Přináším 31. část projektu Kniha týdne! Za posledních dvanáct a půl měsíce jsem vám v rámci něj představil už dobrých třicet faktických publikací, týkajících se různých témat a oborů, o které mám zájem. Před nedávnem jsem si však uvědomil, jak překvapivé může být, že dosud málo z nich bylo zaměřeno na hlavní téma blogu Blogorgonopsid - tedy dinosaury a další dávno vymizelá zvířata. Předchozími knihami představenými v rámci tohoto projektu, jež pojednávají o druhohorní fauně, jsou
Planeta dinosaurů od Cavana Scotta a
The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling, přičemž také některé eseje v knize
Pandin palec od Stephena Jaye Goulda jsou zaměřeny na zvířenu druhohor. Nyní do série konečně zařadím další knihu o dinosaurech. Od mého dětství je to jedna z mých nejoblíbenějších knížek vůbec, a představuje doplněk k dokumentárnímu seriálu, který mne v životě nasměroval - nejen co se týče volnočasových zájmů! - snad více, než cokoliv jiného. Autorovi této knihy může celá nová generace přírodovědců a milovníků prehistorického života vděčit za tu první tolik důležitou jiskru.
Putování s dinosaury (v anglickém originále Walking with Dinosaurs: A Natural History) je doplňková kniha ke stejnojmennému mimořádně úspěšnému pseudodokumentárnímu cyklu televize BBC premiérově uvedenému na podzim roku 1999, napsaná jejím hlavním tvůrcem, režisérem a scénáristou Timem Hainesem. Ve Spojeném království ji vydalo nakladatelství BBC Books dne 30. září 1999, pět dnů předtím, než televizní stanice BBC One odvysílala první epizodu seriálu, nazvanou Nová krev (New Blood). V češtině byla tato publikace vydána v roce 2000 nakladatelstvím Slovart, přičemž za její překlad byli zodpovědní Romana Anděrová a Tomáš Kapic s odbornou konzultací profesora Oldřicha Fejfara, jenž konzultoval také překlad komentáře pro televizní seriál. Ve stejném roce samozřejmě Česká televize poprvé odvysílala Putování s dinosaury v českém dabingu výtečného Alfreda Strejčka. Kvůli omezenému počtu výtisků je to dnes kniha téměř vyprodaná, a sehnat ji může být oříšek. Putování s dinosaury vypráví příběh o vzestupu, kralování a zániku nejúspěšnější a nejvíce fascinující zvířecí dynastie vůbec - dynastie dinosaurů. Tim Haines zprostředkovává čtenářům cestu napříč druhohorami, a na šesti zastávkách je seznamuje se strastmi životů různorodých dinosaurů a dalších druhohorních živočichů, od pterosaurů přes mořské plazy až po neveliké savce žijící ve stínu všech těch obrů. Vypráví příběhy, které se podobají těm, jež známe z televizního seriálu, a přesto je v nich novota. V knize jsou popisovány sekvence, které se v seriálu neobjevily, a některé záležitosti v příbězích jsou záměrně pozměněny. Vyprávění o životech dinosauřích protagonistů jsou prostoupena boxy s informacemi o jejich nálezech, o vzniku ptáků, o dinosauřích vejcích, předvádění se, parazitech, rozmachu kvetoucích rostlin či o výzkumu katastrofy, jež druhohorní vládce navždy smetla z naší planety. Jak autor knihy sám uvedl, nemá jít o encyklopedii, ale o živý zážitek. Stejně jako seriál samotný, i kniha má za cíl navodit u nás pocity, jaké bychom měli, kdybychom cestovali zpět v čase, abychom mohli putovat s dinosaury. Tim Haines má na svém kontě řadu knih sloužících jako doplňky k jeho televizní tvorbě. Mezi ně patří publikace Putování s pravěkými zvířaty (Walking with Beasts: A Prehistoric Safari) z roku 2001 či Space Odyssey: A Voyage to the Planets z roku 2004. Kromě série Putování s... pracoval také na akčním seriálu Pravěk útočí (Primeval) či letošním paleodokumentu Surviving Earth.
