V další nedělní večer se usazuji ke svému počítači, abych napsal další část projektu Kniha týdne, tentokrát s hezkým pořadovým číslem 33. Stejně jako v několika předchozích týdnech, i tentokrát jsem se rozhodl přečíst si, zesumarizovat a zrecenzovat knihu s tématikou, které se tento blog vždy hlavně věnoval - totiž tématikou paleontologickou. Dalšími publikacemi, o kterých jsem v rámci Knihy týdne psal, a které se této tématiky týkají, jsou
Planeta dinosaurů od Cavana Scotta,
Pandin palec od Stephena Jaye Goulda,
Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo od Vratislava Mazáka,
Putování s dinosaury od Tima Hainese a
Dějiny planety Země od Stephena Jaye Goulda, Michaela Bentona a jejich kolegů. Protože se publikace, se kterou se nyní seznámíme, zabývá i historií paleontologie, doporučuji věnovat pozornost i biografii Mary Anning nazvané
The Fossil Hunter od Shelley Emling. Pro téma šestého velkého vymírání, které též řeší, doporučuji věnovat pozornost knize
Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů. Třiatřicátou část Knihy týdne věnuji publikaci zaměřenou nejen na událost, která z naší planety smetla neptačí dinosaury.
Tak jako dinosauři (ve francouzském originále La fin des dinosaures) s podtitulem Hromadná vymírání druhů a život na Zemi (Comment les grandes extinctions ont façonné le monde vivant) je kniha francouzského paleontologa Érica Buffetauta, vydaná ve Francii nakladatelstvím Libraire Arthème Fayard v roce 2003 a v českém překladu pak nakladatelstvími Dokořán a Argo v rámci jejich společné edice Aliter v roce 2005. Jedná se o publikaci zaměřenou na velké vymírání na hranici křída-terciér a rovněž tak na další masová vymírání, k nimž v historii mnohobuněčného života na naší planetě došlo celkem pětkrát, a rovněž tak na historii výzkumu velkých extinkčních událostí, na historii katastrofismu, uniformismu čili aktualismu a evolucionismu, a v neposlední řadě na zástupce a odpůrce těchto filozofií, jež v průběhu staletí tvarovali podobu oboru paleontologie. Cílem knihy Tak jako dinosauři je čtenáře blízce seznámit s fakty o oné nesmírně důležité události, jež život na Zemi potkala před 66 miliony let, a o dalších, do značné míry podobných událostech, které zásadně ovlivnily evoluci života. Představuje čtenářům okolnosti vzniku katastrofického myšlení v časech Georgese Cuviera, následného ústupu katastrofismu a nástupu uniformismu, proměny uniformistického myšlení až na jakési dogma pomalosti geologických procesů tvořících Zemi a návratu katastrofismu nikoliv v cuvierovské podobě, ale v podobě doplňující aktualismus a pasující k dynamičtějšímu pohledu na geologickou minulost Země a vývoj života (například k teorii přerušovaných rovnováh). Z přečtení této knihy bude těžit každý, koho zajímá historie vědy, zvláště pak historie paleontologie, geologie a evoluční biologie, ještě pak s důrazem na francouzské vědce. Autorovi se podařilo stručně shrnout nejdůležitější a nejvlivnější názory, které se mezi intelektuály rodily v ohledu na fosilie a na vymírání života. Detailně také čtenářům představuje objev Alvarezových učiněný na konci 70. let minulého století a důkazy pro pád mimozemského tělesa coby spouštěče hromadné extinkce před oněmi 66 miliony let. Éric Buffetaut patří mezi významné francouzské paleontology, a řadí se ke světovým odborníkům na vymírání na hranici K-T. Specializuje se na výzkum archosaurů, zvláště pak dinosaurů, a se svými kolegy popsal například rody Variraptor, Phuwiangosaurus, Ostafrikasaurus či Hatzegopteryx. Napsal řadu populárně naučných knih o paleontologii; v České republice mu kromě této publikace vyšla také kniha Od velkého třesku k člověku (1994).
