neděle 14. července 2024

Paleontologicky významná naleziště jantaru: Údolí Hukawng

Dnešním dnem začíná na blogu Blogorgonopsid nová série článků s názvem Paleontologicky významná naleziště jantaru. Napadlo mne obohatit jí svůj blog před takřka dvěma týdny, konkrétně 2. července, s tím, že bych jejím prostřednictvím mohl konečně oživit rubriku Různá naleziště. Ta byla založena před čtrnácti lety, v červenci 2010, tedy v době, kdy tento blog nejen že fungoval poněkud jinak, ale také existoval na jiné platformě. Za léto 2010 do rubriky Různá naleziště přibyly tři stručné článečky, a pak po čtrnáct roků nic. Doufám tedy, že touto sérií o významných nalezištích jantaru obsahujícího fosilie vám dlouhou neaktualizaci rubriky vynahradím. Přeji příjemné čtení a snad i získávání nových informací!

Jantar je subjektem lidské fascinace mnoho stovek let. Již od neolitu je považován za drahý kámen. Ve starověku se učenci, očarovaní jeho krásou, dohadovali, co je vlastně zač. Nicias z Athén měl za to, že jantar je kapalinou produkovanou slunečními paprsky ve večerních hodinách. Římský básník Ovid se zase domníval, že je tato drahocenná hmota složena z krystalizovaných slz nymfy Klymene a jejích dcer, proměněných v topoly. Pliniovi a některým jeho předchůdcům bylo jasné, že jantar pochází ze stromů; ve svých spisech ostatně zmiňuje, že zapálený jantar má vůni páleného borovicového dřeva. Dnes je se vznikem jantaru obeznámen prakticky každý; při tzv. sukcinóze se míza stromů, smíšená s všelijakými nečistotami, postupně mění v heterogenní, nerozpustný, organogenní minerál. Existují různé formy jantaru, některé jsou zlatavé či naoranžovělé, jiné namodralé díky přítomnosti pyritů, ale lze se setkat dokonce i s načernalým jantarem. 

V paleontologii může být jantar dosti hodnotný, neboť umožňuje prezervaci různých organismů, jež uvízly v míze stromu předtím, než byl proces sukcinózy zakončen. Idea, že by například v prehistorickém jantaru obsažený komár mohl obsahovat dinosauří krev, vedla ke vzniku série Jurský park. A ačkoliv je báze, na níž byl dlouhý příběh o ostrovech a klonovaných dinosaurech vybudován, zcela fikční, dodává jantaru obsahujícímu fosilie na jakési romantičnosti. Na naší planetě se nachází několik velkých, paleontologicky významných nalezišť jantaru, která již vydala celistvá těla žab, gekonů, různorodých bezobratlých a dokonce i opeřený ocas dinosaura! V této sérii se blíže seznámíme s jednotlivými nalezišti, a povíme si něco o výtečně zachovalých pokladech z dob dávno minulých, která jantar zachoval do dnešních dnů.

PALEONTOLOGICKY VÝZNAMNÁ NALEZIŠTĚ JANTARU


ÚDOLÍ HUKAWNG



Údolí Hukawng v severním Myanmaru je známé ze dvou důvodů. Jednak je v něm lokalizována největší tygří rezervace na světě, vytvořená v roce 2004, jež je domovem velice vzácného muntžaka listového (Muntiacus putaoensis), ale zároveň je též jedním z největších nalezišť jantaru na Zemi. Hukawngský jantar se datuje do doby před asi 99 miliony let, tedy do samého začátku svrchní křídy. Jeho stáří odpovídá konkrétně křídovým stupňům alb až cenoman. Pánev, jejíž součást údolí tvoří, je pravděpodobně součástí Barmského teránu (nebo též Západobarmského bloku), který byl na počátku prvohor součástí velkého jižního kontinentu Gondwany, a pak se někdy v době od devonu do spodní křídy přesunul více či méně do oblasti, kde se nachází dodnes.

Na začátku spodní křídy se v oblasti Barmského teránu hojně vyskytovaly tropické lesy, zřejmě nepříliš vzdáleně se podobající dnešním tropickým lesům jihovýchodní Asie, v nichž právě tygři, muntžaci a další současní zvířecí obyvatelé Myanmaru žijí. Dobře známý barmský jantar (též barmit), který vznikl sukcinózou a fosilizací mízy tropických dřevin, pochází z pobřežních lesů. Díky tomu jsou v něm zahrnuty nejen fosilizované pozůstatky suchozemských, lesních organismů, ale také fosilie organismů mořských. Naprostá většina dosud identifikovaných fosilií obsažených v barmitu náleží členovcům (Arthropoda) - ti jsou zastoupeni více než 2500 druhy z celkových asi 2770 druhů (identifikovaných do roku 2023). Celkově paleobiota z údolí Hukawng patří do 50 tříd a 133 řádů.


O paleontologickém významu hukawngského jantaru by se dalo básnit. Třeba v roce 2022 byl ve vědeckém časopise Parasitology vydán článek s popisy čtyř druhů klíšťat (Ixodida), které patří k nejstarším vůbec. Jedním z těchto druhů je Ixodes antiquorum, nejstarší a v podstatě i první druhohorní zástupce mimořádně úspěšného rodu, do kterého patří i klíště obecné (I. ricinus), jež si rádo nasaje trochu naší krve, zatímco se motáme po lesích či loukách. Jeho svrchnokřídový bratránek obdobně sál krev neptačím dinosaurům, chytaje se na jejich peří či na jejich šupinaté kůži. Exempláře tří z těchto čtyř druhů klíšťat byly výzkumníky získány ze soukromých sbírek barmského jantaru. Není to vůbec ojedinělé, neboť jantar z údolí Hukawng běžně končí v rukou soukromých sběratelů nebo překupníků.


Na sto čeledí a pět stovek druhů brouků (Coleoptera), padesát čeledí a dvě stě padesát druhů dvoukřídlých (Diptera), osmadvacet čeledí a přes sto druhů zástupců hmyzího řádu Dictyoptera, zahrnujícího šváby, kudlanky a všekazy, sto čeledí a pět stovek druhů řádu Hymenoptera, do něhož jsou řazeni mravenci, vosy a včely... tolik a mnohem více druhů hmyzu je v barmitu zastoupeno! Vydal světu podivného křídového švába rodu Raphidiomimula; předchůdce dnešních cvrčkovců, rod Aristovia; v roce 2015 vyšel popis dokonce nejstarší stínky (tedy suchozemského korýše z řádu Oniscidea, kterého dobře zná každý z nás - stačí obrátit na zahradě kámen), a to sice maloočkatého druhu Myanmariscus deboiseae. Nejstarší z drobnělek (Zoraptera), hmyzu žijícího v koloniích a živícího se detritem, například druhů Zorotypus cenomanianus nebo Z. dentriculatus, jsou známy též z barmského jantaru! Diverzita hmyzu zachovaného v barmitu samozřejmě odráží jeho diverzitu v samotném pobřežním tropickém lese, v němž se nachytal do sukcinující mízy. O významu obrovských počtů nálezů druhů z různorodých hmyzích skupin pro paleoentomology a paleoekology nelze pochybovat. 

Podívejme se konkrétně na jeden hmyzí druh, který zcela určitě - podobně jako klíšťata ze skupiny pavoukovců - sál myanmarským dinosaurům krev. Řeč je o nepříjemném malém darebákovi jménem Archimenopon myanmarensis, který byl nalezen v asociaci s peřím jakéhosi spodnokřídového opeřence. Jeho jediný exemplář, na základě něhož byl druh popsán v únoru 2024, byl ve více či méně oválném kusu jantaru nalezen spolu se sedmi pery, z nichž nejdelší bylo 2,3 centimetru dlouhé. Rod Archimenopon patří do řádu Amblycera, kterému se česky říká luptouši. Je to parazitický hmyz, který v současném světě pije krev ptákům i savcům. Pití krve hostitele je důležitou aktivitou spojenou s tvorbou vajíček, nicméně luptouši si rádi pochutnají i na samotných perech a chlupech. Vzhledem k tomu, že početnější jsou coby paraziti ptáků (postihují každý v současnosti existující ptačí řád), a vzhledem k tomu, že na ptáky či dinosaury měli zálusk již před stovkou milionů let, dá se čekat, že jsou takovým výsledkem koevoluce s nejúspěšnější a zároveň z velké části opeřenou skupinou obratlovců, jež v juře a křídě ovládla svět.


