Každý příběh má svůj konec. I ten jejich. Bývali to dobrodruzi. Bývali to hrdinové. Pak se stali teroristy. Padli. A povstali. Nyní je čeká jejich poslední cesta. Cesta, na které najdou odpověď na tu nejzákladnější otázku: Co jsou vlastně zač? Lovci kryptidů začali jako malá skupinka bláznivých hledačů zvířat, v jejich existenci takřka nikdo nevěřil. Mnohé z jejich prvních expedic skončily úspěšně, a mezinárodní tým si získal velkou slávu. Proměnil se v akční hrdiny, stíhající nejen kryptidy, ale také ty, jež je chtěli zneužít jako biologické zbraně či jež je chtěli vyhubit. Vybaveni laserovými pistolemi a vysokorychlostním letounem, proměnili zakrátko svět. Několikrát ho zachránili před strašlivými nebezpečími. Některé z těch hrozeb přišly z řad lidí, jiné ze západoafrických pralesů, další pak z kosmu anebo dokonce z nekonečného mnohovesmíru. Reputace Lovců kryptidů byla poškozena nikaragujským miliardářem Deylinem Nietem, jenž z nich proti jejich vůli učinil teroristy, aby je potopil. A povedlo se mu to. Lovci kryptidů jej zabili, a následně se rozpadli, každý z šesti členů týmu si šel svou vlastní cestou, ale jejich utrpení neskončilo. Teprve když si Zemi nárokovala Královna kryptidů, Sabine Leroy z jiného vesmíru, dali se čtyři z šesti členů týmu znovu dohromady, zanechali sebelítosti a společně se svými spojenci a Týmem B brutální vražedkyni porazili. To se však stalo před několika měsíci, a od té doby se svět opět proměnil. Nyní jsou původní Lovci kryptidů zpět, ač stále ne v plném počtu. Nemají již podporu Ústřední zpravodajské služby, ta se totiž rozpadla. Opět nezávisle operují ze základny v jižním Londýně. Ale věci nejsou takové, jaké bývaly kdysi, a již nikdy nebudou. Až se o sobě Jack Owen, Pauline Jetkinsová, Pierre Leroy, Fahad Ghazalli a také Roger Neill s Akihikem Yukimurou - po kterých jako by se v posledních měsících slehla zem - dozví pravdu, budou vyděšeni. Čekají je nepříjemná odhalení. Čeká je obrovské dobrodružství. Legenda o Lovcích kryptidů bude brzy zakončena.
CRYPTID HUNTERS: THE END OF THE LEGEND, ČÁST PRVNÍ:
"Před lety jsem měl sen. Sen o skupině lidí, která by dokázala něco neuvěřitelného. O skupině lidí, jež by byla schopna překonat vše, co by kdy od ní kdo očekával. Jestli si někdo z vás myslí, že zná pravý důvod existence Lovců kryptidů, pak je jistě daleko od pravdy."
Noční oblohu zahalovala černá mračna. Jedno zlaté světýlko za druhým, hvězda po hvězdě, jimi byly postupně zakrývány. Bílý měsíc, takřka v úplňku, působil nešťastně, když byl připraven o právo pohlížet z dálky na kus světa, který již miliardy let střežil. Ozval se hrom. Mračna se srazila. Znamenalo to, že brzy přijde bouře. Vzduch, po parném dni horký, hustý, nutící ke kašli, se měl konečně vyčistit. Stromy se začínaly na déšť těšit. Ptáci, jež spali na jejich větvích, s nimi to nadšení nesdíleli. Hromová rána je naráz probudila. Každý, kdo se v těchto pozdních hodinách potuloval po ulicích, usoudil, že nemá-li s sebou deštník či pláštěnku, bude lepší zamířit co nejrychleji domů. Mohutné, spletité blesky, protínající oblohu v nepravidelných intervalech, působily jako varování. Nad mexickou Villanuevou v jižní polovině státu Zacatecas se měla strhnout největší průtrž mračen za poslední rok. V tuto část roku, na začátku léta, bylo takové počasí neočekávané. Snad to mělo něco znamenat.
Před salonem v západní části města zastavilo staré otřískané BMW z řady 3, zakoupené někdy v 90. letech minulého století. Mezi ostatními auty zaparkovanými před budovou působilo jako dinosaurus. Opustily jej tři ženy, dokonale nalíčené, s nasprejovanými, lesklými účesy, a oblečené v drahých šatech. Vedla je noiretta s výraznou pěšinkou a černými brýlemi ve výstřihu. Dva chlapíci hlídající vstup do salonu se na sebe podívali se zvláštním úsměškem, značícím nečisté myšlenky. Žena k nim přistoupila, a ostře se jim podívala do očí.
"Pašuju rubíny. Pět táců za deset gramů. Máte zájem?" řekla tiše.
"Samozřejmě," pousmál se jeden z těch mužů, svalnatý Mexičan s hustým knírem. Otevřel dveře do salonu, a galantně příchozí naznačil, aby vstoupila dovnitř.
"Ty dvě dívenky patří k vám?" zeptal se jí ten druhý, o něco méně udělaný a s pleší.
"Jistě, že ano," odpověděla žena. Oba hlídači se na sebe opět podívali s takřka přisprostlým úsměškem. Po příchozí blondýně s vlasy načesanými dozadu přejížděli očima, a zrovna tak si prohlíželi i druhou černovlásku ve stylovém černém dresu. Na čele měla výraznou jizvu.
"Kdo tě tak podrápal, kotě?" zeptal se troufale jeden z nich.
"Ne kdo. Co," usmála se poslední ze tří příchozích, a raději se od hlídačů co nejrychleji vzdálila. Působili plazivě.
