Kryptid - to je označení pro tajemného tvora, jehož existence je zpochybňována vědou. V posledních letech je však užíváno pro každý dosud vědou nepopsaný druh, o němž již mnozí lidé vědí. A zvláště v současné době již kryptidé nejsou před lidmi v bezpečí... I poté, co se Ústřední zpravodajská služba během jarního chaosu rozpadla, pokračují její bývalé agentky Barbara Kentová, Amanda Lyonsová a Megan Leesonová v boji s nespravedlností. V mexickém městě Villanueva navštívily salon, ve kterém bohatí lidé se zvláštními a ne vždy čistými zájmy kupují odchycené kryptidy. Jednoho překupníka, kterého Barbara vyslechla, prý zásobuje tajemný "kondor Buckle". Agentky však nevědí, o koho má jít. Ve stejné době se tři členové Lovců kryptidů - Jack Owen, Pauline Jetkinsová a Fahad Ghazalli - nacházeli v savaně ve střední Tanzanii. Zde před velkou kočkovitou šelmou mngwou zachránili čtyřiadvacetiletého mladíka Baraku, který si myslel, že byl na stopě levhartovi, a chtěl jej zabít pro kožešinu. Když Pauline odváděla vystrašeného mládence zpět do jeho vesnice, setkali se Jack a Fahad s pytláky, kteří šli po mngwovi ze zcela jiného důvodu. Chtěli zvíře chytit živé, a předat ho ženě, která jim za tuto práci zaplatila. Říká se jí "Serafina". Jakmile se trojice vrátila do zrenomované základny v jižním Londýně, dal Jack za úkol Pierru Leroyovi, nyní se věnujícímu včelaření, zjistit, kdo ta tajemná "Serafina" vlastně je. Francouzskému Lovci kryptidů ve spolupráci s výkonným počítačovým systémem, o kterém by se snilo i tomu nejlepšímu hackerovi, to netrvalo dlouho, a odpověď na tuto otázku našel. Sám Jackovi navrhl, aby okamžitě našli Rogera Neilla a Akihika Yukimuru, neboť je prý budou potřebovat. Zdá se, že "Serafina" by neměla být podceňována. Kde se však bývalý kanadský agent nachází? A co se stalo Akihikovi, který na konci příběhu Cryptid Hunters: The Warrior Trio slíbil svým přátelům, že se pokusí pracovat se svou zlobou, a podstoupí psychoterapii? Dá se na ty dva ještě spolehnout? Nebo se příliš změnili?
CRYPTID HUNTERS: THE END OF THE LEGEND, ČÁST DRUHÁ:
Nad hustým listnatým lesem, porůstajícím nízké, sotva sedm set metrů vysoké hory, vyšlo rudé slunko. Jeho unavené, líné paprsky ozářily vodní hladinu pomalu tekoucí řeky Driny, jejímž rybím obyvatelům signalizovaly začátek nového dne. Kosi začali zpívat, a odkudsi z hloubi lesa se ozvalo volání orlovce říčního. Hladov po dlouhé noci, vyrazil tento majestátní dravec s rozpětím křídel rovným výšce dospělého muže na lov, a elegantně se snesl k vodní hladině páté nejdelší srbské řeky. Jeho úžasnou leteckou akrobacii s respektem i se závistí sledoval dalekohledem starý muž. Seděl na rozvrzané dřevěné židli za oknem v nepříliš velké, temné místnosti. Lokty měl opřeny o zaprášený parapet. Okuláry dalekohledu se otíraly o zrezivělé mříže, které vyplňovaly více než šedesát procent okenního prostoru. Když v jednu chvíli orlovec popadl kluzkou rybu, muž zahvízdal. Kdyby mohl, dravci by pogratuloval. Záviděl mu tu volnost. Záviděl mu svobodu. Sám si připadal spíše jako ta rybka v pařátech dravého ptáka. Byl zde totiž vězněm.
Roger Neill letos v březnu oslavil své šestašedesáté narozeniny. Nikdo mu tehdy nepřišel potřást rukou. Nikdo ho tehdy nepřišel navštívit. Žádné ze svých přátel neviděl ani téměř čtyři měsíce poté, a odloučen byl od nich již od září předešlého roku. Po velkém dobrodružství s Fahadem Ghazallim a Akihikem Yukimurou, které nemělo zrovna šťastný konec, ale jež ani neskončilo špatně, se bývalý agent CSIS vydal zpět do Srbska, kde měl od začátku roku 2021 trvalé bydliště. Jeho cílem bylo rozvrátit opiový kruh, jehož byl po několik měsíců předešlého roku součástí. Nepodařilo se mu to však. Co mohl jeden muž dokázat proti obrovské přesile tvořené nejmocnějšími srbskými zloduchy? Od října byl zde, ve věznici jižně od osmitisícového města Bratunacu. Tvrdnul zde skoro deset měsíců. Neholil si vousy, nestříhal si vlasy, přibyly mu vrásky v obličeji, a při potyčkách se spoluvězni přišel o jeden špičák a jeden třenový zub, které mu nebyly žádným způsobem nahrazeny.
Rogerovo nadšené pozorování orlovce říčního bylo přerušeno strašným křikem, jenž se rozezněl po chodbě: "Izađite iz svojih ćelija, vi gomila bednika!" Roger znepokojeně vydechl. Schoval poškrábaný dalekohled pod polštář, a rychle zamířil do špinavé koupelničky. Chtěl tu být dříve, než dva muži, jež s ním sdíleli celu. Byli to špinavci, a nedalo se s nimi vyjít. Roger rychle vytáhl z pyžama svůj kartáček, vytlačil na něj trochu nepříjemně vonící, staré pasty, a začal si čistit zuby. Pak náhle dostal zezadu ránu pěstí do temene, a čelem narazil do zrcadla. Útok přišel rychleji, než čekal, a ve chvíli, kdy pastu vyplivl do umyvadla. Bolestí zavrčel. Otočil se na spoluvězně, který ho uhodil. Ten se nahlas zasmál: "Nisu dobri refleksi, stari! Nećete uskoro čuti ni podrigivanje!"
Byl to mohutný, dvoumetrový svalouš s potetovanýma rukama, plešatou hlavou a řídkým černým knírem. Působil jako klasický vězeň.
"Jsi pomalý, starouši," řekl anglicky ten druhý, agresivně se soukající do koupelny. "Jestli hned ze záchoda nevypadneš, opláchnu ti ty tvoje stříbrný pačesy při splachování! Chceš to zažít znova?" provokoval bývalého kanadského agenta. Ukázal Rogerovi své žluté zuby, a zamrkal na něj jediným okem, které mu po nedávné rvačce s ostatními vězni zbývalo.
