Správce dinosauřího parku - Podmořský vulkán se zlobí

Máme tu pátek jednatřicátého srpna... Z mého pohledu letní pohodička. Z pohledu Dana Jamesona, který je správcem Dinosauřího parku na Tedově ostrově uprostřed Pacifiku, opak. Mám takový dojem, že se za poslední týden přihodilo něco dost neobvyklého...

Podmořský vulkán se zlobí

Nasupený vulkán. Tak bych nazval to, co v pondělí v osm hodin ráno vybuchlo. Zrovna, když jsem celý rozmrzelý vstal z postele, jako naschvál se mi pokazil budík (vlastním přičiněním, když jsem po něm šmátl rukou, shodil jsem ho na zem) a ještě jsem uklouzl při vstupu do koupelny. Sypal jsem Leptoceratopsovi Dinovi do misky krmení, které tak miluje. A pak náhle byl spuštěn alarm. Vyběhl jsem ven, oblečený jen v pyžamu, ostatně stejně jako většina mých kolegů právě se chystajících na denní směnu. Opustili jsme své malé domečky se zelenými zahrádkami a shromáždili se na prašné cestě mezi nimi. Pak se ozval Charlesův hluboký hlas. Znělo to trochu jako místní rozhlas na nějaké vesnici ve střední Evropě... Tak nám bylo oznámeno, že právě vybuchl ten podmořský vulkán. Ten, jehož chvění a rostoucí zloba po celé tohle léto způsobovalo únik jedovatého plynu a pukání půdy v některých částech našeho ostrova. Chlapi kolem mě začali panikařit. Co mi jen dalo času je uklidnit... Dvacet minut na to jsem stál v hlavní budově a krátce mluvil s Charlesem. Jen mi řekl, že jako ředitel parku je zodpovědný za naše bezpečí a že pokud dojde k ohrožení našeho zdraví, bude nás muset evakuovat. Plány na evakuaci parku se začaly stávat realitou. Kdybyste jen viděli, kolik ošetřovatelů si naráz připravilo uspávací pušky a stálo u výběhů, připravených dát zvířatům dávku a pak je dostat ven z výběhů. Ale k tomu naštěstí nedošlo. Vulkán soptil pod hladinou moře. V deset dopoledne jsem stál na severním pobřeží a sledoval z dálky tu hrůzu. Na hladině oceánu to na ploše srovnatelné s fotbalovým hřištěm nahlas bublalo. Byl to tak bizarní pohled! Člověka nepřekvapí ani tak podivný dinosaurus, jako úkaz z jeho vlastního světa. Nebylo to poprvé v životě, co jsem si připadal zranitelný. Ale měl jsem strach. Pod naším ostrovem se přece nachází jakási spící sopka. Tahle ji asi probudila. Proto ten jedovatý plyn. Takže... Mohlo by se něco stát? Kvůli erupci k nám v pondělí večer přiletělo pár odborníků ze států. Celý park byl až do půlnoci na nohou. Výsledky prokázaly, že parku nehrozí bezprostřední nebezpečí. K další malé erupci podmořské sopky pak došlo ve středu. Docela se zvedaly vlny, ve čtvrtek ráno to na pláži vypadalo vážně děsně. Všude mrtvoly plesiosaurů, ichtyosaurů, velkých i malých belemnitů a amonitů, sem tam nějaký ten eurypterid, dokonce i žraloci, žraloci bílí a Squalicoraxové - to byl tedy pohled. Mezi nedávno vyplavenými zvířátky jsme našli živého Tusoteuthise. Je to ještě mláďátko. Včas jsme jej přemístili do akvária. Je to jeden z nejnovějších přírůstků v parku. Oliver nás však varoval, že až vyroste, bude z něj 6 až 11 metrů dlouhý zabiják! Tusoteuthis totiž v pozdně křídových mořích a oceánech zabíjel mořské plazy!

Nehledě na to, co se přihodilo v pondělí a ve středu, vydali se Oliver a Tim na další expedici na Isle of Die. Včera nám přivezli zcela nejnovější přírůstek do parku, a to sice mladého pravěkého aligátora Deinosucha... Není to trochu moc? Tenhle třímetrový macek prý jednou bude měřit čtyřnásobek, co teď, tak vážně nevím, jestli už se Oliver nezbláznil. Prý ho našli na břehu řeky, mezi rákosy, uvíznutého v rybářské síti. Ano, v rybářské síti. V okolí Isle of Die dlouho žádní lidi nebyli, aspoň co víme. Jenže tohle rybářské náčiní, stejně jako kusy plastu, putují celým oceánem, až dosáhnou Isle of Die a začnou negativně ovlivňovat život i tam, v tom pravěkém ráji. Deinosuchus si jistě záchranu zasloužil a momentálně se rochňá v bahně na břehu naší říčky, nedaleko Masiakasaurova nového výběhu... Houby, jež napadly několik želv Testudo atlas, a jež jsme předchozích pár týdnů hubili, jsou zřejmě nadobro pryč. Hurá! A sláva, yes! Promiňte mi tu trapnůstku... Poté, co byl náš reptile house dokonale vydezinfikován, byli jeho původní obyvatelé vráceni zpět do svého domova. Želvy Testudo atlas už se zase procházejí ve své, řekněme, ohrádce. Ardeosauři zase šplhají po skle jako jejich současní příbuzní z řad gekonů. Pravěký had Pachyrhachis se opět koupe ve svém rybníčku, a jeho o moc větší příbuzný Gigantophis polyká celá prasata... Ujal jsem se našich dvou jeskynních lvíčat. Dost se jim daří. Rychle rostou. Nevěřili byste, jaké pokroky za ty nádherné dva týdny, co jsem s nimi strávil, učinili. Tak jednou bude z našeho Dinosauřího parku pravý kočičí park. Jen zmíním, že Barbourofelis je v naprostém pořádku a Smilodon, přestože občas trochu vzteklý a vrčící na ošetřovatele, také... Žádné problémy s náladovými Deinotheriem, Siamotyrannem a Giganotosaurem. Daří se nám, jedovatý plyn už neuniká, tedy zatím... Podmořská sopka se snad již uklidnila. A park je zajištěn, dobře financován a funguje jako rezervace a útulek zároveň. Žádné plány na znovuotevření, alespoň tak to Charles říká. V posledních pár dnech přijely na ostrov jeho děti, docela dost vyrostly od doby, co tu byly naposled. Rozhodně už naše zvířata netrápí. Mám takový pocit, že tu jednoho dne, možná brzy, začnou také pracovat... Dinosauřímu parku se prostě nebývale daří, víc než kdy předtím, a je to vidět!

Danova pošta: Tohle je tak krásné léto!!! Chci moc poděkovat těm, kteří v předchozích devíti týdnech četli můj comeback na tento blog. Někteří z Vás napsali moc milé komentáře, jež mne téměř dohnaly k slzám, ale obvykle jsem neměl čas na to, abych je vypustil. Přece jen se toho v našem parku děje tolik! Víte, Dinosauřímu parku se daří. Opravdu. Jak jsem napsal v závěru této části, daří se nám víc než kdy předtím. Přes všechny ty problémy s houbovým onemocněním, jež zabilo a nakazilo pár z našich velkých želv a ohrozilo život několika lidí... Přes problémy s probouzejícím se vulkánem... Dinosauří park je na svém vrcholu. Anebo možná ne, třeba přijde čas ještě lepší! Pevně v to doufám. Já mám místo zajištěné, a budu se dál snažit udělat maximum pro pohodlí našich pravěkých svěřenců. Dinosauří park zažil všechno možné. Začal jako malý projekt s omezeným rozpočtem. Rozrostl se v park, do kterého proudily tisíce návštěvníků. Pak se zase "zmenšil", stal se tím, čím byl kdysi a čím je teď. Jakýmsi pravěkým rájem... K napsání této části muselo dojít. Je 31. srpna... Musím se s Vámi rozloučit. Ano, mohl bych Vás informovat o dalších novinkách z Dinosauřího parku, ale uznejte, stálo by to úplně za to? Slíbím Vám ale, že se vrátím. Ano, vrátím se, a na krátko Vám zase popíši některé z našich starostí a problémů, a jak jsme je řešíme... Dinosauří park funguje jako do
bře namazaný stroj, a můj týdeník se vrátí za několik měsíců. Do té doby zdar!

To je konec letního Správce dinosauřího parku v tomto roce. Opravdu jsem si užil psaní všech částí, trochu více se vžil do Dana, omezil nepodstatné vtipkování a přišel s příběhovou linií o probouzejícím se vulkánu a houbovém onemocnění... Ta takřka půlroční pauza Správci dinosauřího parku podle mne velmi prospěla, a poslední dva měsíce jsem si Správce opravdu moc užíval... Není to konec. Správce se musí vrátit, vím, že mě bude bavit jej psát zase v budoucnu, ale bude to chtít pauzu. Slibuji, že na konci roku, v době Vánoc a Nového roku, se Správce dinosauřího parku možná na dva týdny zase vrátí! A pak se možná vrátí příští léto...

Život na Zemi: Nový pravěk-Eomaia scansoria

Eomaia scansoria. Před 125 miliony let žila na území dnešního čínského Liaoningu "starodávná matka, která dokáže šplhat", tedy Eomaia scansoria, jeden z primitivních placentálních savců. Žila ve světě deset metrů vysokých titanosaurů, poblíž vody a v lesích, v oblasti s nestálou vulkanickou činností. Když byla roku 2002 objevena, byla považována za nejstaršího předchůdce moderních savců. Americký paleontolog čínského původu Zhe-Xi Luo se mimo jiné zabývá studiem primitivních druhohorních savců, jako je Eomaia.

Klip ze třetí epizody dokumentu Život na Zemi: Nový pravěk (Life on Earth: A New Prehistory).

Život chameleona Jacksonova

O životě delfínovce laplatského jsem napsal 12. srpna, o osmnáct dnů později konečně přináším článek o životě nějakého toho plaza, a tím je jeden z mých nejoblíbenějších a celkově také nejpopulárnějších chameleonů, chameleon Jacksonův...

ŽIVOT CHAMELEONA JACKSONOVA

Nacházíme se v horském lese africké Velké příkopové propadliny, asi 2000 metrů nad mořem. Zde začíná život několika malých chameleonů, včetně jedince, kterého budeme sledovat... Samice chameleona Jacksonova (Trioceros jacksonii) přivádí na svět skupinku mláďat. V tomto vrhu je jich 10, nejméně jich může být 5, maximální počet je pak 50! Většina chameleonů jsou vejcorodí ještěři, ale chameleon Jacksonův rodí živá mláďata. Březost trvá 5 až 6 měsíců. Samice mají obvykle dvě snůšky do roka. Mezi těmi drobnými novorozeňátky je i Jack, snad poměrně příhodně nazvaný chameleon Jacksonův, který snad prožije dalších 8 let svého života v jednom z nejporušených horských lesů v této nádherné krajině... Chameleon Jacksonův se v zajetí dožívá 8,2 let, herpetologové však přesně neví, jak je tomu v divočině. Každopádně počítejme, že Jack má před sebou dlouhý život...

