Obrázek týdne 18. 7. 2025

Letní prázdninové radovánky s velkorozpočtovými filmy mířícími do kin s každým dalším víkendem pokračují. Osobně jsem si dnes užil dopolední promítání nového Supermana od Jamese Gunna, první díl nové filmové série DC Universe, a mohu jej vřele doporučit! Je docela dobře možné, že je to nejlepší DC film, který jsem kdy viděl. Zároveň jsem dnes dočetl komiksovou sérii Power Girl, kterou psala Leah Williams v rámci iniciativ Dawn of DC a DC All-In. Když jsem před pár dny četl její 19. číslo (série jich má celkem dvacet), zaujal mě tento panel od kreslíře Davida Baldeóna, který podle mě s Power Girl a jejími přáteli odvedl v tomto komiksu výtečnou práci. A protože mám za sebou dnes nového Supermana, odkáži v rámci Obrázků týdne na Superrodinu z DC univerza. Nebojte, o dinosaury tentokrát nepřijdete!

Popisek k obrázku: Paige Stetler alias Power Girl a Axel Dust jsou spolu s neobvyklými druhohorními společníky vítáni pohledem na noční Metropolis, zatímco bariéra vytvořená padouchy ze skupiny Void Three pomalu mizí. Služebníci tajemné entity známé jako Mother Unwinder uvěznili Paige, jejího přítele a další osoby, včetně bývalé členky Titánů Lilith Clay alias Omen a Natashy Irons neboli Steel, v podivné bublině vytvořené okolo zrenovované budovy Star. Brachiosauři, Parasaurolophus, pteranodoni a smečka velociraptorů byli do jednadvacátého století přivedeni schopnostmi Void Three, cílících k přetočení času na samý začátek. Bitva se služebníky Mother Unwinder nebyla lehká, ale nyní je již po všem. Paigeiným pláštěm proplouvá vzduch jednadvacátého století, a vyslanci mezozoika se jej mohou poprvé v životě nadechnout. Přitom nepochybně do jejich plic míří i nepříjemné zplodiny, kterými je vzduch jednoho z největších amerických velkoměst - nacházejícího se v distriktu Delaware na východním pobřeží - značně obohacen. Pteranodoni jsou lákáni spletí mrakodrapů; jejich střechy by mohly sloužit jako výtečná hnízdiště. Jeden z nich se již s nadšením rozletěl k nejbližší budově, další dva jej možná brzy budou následovat. Prehistoričtí živočichové to zatím netuší, ale není pro ně cesty zpátky. Činy napáchané Void Three nelze vrátit, a budova Star se tak bude pyšnit několika chovanými neptačími dinosaury a pterosaury. Ačkoliv ji na scéně nevidíme, v těchto chvílích se jistě Maripose Lujan, nedávné absolventce žurnalistiky svěřené pod Paigina křídla samotnou Lois Lane z Daily Planet, dává v hlavě dohromady plán, jak tyto prehistorické vyslance využít k propagaci nové sociální sítě Stargraze, jež má být opakem toho, čím jsou oligarchy vlastněná sociální média. Než se však oznámení Stargraze stane realitou, mohou si Paige a Axel oddechnout, obklopeni dinosaury, a po dlouhé bitvě se pozdravit. Scéna se odehrává na Zemi-0 (Prime Earth) v DC mnohovesmíru. 

Věřte, že jsem v popisku obrázku tentokrát nepřišel s novým příběhem, ale stručně jsem popsal události okolo tohoto panelu. Leah Williams udělala s Power Girl zatraceně dobrou práci, a závěrečná čísla jsou skutečně zčásti věnována kritice korporátních sociálních sítí, jež mění pozornost mas v obrovské zisky pro vlastníky z řad oligarchů. Série se nebála důležitých témat už od začátku; první čísla se dotkla dekolonialismu a dopadů imperialismu zaniklého Kryptonu na jiné kultury.

V příštích dnech se dočkáte článku s mým názorem na Gunnova Supermana. V neděli očekávejte třetí část nového projektu Kniha týdne, dále mám pro vás přichystaný úryvek ze 4. epizody letošního Springwatch, a také Noví Lovci kryptidů by mohli pokračovat!

Co na tento obrázek říkáte? Chtěli byste, aby se v Obrázcích týdne objevovalo více panelů z komiksů, kterým věnuji pozornost? A co váš názor na nový supermanovský film? Jestli je mezi vámi nějaký fellow DC geek, nechť se ozve!

Bungarec tonkinský - Malý korálovcovitý had se silným neurotoxickým jedem

S popisky hadů si v posledních pár letech dávám docela na čas. Po mnoho let jsem vydával jeden pravidelně každý měsíc, letos jste si však od vydání článku o sutě zavíjivé museli počkat na další regulérní hadí článek (mimo nejnovější část Šupinatých z jihoafrické republiky o lamprophiidovi Gracililima nyassae z dubna) více než čtyři měsíce. Nyní však přináším slíbený popisek bungarce tonkinského, a doufám, že vám jím něco málo předám!

Vědecký název: Sinomicrurus macclellandi,

Rozšíření: jižní až východní Asie,

Velikost: délka 40 až 80 centimetrů.

Mezi bungarce rodu Sinomicrurus, popsaného Jeffem Boundym, Robinem Lawsonem a tragicky zesnulou legendou Josephem Brunem Slowinskim v roce 2001 (v rok Slowinskiho osudné expedice do Myanmaru), patří celkem devět druhů vesměs malých jedovatých hadů z čeledi korálovcovitých (Elapidae), žijících hlavně ve východní a jihovýchodní Asii. Bungarec tonkinský je jediným z nich, který se vyskytuje i v jižní Asii, ovšem jeho areál rozšíření je široký; táhne se od japonských ostrovů Rjúkjú přes Tchaj-wan, střední a jižní Čínu, Vietnam, Thajsko a Myanmar přes Nepál a Bhútán až po Bangladéš a Indii. K rodu Sinomicrurus jej v roce 2001 zařadil právě Slowinski se svými kolegy, předtím byl tento druh klasifikován jako zástupce četných dalších korálovcovitých; Johannes Theodor Reinhardt jej původně v roce 1844 popsal jako zástupce dnes již neplatného rodu Elaps, v 90. letech minulého století byl zase řazen k bungarům rodu Hemibungarus a dokonce i korálovcům rodu Micrurus (jeho zástupci se přitom vyskytují jen na americkém kontinentu). Reinhardt se tohoto hada rozhodl pojmenovat na počest Johna MacClellanda, britského lékaře a přírodovědce, který pracoval pro Východoindickou společnost v Bengálské lékařské službě a také pro Indickou geologickou službu. Bungarec tonkinský je se svými 40 až 80 centimetry poměrně malým hadem, žijícím v zalesněných nížinách, ale i v horských pralesích, v nadmořské výšce 150 až 2483 metrů. Jde o terestrické zvíře, zdržující se na zemském povrchu, mezi spadanými listy, ale občas také hrabe v zemi (je tedy subfossoriální). Na to se mu hodí jeho podlouhlé, úzké, válcovité tělo, s krátkou tupou hlavou, která není o moc širší, než zbytek těla. Co se týče zbarvení, jeho záda a boky jsou rudo-hnědé, s až 40 úzkými černými pruhy mířícími z jednoho boku přes záda ke druhému. Směrem ke krémově bílému bříšku se tyto pruhy prudce zužují. U některých populací se však černé pruhy nevyskytují vůbec; zbyly po nich jen podélné skvrnky. Lze se setkat i s bungarci tonkinskými s tenkým příčným černým pruhem kopírujícím páteř od krku až po ocas. Stejně jako ostatní korálovcovitý, je samozřejmě i tento nádherný had vybaven jedem, jímž zabíjí svou kořist. Tou se stávají hlavně ještěrky nebo jiné druhy hadů. Jed je neurotoxický, působí tedy na nervovou soustavu. Rozhodně je dost silný na to, aby jím bungarec tonkinský byl schopen zabít dospělého zdravého člověka. Uštkne pochopitelně jen v sebeobraně, když se tak ale stane, začne postižený pociťovat ztrátu citu ve rtech, a po chvíli má problémy s mluvením. Následují dýchací potíže a rozmazané vidění. Bylo-li do rány vpuštěno velké množství jedu, může oběť zahynout v krátkém čase na náhlou zástavu srdce. Zaznamenaných úmrtí způsobených tímto druhem je však po málu. V Thajsku bylo bohužel uštknutí bungarce tonkinského několika lidem v průběhu let osudné, jinak je to ale plachý a lidmi málo vídaný živočich. Aktivní je totiž hlavně po setmění. Když už je mu člověk na blízku, snaží se bungarec odplazit a skrýt, a ani v přímé interakci ihned nekouše. Má pověst kliďase, do kterého se opravdu musíte se vší vervou pustit, aby na vás tedy ten svůj cenný jedovatý koktejl vyplýtval. I tak známý venomolog Brian Grieg Fry v roce 2003 upozorňoval na to, že silná jedovatost drobných menších asijských korálovcovitých, jako je právě tento druh, nesmí být podceňována. Nejznámější lidskou obětí tohoto druhu byl švýcarský herpetolog Hans Schnurrenberger, zesnulý roku 1964, jenž nejprve symptomy jedu ignoroval po dobu prvních 6 hodin. Teprve poté začal uštknutí řešit, ale bylo pozdě. Smrt jej potkala 8 hodin po envenomaci. Stejně jako jeho bratránci z rodu Sinomicrurus, je i tento had vejcorodý. V jedné snůšce se nachází 6 až 14 vajec. 

Příště užovka japonská!

Noví Lovci kryptidů: Stará základna (1/3)

Lovci kryptidů, svého času kontroverzní skupina dobrodruhů, hrdinů a teroristů, jsou pryč. Zmizeli, a nikdo neví, proč. Většinu světa to ani nezajímá. Je rok 2055, tajů skýtá planeta již málo, a má větší problémy, než aby se zabývala bandou ulítlých akčních hrdinů v černém spandexu. Jejich zmizení však fascinuje Wren Riveru a Winna Wilkinsona, dvojici teenagerovských geeků z Creek City v Illinois, kteří již kráčejí ve šlépějích nechvalně proslulého Jacka Owena a jeho týmu. Když na jaře vytvořili dvoučlenný tým, museli se potýkat se zvláštními, půltřetího metru vysokými potvorami, před nimiž je zachránila Marilla Kent-Lyons, dcera dvou agentek, jež byly nejbližšími spolupracovnicemi Owenovy skupiny. Nedlouho poté si Wren a Winn pořídili vysokorychlostní letoun - po nocích jím odlétají na mise bez svolení majitele letounu, Winnova otce - a navštívili poušť Atacama, kde se setkali s medvědími liškami, monstry z Aricy a rostlinou propůjčující lidem na krátký čas nadlidské schopnosti. Jejich další zastávkou byla Jáva, kde objasnili záhadu jávského vlka, lidožravé šelmy přežívající u slumů města Semarang. Z obou expedic si odnesli nemálo materiálu, který mohou coby nezávislí výzkumníci vyhodnotit. Ačkoliv se však pustili do úspěšného lovu kryptidů, stále nepřišli na to, co se stalo s jejich hrdiny. Snad se začínajícími letními prázdninami budou mít na pátrání více času...

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

STARÁ ZÁKLADNA, ČÁST PRVNÍ:

Hustou ranní mlhou pronikly první sluneční paprsky, a začaly ji zbarvovat dozlata. Světlo se přes nakupené molekuly vody v plynném skupenství šířilo velkou rychlostí, a usilovně se snažilo jimi proniknout k zemskému povrchu. Tmavě šedé cesty se změnily v bronzové. Příliš je však neohřály. Inverze v Creek City trvala nadále, ať už se měl tento kus Země natočit ke slunku nebo ne.

Ulice byly nebývale tiché. Žádné kroky. Žádné zvuky motorů. Žádné drncání jednokolejky. A hlavně žádné pištění dětí jdoucích do školy. To proto, že nastal první den letních prázdnin, s ním přišel nový jízdní řád platící po celém městě, a k tomu začalo nemálo dovolených. Kdyby nebyla na začátek července taková kosa, a vzduch nebyl těžký a štiplavý vlivem inverzního zadržování splodin v ulicích, mohl by si jeden i docela užít kosí chór nesoucí se odkudsi z dáli.

