Nadešel čas prezentovat vám 34. část projektu Kniha týdne, v rámci něhož vás každou neděli seznamuji s knihami většinou přírodovědného zaměření, kterým jsem věnoval pozornost v posledních několika dnech. Tentokrát se trochu vzdálíme tématu paleontologie a dinosaurů, a podíváme se na starší knihu se zoologickou tématikou, týkající se fauny země u protinožců. Z publikací, se kterými jsem vás již v rámci Knihy týdne seznámil, a jež se alespoň částečně týkaly australských živočichů a australské krajiny, vás mohu odkázat na Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Transient Landscapes of Ellen E. Wohl, Zvířata celého světa: Hadi od Jiřího Felixe a Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci od George C. McGavina. Publikace, kterou vám nyní představím, je nicméně celá o australské zvířeně, byť se zčásti věnuje i některým druhům do země protinožců člověkem zavlečeným.
Čtvernozí Australané (v německém originále Vierfüssige Australier) s podtitulem Dobrodružství se zvířaty a lidmi pátého světadílu (Abenteuer mit Tieren und Menschen des 5. Kontinents) je populárně naučná přírodopisná a cestopisná kniha německého přírodovědce, filmaře, spisovatele a mezi lety 1945 až 1974 také ředitele Frankfurtské zoologické zahrady Bernharda Grzimeka, vydaná nejprve mnichovským nakladatelstvím Kindler Verlag roku 1966 a v českém překladu Františka Swidzinskiho pak nakladatelstvím Orbis Praha v roce 1969. Jde o publikaci pojednávající o rozmanité fauně Austrálie, se zvláštním zřetelem na její savce a ptáky, o druzích zavlečených na australský kontinent člověkem a také o zvířecích a lidských obyvatelích druhého největšího ostrova planety, Nové Guineje, nacházející se nepříliš daleko severně od země u protinožců. Bernhard Grzimek v ní popisuje své cesty po různých částech této pozoruhodné části naší planety, od Klokaního ostrova u břehů Jižní Austrálie až právě po Novou Guineu, ve společnosti britsko-keňského kameramana Alana Roota a jeho manželky Joan, mimoto však seznamuje čtenáře také s historií objevování Austrálie evropskými cestovateli, s chovem australské zvířeny v různých zoologických zahradách po světě, včetně jím tehdy vedené Frankfurtské zoo, a s životním stylem rozličné palety zvířat, rozmnožováním klokanů počínaje a obranným chováním ježur konče. Je to čtivá knížka, která se jistě zalíbí každému zájemci o Austrálii, a zvláště pak takovému, který si libuje v trochu starší literatuře, obsahující docela jiná čísla o počtu velbloudů a ovcí v australské divočině či počtu lidí ve velkoměstě Sydney, než s jakými se setkáme v literatuře současné. Samozřejmě představuje i pěkný odrazový můstek pro poznávání Austrálie, ačkoliv autor někdy neprokazuje až takový respekt původnímu obyvatelstvu tohoto světadílu a ostrova Nová Guinea, jaký je jim prokazován v dnešních časech. Pro zájemce o australskou faunu však jistě bude mít hodnotu! Bernhard Grzimek, který se roku 1960 stal držitelem ceny Oscar za dokumentární film Ráj divokých zvířat (Serengeti darf nicht sterben), napsal řadu populárně naučných knih o zvířatech; kromě Čtvernohých Australanů u nás vyšly také publikace Letadlem do země šimpanzů (1966) nebo Ztracený ráj divokých zvířat (1972).
