Noví Lovci kryptidů vstoupili do éry, kterou si donedávna nedokázali představit ani ve svých nejdivočejších snech. Éry bázně, strachu o život, křiku, strašlivých odhalení a nečekaných proměn, jež je mají navždy poznamenat. Ze skupiny nadšených hledačů kryptidů a pokračovatelů odkazu tajemně zmizelého týmu Jacka Owena se stali ztracenci, zoufalí a vyděšení, osamocení a ohrožení. Wren Rivera vyvázla ze smrtelného obětí vodních dráčků v jezeře Nikaragua, zachráněna mimozemským metamorfem, u kterých celé její dobrodružství před rokem začalo. Netvor jí do rány v paži umístil jakousi substanci, kterou později při nočním útěku před Terrencem Zedlerem neboli Metallerem dívka, schopna ji myslí ovládat, přímo vrhla do jeho očí. Následujícího dne ji na maniokovníkové plantáži nalezl mladík jménem Javier Venegas, jehož matka, zdravotní sestra na mateřské, ošetřila Wren její rány. Když však dívka dostala šanci kontaktovat své přátele, včetně Armanda Villalona, kterého ze zbytků Nietovy podvodní základny poslala pro pomoc, začala se bát. Jak se ukázalo, Javierova matka byla dříve zaměstnankyní Nieto Industries. Také další lidé žijící nepříliš daleko průmyslového komplexu se ukázali být s firmou spojeni. Wren dosáhla pláže u hotelového rezortu, kde, aniž by to tušila, skutečně byla někým sledována. Armandovi se podařilo získat jako posily doktora Eldreda Canadyho z Univerzity v San Diegu, odborníka na středoamerické kryptidy, a svého přítele Valentina Santoniho, studenta botaniky z univerzity v Río Piedras. Společně s nimi se teleportoval zpět do Nietovy podvodní základny. Z osudné chodby již zmizela pára, trojice však nalezla nehybné tělo Shantel Salazar, sekretářky Pauline Watson, údajné CEO Nieto Industries, která byla také Metallerem zavražděna. Když se v chodbě ocitlo osm zaměstnanců společnosti, Armando je pozabíjel laserovou pistolí. Následně s Eldredem a Valentinem zamířil do Paulininy kanceláře, za jejímiž dveřmi u těla zabitého marťanského telepata L'yrra nalezli Marillu Kent-Lyons, připravenou Armandovi vše vysvětlit. Keira Kendrick se nachází v londýnské kanalizaci, kam se skryla po událostech v bytě psychiatričky doktorky Rajendar. Kývla sliznatému čertíkovi Luciusovi na to, že se mu odevzdá, a při následném setkání s jedním z oněch metamorfů z Creek City zjistila, jaké schopnosti jí tato symbióza s Luciusem dala. Metamorf se ukázal být přátelský, nikoliv nebezpečný, zcela normálně s ní komunikoval, a Keira mu dokonce dala jméno - Pete. Navrhl jí, aby se vrátili do jejího domu v Greenwich, a dali dohromady plán, jak pomoci Winnu Wilkinsonovi. Ten byl doktorkou Theodorou Callaghan a jejím šedovlasým společníkem s tváří, kterou Winn i Keira dobře poznali, po své proměně v Chupacabru unesen s největší pravděpodobností na Portoriko. V hale s klecemi pro Chupacabry okusil čerstvé lidské maso a jen těsně unikl násilí ze strany dominantní Chupacabří samice. Co bude s novými Lovci kryptidů dále?
NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ
DALEKÁ CESTA DOMŮ, ČÁST ČTVRTÁ
Některé impulzy nelze potlačit. Jsou tak silné, tak svírající a tak mysl pokrucující, že snažit se jim byť jen na vteřinu odolat by byla zbytečná ztráta energie. Vražedný impulz, který Winn pocítil uprostřed noci, schoulen co nejdále od mříží své klece, mezi takové patřil. Jeho rudé zraky prosvítily černotu, jeho ústa se ve vší zlověstnosti otevřela, a mladík pozbylý své lidskosti k nim přiblížil třesoucí se prsty pravé ruky. S myšlenkami na to, co pro něj dříve bylo tolik odpudivé, přejel jedním ze svých jazyků po ostrých drápech, a pak v hrůzném nadšení vyskočil.
Mříže se konečně opět vysunuly nahoru. Winn se na všech čtyřech vydal směrem k východu ze své chodbičky. Když se ocitl v místech, kde se předtím nacházely mříže, spěšně natáhl krk a porozhlédl se po okolí. I další klece byly otevřeny, a ostatní Chupacabry v hale prováděly zrovna to samé, co on. Mladíka napadlo, jak skvěle je viděl. I v té nejhorší temnotě pozoroval každý detail jejich kožichů, každou slinu skapávající z jejich otevřených, manicky se křenících tlam. Vidět takto dobře ve tmě by jistě byl sen každého člověka, kdyby jen v realitě nemusel být noční můrou, ve které se Winn zabydloval.
Všechny Chupacabry opustily své chodbičky, a bok po boku se ještěří chůzí přemisťovaly jako jedno velké stádo k velikým dveřím. Jakmile se před nimi v řadách zastavili, dveře se začaly otevírat. Z hrdel několika nestvůr vpředu se ozval strašlivý ryk. Winn mu rozuměl. Právě začínal nový lov.
Aniž by se mezi sebou hašteřily, postupovaly Chupacabry prostornou chodbou. Cosi Winnovi říkalo, aby se příliš neohlížel kolem sebe, ale několikrát se mu podařilo porazit nově nabytou vnitřní disciplínu, jejíž původ si nedokázal vysvětlit, a vhlédnout do prosklených otvorů dveří, jež při pochodu míjel. Za jedněmi spatřil spící smečku kostarických kočko-pso-opičáků. Za druhými pak uviděl několik lidí, lehce oděných a schoulených k sobě v hlubokém spánku. Bylo tu vše. Další lovci i lovecký materiál. Winn se ďábelsky usmál.
