Darwinismus a marxismus: Podobnosti a odlišnosti

Je to již nějaký čas, co jsem na webu Marxists.org narazil na článek dánského astronoma, filozofa a socialistického revolucionáře Antona Pannekoeka s názvem Marxism and Darwinism z roku 1912. Přestože se s Pannekoekovými politickými názory neshoduji (byl totiž ostrým kritikem anarchismu), oceňuji jeho výstupy proti jím nazývaným "buržoazním darwinistům" jako byl Herbert Spencer, zakladatel sociálního lamarckismu (poněkud nesprávně označovaného za sociální darwinismus), jehož kritikem byl i mnou preferovaný darwinista, geolog, geograf a anarchistický teoretik Petr Kropotkin. Pannekoek ve svém článku popisuje darwinismus a marxismus tak, jak jim bylo rozuměno v době napsání, a řeší jejich podobnosti a rozdíly ve vztahu k třídnímu boji, nástrojům a orgánům a sociální nátuře lidského druhu. Myslím si, že jde o článek obstojný a informativní, a vnuknul mi myšlenku shrnout i na mém blogu podobnosti a odlišnosti těchto dvou nejvlivnějších vědeckých teorií posledních méně než dvou stovek let.

V české kotlině má marxismus špatnou reputaci. Pokroucení marxistické teorie bolševiky, leninisty, sovětskými dogmatiky a těmi, jež jim byli poplatní, bohužel mnohým z našich starších přátel vštěpilo do hlavy neúplný, ale hlavně špatný pohled na tuto metodu socioekonomické analýzy. Německý filozof a ekonom Karl Marx se možná dodnes v hrobě obrací, že jeho myšlenky a závěry byly na evropském poli aplikovány v té nejvíce zpátečnické zemi, totiž v Rusku. V západním světě marxismus též mnohé utrpěl, avšak méně, neboť kritika Sovětského svazu byla mezi západními marxisty v průběhu minulého století takřka neustálá (vzpomenu alespoň zakladatele strukturálního marxismu, francouzského akademika a politika Louise Althussera, který mimochodem krátce před svou smrtí v roce 1990 přešel k sociálnímu anarchismu). Marxismus, osvobozený od všelijakých pozdějších verzí typu pochybného leninismu či trockismu, je zkrátka filozofie a metoda vědecké analýzy vývoje ekonomických tříd, sociálního konfliktu a třídního boje, a v neposlední řadě také společenské transformace. Vycházejí z něj různé politické směry, ale místo má také pro svou vědeckost v akademickém prostředí (například marxistická neboli kritická geografie). Z Marxovy kritiky politické ekonomie vycházejí anarchisté a další libertariánští socialisté, kteří se však s marxisty neshodují na roli státu v možném budoucím ekonomickém systému. Marxistická teorie se v průběhu času samozřejmě vyvíjela a dodnes vyvíjí.

Darwinismus, kterému navzdory názvu článku věnuji až třetí odstavec, je samozřejmě šíře přijímanou vědeckou teorií. I s ním jsou žel spjaty ideologie, které si jej pokroutily k obrazu svému, například již zmíněný sociální darwinismus (či správněji sociální lamarckismus), který s opravdovým darwinismem nemá nic společného (jakkoliv by si to kreacionisté a další evoluci nerozumějící "kritici" darwinismu přáli). Evoluční teorie vysvětlující vývoj organismů prostřednictvím přírodního výběru je však i v dnešní době některými lidmi nepochopena. Od té doby, co byl zcela zdiskreditován lamarckismus ve 20. letech minulého století (byť se ho třeba takový Lysenko držel i v letech třicátých), a od té doby, co došlo k neo-darwinistické syntéze a objevům na poli genetiky počínaje zvláště v 50. letech, evoluční biologové kráčející ve stopách největšího přírodovědce všech dob, právem uznávaného Charlese Darwina, se dosti rozrůznili. Došlo k rozdělení darwinistických škol myšlení; objevili se biologičtí deterministé typu Richarda Dawkinse, ve fundamentalistickém duchu pokrucující Darwinův odkaz, a na druhé straně dialektičtí biologové, mezi něž bychom mohli zahrnout marxistického biologa Richarda Lewontina či ve své době nejslavnějšího severoamerického paleontologa Stephena Jaye Goulda, jehož práci (nejen na esejistickém poli) osobně obdivuji. Od Darwinových časů bylo naše chápání vývoje života skutečně prohloubeno.