Mezi křovinami se náhle cosi pohnulo. Větve se zatřásly, a spadlo z nich několik svěže zelených lístečků. Proskočil jimi prazvláštní tvor. Jakmile se štětiny na jeho těle setkaly s listím, rozezněla se drsná, drásavá kakofonie šustivých zvuků. Mezi křovisky se mihnul ostatný ocásek, a zase se bleskurychle ztratil. Útěk začal. Lov také.

Po ocásku něco draplo. Minulo to, a pak to skočilo mezi křoviny. Na placáka. Šustění pokračovalo. Nyní jej však prolínalo i bolestné úpění. Po chvilce ho doplnilo syčení. Též bolestné.

"Prosím tě, co to děláš?" ozval se z křovisek jeden hlas.

"Myslel jsem, že ho chytím!" zněla odpověď, doplněná syčením.

"Máš obvaz?"

"Jasně, mám všechno. Táta koupil před pár dny novou lékárničku."

"Tak si to obvaž, já běžím za ním."

"Buď opatrná, jsem si jistej, že kouše!"

Další placák. Zašustění, pak táhlé zapískání.

Wren Rivera zvedla hlavu a odfoukla dlouhý pramínek fialovočerného odrostu. "Ale ne."

Štětinatý ocásek se odplazil mezi ještě hustší křoviska. Dívka v nich začala šmátrat oběma rukama, zatímco ležela na břiše v blátě. Po chvíli sama zasyčela. Vytáhla z listí levou ruku, a chvíli civěla na velký trn, který se jí zabodl do malíčku.

"Prosím tě, co to děláš?" uchechtl se Winn Wilkinson, stojící náhle za ní, s batohem drženým jedním popruhem na pravém rameni a s obvazem se zarudlou vatou na dlani levé ruky.

"Myslela jsem, že ho chytím... ehh, nevermind."

"Klidně bychom ho mohli pokračovat v replikaci našeho předchozího dialogu," zazubil se Winn.

"Chyť to zvíře, vole!"

Zpoza keřů se opět ozvalo táhlé zapískání.

"Mám ho," šeptl Winn, a přeskočil je. Nato ukouzl v kaluži, do které právě skočil, a tvrdě dopadl na zadek. Vycenil zuby, a přitom spatřil ještě zubatější úsměv potvůrky, kterou spolu se svou kamarádkou naháněl. Patřil podlouhlému, smaragdově zelenému, štětinatému dráčkovi s růžkem na protáhlé leguání hlavičce. Očka měl drobná a rudá, s černou svislou zorničkou, jako had, a zuby měl jako sám Tyrannosaurus rex. Jen ne tak velké. Celkově byl od čenichu po dlouhatánský ocásek dlouhý asi půl metru.

"Why you little..." zasupěl Winn, a ze sedu učinil jediný skok k potvůrce, jen aby zase minul a rozmázl si po obličeji více bahna. Tentokrát snad doplněného i o trus tohoto zvířete. V bahně totiž byly jakési černé vločkovité útvary. A nebyly náhodně rozházeny, tvořily několik hromádek.

"No fuj! Teď budu potřebovat vydensifikovat oči! Bože, tohle pálí!" vykřikl Winn. "A smrdí! No ty vole, tohle je horší, než hovna toho vlka na Jávě! Wren, já tu hodím šavli!"

"To nedělej," řekla mu Wren, jež se na scéně objevila s krvácejícím malíčkem, dosud neovázaným, "začaly prázdniny, a údržbáři starající se o městské parky mají vždycky na začátku prázdnin dovolenou. Není, kdo by to uklidil."

"Tak ono by především bylo dobré uklidit tohle," zařval znechuceně Winn, a prstem ukázal na hromádky v blátě, "představ si, že do toho někdo omylem zaleze! Pfuu!"

"Asi jako ty?" poškádlila ho Wren.

Winn na ni vrhl nesmírně vyčítavý pohled. Pak rychle přiložil k ústům ovázanou dlaň, aby zadržel jistý reflex. Druhou rukou si přitom ovíval nos.

Dráček se opět dal do pohybu. Tentokrát na něj však Wren mnohem lépe viděla. Navíc se hnal k okraji parku, k silnici, do oblasti s mnohem méně křovinami. Dívka jej měla permanentně na očích, i když se pohyboval bleskovou rychlostí.

Skočil na silnici, a ohlédl se zpět. Svá drobná očka musel na setinu vteřiny zavřít. Vyděsil ho totiž záblesk z Wrenina fotoaparátu.

"Ať už utečeš kamkoliv, teď jsi zvěčněnej," řekla.

Dráček sebou mrskl, a postavil se do útočné pozice. Vycenil zuby, skrčil se, a chystal se na Wren vyrazit. Nestála daleko od něj, dělily je možná tři čtyři metry. Zvířeti se na zádech vyrýsovaly tři podivné útvary, působící nejprve jako zvětšené štětiny. Jak se vzpřimovaly, rýsovala se mezi nimi tenká kožní blána.

Wren se pousmála. "No super."

Z dráčkova hrdla se ozval překvapivě silný řev. Wren musela zvednout obočí. "Bariton bych u tebe nečekala."

Nato se ozvalo zatroubení auta, dráček sebou mrskl, a byl úplně pryč. Wren si v šoku ani nevšimla toho, zda skočil zpět mezi křoviny nebo zda ho rychle jedoucí vozidlo srazilo. Pořád stála jako solný sloup, když k ní přispěchal Winn. 

"Tenhle hnus se nedá přestříkat ani voňavkou! Právě jsem to zkusil. A pořád je mi šoufl! Kdyby nic jiného, ta voňavka to ještě zhoršila!"

Wren se nahrbila a zacpala si nos. "Jo, Winne, jestli ne předtím, tak minimálně teď už smrdíš jak víš co."

"Kde je to zvíře? Neodehnal jsem ho?"

Náhle se oba výzkumníci rozechvěli. Bylo jim nevolno. Ne však kvůli tomu, jak Winn páchl. To, co cítili, už dříve zažili. Jen si nepamatovali, jak nepříjemný byl. Jejich těly něco procházelo, a oba museli křičet. Svět se jim náhle obrátil vzhůru nohama.

Když Wren a Winn otevřeli oči, viděli kolem sebe jen tmu. Rozhodně se nacházeli ve vnitřku nějaké budovy, více však určit nedokázali. Z nečekaného přemístění se jim stále stahovala břicha, a zděšeně oddechovali. Wren jen spěšně pohlédla na svůj fotoaparát a zkontrolovala, že fotografie štětinatého dráčka v něm byla uložena. Pak hluboce vydechla, zaklonila hlavu, a bouchla se temenem o stěnu.

"Pozor!" vyhrkl Winn, ale pozdě. "Myslím... myslím, že jsme v nějaké chodbě. Nejsou tu okna, nejsou tu světla, ale... poznávám tu kliky dveří. Úzká chodba..."

"Ty jo, tímhle mě pěkně naštvala..." prohlásila Wren.

Winn jí podal ruku s nabídkou, že jí pomůže při chůzi. Pořád se jí točila hlava, a na místě se motala. Wren nabídku odmítla. 

"Kruci, tohle mi to dračisko zaplatí," zašeptal si pro sebe naštvaně Winn. 

Oba teenageři začali kráčet k nejbližšímu konci chodby. Rozeznávali tam jakési veliké dveře. Winn šel první, Wren se držela deset kroků za ním. Nos měla přitom pod tričkem, aby necítila závan vzduchu táhnoucí z jejího kamaráda. V jednu chvíli jí to přišlo vtipné, a nahlas se tomu zasmála. Winn byl v úzkých.

Pak znenadání vykřikl. S něčím se srazil, učinil několik prudkých pohybů a s otevřenými ústy hleděl před sebe. 

"Omlouvám se, asi jsem to načasovala blbě," ozvalo se z temnoty, "taky chápu, že jsem se vás nejdřív měla zeptat, jestli sem chcete být teleportováni... silly me."

Ten hlas s londýnským přízvukem byl Winnovi i Wren dobře znám. "Keira!" vykřikli zároveň.

"Zrovna jsem pro nás všechny uvařila čaj," řekla dívka zahalená temnotou, "pojďte za mnou, do mojí pracovny."

Wren se přiblížila k Winnovi, a společně prošli velkými dveřmi, k nimž prve mířili. Ocitli se v neosvětlené místnosti plné desítek a desítek počítačů a hologramových projektorů. Zastavili se jen po pár krocích, a udiveně si ji prohlíželi. Ocitli se v základně Keiry Kendrick, členky týmu, s níž byli dosud v kontaktu jen přes hologramové projekce. Veškerá nevolnost z teleportace je přešla.

"I do apologize," řekla Keira, odložila tác s šálky čaje na nejbližší stolek a přišla svým kolegům podat ruce, "zaprvé, dlouho mi trvalo, než jsem se vám do životů znova vetřela, zadruhé, vážně jsem se vás měla zeptat, jestli mě chcete navštívit v Londýně... a zatřetí, tohle ode mně bylo strašně neslušné."

Nejprve potřásla rukou Wren. "Je mi obrovskou ctí," řekla takovým tónem, že si Wren vybavila členy královské rodiny. Posh, měla na jazyku s trochou podezření Wren, ale raději nic neřekla.

Keira podala ruku také Winnovi. "Wow. Co je to za zápach?" zeptala se.

"To je... moje voňavka. True Men Toll," odpověděl nejistě Winn.

"Oh, má oblíbená!" pronesla nadšeně Keira.

Wren se na Winna podívala se znechucením. 

"Vidíš? Ženy milují mou vůni," řekl Winn, a dvakrát za sebou pozvedl obočí.

"Jo, tak když po tobě jdou na hajzl."

To se Winna dotklo. Zamračil se. Vzápětí uviděl, že Keira držela v ruce osvěžovač s obrázkem citronu na plechovce. Postříkala jím vzduch ve svém bezprostředním okolí. Wren se otočila na Wrena, a jen na něj pohlížela se zvednutým koutkem rtů.

"Hrm," reagoval na to Winn.

"Rorschach? Má oblíbená postava z Watchmenů!" pronesla Keira. 

"Wait, ty máš ráda Watchmeny?" reagovala na její slova Wren.

"Ano, mám kompletní sbírku digitálních kopií každé edice. Jeden by mohl říct, že jsem... docela velký komiksový geek."

"Schway!" vyhrkla Wren.

"Teď děláme odkazy na Batman Beyond? Ten starý animovaný seriál z Timmverse? Jediný z toho univerza, který se ukázal být opakem schwarbage?"

"Sakra, tahle týpka je dobrá," řekla Wren nadšeně Winnovi, a přiběhla ke Keiře. 

"Keiro, máš tady někde koupelnu? Že bych si tam opláchl obličej? Mám v oku takový... malý sajrajt... potřebuju ho z něj dostat, začíná mě to dost pálit," zeptal se Winn.

"Jo, koupelnička jsou hned ty dveře po tvojí levé ruce," odpověděla mu Keira.

"Fajn, díky!"

"Hrozně smrdí, co?" zeptala se tiše Wren.

"Nejdřív jsem myslela, že omdlím," zašeptala Keira.

"To na jeho obličeji jsou hovna zvířete, které jsme se snažili chytit. Tři noci za sebou jsme se proháněli městskými parky v Creek City, protože se na takových těch pochybnějších zpravodajských webech začaly objevovat zkazky o spatření nějakého podivného ještěra," vysvětlovala Wren.

"Já vím. Mám to všechno uložené," uchechtla se Keira, "podívej." Zvýšila hlas. "Percy, ukaž všechny záznamy uložené pod heslem 'Creek City spiny lizard'."