Přední obálka knihy
Tak jako dinosauři: Hromadná vymírání druhů a život na Zemi, vydaná nakladatelstvími Dokořán a Argo v rámci edice Aliter v roce 2005. Zdroj:
Reknihy (upraveno)
Každý, kdo se seriózně zajímá o paleontologii, historii života a o přírodu vůbec, musel přinejmenším v určité fázi být fascinován masovými vymíráními, jež život na Zemi několikrát postihla. Kultura, ve které žijeme, přímo podněcuje fascinaci katastrofami. Nehody, velké exploze, apokalypsy, drsné zániky... Vliv měla pochopitelně i na to, jak zobrazují hromadná vymírání života tvůrci dokumentárních a naučných pořadů. A to poslední masové vymírání, během něhož z naší planety zmizeli neptačí dinosauři, pterosauři, gigantičtí mořští plazi a amoniti, bylo též již několikrát zrekonstruováno v televizních dokumentech jako temná, děsivá a krutá událost, nejlépe s apokalyptickým komentářem a se smrtí a novým začátkem coby ústředními tématy. Vždyť si vzpomeňme na snímek Poslední dny dinosaurů (The Last Day of the Dinosaurs) z roku 2010. Faktický stav přírodního světa je od těchto silně zabarvených depikcí odproštěn; jak nás naučil Charles Darwin, vymírání je zkrátka součástí evoluce. A to platí i o velkých vymíráních. Ovšem jen málokdo dokáže odolat lákavým představám strašlivého, hrůzného kataklyzmatu, a snad úplně nemožné je necítit se až neskutečně malým, když si člověk uvědomí, že bez kterékoli z těch velkých extinkcí v historii Země by tu nikdy sám nebyl. Kdyby neptačí dinosaury na konci křídy nepotkala ona náhodná událost, dále by se jim dařilo, a byli by to spíše oni, kdo by i po dalších šestašedesáti milionech roků dominoval naší planetě; savci by na tom byli docela jinak, a nic ani vzdáleně podobného pětiprstým chlupáčům s dopředu směřujícíma očima či třeba chápavými ocasy by se nemuselo vyvinout. Pamatuji si, když jsem jako malý poprvé viděl závěrečnou scénu 6. epizody Putování s dinosaury; jak fascinován jsem byl obrazem rychle postupující tlakové vlny, jež se za zvuků polapených a nesmírně vyděšených dinosaurů blížila k dvojici malých rexíků, postávajících u mrtvoly své matky. Ani naturalistická depikce počátků vymírání na hranici K-T v Putování s dinosaury se nevzdala katastrofického ducha; poté, co smršť žhavých úlomků meteoritu posela zem, zazněla tragická ornithocheirova znělka ze 4. epizody, která ve mne v dětství vyvolávala pocit lítosti. Máme ve zvyku vypravovat si hromadná vymírání jako katastrofy. Je to oprávněné?
Kniha Tak jako dinosauři se mi dostala do rukou asi před desetiletím. Vzpomínám si, že jsem tehdy o ní chtěl napsat článek v rámci série Knihy o pravěku, ale nikdy jsem se k tomu nedostal. Pročetl jsem ji tehdy několikrát, ale musím přiznat, že už pěknou řádku let jsem ji znovu neotevřel (ne, že by na tom bylo něco špatně; pokud můj blog dlouhodobě sledujete, pak víte, že jsem jen za posledních třináct měsíců otevřel a od první do poslední strany přečetl jiných dvaatřicet titulů). S koncem minulého týdne, když jsem dočítal Dějiny planety Země, jsem si ale řekl, že se k publikaci Tak jako dinosauři vrátím. Od pondělí 27. července do neděle 2. srpna 2026 jsem si ji celou přečetl - pomalinku, bez pospíchání, a každou kapitolu jedním dechem. Je to brilantní kniha, a to zvláště z toho důvodu, že její velká část je věnována historii paleontologie a historii myšlenek spojených s vymíráním života v geologické minulosti Země. Najdou se čtenáři, kteří pojednání o historii vědy zrovna nemusí. Zajímá je, co se ví nyní, nebo v nejhorším co se vědělo třeba před dvěma desetiletími, ale nejeví příliš mnoho zájmu o "staré děduly", co před dvěma sty a více lety, v dobách, kdy se ještě ani nedaly absolutně datovat horniny a kdy mechanismus druhového vývoje byl zatím neodhalen, hypotetizovali o tom či onom, většinou limitováni dominantními ideologiemi (zvláště pak jednou náboženskou) a zpětně se jejich životní díla zdají až legrační. Ovšem mne skrze své sbírky esejí naučil Stephen Jay Gould, který je mimochodem v této knize několikrát zmíněn, že vědci minulosti nebyli "hloupí", a že má cenu se o vývoj vědeckého myšlení zajímat. Věda je totiž ovlivňována kulturou, politikou, ekonomikou a dalšími vlivy, které jí zamezují nebo naopak umožňují kráčet k lepšímu poznání našeho světa. Eric Buffetaut odvedl skvělou práci; předtím, než v této knize budete číst o vymírání před 66 miliony let, nastíní vám celou historii paleontologie a geologických filozofií, bez jejichž znalosti zkrátka nelze pochopit, v čem bylo zjištění Alvarezů o vrstvě iridia na hranici křídy a paleocénu tolik radikální. Kniha tak poskytuje cenný odrazový můstek i pro každého, kdo se začíná zajímat o filozofii a historii vědy.
