Dnešní den, 4. březen, je Mezinárodním dnem obezity. K jeho příležitosti se tedy o obezitě šíří různorodé zkazky, z nichž mnohé ji označují za nemoc a pouze přispívají k útlaku lidí, kteří obezitu mají. Žijeme ve fatfobním světě, v němž je velikost těla měřena skrze vykonstruované kulturní standardy, a pokud nejste štíhlý, ale svalnatý, bílý, cis heterosexuální muž v určitém věkovém rozmezí, s takzvaně neurotypickým mozkem, ze střední či vyšší třídy a zastávající hodnoty třídy kapitalistické, pak nejste nikterak upřednostněni a setkáváte se s rétorikou či přímo činy, které vám brání žít svůj život naplno. Útoky na lidi s nadváhou jsou samozřejmě zavrženíhodné a hyenní, a každý, kdo má ždibet soucitu, se samozřejmě ani jednou nenechá, aby takové útoky sám zkoušel. Lidí s obezitou, tedy s nadměrným množstvím tuku v těle, se však málokdo zastává. Vždyť mnohé články o Mezinárodním dni obezity reprodukují ten otřesný narativ, že obezita je čímsi individuálním; některé dokonce lidi s obezitou viní za jejich tělesný stav. A proto říkám jedno: obezita není nemoc!
V dubnu 2014 vydal prestižní vědecký časopis Nature článek amerického lékaře Davida L. Katze, zakladatele instituce Yale-Griffin Prevention Research Center a někdejšího prezidenta American Colege of Lifestyle Medicine. Onen článek nesl název Perspective: Obesity is not a disease. Katz v něm argumentoval, že nutkání patologizovat obezitu je zavádějící, a že reflektuje neschopnost naší společnosti dohodnout se na potřebě prevence. Jako certifikovaný lékař ve sféře preventivní medicíny Katz zcela oprávněně vznesl kritiku "diagnostikování" lidí se "zdravou nadváhou" jako "nemocných", jakož i rozhodnutí Americké lékařské asociace (AMA) vnímat obezitu - která se od "zdravé nadváhy", pro více viz poslední odstavec, liší - jako onemocnění. Není to tak, že by chtěl ignorovat fakta; obezita je spojena s chronickými onemocněními srdce a cukrovkou, což jsou vážné zdravotní problémy, které je třeba u každého člověka řešit, aby měl co nejlepší a nejzdravější život. Zároveň však podotkl, že tato chronická onemocnění srdce či cukrovka se vyvíjejí i při absenci obezity - u lidí, kteří obezitu nemají. A statisticky je také dokázáno, že ne každý člověk s obezitou trpí onemocněními srdce nebo cukrovkou! Proti kategorizaci obezity jako nemoci lze vznést námitku: jde-li o nemoc, pak by měla být možnost ji "léčit" s pomocí léků, lékařských technologií, chirurgie či fyzické terapie. A jak Katz ve svém článku podotkl, taková "léčba" by samotné Spojené státy americké stála obrovské množství peněz. K tomu je třeba si uvědomit, že snaha o změnu něčí těla je neetická, pokud s ní "pacient" nesouhlasí - a souvisí s fatfobií a sizeismem, tedy útlakem lidí na základě velikosti jejich těl. Dovolím si také citovat jeho slova o zcela přirozené schopnosti našich lidských těl akumulovat tuk: "Stejně jako dýchání vzduchu je naše schopnost tloustnout součástí normální fyziologie. Dělicí čára mezi normálním a abnormálním hromaděním tuku nemá nic společného s hromaděním tuku jako takovým, ale spíše s tím, zda se tyto zásoby energie, základní strategie přežití všežravých a masožravých zvířat, někdy vyčerpávají. V kontextu našich předků se vyčerpávaly; v našem moderním kontextu nikdy." Proč patologizovat to, čeho je lidské tělo schopné? Proč to, jak jsme se vyvinuli, abychom přežili, nálepkovat jako nemoc?