Jack opustil gelatinový vaječný váček, ve kterém byl se svými sourozenci přiveden na svět. Na ještěra působí docela zvědavě. Jelikož je plně vyvinutý, okamžitě se začíná pohybovat v okolí místa svého narození. Matka již odchází... Jack měří po narození jen 5,5 centimetru, ale brzy začne růst. Také je od narození schopným šplhounem. Jako všichni chameleoni má prsty srostlé tak, aby vytvořily jakési kleště, kterými pak uchopí větev. Jackovi je na stromech dobře a loví zde drobný hmyz. Jako všichni zástupci jeho druhu, i on v divočině získává vodu mimo jiné tak, že tlamičkou odchytává kapky vody na spodní straně listů nebo na větvičkách...

Chameleon Jacksonův je převážně hmyzožravý, kromě malého hmyzu však loví i pavouky, stonožky, mnohonožky, stejnonožce (jako jsou naše zahradní stinky) a výjimečněji i další plazy a ptáky. Ve své domovině, v keňských horských lesích, loví také plže...

Tento druh chameleona je dobře známý jako invazivní druh. Předtím, než Keňa zakázala vývoz, byl to hlavní druh v obchodě s divokými zvířaty. Devastující dopad má vypuštění chameleonů Jacksonových především na Havaji, kde loví místní unikátní hmyz (včetně havajských vážek) a plže, kteří nejsou k nalezení nikde jinde na světě. Jsou nebezpečím pro kriticky ohroženého havajského plže rodu Achatinella.

Zbarvení chameleona Jacksonova je proměnlivé. Někteří jedinci jsou žlutozelení, jiní tmavě zelení, další mají žluté či černé znaky, tečky, kratičké proužky... A jiní jsou zase bez vzorování.

Ve své keňské domovině žijí v nadmořské výšce ve zhruba 1500 až 2500 metrech nad mořem v horských lesích.

Jack roste. Už žije nějaký ten rok a má přes 20 centimetrů na délku. Zrovna se na stromě potkal s jiným samcem chameleona Jacksonova. Samci mají ony výrazné rohy; tři výrůstky na hlavě, které velice silně připomínají rohy ceratopsidních dinosaurů jako byli Triceratops nebo Torosaurus. Samičky rohy nemají, jsou vybaveny jen kratičkým výrůstkem na čenichu a mají mírně zvětšený dorzální hřeben. Samozřejmě těmto chameleonům nechybí jakási přilba... Tihle dva samci se do sebe okamžitě pustili. Samci chameleonů Jacksonových jsou dosti teritoriální a když se setkají, bývají vůči sobě dost agresivní. Tito dva už na sebe začali syčet. Jack však chápe, že tento samec je mnohem větší, a o pár let starší. Měří 38 centimetrů, o osmnáct víc, než momentálně Jack! Se samicí by se ještě porval, by mají v dospělosti 25 centimetrů, ale tento samec je oproti Jackovi obrem! Jeho nepřítel mění zbarvení, aby jej zastrašil, a povedlo se. Jack si raději půjde hledat potravu někam jinam. A tak jako mechanická hračka odlézá...

V této oblasti se denní teplota pohybuje okolo 23°C, v noci zde však teplota klesá na 5°C. Jack a jeho příbuzní jsou velmi přizpůsobiví... Aktivní pak Jack začíná být ve dne. S pomocí dlouhého, vystřelovacího jazyka, se mu na okraji tenké větve, která sotva unese jeho váhu, podařilo chytit cvrčka, který se posadil nebezpečně blízko a začal cvrkat. Je to vítaná pochoutka...

Asi o rok později se Jack setkává s dalším samcem a rozhoduje se jít do boje o samici. Tentokrát hodlá využít svých rohů k tomu, aby svého protivníka porazil. Samci na sebe nejprve syčí, zvětšují své tělo vdechovaným vzduchem, a pak se konečně pouští do šarvátky. Jackovi se podařilo mladého samce, možná mladšího než je on sám, úplně shodit z větve. Během takovýchto soubojů občas samci utrží nějaký ten šrám; fyzická zranění jsou častá. Samice chameleona, která je o větev výše, sice nejprve syčí a chová se trochu nepřátelsky, ale za chvíli Jacka přijímá... Jack pak nevinně přelézá na jiný strom, jako by se nic nestalo a žádnému protivníkovi v souboji neurazil pýchu. Okamžitě svýma nezávisle se pohybujícíma očima pátrá po potravě.

Jack dorostl plné velikosti. Je statným samcem s docela působivými rohy. Musí mu už být skoro osm let. Jenže pak nastává incident. Jednoho dne, když se sluní na větvi během rána, nachází ho jeden z jeho úhlavních nepřátel. Je to slavný liánovec, had, který na rozdíl od většiny svých příbuzných vidí i nepohybující se předměty! Začíná se přikrádat k Jackovi. Pohybuje se pomalu a pohybem své hlavy nahoru a dolů napodobuje větve, se kterými si pohrává vítr. Dokonalá kamufláž! Liánovec se přiblížil a kousl Jacka. Pořádně se zakousl do jeho těla, aby mohl použít své zadní jedové zuby, jež však nejsou duté, jako u kober či zmijí. Liánovec tedy musí držet svou kořist, zatímco do ní pomalu pumpuje jed. Jack nemůže utéci. Je to jeho konec...

Tento článek byl kratší než například Život mamby černé, ale snad jsem uvedl všechny celkem zajímavé informace... Vězte, že bych toho o těchto chameleonech mohl napsat mnohem víc, ale možná někteří z Vás chovají doma plazy, a třeba právě o tomto druhu víte mnohem víc, než já - vždyť chameleon Jacksonův je oblíbené terarijní zvíře. Pokud bych měl v článku nějaké nesrovnalosti, klidně mne opravte... Jinak doufám, že se Vám článek líbil.

Život na Zemi: Nový pravěk-Anchiornis

Anchiornis. Při výstavbě dálnice došlo v čínském Liaoningu k odkrytí nového ložiska fosilií. Poblíž byl v roce 2009 nalezen 160 milionů let starý exemplář Anchiornise, opeřeného dinosaura, který žil ještě před proslulým Archaeopteryxem. Bohatý lesní ekosystém, ve kterém Anchiornis žil, byl také domovem Darwinoptera, ptakoještěra s metrovým rozpětím křídel. Šlo o jakýsi jurský ekvivalent dnešních dravých ptáků. Anchiornis se před nimi musel mít na pozoru... V segmentu vystupuje paleontolog Xu Xing.

Klip z druhé epizody cyklu Život na Zemi: Nový pravěk (Life on Earth: A New Prehistory).

Ztracená fauna Nového Zélandu: Sauropod Joan Wiffenové

V další části Ztracené fauny Nového Zélandu míříme zpátky do druhohor, do období Křídy... To proto, že tato část pojednává o jediném sauropodovi z Nového Zélandu!

Vědecké jméno: dosud neexistuje,

obecné jméno: sauropod Joan Wiffenové, novozélandský titanosaur aj.,

vyhynutí: před 80 miliony let.

V roce 1999 nalezla Joan Wiffenová, novozélandská amatérská paleontoložka, obratel dinosaura v přítoku řeky Te Hoe v regionu Hawke's Bay na Severním ostrově. Už od začátku nebylo jasné, zda nalezená kost patří dospělému či mladému jedinci, zato však bylo z velikosti i tvaru obratle poněkud křiklavé, že patřil sauropodovi. Jak velký ale tento sauropod byl, to se nedá jednoznačně říci. Jak víme, někteří sauropodi byli malí, například východoevropský Magyarosaurus, jiní, jako Argentinosaurus, byli přes 30 metrů dlouzí, a některé opravdu velké druhy možná dosahovaly i délky přes 40 metrů, přičemž proslulý a velice tajemný Amphicoelias možná měřil i přes 50 metrů... Joan Wiffenová vyrážela na cesty s cílem hledat fosilie po dlouhá léta a okolí řeky Te Hoe bylo pro její hledání přímo ideálním místem. Po prudkých deštích totiž voda odkryla balvany a horniny nesoucí fosilie všemožných živočichů. Jednou si všimla kusu skály o velikosti rugbyového míče a s kolegou ji otevřela pomocí kladiva. Uvnitř se pak nacházel obratel. Doma pak s pečlivostí zubaře Wiffenová odstranila přebytečnou horninu, a zůstal obratel samotný. Během fosilizace se značně poškodil. To je tedy jediný nález sauropoda z Nového Zélandu...

Velice málo je známo o tomto dinosaurovi. Patřil mezi titanosaury, skupinu sauropodů, která byla v období Křídy dosti úspěšná, a to zvláště na jižní polokouli. Žil v období pozdní Křídy. V době, kdy byl před deseti lety učiněn detailní výzkum kosti, se uvádělo, že žil zhruba před 83 až 80 miliony let. Byl to býložravec s dlouhým krkem, chodil po čtyřech sudovitých končetinách. Žil zřejmě v lesích či na otevřených pláních s dostatkem stromů, jejichž listy spásal... O novozélandských dinosaurech toho víme poskrovnu. Obratel tohoto titanosaurida je bohužel jednou z mála dinosauřích zkamenělin, které nám zatím ostrovy daly. Nezbývá než doufat, že v budoucnu bude třeba ve stejné oblasti nalezena přinejmenším jedna další kost...

Obrázky z:

https://www.gns.cri.nz/Home/News-and-Events/Media-Releases/Largest-dinosaur-lived-in-NZ

http://www.paleophilatelie.eu/description/stamps/new_zealand_1993.html

Doufám, že se Vám tato část líbila... I když je jedním z mála, rozhodně není tento sauropod jediným dosud nalezeným druhohorním živočichem Nového Zélandu!

Život na Zemi: Nový pravěk-Dýchání hmyzu

Dýchání hmyzu. Jake Socha stojí za unikátním experimentem, ke kterému došlo v Argonne National Laboratory v Chicagu. Pomocí nejsilnějšího synchrotronu v USA hodlá zjistit, co je pravdy na hypotéze, podle níž množství kyslíku v atmosféře limituje velikost hmyzu. Díky synchrotronu pak může pozorovat změny v tracheálním systému hmyzu...

Klip z první epizody dokumentární trilogie Život na Zemi: Nový pravěk (Life on Earth: A New Prehistory).

Tajemní megapredátoři: Deinocheirus

Předchozí dvě části Tajemných megapredátorů se zaměřily na dinosaury, kteří ve skutečnosti patřili ke známým rodům a druhům... Deinocheirus je trochu jiným příběhem, opravdu jako takový žil, jeho jméno je platné, ale v průběhu času si ho vědci různě představovali, než bylo odhaleno, jak ve skutečnosti vypadal.

Jméno: Deinocheirus mirificus,

předpokládaná délka: 11 metrů,

kdy žil: pozdní Křída.

