The Insect Crisis | Kniha týdne

Tuto neděli se nám láme březen, a s jeho rozpůlením přichází na tento blog 26. část projektu Kniha týdne! V rámci něho vás každou neděli seznamuji s publikací, kterou jsem přečetl za uplynulý týden nebo jsem se k ní s důkladností vrátil po přečtení dříve. Předchozí části této série byly věnovány knihám Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina, My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall, Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown, Ve stínu člověka od Jane Goodall, The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling, Transient Landscapes of Ellen E. Wohl, The Companion Species Manifesto od Donny Haraway, When the Sahara Was Green od Martina Williamse, The Trouble with Ancient DNA od Anny Källén, Zvířata celého světa: Hadi od Jiřího Felixe a Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci od George McGavina. Hmyzu se tentokrát ještě nepustíme - pokud předchozí kniha pojednávala o jeho diverzitě, pak tato poskytuje informace o hrozivém úbytku jeho počtů.

The Insect Crisis (česky Krize hmyzu) s podtitulem The Fall of the Tiny Empires that Run the World (Pád drobných impérií, která pohánějí svět) je kniha britského environmentálního žurnalisty Olivera Milmana, vydaná v lednu roku 2022 britským nakladatelstvím Atlantic Books a o dva měsíce později za Atlantikem americkým nakladatelstvím W. W. Norton & Company. Jedná se o publikaci pojednávající o úbytku hmyzu v důsledku intenzivních zemědělských praktik, nadužívání insekticidů (včetně neonikotinoidů), homogenizace krajiny, světelného znečištění, antropogenní klimatické změny a jejích důsledků (ať už jde o změny ve vegetační stupňovitosti či zvýšené sucho a požáry), a poskytuje čtenářstvu informace o práci vědců a o jednotlivých studiích především z posledního desetiletí, jež poukazují na globální krizi hmyzu. Šestinozí členovci, na kterých závisí takřka každý ekosystém naší planety, jakož i celosvětový potravinářský průmysl, na tom vůbec nejsou nejlépe, a dokonce to vypadá, že zažívají své první masové vymírání v historii naší planety. Krize hmyzu se brzy může vyrovnat i samotné klimatické krizi, a představuje nové výzvy pro rostoucí lidskou populaci, jež bez ekosystémových služeb zprostředkovávaných hmyzem není schopná existovat. Autor za účelem napsání této knihy cestoval po celém světě, od západu Spojených států amerických přes Mexiko do Austrálie i rodného Spojeného království, aby si od předních odborníků vyslechl, co mohou k nepopiratelnému úbytku volně žijícího hmyzu říci. The Insect Crisis je knihou nabytou výsledky citovaných vědeckých studií, protkanou výpověďmi entomologů, mezi něž patří Erica McAlister, Cuauhtémoc Saénz Romero nebo Barbara Smith. Nahlíží na úbytek monarchů stěhovavých, volně žijících druhů čmeláků a včel či endemických druhů pošvatek, a na problémy, se kterými se potýká jejich přirozené prostředí, a představuje dobrý sekundární zdroj čísel a statistik, o nichž bychom měli všichni mít povědomí. Toto je první kniha Olivera Milmana, environmentálního korespondenta britského zpravodajského média The Guardian. Mohu ji vřele doporučit.

Přední obálka britské edice knihy The Insect Crisis, vydané v roce 2022 nakladatelstvím Atlantic Books. Zdroj: Nokomis Publications

Na seznamu knih s environmentální a ekologickou tématikou vydaných v průběhu uplynulé poloviny desetiletí, do kterých jsem se chtěl pustit, se The Insect Crisis nacházela již nějakou dobu. Když jsem minulý týden intenzivně ve svém volném čase věnoval pozornost brilantní encyklopedii Hmyz, pavoukovci a další suchozemští členovci od předního britského entomologa a moderátora televizních dokumentů o přírodě George McGavina, jež je v podstatě úvodem do nepřeberné hmyzí rozmanitosti, usoudil jsem, že by v rámci Knihy týdne dávalo největší smysl, kdybych na ni navázal recenzí právě této publikace o úbytku hmyzí diverzity, a tedy o palčivém problému, jemuž začínají věnovat pozornost i ti, kteří nad varováními o něm před desítkami let arogantně mávali rukou. Mě osobně jako zájemci o přírodu, životní prostředí a klima není po značnou část mého života neznámo, že hmyz se potýká s obrovskými problémy. Je to již mnoho let, co jsem slyšel poprvé o tom, že počty motýlů a dalších opylovačů v Británii klesají. Člověk by také coby zájemce o přírodu musel žít pod kamenem, kdyby alespoň nezaslechl o krefeldské studii publikované ve vědeckém periodiku PLOS One v roce 2017, jež poukázala na výrazný úbytek hmyzu v německých přírodních rezervacích, nebo o masivním poklesu počtů největších hmyzích migrantů, obdivuhodných monarchů stěhovavých. Introdukce domácí včely medonosné do všech koutů světa, účinky světelného znečištění ve městech na noční opylovače, zvláště pak na noční motýly neboli můry, či destrukce koridorů s kvetoucími rostlinami mezi poli amerického středozápadu a jejich neblahý dopad na tamní hmyz, to jsou záležitosti, o kterých by měl každý alespoň něco málo tušit. Právě první kniha Olivera Milmana, který pro The Guardian píše již řadu let o klimatické změně, těžbě, environmentální politice, klimatických konferencích a dalších záležitostech týkajících se životního prostředí, vám o nich zprostředkuje informace.

