Winterwatch 2026 - Vydry s Hannou Stitfall

Vydry s Hannou Stitfall. Fotografka a filmařka přírody Hannah Stitfall, která je součástí týmu Watches již kolem desítky let, se vydala do hrabství Antrim v Severním Irsku, aby se setkala s jedním ze svých oblíbených savců - vydrou říční (Lutra lutra). Zahlédnout vydru v Severním Irsku není tak snadné, ač má zdravou populaci těchto šelem, často však bývají pozorovány chodci na pěší cestě The Six Mile Water. V tomto městském parku se běžně ukazují, a vypadá to, že se nebojí lidí. Jediným problémem pro Hannu může být to, že v poslední době dosti pršelo, kvůli čemuž se zvedla hladina řeky a zrychlil se také její tok. Čekat na vydru na břehu říčního toku má smysl - 80 % jejich kořisti tvoří ryby, kromě nich ale požírají i obojživelníky, korýše, malé savce a ptačí vejce. Po nějaké době se vydry před Hannou ukáží, a jsou rovnou dvě! Točí se kolem sebe, zřejmě s kusy ryb v čelistech. Hannina pozornost je po chvíli přeorientována na ledňáčka říčního (Alcedo atthis), jenž se náhle usadil na větvi stromu na protějším břehu. Je to sameček, což se pozná podle zobáku zbarveného po celé délce černě; samičky ho mají zčásti oranžový. Stejně rychle, jako se vydry a ledňáček objevili, tak i zmizeli, a po zbytek Hannina čekání na břehu se už neukázali. Namísto nich se ale objevila řada dalších opeřenců, od kormoránů přes volavky po kachny divoké. Rozhodně to bylo kouzelné ráno. Po skončení předtočeného segmentu Hannah ve společnosti Michaely Strachan a Chrise Packhama na Mount Stewart zhodnotí osobnosti vyder ze Six Mile Water. Záběry poslané týmu Lindou Thompson dokazují, jak se rády předvádějí; Linda nepotřebovala teleskopický objektiv, tyto nebojácné vydry natočila zblízka na svůj mobilní telefon. I Hannah potvrzuje z vlastní zkušenosti, že vydry, které viděla, nebyly během ranního natáčení vystrašeny kolem projíždějícími cyklisty či vodiči psů. Dále se Hannah, Michaela a Chris podívají na záběry vydry z docela jiného prostředí - ze zahrady! Hope Nolan, divačka pořadu z anglického hrabství Leicestershire, natočila uprostřed zimy vydru bažící se v jejím zahradním rybníčku. Poté, co ji v noci natočila mobilním telefonem, umístila k rybníčku kamerové pasti. Vydra se vrátila s ročním mládětem na pokraji osamostatnění, a obě před kamerovými pastmi předvedly svou vodní akrobacii. V zahradním rybníku mohou vydry nalézt larvy vážek nebo na dně se držící skokany, kterými se mohou živit. Pokud byste náhodou chtěli vydry u sebe na zahradě, zkuste si vytvořit zahradní rybník. Záběry Hope Nolan dokazují, že jako lákadlo postačuje.

Klip ze čtvrté epizody pořadu Winterwatch 2026 od BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě v lednu na televizní stanici BBC Two.

Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci | Kniha týdne

Závěr prvního celého březnového týdne tohoto roku se na tomto blogu bude nést v duchu 25. části projektu Kniha týdne! V rámci této série vás každý týden v neděli seznamuji s publikací, kterou jsem za uplynulý týden přečetl buď poprvé, anebo jsem se k ní s důkladnou pozorností vrátil po přečtení dříve. Předchozí části tohoto projektu byly věnovány knihám Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina, My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall, Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown, Ve stínu člověka od Jane Goodall, The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling, Transient Landscapes of Ellen E. Wohl, The Companion Species Manifesto od Donny Haraway, When the Sahara Was Green od Martina Williamse, The Trouble with Ancient DNA od Anny Källén a Zvířata celého světa: Hadi od Jiřího Felixe. Již zmíněný duch této části charakterizuje jeden znak - je bezobratlý. A na tom v tomto případě není nic špatného!

Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci (v anglickém originále Insects, Spiders and Other Terrestrial Arthropods) je naučná kniha britského entomologa, akademika a moderátora televizních přírodopisných dokumentů George C. McGavina, vydaná poprvé v anglickém jazyce v roce 2000 ve Velké Británii nakladatelstvím Dorling Kindersley a v češtině pak v roce 2005 Knižním klubem. Jde o součást série Příroda v kostce, v rámci níž Knižní klub vydal také další encyklopedie od Dorling Kindersley, kupříkladu publikace Savci od Juliet Clutton-Brock či Plazi a obojživelníci od Marka O'Shea a Tima Hallidaye. Tato kniha poskytuje širokému, laickému čtenářstvu zevrubný obrázek hmyzí a další suchozemské členovčí diverzity, a seznamuje jej s nejvýznamnějšími čeleděmi vybraných řádů hmyzu, dalších šestinožců, pavoukovců, mnohonožců a suchozemských korýšů. Ač pro profesní entomology bude tato kniha jistě nepříliš důležitá, a pro zapálené volnočasové zájemce o bezobratlé může působit dosti reduktivně, laik mající vážný zájem o členovce ji určitě shledá dostačující, ba vizuálně výborně zpracovanou, s dostatkem obecných informací o vzhledu, potravě, prostředí, rozmnožování, podobě larev či hrubém počtu druhů jednotlivých skupin, kterým se autor rozhodl věnovat. S 256 stranami, z nichž 237 tvoří textová a obrazová část, je výborným odrazovým můstkem pro učení se o suchozemských členovcích, jejich biologii, ekologii, evoluci a klasifikaci (byť ta neustále prochází změnami). Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci je faktická kniha, která by neměla chybět v knihovně žádného amatérského přírodovědce. Za její český překlad byla zodpovědná již zesnulá popularizátorka přírodních věd Helena Kholová, autorka knih Historie psího rodu (1987) či Putování českou přírodou (2009), a doplnila ji o relevantní informace pro české čtenáře. Entomologa George McGavina si mohou milovníci dokumentů o přírodě pamatovat z titulů Expedition Borneo (2006), Lost Land of the Tiger (2010), Monkey Planet (2014) či Oak Tree: Nature's Greatest Survivor (2017). Je také autorem řady knih, mezi nimi například Endangered: Wildlife on the Brink of Extinction (2004) nebo The Hidden World (2023). 

Přední obálka knihy Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci, vydané nakladatelstvím Euromedia Group - Knižní klub v roce 2005. Zdroj: Databáze knih

V týdnu mezi 2. až 8. březnem letošního roku jsem detailně procházel knihou Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci, která se při psaní většiny mých článků v posledních letech nachází sotva pár desítek centimetrů od mé levé paže. Před lety jsem ji coby sběratel publikací z edice Příroda v kostce obdržel jako dárek, a prošel jsem jí již mnohokrát, ale nikdy jsem ji nečetl od samého začátku, stranu po straně, a v rámci tohoto projektu jsem to hodlal napravit. Díky tomu se můj volný čas v uplynulém týdnu točil z velké části okolo členovců. Ačkoliv takoví pavouci patří mezi mé nejoblíbenější skupiny živočichů, a hmyz i jiní členovci, ať už současní nebo fosilní, mi přijdou fascinující, nikdy jsem jim nevěnoval příliš mnoho svého času, a možná právě díky této brilantně sestavené publikaci si začínám uvědomovat, jaká škoda to je. Čtení této knihy pro mě bylo opakováním, které jsem opravdu potřeboval. A připomnělo mi, že členovcům kolem nás je třeba neustále věnovat pozornost. Byť má dnešní radost ze zahlédnutí mých prvních letošních ruměnic pospolných (Pyrrhocoris apterus) vycházela z mnohem déle trvajícího obdivu k bezobratlým, o kterých toho ve vší pravdě vím dosti málo, čas strávený v posledních sedmi dnech s touto publikací k němu určitě přispěl. V průběhu týdne jsem také po částech sledoval rozhovor s Georgem McGavinem, který v roce 2024 natočil Joel Ashton, a rozhodně jej mohu doporučit. Autor knihy v něm hovoří o důležitosti Darwinovy cesty na lodi Beagle kolem světa, o svém vyrůstání se silným koktáním, o nefunkčnosti kapitalismu v době přelidnění (které je jeho produktem) a o úbytku hmyzu ve Velké Británii, který je vážným problémem, jemuž je třeba věnovat pozornost. 

Publikaci Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci rozhodně mohu doporučit, a jsem z intenzivního pročítání jejího obsahu skutečně nadšen. Je to pro mne už pár let, co jsem věnoval pozornost pisivkám, pošvatkám, lesknáčkům, třásněnkám, síťnatkám, všenkám, dokonce i klopuškám. Je příliš pozdě na to, abych začal žít invertebráty? Abych se proměnil v invert nerda? Při čtení této encyklopedie jsem si neustále opakoval, že jsem ještě stále mlád, a stále mohu změnit svůj obor. Ne, to trochu přeháním, broučkaři by se mi určitě vysmáli, kdyby se dozvěděli, že jsem se vlastně až při čtení této publikace určené pro laictvo dozvěděl, že larvy vší se živí mj. trusem dospělých nebo že jedna čeleď dvoukřídlých klade larvy do těl sklípkanů podobně, jako mé léta oblíbené vosy hrabalky, se kterými mne za mého vyrůstání seznámil televizní kolega George McGavina a jeho spolupracovník na expedičních pořadech počínaje dokumentem Expedition Borneo, Steve Backshall. Ale vzhledem k tomu, že jsem broučkařem nikdy nebyl, neznamená to, že nemohu začít! Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci je podle mne kniha srovnatelná s dobrým úvodním kurzem do světa třídy Arthropoda, a myslím si, že v každém z nás může probudit našeho vnitřního bezobratlovského blázna. Vždyť členovci jsou takovými mimozemšťany naší vlastní planety, a životy, které žijí, jsou často tolik odlišné od životů obratlovců, ke kterým mnoho lidí chová větší sympatie (což je určitě dáno naši evoluční spjatostí). Právě ta odlišnost je ale na členovcích tolik zajímavá. A ovlivněn výše odkazovaným rozhovorem s Georgem McGavinem jsem si při čtení této knihy několikrát říkal, proč neexistuje třeba více dokumentárních filmů o hmyzu, které by ty "mimozemskosti" lépe představily široké veřejnosti? Proč musí být pořád skoro vše o obratlovcích? Vždyť toto je planeta členovců! Byli tu už nějakých 20 milionů let před námi (první členovci se objevují ve fosilním záznamu před 538 miliony let), tvoří naprostou většinu popsaného života, představují základ ekosystémů, a jsou rozmanitější, než kterákoli další skupina!

Tato publikace je rozdělena do 6 hlavních částí. První je Úvod, zabírající strany 6 až 45 a poskytující informace na odražení do zbytku knihy. Tvoří jej 15 kapitol, z nichž mnohé zabírají dvě strany, ale některé pokrývají i tři nebo čtyři strany, a jejich názvy jsou následující: Předmluva autora, Jak pracovat s touto knihou, Co je členovec, Co je hmyz, Co jsou pavoukovci, Co jsou mnohonožky, Způsob života, Smysly, Potrava a krmení, Chování členovců, Společenský hmyz, Prostředí, Výzkum hmyzu a Určovací klíč. Poslední jmenovaná kapitola je co do počtu stran ještě rozsáhlejší, a vyplňuje strany 36 až 45. Druhá část, Hmyz, je věnována nejpočetnější skupině živočichů naší planety, a tvoří ji následující kapitoly: Chvostnatky, Šupinušky, Jepice, Vážky, Pošvatky, Cvrčkovci, Kobylky a saranče, Strašilky, Škvoři, Kudlanky, Švábi, Snovatky, Všekazi, Drobnělky, Pisivky, Vši, Ploštice, Křísi, Mšicosaví, Třásnokřídlí, Střechatky, Dlouhošíjky, Síťokřídlí, Brouci, Řásnokřídlí, Srpice, Blechy, Dvoukřídlí, Chrostíci, Motýli a Blanokřídlí. Tato část je pochopitelně ze všech nejdelší, a rozprostírá se na stranách 46 až 206. Třetí část, Primitivní šestinožci, je tvořena třemi kapitolami, a těmi jsou Chvostoskoci, Hmyzenky a Vidličnatky. Čtvrtou částí jsou Korýši, tvořeni na jediné straně, a to straně 212, kapitolou Stejnonožci. Následují Pavoukovci, tvořeni mezi stranami 213 až 237 kapitolami Štíři, Štírci, Solifugy, Bičovci, Krabovci, Sekáči, Roztoči a Pavouci. Poslední, šestá kapitola, Mnohonožky, tvoří strany 238 až 243, a jejími kapitolami jsou Drobnušky, Stonoženky, Stonožky a Mnohonožky. Kniha je pak zakončena slovníčkem pojmů, rejstříkem a poděkováním George McGavina i nakladatelství Dorling Kindersley řadě odborníků, s jejichž pomocí byla dána dohromady. Publikace je bohatá na barevný obrazový materiál, zvláště pak tedy fotografie vybraných zástupců jednotlivých čeledí hmyzu, pavoukovců, korýšů a mnohonožců, a na kresby hmyzích larev. Text a obrazový materiál jsou podle mne - stejně jako u všech knih z edice Příroda v kostce - v dokonalé rovnováze.

Velice se mi líbila Předmluva autora, pojednávající o důležitosti členovců a jejich ohromném druhovém zastoupení. George McGavin připomíná, že členovci byli prvními živočichy, kteří učinili onen důležitý krok z vodního prostředí na suchou zem, a to před zhruba 420 miliony let (vzpomeňme na silurské mnohonožky rodu Pneumodesmus, které žily právě v té době). Dále píše o členovcích coby zemědělských škůdcích a přenašečích chorob, ale i nosičích dobrodiní - medu, hedvábí, vosků, olejů, barviv i přírodních léčiv, a uvádí graf, ze kterého vyplývá, že 56,3 % veškerého popsaného života tvoří hmyz, 4,5 % pak pavoukovci, 2,4 % korýši a další 1,2 % další členovci; pro srovnání na stejném grafu tvoří houby 4,2 % veškerého života a rostliny 14,3 %, přičemž jsou tedy po hmyzu tou druhou největší skupinou (byť hmyz je jednou třídou šestinožců v rámci království Animalia, kdežto rostliny jsou odlišným královstvím, a přesto všechny v porovnání s hmyzem tvoří o dost méně živých organismů). Dnes je známo asi 100 000 druhů hmyzu. K možnému celkovému počtu druhů za celou existenci členovců autor dodává: "Odhaduje se, že počet druhů hmyzu, který kdy žil na Zemi, dosahoval deseti quintilionů - 10 000 000 000 000 000 000." Dále je na jediné straně čtenářsto seznámeno s tím, jak jsou sestaveny popisy jednotlivých čeledí v této knize - box, zabírající třetinu nebo polovinu strany, výjimečněji celou stranu nebo - v případě veliké čeledi, třeba Scarabeidae v rámci Coleoptera - i dvoustranu. Nikdy nechybí vědecký název řádu, vědecký název čeledi, český název čeledi, údaje o délce těla v rozpětí celé čeledi, informace i způsobu života, výskytu, případně poznámky (například které druhy jsou jedovaté nebo zda se v čeledi vyskytují nějací zemědělští škůdci). Na této straně je též uvedeno, co znamenají potravní symboly, uváděné vždy v pravém dolním rohu popisného boxu - těchto symbolů je celkem 10. 