Než se naděl, ocitlo se Chupacabří stádo ve venkovních prostorech. Rozpoznal je. Před ním se rozprostírala holina, na kterou před měsíci pohlížel zpoza opačné strany plotu. Vybavily se mu vzpomínky na loňský srpen. Drobné okamžiky boje proti Chupacabrám po boku svých přátel. Po boku Wren, jejíž tvář se mu v mysli rozjasnila, jen aby byla okamžitě potlačena jakýmsi svíravým pocitem vražednosti. Zafunění do tváře od Chupacabry, které se bál nejvíce, jej vrátilo zpět do současnosti. Stála nyní nalevo od něj, a plazivě se na něj usmívala.
"Fajn, subjekty číslo 1386 až 1439!" zakřičela doktorka Callaghan, která se rychle postavila před Chupacabří skupinu. "Je čas na malý test. Někdo tady začal čmuchat. Užijte si ho."
Z kapsy svého černého kabátu vytáhla ovladač, zmáčkla na něm jediné tlačítko, a Chupacabry se s hrozivým řevem daly do pohybu. Winnovi něco problesklo hlavou. Kombinace chuti na lidské maso, na lidskou krev, nutnosti uposlechnout nevyřčený, ale velmi konkrétní příkaz, i jakási zvláštní myšlenková stopa, kterou měl následovat. Jeho potlačené lidské já si jen na chvilinku uvědomilo, že vše, co od probuzení dělal, bylo výsledkem ovládání doktorkou Callaghan.
Spěšně se na ni podíval, když proběhl kolem ní. Svalouš, který ho v helikoptéře prvně nakrmil lidským masem a který nyní stál dva kroky za doktorkou Callaghan, se uchechtl: "To jsou potvory! Jak Skurut-haiové v Pánovi prstenů. To je takovej starej film, víte, doktorko?"
Chupacabry s nelidskými skřeky přeskákaly plot, a v divoké lovecké vášni se daly na běh portorickým lesem. Některé se pohybovaly na všech čtyřech po lesní opadance, jiné se vrhly do stromů a skákaly mezi větvemi jako opice, přičemž děsily spící ptáky odlétavající v houfech a s poplašným houkáním ze svých hřadů. Ať už Chupacabry lovily cokoliv, ten hluk, který vydávaly, už oběť jistě k smrti vyděsil.
Winn hbitě vyšplhal po kmeni stromu, skočil do jeho koruny, a na chvíli zavřel oči. Uslyšel nějaký hlas. Jasně ve mu v hlavě ozývaly otázky: "Co se to děje? Co je to všechno zač? Co se to tak rychle sune po svahu nahoru? Jak rychle mám teď utíkat?!"
"Jen do toho, Winne," uslyšel náhle ve své hlavě známý hlas. Dominantní Chupacabra mu silou sevřela rameno, a mladík sebou poděšeně trhl. "Utíkej za tím. Společně je dostaneme. A pak... dokončíme to, co jsme spolu začali. Budeš můj. Budeš můj poskok, a obsloužíš mě!"
S hlasitým zapraskáním dřeva gigantická Chupacabra sletěla ze stromu dolů, a s divokým rykem a vyplazeným jazykem mrskajícím se na všechny strany se dala do rychlého poloběhu, poloskoku na zemi. Winn by rád přemýšlel o tom, co mu promítla do hlavy. Jeho myšlení však nebylo osvobozeno. Měl myslet jen na lov. Následoval příkaz doktorky Callaghan.
Když poskakoval mezi větvemi, houpal se z liány na liánu a naslouchal vnitřní mluvě kořisti, spatřil sem tam blyštivý nápis na kůře. Poznával ty znaky. Byly velice podobné těm, ne-li shodné, jaké se nacházely na stěnách objektu, v který se proměnila dřevěná chalupa jižně od Creek City. Čím hlouběji pronikal do lesa, tím více jich viděl. Na chvilinku se mu vybavilo, že Wren tu loni v srpnu měla zahlédnout jednoho z těch metamorfů, u kterých jeho dobrodružství s ní započalo. Co měly ty znaky na kmenech stromů znamenat? Proč jich tu bylo tolik? Proč je měl Winn vidět na každém kroku?
"Běží za mnou! Musím utíkat!" uslyšel ve své hlavě.
"Běží za námi!" ozval se další vnitřní hlas.
Divoká smečka Chupacaber se hnala nahoru po svahu. Winn seskočil ze stromoví, vrhl se mezi své skřekající společníky, a rozehnal se na plné otáčky. Nahoře, snad půl kilometru od jeho současné pozice, se nacházeli dva lidé! Hnali se pryč.
Vlna loveckého nadšení mladíka přímo zaplavila. Učinil tak dlouhý skok, jaký by od sebe ani nečekal. Nato pár vteřin klusal po čtyřech, aby učinil skok ještě delší. Kořist neměla šanci. Chupacabry ji rychle doháněly. A když dvěma osobám cestu odřízlo patnáct Chupacaber seshora, a natlačilo je Winnovi a jeho spodním společníkům přímo do rozevřených čelistí, byl hon zcela u konce.