Můžete si klást otázku, proč darwinismus a marxismus vlastně srovnávat? Je pro to snad jiný důvod, než ten, že jde o dvě vědecké teorie, jež nepochybně ovlivnily naši společnost a její vývoj, myšlení, umění, politiku a ekonomiku v oněch posledních méně než dvou stovkách let? Je třeba si uvědomit, že darwinismus a marxismus, jakkoliv se od sebe liší, mají jedno společné: jsou to vědecké teorie umožňující pochopit vývoj světa. Darwinismus nám umožňuje pochopit vývoj života, kdežto marxismus nám umožňuje pochopit vývoj společnosti a ekonomiky. A toto je zásadní bod, od kterého bych se rád odrazil.

Intelektuální giganti 19. století: anglický přírodovědec Charles Darwin (vlevo) a německý filozof Karl Marx (vpravo). Obrázek z webu Fundação Maurício Grabois

Podobnosti darwinismu a marxismu

Pannekoek ve svém článku uvádí: "Vědecký význam marxismu i darwinismu spočívá v tom, že navazují na evoluční teorii, jeden v doméně organického světa, věcí živých; druhý v doméně společnosti. Tato evoluční teorie však nebyla nikterak nová, měla své zastánce již před Darwinem a Marxem; filozof Hegel z ní dokonce učinil ústřední bod své filozofie. Je proto nutné pozorně sledovat, jaké byly úspěchy Darwina a Marxe v této oblasti."

"Pokud se obrátíme k marxismu, okamžitě vidíme velkou shodu s darwinismem. Stejně jako u Darwina spočívá vědecký význam Marxova díla v tom, že objevil hnací sílu, příčinu společenského rozvoje. Nemusel dokazovat, že k takovému vývoji dochází; každý věděl, že od těch nejprimitivnějších dob nové společenské formy vytlačily starší, ale příčiny a cíle tohoto vývoje nebyly známy."

Evoluční teorie působením přírodního výběru a marxistická socioekonomická analýza mají společnou vědeckost, založenou ve filozofickém materialismu. Odmítají metafyzičnost, působení jakýchsi nadpřirozených sil na vývoj světa, a analyzují materiální vývoj. Z darwinismu samozřejmě vychází, že vývoj organického života je závislý na variabilitě jedinců určitého druhu, na změnách prostředí, v němž druhy žijí, a na náhodách. Marxismus umožňuje zkoumat vývoj společnosti ve vztahu k výrobě, třídním konfliktům (přičemž ekonomická třída by neměla být brána jako cosi v čase neměnného!) a celkovým nerovnostem mezi lidmi. K hojným rozdílům těchto dvou vědeckých teorií se dostaneme později.

Pannekoekova slova o podobnosti darwinismu s marxismem v ohledu na identifikaci "hnací síly", jež pohání vývoj, jsou v tomto ohledu dosti důležitá. Přírodní výběr a třídní boj absolutně nejsou to samé, o tom opět více v části o odlišnostech těchto vědeckých teorií; nenechte se oklamat pravicově orientovanými influencery či politiky, kteří nerovnost omlouvají svými pokroucenými pohledy na přírodní výběr. Materiální hnací síly vývoje života na naší planetě a vývoje lidské společnosti se od sebe totiž velice, velice odlišují! Podobnost těchto vědeckých teorií tkví v tom, že jsou založeny v analyzování evoluce - ovšem evoluce v jiných doménách, v jiných oblastech. 

