Obrázek týdne 6. 3. 2026

Mám tu pro vás první březnový Obrázek týdne letošního roku! Kdo ze zájemců o život na naší planetě v její dávné minulosti by již nevěděl o nedávno popsaném druhu Spinosaurus mirabilis, o té gigantické "volavce z pekla", jejíž popis vyšel v Science 19. února. Od té doby, co jsem o něm napsal na tento blog, jste jistě čekali, kdy by se tak rekonstrukce toho zvířete mohla objevit mezi Obrázky týdne... a dnes vás potěším tím, že do této rubriky jednu zařadím. Autorem tohoto výborného obrazu je paleoumělec Hitorin. Nyní, je libo seznámení s egyptským bohem Sobekem?

Popisek k obrázku: Dva strážci stojí s kopími před objemnými sloupy, mezi nimiž se nachází vstup do nejtajnějšího chrámu obývaného dárcem zeleně, bohem úrody, plodnosti a Nilu, staroegyptským bohem Sobekem. Ten nyní vychází ven, poháněn nejspíše hladem po dnech strávených v příjemném chladu a stínu domova, který mu jeho uctívači postavili. Jedná se o zástupce velikého rybožravého dinosaura, který bude za několik tisíciletí pojmenován Spinosaurus mirabilis. Vybaven impozantním nasálním výrůstkem, shlíží tento spinosauří bůh na okolní svět jako vyslanec z časů, kdy takoví, jako on, bojovali o přežití v zemi dlouhokrkých titánů, hlučných a dravých monster a malých huňatých pidižvíků, kteří byli cítit zhruba podobně odporně, jako Sobekovi nynější uctívači. Tento Spinosaurus je pamětníkem světa, jaký si staří Egypťané sotva dokáží představit. Jak se vůbec ocitl v době vzdálené děsivých 95 milionů let od té, v níž vyrostl a v níž strávil většinu svého života, to je záhadou. Snad se jednou, když se pohyboval podél řeky v pravěké severní Africe při svém obvyklém honu na ryby, zničehonic v jeho blízkosti objevil veliký blyštivý portál, kterým prošel do tohoto světa, a poté, co se uzavřel, zůstal v něm Spinosaurus uvězněn, jako časový ztroskotalec. Nebo byl snad do starověkého Egypta někým přemístěn, možná malými zelenými mužíčky cestujícími v čase nebo zástupci onoho druhu, kteří zde Sobeka uctívají, ale z budoucnosti, a též schopných cestovat proti proudu času. Možná si právě lidé z budoucího světa chtěli pohrát se svými předchůdci, a ozvláštnit jim životy darem v podobě tohoto zvířete. Ať už se tam dostal jakkoliv, Spinosaurus mirabilis ve starověkém Egyptě ještě chvíli pobude. A nyní si rád zarybaří v Nilu, kde bude mít šanci poprvé ochutnat až dvoumetrového robala nilského. Spinosaurus mirabilis je znám na základě fosilních pozůstatků z Nigeru, popsaných v roce 2026 týmem paleontologů vedeným Paulem Serenem. 

Vzpomínáte si na 1. epizodu seriálu Pravěk útočí (Primeval) z roku 2009, ve které se ukázalo, že starověcí Egypťané znali občasně bipedního krokodýla rodu Pristichampsus z eocénu? Kdyby náhodou někdo v budoucnu natočil další seriál o pravěkých zvířatech přicházejících do současného světa, mohl by do něj podobně zakomponovat tento spinosauří druh. Vidět starověké Egypťany v interakci s ním by určitě byla zábava.

V příštích dnech se na tomto blogu dočkáte 2. části 13. kapitoly Nových Lovců kryptidů, nazvané Daleká cesta domů. Věřím, že v tuto chvíli už jste si ji - a stejně tak kapitolu předchozí - přečetli, tudíž není žádným spoilerem, že Nietův syn je naživu, a po celé měsíce manipuloval naše hrdiny v podobě Terrence Zedlera. Co asi bude dál? Kromě toho vás čeká také 25. část projektu Kniha týdne. Dále chci splnit ještě jeden rest - napsat něco k malému uplynulému výročí, na které jsem čekal s nápadem na článek dobrý rok a půl, jen abych na něj nedávno úplně zapomněl. 

Užijte si první březnové dny, vyražte ven, zkuste se podívat po nějakých pozůstatcích fosilní fauny nebo po současných zvířatech - hlavně jen neseďte doma!

Noví Lovci kryptidů: Daleká cesta domů (1/4)

Noví Lovci kryptidů se ocitli na rozcestí. V době mezi březnem 2055 a únorem 2056 pokročil tým idealizující si tajemně zmizelý tým Jacka Owena od prostého pátrání po tajemných tvorech za svým dvorkem k odhalování hrozivých pravd o světě, do kterého dobrovolně vstoupili. Když se Wren Rivera a Winn Wilkinson z Creek City v Illinois dali dohromady na dobrodružství, při kterém se ocitli tváří v tvář záhadným metamorfům pravděpodobně mimozemského původu, nedokázali si jistě představit, s čím se budou potýkat o necelý rok později. Představit si to určitě nedovedla ani Keira Kendrick, třetí členka týmu a dívka z londýnského Greenwich, žijící v osamění ve velkém domě po nedávné smrti svých rodičů, kterou měla zapříčinit. Když ji před Vánoci začal otravovat čertík Lucius, obrátil se jí svět vzhůru nohama. Armando Villalon, čtvrtý člen týmu, dvacetiletý mladík studující zoologii na Portorické univerzitě v Río Piedras, který se k novým Lovcům kryptidů přidal v srpnu při výpravě za Chupacabrami, se také ocitl v situacích, o jakých se mu nesnilo. Tým v průběhu měsíců vnikl do staré základny Lovců kryptidů v Londýně a zjistil, že se jedná o hermeticky uzavřenou kapsli obývanou stovkami vyhládlých Chupacaber. Winn trpěl po měsíce halucinacemi plnými oněch krvelačných kryptidů, což mělo negativní dopad na jeho každodenní život. A když se noví Lovci kryptidů vydali do kostarického sídla zmizelé rodiny Owenových, nalezli uvnitř kočko-pso-opičáka drženého v laboratoři, který se je pokusil zabít. Wrenina skupina si byla vědoma toho, že se ocitla v centru konfliktu odlišných skupin lidí s odlišnými zájmy o kryptidy; agentky Marilly Kent-Lyons z tajemné americké organizace, jejímiž členy jsou telepati z Marsu, doktorky Theodory Callaghan, odbornice na Chupacabry využívající tyto nestvůry jako zbraně, a Terrence Zedlera, člena financovatelské rady Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu, se kterým se přátelil Jack Owen, a který se stal dobrým přítelem nových Lovců kryptidů. Šok přišel v únoru 2056. Terrence pro ně domluvil s Pauline Watson, CEO společnosti Nieto Industries, kterou založil úhlavní nepřítel Lovců kryptidů, zesnulý v roce 2033 kvůli vzácné genetické chorobě, exkurzi do průmyslového komplexu u jezera Nikaragua. Wren a Armando byli konfrontováni přeživším Nietovým vodním dráčkem - tito tvorové měli být již vyhubeni, za což měl Terrence před více než dvaceti roky zodpovídat. Jeho neshoda s Pauline Watson a její asistentkou Shantel se však ukázala být zapuštěna nikoliv v přežití vodních dráčků, ale v tom, že bylo novým Lovcům kryptidům odhaleno příliš brzy. Pauline i Shantel byly brutálně zavražděny v pozůstatcích Nietovy podvodní základny, lokalizované pod hlavní budovou Nieto Industries. Terrence není tím, kým se zdál být. Když Wren zasáhla dvoumetrového svalovce plamenometem, jeho kůže shořela, a odhalila kovového muže. Armando zamířil za užití Keiřina teleportačního zařízení pro pomoc, zatímco Wren byla odsouzena k smrti mezi desítkami vodních dráčků. Armando brzy zjistí, že Winn a Keira, kteří měli mít terapeutické sezení s psychiatričkou doktorkou Rajendar, mu nápomocní nebudou. Doktorka Rajendar se ukázala být Luciusem, který chtěl dvojici opět trápit; Winn se přitom proměnil v cosi mezi člověkem a Chupacabrou, a zanedlouho si pro něj přiletěla doktorka Callaghan s šedovlasým mužem, kterého Keira poznala, přestože ho nikdy nepotkala. V kanalizaci pak byla Luciusem přesvědčována, aby se mu odevzdala. Každý z nových Lovců kryptidů je nyní sám. Co se s nimi stane? 

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

DALEKÁ CESTA DOMŮ, ČÁST PRVNÍ

Londýnskými ulicemi projížděly desítky policejních a hasičských vozidel. Za hlasitého houkání a zvědavého pozorování kolemjdoucích mířily k všechny k vysoké budově, která mezi všemi, jež do ní v průběhu let zamířili s nutností psychologické pomoci, proslula jako místo spojené s péčí, nasloucháním a změnou k lepšímu. Nyní byl však dům, v jehož jedenáctém patře se nacházel byt a zároveň ordinace soukromé psychiatričky doktorky Rajendar, spjat s hrůznými příběhy o násilí, řevu, nelidských skřecích a snad i mučení.

Před vchodem do něj se k sobě těsnali jeho roztřesení obyvatelé. V otevřených oknech seděly celé rodiny s dětmi, a v pláči shlížely dolů, nejisty si tím, zda mají v případě nějakého nepopsatelně strašlivého nebezpečí seskočit, aby smrt ve spárech jakýchsi monster, lidských či nelidských, vyměnily za smrtelný náraz o beton tam dole. Lidé z okolních budov jen kroutili hlavami, a někteří z nich tvrdili, že před pár chvílemi viděli několik ozbrojenců táhnout ven z budovy, do helikoptéry, divoce se svíjející bestii se dvěma jazyky a břitvovitými drápy. A aby toho nebylo málo, ke všemu se ještě spustil další kyselý déšť, tolik typický pro hlavní město Británie. 

Z jednoho policejního auta vyběhla žena indického původu s výraznou otlačeninou v okolí úst. Měla na sobě zašpiněné šedé tílko a modré šortky, a běžela bosa. Za ní kráčely dvě policistky. Jakmile lidé před budovou ženu spatřili, začali na ni volat. 

"Doktorko Rajendar!"

"Co se stalo ve vašem bytě?"

"Ozývaly se odtamtud hrozné zvuky! Jako by tam někdo bojoval!"

"Prý se vám tam někdo vloupal, doktorko Rajendar!"

Doktorka Rajendar se obrátila na policistky, které ji doprovázely, se slzami v očích. "Měla jsem pravdu," řekla úzkostlivě, "říkal, že mou ordinaci využije k něčemu, co prý... 'započne novou velkou kapitolu.' Takhle megalomansky to nazval. Muselo se to stát!"

"Klid, doktorko," řekla jedna z policistek, "uděláme, co budeme moci..."

"Mí pacienti... musel jim hrozně ublížit!" vykřikla doktorka Rajendar. "Musíte mi věřit, opravdu mě unesl on! Byl to démon! Opravdový démon!"

Policistky nevypadaly příliš zaujatě. Jedna z nich dokonce odvrátila tvář, a zazívala si, aniž by si příliš zakryla ústa. Na doktorce Rajendar bylo vidět, jak ji to naštvalo. Žádný z dalších policistů a hasičů mířících hlavním vchodem do budovy si jí nevšímal. I když na ni lidé ze všech stran hulákali, připadala si tu nesmírně sama.

"Co se vám stalo, paní doktorko?" zeptal se jí náhle jakýsi mladík. Byl to statný, urostlý mladý muž, a hovořil s karibským přízvukem.

"Byla jsem unesena! To se mi stalo!" odpověděla zhurta. "Dnes ráno, když jsem vylezla z postele, se přede mnou objevila nějaká... zrůda! Chytila mě za ruku, a najednou jsem byla někde ve sklepě, připoutaná k židli, s roubíkem na ústech. Ten démon mi řekl, že si pohraje s mými dvěma pacienty, které jsem měla objednané na malé terapeutické sezení..."

"Winn a Keira!" vyhrkl mladík.

"Ano! Vy je znáte?" zeptala se překvapeně doktorka Rajendar. Obrátila se na policistky. "Můžu už dovnitř? Stejně tam vletěli všichni vaši kolegové! Chci vidět, v jakém stavu je můj byt! Chápete to? Pusťte mě dovnitř!"

Mladík se mezitím vytratil. Teleportoval se do místnosti, ve které mělo před pár minutami či desítkami minut dojít k neštěstí. A byl zhrozen. Ocitl se totiž vedle zmasakrované mrtvoly jakéhosi muže. Že to byl záchranář Nkosi, to vědět nemohl, neboť jej nikdy osobně nepoznal. 

