Florentino Ameghino

Busta Florentina Ameghina, zdroj: http://museonacionaldecienciasnaturales.blogspot.cz/2013/02/himno-florentino-ameghino.html .

Florentino Ameghino (18. září 1854 - 6. srpna 1911) byl slavný argentinský přírodovědec, paleontolog, zoolog a antropolog, aktivní především od roku 1887 ve výzkumu pravěkých savců Patagonie. Ameghino se narodil v Lujánu, městě vzdáleném osmašedesát kilometrů od Buenos Aires, a jeho rodiče pocházeli z Itálie. Od mala se Florentino Ameghino učil o přírodě především sám. Byl ovlivněn Charlesem Darwinem, Lamarckem i Charlesem Lyellem a ve své době byl jedním z mála argentinských přírodovědců, kteří se zabývali stejnými záležitostmi, jako on. V Argentině však příliš známý nebyl, naopak ve světě, to už byl odlišný příběh... Byly to ovšem objevy, jež učinil doma, v Argentině, jež pak i jeho zemi proslavily. Mezi lety 1887 až 1902 se vydal na 14 cest do odlehlých oblastí argentinské Patagonie za hledáním fosílií dávných savců. Jedním z nejpozoruhodnějších prasavců, které popsal, bylo Pyrotherium, argentinsko-bolívijský savec, připomínající tvarem těla hrocha, na hlavě měl však chobot a velmi výrazné kly a spodní zuby vycházely z čelistí. V dnešním světě už nemají žádné potomky; Pyrotheria patřila do vlastní savčí skupiny, která vymizela v Oligocénu, a právě tehdy Pyrotherium žilo. Ameghino zhotovil jeho popisek roku 1888. Pojmenoval ho Pyrotherium romeroi podle kapitána Antonia Romera, který mu fosilní pozůstatky poslal. Mezi nimi byl i jeden z klů zvířete. Jedním z nejvýznamnějších Ameghinových děl byla Paleontologia argentina, které vydal roku 1904. Ačkoliv sestávala pouze ze 79 stran, alespoň tak to tvrdí různé zdroje, byla to jedna z prvních ucelených publikací o paleontologii v zemi, jež je dnes doslova rájem paleontologů-a místem, kde jsou nalézáni největší dinosauři, kteří kdy žili... Ke sklonku života se Ameghino vrátil zpět ke svému původnímu zájmu, opustil studium pravěkých savců a navrátil se ke studiu pozůstatků původních argentinských obyvatel, kultury a průmyslu. Zjevně velmi ovlivnil Juana Bautistu Ambrosettiho, který se později aktivně věnoval antropologii v Argentině. Důležité je však též to, že Florentino Ameghino byl jednou z klíčových postav vývoje fylogeneze a zasloužil se o další porozumění evoluční teorii. Od roku 1957 se v Argentině vydává paleontologický žurnál nazvaný Ameghiana, byl tedy pojmenován po něm, a právě v něm byly představeny objevy pozdějších obrů jako byl Argentinosaurus. A konečně, kráter Ameghino na Měsíci byl pojmenován po tomto slavném vědci. Snad by mělo být na závěr uvedeno, že Florentino Ameghino vyslovil teorii vzniku člověka v Jižní Americe, která však byla vyvrácena a jak dnes, po objevech australopitéků i jejich předchůdců dobře víme, lidský rod se vyvinul v Africe. Výzkumy a popisy 9000 pravěkých zvířat, z nichž mnohá nalezl on, však tento malý omyl jistě překrývají. Florentino Ameghino zesnul v roce 1911 na následky cukrovky.

Základní údaje o čeledích-Alxasauridae

Můj projekt Základní údaje o čeledích dinosaurů pokračuje! Tentokrát s Alxasauridy...

Název čeledi: Alxasauridae,

Autoři názvu a popisu: Dong Zhimming a Dale Russell,

Nejznámější zástupce: Alxasaurus (Alšasaurus),

Doba výskytu: Asi před 100 miliony let-střední Křída.

Alšasaurus byl zřejmě jediným dosud nalezeným zástupcem této čeledi. Oddělila se od vývojové větve therizinosaurů před asi 112 miliony let, a zanikla o nějakých dvanáct či třináct milionů let později. Důvod, proč se od ostatních therizinosaurů Alxasauridi oddělili, není zcela jasný. Navíc se ani přesně neví, zda se od nich přímo oddělili. Dokonce začíná být velmi pravděpodobné, že Alšasaurus a Alxasauridi byli vlastně předky Therizinosauridů. Ti se totiž objevili před 95 miliony let, což bylo po Alšasaurovi. Proto je dosti možné, že byl jejich společným předkem. Alxasauridi se Therizinosauridům významně podobali: byli to všežraví theropodi, chodili pouze po zadních, byli zřejmě opeření, hlavu a čelisti měli protáhlé, měli též dlouhý krk a mohutné drápy na předních končetinách. Zároveň se ale podobali masožravým theropodům: zvláště pak jejich zápěstní kost byla hodně podobná zápěstním kostem maniraptorů, což byli Velociraptor, Deinonychus a jejich příbuzní, anebo také dnešní ptáci. Pozdější Therizinosauridi měli ještě mohutnější drápy a mnozí z nich se začali specializovat na spásání vegetace, např. Therizinosaurus je toho dokladem. Alšasaurus byl zřejmě všežravcem, své zahnuté drápy možná využíval k rozhrabávání termitích a mravenčích hnízd, aby se ke kořisti dostal dlouhým jazykem. Je též možné, že už se živil rostlinami, ale Alxasauridi i Therizinosauridi byli celkově všežraví, takže je pravděpodobné, že se zkrátka živil čímkoliv, na co narazil. Jakožto jediný zástupce čeledi Alxasauridae měřil tento živočich až 4 metry na délku, a s váhou 400 až 500 kilogramů nebyl mezi dinosaury zrovna těžkou váhou, ba naopak, na svou velikost mohl být i poměrně rychlý. Jeho zavalitost mu však rychlý běh neumožňovala...

Doufám, že se Vám popis Alxasauridů líbil, pokud ano, napište o tom do komentářů...

Aorun

Aorun (čtěte órůn) byl prapodivný masožravý dinosaurus, který se pravděpodobně řadil mezi ty opeřené. Neví se přesně, do které skupiny patřil, ale vše nasvědčuje tomu, že to byl nějaký coelurosaur. Tato tetanura byla malá, měřila jen 1 metr na délku a vážila jen okolo deseti kilogramů. Nalezený exemplář je však těžký pouze 1,5 kilogramu, avšak bez masa a svalů, které kosti objímaly. Tento pozoruhodný dinosaurus byl nalezen ve Wucaiwanu, Sin-ťiangu, Číně, a roku 2006 se stal už pátým theropodem (masožravým dinosaurem) popsaným z této oblasti. Jeho vědecký popis byl ovšem vydán až roku 2013... Aorun byl mrštný dravec a patřil do příbuzenstva Allosaurů a Yangchuanosaurů, i když to nebyl allosaurid. Pokud byl opeřený a měl peří i na předních končetinách, mohl podobně jako Velociraptor rychle měnit směr, zatímco při běhu peří různě natáčel a to mu usnadňovalo prudčí pohyby do stran. Je však možné, že peří ani neměl a místo něj byl pokryt typickými plazími šupinami. To však neznamená, že by nebyl čilý, naopak šlo o vysoce výkonného zabijáka ještěrů, savců a možná i dinosauřích mláďat. Lovil také hmyz a malé ptakoještěry. Velkým sauropodům jako byl Shunosaurus a Mamenchisaurus se však raději vyhýbal, neboť byl pod jejich ohromnými těli zranitelný. Také se nevyskytoval na otevřených čínských pláních, ale spíše v hustých lesích. Ještěry zase lovil ve skalnatém prostředí. Zuby doslova neměly zoubkování, nebyly vroubkované. Proto si paleontologové myslí, že jediný nalezený jedinec, tedy ten, jenž je metr dlouhý, byl jen mládětem. To by ale znamenalo, že dospělí Aorunové byli mnohem větší, a mohli být třeba třikrát nebo čtyřikrát delší. Takové zvíře by už pronásledovalo malé býložravé ornithopody a napadalo mláďata sauropodů. Ať už to s Aorunem bylo jakkoliv, jisté je, že byl nadmíru pozoruhodný... Za svůj název vděčí čínskému dílu Putování na západ z 16. století, které napsal Wu Cheng'en. Ao Run byla totiž uctívaná nadpřirozená bytost, která je v díle označena Dračím králem Západního moře...

Popis Aoruna najdete na webu Prehistoric Wildlife.

Příště něco o Suzhosaurovi!!!

Zachraňte sviňuchy kalifornské

Vaquita nebo-li sviňucha kalifornská je možná nejvzácnějším savcem na světě. Podle sčítání uskutečněného v listopadu 2016 je známo, že na celém světě zbývá už jen 30 jedinců. Jejich počty se už v posledních dvou desetiletích radikálně snižovaly, druh byl klasifikován jako kriticky ohrožený už v roce 1996 a tento status mu zůstal dodnes, přestože před jednadvaceti až dvaceti lety žilo na Zemi 600 sviňuch kalifornských. Počet jedinců žijících dnes je dvacetkrát menší. Za všechno může nadměrný lov-kvůli rybářským sítím, do kterých se často připlétají, jsou vaquity drženy pod vodou, nemohou vyplavat na hladinu a nadechnout se, a proto umírají. Podle všech výzkumů je jisté, že jediný způsob, jak tento druh zachránit, je skončit s žábrovými sítěmi, které celou katastrofu způsobují... Sviňucha kalifornská se vyskytuje pouze v Cortézově moři. Jedná se o nejmenšího kytovce na naší planetě, dorůstajícího délky asi 140 centimetrů v případě samic, samci bývají o něco menší. Obvykle se vyskytují v malých skupinkách tvořených dvěma až třemi jedinci. Při hledání potravy se nepotápějí příliš hluboko, zůstávají spíše při hladině, a když se potopí, nikdy to není dále než do hloubky 30 metrů. Ale právě fakt, že své oblíbené korýše, chobotnice a rybky chytají při hladině a v lagunách, kde se korýši a ryby loví do sítí, stávají se čím dál ohroženějšími. Ačkoliv v severní části Kalifornského zálivu (nebo-li Cortézova moře) byla vyhlášena velká přírodní rezervace, která je i na seznamu světového dědictví UNESCO, a v níž vaquity žijí a jsou tam chráněny, stále jsou na tom špatně. Pokud chcete přispět k záchraně tohoto nádherného malého kytovce s černýma očima a nádhernými černými kruhy kolem nich, můžete. Podepište petici na https://secure.avaaz.org/campaign/en/save_the_vaquitas_21/?pv=77&rc=fb . Já sám ji podepsal již před nějakou dobou, asi před měsícem či dokonce před dvěma, ale stále není pozdě. Nezapomeňte, že každý hlas, včetně toho Vašeho, se počítá... Nezapomeňte také, že moře a oceány ničí plastové sáčky, proto si jich neberte velké množství, nevíte, kde mohou skončit, a zjišťujte si též informace o tom, kde byly loveny ryby či další mořští živočichové, jež jíte k obědu-nekupujte ty, které pocházejí z ohrožených lokací... Doufám, že vaquita nebo-li sviňucha kalifornská přežije-musíme ji zachránit dříve, než bude kvůli lidskému druhu pozdě...