Změna je neustálá. Již zmíněný geolog, darwinista a anarchista Petr Kropotkin napsal v pamfletu Revolutionary Studies (ve francouzském originále Étude sur la Révolution in La Révolte) z roku 1891: "Člověk dokázal pochopit své místo v přírodě. Byl schopen vnímat, že on sám vytvořil své instituce a že on jediný je může znovu vytvořit. Kromě toho je myšlenka stability, která byla dosud spojena se vším, co člověk v přírodě viděl, rozbita, zničena a zlikvidována! Všechno se v přírodě mění, vše se neustále obměňuje: systémy, mzdy, planety, podnebí, odrůdy rostlin a zvířat, lidský druh. Proč by se lidské instituce měly zvěčňovat? Nic nezůstává, vše se samo modifikuje, od skály, která se nám jeví jako nehybná a kontinentu, kterému říkáme "terra firma", až po obyvatele, jejich způsoby, jejich zvyky, jejich myšlenky. To, co kolem sebe vidíme, je jen pomíjivý jev, který by se měl sám změnit, protože nehybnost by byla smrtí. To jsou koncepce, na které nás moderní věda přizpůsobuje."

Jsem kropotkinistou, nikoliv marxistou, ale takto jednoduchý popis neustálého vývoje našeho světa, ať už světa flóry a fauny nebo lidské společnosti v rámci něj, rozhodně nepovažuji za anti-marxistický (Kropotkin se ale s Marxem ideově rozhodně neshodoval; moc dobře si uvědomoval, že třeba nemůže existovat socialistický stát, ale že socialismus může fungovat pouze v libertariánské, bezstátní formě, tedy jako anarchismus). Co víc, Kropotkin jako obdivovatel Darwina a dle mého i jako nejlepší darwinista 19. století krásně svými poetickými slovy shrnuje to, s čím se lidská společnost musela na konci předminulého století chtě nechtě poprat - s uvědoměním si toho, že svět není stálý a neměnný. Když v roce 1873 zemřel Louis Agassiz, Darwinův největší oponent a poslední vědecký kreacionista všech dob, padl na obraz konzervativnosti světa černý závoj, a evoluce vyhrála. Naštěstí.

Náš velký rodinný strom; příjemně působící diagramové ztvárnění příbuznosti veškerého života na naší planetě z popularizačního webu Evogeneao

Darwinova teorie přírodního výběru měla zásadní vliv na dílo Karla Marxe a Friedricha Engelse. Stephen Jay Gould ve své první sbírce esejí s názvem Ever Since Darwin (Trvá to už od Darwina; bohužel kniha v češtině nikdy nevyšla, anglicky nehovořícím doporučuji však alespoň jeho druhou sbírku Pandin palec) uvádí následující: "Nejvášnivější materialisté devatenáctého století, Marx a Engels, si rychle uvědomili, čeho Darwin dosáhl, a mohli tak využít radikální obsah jeho díla." Podle Goulda lze o Darwinovi říci, že byl sociálně liberální a intelektuálně radikální (takto jej popisuje například v úvodu do díla Charles Darwin's Letters: A Selection), a jeho intelektuální radikalismus (jak se dočtete v Ever Since Darwin) spočíval právě ve filozofickém materialismu. Darwin, který krátce před opuštěním Anglie na cestu kolem světa ve 30. letech 19. století studoval bohoslovectví, se stal nakonec agnostikem, neboť si uvědomil, že procesy vývoje živočichů, rostlin a dalšího života jsou zkrátka čistě materiální. 

Deset let po vydání Darwinova veledíla O původu druhů (On the Origin of Species), konkrétně tedy v roce 1869, napsal Marx svému příteli Engelsovi: "Ačkoliv je kniha napsána v hrubém anglickém stylu, obsahuje bázi přírodní historie našeho pohledu na svět." Engels později rozpracoval celou knihu o přírodě, Dialektik der Natur (anglicky Dialectics of Nature), jež je považována za klasiku v žánru marxistické literatury. Snad je škoda, že ji nikdy nedokončil; Albert Einstein, sám chovající sympatie k principům socialismu, si později Engelsovy manuskripty přečetl a shledal jeho pasáže mj. o matematice a fyzice poněkud zmatenými, ale dílo jako celek považoval za hodnotné čtení. 