Coby kniha určená pro co nejširší čtenářstvo a založená na pečlivé rešerši je The Insect Crisis ideálním voláním po probuzení. Její autor nepotřebuje užívat katastrofický jazyk na to, aby v myslích čtenářstva zazněl alarm. Shrnuje výsledky studií, které dokazují, že tento trend je reálný. Věděli jste, že v Severní Americe klesají počty kobylek a sarančí každý rok průměrně o 2 %? Že se to nezasvěcenému může zdát málo? Po deseti letech je to 20 %, po čtvrtstoletí už polovina! Je vám známo, že 5 až 10 % druhů hmyzu vyhynulo od počátku masové industrializace? Že v době mezi příchodem parního stroje a chvílí, kdy čtete tato slova, nenávratně zmizelo 250 000 až 500 000 hmyzích druhů? Nebo že mezi lety 1990 až 2015 poklesly počty monarchů stěhovavých o 1 miliardu? Fakt, že ve Velké Británii byl v době mezi roky 1984 a 2008 zaznamenán 54% úbytek včel je sám o sobě alarmující. Je známo, že v důsledku změny klimatu, kterou pohání spalování fosilních paliv, postupují afričtí komáři způsobující malárii na sever, a ještě v tomto století se jich dočkáme v Evropě. Možnost, že skandinávské země se budou do pár desítek let potýkat s malárií, je skutečná. A zrovna tak je dosti pravděpodobná možnost, že lidská populace přestane růst v důsledku úbytku opylovačů - a domestikované včely, které dokáží opylovat omezený počet rostlinných druhů, nás tedy rozhodně nezachrání. Varování o úbytku hmyzu a jeho dalekosáhlých dopadech byla v průběhu desetiletí vyřčena lidmi, kteří byli určitými jedinci považováni za "bláznivé environmentalisty kamarádící se s včelkami a mravenci", a přitom byla zcela racionální a opodstatněná. Žijeme ve světě, který druhově chudne, a bez hmyzu se neobejde. The Insect Crisis je nesmírně důležitou publikací, shrnující, o co jsme už přišli a o co můžeme, neučiníme-li potřebné změny, přijít do budoucna.

Britská edice knihy, kterou jsem v týdnu mezi 9. a 15. březnem 2026 přečetl, má 272 stran, z nichž zhruba 215 zabírá samotná textová část. The Insect Crisis je rozdělena 9 kapitol, doplněných o Prolog a závěrečné Poděkování. První kapitola, An Intricate Dance (Složitý tanec), je úvodem do problematiky hmyzího úbytku, a poskytuje informace o poklesu počtů hmyzu z různých řádů, jakož i o počátku narativu o "hmyzí apokalypse" díky výsledkům krefeldské studie. Druhá kapitola, Winners and Losers (Vítězové a poražení), se zabývá tím, jak některé hmyzí druhy či skupiny benefitují z proměn krajiny člověkem, zatímco jiné kvůli nim trpí. Třetí kapitola, "Zero Insect Days" ("Dny nulového hmyzu"), poskytuje vhled do práce dánského vědce Anderse Papeho Møllera, jenž od roku 1997 každoročně seškrabává hmyz z předního skla svého automobilu, aby zjistil, kolik se ho na něm zabilo; výsledky nejsou nikterak potěšující. Čtvrtá kapitola, The Peak of the Pesticide (Vrcholek pestricidu), se zabývá pesticidy a insekticidy, zvláště pak silně neurotoxickými neonikotinoidy, a jejich dopadem na hmyz (mj. dopadem neonikotinoidů na včely či na vodní hmyz jistého jezerního ekosystému v Japonsku). V páté kaptiole, In the Teeth of the Climate Emergency (V zubech klimatické nouze), se čtenářstvo dozví více o spojení klimatické krize s hmyzí krizí. Kapitola šestá, The Labor of Honeybees (Práce včel), se celá týká včel a příbuzných hymenopteránů coby opylovačů nutných pro produkci potravin. Sedmá kapitola, A Monarch's Journey (Cesta monarchů stěhovavých), je věnována problémům, s nimiž se i v důsledku klimatické změny potýkají již několikrát zmínění motýlí supercestovatelé. Osmá kapitola, The Inaction Plan (Plán nečinnosti), se týká rostoucího zájmu o úbytek hmyzu, ochrany hmyzu, rewildingu, střešních zahrad a naší závislosti na těchto bezobratlých. Doplňuje ji krátká závěrečná kapitola A Human Emergency (Lidský stav nouze). Kniha neobsahuje žádné obrazové materiály, sestává čistě z autorova textu. Každá kapitola je na konci řádně ocitována většinou více než dvaceti primárními zdroji, většinou z recenzovaných vědeckých časopisů.

Prolog knihy začíná těmito slovy: "Prvním náznakem kataklyzmatu bylo smrtelné ticho. Venkov, předměstské zahrady a městské parky, jejichž hudba byla nyní ztlumena, se staly neživými napodobeními sebe samotných. Žádné další burácející bzučení kolem prolétající včely, žádný rytmické cvrlikání crčka, žádné hlodavé skučení vyhladovělého komára. Krajiny náhle působily tak zbavené života, jako olejomalby, které inspirovaly, snad i méně syté, neboť riot barev byl vytržen z ekologické palety, když motýli hrající duhovými barvami a okázali brouci zmizeli." Tyto smutné věty a po nich následující odstavce možná popisují budoucí krajiny, poznamenané hypotetickým vymřením hmyzu, ale mohly by být užity i pro popis mnoha současných krajin. Od našich předků, kteří vyrůstali na venkově či v blízkosti přírody, často slýcháme, že krajiny už nejsou tak bohaté, jak bývaly. Je v nich méně ptáků, méně savců, ale i méně hmyzu, a vědci jsou jeho úbytek schopni kvantifikovat. V Prologu líčí Oliver Milman svět, který by nastal v případě zmizení veškerého hmyzu, na kterém naše životy závisí. Píše o tom, jak bychom si bez včel už nikdy neužili jahod, švestek ani brokolice; bez opylovačů ovoce a zeleniny by dětská slepota způsobená nedostatkem vitamínu A zachvátila celý svět; bez 8000 druhů hovniválů bychom se potýkali s morem nezpracovaného trusu divokých i domácích zvířat; bez bzučivek, jejichž larvy rozloží 60 % lidské mrtvoly za jediný týden, bychom neustále všude cítili rozkládající se maso; ekosystémy by se bez hmyzu rozpadly. Autor v katastrofickém Prologu dokonale nastiňuje, jak velkou součástí našeho světa hmyz je. Když si ho z něj odmyslíte, je mizerný, a lidstvu se v něm nemůže dařit. 

