pátek 31. března 2017

Správce dinosauřího parku - Útěk z Giganotosauřího výběhu

Končí březen, a jelikož se tak stává v pátek, nesmí chybět Správce dinosauřího parku! Je zde tedy poslední díl tohoto měsíce...

Útěk z Giganotosauřího výběhu

Othnieliím se daří dobře. Nejen, že nastávající matky staví hnízda, mnohé do nich dokonce kladou vejce. Zkoumat je raději nebudeme, nerad bych, aby to dopadlo jako před třemi lety, kdy jsem od Othnielie schytal kopanec do hlavy. Na tu chvíli v životě nezapomenu. Od toho okamžiku mi čelo zdobí nevýrazná jizva a pokaždé, když pomyslím na to, že přišla ideální šance změřit Othnielií vejce a vůbec je prostudovat, podívám se na sebe do zrcadla a nahlas si opakuji: "Už ne! Už ne! Už ne! Už ne! Už ne, Dane! Slyšíš mě? Do Prčic, říkám Ti to jasně, ty jeden!!!" Někdy mne sousedé napomínají, že řvu moc nahlas... No dobrá, možná se usmíváte a říkáte si, že jsem blázen, ale řeknu Vám, na mém místě byste asi byli úplně vymydlení! Zato já jsem ještě stále při rozumu, jsem Dan Jameson jako vždy předtím! Ale legraci stranou (stejně jsem to myslel vážně!). Podle posledních kalkulací vychází najevo, že Othnielií samičky nakladly během posledních pěti dnů rekordních dvacet tři vajec. Protože jsou podmínky v parku pro vylíhnutí mláďátek příhodné, je velice pravděpodobné, že devadesát procent všech mláďat se úspěšně vyklube z vajec. To ani nepočítáme ta vejce, která ještě nakladena nebyla (navíc Othnielie nakladou druhou snůšku k květnu či červnu). Tento rok si tedy v Dinosauřím parku žádná nová Othnielií mláďata trvale nenecháme. Všechna mláďata i s matkami budou přemístěna na Isle of Die. Včera jsem si telefonoval s Oliverem, který je momentálně v centru Amazonského deštného pralesa a zkoumá šípové žáby, a řekl mi, že je vše připraveno. Podotkl, že ne pouze na přesun, ale i na mne... Tak to jsem se tedy urazil! Oliver na mě zase něco chystá a ještě mně o tom informuje, to je drzost sama! Zavřel jsem se ve svém domku a dvě hodiny jsek z něj nevyšel. Mezitím mi veterinář Roger dal vědět o pohromě ve Wuerhosauřím výběhu. Samice Wuerho se totiž pásla na listech stromu, stoupla si na zadní končetiny, což je pro tato těžkopádná zvířata dost neobvyklá pozice, a nechtěně vyvrátila strom. Jedna končetina jí z kůry stromu sjela, Wuerho se sklátila k zemi a zranila si ji. Nakonec nešlo o zlomeninu, jak se Roger, který celou záležitost zrovna pozoroval, domníval. I tak však bylo nutné lékařské ošetření. Musel jsem svůj domek opustit a konečně jsem zapomněl na Oliverovo ošklivé varování. Mým úkolem bylo asistovat při nakládání Wuerho do velkého vozu, kterým byla odvezena do pozorovacích ohrad. Tam ji veterináři v čele s Rogerem vyšetřili. Nyní se stále nachází v pozorovací ohradě, na přesun do jejího výběhu je ještě moc brzy. Snad se nehody tohoto typu nebudou opakovat...

Největší problém tohoto týdne se vynořil z hlubin neznáma teprve dnes dopoledne. V deset hodin jsem si dával čaj. Měl jsem v úmyslu vypít ho včera o páté, ovšem v teráriu mne kousl do nosu Megalancosaurus a tak jsem na to jaksi zapomněl. V klidu jsem ho popíjel, když tu náhle zazvonil telefon. Příšerně jsem se lekl. Čajem jsem si polil celý obličej! Všelijak jsem nadával a přitom jsem omylem strčil do konvice. Teď byl čajem zalit i můj telefon. Bylo mi krátce oznámeno, že můj kamarád Henry se nachází v Giganotosauřím výběhu. Na utření obličeje či stolu jsem nemyslel. Vystartoval jsem k autu, nasedl do něj, nahodil motor a ve chvíli jsem se ocitl u Giganotosauřího výběhu. Bohužel jsem přijel příliš pozdě. Henry už byl zachráněn. Do háje, taková šance stát se hrdinou a nějaký Gerard mi ji vyfoukl! Giganotosaura odlákal s pomocí světlice, jeho přátelé otevřeli bránu a Henry včas vyběhl ven. Alespoň jsem měl čas zjistit, jak se to celé přihodilo. Henry mi pověděl, že vystoupal na lištu u ohrady. Házel z ní do výběhu kusy masa, když tu náhle dostal závrať a spadl z lišty za plot. Když vstal, příšerně ho zabolela hlava. Chvíli si myslel, že mu pád způsobil otřes mozku, ale po chvíli už byl v pořádku. Giganotosaurus vyšel ze svého úkrytu. Uviděl Henryho. Zaměřil se na něj. Henry utíkal k ohradě a zkusil po dřevěných kůlech vylézt nahoru, ale pochopitelně to nešlo. Vytáhl vysílačku a zavolal rangerovi Gerardovi. Ten nasedl do vrtulníku a v mžiku byl u ohrady. Giganotosaurus nejprve sežral všechny kusy masa, které mu předtím Henry hodil. Pak konečně natlačil Henryho k výběhu. V těchto chvílích už vrtulník kroužil nad výběhem. Gerard vytáhl světlici a hodil ji ke stavení, jež je Giganotosaurovi úkrytem. Dinosaurus byl hlukem vrtulníku i dopadem světlice zmaten, a vydal se za ní. Gerard s padákem vyskočil z helikoptéry. Po dopadu na zem doběhl k výběhu, zmáčkl spouštění zařízení, vrata se otevřela, k smrti bílý Henry vyběhl ven a Gerard vrata zase jednoduše zavřel. Tolik celá akce. Musím říci, že Gerard je velmi zkušený ranger a ví, co dělat v každé situaci s nebezpečným dinosaurem. Velmi ho obdivuji pro jeho odvahu. Nevím, jak bych Henryho zachránil já sám. Takže palec nahoru Gerardovi!

Dan už se nemůže dočkat další části Správce dinosauřího parku, kterou pro Vás napíše zase za týden!

čtvrtek 30. března 2017

Palaeohatteria

Nazvodry svému jménu nebyla Palaeohatteria nikterak blízce příbuzná s dnešními hatériemi nebo-li tuatarami z Nového Zélandu. Zatímco dnešní hatérie, poslední dva druhy zbylé z dob dinosaurů, tvoří čeleď Sphenodontidae, Palaeohatteria pro změnu patřily mezi tzv. Sphenacodontiany. Jejich zuby se pravděpodobně mírně podobaly zubům hatérií, díky čemuž obdrželi toto jméno ("odon" znamená zub). Mnohem více se však jejich zuby podobaly zubům savců. To proto, že tito Sphenacodontiani byli savcovitými plazy, nebo také synapsidy či therapsidy (obě jména se synonymy). Tento obdivuhodný plaz, "pradávná hatérie", tedy byla spřízněna i s námi, jelikož se savci vyvinuli ze savcovitých plazů... Paleohatérie žila před 290 miliony lety v období raného Permu. V této době se setkávala s velkými pelykosaury jako byl Edaphosaurus. Na rozdíl od něj neměla Paleohatérie plachtu na zádech. Obě zvířata ale žila ve stejné době na stejném místě. Edaphosaurus se potuloval prehistorickou Evropou (i Severní Amerikou) právě tehdy. Jeho pozůstatky byly nalezeny jak v České republice, tak v Německu, především v Durynsku. Právě z této velké země pocházejí jediné fosilie Paleohatérie. Byly nalezeny v 19. století poblíž Drážďán v Niederhäslichsých vápencích. Zvířeti dal jméno německý geolog Carl Friedrich Henrich Credner roku 1888. Zvíře pojmenoval podle hatérie, která už tehdy byla 57 let vědecky známá, neboť se domníval, že Paleohatérie byla jejím přímým předchůdcem. Jak již víte, ve skutečnosti byla savcovitým plazem... Nebyl to velký živočich. Měřil pouhé dvě stopy, tj. 60 centimetrů na délku. Asi polovinu délky jeho těla tvořil ocas, podobně jako u dnešních ještěrů-vždyť je to jeden z typických znaků mnoha takto stavěných plazů. Hmotnost těla se odhaduje jen na 3 kilogramy. Byl to pozemní živočich. Končetiny se nenacházely pod tělem jako u savců, ale byly typicky umístěny po stranách těla. Na krátkou vzdálenost mohla Paleohatérie vyvinout značnou rychlost, ovšem zřejmě měla studenokrevný metabolismus a tak dlouho rychlost neudržela. V lebce byly posazeny velké oči. Z tlamy vybíhaly ven dozadu zatočené zuby. Byla masožravá, ale čím se Paleohatérie přesně živila, to s jistotou paleontologové neví. Celý popis tohoto Permského rodu je založen na nálezech několika lebek. Podle všech studií náleží mladým jedincům, nikoliv dospělcům...
Některé cenné informace o tomto živočichovi můžete najít na anglické verzi webu Wikipedie.

Příště rod Cutleria!

středa 29. března 2017

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Oviraptoridae

Minule jsme se podívali na podivné různozubé Heterodontosauridy. Nyní se v čase posuneme blíže současnosti a podíváme se na některé z posledních dinosaurů, Oviraptoridy!

Název čeledi: Oviraptoridae,
Autor názvu a popisu: Henry Farfield Osborn, 1924,
Nejznámější člen: Oviraptor,
Doba výskytu: Křída.
Oviraptoridi byli dinosauři výrazně podobní ptákům. Někteří paleontologové dokonce spekulují o tom, zda by nebylo lepší je řadit mezi pravé ptáky, než mezi dinosaury jakožto skupinu zvířat, kterou si spojujeme s masivními zvířaty a jejich šupinatým pokryvem těla, ačkoli řada dinosaurů byla opeřená. Ať už to s Oviraptoridy bylo jakkoliv, jisté je, že se ptákům opravdu podobali. Byli opeření, chodili pouze po zadních končetinách. Jejich typickým znakem byla krátká hlava, většinou vyzdobená hřebínkem vycházejícím ze zobáku nebo pokrývajícím celý vršek hlavy. Jejich zobák byl bezzubý, i když například Oviraptor měl v tlamě dva ostré výběžky. Tito dinosauři nebyli příliš velcí: obvykle měřili okolo 1,5 až 2 metrů. Týká se to vůbec těch nejznámějších zástupců čeledi, jako byla Nomingia, Khaan nebo už zmíněný Oviraptor. Přesto někteří oviraptoridi své bratrance přerostli. Gigantoraptor měřil na délku 8 metrů a vážil okolo 2200 kilogramů-bohužel se v současnosti ukazuje, že to nebyl pravý Oviraptorid, ale spíše jejich blízký příbuzný. Stále ovšem patřil do skupiny Oviraptosauria... Pro Oviraptoridy bylo typické ještě něco: tvar jejich vajec. Velikostí byla podobná žemlím. Byla protáhlá, ne tedy kulatá. Oviraptoridi na vejcích seděli. Důkazem je krásně zachovalá kostra Citipatiho z Mongolska, z doby před 75 miliony let. Věřte či ne, tento dinosaurus zahynul přímo při sezení na vejcích. Předními končetiny, opeřenýma "rukama", vejce zakrýval, a to zřejmě před pískem, který způsobil jeho smrt. Oviraptoridi však vejcím také stínili. Vytvářeli hnízda a zřejmě se na péči o vejce střídali samci i samice... Oviraptoridi byli čistě asijskou skupinou dinosaurů: ze Severní Ameriky jsou známí jejich příbuzní, například Chirostenotes nebo Hagryphus, ale ti nespadali přímo do této čeledi, i když měli s Oviraptoridy společného předka. Oviraptoridi dominovali především na pláních pravěkého Mongolska. Není pravda, že by se živili kradením vajec jiných dinosaurů. Jméno Oviraptor ("zloděj vajec") bylo tomuto zvířeti, a tím pádem i celé jeho čeledi, dáno jen proto, že si dříve paleontologové mysleli, že tento dinosaurus požíral vejce Protoceratopse. Ve 20. letech minulého století totiž Americká paleontologická expedice v Mongolsku nalezla jeho kostru u hnízda, o němž se vědci domnívali, že patří malému rohatému dinosaurovi. H. F. Osborn proto dal Oviraptorovi toto jméno. Až mnohem, mnohem později se ukázalo, že vejce nepatřila Protoceratopsovi a tudíž nešlo o jejich zloděje, nýbrž o matku starající se o svá vlastní vajíčka. Díky tomu mají dnes Oviraptoridi pověst dobrých dinosauřích rodičů... Byli to rychlí běžci a při napadení predátorem, jako byl Velociraptor, spoléhali především na své smysly a poté tedy na útěk... Vymřeli až před 65 miliony let, kdy do Země narazil desetikilometrový asteroid a způsobil velké vymírání druhohorních plazů...