Přední obálka knihy Čtvernozí Australané, vydané nakladatelstvím Orbis Praha v roce 1969. Zdroj: Trh knih (upraveno)
Austrálie je z mnoha hledisek fascinující kontinent. Jsou z něj známy některé z nejstarších fosilních dokladů komplexního mnohobuněčného života (Ediakarská fauna). Je poslední velkou baštou savčí infratřídy vačnatců (Marsupialia), kteří se mimo ní vyskytují ve skromném počtu několika druhů vačic na americkém kontinentu; přitom však v zemi u protinožců představují dominantní faunu. Je to také země velkých nelétavých ptáků, jejichž kopnutí dokáže způsobit snad jen o něco méně hrozivá zranění, než srpovitý dráp velociraptora a jemu příbuzných. Země nejjedovatějších hadů světa. Jde o nejplošší a nejsušší kontinent (mimo Antarktidu), s největším zastoupení pouští v poměru k celé jeho ploše, a je to v podstatě takový objektiv do zaniklého světa Gondwany. Zrovna tak je to místo ohromné tragédie; je neomluvitelné, co evropští a zvláště pak britští kolonizátoři provedli australským Aborigincům, a stejně tak je neomluvitelné, jak jsou původní obyvatelé australského kontinentu marginalizováni dodnes. Jejich posvátná místa byla proměněna v turistické hotspoty, a takový prales Daintree jim byl navrácen až poté, co o jeho opětovné vlastnictví bojovaly celé jejich generace. A jak před více než pětadvaceti lety na televizních obrazovkách po celém světě upozorňoval lovec krokodýlů Steve Irwin, Austrálie je také kontinentem s největší mírou krátkodobého, člověkem způsobeného vymírání savčích druhů. Současná Austrálie je výsledkem zvláštního experimentu, který se udál v posledních zhruba dvou stovkách let, a který ji trvale poznamenal. Zbavil ji vakovlků a další unikátní fauny, přinesl do ní kus Evropy a všechno v ní tak nějak neuměle pomíchal. Proto je důležité učit se o australské fauně a o australské krajině. Je důležité rozumět tomu, jakými krásami tento světadíl oplývá, a co mu zavlečení nepůvodních druhů, lidská arogance a neúcta k místním zvířatům i původním lidským obyvatelům, způsobila. Dokumentární filmy a seriály o Austrálii lákají diváky prakticky neustále už desítky let. Od Lovce krokodýlů (The Crocodile Hunter) po Austrálii ze vzduchu (Aerial Australia), od Austrálie: Průvodce cestovatele časem (Australia: The Time Traveller's Guide) po Klokany: Příběh o lásce a nenávisti (Kangaroo: A Love-Hate Story), rozlehlost a přírodní historie tohoto kontinentu byly zprostředkovány stovkám milionů, a snad je o něm naučily to nejpodstatnější. Věnovat pozornost literatuře o Austrálii je ovšem neméně důležité.
Kniha Čtvernozí Australané se mi do rukou dostala před několika lety. Snad už jsem se zmiňoval o tom, že mám v oblibě starší literaturu o zvířatech, která vycházela v bývalém Československu - a to pro žádný jiný důvod, než že v sobě má nepopsatelné kouzlo pro zoologii docela jiné doby, kdy vše nebylo o genech a buňkách, jako dnes, ale skutečně o chování zvířat a poznávání jejich životů pozorováním. Pro dnešního biologa či studenta biologie možná staromódní, ovšem pro zájemce o popularizaci přírodních věd a její historii jistě důležitá četba. Musím však přiznat jedno. Maličko jsem se zdráhal pustit se do této knihy od chvíle, kdy jsem zjistil, že Bernhard Grzimek měl určité konekce k nacistické straně. Ale pozor, pro Němce, který neemigroval po nástupu Hitlera k moci, byly zřejmě tyto konekce určovány nařízeními seshora a jeho vlastním strachem. Vypadá to, že to nebyl někdo jako Konrad Lorenz, kterému byl mimochodem před jedenácti lety posmrtně odebrán doktorát Salzburskou univerzitou (a to tedy poté, co se našly Lorenzovy přijímací dokumenty do NSDAP, v nichž explicitně uváděl, že jeho vědecká práce se vždy nesla v duchu ideologie národního socialismu). Bernhard Grzimek, rodák z pruského Slezska a absolvent oboru veterinární lékařství na Humboldtově