Ve večerních hodinách poslední neděle září 2026 vám přináším slíbenou 41. část projektu Kniha týdne. Nemohu uvěřit tomu, že zítra to budou přesně tři měsíce, co byla série zase obnovena; od tehdejší 28. části jsem se pohnul již k jednačtyřicáté - tolik čtení! Tentokrát vám představím knihu, která se týká vědecké praxe, zvláště pak laboratorní praxe. Z předchozích publikací recenzovaných v rámci projektu Kniha týdne a majících s tímto tématem co do činění uvedu například
Pandin palec od Stephena Jaye Goulda,
Molecules and Minds od Stevena Rose,
The Trouble with Ancient DNA od Anny Källén a
Feminism in the Wild od Ambiky Kamath a Meliny Packer. Myslím, že ze všech knih, které jsem vám v rámci tohoto projektu představil, se právě tyto publikace alespoň v některých svých kapitolách dotýkají záležitostí majících co do činění s touto publikací. Nyní již nebudu otálet. Představuji vám knihu
Fraud in the Lab.
Fraud in the Lab: The High Stakes of Scientific Research (Podvod v laboratoři: Vysoké sázky vědeckého výzkumu) je kniha francouzského vědeckého žurnalisty a historika Nicolase Chevassus-Au-Louise, vydaná v originále jako Malscience: De la fraude dans les labos ve Francii nakladatelstvím SEUIL v roce 2016 a v anglickém překladu od newyorského spisovatele a překladatele Nicolase Elliotta nakladatelstvím Harvard University Press v roce 2019. Jde o publikaci zaměřenou na podvody v laboratorních výzkumech, na jejich dopady na kvalitu vědy, na nedostatečné stahování vědeckých článků obsahujících podvodná data, a na faktory, které přírodovědce a lékařské výzkumníky vedou k fabrikaci dat či manipulaci s nimi. Detailně rozebírá některé zvláště důležité případy vědeckých podvodů, a učí čtenáře o tom, že na výsledky vědeckého výzkumu má vliv zdroj jeho financování. Dále řeší například kompetici mezi výzkumníky, upozorňuje na přístupnost stažených článků na internetu a na vážné zdravotní důsledky některých podvodných experimentů lékařských výzkumníků pro pacienty, představuje čtenářům problematiku zkreslování či zkrášlování obrazových materiálů ve vědeckých článcích (například v oborech buněčné biologie nebo organické chemie), a pojednává také o historických pokusech předcházet vědeckým podvodům a eliminovat je. Čtenáři se dozví mj. o tom, co v roce 2001 vedlo ke vzniku vůbec prvních open-access odborných časopisů od neziskové organizace PLOS; jak obtížné je vyšetřování vědeckých podvodů pro policii, a proč využít policii pro takové vyšetřování není adekvátní; jak tabákový průmysl financoval výzkum s až směšně působícími výsledky, které měly být využity v politické aréně proti snaze omezit kouření; jak se liší laboratorní podvody prováděné ve veřejných výzkumných institucích a podvody ve výzkumných institucích soukromého sektoru; jak fungují citační indexy; a jak některé vědecké podvody napomohly rozvoji konspiračních teorií, včetně konspiračních teorií o vakcínách. Nicolas Chevassus-Au-Louis také čtenáře seznamuje s možnostmi, kterými se věda může vydat, aby se s prováděním vědeckých podvodů vypořádala - včetně vědeckého komunalismu a tzv. pomalé vědy (slow science), jež by nebyla poháněna současným požadavkem na rychlé publikování. Pro vědce i studenty vědeckých oborů, zvláště těch přírodovědných, je Fraud in the Lab nutnou četbou. Je to kniha osvětlující podvodné vědecké praktiky a zločiny, jež mohou mít dalekosáhlé negativní následky. Sem tam je to četba hrozivá, a vsadím se, že i ty největší ostřílence mezi studenty nebo výzkumnými profesionály pár věcmi vyděsí. Rozhodně ji doporučuji k přečtení.
Přední obálka knihy
Fraud in the Lab: The High Stakes of Scientific Research, vydané nakladatelstvím Harvard University Press v roce 2019. Zdroj:
Harvard University Press
Nacházíme se na blogu, který je primárně věnován životu na naší planetě v její dávné minulosti, tudíž mi dovolte oprášit slavný citát velikána paleontologie a evoluční biologie Stephena Jaye Goulda z jeho knihy Wonderful Life: "Věda není bezcitným honem za objektivními informacemi. Je to kreativní lidská aktivita, a její géniové jednají více jako umělci než jako procesoři informací." Sám Nicholas Chevassus-Au-Louis v knize Fraud in the Lab poznamenává, že ještě v polovině minulého století byla věda vnímána jako přínosce objektivních informací, a tento mýtus byl rozbořen až v průběhu 60. a 70. let tehdejšími sociology. Doby, kdy se výše uvedené tvrzení Stephena Jaye Goulda mohlo zdát radikální, jsou dávno ty tam. Dnes si opravdu málokdo myslí, že věda je nějakým nedotknutelným, až posvátným nositelem navždy neměnných pravd nebo že existuje ve vakuu, neovlivňovaná ekonomikou, politikou a celou řadou společenských faktorů. Ne vždy je o hledání objektivní pravdy, byť je tak prezentována široké veřejnosti. Ačkoliv je potenciálně nejjistějším a nejdůvěryhodnějším způsobem produkce informací o světě, ve kterém žijeme (existují vůbec nějaké jiné potenciálně jisté a důvěryhodné způsoby?), neexistuje nikterak mimo hrst profitu, regulací, atraktivity určitých témat a oborů či využitelnosti diktované dobou a jejím hospodářským a sociálním systémem. Stejně jako umění (nebo naprostá většina umění), je i věda - bohužel - o penězích. Sázky mohou být v některých případech, v některých oborech a pro některé výzkumníky, zvláště vysoké. Při laboratorních výzkumech mohou přírodovědečtí a lékařští výzkumníci riskovat své kariéry, a produkty jejich práce jim (a institucím, pro které pracují) mohou vynést prestiž a dokonce mohou i významným způsobem změnit lidskou společnost. To není nic, o čem by někdo z nás někdy nepřemýšlel. Nemusíte být vysokoškoláci, absolventi univerzit či samotní laboratorní a vědečtí pracovníci, abyste si to uvědomovali. A není ani třeba být příliš učený na to, aby člověk pochopil, proč občas tato kreativní lidská aktivita selhává - proč dochází k podvodům, proč vznikají plagiáty, proč jsou některé experimenty nereprodukovatelné a proč čas od času slyšíme o skandálu nějakého vědce, který se ukázal být falešným hráčem.
