Teasery s navracejícími se postavami ve 2. sérii X-Men '97!

Dnes, 1. července 2026, má na streamovací službě Disney+ premiéru 2. řada enormně populárního animovaného seriálu X-Men '97! Vyšly na ní první tři epizody, a další šestice bude vždy po jedné uváděna až do středy 12. srpna. Ačkoliv jsem dnešní večer věnoval snímku Supergirl od DC, na který jsem zašel do kina, a který mě naprosto nadchl (příspěvek do rubriky Filmová doporučení očekávejte brzy!), nemohu se dočkat, až se na nové díly X-Men '97 podívám. Jak už jsem na tomto blogu uvedl v průběhu let mnohokrát, od dětství jsem velkým fanouškem marvelovských mutantů, a moderní, vysoce kvalitní revival X-Men: The Animated Series považuji za jeden z nejlepších animovaných projektů 20. let 21. století. V run-upu k premiéře 2. řady jsem už s vámi na tomto blogu sdílel první oficiální trailer k ní a také roll call trailer s cyclopsovským teaserem a oficiálním plakátem. Nyní bych vás rád na souboj X-Menů s Apokalypsou navnadil řadou teaserů věnovaných jednotlivým navracejícím se postavám - řadou teaserů, mezi které patří i ten věnovaný Cyclopsovi.

Nejprve tu máme teaser věnovaný Magnetovi, bojovníkovi za svobodu mutantů (Homo superior), některými považovaného za proti-lidského teroristu. Velice se mi líbí Erikova slova: "Jedině prostřednictvím boje si lze uvědomit skutečnou hodnotu moci." ("It is only through struggle that one comes to understand the true value of power.") Tato inspirativní marxisticko-nietzcheánská slova nádherně ilustrují, kdo pán magnetismu je, a co se snaží dokázat.

Storm je také zpátky! S uvědoměním si toho, že její po celé časové linii rozdělená rodina se potřebuje seskupit, je Ororo Munroe připravena učinit cokoliv. Ve 2. řadě ji uvidíme snad nejmocnější v historii x-menovské animace! Její neuvěřitelná moc bude připomínkou toho, že X-Meni jsou úsvitem, jenž skončí Apokalypsovu noc.

Vrací se také Wolverine! Ve svém teaseru nám divoký mutant s adamantiovou kostrou a drápy připomíná, čeho je schopen. Hluboko uvnitř je to zabiják. Ačkoliv první řada X-Men '97 odsunula Wolverina spíše do pozadí, což bylo jedině dobře po dvaceti letech, kdy se mu věnoval pomalu každý x-menovský film, ve 2. řadě mu bude věnována jedna celá epizoda - ano, bude to návrat k programu Zbraň X.

Vrací se i nejmocnější z mutantů, Jean Grey. Ve 2. řadě X-Men '97 bude mj. učit svého syna Nathana - předtím, než se z něj stal Cable - jak ovládat své schopnosti tak, aby neovládly jeho samotného. Jean ví moc dobře, o čem mluví - vždyť jednu dobu byla Phoenix, bytostí vedenou neregulovanou touhou a schopnou zničit naprosto vše. Spolu se svým přítelem Scottem Summersem bude Jean opět kopat zadky.

Modrý mutant Nightcrawler, schopný teleportace, je poháněn svou vírou - vírou v X-Meny. Ať už jsou roztroušeni kdekoliv, na počátku věků nebo ve smrtící budoucnosti, Kurt Wagner má víru v jejich sílu a jejich potenciál s megalomanským Apokalypsou jednou provždy zatočit. 

Rogue si uvědomuje, že tato bitva s Apokalypsou není jen o ní a jejich přátelích, ale o všech, které X-Meni kdy ztratili. Je tedy i o Gambitovi, který v 5. epizodě 1. řady zaplatil svým životem, když bránil své mutantské komrády na ostrově Genosha v hodinu útoku těch nejvíce nenávistných bigotů, jež se rozhodli vymazat děti atomu z povrchu zemského. Bude Gambitův odkaz pohánět Rogue v jejím boji?

Poslední teaser patří Lucasi Bishopovi, mutantovi cestujícímu v čase, který se již mnohokrát vrátil do 90. let z roku 2055, aby zabránil katastrofám, jež mají postihnout všechny - jak mutanty, tak lidi. Tentokrát jsou to však X-Meni, kdo potřebuje cestovat zpět do 90. let. A Bishop se spolu s Forgem pokusí umožnit jim to.

Tak nezapomeňte, ode dneška jsou první tři epizody devítidílné 2. série X-Men '97 na Disney+! Bude to neuvěřitelná jízda. Zhlédli jste je už? A pokud ne, jak moc se těšíte na jejich sledování?

Nové dokumenty o přírodě ze začátku léta a ze druhé poloviny jara 2026

Konečně přináším další slibovaný příspěvek do rubriky Dokumentární novinky! Předchozí článek, který do ní zamířil 30. dubna, vám představil 13 vzdělávacích filmů a seriálů o přírodním světě, včetně 7. série Deadly 60, filmu A Gorilla Story: Told by David Attenborough, trilogie Secret Africa: Into the Wild či dvoudílného dokumentu Becoming Elephant: The Orphans of Reteti. Za poslední dva měsíce vyšla řada nových titulů, a já vám v tomto článku představím nemálo z nich. Přidám k nim však i některé dokumenty, které mi dříve na jaře unikly. Celkem tu mám pro vás 11 titulů, od nového velkého paleodokumentu přes několik novinek od Davida Attenborougha po revoluční dokumenty o tygrech. Dále to již nebudu natahovat, pojďme se s nimi seznámit!

Surviving Earth

Nejnadšeněji očekávanou a nejdražší dokumentární novinkou posledních týdnů je bezesporu osmidílný cyklus Surviving Earth (Velká vymírání), o jehož výrobě jsem vás v průběhu posledních dvou let nejednou informoval; ať už jsem s vámi sdílel fotografie ze zákulisí, první propagační fotografie či první plakát a některé vydané storyboardy. Jedná se o velkolepý vhled do životů zvířat, jež zažila některé z největších kataklyzmat v historii naší planety. Některá se rapidním změnám přizpůsobila, jiná vyhynula, a z jejich fosilních pozůstatků a znalostí měnícího se prostředí, v němž žila, lze získat mnohé relevantní informace pro velké vymírání a klimatickou krizi, kterou si procházíme nyní. Surviving Earth si dává za cíl nejen zdramatizovat životy prehistorických zvířat za velkých vymírání, faunálních výměn či změn klimatu, ale také naučit diváky, proč je paleontologie přínosná v ohledu na srovnávání minulých kataklyzmat se současnými krizemi, jež nabývá bezprecedentních otáček. Ačkoliv se většina každé epizody, dlouhé 41 až 43 minut, odehrává v pravěké minulosti a je příběhem určitého zvířecího protagonisty či protagonistů, navráceného či navrácených k životu špičkovou CGI animací a realistickými animatronikami, závěr všech epizod pojednává o relevanci jejich příběhu pro naši dobu. Dosud byly na americké televizní stanici NBC a na streamovací službě Peacock uvedeny tři z osmi epizod. První, When the Earth Burned (Když Země hořela), vyšla ve čtvrtek 11. června 2026, a povyprávěla příběh skupiny gorgonopsidů (konkrétně tedy zástupců druhu Inostrancevia alexanderi, pro které se však v paleomédiích za posledních dvacet let vžilo označení celé jejich čeledi), jež před 252 miliony let zažívali extrémní horko v důsledku enormního nárůstu oxidu uhličitého v atmosféře vlivem tehdejší vulkanické činnosti. Rodinná smečka cestuje do hor, kde má být před vedry v bezpečí, a na své cestě se setkává s další permskou faunou, jmenovitě s rody Scutosaurus a Suminia. Příběh se pak přesouvá o 10 milionů let blíže současnosti, do spodního triasu; v této části vystupují Cymbospondylus, Cyamodus, Dongosuchus a nejmenovaní předchůdci pterosaurů. Druhý díl, When the Climate Broke (Když se klima pokazilo), se nejprve odehrává na území Argentiny před 232 miliony let za velkých dešťů v karnské pluviální epizodě, a vypráví příběh adoptivní matky dicynodonta rodu Ischigualastia. V tomto segmentu vystupuje také raný sauropodomorf Panphagia, rhynchosaur Hyperodapedon a pseudosuchián Saurosuchus. Druhý segment se pak odehrává o 15 milionů let později, a vystupují v něm Chalimnia, Zupaysaurus a Lessemsaurus. Třetí a zatím poslední vydaný díl, When the Asteroid Fell (Když spadl asteroid), se zabývá nejznámějším velkým vymíráním ze všech, a to sice tím, jež nastalo před 66 miliony let. Jeho hrdiny je pár nanuqsaurů, dále v něm vystupují edmontosauři, Saurornitholestes, Asteriornis, Plesiadapis, Kosmodraco a Titanoides (poslední tři jmenovaní jsou samozřejmě přítomni v paleocénním segmentu, odehrávajícím se před 61 miliony let). Poselstvím první epizody je, že se můžeme zachránit ochranou ekosystémů sekvestrujících uhlík a ukončením těžby a spalování fosilních paliv; poselstvím druhé epizody je ochrana vodních zdrojů; a třetí epizoda upozorňuje na roli technologií, jako je DART, v detekci potenciálně nebezpečných vesmírných těles mířících k Zemi. Poslední díl Surviving Earth vyjde na NBC dne 30. července 2026. Hlavním tvůrcem a výkonným producentem seriálu je Tim Haines, zakladatel moderních paleodokumentů, jenž stál za legendárními tituly Walking with Dinosaurs (1999), Walking with Beasts (2001) a Walking with Monsters (2005) či za akčním seriálem Primeval (2007-11). Režiséry jednotlivých epizod jsou Duncan Singh (Earth with Chris Packham), Matt Dyas (Origins of Us), Daniel Smith (David Attenborough's Natural History Museum Alive) a James Morgan (Sea Dragon). Scénáristou všech epizod je David Fowler (Our Universe). Mezi kameramany jsou Jack Brophy (Universe) a Xavier Amoros (Broadchurch). Hudbu k seriálu složil Nitin Sawhney (Tiger, Orangutan). Počítačová animace v seriálu je dílem společnosti Milk VFX. První trailer k Surviving Earth si můžete pustit zde, druhý se vám pak zobrazí po kliknutí sem. 

