Nové paleodokumenty a přírodopisné dokumenty z léta 2026

V poslední hodině čtvrtku 30. července letošního roku vychází na mém blogu další článek z rubriky Dokumentární novinky! Předchozí příspěvek, vydaný přesně před měsícem, 30. června, vás seznámil s novým osmidílným paleodokumentem Surviving Earth, s několika novými tituly stoletého oslavence Davida Attenborougha včetně Secret Garden, výtečnými tygřími dokumenty Tiger Island a Legendary Tigers of India či s novou sérií Springwatch. Bylo to pěkných 11 titulů, ale abyste měli, na co se dívat a z čeho se učit o rozmanitém přírodním světě, přidávám k nim nyní dalších 12 titulů! Tři z nich jsou navíc nové paleodokumenty! Nebudu to dále protahovat, pojďme se s těmi letními novinkami seznámit!

Evolution

Význačnou a nadšeně očekávanou paleodokumentární novinkou letošního léta je pětidílný cyklus Evolution (Evoluce), vysílaný premiérově každé pondělí od 13. července 2026 ve 21:00 greenwichského času na britské televizní stanici BBC Two. Navazuje na pětidílný seriál Earth (Země) z roku 2023, a stejně jako jím, i cyklem Evolution provází veterán přírodovědných filmů, ochránce přírody a environmentalista Chris Packham (Springwatch, The Really Wild Show, Waterhole: Africa's Animal Oasis). Každá epizoda Evolution se zabývá vývojem určité dodnes přežívající skupiny obratlovců, a představuje diváctvu adaptace, které se u ní vyvinuly k přežití v určitém typu prostředí. Dokument učí publikum o evolučních mechanismech a o komplexitě života na naší planetě. Je strukturován podobně, jako Earth, a ačkoliv většina stopáže je tvořena záběry žijících zvířat a Chrisových interakcí s nimi, nechybí ani špičkové CGI rekonstrukce jejich prehistorických předchůdců a prostředí, v nichž existovali. Čtyři z pěti epizod jsou zaměřeny na určité skupiny savců, jedna pak na ptáky. První díl, uvedený právě 13. července, nese název The Elephant (Slon), a Chris v něm diváctvu představuje nejnovější poznatky o evoluci chobotnatců. Ústředním tématem epizody jsou společní předci. Paleonadšenci jistě ocení, že mezi pravěkými chobotnatci v této epizodě je například Platybelodon. Druhý díl, premiérovaný 20. července, byl nazván The Ostrich (Pštros), a je zaměřen na evoluci ptáků, zvláště pak běžců, mezi něž právě pštrosi patří. Ústředním tématem této epizody je pak vývoj reprodukce, zejména tedy rozmnožování amniotů. Vypráví příběh vzniku největšího vejce, jaké kdy jakýkoli pták snesl. Třetí epizoda, The Bat (Netopýr), se týká evoluční odyseje letounů. Jejím ústředním tématem je evoluce orgánů k přijímání potravy - čelistí, střev, otvorů k vylučování a dalších s obživou souvisejících inovací nabytých u obratlovců za posledních zhruba 500 milionů let, které jim pomohly růst. Čtvrtá epizoda, která se na BBC Two poprvé odvysílá v pondělí 3. srpna, bude nést název The Dolphin (Delfín), a bude se týkat jednoho z nejlépe prozkoumaných evolučních příběhů vůbec - vývoje kytovců. Jedním z prakytovců, kteří v něm budou vystupovat, má být Dorudon. Ústředním tématem této epizody pak bude vývoj smyslů a inteligence. Poslední epizodou bude The Horse (Kůň), a povypráví další dobře prostudovaný evoluční příběh, totiž příběh atletických lichokopytníků z čeledi koňovitých, a evoluci pohybových orgánů (ať už jde o břišní šupiny či o dlouhé končetiny) napříč světem obratlovců. Každá epizoda je dlouhá 59 minut, a každá byla natáčena v jiné části světa. První byla natočena v Keni, druhá v Jihoafrické republice, třetí na Borneu, čtvrtá na Bahamách a konečně pátá v Chile. Kromě Chrise v dokumentu vystupují také biologové, kteří se evolucí té či oné skupiny živočichů zabývají; mezi nimi jsou paleontolog Thomas Holtz, paleontoložka Julia Clarke či ichtyolog Prosanta Chakrabarty. Režisérstvem seriálu jsou Tom Hewitson (Walking with Dinosaurs, Earth), Laura Mulholland (Solar System, Volcano Live), Ross Kirby (Secrets of the Jurassic Dinosaurs, The Sky at Night), Clementine Cheetham (Nova: Meteor Strike, How The Universe Works) a Fleur Bone (Mars: One Day on the Red Planet). Producentkou seriálu je Alice Jones (One Strange Rock, Solar System), výkonným producentem je Rob Liddell (Greta Thunberg: A Year to Change the World, Stargazing Live). Hudbu k seriálu složil Paul Sanderson (Human, Earth, Shark Gangs). Trailer k Evolution můžete zhlédnout zde. Na YouTube kanálu BBC Earth Science pravidelně přibývají nové úryvky ze seriálu; klikněte sem pro zhlédnutí klipu o končetinách a příjmu potravy.

Eons: Life and Death on Pangea

Druhou význačnou paleodokumentární novinkou letošního července je šestidílný cyklus Eons: Life and Death on Pangea (Eons: Život a smrt na Pangeai), jehož první dvě epizody byly premiérově uvedeny včera, ve čtvrtek 29. července 2026, na PBS App a na webu PBS.org. První epizoda byla také vydána na YouTube kanálu PBS Eons, byť volné vydání dalších dílů pro diváky z celého světa dosud zřejmě nebylo zváženo. Jedná se o první dokumentární cyklus týmu, který již od roku 2017 tvoří paleontologická a evolučně biologická videa pro velice kvalitní a již zmíněný YouTube kanál provozovaný americkou veřejnoprávní televizí. Eons: Life and Death on Pangea pojednává o životě v permu, o různých obratlovcích, kteří se v onom čase pohybovali po Zemi, a o největším vymírání, které kdy život na naší planetě zažil, tedy o vymírání na hranici permu a triasu, kdy zmizelo 80 až 90 % všech druhů. Jeho druhá polovina si za cíl přenést diváctvo do doby před 252 miliony let na superkontinent Pangea, a představit jim těžkosti, se kterými se rozliční savcovití plazi, včetně oblíbených gorgonopsiánů, a jiní tehdejší živočichové museli potýkat během tohoto ničivého kataklyzmatu. První díl, How The Formation of Pangea Changed the World (Jak zformování Pangeai změnilo svět), je však zasazen do pozdního karbonu a raného permu, kdy se superkontinent dal dohromady, a kdy byla většina planety pokryta lesy nebo bažinami obývanými obrovskými bezobratlými. Učí publikum o tom, jak se tehdejší rostliny začaly adaptovat na stále sušší klima, tolik typické pro perm. Druhá epizoda, How Eating Plants Shaped Life on Land (Jak požírání rostlin tvarovalo život na souši), se týká herbivorních amniotů raného permu, z nichž někteří začali narůstat do značných velikostí, a jejich predátorů, včetně dobře známého, zádovou ploutví opatřeného pelycosaura rodu Dimetrodon. Třetí díl, The Rise and Fall of an Ancient Reef (Vzestup a pád starodávného útesu), bude již zasazena do středního permu, a je zaměřena na obří korálový útes, který procházel územím pozdějšího Texasu, jakož i na suchozemská zvířata žijící v jeho blízkosti. Čtvrtá epizoda, A Tale of Tusks and Saber Teeth (Příběh klů a šavlovitých zubů), která bude uvedena 12. srpna, se zaměří na dicynodonty, gorgonopsiány, therocephaliány a kynodonty pozdního permu. Pátý díl, That Time Almost Everything Died (Čas, kdy téměř vše vyhynulo), pojednává již o permském vymírání a o jeho dopadech na dnešní svět. Závěrečná epizoda, Who Survived the Great Dying and Why (Kdo přežil velké vymírání a proč), která bude mít premiéru 26. srpna, představí publiku ty, jež kataklyzma přečkali, a jejich potomky - včetně dinosaurů. Moderátory seriálu jsou známé tváře PBS Eons, Michelle Barboza-Ramirez (Eons: Mysteries of Deep Time), Blake de Pastino (The Fear of It, Slant Streets), Kallie Moore (Why Dinosaurs?) a Gabriel-Philip Santos (T-Rex Ranch). Režisérem a producentem seriálu je Brandon Brungard (The Falconer Sport of Kings). Eons: Life and Death on Pangea je dílem společností PBS Digital Studios a Complexly. Trailer k seriálu zhlédnete zde. První epizodu můžete zhlédnout po kliknutí sem. 

Jurassic Sharks

Třetí paleodokumentární novinkou, se kterou se v tomto článku seznámíme, je 42 minut dlouhý vzdělávací film Jurassic Sharks (Jurští žraloci), který měl premiéru na americké verzi Discovery Channel v úterý 28. července 2026 ve 20:00 východního i tichomořského času v rámci letošního ročníku Shark Week. Zabývá se evolucí žraloků a vybranými fosilními zástupci této skupiny paryb, kteří jsou v něm přivedeni zpět k životu za pomocí CGI animace. Některými z pražraločích hvězd tohoto snímku jsou karbonský žralok Stethacanthus či permský (a dost možná nejbizarnější fosilní žralok) Helicoprion. Mezi dalšími rybovitými obratlovci představenými v tomto filmu je například pancířnatec Dunkleosteus. Cílem Jurassic Sharks je seznámit zájemce s bizarními, obrovskými a dravými parybami, které se po oceánech proháněly v posledních zhruba čtyřech stovkách milionů let, a poskytnout jim odrazové informace pro jejich lepší poznání. V dokumentu vystupují vědečtí odborníci, kteří se zabývají fosilními i současnými druhy žraloků; mezi nimi je například marinní biolog Austin Gallagher (Jaws @ 50: The Definitive Inside Story) či ochránkyně žraloků Kesley Banks (Monster Mako Under the Rig). Producenty Jurassic Sharks jsou Joseph Schneier (Catfishin' Kings), Carter Figueroa (Modern Marvels, Frankenshark, Dancing with Sharks) a Marissa Donovan (Eye of the Storm, Deadliest Catch). Od pokročilých znalců pravěkého života se tento dokument nedočkal kladného hodnocení. Na rozdíl od předchozích dvou uvedených nemá jít o tolik kvalitní paleodokument; komerční Discovery Channel samozřejmě obecně neprodukuje příliš kvalitní vzdělávací pořady, a jednotlivé tituly uváděné každoročně v rámci Shark Week na konci července velice zobecňují, přílišně dramatizují a mají tendenci žraloky vykreslovat jako jakési "dravé zaoceánské mašiny přislibující spoustu akce" než jako skutečná zvířata. Je dosti možné, že velkých zjednodušení a nepřesností se dopouští také film Jurassic Sharks. Oficiální upoutávka ke zhlédnutí zde.