Kapitolu Co je členovec začíná George McGavin těmito slovy: "Všechny živé bytosti biologové rozdělili do pěti velkých skupin, označovaných jako říše. Říše živočichů je z nich největší." Jen pro úplnost, toto je Whittakerův systém z roku 1969, se kterým se pochopitelně asi nejčastěji setkáváme - říšemi jsou živočichové, rostliny, houby, prvoci a Monera. Systémy se však liší; v roce 1998 publikoval již zesnulý britský evoluční biolog Thomas Cavalier-Smith se svými kolegy systém šesti království (Bacteria, Protozoa, Chromista, Plantae, Fungi, Animalia) a v roce 2015 jej revidoval na systém sedmi království, kdy se ke stávajícím královstvím přidala ještě Archea. V některých ohledech zastaralý může být i vývojový strom členovců prezentovaný na obou stranách této kapitoly; byť se Arthropoda stále člení na kusadlovce (Mandibulata) a klepítkatce (Chelicerata), vyšší (nebo v případě prezentovaného schématu nižší) větve už se mohly poněkud proměnit, alespoň co do poččtu řádů a čeledí. Z evolučního hlediska nedává smysl odčleňovat od sebe hmyz a ostatní šestinožce (autor je nazývá "primitivními"), když jsou takto vyčleněné vidličnatky (Diplura) ve skutečnosti vývojově spjaty s hmyzem (tvoří s ním klad Cercophora). Na dvoustraně je uvedeno, že hmyz tvoří 29 řádů; informace se ale liší zdroj od zdroje, někteří odborníci vyčleňují 30 řádů, jiní 26, a já nejsem žádným odborníkem, abych to mohl posuzovat. V následující kapitole, Co je hmyz, je popsáno hmyzí tělo, jeho jednotlivé části, jaké jsou typy hmyzu v ohledu na okřídlenost či bezkřídlost a přeměnu larvy na dospělce, a jak se to má s křídly a letem u hmyzu. Jako tajemství úspěchu hmyzu prezentuje autor hmyzí kutikulu, schopnost letu, rychlou reprodukci, rozdělení nervové soustavy a malé tělesné rozměry. Kapitoly Co jsou pavoukovci, Co jsou korýši a Co jsou mnohonožky obdobně představují základní informace o těchto skupinách bezobratlých, se zeleně zbarvenými boxy nesoucími doplňující informace, například o sebeobraně mnohonožek, o typech pavoučích sítí nebo o mořských korýších.

První dvoustrana kapitoly Způsob života popisuje proměnu nedokonalou, a to na příkladu dobře zpracovaného pětistupňového procesu vývoje šidélka páskovaného (Coenagrion puella). Proces začíná pářením, přičemž autor popisuje, jak k němu u tohoto hmyzu dochází, pokračuje vylíhnutím bledé nymfy, třetím stupněm v procesu je pak poslední instar, kdy nymfa opouští vodu, čtvrtým stupněm je líhnutí dospělého šidélka z larvální pokožky, a nakonec uvidíte dospělé šidélko v celé jeho kráse. Druhá dvoustrana této kapitoly představuje proměnu dokonalou na příkladu slunéčka sedmitečného (Coccinella septempunctata). Proces je opět ukázán od páření přes líhnutí larvy, poslední larvální instar, pak kuklení, uvidíte i čerstvě vylíhlé slunéčko s dosud zranitelnými, měkkými krovkami, a poté dospělce. Kapitola je zakončena zeleným boxem o hmyzu bez proměny neboli ametabolním hmyzu; jako jeho příklad uvádí autor rybenku, která se svléká během celého svého života. V kapitole Smysly se dozvíte například o tom, jak včely vidí své okolí (a jak vidí květy, které je lákají), jak funguje sluchový orgán nad kolenem kobylek a na hrudi sarančí, a jak se hmyz dorozumívá pomocí feromonů, hlasu či světla. Kapitola Potrava a krmení je výčtem obecných informací o býložravých, saprofágních, fungivorních, dravých, krev sajících, dřevokazných a pseudoplacentálních druzích, a také o opylovačích a parazitech a parazitoidech. V kapitole Chování členovců vám bude prezentován působivý snímek bojujících samců roháčů, ploštice pečující o své nymfy či působivě maskované strašilky. Kapitola Společenský hmyz pojednává o vosách, včelách, mravencích (včetně farmářských mravencích rodu Atta z neotropické oblasti) a všekazech, stavících si v některých případech velká termitiště. Následují kapitoly Prostředí, kde se dozvíte něco málo o různorodých biotopech suchozemskými členovci obývanými (od hor přes tropické pralesy a stepi po sladké vody a zahrady), a Výzkum hmyzu, s tipy, jak pozorovat hmyz, jak jej odchytávat, fotografovat a kreslit, ale také jak jej nalákat do své zahrady. 

Kudlanka si pochutnává na své stále živé kořisti. Zdroj: DNAinfo

Poněvadž Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci je encyklopedie, které jsem zatím v projektu Kniha týdne nepokrýval, a ačkoliv v dalších odstavcích půjdu klasicky od jedné kapitoly ke druhé, nebudu věnovat příliš mnoho místa značnému množství citací textu. Spíše bych rád vypíchl, co mě zaujalo. Druhá část knihy, Hmyz, začíná dvěma jednostranovými seznámeními s chvostnatkami a šupinuškami, tedy oním ametabolním hmyzem, který postrádá křídla a který je poměrně primitivní. Známé rybenky patří mezi šupinušky, tvoří čeleď Lepismatidae, a vždy jsem je měl rád. Někteří lidé si myslí, že mít u sebe doma rybenky je známkou nečistoty, ale nemohou být dále od pravdy - rybenky mají rády čisté prostředí, takže pokud je někde ve svém pokoji objevíte, neznamená to, že musíte začít luxovat třikrát denně! V době vydání této knihy bylo platných asi 190 druhů rybenkovitých, dnes je jich nicméně na 340. Počet druhů se také za těch šestadvacet let změnil u chvostnatkovitých (Machilidae). Těch není 250, jak kniha uvádí, ale 450. V roce 2017 byl mimochodem popsán největší zástupce řádu chvostnatek a čeledi chvostnatkovitých, Gigamachilis triassicus, který žil před 239,5 až 237 miliony let na území pozdějšího Švýcarska. S 8 centimetry délky to byl oproti dnešním maximálně 1,2 centimetru dlouhým chvostnatkám vážně obr. Jepice, z nichž se v této knize seznámíte s čeleděmi Baetidae, Ephemerellidae, Ephemeridae, Heptageniidae a Leptophlebiidae, mají dnes také vyšší počet druhů, než kolik bylo uváděno v době vydání této publikace. Autor píše, že do jejich řádu "patří 23 čeledí s asi 2500 druhy." Dnes je tedy řád členěn na 42 čeledí s více než 3000 druhy. Při poznávání jepic je podstatný mj. počet štětů na zadečku, který lze na přiložených fotografiích na stranách 48 až 50 dobře rozeznat, což je jedině dobře. 

Zastavím se na krátce také u vážek. Oceňuji výběr dvou největších žijících vážek na straně 53. Obří šidélka čeledi Pseudostrigmatidae vizuálně reprezentuje Megalopterus coerulatus, vážka s největším rozpětím mezi všemi současnými druhy - od špičky předního levého křídla po špičku předního pravého křídla může měřit až 19 centimetrů. Jistě, není to možná Meganeura s pětasedmdesáticentimetrovým rozpětím, ale i tak je tato středoamerická vážka na dnešní poměry obrem. Vážkou s druhým největším rozpětím křídel je bornejský "gigantic riverhawker", šídlo Tetracantagyna plagiata z čeledi šídlovitých (Aeshnidae), jež je zároveň nejtěžší žijící vážkou. Jeho rozpětí je rovno až 16,2 centimetrům. Pokud by se mi někdy splnily mé sny a poštěstilo by se mi cestovat do neotropické oblasti a na ostrov Borneo v jihovýchodní Asii, strašně rád bych tyto vážčí velikány viděl naživo. Vidět oba druhy na jedné straně této knihy je opravdu fajn. Jinak mě také zaujalo, že se samice motýlic (Calopterygidae) potápějí mezi vodní rostliny, aby mezi nimi nakladly vajíčka, kterých jsou v takové snůšce asi tři stovky. Dalšími na řadě jsou pošvatky (Plecoptera), o kterých do knihy překladatelka Helena Kholová doplnila, že "v ČR je zastoupeno sedm čeledí pošvatek s asi 80 druhy." Opět nejsem žádný odborník, jen laik, ale dohledal jsem si, že by se jich mělo v České republice vyskytovat na 105 až 115 druhů. Tolik tedy aktuální čísla. Další doplněné informace potěší Pražáky: "Některé druhy bývaly v době rojení tak hojné, že je lidé sbírali jako krmivo pro ptáky, a to i v Praze (pošvatku pražskou). Vynikajícím znalcem pošvatek byl český entomolog prof. František Klapálek (1863-1919)." Na straně 57 je uvedeno, že rod pošvatek Dinocras popsal právě profesor Klapálek; učinil tak v roce 1907. Zajímaví jsou rozhodně také cvrčkovci (Grylloblattodea), kterým je věnována strana 59. Ti už ale dnes nejsou samostatným řádem; čeleď cvrčkovcovitých (Grylloblattidae) patří do řádu Notoptera spolu s čeledí strašilkovců (Mantophasmatidae), která byla formálně popsána teprve v roce 2002. Řád Notoptera byl nicméně zaveden už v roce 1915 právě pro cvrčkovcovité. Nejstarší zástupci tohoto řádu žili v pozdním karbonu.

Při čtení kapitoly Kobylky a saranče jsem si zvláště dlouho prohlížel gryllakrididy druhu Hyalogryllacris subdebilis a rodu Gryllacris. Oba vyobrazení zástupci této čeledi mají neuvěřitelně dlouhá tykadla. První jmenovaný nemusí být žádný obr, ale rád bych se za ním podíval do jeho domovské Austrálie! Zaujali mě také mastaxovití (Eumastacidae), se kterými se můžete seznámit na straně 64. Je to čeleď sarančí, se kterými se setkáme v Malé, východní a jižní Asii, na africkém kontinentu i v obou Amerikách, nicméně v Evropě nežijí. Samozřejmě pohledné jsou i pasaranče (Pyrgomorphidae) z tropických oblastí Afriky a z jihovýchodní Asie, z nichž největší mohou dorůstat 8,5 centimetru. Oblíbeným strašilkám (Phasmatodea) jsou věnovány jen tři strany, přičemž první dvě patří čeledi strašilkovitých (Phasmatidae) a další patří čeledi lupenitkovitých (Phylliidae). Exotické druhy strašilek z Nové Guineje, třeba strašilka ostruhatá (Eurycantha calcarata), jsou tamními obyvateli chytány a využívány jako rybářské háčky! To jsem popravdě do čtení této knihy ani netušil. Dává to však smysl; háčky na femurech posledního páru končetin mají tyto strašilky opravdu velice silné (tak silné, že probodnou i lidskou kůži). Na straně 68 můžete žasnout nad mimikrami lupenitek, například lupenitky štítové (Phyllium scythe) z jihovýchodní Asie, která vypadá jako seschlý list, a zadní okraj jejích složených křídel vypadá zrovna jako žilnatina listu! Lupenitky se vyskytují na Seychellách, na severu Queenslandu v Austrálii, na Nové Guineji a v jihovýchodní Asii. V kapitole o škvorech připomíná autor známou pověru, která tomuto hmyzu vysloužila anglický název "earwig": "Ke škvorů se váže lidová pověra, že mohou vlézt člověku do ucha, což ovšem může být pouhá vzácná náhoda. Tento hmyz prostě vždy hledá vhodný úkryt." Nebojte, tento hmyz vážně neleze lidem do uší a nežere spáčův mozek! Osobně mám škvory spjaty s termínem "pozitivní thigmotaxe", za jehož znalost vděčím Martinu Hughes-Gamesovi, který jej před šesti roky zmínil v jedné epizodě Self-Isolating Bird Club s Chrisem Packhamem. Můžete si tu vyhledat, a dozvědět se, co to znamená - proč mají škvoři rádi úzké prostory.

Kudlanky jsou v této knize reprezentovány pouze třemi čeleděmi, a to sice empuzami (Empusidae), květinovými kudlankami (Hymenopodidae) a kudlankovitými (Mantidae). Poslední jmenovanou čeleď reprezentují vizuálně kudlanka listová (Choeradodis stalii) ze severu Jižní Ameriky, známá jako lovec žab a mloků, a kudlanka plochá (Deroplatys desiccata) s nápadně rozšířenou předohrudí z jihovýchodní Asie. Obě jsou to vskutku impozantní kudlanky. Protože mám rád velký hmyz, jsem rád za inkluzi rusa dlouhokřídlého (Megaloblatta longipennis) z Jižní Ameriky, největšího okřídleného švába současného světa, v kapitole o řádu Blattodea. I ten vypadá se svými složenými křídly a dlouhými, nitkám podobnými tykadly na vložené fotografii dosti impozantně. Při čtení kapitoly o snovatkách jsem byl velice rád za to, že u popisu čeledi pasnovatkovitých (Clothoridae) je přiložena fotografie trinidadského druhu Clothodia urichi ve své hedvábné síti, do které tento hmyz klade vajíčka, a kterou tvoří vypouštěním vláken ze štětinkovitých útvarů na zadečku. Mezi všekazi mě zaujal nasut blíženec (Trinervitermes geminatus) z afrických savan, druh, který mi byl nicméně dříve znám; je to zástupce čeledi všekazovitých (Termitidae). Následují drobnělky, pisivky a vši. U čeledi muňkovitých (Phthiridae) se dosud nezměnil počet druhů - stále je tvořena pouze vší muňkou (Phthirus pubis), která zlobí lidi, a muňkou gorilí (Phthirus gorillae), která zlobí naše bratránky ze srdce afrického kontinentu. První opravdu dlouhou kapitolou této knihy jsou Ploštice, křísi a mšicožraví. Kdo nemá rád ostnohřbetky z čeledi Membracidae? Dočtete se o nich na straně 98. Popravdě, netušil jsem, že ostnohřbetka rodu Umbronia má svůj trnovitý výběžek tak silný, že projede i botou! Snad bych si jen dovolil trochu zkritizovat popis červců (Coccoidea) na straně 100 - je škoda, že přiložené fotografie ukazují pouze "zemní perly", voskové obaly a voskové poprašky vytvářené tímto hmyzem, ale není přiložen jediný snímek toho, jak tento hmyz opravdu vypadá.

Od třásnokřídlých (Thysanoptera) a střechatek (Megaloptera), nejprimitivnějšího hmyzu s proměnou dokonalou, se čtenářstvo dostane k dlouhošíjkám (Raphidioptera), které jsou mi velice sympatické (musí to být tím prodlouženým pronotem - vypadají jako malí hmyzí dinosauři; celá jejich tělesná pozice má prostě takový dinosauří charakter) a síťokřídláým (Neuroptera), kteří jsou reprezentováni mj. oblíbenými (a mně opět velice sympatickými) zlatoočky (Chrysopidae). Naučil jsem se rozpoznat larvu ploskorohů (Ascalaphidae) od mravkolvů (Myrmeleontidae) - do přečtení této knihy bych jejich larvy určitě od sebe nerozpoznal, to mi věřte. Další velikou kapitolou této knihy jsou Brouci (Coleoptera), o kterých je uvedeno, že mají "166 čeledí a asi 370 000 druhů." Šestadvacet let po vydání anglického originálu této knihy je jich tedy přes 400 000, a odhaduje se, že jich na Zemi žije dohromady na 900 000 až 2,1 milionu. Je-libo seznámení s červotoči? S krasci? Nebo s exotickými dlouhanovitými (Brenthidae), kteří mají parádní protáhlý nosec, ze kterého vyrůstají tykadla pěkně daleko od očí? Když jsem se vracel ke čtení o potápnících, a uviděl jsem kresbu jejich larvy, hned se mi vybavilo, jak jsem je poprvé viděl naživo. Za pár měsíců to bude už dobrých osm let. Vodomilové, hlodníci, hrotaři, lesknáčci, hmatavci, ohniváčci a vrubouni... brouků je prostě tak moc. Chápu, proč jsou jimi někteří lidé tolik fascinováni. Chápu, proč mám u sebe doma mrtvolu roháčka kozlíka, a dosud jsem ji nevyhodil... Následují řásnokřídlí (Strepsiptera), srpice (Mecoptera) a blechy (Siphonaptera), přičemž poslední jmenované jsou přes velký počet druhů a čeledí reprezentovány jen dvěma čeleděmi; hlodavčími blechami (Hystrichopsyllidae) a blechovitými (Pulicidae). Při čtení o blechách mě napadlo, že by bylo super vidět dokumentární film, v němž by byly ukázány larvy blech požírající trus dospělců (larvy nikdy nesají krev). Následuje další obrovská kapitola, dvoukřídlí (Diptera), s pakomáry, pakomárci, muchnicemi, bedlobytkami, kulatěnkami, mydasovitými... Zaujali mne muchulovití (Nycteribiidae), bezkřídlí zástupci tohoto řádu parazitující na netopýrech. Ne, že by mi nebyli neznámí, ale nikdy jsem si je vlastně na fotografiích tak dobře neprohlédl. Věděli jste, že samice nosí vylíhnuté larvy v zadečku, a ty se pouští, až když se matka nachází na vhodném hostiteli?

