čtvrtek 23. září 2021

Knihy o pravěku: Dinosauři - Průvodce stopaře

Konečně přináším další článek ze série "Knihy o pravěku"! Ten předchozí jsem napsal ve druhé polovině února, což mi nyní přijde jako před několika staletími. Mám tu pro Vás další popisek knížky, která už mnoho let zaujímá místo v mé rozsáhlé knihovně, a stejně jako každé další knížky o prehistorii a přírodě celkově, si ji velmi vážím, neboť jsem s ní vyrůstal, a protože přispěla k rozšíření mých znalostí o nejkrásnějších zvířatech, co kdy žila...

Dinosauři - Průvodce stopaře je kniha vydaná v roce 2013 australským nakladatelstvím Weldon Owen Pty a napsaná Michaelem K. Brett-Surmanem. V České republice ji vydala Svojtka & Co o rok později, v roce 2014, s překladem od Libora Luptáka. Publikace si dává za cíl seznámit čtenáře s dinosaury - zaměřuje se pouze na ně, jiným druhohorním živočichům se již nevěnuje. Je rozdělena na dvě velké části: Představujeme dinosaury (strany 6 až 35) a Dinosauři od A do Z (strany 36 až 173). Úvodní část je tvořena celkem čtrnácti dvoustranami, z nichž každá se věnuje určitým aspektům života dinosaurů. Zcela první kapitola v rámci této větší části nese název "Co je to dinosaurus?", a poskytuje základní informace o této skupině živočichů, o tom, co v překladu znamená její název, a také krátce zmiňuje vyhynulé skupiny "plazů", jež mezi dinosaury nepatří (například pterosauři anebo pelykosauři). Dále čtenáře s dinosaury obecně seznamuje i další kapitola, "Dinosauři - Vstupní prohlídka", a pak už se jednotlivé kapitoly zaměřují na podrobnější témata, třeba "Kostry, lebky a kůže", "Vejce a mláďata" či "Velikost a rychlost". Čtenáři jsou popsány způsoby, jak se různí býložraví dinosauři chránili před predátory, je mu vysvětleno, jak se někteří dinosauři starali o svá mláďata nebo jak to mohlo být se zbarvením těchto úžasných tvorů. Na dvoustranách se objevují i menší rámečky, věnující se nějaké vybrané zajímavosti - například na dvoustraně s názvem "Potrava" jsou takové rámečky dva, a to tedy "Zuby a čelisti" (věnující se výměně a opotřebování zubů u ornithopodů) a "Stroj na zabíjení" (o tyranosaurovi). Dále jsou jednotlivé kapitoly doplněny malými rámečky s nadpisem "Pozoruhodné!", ve kterých jsou čtenářům představeny pojmy jako gastrolity, rychlost tyrannosaura rexe či jednoprsté končetiny alvarezsauridů. Druhá část, "Dinosauři od A do Z", je mnohem rozsáhlejší, a jak už je z jejího názvu zřejmé, dává si za cíl stručně popsat vybrané rody dinosaurů v abecedním pořadí. Prvním vybraným je Abelisaurus, kterému patří strana 38. U popisů jednotlivých zvířat, z nichž každý se nachází právě na jedné straně, je vždy uvedeno, jak se jméno zvířete vyslovuje, většinou po slabikách, aby si jej mohli zapamatovat i mladší čtenáři. Abelisaurovo jméno je tedy vyslabikováno jednoduše jako "a-be-li-sau-rus". Dále je pod rodovým jménem zvířete uvedeno, zda byl masožravý, býložravý či případně všežravý, kdy žil (v případě abelisaura tedy svrchní křída) a jaký je stupeň jeho nebezpečnosti. Tato knížka je koncipována v podstatě jako skutečný průvodce světem dinosaurů, jenž by mohl používat nadšený cestovatel časem. Takoví dinosauři jako Agustinia či Equijubus mají stupeň nebezpečnosti 2, taková Nomingia je už považována za potenciálně trochu nebezpečnějšího dinosaura se stupněm nebezpečnosti 3, a Abelisaurus nebo třeba Spinosaurus mají stupeň nebezpečnosti 5, a to ze zřejmých důvodů. To ještě více umocňuje dojem průvodce na pravěkém safari, což činí tuto publikaci velmi kouzelnou. Popisky dinosaurů jsou co nejstručnější, a zaměřují se na nejvýraznější znaky. V případě abelisaura sestává popisek ze dvou odstavečků, nadepsaných "Velká lebka" a "Čelisti", třeba v případě chasmosaura jsou to "Tři rohy!" a "Stáda býložravců". V pravém či levém horním rohu stránky se nachází mapa výskytu zvířete, je popsáno, v jakém životním prostředí popisovaný dinosaurus žil, kdy žil, co jeho rodové jméno znamená v překladu a také, jaký znak byl pro něj typický. Zpravidla každému popisovanému dinosaurovi náleží jedna velká rekonstrukce. K té směřují šipky vyznačující další důležité rozpoznávací znaky (například u styracosaura na straně 162 "dlouhý roh na obranu" či u massospondyla na straně 122 "kolíkovité zuby" a "velmi dlouhý ocas"). Pod obrazovou rekonstrukcí jsou uvedeny další údaje v podlouhlém bílém rámečku, týkající se délky zvířete, jeho stravy, podřádu a čeledi. Dinosaurus je v něm popsán ještě jednou větou, a je zde též prezentováno velikostní srovnání zvířete s dospělým člověkem. Celkově je takto v části "Dinosauři od A do Z" popsáno 142 rodů. Popisky některých z nich doplňují také rámečky "Pozoruhodné!" či "Zajímavost!". Strana číslo 173 patří jurskému yinlongovi, a celou část zakončuje, strany 174 až 176 pak patří rejstříku. Ilustrace v knize jsou dílem různých umělců, některé zobrazují dinosaury, třeba velociraptora či utahraptora, s peřím, zatímco jiné pouze s šupinami - třeba megalosaurus je zobrazen ve starším podání, a s ocasem směřujícím k zemi. Všechny tyto obrázky jsou velice pěkné, i když ne každý z nich může být zrovna přesný. V říjnu 2021 má být tato kniha vydána nakladatelstvím Weldon Owen Pty znovu s přepracovaným textem, ačkoliv ve stejném stylu - údajně v ní mají být popisky více než 160 dinosaurů, tudíž ještě nějaké přibudou. Jde o součást série "Průvodce stopaře", do které patří třeba i knížka "Jungle Animals" od stejného nakladatelství (ta ovšem v ČR nevyšla). Dinosauři - Průvodce stopaře je podle mě nádherná knížka, poskytující spoustu užitečných informací a krásných obrázků!


Základní údaje:
autor: Michael K. Brett-Surman,
rok vydání: 2014,
počet stran: 176.

Snad se Vám popisek této knížky líbil! Určitě budu o dinosauřích knížkách, které jsem za svůj život nasbíral, psát i nadále...

středa 22. září 2021

Nový druh begónie z filipínského ostrova Mindanao

Begónie patří mezi oblíbené okrasné rostliny. V roce 1703 popsal hned šest jejích druhů Charles Plummier ve spise Nova plantarum americanum genera, přičemž rod, do kterého patřily, pojmenoval po francouzském námořníkovi Michelu Begónovi. Přesně o padesát let později se pak vědečtějšího popisu typového druhu, B. obliqua, chopil Karl Linné. Od té doby bylo objeveno přes 2000 druhů begónií, a tento rod se stal jedním z druhově nejpočetnějších mezi kvetoucími rostlinami. Daří se mu v subtropických a tropických oblastech, konkrétně ve Střední a Jižní Americe a také v jižní Asii či na Madagaskaru. Pro rostliny z kultivarů v chladnějších oblastech je typické, že nemají okvětní lístky. Begónií je skutečně mnoho, a rod je rozdělen na různé jednotlivé klady, tvořené sekcemi (například "madagaskarská Begonia" zahrnuje sekci Tetraphila pro parte a v rámci ní pak ještě sekce Baccabegonia a Squamibegonia). Nyní se k nim přidává další nový druh, popsaný Markem Arcebalem K. Naivem a Mc Arthurem Cababanem v žurnále Taiwania: International Journal of Biodiversity 15. září 2021. Pojmenovali ho Begonia olganunezae. Vyskytuje se pouze ve vnitrozemské provincii Bukidnon v severní polovině velkého filipínského ostrova Mindanao. Jeho blízkými příbuznými jsou Begonia affinis a B. bangsamoro, jež také nepříliš překvapivě pocházejí z Filipín. A podobně jako ony, i B. olganunezae je endemitem tohoto ostrova, nevyskytuje se tedy nikde jinde na světě. Květní obal je u tohoto druhu tvořen čtyřmi tepály. Samotný květ je pak sytě růžový až bledý. Listy má B. olganunezae vejčité se sedmi až osmi výraznými žilkami, semeníky jsou zbaveny jakýchkoliv chloupků, jsou tedy lysé, a palisty jsou u něj na rozdíl od B. bangsamoro též neochlupené. Tepály mají poměrně zakulacenou špičku. S touto specií begónie se vědečtí odborníci poprvé setkali v prosinci 2014 na její typové lokalitě, v Barangday Lourdes nedaleko města Valencia, v nadmořské výšce 1523 metrů. Holotyp a dva další exempláře byly následně umístěny do herbária Bukidnonské státní univerzity. Na své popsání čekal tento druh begónie dalších sedm let. Mohla za to nesprávná identifikace; nalezené exempláře byly totiž označeny za zástupce druhu Begonia incisa, popsaného Pelserem a jeho kolegy v roce 2011. Teprve Naive a Cababan tento rok zjistili, že se jedná o druh poměrně dosti odlišný, a mnohem příbuznější dvěma výše uvedeným druhům, než B. incisa. Druhové jméno této nové specie ctí doktorku Olgu M. Nuñezu ze Státní univerzity na Mindanao, jež se během své dlouhé vědecké kariéry dosti zasadila o ochranu unikátní flóry i fauny ostrova, a zároveň byla mentorkou Marka Arcebala Naivea, tedy jednoho z autorů popisu rostliny. S jistotou nyní můžeme tvrdit, že přirozeným prostředím B. olganunezae jsou horské lesy v pohoří Kitanglad Mountain Range ve výšce od 1000 do 1600 metrů nad mořem. Jde o druh rostoucí pochopitelně na zemi, je tedy terestrický, a preferuje místa, na něž přes částečně otevřené koruny a nepříliš hustě olistěné větve stromů dopadá dostatek slunečního světla.

Begonia olganunezae z Mt. Kitanglad Range Natural Park v provincii Bukidnon

Za informace o tomto objevu vděčím blogu Species New to Science, ze kterého pochází také uvedený obrázek. Pro zobrazení abstraktu původní studie klikněte sem. Doplňující informace o begóniích mi poskytly anglická i česká Wikipedie.

úterý 21. září 2021

Campylocephalus

Campylocephalus ("zakřivená hlava") je rod kyjonožce z nadčeledi Mycteropoidea a čeledi Hibbertopteridae, který žil v geologických obdobích karbonu a permu před 326 až 252 miliony let. Dosud byly popsány tři druhy; C. salmi z karbonu České republiky, a permské C. oculatus a C. permianus z Ruska. Fosilizovaná hlavohruď campylocephala posloužila skotskému přírodovědci Johnu Scoulerovi k popsání pozdně prvohorního členovce rodu Eidothea roku 1831; v roce 1836 byl pak název zvířete změněn na Eurypterus scouleri. Další fosilie tohoto živočicha byly v rámci jiného taxonu popsány ruským zoologem a paleontologem Stepanem Semyonovičem Kutorgou v roce 1838, který jej považoval za zástupce ostrorepů rodu Limulus, do kterého patří i žijící ostrorep americký (L. polyphemus). Pojmenoval ho Limulus oculatus. Až v roce 1860 se exemplář prostudovaný Kutorgou dostal do rukou francouzského  paleontologa Edouarda D'Eichwalda, který rozeznal, že se rozhodně nejednalo o ostrorepa, ale o jednoho z jeho více či méně blízkých příbuzných z podkmene Chelicerata, a to sice eurypterida. Přejmenoval jej na Campylocephalus oculatus. Další druh, C. salmi, jehož pozůstatky se nalezly na území České republiky, konkrétně v okolí Ostravy, popsal v roce 1877 slovenský geolog a paleontolog Dionýs Štúr. A konečně roku 1951 norský paleontolog Leif Stormer porovnal Kutorgův exemplář s tím, kterého o sto dvacet let dříve popsal Scouler, a přišel na to, že se ve skutečnosti jednalo o zástupce rodu Campylocephalus. Mohlo by se zdát, že campylocephalův kruh se uzavírá tam, kde začal, jenže tomu tak úplně není. Teprve v roce 2015 totiž vyšel vědecký článek, podle kterého je C. scouleri neplatným taxonem; zvíře bylo přeřazeno do rodu Hibbertopterus. Shodou náhod třetí v současnosti platný druh campylocephala, C. permianus, byl původně v roce 1985 ruským paleontologem Alexejem G. Ponomarenkem popsán jakožto zástupce rodu Hibbertopterus; do rodu Campylocephalus byl přeřazen až v roce 2012. S taxonomií hibbertopteridů to bylo zkrátka složité. Jednotlivé druhy campylocephala se od sebe velikostně lišily, největším z nich byl však C. permianus, který dosahoval délky až 1,4 metru. Oči tohoto kyjonožce byly umístěny ve středu jeho karapaxu (ač u C. permianus byly dál od špičky hlavy než u ostatních dvou druhů), a stejně jako u všech jeho příbuzných byly tvořeny ocelli. Ty dávaly dohromady půlměsíčitou (semilunární) strukturu. Za očima vyrůstaly z karapaxu tzv. palpebrální laloky. Thoraické segmenty byly u tohoto rodu rovné a úzké. Tergity, články na vrchní části těla, měly poměrně vypouklý tvar. Bohužel na žádné z fosilií všech tří druhů rodu Campylocephalus nebyly přítomny dobře zachovalé končetiny, neví se tedy ani přesně, konkrétně jaký měly mít tvar. Je velmi pravděpodobné, že tento kyjonožec trávil většinu svého života na dně moří. Prosomální výrůstky mu umožňovaly pročesávat substrát při hledání potravy. Měl-li dostatečně velké končetiny, pak se zřejmě mohl pohybovat i na souši, byť jen v krátkých časových intervalech. Jeho příbuzný, již zmíněný Hibbertopterus, zcela jistě žil tímto částečně vodním a částečně suchozemským způsobem života, neboť po sobě ve Skotsku zanechal fosilní stopy, doplněné o táhlou prohlubeň způsobenou v písku telsonem, když se pomalu sunul po písčitém břehu. Je známo, že ostravský C. salmi žil ve sladké vodě, poněvadž horniny, v nichž byly jeho zkameněliny nalezeny, pocházejí ze dna sladkovodního jezera, nikoliv z moře. O druhu C. oculatus se toho bohužel moc neví, zato C. permianus je prozkoumán mnohem lépe, a kromě toho, že se jednalo o největší druh campylocephala, můžeme o něm také tvrdit, že byl posledním žijícím eurypteridem (alespoň tedy dosud nebyl nalezen žádný mladší zástupce této skupiny). Kyjonožci vymírali už od začátku permu; z té doby jsou známy dva rody, Adelophthalmus a Hastimima. Campylocephalus se držel ještě 20 milionů let po jejich vyhynutí; C. oculatus žil před 272 až 260 miliony let, ale C. permianus skutečně z fosilního záznamu mizí až před 251,9 miliony let, kdy začalo největší vymírání v dějinách naší planety. Když se po vyhynutí 81 % mořských druhů a přinejmenším 70 % druhů suchozemských naše planeta zotavila (potřebovala na to asi dva miliony let), Campylocephalus mezi přeživšími krize rozhodně nebyl. 
Popisek campylocephala najdete například na anglické Wikipedii, ze které byly čerpány informace pro napsání tohoto článku.