Lovci kryptidů: Hon na lidožrouta (5/5)

Jack, Pierre a Akihiko byli u toho, když obrovský, dvanáctimetrový krokodýl napadl vesnici. Zabil tříletého chlapce, avšak naši přátelé jej poté takřka dostali. Ačkoliv nakonec unikl, v rezervaci, nedaleko zničeného mostu, už byla postavena obrovská klec. Podaří se do ní lidožravého superkrokodýla chytit, nebo způsobí smrt dalším?

LOVCI KRYPTIDŮ: HON NA LIDOŽROUTA, ČÁST PÁTÁ:

Auto zaparkovali kousek od centra rezervace. Jeden z pracovníků je zde upozornil na to, že Fahad a Roger jsou právě u klece a že jsou tam jen sami dva. Jack navrhl, že by se k nim měli okamžitě vrátit. Při odchytu krokodýla budou potřebovat pomoc více lidí. Zároveň přikázal Karthikovi, aby sehnal nějaké další pomocníky. Ten odběhl do budovy centra a začal je přesvědčovat o tom, že právě potřebují jejich síly. Ve chvíli byli Jack, Pierre a Akihiko u řeky. Jaké to bylo překvapení, když zde viděli Fahada s Rogerem, jak se jen tak poflakují. "Nazdar kámo," protáhl Roger, opíraje se loktem o strom, "jak se vede?" a zazíval. Fahad seděl u starého rádia, ze kterého plynula pomalá, líná hudba. "Proč tady odpočíváte? Měli byste dávat pozor, zda se ve vodě neobjeví obrovské tělo krokodýla! Chápete to? Ehm!" řekl naštvaný Pierre. "Máš pravdu, kámo," řekl Roger. Vyskočil, utíkal ke kleci a náhle byl jako proměněný. Také Fahad se protáhl a přiběhl ke břehu. "Myslím, že ho vidím. Opravdu, je tam," řekl Roger a ukázal na obrovskou hlavu krokodýla trochu vyčnívající z vody. Plaval proti proudu řeky, přímo ke kleci. "Tak fajn, lana!" vykřikl Jack. V těchto chvílích už ke břehu přiběhl tucet pomocníků s Karthikem v čele. "Dobrá práce, kámo, teď ho zvládnem," řekl Jack a poplácal ho po rameni. Krokodýl uviděl masitou návnadu u klece a zakousl se do ní. V tuto chvíli Jack hodil první lano. Perfektně se obtočilo kolem horní čelisti zvířete. Karthik a další dva muži vyhodili několik lan zároveň, jen jedno se však obtočilo kolem krokodýlových čelistí. Obr zuřil. Dělal ve vodě smrtící otáčky a dva muže stáhl do vody. "Pusťte safra to lano!" řval Jack a udělal dobře, protože jen na tento povel oba muži lana nechali lany a rychlým kraulem se vydali ke břehu předtím, než je mohl zasáhnout mocný krokodýlí ocas, řádící ve vodě jako by byl krokodýl zbaven života a mrskal sebou v posmrtných křečích. Ale zdání může klamat. Krokodýl byl živý jako nikdy předtím. Následovalo ještě pár hodů lanem, většinou již úspěšných. Megaplaz se brzy unavil. Dotáhnout ho do klece nebylo složité. Stačilo se jen držet při břehu a táhnout za lana. Obří krokodýl usoudil, že klec asi není tak špatná, jak se mu zdála. Jakmile v ní byl zavřen, všichni zajásali, skákali do vzduchu, objímali se a Jack prohlásil: "Teď už zbývá jediné. Kam bude odvezen?" "Do jedné z místních zoo," řekl Karthik. Tak se také stalo. Pro obra přiletěl velký vrtulník, zvedl celou klec s neuvěřitelně těžkým krokodýlem a odletěl s ním do zoo. Jack, Pierre, Roger, Akihiko a Fahad strávili v rezervaci ještě jeden den, prozkoumávali místní lesy a k jejich překvapení se setkali s poměrně velkou zmijí řetízkovou. O den později se vydali do zoo, vzdálené několik desítek kilometrů odsud, aby se na obra podívali. Zrovna ležel u jezírka ve svém výběhu, rozpláclý na kamenitém povrchu se slunil a syčel, jak otevíral tlamu, aby se ochladil. "Pořádný macek, to Vám teda řeknu. Jsem rád, že už je tady, v zoo. Tady nikoho nesežere. A vlastně snad už nikdy nenapadne člověka," řekl ostatním Jack. "Je na čase vrátit se domů, do Londýna," sdělil jim pak...

V této době byl v základně Lovců kryptidů na pokraji Londýna jediný člověk. Byla to sekretářka Pauline Jetkinsová, mladá úřednice, kterou Jack Owen znal z univerzity a rozhodl se jí zaměstnat v týmu. Pauline vyplňovala formuláře a získávala data, která pak Jack, Pierre, Fahad, Akihiko a Roger využívali při plánování dalších expedic. Momentálně vyplňovala formulář o pobytu v jednom hotelu v Arizoně, kam se tým měl vypravit a hledat podivné dvounohé ještěry, kteří prý byli viděni v arizonské poušti. Pauline byla pracovitá a kancelář opouštěla vždy až večer, dokonce z ní i po celý den takřka nevyšla. Tentokrát však uslyšela podivné, dupavé zvuky. Po několika hodinách zvedla od psaní hlavu a zadívala se na dveře. Věděla, že zvuk jde z chodby. Pravděpodobně z přízemí. Náhle počítači, který měla po pravé ruce, přišla zpráva-byly vysunuty laserové pušky. Někdo se vloupal do budovy. Pauline obezřetně otevřela dveře a vydala se ke schodům. Uslyšela strašný náraz. V přízemí laserová puška vystřelila ránu přímo proti zdi. Útočník se ráně vyhnul. Teď střílely i další zbraně. Pauline zahlédla útočníka. Byl malý, a nebyl to člověk. Pomalu se blížila ke dveřím kanceláře. Když uviděla, že útočník obratně vyběhl schody a dostal se do patra, zavřela se v pracovně. Zvíře však proskočilo dveřmi. Pauline stála u širokého okna, ale vyskočit z něj nemohla. Zapnula další bezpečnostní opatření a ze zdí se vysunula obrovská elektrická zbraň. Vystřelila po dvounohém vetřelci, ale ten uhnul. Rychle se k Pauline blížil a náhle se před ní zastavil. V poslední chvíli popadla do rukou židli a dala mu takovou ránu do krku hned za hlavou, že odletěl ke zdi. Byl mrtvý... Když se za dva dny tým vrátil ze své mise v Indii, byl už o všem informován. Při poradě v Paulinině kanceláři se o všem radili. "Tady máte fotografie toho vetřelce, které pořídila policie, a tady jsou některé z mých fotografií. Pořídila jsem je potom, co jsem se mu ubránila. Mám tu taky záznam z kamery u dveří. Proskočil je jako by nic," vysvětlovala Pauline. Jack se na ně zadíval. "Není pochyb," řekl tajemně a pak na ni pohlédl, "byl to dinosaurus." "Ale co by propána dělal tady, v Londýně?" zeptal se nechápavě Pierre a zakroutil hlavou. "Pravda, jak by nějaký dvounohý raptor, mimochodem vypadá jako nějaký Velociraptor z jednoho britského seriálu, přežil desítky milionů let v Británii?" přidal se k němu Roger. Jack položil fotografie na stůl a urovnal je do hromádky. Pak se podíval na ostatní a řekl: "On nebyl z Británie. Byl z jiného místa. Ale někdo ho sem přivezl, aby se dostal do naší pracovny a možná zabil Pauline. Celé to bylo důmyslně naplánováno." "Takže chceš říct," řekl hned poté Pierre, "že sem toho raptora pustil nějaký člověk?" "Přesně tak," zněla odpověď. Všichni se na sebe vystrašeně podívali. "Toho jsem se obával," řekl Jack.

Další díl Lovců kryptidů již brzy!!!

Správce dinosauřího parku - Šavlozubý sirotek

Je na čase dát opět slovo Danu Jamesonovi, Správci dinosauřího parku, který pokračuje v psaní svého týdeníku!!!

Šavlozubý sirotek

Malým Brachylophům se skvěle daří. Mláďata se samozřejmě vylíhla plně vyvinutá, dýchající vzduch a schopná si obsarat potravu, což je typické pro všechny plazy. S pravěkými leguány to není takové jako s dinosaury, snad jedinými plazy, kteří se o svá mláďata starají. Malí Brachylophové rychle rostou a zanedlouho jistě opustí svá dočasná terária. Za týden povyrostla snad o centimetr, všechna jsou silná a později by spolu mohla v teráriu soupeřit. Sice o jejich potravní konkurenci nic nevíme, ale raději je později oddělíme, aby zbytečně nedocházelo k problémům. I nadále se o ně stará Rod... Další velkou zprávou je, že park přijal další zvíře. Jelikož je nyní Dinosauří park útulkem a ne velkou atrakcí pro návštěvníky, vyskytuje se v něm čím dál více zvířat, která byla zubožena nebo přišla o rodiče. Novým přírůstkem, který se za ohradou svého výběhu objevil teprve v úterý, je malý Smilodon. Je to neuvěřitelné, ale my od úterka máme v Dinosauřím parku šavlozubou kočku! Co víc si milovník zvířat může přát... Avšak tento malý Smilodon, kterému jsou sotva tři měsíce, neměl dosud život jednoduchý. Oliver ho nalezl na planinách na východě Isle of Die, kde stál u své roztrhané, zabité matky a skučel. Za ním se nacházelo velké množství kopytníků, například Macrauchenie a Toxodoni, a za nimi pak už druhohorní dinosauři jako Parasaurlophové, Corythosauři, Iguanodonti a malí ornithopodi. V hluku vydávaném těmi všemi byl hlas malého Smilodonta sotva slyšitelný. Oliver na něj narazil ve chvíli, kdy si poblíž lesa tým postavil tábor a náš dobrodruh se vydal na planiny, aby fotografoval zdejší zvířata. Zakopl a proletěl porostem vysoké trávy, až spadl před mládě. To ani neuteklo-stále se drželo matky. Když si Oliver všiml všech těch ran, usoudil, že matka byla roztrhána jiným šavlozubákem. Rány na jejích slabinách, ramenech, bocích a krku byly způsobeny ostrými drápy kočičími. Olivera napadlo, že by se útočník mohl vrátit. Zřejmě je to jiný Smilodon, možná samice, která si dělá nároky na toto teritorium. Mládě by nepřijala za vlastní, mohla by ho zabít. Je dost pravděpodobné, že cizí samice zabila matku mláděte, jež bylo zrovna jejímu zraku skryto. Samice odešla značkovat nově získané teritorium, mládě opustilo ukrýt a žal zaplavil jeho hlavu. Oliver nejprve pochyboval o tom, že by matku zabila jiná samice, vždyť Smilodonti lovili ve skupinách. Avšak poté, co přivedl Tima a společně střelili do mláděte uspávací šipku s pomocí pistole, přesvědčil se, že jeho úsudek byl nanejvýš správný. Jen dvě stě metrů od tábora se brzy objevila velká Smilodontí samice. Každý si myslel, že jde o samce, avšak bližší pohled jasně ukázal, že šlo o samici...

