Poté, co Armando Villalon představil stovkám světových odborníků nový tým Lovců kryptidů, vedený Wren Riverou, na Konferenci o takzvaných kryptidech a stavu zoologie tajemných zvířat v prostorech Portorické univerzity v Río Piedras, vyrazil na pětidenní stáž, kterou mu nabídl doktor Eldred Canady. Jeden z největších expertů na středoamerické kryptidy pověděl dvacetiletému studentovi o zvláštní opeřené nestvůře, o které se poslední tři roky šíří zkazky v Hondurasu. Co mělo být původně letní stáží se stalo lednovým dobrodružstvím, a to díky tomu, že s počátkem roku 2056 se v zemi vytvořila nová vláda. Ta po skončení fašistické totality otevřela Honduras světu, a podporuje vědecký výzkum, pro který potřebuje vědce z celé planety. Eldred zde vidí příležitost pro Armanda, pro kterého by se coby velkého zájemce o tajemná zvířata, v současnosti pracujícího na bakalářské práci o Chupacabrách, mohl Honduras stát takovou druhou základnou mimo jeho domovské Portoriko. Po vykoupání se v jezeře nedaleko jejich společné ubikace se dva dobrodruzi vydali na pochod posledními zbytky honduraské džungle k místům, kde se měl před nějakou dobou odehrát útok opeřeného kryptida na člověka. Zatímco kráčeli lesem, o tajemném tvorovi si povídali. Nikdo pořádně neví, jak má vypadat; některé příběhy jej líčí jako čtyřnohého a čtyřkřídlého opeřence, jiné jej vykreslují jako opeřence zcela křídel zbaveného se třemi až šesti končetinami. Při pochodu byl Eldred téměř uštknut křovinářem němým, ale Armando jej zachránil. Přitom se ne poprvé projevilo Eldredovo očarování Armandem. Ačkoliv by pochod na místo, kde k útoku došlo, mohl být mnohem rychleji učiněn z města Juticalpa, na které s koncem dne dvojice zhlížela z kopce, byl by příliš riskantní kvůli minám ze 3. světové války, kterými je les v okolí města poset. Poté, co dvojice dorazila na vhodné místo k táboru, cíli nepříliš vzdálené, vylezl Armando na strom. Setkal se tam s jakýmsi opeřeným monstrem, které určitě nebylo obyčejnou harpyjí pralesní. Do stanu se za Eldredem vrátil zkrvaven a se slovy, že našel to, po čem společně pátrají.
NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ
STÁŽ V HONDURASU, ČÁST DRUHÁ:
"Teď to bude trochu pálit," varoval doktor Canady studenta, "ta rána v paži je zvláště hluboká. Pokud jsi připraven, vtlačím do ní tampon, a chvíli ho tam nechám."
"Dělejte, co je třeba, pane doktore," řekl odvážně Armando.
Oba seděli usazeni vedle lampičky, na Eldredově lůžku. Armando byl svlečen do půl těla, a mihotavé světlo ozařovalo jeho dokonalé osvalení. Prsty pravé ruky měl již olepeny náplastmi. Byly celé prorudlé, krev totiž z ran dosud nepřestala prýštit. Mladík si byl vědom toho, že mohl být rád za úplnost svých prstů. Pozdější klovanec do paže, který Eldred právě ošetřoval, totiž prokázal, že ať už ho napadlo cokoliv, bylo to rozhodně schopno zasadit nesmírně hluboké, vážné rány. To první klovnutí do prstů muselo být pouze varovné, další rána do paže už byla o poznání silnější, a kdyby mladík dostal stejnou pecku do prstů, nejspíše by odletěly všemi světovými směry.
"V pořádku?" zeptal se Eldred, zatímco tlačil tampon s desinfekcí do krvácející rány.
"Úplně v pohodě, pane doktore," zazubil se Armando, "mohl jste té desinfekce klidně přidat. Jenom to tak lechtá."
"Lechtá?!" vyhrkl doktor Canady. "Vždyť je ten tampon úplně promočený. Seš si jistý, že nemáš nějakou superodolnost, že to takhle vydržíš?"