Přední obálka knihy
Putování s dinosaury, vydané v roce 2000 nakladatelstvím Slovart. Zdroj:
Knihy LUXOR
Když mi bylo pět let, měl jsem to štěstí v krabicové televizi, zakoupené mými rodiči někdy na samém konci 90. let, poprvé sledovat legendární Putování s dinosaury. Můj táta mi ho nahrával každý týden na videokazetu. Česká televize tedy vysílala jeden díl za týden, a to v hodinách, kdy jsem už spal; na jednotlivé epizody jsem se tedy díval vždy v následujících dnech. Dodnes si pamatuji, které scény byly v nahrávce useknuté, nedokončené nebo kde se třeba obraz zvlnil. Nevím, kolikrát jsem se jako předškolák na Putování s dinosaury díval, ale jedno je mi jisté - naprosto jsem ho miloval. Tento seriál byl snad tím prvním, co mě opravdu začalo učit o světě přírody. Jistě, jako mladší jsem už viděl nějaká ta zvířata naživo, nejen ta domácí, a měl jsem doma sbírku dinosaurů Made in China, ačkoliv jsem většinu z nich do zhlédnutí Putování s dinosaury nedokázal pojmenovat. Ale ten kouzelný seriál Tima Hainese, Jaspera Jamese, Johna Lynche a jejich kolegů z BBC mě jako první učil o historii života, o příběhu živočichů a rostlin, o evoluci a o vymírání, o geologické minulosti naší planety, která je tak podmanivá, že stojí za to zasvětit jí celý svůj život. Putování s dinosaury byl pro kluka, jenž si do té doby jen rád hrál s levnými modely dinosaurů a občas se díval na nějaké animované seriály, které tato úžasná zvířata ke všemu měnily v roboty či co, úvodem do přírodovědy, a byl to první bod na jeho cestě k založení blogu, který právě v tuto chvíli čtete. To samozřejmě nastalo až o pár let později, když už jsem měl předškolní léta za sebou a také jsem měl načerpáno více vědomostí o pravěkém životě, ovšem nebýt Putování s dinosaury, Blogorgonopsid by tu nebyl, a jeho autor by možná žil úplně jinak. Není divu, že mám k tomuto fiktivnímu dokumentu - a jeho pokračováním, které mi můj táta také nahrával na videokazety v následujících rocích - takový vztah. Vyrůstal jsem na něm. Nalehko mohu říci, že se promítl do mé DNA a navždycky ji pozměnil. A Tim Haines, autor této knihy a hlavní tvůrce seriálu, je za to vlastně primárně zodpovědný (pominu-li, že nápad natočit Putování s dinosaury mu dal Jurský park, a pro ten také existovaly určité inspirace, a ty se také někde inspirovaly, a tak bychom mohli jít dále, až bychom se dostali k prvnímu Homo sapiens na africkém kontinentu, a ještě dále do minulosti ke společnému předchůdci všech hominoidů, ale to bych to moc přehnal).
Netuším přesně, kdy jsem poprvé nahlédl do knihy Putování s dinosaury, ale nebylo to jistě příliš dlouho poté, co jsem poprvé zhlédl samotný seriál. Knihu měl totiž zakoupenu můj bratranec, a když jsem jako malý se zbytkem rodiny jezdíval do západních Čech na výlety o letních prázdninách, měl jsem vždycky možnost si od něj tuto knihu půjčit a pročítat ji. A naprosto jsem to miloval! Můj bratranec se v dětství o dinosaury také zajímal, ale po nějaké době ho tento zájem opustil, a byl velice laskavý, že mi nakonec knihu daroval. Mám ji dodnes, při psaní těchto konkrétních slov na ni opět pohlížím, a vzpomínám na dobu vzdálenou ode dneška možná dobrých dvacet let (nebo tak nějak), kdy jsem si z letních prázdnin odvážel domů. Musel jsem ji pročíst stotisíckrát. Když jsem začínal s blogem, běžně jsem do ní nahlížel pro inspiraci nebo při hledání informací o tom či onom prehistorickém živočichovi, jehož kraťoučký popisek jsem tehdy jako čirý juvenilní amatér dával dohromady. Je to kniha, která mne tvarovala stejně mocně, jako seriál, kterému je doplňkem. Smutnou pravdou ovšem je, že v posledních letech jsem se k ní příliš nevracel, a také k televiznímu Putování s dinosaury jsem se znovu dostával jen vzácně - vždy šlo o návrat k jedné vybrané epizodě, a to bylo vše. Řekl jsem si tedy, že v rámci projektu Kniha týdne tuto nádhernou knihu opět přečtu od začátku do konce a zároveň se podívám i na prvních šest dílů Putování s dinosaury z roku 1999, a to v českém dabingu, který jsem neslyšel už snad celé desetiletí. Od úterý 14. července do neděle 19. července 2026 jsem si každý den pustil jednu epizodu, Novou krví počínaje a Koncem dynastie konče, a hned po jejím zhlédnutí jsem si přečetl celou kapitolu knihy. Seriál, jak jistě dobře víte, začíná slovy "Představte si, že byste mohli cestovat v čase...", a já mám pocit, že jsem opravdu časem cestoval - jednak zpět do mého dětství, a cítím se teď kvůli tomu docela melancholicky, jednak opravdu do dob dinosaurů. Putování s dinosaury je výtečná kniha, kterou doporučuji přečíst každému milovníkovi seriálu. A doporučuji zacházet s ní opravdu jako s jeho doplňkem. Spolu se seriálem je schopna poskytnout úžasný zážitek.