Hammerhead Sharks Up Close with Bertie Gregory

Jak už jsou zájemci o přírodopisné dokumenty v posledních letech zvyklí, v červenci neočekáváme jen superkomerční pořady o žralocích v rámci bloku Shark Week od Discovery, ale také celoměsíční oslavu žraloků s názvem SharkFest od National Geographic. A v rámci 14. ročníku SharkFest vyšel na americké verzi stanice National Geographic Channel 5. července 2026 nejnovější přírůstek na čím dál delší filmografický seznam oblíbeného moderátora dobrodružných dokumentů o zvířatech a kameramana Bertieho Gregoryho (Sharks Up Close with Bertie Gregory, Dolphins Up Close with Bertie Gregory, Cheetahs Up Close with Bertie Gregory). V novém 44 minut dlouhém filmu Hammerhead Sharks Up Close with Bertie Gregory (Kladivouci zblízka s Bertiem Gregorym) se neohrožený britský filmař a dobrodruh vydává do tichomořských vod při pobřeží Mexika, aby diváctvu představil závažný fenomén - úbytek počtů kladivounů v této části světa. Zjišťuje, jak komerční rybářský průmysl ohrožuje kladivouny v Tichém oceánu, a sám se ve filmu dokonce stává součástí pokusu o záchranu jednoho takového žraloka, jehož zachycení v rybářském vlasci odsoudilo na téměř jistou smrt. Zajímá se také o tajemné migrace těchto pozoruhodně vypadajících paryb, na kterých jsou kladivouni loveni místními rybáři coby bycatch - tedy vedlejší, nechtěné úlovky - skutečně ve velkém. Kdysi byli kladivouni u tichomořských břehů Mexika běžní, ale dnes jsou jejich počty nesrovnatelně menší, než jen před pár desítkami let. Bertie publiku také představí způsoby ochrany kladivounů, zvláště pak v chráněných mořských územích. V dokumentu kromě Bertieho vystupuje také anglická mořská bioložka Katy Ayres, též průzkumnice National Geographic. Hlavním kameramanem Hammerhead Sharks Up Close with Bertie Gregory je oceněný Jeff Hester (Planet Earth III, Parenthood, Whale with Steve Backshall). Trailer k filmu je ke zhlédnutí zde.

World's Biggest Mako

Další velkou novinkou uvedenou v rámci SharkFest 2026 na National Geographic a streamovací službě Disney+ je 44 minut dlouhý snímek World's Biggest Mako (Největší žralok mako na světě). Dokumentuje vědeckou a filmařskou výpravu do vod severně od Severního ostrova Nového Zélandu a cílem studovat a natočit největší žraloky mako, jací na naší planetě žijí. Tým na své cestě využije zkušeností jednoho místního rybáře, který je s těmito giganty dobře obeznámen, a v průběhu snímku se pak setkává s čím dál většími zástupci tohoto druhu. World's Biggest Mako vrhá světlo na populaci, která na tom nebyla v minulosti zrovna nejlépe, ale která zřejmě zaznamenává comeback, přestože v ostatních částech světa je na tom jejich ohrožený druh poměrně špatně. Vedoucími odborníky, jež ve filmu vystupují, jsou mořský biolog Clinton Duffy z Aucklandského muzea a mořská bioložka Veronica Rotman z Aucklandské univerzity. Kameramanem, který jejich cestu sleduje a který má také za cíl se s obrovskými žraloky mako potápět, je Kina Scollay, který pracoval například na titulech Our Big Blue Backyard, Crikey! It's Shark Week nebo Jaws vs. the Meg. Režisérem World's Biggest Mako je Jon Kroll (Extraordinary Birder with Christian Cooper, World of Wonder). Hlavní kameramankou filmu, nevystupující na rozdíl od Kiny Scollaye před objektivem, je Veronica Rotman (Hammerhead Sharks Up Close with Bertie Gregory). 

Changing Seas: Season 18

Neopominutelnou letní novinkou, týkající se též zvířecích obyvatel moří a oceánů naší planety, je 18. řada vysoce kvalitního dokumetárního cyklu Changing Seas (Změny v mořích), jež byla ve dnech 22. až 29. června 2026 premiérově uváděna na televizních obrazovkách po celých Spojených státech amerických televizní společností PBS. Stejně jako všechny ostatní série před ní, i tato nová řada sestává ze čtyř epizod; PBS je na svém webu uvedla již s předstihem, a to 13. června letošního roku. Changing Seas je seriálem, který dokumentuje různé vědecké výzkumy a ochranářské projekty po celém světě, mající co do činění s mořskými ekosystémy. První epizoda 18. řady, Puerto Rico: Resilience in Action (Portoriko: Odolnost v činu), je zaměřena na pokusy o transformaci portorických rybářských komunit po ničivých hurikánech Irmě a Marii. Rybářská infrastruktura byla těmito živly velmi negativně ovlivněna, někteří rybáři přišli o zdroj obživy, a nyní se musí přizpůsobit na rychle se měnící svět; kombinují tedy své tradiční znalosti s novými ochranářskými praktikami, chovné nádrže pro ryby opatřují solárními panely, a snaží se skloubit nezávislost s kolektivností, aby vytvořili propojené komunity, jež budou lépe připraveny na příští bouře. Druhý díl, The Seals of Sable Island (Tuleni ostrova Sable), se týká výzkumu rozmnožovací kolonie tuleňů kuželozobých na malém písečném ostrově v rozbouřených vodách Atlantiku 180 mil od Halifaxu. Ostrov Sable, proslulý divokými koňmi, jež se volně potulují po jeho písečných dunách, hostuje největší kolonii tuleňů kuželozobých na světě, a vědci z USA nyní provádějí unikátní fyziologickou studii matek a jejich mláďat, která má pomoci zjistit, jak se do malých tuleňů skrze mateřské mléko dostává železo. Třetí díl, Engineering the Power of Waves (Strojírenství s pomocí energie z vln), představuje diváctvu výzkum vědců z Oregonské státní univerzity, jež v největších laboratořích na vytváření umělých vln testují dopady možných hurikánů na mořská pobřeží či možnosti získávání energie z mořských vln. Poslední epizoda, Getting Sharked: Search for Solutions (Zabíjeni žraloky: Hledání řešení), zkoumá problémy lidských a žraločích vztahů na jihovýchodě USA. Tamních žraloků začíná konečně přibývat, paryby však útočí na úlovky rybářů, a ti nyní testují nový žraločí "repelent". Scénáristkou a producentkou všech epizod je Alexa Elliott (Changing Seas: Grand Cayman's Famous Stingrays). Výkonnou producentkou je Joyce Belloise (Jack Horkheimer: Star Hustler). Vypravěčem je herec Craig Sechler (Nova: Return to the Moon). Všechny epizody 18. řady Changing Seas jsou dostupné ke zhlédnutí na oficiálním webu pořadu.

How to Live on Earth

Nový celovečerní dokumentární film s environmentální tématikou, How to Live on Earth (Jak žít na Zemi) provázený britským hercem Benedictem Cumberbatchem (Sherlock, Doctor Strange, The Imitation Game), zamířil do vybraných kin ve Spojeném království dne 26. června 2026, čtyři dny poté, co měl premiéru na Leicesterském náměstí v Londýně. Je to snímek pojednávající o vztahu lidského druhu ke zbytku přírodního světa, a vypráví příběhy lidí a komunit, kteří se po celém světě učí vytvořit s přírodou jeden tým, abychom společně čelili největším problémům dneška, včetně klimatické krize. Ve filmu How to Live on Earth vystupují mexická klimatická aktivistka Xiye Bastida, americký politický poradce Sam Kass, který působil v Obamově administrativě jako výživový poradce, a britský filmař přírody a její ochránce Dan O'Neill, kterého v posledních letech dobře známe z dokumentů Giants (2023), Snow Leopards with Dan O'Neill (2025) či Tiger Island (2026). V jednom segmentu Dan navštěvuje Singapur, aby diváctvu představil výsledky tamní zelené městské politiky. Jedním z témat, kterých se film také dotýká, je problém konzumace masa. Předkládá diváctvu argumenty pro bioinvestice spojené s pokusy o regeneraci přírody, které mají pomoci více, než jen obyčejné a nám všem dobře známé náhrady masa rostlinnými produkty. How to Live on Earth si dává za cíl nezvedat prst a opakovat znění alarmu, jehož poselství už jsme snad všichni přijali, totiž že naše planeta má ohromné problémy; dívá se optimisticky do budoucnosti na způsoby, jakými podle tvůrců filmu můžeme žít environmentálně spravedlivěji. Režisérem tohoto 96 minut dlouhého snímku je Fredi Devas (Planet Earth II, Seven Worlds, One Planet). Spolu s ním film produkovali Jonathan Hughes (David Attenborough: A Life on Our Planet) a Colin Butfield (Ocean with David Attenborough). Hudbu ke snímku složili Jacob Shea (Blue Planet II, Asia) a Ho Ling Tang (Polar Bear). Vyrobilo Open Planet Studios. Trailer můžete zhlédnout zde.

Time and Water

Dalším obrovsky významným dokumentem s environmentální a klimatickou tématikou je celovečerní, 93 minut dlouhý snímek Time and Water (Čas a voda), který 12. června 2026 zamířil do kin ve Spojeném království. Předtím měl již na konci ledna, konkrétně 27. ledna, světovou premiéru na Sundance Film Festival v Salt Lake City v americkém Utahu, a v průběhu pozdního jara byl promítán také na některých dokumentárních festivalech v USA a Kanadě. Zítra, v pátek 31. července 2026, bude Time and Water odvysílán na americké verzi stanice National Geographic Channel ve 21:00 východního času. Následně zamíří v sobotu 1. srpna na streamovací službu Disney Plus (a to včetně její české verze). Jedná se o snímek o životě a práci islandského spisovatele Andriho Snæra Magnasona, autora románů LoveStar, Tímakistan či On Time and Water. Nabízí intimní vhled do jeho mysli, která je zaměřena jedním, velice smutným směrem. V tomto filmu se totiž loučí s islandským ledem, který oteplování v důsledku klimatické změny způsobené primárně spalováním fosilních paliv z jeho domoviny odnáší. Islandské ledovce rychle tají, a odhalují tak podobu Andriho země, jakou jeho vlastní prarodiče nikdy nepoznali. Jeho rozloučení s islandským ledem se tak pojí s rozloučením s vlastními prarodiči, o které nedávno přišel, a jejich odkazem. Vše, co Andri o domovské zemi ledu napsal, se mění v časovou kapsuli, v dokument o podobě Islandu, jaký příští generace již nezažijí. Režisérkou a hlavní scénáristkou Time and Water je Sara Dosa (Fire of Love). Dále se na scénáři podíleli sám Andri Snær Magnason, Erin Casper (Becoming) a Jocelyn Chaput (Into Light). Mezi producenty snímku jsou Jameka Autry (Through the Night) nebo Elijah Stevens (The Invisible Extinction). Hudbu k filmu složil Dan Deacon (Task). Time and Water je dílem společností Compass Films, National Geographic Documentaty Films, Ninmah Foundation, Sandbox Films a Signpost Pictures. Trailer zhlédnete zde.