Byť si hmyz a pavoukovci z hukawngského jantaru zaslouží jistě mnohem více pozornosti, byli bychom zde kvůli pouhému krátkému představování jednotlivých významných zástupců příliš dlouho. Přesuňme se tedy k původcům oněch per, kterých se darebácký luptouš Archimenopon myanmarensis i za smrti držel. Neví se samozřejmě přesně, jakému konkrétnímu zástupci mocného kladu Dinosauria ta pera patřila, ale několik opeřenců přece jen bylo z barmitu identifikováno.

Elektorornis chenguangi, tak zní druhový název ptáka z kladu Enanthiornithes, jenž byl formálně popsán v roce 2019 na základě neúplné zadní končetiny. Tento ochmýřený teror, dorůstající za života menší velikosti než dnešní vrabec, paleontologům doslova ukázal prostředníček, jako by se jim vysmíval, že více než kus nohy z něj nikdy neprostudují; měl ho prodloužený, a zřejmě jej používal při hledání potravy. Zachovaná končetina patřila ptáčeti. Rodové jméno tohoto tvora znamená v překladu z řečtiny "pták z jantaru". V roce 2021 byl pak popsán další "enanthiornithán" z barmského jantaru, Fortipesavis prehendens. I z něj zbyl jen kus zadní končetiny, ale i tak je to dosti významný příspěvek k celkovým znalostem myanmarského pobřežního pralesa před 99 miliony let. 


Zmíněn rozhodně musí být i Oculudentavis khaungraae. Z typového exempláře se v jantaru zachovala celá hlava! Když byl v roce 2020 popsán, byl identifikován nejprve jako zástupce kladu Avialae (v podstatě tedy jako pták), nicméně dnes se ví, že šlo o ještěra (tedy plaza z řádu šupinatých, Squamata). Původní článek známého čínského paleontologa Xu Xinga byl časopisem Nature odvolán kvůli skeptickému přijetí závěrů jeho výzkumu. Oculudentavis se neukázal být takovou komerční senzací, za kterou byl prve vydáván, a z jaksi opěvované hlavy dinosaura se vyklubala pro mnohé "nudná", prodloužená hlava ještěrky. Nemálo odborníků na neptačí dinosaury poukázalo na více znaků oculudentavise shodných s ještěry než s ptáky a dinosaury. V roce 2021 byla zavedena druhá specie, O. naga, a fylogenetická analýza poukázala na jeho příbuznost s mexickým šupinatým druhu Huehuecuetzpalli mixtecus, který žil asi před 105 miliony let. Rodové jméno, jež se dá přeložit jako "pták s očima a zuby", už ale zvířeti zůstalo.


Neméně významným nálezem fosilie v barmském jantaru je ocas jakéhosi dinosaura - přesněji řečeno, blíže neidentifikovaného teropoda ze skupiny Coelurosauria. Článek o něm vyšel v prosinci 2016 v Current Biology. Jednalo se vlastně o první kdy nalezené zbytky neptačího dinosaura v jantaru. Ocas je, nepříliš překvapivě, pokryt pery, a je dlouhý asi 3,7 centimetru. Kromě per se na něm zachovaly i svaly, úpony a kůže, viditelné mezi jednotlivými pery. Samotná morfologie per byla bohužel pro výzkumníky neinterpretovatelná, a to kvůli stavu vzorku kvůli kompresi sedimentárními horninami. Zajímavé je každopádně i to, že spolu s ocasem se v kusu jantaru zachoval mravenec, a nepříliš překvapivě pak i rozličné rostlinné zbytky.


Jaké další fosilie obratlovců ještě jantar z údolí Hukawng vydal? Stojí za to zmínit zřejmě nejstaršího gekona (Gekkota), pojmenovaného Cretaceogekko burmae; dost možná nejstaršího agamovitého, Protodraco monocoli, známého na základě levé zadní končetiny; nejstaršího scinka, Electroscincus zedi, popsaného v roce 2024; žábu druhu Electrorana limoae; ocasatého obojživelníka Yaksha perettii; a v neposlední řadě hada druhu Xiaophis myanmarensis. Několik exemplářů tohoto blíže neklasifikovaného "serpentiána" sestávají jak z kostí, tak z kusů kůže zachovaných v kusech jantaru. Spolu s nimi jsou v nich uchovány i trus hmyzu a fragmenty rostlin. Zda tito hadi žili na zemi či na stromech, nebo v obou typech prostředí, to se neví.


Ohromná diverzita živočichů v hukawngském jantaru je jedna věc. Druhou jsou problémy, jež jsou s ní a s materiálem, ve kterém jsou fosilie obsaženy, spojeny. Jedním z nich je pašování, ke kterému hojně dochází už desítky let. Předpokládá se, že v roce 2015 bylo z Myanmaru do Číny propašováno na 100 tun barmského jantaru, primárně pocházejícího z údolí Hukawng. Otázkou je, kolik tohoto jantaru obsahuje fosilie, a kolik je ho vlastně v soukromých sbírkách. Mnohé z nich nejspíše ani nikdy nebudou prozkoumány.

V době zhruba od poloviny 90. let do roku 2000 byly výchozy hukawngského jantarového naleziště vlastněny kanadskou firmou Leeward Capital Corp, v minulém desetiletí see pak dostaly pod kontrolu rebelské armády Kachin Independence Army náležící etnické koalici Kačjinů, původních obyvatel severního Myanmaru, a hlásící se ke kačjinskému nacionalismu. Pod kontrolou této armády se v oblasti těžby pracuje, byť podmínky k práci byly nebezpečné, a jsou nebezpečné dodnes. O kontroverzích spojených s těžkou barmského jantaru se hovoří zvláště od roku 2019; jelikož výtěžky z těžby jdou přímo do kačjinského konfliktu, dá se tento jantar přirovnat k tzv. krvavým diamantům (tedy diamantům těženým v oblastech válek). 

V dubnu 2020, po kontroverzích spojených s výzkumem oculudentavise, prohlásila Společnost paleontologie obratlovců (Society for Vertebrate Palaeontology), že by její členové neměli zkoumat barmský jantar. Důvodem je, jak již bylo uvedeno výše, role tohoto jantaru v krvavém konfliktu v severním Myanmaru, kvůli kterému tamní lidé trpí. 

Zdroje informací:
Amber (Wikipedia)
Amber in Antiquity (World History Encyclopedia)
Tectonic evolution of Sundaland (Bulletin of the Geological Society of Malaysia)
Burmese amber (Wikipedia)

Zdroje obrázků:

sobota 13. července 2024

Bekasina ostrovní

Bekasina ostrovní (Coenocorypha barrierensis), někdy též bekasina malá bariérská (v minulosti byla považována za poddruh bekasiny malé, C. aucklandica) či tutukiwi, byl pták z čeledi slukovitých (Scolopacidae), který se endemicky vyskytoval na Severním ostrově Nového Zélandu. V roce 1955 jej formálně popsal novozélandský přírodovědec Walter Oliver, člen Královského australasijského ornitologického svazu, na základě jediného kdy studovaného exempláře (byť později byly nalezeny i fosilie těchto bekasin). Faktem je, že tento ptačí druh vydržel až do druhé poloviny 19. století. Jeho počty se začaly snižovat poté, co Severní ostrov kolonizovali Polynéšané, předchůdci Maorů, ve 14. století našeho letopočtu. Na jejich člunech se vezly krysy ostrovní (Rattus exulans), jež mají podle analýz mitochondriální DNA původ na indonéském ostrově Flores, a jež jsou přirozeně rozšířeny v jihovýchodní Asii. Tento invazivní druh hlodavce začal mít brzy po svém příchodu na Nový Zéland negativní dopad na tamní, dosti křehké ekosystémy. Neví se, kdy vlastně bekasiny ostrovní kvůli krysám ze Severního ostrova zmizely, ale ve druhé polovině 19. století už zbývala jen malá populace na ostrově Hauturu (kolonizátory nazývaném Little Barrier Island), asi 80 kilometrů severně od Aucklandu. V článku, kterým bekasinu ostrovní představil ornitologické komunitě, napsal Oliver, že Bennett, kapitán lodi Mary Ann, zahlédl dva tyto ptáky na jmenovaném ostrově v době okolo roku 1870, a ačkoliv se oba z nich pokusil za pomoci svých mužů odchytit, jeden opeřenec utekl. Druhý nakonec skončil mrtvý v ornitologických sbírkách Aucklandského muzea.