Winn se na ty dva lidi se zájmem zadíval, zatímco uhýbali pařátům jeho slintajících společníků. Byli to muž a žena středního věku, oblečeni ve světlých košilích a kalhotech, s batůžky na zádech. Nevypadali jako nějací tajní agenti v černém nebo vojáci. Obyčejnost jejich vzhledu však těžce potlačenou lidskou část Winnova myšlení nezajímala tolik, jako jejich nonšalantní výrazy v obličejích. Nejevily se jim v nich žádné znaky strachu! Hleděli na Chupacabry, jako by se jich vůbec nebáli.
Měla to být jen nějaká zkouška? Byli to lidé doktorky Callaghan, a hon na ně měl jen otestovat lovecké schopnosti Chupacaber v terénu? Ne, příkaz, který Winn následoval, byl jasný. Měli být zabiti. Roztrháni, rozcupováni zaživa. Měli být krmením, půlnoční svačinkou. Neměli tu, co dělat!
Něco na nich bylo tak zvláštního. Winnovi se zdáli až povědomí, přestože jejich tváře nepoznával. Když k nim přistoupila gigantická Chupacabra, ze které měl takový strach, sama se podivně zamračila. Ostatní krvelačné potvory kolem těch dvou poskakovaly, vyplazovaly jazyky a chňapaly po nich, ale ona k nim čenichala a neustále nakláněla hlavu z jedné strany na druhou a naopak.
"Podívej se na to, Winne! Dobré maso!" uslyšel mladík ve své hlavě.
"Krásné, čerstvé maso! Jen si představ, kolik vnitřností z nich vytrháš!"
"Kolik krve nasaješ z jejich krků!"
"To bude hostina, Winne! Lahodná krvavá hostina!"
Promlouvaly k němu Chupacabry, které halucinoval, či snad jeho vlastní Chupacabří instinkty. Ale realita odporovala tomu, na co jej navnazovaly. A to, jak dlouho, Chupacabry obě osoby obkličovaly, ale pořád se na ně nevrhly, muselo něco znamenat.
Obří Chucabra náhle poskočila, a přejela očima po všech, které se nacházely v její bezprostřední blízkosti. "Nejsou to lidé!" promítla jim telepaticky do hlav.
Winn si povšiml toho, jak moc se měnily vnitřní hlasy těch dvou osob. Z vyděšených myšlenek na nutnost útěku se proměnily na nonšalantnost, a pak se z nich začalo ztrácet vše, co je činilo pozemskými. Mysli Chupacaber byly náhle zavaleny proudem jazyka, kterému nedokázaly porozumět.
Ty znaky! Jeden za druhým mířily do Winnovy mysli přesně v takové podobě, v jaké je viděl v lese jižně od Creek City! Musel se chytit za hlavu. Zmáčknout ji. Zachtělo se mu rozdrásat si oči. Jeho mysl se začínala krčit před neuvěřitelnou silou.
Krky těch lidí se natahovaly. Jejich paže se prodlužovaly, a z rukou jim rostly dlouhé trny. V jejich tvářích se objevovalo více očí. Skutečně to byli ti metamorfové, se kterými se Winn seznámil ve svém domovském městě loni na jaře!
Obrovská Chupacabra učinila výpad. Skočila na kořist, která se měnila z lidské ženy na dva a půl metry vysokého netvora s pulzujícími papilami na kůži a s mechanickým, klešťovitým zařízením deroucím se mu z úst. Metamorf jí tímto ústrojím přestříhl obě přední končetiny. Za hrůzného skřeku dopadla obří Chupacabra na zem, třepala půlenými pažemi, a v bolesti se kroutila jako postřelená. Winn nikdy neviděl portorického krvežíznivce takto trpět.
"Předejte vzkaz," promítlo se všem Chupacabrám, včetně hybridního mladíka, náhle do myslí, "sledujeme vás. Neustále vás sledujeme. Boj začne zanedlouho."
Oba metamorfové začali levitovat, ztráceli se, jako duchové zanechávající svého zjevení, a nakonec se vytratili úplně. Lov byl u konce. Winn a jeho společníci se bezmyšlenkovitě obrátili, a docela tiše se vydali zpět k budově, ze které do lesů zamířili. Jen na chvilku mladík přemohl nový příkaz, a otočil ke gigantické Chupacabře svou tvář. Nikdo jí neměl pomoci. Zmítala se ve smrtelné křeči, krvácela, skřekala, a snad zde měla zůstat. Jeho lidské já si oddechlo. Slibovala mu intimní násilí. Nyní, když ji viděl umírat, se však Winn cítil bezpečně.
Jakmile se mladík ocitl opět za plotem, a procházel kolem doktorky Callaghan, povšiml si, jak roztřesený byl její hlas. Z telepatického vzkazu, který jí už Chupacabry předaly, vůbec nebyla nadšena. "Chci satelitní snímky. Chci záznamy všeho, co i v noci prochází korunami stromů. Všechno! Co nejvíce informací! Co to bylo zač! Co to chtělo!" křičela na své kolegy.
"Dejte mi tři hodiny, doktorko," řekl jí svalouš, a dal se na odchod do budovy. Přitom se kousal do palce.
"Lidské tváře těch lidí prý byly nanejvýš zvláštní," řekl Theodoře jakýsi ozbrojenec, "náš známý je analyzuje pomocí telepatického zařízení, vytáhne je z paměti Chupacaber, a zjistí, komu mají patřit."
Winn pocítil, jakou telepatickou sílu sám měl. Uvnitř budovy našel člověka, o kterém ozbrojenec mluvil. Byl to ten tichý šedovlasý muž, jehož tvář byla Winnovi dobře známa. Právě měl na hlavě jakousi telepatickou korunku, jejíž design si mladík pamatoval z knihy o Lovcích kryptidů, kterou mu snad někdy před rokem ze své knihovničky půjčila Wren. A zaznamenal myšlenky toho muže.