Příště Bauria!

pondělí 20. září 2021

Orangutan, který se naučil napodobovat lidský hlas

Lidský druh je unikátní hned v několika ohledech. Jedním z klíčů našeho úspěchu je však naše schopnost domluvit se mezi sebou řečí. Komunikovat s ostatními zástupci svého druhu užitím mnoha různých zvuků, jež dohromady dávají slova a nakonec celé věty, opravdu dokážeme jen my, ačkoliv se samozřejmě zástupci velkého množství dalších zvířecích druhů též dorozumívají užitím hlasu. Experimenty dokázaly, že někteří savci, od šimpanzů po slony, jsou natolik inteligentní, že se stejně jako my dokáží rozpoznat před zrcadlem; uvědomují si, že v něm sledují svůj vlastní obraz. Je však možné, aby se zástupce jiného druhu, než toho našeho, naučil lidskou řeč? V minulosti již proběhly vědecké experimenty, které se o to snažily. Velmi dobře známý je případ Nima Chimpskyho, šimpanze, který byl vychován lidskými rodiči. Kromě umývání nádobí v domácnosti se naučil (ač teprve po přemístění do Columbia University v New Yorku) napodobovat znakovou řeč pro neslyšící. Imitoval znaky, jež před ním ukazovali jeho učitelé, ale nerozuměl gramatice a nedokázal skládat věty. Ty, které dohromady dal, by se přepsaly například jako "Grape eat Nim eat" nebo "More eat Nim"; do značné míry dávaly smysl, ač rozhodně nebyly správně poskládané, a navíc většina odborníků k pokusům s Nimem přistupovala poměrně skepticky. Gorila Koko, žijící v kalifornském Woodside, se údajně naučila rozpoznat až 1000 znaků a 2000 anglických slov. Znakům a tedy i slovům však nerozuměla, a nechápala ani anglickou gramatiku. Podobně to bylo i s šimpanzí samicí Washoe, jež strávila většinu života na Central Washington University v Ellensburgu, a naučila se asi 350 výrazů znakové řeči. Vesměs však primáti, i ti z řad našich nejbližších příbuzných, nemají schopnost řeči, a to čistě z biologického důvodu. Nedokáží mluvit tak jako my; jazyk ani zuby nemají postaveny v takové pozici, aby skutečně imitovali lidskou řeč. Mohou se naučit rozumět jednotlivým slovům a dokonce je i ukázat pomocí znakové řeči, nedokáží je však reprodukovat vlastními hlasivkami. Nebo ano? V roce 2016 byla totiž ve vědeckém žurnále Scientific Reports publikována studie Adriana R. Lameira z Durham University, který se spolu se svými kolegy zabýval tím, jakou kontrolu měl nad svým hlasem orangutaní samec jménem Rocky. Jeho výzkum ukázal, že orangutan byl schopen opakovat po člověku jednotlivé hlásky. Zvuky, jež vydával, byly Lameirem a jeho spolupracovníky nazvány "wookies", podle hustosrstého humanoidního druhu Wookieeoů z franšízy Star Wars, ke kterým patří oblíbená postava Žvejkal (Chewbacca). 

Orangutan Rocky, fotografie z webu Indianapolis Zoo

Výzkum s Rockym, jehož výsledky byly v roce 2016 publikovány, byl proveden o čtyři roky dříve. V době provádění výzkumu mu bylo osm let, v době publikace výsledků byl již jedenáctiletý a blížily se jeho dvanácté narozeniny. Pochází z Indianapolis Zoo. Lameira a jeho kolegové prováděli výzkum tak, že vybrali lidského demonstrátora bez jakéhokoliv hlasového či hudebního tréninku, aby před Rockym vydával různé hlásky. Když orangutan nějakou hlásku zopakoval (například "haa"), dostal odměnu v podobě pamlsku. Demonstrátor měnil v průběhu experimentu tón svého hlasu, a Rocky pak hlásky opakoval též se změněným tónem. Jednoznačně tak šlo o důkaz toho, že orangutani jsou schopni ovládat tón svého hlasu, a měnit jej, jak se jim zachce nebo jak potřebují. Ačkoliv byl Rockyho výkon úžasný, nemusí se zdát příliš překvapivým. Obecně se totiž ví, že orangutani žijící v zajetí dokáží pískat nebo si jaksi brumlat, byť pochopitelně ne lidskou řečí. Vydávat jednotlivé hlásky pro ně není problém, ačkoliv tyto hlásky málokdy připomínají lidskou řeč, jako výše uvedený příklad. Podle primatoložky Esther Clarke z Durham University, která se věnuje výzkumu gibonů, má vokalizace primátů podobnost s vokalizací ptáků. Právě giboni jsou známi tím, že vydávají celou řadu zajímavých volání, jež se od sebe liší jen velmi málo, třeba jiným zakončením nebo intenzitou, ale právě kvůli těmto odlišnostem mají různý význam. I šimpanzi jsou schopni naučit se ovládat tón svého hlasu, jak kdysi ukázal výzkum v Nizozemí. Vždy se však jedná o zvířata žijící v zajetí. Rocky svůj hlas ovládal pouze jako imitátor, a před jedním člověkem. Věděl, co se po něm chtělo, dostával za opakování hlásek odměnu; výzkum byl prováděn v umělých podmínkách, nikoliv ve volné přírodě, kde by orangutan ani náhodou neztrácel čas s napodobováním lidského hlasu (asi by tam měl na starosti něco důležitějšího). Podle Lameiry mají zřejmě orangutani kapacitu napodobit lidskou řeč, ta je však pouze latentní, a nemohou ji rozvinout již z výše uvedeného důvodu - nedovoluje jim to anatomie jejich úst. Jejich hlasivky dokáží zvuky napodobit, lidské řeči ovšem nerozumí. Rocky letos oslavil své šestnácté narozeniny, stále žije v Indianapolis Zoo na východě USA, a zřejmě nemá ani ponětí, že se o něm před několika lety v médiích dosti psalo díky jeho fascinujícím imitačním schopnostem.

Chcete-li si přečíst Lameirův článek ze Scientific Reports, klikněte sem. Za doplňující informace vděčím webu BBC Earth a anglické Wikipedii.

neděle 19. září 2021

Krysy s Nigelem Marvenem

Plaval s velkými žraloky bílými, nechal se pokrýt štípajícími včelami a vplížil se do středu lví smečky. Ale tvor, kterého se Nigel Marven bojí, je malý. V tomto filmu se pokusí překonat svůj strach z krys.

1: Titulek dokumentu

2: Nahý a velkouchý potkan dumbo, varieta pocházející ze Spojených států amerických

3: Nigel krmí mlékem svého malého krysáka jménem Haw-Haw v bristolské hospodě Black Horse

4: Nigelovo setkání s krajtou ametystovou v australském Queenslandu

5: Nigel, novoguinejští lovci a mamaliolog Kristofer Helgen s jednou z největších krys na naší planetě v pohoří Pegugunungan Bintang

6: Plně vzrostlý Haw-Haw předtím, než jej Nigel daroval British Wildlife Centre nedaleko letiště Gatwick

Krysy s Nigelem Marvenem (Rats with Nigel Marven) je britský dokumentární film vyrobený departmentem Granada Television (dnes ITV Granada) pro televizní stanice ITV a Discovery Channel v roce 2001. Premiérově byl uveden o rok později, v roce 2002. Jeho průvodcem a producentem je britský přírodovědec Nigel Marven, který se v něm snaží překonat svůj strach z krys. V rámci tohoto šestačtyřicet minut dlouhého dokumentu se vydává na cestu po celém světě, aby se setkal s různými varietami krys coby domácích mazlíčků a také s různými druhy krys, jež žijí v divočině, více či méně daleko od lidí. Snímek začíná tím, že je náš neohrožený průvodce spuštěn hlavou dolů do velkého barelu plného krys, od kterých jej však dělí sklo. Následně si pořizuje malého krysáčka, kterého pojmenuje Haw-Haw; stejné jméno dal totiž své kryse jiný anglický přírodovědec, jehož knihu v dětství Nigel četl. Ukáže nám, jak svého mazlíčka krmí mlékem a jak ho stimuluje k vyprazdňování hlazením jeho bříška, zatímco s ním navštíví hospodu Black Horse v Bristolu (tato hospoda se nacházela nedaleko Nigelova bývalého domova v Bristolu i sídla jeho staré společnosti Image Impact, a Nigel v ní znovu natáčel v roce 2013 se svými krocany pro dokument My Family & Other Turkeys). Hlavním tématem snímku Krysy s Nigelem Marvenem je strach, který k těmto pozoruhodným hlodavcům mnozí lidé chovají. Nigel míří do kanálů ve velkých britských městech a dozvídá se o tom, jak krysy mohou přehlodat potrubí. Zpomalené sekvence také ilustrují, jak mohou krysy po vniknutí do našich domovů překousat kabely a třeba způsobit nejen požár, ale i celou explozi. Setkává se s Dennisem O'Donoghuem, jenž cvičí psy k lovení krys a potkanů na britském venkově, kde tito hlodavci také mohou způsobit značné škody. Dále se Nigel vydává zjistit, jak to bylo s morem, který smetl Evropu ve středověku, kde se kvůli nečistotě krysám velmi dobře dařilo. Z Edinburghu, kde mu o černé smrti více popovídá Elsa Templeton, se vydává do České republiky, a v Praze navštěvuje Kostel všech svatých, jehož interiéry působí opravdu jako z toho nejděsivějšího hororu (Nigel sám ho nazve "creepy church"). Lebky lidí, jež byli morem zabiti, jsou v této budově naskládány na hromady v desítkách tisíců. Další Nigelovou destinací se v tomto dokumentu stávají Spojené státy americké; na předměstí kalifornského města Chico se setkává se slavnou "rat lady" Debbie Ducommun, zakladatelkou mezinárodního Rat Fan Club, jež ho seznámí s některými ze svých nejmilejších mazlíků, včetně nahé velkouché krysy variety dumbo (navíc se dozvíme, že přezdívku "dumbo" měl Nigel v dětství od své matky, a to kvůli tomu, že měl podle ní jako malý příliš velké uši). Neurolog Mark Tusinski divákům vysvětlí, proč jsou krysy tak důležité při laboratorních pokusech, a jak nám mohou pomoci vyléčit některé choroby nebo zahojit těžká zranění. Nigel při rozhovoru s ním zmiňuje poranění míchy a v souvislosti s tím i herce Christophera Reeva (Superman), který byl v době natočení tohoto snímku stále naživu, ale již šest let byl po pádu z koně na vozíku; podle Marka Tusinskiho by mohla medicína jednoho dne díky krysám najít způsob, jak taková zranění léčit. Film se dále přesouvá do Austrálie; tam si nejprve Nigel zatančí s jedním z tvorů, které má mnohem radši, než krysy, a to sice s krajtou ametystovou, jedním z šesti největších hadů na světě. Nalezne ji v křovinách queenslandského pralesa, zatímco had tráví jakousi kořist, možná jednu z místních velkých krys. Obdrží pár kousnutí, jen taktak se vyhne tomu, aby krajtí zuby zasáhly jeho rozkrok, a poví nám o tomto krásném hadovi pár zajímavostí. V noci se tu setká s pademelonem (rod Thylogale), vakoveverkou létavou a nakonec i s velkou krysou pestroocasou (Uromys caudimaculatus), která může měřit i přes 30 centimetrů a vážit dvakrát víc než krysa obecná. Setká se s Eleanor Collins, jež studuje, jak tyto krysy roznášejí po pralesích semena rostlin. Skutečným zlatým hřebem tohoto dokumentu je však Nigelova výprava do pohoří Pegugunungan Bintang na ostrově Nová Guinea (ačkoliv v roce 2021 Nigel Marven odhalil, že plánuje natočit nový dokumentární seriál o přírodě Nové Guineje, jsou dosud Krysy s Nigelem Marvenem jeho jediným dokumentem, který byl na ostrově z části natočen). Po divokém uvítání místními domorodci v odlehlé horské vesnici se s mamaliologem Kristoferem Helgenem (Lost Land of the Volcano) vydává hledat do té doby největší nalezený druh krysy. Jeho výprava je neúspěšná, ač má štěstí alespoň na kuskuse hedvábného. Obří krysu pak do vesnice krátce před Nigelovým odletem přinášejí místní domorodí lovci (jen pro doplnění, ještě větší druh byl ve stejné oblasti v přítomnosti Krise Helgena objeven při natáčení cyklu BBC Lost Land of the Volcano v roce 2009). Na závěr náš moderátor míří do indického Radžastánu, konkrétně do chrámu Karni Mata, kde se hodlá projít mezi uctívanými krysami. Na rozdíl od ostatních to ale raději zkouší v ponožkách. Po jeho návratu do Anglie je Haw-Haw darován do British Wildlife Centre poblíž Gatwicku, kde si má zbytek života užít mezi ostatními zástupci svého druhu. Dokument je plný zajímavých informací a záběrů, od "natural history sequences" po sekvence moderované Nigelem, s krysami jak v zajetí, tak v divoké přírodě. Kameramany tohoto snímku byli Rod Clarke (Weird Nature, Human Planet), Malcolm Ludgate (Nature: Outback Pelicans) a Simon Wagen (Untamed China with Nigel Marven, Wild Colombia with Nigel Marven). Zvuk při natáčení nahrávali Mark Roberts (Giants with Nigel Marven) a Tony Griggs (Natural Mystery: Health & Hypnosis). Hudbu pro dokument Krysy s Nigelem Marvenem, jež je poměrně funková či jazzová, složili skladatelé Steven Faux (Wings, Earthflight 3D) a Ian Butcher (Paleoworld: Valley of the Uglies, Wild Wolves with David Attenborough). Scénář pro dokument je dílem Sophie Cooper, jež zpracovala scénáře také pro dokumenty NOVA: Garden of Eden či dvě epizody Wild Europe (Genesis a Ice Age). Rešerše informací se chopil Matthew Wright, který později s Nigelem Marvenem spolupracoval na mnoha jeho dalších dokumentech, například Penguin Safari či Arctic Exposure. Asistenty producenta byli Colin Collis a Conrad H. Maufe, jež v roce 1999 s Nigelem spolupracovali na jeho seriálu Giants. Krysy s Nigelem Marvenem režíroval Simon Kerfoot (Nature Shock) a jeho výkonnými producenty byli David Wallace a Alexandra J. Bennett (speciálně pro Discovery a Animal Planet). Tento dokument rozhodně mohu doporučit. Je skvěle natočený, výborně sestříhaný, místy poněkud dosti zábavný (opravdu nevidíte Nigela trošičku vystrašeného v každém jeho dokumentu!) a také velmi informativní. Poskytuje skutečně moc pěkný vhled do života krys, poskytuje informace o jejich potravních návycích, rozmnožování i jejich důležitosti v různých ekosystémech, od těch městských až po deštné pralesy. I ty z Vás, jež se krys bojí, dokáže přesvědčit, že jsou to nádherná zvířata s fascinujícími strategiemi k přežití. Na DVD bohužel nevyšel, ještě v letech 2011 a 2012 jej však reprízovali na středoevropské verzi Animal Planet, a v angličtině (a s čínskými titulky) je dodnes dostupný ke zhlédnutí na internetu.