Tato publikace má 199 stran, přičemž samotná textová část knihy (s občasnými obrazovými materiály) zabírá 188 stran. Je rozdělena na dvě části; první historicko-filozofickou, pojednávající o historii paleontologie a postupného uvědomování si, že mnohé druhy, jež na naší planetě v minulosti žily, vyhynuly; a druhou přírodovědnou, shrnující údaje o vymírání na hranici K-T, fakta o výzkumu této události, a o novém, "aktualistickém katastrofismu". První část, nesoucí název Záhada vymírání druhů, sestává z šesti kapitol: Fosílie, pozůstatky živých organismů; Mohou druhy zaniknout?; Vyhubené druhy a převraty zemské kůry; Vymírání, aktualismus a evoluce; Programovaná vymírání?; a Místo vymírání v neodarwinistické syntéze. Druhá část, pojmenovaná Návrat katastrof, je tvořena kapitolami 7 až 12: "Záhada" konce dinosaurů; Srážka: historie jednoho jevu; Odpor a pochybnosti; Scénář jednoho vymírání; Náhoda a diskontinuita; Další krize - další katastrofy?. Mimo tyto kapitoly se je v knize přítomna ještě čtyřstránková Předmluva a také závěr s titulem Historie plná katastrof doprovázených běsněním živlů?, v němž se autor dotýká tématu 6. velkého vymírání, způsobovaného lidskou činností. Ilustrací v knize není mnoho; pro příklad, na straně 179 se nacházejí kresby heteromorfního trilobita z křídy a trnitého trilobita ze siluru, na straně 106 se nachází rytina otištěná v roce 1895 ve francouzském časopise La Nature, na níž jihoamerický děsopták zabíjí hadrosaura (Edouard Trouessart se tehdy domníval, že jihoameričtí phorusrhacidi žili spolu s dinosaury, a že pomohli zapříčinit jejich vyhubení), a na straně 34 se nachází kresba Buffonem popsané stoličky mastodonta. Ilustrací je však v knize poněkud více. Před Rejstříkem se pak na straně 196 nachází geologická tabulka s vyznačenou pěticí hromadných vymírání. Ještě uvedu, že výtečná malba na přední obálce této knihy je dílem významného českého malíře pravěku Jana Sováka, který bohužel zesnul ve věku 72 let loni v dubnu, a který proslul mj. jako ilustrátor Crichtonova Jurského parku.
Jméno Georgese Cuviera je snad nejčastěji opakovaným jménem celé knihy. Není se třeba divit, proč. Na počátku 19. století snad nebylo člověka, který by více ovlivnil přírodní vědy. Jak doktor Buffetaut uvádí v Předmluvě: "Před sotva více než 200 lety Georges Cuvier ohromil laickou veřejnost i odborníky tvrzením, že v dávných dobách žilo mnoho živočišných druhů, které vymřely a zbyly po nich jen zkameněliny. ... Skutečnost, že druhy mohou vymírat, vnímáme dnes jako běžnou záležitost, emoce v nás vyvolá nanejvýš vědomí, že zánik hrozí i tak sympatickým zvířatům, jako je panda či velryba. Druhy zanikají stejně jako civilizace. Toto tvrzení nám může připadat poněkud banální, ale v době, kdy žil Cuvier, bylo vskutku revoluční." Od Cuvierova katastrofismu se pak autor dostává k následnému důrazů přírodovědců "na kontinuitu vývoje než na přetržitost", a to v důsledku lyellovského uniformitarismu a darwinovského evolucionismu, a pak k jakémusi "návratu katastrofismu" v důsledku zjištění o vymírání dinosaurů; o něm ovšem autor jasně a správně uvádí, že "dnešní katastrofismus není teorie vytvořená Georgesem Cuvierem, a tím méně teorie jeho následovníků." Ovšem měl-li podle něj Cuvier v něčem pravdu, pak v tom, že velké krize mající vliv na živou přírodu určují její vývoj. Pochopitelně to není úplně doslovné tvrzení; Cuvier vlastně vůbec nebyl o evoluci života přesvědčen, a věřil v neměnnost druhů. Byl to starý křesťanský esencialista, který věřil, že každý druh měl v přírodě "své místo" dané božím stvořitelem. Nepochybně to byl náboženský dogmatik, ale jak později v této knize doktor Buffetaut vysvětluje, dobře známé tvrzení, podle něhož byl Cuvier motivován biblí (a zvláště biblickou potopou) pro sestavení svých katastrofických myšlenek, je mýtem.