Pravděpodobně byla vypuzena ze své smečky nebo jako jediná přežila po útoku jinou. Nyní si zoufale hledala nové teritorium. Isle of Die je velký ostrov, ale pořád patří mezi typické malé tichomořské ostrovy, a i když je to nejneporušenější divočina na světě, najít si zde místo je pro jednotlivce vždy těžké. Proto zabila matku mláděte. Na planinách ulovila Macrauchenii, vyžrala maso z jejího břicha a večer se nebezpečně přiblížila k táboru. Tým ji musel odehnat s pomocí světlic. Zalekla se a utekla. Olivera to trápilo. Bál se, že nové teritorium opustila. Další den však tábor napadla a srovnala se zemí tři stany, zničila kameru přichystanou k natáčení a celkově způsobila velký rozruch. Tým ve středu v poledne ostrov opustil. Nyní je tedy v parku malý Smilodontí sirotek. Rozhodli jsme se pojmenovat ho Star, Hvězda. S tímto nápadem jsem přišel já, protože když jsem ho uviděl, byly už na obloze hvězdy. Já se na ně podíval a řekl si: "Jé!". Někteří se mě pak ptali, proč říkám takové citoslovce, když se dívám na noční oblohu (ten darebák Oliver si ze mě zase dělal srandu!), ale zanedlouho jsme měli jasno ohledně sirotkova jména. Malý Star byl umístěn do speciální klece, už je mu však budována ohrada. Budeme se o něj dobře starat, to slibuji. Možná si ho budu brát k sobě domů, snad se nepopere s Dinem. Určitě jsem však z jeho příjezdu nadšen!

Tak zase za týden u dalšího Správce dinosauřího parku!

Coniopteris

Coniopteris byla kapradina, která se na naší planetě vyskytovala po celé druhohory, tedy v Triasu, Juře i Křídě. Byla rozšířena po celé zeměkouli: její fosílie se našly v Severní Americe (Britská Kolumbie a Nunavut v Kanadě, Utah a Montana v USA), Austrálii, Číně, Rusku, Indii, Japonsku, Mexiku, Antarktidě i Evropě (Rumunsko, Polsko, Spojené království Velké Británie a Severního Irska). Pro tuto nízkou, stálezelenou rostlinu, která hojně rostla ve světlých i tmavých lesích, obývaných po celé druhohory širokou škálou jiných kapradin, kapraďorostů, jehličnanů a v neposlední řadě velkou spoustou dinosaurů, je typický především jeden znak. Její lístečky byly na horním okraji zubaté, až vytvářely jakousi pilku. Lístečky Conipterise vyrůstaly na spirálovitě rostoucím stonku. Ten rostl pod ostrým úhlem (méně než devadesát stupňů). Z tohoto druhu rostliny se zachovalo jen málo. Většina zkamenělin, které máme k dispozici, jsou vzorky dlouhé jen 20 milimetrů, výjimečně však bývají delší. Obvykle se zachovaly jen otisky listů v horninách. Z měkkých částí rostliny zbyla jen tenká vrstvička černého uhlí... Coniopteris byl kosmopolitně rozšířeným rodem, sestával však z řady druhů, které obývaly pouze určité oblasti. Zatímco druh Conipteris murrayana nalezneme v druhohorních sedimentech Spojeného království, zkameněliny C. frutiformes byly objeveny pouze ve 105,3 až 99,7 milionů let starých horninách Antarktidy (v oblasti Triton Point nedaleko slavného ledovce Venus). Coniopteris byl mimořádně úspěšný. Vyhynul až s koncem období dinosaurů. Jeho listy živily za celé druhohory nesčetné množství veleještěřích býložravců. Kapradinami se živili především mladí sauropodi, potulující se ve školkách po lesích a spásající nízko rostoucí vegetaci, přičemž jen rostli a rostli. Také různí menší ornithopodi, jako byli jurští Dryosauři nebo křídoví Thescelosauři se zaměřovali na kapradiny a jim vzrůstem blízké rostliny, s jejichž malými, zubatými lístečky si jejich keratinové zobáčky hravě poradily...

Popis kapradiny rodu Coniopteris naleznete v knize "Průvodce přírodou-Zkameněliny".

Příště Eupecopteris!

Nodosauří mumie-Nejzachovalejší dinosauří zkamenělina na světě!

Před pár dny byla zveřejněna zpráva, kterou některé anglojazyčné weby označily jako nález, k jehož objevení je šance jedna ku bilionu. Právě totiž byla odhalena pravděpodobně nejzachovalejší dinosauří zkamenělina na světě. Je to úžasně zachovalá mumie Nodosaura, středně velkého nodosaurida, jednoho z Ankylosaurů, který měřil na délku asi 5 metrů. Podobně jako u předchozích dinosauřích mumií, především u hadrosaurů Leonarda (druh Brachyolophosaurus) a Dakota (Edmontosaurus), i v případě tohoto Nodosaura se tělo zachovalo v perfektních detailech-včetně zkamenělé kůže na většině částí těla, včetně hlavy. Díky tomu má tato fosílie skutečně neobvyklý vzhled. Hlava působí takřka živě, žádná taková nodosauří nebo ankylosauří zkamenělina zkrátka neexistuje, nebo zatím dosud nebyla objevena. Avšak k nálezu této obdivuhodné mumie došlo už v roce 2011. Byla tehdy objevena v ropném dole Millenium v severní Albertě, provincii Kanady. Tehdy jeden operátor s těžkým vybavením k dolování narazil na podivný objekt, který byl pokryt zkamenělou kůží. Jeho dozorce přímo na místě prozkoumal tuto podivuhodnost a uvědomil si, že nalezli něco neuvěřitelně vzácného. Následovalo mnoho let preparace-pět let ji sponzorovala společnost National Geographic. Nyní, po 30 000 hodinách, které preparátoři a paleontologové nad fosílií strávili ve svém pracovním čase, byla vzácná Nodosauří mumie poprvé odhalena veřejnosti v Royal Tyrrell Museum v Albertě (viz. rubrika Muzea, výstavy, zoo a dinoparky). Je vystavena v expozici, která se zaměřuje na důležitost spolupráce těžařů a paleontologů. Jedním z vědců, jež zasvětili studiu této mumie tolik času, byl i Jakob Vinther, známý specialista na dinosaury z anglické Univerzity v Bristolu, který se již proslavil nálezy barev dinosauřího peří. Nodosaurus však mezi opeřence určitě nepatřil: naopak jeho mohutné tělo bylo pokryto tvrdými kostěnnými destičkami, které tvořily neprostupný pancíř. I pro největšího predátora bylo obtížné prokousat si jím cestu, svedl-li to vůbec. Nodosauři se pravděpodobně při obraně vystavili nepříteli, ukázali mu svá tvrdá záda a nechali si do nich i kousat, zatímco se schoulili k zemi a kryli si měkké bříško... Náš Nodosaurus žil před 110 miliony let. Jak je možné, že jeho tělo bylo tak skvěle mumifikováno a později tak skvěle fosilizovalo? Odpověď je jednoduchá: zvíře bylo rozdvodněnou řekou odplaveno až do moře. Možná tehdy ještě žilo, možná již bylo mrtvé. Poté však mrtvé tělo kleslo k mořskému dnu a bylo zakryto velkým množstvím sedimentu. Vzduch ani bakterie se k tělu nemohli dostat, nemohli jej poškodit. Do těla se později začaly dostávat specifické typy minerálů, jež jej tak skvěle zachovaly. Po 110 milionech let se poloha kontinentů a moří změnila, starý mořský sediment se stal součástí později vybudovaného dolu a nakonec byl Nodosaurus po tak dlouhém čekání znovu odhalen světlu světa, tentokráte již ne dinosauřího, avšak toho, jemuž vládnou lidé. Celá zkamenělina měří 5 metrů, váží 1134 kilogramů (zvíře s masem a svaly bylo asi tak dvakrát, možná i třikrát těžší) a jeho pancéřování poskytne vědcům nové informace o tom, jak přesně k obraně sloužilo. Desky jsou tvořeny keratinem, podobně jako u krokodýlů... Tento úžasný mumifikovaný dinosaurus by se možná dal označit přízviskem "nejzachovalejší dinosauří fosílie", i když to nemusí být zrovna pravda, jelikož některé z ostatních zkamenělin jsou též skvěle zachovalé. Rozhodně je to však jedna z nejúžasnějších dinosauřích zkamenělin dosud objevených...

Za informace i poskytnutí obrázků vděčím webům Smithsonian Mag a Deník Plus. V neposlední řadě chci poděkovat Matějovi za to, že mě na něj jako první upozornil!!! Řekněte, není to úžasná zkamenělina?

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Hadrosauridae

Můj seriál Základní údaje o čeledích dinosaurů pokračuje! Tentokrát s Hadrosauridy...

Název čeledi: Hadrosauridae,

Autor názvu a popisu: Edward Drinker Cope, 1869,

Nejznámější zástupci: Hadrosaurus, Parasaurolophus, Lambeosaurus, Corythosaurus, Claosaurus, Tsintaosaurus, Saurolophus aj.

Doba výskytu: pozdní Křída.