Stříbrný lišák raději koupelnu opustil. Netroufal si ty dva darebáky provokovat. Věděl, že na jediné slovo by reagovali hrubými ranami. Možná by mu i polámali končetiny. Hodil na své pyžamo vestu, oblékl si špinavé kalhoty, bosé nohy vsunul do děravých bot, a stoupl si před dveře cely. Ty se rázem otevřely, a neméně hrubý dozorce ho vytáhl na chodbu. "Idi napolje, idiote! Udahnite svež vazduh!" zakřičel na Rogera, a přetáhl ho po zádech obuškem.
Šestašedesátiletý Kanaďan byl již na takové zacházení zvyklý. V této věznici se s nikým nepárali. Spolu se sedmatřiceti dalšími muži vyšel z těsné, klaustrofobické a nekvalitně osvětlené budovy ven, na písčitý vězeňský dvůr. Roger se rozhlédl kolem sebe, ale vyvaroval se očnímu kontaktu s ostatními vězni. Toto místo působilo jako poušť. Sotva odsud šlo zahlédnout vrcholky nízkých hor. Nebylo odsud úniku. Čtyři metry vysoká betonová ohrada, která dvůr uzavírala do obdélníku, byla navíc obehnána ostnatým drátem. Roger věděl, co bude následovat. Brzy měl dostat snídani. Nijak se na ni však netěšil. Když se před budovu postavil vězeňský kuchař - štíhlý, ale potem zapáchající mladík s nezahojenou jizvou na pravé tváři, a se třemi prsty na levé ruce - a otevřel sud s veverčí polévkou a shnilou kapustou, skoro se mu zvedl žaludek. Jen, když ucítil zápach toho jídla, musel držet v očích slzy.
"Hrana, moronu! Zašto stojiš tako daleko? Hoćeš da nahraniš svoja bedna usta ili ne?" zakřičel na něj kuchař. Ostatní spoluvězni se totiž rychle postavili do řady, a Roger jako jediný zůstal stát opodál. Po kuchařově pobízení se tedy postavil na konec řady, a snažil se zapudit myšlenky na zčernalou kapustu odhnívající v tmavě hnědé vodě, jež pokaždé vypadala, jako by byla plná kalu z řeky.
"Jsi celý zelený, starouši," řekl mu vězeň, za kterého si Roger stoupl. Měl bujný hnědý plnovous, a byl holohlavý. Šlo o Marka Nikoliće, člověka, pro kterého Roger kdysi pašoval opium. Šedivý Kanaďan vykulil oči. "Ptáte se asi, co tady dělám," řekl mu anglicky Marko, "no, jsem tu kvůli vám. Pamatujete si na ty krabičky s opiem, které ve vašem domku nechal Vlado?"
"Poslal jsem je na policii," řekl tajemně Roger.
"Ano, a oni pak chytili Vlada, a ten jim vyzvonil to samé, co jste jim řekl vy, když vás loni zatkli. Přišlo jim to trochu zvláštní, že každý zatčený člen ringu mluvil o Marku Nikolićovi, a tak ho přijeli navštívit... Bože, to byla mela. Koukněte," pokračoval Marko, a ukázal Rogerovi svou ruku. Malíček jeho pravé ruky postrádal poslední segment. "Jeden horlivý policajt mi ho ukousl. Pak se samozřejmě zadusil, protože jsem mu zacpal nos a ústa... Krásná chvíle. Bohužel jsem tehdy přišel o svou svobodu," řekl Marko.
Roger se mu podíval do očí. "Jak dlouho tu už jste?!"
"Byl jsem dlouho ve vazbě. Tohle je můj první den v téhle věznici," usmál se Marko. Něco pošeptal Rogerovi do ucha. "Odteď tu budete mít pravé peklo. Znám se s půlkou z těchhle chlapů. Nedostanete už ani ždibet jídla, parchante."
Jakmile Roger dostal do špinavé mističky svou zkyslou polévku, přišli k němu tři vězni, a naráz mu do ní plivli. "Teď to vypij, Američane! Ukaž, jakej seš borec!" zařval mu jeden z nich do obličeje. Byl to malý chlapík, vysoký jen sto šedesát centimetrů, ale působil, jako psychopat. Ďábelskýma očima neustával hledět do těch Rogerových.
"Mogu li dobiti čuvara?!" zakřičel nahlas Roger. Dozorce, který stál před dveřmi vězeňské budovy, se na něj ani nepodíval. Roger se k němu otočil. "Hoću čuvara! Ovi ljudi su mi upravo pljunuli u supu!" zvolal znovu svou takřka perfektní srbštinou.
V tu chvíli se na něj tři muži vrhli. Jeden mu mističku s polévkou vytrhl z ruky, a polil mu jí hlavu. Druhý mu dal takovou ránu pěstí do zad, že Rogera okamžitě srazil k zemi. Třetí na starého Kanaďana dopadl na placáka, a silně ho loktem uhodil do hlavy. Natlačil mu obličej do písku. Rogerův nos zakřupal.
Dozorce bitku koutkem oka sledoval, a mezitím v dlani mačkal několik bankovek. Za ignorování tohoto brutálního napadení dostal neuvěřitelných 19 000 dinárů. Marko nosil očividně po kapsách dost peněz. Roger zařval naštváním, muže ze svých zad strhl, a natrhl mu ušní boltec. Nato dostal ránu mističkou od polévky do hlavy, otočil se na dalšího útočníka, a schytal od něj kopanec do zlomeného nosu. S bolestivým zaúpěním spadl Roger na záda, a druhý útočník mu dupl do nechráněného břicha. Roger ho pohotově chytil za kotník, sevřel, a jediným pohybem chlapíka strhl k zemi. Zasáhl jej pěstí do líce. V tu chvíli se do bitky vložil Marko. Skočil na Rogera se svou lžící, a doslova ho jí bodl pod oko. Roger mu jednou rukou zmáčkl pěst, a druhou rukou se mu pokusil lžíci vzít, ovšem přitom dostal od Marka hlavičku. Jeho bývalý šéf se brzy osvobodil, a znovu lžící Rogera bodl, tentokrát do čela. Příšerně to bolelo.
"Hej, straža! Zašto samo stojiš tu?!" zakřičel znovu stříbrný Kanaďan na dozorce. "Pěkně ti za to zaplatili, co? Kreténe jeden!"
Nějakým způsobem se Rogerovi podařilo svalit Marka na bok, zvednout se na vlastní nohy, a kopnout ho do hýždě. Následně se dal na útěk před dalšími třemi útočníky. Zamířil zpět do budovy, jenže ve dveřích se zrovna objevili Rogerovi agresivní spoluvězni.
"Hele, starouši! Utíkáš zpátky na záchod? Ty si fakt chceš tu hlavu spláchnout, co? Neboj, tady Branimir tě chytí! Já jdu najít nějaké savo, který ti udělá dobře na pokožku!" zasmál se anglicky jeden z nich.