Poslední tři kapitoly části Hmyz se věnují chrostíkům (Trichoptera), motýlům (Lepidoptera) a blanokřídlým (Hymenoptera). První jmenovaní se mohou zdát trochu podreprezentováni, nicméně další dva řády, opět velice početné, jsou reprezentovány docela hezkým výběrem čeledí. Můžete se těšit na velké snímky martináčů, soumračníků, baboček (včetně morfy Menelaovy, Morpho menelaus, onoho ve 20. století hojně loveného motýla z Jižní Ameriky s krásnými, iridescentními modrými křídly), mravenců, kutilek, žahalek a lumčíků. Třetí část knihy, Primitivní šestinožci, je věnována chvostoskokům (Collembola), reprezentovaným například huňatkovitými (Entomobryidae) či podrepkovitými (Sminthuridae), dále pak hmyzenkám (Protura) s jedinou vybranou čeledí hmyzenkovitých (Eosentomidae) a vidličnatkám (Diplura) s čeleděmi štětinatkovitých (Campodeidae) a škvorovkovitých (Japygidae). Čtvrtá část knihy, Korýši, je tvořena jedinou stranou, na které se čtenářstvo seznámí se dvěma vybranými čeleděmi suchozemských isopodů - těmi jsou svinkovití (Armadillidiidae) a stínkovití (Porcellionidae). Nový fakt pro mne? "Mnohé svinky mají ned po vylíhnutí o jeden pár noh méně než dospělí." To jsem tedy netušil. Když jsem byl o dost mladší, strašně rád jsem chytal svinky a stínky do rukou, a nechával jsem si je po nich lézt. Jako malému mi připomínaly jakési suchozemské trilobity. Nevěřím, že se na ně někdo v dětství nepodíval, a neviděl v nich trilobita. Samozřejmě to však nejsou příbuzní členovci. Trilobiti byli artiopodi, a pancrustaceánům nebyli nijak blízko. 

Stínka široká (Porcellio dilatatus). Zdroj: British Myriapod and Isopod Group

Pátou částí knihy jsou Pavoukovci. Strany 213 a 214 patří štírům (Scorpiones), kteří jsou reprezentováni čeleděmi Bothriuridae, Buthidae, Chactidae a veleštírovitých (Scorpionidae). Jen uvedu, že třetí jmenovaná není například na webu BioLib.cz označována jako "štírovití"; nemá vlastně žádný český ekvivalent. První tři čeledi jsou nicméně v této kapitole uvedeny pod českým názvem "štírovití", což je poněkud vtipné; třikrát za sebou tu máme štírovité, ale pokaždé je to vlastně jiná čeleď. Vzhledem k tomu, že překladatelka volila pro některé skupiny hmyzu nové české názvy na předchozích stranách (například pro liposcelididy, jejichž název je mimochodem na straně 82 chybně uveden bez slabiky "di", užila nový termín "knižní pisivky", který ani BioLib.cz nevede), mohla dát i těmto jednotlivým štířím čeledím originálnější jména. Štírci (Pseudoscorpiones) jsou reprezentováni čtyřmi čeleděmi, přičemž dvě z nich (Chernetidae a Chthonidae) jsou obdobně označeny jako "štírci". To u solifug (Solifugae) bylo vše vyřešeno tím, že české názvy reflektují jejich rozšíření - ammotrechidé jsou nazváni "americkými solifugami", eremobatidé "pouštními solifugami" a zástupci čeledě Galeodidae jsou zase "asijské solifugy". Řády bičovci (Uropygi) a krabovci (Phrynidae), krásní to pavoukovci, jsou reprezentovány každý po jedné čeledi, sekáči (Opilionida) pak čtyřmi vybranými čeleděmi. Poněkud větší pozornost je věnována roztočům (Acari), a mezi 12 vybranými čeleděmi jsou mj. sametkovití (Trombididae), sviluškovití (Tetranychidae), čmelíkovití (Dermanyssidae) nebo samozřejmě klíšťatovití (Ixodidae). Proč mě nikdo nikdy nenaučil, že larvy klíšťat jsou šestinohé, jako hmyz? Člověk se zkrátka učí každý den. A co takové minisametky, jež cizopasí na jiných členovcích? 4000 vajíček v jedné snůšce? To je tedy pro pavoukovce o rozměrech 0,4 až 2 milimetry vážně dost. Pavouci (Araneae) mají podle této knihy "101 čeledí a asi 40 000 druhů." K roku 2026 je tvoří 139 čeledí s 53 680 druhy. Jak již také víme, tvrzení "všichni pavouci jsou draví" neplatí; druh Bagheera kiplingi ze Střední Ameriky je částečným býložravcem. Mezi prezentované čeledi zahrnul George McGavin například pokoutníkovité (Agelenidae), vodouchovité (Argyronetidae) - s krásnou fotografií vodoucha stříbřitého pod vodním zvonem - skákavkovité (Salticidae), sklípkanovité (Theraphosidae) či běžníkovité (Thomisidae). Mí staří oblíbenci.

Zcela poslední část knihy, Mnohonožky, je rozdělena na části Drobnušky (strana 238), Stonoženky (strana 239), Stonožky (240 až 241) a Mnohonožky (242 a 243). Vzhledem k tomu, že do podkmene Myriapoda patří dobrých 13 000 druhů se může zdát 6 stran, jež jsou mu v této knize věnovány, jako málo, ale mám za to, že autorův výběr čeledí ze čtyř tříd podkmene je výborný, a ve stručnosti poukazuje na jeho diverzitu. Co se týče drobnušek (Pauropoda), opět bych jen připomněl, že za posledních šestadvacet dosti narostl počet známých druhů; George McGavin uvádí, že do této třídy "patří pět čeledí s asi 500 druhy", dnes je nicméně čeledí 13 a druhů kolem 900. Reprezentuje je čeleď drobnuškovití (Pauropodidae), nejstarší zavedená z této třídy (již roku 1867) a patřící s dalšími jedenácti čeleděmi do řádu Tetramerocerata. Další jsou na řadě stonoženky (Symphyla), reprezentované zde čeledí stonoženkovitých (Scutigerellidae); vizuálně je reprezentuje stonoženka bílá (Scutigerela immaculata), s níž se samozřejmě setkáte i ve střední Evropě. Před šestadvaceti lety bylo známo 175 druhů stonoženek, dnes je jich kolem 200. Musím ocenit popis rozmnožování stonoženkovitých. Co se týče stonožek (Chilopoda), o těch je uvedeno, že je tvoří "4 řády, 22 čeledí a asi 3000 druhů." Dnes jsou platné dva řády; Notostigmophora zahrnuje jediný podřád, Scutigeromorpha, kam patří strašníkovití (Scutigeridae) a dvě další čeledi, a Pleurostigmophora zahrnuje 7 podřádů. Co se počtu druhů stonožek týče, je jich dnes až 3300. George McGavin vybral pro dvoustranu o nich čeledi zemivkovitých (Geophilidae), stonožkovitých (Lithobiidae), stonohovitých (Scolopendridae) a již zmíněné strašníky. Mnohonožky (Diplopoda), které dnes mají 140 čeledí (oproti autorem uváděným 155 před šestadvaceti lety) jsou reprezentovány čeleděmi svinulovitých (Glomeridae), mnohonožkovitých (Julidae), plochulovitých (Polydesidae) a "obřích mnohonožek" (Spirostrepidae). Kniha je zakončena dalším obrem; mnohonožkou rodu Spirostreptus. Zmíněna je i největší současná mnohonožka na světě, též patřící do poslední jmenované čeledi, a to Graphidostrepus gigas, která dnes nese název Archispirostreptus gigas, a žije ve východní Africe. 

Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci je podle mě výtečná kniha, která může otevřít oči každému laickému zájemci o svět suchozemských bezobratlých, a rozšířit obzory kterémukoli zájemci o přírodu. Věnovat pozornost hmyzu, pavoukům a dalším členovcům má smysl. Je třeba si jich cenit, znát jejich životy, poznat druhy přenášející choroby, učit se o ohrožených druzích a jejich příbuzenstvu, a také o taxonomii a evoluci členovců. Žijí všude kolem nás, jsou druhově velice početní, svět by bez nich nefungoval tak, jak funguje. George McGavin odvedl při sestavování této publikace skvělou práci, rovněž jako česká překladatelka Helena Kholová. Jak jsem již uvedl výše, mohu tuto knihu rozhodně doporučit.

Noví Lovci kryptidů: Daleká cesta domů (2/4)

Každý z nových Lovců kryptidů je nyní sám. Svět se jim zhroutil. Jejich životy ovládly šok a bázeň. A tajemství, která měla zůstat neodhalena, již tajemstvími přestávají být. Kdyby jim tak někdo mohl uvěřit! Wren Rivera, Winn Wilkinson, Keira Kendrick a Armando Villalon se po měsíce snažili objasnit záhadu zmizení původních Lovců kryptidů. Když však pravda vyplouvá na povrch, mohou jen řvát v agonii, vzpamatovávat se z téměř smrtících momentů a připravovat se na nadcházející traumata. Exkurze do průmyslového komplexu Nieto Industries na březích jezera Nikaragua skončila příšerně. Po konfrontaci s Marillou Kent-Lyons se ukázalo, že Terrence Zedler, který se po měsíce s novými Lovci kryptidů přátelil a který byl po desítky let dobrým známým Armandovy vedoucí bakalářské práce, profesorky Alondry Pietri, i zmizelého Jacka Owena, je ve skutečnosti robotem Metallerem. Ten měl být rozebrán po Nietově smrti v roce 2033. Wren poslala už předtím, než jí Terrence odhalil svou skutečnou tvář - nebo spíše než zjistila, kým je, díky tomu, že mu sežehla kůži z tváře plamenometem - Armanda pro posily. Dvacetiletý student z Portorika se nejprve teleportoval do Londýna, kde se chtěl setkat s Winnem a Keirou, jež měli podstoupit terapii v ordinaci věhlasné psychiatričky doktorky Rajendar. Jenže jak se ukázalo, doktorka Rajendar byla unesena někým, kdo slíbil, že její pacienty potrápí, a když se obklopena policisty a hasiči vracela do domu, v němž ordinuje, šířily se už po okolí zprávy o strašném řevu a o chlupaté příšeře se dvěma jazyky, která byla z jejího bytu vynesena jakýmisi ozbrojenci. Armando kontaktoval profesorku Pietri a přemístil se pomocí Keiřina teleportačního přístroje do její pracovny na Portorické univerzitě v Río Piedras. Alondra nedokázala uvěřit tomu, že by Terrence měl někoho zavraždit, když jej po více než dvacet roků znala jako mírného člena Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu. Když ale Armando zmínil, že dvoumetrový svalovec byl vybaven "šavlemi", začala si uvědomovat, co by mohl být doopravdy zač. Frustrován z její neochoty pochopit Wreninu vážnou situaci, teleportoval se pak Armando pryč s cílem najít pomoc u někoho jiného. Wren v těchto chvílích umírala v hlubinách jezera Nikaragua, vyvržena mezi desítky vodních dráčků, které kdysi Deylin Nieto používal k zabíjení lidí, a kteří už nemají existovat. Téměř se ve vodě udusila, ale zachránil ji jeden z těch podivných metamorfů, u kterých celé dobrodružství nových Lovců kryptidů začalo. Odhalil dívce, že ji po měsíce sledoval, a v odkazu na slova jednoho zástupce svého druhu z lesa u Creek City se nazval Jeníčkem. Varoval ji, že ji Metaller bude hledat, a pak zmizel. Wren zjistila, že se nachází v jakémsi lesním porostu. Winn se probral na palubě helikoptéry, neschopen lidské řeči, s obrovskou chutí na krev. Poznal šedovlasého muže, který ho spolu s doktorkou Theodorou Callaghan unášel neznámo kam, a zhltal pytlík s lidskou krví, jenž mu byl vhozen do klece jedním z ozbrojenců. Ztrácí svou lidskost a stává se bestií. 

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

DALEKÁ CESTA DOMŮ, ČÁST DRUHÁ

Smrákalo se. Mezi hustě olistěnými kalabasami a kordiemi začínali poletovat netopýři, nahánějící noční hmyz, který se stával aktivním. Ptáci přestávali se zpěvem, a jejich písně byly nahrazovány kvákáním tropických žab. V místech, kde se větve lesních velikánů příliš nespojovaly, bylo občas možné postřehnout povstávající měsíc. Nacházel se v půlúplňku.

Wren se stále plahočila křovinami. Těžce přitom oddechovala. Jako by pro ni psychický nátlak přežití takřka smrtelného setkání s příšerami zemřelého megalomana neměl být dost, byla vyčerpána z rychlé chůze v těžko prostupné vegetaci, z neustálého šlehání větviček do její tváře, z nevysychajícího oblečení, stále smočeného do jediného milimetru, a z rostoucí vlhkosti večerního vzduchu. Vydržela kráčet ještě deset minut, a pak se mezi keři těžce posadila. Promnula si oči.

"Ty vole," zašeptala si pro sebe, "tenhle háj je nekonečnej. Jak se odsud mám, do prdele, vůbec dostat?"

Svěsila obě ruce, upustila kámen, který dosud v jedné z nich nesla, dvakrát zamrkala, a na místě zamrzla. Přímo před ní se nacházel velký křovinář aksamitový, s krkem ve tvaru písmene S a s velkou hlavou mířící přímo na ní. Ocásek se mu kmital mezi suchými listy, ale varovný signál, který jím had vydával, byl v kakofonii žabích skřeků sotva slyšitelný.

"Do hajzlu," šeptla Wren, "tohle fakt nemůže být horší."

Když lehce pohnula hlavou, terciopelo sebou trhl, a svou hlavu stáhl. Byl připraven učinit výpad. Dívka musela jednat rychle. Neměla na vybranou, než hrát s prudce jedovatým chřestýšovitým hru na uhýbanou. Výsledek měl být zcela jasný. Vyhne-li se uštknutí, nechá hada být a ani jedna strana nebude zraněna. Nevyhne-li se, pak dostane notnou dávku hemotoxického jedu, který jí bude vpraven do jedné z nohou nejdelšími jedovými zuby, kterými středoameričtí hadi vesměs disponují, a začne jí odumírat tkáň. Riziko smrti v tomto lese pro ni právě narostlo ze třiceti na pětadevadesát ze sta.

Křovinář vymrštil první třetinu těla vpřed. V mžiku rozevřel čelisti a vztyčil své dlouhé jedové zuby, namířené k Wrenině lýtku. Dívka se vymrštila směrem dozadu, a jen taktak uhnula. Stačilo, aby se had nacházel o pět centimetrů blíže k ní, a už ji lízl jedním jedovým zubem. Bylo by po legraci.

"Ty hajzle jeden!" zasyčela nahlas Wren. Ucítila, jak se jí při úskoku do ramene zarylo několik nepříjemně velkých ostnů keře.