Pokud se Vám článek líbil, komentujte...

úterý 28. března 2017

Sassafras

Sasafras (latinsky Sassafras) je opadavý strom střední velikosti. Obvykle dorůstá výšky 6 až 12 metrů, ale výjimečně může dosáhnout výšky až 35ti metrů. Dnes roste pouze v Severní Americe a východní Asii. Znali ho už dinosauři, protože se vyvinul v druhohorách, v období Křídy. Nejlepší zkameněliny, tedy otisky listů zachované v pradávných horninách, ovšem pocházejí z Eocénu. Velké množství vzorků bylo objeveno hlavně v Britské Kolumbii v Kanadě a kousek na jih, ve státu Washington ve Spojených státech amerických. Pro sasafras, pravěký i ten dnešní, je typický tvar listu: první a třetí výběžek se zužují, až vytvoří jakousi špičku, kdežto prostředí výběžek je skoro oválný. Pravěké sasafrasy měly tento výběžek mnohem vystouplejší, než zbylé dva. Sasafras má nápadnou oranžově hnědou kůru a také křehké větve. Často se lámou. Přesto se tento strom se nedá jen tak vyvrátit. Musel by ho zkustit porazit opravdu jen dřevorubec, nebo v době prehistorické, velký dinosaurus. Sasafras má totiž silné dřevnaté kořeny. Ale zpět k listům... Listy sasafrasu jsou nádherně zelené, a to zvláště na jaře a v létě. Na podzim už začínají rudnout nebo hnědnout a potom opadnou. Není jisté, jakou barvu měly květy pravěkého sasafrasu, ale je možné, že se výrazně podobaly těm dnešním. Dnešní sasafras má žluté květy. Plody jsou červené a v zeleném listoví působí jako lákadlo pro ptáky. Stejně tak působily jako lákadlo i pro Křídové a poté různé třetihorní ptáci, kteří semena pojídali a v trusu pak roznášeli po krajině. Kůra sasafrasu sloužila i jako potrava pro některé dinosaury. Dnes se jí živí někteří savci. Větvičky sasafrasu například pojídají dikobrazi. V pravěku ale klidně listy tohoto stromu končily v tlamách kachnozobých dinosaurů-Hadrosaurů. Nejlépe známý druh sasafrasu vyskytující se na naší planetě v 21. století je kašťa bělavá...
Popis tohoto nádherného stromu můžete najít v knize Úžasný svět dinosaurů od nakladatelství Svojtka & Co.

Příště Williamsonia!

pondělí 27. března 2017

Hagryphus

Hagryphus je nepříliš populární, ale zajímavý Oviraptorosaur. Patřil do příbuzenstva slavného mongolského Oviraptora, i když mnohem blíže měl k severoamerickému Chirostenotesovi. Stejně jako on, byl to severoamerický dinosaurus. Nalezištěm fosilií je stát Utah v USA. V roce 2005 tohoto středně velkého dinosaura pojmenoval známý paleontolog Scott Sampson, který byl také vědeckým poradcem pro seriál Discovery Planeta dinosaurů. Rozhodl se dát zvířeti jméno Hagryphus z neobvyklého důvodu. I když to byl americký dinosaurus, jeho název je odvozen z egyptského slova Ha. Šlo o pojmenování boha západních pouští. Gryphus znamená griffin, tedy mytologický pták. Takto se tedy zrodilo jeho vědecké jméno... Hagryphus žil v suchých pouštích a polopouštích amerického západu. Byl 3 metry dlouhý a řadil se tak mezi největší Oviraptorosaury. Na severoamerickém světadílu je zatím největším popsaným členem této skupiny, ačkoli v Asii byl nalezen ještě větší Oviraptorosaur, Gigantoraptor... Kromě pouští a polopouští zřejmě obýval i bažiny. Před 75 miliony let se ve své domovině setkával s Daspletosaury, předchůdci Tyrannosaurů, i různými obrněnými a rohatými býložravci, jako byl Utahceratops. Jeho úhlavními nepřáteli byl Talos sampsoni. V pravěkém Utahu kromě nich žili i různí malí krokodýlové, ještěři či mloci, stejně jako již vymřelí multituberkuláti (pradávní savci) podobní rejskům. Hagryphus byl se svými 50 kilogramy váhy a bezzubými čelistmi oportunistou. Živil se vším, čím mohl, od dinosauřích vajec, která kradl z hnízd, po malé ještěrky a samozřejmě také semena, plody a listy rostlin. Pravděpodobně byl opeřený, i když pro to není zkamenělý důkaz. Pokud však měl peří, určitě s ním nedokázal létat. Zřejmě mu vyrůstalo především z předních končetin a tvořilo podivuhodné vějíře. Hagryphové se jejich máváním vzájemně zastrašovali. Pozornost ostatních jedinců upoutával také hřebenovitý výběžek na hlavě. Za života byl asi potažený pestře zbarvenou kůží, možná v jeho okolí vyrůstala i pírka a tvořila chocholku. Dospělý Hagryphus musel vypadat majestátně...
Jeho popis můžete najít na stránkách London Natural History Museum.

Příště Talos!

neděle 26. března 2017

Lovci kryptidů: V pasti (4/5)

Velké dobrodružství Pierra a Jacka v Chile pokračuje! Jackovi se sice podařilo osvobodit Pierra, který byl ještě před chvílí zajatcem tajemných nepřátel Lovců kryptidů, stále však oběma hrozí velké nebezpečí... Monstrum z Aricy si zde také zahraje...

LOVCI KRYPTIDŮ: V PASTI, ČÁST ČTVRTÁ:
Konečně uviděli svůj džíp s prostřeleným sklem. Rychle k němu doběhli, Jack byl u něj první a otevřel dveře od auta, do kterého vlezl unavený Pierre. V těchto chvílích oba slyšeli, jak se z tábora jejich nepřátel ozývá řev vystrašených lidí mísící se s neobyčejně silným syčením a kvíkáním monstra z Aricy. "Měli jsme namále!" vyhrkl Pierre. "Musíme rychle odsud!" řekl mu Jack a nastartoval motor auta. Džíp se rychle rozjel, ale přes všechen hluk motoru byly stále slyšet střely z brokovnice. Nepřátelé se monstru z Aricy bránili. Jack i Pierre doufali, že ho nezastřelí. Ujížděli tmavou pouští dál a dál. Viděli jen písek, na který svítila přední světla. Všude kolem vládla noc. "Jacku, nevíš jak se to zvíře dozvědělo o jejich táboře?" zeptal se už trochu zklidněný Pierre. "To fakt nevím, kámo," odpověděl Jack, "snad mě následovalo. Asi se vydalo za mým džípem. Monstrum z Aricy je schopno uhánět neuvěřitelnou rychlostí, to mi teda věř. Ještě jsem Ti nepověděl o mé včerejší konfrontaci s tímto netvorem. Odehnal jsem ho, ale potom za mnou asi běželo, následovalo mé auto a nakonec dorazilo do tábora, kam jsem měl namířeno." Po několika hodinách džíp zastavil. Jack musel doplnit benzín. Pierre mezitím spal na sedadle. Jack byl trochu nervózní. Po doplnění benzínu se zastavil napravo od auta a začal do nosu vtahovat vzduch. Cítil něco otřesného. Byl to zvláštní puch, podobající se pižmu savce. Byl tak silný, že za chvíli vzbudil i Pierra. "Fuj, co to má znamenat?" zeptal se Jacka. "Vůbec nevím. Vlastně mě napadá, že... Počkej!" řekl Jack a aniž by svou domněnku vypověděl, utíkal dál od auta. Pomalu už svítalo, ale Jack se přesto brzy ztratil Pierrovi z očí ve tmě. Pierre samotný byl moc slabý na to, aby jej následoval. Jack uběhl jen několik desítek metrů. Najednou se stal svědkem neuvěřitelné podívané. Smečka monster z Aricy táhla krajinou! Pochodovali suchým pískem padesát metrů od Jacka. Muselo jich být devět dospělých a jedno mládě! Jack stál jako solný sloup. Nechtěl se pohnout, aby si ho smečka dravých zvířat nevšimla. Jen pomalounku couval. Pak si konečně vzpomněl, že má v kapse svůj mobilní telefon. Vytáhl jej z kapsy a spustil natáčení. Záznam nebyl kvalitní, ale přesto na něm šlo rozpoznat siluety dvounohých, opeřených velikánů. Zvlášť jeden z nich velikostně dominoval. Byl vyšší než všichni ostatní, převyšoval je alespoň o dvacet centimetrů, takže měřil tak dva metry na výšku. S vycházejícím sluncem si Jack povšiml, že oba jeho výrazné, srpovité drápy jsou zbarveny krví. Také na jeho zubech se leskla červená tekutina. "Tohle musí být monstrum, které pozabíjelo některé z našich nepřátel," zašeptal si pro sebe Jack. Natáčel smečku pomalu jdoucích zvířat už dvacet minut. Na další záznam neměl v mobilním telefonu už žádné místo. Rozhodl se tedy, že se vrátí k džípu, popadne kameru a vrátí se sem. Na půli cesty náhle uslyšet výstřely. "To na mne z támhletoho kopce někdo střílí!" vykřikl pro sebe. Hned skočil za nejbližší dunu. Sjel dolů a zasypal ho písek. Urputně se snažil vyprostit se z něj. Po deseti vteřinách uslyšel hlasy. "Nevím, kde je! Ještě před chvílí byl tady na duně! Prozkoumáme to tu!" říkal někdo. Pod pískem dobře slyšel, stejně jako člověk dobře slyší pod sněhem, když jej zavalila lavina. Zaslechl každé slovo těch mužů a odhadl, v jaké vzdálenosti od něj se nacházejí. Byli dva, to už poznal. Nejen podle hlasů, ale i podle toho, kolik nohou odlišným stylem chůze vířilo písek. Jeden z mužů se brzy přiblížil k úpatí duny, kde byl Jack, zasypaný pískem. Druhý muž šel opodál, směrem od Jacka. Teď nebo nikdy! Jack vyskočil z mohutné hory písku a svému pronásledovateli vlepil do obličeje ránu pěstí tak silnou, že se muž okamžitě svalil k zemi a plival krev. Jack nemeškal a vzal do ruky jeho pušku. Pažbou mu do temena zasadil strašnou ránu. Druhý muž po něm hned začal střílet. Jack skočil za hromadu písku, která ho před chvílí kryla. Odtamtud na muže jednou vystřelil, ovšem nezasáhl jej. Nepřítel se dal na rychlý ústup a brzy zmizel v poušti. Zvuk auta prozrazoval, že ujel.