Druhý spoluvězeň, ten potetovaný svalouš, vsunul prsty do Rogerových vlasů, a strhl ho k prahu dveří. Roger však zamířil pěstí do mužova rozkroku, a dal mu ránu tak silnou, že se útočník okamžitě svalil. Utíkat zpět dovnitř teď nebyl dobrý nápad. Na dvoře však také nebylo bezpečno. Tři darebáci již Rogera doháněli, jeden mu sahal na záda, a Rogera zachránila jen další pohotová reakce. Malého chlapíka zatáhl za ruku, prsty mu vjel do podpaží, a pak ho přetočil ve vzduchu. Práskl mu zády o stěnu budovy, a chlapík sjel hlavou dolů na písek. Další dva útočníky Roger skolil vlastními pěstmi, i když při tom obdržel nejednu bolestivou ránu. Když nad nimi stál se zkrvavenými pěstmi, mocně oddechoval. Byl zcela vyčerpán. Ostatní muži na dvoře začínali šílet. Bitka je rozdováděla. Roger si tu třicítku vrahů, násilníků a drogových dealerů pořádně prohlédl. Pomalu se k němu všichni přibližovali.
Roger pohlédl ještě jednou na dozorce. "Vy jeden grázle! Zabijou mě tu! Čuješ li me, moronu?!" zakřičel na něj.
Pak ho napadlo, jak se zachránit. Ano, kdyby dozorce - jednoho z lidí, které vězni nenáviděli mnohem víc - napadl, byl by sám najednou agresorem, nikoliv obětí. To ale znamenalo, že dozorcův život dosti ohrozí. Na arogantního mužíka v uniformě skočil, strhl mu z opasku obušek, a dal mu jím ránu do obličeje. Dozorce okamžitě vytáhl z kapsy kalhot taser, a pokusil se jím Rogera zasáhnout do hlavy. Bývalý kanadský agent mu však zkroutil ruku, taser mu z ní vytrhl, a schoval si ho ve své vestě. Nato se na dozorce vrhli čtyři předáci té mocné třicetičlené skupiny. Začali ho masakrovat. Roger se schoval za roh budovy, celý se zhroutil, a popadal dech. Na tyto bitky měl ještě před pár lety, ale teď si již připadal příliš starý. Po tváři se mu řinul pot. Kručelo mu v břiše, svaly měl ztuhlé, a před očima se mu dělaly mžitky. Najednou se ozvalo několik výstřelů, a situace na vězeňském dvoře se zase uklidnila. Nějaký dozorce otevřel okno, a několikrát vystřelil z pušky. To stačilo, aby se vězni začali chovat ukázněně. Roger vykoukl zpoza rohu budovy. Dozorce, ze kterého učinil oběť, ležel na písku zkrvavený, hystericky úpěl, jednou rukou si zakrýval oči, a druhou hmatal po vyražených zubech, rozházených všude kolem něj. Roger si instinktivně přejel špinavými prsty po vlastních zubech. Nechyběl mu ani jeden. Hned však tohoto kroku litoval, protože si uvědomil, že ta snaha o vyčištění zubů časně zrána vyšla vniveč.
Byla to nadmíru zvláštní věznice. Člověk tu měl pocit, jako by se nacházel v některém z těch pekelných vězení v Thajsku nebo v Bhútánu, nikoliv v Evropě. Politická situace v Srbsku však byla dlouhodobě nestabilní. A také spousta dalších jihoevropských států přestala v posledních měsících dodržovat lidská práva, zvláště ve věznicích. Říkalo se, že v Řecku odsouzení kriminálníci tajemně mizí, aniž by někdo věděl, co se s nimi děje. Tamní věznice totiž byly přeplněné. Srbové se snažili horší kriminálníky napravit tím, že jim z životů dělali peklo v těchto nedobyvatelných pevnostech. Vězni tu neměli nic na práci, proto se pořád vzájemně rvali. Bezpečí tu nebylo na prvním místě. Roger často proklínal Shai'ri, jejichž útok menší jihoevropské státy poznamenal natolik, že daly zcela sbohem lidskosti. Na věznice od té doby zkrátka nebyly peníze. Stříbrný lišák tu nechtěl zůstat. Nelíbilo se mu to. Čím déle každé ráno pozoroval onoho lovícího orlovce, tím více toužil po svobodě. Na mobilním telefonu s velkou pavučinou, kterou na displeji vytvořily pěsti jeho spoluvězňů, si často prohlížel fotografii z minulého září, na níž seděl se svými kamarády Akihikem a Fahadem v malé špicberské hospůdce. Na stole u skleniček s pivem seděl jeho mazlíček Tatz, černý kočkočerv z Rakouska. Roger vzpomínal na slova, která při jejich posledním setkání Fahad utrousil: "...budeme se vzájemně podporovat, občas se sejdeme, zavzpomínáme na staré časy..." Nikdy se to znovu nestalo. Rogerovi se po Lovcích kryptidů stýskalo. Nevěděl, jak na tom byli. Protože byl ve vězení zcela izolován od okolního světa, a neměl ani wi-fi, nebyla mu známa spousta věcí. Sotva něco věděl o útoku Královny kryptidů, to se k němu doneslo od dozorců, ale neznal ani její jméno.
"Mám už toho dost," zašeptal si pro sebe v posteli v půl dvanácté, když jeho spoluvězni chrápali, jako medvědi v zimě. Vzhledem k tomu, jak málo se tu dbalo na bezpečí, nikdo zřejmě ani nepostřehl, že si Roger nechal dozorcův taser. Přemýšlel, co s ním dělat. Zkusil otevřít dveře cely, jenže to nešlo. Byly zamčené, jak ostatně Roger očekával. Mohl si zbraň nechat, a použít ji alespoň proti těm dvěma darebákům, kteří ho chtěli každé ráno v koupelně zmlátit nebo mu narvat hlavu do záchodové mísy. Touha po svobodě však byla příliš velká. Nechtěl tu čekat do rána, měl už toho dost! Namířil taser k zámku ve dveřích, a dal mu elektrický šok. Samozřejmě to nemělo žádný účinek. Dveře se tak nedaly odemknout.
"Sakra, já chci ven," zašeptal Roger. Zkusil to ještě jednou, byť nečekal, že to bude fungovat. A pak ještě jednou. Nato zavřel oči, vydechl, a narazil čelem o dveře. Byl frustrován. Aniž by se chtěl udržet, nahlas zařval, a do dveří několikrát uhodil pěstí.
"Ćuti, toaleto!" vykřikl ze spánku spoluvězeň. Roger se začal smát. Přitom mu z očí tekly slzy. Znovu uhodil pěstí do dveří.
"Já jsem se zbláznil," zašeptal si pro sebe, "jsem totální magor."
Zavřískal znovu, a do dveří kopl. V tu chvíli potetovaný spoluvězeň vyletěl z postele, a uhodil ho pěstí do hlavy.
