Paleontologická expedice na západ Spojených států

Na rok 2016 už bylo ohlášeno několik paleontologických expedic. Například ta Antarktidě, benefitující z krátkého a suchého antarktického léta, kdy je možno na ledovém kontinentu odkrývat zkameněliny, už skončila. Zato se však chystá jiná. Bude mířit do oblasti Bighorn Basin, která se nachází na území států Wyoming a Montana. S více než 24 tisíci dolarů na výzkum bude cílem expedice najít a vykopat pozoruhodné zkameněliny z období Jury a Křídy. Bighorn Basin není pro paleontology novou lokací, už od roku 2001 sem míří výzkumníci z New Jersey State Museum. Každý rok je cílem výpravy něco jiného, tentokrát mají paleontologové v plánu vykopat 65 až 66 milionů let starou zkamenělinu Triceratopse a 145 milionů let starou kostru Allosaura. V jurských horninách Morissonské formace proběhne také výkop pozůstatků nesmírně vzácného druhu sauropoda, po měsících nebo letech výzkumu by se mohlo ukázat, zda náhodou nejde o nový druh. Členové výpravy také doufají v nález některých zvířat z Paleogénu (starších třetihor), konkrétněji nejspíše z prvního období této éry, čímž byl Paleocén. Západ Spojených států byl tehdy domovem pro malé předky primátů, jako byl Purgatorius. Jedním z klíčových členů týmu je Jason P. Schein, asistenční kurátor muzea v New Jersey. Sám o sobě říká, že je ze srdce přírodovědcem a má zájem především o vodní a suchozemské živočichy pozdní Křídy Severní Ameriky (v posledních letech se však také podílel na výzkumu savců z doby ledové). Doufejme, že tato neobyčejná expedice do Bighorn Basin pomůže paleontologii odhalit některá prehistorická tajemství, jež byla zatím světu utajena a přikryta druhohorními horninami...

Zvláštní znaky dinosaurů-Pachycephalosauridi

Další čeleď dinosaurů s opravdu podivuhodnými znaky je tu! Tentokrát jsou to tlustolebí dinosauři...

Pachycephalosauridi byli podle mnohých palentologů jednou z posledních evolučně prosperujících skupin dinosaurů vyskytujících se na konci období Křídy. Patřila mezi ně řada dinosaurů: Pachycephalosaurus, Prenocephale, Stygimoloch, Sphaerotholus, Stegoceras, Tylocephale, Dracorex a někteří další. První zástupci se objevili před 90 miliony let, jedním z prvních pachycephalosauridů bylo zřejmě Ferganocephale z pravěkého Kyrgyzstánu, ale nevíme to jistě. Naopak takoví známí Pachycephalosauridi, jako např. Pachycephalosaurus, do této čeledi patřili nesporně. Společně se známými rody dinosaurů, jako Tyrannosaurus Rex, Triceratops, Ankylosaurus a dalšími, vyhynuli na konci období Křídy, před 65 miliony let. Ale co měli všichni společného? Co si všechny ty rozdílné druhy zachovaly od svého společného předka z dobi střední Křídy? Především to byla bipední zvířata, chodila po dvou nohách. Přední končetiny byly celkově krátké a dinosauři se o ně neopírali. Možná s nimi však mohli hrabat, to ale nevíme. Měli také dlouhý ocas, který tvořil skoro polovinu délky těla (tak jako u dnešních ještěrů). Pravděpodobně byli rychlí, když utíkali. Na tom mohli kapitalizovat, když je napadl predátor. Podobně jako většina relativně malých ornitopodů, i pro ně byl spásou rychlý úprk. Když už došlo k napadení ze zálohy a zvíře nemohlo uniknout, nemohlo proti svému sokovi využít dalšího zvláštního znaku? Nejpodivnějším znakem této skupiny dinosaurů totiž nejsou pláty na hřbetě jako u Stegosauridů nebo obrovské zuby, jaké měly Tyrannosauři. Je to přímo jejich hlava...

Pachycephalosauridi byli charakterističtí svou tlustou lebkou, proto se jim také říká tlustolebí dinosauři. I když to byli vegetariáni, vypadali děsivě. Jedna z teorií tvrdí, že tvar lebky i podivné ostny, které z ní vybíhaly, sloužily k určení druhu. Samci je mohli ukazovat samicím a lákat je tak. Tato okrasa mohla sloužit také k odstrašení nepřátelkých samců. S tím ale souvisí ještě něco. Pachycephalosauridi svou tlustou lebku používali v soubojích. Když samci bojovali o teritorium, vráželi do sebe hlavou. Takové údery musely být hodně bolestivé! Dříve se předpokládalo, že se byli schopni srazit hlavami, ale takovou ránu by asi jejich lebka nevydržela a praskla by. Takže se asi spíše "bili" do boků. Některé rody, jako Stygimoloch nebo Dracorex, měli ale na lebce vysoké ostny, delší než jejich příbuzní. Zda s nimi mohli třeba nabodnout útočníka, nebo sloužily výhradně k předvádění se, to bohužel nevíme. Existuje ale ještě jedna zajímavá teorie. Mark Goodwin a Jack Horner přišli s tím, že se s růstem lebky měnila i její struktura a celkově klenutost lebky. Soudě podle stop cév, které se na zkamenělých lebkách zachovaly, lze usuzovat, že z klenby mohl vyrůstat jakýsi roh. Neví se ale, jak vypadaly. Možná někteří Pachycephalosauridi opravdu měli takové vyvýšené rohy na hlavě, ale většina měla plochou lebku...

Upřímně doufám, že se Vám můj článek líbil-pokud ano, komentujte. Brzy napíši další díl tohoto projektu!

Sauroniops

Sauroniops byl masožravý dinosaurus z čeledi Carcharodontosauridae, žijící v severní Africe před 100 miliony lety. Jeho jméno znamená v překladu "Sauronovo oko". Bylo mu dáno na počest hlavní záporné postavy z knih J. R. R. Tolkiena Pán prstenů, podle kterých byly natočeny i slavné filmy. Sauron byl démonická bytost, pán temné země zvané Mordor, a v Ohnivé hoře nechal ukovat prsten, který ho činil velmi mocným. Když byl Sauron při boji zničen Izildurem, začal prsten své putování od majitele k majiteli, tedy přes Golluma (Gluma) až po Hobity. Sauron i po své porážce přežíval, jakožto obrovské oko. Bylo jen jedno. Právě díky tomu získal své jméno i tento dinosaurus. Není pravda, že by to bylo jednooké zvíře, ale něco se Sauronem přesto mělo společného. Tak jako měl Sauron jedno oko, je Sauronips znám pouze z jedné kosti, která se nacházela nad očima. Zbytek kostry nebyl nikdy nalezen. Proto existují jisté pochybnosti o jeho zařazení, ale protože se nalezená kost podobala nadočnicovým kostem Carcharodontosaurů, byl s nimi pravděpodobně příbuzný. Nalezená kost měří 186 milimetrů, z čehož není lehké zjistit celkovou délku zvířete. Víme však, že Carcharodontosauři byli velcí, asi 12 metrů dlouzí. I Deltadromeus, kterému byl Sauronips příbuzný, měřil nějakých 8 metrů. Sauronips se pravděpodobně pohyboval mezi těmito dvěma velkými masožravci, délka 10 až 12 metrů se uvádí celkem často. To znamená, že tu máme dalšího velkého dravce, dlouhého jako Tyrannosaurus! Kromě toho víme, že na hlavě měl Sauronips výrazný hrbol, možná to bylo poznávací znamení druhu. Když byl porostlý šupinami, mohl být například pestře zbarven. Zkamenělina Sauroniopse byla nalezena v roce 2007 v Maroku v horninách ze střední Křídy, ale popsán byl tento dinosaurus až roku 2012. Autory popisu jsou Andrea Cau, Matteo Fabbri a Marco Dalla Vecchia. Před 100 miliony let vypadalo Maroko úplně jinak, než dnes. Pokrývaly jej lesy a mokřiny, ve kterých žila spousta ryb, a ty lákaly veliké spinosauridy, jako byl Suchomimus a samozřejmě proslulý Spinosaurus. Sauroniops v takovém prostředí hledal nejspíše býložravé dinosaury, od menších ornitopodů až po velké sauropody. Dvanáctimetrové zvíře mělo schopnost skolit přinejmenším mládě velkého, dlouhokrkého veleještěra. Carcharodontosauridi měli tlamu plnou nesmírně dlouhých zubů, jež byly zatočeny dozadu. Byly to dokonalé zbraně k zabíjení kořisti. Jen pro zajímavost, Carcharodontosaurus měl zuby dlouhé až 20 centimetrů, to je takřka o 13 centimetrů více, než velký žralok bílý! Byl-li takovými zbraněmi vybaven i Sauroniops, určitě to byl nepřemožitelný predátor...

Protože byl tento dinosaurus popsán "teprve" před čtyřmi lety, v mnoha knihách jeho popis nenajdete. Dobrý popisek se ale nachází na anglické verzi Wikipedie.

Příště Tylocephale!

Velikonoční soutěž

Dnes je Velikonoční pondělí, ale nejen to! Jelikož máme volno, rozhodl jsem se, že dnes se na mém blogu objeví Velikonoční soutěž. Předně chci všechny upozornit, že nepůjde o nic složitého, nechci do soutěže vkládat nějaké těžké otázky. Celkem jich bude deset a budou se týkat jak světa dinosaurů, tak pravěkých savců i prvohorních zvířat. Odpovědi můžete psát buďto do komentářů, anebo mi je poslat na e-mail haasvojt@volny.cz (v případě, že se rozhodnete pro e-mail, který si kromě mě nikdo nepřečte a neopíše tedy Vaše odpovědi, nezapomeňte do komentáře napsat, že se hlásíte a nejlépe uveďte svůj vlastní e-mail). Odpovědi můžete posílat až do neděle 3. dubna, poté již bude uzavírka a předání diplomů. Do komentářů napište, co si přejete na diplom!

1. Jaký je český název pravěkého medvěda druhu Arctodus simus?

2. Je pravda, že pterosauři kladli kožovitá vejce?

3. Jak dlouhý byl Herrerasaurus a čím se živil?

4. Napište názvy alespoň dvou velkých paleontologických nalezišť na území Spojených států amerických.

5. Který paleontolog si myslí, že Tyrannosaurus Rex nebyl dravcem, ale mrchožroutem? Vypište i důkazy, které jeho teorii vyvracejí.