V salonu to hýřilo barvami. Ze stropu viselo několik třpytivých koulí, rychle se otáčejících kolem vlastní osy. Hlasitá hudba div zde všechny nepřipravila o sluch. U prostorného baru při levé stěně prostorné místnosti se to hemžilo nastrojenými, načesanými boháči, muži v černých oblecích a s černými brýlemi na očích, z úst jim vylézaly perfektní zlaté zuby, a popíjeli víno.
"To je párty, co?" poznamenala ta blondýna.
"Cože?!" vykřikla noiretta, která je vedla. Neslyšela ani slovo. Musela se ke své přítelkyni nahnout, a poprosit ji, aby svá slova zopakovala.
"Aktivuj si náučnici," zakřičela na ni třetí členka skupinky.
"No jo, já bych skoro zapomněla," zasmála se jejich vůdkyně, "jak neprofesionální."
Dvakrát si poklepala ukazováčkem na korálkovitou náučnici v lalůčku levého ucha, a rázem již slova obou svých kolegyní slyšela dobře.
"Hemží se to tady lidmi. Za touhle havětí jsme sem nepřišly," řekla s úsměvem.
"Tak se podívej dozadu, Barb," řekla její blonďatá přítelkyně, "tam drží v kleci něco trochu zajímavějšího." Pak se otočila na poslední členku skupinky. "Megan, ty si udržuj odstup. Zkus zapadnout," řekla jí.
"Myslíš zaflirtovat s některým z těch gaunerů?"
"Nebo gaunerek," usmála se blondýna.
Člověk by je s těží poznal. Ani náhodou nebyly, jako všichni ostatní hosté v salonu. Nepatřili do stejné kategorie lidí. Nebyli to šejdíři, businessmani, milionáři. Jediné, co s nimi měly společného, byl zájem o to, co se v Cicatriz Salon tajně prodávalo. A rozhodně nešlo o rubíny. Barbara Kentová, bývalá agentka Ústřední zpravodajské služby, přistoupila ke kleci, v níž bylo zavřeno vystrašené, třesoucí se zvíře. Bylo chlupaté, jeho čenich byl nedlouhým chobůtkem, a jeho našedlou srst zdobily úzké žluté proužky. Barbara si ho pořádně prohlédla. Její oči se střetly s očima toho nebohého tvora, z jehož hrdla se v tu chvíli ozvalo naléhavé zasténání.
"Myslím, že se mu líbíte," zeptal se agresivně působící vousáč s černými brýlemi v hustých, dlouhých vlasech. Jednalo se o majitele toho zvířete.
"Asi ano," odpověděla jednoduše Barbara.
"Ani se nedivím," pousmál se prodejce.
"Nic nezkoušejte," zařvala na něj Amanda Lyonsová, Barbařina přítelkyně, "je zadaná."
Prodejce se zasmál: "Víte, mě je to jedno. Spíše jsem rád, že je teď možná zadané i to zvíře."
"Co je zač?" zeptala se Amanda.
"Tapire-iauara," odpověděl prodejce, "něco mezi tapírem a jaguárem. Pochází z Amazonského pralesa."
Amanda s Barbarou se na sebe podívaly, a pokývaly hlavou. "Za kolik?" zeptala se Barbara.
"Dvě stě padesát tisíc," odpověděl prodejce, "té ceny si važte. Dám vám slevu jenom proto, že ho nikdo jiný nechce."
"Proč ne? Působí roztomile," řekla nevinně Amanda, prostrčila mřížemi klece ruku, a tapíro-jaguára pohladila po zádech. Celý se otřásl. Kontakt s člověkem - tvorem, jenž ho vykořenil z jeho původní domoviny - se mu nelíbil.
"No právě, je roztomilý. Copak to někdo chce?" zasmál se prodejce.
"Máte ještě něco dalšího?" zeptala se Barbara.
"Pojďte za mnou," odpověděl bez přemýšlení prodejce, a zavedl je do méně rušné místnosti za hlavní halou salonu. Svému asistentovi přitom gestem naznačil, aby klec s kryptidem hlídal.
"Jen abych se ujistil, vy také prodáváte rubíny, že?" zeptal se prodejce Barbary a Amandy.
"Pět táců za deset gramů," doplnila ho Barbara.
"V pohodě," pousmál se muž. V místnosti se nacházela řada boxů, a z některých z nich se ozývalo hlasité funění. Amanda zaťukala na jednu krabici.
"Co je uvnitř?" zeptala se.
"Entelodont," odpověděl prodejce, "ohavná potvora z Mongolska."
Amanda si zvíře prohlédla skrze škvíru v boxu, a kousla se do rtu. Rozzuřený kopytník s velkými zuby a úzkým čenichem, který na ni pohlížel, stál snad po kolena ve vlastním trusu. Amanda se div nerozkašlala.
"A tady je prosím co?" zeptala se Barbara, ukazujíc na protější box.
"Jelení žena," odpověděl prodejce, "to... pro vás asi není... Většinou je chtějí bohatí muži. Šejkové a tak dál... Na hraní, víte?"
"Nikdy neříkej nikdy," řekla na to Barbara.
"Och, promiňte. Mě nenapadlo, že byste také měla zájem o..." vyhrkl prodejce.
Barbara si všimla, že jelení žena, majíc tělo laně a tvář člověka, byla uvnitř boxu spoutaná hrubými provazy. Ani ona, ani entelodont, nebyli drženi v dobrých podmínkách.
"Plazy byste neměl?" zeptala se Amanda.
"Prosím vás, těch je tolik! Máme tu Araǵanaqlta’a z Argentiny, to je opeřený had. Nemá deset metrů na délku, jak se někdy říká, velikostně je srovnatelný spíše s hroznýšem královským," odpověděl prodejce.
"Mohla bych ho vidět?" zeptala se Barbara.