"Ksakru," zasyčel skrze zuby Armando, "co jim ta hnusná potvora udělala?"

Pohlédl na krvavé skvrny na křeslech, na krev na kulatém stolu a na kobercích, na krvavé otisky na rámu dveří, a nakonec na důlky v podlaze, které působily jako stopy po drápech. Nevěřícně zakroutil hlavou. Na porozhlédnutí se po okolí neměl mnoho času. Hlasitá rána do vstupních dveří bytu ohlásila příchod hasičstva a policistva, jež předtím Armando při krátkém hovoru s doktorkou Rajendar viděl vbíhat do budovy. Zmáčkl tlačítko na ovladači teleportačního přístroje, aby se včas klidil ze scény zločinu.

Nervózně se procházel sem a tam mezi popelnicemi ve vzdálené, temné uličce, pokrýván velkými, nepříjemně páchnoucími kápanci kyselého deště. Hleděl na display svého mobilu, a kroutil hlavou.

"Zvedni to, Keiro," řekl si pro sebe, "no tak, dělej."

"Zdravím," ozval se Keiřin hlas.

"Keiro! Co se vám stalo? Utekli jste z té budovy? Řekni mi, kde jste... Wren potřebuje pomoc! Terrence se ji pokouší zabít v Nikaragui, sakra! Možná už je pozdě, musíme se tam portnout a..."

"Dovolali jste se do mé hlasové schránky. Právě vám nemůžu odpovědět, ale můžete mi zanechat vzkaz, a já si ho při nejbližší příležitosti poslechnu."

Armando frustrovaně zařval, až se jeho mocný hlas v ozvěně dral ze všech světových stran. Flákl svým mobilním telefonem o zeď posetou graffitti. Zakryl své oči, a posadil se na pytel odpadků. Nahlas se rozplakal.

"Ty píčo!" zařval znovu. "Já musím jít zpátky! Ty vole, já musím jít zpátky! Nemůžu jí v tom nechat, borku!"

Prudce se zvedl, a přiběhl k telefonu ležícímu na betonu. Zkusil vytočit Winnovo číslo, hovor však nikdo nepřijal. Po třiceti vteřinách dalšího nervózního procházení mezi popelnicemi se Armando přestal pokoušet Winna kontaktovat. Docházelo mu, že ty zkazky o podivném tvorovi s dvojicí jazyků, který byl údajně vytažen z domova doktorky Rajendar a odnesen helikoptérou pryč, se mohly týkat Winna. Těžko se mu věřilo tomu, že by se člen jeho týmu měl proměnit v jakousi bestii, ale v těchto chvílích pro něj bylo uvěřitelné vše. Jen před pár minutami přece sledoval na opačné polokouli muže, kterému spolu s Wren důvěřoval, a to po řadu měsíců, chladnokrevně zavraždit dvě ženy.

Pomýšlení na to, že Wren se mohla k Terrencovým obětem přidat, vhánělo Armandovi další slzy do očí. Zoufale potřeboval někoho, kdo by mu pomohl. Někoho, kdo by mohl představovat ty posily, o kterých mu Wren řekla. Možná, že neměl uposlechnout. Začínal si vyčítat to, že Wren v té páře nevyhledal. Stačilo, aby ji chytil za ruku, a mohli se teleportovat do bezpečí. 

Vytočil číslo profesorky Alondry Pietri, vedoucí své bakalářské práce. Na odpověď nemusel čekat ani pět vteřin. 

"Armando! Jsem ráda, že mi voláš," ozvalo se z jeho telefonu, "jsi na univerzitě! Ještě jsi mi nepověděl, jaká byla ta stáž s doktorem Canadym v Hondurasu..."

"Paní profesorko, pamatujete si na Wren Riveru?!" vyhrkl Armando.

"Samozřejmě, že si pamatuji na Wren," odpověděla Alondra.

"Je v nebezpečí! Možná už je mrtvá! Potřebuju někoho, kdo by se se mnou vrátil do Nikaragui, a pomohl jí..."

"Počkej, počkej," zarazila se Alondra, "co se stalo? Pomalu, Armando."

"Není čas! Můžu se za váma portnout? Do vaší pracovny? Potřebuju lidi, paní profesorko! Co nejvíc lidí, co jí pomůže!"

"Co se stalo Wren?"

"Terrence Zedler jí chce zabít! A možná už je pozdě... sakra!"

"Terrence Zedler?!" vyhrkla Alondra. "Armando, jestli je tohle nějaký hloupý, dokonce bych si troufla tvrdit i nemocný vtípek, pak jsi mě jím opravdu naštval."

"Poslouchejte mě... zabil dvě ženský! Normálně je probod! Viděl jsem to! Byli jsme s ním oba, já a Wren, v Nikaragui, v Nieto Industries..."

"Terrence by v životě nikomu neublížil!" ozvala se nevěřícně Alondra. "Co to, prosím tě, povídáš?"

"Potřebuju vaši pomoc!" zařval Armando. Neotálel, a zmáčkl tlačítko na teleportačním přístroji. 

Se zábleskem se objevil v pracovně profesorky Pietri na Katedře biologie Přírodovědecké fakulty Univerzity v Río Piedras. Vykuleně na něj hleděla, usazena na židli u svého pracovního stolu, v jedné ruce měla propisku, v druhé mobilní telefon. Opravovala testy studentů. 

"Bez zaklepání? Vážně?" řekla naštvaně. "Mám práci, Armando."

"Do prdele! Vy to nechápete! Nechápete, co se děje!" křičel Armando.

Alondře se v tváři objevil první náznak zděšení. Když viděla Armandovy slzy a jeho obličej kypějící strachem, opustilo ji přesvědčení, že šlo možná o nějaký vtip.

"Armando, počkej... co se stalo?" zeptala se poplašeně, a vstala. 

"Přesně to, co jsem vám řek, do prdele! Wren je v nebezpečí! Terrence není to, za co jsme ho považovali! Já chápu, že ho znáte desítky let, ale sakra, on je něco jinýho!"

"Co?!" vyhrkla Alondra. Dotkla se Armandovy paže.

"To nevím... vrah! Šílenec! Totální maniak! Měl něco v rukách, takový velký šavle nebo co... moc jsem na to neviděl. Ale normálně to projelo hrudníkem jedný tý ženský, a břichem druhý. Zabil ředitelku Nieto Industries! A teď jde po Wren! A sakra, čas běží, profesorko! Možná ji už dostal!"

"Pokud je to pravda," řekla pomalu Alondra, a dlouze se zadívala Armandovi do očí, "co chceš, abych dělala?"

"Wren chtěla posily! Potřebujem posily!"

Alondra se zamračila. "Šavle, říkáš?"

"Sakra, jdete do toho, nebo ne? Jinak se portnu za Eldredem... ten by moh pomoct! Taky bych moh odchytit mýho přítele, ale... není čas! Není čas, chápete to?!" plakal Armando. Na místě se zhroutil. Ta hora svalů padla těžce na kolena s hlasitým nářkem. 

Profesorka Pietri na něj stále hleděla s vykulenýma očima. Ani nemrkla. "Šavle?"

"Do prdele s váma," zasyčel Armando, a zmáčkl tlačítko na teleportačním zařízení. Zmizel, připraven setkat se s někým, koho v tuto chvíli považoval za potenciálně více nápomocného.

"Ne," řekla nevěřícně Alondra, když v místnosti osaměla, "ne, to není pravda. To nemůže být pravda."

Zatočila se jí hlava. Musela se chytit opěradla židle. 

"To by přece byla tak ohavná lest... Ne, oni přece tvrdili, že ho rozebrali! Že když Nieto zemřel, rozdělili ho na nejmenší součástky, a ty byly zničeny. Byl toho plný tisk!"

Vjela si prsty do očí.

"Nemůže to být pravda. Ty desítky let... Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu... ne. Prostě ne."

Něco jí docházelo. Dva metry vysoký svalnatý Terrence Zedler se v jejích představách měnil v cosi jiného. V něco, co se jí jako pamětnici v mládí zarylo do mysli. Rozbušilo se jí kvůli tomu srdce. Měla pocit, že omdlí.

Wren se začínala dusit. Slábla, a vodní predátoři divoce se točící v kruzích kolem ní, vycítili, že pro ně bude snadnou kořistí. Předtím, než se mezi nimi ocitla, se dívka sotva nadechla. Když vzhlédla k hladině, takřka se jí zastavilo srdce. Z této hloubky by nahoru nevyplavala, ani kdyby jí v tom neměly bránit masy hladových vodních dráčků. Blížil se její konec.

Jeden z dráčků sevřel čelisti přímo před jejím obličejem. Další ji bolestivě udeřil do nezraněné paže svým ocasem. A když ucítila, jak jí další tlačí čumákem do rány v druhé paži, a uviděla, jak do nozder vtahuje kapky její krve, smířila se s nevyhnutelným. Jen doufala, že to bude mít za sebou co nejdříve. 

Zavřela oči. V hlavě se jí začínal opakovat celý její život. Vracela se k mžitkovitým vzpomínkám z nejranějšího dětství, viděla svého otce, jak ji zvedal nad svou hlavou a jak se s ní točil. Vzpomněla si na to, jak její matka plakala, zatímco svírala papíry s otcovým povoláním do války. Vybavovala si nekonečné hádky svých rodičů, traumatizovaných životem v chudobě i otcovou závislostí na drogách v důsledku válečných traumat. Zaradovala se, když si připomněla tu chvíli, kdy se dozvěděla o slavných Lovcích kryptidů. Ty usměvavé obličeje dobrodruhů v černých uniformách, kteří si prošli nekonečnem pekel, si získaly její sympatie. Rozpamatovávala se i na chvíle, kdy si četla jejich knihy ve škole, sama, odloučená od ostatních dětí, které ji nechtěly pochopit a dělaly si z ní legraci. Myslí jí proběhl záblesk té chvíle, kdy se vyoutovala své matce i svému otci, a oba akceptovali její požadavky na tranzici. Pamatovala si na úsměv paní doktorky, která jí od třinácti let pomáhala stát se sama sebou. Být takovou, jakou ji příroda chtěla. Vzpomínala na všechny ty večery, kdy četla o Lovcích kryptidů, kdy hltala jejich dobrodružství, a kdy snila, že jednou bude přesně takovým člověkem, jakými byli oni.

Vybavil se jí Winn, v té chvíli, kdy jej poprvé zahlédla při studiu stop podivného netvora z lesa jižně od Creek City. Jak jen se jí tehdy zalíbil. Cítila jeho rty v momentu, kdy se poprvé setkaly s těmi jejími. Cítila vůni čajovny, do které spolu dvakrát zamířili, a kde jeden druhému odhalili, co k sobě vzájemně cítí. Nebohý Winn... sužovaný halucinacemi Chupacaber, k nevíře trápený, oběť zvláštních machinací a držitel hrůzného tajemství, které nehodlal nikomu odhalit. Vzpomněla si na chvíli, kdy bez jeho souhlasu, zatímco se sprchoval, vložila flashdisk do jeho osobního počítače, aby v něm našla data z jeho výzkumu předmětů odnesených ze základny Lovců kryptidů. A nyní jí to vše docházelo. Chápala, proč největší tajemství jejích hrdinů, těch, kvůli kterým se dala na tuto cestu plnou nebezpečí nejen ze stran záhadné zvěře, nemělo být nikdy odhaleno. A proč ho i Winn samotný držel jen ve své hlavě, pod neustálým náporem snah někoho z vnějšku dostat se k jeho zjištěním. 

Ten moment, kdy uviděla, jak kůže Terrence Zedlera v plamenech roztála, a odhalila ten hrůzný kovový obličej, byl momentem, kdy se vyplašené Wren dala jedna a jedna dohromady. Ale teprve nyní, v milisekundách před krvavou smrtí v hlubině domova nejstrašnějšího nepřítele starých Lovců kryptidů, uvědomovala si velikost tohoto tajemství. Bála se o Winna, a bála se i o své další přátele. Kdo ví, co se mělo stát s Keirou. A kdo ví, zda ji Armando měl ještě někdy vidět, třebaže zchladlou, roztrhanou na kusy těmi nestvůrami, lísajícími se k ní v zabijácké vášni.

Její rychlé vzpomínání bylo u konce. Jeden vodní dráček pevně sevřel mezi zuby její zraněnou paži, a vyrobil v ní novou řadu hlubokých ran. Dívka musela vykřiknout. Nalokala se přitom chladné vody. V šoku a bolesti, bez dechu a s pocitem hrůzostrašné předsmrtné úzkosti se kroutila mezi rozdivočelými plazy, hltajícími její čerstvou krev jako předkrm. 