Jack neměl čas na to, aby křísil zraněného darebáka. Utíkal zpět k autu. Pierre se ho zděšeně ptal, co se stalo. "Myslím, že bychom odsud měli co nejrychleji zmizet!" informoval ho Jack a krátce mu vše vysvětlil. Pierre však navrhl, že by se měli postarat o zraněného. Tak tedy v rychlosti doběhli zpět k duně. Muž zde již neležel. Alespoň ne celý. "To ne!!!" vykřikli oba zároveň. V písku se nacházela utržená noha. Kolem ní se rozprostírala spousta krve. "Smečka monster z Aricy, rychle tam!" navrhl Jack. Za chvíli už spatřili skupinu strašných dromaeosauridů. Všech devět jedinců i s malým mládětem hltalo maso i krev zabitého. "Tohle je hrozné místo! Lidští darebáci a zvířecí predátoři, predátoři z dob dinosaurů..." zašeptal Pierre. "Myslím, že bude lepší, když Atacamu opustíme," řekl mu Jack. Rychlým sprintem se vraceli k džípu. Nasedli do něj, ale dříve, než Jack stačil nahodit motor, začaly se okolo auta opakovat skřeky. Byla tu další smečka monster z Aricy. Tentokrát to bylo pět jedinců. "Teda, kámo, nevím, kolik z našich nepřátel ještě žije. Pokud tady má tolik netvorů chuť na lidské maso, pak jsou naši nepřátelé nejspíše odrovnáni," řekl Jack. "A my můžem být taky!" vykřikl Pierre. Zrovna v tu chvíli totiž jeden z raptorů kopl do okna a prorazil ho svým srpovitým drápem. Pierre se uchýlil doprostřed zadního sedadla. Netvoři na auto stále doráželi. Jack si už přichystal pistoli a po jednom z nich vystřelil. To ale vůbec neměl dělat. Zvíře nebylo zasaženo, místo toho bylo zničeno jen další okno a raptorova hlava jím teď mohla dokonale projít. Jedna z příšer začala Jacka tahat za rukáv košile. "Ne! Ne! Ne!!!" křičel Jack.

Vrátí se naši přátelé z této expedice živí? Přemohli už své nepřátele, nebo je finální souboj teprve čeká? Přečkají útok monster z Aricy, nebo Jack podlehne ostrým zubům nebezpečných zabijáků? A proč se ukazuje, že monstra z Aricy loví lidi? To vše v poslední části!!!

sobota 25. března 2017

Sklípkaní jestřáb

Sklípkani, také nazývaní tarantulemi podle italského tance Tarantella, jsou mocnými zabijáky. Ve světě hmyzu a pavoukovců mají jen málo nepřátel. Dorůstají různých velikostí: ti největší sklípkani, jako je gigantická goliášská tarantule, zvaná též sklípkan největší, dokáží ulovit i nejsmrtelnější jihoamerické hady, tedy křovináře. Živí se i ještěrkami, velkými cvrčky, hlodavci a žábami. Sice k tomu může dojít jen zřídka, ale jsou schopni zabít i ptáka. Mnozí sklípkani nevynikají silným jedem, tedy ne tolik silným na to, aby jím zabily člověka. Většina druhů i při konfrontaci s lidmi odmítá kousnout... Tito predátoři si však musejí krýt záda. V Severní, Střední i Jižní Americe totiž žije smrtonosný nepřítel sklípkanů. Jeho vztah k tarantulím je tak bizarní, že se někdy zdá, že to vše pochází z jiné planety... Tímto nepřítelem je sklípkani jestřáb, anglicky tarantula hawk wasp. Její český název-vosa hrabalka. Latinský název-Pepsis formosa. Vyskytuje se v celé variaci prostředí, od pouští po deštné pralesy. Najdeme ji jak v suchých, kaktusy porostlých oblastech Baja Californie, tak v teplých listnatých lesích na úpatí And. Jde o největší vosu na světě. Dospělci měří 15 až 60 milimetrů na délku. Mají obrovská křídla a velké tělo, a samozřejmě též velké žihadlo. Podle Schmidtovy stupnice nejbolestivějších hmyzích bodnutí patří štípnutí vosy hrabalky na druhé místo. Horší už může být jen žihadlo od býčích mravenců ze Střední a Jižní Ameriky. Pokud Vás vosa hrabalka v sebeobraně štípne, pocítíte otřesnou bolest, nebudete schopni vidět, budete tedy oslepeni. Bolest je navíc šokující až elektrická.


Takové štípnutí je noční můrou pro každého sklípkana. To ale neznamená, že by se velká americká hrabalka tarantulemi živila. Místo toho se živí nektarem a plody, tedy alespoň v dospělosti. Zato larvy vyrostou na sklípkaním mase. Ale jak k tomu dojde? Když má vosa hrabalka naklást vajíčka, začne pátrat po sklípkanech. Pátrá po nich s pomocí vysoce vyvinutého čichu, Jakmile nějakého najde, na stromě či na zemi, případně i v doupěti, odkud ho vyžene, na tom nezáleží, zaútočí. Bránící se pavouk se často nezmůže na více, než na obranný postoj s předními končetinami vysoko zdviženými. Hrabalka ho napadne, převrátí na záda a bodne jed do měkkého břicha. Jed sklípkana ohromí během několika vteřin. Nezemře však, je stále živý. Hrabalka ho zavleče do jeho vlastní nory, kde se stane něco děsivého. Je to až mimozemské. Ochromený, avšak stále živý sklípkan, se stane hostitelem vetřelce. Na tělo pavouka uloží hrabalka vajíčko, pak z nory vyleze a uzavře ji. Sklípkan se už odtamtud nikdy živý nedostane. Z vajíčka se brzy vyklube larva, která sklípkana začne požírat. Přesněji řečeno, prokousne pavoukův karapax a začne vysávat jeho tělesné tekutiny, a to stále ještě tehdy, když je pavouk živý. Když je tělesná tekutina vysáta, zvětšená larva se proklube do pavoukova těla a sežere jeho vnitřní orgány. V těchto chvílích už pavouk umírá. Poté, co larva doroste určité velikosti, zakuklí se a nakonec si proklestí cestu uzavřeným východem pavoukova doupěte. Na světlo světa se tak doslova vyhrabe mladá hrabalka... Vosy hrabalky jsou neuvěřitelně silné. Někdy jsou jen poloviční velikosti oproti svým sklípkaním obětem. Navzdory jakýmkoliv hrozivostem vypadají nádherně. Jejich oranžová křídla dokonale kontrastují s temně modrým tělem. Toto výrazné zbarvení je varováním. Hrabalka v sebeobraně zaútočí na cokoliv. Samci mezi sebou dokonce svádějí urputné souboje...

Doufám, že se Vám článek o tomto hororu světa drobných zvířat líbil...

pátek 24. března 2017

Správce dinosauřího parku - Jaro je ve vzduchu

Další pátek znamená dalšího Správce dinosauřího parku! Před pár dny nám začalo jaro, což v tropických podmínkách úplně neplatí... Přesto nás však Dan informuje o jarních novinkách!

Jaro je ve vzduchu

Myslím, že jaro je ve vzduchu. Ne že bych pokaždé, když svou pracovnu ve svém malém skromném domku opustím, cítil něco zvláštního. Ba naopak, přímo odporného. Opravy kanalizace znamenají, že hrozivý zápach se často trefí přímo do mého nosu i tehdy, když jsou okna mého domku zavřena. To se přesto nestává často, neboť v tropickém vedru musí být okna takřka neustále otevřena. A to i tehdy, když pět dnů neustále prší. Tento je jedním z nich. Ať je to jak chce, v Dinosauřím parku jaro skutečně začíná... Vždycky si vzpomenu na své začátky v Anglii a na to, jak jsme s kluky chytali užovky hladké v polovině března na jihu UK. Dnes bychom něco takového s nejvzácnějšími plazy Británie zřejmě nebyli oprávněni dělat. Ale tehdy do bylo skvělé. Ptáci si prozpěvovali a včely začaly bzučet. Tady v parku ale bzučí jen komáři! Jakmile je vlhko, vletí kamkoliv... Nicméně poblíž jednoho z výběhů Othnielií je cosi cítit. Je to rozhrabaná, mokrá půda. Othnielie totiž, jako již každoročně, kladou svá vajíčka. Silnýma nohama odkopávají hrudky mokré hlíny, v zobáčcích do nich nosí a pouštějí větvičky i trávu a nakonec, příští měsíc, nakladou první snůšku. Některé samičky jsou o poznání tlustší než před pár týdny. Mají v sobě několik vajec s mláďátky, která už brzy nakladou. Nemůžu se toho dočkat, pípání malých Othnielií je jednou z nejkrásnějších věcí na celém světě. Ovšem s jejich příchodem na svět pro nás začíná složitý úkol: přepravit je i s jejich matkami na Isle of Die. Othnielií za posledních několik let tolik přibylo, že bychom je dnes nebyli schopni chovat všechny. Proto už minulý rok začaly přesuny malých skupinek, obvykle tvořených matkami a novorozenými dinosauřátky, na ostrov. Celá letošní snůška tam bude též přesunuta, tedy poté, co se mláďata vylíhnou. Často teď chodívám kolem Othnieliího výběhu a sleduji, jak pečlivě matky připravují svá hnízda. Myslím, že v divočině by čelily různým problémům. Najít ideální místo pro hnízdění uprostřed tropické džungle vyžaduje dávku trpělivosti. Ale zde v parku není třeba se obávat, že by půda nebyla dostatečně teplá či něco podobného. Charles nedávno zakoupil nové přepravní boxy pro malé až středně velké dinosaury. Snad budou dobře fungovat a zajistí, že Othnielie budou při nadcházejícím odjezdu z Dinosauřího parku v bezpečí a pohodě...

I dalším obyvatelům Dinosauřího parku nastává nové období, tentokráte jsou to ale podstatně hrozivější záležitosti, než jen stavění hnízd. Samci Palaeotisů, pravěkých pštrosů, se navzájem pronásledují, jako by jeden druhého chtěl zabít. Každou chvíli, kdy někdo kolem jejich výběhu projde, semele se mezi nimi strašná bitka. Její vítěz pak poraženého pronásleduje tak dlouho, dokud vysílením nepadne. Nedivil bych se, kdyby to jednomu ze samců přivodilo smrt. Taková honička může trvat i dobrých dvacet minut! Jsem přesvědčen, že je budeme muset co nevidět oddělit. Bojují samozřejmě o samičky, ale jak! Brzy můžeme skončit s jediným samcem, který ostatní pozabíjí... Jeden z nich už je dost dominantní na to, aby tak učinil... Musíme jednat rychle. Ještě dnes odpoledne tam s chlapy vyrazím a zkusíme je od sebe dostat. Zároveň by bylo lepší učinit nějaké vyšetření všech Palaeotisů. Využijeme toho... Včera jsem se byl podívat na mladého Gallimima, kterého Oliver přivezl před takřka dvěma lety. Už je téměř dospělý a skoro tři metry dlouhý! Je tak vysoký, že se mi dívá do očí, ale prý bude ještě vyšší. Samotný Oliver, který se o Gallimima občas chodívá starat, je momentálně mimo Tedův ostrov, vlastně i mimo celý Pacifický oceán. Nachází se v džunglích Jižní Ameriky, zrovna na jihu Kolumbie, tedy v Amazonském deštném pralese, a pátrá po tajemných šípových žábách spolu s jedním z největších odborníků na tyto pověstně nebezpečné tvory. Vsadím se, že až přijede do parku, bude chtít z Isle of Die přivézt nějakou pravěkou žábu...

Tak zase v pátek u dalšího Správce dinosauřího parku!