6. Jak se jmenuje ostrov ve Skotsku, jehož skály obsahují zkameněliny karbonských brouků? Nápověda: Prehistorický park.

7. Napište, co znamená název Cynognathus, a do jaké skupiny zvířat tento tvor patřil.

8. V jaké zemi byly nalezeny fosilní pozůstatky Brachiosaura?

9. Je pravda, že šavlozubí tygři žili i v jeskyních?

10. Teď snad Velikonoční téma: Napište něco o dinosauřích vejcích.

Počet soutěžících je neomezený, doufám, že se Vás několik přihlásí!!!

Svět opičích ještěrů, 2. část

V minulé části jste se seznámili s mladým samcem Megalancosaura se jménem Stephen. Jezírko, kam se Megalancosauři denně chodili napájet, se ale ukázalo být nebezpečným. Navíc se později v krajině objevili podivní tvorové... Co jsou asi zač?

Svět opičích ještěrů, 2. část:

Stádo velikých zvířat, která Stephen pozoroval z vrcholku stromu, putovalo daleko na západ. Ani jeden z nich se neobrátil k lesu a jezeru. Čas od času se některý z těch čtyřnohých obrů postavil na zadní, aby se lépe porozhlédl po krajině. Dělal to pravidelně jedinec v popředí stáda, jelikož ho vedl a musel vědět, kam přesně jde. Jen co se veliké stádo vzdálilo, u jezera opět zavládl klid. Ne však na dlouho. Stephen se uložil na větvi, na kterou svítilo teplé odpolední slunce, avšak nepříliš horké, poněvadž bylo zadržováno větvemi jehličnanů. Na Stephena dopadaly jen části slunečního svitu. Pak se najednou ve vzdálenosti pouhých třicet metrů od něj ozvalo hlasité zahučení. Jako všechna zvířata v okolí a především pak Megalancosauři, Stephen instinktivně zvedl hlavu a obrátil ji ke zdroji zvuku. Přišlo sem další stádo velkých zvířat, tentokrát o něco menší, než to předchozí. Tato skupina však neputovala pustinou dál, na chvíli se usadila tady, u lesa. Les to byl sice celkem řídký, ale díky své velké rozloze poskytoval těmto masivním býložravcům dostatek potravy. Byli to migrující Plateosauři, evropští dinosauři neustále protínající kontinent Pangaea při svých cestách za potravou. V tuto dobu měli ovšem namířeno k hnízdištím, jež se nacházela už jen pár kilometrů odsud. Stáda těchto mohutných, avšak neškodných zvířat čelila neustálému nebezpečí. Toho se místní živočichové obávali. Za stády dinosaurů, dokonce těch největších, jaké snad tehdy svět poznal, putují i masožravci. Stephen se stále držel stromu. Najednou uviděl velikého býložravce, jak se s otevřenými čelistmi blíží k listům poblíž jeho těla. Trochu se polekal, a jako ještěrka v rychlosti vyšplhal o několik metrů výše. Tady, ve svém stromovém království, byl Stephen naprosto nepolapitelný. Kryt jehlicemi stromu, opět ulehl a odpočíval. Za chvíli nad ním něco proletělo. Stephen byl zase probuzen, ale věděl, že z těchto zvířat si nemusí dělat těžkou hlavu. Proletěl nad ním Peteinosaurus. Tito malí ptakoještěři patřili mezi první létající plazy vůbec. Lovili vážky a další hmyz žijící u vody a tak pro ně bylo jezero stálým domovem. Peteinosauři žili samotářsky a vyváděli mláďata v puklinách stromů, kam za nimi žádný predátor nemohl. Měli strach jen z jedné skupinky zvířat: z Megalancosaurů. Pro Peteinosauří vajíčka totiž představovali katastrofu, měli-li tedy dost štěstí, aby ukryté hnízdo vůbec našli. Kousek odsud se jedna samička Megalancosaura rozhodla takové hnízdo vyslídit. Pozorně sledovala jednoho Peteinosaura, který se v dvouminutových intervalech stále vracel k jedné škvíře ve starém, suchém stromě. Nakonec usoudila, že tam by mohla najít potravu. Peteinosaurus odletěl, a samička opičího ještěra měla unikátní příležitost. Jamka byla trochu úzká, Peteinosauři jsou mnohem štíhlejší, než Megalancosauři. Avšak na kraji snůšky uviděla jedno kožovité vejce a popadla je do čelistí. Náhle ji něco klovlo do zad. Megalancosauři samička upustila Peteinosauří vejce, ztratila rovnováhu a spadla. Její pětadvaceticentimetrové tělo přistálo přímo ve vodě. Peteinosaurus, bránící své hnízdo, za chvíli na vše zapomněl a dál se věnoval svým povinnostem. Zato malý opičí ještěr měl dost problémů. Krátce po pádu do vody se před ním objevila hlava plná zubů! Byl to Nothosaurus! Popadl Megalancosaura za ocas, trhl s ním, pak dostal své zuby k břichu oběti a s mocným stisknutím čelistí vytekla spousta krve. Megalancosaurus ještě stále žil, když Nothosaurus začal hodovat na ukousnutém ocasu. Za chvíli se samička utopila. Nothosaurus tímto příležitostným útokem o nic nepřišel, ale také mu nic moc nedal. Na otevřeném moři, kde po většinu roku tito mořští plazi žijí, by lovil o moc větší živočichy. Stephen o této nehodě ani nevěděl. S příchodem noci se mu povedlo chytit jednu jepici, poletující nebezpečně blízko jeho zubatých čelistí. Svou polohu ale Stephen neměnil, místečko, které si odpoledne vybral k odpočinku, bylo ideální i k přečkání noci. Ta však nebude o nic bezpečnější, než den...

Co se asi přihodí? Pokračování příště!!! Doufám, že se Vám druhá část příběhu líbila...

Nosorožec sumaterský poprvé po 40 letech spatřen na Borneu!

Před pár dny byla zveřejněna zpráva, která nadchla všechny ochránce přírody a bojovníky za její záchranu! Nosorožec sumaterský, který je bohužel na pokraji vyhynutí, byl totiž objeven v pralesích indonéské části ostrova Kalimantan nebo-li Borneo. Tento nosorožec byl kdysi hojný po celé jihovýchodní Asii: vyskytoval se v Barmě, Thajsku, na Malajském poloostrově, na Sumatře (odtud název) i na samotném Borneu. Nyní volně žijící populace obývají již jen několik chráněných oblastí na Sumatře a jedna populace zůstala v pořádku v kontinentální Malajsii. Ještě před deseti lety zbývalo na Zemi 300 nosorožců sumaterských, nyní je jich méně než sto. Je to kriticky ohrožený druh, který není lehké zachránit. Ačkoliv existují chovné programy, je obtížné přivést k životu mláďata těchto nosorožců v zajetí. Jednu z mála výjimek tvoří chovný program v zoo Cincinnati, jinak se pokusy o chov v mnoha jiných zoologických zahradách nezdařily. V srpnu minulého roku bylo ohlášeno, že nosorožci vyhynuli i v malajské části Bornea. Jak se ale nyní ukázalo, stále tajně přežívají v té indonéské části! Paradoxem je, že zrovna tam se nejvíce kácejí deštné lesy. Musí jít o velice tajnůstkářskou populaci. To potvrdil i Glyn Davies, ředitel ochrany přírody v britském odvětví World Wildlife Fund (WWF). Dne 12. března 2016 byla jedna samice nosorožce sumaterského nalezena ve speciální odchytové jámě v lese Kutai Barat. Stala se tak prvním sumaterským nosorožcem, který byl viděn na Borneu po 40 letech. Možná se to ale dalo tak trochu čekat, protože před třemi lety nalezl tým WWF na Kalimantanu stopy, jež s velkou pravděpodobností patřily nosorožcům. Samice, 4 až 5 let stará, byla přemístěna do speciální ohrady, kde pobyde několik týdnů nebo měsíců. Pak bude vypuštěna zpět do volné přírody. Ze svého původního domova však musí nadobro pryč, jelikož jde o místo, kam se nezdráhají chodit na zvěř pytláci. Plánem je tedy přemístit ji do 150 kilometrů vzdáleného chráněného území... Budoucnost nosorožce sumaterského opravdu závisí na každém jedinci, uvážíme-li, že v divočině žije již jen stovka těchto zvířat. Nosorožec sumaterský je nejmenším druhem nosorožce na Zemi, měří jen 150 centimetrů na výšku-člověku sahá zhruba po hruď. Na rozdíl od jiných současných nosorožců je porostlý hustou srstí, zvláště na hřbetě. Nosorožci jsou ohroženi po celém světě (například severní poddruh nosorožce bílého je na tom nejhůře, zbývají jen tři jedinci). Největším nebezpečím je pro ně poptávka po rohu, někteří lidé totiž věří, že má magické účinky, což vůbec není pravda. Ze všech pěti druhů je nejohroženější nosorožec jávský. I zde jsou však dobré zprávy: za několik let stoupl jejich počet z 50 na 63. Doufejme, že tato majestátní zvířata budou zachráněna!

Zdroj informací: www.natureworldnews.com . Zdroj obrázku: www.rhinos.org . Snad Vás zpráva nadchla!

Správce dinosauřího parku - Rozhodnutí o budoucnosti Isle of Die

Máme tu Velikonoční prázdniny, a s nimi dnes, v pátek 25. března, přichází i další část Správce dinosauřího parku! Jak jsem slíbil, z Tedova ostrova se nyní dostavíme do Spojených států, kde probíhá důležitá debata...