Vždy je důvod k pobouření. Znalostní a průmyslová společnost na vědě zcela závisí, a pokud se ukáže, že je jí lháno, pak je zcela pochopitelné, že reakce vůči těmto falešným hráčům nejsou hezké a přívětivé. Jenže jak Nicolas Chevassus-Au-Louis v knize Fraud in the Lab uvádí, některé podvody nebývají odhaleny; někdy se stává, že ti, kteří podvodu přihlíželi a upozornili na něj, jsou z výzkumné instituce vyhozeni, zatímco podvodník setrvá. Uvádí také, že pro některé podvodníky nejsou konsekvence tak drastické, jak bychom čekali; člověku se hned vybavuje Andrew Wakefield, o kterém autor v této publikaci také píše; to je onen muž, který je zodpovědný za konspirační teorii o "autismu coby produktu vakcín proti spalničkám", a přestože ho žádná důvěryhodná výzkumná instituce už nikdy nebude brát vážně, dodnes se těší podpoře anti-vaxerských organizací, jež jsou politicky motivovány, a pro určité ne zrovna inteligentní lidi v naší společnosti má jeho pavědecká činnost stále jakousi "legitimitu". Také se stahováním problematických a podvodných vědeckých článků to není tak lehké, jak by laik čekal; některé články, třebaže byly odbornými časopisy staženy, zůstávají na jejich internetových webech bez jediné informace pro širokou veřejnost o tom, že obsahují podvodná data a nepřínosné závěry. Ne všechny podvody jsou ale cílené; dochází i k vědeckým podvodům náhodným. To vše a mnohem více řeší tato skvělá publikace od vědeckého žurnalisty, historika vědy a vystudovaného neurobiologa, který pracuje jako redaktor pro francouzský nezávislý, neziskový, investigativní online zpravodajský web Mediapart, který v roce 2008 vytvořil známý politický žurnalista Edwy Plenel. Nicolas Chevassus-Au-Louis má na svém kontě řadu knih, vždy v originále napsaných francouzsky; jeho nejnovější publikací je Décroiscience (Věda o nerůstu), kterou v roce 2025 vydalo nakladatelství Éditions Agone. Fraud in the Lab je první knihou, kterou jsem od něj četl, a musím říci, že má grády. Celou jsem ji přečetl v době od úterý 22. září do neděle 27. září 2026.
Kniha má celkem 224 stran, přičemž samotná textová část i s pětistránkovou předmluvou zabírá 180 stran. Je rozdělena do 15 kapitol. V první kapitole, Big Fraud, Little Lies (Velký podvod, malé lži), autor uvádí čtyři typy vědeckého podvodu definované matematikem Charlesem Babbagem, a píše o některých prvních detekovaných vědeckých podvodnících. V druhé kapitole, Serial Cheaters (Sérioví podvodníci), píše o nejskandálnějších vědeckých podvodech, včetně těch učiněných Woo-Sukem Hwangem či Janem Hendrikem Schönem. Třetí kapitola, Storytelling and Beautification (Vyprávění příběhů a zkrášlování), pojednává o vyprávění příhodných a atraktivních příběhů na základě vědeckých výzkumů a o manipulaci s obrazovými materiály pro vědecké články, přičemž se zde autor pouští i do problematických výsledků práce takových výzkumníků, jakými byli Gregor Mendel a Ernst Haeckel. Čtvrtá kapitola, Researching for Results (Zkoumání pro výsledky), pojednává o p hodnotách, signifikantních a nesignifikantních výsledcích a problémech vědců prodat negativní výsledky, které jsou sice důležité, ale odborná periodika se je zdráhají publikovat. Pátá kapitola, Corporate Cooking (Korporátní vaření), nahlíží na výzkum v soukromém sektoru a na současnou krizi reprodukovatelnosti výsledků výzkumů. Šestá kapitola, Skewed Competition (Zkreslená kompetice), pohlíží na růst mezinárodní vědecké soutěže jako příčinu exploze laboratorních a výzkumných podvodů, na spojitost mezi publikováním a velkými penězi pro čínské výzkumníky a na hyperproduktivitu a hyperpublikaci v současném světě. Sedmá kapitola, Stealing Authorship (Krádež autorství), řeší témata plagiátorství a dalších forem krádeže, outsourcing a "vědecké generátory". V osmé kapitole, The Funding Effect (Efekt financování), pohlíží autor na vliv zdrojů financování výzkumu na jeho výsledky, a na to, jak vědecká a pseudovědecká práce může živit konspirační teorie. V deváté kapitole, There Is No Profile (Neexistuje žádný profil), se pak zabývá stahováním či nestahováním podvodných článků, a v desáté kapitole, Toxic Literature (Toxická literatura), autor píše o důvodech, proč jsou vědecké podvody plýtváním - peněz, snahy a prostoru ve vědeckých časopisech či na jejich webech, a řeší mj. podvody evolučního biologa Roberta Triverse. Jedenáctá kapitola, Clinical Trials (Klinické pokusy), je zaměřena na velice negativní (i smrtelné) důsledky podvodného lékařského výzkumu, a řeší mj. i Wakefieldův podvodný výzkum vakcín "údajně způsobujících autismus". Dvanáctá kapitola, The Jungle of Journal Publishing (Džungle vědeckého publikování), vás seznámí s důvody pro vznik open access časopisů a s některými predátorskými periodiky. Ve třinácté kapitole, Beyond Denial (Za hranicí popření), se dozvíte o způsobech, jakými se instituce a jedinci pokoušejí podvodné vědecké praktiky řešit, a ve čtrnácté kapitole, Scientific Crime (Vědecké zločiny), se týká především případu belgického vědce Bernarda Bihaina a jeho podvodů, z nichž byl nařčen v roce 1997. V poslední kapitole, Slow Science (Pomalá věda), autor prezentuje možná řešení a změny, které vědě prospějí, a které napomohou eliminovat podvody.
