medvědu ušatém, natožpak po jeho tajemnějším bratránkovi.
19. července 2022, úterý: Po medvědovi tu možná nejsou stopy, zato sněžní mužové o sobě nechávají znát. Když jsem v půl šesté ráno opustila skromný domeček v jižní části vesnice, a prošla jsem kolem ohrady s jaky, všimla jsem si jakési postavy, která se na mě koukala zpoza jedle západohimálajské. Nejdříve jsem si myslela, že to byl člověk, a úplně jsem jí tedy nevěnovala pozornost, ale pak mi došlo, že... že to mohl být yetti! Utíkala jsem směrem k jedli, ale postava tam už nebyla. Zbyl tam po ní chomáč suchých, našedlých chlupů, a já si ho hned schovala do plastové trubičky. Další, a poměrně delší setkání s yettim, přišlo pět minut po desáté dopoledne. Vynořila jsem se z lesa a pochodovala jsem směrem k průzračně čisté řece, a najednou si všimnu pohybujících se křovisek! Něco z nich vystrkuje hlavu, ale není to medvěd, je to sněžný muž! Hleděli jsme na sebe asi dvacet vteřin, pak lidoop utekl. Když se ztrácel mezi vysokými smrky indickými, dobře jsem viděla na celé jeho tělo. Působil jako štíhlá, šedavě zbarvená gorila. Pádil ale narovnaný, jako člověk, jako sprinter. Vytáhla jsem v tu chvíli videokameru z kapsy bundy, jenže jí chvíli trvalo, než se zapnula, a to už byl yetti pryč. Poslední dnešní setkání se sněžným mužem bylo ze všech nejbizarnější. Se západem slunce, když jsem se vracela zpět do vesnice, stál jeden na holé skále v lese, a podivně se předváděl. Bušil si na prsa, skákal na místě, a snad na mě i mával. Napadlo mě, že se mě snažil zahnat, a tak jsem na nic nečekala, a docela roztřesená jsem se vrátila do svého domečku.
20. července 2022, středa: Celý den nepříjemně prší. Baruwa není moc vysoko - 1625 metrů nad mořem. Je ostatně známo, že jde o jedno z nejníže položených míst, kde se lze setkat s yettim. V tuhle roční dobu zde rozhodně nelze očekávat sněhové srážky, ovšem ty dešťové - monzuny v Nepálu trvají od začátku července do začátku září - taky dokáží les proměnit. Není bílý, ale blátivý, a to je snad ještě horší. Nechci ani popisovat, kolik procent mé bundy je zamazáno bahnem, a kolik procent mých ponožek je jím prosáklých. Jedno je ale na deštích dobré - když víte, kdy začaly, je vám známo, že každá zvířecí stopa v bahně je prakticky nová. A když jsem dnes někde uprostřed lesa jižně od Baruwy našla několik malých medvědích stop, svitla naděje, že se vlastně jednalo o stopy toho "stromového medvěda". Pořídila jsem jejich fotografie, a na laptopu jsem je večer v domečku porovnala s fotografiemi stop medvěda ušatého. Ano, jsou velmi podobné, a vlastně by se dalo argumentovat, že patří stejnému druhu, ale já tak nějak pořád doufám, že medvědu ušatému nepatří. Anebo je ten "stromový medvěd" jen poddruhem medvěda ušatého? To je dost možné. Každopádně jsem se s ním dodneška nesetkala, a začínám z toho být docela frustrovaná. Yettiové ano, ale medvědi ne? Zvláštní.