V pozdním období Křídy byli Hadrosauridi nejrozšířenější skupinou dinosaurů. Obývali prakticky celý svět, jejich spolehlivé fosilní nálezy se dosud nenašly jen v Africe a Austrálii. Všude jinde dominovali mezi býložravci, zvláště díky způsobu příjmu potravy. Hadrosauridé totiž třeli dolní čelist o horní, zatímco žvýkali ukousnutou vegetaci. Většina býložravých dinosaurů jen strhávala větve ze stromů a listy polykala. Iguanodontidi byli jedinými dinosaury se stoličkami, ale Hadrosauridi měli též výhodu speciálního zpracování potravy. Nedocházelo k tomu jen díky tření čelistí o sebe. Velký podíl na tomto úspěchu měl i počet zubů: Hadrosauridi měli zřejmě nejvíce zubů ze všech dinosaurů. Mohlo jich být více než tisíc a byly poskládány v tzv. bateriích. Neustále se obměňovaly: vypadlé zuby okamžitě nahrazovaly nové. Každý zub byl fixován oběma vedlejšími, tudíž rostly jeden vedle druhého bez sebemenšího náznaku prostoru mezi nimi. Na každé zubní pozici byly vždy čtyři zuby, usazeny vertikálně ve sloupci, a ty spodní pak nahrazovaly ty nahoře, zuby dole dorůstaly, a takto výměna zubů probíhala celý život dinosaura... Hadrosauridům se též říká kachnozobí dinosauři, jelikož se v přední části jejich čelistí nacházel jakýsi bezzubý zoban, kterým uštipovali svou rostlinnou potravu. Dříve se paleontologové domnívali, že žili podobně jako kachny a hledaly si potravu v rybnících, dnes však víme, že tato představa je mylná. A že Hadrosauridé se živili suchozemskou vegetací. Byli to výhradně vegetariáni, a též stádová zvířata. Některé nálezy jsou tak hojné, že je jisté, že žili v obrovských stádech. Například Edmontosauři putovali z arktických oblastí Kanady daleko na jih v milionových stádech-byly to největší dinosauří migrace vůbec (viz. Putování dinosaurů z roku 2011). Hadrosauridi nebyli žádnými drobečky. V průměru měřili 8 až 10 metrů, i když se mezi nimi našly i výjimky. Někteří kachnozobci byli menší, jiní naopak zase mnohem větší-tak například Shantungosaurus měřil 13 až 14 metrů... V souvislosti s kachnozobými dinosaury si mnoho lidí vybaví Parasaurolopha, Corythosaura, Lambeosaura nebo Hypacrosaura, vybavené typickými hřebeny na vršku hlavy. Ačkoliv u některých zvířat, jako byl Parasaurolophus, působily až hrozivě, nesloužily k obraně. Samci s jejich pomocí pravděpodobně lákali samice, tudíž byly hřebeny pestře zbarveny, a stejně tak s jejich pomocí zastrašovali predátory. Nejdůležitějším rysem hřeben je však jeho dutost. Nozdry hadrosauridů byly propojeny s nosohltanem, díky čemuž dýchali i při žvýkání potravy. Nosní cesty pak procházely dutinou uvnitř hřebene. Po vtažení vzduchu do dutiny vyluzovali kachnozobí dinosauři hlasité zvuky jeho vydechnutím spolu s užitím hlasivek. Dutý hřeben zvuk zesílil. Celá stáda dinosaurů tak mohla chránit ostatní jedince tím, že se postavili masožravému dinosaurovi a pořádně nahlas mu zahráli, až utekl. Hadrosauridy dělíme do dvou velkých podčeledí: Saurolophinae (bez hřebene, občas s malým výrůstkem na hlavě) a Lambeosaurinae (s typickými hřebeny). Tato skupina dinosaurů se pravděpodobně vyvinula z Iguanodontidů jako byl Protohadros. První kachnozobí dinosauři se na Zemi objevili asi před 90 miliony let, tedy ve střední Křídě, a započali svou dominanci mezi býložravci o nějakých pět miliónů let později. Možná se od sebe lišili stavbou hřebene nebo jeho absencí, ale stavba jejich těla byla vždy stejná. Většinou chodili po čtyřech (byli kvadrupední), jen když utíkali, chodili po dvou. Zadní končetiny byly delší než přední a byly opatřeny výraznějšími prsty. Prsty předních končetin trochu připomínaly kopýtko (dříve se paleontologové domnívali, že Hadrosauridi měli blány mezi prsty k plavání, to však není pravda). Tuhý ocas vyvažoval tělo. Dodnes je známo už velké množství Hadrosauridů a nové druhy jsou neustále objevovány. Otázkou však zůstává, kde přesně se vyvinuli-všechno zatím nasvědčuje tomu, že kolébkou kachnozobých dinosaurů je střední Asie. Odtud se pak šířili dál do Evropy a dalších částí Asie, odkud přes Beringovu úžinu přešli do Ameriky... Mezi Hadrosauridy se řadí i několik úžasně zachovalých dinosauřích mumií. Jedná se o exempláře Brachylophosaura (jedinec Leonardo) a Edmontosaura (Dakota), kteří zahynuli v nánosech bahna a při fosilizaci došlo k zachování jejich kůže. Díky tomu známe i strukturu kůže Hadrosaurů... Vyhynuli s koncem Křídy před 65 miliony let spolu s ostatními dinosaury...

Doufám, že se Vám popis této rozmanité čeledi líbil. Vězte, že známých informací je o ní ještě mnoho-některé další naleznete v knihách Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat, Velcí dinosauři, Dinosauři-Průvodce 270 rody, Velká obrazová encyklopedie-Dinosauři, Dětská encyklopedie-Dinosauři, Obrazová encyklopedie-Dinosauři a v dalších publikacích!

Museo Nacional de Costa Rica

Po několika měsících se vracíme k rubrice Muzea, výstavy, zoo a dinoparky, abychom se podívali na další zajímavé místo-tentokrát v jedné z mých oblíbených zemí...

Museo Nacional de Costa Rica, tedy Národní muzeum Kostariky, bylo otevřeno roku 1887 při Univerzitě svatého Tomáše, nicméně roku 1950 bylo kompletně přestěhováno do Calle 17. Jakožto národní muzeum se pochopitelně nachází v hlavním městě středoamerické Kostariky, San José. Nachází se v budově, jejíž zdi byly v roce 1948 doslova pokropeny kulkami z pušek při velké Kostarické civilní válce... Muzeum se zaměřuje především na historii Kostariky. Vystavuje artefakty z doby předkolumbské, kdy americký kontinent a jeho obyvatelstvo nebyli známi východnímu světu. Mezi pozoruhodné vystavované předměty se řadí například velký balvan opracovaný původním, dávným obyvatelstvem Kostariky, stejně jako různé sošky jimi vyrobené. Některé z nich jsou malé, jiné jsou už výšky poloviny lidského těla a jsou uspořádány před nádhernými obrazy, jež rekonstruují dávná obydlí středoamerických Indiánů. Mezi předměty se nachází jak celé sošky, tak třeba jen samotné hlavy... Muzeum se dále zaměřuje na seznámení návštěvníků a obyvatel země s předměty koloniální éry. Ty zahrnují španělský nábytek, po dlouhou dobu do země dovážený, dále různé zbraně z minulých století novověku, nebo také tradiční Indiánské čelenky z peří ptáků a odznaky. V neposlední řadě vystavuje také staré kamenné stoly, které Indiáni kdysi používali... Museo Nacional de Costa Rica se tedy zaměřuje na lidskou historii této nádherné země, která je domovem čtyř procent všech živočišných druhů na naší planetě. Z prehistorických ani současných živočichů v muzeu neuvidíme pravděpodobně žádného, přesto jde však o zajímavou lokaci, jež přispívá ke vzdělávání lidí jak v Kostarice žijících, tak i těch, které lidská historie střední Ameriky zajímá...

Lovci kryptidů: Hon na lidožrouta (4/5)

Lovci kryptidů už se s obrovským krokodýlem setkali. Zvíře měří na délku dobrých dvanáct metrů, zbořilo velký dřevěný most, Akihiko, Fahad, Roger a Karthik tak zcela zmizeli, Pierre a Jack si nyní neví rady, jeden ze tří policistů byl krokodýlem sežrán přímo před nimi... Jak se s netvorem vypořádat?

LOVCI KRYPTIDŮ: HON NA LIDOŽROUTA, ČÁST ČTVRTÁ:

Jackovi náhle blesklo hlavou, že i přes pád mostu mohli jejich přátelé přežít. Přiběhl k tomu místu a opravdu spatřil Fahada, jak drží za paži Akihika, držícího se kousku dřeva. Hned za nimi se topil Karthik, ale během chvíle už ho podepíral Roger. Vyplavali na břeh zrovna včas. Netvor se potopil pod trosky mostu, mezi kterými se ještě před chvílí nacházeli. Jeho hlava se brzy vynořila kousek dál po proudu řeky a rychle si to mířila daleko odsud. "Tohle teda bylo, to Vám řeknu," řekl Karthik a omdlel. Roger ho musel vzkřísit. Policisté na ně mezitím volali. Po dvou hodinách se s nimi Lovci kryptidů setkali na druhém břehu, když se jim konečně podařilo celý kilometr proti proudu řeky najít další dřevěný most, který mohli přejít. Policisté litovali smrti svého kolegy. "Zvíře teď míří do vesnice. Ta se nachází támhle, po proudu řeky," informoval je policista. "Pak nám zbývá jediné: musíme je varovat. Krokodýl má hlad a nepohrdne lidským masem," řekl na to Jack. Vrátili se do centra rezervace. Všichni se tam divili, proč jsou tak mokří, a proč je Karthik tak vyděšený. Jack hodil do batohu lano, pušku s vystřelovací kotvou k uchycení prakticky na čemkoliv a plechovku s masem. On, Pierre a Akihiko se vydali do vesnice, provázeni stále vyděšeným Karthikem, který řídil džíp. Fahad a Roger zůstali v centru. Když džíp vjel do vesnice, všechno tu bylo v pořádku. Děti si hrály v polích za hranicí rezervace a chytali do rukou velké žáby a ropuchy, kterým se rýžová políčka zalíbila. Jack si zrovna všiml, jak jeden chlapec vyskočil snad dva metry do výšky, když takřka šlápl na kobru indickou. Ta zvedla první třetinu svého těla do výšky a syčela na něj. Chlapec utekl a kobra se pak také odplazila pryč. "Neviděli jste tu obrovského krokodýla?" ptal se Akihiko starého Inda. "Né," odpověděl dotčeně muž, a pak dodal: "Jste moc zvědavej." Náhlý křik od řeky je z rozhovoru vyrušil. "Všichni pryč od řeky!" křičel Jack. "Je tam obrovský, lidožravý krokodýl!" Někteří vesničané vyběhli ze svých stavení s připravenými zapálenými loučemi. Jeden držel pušku a chtěl zvíře zastřelit. Všichni v rychlosti přiběhli ke břehu řeky. Jedna žena, která v řece právě prala prádlo, hrozně nahlas křičela. Krokodýl prý sežral jejího tříletého syna, který se koupal jen tři metry od ní. Pak se zcela náhle z vody vynořila krokodýlova hlava. "Proč mi tak připomíná Deinosucha?" zeptal se sám sebe Pierre. "Teď není čas nad tím přemýšlet," řekl na to Jack. Přiběhl ke břehu a hodil do krokodýlových čelistí lano se smyčkou. Smyčka se utáhla kolem horní čelisti. "Super!" zvolal Jack a Akihiko mu zatleskal. Vesničané se však zvířete báli, a oprávněně. Superkrokodýl jen zatáhl a Jack, držící se lana, už letěl do vody. Přistál na hladině a pak pod ní zmizel. Ve vteřině se však jeho hlava objevila nad ní. Pierre skočil do vody též, vybaven Jackovou puškou. Oči monstra se brzy zaleskly nad vodou. Pierre po nich vystřelil, ale minul. Krokodýl se teď hnal proti němu. Ale Jack už vyběhl na břeh a táhl, jak jen mohl. Akihiko a pár vesničanů se k němu přidalo. Krokodýl ve vodě udělal smrtící otáčku a jen těsně Pierra minul. Ten už doplaval na břeh. Jack vzal do ruky tyč a pokusil se ji přiložit krokodýlovi na hlavu, doufal, že jej tak uklidní. Ale plaz se vzmohl na odpor. Trhl sebou tak, že Jack, Akihiko i dva vesničané vyletěli do vzduchu a byli teď přímo nad krokodýlem. Oba vesničané dopadli na jeho tvrdé osteodermy, na ten pancíř. Akihiko skončil před čelistmi krokodýla. Jack sice znovu spadl do vody, ale měl už v ruce další lano a podařilo se mu ho i z vody hodit přes obě krokodýlovy čelisti, když byly zavřené. Utáhl. I když to byl velký zabiják, je známo, že čelisti i toho největšího krokodýla by u sebe udrželo klidně třeba malé dítě. Třebaže měřil dvanáct metrů a stisk jeho čelistí se mohl rovnat dvěma tunám, nezmohl proti silnému lanu nic. To se však nedá říci o jeho ocasu! Švihl jím a vodou Jacka pocákal, pak se dostal ocasem blíž k němu a mocně švihl. Jack uhnul. Akihiko se přiblížil ke krokodýlově hlavě a rukama ji objal. Doufal, že zvíře přepere. Ale to sebou škublo tak, že Akihiko znovu vyletěl do vzduchu a těžce přistál na písčitém břehu řeky...

