Další nové přírodopisné dokumenty z prvních tří měsíců roku 2026

V pozdních odpoledních hodinách posledního březnového dne vám přináším druhý letošní příspěvek do rubriky Dokumentární novinky! Předchozí článek z 28. února vás seznámil s 10 tituly z ledna a února letošního roku, jakož i z prosince a listopadu roku předchozího, a mezi nimi byly snímky jako Wild London, Wild Slovakia 2 with Nigel Marven, Mammal Origins či Tusker: Brotherhood of Elephants. V tomto příspěvku vám představím další nové přírodopisné dokumenty, a to nejen z letošního března, ale opět také února a ledna. Celkem tu pro vás mám 9 nových titulů, mezi nimiž se určitě najde několik, které vás zaujmou. Pojďme se na ně podívat!

The Dinosaurs

Novinkou letošního března s paleontologickou tématikou, na kterou byly upřeny zraky milionů zájemců po celém světě, je čtyřdílný seriál The Dinosaurs (Dinosauři) společností Amblin Documentaries a Silverback Films. Všechny jeho epizody byly uvedeny 6. března na streamovací službě Netflix. Pár slov jsem s vámi k němu sdílel, rovněž jako tehdy čerstvě vydaný trailer, 7. února. The Dinosaurs je následovníkem osmidílného cyklu Life on Our Planet, který byl na Netflixu uveden na podzim 2023, a vypráví příběh nejúspěšnější skupiny obratlovců, která kdy existovala - dinosaurů. Představuje jízdu triasem, jurou a křídou a seznámení s dobře známými i některými dosud neproslavenými dinosauřími taxony, jakož i s dalšími druhohorními živočichy, po jejichž boku se dinosauři vyvíjeli, bojovali a umírali. První epizoda, Rise (Vzestup), sice začíná na konci křídy, ale většina její stopáže je zasazena v triasu. Odehrává se v dobách před 235 miliony let, před 215 miliony lety a před 201 miliony roky, a představuje diváctvu dinosaury jako Plateosaurus, Liliensternus a Procompsognathus, a dále třeba i archosaura rodu Marasuchus nebo oblíbeného dlouhokrkého vodního plaza rodu Tanystropheus. Druhý díl, Conquest (Dobytí), zavádí diváctvo do jurského údobí, kdy se po 4. velkém vymírání začínalo dinosaurům velice dařit, a vystupují v něm například Vulcanodon, Heterodontosaurus, Dilophosaurus, Massospondylus, Mamenchisaurus, Stegosaurus nebo Allosaurus. Ve třetí epizodě, nazvané Empire (Říše), se tvůrci dokumentu zaměřili na dinosaury spodní křídy, od čínského sauropoda rodu Dongbeititan a opeřeného tyrannosaurida rodu Yutyrannus přes drobného hategského sauropoda rodu Magyarosaurus a pro něj nebezpečného obřího ptakoještěra hatzegopteryxe až po vizuálně brilantně zpracovaného spinosaura, kterého můžete obdivovat při lovu žraloků. Poslední díl, Fall (Pád), vypráví příběh konce neptačích dinosaurů, a vystupují v něm proslulí svrchnokřídoví veleještěři jako Tyrannosaurus, Triceratops, Ankylosaurus a Pachycephalosaurus, jakož i mořský plaz Tylosaurus a nelétavý mořský pták Hesperornis. V době svého vydání byl cyklus The Dinosaurs 2. nejsledovanějším seriálem na Netflixu; překonala ho jen 4. série romantického dramatu Bridgerton. To dokazuje, že o příběhy dinosaurů ve stylu Walking with Dinosaurs či Prehistoric Planet je zkrátka obrovský zájem. Již zmíněný předchůdce tohoto seriálu, Life on Our Planet, se potýkal s oprávněnou kritikou, ale na The Dinosaurs má nejen internetová paleokomunita vesměs pozitivní názory. Vypravěčem seriálu je Morgan Freeman (The Shawshank Redemption, The Dark Knight Trilogy). Režiséry jednotlivých epizod jsou Nick Shoolingin-Jordan (How to Build a Planet), Amber Cherry Eames (Prehistoric Planet), Jolyon Sutcliffe (Endangered) a Darren Williams (Deadly Dinosaurs with Steve Backshall), přičemž s režií některých sekvencí pomáhal Joe Fereday (Secret Lives of Orangutans). Hlavním tvůrcem a scénáristou je Dan Tapster (Europe: A Natural History). Výkonnými producenty The Dinosaurs jsou mj. Steven Spielberg (Jurassic Park, The Lost World: Jurassic Park), Keith Scholey (David Attenborough: A Life on Our Planet) a Alastair Fothergill (Planet Earth, A Perfect Planet). Hudbu pro seriál složil Lorne Balfe (The Lego Batman Movie, Black Widow). Oficiální ukázku s ankylosaurem a T-Rexem můžete zhlédnout zde. 

Adventures in Conservation: Searching for Snow Leopards

Televize BBC začala oficiálně s koncem minulého měsíce novou sérii zhruba půlhodinových dokumentárních filmů zaměřených na ochranu přírody a ohrožené druhy s názvem Adventures in Conservation (Dobrodružství na poli ochrany přírody). Jejím prvním dílem je 23 minut dlouhý snímek Searching for Snow Leopards (Hledání sněžných levhartů), který 28. února ve 12:30 greenwichského času premiérově uvedl televizní kanál BBC News. Provází jím Michaela Strachan (Springwatch, The Orangutan Diary, Ice Age: A Frozen World), která se spolu s mezinárodním štábem vydala do bývalé sovětské přírodní rezervace v horách Uzbekistánu, aby diváctvo seznámila s tamním výzkumem a ochranou nepolapitelného a ohroženého irbise. Snímek byl natočen v Hissarské státní přírodní rezervaci, jež je navzdory tomu, že je poseta výbušninami (jejichž exploze čas od času stojí život medvěda či kamzíka), jedním z nejdůležitějších ekosystémů střední Asie. Michaela a její štáb se přidali k Mariyi Gritsine ze Zoological Institute of Uzbekistan, která s místními rangery monitoruje pohyb levhartů sněžných v terénu. Searching for Snow Leopards pojednává o důležitosti monitoringu těchto ohrožených šelem a dokumentuje stopovací expedici s cílem získat o pohybu sněžných levhartů v Uzbeckých horách co nejvíce informací. Jedním z výstupů filmu je také to, že státní hranice nemají pro zvířata žádný význam, a že je třeba mezinárodní kooperace pro ochranu ohrožených druhů. Režisérkou a producentkou filmu je nezávislá filmařka India Latham (Lonely Planet Travels, Don't Say Gay, Lapland: Chasing Solitude). Oficiální upoutávku k snímku můžete zhlédnout zde.