Sbohem, pomyslela si. Loučila se se světem, ve kterém strávila sedmnáct let. Loučila se s ním jako někdo, kdo si sáhl na nedosažitelné.

Když ji jímala hlubina, uviděla před sebou strašlivou černou pařátu. Smrt si pro ni přišla v té nejhororovější podobě. Jako monstrum s několika očima, děs nahánějící zubatou tlamou a s popraskanými póry na tmavé kůži podlouhlého těla, které protínalo vodu s překvapivou ladností. Její smrt nemohla být krutější.

Každý příběh má svůj konec. I ten jejich. Lovci kryptidů jsou pryč. Znamená to však, že jejich následovníci jsou odsouzeni zmizet stejně tajemně? Být sevřeni v jakési hlubině a vytratit se nadobro ze světa? Je Wren Rivera dalším člověkem této značky, po kterém se má slehnout zem?

Když vykašlala vodu a nadechla se vlhkého vzduchu, byla stále přesvědčena, že ano. Teprve následující vteřiny ji přesvědčily o tom, že se stále nacházela v říši živých. Už jen proto, že nové zranění způsobené vodním dráčkem ji pekelně bolelo. Jako první zahlédla matné koruny stromů. Jako druhé pak svou vážně zakrvácenou ruku. A jako třetí... kvůli tomu musela vypísknout hrůzou.

Dřepěl u ní její zachránce. Nikdo, koho by měla poznat. Alespoň ne, pokud šlo o jedince. Zubatá, která si pro ní do hlubiny přišla, byla skutečným tvorem. Příslušníkem druhu, který již Wren měla tu čest poznat. A který si asociovala s brutalitou a děsem.

Byl to jeden z těch metamorfů z lesa jižně od Creek City. Wren nechápala, jak bylo možné, že se tu objevil. Se zvláštním zájmem na ni civěl, a z hrdla se mu přitom draly hluboké výdechy. Když se pohnula, natočil hlavu. Dívka tomu nedokázala uvěřit. Z jedné noční můry přešla rovnou do druhé.

"Co? Čekáš na poděkování?" zeptala se ho, a znovu zakašlala. 

Netvor se vzpřímil. Nevypadal tak vysoký, jak si Wren zástupce jeho druhu pamatovala z loňského jara. Působil jako mladý jedinec. Možná to bylo teprve mládě.

"Fajn," řekla Wren, když se netvor nezdál reagovat, "děkuju. I když pochybuju, že jsi mě zachránil proto, že bys chtěl udělat něco dobrýho. Nejspíš mě teď roztrháš zaživa, co?"

Pravou rukou uchopila nejbližší klacek. Nebyl příliš veliký, ale zakončen byl poněkud ostře. Tímto hrotem jej namířila na netvora, a nahlas zasyčela. Při pokusu o posazení se na místě měla pocit, že jí v druhé, krvácející ruce přímo ruplo. Snad ji měla kvůli dráčkově kousnutí i zlomenou.

Netvor opět natočil hlavu, jako by se snažil pochopit, co Wren právě prováděla.

"Na co čumíš, hajzle?! Chceš si mě sežrat? Tak si posluž, ty sviňáku! Možná ti předtím vyloupnu jedno z těch tvých zasraných vočí!" zařvala na něj Wren.

"Sežrat?" ozvalo se z hrdla příšery. "Ne."

"Co?" zarazila se Wren. "No jasně, když chcete, umíte mluvit, jak lidi. Na to by člověk po tom všem, co právě zažil, skoro zapomněl!"

"Nežrat," řekl netvor, "ne. Nežrat."

Wren se rozchechtala. "Vole, měla jsem víc než jednu příležitost dobře poznat, co jsou potvory, jako ty, zač. V životě jsem neviděla nic krvelačnějšího. Neříkej mi, žes mě nepřišel sežrat!"

"Ne," řekl s klidem netvor, "já přišel pomoci."

"Wow!" reagovala na to Wren, a pokusila se vstát. Pomohl jí při tom právě klacík. "Takže ty seš nějakej do-gooder, jo? Heh, běž do prdele, hajzle! Co seš zač? Špión? Sledujete mě? Pamatuju si... pamatuju si na to, že se jeden z vašich objevil na Portoriku, v jednu chvíli... jo, musela jsem tehdy vykřiknout, a kvůli tomu nás skoro lapila Callaghan a její Chupacabra!"

"To jsem byl já," ozvalo se z hrdla netvora.

"Fakt?" uchechtla se Wren. Hodila na něj klacík. 

Netvor se ani nepohnul. Rána klacíkem beztak nemohla být silná. Větvička se odrazila od jeho těla, a dopadla na listím pokrytou půdu. Wren nyní docházelo, že se s tím tvorem nacházela někde uprostřed lesa. Viditelnost se snižovala. Muselo se smrákat. To ji neuklidňovalo.

"Co teda seš?"

"Jeníček," odpověděl netvor, a ukázal prstem na Wren, "a ty... Mařenka."

Wren na něj dvě vteřiny nevěřícně hleděla, a pak propukla v huronský smích. Musela se sklonit a protřít si při tom obličej. "Ty vole!" řechtala se. "I understood that reference!"

"Opravdu?" zeptal se netvor.

"Ty fakt seš od nich, co? Možnás byl dokonce jeden z těch, co nás chtěli před tou fake chajdou zabít!" zařvala Wren.

"Ne," odpověděl netvor, "já nežil s nimi."

"Ale víš, o kom mluvím, hajzle!"

"Ano, byl jsem o nich naučen."

"Kým?!"

"Mými rodiči."

"Vole," řekla mu Wren, "na tohle nemám náladu. Jestli mě chceš roztrhat, pokus se o to." Zvedla ze země další klacek, tentokrát již silnější, byť s tupými konci.

"Proč bych se tě pokoušel roztrhat, Mařenko? Nejsem monstrum."

"To můžeš říct znova."

"Nejsem monstrum."

Wren se opět rozchechtala. "No ty krávo! Já normálně hynu někde v jezeře, žerou mě zaživa ty hnusný bestie, a o chvíli později si tady povídám s emzákem nebo co seš zač! Tohle není možný! Já musím bejt normálně zheblá, a tohle je nějakej krutej joke tohohle zasranýho vesmíru!"

Hodila po něm klacek. Ani tentokrát se netvor nepohnul, a klacek se od něj odrazil.

"Do prdele! Chcípala jsem! Celej život mi projel před vočima! Skoro mě dostal ten hajzl, a pak jsem spadla do tý roury, a tam dole byly ty hnusný potvory! A teď jsem celá od krve, do prdele! Chcípnu i tak!" řvala Wren. Byla neskutečně naštvaná, a snažila se vyrovnat se s šokem ze všeho, co tento den zažila.

"Oh?" zeptal se netvor. "Krev zastavím."

Přistoupil k dívce, a okamžitě k ní natáhl ruku. Z jeho dlouhých pařátů vyšlehlo několik černých praménků slizu, a ty vnikly do Wreniných ran v paži. Krvácení okamžitě ustalo.

"Vole, jaks to udělal?!" vyhrkla překvapeně Wren.

"Disgracefully," odpověděl netvor.

Wren opět propukla v huronský smích. "I understood that reference too, hajzle! To není možný, tohleto! Ty fakt žiješ v realitě! Ty se fakt vyznáš, ty emzáckej debile!"

"Jeníček vždycky rád pomůže Mařence," řekl na to netvor.

"Kámo, ty seš fakt dobrej," řechtala se Wren, a usadila se na místě, "ty seš fakt neskutečně vtipnej... což je něco, co jsem po tom všem potřebovala." S vážností v očích na něj pohlédla. "Proč jsi mě zachránil? Co jsi doopravdy zač? Sleduješ mě? Sleduješ mě dlouho, viď?"

"Bylo to třeba," odpověděl netvor, "pro tvé bezpečí."

"Wow! Furt nechápu... vysvětli to!"

"Někdy jindy," odpověděl netvor, "je na čase, abych šel. Dávej pozor..."

"Šel kam? Kámo, jak ses tu objevil? Jak hodláš zmizet? To mě tu necháš? Milion otázek od týpky, který jsi právě zachránil život... Kam jdeš?!"

"... na svého nepřítele. Půjde po tobě."

Příšera učinila několik kroků zpět, a náhle se v jejím okolí objevily podivné znaky, které si Wren pamatovala ze stěn objektu, ve který se onehdy proměnila chajda v lese u Creek City. S hlasitým zaduněním se její zachránce vytratil, znaky počaly levitovat, nesly se výše a výše, a pak se zábleskem zmizely.

"Ty vole," řekla nevěřícně Wren, "já to nechápu. Já to ale fakt nechápu!"

Znovu zkontrolovala zranění ve své paži. Stále jej měla pokryto těmi praménky slizu. Ohlédla se kolem sebe. Její původní odhad se zdál být správný. Opravdu se nacházela uprostřed jakéhosi lesního porostu? Snad byla mezi tou zelení, o které prve hovořil Armando, když spolu s ním a s Terrencem pohlížela na jezero Nikaragua a jeho okolí z kopce?

"Terrence," řekla si pro sebe Wren, "tahle potvora měla pravdu... Terrence je nepřítel. A půjde po mě. Samozřejmě, že po mě půjde. Protože je to je jeho nátura."

Několikrát po sobě vydechla, a v paranoie opět přejela očima po okolí. Mezi hustými zelenými křovinami cosi zašustilo. Wren skousla jazyk mezi svými zuby. Zvedla ze země kámen, připravena jej hodit na cokoliv, co mělo z křoviny vyskočit.

V zápětí se však ukázalo, že šlo jen o pituli šupinohřbetou. Malý opeřenec se mezi křovinami hnal za nějakou potravou. Wren se oddechla, ale kámen si v ruce ponechala. Cítila se lépe, když u sebe měla alespoň nějakou zbraň. 

Stále roztřesená vším, co zažila, vydala se hledat nějaké vyvýšené místo, ze kterého by se mohla v tomto prostoru zorientovat. Její zachránce jí nesdělil, kam ji přenesl, a to ji vyvádělo z míry. Vzpomínala znovu na to, že poslala Armanda pro posily, a začínala o něj mít strach. Co když se s ostatními členy týmu vrátil do zbytků Nietovy podvodní základny, a byl tam konfrontován... jím? Když o posily žádala, ještě nemohla tušit, že Terrence nebyl člověkem. Neviděla v něm ještě to, čím se ukázal být.

"Kdybych sakra měla svůj mobil... nějaký komunikační zařízení, cokoliv," zašeptala si pro sebe Wren, "je třeba je varovat. Jestli se tam vrátí... on je zabije. Ty vole, vždyť je to jasný... ten Marťan, co měl zaútočit na Terrence... Terrence říkal, že mu něco sebral. Něco, čím ho ten Marťan měl odstavit."

Chvíli kráčela mlčky mezi hustými, vysokými křovisky. Připadala si v nich skryta, a to jí dodávalo pocit bezpečí. 

"Jinak je neporazitelný," dokončila po chvíli svůj tichý monolog, "Terrence je Metaller."

Tlumený hluk vrtule nabýval na hlasitosti. Znavené oči klíživě pohlížely na hustou srstí pokrytou ruku, bezvládně ležící na palubě, jež sebou každou chvíli pohodila. Za ní se nacházely silné, objemné mříže. A zpoza nich sledovaly zajatce klece dva páry ďábelských očí.

Winn se probral celý nesvůj, s brněním po celém těle. Chtělo se mu zvracet. Svíralo ho břicho, svírala se mu hruď, a srst na rukou se mu přímo ježila. Přivykal si na své nové oči. Nedovedl uvěřit tomu, co viděl. Nejen, že vnímal mnohem větší detaily tváří svých pozorovatelů, ale také slyšel jejich tlukoucí srdce... a zrovna tak srdce každé další osoby na palubě helikoptéry, která ho odnášela neznámo kam.

"Budíček," řekla s úsměvem Theodora Callaghan, "jak se vám spalo, pane Wilkinsone? Jestli tedy... pořád jste panem Wilkinsonem."

Muž s šedivými vlasy, stojící po Theodořině pravici, se zazubil.

"Myslím, že bychom ho měli přejmenovat, a dát mu prostě dlouhé, nudné číslo, kterým ho odteď budeme oslovovat," pokračovala doktorka Callaghan, "třeba se mu tak lépe zapomene na to, čím kdysi býval."