Rozhodnutí o budoucnosti Isle of Die

Ve mě, Oliverovi, Charlesovi i všech ostatních se mísí různé pocity. Na jednu stranu jsme nadšeni, na druhou zklamáni a naštváni. Od pondělí se jednalo o budoucnosti nejpozoruhodnějšího z ostrovů naší planety, Isle of Die. Tento ostrov, na kterém přežila pravěká zvířata, nemá ve světě obdoby. Od té doby, co byl objeven, dělaly si na něj nároky různé světové mocnosti. Již několikrát se jednalo o jeho rozdělení, kolonizaci apod. Až dosud však nepatřil žádnému státu. Nespravovala ho žádná instituce a tak zůstal bez lidského osídlení, tak jako před miliony let. Jednání, které tento týden proběhlo ve Washingtonu, se účastnilo mnoho pracovníků Dinosauřího parku. Já jako správce samozřejmě nesměl chybět, Oliver jakožto přírodovědec a cestovatel, znalý Isle of Die více, než kdokoliv jiný, seděl přímo mezi nejdůležitějšími aktéry debaty. Vedle něj byl posazen Charles, ředitel parku. Sešlo se zde na osmnáct Ochránců pravěké zvěře, speciální organizace, která vznikla teprve nedávno, a která bojuje proti Operaci Hon na Kronosaura a aktivně se zapojuje do ochrany Isle of Die. Řada miliardářů do Washungtonu přijela s nabídkou koupi ostrova za strašlivé peníze, v tom případě by ostrov patřil jim. Samozřejmě nechyběli zástupci zemí, jako USA, Čína a další ekonomičtí leadeři. V pondělí jsme se kvůli rozhořčení mnoha Ochránců pravěké zvěře nemohli na ničem dohodnout. Zdálo se, že Isle of Die bude kolonií jedné ze zemí, která vyhraje jakousi slovní válku. Také ti boháči se agresivně a zuřivě zapojili do diskuse a představili své návrhy. Lišácky předstírali zájmy o přírodu ostrova, ale ve skutečnosti mají určitě své vlastní plány. Mnozí odborníci na ekosystém, a to nejen Ochránci, však v úterý jejich návrhy zcela zamítli. Během úterního odpoledne jsme se shodli na tom, že Isle of Die by neměl být osídlen a zůstat stále ztraceným světem. Zvířata i rostliny, které jej obývají, nesmíme jen tak zničit! Překvapivě, tato slova padla i od lidí, od kterých jsme do předtím vůbec nečekali... V noci z úterý na středu nikdo z nás nemohl usnout. Pracovníci Dinosauřího parku i Ochránci pravěké zvěře během noci promýšleli, co udělat pro to, abychom se přesto vyhnuli katastrofě. Ve středu ráno jsme se u snídaně shodli na tom, že Isle of Die by mohlo padnout nám. Zkusíme pro to udělat skutečně nejvíce. Jenže co mohou dvě maličké organizace proti těm, kteří vládnou polovině planety?

Ale věřte nebo ne, po nesmírně dlouhé, unavující, vysilující a ke konci už i nudné diskusi, Ochránci vymohli velkou část ostrova! A že bude pod jejich ochranou i s přislíbením Spojených států, to bylo slíbeno! Je to naprosto neuvěřitelné, tento boj jsme vyhráli! Protože Dinosauří park patří o Ochráncům, otevírají se před námi velké možnosti, především však samozřejmě možnost trvalé ochrany ostrova... V noci ze čtvrtka na pátek opět nikdo z nás nemohl usnout. Byli jsme všichni nadšeni... Ale vše se podařilo tak docela. Západní část ostrova nám "přidělena" nebyla. Nejprve se zdálo, že by mohla patřit Číně, což nás mírně zděsilo kvůli orientální medicíně a podobných záležitostech, které chtě nechtě mohou Isle of Die ohrozit. Pak se ale dostala do rukou jednoho z těch miliardářů, a k tomu se hned připojili další a jako v obchodě, rozprodali si část ostrova... Je to možná území, které zabírá jen jednu velkou pláž se skalisky a útesy, kus deštného lesa a malé plochy plání porostlých podivně vzhlížejícími travinami... Ale pravda je ta, že jakékoliv zasáhy do takové části ostrova mohou být fatální pro celý tamní ekosystém. Doufáme tedy, že vše dobře dopadne, a miliardáři si se západem ostrova nebudou dělat, co chtějí. Mnoho lidí však pochybuje o té bezproblémovosti. Asi nás čeká ještě další bitva. Rozhodně to bude bitva děsivější, než setkání dvou rohatých dinosaurů při boji o teritorium, nebo boj rangerů s utíkajícím Siamotyrannem!

Doufám, že se Vám tato část líbila! Naši hrdinové teď na čas mohou být v klidu, i když brzy je bude opět stíhat další boj!

Hon na tasmánského tygra

Vakovlk nebo-li Thylacinus patří mezi nejznámější zvířata vyhubená člověkem. Poslední zástupci tohoto podivuhodného druhu vačnatce, který byl ve své době největším původním australským masožravcem, byli viděni ve 30. letech minulého století. Bylo to v roce 1936, když poslední z nich zahynul v zajetí. Po jeho vyhynutí se začal i hroutit místní ekosystém, i když se ho zatím daří chránit. Austrálie opravdu zažila děsivé chvíle, jelikož v minulosti přišla snad o polovinu malých pouštních vačnatců, ale mezi těmi nejpozoruhodnějšími zvířaty, o která navěky přišla, patří právě vakovlk. Vyhuben především proto, že jej farmáři považovali za škodnou na dobytku, ačkoliv neměl dost silné čelisti na to, aby vůbec zabil ovci... Opravdu je však navěky ztracen? Spousta lidí tvrdí, že od té doby vakovlka viděla. Po internetu se šíří videa zobrazující podivné čtyřnohé zvíře utíkající kdesi v dálce. Někteří lidé si dokonce myslí, že vakovlk nevyhynul, a podobně jako třeba nártoun (nejmenší primát na světě), který byl dlouho považován za vyhynulého, bude i vakovlk znovuobjeven. Máme opravdu šanci jej znovu najít? Tvůrci dvoudílného dokumentárního pořadu Hon na tasmánského tygra (Hunt for the Tasmanian Tiger) se spojili s vědci, kteří se obdivuhodného tvora snaží vypátrat. Ti z Vás, kteří mají Animal Planet, mohou shlédnout druhou část tohoto filmu v neděli v 11:50. Při natáčení pořadu objevili zoologové na Tasmánii hlubokou noru a otisky tlap a drápů, což je podnítilo k dalšímu pátrání. I když je to celkem nepravděpodobné, stále je naděje, že vakovlk možná někde přežívá. Pro druh by to sice bylo velice těžké a muselo by jít o utajeně žijící populaci kdesi hluboko v lesích Tasmánie, ale možnost tu je. Zvíře nebylo při natáčení nalezeno, ale stále před sebou máme některé slibné důkazy. Pokud máte zájem, na film se podívejte... Pokud jde o samotného vakovlka, je podle IUCN stále považován za vyhynulého od roku 1936. Jediný jeho příbuzný, který nám ještě zbyl, je ďábel medvědovitý. I ten je značně ohrožen, i když se dělá mnoho pro jeho záchranu...

Na obrázku vidíte jedny z prvních kreseb ďábla medvědovitého a vakovlka tasmánského...

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Troodontidae

Na další článek do rubriky "Podivuhodné zprávy ze světa pravěku" jste nemuseli čekat dlouho. Tentokrát jde o další část mého projektu Základní údaje o čeledích dinosaurů. Nyní se už podíváme na menší dinosaury!

Název čeledi: Troodontidae,

Autor názvu a popisu: Charles W. Gilmore, 1924,

Nejznámější zástupci: Troodon, Byronosaurus, Mei Long a další,

Doba výskytu: Pozdní Jura až konec Křídy.

Troodon byl prvním popsaným dinosaurem Ameriky, stejně jako vůbec první vědecky popsaný dinosaurus kontinentu. Za jeho popisem stál Joseph Leidy, známý přírodovědec, který ho popsal roku 1856 na základě několika zubů. Ty považoval Leidy za ještěrčí, baron Nopsca v roce 1901 uvedl, že Troodon byl megalosaurid. Bylo to až v polovině 20. let 20. století, když byla Gilmorem zavedena samostatná čeleď Troodontidae. Tento podivuhodný dinosaur se totiž hodně lišil i od dromaeosauridů, kterými se jinak mnoha znaky podobal. Bylo to především díky dlouhému, ostrému drápu na zadních končetinách. Nebyl tak velký jako u raptorů, ale určitě se zvířeti hodil buďto při lovu malé kořisti, jako byli malí savci, nebo při držení masa. Troodon nebyl žádný obr, měřil na délku asi 2 metry. Podobně to bylo s dalšími zástupci čeledi. Mongolský Byronosaurus, který žil před 75 miliony let spolu s Velociraptorem, měl nevroubkované zuby. To je mezi Troodontidy skutečná zvláštnost-všechny ostatní druhy měly na zubech vroubky. Vlastně i ostatní theropodní nebo-li masožraví dinosauři měli takové zuby, s výjimkou primitivních ornithomimidů (pštrosích dinosaurů) a některé rybožravých spinosauridů. Saurornithoides měl Byronosaurovým společníkem, také žil v Mongolsku před 75 miliony let. Mezi další známé rody patří Borogovia. Všechny tyto druhy, včetně Troodona, měly několik výjimečných znaků: prvním bylo stereoskopické vidění. Když hledali malou kořist, bylo užitečné. Zadruhé, měli tenké nártní kosti-podobně jako ornithomimidi a tyrannosauridi. Zatřetí, kostra připomínala kostru ptáků, většina druhů asi byla opeřená, a měli také velký mozek. Troodontidi byli jedněmi z nejchytřejších dinosaurů. Bambiraptor patří mezi ně, byl to asi nejchytřejší dinsoaurus vůbec. Je ale pravda, že inteligence troodonů se asi rovnala inteligenci dnešních kasuárů, což bylo mezi dinosaury mnoho, ale zřejmě nedovedli plánovat. Aby lokalizovali malou kořist, měli Troodontidi i speciálně vyvinutý sluch, v mnohém podobný sovám. Možná, že požírali malé savce žijící pod zemi. Mezi nejstarší Troodontidy patří Anchiornis, podivný dinosaur s peřím z Číny před 160 miliony let. Víme dokonce, jakou měl barvu, bylo to zjištěno v roce 2010. Byl černobílý s červenou chocholkou na hlavě. Troodontidi vymizeli spolu s ostatními dinosaury před 65 miliony let, ale potomci dinosaurů, ptáci, mohli vzejít právě z takto vzhlížejících dinosaurů...

Na prvních dvou obrázcích vidíte druh Troodon formosus (druhý obr. je z Dinosaur Planet), na třetím je Saurornithoides a na posledním obrázku se nachází rekonstrukce Anchiornise v pravých barvách... Snad jste si článek užili!