My Best Friend's an Animal: Season 2

Jistě si vzpomínáte na seriál My Best Friend's an Animal (Můj nejlepší kamarád je zvíře), který byl premiérově uváděn na stanicích Sky Nature a Love Nature v únoru 2024. Ve třetí epizodě jeho první řady ostatně vystupoval Nigel Marven se svou sovičkou Digger. S 31. lednem letošního roku zamířila na Sky Nature, Now TV a Apple TV jeho 2. série, sestávající z dalších šesti epizod pojednávajících o pozoruhodných mezidruhových vztazích lidí a jejich společníků náležejících k jiným druhům. První epizoda 2. řady My Best Friend's an Animal, nazvaná Sirga, Loki and Hugger je zaměřena na vztahy botswanské lvice Sirgy a jejího lidského kamaráda Vala, havrana Lokiho a jeho nejlepšího přítele Elliotta, na bahamského rejnoka pojmenovaného Hugger a na přátelství ženy jménem Trish s koalou pojmenovanou Garri. Druhý díl, Albert, Herbie and Quincy, pojednává o přátelství velblouda Alberta a jeho lidského kamaráda Alexe, o wallabym Herbie a jeho kamarádovi Fleurovi a o vztahu potápěče Giose se žralokem malotlamcem. Ve třetí epizodě, Rocco, Harold and Cindy, se diváctvo seznámí s tučňákem skalním Haroldem Custardem a jeho lidskou pečovatelkou Shanet, s paviánkou Cindy a jejím lidským přítelem Baristou a s mladým vombatem Roccou a jeho pečovatelem Joshem. Čtvrtý díl, Milton, Cash and Bentley, pojednává o skunkovi Miltonovi, oslíkovi Cashovi slavícímu narozeniny a navíc také o bobřici Bjornar. Pátý díl, Crystal, Elsa and Thor, je zaměřen na lenochoda Elsu a jejího pečovatele Pedra, mývala Crystal a na vztah vlka Thora s mužem jménem Steve. Poslední epizoda, Ozzy, Riri and Gaia, nabízí vhled do životů vydřího samečka Ozzyho a jeho lidské kamarádky Leslie či nosorožce Riri, o kterého se po ztrátě matky kvůli zásahu pytláků stará jeho ochránce Petronel. Dalšími zvířecími hvězdami této série jsou kalifornská koza Chupacabra nebo kostarický krokodýl americký Viserion. Stejně jako v případě 1. série, je i 2. řada My Best Friend's an Animal tvořena řadou zábavných, dojemných, srdcervoucích i vtipných segmentů, které pokrývají lidská přátelství s někdy i těmi nejvíce překvapivými zvířecími společníky. Stanice Love Nature uvede novou sérii v červnu, později ji bude vysílat i National Geographic Channel. Seriál je dílem společnosti Big Wave Productions. Úvodní sekvenci 2. řady můžete zhlédnout na jejím webu.

Nature of Nature: Biodiversity in the Hudson Valley

Třicetiminutový snímek Nature of Nature: Biodiversity in the Hudson Valley (Přirozenost přírody: Biodiverzita v údolí řeky Hudson) se v posledních měsících promítal na kinoplátnech v různých institucích napříč Spojenými státy americkými. V neděli 8. února byl promítán v prostorech Bard Arboretum na Bard College v New Yorku, předtím se však 17. prosince 2025 promítal v prostorech The New York State Museum, a světovou premiéru měl už 20. listopadu v newyorském Rosendale Theater. Den nato byl pak uveden volně ke zhlédnutí na YouTube kanálu New York State Department of Environmental Conservation. Nature of Nature: Biodiversity in the Hudson Valley je dokumentem pojednávajícím o zvířecích a rostlinných druzích, které jsou k nalezení v údolí řeky Hudson v americkém státě New York, od červeně zbarvených čolků zelenavých (ano, jejich český druhový název je vskutku zavádějící) přes rosničku cvrčivou po medvědy baribaly a různorodé ptactvo atlantského pobřeží Severní Ameriky. Dokument poukazuje na pokusy ochránců přírody zachránit netopýry nasažené syndromem bílého nosu, který začal výrazně decimovat populace letounů v Severní Americe v roce 2006, a nabízí také pohled do práce newyorských herpetologů studujících studenokrevné obyvatele tohoto státu. Diváctvo se jeho prostřednictvím seznámí s lokalitami jako je vápencový jeskynní komplex v Rosendale nebo náhorní plošina v Rensselaeru. Ve snímku vystupují vědečtí odborníci, kteří se studium těchto a dalších živočichů údolí řeky Hudson zabývají, mezi nimi jsou to například biolog Carl Herzog či ochranář přírody Jim Bonesteel z neziskové organizace Hudson Taconic Lands. Režisérkou a producentkou filmu je Laura DeNey, jejíž společnost Flicker Filmworks je za tento snímek zodpovědná. Dále jej produkovali Mustafa Bhagat (Queer Eye for the Straight Guy), který byl také jeho kameramanem a střihačem, a Laura Heady, bioložka z Cornell University. Celý snímek můžete zhlédnout po kliknutí sem.

Wild Asia: Life at Extremes

V průběhu ledna, února a března zamířil na IMAX plátna do vybraných kin a vzdělávacích institucí ve Spojených státech amerických nový film z dílny britské BBC Studios Natural History Unit, který slouží jako doplněk k velkolepému attenboroughovskému dokumentu Asia (Asie) z roku 2024, a jehož režisérem je Matthew Wright (Arctic Exposure with Nigel Marven, Untamed China with Nigel Marven). Wild Asia: Life at Extremes (Divoká Asie: Život v extrémech) je 42 minut dlouhý (ve zkrácené verzi pro vzdělávací instituce pak 25 minut dlouhý) dokumentární film o různorodých zvířecích obyvatelích největšího kontinentu naší planety, od nepolapitelných levhartů sněžných přes tibetské lišky a gobijské frčky až po zadožábré plže druhu Jorunna parva. Ať už jsou to hry tibetských lišek ve výšinách Himálaje, lenošení pandy červené na větvi stromu uprostřed hustého lesa, hon barevných japonských opeřenců na barevné bobule nebo lovecké shromáždění žraloků, nabízí Wild Asia: Life at Extremes průřez životy rozličných, barevných tvorů z celé Asie, a poskytuje vhled do odlišných prostředí, od těch nejvlhčích po nejsušší, od nejteplejších po nejmrazivější, na něž jsou zvířata, jejichž příběhy je film tvořen, adaptována. Výkonnými producenty snímku jsou Jonny Keeling (The Wonder of Animals, Asia) a Roger Webb (Mammals, Reindeer Family & Me), dále se na produkci podíleli Mandy Knight (Frozen Planet) nebo také Caroline Cox (Seven Worlds, One Planet). Vypravěčem Wild Asia: Life at Extremes je britský herec Colin Firth (Mary Poppins Returns). Film distribuuje společnost SK Films. Oficiální trailer, vydaný 7. ledna tohoto roku, můžete zhlédnout zde.