První část, Záhada vymírání druhů, začíná kapitolou Fosílie, pozůstatky živých organismů. Pojednává o samém počátku výzkumu zkamenělin. Doktor Buffetaut vysvětluje, odkud se vzal termín fosilie (z latinského fodere, v překladu "vykopávat"), a jak tehdy, v 17. a 18. století, byla v západním světě vnímána "dávná minulost". Zmiňuje vliv biblické genealogie na první pokusy o datování stáří Země, tudíž se samozřejmě dostává k anglikánskému archiváři Jamesi Ussherovi, který v roce 1654 usoudil, že křesťanský bůh stvořil svět v jedno náhodné pondělí v roce 4004 před naším letopočtem (jak jednou zažertoval můj oblíbený komiksový spisovatel Alan Moore, "asi tak v devět ráno", když už byl probraný). Fosilie byly tehdy považovány za ostatky živočichů, kteří nepřežili biblickou potopu (včetně lidí, vzpomeňme si na Scheuchzerova velemloka, původně pojmenovaného Homo diluvii testis; mimochodem, byl to Cuvier, kdo lidského "svědka potopy" zabil, když jej správně překlasifikoval na velemloka), ač někteří se to této myšlence vzpírali; z těchto řad jmenuje doktor Buffetaut jistého velikána Leonarda da Vinciho, který se už koncem 15. století opíral "o důkladná pozorování v terénu, jež odhalila, že fosilní schránky nevykazují známky jediné náhlé události, ale naopak se vyskytují v několika vrstvách pohoří a jsou rozloženy v podstatě stejně jako někde na pobřeží." Postupně se autor dostává k irským veledaňkům, tedy k rodu Megaloceros, které v 17. století zkoumal Thomas Molyneux na základě lebek z rašeliniště v irském hrabství Meath. Právě v souvislosti s ním se začínalo hovořit o lokálním vyhynutí, což zvláště v Irsku a ve Spojeném království nebyl nějaký těžko uvěřitelný koncept - vždyť Briti sami dobře věděli, že ve své zemi vyhubili vlky, rysy a medvědy. Ovšem myšlenka naprostého vyhynutí nějakého druhu nebyla tehdejším učencům po chuti. Nechtěli věřit, že by křesťanský bůh stvořitel nějaké své hovádko dalekovsky exterminoval. Předtím, než se stal prezidentem USA, byl Thomas Jefferson, velký zájemce o fosilie, přesvědčen o přežití mamutů a mastodontů na neprobádaném divokém západě. Cuvier těmto myšlenkám zasadil úder: "V knize Rozpravy o převratech kůry zemské, jež poprvé vyšla v roce 1812, zasvětil Georges Cuvier mnoho stránek tomu, aby dokázal, že všichni velcí suchozemští živočichové jsou už známi, a to po celém světě, a je tudíž mizivá šance, že by byli objeveni nějací živí zástupci fosilních druhů, které on sám popisuje." Pravda je, že od té doby ještě pár velkých zvířat objeveno bylo - autor zde sám zmiňuje okapiho nebo gorilu - ale "v zásadě však měl pravdu Cuvier a Jefferson se mýlil: drtivá většina fosilních druhů už v současném světě nemá živé zástupce."