čtvrtek 23. března 2017

Největší mořští predátoři pravěku-Mosasaurus

Minule jsme se potápěli s dravými Basilosaury... Tentokrát se přesuneme hlouběji do minulosti naší planety, abychom stanuli tváří v tvář s obávaným mořským predátorem Mosasaurem! Přímo v jeho podvodní domovině!

Jméno predátora: Mosasaurus
Období: Křída, před 75 miliony let
Rozšíření: Celosvětové.
Od naší předchozí výpravy uplynulo téměř čtyřicet milionů let. Kontinenty jsou sice uspořádány podobně, jako dnes, stále se však mezi nimi nacházejí vodní plochy, které později zanikly, pouště, jež dnes známe, jsou mělčinami a rostlinstvo i živočišstvo je též velmi odlišné. Když jsme se vrátili do Eocénu, měla se záhy vyvinout snad nejúspěšnější rostlina historie naší planety-tráva. Nyní ji od jejího zrodu dělí další čtyři desítky milionů let a planetě dominují cykasy, jehličnany, jinany, břízy, buky a první kvetoucí rostliny. Na západním pobřeží Severní Ameriky, kam jsme právě dorazili, žijí tucty dinosaurů. Jsou to různí býložravci, od Parasaurolopha počínaje po Struthiomima konče. Pláže křižují i nenasytní lovci, téměř inteligentní Troodoni. Často se vrhají do hnízd býložravců, vyhrabaných v sypkém písku, a odnášejí si cenné, kulaté úlovky, utíkajíce před navracejícími se matkami, obvykle nahlas bučícími na znamení nesouhlasu. Nás však zajímá svět pod vodou. V této době se moře hemžila velkými predátory. Některé ryby, jako děsivý Xiphactinus, připomínaly velkou, dravou rybí verzi buldoka. Mořští plazi byli v této době ve svém rozmachu. Někteří Plesiosauři jako například Elasmosaurus dorůstali až třináctimetrové délky a značnou část jejich útlého, štíhlého těla, tvarovaného k rychlému pronásledování ryb, zabíral krk. Ale ani největší Elasmosaurus nebyl v bezpečí před Mosasaurem, skutečným králem Křídového oceánu. Jeho vědecký název je Mosasaurus hoffmani. Byl 17 metrů dlouhý, největší z mosasaurů, vývojově zpřízněných s varany. Oproti nejmenšímu mosasaurovi, třímetrovému rodu Carinodens, délkou shodnému s autem, byl gigantem. V obrovských čelistech měl tento nestvůrný plaz obrovskou sílu. Jediným sklapnutím dokázal překousnout krk Elasmosaura a oddělit ho od zbytku těla. Čelisti byly lemovány strašlivými zuby, dozadu zatočenými... Zahlédnout Mosasaura není mistrovský kousek. Krátce po ponoru jsme spatřili veliký černý stín v hlubině. Král vod se připlaval nadechnout. Podobně jako všichni obratlovci se suchozemskými předchůdci, musí i tento leviathan dýchat vzduch. Jakmile se jeho plíce naplnily kyslíkem, jenž bude chod těla zásobovat na dalších několik hodin, rozhodl se Mosasaurus najít kořist. Vidíme, jak se vrhá po velké rybě, dlouhé jako osobní automobil! A ta rychlost! Mosasauři byli přizpůsobeni na velké zrychlení. Tak rychle dokázali plavat díky silnému, svalnatému ocasu. Mosasaurus ho prohýbal ze strany na stranu a poháněl tak celé tělo...


Ani si nás nevšimnul a po malé suši svačince se ztratil v hlubině... Ale Mosasaurus nelovil jen ryby. Napadal i žraloky, na které útočil zespoda, zrovna tak jako dnešní žraloci bílí útočí na lachtany. Ohromná rána zespodu kořist ochromila a Mosasaurus ji pak jen dorazil svými zuby. Kousek odsud se nachází další Mosasaurus. Je to menší jedinec, zcela jistě nedospělý. Své zuby zatíná do schránky čehosi podivného a tolik typického pro druhohory. Ano, je to amonit. Jde o nějaký velký druh. Tento sedmimetrový Mosasaurus používá své zuby k prokousnutí amonitovy spirálovitě zatočené schránky. Dříve či později se mu to podaří a zhltne pak měkký, měkkýší obsah ulity... Byly nalezeny schránky amonitů, do kterých se Mosasauři zakousávali. To jen potvrzuje, jak silné jejich zuby byly, když si s tímto materiálem dokázaly tak hravě poradit. Mosasaurus však napadal i řadu jiných zvířat... Byl kosmopolitně rozšířený. Jeho fosilie se do těchto dnů našly už v Severní Americe, Africe, Austrálii a také na Novém Zélandě, ale především v Evropě, kde byl tento plaz objeven. Když se tak stalo roku 1786, byli tím lidé nadšeni i zhrozeni zároveň. V té době totiž lidstvo neznalo pravěk tak dobře jako dnes, vlastně tehdy ani nevědělo, co byli dinosauři nebo hroziví mořští plazi. Nález byl učiněn nizozemskými dělníky v jednom lomu poblíž Maastrichtu. Trvalo několik let, než tehdejší vědci zjistili, že šlo o plaza. Jeden holandský přírodovědec, Pieter Camper, například zprvu soudil, že muselo jít o velrybu. Byl to až jeho syn, kdo jej identifikoval jako plaza... Název Mosasaurus je odvozen od řeky Mázy... Avšak západ Severní Ameriky před ním též nebyl v bezpečí. Právě jsme se potápěli s největším zabijákem Křídového oceánu! Dravcem delším, než byl Tyrannosaurus Rex...


Naše další výprava za mořskými zabijáky prehistorie skončila... Ale další bude brzy následovat, o to nemějte strach! Tak zase příště na dalším ponoru!

středa 22. března 2017

Ten Deadliest Snakes III na Nat Geo Wild

Slavný dobrodruh a milovník jedovatých hadů Nigel Marven se v Deseti nejnebezpečnějších hadech (Ten Deadliest Snakes with Nigel Marven) vydal na cestu po celé zeměkouli, aby našel a natočil deset nejnebezpečnějších v každé zemi, kterou navštíví. Přitom potkává další zajímavá zvířata, obvykle další herpy, ale také některé větší živočichy. Nigelova dobrodružství se stala velmi populárními a seriál Ten Deadliest Snakes letos v lednu dosáhl tří sérií a 12 epizod, které pokrývají 120 jedovatých hadích sekvencí, byly natáčeny na všech kontinentech, na nichž hadi žijí, a mnozí fanoušci hadů a Nigela Marvena, jako jsem já, si jej velmi oblíbili... První dvě série vyrobil Image Impact pro Eden Channel a Animal Planet. Broadcasterem třetí série je však Nat Geo Wild. Už jsem psal, že 3. sezóna Deseti nejnebezpečnějších hadů, kterou v lednu a únoru vysílal kanál Nat Geo Wild UK, bude na jaře i na Nat Geo Wild Europe. Nigelovy zprávy se potvrdily! A tak i vy budete mít šanci sledovat tato skvělá nová dobrodružství zde, v kontinentální Evropě. Třetí série má jako obvykle čtyři díly (Filipíny, Brazílie, Mexiko a Arábie-natáčeno ve Spojených arabských emirátech a Ománu). První z nich, celkově už devátý díl celého seriálu, poběží v ČR na Nat Geo Wild v pondělí 10. dubna v 18:00. Zároveň pak bude reprízován v hlavním vysílacím čase ve 20:25. Stejně tak to bude o týden později, 17. dubna, s epizodou o Brazílii. Na českých stránkách kanálu National Geographic sice ještě není uvedeno, kdy bude vysílán třetí a pak čtvrtý díl, ale je téměř jisté, že to bude v podobném čase vždy s týdenním odstupem... Ve Spojeném království bylo nicméně vysílání čtvrté epizody oddáleno o týden, jelikož v den, kdy měl film Deset nejnebezpečnějších hadů: Arábie běžet, se zrovna konal Národní den Austrálie a Nat Geo Wild proto vysílání pořadu odsunulo o týden, neboť celý ten den (byl to čtvrtek na konci ledna) docházelo k vysílání dokumentů o australské divočině... Nigelova oblíbená epizoda z Ten Deadliest Snakes III je ta poslední, Arábie. Dostalo se mu totiž prozkoumat rozlehlé, sluncem rozpálené pouště Arabského poloostrova, plné ještěrek, škorpiónů, zmijí a kober. Tato epizoda určitě bude i má oblíbená, i když se strašně těším na všechny! Distributor Fremantle dokonce píše, že tato série je ze všech tří nejlepší... Už se vážně těším! Tak nezapomeňte, od 10. dubna na Nat Geo Wild!

Na obrázku: Nigel s neotropickým chřestýšem, přezdívaným cascabel, v Brazílii. Natáčení epizody o Brazílii nebylo snadné, trvalo jen devět dní, během kterých se Nigel vydal na velkou cestu ze Sao Paula až do Amazonie. Více ve druhé epizodě třetí série! Zdroj obrázku: Image Impact Ltd.
Snad si nové díly nenecháte ujít! Já tedy rozhodně ne, vždyť je to jeden z mých nejoblíbenějších seriálů!

úterý 21. března 2017

Lovci kryptidů: V pasti (3/5)

Po několikadenní pauze od Lovců kryptidů je na čase pokračovat v příběhu! Minulá část tohoto dílu skončila dramaticky. Pierre byl unesen darebáky, jejichž zásahem se potvrdily Jackovy domněnky. On sám ale stanul před hrozným masožravcem...

LOVCI KRYPTIDŮ: V PASTI, ČÁST TŘETÍ:
Ten velký pták se na Jacka díval z výšky šesti stop, sto osmdesáti centimetrů. Vypadal výhružně, agresivně a podrážděně. Rudé oči žhnuly jako uhlíky. Natáčel hlavu a přitom Jacka nespouštěl z očí. Pomalu otevíral tlamu, z níž vystupovaly krátké, avšak již na pohled jako břitvy ostré zuby. Jacka napadlo, že se musí postavit. Hned tak učinil a stanul hrozivému predátorovi tváří v tvář. Nyní se na sebe oba dívali ze vzdálenosti pouhých dvou metrů. Oči měli v naprosto stejné úrovni. Děsivý živočich už nevypadal tak sebejistě. Jack byl jako kobra, která vztyčí třetinu svého těla nad zem a podívá se svému útočníkovi do očí. Jack se odhodlal k ráznému kroku. Prudce napřáhl ruku dopředu, což netvora vyděsilo. Pernatá chocholka na hlavě, tvořená peřím s černým základem a bílou špičkou, zachřestila. To bylo další varování pro Jacka. Ten však zároveň poznal, že netvor začal mít strach. Teď nebo nikdy, řekl si. Vystřelil do vzduchu svou pistolí a dřív, než se strašná rána rozezněla krajem naplno, přízrak vzal nohy na ramena. Utíkal pouští jako o závod rychlostí olympijského běžce. Byl ladný jako gepard a jeho skokům by se nikdo nevyrovnal. Vířil se za ním písek a tak monstrum po chvíli zmizelo z dohledu. Jack si sedl. Nahlas oddechoval a setřel si krev ze zraněného lýtka. Určitě to bylo monstrum z Aricy, pomyslel si. Zřejmě si obcházelo teritorium a narazilo na Jacka. Muselo to být zrovna v tuto chvíli? Za pár desítek vteřin už Jack dýchal zcela klidně. Postavil se, krev z lýtka, která mu potřísnila dlaně, zcela otřel do písku a celou velkou skálu obešel. Bylo mu jasné, že zlotřilci i s uneseným Pierrem už musí být daleko. Trochu frustrován, došel do tábora. Jeho bystrému, vnímavému zraku neunikla jedna skutečnost. Nalevo od plápolajícího táboráku ležely černé brýle. Při útěku je jeden ze dvou nepřátel ztratil. Jack byl připraven na cokoliv. Také proto s sebou vezl pinzetu a sáčky na uskladnění malých předmětů. Aniž by se brýlí dotkl, přemístil s pomocí pinzety černé brýle do samouzavíratelného sáčku a pečlivě ukryl pod sedadlem v autě. Je třeba mít důkazy, i s otisky prstů. Dále uhasil táborák, už jej nepotřeboval. Ke všemu štěstí zjistil, že zásoby vody jsou v pořádku. Pak strhl oba stany, sbalil je, nacpal do kufru auta a vydal se na cestu. To vše proběhlo celkem pomalu, ovšem Jack byl po celé akci tak vyčerpán, že to pro něj i tak byl takřka nadlidský výkon. Do auta si vzal petláhev, nastartoval auto a dal se po stopách nepřátelského jeepu. K místu, kde ještě před chvílí to auto stálo, dojel za chvíli. Dát se po stopách byla maličkost. I když se za hodinu setmělo, stále na ně viděl. Stopy od velkých pneumatik byly září předních světel Jackova vozu skvěle ozářeny. Zastavil asi po dvou hodinách cesty. S každou chvílí se jeho napětí stupňovalo. Zpomaloval, aby náhodou nevtrhl do tmou noci krytého tábora zločinců. Pak vyšel z auta a zapnul svítilnu. Nikde nic. Dobré zprávy. Vyšplhal na menší skalku, asi tak sedm metrů vysokou. Tam vytáhl z rukávu další trik. Byla to termovize, se kterou začal prohlížet okolí. Pierre ji zabalil do kufru, aby s její pomocí mohli hledat záhadné monstrum z Aricy, nyní již Jackem nalezené. Teď se termovize hodila i k něčemu jinému. Zářivě červený bod uviděl na termovizi už po několika sekundách. Nepřátelé si samozřejmě nerozdělali oheň, ale někde se v poušti utábořili. Jack přemýšlel, co podnikne. S tímto nepočítal, ale přece tam Pierra nemůže nechat celou noc. Bylo třeba jednat hned, nebo by Pierre mohl přijít o život...


