Hugh Beeley se pomocí stroje času ocitl v období Devonu před 365 miliony let nedaleko pobřeží oceánu plného zajímavých živočichů. Také souš začínají osidlovat pozoruhodní tvorové. Hugh zde žije už po více než půl roku a jen čas od času se setkává s lidmi, kteří mu doplňují zásoby. Zkoumá zdejší zvířata, fotografuje je, uniká jejich čelistem... Minule jen o chlup unikl obrovitému Dunkleosteovi. V poslední části jeho vyprávění však nepůjde jen o něj. Bude muset pomyslet i na zástupce vlastního druhu, který se ocitne v nebezpečí... Doufám, že se Vám bude poslední část příběhu líbit...
V DOBĚ PRVNÍCH ČTYŘNOŽCŮ, ČÁST SEDMÁ:
Po několik minut trvajícím snažení jsem konečně paraglidingové křídlo nasměroval nad pobřeží. Vyhnul jsem se ostrým skaliskům a dopadl nohama na měkký písek. Byl jsem opravdu šťastný. Takovému nebezpečí jsem zde ještě nečelil. A to jsem si Devon ke svému pobytu vybral jen proto, aby mne nepronásledovali velcí masožraví dinosauři. Kdybych byl býval věděl, jaké rybí nestvůry zde žijí a čeho jsou schopny, možná bych si to rozmyslel... Cesta do táboru v neoprénu byla poměrně jednotvárná. Večer jsem si pak prohlížel pořízené fotografie. Pravda, měl jsem už lepší fotografie jiných zde žijících zvířat, ovšem i tak jsem byl velice rád, že jsem tam do té vody za Dunkleosteem skočil. Večer se citelně ochladilo. Vyšel jsem si na procházku k nejbližší pláži. Příliv si pohrával s kusy kmenů archaeopterisů, jež skolila nedávná bouře. Pohlédl jsem na sopku na pobřeží poněkud vzdáleném. Na tu samou sopku, co se nedávno tak zlobila. Vystupoval z ní oblak kouře. Jako už mnoho dní. Zatím jsem se ničeho nebál. Nevybuchne-li sopka znovu nějak giganticky, tak, že by láva zaplavila i můj tábor, zůstanu zde. Pak jsem se vracel zpět do tábora. Sešeřilo se. Skoro bych na mnou vydupané lesní cestičce šlápl na starého známého! Má noha s duněním pro něj jistě nepopsatelným dopadla těsně vedle jeho výhružně nastražených klepet. Škorpión byl odhodlán bránit svůj život. Nemínil jsem mu nijak ublížit. Jen jsem si vedle něj lehl a posvítil na něj ultrafialovou baterkou, kterou jsem u sebe měl. Občas jsem takhle rád hledat štíry. Tak jako ti dnešní, i ti raní devonští štíři měli v exoskeletonu speciální látku, jež svítí, když přijde do styku s UV světlem. Tento štírek byl teprve malý, myslím, že to ani nebyl dospělec. Na chvilku jsem k němu baterku příliš přiblížil a on do ní udeřil svým ocáskem. Ten pohyb mi přišel až roztomilý. I kdyby mne bodnul, nezpůsobilo by mi to žádnou bolest. Jed těchto dávných štírů nebyl uzpůsoben k zabití savců. Hned se mi však vybavily mé nedávné zážitky s pravěkým žralokem Xenacanthem, jeho jed mne nezabil, ale přesto dal mému tělu pořádně zabrat. Nechal jsem štírka pokračovat v lovu drobných suchozemských bezobratlovců... Dalšího dne jsem vyběhl ze stanu a zamířil si to přímo k řece, vzdálené od tábora tak pět set metrů. Skočil jsem po hlavě do vody a vyplašil skupinku Drepanaspisů, obdivuhodných pteraspidomorphů živících se organickými látkami těsně nad dnem řeky. Jejich ploché hlavové pancíře se zaleskly, když tito zhruba 30 centimetrů dlouzí rybovití obratlovci hbitě mrskli svými těli a zmizeli mi z očí. Předtím, než jsem se vynořil, spatřil jsem lesknoucí se šupiny nějaké primitivní paprskoploutvé ryby. Nabral jsem dech a zase se ponořil. Spatřil jsem skutečný majestát, po malých hyneriích největšího sladkovodního predátora tohoto ekosystému! Byl jím až 55 centimetrů dlouhý Cheirolepis, ryba s docela velkou hlavou plnou ostrých zubů. Protože měl tento tvor zpevněnou svrchní stranu horního laloku ocasní ploutve, mohl si při plavání dovolit poněkud důraznější pohyby do stran. Tento predátor měl velké oči. Zrak byl smyslem, který využíval při hledání kořisti. Všiml jsem si, jak útočí na skupinku mnohem menších rybek. Bohužel už jsem nedokázal udržet dech. Zda byl při lovu úspěšný či ne jsem již nezjistil...