Putování s dinosaury má celkem 288 stran. Pomineme-li seznam autorů fotografií, autorovo poděkování vědeckým odborníkům i vlastní rodině za podporu při tvorbě tohoto projektu a také rejstřík, pak samotný text knihy s doplňujícími obrazovými materiály zabírá 276 stran. Po dvanáctistránkovém Úvodu následuje 6 kapitol, každá tvořící doplněk jedné epizody televizního seriálu. Rozsahem se liší, nicméně dá se říci, že každá zabírá okolo 40 až 50 stran. V českém překladu se názvy kapitol poněkud liší od názvů jednotlivých epizod seriálu. První kapitola, Nový život, je doplňkem k epizodě Nová krev, odehrávající se před 222 miliony let na území pozdější Arizony, a vypráví osudy tehdejších obyvatel Zkamenělého lesa. Kapitola druhá, Věk titánů, je doplňkem epizody Doba titánů, zasazené do pozdějšího Colorada před 152 miliony let, a je příběhem mladé samice diplodoka. Ve třetí kapitole, nazvané Drsné moře a doplňující epizodu Kruté moře, čtenáři nahlédnou do světa mořských plazů, pterosaurů a dinosaurů Vindelických ostrovů před 149 miliony let, na konci jury. Čtvrtá kapitola byla nazvána Pod obřími křídly, je pochopitelně doplňkem epizody Giganti oblohy, a dramatizuje dlouhou cestu starého ornithocheiřího samce na kantábrijské hnízdiště před 127 miliony roky, ve spodní křídě. Pátá kapitola, Duchové mlčenlivého lesa, vypráví stejně jako pátý díl seriálu, Duchové polárního lesa, příběh skupiny leaellynasaur v okolí jižního pólu před 106 miliony let. Závěrečná kapitola, Zánik dynastie, nahlíží stejně jako epizoda Konec dynastie do Montany před 65 miliony let (nebo 66 miliony let, chceme-li být moderní), nejen do života tyrannosauří samice. V knize se nachází mnoho statických fotografií s modely prehistorické zvířeny, jež byla v seriálu přivedena k životu Mikem Milnem a jeho spolupracovníky z Framestore, ale také výstřižků (mohu zde použít slovo screenshot?) ze samotného seriálu. Boxy s doplňujícími informacemi navíc obsahují i fotografie zkamenělin či lokalit, z nichž hlavní zvířecí hrdinové té či oné kapitoly pocházejí. Po obrazové stránce jde o velice bohatou knihu.