Jediný exemplář bekasiny ostrovní ze sbírek Aucklandského muzea. Fotografie z twitterového účtu Keep Your Cat

Není přesně známo, kdy bekasina ostrovní z Hauturu zcela zmizela, ani zda onen exemplář, který Bennettovi unikl, byl opravdu posledním žijícím zástupcem tohoto druhu... Museli bychom si jistě mnohé domýšlet. Od konce 60. či začátku 70. let 19. století nicméně tento pták nebyl nikdy znovu spatřen. Má se za to, že na Hauturu jej vyhubily domácí kočky, introdukované samozřejmě kolonizátory z Evropy. Trvalo nicméně velmi dlouho, než byla bekasina ostrovní oficiálně označena za vyhynulý druh. Mezinárodní svaz ochrany přírody jí přidal status "vyhynulý" ("Extinct") až v roce 2016, přestože byla zahrnuta již o jedenáct let dříve v knize Extinct Birds of New Zealand ("Vyhynulí ptáci Nového Zélandu") od novozélandského ornitologa Alana Jamese Drummonda Tennysona. Přidání statusu "vyhynulý" některému druhu je však jen formální záležitost. Bekasiny ostrovní nebyly viděny po desítky let opakovaných ornitologických průzkumů Hauturu, a smutná skutečnost o osudu tohoto druhu tedy byla vědeckým odborníkům známa podstatně déle. Bekasina ostrovní naneštěstí není jediným druhem novozélandské bekasiny, který vyhynul v našem letopočtu; už v roce 1964 byla jako vyhynulá deklarována bekasina jižní (Coenocorypha iredalei), jež byla endemitem Jižního ostrova, a C. chathamica, příbuzný druh bez českého jména, zmizel ze své jediné domoviny, Wharekauri neboli Chathamských ostrovů, v 15. století.

Rekonstrukce bekasiny ostrovní. Obrázek z webu Birds of the World

Zdroji informaci pro napsání tohoto krátkého příspěvku byly anglická Wikipedie, BioLib.cz a web Birds of the World.
Vážení čtenáři, tímto článkem znovuoživuji jednu z nejstarších rubrik tohoto blogu, nazvanou Zvířata vyhynulá v našem letopočtu. Započal jsem ji před 15 roky, v červenci 2009, ovšem poslední příspěvek do ní byl napsán v říjnu 2013! Možná nepůjde o jedinou z opuštěných, "zaprášených" rubrik, jež se vrátí k životu...

pátek 12. července 2024

Obrázek týdne 12. 7. 2024

A máme tu druhý letošní červencový Obrázek týdne! Pokud na tento blog chodíte déle, třeba několik let, pak asi víte, že mám z různorodých důvodů léto jaksi spojeno s tropy, tropickými džunglemi a pralesy... To mi připomíná, že příběh Džungle času, který měl svého času tady na blogu ohromný úspěch, jsem psal před 10 roky! No, tehdy jsem ještě nemusel chodit o holi a používat zubní protézy. Ach, ta naivní juvenilní léta... Každopádně jsem si řekl, že tentokrát mezi Obrázky týdne zařadím nějaké dílo vyobrazující tropický les, a pak jsem narazil na tento skvost od Hodariho Nondu, který doplňuje jeden nedávno vydaný článek na webu The Extinctions. Bylo mi jasné, že ho s vámi musím sdílet.


Popisek k obrázku: V hlubinách ostrovní džungle Nového Irska, severovýchodně od Nové Guineje, učí lidský lovec svého potomka zabíjení ptáků pro obživu. Dítě natahuje tětivu luku, a míří šípem na modrozelenou slípku (Porphyrio sp.), jež se dost možná stane příštím obědem zdejší lidské tlupy. Dva bíle zbarvení papoušci kakadu (Cacatua sp.) vyplašeně opouštějí svůj hřad, a brzy lovecké dvojici přeletí nad hlavami. Zrovna tak svůj úkryt mezi větvemi stromů opouští drongo novoirský (Dicrurus megarhynchus), endemit tohoto ostrova, dlouhoocasý pták nevyskytující se nikde jinde na světě. Jeho dlouhá ocasní pera trochu splývají s tenkými kmeny stromů, avšak jeho modře zbarvená křídla jsou v kontrastu s jemně zeleně zbarvenými korunami stromů a bílou oblohou dobře pozorovatelná. Napravo vidíme zástupce dalších dvou druhů ptáků, doufající, že šíp nakonec nepoletí jejich směrem. Na zemi jsou usazeny dvě kukačky stračí (Centropus ateralbus), zatímco v jejich blízkosti vidíme hejno zelenočervených lorikalů bismarckých (Loriculus tener). Oba tyto ptačí druhy jsou endemity Bismarckova souostroví u Nové Guineje, do kterého Nové Irsko patří. V pravém horním rohu vidíme kuskuse pruhovaného (Phalanger orientalis), který byl do Nového Irska zavlečen lidmi z Nové Guineje, kde je dodnes loven pro své maso. Opomenout nelze přítomnost krajty Albertisovy (Leiopython albertisii), maximálně dvoumetrového škrtiče s typickými "piánově" zbarvenými retními šupinami. Scéna se odehrává v pozdním pleistocénu, před 25 000 roky. Lidé dorazili do Nového Irska už před 33 000 roky, zástupci Lapitské kultury pak dorazili na ostrov 3000 let před začátkem našeho letopočtu.

Pokud by vás více zajímala krajta Albertisova, která na tomto obraze "hraje", můžete si o ní přečíst v mém článku z roku 2018. Kdo si vzpomene na její roli v epizodě Jungle in the Clouds ze seriálu Lovec krokodýlů (The Crocodile Hunter) se Stevem Irwinem?
Na co vás mohu dále nalákat? Rozhodně hodlám pokračovat v psaní 6 vybraných druhů pareiasaurů; zbývá mi ještě jeden druh! Včera jsem svůj blog obohatil úryvkem ze Springwatch 2024 věnovaným skotským tetřevům, a věřte, že mám pro vás zatám vybrané ještě další dva úryvky z této série. Také bych se rád vrátil k popiskům hadů a k dopsání 2. kapitoly příběhu Oedipinas, ale jak jsem již uvedl minulý týden, trochu mne tlačí čas a tak ne vše stíhám. I z tohoto důvodu píši spíše kratší příspěvky, byť vím, že některým z vás mé dlouhé slohy velmi chybí. 😉
Pokud vše půjde hladce, mohl bych snad v příštích dnech či týdnech započít nový projekt, tedy novou sérii zaměřenou na určité téma. Uvidíme... 

čtvrtek 11. července 2024

Springwatch 2024 - Tetřevi v borovicových lesích severního Skotska

Tetřevi v borovicových lesích severního Skotska. Megan McCubbin se vydává na Skotskou vysočinu za ptáky, jež jsou s touto oblastí neodmyslitelně spojeni - za tetřevi hlušci (Tetrao urogallus). V dubnu se samci těchto vzácných a plachých ptáků vydávají ven ze svých úkrytů na tokaniště, kde se dvoří. Samice, kterým se předvádějí, vypadají docela jinak - po červeném obočí ani stopa. Taková tokaniště jsou dnes ve skotských lesích opravdovou raritou. Tetřevi to nikdy neměli v Británii jednoduché. Lokálně byli v zemi vyhubeni okolo poloviny 18. století, nejpozději do jeho 80. let. V 19. století byli reintrodukováni, přičemž se jednalo o ptáky ze Švédska, a v posledních desetiletích se jejich počty opět rapidně zmenšují. V 70. letech 20. století žilo v Británii na 20 000 tetřevů, a od té doby se z britské krajiny vytratil v průměru jeden tetřev za den. V roce 2022 jich zbývalo pouhých 542! Původní domovina těchto ptáků, borovicové lesy, už z britské krajiny v podstatě také zmizela; z jejího původního rozsahu zbývá méně než 1 %. Megan se setkává s ochráncem přírody Jackem Bamberem, doktorandem na Aberdeenské univerzitě, který měl vždy zájem o práci s druhy se zvláštními ochranářskými potřebami. Dozvíme se, kteří predátoři jsou zodpovědní za požírání vajec tetřevů; kromě jezevců a lišek jsou to také kuny lesní, jejichž počty začaly ve Skotsku růst díky legální ochraně až po roce 1981. Jack a jeho spolupracovníci se snaží predaci tetřevích vajec kunami řešit tak, že do blízkosti monitorovaných hnízd umisťují mršiny savců. Díky tomu neporušenost hnízd vzrostla v oblastech s mršinami na 83 %. Jak Megan divákům připomene, predátoři nebudou plýtvat energií například při hledání relativně malých vajec, když je jim nabídnuta velká šťavnatá mršina. Jackova metoda, vytvořená ve spolupráci s Caingorms Connect Predator Project, je nyní aplikována po celém Skotsku, což je pro něj splněný sen. Na závěr Megan připomene, že původní predikce ze začátku 90. let o vymření britských tetřevů do roku 2010 se nenaplnily. I po třech desítkách let jsou tito ptáci stále přítomni ve skotské "divočině", ale jejich počty jsou opravdu malé.