První kapitola, An Intricate Dance (Složitý tanec), na Prolog navazuje se zmínkou, že ona potenciální katastrofa v něm prezentovaná, jež by za pouhých pár měsíců vedla k vymření lidstva, vychází z predikcí evolučního biologa E. O. Wilsona (ten nemálo lidí, včetně evolučních biologů jako byl S. J. Gould, naštval svou sociobiologií a biologickým determinismem, ale je třeba mít na vědomí, že byl přece jen také velkým entomologem, jehož životní vášní byli mravenci). Takové ale nastat může, a některé části světa jsou mu blíže, než jiné: "Zdánlivě bez důvodu hmyz havaruje, a jeho počty se zužují v udivující míře na odlišných výzkumných územích - na některých místech o polovinu, na jiných o tři čtvrtiny, a na jednom, na zdánlivě vlídném venkově v Dánsku, o kataklyzmických 97 procent. Hromadící se důkazy o snižujících se hmyzích populacích nás nutí poprvé v naší historii pochopit strašlivé dopady jejich úbytku." Oliver Milman doplňuje text slovy biologa Davea Goulsona z University of Sussex, environmentální bioložky Rachel Warren z University of East Anglia, biologa Pedrosa Cardosa z Finského muzea přírodní historie a kurátorky Ericy McAlister z Přírodovědného muzea v Londýně, která má tolik ráda dvoukřídlé (řád Diptera) a tolik je před jejich nesnášenlivci hájí, že se jednou pro závod motokár oblékla do mušího kostýmu; vtipná je poznámka, že schválně vyhledala dalšího závodníka, který byl oblečen v kostýmu trusu - jinak by to nebyla správná moucha. Také mě potěšila zmínka Charlese Darwina a jeho předpokladu učiněného v roce 1862, že vedle některých madagaskarských orchidejí se musel vyvinout dvoukřídlý hmyz s velice dlouhým proboscisem, aby se mohl živit jejich nektarem. Zmíněna je jihoafrická moucha Moegistorhynchus longirostris, vybavená sedmicentimetrovým proboscisem - "druh, který byl objeven několik desetiletí po smrti evolučního teoretika." Tady bych si ale dovolil být pintlich, a autorovo tvrzení opravit; Moegistorhynchus longirostris byl totiž popsán už v roce 1819, tzn. 40 roků před publikováním Darwinova veledíla O původu druhů. Oliver Milman zmiňuje pokusy entomologů zaujmout širokou veřejnost hmyzem, například pojmenováním některých druhů po celebritách (příkladem je Plinthina beyonceae, ctící svým druhovým přízviskem zpěvačku Beyoncé). Připomíná také první varování o úbytku hmyzu, které pronesla již v roce 1936 Edith Patch, první ženská prezidentka Americké entomologické společnosti. Její slova jsou i dnes tolik relevantní: "Jistě je kladen příliš malý důraz na službu hmyzu pro lidstvo. Příliš málo lidí si uvědomuje naši závislost na nich pro většinu našich potravin a oděvů, význam pro náš průmysl a pro mnoho z našeho potěšení. Pokud je cílem lidstva celková destrukce nebezpečného hmyzu, jeho mozky mu v průběhu času pro něco takového poskytnou náčiní." 

Autor se zmiňuje o velké adaptabilitě hmyzu, přizpůsobeného horku Sahary či antarktickému mrazu (nezapomínejme na pakomáry Belgica antarctica, největší čistě suchozemská současná zvířata nejjižnějšího kontinentu!), a dostává se také k problematice ochrany hmyzu. Seznamuje čtenářstvo s termínem "charismatická megafauna", který je dáván totemům ochrany přírody - tygrům, ledním medvědům či slonům. Entomolog Simon Leather jej v rozhovoru s ním nazval "institucionálním vertebratismem", který v duchu Orwellovy Farmy zvířat prezentuje "všechna zvířata jako sobě rovná, ale některá zvířata jsou si rovnější, než jiná." Ano, instituce věnující se ochraně přírody málokdy volí hmyz a jiné bezobratlé, jakkoliv ohroženější a méně početné, než je roztomilá panda velká, při komunikaci s veřejností, a do ochrany hmyzu jde také méně peněz. Veřejná pozornost je zaměřena na velké savce, ne však na bezobratlé, kteří jsou nejpodstatnějšími stavebními bloky jejich - a jiných - ekosystémů. Poté se Oliver Milman dostává ke studii dánských, britských a německých vědců z Krefeld Entomological Society, která vyšla 18. října 2017 v PLOS One, a podle jejíž výsledků se mezi lety 1989 až 2016 na 63 chráněných územích napříč Německem snížila průměrná hmotnost létajícího hmyzu o 76 % (v období vrcholu léta, kdy je létající hmyz nejaktivnější, se snížila dokonce o 82 %). Vydáním tohoto článku započaly zprávy o "insektagedonu". Čtenářstvo se dozví, jak vlastně výzkum úbytku hmyzu v Německu probíhal, co jsou Malaiseho pasti používané k odchytu hmyzu, a že ačkoliv byla tato studie zaměřena na biomasu, poukazuje na úbytek druhů. Autor dále píše o Centinelánské extinkci, tedy vymírání druhů, které ještě věda nestačila poznat. Velice důležitý je návrh Pedrosa Cardosy spojený s nutností aktivismu ohledně hmyzí krize: "'Možná bychom mohli najít mladého člověka, jako je Greta Thunberg.'" Upozorňuje totiž na to, že o klimatický aktivismus je větší zájem, než o "hmyzokrizový" aktivismus. Oliver Milman dále pro napsání této kapitoly hovořil se Sebastianem Seiboldem, jedním z vědců, které krefeldská studie inspirovala vydat další článek o úbytku hmyzu v Německu: "Tentokrát byla média připravena na katastrofická zjištění. Studie vyšla v sedm hodin večer, téměř dva roky po krefeldském hromu, a během hodiny se o ní mluvilo v národních televizních zprávách v Německu. V příštích dnech ji převzaly hlavní noviny v Německu, Francii, Švýcarsku a Rakousku. Když byla zaplavena tweety, bylo Seiboldovi jasné, že lidé cítili, že něco jim blízké je v nebezpečí." Podle výsledků tohoto výzkumu se biomasa lesních druhů hmyzu v Německu mezi roky 2008 až 2017 snížila o až 41 % na lesních územích, a o až 67 % na travnatých loukách.