Z dálky se náhle ozvalo zařinčení. Wren opět zamrzla na místě. Další zařinčení, a zem se otřásla. Had, vnímající vibrace z půdy, přestal syčet, a také se zcela přestal hýbat. 

"Sakra," šeptla Wren, a dala se do pohybu. Všechny vzpomínky na přiblížení se smrti musely jít stranou. Myslela nyní jen na jedno. Utéci.

Bylo jí jedno, že jí na krku přistála nějaká žabka, a zalezla jí pod promočené triko. Ignorovala už rány větvičkami do čela a do lící. Ani když se bodla do prstu o další trn, a ten jí v něm zůstal trčet, nestěžovala si. Běžela skrze křoviny jako divá. Běžela o život.

Párkrát přitom ještě zařinčení uslyšela. Připadalo jí však čím dál vzdálenější. To jí dodalo sil. Metaller ji pronásleduje, ale je daleko. Utíká mu! Pořád má šanci se před ním zachránit!

Měsíc byl o dost výše, když opustila křovinatý porost, a vyrýsoval se před ní strmý svah. Stromy na něm rostoucí byly poněkud řídčeji rozmístěny, a nenabývaly takové výšky, jako v předchozí etapě pochodu či běhu. Wren se dala po svahu nahoru, a neustále se ohlížela za sebe. Řinčení již zcela ustalo. Přesto měla potřebu přesvědčovat se, že jí nepřítel není v patách.

Teprve, když dosáhla největšího bodu svahu, zastavila se, a odhrnula nad břicho své triko. Chytila mezi prsty pravé ruky žabku, která už ji příliš otravovala, a vypustila ji na lesní půdu. Obojživelník odhopkal pryč. Wren byla celá uřícená. Pokud ji předtím neunavil pochod křovinami, pak ji nyní zcela vyčerpal běh po svahu. Měla pocit, že zdolala velehoru. Skvělé bylo, že z toho místa se mohla konečně rozhlédnout po okolí. 

Opřela se o kmen nízkého pitecelobia, a vydechla. Spatřila, jak se světlo směřující od měsíce odráželo na vodní hladině největšího středoamerického jezera. Zachránce ji rozhodně nepřemístil daleko od místa, v němž umírala. Z kopečku rozpoznala jednotlivé budovy průmyslového komplexu na pobřeží, včetně té vysoké, prosklené, do níž zavítala před několika hodinami. Množství světel pohybujících se kolem vrcholku budovy značilo, že opravné práce, potřebné po výstřelech z Armandovy laserové pistole, již byly v plném proudu.

Dohlédla i na kopeček za komplexem, ze kterého s Armandem a Terrencem před několika hodinami shlížela se zcela odlišnými pocity. Reflektovat, co bylo předtím, než došlo k útoku agentky Kent-Lyons a následnému odhalení Terrencova pravého já, pro ni nebylo jednoduché. Stěží věřila, že se toho za jediný den stalo tak moc. 

"Co teď, ty vole?" zeptala se sama sebe šeptem. "Přijde pro mě vůbec Armando a ostatní? Ani neví, že jsem tady... Jako, co mám dělat? Ani nevím, jestli se s nima portne zpátky, nebo už to udělal... vlastně ani nemám jistotu, že je pořád živej. Mohlo se stát úplně cokoliv, ty vole!"

Wren zakroutila hlavou. Opět se rozhlédla po svém okolí, a pak si, opřena o kmen stromu, sedla. 

"Musím vymyslet, co dělat," pokračovala šeptem ve svém monologu, "hlavní věc je zmizet odsud. Dostat se co nejdál. Teď jsem v tom porostu, na který ukazoval Armando z toho druhýho kopce. Fajn. Mám možnost jít v podstatě dál po pobřeží nikaragujskýho jezera, ale to je hrozně nebezpečný. Ideální by bylo se co nejvíc mu vzdálit. Dojít někam do civilizace, která nemůže být moc vzdálená, a pak... si zavolat. Dát vědět Armandovi nebo rovnou Winnovi... prostě se ozvat. Jo."

Náhle se ozvalo zadunění. Bylo poněkud tlumené a vzdálené, ale Wren okamžitě donutilo se postavit. Stále se přidržovala kmenu, a pohlížela k místům, odkud si myslela, že vyšlo.

"Ty vole," zasyčela, "tohle vůbec není dobrý."

Další zadunění. A další, doplněné zařinčením. Wren upřela své zraky na okraj svahu. Jako v tom nejúděsnějším hororu se zpoza něj vynořila veliká kovová ruka s rozevřenými prsty a šmátla po lesní opadance. Prsty se pomalu zaryly do půdy.

Pak se objevily svítivé rudé oči. Wren se sevřelo srdce. Když je viděla naposledy, Metaller na ni shlížel ze vstupu do vývodu směřujícího ven z ostatků Nietovy základny. Viděl je ve vší jejich příšernosti a vražednosti znovu ji dohánělo ke smrtelné úzkosti. Znovu se jí vybavovalo, jak ohromné čepele z meteokolosia bez problému projely hrudníkem a břichem dvou žen, v jejichž společnosti Wren strávila nemálo důležitých chvil tohoto dne.

Skryla se za kmen pitecelobia, a snažila se ani jednou nevydechnout. Nechtěla se hýbat. Přesto pozorovala, jak se jí viditelně třásly ruce.

"Slečno Rivero," oslovil ji skřípavým hlasem, nyní jen vzdáleně připomínajícím Terrencův, dvoumetrový kovový muž, "nemá cenu se skrývat. Vidím vaši tepelnou stopu. Všechny vaše šlápoty, doteky na stoncích rostlin... nemohou mi uniknout."

S hlasitým zařinčením se Metaller ocitl přímo za kmenem, který poskytoval dívce nedokonalý úkryt, a přesekl ho čepelí vycházející ze zápěstí jeho pravé ruky. Koruna stromu se převalila se zapraskáním přes Wreninu hlavu, a sjela z okraje svahu. Wren musela vykřiknout hrůzou.

Otočila se, a spatřila toho kovového giganta, jak se nad ní tyčil s ďábelským úsměvem v tváři. "Jednou jste unikla. Fascinující, takové štěstí ještě před vámi nikdo neměl. Věřte mi však, že podruhé jej mít nebudete."

Pevně sevřel její levé rameno. Wren opět vykřikla. Snad jí ho přitom vykloubil. 

"Co chceš, ty hajzle?! Zabít mě? Zbrutalizovat mě, jako Pauline a Shantel? Seš hnusná svině!" křičela na něj. "Vím, co seš zač!"

"Jsem dědic Nietovy říše," řekl s úsměvem Metaller, a vzpírající se dívku za rameno zvedl nad zem, "jeho jediný syn, jeho jediná láska. A dokončím, co můj otec začal."

"Seš vražedná svině! Tvůj otec byl vražedná svině! Psychopat!" 

"Můj otec dal dohromady Lovce kryptidů," odpověděl Metaller, "a ti zachránili svět. Pomohl odvrátit invazi mimozemšťanů. Zemřel jako hrdina, dokonce jako přítel Jacka Owena. Je pár lekcí historie, které bych vám velice rád dal, slečno Rivero, než přestoupíme... k další fázi."

"Ty mě nechceš zabít?!" vyhrkla Wren.

"Co by vám snad mělo dát takové přesvědčení?" zazubil se Metaller.

"To, jaks je zavraždil! Cos udělal s Armandem? Vrátil se? Cos s ním udělal? Cos udělal s ostatníma?!" řvala Wren.

"Prosím, slečno Rivero. Pauline a Shantel nebyly ničím, než výtvory Nieto Industries. Původně dobře naprogramovanými služebníky, u kterých se projevily poruchy, a odstranit je bylo nutné. Co se vašich přátel týče... pojďte se mnou, a vše se dozvíte."

"Ne, ty sráči!" zařvala Wren. Prudce sebou trhla, jen aby vykřikla bolestí. 

Metaller se z plna hrdla smál. Takové zápolení s jeho sevřením mu připadalo směšné.

"Viděla jsem tě krvácet... když jsi byl Terrence, agentka Kent-Lyons tě zranila. Tekla ti krev. Jak to? Jaks to udělal? Byl jsi Terrence vždycky?" zeptala se zklamaným, znaveným hlasem.

Metaller učinil několik kroků vpřed, a začal slézat ze svahu. "Ano," odpověděl, "Terrence Zedler nikdy neexistoval. Přístup vás, pana Wilkinsona a slečny Kendrick do staré základny Lovců kryptidů jsem skutečně zprostředkoval já. A naše společná exkurze do sídla rodiny Owenových v Kostarice měla také svůj účel. Zrovna tak jako exkurze do tohoto komplexu... kdyby ovšem Shantel nebyla porouchaná, neodhalila by vám existenci vodních dráčků... to nebylo v plánu. Vlastně vůbec nebylo v plánu, abych vás dnes... odchytil. To mělo přijít později, slečno Rivero. A co se krvácení týče... kůže, kterou jste popálila plamenometem, byla tak dokonalá, že byla vyplněna artificiálními cévami. Čí krev jimi proudila, to se opět dozvíte. Dočkejte času."

"Já tohle nechci!" vykřikla Wren.

"Nedá se nic dělat," usmíval se Metaller, "plán je plán. Musí být splněn. Je to nevyhnutelné."

"Ne, já tohle nechci!" zařvala opět Wren, a z rány v její paži náhle vytrysklo několik černých praménků, které jí předal její zachránce. Zasáhly kovového robota do očí, a pronikly miniaturními otvory do jeho hlavy. 

Metaller zařval. Wren pustil, a ta sjela ze svahu. Cítila, že nyní znovu z ruky krvácela. Bylo jí to však jedno. Ať už ta látka způsobila cokoliv, zřejmě ji byla schopna ovládat a zachránit se s její pomocí. Opět byla na svobodě, a nehodlala si ji znovu nechat vzít. Útěk měl pokračovat!

V úzké suché chodbičce mezi otřesně zapáchající stokou a popraskanou zdí se štosovali potkani. Jeden přelézal přes druhého, holé ocásky projížděly mezi ušima, a sem tam se strhla malá, sotva pár sekund trvající potyčka. Okousaný kus sendviče nebo rozežraný šváb při takové potyčce nejčastěji zamířil do toho tekutého odpadu, který byl tolik odporný, že se ani potkanům nechtělo pokoušet ztracenou potravu zachránit.

Když se náhle v chodbičce objevilo světlo, potkani se obrátili a utíkali se schovat. V nové tlačenici jeden z nich spadl do vody, a zapískal. S tunami lidského odpadu mířila do smíšené stoky i voda kyselého deště, který právě sužoval Londýn. Pokud zrazený potkan, odnášený proudem rychle pryč, nakonec našel záchytný bod a vyšplhal opět na břeh, jistě skončil s vážnými zraněními, jež měly výrazně zkrátit jeho život.

Do chodbičky vkročila Keira. Působila poplašeně. Nikoliv však kvůli utíkajícím potkanům.

"Já ti nevím, Luciusi," řekla, "neviděla jsem to na vlastní oči, ale... bylo mi řečeno, co jsi provedl Winnovi."

"Věř mi, že to pro něj bylo stokrát, co stokrát, tisíckrát příjemnější, než co se mu stalo před chvílí... kdyby mi zůstal odevzdán, nikdy by se nezměnil v to monstrum! Nikdy by se mu mozek nezměnil na pudink, a nezačal by mít chuť na lidskou krev!" bránil se Lucius, pohupkávající za Keirou. 

Sliznatý čertík se na chvíli zastavil, a udělal piruetku na samém okraji chodbičky, nad hnědavě zelenou vodou stoky. Začenichal, a vyprskl: "Fuj! Lidé jsou tak hnusná stvoření! Fuj, toto smrdí!"

"Takže bys mě taky proměnil," řekla mu Keira, a prudce se na něj otočila.

"Ty nic nechápeš, Keirinko," uchechtl se čertík, a podrbal se ručkou na hlavičce, "nic měnit nebudu! Jenom... budeš moje! Budu tě... vést!"

"Ovládneš mou mysl, tím pádem mě proměníš... proměníš mě v nějakou svou zabijáckou nestvůru. Tak, jako jsi ovládl Nkosiho!" vykřikla Keira.

"Nkosi byl jenom prostředkem, jak..."

"A já jím nebudu!"

"Ale no tak," zazubil se Lucius, a přiběhl k jejím nohám, "už jen to, že si o tom povídáme, značí, že máš zájem, kočičko moje!"

"Přestaň mě takhle oslovovat, hnusáku," řekla mu Keira.

"Proč, čičinko?"

Lucius dostal kopanec do hlavy.

"Au! Au, čičinko! Tohle bolí! Chceš, abych tě zase pokousal? Podívej, zoubky mám vyčištěné... jsou jako nové! Mohly by se trošku zbarvit doruda, nemyslíš?" chechtal se Lucius, a otevřel své široké čelisti, aby odhalil sadu trojúhelníkových zubů, s nimiž Keira měla již nepříjemnou zkušenost z prosince.

"Nevěřím ti, Luciusi," řekla mu, a nato zavřela oči, "nevěřím ti, že mi neublížíš. Tohle tvoje 'odevzdání se' je jen jiný název pro souhlas, že se člověk stane tvým otrokem. Ale věřím ti, že jsi menší zlo v porovnání... s těmi, co Winna proměnili. Že je doktorka Callaghan zlá, to vím moc dobře."

"Zlá a vražedná," řekl Lucius, a zhluboka se nadechl, "vím, co si o ní myslíš. Vidím tvoje vzpomínky... uch, strašlivé vzpomínky! To, co následovalo po seznámení s doktorkou Callaghan... páni, to jsou Chupacabří zvratky?"

"Nevrtej se mi v hlavě!" vykřikla Keira.

"Hmm, ta vůně není špatná... rozhodně lepší, než ty lidské hnusy v téhle stoce!" chichotal se Lucius, a několikrát opět začenichal.

"Ven z mojí hlavy! Nelez mi vzpomínkama!"

"No dobrá," zazubil se Lucius, a šťouchl prstíkem Keiru do holeně, "mám pro tebe návrh, Keirinko. Můžeš se mi odevzdat, ale vždycky, když budeš chtít sama sebou, a nebudeš chtít, abych se ti šťoural vzpomínkami a měl nad tebou moc, prostě mi řekneš, a já tě nechám být, svobodnou, s vlastní vůlí... a skutečnou kontrolu nad tebou budu mít jen tehdy, budeš-li si to opravdu přát. Třeba... já nevím, v život ohrožující situaci!"

"Chceš tím říct, že bych určovala, kým budu? I když nade mnou budeš mít kontrolu?" zeptala se stále s nejistotou v hlase Keira.

"Vždycky ti ponechám trochu sebe samotné... všechno, co zažiješ, když tě budu mít pod kontrolou, si budeš pamatovat. Nikdy nebudeš úplně slepá, bez vůle... ale v určitých situacích bude lepší, když nebudeš rozhodovat, jak jednat. Třeba když nad tebou bude velká ohavná Chupacabra, lepící se ke stropu stoky a chystající se na tebe seskočit... jako teď!"

Keira sebou trhla, a pohlédla vzhůru. Na stropě stoky se však nacházela jen světla, která stisknutím tlačítka na stěně před pár minutami rozsvítila.

"Luciusi, ty zmetku!" zařvala na něj, a znovu se pokusila jej kopnout. Čertík ale s hlasitým smíchem uskočil.

"Ha ha ha, ho ho ho, hi hi hi, he he he! Ha ha ha, ho ho ho! Ho ho ho, hí hí hí! Keirinka se nám polekala, čičinka jedna lehce vyděsitelná!" křičel, a kolébal se na zádech. Náhle se přestal smát, roztomile zamrkal a nevinně se usmál. "Když mi budeš odevzdaná, vždycky budeš vědět o všem nebezpečí... a ač se mu někdy nevyhneš, já budu vždycky vědět, co dělat, když bude tvůj život ohrožen! Kdyby nad tebou skutečně byla Chupacabra, pustil bych se s ní do telepatického boje! Jistě, z vlastní zkušenosti vím, že bych ho asi nevyhrál... ostatně jak se Winn dostal z mého sevření, co? Ale mohl bych ji zdržet! A ty už bys měla zase nad sebou kontrolu, a utíkala bys! Nebo bych tě pořád ovládal já, a pohyboval bych tvýma nožkama tak, že bys unikla do bezpečí!"