"Načítám," ozval se přívětivý mužský hlas, "úloha dokončena. Ukazuje se 21 záznamů. Nejnovějším je článek ze Sensational Illinois News reportéra Mikea Swedishe s názvem 'Důchodkyně spatřila ostnatý ocas ve své toaletě. Policie jí nevěří, potrestala ji pokutou.'"

"Ahh, nebohá paní," vyhrkla Wren, "tohle je špatně... tohle je tak špatně! Vždyť je to zvíře reálné! A jestli se pohybuje v trubkách uvnitř domů... pak to dává smysl, proč nám včera o půlnoci pláchlo u té nové stavby v Jefferson's Street. Heh, šli jsme pak spát k Winnovi domů, a znova jsme tu potvůrku našli až v parku dneska ráno."

Okamžitě ukázala Keiře fotografii zvláštního dráčka. 

"Panebože, je překrásný! Takže to je pravda, existuje!" řekla Keira, a položila si ruku na srdce.

"Jsme Lovci kryptidů," řekla jí Wren, "svou práci děláme dobře!"

"Máte i něco víc, než jen tu fotku?"

Wren vykulila oči. "Proboha, Winne!"

Přiběhla ke dveřím do koupelničky a začala na ně bušit.

"Wren, je to ještě na dlouho... Zatím jsme... v permské éře. Ale neboj, jednou tu pro tebe bude místo."

"Smyj ty bobky do zkumavky, Winne! Je to cenný materiál!" křičela Wren. "Já si v zápalu lovu ani neuvědomila, že jsem mohla odebrat vzorek!"

"Ahh, jistě! Jo, to... se nemusíš bát... já... já zatím na svůj obličej nesahal... zatím... zatím..."

"Zatím co?!"

"Zatím... tu dělám... něco jiného..."

Ozvalo se spláchnutí. "OK, Winne, hlavně nezapomeň na to, co jsem ti poručila, jo?"

"Jasně... počkej, co? Poručila?!"

Wren opět přistoupila ke Keiře. Obě se nahlas zasmály. 

"Vtipný mladík," řekla Keira, "vyšší, než se mi zdál přes hologram."

"Jo, Winn má svoje momenty," řekla Wren, "upřímně, nejlepší kámoš, jakého jsem kdy měla."

"Máš hodně kámošů?"

"Ne," odpověděla Wren a skrčila celý svůj obličej, "nejsem zrovna populární člověk."

"Já to tak mám taky. Vlastně... bych ráda byla s lidmi, ale v naší společnosti existuje něco jako... anti-autismus? Jsem na autistickém spektru," řekla vážně Keira, "a to neznamená, že bych nějak nedokázala navazovat kontakty nebo tak něco, spíš jde o to... že mě ostatní lidi nechápou. Nechápou mou kognici. A tak reprodukují ableistický útlak. Proto jsem nucená být takhle sama, se svými stovkami počítačů..."

"Máš ale parádní výbavu," řekla Wren, "a máš taky nás. Zachránila jsi nám život, Keiro. Na to ani já, ani Winn nemůžeme zapomenout. Jsi členkou týmu."

"Jo, jsi jedna z nás," ozval se Winn, vycházející z koupelničky, "ale abych řekl pravdu, rád bych věděl, proč jsi nás takhle znenadání vytáhla z Creek City někam... ani nevím, kam."

Návštěvníkům z Creek City se před očima na obrovském monitoru objevila mapa Londýna. Na ní se nacházely dva velké pulzující body, jeden zelený a druhý červený. 

"Tady se momentálně nacházíme," řekla Keira svým společníkům a ukázala na zelený bod, "Greenwich. Jak vidíte, Greenwich Park je lokalizován severovýchodně od této budovy."

"A co je to za budovu?" zeptal se tajemně Winn.

"Moje budova," odpověděla s úsměvem Keira a zapálila si cigaretu, "dům, který mi zůstal po rodičích."

"Žiješ tu sama?"

"Vidíš snad někoho jiného?" uchechtla se Keira, a natáhla kouř z cigarety. 

"Když jsi s náma mluvila posledně, zmiňovala jsi, že máš satelity. Ty taky patřily tvým rodičům?"

"Kendrickovi pracovali pro britskou vládu. Máma s tátou byli politicky nezaujatí vládní zaměstnanci, kteří se v průběhu desítek let vyšplhali po žebříčku až na vrchol. Táta byl zodpovědný za vývoj špionážních programů, které byly ale nakonec tak vyspělé, že je vláda zavrhla. Považovala je za neetické. Co se týče mámy, dostala se do pozice armádní generálky. Některé z těch satelitů sama operovala, a samozřejmě schválila jejich vyslání do kosmu," rozpovídala se Keira s cigaretou v ruce, "jenže vláda ani armáda s nimi už dávno nic nechtějí dělat. Už od časů, kdy byli... moji rodiče ještě živí. Nakonec s prací pro vládu sekli, to bylo na začátku tohoto desetiletí, a založili si vlastní společnost, která zkoupila vše z jejich práce, co se jen dalo... hodně zjednodušuju. Hodně. Ale chápete..."

Winn se dlouze zadíval na Wren. "Seš si jistá, že s někým takovým vážně chceme spolupracovat? Týpka je nejen špiónka, která umí teleportovat lidi z jednoho konce světa na druhý, ale taky... taky je z rodiny s určitou minulostí."

"Hm. Mě to všechno přijde fajn, Keiro," usmála se Wren.

"Ale... ale... co tvoje třídní vědomí, Wren?"

"O čem zas kecáš, Winne?" odfrkla Wren. "Nepleť hrušky s jabkama."

Nato se zamračila. "A mimochodem, ten kus, co máš na uchu, sis taky mohl smýt, ne? Cítím hnilobu, a není mi nejlíp."

"Co ona řekla," uchechtla se Keira.

"Hrm!" reagoval na to Winn, a utekl zpátky do koupelničky. Dívky se zachichotaly. 

"Nevím, jestli to není příliš vážné téma, ale... můžu se tě zeptat, co se tvým rodičům stalo?" optala se opatrně Wren.

"Autonehoda," odpověděla suše Keira, "zemřeli při autonehodě v Camden Town, 23. listopadu 2053. V devět ráno. Byla jsem ve škole, když mi třídní učitelka přišla v hodině geografie zašeptat do ucha, že máma s tátou byli převezeni do nemocnice. Měli ten den volno, chtěli si spolu vyjet po Londýně, zatímco jejich děcko bylo ve škole... Do cesty jim vjel opilý řidič. Táta byl špatně upoutaný, takže při nárazu vyletěl ven a roztříštil si lebku o zadek kamionu, který jel před nimi... máma byla v lepším stavu, ale měla vnitřní krvácení, a v nemocnici ho nedokázali zastavit..."

"To zní strašně," řekla Wren.

"To jo," dodal Winn, pomalu se k nim blížící. Působil zklesle, když Keiřin příběh poslouchal.

"Táta zemřel jako první. Prý sebou hrozně cloumal na lehátku, museli ho upoutat, zranil doktora... nikdy nezapomenu, jak vypadal, když mi ukázali jeho mrtvolu... Měl úplně vtlačený obličej, ani si to nedokážete představit... A máma, té krev naplnila břicho. Chtěla jsem s ní mluvit, když ještě byla naživu, ale zdravotní sestry mě k ní na pokoj nepustily... bylo to otřesné."

"Je mi to všechno moc líto, Keiro," řekla Wren.

"Tohle by si nikdo nezasloužil," ozval se opět Winn, "jestli se ale můžu zeptat, nemyslíš si, že to byl třeba rasistický útok?"

"Podle oficiálních informací ne," odpověděla Keira.

"Nějaká politická msta?" napadlo Wren.

"Taky ne. Ten člověk, co nehodu způsobil, byl čerstvě rozvedený muzejní kurátor. Pracoval v Přírodovědném muzeu v Londýně. Co jsem slyšela, ráno se strašně opil, když ho opustila manželka kvůli aféře s jiným chlápkem. Tahle slaboduchost pak stála život moje rodiče."

Keira měla v očích slzy. Nervózně vkládala cigaretu do úst. Winn se opět dlouze zadíval na Wren. Zakroutil hlavou.

"Keiro, promiň. Nechtěla jsem tě rozhodit. Jenom jsem se zeptala, tak..." vyhrkla Wren.

"To je v pohodě. Úplně v pohodě," přerušila ji Keira, "aspoň... aspoň o mě něco víte. Něco víc než jen to, že mám oči a uši všude ve světě, a že jsem fakt ujetý Cryptid Hunters geek."

Winn pohlédl na obrazovku s mapou. Pokýval hlavou. "Tak abychom se vrátili k mému původnímu dotazu... Řekla jsi nám, že jsme v tom zeleném bodu. To je Greenwich. Ale co ten červený bod? Ten v jižním Londýně?"

Wren přímo ožila. Vykulila oči.

"Uvědomujete si to moc dobře," pousmála se Keira, "důvod, proč jsem chtěla, abychom se setkali, je prostý. Jste už opravdu zralí Lovci. Viděli jste kus světa. Bojovali jste s monstry v Creek City, jejichž tajemství jste zatím neobjasnili, ale máte tunu zkušeností. Byli jste v Atacamě a na Jávě. Nezarážejte se, já to vím. Vy víte, že to vím. Kráčíte v šlépějích našich společných hrdinů, ale... nikdy jste neviděli to, co po nich zbylo."

"A ty nám to chceš ukázat?" rozzářila se Wren.

"Přesně tak," usmála se Keira, "chci, abychom společně navštívili starou základnu Lovců kryptidů."

"Není to náhodou ilegální?" zeptal se Winn. "Jsem si vcelku jistý, že už celá desetiletí je pozemek s jejich HQ obehnaný plotem. Je to soukromý pozemek, a vstup na něj bez povolení je trestný."

"Well," protáhla Keira, "něco takového správné Lovce kryptidů nezastaví, ne?"

Pokračování příště...

Springwatch 2025 - Netopýři nejmenší v Haddon Hall

Netopýři nejmenší v Haddon Hall. Megan McCubbin navštívila mateřský hřad netopýrů nejmenších (Pipistrellus pygmaeus) v kapli u starého venkovského domu Haddon Hall v anglickém Derbyshire. Jedná se o nejmenší a jeden z nejhojnějších netopýřích druhů ve Velké Británii. V době, kdy jsou samice březí, vytvářejí velké hřady, a do této budovy se jich každé jaro stahuje více než 400. Všechno jsou to skutečně samice; kaple jim v této zranitelné době poskytuje úkryt před predátory. Dovnitř a ven se dostávají skrze malou škvíru ve starých vratech. S postupem večera se jich ve vnitřku stavby shromažďuje čím dál více. Na blízký závan od jejich křídel Megan nebude muset čekat dlouho. Ještě více ji však nadchne to, že jeden z netopýrů ji na tváři jako pozdrav zanechá svůj trus. A hned se pozná, že Megan byla od útlého dětství vychovávána Chrisem Packhamem, který by byl z něčeho takového také nadšený, zatímco většinu lidské populace úplně zvířecí exkrementy na obličeji nerozzařují. Štěstí, že netopýr minul Meganiny oči. Naše průvodkyně se dále k netopýrům přiblíží i pomocí sluchu. Speciální zařízení, které si přinesla, umožňuje nahrávat zvuky, jež vydávají při echolokaci, a ze kterých můžeme my, lidé, vlastníma ušima slyšet jen nepatrné množství. Klikání, které uslyšíte, je právě echolokací, pištění je pak sociálním dorozumíváním. Zbytek večera se Megan rozhodne strávit na studené podlaze kaple, aby mohla cítit závan větru z bezpočtu křídel netopýrů vyrážejících na lov - každý milovník letounů jí takový zážitek může závidět. V rámci živého vysílání nám ještě sdělí, že přístup k netopýrům měla samozřejmě pod licencí Steva Roea, výzkumníka, který se těmito savci zabývá. Stevův výzkum poukázal na to, že netopýři v kapli hřadují různě dlouhou dobu v závislosti na teplotě. Když je teplota vzduchu vyšší, trvá jejich hřadování déle. Když je ve stavbě chladněji, poletují takto společně mnohem méně. Za chladné teploty je aktivita hmyzu snížená, takže na lov mají tito letouni méně času. A tohoto krátkého času musejí maximálně využít.