Axolotl: Salamander from the Underworld

Nový pětačtyřicetiminutový film o jednom z nejoblíbenějších ocasatých obojživelníků a také dokonalém příkladu neotenie, axolotlu mexickém, byl 2. března tohoto roku uveden na streamovací službě Curiosity Stream. Dokument Axolotl: Salamander from the Underworld (Axolotl: Mlok z podsvětí), nebo německy Axolotl: Wundertier der Evolution (Axolotl: Zázračné zvíře evoluce) z dílny společnosti Nutshell Productions získal loni cenu za nejlepší film z výběru na Green Screen Naturfestival v německém Eckernförde. Pojednává o biologii, ekologii, adaptacích, ale také zvláště o ochraně tohoto kriticky ohroženého druhu, který je k nalezení pouze v jezerech  Lago de Xochimilco a Lago de Chalco v Mexiku. Ve volné přírodě zbývá již méně než stovka axolotlů mexických; oblíbený "Petr Pan mezi obojživelníky" se tedy řadí k nejvzácnějším zvířatům na planetě. Axolotl: Salamander from the Underworld poukazuje na tvrdou práci ochránců přírody, místních obyvatel, ale také spiritualistických skupin a překvapivě i kryogenních výzkumníků, kteří to s pokusy o jeho záchranu nechtějí vzdát. Je to dojemný příběh o snaze zachovat druh, jehož genetická tajemství byla odhalena teprve nedávno, a jenž může být prospěšný pro medicínu, pokud tedy nevyhyne. Na pokraji vymření se nachází kvůli ztrátě svého přirozeného prostředí spojeného s růstem Mexico City, kvůli introdukci invazních rybích druhů, chytridiomykóze a znečištění vody. Režisérkou a scénáristkou filmu je Madelaine Westwood (The Invisible Wildlife Photographer, Eleonora's Falcon: Life in the Balance). Německou verzi vypráví herečka Yvon Jansen (Echo). Snímek byl vyroben pro televize ZDF a Arte. Po kliknutí sem jej můžete zhlédnout na Curiosity Stream, jste-li na něm zaregistrováni.

Super Animals: Season 3

Vzdělávací seriál Super Animals se na americké verzi televizního kanálu National Geographic Channel a na streamovací službě Apple TV vysílá od roku 2023, kdy byla uvedena jeho první řada. Třetí série tohoto úspěšného pořadu, sestávajícího z jednadvacetiminutových epizod, začala vycházet už loni v září, kdy bylo prvních pět dílů uvedeno na Apple TV, a následně byly v listopadu odvysílány na National Geographic Channel. Jde o dokument zaměřený na různé superschopnosti zvířat, tedy na různé adaptace, které člověku mohou připadat zvláštní a nadlidské. Nyní, v březnu a dubnu 2026, má být uvedena druhá polovina epizod 3. série Super Animals. Její sedmou epizodu, Animal Einsteins (Zvířecí Einsteini), zaměřenou na inteligenci slonů, strak, havranů a vran, chobotnic a orangutanů, a rovněž tak osmý díl, Watery Wonders (Vodní divy), pojednávající o vodních či částečně vodních zvířatech, americkými aligátory počínaje a elektrickými paúhoři konče, uvedla americká verze National Geographic Channel v pátek 27. března. Apple TV má již na svém webu seznam dalších nových epizod. Quirky Critters (Podivní tvorové) bude epizodou zaměřenou na zvláštní schopnosti takových zvířat, jakými jsou japonští makakové, humři, ježci a kolpíci růžoví; Pet-ticularly Awesome (Zvláště báječní domácí mazlíčci) se zaměří na superschopnosti psů, koček, agam vousatých, papoušků ara, karasů zlatých a dalších běžných domácích společníků lidského druhu; a Jungle Dwellers (Obyvatelé džunglí) seznámí diváctvo se životy jaguárů, vřešťanů, tukanů, asijských krajt a opět také jihoamerických paúhořů. Loni vydané epizody 3. série se zabývaly australskou zvířenou (Amazing Aussies), obranou u zvířat (Ultimate Defenders), megafaunou v podobě nosorožců, bizonů a nandu pampových (Massive Marvels), chaotickým "dobráctvím" karančů a různorodých dalších zvířat (Gross but Good) a podivností některých z nich, například chameleonů (Kooky Creatures). Hlavní scénáristkou všech epizod Super Animals je Liz Reph (Xploration Awesome Planet), spolu s ní jej dále seriál produkují například Susie Ryan (Animals Say the Wildest Things) a Aaron Abrahamowitz (Second Chance Pets). Vypravěčkou je v anglickém originále herečka Carly Ciarrocchi (The Ferberizing of Coral). Některé starší epizody ze 3. série můžete zhlédnout na YouTube kanálu Nat Geo Kids.

Big Cats 24/7: Diaries from the Okavango Delta

Od té doby, co na televizní obrazovky v srpnu 2024 zamířila 1. série dokumentu Big Cats 24/7 (Velké kočky 24 hodin, 7 dnů v týdnu), se z něj stal nový fenomén srovnatelný s dvacet let starým Deníkem velkých koček (Big Cat Diary). O 2. sérii jsem vás informoval v září 2025, a později v říjnu jsem psal i o sérii speciálů nazvaných Big Cats Unleashed. Pokud jste 2. sérii dokoukali, pak je vám jistě známo, že seriál bude pokračovat, a jeho 3. řada je právě ve výrobě. A v neděli 8. března 2026 uvedl YouTube kanál BBC Earth nový speciál, poskytující vhled do zákulisí přípravy Big Cats 24/7. Jedná se o 30 minut dlouhý snímek Big Cats 24/7: Diaries from the Okavango Delta (Velké kočky 24 hodin, 7 dnů v týdnu: Deníky z delty Okavango). Provází jím samozřejmě průvodci seriálu, tedy kameramanstvo Anna Dimitriadis, Gordon Buchanan (Wild Horses, the Rockies and Me), Sets Nthomiwa, Greg Hartman, Tristen Woodward (Living with Leopards) a Rea Schulte to Brinke. Ačkoliv seriál samotný poskytuje vhled do práce kameramanstva v botswanské savaně, tento speciál je více zaměřen například na to, jak si v noci při natáčení lvů vaří večeři, jak přespává ve svých autech, jak si vaří obědy a co dělá, když zrovna na lvy, levharty a gepardy nezaměřuje objektivy svých kamer. S Annou Dimitriadis se podíváme do knihy o stopách velkých koček, s Gordonem Buchananem se projedeme po cestě proměněné v mokřad, a se Setsem Nthomiwou se dozvíme něco o technických aspektech jeho kamery. Pokud vás zajímá, jak je Big Cats 24/7 natáčen, je tento speciál pro vás. Ke zhlédnutí je volně na YouTube. 