Keira zhluboka vydechla. "Vážně nemám na vybranou..."

"Uzavřeme spolu dohodu! Bude to symbiotický vztah! Říkáte tomu symbióza, že? Vy, lidé?" chichotal se Lucius. "Takový ten typ vztahu, kdy benefitují obě zúčastněné strany... s malou větší výhodou pro jednu z nich, mrk mrk, mrkity mrk."

"Musím zachránit Winna," řekla Keira, "my musíme zachránit Winna. Celý náš tým. Když budu silnější... když budu mít speciální schopnosti... budeme mít větší šanci. Doktorka Callaghan je velice nebezpečná. A není sama. Ten, který ji doprovází, bude jistě silným protivníkem. Vždyť má za sebou desítky let práce s kryptidy! A pokud jí pomáhá ovládat Chupacabry... a měnit lidi na Chupacabry... propána, jakou jinou možnost mám, Luciusi?"

"Přesně tak! Přesně tak!" radoval se Lucius. Natáhl svou ručku ke Keiřině rozevřené levé dlani. "Na symbiózu. Na... Keiriuse! Tak si budeme říkat, čičin... ehm, ehm... šelmič... ehm, Keiro. Na Keiriuse, Keiro!"

Keiře se roztřásla ruka. Podala ji však tomu malému ďáblovi, který na ni civěl, jako by se těšil na nějaký nadcházející masakr šílených proporcí. Když jí rukou potřásl, byla až zaražena jeho silou. 

"Uvidíme se na druhé straně, Keiro!" uchechtl se, a náhle zmizel.

"Počkej! Co moji rodiče?! Vrátí se?! Luciusi!" zařvala náhle Keira. Nedostalo se jí však odpovědi.

Osaměla ve stoce. Chvíli stála na místě, a čekala, co se s ní stane. Pořád se však cítila stejně. Nepozorovala u sebe žádnou změnu. Jen se jí po několika nadechnutích zdálo, že jí ten ohavný puch stoky nedělá dobře na žaludek. Vylézt ven se však stále bála. Na povrchu ji mohli hledat. 

Krátce pohlédla na display svého mobilního telefonu. Po té potyčce v bytě doktorky Rajendar byl pokryt velikou pavučinou. Ani si nevybavovala, kdy k tomu došlo, ale musela dostat ránu do místa, kde měla v kapse mobil uschován. Možná, že to bylo ve chvíli, kdy spadla na zem. V každém případě nebyl ve stoce signál. Nemohla nikomu zavolat, ani přijmout hovor. Nemohla tušit, že se ji možná v těchto chvílích pokoušel dovolat Armando.

Zhnusena zápachem stoky, dala se do kroku ve snaze najít místo, kde by mohlo být dýchatelněji. Bylo jí hrozně. Přemítala, zda učinila správné rozhodnutí, když s Luciusem dovolila onu zvláštní spolupráci. Vracela se ve vzpomínkách do bytu doktorky Rajendar, a znovu se jí vybavoval Winn, proměňující se ve stvůru připomínající něco mezi člověkem a Chupacabrou. Pokaždé, když zavřela oči, viděla jeho dva jazyky, jak si razí cestu jeho zubatou tlamou, a slyšela zvracení podobný skřek, který se z hrdla mučeného mladíka dral.

Pochod stokou se zdál být nekonečný. Zápach nemizel, ač si na něj trochu přivykla, a čím dále se vzdalovala od místa, ve kterém svou cestu pod zemí začala, tím horší bylo osvětlení. Každých sto metrů musela zmáčknout nový cuplík na zdi, občas se však stalo, že světla, jež se rozsvítila, blikala nebo dokonce přestala svítit na několik vteřin. Když se ocitla sama v temnotě, tolik vzdálena povrchovému Londýnu, cítila se obzvlášť zranitelně.

"Nemůžu tady jen tak chodit... Je tu hrozně," řekla si po několika desítkách minut, a utřela si pot z čela, "měla bych se pokusit najít cestu domů. Nemůžu tady strávit celý zbytek dne... propána, vždyť ani nevím, kam vlastně jdu."

Po chvíli přemýšlení se rozhodla, že stoku opustí. Ve chvíli, kdy dorazila k dalšímu žebříku vedoucímu k víku kanaliazce, však strnula hrůzou. Z neosvětlené části stoky, z úzké chodbičky mezi špinavou vodou a stěnou, ji sledovaly tři páry svítivých očí. Byly na ni hrozivě upřeny. 

Keira si změřila vzdálenost mezi svými chodidly a žebříkem, poté vzdálenost mezi spodkem žebříku a víkem, a vzdálenost mezi sebou a očima, jež ji sledovaly. Popřemýšlela také krátce nad tím, oč by se mohlo jednat. Ty zraky byly příliš vysoko na to, aby šlo o nějakou zvláštní zmutovanou krysu nebo o tři kočky uvězněné v kanalizaci, stojící jedna na druhé. Ne, muselo jít o nějakého netvora.

Učinila dva rychlé kroky směrem k žebříku. Z temnoty náhle něco vyšlehlo, a Keira v hrůze vykřikla. Šlo to po ní.

Ta lahodná kovová chuť. Je snad v našem světě chutnější substance? Má přece tu správnou konzistenci, to správné množství plazmy, od vody po soli, a ty šťavnaté erytrocyty! Winn se probral ze spánku s myšlenkami ovlivněnými přítomností lidské krve na svých rtech. Vystřelil z úst jeden ze svých jazyků, a blaženě si rty olízl. S úsměvem zazíval, a z hrdla se mu vydral podivný skřek.

V tu chvíli otevřel oči, a zděsil se. Jak to jen smýšlel? Když usínal, myslel na Wren, a na to, že se k ní vrátí. Jeho další myšlenky po probuzení se však odebíraly monstrózním směrem. Kapky lidské krve na jazyku jej vzrušovaly. Cítil, jak se mu vztyčují chlupy po celém těle, když na ni pomýšlel. Udělalo se mu špatně, ale již ne tolik, že by se chtěl vyzvrátit. Spíše měl jakýsi nevolnost přinášející pocit viny. Nemohl si však odporovat, že lidská krev byla lahodností, vždyť ji přece právě trávil, a věděl, jak dobře mu dělala!

Teprve asi po minutě se mladík rozhlédl kolem sebe. Nenacházel se již na palubě helikoptéry, a kolem něj se nenacházeli žádní lidé. Byl umístěn v jakési temné chodbičce nebo rouře, do které zepředu, skrze mříž, mířila trocha světla. Opačný konec jeho nové klece, jak o chodbičce sám smýšlel, tvořila betonová zeď. Roura však byla tvořena jakýmsi měkčím materiálem. Přejížděl po ní prsty, a usoudil, že se jednalo o nějaký plastický materiál. Když se však do něj pokusil škrábnout drápem, nevytvořil se v něm důlek. Materiál byl pevný a odolný.

Winn zamířil po všech čtyřech k mříži. Lezl jako ještěr, s nohama a rukama vybočenýma do stran. Neumisťoval je pod tělo. Když přemýšlel o tom, jak se instinktivně pohyboval, opět ho mrazilo. Jakmile přikročil k mříži, strnul na místě. Ucítil, že její vnitřní stranou opět procházel elektrický proud. Tentokrát měl být dokonce silnější, než v kleci, ve které ho přenášeli na palubě vrtulníku.

Vyhlédl ven. Jeho nová klec se nacházela v prostorné hale. Desítky metrů před sebou spatřil několik podobných mříží, jako byly ty, zpoza kterých hleděl ven. A za nimi žhnuly rudé, nenávistné zraky Chupacaber. Základ celé protější stěny byl vyplněn podobnými rourami obklopenými betonem a krytými mřížemi s elektrickým proudem. Za chvíli se skřeky Chupacaber začaly ozývat i zprava a zleva. Winn si udělal dobrou představu o tom, jak musel vypadat celý ten prostor, v němž se společně s ostatními příšerami nacházel.

Kde asi tak mohl být? Předtím, než usnul, slyšel jednoho ze společníků doktorky Callaghan vyřknout, že Irské moře mělo být brzy za nimi. Netušil však, jak dlouho spal. Klidně mohl být přepraven na nějakou loď. Anebo mohl být letadlem dopraven stovky mil daleko. Nepamatoval si, že by se od zkonzumování krve probudil. Nyní měl za to, že se klidně mohl nacházet v té základně doktorky Callaghan na Portoriku, ke které ho s jeho přáteli v srpnu minulého roku vzala agentka Kent-Lyons. Vzhledem k tomu, s kolika Chupacabrami byl v tomto velkém prostoru vězněn, by to dávalo naprostý smysl.

Náhle se ozvala siréna. Vydávala nepříjemný zvuk asi po půl minuty, během které všechny Chupacabry skřekaly. Winn si musel zakrýt uši. Vůbec to nebyl příjemný hluk. Poté, co ustal, vběhl do haly nějaký muž. Byl pohublý, plešatý, bledý, oblečený v bílém tílku a tmavě modrých šortkách, se sandály na nohou. Všechny mříže byly náhle vysunuty nahoru, a Chupacabry tak mohly uniknout ze svých klecí.

Winn na nic nečekal. Vyskočil ven. Přistál na všech čtyřech na betonové podlaze. Všechny Chupacabry učinily to samé. Ve vlnách se začaly pohybovat směrem k muži, umístěnému v geometrickém středu haly. Řval strachem.

Když se k němu přiblížila jedna Chupacabra zezadu, sekla ho drápem do lýtka. Muž poskočil, zavřískal bolestí, a ránu si zakryl rukama. Prýštila z ní krev. Útočník vytasil svůj dlouhý jazyk, a prorazil jím mužovy prsty, aby ochutnal čerstvou krev. Jakmile tak učinil, dočista se zbláznil. Vyskočil, a oběť povalil na záda.

Winn učinil několik skoků, a stanul vedle zraněného muže. Chupacabry se na něj snášely ze všech stran, obklopovaly jeho tělo, lísaly se k němu, kousaly ho a olizovaly mu hluboké rány. Muž sebou vrtěl, natahoval ruce neznámo kam a něco nesrozumitelného vykřikoval. Po chvíli mu z úst začala stříkat krev. To totiž už několik z těch krvelačných potvor žralo jeho břicho, zatímco byl stále živ.

Jeho oči náhle stanuly na Winnově tváři. Okamžitě k němu natáhl ruku, pokrytou krví. "Prosím! Prosím, prosím, prosím! Pomoc!" řval v hrůzné panice.

Winn se zvedl ze země, a postavil se pouze na nohou, či na zadních končetinách. Hleděl na masakrovanou oběť, a sahal si přitom prsty obou rukou na obličej. Nenahmatával na něm nic, co by mu připomínalo jeho lidskost. Špičaté uši, veliké oči, malý nos, obrovské zuby trčící z tlamy, spousta srsti na tvářích... Co v něm ten muž viděl, že ho tak prosil o pomoc?

Zblízka se na muže podíval. Celý obličej měl zakrvácený, a nejevil již známky života. Winn byl zaražen. Stál uprostřed Chupacabřích hodů, a snažil se přemýšlet. Dát si to nějak v hlavě dohromady.

"Winne! Co to děláš Winne?" uslyšel náhle.

"Hoduj, Winne, hoduj! Nebo ti ho ostatní sežerou, a tobě zůstanou jen kosti!"

"Fuj, hnusné kosti! Dolovat z nich morek je za trest! Je to jenom pro losery!"

"Ty nejsi loser, Winne! Zasloužíš si hostinu, jako všichni tihle zabijáci!"

Netušil, zda šlo jen o halucinace, nebo zda k němu tentokrát Chupacabry promlouvaly doopravdy. Snažil se pochopit, zda mluvily lidskou řečí, nebo zda to už byl jakýsi jiný jazyk. Promítaly mu zde přítomné Chupacabry své myšlenky do hlavy? Nebo si to vše jen představoval, a hovořily k němu pouze jeho instinkty?

Nakonec mohutně zařval, a prokousl čelo zabitého muže. Krev vyprýštila na celý Winnův obličej. Z úst mu vyjely oba jazyky, přičemž jeden začal s čištěním tváře od krve, a druhý se zarazil do kousance v mužově čele. Winn si drápy přidržel celou hlavu oběti, aby ji měl pro sebe, a ládoval se krví, jak jen nejzuřivěji mohl.

Brzy se dostal do konfliktu. Jiná Chupacabra se chtěla také nasytit krví z mužovy hlavy. Sekla po Winnovi drápy pravé přední končetiny.

"Moje! Najdi si své místo dole, bottom feedere!"

Winn zasyčel. Něco takového si nemohl nechat. Sekl svou protivnici do hlavy, a to rovnou dvakrát. Mezi očima jí zanechal krvavý šrám. Útočnice se rozzuřila, na Winna skočila, a povalila ho na záda. Ostatní Chupacabry si jejich boje vůbec nevšímaly. Byly plně zabrány do krmení.

Útočnice natlačila obě Winnovy ruce k betonové podlaze, a pevně je stiskla. Mladík sebou házel, ale nedokázal se vyprostit. Tato krvelačná potvora byla větší a silnější, než původně odhadl. 

"Jsi můj, Winne!" uslyšel mladík ve své hlavě.

Opět sebou hodil. Nelíbilo se mu, jak jej ta potvora držela u země. Zlověstně mu hleděla do očí, a stále mu k tváři blížila svůj zakrvácený obličej. Po chvilce jí z tlamy vyšlehl jazyk, a něžně jím pohladila Winnovu hruď.

Winn zaskřekal. Začalo mu bušit srdce. Znovu se pokusil vysmeknout, ale nešlo to. Chupacabra ho teď celého zalehla. 

"Dost už bylo krmení... je čas na jinou zábavu, Winne!"

Mladíkovou myslí náhle probleskla vzpomínka. Vybavil se mu živý sen, ve kterém se nacházel v posteli s Wren. Zdál se mu měsíce předtím, než jí vyznal svou lásku. Hrůzným zakončením toho živého snu byla Wrenina proměna v takovou huňatou, krvelačnou nestvůru, jaká se teď k Winnovi lísala. Jeho nejhorší noční můra se stávala realitou. 

Zařval, a dal veškerou svou sílu do mocného kopnutí, kterým útočnici odhodil o necelé dva metry dál. Vyskočil, přistál na všech čtyřech, a pozoroval její reakci. Vypadala velice iritovaně. 

"Odmítáš mě, Winne? Za to zaplatíš! Nikdo mě ještě neodmítl!"

Chupacabra se dala do jeho pronásledování. Winn zamířil zpět ke své kleci. Nejprve se hnal na rukou i nohou, ale pak se pokusil o dlouhý skok. Svaly nohou se mu napjaly, a on náhle letěl vzduchem, jako by se odrazil s pomocí pružiny. Vletěl do své klece, a doufal v jediné. Že v ní bude v bezpečí.

Útočnice se vzápětí přiblížila k vchodu do chodbičky. Natáhla k Winnovi drápatou ruku, a vtom sletěla seshora mříž. Chupacabra jen taktak uhnula, a ruku si zachránila. 

"Tak fajn, potvory! To stačí! Už jste ho zmasakrovali dost!" ozval se hlas Theodory Callaghan.

Winn se bojácně zahleděl své protivnici do očí. Obrátila se k němu bokem, a chystala se na návrat do své klece. 

"Budeš můj, Winne. Já tě dostanu. Ukážu ti, kdo je tu boss. Příště už mě neodmítneš! Nebudeš moci!"