Jak strakapoudové a datli hledají potravu

Každý z nás pravděpodobně zná zvuk, kterým se ozývají pozoruhodní ptačí obyvatelé lesů: datli a strakapoudi. Kromě jimi přímo vydávaných zvuků, kterými na sebe volají nebo upoutávají svou pozornost, však vyniká ještě jiný zvuk. Je to právě ten, který jsme snad všichni slyšeli, vlastně je to i jeden z nejznámějších zvuků vydávaných zvířaty na celém světě (řád ptáků šplhavců totiž žije na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy). Jde o tesání do kmene stromu. Většina lidí celkově ví, proč se tak děje. Je pravdou, že datli například takovým ťukáním označují své teritorium. Snad ještě častěji se však setkáme s faktem, že díky tesání do kůry stromu hledají ptáci potravu. Pokud dostanete tu možnost a zahlédnete v lese strakapouda, kteří jsou celkem hojní, na chvíli zůstaňte a sledujte ho. Dalekohled při tom bude ideální. Je dost pravděpodobné, že už před pozorováním Vás na sebe pták upozorní právě ťukáním. To je velmi hlasité, je způsobeno silnými ranami jeho dlouhého, ostrého zobáku, do kůry. Když strakapoud nebo datel zjistí, že pod kůrou se nachází nějaký hmyz (nejčastěji hmyzí larva), zaměří se na to místo a začne s prací. Už po několika ranách je schopen kůru prorazit a dostat se k výživné svačince. Pak využije něco, o čem už mnoho lidí neví. Je to totiž velmi dlouhý jazyk, skrývající se v tom ostrém zobáku. Je až nezvykle dlouhý: měří na délku tolik, co samotný zobák. Když ho vysune daleko před jeho špičku, může s ním larvu okamžitě nabrat. Pak už jen zbývá potravu sníst. Skutečnou zajímavostí ale je, že svaly ovládající jazyk obtáčejí téměř celou lebku. Sval se táhne od konce zobáku, konkrétně od oblasti před okem, kolem celé lebky až ke spodnímu konci zobáku. Avšak, ne všichni šplhavci klepou do stromů při hledání hmyzu. Severoamerický datel rudohrdlý je dokonalým příkladem toho, že svých schopností tito pestře zbarvení ptáci využívají i k získávání jiné pochoutky. Datel rudohrdlý je milovníkem mízy. Pravda sice je, že ho ke stromu takřka vždy přiláká hmyz, pro změnu samotný lákaný mízou, ale pak si často neodpustí pár klovanců do kůry stromu, aby se napil sladké šťávy. Otvory vytváří především v období na konci léta a také většinou na podzim. Bystré smysly jsou pro šplhavce velmi důležité, často nestačí dobře skrytou kořist vidět, ale spíše ji slyšet a možná i cítit vibrace. I zrak ale může být dost užitečný, v původně vytvořených puklinách, do kterých pták ani neklovne, též může najít spoustu potravy... Mnoho lidí považuje datlí tesání do stromu za samozřejmost, ale nic jednoduchého to není...

Zdroj obrázku: www.rspb.org.uk (jedná se o společnost, která stojí za mnohými skvělými projekty souvisejícími s britskými ptáky).

Doufám, že se Vám článek líbil...

Jihoafrické muzeum Iziko

Mám pro Vás popis dalšího zajímavého místa, které jsem sice nenavštívil, ale rád bych. Je to Jihoafrické muzeum Iziko...

Iziko South African Museum se nachází v Kapském městě, v Jihoafrické republice, a je jejím národním muzeeem. Název muzea pochází z jazyka Xhosa, což je jeden z oficiálních jazyků, kterými se v Jižní Africe mluví (mezi dalšími však převažuje angličtina). Iziko znamená "krb" či "ohniště", možná si pak někteří z Vás vzpomenou na historii ohně a lidí a tím pádem na pravěké lidi. Toto muzeum, jež bylo založeno roku 1825, se částečně také zaměřuje na prehistorické lidi. Avšak, nejen to. Muzeum Iziko nabízí pohled do jihoafrické zoologie, paleontologie i archeologie. Ve výstavištích si můžete povšimnout spousty moc zajímavých exponátů. Naleznete zde meteority, nerosty, horniny, minerály, zkameněliny a vycpaniny současných i vyhynulých zvířat. Mezi zajímavé exponáty patří například skalní kresby Sanů, kteří jsou někdy nesprávně nazýváni "křováci". Jde-li o vzdálenější minulost lidstva, můžete v muzeu spatřit exponáty z doby železné. Fosilie z Karoo jsou ale asi nejzajímavějším a nejpopulárnějším lákadlem muzea. Pánev Karoo přinesla světu mnoho paleontologických objevů z Permského období. Řada savcovitých plazů je zde vyobrazena v rekonstrukcích. Také výstava "Coelacanth", zaměřená na latimérii podivnou je určitě zajímavá. Naopak Ocean Giants se zabývá největšími tvory oceánů, včetně obrovitých plejtváků (a kostry jednoho z nich, který měřil 20,5 metru), a nechybí ani velryby subantarktického regionu. Dále byste v muzeu našli exponát zebry Quaggy, dnes bohužel již vymizelé a velmi podivuhodné zebry, a také koně nazývaného foal. Kromě toho nabízí muzeum pohled do světa ptáků, žraloků, chimér a mnoha dalších živočichů, a také technicky vyspělé planetárium... Mě osobně by se asi nejvíce líbilo mezi zkamenělinami z pánve Karoo, ale celkově vypadá muzeum moc pěkně...

Na obrázku vidíte rekonstrukci slavného jihoafrického dinosaura nazývaného Kirky (patřícího k druhu Nqwebausaurus thwazi). Tento model taktéž najdete v muzeu Iziko. Kredit obrázku: www.southafrica.net .

Do komentárů můžete napsat, zda byste muzeum chtěli navštívit. Já tedy ano, můžete napsat svůj názor...

Původ plesiosaurů (1/3)

Máme tu další nový projekt, tentokrát třídílný! Podíváme se v něm na historii jedné z nejznámějších skupin pravěkých plazů. Jaký byl však její původ? Kde se vzali a z čeho se vyvinuli? Vítejte u velkého detektivního pátrání po předchůdcích plesiosaurů i po nejranějších zástupcích této skupiny mořských plazů!

Původ plesiosaurů

Předchůdci

Velké hejno ryb proplouvá mezi korálovými útesy. Všude okolo se nacházejí mořští ježci, plavou si tu amoniti a belemniti a sluneční svit protíná vody jurského moře. Pak náhle, zcela bez očekávání, do hejna ryb vnoří hlavu jakýsi prapodivný tvor. Má dlouhý krk, zavalité tělo, čtyři ploutve, nepříliš dlouhý ocas a tlama je vyzbrojena zuby ostrými jako břitvy. V mžiku tento živočich chytí několik rybek a odplave, když tu náhle přijde rána z jiného místa. Hejno ryb napadla skupinka Plesiosaurů...

Co to vlastně byli ti plesiosauři? Často jsou spojováni s ichtyosaury, tzv. ryboještěry. Patřili s nimi do jedné veliké skupiny živočichů, ale blízce příbuzní s nimi nebyli. Spíše měli blíže k snad ještě děsivějším pliosaurům, obáváným lovcům z jurských a křídových oceánů. Znaky, o kterých jste si přečetli v úvodu, jsou opravdu typické pro plesiosaury. Ale kde se vzaly? Kde bychom vlastně hledali původ plesiosaurů? A jací tvorové byli jejich předky? Pojďme najít odpovědi na tyto otázky...

Vraťme se společně do doby před 260 miliony let, na území Madagaskaru. Ten byl tehdy součástí jediné velké souše zvané Pangaea, a také domovem velice zvláštních tvorů. Řád, do něhož patřili, je nejistý. Byli to však první částečně vodní a částečně suchozemští plazi, způsobem života se alespoň částečně podobající plesiosaurům. Jedním z těchto primitivních plazů byl Claudiosaurus. Nebyl dobře stavěn pro život na souši, jeho domovem bylo hlavně vodní prostředí. Tam tento ještěrovitý, 60 centimetrů dlouhý masožravec hledal potravu. Zajímavá je na Claudiosaurech a jejich příbuzných jedna věc. Někteří paleontologové je považují za přechodný článek mezi suchozemskými eosuchiany (diapsidními plazy, jejichž někteří zástupci, jako permská Youngina, měli lebku podobnou hateriím) a jednou skupinou vodních plazů, kteří byli skutečně neobyčejní-nothosaury.

Claudiosaurus možná nebyl přímým předkem slavného Nothosaura, žil však jen několik milionů let před ním, a jeho bratranci mohli dát vzniknout novému řádu mořských plazů...

Co však mají Nothosauři společného s plesiosaury? Nejprve se podívejme na celý řád těchto tvorů. Řád Nothosauria totiž zahrnuje velké množství štíhlých, převážně rybožravých plazů s protáhlým krkem, tělem i ocasem. Zde si můžeme povšimnout společných znaků notosaurů a plesiosaurů. Nyní se však podívejme na ty odlišnější znaky. Přední končetiny notosaurů byly delší, mohutnější a silnější než zadní. Při plavání to byly právě přední končetiny, co dávalo zvířeti poháněcí sílu. Ocasem připomínali spíše krokodýla, možná s jeho pomocí také vytvářeli silný proud při pohybu ve vodě. Neměli žádné ploutve. Mezi prsty se však nacházela plovací blána... Nevíme jistě, zda plovací blány měli už Claudiosauři, u Nothosaurů jsme si však celkem dobře jisti.

Nothosaurus byl nejznámějším zástupcem řádu, patřil do čeledi Nothosauridae a žil v raném až pozdním Triasu, tedy v době prvních dinosaurů, a s délkou okolo 3 metrů to mohl být hrůzostrašný predátor. Vyskytoval se v Asii, Evropě i severní Africe. Na to, že žil 30 milionů let, byl velmi úspěšný. K menším notosauridům patřil Lariosaurus, měl 60 centimetrů na délku a jeho fosilie byly nalezeny ve Španělsku. Nebyl nejmenší, někteří notosauridi měli i 20 centimetrů. Avšak stále to byl proti Nothosaurovi trpaslík. Nejspíše lovil malé rybky a spíše se pohyboval po mělčinách. Kromě toho se potvrdilo, že to byl i kanibal.

Všimněte si obrázku Lariosaura nad textem. Tento tvor měl totiž přední končetiny přeměněny v ploutve, kdežto zadní si stále udržovaly typické Nothosauří znaky (možná měl mezi prsty blány, je to pravděpodobné). Je pravda, že s ploutvemi musíme být trochu zdrženliví-přece jen se z fosilních pozůstatků nedá vyčíst vše. Ovšem Lariosaurus je s nimi mnohdy rekonstruován. Mohl mít něco společného s prvními plesiosaury...

Nothosauři zřejmě nebyli přímými předky plesiosaurů, ale spíše patřili do stejné vývojové linie a s plesiosaury měli společné předky. Máme však důkazy o tvorech, kteří představují něco mezi notosaury a plesiosaury... O těch si něco povíme příště...