univerzitě v Berlíně, měl být podle vlastního vyjádření v letech 1933 až 1935 členem NSDAP, to ale dosud nebylo potvrzeno žádnými oficiálními dokumenty. V roce 1937 podstoupil šestitýdenní trénink ve Wehrmachtu, a o dva roky později byl vyslán do Polska, kde se měl coby veterinář starat o koně nacistických vojáků. V létě 1943 měl být u Rigy v Lotyšsku zasažen sovětskou kulkou, a poté byl vyslán zpět do Spojenci bombardovaného Berlína. Poté, co byla Třetí říše poražena, podstoupil v Západním Německu denacifikaci. V srpnu 1948 byl vynesen rozsudek o tom, že byl nevinný. Koncem 30. let měl mít s nacisty problémy kvůli tomu, že jeho vlastní kancelář produkovala protihitlerovské materiály; pak se měl v roce 1945 gestapu znelíbit tím, že v Polsku tajně poskytoval potraviny židovským vězňům v koncentračních táborech. Byl-li v období vzestupu nacistů skutečně členem jejich strany, měl se do ní přidat ze strachu. Byť samozřejmě nechci nijak obhajovat nikoho, kdo byl nucen s nacisty pracovat, v tuto chvíli to stále vypadá, že Bernhard Grzimek s jejich zrůdnou, genocidální ideologií nesouhlasil (ponaučení z prvního Kapitána Ameriky - první země, kterou nacisté zabrali, byla země Němců). Z toho důvodu jsem usoudil, že je bezpečné prezentovat vám jednu z jeho knih.
Čtvernozí Australané mají 211 stran, přičemž samotná textová část s řadou doplňujících obrazových materiálů zabírá strany 5 až 211. Po čtyřstránkovém slovu Úvodem následuje 15 kapitol, většinou zabírajících okolo 10 stran, výjimečněji však i 20 či 25. Každá je zaměřena na určitou vybranou složku fauny Austrálie a Nové Guineje. První kapitola, Skok na Klokaní ostrov, popisuje autorovy zážitky s rozličnými zvířaty na Kangaroo Island v Jižní Austrálii. Druhá kapitola, Běžci vynalezli "umělou líheň" dávno před námi", je zaměřena na hnízdění talegal a tabonů. Třetí kapitola, Třikrát se naučili vačnatci létat, se zabývá schopností letu vyskytující se u tří skupin vačnatců - vakomyší (vakoplšíků), vakoveverek a myšovců trpasličích. Čtvrtá kapitola, Vlkoun vačnatý vymírá na dalekém ostrově, se týká vyhynutí vakovlka; pátá kapitola, Zázračné zvíře klokan - kanguru, pojednává o nejslavnějších australských vačnatcích vůbec, a o jejich zavlečení do Evropy; šestá kapitola, Mezi rajkami a lidmi doby kamenné, je pak zaměřena na domorodý kmen Kukukuku žijící na ostrově Nová Guinea a na nejznámější ptačí obyvatele trohoto tropického ráje. V sedmé kapitole, Emu musí válku prohrát, se dozvíte o hnízdních zvycích nejznámějšího nelétavého ptáka Austrálie; v kapitole osmé, Savci snášejí vejce, se dozvíte o posledních přežívajících ptakořitných, tedy o ježurách a ptakopyscích; v dlouhé kapitole deváté, Jak si velbloudi podmanili Austrálii, se pak dočtete o Sturtově, Burkeově, Wabertonově a Gilesově výpravě do australské divočiny v průběhu 19. století. Desátá kapitola, "Dingo!" - tak se nadává mezi Australany, je zaměřena na divoké psy země u protinožců; kapitola jedenáctá, Polovina králičích mláďat se nikdy nenarodí, je zaměřena na zavlečené králíky a jejich nemoci; dvanáctá kapitola, Zoo nad přístavem - návštěva v sydneyském parku Taronga, je zaměřena na sydneyskou zoologickou zahradu. Třináctá kapitola, Zvíře s obráceným vakem, pojednává o vombatech; čtrnáctá kapitola, Na dalekém ostrově přebývá ďábel, je zaměřena na ďábla medvědovitého; a konečně poslední, patnáctá kapitola, Nevinní srstnatci hynou po miliónech, je zaměřena na problémy, s nimiž se v lidmi osídlené Austrálii potýkají koalové. Kniha je doplněna mnoha černobílými i barevnými fotografiemi autora a kameramana Alana Roota; snad jedinou nevýhodou je, že některé jsou umístěny do textu kapitol, které o vyobrazených zvířatech nepojednávají. Na konci knihy se nachází mapa celé Austrálie se všemi nejvýznamnějšími místy, které čtenáři s autorem při čtení "navštívili".