Deinocheirus žil před asi 70 miliony let na území Mongolska. V roce 1965 byly objeveny jeho fosilie ve formaci Nemegt v mongolské poušti Gobi. Nález sestával z mohutných ramenních pletenců a dlouhých předních končetin s třemi masivními drápy, které tvořily jakousi dinosauří obdobu dlaně. Kromě toho bylo nalezeno ještě pár žeber a dalších fragmentů. Zvíře popsaly paleontoložky Halszka Osmólska a Ewa Roniewiczová z Polska, a to roku 1970. Daly mu jméno "Deinocheirus mirificus", což v překladu znamená "neobyčejně strašná ruka". Obě paleontoložky se domnívaly, že zvíře bylo velké jako Tyrannosaurus rex. Největším kontrastem však byly samozřejmě přední končetiny; na rozdíl od prťavých ručiček Tyrannosaura měl Deinocheirus masivní, 2,5 metru dlouhé přední "tlapy". Drápy byly však překvapivě tupé. Zvířeti, jako byl Deinocheirus, se nepodobal žádný jiný theropod. Byla pro něj tedy vytvořena samostatná čeleď Deinocheiridae. V roce 1970 se ruský paleontolog Anatoly Konstantinovich Rozdhestvensky domníval, že Deinocheirus byl i přes svou velikost stromovým dinosaurem a své obrovité přední končetiny a drápy používal k přidržování se větví. Drápy a prsty dinosaura mu totiž připomínaly ty dnešních lenochodů. Od 80. let paleontologové zastávali názor, že Deinocheirus patřil mezi ornitomimosaury, tedy pštrosí dinosaury jako byli Ornithomimus, Gallimimus, Struthiomimus či Dromiceiomimus. Později byl zase pokládán za obřího raptora, největšího ze všech, ale ukázalo se, že ve skutečnosti nebyl. Zařazení mezi ornitomimosaury mu zůstalo dodnes, ale čeleď Deinocheiridae, do které patří, je stále platná. Vlastně zahrnuje i víc dinosaurů, například Garudimima... Ale čím konkrétně se tajemný Deinocheirus živil, těžko říci. Byl to predátor? Zdá se, že možná ani nebyl. Lebka už totiž byla nalezena, měřila něco málo přes 1 metr. Její zakončení v podobě zobáku je dosti podobné zobáku kachozobých dinosaurů, hadrosaurů. Poněkud zvláštní - tvor s tak obrovitýma rukama, že by jimi skolil cokoliv, možná ani nebyl predátorem. Je možné, že šlo i o všežravce... I když už o Deinocheirovi víme mnohem více, než v době nálezu, stále je jaksi tajuplný...

Snad se Vám článek líbil... Dnes možná ještě přidám video.

Lovci kryptidů 3: Ztělesnění noční můry (5/5)

Je tu poslední část první kapitoly třetí série Lovců kryptidů... Tým se vydal na Portoriko, přilákán zprávami o zabijáckém netvorovi, který nejen vysává krev kozám, ale také je masakruje. Jde o pověstnou Chupacabru... V minulé části následovali Jack a Akihiko zraněnou Chupacabru do lesa a nakonec ji zastřelili. Její tělo chtěli pro výzkumné účely přenést zpět na farmu, jenže je napadla celá smečka těchto příšer. Jack pouze odebral vzorky krve a slin mrtvé Chupacabry, její tělo museli zanechat na pokraji lesa. V hlavní budově se pak Jack dozvěděl, že Roger zašel s jedním farmářem do stodoly, aby vyfotografoval mrtvou Chupacabru... Pokud se však Chupacabry zajímají o své mrtvé příbuzné, je Roger ve velkém nebezpečí!

LOVCI KRYPTIDŮ 3: ZTĚLESNĚNÍ NOČNÍ MŮRY, ČÁST PÁTÁ:

Roger se zasyčením zvedl kus trámu, který ležel na zadních končetinách mrtvé Chupacabry, a odvalil jej na stranu. Prohlédl si pomačkané, hubené, srstí řídce pokryté tělo toho až mimozemsky vypadajícího živočicha. Zvedl fotoaparát, nastavil blesk a pořídil první fotografii. Děsila ho, ale ne tolik, jako mrtvola samotná. Protože Chupacabra neměla víčka, vypadalo to, jako by i po smrti stále bděla. Její velké rudé oči hleděly na stranu, na otevřené dveře stodoly. Jako by snad svým nehybným, mrtvým pohledem lákala své příbuzné, žijící nedaleko odsud. Ve dveřích stál statný farmář Samuel, jeden z Colónových pracovníků. "Budete ji fotit ještě dlouho? Jsem docela unavený, rád bych si šel lehnout... Ne, že by mi vadilo Vám dělat bodyguarda, pane Neille, ale..." postěžoval si Samuel. "Hned to bude. Jen jsem chtěl, abyste se mnou šel, kdyby se náhodou něco stalo. Běhat tady po farmě sám, a musel bych si měnit kalhoty," zasmál se Roger. Pořídil další fotografii Chupacabry, tentokrát detail jejího ohyzdného obličeje s otevřenou tlamou plnou svítivých zubů a mimořádně dlouhých špičáků. Samuel zazíval a vyšel ven ze stodoly. Ten řev, který Roger uslyšel, pronikl až do morku jeho kostí. Nejprve se ozýval křik, pak se ozvalo nechutné lupnutí, pravděpodobně zlomení krční páteře, a bylo po všem. Roger přestal s fotografováním, pověsil si fotoaparát kolem krku a okamžitě vytáhl svou laserovou pistoli. Pomalu kráčel k otevřeným dveřím. Jakmile v nich stanul, spatřil něco děsivého. Dvě Chupacabry, mnohem větší, než ta, kterou fotografoval, vysávaly Samuelovu krev. Úplně mu roztrhaly záda. Byl to velice odpudivý pohled. Roger instinktivně zavřel dveře od stodoly. Nahlas vydechoval. Snažil se zpracovat to, co právě viděl. Bylo mu špatně, chtěl zpátky do hlavní budovy... Otevřeným světlíkem něco proskočilo. Ve stodole byla rozsvícena lampa, takže na zvíře bylo moc dobře vidět. Byla to ta obrovská Chupacabra, kterou šurikenem zasáhl Akihiko. Za pouhých pár minut se na místě jejího zranění vytvořil strup, takže již nekrvácela. Plna sil se blížila k Rogerovi, tisknoucímu se k zavřeným dveřím stodoly. Po zemi lezla po čtyřech, vždy vkládala vpřed pravou přední a levou zadní nohu, a pak zase levou přední a pravou zadní, přičemž se její hlava a boky pohupovaly skoro jako želé na lžíci držené roztřesenou rukou. Oči měla snad ještě větší, než ostatní Chupacabry. Roger natáhl ruku. Nechtěl to protahovat. Na rukojeti nastavil paprsek nejvyššího stupně. Najednou do jeho hlavy proniklo něco ostrého. V šoku upustil pistoli. Chytil se za hlavu. Schoulil se. Vykřikl bolestí. To, co měl v hlavě, však nebyl žádný předmět. Byly to myšlenky Chupacabry. Krvelačný kryptid začal telepaticky vysílat hlasité zvuky do Rogerovy mysli, jež je nebyla schopna pořádně zpracovat. Chupacabra v podstatě způsobila Rogerovi psychický šok! Světlíkem postupně do stodoly pronikalo jedno zvíře za druhým. Tyto Chupacabry už byly menší. Ta velká byla určitě vůdcem tlupy...

Jack, Pauline, Akihiko a Fahad konečně přiběhli ke stodole. Jejich příchod vyděsil obě Chupacabry hodující na Samuelově těle, nebo spíše na jeho krvi. Jack se nezdráhal po nich vystřelit z laserových pistolí. Jednu zasáhl do hlavy a minimálně ji tím omráčil, možná i zabil. Druhá Chupacabra nejprve schytala ránu ostřím Akihikova vrženého šurikenu, a pak ji dokončila Pauline, také s pomocí laserové pistole. Fahad otevřel dveře stodoly. Omráčený Roger doslova vypadl z budovy. Ležel v klubíčku a držel se za hlavu, jako by se snažil uchránit své břicho a hlavu před útočícím medvědem. Velká Chupacabra se nejprve polekala Fahadova příchodu. Hned se ale zase sebrala a učinila velký skok. Fahad po ní vystřelil z laserové pistole, ale neměl paprsek nastaven na nejvyšší stupeň, ba naopak, na ten nejnižší. Zdálo se, že laser velkou Chupacabru jen polechtal na břiše. Další laser šel z Jackovy pistole. Velké Chupacabře musel způsobit otřes mozku. Padla na zem, v šoku se zachvěla, vydala ze sebe hlasitý, pištivý zvuk, a zemřela. Její hlava dopadla na zem, a nikdy se nezavírající rudé oči už jen upřeně hleděly na kousek od ní ležícího Rogera. Po smrti Chupacabry se Rogerovi okamžitě ulevilo. Ostatní Chupacabry viděly smrt své vůdkyně a v nově nalezeném strachu z těch dvounohých primátů se jedna po druhé protáhly světlíkem na střeše stodoly a pak odhopkaly po střechách ostatních budov zpátky do lesa. "Jsi v pořádku?" zeptali se Jack a Fahad skoro zároveň Rogera, stále ještě otřeseného z toho zážitku. "Jo, ale měl jsem pocit, že mi něco proniklo do hlavy. Myslel jsem, že umřu. Ještě furt mě z toho bolí na čele," odpověděl Roger. "Že Chupacabra umí telepaticky komunikovat, o tom jsem se již přesvědčil s Akihikem," řekl mu Jack, "ale v takové míře? Naprosto šílené." Roger pořídil fotografie všech Chupacaber. Jednu, jejíž tělo bylo laserem nejméně poškozeno, a tu velkou zabalili do bílého prostěradla a přenesli k hlavní budově farmy. "Zítra je uložíme do Cryptid Swiftu a odletíme s nimi domů, do Británie," navrhla Pauline. Jack se jen ušklíbl. Nebyl si zrovna jist, jestli zde mrtvoly zůstanou, a do budovy je nechtěl přenést. Když se ještě vrátili ke stodole, nenalezly zde už ani tu rozmačkanou, ani tu další, čerstvě zabitou Chupacabru. Jejich příbuzné je odnesly. V místech, kde ležela těla mrtvol, se nacházely hluboké rýhy v zemi. Jako by snad Chupacabry kolem svých mrtvých příbuzných pořádaly nějaký rituál. Nebo začaly pít jejich krev? Kdo ví... Ještě tolik nebylo o těchto kryptidech zjištěno, tak málo lidí se s nimi setkalo, a tak málo lidí jim bylo tolik blízko jako Lovci kryptidů...