Palaeospondylus

Jméno Palaeospondylus znamená v překladu "starodávný obratlovec". Nepatřil sice mezi úplně první zvířata s páteří, ale tento tvor vykazoval mnoho primitivních znaků. Bylo to drobné zvířátko, které je dodnes opředeno mnoha tajemstvími. Palaeospondylus byl poprvé nalezen v roce 1890 ve Skotsku, v jednom dole u města Caithness. Vědci si nebyli jisti, co byl vlastně zač. Měli před sebou pouze otisk ve skále, a ten otisk zobrazoval tělo tvora bez nohou, s malou hlavičkou a ocáskem, poněkud zvětšeným, takže se dal jednoduše rozpoznat od trupu. Zkamenělý jedinec měřil pouhých 6 centimetrů. Paleontologové si nějakou dobu lámali hlavu s tím, co byl vlastně tento tvor zač. Od roku 1890 byly ve Skotsku nalezeny stovky jedinců malého rybovitého obratlovce, kterého paleontologové nazvali Palaeospondylus. Všichni byli zhruba stejně velcí, byli opravdu maličtí. Palaeospondylus žil ve středním Devonu, v době velkých ryb a prvních obojživelníků. Jeho zařazení je ale nejisté. Původně byl považován za bezčelistnatce, poté za lysého pancířnatce (mezi tyto Placodermi patřil například obrovský Dunkleosteus). Později došli vědci k závěru, že to byl chimérovec, takže šlo o parybu příbuznou žralokům. V roce 2004 přišla poslední teorie o jeho zařazení, někteří odborníci si totiž myslí, že Palaeospondylus byl jen larválním stádiem dvojdyšné ryby. Pokud byl Palaepondylus opravdu dvojdyšná ryba, pak mohl přežít i v nepříznivých podmínkách a možná měl nějaká přizpůsobení k částečnému přežití na souši. Dvojdyšné ryby totiž mají plíce. Jiní vědci si zase myslí, že Palaeospondylus byl mládětem velmi primitivního obojživelníka. Ať tak či onak, toto malé šesticentimetrové zvíře nemělo končetiny, určitě to byl vodní živočich. Byl vybaven dlouhou "páteří" s ostny na konci-byla to opora ocasní ploutve. Ploutve chyběly, čelisti též-potravu z okolí přebíral jen malým filtračním otvorem. Navíc se ani neví, zda měl skutečnou páteř, nebo jen primitivní strunu. Také kosti jsou záhadou-buď byly tvořeny pravou kostí, nebo chrupavkou, nejpravděpodobněji zvápenatělou. Celkově by se ale vzhledem dal Palaeospondylus přirovnat k úhoři. Bohužel ani za posledních 120 let nebylo o tomto záhadném obratlovci zjištěno více...

Jelikož není moc známý, neobjevuje se ani v mnoha knihách. Pěkný popis ale najdete v knize "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat".

Příště Cheirolepis!

Správce dinosauřího parku - Přesun Mesembriornise

Od událostí se zuřivou samicí Wuerhosaura už uplynul týden, a je zase na čase vrátit se do Dinosauřího parku za správcem Danem a jeho prehistorickými svěřenci! Co nového se asi přihodilo?

Přesun Mesembriornise

Od pondělí náš ostrov zachvátil prudký liják. Bylo to už v neděli večer, když jsem uviděl obrovská mračna stahující se právě k našemu ostrovu. Přicházela odkudsi z východu. Pršet začalo okolo čtvrté ráno v pondělí, a věřte nebo ne, přestalo až ve středu okolo šesté večer. Bylo náročné pohybovat se v terénu, který se změnil na jedno velké bahnisko. Všude, kam jen oko dohlédlo, rýsovalo se mokré bahno, a sem tam i nějaká ta louže. Mnohé byly dost hluboké, chlapi v nich často uvízli až po kolena a pak ne a ne se dostat zpátky. V takových případech připomínaly louže spíše tekuté písky. Většina zvířat se při dešti schovala do svých úkrytů, s výjimkou akvarijních tvorů, kteří si libují pod střechou akvária. Ale i s nimi byly problémy. Plesiosaurus pravděpodobně získal nějaké parazity, po téměř celý týden se otravně otíral o roh svého akvária. Museli jsme ho odchytit a vytáhnout ven. Nebylo to nic lehkého, náš Plesiosaurus totiž za dobu svého pobytu v parku pořádně přibral. Nebyl ani uspán, prostě jsme ho vytáhli za pomocí speciálních lan. Jednoho z chlapů téměř kousl, ale naštěstí byly reakce mého přítele Jacka velmi pohotové. Ukázalo se, že Plesiosaurus měl nějakou plíseň na jedné z ploutví. Ošetření zabralo více než hodinu, ihned poté bylo zvíře vráceno do svého výběhu. Aby se na nás tolik nezlobil, nakrmil jsem ho čerstvými rybami-měli byste vidět, jak rychle změnil náladu! Více problémů nás však stihlo s Mesembriornisem. Tento velký děsopták patří mezi zvířata, s nimiž není radno si zahrávat. Není člověku nebezpečný, pokud Vás příliš silně neklovne, nebo, což je možná ještě horší, nekopne nohou s ostrými drápy. Někteří pracovníci mu pro jeho agresivní povahu přezdívají "prakasuár". Kasuáři totiž také kopou, brání-li například své mladé. Tento pták však kopne už tehdy, když se přiblížíte na metr a půl. Bohužel, při deštích došlo k zaplavení jeho výběhu. Chudák Mesembriornis stál na malém, sotva dva metry širokém ostrůvku uprostřed své ohrady. Všude kolem už bylo více než metr vody. Kdyby to ní vstoupil, sahala by mu zhruba ke křídlům. Když jsem byl rangery na místo zavolán, přemýšlel jsem, co udělat. Jasné bylo, že musíme Mesembriornise přemístit. Ale bylo už úterý večer a mě to moc nemyslelo. Toho dne jsem měl nabitý program, pochopitelně jsem byl moc unavený. A tak mě napadlo jediné řešení, kvůli kterému se dnes chytnu za hlavu pokaždé, když si na tu situaci vzpomenu. Zavolal jsem své přátele a nařídil jim, aby vzali sítě-hodně sítí. Poté jsme otevřeli dveře ohrady. Trocha vody vytekla ven, to bylo dobře. Navlékl jsem si gumovky a vstoupil tam...

Celý plán byl takový: měl jsem svou přítomností Mesembriornise trochu vyděsit a přimět ho k tomu, aby vlezl do vody. Pak bych ho hnal ven z výběhu a za otevřenými vraty už na něj čekali chlapi s rozprostřenými sítěmi. Problém byl v tom, že Mesembriornis do vody vůbec nechtěl. Přišel jsem k němu blíže, než obvykle. Byl ale nervózní a bál se vody, skoro vůbec si mě nevšímal. Všichni se začali smát, když jsem za ním vyšel na ostrůvek souše a namačkáni jsme stáhli vedle sebe. Když se pohnul, praštil mě křídlem do brady. Ztratil jsem rovnováhu a spadl do vody. Ze smíchu mých přátel se stal přímo řechot. Nejen, že jsem z vody vylezl celý mokrý-to je samozřejmé, ne? Celý obličej jsem však měl pokrytý blátem a zrovna padající dešťové kapky pak na mých tvářích vytvářeli něco zdánlivě podobného maorským obličejovým kresbám. Nezbylo mi nic jiného, než si tváře umýt. Pak mě napadlo, že bychom spíše měli vysát vodu z výběhu. Rachot, který by ale odsávání způsobilo, by ptáka jistě vyděsil k smrti. Proto bylo stále třeba ho přesunout někam jinam. Tak jsme opět zvolili uspávací pušku. Po výstřelu se Mesembriornis vyděsil natolik, že vběhl do vody a utíkal ven z ohrady. Dveře byly stále otevřené a tak utekl pryč. Naštěstí uspávadla zabrala tehdy, když přiběhl k výběhu mocného Erythrosucha Erica. Pak jsme děsoptáka naložili do náklaďáku a rychle převezli do pozorovacího kotce vybaveného stříškou. Samotné odsávání vody se nakonec proměnilo ve vodní bitvu, a kdo myslíte, že všechny chlapy porazil? Ne, já to nebyl. Byl to Oliver, který se přišel zapojit do hry. Opět jsem byl obdařen bahnitou maskou... Jsem hrozně rád, že teď už je zase sucho!

Doufám, že se Vám tato část líbila... Příště se asi přesuneme na území Spojených států, poněvadž se bude definitivně jednat o budoucnosti Isle of Die! Pokud chcete, můžete být za týden u toho!

Nález březí Tyrannosauří samice

Určit, zda byl nalezený dinosaurus samec či samice, je pro paleontology velmi obtížné. Dalo by se říci, že je to takřka nemožné, i když to občas zjistit lze. Víme například, že samice Tyrannosaura Rexe, 12 metrů velkého zabijáka z pozdní Křídy Severní Ameriky, byly větší než samci. Zda byl ale slavný jedinec nazývaný Sue samicí, to zjistíme opravdu s těží, ačkoliv má ženské jméno. Nový objev ale vše alespoň trochu mění. Jde o jeden z mála případů, kdy můžeme jednoznačně říci, jakého pohlaví byl daný dinosaurus. Nález byl ohlášen teprve nedávno, protože po mnoha letech zkoumání došli paleontologové k závěru, že jejich domněnky byly správné. V roce 2005 se Mary Schweitzer, paleontoložce známé především díky jejími vyslovovaným možnostem o klonování dinosaurů, dostaly do rukou kosti čerstvě vykopaného T-Rexe z Montany. Stáří hornin, ve kterých byly objeveny, odpovídalo době před 68 miliony let. Tehdy se Tyrannosauři objevili poprvé a žili po další tři miliony let, než s ostatními dinosauři zmizeli při velkém vymírání na konci Křídy. Mary Schweitzer zaujalo něco podivného, ale o co šlo, to bylo ohlášeno opravdu teprve před dvěma až třemi dny. Mezi kostmi se nacházela i tzv. medullární kost. Jsou ji vybaveny pouze samice ptáků, dnešních nejbližších příbuzných dinosaurů (mimoto tu tedy máme další důkaz, že dinosauři a ptáci jsou blízce spjati). Je zde ale ještě jedna pozoruhodnost: samice ptáků mají tuto kost pouze v době, kdy jsou březí a nosí v sobě vejce, a poté také při kladení vajec. Medullární kost je velmi odlišná od ostatních kostí v těle. To, co ji činí tak unikátní, je její chemické složení. Skládá se ze sulfátu keratanu, což je substance, kterou v žádné jiné kosti nenajdete. Je tedy velice pravděpodobné, že nalezená samice T-Rexe byla březí! Sice nebyla nalezena žádná vejce, která by měla v těle, ale toto je téměř nesporný důkaz. Jediným problémem bylo zprvu zjistit, zda šlo opravdu o medullární kost. Dle slov Mary Schweitzer se totiž u ptáků objevují některé nemoci kostí. Při nich se napadené kosti mohou různě rozkládat a chemickým složením alespoň trochu připomínat medullární kost. Nejpozoruhodnější je ovšem fakt, že se tato kost vůbec zachovala. Jen velmi výjimečně se nám podaří nalézt zkamenělý materiál, kterým nejsou pravé kosti, zuby, koprolity či skořápky vajec. Někteří paleontologové, jako například Lindsay Zanno, který se na výzkumu březí samice T-Rexe podílel, tvrdí, že by nám nový nález mohl poskytnout něco o rozdílech mezi samci a samicemi dinosaurů. Zároveň uvedl, že to nebyla zvířata, u kterých by se od sebe vzájemně nelišili. Jenže najít i nějaký hřeben či roh není zrovna jednoduché. "Jen identifikovat dinosaura jako samici otevírá celý nový svět možností," řekl Zanno... Rozhodně je to moc zajímavý nález, který světu paleontologie mnohé přinesl. Možná nyní víme o zrodu zcela nových poznatků o dinosaurech, jiných, než kdy předtím. Nevíme sice, kolik vajec Tyrannosauři kladli, ale třeba to jednou zjistíme. Už tento samotný nález nám poskytuje dost dobrý obrázek toho, jak přesně lze s trochou štěstí nálezu vzácné zkameněliny identifikovat stav a pohlaví dinosaura.