"Kdo ví," uchechtl se Armando, "třeba jsem tajné dítě Pierra Leroye, a přenesly se na mě jeho superschopnosti. On měl superschopnosti, že jo?"
Eldred se pousmál. Byl to jeho první úsměv od chvíle, kdy Armando vstoupil raněn do stanu. "Párkrát jsem ho potkal. Milý chlapík," řekl tiše, "ohromné tělo. Masivní svaly. Opravdový nadčlověk." Přejel očima Armandovy bicepsy. Poté vyňal tampon z rány.
Armando již druhou rukou prohrabával lékárničku, a po pár vteřinách z ní vytáhl obvaz. Eldred pokynul, převzal jej, přiložil k ráně další tampon, a nato jej obvazem obmotal. Jakmile práci dokončil a obvaz přestřihl nůžkami, zůstala mu dlaň jedné ruky na mladíkově paži položena.
"Páni," řekl doktor Canady, jako by se v něm cosi probudilo, "je neuvěřitelné, že jsem takhle celý život utíkal."
"Hele, nehrajte to na mě zas, jo?" zasmál se Armando. "Jestli chcete chodit se studentama, ulovte si nějaké na té vaší univerzitě. Vsadím se, že atraktivních kluků s masitýma bicákama tam pár máte!"
"Ale no tak, Armando," řekl se zavřenýma očima Eldred, a ruku pomalu stáhl k sobě, "ty si pořád myslíš, že se s tebou snažím nějak... flirtovat nebo co... ale já jsem ženatý. Mám dítě. Dceru mladší, než jsi ty. Nesnažím se tě..."
Armando vybuchl v hlasitý smích. "Máte to po celým ksichtu, pane doktore."
"Co? Co mám po celém ksichtu?" vyhrkl překvapeně Eldred, a dotkl se svých tváří.
"Lež," pokračoval Armando, "jak jsem vám říkal, koukám na sebe do zrcadla, a tak vím, proč na mě lidi reagujou tak, jak reagujou. Když jsem vás k sobě stáh, jak na vás udělal výpad ten křovinář, cítil jsem vašeho bonera. Velkýho, stojícího, připravenýho na páření, ty vole."
Eldred pozvedl obočí.
"Jasně, jak každej člověk jste bisexuál, jste ženatej a máte dítě, ale to neznamená, že vůči mě necítíte přitažlivost. Objektivně jsem prostě strašně atraktivní, lidi na mě čuměj furt. Před týdnem si mě prohlížela nějaká babička v autobuse," povídal se samolibým úsměvem Armando, "musela mít tak sto dvacet. Všim jsem si, jak mi čumí na prsa, který jsem měl zčásti odhalený. A když jsem se střet očima s těma jejíma, usmála se jak dvacetiletá holka... akorát že měla jeden a půl zubu."
"Hmm," ozvalo se z Eldredova hrdla. Pohlédl na Armandova prsa a našpulil své rty.
"Na letišti v San Juan, než jsme odletěli do Hondurasu, na mě zas čuměl patnáctiletej týpek, co byl v řadě hned za náma. Vždycky, když jsem se ohlíd zpátky, měl oči na mojem zadku, a hubu měl otevřenou. Ohlíd jsem se na něj aspoň desetkrát. Furt to bylo stejný. A ten děda, co mě prohledával, ten čtyřicátník, přiblížil nos k bouli mezi mýma nohama na moc dlouhou dobu. Viděl jsem, jak mu teče pot z čela. Užuž se ptal, jestli bychom spolu nemohli začít chodit... viděl jsem mu to na očích."
"No, nepředstavujete si to trošku? Já myslel, že vám čichal ke kalhotám, aby determinoval, zda nemáte v kapsách malé množství nějaké drogy?"
"Ke kaťatům mi čuchal, to jo," uchechtl se Armando, "ale ten zbytek si představujete, heh, domýšlíte vy, pane doktore. Týpek byl okouzlenej. A to jsem si ho vyprofiloval jako někoho, kdo je určitě celej život performativní heterák. Až do chvíle, kdy mě potkal."
"Hmm," řekl trochu vyšším tónem Eldred, a hlasitě se nadechl nosem. Zavřel oči, a usmál se.