Největší čmelák na světě, proslulá "létající myš", ohrožený druh Bombus dahlbomii z jižního Chile a jižní Argentiny. Zdroj: BeeSafe

Druhá kapitola nese název Winners and Losers (Vítězové a poražení). Oliver Milman v ní prezentuje vážná čísla: od poloviny 70. let se hojnost brouků (řád Coleoptera) v americkém New Hampshire snížila o 83 % a v roce 2016 již ve státě nebyli k nalezení zástupci podčeledi Pselaphinae, od roku 2012 se v severním Mississippi a v ovlasti Erijského jezera snížily počty jepic o 50 %, a mezi lety 1890 až 1980 se počty motýlů v Nizozemsku snížily o 84 % ("dánští výzkumníci posmutněle odhadují, že skutečný pokles je zřejmě ještě větší"). Zmiňuje se o rothamstedském hmyzím průzkumu, který ve Velké Británii probíhá od roku 1964, a podle něhož se mezi lety 1968 až 2007 počty nočních motýlů v zemi snížily o čtvrtinu; regionální úbytky jsou pak ještě drastičtější, a jižní Anglie vede s 40% poklesem za sledované období. To mšice na tom za stejnou dobu nebyly zase tak špatně, a to ostatně reflektuje název této kapitoly. Ne všechny skupiny hmyzu na tom jsou přímo špatně. Autor zmiňuje studii, podle které se od 70. let do roku 2014 počty 260 druhů britských můr významně snížily, ovšem u 160 druhů zase výrazně narostly. Píše: "Je proto užitečné přemýšlet o hmyzí krizi méně jako o jediné dolů klesající čáře a více jako o mnoha odlišných čarách, z nichž některé se pevně drží, některé cikcakují a některé dokonce míří nahoru, zatímco mnoho dalších, reprezentujících druhy, které považujeme za zajímavé nebo důležité, směřuje dolů. Pokud proti ztrátě určitých včel a motýlů působí boom much a kobylek, tato výměna nebude široce vítána, ani když celkové počty hmyzu zůstanou zhruba stejné. Čísla samotná nám neříkají vše." Kdyby někdo argumentoval, že počty hmyzu jsou vlastně pořád stejné, protože ač kvůli klimatické změně nebo nezodpovědným zemědělským praktikám jedna skupina hmyzu trpí, zatímco další se daří a proto ji jaksi "nahrazuje", připomeňte mu, jak nesmírně křehké vlastně ekosystémy jsou, a jak jedinečné jsou vztahy mezi organismy v nich. "No, tak jedna skupina hmyzu vymírá, ale druhé se daří, takže žádná krize hmyzu se nekoná!" je navíc pěkně cynický a arogantní názor, a jaké typy lidí jej zastávají - a jak se jejich necitlivost projevuje v jejich osobní politice - máte jistě představu. Autor hezky uvádí: "Přeobsadit svět přírody tímto způsobem nás povede nikoliv ke globálnímu vymření všeho hmyzu, ale spíše k odchodu toho, který není schopný se vypořádat s námi vyvolanými změnami, včetně řady hmyzu ohromně užitečného pro lidskou civilizaci." Zmiňuje, že narativ hmyzí krize kritizovali i někteří vědci, k čemuž autor píše: "Rezervovanost je něčím, co protéká každým oborem vědeckého stromu. Dokonce i v říši klimatické vědy, vyznačené třemi dekádami stále vážnějších zjištění, zůstává jakási neochota agitovat hlasitě kvůli kolabujícím ledovým čepičkám nebo monstrózním hurikánům." Mnozí vědci jsou zkrátka rezervovaní, jiní dokonce reprezentují konzervativní politické ideologie (věda není nikdy apolitická), ale to neznamená, že mohou kritiku narativu hmyzí krize jednoduše postavit na reduktivním "hmyzí populace přirozeně fluktuují". 

