Dinosauří zabijáci

Steve Backshall se s pomocí animace a bláznivých pokusů pokusí zjistit, jak nebezpeční dinosauři opravdu byli...

01: Titulek seriálu

02: Steve a Centrosaurus

03: Hlavový zápas Pachycephalosaurů

04: Rekonstrukce Nodosaura na základě nejzachovalejší kdy nalezené dinosauří fosilie

05: Vždy usměvavý Backshall! Ve svém Dinosauřím doupěti

06: Raptor současnosti, orel bělohlavý

07: Steve se snaží překonat plachtící schopnosti Microraptora

Dinosauří zabijáci nebo též Dinosauří zabijáci se Stevem Backshallem (orig. Deadly Dinosaurs with Steve Backshall) je desetidílný britský seriál, který se poprvé vysílal v létě 2018 na kanálu CBBC. Provází jím, stejně jako předchozími sériemi Deadly (Deadly 60, Deadly 360, Live 'n Deadly a Backshall's Deadly Adventures), britský přírodovědec a dobrodruh Steve Backshall, nositel ceny BAFTA za moderátora nejlepšího vzdělávacího seriálu (obdržel ji v roce 2011 za Deadly 60). Tento pořad je vyrobený více pro děti, případně pro rodiče s dětmi. Steve obvykle v každé epizodě představí několik dinosaurů či dalších pravěkých zvířat (jsou zde i pterosauři a mořští plazi). Začne vždy ve svém Dinosauřím doupěti, vždy nádherně vyzdobeném. Tam nám ukáže model pravěkého zvířete, někdy i v životní velikosti, a pak se vydá provést nějaký bláznivý pokus, který ukáže skutečnou sílu onoho zvířete. Řadu takových pokusů provede na svém Jurském skladišti (Jurassic Junkyard). Střetnutí hlav Pachycephalosaurů se například pokusí demonstrovat dvěma beranidly, která rozrazí kbelík s barvou, nebo obdobou ankylosauřího ocasu nechá zničit televizi. Cílem této show je hlavně zabavit mladší publikum, ale také jej uvést do velice zajímavého světa druhohorních veleještěrů. V seriálu jsou některé dosti zajímavé informace o jejich životě... Většina animací pochází z archivu BBC, ze seriálů Planeta dinosaurů z roku 2011 a Putování s dinosaury z roku 1999, případně z několika speciálů. Dále se v seriálu objevuje i několik nových animací (například modely Nodosaura či Pachycephalosaurů). Seriál byl natáčen ve Velké Británii na podzim roku 2017. Premiéra proběhla tento rok v létě, nyní je již seriál distribuován do dalších zemí světa...

Divocí!-Psi hyenovití

Psi hyenovití. Na svém dobrodružství v Jihoafrické republice zavítal Steve Backshall do Blue Canyon Conservancy v podhůří slavných Dračích hor. Setkává se s mužem jménem Grant Beverley, výzkumníkem, který vybavil několik psů hyenovitých obojky s vysílačkou. Nyní se společně pokusí vystopovat celou smečku. Pes hyenovitý je jedním z nejvíce ohrožených masožravců na africkém kontinentu. V Jihoafrické republice jich zbývá jen okolo 500. Je to však také úžasný lovec. 85 % jejich loveckých pokusů končí úspěchem. To z nich činí skutečné mistry mezi predátory...

Klip z šesté epizody seriálu Divocí! (Fierce!), provázeného Stevem Backshallem a poprvé vysílaného na ITV v roce 2016.

Lovci kryptidů 3: Multiverse (5/5)

V minulé části napadla Lovce kryptidů skupina Crocott, která prošla portálem. Potom ale zákon paralelního vesmíru přemístil mysl těchto zvířat do jejich těl v tomto světě, a Crocotty tedy zmizely. Lovci kryptidů byli zachráněni. Vrátili se do základny v této paralelní dimenzi. Sabine Leroyová, která v tomto světě stále žije, je nyní jediným členem týmu, který stále ještě úplně nerozumí tomu, co se zde děje... Pierre má plán: v této ideální dimenzi, v níž stále žije jeho sestra a ve které jsou Lovci kryptidů stále jen hledači mýtických příšer, chce zůstat. Vrátil se do Londýna v našem světě, a přesvědčil Kate, aby s ním odletěla do Konga, prošla portálem a zůstala s ním v této ideální realitě...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: MULTIVERSE, ČÁST PÁTÁ:

Kate zavřela malého Tatzelwurmíka do ohrádky, která až nápadně připomínala tu dětskou. Jediný rozdíl byl v tom, že tato ohrádka byla celá z oceli. Hodila Tatzelwurmíkovi pár fláků masa, už to nebyl žádný drobek, který by musel pít mléko, zoubky měl hezky vyklubané a normálně žral maso. Oba doufali, že se pak do základny někdo vrátí a o zvířátko se postará. Tatzelwurm se s chutí pustil do největšího fláku masa, a Kate s Pierrem nasedli do Cryptid Swiftu, dosud stále postaveného na střeše základny. "Podívej se, Kate," začal Pierre, "vyrazili jsme do Konga obhlédnout ten zvláštní úkaz, o kterém mluvili tamní obyvatelé. No, a v pralese jsme našli takový portál, obklopený několika dalšími. Když do toho portálu vejdeš, ocitneš se v jiné dimenzi. Ve světě, který je mnohem lepší, než ten náš. Žije tam moje sestra Sabine. Lovci kryptidů se nikdy nestali bojovníky v černých oblecích, jsou prostě jen obyčejnými hledači kryptidů. Mluvil jsem tam s tebou, ale v té realitě spolu nechodíme... Ale mohli bychom tam zůstat. Když projdeš portálem, ocitneš se v takovém lese. Za chvíli se setmí, a ty se probudíš ve svém těle v té realitě, kam se přenese tvoje mysl, takže máš svou paměť. Jakmile bys prošla a probudila se někde u sebe doma, došla bys k základně Lovců kryptidů - víš, kde ji hledat - no, a to bude vše. Hlavní je, že tam chci zůstat. Už nechci zpátky do tohohle hrozného světa." Kate zmínila své rodiče, kteří žijí v této realitě. Pierre na to, že je přece kdykoliv může navštívit. Stačí portálem projít. Je to jako bydlet v Americe a občas se vrátit do Británie za rodinou. Kate souhlasila. Ten nápad se jí začínal líbit...

Pierre se vrátil do základny v paralelní realitě. Kate už stála před budovou. "Funguje to," usmívala se. Hned poté, co Pierre a Kate vstoupili do budovy, ozval se Jackův naštvaný hlas. "Už zase si děláš, co chceš, Pierre?!" mluvil dunivým hlasem Jack, zatímco sbíhal ze schodů. "Promiň, ale ty bys mi zakázal..." ohradil se Pierre s omluvou. "Jasně, že bych Ti to zakázal. Přivezeš si sem svou přítelkyni - riskuješ něčí život... Ani nevíme, jak to v této realitě funguje. Jaké šílené zákony vlastně má. Co když se za chvíli všichni vypaříme jen proto, že sem naše mysl z jiného světa nepatří?!" zuřil Jack. "Mě je to jedno, Jacku. Já už toho měl dost. Tenhle objev je pro mě něčím neuvěřitelným. Hodlám tu zůstat," řekl na to Pierre. Kate pokývala hlavou. "Doufám, že Tatzelwurma jsi nechal doma," řekl s klidnějším hlasem Jack a pokrčil čelo. "Neboj, určitě teď spinká po večeři," zněla odpověď. Hádka přilákala do přízemí ostatní členy týmu kromě Sabine, která stále odpočívala ve svém pokoji. "Lidi, musíme se vrátit. Už jen kvůli Tatzelwurmovi," řekl Jack. "Jestli tomu správně rozumím, Pierre, chceš si tady zůstat třeba do smrti... Fajn. Jenom Ti řeknu jednu věc: zamysli se nad tím, proč tahle realita existuje. Proč je tu všechno tak ideální. Ty seš nadšený, mě to nedává spát. Proč by se všechny tvoje sny měly splnit? Jednou, snad brzy, zjistíme, co je tenhle paralelní vesmír vlastně zač," mluvil dále. "Já myslel, že tě zajímá, odkud jsou kryptidi. Že jsou třeba odsud, z této reality," řekl Pierre. Jack se pousmál: "Možná jsou. A rád bych zjistil, jak to s kryptidy je. To ano. Dost tu o ně jde. Ale tak trochu tu jde i o nás, ne?" "Neblábolíš už trochu?" zasmál se Pierre. Jack se empaticky usmál. Všichni ostatní Lovci kryptidů opustili budovu. Vydali se zpět do Lavenhamu. Mělo tam na ně čekat vskutku děsivé překvapení...

Pierre mezitím seznámil Kate se svou sestrou Sabine. Ty dvě se brzy spřátelily. Sabine byla vždycky docela tvrďačka a Kate taky nebyla nějaká jemňoučká dívenka, a navíc měly i docela společné zájmy. Nejprve sice mluvily o smrti Sabine v naší realitě, ale pak se jejich diskuse přesunula někam do světa módy, a to už Pierre radši odešel z místnosti a šel si uvařit kafé.

Uběhlo něco přes hodinu. Jack, Pauline, Roger, Akihiko a Fahad se ocitli na okraji lesa poblíž Lavenhamu. Tam, kde se nacházel průchod do naší dimenze. Jaké tu na ně čekalo překvapení... Les byl plný ozbrojených mužů. Pauline to dosti překvapilo, ale ještě více byla překvapena reakcí všech chlápků, se kterými zde byla. Jack, Roger, Fahad... Měli takový překvapený výraz v obličeji, že to ani nešlo popsat. A Akihiko? Ten viditelně zuřil. "To není možný, to fakt není možný," šeptal Jack. "Co je?" zeptala se nejistě Pauline. "Tohle jsou chlapi Zhou Lena. Přesně takoví chlapi mě mučili v jeho vile v Číně, předtím než mě..." vydechoval Akihiko, "... než mě tadyhle Jack osvobodil." Několik ozbrojenců stálo přímo před portálem. Ještě blíže jemu byl nějaký vědec, který právě měřil radioaktivitu úkazu. Zhou Len stál opodál. Byl to tak zvláštní pohled. Muž, kterého Jack Owen před rokem a několika měsíci zabil v jedné pískovně na jihu státu New York. Teď zde stál živý, a kdo ví co měl v plánu. "Zhou Len v této dimenzi existuje. Nikdy nezaútočil na New York, nikdy jsem ho nezabil..." šeptal dále Jack, již trochu zklidněný. "Jak se dostaneme do našeho světa? Zeptáme se jich, jestli nás s dovolením hezky pustí?" zeptal se Fahad. "Ne, nakopeme jim zadky," zasyčel Akihiko, vyskočil, popadl dřevěný klacek a doslova ho natlačil jednomu vojákovi do obličeje. Dalšímu podrazil nohy, vzal si jeho samopal a začal střílet na ty další. Většinu z nich ani nezasáhl, ale vojáky to docela překvapilo. Lovci kryptidů se dali na běh k portálu. Jack při tom vrazil do Zhou Lena, který skoro proletěl portálem, kdyby ho jeho vědec včas nechytil za ruku. To by byl pro Zhou Lena konec; kdyby pronikl do našeho světa, kde již nežije, jeho tělo by se vypařilo, jeho mysl by dočista zmizela... Než se Zhou Len a jeho lidé vzpamatovali, byla již podivná pětka dobrodruhů pryč.

Brzy poté se Lovci kryptidů, opět oblečení ve svých černých oblecích, prodírali pralesem. "Tady poblíž Pierre nechal Cryptid Swift," řekl krátce Jack. Také, že ano. Letoun se nacházel na břehu řeky. Byla opět zahalena mlhou. A na jejím břehu se rýsovalo cosi velkého. "Lidi, támhle. To je Mahamba. Kvůli němu jsme sem přece taky přijeli," řekl Roger a ukázal na ten obrovitý předmět, vlastně na obrovité zvíře - a to sice krokodýla, dlouhého možná deset metrů. S otevřenou tlamou ležel na břehu řeky, jako by jej nic na světě nezajímalo. Jack vytáhl dalekohled a prohlédl si jeho masivní zuby. Byly mezi nimi kousky masa. A dokonce útržek z oblečení. "Mám takový pocit, že po tom všem, co jsme prožili, jsme konečně našli vraha toho chlapce... Víte, jak po něm pátrali ti dva chlapi, co nakonec našli ten portál a..." "Jo, víme, Jacku," usmála se Pauline. Jack neváhal a vytáhl z kapsy malou videokameru. Začal Mahambu natáčet. Asi po pěti minutách nudných záběrů se obrovitý krokodýl vrátil do vody. S hlasitým šplouchnutím zmizel pod hladinou. Bylo na čase odsud zmizet. Malý Tatzelwurmík už jistě potřeboval vyvenčit...

"Takže... Co jsme na téhle výpravě zjistili? Že existuje paralelní vesmír, ve kterém je všechno v pohodě... Pierre tam zůstal, má tam Kate a Sabine... Jak se existence paralelního vesmíru týká kryptidů, to zatím úplně nevíme... Hm... Napadá mě víc otázek, než odpovědí..." shrnul to Jack, zatímco řídil Cryptid Swift. "Ta ideální realita je každopádně dost zajímavá," řekl Fahad. Akihiko pokýval hlavou. "No, co víme s jistotou je to, že kryptidi jako Mahamba, Emelantouka a Crocotta existují. Snad to někde v časopisu Nature vezmou. Pauline, zítra začneme pracovat na popisech," dodal ještě Jack. Cryptid Swift zmizel v dálce...

Zhou Len a jeho lidé už z lavenhamského lesa zmizeli. Asi již získali dost dat o portálu. Zda jím někdo prošel do našeho světa, těžko říci... Pierre, Kate a Sabine se vrátili na místo, aby si odvezli zpátky auto, které zde Jack a ostatní nechali. Pierre pak znovu prošel do našeho světa. Prosekal se pralesem, dostal se do vesnice, kde ho s radostí přivítali, a přesvědčil místního pilota, aby jej vzal do další, nedaleké vesnice. Tam bydlel Pierrův kamarád Ewet, pilot, se kterým už Pierre spolupracoval (viz kapitoly Obr z pralesa a Krev v džungli) a vlastně se s ním znal od základní školy. Ewet zrovna vycházel ze své pracovny na chudém letišti. "Pierre, co ty tady děláš?!" zasmál se a radostně svého přítele objal. "Hele, Ewete, něco pro tebe mám. Sabine žije. Ne moc daleko odsud. Hm... Jak ti to říct... Když půjdeš se mnou, všechno ti vysvětlím," začal Pierre...

Tím tedy končí kapitola Multiverse. Co čeká Lovce kryptidů příště? Co všechno ještě existence paralelního vesmíru ovlivní? A je možné, že jsou kryptidi příchozími z jiného světa? Pokračování příště...

Obrázek týdne 28. 9. 2018

Září se pomalu blíží ke konci... Venku je však stále krásně teplo, svítí slunce... Máme již trailery na některé úžasné filmy, které vyjdou příští rok, ať už je to Venom, který vlastně vyjde brzy (příští měsíc), nebo Captain Marvel či nově Dark Phoenix... Dost se mluví o Jurském světě 3, na který si ale budeme muset ještě pár let počkat... S Avatarem 2 to taky vypadá docela dost dobře... Ano, je na co se těšit. A možná také na mém blogu přibude něco nového, alespoň nějaká ta nová série článků... Každopádně dnes je čas na Obrázek týdne!

Popisek k dnešnímu obrázku: Alberta, Kanada před 75 miliony let. Stádo Pachyrhinosaurů je zase na pochodu. Tato velká zvířata musí migrovat, aby přežila. Velký samec Pachyrhinosaura sleduje z kopce své stádo, které se již dává do pohybu. Chce si ještě dopřát trochu pastvy, než se připojí ke stovkám svých druhů. Také Edmontosauři, kachnozobí dinosauři, se začínají shromažďovat na kopci, připraveni vyrazit na cestu na jih...

Obrázek od mistra Johna Sibbicka, jednoho z nejslavnějších paleoartistů... Užijte si dnešní volný den!

Běluha v Temži

V posledních pár dnech se dosti píše o běluze, která se zatoulala až příliš daleko na jih a momentálně se pohybuje v řece Temži. V úterý 25. září jako první o výskytu běluhy v řece napsal ekolog Dave Andrews, poté už se zprávy objevily na BBC, na Sky News a v dalších médiích. Je to velice vzácný úkaz, spatřit arktického kytovce, který normálně žije v Severním ledovém oceánu, v nejslavnější britské řece. Není to však jediný případ, kdy se kytovec zatoulal do Temže - roku 2006 v řece uhynul pětimetrový vorvaňovec, který v ní bohužel zůstal uvězněn. Nejprve vznikly obavy, že by běluha mohla být v nebezpečí, ale včera organizace na ochranu zvířat RSPCA uvedla, že zvířeti žádné velké nebezpečí nehrozí a že plave i živí se i normálně. Podle Clare Dew z RSPCA se běluha ani nepřibližuje ke břehům; drží se ve středu řeky. Podle Luce Babey z charity ORCA (jejímiž patrony jsou třeba Nigel Marven či Mark Carwardine) je toto případ nejjižnějšího výskytu běluhy vůbec. Běluhy jsou zvyklé proplouvat kalnými vodami a jsou vybaveny dobrými smysly, takže snad běluha nakonec sama odplave. Ačkoliv obvykle žijí v oceánu, občas zamíří i do sladké vody; vždyť každý rok v létě přivádějí běluhy v řece Churchill v kanadské Manitobě na svět svá mláďata... Každopádně kdyby vodou procházely nějaké hlasité zvuky, mohly by narušit sofistikovaný navigační systém zvířete, který je srovnatelný se sonarem... Běluha byla nazvána Benny. Tak doufejme, že se jí (nebo jemu) bude dařit, a že Temži nakonec ve zdraví opustí. Snad pak zamíří zase na sever. Stejně je však pozoruhodné, kam se až arktická velryba vydala... Dnes ráno byl v ranním zpravodajském pořadu Good Morning Britain na ITV televizní moderátor a přírodovědec Nigel Marven a přímo z Kentu mluvil o zatoulané temžské běluze...

Benny v Temži

Shromáždění běluh v řece Churchill, Manitoba, Kanada

Podle mne je toto skutečně úžasný úkaz; běluha v Británii, to je tedy opravdu něco vzácného! Svět přírody prostě vždy překvapí, proto je tak skvělé se o něj zajímat!

Crocotta

V souvislosti s tím, že píši třetí sérii Lovců kryptidů, budu pravděpodobně na blog přidávat i více článků o samotných kryptidech a dalších podivných zvířatech. Musím přiznat, že na jejich existenci nevěřím, ale aspoň mohu popsat zvířata, která vystupují v dobrodružstvích Jacka Owena a jeho týmu... Crocotta se objevuje v dílu Multiverse, jehož poslední část přibyde na tento blog za pár dnů... Už ve starém Římě se mluvilo o obrovské hyeně či vlku, který aktivně napadá lidi. Údajně se vyskytoval v Africe, zvláště na východě Afriky, tedy v Etiopii (v mém příběhu je to trochu jinak). Kryptid se však měl vyskytovat také v Indii. Tajemný tvor byl pojmenován podle současné hyeny skvrnité, jejíž latinské jméno je Crocuta crocuta. Je také dosti pravděpodobně, že mýtická Crocotta (zvaná též Leucrocotta či Corocotta) byla inspirována skutečnou hyenou skvrnitou... Crocutta má mít silné čelisti, ostré a drtící zuby. Možná je velikosti skutečné hyeny skvrnité, možná je trochu větší... Každopádně se jí dost podobá... Ve středověku někteří lidé věřili, že oči Crocotty jsou ve skutečnosti pruhované drahokamy. Když si prý někdo dal takový drahokam pod jazyk, získal věštecké schopnosti... Všechno jsou to samozřejmě legendy, ale přece jen je zajímavé, jak lidé v minulosti hyeny vnímali a jak z jejich strachu z těchto mocných lovců/mrchožroutů vzešla mýtická příšera Crocotta.

Pravděpodobně nejméně známý kytovec

Dlouho byl vorvaňovec Longmanův (Indopacetus pacificus) považován za nejvzácnější druh kytovce, i když za ještě vzácnějšího dnes považujeme jeho blízkého příbuzného, vorvaňovce druhu Mesoplodon traversii. Po celá desetiletí byl však vorvaňovec Longmanův znám jen ze dvou lebek. V roce 1968 byl popsán Moorem a dále byl správně zařazen do čeledi Ziphiidae, tedy mezi vorvaňovcovité. Ale až roku 1980 objevili zkušení pozorovatelé kytovců ze Seychel dva jedince; jeden z nich byl dlouhý 7,5 metru a druhý 4,6 metru. Byli světle šedí a nepodobali se příliš ostatním známým druhům kytovců; i když podle některých odborníků se podobali například dobře známému vorvaňovci plochočelému (Hyperoodon planifrons). Dnes už samozřejmě víme, že vorvaňovec Longmanův je samostatným druhem, dorůstá délky přes 7 metrů a občas se pohybuje ve skupinách o 15 až 20 jedincích, i když se údajně dohromady může dát i stovka těchto velryb a putovat společně oceánem. Ale jinak o životě vorvaňovců Longmanových zase tolik nevíme, a ani se neví, zda jsou ohrožení či ne - IUCN nemá k takové klasifikaci dostatek informací. Žije v Indickém oceánu a možná ještě dál na východ; jedna ze dvou původně nalezených lebek byla objevena na pláži u města Mackay v australském Queenslandu už roku 1882, ta druhá se našla roku 1955 na půdě továrny na hnojiva v Mogadišu v Somálsku. V současnosti je nejlepším místem, kde lze vorvaňovce Longmanova zahlédnout, Havaj. Podle výzkumu, který se tam uskutečnil roku 2002, žilo ve vodách v okolí Havaje přinejmenším 766 těchto kytovců. Podle některých odborníků tento druh možná migruje do chladnějších vod v okolí Japonska, ale v Japonském moři dosud nebyl spatřen jediný vorvaňovec. V roce 2009 byl jeden exemplář poprvé zahlédnut v Bengálském zálivu. Další zprávy o jeho výskytu pak přicházely z Tchaj-wanu. V roce 2015 byl jeden nebohý exemplář nalezen v rybářských sítích na pobřeží Pákistánu... Tato velryba má poměrně význačný zobák, jeden dýchací otvor za hlavou, dva dopředu namířené zuby na špičce dolní čelisti a řadu zubů s oválným průřezem. Tělo je poměrně vřetenovité. Těžko říci, jak hluboko se potápějí. Jeden pozorovaný rekordman z řad vorvaňovců Longmanových zadržel dech na 45 minut. Obvykle však údajně drží dech 11 až 33 minut. V některých případech byly tyto velryby pozorovány, jak podobně jako například keporkaci skáčou z vody a těžce dopadají na vodní hladinu... Je to poměrně dosti zajímavý druh kytovce, jen škoda, že o něm nevíme víc. Snad není v bezprostředním ohrožení...

Za informace vděčím zejména knize "Velryby, delfíni a další kytovci", jejímž autorem je Mark Carwardine.

Paleontologické objevy v září 2018

Opět jsem si řekl, že by bylo dobré napsat článek rovnou o dvou paleontologických objevech. Ty beztak tvoří jen zlomek toho, co se v médiích objevilo tento měsíc, a kdo ví, co nás ještě čeká v příštích pár dnech. Paleontologie je zkrátka vědou s budoucností. Nevrhneme se však na nově objevené druhohorní plazy...

Dickinsonia je starou známou zájemců o pravěk. K jejímu popisu došlo už roku 1947. Byl to mořský bezobratlý, který spolu s dalšími velice primitivními organismy tvořil tzv. ediakarskou faunu, která existovala v praoceánech naší planety v Ediakarském období. Nyní byla nalezena úžasná fosilie Dickinsonie. Je stará 558 milionů let, což z ní činí pravděpodobně nejstarší dosud objevený fosilní pozůstatek zvířete v historii. Žádný jiný živočich z té doby zkrátka ještě nebyl objeven. K "boomu" ediakarské fauny mělo údajně dojít před 575 miliony let během tzv. Avalonské exploze. Stalo se tak 20 milionů let před slavnou Kambrickou explozí, během které vznikli například trilobiti nebo první obratlovci... Některé exempláře Dicksinsonie mají jen pár milimetrů, další otisky ve skále jsou až 1,4 metru dlouhé - neuvěřitelné! Ale nově nalezená fosilie je výjimečná nejen tím, že je tak neuvěřitelně stará. Fosilizovaly se totiž tukové molekuly! Tkáň obsahovala hlavně cholesterol; a to prozrazuje, že Dickinsonia byla živočichem, nikoliv nějakou rostlinou. Donedávna se totiž nevědělo úplně přesně, zda bychom mohli Dickinsonii řadit mezi živočichy, ale cholesterol je přece pro živočichy tak typický, a tak nyní víme, kam Dickinsonii zařadit... Tato úžasná fosilie byla nalezena na severozápadě Ruska.

Přenesme se zhruba o nějakých 557 950 000 let blíže současnosti. Další nález není fosilií, ale rovnou mumií. Hledači zlata z kanadského Yukonu narazili při hledání drahého kovu na skutečnou vzácnost: mumifikovaného soba karibu a vlčete z doby ledové! Zvláště vlče je v perfektním stavu; zachovala se srst, vnitřní orgány, maso... Vlče zemřelo před 50 000 lety. Každopádně jen z poloviny zachovalý mumifikovaný karibu zahynul před 80 000 lety. Jde tedy o nejstarší zachovanou savčí tkáň. K objevu samozřejmě nedošlo tento měsíc, ani tento rok, ale už roku 2016. Jsou to každopádně skutečné poklady!

Doufám, že se Vám tento článek líbil... Pokud ano, můžete komentovat... Podle mne jde o vskutku úžasné nálezy.

Mýty o solifugách

Mnohá zvířata jsou, řekněme, oběťmi mýtů. O piraňách se občas tvrdí, že ve vodě ohlodají živého člověka - a přitom loví ryby, a všechna lidská těla, která možná ohlodaly, už byly dávno předtím hozeny lidmi do řeky, takže vrahem byl vlastně člověk. Žraloci zabijí ročně méně než deset lidí. Naši sklepní pavouci, třesavky velké, vůbec nejsou nejjedovatějšími pavouky na světě, jak někteří "chytří" lidé tvrdí. Kolik mýtů o současných i pravěkých zvířat stále mezi lidmi koluje, zvláště mezi těmi, kteří se o přírodu moc nezajímají... Ale mě osobně připadají nejkurióznější mýty týkající se pavoukovců jako jsou solifugy. Při pročítání knížky Steve Backshall's Most Poisonous Creatures jsem narazil na odstavec, který vyvrací mýtus, se kterým jsem se už předtím seznámil. A řekl jsem si, že by stálo za to o tom napsat...

Mezi pavoukovci najdeme několik obdivuhodných řádů; pavouky, štíry, roztoče, klíšťata, bičovce, sekáče... A také solifugy, kterým se někdy anglicky říká "camel spiders", přestože tedy nejsou pavouky, ale samostatným řádem. Solifugy (Solifugae) jsou nicméně noční můrou mnoha arachnofobů. Koneckonců, jsou vybaveny osmi dlouhýma, chlupatýma nohama, jejich hlava má přímo hororový zjev, a ty čelisti... Je pravdou, že v poměru k velikosti těla mají solifugy největší čelisti ze všech živočichů na naší planetě! Používají je samozřejmě k uchopení a zneškodnění své kořisti, ať už jsou to termity, mravenci nebo jiný hmyz a pavoukovci. Dokáží dost rychle běhat, proto je obtížné je chytit, pokud tedy člověk chce. Solifugy nedorůstají příliš velkých rozměrů, největší druh má rozpětí končetin 12 centimetrů. Ano, je to o pět centimetrů víc, než naši domácí pokoutníci, ale přece jen žijí ve světě bezobratlovců ještě větší tvorové. Pokud Vám 12 centimetrů připadá jako moc, berte na vědomí, že sklípkan největší ze severní části Jižní Ameriky má rozpětí končetin o průměru talíře, pětadvacet centimetrů...

Se kterými zvláštními mýty o solifugách se tedy setkáme? Jeden široce rozšířený tvrdí, že solifugy do Vás po kousnutí vpustí lokální anestetikum prokain, aby mohli sežrat maso v okolí místa kousnutí. A někdy prý člověku po takovém ohlodání zůstane v mase díra... Toto je jeden z těch nejstrašnějších mýtů o solifugách. Takovou pověst si tedy nezaslouží. Zaprvé, solifuga nemůže vpustit do těla člověka či jiného zvířete, kterému se brání, lidmi vytvořené anestetikum. To vám možná dá váš stomatolog, zatímco se budete potit na zubařském křesle... Solifugy vůbec nemají jed. Nejsou zkrátka vybaveny jedovými žlázami. A nakonec, proč by vás taková solifuga jen tak kousla? Naštěstí nás nechtějí ohlodávat... Je ovšem pravdou, že obrovité čelisti solifugy jsou nesmírně silné. Jsou schopny překousnout tužku, to ano. Koneckonců, když nemáte jed a musíte zabíjet hmyz, silné čelisti se hodí...

Podle dalšího široce rozšířeného mýtu běhají solifugy rychlostí 40 kilometrů za hodinu, přičemž nahlas pískají. A někdy dokonce pronásledují lidi, zvláště jsou-li vyrušeny. To je naprostý nesmysl. Solifugy jsou velice rychlé, jak již bylo zmíněno. Maximální rychlost je 16 km/h. Ale že by pískaly? To vůbec. Jejich čelisti mimo jiné slouží i ke stridulaci; třením částí čelistí o sebe vytvářejí zvuk, podobně jako to dělají cvrčci, kteří třou zadní končetiny o "záda". Avšak stridulace solifug jsou pro lidské ucho takřka neslyšitelné. Zvuk, který vydávají, je chřestivý.

V roce 2015 se na internetu rozšířil aprílový žertík, mnohými považovaný za fakt, že solifugy v Iráku dorůstají délky 40 centimetrů. Přitom irácké solifugy měří asi tak 5 centimetrů. Tvrdilo se, že solifugy prý kladou vajíčka pod kůži velbloudů. To tedy vůbec není pravda. Solifugy kladou vajíčka do děr v zemi, a samice může najednou naklást 50 až 200 vajíček. Některé druhy, ale ne všechny, dokonce vajíčka po nakladení hlídají do té doby, než se mláďata vylíhnou. Skutečným faktem je, že samice během této doby nežere a proto si vytvoří tukové zásoby ještě před nakladením vajec. V laboratoři byla jedna taková budoucí matka pozorována, jak sežrala 100 much.

Kvůli svému děsivému vzhledu je však solifuga poměrně nenáviděna, nebo se jí prostě lidé bojí. V minulosti například jedna rodina anglického Colchesteru obvinila solifugu, kterou našla ve svém domě, z toho, že prý zabila jejich psa. Opět, nejedovatý pavoukovec nemohl něco takového způsobit. Obyvatel americké Arizony zase tvrdil, že prý po kousnutí solifugou velice trpěl. Vědecky to nikdy nebylo prokázáno; neměl k dispozici žádný exemplář. Kousnutí je sice bolestivé, ale že by člověku něco způsobovalo, nějaké výrazné poškození nebo dlouhodobou bolest, to tedy vůbec. Ani sliny solifugy nejsou nebezpečné.

O solifugách se toho tvrdí až přespříliš, a většinou tyhle "úžasné zprávy" nejsou pravdivé. Na solifugy narazíte na všech kontinentech kromě Antarktidy a Austrálie. Většinou však žijí v písečných biomech; v pouštích, polopouštích, v buši. Kdybyste někdy na nějakou narazili, neubližujte jí. Ona by Vám také neublížila...

Dinosauří zabijáci-Podivný Epidexipteryx

Podivný Epidexipteryx. Steve Backshall nás ve svém Dinosauřím doupěti seznámí s Epidexipteryxem, jedním z nejpodivnějších dinosaurů. Žil v Číně před 154 miliony let, tedy v období Jury. Dalo by se říci, že to byla jakási obdoba dnešního holuba, jen o dost podivnější. Své prodloužené drápy, zvláště ten nejdelší, používal k vyhledání své oblíbené potravy v dutinách kůry stromů, tak jak to dělává dnešní ksukol ocasatý z Madagaskaru. Přežije Epidexipteryx setkání s nebezpečným Sinraptorem?

Klip ze čtvrté epizody desetidílného seriálu Dinosauří zabijáci (Deadly Dinosaurs with Steve Backshall), který se premiérově vysílal na CBBC v létě 2018. Animace dinosaurů je ze seriálu BBC Planeta dinosaurů (Planet Dinosaur) z roku 2011.

Lovci kryptidů 3: Multiverse (4/5)

Existují přinejmenším dva paralelní vesmíry. A v tom druhém, který až dosud fungoval mimo náš svět, se věci mají poněkud idealističtěji. Akihiko v něm nikdy nepřišel o své rodiče a bratry, Fahad nikdy neprošel persekucí v malé arabské vesničce, Jack a Pauline se vzali... A Pierrova sestra Sabine nikdy nezemřela. Události jako Zhou Lenův útok na New York a vše, co po něm následovalo, se v této paralelní realitě nikdy neodehrály... Jack původně zamítal možnost existence paralelních vesmírů, ale teď, když Lovci kryptidů zjistili, že skutečně existují, začíná se zabývat jednou otázkou: Odkud vlastně kryptidi jsou? Je možné, že přicházejí z nějaké dimenze?

LOVCI KRYPTIDŮ 3: MULTIVERSE, ČÁST ČTVRTÁ:

Sedm Lovců kryptidů stálo u blikajícího portálu. Najednou se z jeho druhé strany ozvalo zařvání. Bylo dosti tlumené, portál mimo jiné tvořil i jakousi zvukovou bariéru mezi těmito světy. Tvor, který zvuk vydal, už musel být na půl cesty sem. Sabine zaznamenala zařvání jako první a stiskla Pierrovu ruku. "Něco tam je," řekla poměrně nebojácným, ale přesto mírně vyděšeným hlasem. Pierre, který nevěděl, jak víc si má vážit své znovuobjevené sestry, si stoupl před ní. Byl připraven ji chránit. "Co to, sakra, děláš? Jsi s tím trapnej," řekla mu Sabine. Pierre zkroutil pusu. Připadal si dotčený. "Kéž bychom teď měli laserové pistole, jako v naší realitě," postěžoval si Jack. Zvedl ze země klacek a připravil se k obraně. To zrovna ve chvíli, kdy už hlava útočníka pronikala portálem. Jakmile zvíře zjistilo, že tohle nové postředí disponuje minimálně pevnou půdou, na kterou mohlo položit své masivní tlapy, proběhlo portálem a vrhlo se na Jacka. Vůdce smečky obrovských "hyen" zvaných Crocotta, popadl mezi své ostré zuby Jackův klacek a jediným kousnutím jej překousl. Akihiko neměl žádné zbraně, ale jako vždy se po hlavě vrhl do boje. Jako když slavný Tarzan bojoval se lvem, objal Akihiko krk Crocotty, mocně stiskl a pak začal uplatňovat dvojitý nelson. Crocotta sebou zmítala a po chvíli se jí podařilo Akihika téměř shodit, ale neúnavný japonský bojovník ji popadl za levou zadní končetinu, zatáhl, a šelma se svalila na zem. Akihiko uviděl, jak vzduchem sviští nůž, který mu ze vzdálenosti pár metrů hodil Fahad. Hbitě jej chytil a přiblížil jej k boku Crocotty. "Ne, Akihiko, to nesmíš!!!" zařval Jack. Akihiko však natáhl ruku a už by Crocottu probodl, kdyby se náhle nezatemnělo a ona nezmizela. A pak, jako by zase někdo rozsvítil pomyslnou žárovku, shledali se Lovci kryptidů před portálem zrovna tak, jako před pár vteřinami. Jen Crocotta byla pryč. "Ten jakýsi zákon tohoto vesmíru prostě zase 'rozpustil' její tělo a obsah jejího mozku přenesl do její dvojnice, která žije tisíce kilometrů odsud v konžském pralese," okomentoval to Jack. Akihiko jen vydechl a posadil se. Nůž zabodl do země. "Vysvětluje to podle tebe, jak se kryptidi dostávají do našeho světa? Zatím to spíš vypadá tak, že naši kryptidi pronikají do téhle dimenze..." řekla Pauline. Jack se zamračil: "Právě to je dost podivné. Kdo ví, možná kryptidi vůbec nejsou příchozí z jiných světů. Anebo taky jsou. Snad brzy zjistíme víc."

Portálem najednou proběhla celá smečka Crocott. Bylo jich tu šestnáct. Shromáždily se před portálem a začaly všechny zuřivě štěkat. "A do háje," řekl skrze zuby Jack, "padáme odsud! Rychle na okraj lesa!" Sedm lidí se dalo na útěk, pronásledováno šestnácti hladovými šelmami, které se nehodlaly zastavit před ničím. Byly rychlé. Byly hbité. A to jejich vytí, to pronikalo morkem kostí. "Kdy už zmizí?! Už by se přece mohly 'teleportovat' jinam, ne?!" zvolala na Jacka Pauline, které už dvě Crocotty skoro dýchaly na záda. "Dej jim tak minutu!" zasmál se Jack. Jedna Crocotta skočila na Pauline a svalila ji. Jack se otočil, zvedl ze země velký kámen a hodil jej na zvíře. Bohužel minul. Crocotta poškrábala svými drápy Paulininu ruku. Pád kamene jen pár metrů před její hlavou ji nicméně rozzuřil natolik, že se rozhodla svou oběť nechat ležet a vrhnout se na samotného Jacka... Sabine a Pierre utíkali společně. Pierre pořád nedokázal uvěřit, že tady utíká po boku své vlastní sestry, té, s jejíž smrtí už se jaksi smířil, ale přece jen... Mělo to zkrátka něco do sebe. Náhle je obklíčila skupinka pěti Crocott. Zuřivě štěkaly, houkaly na sebe, a jedna velká samice se k nim už začala nebezpečně přibližovat. "Už ti úplně věřím, Pierre. Přišel jsi z jiné dimenze. A ony taky. Hnusný potvory," řekla Sabine. "Počkej, tím myslíš i mě?" zděsil se Pierre. Potom se zase setmělo a o pár vteřin později jako by zde Crocotty nikdy nebyly. Všechny se přenesly do konžského pralesa v tomto světě. Jack, na kterého Crocotta už nestačila zaútočit, pomohl Pauline na nohy. Rána jí krvácela, proto vytáhl z kapsy čistý kapesník a obvázal jí ruku. "To, co se tady děje, je dost divné, a já bych prostě rád věděl víc. Budeme v této dimenzi muset strávit víc času," řekl Jack. "Chci zjistit, jak to tady funguje. Proč se s nově příchozími do tohoto světa děje to, co se s nimi děje. Třeba pak konečně získáme odpověď na otázku co jsou kryptidi zač. Nebo taky ne. Je to risk," dodal. Ostatní s ním souhlasili.

Po návratu do Londýna se všichni rozvalili na křeslech či postelích ve svých pokojích uvnitř základny. Sabine byla jediná, kdo dosud zcela nerozumněl tomu, co se tady děje. V Pierrově realitě byla prostě zastřelena. Dokud Lovci kryptidů z tohoto světa nezískali svou mysl z jiného světa, připadala si, že sem zapadá. Ale teď se tu cítila jako úplně nový člen týmu. Po všech těch letech... Žádný z Lovců kryptidů si nepamatoval to, co si pamatovala ona. Všichni měli svou paměť z té druhé reality, z té, ve které zemřela... Šla si lehnout. Pierre zůstal sám v obývacím pokoji. Chvíli se díval na televizi. Pak vtrhl do ledničky a zjistil, že někdo dopil pomerančový džus. Jenže ten měl nejradši! Strčil peněženku do kapsy a vyběhl ze základny. Zamířil k nejbližšímu obchodu. Jaké to překvapení tam na něj čekalo. Zrovna zde dělala nákup Kate Henshallová! Pozdravil ji, ale ona se jen otočila, a hned bylo poznat, že neví, kdo je. První moucha na seznamu. V této dimenzi spolu Pierre a Kate nikdy nechodili. Přesto ji Pierre ještě jednou oslovil, načež dostal odpověď: "Dej mi pokoj, úchyle." Pierrovi se už nějakou dobu rýsoval v hlavě zajímavý plán. Tato dimenze byla perfektní: byla zde Sabine, Lovci kryptidů pouze hledali kryptidy a nehráli si na hrdiny... Jen by tu neměl Kate, kdyby tu zůstal. Ale co kdyby Kate chtěla do této dimenze také? Její mysl by se přenesla do mysli její osoby v tomto světě, a pak by všechno bylo dokonalé. A Pierre? Mohl by zde... zůstat.

Ale že by Lovci kryptidů byli lidmi, o které nikdo nemá zájem, a tak si mohou žít vlastním životem, v tom se Pierre šeredně mýlil. Možná, že je na jejich cestě do lesa poblíž Lavenhamu někdo sledoval. A ten někdo právě seděl na letišti Heathrow a na notebooku si prohlížel fotografie portálu, které pořídil. Byl to jakýsi Američan, někdo, koho Lovci kryptidů z našeho světa nikdy nepotkali. Nemohli, protože
ho nezaměstnal nikdo, kdo by je vyslal na jejich stopu. Po půldenním letu stanul tento muž v New Yorku. Nechal se odvést taxíkem k velké budově, vlastněné obrovsky bohatým Číňanem. Výtah se otevřel v jeho pracovně v nejvyšším patře. Číňan si z nádherně vyleštěného okna prohlížel New York. Na stole už čekala na Američana peněžitá odměna. Číňan se otočil. Byl to Zhou Len. "Na tomto papíře jsou všechny souřadnice. A zde, pane, všechny fotografie," řekl Američan a otevřel notebook. Zhou Len se pousmál. "Celý život doufám v to, že najdu něco neuvěřitelného, něco úžasného, něco, co nemá ve světě obdoby. Tohle je první krok na cestě ke skutečnému úspěchu," řekl Zhou Len a pozorně si portál na fotografii prohlédl. Kdyby tak věděl, že na druhé straně toho portálu se kdysi pokusil o útok na město, ve kterém zde žil, a padl...

Večer si Jack všiml vzkazu, ležícího na stole v hlavní místnosti základny. Stálo v něm: "Nebojte, brzy se vrátím." Jack se rozzuřil. Pierre si zase začíná dělat, co chce... V těchto chvílích procházel Pierre portálem nedaleko Lavenhamu. Zabzučelo to v něm, a Pierre se ocitl v konžském pralese, oblečen v černý spandex a s laserovou pistolí po boku. Prosekával se džunglí, kráčel po břehu řeky, a před půlnocí konečně došel k vesničce. Nějaký ponocující stařec si ho zde všiml a volal na něj. Nedočkal se odpovědi. Pierre horlivě vnikl do letounu Cryptid Swift a nejvyšší rychlostí zamířil zpátky do Británie. Let trval jen pár desítek minut. Jakmile se letoun ocitl přímo na střeše základny Lovců kryptidů, Pierre z něj vyletěl jako kulový blesk a seběhl schody do nejnižšího patra. Hlasité zamňoukání značilo, že svým dramatickým příchodem někoho vyrušil. Z otevřených dveří vyběhl malý Tatzelwurmík. Jako přítulná kočička se přátelsky přitulil k Pierrovým nohám. "Ahoj, chlapče," usmál se Pierre a pohladil jeho holé, srstí nepokryté tělo. Z místnosti vystoupila Kate, která se o Tatzelwurmíka starala. "Pierre, vy už jste zpátky?" řekla unaveně. Pierre k ní nadšeně přiběhl. "Poslouchej mě, Kate," začal s nebývale velkým úsměvem na tváři, "našli jsme něco úžasného a... Všechno ti vysvětlím, ale bych bych hrozně rád, kdyby ses tam se mnou vrátila. Je to... Je to splněný sen. Svět, jaký jsem chtěl. Realita, kterou jsem si dlouho představoval. Jestli chceš, nasedni se mnou na Cryptid Swift. Odletímě do Konga, a já ti pak ukážu, co tím myslím... Je to prostě úžasný!"

K čemu všemu ještě objev paralelního vesmíru bude vést? Odhalí naši přátelé záhadu původu kryptidů? Pokračování příště...

Obrázek týdne 21. 9. 2018

Léto se oficiálně blíží ke konci. Tak alespoň na jeho sklonku zaběhněme do teplých lesů pravěké Anglie, kterou před 125 miliony let obýval jeden zajímavý spinosaurid...

Popisek k dnešnímu obrázku: Osmimetrový zástupce druhu Baryonyx walkeri právě chytil metrovou rybu Lepidotes. Použil k tomu svůj výrazný zahnutý dráp, kterými jsou vybaveny jeho přední končetiny. Baryonyx se chystá rybu rozkuchat a většinu jejího těla pozřít, avšak náhle spatří pod hladinou cosi dalšího, a protože má jednu "ruku" volnou, možná zkusí štěstí...

Autorem obrázku je Juan Carlos Ciordia. Doufám, že se Vám líbil... Momentálně přemýšlím o tom, že by pátky místo Obrázků týdne patřily něčemu jinému, něčemu novějšímu a originálnějšímu. Nechci prozradit, co to je, ale už jsem kdysi napsal, že s tímto nápadem jsem přišel ještě před Správcem (tzn. před listopadem 2013), každopádně po těch letech jsem získal jakousi konkrétnější představu, jak to celé zrealizovat... Pokud se program pátků změní, budete informováni. Nemohu slíbit, že se to stane, ale možné to je...

Kobra siamská-Plivající kobra z Thajska

Jen pár dnů poté, co jsem napsal popisek pakobry páskované, přináším článek o kobře siamské...

Latinský název: Naja siamensis,

Rozšíření: Zadní Indie,

Velikost: délka 1,2 až 1,6 metru.

Kobra siamská je jedním z deseti druhů asijských kober, které jsou schopny útočníkům do očí stříkat jed. Jako u ostatních plivajících kober jsou její jedové zuby vybaveny drobnými závitky a dále je vybavena velkými svaly upínajícími se na jedové žlázy. Když se kobra cítí ohrožena, zvedne přední třetinu těla do výše, rozloží kápi, díky čemuž působí větší, než opravdu je, a začne předstírat útoky - nejprve se zavřenou tlamou. Aby si náhodou při kousnutí do něčeho neznámého, co na ní útočí, nezlomila jedové zuby nebo jinak neporanila tlamu, plivne pak na útočníka jed. Míří mu do obličeje. Udělá to tak, že stáhne svaly na jedových žlázách, jed se dostane do jedových zubů, zatočí se a malou dírkou umístěnou v případě plivajících kober ne na špičce, ale více vpředu na jedovém zubu, doslova vystřelí ven. Zasáhne obličej útočníka a dostane-li se do očí, může to dosti bolet, a pokud pak pronikne do krve, je to stejné, jako by had útočníka uštkl. Jed je v případě tohoto druhu kombinací neurotoxinu a cytotoxinu, způsobuje velkou bolest, napuchnutí a také nekrózu, tedy odumírání tkáně. Pokud je člověk uštknut, musí okamžitě do nemocnice, ale v oblastech, kde kobra siamská žije a setkává se s lidmi, někdy není protijed dostupný. Člověk pak umře na paralýzu a udušení. Pokud se člověku jed dostane jen do očí, riskuje i úplnou ztrátu zraku... Kobra siamská je však samozřejmě hadem, který útočí jen, když je k tomu vyprovokován... Zbarvení je šedé, hnědé či černé. Po těle se nachází řada bílých znaků. U některých jedinců však bílá převažuje. Takoví jedinci jsou většinou takřka úplně bílí, mají jen černý pruh na hřbetě. Bílé znaky se nacházejí také na zadní části krku; na kápi... Je to poměrně malý druh kobry, dospělci nebývají obvykle více než 1,2 metru dlouzí; maximální naměřená velikost činila 1,6 metru, a takové exempláře jsou nesmírně vzácné. Žije na poloostrově Zadní Indie v jihovýchodní Asii, obývá Thajsko (též Siam, podle kterého je pojmenována), Kambodžu, Vietnam a Laos. Podle některých autorů se možná vyskytuje i v Myanmaru, ale nikdy to nebylo úplně potvrzeno. Preferuje nížiny a pahorkatiny, žije ale i na kopcích, v lesích, na pláních. Do blízkosti lidských sídel ji často láká množství hlodavců, které se zde zdržuje. Příležitostně může ulovit i nějakého toho ještěra či ptáka. Jde o noční druh; kobra siamská loví po setmění, přičemž aktivně vyhledává svou potravu. Během dne není moc agresivní, ale potkáme-li ji v noci, může být vyrušením velmi podrážděna... Jedna snůška se skládá ze 13 až 19 vajec. Trvá 48 až 70 dní, než se z nich vylíhnou háďata. Ta po vylíhnutí měří 12 až 20 centimetrů, stejně jako všichni ostatní jedovatí hadi jsou nezávislí, mají vyvinuté jedové zuby a okamžitě jsou schopni s pomocí jedu zabíjet. Jejich jed je už tehdy zhruba stejně silný, jako jed dospělců.

Příště kobra sumaterská!

Crikey! Irwinovi se vracejí na Animal Planet

Již dříve tento rok jsem zmínil, že Terri, Bindi a Robert Irwinovi se mají na podzim vrátit na Animal Planet se zcela novým seriálem. A je to tu, média už jsou toho plná! Na konci příštího měsíce totiž Animal Planet začne premiérově vysílat tento nový pořad, natáčený v prostředí Australia Zoo... Steve Irwin nás opustil před dvanácti lety, 4. září 2006, když jej nedaleko pobřeží u Port Douglas v australském Queenslandu bodla trnucha, zatímco natáčel segment pro pořad své dcery, Bindi - Holka z džungle (Bindi the Jungle Girl). Celý svět byl Stevovou smrtí šokován a přišly reakce podobné těm, jež se vynořily po smrti princezny Diany. Steve mnoho z nás, i mě, jeho velkého fanouška, naučil základy ochrany přírody. Byl to první televizní moderátor, který se regulérně věnoval chytání krokodýlů a práci s hady před kamerou (Jeff Corwin, Nigel Marven, Austin Stevens nebo Steve Backshall přišli až po něm). Že Steve ovlivnil svět, to je jasné... V roce 2012 měl na Animal Planet premiéru šestadvacetidílný seriál Bojovníci za divokou přírodu Steva Irwina (Steve Irwin's Wildlife Warriors), ve kterém se nám Terri, Bindi a Robert ukázali, jak pracují v Australia Zoo... Uběhlo šest let a je na čase se do Australia Zoo vrátit v novém velkém "reality dokumentu", a tak tedy 28. října tohoto roku bude Animal Planet v USA vysílat první epizodu tohoto nového pořadu. Jeho název zní "Crikey! It's the Irwins". Jak si jistě pamatujete, "Crikey!" byla Stevova catchphrase. Česky znamená něco jako "jemine" nebo "propána", ale doslovně se samozřejmě přeložit nedá. Stala se takovou "značkou" Steva, že v roce 2010, čtyři roky po jeho zesnutí, byl dokonce jeden nově nalezený australský hlemýžď pojmenován Crikey steveirwini... V USA se tedy první díl bude premiérově vysílat 28. října 2018 ve 20:00, zatím však nevím, kdy budou tento seriál dávat v Česku. Je však pravděpodobné, že se také bude vysílat na Animal Planet... Podle mne je skvělé, že se takto Irwinovi vrací na Animal Planet, kde celá ta cesta s Lovcem krokodýlů začala v roce 1997 (nicméně Lovec krokodýlů se na australském kanálu Network Ten vysílal už v říjnu 1996, byly to dva pilotní díly). Seriál má ukázat, jak zkrátka Irwinovi pokračují ve Stevově práci. Australia Zoo je domovem 1200 zvířat, účastní se záchrany sumaterských tygrů a tamní tým je každoročně vyslán do Steve Irwin Nature Reserve na severu Queenslandu, kde po Stevově vzoru chytají krokodýly, studují je, měří je, počítají je a pak je zase vypouštějí... Brzy se snad na internetu objeví další detaily o "Crikey! It's the Irwins", možná pak tedy připíši nějaké informace. Za sebe se však moc těším!

Odkaz na Discovery Press Web: https://press.discovery.com/us/apl/programs/crikey-its-irwins/.

Cynosaurus

Cynosaurus ("psí ještěr") byl rod cynodonta, který žil v období pozdního Permu, před 265 až 254 miliony let. Ostatky druhu Cynosaurus suppostus, popsané Sirem Richardem Owenem (mužem, který jako první použil název dinosaurus) roku 1859, byly nalezeny v Jihoafrické republice. Pocházejí z proslulé fosilní zóny Dicynodon/Daptocephalus Assemblage Zone, která spolu s několika dalšími obdobnými zónami tvoří Beaufortovu skupinu, část geologické formace v pánvi Karoo. Cynosaurus byl savcovitý plaz, therapsid, a spolu se svými příbuznými se výrazně podobal savcům, přestože kráčel a běhal v plazím stylu, neboť neměl končetiny umístěny pod tělem, ale po jeho stranách. Někteří paleontologové se domnívají, že kynodonti byli osrstění, a vlastně proč by neměli být? Vždyť přinejmenším jejich lebky jsou až příliš savčí. Proto se také Cynosaurus jmenuje tak, jak se jmenuje. Psí vzhled dodával Cynosaurovi zvláště prodloužený čenich; ten u dospělců tvořil 32 % délky lebky. Byl to masožravec. Lovil menší obratlovce, všemožné plazy, možná i další therapsidy. Zuby měly skoro až vejcovitý, oválný tvar a zubům na horní čelisti chybělo tzv. cingulum. Cynosaurus byl současníkem dycinodontů jako byl Cistecephalus. Je možné, že tyto malé savcovité plazy, kteří si zřejmě hloubili nory v podzemí, lovil.

Popisek Cynosaura můžete najít na anglické Wikipedii.

Příště Dvinia!

Hra Jurský park 3

Už velmi dlouho jsem nenapsal o nějaké té dinosauří videohře, tak tentokrát jen velmi krátce popíši hru Jurský park 3... Jedná se o arkádu vydanou v roce 2001, kdy také vyšel stejnojmenný film, třetí snímek z frančízy Jurský park. Tato hra byla vyvinuta japonskou vývojářskou společností Konami a byla vypuštěna na trh v září 2001, tedy dva měsíce po premiéře Jurského parku 3 v kinech. Možná se trochu podobá hře Ztracený svět: Jurský park z roku 1997 od společnosti Sega, koneckonců to také byla "light gun arcade". Úkol hráče je poměrně jednoduchý: střílet s pomocí pistole na dinosaury. K dispozici má 8 kulek, pistoli může nabít tak, že střelí mimo hrací plochu... A co příběh? Tak trochu možná navazuje na film; dva žoldáci najatí InGenem přistanou s padákem na ostrově Isla Sorna. Alan Grant jim dal rozkaz zachránit několik lidí, kteří předtím zroskotali na ostrově a nemohou se z něj dostat. Brzy se na scéně objevují Compsognathové, Dilophosauři a Velociraptoři, v krátké videopasáži pak uvidíme i Spinosaura spícího pod hladinu jezera. Náhle otevře oko a vynoří se z jezera, načež před ním hráč musí uniknout, zatímco je nucen střílet zástupce tří již zmíněných masožravých teropodů. Další videopasáž pak ukazuje souboj T-Rexe a Spinosaura, ale vítěz bitvy nebyl nikdy odhalen. Na cestě na pobřeží pak musí hráč projít "ptačí klecí" s Pteranodony. Posledním bossem ve hře je velký Spinosaurus; pokud se hráči podaří jej porazit, on a zachráněný tým nasednou na loď a odjedou z ostrova. Podle některých kritiků byla grafika hry poměrně zklamáním, ale já si myslím, že na hru z roku 2001 (a nejsem tedy žádným expertem na hry) je Jurassic Park III docela fajn. Pokud jste fanoušky filmu, pak by Vás neměla zklamat...

Pakobra páskovaná-Slavný tygří had

Nyní přináším slíbený popis pakobry páskované, jednoho z legendárních australských hadů!

Latinský název: Notechis scutatus,

Rozšíření: subtropický jih Austrálie,

Velikost: délka 1,2 až 2,1 metru.

Pakobra páskovaná je zodpovědná za poměrně velké množství uštknutí v Austrálii; mezi lety 2005 až 2015 uštkla 119 lidí, 4 z nich zemřeli. Na to, že je Austrálie domovem tolika jedovatých hadů, je však ročně uštknuto poměrně malé množství lidí a jen nepatrné množství z nich občas zemře (vždyť podle jedné statistiky zveřejněné asi před dvěma lety zabili za posledních pár desítek let více lidí v Austrálii koně, než hadi). Pakobra páskovaná je však jedním z těch častějších "kousačů", a více uštknutí už způsobují jen pakobry rodu Pseudonaja. Jed je silným neurotoxinem, obohaceným o myotoxin, koagulanty a haemolysin. Pokud Vás tento had uštkne, pocítíte velkou bolest v okolí místa uštknutí (nejčastěji je to noha, někdo totiž šlápne na hada a ten v sebeobraně zaútočí) a také v krku. Následuje necitlivost, dýchací problémy a paralýza. Pokud nedostanete protijed, je zde 40 až 60 % šance, že zemřete... Pakobře páskované se v Austrálii říká "tiger snake", neboť celé její tělo je pokryto krásnými pruhy, jež jsou obvykle žluté. Leží pak na černém či hnědém podkladu. Hlava je takřka kulatá, šupiny se na ní velmi výrazně lesknou a oči jsou malé. Spodek těla, tedy břicho, je žlutý. Některé populace však mají pruhy poněkud zesvětleny, u některých mladým jedincům chybí úplně. Cítí-li se pakobra páskovaná ohrožena, podobně jako kobry zplošťuje krk, takže vytváří jakousi obdobu jejich kápě. Žije v jihovýchodní (Jižní Austrálie, Nový Jižní Wales, Victoria + Tasmánie a přilehlé ostrovy) a jihozápadní (Západní Austrálie) části země. Preferuje záplavová území, subtropický les, močály, občas se vyskytuje i v blízkosti lidských sídel, kam ji láká hojnost potravy - malých savců, zejména hlodavců. Je také častá na pobřeží. Jedna populace z malého ostrova Carnac Island na pobřeží jižní Austrálie je zvláštní tím, že takřka všichni její dospělí zástupci jsou slepí, neboť jejich oči byly doslova vyklovány mořskými ptáky (pro více se podívejte na slavnou scénu s pakobrou páskovanou z dokumentu Davida Attenborougha s názvem Život se studenou krví, též Svět plazů a obojživelníků). To proto, že hadi útočí na jejich mláďata, jež zůstávají v hnízdech na zemi. Ptáče je pro hada ideální kořistí; instinktivně totiž v nebezpečí zůstává na místě a hnízdo neopouští. Když se však rodič vrátí do hnízda s potravou a uvidí, jak had požírá jeho mládě, nezdráhá se klovnout přímo do hadova oka. Pakobry se však stále skvěle orientují; jako všichni hadi jsou vybaveny rozeklaným jazykem. Každý ze dvou výběžků jazyka zachytává pachy z jiné strany, takže had může následovat bližší pach, a takto nachází kořist, aniž by viděl (beztak vidí jen pohybující se předměty, nejsou-li tedy úplně slepí). Kromě savců a ptáků loví pakobry také ještěry a žáby. Populace z ostrova King Island se vyznačuje kanibalismem... Pakobra páskovaná je živorodá. Samice přivádí na svět 20 až 30 mláďat. Rekord byl 64 mláďat, nicméně některé zdroje uvádějí jako maximální počet i 90 mláďat, což však může být značně přehnané. K páření dochází obvykle na jaře a mláďata se pak rodí v létě... Ve většině australských států je "tygří had" chráněným druhem. Za zabití či zranění hada může člověk dostat pokutu až 7500 dolarů, což je dost na to, aby si každý dvakrát rozmyslel, zda jen mrtvý had je dobrý had. Navíc k většině uštknutí dochází, když se člověk k hadovi přiblíží a snaží se ho nějak rozdráždit, což platí univerzálně v případě všech jedovatých hadů. V některých státech Austrálie může jít člověk za zabití pakobry páskované do vězení až na 18 měsíců. Je také ilegální tyto hady exportovat z Austrálie. Není divu, že IUCN klasifikuje pakobru páskovanou jako málo dotčený druh...

Příště kobra siamská!

Lovci kryptidů 3: Multiverse (3/5)

V minulé části došel Jack k závěru, jaký má paralelní vesmír zákon: když projdete portálem, ocitnete se ve smíšeném lese nedaleko anglické vesničky, pak vás pohltí temnota, zmizíte neznámo kde, a probudíte se v těle své "mnohovesmírové verze". Vaše mysl a paměť je nějak přenesena do těla oné osoby, která je vlastně vámi, ale zažila třeba úplně jiné věci. Také proto je třeba Akihiko v této dimenzi někým úplně jiným, ne člověkem rozesmutnělým a rozzuřeným ztrátou svých rodičů a bratrů, ale člověkem poměrně veselým, kterému se nikdy nic děsného nestalo... Sabine Leroyová v tomto vesmíru žije! Pierre si nemohl přát víc... Jack a Pierre se nyní nacházejí v této paralelní dimenzi a přesvědčili ostatní Lovce kryptidů, zde nikoliv hrdiny, ale pouhé kryptozoology, aby se vydali prozkoumat onen portál. Mezitím v naší dimenzi došlo v konžském lese ke zmatku; zbytek týmu napadla Emelantouka a nahnala Pauline a Akihika do jiného světa, přičemž je následovala... Jak to celé dopadne?

LOVCI KRYPTIDŮ 3: MULTIVERSE, ČÁST TŘETÍ:

"Už jen kilometr cesty, a jsme v Lavenhamu," řekl Jack, zatímco řídil auto. Pierre a Sabine seděli vzadu a konečně spolu dost vážně mluvili. "Chceš říct, že jsem byla ještě v nějakém jiném vesmíru, odkud pochází obsah tvého mozku, a tam mě zabil Weber?" zeptala se. "Přesně tak," vydechl Pierre, "od té doby jsem se s ním mnohokrát setkal a snažil se tě pomstít, ale nikdy se mi to nepodařilo. V průběhu času se z něj stalo monstrum. Uvnitř i venku. Jeho tělo se stalo prakticky nezničitelným... Napomohla mu k tomu jedna bytost, která si říkala Claude Ngoy... Mě jeden chlápek využil k pokusu s takovým sérem... Taky jsem zmutoval. Ale v tomhle vesmíru nejsem ve svém zmutovaném těle, jsem prostě Pierre Leroy, ten starý Pierre, a to je dobře!" "Jo, seš starej, na ty vrásky by sis měl něco dát," řekla Sabine a Pierre se začal trapně smát. Jack si všiml, že Pauline náhle omdlela. Prudce zastavil auto. Něco podobného se stalo i v druhém vozu, jedoucím v závěsu za tím jejich. Tam Roger a Fahad pozorovali, jak sebou Akihiko začal zmítat a nakonec zůstal ležet v nepříjemné poloze na sedadle, s hlavou skloněnou jak jen nejníže to šlo. Jack vynesl Pauline z auta. Bylo mu jasné, co se stalo. Pauline musela projít portálem, a teď se její mysl přenesla do její identity v tomto světě. Pomalu otevřela oči, podívala se na Jacka a na ostatní. "Pauline, je to v pořádku. Jsem to já. Prošla jsi portálem, že?" zeptal se Jack celkem jemně, nechtěl jí totiž vyděsit. Pauline se musela posadit a prohlédnout si okolí. Jack jí pomalu vysvětlil, jak cestování mezi vesmíry vypadá a co způsobuje. Pauline brzy pochopila. Jen se s trochou neklidu podívala na ten prsten, co měla na ruce. "Je to komplikované a sám tomu nerozumím," zasmál se Jack. Z druhého auta náhle vyletěl Akihiko. Rozběhl se přímo proti Jackovi, který držel Pauline za ruku. "Akihiko, co blázníš? Sakra, stůj!!!" řval na něj Fahad. Akihiko popadl Jacka za límec košile a přitiskl ho k autu. Pěst mu položil na krk a zmáčkl. "Co se stalo?!" zasupěl. "Prošel jsi portálem, že?" zeptal se Jack, úplně jako se předtím zeptal Pauline. Akihiko pustil. Všichni na ně chvíli hleděli. "Nebojte, tohle je Akihiko z našeho světa," informoval je Jack, "je to pořádný zuřivec. V Tokiu mu říkají Habu, had, který útočí i na stín svého útočníka." Pauline a Akihiko vysvětlili Jackovi, Pierrovi a ostatním, co se vlastně stalo. A že portálem prošla i Emelantouka... Kam se asi poděla?

V tomto světě, uprostřed konžského lesa, se z hlubokého spánku probral jeden z posledních přeživších ceratopsidních dinosaurů. Pomalu se postavil na své sloupovité končetiny, zatřásl hlavou, několikrát zamrkal, a prohlédl si své okolí. Nacházel se v pralese úplně stejném, jako předtím. Byla to ta Emelantouka, která sem následovala Pauline a Akihika. Nedokázala porozumět tomu, co se předtím stalo. Vběhla za těmi lidmi do nějakého svítícího objektu, pak se jí před očima zatmělo a teď byla "zpátky" v pralese. Nebyl to ale samozřejmě ten stejný prales, odkud byla. Nicméně toto konkrétní zvíře mělo v této dimenzi svého "dvojníka", a proto se jeho mysl přenesla do něj. Emelantouka dál nic neřešila. Celkem tupě prošla mýtinou a začala požírat listy kapradin. Po chvíli uslyšela troubení dalších příslušníků svého druhu, a instinktivně se za ním vydala. Připojila se ke stádečku a dala se na pochod pralesem. Zřejmě už se nikdy neměla vrátit do našeho vesmíru. Nevadilo jí to, ani nevěděla, že je v nějakém jiném...

Roger sručkoval dolů z liány. Přiběhl k Fahadovi, který se marně pokoušel zvednout z husté vegetace. "V pohodě? Vypadáš, jako by tě přejel náklaďák a tys to přežil," řekl mu. "Pěkně mi dala, ta potvora," zamumlal Fahad a rozkašlal se. Roger mu opatrně sáhl na břicho, kam Emelantouka Fahada zasáhla svým ocasem. Fahad zasténal bolestí. "Možná to bude pár zlomených žeber, nebo to schytala jen tvá střeva. Ale budeš v pořádku, uvidíš," řekl Roger. Fahad se rozchechtal. Něco mu na tom přišlo vtipné. Roger mu pomohl posadit se. Fahad bolest rozdýchal. Pohlédl na portál a ukázal na něj. "Nemyslíš, že bychom tam taky měli zajít? Když už jsme tu zbyli jen my dva?" navrhl. "Radši bych zůstal tady. Už čtyři z nás portálem prošli a dosud se nevrátili..." odpověděl Roger. Fahad se pousmál: "No jo, jenže když tam nepůjdeme, nikdy se nedozvíme, co se jim stalo. Navíc jsem docela zvědavý, co se tam nachází." "Určitě nic vzrušujícího," zněla Rogerova odpověď.

Konečně došli Lovci kryptidů na okraj smíšeného lesa nedaleko anglického Lavenhamu. "Ano, tady, tady je to!" zvolal radostně Jack. Stoupl si na okraj lesíka a pohlédl na vesnici. "Ano, to je to poslední, co mé spandexové já z našeho světa vidělo... A pak už jsem se probral v základně," dodal. Pierre pokýval hlavou: "Přesně tak jsem to zažil i já." Vstoupili do lesa. "Teda, čekal bych, že tu někde budou ležet naše nehybná těla ze současnosti, ale nikde nic. Jako by se tu nikdy nic nestalo," řekl Jack. "Kdo ví, jestli tu někde ten portál je," řekla nejistě Pauline. "Měl by, viděl jsem ho, když jsem jím prošel," odpověděl Pierre, "ale nevadilo by mi být zajatcem tohoto světa. Koneckonců, žije tu má milovaná sestra." Sabine trochu pokrčila obočí, ale neřekla k tomu nic. "Podívejte, vidíte ty stopy?" řekl nezvykle zuřivým hlasem Akihiko. "To byla Emelantouka. Tady řada stop končí. Jako by se její tělo vypařilo. A její mysl se musela přenést do stejného exempláře Emelantouky v tomhle světě," pokračoval Akihiko. Šli dál. Ve spleti hustých stromů konečně uviděli záři. Vypadalo to, jako by zde, metr nad zemí, svítilo slunce. Záře portálu byla pro oči takřka nesnesitelná. "Měl jsem si vzít černé brýle," postěžoval si Pierre. Jack opatrně přistoupil k portálu. "Nevím, co se stalo s našimi těly z původní dimenze, ale... Musím to risknout a tím portálem zase projít. Čekejte tu na mě," řekl. Moc nepřemýšlel a portálem prošel. Z té podivné časoprostorové brány se ozval tikavý zvuk, jeho tempo se neskutečně zrychlovalo a pak zavládlo hrobové ticho. Jack byl pryč.

Fahad a Roger uviděli, jak se ve světlém portálu objevilo cosi černého. Vypadlo to z něj, jako by ho onen svět již nechtěl. Byl to Jack! Oblečený v černém spandexu, s laserovou pistolí připnutou k pasu... Byl na pokraji omdlení, ale Roger jej postavil na nohy, poplácal ho po tvářích a dal mu napít. "Povedlo se," zasmál se Jack. Okamžitě pak začal odpovídat na všetečné otázky Fahada a Rogera. Byl překvapen tím, že je zase ve svém těle z této dimenze... Zdá se, že by to celé mohlo fungovat takto: když člověk projde portálem, ocitne se v paralelním vesmíru, kde se něco stane, podle nějakých zákonitostí jeho tělo úplně zmizí a jeho mysl se přenese do jeho osoby v tomto světě. Když pak tato osoba zase projde portálem, úplně zmizí, a portálem projde tělo onoho původního člověka. Roger a Fahad tomu nejprve nerozuměli, ale Jack moc dobře věděl, jak to myslí. Ale jednu věc chtěl Jack ještě otestovat: když prošel portálem, muselo zmizet jeho tělo z paralelní dimenze, a to nadobro...

Vrátil se zpět, a přivedl s sebou i Fahada a Rogera. Přímo před zraky Lovců kryptidů došlo k něčemu neuvěřitelnému. V lese se zatmělo. Fahad a Roger ve spandexových oděvech zmizeli. A pak se Roger a Fahad tohoto světa probrali přímo u jejich nohou. Jack v černém spandexu také zmizel, a těsně před portálem se probudil Jack oblečený v košili a s Paulininým snubním prstenem. Takže takto to cestování mezi dimenzemi funguje! "Můžeme se vrátit do našeho světa," řekl Jack. "A co kdybych to zkusila já?" položila mu otázku Sabine. "Zajímalo by mě, jak to tam u vás vypadá," dodala. "Ty tím portálem neprocházej. Tvoje mysl by neměla, kam se přenést. Tvé tělo leží v našem světě už léta v hrobu, vsadím se, že je tam jen kostra. Pro tebe by cestování mezi dimenzemi znamenalo smrt. Pokud bys přišla do našeho světa, tvá mysl by zmizela. Tvé tělo v této dimenzi by také zmizelo. Nemohla by ses vrátit, protože bys byla mrtvá. Chápeš to?" odpověděl dlouze Jack. Sabine jen pokývala hlavou. "To, na co jsme tu přišli, je neuvěřitelné," zasmál se Pierre. "Můžeme si vybrat, v jakém vesmíru můžeme žít!!! A tenhle je super, protože tady jsou Lovci kryptidů jako při staru, prostě jen hledači tajemných zvířat! Odhoďte spandexy pánové, je konec s hrdinstvím!" pokračoval. Jack mu ale zatím nevěnoval moc velkou pozornost. "Myslíte, že by existence paralelního vesmíru mohla souviset s výskytem kryptidů v jednom či druhém světě? A že existují jen tyto dva vesmíry? Nebo jsou i jiné? A pokud v nich žijeme, jak vypadáme a chováme se tam? To by mne dost zajímalo," řekl docela tajemně... Mezitím se na druhé straně portálu, kde již nezbývali žádní Lovci kryptidů, shromáždila podivná smečka. Smečka obrovských hyen, nazývaných Crocotta, jejichž existence zatím nebyla potvrzena. Agresivní členové smečky začali zuřivě štěkat na svého vůdce a tlačili na něj, aby prošel oním podivným úkazem...

Co se stane teď? Nastane v lese u Lavenhamu bitka mezi Lovci kryptidů a Crocottami, nebo opět zapůsobí zákonitosti paralelního vesmíru a Crocotty někam přenesou, nejspíše do konžského lesa v paralelním světě? K čemu bude vést objev mnohovesmíru? Pokračování příště...

Obrázek týdne 14. 9. 2018

Pracovní týden je zase u konce, a to znamená, že musí přijít další Obrázek týdne! Minule jsme byli v poušti s Nurosaurem, tentokrát se ponoříme pod hladinu devonského moře...

Popisek k obrázku: Šestimetrový Dunkleosteus, největší predátor devonského oceánu, útočí na primitivního žraloka, který se svým druhem zrovna naháněl hejno malých pancířnatců. Ti, a také druhý žralok, rychle plavou pryč. Ale chudák oběť už se asi ze smrtelného sevření nevykroutí. Až Dunkleosteovy čelisti sklapnou, bude to konec. Bohužel, velmi bolestivý...

Doufám, že se Vám obrázek líbil. Další Obrázek týdne zase v pátek za týden!

Nejúplnější fosilie pterosaura, která byla dosud nalezena

Před měsícem vyšly na světlo světa zprávy o objevu nového druhu ptakoještěra, který žil na západě Spojených států amerických před 200 miliony lety. Tento fosilní exemplář je s velkou pravděpodobností nejúplnější dosud nalezenou ptakoještěří zkamenělinou. Většina fosilií těchto létajících plazů, kteří obývali naši planetu během druhohor spolu s dinosaury, bývá nalézána v říčních usazeninách, případně v usazeninách vytvořených na pobřeží nebo v mořských lagunách. Toto je jeden z menšího množství ptakoještěrů, o kterém spolehlivě víme, že létal nad pouští; zkamenělina byla totiž nalezena v usazeninách pocházejících z písečných dun. Utah, kde pterosaur žil, byl tedy před 200 miliony let alespoň částečně pokryt pískem. Jde také o nejstaršího pouštního ptakoještěra; další se objevil až o 65 milionů let později, z pozdně křídových pouštních ptakoještěrů pak jmenujme například rod Caiuajara z Brazílie... V srpnu byl také odhalen detailní 3D model kostry nově nalezeného ptakoještěra, který dostal jméno Caelestiventus. Je jedním z nejstarších pterodaktylů, tedy krátkoocasých ptakoještěrů. Některé zdroje dokonce v srpnu uváděly, že měl "vampíří zuby". Těžko říci, zda je to opravdu to nejvhodnější přirovnání, každopádně zuby měl dosti podivné; v přední části tlamy vybíhaly z horní i spodní čelisti ven. Rozpětí křídel u Caelestiventa činilo 1,5 metru, lebka dosahovala délky 17,8 centimetru. Je to dosud největší objevený ptakoještěr z období Triasu, z doby, kdy pterosauři "teprve začínali". Caelestiventus tedy drží hned několik rekordů, což je úžasné, a to o něm zdaleka ještě nebylo zjištěno vše... O ptakoještěrech toho v porovnání s dinosaury víme docela málo; jejich anatomii už celkem známe, dokonce víme, jak se rozmnožovali, co lovili, že někteří žili v koloniích... Ale přece jen takový nález "pterosaurologii" přináší opravdu hodně. Zvlášť, když je jím dosud nejúplnější pterosauří fosilie...

Onychodus

Onychodus ("zub-dráp") je rod vyhynulé nozdraté ryby, která žila v mořích celého světa v období Devonu před 397 až 374 miliony let. Byl to poměrně velký predátor; tato ryba dorůstala délky 2 až 4 metrů. Lovila všemožné menší ryby a pancířnaté, které přepadávala ze zálohy. Kryta výběžky korálových útesů, vždy chňapla po nějaké, která se až příliš přiblížila nebo prostě jen proplavala kolem. Vědci do dnešních dnů popsali pět různých druhů Onychoda, přičemž ten nejlépe známý je O. jandemarrai z geologické formace Gogo ve slavném Kimberley v západní Austrálii. Onychodus byl vybaven velice zvláštními zuby: šlo v podstatě o zatažitelné kly připomínající dýky, jež vycházely ze spodní čelisti. Ještě zvláštnější je, že tyto zuby nebyly vůbec připevněny ke kosti, zvíře jimi tedy mohlo volně pohybovat. Zuby byly pouze zaklíněmy v páru hlubokých dutin na patře. Když je Onychodus potřeboval k tomu, aby jimi sevřel a zabil svou kořist, jednoduše je vysunul. Nebyl v tom žádný složitý mechanismus. Dospělí Onychodové byli vybaveni třemi takovými "kly", mláďata jich však měla dvojnásobek. Každý z těchto zubů byl dlouhý 4 centimetry. Horní čelist už obsahovala 30 zubů, jež se směrem dozadu velikostně zmenšují... Že lovil i pancířnatce, o tom máme spolehlivý důkaz z Austrálie. Byla totiž objevena fosilie Onychoda, který spolkl půlku pancířnatce, zatímco druhou půlku ještě soukal do tlamy. Něco se stalo a ryba zahynula, zatímco měla oběd... Onychoda popsal John Strong Newberry, americký fyzik a geolog (onen první geolog, který kdy navštívil Grand Canyon), roku 1857. Druh O. eriensis byl popsán teprve minulý rok...

Popisek Onychoda najdete třeba na anglické Wikipedii.

Příště Cynosaurus!

Kolumbijské lesy v rukou kriminálníků

Před dvěma lety, konkrétně v listopadu 2016, podepsala kolumbijská skupina FARC, kterou tvoří tamní guerilly, mír s kolumbijskou vládou. Skutečným útočištěm FARC byl po velmi dlouhou dobu jih Kolumbie, kde se nachází nejslavnější prales světa: Amazonský deštný prales. Ale podpis mír nezpečetil; jak se ukazuje, kolumbijská Amazonie je stále v ohrožení. A během jediného roku ztratila Kolumbie 1600 kilometrů čtverečních deštného lesa. Ještě horší je snad to, že 900 kilometrů čtverečních z této hodnoty patřilo do koridoru, který spojuje národní parky La Macarena a Serranía del Chiribiquete. Škody zde páchají právě kriminálníci, kteří nejen ničí přírodu, ale také prodávají drogy (hlavně kokain) a negativně působí na místní obyvatele. Kácení lesa se rapidně zrychluje a zemědělské půdy také přibývá velkou rychlostí... Navíc guerilly doslova dostávají lidi do regionu a ilegálně jim prodávají půdu. Dalším problémem je pak dolování... Nezapomeňme, že na jihu Kolumbie žije většina slavných amazonských zvířat, od anakond velkých až po některé velice vzácné druhy žab. Pokud bude devastace této části země pokračovat, může to mít katastrofální následky.

Tento článek byl o dost kratší, než většina z mých dalších článků, a také jistě neobsahoval mnoho informací... Bohužel mne však tlačil čas, snad Vám to nevadí...

Björn Kurtén

Zdroj obrázku: https://alchetron.com/Bj%C3%B6rn-Kurt%C3%A9n

Björn Olof Lennartson Kurtén (19. listopadu 1924 až 28. prosince 1988) byl finský paleontolog, patřící do tamní švédsky mluvící menšiny. Narodil se ve městě Vaasa na západním pobřeží Finska, v němž 24,8 % lidí mluví švédsky, tedy více než ve většině ostatních finských měst této oblasti. Od roku 1972 byl Kurtén profesorem paleontologie na Univerzitě v Helsinki, kde působil až do svého úmrtí roku 1988. V roce 1971 také strávil jeden rok v USA, konkrétně na Harvardově univerzitě, kde po většinu té doby přednášel. V 80. letech minulého století také provázel dokumentárním seriálem o době ledové a jejích zvířecích obyvatelích. Tento seriál koprodukovalo několik skandinávských televizních kanálů, a celkem bylo natočeno šest dílů. Napsal několik paleofikcí, nejznámější je kniha Dance of the Tiger (v originále Den Svarta Tigern), která pojednává o interakci neandrtálců a kromaňonců ve Skandinávii před 35 000 lety. Není to příběh úplně podobný Štorchovým Lovcům mamutů; zvláště proto, že k takové interakci mezi neandrtálci a kromaňonci ani možná nedošlo, tedy alespoň v oblasti, ve které se příběh odehrává. Kurtén pak napsal pokračování, nazvané Singletusk. Za své knihy získal řadu ocenění, mimo jiné i cenu Kalinga, kterou mu udělilo UNESCO. Kurtén měl poměrně kontroverzní názor ohledně evoluce člověka; zabýval se hypotézou, jež tvrdí, že vývoj člověka započal už v Miocénu. Samozřejmě tehdy nešlo o lidi ani australopitéky, ale podle Kurténa se zkrátka vývojová linie, která směřovala k člověku a v naší podobě se samozřejmě neustále vyvíjí (neboť evoluce nikdy nekončí), započala už v miocénním období. O tom pojednávala jeho kniha Not from the Apes z roku 1971. Kromě několika knih napsal Kurtén také padesát vědeckých prací, na některých z nich pak spolupracoval se španělským paleontologem Miquelem Crusafontem i Pairó.