Kdyby tak Winn mohl plakat. Vždyť to vše byla hrůza! Horor, jaký by nikdo nechtěl zažít. Byl proměněn v krvelačnou nestvůru, chutnala mu lidská krev, probouzely se v něm vražedné pudy, a o jeho zmutované tělo projevovala zájem nějaká velká Chupacabří samice, která mu chtěla tím nejohavnějším způsobem ukázat, že je dominantní. Nemohl se cítit hůře. Nakonec v něm převládl zbytek jeho lidskosti, a vyzvrátil se. Z jeho žaludku šla ven snad veškerá krev, kterou před pár minutami zhltal.

Všechny Chupacabry již byly ve svých klecích. V hale zavládlo ticho. K ohlodané mrtvole přistoupila doktorka Callaghan, a gestem naznačila svým dvěma poskokům, oblečeným v bílých pláštích, aby ji odnesli. Nato přistoupila k Winnovým mřížím.

"Tak, jste doma. Ať se vám tu líbí," usmála se na něj, "subjekte číslo 1439."

Zachrastila před mříží malým ovladačem, a odešla. Winn vydal z hrdla poslední zařvání na protest. 

Pokračování příště...

Obrázek týdne 6. 3. 2026

Mám tu pro vás první březnový Obrázek týdne letošního roku! Kdo ze zájemců o život na naší planetě v její dávné minulosti by již nevěděl o nedávno popsaném druhu Spinosaurus mirabilis, o té gigantické "volavce z pekla", jejíž popis vyšel v Science 19. února. Od té doby, co jsem o něm napsal na tento blog, jste jistě čekali, kdy by se tak rekonstrukce toho zvířete mohla objevit mezi Obrázky týdne... a dnes vás potěším tím, že do této rubriky jednu zařadím. Autorem tohoto výborného obrazu je paleoumělec Hitorin. Nyní, je libo seznámení s egyptským bohem Sobekem?

Popisek k obrázku: Dva strážci stojí s kopími před objemnými sloupy, mezi nimiž se nachází vstup do nejtajnějšího chrámu obývaného dárcem zeleně, bohem úrody, plodnosti a Nilu, staroegyptským bohem Sobekem. Ten nyní vychází ven, poháněn nejspíše hladem po dnech strávených v příjemném chladu a stínu domova, který mu jeho uctívači postavili. Jedná se o zástupce velikého rybožravého dinosaura, který bude za několik tisíciletí pojmenován Spinosaurus mirabilis. Vybaven impozantním nasálním výrůstkem, shlíží tento spinosauří bůh na okolní svět jako vyslanec z časů, kdy takoví, jako on, bojovali o přežití v zemi dlouhokrkých titánů, hlučných a dravých monster a malých huňatých pidižvíků, kteří byli cítit zhruba podobně odporně, jako Sobekovi nynější uctívači. Tento Spinosaurus je pamětníkem světa, jaký si staří Egypťané sotva dokáží představit. Jak se vůbec ocitl v době vzdálené děsivých 95 milionů let od té, v níž vyrostl a v níž strávil většinu svého života, to je záhadou. Snad se jednou, když se pohyboval podél řeky v pravěké severní Africe při svém obvyklém honu na ryby, zničehonic v jeho blízkosti objevil veliký blyštivý portál, kterým prošel do tohoto světa, a poté, co se uzavřel, zůstal v něm Spinosaurus uvězněn, jako časový ztroskotalec. Nebo byl snad do starověkého Egypta někým přemístěn, možná malými zelenými mužíčky cestujícími v čase nebo zástupci onoho druhu, kteří zde Sobeka uctívají, ale z budoucnosti, a též schopných cestovat proti proudu času. Možná si právě lidé z budoucího světa chtěli pohrát se svými předchůdci, a ozvláštnit jim životy darem v podobě tohoto zvířete. Ať už se tam dostal jakkoliv, Spinosaurus mirabilis ve starověkém Egyptě ještě chvíli pobude. A nyní si rád zarybaří v Nilu, kde bude mít šanci poprvé ochutnat až dvoumetrového robala nilského. Spinosaurus mirabilis je znám na základě fosilních pozůstatků z Nigeru, popsaných v roce 2026 týmem paleontologů vedeným Paulem Serenem. 

Vzpomínáte si na 1. epizodu seriálu Pravěk útočí (Primeval) z roku 2009, ve které se ukázalo, že starověcí Egypťané znali občasně bipedního krokodýla rodu Pristichampsus z eocénu? Kdyby náhodou někdo v budoucnu natočil další seriál o pravěkých zvířatech přicházejících do současného světa, mohl by do něj podobně zakomponovat tento spinosauří druh. Vidět starověké Egypťany v interakci s ním by určitě byla zábava.

V příštích dnech se na tomto blogu dočkáte 2. části 13. kapitoly Nových Lovců kryptidů, nazvané Daleká cesta domů. Věřím, že v tuto chvíli už jste si ji - a stejně tak kapitolu předchozí - přečetli, tudíž není žádným spoilerem, že Nietův syn je naživu, a po celé měsíce manipuloval naše hrdiny v podobě Terrence Zedlera. Co asi bude dál? Kromě toho vás čeká také 25. část projektu Kniha týdne. Dále chci splnit ještě jeden rest - napsat něco k malému uplynulému výročí, na které jsem čekal s nápadem na článek dobrý rok a půl, jen abych na něj nedávno úplně zapomněl. 

Užijte si první březnové dny, vyražte ven, zkuste se podívat po nějakých pozůstatcích fosilní fauny nebo po současných zvířatech - hlavně jen neseďte doma!

Noví Lovci kryptidů: Daleká cesta domů (1/4)

Noví Lovci kryptidů se ocitli na rozcestí. V době mezi březnem 2055 a únorem 2056 pokročil tým idealizující si tajemně zmizelý tým Jacka Owena od prostého pátrání po tajemných tvorech za svým dvorkem k odhalování hrozivých pravd o světě, do kterého dobrovolně vstoupili. Když se Wren Rivera a Winn Wilkinson z Creek City v Illinois dali dohromady na dobrodružství, při kterém se ocitli tváří v tvář záhadným metamorfům pravděpodobně mimozemského původu, nedokázali si jistě představit, s čím se budou potýkat o necelý rok později. Představit si to určitě nedovedla ani Keira Kendrick, třetí členka týmu a dívka z londýnského Greenwich, žijící v osamění ve velkém domě po nedávné smrti svých rodičů, kterou měla zapříčinit. Když ji před Vánoci začal otravovat čertík Lucius, obrátil se jí svět vzhůru nohama. Armando Villalon, čtvrtý člen týmu, dvacetiletý mladík studující zoologii na Portorické univerzitě v Río Piedras, který se k novým Lovcům kryptidů přidal v srpnu při výpravě za Chupacabrami, se také ocitl v situacích, o jakých se mu nesnilo. Tým v průběhu měsíců vnikl do staré základny Lovců kryptidů v Londýně a zjistil, že se jedná o hermeticky uzavřenou kapsli obývanou stovkami vyhládlých Chupacaber. Winn trpěl po měsíce halucinacemi plnými oněch krvelačných kryptidů, což mělo negativní dopad na jeho každodenní život. A když se noví Lovci kryptidů vydali do kostarického sídla zmizelé rodiny Owenových, nalezli uvnitř kočko-pso-opičáka drženého v laboratoři, který se je pokusil zabít. Wrenina skupina si byla vědoma toho, že se ocitla v centru konfliktu odlišných skupin lidí s odlišnými zájmy o kryptidy; agentky Marilly Kent-Lyons z tajemné americké organizace, jejímiž členy jsou telepati z Marsu, doktorky Theodory Callaghan, odbornice na Chupacabry využívající tyto nestvůry jako zbraně, a Terrence Zedlera, člena financovatelské rady Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu, se kterým se přátelil Jack Owen, a který se stal dobrým přítelem nových Lovců kryptidů. Šok přišel v únoru 2056. Terrence pro ně domluvil s Pauline Watson, CEO společnosti Nieto Industries, kterou založil úhlavní nepřítel Lovců kryptidů, zesnulý v roce 2033 kvůli vzácné genetické chorobě, exkurzi do průmyslového komplexu u jezera Nikaragua. Wren a Armando byli konfrontováni přeživším Nietovým vodním dráčkem - tito tvorové měli být již vyhubeni, za což měl Terrence před více než dvaceti roky zodpovídat. Jeho neshoda s Pauline Watson a její asistentkou Shantel se však ukázala být zapuštěna nikoliv v přežití vodních dráčků, ale v tom, že bylo novým Lovcům kryptidům odhaleno příliš brzy. Pauline i Shantel byly brutálně zavražděny v pozůstatcích Nietovy podvodní základny, lokalizované pod hlavní budovou Nieto Industries. Terrence není tím, kým se zdál být. Když Wren zasáhla dvoumetrového svalovce plamenometem, jeho kůže shořela, a odhalila kovového muže. Armando zamířil za užití Keiřina teleportačního zařízení pro pomoc, zatímco Wren byla odsouzena k smrti mezi desítkami vodních dráčků. Armando brzy zjistí, že Winn a Keira, kteří měli mít terapeutické sezení s psychiatričkou doktorkou Rajendar, mu nápomocní nebudou. Doktorka Rajendar se ukázala být Luciusem, který chtěl dvojici opět trápit; Winn se přitom proměnil v cosi mezi člověkem a Chupacabrou, a zanedlouho si pro něj přiletěla doktorka Callaghan s šedovlasým mužem, kterého Keira poznala, přestože ho nikdy nepotkala. V kanalizaci pak byla Luciusem přesvědčována, aby se mu odevzdala. Každý z nových Lovců kryptidů je nyní sám. Co se s nimi stane? 

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

DALEKÁ CESTA DOMŮ, ČÁST PRVNÍ

Londýnskými ulicemi projížděly desítky policejních a hasičských vozidel. Za hlasitého houkání a zvědavého pozorování kolemjdoucích mířily k všechny k vysoké budově, která mezi všemi, jež do ní v průběhu let zamířili s nutností psychologické pomoci, proslula jako místo spojené s péčí, nasloucháním a změnou k lepšímu. Nyní byl však dům, v jehož jedenáctém patře se nacházel byt a zároveň ordinace soukromé psychiatričky doktorky Rajendar, spjat s hrůznými příběhy o násilí, řevu, nelidských skřecích a snad i mučení.

Před vchodem do něj se k sobě těsnali jeho roztřesení obyvatelé. V otevřených oknech seděly celé rodiny s dětmi, a v pláči shlížely dolů, nejisty si tím, zda mají v případě nějakého nepopsatelně strašlivého nebezpečí seskočit, aby smrt ve spárech jakýchsi monster, lidských či nelidských, vyměnily za smrtelný náraz o beton tam dole. Lidé z okolních budov jen kroutili hlavami, a někteří z nich tvrdili, že před pár chvílemi viděli několik ozbrojenců táhnout ven z budovy, do helikoptéry, divoce se svíjející bestii se dvěma jazyky a břitvovitými drápy. A aby toho nebylo málo, ke všemu se ještě spustil další kyselý déšť, tolik typický pro hlavní město Británie. 

Z jednoho policejního auta vyběhla žena indického původu s výraznou otlačeninou v okolí úst. Měla na sobě zašpiněné šedé tílko a modré šortky, a běžela bosa. Za ní kráčely dvě policistky. Jakmile lidé před budovou ženu spatřili, začali na ni volat. 

"Doktorko Rajendar!"

"Co se stalo ve vašem bytě?"

"Ozývaly se odtamtud hrozné zvuky! Jako by tam někdo bojoval!"

"Prý se vám tam někdo vloupal, doktorko Rajendar!"

Doktorka Rajendar se obrátila na policistky, které ji doprovázely, se slzami v očích. "Měla jsem pravdu," řekla úzkostlivě, "říkal, že mou ordinaci využije k něčemu, co prý... 'započne novou velkou kapitolu.' Takhle megalomansky to nazval. Muselo se to stát!"

"Klid, doktorko," řekla jedna z policistek, "uděláme, co budeme moci..."

"Mí pacienti... musel jim hrozně ublížit!" vykřikla doktorka Rajendar. "Musíte mi věřit, opravdu mě unesl on! Byl to démon! Opravdový démon!"

Policistky nevypadaly příliš zaujatě. Jedna z nich dokonce odvrátila tvář, a zazívala si, aniž by si příliš zakryla ústa. Na doktorce Rajendar bylo vidět, jak ji to naštvalo. Žádný z dalších policistů a hasičů mířících hlavním vchodem do budovy si jí nevšímal. I když na ni lidé ze všech stran hulákali, připadala si tu nesmírně sama.

"Co se vám stalo, paní doktorko?" zeptal se jí náhle jakýsi mladík. Byl to statný, urostlý mladý muž, a hovořil s karibským přízvukem.

"Byla jsem unesena! To se mi stalo!" odpověděla zhurta. "Dnes ráno, když jsem vylezla z postele, se přede mnou objevila nějaká... zrůda! Chytila mě za ruku, a najednou jsem byla někde ve sklepě, připoutaná k židli, s roubíkem na ústech. Ten démon mi řekl, že si pohraje s mými dvěma pacienty, které jsem měla objednané na malé terapeutické sezení..."

"Winn a Keira!" vyhrkl mladík.

"Ano! Vy je znáte?" zeptala se překvapeně doktorka Rajendar. Obrátila se na policistky. "Můžu už dovnitř? Stejně tam vletěli všichni vaši kolegové! Chci vidět, v jakém stavu je můj byt! Chápete to? Pusťte mě dovnitř!"

Mladík se mezitím vytratil. Teleportoval se do místnosti, ve které mělo před pár minutami či desítkami minut dojít k neštěstí. A byl zhrozen. Ocitl se totiž vedle zmasakrované mrtvoly jakéhosi muže. Že to byl záchranář Nkosi, to vědět nemohl, neboť jej nikdy osobně nepoznal. 

"Ksakru," zasyčel skrze zuby Armando, "co jim ta hnusná potvora udělala?"

Pohlédl na krvavé skvrny na křeslech, na krev na kulatém stolu a na kobercích, na krvavé otisky na rámu dveří, a nakonec na důlky v podlaze, které působily jako stopy po drápech. Nevěřícně zakroutil hlavou. Na porozhlédnutí se po okolí neměl mnoho času. Hlasitá rána do vstupních dveří bytu ohlásila příchod hasičstva a policistva, jež předtím Armando při krátkém hovoru s doktorkou Rajendar viděl vbíhat do budovy. Zmáčkl tlačítko na ovladači teleportačního přístroje, aby se včas klidil ze scény zločinu.

Nervózně se procházel sem a tam mezi popelnicemi ve vzdálené, temné uličce, pokrýván velkými, nepříjemně páchnoucími kápanci kyselého deště. Hleděl na display svého mobilu, a kroutil hlavou.

"Zvedni to, Keiro," řekl si pro sebe, "no tak, dělej."

"Zdravím," ozval se Keiřin hlas.

"Keiro! Co se vám stalo? Utekli jste z té budovy? Řekni mi, kde jste... Wren potřebuje pomoc! Terrence se ji pokouší zabít v Nikaragui, sakra! Možná už je pozdě, musíme se tam portnout a..."

"Dovolali jste se do mé hlasové schránky. Právě vám nemůžu odpovědět, ale můžete mi zanechat vzkaz, a já si ho při nejbližší příležitosti poslechnu."

Armando frustrovaně zařval, až se jeho mocný hlas v ozvěně dral ze všech světových stran. Flákl svým mobilním telefonem o zeď posetou graffitti. Zakryl své oči, a posadil se na pytel odpadků. Nahlas se rozplakal.

"Ty píčo!" zařval znovu. "Já musím jít zpátky! Ty vole, já musím jít zpátky! Nemůžu jí v tom nechat, borku!"