Making Life on Earth: Attenborough's Greatest Adventure

V týdnu oslav 100. narozenin Davida Attenborougha reprízovala televize BBC některé z nejvýznamnějších dokumentárních titulů námi všemi milovaného, cenami ověnčeného televizního přírodovědce. Zároveň však uvedla hned několik nových přírůstků na jeho dlouhý filmografický seznam, a jedním z nich je 58 minut dlouhý snímek Making Life on Earth: Attenborough's Greatest Adventure (Natáčení Života na Zemi: Největší dobrodružství Davida Attenborougha), jenž byl premiérově uveden na stanici BBC One v neděli 3. května 2026 ve 20:00 greenwichského času. Jedná se o pohled zpět na patrně nejdůležitější sérii Davida Attenborougha vůbec - sérii, která položila základy pro standard moderního televizního přírodopisného dokumentu, a kterou započala série Life, na které Sir David pracoval až do začátku minulého desetiletí. Řeč je samozřejmě o třináctidílném cyklu Life on Earth, který na televizní obrazovky zamířil na jaře 1979 po tříletém natáčení 600 druhů zvířat a rostlin ve 40 zemích světa. V předposlední epizodě se samozřejmě náš průvodce setkal s gorilami v Rwandě, a tato scéna je dodnes v historii přírodovědných dokumentů tou nejslavnější. Making Life on Earth: Attenborough's Greatest Adventure nahlíží na celý proces natáčení tohoto obrovsky vlivného dokumentu, a obsahuje rozhovory jak s jeho producentem a moderátorem, kterého dnes naprostým právem oslavujeme, ale také s producentem Mikem Salisburym (The Life of Mammals, Life of Birds), který zesnul krátce po Davidových 100. narozeninách, dále s kameramanem Hughem Milesem (Cheetah Story, Springwatch) či s vedoucí produkce Pamelou Jackson (The World About Us, Animal Magic). Do filmu byl umístěn také archivní rozhovor s Davidovým bratrem Richardem Attenboroughem (Jurassic Park, The Lost World: Jurassic Park), jenž zesnul v roce 2014. Režisérkou  a producentkou tohoto filmu je Victoria Bobin (Attenborough and the Giant Sea Monster), na produkci se podílel také Michael Davis (David Attenborough's Natural History Museum Alive). Trailer ke zhlédnutí zde. 

Secret Garden

V run-upu ke 100. narozeninám Davida Attenborougha vysílala televizní stanice BBC One po pět neděl od 5. dubna do 3. května 2026 vždy v 18:00 greenwichského času novou pětidílnou sérii oblíbeného veteránského přírodovědce s názvem Secret Garden (Tajemná zahrada). Ta je zaměřena na skrytou biodiverzitu zahrad po celém Spojeném království. David Attenborough tento dokument nejen vypráví, ale také moderuje, přičemž se v rámci něj přesouvá do jednotlivých a skutečně pozoruhodných zahrad od jihu Anglie přes Wales až po Skotsko, a setkává se s řadou živočichů, jejichž přítomnost v britských zahradách by ledajaký nezájemce (to znamená někdo, kdo na rozdíl od autora tohoto blogu pravidelně již léta nesleduje Springwatch) třeba vůbec nečekal! V první epizodě, Oxfordshire, se Sir David vydal do zahrady na řece Temži, ve které po skončení zimy vzájemně bojují samci ledňáčků; ve které se potulují vydry; od řeky na zahradu přilétají luňáci; a ve které je dlouhodobě doma divoká kachna Doris, která se v průběhu jara snaží, co to jde, uchránit svá kachňátka před oněmi vydrami a luňáky. Ve druhé epizodě, Bristol, se náš průvodce vydává do hlavního města přírodopisných dokumentárních filmů, a navštěvuje drobnou zahrádku, v níž se však odehrávají životní dramata sýkor modřinek, lišky a jejích potomků, skokanů a jejich pulců a ježčí matky. Třetí díl, The Lake District, přesouvá diváky na severozápad Anglie, kde David navštěvuje idylickou venkovskou zahradu, v níž sleduje osudy myši domácí, vlaštovky obecné, krtka, obratného pavoučka skákavky pruhované a na první pohled možná nepříliš zajímavé lupice vznešené. Tato epizoda také upozorňuje na katastrofický pokles hmyzu na britském venkově - David prezentuje divákům informace o 60% spádu létajícího hmyzu za posledních 20 let. Ve čtvrté epizodě, The Wye Valley, se diváci seznámí se zahradou v zalesněném velšském údolí Wye, kterou obývají jezevci, puštíci obecní, plši a po část roku i migrující lejsci. Poslední díl, The Western Highlands, byl natáčen na drsném západním pobřeží Skotska, kde se nachází zahrada, v níž žijí například sova pálená, káně lesní a kuna lesní, a nebudou chybět ani letní jiřičky. Hlavním režisérem seriálu je Alex Ranken (The Wild Ones, A Real Bug's Life), spolu s ním pak dalšími režiséry vždy po dvou epizodách jsou Matt Clemens (Hugh's Wild West), Alex Minton (Ten Deadliest Snakes with Nigel Marven) a Euan McDonald Smith (Horizon: How to Build a Time Machine). Mezi producenty Secret Garden jsou Martha Holmes (Hostile Planet) či Grant Mansfield (Big Beasts). Hudbu k seriálu složil Will Turner (Animal Genius). Secret Garden je dílem společnosti Plimsoll Productions ve spolupráci s The Open University. Trailer ke zhlédnutí zde. 

David Attenborough's 100 Years on Planet Earth

Své místo si v tomto seznamu jistě zaslouží i 90 minut dlouhý pořad David Attenborough's 100 Years on Planet Earth (David Attenborough: 100 let na planetě Zemi), který byl živě vysílán v den Davidových 100. narozenin, 8. května 2026, od 20:00 do 21:30 greenwichského času na stanici BBC One. Jednalo se o přímý přenos z Royal Albert Hall v Londýně, kde byly narozeniny veteránského televizního přírodovědce oslaveny s hudbou z jeho dokumentů - ať už s hudbou, jež v 50. letech zazněla v Zoo Quest, či s hudbou z velkorozpočtových superlandmarks posledních let. Moderátorkou živého přenosu byla Kirsty Young, moderátorka oblíbeného rozhlasového pořadu Desert Island Discs na BBC Radio 4, v rámci něhož dělala nejednou v průběhu dekád s Davidem interview. David Attenborough byl v přenosu přítomen jako divák, usazen po boku britského prince Harryho. Na pódiu spolu s Kirsty Young vystupovali někteří Davidovi kolegové, známí současní britští moderátoři přírodopisných a cestopisných dokumentů, jmenovitě Liz Bonnin (Animal Genius, The Island: 1.8 Billion Years in the Making), Steve Backshall (Deadly 60), Chris Packham (Secrets of Our Living Planet), Anna Dimitriadis (Big Cats 24/7) a Michael Palin (Himalaya with Michael Palin). Snímek byl protkán předtočenými segmenty oslavujícími různé úseky Davidovy kariéry, v nichž jmenovaní moderátoři vystupovali jako talking heads; spolu s nimi se v nich objevovali ještě Hamza Yassin (Countryfile, Hamza's Wild Isles) a Justine Evans (Expedition Borneo). Součástí filmu byla i humorná sekvence, v níž divoká britská zvířata nesla Davidovi dopis od britského krále Charlese; David pak v živém přenosu zapatlaný dopis zvedl na důkaz, že mu byl dopraven. David Attenborough's 100 Years on Planet Earth byl režírován Marcusem Vinerem (BBC Proms), výkonnými producenty pořadu pak byli Alison Howe (Glastonbury in the 90's) a Michael Davis (David Attenborough's Natural History Museum Alive). Pro zhlédnutí úryvku o posledních deseti letech Davidovy kariéry klikněte sem. 

Tiger Island

Nový dvoudílný dokument Tiger Island (Tygří ostrov) měl premiéru britské stanici BBC One v neděle 7. a 14. června 2026, vždy v 19:15 greenwichského času. Je zaměřen na tygry Národního parku Bardiya v západním Nepálu, zvláště pak na dvě tygří samice, Gomu a Malu, které bojují za poskytnutí co nejlepšího předání životních zkušeností svým rostoucím potomkům. Dokumentem provázejí moderní legendy britského přírodopisného filmu Dan O'Neill (Snow Leopards with Dan O'Neill, Giants) a Anna Dimitriadis (Big Cats 24/7, David Attenborough's 100 Years on Planet Earth), a coby ostřílenci v tvorbě pořadů o velkých kočkách zprostředkovávají divákům velmi blízký vhled do životů těchto tygřích matek. Obě samice si k péči o potomstvo vybraly ostrůvek na řece, který však není mimo dosah zvířat, která jejich koťatům mohou ublížit - indickým nosorožcům, slonům a samozřejmě i tygřím samcům, připraveným zabíjet nevlastní tygřata. Už v první epizodě se stává příběh Gomy a Maly velmi rychle dramatickým; zvláště Mala coby nová matka bez předchozích zkušeností bojuje s udržením svých tří tygřat při životě za bezprecedentní horké vlny. Dan, Anna a zbytek filmařského týmu nahlížejí do životů těchto tygřích samic s pomocí kamerových pastí s extrémně vysokou kvalitou obrazu, a zaznamenávají nikdy neviděné chování. Tiger Island přináší záběry cizích tygřích samic vzájemně se starajících o svá mláďata; péči o cizí potomstvo ještě nikdo nikdy předtím nezaznamenal, a tak tento dokument pomáhá vyzývat dlouho zavedené dogma tygrů coby samotářů. Ve druhé epizodě Anna využívá špičkových termokamer, užívaných běžně v seriálu Big Cats 24/7, aby prozkoumala noční život těchto kočkovitých šelem. Tiger Island je rozhodně výjimečným tygřím dokumentem, který zatím nemá obdoby. Jeho producenty jsou Matthew Wright (Arctic Exposure with Nigel Marven, Asia) a Roger Webb (Mammals). Vedoucí produkce byla Helen Wallbank (Our Changing Planet). Vypravěčkou je v anglickém originále herečka Amrita Acharia (There Is Something in the Barn). Dokument vyrobilo BBC Studios Natural History Unit v koprodukci s americkou PBS. Trailer zhlédnete zde. 

Legendary Tigers of India

Dalším novým dokumentárním snímkem o tygrech, který byl však uveden již v dubnu letošního roku, je 54 minut dlouhý film Legendary Tigers of India (Legendární tygři Indie). Premiérově byl uveden ve středu 22. dubna 2026 na americké televizní stanici PBS jako 13. díl 44. série dlouhodobě vysílaného cyklu Nature. Pojednává o bengálských tygrech z legendárního indického Národního parku Ranthambore, ze kterých se stalo velké lákadlo pro návštěvníky parku z celého světa. Dříve v něm byli tygři vzácní, ale počínaje 70. lety začal jejich počet narůstat díky zákazu pytláctví tehdejší indickou premiérkou Indirou Gándhí. Dnes je Ranthambore domovem asi sedmdesátky tygrů, a jen málokdo je zná tak dobře, jako muž, jehož odkazu je snímek Legendary Tigers of India věnován - věhlasný přírodovědec a fotograf divokých zvířat Valmik Thapar (Wild: Search for Tigers, Land of the Tiger), který zesnul 31. května 2025. Právě on za celé půlstoletí zaznamenal pozoruhodný comeback ranthamborských tygrů, a jeho tisíce kvalitních fotografií dokládají jeden z největších ochranářských úspěchů, kterými se Indie může chlubit. Tento film sleduje současné zástupce ranthamborské tygří dynastie, a jedním z jeho zlatých hřebů je souboj mezi roztouženým tygřím samcem a tygřicí chránící svá mláďata. Dále v něm také uvidíte tygry při lovu vodních želv kožnatek, a dozvíte se o konfliktu mezi tygry a místními lidmi. Režiséry, producenty a scénáristy filmu jsou Mike Birkhead (Maneater Manhunt, Attenborough's Wonder of Song) a Beth Jones (Terra Matter, My Tiger Family). Hudbu k dokumentu složil David Mitcham (Secret Lives of Orangutans). Legendary Tigers of India je dílem společností Mike Birkhead Productions, WNET Group Association a BBC. Oficiální trailer zde.