V Úvodu nejprve Tim Haines provádí přesně to, co učinila první minutka Nové krve. Nabádá čtenáře k tomu, aby si odmysleli domy, silnice a pole, zkrátka vše, co tvoří současný svět, jehož jsme součástí a který si přetváříme; aby si odmysleli dnešní vegetaci a nahradili ji starými jehličnany, například blahočety; aby si odmysleli ptáky, jejich zpěv; aby ve své představě zvýšili teplotu vzduchu. Pak už není těžké dosadit do takové prehistorické krajiny skupinu dlouhokrkých hromotluků z doby před 150 miliony roky! Putování s dinosaury je knihou, která má vyvolat dojem, že se na taková a další druhohorní zvířata skutečně díváme. Tim Haines však včasně varuje, že při rekonstrukci jejich životů je třeba spekulací; zoologové zabývající se současnými zvířaty mají možnost prostudovat společenskou dynamiku určitého druhu, každý aspekt jeho namlouvacích rituálů a vzájemných soubojů mezi zástupci onoho druhu, ale paleontologové pracují pouze s fosilizovanými mrtvými těly či dokonce pouze jejich částmi, což ne vždy může vést k poznání chování určitého zvířete. Jak ostatně Tim Haines nedávno pronesl v jednom z rozhovorů při propagaci Surviving Earth, paleontologie je jak vědou, tak uměním. Při rekonstrukci prehistorického života je zkrátka třeba uvěřitelných spekulací. Zda stádo torosaurů nebo triceratopsů vedl vůdčí samec nebo vůdčí samice, nebo zda tato zvířata vůbec nějaké vůdce měla, to vlastně nikdy nezjistíme. Inspiraci však tvůrci Putování s dinosaury a dalších podobných projektů hledají u současné zvěře, pro tento případ třeba u stádových savců. Všem, co se o dinosaury zajímají, je to jasné, ale je dobře, že autor ve zkratce tyto záležitosti čtenářům vysvětluje, aby se zamezilo tomu, že si někdo bude stěžovat na to, že mu to či ono připadá příliš neuvěřitelné. Dále Tim Haines uvádí, že se tým pro seriál i knihu snažil najít co nejvíce druhohorám odpovídající místa s takovou vegetací, která opravdu mohla popisované a zobrazované živočichy obklopovat. Nechybí ani docela zjednodušený fylogenetický strom "plazů" nebo boxík Jak rostla zahrada matky přírody o vývoji rostlinstva.
Každá kapitola začíná dvoustránkovým úvodem, který má čtenářům pomoci představit si, jak naše planeta vypadala v době, v níž se odehrává. První kapitolu, Nový život, začíná autor stručným výčtem informací o klimatu v pozdním triasu, pak krátce zmiňuje permské vymírání, k němuž došlo zhruba 30 milionů let před začátkem tohoto příběhu, a krátce popisuje, jaké dominantní formy života se na planetě vyskytují. V dalším dvoustránkovém boxu s nadpisem Boj o nadvládu pak detailněji popisuje trias, následky permského vymírání, superkontinent Pangaea, rostlinstvo a živočišstvo triasu a vznik prvních dinosaurů. Na stranách 24 a 25 se čtenáři seznámí s jednotlivými aktéry tohoto příběhu, tedy s coelophysisem, postosuchem, placeriasem, plateosaurem, kynodontem (modelovaným podle rodu Thrinaxodon) a peteinosaurem; v takových úvodních boxech pak autor uvádí, z čeho sestávají nalezené pozůstatky zvířecích protagonistů, jak byli velicí, čím se živili a kdy žili. Nechybí ani mapka území, na kterém se kapitola (či epizoda seriálu) odehrává - v případě Nového života (či Nové krve) je to oblast na západním pobřeží Pangeaei, na severu ohraničené pobřežními bažinami a na jihu Mogollonskou vysočinou. Příběh první kapitoly začíná u placeriasů, ryjících z půdy hluboko sahající kořeny rostlin. Právě začíná období sucha. Mohutní dicynodonti jsou pozorováni velkou samicí postosucha, která nakonec jednoho z nich uloví. Nedlouho poté se čtenáři seznámí se zvířetem, jež v epizodě Nová krev nevystupovalo - s fytosaurem. Rod Phytosaurus je nomen dubium, nicméně tito obecně popisovaní fytosauři mohou být jakýmikoliv zástupci řádu Phytosauria, kterému se v triasu velice dařilo (a vlastně v žádném jiném geologickém útvaru už ani jeho zástupci nežili). Velice se mi v této kapitole líbí popis coelophysisího lovu dvojdyšné ryby; vždycky jsem měl rád tu scénu, ve které je Coelophysis v epizodě seriálu představen.