Body shaming, fatfobie a sizeismus - ubohé praktiky urážení těl lidí vážně nemají v našem světě místo! Obrázek z webu St. Louis Mum
Katz nahlíží na problematiku patologizace obezity z lékařského pohledu, a v americkém kontextu. Ne všechny země světa ji však klasifikují jako nemoc. Světová zdravotní organizace (WHO) i Evropský parlament tak činí, například Spojené království (i před Brexitem) nikoliv. V dubnu 2023 vyšel ve odborném časopise eClinicalMedicine článek britských a irských lékařů, který shrnul možné dopady klasifikace obezity jako nemoci v Británii. Tým se zabýval implikací patologizace obezity na samotné osoby s obezitou, dále na National Health Service a širší ekonomiku, na politické dopady v ohledu na zprostředkovávání "léčby", a nakonec také implikace činů veřejného zdravotnictví ve spojení se soukromými zúčastněnými stranami a britskou vládou. Kritici patologizace obezity, s nimiž pochopitelně sympatizuji, prohlašují, že způsob identifikace "nezdravé nadváhy" v podobě indexu tělesné masy (BMI), je špatný, dokonce hrubý. Jedním ze zjištění výzkumníků bylo, že patologizace obezity by mohla vést ke změnám v chování lidí, kteří byli identifikováni jako lidé s obezitou; další změny by nastaly také v péči o lidi s obezitou. Patologizace je často spojena se stigmatizací - "nemoc" existuje pouze v kulturním kontextu, a tak zatímco v jedné kultuře může být určitý fyzický či psychický znak považován za nemoc, v kultuře jiné tomu tak nikdy nebude. Autismus není žádná nemoc, jiné sexuální orientace lišící se od standardizované heterosexuality rozhodně nejsou nemocemi, obezita není nemoc. Odlišnosti mozku, sexuality, těla či čehokoli jiného od sociálního konstruktu neurotypičnosti, heteronormativity či "zdravého těla" jsou všechny zcela validní, a jsou jen projevy obdivuhodné variability jedinců jednoho druhu - našeho druhu. Jak jen bych si přál žít ve světě, kde za nemocného bude považován jen jeden typ člověka - ten, který má s diverzitou problém. Člověk neschopný akceptance rozmanitosti by měl být patologizován. Vždyť svou neakceptancí jen rozděluje společnost, reprodukuje útlak a ubližuje lidem - a to je skutečná asociálnost, kterou vnímám jako nemoc.
Některé kultury nejen v minulosti našeho lidského druhu vnímaly obezitu pozitivně, a spojovaly ji s plodností nebo bohatstvím. Podle WHO je obézní člověk někdo, kdo má index BMI nad 30 kilogramů na metr čtvereční. Pro nadváhu je zvolena míra 25 až 30 kilogramů na metr čtvereční. Je možné, že naměření těchto hodnot může někomu pomoci, ale ani v nejmenším by nemělo sloužit patologizaci lidí! Index BMI by neměl dopadnout tak, jako IQ; jako něco, co bylo a je zneužíváno pro ospravedlňování ubližování lidem na základě číselné hodnoty, jež má údajně vypovídat o kvalitě určité vlastnosti nositele (už samotné měření této kvality, ať je to inteligence nebo "zdravé tělo", s pomocí jediné číselné hodnoty je zkrátka kontroverzní). Pokud může měření BMI někomu pomoci, pak byl index využit dobře, ale pokud má přispět k body shamingu a nucení osoby změnit své tělo proti vlastní vůli, pak je jen nástrojem dalších asociálních praktik umožňujících ospravedlnit něčí nerespektování jiných. Na závěr bych si dovolil uvést, že stigmatizovaná obezita není problémem v naší společnosti; problémem jsou veškerá omezení, která nám umožňují žít naše životy naplno. Nezdravá strava, která je nám prodávána, má negativní vliv jak na lidi "štíhlé", tak na lidi s "nadváhou" a obezitou. Tvary našich těl by pro nikoho neměly být potíží. Skutečné problémy jsou systémové; vždyť svět, ve kterém vládne kapitál, je plný kontradikcí, a kvůli tomu nemůžeme žít své životy naplno, ať jsme kýmkoli.
Citované články:
Zajímavý článek. Obezita není nemoc, ale jak píšeš, je s ní spojená spousta onemocnění, což může být velký problém.
OdpovědětVymazatJednou jsem viděla pořád Můj 270kilový život, kde byly případy lidí, kteří byli tak obézní, že se nemohli ani hýbat. Měli vážné zdravotní potíže, a přesto dál jedli - někteří i přes varování lékařů... To už mi přišlo jako hazard se zdravím.