Klip ze třetí epizody vzdělávacího pořadu Springwatch 2025 (nebo též Springwatch at 20) z dílny BBC Studios Natural History Unit, vysílaného v květnu a červnu na BBC Two.

Nejistota nejen ohledně budoucích přírodovědných dokumentů od PBS

Ve Spojených státech amerických se od začátku tohoto roku vážně dějí divy. Moderní Gestapo v podobě ICE odchytává lidi na ulicích i v jejich domech. Trumpova cla vážně nutí každého přemýšlejícího člověka kdekoliv ve světě kroutit hlavou. Voliči současného prezidenta si začínají uvědomovat, že kvůli vyhánění imigrantů nemají, koho na svých farmách vykořisťovat za extrémně nízké mzdy, a jejich byznysy končí. A nejbohatší člověk na světě, dětinský nesnášenlivec Elon Musk, který se pár měsíců rád trádoval za Trumpovými zády poté, co si na inauguraci současného prezidenta zahajloval, se ve vzteku obrátil a v již smazaném tweetu na začátku června vytáhl Epsteinovy dokumenty, kvůli kterým nyní Trump na své sociální síti vydal slaboduchý příspěvek, jenž značí, že ho toto téma velmi znepokojuje. Věda je na tom v současné Americe špatně. Evoluční biologové se bojí publikovat, v amerických vědeckých periodicích je cenzura na terminologii používanou v genderových studiích, a z národních parků bylo na popud současné administrativy propuštěno obrovské množství zaměstnanců... Trumpovy USA jsou fašistickou zemí. O tom nikdo nepochybujeme.

Tento politicky laděný příspěvek jsem se rozhodl vydat kvůli tomu, že v naprosté nejistotě se v posledních měsících ocitá i velký kontributor popularizace vědy v USA, a to média financovaná z Corporation for Public Broadcasting, zvláště pak National Public Radio (NPR) a Public Broadcasting Service (PBS). Současný Bílý dům má za to, že veřejná média jsou "politicky zaujatá", a že jsou "zbytečným výdajem". Je to prostě útok na televizní a rádiové stanice, které nereprodukují krajně pravicové trumpistické názory, na rozdíl od soukromého kanálu Fox News vlastněného magnáty z rodiny Murdochových. Murdoch samozřejmě po desítky let prostřednictvím svých médií podporuje pravicovou politiku; i on přispěl k tomu, že USA vedli takoví panáci, jako George W. Bush nebo Donald Trump, nebo že britským premiérem byl zrádce labouristických hodnot a válečný zločinec Tony Blair, a když už jsme na blogu věnovaném zčásti prehistorickému životu, nemohu opomenout, že jistý klimaskeptický román kariérního novelisty Michaela Crichtona, autora Jurského parku, vydalo Murdochovo nakladatelství HarperCollins (sám Murdoch je popíračem antropogenní klimatické změny). Ze strany Trumpova Bílého domu je tohle vše jen pokrytectví. Veřejná média sloužící obyvatelstvu mj. ke vzdělávání o životním prostředí, změně klimatu, evoluci života nebo třeba o politickém spektru a ekonomice považuje Trump za nepřítele číslo jedna. Jak sám kdysi prohlásil, miluje nevzdělané. V USA dosud platí Public Broadcasting Act podepsaný v roce 1967 demokratickým prezidentem Lyndonem B. Johnsonem; ten podepsal také Social Security Amendments o dva roky dříve, čímž vznikly Medicare a Medicaid. Trump už dříve v tomto roce požádal zákonodárce, aby odvolali rozpočet pro Corporation for Public Broadcasting na další dva roky. Pak byl administrací využit vzácný nástroj umožňující prezidentovi zrušit dříve schválené finanční opatření. Tento nástroj dává americkému Kongresu dobu 45 dnů na to, aby situaci vyřešil, jinak se výdaje zastaví. Lhůta končí tento pátek, 18. července.

Titulek desítky let vysílaného dokumentárního cyklu Nature na americké PBS. Zdroj: Oficiální web PBS Nature

Dobrá, pozadí celé věci jsem vám tedy již nastínil. Nyní přejděme k tématu, které slibuje titulek tohoto článku. Pokud přestane být financována americká PBS, vážně hrozí, že výtečné přírodovědné a vědeckopopularizační dokumentární série jako Nature a NOVA půjdou ke dnu. Vysoce informační YouTube kanály, jako je PBS Eons, který nejen své 3 miliony a 120 tisíc odběratelů (mezi něž patřím) informuje o evoluci života a různorodých a velmi zajímavých fosilních organismech, a to prostřednictvím profesionálně natočených a sestříhaných videí i podcastů (vzpomeňme na Surviving Deep Time), mohou skončit. Dokumenty a vzdělávací pořady PBS patří ke špičce. Cyklus Nature napomáhá k seznamování nejen amerického diváctva s ochranou přírody a životního prostředí, například prostřednictvím sérií Wild Hope nebo In Her Nature, o kterých už jsem tady na blogu několikrát psal. Eons umožňují především mladším a intelektuálně založeným paleogeekům nesenzacechtivým způsobem poznávat rozmanitý život v prehistorii naší planety, a napomáhají tak rozvíjet zájem o přírodu a o její vývoj, což je nesmírně důležité! Cyklus NOVA po dobu 51 let informuje diváky o dění ve vědě, ať už v paleontologii, tak třeba v astrobiologii, na poli ochrany environmentu, studia změny klimatu nebo studia hlubin vesmíru. PBS má velkou vzdělávací hodnotu, a patří mezi vůdčí tvůrce a vydavatele kvalitního přírodopisného a vědu popularizujícího obsahu. To vše je nyní v ohrožení kvůli Trumpovi a jeho administraci tvořené republikánskými bigoty z řad těch morálně nejshnilejších nácků, kteří si nějaký rozvoj intelektuality u svých "subjektů" rozhodně nepřejí. Ve své svědecké výpovědi z 25. června kritizoval konzervativní politický analytik Russ Vought - vskutku zřezáníhodný asociál - z Republikánské strany a vedoucí Kanceláře managementu a rozpočtu veřejná média za to, že vytvářejí pořady zaměřené na diverzitu, rovnoprávnost a inkluzi. Jinými slovy, vzdělávací pořady veřejných médií jsou podle tohoto anti-intelektuálního pytle lidského odpadu "příliš woke". Samozřejmě. Pro každého z těch psychopatů je dobrý dokument o diverzitě lidí nebo o ochraně přírody "příliš woke". Protože svět je woke. To jen konzervativci raději usínají.

Logo série PBS Eons o prehistorii života na naší planetě. Zdroj: Oficiální web PBS

Vought v oné výpovědi brblal, že se mu nelíbil pořad vysílaný v roce 2022 na NPR s názvem "Co queer kachny mohou naučit teenagery o sexualitě ve zvířecí říši" (What ‘Queer Ducks’ can teach teenagers about sexuality in the animal kingdom). Republikánskému blbečkovi vadí, že se samci kachen párují se samci. Wow. NPR informuje osmiminutovým rádiovým pořadem o diverzitě sexuálních orientací v přírodě, a tady Trumpův poskok se kvůli tomu může pomátnout. Jestli motivace zastavit mj. financování přírodovědných dokumentů a vzdělávacích rádiových pořadů o přírodě ve veřejných médiích pramení z toho, že se těmto puritánským dogmatikům nelíbí rozmanitý svět přírody ve všech barvách duhy, pak jen kroutím hlavou nad jejich nezlomnou stupiditou, a vy byste měli též. Jinak Republikánům vadí také Sesame Street, protože je, to bychom neuhodli, "příliš woke". Ano, protože Elmo je anti-rasista, může se z něj současný Bílý dům naprosto pominout. Proti Sesame Street se pravicoví bigoti vyjadřují již nějakou dobu, vadí jim totiž, že tento pořad učí děti, jak být k ostatním milý, slušný a akceptující. No, a to je přece "moc progresivní", to je přece "moc woke". Američtí křesťanští nacionalisti, kterými je Trump obklopený, považují soucit za "hřích". Empatie a dobrosrdečnost je pro ně zločin. Sesame Street, který se vysílá od roku 1969, je samozřejmě také dílem PBS. Ano, v Americe zvítězila naprostá asociálnost, a tato snaha ničit, definancovat a delegitimizovat veřejná média, která pomáhají vzdělávat nebo učit o tak základních věcech, jako je slušnost a pochopení, naprosto dokazuje, že Trump a jeho kolegové jsou hyeny. Co bychom čekali od iliterátního pedofilního dědka s přehazovačkou a jeho poskoků? Pro dokumentární průmysl může Trumpovo tažení proti veřejným médiím znamenat velký problém. Rozhodně si přeji, aby PBS a NPR neustávaly v tvorbě, jejich vzdělávací pořady zkrátka stojí za to, mají vysokou kvalitu, a svět by byl bez nich o dost chudší. 

Trumpova administrativa samozřejmě dále brojí proti pomoci zemím sužovaným hladem a chudobou, proti vývoji léků na HIV nebo malárii atakdále. Je to příšerné. Amerika činí jeden krok zpátky za druhým, a jednoho dne bude na tuto éru pohlížet s obdobným znechucením, s jakým Britové pohlížejí na svou koloniální éru a Němci na období nacismu. Kdo ví, kolik škod ale do té doby bude napácháno.

Vždyť jsou to jen zvířata | Kniha týdne

Minulou neděli, 6. července, započal na blogu Blogorgonopsid nový projekt s názvem Kniha týdne! V rámci něho vám každý týden hodlám představit a recenzovat knihu, kterou jsem přečetl někdy v nedávné době nebo jsem se k ní, mám-li ji už přečtenu, za účelem napsání tohoto příspěvku po delší době vrátil. První Knihou týdne byla výtečná publikace Clever Girl: Jurassic Park od kanadské akademičky Hanny McGregor. Tentokrát vám představím jednu z nejznámějších českých popularizačních knih o zvířatech, jejímž autorem byl zakladatel české etologie a dlouhodobý ředitel pražské zoologické zahrady Zdeněk Veselovský. 

Vždyť jsou to jen zvířata je knihou profesora Zdeňka Veselovského, vydanou nakladatelstvím Mladá fronta v rámci Edice Máj v roce 1974. Mám pocit, že jako jedna z nejznámějších českých knih o zvířatech ani nepotřebuje zdlouhavý úvod, a jsem si jist, že se s ní mnozí z vás někdy v životě setkali, ať už v domácí knihovně nebo ve vaší městské knihovně či v antikvariátu. Zdeněk Veselovský se v této knize snaží čtenářům přiblížit zákonitosti života zvířat, a na 287 stranách (resp. 282 stranách textu) doplněných o řadu obrazového a fotografického materiálu, v ní představuje komplexitu zvířecího chování v ohledu na krmení, příjem tekutin, hledání potravy, námluvy, výchovu potomstva a učení. Jedná se v podstatě o úvod do etologie, podoboru zoologie zabývajícího se zvířecím chováním, pro co nejširší čtenářstvo, a ačkoliv autor v závěru přiznává, že samozřejmě musel mnohé zjednodušit, jde vskutku o informacemi plně nabitou knihu, která si rozhodně zaslouží pozornost i jednapadesát let po vydání.