Ve slovu Úvodem si Bernhard Grzimek zprvu stěžuje na to, jak málo pozornosti je věnováno objevitelům Austrálie ve srovnání s cestovateli, kteří v 19. století pročesali africký kontinent. Píše o tom, jak byl přivítán v Sydney, a jak se ho jeden novinář tázal, zda snad někdy do Austrálie začnou kvůli tamní opeře a mrakodrapům jezdit turisté. Autor k tomu píše: "Mladé země jsou vždy pyšné na svá velká města, na svou techniku, na své továrny. Přeceňují technický pokrok a považují to, co tu již bylo, za nevýznamné, ba často méněcenné. Afričtí politikové například nemají rádi, když se v evropských kinech ukazují z jejich zemí jen sloni a mladá polonahá děvčata; spíše si přejí, aby se psalo o jejich nových nemocnicích a asfaltových třídách. ... Protože jsou Australané tak pohostinní, činorodí a dobrosrdeční, mohl jsem reportérům jen opatrně a po mnohých oklikách říci, jaký je můj osobní názor. Mrakodrapy, automobilové nadjezdy v různých výškách, obrovské mosty, gigantické průmyslové závody, velké stadióny, mezinárodní letiště, moře domů, milionová města jsou všude. A všude vypadají téměř stejně." Stěžuje si také na to, jak Evropany kolonizované kusy světa byly připraveny o část své fauny, o kterou se nově příchozí nechtěli nijak starat: "Když přijdou lidé, a právě Evropané, do panenského světadílu, mívají často pocit, že je tam všeho nadbytek a že si člověk může dělat s přírodou co chce. O tom byli Američané přesvědčeni až do poloviny, ba téměř do konce minulého století. Také oni se probudili pozdě, pro rozlehlá území a mnohá zvířata až příliš pozdě. Kde se dříve pásly milióny bizonů, tam v několika desítkách let tolik velebený pionýrský duch vytvořil obrovské dust bowls, prašné pouště." Nepříjemnou pravdou, kterou ochránci přírody s nekritickým postojem ke kolonialismu nechtějí slyšet, je, že obrovské ztráty živočichů, rostlin a původní krajiny byly učiněny pro impéria, jež svým násilím navždy poznamenala život na naší planetě; americký i australský kontinent jsou příklady toho, co kolonialismus napáchal, napíši-li to attenboroughovsky, jak mám ve zvyku, přírodnímu světu. Vždy trvalo, než se mezi osadníky či potomky osadníků objevili lidé, kterým na přírodě onoho násilně podmaněného kusu světa záleželo - ale nezáleželo jim třeba na původních lidských obyvatelích, jež byli po tisíce let součástí tamní přírody. Historie ochrany přírody těchto kusů světa je plná pokusů, omylů, arogance a jen pomalého růstu uvědomění.