Na tuto myšlenku přímo navazuje druhá kapitola, Mohou druhy zaniknout?, jež začíná slavnými slovy Roberta Hooka, který jasně díky pozorování mikroskopem určil fosilie jako zkamenělé ostatky zvířat a rostlin, vyřečenými již v roce 1668: "Prozatím považujme za skutečný a pravdivý předpoklad, že v minulých obdobích světa existovaly různé druhy tvorů, které jsou nyní zcela ztraceny a žádný z nich nepřežil nikde na Zemi." Ten už dokonce uvažoval o tom, že "k utváření nových druhů mohly přispět změny prostředí". Od Hooka přechází doktor Buffetaut k Georgesi Louisi Leclercovi, hraběti de Buffon, který obdobně "nepochyboval o tom, že Země má svou historii a že fosílie jsou skutečně jakési 'památníky přírody', jež mohou pomoci při rekonstruování jejích dějin." Buffon podle něj o úplném zániku některých druhů uvažoval již v roce 1749. Autor zmiňuje, jak znepokojující byly pro spoustu lidí oné doby nálezy mamutích kostí ze Sibiře a ze Severní Ameriky (na rozdíl od alpských nálezů je už nešlo vysvětlovat jako "pozůstatky Hannibalových slonů"), a někteří, třeba puritánský křesťanský kazatel Cotton Mather, který byl mimochodem v americkém Salemu zodpovědný za pálení odvážných žen považovaných za "čarodějnice", odmítali uvěřit tomu, že by mělo jít o ostatky chobotnatců; podle Mathera třeba jeden velký zub nalezený v rašeliništi musel patřit obrovskému člověku, opět považovanému za "oběť potopy světa". Doktor Buffetaut se vrací ke konceptu vyhynutí a k příkladům vyhynutí, jež v 18. století byla učeným lidem dobře známá - vyhlazení dronte mauricijského lidmi. Zmiňuje se také o Buffonově odporu k míšení teologie s fyzikou, což byla zásada, kterou zanesl do svého veledíla Histoire naturelle, a kvůli které měl pak problémy s církevními papaláši. Postupně se již také čtenáři začnou dočítat o prvních úvahách o větším stáří planety, než jak ji diktovala jistá vlivná kniha napsaná o tisíce let dříve v blízkovýchodní poušti; například "Buffon uvedl, že naše planeta potřebovala asi 75 000 let k dosažení své současné teploty." Kapitola končí pokusem o roztřídění fosilií učiněným Johannem Friedrichem Blumenbachem v roce 1799; svého času to byl systém pokrokový, ale je také pln omezení.
Georges Cuvier s mladým studentem zaujatým velkou lebkou. Rytina Bitarda Adolpha z roku 1880. Zdroj:
MeisterDrucke
Byl to Cuvier, kdo pomohl upřesnit metodologii studia fosilií, a tím v podstatě založil obor paleontologie. Právě jeho životnímu dílu je věnována třetí kapitola, Vyhubené druhy a převraty zemské kůry. V ní doktor Buffetaut nejprve píše o Cuvierově snaze objasnit záhadu "živočicha z Ohia" a dalších slonům podobných fosilních savců, které pojmenoval mastodonti ("prsní zuby", kvůli korunce zubu, který Cuvierovi připomínal savčí mléčnou bradavku). Dále se vyjadřuje ke Cuvierovým "neměnným zákonům" řídícím tělesnou stavbu živých bytostí, jeho schopnosti "oživit" vyhynulého tvora byť třeba z jediné fosilizované kosti, a cituje oslavná slova Honoré de Balzaca z Oslí kůže, v níž francouzský literární velikán vykresluje Cuviera jako znovustvořitele světů "z vybělených kostí". Autor se opět dostává ke Cuvierově skepticismu ohledně nálezů nových velkých druhů zvířat: "Při vědeckém výzkumu Asie, Afriky a Ameriky se ukázalo, že Cuvier se mýlil: bylo objeveno mnoho velkých zvířat, která Cuvier neznal a popsali je až zoologové v 19. a 20. století. Od pandy velké a okapiho až třeba k varanovi komodskému a hrošíku liberijskému. Malajského tapíra dokonce ještě za Cuvierova života objevil jeho vlastní zeť!" To by samozřejmě nemělo dávat naději zástupcům kryptozoologické subkultury, kteří by nejradši viděli nějakého přežívajícího neptačího dinosaura či jiného živočicha velikosti paneláku schovaného v nitru konžského pralesa či v jiné části světa, na kterou bělošsky nahlížejí jako na "odlišnou" a "neprozkoumanou". Co je samozřejmě důležité, je