V Předmluvě se Nicolas Chevassus-Au-Louis odráží od zábavného článku Artura Casadevalla a Ferrica C. Fanga z Albert Einstein College of Medicine, vydaného v roce 2014 v odborném časopise Microbe, v němž si tito výzkumníci zahráli na nosografy (popisovatele nemocí), a představili několik závažných onemocnění postihujících vědce: těmi jsou amnesia originosa (neschopnost vzpomenout si na původ myšlenky, nyní přijímané za vlastní), nobelitida (vzácná, avšak ničivá nemoc postihující pouze vědeckou elitu), hyperpromotóza (opakované přeceňování vlastních výsledků s očekáváním velkého postupu nahoru po akademickém žebříčku), areproducibilie (neschopnost získat stejný experimentální výsledek dvakrát) a impaktitida (víra v cenu vědecké práce na základě impaktního faktoru odborného časopisu, v němž bude publikována). "Kdokoliv se sebemenší zkušeností se světem laboratoří a univerzit zřejmě slyšel o pár jedincích trpících těmito patologiemi," píše autor knihy, "ale pro ty, kteří jsou cizí akademickému mikrokosmu může být tento epidemiologický snímek znepokojivý." Výzkum není jen pro nějaké nerdy s brejličkami, zafixované ve svém zájmu na nějakou drobnou část světa, který nás obklopuje - je to soutěživý svět plný ega, občas hodně nafouklého! Nicolas Chevassus-Au-Louis k výše zmíněným patologiím přidává ještě další neméně závažné nemoci postihující vědce a vědecký svět: zkrášlování dat, plagiátorství ("extrémní forma amnesie originosy", jak píše), a nakonec "čistá a jednoduchá fabrikace vědeckých výsledků, naprosté falšování, podvod." Zmiňuje, že laboratoře sám prozkoumal při psaní své neurobiologické dizertační práce, a že dnes toto prostředí sotva poznává. Poprvé také používá slavný termín "publish or perish", který samozřejmě definuje dnešní vědecký svět, a v této frázi je podle něj obsažena všechna ta podvodná věda, o níž jeho kniha pojednává. "Říká se, že na ty, které milujete, jste nejtvrdší," píše v závěru Předmluvy, "v tomto případě nejde o to být tvrdý, ale jednoduše popisovat. A v mém případě, přes to všechno, milovat." Fraud in the Lab není ani tolik kritika, jako zkrátka popis všech těch podvodných praktik - není třeba tvrdých odsouzení a silných slov, fakta totiž mluví za vše. V první kapitole, Big Fraud, Little Lies (Velký podvod, malé lži), nejprve autor vyjmenovává čtyři typy vědeckého podvodu, jak je ve své knize Reflections on the Decline of Science in England (Pojednání o ústupu vědy v Anglii) z roku 1830 definoval matematik Charles Babbage: hoaxing (naprosté vymyšlení; například Gioeniho zcela vymyšlený druh korýše), falšování dat (též naprosté vymyšlení, jen na základě nějakých dat; například D'Angosův popis komety, která nikdy neexistovala, na základě několika astronomických zdrojů), osekání experimentálních dat (manipulace dat pro získání přesnosti; Babbage tento typ podvodu považoval za neškodný) a "vaření" dat (přidání běžným pozorováním vzhled a charakter, "chuť", chcete-li, čehosi vysoce přesného; výběr dat, s nimiž výzkumník jen souhlasí). Ačkoliv vědeckým podvodům byla věnována pozornost již v Babbageho časech, autor uvádí, že "věci se změnily v 70. letech 20. století, kdy několik vědeckých podvodů vešlo do hlavních titulků novin a otevřeně se o nich diskutovalo ve Spojených státech. Díky nedůvěře vládě po skandálu Watergate a desetiletí obecně protiestablishmentového klimatu měly případy, jež by dříve zůstaly tajemstvími v laboratořích, široký dopad." Poté uvádí případy Williama Summerlina, Sira Cyrila Burta, Marka Spectora a Johna R. Darseeho, nejvýznamnějších vědeckých podvodníků 70. a 80. let minulého století.