sobota 18. září 2021

Cryptid Hunters: The Warrior Trio (9/10)

Bojová trojka se dala zase dohromady, a to díky Pierru Leroyovi. Byla poslána ke svatyni Samegawajinja u japonského města Kikonai, aby zastavila Nanami Hachisuku, jež je jedním z vůdců zločinecké organizace Čtyři hlavy. Ta si zřejmě dala za cíl nasbírat co nejvíc informací o dosud nepopsaných živočiších, aby je pak mohla zneužít pro narušení ekosystémů na naší planetě. Mise v Japonsku byla bohužel neúspěšná, Nanami unikla, a Akihiko skončil s těžkým zraněním páteře v nemocnici. K Rogerovi a Fahadovi se za Pierrova souhlasu přidala Haruko Horikawa, Nanamina neteř a bývalá členka Čtyř hlav. Společně s ní se bývalí tajní agenti vydali do Thajska, za pytláky, jež také pracují pro Čtyři hlavy, a v Národním parku Erawan loví vzácné primáty nazývané naree pon. Francouzský zločinec Gerard Baffier a jeho lidé chytili trojici bojovníků dříve, než stačila jejich tábor přepadnout, surově Haruko zmlátili a s jejími kolegy, uvězněným Tatzem a odchyceným naree ponem ji nechali na pospas osudu. Kvůli bouřce však Baffier nemohl park opustit, jeho helikoptéra byla následně Rogerem a Fahadem přepadena, a pod Fahadovým řízením zamířila na jih tohoto chráněného území. Vrtulník nakonec spadl, ale všichni cestující přežili, Haruko pak Baffierovi opětovala surovou agresivitu a znetvořila mu obličej, a tým s ním jakožto se zajatcem zamířil k buddhistickému chrámu Wat Thapsila. Odtamtud potom Fahad po telefonu hovořil s Akihikem. Ten byl díky svému novému spojenci, Evanu Sellersovi a jeho kolegyni Susan Yang, jež se vydávala za čínskou zdravotní sestru, z nemocnice v Kikonai propuštěn, a byl mu dán zvláštní hover chair, na kterém se může pohybovat podobně, jako by měl vozík. Sdělil Fahadovi, že Pierre je zneužil pro svůj prospěch, že jim zatajil, do jakého nebezpečí je poslal, a to vše jen proto, aby mohl studovat kryptidy dříve odchycené Čtyřmi hlavami. Zatímco Nanami Hachisuka a její kolega Faldbakken začínají provádět svůj hrůzný plán narušením ekosystému v indické Maharashtře, čekají Roger, Fahad a Haruko na Akihika, jenž jim slíbil, že je nějakým tajemným způsobem v Thajsku najde. Ke všemu překvapení je však navštívily agentky Kentová a Lyonsová, odhalily jim, že celou dobu je sledovaly, aniž by jim pomohly, a sdělily jim, že se tu děje něco velmi zvláštního. 

CRYPTID HUNTERS: THE WARRIOR TRIO, ČÁST DEVÁTÁ:
Akihiko otevřel oči. Intenzivní záře pominula, a on teď slyšel krásné švitoření tropického ptactva. Na svém speciálním přístroji se natočil více do strany, a pohlédl na svou čínskou průvodkyni. "Říkala jsem, že to bude chvilka," usmála se na něj, "na co člověk potřebuje moderní technologii, když může z místa na místo cestovat způsoby tisíckrát spolehlivějšími." "Je to nějaký portál," vydechl Akihiko, "jak jste ho vytvořila?" "Já ne, to příroda," řekla na to Susan, "vy sám přece víte, že náš svět je plný neuvěřitelných věcí." Akihiko pokýval hlavou. Koneckonců již v životě takovou nehmotnou bránu viděl, vlastně hned několikrát. Tentokrát však neměla nic co do činění s nějakým cestováním mnohovesmírem. Fungovala jako teleportační zařízení, a to bylo vše. "Teď už mě asi nebudete potřebovat, že?" zeptala se Susan a položila Akihikovi ruku na rameno. "Nejspíš ne," pousmál se Akihiko. I přesto, že ho před chvílí tato neznámá žena zavedla k podivnému blyštivému úkazu v té nejnepřístupnější části kikonaiského městského parku, a on byl z náhlého přesunu do Thajska docela roztřesený, cítil se bezpečně. Moc toho o ní nevěděl, ale byla to ona, kdo se o něj potají v nemocnici staral a nakonec mu donesl ten výtečný hover chair. Odebrala se zpátky k portálu. "Hej," oslovil ji neosobně, "uvidím Vás ještě?" "Určitě," pousmála se Susan, a blyštivým úkazem prošla. Poté, co zmizela, začal Akihiko zase uvažovat úplně jiným způsobem. Jeho mysl se zaměřila na jeho přátele. Podle mobilního telefonu, jenž mu před pár dny v nemocnici Susan též přinesla, byli Roger a Fahad v ulici asi pět bloků odsud. Když podivný Japonec se zvířecím, neustále naštvaným výrazem v obličeji svištěl ulicemi na své bizarní obdobě vozíku, obyvatelé Kanchanaburi na něj hleděli s údivem. V jednu chvíli za rohem špinavého domu téměř narazil do staré babičky, jež šla o holi. Nevrazil sice do ní, vzduch z hover chair však porazil hůl, a babička sebou třískla o zem. "Dávejte bacha," sykl na ni Akihiko, aniž by byl kvůli svému zranění schopen obrátit k ní hlavu. "Xị̂ ngò! F̄rạ̀ng xỳāng ṭhex... H̄nùm«xỳāng ṭhex... Kæ mạn h̄mū thậngnận!" řvala stará paní, zatímco se marně snažila se zvednout. Akihiko byl rád, že těm nadávkám nerozumněl. Neslyšně se v další ulici přiblížil k Rogerovi a Fahadovi, kteří vedli vášnivou debatu s agentkami Kentovou a Lyonsovou. "Věděl jsem to! Přes satelity sledujete prakticky všechno, co se na téhle planetě děje! Nikdo není před zraky amerických agentů v bezpečí!" křičel Fahad. "Krucinál, Fahade, vy sám víte, jak důležité to je. Jedině takhle zjistíte, jaká nebezpečí světu hrozí," bránila zájmy svých lidí agentka Kentová. Roger se otřásl. "Co všechno o nás vlastně můžete vědět?" zeptal se. "Rogere, vy to asi berete moc osobně," ozvala se Amanda, "nešpehujeme každého člověka." "Víte, trošku mě štve, že jsme na téhle misi skoro zemřeli, a pak zjistíme, že nás z relativní blízkosti sledujete na tabletu. Kdybyste nám pomohli... nemusel bych mít, sakra, strach, že se už nevrátím ke své rodině!" zakřičel Fahad. "Pierre nás nežádal, abychom vám pomáhali. Jenom chtěl, abychom na vás dohlíželi! Ale jestli chcete pomoc, no fajn, řekněte si o ní! Proto jsme se tu před vámi ukázaly!" zařvala Barbara. "Pierre je zřejmě pěkný podvodník," přerušil jejich křik Akihiko a zastavil hover chair kousek od Rogera, "a já si začínám říkat, že ve všem, co se děje, má prsty vlastně on." "Kámo," oslovil ho Fahad, "konečně jsi tu." "Jak ses sem dostal?" zeptal se ho Roger. "To je na dlouhé povídání, Rogere," odpověděl Akihiko. "Hlavní je," pokračoval, "že nemůžeme nikomu věřit. Celá tahle věc se Čtyřmi hlavami... Myslím, že mám odpovědi na spoustu našich otázek." "Tak ven s nima," řekl na to Roger. Akihiko se zahleděl na Haruko. "To bylo prachů, co?" zeptal se jí svým hadím hlasem. "Pardon?" Haruko nerozumněla, na co narážel. "Za ty operace," pousmál se ďábelsky Akihiko, "vy jste přece bývala často na sále, a těšila jste se z toho, jak těm dětem vyřezávaly ledviny z těla." Fahad se na ni zadíval ještě s větším podezřením, než před pár minutami. "Cože?!" zasmála se Haruko. "Tohle je nějaké nedorozumění... Jak se vám vůbec daří? Posledně jsem vás viděla, když vás upoutávali na lůžko za takové divné sloupy..." změnila téma hovoru Haruko. "Nehraj, že nevíš, o čem mluvím," zasyčel Akihiko, "jsi kriminálník. Zatajila jsi všem, proč tu vlastně jsi. Obdržel jsem pár souborů. Podle nich se možná vydáváš za bývalou členku Čtyř hlav, možná jí dokonce jsi, ale stejně i po opuštění té organizace jsi na vlastní nebezpečí prováděla příšernosti." "Jako vy?" bránila se náhle Haruko. "Já zabíjel, protože jsem musel," zasyčel Akihiko. "To je pravda. Někteří z nás museli zabít lidi, bez kterých se stal svět lepším," reagoval na to Fahad a pokynul na agentky Kentovou a Lyonsovou, které spolu s ním odstranily nenávistného vraha z Rio de Janeira. "Já žádným dětem ledviny z těla nevyřezávala!" vykřikla Haruko tak, že se to neslo celou ulicí. Ti, kteří tu uměli dobře anglicky, strnuli. Na Japonku a Japonce, dvě Američanky, Araba, Kanaďana, kočkočerva, vyhublou opici a trapně se krčícího zrzavého Francouze se zafáčovanou hlavou teď hleděly desítky zvědavých očí. "Tohle možná není nejlepší místo, kde bychom si to měli vyjasnit," řekla Barbara. Amanda pokývala hlavou a doplnila ji: "Co takhle promluvit si o tom někde, kde nás nebudou sledovat? Třeba v Lapwingu? Je támhle na té střeše." Do deseti minut stáli všichni na střeše desetipatrového domu. "Co vy tu dělat?!" křičel na ně jejich majitel, který neměl ani ponětí, že před nedávnem už agentky Kentová a Lyonsová na střeše stály. Amanda vytáhla z kapsy své černé uniformy ovladač, a náhle se před všemi zviditelnil vysokorychlostní letoun, až dosud jako chameleon kopírující zbarvení okolního prostředí, včetně rudnoucí večerní oblohy. Majitel domu upaloval pryč a vykřikoval thajsky něco o konspiracích, o nebezpečných Američanech, o bláznivých turistech a podobných šílenostech. Lapwing vystřelil do vzduchu, a mezi mraky se pak zase zneviditelnil. "Tahle Haruko vás zradila. Vlastně si myslím, že kvůli ní jsem skončil se zraněním páteře," řekl v letounu Akihiko. "To není pravda! Vždyť já jsem vám zavolala sanitku," řekla na tu Haruko. "Jo, jenže potom, co jste tam na mě nastražila past!" zařval Akihiko. "Pršelo tam, nevzpomínáte si snad? Jste úplně blbej, Yukimuro," bránila se Haruko. Akihiko zasyčel a vrhl po ní šuriken. Barbara, až dosud hledící z okna, se mu jen tak tak vyhnula. Haruko jej ovšem chytila přímo před svým obličejem, tak jako kdysi v Kikonai. "Do háje s váma," sykl Akihiko. "Cvičili mě ti nejlepší," usmála se Haruko. "Jako vaše teta, že?" přidal se k Akihikovi Fahad. "Co s váma je?! Pomáhám vám, a najednou se na mě začnete sypat, jako bych..." Haruko byla úplně v úzkých. "Držte huby, chlapi," bránil ji Roger, "Akihiko, ty máš asi nějaké špatné informace. Ona nelže. V tomhle businessu jsem dost dlouho na to, abych poznal, že lidi lžou nebo ne." "Idiote," řekl mu Akihiko. Roger prudce vstal. "Co jsi to řek? Pokud si dobře vzpomínám, tak pro tohohle 'idiota' jsi před pár dny riskoval život. A skončil jsi takhle, jako mrzák! Nikdy nebudeš chodit spíš kvůli mě, Akihiko, než kvůli ní," řekl s naštvaným tónem. Akihiko proti němu vyrazil na hover chair, a byl by ho zřejmě srazil, kdyby ho agentka Kentová nechytila za krk. "Klid!" zařvala mu do ucha. Akihiko ji praštil pěstí do ruky. Zasyčela bolestí. Pořád měl docela ránu. "Et je pensais que seuls les imbéciles dans les feuilletons se battaient comme ça," pousmál se Baffier, připoutaný k sedadlu v zadní části Lapwingu. "Vy radši nic neříkejte!" zakřičel Roger. "No, tak promiňte. Zapomněl jsem, že pár z vás tu ještě pořád umí francouzky... Třeba jistý kanadský vrah," usmál se Baffier. "Co kdybych ti teď zacpal to, co ti zbylo z nosních dírek, ty svině?!" zařval na něj Roger a začal se k němu blížit. Fahad ho pleskl po rameni. "O Baffiera tady teď nejde!" vykřikl. "Tak o co tu jde?! Řveme na sebe jak děti!" reagoval na to Roger. "To je pravda," ozvala se Amanda, která letoun řídila, "jak banda nevychovaných parchantů ze školky." "Tím jako chcete říct, že někteří z nás nemohli být vychováni svými rodiči... třeba proto, že je někdo zabil?!" vzal to zase strašně osobně Akihiko. "Radši se tu všichni uklidněte, nebo mi z vás pukne palice a narazím do nějakého boeingu," zasmála se Amanda. Lapwing prosvištěl kolem velkého letadla, a minul ho jen o pár metrů. "Kam s tím mám letět?" zeptala se po padesáti vteřinách ticha. "K Pierrovi," zasyčel Akihiko, "to on za všechno může. Musí se to vyjasnit." Podíval se na své kolegy. "Všechno vám vysvětlím. Bude to lehčí před ním. Věřte mi," dodal. Během letu na Svalbard se v Lapwingu moc nemluvilo. Baffier občas něco poznamenal, ptal se, kdy konečně půjde do vězení, měl všelijaké poznámky ke vzhledu a naštvání svých nepřátel, a celkově to byl on, kdo mluvil nejvíc. Amanda dala Pierrovi vědět, že Lapwing mířil do základny. Jeho hlas, rozeznívající se v tu chvíli z vysílačky po celém letounu, působil příjemně a nevinně. Akihiko na něj reagoval ceněním zubů. Letounu bylo umožněno přistát na plošině nedaleko vstupu do podzemní základny Lovců kryptidů, malý kousek od břehů zálivu Nordfjorden. Pierre tam na ně o samotě počkal, oblečený ve staré hnědé bundě s kožešinou na krku. Dalo by se říci, že tento vysoký, zhruba dvaatřicetiletý Francouz působil více kanadsky, než Roger. Nejprve z Lapwingu vystoupily americké agentky a s Pierrem se docela přátelsky přivítaly. Ostatní se k němu tolik nehrnuli. Akihikova slova měla účinek, i když byli vzájemně rozhádaní. "Vítej doma, Fahade," usmál se Pierre, "zrovna jsem mluvil s Harveym. Ptal se po tobě. Šel si lehnout, protože holky s ním zas hrály ping pong, a ve dvojici jsou prostě lepší, než on. Šíleně ho hra s nimi unavila." Fahad jen pokýval hlavou. "Tak co se děje, lidi? Proč tu vlastně jste? Říkal jsem si, že to všechno zvládnete beze mně... Čtyři hlavy moc zlobí? Potřebujete poradit?" ptal se Pierre a neustále se zubil. Akihiko se k němu přiblížil na hover chair a zasyčel na něj: "Poslal jsi nás umřít. Všechny." Pierre se zatvářil zmateně. "No, neposílali jsme se umřít už asi tak pět let?" zasmál se. Akihiko ho chytil za krk a přitáhl si ho k sobě. "Jsi to vlastně ty, kvůli komu jsem v tomhle stavu. Jsi to ty, kvůli komu mohli tihle dva v Thajsku umřít! Zatajil jsi jim, do čeho jsi je poslal!" zařval Pierrovi do obličeje. "Je to pravda, Pierre," doplnil ho Roger, "byly tam desítky lidí. Posílal jsi nám nějaké informace o Čtyřech hlavách v Thajsku, a musel jsi vědět, kolik lidí tam na nás mohlo čekat." "Neříkal jsi nic o tom, že Barbara s Amandou nás sledují! Mohly nám pomoct!" vykřikl Fahad. Taky k Pierrovi přistoupil, a musel se moc přemáhat, aby ho podobně jako Akihiko nechytil za jeho kožešinový límec. Pierre si je všechny prohlédl. "Merde," řekl. "Merde? Merde?! Merde je jako všechno, co na to řekneš?!" zařval Akihiko a sekl s ním o zem. Vážně měl i v hover chair větší sílu, než se mohlo na první pohled zdát. Pierre se zvedl ze země, obličej pokrytý sněhem, a také zavrčel jako zvíře. Roger položil Akihikovi ruku na rameno. "Dost, kámo. Nesnaž se ho naštvat," varoval ho. "Pierre, se vší upřímností se tu vážně děje něco dost zvláštního," řekla Barbara, "proto jsme k vám přiletěli." "Přiletěli jsme sem hlavně proto, aby sis uvědomil, co děláš, a jak nám všem ubližuješ! Podle mě máš nějak prsty v tom, co se teď děje... Ty Čtyři hlavy... Nejsi ty náhodou jedním z jejich vůdců?!" zakřičel Akihiko. Po těch slovech zavládlo ticho. Ozýval se jen vítr narážející o holá špicberká skaliska, v tuto roční dobu zbavená většiny sněhu. Pierre se začal smát. Mávl rukou. "Qu'est-ce que cela signifie?" zašeptal si pro sebe. "C'est ce à quoi je dois faire face tout le temps!" reagoval na jeho slova Baffier. "Mon Dieu," šeptal si dál pro sebe Pierre a smál se. "C'est exactement ce qui me passe par la tête tout le temps! Ces gars sont déments!" pokračoval Baffier. "Dement jsi tu možná tak ty," řekla na to Haruko. "Co tady dělá ona? Proč se tam v Kikonai najednou, jen tak, zničehonic objevila?!" vykřikl Akihiko a ukázal na Haruko. "Ty," oslovil Pierra, "to tys ji tam přivolal. Nechal jsi ji pracovat za nás, aniž bychom to věděli." "Já?! Já se o ní dozvěděl až ve chvíli, kdy jsme stáli před tou nemocnicí! Fahade, Rogere, vy si to přece pamatujete, ne?!" zakřičel Pierre. "Tohle je úchylný," zatřepala hlavou Haruko, "kočkujete se jeden s druhým, a ani nevíte, o čem mluvíte." "Hlavně, že ty víš, jak řezat skalpelem do neuspaných dětí!" reagoval na to Akihiko. To už se Haruko naštvala. Co to s tím Japoncem bylo?! Zvedla kámen a vrhla mu do hlavy. Zasáhla ho. Spadl z hover chair, a zbytky sněhu na letecké plošině se jeho krví zbarvily doruda. "Cos to udělala?!" zařval na ni Fahad. "Jen jí dejte," zašeptal Baffier a promnul si ruce. Fahad se ovládl, nic s Haruko neudělal, a spolu s Amandou pomohl Akihikovi zpátky do hover chair. Akihiko se podíval na Haruko a odplivl. "Kriminálník," řekl o ní. "Ne, Pierre ji nenajal," řekl Roger, "Haruko je jediná z nás, kdo má tady ještě trochu cti. Chyba není v ní. Pierre, proč před námi spoustu věcí tajíš?" "Proč se jí furt zastáváš, zěmědělče?" sykl na něj Akihiko. "Neříkej mi zemědělče!" zařval Roger. Akihiko si utřel krev ze spánku, přiblížil se k Rogerovi a mázl mu jí do obličeje. "Utři si to, zemědělče," provokoval ho. Roger mu dal ránu pěstí do nosu. Akihiko vyfrkl krev, vytáhl další šuriken a sekl Rogera do paže. Ten zařval bolestí a klesl k zemi. Baffier se řehtal. Tohle pro něj byla komedie. Smál se tak dlouho, dokud nezačal připadat Haruko otravný, a ta ho znovu praštila do zafáčovaného obličeje. Teprve pak ho smích přešel. Válel se po zemi a naříkal. Akihiko zavřel oči a vydýchal se. "Všechno je to Pierrova vina. Je to sebestředný blbeček s milionem tajemství, a já bych se nedivil, kdyby pro ty darebáky nějak pracoval! Přestaň se smát, Leroyi! Je to pravda, že jo?" řekl, obrácen k Pierrovi. "Samozřejmě, že to není pravda, Akihiko! Seš vůbec normální?! Já se tady o Čtyři hlavy zajímám déle, než kdokoliv z vás, s tím, že vím, jaké nebezpečí představují! Co to máš vůbec za absurdní názory?! Ztratils při pádu z té střechy hlavu?!" bránil se Pierre. Bylo to bezvýsledné. Hádali se spolu, prali se spolu, prskali po sobě sliny, sem tam vytekla trocha krve - z nosu, z úst či z řezné rány na ruce - a veškerá týmovost byla pryč. Bojová trojka byla rozdělena. Dívali se na sebe s podezřením. Za skutečného nepřítele však považovali Pierra. Barbara a Amanda toho moc nenamluvily, zato Baffier se i přes další krvácení netajil s tím, jak zábavné mu to přišlo. Nedokázali se domluvit jeden s druhým.