Sound Guardians

Web Mongabay čili Environmental science and conservation news produkuje též velice kvalitní dokumentární pořady s ochranářskou, environmentální nebo klimatickou tématikou; dobrým příkladem je série Wild Targets, o které jsem vás informoval v březnu 2025. Ve středu 15. července 2026 vydal Mongabay krátkometrážní dokument Sound Guardians (Strážci zvuků) o stopáži 18 minut, poukazující na nesmírně důležitou práci účastníků projektu Nusantara na Východním Kalimantanu. Indonésie plánuje vybudovat na Borneu své nové hlavní město, aby zamezilo dalšímu nárůstu tlaku na přelidněnou Jakartu. Ovšem vybudování nového velkoměsta znamená, že dojde ke značným ztrátám v mimolidském světě. Cílem projektu Nusantara je zaznamenat hlasy bornejské džungle, jež má tomuto budovatelskému plánu podlehnout. Konstrukce nové metropole již začala, a ochránci přírody, vědci a místní se nyní snaží zdokumentovat co nejvíce života v lese, jenž bude brzy srovnán se zemí. Účastníci projektu Nusantara zaznamenávají kvákání žab, zpěv ptáků, bzučení rozličného hmyzu i volání různorodých savčích obyvatel této džungle, a doufají, že tak zachovají alespoň vzpomínku na to, jaký byl Východní Kalimantan před vznikem džungle městské. Domorodí obyvatelé této části ostrova, náležející k Balikům, přijdou o své kulturní dědictví, a projekt Nusantara tedy pro ně představuje tvorbu akustického archivu domoviny, která se jim už nikdy nevrátí, ovšem ve které vznikly jejich tradice. Spolu s Mongabay se na tvorbě filmu Sound Guardians podílely také Scientific American a Project Multatuli ve spolupráci s Pulitzer Center. Režisérkou a hlavní kameramankou filmu je coloradská dokumentaristka Leah Varjacques (Transnational, Operation InfeKtion: Russian Disinformation from Cold War to Kanye), a výkonným producentem je Alan Ni. Dalším kameramanem a střihačem sníku je Sam Price-Waldman (Among Giants). Sound Guardians je volně ke zhlédnutí na webu Mongabay.

Mutual of Omaha's Wild Kingdom: Back from the Brink

Další letošní červencovou novinkou je video podcast Back from the Brink (Zpět z pokraje vyhynutí; nepleťte si jej se stejnomennou velšskou dokumentární sérií s Iolem Williamsem, o které jsem psal v dubnu) vydávaný od 23. července 2026 na oficiálním YouTube kanálu televizního pořadu Mutual of Omaha's Wild Kingdom, legendárního naučného pořadu o zvířatech z let 1963 až 1988, který byl samozřejmě obnoven v roce 2011, a jeho nejnovější verze od roku 2023 běží na stanici NBC. Spolumoderátorka nové verze Mutual of Omaha's Wild Kingdom, doktorka Rae Wynn-Grant, která v posledních letech proslula také podcastem Going Wild with Dr Rye Wynn-Grant vyráběným veřejnoprávní společností PBS, nyní vede nový video podcast zaměřený na ohrožené druhy. V první epizodě Back from the Brink si do studia pozvala americkou legendu vzdělávacích, dobrodružných a ochranářských pořadů o zvířatech, Jeffa Corwina (The Jeff Corwin Experience, Corwin's Quest, Ocean Mysteries with Jeff Corwin), aby s ním hovořila o comebacku karet obrovských. Nejznámější druh mořské želvy byl na tom před padesáti lety, v 70. letech minulého století, opravdu ošklivě. Jeho počty byly sníženy o závažných 67 %, lov karet pro maso a sběr jejich vajec z hnízd na plážích stále probíhal ve velkém, a vypadalo to, že tento druh nakonec vyhyne. Jeff Corwin povypráví doktorce Wynn-Grant příběh o tom, jak ochránci přírody karetám zajistili bezpečnější budoucnost. Ve 32 minut dlouhém rozhovoru spolu řeší témata jako ochrana karet v Kostarice či dopad plastů na karety v současné době, Jeff však také povypráví příběhy o natáčení karet v průběhu své takřka třicetileté televizní kariéry. Úvodní a závěrečné segmenty nového video podcastu Back from the Brink uvádí další spolumoderátor Mutual of Omaha's Wild Kingdom, Peter Gros (Rising Tide: The Ocean Podcast). První díl Back from the Brink můžete zhlédnout zde. 

Sophie's Electric Road Trip

V rámci série Nature na americké PBS vycházejí nejen třiapadesátiminutové přírodopisné dokumenty, ale také speciální série s kratšími epizodami, jako je již několik let vysílaný Wild Hope, loňský In Her Nature a také letošní Sophie's Electric Road Trip (Sophiin výlet elektromobilem). V tomto novém osmidílném dokumentu se vědecká komunikátorka a komička Sophie Shrand (Science with Sophie) vydává na 7000 mil (či 11 265 kilometrů) dlouhou cestu po Spojených státech amerických z Los Angeles do Bostonu a zase zpátky, aby diváctvu přiblížila krásy národních parků, přírodních rezervací a rozlehlé "divoké" krajiny této veliké země, přičemž však svou cestu podniká v elektromobilu společnosti Rivian. Testuje tak současnou americkou infrastrukturu, a také se setkává s lidmi, kteří se snaží o to, aby cestování po Spojených státech bylo do budoucna environmentálně udržitelnější a zkrátka zdravější. První díl Sophie's Electric Road Trip měl na PBS premiéru v pondělí 13. července 2026, a postupně bude seriál vycházet až do pondělka 31. srpna. Každá epizoda má stopáž 24 minut. V prvním dílu, Lake Mead Mysteries (Tajemství přehradní nádrži Mead), se Sophie vydala k největší přehradní nádrži USA, nacházející se v Nevadě na řece Colorado. Druhý díl, Horsepower vs Horse Power (Koňská síla versus síla koní), byl natáčen v Utahu. Tam Sophie navštívila Národní park Arches, setkala se s kovboji v kaňonu Bryce, a věnovala pozornost utažské geologii. Třetí a zatím poslední vydaný díl, The Detour is Worth It (Odbočka za to stojí), byl natáčen především v Kansasu. Sophiiným spolucestovatelem je její manžel Brendan J. Mulhern, producent Science with Sophie. Trailer k seriálu zde.  

Wild Spring

Poslední letošní letní novinkou, kterou vám představím, je čtyřdílný dokumentární seriál Wild Spring (Divoké jaro), jehož první epizoda byla premiérově uvedena 6. června 2026 na televizní stanici BBC America. Posléze seriál zamířil také na Amazon Prime Video a na streamovací službu Apple TV. Wild Spring pojednává o příchodu jara v různých částech světa a o činnostech různorodých zvířat, od severoamerických medvědů grizzly po evropské bobry, spojených s touto roční dobou. První díl, New Life (Nový život), je zaměřen především na rození mláďat savců a na nové snůšky vajec, které se na jaře objevují v ptačích hnízdech. Druhá epizoda, Predation (Predace), poskytuje vhled do životů dravé zvěře, která začíná být v jarních měsících po zimním odpočinku mnohem aktivnější - ať už jde o rysy, vlky nebo medvědy. Ve třetí epizodě, Adaptation (Adaptace), se diváctvo dozví o tom, jak se různorodí živočichové přizpůsobují zvyšujícím se jarním teplotám, od shazování zimní srsti po dlouhé migrace za vhodnými podmínkami pro hnízdění či za potravou napříč kontinenty. Poslední epizoda, Survival (Přežití), pojednává o tvrdých bojích na život a na smrt, ke kterým mezi predátory a kořistí v jarních měsících dochází. Vypravěčkou cyklu Wild Spring je v anglickém originále britská herečka Lisa Kay (Anaconda, Indian Summers, Corpse Bride). Režisérkou je Bettina Maniatis, dokumentární veteránka ze společnosti WildBear Entertainment. Seriál produkoval Stephen Waller (Under the Sea). Trailer k Wild Spring je dostupný ke zhlédnutí zde. 

Další novinkou, které se však budu věnovat až v příštím článku o letošních letních dokumentech, je Animal Park 2026, nejnovější série oblíbeného pořadu natáčeného v Longleat Safari Park v Anglii, který letos slaví již 25. výročí od premiéry série první. V září začne PBS uvádět 5. sérii podcastu Going Wild with Dr Rye Wynn-Grant, která bude tentokrát na rozdíl od sérií předchozích i video podcastem, natáčeným nikoliv ve studiu, ale ve venkovním prostředí, v terénu, se skutečnými zvířaty. Velkou novinkou letošního léta je také cyklus Force of Nature, který začal být uváděn již v neděli 26. července na ITVX; více informací o něm také za měsíc. Co se týče teprve připravovaných dokumentů, musím zmínit, že na konci června byla oznámena výroba dvou nových dokumentů pro televizi ARTE, konkrétně Hidden Kingdom: Kalahari, natáčeného v Botswaně, a Ancient Eden: Mayan Jungle, kterým budou provázet Dan O'Neill a Anna Dimitriadis. V podzimních měsících očekáváme Blue Planet III vyprávěnou Davidem Attenboroughem, hodinový dokument Plastic In Our Bodies moderovaný Liz Bonnin a také několik dalších paleodokumentů, včetně Amazon Extremes, o geologii, paleontologii a biologii Amazonské pánve, od PBS. 

Další článek do rubriky Dokumentární novinky zamíří na konci srpna!

Krátký vzestup a pád Tima Hainese?

Tim Haines je jméno, které milovníci paleomédií dobře znají. Někteří z nás doslova vyrůstali na televizních seriálech, za nimiž stál. Putování s dinosaury (Walking with Dinosaurs) z roku 1999 a jeho speciály, Putování s pravěkými zvířaty (Walking with Beasts) z roku 2001, Putování s pravěkými monstry (Walking with Monsters) z roku 2005, Pravěk útočí (Primeval) z let 2007 až 2011 či nový osmidílný Surviving Earth, jehož poslední epizoda bude na americké NBC odvysílána zítra, 30. července 2026. To je výčet jen těch nejvýznamnějších televizních pořadů, dokumentárních i dramatických, které Tim Haines vytvořil. Britský producent, scénárista a režisér, který proslul vytvářením inovativních vzdělávacích pořadů, byl mnoha nadšenci do paleomédií považován za hrdinu. Celá generace lidí, zahrnující i mě, mu vděčí za uchopení našeho zájmu světem prehistorických zvířat. Ovšem smutná pravda o způsobu výroby v našem současném světě, a o odcizení, znemožňuje věčnou idolizaci. Čím více toho víte o těch, jež vás baví, tím méně jsou vám sympatičtí. Globální paleokomunita nyní Tima Hainese oprávněně odsuzuje. Ukázal totiž, čím doopravdy je. A nejpozoruhodnější je to, že se pro kariérní sebevraždu rozhodl z vlastní vůle.