Winn naplno otevřel své veliké rudé zraky. Vůči doktorce Callaghan cítil obrovský vztek. Kdyby mohl, skočil by po ní a rozsápal by ji. Cítil, jak se mu natahovaly ty dlouhé drápy, kterými byly vyzbrojeny všechny prsty jeho rukou. Vztyčovaly se s hrůznou vražedností. Zároveň však pociťoval, jak silné musely být mříže klece. Byl schopen to odhadnout. Navíc jej jeho nové smysly varovaly ohledně středně silného elektrického proudu, který se proháněl po vnitřní straně mříží. Útok rozhodně nepřipadal v úvahu.

"Vždycky jsem měla pocit, že když je začnete oslovovat číslem, zvyknou si na svou novou identitu. U všech předchozích to fungovalo, že?" zeptala se Theodora svého společníka.

Winn na něj upřel zraky. Celý se roztřásl. Snad to bylo i vidět, protože se doktorka Callaghan i ten muž s šedivými vlasy začali hihňat. Ta podoba! Musel to být on. Veškeré nové instinkty, kterými Winnova pozměněná mysl disponovala, ho v tom utvrzovaly. Muž, který na něj pohlížel, byl nepochybně tím, za koho jej mladík měl. Ta silná brada, tvar nosu, čelo, vlasová linie, byť s kouty danými věkem... kdyby Winn mohl mluvit, vyřkl by jeho jméno!

Místo lidských slov mu však z hrdla vyšlo jen jakési brblání a skřekání. A z úst plných dlouhých zubů, na které si stále nedovedl zvyknout, mu vyšlehly dva jazyky. Jeden z nich se natáhl k mřížím. Mladík sebou trhl. Začal se obávat, že jazyk nemá pod kontrolou. A skutečně, aniž by si to přál, jazyk se dotkl mříže, a Winn dostal elektrický šok. Bolestně vyštěkl, a spadl na záda. Oba jazyky se mu divoce kroutily nad jeho obličejem.

Doktorka Callaghan a její společník se smáli. Winnovo utrpení jim přišlo zábavné. Theodora nato zpoza zad vytáhla drobné ovládací zařízení. "Už máme pod kontrolou jeho tlamu. To je ten důležitý business end," řekla.

Winn sebou opět trhl, a dřepl si uprostřed klece. Začal si ohmatávat krk. Pod okrajem levého čelistního rámu našel malou destičku, zarytou hluboko v kůži. Všude kolem ní se nacházely podlouhlé, silné stehy. 

"Pane Wilkinsone," oslovila ho doktorka Callaghan, "nebo... subjekte dva miliony nevímco, nezkoušejte si ten čip vytáhnout. A už vůbec ne přeseknout ty stehy drápy. Moc byste si ublížil! Když se dostane z vašeho těla, zemřete. Má stabilizační funkci."

Chupacabří muž natočil hlavu. Zatvářil se co nejzuřivěji.

"Co? Myslel jste si, že jen tak přežijete tu proměnu? Vaše vnitřní orgány jsou v příšerném stavu. Změnila se celá vaše fyziologie. Vnitřně krvácíte. Necítíte snad tu bolest v břiše? A to svírání plic? Ten čip vypouští látku, která vaše tělo uzdravuje. Pokud se dostane ven, do minuty zemřete. Vaše tělo už víc nesnese. A to vás musím pochválit, že patříte k těm silnějším. Našli se totiž tací, kteří chcípli už v polovině transformace. Možná byste byl překvapený, co byli zač. Anebo... ve vašem případě vlastně možná ani ne."

Ovládací zařízení vložila doktorka Callaghan do ledvinkového pouzdra na svém pase. Dvakrát poplácala šedivého muže po rameni, a gestem mu naznačila, aby si šli společně sednout ke zbytku posádky. 

"Do tří minut je Irské moře za námi," ozval se někdo zepředu, nejspíše pilot. 

Winn se otřepal. Všechno mu to zdálo tak těžko uvěřitelné. Ještě před chvílí byl obyčejným osmnáctiletým klukem, studentem střední školy, ba i Lovcem kryptidů, a měl se vypovídat ze svých traumat u věhlasné londýnské psychiatričky. A nyní byl monstrem, nechopným lidské řeči, s podivnými novými smysly, na pokraji smrti a s nedobrými vyhlídkami. Přemýšlel, kdy vůbec měly být položeny základy pro tuto transformaci. Vracel se ve vzpomínkách do staré základny Lovců kryptidů, k momentům, kdy poprvé stanul tváří v tvář Chupacabrám, a na Portoriko, kde s nimi měl ještě více blízkých setkání. Vzpomínal, jak jej před několika měsíci ty krvelačné zrůdy zachránily před Luciusem. Měl se jim takto odplatit? Tím, že se stal jednou z nich?

"Winne! Jak se ti to líbí, Winne?" uslyšel ďábelský hlas. Prudce se otočil, a spatřil Chupacabru, která se mu lísala k pravému rameni.

"Jaké to je, Winne? Proměnit se? Být vylepšený?" uslyšel ze strany, a spatřil další Chupacabru. Olízla mu tvář svým dlouhým jazykem.

"Není nic lepšího, než být jednou z nás," ozvala se třetí Chupacabra.

"Život plný krve. Zabíjení. A strašení!" zasyčela čtvrtá.

"Vycvičí tě, Winne."

"Bude z tebe zabiják."

"Zapomeneš, Winne."

"Zapomeneš na toho slabouška, kterým jsi býval."

"Už nikdy nebudeš člověk. Nepodíváš se zpět!"

"Nejsi šťastný, Winne?"

"Přilísni se, Winne."

"Pojď mezi nás!"

Ve svých halucinacích viděl mladík desítky a desítky těch huňatých, syčících, ďábelsky se řechtajících potvor, jak se k němu uvnitř klece lísaly. I když zavíral ty velké rudé oči a zacpával si své špičaté uši, cítil, jak se o něj otíraly. Mrazilo ho z toho.

Zkusil si vybavit Wren. Svou milovanou Wren, které v prosinci sotva stačil říci, co k ní cítil, jen aby byl konfrontován svými nejhoršími nočními můrami. A ta konfrontace jej dovedla k těmto momentům, kdy přicházel o svou lidskost.

Chtělo se mu plakat. Wrenin milý obličej se mu ztrácel. Detaily mizely. Snažil se vybavit si, jaké to bylo poprvé ji políbit. Ale místo toho cítil plazivý dotek Chupacabřího jazyka, lepícího se k jeho čelu. Otevřel oči, a spatřil, jak se k němu Chupacabry tulí, oždibují mu srst a slintají mu po celé tváři. Mizící lidská část jeho mysli byla tak zhnusena, že kdyby mohl, skutečně by se vyzvrátil. 

"Hej, oškliváku," oslovil ho nějaký muž, nesympatický holohlavý svalouš s vytetovaným drakem na čele, "svačina." Do klece mu hodil plastový pytlík plný krve.

Chupacabry, které Winn halucinoval, zcela náhle zmizely. Mladíkovu mysl ovládly nové instinkty, a při pohledu na pytlík okamžitě zaskřekal. Bylo to nadšené zaskřekání, plné neskutečně ohavné radosti.

Bezmyšlenkovitě po pytlíku chňapl drápatou rukou, a připlácl si jej k ústům. Roztrhl ho prodlouženými zuby, a s hlasitým cucáním z něj sál krev.

"Hele ho, hladovce! Jak kdyby žral poprvý po dlouhým půstu!" chechtal se svalouš.

Winn si ho nevšímal. Plně se soustředil na zhltnutí každé kapky krve. Jakmile ji měl všechnu v hrdle, ještě obsah roztrženého pytlíku vylízal oběma jazyky. Cítil se euforicky. Krmení změnilo jeho smýšlení. Z nějakého důvodu musel zazívat, a poté se ve středu klece uložil. Hlavu si položil na otevřenou dlaň levé ruky, zavřel své rudé zraky a oddal se posvačinkovému šlofíku.

"Doktorko, tenhle kluk bude dobrej! Je z něj poločupakabrák jenom, nevím, hoďku, a jak mu hned ta lidská krev jede! Cvičit tohohle blbečka na živejch bude radost!" chechtal se svalouš.

Winn prudce otevřel oči. Lidská krev?! Opět se mu chtělo zvracet. Co to právě provedl? Nadšeně zhltnul celou porci krve lidské bytosti? Čí to byla krev? Patřila někomu zemřelému? Nebo nějakému lidskému zajatci těch monster, která jej unášela? Pokud se ještě před chvílí cítil skvěle, nyní se hnusil sám sobě, a chtěl se vším skoncovat. 

Děsilo jej, co ten muž řekl. Budou ho cvičit v zabíjení lidí? Má se stát biologickou zbraní? Jeho instinkty mu říkaly, ať toho přemýšlení nechá, a prospí se. Ale jeho stále bojující lidské já ho utvrzovalo v tom, že musí uniknout. Možná už nikdy nebude člověkem, ale zbraní též nechtěl být! Když znovu zavřel oči, slíbil si, že při první příležitosti, ať už nastane kdekoliv a kdykoliv, se pokusí o útěk. A pokud bude moci, vrátí se k Wren. Vrátí se ke své milované. Za každou cenu.

Pokračování příště...

Pectinodon

Pectinodon ("zub s hřebínkem") byl rod masožravého teropodního dinosaura z čeledi Troodontidae, který je v současné době zastoupen jediným platným druhem, P. bakkeri, ze svrchní křídy Severní Ameriky. Ten byl popsán v roce 1982 americkým paleontologem a odborníkem na ankylosaury Kennethem Carpenterem na základě čtyř fosilizovaných zubů - jednoho o délce 6,2 milimetru pocházejícího od dospělého zvířete a tří paratypů pocházejících od mladých, nedospělých jedinců - nalezených ve Wyomingu. Druhové přízvisko zvířete ctí význačného paleontologa obratlovců Roberta T. Bakkera, zodpovědného spolu s Johnem Ostromem za start dinosauří renesance v 60. a 70. letech minulého století, kdy se pohled na neptačí dinosaury výrazně změnil. Rodový název tohoto dinosaura odkazuje na pilkování jeho zubů, zvláště tedy zubu dospělého, typového exempláře; zatímco směrem k čenichu byl zub hladký, na opačné straně, směrem k ocasu (nebo přesněji v distálním směru), byl značně zoubkovaný, s osmi zářezy mezi devíti výstupky. Na základě tvaru těchto zubů bylo usouzeno, že Pectinodon patřil do příbuzenstva známějšího troodona, který v roce 2025 dostal naději býti opět zcela validním taxonem. Některými odborníky byl Pectinodon bakkeri v minulosti považován za synonymum druhu Troodon formosus, a v roce 1991 přeřadil George Olshevsky tohoto dinosaura k rodu Troodon coby jeho odlišný, nový druh, T. bakkeri. Práce jiných paleontologů, mezi nimi Nicholase Longriche či Lindsay E. Zanno v letech 2008 a 2011, však pectinodona považovaly za platný taxon. Bohužel jsou zuby to jediné, co je z tohoto zvířete dosud známo. Všechny pozůstatky pectinodona pocházejí ze souvrství Lance, jež je svrchnomaastrichtského stáří, a datují se do doby před 67 až 66 miliony lety. Podle Philippa Currieho a Dereka Larsona, kteří v roce 2013 taktéž zastávali validitu pectinodona, jsou jeho zuby k nalezení i v souvrství Hell Creek. Souvrství Lance kromě zubů pectinodona vydalo hledačům zkamenělin obratlovců také několik exemplářů tyrannosaura rexe, alvarezsaurida rodu Trierarchuncus, nodosauridy rodu Denversaurus a Edmontonia či ostatky známých rohatých dinosaurů, jako byli Triceratops a Torosaurus. S těmito a dalšími dobře známými dinosaury samého konce druhohor se Pectinodon setkával. V roce 1985 popsal ruský paleontolog Lev Alexandrovič Nessov další druh pectinodona, P. asiamericanus, na základě zubu ze souvrství Khodzhakul v Uzbekistánu. To je pro změnu cenomanského stáří, s horninami (hlavně pískovci) z doby před 93 až 89 miliony let, a světu vydalo například pozůstatky nevelkého ceratopsiána rodu Asiaceratops nebo carcharodontosaurida rodu Ulughbegsaurus. Nicméně podle článku A. O. Averianova a Hanse-Dietera Suese z roku 2007 je tento uzbekistánský druh nomen dubium. Co se platného severoamerického druhu z konce křídy týče, vydedukovali odborníci z tvaru jeho izolovaných zubů některé aspekty jeho života - zvláště tedy, čím se živil. Požíral malé živočichy, zřejmě malé savce, snad i ještěrky, a občas si mohl pochutnat i na hmyzu (ten mohl být jeho primární potravou v raném věku). Je také možné, že si občas pochutnal na mršinách. Troodontidi měli zuby uzpůsobeny ke konzumaci měkkého masa, možná byli i všežraví. Za života byl Pectinodon zřejmě opeřený.