Název třetí kapitoly, "Zero Insect Days" ("Dny nulového hmyzu"), je přímým odkazem na slova Anderse Papeho Møllera, jehož výzkumu je text této části knihy věnován. Zoolog a ekolog z Kodaňské univerzity, který už v patnácti letech prováděl kroužkování ptáků na rodinné farmě v Jutlandu, si už v 80. a 90. letech všímal úbytku hmyzu na dánském venkově: "'Většina lidí na venkově tvrdila, že došlo k redukci hmyzu,' říká. Ptáci požírající hmyz, jako vlaštovky, se také zdály mizet. 'Bylo to tak zřetelné. Bylo to lehce vidět i bez jakýchkoli měření.'" V roce 1996 přišel doktor Møller s plánem na výzkum, který by měl tento zřetelný úbytek hmyzu vyčíslit. Počínaje následujícím rokem jezdil vždy od května do září devětkrát denně ve svém starém Fordu Anglia z 60. let po stejné cestě, a poté z předního skla automobilu sesbíral "sražený" hmyz: "To znamená, že Møller strávil přes dvacet let buď valením se po rovné, ničím nepokryté cestě nebo pohlížením na kašovité vnitřnosti hmyzu." Jeho zjištění byla nadmíru děsivá: "Za více než dvacet let jeho studie s užitím auta hmyzí populace spadla o 80 procent v menším úseku cesty. Na delší cestě to bylo v podstatě vymření - 97% pokles. Hmyz byl téměř úplně smazán ze zdánlivě stabilního, nezměněného kusu Dánska. Møller říká, že tato shromážděná čísla reprezentují 'dramatické poklesy', ale příliš ho nepřekvapily. Když studii začínal, běžně ze svého předního skla sbíral vnitřnosti až třiceti zástupců hmyzu. V poslední době jeho přední sklo často zůstávalo zcela čisté po celou dobu jeho opakovaných cest. 'Měli jsme mnoho dnů nulového hmyzu,' říká. 'Mnoho.'" Oliver Milman se pak vrací k Martinu Sorgovi a jeho kolegům, kteří v roce 2019 upozornili na úbytek hmyzu na německém venkově k roku 2017, a zmiňuje, že za jediné desetiletí z Německa zmizelo 12,7 milionů rozmnožujících se párů ptáků (15 % celkové volně žijící ptačí populace této země), a pokles hmyzu v tom může hrát roli: "Nedostatek hmyzí potravy byl také viněn za pokles ptáků na farmách ve Spojeném království. Lejsek šedý, specialista lovící létající hmyz, hojně co do počtů poklesl, a ťuhýk obecný, který se živí velkými brouky, je v Británii vyhynulý od 90. let." Ťuhýci se sice do Británie občas vracejí, hlavně v létě, ale rezidenty země už nejsou. Autor se dále vrací k ochraně hmyzu, a upozorňuje na to, že aby si lidé uvědomili vážnost hmyzí krize, bylo by dobré nehovořit vlastně o "ochraně hmyzu", ale o "ochraně ptactva", "ochraně potravinových zásob" či o "ochraně lidstva": "Primární hodnota hmyzu, alespoň v našem sebezájmovém pohledu, je stále centrována okolo opylování. Leviatanský globální systém výroby potarvin byl upraven všemi možnými způsoby technologiemi, ale stále závisí na včelách, mouchách a dalších drobných opylovačích, aby odvrátil přízrak hladovění." Upozorňuje na to, že téměř všechny kvetoucí rostliny závisí na opylovačích, a v návaznosti na to zmiňuje, že 40 % včelích druhů v Evropě na některých místech hrozí vyhynutí. Do budoucna je ohroženo například opylování jabloní. 

Dovolím si uvést ještě tato slova ze třetí kapitoly: "Eskalace hladovění a podvyživení na nás nevyskočí s rychlostí šoku ve stylu koronaviru, ale hrozí, že bude hlubší a bude trvat déle. 'Mám si myslet, že se dostaneme k tomu, že na planetě bude 10 miliard lidí? Ne, nemyslím si to. Všeho na to ubyde příliš rapidně,' říká Douglas Tallamy, entomolog z University of Delaware. 'Není to schopno podpořit to, co máme nyní. Jak to může podpořit další tři miliardy lidí?'" Autor se dále ve třetí kapitoly zmiňuje i o nevyužitelném potenciálu hmyzu pro lékařství; kvůli jeho úbytku budeme mít méně prostředků, jak do budoucna bojovat s nemocemi. Čtvrtá kapitola knihy, The Peak of the Pesticide (Vrcholek pestricidu), je zaměřena na účinky pesticidů a insekticidů na hmyz, a upozorňuje na ohromné nadužívání chemických postřiků v zemědělské krajině. Oliver Milman nejprve upozorňuje na tweety environmentálního vědce a výzkumníka biodiverzity Alexe Leese z roku 2018 o překvapivé prázdnotě Národního parku Peak District v Anglii; ten mu v dětství připadal jako divočina, ale dnes jej vnímá jako prázdný, zbavený biodiverzity - 90 % národního parku tvoří zemědělská krajina! Je zmíněno, že britská pole se v kapitalistické honbě za profitem stala většími, 80 % vápenitých travních porostů v Británii je pokryto ohradami pro spásající ovce, a diverzita v zemědělské krajině se snižuje (zmíněna byla i hrozba toho, že Británie po Brexitu opustí "three-crop rule", což by vedlo ke snížení diverzity plodin na polích; pravidlo však stále platilo v roce 2025). Že se některému hmyzu může dařit v pozměněné krajině, to autor dokazuje případem babočky poddruhu Neonympha mitchellii francisci; pár tisíc zástupců této subspecie žije poblíž americké vojenské základny Fort Bragg v Severní Karolíně: "Jakousi výstředností brutální síla americké armády učinila pro ochranu tohoto motýla více, než jakýkoli vnější ochranářský program." To proto, že se tomuto poddruhu daří na území s malou disturbancí (drobná bomba jim neuškodí). Existují však disturbance, které jsou pro hmyz opravdu velice špatné, a mezi ně patří herbicidy, fungicidy, pesticidy a insekticidy, kterým je pak věnován zbytek kapitoly. Nebojte, Monsanto a jeho Roundup jsou zmíněny, stejně jako negativní dopad glyfosátu na bakterie ve střevech včel. Značná část kapitoly je věnována neonikotinoidům (neboli "neonics"). Je třeba si uvědomit, že neonikotinoidy jsou 7000krát toxičtější pro včely, než bylo DDT! Pokud včelu nezabijí, je její mozek nevratně poškozen, činí kratší lety a tím pádem je méně produktivní pro svůj úl. Dočtete se také o výzkumu dopadu neonikotinoidů na včely ve věku 3 a 12 týdnů, o tom, že imidacloprid způsobuje slepotu mouchám, a o tom, že neonikotinoidy se dostávají do našich těl z potravin vyrobených z postřikovaných zemědělských plodin (výzkumníci v Číně v roce 2017 poukázali na to, že téměř každý participant jejich průzkumu měl v moči tyto neurotoxické látky!). Nechybí ani informace o vlivu imidaclopridu na členovce v jezeře Shinji v Japonsku; látka rozvrátila tamní ekosystém, a tamní komunita, závislá na rybách a úhořích, kterých v důsledku kolapsu vodního hmyzu ubylo, se dosud ekonomicky nevzpamatovala. V zemědělství je užíváno tolik insekticidů, a přitom podle autorem citované studie z Francie tyto látky ochrání třeba jen 6 % celkového výnosu. Není na čase oželet nějaké to procento, přestat jít za nekonečným profitem, a přestat tyto jedy rozstřikovat po našich krajinách?