Klip ze třetí epizody pořadu Springwatch 2024 z dílny BBC Studios Natural History Unit, vysílaného v květnu a červnu živě na televizní stanici BBC Two.

středa 10. července 2024

6 vybraných druhů pareiasaurů: Bradysaurus baini

Vědecký název: Bradysaurus baini,
Místo nálezu: pánev Karoo, Jihoafrická republika,
Velikost: délka 2,5 až 3 metry, hmotnost 500 až 1000 kg.
Rod Bradysaurus, jediný zástupce podčeledi Bradysaurinae v rámci pareiasauridů, zahrnuje dva druhy; B. baini a B. seeleyi, ačkoliv v 60. letech minulého století seznam jeho druhů zahrnoval čtyři až devět specií (některé byly identifikovány jen na základě zubů a dnes již nejsou platné). První z těchto druhů je také druhem typovým, přičemž jej v roce 1892 zavedl britský paleontolog Harry Seeley na základě fosilních pozůstatků z Tapinocephalus Assemblage Zone v pánvi Karoo na území Jihoafrické republiky. Bradysauři žili v pozdní části středního permu, před 265 až 260 miliony let. Jednalo se o velké býložravce, možná žijící ve skupinách či stádech, jež se pravděpodobně střetávali s velkými gorgonopsiány. Z tohoto důvodu byla jejich záda pokryta osteodermy, tolik typickými pro pareiasaury; ty vytvářely jakýsi "krunýř", který i ti největší ze "šavlozubých" gorgonopsiánů nedokázali prokousnout. U bradysaurů nicméně tyto osteodermy nebyly tak tlusté, jako u jeho pozdějších příbuzných. Lebky těchto herbivorních zvířat měří 42 až 48 centimetrů, celková délka těla pak mohla činit až 3 metry. Jednalo se tedy o velké pareiasaury, velikostně zařaditelné do stejné kategorie, jako rody Scutosaurus a Senectosaurus. Někteří výzkumníci spekulovali o tom, že díky takové tělesné velikosti si bradysauři mohli být schopni udržovat stálou tělesnou teplotu. B. baini měl krátký a zakulacený čenich, a jak v horní, tak v dolní čelisti měl 15 až 16 zubů. Příbuzný B. seeleyi měl dosti vyvinuté a zvětšené lícní kosti. Na obrázku vidíte kostru typového exempláře B. baini (tedy exempláře, na základě něhož Seeley zvíře formálně popsal), vystavenou v Přírodovědném muzeu v Londýně.


Zdroj obrázku:
Cranial morphology of the middle Permian pareiasaur Nochelesaurus alexanderi from the Karoo Basin of South Africa (Earth and Environmental Science Transactions of the Royal Society of Edinburgh)

Zdroj informací:

úterý 9. července 2024

Jak to v současné době vypadá s Jurským parkem 7?

Sedmý film série Jurský park, která započala majestátním blockbusterem Stevena Spielberga v roce 1993, je rozhodně jedním z nejočekávanějších snímků příštího roku. Do kin má jít 2. července 2025, a natáčen je právě letos v létě. Zcela chápu, jste-li při vstupu do tohoto článku nedůvěřiví - koneckonců jsem si z vás trošičku vystřelil letos 1. dubna v článku Co vše zatím víme o sedmém filmu ze série Jurský park (a pak jsem svůj hrůzný aprílový zločin napravil příspěvkem Pár poznámek k dubnovému článku o čtvrtém Jurském světě). Mohu vás však ujistit, že mi nyní můžete zcela věřit, a že veškeré informace, které si v tomto článku přečtete, jsou pravdivé. Včetně těch o plánované brutální smrti Owena Gradyho, hraného Chrisem Prattem, kterou má způsobit jeho adoptovaná dcera, nakažená vampirismem... Gotcha there, didn't I? 😆

V kinech za méně než rok! Obrázek z twitterového účtu Lewise Lee

Tak co vlastně o sedmém jurském filmu v tuto chvíli víme? Režisérem je Gareth Edwards (Godzilla), scénáristou je David Koepp (Jurassic Park, The Lost World: Jurassic Park) a do hlavních rolí byli obsazeni Scarlett Johansson (Black Widow), Jonathan Bailey (Broadchurch), Mahershala Ali (Blade), Rupert Friend (The Death of Stalin), Manuel Garcia-Rulfo (Murder on the Orient Express), Luna Blaise (Manifest), David Iacono (Dead Boy Detectives) a Audrina Miranda (The Phoenix). Natáčení začalo 3. června tohoto roku, a probíhá či probíhalo přinejmenším v Thajsku. Herečka Scarlett Johansson sdílela v posledních měsících v několika videorozhovorech své nadšení z participace v tomto projektu, neboť první Jurský park od Spielberga považuje za jeden ze svých oblíbených filmů. Frank Marshall sdílel na svém twitterovém účtu několik fotografií z lokací, na nichž se sedmý Jurský park natáčí. Dovolím si vám je zde prezentovat.

"Prostě jen další den v práci." Fotografie producenta Franka Marshalla z Twitteru

Pláž ostrova Sorna? Fotografie Franka Marshalla z Twitteru

Dva členové štábu na lodi u thajských břehů. Fotografie Franka Marshalla z Twitteru

V současné době to vypadá, že sedmý Jurský park se bude opět odehrávat na některém z ostrovů. A protože Isla Nublar byl zcela zbaven naklonovaných dinosaurů ve filmu Jurský svět: Zánik říše (Jurassic World: Fallen Kingdom) z roku 2018, vypadá to, že nám bude konečně zprostředkován návrat na některý z Ostrovů smrti! Mezi fanoušky se spekuluje jak o ostrově Isla Sorna, na kterém se odehrávaly filmy Ztracený svět: Jurský park (The Lost World: Jurassic Park) a Jurský park 3 (Jurassic Park III), jakož i hra Jurassic Park: Trespasser z roku 1998, tak o ostrově Isla Matanceros. Tato lokace, třetí největší z Ostrovů smrti, nebyla nikdy ve filmech explorována. Přitom je však fanouškům jurské franšízy dobře známa ze hry Jurassic World Evolution (2017), kde slouží pro vytvoření parku v tutoriálu. Matanceros byl v 80. letech odkoupen od kostarické vlády InGenem na dobu 99 let. Bylo by vskutku zajímavé, kdyby se nový film vydal směrem explorace tohoto tajemného ostrova. Znamená to tedy, že tento snímek se bude odehrávat - jak bylo v jurské franšíze zvykem - na ostrově zaplněném naklonovanými pravěkými příšerami? Upustí nakonec tvůrci od příběhové linie o dinosaurech ve vnitrozemí prakticky všech kontinentů, jež započala na konci Zániku říše a jejíž potenciál byl zcela nevyužit v Nadvládě (Jurassic World: Dominion)? Zatím to tak vypadá.

T-Rex je zpátky v džungli! Fotografie herečky Luny Blaise z reelu na jejím instagramovém účtu

Podle nejnovějších zkazek se příběh zatím nepojmenovaného snímku bude točit kolem skupiny lidí, která ztroskotá na dinosaury zamořeném ostrově (buď na Sorně nebo Matancerosu), a pak se z něj bude snažit dostat. Jsou-li tyto zkazky pravdivé, to uvidíme, až vyjdou první trailery k filmu příští rok zhruba v únoru. O samotném příběhu filmu nebylo studiem Universal nic vypuštěno. Podle dalších zkazek by sedmý Jurský park mohl být prvním R-kovým filmem série, tedy prvním s přístupností nad 18 let v Americe a nad 15 let v ČR. Důvodem proto má být dlouhá scéna zobrazující ve veškerém detailu sex mezi spinosaurem a tyrannosaurem rexem, tedy mezidruhové křížení docela nepříbuzných teropodů... 😆 Ne, tohle je s největší pravděpodobností vtípek, ale ujišťuji vás, že jsem ho nevymyslel já - zkazku jsem přebral od uživatele RickRaptor105 na Twitteru. Musím ale říci, že bych všem těm haterům spinosaura z Jurského parku 3 přál, aby byli nuceni takovou scénu v kinech přečkat! 😆 Že byl Spinosaurus v tom filmu totálně badass, o tom může pochybovat jen naprostý tyrannofil... trochu mě děsí, kolik takových pochybných jedinců je k franšíze Jurský park lákáno (ne, že by mi tyrannofilie nějak vadila, ale... opravdu tu slabost pro malé ručičky nechápu). Vlastně se také zkazkuje o návratu spinosaura v tomto filmu, o čemž jsem se zmiňoval již ve svém aprílovém žertíku - kdo ví, nakonec naše oblíbená bestie z JP3 přece jen učiní comeback. Strašně rád bych viděl, jak tentokrát přelouskne krček třeba tyrannosauřímu mláděti (ať mají tyrannofilové, proč být naštvaní). 