"Proti tomuhle nemáme šanci!" vykřikl Akihiko, když se trochu vzpamatoval poté, co jej vesničané trochu násilím postavili na nohy, odvedli dál od břehu a polili vědrem studené vody. Voda při břehu byla tak zčeřená a zpěněná, že šlo stěží rozpoznat, co se tam vlastně děje. Jedno však bylo jasné: dva vesničané, krokodýl a Pierre s Jackem jsou stále ve vodě a zápasí. Pak se stalo něco neuvěřitelného: krokodýl se ve vodě takřka postavil na ocas, jak to někdy krokodýlové dělávají, a vertikálně vyskočil vzhůru. To byl pohled! O to zajímavější byl, když se lana obmotaného kolem jeho čelistí držel Jack. Lana se včas pustil, spadl do vody a kraulem plaval pryč. Jen vteřinu potom obrovské tělo plaza dopadlo na vodní hladinu. Jack byl už v bezpečí, ale mohl skončit pod krokodýlím břichem. Lano kolem čelistí se však uvolnilo a obr jej náhle překousl. Zmizel... Pierre se doslova vyškrábal na břeh a Jack s Akihikem ho museli uklidnit, neboť neustále nadával. Vesničané, kteří se jim pokusili pomoci, se také z řeky vrátili živí a zdraví, i když velmi unavení. Ostatní vesničané je prohlašovali na hrdiny. "Co teď?" zeptal se Akihiko. "Zdá se, že se zvíře po zápasu vrací proti proudu řeky do Karthikovy rezervace. Zavolám Rogerovi a Fahadovi, ať tam na něj počkají. Pověřil jsem je postavením velké krokodýlí klece. Jsem zvědav, jestli stavbu dokončí včas-je to jistě pořádná fuška," odpověděl Jack. Nebylo času na zbyt. Nasedli do auta a vydali se honem zpět. Jack v autě zapnul vysílačku a o všem informoval své přátele. Ti mu sdělili jediné: tentokrát krokodýla dostanou. Ale co s ním bude potom?

Poslední část dílu "Hon na lidožrouta" příští týden!!!

Lovci kryptidů: Hon na lidožrouta (3/5)

Jack již odhalil, že pana Hildebranda, filmaře z BBC, zabil obrovitý krokodýl. Za ním sem ostatně Lovci kryptidů přijeli. Jack i Karthik doufají, že zabijáka brzy naleznou. A kdo ví, třeba se to stane již brzy...

LOVCI KRYPTIDŮ: HON NA LIDOŽROUTA, ČÁST TŘETÍ:

Po návratu k ostatním, kteří si zrovna užívali skvělý pomerančový džus na verandě budovy v centru rezervace, Jack vše vysvětlil. Pracovníci rezervace byli notně zhrozeni. Existence obrovského krokodýla, nakonec zaznamenaná i v kameře zesnulého, každého vyděsila. Fahad jen poznamenal, že by si přál to zvíře vidět, a řekl, že by možná mohlo jít o velkého krokodýla bahenního. Ovšem Pierre si záběry důkladně prohlédl a ujistil se, že takto tvarovanou lebku nemá žádný žijící krokodýl. Totiž šlo o to, aby se pokusili identifikovat druh, v čemž všichni selhali, včetně Jacka, jenž byl studovaným přírodovědcem. Každý přespal ve svém apartmánu a nebylo jediného z této pětky, kdo by nepřemýšlel o obrovském krokodýlovi. Jack měl ve všem jasno a usnul ze všech jistě nejdříve, ale Pierre si dával zabrat neustálým přemítáním o smrti pana Hildebranda a neidentifikovatelnosti druhu krokodýla. "Jistě to musí být nějaký pravěký druh, nějaký záhadný tvor, tedy kryptid," řekl si nakonec, když už se mu oči klížily tak, že na temný strop nad postelí sotva dohlédl. Usnul ze všech nejpozději, a probudil se ze všech nejdříve. Při všem tom přemýšlení zapomněl v noci zavřít okno, a tak ho v pět hodin ráno vzbudilo otřesné bzučení komárů. Nebýt moskytiéry, asi by skončil se štípnutím... Časně zrána, už v sedm hodin, se Jack, Pierre, Fahad, Akihiko, Roger a Karthik vydali zpět ke břehu řeky. Karthik už pochopitelně dávno informoval policii o tom, co se zde přihodilo. Ta se měla do centra parku dostavit a případ vyšetřit. Fahad, Akihiko a Roger se zastavili na mostu, který o den dříve Karthik přeběhl, a pozorovali vodní hladinu. Karthik vzal mezitím Pierra a Jacka do malého člunu a pádloval dále po proudu. Rogera náhle něco znepokojilo. "Hej, chlapi, támhle máte krokouše!" zakřičel. Jack se ohlédl a spatřil krokodýla bahenního, jak si k nim razí cestu spletí vodní vegetace. Normálně by se krokodýl od člunu vzdálil, nespatřoval-li by v něm potenciální oběť, ale tento krokodýl byl nějak moc zvědavý. "Práskni ho pádlem!" křikl Pierre po Karthikovi, když se krokodýl přiblížil až přespříliš. "Bere tě horkost? Ubližovat zvířeti?" ohnal se slovy Karthik. Jack vytáhl z batohu kus chleba a hodil ho do řeky. Krokodýl se instinktivně zaměřil na předmět. "Tak, už jsem vám ho odehnal. Nebylo to tak složité, že ne? Ani nebylo potřeba rány pádlem. Nezapomeňte, že aligátoři a krokodýlové se zaměří na všechno, co spadne do vody, myslí si totiž, že je to k snědku... Což mi připomíná... Co když pan Hildebrand pustil něco do vody a nalákal tak k sobě toho obřího krokodýla?" zněla Jackova slova. "Pravda pravdoucí," řekl na to Karthik. Otočili člun a pluli proti proudu řeky. Mezitím si Fahad svlékl své zelené tričko a skočil do kalné vody přímo z mostu. Voda pocákala Pierra, a dopadla tak trochu i na ostatní ve člunu. "To snad nemyslíš vážně! Kdybych mohl, tak Ti jednu vlepím, ty jeden agente!" zlobil se Pierre a jak si tak chtěl utřít oči, neboť sotva něco viděl, spatřil na vodní hladině pohyb. "Počkejte, chlapi, vidíte ty oči? Zastav ten člun, Karthiku! Zastav ten člun!" volal Pierre. "Kruci, Fahade, z vody, dělej, okamžitě!!!" řval Jack. Karthik byl celý vystresovaný a snažil se člun otočit a připlout ke břehu. Fahad se ho chytil z levé strany a pokusil se do člunu vylézt, ale ten se málem převrhl. "Doplav ke břehu, ty slonbidlo!" přikázal mu Pierre. Cosi se ke člunu blížilo. Z vody byly vynořeny jen poměrně výrazně velké oči a nozdry. Fahad už skoro doplul ke břehu, ale náhle ho chytla křeč. Nemohl plavat dál a s bolestným výkřikem se snažil udržet na hladině...

"Podej mu pádlo, pitomo!" křičel Pierre na Karthika, kterému toto oslovení vadilo a tak dal Pierrovi pohlavek. Fahada už křeč opustila a vyškrábal se na břeh, stále si však držíce svou nohu. Člun už byl také téměř u břehu, když tu se náhle obrovská hlava krokodýla ponořila. "Safriš! Safriš!" křičel hystericky Pierre a skočil na břeh. Takový skok z místa, vlastně z rozhoupaného člunu, přes tři a půl metru vody, byl slušným výkonem. Jack a Karthik už nestačili nic udělat. Člun ve vteřině vyletěl do výšky a roztříštil se v polovině, to jak do něj krokodýl narazil svým čenichem. Karthik i Jack spadli do vody. Karthik úlekem omdlel. Jack pod vodou spatřil obrovské tělo gigantického krokodýla. Zvíře si to namířilo k němu. Jack hbitě doplaval na břeh. Megakrokodýl vystrčil z vody hlavu a jelikož stále považoval Jacka za potravu, začal z vody vylézat. Jeho obrovské, monstrózní, šupinaté, šedé a od vodních rostlin až nazelenalé končetiny se zarývaly do bahna. Když se na břehu objevila polovina jeho těla, měřila už dobrých šest metrů. "Fahade, ke Karthikovi!" zavelel Jack. Fahad skočil do vody a chytil do rukou Karthika, který se topil. Jack vzal do ruky klacek a plácl krokodýla do nozder. Dravec teď vylezl z vody celý. Sotva se na břeh vešel, protože nějakých třináct metrů za hranicí břehu a vody se už nacházely křoviny, a mezi ty se museli Jack s Pierrem vtěsnat. Fahad vynesl na břeh Karthika. Teď se krokodýl pro změnu zaměřil na ně. Fahad dal Karthikovi facku, aby se vzpamatoval, a ve chvíli brali nohy na ramena. Vylezli na most, odkud vše pozorovali Akihiko s Rogerem. Roger byl připraven po zvířeti vystřelit z pušky. Krokodýl brzy zjistil, že na souši nemá šanci svou kořist přemoci a jediným prudkým pohybem se otočil a vklouzl zpět do vody. Zčeřená vodní hladina už jen připomínala, co se zde stalo. "To teda bylo," poznamenal Pierre a utřel si pot z čela. "To teda teprve bude!" zařval se zděšením Jack. Krokodýl se vynořil z vody a hlavou narazil do dřevěné konstrukce mostu, který se celý zřítil do vody. "Ne!" křičel Pierre. Na druhém břehu se v těch chvílích objevili tři indičtí policisté. Okamžitě přispěchali ke zřícenému dřevěnému mostu. Jack a Pierre na ně mávali z opačného břehu a snažili se jim naznačit, ať se nepřibližují k vodě. Jeden policista však tuto chybu udělal. "Ne, vraťte se, pane, hrozí Vám nebezpečí! Je tam krokodýl!" volal buď Jack nebo Pierre, těžko říci. Policistovy nohy se naráz ocitly v zubech ohromného monstra, jež muže stáhlo do kalných vod. Na hladině se objevilo velké kolo krve. "Co teď?!" nevěděl si rady Jack. Nevěděl si však rady jen na chvíli...

Dobrodružství se stává nebezpečnějším, přežijí naši přátelé setkání s obrovitým krokodýlem, který požírá lidi? O jaký druh se jedná, je to skutečně zvíře z dob dinosaurů? A přežili Fahad, Akihiko, Roger a pracovník rezervace Karthik celou nehodu?

Správce dinosauřího parku - Novorozenci v parku

Dnes je pátek, 19. května, a to neznamená nic jiného, než další vydání Správce dinosauřího parku! Dan se po týdnu opět hlásí o slovo a já mu tedy předávám možnost připravit další článek, tentokráte jako obvykle z Tedova ostrova...