Prudce se zvedl, a přiběhl k telefonu ležícímu na betonu. Zkusil vytočit Winnovo číslo, hovor však nikdo nepřijal. Po třiceti vteřinách dalšího nervózního procházení mezi popelnicemi se Armando přestal pokoušet Winna kontaktovat. Docházelo mu, že ty zkazky o podivném tvorovi s dvojicí jazyků, který byl údajně vytažen z domova doktorky Rajendar a odnesen helikoptérou pryč, se mohly týkat Winna. Těžko se mu věřilo tomu, že by se člen jeho týmu měl proměnit v jakousi bestii, ale v těchto chvílích pro něj bylo uvěřitelné vše. Jen před pár minutami přece sledoval na opačné polokouli muže, kterému spolu s Wren důvěřoval, a to po řadu měsíců, chladnokrevně zavraždit dvě ženy.

Pomýšlení na to, že Wren se mohla k Terrencovým obětem přidat, vhánělo Armandovi další slzy do očí. Zoufale potřeboval někoho, kdo by mu pomohl. Někoho, kdo by mohl představovat ty posily, o kterých mu Wren řekla. Možná, že neměl uposlechnout. Začínal si vyčítat to, že Wren v té páře nevyhledal. Stačilo, aby ji chytil za ruku, a mohli se teleportovat do bezpečí. 

Vytočil číslo profesorky Alondry Pietri, vedoucí své bakalářské práce. Na odpověď nemusel čekat ani pět vteřin. 

"Armando! Jsem ráda, že mi voláš," ozvalo se z jeho telefonu, "jsi na univerzitě! Ještě jsi mi nepověděl, jaká byla ta stáž s doktorem Canadym v Hondurasu..."

"Paní profesorko, pamatujete si na Wren Riveru?!" vyhrkl Armando.

"Samozřejmě, že si pamatuji na Wren," odpověděla Alondra.

"Je v nebezpečí! Možná už je mrtvá! Potřebuju někoho, kdo by se se mnou vrátil do Nikaragui, a pomohl jí..."

"Počkej, počkej," zarazila se Alondra, "co se stalo? Pomalu, Armando."

"Není čas! Můžu se za váma portnout? Do vaší pracovny? Potřebuju lidi, paní profesorko! Co nejvíc lidí, co jí pomůže!"

"Co se stalo Wren?"

"Terrence Zedler jí chce zabít! A možná už je pozdě... sakra!"

"Terrence Zedler?!" vyhrkla Alondra. "Armando, jestli je tohle nějaký hloupý, dokonce bych si troufla tvrdit i nemocný vtípek, pak jsi mě jím opravdu naštval."

"Poslouchejte mě... zabil dvě ženský! Normálně je probod! Viděl jsem to! Byli jsme s ním oba, já a Wren, v Nikaragui, v Nieto Industries..."

"Terrence by v životě nikomu neublížil!" ozvala se nevěřícně Alondra. "Co to, prosím tě, povídáš?"

"Potřebuju vaši pomoc!" zařval Armando. Neotálel, a zmáčkl tlačítko na teleportačním přístroji. 

Se zábleskem se objevil v pracovně profesorky Pietri na Katedře biologie Přírodovědecké fakulty Univerzity v Río Piedras. Vykuleně na něj hleděla, usazena na židli u svého pracovního stolu, v jedné ruce měla propisku, v druhé mobilní telefon. Opravovala testy studentů. 

"Bez zaklepání? Vážně?" řekla naštvaně. "Mám práci, Armando."

"Do prdele! Vy to nechápete! Nechápete, co se děje!" křičel Armando.

Alondře se v tváři objevil první náznak zděšení. Když viděla Armandovy slzy a jeho obličej kypějící strachem, opustilo ji přesvědčení, že šlo možná o nějaký vtip.

"Armando, počkej... co se stalo?" zeptala se poplašeně, a vstala. 

"Přesně to, co jsem vám řek, do prdele! Wren je v nebezpečí! Terrence není to, za co jsme ho považovali! Já chápu, že ho znáte desítky let, ale sakra, on je něco jinýho!"

"Co?!" vyhrkla Alondra. Dotkla se Armandovy paže.

"To nevím... vrah! Šílenec! Totální maniak! Měl něco v rukách, takový velký šavle nebo co... moc jsem na to neviděl. Ale normálně to projelo hrudníkem jedný tý ženský, a břichem druhý. Zabil ředitelku Nieto Industries! A teď jde po Wren! A sakra, čas běží, profesorko! Možná ji už dostal!"

"Pokud je to pravda," řekla pomalu Alondra, a dlouze se zadívala Armandovi do očí, "co chceš, abych dělala?"

"Wren chtěla posily! Potřebujem posily!"

Alondra se zamračila. "Šavle, říkáš?"

"Sakra, jdete do toho, nebo ne? Jinak se portnu za Eldredem... ten by moh pomoct! Taky bych moh odchytit mýho přítele, ale... není čas! Není čas, chápete to?!" plakal Armando. Na místě se zhroutil. Ta hora svalů padla těžce na kolena s hlasitým nářkem. 

Profesorka Pietri na něj stále hleděla s vykulenýma očima. Ani nemrkla. "Šavle?"

"Do prdele s váma," zasyčel Armando, a zmáčkl tlačítko na teleportačním zařízení. Zmizel, připraven setkat se s někým, koho v tuto chvíli považoval za potenciálně více nápomocného.

"Ne," řekla nevěřícně Alondra, když v místnosti osaměla, "ne, to není pravda. To nemůže být pravda."

Zatočila se jí hlava. Musela se chytit opěradla židle. 

"To by přece byla tak ohavná lest... Ne, oni přece tvrdili, že ho rozebrali! Že když Nieto zemřel, rozdělili ho na nejmenší součástky, a ty byly zničeny. Byl toho plný tisk!"

Vjela si prsty do očí.

"Nemůže to být pravda. Ty desítky let... Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu... ne. Prostě ne."

Něco jí docházelo. Dva metry vysoký svalnatý Terrence Zedler se v jejích představách měnil v cosi jiného. V něco, co se jí jako pamětnici v mládí zarylo do mysli. Rozbušilo se jí kvůli tomu srdce. Měla pocit, že omdlí.

Wren se začínala dusit. Slábla, a vodní predátoři divoce se točící v kruzích kolem ní, vycítili, že pro ně bude snadnou kořistí. Předtím, než se mezi nimi ocitla, se dívka sotva nadechla. Když vzhlédla k hladině, takřka se jí zastavilo srdce. Z této hloubky by nahoru nevyplavala, ani kdyby jí v tom neměly bránit masy hladových vodních dráčků. Blížil se její konec.

Jeden z dráčků sevřel čelisti přímo před jejím obličejem. Další ji bolestivě udeřil do nezraněné paže svým ocasem. A když ucítila, jak jí další tlačí čumákem do rány v druhé paži, a uviděla, jak do nozder vtahuje kapky její krve, smířila se s nevyhnutelným. Jen doufala, že to bude mít za sebou co nejdříve. 

Zavřela oči. V hlavě se jí začínal opakovat celý její život. Vracela se k mžitkovitým vzpomínkám z nejranějšího dětství, viděla svého otce, jak ji zvedal nad svou hlavou a jak se s ní točil. Vzpomněla si na to, jak její matka plakala, zatímco svírala papíry s otcovým povoláním do války. Vybavovala si nekonečné hádky svých rodičů, traumatizovaných životem v chudobě i otcovou závislostí na drogách v důsledku válečných traumat. Zaradovala se, když si připomněla tu chvíli, kdy se dozvěděla o slavných Lovcích kryptidů. Ty usměvavé obličeje dobrodruhů v černých uniformách, kteří si prošli nekonečnem pekel, si získaly její sympatie. Rozpamatovávala se i na chvíle, kdy si četla jejich knihy ve škole, sama, odloučená od ostatních dětí, které ji nechtěly pochopit a dělaly si z ní legraci. Myslí jí proběhl záblesk té chvíle, kdy se vyoutovala své matce i svému otci, a oba akceptovali její požadavky na tranzici. Pamatovala si na úsměv paní doktorky, která jí od třinácti let pomáhala stát se sama sebou. Být takovou, jakou ji příroda chtěla. Vzpomínala na všechny ty večery, kdy četla o Lovcích kryptidů, kdy hltala jejich dobrodružství, a kdy snila, že jednou bude přesně takovým člověkem, jakými byli oni.

Vybavil se jí Winn, v té chvíli, kdy jej poprvé zahlédla při studiu stop podivného netvora z lesa jižně od Creek City. Jak jen se jí tehdy zalíbil. Cítila jeho rty v momentu, kdy se poprvé setkaly s těmi jejími. Cítila vůni čajovny, do které spolu dvakrát zamířili, a kde jeden druhému odhalili, co k sobě vzájemně cítí. Nebohý Winn... sužovaný halucinacemi Chupacaber, k nevíře trápený, oběť zvláštních machinací a držitel hrůzného tajemství, které nehodlal nikomu odhalit. Vzpomněla si na chvíli, kdy bez jeho souhlasu, zatímco se sprchoval, vložila flashdisk do jeho osobního počítače, aby v něm našla data z jeho výzkumu předmětů odnesených ze základny Lovců kryptidů. A nyní jí to vše docházelo. Chápala, proč největší tajemství jejích hrdinů, těch, kvůli kterým se dala na tuto cestu plnou nebezpečí nejen ze stran záhadné zvěře, nemělo být nikdy odhaleno. A proč ho i Winn samotný držel jen ve své hlavě, pod neustálým náporem snah někoho z vnějšku dostat se k jeho zjištěním. 

Ten moment, kdy uviděla, jak kůže Terrence Zedlera v plamenech roztála, a odhalila ten hrůzný kovový obličej, byl momentem, kdy se vyplašené Wren dala jedna a jedna dohromady. Ale teprve nyní, v milisekundách před krvavou smrtí v hlubině domova nejstrašnějšího nepřítele starých Lovců kryptidů, uvědomovala si velikost tohoto tajemství. Bála se o Winna, a bála se i o své další přátele. Kdo ví, co se mělo stát s Keirou. A kdo ví, zda ji Armando měl ještě někdy vidět, třebaže zchladlou, roztrhanou na kusy těmi nestvůrami, lísajícími se k ní v zabijácké vášni.

Její rychlé vzpomínání bylo u konce. Jeden vodní dráček pevně sevřel mezi zuby její zraněnou paži, a vyrobil v ní novou řadu hlubokých ran. Dívka musela vykřiknout. Nalokala se přitom chladné vody. V šoku a bolesti, bez dechu a s pocitem hrůzostrašné předsmrtné úzkosti se kroutila mezi rozdivočelými plazy, hltajícími její čerstvou krev jako předkrm. 

Sbohem, pomyslela si. Loučila se se světem, ve kterém strávila sedmnáct let. Loučila se s ním jako někdo, kdo si sáhl na nedosažitelné.

Když ji jímala hlubina, uviděla před sebou strašlivou černou pařátu. Smrt si pro ni přišla v té nejhororovější podobě. Jako monstrum s několika očima, děs nahánějící zubatou tlamou a s popraskanými póry na tmavé kůži podlouhlého těla, které protínalo vodu s překvapivou ladností. Její smrt nemohla být krutější.

Každý příběh má svůj konec. I ten jejich. Lovci kryptidů jsou pryč. Znamená to však, že jejich následovníci jsou odsouzeni zmizet stejně tajemně? Být sevřeni v jakési hlubině a vytratit se nadobro ze světa? Je Wren Rivera dalším člověkem této značky, po kterém se má slehnout zem?

Když vykašlala vodu a nadechla se vlhkého vzduchu, byla stále přesvědčena, že ano. Teprve následující vteřiny ji přesvědčily o tom, že se stále nacházela v říši živých. Už jen proto, že nové zranění způsobené vodním dráčkem ji pekelně bolelo. Jako první zahlédla matné koruny stromů. Jako druhé pak svou vážně zakrvácenou ruku. A jako třetí... kvůli tomu musela vypísknout hrůzou.

Dřepěl u ní její zachránce. Nikdo, koho by měla poznat. Alespoň ne, pokud šlo o jedince. Zubatá, která si pro ní do hlubiny přišla, byla skutečným tvorem. Příslušníkem druhu, který již Wren měla tu čest poznat. A který si asociovala s brutalitou a děsem.

Byl to jeden z těch metamorfů z lesa jižně od Creek City. Wren nechápala, jak bylo možné, že se tu objevil. Se zvláštním zájmem na ni civěl, a z hrdla se mu přitom draly hluboké výdechy. Když se pohnula, natočil hlavu. Dívka tomu nedokázala uvěřit. Z jedné noční můry přešla rovnou do druhé.

"Co? Čekáš na poděkování?" zeptala se ho, a znovu zakašlala. 

Netvor se vzpřímil. Nevypadal tak vysoký, jak si Wren zástupce jeho druhu pamatovala z loňského jara. Působil jako mladý jedinec. Možná to bylo teprve mládě.

"Fajn," řekla Wren, když se netvor nezdál reagovat, "děkuju. I když pochybuju, že jsi mě zachránil proto, že bys chtěl udělat něco dobrýho. Nejspíš mě teď roztrháš zaživa, co?"

Pravou rukou uchopila nejbližší klacek. Nebyl příliš veliký, ale zakončen byl poněkud ostře. Tímto hrotem jej namířila na netvora, a nahlas zasyčela. Při pokusu o posazení se na místě měla pocit, že jí v druhé, krvácející ruce přímo ruplo. Snad ji měla kvůli dráčkově kousnutí i zlomenou.

Netvor opět natočil hlavu, jako by se snažil pochopit, co Wren právě prováděla.

"Na co čumíš, hajzle?! Chceš si mě sežrat? Tak si posluž, ty sviňáku! Možná ti předtím vyloupnu jedno z těch tvých zasraných vočí!" zařvala na něj Wren.

"Sežrat?" ozvalo se z hrdla příšery. "Ne."

"Co?" zarazila se Wren. "No jasně, když chcete, umíte mluvit, jak lidi. Na to by člověk po tom všem, co právě zažil, skoro zapomněl!"

"Nežrat," řekl netvor, "ne. Nežrat."

Wren se rozchechtala. "Vole, měla jsem víc než jednu příležitost dobře poznat, co jsou potvory, jako ty, zač. V životě jsem neviděla nic krvelačnějšího. Neříkej mi, žes mě nepřišel sežrat!"

"Ne," řekl s klidem netvor, "já přišel pomoci."

"Wow!" reagovala na to Wren, a pokusila se vstát. Pomohl jí při tom právě klacík. "Takže ty seš nějakej do-gooder, jo? Heh, běž do prdele, hajzle! Co seš zač? Špión? Sledujete mě? Pamatuju si... pamatuju si na to, že se jeden z vašich objevil na Portoriku, v jednu chvíli... jo, musela jsem tehdy vykřiknout, a kvůli tomu nás skoro lapila Callaghan a její Chupacabra!"

"To jsem byl já," ozvalo se z hrdla netvora.

"Fakt?" uchechtla se Wren. Hodila na něj klacík. 

Netvor se ani nepohnul. Rána klacíkem beztak nemohla být silná. Větvička se odrazila od jeho těla, a dopadla na listím pokrytou půdu. Wren nyní docházelo, že se s tím tvorem nacházela někde uprostřed lesa. Viditelnost se snižovala. Muselo se smrákat. To ji neuklidňovalo.

"Co teda seš?"

"Jeníček," odpověděl netvor, a ukázal prstem na Wren, "a ty... Mařenka."

Wren na něj dvě vteřiny nevěřícně hleděla, a pak propukla v huronský smích. Musela se sklonit a protřít si při tom obličej. "Ty vole!" řechtala se. "I understood that reference!"

"Opravdu?" zeptal se netvor.

"Ty fakt seš od nich, co? Možnás byl dokonce jeden z těch, co nás chtěli před tou fake chajdou zabít!" zařvala Wren.

"Ne," odpověděl netvor, "já nežil s nimi."

"Ale víš, o kom mluvím, hajzle!"

"Ano, byl jsem o nich naučen."

"Kým?!"

"Mými rodiči."