"Rády bychom si koupili hada s peřím," zasmála se Amanda. Muž otevřel tmavě modrý box nacházející se za krabicí s jelení ženou, hbitě chytil tlustého hada za hlavou, a donesl ho zákaznicím. V tu chvíli Barbara s Amandou zaslechly hlas Megan Leeson, ozývající se z jejich náušnic. Prodejce ho pochopitelně nezaslechl.
"Holky, měly byste něco vědět. Právě sem přišel. Pompézně, jak... jak by to od něj člověk čekal," varovala je Megan.
"Zůstaň tam, hned se za tebou vrátíme," odpověděla tiše Barbara. Hned před prodejcem změnila svou osobnost, a předstírala nadšení ze syčícího hada.
"Kdo mu to peří na boky asi nalepil?" zavtipkovala Amanda.
"Nebojte, není to fake. Jak vidíte, jde o úplně odlišný druh zmijovitého hada. Všimněte si těch velkých tepločivných jamek. Jsou větší, než u jiných druhů. Pokud byste si chtěli Araǵanaqlta’a koupit, prodám ho za dva miliony. Je to vzácný druh," řekl prodejce.
V hlavním sále mezitím přestala hrát hudba. Každý, kdo seděl, povstal. Ve dveřích stál štíhlý muž oděný v královském plášti s kožešinou kolem krku. Měl na očích růžové brýle, krátké vlasy měl nagelované směrem nahoru, a v pravé ruce mu rotovala zlatá hůl.
"Dámy a pánové, teď teprve uvidíte show! Věřte mi, že vše, co jste tu dosud viděli, koupili... vše, co některé z vás zatím sežralo..." Ozval se smích. "... byl slabý odvar!"
Do haly za hlavním sálem vtrhl jeden z prodejcových asistentů. "Roberto, je po všem! King je tady, musíme to zabalit!"
"Děláš si legraci, Emiliano? Právě jsme začali!" vyhrkl prodejce. Podíval se spěšně na Barbaru s Amandou. "Koupíte tedy toho hada, nebo ne?" zeptal se.
"Vy chcete salon opustit? Proč?" zeptala se Amanda.
"Konkurence, dámy. Velká konkurence. A poměrně... nezdvořilá a nesnášenlivá," odpověděl Roberto.
Bývalé agentky opět v uších uslyšely hlas Megan: "Jde ke mně... Jestli mě pozná, tak je po všem. Asi se chce bavit s tím idiotem, co mi tu hladí ruku."
"Nasaď si černé brýle. Vydrž, jdu za tebou," řekla Amanda, pokynula na Barbaru, a mlčky odešla z místnosti.
"Můžu se zeptat na jednu věc? Odkud ta zvířata máte?" položila Robertovi otázku Barbara.
"Prosím?" zeptal se nechápavě prodejce.
"Kdo vás zásobuje?" naléhala Barbara. Roberto se začal smát. Hvízdl na svého asistenta, aby přivolal další, a společně začali boxy s kryptidy odnášet.
"V těchto salonech po celé zemi platí jedna dohoda, slečno. Nikdo se nikdy neptá, od koho ta zvířata jsou," řekl Roberto.
"No, tak jsem tu dohodu porušila," pousmála se Barbara, a kopla ho mezi nohy. Následně mu stiskla ohryzek.
Muž v královském plášti mezitím položil na stůl, u něhož seděla Megan, dřevěnou krabici. Otevřel její víko, a vytáhl z ní mládě Drekavace, chlupaté jihoevropské opice se zubatou tlamou, pod sedativy.
"Úchylná potvora," pousmál se boháč, který stále držel Meganinu ruku.
"Může být vaše," zazubil se King. Amanda se postavila za něj, a pokynula na Megan. King se zhluboka nadechl. "Ááách!" pronesl s nostalgickým úsměvem, a přiložil si ruku na srdce.
Barbara mezitím složila Roberta na zem. "Tak kdo vám ty kryptidy posílá?! Rychle, nemám moc času!" zasyčela mu do obličeje. Ještě více stiskla Robertův krk.
"Fajn, fajn, řeknu vám to! Jenom mě tu nezaduste!" zařval Roberto. "Jednou už mě tu nějaký grázl skopal, a... já mu taky řekl, odkud je mám, a nijak mi to neublížilo... Kondor Buckle," pokračoval.
"Kondor Buckle? Co to má být?" zeptala se naštvaně Barbara.
"Kondor Buckle," pousmál se Roberto, "vy nevíte, kdo je kondor Buckle? Co vy jste sakra zač, ženská?! Vy jste lhala... rubíny neprodávate!"
Kopl ji do břicha tak, že se div neodrazila od stropu. Robertovi asistenti přiběhli do místnosti.
"Způsobila ti problémy?!" zeptal se jeden z nich.
"Ále, ne... Všechno je v pohodě. Nějaká čmuchalka nejspíš. Ani nezná význam slov 'kondor Buckle'," řekl Roberto. Asistenti se zasmáli, a začali táhnout box s entelodontem směrem k únikovému východu.
Barbara se na ně naštvaně podívala, a sáhla po pistoli skryté ve svém dresu, když tu náhle uslyšela Amandin křik. Nebyl čas věnovat se těmto obyčejným prodejcům dosud nepopsaných, tajemných tvorů. Její přítelkyně byla ve velkém nebezpečí, to šlo z křiku poznat.
Barbara vrazila zpět do hlavního sálu, a všichni na ni upřeli zrak. Všimla si, že muž v královském plášti tiskl Amandu ke svému trupu, a zlatou holí ji škrtil. Tři další muži tlačili Meganin obličej do dřevěného stolu.