Nešel k autu, neměl v plánu k táboru dojet. To by opravdu nebylo chytré. Místo toho se zapnutou termovizí pomalu přicházel k táboru. Byla to dlouhá štreka, musel přece jen ujít asi kilometr a půl, možná i více, sám to nevěděl. Stále mu probíhala hlavou jedna myšlenka: proč zatím nereagovali na hluk jeho jeepu. Sice jej kousek odsud zastavil, ale museli přeci něco slyšet. Když dorazil k táboru a uviděl jen maličké světýlko u zeleného stanu, obklopeného několika dalšími, téměř se ztrácejícími v temnotě, pochopil. V táboře byl velký hluk. "Tak budeš už mluvit, pitomče jeden?!" řval někdo. Určitě křičí na Pierra, pomyslel si Jack, ještě aby ho tak mučili. Proplížil se až ke stanům. Spatřil sedm mužů stát kolem Pierra, stále svázaného, volajícího o pomoc. Hrozně mu nadávali a ptali se ho na Jacka a na plány Lovců kryptidů. Když Pierre vykřikl Jackovo jméno při volání o pomoc, jeden z těch darebů ho ale hned kopnul do zad. Jack se pořádně naštval. Vypozoroval, že u velkého auta, do něhož se těchto sedm lidí v pořádku dokázalo natěsnat, nikdo nestojí. Vlétl do něj a nastartoval motor. Pak vjel přímo do středu tábora. Muži se rozprchli a nechali Pierra jen tak ležet. Jack při jízdě rozbil loktem okýnko a střílel z něho pistolí. Někdo příšerně zařval, asi to dostal. Jack z auta vyskočil a utíkal k Pierrovi. Z kapsy vysunul nůž a začal přeřezávat lana. Někdo mu ale při té příležitosti dal pěstí do hlavy. Zločinci se vrátili. Jeden z nich měl u sebe těžký kus dřeva a chystal se Jacka ještě jednou uhodit. Ovšem Jack hbitě vyskočil, svému prvnímu přemožiteli dal pět ran pěstí do břicha, až se s řevem skácel k zemi. Nepřítele s kyjem odrovnal kopnutím přímo do obličeje. Po dalších střílel z pistole. Jeden z nich doběhl ke stanu a vytáhl brokovnici. V té chvíli Jack přeřezal Pierrovi poslední lano. Pierre se dal na okamžitý útěk. A rovněž tak Jack, ještě předtím ale dvakrát vystřelil a zbořil tak poslední ze stojících stanů. Teď se ale darebové hnali za nimi. "Kam mám běžet?!" ptal se při útěku Pierre. "Neptej se a prostě utíkej, utíkej, kámo!" odpověděl jednoduše zadýchaný Jack. Ve tmě nebylo nic vidět, zapnul proto baterku. Otočil se a uviděl nepřítele s brokovnicí. "Jsou za náma!" vykřikl. Podivný vousáč se už chystal vystřelit, když tu náhle světlo jeho baterky zmizelo. Ozval se lidský vřískot, dvojice rychlých, ale nepřesných ran z brokovnice a pak otřesný sykot. Nebylo pochyb. Monstrum z Aricy Jackovi a Pierrovi zachránilo život...

Velký útěk ale ještě nekončí. Jack i Pierre jsou ve vážném nebezpečí. Monstrum z Aricy se také nachází ve větším nebezpečenství, než se může zdát. A to vše hluboko v Atacamské poušti, kde se jiná pomoc nenajde... Jak celé dobrodružství dopadne? Pokračování příště!

pondělí 20. března 2017

Ianthasaurus

Ianthasaurus byl maličký příbuzný proslulého Edaphosaura. Byl to pelykosaurus, plaz spřízněný se savci, a zároveň jeden z prvních větších plazů na Zemi. V Severní Americe se vyskytoval před 300 miliony let v období Karbonu. Pravděpodobně to byl předchůdce Edaphosaura a nakonec již žil ve stejné době, jako on. Šlo jen o jeho změnšenou verzi. Ianthasaurus měřil 75 centimetrů na délku, kdežto Edaphosaurus dosahoval délky až třímetrové. A zatímco Ianthasaurova hmotnost se pohybovala okolo pěti kilogramů, Edaphosaurus vážil šedesátkrát víc. Vzhledem se však od něj výrazně neodlišoval. Zádová plachta u něj byla přítomna též. Tato ploutev sloužila k termoregulaci: stačilo ji nastavit sluníčku, a studenokrevný plaz se hned ohřál. Když jeho tělesná teplota příliš stoupla, nastavil plachtu studenému větru a tělo se ochladilo. Tento výkonný "termoregulační systém" se vyvinul i u dalších savcovitých plazů, například u současníka permského druhu Edaphosaura, Dimetrodona. Samozřejmě známí dinosauři jako Spinosaurus a Ouranosaurus měli plachtu též... Zevnějškem se tedy Ianthasaurus od svého velkého příbuzného nelišil. Byl o dost menší, ale jinak mezi nimi nebylo tolik lehce rozpoznatelných rozdílů. Avšak zuby, to už je něco jiného. Edaphosaurus měl zuby typické pro býložravce. Drtil s nimi tuhou vegetaci, například jehlice prvních jehličnanů. Ianthasaurus byl určitě hmyzožravcem, neboť jeho zuby byly ostré a na špičce mírně zatočené vzad. Špičáky byly málo vyvinuté. Takovéto zuby se hodily k prokousnutí tvrdých krovek brouků nebo pancíře menších stonožek. V období Permu byla hladina kyslíku v atmosféře mnohem vyšší než dnes, což umožnilo nárůst velikosti členovců. Ianthasaurus byl v potencionálním nebezpečí ze strany velkých škorpiónů, dlouhých přes 1 metr, na druhou stranu si však pochutnával na velkých švábech, jež mu byli snadnou kořistí... Od Edaphosaura se odlišoval i tvarem lebky. Připomínala lebku Haptoda, což byl jeden ze Sphenacodontů... Pravděpodobně nebyl příliš rychlý. Končetiny se nenacházely pod tělem jako u savců. Místo toho měl Ianthasaurus typický ještěrčí postoj s nohama vytočenýma z těla do stran. Na krátké vzdálenosti dokázal obstojně běžet, ale pravděpodobně dával přednost jiným únikovým metodám. Možné je i to, že své predátory zastrašoval pestře zbarvenou zádovou ploutví. Tvar ploutve se u jednotlivých druhů Ianthasaura lišil...
Jeho popis můžete v knize The Origin and Evolution of Mammals.

Příště Palaeohatteria!

neděle 19. března 2017

Pokles počtu pterosaurů v pozdní Křídě

V pozdním období Křídy se počet dinosauřích druhů snižoval, jak tomu nasvědčují fosilní nálezy ve slavných geologických formacích. Stejně tak klesal i počet pterosaurů, ptakoještěrů nebo-li létajících plazů, kteří už od začátku druhohor dominovali nebi. Paleontologové si povšimli, že postupné mizení ptakoještěrů bylo zaviněno několika příčinami. Ale proč tomu tak bylo, když přece jen šlo o zvířata, která obloze vládla po sto milionů let? Zní to neuvěřitelně, ale od počátku druhohor se na suché zemi, pod pterosauřími křídly, vyvíjel nepřítel. Vyspělí ptáci se vyvinuli z dinosaurů. Avšak dinosauři měli společného předka s ptakoještěry, a tak tedy noví rivalové pterosaurů byli z vlastního rodu... Ptáci se rozvinuli v období Křídy a brzy začali osidlovat mořská pobřeží. Mezi tyto praptáky s výraznými zuby v zobáku patřil například Ichthyornis. Ne všichni ptáci ovládli vzduch, mnozí, jako slavný Hesperornis, se nikdy nenaučili létat a místo toho lovili ryby v oceánech a jen s těží se pohybovali po souši. Ovšem ti, kterým se ve vzduchu dařilo a stali se z nich výteční letci, konkurovali dávným létajícím plazům. I technika létání ptáků předčila pterosaury. Navíc létaví ptáci nebyli na zemi nijak nemotorní, zatímco ptakoještěři se při chůzi museli namáhat a kráčeli jen velmi pomalu. Rozmanitost ptáků postupně narůstala. A v pozdní Křídě proto ptáci začali ptakoještěry vytlačovat. Někteří osídlili niky, které ještě pár desítek milionů let předtím patřily létajícím plazům. Proto i na konci Křídy existovalo už jen málo velkých a dominantních pterosaurů, mezi nimiž se nacházel například slavný Quetzalcoatlus s desetimetrovým rozpětím křídel. Ptáci byli malí, dobře se jim dařilo a navíc byli později schopni přežít strašlivé vymírání na hranici Křída Terciér. Stali se tak i jedinou skupinou dinosaurů, která tuto hroznou katastrofu, způsobenou pádem gigantického meteoritu, přečkala... To však neznamená, že ptakoještěři byli ptáky úplně vytlačeni. Paleontologové jsou přesvědčeni, že kdyby se vymírání na konci Křídy neuskutečnilo, pterosauři by žili dodnes. Tak špatně na tom totiž s koncem Křídy nebyli. Navíc některé druhy s ptáky i koexistovaly, to znamená, že obě skupiny na určitých místech žily pospolu a nebyly si rivaly. Nedělo se tak všude, ptáci se totiž stávali úspěšnějšími, nicméně ptakoještěři byli vždy přizpůsobiví a vždycky se mezi nimi našly druhy, jež se dokázaly adaptovat... Před 65 miliony let už však mnoho ptakoještěřích druhů nepřežívalo. Nebýt katastrofy, přežili by dodnes, ale vymírání samotné těm mála skupinám učinilo zkázu. Po vymření pterosaurů nebe začalo nadobro patřit ptákům a s příchodem Eocénu i savcům-jediným aktivně létajícím savcům, netopýrům...