Cheetahs Up Close with Bertie Gregory

Kvůli poslednímu, devátému titulu uvedenému v těchto Dokumentárních novinkách se vrátíme na samý začátek roku. Na Nový rok, 1. ledna, uvedla americká verze kanálu National Geographic Channel nejnovější přírůstek na rostoucí filmografický seznam oblíbeného britského filmaře divokých zvířat Bertieho Gregoryho (Epic Adventures with Bertie Gregory, Dolphins Up Close with Bertie Gregory, Wild Life with Bertie Gregory). Ve 44 minut dlouhém snímku Cheetahs Up Close with Bertie Gregory (Gepardi zblízka s Bertiem Gregorym) se mladý dobrodruh vydává do Národního parku Serengeti v Tanzanii, aby natočil strasti gepardí samice s novorozenými mláďaty. Jejich osudy sleduje zrovna v době, kdy do Serengeti přicházejí veliká stáda pakoňů na své pozoruhodné migraci. Snímek nabízí vhled do gepardí výchovy potomků, a pojednává o způsobech, kterými nejrychlejší kočkovitá šelma světa přežívá v drsné krajině, v níž rozhodně nemá mezi predátory dominantní postavení. Bertie také natáčel smečku mladích gepardích samců, pracujících při lovu jako tým. V českém dabingu budete moci Geprardy zblízka s Bertiem Gregorym sledovat na stanici Nat Geo Wild dnes, 31. března, v 18:45. Následně by měl být znovu odvysílán ve třetí třetině dubna (konkrétně 22. dubna). V některých zemích, jako je Kanada, Singapur a Austrálie, byl také vydán na streamovací službě Disney+. Režisérem tohoto snímku je Jigar Ganatra (Ishamba, Chameleon Corridors). Hudbu k němu složili Will Hyde (Animal Babies) a James Joshua Otto (Sharks Up Close with Bertie Gregory). Bertie je producentem tohoto filmu. Oficiální loveckou ukázku z něj můžete zhlédnout zde.

V pátek 27. března začala na CBBC vycházet 7. série Deadly 60 se Stevem Backshallem, o které jsem vás již informoval v samostatném příspěvku; více informací o ní se na tomto blogu dočkáte s koncem dubna. V příštím měsíci nás čeká vydání celé řady nových přírodopisných dokumentů, jak je ostatně v dubnu, měsíci se Dnem Země, zvykem. V průběhu dubna bude vycházet nový seriál National Geographic Secrets of the Bees (Tajemství včel). Americká PBS uvede v rámci cyklu Nature dvoudílný dokument Becoming Elephant (Sloní růst). Čeká nás také vydání nového filmu Davida Attenborougha k příležitosti jeho nadcházejících 100. narozenin, Gorilla Story: Told by David Attenborough (Gorilí příběh: Vyprávěn Davidem Attenboroughem), který bude 17. dubna uveden na Netflixu. Trailer k snímku vyšel minulý týden. Připomínám, že pak v týdnu Davidových narozenin uvede BBC jeho nová díla Secret Garden (Tajemná zahrada) a Making Life on Earth: Attenborough's Greatest Adventure (Natáčení Života na Zemi: Attenboroughovo největší dobrodružství). Nedávno bylo také oznámeno, kdy začne vycházet nadšeně očekávaný osmidílný paleodokument Surviving Earth od Tima Hainese. Americká NBC jej začne premiérově uvádět 4. června. 

Dalšího článku z rubriky Dokumentární novinky se dočkáte na konci dubna!

Vychází 7. série Deadly 60!

Pokud patříte stejně jako já mezi nadšence do dokumentárních pořadů o přírodě, a jste-li zvláště fanoušky franšízy Deadly se Stevem Backshallem, pak si ho přečtení tohoto titulku možná říkáte: "Není to příliš brzy? Vždyť 6. série Deadly 60 vyšla teprve loni na podzim!" Ano, je to tak, ostatně jsem vás o ní informoval v prosincovém příspěvku do rubriky Dokumentární novinky. Nicméně o tom, že měla vyjít v dohledné době i sedmá řada, jsem již tehdy věděl (a abych vám tentokrát nic nezatajoval, četl jsem již i o schválení výroby řady osmé, na kterou si však zřejmě počkáme nějaké dva roky), jen jsem sám neočekával její vydání už letos na jaře. Nová série Deadly 60, česky Vražedných šedesát (jak byl seriál nazván na stanici Spektrum) nebo též 60 zvířecích zabijáků (jak jej vedla Česká televize), měla premiéru v pátek 27. března 2026. Sestává z nových jedenácti epizod, o jejichž obsahu se časem dozvíte v již zmíněné rubrice Dokumentární novinky. Prozatím můžete věnovat pozornost oficiální upoutávce k 7. řadě seriálu, která je ke zhlédnutí na domovské televizní stanici Deadly, a to sice na britské CBBC!

Ano, jak Steve říká, Deadly 60 je zpět - lepší a větší, než kdy předtím! Více dobrodružství, více nebezpečných zvířat, nová potápění s velrybami, nové setkání s kobrou královskou, nová výprava do tající Arktidy, nové bahno v botech, nové triko navždy pošpiněné netopýřím guánem, a nové napětí pro diváky při sledování oblíbeného svalouše vrhajícího se tváří v tvář zubům, drápům, čelistem a jedu na záviděníhodné a neskutečně inspirující cestě kolem světa! Pumy, medvědi grizzly, žraloci, lachtani, zmije a další živočichové - všichni smrtící ve svém světě, byť málokdy nebezpeční pro člověka. Nelze pochybovat o tom, že 7. série Deadly 60 je vynikajícím jarním dárkem... a já budu muset rychle pohnout při svém současném sledování 5. série z roku 2024, abych si mohl dovolit zhlédnout Stevova nová dobrodružství!

Více informací o nové řadě Deadly 60 vám přinesu na konci dubna. V březnových Dokumentárních novinkách, kterých se dočkáte do konce tohoto měsíce, vás seznámím s řadou dalších přírodopisných filmů a seriálů, jež byly uvedeny v posledních týdnech. Již brzy!

Noví Lovci kryptidů: Daleká cesta domů (4/4)