Ghost Elephants

Zdržme se ještě na chvíli u titulů uvedených dříve na jaře. Celovečerní, 98 minut dlouhý snímek Ghost Elephants (Neviditelní obři) německého režiséra Wernera Herzoga (Grizzly Man, Cave of Forgotten Dreams, Into the Abyss) byl vydán na streamovací službě Disney+ dne 7. března 2026, přičemž ještě předtím, 27. února, vstoupil do amerických kin, distribuován společností National Geographic Documentary Films. Tento dokumentární film byl natáčen v Angole, a sleduje jihoafrického přírodovědce a ochránce přírody Steva Boyese při hledání tajemné skupiny slonů, o nichž je přesvědčen, že reprezentují nový, zatím formálně nepopsaný druh odlišný od jim blízce příbuzného slona afrického. Na stopě je jim Steve už jedno celé desetiletí, a při natáčení tohoto filmu se spojil s domorodými stopaři z Namibie. Společně se vydali na cestu za sloním ekvivalentem Mobyho Dicka. Tento odlišný druh slona se měl vyvinout na angolské vysočině, na ploše s rozlohou celého území Anglie. Kromě slonů se Ghost Elephants zabývá také životy některých z posledních domorodých obyvatel jihozápadní Afriky, žijících životy nepoznamenané moderní dobou. Ve snímku vystupují také evoluční genetička Ellie Armstrong, molekulární technička Mary Faith Flores nebo též kurátorka savčích sbírek Smithsonova institutu Melissa Hawkins. Spolu s Wernerem Herzogem, který je v anglickém originále vypravěčem Ghost Elephants, produkoval film i Ariel Leon Isacovitch (Nomad: In the Footsteps of Bruce Chatwin). Hudbu k filmu složil Ernst Reijseger (Cave of Forgotten Dreams). Za střih byl zodpovědný Marco Capalbo (Fireball: Visitors from Darker Worlds). Oficiální trailer k Ghost Elephants můžete zhlédnout zde.

Springwatch 2026

Nebyl by to správný přelom jara a léta, aby si milovníci přírodopisných pořadů nemohli užít nejnovější sérii Springwatch. Ve dnech 25. května až 11. června 2026 se na televizní stanici BBC Two vždy od pondělí do čtvrtka ve 20:00 živě vysílala 22. řada tohoto oblíbeného pořadu o britské přírodě, sestávající opět, jak je zvykem, z dvanácti epizod. Tým s moderátory Chrisem Packhamem (Secrets of Our Living Planet, The Real T-Rex), Michaelou Strachan (Adventures in Conservation, The Really Wild Show) a Iolem Williamsem (Back from the Brink, Iolo's River Valleys) se vrátil do Severního Irska, odkud vysílali právě Chris a Michaela, a seznamovali diváky s letošním děním v National Trust Crom. Iolo pořad moderoval každý týden (tzn. každé čtyři epizody) z jiné lokality v Anglii; v prvních čtyřech epizodách se nacházel v proslulém re-wildingovém Knepp Estate v anglickém Sussexu, druhý týden byl přítomen v Londýně, kde navštívil mj. Přírodovědné muzeum a Ealing, a třetí týden pak moderoval z Bemptonu v Yorkshiru, kde se nacházejí obrovské kolonie mořského ptactva. Oficiální web BBC tyto Iolovy cesty po Anglii vedl jako Iolo's Wanderings. Předtočené segmenty ve Springwatch 2026 byly zaměřeny například na hryzce vodní v jižním Walesu, na život vodních brouků vírníků (čeleď Gyrinidae), na vývoj pulců uvnitř žabích vajíček, na kavky z Peak District či na šoupálky. Dále letošní série obsahovala i trilogii krátkometrážních filmů o kukačkách a rákosnících obecných od Roberta Fullera, film dokumentující dobrodružství mladého filmaře Bena Silverwooda v Dartmooru či krátkometrážní snímek oceněného filmaře přírody Thomase Cassara o písnorypkách popelavých v Bristolu. Některými z biologických a ekologických témat, která byla v letošním Springwatch řešena, jsou kleptoparazitismus, koexistence druhů a ptačí tok. Celá dvanáctidílná série je doplněna ještě o 19 minut dlouhý speciál Northern Ireland: Wild Stories (Severní Irsko: Divoké příběhy). Režisérem Springwatch 2026 byl James Morgan (Winterwatch), jeho producenty byli Laura Whitley (Naomi's Nightmares of Nature) a Adam Oldroyd (Deadly 360). Výkonnou producentkou série je Rosemary Edwards (Chris Packham's Animal Einsteins). 

Iolo's River Valleys: Series 2

Již třetí letošní televizní titul proslulého velšského přírodovědce Iola Williamse (Iolo's Brecon Bracons, Wild Wales), uvádíme-li ho tedy až za pořady Back from the Brink a Springwatch 2026, je druhá řada dokumentární série Iolo's River Valleys (Říční údolí s Iolem Williamsem), premiérově vysílaná na britské stanici BBC Two od středy 6. května do středy 27. května 2026. Následuje první sérii z loňského jara, a dokumentuje Iolovy další cesty za různorodou faunou a flórou po říčních údolích napříč celým Walesem. Jak je zvykem, má i tato nová série čtyři epizody vždy po 29 minutách. První díl 2. řady Iolo's River Valleys, nazvaný Usk, sleduje Iolovu pěší cestu po biodiverzitou oplývající údolí řeky Usk v jižní části Walesu, na které se náš průvodce setkává s babočky admirály, okáči pýrovými, srpuškami druhu Gasteruption jaculator, plackami chutnými migrujícími do řeky Usk z moře kvůli kladení vajíček, rehky, vrápenci malými a králíčky ohnivými. Ve druhé epizodě, Tywi, se Iolo vydává na pětasedmdesátimílovou cestu po říčním údolí Tywi, která začíná ve vesnici Llansteffan a končí v přírodní rezervaci RSPB Gwenffrwd-Dinas. Na své túře se Iolo setkává s jeleny evropskými, migrujícími lososy a chrousty obecnými, a upozorňuje diváky také na znečištění vody v údolí Tywi, projevující se eutrofizací v okolí Carmarthenu. Třetí díl, Teifi, zavádí diváky do údolí "královny velšských řek", kde se Iolo setkává s jespáky obecnými, kulíky písečnými, invazními netýkavkami žláznatými, vydrou lovící úhoře či s páskovci kroužkovanými. Navštíví mj. i přírodní rezervaci Teifi Marshes, kde se setká se slepýšem a stehenáči skvostnými. V poslední epizodě, Dee, se Iolo vydává do údolí nejdelší velšské řeky vůbec, navštěvuje pontcysylltský akvadukt a největší velšské jezero, Llyn Tegid, a setkává se s orli skalními, kachničkami mandarinskými, tetřívky obecnými a perlorodkami říčními. Režisérem a producentem série je Iolův dlouhodobý spolupracovník Osian Griffiths (Iolo's Pembrokeshire, Iolo's Wild Anglesey). Střihačem série je Bleddyn Rhys (Yellowstone Supervolcano: American Doomsday). Oficiálně vydaný úryvek s králíčkem ohnivým je ke zhlédnutí zde.

Invasion of the Parakeets

Nejnovějším přírůstkem na dlouhý filmografický seznam dalšího moderátora Springwatch, oblíbeného přírodovědce a environmentálního aktivisty Chrise Packhama (The Real T-Rex, Secrets of Our Living Planet, Waterhole: Africa's Animal Oasis), je hodinový dokument Invasion of the Parakeets (Invaze alexandrů), který měl premiéru na britské televizní stanici Channel 4 v pondělí 15. června 2026 ve 20:00. Tématem filmu je značný nárůst populace alexandrů malých, pocházejících z jižní Asie a západní a střední Afriky, v britských městech, od Londýna po města v severní Anglii. Británie se může chlubit největší evropskou populací těchto ptáků - žije jich v ní na 15 000 párů. Chris Packham si dal za cíl tímto snímkem prozkoumat, jak se vůbec do Británie dostali (ať už jde o potomky ptáků vypuštěných po natáčení filmu The African Queen v roce 1951 nebo o zvířata - a jejich potomky - uniklá z obchodů s domácími mazlíčky či zavržená svými majiteli mezi lety 1975 až 2005), a zda jsou skutečně invazním druhem, působícím škody domácímu ptactvu, či zda s ním mohou bezpečně koexistovat. Snímek by měl divákům představit téma nepůvodních druhů, vulgárně označovaných za invazní, v mnohem komplexnější rovině, než jak jsme na něj běžně zvyklí - totiž že "cizí druh rovná se problém." Vystupuje v něm Tim Blackburn, profesor v oboru invazní biologie na University College London, který například nabádá k opatrnosti ohledně příliš velkých hejn alexandrů, schopných ničit obilí. Lucy Mangan ve své recenzi na webu The Guardian zmiňuje, že snímek se hlavně nesnaží vytvořit nějakou paralelu mezi argumenty o vysazeném ptactvu a argumenty o lidské migraci; je to zkrátka film zaměřený na vliv jednoho intodukovaného druhu ptáka na jiné ptáky a na pěstování ovoce a obilnin v Británii. Invasion of the Parakeets je dílem společnosti Empress Films. Režisérem je Duncan Chard (Secrets of Wild India), výkonnou producentkou je Emma Cooper (Penguin Bloom). Chrisův instagramový teaser k dokumentu je ke zhlédnutí zde.

Our Tiny Islands: Season 2

Celý seznam uzavřeme krátkým seznámením s 2. řadou dokumentárního seriálu Our Tiny Islands (Naše drobné ostrovy), sestávající ze čtyř epizod uváděných v premiéře na britském televizním kanálu Channel 4 v pondělky od 4. května do 25. května 2026. První řada tohoto dokumentu vycházela na stejné stanici v září a říjnu 2024. Druhá série má za cíl seznámit diváky s řadou dalších malých britských ostrůvků s unikátní krajinou a se zajímavými druhy živočichů a rostlin. Každá epizoda má stopáž 46 minut. První díl je zaměřen na ostrůvek Sark v jihozápadní části průlivu La Manč, dále na malé ostrůvky, jež jsou součástí Orknejí, ale často bývají přehlíženy ve prospěch těch větších a známějších, a na ostrůvek Inish Corkish na irském Lough Erne, kde se potulují zdivočelá domácí prasata. Ve druhé epizodě se diváci seznámí s irským ostrovem Rathlin a jeho ptačími obyvateli, včetně papuchalků, s ostrovem Easdale ve Skotsku, s anglickým ostrůvkem Bryher a s velšským ostrůvkem Ynys Enlli (anglicky nazývaným Bardsey). Třetí epizoda začíná opět na Bardsey, a vrhá světlo na životy pouhých šesti lidí, jež jsou registrovanými rezidenty tohoto malého kusu země v Irském moři, včetně farmářů Garetha a Meriel. Poslední epizoda byla zčásti též natáčena na Bardsey, konkrétně v přírodní rezervaci na tomto ostrově, ale je zaměřena také ostrov Piel a na ostrov Hirta, přičemž seznamuje diváky s jeho rezidentskou archeoložkou Clare. Vypravěčkou 2. série Our Tiny Islands je opět herečka a komička Meera Syal (The Real McCoy). Dokument je dílem společnosti Tern TV. Krátký úryvek ke zhlédnutí zde.

Jak jsem již uvedl, v průběhu července se dočkáme pěti dalších epizod Surviving Earth; čtvrtá, nesoucí název When the Seas Died (Když moře vymřela), bude na NBC premiérově uvedena ve čtvrtek 2. července. Červenec bude na stanici National Geographic Channel patřit bloku žraločích pořadů SharkFest 2026, a v rámci něj bude uveden již třetí letošní titul Bertieho Gregoryho s názvem Hammerhead Sharks Up Close with Bertie Gregory (Kladivouni zblízka). Na konci července se dočkáme dalšího naučného pořadu o paleontologii, pětídílného Eons: Life and Death on Pangaea, jenž bude vydáván na YouTube kanálu PBS Eons. Je také možné, že v průběhu léta bude uvedena paleodokumentární série Evolution with Chris Packham, kterou jsem již na tomto blogu několikrát zmiňoval, a jež naváže na pětidílný cyklus Earth z roku 2023. A již zde uvedu i to, že se na podzim kromě Blue Planet III, kterou bude opět vyprávět David Attenborough, dočkáme i dokumentu Plastic in Our Bodies, který bude moderovat Liz Bonnin, a který bude zaměřen na mikroplasty v našich tělech. O těchto a dalších titulech vás budu určitě informovat!

Další článek do rubriky Dokumentární novinky zamíří na konci července!

Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo | Kniha týdne

Po tříměsíční odmlce se na tento blog konečně vrací nedělní projekt Kniha týdne, v rámci něhož vám prezentuji publikace, kterým jsem věnoval pozornost v posledních dnech. Předchozích sedmadvacet částí bylo zaměřeno na knihy Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina, My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall, Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown, Ve stínu člověka od Jane Goodall, The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling, Transient Landscapes of Ellen E. Wohl, The Companion Species Manifesto od Donny Haraway, When the Sahara Was Green od Martina Williamse, The Trouble with Ancient DNA od Anny Källén, Zvířata celého světa: Hadi od Jiřího Felixe, Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci od George McGavina a The Insect Crisis od Olivera Milmana a Fossil Frogs and Toads of North America od J. Alana Holmana. V této, již 28. části projektu, se seznámíme s asi nejvýznamnější paleoantropologickou českou publikací vůbec.

Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo je knihou významného českého biologa, taxonoma a paleoantropologa Vratislava Mazáka, který dlouhodobě působil na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v Národním muzeu, vydaná poprvé v roce 1977 nakladatelstvím Práce v rámci Edice Kotva. Jedná se o zevrubnou, detailní publikaci o evoluci člověka s informacemi o stavu jejího poznání do druhé poloviny 70. let, a představuje nedocenitelný zdroj informací o tomto tématu i dnes; byť paleoantropologický výzkum za devětačtyřicet roků urazil jistě dříve nepředstavitelné dálky, poskytuje kniha Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo výtečný odrazný můstek pro kohokoli, mladého i starého, v zájmu o historii našeho živočišného rodu. Autor v ní čtenáři vykládá celý náš evoluční příběh, který započal u prvních obratlovců v prvohorních mořích, a který začal nabírat osobitý spád ve svrchní křídě, kdy se ve fosilním záznamu začínají objevovat první předchůdci řádu primátů. Seznamuje čtenáře s evolucí této skupiny savců ve třetihorách, a s našimi nejbližšími žijícími příbuznými z čeledi hominidů. Největší část knihy je věnována právě vývojové odyseji čeledi Hominidae, aktérům hominizačního procesu. Detailní seznámení s jednotlivými fosilními hominidy, jež jsou s námi fylogeneticky velmi blízce spjati anebo byli našimi přímými předchůdci, obsahují mnoho informací o místech a časech nálezů, o objevitelích jejich fosilií a odbornících, jež tyto druhy vědecky popsali, a jsou doplněny mistrovskými ilustracemi nejvýznamnějšího evropského paleoartisty minulého století, mistra Zdeňka Buriana, který profesorem Mazákem popisované druhy oživil nejen perokresbami, ale také umělecky nesmírně hodnotnými barevnými obrazy. Mezi další známé knihy Vratislava Mazáka patří publikace Pravěký člověk z roku 1992, jež vyšla pět let po jeho zesnutí. Každý, koho zajímá naše rodinná historie - historie rodu Homo a jeho blízkých i vzdálenějších příbuzných z řádu primátů - by si měl publikaci Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo přečíst. Vřele ji doporučuji, neboť i s padesát let starými znalostmi o vývoji člověka se nikdo neztratí, a bude pak připraven přiučit se novým poznatkům.

Přední obálka knihy Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo, vydané v Praze v roce 1977 nakladatelstvím Práce v rámci Edice Kotva. Zdroj: Databáze knih

Kdo kdy neměl zájem o vývojovou cestu člověka? Jak se už na prvních stránkách této knihy dozvídáme, různé lidské kultury si původ člověka bájily v různých příbězích, z nichž některé byly překvapivě až proto-evolucionistické, jiné zase operovaly s představami o stvoření nadpřirozeným božstvem. Po tisíce, ba snad i desítky tisíc let se lidé snažili pátrat po svém původu. Mým i vaším štěstím je, že jsme se narodili do doby vědecké; do doby, kdy je evoluce člověka detailně studována, a kdy nám paleoantropologie poskytuje velmi dobrý obrázek o tom, jakými cestami se udávala. I rodiče a prarodiče mé generace vyrůstali s velmi přesnými poznatky o našich nejbližších příbuzných a našich předcích. Narodili se do doby, kdy se o vývojové cestě člověka hovořilo a psalo s nadšenou odezvou neodborné veřejnosti, získávající úplnější obrázek o naší prehistorii. Vždyť oba mí rodiče už jako děti četli Štorchovy Lovce mamutů, vydané desítky let před jejich narozeními - už v roce 1918! V mém případě šlo o jeden z prvních románů, který jsem jako dítě četl; bylo mi tehdy sedm a osm let. Zatímco někteří ze spolužáků v prvních ročnících základní školy sotva přečetli jedinou kapitolu Honzíkovy cesty, autor tohoto blogu četl příběh o Kopčemovi, Veverčákovi a dalších postavách, které vstoupily do dějin novodobé české literatury dle mého - prosím, nemyslete si, že chci nějak přehánět - se stejnou důležitostí, jako babička Boženy Němcové. Vyrůstal jsem také na čtyřdílném cyklu BBC Putování s pravěkými lidmi (Walking with Cavemen) z roku 2003, který byl v mém dětství brilantním, aktualizovanějším doplňkem povídkových knih Lovci jeskynních medvědů (1976) a U pravěkých lovců (1975) od Josefa Augusty, jež jsem tehdy několikrát četl poté, co mi byly darovány částí mé rodiny ze západních Čech, či naučné knihy Dějiny psané kamenem (1976) od Josefa Kleibla, kterou jsem měl v období svého největšího zájmu o pravěkého člověka vypůjčenou z místní knihovny. Být v dětství vystaven tolika informacím o prehistorii člověka je krásným darem naší moderní doby.

Se jménem profesora Vratislava Mazáka jsem se před mnoha lety setkal před čtením knihy Pravěký člověk, o které jsem o několik let později, na podzim 2020, napsal na tento blog v rámci série Knihy o pravěku. Nedlouho po jejím otevření jsem se již musel dozvědět o tom, že Homo ergaster, hrdina první poloviny 3. epizody Putování s pravěkými lidmi (a mimochodem první epizody toho cyklu, kterou jsem ještě před vydáním celé série na DVD viděl), byl popsán Colinem P. Grovesem a právě profesorem Mazákem. Jeho nejznámější kniha, o které pojednává tento článek, ovšem do mých rukou zamířila až před dvěma lety, v červnu 2024, kdy mi ji daroval můj táta. Nalezl ji tehdy v knihobudce, kam byla odložena někým, kdo ji už zřejmě dobře prostudoval. K jednomu se vám přiznám - v mé rozsáhlé sbírce knih si automaticky musí najít své místo jakákoli publikace, v níž se nacházejí ilustrace Zdeňka Buriana. Pro naši rodinu mají totiž obrazová díla tohoto mistrovského umělce vysokou hodnotu. Není možné, aby jakákoli kniha s Burianovými obrazy byla někým z mého blízkého příbuzenstva ignorována - to není ani důsledek mého vlivu coby paleodítěte, je to rodinná tradice předcházející mému narození! Nejznámější knihu Vratislava Mazáka s ilustracemi Zdeňka Buriana jsem tedy ve své knihovně uvítal s otevřenou náručí, a velmi jsem se těšil na její přečtení. Víte ale, jak to chodí. Než se nadějete, jsou pryč dva roky, a původní plán stále nebyl realizován. Inu, řekl jsem si v pátek 19. června 2026, že je na čase neoddalovat čtení Ságy rodu Homo! Pustil jsem se do této výtečné knihy o rozsahu 397 stran, a nyní, po jejím přečtení, vás s ní chci blíže seznámit. Snad vás v případě, že ji nevlastníte, přesvědčí zaútočit na všechny antikvariáty v Česku, a zařadit ji do vaši knihovny.

Samotná textová část knihy zabírá 362 stran, mezi které se nepočítají barevné reprodukce obrazů Zdeňka Buriana zahrnuté na stránkách kvalitnějšího papíru po skončení třetího intermezza. Kniha má, nepočítáme-li k nim Slovo autora, Prolog a Epilog, celkem 21 kapitol. V první kapitole, Od mýtů k Darwinovi, popisuje profesor Mazák ve zkratce historii evoluční biologie. Kapitola druhá nese název Kdo byli předkové našich předků, a zabývá se prvními obratlovci. Třetí kapitola nese název Primáti, nejvýše organizovaný řád savců, a poskytuje čtenářům údaje o rozdělení celého našeho řádu. Čtvrtá kapitola byla pojmenována Co nás odlišuje od lidoopů a co nás s nimi spojuje, a je věnována šimpanzům, gorilám a orangutanům. Následují kapitoly První primáti, Stopy vedou do Fayumu, Třetihorní lidoopi a "Uhelný člověk" a gigantický lidoop. Kapitolami Hominizace - proces polidštění a "Požírači semen" u nás profesor Mazák zpopularizoval hypotézu biologického antropologa Clifforda Jollyho, který naše miocénní předchůdce vnímal jako sedavé požírače semen, nikoliv jako "chrabré" lidoopy-lovce, a analogie jejich způsobu života a tělesných znaků hledal u paviánů dželad (řeknu takto na úvod ještě dvě slova: konvergentní evoluce). Kapitola "Lidští" hominidi je zaměřena na australopitéky a parantropy, další kapitola Adam pojednává o druhu Homo habilis, a kapitola "Člověk 1470" popisuje až později (roku 1986) pojmenovaný druh Homo rudolfensis. Ve 14. kapitle, "Telantropus" a "člověk dělný", popisuje autor druh Homo ergaster, který s již zmíněným Colinem P. Grovesem zavedl roku 1975. Následují kapitoly s názvy Pitekantropus, sinantropus a ti druzí; Konečně Homo sapiens!; Nástup moderního člověka; Nástroje paleolitu; Jak bydlili naši prapředkové; Pravěcí umělci, pravěké obrazárny a pravěké kulty; a Konec cesty?, po níž následuje na straně 373 jednostránkový Epilog. Dále se na stranách 376 až 379 nachází Přehled systému řádu Primates ve své dobové podobě. Kniha je protkána sedmi intermezzy, jež pojednávají o pobytu Colina P. Grovese v Československu a o jeho spolupráci s autorem knihy. Ačkoliv autorem mnoha perokreseb v knize je Zdeněk Burian, některé (například rekonstrukce lebek nebo nástrojů pravěkých lidí) nakreslil i sám profesor Mazák, který měl též ohromný smysl pro detail.

Po krátkém úvodu ve Slovu autora, v němž profesor Mazák shrnuje cíle této publikace, je čtenářům v Prologu představen jeho kolega Colin P. Groves z Australské národní univerzity v Canberře, jenž do Československa přijel v dubnu 1973. Autor s humorem zmiňuje, jak se britský rodák učil svým prvním českým slovům od jeho dcery Alice, které je mimochodem Sága rodu Homo věnována: "Colin se zdrží na osmnáct dní. Až se bude z Ruzyně zvedat k nebi 'Tident', který ho bude unášet zpět do Anglie, proběhnou mi hlavou momentky z jeho dvouapůltýdenního pobytu. Sedí u nás v pokoji a hraje si s naší dvouletou dcerou Alicí. Učí se od ní právě českým slovíčkům: 'No-ha. Má-ma. Po-ftýl-ka..." Profesor Mazák vzpomíná i na další chvíle, například kdy se s profesorem Grovesem bavil o nesmyslnosti rasismu, nebo když přednášel v posluchárně na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy o vývoji člověka. Poté následuje první kapitola, Od mýtů k Darwinovi, v níž nám profesor Mazák stručně představuje historii hledání původu (nejen) člověka. Na úvod zmiňuje staré víry některých kmenů původních obyvatel Severní Ameriky, které "praví, že se lidé snesli na Zemi z nebe v obřím vejci. Jiné indiánské kmeny pak věří, že jejich prapředkové vznikli z různých zvířat, jamko například z kojota, z želvy nebo velké kočkovité šelmy pumy." Zmiňuje například i to, že původní obyvatelé Tibetu odvozovali svůj původ od opic - nejspíše tedy makaků. Tyto představy o vývoji člověka na základě odvození od jiných živočichů jsou takovým prvotním, nedokonalým evolucionistickým smýšlením. Napadlo mě, zda si kmeny odvozující svůj původ od želv představovali třeba něco, jako "želví muže"? Poté autor uvádí: "S postupujícím celkovým vývojem člověka a jeho sociálních vztahů se měnil pochopitelně i jeho názor na vlastní původ. Postupně se setkáváme stále více s odklonem od výkladů, které spojovaly původ člověka s ostatními živočichy a nevytrhovaly jej z obecného kontextu přírody. Nastupují názory připisující vznik člověka aktu stvoření a s tím souvisícímu zásahu nějaké nadpřirozené, božské síly." Zmiňuje staroakkadské, sumerské a staroegyptské příběhy o stvoření člověka, a poté také příběh křesťanský, jež měly jedno společné - nadpřirozené božstvo v nich uhnětlo člověka z hlíny či "prachu země". Shoduji se s autorovým názorem: "... tyto báje a legendy nemají již se snahou o poznání původu člověka mnoho společného. Snaží se spíše držet lidi v nevědomosti než přispět k jejich poznání. Po této stránce se mnohem primitivnější báje o původu lidí z různých zvířat jeví daleko upřímnější." Zmiňuje však, že samozřejmě i tyto příběhy o stvoření patří ke kulturnímu dědictví lidstva, a "obrážejí jen určité etapy jeho sociálního vývoje."

V průběhu první kapitoly se profesor Mazák dostává od velkých řeckých myslitelů - mezi něž patřili Anaximandros z Milétu nebo Aristoteles - nespokojujících se s ideou stvoření člověka bohy k době temna v Evropě, tedy k době středověku, feudalismu a obrovské církevní moci, kdy je nejvýznamnějším učencem Avicenna: "Středověk se tak stává pro evropskou vědu skutečnou dobou temna. Nepřekvapuje proto, že největším učencem středověku je člověk, který žil mimo dosah křesťanské moci. ... Ačkoli Avicenna sám k výkladům o původu člověka přímo nepřispěl, jeho celé dílo umožnilo na konci středověku a počátkem novověku rychlejší rozmach probouzející se evropské vědy." Dostává se ke Karlu Linném, který, ač byl přesvědčen coby katolík o neměnnosti druhů, ve svém význačném díle Systema naturae zařadil druh Homo sapiens "na základě jeho anatomické stavby do jedné skupiny s opicemi, poloopicemi a netopýry." Poté již nastávají počátky moderního evolučního myšlení. Autor zmiňuje Georgese Louise Leclerca Buffona, který svého času jako jeden z mála Evropanů polemizoval s Biblí stáří Země; dále Georgese Cuviera, jenž byl sice vědeckým kreacionistou, ale významně se zasloužil o položení základů pro obor paleontologie; a Jeana-Baptista Antoina Pierra Monet de Lamarcka, francouzského badatele, který přišel s první ucelenou evoluční teorií: "Lamarck jako první předložil ve svém díle 'Philosophie zoologique' z roku 1809 úplnou teorii vývoje ústrojného světa, teorii historického vývoje organismů od nejjednodušších typů až k nejvyšším, včetně člověka." Zmiňuje také Lamarckův tragický osud, a jak je jako stařičký a zneuznaný zpodoben na pomníčku na svém pařížském hrobě. Následuje příběh, který každý dobře zná - příběh Charlese Darwina. Autor zmiňuje jeho veledíla O původu druhů (1859) a Původ člověka (1871), přičemž v druhém jmenovaném "upozonil na význam chůze po dvou nohách a utváření lidské ruky, na výrazný rozvoj mozku a poprvé se snažil objasnit podmínky, v nichž člověk začal vyrábět nástroje." Zmiňuje také slavný příběh o Thomasi Henrym Huxleym, v němž sebeoznačený "Darwinův buldok" v debatě o "původu člověka z opice" chytře umlčel anglikánského biskupa Wilberforce. Poslední strany první kapitoly jsou věnovány příchodu darwinismu do českých zemí. Profesor Mazák píše o doktoru Eduardu Grégrovi, který byl jedním z nejvýznamnějších českých stoupenců Darwinova díla ve druhé polovině 19. století, a který již předtím roku 1856 napsal významný článek Člověk v poměru k živočišstvu pro tehdy Purkyněm vydávaný časopis Živa. Dozvíte se také o ruské tradici evoluční biologie, včetně rozpoznání malthusiánské chyby v Darwinově díle fyziologem rostlin K. A. Timirjazevem, a o přínosu Johanna Gregora Mendela výhře darwinismu. 

V Intermezzu prvním na stranách 28 až 31 seznamuje profesor Mazák čtenáře se zákonitosmi druhové a poddruhové klasifikace, a uvádí moderní definici živočišného druhu, jak ji zpracovali nejvýznamnější američtí evoluční biologové minulého století, profesoři Ernst Mayr a George Gaylord Simpson. Druhá kapitola, Kdo byli předkové našich předků?, shrnuje autor krátce vznik života (koacervátová teorie sovětského vědce A. I. Oparina, která ale dnes už není uznávána za platnou), vývoj prvotních organismů (o němž dnes máme také přesnější informace) a vznik mnohobuněčných, dále vznik obratlovců a jejich rozrůznění, příchod prvních tetrapodů (označované zde za "obojživelníky", jak tehdy bývalo zvykem; zmíněna a vyobrazena ja Ichthyostega, o takovém tiktaalikovi si tehdy ještě mohli vědci nechat zdát) a původ therapsidů. Ve třetí kapitole, nesoucí název Primáti, nejvýše organizovaný řád savců, se dočtete o dělení řádu Primates na dva podřády - Prosimiae (poloopice) a Simiae či Anthropoidea (vyšší primáti). Dnes se to má s názvoslovím trošičku jinak; poloopice tvoří podřád nazývaný Strepsirrhini, a ostatní primáti, od nártounů po lidi, patří do podřádu Haplorhini. Druhý jmenovaný podřád je pak dělen na infrařády Platyrrhini a Catarrhini, a právě jim je věnována největší část této kapitoly. Autor se postupně dostává ke gibonovitým, u nichž popisuje brachiaci čili "ručkování", a k lidoopům, v rámci nichž tedy popisuje jak orangutany, tak šimpanze a gorily. Zmiňuje i tehdy stále nový a průlomový výzkum šimpanzů Jane Goodall z Národního parku Gombe, a její texty jednak o ukořistění lidských dětí těmito našimi pralesními bratránky, a jednak o zabíjení samotných šimpanzů lidmi pro maso. Čtvrtá kapitola, Co nás odlišuje od lidoopů a co nás s nimi spojuje, krásně shrnuje podobnosti a odlišnosti rukou a nohou, postavení prstů na těchto končetinách, páteře a tvaru mozku u našich lidoopích příbuzných a u nás. Profesor Mazák píše i o příbuznosti krve člověka a lidoopů; o výskytu krevních skupin A, B a AB u orangutanů a goril, a krevních skupin A a 0 u šimpanzů (my samozřejmě máme všechny čtyři jmenované typy, a je zajímavé, kteří z našich nejbližších příbuzných mají ty které konkrétní krevní skupiny). Zmiňuje se také o častém nedostatku fosilního materiálu, s čímž se ale paleontologové naučili pracovat - kromě srovnávací morfologie zmiňuje pro zkoumání původu člověka i důležitou imunologii. Velice se mi líbí závěr této kapitoly, v němž autor píše o tom, že člověk podléhá na rozdíl od ostatního života kromě biologických zákonitostí i zákonitostem společenským: "Je jen na člověku samém, aby dokázal své pracovní úsilí a schopnosti usměrnit k prospěchu celého lidstva a zabránil tomu, že by nakonec plody jeho práce vedly ke zničení nejen přírody, z jejíhož lůna vzešel, ale i ke zničení jeho samého. ... Doufejme, že není daleko doba, kdy si člověk v plné šíři uvědomí, řečeno opět s I. A. Jefremovem, 'že všechna síla budoucího lidstva je v práci, ve společném úsilí milionů lidí, ve vědě a v přestavbě života na vědeckých základech'."

Rekonstrukce australopithecina druhu Paranthropus boisei, popsaného Louisem Leakeyem v roce 1959 na základě lebky nalezeného jeho manželkou Mary v v tanzanském Olduvai Gorge, od Zdeňka Buriana, přítomná v této knize. Zdroj: Reddit 

Po třístránkovém Intermezzu druhém, jež je zaměřeno na metody datování a ve zkratce seznamuje čtenáře s metodou C14, metodou U/Pb a metodou K/Ar, popisuje autor v 5. kapitole, První primáti, některé z nejstarších v době vydání známých taxonů spjatých s naším řádem. Zmiňuje se o spodnopaleocénním rodu Purgatorius a paleocénním a eocénním rodu Plesiadapis, kteří patřili do řádu Plesiadapiformes a kladu Pan-Primates, a také o taně obecné (Tupaia glis), jež samozřejmě patří coby zástupkyně řádu Scandentia do "grandřádu" (mějte, prosím, na vědomí, že termín "grandorder" nemá český ekvivalent) Euarchonta, zahrnujícím také mirřád ("mirorder" opět nemá český ekvivalent) Primatomorpha. Píše též o eocénní až oligocéní nadčeledi Omomyoidea a rodu Omomys, který byl blízce příbuzný nártounům, a o tom, jak se liší stoličky cerkopitekoidních opic a hominoidů (jejich moláry vykazují tzv. Dryopithecus Pattern nebo Y-5 Pattern). V šesté kapitole, Stopy vedou do Fayumu, nám autor představí eocénní a oligocénní primáty egyptského Fayumu, jmenovitě tedy rody Apidium (jenž čtyřiatřicet let po vydání této knihy proslul díky 2. epizodě dokumentární série Putování s pravěkými zvířaty, Walking with Beasts), Parapithecus a Oligopithecus. K poslednímu jmenovanému, o kterém se toho dosud moc neví, profesor Mazák píše: "Primatolog C. P. Groves říká, že oligopitekus stojí, pokud jde o stavbu chrupu, jakoby na hranici mezi poloopicemi a vyššími primáty. Skutečnost, že tak původní forma vyššího primáta má již redukovaný počet premolárů, jen podtrhuje izolovanost již zmíněné nadčeledi Parapithecoidea." Dnes je Oligopithecus řazen ještě spolu s dalšími dvěma rody do čeledi Oligopithecidae, ale její další fylogenetické vztahy v rámci skupiny úzkonosých zřejmě nejsou známy. Dalšími fayumskými primáty, o nichž se v této kapitole dozvíte, jsou Propliopithecus, Aeolopithecus a Aegyptopithecus. Po Intermezzu třetím, jež ve zkratce shrnuje nejdůležitější údaje o jednotlivých epochách třetihor a čtvrtohor (autor je namísto epoch označuje za období, což je příliš obecné; období se v geologickém čase vůbec nepoužívá), následuje kapitola Třetihorní lidoopi. 

A je to právě zde, konkrétně na její druhé straně v pojednání o původu názvu miocénního primáta druhu Proconsul africanus, kde autor pronáší dost možná nejvtipnější slova celé knihy: "K tomuto jménu se pojí jedna z klasických historek, které se ve vědě o původu člověka tradují. Odborné jméno dávno vyhynulého a vědou nově oživeného tvora nemělo totiž nic společného se starořímskými konzuly, ba ani s moderním konzulárním zastoupením, jak by se nezasvěcenému mohlo zdát. Profesor Hopwood tímto pojmenováním vnesl do paleontologie a paleoantropologie pouze vlastní jméno zvířete chovaného v zajetí, tehdy miláčka londýnské zoologické zahrady. Případ ve vědecké nomenklatuře jistě dosti kuriózní. Ve třicátých letech žil totiž v londýnské zoo velmi populární šimpanz, který se jmenoval Consul. A protože se A. T. Hopwood tehdy domníval, že nález z východní Afriky představuje původní vývojový článek vedoucí k dnešním šimpanzům, využil popularity londýnského šimpanze a nazval nově objevenou formu pravěkého lidoopa Proconsul, tedy 'předchůdce Consula'. Představme si, kdyby se stejně vtipný pan profesor nalezl u nás a využil, kdyby měl ovšem možnost, podobným způsobem popularity šimpanze 'Hurvínka', který žil před časem v pražské zoo...!" Místo proconsula Prohurvínek? Kromě proconsula zmiňuje i dva keňské miocénní druhy rodu Rangwapithecus a tajemný, dnes nejspíše již neplatný rod Limnopithecus. Zmiňuje se také o druhu Kenyapithecus africanus, kterého popsal velikán paleoantropologie Louis Leakey, jehož ostatky byly v době vydání této knihy považovány za ostatky proconsula. Autor píše: "Uvádíme-li zde omyl, jehož se dr. L. S. B. Leakey dopustil, nemáme tím nikterak v úmyslu snižovat velikost práce tohoto vynikajícího badatele. Už proto, že 'errare humanum est...'. Dr. L. S. B. Leakey zůstane navzdory některým svým omylům a chybným interpretacím paleontologického materiálu rozhodně jednou z největších a nejzasloužilejších postav moderní vědy o původu člověka." Dnes je ale uznáván druh Kenyapithecus wickeri, popsaný právě Louisem Leakeym v roce 1961, a má být maličko mladší než Proconsul. K. africanus je dnes jen mladším synonymem druhu Ekembo nyanzae, který byl ovšem v době publikování této knihy považován za druh proconsula. Posledních několik stran této kapitoly je věnováno rodu Dryopithecus, s jehož druhy už se to má dnes také jinak. Například autorem uváděný D. indicus je v rodu Sivapithecus, D. giganteus je dnes veden jako Indopithecus giganteus. Při čtení této části je určitě dobré hledat si současně platné informace o klasifikaci toho kterého druhu.

V kapitole "Uhelný člověk" a gigantický lidoop se dozvíte o objevech dvou velmi důležitých fosilních primátů, a to tedy druhů Oreopithecus bambolii z miocénu italského Toskánska a Sardinie a Gigantopithecus blacki z pleistocénu jižní Číny. Profesor Mazák zmiňuje některé šílené titulky senzacechtivých plátků, které v roce 1958 oznámily nález oreopiteka, jež jsou takovým pěkným varováním před domýšlivostí tisku. Píše, že zuby oreopiteka jsou "onou nezbytnou výjimkou, která potvrdila pravidlo", neboť neměly vzor Y-5, a zmiňuje se také o brachiačních schopnostech této "uhelné opice". Část věnovaná gigantopitekovi mě osobně velmi zabavila. Profesor Mazák nejprve píše o "dračích kostech", za kterými v první polovině minulého západní paleontologové začali jezdit do čínských drugstorů, neboť věděli, že "dračí kosti" s údajně léčivými účinky byly ve skutečnosti fosiliemi prehistorické zvířeny. Popisuje objev obřích zubů gigantopiteka profesorem G. H. R. von Koenigswaldem, který v letech 1935 až 1939 zkupoval "dračí zuby", a když byl za druhé světové války vězněn v japonském koncentračním táboře, přejmenoval tohoto lidoopa jeho kolega Weidenreich na "Giganthropus". Autor k tomu poznamenává: "Když se profesor Koenigswald mohl po válce opět vrátit ke své práci, Weidenreichův názor odmítl. Toto odmítnutí bylo plně oprávněné, neboť profesor Weidenreich vycházel od samého počátku z mylné teorie, podle níž byl vývoj člověka prý poznamenán tím, že primitivní formy byly daleko většího vzrůstu než formy geologicky mladší a evolučně pokročilejší. Tato teorie je však v přímém kontrastu s tzv Deperetovým zákonem, někdy také zvaném Copeovo pravidlo, podle něhož se v přímých evolučních řadách nelétajících živočichů tělesná velikost nezmenšuje, ale zvětšuje." Kromě ostatků zubů a spodních čelistí gigantopiteka se v této kapitole dočtete ještě o obří dželadě druhu Theropithecus oswaldi (v době vydání knihy Simopithecus jonathoni), jenž dosahoval velikosti gorily. Právě dželady mají co do činění i s další kapitolou. Prostor mezi ní a touto kapitolou je ovšem vylněn čtvrtým intermezzem, popisujícím autorovu návštěvu koní Převalského v pražské zoo spolu s Colinem Grovesem. Profesor Mazák píše o sociálním útvaru velké rodiny, který "byl totiž predispozicí k tomu, aby si jedinec uvědomil svou sounáležitost s jinými jedinci stejného druhu. Umožnil však zároveň i zachování určité individuality jednotlivých členů tlupy, budované na základech úzkých vzájemných vztahů."

Právě další kapitola, Hominizace - proces polidštění, je zásadním bodem autorovy teze, který zároveň pomohl českým a slovenským čtenářům této knihy pochopit jinak nepříliš veřejnosti známou teorii Clifforda Jollyho o našich předcích coby "požíračích semen" a vývinu tzv. precision-grip (uchopovací schopnosti palce a ukazováku) a vzpřímeného postoje nikoliv v důsledku klimatických změn, jež otevřely jejich prostředí a donutily je stát se "lidoopy-lovci", ale v důsledku života na zaplavovaných travnatých pláních uprostřed pralesů, kde se specializovali na požírání tuhých semen trav, s čímž mělo podle doktora Jollyho souviset zmenšení špičáků a zvětšení plochy molárů a premolárů pro rozmělnění těchto semen. Musím přiznat, že před čtením této knihy jsem nebyl se jménem Clifforda Jollyho seznámen. Překvapuje mě, že tak významnému biologickému antropologovi, který je léta v akademickém světě oslavován svými kolegy, není věnován ani článek na anglické Wikipedii (měl bych to jít napravit)! V onen večer v uplynulém týdnu, kdy jsem tuto kapitolu pročítal, jsem nicméně narazil na článek od paleontoložky Riley Black na webu National Geographic z roku 2007, která v něm psala o přednášce Clifforda Jollyho na vědecké konferenci; doktor Jolly v ní upozorňoval právě na to, na čem byla založena jeho teorie "seed-eaters", a to sice, že pro hledání odpovědí na otázky chování našich předchůdců by se vědci neměli zaměřovat jen na naše nejbližší žijící příbuzné, tedy lidoopy, ale také na nám nepříbuzné primáty vykazující analogické znaky, utvářené podobným typem prostředí, jaké utvářelo naše předky. Doktor Jolly našel takový příklad konvergence u nás a dželad, trávožravých horských paviánů z východoafrického riftu: "... Cliff Jolly takto hodnotil celkem 50 znaků, z nichž 23 vyjadřuje jasnou paralelitu mezi časnými hominidy a rodem Theropithecus na jedné straně a pongidy a rody Papio a Mandrillus na straně druhé. Kromě toho existuje podobná paralelita ještě v dalších pěti znacích, které však u časných hominidů nelze zatím stoprocentně doložit, nýbrž jen předpokládat. Takovou shodu již nelze vysvětlit náhodou. Stává se zřejmé, že v obou případech se musel uplatňovat podobný evoluční mechanismus." Doktor Jolly svou teorii "seed-eaters" představil v roce 1970, sedm let před vydání této knihy. Pro profesora Mazáka se stala spolu s Jollyho vlastním výkladem procesu hominizace důležitou součástí jeho vyprávění o evoluci člověka. Co se týče naší vzpřímené pozice, píše autor: "Hominizační model Cliffa Jollyho vycházející z granivorního charakteru bazálních hominidů dále předpokládá, že tento způsob výživy umožnil, podobně jako u dželady, aby potrava byla vyhledávána vsedě, se vzpřímeným trupem, a že uvolnil pro sběr potravy obě přední končetiny (ruce). ... Intenzivní používání ruky, práce rukou, se tak stává u hominidů od samého počátku jejich vývoje nezbytným atributem jejich existence." To je pochopitelně jiný model, než ten, podle něhož se ruce našim předkům uvolnily kvůli chůzi, třeba ve vysoké trávě - a že vzpřímený postoj se uplatňoval při spatření predátorů ve vysoké trávě. Na stranách 146 až 148 si můžete přečíst více o dvou Jollym identifikovaných fázích hominizačního procesu. 

Desátá kapitola, "Požírači semen", se týká primátů, kteří mohli být důkazem pravdivosti hominizačního modelu doktora Jollyho. Zabývá se sivapiteky, o kterých je však v této kapitole pojednáváno jako o rodu Ramapithecus. Ten je dnes, společně s brahmapitekem, už jen mladším synonymem rodu Sivapithecus, a faktem o něm v současnosti je, že tento miocénní asijský hominid nepatří do nejbližšího příbuzenstva nás homininů, ale patří mezi ponginy, jejichž jediným žijícím zástupcem je tedy rod Pongo se třemi recentními druhy orangutanů. Toto nicméně platí: "Stavba chrupu naznačuje zřetelně, že ramapitekus byl skutečný 'seed-eater' ve smyslu Cliffa Jollyho. Dá se tedy usuzovat, že žil v rodinných tlupách vedených silnými samci, které v otevřeném travnatém terénu sbíraly semena trav a jiné tvrdé části rostlin." Chrup sivapiteka, včetně silných stoliček, skutečně vykazuje přizpůsobení na tuhou rostlinnou potravu, včetně semen trav. Po této kapitole následující páté intermezzo je věnováno mistru Zdeňku Burianovi. Vratislav Mazák se zmiňuje o svém a doktoru Grovesově setkání s Burianovými v pražském Podolí, a uvádí názory na dílo tohoto význačného paleoumělce od vědeckých odborníků z Cambridge, Amsterdamu, Londýna, New Havenu a Moskvy. Pan Burian byl skutečně národním pokladem s mezinárodním vlivem. V jedenácté kapitole, "Lidští" hominidi, se konečně dostáváme k australopitekům! Profesor Mazák popisuje okolnosti objevu taungského dítěte, prvního pozůstatku australopiteka, který nalezl Raymond Arthur Dart, australský antropolog, který měl bohužel - a to se v této knize nedočtete - také jistý negativní přínos lidstvu. Byl to totiž vědecký rasista, jehož práce byly v Jihoafrické republice používány k ospravedlnění apartheidu. Dozvíte se také o objevu parantropa Robertem Broomem v roce 1938, a o dalších nálezech hominidů učiněných manžely Leakeyovými od konce 50. let na východním břehu Rudolfova jezera v Keni. Na stranách 181 až 185 popisuje autor základní anatomické rozdíly mezi australopitekem a parantropem. Dále píše o makapansgatských nálezech, o nichž byl Dart přesvědčen, že byly důkazy australopitečího používání kamenných nástrojů, a nálezech zlomených kostí ze Sterkfonteinu, které měly dokazovat australopitečí kanibalismus. Dnes se však má za to, že žádné konkluzivní důkazy pro kanibalismus u australopiteků neexistují. Fatální zranění na Dartem nalezených kostech byla způsobena spíše velkými kočkami nebo orly. Autor jinak v této kapitole píše ještě o druhu Paraustralopithecus aethiopicus; ten je dnes veden jako druh rodu Paranthropus.

Název 12. kapitoly, Adam, sice odkazuje na postavu prvního člověka v biblické mytologii, ale pojednává samozřejmě o nejvýznamnějším objevu Louise Leakeyho, jehož život, jehož vyrůstání mezi domorodými Kikuyi ve východní Africe a jehož jasný anti-rasistický postoj jsou shrnuty na první straně. Tím objevem je Homo habilis, který byl Leakeym, P. V. Tobiasem a J. R. Napierem formálně popsán roku 1964. Autor zmiňuje i další Leakeyho nález z Olduvai Gorge: "Dr. L. S. B. Leakey tam totiž objevil zhruba polokruhovitý útvar vytvořený z velkých kamenů, jež byly v okolním materiálu zcela cizí a místy nastavěné jeden na druhý do podoby jakési nízké zdi. K takovému kruhovitému nakupení kamenů nemohlo dojít přirozenou cestou. Leakey proto vyslovil v roce 1963 názor, že mohlo jít o prvou lidskou stavbu, která sloužila jako úkryt nebo ochranná zídka proti větru. S jeho domněnkou souhlasí i mnozí jiní vědci." Není mi známo, že by se od té doby prokázalo, že o nějakou lidskou stavbu nešlo. Ve 13. kaptiole, "Člověk 1470", se čtenáři dozví o v době vydání této knihy ještě nepojmenovaném druhu člověka reprezentovaném lebkou KNM ER-1470, kterou objevil člen výzkumného týmu Richarda E. Leakeye, Louisova syna a též samozřejmě významného paleoantropologa, který zesnul v lednu roku 2022. Sovětský antropolog Valery Pavlovič Alekseyev popsal až roku 1986 "člověka 1470" jako Homo rudolfensis; a v roce 2003 si tento druh člověka krátce zahrál ve 2. epizodě Putování s pravěkými lidmi. V rámci této kapitoly píše profesor Mazák i o kladogenetické a anagenetické evoluci; tyto fylogenetické procesy jsou hezky schematicky znázorněny na straně 218. Pochopitelně o nich píše v souvislosti se ko-existencí několika hominidů ve východní Africe před zhruba 2 miliony let: "Sledujeme-li historický vývoj určité skupiny živočichů, pak nelze říci, že by vždy probíhal buď jen anageneticky, nebo jen kladogeneticky. Naopak. Určitá fáze evoluce může proběhnout anageneticky, zatímco v jiné fázi evoluce dané skupiny se uplatňuje kladogenetický vývoj. Pokud jde o evoluci čeledi Hominidae, můžeme říci, že například diferenciace rodů Paranthropus a Australopithecus je zřejmě produktem kladogenetické evoluce, zatímco u rodu Homo lze předpokládat derivaci víceméně anagenetickou evolucí z rodu Australopithecus." Ve 14. kapitole se dočtete o člověku dělném, tedy druhu Homo ergaster, kterého Vratislav Mazák a Colin Groves popsali v roce 1975 na základě fosilií z Keni. V šestém intermezzu na stranách 235 až 238 píše autor o slavném "piltdownském člověku", onom proslulém hoaxu z první poloviny minulého století, a zmiňuje, že "proti vině Dawsona zdánlivě však mluvilo to, že se nálezem vůbec neobohatil." Škoda, že profesor A. J. E. Cave navzdory slibu ve svých posmrtných pamětech neuvedl, kdo podle něj za podvrhem byl. Stále si však myslím, že Stephen Jay Gould měl pravdu, když z něj vinil Chardina! 

Pohřeb lovců mamutů, zrekonstruovaný Zdeňkem Burianem na základě hrobu paleolitického lovce v Brně; obraz se též nachází v této publikaci. Zdroj: Proistoria - History of the World

Patnáctá kapitola, nazvaná Pitekantropus, sinantropus a ti druzí, je zaměřena na druh Homo erectus. Na její úvod autor uvádí: "Kdyby někdo vyhlásil soutěž o nejpopulárnějšího ze všech dávných předků člověka, zvítězil by patrně pitekantropus. Pod tímto jménem se však skrývá řada forem již poměrně značně evolučně vyspělých fosilních hominidů. Všem těmto formám říkáme dnes souhrnně člověk vzpřímený nebo pitekantropus, a vědecké jméno druhu, do něhož tyto formy shrnujeme, pak zní Homo erectus. Donedávna jsme v češtině pitekantropa nazývali 'opočlověk', ale pokrok vědeckých poznatků v posledních dvou desetiletích ukázal, že je nutno toto pojmenování přenést spíše na rod Australopithecus." Profesor Mazák pak vypráví slavný příběh Eugèna Duboise, který se rozhodl, že nalezne předpokládaný chybějící článek v rodokmenu člověka, prezentovaný roku 1868 Ernstem Haeckelem v jedné z jeho nejznámějších knih, a to na souostroví Velké Sundy. Jak už jste se mohli před jedenácti roky na tomto blogu dočíst, Dubois neměl zrovna šťastný osud, a léta po úspěšném nálezu "pitekantropa" v jávském Trinilu pod vlivem odporu od vědecké veřejnosti "počal své původní názory popírat sám, hlásaje, že jeho pitekantropus byl ve skutečnosti obrovskou formou gibona." V této kapitole se dočtete o některých poddruzích Homo erectus (H. e. modjokertensis či H. e. mauritanicus), které už zřejmě dnes jako samostatné poddruhy klasifikovány nejsou. Zmíněn je také Homo erectus paleohungaricus, jehož pozůstatek (lebka Samu) však nejspíše ve skutečnosti patřila druhu Homo heidelbergensis. Šestnáctá kapitola knihy, Konečně Homo sapiens!, je představením dvou druhů lidí - kromě toho našeho jde ještě o nám blízký druh Homo neanderthalensis. I v jeho případě jsou představeny dříve klasifikované poddruhy, se kterými by se to však dnes mělo mít trochu jinak; hovořím třeba o poddruhu Homo sapiens steinheimensis, tedy "steinheimském neandrtálci" (berte na vědomí, že dříve byli neandrtálští lidé klasifikováni jako poddruh Homo sapiens neanderthalensis). Na posledních stránkách kapitoly popisovaný Homo sapiens soloensis z Jávy, dříve označovaný jako "tropický neandrtálec", je dnes uznáván jako poddruh Homo erectus. Obecně se dnes o neandrtálcích ví mnohem více, než před takřka pěti dekádami, tudíž je třeba si při čtení této kapitoly hledat aktuální informace. 

V sedmnácté kapitole, Nástup moderního člověka, pojednává již zcela o druhu Homo sapiens, a její část je věnována i jeho fosilním pozůstatkům z bývalého Československa. Profesor Mazák začíná text kapitoly úryvkem ze spisu Grammatika česká z roku 1571, v němž se píše o nalezišti fosilních lidí v Předmostí u Přerova. Dočtete se i tvaru nadočnicových oblouků u druhů Homo erectus, Homo neanderthalensis a Homo sapiens, o pozůstatcích z francouzského Cro-Magnonu i o pozůstatcích nejstarších lidských obyvatel amerického kontinentu, jejichž prehistorii zřejmě jako první studoval Aleš Hrdlička. Kdyby tak kniha mohla být doplněna o recentní objevy 21 000 až 23 000 let starých stop původních obyvatel Severní Ameriky, popsaných teprve před několika lety (viz dokumentární film Stopy z doby ledové, Ice Age Footprints, z roku 2022). Následuje sedmé intermezzo zaměřené na kulturní vývoj (Dartův termín kultura osteodontokeratická; a pak také paleolit, mezolit a neolit), po němž přichází kapitola Nástroje paleolitu, v němž se čtenáři dozvědí více nejen o kamenných nástrojích různých kultur, od kultury oldowanské po kulturu abbevillianskou (v době publikování knihy se jí říkalo kultura chelléenská). Autor popisuje, jak si pravěcí lidé své nástroje vyráběli, a k čemu všemu byly používány ("Obecně se dá říci, že tam, kde člověk potřeboval sílu, použil nástroj kamenný. K jemnější činnosti si pak stále více vybíral jako surovinu kost, zub, paroh či kel."). Devatenáctá kapitola, Jak bydlili naši předkové, je zaměřena na chýše, v nichž naši předchůdci přečkávali nepohodu. Zaujaly mě odstavce o zimním obydlí pravěkých lidí z jeskyně Grotte tu Lazaret ve Francii, kde "z celé stavy lze vyčíst důmysl a praktičnost. Vchod odvrácený od vanoucích větrů, uzolace obydlí od vlhké a chladné jeskyně, po jejíchž stěnách kapala voda. Člověk tu využívá všech svých zkušeností a možností k ochraně před zimou a nepohodou." Dozvíte se třeba i o ostatcích pravěké chaty z Dolních Věstonic. Dvacátá kapitola, Pravěcí umělci, pravěké obrazárny a pravěké ulity, je zaměřena na jeskynní malby, rytiny a sošky různorodé zvěře, s níž se naši předkové setkávali, ale také na rytiny do mamutího klu a venuše. V poslední kapitole, Konec cesty?, se profesor Mazák dotýká otázky lidských "ras", a píše: "Otázka lidských ras - či lépe řečeno lidských plemen - je opět problémem ryze antropologického charakteru. Ze zoologického hlediska je totiž dnešní člověk formou s neobyčejně širokou variabilitou vnějších znaků. Ve srovnání s jinými polytypickými druhy savců jsou rozdíly, které existují mezi lidskými 'rasami', poněkud jiného charakteru než rozdíly, jak je známe mezi jednotlivými poddruhy těchto polytypických druhů. Na žádnou z existujících skupin lidí nelze tedy pohlížet jako na samostatný poddruh (subspecies) nebo rasu. Proto také nelze u člověka hovořit o tom, že by byl v procesu evoluční speciace, a že by každá z 'ras' v podstatě představovala tzv. 'začínající druh' (incipient species)." Rasa je sociální konstrukt, vytvořený s určitými cíli nerovnostářské organizace lidské společnosti - biologicky neexistuje. Opak tvrdí jen odporní nevzdělanci. Jak ještě autor dodává: "Profesor Mayr v roce 1965 zdůvodnil skutečnost, že u člověka nemůže docházet ke speciaci, dvěma hlavními příčinami: První z nich je dána velkou ekologickou přizpůsobivostí člověka. Člověk prakticky obsadil všechna ekologická prostředí. ... Druhá příčina tkví v tom, že jednou z podmínek speciace je geografická či ekologická izolace určitých populací daného druhu. Během evoluce člověka se sice vyskytla izolovanost určitých typů fosilních lidí a jejich předků, ale tato izolace netrvala nikdy dostatečně dlouho." 

Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo je naprosto výtečnou knihou, která i devětačtyřicet let po svém prvním vydání stojí za přečtení. Pokud někde pokulhává na aktuálnosti informací o tom či onom druhu pravěkého člověka a jeho klasifikaci, je nadčasová v nahlížení na evoluci člověka skrze odborný, nejen empirický, ale také vědecky filozofický objektiv, a navíc je velice čtivá. Profesor Vratislav Mazák v konzultaci s doktorem Colinem P. Grovesem a ve spolupráci s předním českým paleoumělcem Zdeňkem Burianem napsal knihu, která patří ke zlatým pokladům vědeckopopularizační československé literatury, a ke které má obrovskou cenu se vracet. Je to skvělá publikace, kterou musím s nadšením pochválit.

Arachnomania: Nová kniha o pavoucích a jejich vlivu na kulturu

Pavouci vzbuzují u lidí různorodé pocity. Někteří, jako třeba já, je milují. Jiní se jich přímo štítí, a dokonce je bezdůvodně zabíjejí. Faktem ale je, že ve všech lidech vyvolávají tito osminozí bezobratlí, v drtivé většině případů masožraví a v mnoha případech tkající sítě, neignorovatelné emoce a představy. Různé lidské kultury inkorporovaly pavouky do svého folkloru, do svých mýtů a do příběhů, jež nabízejí vhled do jejich mouder a hodnot. I naše západní kultura je pavouky, dovolíte-li, protkána. Inspirovali nejznámější knihu pro děti od amerického spisovatele E. B. Whitea, Šarlotinu pavučinku (Charlotte's Web) vydanou roku 1952, a nebýt jejich pozoruhodného vlivu na lidské představy, neznali bychom jedno z největších mouder západní kultury posledních čtyřiašedesáti let, tedy že "s velkou mocí přichází velká zodpovědnost", z pera komiksového scénáristy Stana Lee, který spolu s kreslířem Stevem Ditkem stvořil jednoho z nejmilovanějších superhrdinů, Spider-Mana. V úterý 19. května o kulturní váze pavouků vyšla kniha Arachnomania: Spiders and the Cultural Work They Do for Us (Arachnománie: Pavouci a kulturní práce, kterou pro nás činí) od americké humanitní akademičky Marie Tatar, která působí jako profesorka na Harvardově univerzitě. Jedná se o její osmou knihu vydanou prestižním akademickým nakladatelstvím Princeton University Press. V knize Arachnomania zkoumá profesorka Tatar, jak se z pavouků staly totemy nejen v naší kultuře, jak získali roli v našem mezidruhovém partnerství/vzájemné jinakosti (pro pochopení termínu "significant otherness" v ohledu na mezidruhové vazby doporučuji přečíst knihu The Companion Species Manifesto od Donny Haraway) a jakým způsobem nám poskytují zrcadlo našich schopností a vlastností (a to nejen střílet pavučiny ze zápěstí, čímž byli dosud obdařeni jeden až dva hraní Spider-Meni; zda jeden či dva, to budeme vědět na konci července, ale mutace se v marvelovském vesmíru stávají podezřele běžnějšími, že?). Dále v této publikaci profesorka Tatar píše o naší kolektivní arachnofobii a arachnofilii, o strachu z pavouků i lásce k nim, a vrhá světlo na různé interpretace pavouků, ať už coby jedovatých vrahů či coby femme fatales. Jejím cílem je nám také připomenout, že nám pomáhají udržovat si určitý styl životů, třebaže nadále části populace nahánějí husí kůži. Arachnomania odhaluje vlákénko po vlákénku bohatou kulturní krajinu naší minulosti i současnosti, a poukazuje na nedocenitelnou roli pavouků v jejím utváření. Kniha má 288 stran, a spadá do žánru jak biologické, tak samozřejmě i sociologické literatury. 

Přední obálka knihy Arachnomania: Spiders and the Cultural Work They Do for Us, vydané 19. května 2026 nakladatelstvím Princeton University Press. Zdroj: Princeton University Press

 

Arachnomania se setkala s nadšeným přijetím ze strany biologů i humanitních vědců, kteří ji ještě před oficiálním uvedením na trh recenzovali. Simon D. Pollard, novozélandský arachnolog, fotograf pavouků a autor řady popularizačních knih o entomologii, mezi nimiž vyvstávají tituly The Little Book of Spiders (Malá kniha o pavoucích) z roku 2024 či The Incredible Insects of Aotearoa (Neuvěřitelný hmyz Aotearoi) z roku 2025, o ní napsal: "Celou svou kariéru jsem miloval psaní a čtení o pavoucích, a kniha od Marie Tatar mě naprosto uchvátila. Její znalosti a pohled na to, jak pavouci ovlivnili folklór, mýty, dětskou literaturu a populární kulturu, činí toto čtení fascinujícím. I když pavouky vítáme jako pavoučího hrdinu z knihy Šarlottina pavučinka, jsou také jedněmi z našich nejobávanějších zvířat. Doufám, že její kniha pomůže čtenářům ocenit pavouky, kteří žijí mezi námi a nechtějí nám ublížit. Její úžasná kniha znamená, že už nikdy neuvidím slovo 'panna', aniž bych si nevzpomněl na pavouky a jejich mistrovské tkaní!" Profesorka v oboru viktoriánské literatury a kultury Laurence Talairach, která působí na Univerzitě v Tolouse-Jean Jaurès, a jež napsala například knihu Fairy Tales, Natural History and Victorian Culture (Pohádky, přírodní vědy a viktoriánská kultura), ve své recenzi uvedla toto: "Arachnomania od Marie Tatar je strhující nová studie o symbolické kulturní váze pavouků. Tatar čerpá z mýtů, literatury a výtvarného umění, rozplétá složité zápletky a sleduje postavy, které předou příběhy nebo tkají kouzla a pavučiny, a tím odhaluje tvůrčí potenciál těchto zvířat. Její dobře zdokumentovaný a komplexní přehled ukazuje, do jaké míry pavouci odrážejí náš vlastní sociální svět, a bude cenný pro širokou škálu přátel i nepřátel těchto osminohých tvorů." Americký kulturní a literární historik Sander L. Gilman, pracující především v oborech židovských studií a dějin medicíny na Emory University v Atlantě, mezi jehož význačné publikace posledních let patří kniha I Know Who Caused COVID-19: Pandemics and Xenophobia (Vím, kdo způsobil Covid-19: Pandemie a xenofobie) z roku 2021, uvedl: "Maria Tatar uzavírá svou knihu o pavoucích přáním, které odráží Middlemarch od George Eliot, abychom náš svět se všemi jeho konflikty a kontradikcemi vnímali jako 'příjemný'. Její úvahy o pavoucích, jejich realitě a našem strachu či fascinaci tvoří radostnou knihu: požaduje jen to, abychom strávili pár hodin životem se spisovateli, umělci a vypravěči, kteří také shledávají naše pavoučí společníky užitečnými při vytváření příjemných složitých světů. Nejlepší kniha o zvířatech, přírodě a umění napsaná v tomto desetiletí." Neurodivergentní a nebinární spisovatelka Brandy Schillace, autorka mj. románu Death Summer's Coat (Kabát mrtvého léta), ve své recenzi Arachnománie ve Wall Street Journal uvedla: "Paní Tatar nám říká, že pavouk nemusí být groteskní postavou, ale postavou vykoupení - stvoření - a příběhu. Chytrá, hodnotně napsaná a rozsáhlá kniha."

Maria Tatar, jež v třináctý den minulého měsíce, jen šest dnů před publikováním této knihy, oslavila své 81. narozeniny, se ve své akademické práci zabývá především folklorem, dětskou literaturou a německými kulturními studii. Na Harvardově univerzitě je garantkou studijního programu Folklor a mytologie, nejstaršího dosud existujícího bakalářského programu této věhlasné instituce. Je autorkou řady odborných knih. V publikaci Neverending Stories: Toward a Critical Narratology (Nekončící příběhy: Utváření kritické naratologie) z roku 1991 s kolektivem dalších autorů zkoumala, jak vyprávění příběhů poskytuje humanitním vědcům studovat sociokulturní dimenze literatury. V knize The Hard Facts of the Grimm's Fairy Tales (Tvrdé pravdy pohádek bratří Grimmů) z roku 1987 se zabývala temnotou nejvlivnějších německých pohádek, plných kanibalismu, incestu, infanticid, trhání kusů těl a jiného brutálního násilí. V roce 2004 jí vyšla kniha The Annotated Brothers Grimm (Bratři Grimmové s anotacemi), v níž texty 40 pohádek bratří Grimmů doplnila o historickou a kulturní analýzu. Mezi její novější knihy patří The Fairest of Them All: Snow White and 21 Tales of Mothers and Daughters (Ze všech nejkrásnější: Sněhurka a 21 příběhů o matkách a dcerách) z roku 2020. 

Knihu Arachnomania: Spiders and the Cultural Work They Do for Us si můžete jako hardcover objednat na webu Amazon za 21,98 amerických dolarů (tj. 468 českých korun), případně si ji na stejném webu můžete koupit i jako e-knihu v edici Kindle za 14,72 amerických dolarů (tj. 314 korun). Web Princeton University Press nabízí i britské vydání za 20 liber (tj. 563 korun). Zaujala vás? Chcete si ji přečíst?