Cuvierův anti-evolucionismus. Byl to velký odpůrce transformismu, a stavěl se proti myšlenkám Jeana-Baptisty Lamarcka: "Lamarckova evoluční teorie poukazovala na obecný vývoj živých tvorů od nejjednodušších po nejsložitější, na přímý vliv prostředí na organismy a na dědičnost získaných vlastností. V tomto rámci nezbylo na vymírání skutečně žádné místo. Sám Cuvier proměnlivost druhů nepřipouštěl. ... Tím, že odmítl jakoukoli evoluční změnu, nemohl Cuvier souhlasit ani s Lamarckovou představou." Co se týče cuvierovského termínu "převraty zemské kůry", poznamenává doktor Buffetaut, že nešlo o převrat ve smyslu revoluce čili prudké změny, ale přímo jako devastující pohromy - to podle něj byly příčiny vymírání. Měla pro něj takovou pohromou být křesťanská potopa světa? Autor píše: "Cuvier sice pocházel z hluboce věřící protestantské rodiny, ale z toho, co víme o jeho soukromém životě, se lze domnívat, že jeho náboženské přesvědčení se ve skutečnosti omezovalo na 'minimální deismus'... V tomto ohledu Cuvierova osobnost nezapadá do rámce, ve kterém chceme vykládat jeho díla. ... Cuvier sice často odvolává na biblické líčení potopy, ale vidí v ní jen prastarou náboženskou tradici, stejně jako v mýtech Egypťanů, Chaldejců, Féničanů, Řeků a také Číňanů. Podle jeho názoru tyto mýty stále jen tradují zkomolenou vzpomínku na katastrofu, ke které došlo před několika tisíci lety a jež nebyla ničím jiným než posledním z převratů zemské kůry." Později zmiňuje úspěch evolucionismu díky tomu, že dokázal vysvětlit posloupnost živočichů a rostlin v geologické historii, a "střídání organismů na zeměkouli bez přechodných modifikací", jak si ho představoval Alcide d'Orbigny.
Ve čtvrté kapitole, nazvané Vymírání, aktualismus a evoluce, se již autor dostává k rozvoji uniformitarismu. Přínos Charlese Lyella byl jasný: "Vše lze vysvětlit dobou trvání. Nepatrné změny, které se nahromadí během extrémně dlouhých period, mohou nakonec vyústit ve velké zvraty. Nadále již není nutné vysvětlovat historii Země náhlými a prudkými kataklyzmaty, ke kterým v současném světě stejně nedochází." A doktor Buffetaut pokračuje: "Tím, že aktualismus vymýtil z historie zeměkoule všechny nadpřirozené a tajemné události, se tedy zdál být nesporně vědečtější." Zmiňuje, že Lyell byl původně psaní Principles of Geology (na počátku 30. let 19. století) odmítačem lamarckovské evoluce, byť později do značné míry "konvertoval" ke zjištěním Charlese Darwina. Dále se zmiňuje také o Lyellově obměně starověké koncepce "věčného návratu", kterou činil populární i takový Nietzsche, a ze které si dělal legraci Henry de la Beche (myšlena je de la Bechova satirická kresba ichtyosaura hovořícího před jinými ichtyosaury o lidské lebce). Pak přichází Charles Darwin, ten "měl Lyellovy Principles of Geology s sebou na lodi, a cestovní deník, který si vedl, ukazuje, jak pečlivě vysvětloval svá geologická pozorování v termínech uniformistů." Darwin neviděl za náhlými vymíráními nějaké katastrofy, ale "věřil, že nástup nových forem a zánik starých spolu úzce souvisí. Nejtvrdší zýpas o přežití probíhá mezi blízkýmu formami, protože žijí ve stejné ekologické nice (abychom použili moderní termín). A právě proto modifikovaní potomci často způsobí zánik původního druhu." Odsud se doktor Buffetaut odráží k příkladu vymírání způsobeném zřejmě novými druhy, jež přešly do Jižní Ameriky ze Severní Ameriky po srážce těchto kontinentů ("rozpoutání boje mezi druhy, které v tomto případě patří ke skutečně rozdílným skupinám, ale obývají podobné ekologické niky, je vyvolán geologickou událostí, která spojila až dosud oddělené biogeografické zóny."). Kromě kompetice ze strany nových druhů bylo podle Lyella a Darwina vymírání druhů také důsledkem pozvolných změn prostředí. V páté kapitole, Programovaná vymírání?, se autor dostává k dosti nesmyslným úvahám o příčinách vyhynutí