Případy těchto čtyř lidí změnily pohled na vědecké podvody. Autor cituje profesorku lékařské filozofie Anne Fagot-Largeault, jež v roce 2011 napsala: "Do 80. let 20. století vědecký podvod (nebo provinění) zajímal hlavně historiky vědy, kteří publikovali zábavné, někdy ohromující případové studie, stejně napínavé, jako detektivní romány... Ale na začátku 80. let začali problém konfrontovat právníci, moralisté, politici, administrátoři výzkumu i vědci samotní (neochotně)." Od té doby (do roku 1980 prý bylo staženo jen 21 podvodných článků, poté však více než 4000!), co se o podvody začal jevit takový zájem, je musela mít vědecká komunita dobře definovány. Nicolas Chevassus-Au-Louis uvádí dvě definice: první od US Office of Science and Technology Policy z roku 2000, podle níž je podvod fabrikací, falzifikací a plagiátorstvím dat, ať už v koncepci výzkumu nebo jeho provedení a publikování, nebo v recenzích článků; druhá je od Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci a rozvoj, tu první ještě rozšiřuje a uvádí v ní tzv. "pochybné výzkumné praktiky", včetně konfliktu zájmů, selektivní prezentace dat v článcích či uvádění lidí mezi autory, kteří ale na studii či článku vůbec nepracovali. Autor knihy prý gravituje spíše k oné druhé, širší definici. Dále v první kapitole uvádí, že některé vědy na tom, co se týče počtu podvodů, jsou lépe než jiné - matematiku postihlo jen pár plagiátů, a "celkově i fyzika byla ušetřena této epidemie." Za malé množství podvodů ve fyzice podle něj může to, že fyzikální výzkum dělají velké skupiny vědců o stovkách jedinců, v nichž je sebekontrola velice efektivní; fyzika navíc pracuje se solidními teoriemi, které se nedají příliš obíhat. To biologie je na tom docela jinak, a nejvíce podvodných článků, které byly nakonec staženy, bylo publikováno v oněch takzvaných prestižních časopisech, což jsou Nature, Science a Cell. Jeden z 5000 článků v biomedicínských oborech má být podvodný. Autor cituje studii Michaela Grieneisena a Minghui Zhanga, podle kterých zvláště v desetiletí 2001-2010 počet stažených článků dosti narostl; zároveň upozornili na to, že nejvíce stažených podvodných článků vyšlo v lékařských odborných časopisech. Dále zmiňuje výzkum sociologa Daniela Fanelliho, který během svých let na Edinburghské univerzitě syntézou dvaceti studií kvantifikujících vědecké podvody zjistil, že "2 procenta vědců přiznala fabrikaci či falzifikaci výsledků alespoň jednou za svou kariéru - to je procentuální hodnota stokrát vyšší než míra stahování podvodných článků." Vědecké podvody by tedy měly být častější, než se na první pohled zdá. Ve druhé kapitole, Serial Cheaters (Sérioví podvodníci), představuje čtenářům některé skutečně závažné případy vědeckých podvodníků, a nejprve zmiňuje Yoshikiho Sasaie a jeho kolegy, kteří ve článku z ledna 2014 tvrdili, že našli jednoduchý způsob přemístění dospělého lymfocytu do kmenové buňky. Experiment se tehdy pokusily replikovat desítky laboratoří po celém světě, ale nepodařilo se jim to. Sasaiův výzkum se ukázal být podvodným, a mělo to pro něj tragický následek - když jeho spoluautoři požádali časopis Nature, v němž byl článek publikován, o stažení, Sasai ukončil svůj život.
"Podle Karla Marxe se historie opakuje: nejprve jako tragédie, podruhé jako fraška. Marxovo pozorování zůstává přesné pro popis vědeckého podvodu, ale pořadí bylo obráceno. Zatímco Sasaiova sebevražda tragicky ukončila případ, o kterém se mluvilo v malém světě biologie kmenových buněk po jeden semestr, předcházel mu o desetiletí dříve srovnatelný případ, jehož výsledek je prakticky směšný," uvádí dále Nicolas Chevassus-Au-Louis, když píše o případu jihokorejského biologa Woo-Suka Hwanga, který měl učinit cosi vskutku spektakulárního. V roce 2005 mu v časopise Science vyšel článek o prvním úspěšném naklonování psa. Nedlouho poté začalo vyplouvat na povrch, že ve svých článcích o klonování lidí použil falešné výsledky a pozměněné obrazové materiály, načež jeho články byly z časopisu Science staženy. Když ale na konci prvního desetiletí tohoto století začal opět ve velkém produkovat články - jeden za dva měsíce - dělal, jako by nic, a jeho kontroverzím už opět nikdo nevěnoval pozornost. Další případy, které ještě Nicolas Chevassus-Au-Louis uvádí v této kapitole, jsou případy psychologa Diaderika Stapela, neurologa Marca Hausera, lékaře Jana Hendrika Schöna a bratrů Igora a Grichky Bogdanoffových ("kteří bývají často vídáni na placech talk shows a na večeřích vysoké společnosti spíše než v laboratoři"), patřících též mezi nejnotoričtější vědecké podvodníky tohoto století. Třetí kapitola, Storytelling and Beautification (Vyprávění příběhů a zkrášlování), začíná zajímavou otázkou: "Je každý vědecký článek podvod?" Autor tím odkazuje na jednu záležitost, kterou je třeba si uvědomit - vědecké články (tak jako bakalářské, diplomové a dizertační práce studentů) začínají úvodem, pokračují metodami, výsledky a diskusí, a pak přichází závěr, čímž vzniká iluze posloupnosti jednotlivých kroků tohoto výzkumu. Jenže realita (jak minimálně každý úspěšný obhájce bakalářské práce, ne-li zkušený vědecký pracovník s desítkami let praxe ví) je docela jiná. Uvedená otázka, kterou autor uvádí na začátku kapitoly, byla