Byli zmraženi v tom momentu nejistoty. Ručička na hodinách se však nezastavovala. Čas odtikával pryč. Chatri Thongkham pomohl pytlákům v tom nejsevernějším bodu Národního parku Erawan odchytit naree pona, a sám mu vpravil do krve jakousi látku, po níž vyhublý primát zcela zeslábl. Sotva se držel ve větvích stromů, a okamžitě a instinktivně začal přivolávat samici. Měl už v životě udělat jen jedno - setkat se s dalším zástupcem svého druhu. Jen tehdy se pak mohlo neštěstí šířit. Podle dokumentů, jež nashromáždil již zesnulý mnich Saku ze svatyně Samegawajinja, dorazili lidé ze Čtyř hlav do bažin severozápadně od Kikonai, a strávili celý den hledáním kappy. A když na želvovitou potvůrku, skrývající se po většinu času pod vodní hladinou, narazili, infikovali ji novou nákazou. Takovou nákazou, na kterou byl náchylný jen kappin druh. Dále jen doufali, že samotářská kappa brzy najde dalšího zástupce svého podivného druhu. Nanami a Faldbakken dorazili do Národního parku Gír v indickém státu Gudžarát, ne však proto, aby obdivovali indické lvy, levharty, nilgau či krokodýly bahenní. Ne, zkorumpovaní strážci parku tu totiž pro ně odchytili fu liona, dosud popsaný druh psovité šelmy, jež se vyskytuje jak v Indii, tak některých dalších státech jižní, jihovýchodní i východní Asie. Nanami sama skočila na nákladní vůz, na němž chrčící zvíře leželo přivázáno, nepopsatelný děs v očích, a bodla mu do stehna levé zadní končetiny injekční stříkačku. "Vyskytují se od Indie až po Čínu," poznamenala, "jen si představte, jaký dosah to bude mít." "A co s ním máme dělat teď, paní?" zeptal se jeden ze strážců. "Vypustit," odpověděla Nanami. Strážci to moc nechápali, vlastně jim nikdo neřekl, proč chtěly Čtyři hlavy, aby pro ně fu liona odchytili. Pes tedy vyrazil zpět do divočiny, byť se mu od podání tajemného séra pěnily sliny v tlamě. Faldbakken na Nanami pokynul, a oba se vrátili do jeepu, který si vypůjčili v Talale. "Tak, kolik lokalit ještě navštívíme? A kolik aut si ještě vypůjčíme?" zeptal se s úsměvem Faldbakken. "Pár pěkných injekčních stříkaček jsem si s sebou ještě vzala," pousmála se Nanami a auto rozjela, "výlet ještě neskončil." "Ale počítám, že lidi z vaší divize páchají mnohem větší škody," poznamenal při jízdě Faldbakken. "A není nikdo, kdo by je zastavil," usmála se Nanami a podívala se na něj. A v tu chvíli se jí v očích objevila hrůza. "Co?! Mám na hlavě ptačí bobek nebo co?!" zakřičel Faldbakken ve strachu o svůj vzhled a vjel si prsty do svých stříbrných vlasů. Zleva do jejich vozu prudce vjel mohutný teréňák, a natlačil je ke stoletému, třicet metrů vysokému hřebíčkovci šabrejovému. Pod tlakem útočícího vozu a silného, nezničitelného kmene popraskala všechna okna v jeepu. Dva evropští ozbrojenci, kteří Nanami a Faldbakkena provázeli, byli ve chvíli zastřeleni. Z teréňáku někdo vyskočil. Nanami jej sotva zahlédla. Byla to však nějaká žena indického původu a byla ostříhaná nakrátko, s nepříliš vysokým čírem. Nanami se podívala na Faldbakkena - byl v bezvědomí. Na čele měl krev. "Sakra," zasyčela Nanami, vytasila z opasku pistoli a vyskočila ven rozbitým předním oknem. Indka si jí okamžitě všimla, a vrhla se na ni. Skočila jí na krk, utáhla kolem něho své nohy, a Nanami sebou sekla o kapotu poničeného jeepu. Pokusila se vystřelit, jenže Indka včas chytila její ruku, zakroutila jí, a pistole s jediným hlasitým prásknutím spadla k zemi. Kulka zasáhla pouze písek. Nanami sáhla po opasku, nahmatala rukojeť svého nože, a zamířila jím k nohám své oponentky. Ta okamžitě vyskočila, dopadla na střechu jeepu, a odtamtud hodila Nanami do obličeje plynový granát. Nanami začala kašlat. Nedalo se to vydržet. Se slzami v očích, s potem stékajícím po hlubokých jizvách na čele, pokusila se o útěk. Její pronásledovatelka byla rychlejší a mrštnější, a brzy ji dohnala. Strhla ji mezi křoviska, natlačila jí obličej do hlíny, a zatlačila jí zezadu do krku svůj loket. Nanami ale měla stále nůž, a podařilo se zarýt jej útočnici mezi žebra. Nevěděla, co ji teď vyděsilo víc. Jestli to bylo to, že nemohla s nosem a ústy v suché hlíně dýchat, anebo to, že oponentka po takové ráně vůbec nevykřikla. Ba naopak, ten nůž si s hlasitým "Pffit!" ze svého těla vytáhla, a jeho teplou, krví zbarvenou čepel položila Nanami na záda. Obrátila ji, a loktem jí znovu zatlačila na krk. Nanami kašlala. Měla záchvat. Oči jí slzely, všechno bylo rozmazané. Jenže na chvíli přece něco ostře uviděla. Ta žena, co ji napadla, byla oblečená v černém. Dlouhé rukávy, kožený oblek. A tam na hrudníku měla něco vyšité. Co to bylo?! CH. Co by mělo být CH?! Nanami popadla její ruku, a strhla ji k zemi. Pak praštila útočnici do obličeje, a nato sama zařvala. Nůž skončil v jejím rameni. Toto bylo zdaleka ta nejhlubší rána, kterou v poslední době Nanami utrpěla. Čepel projela svalem, a ten prostě pukl. Nanami v hlavě viděla explodující bombu - s takovým obrazem si tu náhlou bolest asociovala. Vší silou kopla oponentku do břicha, práskla jí pěstí o tvář, a několikrát to zopakovala, aby se přesvědčila, že ji opravdu zranila, a pak se zase dala na bezhlavý útěk. Sáhla do kapsy a vytáhla z ní vysílačku. "Lee, Faldbakken je v autě a je zraněný! Za mnou se někdo žene! Jsme v Gíru, poblíž východní hranice!" zařvala do vysílačky. "Hned tam jsme," ozvalo se z ní, a dříve, než se Nanami při běhu trochu vzpamatovala, objevil se na obloze vysokorychlostní letoun Čtyř hlav. Vyběhlo z něj deset ozbrojenců, někteří z nich byli Malajci, jiní Číňané, našlo se tu ale i pár Rusů a jeden chlapík z Keni. Nanami do letounu nastoupila, a poručila svým lidem, aby okamžitě zaletěli pro další hlavu. "Nevím, jak na tom Faldbakken byl, ale byl nejblíž nárazu tím druhým autem," řekla Číňanovi, který letoun řídil, "Lee, hlavně dělej! Bojím se, že vykrvácí. Vážně nevypadal dobře." Pro letoun schopný přiletět do Gíru z Rádžkótu, kde měli tito konkrétní pracovníci zločinecké organizace úplně jiný úkol, do tří minut, nebyl problém dostat se k poničenému jeepu doslova za pár desítek vteřin. Těla evropských ozbrojenců v autě pořád byla, ovšem Faldbakken zmizel. Teréňák tu také zůstal, po indické útočnici tu ovšem nezbylo nic. "Co to sakra bylo?" zeptala se sama sebe Nanami. Přejela očima po okolí. "Někdo věděl, že jsme se sem vydali... Jenže to nedává smysl!" Zamyslela se. "CH... Cryptid Hunters! Ale tohle přece není možné... Indka?! Kdo to má být? Nikdo o ní nikdy nemluvil. Dělá pro ně?!" uvažovala nahlas. "Paní, nemyslím si, že je tu pro vás bezpečno," řekl Lee, "pojďte zpátky do letounu. Faldbakkena najdeme, to nebude problém. Ať už ho unesl kdokoliv, nemohl se dostat příliš daleko. Zvlášť za tak krátkou dobu." Nanami pokývala hlavou, a vrátil se do letounu. Trochu se uklidnila a zamyslela se nad poslední zprávou, která jí byla před pár hodinami podána. "Špicberky," zašeptala si pro sebe. Nechápala to. Vytáhla mobilní telefon a napsala zprávu člověku, který jí informoval o tom, co dnes budou její nepřátelé z řad bývalých Lovců kryptidů dělat. "Jste si jistý, že víte všechno, co máte vědět?" stálo v její zprávě. Odpověď přišla do pár minut: "Naprosto." Nanami tedy napsala další zprávu: "Jak je tedy možné, že mě před pár minutami tady, v Indii, přepadl jeden z jejich lidí?" Na to její kontakt neměl odpověď. Možná neměl ani čas na napsání zprávy, protože právě s číšníkem řešil, co se dá dělat s červeným vínem na bílém ubrusu. Notně se mu při pití musela zatřást ruka.