druhů, kterými se to na konci 19. století a na začátku 20. století jen hemžilo - a některé byly spojeny se zrůdnými ideologiemi. Takový Henri Decugis věřil, že tzv. "senilní druhy" vyhynuly v důsledku svého "úpadku" - a to se mělo týkat i dinosaurů. Ideje o úpadku byly v této době velice populární mezi lidmi přesvědčenými o eugenice. Krásně to dokazuje případ Othenia Abela, popsaný na stranách 87 až 89. Abel věřil, že jeskynní medvědi, jejichž pozůstatky z rakouského Mixnitzu studoval, vymřeli kvůli "absenci boje o přežití" vedoucího k degeneraci. Doktor Buffetaut o něm píše: "Eugenika rakouského paleontologa, kterou se řídil při studiu těchto zvířat a druhů obecě, nám může připadat zvláštní. ALe kariéra a názory Othenia Abela tento postoj dostatečně vysvětlují, neboť Abel nikdy neskrýval své sympatie k národnímu socialismu." Náckům a obecně sociálním darwinistům se tyhle ideje o vymírání kvůli "degeneraci" a "úpadku" vždycky líbily. Jediné, co upadlo, byl tehdy, na začátku 20. století, darwinismus - pokroucený hyenami věřícícími v "čistotu" a genocidu.
První část knihy je uzavřena šestou kapitolou, nazvanou Místo vymírání v neodarwinistické syntéze. V moderní syntéze neodarwinismu, formulované ve 30. a 40. letech, už vážně tyto zvláštní představy o "druhovém stárnutí" neměly místo. Doktor Buffetaut uvádí úryvek z díla Life of the Past od nejvýznamnějšího amerického paleontologa první poloviny 20. století, George Gaylorda Simpsona, který v něm shrnul čtyři hlavní hypotézy vymírání - první dvě, související s představami o "druhovém stáří" zavrhl jako historické kuriozity, a další dvě o ničení skupiny organismů jejich životním prostředím a ztrátě schopnosti adaptace uznal jako realistické. Autor také upozorňuje na to, že "ať již je otázka vymírání jakkoli důležitá, nebyla středem pozornosti tvůrců 'moderní syntézy' - a v tom byli zajedno s Darwinem." Uvádí jedno důležité darwinovské poučení: "Jev vymírání je nedílnou částí evolučního procesu, čehož si dobře povšiml Darwin, a zánik dinosaurů, amonitů nebo trilobitů nemá smysl oplakávat." Od moderní syntézy neodarwinismu však uplynula již nějaká doba, a objev Alvarezových v roce 1979 nastartoval nový zájem o velká vymírání: "Velké vymírání, k němuž došlo na hranici křída-terciér, nebylo sice, co se týká počtu zaniklých druhů, nejničivější, ale nepochybně vzbudilo největší pozornost, a to nejen proto, že vyvolalo zánik dinosaurů." Ne, že by tím byl oživen cuvierovský katastrofismus - autor nám jen připomíná, že Cuvier si důležitost velkých krizí uvědomoval. Druhá část knihy, Návrat katastrof, nevyzdvihuje jeho představy o vymírání (nebo jeho představy o fungování života vůbec) jako hodné návratu, ale krásně ukazuje, jak velké krize zapadají do všeho, co jsme se od Lyella a Darwina naučili o geologické minulosti Země a o evoluci života. Sedmá kapitola knihy, "Záhada" konce dinosaurů, představuje čtenářům různé hypotézy o vymření druhohorních vládců naší planety, se kterými odborníci přicházeli do konce 70. let. Edward Drinker Cope, jeden z hlavních účastníků Války o kosti, měl za to, že to byla jiná skupina zvířat - jmenovitě savci - co dinosaury vyhubilo. Pochybnosti byly vždy oprávněné: "Proč by náhle na konci křídy měli savci v sobě objevit tak zničující chuť na dinosauří vejce?" Édouard Trouessart měl za to, že dinosaury vyhubili velcí masožraví ptáci z čeledi Phorusrhacidae z Jižní Ameriky. I to byla pěkně mylná představa: "Navzdory Trouessartovu trzení Phorusrhacidae nebyli současníky dinosaurů, ale objevili se až v terciéru." Norman Newell měl zase v roce 1960 za to, že to byla regrese moří a její vliv na podnebí planety, co dinosaurům zatlouklo hřebíček do rakve. Autor každou tuto starou hypotézu pěkně vysvětluje a také rozbíjí. Opět je důležité nekroutit nad představami vědců minulosti hlavou. Nemohli vědět to, co vědí jejich následovatelé dnes.