"Barbienko, konečně se zase vidíme!" zasmál se King. "Ty prostě nikdy nebudeš jiná... Hned jak tvoje holka začne vřískat, musíš ji běžet zachránit, že? Tak pojď!" vykřikl. Hůl přímo vtlačil do Amandina krku. Její kašlání znělo jako zvracení. Barbara opatrně přistoupila ke stolu, a všimla si spícího mláděte drekavace.
"Konec hry, Archibalde. Pusť ji. Nejsme tu, abychom dělali problémy," řekla Kingovi.
"Archibalde?! Proč ti sakra říká Archibalde?!" zeptal se ho jeden z těch mužů, jež trápili Megan.
"Protože jsem Archibald Quartermaine, ty blbej! Ne nějaký Sebastian King, jak jsem vám poslední měsíc lhal!" zasmál se excentrik v královském plášti. Muži se na sebe zmateně podívali.
"Překvápko," zasmál se Quartermaine, "říkal jsem, že to bude show!" Roztáhl ruce, následně dostal od Amandy kopanec do břicha, a od Barbary ránu pěstí do obličeje, a v salonu to začalo vřít.
Megan vytáhla z dresu taser, a chlapíka, se kterým předtím flirtovala, zasáhla 50 000 volty do rozkroku. Další dva ji nechali být. Nepřáli si, aby jim takto ublížila. Quartermaine, krvácející z nosu, vyskočil na stůl, a zatančil. "Párty skončila, přátelé! Vyběhněte ven, neb zde začíná úžasný konflikt! Tak mimořádný, že z něj všem lidem na světě puknou hlavy!"
Pohlédl na Barbaru s Amandou. "Vy jste si sem pro něco přišly! Dám vám odpověď na otázku, kterou hledáte! Kryptidy prodává krocan!" Po vyřčení těchto slov napodobil krocaní volání. Seskočil ze stolu, a poplácal Barbaru po tvářích.
"Krocan topí se, již neběhá nám po prérii. Avšak oni, oni v čemsi jak prérie se potí! Je-li krocan od vody, jsou i oni od vody!" zasmál se.
"Hraješ si na Hádankáře nebo co?" zeptala se Barbara, a stiskla mu zápěstí. Nelíbilo se ji, jak ji plácal po tvářích.
"Dobré vodítko, co? Co na to říkáš, Jakeu?" Otočil se na svůj stín. Ten opustil podlahu, a vrhl se po Barbaře a její přítelkyni. Přilepil je k podlaze. Megan se pokusila po Quartermaineovi skočit s taserem, přičemž mířila na jeho hlavu, ale při skoku dostala ránu do hlavy jeho zlatou holí, a těžce dopadla na stůl. Přitom zalehla spícího drekavace. Ozvalo se zapraskání jeho kostí.
"Ale ne..." povzdychla Megan.
Quartermaine sáhl do pláště, a rozházel po salonu několik drobných kulatých předmětů.
"Mějte se, vojny! I když... vy už vlastně vojny nejste, když CIA neexistuje, že? No, to je jedno! Zlomte vaz, husičky!" Pak skotačil jako dítě, tleskal při tom, a ztratil se mezi boháči, kteří se vyděšeně sunuli ven ze salonu. Nikdo nechápal, co se vlastně stalo.
Jakmile byl Quartermaine pryč, jakmile v salonu zůstaly jen tři bývalé agentky, nyní v potrhaných dresech a s krví v obličejích, vybuchla první bomba.
"Musíme pryč!" zařvala Barbara.
Pomohla Megan vstát. Amanda už vyběhla ven, a zamířila ke starému automobilu. Nastartovala ho. Barbara a Megan dorazily ke dveřím o něco později. Nastal další výbuch. Bar byl v plamenech. Oheň se rychle rozšířil k práhu dveří.
"Barb, jak daleko dokážeš skočit?" zeptala se Megan.
"No, těch sedm metrů plamenů asi nepřekonám," zasmála se bývalá pravá ruka již zesnulého Arika Thomsona, a přiběhla ke zdi.
"Quartermaine byl vždycky hlupák," řekla, a popadla hasící přístroj, "ať už chtěl cokoliv, neměl to dobře naplánované." Pokryla plameny pěnou, vyběhla s Megan ven, obě zamířily k automobilu, a když budova vyletěla do vzduchu, nacházely se již minimálně o dva bloky dál.
V těchto chvílích se z oblohy strhl prudký déšť. Požár se začal hasit ještě dříve, než přijela jednotka bojovníků s ohněm. Tři bývalé agentky ujížděly pryč ve starém BMW, a znaveně oddychovaly. Megan položila na sedadlo tělo mrtvého drekavace, které ze salonu zachránila.
"Zajímalo by mě, co se stalo s těmi dalšími kryptidy... Nemohli je všechny odvézt!"
"Některé možná jo... Za salonem byl náklaďák. Ale to je irelevantní," odpověděla Barbara, "něco jsme se dozvěděli."
"Jo? A co? Já teď vůbec nic nechápu... Tři týdny zjišťujeme, kdy se ve Villanuevě uskuteční nelegální prodej kryptidů - předstíráme, že jsme hloupé bohaté husy, nenásilně vyslýcháme jednoho grázla za druhým, a pak se stane tohle! Přijde Quartermaine, kterého očividně mexičtí boháči znají jako nějakého Sebastiana Kinga, velkého prodavače kryptidů, sakra, ještě jim donese jedno vzácné zvíře, a všechno pokazí..." řekla na to Megan.
"Quartermaine věděl, že tam budeme. Jako vždycky. On ví něco, co nikomu jinému není známo," ozvala se Amanda.
"Kdybych na něj aspoň dostala nějaký lokátor," řekla naštvaně Barbara.