Pierrův obličej narazil o stěnu výtahu. Byla to pořádná rána, a zlomila mu nos. Krev pokryla celá jeho ústa, stékala mu po bradě a špinila jeho starou bundu. Nedokázal to již vydržet. Žíly na jeho čele se začaly zelenat, špičáky v jeho ústech začaly nepřirozeně rychle růst, z palčáků mu rychle vyrůstaly ohyzdně dlouhé keratinové nehty, a měnily se v drápy. Tuhle ránu Akihiko přehnal. "Ta tvoje hračka je nějak moc nebezpečná," zahrčelo Pierrovi z krku úplně jiným hlasem, a vrazil svému japonskému kolegovi jeden dráp do obličeje. Fahad včas zachytil jeho ruku a trochu s ní pohnul, takže dráp pouze řízl Akihika do levého spánku, asi jen dva centimetry nad ránou od kamene, co po něm hodila Haruko. "Klid, chlapi," řekla jim Barbara, "už to skončete." Baffier se zase zasmál. Tentokrát to byla Barbara, kdo ho kopl, byť pouze do kotníku. Opět zasténal. "A ty mlč, blbečku." Hádka v mrazu nebyla moc příjemná, a Pierre svým kolegům nabídl, že je zavede do podzemního komplexu a dá jim odpovědi na všechny jejich otázky. Jenže ve výtahu bylo dusno, Akihiko nepřestával se svými obviněními, neustále dorážel na Haruko i Pierra, a ten se pak nechal řídit svými emocemi. Barbařina slova jej však uklidnila. Sáhl do kapsy kalhot, vyjmul z průhledné tuby tabletku a spolkl ji. Po chvíli zase vypadal jako člověk. "Tohle byly moje poslední rukavice," řekl Akihikovi a hodil mu roztrhané palčáky do obličeje, "budu požadovat, abys mi koupil nové." Akihiko zasyčel. Nelíbilo se mu to. Konečně vešli do šedé chodby, a do tváří je vrazilo příjemné teplo. "Konečně doma," řekl si pro sebe Fahad. "Tak v takovýchle poměrech teď žiješ, jo?" pousmál se Roger. Konečně přátelská slova. "Se Čtyřmi hlavami je to přesně tak, jak jsem říkal," rozpovídal se Pierre, "dlouho jsem o nich nic nevěděl, tak jsem po nich pátral, co jsem mohl. Mrzí mě, jestli jste si připadali neinformovaní, ale... já spoustu z těch věcí o nich zjistil jen teprve nedávno." Podíval se na Akihika. "Nevím, jak tě napadlo, že bych mohl být jednou z hlav. Nebo že bych vás poslal do pasti..." pokračoval. Prošli kolem cely s průhledným silovým polem, za kterou seděl na suché trávě kappa ze Samegawajinjy. Akihiko se opět rozzuřil. "Fajn, že bys byl jednou z hlav, to byla jen má teorie. Ale nemůžeš popřít, že jsi riskoval naše životy, abys mohl studovat tohle," řekl a ukázal na kappu, "tohle a víc." "Blbost, Akihiko! Jste moji staří přátelé. Pracovali jsme spolu strašně dlouho! Nechápu, proč bych měl chtít vás nějak ohrožovat!" "Tak proč jsi nás teda poslal do Erawanu?!" vykřikl Fahad. "Musel jsi vědět, že jich tam byly desítky," dodal. "Nevěděl jsem to! Merde, já nevěděl skoro nic! Vůbec není pravda, že by mě o vás nešlo!" vykřikl Pierre. "Chtěl jsem, abyste Hachisuku a její lidi zastavili, abyste po nich šli... Jednoduše proto, že na to máte kvalifikaci. Byli jste tajnými agenty, byli jste bojovou trojkou Lovců kryptidů! Máte víc zkušeností se zastavováním kriminálníků, než kdokoliv jiný!" pokračoval. Trochu se vydýchal, a pak ukázal prstem na Akihika. "Odkud to máš?! Kdo ti to nalhal?!" vykřikl. Roger přivřel oči: "Jo, Akihiko! Odkud je ten dokument o členech Čtyř hlav? Byl pravdivý, to jo. Chatri byl jedním z těch darebáků. Ale když Pierre nevěděl, že tam byly desítky lidí, tak kdo? Kdo ti to poslal?" "Možná to byl někdo, komu věřím víc," odpověděl Akihiko, drsně hledící do Pierrových očí, "protože mi dal tenhle hover chair, dal mi telefon, pomocí kterému jsem mohl své přátele varovat... kdežto ty, Pierre, tys mi nedal nic! Nechal jsi mě tam, v nemocnici, a mé kámoše jsi odvedl, aby pokračovali v téhle zadělané misi!" "Kdo to byl?!" zařval Pierre. Jeho hlas se opět proměnil. Roger vrazil klouby prstů své ruky do Akihikova ramena. Také chtěl znát odpověď. "Jmenuje se Evan Sellers," odpověděl Akihiko, "klidně si kvůli tomu vyžer srdce." Teď úplně ožil Fahad, a agentky Kentová a Lyonsová se na sebe podívaly s pozvednutým obočím. Oni přece věděli, kdo Evan Sellers byl. "To si děláš srandu, ne, Akihiko?" ozval se Fahad. "Co vám najednou je?" zasyčel Japonec. Fahad ho chytil za krk a strhl ho z hover chair. Akihiko se skutálel po podlaze. "To si děláš srandu! Sellers?! Nemáš vůbec ponětí, kdo Sellers je! Nikdy jsi neslyšel o Zasvěcených, nikdy jsi s nimi nebojoval! Nechal ses zmanipulovat, a teď za to všichni platíme!" řval Fahad. "Takže to je zas něco z jara, co? Něco, co jste mi zatajili! Proč jste mě vůbec najímali?! Pierre, idiote jeden! Nenávidím tě! Jednou tě zabiju!" zařval Akihiko. Po vyslovení těch slov už jenom křičel bolestí. Ležel na podlaze v takové pozici, že to zraněné obratle dosti svíraly jeho nervy. "Sellers vedl Zasvěcené, kteří se zajímali o tvory z jiných dimenzí. Dost jim lhal. Má dost velké znalosti, ví toho zřejmě o portálech do jiných světů víc, než kdokoliv jiný," řekl Pierre. "Akihiko, ten člověk tě zneužil. Byl jsi v mentálním rozpoložení z toho, co se ti stalo. Chápu, že to zranění jsi nedokázal unést. Celý život jsi byl volný, a pak musíš najednou ležet spoustu dní na lůžku a ani se nehnout... Ale Sellers odpovědi nikdy neposkytoval. Je to manipulativní člověk, jenž se snaží pouze o to, o jde jemu," pokračoval. "Zvláštní, že přesně to řekl o tobě," zašeptal Akihiko. Pierre začal křičet: "A právě o to tu jde! Věděl jsem tak málo, že jsem nedokázal odhadnout, co se stane! Že jeden z vás podlehne slovům nějakého šílence, megalomaniaka, který nenávidí Lovce kryptidů!" "To je pravda, Akihiko! Když jsem se naposledy se Sellersem setkal, slíbil, že Lovce kryptidů zničí. Tak se mu to asi podařilo," řekl Fahad. "No, minimálně zničil vás a připravil vás o důvěru ke mně," řekl na to Pierre, "vsadím se, že nenávidí hlavně lidi z Týmu B, takže mě a tebe, Fahade. Ostatní pro něj budou jenom loutky, se kterými si může hrát. Akihiko, jsi rád, že tě rozhýbal taháním za nové nitky, co ti dal?" Akihiko mlčel. Možná, že kdyby si se svými kolegy o Sellersovi promluvil dříve, všechno by bylo lepší. Cítil se teď špatně. Bylo mu na zvracení. Fahad, o kterého měl takovou starost, na něj pohlížel s nenávistí v očích. Roger Akihika nechápal. Pierre byl na něj naštvaný. "Nikdy jsem neřezala do dětí. V Mozambiku jsem dětem pomáhala potom, co přišli o rodiče za invaze mimozemšťanů," řekla Akihikovi Haruko. "Další blbosti od Sellerse. Ten člověk je lhář. Nikdy jsi mu neměl věřit," dodal Pierre. Barbara a Amanda posadily skučícího Akihika zpátky do hover chair. Zavřel oči. Nedokázal se již na ostatní dívat. "A právě tohle jsou ti zvláštní věci, co se tu děly," řekla Barbara, "zachytili jsme signál na starém telefonu Rogera Neilla - signál, který nezachytí žádné jiné technologie, než ty, jež mají CIA. Do Erawanu mu volal Akihiko, ale jak? Jedině pomocí přístroje, který by mu dal Sellers." Na chvíli bylo zase ticho. "Rozhodně je ale pravda, že se chováš jako Jack. To už ti Akihiko řekl," promluvil nakonec Roger a ukázal na kappu v cele, "kdysi držel Chupacabru v malé kleci. Ty tady držíš chudáka kappu v téhle malé cele, a ne ve výběhu, jak jsi sliboval." "Ale daří se mu tu dobře! A zase ho vypustím zpátky do divočiny!" bránil se Pierre. "Nejsi tak nebezpečný, jak Akihiko tvrdil, Pierre, ale pořád máš pár odstínů šedé," řekl Fahad. "Jako i vy, ne?" vyhrkl Pierre. Dlouho se díval na Rogera. Ten zrozpačitěl. "O mě jsi to věděl?" zeptal se pomalu Roger. "Co, Rogere? Jo, tvoje tajné povolání? To myslíš?" zeptal se. "Vidíš," zasyčel Akihiko, a zase se pokusil Pierra vyprovokovat, "vždycky něco ví. Tohle vůdci týmů dělají. Lidi, co mají moc. Vždycky něco tají, a pak to vytasí, a ty shoříš." "Drž hubu," řekl mu Roger a svěsil hlavu, "měl jsem vám to říct už dávno. Nestaral jsem se v Srbsku o slepice." Zvedl ze země Tatze a přiložil si ho ke tváři. "On ví, že jsem byl na dně. Pomáhal jsem tamnímu opiovému lordovi. Dělal jsem to proto, abych měl peníze... Utopil jsem svoje kreditky v záchodě, dal jsem peníze do leckteré blbůstky... Musel jsem si vydělávat," rozpovídal se Roger o svém tajemství. "Vy jste zločinec, pane Neille," vyhrkla Barbara, a pohlédla překvapeně na Pierra, "a vy jste to věděl?" "No, díky vašim satelitům. Vlastně díky tomu jednomu, co jste nám dali. Tomu, co se v posledních sedmi měsících drží nad Evropou," odpověděl Pierre a učinil krok vzad. Nelíbilo se mu, jak rychle se k němu agentka Kentová blížila. "Jsem aspoň rád, že to tajemství je venku," řekl Roger. "Měl by ses stydět!" zařval Fahad na Rogera. "Ne, Fahade. Měl bych se stydět já. Měl jsem o tom s ním promluvit, když jsem o tom věděl," řekl Pierre. "Právě kvůli mě jsme byli v tolika nebezpečích. U Samegawajinjy nás detekovali, v Erawanu taky... Vlastně detekovali Tatze," řekl Roger, "věděl jsem, že mu ti chlapi v Deliblatské poušti něco udělali." "No, a to já zase nevěděl," vyhrkl Pierre, a hned z kapsy vytáhl detektor čipů. "Jo, má ho v zádech. Tvoji kamarádi mu dali pod srst čip," řekl. "Nejsou to mí kamarádi!" vykřikl Roger. "Jsou to zločinci, jako já," pokračoval a pohlédl na Fahada a Akihika, "nevíte, jak moc na dně jsem byl. To, že jsem se stal součástí opiového řetězu, to všechno byl výsledek mého strádání. Spad jsem do bezedné studně, pánové. Nedokážu se z ní vyškrábat." "Ale já chci, aby ses z ní vyškrábal, Rogere," řekl mu Pierre, "nemyslíš si, že i to je důvod, proč jsem ti od začátku věřil? I když jsem tě viděl na satelitních snímcích, jak s opiem chodíš po divočině?" Roger se pousmál. "Vytáhnu Tatzovi ten čip. Musíte být lépe připravení," pousmál se Pierre. "To myslíš jak?!" vykřikl Akihiko. "Udělal jsem jednu chybu," odpověděl Pierre, "nějak jsem doufal, že se dáte pěkně dohromady. Nevyšlo to. Jste moc zničení. A tak jsem si udělal malou pojistku, ale k tomu se možná ještě vrátím... Teď je důležité, abyste byli zase ve formě, fyzicky i psychicky. Přiletěli jste sem pro pomoc, aniž byste to věděli. Myslím, že tady agentky se mnou zasouhlasí - potřebujete výcvik. A tenhle komplex má všechno, včetně místností, kde se můžete dát zase dohromady. Měl jsem na to pomyslet už dřív... Neměl jsem vás nechat strádat. Můžu vám pomoct aspoň teď?" "Ty prostě chceš, abychom tu misi dokončili, co?" zasyčel Akihiko. "Jo, ale kvůli téhle planetě. Vůbec ne kvůli mě a zvířatům, o která mám zájem. Tohohle kappu tu studuju, a dělám jeho vědecký popis, to jo. Ale taky ho zásobuji vitamíny, které mu chyběly. Vůbec to není jenom o mě. A vy byste si, chlapi, měli uvědomit, že taky tahle mise není jenom o vás!" odpověděl Pierre.
Roger se v nové šedé uniformě Lovců kryptidů rozehnal proti laserové pušce, vycházející ze zdi. Uskočil několika paprskům, a zarazil do zbraně dlouhou dýku. Ve chvíli, kdy přestala fungovat, objevily se na protější stěně místnosti další tři takové laserové pušky. Roger poklepal dvakrát na zápěstí, a z něj vyšel silový štít. Roger se tak mohl bránit laserovým střelám, a opět zničit jejich původce. Fahad, přestože v komplexu žil už přes půl roku, nikdy nevyzkoušel místní tělocvičny. "Jen do toho, Gabrielle," poručil počítačovému systému, a rázem se před ním objevily žebřiny - též pouze silové, a takřka průhledné. Šplhal po nich, skákal z jedné na druhou, nakonec se chytil pořádného provazu na stropě, rozhoupal se, a pokusil se skočit na žíněnku u dveří. Narazil ovšem do dveří samotných. Pro Akihika byl výcvik také nelehký. Dostal mechanický oblek, velmi podobný tomu, jaké minulý podzim Lovci kryptidů ukradli businessmanovi Jeremymu Olsenovi. Jeho výtvory se jistě inspiroval technik nového týmu, Marvin Grayson, a vytvořil podobné brnění. Akihiko se v něm mohl normálně pohybovat - mnohem lépe, než na Sellersově hover chair, jež byla, jak se ukázalo, vybavena odposlouchacím zařízením. Pierre ho sám zničil svými keratinovými drápy. Akihiko se v mechanickém obleku naučil několika bojovým pohybům, a znovu se zmocnil své kovové tyče, kterou pro něj v základně uschoval Pierre. Byla krásně vyleštěná, vypadala jako nová. To Akihiko nemohl mít Pierrovi za zlé. Cvičila se i Haruko. Bojovala s Akihikem, a vždy ho, ač byl v mechanickém obleku silnější, porazila. Sama ho škádlila tím, že v životě zabil víc lidí, než ona. Nenáviděl ji za to, ale dokud se nechával vést svou zvířecí zlobou, prohrával. Musel se uklidnit, a začít o boji přemýšlet úplně jinak. Pierre Haruko sdělil, že má pro ni zvláštní plán. Opět však bojové trojce zatajil, jaký ten plán byl. Jejich úkolem nyní bylo dokončit to, co začali. Cvičili se, aby konečně, na poslední pokus, zastavili Nanami Hachisuku.