"Zemřelí agenti, kteří byli vyfotografováni před deseti lety s Marillou Kent-Lyons na Sibiři," zachytil Winn, "pozoruhodné. Toto pro nás neznamená nic dobrého."
Poté mladík zamířil do své klece, a znaven, vyčerpán a zbaven vražedných impulzů strnul ve spánku za mřížemi. O chutné lidské krvi a mase si musel nechat jen zdát.
Déšť neustával. Londýnské ulice se měnily v obvyklý kyselý mokřad, kaluž takřka na každém kroku. Když začalo ubývat světla, dorazili Keira a Pete do cíle. Dívka vytáhla z kapsy kalhot klíč od hlavních dveří svého domu, otevřela je, a blonďatého mladíka zavedla dovnitř. Tam si pak prohlédla své oblečení.
"No super," řekla naštvaně, "úplně z toho leze barva. Tento svetr už si nikdy nebudu moci nasadit."
Prohrábla své zmoklé kudrnaté vlasy, a pod umělým světlem vstupní chodby zkontrolovala, jak moc z nich zkyslý déšť smýval barvu. Prsty měla nyní celé růžové. Iritovaně odfrkla.
Pete se po ní opičil. Chvíli si hrál se svými světlými vlasy, a pak také kontroloval barvu svých prstů.
"Tobě to očividně neublíží, ty hloupoučký," řekla mu Keira.
"Mám dotaz, Keiro," řekl Pete, "chceš, abych zůstal v této podobě? Nebo sis při procházení ulicemi zvykla na to, že jsem... mimozemský... a dovolíš mi pohybovat se v tvém domově s mým původním vzhledem?"
"Nechci tě urazit, Pete," řekla mu Keira, a kousla se do spodního rtu, "ale tvůj původní vzhled je trošku... děs nahánějící. Takhle na mě působíš bezpečně. Nevinně."
Pete se dotkl své tváře. Prozkoumal prsty svůj nos, vně i uvnitř. "Jistě," vyřkl, "neotenie. Lidé mají rádi malé nosíky, velké brady, velké oči... jistě, Keiro, jistě."
"Podívej se na ten holub, co mu vylezl z nosu, Keiro! Fuj!" ozvalo se náhle Luciuosovým hlasem z Keiřiných úst. "Mimozemský holub! Ještě pulzuje! Možná se v něm dokonce nachází nějaký zárodek! Vajíčko! S dvojčaty! Ho ho ho!"
"Říkala jsem zmiz, Luciusi!" zařvala Keira.
Lucius reagoval na její slova dvojitým vypláznutím jazyka s praskavým zvukem. Vše opět učinil přes Keiru. Vypadalo to, jako kdyby si dívka povídala sama se sebou. Jako dvě osobnosti v jedné osobě.
"Na tohle si nikdy nezvyknu," zazoufala si Keira.
"Neztrácejme čas," řekl Pete, "začněme vše plánovat. Winn Wilkinson potřebuje pomoc."
Keira pokývala hlavou, a zavedla svého společníka do své oblíbené počítačové místnosti. "Percy," oslovila svou umělou inteligenci, "zkus kontaktovat všechny členy týmu. Wren, Armanda... pořád by měli být v Nikaragui. Najdi všechny satelitní snímky vrtulníku, který přistál před budovou s ordinací doktorky Rajendar, souřadnice znáš, jsou v recentní internetové historii. Zkus ho vystopovat. Zjisti, kam letěl, kde všude byl snímkován, a zkus predikovat směr jeho letu v případě, že snímků bude málo."
"Minutu, prosím," odpověděl Percy.
Keira zamířila do své ložnice, aby se převlékla do suchého oblečení. Pete se rozhlédl po temné místnosti plné počítačů, a usadil se před jeden z nich. Stiskl mezerník na klávesnici, obrazovka počítače se rozsvítila, a ukázalo se, že k přihlášení do něj nebylo třeba heslo. Metamorf v podobě sympatického mladíka okamžitě začal přejíždět myší po pracovní ploše, a našel na ní složku s názvem Retro Games. Otevřel ji, a spustil hru Super Mario 63. Jeho oči jako by se přilepily k obrazovce. Nemohl je z ní odtrhnout.
Se zavrzáním dveří vstoupila Keira do své ložnice, odhodila zmoklý svetr, a vyměnila ho za bílou mikinu s kapucí. Spěšně také popadla fén na vlasy, zapojila ho do zásuvky ve zdi, a před zrcadlem na skříni si začala sušit hlavu.
"Moje oblíbená místnost, hi hi hi!" ozval se jí z úst Lucius. "Posledně se tu toho tolik stalo, ho ho ho! Krev, řev, horor! Krásné chvíle! Hi hi hi!"
"Luciusi, neříkala jsem náhodou, že máš zmizet?" naštvala se Keira. Dále se fénovala. "Máš se objevit jenom ve chvíli, kdy mi hrozí nebezpečí!"
"To si nemůžu dovolit ani jednu poznámku?!" zakřičel z jejích úst Lucius.
"Kliď se," řekla mu klidně dívka.
"No dobře," ozval se náhle Luciusův hlas z Keiřiny postele. Čertík se na ní zjevil, a hověl si na ní, jako by patřila jemu, noha přes nohu, ruce pod hlavičkou a oči spokojeně zavřené. "Tohle je teď prakticky můj pokoj!" uchechtl se.
"Sleť mi z postele!" zakřičela Keira.
"Jsme jeden organismus!" bránil se Lucius, a otevřel svá velká očka. "Potřebujeme odpočívat!"
Keira zatáhla za šňůru fénu, vytrhla ho ze zásuvky, a hodila ho po Luciusovi. "Sleť!"