"Zajímalo by mě, co měla znamenat ta jeho slova o krocanech... Chtěl nám něco naznačit! Přišel tam za námi, aby nám něco sdělil... Celá ta jeho maškaráda, kterou určitě taky hrál minimálně pár týdnů, měla za cíl tohle. Šlo mu o nás," řekla Amanda.
"To budeš mít pravdu," řekla Barbara, "až budeme v hotelu, znova si poslechneme, co náušnice nahrály. Něco nám chtěl naznačit."
V africké savaně panovalo sucho. Nepršelo tu už dva měsíce. Tráva byla vysušená, zemina se člověku pod nohama doslova drolila, a dna nádrží, v nichž se donedávna držela voda, byla pokryta táhlými prasklinami. Čtyřiadvacetiletý Baraka z etnické skupiny Hadza na jedno takové vyschlé napajedlo pohlížel. Doufal, že tu ještě zbyla trocha vody, která by přilákala nějakou tu antilopu či gazelu. Nedokázal bohužel odhadnout krutost sucha. Přestože pocházel z malé vesničky v centrální Tanzanii, nebyl ani zdaleka tak znalý přírody, jako jeho děd, jenž nedávno podlehl stáří. Barakův otec byl nemocný, měl sníženou imunitu, a tak již nemohl chodit do práce. Aby rodina složená z šesti lidí, z nichž polovině bylo méně než osmnáct, přežila, musel Baraka začít pytlačit. Byl připraven pomocí krátké pušky, zakoupené dědem snad ještě za doby britské nadvlády, zastřelit jakéhokoli savce, i kdyby tím měl porušit zákon.
Kolem napajedla se však žádná zvířata nezdržovala. Baraka sklesle pohlédl na suchou hlínu na jezerním břehu. Přece jen v ní něco nejasného bylo. Snad voda vyschla teprve před pár dny, a v suché zemině se zachovaly stopy posledního tvora, který se z napajedla přišel napít. Baraka toho o stopování moc nevěděl. Vlastně si ani nedokázal představit, čemu ty stopy patřily. Ale jako vesnický kluk, který přece jen strávil značnou část života venku, neměl problém určit, kterým směrem se to zvíře vydalo. Mírným poklusem se od vysušené vodní nádrže přemístil k řídkému lesíku tvořenému především akáciemi a mladými baobaby. Chvíli se ohlížel kolem sebe, napil se ze staré butylky, aby zahnal svou žízeň, a pak si u kmene nízkého, sotva metr vysokého keříku všiml něčeho zvláštního. Byl to suchý trus! A patřil kočkovité šelmě! Baraka nevěřil tomu, že by tu narazil na lva. Britové je v této oblasti kdysi rádi lovili - tak rádi, že je tu vlastně vyhubili. Ochránci přírody, ke kterým Baraka ani jeho rodina nikdy necítili velký respekt, se tu pak snažili lvy znovu vysadit, ale kvůli nepřátelství zdejších lidských obyvatel se tu králové zvířat nikdy pořádně nezabydleli. Že by snad ty stopy a suchý trus patřily levhartovi? Baraka začal nadšeně uvažovat. Kdyby prodal levhartí kožešinu, zajistil by rodinu alespoň na týden, možná i na týden a půl. Byl tu však problém. Baraka ještě nikdy levharta neviděl. Ano, znal to zvíře z fotografií, z učebnic i z dokumentů promítaných ve škole. Byl bystrý a měl základní vzdělání. Nevěděl však nic o chování těchto šelem, a kdyby mu bylo známo, že levhart je kočkou nesmírně plachou, nejspíše by brzy zanechal naděje, že jednoho uloví. Přesto postupoval dál lesem, měl oči na stopkách, a pozorně naslouchal.
Volání ptáků, které náhle uslyšel, vůbec neznal. Před nosem mu proletěly dvě lindušky zlaté. Vyděšeně švitořily. Baraka si myslel, že je sám vyrušil, neboť jak brzy zjistil, tři metry napravo od něj se v křovisku nacházelo jejich hnízdo s malými ptáčaty. Ve východní Africe se totiž tito ptáci rozmnožují od května do července. Z jakéhosi důvodu napadlo nezkušeného lovce, že by slepá holátka z hnízda vysbíral, a přinesl domů k uvaření. A tak, zatímco se blížil k hnízdu, nevěnoval pozornost skutečnému důvodu, proč lindušky hnízdo opustily. Mezi dvěma hustými křovisky metr od Barakovy levé ruky se nízko při zemi držela velká kočka s šedavým kožichem zdobenými černými skvrnami či krátkými proužky. Nebyl to levhart - tato šelma byla velká jako ti největší z lvů. Očima se svislými zorničkami, vhodnýma spíše k lovu v noci než za parného dne, Baraku s rostoucí loveckou vášní pozorovala.
Baraka se nahlas zasmál. Jedno z ptáčat lindušky zmáčkl v pěsti, až ptáčátku ze zobáčku vylezla natrávená housenka. Sletěla do trávy. Baraka její pád instinktivně sledoval, a pak se přestal zubit. Koutkem oka zahlédl pohyb. Poskočil hrůzou, mrtvé ptáče odhodil, a dal se na bezhlavý útěk. Deset metrů od hnízda si uvědomil, že někde u keře položil na zem svou pušku. Byl bezbranný. A slyšel, že ta velká kočka, co ho tak vyděsila, se hnala za ním. Sýpala jako běžící stařec, byla ovšem rychlá! Baraka začal křičet o pomoc. Vyběhl z lesa, a nahlas volal jméno svého nemocného otce, jako by snad čekal, že se tu, celé míle od vesnice, objeví. Ohlédl se za sebe. Kočka mu dýchala na záda. Zavrčela, ukázala mu zuby. Baraka znovu vykřikl, a klopýtl. Svalil se do vysoké, suché trávy, a pak ucítil, že mu na hruď dopadla velká packa s drápy. Jeho levné modré triko bylo okamžitě roztrženo. Baraka se bránil, co mohl. Pokusil se uhodit roztouženého zabijáka pěstí do tváře, to mu však ani v nejmenším nepomohlo. Po pár vteřinách zápasení se již smířil se svým osudem. Čekal, že ho masivní kočka zakousne, a modlil se v duchu ke všem bohům, které znal, aby se to stalo rychle.