21. července 2022, čtvrtek: Jo, kde jenom začít... Dnešek byl na události bohatý... Trochu jsem si přivstala, a po lese jsem se začala prohánět už ve čtyři ráno, za tmy. Ještě, než jsem do něj vkročila, objevilo se zase něco u ohrady s jaky, a mě to nahnalo husí kůži. Yetti, už zase? Ne, tohle bylo menší. Zmizelo to, jakmile jsem se na to pokusila posvítit baterkou. Pak jsem na sebe byla chvíli naštvaná - proč používám baterku, když mám brýle s nočním viděním a termovizi? Procházení lesem v brýlích bylo ještě děsivější. Přišlo mi, že na každém kroku se v dálce něco rozsvítilo. Snad něčí oči? Někdy v pět se mě cosi dotklo. Lekla jsem se, a utíkala jsem pryč, v houštinách se něco pohybovalo, a snad mě to i chvíli následovalo, ale pak byl zase klid. U říčky se nacházely čerstvé stopy "nížinného sněžného muže". Celé dopoledne jsem si myslela, že se za mnou asi plíží některý z těch lidoopů, ovšem v půl jedenácté jsem uviděla z křovisek v lese vylézat malého medvěda. Podíval se na mě, otevřel tlamu, já sáhla po pepřovém spreji, ale on už hbitě vylézal na borovici. A pak jsem si všimla, že ve vrchní části stromu - prostě nejvýš, jak to šlo - se drželo drobounké medvídě. Bylo úplně černé, ale jeho matka měla zlatavě hnědou srst! Pořídila jsem asi milion fotek, a pak jsem tu dvojičku opustila. Přemýšlela jsem o tom, proč medvěd starce napadl - nemusel to být nutně tento jedinec, ale třeba to byla jiná samice, jež bránila své mládě, a to mohlo být stejně veliké a bezbranné, jako toto. Zcela určitě ten medvěd nezaútočil, aniž by pro to měl důvod. Odpoledne jsem se o tom přesvědčila při cestě zpět do vesnice. V houštinách kolem mě se zase něco pohybovalo, nakonec z nich vyběhla medvědí samice, a já si všimla dvou mláďat tisknoucích se asi tak patnáct metrů ode mně ke kmeni stromu. Utekla jsem, než mě mohla podrápat. To agresivní chování, napadání lidí... souvisí to s obranou mláďat. Jak prosté. Jak jednoduché. Neříkám, že jsem to nečekala už dřív... Ale teď to mám potvrzené.
22. července 2022, pátek: Výprava je u konce. Vrátila jsem se do Argentiny, do Alessandrovy tvrze. Ukázala jsem svému adoptivnímu otci fotky a videozáznamy medvědů i sněžných mužů, neboť ho velmi zajímaly. Po Thiagovi se mi stýská, ale co vím, v Pampa Altara se mu líbilo, a velmi se těší na začátek příštího týdne, a na svou novou práci. Ovšem nejlepší je, že Harold Mayson a Buchanan Johnson z naší tvrze odjeli, zatímco jsem běhala po Nepálu. Ano, jsou pryč. Ti dva neposedové zamířili do Peru. Alessandro mi sdělil, že je možná ještě někdy v tvrzi přivítá, ale poté, co během mé absence zaneřádili jeho pokoj - hádali se totiž o zmrzlinu, a skončilo to bitkou v Alessandrově ložnici - si to dobře rozmyslí. Zůstali jsme tu sami - jen já a Alessandro. Můj boj s Dhaiamem Khalilem je skončený, argentinští kryptidé jsou chránění, případ nemocného sisimita je vyřešený, madagaskarské údolíčko je v bezpečí... Ale má dobrodružství nekončí! Bude jich víc! Vydám se do dalších koutů světa, za dalšími příšerami, a objasním další záhady! Jsem přece lovkyně monster!
Sloane sice čekají další dobrodružství, ale my již o nich vědět nebudeme. Po více než roce tato páteční série končí... Doufám, že jste si ji užili! Myslím si, že tento blog trochu zpestřila. Příští pátek ji nahradí Obrázky týdne, od kterých jsme si nyní dali jen čtyřtýdenní pauzu. Ty budou vycházet asi po zbytek léta, nerozhodnu-li v budoucnu jinak...
Začátkem příštího týdne očekávejte čtvrtou část závěrečného příběhu další velké ságy z tohoto fikčního světa - Cryptid Hunters: The End of The Legend!
Žádné komentáře:
Okomentovat