Novorozenci v parku

Od pondělí se v našem parku objevilo několik novorozenců. Je to taková nádhera! Charles, Oliver, já i ostatní jsme všichni pyšní na to, že se tato mláďata vylíhla v Dinosauřím parku, a některá z nich jsou dokonce potomky zvířat, která se též předc pár lety v našem parku narodila... Nejprve Othnielie: Poslední nakladená snůška se ukázala být úspěšně opuštěna všemi mláďaty. Třináct malých ornithopodků teď běhá po Othnieliím výběhu, zobe semínka ze země a kvičí jako malá prasátka. Člověk by se na ně mohl dívat celé hodiny. Každý den po sedmé večer k nim chodím, dívám se, jak si spolu hrají, a mám pocit, že se dívám na koťátka. Dinosauři nebyli hloupí, byli úplně jako zvířata žijící v dnešním světě. Kdo uvidí hrající si mláďátka Othnielií, bude si jist pravdivostí mých slov. Tato mláďata si však v parku mnoho času neužijí. Je to škoda, ale přesun Othnielií zpět na Isle of Die je nutný. V zajetí parku se jich vylíhlo velké množství, mnohé matky s novorozenými mláďaty už byly přemístěny na svůj rodný ostrov (či v některých případech na rodný ostrov jejich rodičů, to tedy v případě matek, jež se už vylíhly u nás). Poslední skupinka mláďat i s matkou zamíří na Isle of Die dnes, v pátek devatenáctého, okolo třetí hodiny odpolední (to je tak za hodinu a půl). Ačkoliv velké množství zvířat bylo přesunuto zpět na Isle of Die, řada mláďat, jež se u nás tento rok vylíhla, a to sice v březnu a dubnu, Tedův ostrov nikdy neopustí. Je veselé sledovat ta zvířata, jak rostou, s věkem začínají vydávat čím dál více zvuků, od varovných až po ty, jež lákají ostatní jedince svého druhu. Othnielie však nejsou jediným pravěkým zvířetem, jež u nás v parku nalezlo domov, a rozhodně ne jediným živočichem, kterému se tento týden narodili nebo vylíhli mladí. Vejce pravěkých Brachylophů, vyhynulých pacifických leguánů, přečkala dlouhý týden v inkubátoru poblíž terária. Včera se z nich vylíhla maličká ještěrčí mláďátka. Expert na plazy, Rod, byl u toho, když vejce opustila. Byl prvním člověkem, který si ty drobečky mohl podržet v dlani. Jsou neuvěřitelně roztomilí-pohybují se ale docela rychle a jsou čilí, hbití a mají chuť k jídlu. Musel jsem se na ně podívat a naštěstí jsem tak učinil jen hodinu po včerejším obědě (to bylo tak v půl druhé). S Rodem jsme se dohodli, že se zatím budeme krmit cvrčky. Leguánci byli přemístěni do několika speciálních terárií v našem Reptile House. Celkem je těch drobečků sedm. Zatím jsou v teráriích po dvou a po třech (tedy ve dvou teráriích po dvou, v jednom po třech) a zdá se, že jim to nevadí. Naopak, zvykli si na sebe, přece jen jsou to sourozenci. Krmíme je živími cvrčky, a ukazuje se, že je to mnohem lepší, než dávat jim ty mrtvé. Leguánci totiž čile oběti pronásledují, čímž se ukazuje, že neztratili divoké instinkty...

Poslední zpráva mne nadchla přinejmenším stejně ohromně-ano, jinak než takto se to asi vyjádřit nedá, i když je to věta prapodivná. Dnes ve čtyři, zrovna když jsem snil o lahodném jogurtovém dortu posypaném skořicí, kousky čokolády a živými cvrčky (kvůli tomu jsem se probudil!), zavolali mi z akvária, že pro mne mají skvělou novinu. Malý Stethacanthus se konečně vylíhl. Pravěký žralok, první pravěký žralok, který se kdy v našem parku vylíhl, a byl živý, zdravý, plaval a projevoval zájem o své okolí. Na pyžamo jsem si hodil jen svou pracovní informu, nechal jsem Leptoceratopse Dina spokojeně pochrupovat na práhu dveří do koupelny, a s rychlostí srovnatelnou se sprintem ospalce, čímž jsem ostatně byl, jsem vběhl do džípu a odjel k akváriím. Byl to nádherný pohled! Člověk něco takového uvidí jen málokdy. Už u dnešních žraloků je vzácností prohlédnout si mláďátka, natožpak novorozená nebo případně ta, jež opustila vejce (žraloci jsou přece jak živorodí, tak vejcorodí). Malý Stethacanthus, sotva deset centimetrů dlouhý, představoval roztomilého trpaslíčka v obrovském akváriu naplněném vodou o té správné teplotě a salinitě, jaká nakonec byla k vylíhnutí vajíčka potřeba. Řeknu Vám, po těch týdnech čekání jsem přestával doufat, že se ten drobek nakonec vylíhne. Měli jsme strach, že se tak nestane a zárodek uvnitř zahyne, ale nakonec se Stethacanthus vylíhl. Po jedenácté hodině jsem se na něj byl podívat ještě jednou-je dokonalý!

Za týden jsem zpět s dalšími zprávami!

Tak to byl Dan Jameson z Dinosauřího parku. Zítra na Blogorgonopsidu: Lovci kryptidů-Hon na lidožrouta!

Talos

Talos (pojmenovaný po postavě z řecké mytologie) žil před 76 až 75 milióny lety, ve svrchní Křídě, v Severní Americe. Byl to troodontid, tzn. byl blízkým příbuzným slavného Troodona, a stejně jako on, i Talos měl vysoce vyvinutý mozek. Mezi dinosaury byl jedním z nejinteligentnějších (chytřejší než Troodon, Talos a někteří jiní byl už jen Bambiraptor), ale přesto se jeho inteligence rovnala asi jen inteligenci nelétavého kasuára. To však může stále znamenat mnoho. Pravděpodobně lovil ve smečkách, které byly neuvěřitelně dobře organizovány. V čele smečky stál buď dominantní samec, nebo samice, nebo přímo dominantní pár, který jako jediný vychovával mláďata. To je nicméně pouze teorie. Jisté je, že Talos měřil na délku 2 metry, jeho tělo bylo tedy o něco delší než plně vzrostlý člověk. Předními končetinami mohl uchopit takřka cokoliv, od větší ještěrky po malého dinosaura-to vše se stávalo jeho potravou. Možná by se předním končetinám troodontidů dalo říkat i "ruce", neboť byly na dinosaura velmi chápavé (uchopit s nimi určité předměty nebylo složité). Když Lindsay Zanno poprvé v roce 2011 Talose popsal, pojmenoval jej Talos sampsoni. Poctil tak proslulého kanadského paleontologa Scotta Sampsona. Sampson se účastnil projektu v Kaiparowits Basin v Utahu, jehož cílem bylo hledání a identifikování fosílií. Na tomto území, které je součástí Grand Staircase-Escalante National Monument, jednoho z nejpůsobivějších přírodních monumentů Ameriky, byla zkamenělina Talose roku 2000 nalezena... V době, kdy smečky Talosů lovily v krajině, na západním pobřeží Severoamerického vnitrozemského moře žili i další úžasní dinosauři: různí ornithomimosauři, ceratopsidi jako Utahceratops a Kosmoceratops, kachnozobý Gryposaurus a samozřejmě jeho blízký příbuzný Parasaurolophus. Talos se mohl setkat jak s Troodonem, tak s Deinosuchem, přiblížil-li se slaným vodám, v nichž obří, patnáctimetroví krokodýli číhali na velké dinosaury. Talos se však jejich kořistí obvykle nestával. Talos nelovil jen ještěrky a menší dinosaury. Živil se také našimi vlastními předky, malými rejskovitými savci ze skupiny multituberkulátů...

Jeho popis naleznete v Acta Paleontologica Polonica, ve vydání z konce roku 2010.

Příště Aorun!

Charles R. Marshall

Zdroj obrázku: https://ib.berkeley.edu/sites/default/files/styles/faculty/public/faculty/marshall.jpg?itok=hna1zPg5

Charles Richard Marshall je australský paleontolog původem z Canberry. Působí však ve Spojených státech amerických na půdě Muzea paleontologie Kalifornské univerzity v Berkeley, a to od roku 2010. Marshall získal titul bakaláře z matematiky, zoologie a paleontologie na Australské národní univerzitě v roce 1984, ovšem i v tomto případě dostál významnějšího postavení až v USA, na Chicagské univerzitě, kde zpracoval a obhájil svůj doktorát. Od té doby působí v Americe. Část svého života strávil ve Smitshonově ústavu a také na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Zpočátku se věnoval především výzkumu stratigrafie, přičemž spolupracoval se slavným paleontologem Peterem Wardem na výzkumu Křídových a Paleogénních měkkýšů, především z doby před 65 miliony let, kdy se událo páté velké vymírání v historii Země. Spolu s Wardem pak zjistil, že za vyhynutím mohla částečně stát i mořská regrese. Později se také věnoval fosilním primátům nebo paleobotanice, zejména pak prehistorickým druhům orchijí. Popsal velmi zajímavý rod orchije zvaný Meliorchis, který žil v období Miocénním, před 15 miliony let. Marshall uskutečnil popis díky perfektně zachovanému vzorku, jenž se uchoval v jantaru-exemplář byl nalezen na Dominice v Karibiku... Kromě toho se Charles věnoval výzkumu významných přechodů života v historii naší planety. Nejdůležitějším bodem je v tomto ohledu jeho výzkum živočichů kambrických moří a celková Kambrická exploze, která proběhla v období před zhruba 530 až 500 milióny let. Od roku 2009 je kritickým editorem časopisu Science...

Lovci kryptidů: Hon na lidožrouta (2/5)

Z minulé části víte, že se Lovci kryptidů rozrostli. Jack, Pierre, Fahad, Akihiko a Roger mají nyní základnu na předměstí Londýna, a není to jen tak ledajaká základna. Nyní se však vypravili do Indie za obrovitým krokodýlem, který údajně požírá lidi... Mohl by to být tvor z dob dinosaurů? A co plazí šupiny, které se míhají lesem?