V první kapitole, Skok na klokaní ostrov, si s autorem prožijeme jeho výlet na Kangaroo Island, "po Tasmánii druhý největší ostrov Australského svazu, o jehož zrádné břehy se od jeho objevení roku 1802 [do konce 60. let 20. století] roztříštilo již 163 lodí" a který "je jediným domovem hnědého druhu klokana velkého" (chybka na straně překladatele, je to poddruh, ne druh; konkrétně tedy Macropus fuliginosus fuliginosus). Bernhard Grzimek se na ostrov dostal spolu s Alanem a Joan Rootovými letadlem (nesnášel jízdu lodí po moři), a jejich dobrodružství pak započalo v pohoří Flinders Chase, nesoucího samozřejmě název na počest kapitána Matthewa Flinderse, který na ostrově přistál v roce 1802. Vypráví také anekdotu o Henrym Wallanovi neboli "guvernérovi Wallym", který byl jednoduše přesvědčen o tom, že byl guvernérem tohoto ostrova, ač jej ve skutečnosti na starost někdo jiný (a právě s tím oficiálním guvernérem se "guvernér Wally" dost pohádal). K ochraně ostrova autor píše: "Ochránci přírody to tady mají těžké, musí bojovat mnohem tvrději než jejich kolegové v Evropě a v Americe, v kulturních střediscích dnešního světa. Tam již dávno pochopili, v čem tkví nebezpečí pro budoucnost, že pověst kulturní země není závislá jen na moderních stavbách, průmyslových střediscích nebo atomových reaktorech, nýbrž také na tom, jak se tu zachází s krajinou a s přírodou. V Austrálii musili přátelé přírody bojovat téměř třicet let, od roku 1892, než byl konečně roku 1919 Flinders Chase prohlášen za chráněnou přírodní oblast." Co se týče setkání se zvířaty, píše autor například o koalách, které však nejsou na Klokaním ostrově původní; byly tam vysazeni v roce 1924. Dále z fauny lesů pohoří Flinders Chase zmiňuje kusy nebo vačice trpasličí, a zmiňuje se také o svém pozorování chrochtavých "prasečích hus" neboli hus kuřích. Dalším na ostrov dovezeným zvířetem, kterého zmiňuje v souvislosti s obyvateli okolí domu správce Harolda Hansena, je emu. Dočtete se ale i o pademelonech a lachtanech. Autor však také píše o strádáních námořníků, kteří ke všemu neštěstí na tomto ostrově skončili; a jak se přeživší, ztroskotalí námořníci ze skotské lodi Loch Sloy na samém konci 19. století museli živit "hnusnými tučňáky", jejichž maso jim vážně nechutnalo.
Ve druhé kapitole, nazvané Běžci "vynalezli" umělou líheň dávno před námi, se autor zaměřuje na inkubační chování talegal a tabonů (s důrazem na první zmíněné ptáky). Nejprve něco málo k historii, od umělých líhní starých Egypťanů přes kopání talegalích hnízdních hromad přírodovědcem Johnem Gilbertem v roce 1840 až po zjištění zoologa Harryho Fritha o hnízdění talegal učiněná v autorem tehdy řízené Frankfurtské zoo. Autorova slova o narušeném či neexistujícím vztahu dětí s přírodním světem jsou obrovsky relevantní i dnes: "Každé dítě ví, že hnojiště se rozkladem látek zahřívá. V zimě z něho často stoupá pára. Jenomže naše děti žijí většinou ve velkých městech a hnojiště si pomalu nedovedou představit." Dozvíte se o Gilbertově zabudování elektrických kamínek do hnízdní hromady talegal, a o namáhavém kontrolování teploty hnízda prováděném tabony holubími. Třetí kapitola, Třikrát se naučili vačnatci létat, je zaměřena na skupiny vačnatců, jež se naučili dokonale přemisťovat po krajině vzduchem. Autor nejprve zmiňuje tři odlišné, nepříbuzné skupiny savců, kterým se takto podařilo ovládnout vzduch - letouny, poletuchy a