"Měli vážné zdravotní potíže, a přesto dál jedli."
VymazatA tím se vracíme k úvodu do mého článku. "Vždyť mnohé články o Mezinárodním dni obezity reprodukují ten otřesný narativ, že obezita je čímsi individuálním; některé dokonce lidi s obezitou viní za jejich tělesný stav."
Tenhle lidem ubližující, senzalizující reality pořad, který zmiňuješ, reprodukuje sizeistické narativy. Jeho tvůrci byli zažalováni za to, že například trans participanstvu na natáčení nezaplatili, co slíbili. Jeden participant také po natáčení spáchal sebevraždu. Očividně jde tedy o naprostou shitshow, jejíž tvůrci postrádají empatii. Vždyť samotné natočení takového pořadu vychází z fatfobních narativů a démonizace obezity. Upřímně, dost jsem uvažoval o tom, jestli tento komentář mám vůbec schválit.
Nenech se zmanipulovat. Každý z nás má mít zajištěnu naprostou tělesnou autonomii, a nikomu a ničemu by nemělo být co do toho, jaká naše těla jsou a jak s nimi nakládáme. Zvláště ne médiím, včetně soukromé kabelové a satelitní televize, jakou je TLC, jež je za tebou zmiňovanou sérii zodpovědná.
TLC nesleduju, ani jsem nevěděla, že ten pořád má více dílů - viděla jsem ho jen jednou, ale jinde.
VymazatMožná jsme se špatně pochopili - já někoho neodsuzuju, ale když už je někdo natolik obézní, že to ohrožuje zdraví (a nejen to), asi bych s tím něco dělala.
No, pokud něco takového byť jen náhodou vidíš, je třeba se na to dívat s kritickým okem. Média jsou crazy prostředí, kde se každému blbečkovi dostává možnost propagovat absolutně cokoliv. Reality TV je jeden z nejhorších, nejvíce senzacechtivých a nejkomerčnějších žánrů a jeho produkty mají málokdy jakoukoli hodnotu.
VymazatŠpatně jsme se nepochopili, já chápu, že nechceš nikoho odsuzovat, ale ta věta je napsaná tak, že si z ní člověk může vyvodit opak. Spojuješ obezitu s jezením - lidé vystupující v onom pořadu podle tebe "neposlouchali lékaře a dál jedli". Já uvádím, že tenhle framing je zcestný. Souvisí se stigmatizací obezity.
Zbavit se obezity, i když člověk chce, nemusí být vůbec jednoduché. Je dobře známo, že právě kvůli její stigmatizaci mají lidé s obezitou horší přístup k lékařské péči. A jak uvádím v tom článku, obezita podle Katze ne vždy s těmi onemocněními srdce nebo cukrovkou souvisí. Je dobré negeneralizovat.
Snadno se řekne, že by člověk se sebou něco udělal, když ale není v situaci lidí s obezitou; ti se setkávají se škodlivými narativy, s fatfobním a sizeistickým útlakem, s nekvalitní péčí, s negativními postoji ze strany celé řady lidí. Je to institucionální záležitost - fatfobie a sizeismus jsou formy útlaku, a jsou reprodukovány v každodenních interakcích. Pro někoho může být vskutku těžké "něco dělat", když se na každém kroku mimo svůj domov setkává s nadávkami kvůli tvaru svého těla - což považuji za nepřípustné - a málokdo ho/ji/je chce přijmout a podporovat.
Znám případ, který to dokázal. Byl to běh na dlouhou trať, ale dotyčná to zvládla. I když tu nejde o obezitu, která by byla vyšší než sto kilo.
VymazatObezita nebo nadváha? Hmotnost do sto kilogramů mi přijde normální (ne, že by vyšší hmotnost také nebyla normální).
VymazatKaždopádně jak jsem psal, nikomu a ničemu by nemělo být co do toho, jaký je tvar našich těl (a tedy i naše váha). Pokud někdo chce shazovat kila z vlastního přesvědčení, je to čistě jeho věc, ale rozhodně by do toho neměl být tlačen. To, že se o lidi s obezitou nedokáže náš systém postarat, není vůbec jejich chyba. Je to systémový problém a ten je třeba radikálně řešit.