Popis obrázku: Quetzalcoatlus, jeden z největších ptakoještěrů, který žil na konci Křídového období... Doufám, že se Vám tento článek zalíbil!

sobota 18. března 2017

Lovci kryptidů: V pasti (2/5)

Jak již víte, Pierre a Jack se vypravili do slavné pouště Atacama v Chile. Pátrají po záhadném ptačím či dinosauřím zabijákovi, který je svým vzhledem přirovnáván k bratrancům veleslavného Velociraptora. Avšak Jack ví, že na této misi bude moci odhalit ještě další tajemství: kdo po nich po celé ty měsíce jde. Je přesvědčen, že zločinci se nachází blízko...

LOVCI KRYPTIDŮ: V PASTI, ČÁST DRUHÁ:
"Jacku, vylez!" volal Pierre na svého kamaráda před stanem. Jack z něj vykoukl s velkou svítilnou. "Něco tu bylo. Jenže nevím co..." šeptal Pierre. Jack se postavil a mlčky došel k autu. "Dvouprsté stopy," řekl, když se v písku, ozářeném svítilnou, vyrýsovaly takřka nepatrné stopy. Ten tvor, který tu byl na průzkumu, musel našlapovat neuvěřitelně tiše. Dva prsty se země sotva dotýkaly, z podlouhlých drápů zbyly jen úzké prohlubně v písku, zakončené ostrou špičkou. Po třetím prstu nebylo ani památky. Podle Jacka byl tento živočich dvounohý a při chůzi skutečně používal jen dva drápy. Třetí dráp, ten srpovitě zahnutý a tolik typický pro dromaeosauridní dinosaury jako byl Velociraptor, musel být při chůzi zdvižen. Jistě proto, aby se jeho ostrá špička, sloužící k proniknutí do masa oběti, neotupila. "To je všechno co máme. Všechny důkazy existence monstra z Aricy, tedy zatím," pověděl Jack svému vystrašeného příteli. "Zítra budeme pokračovat v cestě. Stopovat ho teď v noci nebudem," sdělil mu ještě a pak šel spát. I Pierre se zabalil do svého teplého spacího pytle, pod hlavu si dal polštář a snažil se usnout. Trvalo mu však ještě dvě hodiny, než zamhouřil oka. Stále myslel na monstrum z Aricy. Jak blízko muselo být? Možná, že kdyby ho nevyděsil, byl by schopen jej vyfotografovat. Mise by pak byla splněna. Byl tak blízko u cíle a minul ho... Zakončit cestu po Chile tak brzy by ale někomu nesedělo. A tím někým byl Jack. Místo přemýšlení o monstru z Aricy, kterému se při snídani o šesté ráno usilovně věnoval Pierre, vypočítával si Jack, kdy a kde se podle něj objeví zločinná banda. Asi o hodinu později začal s výšlapem na velkou, perleťově zbarvenou skálu. Měl u sebe jen dalekohled, to aby se porozhlédnul po krajině a spatřil zeměpisné body tolik důležité pro jejich expedici, a pistoli. Výprava do Chile začala před pár dny. Nepřátelé musí být na místě. Jack odhadoval, že do Atacamy zamířili o pár dnů dříve. Dle jeho úsudku by na ně měli spíše narazit. Stejně tak počítal s možností, že se je rivalové budou snažit vystopovat. V každém případě věděl, že je třeba mít oči na stopkách. Zamýšlel se nad tím při pohledu na suchou, jednotvárnou krajinu. Rozhodl se, že při každé zastávce, jež budou muset učinit s večerem, vystoupá na skálu a ověří si, zda se jeho domněnky naplnily... V osm hodin oba dobrodruzi nasedli do landroveru a vydali se směr sever. Přímo do středu Atacamské pouště. Ročně zde padne méně srážek, než kdekoliv na světě. Mnozí zoologové nikdy nevěřili na existenci šest stop vysokého ptáka, který by zde prospíval. Ovšem už nyní Jack a Pierre věděli, že čemusi na stopě jsou... Cestování jeepem nebylo nikterak napínavé. Jen ve tři hodiny odpoledne se auto náhle zastavilo. Motor fungoval, hlučel, kola se pohybovala, ale jeep přesto stál na místě. Úplně jako by ke kufru jeepu bylo nataženo lano s hákem, pečlivě zaseknuto, a nějaký velký tyrák se pak auto snažil k sobě přitáhnout. Pierre, který zrovna řídil, se snažil co nejrychleji ujet. Auto sebou cloumalo ze strany na stranu, až po chvíli Jack klidně řekl: "Vypni motor. Musíme ho odtamtud dostat." "Co?!" zeptal se nechápavě Pierre. "Přece kolo z písku. Uvízli jsme."


Nastal další večer. Jeep, jehož kolo se nakonec povedlo vytáhnout ze sevření písku, stál zaparkovaný hned vedle dvojice stanů. "Celé dopoledne jsme následovali stopy," řekl Jack, "po poledni už byly zaváty pískem. Přesto myslím, že jsme ve středu jeho teritoria." "Jo, ve středu toho nejsuššího teritoria, jaké může zvíře mít. Cheche, nikde ani trocha vody. Řeknu Ti, kámo, kdyby nám někdo probodal petláhve, asi tady umřeme," zasmál se Pierre. "No právě. To je jedna z věcí, se kterou počítám," pomyslel si Jack, ale tato slova nevyslovil, jen své myšlenky zamaskoval úsměvem. Začalo se smrákat. Jack si vyhlédl hezkou skálu asi padesát metrů od tábořiště. Vyšplhal nahoru a pozoroval okolí. Tento muž měl zrak jako málokdo. Přivřenýma očima jezdil po krajině a v šeru hledal sebemenší náznak čehokoliv, co sem od přírody nepatří. Také, že našel. Černý jeep asi dvě stě metrů odsud. Seběhl ze skály s obratností pumy a prudkým sprintem utíkal do tábora. Sem tam takřka klopýtnul o vytouplou skalku, avšak situaci pokaždé zachránil vysokým i dalekým výskokem. Už z dálky poznal, že v táboře něco nehraje. V době, kdy lezl na skálu, byl zřejmě přepaden. Pierre zde nebyl. Namísto toho kdosi zpoza jejich landroveru střílel. Písek kolem Jacka několikrát vyletěl na úroveň jeho hlavy. Jack s ještěrčí hbitostí zabočil k asi dva metry vysoké a zhruba čtyři metry široké hornině. Skočil za ní v poslední chvíli. Jen dva centimetry od jeho paty zasáhla kulka písek. Jack vytáhl svou pistoli a když střelba na chvíli ustala, vynořila se z úkrytu jeho ruka a prostřelila sklo landroveru. Hned nato uslyšel: "Chlapi, na ústup!" Využil situace a utíkal na skálu, z níž před chvílí vyhlížel. Při rychlém výstupu po něm stříleli jako diví, ale z takové dálky ho nezasáhli. Jack vyskočil na vrchol skály a na úzké plošince se položil k zemi. Pistolí vytřelil po dvojici mužů, kteří za sebou táhli jednoho spoutaného. Chudák Pierre, dostali ho. Teď už nemělo cenu střílet, ani on z takové dálky nemohl zasáhnout cíl. Riziko trefit místo toho Pierra za to nestálo. Jack sjel ze skály na opačné straně. Zavadil o ostrý výstupek a rozedřel si lýtko. Na zem dopadl těžce. "Zatracená práce, do Prčic!" zařval. Dále už nenadával. Přerušilo ho syčení. Stále ležel na zemi, na břiše, zvedl hlavu, a spatřil netvora s hbitýma nohama a obrovskými drápy, štíhlým tělem pokrytým chmýřím a hlavou s pernatou chocholkou, kterou však více než to zdobily dvě pekelně červené oči. Jack byl v pasti...

Pokračování příště! Pokud se Vám tato část líbila, dejte mi vědět...

pátek 17. března 2017

Správce dinosauřího parku - Nové akvárium pro Pterygota

Polovina března je za námi a pomalu začíná jaro... Ale v Dinosauřím parku je vše nejisté. Zanikne, nebo bude existovat dále? Více informací v dnešní části týdeníku...

Nové akvárium pro Pterygota

Zatím to vypadá, že Dinosauří park bude v budoucnu skutečně existovat jako útulek pro prehistorická zvířata, která naši přátelé z organizace Ochránců pravěké zvěře zachrání. Náš Halisaurus je již naprosto v pořádku. Je to druhý živočich, který byl do našeho parku přivezen někým jiným, než Oliverem (tím prvním byl Pteranodon). Daří se mu velmi dobře, rány se naprosto zahojily (viz. minulá část) a s chutí pojídá tresky. Na jeho jídelníčku se zatím nic jiného nenachází, ale jsem si vcelku jistý, že později ještě najdeme něco, co by mu chutnalo... Ochránci nyní usilovně pátrají po možném vrahovi našeho Halisaura. Zvíře bylo už před pár týdny nalezeno v moři jedním kapitánem, který Ochránce zavolal a ti jej tedy zachránili před jistou smrtí. Dlouho předtím, než kapitán lodi krvácejícího Halisaura spatřil blízko hladiny, bylo zvířeti bodnuto do břicha nějakým zločincem. Tato osoba, případně osoby, pak zvíře hodily ze člunu zpět do moře, kde byl zločin proveden. Nebýt kapitánovy rychlé reakce a následné záchrany Halisaura, tento jedinec by již nežil. Přitom každý zástupce tohoto druhu je v jednadvacátém století vzácný. Na světě možná žijí už jen desítky Halisaurů a o to více je vzrušující fakt, že jednoho z nich chováme v Dinosauřím parku. Avšak v akváriích se vyskytují i jiní živočichové. Čas od času každému z nich musíme vyčistit akvárium, vypustit z něj vodu, vpustit do něj novou... Ve středu jsme stěhovali našeho Pterygota. Když jsme ho našli na pobřeží Tedova ostrova před několika lety, byl to droboučký kyjonožec, s těží jsme mohli identifikovat druh. Poté, co se ukázalo, že jde o Pterygota, byli jsme si jisti tím, že jednoho dne doroste gigantické velikosti. Pterygotus mohl být až čtyři metry dlouhý, což je délka krokodýla! A mořský škorpion dlouhý jako krokodýl či jako osobní automobil je jistě zvířetem, které při růstu musí měnit své akvárium. Ale odchytit ho nebylo tak snadné... Pterygotus za ta léta mimořádně vyrostl. Nevěděli jsme, jak přesně velký je, ovšem při jeho přesunu nám bylo umožněno jej změřit... Nejprve byl přemístěn do speciální sítě umístěné na pojízdném vozíku s jeřábem. Dokážete si snad představit, jak musela být síť na udržení tak obrovského a mrskajícího se škorpiona velká. Pak byl přesmítěn do provizorního akvária...

Ihned se musel dostat do vody, jelikož má žábry a na suchu nemůže dýchat. Přesun do provizorního akvária zabral pouhou minutu a deset sekund. Pterygotovi tedy nehrozilo nebezpečí udušení, vše proběhlo hladce. Vždyť také řidič vozíku, George, zažil takových přesunů na ostrově již mnoho a vždy ví, co má učinit. Z provizorního akvária byl asi o dvě hodiny později přemístěn do jednoho zcela nového, vytvořeného speciálně pro něj. Ještě před vypuštěním do akvária byl znovu odchycen do sítě, položen na zem, kde jsme ho změřili (i když po nás sekal klepety, ale nebylo to příliš nebezpečné) a pak konečně došlo k vypuštění... Nové akvárium je přizpůsobeno jeho velikosti. Nejen, že je velmi rozměrné, snad i více, než by bylo třeba k jeho spokojenému životu. Dno "nádoby" je velmi písčité, mnohem více, než tomu bylo u předchozího akvária. A tak se může pohodlně zahrabat do množství písku a hrát si na lov ze zálohy. Když je mu pak do vody hozena nějaká rybí potrava, vynoří se jako přízrak z písku, jenž se začne vířit všude kolem něj, a chytne ji mezi svá silná klepeta. Je to fascinující živočich. U samotného přesunu jsem jen asistoval, ale řeknu Vám, vidět, jak jej přeměřují, byl skutečný zážitek. Náš Pterygotus je podle středečního měření už 2,1 metru dlouhý. Očekáváme však, že by mohl dorůst ještě dalších devadesát centimetrů, než se z něj stane dospělec, a pak může nabrat ještě další metr!