LOVCI KRYPTIDŮ: HON NA LIDOŽROUTA, ČÁST DRUHÁ:

"Chlapi, podívejte se na ty šupiny! Vidíte je? Něco se pohybuje mezi větvemi nízkých stromků!" spustil Akihiko. Fahad tam okamžitě skočil a když se delší dobu nevracel, a ostatní dostali džíp z hluboké kaluže, konečně se zjistilo, oč kráčí. "Podívejte se na to!!!" zasmál se Jack. "To je skvělé přivítání!" dodal. Fahad doprovázel Karthika Laghara, který by se dal doslova nazvat hadím mužem! Ne, že by jeho tělo bylo porostlé šupinami, to rozhodně ne. Držel však v ruce kobru královskou, dlouhou tři metry. Jack si s ním podal ruku, zatímco Karthik ji držel v druhé. Zvíře Jacka neustále pozorovalo. "Udělá výpad?" ptal se starostlivě Pierre a zdráhal se podat Kartihikovi ruku-byla příliš blízko té druhé a tedy blízko kobry královské. "Že se ptáš, kámo," poděsil ho Jack a mávl před hadem rukou. Kobra královská udělala opravdu hodně dlouhý výpad. Jack jen tak tak uhnul, těžce spadl na zem a rozesmál se, stejně jako Karthik a vzápětí všichni ostatní kromě Pierra. "Éhm... Já nevím, co mám říct," řekl Pierre a skřivil pusu. "Vítejte v naší rezervaci! Celý stát Odisha (Urísa) nemá lepší!" přivítal je konečně všechny Karthik, Jack s ochotou převzal do rukou trochu rozdrážděnou, avšak přesto mírnou kobru královskou, a Karthik potřásl Pierrovou rukou. Odpoledne strávili v malebném centru rezervace. "V tuhle roční dobu sem nejezdí žádní návštěvníci, leda tak vědecké výpravy a filmaři. Zrovna teď je kousek odsud, nedaleko řeky, jeden kameraman z BBC a natáčí krokodýly bahenní," informoval je okolo třetí hodiny u příjemné svačinky Karthik. "S tím mužem bych se rád seznámil, jistě o chování krokodýlů něco ví, když je natáčí," navázal s ním řeč Jack. "O tom není pochyb. Myslím, že si to teď právě teď náramně užívá," odpověděl Karthik. Pierre, Fahad, Akihiko a Roger se vydali do zahrad za ubytovacím centrem a pozorovali motýly přebírající dusík z bahna, a různé exotické druhy ptáků. Jeden zaměstnanec rezervace jim také ukázal terárium, v němž je chována kobra královská. Tito hadi se vyskytují při Západním Ghátu a ne na východě Indie, ale v rezervaci ji přesto chovali. Tento třímetrový jedinec byl totiž odebrán místnímu fakírovi, který hada držel v příšerných podmínkách... Deset minut po páté došli Karthik a Jack k řece. "Haló, pane Hildebrande?" zvolal Karthik. Ticho. Jen po chvíli se ozvalo zpívání nějakého ptáka, zřejmě si hájícího teritorium poté, co uslyšel Karthikův vysoký hlas a považoval jej za zpěv útočícího rivala. "Nikdo neodpovídá, není to divné?" zeptal se konečně Jack. "Asi se zaposlouchal do zvuků přírody," usmál se Karthik. Tak šli dál po břehu řeky. "Řeka je veliká, určitě tu sedí někde při břehu, nebo je až na druhém. Ale právě se musí mít skvěle. A jestli točí krokouše, pak musí být v sedmém nebi..." vykládal Karthik, ale Jack ho přerušil: "Já bych neřek." Ukázal na pytel s filmařským vybavením plující po proudu řeky. "Pane Hildebrande?!" zvolal znovu Karthik. "Támhle!" vykřikl Jack a ukázal na druhý břeh...

Hned skočil do vody a hbitě přeplaval na další břeh, třebaže s ním proud pár vteřin zápasil. Chytil do ruky roztrhané cáry filmařova trička a zamával jimi na Karthika. "Já přejdu po mostu, který se nachází kousek odsud. Počkejte tam na mě, prosím!" odpověděl znepokojený Karthik. Pak utíkal k mostu, který se ale nacházel nějakých sedm set metrů odsud. Karthik asi nechtěl riskovat plavání v kalné vodě řeky, plné krokodýlů. Jack mezitím našel další stopu: velkou louži krve. Těsně u břehu bylo v hlíně vryto několik dlouhých čar-stopy prstů. Poházené větvičky a slehlá vegetace dokazovala, že zde došlo k zápasu. Kus zeminy byl jako by přilehlý. Jacka napadlo, že muselo jít o hlavu obrovského krokodýla. Než za ním Karthik doběhl a sundal si svou košili, neboť byl celý zpocený, měl Jack jasno a detektivní případ byl téměř vyřešen. Pan Hildebrand byl napaden obřím krokodýlem, který ho sežral. Otázkou bylo: kde je vrah teď? Jack běžel dál po proudu řeky, zpět k místům, která před chvíli minuli. Nyní byl však na opačném břehu, tam, kde k incidentu došlo, ne tam, kudy šli předtím. A brzy si všiml kamery uvízlé mezi spleti leknínů, které nekvetly. Opět skočil do kalné vody a kameru vytáhl. Stále ještě nahrávala. Přehrál si poslední záznam a byl šokován. Hildebrand pořídil nádherné záběry krokodýla bahenního, jak si tak pluje řekou. Náhle však zvíře zneklidnilo a s rychlostí odplavalo pryč. Z vody se vynořily obrovité oči a nozdry, a větší krokodýl se ponořil. A pak to přišlo! Přímo před kamerou zaútočil, jeho obrovská hlava vyletěla z vody a chytila řvoucího kameramana za ruku. Kamera i se stativem po chvíli spadla do vody. To bylo vše. Dalších deset minut záznamu nebylo nic víc, než záběry na kalnou vodu. "Zemřel v 15:01, ve chvíli, kdy jsme o něm mluvili! To je hrozné!" řekl Jack. Karthik chvíli neodpovídal, ale bylo mu hrozně. Pak jen řekl, že by měli toho lidožravého super-krokodýla vypátrat...

Zdá se, že naši přátelé se budou muset pustit do velmi nebezpečné akce! Pokud obří krokodýl obývá právě tuto řeku, mohou jej najít. Jak nebezpečný však tento tvor může být, když pojídá lidi a bojí se ho dokonce i krokodýlové bahenní?!

Diplomy za soutěž Ornithopodí otázky

Ve čtvrtek jsem přichystal krátký kvíz s názvem Ornithopodí otázky-můžete si v něm ověřit, zda tyto dinosaury dobře znáte. Naleznete ho zde: http://blogorgonopsid.blog.cz/1705/ornithopodni-otazky . V komentářích pod článkem se odteď nacházejí správné odpovědi, proto si ty své můžete ověřit... Těm, kteří odpovědi napsali do komentářů, jsem přichystal diplomy...

Gratuluji Matymu za hezké 4 body z 5, neuhodl jsi pouze druhou otázku: Kdy žil Hypsilophodon? Správná odpověď bylo za C, v Křídě před 125 miliony let. Jinak je to skvělý výsledek a jsem moc rád, že Ti můžu předat tento diplom...

Martinoraptor získal plný počet bodů, gratuluji...

Dále gratuluji Kaatedocovi, který též získal plný počet...

Podobných kvízů vytvořím ještě celou řadu a mnohé z nich jistě budou též k přihlášení a možnému získání diplomů!

Užovka hladká-Místně běžný, avšak tajemný had

Jak jsem slíbil, je tu popis užovky hladké!

Latinský název: Coronella austriaca,

Rozšíření: Evropa,

Velikost: délka 50 až 60 cm.

Tento překrásný užovkovitý had je v Evropě místně běžný, přesto však žije skrytým životem a potkáme ji jen zřídka. Svým zbarvením a vzorováním, složeným z šedé, hnědé nebo červenavé barvy a s proužkem přes oko, jakož i tmavě zbarvenou horní částí hlavy, se podobá zmiji obecné, jedinému jedovatému hadu velké části Evropy. Někteří lidé si ji se zmijí často pletou. Je však jednoduché určit, zda se jedná o užovku či zmiji. Buďto je třeba znát celkovou anatomii těchto čeledí, anebo je pro kohokoliv snazší podívat se na oči: zmije má vertikální zorničky, což je pro většinu zmijovitých typické, kdežto užovka hladká je má velké a kulaté. To také jasně poukazuje na fakt, že jde o denní druh. Vyhledává suché, skalnaté biotopy s množstvím ještěrů. Občasně se může živit i hlodavci, avšak mladí jedinci požírají výhradně jiné plazy. Někdy se dokonce živí i jinými užovkami hladkými. Najde-li svou kořist, užovka hladká udělá prudký výpad vpřed, chytí oběť do tlamy a poté se kolem ní obtočí. Někdy svou kořist udusí, jindy ji zase pouze ochromí a spolkne zaživa... Tento had tráví značnou část svého života pod kameny, ve skalních štěrbinách, v písku nebo v hustém porostu rostlin. Když se vyhřívají na sluníčku, obtočí se obvykle kolem vřesu, aby byly dobře maskovány-to se týká alespoň anglických užovek hladkých. Jedná se o nejpřísněji chráněného plaza ve Spojeném království. Kdysi byl v zemi hojnější, ovšem dnes zbývají jen malé populace v Dorsetu a Hampshiru, stejně jako v Surrey. V minulosti se přirozeně vyskytoval například v Devonu, odkud v minulém století vymizel. Hlavním důvodem, proč je ve Spojeném království ohrožen, je zničení přirozeného prostředí. Mnoho anglických vřesovišť podlehlo tlaku zemědělství a lesnictví. V místech, kde se kdysi rozkládala vřesoviště obývaná užovkami hladkými, se dnes rozléhají jehličnaté plantáže. Zbývající anglické populace se jen těžko vypořádávají s požáry krajiny, a bude trvat nejméně dalších 15 let, než se vřesoviště zotaví a s nimi snad i tato nádherná užovka. Ve zbytku Evropy je poměrně častá, v České republice je to druhý nejhojnější had, hned po užovce obojkové, přesto je však poměrně vzácné potkat ji... Užovce hladké se výrazně podobá užovka girondská ze severní Afriky (latinský název Coronella girondica). Oba druhy jsou si blízce příbuzné. Liší se však způsobem rozmnožování: užovka girondská klade vejce, kdežto užovka hladká, jak je známo, rodí živá mláďata. Je to vejcoživorodý druh-mláďata se vyvíjejí ve vejcích v těle matky, potom vejce opustí krátce před porodem a nakonec přijdou na svět plně vyvinutá a samostatná. V jednom vrhu mohou být 2, může jich však být i 15. Svůj český název užovka hladká, stejně jako anglický název Smooth snake, získala díky svým šupinám. Na dotyk jsou neobyčejně hladké, což pomáhá hadovi k rychlejšímu pohybu v prostředí, v němž se vyvinul. Šupiny jsou také lesklé, a chybí jim kýl, tzn. ve středu šupin se nenachází výstupek...

Příště zmije obecná!

Lovci kryptidů: Hon na lidožrouta (1/5)

Před týdnem jsem dopsal díl Černá stopa, nyní je na čase vrátit se k Lovcům kyptidů a zažít s nimi další fascinující cestu... Od posledního dobrodružství, převážně se odehrávajícího v Číně, se mnoho změnilo. Ale naši přátelé to i tak nebudou mít jednoduché...