"Ućuti! Ili ću ti otvoriti stomak!" řekl Rogerovi.
"Cože? Že mi otevřeš břicho? Tak si posluž, ty sadistický grázle! Pojď! Zmáčkni si mě!" vykřikl naštvaně Roger.
Hned dal muži kopanec do hrudníku. S taserem se vrhl na toho druhého, který stále ležel v posteli.
"Hele, starouši... Opatrně se mnou! Nejsem nijak chráněný," řekl mu anglicky muž s žlutým úsměvem. Roger mu dal elektrickou ránu do hlavy. Potetovaný vězeň ho z postele stáhl, složil ho na podlahu, a chystal se dupnout mu do obličeje, ale v tu chvíli Roger použil taser i na něj. Konečně si po dlouhé době připadal jako vítěz. Oba muži brečeli, jako děti po výprasku. A zrovna v tu chvíli, kdy Roger po několikaměsíční šikaně nad těmi dvěma triumfoval, rozletěly se dveře cely na kusy. Roger vykulil oči.
"Co to je sakra za taser?!" vykřikl nahlas, a zbraň si prohlédl. Všiml si, že ze dveří se kouřilo. "Musely se zahřát... Sakra, co je to za hračku?!" zasmál se.
"Víš to moc dobře, kámo," ozval se z chodby známý hlas. Ve dveřích stál náhle Fahad v černém spandexovém oděvu, s laserovou pistolí v ruce. To on dveře rozrazil. "Jestli chceš odsud pryč, Rogere, tak rychle!" dodal.
Roger se rozesmál. Buď to byl nějaký bláznivý sen, anebo se právě splnilo jeho nejtajnější přání. Neváhal, sebral z pokoje vše, co mu náleželo, a vrhl se ven do chodby. Tou se brzy rozezněl alarm. Fahad ho vedl po schodech dolů, na vězeňský dvůr, na němž stál Cryptid Swift. Roger byl zcela bez varování vysvobozen. Právě měl vzlétnout do vzduchu - volný jako orlovec!
"V pořádku, Rogere?" zeptal se stříbrného Kanaďana Pierre, jenž seděl za kniplem a letoun řídil.
"Jo, jsem v pohodě... Jenom... jenom nedokážu uvěřit tomu, že jste pro mě přiletěli! Fahade, Pierre... já... za tohle vám strašně děkuju!" vydýchával se Roger.
Po vězeňském dvoře pobíhali dozorci, a snažili se přijít na to, co se právě stalo. Cryptid Swift byl v tu chvíli již ve vzduchu, a jakmile Pierre stiskl tlačítko na ovládacím panelu, rozletěl se závratnou rychlostí pryč.
"Jen by mě zajímalo," zvážněl najednou Roger, "proč vám to trvalo tak dlouho?! Proč jste mě tam nechali tolik měsíců?!"
"My? Merde, my tě nikde nenechali, Rogere! Nechal ses tam sám!" řekl na to Pierre.
"Klídek, Rogere," řekl Fahad, a svého dobrého kamaráda pohladil po rameni, "vůbec jsme nevěděli, kde jsi se nacházel. Aspoň teda já ne..."
"Mě bylo známo, že ses řadu měsíců nacházel v Srbsku, ale nijak jsem tě nešmíroval," řekl Pierre, "a teď, když tě potřebujeme, musel jsem nejdřív zaletět do staré základny na Špicberkách a najít tam tracker mobilních telefonů, pomocí něhož jsem tě... mohl... sledovat."
"Počkat, cože? Staré základny na Špicberkách? Vy už na Špicberkách nežijete?" zeptal se překvapeně Roger.
"Poslouchej," řekl mu Fahad, "Lovci kryptidů jsou zpátky. Jako... ti původní Lovci kryptidů. Já, Pierre, Jack a Pauline. Tým B odešel do hlubin mnohovesmíru, a nejspíše tam zažívá úžasná dobrodružství s těmi nejroztodivnějšími bytostmi. Důležité ale je, že... že původní tým se vrátil. Teda až na tebe a Akihika. A teď vás potřebujeme, protože... no, zase přišly problémy." Fahad si sedl na své sedadlo, a zapnul si bezpečnostní pás.
"Jak... jak dlouho už jste zase spolu? Jak je to dlouho, co se Lovci kryptidů vrátili do Londýna?" zeptal se Roger.
"Pár měsíců. Od jara," odpověděl Fahad, "tehdy na Zemi zaútočila Královna kryptidů, a všechno se zase změnilo."
"Byla to verze mé zesnulé sestry z jiného vesmíru v multiversu," doplnil ho Pierre, "a je dobře, že jsi u toho nebyl. Věř mi, v té věznici se ti určitě dařilo líp..."
"To teda neříkej! Bylo to tam strašný... Nedokážu furt uvěřit, že jsem odtamtud venku. Hnusný místo," rozčilil se Roger.
"Kdybychom věděli, v jakých podmínkách jsi musel žít... Kdybych věděl, že jsi byl zavřený ve vězení, přišel bych tě osvobodit dřív," řekl mu Fahad.
"Dřív? Já tam byl od října, kluci! Policajti mě zatkli, jen co jsem se jim na stanici v Mramoraku rozpovídal o opiovém ringu, pro který jsem byl nucený dělat," řekl naštvaně Roger, "ale jo, nějak jsem to přežil, a nejspíš se mi o tom bude ještě dlouho zdát... Jsem nicméně rád, že jste mě odtamtud dostali."
"Jack jim do té věznice brzy zavolá, a přesvědčí je, aby tě nestíhali mimo Srbsko," řekl Pierre.
"Mimo Srbsko? Ale na jeho území jo? Mám v Mramoraku dům, to přece víš, Pierre!" zasmál se nevěřícně Roger. Pak pohlédl na Fahada. "Tak o co jde? Proč chcete, abych se do týmu vrátil?"
"Vypadá to, že pytlačení kryptidů a jejich nelegální prodej jsou na vzestupu. Spousta z těch zvířat, vědou nepopsaných a tedy oficiálně nechráněných zákony, se teď dostává do rukou špinavců," rozpovídal se Fahad, "včera jsem se s Jackem a Pauline vrátil z Tanzanie. Po jedné velké kočkovité šelmě, jež je také kryptidem, tam šli pytláci, kteří pracují pro Serafinu."
"A to je kdo? Nový nepřítel Lovců kryptidů?" zeptal se Roger.
"Možná," řekl na to Fahad.
"Neznáš ji, ale já jo," ozval se Pierre, "Jack mi dal za úkol zjistit, kdo ta Serafina je, a já si při prohlížení jejích fotek uvědomil, že ji moc dobře znám. Jmenuje se Nastasya Savinna. Je to Ruska, bývalá vražedkyně, později však pracovnice jisté dětské charity na Ukrajině, ke které se přidala v roce 2020. A taky přítelkyně Sama Webera, mého starého nepřítele a později vlastně přítele. Nebo... spojence, to zní líp."