Pokračování příště...

pátek 17. září 2021

Springwatch 2021 - Obyvatelé odlehlého lochu v Argyllu

Obyvatelé odlehlého lochu v Argyllu. Iolo Williams vypráví příběh zvířat, která žijí v okolí těžko přístupného nepravého jezera v tradičním skotském hrabství Argyllshire. Na jaře se touto úžasnou divokou krajinou začal šířit nový život. Přílivu a odlivu zde při hledání potravy využívaly vrány šedé, zajímající se především o drobné měkkýše a korýše vyplavené na břeh. Největším savčím predátorem lochu je vydra obecná, a letos na jaře se tu filmařům ze Springwatch podařilo natočit jednu samici s mládětem, rychle se blížícím k dospělosti. Podobně jako vydry ze skotského pobřeží, i tato zvířata jsou aktivní ve dne, nikoliv v noci, a to částečně díky odlehlosti této lokality a tedy i ochrany před člověkem, ale také díky abundanci potravy. Přestože mají zdánlivě dost, i tak se spolu někdy zdejší vydry perou o svou rybí svačinu. Jejich potyčky z výšky často sleduje největší britský dravý pták, orel mořský, ladně se jako drak nad jezerem vznášející se svým dvouapůlmetrovým rozpětím křídel. Je monogamní, páry spolu zůstávají na celý život. Bohužel však ne vždy zaznamenávají hnízdní úspěch; dvojice žijící na březích lochu letos vyprodukovala vajíčka, ze kterých se nakonec ptáčata nevylíhla. Iolo ještě po skončení tohoto překrásného předtočeného segmentu doplní, že asi třetina hnízd orlů mořských každý rok selže, jednoduše kvůli přirozeným příčinám. 

Klip z jedenácté epizody letošní série pořadu Springwatch, vyrobeného departmentem BBC Studios Natural History Unit a vysílaného živě v květnu a červnu na stanici BBC Two.

Sloane, lovkyně monster: V doupěti sisimita

Další pátek, další část Sloane, lovkyně monster! V minulé části se Sloane Walker vydala z Velázquezovy tvrzi na pobřeží Argentiny do Hondurasu, konkrétně do Reserva de Vida Silvestre Corralitos. Jejím původním záměrem bylo užít si dovolenou ve zdejším tropickém pralese, natáčet si pralesničky, pozorovat kvesaly a chodit sama po této nádherné divočině. Pak jí ovšem jedna turistka z Mexika, Rosa Becerra, řekla o tajemném tvorovi, který údajně v rezervaci žije. Jak Sloane zjistila, jedná se o sisimita, jakéhosi středoamerického bigfoota. Když jsme ji minulý pátek opustili, chystala se strávit noc na stromě v blízkosti fotopasti, jež zvíře natočila. Co se jí od té doby přihodilo?

V doupěti sisimita
11. 9. 2021 - 17. 9. 2021

11. září 2021, sobota: Jedenáct minut po půlnoci sisimito skutečně přišel. V té nejnepříjemnější pozici jsem seděla v koruně stromu, klobouk na hlavě jsem měla úplně promáčený z neustálého deště, jen tak tak jsem se držela zvlhlých větví, když se najednou ta potvora objevila přímo pode mnou. Musím uvést, že i přesto, že jsem se nacházela asi pět metrů nad zemí, ji doprovázel ohavný puch. Tahle velká opice smrděla jako zmáčený pes a zpocené lidské nohy dohromady, a to nepřeháním. Vlastně je to docela podhodnocený popis jejího zápachu. Nedokázala jsem si v tu chvíli představit, jak by takový tvor vůbec mohl lovit, když kvůli svému pachu nedokáže splynout s okolním prostředím. Potvrzuje to snad domněnku, že sisimito je jen neškodný vegetarián? Možná. Chvíli se zdržel pod stromem, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Díval se na mě, a pak zase zmizel ve vegetaci. Měla jsem na větvích zavěšeny dvě kamery s nočním viděním, a pod stromem ještě jednu fotopast, takže jsem si ho pěkně natočila. Nebudu lhát, měla jsem chvíli strach, když na mě zpod svého vystouplého obočí pohlížel, a dokonce jsem si i říkala, jestli nechtěl na strom vylézt. Ruce měl na to dost dlouhé i silné. Asi ale nechtěl mít trable, a tak mě tam nechal. Celé dopoledne jsem si přehrávala ten záznam, byť byl dlouhý jen asi tři minuty. Byl to pořád ten samý, plešatící jedinec. Mohla by to být teritoriální zvířata? Je možné, že už na tomhle území žádného jiného sisimita nenajdu?

12. září 2021, neděle: Myslím, že si na sebe začínáme zvykat. Sisimito i tuto noc prošel kolem fotopastí, ale už na ně vůbec nezaútočil jako prvně. Spíš je ignoruje, a jen tak se potlouká v okolí potůčku. Zatím nevím, čím se živí, protože před kamerami dosud neprojevil nic jiného, než zvědavost, agresivitu a totální mírnost. Žádné hledání potravy, žádné teritoriální volání, žádné namlouvání. Něco jsem o něm ale přece jen zjistila. Tenhle plešatící jedinec je samec. Vedle jedné z fotopastí se totiž vymočil, a nijak se nepokusil skrýt, jakého pohlaví je. Dnes asi v deset jsem pro fotopast přišla, abych v ní vyměnila baterie. Strašně to tam páchlo, ještě hůř, než sisimito samotný. Jeho moč obsahuje obrovské množství amoniaku. Začínám si říkat, proč. Mohl by být třeba nemocný? Očividně ztrácí srst, nepřirozeně páchne (i když jsem nepotkala žádného jiného sisimita, takže nevím, jaký parfém používají jeho kamarádi) a jeho moč je přímo napěchovaná amoniakem. Podle všech legend má být sisimito mnohem chlupatější, a možná i nebezpečnější. Nevěřím moc starým příběhům o tom, že samci sisimitů unášejí lidské ženy, to mi přijde neskutečně hloupé. Rozhodně však při našem setkání projevoval méně agresivity, než jsem čekala. Dnes v noci ho chci sledovat na zemi, a zjistit, kde se skrývá za bílého dne.

13. září 2021, pondělí: K potůčku se dnes sisimito vrátil trochu později, než obvykle. Z křovisek se vynořil až okolo jedné hodiny ranní, zase se potuloval po jeho okolí, značkoval si okolí fotopastí a přišel se podívat ke stromu, na kterém jsem v noci z pátku na sobotu seděla. Očichal jeho kmen, nato začal bít do svých prsou, úplně jako to dělají samci goril, a rozběhl se k vodě. Začal na sebe cákat vodu, jako by náhle cítil nutkání se umýt, a pak zase utekl. Nasadila jsem si brýle s nočním viděním a šla jsem za ním. Choval se velmi podivně. Nebyla jsem si jistá, zda věděl, že jsem ho následovala, ale pokud ano, pak mě zcela ignoroval. Přibíhal ke stromům, tlačil k nim svá záda a nechával se jejich kůrou škrabat, zvedal ze země kamínky a házel si je na hlavu, potom si všiml hroznýše královského zavěšeného za větev stromu asi tak dva metry nad zemí, skočil po něm, stáhl ho z větve, chytil ho za hlavou a tančil s ním. Had se mu obtočil kolem krku, nepříliš nadšený z toho, co se mu právě dělo, ale sisimitovi to očividně nevadilo. Poskakoval sem a tam, tělo hada roztahoval, kroutil jeho ocasem, pak strkal prsty k jeho tlamě a jednou rukou se bil do prsou pokaždé, když had čelisti prudce otevřel. Nakonec třímetrového plaza zahodil jako hračku, která ho už omrzela, a utíkal dál. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Byl to šílenec. Krátce před třetí jsem našla jeho doupě. Zalezl do dutiny na břehu řeky. Měla bych za to, že ji budou obývat krokodýlové, ale ne - poskytuje domov excentrickému gorilákovi.

14. září 2021, úterý: Začínám si zvykat na tenhle nový noční režim. Přes den spím, v noci běhám po pralese. Většinu včerejška jsem prospala, vlastně jsem pak opustila svou ubikaci až v jedenáct, a k potůčku jsem dorazila po půlnoci. Hrozně se zvedal vítr, bylo nepříjemně, a lesní cesta byla posetá ropuchami. Tuto noc se asi pářily, protože kolem louží jich byly desítky - co desítky, stovky! Na pár z nich jsem omylem šlápla, a trošku jsem se jich polekala. Sisimito se k potůčku vůbec nedostavil. Po dvou hodinách čekání jsem tedy zamířila k jeho doupěti. Nebyl ani v jeho okolí, a já tedy ze zvědavosti strčila do dutiny klacek s noční kamerou. Byl tam, a soudě podle pohybů jeho hrudníku těžce oddechoval. Oči se mu leskly jako obvykle, ale měl v nich takový smutný výraz. Působil zkroušeně. Opravdu jsem si začala myslet, že trpěl nějakou nemocí. Jeho podivné chování s tím mohlo mít dost co do činění. Bylo mi ho vážně líto, a tak jsem se rozhodla udělat něco, co by mě nikdy předtím v životě nenapadlo. Překonala jsem svůj odpor k jeho ohyzdnému zápachu, a vlezla jsem do jeho doupěte, abych se na něj lépe podívala. Vypadal, jako by potřeboval společnost. Možná jsem měla pocit, že umíral. Jenže jakmile jsem do doupěte vtrhla, uvědomila jsem si, že jsem udělala pořádnou blbost! Sisimito ožil, chytil mě za ruku a stáhl mě k sobě. Kopla jsem ho několikrát do břicha, měl však velkou sílu, a vsunul mě mezi kořeny stromů, pronikající do dutiny seshora. Zohnul je tak, abych nemohla utéct. Uvěznil mě tam!


15. září 2021, středa: Vážně nevím, proč mě ve svém doupěti držel. Neumožnil mi však odejít ani během úterý, ani během středy. Tyhle zápisky jsem zase musela psát o pár dnů později, ale jak jsem se vůbec vrátila ke svému deníku, to ještě popíšu. V dutině to nesnesitelně páchlo, brzy jsem si uvědomila, že si tam nosil shnilé plody a hned vedle jejich hromádky chodil v podstatě na záchod, a nijak to nevyklízel. Když do dutiny pronikalo světlo, a já viděla viděla jeho srst, dělala se mi husí kůže. Řídkými chlupy na jeho hlavě probíhaly tisíce blech a dalších parazitických hmyzáků. On si je tam normálně pěstoval! Možná jsem na něj něco zařvala, možná na mě sám vrčel nebo co, to je ale jedno, protože jsem nic neslyšela. Během úterý mě nechal o hladu, ve středu mi ale donesl z poloviny shnilý banán. Vrazil mi do rukou, a já ho snědla, protože jsem fakt měla hlad. Jakmile zapadlo slunce, doupě opustil, a já se, víc než předešlou noc, pokusila vytrhnout se z těch zohnutých kořenů. Už jsem byla skoro vysvobozená, když se najednou vrátil - to muselo být pár hodin po půlnoci. Lehl si vedle mě, funěl mi do tváře, a já se vážně bála, že mě dřív nebo později napadne. K tomu se však nikdy neměl. 

16. září 2021, čtvrtek: Muselo to být tak v sedm ráno, když se mi podařilo natržené kořeny konečně zlámat, a zmizet z jeho doupěte. Sisimito se hnal za mnou, ale jakmile se jeho hlava objevila venku, kopla jsem ho do ní, a celá roztřesená jsem utíkala zpátky k potůčku, a do ubikace. Na chodbě před svým pokojem jsem narazila na Rosu. Znakovou řečí mi sdělila, že byla sbalená, a že se chystala na návrat do Veracruzu. Spěšně jsem ji informovala o tom, že jsem se setkala se sisimitem. Předtím byla skleslá, ale teď najednou úplně ožila, a na to zvíře se mě ptala, a já se jí horlivě snažila vysvětlit, že mě ten tvor unesl do svého doupěte, a držel mě tam jako zajatce, aniž by pro to měl důvod. Smála se, nevěřila mi. Myslela si, že jsem si vymýšlela. Vlastně jsem si to za chvíli myslela i já, ale když jsem ve svých vlasech našla několik blech, připomnělo mi to, jak reálné a příšerné ty zážitky byly. Blechy jsem umístila do zkumavek. Nejprve mi z nich bylo špatně - jestli jsou zvířata, co nesnáším, pak jsou to blechy a ostatní malé potvory, co sají krev. Později jsem si nicméně uvědomila, že by v sobě mohly mít sisimitovu krev, a já bych ji pak mohla zkoumat! Mohla bych zjistit, jaké je jeho DNA, co je to zvíře zač, co byli zač jeho předchůdci... Začíná to vypadat slibně!

17. září 2021, pátek: Musela jsem se přemáhat, abych se dnes v noci k potůčku vrátila. Protože se ve mě znovu probudil strach ze sisimita, sedla jsem si zase do koruny stromu, a tam čekala až do tří hodin ráno. Opice vůbec nepřišla. Zamířila jsem tedy k jejímu doupěti, a co tam na mě nečekalo... Mrtvý sisimito! Rozhodně nepředstíral, že by na tom byl špatně. Vlastně je možné, že to nepředstíral ani předtím, než mě unesl. Možná chtěl nějakého kamaráda, nějakého společníka... Byl pak úplně živý. Jako tehdy s tím hroznýšem! Když byl v kontaktu s jiným živočichem, když si hrál se zástupcem jiného druhu, byl euforický a působil víc živě než mrtvě! Po mém útěku to s ním zřejmě šlo z kopce, a to pěkně rychle. Už předtím strádal, a teď, když ztratil svého posledního přítele, opustila ho síla a on zahynul. Nevím, jakou nemocí mohl trpět, ale chci to zjistit. Odebrala jsem z jeho mrtvoly chomáče srsti, odloupala jsem z ní kousky kůže, hlavně z chodidel a dlaní, a pořídila jsem tolik fotek jeho zuboženého těla, kolik jsem jen mohla. Přemýšlela jsem o tom, že bych ho i pohřbila, ale nakonec jsem se rozhodla nechat ho tam jen tak ležet. Příroda si s jeho tělem poradí sama - vše, co zemře, jde zpátky do systému, a nakrmí to saprofágy. To však neznamená, že mi ho není líto. Nebyl nebezpečný, vlastně se snažil být přátelský, ale asi úplně něvěděl, jak si přátele najít - dokázal to jak u mě, tak u toho hroznýše, kterého taky docela zneužil. Mám každopádně pocit, že tady můj zájem o sisimita ani zdaleka nekončí...

Co tedy bude dál? Jakou nemocí tento sisimito trpěl, a co zjistí Sloane o původu jeho druhu? To se dozvíte příští týden v pátek!
Do té doby vyjde devátá část příběhu Cryptid Hunters: The Warrior Trio, a také se můžete těšit na zřejmě již poslední mnou vystřižený klip z letošní série Springwatch!