Odpoledne se v táboře objevila mnou očekávaná návštěva. Nedaleko ohně, nad kterým se zrovna smažila kukuřice z plechovky, se to zablesklo. Záblesk to byl nejprve zelený, ten další byl modrý, a ten další skoro až žlutý. A pak zase zelená a modrá, zelená a modrá a žlutá, oranžová... Najednou se v táboře objevilo okno do jiného světa. Do našeho světa, tedy do mého světa. Do světa, který je přelidněn tolik, že ti, co si to mohou dovolit, jej podobně jako já opouštějí a vydávají se všanc všemožným nebezpečím prehistorických dob jen proto, aby nalezli klid. Z toho nehmatatelného otvoru vyšel Eric, hubený chlapík v oranžové vestě s kšiltovkou na hlavě. Naposledy jsme ho viděl před dvěma měsíci. Nesl mi velkou zásobu jídla a pitné vody. Jen jsme se pozdravili. Zeptal jsem se, jak se má, on se na oplátku zeptal mne. To bylo vše. Já jedl svůj oběd, on nosil bedny. Přinesl dvě, vrátil se pro další, za chvíli byl zase zpět. A pak odnášel ty staré, plné prázdných plechovek a lahví. Nechtěl jsem ho při práci rušit. Po několika desítkách minut byl hotový. "Pane Beeley," oslovil mě nesměle, "nemohl bych se... podívat po okolí? Jen tak, ze zájmu." "Ale ano, jistě," odpověděl jsem, "tohle přece není žádné mé panství. Tahle krajina patří všem těm prvním čtyřnožcům a rybám a já nevím čemu ještě." Eric se vesele usmál a zmizel v husté devonské vegetaci. Okno do Holocénu bylo stále otevřeno. Odvrátil jsem od něj zrak. Nějak jsem nechtěl vidět ty rozmazané obrazy, jež se v něm objevovaly, přestože pocházely pouze z místnosti, ze které Eric přišel. Při pomyšlení, že bych se měl někdy vrátit, mě mrazilo. Doobědval jsem a zalezl jsem do stanu. Nalezl jsem peněženku a sevřel hrstku bankovek, kterými jsem musel Ericovi za jeho službu zaplatit. Náhle se ozval křik. Lidský výkřik o pomoc! Propána, to jsem zde ještě neslyšel! Eric byl v nebezpečí. Vystartoval jsem ze stanu tak rychle jako snad nikdy. Vegetace zde byla poměrně měkká, tudíž mne při běhu žádné větvičky nepoškrábaly. Přiběhl jsem až k pobřeží řeky. Eric ležel na zemi a držel se za ruku. "Co se stalo?!" křičel jsem na něj, ale on neodpovídal. Jen řval bolestí. Spatřil jsem na zemi mrtvou Gemuendinu, toho rejnoku podobného pancířnatce. Ano, Eric musel mrtvolku zvednout, chtěl si ji prohlédnout. Jenže se dotkl konce ocasu. V životě by mě nenapadlo to udělat. Konvergentní vývoj dal Gemuendinám i nepříbuzným rejnokům trnuchám jedovou žlázu s vyústěním na konci ocasu. I když byla Gemuendina mrtvá, jed stále účinkoval. Eric musel po špičce ocasu přejet prstem a problém byl na světě. Hlupák Eric! Copak nečetl o tom, že jed třeba i mrtvého jedovatého hada může zabít? Co ten případ mamby černé tehdy v Jižní Africe v roce 2003? Odvedl jsem ho do tábora. Ránu jsme vydesinfikovali. Eric mi pak popsal, co se stalo. Bylo to přesně tak, jak jsem odhadoval. Slíbil, že tohle už nikdy neudělá a až sem přijde příště, jen vyloží, co je třeba a pak zase zmizí. Zůstal v táboře asi hodinu. Seděl vedle mého stanu a hleděl na archaeopterisy. Řekl jen pár slov. Prý by taky rád v životě něco takového podnikl. Něco jako jsem podnikl já. Vydal se na vlastní pěst do pravěku a žil tam... Z doby, kdy lidský druh vyplenil takřka vše jiné, se dá už jenom utíkat, říkal. Chápu to. Po hodině se mu udělalo lépe. Měl jsem dobrý pocit z toho, že jsem mohl pomoci příslušníku vlastního druhu, i když jsem ten druh jako takový neměl rád a nemám rád a již jsem to s ním vzdal. Eric zmizel v dnešním světě. Okno se zavřelo... O dva měsíce mě navštívil už jiný chlápek, jakýsi Roderic. Eric prý na účinky jedu zemřel. Bylo mi ho velmi líto...
Dny rychle ubíhaly. Prohledával jsem devonskou divočinu. Hledal jsem všechna mě již známá i neznámá zvířata. A pak jsem konečně narazil na to, které mi po celou tu dobu unikalo... Neuvěřitelný živočich, ten, o kterém jsme se všichni učili, že byl možná tím prvním obratlovcem, který kdy vystoupil na souš, i když nebyl, neboť ho předčili již jeho předchůdci... Ichthyostega! Pár Ichthyosteg zanechával v bahně své stopy. Pobřeží, po kterém jsem šel, bylo plochou pokrytou bahnem. Bylo velmi široké. Oba obojživelníci, dlouzí 1,5 metru, zde zanechali celou stopní řadu. Cítil jsem se hrdý na to, že já jako jejich potomek nyní mohu zanechat jejich stopy vedle těch jejich... Třeba je pak někdo najde za 365 milionů let a vzpomene si na mě. Na osamělého dobrodruha v období Devonu. A nebo také ne, to je jedno. Důležité je, že jsem je našel. Zde, v tomto prehistorickém ráji, který už žádný člověk nikdy nepozná tak jako jsem ho poznal já... Při pohledu na obě Ichthyostegy, mizející v dáli u vody, pomalu pochodující pod tmavě modrými, kupícími se mračny, jsem byl opravdu rád, že jsem tu. A jsem tu dodnes. Pořád žiji v době prvních čtyřnožců...
KONEC.
Doufám, že se Vám příběh líbil. Rád si přečtu Vaše názory... Kdo ví, možná někdy v budoucnu napíši podobný příběh...
Žádné komentáře:
Okomentovat