Popis pectinodona najdete například na anglické Wikipedii či na webu Prehistoric Wildlife, jež byly zdroji informací pro tento článek. Dále o něm najdete informace i na webu Prehistoric Planet Wiki. Pectinodon se objevil ve dvou segmentech epizody North America (Severní Amerika) z 2. série dokumentárního cyklu Prehistoric Planet (Prehistorická planeta), vyprávěného Davidem Attenboroughem, z roku 2023.

Příště Austroposeidon!

Nová kniha o vzestupu savců, jež vyšla 3. března 2026

Dnes ráno mě příspěvek paleontologa Steva Brusatteho na jedné sociální síti, na které jej sleduji, upozornil na to, že právě vyšla nová kniha molekulárního výzkumníka, hematologa, lékaře a cestovatele profesora Johna Reillyho s názvem The Ascent of Mammals: How DNA Discoveries are Rewriting Our Story (Vzestup savců: Jak objevy na poli DNA přepisují náš příběh). Nakladatelství Pelagic Publishing vypustilo tuto čtyřsetstránkovou publikaci na trh s 3. březnem 2026, přičemž se jedná o autorův druhý populárně naučný titul. Má jít o knihu, která umožní čtenářstvu pochopit, odkud se savci vzali, a jak se u jednotlivých skupin jejich rozmanitého vývojového stromu vyvinuly klíčové adaptace, jež jim umožnily přežít v jimi preferovaných prostředích. The Ascent of Mammals pojednává o zeměpisném rozšíření mnoha savčích čeledí, a vypráví společný příběh vejcorodých, vačnatců a placentálů, od ježur a ptakopysků až po primáty, včetně nás. Jako základ tohoto příběhu bere nové poznatky na poli genetiky. Nemá jít přímo o knihu o fosiliích pravěkých savců; tato publikace je více zapuštěna v molekulární genetice, výzkumu DNA a z ní pramenících rekonstrukcí savčího evolučního stromu. John Reilly v knize také vysvětlí, kde hledat původ různých životních stylů savců, a co naší třídě umožnilo stát se tolik úspěšnou po velkém vymírání na hranici K-T před 66 miliony let, jež do propasti času nenávratně strhlo předchozí vládce Země, neptačí dinosaury. Každá kapitola má začínat seznámením s určitým současným savčím druhem a se specifickým evolučním mechanismem, ať už jsou to duplikace genů, ztráta genů, hybridizace nebo retrogeny. Kniha má celkově tři velké části, z nichž první je zaměřena na vejcorodé (s jednou kapitolou o příběhu ptakopyska), druhá na vačnatce (se třemi kapitolami o kolokolovi, vakokrtovi a ďáblu medvědovitém) a třetí na placentály (s dvaceti kapitolami například o hrabáčovi, solenodonovi, netopýrech, lemurech, gorilách či lidech). Text má být doplněn barevnými fotografiemi i ilustracemi. The Ascent of Mammals rozhodně působí jako zajímavá četba pro všechny zájemce o třídu obratlovců, které jsme součástí.

Přední obálka knihy The Ascent of Mammals: How DNA Discoveries are Rewriting Our Story, vydané 3. března 2026 nakladatelstvím Pelagic Publishing. Zdroj: Pelagic Publishing

První ohlasy recenzentů doporučujících četbu této knihy jsou slibné. Již zmíněný paleontolog Steve Brusatte, autor mj. publikace The Rise and Reign of the Mammals (Povstání a vláda savců) z roku 2022 a vědecký konzultant loňského Putování s dinosaury (Walking with Dinosaurs) z dílny BBC a PBS, o této knize napsal: "Hluboce zdokumentovaná a s něhou napsaná kniha Johna Reillyho Vzestup savců je příběhem o původu epického rozsahu. Tato populárně naučná kniha, která slouží zároveň jako rodinné album, odhaluje, odkud pocházíme, a oslavuje velkou rozmanitost našich savčích příbuzných, od ptakopyska kladoucího vejce přes kolosální plejtváky až po naše nejbližší příbuzné lidoopy." Na svém twitterovém účtu dnes uvedl: "Vzestup savců je nádherně poutavá kniha, která zkoumá, jak DNA zcela změnilo naše porozumění savčímu rodinnému stromu a náš vlastní origin příběh." Na dotaz, jak se publikace Johna Reillyho liší od jeho vlastní knihy o savcích vydané před necelými čtyřmi roky, odpověděl, že se tyto dvě publikace dobře vzájemně komplimentují. Profesor Samuel Turvey z Institutu zoologie Zoologické společnosti v Londýně o The Ascent of Mammals napsal následující: "Fascinující, komplexní a nesmírně zábavná cesta napříč velkým vývojem savců, která ukazuje, jak genetika, fyziologie, ekologie a biogeografie přispěly k vytvoření rozmanitosti druhů, se kterými dnes sdílíme náš svět, a zároveň vyvrací zažité mýty a zastaralé předsudky." Prolog knihy nese název Linnaeus' Legacy (Linného odkaz). Pomůže tato kniha k tomu, že linnéovská taxonomie bude i v očích nezasvěcených zbourána?

Profesor John Reilly má na svém kontě také knihu The Ascent of Birds: How Modern Science is Revealing Their Story (Vzestup ptactva: Jak moderní věda odhaluje jejich příběh), kterou nakladatelství Pelagic Publishing vydalo v roce 2019. Jednalo se o knihu nesoucí se v podobném duchu, mající 340 stran a sedmadvacet kapitol zaměřených na evoluční příběhy zástupců jednotlivých vybraných ptačích skupin, od kolibříků přes tučňáky a havrany po zebřičky. Bylo by velice zajímavé, kdyby v budoucnu napsal i podobnou knihu o vzestupu jiných skupin obratlovců, třebaže takoví plazi jsou parafyletickou (nepřirozenou) skupinou.

Kniha The Ascent of Mammals: How DNA Discoveries are Rewriting Our Story je k objednání na webu Pelagic Publishing za cenu 41 amerických dolarů (tj. 860 českých korun). Na webu Amazon si ji můžete objednat jako hardcover za 42 amerických dolarů (tj. 881 českých korun) nebo jako e-knihu v edici Kindle za 39,90 dolarů (tj. 837 korun). Máte o ni zájem? Zaujala vás?

Winterwatch 2026 - Liřino dobrodružství na ostrově Mull

Liřino dobrodružství na ostrově Mull. Wildlife influencerka, vystudovaná zooložka a průvodkyně přírodou Lira Valencia se do Watches vrací již několik let. Ze svého domova v jižním Londýně se tentokrát vypravila na místo, které ještě nikdy předtím nenavštívila, ale jež v Británii patří k horkým místům, co se týče divoké zvěře. Sbalila si kufr na cestu do Glasgow, kde se setkala se štábem z Winterwatch, a s ním se pak na lodi přepravila na ostrov Mull na západním pobřeží Skotska. Její výzvou bylo spatřit za jediný den co nejvíce volně žijících zvířat, která nazývají tento malý kousek skotského ráje svým domovem. Nejprve se s kameramanem Tomem v půl desáté ráno vypravila hledat jeleny evropské (Cervus elaphus). Na Mullu žije více těchto kopytníků, než lidí - celkem 6000 jelenů! V zimě se jeleni přesouvají z vyšších poloh do nižších kvůli potravě. Samci unavení po podzimní říji a břeží samice totiž potřebují co nejvíce kalorií. Prvními zvířecími obyvateli Mullu, kteří se před Lirou při čekání na jeleny ukáží, jsou poštolka (Falco tinnunculus) a moták pilich (Circus cyaneus). Pak se objevil snad ještě impozantnější dravec, orel skalní (Aquila chrysaetos). Mull je znám jako "ostrov orlů", neboť je domovem dvou orlích druhů - ti jsou příklady úspěšných reintrodukcí na britských ostrovech. Před spatřením jelena ještě Liřinu pozornost zaujala vrána šedá (Corvus cornix), se kterou se v Londýně setkat nemůže. Čekání se nakonec vyplatilo, a na scéně se objevila šestice jelenů evropských s hustými rudými kožichy, ideálními pro zahřívání svých nositelů v zimě. Setkání s největším britským savcem nastalo pouhé dvě hodiny po začátku Liřiny cesty po Mullu; ta pak pokračovala na pobřeží, kde ve 13:49 štáb zahlédl druhého orla Mullu, orla mořského (Haliaeetus albicilla). Ze všech britských orlů má tento druh největší rozpětí křídel. Liře se dostalo ho pozorovat, jak si jen tak seděl na břehu moře. Dalším zpozorovaným živočichem na pobřeží byl ústřičník velký (Haematopus ostralegus). Lira zakončila den sledováním vydry říční (Lutra lutra), škrabající se mezi kameny kousek od moře; vydry žijící na skotském pobřeží mají mnohem menší teritoria, než vydry v jižní části Anglie, včetně Londýna. Nikdo neví, proč, i když za to zřejmě může dostupnost potravy. Pro nikoho by však nemělo být překvapující, že se v severní části britských ostrovů vydry vyskytují i na mořském pobřeží, zatímco v Anglii je uvidíte jen ve sladké vodě či u ní. Za jediný den se Liře poštěstilo zahlédnout osm druhů, včetně dvou druhů orlů - to je skutečně úspěch.

Klip ze čtvrté epizody vzdělávacího pořadu Winterwatch 2026 z dílny BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě v lednu na televizní stanici BBC Two.

Zvířata celého světa: Hadi | Kniha týdne

Dnešním den začíná březen, měsíc, který už mají někteří z nás určitě spojený s emergencí herpetofauny. A právě v duchu jedné složky herpetofauny se bude nést 24. část projektu Kniha týdne, v rámci něhož vás každou neděli seznamuji s publikací, kterou jsem četl v minulém týdnu nebo jsem se v něm k ní vrátil po přečtení dříve. Předchozí části této série se týkaly knih Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina, My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall, Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown, Ve stínu člověka od Jane Goodall, The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling, Transient Landscapes of Ellen E. Wohl, The Companion Species Manifesto od Donny Haraway, When the Sahara Was Green od Martina Williamse a The Trouble with Ancient DNA od Anny Källén. Tentokrát vám představím klasiku o mé oblíbené skupině šupinatých, o hadech!

Zvířata celého světa: Hadi je kniha o beznohých plazech z podřádu Serpentes a řádu šupinatých (Squamata), kterou napsal český zoolog a popularizátor přírodních věd doktor Jiří Felix, a jež byla vydána Státním zemědělstvím nakladatelstvím v Praze roku 1978. Jedná se o třetí svazek třináctidílné série Zvířata celého světa, která vznikala pod vedením zoologa a bývalého ředitele pražské zoologické zahrady Zdeňka Veselovského. Tato kniha seznamuje čtenáře s rozmanitostí hadů, s ekologií rozličných druhů, se způsoby, jakými se brání svým nepřátelům, s hadími jedy a jejich účinky na člověka v případě uštknutí, se smysly hadů, s historií výzkumu jejich rozeklaných jazyků, Jacobsonova orgánu nebo tepločivných jamek, či s nebezpečími, se kterými se hadi potýkají ze strany člověka, a to kvůli lovu pro maso a kůži. Představuje čtenářům také hadí taxonomii v podobě, jaká byla platná v době vydání této publikace (pro zájemce o hady může být zajímavé srovnat současný taxonomický systém hadů s tím z konce 70. let), některé báje a legendy o hadech z různých částí světa, vztah domorodého obyvatelstva různých zákoutí naší planety k těmto plazům, a obsahuje také informace o jejich rychlosti, rozmnožování, imunitě a náchylnosti člověka k různým hadím jedům, způsobům pohybu hadů či jejich rozšíření po souši i oceánech planety Země. Zvířata celého světa: Hadi je kniha o 156 stranách, přičemž její textová část zabírá 121 stran. Je to tedy stručná, ale výstižná, historicky hodnotná a dnes stále velice příjemná úvodní četba o hadech, a ačkoliv některé starší domněnky nebo poznatky byly už překonány, musím ji hodnotit kladně a určitě ji mohu doporučit. Jiří Felix, rodák z Velké Chuchle a vystudovaný zoolog z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, působil mezi lety 1990 až 2004 jako zastupující ředitel v Zoo Praha. Po jeho zesnutí v roce 2008 po něm zůstal hodnotný odkaz v podobě populárně naučných knih, mezi nimiž jsou Příběhy z pražské zoo (1972), Savci - naši nejbližší příbuzní (1990), Ptáci v zahradě a na poli (1975) či Ještě žijí... (1977). Do série Zvířata celého světa přispěl dále také jejím třináctým svazkem, Ještěři (1988).