LOVCI KRYPTIDŮ: HON NA LIDOŽROUTA, ČÁST PRVNÍ:

Jakýsi muž oblečený v dlouhém kabátu, hnědém plstěném klobouku a s hůlkou v ruce vystoupil ze sytě červeného auta. Kráčel k třípatrové budově, která zapadala mezi ostatní. Byla šedá, s výraznými a velkými okny, za nimiž sedělo několik mužů. Muž došel k domu a pomalu vytáhl z kapsy klíč. Odemknul dveře jak jen tiše mohl. Když byl uvnitř, dveře pomaloučku zavřel. Nyní vytáhl z kapsy pistoli. Dlouhým revolverem byl připraven zasáhnout jakéhokoliv z těch, kteří zde již byli. Těžko říci, co měl v plánu. "Ha, odhalil jsem Tě!" vykřikl kdosi. Dveře jedné místnosti se náhle otevřeli a před mužem stanul Jack Owen. "Teď to schytáš, spratku!" zakřičel ten podivně oblečený člověk. Jack se zasmál. Malá železná destička, připevněná na omítce zdi, se náhle odsunula. Její místo teď zaujala laserová puška. Mířila na zločince a chybělo jen málo k tomu, aby jej zasáhla. "Dobře, dobře, to stačí!" zavelel Jack. "OK, rozumím!" ozval se Pierrův hlas. Laserová puška se zase zasunula. "Páni, to bylo dobré. Hlavně jak jsi mě překvapil," usmál se ten zločinec, sundal si klobouk i kabát, zahodil hůl a náhle z něj byl Akihiko. "Systém funguje skvěle. Jen ať se někdo pokusí vloupat se do naší základny," řekl Pierre, když k nim přišel. "Všechno je funkční, jde to tak jak má. Dokonalé," dodal. Od zatčení Zhou Lena uběhl už rok. Lovci kryptidů se rozrostli. Velel jim Jack, a do týmu patřili Pierre, Akihiko, Roger Neill a Fahad. Společně zakoupili moderní dům na předměstí Londýna, z něhož se stala jejich základna. Plánovali zde své expedice, scházeli se s novináři, připravovali různé akce a především pokládali toto místo za nedobytnou pevnost Lovců kryptidů. Nedávno si totiž pořídili velmi drahý obranný systém. Po celém domě se nacházela řada laserových pušek zasunutých ve zdi. Ať už by se snažil vloupat se k nim kdokoliv, pořádně by to schytal. Pierre byl na obranný systém hrdý, protože s nápadem přišel právě on. Zhou Len byl ve vězení. Pierre se s ním ještě jednou sešel, a to na své cestě do Číny. Zhou Len u výslechu řekl, že vraždu Sabine Leroyové opravdu zaplatil Samu Weberovi on. Zároveň přiznal, že veškeré záběry Nessie ze Skotska, které s pomocí Sabine ukradl též Weber, patřily jemu. Údajně byly zničeny při výbuchu jeho vily. To Lovce kryptidů zamrzelo nejvíce... Nyní se zdálo, že je již všechno v pořádku. Odpudivý a nebezpečný Zhou Len byl za mřížemi v Číně, Sam Weber byl vydán rodnému Estonsku a též si odpykával trest, a Lovci kryptidů, sice již před více než rokem zbaveni přítomnosti Pierrovy sestry, byli na tom dobře. Nyní se chystali na další výpravu. "Kontaktoval jsem Karthika Laghari, správce přírodní rezervace v indickém státě Odisha, a on mne informoval o všem, co si myslí a co ví o podivném obřím krokodýlovi, který již v oblasti zabil na třicet pět lidí," řekl Fahad na ranní schůzi, jen asi hodinu po Akihikově "vloupání". Na stůl pronikalo ranní sluneční světlo a ozařovalo údajné fotografie monstra, naskládané vedle sebe. "Podařilo se jim nalézt nehybná těla osmnácti obětí," pokračoval Fahad, "které zajisté dobře idenfitikovali. Mezi oběťmi je i nedávno zmizelý herec Shekhar Rakesh z Bollywoodu. Na dovolené se svými třemi dětmi byl tím obrovitým krokodýlem sežrán. Zvíře se prý zdržuje v rychleji proudících vodách, což je typické pro krokodýly." "Nebyl to třeba gaviál? Lidé si často myslí, že zahlédli něco neobvyklého, a přitom to bylo zvíře, jež znají. Gaviálové se v indickém státě Odisha vyskytují, vždyť se tam nachází jedna rezervace, kde jsou intenzivně chráněni," mluvil trochu pochybným tónem Jack.

"Spíše si myslím, že by to mohl být nějaký přežívající pravěký krokodýl. Hele, Sarcosuchus," řekl Pierre a ukázal obrázek. "No jo, jenže Sarcosuchus vyhynul před 95 miliony let a vůbec nežil v Indii," řekl na to Jack. "Tak Deinosuchus," usmál se Pierre a ukázal obrázek Deinosucha s Parasaurolophy z Prehistorického parku. "Ten žil v Texasu a vymizel kvůli ztrátě prostředí, například bažinatého pobřeží," zapochyboval Jack. "Tak to nemusí být žádný krokodýl z dob dinosaurů, ale třeba... Třeba něco evolučně nového," řekl Pierre. Různě se dohadovali a nakonec se rozhodli, že za dva týdny vyrazí do Indie a pokusí se toho tvora najít. Jack si stál za svým, mohl by to být gaviál, ten v období hnízdění může útočit na lidi, když si brání svá hnízda. Připouštěl však, že počet obětí je důkazem toho, že nějaký velký krokodýlí zabiják by se v indických řekách mohl vyskytovat. Po dlouhé cestě vlakem z Bombeje do Bhubaneswaru, hlavního města Odishy (čtěte též Urísa), dozvěděli se od místních více o tomto tajuplném živočichovi. Jeden starý muž, který zrovna s doutníkem v ruce seděl na rozvrzané dřevěné židli, nacházející se před poměrně honosným domkem na předměstí Bhubaneswaru, jim pověděl o tom, jak známý známého, který byl přítelem jeho známého, zemřel v čelistech toho lidožrouta. Muž zvíře proklínal a řekl o něm: "Je to démon." Příjezd do rezervace, v níž lidožrout údajně žije, nebyl nikterak pohodlný. Zadní kola auta zapadla v louži a kalná voda přitom zchladila Fahadův a Akihikův krk. "Asi hodně pršelo," řekl Pierre. S Rogerem a Jackem se pak snažili auto z louže dostat. Akihiko si mezitím všiml něčeho, co se mihlo v lese. Vyšel z auta a spatřil plazí šupiny. "Tak vysoko nad zemí? Hele, tamhle je nějaký hodně, hodně vysoký plaz!" křičel. A opravdu, šupiny velkého plaza se leskly vysoko nad zemí. Co to však bylo?

Pokračování příště! Dozvíte se, zda lidožravý krokodýl opravdu existuje a je-li skutečně zástupcem již dávno vymizelé fauny...

Správce dinosauřího parku - Vejce pravěkých leguánů

Další pátek, další Správce dinosauřího parku! O čem nás dnes Dan informuje? Neváhejte a čtěte další záznam, který pro Vás napsal...

Vejce pravěkých leguánů

Na ostrově je čím dál tepleji. Mnozí plazi se často sluní venku, aby získali tolik potřebnou energii. Tak například naši Ardeosauři byli v pondělí od 13:00 do 18:00 venku a čerpali teplo ze slunečního světla. Ještě po šesté jsme vypustili naše želvy Testudo atlas, aby se také proběhly ve venkovním prostoru terária. Poté jsme je zavřeli zpět do jejich domovů. V úterý se Giganotosaurus znovu rozzlobil, nahlas řval a každého ráno vzbudil. Nakonec se však ukázalo, že pouze trpěl denním hladem, a velká porce vepřového to napravila. Nejdůležitější byl ovšem středeční nález. Ráno po osmé jsem totiž našel v teráriu pravěkých leguánů Brachylophů hnízdo s vejci. Samička je nakladla teprve pár minut předtím, než jsem k nim přišel a objevil je. Důkazem bylo, že vejce byla polepena slizem. Rozhodl jsem se nemeškat a vzít je do speciálního boxu k přenosu vajec. Musel jsem si samozřejmě dávat pozor, abych je neobrátil, protože plazi svá vajíčka neobracejí a kdybych to udělal, zárodek ve vejci by mohl nešťastnou náhodou zahynout. Poté jsem všechna vejce vložil do inkubátoru. Tím předejdeme riziku, že by teplota v teráriu nestačila k zahřátí všech vajec. Jsou pro nás velmi cenná... Inkubátor jsem zapnul na třiatřicet stupňů, což je pro plazí vajíčka ideální. Teď se budu vracet každý den okolo poledne a kontrolovat je. Jen dnes jsem na to zapomněl, měl jsem totiž moc práce s Tsintaosaury. Oba bratři se totiž po dlouhé době poprali o teritorium, a tak jsem je s našimi rangery musel uspat. Jednoho ze samců jsme převezli do pozorovatelny, druhý ve výběhu zůstal, ale brzy se zase vymění, až si nakonec zvyknou na pach toho druhého v teritoriu a přijmou ho jako dalšího a spolu s ním jediného vládce celého území. Po uspání Tsintaosaurů jsem využil situace a vysadil ve výběhu několik desítek hezkých rostlin, které brzy vyrostou a jež budou pro naše kachnozobce potravou...

Nebyl jsem to tedy já, ale Oliver a Tim, kdo se přišli dnes v poledne na leguání vejce podívat. Prý to s nimi vypadá slibně. Olivera zaujalo, že vejce mírně změnila barvu. U současných plazů se něco takového neděje, nejsou-li zašpiněna okolní půdou. Avšak v inkubátoru se nijak ušpinit nemohla, vlastně nezhnědla, ale spíše zežloutla. Tim pořídil několik fotografií. Oba muži chtějí nyní zjistit, proč vejce Brachylophů změnila barvu. Před hodinou proto kontaktovali slavného kanadského herpetologa Joshe Josepha, který okamžitě a s radostí přijal pozvání do parku, jakož i slíbil, že fotografie, jež mu byly poslány, detailně prozkoumá... Pokud se z vajíček vylíhnou malí leguánci, byl by to další velký úspěch. Plazů, jež nejsou dinosaury, a které v parku chováme, máme již mnoho. Druhová rozmanitost není velká, avšak jejich počet jen narůstá, a to je skvělé... Příští týden vkročí do Dinosauřího parku už poslední návštěvník. Park bude veřejnosti definitivně uzavřen a místo toho se z něj opět stane stará dobrá pravěká rezervace a zároveň nově útulek pro opuštěná a osiřelá prazvířata z Isle of Die a okolních pacifických vod... Doufám, že do příštího pátku, kdy bude díky poslednímu návštěvníkovi zcela splněn Clarkův dluh, se ještě vylíhne náš žralůček Stethacanthus...

Za týden Dan napíše další zprávu z Dinosauřího parku!

Ornithopodní otázky

Nachystal jsem pro Vás krátký kvíz, s jehož pomocí můžete zjistit, zda opravdu dobře znáte Ornithopody. Mezi tyto dinosaury se řadí někteří z nejznámějších a nesměli chybět takřka v žádném z druhohorních ekosystémů... Na tyto otázky si můžete odpovědět sami pro sebe, správné odpovědi naleznete v komentáři pod článkem. Do pondělí 15. května však odpovědi viditelné nebudou a Ti z Vás, kteří by se této krátké soutěže zúčastnili, mohou své štěstí zkusit v komentářích, začež dostanou diplom. Soutěžte však každý za sebe a neopistujte odpovědi ostatních-mohou být špatně. Nyní Vám přeji mnoho štěstí...

1. Co znamená název Ornithopoda?

A) Ptačí nohy

B) Plazí nohy

C) Rychlí běžci.

2. Kdy žil Hypsilophodon?

A) V Juře, před 190 miliony let

B) V Křídě, před 101 miliony let

C) V Křídě, před 125 miliony let.

3. Kteří z dinosaurů patřících k Ornithopodům měli stoličky?

A) Therizinosauři a Hadrosauridi

B) Iguanodontidi a Dromaeosaurus

C) Iguanodontidi.

4. Chodili kachnozobí dinosauři nebo-li hadrosauři po dvou či po čtyřech?

A) Po čtyřech

B) Po dvou

C) Po dvou i po čtyřech

5. Ve kterém z těchto období nežili Ornithopodi?

A) V Triasu

B) V Juře

C) V Křídě.

Hodně štěstí!