Noví Lovci kryptidů vstoupili do éry, kterou si donedávna nedokázali představit ani ve svých nejdivočejších snech. Éry bázně, strachu o život, křiku, strašlivých odhalení a nečekaných proměn, jež je mají navždy poznamenat. Ze skupiny nadšených hledačů kryptidů a pokračovatelů odkazu tajemně zmizelého týmu Jacka Owena se stali ztracenci, zoufalí a vyděšení, osamocení a ohrožení. Wren Rivera vyvázla ze smrtelného obětí vodních dráčků v jezeře Nikaragua, zachráněna mimozemským metamorfem, u kterých celé její dobrodružství před rokem začalo. Netvor jí do rány v paži umístil jakousi substanci, kterou později při nočním útěku před Terrencem Zedlerem neboli Metallerem dívka, schopna ji myslí ovládat, přímo vrhla do jeho očí. Následujícího dne ji na maniokovníkové plantáži nalezl mladík jménem Javier Venegas, jehož matka, zdravotní sestra na mateřské, ošetřila Wren její rány. Když však dívka dostala šanci kontaktovat své přátele, včetně Armanda Villalona, kterého ze zbytků Nietovy podvodní základny poslala pro pomoc, začala se bát. Jak se ukázalo, Javierova matka byla dříve zaměstnankyní Nieto Industries. Také další lidé žijící nepříliš daleko průmyslového komplexu se ukázali být s firmou spojeni. Wren dosáhla pláže u hotelového rezortu, kde, aniž by to tušila, skutečně byla někým sledována. Armandovi se podařilo získat jako posily doktora Eldreda Canadyho z Univerzity v San Diegu, odborníka na středoamerické kryptidy, a svého přítele Valentina Santoniho, studenta botaniky z univerzity v Río Piedras. Společně s nimi se teleportoval zpět do Nietovy podvodní základny. Z osudné chodby již zmizela pára, trojice však nalezla nehybné tělo Shantel Salazar, sekretářky Pauline Watson, údajné CEO Nieto Industries, která byla také Metallerem zavražděna. Když se v chodbě ocitlo osm zaměstnanců společnosti, Armando je pozabíjel laserovou pistolí. Následně s Eldredem a Valentinem zamířil do Paulininy kanceláře, za jejímiž dveřmi u těla zabitého marťanského telepata L'yrra nalezli Marillu Kent-Lyons, připravenou Armandovi vše vysvětlit. Keira Kendrick se nachází v londýnské kanalizaci, kam se skryla po událostech v bytě psychiatričky doktorky Rajendar. Kývla sliznatému čertíkovi Luciusovi na to, že se mu odevzdá, a při následném setkání s jedním z oněch metamorfů z Creek City zjistila, jaké schopnosti jí tato symbióza s Luciusem dala. Metamorf se ukázal být přátelský, nikoliv nebezpečný, zcela normálně s ní komunikoval, a Keira mu dokonce dala jméno - Pete. Navrhl jí, aby se vrátili do jejího domu v Greenwich, a dali dohromady plán, jak pomoci Winnu Wilkinsonovi. Ten byl doktorkou Theodorou Callaghan a jejím šedovlasým společníkem s tváří, kterou Winn i Keira dobře poznali, po své proměně v Chupacabru unesen s největší pravděpodobností na Portoriko. V hale s klecemi pro Chupacabry okusil čerstvé lidské maso a jen těsně unikl násilí ze strany dominantní Chupacabří samice. Co bude s novými Lovci kryptidů dále?

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

DALEKÁ CESTA DOMŮ, ČÁST ČTVRTÁ

Některé impulzy nelze potlačit. Jsou tak silné, tak svírající a tak mysl pokrucující, že snažit se jim byť jen na vteřinu odolat by byla zbytečná ztráta energie. Vražedný impulz, který Winn pocítil uprostřed noci, schoulen co nejdále od mříží své klece, mezi takové patřil. Jeho rudé zraky prosvítily černotu, jeho ústa se ve vší zlověstnosti otevřela, a mladík pozbylý své lidskosti k nim přiblížil třesoucí se prsty pravé ruky. S myšlenkami na to, co pro něj dříve bylo tolik odpudivé, přejel jedním ze svých jazyků po ostrých drápech, a pak v hrůzném nadšení vyskočil. 

Mříže se konečně opět vysunuly nahoru. Winn se na všech čtyřech vydal směrem k východu ze své chodbičky. Když se ocitl v místech, kde se předtím nacházely mříže, spěšně natáhl krk a porozhlédl se po okolí. I další klece byly otevřeny, a ostatní Chupacabry v hale prováděly zrovna to samé, co on. Mladíka napadlo, jak skvěle je viděl. I v té nejhorší temnotě pozoroval každý detail jejich kožichů, každou slinu skapávající z jejich otevřených, manicky se křenících tlam. Vidět takto dobře ve tmě by jistě byl sen každého člověka, kdyby jen v realitě nemusel být noční můrou, ve které se Winn zabydloval.

Všechny Chupacabry opustily své chodbičky, a bok po boku se ještěří chůzí přemisťovaly jako jedno velké stádo k velikým dveřím. Jakmile se před nimi v řadách zastavili, dveře se začaly otevírat. Z hrdel několika nestvůr vpředu se ozval strašlivý ryk. Winn mu rozuměl. Právě začínal nový lov.

Aniž by se mezi sebou hašteřily, postupovaly Chupacabry prostornou chodbou. Cosi Winnovi říkalo, aby se příliš neohlížel kolem sebe, ale několikrát se mu podařilo porazit nově nabytou vnitřní disciplínu, jejíž původ si nedokázal vysvětlit, a vhlédnout do prosklených otvorů dveří, jež při pochodu míjel. Za jedněmi spatřil spící smečku kostarických kočko-pso-opičáků. Za druhými pak uviděl několik lidí, lehce oděných a schoulených k sobě v hlubokém spánku. Bylo tu vše. Další lovci i lovecký materiál. Winn se ďábelsky usmál.

Než se naděl, ocitlo se Chupacabří stádo ve venkovních prostorech. Rozpoznal je. Před ním se rozprostírala holina, na kterou před měsíci pohlížel zpoza opačné strany plotu. Vybavily se mu vzpomínky na loňský srpen. Drobné okamžiky boje proti Chupacabrám po boku svých přátel. Po boku Wren, jejíž tvář se mu v mysli rozjasnila, jen aby byla okamžitě potlačena jakýmsi svíravým pocitem vražednosti. Zafunění do tváře od Chupacabry, které se bál nejvíce, jej vrátilo zpět do současnosti. Stála nyní nalevo od něj, a plazivě se na něj usmívala.

"Fajn, subjekty číslo 1386 až 1439!" zakřičela doktorka Callaghan, která se rychle postavila před Chupacabří skupinu. "Je čas na malý test. Někdo tady začal čmuchat. Užijte si ho."

Z kapsy svého černého kabátu vytáhla ovladač, zmáčkla na něm jediné tlačítko, a Chupacabry se s hrozivým řevem daly do pohybu. Winnovi něco problesklo hlavou. Kombinace chuti na lidské maso, na lidskou krev, nutnosti uposlechnout nevyřčený, ale velmi konkrétní příkaz, i jakási zvláštní myšlenková stopa, kterou měl následovat. Jeho potlačené lidské já si jen na chvilinku uvědomilo, že vše, co od probuzení dělal, bylo výsledkem ovládání doktorkou Callaghan.

Spěšně se na ni podíval, když proběhl kolem ní. Svalouš, který ho v helikoptéře prvně nakrmil lidským masem a který nyní stál dva kroky za doktorkou Callaghan, se uchechtl: "To jsou potvory! Jak Skurut-haiové v Pánovi prstenů. To je takovej starej film, víte, doktorko?"

Chupacabry s nelidskými skřeky přeskákaly plot, a v divoké lovecké vášni se daly na běh portorickým lesem. Některé se pohybovaly na všech čtyřech po lesní opadance, jiné se vrhly do stromů a skákaly mezi větvemi jako opice, přičemž děsily spící ptáky odlétavající v houfech a s poplašným houkáním ze svých hřadů. Ať už Chupacabry lovily cokoliv, ten hluk, který vydávaly, už oběť jistě k smrti vyděsil.