právě vačnatce. Z nich se pak věnuje vakomyším zakrslým (Acrobates pygmaeus), které ovšem dnes známe jako vakoplšíky létavé, a zmiňuje se o kočce žijící na kraji Sydney, která se je naučila lovit, a dokonce je svým majitelům nosila v noci na lůžko; často jim je pokládala k hlavám (byla tomu však naučena za mléčnou odměnu!). Poté autor píše o vakoveverkách, konkrétně o vakoveverkách cukrových a vakoveverkách poletuchovitých; to jsou nicméně české obecné názvy, které dnes neplatí. Vakoveverku cukrovou (Petaurus breviceps), anglicky "sugar glider" či "honey glider", označujeme česky jako vakoveverku létavou. Vakoveverka poletuchovitá (Petauroides volans, v době vydání knihy Schoinobates volans) je nazývána vakovcem létavým; zmiňuje se také o prvním zhodnocení kožešiny "černého létajícího opossum" (black flying opossum), jak byl původně roku 1789 nazván právě vakovec létavý. Naštěstí původní průvodci guvernéra Phillipa neměli pravdu, když toto zvíře viděli jako potenciální další zdroj pro kožařský průmysl: "Jak vakomyši, tak také vakoveverky mají sice dlouhosrsté, ale velmi jemné a měkké kůže, které se nedají zpracovávat. Kdyby tomu bylo jinak, jistě by už dávno byly na vymření."
Klokan rudý (Osphranter rufus) ve své domovině na pláních Gammon Ranges. Zdroj: Flinders Ranges Field Naturalists
Čtvrtá kapitola, Vlkoun vačnatý vymírá na dalekém ostrově, bude jistě zajímavá pro každého zájemce o nejznámějšího člověkem vyhubeného australského vačnatce - vakovlka tasmánského neboli vlkouna vačnatého (Thylacinus cynocephalus). Velice se mi líbí, co autor píše v úvodním odstavci: "Kdyby byl tento největší vačnatý dravec vytvořen umělci a nikoli přírodou ve vývoji trvajícím milióny let, byl by samozřejmě uchován. Vždyť Organizace spojených národů vynakládá milióny a zámožní lidé věnovali další milióny, aby byl zachráněn před zánikem kamenný kolos z Abu Simbelu, kolos, tyčící se přes tři tisíce let na levém břehu Nilu, ve výšce dvaceti metrů, a ztělesňující v nadživotní velikosti faraóna Ramsesa II. a zároveň zvěčňující - stejně jako pyramidy - krutou nucenou práci desetitisíců ubohých otroků a jejich utrpení pro slávu egyptského tyrana. Díla vytvořená lidmi jsou potomky obdivována a ctěna. Co však nevytvořil člověk, nýbrž příroda, to může být směle zanedbáváno, opovrhováno a ničeno. Aby nevyhynul vlkoun vačnatý, jedno z nejpodivuhodnějších a nejvzácnějších zvířat, bylo by zapotřebí jen nepatrného zlomku částky vynaložené na Abu Simbel." Pravdivá slova, nutící člověka kroutit hlavou nad našimi společenskými prioritami. Raději ochráníme to, co provolává slávu tyranům, než výsledky úžasných evolučních odysejí, jakých byl vakovlk coby učebnicový příklad konvergentního vývoje krásným příkladem. A jak zaznělo v Prehistorickém parku (konkrétně ve druhém dílu), nepoučili jsme se ani v jednadvacátém století - tohle provádíme vzácným druhům zvířat. Bernhard Grzimek si také stěžuje na to, jak byla ochrana vakovlků zanedbána kvůli tomu, že tato zvířata žila "tam, kdesi daleko": "Kdyby tito vlkouni vačnatí žili v blízkosti dnešních kulturních středisek, někde ve Spojených státech, v Evropě nebo v Sovětském svazu, budili by senzaci a snad by lidé něco vynaložili na to, aby je zachránili. V Austrálii, na druhé straně polokoule, se pro ně nedělá nic. Co o tom budou psát naši potomci v roce 2020? Myslím, že to vím již dnes." Autor to odhadoval dobře; dnes se na