V moment, kdy jej v předsmrtném šoku omámil ohavný puch ze zabijákovy tlamy, Barakův svět zrudl. Na setinu vteřiny byl tmavě rudý, jako krev. Mladý lovec zaklonil hlavu, a oddechoval. Pak vykulil oči, a sáhl si na krk. Netekla mu z něj krev! Kočka byla pryč! Vstal, a pohlédl na svou pravici. Obrovská šelma utíkala zpět do lesíka, a z pravé přední končetiny se jí kouřilo. Něco ji zahnalo. Baraka se pomalu otočil, a otevřel ústa údivem. Patnáct metrů od něj stáli v trávě tři lidé oblečení v černých spandexových oděvech s nápisem The Cryptid Hunters. Jeden z nich, pohledný, hladce oholený černovlas z Anglie, držel v pravé ruce laserovou pistoli, sevřenou prsty v tmavě šedé rukavici. Usmál se na Baraku, pistoli zasunul do pouzdra na tmavě šedém opasku, a k mladíkovi přistoupil.
"Kdo... kdo jste?" zeptal se Baraka.
"Ani nevíš, jak dlouho jsem to chtěl někomu říct. Už jsme žili v domnění, že nás každý na světě zná," usmál se Jack Owen, anglický přírodovědec a vedoucí toho úžasného týmu, "jsme Lovci kryptidů, a myslíme si, že tě právě jeden z těch tajemných, vědou nepopsaných tvorů napadl."
"Nejspíš to byla Mngwa," ozvala se Pauline Jetkinsová, Jackova přítelkyně, také Britka, s rozpuštěnými blonďatými vlasy, "má to být velká kočkovitá šelma žijící v lesích na pobřeží Tanzanie."
"Na pobřeží? My jsme desítky a desítky kilometrů daleko od moře," řekl na to Fahad Ghazalli, bývalý agent Spojených arabských emirátů, snědý muž s plešatou hlavou a přátelským úsměvem.
"Kdo ví, třeba má větší areál rozšíření, než se říká," reagovala na to Pauline.
"Já... děkuju vám," řekl Baraka, a znovu vydechl. Nedokázal tomu uvěřit - stále byl mezi živými!
"Co jsi tady dělal?" zeptal se ho Jack.
"Chtěl... chtěl jsem ulovit velkou šelmu," řekl upřímně Baraka, "potřebuji peníze pro rodinu, a... kdybych prodal kožešinu..."
Jack se podíval na Pauline a Fahada. "Pytlák," pousmál se, a znovu se podíval mladíkovi do očí, "ty něco o Mngwovi víš? Znáš slovo kryptid?"
"Nevím, co je Mngwa," odpověděl Baraka, "ale slovo kryptid jsem už slyšel. Neřádili nějací kryptidi v Americe, v New Yorku? Říkali nám o tom ve škole."
Jack pokýval hlavou. "Tohle nebude on. Tento mladý muž je bystrý, ale po kryptidech nejde. A to je dobře," řekl svým přátelům.
"Já chtěl najít levharta!" přiznal se Baraka.
Jack se na něj znovu usmál: "Poslouchej, když nám řekneš, kde jsi tu kočku našel, dám ti peníze, a ty nebudeš muset nic lovit... aspoň na nějakou dobu. Vlastně bych mohl zařídit, aby tě zaměstnali v nějaké rezervaci, a už nebudeš muset nikdy zabíjet zvířata. Není nějaká rezervace pár kilometrů odsud?"
Baraka pokýval hlavou. Ukázal směrem, kterým vyběhl z lesa.
"Ta kočka tam byla mezi křovisky. Víc nevím! Není mi známo, kde má doupě," řekl mladík.
"Fajn," řekl Jack, vytáhl z pouzdra na opasku pár tučných bankovek, a jemně je položil Barakovi do dlaně pravé ruky, "Pauline, odvedeš ho prosím do jeho vesnice? To bude ta, nad kterou jsme před chvílí letěli. Žádná jiná tu v nejbližším okolí není."
Jakmile Pauline s Barakem zmizela, Jack a Fahad se vydali do lesíka.
"Ty jo, zase jsme to odhadli správně. To rozmazané video z internetu, které jsi nám ukázal... to musela být tahle kočka! Ať už je to Paulinina pobřežní mngwa nebo, já nevím, nějaký mega-leopard," poznamenal Fahad. "To video bylo dva týdny staré, ale nikdo se jím nehodlal zabývat... Asi si vážně všichni mysleli, že na něm byl levhart. A ti dneska tolik lidi nezajímají. Zvlášť ne ty, kteří vědí, že si víc vydělají prodejem živého kryptida z řad kočkovitých šelem, než prodejem kožešiny mrtvého a dobře známého zvířete ze stejné skupinky savců," řekl na to Jack, "na těch zvěstech o pytlácích zaměřených jen a pouze na kryptidy něco bude. A když někteří z nich mají základny ve velkých východoafrických městech, člověk by čekal, že se nějací objeví třeba tady... na území takovéto šelmy."
Šli dál lesíkem, oba se občas zastavili a prohlédli si čerstvé stopy v suché, obnažené půdě.
"Ten se hnal," zasmál se Fahad, "možná je už na území rezervace."