Ještě větší šok čekal Lovce kryptidů v hlavní budově. Colón ležel na podlaze, byl mrtev. Hlukem uvědomili Lovci kryptidů o jeho smrti všechny, kteří v domě byli. "Co to má znamenat?! A kde je Pierre?! Kde jenom je Pierre?!" zvolal Jack. Pauline s Rogerem mezitím obrátili tělo mrtvého Colóna a odhalili jeho obličej. Přejely po něm drápy, jež v jeho tváři zanechaly hluboké, krvavé rýhy. Pak měl ještě rány v krku a v srdci. "Tohle nezpůsobila Chupacabra," řekl Jack, "ta nemá dost velké a silné drápy na to, aby způsobila taková zranění, podobná bodnutí nožem!" "Tak co ho zabilo?!" zeptala se Pauline. Jack se odmlčel. "Tak co?! Jacku, jestli to víš..." řekl Akihiko. Poté také zmlkl. "Co s Vámi je?
! Tak co je?!" ptala se ještě stále šokovaná Pauline. "Pierre chybí," řekl třesoucím se hlasem Jack, "ale... Tady na podlaze jsou šlápoty. Stoupl do kaluže Colónovy krve. A odešel. Nebo spíš utekl." Akihiko si prohlédl několik krvavých stop. Pak pohlédl na Jacka. "A seš si jistej, že to byl Pierre?" položil mu otázku. "Chtěl bych věřit, že ne. Ale nejspíše byl," odpověděl Jack. Ty stopy měly dva velké drápy, jeden jako by vycházel z palce a druhý z malíčku. Bylo to velké chodidlo. Pierre?! Jak by mohl zanechat takové stopy?! Pierrovy oči se otevřely. Ležel v houští uprostřed lesa, nedaleko farmy. Bylo již dávno světlo, snad už nastalo poledne. Pierre se chtěl rozbrečet, když se podíval na svou ruku. Byla tenká, zelená, s vystouplými žílami, a z každého z jeho prstů vycházel velký, kostěnný dráp. Ano, byly to jeho ruce, jež zabily Colóna. Pierre se začal dotýkat svého obličeje. Měl na něm hrubou kůži, tvar jeho nosu se výrazně změnil, měl velké nosní dírky, ale takřka žádnou chrupavku nad nimi. Přišel ke kaluži vody a pohlédl do ní. Kdyby mohl, vykřikl by. Ten zjev byl strašný. I když ve svých očích a výrazu obličeje stále viděl Pierra Leroye, byl netvorem. Nějak zmutoval. Od první chvíle mu bylo jasné, co za to může. To Nietovo sérum agresivity, které mu propůjčilo zvláštní schopnosti. Díky kterému byl už před pár měsíci vybaven nadlidskou silou. Kvůli kterému se mu čas od času vyrýsovaly na čele zelené žíly. V jeho těle docházelo k mutaci. Poté, co Lovci kryptidů zanechali Pierra a Colóna v místnosti v osamění, stala se strašná věc. Ve stresu se začalo Pierrovo tělo měnit. I jeho mysl se začala měnit. Zabil Colóna, ale pak si uvědomil, že udělal něco strašného, a proto utekl...

Chodil po lese, oblečený v cárech oblečení a vyšší, než normálně. Čekal, že sem někdo přiběhne a zastřelí ho. Během odpoledne celý vyčerpaný upadl do křovisek... Když otevřel oči, viděl Jacka a Pauline, jak ho drží za ruku a zvedají ze země. Byl malátný, moc nevnímal. Ale všiml si, že má lidskou ruku. S lidskou kůží! Pak se probudil v základně Lovců kryptidů v Londýně, v posteli ve svém pokoji. Tam za ním přišel celý tým a vysvětlil mu, co se stalo...

Pierre si přál, aby Lovci kryptidů byli takoví jako dříve. Takoví, jako na této expedici. Hledat kryptidy v různých částech světa, vždyť takhle Lovci kryptidů začali! A pak Pierre přišel o svou sestru Sabine, bojoval s odpudivým Samem Weberem, účastnil se záchrany světa před Deylinem Nietem... Ale to on nechtěl! A přesto Jack stále opakoval, že není cesty zpátky. Že Lovci kryptidů už nikdy nebudou jako předtím. Nebo budou? Kdyby jen Pierre mohl vrátit čas... Kdyby jen mohl žít ve světě, který už není...

Konec první kapitoly. Doufám, že se Vám líbila... Chupacabra stále zůstala obestřena tajemstvím... Ukázalo se však, že celá skupina těchto netvorů žije poblíž Colónovy farmy. Co jsou zač, to Lovci kryptidů tak rychle zjistit nemohli... V této sérii Lovců kryptidů se každopádně dočkáte více děsivých kryptidů, a já už můžu slíbit, že se v ní objeví i jeden slavný, okřídlený kryptid, kterého by asi nikdo z nás v noci nechtěl vidět poletovat nad městem... O tom pak někdy příště...

Lovec krokodýlů-Krokodýl Moreletův

Krokodýl Moreletův. Tentokrát se Steve vypravil do Belize, do hlubokých lesů objímajících řeku Macal. Na břehu řeky se setkává s velkým samcem krokodýla Moreletova. Tento druh je nyní, v roce 2018, již považován za málo dotčený, ale před čtrnácti lety, v době natáčení Stevova dokumentu, to byl jeden z těch více ohrožených krokodýlovitých v Novém světě (jak ostatně sám ve filmu říká). Podle Steva jsou tito krokodýlové v divočině dost pasivní a moc neútočí. Chce to otestovat. Proto skočí do vody a zaplave si s ním...

Klip z epizody "Řeka nad přehradou" (River of the Dammed) ze seriálu Lovec krokodýlů (The Crocodile Hunter) z roku 2004.

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Neocnus

Pár minut předtím, než jsem začal psát tento článek, jsem si vygooglil všechny předchozí části Vyhynulých tvorů z Karibiku a za sebe musím říct, že jsem docela spokojen s tím, kolik částí jsem v průběhu léta 2017 a léta 2018 napsal... Ale stále zbývá tolik pravěkých živočichů z karibských ostrovů, se kterými jsem Vás ještě neseznámil... Včetně tohoto, tak je třeba to napravit a pustit se do psaní další části...

Jméno zvířete: Neocnus,

Zařazení: chudozubí (Xenarthra), čeleď Megalonychidae,

Vyhynutí: Holocén, před cca 5000 lety,

Příbuzní: nejbližší, pozemní příbuzní vyhynuli, existují však stromoví příbuzní.

Neocnus byl jedním z celé řady pozemních lenochodů, z nichž většina vyhynula v Pleistocénu, případně pak v Holocénu. Dal by se označit jako příklad ostrovního nanismu; jelikož žil na ostrově, během vývoje zmenšil své tělesné rozměry, takže se lépe přizpůsobil omezenému ostrovnímu prostředí, zatímco jeho příbuzní na americké pevnině, zvláště tedy na té jihoamerické, bývali třeba i desetkrát, možná i dvacetkrát větší. Neocnus byl poměrně malým pozemním lenochodem, nedosahoval zřejmě ani výšky člověka. Během let bylo popsáno 5 druhů, jejichž zkameněliny se našly na Kubě a na Hispaniole (na Haiti a v Dominikánské republice). Trup měl Neocnus poměrně zavalitý, mnohem zavalitější než většina ostatních pozemních lenochodů. Také se od nich lišil délkou ocasu; ocas byl v poměru ke zbytku těla mnohem delší. Tak jako ostatní pozemní lenochodi, i Neocnus měl široké kaudální (ocasní) obratle. Ty mu umožňovaly položit ocas na zem a použít jej jako podpěru. Pak si mohl stoupnout na zadní, čímž se mu uvolnily přední končetiny, zakončené ostrými drápy, s jejichž pomocí trhal listy stromů. Na rozdíl od většiny pozemních lenochodů byl vlastně semiarboreální, tedy část života trávil na zemi a část na stromech. Ocas se dokonale hodil k obtočení větví. Možná žil podobně jako dnešní stromoví mravenečníci (tamandua); ti také používají svůj ocas jako podpěru k tomu, aby se mohli postavit na zadní (a na zadní se při obraně staví i mravenečníci velcí z Jižní Ameriky), a tamandua také žije z velké části na stromech.

Jak již bylo uvedeno, Neocnus byl býložravec a živil se hlavně listím stromů. Byl vybaven velkými, trojúhelníkovými špičáky. Na jeho spodní čelist se upínaly velice silné svaly, takže byl schopen drtivého skousnutí... Tento savec, relikt pleistocénní megafauny, vyhynul teprve nedávno - zřejmě někdy v době okolo 5000 let před naším letopočtem. Samozřejmě se setkal s lidmi, a lidé se setkali s ním, a zapříčinili jeho vyhynutí. Nejmladší fosilie Neocna pochází z doby 4391 let před naším letopočtem. Lidé pozemní lenochody lovili, protože pro ně byli snadnou kořistí, nebyli moc rychlí a s pomocí oštěpů nebo šípů se dali lehce zabít...

Obrázky z:

https://en.wikipedia.org/wiki/Neocnus

http://juliamorganscott.com/galleries/neoncus-and-euphractus/

Doufám, že se Vám článek líbil. Už se těším na psaní dalších částí tohoto projektu...

Lovec krokodýlů - Chřestýš červený

Chřestýš červený. Steve a Terri na své cestě za jedovatými hady Spojených států amerických, zvláště chřestýši, přijíždějí do jižní Kalifornie. Chtějí zde najít chřestýše červeného. Steve se přiblíží k jednomu, který pravděpodobně před nedávnem spolkl čimpanka. Raději s ním ale nebude pracovat, protože by jinak chřestýš (ostatně jako každý had po pozření po kořisti) vydávil svůj oběd, a to Steve nechce. Nechává ho tedy být...

Klip z epizody Nejnebezpečnější hadi Ameriky (America's Deadliest Snakes) ze seriálu Lovec krokodýlů (The Crocodile Hunter) z roku 1998.

Ztracená fauna Nového Zélandu: Emeus crassus

Už je to deset dnů od napsání předchozí části Ztracené fauny Nového Zélandu. Je tedy na čase pokračovat...

Vědecké jméno: Emeus crassus,

obecné jméno: východní moa,

vyhynutí: mezi lety 1400 až 1500 našeho letopočtu.

Jak již víme, na Novém Zélandě žilo v obdobích Miocén až Holocén devět druhů ptáků moa, rozřazených do šesti odlišných rodů. Každý z těchto druhů byl svým způsobem jedinečný, někteří byli lehce stavění a vysocí, jiní byli zase poměrně rozložití a malí. Emeus crassus patřil k těm menším ptákům moa. Na výšku měřil 1,5 až 1,8 metru, tedy jako dospělý člověk. Stejně jako jeho příbuzní, byl nelétavý. Kosti předních končetin srostly v jakousi zakrnělou tyčinku, tudíž nebyl Emeus schopen letu. E. crassus, přezdívaný také východní moa, je jediným druhem tohoto rodu. Tento druh žil pouze na Jižním ostrově. Obýval nížiny, zdržoval se v lesích, na travnatých planinách i v křovinatých oblastech a na dunách. Byla nalezena celá řada jednotlivých kostí těchto ptáků, kromě toho bylo odkryto i několik takřka úplných koster a dokonce byly objeveny měkké části těla; tracheální kroužky a kousky kůže. Víme také, jak vypadalo peří východního moa; jednotlivá pera se směrem k hlavě zkracovala. Nakonec na krku tvořila jen chlupovité útvary, podobné srsti. Zda byla hlava opeřená, to nevíme, ale je pravděpodobné, že byla holá, nepokrývalo ji peří. Právě hlava a krk jsou části těla východního moa, které nám u většiny úplných koster chybí. Většina nálezů pochází z údolí Pyramid Valley. Právě tam bylo nalezeno několik oněch úplných koster ve vzpřímené poloze, nicméně poté, co před stovkami a tisíci lety zvířata uhynula, odnesla jejich lehké hlavy a krky voda nebo se o ně podělili predátoři, zvláště draví ptáci a později i na ostrov lidmi přivezení savci. Pyramid Valley byla kdysi bažinou. Podle některých vědců toto vysvětluje zánik emeů; ustupovali lidem a jejich zemědělské půdě, opouštěli tak své přirozené prostředí (jak již bylo zmíněno, lesy, křoviny apod.) a nakonec byli nuceni žít v bažinách. Čas od času se pak některý zabořil do nebezpečného bahna, uvízl v něm, zahynul a podal nám tak cenný důkaz o své existenci...