čtvrtek 16. září 2021

Cryptid Hunters: The Warrior Trio (8/10)

Roger, Fahad a Haruko se pokusili vplížit do tábora pytláků pracujících pro Čtyři hlavy v thajském Národním parku Erawan. Hned z několika důvodů však byli odhaleni dříve, než stačili Gerarda Baffiera a jeho muže přepadnout. Tatz byl umístěn do klece hned vedle naree pona, vyhublého primáta, o jehož druh se lidé ze Čtyř hlav, operující v této části světa, zajímají. Roger a Fahad byli připoutáni ke stromu, a Haruko byla jakožto zrádkyně zločinecké organizace surově zmlácena. Baffier by nejspíš své lidi nechal, aby ji pomalu zabili, kdyby náhle nepřišla bouřka. Zločinci byli nuceni svůj tábor vyklidit a ponechat dva bývalé Lovce kryptidů, jejich japonskou spolupracovnici a dvě odchycená zvířata svému osudu uprostřed pralesa za zuřící bouře, kde je o život mohly připravit padající větve. Kvůli špatnému počasí se však Baffierovi nedostalo včas odletět helikoptérou, a té se následně Roger, Fahad a Haruko zmocnili. Fahad se rozhodl přenést své kolegy do bezpečí, ale jím řízený vrtulník se ve změti blesků udržel ve vzduchu jen asi půl hodiny. Brzy má spadnout. Mezitím se v indickém Krishnagaru sešla Nanami Hachisuka s Brunem Ortizem, který zastupuje svého bosse, svázaného nenávistí k Lovcům kryptidů. Zasvěcení dostali další čtyři miliony dolarů, aby odvedli svou práci. Nanami se pak vydala do vesnice Chapra a setkala se s dalším vůdcem Čtyř hlav, Faldbakkenem. Ujistila jej, že Čtyři hlavy dosáhnou toho, po čem prahnou. Akihiko leží v kikonaiské nemocnici po těžkém poranění páteře, a je v kontaktu s Evanem Sellersem. Ten mu sdělil, že bojová trojka byla poslána do velkého nebezpečí jen kvůli Pierrově touze po studiu kryptidů odchycených Čtyřmi hlavami nebo těmi, kdo jim pomáhají. A jak se ukázalo, zřejmě je to pravda. Pierre totiž Fahadovi a Rogerovi zatajil, do jakého nebezpečí se vlastně mohli v Thajsku dostat. 

CRYPTID HUNTERS: THE WARRIOR TRIO, ČÁST OSMÁ:
Helikoptéra se začala točit. Fahad narazil ramenem o její stěnu. Teprve teď si uvědomil, že se k sedadlu ani nepřipoutal. Od řízení byl vzdálen asi metr a půl, natahoval k sedadlu ruku, ale nemohl na něj dosáhnout. Roger se skutálel k jeho nohám, a jedné z nich se chytil. "Kde jsou tu padáky?!" zařval na něj. "Co já vím?!" reagoval na to Fahad. "Kámo, tohle byl fakt špatnej nápad! Měli jsme zůstat tam dole!" zakřičel Roger, popadl Fahadovu ruku a vztyčil se. "Něco je tady!" ozvala se zezadu Haruko. Zpod svého batohu vytáhla pytlík s vyhazovacím padákem. "Nebylo by jich tam víc?!" vykřikl Roger, a pak s Fahadem vyhlédl z předního okénka. Vrtulník se vážně rychle řítil k zemi. Nato dostali oba ránu do hlavy. "Hej!" vykřikl naštvaně Roger. "Máte dávat pozor! Já letím!" zařvala Haruko, zvedla pískajícího naree pona, nasadila si na záda batoh, na břicho pytlík s padákem, otevřela dveře vrtulníku a jako by nic vyskočila. "Proč mám takový pocit, že je víc profesionální, než my?" zeptal se Fahad Rogera. Bývalý kanadský agent pohlédl na vyděšeného, klepajícího se Tatze a na omráčeného Baffiera, jehož tělo sebou bezvládně házelo u stropu. Působil, jako by měl epileptický šok. "Já si beru Tatze," zašeptal Roger, zvedl svého mazlíka a také z vrtulníku vyskočil. Fahad zavrčel, skoro jako Akihiko, a polekal se, jak moc si ve vzteku připadal jako on. Také na sebe hodil svůj batoh, na břicho si připevnil pytlík s padákem, stáhl k sobě zrzavého Francouze, a jako poslední helikoptéru opustil. Když padala do rozsáhlého pralesního porostu, objevil se na obloze další blesk, tentokrát největší. Proťal oblohu, helikoptéru zasáhl, a ona pak prudce dopadla na zem, a rozletěla se na kusy. Explozivní rána přehlušila i neustálé hřmění na obloze. Fahad držel při výskoku Baffiera pouze za ruku, a když svou levicí zatáhl za šňůry pytlíku, načež z něj padák vyskočil, darebákovo zápěstí mu náhle z prstů vyklouzlo. Musel se zasmát, když ho viděl, jak komicky padal k zemi. "Rogere, Haruko! Chyťte ho, nebo z něj bude placka!" varoval své kolegy. Ať už se to stalo jakkoliv, Rogerovi se podařilo padajícího Baffiera, stále nevnímajícího své okolí, zachytit. Sice sebou při tom ve vzduchu pořádně hodil, už dávno měl ale padák otevřený, a tak ani jemu, ani Tatzovi nehrozilo žádné nebezpečí. Všichni bezpečně přistáli na travnaté pláni, na severu lemované pralesními velikány, na jihu od polí oddělených tichou asfaltovou silnicí. Haruko hned odhodila svůj padák a gestem naznačila svým kolegům, aby šli dál. "Nechceš se trošku vydýchat?" navrhl Roger, povalil Baffiera do trávy a utřel si pot z čela. "Souhlas," ozval se Fahad, dopadaje do mokré trávy. "Když půjdeme dál na jih, dorazíme do buddhistického chrámu Wat Thapsila," řekla Haruko, "a myslím, že čím dřív tam budeme, tím líp. V tomhle lijáku se mi venku být nechce." Roger pohlédl na Fahada. "Navštívíme mnichy?" zeptal se ho s úsměvem. "Už zase? V Japonsku ti to nestačilo?" reagoval na to Fahad. Roger se hurónsky zasmál. "Já bych spíš řek, že to nemuselo stačit tobě. Byl jsi to ty, kdo řekl, že se ti líbí, jak jsou vždycky poodhalení? Že to až člověka svádí polechtat je na břišácích?" pozlobil Roger svého kolegu ze Spojených arabských emirátů. "To řek Akihiko, Rogere," naštval se Fahad, "ne já. Chlapa s pořádnýma břišákama už mám, tak proč bych něco takového říkal?" Roger ho přátelsky poplácal po rameni, a zvedl ze země zrzavého Francouze, který se pomalu probíral. "Où diable suis-je?" zamumlal Baffier a protřel si oči. Plně začal všechno chápat, až když s ním Roger a Fahad dorazili na silnici a dohnali Haruko. "Tak co budeme dělat teď?" zeptal se své japonské spolupracovnice Fahad. "Vy se ptáte mě? Já to tu přece nevedu," řekla na to Haruko. "Nevede to tu nikdo," poznamenal Fahad, "a to je nejspíš dobře." "Haruko, tam v tom táboře... měli jsme si dávat větší pozor. Měli jsme to líp naplánovat. To, co ti tam udělali, se prostě nemělo..." rozpovídal se Roger. "Drž hubu," přerušila ho Haruko, "říkala jsem, že to do dne rozchodím. Kyčel už mi nepraská tak moc, jako před deseti minutama, takže budu asi v pohodě." "Dommage qu'ils ne soient pas allés plus loin," zašeptal Baffier a drze se zasmál. Haruko se zastavila, odfrkla, otočila se k němu a kopla ho do obličeje. Baffier se svalil k zemi, obličej v krvi. Jeho křik se rozezněl široko daleko. "Ty prostě nikdy nemáš dost, co?" řekla mu, a stoupla mu jednou nohou na krk. Opět chroptěl. "Jen mu dej," pousmál se Roger, "teď, když už nejsme v té šíleně sebou házející bedně, ho klidně můžeš stáhnout z kůže." "Jste blbci," zašeptal Baffier, "proč mě s sebou táhnete? Je to na nic. Já vám nic neřeknu." "Dáme ti ještě šanci se rozpovídat, ale někde, kde bude trošku lepší počasí," řekl Fahad. "Cože, Mohamede? Nechtěl by sis nainstalovat do krku Google překladač?" vyhrkl drze Baffier. Haruko ho znovu kopla do obličeje. To, jak zapraskala jeho nosní kost, bylo skutečně nechutné. Baffier si lehl na záda, rukama jezdil po svém obličeji a úpěl. "Jaký je to pocit, když tě někdo takhle mlátí?" sykla Haruko. Jeho úpění a bolestné syčení jí jako odpověď nestačily. Kopla ho do pravého ucha. Zase sebou trhnul a celý se schoulil. "Tak mluv!" zařvala Haruko, a pak jej udeřila do zad. Zvedla ho ze země za límec, vjela mu prsty do oka, a Baffier vykřikl ještě hlasitěji. "Haruko, to už asi stačí," řekl Roger, a jemně se dotkl její ruky. Fahad na něj pohlédl. "Je jako Akihiko," usmál se, "nějak jsem si říkal, co mi na téhle výpravě do Thajska chybělo. Tohle! Jen do toho, Haruko." Japonská bojovnice práskla s Baffierovou hlavou o asfalt. Zrzavý Francouz se rozbrečel. I tohle už na něj bylo moc. "Pamatuj si, Gerarde," řekla mu Haruko, když asi popáté vrážela do asfaltu jeho čelo, "nikdy nikoho netrap. Ten člověk se pak totiž vrátí, a dá ti mnohem víc, než jsi mu dal ty. Za jedno kopnutí do ramena ti ráda dám deset ran do ksichtu." V táboře ji mlátily desítky Baffierových mužů. Tady ho mlátila ona sama, a za chvíli byl na tom stokrát hůř, než ona. Chtěl-li si zachovat svůj nedávný hezký vzhled, pak musel jít brzy na plastickou operaci. Opět omdlel, a nemohl protestovat proti tomu, aby jej trojice bojovníků odtáhla do buddhistického chrámu. Tamním mnichům zalhali, že měli na silnici autonehodu, když za bouřky mířili do národního parku. Na zbytek noci jim bylo poskytnuto ubytování. Když se ráno Baffier probudil, ležel pod lehkou pokrývkou na studené podlaze chrámu a jeho obličej byl obsypaný ledovými kostkami. Mniši mu také zafáčovali čelo. Probudily ho první ranní paprsky, jež mocně udeřily do jeho napuchlých, fialových očí. V prostorné místnosti před ním seděla Haruko a výsměšně mu do nich pohlížela. "Teď budeš mluvit," řekla mu, "nebo ti strhnu ten obvaz z hlavy a nechám naree pona, aby ti do ran nazvracel. Buď infekce a smrt, nebo vybalíš všechno, co víš." "Co chceš ode mně vědět? Ty už přece víš všechno," zachroptěl Baffier. "Co konkrétně mají Čtyři hlavy v plánu?" zeptala se ho Haruko. Baffier mlčel. Byl v úzkých. "Proč pro mě ještě nepřišli?" vyhrkl náhle. "Možná proto, že jsi nesplnil svůj úkol?" "Kde je krev naree pona?!" vykřikl zděšeně. Haruko vytáhla injekční stříkačku s krví zvířete z kapsy svého kabátu. "Neboj, mám ji tady. U mě je v bezpečí," řekla tiše a přistoupila k němu blíž, "jaký je konkrétní důvod pro to, že jsi tomu zvířeti odebral krev? A proč jsi ji odebral taky Tatzelwurmovi?" "Já..." vyhrkl Baffier, a hned se zarazil. V očích měl najednou takový strach! Haruko už to čekání unavovalo. Zase ho surově kopla do obličeje. Jeho řev musel probudit všechny mnichy v chrámu. "Stejně už jsi mrtvý, Baffiere," zasyčela mu do obličeje, "buď mě necháš, abych tě dala do vězení, nebo si tě Čtyři hlavy samy najdou. A víš, co se ti pak stane, teda pokud před nimi, jako kdysi já, neutečeš." "Ekosystém," odpověděl zděšeně Baffier. Haruko poklepala nehtem na injekční stříkačku s krví dosud nepopsaného primáta. "Oui!" vykřikl Baffier. Asi padesát metrů jižně od chrámu stáli v tu chvíli Roger a Fahad, a sledovali velké tropické slunko, jak se pomalu, ale jistě zvedalo od horizontu. "Jak jsi spal?" zeptal se Fahad svého kolegy, hladícího svého kočkočerva, válejícího se v ranní rose, po zádech. "Ne moc dobře," odpověděl Roger, "první dvě hodiny ušly, v mojem těle byl ještě adrenalin. Ale jakmile jsem se uvolnil, vrátil jsem se k vraždění. Tolik krve, nářku, usekaných končetin..." "Mě zase v noci navštívil Costa," řekl Fahad, "říkal mi, že jsem slepý konec Ghazalliho rodiny." Zavřel oči a potřepal hlavou. "Tohle mi řekl můj otec den předtím, než jsem utekl ze své rodné vesnice," dodal. "Neposlouchej ho," odpověděl na to Roger a vstal, nechaje Tatze ležet v trávě, "máš svou vlastní rodinu. Máš stabilní život, mimo tohle. To je něco, co třeba já nemám. Kašli na blbce, co ti kdy v životě řekli něco tak hloupýho, jako ten vrah v tvých snech." "Rogere, v poslední době se vážně cítím děsně... Když jsme byli tam nahoře, v té helikoptéře... i když jsme padali, cítil jsem se líp." "Přesně tak je to i se mnou, Fahade. Jakmile jsi tam, v akci, a něco děláš, na všechny ty trable zapomeneš. Jenže jakmile se vrátíš do reality, jakmile se pokusíš uklidnit, tak se ti vrací ty největší hrůzy, co jsi kdy zažil. Mám to úplně stejně." "Zmínil jsi mou rodinu," povzdychl si Fahad, "strašně rád bych ji zas viděl. Harveyho, Nicholle, Marilyn. Mám být s nimi, a ne tady. Mám pocit, jako bych se vrátil do svého starého života. Do života, který byl komplikovaný. Už mě nebaví poslouchat něčí rozkazy." Nahlas vydechl. "Myslel jsem, že jsem šťastný. Jenže teď se mi chce každý den brečet. Po Brazílii jako bych se rozpadl. Tebe pořád děsí minulý podzim, mě... děsí všechno. Všechno se promítá do Costy, a ten mi nedává spát," dodal. Roger pokýval hlavou. Nějak už nevěděl, co na to říct. Ale byl rád, že s ním o tom Fahad znovu hovořil. Opravdu se dokázali vzájemně podepřít. Pak sebou náhle Roger trhnul. "Co je? Objevila se mi na čele nějaká modrá skvrna? Ze smutku?!" zasmál se Fahad. "Akihiko, kámo," zašeptal Roger, "ty tři nezvednuté hovory! Úplně jsem mu zapomněl po pádu vrtulníku zavolat." "Jo," řekl na to Fahad, "měl bys mu brnknout." "Fahade, dokončíme to. A pak... já nevím, pak toho úplně necháme. Tahle celá mise nám do značné míry otevřela oči, konečně jsme začali nahlas mluvit o tom, co nás trápí. A to je dobře. Ale tenhle život už nám nepatří. Zavolám mu, zeptám se ho, co víc ví o našich nepřátelích a o nebezpečí, ve kterém jsme... a jestli tohle dotáhneme do konce, a přežijeme to... dáme si konečně pohov."