V sobotu a neděli 25. a 26. července se v anglickém Birminghamu konal DinoCon 2026, mezi jehož hlavní organizátorstvo patří významný britský paleontolog Darren Naish. Když bylo před několika měsíci oznámeno, že na letošním DinoConu vystoupí s přednáškou také Tim Haines, vracející se do spotlightu po řadě tichých let svým letošním megadokumentem Surviving Earth, spousta paleonadšenců byla rozradostněna. Nikdo nemohl čekat, co Tim Haines provede, a jak se jediným vystoupením zabije v očích naprosté většiny těch, kteří zájem o prehistorii života a také o její popularizaci berou vážně. Jedním z pravidel DinoConu je, že zakazuje propagaci generativní umělé inteligence. Nežijete-li pod kamenem, pak moc dobře víte, že generativní umělá inteligence je pěkný hnus. Spotřebovává obrovské množství energie, má vysokou uhlíkovou stopu, krade bez uvedení zdrojů díla umělců či fotografů, a plive ošklivé obrázky postrádající - zobrazuje-li nejen pravěká zvířata - anatomickou přesnost. Paleokomunitu tvoří vzdělaní, inteligentní, učení lidé, kterým se generativní AI vůbec nelíbí. Kontroverzní používání této technologie k vytváření levných obrázků pro vědecké články se už nějakou dobu řeší; pro paleoartisty, živící se vytvářením anatomicky korektních rekonstrukcí dinosaurů a jiných fosilních organismů, představuje generativní AI zvláště velkou hrozbu, a připravuje je o práci. DinoCon explicitně zakazuje svým hostům a návštěvníkům generativní AI propagovat. Do paleokomunity prostě něco takového nepatří. A všichni, kteří na DinoConu vystupovali, souhlasili s tímto pravidlem. Slíbili organizátorstvu, že ve svých prezentacích neukáží nic, co by bylo generováno umělou inteligencí, a nebudou ji propagovat. Tim Haines jim dal právě takový slib. Ale porušil ho. A návštěvnictvo DinoConu jej za to oprávněně vybučelo.

Tim Haines, tvůrce věhlasných seriálů Walking with Dinosaurs, Primeval či Surviving Earth. Zdroj: Loud Minds

Čeho konkrétně se Tim Haines dopustil? Ve své přednášce v neděli 26. července učinil dvě věci. Zaprvé, nahlas řekl, že by rád natočil další dokumentární seriál o dinosaurech, ale tentokrát za užití generativní AI. To jsou od někoho, kdo pracoval na řadě takových televizních pořadů, opravdu šokující slova. Kolik odborných konzultantů, paleoartistů, storyboardistů, tvůrců modelů, CGI animátorů a designerů a operátorů animatronik je třeba k tomu, aby vznikly hodnotné vzdělávací pořady přivádějící k životu dávno vyhynulé živočichy, snad s největší přesností na základě aktuálních poznatků vzešlých z tvrdé práce vědců? Pokud na tuto otázku někdo dokáže zodpovědět, pak právě Tim Haines, který má přece tolik pracovních zkušeností s týmy lidí sestávajícími ze všech výše uvedených skupin potřebných pro zrekonstruování pravěkých zvířat. Ale ne, Tim Haines doufá, že příště už nebude muset zaplatit desítky a desítky snaživých pracovníků; místo toho by rád použil generativní AI, aby mu vytvořila nějaké nerealistické patvory (a potvory), na které se stejně nikdo dívat nebude (tedy kromě hloupých lidí - a vzhledem k tomu, kolik lidí se nechává obalamutit generativní AI, pár hloupých lidí v té naší společnosti ke všemu neštěstí je). Je prostě neuvěřitelné, že takový veterán dokumentárního průmyslu, jakým Tim Haines je, v klidu obhajuje využívání generativní AI pro... vzdělávací účely? Nebo prostě začal vnímat velké naučné (pseudo)dokumenty o pravěké zvířeně jen jako bezduchý entertainment, který generativní AI očividně tak dobře vytváří (ovšem opět jen pro ty hloupé)? Z toho mi zůstává rozum stát.

Dalším proviněním Tima Hainese bylo, že na konci své přednášky ukázal posluchačstvu dinosauří animaci vygenerovanou umělou inteligencí, kterou převzal od jistého grázlíka, jehož přezdívka vám určitě něco říká. A pokud ne, tak prostě do paleokomunity nepatříte, a nemáte přehled. Paleorex. Ano, Tim Haines použil video od Paleorexe. Ještě jednou, abychom pochopili, jak vážná tato situace je. Tim Haines použil video od Paleorexe. Tim Haines propagoval Paleorexe. To je kariérní sebevražda, a vážně netuším, kdo se má na příští projekty tvůrce Putování s dinosaury dívat? Teď, když se v podstatě zabil před svým hlavním diváctvem? Obhajoval používání generativní AI, ukazoval video od jednoho z největších lumpů na paleoartové scéně, a myslí si, že to všichni nějak ustojí? Nebo že mu to prominou? Ten člověk lhal organizátorstvu - slíbil, že ve své prezentaci nic o AI ani generovaného AI nemá. A nebylo to tak. Kdyby pro-AI pozice nebyla už tak dost, pak je to jeho vlastní nečestnost, co z něj činí nedůvěryhodného a zavrženíhodného tvůrce. Nemrzí mne, že to takto uvádím. Globální paleokomunita neodpouští. Zabijete se v ní jednou, a už nikdy se z toho nedostanete. A tak to má být. Odpouštějí jen nevzdělanci a slaboši.

Několik vybraných tweetů významných zástupců globální paleokomunity, včetně návštěvnictva DinoConu, na Twitteru

Ta opovážlivost ukázat AI slop před stovkami paleoartistů na posluchačských židlích je opravdu příliš. Tim Haines navíc ještě hovořil o projektu, na kterém nepracuje, ale na kterém pracují někteří z těch, jež jeho přednášku navštívili; porušil tím NDA, neboť vyřkl záležitosti, jež měly dosud zůstat veřejně neoznámeny. Setkal jsem se s názorem, že nejspíše bude zažalován, ale kdo ví, jak to bude. V každém případě je to veliká rána pro paleodokumenty, a důkaz, že nikdo si nezaslouží idolizaci. Tim Haines se přidal do podivného klastru filmových veteránů, kteří obhajují užití generativní AI; tento klastr zahrnuje také hollywoodské režiséry a producenty George Lucase, Petera Jacksona, Garetha Edwardse nebo Martina Scorseseho. Lidé, jako oni a jako Tim Haines, by měli dobře vědět, jak generativní AI ubližuje umění. Jejich názory jsou neomluvitelné. Mají-li je kvůli vlastní ignoranci problematiky generativní AI, pak je to jejich hanba. Ignorantem dokáže být každý idiot. Každý tupec umí předstírat, že mu na nějaké nespravedlnosti nezáleží. 

Jak někdo na Paleotwitteru napsal... Tim Haines se ukázal být víc tech bro než někdo, komu by záleželo na antomicky přesných rekonstrukcích dinosaurů. A očividně mu také příliš nezáleží na jeho uměleckých spolupracovnících - na paleoartistech a storyboardistech, na animátorech a dalších. Krátký vzestup Tima Hainese díky vydání Surviving Earth dospěl ke svému konci. Jeho pád je bolestnou připomínkou jeho vlastního poselství, totiž že žádný druh tu není věčně. 

Zemřel Bill Oddie, legendární ochránce přírody a moderátor přírodopisných dokumentů

Je neuvěřitelné, kolik ztrát jsme v poslední době utrpěli. Letošní rok byl posledním rokem legend přírodopisných dokumentárních filmů Douga Allena a Mikea Salisburyho. Milovníci paleomédií a monster filmů smutní z nedávného odchodu Sama Neilla a Kaylee Hottle. A jak nás včera média informovala, v sobotu 25. července 2026 zesnul Bill Oddie. Legendární britský moderátor přírodopisných dokumentů, vášnivý pozorovatel ptáků, spisovatel, popularizátor přírodních věd, malíř, komik, hudebník a také významný ochránce přírody, který si získal přízeň mnoha generací, a jehož úmrtí ve věku 85 let stále těmi, jež byli jeho brilantní prací ovlivněni, nelze přijmout. Rodák z Rochdale v anglickém hrabství Lancashire, který přišel na svět 7. července 1941, byl u zrodu tak významného fenoménu, jakým byl Springwatch a jeho spin-off Autumnwatch; učinil na televizních obrazovkách Britů mnoho k probuzení nadšení pro pozorování ptáků u bezpočtu lidí; bavil miliony nejen jako člen komediálního tria The Goodies; a participoval také na výrobě jednoho z nejlepších paleodokumentů prvního desetiletí tohoto století, The Truth About Killer Dinosaurs (Pravda o dinosaurech zabijácích). Jeho ztráta je bolavou ranou nejen pro svět britských přírodopisných dokumentů. Kromě Springwatch (2005-08), Autumnwatch (2006-08) a The Truth About Killer Dinosaurs (2005) jsou dalšími významnými tituly, kterými provázel, například Birding with Bill Oddie (1997-2000), Wild in Your Garden (2003) či Bill Oddie's How to Watch Wildlife (2005-06). V roce 2009 byl ve Springwatch a jeho podzimním spin-offu nahrazen Chrisem Packhamem, a poté, co o tuto pracovní pozici přišel, se u něj začaly projevovat depresivní pocity. Již v roce 2001 byla Billovi diagnostikována klinická deprese, a v lednu 2010 oznámil, že měl bipolární poruchu. V důsledku ní se pokusil o sebevraždu, a v pořadu Who Do You Think You Are? pak odhalil, že jeho problémy s mentálním zdravím byly zakořeněny v nezdravém, bolestném vztahu s jeho matkou (ta měla diagnostikovánu schizofrenii). Životní obtíže však Bill Oddie překonal, a nadále se objevoval v televizi a psal knížky; například v roce 2017 mu vyšla kniha Tales of a Ludicrous Bird Gardener.

Bill Oddie a Tyrannosaurus rex v první epizodě britské verze dvoudílného cyklu Pravda o dinosaurech zabijácích (The Truth About Killer Dinosaurs) z roku 2005. Zdroj: BBC 

Billův následovník z Watches, již zmíněný moderátor a environmentalista Chris Packham, na jeho počest prohlásil: "Bill, odpadlický všestranný učenec s dalekohledem a vousy, byl vždy vtipný a občas rozzuřený. Miloval ptáky a nenáviděl ty, kdo jim ubližovali. Byl rozkošně nepředvídatelný, jiskřivý, chytrý a občas trochu ostrý. Nejdůležitější ale je, že se doopravdy vyznal a jeho vášeň byla skutečná - nebral si dalekohled jen tak v televizi, ale chodil pozorovat ptáky, kdykoli mohl. Byl tedy upřímný a proto jsme ho milovali, nikdy nepotřeboval scénář a o žádný, který dostal, se moc nezajímal. Neměl rád pravidla a často je zanedbával. To možná frustrovalo vážné a důstojné lidi, ale jeho publikum to vždycky bavilo - byla naprostá radost s ním být." Bill Oddie byl velmi hlasitým odpůrcem vybíjení jezevců na britském venkově, který schválila vláda Konzervativní strany, a byl členem Badger Army. Oponoval velkochovům, a podporoval chov hospodářské zvěře s vyšším důrazem na její životní pohodu. Podporoval Královskou společnost na ochranu ptáků a Světový fond na ochranu přírody, a v roce 2003 zorganizoval polomaraton na získání financí pro lokální charity věnující se ochraně přírody ve svém rodném Rochdale. Byl podporovatelem Zelené strany Anglie a Walesu. V roce 2014 také hovořil o problému přelidnění; britské rodiny podle něj mají příliš mnoho dětí, a argumentoval pro zavedení limitů jejich počtu. Prohlásil také, že se styděl být Britem; obyvatele Spojeného království nazval "strašným národem". Jeho entuziasmus významně napomohl probudit nejen v obyvatelích Británie, ale také v obyvatelích jiných částí světa, jež byli jeho životnímu dílu vystaveni, lásku k přírodnímu světu a pocit nutnosti péče o něj. Žádný druhý Bill Oddie už nikdy nebude. O život jej připravila bronchopneumonie a otrava krve. Je to ohromná ztráta...