vymření vakovlka díváme jako na příklad neochoty chránit vzácné zvířecí druhy, jako na selhání zodpovědnosti v péči o přírodní svět. Zmiňuje, jak již John Gould v polovině 19. století předvídal vyhubení vakovlka - a přesto nikdo nehnul ani prstem. Autor nám poví něco málo o tom, jak byli vakovlci pouze posíláni do zoologických zahrad jako jakési kuriozity (zoo ve 30. letech minulého století ještě nebyly na ochranářských misích, jako dnes), a také o pokusech vakovlka znovuobjevit. Upozorňuje na to, že to bylo zvíře otevřených stepí, nikoliv hustých tasmánských lesů, kde po něm i dnes od času kdejaký senzacechtivý vykuk pátrá. Zde se však autor mýlí: "Kdyby byla snaha o jejich záchranu opravdová, musila by být pro ně uvolněna otevřená krajina a v ní vysazena kořistná zvířata, nejlépe snad ovce." Dnes se ví, že vakovlci ovce vůbec nenapadali; jeho čelisti byly na kousání do tak velké kořisti příliš slabé.
V páté kapitole, Zázračné zvíře klokan - kanguru, představuje autor čtenářům nejznámější a nejoblíbenější skupinu vačnatců, klokany, tedy čeleď Macropodidae. Začíná ji objasněním mýtu, podle něhož byl objevitelem klokanů James Cook: "Ale již sto čtyřicet let před ním narazil na středně velké klokany (Wallabia eugenii) holandský kapitán Francisco Pelsaert, který roku 1629 přistál na ostrově Wallaby při západním pobřeží Austrálie." Byl to nicméně Joseph Banks, přírodovědec plavící se na Cookově lodi, kdo pro klokany převzal od Aboriginců označení "kangaroo", jež jim už zůstalo. Líbí se mi, že si autor nehraje na nějakého světového experta na klokany: "Nechtěl bych tu vypočítávat celé to množství rodů, jež bych sám většinou ani nedovedl rozeznat." Uvádí prostě informace o některých z nejznámějších klokanů, většinou jde tedy o ty velké pozemní druhy z australského kontinentu, spíše než o stromové klokany, kteří žijí kromě severoqueenslandských pralesů také na Nové Guineji. Dozvíte se, kteří klokani byli chováni ve Frakfurtské zoologické zahradě ve druhé polovině 60. let, a také jak odlišit podobně zbarvené zástupce velkých klokanů. Autor upozorňuje na to, že "největšími nepřáteli klokanů nejsou ani tak dravci jako vedra, sucho a hlad" - slova velice relevantní dnes, kdy se australský kontinent, zvláště pak jeho jižní část, potýká v důsledku antropogenní klimatické změny se stále většími suchy - a píše také o koupacích zvycích klokanů, jakož i o jejich bitvami se psy, k nimž často dochází právě ve vodě. Po malém pojednání o maximálním věku klokanů se dočtete také o zavlečení těchto vačnatců na evropský kontinent. Přiznám vám, že jsem vůbec netušil, že se klokani pohybovali volně i po travnatých pláních Slezska! Autor píše o Böselagerovi, který u Heimerzheimu v bonnském kraji v Německu vypustil v roce 1887 několik klokanů, a kteří pak přežili i několik zim, než byli bohužel - k nelibosti Böselagera - postříleni, a také o terénních výzkumech klokanů, které v 50. letech 20. století prováděl E. H. Ealey. V neposlední řadě pak píše také o zabíjení klokanů pro kůži: "Ve státě Queensland bylo od roku 1950 do roku 1960 ročně prodáno 450 000 klokaních kůží. Americký oděvní závod si nedávno objednal kůže za 140 000 dolarů, aby z nich zhotovil lyžařské obleky." Toto zabíjení bohužel probíhá i v roce 2026. Miliony klokanů jsou pro komerční kožařský průmysl zabity každý rok. Austrálie stále dovoluje komerčně zneužívat šest druhů, včetně klokana rudého.