V břišní dutině jednoho exempláře z Pyramid Valley se nacházelo i vejce o rozměrech 179x134 milimetrů. Kolik vajec kladli v jedné snůšce, to rozhodně nevíme, ani nevíme, jak vypadala jejich hnízda. Ale třeba je možné, že podobně jako emu kladli vejce na jednu hromádku, několik samic se možná shromáždilo a nechalo je napospas samcům - tak to alespoň dělají australští emu. U moa je to jen čirá hypotéza... Krk východního moa tvořilo 20 až 21 obratlů, takže byl poměrně dlouhý, i na to, že byl tento pták v porovnání s některými svými až 3,5 metru vysokými příbuznými docela drobkem. Emeus crassus měl také mohutná chodidla s velkými drápy. Člověk si ho může představit, jak s nimi opatrně, takřka neslyšně našlapuje, i když byla chodidla tak velká... Tento druh poprvé roku 1846 popsal autor názvu dinosaurus, slavný Sir Richard Owen, ale zařadil jej do rodu Dinornis, tudíž popis druhu Emeus crassus zhotovil Ludwig Reichenbach roku 1852. Dalšími synonymy byly Syornis nebo Mesopteryx, žádné z nich není platné... Východní moa byl nakonec vyhuben po příchodu lidí na ostrov. Již bylo zmíněno, že byl vytlačen ze svého původního habitatu. Byl však také loven, což se nakonec odrazilo na úplném vybití těchto ptáků a všech jejich příbuzných...

Za informace vděčím knize Pravěká příroda od J. Beneše s ilustracemi Zdeňka Buriana, za další fakta pak vděčím anglické Wikipedii.

Obrázky z:

http://nzbirdsonline.org.nz/species/eastern-moa

https://en.wikipedia.org/wiki/Eastern_moa

Doufám, že Vás tato část zaujala, rád si přečtu Vaše případné názory... Projekt Ztracená fauna Nového Zélandu bude pokračovat...

Lovec krokodýlů-Krokodýl nilský

Krokodýl nilský. Řeka Luangwa v Zambii je jednou z posledních skutečně divokých řek v Africe. Žije zde množství hrochů a krokodýlů nilských, a Steve nachází jednu samici krokodýla na břehu. Poté si všimne varana nilského. Ti často vykrádají krokodýlí hnízda, a poblíž se nachází úkryt jednoho drobného krokodýla! Steve se rozhodne jej chytit, ale musí si dávat pozor. Na hladinu vystupující bubliny značí, že krokodýlkovi rodiče jsou poblíž.

Klip z epizody "Wild River of Africa" ze seriálu Lovec krokodýlů (The Crocodile Hunter) z roku 2000.

Správce dinosauřího parku - Estesia kontra Titanomyrma

Další pátek znamená další Správce dinosauřího parku! Tak se pusťte do čtení, ať víte, co se Danu Jamesonovi zase přihodilo!

Estesia kontra Titanomyrma

V Dinosauřím parku se občas stávají věci, které by se v prehistorickém či současném světě nikdy nestaly. Tak třeba včera nastal malý incident u Tsintaosauří ohrady. Jedna nová krmička dinosaurů byla totiž unesena majestátem našich dvou Tsintaosaurů a rozhodla se jednoho z těch nezbedných bráchů nakrmit z ruky. Bohužel jeho kachní zobák při krmení sevřel její ukazováček a ona skončila na ambulanci. Může být ráda, že o svůj prst nepřišla. Tsintaosauři mají vážně silné čelisti! Ale to není vše. Stal se takový malý incident, za který může jedno nové nemehlo, nováček jménem Cathal. Ale nepředbíhejme. Jak víte, plazi z domu s terárii byli přestěhováni do několika dalších budov, neboť je terárium momentálně zbavováno nebezpečných hub, způsobujících záněty plic. No, a Estesia, náš pravěký korovec, který je vybaven jedovatými žlázami a zuby, byla přestěhována do Cathalova domu. Nebylo prostě, kam ji dát. Cathal se před pár týdny, když jsme jej přijali, prokázal jako dobrý pečovatel o plazy. Jenže nějak nechal terárium otevřené a jedovatý ještěr se dostal ven. Stalo se tak ve středu tohoto týdne. Zatímco Cathal seděl u oběda a vyprávěl nám své úžasné zážitky z Toronta, jako že ho třeba jednou přejel taxík a jindy zase cyklista, Estesia pomalu kráčela ven z jeho domu. Vlezla do nějaké trubky v jeho domě a pak zase vylezla kdesi mezi houštinami, nejspíš ve středu ostrova, nedaleko lesa, který zde necháme růst. Hledala patrně něco k snědku... V insektáriu mezitím Oliverův kamarád Tim pozoroval Arthropleuru a dělal si různé poznámky o jejím životě. Byl tím tak zaujat, že tiskl svůj obličej na sklo. Ani si nevšiml, že Estesia leze za ním. Opět pronikla do nějaké trubky, a než by se kdokoliv nadál, byla už v teráriu pravěkých mravenců rodu Titanomyrma. To byl samozřejmě největší mravenec, který kdy žil. Velká královna s křídly měla na délku až 13 centimetrů. Estesia se zakousla do jednoho vojáka. Jeho mohutná kusadla projely jejím krkem. V tuto chvíli uslyšel Tim, že se něco v teráriu za ním překulilo. Obrátil se a spatřil ten obdivuhodný souboj. Bylo to děsné. Několik vojáků Titanomyrmy už zatínalo svá kusadla do těla Estesie, které se však podařilo tomu prvnímu doslova ukousnout hlavu od těla. Pomalu, po vzoru dnešních korovců, natáhla krk k dalšímu a překousla jej vejpůl. Vojákovo kusadlo však zůstalo viset mezi jejími zuby. To muselo být dosti nepříjemné. Tim na pár vteřin nevěděl, co má dělat, ale pak vtrhl do terária a popadl Estesii za hlavou, tak aby jej nehryzla. Musel ji vytáhnout i s obřími mravenci, uchycenými na jejich těle. Jeho vstup do terária mravence probudil. Spustil řetězovou reakci. Z hnízda se začala vinout celá armáda mravenců...

Tim musel být rychlý. Okamžitě za sebou zavřel vchod do terária. Jeden z mravenců pustil Titanomyrmu a zakousl se do jeho ruky. Tim sebou prý celý cukl, tak bolestivé kousnutí to bylo. Někde poblíž sehnal krabičku, do které doslova nacpal všechny ty vojáky. Krvácející Estesii pak okamžitě přivezl na veterinární kliniku. Tam jsem byl zrovna já a povídal si s doktory a sestřičkami. Řešili jsme různé věci, tedy... Skoro, protože měli moc práce a nevěnovali mi velkou pozornost. Jedna sestra mi řekla, že jsem vychloubačný magor a poslala mě pryč. To jsem se tedy fakt urazil!!! Asi nebudu uvádět, že jsem jí dnes ráno dal výpověď. Jé, už jsem to uvedl. Nejde to smazat!!! Každopádně Tim jim přivezl zraněnou Estesii a oni se pustili do záchrany jejího života. Bylo mi moc líto toho nádherného plaza, který se takhle dostal do potíží... Cathalovi jsem musel vynadat za to, že o svého svěřence příliš nedbal. Dnes už je Estesia v pořádku, z těch kousanců plných kyseliny mravenčí se už dostává. Plazi se obecně dostanou ze zranění, která by zabila nás, savce... Masiakasaurus byl včera večer konečně vypuštěn do svého nového výběhu. Experti, se kterými jsem mluvil jen o pár minut později, potvrdili, že záhadné houbové onemocnění pochází z Isle of Die. Je možné, že se sem spory hub přenesly jen větrem. I přesto zavedeme opatření; Oliver a jeho tým budou muset po každé výpravě na Isle of Die do karantény. Možná to zní divně, zvlášť když jsme na nedalekém pacifickém ostrově, ale přece jen musíme mít jistotu. Kdo ví, jestli sem Oliver něco nepřenesl například na svém oblečení... Pokud jde o jedovatý plyn unikající do nějakých výběhů, daří se nám ho zadržovat. Něco to ale znamená. Myslím ten únik plynu. A teď se ukazuje, co. Podmořská sopka nacházející se jen pár kilometrů od pobřeží Tedova ostrova brzy vybuchne! Celý svět si myslel, že je desítky tisíc let nečinná. A teď, když se nám v parku tak daří, si chce náhle vybuchnout! Co se asi stane?

Danova pošta: Myslíte, že to náš pak přečká? Začínám se vážně bát!

Já už jen uvedu, že další část Správce tu bude zase příští pátek!