Armando si čichl k podpaží. "Hmm," zopakoval po Eldredovi, "i můj pot je atraktivní. A to mi můj přítel jednou řekl, že ho mám maskovat deodorantem. Dal mi k posledním narozkám jeden obzvlášť hnusnej."
"Cože?!" vyhrkl Eldred. "Vy máte přítele?"
"Vám to vadí, ty vole? Jste snad homofobní?" udělal Armando naschvál vážný obličej.
"Ne, propána... kdo vůbec dneska je? Ne, ne, Armando... takhle jsem to nemyslel!" vyhrkl bleskurychle Eldred. "Já jen... jistě... jistě."
"Jistě co?" zazubil se drze Armando a poškrabal si bradu.
"Jistě, že s někým chodíte," řekl zklamaně Eldred.
"No, a tady to máme, pane doktore! Já se vám prostě líbím. Přesně moje pointa. Proč si myslíte, že jsem vám tu vyprávěl o všech těch random strangerech, co se ze mě mohli posrat?" smál se Armando.
Eldred se na chvíli odmlčel, a zahleděl se do světla lampičky. Armando si lehl na své lůžko, svlékl si kalhoty, a ve spodkách se vsoukal do tenkého spacího pytle s moskytiérou. Poté pohlédl na Eldreda, stále ztraceného v myšlenkách.
"Je to vtipné," řekl Eldred, "vždycky jsem si myslel, že vím, kdo jsem. Ve svých třinácti letech jsem byl na prideu v Los Angeles a držel jsem plakát s nápisem Proud Ally. Hrdý spojenec. Považoval jsem se za holky milujícího kluka. Když jsem byl student... jako ty... chodil jsem se dvěma studentkami na univerzitě. Měl jsem s nimi velmi blízký vztah. Byli jsme spolu, my tři, a poslední rok jsme spolu žili ve stejném pokoji. Poté jsme měl deset let jinou přítelkyni, pak jsem se potkal se svou manželkou, narodilo se nám dítě a my jsme se vzali... Jak je možné, že mě teď přitahuje mladý, urostlý, svalnatý muž s osvalením tak okouzlujícím, že bych z každého póru na kůži jej obalující svými rty nejraději vysál vše, co pod nimi hromobije?"
"Hele, jak jsem vám řek," uchechtl se nezaujatě Armando, otočil se k Eldredovi zády a hodil si přes obličej moskytiéru, "až po tom rande vám řeknu, jestli máte si můžete dovolit ojíždět mi bicáky. Teď dobrou, jsem fakt unavenej."
"Dobrou noc," řekl posmutněle Eldred, také se vsoukal do svého spacího pytle opatřeného moskytiérou, a za mihotajícího světla přejížděl po Armandových zádech a zpocených vlasech.
Kdo sakra jsem? Proč se dívám zpět na svůj život a cítím nejistotu ohledně všeho, za co jsem se považoval? Takové otázky projížděly jeho myslí, zatímco zavíral oči. V postupně budovaném snu viděl toho perfektního svalouše, jak vystupuje z nanicovatých houštin. Obdivoval to božské tělo. A ten úsměv. Ten drzý zubatý úsměv. Toho arogantního čuráka. A pak náhle se ozval podivný skřek, a zpoza modrovlasého mladíka z houštin vylétl opeřený přízrak, a jeho dokonalé svaly popadl svými děs nahánějícími pařáty!
Doktor Canady se s výkřikem probudil. Prudce sebou trhl, a okamžitě zkontroloval, zda se Armando stále nacházel ve stanu. Oči měl stále vytřeštěné, když zjistil, že na mladíkově lůžku se nacházel jen zmuchlaný spací pytel. Vchod do stanu byl navíc otevřený.
Brzy mu však spadl kámen ze srdce. Zvenčí se ozývalo radostné pískání, do stanu táhl zápach táborového ohně, a stěnami prosvítalo mdlé denní světlo. Eldred si utřel pot z čela, a celý uřícený se vypotácel ven, div po prvním došlápnutí na suché listí před stanem neupadl.
"Křičel jste se ze spaní?" uchechtl se Armando. "Nebo jste křičel při něčem jiném?"
"Měl jsem strašný sen, Armando," vydechl Eldred, a převzal od studenta kelímek s čerstvě uvařeným horkým čajem, "zdálo se mi, že na nás útočí ti kryptidi. Jedna velká opeřená bestie vedle druhé. Snášely se na náš stan, sápaly ho svými drápy, a klovali tě. Všude byla krev! Musel jsem se tě zachránit. Bojoval jsem s nimi, ale oni mě také napadli. Umírali jsme pod jejich útokem spolu. Doteď mě z toho mrazí."
"Prdlajs," smál se Armando, "zdálo se vám o mých břišácích. Projížděl jste jima prstem a pochvaloval jste si, jak bezvadné jsou. A já vás pak odmítnul, když jste mi navrhl, že se vezmeme, a vy jste křičel z frustrace. No, a teď jste tady."
"Armando," řekl rázně Eldred, "můžeš toho, prosím tě, nechat?"
"Čtu vám myšlenky," zubil se mladík, "to je ve skutečnosti moje superschopnost."
Eldred naštvaně vydechl. "Mrzí mě, že jsem ti řekl to, co jsem ti řekl. Teď se tohohle zlobení nezbavím."
"Hele, jak už jsem říkal, věděl jsem to všechno předtím, než jste přestal být tajnůstkářský. Když k sobě někoho přitáhnete a cítíte, jak mu povstal temnej rytíř, prostě víte. Hlavní ale je, že jste přestal lhát sám sobě," odpověděl Armando.
"Nějaké novinky ohledně našeho kryptida?" zeptal se Eldred, a usrkl čaj z kelímku. "Kterého jsem, a to vážně nelžu, opravdu v tom snu viděl?"
"Jaký další věci jste v tom snu viděl?" chichotal se Armando.
Eldred naštvaně vydechl, zakroutil nevěřícně hlavou, a vzdálil se od táborového ohně. Prohlížel si okolí stanu, a náhle se zarazil. Všiml si, že kmen stromu nacházejícího se nejblíže stanu, konkrétně části, ve které spal Armando, byl pokryt čtyřmi táhlými zářezy. Byly to stopy po drápech!
"Armando!" vyhrkl doktor, a ukázal na ně. "Nejsem už nejmladší, ale... tohle tu včera večer nebylo, že? Pamatuju si to správně?"
Mladík vyskočil, a přiběhl ke stromu. "No ty krávo, vole," zašeptal, "muselo to v noci poskakovat poblíž stanu. Vaše noční můry byly nejspíš inspirované reálným děním mimo stan."
Eldred znovu přejel očima po okolí stanu. Přiložil obě ruce na své břicho, pokryté tenkým bílým tílkem. Cítil, jak se chvěje. Zmocňoval se ho strach.
"Definitivně je to čerstvý," řekl Armando poté, co jeden škrábanec v kůře prošťáral prstem a poté jej olízl, "ven furt prýští míza."
"Jak moc čerstvý?" roztřásl se Eldred.
"Víc, než bychom si přáli. Já vyšel rozdělat oheň před dvaceti minutama, a tyhle ozdoby podle mě nebudou starší, než hodinu..."
"Můj ty bože, Armando," šeptl Eldred, když zaklonil hlavu a pohlédl vzhůru.
"Hele, fakt vám nemůžu slíbit, že vás neuvedu k pokušení," uchechtl se mladík, a také pohlédl vzhůru. Náhle zamrzl na místě. Uviděl, že na dvou větvích snad tři či tři a půl metru nad Eldredem se nacházeli dva bílí ptáci s výraznými červenými chocholkami na hlavách, připomínající tvarem sekyru. Velké žluté zraky měli upřeny na doktora, stejně jako dlouhé silné zobáky zakončené háčky, a nervózně svírali větve dvounohými pařátami.
Armando si sáhl za opasek. "¡Mierda!" zasyčel. Uvědomil si, že svou laserovou pistoli ponechal ve stanu. "Utíkejte, pane doktore!" zařval.
Eldred se dal do pohybu v pravý čas. Jedno ze zvířat totiž sletělo k zemi. Skutečně mělo křídla, byť nebyla nikterak impozantní. Byl to pták, měl je pouze dvě, a rovněž tak měl dvě zadní či spodní končetiny. Těmi při sletu mířil na doktora. Ten, stále bos, skočil mezi křoviska, a zanaříkal. Šlápl totiž na ostrý kámen.
Pták doletěl na zem. Zapískal, a natočil hlavu k Armandovi. Mladík si nyní všiml velké černé šmouhy na jeho pravém boku. Nepochybně to byla stopa po včerejší laserové střele.
"Tak ty ses přišel pomstít, jo?" pousmál se jedním koutkem rtů Armando. "Tentokrát to možná bude férovka, to uznávám."
Rozběhl se proti dravému ptákovi, a pokusil se ho kopnout do hlavy. Zvíře se téměř ani nepohnulo, jen kopanci uhnulo, a vzápětí svým velkým zobákem uštědřilo Armandovi hlubokou ránu do lýtka. Mladík vykřikl bolestí.
Teprve nyní si začínal uvědomovat, jak velký ten pták byl. Když stál na zemi, sahal mu, urostlému stopětaosmdesáticentimetrovému muži, nad pás. Určitě byl větší, než harpyje. Armando se pokusil ho znovu kopnout, ale i tentokrát minul. Aby se vyhnul další bolestivé ráně, skočil raději okamžitě do stanu. Hodil za hlavu svůj spací pytel, a popadl rukojeť laserové pistole, kterou pod něj ráno položil.
Pták s vřískáním prostrčil hlavu vchodem do stanu, a znovu Armanda klovl do nohy. Uštědřil mu další ránu vedle té předchozí. Tentokrát už ale nepustil. Pořádně se zakousl, a tahal mladíka ven ze stanu. Ten se otočil a chystal se vystřelit, když na něj náhle stan spadl.
Druhý pták se snesl z větve, a jeho dvouprsté pařáty se obalily kolem mladíkova obličeje. Kdyby mu ho nechránila střecha stanu, už by mu krvácely tváře. Armando sebou divoce házel, sypal přitom španělské nadávky, a pokoušel se vymanit ze spárů obou zvířat. Kopance druhou nohou k ničemu nevedly. A jakkoliv se kroutil, pořád cítil, jak mu druhý pták svírá hlavu. Drápy už střechou stanu pronikaly. Armando slyšel, jak ji prořezávají.
"Hej, vy pitomci!" ozval se náhle Eldredův hlas. Oba ptáci spěšně pohlédli na staršího muže oblečeného v tílku a kalhotách, stojícího bez bot mezi křovinami. Nevěnovali mu ale moc pozornosti. Kořist si už vybrali.
"Tohle vás neodláká?" vyhrkl Eldred, a zpoza opasku svých kalhot vytáhl druhou laserovou pistoli. Do obou zvířat to z ní napálil, jako by nic. Ptáka s černou šmouhou okamžitě odstavil. Opeřenec s kvílením dopadl na zem, a mrskal sebou, jako by byl smrtelně raněn. Když však zasáhl druhého ptáka, útočícího na Armandův obličej, jen ho proti sobě poštval. Popálil mu peří na krku, a to si opeřenec nenechal líbit. Prudce vylétl proti Eldredovi.
Doktor se dal do pohybu. Se zkrvaveným chodidlem poskakoval mezi větvemi a ostrými kameny, zatímco za ním hbitě letěl opeřený přízrak. Eldred učinil jen několik skoků, a už se nacházel na okraji svahu, jen asi dvacet metrů od místa, odkud předešlého večera s Armandem pohlížel na Juticalpu. Zemina mu začínala ujíždět pod chodidly.
"Armando! Armando, pomoc!" křičel doktor Canady. Zvíře mu sevřelo ramena svými drápy, neskutečně bolestivě je zmáčklo, až musel v agonii křičet, a sneslo se s ním ze svahu.
Eldred nedokázal uvěřit vlastním očím. Klesal ke korunám stromů, ale pozvolna, pomalu. Pták očividně nedokázal nabrat výšku, Eldred byl příliš těžkou kořistí, ale dokázal s ním doplachtit na lesní podlahu pod svahem. Muž přitom ani na chvíli nepomýšlel na to, že by střílel z laserové pistole. Prostředek k zabití útočníka měl, ale nechtěl spadnout.
Jakmile se jeho nohy dotkly země poté, co spolu proletěli otvorem mezi větvemi, okamžitě začal mačkat spoušť. Jenže útočník se pohyboval tak chaoticky, zatímco stále svíral Eldredova ramena, že zkrátka nebylo možné jej zasáhnout. V bezprostředním okolí zuřivě bojujícího páru lovec a kořist se lámaly větve, vybuchovaly padlé kmeny stromů, vířilo se listí a kusy hlíny létaly celé metry vysoko. Eldred přitom vystrašeně řval, a dravec vzrušeně pískal. Když už toho měl dost, klovl Eldreda do hlavy.
Palba ustala. Zoolog sebou flákl o zem, a zůstal nehnutě ležet. Dravec pustil jeho ramena, a učinil několik pomalých kroků kolem jeho těla. S hlasitým pískáním se z větví poněkud vzdálenějších, laserovými střelami nedotčených stromů, začali k oběti snášet další dravci stejného druhu.
Shromáždili se kolem nehybného těla, a komunikovali spolu syčivými vokalizacemi, působícími spíše jako syčení hada než jako ptačí zpěv. Připravovali se Eldreda pozřít.
Náhle uslyšeli pískání svého druha s černou šmohou na pravém boku. Snášel se k nim. Nepřidával se však k hostině. Byl na útěku. Za ním se totiž nesla sprcha laserových střel. Vnikaly do země, prolétávaly kmeny stromů, vířily listí... Na místě zkrátka zavládl další chaos.
"Padejte od vedoucího mý stáže, svině!" řval Armando, proskakující houštinami. Košili měl pokrytou prachem a hlínou, to jak předtím sjížděl po svahu. Nešetřil laserovými střelami, zasahoval jednoho ptáka po druhém, a ti prudce s kvílením vzlétávali. Teprve, když se mladík zastavil u nehybného Eldreda, zkontroloval, jaký stupeň laserového paprsku vlastně od předešlého večera střílel. S uvědoměním si možnosti zesílit paprsek se uchechtl, a pak několik ptáků sejmul nejsilnějšími ranami.
"Pane doktore! Pane doktore, slyšíte mě?!" křičel Armando, když už žádní opeřenci nebyli k vidění. Klekl si před nehybným tělem doktora Canadyho, položil svou laserovou pistoli na zem, a snažil se mu najít pulz na krku. Ruce se mu po palbě stále třásly, nebylo to tedy jednoduché.
"Do hajzlu," zašeptal Armando po několika vteřinách, "do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu!"
Eldred byl mrtvý. Ptáci se kolem jeho těla museli shromáždit za jediným účelem - aby na něm hodovali. Mladík tomu nedokázal uvěřit. Cloumal s jeho tělem, a z očí mu začaly téci slzy. Podebral Eldredovu pravou ruku, a natočil muže obličejem vzhůru. Ta rána, kterou měl v čele, působila při pohledu seshora děsivě.
Armando se třesoucími prsty pravé ruky dotkl Eldredova zakrváceného čela. Pomalu jimi sjížděl až ke klovanci, a nakonec do něj zanořil jeden prst. V tu chvíli si něco uvědomil. Vykulil oči.
"Budeme potřebovat desinfekci," ozvalo se znaveně z Eldredových úst, pozměněných v úsměv, "ale určitě ne takové množství, jaké jsem vyplýtval na tobě."
Armando se začal chechtat. Několikrát s doktorem zacloumal, zaklonil hlavu, a stále se smál. Poté se prstem dotkl rány v jeho rameni. Eldred zaúpěl. "Ne, pane doktore, budeme jí potřebovat o dost víc, než kolik jste jí použil na mě. Tohle jsou teprve rány."
Eldred se posadil, rukama opřen o zem. "Hrál jsem vačici," řekl tiše, "chtěl jsem je přesvědčit, že jsem odstavený, a jakmile by kolem mě byli shromážděni, všechny bych je postřílel."
"Jak jste mohl tušit, že se tu objeví celé hejno?" zeptal se zmateně Armando.
"Nemohl," odpověděl Eldred, "převzal jsem to z toho snu, kde útočili na náš stan. To, že jsou to skupinová zvířata. Ačkoliv jsem si je tedy nepředstavoval takové, jakými jsou. Přece jen jsou to normální draví ptáci. Nedivil bych se, kdyby byli blízce vývojově spjati s harpyjí pralesní. Jen ty dvounohé pařáty... možná nějaká zvláštní mutace? Nebo pokus? Třeba jsou produktem nějakého experimentování, nikoliv přírodního výběru... kdo ví."
"Takže jste se rozhodl ohrozit svůj život tím, že jste doufal v to... že se věci z vašeho snu ukáží být reálné?" zakroutil nevěřícně hlavou Armando.
"Více, než jedna," odpověděl znaveně Eldred, a dotkl se Armandova bicepsu, "více než jedna, můj kluku." Biceps zmáčkl.
"Oh, what the heck," reagoval na to Armando, a přitiskl své rty k těm Eldredovým. Sdíleli spolu několik dlouhých, hlasitých polibků. Mladík při nich vtlačil druhou Eldredovu ruku pod své triko. Doktor se dotyků jeho božských buchet nemohl nabažit, a hrdlem to dával najevo.
Zavalen svým studentem, tou horou svalů, začal Eldred oběma rukama prozkoumávat vše, o čem předchozí noc snil. Nevinně se líbající muži, ležící jeden na druhém na lesní podlaze, bohužel brzy přilákali pozornost zahnaných predátorů. Dva z nich uviděli v jejich blízkém setkání s rostoucí intimitou příležitost k bezhlavému útoku. S otevřenými zobáky se proti nim rozběhli.
A pak se ozvala rána. Všude bylo peří. S usmaženými kusy ptačího masa padalo na zem. Všude v okolí Armanda a Eldreda.
"Co to bylo?" vyhrkl Armando, když se donutil oddálit své rty od rtů vedoucího své stáže.
"Mina," odpověděl rozjařeně Eldred, "došlápli na minu."
"¡Santa Madre de Dios!" vyhrkl Armando, vstal a natáhl si kalhoty. "Voni vyletěli do vzduchu sotva deset metrů od nás!" Pohlížel na velkou černou skvrnu na lesní půdě, a na všechna ta černá pera kolem sebe.
"Z bílých orlů jsou černí kohoutci," řekl s blaženým úsměvem Eldred, také se postavil a natáhl si kalhoty.
"Mluvte za sebe, vy jste tu bílej," řekl drze Armando, a sjel očima k Eldredovu rozkroku.
"Díky tobě teď už ne," pokýval hlavou Eldred.
"Jak to vysvětlíte svojí manželce?" zeptal se Armando, a opět pohlédl na stopu po vybuchlé mině.
"No, ono je to s ní komplikované, vlastně," řekl pomalu Eldred, "momentálně se stárá o naši dceru spolu se svou přítelkyní v Clevelandu. Daleko od mého domova v San Diegu. Chtěla mít s někým blízký vztah, který jsem jí já... jaksi... nemohl dát." Zadíval se na Armanda.
"No jasně, kápo," zazubil se mladík, "já jsem si říkal, že ten kohoutek byl nějak zvadlej. Jako by nebyl použitej tak deset let."
Eldred se přitiskl k Armandovi. "Měl jsi pravdu, Armando. Líbíš se mi. Líbíš se mi stejně, jako ses líbil té stodvacetileté babičce s jedním a půl zubu, tomu patnáctiletému výrostkovi na letišti v San Juan i tomu čtyřicátníkovi, který předstíral, že v tvých kalhotech hledá drogy. Jsi perfektní, o tom jsem neměl dosud pochyb, ale teď... teď opravdu nemohu myslet nejen na tvé svaly, ale i na další tvou dokonalost. Připadám si tak poctěn!"
"Hele, hele, pane doktore," řekl Armando, a nervózně zakýval hlavou ze stranu na stranu, "pořád platí, že mám přítele. Jednou dvakrát ptáček ulítne, to jo, ale vzhledem k tomu, že s ním vedu vztah o dost intimnější, než takhle chvilkově s váma, nemyslím si, že by bylo úplně zdravý považovat tohle za něco zopakovatelnýho."
Eldredovi se ve tváři objevil výraz plný zklamání.
"Někdy se stává, víte," pokračoval student, "že si na dokonalost šáhnete jenom na chvilinku. Že vám vesmír dovolí dotknout se jí jenom projednou, v zážitku na celej život. Je to takovej ten mihavej pocit, to, co navždycky odejde a už se to nikdy nevrátí. A pak, když si začnete myslet, že jste nějak výjimečnej a jedinej, kdo si na tu dokonalost šáh, musí vám vesmír dokázat, že na to, abyste s ní byl nějak trvale, fakt nemáte koule."
"Armando!" vyhrkl naštvaně Eldred. Sklopil oči.
Mladík se sklonil k zemi, a zvedl z něj jeden z ostatků dravého ptáka, který vyletěl do vzduchu. "Tohle černý pero je důkaz," řekl s drzým úsměškem, "myslím, že znám pár lidí, co z něj budou šíleně nadšený."
"Dobrá," vydechl Eldred, "co teď? Jsme v podstatě na lokalitě, kterou jsme chtěli navštívit. Našli jsme ty kryptidy. Víme, že existují, oba máme po těle spoustu jejich ran. Stáž jsi v podstatě úspěšně dokončil, Armando, a ještě s třídenním předstihem. Máme před sebou celou druhou polovinu pracovního týdne."
"Tak si ji užijem, ne?" usmál se Armando. "Vy jste se od příletu ještě nekoupal, co?"
O den později se Armando opět nacházel na bahnitém břehu jezera nedaleko své ubikace. Stál u vody, sledoval doktora Canadyho laškujícího mezi drobnými rybkami, mnul si ovázanou ránu na paži, a ve zraněné ruce držel tablet. Čekal na připojení.
"Armando! Ráda tě vidím," ozvalo se po několika minutách z tabletu. Na jeho displayi se objevila Wren Rivera, která se právě přihlásila do zoomové místnosti.
Armando pozvedl plastový sáček s bílým a černým peřím. "Honduraský kryptid," řekl, a pousmál se jedním koutkem rtů.
"Takže stáž byla úspěšná? Neměla náhodou trvat týden?" zeptala se překvapeně Wren.
"Byli jsme hotoví po dvou dnech," usmál se samolibě Armando, "v životě jsem neviděl někoho sbalit to tak rychle."
"Abych tě pěkně nasrala, Armando," uchechtla se Wren, "když jsem byla s Winnem v Atacamě, trvalo nám jediné odpoledne, než jsme našli medvědí lišku. A to jsme ještě předtím měli malér s monstry z Aricy. Dva dny... to ujde, ale my jsme lepší."
"Jo, ale vaše vzájemný balení trvalo tak šest podělanejch měsíců, ne? Kdežto já a doktor Canady..."
"Ty vole, Armando!" vyhrkla Wren. "To nemyslíš vážně."
"Jdu na masáž bicepsů," řekl Armando, když si všiml, že Eldred vystupoval z vody na břeh, "dám ti vědět, až se vrátím na Portoriko. Keira už mi psala něco o tom, že vám Terrence nabíd další... výpravu."
"Střední Ameriky se hned nezbavíš, kámo," skončila rozhovor Wren.
Armando se usadil na lehátko, a Eldred se usadil vedle něj. Mladík si sundal košili a triko, a nastavil vedoucímu své stáže pravou ruku. Eldred začal ohmatávat jeho biceps, a poté k němu sklonil obličej.
"Jak že to bylo s těma vosama, pane doktore? Jsou to ti mladší v páru, kdo starším olízávají končetiny, nebo je to naopak?" napadlo Armanda. Prstem žuchl do Eldredova bicepsu. Nepřipadal mu tak špatný.
Pokračování příště...