Akihiko rozmrzele zafuněl. Další den v nemocnici, který měl celý proležet s nohama a rukama zavěšenýma za postroje u postele. Zdravotní sestru, jež ho přišla navštívit, ani nepozdravil. S vyceněnými zuby si od ní ve své krkolomné pozici nechal odebrat moč, a pak dobrých dvacet minut němě hleděl na zapnutou televizi. Na TV Asahi zrovna dávali za sebou všech devět epizod japonského televizního dramatu Hana Yori Dango. "Darekaga koko ni kuru!" zařval Akihiko. Nikdo však již do místnosti nevkročil. "Darekaga kono tawagoto o ofu ni shimasu!" zakřičel ještě mocnějším hlasem. Sledovat romantický seriál o jakési studentce ho opravdu nebavilo. "Kdybych měl po ruce šuriken, tak tu televizi rozsekám na padrť," zasyčel pro sebe Akihiko. Pak promluvil na svůj mobilní telefon, umístěný na nočním stolku vedle lůžka. "Nějaké informace o Rogerovi a Fahadovi?" zeptal se přístroje. Na stropě místnosti se objevil hologram, projektovaný z mobilu, ale nebylo na něm nic zajímavého. Od té doby, co spolu krátce předešlé odpoledne mluvili, mu už Roger vůbec nezavolal. "Pierre, ty jeden kreténe," zašeptal Akihiko, "tys je fakt poslal na smrt... Za to ti zlomím krk, to slibuju." Do místnosti náhle vstoupila další zdravotní sestra. Akihiko ji okamžitě poznal. Opět to byla ta Číňanka. Táhla do pokoje velkou krabici. Jakmile zavřela dveře, mlčky ji rozbalila. "Naze kore o koko ni motte kuru nodesu ka?" zeptal se Akihiko. "Dárek od pana Sellerse," odpověděla s příjemným úsměvem. Akihiko vykulil oči. No jistě, ten záhadný Angličan mu přece slíbil, že mu poskytne další technologie, pomocí nichž by mohl Akihiko chránit své přátele. Nevěděl, zda jsou ještě naživu, ale na to teď nemyslel. Obsah balíku v něm totiž probudil zvědavost. Sestra z něj vybalila robotický přístroj, zdánlivě připomínající jen jakousi krychli s páčkami. Pak přišla ke dveřím, přesvědčila se, že u Akihikova pokoje zrovna nikdo nestál, a zamkla dveře. Nato vypnula televizi. "Konečně! Díky všem bohům v tomhle zadělaným vesmíru," zasyčel Akihiko. Sestra uvolnila postroje, vázající Akihikovy končetiny ke sloupkům, a umístila robotický přístroj k jeho lůžku. Zmáčkla na něm několik tlačítek, a z krychle se rázem poskládala jakási obdoba vozíku, ač bez kol. "Pomůžu vám sednout si na něj," řekla sestra, "je to hover chair. Nemá kola, vznáší se nad zemí. Dnes jste z nemocnice propuštěn." Akihiko se zasmál. "Už mi to tu fakt lezlo na nervy," poznamenal svým hadím hlasem, a nechal se sestrou přemístit do hover chair. "Ty jo, na zádech to fakt hřeje," sdělil svůj první dojem. "Udrží to vaši páteř v takové pozici, aby se co nejdřív zahojila," řekla na to sestra. Pak vytáhla z kapsy mobilní telefon. Právě jí volal její šéf. "Susan, jak to vypadá?" ozval se z telefonu Angličanův hlas. "Výtečně, Evane. Chcete s ním mluvit?" "Rád si s ním zase popovídám. Dejte mu jeho mobil. Po jeho pravici by tam měla být taková páčka, tam se dá telefon zasunout." O pár minut později již Akihiko opouštěl kikonaiskou nemocnici - hned poté, co nová sestra, údajně pocházející ze Šanghaje, podala výpověď. Japonský zuřivec mluvil po telefonu se svým tajemným přítelem. "Díky. Myslím, že šance, že tam totálně shniju, klesla na nula procent," řekl Akihiko do telefonu. "Tvoji přátelé jsou pořád živí, ale neměli to v Erawanu úplně jednoduché. Dost jsi jim chyběl. Tvá krutost, tvá brutalita... díky nim by se možná nestali zajatci Čtyř hlav," změnil hned téma hovoru Sellers. "Jsou zajatci i teď?" "Můžeš jim zavolat, a sám se jich zeptat. Ale ne, nejsou. Podařilo se jim uniknout." "Ještě, že tak. Jak o tom všem vlastně víš?" "Sleduju celý svět, jako váš šéf. Jako Pierre Leroy. Na rozdíl od něj si ale nedělám, co chci, za cenu lidských životů." "Co mám dělat teď? Kam mám na tomhle tryskáči odletět?" zeptal se Akihiko. "To je jen na tobě. Ale být tebou, tak asi zavítám za pány Neillem a Ghazallim. Jsou pořád v Thajsku. Zavolej jim, domluv se s nimi, a řekni jim všechno, co o Leroyovi víš." "Fajn," odpověděl Akihiko a pohlédl na Susan Yang, "jenže jak se tam dopravím? Nemám u sebe ani kreditní kartu." "Nechte to na nás," usmála se Susan, "jsou způsoby, jak se přemístit z jednoho konce planety na druhý, a to rychleji, než nějakým hloupým vysokorychlostním letounem." Ve Furusatonomori Park se Akihiko schoval do stínu vysoké břízy a vytočil pro změnu Fahadovo číslo. "No kdo mi to nevolá," ozvalo se hned za třináct vteřin z telefonu. "Fahade, seš celej?" zeptal se Akihiko. "Víceméně. To se nedá úplně říct o člověku, kterého jsme na té misi, řekněme, 'zatkli'. Jeho obličej je rozdělený na šest kusů. Měl bys to vidět. Jak tě znám, líbilo by se ti to." "Rozsekat někomu ksicht je umění, Fahade. Zvlášť, když učiníš řeznou ránu v rozmezí třiceti až čtyřiceti stupňů od korunového švu, a samozřejmě dole, na čele. Její šířka nesmí přesáhnout tři centimetry. Pokud uděláš ránu větší, oběť rychleji vykrvácí, takže zažiješ míň zábavy," zasmál se Akihiko. Na lavičce kousek od něj seděli dva asi pětadvacetiletí lidé, zřejmě byli na rande. Z Akihikových slov se jim začalo dělat špatně od žaludku, a tak odešli. Akihiko se začal řehtat ještě víc. Takhle dobře mu nebylo od toho fiaska na střechách města. "Nemusíš to říkat mě, Fahade. Tuhle práci odvedla naše nová spolupracovnice," řekl Fahad. "Jo, kámo... Nevím, jestli se jí dá úplně věřit," zasyčel Akihiko. "Jak to myslíš?" "Pracovala pro tu organizaci, ne?" "Ano. Jak to víš? Nemluvil jsi s ní." "No, řekněme, že mám nějaké další materiály... Ona je zločinec, Fahade. Víš, jakou špínu dělala v Mozambiku?" "Říkala, že se tam starala o děti," řekl na to Fahad. "Jo, ale jak, kámo? Jak?!" "Nechceš snad říct, že..." "Co třeba nelegální operace na dětech z dětských domovů? Klidně ti to všechno pošlu, ať víš, s kým vlastně pracujete," odpověděl Akihiko. "Ty mě fakt děsíš," řekl Fahad, "kde na ty věci chodíš? Jak jsi k tomu všemu přišel?" "Vím víc, než si myslíš. Rogerovi už jsem něco říkal, něco o Pierrovi. Fahade, ani jemu se nedá věřit, a já vím moc dobře, proč. Poslal vás na smrt. Všechno před váma tají! Fakt se chová, jako kdysi Jack. Pamatuješ, jak ten byl celý bez sebe z experimentování na té Chupacabře, co kdysi nechal zavřít do staré základny Lovců kryptidů v Londýně? Úplně stejně se teď chová Pierre! Zajímá ho jen jeho výzkum, je šíleně sebestředný, a o nikoho z nás se nezajímá. Najal nás, aby dosáhl toho, co chce, a přitom ohrozil naše životy." "Nechápu to. Můžeš mi konečně říct, kde jsi na to přišel?" "Všechno ti vysvětlím, ale ne tady a teď. Potřebuju se s váma sejít." "Do Japonska za tebou teď nemůžeme, Akihiko!" "Nechci, abyste letěli do Japonska. Já přiletím za váma. Na nic se mě neptej, prostě tam budu. Sejdeme se dneska večer, jasný? Najdu vás," odpověděl Akihiko a zavěsil. Evan Sellers si zrovna nechával servírovat víno na písečné pláži na ostrově Ishigaki. Přátelsky se usmál na číšníka, vracejícího se do nedaleké restaurace, a pak do svých uší umístil sluchátka, napojená na mobil, skrytý v kapse jeho saka. Vyslechl si Akihikův hovor s Fahadem, natočený před několika minutami, a zazubil se. "Nádhera," řekl si pro sebe a napil se vína. Pohlížel na krásně modré moře celou věčnost, pak se konečně zase podíval na svůj mobil, a zajásal nad SMS zprávou, podle níž dostal od Čtyř hlav další peníze. Čtyři miliony dolarů! Bruno Ortiz mu napsal, že včerejší setkání s Nanami Hachisukou proběhlo hladce. Evan nemohl uvěřit, že tohle byla realita. Všechno to bylo jako krásný sen. Avšak trpká chuť vína jej ujišťovala, že se ani na chvíli neocitl v říši snů a přání, a že jeho grandiózní plán skutečně fungoval.


V hustém lese u vesnice Waphare Wadi v indické Maharashtře se shromáždilo asi dvacet lidí. Neustále na sebe pokyvovali, něco si vyprávěli, a když kolem nich náhodou někdo prošel - některý z vesničanů, kteří šli do nedaleké studně pro vodu - nevěnoval jim velkou pozornost. V rudém taláru tu s nimi stáli Nanami Hachisuka a Faldbakken, a mlčky je sledovali. Všichni z těch lidí patřili mezi Čtyři hlavy, a jejich logo měli všité do bundy na rameni pravé ruky. Po delším dohadování se nakonec rozmístili po lese, každý z nich nahrávaje svůj postup malou kamerou připevněnou k čelu. Nanami, Faldbakken a dva po zuby ozbrojení Evropané jejich nahrávky sledovali na notebooku pod stromem zbaveným téměř všeho listí. Když jeden z pracovníků Čtyř hlav narazil na podivného šupinatého ještěra s delším krkem, který na něj vychrlil oheň ze své ohyzdně páchnoucí tlamy, vrazil mu do stehna pravé zadní končetiny injekční stříkačku. A to bylo vše. Zavolal svým kolegům, že úkol splnil jako první on, a všichni se zase sešli u svých vůdců. "To bylo neobyčejně rychlé, Devaji," řekla mu Nanami, "dostaneš za to speciální odměnu." Kývla na ostatních devatenáct, a ti se na něj vrhli. Umlátili ho k smrti. "Abys náhodou jednou nezměnil názor," usmála se Nanami, a spolu s Faldbakkenem se odebrala k jeepu, zaparkovanému na kraji lesní cesty. "Vypadal, jako milý hoch," řekl skoro smutně Faldbakken. "Právě takoví lidi jsou nejnebezpečnější. Na očích mu bylo vidět, jak mu to zapalovalo. Ale měl rád přírodu, chtěl vystopovat monstrum z Vadakilly, a dostalo se mu toho," řekla Nanami. "A vážně jste mu nalhala, že v té stříkačce byl jakýsi mikročip, který by pak umožňoval to zvíře sledovat?" zeptal se Faldbakken. "Snažíte se promlouvat mi do duše, Faldbakkene?" Nor se zasmál. "Je vtipné, že to ve všech divizích Čtyř hlav chodí stejně. Já teď jednomu klukovi, co se pro nás rozhodl pracovat, vlastní rukou vypíchl oči. Jak jinak zajistit, že jednoho dne tihle pěšáci nepřijdou na to, o čem to všechno vlastně je?" Nanami pokývala hlavou. "Vaše neteř je prý živá," řekl ještě Faldbakken, "a výprava do Thajska nedopadla moc dobře." "Au contraire," odpověděla Nanami, "získala víc materiálu, než si ta blbka a její přátelé dokáží představit. Na pralesy jihovýchodní Asie zaútočíme již velmi brzy." "Za jak dlouho tohle všechno lehne popelem?" zeptal se Faldbakken a ukázal rukama na les kolem sebe. "Záleží na tom, jak dlouho bude trvat, než se všechny ty potvory infikují," odpověděla Nanami, a nasedla do auta. Faldbakken pokýval hlavou, zase se usmál, a přidal se k ní. Jejich práce tu byla hotová.
Roger, Fahad a Haruko, doprovázeni Tatzem, naree ponem a zuboženým Baffierem, dorazili autobusem do thajského Kanchanaburi. Odpolední slunce příšerně pálilo, a Roger bědoval nad tím, že si před odletem do Thajska nesbalil opalovací krém. Předešlého dne to v pralese nebylo tak strašné, ale tady, kde jediný stín poskytovaly nevysoké, otřískané domky, to bylo opravdu k nevydržení. "Počkáme tu do večera na Akihika," řekl Fahad, jakmile se usadili na lavičky ve špinavé ulici uprostřed města, "fakt nevím, jak sem hodlá přiletět, když je připoutaný k posteli... ale uvidíme." "Mám pocit, že něco ví. A my musíme zjistit, co," řekl na to Roger. Za želízka připoutal Baffiera k lavičce. Francouz se zafáčovanou hlavou to už se vzdorováním úplně vzdal. Věděl, že ho čeká jen vězení, a užíval si těchto posledních volných chvil. "Bojím se, že tu ztrácíme čas," řekla Haruko, "měli bychom pohnout, a vyrazit dál. Jít po Čtyřech hlavách, zkusit je zastavit, než se jim podaří..." "Než se jim podaří co?" zeptal se ostře Fahad. "Říkal mi," rozpovídala se Haruko a ukázala na Baffiera, "že tu jde o ekosystém. Chápete to? To je jejich cíl." "Jasně," zašeptal Fahad, "ale nejdříve počkejme na toho Akihika. Chce nám něco říct." Pohlédl na Rogera. Zatím se mu nezmínil o Haručiných tajemstvích, která z jakéhosi důvodu znal Akihiko. Přestával jí však věřit. Po pár minutách je všechny z přemýšlení vytrhl známý hlas. "Nekašlete na tu svou misi?" ozvalo se zezadu. Fahad i Roger se prudce otočili. Z hlučného davu proudícího kanchanaburijskými ulicemi se vynořily agentky Kentová a Lyonsová. Fahad vyskočil a hned jim podal ruku. "Co vy tady?!" vykřikl radostně. "Dáváme na vás pozor. A vidíme, že se flákáte," odpověděla Amanda Lyonsová. Fahad přivřel oči. "Jste tu s Akihikem?" zeptal se. "Ne," odpověděla Barbara a vytáhla si něco z oka, "není on náhodou v nemocnici v Japonsku? My na vás máme jenom dohlížet, to je všechno. Ale říkaly jsme si, že už jsme se v ústraní držely příliš dlouho... tak proč vás jen tak nepozdravit, když očividně máte čas?" Fahad se podíval na Rogera. "Vy nás jako... celou dobu sledujete?" zeptal se Roger. "Na Pierrovu žádost. Jo. A taky na Thomsonův příkaz, samozřejmě," odpověděla Barbara. Zraky Fahada a Rogera se opět střetly. "Ony se jako za náma celou dobu plížily? Jen tak? A nikdy nehýbly ani prstem," řekl Roger. "Myslím, že prsty hýbeme dost," odpověděla Amanda, "a vlastně nejen jimi. Protože jsme přišli na to, že se tu děje něco dost divného." "To zřejmě jo," odpověděl naštvaně Fahad, "a já začínám mít pocit, že Akihiko má o Pierrovi pravdu."

Pokračování příště...

Nejčtenější