V osmé kapitole, Srážka: historie jednoho objevu, nám doktor Buffetaut vylíčí, jak se to vlastně mělo s objevením hlavní příčiny vymírání na hranici K-T. Tentokrát již nejde o lekci z filozofie vědy jako spíše o lekci z historie vědy - z postupného získávání důkazů pro hypotézu o dopadu mimozemského tělesa značného rozměru na naši Zemi před 66 miliony let. Jak už asi víte, pokud vás toto téma zajímá, Walter Alvarez na počátku 70. let studoval rychlost sedimentace v italských Apeninách. Potřeboval určit stáří sedimentů, a jeho otec, nositel Nobelovy ceny za fyziku Luis Alvarez, mu dal důležitou radu: změřit obsah hmoty pocházející z meteoritů, roztroušené ve svrchnokřídových horninách. Množství hmoty z meteoritů by pak Walterovi umožnilo odhadnout, jak dlouho se vrstvy ukládaly. Jak už to často ve vědě bývá, aniž by to bylo očekáváno, Walter Alvarez zjistil něco neuvěřitelného - ohromné zvýšení iridia, prvku vyskytujícího se v zemské kůře jen velice vzácně, zato však hojného v meteoritech, na hranici křídy a terciéru. Autor zmiňuje článek Extraterrestrial Cause for the Cretaceous-Tertiary Extinction vydaný v červnu 1980 v odborném časopisu Science, který spolu s otcem a synem Alvarezovými napsali Frank Asaro a Helen Michel: "Zmíněný článek oznamoval objev existence anomálie v obsahu iridia na rozhraní křídy a terciéru a vysvětloval ji dopadem meteoritu o průměru asi deseti kilometrů." Dopad tělesa autoři spojovali s vymřením dinosaurů. Zbytek kapitoly řeší předchozí hypotézy o pádu asteroidu a cestu k nalezení kráteru vytvořeného v důsledku této události. Musím přiznat, že jsem ani netušil to (nebo jsem to během let zapomněl, četl jsem-li tuto stranu dříve), co doktor Buffetaut uvádí na straně 119: "Využití tohoto tématu při vysvětlování vymírání na přelomu křídy a terciéru je však mnohem čerstvějšího data. V roce 1956 předložil americký paleontolog M. W. de Laubenfels v jednom uznávaném časopisu 'hypotézu navíc' (tak také nazval svůj článek), jíž vysvětloval vymírání dinosaurů (a dalších tehdejších druhů): předpokládal 'tepelnou vlnu' vyvolanou dopadem mimozemského objektu s ničivými následky, mnohokrát silnějšími než v případě události v Tunguzce z roku 1908." Upozorňuje samozřejmě na to, že Laubenfelsova hypotéza byla čistě teoretická, a nebyla založena na ničem empirickém - "a tak je ji třeba brát jen jako příklad pozoruhodné intuice." Dočtete se tenké jílové hraniční vrstvě na hranici K-T a o křemenných zrnkách v ní obsažených, o vltavínech coby impaktních produktech, o kráterech na Měsíci i na Zemi, a konečně o objevu chicxulubského kráteru na poloostově Yucatán a v Mexickém zálivu (část je na souši, část pod vodou) na začátku 90. let. Byl to Alan Hildebrand a jeho kolegové, kdo tehdy dokázali, že kráter byl vytvořen na konci křídy (samotná prstencová struktura mimochodem nebyla objevena v 90. letech, ale už v roce 1978, ovšem domněnky o jeho stáří byly tehdy akademiky ignorovány).
Edmontosauři prchají před deštěm úlomků obrovského asteroidu. Počítačová rekonstrukce Marka A. Garlicka vytvořená v Blenderu. Zdroj:
ArtStation