Lovci kryptidů 3: Ztělesnění noční můry (4/5)

V minulé části se Jackovi podařilo střelit Chupacabru do přední končetiny, načež krvelačná příšera odhopkala do lesa. Další Chupacabra, kterou druhá část týmu nalezla ve stodole, byla nakonec zabita, neboť na ni spadl těžký trám. Roger odvedl zraněnou Pauline a Fahada zpátky do hlavní budovy farmy. Zbytek týmu hodlá následovat zraněnou Chupacabru, která za sebou jistě zanechá krvavou stopu, do lesa. Nemají na výběr, musí zvíře zabít. Jacka by ale také zajímalo, co je tato zrůda zač...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: ZTĚLESNĚNÍ NOČNÍ MŮRY, ČÁST ČTVRTÁ:

"Uděláme to takhle," začal Jack, dívaje se na Pierra a Akihika před poničenou stodolou. "Ehm, Jacku, nevadí, když... když se přidám ke zbytku týmu na farmě? Víš, ta příšera, ona je... taková... děsivá... Trochu se jí bojím. Nevím, jestli mám jít s vámi," řekl třesoucím se hlasem Pierre. "Dobrá, utíkej za nimi," řekl na to Jack a pokýval hlavou. "A my, Akihiko, my jdeme do lesa. Snad ji najdeme," dodal a spolu se svým japonským kolegou vběhl do lesního porostu. Nacházeli se nedaleko kozí ohrady. Zraněná Chupacabra musela být někde poblíž. Akihiko si brzy všiml černé krve zářící ve svitu baterky. Gestem naznačil Jackovi, aby jej následoval. Prodírali se kapradím, pokrytým hustou Chupacabří krví. Pak náhle Jack přidušeně vykřikl. Akihiko se otočil a z pouzdra na pásku vytáhl šuriken. "To je v pořádku, Akihiko," řekl Jack, "nějak jsem se zamotal ve vegetaci." S hlasitým vytrhnutím kořenů se Jack dal opět do pohybu. Netušil, že to hlasité lupnutí upoutalo pozornost jejich cíle. Ve svitu baterky se náhle objevil stín. Akihiko začal svítit všude kolem sebe. Stejně tak Jack. "Zády k sobě," řekl Jack. Položil ukazováček pravé ruky na kohoutek brokovnice. Akihiko svíral v rukou svou teleskopickou tyč, připraven útočníka silně zasáhnout. Takto stáli asi dvě minuty. "Můžu si dovolit pohnout baterkou na stranu?" optal se Akihiko. "Jo," odpověděl krátce a trochu volněji Jack. Akihiko tak učinil. Nikde nic. Chupacabra zmizela. "Krucinál, asi před námi utekla. Bojí se nás. Bojí se té brokovnice," poznamenal Jack. "Ne, kámo," řekl na to hrozivým hlasem Akihiko a posvítil přímo nad sebe, "ona se nebojí. Ona čeká." Jack pohlédl na větev stromu čnící snad sedm metrů nad nimi. Jako odpočívající opice zde seděla ta ohyzdná příšera s rudýma očima a dlouhým jazykem, neustále se kroutícím ze strany na stranu. Její sliny dopadly na Jackovu tvář. Chupacabra pootočila hlavou. Jako by se snad pokoušela porozumět těm dvěma dvounožcům, které svými schopnostmi naprosto předčila. A pak náhle Akihiko i Jack znehybněli. "Eh?! Proboha... Cítíš to taky?!" zašeptal Jack a poklepal Akihikovi na rameno. "Něco... Něco je v mý hlavě... Jako by se to se mnou snažilo komunikovat," odpověděl Akihiko. "O tom jsem četl. Někteří svědci tvrdí, že Chupacabra je schopna telepatické komunikace! Myslel jsem si, že je to blbost, ale... Mám pocit, jako by mým mozkem pronikaly jakési vlny, kterým nedokážu porozumět," rozpovídal se Jack. "Nápodobně," pokýval hlavou Akihiko. "Myslíš, že bychom mohli telepaticky komunikovat i s ní?" optal se Jack. "To těžko. Ale jestli se ti to podaří, řekni jí, že nejsme večeře," odpověděl Akihiko. Natáhl ruku k Jackově ruce a slabě mu z ní vytrhl brokovnici. Hlava Chupacabry se v rychlosti pohnula směrem k němu. Vydala ze sebe odporný skřek, podobný bublání horké vody. A skočila dolů. Akihiko popadl Jacka za rameno a strhl jej k zemi. Přitom střílel po padajícím zabijákovi. Zasáhl ji! Chupacabra dostala pár kulek přímo do těla, pod srdce. Při pádu se hbitě zachytila nízké větve, jen tak dva metry nad Akihikem a Jackem, v hrůze ležícími na zemi. Začala kašlat krev. Na větvi se tak podivně kroutila, prsty s ostrými drápy si mnula rány na těle a nakonec těžce spadla na zem. Jack a Akihiko se na sebe podívali a pak k ní opatrně přistoupili. Byla tak hubená, pokrytá řídkou srstí. Chlupy na jejím těle už nebyly vztyčeny. Byla mrtvá. Ale když se Jack dotkl její přední končetiny, pokryté černou krví, ještě sebou škubla a ve smrtelném záchvěvu ho drápy sekla do hrudníku. Jack uskočil. Drápy Chupacabry udělaly z jeho černé uniformy jednu velkou hadru. Jen mírně přejely po kůži, takže Jack trochu krvácel, ale nebylo to nic vážného. "Máš dost odvahy na to, abychom ji zvedli?" zeptal se Akihika. Ten jen pokýval hlavou.

Nést to odpudivé zvíře temným lesem byl zážitek přinejmenším tak strašný, jako ho hledat. Oba Lovci kryptidů měli pocit, že se Chupacabra každou chvíli probere, že se život vrátí do jejího chudého, prostříleného těla. Jakmile vyšli z lesa a položili její tělo do trávy, oba se otřásli. Chupacabra neměla víčka, její oči byly stále otevřeny. Vypadalo to, jako by ta příšera neustále bděla. "Víš co? Odeberu pár vzorků slin a krve. A pak ji přineseme do hlavní budovy," řekl Jack a dal se do práce. Akihiko poodešel a pohlížel na hvězdnou noční oblohu. Takto stál pár minut. Snad se vracel do svých dětských let, strávených v malé japonské vesničce, kde se tradice držely i na sklonku dvacátého století. Kde jej připravili o jeho rodiče a jeho bratry. Kde začal jeho život zuřivce, hledajícího pro něj nikdy neexistující klid. Jediný záchvěv větvičky stačil k tomu, aby sebou prudce trhl a otočil hlavu. Zasupěl něco japonsky, když pohlédl na tvora sedícího v koruně stromu za ním. Byla to další Chupacabra, tentokrát však mohutnější, s velkou, baculatou hlavou. Možná, že ta zabitá byla teprve mládě! Akihikův vržený šuriken se ve vteřině zaryl do jejího ramene. Jako ve zpomaleném filmu Chupacabra pohlédla na své zranění, sáhla po šurikenu a vytáhla si ho. Pak opět pohlédla na Akihika. Zranění ji vůbec netrápilo. Vyskočila. Akihiko vytáhl tyč. "Jacku, utíkej do hlavní budovy! Máme tady další Chupacabru!!!" zařval. Pokusil se praštit zvíře do hlavy, neuspěl však. Chupacabra byla příliš rychlá. Přeskočila Akihika a zezadu do něj narazila celým svým tělem. Jack neuposlechl svého přítele. Běžel mu na pomoc. Přiběhl zrovna, když už se krvelačná nestvůra chtěla zahryznout do Akihikova krku. Ten ležel nehybně na zemi, omráčený pádem. Jack vytáhl svou laserovou pistoli. Jediná rána Chupacabru dočasně ochromila. Pomohl Akihikovi na nohy. "Jsou všude, úplně všude," zamumlal Akihiko. Jack se na něj nechápavě podíval. Akihiko rozsvítil baterku a posvítil na lesní porost. Mezi větvemi svítilo několik dalších párů očí.

Oba cítili, jak telepaticky přenášené zvuky pronikají do jejich mozků. "Jako by nám říkali, roztrháme vás," poznamenal Jack. "Máš ty vzorky? Necháme tu jejich kamarádku mrtvou? Třeba chtějí její mrtvolu. Spokojí se s ní. Padáme!" řekl Akihiko. Oba se dali do bezhlavého útěku. Že Jack ztratil během útěku svou svítilnu, to mu vůbec nevadilo. Brokovnice ležela někde poblíž mrtvoly Chupacabry, ale nemělo smysl se k ní vracet. Vybaveni už pouze svými laserovými pistolemi a Akihikovou kovovou tyčí, utíkali oba pryč, jak jen nejrychleji mohli, připraveni se v poslední chvíli otočit a zápasit o svůj život. Ale na otevřené planině, na které se během dne pásly krávy, se za nimi Chupacabry nehnaly. Nebyly tu žádné stromy; Chupacabra neměla kam odskočit v případě nebezpečí. Jakmile vběhli na území farmy, mysleli, že omdlí. Oběma bylo velmi špatně. Zašli rovnou do hlavní budovy. Tam, v hlavní místnosti, seděl Colón, oblečený pouze v pyžamu a županu, a celý se třásl. "Propána, už jste zpátky! Neměli jste tam chodit!" řekl starostlivě a jemně se dotkl Jacka. "Nebojte, pane," odpověděl Jack. "No, já myslím, že je, čeho se bát. Jsou jich tam mraky. Máte tady u farmy snad celou kolonii těchhle zvířat. Jestli to teda jsou zvířata... Já si totiž myslím, že jsou to nějací..." dal se do řeči Akihiko. Pauline, sedící na gauči, jej přerušila: "Mimozemšťani? Kdo ví." Jack spěšně vysvětlil, co se stalo. Až potom si uvědomil, že je jich v místnosti šest, včetně Colóna. Kde je poslední člen Lovců kryptidů, kterých je šest? Kde je Roger? Takovou otázku položil Jack Pauline, která okamžitě reagovala. Řekla mu, že šel s nějakým farmářem vyfotografovat tu mrtvou Chupacabru, jež leží ve stodole. "Hlupák! Podívejte se, máme takovou teorii, že Chupacabry se zajímají o své mrtvé příbuzné... Zabili jsme tu jednu v lese, a pak po nás šla celá skupinka, včetně nějaké obrovské Chupacabry... Jestli byla jedna ve stodole, pak se tam za chvíli může objevit celý jejich gang. Jdeme tam, okamžitě!!!" vyhrkl snad v jednom dechu Jack a okamžitě opustil místnost, načež jej vyčerpaný Akihiko následoval. Šli i Pauline a Fahad. Jen Pierre zůstal v místnosti sedět, naproti vystrašenému Colónovi. Podobně jako on měl z Chupacabry obrovský strach. Jenže to, co mělo následovat, bylo snad pro Pierra ještě horší. Jeho největší noční můry se měly stát realitou...

V poslední části se dozvíte, jak mise na Portoriku dopadla! Pokračování již brzy!

Krajta Albertisova-Had s retními šupinami připomínajícími klávesy klavíru

Hadí popisky jsem na nějakou dobu opustil, zatím poslední, a to sice popis krajty černohlavé, zde byl na začátku druhé poloviny června... Je nejvyšší čas, abych Vám představil krásnou krajtu Albertisovu!

Latinský název: Bothrochilus albertisii (dříve Leiopython albertisii),

Rozšíření: Nová Guinea a blízké ostrovy,

Velikost: délka 1,8 až 2,4 metru.