Poslední z faktů zatím známých o sedmém Jurském parku; odborným konzultantem při natáčení filmu je Stephen Brusatte, americký paleontolog a evoluční biolog známý mj. pro svou participaci při natáčení filmu Putování s dinosaury 3D (Walking with Dinosaurs 3D) z roku 2013. Nic dalšího konkrétního zatím o filmu nevíme. Universal zatím neuvedl, jak se film bude jmenovat, ale hovoří se o tom, že název filmu nebude Jurassic World: Electric Boogaloo(😆), jak někteří čekali, ale něco jiného. Osobně se řadím k těm, jež sázejí na Jurský ostrov (Jurassic Island). Nevadil by mi ale návrat k původnímu názvu série... co takhle Jurassic Park: Revenge of the Fallen? Jurassic Park: Dark of the Moon? Jurassic Park: Days of Future Past? Jurassic Park: Apocalypse? Jurassic Park: Dark Phoenix? Jurassic Park: A New Hope? Jurassic Park: The Empire Strikes Back? Jurassic Park... you get where this is going, don't you?

pondělí 8. července 2024

Týden viditelnosti nebinárních lidí 2024!

Nejznámější exemplář tyranosaura používá zájmena oni/jejich. Obrázek z webu them

Kdo by neznal Sue. Nejslavnější a největší exemplář druhu Tyrannosaurus rex, vystavený v celé své kráse ve Fieldově muzeu v Chicagu, měří 12,4 metru na délku, je starý 67 milionů let a zahynul pravděpodobně ve věku kolem 28 roků. Má svůj vlastní twitterový účet, kteří spravují pravovníci zmíněného muzea, do něhož byl exemplář umístěn v roce 1997 (sedm let po nálezu v Cheyenne River Indian Reservation v Jižní Dakotě), a právě na něm byl už v roce 2018 zveřejněn zajímavý a sympatický fakt: Sue používá zájmena oni/jejich. Jinými slovy, Sue je nebinární. Faktem je, že paleontologové nikdy nebyli schopni určit, jakého pohlaví vlastně tento exemplář byl. A to, že má ženské jméno... to se prostě stává. My, lidé, také dostáváme ženská či mužská jména od svých rodičů, ale to neznamená, že se musíme identifikovat s genderem, jež jsou s nimi pojena. Pojmenování 67 milionů let staré kostry ženským jménem rovná se genderování tohoto exempláře... a je dobře, že Sue se již před lety vyoutovali jako nebinární. Co ostatně víme? Možná paleontologové nikdy nezjistí, jakého pohlaví tento T. rex byl. A kdyby náhodou ano, a potvrdilo by se, že Sue byli samicí, můžeme si být stoprocentně jistý, že by se s ženským genderem chtěli identifikovat? No, všichni asi známe odpověď: ne. Status Sue coby nebinárního tyranosaura je naprosto racionální.

Tímto neobvyklým vstupem si dovoluji uvést vás do letošního Týdne viditelnosti nebinárních lidí! Trvá od 8. do 14. července, a je příležitostí k diskutování a rozšiřování povědomí o nebinárních identitách. Podobně jako Sue, i mnoho lidí je nebinárních, což znamená, že se neidentifikují ani s genderovou identitou muže, ani s genderovou identitou ženy. Nebinární lidé tu byli vždycky. Různé kultury původních severoamerických obyvatel mají pojmenování pro různý počet genderů, v závislosti na konkrétní kultuře (genderové varianty v rámci kultur indigenních Severoameričanů jsou pak označovány pod deštníkovým pojmem two-spirit). I v kultuře euro-americké, ve které žijeme, se mnoho lidí neidentifikuje s jedním ze dvou standardizovaných genderů; genderová binarita, vycházející z křesťanství, a posílená patriarchátem a v posledních dvou stovkách let také kapitalismem, je sama o sobě velice problémová. Gender je sociální konstrukt, a dalo by se říci, že je upevňován našimi interakcemi s ostatními lidmi. Důležité je však také to, že lidé se vnímají tak, jak se vnímají, a v žádném případě by jim nemělo být vnucováno, že se mají identifikovat pouze jako ženy či muži.

Nebinárních identit je tolik! Agender, bigender, multigender, genderfluid, genderqueer, girlflux, boyflux, demiboy, demigirl, amalgagender, androgynní, intergender, pangender... Různí lidé se vidí různě, a každý by měl mít zajištěnu svou osobní autonomii; každému by mělo být umožněno vnímat se, identifikovat se a prezentovat se tak, jak chce - a jak se cítí dobře. Nebinární lidé vypadají různě, pocházejí z různých kultur, různě se oblékají, používají různá zájmena... Zkrátka náš lidský svět, naše společnost, je velice rozrůzněná. A Týden viditelnosti nebinárních lidí nám to umožňuje pochopit či si to připomenout. Jde také o příležitost k oslavě nebinárních identit. 

Ne všichni nebinární lidé jsou totiž akceptováni. Misgendering, tedy používání špatných zájmen ostatními osobami, má na nebinární lidi negativní vliv; způsobuje stres, depresi a úzkosti. Chronický misgendering je termín užívaný pro neustálý útlak nebinárních a transgender lidí v podobě jejich prezentování s jimi nezvolenou genderovou identitou. K čemu může vést? K izolaci; nebinární a trans lidé se pak bojí vyjít ven ze svých domovů, a to ze strachu, že se opět setkají s misgenderingem, hloupými poznámkami od bigotů a s útlakem celkově. Žijeme ve zvláštním světě - ve školách jsou lidé děleni na holky a kluky, v práci, ve filmu, v literatuře nebo v obchodech na muže a ženy. A přitom tato genderová binarita vůbec neodráží naši diverzní realitu! Kolik lidí je denně vystaveno spouštěčům stresu... Kolik lidí o své nebinární identitě mlčí, protože se bojí, že by se setkala s šikanou a diskriminací - ve škole či v zaměstnání. Je na nás všech, abychom činili změny. Abychom hovořili o nebinárních identitách - ale ne pouze tento týden. Událost, jako je tato, může být dokonalým začátkem pro mnoho z nás, abychom o nebinárních identitách otevřeně hovořili... abychom se ptali svých spolužáků, spolupracovníků i lidí nám zcela neznámých, se kterými se jen tak zakecáme na ulici, jak se identifikují a jak je můžeme oslovovat. Nakonec neakceptance nebinárních lidí není nic jiného, než čirá neslušnost. Je to, jako byste potkali starší paní, a oslovili ji "dědo". 

V době, kdy naše společnost vře i kvůli tomu, že její část propadává konspiračním teoriím o "neomarxismu" a všelijakým krajně pravicovým smyšlenkám, včetně současného globálního honu na transgender lidi, je třeba si připomínat, že lidská rozmanitost, svoboda a rovnoprávnost by měly být našimi nejdůležitějšími hodnotami. Ctít lidi takové, jací jsou - a jen oni sami vědí, jací jsou! Podporujme nebinární lidi a zbytek LGBTQIA+ komunity. Je to zkrátka slušnost. Buďme decentními lidmi a přistupujme k ostatním s otevřeností, akceptujme jejich diverzitu, a chovejme se každý ke každému, jak bychom chtěli, aby se ostatní chovali k nám. Nebinární lidé potřebují naši podporu!

Všem čtenářům svého blogu, častým i vzácným, přeji krásný Týden viditelnosti nebinárních lidí 2024!