Další Správce dinosauřího parku za týden! Brzy však napíši další část Lovců kryptidů, těšte se!

čtvrtek 16. března 2017

Avimimus

Avimimus ("napodobitel ptáka") navzdory svému jménu nepatřil mezi ornithomimosaury, ptákům a především tedy pštrosům podobným dinosaurům, ale šlo o blízkého příbuzného Oviraptora. Mnohými znaky se podobal jak dalším, menším a opeřeným dinosaurům, tak ptákům, kteří se z dinosaurů vyvinuli. Žil před 74 až 70 miliony let v semiaridních oblastech Mongolska. Jeho přirozené prostředí tvořily pouště, poloupouště, stepím podobné plochy (v té době však ještě neexistovala tráva, byly pokryty primitivnějšími rostlinami) a buše. Díky silnému, bezzubému a zašpičatělému zobáku požíral takřka vše, co se naskytlo. Od masité stravy až po výhonky rostlin. Nejvýznamnější část jeho jídelníčku však tvořili malí živočichové, hlavně ještěrky, možná i malí savci a hmyz. Avimimus byl charakteristický svými dlouhými zadními končetinami. Holeně byly štíhlé, ale na stehnech se upínaly vypracované svaly běžce. Tento dinosaurus se řadil mezi ty vůbec nejrychlejší. Pravděpodobně dokázal předběhnout Velociraptora, který byl jedním z jeho úhlavních nepřátel. Souboje mezi predátorem a kořistí byly před 75 miliony let v Mongolsku na denním pořádku. Avimimus se však případnému nebezpečí mohl vyhnout. Žil ve skupinách, což dokazuje nález několika koster zkamenělých pohromadě. Tato fascinující fosilie byla odkryta roku 2008. Někteří Avimimové ze skupiny hledali cokoliv k snědku, kdežto jiní obezřetně pozorovali, co se děje v okolí. V případě jakéhokoliv nebezpečí zahoukali a celá skupina se dala na útěk. Stejně tak to platí i v dnešní divočině... Ačkoliv byl opeřený a pera na předních končetinách působila takřka jako letky křídel u ptáků, nedokázal létat. Místo toho Avimimus používal své peří k zastrašování, předvádění se nebo k zakrytí vajec. Oviraptor a jeho příbuzní, včetně Avimima, o svá vejce pečovali. Avimimus mohl podobně jako Citipati, u něhož je to prokázáno, svými opeřenými předními končetinami zakrývat vejce, na nichž seděl. Na dlouhém krku se nacházela lehká lebka. Zádové obratle Avimima postrádaly vzduchové vaky, což paleontology vede k domněnce, že byl mnohem primitivnější než jeho bratranci. Celkově Avimimus dorůstal 1,5 metru délky a jeho hmotnost se pohybovala okolo 50 kilogramů. Jakožto všežravý theropod byl tento dinosaurus dokonale přizpůsoben životu ve své době... Nalezištěm jeho koster je poušť Nemegt v Mongolsku, kde jej poprvé nalezli ruští paleontologové na expedici roku 1981.
Popis Avimima můžete najít v knize "Obrazová encyklopedie: Dinosauři-142 vyobrazení dinosaurů od A do Z" od Michaela K. Brett-Surmana.

Příště Hagryphus!

středa 15. března 2017

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Heterodontosauridae

Minule jsme se podívali na Vulcanodontidy. Nyní je na čase vtrhnout do záhadného světa Heterodontosauridů...

Název čeledi: Heterodontosauridae,
Autor názvu a popisu: Alfred Romer, 1966,
Nejznámější člen: Heterodontosaurus,
Doba výskytu: Trias až Jura.
Heterodontosaurus znamená "ještěr s rozdílnými zuby", protože neměl jen jeden, ale rovnou několik typů zubů. Řezákům podobné přední zuby byly ostré a nacházely vybíhaly z tlamy ven. Nacházely se jen na horní čelisti a na spodní měl Heterodontosaurus plochou lištu z rohoviny. Dále měl v zadní části tlamy velké a ostré špičáky a za nimi se nalézaly stoličkám podobné zuby (ale o pravé stoličky nešlo). Předními zuby nejspíše odtrhával kusy listů rostlin a zadní k trhání masa, jenže zatím nebylo zjištěno, jestli byl Heterodontosaurus striktní vegetarián, striktní masožravec nebo omnivor či všežravec. Všichni Heterodontosauridi měli takto pozoruhodné zuby. Tři páry ostrých špičatých zubů v přední části tlamy a za nimi se nacházející velké špičáky z nich dělali dinosaury, jakými byli. Navíc jejich zadní zuby kryly líce, takže žvýkané sousto z čelistí nevypadlo. Byl to skutečně důmyslný způsob jak se vypořádat s požíráním potravy. Vpředu měli rohovitý zobák... Podle některých vědců měli špičáky jen samci Heterodontosauridů. Používali je při zápasech např. o teritorium. Byly totiž nalezeny i lebky bez takových špičáků, jinak se zuby naprosto se shodujícími se zuby v lebkách se špičáky, z čehož lze vyvozovat, že se jednalo o samice. Heterodontosauridi nebyli moc velcí... Ti největší měřili 1,2 metru na délku (např. Abrictosaurus). Existovali i takoví, kteří mohli být ještě o osmdesát centimetrů delší, ale vždy byli drobečky ve světě obřích dinosaurů... Některým dokonce z hlavy vyrůstaly podivné štětiny. Buďto zvířata udržovala v teple, nebo byly používány k předvádění se a k zastrašování rivalů. Pegomastax africanus vypadal neuvěřitelně podivně. Žil na konci Triasu v Jižní Africe, krátce před rozdělením superkontinentu Pangaea. Byl sice nalezen teprve před pěti lety, ale stala se z něj paleontologická hvězda. Stejně tak Heterodontosaurus a Abrictosaurus pocházejí z afrického kontinentu, též z jihu... Paleontolog Tony Thulborn se na základě nálezu Abrictosaura domníval, že Heterodontosauridi přespávali horké pouštní léto obdobně jako některá z dnešních zvířat. J. A. Hopson s tím neopak nesouhlasil a proto pojmenoval Abrictosaura "bdící ještěr" (je to význam latinského jména). Podle něj byl on i ostatní Heterodontosauridi aktivní po celý rok... Mezi další známé Heterodontosauridy se řadí Lycorhinus, Lanasaurus a Tianyulong. Název posledního jmenovaného poukazuje na výskyt skupiny v Číně, takže Heterodontosauridi nebyli jen africkou specialitou. Mimoto se jejich výrazné zuby našly i v jurských horninách v Portugalsku. Vyhynuli bez potomků...





Snad se Vám tento článek líbil, pokud ano, budu moc rád! Pod článek můžete psát komentáře...

úterý 14. března 2017

Nadcházející výprava do Amazonské džungle

Vědecká společnost The Scientific Exploration Society, existující již od roku 1869, chystá dvacetidenní expedici do nitra Amazonského deštného pralesa. Cílem této jistě náročné výpravy budou vesnice místních Indiánů, též Amerindiánů. Nová, vědecká i lékařská výprava, se zaměří především na původní obyvatele tohoto nesmírně rozmanitého regionu Jižní Ameriky. Lékaře výpravy budou zajímat především zubní nemoci místních domorodců, aby nalezli způsoby, jak je léčit, zatímco budou lidem pomáhat s nemocemi již stávajícími a dobře známými. Mnohé z tamních dětí též nemohou chodit do školy, ačkoliv by rády, proto bude cílem expedice přivést do vesnic více knih a také brýlí pro děti či dospělé, kteří trpí vadou zraku. Tyto vesnice, ačkoliv civilizované, se nacházejí velmi daleko od civilizace a lidé zde tedy mají omezené možnosti. Domorodci se též dozví, jak využít solární energii a nězatěžovat tak prales. Dále se výprava zaměří na studium zvířat. V Amazonii jsou neustále nalézány nové druhy hmyzu, občas se objeví i nově zkoumaný obojživelník či plaz, čas od času dokonce i nový druh netopýra... Expedice proběhne ve dnech 10. až 30. května 2017 a vyrazí do kolumbijské části Amazonie, nedaleko města Leticia. Jedná se o významný přístav na severním břehu řeky Amazonky. Tým se skládá jak z doktorů a jejich pomocníků, tak ze zoologů. Kromě již zmiňované náplně se ještě členové výpravy zastaví u ochránců přírody, které budou podporovat, například rozdáním nového oblečení... Práce to bude obtížná. V Amazonii je za rok v průměru 28°C, humidita nebo-li vlhkost činí až 90 % (výzkumníci z Nové Guineje by ale zřejmě jásali, neboť tam je humidita snad o devět procent vyšší, a na ostrově Gorgona při kolumbijském pobřeží je to zhruba podobné, pozn.). Jediným způsobem, jak se k Amerindiánským vesnicím poblíž Leticie dostat je nasednout do letadla nebo na loď a nechat se přepravit přes hustý pás lesa. Ten ale rychle mizí, Amazonie je jedním z nejohroženějších míst na světě a proto jsou expedice jako tato, poukazující na životy zvířat i místních lidí, velmi důležité. Snad si pak více lidí uvědomí, že brzy můžeme přijít o tak fantastickou lokaci...

pondělí 13. března 2017

Larry Martin


Larry Martin (8. prosince 1943 až 9. března 2013) byl americký paleontolog z Univerzity v Kansasu, kde působil jako kurátor. Proslavil se mnoha objevy a detailně zkoumal například Caudipteryxe nebo Dakotaraptora, o němž se však veřejnost dozvěděla až dva roky po úmrtí Larryho Martina. Proslavil ho jeho názor, že ptáci a dinosauři vůbec nejsou příbuzní, tak to alespoň tvrdil. Dokonce kdysi řekl: "Ukažte mi jediný společný znak, který spojuje ptáky s dinosaury!" Dle jeho názoru se ptáci vyvinuli z jiné, možná původně evolučně ne tolik úspěšné skupiny živočichů. Vedl výzkum Longisquamy, milovníkům pravěku dobře známého plaza z Triasu, který zřejmě dokázal plachtit s pomocí zvláštních výrůstků na zádech, i když si tím mnozí paleontologové nejsou zrovna dvakrát jistí. Zrekonstruoval ji jako tvora s dvěma "křídly" ze zádových útvarů a s peřím na ocase. Podle Larryho Martina se ale ptáci vyvinuli spíše nezávisle na dinosaurech. Toto už můžeme vyvrátit, protože víme, že ptáci se z dinosaurů vyvinuli. Přes velké diskuze, které názor Larryho Martina vyvolal, to byl velmi příjemný a přátelský pán. Stal se známým také svým vystupováním v několika dokumentech o prehistorii. Byly jimi Jurský bojový klub (Jurassic Fight Club), Prehistoričtí lovci (Prehistoric Predators) či Čtyřkřídlý dinosaurus (NOVA: Four Winged Dinosaur). V posledním jmenovaném především mluvil o své teorii nepříbuznosti ptáků a dinosaurů, zatímco hlavní aktér pořadu, zabývající se Microraptorem, poukazoval na opak... Larry Martin bohužel zesnul 9. března 2013 v úctyhodném věku 69 let po dlouhém boji s rakovinou. Rozhodně se zasadil o zajímavé objevy a patří tak k proslulým paleontologům...

neděle 12. března 2017

Největší mořští predátoři pravěku-Basilosaurus

Startuje nový projekt o největších mořských zabijácích, jací kdy na naší planetě existovali... V první části našeho seriálu se ponoříme do Eocénského oceánu za dravou velrybou, která ve své době neměla nepřátele...