Přední obálka knihy Vždyť jsou to jen zvířata, vydané nakladatelstvím Mladá fronta v roce 1974. Zdroj: Databáze knih

Knihu Vždyť jsou to jen zvířata mám uvedenu mezi oblíbenými ve svém bloggerovém profilu, a to z dobrého důvodu. Ačkoliv některé informace v ní už jsou trochu zastaralé, čemuž v této recenzi budu věnovat alespoň pár vět, považuji ji za brilantně napsanou publikaci představující zejména laikům svět živočichů v co největší rozmanitosti, se snad co nejmenším generalizováním a také s množstvím schematického materiálu, které z ní činí tu jednu učebnici, kterou rádi zhltnete od začátku do konce během jediného týdne (hovořím z vlastní zkušenosti). Zdeněk Veselovský nebyl "pouze" jedním z nejvýznamnějších českých zoologů, ředitelem Zoo Praha (mezi lety 1959 až 1988) a prezidentem Mezinárodní unie ředitelů zoologických zahrad (mezi lety 1971 až 1975). Byl také výtečným popularizátorem a uměl velice dobře psát, díky čemuž byl samozřejmě o jeho populárně naučné knížky velký zájem. Coby autor velkého množství vědeckých prací a student jednoho ze zakladatelů etologie, Konrada Lorenze, byl opravdu odborníkem, což pak z jeho populárně naučné literatury přímo sálalo, a dodnes ji činí čtivou a informačně hodnotnou. Poprvé mě s knihami pana Veselovského, který bohužel zesnul ve věku 78 let v listopadu 2006 nedlouho po srdečním selhání, seznámil můj táta, když mi řadu let zpátky daroval knihu Hlasy džungle z roku 1976. Ta se týkala fauny indického Assámu. O něco později jsem se pak dostal k přečtení další z nejznámějších knih pana Veselovského, K pramenům Orinoka, vydané v roce 1988 a věnované zvířatům Venezuely. Třetím z jeho děl, které jsem četl, bylo již Vždyť jsou to jen zvířata, které jsem také dostal od svého táty. Přečetl jsem si ho se stejným zájmem, jako ty předchozí. A udělal bych chybu, kdybych o této knize nikdy nenapsal na tento blog.

V Úvodu odhalil Zdeněk Veselovský, že tuto knihu sestavil poté, co si Mladá fronta přála 2. vydání jeho publikace Praobyčejná zvířata z roku 1964. Dlouholeté zkušenosti z pražské zoo jej nicméně donutily původní rukopis zcela zavrhnout, a napsat zcela novou knihu o objevech, jež byly na zoologickém poli učiněny mezi lety 1964 a 1974. Z tohoto důvodu jsou Vždyť jsou to jen zvířata výtečnou kapsulí stavu znalostí o zvířatech a jejich chování před oněmi pěti desítkami roků, tudíž si každý zapálenec může srovnat, jak moc se vědění za tu dobu zase posunulo. Etologie byla tehdy věda zcela nová, vždyť ji sám pan Veselovský na poslední straně knihy, v kapitole Schola ludus, označuje za "jednu z nejmladších biologických disciplín procházející v posledních letech bouřlivým rozvojem". Kromě kapsule tehdejších znalostí zvířat je však tato publikace i dobrým odrazovým můstkem.

Po dvoustranném Úvodu následuje 7 kapitol, z nichž tři jsou tvořeny vždy dvěma velkými podkapitolami. Výčet obsahu knihy je následující: Rozumíme zvířatům, Všední den zvířat (podkapitoly Jak zvířata spí a Denní toaleta zvířat), Nekrmit! (podkapitoly Rostlinná potrava a Živočišná potrava), Kdo uteče, ten vyhraje, Zákony džungle, Množte se! (s podkapitolami Námluvy a uzavírání párů a Rodiče a děti) a naposledy již zmíněná Schola ludus. Některé z těchto kapitol jsou kratší, jiné delší, v závislosti na tom, kolik se toho profesor Veselovský v době psaní rozhodl pojmout; právě kapitola o rozmnožování zvířat je se 79 stranami nejdelší, naopak poslední kapitola o učení zabírá jen 18 stran.

Kapitolu Rozumíme zvířatům? začíná autor připomenutím toho, že z bájí a pohádek různých skupin obyvatel z různých časů našich historií vyplývá, že jedním z nejdéle trvajících lidských přání je porozumění zvířatům. Na úvodní strany si z dobrých důvodů našla cestu význačná jména Alfred Brehm, Charles Darwin, Konrad Lorenz a Nikolaas Tinbergen. Zdeněk Veselovský v této kapitole seznamuje čtenáře s vrozeným chováním, které je dědictvím evoluce druhu, a které podle něj probíhá od vnitřního vyladění zvířete k určitému jednání přes apetenční neboli hledací chování, analýzu smyslových vjemů a objevení spouštěcího schématu spouštěcím mechanismem po vyvolání vrozeného instinktivního jednání. Poví nám, proč jsou nám malí šimpanzi více sympatičtí, než dospělci (vypadají totiž více jako lidské děti, aneb nadsymbol dítěte, spouštěcí schéma mateřského chování); jak samci koljušek útočně reagují na atrapy s červeným spodkem i na jinou koljušku s červeným, samčím bříškem i v případě, že byly v akváriu odchovány samy a nikdy zástupce svého druhu nepotkaly; jak samci červenek reagují útokem i na chomáčky rezavého peří; jak jsou i lidská novorozeňata schopna šplhat, i když je to prostě nikdo neučil, což je jasné dědictví našich předchůdců; jak vypadá apetenční chování u hladových lvů apod. Dále se kapitola zabývá naučeným chováním; pro příklad, hladovému lvu je vrozeno, že hledá potravu, aby hlad zahnal, ale jakmile najde antilopu, už vstupují do hry jeho zkušenosti nabyté během života. Čtenáři jsou seznámeni s přeskokovým jednáním (ta evolucí dostala jiný význam v interakcích mezi zástupci svého druhu), ritualizovaným chováním, náznakovými pohyby a výrazovými prostředky zvířat.

V kapitole Všední den zvířat si nejprve autor stěžuje na aroganci některých návštěvníků pražské zoo a zmiňuje případ teenagerky, která probodla srnčíka čínského deštníkem proto, že na rozdíl od jejích představ neskákal. Bohužel je pravdou, že dodnes si spousta návštěvníků zoologických zahrad jen stěžuje na to, že se zvířata nechovají podle jejich představ. Cílem této kapitoly je seznámit čtenáře s tím, jak vlastně takový den v životě toho či onoho zvířecího druhu vypadá. Od Carpentera přejal profesor Veselovský "denní rozvrh" gibonů, vypozorovaný z terénu (tak dlouhý spánek bych si vážně přál!), a uvádí také svůj záznam dne v životě kachny chocholaté (ta spí nebo zdánlivě spí mnohokrát během dne). První podkapitola je věnována právě spánku zvířat, čtenářům je spánek představen jako vrozená činnost instinktivního charakteru, a jsou seznámeni s koncepty lehkého a hlubokého spánku. Na úvod uvádí zábavný případ pokusu s koněm, kterého měl během spánku vzbudit pach jeho oblíbené potravy. To s hloubkou spánku medvěda pyskatého už to taková legrace není; dodnes je medvěd pyskatý nejnebezpečnějším savcem Indie, způsobujících více poranění lidí, než kterýkoli jiný, a to kvůli tomu, že patří mezi těch několik málo savčích druhů, kteří se z hlubokého spánku probudí až tehdy, když jim skoro šlápnete na hlavu. Jejich reakci si dokážeme představit. Z této podkapitolky jsem si odnesl informaci, že se našly lebky starých obyvatel Srí Lanky s ranami způsobenými právě medvědími drápy; překvapování hluboce spících medvědů pyskatých není v jižní Asii očividně nic nového. Čtenáři se dozví něco o době probuzení u různých ptačích druhů, o "spacích stromech" využívaných losy (o téhle nepravdivé pohádce pojednával Julius Caesar), o tom, jak vypadá spánek u živočichů s očima neopatřenými víčky, proč kanárci nespadnou při spánku z bidélka, jak je to se spánkem u bahňáků a brodivých, spících na jedné noze, jak tuleni vyplouvají k hladině během spánku pro nadechnutí, aniž by se probudili, nebo jaké jsou spací polohy žirafy. Podkapitola Denní toaleta zvířat je věnována čištění peří, srsti, zkrátka péči o vzhled z různorodých důvodů; očekávejte seznámení s kožními mazovými žlázami ptáků, mravenčí pomocí při péči o peří, způsoby drbání u ptáků a s česáním srsti u různých savců, od poloopic (hřebínek na spodní čelisti!) po lidoopy (vybírání lupů a parazitů se u některých stalo sociální záležitostí, jak všichni víme). 

Kapitola Nekrmit! není varováním před krmením zvířat v zoologických zahradách, jako spíše ohromným výčtem informací o způsobech obživy a typech potravy v současné živočišné říši. Přiznám se, že tuto kapitolu mám v paměti jako malinko méně záživnou, protože vlastně pro někoho, kdo zvířata trochu zná, neobsahuje mnoho nového. Zajímavé jsou každopádně tabulky s rozborem nejobvyklejších potravin zvířat chovaných v zajetí a obsahem bílkovin v mléku kojených mláďat různých savců (člověkem počínaje, králíkem konče). Čtenář se seznámí s pojmem úživný poměr. Zajímavé je, že podkapitola Rostlinná potrava zabírá jen 3 strany (očekávejte zde seznámení s rozdílnými pysky afrických nosorožců; co se příjmu rostlinné potravy týče, býložravci jsou zde klasicky rozděleni na "grazers" a "browsers"), zato podkapitole Živočišná potrava patří 32 stran. Pokud vás zajímá, jak v 70. letech vypadaly jídelní lístky šimpanzů, tygrů, mravenečníků, tučňáků brýlových a koní Převalského v pražské zoo, určitě si zde přijdete na své. Velmi dobře popsány jsou různé adaptace k lovu kořisti, od využívání ostrých klacíků nebo kaktusových trnů galapážskými pěnkavami datlími k napíchnutí larev, zuby morčáků (mí oblíbení kachnovití - když otevřou tlamu a ukáží ty dozadu namířené zuby, vypadají opravdu jako dinosauři) či silně zahnutá horní čelist jihoamerického luňáka rodu Rostrhamus (anglicky "snail kite"; ano, specializuje se na vytahování plžů z ulit). Dále se v této kapitole dozvíte něco o pití. Jak je to třeba se zásobami vody u zvířat? Jak to mají velbloudi, kteří se nepotí a jejichž tělesná teplota kolísá mezi pro nás v obou případech drastickými 34°C a 40°C? Jak pijí kachny? Jak pijí lvi? A jak můžeme odlišit pohlaví jelenů na základě toho, že si prohlédneme jejich trus? Toto a mnohem víc v této kapitole.

Dravý pták rodu Rostrhamus. Zdroj: iNaturalist

Kdo uteče, ten vyhraje je známé rčení, které platí nadvakrát v životech zvířat. Zdeněk Veselovský nám v této kapitole představí ochranné chování, varovné signály, koncept útěkové vzdálenosti, mimikry, autotomii, předstíranou smrt, poznávání nasycenosti dravců jejich potenciální kořistí, rozpoznání nepřítele, koncept kritické vzdálenosti a obranu nepříteli. Kapitola je opět plná různých příkladů, od předstírané smrti vačic přes pouštění ocasu ještěrek a přizpůsobení různých druhů pásovců k ochraně před nepřítelem až po veverky napodobující smrduté tany z Assámu. Musím zmínit, že v této kapitole zmiňuje pan Veselovský medozvěstky (rod Indicator), africké šplhavce, o nichž uvádí, že dovádějí k včelím hnízdům medojedy. Tohle prý nikdy nebylo potvrzeno vědeckými pozorováními; přestože medozvěstky dovádějí k včelím úlům lidské lovce, není dosud známo, jestli tak činí i pro jiné druhy. Křik medozvěstky je zde nicméně prezentován jako v průběhu vývoje pozměněný výstražný signál. Co se týče varovných signálů, jsou v této kapitole rozděleny do tří typů, na optické, zvukové a pachové. Jde o poměrně důkladné představení způsobů, jakými se zvířata vyhýbají predaci.