Nebinární had; i naši beznozí přátelé nejsou přece jen kluci a holky, ale jsou rozmanitější! Obrázek od umělce/umělkyně Loulabelle

Zdroje informací pro tento článek:

neděle 7. července 2024

Springwatch 2024 - Dopad světelného znečištění na noční motýly

Dopad světelného znečištění na noční motýly. Michaela Strachan a Chris Packham nám z rezervace RSPB Arne v Dorsetu představí výsledky nového výzkumu ze začátku tohoto roku, který provedli vědci z Imperial College London, a který se zabýval dopadem znečištění způsobeného umělým světlem na můry, tedy noční zástupce hmyzího řádu Lepidoptera. V minulosti se hypotetizovalo o tom, že se můry shromažďují kolem pouličních lamp proto, že jim připomínají Měsíc, přičemž je využijí k navigaci v prostoru. Tento nový výzkum však staré hypotézy boří. Výzkumníci za pomocí infračervené slow-motion kamery sledovali pohyb můr, umístěných do uzavřeného prostoru v laboratoři, kolem umělého světla, a došli k novým zjištěním o způsobu jejich pohybu v blízkosti světla. Michaela s Chrisem nám budou demonstrovat, jak k těmto pohybům dochází. Je důležité si uvědomit, že můry reagují na světlo jedním hlavním způsobem: natočí k němu "záda" (pod hvězdami či Měsícem tedy můry létají "bříškem" k zemi, jak bychom čekali). Model můry, který Chris drží a který vytvořila pro pořad Lucy Lapwing, je poměrně přesným zobrazením přástevníka bezového (Spilosoma luteum). Uvidíme také záběry Sama Fabiana, jednoho z autorů studie, zobrazující osenici šťovíkovou (Noctua pronuba) s dorzem natočeným k podlouhlé lampičce, zatímco kolem ní krouží. Problémem je, že tento spirálovitý pohyb může trvat velice dlouho, a můru nesmírně unaví. Intenzita světla je velká, a můra k jeho zdroji neustále natáčí "záda" - to je důvod, proč kolem něj létá pořád dokola! Další možnost pohybu kolem umělého světla je pro můru ještě nebezpečnější; může se zády natočenými ke světlu přeletět nad umělým světlem. A takový let nepřežije, neboť se zády natočenými směrem k zemi ztratí svůj orientační smysl. Může spadnout z výšky několika metrů na zem a zabít se (po dosažení své pádové rychlosti), nebo spadne přímo na světlo a okamžitě se na něm spálí. Chris připomíná, že úmrtí nočních motýlů kvůli světelnému znečištění jsou signifikantní; hovoříme zde o dospělcích, kteří jsou schopni se rozmnožovat. Přiložená satelitní mapa Evropy ukazuje, kolik umělého světla je na našem kontinentu v noci vytvářeno. Opravdu jsme si mysleli, že toto znečištění nebude mít na náš hmyz vliv? Koncentrace můr v blízkosti lamp vedou také ke zvýšení jejich predace; ví se, že lelkové a netopýři se v některých městech naučili lovit můry právě u u nich. Chris nabízí první důležitý krok, který bychom všichni měli učinit; svítit co nejméně, a vypínat v noci světla tam, kde nejsou potřeba.

Klip z druhé epizody pořadu Springwatch 2024 z dílny BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě v květnu a červnu na televizní stanici BBC Two. 

sobota 6. července 2024

Britští Greens za sebou mají nejúspěšnější volby: Co to znamená pro environment Spojeného království?

Všeobecné volby ve Spojeném království, které proběhly 4. července, asi nikomu neunikly. Nastal dlouho očekávaný pád Konzervativců, kteří za posledních čtrnáct let zplundrovali životní prostředí na britských ostrovech, a zvítězila Labouristická strana pod vedením centristy Keira Starmera. V tomto krátkém příspěvku se však nehodlám zabývat ani vítěznou, ani poraženou ze dvou největších britských politických stran. Chci se pověnovat spíše historickému úspěchu politické strany, kterou bych volil já, kdybych měl britské občanství. Již několikrát jsem se nechal na svém blogu znát, že nejvíce sympatičtí jsou mi ze všech britských stran Greens, tedy Zelená strana Anglie a Walesu. A myslím si, že jejich politika v ohledu na životní prostředí, ekonomiku a lidská práva je mi nejbližší. Není to tak, že bych důvěřoval lídrům - pokrok musíme činit my všichni, a je třeba, aby ke změnám docházelo zdola, ale dokud zastupitelská demokracie existuje (a existovat bude nejspíše ještě dlouho, přes všechny své neduhy ve srovnání s demokratičtějšími alternativami), jsou zvolení zastupitelé nebo lídři dobří v jednom; abychom na ně tlačili a vedli je k prosazení potřebných změn. Zelená strana Anglie a Walesu má ve svém manifestu zahrnuty například zlepšení zdraví půdy a biodiverzity; přechod na vítr jako hlavní zdroj 70 % energie do roku 2030; zavedení uhlíkové daně s cílem vytlačit fosilní paliva z britské ekonomiky; vytvoření nové Komise pro ochranu zvířat; konec legálního vybíjení jezevců, které za Camerona schválili Konzervativci; ukončení průmyslových velkovýrob potravin; bezpečí pro migranty, kteří prchají před pronásledováním; garantovaný přístup k zubařům i obecním lékařům; nebo také zvýšení minimální mzdy na 15 liber za hodinu a snížení počtu pracovních dnů na 4. To vše a mnohem víc jsou body v manifestu britských Greens, se kterými se ideově shoduji, a kdybych tedy byl rezidentem Spojeného království, určitě bych je ve volbách podpořil. Cíle Zelené strany Anglie a Walesu považuji za nejracionálnější, nejlidštější a nejvíce pro-environmentální, které jakákoliv z velkých politických stran Británie může nabídnout. Výsledek voleb potvrdil, že rostoucí počet Britů se s těmito cíly shoduje, a že Greens mají budoucnost. Tyto volby totiž pro ně byly zatím nejúspěšnější - do Dolní sněmovny od nich půjdou čtyři politici.

Migrující husy. Fotografie Amy Cooper z Yorkshire Wildlife Trust, převzatá z webu York News, Sports and Events

V minulosti britští Greens měli v Dolní sněmovně pouze jediné místo, které bylo obsazeno Caroline Lucas, bývalou členkou Evropského parlamentu (mezi lety 1999 až 2010), a to z volebního obvodu East Sussex. Lucas si svou pozici udržela jak v minulých všeobecných volbách (v roce 2019), tak v těchto; nyní se k ní v Dolní sněmovně přidávají její kolegové z volebních obvodů Bristol Central, Waveney Valley a North Herefordshire. Ve Waveney Valley v minulých všeobecných volbách vyhráli Konzervativci; 32,1 % hlasů však v letošních volbách dostali v obvodu právě Greens. Zelená politika tedy přilákala lidi v oblasti více, než k ničemu nevedoucí a vše jen zhoršující konzervativní politika. Pokud máte pocit, že věta, kterou jste právě přečetli, má být jaksi propagandistická, věřte mi, že není. Nedbalost k životnímu prostředí skutečně definovala poslední konzervativní vlády ve Spojeném království, a její výsledky byly i předmětem 6. epizody dokumentu Davida Attenborougha s názvem Wild Isles (2023). Obecně bych si vlastně dovolil uvést, že pravicová politika celkově nevede ke zlepšení stavu životního prostředí, ať už ji dělají pravicoví autoritáři nebo pravicoví libertariáni. A zezelenání kapitalismu, které je budoucností pravice (onen takzvaný udržitelný rozvoj, který bychom však mohli nazvat "udržitelným kapitalismem", kdyby to jen nebyl tak ohromný oxymóron), rozhodně nic dobrého pro environment ani pro lidi nepřinese. Celkově získala Zelená strana Anglie a Walesu v těchto volbách 7 % hlasů oproti pouhým 3 % ve volbách v roce 2019. Je to úspěch, který mne popravdě zajímá více, než výhra Labouristické strany, jejíž politika zase tak progresivní nebude. Co si budeme... Starmer se neumí pořádně zastat transgender osob, a Labour pod jeho vedením nejspíše nemá žádnou pořádnou klimatickou politiku. Jsou to nyní různí komentátoři, odborníci na životní prostředí a další, kdo Starmera tlačí - a to naprosto oprávněně - k zelenému přechodu.