Některé informace uvedené v doplňujících boxech už samozřejmě sedmadvacet let po vydání seriálu i původní anglické verze této knihy nemusí platit, na což by měl být každý hluboký zájemce vždy připraven. Když například na straně 38 v boxu Dobývání vzduchu autor uvádí, že "prvním pterosaurem byl Eudimorphodon, již dobře vyvinutý letec schopný lovit ryby z vodní hladiny", je třeba mít na paměti, že Eudimorphodon, jenž žil před 219 až 215 miliony let, dnes již není považován za nejstaršího pterosaura. Nejstarší fosilie rodu Preondactylus by měly být staré 228 milionů let, takže se datují ještě do epochy karn. Jinak Peteinosaurus, který v této kapitole vystupuje, stále patří mezi nejstarší známé pterosaury; žil v podstatě ve stejné době, jako Eudimorphodon. Některé aspekty příběhu jsou založeny na spekulacích, jež dnes nemají faktický základ. Tak například pro kanibalismus u coelophysisů neexistuje žádný důkaz; pozůstatky "kanibalizovaných mláďat" mezi kostmi coelophysisů se v roce 2006 ukázaly být ostatky jakéhosi krokodylomorfa. K Novému životu si dovolím ještě jednu poznámku. V prodloužené německé verzi první epizody z televizního kanálu ProSieben se nachází třicetivteřinová scéna, v níž Coelophysis loví štíra, skrývajícího se v lebce postosucha; scéna se nachází i v této kapitole. Vystřiženu z německé verze jsem ji viděl teprve nedávno, a měl jsem pocit, že mi byla povědomá. Viděl jsem snad jako malý i německou verzi Putování s dinosaury? Nebo mi scéna přišla povědomá proto, že jsem jako malý četl tuto knihu, a scéna se štírem se mi zaryla do hlavy? Sám ani nevím, ale přijde mi to fascinující. Když v knize umírá Postosuchus - a zde je to pro změnu samec, ne samice - zabíjí jednoho coelophysise ("Postosuchus náhle vyráží vpřed a přední nohou zachytává jednu samici. Přidržuje ji nohou a jedním sevřením jí překusuje krk. Jak se dál otáčí ve snaze chránit si plece, několik ještěrů mu lapenou samici vyrvalo a začíná ji požírat."). V dokumentu se tato scéna nenachází, ale když budete pozorně sledovat onu scénu, v níž coelophysisové obklopí zemřelého obra, můžete si všimnout zkrvaveného nehybného těla coelophysise poblíž jeho postosuchova ocasu! Velice mne fascinuje, že scéna mohla být pro dokument natočena, ale pak byla z časových důvodů vystřižena.
Coelophysisové a zesláblý
Postosuchus, který se brzy stane jejich večeří. Zatím však bojuje, a právě v knize
Putování s dinosaury je jeho v seriálu neviděný boj s těmito hbitými dinosaury popsán. Zdroj:
DeviantArt
Druhá kapitola, Věk titánů, je zasazena do doby před 155 miliony let (epizoda seriálu, Doba titánů, se odehrává před 152 miliony roky). Po krátkém úvodu do období jury, v němž se dinosauři skutečně rozmohli a narostli v některých případech do obrovských velikostí, a po krátkém seznámení s diplodokem, brachiosaurem, stegosaurem, allosaurem, ornitholestes a anurognathem v boxu Když byla velikost důležitá, nás Tim Haines přenáší do jurského lesa na západě Laurasie, v blízkosti Kordillerské vysočiny, v němž Ornitholestes narazil na líhnoucí se mláďata diplodoků. Zajímavé je, že v této kapitole ohrožuje diplodočí novorozeňata více ornitolestů, a dokonce je zabíjejí v docela velikém množství. Příběh sleduje samici s tmavější barvou kůže na zádech, což se již krátce po jejím vylíhnutí ukazuje být výhodou při ukrývání se před predátory ve stínu lesa. Ve druhé podkapitole se čtenáři seznamují s matkou malých diplodoků a zbytkem diplodočího stáda na planinách, s anurognaty živícími se hmyzem na diplodočí kůži i s polykáním žaludečních kamenů, gastrolitů, našimi dlouhokrkými obry. Na straně 84 se nachází půvabný obrázek mladého diplodoka hledícího přímo do tváře ornitolestovi, postavenému na zkáceném kmeni stromu. Ačkoliv jde o součást scény, kterou jsme viděli v dokumentu, tento konkrétní záběr se v něm nenacházel - a přesto obrázek vypadá jako screenshot. Že by další záběr, který by byl z finálního produktu vystřižen? Velice se mi líbí popis střetu allosaura a stegosaura v bažinaté nivě. Stegosaurův "threat display" je popsán poněkud detailněji, než jak byl ukázán v epizodě; především je to dupot předníma nohama, co jsme od něj v Době titánů neviděli. Dosti dramatický je také popis úniku mladých diplodoků před plameny obrovského požáru, šířícího se od Kordillerské vysočiny poté, co tam blesky zapálily les. Tohoto útěku před plameny se v knize účastní i brachiosauři, které jsme ovšem v epizodě viděli jen krátce až po skončení požáru. Další novou záležitostí v této kapitole je vystupování malého teropodního dinosaura rodu Coelurus, kterého jsme v televizním seriálu vůbec neviděli!