Šestá kapitola, Mezi rajkami a lidmi doby kamenné, se jako jediná v celé knize nezabývá zvířenou Austrálie - původní nebo zavlečenou - a pojednává o Nové Guineji, o autorově návštěvě tohoto ostrova a o lidech a opeřencích, jež na něm žijí. Je ovšem pravdou, že sem tam by mohl mít autor při popisování původních obyvatel ostrova více respektu. Na straně 85 například píše: "Roku 1932 Kukukuové, lidé malého vzrůstu a zlí kanibalové, přijali Němce Helmutha Bauma na jihovýchodě ostrova nejprve velmi přátelsky." Bauma prý měli nakonec zradit, "vytáhli zpod svých obleků z hovězí kůže kamenné sekery a ubili ho", ale nejsem si jist, zda je dobré označovat je za "zlé kanibaly"? Nikdo vlastně přesné okolnosti Baumova zabití neznal. Je možné, že je nějak vyprovokoval? Nikdo to už nikdy neobjasní. Je vůbec na místě označovat je za "kanibaly"? Vždyť autor sám píše: "Osm z dvaceti nosičů usmrtili také. Jejich pozůstatky nebyly již nikdy objeveny; později byly u domorodců nalezeny jen některé součástí jejich výstroje." Což to znamená, že lidé Kukukuku měli tyto zabité cestovatele sníst? No, jen jestli to není spíše jakási obecná démonizace jiného lidu s jinými zvyky a jinou kulturou... Co jsem z recentnějších zdrojů vyčetl, sami lidé Kukukuku tato nařčení z kanibalismu odmítali. Grzimekovo tvrzení, že "požívání lidského masa, které bylo nebo je obvyklé u tolika zdejších kmenů", vůbec nemusí být pravdivé. Staré příběhy démonizující obyvatele "neprobádaných regionů", vykreslující je jako pojídače lidského masa, jsou určitě spjaty s obecným šovinistickým vyzdvihováním bílého průzkumníka, který měl mít "lepší morálku" než ti "divoši" - dnes se tomu můžeme smát, ale ještě v polovině minulého století takovým báchorkám kvůli silnějšímu rasistickému a kolonialistickému klimatu kdekdo uvěřil. Autor pak píše o trestných výpravách, které byly na tento lid uspořádány právě kvůli tomu, že měl údajně připravit o život několik cestovatelů, o reakcích domorodých obyvatel na letadla ("při jiné příležitosti přinesli srdnatí mužové banány a další potravu pro velkého kovového ptáka, jiní mu lezli pod ocas, aby zjistili, je-li mužského nebo ženského pohlaví.") a o rajkách. Píše i o své vlastní výpravě do údolí Wahgi, do kterého evropští průzkumníci zamířili poprvé až v roce 1930. Co se zmíněných rajek týče, seznámí vás autor s několika druhy a historií jejich objevování (zmíněn je i Alfred Russell Wallace a jeho dar londýnské zoo v podobě dvou rajčích samců v roce 1862). Konec kapitoly je bohužel opět kulturně šovinistický: "Je nepochybné, že úděl domorodců na Nové Guineji byl žalostný a krutý. Vraždy, zmrzačení, strach, nenávist a smrt je provázely celým životem. A přitom jsou stejně dychtiví zlepšit svůj život, poznat a ovládnout naše nářadí, stroje a další záračné věci, jako byli kdysi naši předkové." Jak jsem psal, kulturní šovinismus. Je vidět, že autor považuje evropskou kulturu za něco lepšího. Dnes se nám takový postoj příčí.