"A proti jedné Rusce je třeba co, minimálně pět Lovců kryptidů? Nebo nejlíp šest?" pousmál se Roger.
"Merde, ty všechno bereš moc nalehko, Rogere," řekl Pierre, a na jeho příkaz vysvitl z ovládacího panelu hologram s fotografií dotyčné osoby obklopené ženami a muži, jež pro ni pracovali. "Tady Serafina, nebo Nastasya, má pod sebou desítky profesionálních pytláků, zabijáků... prostě obvyklé věci. Lidi, se kterými se můžou nejlépe potýkat třeba, já nevím, bývalý agent CSIS, nebo tady bývalý agent UAE, anebo bývalý japonský polda v nindža kostýmu?"
"Chápu," řekl Roger. "Promiň, jestli na tebe jdu trochu zhurta. Rád tě vidím, Rogere," řekl mu Pierre, a otočil se na něj na sedadle, "je fajn mít tě zpátky."
"Jo, jsem zpátky. Jsem zase Lovec kryptidů. Říkal jsem někdy, že jsem s tím sekl? Pche, blbost. Jsem zase jedním z vás," zasmál se Roger. Znovu se podíval na Fahada. "Co tvoje dcery?"
"Hele, dobré. Mají se fajn, žijí s námi v londýnské základně..."
"A co Tatz? Co můj tatzelwurmík? Jak se má?" zeptal se nadšeně Roger. Začal se smát. "Bože, jak já se na něj těším..."
"Jo, to není tak jednoduché, Rogere. Poslouchej mě..." řekl Fahad.
"Co?! Stalo se mu snad něco?!" přerušil ho Roger.
"Ne... Ne úplně," řekl nejistě Fahad.
"Fahade, já jsem ho dal na starosti tobě! Máš se o něj starat!" vykřikl vyděšeně Roger.
"Tatzelwurm je od konce zimy v péči doktorky Gianny Caron," řekl klidně Pierre, "když jsem ještě Lovce kryptidů vedl já, a sídlili jsme na Špicberkách, uzavřeli jsme s ní malý kontrakt, a v rámci něj jsme Tatzelwurma přesunuli do její péče."
"To mě o tom nikdo nechtěl informovat?!" vyhrkl Roger.
"No, já ti nechtěl volat... abych tě jako nerušil!" bránil se Pierre.
"Právě tak jsi mohl zjistit, že jsem byl ve vězení, a já mohl být zachráněn mnohem dřív! Sakra, Pierre! Neměl jsem wi-fi, ale pořád by ses mi dovolal, to teda jo!" křičel Roger.
"V pohodě, Rogere. Uklidni se, prosím," řekl mu jemně Fahad, "můžeme se na Tatze podívat, jestli chceš."
"Fahade, já jsem se s Jackem shodl, že by bylo nejlepší, kdyby jsme se co nejdřív vrátili do Londýna, ať se celý tým zase sejde v plném počtu..." protestoval Pierre.
"Létáme jedním z nejrychlejších letounů v historii lidstva, Pierre! Jestli přiletíme do Londýna v jednu nebo ve dvě v noci nedělá nějaký extra velký rozdíl," řekl Fahad.
Roger si oddychl. Na chvíli se lekl, že Tatz třeba zemřel. Ale jak se zdálo, jen měl teď jinou paničku.
Cryptid Swift přistál na střeše velké, šedé, obdélníkové budovy necelé dvě míle západně od hranice Dameron Marsh Natural Area Preserve v americké Virginii. Jakmile Roger, Fahad a Pierre vyšli ven z letounu, přivítala je zde doktorka Gianna Caronová, zaměstnankyně Olsen Corporation a vedoucí Projektu Herkules, který dal světu maskovaného hrdinu Bone Shatterera.
"Promiňte, že jsme sem přiletěli v takhle nevhodnou dobu, doktorko," řekl jí Pierre.
"To je v pořádku. Já tady žiji, takže jsem nemusela na pracoviště vážit dlouhou cestu z Hardingsu, kde jsou ubytovaní někteří jiní zaměstnanci této instituce," řekla s úsměvem Gianna.
Roger si uvědomil, že ji už kdysi viděl. Bylo to v době, kdy se z Lovců kryptidů stali teroristé. Snad ji tehdy potkal v psychiatrické nemocnici v anglickém Birminghamu. Gianna kdysi ve své rodné Kanadě prováděla experimentální výzkum na ovcích, za který měla dostat Nobelovu cenu, ale nestalo se tak. To vyprovokovalo Jeremyho Olsena, velkého amerického miliardáře, snílka, nemorálního špinavce a vlastníka jedné z nejúspěšnějších mezinárodních korporací, aby ji u sebe zaměstnal. Očividně však za poslední léta dosáhla ještě jiné pracovní pozice.
"Tak vy teď studujete i kryptidy? Proč tu máte Tatze? Já nějak nechápu, proč vám ho Fahad a Pierre předali," řekl jí Roger, zatímco se svými přáteli sestupoval po žebříku ze střechy k hlavnímu vchodu do budovy.
"Jsem primárně zaměřená na zvířata... nečlověčí zvířata, jestli mi rozumíte. Projekt Herkules, to byla výjimka. Pořád jede, ale o tom asi mluvit nebudu, nemám to od svého zaměstnavatele povolené. Zajímají mě každopádně nemoci kryptidů, stejně jako protilátky, které se v jejich tělech vytvářejí, a které by jednoho dne bylo možné používat k výrobě léků na lidské nemoci," odpověděla dlouze Gianna.
Otevřela vchod do budovy, a tři Lovci kryptidů se ocitli ve zvláštním ráji průhledných ohrad a prostorných klecí, v nichž byla v co nejlepších podmínkách udržována některá z nejtajemnějších zvířat celé planety. Roger otevřel ústa údivem, když zde spatřil v akváriu skupinku malých ryboještěrů.
"To je Ichthyosaurus mercurinus?" zeptal se, a ukázal na ně prstem.
"Ano. Pochází z Jižní Ameriky, je to přežívající ichtyosaur. Ale nechytili jsme ho my, patřil původně jakémusi prodejci kryptidů. To je dnes bohužel běžné - kryptidi jsou odchytáváni a prodáváni, někdy na černém trhu, někdy i mimo něj, neboť nejsou legálně chránění," odpověděla Gianna.
"To už jsem od svých přátel slyšel," řekl Roger, kývaje hlavou. Halou se rozezněl řev.
"Hele, tohle je náš starý známý. Byl jsem v téhle budově jenom jednou, ale už jsem ho tu viděl. Rozšířili mu trošku... klec, lze-li to tak nazvat," řekl Fahad Rogerovi, a ukázal na velkého teropodního dinosaura, který si příchozí osoby prohlížel zpoza průhledné, sklu podobné stěny. Narazil do ní hlavou, stěna se však nerozletěla.