Více informací můžete najít na www.sciencedaily.com . Snad Vás nový objev nadchl tolik, jako mě! Do komentárů pište, co si o tom myslíte...

Zvláštní znaky dinosaurů-Stegosauridi

Poprvé se v rámci tohoto projektu podíváme na skupinu výhradně býložravých dinosaurů... Snad se Vám článek zalíbí!

Stegosaurus patří mezi nejznámější a nejpopulárnější dinosaury. Mohli jste jej vidět v mnoha filmech a seriálech, od Putování s dinosaury a Toulky dinosaurů Amerikou až po Jurassic Fight Club. Objevil se ve velkém množství knih, dokonce i v Borroughsově románu Tarzan and the Earth's Cole. Avšak tento velký, sedm metrů dlouhý dinosaurus, který si vykračoval po lesích Severní Ameriky v pozdně Jurském období, zdaleka nebyl jediným veleještěrem s pláty a bodci. Skupina Stegosauridae zahrnuje i mnoho dalších, jako byli Kentrosaurus, Tuojiangosaurus, Huayangosaurus, Lexovisaurus, Chungkingosaurus či Chialingosaurus. Vesměs žili v době před asi 150 miliony let. Měli mnohé společného, přední končetiny byly kratší než zadní, byla to pomalá zvířata pohybující se loudavou chůzí. Hlava byla úzká a malá, kdesi v jejím nitru se nacházel mozek ne větší než vlašský ořech. Takové zvíře asi příliš nepřemýšlelo, ale malý mozek stále dokázal pohánět tak veliké tělo. Je to zvláštnost, ale u dinosaurů to není nic neobvyklého-velcí sauropodi dorůstali mnohem větších rozměrů než Stegosauridi a měli přibližně stejně velký mozek. Co je však na Stegosauridech nejpodivuhodnější? Usuďte sami, podívejte se na ně a položte si takovou otázku. Vaše oči se jistě zadívají na pláty, která mají zvířata na hřbetu. A také na ocase se nacházejí znaky typické pouze pro Stegosauridy...

Stegosauři patřili spolu s nodosauridy a ankylosauridy do velké rozsáhlé skupiny zvané Thyreophora. Všechno to byla těžce obrněná zvířata, v případě ankylosauridů a nodosauridů s tvrdými pancíři pokrývajícími celý povrch zad a dokonce kostěnnými očními víčky. I Stegosauridi v jistém připomínali velký dinosauří tank. Proč však měli na zádech ty podivné pláty? A proč se některým vyvinuly bodce na ocase? V Borroughsově románu o Tarzanovi, v němž postava jménem Jason Gridley putuje do jiného světa a potkává Stegosaura, je ukázána zajímavá domněnka. Stegosaurus je totiž v knize popsán jako létající tvor, který díky deskám dokáže vzlétnout. V tajemném světě Pellucidar to bylo možné. Podle fosilních pozůstatků víme, že Stegosauridi žijící byli celkově těžcí, a létat určitě nedokázali. Zato však desky k něčemu potřebovali. Někteří paleontologové si myslí, že mohly být pestře zbarveny a mohly tak upoutat pozornost samice. Mnohem pravděpodobnější je však teorie, že je používali při obraně. Desky nebyly příliš ostré, i když si útočník mohl poranit tlamu, pokud do nich kousl. Hlavní však bylo, že mohly být nality krví, setkal-li se stegosaurid s nepřítelem. A to mohlo vytvořit naprosto odstrašující podívanou, takže se predátor zalekl a otočil se opačným směrem. Když však byly pláty prokrvené, proč nemohly sloužit také k termoregulaci? V ranních hodinách mohl Stegosaurus desky nastavit slunci a ohřát se. To bylo možné u stegosauridů s širokými pláty, jako byl právě Stegosaurus. Takoví jako Chialingosaurus nebo Chungkingosaurus měli na zádech velmi úzké pláty, u nich se to tedy zdá být nepravděpodobné. Tito tvorové však měli v zadní části hřbetu hroty. Ty mohly sloužit k obraně. Také bodce na ocase, které měli stegosauridi, byly účinnou zbraní. Když zvíře švihlo dlouhým ocasem, mohlo útočníka zasáhnout přímo do hlavy, a zabít ho...

Pokud jste článek četli a něco Vás v něm zaujalo, můžete napsat komentář-budu za to velmi rád...

Stenopelix

Stenopelix ("úzká pánev") patří mezi několik málo evropských ceratopsidů. Žil tam, kde se dnes nachází Německo. Stenopelix se zde vyskytoval asi před 125 miliony let a podobně jako někteří jemu podobní primitivní rohatí dinosauři, i on jen s těží připomínal slavného Triceratopse. Vzhledem by se dal přirovnat k Psittacosaurovi. Údaje se ale liší a někteří vědci ho řadí mezi Pachycephalosaury-u tohoto druhu je to obtížné určit. Bylo to pravděpodobně bipední zvíře, chodilo po dvou nohách a přední končetiny byly podstatně kratší. Spíše se s jejich pomocí při chůzi spíše přidržoval, a při běhu používal pouze zadní končetiny. Ze Stenopelixe je známo jen několik málo fosilních pozůstatků, ale mnohé paleontologové poznali díky zachovalé pánvi, která byla dost úzká (odtud i název). Na předním konci lebky měl Stenopelix zobák plný tupých zubů nevhodných k přežvykování. Pravděpodobně polykal gastrolity, které pak v jeho těle rozmělnily získanou potravu. Tu tvořila nízko rostoucí vegetace. Stenopelix byl mírumilovný vegetarián a při útoku predátora volil jako první možnost zběsilý útěk. Rozměry dinosaura nejsou úplně jasné, ale nalezená kost stehenní měřila 14 centimetrů. Z toho lze vypočíst, že Stenopelix byl asi 76 centimetrů vysoký a okolo 1,5 metru dlouhý. Váha není přesně určena, ale pravděpodobně vážil několik desítek kilogramů. V období před 125 miliony let Evropa rozhodně nevypadala tak jako dnes, a stejně tak právě Německo, kde Stenopelix žil. Tehdy Evropu tvořily spíše ostrovy-malé i velké. Stenopelix po několik milionů let přežíval na ostrovech, ze kterých později vzešlo Německo. Klima bylo v těch dobách teplejší, takže Stenopelixové žili v hustých lesích občas protnutých pláněmi. Byl tu pro ně dostatek potravy, zároveň se ale museli mít na pozoru před dravci...

Popis Stenopelixe není v knížkách o pravěku moc častý, ale najdete ho třeba v knize "Speciální průvodce-Dinosauři".

Příště Sauroniops!!!

Krajta pestrá-Nejmenší asijská krajta

Na začátku února tu byl popis krajty zelené, teď se podíváme na slíbenou krajtu pestrou!!!

Latinský název: Python curtus,

Rozšíření: Malajský poloostrov, Sumatra a Borneo, jihovýchodní Asie,

Velikost: Délka 1,8 až 3 metry.

Většina asijských krajt dorůstá úctyhodných rozměrů. Patří mezi ně druhy jako krajta tygrovitá a krajta tmavá, které jsou okolo 5 metrů dlouhé a také velmi těžké, a řadí se mezi nejdelší i nejtěžší hady. Podstatně lehčí, avšak ještě delší je krajta mřížkovaná, o které se tvrdí, že může dosáhnout až 10 metrů (největší nalezený jedinec měl ale 7 metrů, což je samo o sobě opravdu hodně). Krajta pestrá je z asijských krajt naopak nejmenší, ačkoliv je na hadí poměry stále velká. Vlastně jen asi tucet hadů na světě dosahuje délky přes 2 metry, a tato krajta patří mezi ně. Je jisté, že délka 1,8 metru není ničím neobvyklým, možná však ve volné přírodě dosahuje i třech metrů. Samice jsou větší než samci, což je pro všechny velké škrtiče typické. Krajta pestrá je druhem, který skutečně dostává svému jménu. Zbarvení je velmi pestré, tvoří ho řada barev. Rozeznáváme tři poddruhy: Python curtus curtus vyskytující se na Sumatře je černý, bornejský P. curtus breitesteini je světle až tmavě hnědý a co je nejpozoruhodnější, malajský P. c. brongersmai je červený se žlutým vzorováním. Hlava je široká a na vrchu zpravidla světle zbarvená, i když tváře jsou obvykle tmavé. Ocas je relativně krátký, i když u malajského poddruhu je trochu delší. Přirozeným prostředím krajty pestré jsou nížinné lesy a močály. Žije především v lesní hrabance, kde v záloze číhá na kořist. Je to noční druh, ale i v naprosté tmě dokáže účinně chytit kořist. Jednak dobře vidí ve tmě díky vertikálním zorničkám, které se ve tmě rozšíří, dále má však i tepločivné jamky nebo-li termocereptory, s jejichž pomocí vidí infračervený obraz kořisti. Všichni hadi jsou hluší, ale mohou detekovat pohyb oběti díky vibracím na zemském povrchu. Pokud kořist projde poblíž, krajta bleskurychle zaútočí. Při kousnutí zaryje do masa kořisti okolo stovky malých, ostrých zoubků, otočených dozadu. To znamená, že pro kořist je obtížné se z takové pasti dostat. Pak krajta obtočí kolem oběti několik smyček a udusí ji. Živí se ptáky a savci. Na rozdíl od hroznýšů kladou krajty vejce, krajta pestrá v sezoně snese 12 vajec a během inkubační doby se okolo nich obtočí, aby je zahřívala. Vylíhnutím mláďat však všechny mateřské instinkty končí. Krajty nově přivedené na svět měří asi 30 centimetrů, jsou samostatné a připravené lovit. Stav tohoto druhu je však nejasný. Kvůli vývozu divokých krajt z jihovýchodní Asie a jejich následnému prodeji jako domácích mazlíčků se populace snižuje. Každý rok je vyvezeno více než 100 000 jedinců, což má neblahý dopad na volně žijící zvířata a jejich ekosystém. Nepotěšující se ale i fakt, že se přece jen nejedná o nejlepší mazlíčky, protože krajty pestré jsou velice agresivní. Pokud byste nějakou chytili, okamžitě by se Vás pokusila kousnout...