Pátá kapitola, In the Teeth of the Climate Emergency (V zubech klimatické nouze), je zaměřena na vliv antropogenní klimatické změny, vyvolané spalováním fosilních paliv, a jejích důsledků na hmyz v různých částech světa. Úvodní odstavce o snižování počtů dvou endemických pošvatek (řád Plecoptera) v Národním parku Glacier v Montaně - který o horské ledovce, jež mu vysloužily název, přichází, neboť "z jeho 150 ledovců přítomných v polovině devatenáctého století zbývá dnes jen 25" - ohrožených zvýšeným odtokem vody z tajících ledovců mi připadaly velice smutné. Clint Muhlfield z US Geological Survey tyto pošvatky nazývá "ledními medvědy Národního parku Glacier", a vypadá to s nimi bledě: "'Jsou doslova na vrcholcích těchto hor, a nemají, kam jít,' říká Muhlfield. 'Musí se posunout jinam nebo vyhynou, a docela rychle přicházejí o prostor. Je to jako mačkací hra na vrcholku kontientu.'" Oliver Milman dále věnuje pozornost výsledkům studie bioložky Rachel Warren z University of East Anglia, která se se svými kolegy zabývala dopadem oteplování na různé živočišné druhy. Podle těchto výsledků je na tom hmyz zdaleka nejhůře: "S oteplením o 3,2°C, ke kterému je svět nasměrován do konce století bez absence velkých redukcí emisí, přijde polovina hmyzích druhů o více než polovinu svých v současnosti obyvatelných areálů. To je zhruba dvakrát více, než poměr obratlovců, a dokonce více než poměr rostlin, které nemají křídla ani končetiny, aby se mohly přemístit." Vzpomínáte na to, co jsem psal o Prologu této knihy? To hypotetické vyhynutí hmyzu vlastně nemusí být na konci století tak hypotetické. Autor dále píše: "Klimatická krize je propletena s tolika dalšími nemocemi - chudobou, rasismem, sociálním neklidem, nerovností, ničením biodiverzity - že může být lehké přehlédnout, jak zákeřně polapila hmyz. Je to problém, který se také zdá více neřešitelný; lze zakázat insekticidy, ale není útěku před otřesy klimatické změny." Jeden či dva pesticidy lze zákonem zakázat, ale změna klimatu je v plném proudu - i kdybychom zítra přestali spalovat fosilní paliva, klimatický systém se nevrátí do předchozího, předindustriálního stavu po dalších tisíc let! Pěkně jsme si to zavařili, a zavařili jsme samozřejmě i hmyzu. Kapitola je věnována i úbytku čmeláků a motýlů. Smutná jsou slova Matthewa Oatese, nabádajícího nepsat knihy o motýlech, jejichž areály rozšíření se mění: "Nepište knihu o motýlech - ztměna klimatu ji okamžitě učiní neaktuální." Zmíněno je také šíření afrických komárů rodu Aedes směrem na sever kvůli oteplování; virus zika a horečka dengue, které tito komáři přenášejí, se nakonec začnou objevovat i v Evropě. Závěr kapitoly je věnován "černému létu" 2019 v Austrálii, a neblahému vlivu tehdejších požárů na včely na Kangaroo Island.