vyřčena Peterem Medawarem v televizním vysílání BBC v magickém roce 1963, a sám si na ni tehdy odpověděl: "Vědecký článek ve své ortodoxní formě ztělesňuje naprosto chybnou koncepci, dokonce travestii, způsobu vědeckého myšlení." François Jacob, nositel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství, tvrdil, že "věda je nade vše světem nápadů v pohybu." Výzkum jde málokdy v předvídatelném směru "načtení problematiky-výběr metod-experiment-získání a zpracování výsledků-tvorba znalostí", ale je chaotičtější. Autor se dále dostává k vyprávění příběhů a manipulaci s daty, které se dopustili i někteří z nejvíce vyzdvihovaných vědců své doby. Nejprve píše o Gregoru Mendelovi, našem českém otci moderní genetiky. Ronald Fisher, jedna z nejdůležitějších figur neodarwinistické syntézy, "v roce 1936 vypočítal, že Mendel měl jen sedm ze sta šancí produkovat přesně jednu čtvrtinu zvrásněných hrášků v křížených generacích." Manipuloval Mendel s daty? Nicolas Chevassus-Au-Louis píše: "Zjevným závěrem je, že Mendel nebo jeden z jeho spolupracovníků více či méně vědomě uspořádal počty, aby seděly k pravidlu, které předtím Mendel vycítil. O tomto ale můžeme jen spekulovat, protože Mendelovy archivy se nezachovaly." Dále uvádí případ Ernsta Haeckala, autora dávno zdiskreditovaného pravidla, podle něhož "ontogeneze opakuje fylogenezi"; jeho obrázek sukcesivních fází vývoje embrya ryby, mloka, želvy, kuřete, králíka, prasete a člověka byl kritizován už za jeho života, nicméně "to trvalo celých sto let, kdy porovnáním Haeckelových kreseb s fotografiemi embryií stejných druhů bylo objasněno, že kresby byly blíže uměleckým dílům než vědeckému pozorování." Haeckel chtěl svou kresbou dokázat teorii, kterou vymyslel, ale důkazy pro ní neměl. Dále je zmíněn i podivuhodný případ fyzika Roberta A. Millikana. Na závěr kapitoly se autor věnuje zkrášlování obrazových materiálů ve vědeckých článcích - zejména buněční biologové a organičtí chemici využívají počítačových technologií k tomu, aby snímky vzorků z mikroskopu zbavili nečistot, čímž je ale zkreslují. Kuriózní je - a to jsem vůbec netušil - že v roce 2011 Evropská molekulárně biologická společnost přidělila úkol kontrolovat obrázky ve vědeckých manuskriptech umělkyni Janě Christopher, která dříve pracovala pro Anglickou národní operu. "Jeden z pěti musí být zkrášlen," uvádí suše autor, a "jeden ze sta tak moc, že publikace studie musí být zrušena, ačkoliv byla schválena peer recenzenty."
Haeckelova ilustrace embryií - jeden z nejslavnějších případů vědeckého podvodu, připomínka jeho zdiskretidované teorie a předmět celé knihy Nicka Hopwooda
Haeckel's Embryos: Images, Evolution, and Fraud. Zdroj:
Wikimedia Commons
Na začátku čtvrté kapitoly, Researching for Results (Zkoumání pro výsledky), autor uvádí, že středoškolští učitelé v laboratorních cvičeních často manipulují s pokusy svých studentů, ovšem když něco takového při svých pokusech činí samotní vědečtí výzkumníci, nedá se to nikterak ospravedlnit. K zamyšlení je tato věta: "Ačkoli experimenty mají zkoumat přírodu, téměř vždy příjemně potvrdí hypotézu, která vedla k jejich provedení." Rétoricky se ptá, zda je možné, že vědci studující přírodu si pokládají pouze "dobré otázky", na které lze najít "relevantní odpovědi". Představuje čtenářům statistický koncept p hodnoty, tedy hodnoty probability, nejmenší hladiny významnosti, jež může být zavržena. Jejím prahem je hodnota menší než 0,05. Poté uvádí: "Může být využito několika potenciálních manipulací k získání p hodnoty pod 0,05, což je brána pro budoucí publikaci. Dá se například preferenčně vybírat experimenty považované za konkluzivní, což zřejmě provedl Robert A. Millikan ve své práci na téma měření náboje elektronu. Také lze rozhodnout o zastavení sběru dat, zatímco získané výsledky umožňují dostat se k důležitému p < 0,05. Pokračováním by vědec riskoval vzdálení se p hodnotě." V odborných článcích z oboru psychologie je prý p hodnot až podezřele moc v rozmezí 0,045 až 0,050 ("jinými slovy, přesně ten práh determinující, zda pokus či pozorování je hodné publikace"), a "pouze 11 procent článků z experimentální psychologie explicitně uvádí důvody, proč se výzkumníci rozhodli omezit své pokusy na počet případů popsaných v publikaci." Dále se v této kapitole dočtete o problematice signifikantních a nesignifikantních výsledků, tedy výsledků statisticky významných a nevýznamných. V průběhu času se počet vydaných článků s nesignifikantními výsledky snižuje: "V roce 1990 existovalo sedmnáct článků přiznávajících nesignifikantní výsledek na každých deset článků s pozorovaným signifikantním výsledkem. Dnes je jich pouze třináct." Tento trend se týká biologie, agronomie, environmentálních studií a výzkumu potravních návyků (v těchto oborech došlo k dvojnásobnému nárůstu signifikantních výsledků v období mezi roky 1970 a 1990); starý poměr ale zůstal v chemii, fyzice, počítačových vědách a inženýrství. Autor zmiňuje studii Daniela Fanelliho, který zjistil, že počet článků dokazujících hypotézy, jež se vědci rozhodli otestovat, zvýšil ze 70 % v roce 1990 na 86 % v roce 2007. V odborné literatuře také narůstají zmínky konceptu posunu paradigmatu, se kterým přišel fyzik a filozof Thomas Kuhn, a který má