Přední obálka knihy Zvířata celého světa: Hadi, vydané Státním zemědělstvím nakladatelstvím v Praze roku 1978. Zdroj: Antikvariát Olomouc

Hadi patří mezi má nejoblíbenější zvířata. Ačkoliv první skupinou zvířat, které jsem v dětství propadl, byli ti zdaleka nejúspěšnější obratlovci vůbec, všichni ti roztodivní zástupci kladu Dinosauria, jehož opeření zástupci i v dnešním světě co do počtu druhů převyšují savce, v určité části mých formativních let se k nim přidali i tito beznozí šviháci všech různých barev a velikostí, na něž jsem zvláště v jednu část svého života, v tom hadím období (které však, nebojte se, nikdy neskončilo!), nedokázal přestat myslet. Velký podíl na probuzení mé lásky k hadům měli mí oblíbení průvodci televizními dokumenty o přírodě, zejména Nigel Marven (Ten Deadliest Snakes), Steve Irwin (The Crocodile Hunter), Jeff Corwin (The Jeff Corwin Experience), Austin Stevens (Snakemaster), Steve Backshall (Deadly 60), Niall McCann (The Biggest and Baddest) a další, jejichž vzdělávacímu hraní si s hady jsem dosud nepřestal věnovat pozornost. Pamatuji si na první chvíli, kdy jsem ve svých jedenácti držel v rukou užovku červenou, a cítil jsem každý pohyb svalu v jejím nádherně zbarveném těle. Moment, kdy jsem zahlédl svou první užovku obojkovou vůbec, si vybavuji, jako by nastal dnes odpoledne, pár hodin předtím, než jsem usedl k počítači s cílem napsat tento článek - a přece je to už taková spousta let! Za svého vyrůstání jsem rád četl knihy o hadech, rád jsem o těchto plazech psal na svůj blog (a rád tak samozřejmě činím dodnes!), rád jsem je vždy vídal jak venku, tak v teráriích zoologických zahrad a akvárií a ve vitrínách muzeí. Kolem sebe a hadů mohu namalovat srdíčko.

Svazek Hadi ze série Zvířata celého světa se mi dostal do rukou před mnoha lety, kdy mi jej daroval můj táta, dobře si vědomý mého zájmu o tyto a jiné živočichy, se kterým jsem se zvláště před rodinnými příslušníky nikdy ani trochu netajil. Možná proto, že jsem během svého vyrůstání nabyl spoustu znalostí o hadech z dalších knih a dokumentárních pořadů výše jmenovaných filmařů a přírodovědců, dlouho jsem se k jejímu úplnému přečtení nedostal, tedy až do týdne mezi 23. únorem a 1. březnem 2026. Je to jedna z těch publikací, které mám doma, a které jsem si vážně chtěl léta přečíst, ale z různorodých důvodů (a hlavně kvůli jiné četbě) jsem se k nim nedostal. Projekt Kniha týdne se nyní stal mou malou omluvou pro návrat "back to basics", a co by člověk nečekal... v této knize jsem našel informace o historii výzkumu některých hadích schopností, například schopností chřestýšovitých (Crotalinae) vnímat tepelné změny v okolí, o kterém jsem si vlastně nikdy dříve nic nevyhledával (tím myslím onen výzkum ze 30. let minulého století, nikoliv samozřejmě funkci tepločivných jamek). Četba knihy Zvířata celého světa: Hadi pro mě byla oddychová, osvěžující a dokonce bych si dovolil tvrdit, že i nostalgická v tom nejlepším smyslu slova - ne proto, že bych si nad některými informacemi pokyvoval hlavou s připomínkou něčeho, na co jsem měl někdy zapomenout (hadi jsou tak fascinující, že nikdy nezapomenete nic, co jste se o nich naučili!), ale díky novému zamyšlením se nad podmanivostí těchto zvířat a jejich nekonečném kouzle (a to jsem člověk, co se, čím je starší, takovému vyzdvihujícímu jazyku snaží vyhýbat). Určitě je to i mou láskou ke starším popularizačním publikacím, kterých mám doma pěknou sbírku a které mě baví pročítat. Knihu pana doktora Felixe o hadech prostě musím pochválit, a rád vás nyní seznámím s jejím obsahem. 

Tato publikace má 8 kapitol, doplněných pak ještě o Přehled zástupců jednotlivých skupin hadů a jejich rozšíření a krátký, dvoustránkový seznam literatury. První kapitola, O hadech všeobecně, začíná na straně 7 a zabírá celkem čtyři strany, přičemž v podstatě čtenáře stručně uvádí do tématu této knihy. Následuje kapitola Systematický přehled hadů, která může být, jak už bylo uvedeno výše, zajímavá zvláště pro ty, kteří si rádi srovnají taxonomii hadů na konci 70. let s tou dnešní (podstatných změn pár nastalo, o čem se více rozepíši v nižších odstavcích). Třetí kapitola, Tělesná stavba a rozmnožování hadů, pokrývá strany 17 až 28, a stále ji podle mě lze vnímat jako součást delšího úvodu, seznamujícího čtenáře s touto skupinou plazů. Čtvrtá kapitola nese název Kde všude se hadi vyskytují, a poskytuje informace o distribuci hadů na naší planetě a o limitech jejich rozšíření. Pokrývá strany 29 až 34. Pátá kapitola, Hadí jed a jeho účinky, má již 45 stran, a poskytuje informace o tom, jak se běžně jedy hadů dělí na jednotlivé kategorie, a rovněž tak o účincích hadího jedu na člověka v případě uštknutí, s informacemi o tom, co při takové nehodě dělat (postup ale nemusí být stoprocentně aplikovatelný v současné době). Šestá kapitola, Smysly a vlastnosti hadů, pak zabírá strany 81 až 102. Kapitola sedmá, Čím se hadi živí, čtenáře informuje o různých potravních specializacích této masožravé skupiny šupinatých, a poslední kapitola, Nepřátelé hadů, na posledních 18 stranách poskytuje vhled do světa predátorů hadů a do lovu hadů člověkem. Čtivý text doplňuje řada obrazových materiálů, od schémat hadích lebek a jedových aparátů přes perokresbové rekonstrukce starých maleb hadů až po černobílé i barevné fotografie, z nichž některé zabírají půl stránky, jiné přímo celou stránku.

První kapitola, O hadech všeobecně, tvoří necelé čtyři strany, jejichž text je doplněn trojicí obrázků. Hned na první straně textu knihy, tedy straně sedmé, se nachází replika Héraklova boje s vodním hadem Hydrou ze starořecké nádoby. Na další straně je umístěna replika staré indiánské rytiny ze Střední Ameriky, na níž bůh ohně s dlouhou dýmkou v ústech drží oběma rukama mohutného hada, a konečně na straně třetí se pak nachází černobílá fotografie australské krajty hnědé. Doktor Felix uvádí knihu těmito slovy: "Neznáme jiné zvíře, kterému by lidská obrazotvornost přisuzovala tolik nadpřirozených vlastností jako hadům. I studovaný člověk často věří všemu, co o hadech slyšel, zvláště od domorodců v tropických krajích, u nichž je postoj k hadům po staletí stejný a dodnes se nezměnil. Lidé věří více bajkám o těchto zvířatech a přitom je skrytý život hadů často mnohem zajímavější, než by ho dovedla vybájit fantazie. Neznalost hadů a jejich biologie uvádí mnohdy lidi do panické hrůzy už při pouhém jejich spatření a mnozí lidé cítí k těmto tvorům bezdůvodný odpor právě proto, že o nich mají zkreslené představy." Je naprostou pravdou, že fakta o hadech jsou mnohem zajímavější, než některé příběhy, zvláště pak podle mě příběhy dobrodruhů z globálního severu, kteří zvláště v kolonialistických časech často vymýšleli báchorky o osmnáctimetrových hadech a chlubili se, jak je s radostí postříleli. Souhlasím s doktorem Felixem, neznalost hadů je podle mého názoru hlavním pilířem ofiofobie (nepřirozeného strachu z hadů); ostatně jakákoli fobie, jakýkoli panický strach nebo nesnášenlivost, vychází vždy z nepochopení a nevzdělání. Právě proto je potřeba osvěta, vzdělávání co nejširší veřejnosti a vedení jejích jednotlivých zástupců k respektu vůči těmto zvířatům. Doktor Felix dále v této kapitole o roli hadů v různých mytologiích, od starořecké mytologie přes egyptskou po hinduistickou. Zmiňuje opeřeného hadího boha Quetzalcoatla z aztécké mytologie i hadí kulty různých kultur napříč Asií, Afrikou, Austrálií a Amerikou, jakož i hada ve znaku lékařství. Zmiňuje užití hadů v tradičním východoasijském lékařství (pověry o získání příjemného hlasu po vypití nápoje s hadím práškem atd.), ale i v moderním lékařství, které může využít hadího jedu ke skutečné léčbě.

Druhá kapitola, Systematický přehled hadů, uvádí, že podřád Serpentes tvoří "12 čeledí s asi 388 rody a 2700 druhy." Tyto údaje platily koncem 70. let, ale o osmašedesát let později se to má trochu jinak, tudíž si dovolím uvést zde čísla platná v současnosti. Hadi mají podle současných herpetologů a taxonomů 32 čeledí, které tvoří asi 3900 druhů. To už je značně větší počet. Jen infrařád Alethinophidia, do kterého patří všichni hadi kromě slepáků a slepanů, je tvořen 27 čeleděmi; slepáci a slepani tvoří infrařád Scolecophidia, v němž je obsaženo dalších 5 čeledí. Doktor Felix v roce 1978 uváděl jako jednotlivé čeledi hadů následující: slepákovité (Typhlopidae), slepanovité (Leptotyphlopidae), hroznýšovité (Boidae); které vydělil na hroznýše pravé (Boinae), krajty (Pythoninae) a čeledi Bolyeriinae a Loxoceminae, jejichž české ekvivalenty (bolyérovití a krajtovkovití) neuvedl; dále vinejšovité (Aniliidae), krátkorepovité (Uropeltidae), duhovcovité (Xenopeltidae), bradavičníkovité (Acrochordidae), užovkovité (Colubridae), korálovcovité (Elapidae), vodnářovité (Hydrophiidae), zmijovité (Viperidae) a chřestýšovité (Crotalidae). Když jsem se kdysi začínal zajímat o hady, systém byl už jiný, a vsadím se, že i tehdy by pro mě vidět chřestýšovité odděleny od zmijovitých bylo do očí bijící. Jen abych to doplnil; slepákovití a slepanovití (obojí byli zavedeni v 19. století) jsou dnes platné čeledi, ale do ifnrařádu Scolecophidia s nimi dále patří ještě Anomalepidae, Gerhopilidae a Xenotyphlopidae, přičemž druhá a třetí jmenovaná z těchto čeledí byly zavedeny v roce 2010. Co se někdejšího rozdělení hroznýšovitých týče, jednotlivé skupiny jsou dnes samozřejmě vedeny jako samostatné čeledi; tedy bolyérovití, krajtovkovití a krajtovití nejsou podčeleděmi hroznýšovitých. Čeleď užovkovitých v této knize autor dělí na užovky bahenní (Xenoderminae), užovky mnohozubé (Sibynophinae), užovky pravé (Colubrinae), šnekožrouty (Dipsadaniae), vejcožrouty (Dasypeltinae), vodnářky (Homalopsinae) a bojgy (Boiginae). Vodnářky jsou dnes samostatnou čeledí (Homalopsidae), to samé platí o bahenních užovkách (Xenodermidae). Velká změna přišla v roce 2010 vydělením některých dřívějších užovkovitých coby zástupců širší čeledi Lamprophiidae, zahrnující mj. africké "domácí užovky" (rody Boaedon nebo Hormonotus). Z té pak byla vydělena ještě třeba čeleď Prosymnidae. Co se týče vodnářovitých, ti jsou už řadu let vedeni jako jedna z podčeledí korálovcovitých, a zahrnují i suchozemské australské druhy, které k nim nemuseli být tradičně přidáváni v minulosti (ostatně autor v knize o vodnářovitých píše, že jsou to "mořští hadi"). Zkrátka hadí taxonomie se v průběhu desítek let změnila, a při čtení starší publikace, jako je tato, by měl být laický čtenář velice opatrný; návštěva neustále aktualizované stránky Snake na anglické Wikipedii pro něj bude jistě užitečná.