Winn hbitě vyšplhal po kmeni stromu, skočil do jeho koruny, a na chvíli zavřel oči. Uslyšel nějaký hlas. Jasně ve mu v hlavě ozývaly otázky: "Co se to děje? Co je to všechno zač? Co se to tak rychle sune po svahu nahoru? Jak rychle mám teď utíkat?!"

"Jen do toho, Winne," uslyšel náhle ve své hlavě známý hlas. Dominantní Chupacabra mu silou sevřela rameno, a mladík sebou poděšeně trhl. "Utíkej za tím. Společně je dostaneme. A pak... dokončíme to, co jsme spolu začali. Budeš můj. Budeš můj poskok, a obsloužíš mě!"

S hlasitým zapraskáním dřeva gigantická Chupacabra sletěla ze stromu dolů, a s divokým rykem a vyplazeným jazykem mrskajícím se na všechny strany se dala do rychlého poloběhu, poloskoku na zemi. Winn by rád přemýšlel o tom, co mu promítla do hlavy. Jeho myšlení však nebylo osvobozeno. Měl myslet jen na lov. Následoval příkaz doktorky Callaghan.

Když poskakoval mezi větvemi, houpal se z liány na liánu a naslouchal vnitřní mluvě kořisti, spatřil sem tam blyštivý nápis na kůře. Poznával ty znaky. Byly velice podobné těm, ne-li shodné, jaké se nacházely na stěnách objektu, v který se proměnila dřevěná chalupa jižně od Creek City. Čím hlouběji pronikal do lesa, tím více jich viděl. Na chvilinku se mu vybavilo, že Wren tu loni v srpnu měla zahlédnout jednoho z těch metamorfů, u kterých jeho dobrodružství s ní započalo. Co měly ty znaky na kmenech stromů znamenat? Proč jich tu bylo tolik? Proč je měl Winn vidět na každém kroku?

"Běží za mnou! Musím utíkat!" uslyšel ve své hlavě.

"Běží za námi!" ozval se další vnitřní hlas.

Divoká smečka Chupacaber se hnala nahoru po svahu. Winn seskočil ze stromoví, vrhl se mezi své skřekající společníky, a rozehnal se na plné otáčky. Nahoře, snad půl kilometru od jeho současné pozice, se nacházeli dva lidé! Hnali se pryč.

Vlna loveckého nadšení mladíka přímo zaplavila. Učinil tak dlouhý skok, jaký by od sebe ani nečekal. Nato pár vteřin klusal po čtyřech, aby učinil skok ještě delší. Kořist neměla šanci. Chupacabry ji rychle doháněly. A když dvěma osobám cestu odřízlo patnáct Chupacaber seshora, a natlačilo je Winnovi a jeho spodním společníkům přímo do rozevřených čelistí, byl hon zcela u konce.

Winn se na ty dva lidi se zájmem zadíval, zatímco uhýbali pařátům jeho slintajících společníků. Byli to muž a žena středního věku, oblečeni ve světlých košilích a kalhotech, s batůžky na zádech. Nevypadali jako nějací tajní agenti v černém nebo vojáci. Obyčejnost jejich vzhledu však těžce potlačenou lidskou část Winnova myšlení nezajímala tolik, jako jejich nonšalantní výrazy v obličejích. Nejevily se jim v nich žádné znaky strachu! Hleděli na Chupacabry, jako by se jich vůbec nebáli. 

Měla to být jen nějaká zkouška? Byli to lidé doktorky Callaghan, a hon na ně měl jen otestovat lovecké schopnosti Chupacaber v terénu? Ne, příkaz, který Winn následoval, byl jasný. Měli být zabiti. Roztrháni, rozcupováni zaživa. Měli být krmením, půlnoční svačinkou. Neměli tu, co dělat!

Něco na nich bylo tak zvláštního. Winnovi se zdáli až povědomí, přestože jejich tváře nepoznával. Když k nim přistoupila gigantická Chupacabra, ze které měl takový strach, sama se podivně zamračila. Ostatní krvelačné potvory kolem těch dvou poskakovaly, vyplazovaly jazyky a chňapaly po nich, ale ona k nim čenichala a neustále nakláněla hlavu z jedné strany na druhou a naopak.

"Podívej se na to, Winne! Dobré maso!" uslyšel mladík ve své hlavě.

"Krásné, čerstvé maso! Jen si představ, kolik vnitřností z nich vytrháš!"

"Kolik krve nasaješ z jejich krků!"

"To bude hostina, Winne! Lahodná krvavá hostina!"

Promlouvaly k němu Chupacabry, které halucinoval, či snad jeho vlastní Chupacabří instinkty. Ale realita odporovala tomu, na co jej navnazovaly. A to, jak dlouho, Chupacabry obě osoby obkličovaly, ale pořád se na ně nevrhly, muselo něco znamenat.

Obří Chucabra náhle poskočila, a přejela očima po všech, které se nacházely v její bezprostřední blízkosti. "Nejsou to lidé!" promítla jim telepaticky do hlav.

Winn si povšiml toho, jak moc se měnily vnitřní hlasy těch dvou osob. Z vyděšených myšlenek na nutnost útěku se proměnily na nonšalantnost, a pak se z nich začalo ztrácet vše, co je činilo pozemskými. Mysli Chupacaber byly náhle zavaleny proudem jazyka, kterému nedokázaly porozumět. 

Ty znaky! Jeden za druhým mířily do Winnovy mysli přesně v takové podobě, v jaké je viděl v lese jižně od Creek City! Musel se chytit za hlavu. Zmáčknout ji. Zachtělo se mu rozdrásat si oči. Jeho mysl se začínala krčit před neuvěřitelnou silou.

Krky těch lidí se natahovaly. Jejich paže se prodlužovaly, a z rukou jim rostly dlouhé trny. V jejich tvářích se objevovalo více očí. Skutečně to byli ti metamorfové, se kterými se Winn seznámil ve svém domovském městě loni na jaře!

Obrovská Chupacabra učinila výpad. Skočila na kořist, která se měnila z lidské ženy na dva a půl metry vysokého netvora s pulzujícími papilami na kůži a s mechanickým, klešťovitým zařízením deroucím se mu z úst. Metamorf jí tímto ústrojím přestříhl obě přední končetiny. Za hrůzného skřeku dopadla obří Chupacabra na zem, třepala půlenými pažemi, a v bolesti se kroutila jako postřelená. Winn nikdy neviděl portorického krvežíznivce takto trpět. 

"Předejte vzkaz," promítlo se všem Chupacabrám, včetně hybridního mladíka, náhle do myslí, "sledujeme vás. Neustále vás sledujeme. Boj začne zanedlouho."