Další kapitola, Zákony džungle, se mi opravdu líbila, a dovolím si zde uvést pár vět z jejího závěru: "Tuto kapitolu jsem zcela záměrně nazval Zákony džungle. Běžná představa lidí o zvířecích obyvatelích džungle jim připisuje nejrůznější projevy krutosti, bestiality. Nezodpovědná vulgarizace darwinismu a různí tzv. 'cestovatelé' vytvořili úplný mýtus o nelítostných bojích, v kterých obstojí jen ti nejsilnější. Velký význam etologie je právě v tom, že ukázala a dokázala, jak jsou tyto představy falešné." Osobně jsem člověkem, který opravdu nesnáší jakoukoli vulgarizaci darwinismu. Omlouvání krutosti, vypjaté soutěže a útlaku nějakou naturalizací nebo dokonce biologizací či genetizací těchto otřesných záležitostí je podle mě odsouzeníhodné. Jak psal v této knize též zmíněný Irenaus Eibl-Eibesfeldt, zástupci stejného druhu se ve zvířecí říši nezabíjejí. A právě v této kapitole se čtenář dozví, jak u zvířat probíhají vysoce ritualizované souboje o možnost páření nebo o území, a jak mají různé druhy zajištěno, že tyto ritualizované souboje nezajdou příliš daleko, a jednomu z účastníků neublíží. Pan Veselovský píše: "Myslím si, že tato kapitola jasně ukázala pravý smysl útočného chování v přírodě, které k úplnému vyhlazení protivníka rozhodně nevede. I když ponechávám člověka zcela úmyslně stranou, chtěl bych jako zoolog zdůraznit, že ospravedlňovat násilí a války mezi lidmi poukazem na naše dědictví po živočišných předcích je naprosto mylné. Naopak etologické poznatky z přírody jasně ukazují, že idea přátelského soužití a odstranění válek není utopií, která by odporovala samotné přírodě."

"Neznám snad hloupější lidské přísloví, než je často užívané 'člověk člověku vlkem'. Právě vlci totiž mají vzorný společenský život. Jednotliví vlci si navzájem pomáhají a - na rozdíl od lidí - se nikdy vzájemně nevraždí." - Krása. A až bude někdo hovořit o agresivních "alfa samcích" ve vlčích smečkách se snahou omluvit neomluvitelné sociální hierarchie v naší společnosti, připomeňte mu, že vlčí smečky jsou nesmírně pospolitými rodinami, ve kterých nějakou vlčí verzi mačistického (hetero)sexistického slizouna z řad bílých mužů ani náhodou nenajdete. Jinak se v kapitole Zákony džungle seznámíte s teritorialitou zvířat. Autor tím navazuje na téma předchozí kapitoly o neexistující (a velmi abstraktní) "zlaté svobodě" živočichů, seznamuje čtenáře s pojmy biochor a biotop, s hlasovými, pachovými a optickými značkami teritoria nebo s loveckými revíry koček (i ty lze podle něj považovat za teritoria, i když jsou sdílené; kočky se sobě chtějí vzájemně vyhnout a podle toho si načasují obchůzku). A samozřejmě se dozvíte o významu útočného chování v kontextu organizace společenských formací u různých živočišných druhů. Co se týče poměrně zjednodušeného popisu sociálních hierarchií, zde si nejsem jistý, jestli nějaké kategorie jako "alfa", "beta" a "omega" opravdu platí. 

Co bych chtěl zkritizovat je zmínka amerického psychologa Roberta Yerkese právě v kapitole Zákony džungle. Autor to tehdy možná nevěděl, ale Yerkes, který prováděl docela zvláštní pokusy se šimpanzy, byl eugenik a vědecký rasista. V roce 2022 bylo jeho jméno zcela smazáno z Národního výzkumného centra primátů na Emory University v georgijské Atlantě, a to právě kvůli jeho podpoře eugeniky. Dnes už by si experimenty se šimpanzy a automaty vydávajícími banány, prováděné někým s tak kontroverzními názory, zmínku snad nezasloužily.

Kapitole Množte se! si hned pro začátek dovolím vytknout jednu věc. I přesto, že autor zvířata ve svých knihách neantropomorfizoval (ano, občas to či ono chování přirovnal k lidskému, ale to spíš pro zábavu; některé vtípky třeba už neobstály tlak času, tak to bývá), nelíbilo se mi, že pro zvířecí partnery používá slova "manželé", nebo jejich párování označuje "manželstvím". Manželství je věcí kulturní, souvisí s vlastnickými právy, ostatně v demokratickém a rovnostářském světě bez soukromého vlastnictví by ani neexistovalo, a je inherentně spojeno s genderovou nerovností, nerovnostmi ve vlastnictví, útlakem a reprodukční prací. Tato kniha vyšla v 70. letech minulého století, a za bolševiků se tu samozřejmě genderové nerovnosti neřešily tak, jako v západním světě; je taky možné, že slovo "manželství" mělo tehdy pro zoology širší význam, ale nelze pominout, že v tomto kontextu není ničím jiným, než promítnutím heteropatriarchátu na ostatní druhy. Dává smysl hovořit o párování a páření, o partnerech nebo pářících se jedincích, případně jedincích spolu hnízdídích, ale označovat je za "manžely" jde příliš daleko. Někdo omezenější by si to klidně mohl vyložit jako ospravedlnění existence nerovnostářského manželského svazku v heteropatriarchální kultuře, a to určitě nechceme. Pokud by si však někdo v této kapitole hledal omluvy pro nějaké zvláštní předsudky, asi moc daleko nepochodí; líbilo se mi, že autor uvedl třeba to, že se genderové projevy u různých druhů živočichů mění, například samostatně žijící holub, ať už je jakéhokoli pohlaví, se prostě projevuje jako samec. Jen bych byl opatrný u toho, co autor uvádí dále; že když se pak samec holuba zpáruje s jiným samcem, jeden z nich se v páru chová jako samice. Vážně si nemyslím, že je dobré takhle genderovat jiné druhy; navíc u lidí stejnopohlavní vztahy také nevypadají tak, že by jeden jedinec byl "více jako samice" a druhý "více jako samec", ne, prostě je to vztah dvou jedinců stejného pohlaví. Pozor, aby se taková předsudečnost, takové genderování, nepromítalo ještě na další druhy (pokud vás zajímají genderové projevy a diverzita u živočichů, sáhněte po knize Evolution's Rainbow od evoluční bioložky Joan Roughgarden, vydané v roce 2004).

Co bych dále vytknul kapitole o rozmnožování zvířat je spojování sexuální aktivity primárně s rozmnožováním. Jak samozřejmě víme, napříč živočišnou říčí má sexuální chování různorodé využití. Pan Veselovský třeba kopulaci dvou samců paviánů uvádí dokonce jako nesexuální chování; pod obrázkem nakresleným Dagmar Černou na straně 190 je uvedeno: "... napravo páří nadřízený samec samce podřízeného. V tomto případě se vůbec nejedná o sexuální chování, ale o výraz sociální dominance." Namítl bych, že ať už je toto chování výrazem čehokoliv, pořád je to sexuální chování. Kniha samozřejmě vyšla v 70. letech, kdy sexuální diverzita u živočichů byla ve vědě tabu; led byl prolomen až v 80. a 90. letech, jen na konci devadesátek se už vědělo o 400 druzích živočichů, u nichž se vyskytuje stejnopohlavní chování a párování, a dnes víme o více než 1500 druzích. Každá věda se samozřejmě vyvíjí a je ovlivněna kulturou, ekonomikou, politikou... Tyto pasáže zkrátka působí zastarale, ale v kontextu doby a tehdejšího poznání (a omezenosti tehdejšího poznání) dávají smysl. Jen je neberte jako absolutně neměnitelná fakta. 

Jinak je tato kapitola plná informací o tom, jak je čapí hnízdění vázáno k hnízdu, nikoliv k partnerovi; jak rejsek bělozubka vodí mláďata v linii; jak se to má s velikostmi vajec takových ptáků, jako jsou pštrosi a emuové... dozvíte se o tvarech vajec, u slepic i u alek, o krmení mláďat, o tom, jak jelením mláďatům vyrůstají zuby našikmo, aby nezranili matku při pití mléka, jak se to má vlastně s kojením u savců, jak vodí opice svá mláďata, jak to s rozmnožováním mají ptakořitní a vačnatci (je popsán celý proces vyrůstání klokana rudého)... Na co bych ještě rád upozornil je pojednání o důležitosti matky pro šimpanze. Obávám se, že závěr této kapitoly diskriminuje potenciální adoptivní rodiče šimpanzů. I v nedávné době byly prováděny výzkumy, které se zabývaly důležitostí matky pro šimpanze; jenže to byly špatné experimenty. Nikdy nebyly prováděny s adoptivním rodičem; malý šimpanz byl zkrátka odloučen od matky a ta byla nahrazena neživým objektem. Co takhle nahradit ji adoptivní matkou? Otcem? Nevlastním otcem? Že malý šimpanz potřebuje při vyrůstání oporu od dospělého, to je jasné, ale dávejme si pozor na to, abychom nediskriminovali možnost adopce. 

Souboj samců ovcí tlustorohých. Zdroj: Pinterest

Poslední kapitolou, Schola ludus, navazuje pan Veselovský dokonale na kapitolu první. Představuje čtenáři to, jak se zvířata učí. Věděli jste o šimpanzech žijících v savanách, kteří na rozdíl od svých pralesních bratránků používali klacky na odehnání levhartů? Že papoušci šedí rozumí číslům jako abstraktním pojmům? Že už v 70. letech byly známy schopnosti učit se u sépií, pstruhů a leguánů? A že v londýnské zoo se kdysi dělalo příšerné "čajové posezení" v britském stylu v šimpanzním výběhu, a když vědecký ředitel zoo této podívané učinil konec, protože mu připomínala cirkus, šimpanzi po zbytek svých životů předstírali, že si nalévají čaj do imaginárních hrníčků, neboť tomu byli naučeni? Nechci samozřejmě uvést vše z této kapitoly, ale myslím si, že obsahuje nemálo zajímavostí, od kterých se zase může čtenář odrazit.

Líbí se mi, jak se Zdeněk Veselovský vyjádřil k biologickému determinismu: "V poslední době se řada autorů, zejména D. Morris a R. Ardrey, pokusila interpretovat člověka jako jakousi 'nahou opici', jejíž chování spočívá v nezměnitelných zděděných biologických principech. Opomíjet sociální vlivy, lidskou kulturu, práci i řeč, které vývoj člověka formovaly neméně významně než jeho biologická podstata, je názor v zásadě nesprávný." Redukcionistické pohledy nejsou nikdy dobré. Spíš, než k poznání komplexní reality přispívají k omluvám nerovností nebo násilí. Vzpomeňme na debatu mezi biologickým deterministou E. O. Wilsonem a spojencem dialektických biologů S. J. Gouldem. Ještě si dovolím uvést pokračování: "Na druhé straně ovšem díky současným znalostem etologové odmítají i druhý extrémní názor, který neuznává vývojové vztahy člověka k živočišné říši a věří v jeho neomezenou sociální manipulovatelnost a v možnost 'neomezené tvorby nového člověka'. Oba dva radikální postoje ve svých důsledcích zbavují člověka morální zodpovědnosti za jeho jednání." Kdo by se s tímto názorem neshodl? Nejsme ani stroje dopředu naprogramované, ale máme některá chování a znaky, která jsme zdědili po našich předchůdcích. Nejsme ale ani výjimečnými nadtvory, kteří by byli od ostatního živočišstva zcela odtrženi a byli by pány tvorstva; tak to hlásají jen některá náboženství, a je to kosmická arogance. 

Vždyť jsou to jen zvířata je kniha, kterou stojí za to si přečíst. Výtečná klasika. Je krásně napsána, je plná zajímavých informací, a kde po jednapadesáti letech sem tam pokulhává s dobou, tam vyhrává díky autorově otevřenému pohledu na zvířecí svět a také jeho jasné lásce ke zvířatům. Myslím si, že dokáže krásně přispět k přemýšlení o zvířatech a jejich chování, a laiky zbavit filtru, přes který se mohou na jiné druhy dívat. Nakonec by čtenářům mělo dojít, že to nejsou "jen" zvířata. 