Třetí kapitolu, Tělesná stavba a rozmnožování hadů, začíná doktor Felix údaji o hadí kostře. O lebce uvádí: "Nejdokonalejší částí kostry je lebka, jejíž stavba má několik zvláštností. Především je to pohyblivé spojení kostí čelistních a k nim připojených kostí patrových, křídlových a šupinových. Spojení zajišťují silně roztažitelné vazy. Proto hadi mohou polykat i značně velkou kořist." Že hadi spodní čelist nevykloubují, ale mohou ji při polykání kořisti rozevřít díky tomu, že pravá a levá kost spodní čelisti nejsou pevně spojeny, ví snad každý. Dále autor píše o páteři a obratlech hadů, které dělí na trupové a ocasní, a poukazuje na to, že "žeber mají některé druhy hadů až 300." Může jich být ve skutečnosti i více, někteří hadi mají kolem 200 párů žeber, takže jednotlivých žeber by měli mít dvojnásobek - nejsem ale žádný expert na hadí kostru (některé popularizační internetové zdroje třeba uvádějí i číslo 600). O obratlech autor uvádí: "Počet obratlů včetně ocasních se pohybuje nejčastěji mezi 200 až 400, jen výjimečně je jichž méně nebo naopak více." To je pravda, někteří hadi tedy mají "jen" 175 obratlů, a zmije menší (Vipera ursinii) jich má dokonce "pouhých" 147, naopak více než 400 obratlů má málo hadích druhů. Dále je v úvodu této kapitoly pozornost věnována uspořádání vnitřních orgánů. V ohledu na redukci párových orgánů u většiny hadů autor píše: "U krajt, hroznýšů a slepákovců jsou však ještě vyvinuty oba plicní vaky, i když pravý je už delší." Tady bych si jen dovolil doplnit, že oba plicní vaky mají ještě krajtovky a vinejši (myslím si, že alespoň druhou jmenovanou mohl autor pro tehdejší úplnost uvést). Samčí pářící orgán je v této knize označen jako párový pyj nebo jako párový penis, nesetkáte se tu nicméně s označením hemipenis, který se dnes asi používá o dost častěji, než párový pyj (byť proti tomu českému označení nic nemám). V souvislosti s pářením hadů zmiňuje autor bajky o "svatbách hadích královen".

Kobra královská střeží své hnízdo s vejci v indickém Uttarakhandu. Zdroj: The Rufford Foundation (autor fotografie: Jignasu Dolia)

Dále se v této kapitole doktor Felix zmiňuje i o péči některých hadů o nakladená vejce: "'Nejdokonalejší' péče o vejce je vyvinuta u krajt. Samice krajt klade kožovitá vejce, kterých bývá několik desítek, vzácnější až přes sto kusů. Kolem hromady nakladených vajec potom samice ovine své tělo a chrání vejce před chladem i před nepřáteli." Kromě dobře známé krajtí péče o vejce se pak vyjadřuje i ke stavbám hnízd kober královských, jejichž péče o nakladená vejce tímto způsobem je též něčím neskutečně fascinujícím: "Kobra královská si dokonce staví skutečné hnízdo z úlomků bambusových výhonků a lístků. Hnízdo je veliká kupa a materiál přináší samice ve smyčce přední části těla. Stavba má dvě patra; spodní část slouží jako komůrka pro vejce, v horním patře leží stočená samice a hlídá. V této činnosti ji střídá také samec." Doplňuje pak, že o vylíhlá mláďata se už dospělci kober královských nestarají. Co se vejcorodých a vejcoživorodých druhů týče, uvádí také informace o vejcích, snůškách a dobách inkubace vajec rozličných užovkovitých, včetně naší užovky hladké. V závěru části o rozmnožování hadů se dotýká ještě živorodosti některých druhů a skupin: "Pozoruhodné je, že naopak téměř všichni australští korálovcovití hadi jsou živorodí. ... Rovněž naprostá většina chřestýšovitých jsou hadi živorodí a 'rodí' obvykle kolem 10 až 15 mláďat. Ale i mezi chřestýšovitými najdeme výjimky, a tak například ploskolebec plantážní (Agkistrodon rhodostoma) klade do důlku 12 až 30 vajec, která pak samcie hlídá až do vylíhnutí mláďat, což je asi za 40 dní." Dalšími vzácnými chřestýšovitými, kteří kladou vejce, jsou pak také autorem nezmínění křovináři z rodu Lachesis, například proslulý bushmaster neboli křovinář němý. Úplný závěr třetí kapitoly se týká tzv. hadích tanců. Doktor Felix objasňuje původ příběhů o nich: "Tyto hadí 'hry' jsou ve skutečnosti projevem soubojů mezi samci. Souboje samců zmijí a chřestýšů se však odehrávají bez jakéhokoli krveprolití nebo újmy na zdraví jednoho ze soupeřů. Lze je přirovnat k rytířským turnajům." Velmi pěkné přirovnání.

Na úvod čtvrté kapitoly, Kde všude se hadi vyskytují, uvádí autor neuniknutelný fakt, a to že hady nalezneme na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy a polárních oblastí na severní polokouli. Nato píše o rozšíření suchozemských jedovatých hadů, jež ukazuje také doplňková mapa světa s vyšrafovanými oblasti, kde jedovaté hady nepotkáte (například arktická Kanada či Nový Zéland, na jehož pobřeží najdeme maximálně tak jistého dvoubarvého jedovatého mořského krasavce). Dalšími hady na řadě jsou hadi mořští; v odstavci jim věnovaném píše doktor Felix o rozdílech mezi zcela mořskými vodnáři a na souš se pravidelně vracejícími vlnožily. Kuriózní je, že zde vodnáře označuje za "příslušníky podčeledi Hydrophiinae", ačkoliv, jak už jsem uváděl výše, ve druhé kapitole vyčleňuje vodnářovité jako samostatnou čeleď. V tomto ohledu nicméně čtvrtá kapitola přežila test času, a je vlastně aktuální; vodnáři i vlnožilové (Laticaudinae) podle pozdější platnosti překlasifikovává na podčeledi elapidů. Dále píše o rozšíření sladkovodních hadů, přičemž nejprve se věnuje bradavičníkům, a poté užovkám bahenním a vodnářkám. Ze suchozemských hadů zmiňuje nejprve pouštní hady, mezi nimiž uvádí hroznýšky rodu Eryx, chřestýše a namibijské zmije zakrslé, dále se věnuje hrabavým hadům, přičemž zmiňuje slepany či opět hroznýšky rodu Eryx (ti mají k hrabání v písku uzpůsoben silný štítek na čumáku) a užovku štítonosou, a píše také o arboreálních čili stromových druzích. V jeho výčtu se dočteme například o psohlavci zeleném, mambě zelené či křovináři ostnitém; ten byl tehdy očividně řazen do rodu Bothrops, dnes si ho samozřejmě s křovináři aksamitovými asi asociovat nebudeme, vždyť je to nejvýznačnější druh rodu Bothriechis. Zmiňuje také proslulého jihovýchodoasijského hada schopného plachtění: "K zajímavým stromovým hadům patří asijská bojga zlatá (Chrysopelea ornata), známá také pod jménem 'létající had'. Samozřejmě že nelétá tak, jak si to někteří lidé představují, ale je schopna jakéhosi 'klouzavého letu'. Má k tomu účelu přizpůsobeny břišní šupiny, které jsou dost volné a široce přečnívají jedna přes druhou. Had může vtáhnout břicho dovnitř, čímž vznikne hluboká rýha, která slouží jako primitivní padák."

Dlouhá, pětačtyřicetistránková pátá kapitola, Hadí jed a jeho účinky, může být pro laiky stále dobrým úvodem do světa jedovatých hadů, ovšem některé údaje, na které dále upozorním, je třeba brát s rezervou. Ve knize z konce 70. let se určitě nedočtete, že nejjedovatějším hadem na světě je taipan menší (Oxyuranus microlepidotus), ale jeho místo zde typicky zaujme jistý vodnář. Ale popořádku. Doktor Felix v úvodu do této kapitoly uvádí zajímavé dobové statistiky: "Každoročně jsou na celém světě uštknuty jedovatými hady desetitisíce lidí. Podle zpráv Světové zdravotnické organizace (WHO) umírá stále ještě každý rok na otravu hadím jedem 40 000 až 60 000 lidí, což je asi jedna desetina uštknutých. Z toho připadá nejvíce smrtelných případů na Indii (20 000 až 30 000), dále na jihovýchodní Asii a Jižní Ameriku." Jak se věci změnily? WHO na svém webu uvádí čísla z roku 2023; v Asii je uštknutých každoročně na 2 miliony, ve východní Africe 435 000 až 580 000 lidí. Každoročně pak na následky hadího uštknutí zemře okolo 81 140 až 137 880 lidí. Zdá se tedy, že počet úmrtí za oněch skoro padesát let narostl. Zda tu hraje fakt to, že v dnešním světě jsou hadí uštknutí častěji nahlášena a léčena, a samozřejmě také nárůst počtu lidských obyvatel naší planety, to popravdě netuším, ale je to možné. Doktor Felix dále čtenářům představuje jednotlivé faktory hadího uštknutí - množství jedu, jeho účinnost, jeho specifičnost na různé typy živočichů a různou odolnost postižených osob. Uvádí i důležitost hadích jedů při léčení nemocí: "V posledních letech se konají intenzivní výzkumy hadího jedu, zejména pro jeho využití ve farmacii. Dnes se například vyrábějí preparáty chřestýšího jedu proti epilepsii pod názvy 'Epileptasis' nebo 'Epilactin', z jedu zmije růžkaté se vyrábějí 'Vipratox' nebo 'Vipracutan', které se používají proti revmatismu..." Prezentuje i některé chemické vzorce jedů, konkrétně crotalotoxinu, ophiotoxinu a crotoxinu, které mohou lépe laikům vytvořit představu o tom, z čeho jsou tedy vlastně složeny. Hadí jedy poté dělí na osm skupin; neurotoxiny, hemorrhaginy, trombiny, hemolyzíny, cytolyzíny, antifibriny nebo antikoagulanty, antibaktericidní látky a enzymy. Připomíná, že toto rozdělení není jednoznačné, a poukazuje na to, že i jednotlivé poddruhy hadů mohou mít jed s odlišnými účinky.

Na stranách 42 a 43 se nachází seznam dvaadvaceti druhů jedovatých hadů a velikosti smrtícího účinku jejich suchého jedu v miligramech na 100 g myši při podkožním podání, přičemž na vrcholku tohoto žebříčku se nachází vodnář kobří (Hydrophis schistosus, tehdy Enhydrina schistosa). O účinnosti jedu jedu je uvedeno: "Tak první v účinnosti jedu, vodnář kobří, dosahuje maximálně 15 mg suchého jedu, což v přepočtu činí 4000 smrtelných dávek pro myši. Druhý v pořadí je taipan, který patří mezi největší jedovaté hady na světě (dorůstá přes 4 m délky) a má v průměru 100 mg suchého jedu, ale může dosáhnout až 400 mg jedu a to je 94 112 smrtelných dávek pro myši." Tady bych byl opatrný; taipan pobřežní (Oxyuranus scutellatus) nemá na délku 4 metry, největší naměřený jedinec byl dlouhý 2,9 metru a už tak byl dosti velký, běžně tito hadi mají nanejvýše 2 metry. Každopádně na dnešní příčce nejjedovatějších druhů má tento druh taipana zhruba 7. místo, a vodnář kobří se drží samého okraje top desítky; je na 10. místě. V seznamu 7 druhů podle odhadované smrtelné dávky pro dospělého člověka na straně 45 figuruje vodnář kobří opět na vrcholu žebříčku, neboť smrtelná dávka jedu pro člověka má v jeho případě být už 3,5 miligramu, kdežto pobřežní taipan je na místě druhém s dávkou 5 miligramů. Dnes by takový seznam vypadal asi docela jinak. V každém případě je zajímavé, jací hadi byli v populárně naučné literatuře konce 70. let prezentováni jako potenciálně nejnebezpečnější nebo nejjedovatější; taipan menší se tehdy moc pozornosti netěšil, znovuobjeven byl po mnoha desetiletích nespatření teprve roku 1972, a výzkum jeho mimořádně toxického jedu následoval až v dalších dekádách. V podkapitole Plivají jed do očí? píše autor o schopnosti některých kober plivat jed do očí protivníka. Uvádí: "U tří druhů korálovcovitých, a to u kobry černokrké, kobry obojkové a u poddruhu kobry indické a pravděpodobně ještě u dalšího poddruhu Naja naja atra, je vyústění v jedovém zubu dost vysoko nad špičkou a otvor je velmi malý. Tyto kobry mohou při pootevření tlamy tímto otvorem vystříknout jed až na vzdálenost několika metrů." Dnes neznáme tři až čtyři plivající korálovcovité, ale rovnou 17. Osm z nich je z Afriky, zbytek z Asie (včetně tří "nepravých plivačů"). Jinak jsou v této podkapitole čtenáři seznámeni s dělením hadích zubů na aglyfní a glyfodontní, a v druhé kategorii dále na proteroglyfní, opistoglyfní a solenoglyfní. Vysvětleno je stručně a pochopitelně.