"Nejpevnější plast na planetě," zasmála se Gianna, "a ještě nebyl představen veřejnosti. Je to vynález Olsen Industries, průmyslového odvětví Jeremyho korporace. Nejspíše bude využíván armádou, pro výrobu štítů. Veřejnost si na něj sáhne až tak... za dvacet let."
"Tohle je mapusaurus Xiu," pousmál se Fahad, "pamatuješ si na něj, že jo, Rogere?"
"Tohle je Xiu?! Ta potvora, co měl ve své vile Zhou Len?! Teda, ten vyrost!" podivil se Roger.
"Kam sis myslel, že ho po New Yorku schovali? Koupil si ho Olsen," řekl Pierre.
"Xiu, trhej!" vyprovokoval Roger naschvál velkého argentinského teropoda, tak jako to kdysi dělával Jack. Zvíře, stále naučenému příkazu rozumějící, znovu narazilo do plastové stěny. Roger se rozchechtal.
"Prosím, nechte ho být," řekla naštvaně Gianna, a odvedla tři Lovce kryptidů k Tatzelwurmově kleci.
Tatz zrovna oždiboval bílou laboratorní myšku, jež mu sloužila jako večeře. Černý ocásek měl obtočený kolem svého hebkého, hustě osrstěného tělíčka, očka měl přivřená, a plně se soustředil na potravu. Vyrušil ho až Rogerův výkřik: "Tatzi! Kamaráde můj, jak se máš?!"
Myška mu vypadla z tlamy, a Tatz se přitiskl k plastové stěně klece. Začal mňoukat.
"Počkejte, já mu odemknu dvířka," řekla Gianna.
Roger přitlačil ke stěně naražené čelo, a rozbrečel se: "Víš, jak jsi mi chyběl?! Bože, jak mě je teď líto, že jsem tě nechal těmhle dvěma! Ochránil bys mě! Nikdy bych neskončil tam, kde jsem skončil, kdybych tě měl po svým boku!"
Tatz vyletěl ven otevřenými dvířky, a přitulil se k Rogerovi. Ten ho objímal celou věčnost. Poté si utřel slzy, a pohlédl na černovlasou francouzskou Kanaďanku. "Musím si ho nechat... Prosím, já s ním mám větší vztah, než kdokoliv jiný!" řekl prosebně její krajan.
"To nepůjde, pane Neille," řekla mu Gianna, "právě Tatz je v současné době klíčem ke všemu, co zde provádíme. Víte, on je výjimečný. Tatzelwurmové celkově jsou výjimeční. Mají imunitní systém, který nemá mezi savci obdoby. Dokáží se vypořádat takřka s každou nemocí... A my teď uvažujeme o tom, že na Tatzovi otestujeme jeho odolnost vůči AIDS."
"Cože?!" vykřikl Roger. "To teda ne! Nechci, aby z něj byl pokusný králík!"
"Vy to nechápete, on tím pokusným králíkem už je. Vyzkoušeli jsme na něm všechno možné. Jeho tělo bylo schopno vytvořit během pouhých čtyř hodin protilátky k efektivnímu zničení viru H5N2. To bylo onemocnění, které v 80. letech zdecimovalo americké ptactvo - forma ptačí chřipky! Chápete, jaký potenciál tento tvor má?" reagovala na to Gianna.
"No, ptačí chřipka je něco jiného, než AIDS, paní doktorko," řekl Roger.
"Tatz je v perfektní kondici i poté, co byl za poslední měsíce vystaven osmi smrtelným či velmi nebezpečným virům a bakteriím, z nichž některé zabily tisíce a tisíce lidí," bránila se Gianna.
Roger pohlédl na Pierra. "Tohle byl tvůj nápad? Prodat ho doktůrkům v téhle totálně amorální zemi, aby na něm dělali pokusy, a ohrožovali jeho život?" vyhrkl.
"I Jack s tím souhlasí, Rogere. A dobře víš, že je to on, kdo Tatze našel," odpověděl Pierre.
"Na tom vůbec nezáleží!" zařval Roger. "Tohle se mi vůbec nelíbí. Ať to chcete nebo ne, Tatz půjde se mnou. Patříme k sobě. Prožili jsme toho spolu víc, než si dokážete představit! Nejsem si jistý, jestli se mi líbí, že tu děláte pokusy na ryboještěrech a na dinosaurech... a už vůbec se mi nelíbí to, že tady ohrožujete mého nejlepšího zvířecí přítele!"
"Richard E. Green se dnes stal prvním prezidentem Spojených států amerických, který kdy adoptoval kryptida. Většina prezidentů v historii měla psa, a jen tři muži si s sebou do Bílého domu nevzali žádného mazlíčka. Green na oficiálním brífinku uvedl, že 'kryptidé jsou již léta považováni za součást našich životů. Svět je na ně zvyklý' a tak podle jeho slov 'není troufalé, že i POTUS chce mít za mazlíčka kryptida'. Zvířetem, které s prvním mužem sdílí Bílý dům, je tzv. Demon Dog z Louisiany. Jedná se o fenku jménem Wendy. Někteří kritici si myslí, že prezident tímto krokem zašel příliš daleko. Greenův bývalý protivník Jake McConnell z republikánské strany na prezidenta zaútočil s tím, že Demon Dog je příliš podobný Black Shuckovi z Velké Británie, a že tak není mazlíčkem 'dosti americkým'. Náboženský lídr Lucius McPhee dokonce uvedl, že Green 'musí být posedlý ďáblem, když si za mazlíčka vybral démonického psa'. Další zprávy: nový nikaragujský prezident Lazaro Arauz slíbil, že brzy veřejně odhalí, k jaké korupci za jeho předchůdce v zemi docházelo. Jeho národ má pak prý rozhodnout, zda je Alberto González zodpovědný za vlnu chudoby, která zemi postihla... Britská premiérka Ishita Burman se na dnešním zasedání vlády pokoušela hájit kontroverzní rozhodnutí Labouru, podle něhož mají být všem rodinám s jedním rodičem přidány dávky o..."
Akihiko Yukimura si protřel oči, vypnul rádio ve svém automobilu, vytáhl klíček, a vystoupil ven. Zasněně hleděl na budovu psychiatrické kliniky v severní části Tokia, kterou znal nyní stejně dobře, jako vlastní boty. Už devět měsíců sem chodil každé dva týdny. Lékař, jehož navštěvoval, usoudil, že Akihiko potřebuje minimálně hodinu a půl dlouhá sezení. Pokaždé, když na sezení přijel, připadal si Akihiko zvláštně. Přišlo mu, že byl příliš mírný. Vůbec to v něm nevřelo, to však nebyla jeho nátura. Od přírody to byl zloun. Teď přemýšlel, proč se tak mění. Se smíšenými pocity vstoupil dovnitř.