Springwatch 2025 - Nejstarší hřbitov v Belfastu

Nejstarší hřbitov v Belfastu. Iolo Williams svou letošní jarní cestu po Severním Irsku započal v Belfastu, jeho hlavním městě. Hned druhého dne navštívil Ulster Museum, největší muzeum v Severním Irsku lokalizované v belfastských Botanic Gardens, ale nechce se s námi podělit o svou vlastní noc v muzeu. Jeho cílem je seznámit nás se sousedním hřbitovem známým jako Friar's Bush Graveyard, jenž je plný nejrůznějších druhů volně žijících živočichů. Friar's Bush je nejstarším hřbitovem v Belfastu; je dokonce starší, než město samotné, a jedna násypka v něm se snad datuje do neolitu. Slovo "bush" v jeho názvu odkazuje na keř hloh, který se nachází v jeho samém středu; "friar" samozřejmě znamená mnich, ale který konkrétní mnich kdysi tento hřbitov prve spravoval, to se vůbec neví. Friar's Bush Graveyard je každopádně dvouakrovou oázou uprostřed města, a protože jsou jeho brány uzamčeny, poskytuje domov celé řadě zvířat, jež se zde potýkají s menší disturbancí ze strany lidí. K pohřbívání zesnulých se již nepoužívá, a je zarostlý vegetací, o níž je nicméně dobře postaráno. Na jaře v jeho prostorech hnízdí kosi, červenky a střízlíci. Iolo několik hodin před živým vysíláním provedl svou vlastní malou investigaci lokality, nalezl běžně používané pěšiny jakéhosi savce, všiml si silného čerstvého zápachu a plastu naneseného do otvoru ve starém pařezu. Nasvědčuje to jedinému - že se tu zabydlely lišky! Poslední tři jara poskytuje hřbitov útočiště samici lišky obecné (Vulpes vulpes) a jejím mláďatům. Vrátila se i letos, což je pozoruhodné. Jsou jí čtyři roky, je tedy o dost starší, než je u městských lišek obecných průměr (v urbánním prostředí tyto šelmy žijí 12 až 18 měsíců, dvakrát méně, než na venkově). Největší hrozbou je pro lišky ve městech doprava, tato samice se ovšem srážkám s automobily očividně velmi dobře vyhýbá. Záběry pořízené o víkendu před živým vysíláním dokazují, že tato liška se letos stará o dvě mláďata. Ta se ve věku 7 až 8 týdnů již začínají zajímat o jinou potravu, než o matčino mléko, nicméně finální odstavení mohou očekávat až za dva nebo tři týdny. Fantastické je, že se před štábem ze Springwatch vyslaným do Belfastu tyto šelmy ukazovaly prakticky každý den.

Klip ze druhé epizody vzdělávacího pořadu Springwatch 2025 (nebo též Springwatch at 20) z dílny BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě v květnu a červnu na britské stanici BBC Two. 

Obrázek týdne 11. 7. 2025

Do rubriky Obrázky týdne nepřetržitě po několik měsíců proudil paleoart, výtečné rekonstrukce fosilních organismů a krajin, jež obývaly (výjimkou jsou dva fan arty k jurskoparkovské sérii, ale i ty zobrazují prehistorická zvířata). Rozhodl jsem se tedy věci malinko zpestřit, a zase k nim přihodit dílo některého talentovaného fotografa přírody. Nemusel jsem hledat dlouho, v Google obrázcích mě dnes praštila do očí tato fotografie. Jejím autorem je Ian Ford, a díky tomuto snímku vyhrál loňskou prestižní soutěž Wildlife Photographer of the Year. Nazval jej Deadly Bite (Smrtící kousnutí). Jaký je váš názor? Cítíte to sevření?

Popisek k obrázku: Největší kočkovitá šelma západní polokoule, jaguár (Panthera onca), tříští svými čelistmi lebku umírajícího kajmana yakaré (Caiman yacare) v hloubi nejrozlehlejšího mokřadu na naší planetě, Pantanalu. Stisk o téměř pěti kilonewtonech mohutný jihoamerický bratránek aligátorů už dlouho nevydrží. Jaguár má třetí nejsilnější čelistní stisk mezi současnými kočkovitými, a je schopen prokousnout i želví krunýř. Svou obvyklou savčí kořist - kapybary, mravenečníky obrovské, pekari nebo aguti - zabíjí právě tímto způsobem; zakousne se jí do lebky a tiskne, dokud její bolestná mizérie neskončí. Dva až tři metry dlouhého kajmana tiskne ke dnu mělčiny obrovskou tlapou širokou 12 centimetrů. Prehistorický vyslanec pozdního miocénu otevírá své široké čelisti s asi pětasedmdesáti zuby, kterými je běžně schopen usmrtit kapybaru, ale jež mu tentokrát nebudou k ničemu dobré. S každým zapraskáním se jiskřička kajmanova života zmenšuje. Ve chvíli, kdy už je téměř po všem, a kajman vydechuje naposledy, objevuje se před jaguárem zvláštní, čímsi oděná dvounohá opice, a brutální zápas dokumentuje s pomocí vysunovacího objektu. Šelma pohlíží přímo do něj. Ian Ford byl na nález jaguára zabíjejícího kajmana na břehu řeky upozorněn vysílačkou, a na scénu přijel na motorovém člunu. Když si na jeho palubě poklekl, měl možnost vyfotografovat šelmu s kořistí na její úrovni, jen pár centimetrů nad hladinou řeky. Fotografie pochází z břehu řeky São Lourenço, jež je přítokem řeky Paraguay, v brazilském Pantanalu. Tato oblast se může pyšnit největšími jaguáry na světě; dorůstají v ní délky až 1,85 metru a v případě samců i hmotnosti přes 150 kilogramů. 

Jaguáry mám od dětství spojeny s létem. Samozřejmě za to může Dobrodružství s jaguáry (Jaguar Adventure with Nigel Marven), brilantní šestidílný seriál, který byl na Dvojce vysílám v červenci a srpnu roku 2010. Když už jsem ho připomněl, je-libo malý úryvek z něj?

V příštích dnech očekávejte na Blogorgonopsidovi další klip ze Springwatch 2025, opět z Irska, a druhou část nově započatého projektu Kniha týdne. Také se snad někdy večer dostanu k napsání první části další, červencové kapitoly Nových Lovců kryptidů. Určitě toho však bude více.

Tak, kdo z vás ještě nebyl na Jurském světě: Znovuzrození? Pokud již zhlédnutí filmu máte za sebou, podívejte se na mou recenzi vydanou v pondělí!

Takřka polovině středoamerických druhů stromů hrozí vyhynutí

Žijeme v době krize biodiverzity. Bohaté přírodní dědictví, kterým naše planeta oplývá, nenávratně mizí. Čím dál více druhů živočichů, rostlin a hub se ocitá na pokraji vyhynutí. Ukončení existence nehrozí jen malým broučkům, nikdy neviděným žábám nebo drobným květinám, které ještě věda nestačila poznat. Hrozí i takovým velikánům, jako jsou stromy. 

Desetiletá iniciativa Global Tree Assessment, prováděná organizací Botanic Gardens Conservation International se skupinou IUCN Species Survival Commission Global Tree Specialist Group, došla k hrůzným zjištěním o stavu druhů dřevin v Mexiku a dalších středoamerických zemích až po Panamu, o kterých včera, 9. července 2025, informoval článek od Liz Kimbrorough zveřejněný na webu Mongabay (Conservation and environmental science news). Bez zbytečného protahování se seznamme s fakty. Ze 4056 druhů stromů žijících pouze ve Střední Americe je téměř polovina, 1867 druhů (tj. 46 %), ohrožena vyhynutím. Před provedením tohoto průzkumu se na Červeném seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN Red List) nacházelo méně než 700 středoamerických druhů dřevin, tj. 20 % všech druhů stromů z regionu; Global Tree Assessment velmi přispěl k doplnění znalostí o stavech ostatních ohrožených druhů. Dle jeho zjištění jsou na tom nejhůře stromy Guatemaly, Nikaragui a Salvadoru; tyto země se mohou "pochlubit" 97%, 95% a 89% podílem zranitelných druhů. Na Mexiko spadá 888 zranitelných endemických druhů stromů, jež se tedy nevyskytují v žádné jiné zemi, a v Kostarice žije 227 druhů dřevin, kterým hrozí vyhynutí. Smutným zjištěním nově dokončeného posudku je naprosté vyhynutí tří druhů ve volné přírodě; jde o vavřínovitou rostlinu Licaria mexicana, olivovníkovitého Hesperelaea palmeri a druh Bourreria veracruzana z čeledi Ehretiaceae. Všechny tři jsou mexickými endemity, jejichž vyhubení zapříčinilo neudržitelné farmaření. Dva z nich sice přežívají mimo volnou přírodu a mohou být ještě pěstovány v umělých podmínkách, jeden z nich je však nadobro pryč. Vymírání stromů je něčím, čemu bychom skutečně měli věnovat více pozornosti. Bereme-li dřeviny jako samozřejmou součást našeho prostředí, ať jsme kdekoliv ve světě, pak jsme vážně potrestáníhodnými ignoranty. Vyhynutí hrozí i dřevinným titánům rostoucím přes 20 metrů do výše. Změna klimatu, neudržitelné zemědělství, nadměrné kácení, znečištění půdy, vzduchu a vody, imise škodlivých látek, narušování stability ekosystémů... je toho tolik, s čím se dřeviny musejí potýkat. 

Herbářový exemplář olivovníkovité dřeviny druhu Hesperelaea palmeri, endemita ostrova Guadalupe náležejícího mexickému státu Baja California, jenž je podle výsledků Global Tree Assessment vyhynulým druhem. Fotografie z webu Plants of the World Online

Ačkoliv výsledky tohoto desetiletého průzkumu jsou skutečně alarmující, je faktem, že 72 % těchto druhů žije na chráněných územích, a 82 % z nich se vyskytuje v oblastech známých jako Key Biodiversity Areas, které zavádí IUCN. Nenechte se však ošálit vysokými čísly zastoupení těchto druhů dřevin v chráněných oblastech, další statistiky jsou opět děs nahánějící. Podle nového Global Tree Assessment totiž byla jen u 16 % oněch ohrožených středoamerických druhů stromů zaznamenána nějaká ochranářská snaha, a pouhých 18 % z nich se nachází mimo volnou přírodu v takových institucích, jako jsou botanické zahrady nebo dendrologické zahrady (arboreta, specializující se na sběr, výzkum a pěstění dřevin), kde mohou být pěstěny i v případech, že se jim ve volné přírodě stane to nejhorší. 515 ohrožených druhů středoamerických dřevin žije ve dvou nebo více státech, a tak bude potřeba spojeného úsilí na jejich ochranu. Samozřejmě ne všechny dřevinné druhy ze všech zemí středoamerického regionu byly v Global Tree Assessment, pracujícím jinak s 60 000 druhy z celého světa, zahrnuty, a to kvůli nedostatku dat. Platí to o třetině druhů dřevin z Panamy a Belize, jejichž stavy v oněch státech nejsou známy! Do budoucna bude nutná nejen ochranářská činnost, ale také další terénní průzkumy, které mezery ve znalostech odborníků doplní. Už nyní je však zcela jasné, že mesoamerické dřeviny na tom nejsou dobře, a že pokud pro ně nebude učiněn dostatek, budou o ně jejich ekosystémy dříve či později ochuzeny, což bude mít za následek řadu dalších negativních vlivů.