V podkapitole První pomoc při uštknutí jedovatým hadem na stranách 63 a 64 uvádí autor následující radu: "Rozšířenou ránu je možné vysát ústy bez nebezpečí jen u zmijovitých a chřestýšovitých hadů. Jed těchto hadů je v žaludku rozložen a nevstřebává se sliznicí. Pozor však na hady korálovcovité. Jejich jed se velmi rychle vstřebává sliznicí i malými oděrkami do krve a způsobí otravu jako po vlastním kousnutí." Tady bych si vážně dával pozor. Všechny moderní zdroje doporučují vůbec hadí jed z rány nevysávat, a to z různorodých důvodů - aby se zabránilo vzniku infekce či vzniku větších škod u postiženého. V jedné z rad pro postup ošetření uštknutého uvádí doktor Felix také, že "ránu je možné rozšířit očištěným nožem, žiletkou apod." - to je další záležitost, která se dnes vážně nedoporučuje. Postup na těchto stranách tedy nechť laici neberou vážně. Doba postoupila, a s ní i lékařská pomoc a její dostupnost. Nějaké zásahy s pomocí nože či úst se opravdu nedoporučují a mohou být nebezpečné. Dále se kapitola o hadím jedu věnuje hadím kouzelníkům a zaklínačům v různých částech světa. Popisovaný rituál s hady a ženami ze střední Afriky, o kterém se dočtete na straně 68, mi připadá misogynní; když muži zabili omylem hada, takovým ceremoniálem si projít nemuseli? O detailech nic moc nevím. Co se vztahů různých etnik s hady týče, dal bych si v této knize pozor na označení "primitivní", které v duchu doby autor občas používá. Dočtete se také o hadích fakírech a způsobech, jakými udržují pozornost "tančících" kober, o zjištěních herpetologa doktora Olivera o tom, že někteří hadí kněží na americkém kontinentu vytrhávající chřestýšům jedové zuby, a o mýtických mořských hadech. O nich doktor Felix uvádí: "Jak je to tedy ve skutečnosti s mořskými hady? Existují? Ano, existují, ale největší z nich dorůstá jen tří metrů délky. Je to vodnář obrovský (Astrotia stokesi). Tito mořští hadi se často zdržují v ohromném množství. Celá hejna mořských hadů táhnou za potravou, drobnými úhořovitými rybami. Přírodovědec dr. Smith popisuje pozorování těchto hadů na širém moři. Nedohledné hejno hadů odhadoval na milión jedinců. ... Jestliže staří mořeplavci spatřili z dálky podobné hejno mořských hadů, snadno si vybájili nestvůru, která pohltí celou loď i s posádkou." Velmi racionální vysvětlení základů bájů o mořských hadech, kterému musím dát palec nahoru.

V šesté kapitole, Smysly a vlastnosti hadů, se nejprve autor věnuje jednotlivým smyslům těchto zvířat - zraku, sluchu, jazyku a čichovému smyslu, smyslovým jamkám a hmatu. Dočtete se o tom, jak fungují hadí oči, v jakých úhlech hadi vidí pohybující se předměty před sebou ("U většiny hadů kolísá úhel stereovidění mezi 30 až 40°, ale je také jen 20° a nejvíce 46°."), a o výzkumu sluchového ústrojí hadů ve 30., 40. a 50. letech minulého století, kdy bylo s definitivností potvrzeno, že hadi jsou hluší na vzduchem přenášené zvuky, ale velmi citlivě vnímají vibrace z podkladu, na němž se nacházejí. Skutečně mě zaujala historie výzkumu funkce rozeklaného jazyka a Jacobsonova orgánu; netušil jsem, že třeba Boulenger ve druhé dekádě minulého století předpokládal, že tento orgán umožňuje hadovi očichat kořist, když ji polyká. Uvádí pak samozřejmě i jména vědců, kteří prokázali existenci vztahu mezi rozeklaným jazykem a Jacobsonovým orgánem - to tedy byli Baumann v roce 1929 a Kahmann v roce 1934. Jak hadi "ochutnávají" s pomocí Jacobsonova orgánu okolní prostředí, to jsme se všichni učili v přírodopise na základní škole, ale odkud ta zjištění pramení, a že jsou vlastně méně než století stará? To je pozoruhodné, a znát historický kontext díky této knize je fajn. Rovněž tak mě zaujala historie výzkumu tepločivných jamek chřestýšovitých: "V roce 1930 Noble společně s A. Smidtem zjistili, že jamka reaguje na vzdušné víry, vznikající pohybem nepřítele nebo kořisti, a v roce 1937 upřesnili svou teorii na to, že jamka je receptorem rozdílu teplot, který umožňuje hadovi určit směr předmětů s vyššími teplotami, než má jejich okolí." A zajímavý je pak popis experimentů, jež tito vědci prováděli. Autor pak uvádí: "Dále zjistili, že chřestýš dokázal lokalizovat pohybující se zahřátý předmět na teplotu jen o 0,2°C vyšší, než byla teplota okolí. Hadi ovšem vnímají takové teploty jen na malou vzdálenost, nejvýše do 35 cm. Z toho je zřejmé, že termoreceptorická funkce jamky má značně malý rozsah." Dnes se už ví mnohem více; tepločivná jamka odhalí i změny o teplotě 0,003°C, tudíž je mnohem citlivější. Crotalus atrox může detekovat umělý infračervený stimulus i na vzdálenost 1 metru. Dále se v této kapitole dočtete o rychlosti hadů; jako nejrychlejší z hadů je samozřejmě uváděna mamba černá, u níž autor uvádí rychlost až 33,3 metrů na 10 sekund, tedy 3,33 metru na sekundu; dnes se uvádí i hodnota 4,32 až 5,4 metru na sekundu. 

Mamba černá při pohybu v africké savaně. Zdroj: National Geographic (autor: Beverly Joubert)

Šestá kapitola odpovídá také na otázky, zda hadi umějí plavat, jak často se svlékají a jak lze poznat, že je had připraven svléci pokožku, a jak to mají se závislostí na okolní teplotě, přičemž autor poskytuje i výčet krutých starých experimentů, jež byly některými výzkumníky učiněny s chřestýši ve velmi chladném a velmi horkém prostředí (a které ne každý had přežil). Vyjadřuje se také ke starým pověrám o "nesmrtelnosti" hadů a píše o tom, jakého věku se některé z druhů dožívají, a jak se to má s růstem hadů. Jen co se týče jeho zmínek o devítimetrové a třísetkilogramové anakondě velké, byl bych opatrný; největší věrohodně ověřené délky anakondy udávají hodnotu kolem šesti metrů (Guinessova kniha rekordů vede anakondu jako druh, který je předmětem nejextrémnějšího velikostního přehánění!). Sedmá kapitola této knihy, Čím se hadi živí, poskytuje základní informace o hadích jídelníčcích. Doktor Felix uvádí, jakými způsoby hadi zabíjejí svou kořist, od envenomace po škrcení, a uvádí, na čem si ten který had rád smlsne; od červy milujících slepanů přes šnekožrouty ládující se výhradně hlemýždi a dalšími plži, heterodony schopnými prokousnout nafouknuté žáby a smrtonoše lákající s pomocí červovitého ocasu nic netušící scinky až po ofiofágní a vzácně i varany požírající kobru královskou a vejcožravé specialisty vejcožrouty africké. V podkapitole Může had polknout člověka? píše autor o "lidožravých" hadech krajtě písmenkové, krajtě mřížkované a anakondě velké; vzácná lidožravost byla prokázána, jak je každému zájemci o hady známo, u prvních dvou jmenovaných. Co se týče anakondy, uvádí několik údajných případů (které bychom neměli jen tak smetat ze stolu) z Jižní Ameriky: "V řece Napo v Ekvádoru udusila velká anakonda muže při koupání, ale nepohltila ho. Jiná však udusila 13letého chlapce a polkla ho, ale za krátkou dobu ho zase vyvrhla." Jen připomenu, co kdysi tvrdil americký herpetolog Shawn Heflick - že příběhy lidí z Amazonie, kteří tvrdí, že jim anakondy zabili příbuzné či přátele, bychom měli brát vážně. Píše také, proč hroznýš královský přes svou velikost (přece jen patří do top desítky největší hadů světa) nemůže pozřít člověka. Závěr kapitoly se zabývá tím, jak dlouho jsou hadi schopni vydržet bez příjmu potravy; tehdejší rekord v půstu držela jedna krajta mřížkovaná chovaná v zajetí, která nic nezkonzumovala po 910 dnů, nicméně poté zemřela.

Poslední kapitola byla pojmenována Nepřátelé hadů. Doktor Felix v ní píše o různorodých živočiších, kteří loví hady, ale i o živočiších, kteří je zabíjejí jen preventivně, například aby ochránili své mladé. Z hadích predátorů uvádí ještěrky zelené, ještěrky perlové, kajmanky dravé, kajmanky supí, skokany zelené (ti mohou prý vzácně ulovit mladou užovku obojkovou), hadilovy písaře, orlíky krátkoprsté, ibise posvátné, sovy králičí, kukačky kohoutí, čápy jabiru, promyky mungo a ježky obecné (kteří si dovolí i na zmiji). Mezi zvířaty, jež hady zabíjejí, ale neživí se jimi, jsou uvedeni zejména jelenovití - jelenec ušatý a jelenec běloocasý. Autor připomíná legendu o tom, že daňci vyhubili zmije růžkaté na ostrově Rhodos v Řecku, kam byli lidmi dopraveni z Thesálie. Vyprávění končí: "Do jaké míry je pravda, že daňci opravdu na ostrově jedovaté hady vyhubili, není možno doložit. V současné době totiž není o daňcích známo, že by hady zabíjeli. Ale legenda zcela jistě není zcela vymyšlena." Zkoušel jsem si o interakcích mezi daňky a hady něco vyhledat, ale bez úspěchu. Dalšími zabijáky hadů uvedenými v této kapitole jsou psouni prérioví: "Když chřestýš vnikne do nory psounů, ti někdy svého úhlavního nepřítele rychle v noře zahrabou a had pak nemůže vylézt zpět a zahyne." Podkapitola Hadi jako obživa lidí uvádí informace o tom, jak jsou pro maso zabíjeni v místech svých výskytů například krajta tmavá, krajta mřížkovaná či hroznýš královský. Zmíněno je také zabíjení kober královských a vykrádání jejích hnízd lovci, rovněž jako "hadí likéry" prodávané v Číně. Zcela poslední podkapitola nese název Jak se hadi brání, a je výčtem různorodých způsobů, kterými se hadi snaží udržet při životě v konfrontaci s nepřáteli. Doktor Felix zmiňuje v souvislosti s obtáčením škrtičů kolem těla útočníka příhodu z pražské zoo ("Jakou ohromnou sílu má sedmimetrová krajta mřížkovaná, jsme se mohli přesvědčit v pražské zoo."), a popisuje také příběh londýnského ošetřovatele, který byl zasažen plivající kobrou do oka, a během dalšího roku pak nemohl číst pod umělým světlem - tak mu jed v oku uškodil. Píše o kápích kober, o falešných očích kobry monoklové a brejlovce na zadní straně kápě, o červeně zbarvených jazycích, hlasitém syčení, předstíraných výpadech se zavřenou tlamou i chřestidle chřestýšů.

Zvířata celého světa: Hadi je podle mě velice hezká, čtivá populárně naučná klasika, která může sloužit jako úvod pro vstup do světa hadů i jako dokument stavu poznatků o hadech na konci 70. let. Je to vizuálně příjemná, stručná a dostupným jazykem napsaná publikace, a ačkoliv obsahuje informace, které jsou již zastaralé nebo které by mohly být doplněny, má podle mě svou hodnotu, a zaslouží si pozornost. Knihy ze série Zvířata celého světa pomáhaly českým čtenářům ve druhé polovině minulého století rozvíjet zájem o živočišstvo a lásku k němu, a tento díl, zaměřený na obratlovce, kteří větší popularity nabyli až v posledních pár desetiletích, není výjimkou.