značit revoluce ve vědě: "Jen v roce 2015 bylo bezprecedentních 813 posunů paradigmatu." Se všemi těmito záležitostmi souvisí neochota vědeckých časopisů publikovat negativní výsledky, tedy výsledky, které vlastně nic nového nepřinášejí, ale stále je důležité, aby se s nimi jiní výzkumníci seznámili - třeba proto, aby přišli s jinou metodologií výzkumu studovaného jevu. Pro výzkumníky je to pochopitelně frustrující; v roce 2002 byl kvůli tomu založen Journal of Negative Results in Biomedicine, který má zajistit, že práce výzkumníků v oboru biomedicíny nepřichází vniveč. Poslední koncept, který autor v této kapitole představuje, je HARKing - tvorba hypotézy po získání výsledků. Tím si vědci zajišťují, že vlastně nebudou mít negativní výsledky, a to jasně potvrzuje, že mnou výše uvedená linka výzkumného myšlení (struktura vědeckého článku či závěrečné práce vysokoškolského studenta) nereflektuje opravdové vědecké praktiky.
Zdroje financí mířících do výzkumu mají vliv na výsledky, a pátá kapitola této knihy, Corporate Cooking (Korporátní vaření), je zaměřena na vědu v soukromém sektoru. Pojednává také o krizi reprodukovatelnosti výsledků, přestože jedním ze základů vědeckého bádání je, že by mělo být reprodukovatelné a tedy ověřitelné. Nicolas Chevassus-Au-Louis píše: "Někdy existují excelentní důvody, proč experimenty nejsou reprodukovány. Experiment mohl sestávat z pozorování uskutečněných pouze daným výzkumníkem - například s ekosystémem či chováním zvířecího druhu. Toto zřejmě vysvětluje, proč experimenty v etologii nejsou nikdy reprodukovány." V některých oborech může být nereprodukovatelnost výsledků považována za potíž - jako příklady uvádí autor kosmologii, strukturální biologii i klimatologii, jež závisejí na konkrétních matematických modelech, jež nelze lehce replikovat, neboť vycházejí z řady submodelů (v klimatologii jsou to například atmosférická cirkulace, oceánské proudy, oblačnost, množství slunečního světa dopadnutého na povrch - to nejsou faktory, které lze mít pod kontrolou a ani je nelze zreplikovat). Ovšem nejvíce kontroverzní nereprodukovatelností výsledků studií si prochází biomedicína: "Mezi 75 až 90 procenty výsledků publikovaných v nejlepších odborných časopisech v oboru biomedicíny není reprodukovatelných." Psychologie je na tom údajně podobně, fyzika je na tom opět opačně ("Zeptejte se fyzika, proč je fyzika ušetřena z nárůstu stahování podvodných článků, a on vám pravděpodobně s pobavenou aristokratickou povýšeností odpoví: 'Protože fyzika je věda.'"). Skutečně zajímavé je to, že v biologických laboratořích může pro získání určitého výsledku hrát roli třeba to, zda má laborant nasazeny rukavice či ne (drží-li zkumavku s rukavicemi, více ji zahřívá, a reakce v ní může být dosti odlišná od té, jaká by nastala, kdyby rukavice nasazeny neměl). Nicméně pro některé výzkumné instituce představuje nereprodukovatelnost výsledků velký problém, a mohou kvůli ní být obviňovány z podvodů. Autor uvádí zajímavou studii vědeckých antropologů Philippea Herta a Grégoira Molinattiho, kteří zaměřili svou pozornost na laboratoř v Marseille potýkající se s kontroverzí ohledně výsledku experimentu se savčími embryi, jež provedl zakladatel této laboratoře, a jež nemohly být reprodukovány. Konflikt uvnitř instituce byl ale nakonec tiše vyřešen. V souvislosti s tím autor zmiňuje termín "implicitní znalosti" (tacit knowledge) od sociologa vědy Harryho Collinse; jde o to, že výzkumníci některé věci (nástroje, postupy) tak dobře znají, že je nezmiňují v metodologické části článku (ani necítí, že by měli), a právě kvůli tomu pak jejich experimenty (provedené poctivě) nejsou reprodukovatelné. Na závěr pak Nicolas Chevassus-Au-Louis představuje čtenářům rozdíly mezi vědou ve veřejném sektoru (státní univerzity) a v soukromém sektoru (korporátní laboratoře aj.) - reputace akademiků ve veřejném sektoru závisí na počtu článků, které jim vydají odborné časopisy, ovšem v soukromém sektoru jde o profit. Vědcům ve veřejném sektoru se více věří, že svou práci odvedli poctivě, v soukromém sektoru ale na reprodukovatelnosti jejich výzkumu závisí velké výdělky: "Společnosti v soukromém sektoru se naučily být opatrné ohledně údajných objevů výzkumníků, neboť byly často zklamány poté, co daly miliony dolarů za licence na patenty, o které zařádaly univerzity nebo výzkumná centra popisující objevy, které v jejich vlastních rukou nepracovaly." V šesté kapitole, Skewed Competition (Zkreslená kompetice), se autor pokouší nalézt odpověď na shakespearovskou otázku: "Co jest tak shnilého v království vědy?" Je to podle něj rostoucí mezinárodní soutěž, co má za následek nárůst podvodného výzkumu. Daniele Fanelli prý zase tento faktor vidí jako pouhý důvod pro nárůst větší manipulace s obrazovými materiály ve článcích. Někdy je podle autora kompetice čistě o tom, že vědec chce, aby nějaký jev či objekt nesl jeho jméno (jako darwinovská evoluce, Alzheimerova nemoc nebo Halleyho kometa), a intenzita vědecké soutěže se pochopitelně mění v čase: "Počátkem 90. let Američané a Evropané čelili novým rivalům v Brazílii, Jihoafrické republice a Indii, v zemích, jejichž pozice na mezinárodní vědecké scéně konstantně rostou. Čína samotná nabídla tucty nových konkurentů."