Rest in peace, Bill Oddie. Your work was great. Generations are indebted to you and your love of the natural world...

Springwatch 2026 - Čápi bílí na statku Knepp

Čápi bílí na statku Knepp. Po celý první týden letošního Springwatch se velšský moderátor Iolo Williams nacházel na statku Knepp v Západním Sussexu na jihu Anglie. Toto území, poznamenané kdysi intenzivním zemědělstvím, patří mezi nejlepší příklady úspěšného rewildingu v celé západní Evropě. Regenerativní farmaření učinilo z Kneppu malý ráj, ve kterém dnes žijí bobři a čápi. V květnu 2020 bylo na statku dosaženo obrovského úspěchu - zahnízdili na něm čápi bílí (Ciconia ciconia), a stali se tak prvními hnízdícími čápi ve Spojeném království za celých 604 let! Dnes se v Kneppu nachází hned několik čapích hnízd. Iolo se přidává k Lauře Vaughan-Hirsch, vedoucí manažerce White Stork Project zodpovídající za péči o tyto nádherné opeřence, při návštěvě jednoho takového hnízda, umístěného překvapivě na zemi, nikoliv ve větvích stromů. Laura za čapími ptáčaty a jejich rodiči chodí alespoň jednou denně, a často si přitom povídá nahlas pro sebe nebo mluví právě na ně, tudíž jsou navyklí na lidský hlas, a Iolo není nucen do kamery jen šeptat. V tomto pozemním a poměrně dosti zapáchajícím hnízdě se nacházejí tři mláďata stará asi tři týdny. Dvě z nich se okamžitě rozhodnou hrát vačici - předstírat, že jsou mrtvá. Je to jejich typická ochranná strategie. Ovšem jedno se ukáže být velice zvědavým, a o Lauru a Iola jeví zájem. Malým čápům trvá příprava na opuštění hnízda zhruba 70 dnů, takže tito drobečkové doma ještě nějakou dobu zůstanou. Jak ale Laura říká, v čase Vánoc se už budou nacházet na severu Afriky. Dále nám Laura poví také o okroužkovaném čápovi, který se na statku Knepp vylíhnul v roce 2021, a který byl pak fotografován ve Francii, Španělsku a v Maroku. Do rodného Kneppu se ovšem vrátil, postavil si v něm hnízdo ve větvích stromu, a vychoval v něm tři vlastní ptáčata; toto hnízdo se nachází přímo před Laurou a Iolem. Dozvíme se také o čápovi jménem Snappy, který rozhodně před lidmi nebyl stydlivý; zvídavé ptáče z pozemního hnízda bude možná pojmenováno Snappy 2.0, protože se mu osobnostně podobá. Rozdílné osobnosti čápů jsou lehce rozeznatelné. Důvodem, proč hnízdo zapáchá, je způsob krmení mláďat rodiči. Dospělí čápi vyvrhují svým potomkům všelijaké nalovené živočichy, a co ptáčata nespolykají, zůstane ležet a hnít na podlaze jejich pokojíčku. 

Klip ze čtvrté epizody naučného pořadu Springwatch 2026 od BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě v květnu a červnu na televizní stanici BBC Two.

Dějiny planety Země | Kniha týdne

Nedělní večer, další příspěvek v rámci série Kniha týdne! Přináším vám již 32. část projektu, ve kterém vás koncem každého týdne seznamuji s knihou, kterou jsem si přečetl v uplynulých několika dnech. Podobně jako v případě části jednatřicáté, i tentokrát vás chci seznámit s knihou, která se týká hlavního zaměření tohoto blogu - tedy evoluce života. Z předchozích evolučně biologických a paleontologických knih popsaných v této sérii vás mohu pro další četbu odkázat na publikace Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo od Vratislava Mazáka a Putování s dinosaury od Tima Hainese. Protože ji tato publikace také zmiňuje, doporučuji vám začíst se i do životopisu Mary Anning, The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling. Nyní vás s radostí seznámím s velice přínosnou knihou shrnující veliké množství informací o vývoji života od prekambria po současnost.

Dějiny planety Země (v anglickém originále The Book of Life) je kniha odborného kolektivu autorů pojednávající o evoluci života, od prvních jednobuněčných organismů přes obří dinosaury po megafaunu dob ledových, vydaná poprvé v Londýně roku 1993 nakladatelstvím Ebury Hutchinson a v českém překladu pak v roce 1998 Knižním klubem ve spolupráci s nakladatelstvím Columbus v Praze. Publikaci uspořádal Stephen Jay Gould, americký paleontolog a evoluční biolog patřící ve druhé polovině minulého století ke špičkám v těchto oborech a autor oblíbených sbírek esejí Ever Since Darwin (1977) či Pandin palec (1981); napsal také předmluvu k této knize. Na jednotlivých kapitolách Dějin planety Země pak pracovali britský paleontolog Michael Benton (Dinosauři a jiná prehistorická zvířata, 2002, Dinosaur Behavior: An Illustrated Guide, 2023), americký paleontolog J. John Sepkoski Jr. (A Compendium of Fossil Marine Genera, 2002), britsko-americká paleontoložka, ekoložka a evoluční bioložka Christine Janis (Evolution of Cenozoic Land Mammal Faunas and Ecosystems, 2023), britský biologický antropolog Peter Andrews a britský fyzický antropolog Christopher Stringer (oba spolu zpracovali například publikaci The Complete World of Human Evolution z roku 2005). Ilustrátory publikace jsou paleoumělci John Barber, Marianne Collins, Ely Kish, Akio Morishima, Jean-Paul Tibbles a Steve Cox. Tato kniha představuje velice informativní, pečlivě sestavený přehled toho nejdůležitějšího z poznatků o životě, vývoji a vymírání různých skupin organismů v jednotlivých érách, periodách a v případě třetihor a čtvrtohor pak i epochách historie naší planety. Poskytuje informace o tom, jak se měnilo rozložení pevnin na Zemi; kde se jednotlivé skupiny fosilních organismů vyskytovaly a kam migrovaly; co mohlo způsobit velká vymírání v historii života; jak se měnili živočichové a rostliny; a seznamuje čtenářstvo se zákonitostmi evoluce života. Mimoto nabízí i pohled do historie fosilní ikonografie, tedy do historie paleoartu. Podobnými knihami, které u nás v Česku vyšly a které také stojí za to si přečíst, jsou Svět pravěku od Bořivoje Záruby a Zkamenělá minulost od Oldřicha Fejfara. I ty jsou velice hodnotným čtením, a stejně jako Dějiny planety Země se do nich mohou pustit čtenáři různých věkových kategorií. Jediným předpokladem pro čtení této a podobných knih samozřejmě je, že už něco o prehistorii života víte. 

Přední obálka knihy Dějiny planety Země, vydané v roce 1998 nakladatelstvím Knižní klub ve spolupráci s nakladatelstvím Columbus. Zdroj: Databáze knih

Knihu Dějiny planety Země jsem si objednal na webu Trh knih v létě 2024, a ze dvou hlavních důvodů. Jednak jsem měl zájem rozšířit svou rozsáhlou knižní sbírku o další publikaci vyprávějící historii života od jeho počátku až do dnešního dne podobnou formou, jako to učinily již dvě výše uvedené a opravdu kvalitní české publikace. Dle všech recenzí má mít i text této knihy vysokou kvalitu, takže jsem opravdu nemusel váhat. Druhým důvodem, proč jsem o Dějiny planety Země projevil zájem, ačkoliv tedy už několik podobných knih mám a vyrůstal jsem na nich (Svět pravěku jsem poprvé četl zhruba v době, kdy jsem si zakládal tento blog), byl ten, že hlavním editorem této knihy byl Stephen Jay Gould. Byť jsem se dosud nedostal ke všem publikacím, které napsal, mám jeho popularizační díla opravdu v oblibě. Ever Since Darwin, Hen's Teeth and Horse's Toes (v češtině tyto knihy nevyšly), Pandin palec a Jak neměřit člověka (ty naopak v češtině vyšly, a zrovna tak třeba Dinosauři v kupce sena, které jsem bohužel ještě nečetl) patří mezi mé nejoblíbenější knihy s přírodovědnou tématikou vůbec. A ačkoliv mi bylo známo, že doktor Gould k Dějinám planety Země nenapsal více než předmluvu, chtěl jsem si ji přečíst. S předmluvami to totiž opravdu uměl - stejně dobře, jako se svými vlastními esejemi; jen si přečtěte jeho předmluvu ke knize Charles Darwin's Letters: A Selection, 1821-1859 nebo k publikaci Ve stínu člověka od Jane Goodall (český překlad bohužel text doktora Goulda oželel). Jak moc se mi jeho předmluva k této knize bude líbit a co mi celkově dá, to jsem při objednávání Dějin planety Země ani nemohl tušit. Kromě tohoto slavného jména mě pak také k této knize lákal fakt, že několik jejích kapitol napsal Michael Benton, jenž patřil ke konzultantům seriálů Putování s dinosaury a Putování s pravěkými zvířaty, a od kterého mám ve své skromné knihovničce také pár pěkných knižních titulů. 