Zdroje informací pro tento článek:

Nearly half of tree species in Mexico and Central America threatened with extinction (Mongabay)

Global Tree Assessment (Botanic Gardens Conservation International)

Hesperelaea palmeri (Plants of the World Online)

Hesperelaea palmeri (iNaturalist)

Key Biodiversity Area (Wikipedia)

Představuje se Eotephradactylus mcintireae, nejstarší severoamerický pterosaurus

Před dvěma dny, v pondělí 7. července 2025, vyšel v odborném časopise Proceedings of the National Academy of Sciences článek Bena T. Kligmana z paleobiologického odvětví Národního muzea přírodní historie ve washingtonském Smithsonově institutu a jeho kolegů, jež v něm představili řadu nově popsaných fosilií ze Zkamenělého lesa v Arizoně. Mezi nimi se nacházela i fosilizovaná čelist nejstaršího ptakoještěra dosud známého ze severoamerického kontinentu. Byl pojmenován Eotephradactylus mcintireae; jeho rodové jméno v překladu z řečtiny znamená "popelokřídlá raná bohyně" a jeho druhové jméno ctí Suzanne McIntire, dobrovolnici působící v muzejní FossiLab po dobu 18 let a objevitelku exempláře, na základě něhož byl druh popsán. Ve sbírkách Národního muzea přírodní historie Smithsonova institutu se fosilie ocitla po úspěšné paleontologické výpravě na severozápad Arizony v létě 2011. Další expedice se pak uskutečnily v letech 2012, 2015 a 2023, vždy v létě, a vždy zamířily do Národního parku Zkamenělý les v okresech Navajo County a Apache County, a bylo při nich prozkoumáváno nové ložisko fosilních kostí svrchnotriasových obratlovců. Mezi stovkami fosilních exemplářů se nacházela i levá část spodní čelisti pterosaura, kterou v roce 2013 nalezla Suzanne McIntire během preparace horninového bloku z lokality. Zachovaná kost je dlouhá 4,1 centimetru, vpředu však chybí nějaký materiál, protože byla poškozena. Matrix v jejím okolí naznačuje, že byla původně dlouhá 4,35 centimetru. Obsahuje alespoň 24 zubních jamek, přitom 12 z nich obsahuje zuby. Kromě toho existují ještě dva exempláře sestávající v každém případě z jediného zubu, jež se nenašly v asociaci s typovým exemplářem, ale mají znaky oněch zubů, jež typový exemplář zahrnuje. Mimoto byla nalezena ještě izolovaná prstní kost. Všechny tyto fosilní exempláře patří eotephradactylovi. Jednalo se o různozubé zvíře, jehož tenké, špičaté caniniformní zuby z přední části zobáku kontrastovaly se širšími, hrbolatými zuby umístěnými dále vzadu. Podle opotřebování zubů odhadl Kligman se svými kolegy, že se Eotephradactylus živil rybami, vybavenými vnějšími pancíři. Byl to ptakoještěr o něco menší, než Eudimorphodon se svým metrovým rozpětím křídlem. Pro web Sci.News doktor Kligman uvedl, že by se tento létající plaz mohl pohodlně usadit na rameni dospělého člověka, nebyl to prostě žádný obr. Žil před 209 miliony let.

Nejstarší dosud známý severoamerický pterosaur, Eotephradactylus mcintireae, s ostatními obratlovci svrchnotriasového Zkamenělého lesa, na rekonstrukci Briana Engha. Zdroj: Sci.News

Tehdy samozřejmě náš svět vypadal úplně jinak, než dnes. Všechny pozdější kontinenty byly spojeny do obří masy známé jako Pangaea, která se začala rozpadat až před zhruba 200 miliony let, než ve střední juře (před 180 až 175 miliony let) skutečně přestala existovat. Eotephradactylova domovina se tehdy nacházela poblíž rovníku, byla semiaridní a protkaná malými říčními kanály, jež byly pravděpodobně sezónně zaplavovány. Při záplavách se říční kanály zanášely sedimentem a sopečným popelem, který napomohl dobře prezervovat kosti uhynulých zvířat na dně. Jedním z těch zvířat byl právě tento drobný ptakoještěr. O toto prostředí se dělil s celou řadou zajímavých svrchnotriasových obratlovců. Mezi nimi byli suchozemský pseudosuchián Revualetosaurus callenderi dosahující délky asi 1 metru, polovodní proterochampsián Vancleavea campi s délkou možná až 3,9 metru, dosud nepojmenovaný sphenodontián vzdáleně příbuzný dnešním novozélandským hatériím, jakýsi druh krokodýlům podobného phytosaura, dosud blíže neidentifikovaný masožravý synapsid, jedna z nejstarších příbuzných želv nebo zatím nepojmenovaný obojživelník z kladu Salientia (jakýsi svrchnotriasový bratránek žab). Naleziště, ze kterého všechny tyto a mnohé další fosilie pocházejí, je dosti bohaté na pozůstatky drobných zvířat. Poskytuje tedy vážně zajímavý vhled do života ve svrchním triasu, a další výzkumy vertebrátních paleontologů určitě pomohou rozšířit znalosti o něm.

Zdroje informací pro tento článek:

Unusual bone bed reveals a vertebrate community with pterosaurs and turtles in equatorial Pangaea before the end-Triassic extinction (Proceedings of the National Academy of Sciences)

Unusual Bonebed in Arizona Reveals North America’s Earliest-Known Pterosaur (Sci.News)

Eotephradactylus (Wikipedia)

Proč YouTube kanál Jurassic World propaguje kontroverzní společnost Colossal Biosciences?

Nejen v posledních dnech, ale i týdnech se Blogorgonopsid proměnil v nové JP Site, neboť jsem na něj hodně psal o novém filmu Jurský svět: Znovuzrození (Jurassic World Rebirth). Ten šel do kin minulý týden, a jak už jste se dozvěděli z mé včerejší recenze, zhlédl jsem ho v sobotu dopoledne. Považuji ho za nejlepší snímek jurskoparkovské franšízy od skončení původní trilogie z let 1993 až 2001, opravdu moc se mi líbil. Od takřka každodenního psaní o Jurském parku/světě si již brzy dám přestávku, jen v posledním týdnu jsem sérii věnoval naprostou většinu příspěvků, chci se však vyjářit ještě k jedné záležitosti. Když jsem se ze sobotního promítání vrátil odpoledne domů a podíval jsem se na oficiální kanál franšízy Jurassic World, čekalo mne nemilé překvapení. Vypadá to, že markentingový tým vůbec nepochopil, o čem série Jurský park je. Pokud vůbec kdy viděl jediný z jejích filmů...

V úterý 1. července vyšlo na YouTube kanálu Jurassic World zcela neočekávaně video s názvem A Colossal Discussion s thumbnailem geneticky modifikovaných vlků, kteří byli v příšerné mediální bouři na jaře prohlašováni za "navrácené pravlky". Sám jsem na to téma napsal článek a vytvořil video pro můj kanál na YouTube, kterými jsem se snažil přispět k šíření osvěty o skutečnosti za touto nafouklou bublinou, jež pojímala naivní a neznalou širší veřejnost. Globální paleokomunitu pravlčí kachna rozzlobila; na všech discordových serverech, které frekventuji, se na Colossal nadávalo, a obecně se na sociálních sítích ukazovalo, kdo je správný paleogeek nebo správný amatérský přírodovědec, a kdo je jen pózer neschopný kritického myšlení. Reakce na video, které před týdnem vyšlo na kanálu Jurassic World, to odráží též. Má přes půl milionu zhlédnutí - doteď vlastně 544 590 - ale jen 9 600 lajků. A komentáře pod videem vysílají ještě zřetelnější zprávu. Spoustou vášnivých fandů jurskoparkovské série jsou opravdoví paleogeekové, opravdoví zájemci o vertebrátní paleontologii a hlavně o neptačí dinosaury, ale také o genetiku, a vyznají se. Nemálo komentářů značí zklamání z toho, že oficiální kanál jurskoparkovské série propaguje přesně to, o čem tyto filmy hlásají, že je špatné - totiž pohrávání si na poli genetického inženýrství. Jsou také plny zklamání z toho, že kanál přispěl k propagaci nesmírně kontroverzního korporátu zahalujícího se rouškou ochrany přírody a de-extinkce, když je to ve skutečnosti jen odpudivý miliardářský grift podporovaný ultrabohatými a dovolím si říci až hammondovsky morálně shnilými jedinci, kteří kromě jmění z práce jiných nepobrali nic. 

Jeden z nejslavnějších citátů matematika Iana Malcolma, hraného Jeffem Golblumem, v prvním Jurském parku z roku 1993. Obrázek z webu Pinterest 

Video je propagací této velké soukromé biotechnologické společnosti, která byla založena v roce 2021 genetikem Georgem Churchem, který byl mimochodem v letech 2006 a 2007 částečně financován fundací sexuálního násilníka Jeffreyho Epsteina, a miliardářského podnikatele Bena Lamma, hollywoodskými celebritami podporovaného podvodníka, který třeba letos na jaře entuziasticky vystoupil v show krajně pravicového podcastera Joea Rogana. Už v jeho úvodu se dozvíte, že prý "vědci", kteří pro Colossal pracují, byli inspirováni vydat se na tuto kariérní cestu Jurským parkem. U toho se člověk chytá za hlavu. Opravdu si někdo myslí, že fanoušci této filmové série budou brát vážně společnost, která je přesně tím, co každý z oněch filmů kritizuje? A pokud se náhodou někdo vydal na dráhu genového inženýrství inspirován Jurským parkem, nepotřebuje náhodou vyšetřit kognici? Tohle totiž implikuje seriózní mediální iliterátnost. Který blbec, bez prominutí, se podívá na film kritizující pohrávání si s geny vyhynulých i současných zvířat a prostřednictvím brilantního Iana Malcolma nazývající vědecký objev "znásilňováním přírody", a řekne si "Wow, InGen jsou ti good guys, Hammond je good guy, teď půjdu dělat 40 let přesně tuhle práci, půjdu znásilňovat přírodu, jupí, hurá!" Colossal Biosciences nedělá vědu. Dělá podvody, tahá z přihlouplých boháčů peníze, a snaží si vytvořit image nějakého velkého biotechnologického mesiáše, který spasí svět v době krize úbytku biodiverzity. Z geneticky upravených vlků obecných dělá v rámci PR stuntu pravlky, a na tu nestydatou hru mu přistupují i lidi z Universalu, kteří beztak na ty Jurské parky nikdy nekoukali (vždyť chtěli Richarda Schiffa obsadit do Jurského světa, a on jim sám musel připomenout, že přece ve dvojce v původní trilogii jeho postava zemřela, tak se vrátit nemůže!). De-extinkce je nemožná. Jak to řekl Nigel Marven v nedávném rozhovoru s Dino Guyem, navzdory mottu dokudramatu Prehistorický park (Prehistoric Park), "vyhynutí je navždy."

Jakési "navrácení fenotypu" není žádným navrácením vyhynulého druhu do našeho světa. Je to jen genetická modifikace některého více či méně příbuzného organismu, a proč? Pro PR a peníze, zatímco svět hoří, klimatická krize se zhoršuje, vymírají druhy hmyzu, ryb, obojživelníků a plazů, které ani věda neměla šanci poznat... Druhy navíc neexistují jako autonomní jednotky, jsou součástí svých ekosystémů, jsou součástí prostředí, ve kterém se utvářejí a ve kterém žijí. Žádný neptačí dinosaurus nebude nikdy "přiveden zpět". Žádný mamut nebude "přiveden zpět". Žádný pravlk, žádný šavlozubák, žádný pták moa. Co je vyhynulé, to je vyhynulé. Colossal Biosciences je podvodná společnost, která nemá s ochranou přírody, biologií ochrany přírody a ekologií absolutně nic společného. Je to jen reálný příklad toho, jak vypadá "věda" v tržním kapitalismu, v jedné z nejhorších forem. Měl bych každopádně konečně odpovědět na tu zásadní otázku z titulku článku. Proč YouTube kanál Jurassic World propaguje kontroverzní společnost Colossal Biosciences? Odpověď je samozřejmě jasná, jde o prachy. Režisér nového a velmi podařeného snímku Gareth Edwards se ve videu nechává provádět budovou Colossalu, a to samotným Benem Lammem. Je to reklama. A z reklam jsou peníze. To je všechno. Universal coby nenasytná korporace prostě vyždímá franšízu vzešlou z pera Michaela Crichtona i s užitím toho, před čím ta franšíza varuje - před nedostatkem úcty k přírodě. 

Co si o vydání toho videa na YouTube kanálu Jurského světa myslíte vy? Také nad tím kroutíte hlavou? Nehodlám zde na to video odkazovat, nechci Colossalu dělat reklamu. V každém případě mě potěšilo, že se globální internetová paleokomunita a skuteční fanoušci Jurského parku tak nahlas ozvali, a video právem zkritizovali.