V samotné epizodě Doba titánů se diváci nedozví, co se stalo s jedním ze tří diplodoků, jež přežili lesní požár - s tím, který byl mimo záběry kamery zabit. Ovšem tato kapitola popisuje jeho tragický osud, a jen prozradím, že allosauři s ním měli co do činění ("Objevuje se další alosaurus, míří přes řeku a přidává se k útoku z druhé strany. Diplodokus brzy klesá na kolena ve spršce vody a krve."). Kapitola končí spářením hlavní protagonistky, samice s tmavými zády, se starším samcem; první scéna epizody, v němž samice diplodoka klade vejce v lese, je v této kapitole scénou poslední. Boxy doplňující příběh kapitoly poskytují odpověď na otázky jako Jak stegosaurus přišel ke svým štítům?, píše se v nich o trusu dinosaurů neboli koprolitech, o obřích brachiosaurech (na fotografii je zobrazen Giraffatitan z Berlínského Přírodovědného muzea), o proměně podoby diplodoka napříč desetiletími, a také o stopách dinosaurů z Colorada a Utahu. Tento doplňující box považuji za obzvláště zajímavý; Tim Haines v něm zmiňuje také spodnokřídové stopy dinosaurů z řeky Paluxy v Texasu, které jsou dnes ohroženy možnou budoucí výstavbou datového centra poblíž Dinosaur Valley State Park. Už v době napsání této knihy byly tamní stopy ohrožovány zánikem: "Bohužel v této chvíli stpy u řeky Paluxy mizejí, a tak se už nikdy nedozvíme výsledek dávného boje..." Další box je zaměřen na teplokrevnost dinosaurů, a autor v něm píše i o struktuře dinosauřích srdcí. Poslední doplňkový box se týká morrisonského souvrství, z něhož fosilie všech zvířat vystupujících v této kapitole vzešly.
Třetí kapitola, Drsné moře, se stejně jako epizoda Kruté moře ze seriálu odehrává před 149 miliony let v oblasti, ze které je dnes anglické hrabství Oxfordshire. Hlavními "postavami" tohoto příběhu jsou ophtalmosauři, cryptoclidové, liopleurodoni, eustreptospondylové a rhamphorhynchové, přičemž se k nim v knize přidává i velký amonit Perisphinctes, tvořící minimálně 12 druhů známých dnes z jury Antarktidy, Chile, Kuby, Egypta, Portugalska, Polska, Spojeného království a dalších zemí. Kapitola se točí hlavně okolo vyrůstání malého ophthalmosaura a života velkého samce liopleurodona, s jehož velikostí to samozřejmě tvůrci Putování s dinosaury famózně přehnali; na straně 117 se dočtete, že "dospělí byli dlouzí asi 25 m, lebka měřila neuvěřitelných 5 m. Je těžké odhadnout, kolik liopleurodon vážil, ale mohlo to být až 150 tun." Dnes se ví, že obratel z Peterborough, na základě něhož byl tento přehnaný odhad velikosti učiněn, nepatřily liopleurodonovy; podle studie z roku 2019 má náležet sauropodnímu dinosaurovi. Ruizhe Jackevan Zhao letos, v roce 2026, učinil odhad velikosti druhu Liopleurodon ferox na 5,8 metru délky s hmotností 1,8 tuny. To je závratně méně, než v roce 1999 uváděl Tim Haines! Ještě, že třeba u takového eustreptospondyla autor nic nepřeháněl; uvádí, že "byl dlouhý 5 metrů a vážil asi půl tuny", a to by stále mělo platit (i Gregory S. Paul měl podobné rozměry uvádět v roce 2010 v Princeton Field Guide to Dinosaurs). Jedním z rozdílů oproti epizodě televizního seriálu je v této kapitole nezahrnutí souboje dvou eustreptospondylů o hnijící tělo želvy na písečné pláži. Místo toho si ji v knize jeden teropod sám spořádá, aniž by ho přitom někdo rušil. Teprve na konci kapitoly, když samec liopleurodona končí na pobřeží ostrova a pomalu umírá, dušen vahou svého těla, připlouvá na ostrov více eustreptospondylů; náhle je jich vlastně více, než na konci televizního dílu! Na této kapitole se mi velmi líbilo i malé zaměření na život samice cryptoclida, která rozhodně eustreptospondyly nemusela. I na ní - a na to, že by jí paradoxně před nebezpečím, reprezentovaným teropody, mohla zachránit další zimní bouře - je v závěru pomyšleno. Doplňující boxy v této kapitole jsou věnovány například prvním nálezům ichtyosaurů a anglickém pobřeží (zmíněna je i Mary Anning), ichtyosauřím porodům živých mláďat či "živoucím zkamenělinám" (jak se někdy nesprávně tvrdí; palec nahoru autorovi, že tento termín také zkritizoval!) ostrorepům a loděnkám.