Příště krajta písmenková!

Malé končetiny některých Karbonských obojživelníků

Chtěl jsem napsat článek o pravěkých obojživelnících, a náhle mě napadlo, že někteří Karbonští čtvernožci měli velmi malé končetiny... Proto jsem se rozhodl vytvořit tento článek...

První suchozemští obratlovci se na Zemi objevili v Devonu, což bylo čtvrté období prvohor. Je někdy označováno jako poslední období starších prvohor, poté už následují dvě geologické periody tvořící mladší prvohory. Byly to Karbon a Perm. Naše planeta vypadala v každém z těch období úplně jinak. V pozdějším Permu panovalo na souši sucho, avšak v předcházejícím Karbonu bylo velmi vlhko. Karbon byl hlavně obdobím velkého hmyzu, kterému se dařilo v překyslíkovaném světě. Avšak v močálech a bažinách karbonských pralesů se vyvíjeli nepřátelé, kteří již brzy měli změnit historii, a zbavit hmyz vlády nad světem. Kromě prvních plazů se tehdy vyvíjeli i velcí obojživelníci. Někteří, jako například Eogyrinus nebo Proterogyrinus, jsou nám dobře známí z fosílií, jež po sobě zanechali. Tato částečně vodní a částečně suchozemská zvířata byla vybavena znaky vedoucími k úspěchu na přežití. Kromě silného ocasu a čelistí plných ostrých zubů měli i relativně velké končetiny. Na souši asi nebyli o moc obratnější, než krokodýlové, to však znamená, že i přes svou pomalost byli čas od času schopni rychlejších pohybů. Ale na dně karbonských jezer číhali i jiní obojživelníci... Jejich končetiny byly velmi malé! Alespoň tedy v porovnání k velikosti těla, protože by seděly ke zvířeti třetinové nebo čtvrtinové velikosti. Mnozí lidé zajímající se o pravěk si jistě brzy vybaví Crassigyrina ze seriálu Prehistorický park, který se tak stal velmi známým karbonským čtvernožcem. Crassigyrinus scoticus žil na území Skotska před 300 miliony let, a jeho anatomie ryby i obojživelníka po celé desítky let mátla paleontology. Dodnes není příliš jasné, do které čeledi tehdejších čtvernožců vlastně patřil. Ty maličké nožičky jistě nesloužily k chůzi po zemi. Crassigyrinus spíše obýval mělčiny, kde lovil ryby a jiné obojživelníky, případně i větší hmyz žijící u vody. Asi lovil ze zálohy a většinu času trávil ve vodě, ponořený do svého temného světa. Jakožto dvoumetrový predátor měl jistě převahu nad mnohými dalšími zvířaty, byl jedním z dominantních predátorů. Zajímavé je, že Crassigyrinova lebka je dost velká. Čelisti dokázal otevřít až na 60 stupňů, navíc měl dvě řady ostrých zubů-víme to, protože lebka byla dokonale zachována. A také víme, že končetiny měřily 3,5 centimetru... Může nám odpověď na otázku "proč měl vlastně končetiny" poskytnout jiný druh Karbonského obojživelníka? Greererpeton patří mezi ty méně známé. I o jeho zařazení do čeledí a řádů víme velmi málo, a údaje se liší. Nebyl tak těžký a velký jako Crassigyrinus (jehož jméno znamená "tlustý pulec"), přesto však Greererpeton měřil na délku takřka 1,5 metru. Byl to velmi úzký, rychlý predátor lovící ryby. Někteří vědci si dokonce myslí, že měl typicky rybí znak. Říká se mu laterální linie, nebo postranní čára. Díky nim dokáže ryba identifikovat předměty v okolí, podobně jako Lorenziniho orgán u žraloků (ten je však posazen poblíž tlamy, ne na boku těla). Co když tedy opravdu Karbonští obojživelníci s malými končetinami měli některé typicky rybí znaky? Žili tedy opravdu převážně ve vodě? Velikost končetin nasvědčuje, že ano. Navíc měli mohutný ocas, při plavání poháněl tělo vpřed jako ocas varanů a krokodýlů. Teorie postranní čáry o těchto tetrapodů je sice věcí diskuse, ale teorie je to jistě zajímavá. Lze počítat s tím, že tato zvířata opravdu končetiny příliš nepotřebovala. Možná se tito obojživelníci vyvinuli z více suchozemských předků a poté se adaptovali na život ve vodě, a končetiny pomalu ztrácely funkci (možná podobně, jako malé přední končetiny Tyrannosaurů). Anebo se u Crassigyrina a Greererpetona končetiny teprve vyvíjely? Pravděpodobně to nezjistíme, dokud vědci nezjistí více...

Pozoruhodné je, že někteří lepospondylové, jiná skupina karbonských obojživelníků, ztratili končetiny úplně. Připomínali tak jakési obojživelné verze hadů. Snad tedy i tvorové jako Crassigyrinus své končetiny příliš nepotřebovali, a ty se proto zmenšovaly...

Doufám, že se Vám článek líbil. Do komentárů můžete napsat svůj názor a případně i své domněnky...

Svět opičích ještěrů, 1. část

Od dnešního dne začínám psát slibovaný příběh Svět opičích ještěrů. Podíváme se v něm na život méně známých tvorů, kteří již dávno zanikli... Snad si celý příběh užijete!

Svět opičích ještěrů, 1. část:

Foukal rychlý, teplý vítr. Pohyboval s listy stromů a keřů, které se chvěly, jako by se chtěly na větvích udržet. Někdy vítr zesílil a několik lístečků ze stromu spadlo. Občas foukal i silněji, snad chtěl z větví shodit jakési podivné úkazy. Mohly vypadat jako listy, ale byly mnohem větší. Nehybně se držely větví. V době, kdy vítr přestal být tak silný, protnul temnotu lesa paprsek světla. Vycházel od dalekého kopce, celé kilometry odsud. Rudé slunce pomalu přejímalo vládu nad tímto mlčícím, nočním světem. Čím výše putovalo, tím více živočichů probouzelo k životu... Před 210 miliony let vypadala Evropa zcela jinak, než dnes. Převládalo suché podnebí, sem tam se vyskytla velká pustina. A tak se život držel poblíž velkých jezer, obklopených lesy podivných rostlin. Štíhlé kmeny Pleuromeie preferovaly především jezerní břehy, přesličkovitá Schizoneura zase našla domov přímo ve vodě. Také jehličnany v tomto světě zaujaly nové postavení. Jednou budou vědci této době říkat pozdní Trias, období, kdy se na Zemi začali rozšiřovat první dinosauři. Lesy severní Itálie však poskytovaly domov i mnohem starobylejším zvířatům... Poté, co vysvitlo slunce, probralo se několik malých plazů, visících na větvích stromů. Ještě stále se jich drželi jako přibití. Pomalu natahovali přední končetiny, rozevírali prsty a kroutili maličkou hlavičkou. Natahovali také dlouhý, chápavý ocas. Tito malí stromoví plazi patřili k rodu Megalancosaurus. Tito chameleonům podobní lezci by se dali jednoduše označit jako opičí ještěři. Jedna velká skupinka přečkala noc na vrcholku prajehličnanu zvaného Voltzia. Jejich tmavě zelená kůže dokonale splývala s jehlicovitou pokrývkou těchto stromů. Nešlo o žádnou Megalancosauří kolonii, ačkoliv se tito tvorové často sdružovali do malých skupinek. Všichni zkrátka našli útočiště na jednom stromě, kde se rozhodli ukrýt před predátory. Megalancosauři nepatřili mezi velká zvířata, s délkou 25 centimetrů byli v tomto světě nesmírně zranitelní. Jeden mladý samec jménem Stephen se usadil přímo na vrcholku stromu. Ze všech Megalancosaurů, vyskytujících se u jezera, byl právě on nejlepším lezcem. Nebylo to jen díky drápu na konci ocasu, byl to obratný jedinec schopný rychlého útěku. Aby se napili, slezli Megalancosauři z jehličnanu a pomalu se ploužili k vodě. Na zemi byli celkem nemotorní, ale Stephen se opět držel v popředí. Jako první došel k jezeru a zastavil se u něj. Učinil několik trhavých pohybů, aby snad napodobil pohyb neživých předmětů ve větru. Snažil se tak zmást potencionální predátory. Poté už hltavě pil. Z hlubin jezera ho ale pozoroval podivný tvor. Jeho oči se upínaly na Megalancosaura téměř jako na snídani. Malý opičí ještěr při pití nutně vydával vibrace, a vodní dravec je zachytil. Najednou Stephen ucítil prudký pohyb na hladině. Za pomocí svých bleskurychlých reakcí uskočil. Jen taktak se vyhnul tlamě plné zubů, která po něm dvakrát chňapla! Všichni Megalancosauři se rychle vzdálili od vody. Tohle byl predátor, kterého příliš dobře neznali. Velký dravý plaz nazývaný Nothosaurus zavítal do jezerního prostředí s cílem přivést k životu svá mláďata. Normálně šlo o mořská zvířata, držící se při slané vodě, ale tato březí samice výjimečně zavítala do sladkých vod. Dostala se sem díky velké řece, vtékající do jezera. Nothosaurus se pokusil o vyškrabání se na břeh, ale příliš mu to nešlo. Navíc kořist již utekla, a tak se samice vztekle ponořila a číhala v záloze na další oběť. Megalancosauři se vrátili do svého stromového království. Stephen vylezl na cykasu podobnou rostlinu a zaměřil se na vlastní kořist. Byla to veliká vážka, jež si zrovna sedla na tenkou větvičku. Stephen se k ní pomalu blížil a pak prudce vymrštil své tělo vpřed, zatímco se zadními končetinami a ocasem pevně držel větve. Jakmile vážku dostal, zabil ji několika skusy a poté ji spolkl. V lese byla spousta hmyzu, a tak se Stephen nemusel bát, že by měl hlad. Toho dne však do velikého lesa v okolí jezera přišli nevítaní hosté. Byli to obrovští tvorové, typicky putující po prehistorické Evropě, tehdy součásti kontinentu Pangaea, při hledání nových zdrojů potravy. Každý obyvatel lesa trochu znejistěl, když uslyšel táhlé, houkavé zvuky. Stephenovi se ze stromu naskytl neobyčejný pohled. Zhruba deset kilometrů odsud pochodovalo veliké stádo čtyřnohých zvířat, dlouhých alespoň osm metrů... Ovlivní život opičích ještěrů?