"Vole," řekla mu Wren, "na tohle nemám náladu. Jestli mě chceš roztrhat, pokus se o to." Zvedla ze země další klacek, tentokrát již silnější, byť s tupými konci.

"Proč bych se tě pokoušel roztrhat, Mařenko? Nejsem monstrum."

"To můžeš říct znova."

"Nejsem monstrum."

Wren se opět rozchechtala. "No ty krávo! Já normálně hynu někde v jezeře, žerou mě zaživa ty hnusný bestie, a o chvíli později si tady povídám s emzákem nebo co seš zač! Tohle není možný! Já musím bejt normálně zheblá, a tohle je nějakej krutej joke tohohle zasranýho vesmíru!"

Hodila po něm klacek. Ani tentokrát se netvor nepohnul, a klacek se od něj odrazil.

"Do prdele! Chcípala jsem! Celej život mi projel před vočima! Skoro mě dostal ten hajzl, a pak jsem spadla do tý roury, a tam dole byly ty hnusný potvory! A teď jsem celá od krve, do prdele! Chcípnu i tak!" řvala Wren. Byla neskutečně naštvaná, a snažila se vyrovnat se s šokem ze všeho, co tento den zažila.

"Oh?" zeptal se netvor. "Krev zastavím."

Přistoupil k dívce, a okamžitě k ní natáhl ruku. Z jeho dlouhých pařátů vyšlehlo několik černých praménků slizu, a ty vnikly do Wreniných ran v paži. Krvácení okamžitě ustalo.

"Vole, jaks to udělal?!" vyhrkla překvapeně Wren.

"Disgracefully," odpověděl netvor.

Wren opět propukla v huronský smích. "I understood that reference too, hajzle! To není možný, tohleto! Ty fakt žiješ v realitě! Ty se fakt vyznáš, ty emzáckej debile!"

"Jeníček vždycky rád pomůže Mařence," řekl na to netvor.

"Kámo, ty seš fakt dobrej," řechtala se Wren, a usadila se na místě, "ty seš fakt neskutečně vtipnej... což je něco, co jsem po tom všem potřebovala." S vážností v očích na něj pohlédla. "Proč jsi mě zachránil? Co jsi doopravdy zač? Sleduješ mě? Sleduješ mě dlouho, viď?"

"Bylo to třeba," odpověděl netvor, "pro tvé bezpečí."

"Wow! Furt nechápu... vysvětli to!"

"Někdy jindy," odpověděl netvor, "je na čase, abych šel. Dávej pozor..."

"Šel kam? Kámo, jak ses tu objevil? Jak hodláš zmizet? To mě tu necháš? Milion otázek od týpky, který jsi právě zachránil život... Kam jdeš?!"

"... na svého nepřítele. Půjde po tobě."

Příšera učinila několik kroků zpět, a náhle se v jejím okolí objevily podivné znaky, které si Wren pamatovala ze stěn objektu, ve který se onehdy proměnila chajda v lese u Creek City. S hlasitým zaduněním se její zachránce vytratil, znaky počaly levitovat, nesly se výše a výše, a pak se zábleskem zmizely.

"Ty vole," řekla nevěřícně Wren, "já to nechápu. Já to ale fakt nechápu!"

Znovu zkontrolovala zranění ve své paži. Stále jej měla pokryto těmi praménky slizu. Ohlédla se kolem sebe. Její původní odhad se zdál být správný. Opravdu se nacházela uprostřed jakéhosi lesního porostu? Snad byla mezi tou zelení, o které prve hovořil Armando, když spolu s ním a s Terrencem pohlížela na jezero Nikaragua a jeho okolí z kopce?

"Terrence," řekla si pro sebe Wren, "tahle potvora měla pravdu... Terrence je nepřítel. A půjde po mě. Samozřejmě, že po mě půjde. Protože je to je jeho nátura."

Několikrát po sobě vydechla, a v paranoie opět přejela očima po okolí. Mezi hustými zelenými křovinami cosi zašustilo. Wren skousla jazyk mezi svými zuby. Zvedla ze země kámen, připravena jej hodit na cokoliv, co mělo z křoviny vyskočit.

V zápětí se však ukázalo, že šlo jen o pituli šupinohřbetou. Malý opeřenec se mezi křovinami hnal za nějakou potravou. Wren se oddechla, ale kámen si v ruce ponechala. Cítila se lépe, když u sebe měla alespoň nějakou zbraň. 

Stále roztřesená vším, co zažila, vydala se hledat nějaké vyvýšené místo, ze kterého by se mohla v tomto prostoru zorientovat. Její zachránce jí nesdělil, kam ji přenesl, a to ji vyvádělo z míry. Vzpomínala znovu na to, že poslala Armanda pro posily, a začínala o něj mít strach. Co když se s ostatními členy týmu vrátil do zbytků Nietovy podvodní základny, a byl tam konfrontován... jím? Když o posily žádala, ještě nemohla tušit, že Terrence nebyl člověkem. Neviděla v něm ještě to, čím se ukázal být.

"Kdybych sakra měla svůj mobil... nějaký komunikační zařízení, cokoliv," zašeptala si pro sebe Wren, "je třeba je varovat. Jestli se tam vrátí... on je zabije. Ty vole, vždyť je to jasný... ten Marťan, co měl zaútočit na Terrence... Terrence říkal, že mu něco sebral. Něco, čím ho ten Marťan měl odstavit."

Chvíli kráčela mlčky mezi hustými, vysokými křovisky. Připadala si v nich skryta, a to jí dodávalo pocit bezpečí. 

"Jinak je neporazitelný," dokončila po chvíli svůj tichý monolog, "Terrence je Metaller."

Tlumený hluk vrtule nabýval na hlasitosti. Znavené oči klíživě pohlížely na hustou srstí pokrytou ruku, bezvládně ležící na palubě, jež sebou každou chvíli pohodila. Za ní se nacházely silné, objemné mříže. A zpoza nich sledovaly zajatce klece dva páry ďábelských očí.

Winn se probral celý nesvůj, s brněním po celém těle. Chtělo se mu zvracet. Svíralo ho břicho, svírala se mu hruď, a srst na rukou se mu přímo ježila. Přivykal si na své nové oči. Nedovedl uvěřit tomu, co viděl. Nejen, že vnímal mnohem větší detaily tváří svých pozorovatelů, ale také slyšel jejich tlukoucí srdce... a zrovna tak srdce každé další osoby na palubě helikoptéry, která ho odnášela neznámo kam.

"Budíček," řekla s úsměvem Theodora Callaghan, "jak se vám spalo, pane Wilkinsone? Jestli tedy... pořád jste panem Wilkinsonem."

Muž s šedivými vlasy, stojící po Theodořině pravici, se zazubil.

"Myslím, že bychom ho měli přejmenovat, a dát mu prostě dlouhé, nudné číslo, kterým ho odteď budeme oslovovat," pokračovala doktorka Callaghan, "třeba se mu tak lépe zapomene na to, čím kdysi býval."

Winn naplno otevřel své veliké rudé zraky. Vůči doktorce Callaghan cítil obrovský vztek. Kdyby mohl, skočil by po ní a rozsápal by ji. Cítil, jak se mu natahovaly ty dlouhé drápy, kterými byly vyzbrojeny všechny prsty jeho rukou. Vztyčovaly se s hrůznou vražedností. Zároveň však pociťoval, jak silné musely být mříže klece. Byl schopen to odhadnout. Navíc jej jeho nové smysly varovaly ohledně středně silného elektrického proudu, který se proháněl po vnitřní straně mříží. Útok rozhodně nepřipadal v úvahu.

"Vždycky jsem měla pocit, že když je začnete oslovovat číslem, zvyknou si na svou novou identitu. U všech předchozích to fungovalo, že?" zeptala se Theodora svého společníka.

Winn na něj upřel zraky. Celý se roztřásl. Snad to bylo i vidět, protože se doktorka Callaghan i ten muž s šedivými vlasy začali hihňat. Ta podoba! Musel to být on. Veškeré nové instinkty, kterými Winnova pozměněná mysl disponovala, ho v tom utvrzovaly. Muž, který na něj pohlížel, byl nepochybně tím, za koho jej mladík měl. Ta silná brada, tvar nosu, čelo, vlasová linie, byť s kouty danými věkem... kdyby Winn mohl mluvit, vyřkl by jeho jméno!

Místo lidských slov mu však z hrdla vyšlo jen jakési brblání a skřekání. A z úst plných dlouhých zubů, na které si stále nedovedl zvyknout, mu vyšlehly dva jazyky. Jeden z nich se natáhl k mřížím. Mladík sebou trhl. Začal se obávat, že jazyk nemá pod kontrolou. A skutečně, aniž by si to přál, jazyk se dotkl mříže, a Winn dostal elektrický šok. Bolestně vyštěkl, a spadl na záda. Oba jazyky se mu divoce kroutily nad jeho obličejem.

Doktorka Callaghan a její společník se smáli. Winnovo utrpení jim přišlo zábavné. Theodora nato zpoza zad vytáhla drobné ovládací zařízení. "Už máme pod kontrolou jeho tlamu. To je ten důležitý business end," řekla.

Winn sebou opět trhl, a dřepl si uprostřed klece. Začal si ohmatávat krk. Pod okrajem levého čelistního rámu našel malou destičku, zarytou hluboko v kůži. Všude kolem ní se nacházely podlouhlé, silné stehy. 

"Pane Wilkinsone," oslovila ho doktorka Callaghan, "nebo... subjekte dva miliony nevímco, nezkoušejte si ten čip vytáhnout. A už vůbec ne přeseknout ty stehy drápy. Moc byste si ublížil! Když se dostane z vašeho těla, zemřete. Má stabilizační funkci."

Chupacabří muž natočil hlavu. Zatvářil se co nejzuřivěji.

"Co? Myslel jste si, že jen tak přežijete tu proměnu? Vaše vnitřní orgány jsou v příšerném stavu. Změnila se celá vaše fyziologie. Vnitřně krvácíte. Necítíte snad tu bolest v břiše? A to svírání plic? Ten čip vypouští látku, která vaše tělo uzdravuje. Pokud se dostane ven, do minuty zemřete. Vaše tělo už víc nesnese. A to vás musím pochválit, že patříte k těm silnějším. Našli se totiž tací, kteří chcípli už v polovině transformace. Možná byste byl překvapený, co byli zač. Anebo... ve vašem případě vlastně možná ani ne."

Ovládací zařízení vložila doktorka Callaghan do ledvinkového pouzdra na svém pase. Dvakrát poplácala šedivého muže po rameni, a gestem mu naznačila, aby si šli společně sednout ke zbytku posádky. 

"Do tří minut je Irské moře za námi," ozval se někdo zepředu, nejspíše pilot. 

Winn se otřepal. Všechno mu to zdálo tak těžko uvěřitelné. Ještě před chvílí byl obyčejným osmnáctiletým klukem, studentem střední školy, ba i Lovcem kryptidů, a měl se vypovídat ze svých traumat u věhlasné londýnské psychiatričky. A nyní byl monstrem, nechopným lidské řeči, s podivnými novými smysly, na pokraji smrti a s nedobrými vyhlídkami. Přemýšlel, kdy vůbec měly být položeny základy pro tuto transformaci. Vracel se ve vzpomínkách do staré základny Lovců kryptidů, k momentům, kdy poprvé stanul tváří v tvář Chupacabrám, a na Portoriko, kde s nimi měl ještě více blízkých setkání. Vzpomínal, jak jej před několika měsíci ty krvelačné zrůdy zachránily před Luciusem. Měl se jim takto odplatit? Tím, že se stal jednou z nich?

"Winne! Jak se ti to líbí, Winne?" uslyšel ďábelský hlas. Prudce se otočil, a spatřil Chupacabru, která se mu lísala k pravému rameni.

"Jaké to je, Winne? Proměnit se? Být vylepšený?" uslyšel ze strany, a spatřil další Chupacabru. Olízla mu tvář svým dlouhým jazykem.

"Není nic lepšího, než být jednou z nás," ozvala se třetí Chupacabra.

"Život plný krve. Zabíjení. A strašení!" zasyčela čtvrtá.

"Vycvičí tě, Winne."

"Bude z tebe zabiják."

"Zapomeneš, Winne."

"Zapomeneš na toho slabouška, kterým jsi býval."

"Už nikdy nebudeš člověk. Nepodíváš se zpět!"

"Nejsi šťastný, Winne?"

"Přilísni se, Winne."

"Pojď mezi nás!"

Ve svých halucinacích viděl mladík desítky a desítky těch huňatých, syčících, ďábelsky se řechtajících potvor, jak se k němu uvnitř klece lísaly. I když zavíral ty velké rudé oči a zacpával si své špičaté uši, cítil, jak se o něj otíraly. Mrazilo ho z toho.

Zkusil si vybavit Wren. Svou milovanou Wren, které v prosinci sotva stačil říci, co k ní cítil, jen aby byl konfrontován svými nejhoršími nočními můrami. A ta konfrontace jej dovedla k těmto momentům, kdy přicházel o svou lidskost.

Chtělo se mu plakat. Wrenin milý obličej se mu ztrácel. Detaily mizely. Snažil se vybavit si, jaké to bylo poprvé ji políbit. Ale místo toho cítil plazivý dotek Chupacabřího jazyka, lepícího se k jeho čelu. Otevřel oči, a spatřil, jak se k němu Chupacabry tulí, oždibují mu srst a slintají mu po celé tváři. Mizící lidská část jeho mysli byla tak zhnusena, že kdyby mohl, skutečně by se vyzvrátil. 

"Hej, oškliváku," oslovil ho nějaký muž, nesympatický holohlavý svalouš s vytetovaným drakem na čele, "svačina." Do klece mu hodil plastový pytlík plný krve.

Chupacabry, které Winn halucinoval, zcela náhle zmizely. Mladíkovu mysl ovládly nové instinkty, a při pohledu na pytlík okamžitě zaskřekal. Bylo to nadšené zaskřekání, plné neskutečně ohavné radosti.

Bezmyšlenkovitě po pytlíku chňapl drápatou rukou, a připlácl si jej k ústům. Roztrhl ho prodlouženými zuby, a s hlasitým cucáním z něj sál krev.

"Hele ho, hladovce! Jak kdyby žral poprvý po dlouhým půstu!" chechtal se svalouš.

Winn si ho nevšímal. Plně se soustředil na zhltnutí každé kapky krve. Jakmile ji měl všechnu v hrdle, ještě obsah roztrženého pytlíku vylízal oběma jazyky. Cítil se euforicky. Krmení změnilo jeho smýšlení. Z nějakého důvodu musel zazívat, a poté se ve středu klece uložil. Hlavu si položil na otevřenou dlaň levé ruky, zavřel své rudé zraky a oddal se posvačinkovému šlofíku.

"Doktorko, tenhle kluk bude dobrej! Je z něj poločupakabrák jenom, nevím, hoďku, a jak mu hned ta lidská krev jede! Cvičit tohohle blbečka na živejch bude radost!" chechtal se svalouš.

Winn prudce otevřel oči. Lidská krev?! Opět se mu chtělo zvracet. Co to právě provedl? Nadšeně zhltnul celou porci krve lidské bytosti? Čí to byla krev? Patřila někomu zemřelému? Nebo nějakému lidskému zajatci těch monster, která jej unášela? Pokud se ještě před chvílí cítil skvěle, nyní se hnusil sám sobě, a chtěl se vším skoncovat. 

Děsilo jej, co ten muž řekl. Budou ho cvičit v zabíjení lidí? Má se stát biologickou zbraní? Jeho instinkty mu říkaly, ať toho přemýšlení nechá, a prospí se. Ale jeho stále bojující lidské já ho utvrzovalo v tom, že musí uniknout. Možná už nikdy nebude člověkem, ale zbraní též nechtěl být! Když znovu zavřel oči, slíbil si, že při první příležitosti, ať už nastane kdekoliv a kdykoliv, se pokusí o útěk. A pokud bude moci, vrátí se k Wren. Vrátí se ke své milované. Za každou cenu.

Pokračování příště...