Jméno predátora: Basilosaurus,
Období: Eocén, před 36 miliony let,
Rozšíření: Celosvětové.
Právě jsme se vrátili zpět v čase o šestatřicet milionů let na egyptské pobřeží. Není to ale jediné místo, kde se lze setkat s největším dravým zvířetem starších třetihor. Tento gigant s hadovitým tělem, o němž si dříve vědci mysleli, že je to plaz, je obrovská dravá velryba. Procházíme se po pobřeží, v jehož písku jsou vyryty velké stopy. Nějaký savec nedávno vylezl z vody a s rychlostí od ní utíkal k blízkému lesu mangrovů. Zřejmě ho něco vystrašilo. Je pravděpodobné, že ho napadl Basilosaurus. Soudě podle stop ale oběť útoku nebyla drobná. Šlo o velkého býložravce stavěného skoro jako hroch. Buď to bylo Moeritherium, prapředek slonů vypadající zhruba jako tapír s krátkýma nohama, nebo Arsinoitherium, nosorožci podobný býložravec, jenž mu však není blízce příbuzný. Oba tito živočichové se po určitý čas zdržovali ve vodě. Basilosaurus asi zvíře napadl, když se páslo na podvodní vegetaci nebo když si jen tak plavalo. Basilosauři útočili ze zálohy a výsledek jejich výpadu se mohl schodovat s úspěšným výpadem kosatky na lachtana... Ovšem pod vodou se nacházelo mnohem více možné kořisti. Basilosaurus totiž lovil Dorudony. Byli to jeho menší příbuzní, trochu připomínající sviňuchy, byli však mnohem starobylejší. Oproti Basilosaurovi byli asi třetinové velikosti, nějaké 4 až 5 metrů dlouzí. Zato Basilosaurus samotný byl 18 metrů dlouhý, i když někteří velcí jedinci mohli mít i pětadvacet metrů na délku. To už by mohlo být přes osmdesát stop! Dorudon i Basilosaurus měli společného předka, prototyp kytovce, který byl ještě částečně suchozemský a částečně vodní. Kytovci se totiž vyvinuli ze savců, kteří opustili souš a vydali se do vody po vzoru svých starodávných rybích předků. Postupem času se jim vyvinul ploutvovitý ocas a začaly se jim ztrácet zadní končetiny. Dorudon i Basilosaurus měli ze zadních končetin jen rudimenty, které už neměly žádnou funkci... Nyní jsme se ponořili do legendárního moře Tethys. Na egyptském pobřeží Tethydy se Dorudoni shromažďovali, poněvadž zde rodili mláďata v bezpečných lagunách. Basilosauři toho občas využívali a útočili na ně. Basilosaurus byl sice velký a nemohl se dostat do jakékoliv laguny, protože mu to velikost nepovolovala. Přesto však neměl s vypátráním školek malých Dorudoníků problémy. Navíc mohl ve vodě dobře naslouchat. Pokládal například spodní čelist na dno, aby ucítil vibrace...


Právě jsme byli svědky útoku Basilosaura na malého Dorudona! Trpasličí kytovec neměl proti mocnému apex predátorovi žádnou šanci. Brzy skončil v jeho silně ozubených čelistech. Ty Basilosauři zdědili po suchozemských předcích... Ta protáhlá hlava a hydrodynamický tvar těla, třebaže dvacet metrů dlouhý, se vodou mihly jako torpédo. Nyní si Basilosaurus začíná všímat nás a to není dobré! Bylo by lepší se vrátit na pobřeží... Basilosauři nenaslouchali jen pokládáním čelisti na dno, měli i významně vyvinuty ušní kůstky-počátek echolokace. Zrak byl také dobrý a pokud jde o čich, též vyznamný smysl, nozdry se posunuly na temeno hlavy a začaly se redukovat. Dnešní kytovci už mají jen jeden otvor, jedinou dýchací nozdru. Basilosaurus měl ale stále dvě. Tělo Basilosaura se při plavání prohýbalo stejně, jako u dnešních kytovců. Je to neuvěřitelné, ale tento archaeocet, tedy starodávná velryba, jak se jim říká, už se v něčem podobala těm dnešním. Přesto však vypadala bizarně. Není divu, že si v devatenáctém století američtí vědci mysleli, že Basilosaurus je plaz, odtud název "král plazů". Až později bylo zjištěno, po studiu různých druhů zubů v čelistech, že jde o savce a dnes už nepochybujeme o tom, že náš Eocénský predátor byl velrybou... Basilosauři byli dominantními. V oceánu před 36 miliony let a ještě o něco déle neměli konkurenty. Lovili žraloky, Dorudony, částečně vodní a částečně suchozemské savce, velké ryby... Poté ovšem vyhynuli kvůli menšímu, avšak stále drastickému vymírání, které postihlo konec Eocénu a uvedlo náš svět do další geologické periody, do Oligocénu. V něm už ale Basilosauři nežili, vyhynuli bez potomků, proto v dnešních oceánech už žádného podobného kytovce nenalezneme...



Náš výlet do Eocénu za největším tehdejším mořským dravcem byl trochu strašidelný... Basilosaurus si nás všiml, ale my včas uplavali. Navíc asi neměl zájem testovat své čelisti na návštěvnících z jednadvacátého století... Připravte se však na další nebezpečnou cestu za vrcholnými mořskými predátory prehistorické éry! Další ponor již brzy...

sobota 11. března 2017

Lovci kryptidů: V pasti (1/5)

V minulém dílu se počet hlavních postav zúžil smrtí Sabine Leroyové, která byla v kanadském Yellowknife zastřelena podlým Samem Weberem. Samotný Weber je ale jen kolečkem ve stroji, složeném z darebáků, kteří by si s tajemnými zvířaty, kryptidy, nejraději dělali, co chtějí. Jack Owen a Pierre Leroy již vědí, že si na ně někde počíhají. Otázkou je, zda to nebude na další expedici...

LOVCI KRYPTIDŮ: V PASTI, ČÁST PRVNÍ:
"Skoro jako bych se ocitl na nejkrásnějším místě na světě..." řekl Pierre a obdivně pozoroval vše kolem sebe. "Také že to je to nejkrásnější místo na světě," pokýval hlavou Jack, "všechny ty aurakárie, tvořící husté lesy, zčernalá půda, nádherné hory v pozadí, velké, modré nebe..." "A všechny ty pabuky... Vsadil bych se, že támhle za tou říčkou roste Fuscuspora alessandri. Musí mít tak třicet metrů, ne-li víc!" usmíval se Pierre. "Řekl bych, že i pětatřicet. Je to ohrožený druh. Vyskytuje se jen tady. Jen tady, v národních parcích středního Chile." Nacházeli se v podhůří And. Prehistorická krajina, působící jako živý výjev z geologické periody Křídové, je naprosto okouzlila. "Člověk by si pomyslel, že se vrátil tak o pětašedesát milionů let zpátky v čase... Tady se čas zastavil, doslova. Chybí tu jen dinosauři," řekl Jack svému příteli, stále si prohlížejícímu obrovský pabuk, dobře viditelný i z místa, kde stáli, a jež bylo od něj vzdáleno nějakých padesát metrů. Pierre se usadil na prašném kopečku, na němž dosud stáli a prohlíželi si odsud krajinu. "Možná, že tu nějací dinosauři jsou... Che che, třeba monstrum z Aricy," zasmál se teď Pierre. "To ale musíme do Atacamy, nejsušší pouště světa..." usmál se na něj Jack. Poté se zvedli a pomalu odcházeli do kempu... Předtím, než opustili Evropu, ohlásil Jack místo a čas konání nové expedice, jejímž cílem má být nalézt tajemného dvounožce ze silně aridních oblastí Chile, světovému tisku. Sledoval tím záměr. Má-li někdo zájem nalézt tohoto kryptida, toto monstrum z Aricy, bude následovat Jacka a Pierra, osvědčené hledače kryptidů, jež mnohokrát uspěli. A ten někdo nemůže být nikdo jiný, než osoba, případně osoby, jež stojí za Weberem a jeho odporným zločinem, k němuž došlo v Severozápadních teritoriích v Kanadě. Od minulé výpravy uběhly tři měsíce. Za tuto dobu se mohli nepřátelé lovců kryptidů dokonale připravit. Stejně tak plánoval Jack. Do Chile odletěl s přesvědčením, že konečně bude vykonána spravedlnost. Domníval se, že právě zde budou zločinci zadrženi. Bude tak odhaleno více o smrti členky týmu, o ukradených záběrech Lochneské příšery, o nichž zatčený Weber odmítal cokoliv říci... Pierrovi se ale tato cesta zdála být zcela poklidnou a nijak se nevymykající z linie těch předchozích. Chyběla mu zde jen jeho sestra, nad jejíž smrtí stále smutnil. Pro něj byl však hlavní cíl cesty daný: monstrum z Aricy. Musí ho přece najít. Jack se při jakékoliv akci ohlížel kolem sebe, pátral po Pierrovi nesrozumitelných záležitostech... Cestovat z podhůří And do Atacamy vůbec není snadné. Po opuštění kempu na hranici národního parku si Pierre a Jack vypůjčili jeep a vydali se na cestu s minimem zásob. Mnozí jim říkali, že je to šílené, že nemohou v Atacamě nic najít. Že zprávy o monstru z Aricy jsou jen povídačky...


Utábořili se poblíž malého městečka Mina Aguas Blancas, daleko od samého středu extrémní pouště. Už se setmělo, jen na horizontu se láskyplně mačkaly červánky, které každou minutu tmavá obloha tlačila dál a dál, že mizely. Pierre v té tmě svítil baterkou na různé obrázky, které si sem přivezl. Nejvíce ho zajímaly rekonstrukce Dakotaraptora, obrovského opeřeného dinosaura, příbuzného Velociraptorovi, který žil v Dakotě, v Severní Americe na konci dinosauří éry. Jack si nebyl jistý, zda monstrum z Aricy může vypadat zrovna tak. Tentokrát nepochyboval o tom, že tajemné zvíře mohou nalézt. Stále však myslel na darebáky, kteří jim už jistě musí být v patách. Mezi dvěma stany, vzdálenými od sebe tak deset metrů, rozdělal oheň a začal vařit polévku. Mlčky ji oba snědli. Až po večeři chtěl Pierre něco říci, ale vzdálené houkání jej vyrušilo. Ve chvíli zapomněl na to, co chtěl Jackovi sdělit. Za deset vteřin se volání zopakovalo. Bylo to snad ptačí houkání. Ale zde? Nějací ptáci zde přece žijí, ovšem tento zvuk byl čímsi zvláštní. Jack vytáhl magnetofon a zkusil jej nahrát. Zdroj zvuku byl však nesmírně daleko. Na magnetofonu byl sotva zachycen. Navíc nahrávání bránilo bzučení hmyzu. Pierre a Jack se krátce poté odebrali do svých stanů. Pierre si ještě stále prohlížel obrázky, na nichž se nacházeli srpodrápí dinosauři. "Monstrum z Aricy má prý také srpovité drápy na zadních končetinách. Musíme být na stopě nějakému superdravci," pomyslel si. Pak zhasnul lampičku, kterou si ve stanu svítil, a usnul. V noci slyšel nějaké kroky. Něco opatrně, hbitě našlapovalo po písečné půdě. Za chvíli rozeznal ťukavý zvuk. Něco se snad jemně, lehounce dotýká okna v autě? Pomalu vylezl ze stanu s připravenou baterkou a fotoaparátem. Zapnul svítilnu a něco sebou trhlo. Prudce se postavil, aniž by však zpozoroval další pohyb. Věděl jen to, že něco před ním neskutečně rychle uteklo do temnoty noci...

Pokračování Pierrova a Jackova dobrodružství v Chile zase příště! Doufám, že se Vám první část nového dílu líbila...

Nejčtenější