Pokračování příště! Opravdu doufám, že se Vám první část Světa opičích ještěrů líbila!

Správce dinosauřího parku - Wuerhosauří zuřivost

Dan Jameson opět přináší zprávy z Dinosauřího parku, v němž má práci správce. To jistě není jednoduché povolání, a tak se Dan jistě setkal s mnoha potížemi... Více o nich nyní!

Wuerhosauří zuřivost

Zatímco se stále jedná o vlastnictví Isle of Die, na který si dělají nároky mnohé světové mocnosti, Dinosauří park také zažívá krušné chvilky. Minulý týden jsem měl problémy s odchytem nezbedné samičky Archaeopteryxe, která se rozhodla opustit svůj výběh. Nyní je již zpátky se svými dvěma přáteli, jimž se jinak věnuje i speciální vědecký výzkum podporovaný našimi kamarády paleontology. Tento týden se udála řada věcí. Předně, přesun Erythrosucha Erica do pozorovací ohrady vůbec nebyl jednoduchý. Proč jsme tak učinili? Ukázalo se, že části plotu jeho výběhu jsou poškozeny. Není to příliš překvapující, Erica chováme již po dva roky, a od té doby jeho výběh neprošel zásadními změnami. S těmi již musíme začít, jinak se brzy opře do ohrady, a bude pryč. I když je to velké zvíře, tolik anestetik přece jen jeho tělo unést nemohlo, a tak po několika výstřelech z uspávací pušky usnul. Probudil se bohužel příliš brzy, přímo v přepravovací krabici. Když byl vpuštěn do pozorovacího kotce, ukázalo se, že stěny přepravovací krabice zcela pokousal a podrápal. Je tedy více než jasné, že Dinosauří park je domovem hned několika nesmírně nebezpečných živočichů, jistý samec Siamotyranna rozhodně není tím jediným, který činí potíže (ačkoliv je v poslední době celkem v pořádku). Také krmení Troodonů nebylo jednoduchým úkolem, zvláště pro krmiče. Když házel fláky masa do jejich výběhu ze speciální lišty nad ohradou, trochu moc se nahnul a už spadl dolů. Dva Troodoni si samozřejmě okamžitě všimli, že k chlazenému vepřovému přibyl i jeden dost vyděšený člověk... Krmičův útěk nebyl zrovna šťastný. Při prvním pokusu o výskok zpět na lištu si totiž vyvrtnul kotník. Troodoni, dosud nečině ležící v úkrytu, vyhýbaje se venkovnímu dešti, vycítili příležitost. Krmič volal o pomoc a naštěstí si ho všiml jeden z jeho pomocníků, který šel zrovna kolem s kyblíkem plným sesbíraného trusu Othnielií. Vstoupil do výběhu s připravenými elektrickými kleštěmi, které pro jistotu zapnul, a přiblížil se ke svému spolupracovníkovi. Když Troodoni slyšeli bzučivý zvuk nabitých kleští, ustoupili a neodvážili se dál. Krmič je nyní již v pořádku, a dokonce včera Troodony opět krmil. Nikdy se už však nebude nahýbat nad jejich výběhem...

Největší problémy nám způsobila Wuerho, samice Wuerhosaura. Tito čínští stegosauři jsou poklidnými býložravci, pokud se tedy nerozruší. Jejich obranné techniky by se daly jednoduše nazvat jako smrtící. Byl jsem to já, kdo šel Wuerho nakrmit. Přinesl jsem ji čerstvé zelí, salát, dokonce i kapradiny a k tomu i speciální jedlou látku s vitamíny tolik potřebnými pro její zdraví. Vše jsem položil poblíž dveří výběhu. Wuerho zrovna požírala divoce rostoucí rostliny na druhé straně ohrady. Její zobák se k tomu skvěle hodil. Zdálo se mi to divné, chtěl jsem prostě zjistit, o co jde. Jako správce mám starost o zdraví zvířat, kdyby požírala nějaké jedovaté byliny, musel bych ji od nich dostat pryč. Bohužel, vyrušil jsem ji. Přiblížil jsem se až příliš, dostal jsem se do jejího osobního prostoru. Takovou rychlou otáčku jsem u Wuerhosaura ještě nikdy neviděl. Během tří vteřin stála bokem proti mě, s přípraveným ocasem, z něhož trčí čtyři dlouhé bodce. Proboha, to byla rána! Skrčil jsem se k zemi těsně před tím, než ocas proletěl nad mou hlavou. Být o deset centimetrů vyšší, usekla by mi hlavu! Byl jsem tak šokovaný, že jsem chvíli stále dřepěl na místě. Wuerho vydávala dunivý zvuk, vycházející přímo z hlouby jejího krku. Pak jsem se pomalu postavil a udělal několik kroků zpátky. Díval jsem se na ní, aby věděla, že o ní vím. Když udělala dva rychlé kroky vpřed, řekl jsem si, že je konec. Také jsem učinil rychlou otočku a jak nejrychleji jsem jen mohl, utíkal jsem ke vstupu od výběhu. Wuerho se hnala za mnou, a zem se přímo otřásala, když běžela! Wuerhosauři nejsou opravdu těžké váhy, ale nikdy jsem si je nepředstavoval pádit na plné pecky. Při běhu jsem, jak už se často stává, zakopl, ale nešel jsem k zemi. Pouze jsem přišel o botu, pokračoval jsem ovšem v běhu. Wuerho ke mě zase nastavila ocas, tentokrát prolétl těsně vedle mě! A ze stromu, který jsem minul, urazila velkou větev... Když jsem se dostal ke vstupu do ohrady, spatřil jsem Wuerho stojící opodál. Už se na mnou nehnala. Jistě to nemyslela zle, prostě se jen bránila. Lekla se mě, přiblížil jsem se k ní moc rychle. Taková zuřivost a agresivita alespoň potvrdily, že divoké rostliny, jež požírala, nebyly jedovaté... Taková úleva. Jen mě děsí pomyšlení, že jsem za tohle zjištění moc pořádně zaplatit...

Další část Správce dinosauřího parku napíši opět za týden! Do té doby se v parku jistě přihodí řada zajímavých věcí, budou mezi nimi i události plné nebezpečí?

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Brachiosauridae

Po několika dnech je zde druhá část nového projektu s názvem Základní údaje o čeledích dinosaurů. Minule jsme se podívali na masožravé Allosauridy, nyní obrátíme pohled na jejich možnou kořist, obrovské Brachiosauridy...

Název čeledi: Brachiosauridae,

Autor názvu a popisu: Riggs, 1904,

Nejznámější zástupci: Brachiosaurus, Giraffatitan, Sauroposeidon,

Doba výskytu: Před 155 až 90 miliony let.

Brachiosauridi jsou dobře známí takřka každému. Každý, kdo viděl filmy jako Jurský park nebo seriály jako Putování s dinosaury, bude znát alespoň jednoho člena této početné čeledi. Byl jím Brachiosaurus, veliký sauropod (býložravý dinosaurus s dlouhým krkem), měřící 13 metrů na výšku a 25 metrů na délku. Pravděpodobně vážil 80 tun, a díky své výšce byl schopen sbírat šišky rostoucí na vrcholcích jurských jehličnanů. Byl to severoamerický ekvivalent Giraffatitana, tedy pokud to nebyla ta stejná zvířata. Giraffatitan žil před 150 miliony let, ve stejné době, v Africe. Jeho kostru dnes uvidíte jakožto majestát Berlínského přírodovědného muzea-je to největší dinosauří kostra v celé Evropě! Dalším velmi známým brachiosauridem byl Sauroposeidon. Za své jméno vděčí Poseidonovi, bohu v řecké mytologii. Když tento obr kráčel, země se musela třást, byl totiž zřejmě ještě o něco vyšší, než Brachiosaurus. Známe i mnohé jiné brachiosauridy. V Portugalsku žil v období Jury, před 150 miliony let, Lusotitan. Všechna tato zvířata vypadala podobně, vždyť také proto je řadíme do stejné čeledi... V překladu z řečtiny znamená jméno Brachiosaurus "ramenatý ještěr" a poukazuje na velmi dlouhé přední končetiny těchto tvorů. Byly delší, než ty zadní, což činilo Brachiosaury také tak vysoké. Právě díky delším předním končetinám a také díky velmi dlouhému krku by se dali přirovnat k žirafě. Opravdu měli žirafí postoj. Jako u všech sauropodů, mezi něž patří třeba i Diplodocus, měli malou hlavu. V ní se nacházel mozek zhruba o velikosti vlašského ořechu. Zdá se to být neuvěřitelné, ale i jediný mozek dokázal vést tak obrovská těla. Je to mýt, že někteří velcí dinosauři měli více mozků, důkazy pro to nejsou a stejně by více než jeden nepotřebovali. Nicméně, podstatnou část života strávili žraním, aby se udrželi při životě. U Brachiosaura se můžeme setkat i s jedním z příkladů teplokrevnosti dinosaurů. Kdyby byl Brachiosaurus studenokrevný jako dnešní plazi, trvalo by mu 100 let, než by vyrostl do výšky 13 metrů a délky 25 metrů, ale díky pravděpodobné teplokrevnosti vyrostl už za 10 let. Růst to byl jistě rychlý-proto se o sauropodech někdy mluví jako o dinosaurech s jedním z nejrychlejších růstů... Ačkoliv své nejslavnější dny zažili v Juře, přežili brachiosauridi až do období Křídy. Právě takoví jako Sauroposeidon patřili mezi ty poslední. Je to ale pozoruhodné, protože se paleontologové dlouho domnívali, že čeleď vymřela mnohem dříve...

Doufám, že se Vám článek o brachiosauridech líbil... Další části tohoto nového projektu už brzy!