Ve dnech 17. až 23. března probíhá na tomto blogu Žabí týden 2025, v rámci něhož jsem zatím napsal článek o čtyřech vybraných nedávno popsaných druzích žab, dále jsem s vámi sdílel úryvek z Divokého Karibiku s Liz Bonnin zaměřený na jeden žabí ochranářský projekt v Kostarice, středeční příspěvek se zabýval queerfobií ve vědě ve spojení se studiem účinků toxických látek na žáby a včerejší článek pojednával o závažné chytridiomykóze. Stejně jako při předchozích oslavách žab na tomto blogu, musím těmto nádherným zvířatům věnovat i Obrázek týdne. A vzhledem k tomu, že jsem v rámci letošní oslavy bezocasých obojživelníků zatím nepsal o fosilních druzích, hodlám to napravit právě dnešním příspěvkem. Tento skvělý paleoart Williama McGeeho byl převzán z článku Felipa Suaza z Universidad de Chile a Raúla Gómeze z Universidad de Buenos Aires, vydaného v periodiku Cretaceous Research v březnu 2022. Zobrazuje žáby, které na základě fosilních pozůstatků tito vědci popsali, a připomíná nám pozoruhodnou evoluční historii skupiny obratlovců, která je dnes velice ohrožena.
Popisek k obrázku: Prehistorické žáby jen těsně unikají dopadu obrovského chodidla, které se zaduněním zapadlo pod hladinu mělkého jezírka. Obrovský dlouhokrký sauropodní dinosaurus vnořil jednu ze svých předních končetin do této prastaré kaluže, v níž se to hemží bezocasými obojživelníky z řádu Anura. V popředí vidíme ropuchu z čeledi brazilenkovitých (Calyptocephalellidae), uskakující velké ošupiněné šlapce. Zavalitá žába se vynořila z vody, a poháněna poměrně krátkýma zadníma nohama, odrazila se pro co možná největší přemístění na alespoň trochu bezpečnější místečko. Při skoku roztahuje své přední končetiny, též krátké a zavalité. Ještě těsněji se impaktu chodidla několikatunového býložravého obra vyhýbá stále ponořená Kuruleufenia xenopoides z čeledi pipovitých (Pipidae), neschopná na rozdíl od brazilenky vyskočit z vody. Je plně přizpůsobena na život ve vodě, a před zadupnutím ji zachraňují jen její plavecké schopnosti. Obě žáby jsou na krátkou chvíli zaměstnány snahou o záchranu svých životů, brzy se však velký herbivor začne sunout dál, a jeho sloupovitá končetina se pohne. Brazilenkovití jsou dnes zastoupeni dvěma jihoamerickými rody; Calyptocephallela a Telmatobufo, které zahrnují celkem pět druhů žijících v jednadvacátém století. Znám je také vyhynulý rod Xerocephalella z paleocénu jižní Patagonie. Vývojová historie těchto žab sahá do svrchní křídy stupně kampán, a zde vyobrazený, dosud nepojmenovaný zástupce čeledi, žil na přelomu kampánu s maastrichtem. Pipovití nežijí jen v Jižní Americe, ale také v subsaharské Africe, a zahrnují čtyři v současnosti žijící rody - Hymenochirus, Pipa, Pseudhymenochirus a Xenopus - se 41 existujícími druhy. Z fosilních pipovitých jsou kromě karuleufenie známy ještě třeba Pachycentrata ze svrchní křídy Nigeru či Singidella z eocénu Tanzanie. Tato scéna se odehrává v chilské Patagonii před 72 miliony roky. Jak brazilenkovití, tak pipovití přežili velké vymírání na hranici křídy a terciéru; neptačím dinosaurům se ho přežít nepodařilo.
V rámci Žabího týdne 2024 jsem napsal článek Když na Antarktidě žily žáby..., který se zabýval právě jedním fosilním druhem brazilenkovité z rodu Callyptocephalella, kterému se česky říká zavalitka. Ano, příbuzné oné uskakující žáby z této malby žily na nejchladnějším kontinentu naší planety ještě před 40 miliony let - tehdy však na Antarktidě panovaly výrazně teplejší podmínky. O jednom vyhynulém zástupci čeledi pipovitých jsem psal ve 2. části projektu Prehistorické žáby, který byl vydáván v rámci Žabího měsíce 2021.
Letošní Žabí týden bude samozřejmě pokračovat! Čekají vás ještě dva příspěvky. Už nyní prozradím, že jeden z nich bude věnován dalšímu úryvku z dokumentárního pořadu. Do malé akce s jednou zelenou žábou se pustí jistý Pán hadů...
Pokud v následujících dnech budete mít čas, zamiřte někam k vodě nebo do lesů, a zkuste se poohlédnout po žábách. Třeba už narazíte na hopsajícího skokana nebo někde v lesní kaluži uvidíte čerstvě probuzenou kuňku!
Skvělé.
OdpovědětVymazat