Britský venkov. Obrázek z webu World Land Trust

Spojené království je jednou ze zemí s nejvíce poškozenou přírodou. Od roku 1970 do roku 2023 britské druhy zvířat, rostlin a hub zaznamenaly průměrně 19% úbytek; 1 ze 6 druhů v Británii je v současné době ohrožen vyhynutím; 95 druhů již z britské krajiny zcela vymizelo; očekává se, že 43 % britských druhů ptáků, ať už celoročně se vyskytujících či migrujících, zaznamená v příštích dekádách populační pokles; 18 % druhů opylovačů od roku 1970 zcela zmizelo z britské krajiny... Mohli bychom pokračovat. Dlouhodobé studie poukazují na to, že britská příroda je v krizi. Tato krize je samozřejmě globální - krize biodiverzity, klimatická a environmentální krize - a je třeba ji řešit. Může zvolení čtyř poslanců z řad Zelené strany Anglie a Walesu něčemu pomoci? Je to možné. Významné body jejich manifesta jsem s vámi sdílel výše; otázkou nyní je, co se vlastně podaří prosadit. Bude jistě zajímavé sledovat politický vývoj ve Velké Británii a přístup nové vlády pod vedením Labouristů k životnímu prostředí. Dle mého názoru Labouristé už dávno přišli o svou páteř. Určitě se najde něco, co bychom mohli vyčítat Jeremymu Corbynovi, ale pravdou zůstává, že šlo o nejlepšího lídra Labouristické strany za celá desetiletí. Kde jsou časy, kdy Labour zastával hodnoty pracujících lidí? Zajímáte-li se trochu o britskou politiku, pak asi víte, že Labouristy zcela zničil pravicově orientovaný Tony Blair (mezi lety 1997 a 2007 byl britským premiérem, a v roce 2003 poslal britskou armádu do Iráku povraždit půl milionu nevinných; právem bývá označován za válečného kriminálníka). Greens jsou podle mě budoucností Británie, a kdo ví, třeba se někdy dostanou do pozice, ze které budou moci učinit skutečně rozsáhlé změny. Jejich historický úspěch v těchto volbách znamená pro environment Spojeného království jedno - jiskru naděje.

Zdroje informací pro tento článek:

pátek 5. července 2024

Obrázek týdne 5. 7. 2024

Další pátek, další Obrázek týdne! V pondělí začal červenec, sedmý měsíc roku, léto je v plném proudu, a tak asi není divu, že nehodlám do této rubriky zařazovat zrovna rekonstrukce zvířat z dob ledových či z časů prvohorních zalednění naší planety. Dílo, které s vámi hodlám sdílet tentokrát, nás přenese do horké africké savany před několika miliony let za našimi blízkými bratránky z rodu Homo a dalšími, nám nepříliš vzdálenými hominidy. Autorem tohoto výtečného obrazu je paleoilustrátor Juandertal.


Popisek k obrázku: Pravěký člověk druhu Homo habilis potkal na svých sběračských toulkách po východoafrické savaně tlupu příbuzných homininů druhu Paranthropus boisei. Tito odlišní vzpřímení primáti si nijak nekonkurují, i proto je tato interakce zcela přátelská. Žena lidského druhu Homo habilis z malé brašničky, ušité z pakoní kůže, vytáhla několik šťavnatých bobulí, jejichž sběru se věnovala mezi křovinami. Přátelsky je nabízí velké samici parantropa, která k ní pomalu a se zvědavostí kráčí. Oba primáti jsou bystří, a uvědomují si, že toto náhodné setkání může být prostředkem k vytvoření třeba jen povrchního spojeneckého vztahu. Copak by příslušnost k zástupcům jiné vývojové linie tribu Hominini měla znamenat, že by se vzájemně neměli přátelit? Někteří členové tlupy parantropů sledují interakci se zájmem z povzdálí, a nepřijde jim zřejmě nikterak zvláštní. Pouze samčí partner zvědavé parantropky působí poněkud obezřetněji, a věnuje skutečně pozornost každému pohybu zručného člověka. Setkání obou homininů věnuje pozornost také jeden ze dvou buvolů druhu Pelorovis oldowayensis, velkých býložravců dosahujících hmotnosti kolem 1,2 tuny, jež kráčejí opodál. K setkáním mezi parantropy a našimi bratránky, lidmi zručnými, jistě docházelo dosti často. Paranthropus boisei byl specialistou na požírání C4 rostlin, i když se možná občas přiživil také na mase. V oblasti východní Afriky koexistoval v raném pleistocénu hned se třemi druhy lidí; kromě Homo habilis ještě s H. rudolfensis a H. ergaster. Scéna se odehrává na území rokle Olduvai na severu Tanzanie před 1,8 milionem let.

Musím se vám přiznat, že psaní popisku Juandertalova krásného díla mne zcela přimělo vrátit se k dokumentárnímu seriálu Putování s pravěkými lidmi (Walking with Cavemen) z roku 2004, jehož druhá epizoda se koexistencí druhů Homo habilis a Paranthropus boisei zabývala.
Čeho se dočkáte v příštích dnech na Blogorgonopsidovi? Velice rád bych publikoval 2. kapitolu příběhu Oedipinas, na kterém z časových důvodů pracuji delší dobu, a také mám pro vás přichystané už tři další klipy ze Springwatch 2024; připomínám, že v pondělí jsem vydal úryvek z jeho 1. epizody zabývající se rorýsy a jejich úbytkem v britské krajině. Velmi rád bych se vrátil také k popiskům hadů. Mám nápady na další série článků, ale v poslední době blog sotva stíhám, takže jistě pochopíte, když vám o nich zatím nic neprozradím.
Otázka na závěr - který dokument o pravěkých lidech a našich dalších příbuzných z řad vyhynulých hominidů vám přijde nejlépe zpracovaný?

čtvrtek 4. července 2024

Lokiho rohatá tvář z pozdní křídy

Jedním z významných "dinosaurologických" objevů tohoto roku je Lokiceratops rangiformis, zatím nejnovější přírůstek na seznam zástupců kladu albertaceratopsinů, formálně popsaný v článku publikovaném 20. června 2024 v PeerJ. Exemplář, na základě něhož jej profesor Mark A. Loewen z Utažské univerzity se svými kolegy popsal, byl nalezen v severní Montaně, nedaleko kanadské hranice, v roce 2019. Lokalitou, ze které pochází, je lom Loki Quarry, ve kterém se nacházejí výchozy souvrství Judith River (toto souvrství je tvořeno horninami starými 79 až 75,3 milionu let, a vydalo světu například hesperornise, troodona, dromaeosaura, mercuriceratopse či edmontonii). Název lomu byl však pouze jedním ze dvou důvodů, proč tento ceratopsián skončil s rodovým názvem Lokiceratops. Rozhodně nejde o prvního rohatého dinosaura z pozdní křídy, jehož jméno odkazuje na jednoho z nejznámějších norských bohů a zároveň na postavu z Marvel Comics, která byla přinejmenších v letech 2011-23 tak brilantně ztvárněna ve filmové sérii Marvel Cinematic Universe charismatickým britským hercem Tomem Hiddlestonem (naposledy ve 2. řadě mnohovesmírného seriálu Loki). Již v roce 2010 byl popsán centrosaurin ze středního kampánu Montany, Medusaceratops lokii, jenž svým druhovým přízviskem odkazuje právě na uličnického boha (máte-li zájem, více se o něm dočtete na blogu Blogorgonopsid Diaries). Nyní jsou tedy ze souvrství Judith River známi dvě Lokiho rohaté tváře, přičemž oba tito rohatí býložravci byli zhruba stejně dlouzí - kolem 6 metrů. Druhové přízvisko lokiceratopse odkazuje na soby (rod Rangifer), takže celý druhový název zvířete je v překladu vlastně "Lokiho tvář, která vypadá jako sob karibu".