Lucius se vytratil, a nato se zjevil za jejíma nohama. Prstíky ji pinknul do lýtka. Keira mu ukázala zuby, připravena jej kopnout.
"Ale no tak, Keirinko! Nebudeme přece opakovat staré chyby, co? Kdybys mě kopla, kousnu tě! Čímž bych kousl sebe! Což bych nechtěl! Čímž říkám, nekopej! Což znamená, neubližuj sobě! Čímž chci říct, já a ty jsme jeden organismus! Ho ho ho!"
"Ty jsi tak otravný!" zasupěla Keira, a vyrazila ven ze své ložnice. Vstoupila do vedlejší kuchyně, nalila si vodu do konvice na ohřátí, a nato zamířila zpět do počítačové místnosti.
"Neboj! Tu vodu pohlídám!" ozval se z kuchyňky Luciusův hlas.
"Já vím, Luciusi!" ozvalo se z Keiřiných úst. "Jsi moc hodný, Luciusi! Mám tě ráda, Luciusi!"
Uvědomění, že tato slova nepronesla Keira, ale skrze ní k sobě mluvil z legrace Lucius, ji příliš nepotěšilo. Tento symbiotický vztah měl být vskutku těžším, než se původně zdál.
"Šada-da-da-da-da, da," ozvalo se z místnosti, když do ní Keira vstoupila. Pete si broukal znělku Super Maria, zatímco hrál starou flashovou hru z nultých let. "Ta-da-da, da-da-da-da, da-da-da-da-da-da-da-da-da, ta-da-da, da-da-da-da, da-da-da-da-da-da-da-da-da-da... Turudududu-du-du-du-du-dudu, turudududu-du-dy-dy-dy, turudududu-du-du-du-tudu-dudu, tu-du-du-du-dududu! Šudu-dutu-du-dudududů, šudu-dutu-dudů, pipé! Šudu-dutu-dududududu, šudutudududu!"
"Tohle nemůžete myslet vážně! Oba!" zakřičela Keira.
"Je libo vědět, co já myslím vážně?" zeptal se Percy.
"Prosím, Percy," řekla znaveně Keira.
"Zmlkni, Stinky Pete!" ozvalo se Luciusovým hlasem z Keiřiných úst.
Pete se polekal, a okno s hrou rychle zavřel.
"Helikoptéra odnášející Winna Wilkinsona učinila několik zastávek," hlásil výsledky svého hledání Percy, "poté přeletěla Irské moře a přistála na útesech v Howthu. Tam se nacházela i na posledních satelitních snímcích společnosti EarthSat pořízených před 13 minutami. Snímky satelitů čínské armády, do nichž jsem se hacknul, poukazují na přítomnost neregistrovaného vysokorychlostní letounu ve středním Atlantiku pouhých 23 minut poté. Předpokládaný cíl letu tohoto neregistrovaného letounu: ostrov Portoriko v Karibském moři."
"To jsem čekala," řekla Keira.
"U základny doktorky Callaghan v nitru portorických lesů váš tým už byl," řekl Pete, "víte, že jsou odtamtud posíláni kryptidé známí jako El Chupacabra po celém Portoriku, aby páchaly násilí na lidech. Doktorka Callaghan je zodpovědná za strašlivý neetický experiment, kvůli kterému již přišlo o životy mnoho lidí. Winn Wilkinson je nyní součástí tohoto experimentu."
"Co všechno o tom víš, Pete?" zeptala se ho Keira. "Říkáš, že jsi náš 'strážný anděl'. Sledoval jsi nás na Portoriku? Co víš o Theodoře Callaghan?"
"Zatím mohu prozradit jen to, že takoví, jako já, již aktivity doktorky Callaghan sledují. Tušíme, v jakém nebezpečí se Winn Wilkinson nachází, a k čemu má být zneužit."
"Dobře," vydechla Keira, "Percy, co kontakt na Wren? A na Armanda?"
"Wren Riveru nelze kontaktovat. Armando Villalon nezvedl svůj mobilní telefon, ale odeslala se mu zpráva, kterou jsem mu doručil před 3 minutami a 32 sekundami," odpověděl Percy.
"Napiš mu, ať se hned teleportuje ke mně domů, jakmile si tu zprávu přečte," poručila mu Keira.
"Nyní je na čase začít plánovat," řekl Pete.
"Ještě jedna věc, Pete. Vysvětli mi, prosím, co jsi zač. A jaký je tvůj cíl? Jaký je cíl dalších, jako jsi ty? Jakou máte agendu? Čeho chcete dosáhnout toho, že nás sledujete? Wren a Winn s vámi měli velmi špatné zkušenosti v Creek City, ale... teď náhle stojíte na jedné straně v tomto konfliktu?" zeptala se metamorfa Keira.
"Zmínila jsi již její jméno," odpověděl Pete, "nejsme typičtí zástupci našeho druhu. Marilla Kent-Lyons nás přivedla k životu a vychovala jako své agenty. Jsme jejími agenty, spolupracujeme s ní, a já, váš strážný anděl, sleduji vaše aktivity, aby vám má nadřízená mohla pomáhat. Ona je na vaší straně. Na správné straně v tomto novém konfliktu, kterého jsou noví Lovci kryptidů nedílnou součástí."
"Ty patříš k ní?" řekla skrze zuby Keira. "To, že nás k té základně na Portoriku zavedla, a pak nám nikdy neřekla, proč... ty víš proč?"
"Vím. A pokud ještě dočkáš času, vše se dozvíš. Musíme zahájit útok na základnu doktorky Callaghan," pronesl Pete, "shromáždit co nejvíce tvých kolegů, milá Keiro, a učinit konec tomu, co doktorka Callaghan provádí. Osvobození Winna Wilkinsona je teoreticky možné."