Čtvrtý díl Putování s dinosaury, Giganti oblohy, se vždy řadil k mým nejoblíbenějším. Proto jsem si velice užil i návrat ke čtvrté kapitole této knihy, nazvané Pod obřími křídly. Příběh čtyřicetiletého ornithocheira (vlastně tropeognatha), který se vydává na poslední cestu po celém světě, která ho nakonec stojí život, se mi vždy velice líbil, třebaže má tolik tragický konec. Odehrává se před 127 miliony let, a začíná na severním pobřeží Borboremy, kde se s ornithocheirem čtenáři seznamují na žulovém ostrohu posetém ptakoještěry rodu Tapejara, jejichž samci upoutávají červenými hřebeny na hlavách kolem prolétající samice. Z Borboremy pak starý Ornithocheirus míří do Appalačie, kde jej na čas zdrží veliká bouře a kde se také setká s tmavými iguanodonty s bílými pruhy, a odtud pak do Cornubie, kde žijí žlutozelení iguanodonti a jejich nepřátelé utahraptoři, a na Cantabrii, kde nakonec umírá, vyhnán z pláže, kde v předchozích letech lákal partnerky. Snad se nebudu mýlit, když zde napíši, že Pod obřími křídly je jediná kapitola knihy, ve které se nevyskytuje žádné zvíře navíc; vystupují v ní ornithocheirové, tapejary, iguanodonti, utahraptoři, polacanthové a iberomesornisové. V samotné epizodě se objevují pteranodonům vzdáleně podobní pterosauři; v jedné scéně Ornithocheirus krade takovému pterosaurovi rybu nad jezerem v Cornubii, ovšem v knize je tento neurčený druh pterosaura nahrazen mladým ornithocheirem. Tim Haines v kapitole identifikuje toho nepříjemného parazita, který se krátce objevuje přichycen na ornithocheirovu létací blánu v Gigantech oblohy; je to Saurophtirus, spodnokřídový bratránek blech (skutečně to byl zástupce řádu Siphonaptera, ale tvořil vlastní čeleď Saurophtiridae). Blíže se s ním čtenáři seznámí na straně 178 v boxu Cizopasníci na křídlech. Autor píše, že Saurophtirus "byl nalezen v křídových horninách v Zabajkalsku v Rusku." To platí o typovém druhu, S. longipes. Paleontologové ale v letech 2013 a 2020 popsali ještě další dva druhy sauroftira, které jsou známy ze souvrství I-sien (či Yixian) v Číně.
Další doplňkové boxy ve čtvrté kapitole jsou zaměřeny na pterosauří let, schopnost žvýkat u iguanodontů, proměnu rekonstruovaného vzhledu iguanodonta, vznik ptáků a chlupy na pterosauřích tělech. V posledním uvedeném boxu, nazvaném Jak vznikli ptáci, se autor ve stručnosti zaměřuje historii výzkumu příbuzenského vztahu mezi neptačími dinosaury a ptáky; snad to bylo právě zde, na stranách 188 a 189 této knihy, kde jsem se jako malý dozvěděl o tom, že předpoklad Thomase Henryho Huxleye o vzniku ptáků z dinosaurů byl učiněn dobrých sto let před prací Johna Ostroma na deinonychovi (nemyslím si však, že to byla právě tato kniha, co mě s Huxleyovým jménem seznámilo; vlastně je mi celkem jasné, že to byla jiná dinosauří knížka, skrze kterou jsem se o sebeoznačeném "Darwinově buldokovi" dozvěděl). Ačkoliv Tim Haines vynechal z této historie Othniela Charlese Marshe, který v 70. letech 19. století též napsal něco málo o možné příbuznosti dinosaurů a ptáků, je jinak tento box pěkným úvodem do celé historie jednoho z nejdůležitějších zjištění o ptácích vůbec. Autor zmiňuje i sinosauropteryxe, který byl popsán teprve tři roky před vydáním Putování s dinosaury; právě tehdy se otevřela nová kapitola dinosaurologického výzkumu, jehož lídrem je dodnes Čína. Timu Hainesovi bylo už v prvním desetiletí tohoto století některými vyčítáno, že ani na jediného teropoda v televizním seriálu neumístil pera; taková kritika na něj ale často mířila od podivných "všeználků" hledajících jen ve všem chyby. V době natáčení Putování s dinosaury byly spekulace o opeření menších teropodů úplnou novinkou, a zobrazit například utahraptora či dromaeosaura jen s šupinami tehdy dávalo smysl. Dnes je samozřejmě paleontologie jinde, a není již neobvyklé viděl v paleomédiích třeba i opeřeného tyrannosaura rexe. Všem těm "všeználkům" box na stranách 188 a 189 lehce dokáže, že tvůrci seriálu, včetně toho hlavního, moc dobře věděli o sinosauropteryxově primitivním opeření. Velice pěkně napsán je také box Chlupatý ďáběl na straně 192, který pojednává o chlupech na pterosauřích tělech a o zvířeti, díky kterému se o chlupatosti ptakoještěrů ví - kazachstánském sordesovi.