V chodbě druhého patra budovy ukázal zdravotní sestře papírek s termínem sezení a podpisem lékaře. Příjemně se na něj usmála, papírek si vzala, a donesla ho dr. Takumi Chikafujimu. S ním se Akihiko znovu setkal tváří v tvář jen deset minut nato.
"Yoi tsuitachi," pozdravil dr. Chikafujima svého pacienta. Ten pokýval hlavou. "Yoi tsuitachi," zopakoval svá slova dr. Chikafujima.
Akihiko pohnul levým koutkem rtů, a také ho pozdravil.
Dr. Chikafujima se zasmál. "Totemo yoi! Je důležité pozdravit přítele," řekl rychle Akihikovi, "neboť pozdravem příteli značíme, že máme o přátelství s ním zájem."
Akihiko odfrkl. "Tohle vím od školky," řekl mu.
"No, někdy se chováte, jako byste to vůbec nevěděl. I po všech těch měsících jste... trochu moc do sebe, Akihiko," řekl mu dr. Chikafujima. Pak se podíval na své zápisky z posledního sezení. "Á, ikari ni tsuite hanashimashita. Mluvil jsem o vzteku. Pamatujete si, co jsem vám posledně řekl?" zeptal se svého pacienta.
"Říkal jste, že vztek musíme vylít... ale ne do lidí," odpověděl Akihiko.
"Výborně!" zasmál se dr. Chikafujima. Akihiko zafuněl. "Koupil jste si již boxovací pytel, příteli?"
"Ne, zatím ne."
"A na čem tedy vylíváte svůj vztek?"
"Už asi žádný nemám."
"Opravdu? Výtečné! Má terapie vám očividně prospěla."
"To teda jo," zasyčel Akihiko.
"Stále však nejsme u konce, Akihiko. Jste stále zadumaný. Je vidět, že váš post-traumatický stres je... neléčený. Berete léky, které jsem vám předepsal?" zeptal se doktor.
"Ne. Nechutnají mi," zasyčel odpověď jako had Akihiko.
"To ale není dobře, příteli. Musíte je brát, jinak vám lépe nebude. A co léky na depresi? Ty chutnají lépe, ne?"
"Jednou jsem rozkousl tabletku, a vyblil jsem se na svůj koberec. Byl to koberec od mého nejlepšího přítele... teda, bývalého nejlepšího přítele. Kreténa, co mě zradil," zasyčel Akihiko.
"Och, jak nechutné!" vyhrkl psycholog.
Akihiko práskl pěstí do stolu. "Nechte si ty úchylný poznámky! Jste tu od toho, abyste mi pomoh! Ne, abyste mě učil zdravit dospělý lidi, a podivoval se nad tím, že se mi jednou udělalo šoufl!" zařval.
"Tak to ne, příteli. Takový vztek, to je příliš! Řvete na mě zase jako zvíře!" vykřikl doktor.
"Protože mě k tomu nutíte! Provokujete mě!" zařval Akihiko.
"O tom to je, Akihiko! Snažím se být co nejtroufalejší, co nejvíce nepříjemný, až dětinský, a vy se s tím máte vnitřně vypořádat!" bránil se doktor.
"Takže tohle celé byl 'jako rozhovor'?! Začnete sezení se mnou tím, že předstíráte... že jste učitelka ve školce, která mě učí zdravit lidi, nebo co?!" vykřikl Akihiko.
"Tak to ne, to zase ne. Doufal jsem, že pochopíte, o co se snažím - že se snažím být otravný! O to mi šlo, otravovat vás pitomými otázkami, a vy... vy jste se s tím měl..."
"To je ta nejhloupější věc, co jsem kdy slyšel! Jak vám vůbec mohli dát titul?!" zařval Akihiko.
"Příteli, uklidněte se. Vždyť se nic nestalo," řekl vážně dr. Chikafujima. Akihiko si znovu protřel oči.
"Jsme na dobré cestě. Přijde mi, že se držíte na uzdě, a to je jedině dobře, ale pak... pak zase náhle vybuchnete, a kvůli prkotině! Člověk řekne, že blinkání je nechutné, a vy vyletíte, jak kdyby vám šlo o život! Chápete mě, Akihiko? Vy přeháníte. Vždycky s tím vztekem přeháníte. To je váš problém. Ale to už jsem vám říkal. A kdybyste možná bral ty prášky..." pokračoval doktor.
"Jak víte, že to souvisí s mým PTSD? Jasně, viděl jsem rodiče umírat, viděl jsem bráchy umírat, viděl jsem svou přítelkyni dusit se krví, můj nejlepší kámoš mě zradil, čínskej magnát mě mučil ve svojí vile, zabili mě emzáci a já se pak vrátil... Ale z toho už jsem se dostal. Ta zloba nesouvisí s post-traumatickým stresem!" bránil se Akihiko.
"Vida, takhle jste mi to nikdy neřekl. A přitom jste tvrdil, že váš vztek pramení z oněch traumatických momentů, které se vám prý často přehrávají v hlavě. Mám to tu někde napsané, klidně vám vaše slova znovu přečtu..." řekl doktor.
Akihiko gestem naznačil, že si to nepřeje. "Je to něco jinýho, něco v sobě mám, a nerozumím tomu. Přijde mi, že vždycky, když mám šanci někomu ublížit, tak... tak cítím to nutkání... to nutkání to udělat! Chápete to?" vyhrkl. "I když mě někdo jenom otravuje, prostě ho chci praštit, prostě ho chci vyděsit... Viděl jste, jak jsem reagoval na vás. Začnu syčet, začnu práskat rukou do stolu, to vás vyděsí, vy začnete řvát, já začnu řvát ještě víc, a pak... krev, a vnitřnosti na zemi."
"To prosím ne," usmál se doktor, "musel bych na vás použít taser, kdybyste mě chtěl rozkuchat zaživa."
Akihiko se začal smát. Doktor se kousl do rtu. "Možná na tom nejste tak dobře, jak jsem myslel. A váš vztek rozhodně není pryč," řekl po chvíli, kdy se Akihiko zase uklidnil. "Budu k vám upřímný, příteli. Vaše chování bylo vždy docela antisociální. Něco ve vás skutečně je, ale já pořád věřím, že jste dobrý člověk, a že nikomu ubližovat nechcete. Možná je to obranný mechanismus. Nejste psychopat, Akihiko. Ale přehnaně se bráníte. Váš 'fight and flight response' musel být výrazně narušen, vaše instinkty jsou... jiné, než u ostatních lidí. A já si pořád myslím, že to s tím traumatem souvisí. Takže, poslouchejte, berte léky, a bude vám líp. Prosím, pro vaše vlastní dobro," řekl dr. Chikafujima, "berte to vážně. Jedna tabletka každý den, zvláště, když se vám útržky traumatických vzpomínek vrací. Jde tu o vás, Akihiko. Ne o mě, ne o někoho jiného. Jen o vás, a o vaše zdraví."