Umělecká rekonstrukce nově popsaného rohatého dinosaura druhu Lokiceratops rangiformis v interakci s krokodýlem. Obrázek Andreye Atuchina z webu Sci.News

Co lze o lokiceratopsovi říci? Byl to tedy zástupce čeledi Ceratopsidae, podčeledi Centrosaurinae a kladu Albertaceratopsini, a od ostatních centrosaurinů se lišil například ničím neozdobeným čenichem (žádné výrůstky na nosní kosti). Lebka lokiceratopse je asi o 20 % větší než lebka medusaceratopse, přičemž je dlouhá 192 až 199 centimetrů. Délka nalezeného exempláře byla odhadnuta na 6,7 metru s hmotností 5 tun. Zachován byl poměrně dobře a skládá se vlastně z disartikulované lebky (včetně části mozkovny) a neúplné kostry. Materiál byl preparován v průběhu roku 2021 poté, co byl přemístěn do Utahu, konkrétně do budovy preparátorské společnosti Fossilogic LLC. V současné době jej vlastní muzeum Evolutionsmuseet v zámku Knuthenborg na dánském ostrově Lolland, kam se zájemci mohou přijít podívat na lokiceratopsovu vystavenou lebku. Pozoruhodné je, že se tento exemplář lokiceratopse může pyšnit nejdelšími rohy, jaké kdy byly u rohatého dinosaura nalezeny. Je to další ukázka toho, jak rozmanití vlastně ceratopsiáni byli, a jaký "headgear" se jim v průběhu milionů a milionů let evoluce vyvinul. Kromě již několikrát zmíněného medusaceratopse koexistoval Lokiceratops před 78 miliony let na poměrně malém území ostrovního kontinentu Laramidie (ve svrchní křídě byla Severní Amerika rozdělena Velkým vnitrozemským mořem na tři samostatné ostrovy) ještě s dalšími velkými rohatými dinosaury; s dalšími dvěma centrosauriny druhů Wendiceratops pinhornensis a Albertaceratops nesmoi, a s chasmosaurinem Judiceratops tigris. Paleontolog Joseph Sertich z Coloradské státní univerzity přirovnal koexistenci těchto velkých rohatých herbivorů ke koexistenci velkých kopytníků na východoafrických pláních v současném světě. Tato zvířata si nekonkurovala, neboť v průběhu evoluce došlo k rozlišení jejich jednotlivých ekologických nik. Avšak kdo ví, zda se třeba několik druhů při nějakém větším putování nesemklo do velkého smíšeného stáda.

Čtyři centrosaurini, kteří koexistovali na Laramidii před zhruba 78 miliony let. Obrázek Sergeye Krasovskiyho z webu Discover Wildlife

Diverzita rohatých dinosaurů nikdy nepřestane udivovat. Za posledních několik desetiletí jí bylo porozuměno dosti lépe oproti minulému století, a to díky velkému počtu nálezů fosilního materiálu z kanadské Alberty i z americké Montany. Co se samotné podčeledi centrosaurinů týče, patří do ní nyní již 25 rodů, z nich jen tři s otazníčkem. Velká rozmanitost těchto zvířat odráží nejspíše omezenost jejich geografického výskytu; Lokiceratops a jeho výše uvedení příbuzní, se kterými žil na Laramidii, byli všichni endemity, a nevyskytovali se mimo tento velký ostrovní kontinent nikde jinde. Izolace na velkých či malých kusech pevniny očividně vedla rohaté dinosaury k velkému rozrůznění. Připomeňme si jen, že právě rohatí dinosauři jsou dobrým důkazem pro teorii přerušovaných rovnováh, kterou vědecké komunitě představili v roce 1972 američtí paleontologové Stephen Jay Gould a Niles Eldredge. Vypadá to, že tyto rozličné druhy rohatých herbivorů vznikly během krátkých speciačních událostí.

Zdroje informací pro tento článek:

středa 3. července 2024

Šavlozubá smečka na lovu

Před více než dvěma týdny, konkrétně 16. června, jsem pořídil řadu fotografií několika zástupců mé velmi cenné a rozsáhlé sbírky modelů prehistorických živočichů, s cílem sdílet je s vámi v příspěvku do rubriky Mé obrázky. Chvíli trvalo, než jsem si k počítači sedl se zrcadlovkou, a fotografie z ní nahrál do počítače, ale nakonec jsou tu! Mohl bych zde dlouze vypisovat, jak mým cílem bylo povyprávět další příběh, tentokrát s pomocí svých figurek... ale není to tak, ve skutečnosti jsem se jen chtěl pochlubit, kolik mám šavlozubáků. Mám je rovnou čtyři! Heč.

Celý tento příspěvek je věnován fotografiím šavlozubé smečky na lovu (duh, it's as the frickin' title says). Mám ve své sbírce jednoho smilodona od Schleichu, dva od značky Safari a jednoho od Bullylandu. K tomu se na fotografiích objevuje ještě jeden model od Schleichu. Uhádnete předtím, než se pustíte do obdivování mých fotek, který to je?

Nyní se společně přesuňme zpět v čase do Jižní Ameriky před 1 milionem let. Ne do 16. června 2024, ale do Jižní Ameriky před 1 milionem let! The power of da illusión. Am Zatanna and can do magick. Am magick itself, time travel incarnate! Mimochodem, tohle píši střízlivý. 😇


No jen se na ně podívejme, na holotu! Tady jsou... Smilodoní samice a její mládě od Safari uvedení na trh v roce 2004, Smilodon od Schleichu uvedený na trh v roce 2002 a dosti připomínající šavlozubé tygry v 5. díle Putování s pravěkými zvířaty, a Smilodon od Bullylandu vydaný v roce 2013. Do mé sbírky se tyto čtyři exempláře postupně dostaly mezi lety 2007/8 a 2014.

Tady jsou všichni vyfotografovaní z jiného úhlu. Věřte mi, pořídit tu první fotografii nebylo lehké... hrozně jsem se bál, a po chvíli jsem si uvědomil, že se mi nějak těžko chodilo. Měl jsem najednou pocit, že se pod oblečením nenacházím sám, že se ke mně někdo přidal... 😳 Tak jsem těm zabijáckým mašinám radši uhnul z cesty.


Musím říci, že smilodoni od Safari se mi strašně líbí. Líbí se mi jejich žluté oči s drobnými černými zorničkami a vzorování, jistě... ale nemůžu popřít, že opravdu kouzelné mi přijdou i jejich samotné výrazy. Naše šavlozubá máma je v útočné pozici, uši má přimknuté k hlavě, otevírá tlamu dokořán... Mládě, neustále se držící jejího boku, působí roztomile, ale zároveň čímsi zaujatě. Není už to jenom kotě, které by se živilo mlékem - je připraveno lovit.


Smilodon od Bullylandu nemá mezi sběrately paleofigurek moc fanoušků. Možná proto ho web Vaření.cz vede jako figurku na dort. 🤦‍♂️ Za to můžeme kolektivně my, soudruzi. My všichni. Bullylandský Smilodon od nás nikdy necítil dost lásky, a tak přešel k vařičům! Mě tento model přijde moc fajn. Kdyby jen ten můj neměl tolik otlučené špičáky... 😆


Koho tedy naše smečka loví? Plazil jsem se pomalu za smilodony, a pak jsem náhle uviděl jejich nastávající kořist. Nádhernou macrauchenii od Schleichu z roku 2002! Musím říci, že tento model pořád patří k těm nejlepším, které ve své sbírce mám. Na macrauchenii od Schleichu je všechno dobré. Nemá jedinou chybu, je to dokonalost. Kam se hrabe příroda s těmi svými barevnými motýly! Tohle vytvořily lidské ruce, příroda ať se jde bodnout! 😆


A pak to přišlo... Schleichovský šavlozubák vyrazil jako první, následován samicí s mládětem. Bullylandovský šavlozubák se držel spíše v zadu, ale když měli jeho tři společníci macrauchenii drapnutu, pomohl ji složit a pak ji zakousl!


První z lovců si spolu s kotětem stoupl na mrtvolu macrauchenie, a vítězoslavně zařval. Děsoptáci, třeste se, a opovažte se k téhle hostině přidat!


Zde ještě fotografie z helikoptéry, ve které jsem z Jižní Ameriky před 1 milionem let zamířil opět do současného světa... ehm, no, vlastně je to fotografie z výšky pár desítek centimetrů, ale to vám asi už došlo. Že ano? Odpovězte! Lůďa vždycky říkával: "Uhh, no, snad."

A to je protentokrát vše! Doufám, že vás mé fotky, pořízené s pomocí zrcadlovky Canon EOS 40D, zaujaly! Též doufám, že vás neotřelé části mého textu příliš nevyplašily - jak jsem psal výše, tohle jsem psal střízlivý! Nechtějte po mě něco číst potom, co se napiju! 🤫 Ehm, Plameňák, ehm... "Ta vůně krve, ach! Vzrušení zavládlo Jackovo tělo, když k louži krve přičichl, a počal se svlékat! 'Tohle bude sakra dobrá koupel!' vyhrkl hystericky." Ehm... Dělám si pochopitelně legraci, přátelé. 😆

Během léta snad v rubrice Mé obrázky přibudou další příspěvky, těšte se!

Nejčtenější