Dva roky poté, co se Dějiny planety Země zařadily mezi nemálo knížek, které doma mám, přišel konečně čas na to, aby byly přečteny. Chystal jsem se učinit tak už dříve; vlastně se skoro stalo, že jsem je v Knize týdne popsal/zesumarizoval/recenzoval už loni v létě, ale z časových důvodů jsem si v určitý týden vybral jinou, menší publikaci. Celou jsem si tedy tuto knihu, od prvního po poslední písmenko textu, prošel v posledním týdnu, od pondělí 20. července do neděle 26. července 2026. Skvělá věc na publikacích shrnujících poznatky o vývoji života od jeho vzniku po dnešek je ta, že v podstatě své čtenářstvo berou na velkou dobrodružnou cestu po proudu času. Shodou okolností jsem tuto cestu v posledních dvou týdnech prožil hned několikrát očima různých autorů nebo filmařů. Zatímco minulý týden jsem četl Putování s dinosaury od Tima Hainese, díval jsem se také znovu na stejnojmenný seriál, a tak jsem si opět zažil tu známou cestu druhohorami., zároveň jsem poslední dva týdny strávil také sledováním Života na Zemi (Life on Earth) od Davida Attenborougha z roku 1979, a to je zase jinak podaná evoluční cesta života, od prvních organismů po člověka (byť to samozřejmě nemá hovořit o nějaké "nadřazenosti" našeho druhu nebo o tom, že by "veškerý vývoj směřoval k nám", jak si to domýšlejí určití jedinci hlásící se k nejmenovaným ideologiím). Stejně jako mnoho ostatních publikací sledujících vývoj života od prekambria po čtvrtohory, končí i Dějiny planety Země kapitolou věnovanou pouze vývoji lidí, a právě k tomuto možnému zkreslení historie života (evoluce totiž nemá směr, nemá cíl, a rod Homo není o nic více či méně než Brachiosaurus či bakterie ve střevě krysy) se Stephen Jay Gould vyjadřuje v předmluvě (podobně i David Attenborough uzavírá seriálový Život na Zemi šťouchnutím do arogantního antropocentrismu). Pro mě osobně bylo čtení Dějin planety Země krásným zážitkem, a také krásným opakováním s občasným "jistě, dnes se už ví, že tohle je jinak" (přece jen urazila paleontologie od 90. let pěknou štreku). Začtení se do této knihy mohu vřele doporučit.

Kniha má celkem 256 stran, z toho samotná textová část s mnoha obrazovými přílohami zabírá strany 6 až 251. Předmluva s názvem Rekonstrukce minulosti, kterou napsal Stephen Jay Gould, zabírá strany 6 až 20. Pojednává o historii fosilní ikonografie; v ilustracemi nabité knize, jako je tato, má pojednání o vývoji paleoartu rozhodně své místo. Úvod, nazvaný Život a čas, napsal Michael Benton, a vyplňuje strany 22 až 35. Seznamuje čtenářstvo s časem v geologii, geologickými silami, fylogenezí života, kontinentálním driftem a s fosiliemi. První kapitola, Základy: Život v oceánech, byla napsána J. Johnem Sepkoskim mladším, a je zaměřena na vznik života v dávné minulosti naší planety a vývoj prvních komplexních organismů. Pokrývá strany 37 až 63. Strany 65 až 77 pak patří druhé kapitole, nazvané Nástup a vzestup ryb, kterou napsal Michael Benton. Ta se v podstatě zabývá staršími prvohorami, se zaměřením na vývoj tehdejších rybovitých obratlovců. Strany 79 až 125 patří třetí kapitole, Čtyřma nohama na zemi, kterou opět napsal Michael Benton, a jež se týká prvních tetrapodů a následně vývoje obratlovců v mladších prvohorách, tedy v karbonu a permu. I čtvrtou kapitolu, Dinosauří léto, napsal Michael Benton, a představuje v ní nejúspěšnější skupinu obratlovců vůbec, dinosaury. Tato kapitola, vyplňující strany 127 až 167, je cestou druhohorami, od začátku triasu po permském vymírání až po samý konec křídy, kdy druhohorní vládci planety vyhynuli. Pátá kapitola, Samozřejmí vítězové: Nástup savců, vyplňuje strany 169 až 217. Napsala ji Christine Janis, a poskytuje v ní čtenářstvu seznámení s životem v třetihorách a čtvrtohorách, se zaměřením na evoluci savčího řádu. Poslední kapitola, Postup primátů, byla napsána antropology Peterem Andrewsem a Christopherem Stringerem, a je zaměřena čistě na vývoj hominidů a rodu Homo. Zabírá strany 219 až 251. Jak už jsem zmínil, Dějiny planety Země jsou knihou bohatě ilustrovanou. Výtečné rekonstrukce prehistorických živočichů a rostlin od Johna Barbera, Marianne Collins, Ely Kish, Akia Morishimy, Jean-Paula Tibblese a Steva Coxe jsou připomínkou toho, jak vypadal na začátku 90. let špičkový paleoart.

Jak tedy bylo již několikrát zmíněno, kniha začíná předmluvou napsanou odborníkem, který ji celou sestavil. V textu s nadpisem Rekonstrukce minulosti poskytuje Stephen Jay Gould čtenářstvu vhled do vývoje rekonstrukcí pravěkého života. Začíná slovy o prvních dinosauřích sochách, které v Crystal Palace v Londýně vyrobil sochař Waterhouse Hawkins za pomoci "otce dinosaurů" Richarda Owena. Doktor Gould zmiňuje omyly v rekonstrukcích iguanodona nebo třeba labyrinthodona, jichž se Hawkins dopustil - omyly, jež v době vytvoření těchto soch však za omyly určitě považovány nebyly. Odsud se autor dostává k záležitosti, kterou svému čtenářstvu připomínal v mnoha knihách, a kterou je třeba míti neustále na paměti - totiž že věda je kreativní lidská činnost, neprováděná ve vakuu, ale ovlivňovaná dalšími aktivitami, kulturou, ekonomikou atd. Píše: "Na jedné straně získáváme objektivní znalosti tím, že se učíme stále více o fosilních zdrojích. Iguanodon neměl na nose špičku a ichthyosaurus měl vyvinutou hřbetní ploutev. Jak se těmto faktům učíme, zdokonalujeme svoji schopnost rekonstrukce, a tak zaznamenáváme rozšíření svých vědomostí. Je běžným mýtem, který propagují profesionálové pro vlastní užitek, že věda vždycky postupuje tímto způsobem, z vnitřní potřeby a jedinečně. Historie měnících se názorů by tak měla zaznamenávat jednoduchý pokrok směrem k lepšímu poznání, zprostředkovaný naším použitím té neomylné cesty za pravdou, totiž vědecké metody. Na druhé straně musí věda postupovat ve společenských souvislostech a musí být provozována lidmi svázanými kulturou, v které žijí, politikou, která je omezuje, a nadějemi a sny, které jsou tak či onak spojeny s jejich společenskou a psychologickou stavbou. My vědci máme tendenci si tyto lidské vlivy neuvědomovat, protože mýtus naší profese říká, že měnící se názory jsou dány všeobecnými úvahami, použitými pro hromadící se arzenál pozorování. Ale veškerá změna ve vědě je komplexní a zamotanou směsí narůstajícího poznání a měnících se společenských okolností." V souvislosti se společenskými vlivy na vědecké poznání zmiňuje to, že "Charles Darwin odvodil své názory na přirozený výběr spíše tím, že se pokoušel převést princip Adama Smithe o laissez-faire z ekonomiky do přírodovědy, než tím, že pozoroval želvy na Galapágách." Přírodovědci neradi slyší, že jejich studium světa přírody je pod různými kulturními, politickými a ekonomickými vlivy - vždyť se podívejme, jak se někteří - ti nepřiznaně politicky konzervativní - bouří kvůli kvíření biologie a odstraňování jimi vyznávaných starých společenských dogmat, jako je binarita genderu, ze studia nesmírně komplexního organického světa. 

Také zobrazování pravěkého života je pod řadou různých vlivů, a ty se v čase mění. Doktor Gould vyjmenovává tři konvence platící pro paleoart. Jsou jimi počet ("umělec musí maximálně využít prostorových možností, které má", a proto na jednom obrazu s dinosaury vidíme výjevy lovu i poklidného spásání vegetace, živočichy z hor i živočichy z vodního prostředí - všechny najednou na stejném místě), činnost (starý paleoart se často soustředil na "zajímavé činnosti", jako lov kořisti; prototypem takového obrazu se "zajímavými" činnostmi je de la Bechova Duria antiquoir) a důraz (například komerční úspěch diktuje, co je a co není zobrazováno; paleoartu zobrazujícího bezobratlé bylo vždy méně, než paleoartu s obratlovci). Dále autor na čtyřech zastaveních představuje základní milníky vývoje zobrazování pravěké zvířeny. První zastávkou je Měděná bible od J. J. Scheuchzera, vytvořená v letech 1731 až 1733. Možná se to zdá překvapivé, ale to, jak Scheuchzer zobrazoval různé biblické výjevy (například boží stvoření měkkýšů či člověka, který zahynul při potopě - to byla vlastně kresba kostry třetihorního velemloka), skutečně ovlivnilo styl rekonstrukcí života v dávnověku. Druhou zastávku činí doktor Gould v 19. století u Hawkinse a jeho expozice v Crystal Palace Park, a u Louise Figuiera, který ilustrátora Edouarda Rioua pověřil vytvořením celostránkových rytin výjevů z života v pravěku (ty byly vydány v publikaci La terre avant le déluge, Svět před potopou). Třetí zastávka je učiněna u Charlese Knighta, nejvýznamnějšího paleoumělce první poloviny 20. století, a u Zdeňka Buriana, který zvláště ve druhé polovině minulého století vytvořil mnoho hodnotného paleoartu. Zde autor píše: "Jedinou úspěšnou a široce populární konkurencí se stala Knightovi (byť až po jeho smrti) vynikající kniha s šedesáti ilustracemi českého umělce Zdeňka Buriana, s textem Josefa Augusty, profesora paleontologie na Karlově univerzitě v Praze. ... Ale i ten doprovodný text, s nepatrným nánosem marxistické ideologie díky situaci v tehdejším Československu, pokračuje v přehlídce navozené Scheuchzerem v jeho až groteskně přetvořené zbožnosti." Knight byl Američan, a přestože nebyl křesťanem, byl ovlivněn tou z křesťanství vycházející myšlenkou tolik typickou pro některé západní filozofie - že vývoj života směřoval k člověku. Ono "zdokonalování života až po člověka" se pak přenášelo i do paleoartu a s ním souvisejících textů stvořených pod vlivem východního marxismu (nepřekvapivé, vždyť za bolševiků, pravicových "marxistů", se těch křesťanských hodnot omílalo více). Poslední zastavení činí doktor Gould u postmoderní ikonografie, a píše: "Jestliže je postmodernismus nehierarchický, hravý, osobní, pluralistický, ikonoklastický a různorodý ve svých úhlech pohledu, pak je bláznivě rozrůzněné současné ztvárňování fosilních zvířat přesně to, o čem postmodernismus hovoří."