Obrovský růst vědy v Číně dnes jistě nikoho nepřekvapuje. Z této země se v posledních zhruba pětatřiceti letech stala vědecká velmoc: "V roce 1991 byla Čína pátou světovou velmocí na poli vědy, co se týče počtu publikovaných článků v anglojazyčných časopisech. Dnes je druhá, jen po Spojených státech." Čína je dnes lídrem v paleontologii, a články čínských vědců studujících pravěký život významně změnily náš pohled nejen na dinosaury. O čínské vědě dále Nicolas Chevassus-Au-Louis píše: "Oficiálně se Čínská lidová republika stále prezentuje jako komunistický stát. Ovšem organizace výzkumu v Číně je daleko od komunistické, což je pravdou o mnoha dalších tamních oborech. Ano, kariéry výzkumníků jsou přímo indexovány podle seznamu publikací. Ve většině případů je jediným relevantním faktorem počet publikovaných článků." Čína samozřejmě není komunistická, je to země s kombinací neoliberálního ekonomického modelu a silné státní kontroly, což je hodně daleko od komunismu na papíře (tedy bezstátního a beztřídního systému). Čínská věda je mnohem více kapitalistická, než byla věda sovětská (a Sovětský svaz byl též kapitalismem - státním kapitalismem, nikoliv komunismem či socialismem, jak se prezentoval): "Během Studené války byl Sovětský svaz vedoucí vědeckou silou a dával svým vědcům ty nejlepší životní podmínky. Ale nikdy nezašel tak daleko, že by evaluoval aktivitu svých výzkumníků podle impaktu jejich publikací v kapitalistickém světě." A pokračuje: "Musíme si uvědomit, že v tomto ohledu Čína dělá otevřeně jen to, co Evropa a Spojené státy provádějí mlčky." Od 90. let závisí financování výzkumu evropských a amerických vědců především na jejich seznamu publikací (pokud nepublikují, mají s financováním problémy - "publish or perish"). S tím souvisí hyperproduktivita výzkumníků a hyperpublikování jejich prací, které se ale týká jen menšiny vědců. Autor nás dokonce upozorňuje na to, že někteří vědci publikují každý týden, což však není reálně možné - buď tedy využívají svého statutu k tomu, aby byli přidáni mezi autory nějakého článku, přestože na něm (a na výzkumu) vůbec nepracovali, "nebo jejich články mohou být legitimně podezřívány z toho, že jsou odfláklé." Píše také, že v čtyři norské univerzity v roce 2002 publikovaly o 30 % více článků než v roce 1982. V sedmé kapitole, Stealing Authorship (Krádež autorství), blíže pohlíží na čtyři typy "triků", k nimž se někteří výzkumníci snižují: těmi jsou plagiátorství, přímá krádež, outscourcing a mechanizace (vědecké generátory, třeba SCIgen). O plagiátorství píše, že se provádí již od počátku vědy ve starověkém Řecku: "Například Ptolemaius z velké části okopíroval Hipparchova pozorování, aby zkonstruoval astronomický systém, který přetrval po více než milénium." Zmiňuje také chemika Roberta Boyla, který v roce 1688 napsal, že byl obětí "filozofické krádeže". Dále uvádí, že v biomedicíně je plagiátorství zvláště závažným problémem, pokud jde o meta-analýzy literatury; může vést k tomu, že "zjištění jediného výzkumného projektu jsou započítána dvakrát, což narušuje závěry meta-analýz." Plagiátorství je formou krádeže, ale existuje i jiný typ vědecké krádeže - přímé přivlastnění si výsledků práce jiného výzkumníka. To se pojí i s genderovou nerovností ve vědě: "Co je vnímáno jako nesporná fakta je několik případů mužských výzkumníků, kteří si připsali zásluhy za objevy učiněné svými ženskými kolegyněmi." Jako jeden z příkladů uvádí objev struktury DNA, který v roce 1953 učinila britská chemička Rosalind Franklin, ale výsledky její práce si přivlastnili Francis a Crick! Původ tzv. Downova syndromu objevila pediatrička Marthe Gautier, nikoliv Jérôme Lejeune, který však za tuto krádež obdržel Kennedyho cenu a 30 000 amerických dolarů. Tyto a další případy vědecké krádeže u člověka vyvolávají husí kůži. Co se týče outsourcingu, jde vlastně o proměnu vědecké publikace ve zboží: "Tucty agentur nabízejí přidání klientova jména do článku, který byl již akceptován časopisem, a poskytují spisovatele, který složí článek na základě dat, které klient dodá, přičemž na jejich kvalitě nezáleží." V případě mechanizace se jde ještě o krok dál. Tento problém tkví v existenci vědeckých generátorů, které za lidské výzkumníky odvedou práci tak, že napodobují standardizovanou strukturu vědeckého článku a samy jej v podstatě dají dohromady. Výzkumníci samotní dodají jen grafy, tabulky a diagramy, a o zbytek se postará generátor. Vygenerované články podle tvrzení autora knihy dokáží obalamutit i skutečné odborníky, kteří si je přečtou.