Oba metamorfové začali levitovat, ztráceli se, jako duchové zanechávající svého zjevení, a nakonec se vytratili úplně. Lov byl u konce. Winn a jeho společníci se bezmyšlenkovitě obrátili, a docela tiše se vydali zpět k budově, ze které do lesů zamířili. Jen na chvilku mladík přemohl nový příkaz, a otočil ke gigantické Chupacabře svou tvář. Nikdo jí neměl pomoci. Zmítala se ve smrtelné křeči, krvácela, skřekala, a snad zde měla zůstat. Jeho lidské já si oddechlo. Slibovala mu intimní násilí. Nyní, když ji viděl umírat, se však Winn cítil bezpečně. 

Jakmile se mladík ocitl opět za plotem, a procházel kolem doktorky Callaghan, povšiml si, jak roztřesený byl její hlas. Z telepatického vzkazu, který jí už Chupacabry předaly, vůbec nebyla nadšena. "Chci satelitní snímky. Chci záznamy všeho, co i v noci prochází korunami stromů. Všechno! Co nejvíce informací! Co to bylo zač! Co to chtělo!" křičela na své kolegy.

"Dejte mi tři hodiny, doktorko," řekl jí svalouš, a dal se na odchod do budovy. Přitom se kousal do palce.

"Lidské tváře těch lidí prý byly nanejvýš zvláštní," řekl Theodoře jakýsi ozbrojenec, "náš známý je analyzuje pomocí telepatického zařízení, vytáhne je z paměti Chupacaber, a zjistí, komu mají patřit."

Winn pocítil, jakou telepatickou sílu sám měl. Uvnitř budovy našel člověka, o kterém ozbrojenec mluvil. Byl to ten tichý šedovlasý muž, jehož tvář byla Winnovi dobře známa. Právě měl na hlavě jakousi telepatickou korunku, jejíž design si mladík pamatoval z knihy o Lovcích kryptidů, kterou mu snad někdy před rokem ze své knihovničky půjčila Wren. A zaznamenal myšlenky toho muže.

"Zemřelí agenti, kteří byli vyfotografováni před deseti lety s Marillou Kent-Lyons na Sibiři," zachytil Winn, "pozoruhodné. Toto pro nás neznamená nic dobrého."

Poté mladík zamířil do své klece, a znaven, vyčerpán a zbaven vražedných impulzů strnul ve spánku za mřížemi. O chutné lidské krvi a mase si musel nechat jen zdát.

Déšť neustával. Londýnské ulice se měnily v obvyklý kyselý mokřad, kaluž takřka na každém kroku. Když začalo ubývat světla, dorazili Keira a Pete do cíle. Dívka vytáhla z kapsy kalhot klíč od hlavních dveří svého domu, otevřela je, a blonďatého mladíka zavedla dovnitř. Tam si pak prohlédla své oblečení.

"No super," řekla naštvaně, "úplně z toho leze barva. Tento svetr už si nikdy nebudu moci nasadit."

Prohrábla své zmoklé kudrnaté vlasy, a pod umělým světlem vstupní chodby zkontrolovala, jak moc z nich zkyslý déšť smýval barvu. Prsty měla nyní celé růžové. Iritovaně odfrkla. 

Pete se po ní opičil. Chvíli si hrál se svými světlými vlasy, a pak také kontroloval barvu svých prstů. 

"Tobě to očividně neublíží, ty hloupoučký," řekla mu Keira.

"Mám dotaz, Keiro," řekl Pete, "chceš, abych zůstal v této podobě? Nebo sis při procházení ulicemi zvykla na to, že jsem... mimozemský... a dovolíš mi pohybovat se v tvém domově s mým původním vzhledem?"

"Nechci tě urazit, Pete," řekla mu Keira, a kousla se do spodního rtu, "ale tvůj původní vzhled je trošku... děs nahánějící. Takhle na mě působíš bezpečně. Nevinně."

Pete se dotkl své tváře. Prozkoumal prsty svůj nos, vně i uvnitř. "Jistě," vyřkl, "neotenie. Lidé mají rádi malé nosíky, velké brady, velké oči... jistě, Keiro, jistě."

"Podívej se na ten holub, co mu vylezl z nosu, Keiro! Fuj!" ozvalo se náhle Luciuosovým hlasem z Keiřiných úst. "Mimozemský holub! Ještě pulzuje! Možná se v něm dokonce nachází nějaký zárodek! Vajíčko! S dvojčaty! Ho ho ho!"

"Říkala jsem zmiz, Luciusi!" zařvala Keira. 

Lucius reagoval na její slova dvojitým vypláznutím jazyka s praskavým zvukem. Vše opět učinil přes Keiru. Vypadalo to, jako kdyby si dívka povídala sama se sebou. Jako dvě osobnosti v jedné osobě.

"Na tohle si nikdy nezvyknu," zazoufala si Keira.

"Neztrácejme čas," řekl Pete, "začněme vše plánovat. Winn Wilkinson potřebuje pomoc."

Keira pokývala hlavou, a zavedla svého společníka do své oblíbené počítačové místnosti. "Percy," oslovila svou umělou inteligenci, "zkus kontaktovat všechny členy týmu. Wren, Armanda... pořád by měli být v Nikaragui. Najdi všechny satelitní snímky vrtulníku, který přistál před budovou s ordinací doktorky Rajendar, souřadnice znáš, jsou v recentní internetové historii. Zkus ho vystopovat. Zjisti, kam letěl, kde všude byl snímkován, a zkus predikovat směr jeho letu v případě, že snímků bude málo."

"Minutu, prosím," odpověděl Percy.

Keira zamířila do své ložnice, aby se převlékla do suchého oblečení. Pete se rozhlédl po temné místnosti plné počítačů, a usadil se před jeden z nich. Stiskl mezerník na klávesnici, obrazovka počítače se rozsvítila, a ukázalo se, že k přihlášení do něj nebylo třeba heslo. Metamorf v podobě sympatického mladíka okamžitě začal přejíždět myší po pracovní ploše, a našel na ní složku s názvem Retro Games. Otevřel ji, a spustil hru Super Mario 63. Jeho oči jako by se přilepily k obrazovce. Nemohl je z ní odtrhnout.

Se zavrzáním dveří vstoupila Keira do své ložnice, odhodila zmoklý svetr, a vyměnila ho za bílou mikinu s kapucí. Spěšně také popadla fén na vlasy, zapojila ho do zásuvky ve zdi, a před zrcadlem na skříni si začala sušit hlavu.

"Moje oblíbená místnost, hi hi hi!" ozval se jí z úst Lucius. "Posledně se tu toho tolik stalo, ho ho ho! Krev, řev, horor! Krásné chvíle! Hi hi hi!"

"Luciusi, neříkala jsem náhodou, že máš zmizet?" naštvala se Keira. Dále se fénovala. "Máš se objevit jenom ve chvíli, kdy mi hrozí nebezpečí!"

"To si nemůžu dovolit ani jednu poznámku?!" zakřičel z jejích úst Lucius.

"Kliď se," řekla mu klidně dívka.