Šestá kapitola, The Labor of Honeybees (Práce včel), je z velké části zaměřena na roli včel při opylování rostlin v kalifornském Central Valley, produkujících 40 % amerického ovoce, zeleniny a ořechů. Tamní ovocné sady jsou závislé na blanokřídlých, a každý rok je 85 % komerčně chovaných včel z celých USA přemístěno do Central Valley, aby pomohly opylovat tamní mandloně a obilniny; jsou-li včely medonosné, jak je Oliver Milman v této kapitole označí, "létajícími krávami nebo prasaty", pak by se dalo tvrdit, že lidé, kteří je přemisťují, jsou takoví "včelí kovbojové". Ačkoliv se samozřejmě včelám medonosným velice daří coby domestikovaným zvířatům, a zájem o včelařství jen roste, volně žijící včely v Evropě na tom nejsou nejlépe: "V roce 2014 zjistil první komprehenzivní průzkum sedmnácti členů Evropské unie, že země jako je Belgie, Švédsko a Dánsko ztrácely více než 20 % svých včelích kolonií každou zimu. Zima 2017-2018 zaznamenala úhyn čtvrtiny kolonií v Portugalsku, Severním Irsku a Itálii." Autor zmiňuje zajímavou akci odborníka na včely Simona Pottse z University of Reading, který jednou pozval britské politiky na snídani bez džemu a maermelády, čímž jim chtěl ukázat, jak závažný je pokles britských hmyzích opylovačů - taková běžná snídaně bez produktů jejich práce může být skutečně jednou na pořádku dne. Dozvíte se o CCD neboli "poruše kolapsu kolonie", který včely postihuje a o jehož příčinách se stále nic moc neví (možnými pachateli jsou ale pesticidy, nemoci, stres či nedostatečná výživa), a o kleštíkovi včelím (Varroa destructor), roztočím parazitovi, který "byl zdánlivě na tuto planetu umístěn pouze s cílem mučit včely." Co se současným "morem kleštíků" dělat? "Nejbrutálněji darwiniánským řešením by bylo nechat včely v podstatě vyhynout kvůli kleštíkům, s tím, že pestří přeživší by měli jakousi imunitu, jež by druh navrátila zpět, zbavený kleštíků, během stovek let. Problém s tím plánem samozřejmě je, že v mezidobí potřebujeme jíst." Ještě děsivější může být pro milovníky včel, že "roztoč Varroa se stává imunním vůči různorodým pesticidům", na druhou stranu existují možná budoucí řešení - "jako nedávný objev, že střevní bakterie včel mohou být proměněny ve zbraně vůči kleštíkům." Kapitola je věnována také ohrožení dalších hymenopteránů. Je vám známo, že takové květy borůvek nemůže včela medonosná opylovat? Je třeba opylovače, který bzukotem svých křídel vytvoří takovou sílu, že se z květu uvolní pyl - k tomu jsou dobří čmeláci: "Dopad ztráty čmeláků by byl děsivý. 'Čmeláci jsou zřejmě nejdůležitějším volně žijícím opylovačem, napříč Evropou a dále až směrem do Číny a do Severní Ameriky,' tvrdí [Dave] Goulson [z University of Sussex]. 'Existuje docela hodně rostlin, které by nemohly nasadit semena bez čmeláků.'"

V sedmé kapitole, A Monarch's Journey (Cesta monarchů stěhovavých), se čtenářstvo dozví o potížích, s nimiž se potýká monarcha stěhovavý (Danaus plexippus). Od magnetosensorů citlivých na světlo, kterými jsou vybavena tykadla těchto motýlích cestovatelů, se Oliver Milman přesouvá k výzkumu monarchů za pomocí dobrovolníků po celé Severní Americe, a píše o úbytcích monarchů a výrazného zmenšení prostoru, ve kterém v Mexiku přezimovávají: "V zimě 1996-1997, hřadující monarchové pokrývali území o 18 hektarech, tedy o rozloze osmnácti baseballových hřišť. Do roku 2013 se toto území zmenšilo na 0,6 hektaru, na méně, než jaká je rozloha Trafalgarského náměstí v Londýně." Mezi lety 1990 až 2015 se populace snížila o takřka 1 miliardu jedinců: "Redukce počtu monarchů byla sledována od 90. let, a vědci stále rozmotávají příčiny této krize. Ale ničení jejich přirozeného prostředí pro monokulturní obilninové farmaření a postřiky chemikáliemi jsou nejpravděpodobnějšími pachateli." Autor píše také o studii, na které pracoval Cuauhtémoc Saénz Romero, a podle jejíchž výsledků přijde jedle posvátná, druh, v jehož větvích monarchové v Mexiku přezimovávají, do roku 2090 o 96 % svého habitatu kvůli zvyšujícím se teplotám. Biosferická rezervace v centrálním Mexiku, kam se na zimu motýli vracejí, je už klimatickou změnou výrazně poznamenána; jak se mění vegetační stupňovitost, směřují jedle postupně nahoru, výše do hor - problémem podle autora je, že vhodné podmínky směřují směrem do vyšších poloh rychleji, než stromy samotné, a ty je nestačí "dohnat". Bez jedlí jsou monarchové ztraceni; jehlice je v zimě při spánku chrání před deštěm, který mohou nasáknout motýlí křídla, jež pak v noci mohou zamrznout, což spícího motýla zabije. Přitom to není tak dávno, co bylo mexické útočiště monarchů stěhovavých objeveno - Oliver Milman připomíná, že jejich hřad objevil v mexickém státě Michoacán až v roce 1976 kanadský zoolog Fred Urquhart. Dále píše o plánu Cuauhtémoca Saénz Romery jedlím při postupu do vyšších poloh uměle pomoci (vysazováním), s tímto plánem však někteří nesouhlasí. Zbytek textu kapitoly se týká dalších ohrožených motýlů - například druhu Papilio ulysses v Australian Butterfly Sanctuary. Autor zmiňuje "slavná slova" marxistického biologa J. B. S. Haldanea o tom, že "bůh musí mít rád brouky" (Haldane však tato slova nejspíše nikdy nevyřkl, už jen proto, že byl marxista, a v boha tedy nevěřil; kdo ví, kdo mu je připsal!), přičemž podle autora by k nim mohli být přidáni kvůli své diverzitě i motýli, a zmiňuje také nadšení Winstona Churchilla pro sběr motýlů - hobby, které se vlastně rozvinulo v Británii. 