Jak Pannekoek uvádí ve výše uvedeném citátu, vývoj světa samozřejmě nebyl v 19. století novým konceptem. Stephen Jay Gould v Ever Since Darwin krásně zmiňuje, že v Darwinových časech "byla evoluce běžnou herezí", a Lamarckovy pohledy na vývoj vlastně samotného Darwina ovlivnily. Zrovna tak ho ovlivnil Charles Lyell, jeho dobrý přítel, se svými Principles of Geology, vydanými ve třech svazcích na počátku 30. let 19. století. Za Lyella, geologického uniformitarianistu (tuto tradici započal už v 18. století skotský geolog James Hutton), se kreacionistický katastrofismus, jaký zastával třeba Georges Cuvier, začínal vytrácet, byť pomalinku. Bylo to však odmítnutí role jakési nadpřirozené síly, co dalo Darwinově vědecké teorii sílu. A dalo to sílu i Marxově a Engelsově práci. 

Darwin nás naučil, že život se vyvíjí v závislosti na měnícím se prostředí. Americký ekonom Leon C. Megginson uvádí ve svém článku Lessons from Europe and American Business z roku 1963: "Podle Darwinova O původu druhů to není ten nejintelektuálnější z druhů, který přežívá; není to nejsilnější, co přežívá; ale druh, který přežije, je ten, který se dokáže nejlépe adaptovat a přizpůsobit se měnícímu se prostředí, ve kterém se nachází." Darwinismus je podle mě neslučitelný s představami o tom, že by vývoj života řídila jakási inteligentní bytost či bytosti. Darwinův věrný následovník S. J. Gould argumentoval proti existenci benevolentního křesťanského Boha coby stvořitele tím, že v přírodě je vše příliš chaotické; ostatně díky Gouldovi si dnes všichni dobře uvědomujeme, že v evoluci není žádný směr, žádný účel. Filozofický materialismus, ke kterému Darwin dospěl, byl vlastně hlavním důvodem, proč se dlouho zdráhal svou teorii světu představit. Nepochyboval o tom, že přírodní výběr je zodpovědný za diverzitu života na Zemi, ale obával se útoků ze stran nábožensky mocných, pro něž jeho teorie představovala velký problém - erodovala totiž spirituální moc, kterou nad společností měli.

Marx byl obdivovatelem Darwina. Dokonce chtěl jeho jménu věnovat 2. svazek Das Kapital - veledíla německého filozofa, jež mělo na naši společnost obdobný vliv, jako O původu druhů (totiž jako kniha, před kterou se klanějí i autorovi odpůrci). Nakonec se tak nestalo, ale Das Kapital podepsaný Marxem si přece jen našel cestu do Darwinovy knihovny. Významný přírodovědec jej zřejmě nikdy nečetl, ale ne proto, že by neměl o Marxovo dílo zájem; důvodem bylo, že mu Marx poslal německou verzi, a Darwin nikdy nehovořil německy!

Ekonomický vývoj je něčím odlišným, nicméně evoluce společnosti a ekonomiky byla Marxem a jeho následovníky vnímána též na čistě materiálné rovině. Marxistická neboli kritická geografie tak například umožňuje zkoumat a pochopit vzory nerovného geografického vývoje vycházející z ekonomiky. Materiální základ Marxovy teorie tkví v následujícím: pilířem kapitalistické akumulace je napětí mezi kapitálem (zaměstnavateli) a pracujícími (zaměstnanci) ve výrobních procesech. Tato napětí či rozpory jsou základem pro pochopení dialektického materialismu (a historického materialismu, což je vlastně dialektický materialismus aplikovaný na historický vývoj společnosti), což je teorie zdůrazňující důležitost skutečných, materiálních podmínek ve vývoji sociálních vztahů. 

Gouldova teorie přerušovaných rovnováh, představená v roce 1972 v článku, který napsal spolu s Nilesem Eldredgem, jedním z největších světových expertů na trilobity, bývala mnohými přirovnávána k marxistické teorii ve smyslu toho, že speciace (vývoj nových druhů) podle Goulda a Eldredge nastává v obdobích zrychlených změn prostředí, obdobně jako napětí mezi zaměstnavateli a vykořisťovanými v marxistické teorii nakonec vede k povstání (speciace je tedy analogická k revoluci). Jde jen o analogii, nicméně dnes díky Gouldovi a Eldredgovi málo z nás pochybuje o tom, že k makroevolučním skokům dochází v krátkých geologických obdobích (třeba 1 či 2 miliony let, v závislosti na té které větvi evolučního stromu a rapiditě změn prostředí). Ačkoliv Gould nebyl marxista, přátelil se s anarchistou Noamem Chomskym, a David Prindle ho označil za levicového liberála, je možné, že vyrůstání s marxistickým otcem mu umožnilo pochopit vývoj života komplexněji, než většině západních, gradualistických evolučních biologů ochuzených o marxistické vzdělání.

Materialistický základ darwinismu a marxismu a jejich zaměření na evoluci je tím, co mají společné. Podívejme se nyní na jejich odlišnosti (vyberu jen některé).

Anglie 19. století; kapitalismus v plném proudu a čoudící komíny jako symbol údajného pokroku. Obrázek z webu HistoryExtra

Odlišnosti darwinismu a marxismu

Hledat podobnosti a odlišnosti dvou vědeckých teorií zaměřených na vývoj v jiných sférách - ve sférách vývoje druhů a vývoje lidské společnosti - není zase tak lehké. Odlišností je totiž z toho důvodu mezi darwinismem a marxismem opravdu hodně. Sem tam můžeme nalézt nějakou zajímavou analogii, například teorii přerušovaných rovnováh, pro níž existuje řada fosilních důkazů, nicméně stále hovoříme o jiných doménách, jak to napsal Pannekoek, a ačkoliv lidská společnost je součástí rozmanitého přírodního světa - není v žádné hierarchii nad ním, ani pod ním, zkrátka je součástí diverzní "komunity planety Země" - řídí ji jiné materiální procesy, než které řídí miliony a miliony let trvající vývoj druhů. Lidská společnost se mění ve stovkách let, v dekádách, v rocích, někdy i ve dnech. Speciace může nastat během milionu let, což je v geologickém čase sekunda, a zrovna tak revolta nespokojených obyvatel proti jednomu procentu nejbohatších může nastat během pár dnů, kdy se lidé zorganizují (nejsou-li potlačeni policií a jinými represivními složkami), ale to je pořád jen analogie. Rozdíl mezi darwinismem a marxismem tedy pochopitelně tkví v odlišnostech procesů, jež vývoj té které domény ovlivňují.

Rozpory mezi zaměstnanci a zaměstnávanými, nebo mezi kapitalisty a vykořisťovanými, totiž nejsou to samé, co přírodní výběr. To absolutně ne! Přírodní výběr by se dal připodobnit k oné pochybné myšlence neviditelné ruky trhu představené v knihách Theory of Moral Sentiments a Wealth of Nations klasického politického ekonoma Adama Smithe, jehož dílem byl Darwin ovlivněn. Opět je to ale jen analogie - uvědomme si prosím, že "neviditelná ruka trhu" se nikdy neprokázala jako skutečně existující mechanismus; ostatně S. J. Gould ve své přednášce z roku 2000 uvádí, že i v těch nejvíce kapitalistických, vykořisťovatelských společnostech lidská solidarita hrála svou roli při přežití chudých, vykořisťovaných a nezaměstnaných, byť třeba prostřednictvím charity (kterou tolik kritizoval můj oblíbenec Petr Kropotkin, neboť charita implementovaná církví či státem někdy i násilně nahradila přirozené instituce vzájemné pomoci, vznikající mezi lidmi zkrátka proto, že máme sociální cítění). Velkým problémem je, že teorii přírodního výběru už ve druhé polovině 19. století někteří filozofové, ekonomové, politici a další uchopovali naprosto nesprávně, a omlouvali jí nerovnosti ve společnosti.

Pannekoek v roce 1912 píše: "Že marxismus vděčí za svůj význam a postavení pouze roli, kterou zaujímá v proletářském třídním boji, je všem známo. S darwinismem se však povrchnímu pozorovateli zdají věci jiné, neboť darwinismus se zabývá novou vědeckou pravdou, která se musí potýkat s náboženskými předsudky a nevědomostí. Přesto není těžké vidět, že ve skutečnosti musel darwinismus podstoupit stejné zkušenosti jako marxismus. Darwinismus není pouhou abstraktní teorií, která byla přijata vědeckým světem poté, co ji prodiskutoval a otestoval pouhým objektivním způsobem. Ne, hned poté, co se darwinismus objevil, měl své nadšené zastánce a vášnivé odpůrce; také Darwinovo jméno bylo buď velmi ctěné lidmi, kteří rozuměli něčemu z jeho teorie, nebo opovrhováno lidmi, kteří o jeho teorii nevěděli nic víc než to, že "člověk pochází z opice" a rozhodně nebyli způsobilí soudit z vědeckého hlediska správnost či nepravdivost Darwinovy ​​teorie. Darwinismus také hrál roli v třídním boji a právě díky této roli se tak rychle rozšířil, a měl nadšené zastánce a jedovaté odpůrce."

Základem teorie přírodního výběru je v podstatě boj o existenci, "the struggle for existence", který však nelze aplikovat na lidskou společnost. Jakmile se o to někteří pokusili, jmenovitě lidé jako Herbert Spencer či Thomas Henry Huxley, začal se darwinismus stávat prostředkem politické pravice k omluvě vykořisťování, nerovností a bídy. Charles Darwin něco takového rozhodně nechtěl. Coby sociální liberál ostatně jednou uvedl: "Nezaviňují-li utrpení naší chudiny zákony přírody, nýbrž naše vlastní zřízení, leží i na nás těžký hřích." Kdysi mi jeden amatérský paleobloger napsal, že nedokáže pochopit mé levicové založení, neboť v evoluci prý musí hrát roli "ukousnutí si většího kusu masa." Toto hrubé nepochopení přírodního výběru vychází právě ze Spencerových myšlenek; Herbert Spencer, autor omílaného a v akademickém světě již dávno nepoužívaného termínu "přežití nejzdatnějšího" (jenž se díky svému nevědeckému superlativu stal nástrojem sociálních lamarckistů, včetně nacistů), se pokoušel zákony přírody aplikovat na lidskou společnost. Byl tak v podstatě zakladatelem kapitalistického realismu, tedy sady myšlenek, jež omlouvají vykořisťování a ohromnou nerovnost, co se týče vlastnictví a příjmů, ale jež omlouvají také diskriminaci - například diskriminaci rasistickou, sexistickou, ableistickou či queerfobní. Pro buržoazii, tedy pro kapitalisty, se pokroucené sociálně lamarckistické (v žádném případě nikoliv darwinistické) žmolky Darwinovy geniální teorie staly vhodným nástrojem pro uchování nerovného statu quo.

Spencer byl spíše dogmatik, než vědec. Ekonomicky privilegovaný všeuměl do roku 1888 dogmaticky popíral, že mezi ostatními zvířecími druhy mimo ten náš existuje altruismus; a to, prosím, ani nebyl zoolog, ale sociolog. Petr Kropotkin ho dosti kritizoval, například ve svém nejvýznamnějším díle Vzájemná pomoc: Faktor evoluce (Mutual Aid: A Factor of Evolution), což byla sbírka esejí napsaných v 90. letech 19. století pro vědeckopopularizační časopis Nineteenth Century, v němž zdědil přírodovědnou sekci po Thomasi H. Huxleym. Rovněž ho kritizoval i v eseji Anarchism and Modern Science z roku 1901 či ve své poněkud dřívější přednášce Spravedlnost a mravnost, v níž mj. hovořil o biologických základech solidarity, altruismu a zájmu o druhé. Huxley vnímal svět přírody až hobbesiánsky, jako "válku všech proti všem"; Darwin samotný takové vykreslování přírody odmítal, ostatně na začátku 4. kapitoly O původu druhů uvádí: "Je obtížné vyhnout se zosobnění slova příroda, ale já považuji za přírodu jenom soubor činností a výsledek mnoha přírodních zákonů a za zákony považuji sled událostí, který jsme vědecky zjistili."

Pro ekonomicky mocné a v rámci kapitalistického systému progresivně smýšlející osoby 19. století byl darwinismus nástrojem boje nejen proti aristokracii, jež ztrácela své postavení, ale také proti náboženským představitelům. Rovněž tak ale ekonomicky mocní využili své pokroucené závěry z Darwinova veledíla k potlačení vykořisťovaných. Ernst Haeckel, jeden z prvních zastánců Charlese Darwina, ale zároveň též polygenní rasista a eugenik, dokonce stavěl své argumenty proti socialismu na darwinismu. V roce 1892 napsal: "Darwinismus neboli teorie výběru je veskrze aristokratická; je založena na přežití těch nejlepších. Dělba práce vyvolaná rozvojem způsobuje stále větší variabilitu charakteru, stále větší nerovnost mezi jednotlivci, v jejich aktivitě, vzdělání a stavu. Čím vyšší je pokrok lidské kultury, tím větší je rozdíl a propast mezi různými existujícími třídami. Komunismus a požadavky kladené socialisty požadujícími rovnost podmínek a činnosti jsou synonymem návratu do primitivních stádií barbarství." Jak se jen Haeckel mýlil. Dnes si stačí přečíst knihu A Brief History of Equality od ekonoma Thomase Pickettyho nebo se alespoň vrátit k citátu Leona C. Megginsona uvedenému výše, a Haeckelovým eugenickým žvástům o "přežití těch nejlepších" se můžeme hlasitě zasmát. Ne, toto není darwinismus. Toto je jen další omlouvání vykořisťování a sociální nerovnosti údajně darwinistickými myšlenkami, jež jsou ve skutečnosti sociálně lamarckistické.

Pannekoek na anti-socialistické myšlenky neomalených pseudodarwinistů Spencera a Haeckela reaguje bystře: "Marxismus nás naučil, že neexistuje nic takového jako přirozený a trvalý sociální systém a že žádný nemůže existovat, nebo, jinak řečeno, každý společenský systém je přirozený, protože každý společenský systém je nutný a přirozený za daných okolností. Neexistuje jediný určitý společenský systém, který by bylo možné přijmout jako přirozený; různé společenské systémy nahrazují jeden druhý v důsledku vývoje výrobních prostředků. Každý systém je tedy přirozený pro určitou dobu. Kapitalismus není jediným přirozeným řádem, jak věří buržoazie, a žádný socialistický systém není jediným přirozeným systémem, jak se někteří socialisté snaží dokázat. Kapitalismus byl v podmínkách devatenáctého století přirozený, stejně jako byl feudalismus ve středověku a jako socialismus bude v nadcházejícím věku." Kapitalistický realismus omlouvaný pokroucenými zjištěními o mechanismech vedoucích k vývoji druhů v přírodě nemá žádný vědecký základ. Neexistuje vlastně žádný vědecký základ pro omluvu sociálních nerovností a existence vykořisťování. Historický materialismus umožňuje pochopit, jak se ekonomické systémy založené na vykořisťování vyvíjely, a odkud vykořisťování pramení. Ovšem žádné přírodní zákony nevysvětlují vykořisťování člověka člověkem; ve sféře lidské společnosti nelze darwinismus aplikovat. Proč? Protože vývoj lidské společnosti je spjat s technologickým rozvojem, s kulturním rozvojem, a s rozpory mezi výše a níže postavenými. Tyto rozpory jsou výsledkem historického vývoje. Nelze je pochopit ani omluvit darwinismem, lze je pochopit (ale nelze je omluvit, ba naopak) marxismem. 

Otroctví bylo nejprve v západním světě omlouváno prostřednictvím Bible, později však též otřesnými smyšlenkami privilegovaných evolucionistů, jež přijali biblické narativy, ale pozměnili bázi svých argumentů. Obrázek z webu The Scotsman

Nebudu se zabývat Pannekoekovým dělením živočichů na "lidi" a "zvířata" a na údajné odlišnosti těchto dvou velmi jednoduše sestavených kategorií, co se týče jejich vnímání okolního světa. Nesouhlasím s tím totiž, a coby darwinista si moc dobře uvědomuji, že lidský druh není nikterak pozoruhodnější, než druhy ostatní. Vyhýbejme se hierarchizaci, nestavme jeden druh nad ostatní, vždyť tento trapný antropocentrismus nás mělo pochopení vývoje života na naší planetě už dávno odnaučit. K nějaké hierarchizaci života nevede ani marxismus. 

Také nesouhlasím s tímto Pannekoekovým odstavcem: "Darwinismus nás učí, že každé zvíře je stejně přizpůsobené a stejně dokonalé ve formě, aby vyhovovalo jeho zvláštnímu prostředí, a marxismus nás učí, že každý společenský systém je zvláště přizpůsoben svým podmínkám a že v tomto smyslu může být nazýván dobrým a dokonalým." Nehovořil bych o nějaké dokonalosti. Žádné zvíře není dokonalé v určité formě, protože... co je vlastně dokonalost? Pannekoek neslyšel o principu trade-off v ekologii, nebo o rudimentárních znacích, jež nemají žádný význam, a přesto u některého živočicha existují, byť mu mohou znesnadnit uniknout predátorovi. Evoluce je kontinuální proces, a žádná dokonalost v tomto procesu neexistuje. A zrovna tak neexistuje žádný dobrý a dokonalý sociální systém. Sociální systémy jsou totiž výsledkem kontinuálního vývoje, a nikdy nedosahují dokonalosti. Dokonalý nebude ani anarchismus, pokud se k němu - k nevoli autoritářských levičáků, ale hlavně k rozčilení kapitalistů a fašistů - někdy dostaneme, protože i v něm se budou věci stále měnit, s čímž Petr Kropotkin samozřejmě počítal, když pokládal základy pro anarchistický komunismus. Tyto citově zabarvené věty mě na Pannekoekově textu provokují nejvíce, přitom jimi zakončuje odstavec, se kterým se dá jinak docela souhlasit (argumentuje právě proti vyzvedávání třeba jediného druhu jako dokonalého).

V darwinismu se evoluce týká genů, buněk, orgánů, populací sestávajících z jedinců, druhů i vyšších taxonomických jednotek (zapomeňme už na redukcionistu a biologického deterministu Richarda Dawkinse, který argumentuje primárně pro vývoj na úrovni genů; osobně stojím na straně jeho rivala S. J. Goulda). V marxismu se zase evoluce týká sociálních vztahů, rozporů mezi vykořisťujícími a vykořisťovanými, výrobních prostředků... A pak tu máme speciaci a revoluci, kterými jsem se zabýval už výše; jsou tu podobnosti, ale pochopitelně jsou zde také velké rozdíly. Speciace dává vzniknout novému živočišnému druhu, revoluce zase novému ekonomickému a sociálnímu systému. Dějí se v krátkém časovém období, jeden proces ale trvá miliony let, druhý může trvat klidně i pár dnů. 

Ošetřovatelka Aucklandské zoo na Novém Zélandu dělá společnost galapážské želvě sloní (Chelonoidis niger). Obrázek z Wikimedia Commons

Na závěr tohoto článku o podobnostech a rozdílech těchto dvou významných vědeckých teorií si dovolím zmínit, co kritik darwinismu (ovšem ne kreacionista) Tom Bethell napsal ve svém pochybném článku Darwinova chyba (Darwin's Mistake) v roce 1976: "Věřím, že Darwinova teorie je na pokraji kolapsu. Přírodní výběr byl tiše opuštěn, i svými nejhorlivějšími zastánci, před několika lety." Ach, jak se chudák pan Bethell mýlil. Základy, jež pro naše porozumění živému a vyvíjejícímu se přírodnímu světu Charles Darwin (a zrovna tak nezávisle na něm Alfred Russell Wallace!) položil na začátku druhé poloviny 19. století, rozhodně z našeho světa nezmizely. Ba naopak, náš svět je na nich postaven. A pořád se dozvídáme více o evolučních procesech! Darwinismus rozhodně nezmizí. A dovolím si uvést, že nezmizí ani marxismus. Jsou tací, jež jej zvláště zde, ve střední Evropě, považují za cosi hodného pohřbení v propadlišti dějin, ale Marxova kritika politické ekonomie s námi též zůstane navždy. A bude se také nadále vyvíjet. Darwinismus a marxismus, dvě teorie vysvětlující vývoj v jiných sférách života, tu s námi zůstanou.