Pátá kapitola, Duchové mlčenlivého lesa, doplňující epizodu Duchové polárního lesa, je zasazena do blízkosti jižního pólu před 106 miliony let, a sleduje osudy skupiny nevelkých ornitopodních dinosaurů rodu Leaellynasaura. Opět velice zajímavá je jistá změna oproti dílu televizního seriálu - v této kapitole nevede skupinu leaellynasaur vůdčí samice, ale vůdčí samec. To zvláště laikům jen lépe pomáhá pochopit fakt, že o skupinové organizaci a možných hierarchiích u těchto zvířat nic nevíme, tudíž lze jen spekulovat o tom, jak vlastně takové stádečko mohlo vypadat a jaké v něm fungovaly sociální vazby. Box Polární dinosauři na straně 205 představuje čtenářům hlavní protagonisty tohoto příběhu - leaellynasauru, muttaburrasaura, zakrslého allosaura a koolasucha. Zájemci dobře vědí, že "zakrslým allosaurem" byl vlastně Australovenator, který ale v době vzniku seriálu ještě nebyl formálně popsán; zaveden byl tento rod s jediným druhem, A. wintonensis, až v roce 2009. Dnes je klasifikován jako zástupce kladu Megaraptora, takže k allosauroidům a carnosaurům měl vlastně pěkně daleko. Koolasuchus byl v knize i seriálu trochu zvětšen; podle recentnějších odhadů měřil na délku 3 metry, nikoliv Timem Hainesem uváděných 5 metrů. Muttaburrasaurus si letos prošel velkým makeoverem (mrzí mě, že jsem o něm zatím nenapsal samostatný článek, byť jsem to měl jednu dobu v plánu), takže i on už svou roli v Putování s dinosaury moc nepřipomíná. Abych ale moc nepoučoval o tom, co se za posledních sedmadvacet let změnilo (brilantní zážitek z této kapitoly a epizody seriálu by vám změny rozhodně neměly sebrat), rád bych zmínil jedno zvíře, jež v samotném dílu nevystoupilo, ale v této kapitole je pojmenováno. Na straně 213 zmiňuje autor jistého spodnokřídového opeřence z Austrálie: "Mezi větvemi přeskakují od stromu ke stromu primitivní ptáci, například nanancius, jehož zářivě modrý hřbet se blýská ve slunečním světle. Nananciové nezpívají, ale během roku se ozývají štěbetáním..." Nanantius eos bohužel v epizodě seriálu nevystupoval. Je to škoda, tvůrci mohli využít modelu iberomesornise z předchozí epizody; oba ptáci koneckonců patřili do kladu Enanthiornithes. Dále je v kapitole identifikován savec, kterého v seriálu zahrál nosál; jde o zástupce rodu Steropodon, jenž však patřil mezi ptakořitné, a více se podobal ježurám a ptakopyskům, než nosálům. Poslední změna oproti epizodě, kterou zmíním, se týká tragického konce vůdčí leaellynasaury. Zatímco v epizodě "polární allosaurus" utrhne vůdčí samici hlavu, v této kapitole trhá vůdčímu samci zadní končetinu.
Tyrannosauří samice naříká v jeden z posledních večerů, jaké kdy druhohorní obři zažijí; obraz vyplňující poslední dvoustranu závěrečné kapitoly. Zdroj:
Prime Video