"Kdyby jenom," řekl Jack, "ta rezervace, ve které by měli toho mladíka zaměstnat, je docela vzdálená. Mimochodem, díky za připomínku, budu muset Pauline zavolat, ať se toho kluka zeptá na jméno. Jinak mu to místo nezařídím."
Jejich rozhovor najednou přerušil zvuk helikoptéry. Nenesl se z výše, z oblohy, nýbrž od země. To znamenalo, že někde před nimi, za protějším okrajem lesíka, vrtulník teprve startoval.
"Sakra!" zaklel Jack, a rozběhl se. Fahad se ho na nic nemusel ptát. Uvědomil si to samé, co jeho kolega. Vyběhli z lesíka, a skutečně helikoptéru spatřili. Fahad vytáhl z pouzdra v opasku malý dalekohled.
"Mají tu šelmu! Nasadili na ni nějaký postroj, je uspaná, a oni ji táhnou do helikoptéry!" komentoval situaci.
"To vím i bez tebe, kámo!" ozval se z dálky několika metrů Jackův hlas. Anglický dobrodruh se bezmyšlenkovitě rozběhl k helikoptéře, a po jednom z mužů táhnoucích zvíře v postroji vystřelil z laserové pistole paprsek nejnižšího stupně. Chlapík spadl do trávy. Pak se ozvala rána z pušky. Druhý pytlák nechal zvíře ležet na zemi, a počal po Jackovi pálit. Zřejmě však ještě nespatřil Fahada, schovaného za keři na kraji lesa, a povšiml si ho až tehdy, kdy jeho pušku poničil Fahadův laser. Pytlák skočil do vrtulníku, a ten odletěl. Jack na něj nejprve mířil pistolí, avšak rozhodl se nic neriskovat - kdyby helikoptéru zasáhl, a ona spadla do savany, pilot a pytlák uvnitř by mohli zemřít, a výbuch by navíc způsobil požár. Za současných podmínek by to savaně ani trochu neprospělo.
Stále tu byl však ten druhý pytlák. Ležel v trávě, mnul si zraněné rameno, a sahal do kapsy po noži. Jeden laserový paprsek směřovaný do zápěstí, a pytlák byl nože zbaven. Jack k němu poklekl a vzal si ho pod krkem.
"Neboj, nevyrazím ti zuby. Jenom chci vědět, kdo vás sem poslal. Pro koho pracujete?"
Pytlák mlčel.
"Dobrá, když nechcete mluvit se mnou, vezmu vás na policii," řekl mu Jack.
"Dobře, dobře! Nechci mít problémy s těmi gaunery v uniformách," odpověděl pytlák docela dobrou angličtinou, "zaměstnala nás Serafina."
"Cože?" zasmál se Jack. "Jmenuje se Serafina. Neviděl jsem jí do obličeje, setkali jsme se ve tmě v Heka Azimio. Nevím, co jiného říct," povídal dál pytlák.
"My už si zjistíme, kdo to je," řekl Fahad, který zrovna k oběma přicházel.
"Tak jste volný," řekl pytlákovi Jack, ten poděkoval, a ztratil se v savaně. Jack s Fahadem zbavili spící Mngwu postroje, a sedli si kousek od zvířete.
"Počkáme, než se probere, pak střelíme do letounu, zaletíme pro Pauline do vesnice, a končíme tu," řekl Jack svému kolegovi.
"Snad pro tu kočku znova nepřijdou," řekl Fahad.
"Snad ne."
"Nepřijde ti akorát trochu zvláštní, že ten chlápek tak rychle vyzvonil, kdo za tohle jemu a jeho kolegům zaplatil?"
"Nemyslím si, že toho vyzvonil moc," odpověděl Jack, "lidi, co pytláky kryptidů najímají, určitě používají přezdívky. Možná zjistíme, kdo to je, ale... to nemusí nic znamenat."
"Nový dokumentární pořad, v němž nás autorka environmentalistických bestsellerů Tatjana Wadhwani provede Amazonskou přírodní rezervací spolu s její vlastnicí Curupirou, kontroverzní ochránkyní pralesa a podle některých také ekoteroristkou, se začne na stanici ENV Globe vysílat v úterý 5. července 2022 v osm hodin večer. Další zprávy: nikaragujský prezident Alberto González uvedl, že je s výsledkem sobotních voleb smířen. Gonzáleze v prezidentských volbách porazil Lazaro Arauz, člen krajně pravicové Partido Nacionalista de Nicaragua. Po vítězství strany v parlamentních volbách v květnu není volba Arauze coby prezidenta země žádným překvapením. Bulvární list Escándalos de nuestros traseros, mnohými novináři však považovaný za nevěrohodný, dnes uvedl informaci, podle níž se Arauz chystá učinit velké změny v průmyslu, kterému v zemi stále dominuje společnost Nieto Industries založená již zesnulým miliardářem Deylinem Nietem. Firmu řídí Gonzálezův politický spojenec z Partido Conservador de Nicaragua, Manuel Gutierrez... V čínském Hong Kongu došlo k zatčení čtyř mužů v kuklách, kteří se údajně snažili vyhodit do vzduchu hlavní budovu Centrálního vládního komplexu. Všichni byli odsouzeni na..."
Pierre Leroy sáhl po ovladači, a televizi, na níž sledoval zpravodajskou stanici Al Jazeera English, vypnul. Seděl na posteli ve svém pokoji ve druhém patře zrenomované základny Lovců kryptidů v Londýně, a chvíli v tichosti přemýšlel. Krátce se podíval na fotku své milované Kate Henshallové, kterou během svého zlobného období na jaře vlastnoručně zabil. Nahlas se nadechl. Otevřel skříň, a oblékl se do ochranného včelařského obleku. Pak opustil svůj pokoj, zašel do výtahu, a nechal se odvézt do přízemí. Vystoupil z krásné, moderní, tmavě modré budovy, a odebral se ke dvěma včelím úlům, které se nacházely v zadní části zahrady za základnou. Pohlédl do prvního úlu, a po chvíli držel v ruce plástev medu. Opatrně ji vložil do čistého bílého kbelíku.