Výzkum je o penězích. A pro nikoho by nemělo být překvapivé, že to, odkud do něj peníze proudí, může pak v určitých případech mít vliv na jeho výsledky. Osmá kapitola, The Funding Effect (Efekt financování), je zaměřena právě na toto téma. Autor píše: "Přirozeně existují instituce financující výzkum, které nemají značný zájem o získání jednoho výsledku namísto jiného. Toto platí zejména o univerzitách, veřejných výzkumných organizacích a financovatelných agenturách. Těmto organizacím nezáleží na tom, jaký typ výsledku bude získán." Jenže čistě veřejné financování výzkumu a věda ve veřejných institucích nejsou v dnešním světě zrovna tou nejběžnější záležitostí: "V posledních třiceti letech se smlouvy s fundacemi a výrobci, ať už velkými korporacemi nebo mladými společnostmi, z nichž ty druhé jsou často zakládány a vedeny laboratorními výzkumníky, staly všudypřítomnými. Veřejné a soukromé financování jsou blízce spjaty, do takové míry, že se stalo těžké je v laboratorních rozpočtech oddělit od sebe." A jak uvádí v úvodním odstavci této kapitoly, "jak zdůrazňoval bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy, 'koho chleba jíš, toho píseň zpívej.'" Kdo platí, může si určovat, co se bude zkoumat, a někdy si může určovat i to, jaké budou výsledky. Jako naprosto děsivý příklad takových praktik uvádí Nicolas Chevassus-Au-Louis výsledky výzkumu učiněného v roce 1998, podle nichž má kouření tabáku údajně snižovat riziko rozvoje Alzheimerovy nemoci. Nejednalo se o solidní epidemiologické studie, ale byly založeny na ne zrovna neuvěřitelných předpokladech; především šlo ale o to, že tabákový průmysl napříč rostoucím počtem států nebyl spokojený s politikou proti kouření (třeba se zákony o umisťování informace o tom, že kouření škodí zdraví, na krabičky cigaret), a využil vědeckého výzkumu k tomu, aby se legitimizoval a aby měl, čím se proti této politice ohánět. Jedním z hlavních financovatelů těchto pavědeckých výzkumů byla americká tabáková společnost Philip Morris International. Pravda je jinde - je to právě kouření, co podporuje rozvoj Alzheimerovy nemoci, a proto je nutné pohlížet na ony zdiskreditované články z konce 90. let tvrdící opak jako na zdroje cílených dezinformací. Nicolas Chevassus-Au-Louis dále v této kapitole řeší, jak může vědecký výzkum (nebo pseudovědecký výzkum propagovaný jako vědecký) živit konspirační teorie. Píše o odborném časopise Journal of 9/11 Studies, založeném v roce 2006 s cílem publikovat recenzované články o teroristickém útoku, k němuž došlo v New Yorku 11. září 2001. A ihned jej odhaluje jako nesmírně pochybné médium: "Ovšem za fasádou vědeckosti je Journal of 9/11 Studies křiklavě zaujatou publikací. Záložka na jeho webu láká 'začátečníky' ke sledování odkazů na online důkazy toho, že kolaps mrakodrapů v New Yorku nenastal kvůli srážce se dvěma letadly, které do nich naletěly. Zatímco tvrdí, že je otevřen publikování jakékoli studii o 11. září, časopis vyzdvihuje ty, které se týkají činnosti FBI a CIA, pochybení americké letecké kontroly, onemocnění, kterými trpěli první pomocníci v místě neštěstí, a analýzami toho, kdo měl z útoku užitek. Kvůli tomuto seznamu konspiračních obsesí je těžké uvěřit, že Journal of 9/11 Studies přistupuje k předmětu svého zájmu s precizností a neutralitou." Zmiňuje, jak starou konspirační teorii o "tajemném pomocníkovi nebo plánovači, který zevnitř učinil World Trade Center zranitelným", oprášil dokonce člen editoriálního předsednictva časopisu, americký fyzik Steven E. Jones. Ten mj. věří třeba i tomu, že "Ježíš Kristus cestoval do země Mayů po své smrti." Velmi zvláštní "vědec". Dále autor knihy píše o odborném časopise Open Chemical Physics Journal, který je spolu s pár dalšími open-access časopisy vydáván společností Bentham Group se dílem ve Spojených arabských emirátech. Ta vedla odborníky, kteří v časopise publikovali, přímo k hyperproduktivitě; časopis ale nakonec zanikl v roce 2013. Jako poslední ještě autor uvádí studii ze září 2012 vydanou ve Food and Chemical Toxicology, která obsahovala děsivé obrazové materiály zobrazující krysy s nádory, jež se jim vyvinuly po konzumaci geneticky modifikovaných plodin. Studie však měla metodologické chyby, a hlavně měla hrát do karet neziskovým organizacím a aktivistům stavějícím se (naprosto oprávněně) proti geneticky modifikovaným plodinám. I ony, podobně jako tabákový průmysl, usoudily, že jejich politickou snahu může legitimovat věda; jejich snaha ale vyšla vniveč, když byl článek časopisem stažen.