"Teoreticky?"
"Vzhledem k tomu, co doktorka Callaghan a její kolegové provádějí lidem, je možné, že je již ztracen. Jeho osobnost mohla být zcela pohlcena. Nezoufejme však. Nebojme se těchto možností. Naplánujme nyní zátah na onu základnu," odpověděl Pete.
"Pořád jenom opakuješ, že máme něco plánovat! Říkáš to dokola!" vykřikla Keira.
"Nevěříš mi snad?" zeptal se Pete, a přátelsky se usmál. Snad poprvé projevil nějakou lidskou emoci.
"Jestli tě za námi poslala agentka Kent-Lyons... propána, vždyť nám mohla něco říci! Po loňském srpnu jsme všichni čekali, že se nám ozve, a že nám řekne, proč jsme museli tolik riskovat a navštívit okolí té základny na Portoriku!"
"Ještě se dnes se vše dozvíš," ujistil ji Pete, "nyní však využijme všeho, co máš k dispozici. Veškerá vysvětlení, která jsou tobě a tvým přátelům dlužena, přijdou. To ti za mou nadřízenou mohu slíbit."
"Slyšíš, Keirinko? Musíš tomu mimozemskému netvůrkovi věřit!" ozval se z jejích úst Lucius.
"Fajn," řekla Keira, "pojďme na to. Percy, najdi všechny satelitní snímky toho místa z posledního roku. Dodej všechny možné postupy. Zjisti, co se dá dělat... jak se dá do základny proniknout. Minule jsme byli někde za plotem u ní, teď budeme chtít jít dovnitř."
"To, že jste agentce Kent-Lyons tehdy pomohli, přijde vhod, věř mi," řekl jí Pete, "nedivil bych se, kdyby se i sám Percy nyní dostal k informacím, jaké dříve neměl k dispozici."
Na promítacím plátně před dívkou a jejím mimozemským kolegou se objevila řada map, satelitních snímků s animacemi a fotografií. Všechny byly označeny vodoznakem jakési tajné organizace. Keira si uvědomila, že šlo o organizaci agentky Kent-Lyons.
"Dodány nové materiály, odeslané přímo mně," sdělil jí Percy, "posílám pozdrav od Marilly Kent-Lyons s jejím poděkováním o zájem."
Při toulání se v okolí hotelového rezortu se Wren během další hodiny podařily dva výtečné nálezy. Prvním byla čokodálová tyčinka v neporušeném obalu, která některému z turistů nejspíše vypadla z tašky při přesouvání se z hotelu na pláž u jezera. Pokud dívku dříve nezasytily dva ukradené nanuky, pak jí alespoň trochu pomohla hutná svačina složená z oříšků, sóji a kakaa. Druhým nálezem bylo autobusové nádraží, na kterém na šesti místech stály autobusy plněné odjíždějícími turisty.
Na nástupišti číslo 5 se nacházel autobus mířící do Managui, hlavního města Nikaragui. Ze všech destinací mířil od Granady a jejího okolí, prorostlého oddenky kořenů Nieto Industries, nejdále. Wren usoudila, že nastoupit do tohoto autobusu byl v tuto chvíli nejlepší plán. Cílem bylo zmizet odsud, a to jakkoliv. Jediný problém tkvěl v tom, že u sebe dívka neměla žádné peníze. Koupit si lístek za 1100 nikaragujských cordob rozhodně nemohla.
Do autobusu, u kterého stál usměvavý kníratý řidič, a s cigaretou v ruce, která pozbývala malíček, znuděně pohlížel na nastupující cestující, se tedy musela dostat jinak. Vtlačila se do davu lidí, kteří odkládali svá mohutná zavazadla v nákladovém prostoru autobusu, a sunula se k němu, aniž by si jí řidič povšiml. Když se ocitla před nákladovým prostorem, zrovna k němu přistoupila jakási dívka, nejspíše také Američanka, a nedokonalou španělštinou jej prosila o lístek. Řidič jí vyhověl, vytáhl z kapsy zkroucený papírek a nastavil dlaň kvůli zaplacení.
Wren využila situace, a skočila do nákladového prostoru. Stará paní v černých brýlích a bílém dresu, která stála za ní, se zazubila, a zvedla palec. Wren na ni jen pokynula. Následně byl před dívku umístěn veliký růžový kufr, který ji zcela zakryl. Bylo to jednodušší, než Wren čekala! Netušila, že její počínání však bylo z nepříliš veliké vzdálenosti sledováno někým docela odlišným. Někým, před kým se skrýt nemohla.
Cesta autobusem byla příšerná. Wren bylo v nákladovém prostoru velice horko. Prvních patnáct minut si pro sebe opakovala, že to zvládne, a že se přece na pláži dost napila. Ale už půl hodiny po opuštění autobusového nádraží se jí začalo dělat nevolno. Jediné, co jí pomáhalo, bylo myslet na Winna. Vracela se ve vzpomínkách k jejich první a jediné romantické schůzi v čajovně Pepie's Tea v Creek City. Viděla jeho zářící obličej, a vzpomínala na to, jak si do něj rýpala, oslovovala ho láskyplným "hajzle", a jak ho poprvé políbila.
Po hodině dorazil autobus do centra Managui. Řidič záhy po zaparkování otevřel nákladový prostor, který přímo vtáhl čerstvý, chladivý vzduch. Wren, celá zpocená, s vlasy přilepenými k tvářím a čelu, vykoukla zpoza růžového kufru. Babička, která jí pomohla dovnitř, jí také vytáhla ven. Jednou rukou uchopila držadlo svého kufru, druhou Wreninu ruku, a začala ji odvádět k veliké prosklené budově s nápisem Augusto C. Sandino International Airport.
"Děvenko moje!" vyhrkla paní. "Podívej se na sebe! Celá upatlaná, špinavá a zpocená... a ten obvaz na paži! To muselo bolet, ať se ti přihodilo cokoliv! Víš, jak mi tě bylo líto? No, já tě musela propašovat dovnitř!" Byla to Američanka. Soudě podle akcentu byla někde z Louisiany či z jiného jižního státu.
"Nemám prachy," řekla prostě Wren, "děkuju vám. Musela jsem se odtamtud dostat. Je to dlouhý příběh."
"Pověz mi, děvenko," řekla babička, a přiblížila k Wren svou tvář, "unesl tě někdo? Vzali tě tvé rodině? Poslali tě do Střední Ameriky, aby tě... prodali? Epstein může být sedmačtyřicet let po smrti, ale tyto otřesné věci se pořád dějí! Stále žijeme v pozdním kapitalismu!"
"Ne, takhle to nebylo," odpověděla Wren, "ale děkuju, že máte starost."
"Ty musíš z Illinois... ten přízvuk! Míříš domů?"
"Ano," odpověděla pravdivě Wren, "asi... asi bych se ze všeho nejradši dostala domů. Chtěla jsem kontaktovat svoje kamarády, ale..."
"Co ti v tom brání?" zeptala se stará paní.
"Můžu... můžu se vás na něco zeptat? Vy jste tu na dovolené?"
"Korporát, pro který jsem pracovala, než jsem odešla do důchodu, mi to nabídl, no... týden u jezera Nikaragua! Popravdě, jsem už z toho celá nemocná... jen povalování na jezerní pláži pod ostrým tropickým slunkem!" odpověděla babička. "Radši bych někde dělala revoluci, to víš. Bývala jsem zrovna taková rebelsky vypadající týpka jako ty, za časů, kdy zileniálové vládli světu. Vedla jsem dokonce marxistickou buňku u nás v Lake Charles! Věřila bys tomu? Jak mě ten kapitalismus kooptoval... třicet let jsem pracovala pro Apple... je mi z toho teď hnusně."
Wren cítila, že jí může věřit. Přesto se však obávala poprosit o mobilní telefon. Myslela na to, že Armando se mohl dostat do nebezpečí, pokud se k jezeru opravdu vrátil. Zrovna tak mohly být v nebezpečí posily, které přivedl. Anebo již mohli být všichni po smrti, zabiti Metallerem! Stále se však obávala kohokoliv kontaktovat.
"Hele, nemůžu vám říct, proč nechci volat svým kamarádům... ale ráda bych domů, a..."
"Koupím ti letenku," usmála se babička, "všechny ty peníze, co jsem si našetřila, alespoň k něčemu budou."
"Díky!" usmála se Wren, a podala paní ruku. "Díky moc. Já jsem Da... teda Wren. Jmenuju se Wren."
"Irma Starnes," sdělila jí své jméno ta paní, "letím do New Orleans. Kam budeš chtít letenku?"
Wren ještě jednou zvážila, zda jí může věřit. Vše, co jí však o sobě Irma zatím řekla, ji utvrzovalo v tom, že ano. "Šlo by to... do Creek City?"
Irma pokynula. Za deset minut už držela Wren v rukou staromódní papírovou letenku, a čekaly ji dva lety - jeden do New Orleans, druhý pak do její domovského města. Nalodění se na palubu nastalo za další hodinu a půl. Během ní si Wren s Irmou povídala v prostorné čekací hale, a zapomínala být ostražitá. Někdo na ni však měl oči stále upřeny.
Když letadlo společnosti United Airlines konečně opustilo nikaragujský vzdušný prostor, Wren si nahlas oddechla. Seděla v desáté řadě napravo na palubě luxusního letounu, na sedadle mezi Irmou, pozitovanou u okna, a jakýmsi upoceným businessmanem, kterému se z břicha ozývaly zvláštní zvuky. Co chvíli se mu nadouvaly tváře, a musel si odříhnout.
"Hele, nemoh jste se těch mexických fazolek najíst někdy rozumně dlouho před letem?" nevydržela to nakonec Wren. "Kdo to má jako strpět, tohleto..."
Businessman se trapně zazubil, a nato si zakryl oběma rukama ústa. "Promiňte," řekl tlumeně, a pospíchal na toaletu.
"Musíš mi povědět, jak se ti přihodilo... toto," řekla dívce Irma, a ukázala na obvazy na její paži.
"Kousl mě... krokodýl. V jezeře," odpověděla Wren, a vykulila oči. Nebyla si jistá, zda to byla ta správná lež.
"Vážně? No, ještě že ne žralok."
"Žraloci bělaví jsou už v nikaragujském jezeře vyhynulí," rozumovala Wren.
"Vážně? To je strašné. Když jsem byla malá, říkalo se, že žralok bělavý je jediný nebezpečný žralok, který žije v jezerech."
"No, a žil právě v jezeře Nikaragua! Ale jeho exploatace, znečištění a všechno další ho z něj vytlačily."
"Za to určitě můžou Nieto Industries," řekla Irma, "pamatuju si... bylo mi třicet, když v roce 2025 začal ten dědek, co tu společnost založil a vedl, než hezky zhebnul, scaleovat výrobu. Nejdřív stonásobně, pak tisícinásobně... kontrakty s armádami... drony pro americkou armádu, drony pro Rusko... No, když pak nastala světová válka, velkou roli v ní hrála vojenská technika vyráběná už od 20. let Nietem. Žijeme ve světě, který nebývale ovlivnil."
"Jaká... pro vás válka byla?" zeptala se opatrně Wren.
"Příšerná," odpověděla upřímně Irma, a vyhlédla ven z okénka, "bojovala jsem v ní poslední rok. To potom, co v ní zemřel můj dlouhodobý partner... Drake... Americká armáda ho obětovala někde ve východní Evropě. Zabili ho Maďaři. Fašistické svině..."
"Mě válka poznamenala tátu. Udělala z něj závisláka na drogách, kvůli čemuž šíleně zchudl," odpověděla Wren.
"Války jsou ta nejhorší věc. Produkt kapitalismu. Ve světě, kde mezi sebou businessy, takové, jaké vede jistě ten říhal, soutěží, a kde mezi sebou soutěží i národní státy, nutně dochází ke krvavým konfliktům. Když jsem byla v tvém věku, věřila jsem, že takový svět lze nahradit jiným, demokratičtějším. Kéž bychom tehdy nebyli takoví zbabělci..." povídala Irma.
"Jak to myslíte? Vždyť jste byla aktivistkou, a dělala jste, co jste mohla, ne?"
"Kdepak. Na radikála si může hrát každý. Ale být skutečným radikálem... to je těžké, když s vámi nejde značná část společnosti. Kapitalismus si to uvědomuje, a zásobuje lidi zbytečným entertainmentem, oligarchická třída sem tam po krizi využije krajní pravici, aby ukázala na nějakou skupinu obyvatel, na trans lidi nebo na Palestince, poštvala proti ní ubrečené bílé heteráče s mikropenisy, má zkrátka mnoho způsobů, jak lidi zaměstnat myšlením na něco jiného, než na demokracii. A ty z nás, kteří demokracii vážně mysleli, stejně nažene do korporátů, do privátní sféry, abychom měli normální příjem a abychom si v takové zemi, jako je Amerika, mohli dovolit bazální zdravotní péči, když ji náhodou budeme potřebovat. Ne, nebyla jsem dost radikální... nakonec jsem šla s nepřítelem. S Apple," odpověděla Irma.
"Tak co potom dělat? Já o tom občas přemýšlím... jsem z třídy pracujících, z malýho bytu, z rozdělený rodiny s tátou, který se kvůli PTSD nemoh o svý děcko starat... a systém, co ho připravil o zdravou mysl, mu nepomoh..." řekla Wren.
"První a nejdůležitější věc je nejít s těmi, kteří nejvíce zneužijí tvé práce," odpověděla Irma, "nenechat se kooptovat."
Nenechat se kooptovat. Ta slova se vryla Wren do paměti. Když se s Irmou loučila v New Orleans, a okamžitě poté nastupovala do letadla s cílem Creek City, neustále na ně myslela. Nenechat se stáhnout do struktur, které z člověka učiní další ovci. To byla vítaná ráda od někoho, kdo se vůči Wren ukázal být velmi solidární.
I po dosažení letiště v Creek City byla Wren sledována, aniž by si to uvědomovala. Z letiště se celá znavená přemístila na stanici jednokolejky, a načerno zamířila do dělnické městské části Mott. Naštěstí ji nechytil revizor. Při plahočení se k bytovému domu, který byl její domovem, přemýšlela, jak svou dvoudenní absenci vysvětlí své matce.
Z posledních sil, které ji po daleké cestě domů zbývaly, zaklepala na dveře bytu. Paní Rivera spěšně otevřela, a usmívala se na svou dceru, jako by nic. Jako by jí nevadilo, v jakém stavu se jí domů vracela.
"Máš tu nějaké své známé," řekla paní Rivera, "čekají na tebe v tvém pokoji."
Wren vykulila oči. "Mami? Mami, já jsem doma. Chápeš?"
"Jo, řekli mi, že jsi byla na nějaké té výpravě... už jsme o tom mluvili, že jsi teď publikovaná vědkyně atakdále, že?"
"Kdo tu na mě čeká?!" vyhrkla zděšeně Wren. Přiblížila se ke dveřím svého pokoje.
"Já nevím. Nikdy jsem ty lidi předtím neviděla," usmála se paní Rivera, a poté šeptla Wren do ucha, "ale mezi námi, jeden působí trochu jako robot. Neptej se mě, jak se jmenuje. Ale je vysoký."
Wren měla pocit, že omdlí. Nevěděla, zda má z bytu utéci nebo zda má risknout vstup do svého pokoje. Metaller ji musel následovat, a snad na ni v přestrojení Terrence Zedlera čekal u ní doma!
Dlouho nakonec neotálela. Prudce otevřela dveře svého pokoje. Byla v něm tma. Rozsvítila, a zamrzla na místě. Na její posteli byli usazeni Armando, jeho přítel Valentino a Eldred Canady, a všichni byli oděni v černých uniformách s jakýmsi znakem na levém prsu.
"Wren! Konečně! Agentka Kent-Lyons říkala, že ti ten návrat chvíli zabere!" vyhrkl Armando, a vstal z postele. "Nechtěla, abych se pro tebe teleportoval... to byla zkouška, co?"
"Cože?!" vykřikla Wren.
"Klid," ozvala se Marilla, stojící v rohu za dveřmi. Wren na ni dosud neviděla. Jakmile se však před ní agentka objevila, měla Wren touhu z něčeho střílet. Z jakékoli střelné zbraně, která by se jí dostala do ruky. "Dlužím malé vysvětlení. Agentu Vilallonovi a jeho nejbližším už se dostalo. Teď je na řadě na tobě."
"Agentu Vilallonovi?!" zařvala Wren.
"Je na čase, aby ses k nám přidala," řekla s úsměvem Marilla, "sama víš, že boj začal. Vítám tě na správné straně."
Pokračování příště...