Po tom všem, co se stalo, potřeboval Pierre nového koníčka. V posledních letech zažil spoustu breakdownů. Mnohokrát byl zlomen, ale vždy se znovu postavil na vlastní nohy. Tentokrát si našel koníčka, při kterém nemohl někomu ublížit. Nebylo to, jako když vedl Tým B a vlastnil základnu Lovců kryptidů na Špicberkách, odkud mohl provádět ve světě, co se mu zachtělo. Již dávno se vymanil z jakýchkoli iluzí o vlastní moci, zvláště pak moci nad kýmkoli jiným, než byl on sám. Neměl moc ani nad včelami, které teď vzrušeně sedaly na jeho oblek. Považoval se za jejich přítele. A to bylo vše. Kromě sběru medu a jeho zpracování jej však zajímaly také včely samotné. Jakožto vystudovaný zoolog se rozhodl zaměřit se na tyto pilné medonosy, a ačkoliv jej stále kryptidi zajímali, a zde v Londýně i mimo něj se jimi zabýval spolu se svými přáteli, začínal uvažovat o tom, že mimo lov kryptidů si bude vydělávat psaním o včelách. Apis, Apini, Apis mellifera, Micrapis, Megapis... To ho teď zajímalo ze všeho nejvíc.
Když své včely opouštěl, zaslechl sonický třesk. Nad základnou se objevil letoun Cryptid Swift, velmi prudce zpomalil, a pak začal snižovat výšku. Přistál v hangáru základny. Otvor ve střeše se s hlasitým prásknutím uzavřel. V přízemní chodbě se Pierre setkal s Jackem, Pauline a Fahadem.
"Byl ses podívat na včely, kámo?" zeptal se s úsměvem Jack svého francouzského kolegy.
"Mám i nějaký ten med," řekl na to Pierre, a zvedl kbelík na úroveň své hrudi.
"Ten bych si dala..." pousmála se Pauline.
"Vy se tu bavte, já se jdu podívat na svoje dcery," řekl Fahad, a vyběhl schody do prvního patra.
Pauline zašla do kuchyně v přízemí, kde na dětské židli dvouletý Dean. Zrovna jedl špenát, kterým ho krmila Njeri Muthama, nová obyvatelka londýnské základny, Deanova chůvička a pro Pauline a Jacka i možná někdo víc.
"No, nekaž ho, Njeri! Aby se taky naučil sám používat příbor... Jsou mu už dva!" smála se Pauline, když je spolu viděla.
"Jenže on nechtěl jíst... Tak jsem mu musela dát pár lžic za tatínka, za maminku..." řekla na to Njeri. Byla čtyřiatřicetiletá Keňanka s chundelatými kudrnatými vlasy, a přední světová odbornice na mutace hymenopterního hmyzu. Jack a Pauline s ní seznámili teprve nedávno.
"Právě jsme byli v Tanzanii. Byla to legrace. Líbilo by se ti tam," řekla Pauline, otevřela ledničku, a chrstla do sebe studené pivo.
"Jó, Afrika. Miluju svou domovinu," řekla se svým silným keňským přízvukem Njeri, "v září to bude deset let, co jsem ji vyměnila za smradlavý Londýn kvůli zprvu nudnému studiu buněk, hub, rostlin a zvířat. A ještě k tomu v laborce. Kdybych jenom věděla..."
"Kdybys to věděla, tak bys nikdy neskončila jako expertka na vosí a včelí hybridy," zasmála se Pauline, "a nikdy bys neměla důvěrný vztah se dvěma tak okouzlujícími lidmi!"
"Fakt jsem okouzlující?" zeptal se Jack, který právě vstoupil do kuchyně.
"Samozřejmě," odpověděly jednohlasně Pauline a Njeri.
"Holky moje... Jaké já bych měl bez vás sebevědomí?" pousmál se Jack. Pak pohladil po hlavičce svého dvouletého synka, který si zrovna sundal bryndáček, ale omylem s ním zamířil do talíře se špenátem.
Pierre dostal od Jacka úkol. Měl zjistit, co byla zač ta Serafina, kterou zmínil pytlák v africké savaně. Francouzský Lovec kryptidů vstoupil do podzemní části základny, kde se nacházel počítačový systém. Vypadalo to tu zrovna tak, jako před více než dvěma roky - velká, tmavě modrá místnost s tisícem hologramových projektorů. Hledání Serafiny nebylo zdlouhavé. Po dvou minutách měl Pierre docela dobrou představu o tom, kdo by to mohl být. Serafina byla opravdu jen přezdívka - přezdívka velmi nebezpečné překupnice kryptidů. V hlubinách internetu Pierre dokonce našel její fotografii. Děsilo ho to. Tu tvář znal. Znal ji velmi dobře. Nevěděl, co si o tom myslet.
Jackovi, který se bavil se svými dvěma přítelkyněmi a synem v kuchyni, přišel na mobil vzkaz od Pierra: "Přijď za mnou dolů, jestli chceš vědět, kdo to je. A rovnou zkus zjistit, kde jsou Roger a Akihiko. Budeme je potřebovat."
Jaké dopady bude mít nelegální prodej a pytlačení kryptidů? Co jsou zač "kondor Buckle" a "Serafina"? Kdo tedy zaplatil pytláky v Tanzanii, aby odchytili Mngwu? Jakou roli si v příběhu zahrají bývalé agentky CIA? Pokračování příště...