Monarchové stěhovaví, největší hmyzí cestovatelé, schopní urazit 4800 kilometrů v milionových počtech. Zdroj: Monarch Research

Osmá kapitola, The Inaction Plan (Plán nečinnosti), je zaměřena na změnu přístupu společnosti k hmyzu a na různé způsoby, jak mu pomoci. Autor ji začíná připomínkou referenda o biodiverzitě v Bavorsku, ke kterému došlo v roce 2019; Bavorsko je silně konzervativním německým státem, ze všech je nejvíce profarmářským (čtěte: panuje v něm největší podpora neudržitelného, čistě na profit zaměřeného farmářství), v minulosti silně odporoval výstavbě větrných elektráren, a přesto 1,75 milionu obyvatel Bavorska rozhodlo, že 30 % farmářské půdy by mělo být zaměřeno organicky a přátelsky k hmyzu, že by měly být chráněny mokřady a užívání pesticidů by mělo být omezeno: "Dva roky po smrtících krefeldských průzkumech hmyzu se voliči rozhlédli kolem sebe, na okolí zbavené cvrčků, motýlů, čmeláků a skřivanů, a rozhodli se, že už toho měli dost." Kampaň Save the Bees byla v Bavorsku úspěšná. Autor zmiňuje zákaz veškerých neonikotinoidových insekticidů ve Francii či rozhodnutí pomezit světelné znečištění v Německu, tedy pozitivní pro-hmyzí politický vývoj, a připomíná, že do "odpověď na krizi hmyzu byla postupná, podfinancovaná a čas od času zmatená,  ale obnovovací obrysy tam jsou." Dostává se k tématu rewildingu - lidské nečinnosti, podle níž je kapitola pojmenována; nečinnosti vedoucí k "reclaimingu přírody, co je její". Jako úspěšný příklad rewildingu zmiňuje Knepp, farmu v anglickém Západním Sussexu, která vám může být známa jako první místo v Británii, kde byli úspěšně reintrodukováni bobři nebo kde v roce 2020 poprvé po 600 letech zahnízdili čápi bílí. Mezi živočichy, kterým se na statku Knepp daří, jsou také hovniválové, zpracovávající trus volně se pasoucího dobytka. Že se britský venkov může zotavit, když je ponechán sám sobě, dokázala podle autora i koronavirová krize: "Pandemie vedla k ukončení většiny úprav trávy na krajích silnic, jež udržují okraje travnatých poch - vitální hmyzí habitat - posekané. Vynořila se spousta planě květoucích rostlin, jež spustila pozoruhodné zotavení divoké přírody - jen jediný pás vegetace na kraji silnice v Dorsetu byl náhle domovem poloviny všech známých motýlích druhů Británie, včetně modráska nejmenšího, nejmenšího motýla v zemi." Rewilding však podle něj v našem industrálním světě není dostatečný. Zmiňuje se o návrhu Stefanie Christmann ponechat hmyzu prostor na polích, kvůli kterému se jí ještě před desetiletím ostatní zemědělští výzkumníci smáli: "Smích od té doby poněkud ustal, neboť krize hmyzu přišla v době, kdy farmářské porozumění užitečnosti opylovačů narostlo." 

Autor se zmiňuje o důležitosti chráněných koridorů na národní i mezinárodní úrovni, jež mají zajistit pohyb hmyzu v krajině a udržení jeho genetické diverzity, píše také o střešních zahradách v New Yorku, a zmiňuje koncept "half Earth" již zmíněného E. O. Wilsona, který navrhoval, aby byla polovina souše Země jakousi "rezervací bez lidí"; připomíná nicméně, že takový pokus by "fundamentálně transformoval svět, spíše než aby ho zotavil." Odsud se Oliver Milman odráží ke konceptu antropocénu, který prezentuje náš svět docela jinak, než starý modernistický environmentalismus. Píše také o tom, jak dnes vědci provádějí genetické studie s užitím starých hmyzích exemplářů z depozitářů muzeí; o tom mu více pověděla Erica McAlister v Přírodovědném muzeu v Londýně. Poslední kapitola, A Human Emergency (Lidský stav nouze), reflektuje evoluční historii hmyzu; Oliver Milman navštívil Smithsonův institut ve Washingtonu a tamního kurátora pětatřicetimilionové hmyzí sbírky, vyplňující pět pater depozitářů, Floyda Shockleyho. Zmiňuje nejstaršího zástupce hmyzu, skotský druh Rhyniognatha hirsti z doby před 410 miliony let, i obří karbonskou vážku megauneru; píše o tom, že hmyz přečkal všech pět velkých vymírání, a že současná krize, se kterou se potýká - a za kterou může činnost našeho druhu - je zřejmě prvním velkým vymíráním hmyzu vůbec: "31. prosince 2020, v poslední den mučivého roku, vyšel vhodně alarmní vědecký článek. Dva američtí odborníci v paleobiologii a geologii, rámcující svou studii v současném kontextu šestého světového masového vymírání, zvažovali, co předchozích pět vymírání znamenalo pro hmyz. Připustili, že z fosilního záznamu je těžké determinovat hmyzí abundanci, ale důkazy poukazují na to, že předchozí ztráty hmyzu byly minimální. I permská extinkce, velké vymírání před 250 miliony let, jež vymazalo devět z deseti druhů planety, bylo více 'faunálním převratem' než vyhlazením hmyzu, jak výzkumníci napsali. To směřuje k hlubokému závěru - že hmyz je nyní subjektován existenční hrozbě, jež je bezprecedentní vzhledem k celé jeho historii." Je skutečně čas na změnu. Hmyz se ještě nikdy nepotýkal s tím, s čím se potýká v této době.

The Insect Crisis je výborná kniha, jejíž přečtení prospěje zájemcům i nezájemcům o hmyz. Důležitost těchto bezobratlých základních kamenů ekosystémů nelze ignorovat, a stejně tak nelze zavírat oči nad zhoršujícími se stavy hmyzu v různých částech světa. Pokud jsme uvedli hmyz do jeho prvního velkého vymírání v historii naší planety, pak musíme činit vše proto, abychom z něj zachránili, co jde. V sázce je totiž naše vlastní budoucnost. Oliver Milman odvedl s touto publikací skvělou práci. Lze se od ní odrazit s vědomím toho, že krize hmyzu není vůbec žádná legrace. Je to další problém, který nás se zbytkem života na planetě staví na křižovatku.