Škoda, že jsme se nikdy nemohli dozvědět, jaký názor by měl Stephen Jay Gould na současný paleoart - na pokusy rekonstruovat prehistorickou zvířenu fotorealisticky, naturalisticky, spíše pod vlivem Putování s dinosaury a Jurského parku, se vší jejich naturalističností, než pod vlivem starých biblických rytin a západního umění (včetně paleoumění a wildlife umění) jimi inspirovaného. Velice by mě zajímal jeho názor na paleoart naší doby, na obrazy Julia Lacerdy nebo Orribeca, jež mnohdy vypadají jako fotografie skutečného zvířete, které je často v klidu. V Úvodu nesoucím název Život a čas si nás od doktora Goulda přebírá profesor Michael Benton, skotský paleontolog pracující dlouhodobě na Bristolské univerzitě, a vysvětluje nám, o čem kniha vlastně je: "... tyto Dějiny planety Země vyprávějí příběh, který začíná někdy mezi vytvořením pevné Země a prvními známkami života ve zkamenělinách." Nejsou to ale jen ty úplně první známky života, o nichž tato kniha pojednává - píše se v ní o mnohem, mnohem více záležitostech. Profesor Benton píše o čase v geologii, a zmiňuje Johna Phillipse, který v roce 1841 navrhl názvy jednotlivých ér (paleozoika, mezozoika a kenozoika). Seznamuje také čtenářstvo velmi stručně s metodami absolutního datování stáří hornin, a s geologickými silami utvářejícími podobu naší planety. Píše o Alfredu Wegenerovi, jehož teorie kontinentálního driftu byla přijata v 60. letech minulého století (více než třicet let po jeho smrti; za svého života se za ni Wegener uznání nedočkal) a o důkazech pro ní; velice pěkně je pak posun kontinentů od kambria po současnost ukázán na mapkách Země na straně 27. Stručně také popisuje, co je evoluce, jaké jsou základní principy přirozeného výběru, a rozdíly mezi fyletickým gradualismem a teorií přerušovaných rovnováh, kterou v 70. letech představili Niles Eldredge a Stephen Jay Gould. Na stranách 30 a 31 se nachází schéma fylogeneze s geologickou časovou škálou, zobrazující, kdy se ve fosilním záznamu poprvé objevili (a kdy případně vymizeli - to je případ pancířnatců) třeba ptáci, kapradiny, mechovky nebo želvy. Představuje čtenářstvu taxonomii, píše o Willim Hennigovi a založení kladistiky v 50. letech minulého století, o posunech v molekulární biologii ve dvou desetiletích před publikováním této knihy, a konečně také o tom, jak vznikají fosilie a co jsou Lagerstätten.

Výjev z jihu Brazílie před 225 miliony let - raný dinosaurus Herrerasaurus pronásledován cynodonty rodu Belesodon; v levém horním rohu se nachází rhynchosaur Scaphonyx a dicynodont Dinodontosaurus. Obrázek Johna Barbera, Akia Morishimy nebo Jean-Paula Tribblese (není jasné, kdo z nich obraz namaloval) prezentovaná na stranách 120 a 121 v této knize. Zdroj: vintagepaleoart

První kapitola, nazvaná Základy: Život v oceánech, byla napsána Josephem Johnem Sepkoskim mladším z University of Chicago, který svůj doktorský titul získal v roce 1977 po studiu na Harvardu pod Stephenem Jayem Gouldem; který s Davidem Raupem rozvinul statistický přístup pro studium taxonomické diverzifikace při zkoumání velkých vymírání; a který byl také manželem paleontoložky Christine Janis, autorky předposlední kapitoly této knihy. V úvodních odstavcích J. John Sepkoski mladší uvádí: "Není to náhodou, že nejranější historie života se zpřístupnila ve století, kdy jsme se pokusili uspořádat své představy o vesmíru a tvorbě hvězd a slunečních soustav." Než se přesouvá k psaní o původu života na naší planetě, představuje nejprve čtenářstvu, jak se to mělo s jednotlivými prvky na Zemi nepříliš dlouho po jejím vzniku před 4,6 miliardami let. Od popisu struktury buňky a bakteriálního metabolismu se přesouváme k pokusům Stanleyho Millera v 50. letech, jež prokázaly, že organické molekuly vznikly z arnoganických, dále pak ke stabilním izotopům uhlíku, k mikrofosiliím sinic z Warrawoony v Austrálii, starým 3,5 miliardy let a k akritarchám, cystám blíže neidentifikovaných raných eukaryotických organismů. Autor píše o začátcích pohlavního rozmnožování a o mutacích, poháněčích evoluce, a vysvětluje, jak sinice vytvářely stromatolity. Pak přechází k seznámení čtenářstva s nálezy R. C. Sprigga v australské Ediacaře, jež byly učiněny ve 40. letech, a následnému výzkumu ediakarské fauny. Nechybí řada obrazových rekonstrukcí ediakarských a burgesských živočichů. Burgesským břidlicím a kambrické explozi je také věnováno několik pěkných stran. Autor prezentuje hypotézy o příčinách kambrické exploze, píše o vývoji života v ordoviku a pochopitelně také o vymírání života na konci ordoviku. K němu uvádí, že "za tato masová vymírání jsou zřejmě zodpovědné ohromné pohyby kontinentů" a píše o glaciaci, ke které tehdy došlo, a která měla na ordovický život drastický vliv (naštěstí žádná krajní a všeobecně nepřijímaná hypotéza o výbuchu supernovy, jak ji před takřka dvaceti roky zpopularizoval značně kontroverzní Animal Armageddon). S koncem kapitoly se autor dostává k prvním suchozemským rostlinám - cooksoniím a rhyniím.

Ve druhé kapitole, Nástup a vzestup ryb, napsané Michaelem Bentonem, se čtenářstvo seznámí s vývojem rybovitých obratlovců starších prvohor. Po krátkém seznámení s tím, co jsou vlastně zač obratlovci, se autor přesouvá k raným "rybám", které se už v podobě bezčelisnatého astraspise a arandaspise objevují ve fosilním záznamu v ordoviku. Nemálo odstavců textu je věnováno nálezům fosilií rybovitých obratlovců z Orcadské pánve na severu Skotska, z červeně zbarveného pískovce a siltovce, o které měli veliký zájem Louis Agassiz a Hugh Miller. Oba tito muži byli mimochodem kreacionisty a dogmaticky popírali Darwinova zjištění o přírodním výběru. O druhém jmenovaném profesor Benton uvádí: "Miller tvrdil, že fosilní doklady vlastně evoluci popírají - názor, který se nám dnes může zdát podivným, když jsme přesvědčeni, že právě zkamenělé podoby dávných tvorů ukazují na vývoj od jednoduchého ke komplexnímu. Miller ovšem dokazoval, že ryby z naleziště Old Red Sandstone byly komplexnější než ryby současné a že různorodost tehdejších ryb byla větší, než jakou nacházíme dnes. Tento argument upadl později v 19. století v zapomnění. Pochází totiž z doby, kdy ornamentální ozdobný styl byl ve velké oblibě a byl považován za pokrok proti 'primitivní' hrubosti jednoduchých funkčních forem." Zajímavé vlastně je, že Miller nikdy nemohl pochopit princip darwinismu, totiž že důležité je přizpůsobení se lokálním podmínkám - místo toho brojil proti lamarckovským idejím o rostoucí komplexitě života během jeho vývoje; zemřel v roce 1856, tři roky před vydáním Darwinova O původu druhů, takže jinou než lamarckovskou evoluci neznal. Milovníci Putování s pravěkými monstry budou jistě rádi, když se autor při popisu rybovitých obratlovců z Old Red Sandstone dostane k cephalaspisovi. Zmíněmi a popsáni jsou ale také třeba Cheirolepis nebo Osteolepis. Orcadským jezerům a Old Red Sandstone je věnován také pěkný boxík na straně 76. Jinak je fajn, že na konci této kapitole jsou kyjonožci neboli různorepi uvedeni se správným vědeckým názvem Eurypterida; do českého překladu předchozí kapitoly se vecpal tiskařský šotek, a změnil je na "eupteridy" (viz strana 59). Druhá kapitola je zakončena krásnou fotografií fosilie devonské lalokoploutvé ryby rodu Glyptolepis.

Jak jsem již zmiňoval, i třetí kapitolu Dějin planety Země napsal profesor Michael Benton. Její název je Čtyřma nohama na zemi, a zabývá se ranými tetrapody a vývojem čtvernožců v devonu, karbonu a permu. Jako nejstarší známé čtvernožce profesor Benton uvádí ichthyostegu, acanthostegu, tulerpetona a metaxygnatha. Tiktaalik samozřejmě v roce 1993 ještě čekal na své objevení; tento raný čtvernožec z pozdního devonu arktické Kanady (konkrétně ostrova Ellesmere v Nunavutu) byl vědecky popsán až v roce 2006 (šťastné 20. výročí, prapradědo, jsme rádi, že tě známe). Dozvíte se také o modelu chůze eusthenopterona, který rozvinula Mahala Andrews, a o mnohoprstosti raných tetrapodů, zvláště tedy ichthyostegy a acanthostegy (druhá jmenovaná praprababička samozřejmě měla na předních osm prstů, což jistě všichni víte; jsme rádi, že tě známe, praprababičko, a že došlo k jisté redukci). Při popisu karbonského života se autor dostává ke skotské specialitě crassigyrinovi (zrovna dnes jsem se znovu díval na 5. díl Prehistorického parku, kde si chlapák ukousl víc, než mohl sežrat!) i k nýřanským obojživelníkům, kterým je věnována hezká dvoustrana textu. Z mořské karbonské fauny jmenuje profesor Benton žraloky rodů Cladoselache, Stethacanthus, Falcatus a Xenacanthus, a dále také rybovité obratlovce rodů Cheirolepis a Cheirodus. Pro mě osobně zvláště zajímavá je část této kapitoly pojednávající o vůbec prvních "plazech" (parafyletický termín). Westlothiana lizzae, blízká příbuzná amniotů, byla popsána teprve krátce před napsáním této knihy - v roce 1990 (nikoliv v roce 1991, jak je v textu mylně uvedeno). Píše se však také o hylonomovi, paleothyrisovi a petrolacosaurovi. Poté přechází profesor Benton k texaským červeným vrstvám z Texasu, které vydaly fosilie hvězd spodnopermského segmentu Putování s pravěkými monstry (edaphosaura, dimetrodona a eryopse). Musím přiznat, že se mi sevřelo srdíčko, když jsem na straně 94 uviděl další vandalismus tiskařského šotka - pelycosauři byli přejmenováni na "pelosaury"! Nicméně podkapitola Pelycosauři dokázala, že překladatelstvo vědělo, na čem je. Dočtete se o nejstarších vodních amniotech, jejichž příkladem je Mesosaurus, a o therapsidech z pánve Karoo v jižní části Afriky.