Po sezení s psychoterapeutem byl Akihiko úplně vyčerpaný. Sedl si do své černé Mazdy, zaklonil na sedadle hlavu, a dost o sobě přemýšlel. Možná by tu seděl celé hodiny, než by ho z parkoviště vykázali, to se však nestalo. Zazvonil mu telefon. Poněkud kuriózně měl Akihiko jako ringtone nastavený proslulý Wilhelm scream. Naštvaně přejel po displeji prstem, a hovor přijal.
"Kohaku," oslovil svou starou známou, jež mu z jakéhosi důvodu volala.
"Akihiko, ty ještě pořád žiješ," řekla mu příjemným hláskem Kohaku Nakaoka, technička z Tokijského technologického institutu.
"Proč mi voláš?" zeptal se naštvaně Akihiko.
"Dobrý den i tobě, děkuju," řekla dotčeně Kohaku. Akihiko se pleskl dlaní o čelo.
"Volal mi teď tvůj bývalý boss, pan Owen z Anglie. Objednal si u mě nové auto. Cryptid Chaser, verze 2," sdělila mu Kohaku, "chtěla jsem se tě zeptat, jestli o tom něco víš? Na co to potřebuje? Mluvil velmi suše, a asi s sebou neměl technický slovník."
"Jack je zpátky ve hře?" podivil se Akihiko.
"Mě se neptej. Ty jsi Lovec kryptidů," zasmála se do telefonu Kohaku.
"Býval jsem. Lovci kryptidů jsou mi dneska u zadku. I kdyby se k nim vrátil Jack, byli by mi furt u zadku," řekl na to Akihiko.
"Když jsme spolu naposledy mluvili, takhle nevrlý jsi nebyl," řekla po pětivteřinové pauze Kohaku.
"Věci se změnily, dívenko," zasyčel Akihiko. Kohaku na to reagovala docela prostě - skončila hovor. Vycítila, že Akihiko už nemá zájem se s ní přátelit. Ten měl chuť vystoupit ven z auta a rozkopat drahý Sedan zaparkovaný nalevo od jeho Mazdy. Neudělal to jen proto, že se stále nacházel před psychiatrickou klinikou, a dr. Chikafujima by mohl jeho počínání sledovat zpoza okna. Rozhodl se tedy vrátit se domů, do svého bytu.
Při jízdě automobilem zavolal Akihikovi Jack, ale zuřivý Japonec hovor nepřijal. Přetrpěl pětačtyřicet sekund dlouhou sérii Wilhelm screamů, a skončil v dopravní zácpě. Naštvaně zatroubil na auto, jež stálo před ním, a paní, která se z něj vyklonila, ukázal dva prostředníčky. Pak si pustil anglojazyčnou rádiovou stanici Globe News, a když došlo na sportovní zprávy, začal si dělat poznámky do mobilu. Pracoval totiž jako freelancer pro několik internetových zpravodajských webů, a z jakéhosi důvodu dostával často za úkol psát články o novinkách ve sportu. Byla to jediná věc, jež ho naplňovala. Zatímco Akihiko ťukal do anglické klávesnice ve svém mobilu, počínal se z nepříliš velké dálky ozývat křik vyděšených lidí.
"Co se zase stalo? Godzilla znova zaútočila na Tokio, nebo co už?!" zasyčel Akihiko, a znovu zatroubil. Tentokrát paní auto, jež stálo před jeho Mazdou, opustila. "No nazdar, ještě mě vyfackuje... Kdybych já se fakt uměl chovat," zašeptal si pro sebe Akihiko.
Ovšem paní zděšeně utíkala pryč, a na Akihika se ani nepodívala. "Kuso," zašeptal Akihiko. Na střechu jejího auta vyskočil dvoumetrový zelený drak s dlouhým krkem a drobnými, groteskními křídelky na zádech. Akihiko se už s japonskými draky setkal, v říjnu 2017, a též v Tokiu.
"Tohle bude sranda," řekl si pro sebe, a okamžitě si na hlavu nasadil masku Habu. Auto opustil jako maskovaný bojovník se zločinem se samurajským mečem a teleskopickou kovovou tyčí. Po drakovi vrhl šuriken, a ten se zaryl do čenichu monstrózního plaza. Zvíře naštvaně zařvalo, sletělo z auta, a po odvážlivci chňaplo svými zubatými čelistmi. Habu mu do nich vrazil svou tyč, zmáčkl na ní červené tlačítko, a ta se roztáhla. Drak nebyl schopen zavřít tlamu! Habu vytasil samurajský meč, a sekl jím draka do hlavy. Připravil jej o oko. Jenže pak se drakovi podařilo tyč zkřivit, vyplivl ji z tlamy, a kousl Habu do ruky.
"Tak tos přehnal, kámo!" zařval maskovaný bojovník, a roztrhal drakovi nozdry šurikenem. Zvíře opět tlamu otevřelo, Habu mu skočil na krk, vrhl další šuriken po jeho levém oku, zcela ho oslepil, a pak s hysterickým řevem drakovi krk probodl. Vzácný plaz byl brzy mrtev. Všichni, jež jeho souboj s příšerou sledovali, byli ohromeni i vyděšeni. Habu sňal z drakova krku malý čip. Nebyl na ovládání zvířete, byl to jen lokátor. Tento drak musel někomu patřit - snad to byl nějaký mazlík? Utekl, a zaútočil na obyvatele Tokia!
Habu nasedl zpět do auta, začal mohutně troubit, a přejel na chodník. Lidé uskakovali, nadávali mu, a někteří si zapisovali značku automobilu. Chtěli vědět, kdo ten tajemný Habu je. Akihikovi to bylo jedno. Skutečná značka jeho auta se nacházela pod tou falešnou - tou, kterou každý viděl. Takto japonský zuřivec každý den riskoval, že bude muset při zastavení policií vysvětlovat, proč má jeho auto dvě značky, ne jednu, a proč je ta na vnějšku falešná. Vrátil se na hlavní silnici, a zamířil do východní části města. Cesta mu měla trvat několik hodin. Věděl však, co dělal.
Nevěděl, že v tuto dobu stál před jeho bytem Jack Owen, a klepal na dveře. Nedokázal se Akihikovi dovolat, a to jej frustrovalo. Nechal mu na dveřích nalepený vzkaz, a pak se odebral zpět do malého vysokorychlostního letounu, kterým do Japonska přiletěl. Nemohl tušit, že Akihiko se již do bytu nevrátí, a vzkaz si nepřečte.
Proč je o kryptidy takový zájem? Bude kvůli němu svět méně bezpečný? Získá Roger zpátky Tatze, nebo zůstane kočkočerv navždy testovacím subjektem? Kam se vydal Akihiko, a proč nemá zájem o Lovce kryptidů? Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat