Mnohá zvířata jsou, řekněme, oběťmi mýtů. O piraňách se občas tvrdí, že ve vodě ohlodají živého člověka - a přitom loví ryby, a všechna lidská těla, která možná ohlodaly, už byly dávno předtím hozeny lidmi do řeky, takže vrahem byl vlastně člověk. Žraloci zabijí ročně méně než deset lidí. Naši sklepní pavouci, třesavky velké, vůbec nejsou nejjedovatějšími pavouky na světě, jak někteří "chytří" lidé tvrdí. Kolik mýtů o současných i pravěkých zvířat stále mezi lidmi koluje, zvláště mezi těmi, kteří se o přírodu moc nezajímají... Ale mě osobně připadají nejkurióznější mýty týkající se pavoukovců jako jsou solifugy. Při pročítání knížky Steve Backshall's Most Poisonous Creatures jsem narazil na odstavec, který vyvrací mýtus, se kterým jsem se už předtím seznámil. A řekl jsem si, že by stálo za to o tom napsat...
Mezi pavoukovci najdeme několik obdivuhodných řádů; pavouky, štíry, roztoče, klíšťata, bičovce, sekáče... A také solifugy, kterým se někdy anglicky říká "camel spiders", přestože tedy nejsou pavouky, ale samostatným řádem. Solifugy (Solifugae) jsou nicméně noční můrou mnoha arachnofobů. Koneckonců, jsou vybaveny osmi dlouhýma, chlupatýma nohama, jejich hlava má přímo hororový zjev, a ty čelisti... Je pravdou, že v poměru k velikosti těla mají solifugy největší čelisti ze všech živočichů na naší planetě! Používají je samozřejmě k uchopení a zneškodnění své kořisti, ať už jsou to termity, mravenci nebo jiný hmyz a pavoukovci. Dokáží dost rychle běhat, proto je obtížné je chytit, pokud tedy člověk chce. Solifugy nedorůstají příliš velkých rozměrů, největší druh má rozpětí končetin 12 centimetrů. Ano, je to o pět centimetrů víc, než naši domácí pokoutníci, ale přece jen žijí ve světě bezobratlovců ještě větší tvorové. Pokud Vám 12 centimetrů připadá jako moc, berte na vědomí, že sklípkan největší ze severní části Jižní Ameriky má rozpětí končetin o průměru talíře, pětadvacet centimetrů...
Se kterými zvláštními mýty o solifugách se tedy setkáme? Jeden široce rozšířený tvrdí, že solifugy do Vás po kousnutí vpustí lokální anestetikum prokain, aby mohli sežrat maso v okolí místa kousnutí. A někdy prý člověku po takovém ohlodání zůstane v mase díra... Toto je jeden z těch nejstrašnějších mýtů o solifugách. Takovou pověst si tedy nezaslouží. Zaprvé, solifuga nemůže vpustit do těla člověka či jiného zvířete, kterému se brání, lidmi vytvořené anestetikum. To vám možná dá váš stomatolog, zatímco se budete potit na zubařském křesle... Solifugy vůbec nemají jed. Nejsou zkrátka vybaveny jedovými žlázami. A nakonec, proč by vás taková solifuga jen tak kousla? Naštěstí nás nechtějí ohlodávat... Je ovšem pravdou, že obrovité čelisti solifugy jsou nesmírně silné. Jsou schopny překousnout tužku, to ano. Koneckonců, když nemáte jed a musíte zabíjet hmyz, silné čelisti se hodí...
Podle dalšího široce rozšířeného mýtu běhají solifugy rychlostí 40 kilometrů za hodinu, přičemž nahlas pískají. A někdy dokonce pronásledují lidi, zvláště jsou-li vyrušeny. To je naprostý nesmysl. Solifugy jsou velice rychlé, jak již bylo zmíněno. Maximální rychlost je 16 km/h. Ale že by pískaly? To vůbec. Jejich čelisti mimo jiné slouží i ke stridulaci; třením částí čelistí o sebe vytvářejí zvuk, podobně jako to dělají cvrčci, kteří třou zadní končetiny o "záda". Avšak stridulace solifug jsou pro lidské ucho takřka neslyšitelné. Zvuk, který vydávají, je chřestivý.
V roce 2015 se na internetu rozšířil aprílový žertík, mnohými považovaný za fakt, že solifugy v Iráku dorůstají délky 40 centimetrů. Přitom irácké solifugy měří asi tak 5 centimetrů. Tvrdilo se, že solifugy prý kladou vajíčka pod kůži velbloudů. To tedy vůbec není pravda. Solifugy kladou vajíčka do děr v zemi, a samice může najednou naklást 50 až 200 vajíček. Některé druhy, ale ne všechny, dokonce vajíčka po nakladení hlídají do té doby, než se mláďata vylíhnou. Skutečným faktem je, že samice během této doby nežere a proto si vytvoří tukové zásoby ještě před nakladením vajec. V laboratoři byla jedna taková budoucí matka pozorována, jak sežrala 100 much.
Kvůli svému děsivému vzhledu je však solifuga poměrně nenáviděna, nebo se jí prostě lidé bojí. V minulosti například jedna rodina anglického Colchesteru obvinila solifugu, kterou našla ve svém domě, z toho, že prý zabila jejich psa. Opět, nejedovatý pavoukovec nemohl něco takového způsobit. Obyvatel americké Arizony zase tvrdil, že prý po kousnutí solifugou velice trpěl. Vědecky to nikdy nebylo prokázáno; neměl k dispozici žádný exemplář. Kousnutí je sice bolestivé, ale že by člověku něco způsobovalo, nějaké výrazné poškození nebo dlouhodobou bolest, to tedy vůbec. Ani sliny solifugy nejsou nebezpečné.
O solifugách se toho tvrdí až přespříliš, a většinou tyhle "úžasné zprávy" nejsou pravdivé. Na solifugy narazíte na všech kontinentech kromě Antarktidy a Austrálie. Většinou však žijí v písečných biomech; v pouštích, polopouštích, v buši. Kdybyste někdy na nějakou narazili, neubližujte jí. Ona by Vám také neublížila...
Žádné komentáře:
Okomentovat