Tento poměrně velký škrtič se vyskytuje v monzunových a deštných lesích Nové Guineje a blízkých, menších ostrovů. Obývá také ostrov Manus, který s ním sdílí už jen další jiný druh krajty, krajta zakrslá. Naopak na novoguinejské pevnině je krajta Albertisova jen jedním z několika zástupců své slavné čeledi a i přes svou velikost si nezadá s jedním z šesti největších hadů světa, krajtou ametystovou, která též žije na Nové Guineji (a také na samém severu australského Queenslandu). Existují pravděpodobně dva poddruhy krajty Albertisovy. Severní poddruh je menší, dorůstá délky 1,8 metru. Je to zejména tento poddruh, který je vybaven krásnými retními štítky šupin, které zbarvením připomínají klávesy klavíru. Jeden štítek je černý, ten za ním zase bílý, pak následuje zase černý... Tito jedinci mají obvykle černou hlavu a tmavě hnědé tělo. Naproti tomu jižní poddruh je mnohem větší; exempláře dorůstají délky až 2,4 metru. Tělo je zelené nebo hnědošedé a tolik nekontrastuje se zbarvením hlavy. Maximální velikosti samozřejmě platí pro samice; jako u všech krajt jsou samice tohoto druhu mnohem větší než samci. V jedné snůšce klade krajta Albertisova 8 až 15 vajec. Poté, co je samice naklade, obtočí se kolem nich a hlídá je a záchvěvy svalů zahřívá až do vylíhnutí. Mláďata se líhnou po 2 měsících inkubace a poté, co vylezou z vejce, měří 38 centimetrů. Krajta Albertisova loví středně velké ptáky a savce. Mláďata však dávají přednost lovu ještěrů. Herpetologové také pozorovali krajty Albertsovy, jak se zbavují srsti spolknutých savců. "Klasicky" je vydáví, což je však mezi hady poměrně ojedinělé. Jedná se o hada, který je aktivní zvláště po setmění. Není to had člověkem nějak ohrožený, ale žije v lesích pod 1200 metrů nad mořem a jejich kácením přichází o domov... Nejde o druh, který bychom klasicky viděli v dokumentárních filmech o hadech, ale jedním z těch, které jej přece jen ukázaly, je "Lovec krokodýlů: Džungle v oblacích" z roku 1999... Rod Bothrochilus zahrnuje celkem sedm druhů, z nichž krajta Albertisova je zřejmě největší.

Příště pakobra páskovaná!

Zvláštnosti ve světě ryb: Lidožravá sisora

Je tu čtvrtá část projektu Zvláštnosti ve světě ryb. Předchozí části byly: Chodící ryby, Živorodé ryby a Pacu, ryba s lidskými zuby. Tentokrát se zaměříme na velkého lidožravého sumce!

Ryby (Osteichthyes) jsou obrovskou skupinou obratlovců, která se objevila už v období Kambria a dala základ všem ostatním, evolučně mladším skupinám obratlovců snad jen s výjimkou paryb. Moderní ryby se poprvé objevují ve fosilním záznamu v Siluru až Devonu, přičemž se některé skupiny od té doby změnily jen málo... Podle odhadů žije v současné době na naší planetě 24 000 až 30 000 druhů ryb, což z nich samozřejmě činí největší skupinou obratlovců vůbec! Některé druhy jsou velmi dobře známé a setkáváme se s nimi na našem talíři. Jiné jsou tak málo prozkoumané, že o nich nevíme takřka nic, a neustále jsou objevovány nové, dosud nepoznané druhy... V seriálu Zvláštnosti ve světě ryb se podíváme na některé výstřednosti v rybím světě, jak ostatně napovídá samotný název. Jsou některé současné ryby schopné chodit po souši? Rodí některé ryby živá mláďata? To jsou jen některé z otázek, na něž dostanete odpovědi...

ZVLÁŠTNOSTI VE SVĚTĚ RYB

LIDOŽRAVÁ SISORA

Lidé obvykle nejsou kořistí jiných druhů zvířat. I pro ty největší hady na světě jsme příliš velkým soustem, i když se říká, že v Amazonii na domorodce velké anakondy občas útočí a v letech 2017 a 2018 spolkly sedmimetrové krajty mřížkované v Indonésii dva lidi. Občas lze slyšet o případech tygrů či lvů lidožroutů, většinou jde však o zvířata, která z určitých důvodů (například zranění) nedokáží lovit svou obvyklou kopytnatou kořist. Žraloci rozhodně nemají chuť na lidské maso. Může se mezi rybami, například mezi velkoústými sumci, objevit taková, která by opravdu brala člověka jako kořist? A ne pouze jako "zpestření jídelníčku", ale jako regulérní kořist?

Mezi lety 1998 a 2007 došlo na řece Kali v Indii a Nepálu k sérii útoků způsobených jakýmsi neznámým vodním zabijákem. K útokům došlo poblíž tří vesnic, z nich také pocházely oběti. I když nikdy nebylo zcela jasně potvrzeno, že ta útokem stojí ryba, je více než pravděpodobné, že zabijákem zde byla sisora Yarrellova (Bagarius yarrelli), známá anglicky jako goonch devil catfish.

Jedná se o velký druh sumce, dorůstající délky 2 metrů. Obývá říční tůně s kamenitým dnem, peřeje a rychle tokoucí řeky, kde loví všemožné ryby, obojživelníky, korýše a další zvířata. Údajně také nepohrdne kusy lidských těl, jež jsou dle tradic vhazovány Indy do řeky Gangy. Se sisorou Yarrellovou se můžeme setkat v jižní a jihovýchodní Asii, i když bornejské a sumatránské populace jsou možná jiným druhem či jinými druhy.

K prvnímu záhadnému útoku došlo jednoho dne v dubnu 1988. Okolo jedné hodiny odpolední sedmnáctiletý mladík Dil Bahadur zahynul při plavání v řece. Zcela náhle jej něco chytlo a před očima svědků, včetně jeho přítelkyně, stáhlo pod hladinu. Jeho ostatky už nikdo nikdy nenašel, i když se hledači pokoušeli je najít v pětikilometrové oblasti. Bylo to, jako by ho něco stáhlo pod vodu a celého spolklo. O tři měsíce později pak na řece Kali zemřel Dharma Ghat, jehož neznámý útočník stáhl pod hladinu přímo před očima jeho otce.

K poslednímu útoku pak došlo v roce 2007. Osmnáctiletý nepálský mladík byl podobně zase něčím neznámým stažen pod vodu, opět před zraky svědků... Brzy se začalo vyšetřovat. Útoky byly tématem jedné z epizod první série dnes velmi populárního dokumentu Říční monstra (Rivers Monsters), který provází Jeremy Wade.

Wade samotný se nabídl k tomu, že viníka chytí. Ačkoliv byl původně ohledně pravdivosti o útocích skeptický, začal ho případ zajímat poté, co zjistil, že se útoky odehrály v oblasti zabírající jen 6,4 až 8 kilometrů. To mělo něco znamenat. Snad jeden či dva tvorové žijící v této malé oblasti útočí na lidi? A to pravidelně? Bylo nepravděpodobné, že by oběti byly staženy pod vodu vírem. Místní krokodýlové také nepřipadali v úvahu. Na krokodýla bahenního je Kali příliš studená, takže se v ní nevyskytuje. Gaviál indický nedokáže svými úzkými, na lov ryb adaptovanými čelistmi zabít člověka. A krokodýl mořský nežije tak daleko ve vnitrozemí, tedy alespoň pokud víme.

Asi kilometr odsud pak zmizel pod vodou domácí buvol. Opět jej něco dostalo obdobným způsobem, jako předchozí lidské oběti. Biolog Rick Rosenthal se vydal do oblasti, aby ji prozkoumal. Předpokládalo se, že buvola zabili žraloci býčí, kteří ve sladké vodě obvykle žijí. Ale Rosenthal je v této oblasti vůbec nenašel. Navíc buvol byl pod vodu stažen, když popíjel v řece, kde byla voda hluboká jen jeden metr...

Wade samotný se později pokusil chytit sisoru. Ukázalo se, že jich v tomto úseku žije opravdu několik. Šest z nich dosahovalo velikosti člověka. Asi 1,8 metru dlouhá sisora, vážící 73 kilogramu, byla nakonec Wadem opravdu odchycena. Podle něj šlo o rybu dost velkou na to, aby spolkla lidské dítě. Rozhodně však nešlo o lidožrouta. Wade nicméně v pozdějším rozhovoru uvedl, že věří tomu, že v řece žije několik mnohem větších exemplářů. Ty by možná mohly stát za útoky na místní obyvatele... Dokážete si představit sumce, který je schopen spolknout celého člověka?

Tento projekt bude pokračovat! Doufám, že Vás tato část zaujala...

Lovci kryptidů 3: Ztělesnění noční můry (3/5)

Lovci kryptidů jsou tentokrát na Portoriku, kde pátrají po tajemném zabijáku koz, Chupacabře. Tento krvelačný netvor však přechází ze sání krve na masakrování svých obětí, což jej činí velmi nebezpečným. Jak již víte, Jack, Pierre a Akihiko číhají na Chupacabru u kozí ohrady, zatímco Pauline, Roger a Fahad vnikli do stodoly, na jejíž střeše nedávno mladý Fernando spatřil ono hrozné monstrum. Začínají se dít opravdu zvláštní věci... Všude je tma... Toto je snad nejstrašnější mise, kterou kdy naši přátelé zažili...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: ZTĚLESNĚNÍ NOČNÍ MŮRY, ČÁST TŘETÍ:

Jack přistoupil k ohradě a posvítil na stádečko koz, které se už tisklo k jedné straně ohrady. Starý kozel výbušně mečel a hýbal hlavou s úctyhodnými rohy ze strany na stranu. Náhle se za ohradou cosi mihlo. Jack na ten objekt nastavil svou termokameru, ale zvíře okamžitě zmizelo. "Je tu," řekl mu Akihiko a poplácal ho po rameni. Vysunul svou teleskopickou tyč. Jack pevně stiskl pažbu brokovnice, kterou držel v levé ruce. Náhle se k nim zezadu něco přiblížilo. Šláplo to na větvičku. Jack se pořádně vyděsil, Akihiko však zůstal v klidu stát. "Promiň, Jacku," řekl Pierre třesoucím se hlasem. "Uf, úplně jsem zapomněl, že tu s námi jsi, strašpytle," oddechl si Jack. Kozel se najednou něčeho vylekal a přidal se ke svému stádu. Jack spatřil v termokameře toho podivného živočicha. Byl v ohradě. Plazil se po všech čtyřech. Po pár metrech se postavil na zadní, až stál skoro vzpřímeně. V tuto chvíli na něj Jack, Pierre i Akihiko posvítili baterkami zároveň. Objevil se před nimi ohyzdný tvor s ostny vyčnívajícími z hlavy a páteře. Svalnaté ruce, pokryté zježenou srstí, byly zakončeny skoro až lidoopími prsty, jež nesly ostré drápy. Rudé oči ve světle baterek ďábelsky svítily. Vypadalo to, jako by se ten tvor neustále cynicky usmíval. Jeho dlouhé, bílé zuby jistě sloužily k prokousnutí krční tepny obětí. Z tlamy se vinul dlouhý jazyk, který se pomalu pohyboval ve vzduchu. Jako by snad ochutnával vzduch. "Tak tohle je... tohle je... eh... Chupacabra?!" zašeptal zděšený Pierre. "Jo, to je ona," odpověděl mu Akihiko. "Tak divně se na nás kouká... Jacku, nechceš něco udělat?" řekl Pierre. V jediné vteřině se Chupacabra vymrštila ze země a zmizela ve tmě. "Proboha! Proboha!!! Kde je?!" řval Pierre. "Zmizela! Někde za stádem! Kruci, už ji nevidím!!!" vykřikl Jack. Nastal strašný zmatek. Akihiko se snažil udržet se v klidu. Náhle spatřil stín přímo za Jackem. "Pozor!!!" vyhrkl ze sebe hlubokým hlasem a hbitě vyhodil z rukávu šuriken. Jack se otočil a posvítil na něj baterkou. Šuriken se zabořil do kůry stromu. Po Chupacabře zase ani památky. "Měl jsem ji zastřelit. Měl jsem ji zastřelit!!!" opakoval si vyčítavě Jack. Pierre svítil baterkou všude kolem sebe. Přišlo mu, že každé pohybující se stéblo trávy teď představovalo smrtelné nebezpečí. Strach byl na něm vidět nejvíce, ale i jeho kolegové, i drsňák Akihiko, byli hrůzou bez sebe. Z ohrady se ozvalo tlumené mečení. "Dostala ji! Dostala jednu!" vykřikl teď Jack a přeskočil ohradu. "Co to děláš?! Ty ses musel totálně zbláznit!!!" zakřičel na něj Pierre. "Zastřelím ji, slibuju," odpověděl Jack a ztratil se mezi děsem paralyzovanými kozami. "Tak tohle není dobrý," řekl si pro sebe Akihiko a taky přeskočil ohradu. "Kluci?! Kluci!!! A co já?!" šeptal Pierre, držíce se za hrdlo. Ozval se výstřel. Stádo koz se rozeběhlo na všechny strany. Další výstřel. Jack střílel na neuvěřitelně rychle skákajícího krvelačného zabijáka, a nedokázal jej trefit. Akihiko náhle ucítil, že zvíře dopadlo na zem jen pár metrů od něj. Vyhodil po něm další šuriken. Pak na místo posvítil baterkou. Tentokrát trefil jen kůl od ohrady! Najednou Jack ucítil, že mu něco zezadu dýchá na krk. Chlupy na krku se mu úplně vztyčily. Akihiko naň namířil svítilnu. Chupacabra se tiše přikradla až za Jacka a chystala se zaútočit. Akihiko mrštil svou kovovou tyč jako oštěp. Chupacabra sebou trhla, chytila Jacka svou mocnou přední končetinou za levou ruku, a shodila ho na zem. Jack měl však u sebe brokovnici! Pohnul rukou a pažbu vrazil Chupacabře do tlamy. Ozval se praskavý zvuk. Musel jí zlomit zub! Jack nečekal, vstal, obrátil se a střelil Chupacabru. Bohužel jen do přední končetiny, kterou si Chupacabra v poslední chvíli zakryla srdce, na které Jack původně mířil. Odhopkala pryč z ohrady. Zmizela v blízkém lese dříve, než se Jack stačil vzpamatovat. Pierre, který celý souboj z dálky pozoroval, byl skoro mrtvý strachem o své kolegy. Jakmile bylo po všem, opřel si záda o kůl, zaklonil hlavu a vydechoval. Cítil, jak se mu po celém čele vyrýsovaly žíly. Vůbec mu nebylo dobře...

"V pořádku?" zeptal se Akihiko Jacka a ukázal na zranění na jeho levé ruce. "Jen škrábnutí. Doufám, že ta potvora nemá jedovatý drápy," vydechl v odpovědi Jack. "Koukni na tu kozu. Úplně jí rozervala krk," řekl Akihiko. Jack pohlédl na oběť Chupacabry. Chudák zvíře mělo v očích strnulý výraz, výraz hrůzy, kterou zažilo při své smrti. Její hlava ležela v kaluži krve. Všem se udělalo špatně. "Ta Chupacabra je pěkně hnusná potvora. Co... Jak? Kruci, jak může něco takovýho vůbec existovat? Je to jak z jiný planety," řekl Jack a utřel si pot z čela. "Měli bychom ji stopovat. Zanechá za sebou krvavou stopu. Dobře jsi ji trefil," řekl ještě Akihiko. "Ne. Mířil jsem na srdce," odpověděl Jack. "Hoši, nechcete už ven z té ohrady? Je mi nějak mdlo, byl bych rád, kdyby mi někdo pomohl zvednout se ze země," ozval se Pierrův vyděšený hlas. Jack a Akihiko se museli alespoň usmát...

V těchto chvílích pociťovala Pauline bodání v krku. Drápy Chupacabry po milimetrech pronikaly hlouběji a hlouběji. Pauline však vůbec nebyla bezbranná. Začala střílet z laserové pistole přímo za sebe. Jeden silný laser zasáhl přímo hlavu odporného monstra a odeslal jej směrem k zemi. Pauline se otočila, levou ruku přiložila na krvácející krk. Znovu zmáčkla spoušť. Jenže monstrum zde již neleželo. Odhopkalo na další dřevěný trám. Velice rychle začalo lézt nahoru, ke střeše a k otevřenému světlíku. Chystalo se uniknout. Pauline se rozhodla mu v tom zabránit. Laser zasáhl trám, ten se zřítil a Chupacabra s ním. Roger se konečně po kopnutí do hlavy probral. Popadl čelovku, jež ležela vedle něj, nasadil si ji na hlavu a posvítil na ten nepořádek. "Leží tam," řekla mu Pauline a ukázala se křečovitě se pohybující ruku s kostnatými drápy, ležící pod velkým kusem trámu. Drápy se ve smrtelné křeči zarývaly do hlíny, tak hluboko, jak to jen šlo. "Krvácíš," řekl Roger, vytáhl z kapsy šátek a omotal jej Pauline kolem krku. "Nic se nestalo. Jenom mě podrápala," odpověděla Pauline. Fahad se mezitím na provaze zhoupnul až k dřevěné liště, připevněné ke stěně stodoly. Chytil se jí a pak se zase pustil, načež spadl do kupky sena. "Co ty?! Jak je ti?!" optal se starostlivě Roger, hned jak k němu přiběhl. "Mám kousanec v rameni... Dost to pálí... Fuj..." zněla Fahadova odpověď. Konečně se dveře stodoly zase otevřely. Stáli v nich Jack, Pierre a Akihiko. Přilákal je sem hluk a také štěkot psů, připoutaných k boudám v okolí stodoly. "Jste celí?!" optal se Jack, ale nebylo třeba odpovídat. Úplně se mu sevřelo hrdlo, když uviděl Paulinin krvácející krk a Fahadův ošklivý kousanec v rameni. "Leží pod tím trámem... Hele, já ty dva odvedu zpátky do hlavní budovy a pak vyřešíme, co dál... Jak to vůbec šlo?" řekl Roger. "Našli jsme ještě jednu, zranil jsem ji," odpověděl spěšně Jack. Pak s Akihikovou pomocí odkryl polámané tělo Chupacabry. Jackovi se zachvěla ruka, když položil prsty na její čelo, obrátil je a spatřil tu černou krev. "Co je tohle za kryptida? Kdy se vyvinul? Z čeho? A co je zač? A proč se takhle chová?" položil si Jack několik otázek jen tak, pro sebe a nahlas. "To zatím nikdo neví," odpověděl mu Akihiko, "hele, měli bychom dostat tu druhou. A to pěkně rychle."

Jak bude mise v Portoriku pokračovat? Příští část již brzy.

Lovec krokodýlů-Orangutan sumaterský

Orangutan sumaterský. Během let strávených natáčením Lovce krokodýlů a věnování se ochraně přírody se Steve spřátelil s lidmi a orangutany z národního parku Gunung Leuser na severu Sumatry. V rámci zdejšího orangutaního rehabilitačního programu se seznámil s řadou zvířat, která si již žijí na okraji chráněného lesa, jsou však stále zvyklá na lidi. To platí i o této samici orangutana, které Steve nabídl několik rambutanů (plodů dvousliváku ježatého).

Klip z epizody "Faces in the Forest" ze seriálu Lovec krokodýlů (The Crocodile Hunter) z roku 1999. Přidáno k příležitosti Světového dne orangutanů (19. srpna).

Lidé zřejmě ovlivnili vývoj orangutanů už před 70 000 lety

Je 19. srpna, Světový den orangutanů. Je tedy na čase pomyslet na naše příbuzné z jihovýchodní Asie, na největší na stromech žijící primáty, jež jsou zastoupeni třemi druhy žijícími na Sumatře a na Borneu, z nichž všechny jsou kriticky ohroženy...

Donedávna byli orangutani považováni za primáty, kteří k přežití nutně potřebují husté lesy, nezkrocenou divočinu. V takových oblastech bývají také obvykle natáčeni (nejde-li o zvířata zvyklá na lidi). Orangutanů však již zbývá velmi málo, a jejich přirozené prostředí mizí. Mezi lety 1999 a 2015 jsme přišli o 100 000 zvířat - 50 % divoké populace orangutanů. Může za to těžba dřeva a rozšiřování palmových plantáží, a s tím související ničení lesů. Právě ve dnech, jako je tento, bychom měli myslet na problém s palmovým olejem, který je však všude. Orangutani jsou rozhodně druhem, kterého palmový olej velmi ovlivnil... Ale výsledky nedávného výzkumu ukazují, že orangutani možná nejsou tak bezbranní, jak jsme si mysleli. Fosilní nálezy totiž odhalují, že orangutani přežili vedle svého nebezpečnějšího, holého lidoopího příbuzného, mnohem déle, než jsme si mysleli. První lidé druhu Homo sapiens sapiens vkročili do jihovýchodoasijských pralesů už před 70 000 lety. Ovlivnili tak život orangutanů, kteří si tehdy do té doby žili v těchto oblastech docela poklidně. Z fosilních nálezů vlastně vyplývá, že orangutani byli v Pleistocénu mnohem více rozšířeni, než dnes. Jejich kosti a především zuby byly nalezeny v Číně, severním Vietnamu a v Thajsku, obvykle mezi ostatky dalších zvířat. Všichni ti tvorové byli oběťmi lidí. Pokud zatím víme, před 20 000 došlo k velkému snížení populace orangutanů, nejspíše právě kvůli lovu. V této době totiž lidé jihovýchodní Asie začali ve velkém množství používat lovecké nástroje sloužící k zabíjení zvířat na dálku, kupříkladu foukačky s jedem napuštěnými šípy... Orangutani se stáhli do hlubokých pralesů, kam se lidé jen málokdy odvážili. Důvodem, proč se orangutani během svého vývoje adaptovali spíše na život v hustých lesích, je podle výzkumu Douglase Sheila zřejmě skutečně náš druh.

Avšak pokud byli orangutani schopni přežívat i v prostředí ne tolik zalesněném v minulosti, mohli by dnes přežít i v lidmi pozměněných lesích? Jen málo v současnosti žijících divokých orangutanů žije v nespoutané džungli. Většina z nich obývá lesy, ve kterých se těží. Mohla by ochrana třeba takového prostředí, lidmi ovlivněného, přece jen orangutany zachránit před vyhynutím? Vypadá to, že jsou mnohem přizpůsobivější, než jsme si mysleli. Ochránci přírody zřejmě tato nová zjištění vezmou brzy v potaz... Orangutan je však stále na pokraji vyhynutí a my jsme důvodem, proč tomu tak je.

Dnes ještě přidám video z Lovce krokodýlů se Stevem Irwinem, klip z epizody o orangutanech... Šťastný Světový den orangutanů! Máte-li prostředky, jež alespoň trochu přispějí k pomoci těmto úžasným lidoopům, využijte jich prosím. Právě na to tento den je!