Nejhorší část této krásné knihy? Strany 98 a 99. Zde nejde o práci tiskařského šotka. Překladatelstvo muselo nadělat tyto chyby vlastní nevědomostí (mimochodem, neberte to tak, že jsem nějaký puntíčkář, ale čtyřikrát po sobě na celé dvoustraně, to už je prostě moc!). Přejmenovalo totiž Rexe z Pravěk útočí, rod Coelurosauravus, na rod "Coelurosaurus". Auvajs. Toto opravdu bolí. Víc, než kopanec do hýždě. Nejhorší je to v popisku krásného obrázku od Marianne Collins na straně 99; tady je Coelurosauravus přejmenován v jednom kratičkém odstavečku na "coelurosaura" třikrát po sobě - v první, druhé i třetí větě. Jak jsem psal, opravdu to bolí. Jinak se mi líbí, co na straně 100 profesor Benton píše o teorii přerušovaných rovnováh: "Představa přerušované rovnováhy je podstatně méně kontroverzní [oproti fyletickému gradualismu]. Fosilní doklady ukazují, že některé změny z jednoho útvaru nebo éry do dalšího útvaru nebo éry byly způsobeny masovým vymřením, které bylo tak drastické, že nejen jednotlivé druhy, ale celé čeledi, řády a třídy zanikly." Dnes už většina evolučních biologů striktní fyletický gradualismus jako jakési uniformní pravidlo evoluce stejně nebere. Profesor Benton tato slova píše v podkapitole Krach, která se nezabývá ničím jiným, než největším vymíráním v historii života - vymíráním permsko-triaským. Píše o něm: "Odhaduje se, že tuto událost přečkalo jen 5 % živočišných druhů, ve srovnání s 50 % v těch nejhorších případech ostatních." Na straně 101 se vám dostane krásných čtyř křivek izotopů kyslíku, izotopů uhlíku, izotopů mořského stroncia a pokrytí kontinentů mořem v době permského vymírání. Dozvíte se o vymírání v moři i na souši, a nemělo by pro vás být překvapením, že v určité chvíli se dočtete o rodu Lystrosaurus. Na straně 109 se nachází malý přehled hromadných vymírání v historii Země; autor klasifikuje permské vymírání jako vymírání Kategorie 1, ostatní vymírání z "velké pětky" jsou pak zařazeny do Kategorie 2 (ta "obsahuje hromadné zániky mezi 20 až 25 % čeledí a do 50 % druhů"; nutno ale podotknout, že na hranici K-T vyhynulo okolo 70 až 75 % druhů). Zbytek kapitoly se zabývá triaskou faunou. Od prvních archosaurů se přesouváme k prvním dinosaurům, zvláště pak k druhům z brazilského souvrství Santa Maria. Souvrství Ischigualasto z Argentiny zmíněno vůbec není (Eoraptor byl popsán v době publikování knihy, v roce 1993). Zmíněny jsou i nálezy z německého Stubensandsteinu; zde jen uvedu, že jmenovaný Halticosaurus je minimálně od roku 2000 považován za nomen dubium.

Čtvrtá kapitola knihy, Dinosauří léto, je poslední kapitolou, kterou napsal Michael Benton. Jistě nelze pochybovat o jeho slovech ze druhého odstavečku na úvodní straně této kapitoly: "Dinosauři přitahovali pozornost nás všech, pozdějších savců, od chvil, kdy si lidé uvědomili, že tito tvorové kdysi existovali a jak dlouho tu na Zemi žili." Dnes se toho o neptačích dinosaurech ví podstatně více, než v době napsání této knihy; o opeřených dinosaurech se tu ještě nedočtete a ani je neuvidíte na dobovém paleoartu. Ovšem o základech položených pro proměnu dinosaurů v očích široké veřejnosti se autor zmiňuje - už na straně 128 uvádí knihu The Dinosaur Heresies od Roberta Bakkera, jedno z důležitých děl období dinosauří renesance; poté následuje pojednání o možné dinosauří teplokrevnosti ("možné" tehdy; dnes o ní nikdo nepochybuje) a o příčinách jejich velikosti. Od velkých býložravých a masožravých veleještěrů z Morrisonova souvrství v Coloradu se autor přesouvá k čínským jurským dinosaurům, včetně tuojiangosaura, a představuje čtenářstvu podivuhodné stegosauří zádové desky a hypotézy o jejich funkci; opodstatněně o nich uvádí: "Protože u současných živočichů nenacházíme nic, co by se podobalo stegosauřím kostěným útvarům, nemůžeme si ani dovolit jakékoli biologické paralely." Dostává se i k jurským mořským plazům, k živorodým ichthyosaurům a k plesiosaurům jako byl Cryptoclidus, a k lasturnatým hlavonožcům; rozdílné typy jejich schránek, od schránek silurských ortokonů po dodnes žijící loděnky (Nautilus) jsou prezentovány na velice pěkném schématu na straně 138. Pozornost je věnována také obrovským jurským sauropodům. O nich profesor Benton uvádí: "Sauropodi vzešli z prosauropodů někdy ve spodní křídě a nelze stanovit přesné dělítko mezi prosauropody a sauropody. Nejranější široce rozšířenou skupinou byli cetiosauridy, známí ze střední jury v Anglii..." Prosauropoda už dlouho není platným taxonem. Správně by se mělo uvádět, že sauropodi prostě vzešli ze starších sauropodomorfů. Co se týče cetiosauridů coby prvních opravdu široce rozšířených sauropodů, to by asi mělo platit. Vulcanodontidi jsou sice starší, ale nebyli tolik rozšířeni. 

Pozornost je dále ve čtvrté kapitole věnována solnhofenským druhohorním obratlovcům - rhamphorhynchům, pterodactylům a anurognathům, a samozřejmě hlavně archaeopteryxovi. Na straně 148 profesor Benton uvádí: "Po příchodu žab během triasu se objevily další dvě moderní skupiny obojživelníků během jury. Čolci a mloci (řád Urodela) jsou nyní známi ze střední jury v Anglii podle nálezů z roku 1990." Zde jen poznamenám, že nejstarší pravé žáby jsou ve skutečnosti z jury (takový Triadobatrachus patřil do skupiny Salientia, která zahrnuje řád Anura, ale pravá žába to nebyla). Co se týče skupiny Urodela, stále platí, že se objevuje ve fosilním záznamu poprvé ve střední juře; minulost kladu Caudata, který zahrnuje řád Urodela, nicméně sahá až do doby před 237 miliony let, do triasu. Dále se profesor Benton věnuje také dinosaurům z Wealdu a ostrova Wight na jihovýchodě Anglie; jde tedy o spodnokřídové taxony, jako byli Iguanodon a Baryonyx. Strany 152 až 157 pojednávají o rozvoji kvetoucích rostlin; autor zmiňuje rod Clavatipollenites právě z anglického Wealdu, reprezentovaný pylovými zrnky starýmk 120 až 130 milionů roků, a píše také o ko-evoluci rostlin a hmyzu a o rozvoji sociálního hmyzu z řádu blanokřídlých (vos a včel) v souvislosti s touto "květinovou revolucí". Na straně 155 se v boxu nazvaném Darwinovy květiny dočtete o tom, jak největší přírodovědec všech dob zkoumal kvetoucí rostliny, zvláště pak své oblíbené orchideje i masožravky ("Darwin byl uchvácen orchidejemi a jejich opylování hmyzem a soustředil se i na způsob, jakým rostliny šplhají do výše, jakým řádem se řídí tvorba různých květů na téže rostlině, a na rostliny, které se živily hmyzem."). Profesor Benton se dále dotýká života v křídových mořích, včetně nástupu mosasaurů, a mořskými ptáky, jako byl Hesperornis, a také mongolských dinosaurů ze svrchní křídy; je jen překvapivé, že vůbec nezmiňuje velociraptora, oviraptora ani protoceratopse. Zbytek textu kapitoly je věnován vymírání na hranici K-T. V jednom z úvodních odstavečků uvádí: "Vědci si uvědomovali, že před 65 miliony let nastal velký zlom ve složení fauny, ale domnívali se, že jde o jednu z mnoha takových čar v symfonii evoluce. Pouze několik německých paleontologů se snažilo důkladně prozkoumat masová vymírání, ale jejich práce z let 1910-1950 se nedostaly do obecného povědomí, ať už z důvodů kulturních, nebo politických." To nás opět vrací ke Stephenu Jayi Gouldovi a jeho poučení, že věda je ovlivňována politikou, kulturou, ekonomikou a dalšími sférami. Profesor Benton pak zmiňuje první význačný výzkum vymírání na hranici K-T učiněný Georgem Gaylordem Simpsonem a Normanem Newellem v 50. letech, a postupně se dostává ke zjištění Alvarezových, publikovaným v roce 1979, o zvýšeném zastoupení iridia na hranici křídy a paleocénu. 

Eocénní fauna stáří 55 milionů let z Abbey Wood v Anglii. Vyobrazeni jsou Diacodexes, Palaeosinopa, Potamogale, Palaeonictis, Cantius a Coryphodon. Obrázek paleoumělkyně Ely Kish prezentovaný na straně 188 v této knize. Zdroj: Hodgins Art Auctions

Pátá kapitola nese název Samozřejmí vítězové: Nástup savců, a napsala ji Christine Janis, emeritní profesorka biologie na Brownově univerzitě a čestná profesorka na Fakultě věd o Zemi Bristolské univerzity. Zabývá se v ní evoluční odysejí savců od jejich vzniku v druhohorách přes třetihory až po pleistocén. Na úvod se zamýšlí nad tím, proč je člověk určitými kulturami a ideologiemi tak často staven na "vrchol" evoluce, a uvádí, že "z hlediska evoluce neexistuje žádný pádný důvod, proč větší počet mozkových buněk je dlouhodobě velkolepější adaptací než řekněme větší počet noh." Ve vztahu k tomu, že i tato kniha je však zakončena kapitolou o evoluci člověka (tedy kapitolou šestou), uvádí, že "tato kniha byla napsána lidmi pro jiné lidi" a dá se tedy pochopit, proč velké evoluční příběhy často končí právě u člověka, byť náš druh ani rod není nikterak výjimečnější než kterýkoli jiný, jenž se kdy v průběhu stovek a stovek milionů let mnohobuněčného života vyvinul. Profesorka Janis představuje čtenářstvu morganucodontidy, multituberkuláty, vejcorodé, vačnatce i placentály, přičemž se zmíní o pravděpodobných místech jejich vzniku a o jejich přesunech napříč kontinenty. Přijde mi velice zajímavé, jak na straně 176 příběh evoluce savců přirovnává k příběhům o římské říši a jejím pádu; savcům je většinou příběhů o evoluci života věnována pozornost až po pádu říše dinosaurů, přestože žili na Zemi v podstatě od doby vzniku oné dominantní skupiny druhohorních obratlovců. Dále profesorka Janis píše o didelphidech, phalangeridech, o prvních kopytnících - dostává se i k andrewsarchovi a dalším masožravým kopytníkům eocénu - a o lichokopytnících a sudokopytnících. Od strany 184 po stranu 214 se kapitola stává přehledem evoluce jednotlivých savčích skupin od paleocénu přes eocén, oligocén, miocén a pliocén až po pleistocén. Dozvíte se, kdy se objevili první koníci, první medvědopsi, první chobotnatci a první kočkovité šelmy, a jak se po světě šířily. V závěru kapitoly se zamýšlí nad funkcí savčí inteligence: "I když jsme pyšní na svoji inteligenci a mnozí se domnívají, že chytřejší znamená lepší, přesto nevíme, co činí z vyšší inteligence evoluční výhodu jak mezi primáty, tak mezi ostatními savci. Mnoha savcům se vede docela dobře i bez rozměrného mozku. ... Jedna z možností je, že velký mozek byl vynucen vývojem pro ochranu mláďat." Je možné, že jedním z faktorů hrajících roli při vývoji našeho mozku (myšleno mozku primátů), byla snaha o péči a ochranu těch málo mláďat, která jako K-stratégové máme?

Článek bude dopsán. :) Možná jste si již všimli, že v posledních týdnech autor blogu silně nestíhá dopisovat příspěvky do Knihy týdne (pár odstavců vždy chybí). Nemohu s tím nic dělat, promiňte mi to... Pokusím se dopsat zítra.