"No dobře," ozval se náhle Luciusův hlas z Keiřiny postele. Čertík se na ní zjevil, a hověl si na ní, jako by patřila jemu, noha přes nohu, ruce pod hlavičkou a oči spokojeně zavřené. "Tohle je teď prakticky můj pokoj!" uchechtl se. 

"Sleť mi z postele!" zakřičela Keira.

"Jsme jeden organismus!" bránil se Lucius, a otevřel svá velká očka. "Potřebujeme odpočívat!"

Keira zatáhla za šňůru fénu, vytrhla ho ze zásuvky, a hodila ho po Luciusovi. "Sleť!"

Lucius se vytratil, a nato se zjevil za jejíma nohama. Prstíky ji pinknul do lýtka. Keira mu ukázala zuby, připravena jej kopnout.

"Ale no tak, Keirinko! Nebudeme přece opakovat staré chyby, co? Kdybys mě kopla, kousnu tě! Čímž bych kousl sebe! Což bych nechtěl! Čímž říkám, nekopej! Což znamená, neubližuj sobě! Čímž chci říct, já a ty jsme jeden organismus! Ho ho ho!"

"Ty jsi tak otravný!" zasupěla Keira, a vyrazila ven ze své ložnice. Vstoupila do vedlejší kuchyně, nalila si vodu do konvice na ohřátí, a nato zamířila zpět do počítačové místnosti.

"Neboj! Tu vodu pohlídám!" ozval se z kuchyňky Luciusův hlas.

"Já vím, Luciusi!" ozvalo se z Keiřiných úst. "Jsi moc hodný, Luciusi! Mám tě ráda, Luciusi!"

Uvědomění, že tato slova nepronesla Keira, ale skrze ní k sobě mluvil z legrace Lucius, ji příliš nepotěšilo. Tento symbiotický vztah měl být vskutku těžším, než se původně zdál.

"Šada-da-da-da-da, da," ozvalo se z místnosti, když do ní Keira vstoupila. Pete si broukal znělku Super Maria, zatímco hrál starou flashovou hru z nultých let. "Ta-da-da, da-da-da-da, da-da-da-da-da-da-da-da-da, ta-da-da, da-da-da-da, da-da-da-da-da-da-da-da-da-da... Turudududu-du-du-du-du-dudu, turudududu-du-dy-dy-dy, turudududu-du-du-du-tudu-dudu, tu-du-du-du-dududu! Šudu-dutu-du-dudududů, šudu-dutu-dudů, pipé! Šudu-dutu-dududududu, šudutudududu!"

"Tohle nemůžete myslet vážně! Oba!" zakřičela Keira.

"Je libo vědět, co já myslím vážně?" zeptal se Percy.

"Prosím, Percy," řekla znaveně Keira.

"Zmlkni, Stinky Pete!" ozvalo se Luciusovým hlasem z Keiřiných úst.

Pete se polekal, a okno s hrou rychle zavřel.

"Helikoptéra odnášející Winna Wilkinsona učinila několik zastávek," hlásil výsledky svého hledání Percy, "poté přeletěla Irské moře a přistála na útesech v Howthu. Tam se nacházela i na posledních satelitních snímcích společnosti EarthSat pořízených před 13 minutami. Snímky satelitů čínské armády, do nichž jsem se hacknul, poukazují na přítomnost neregistrovaného vysokorychlostní letounu ve středním Atlantiku pouhých 23 minut poté. Předpokládaný cíl letu tohoto neregistrovaného letounu: ostrov Portoriko v Karibském moři."

"To jsem čekala," řekla Keira.

"U základny doktorky Callaghan v nitru portorických lesů váš tým už byl," řekl Pete, "víte, že jsou odtamtud posíláni kryptidé známí jako El Chupacabra po celém Portoriku, aby páchaly násilí na lidech. Doktorka Callaghan je zodpovědná za strašlivý neetický experiment, kvůli kterému již přišlo o životy mnoho lidí. Winn Wilkinson je nyní součástí tohoto experimentu."

"Co všechno o tom víš, Pete?" zeptala se ho Keira. "Říkáš, že jsi náš 'strážný anděl'. Sledoval jsi nás na Portoriku? Co víš o Theodoře Callaghan?"

"Zatím mohu prozradit jen to, že takoví, jako já, již aktivity doktorky Callaghan sledují. Tušíme, v jakém nebezpečí se Winn Wilkinson nachází, a k čemu má být zneužit."

"Dobře," vydechla Keira, "Percy, co kontakt na Wren? A na Armanda?"

"Wren Riveru nelze kontaktovat. Armando Villalon nezvedl svůj mobilní telefon, ale odeslala se mu zpráva, kterou jsem mu doručil před 3 minutami a 32 sekundami," odpověděl Percy.

"Napiš mu, ať se hned teleportuje ke mně domů, jakmile si tu zprávu přečte," poručila mu Keira. 

"Nyní je na čase začít plánovat," řekl Pete.

"Ještě jedna věc, Pete. Vysvětli mi, prosím, co jsi zač. A jaký je tvůj cíl? Jaký je cíl dalších, jako jsi ty? Jakou máte agendu? Čeho chcete dosáhnout toho, že nás sledujete? Wren a Winn s vámi měli velmi špatné zkušenosti v Creek City, ale... teď náhle stojíte na jedné straně v tomto konfliktu?" zeptala se metamorfa Keira.

"Zmínila jsi již její jméno," odpověděl Pete, "nejsme typičtí zástupci našeho druhu. Marilla Kent-Lyons nás přivedla k životu a vychovala jako své agenty. Jsme jejími agenty, spolupracujeme s ní, a já, váš strážný anděl, sleduji vaše aktivity, aby vám má nadřízená mohla pomáhat. Ona je na vaší straně. Na správné straně v tomto novém konfliktu, kterého jsou noví Lovci kryptidů nedílnou součástí."

"Ty patříš k ní?" řekla skrze zuby Keira. "To, že nás k té základně na Portoriku zavedla, a pak nám nikdy neřekla, proč... ty víš proč?"

"Vím. A pokud ještě dočkáš času, vše se dozvíš. Musíme zahájit útok na základnu doktorky Callaghan," pronesl Pete, "shromáždit co nejvíce tvých kolegů, milá Keiro, a učinit konec tomu, co doktorka Callaghan provádí. Osvobození Winna Wilkinsona je teoreticky možné."

"Teoreticky?"

"Vzhledem k tomu, co doktorka Callaghan a její kolegové provádějí lidem, je možné, že je již ztracen. Jeho osobnost mohla být zcela pohlcena. Nezoufejme však. Nebojme se těchto možností. Naplánujme nyní zátah na onu základnu," odpověděl Pete.

"Pořád jenom opakuješ, že máme něco plánovat! Říkáš to dokola!" vykřikla Keira.

"Nevěříš mi snad?" zeptal se Pete, a přátelsky se usmál. Snad poprvé projevil nějakou lidskou emoci.

"Jestli tě za námi poslala agentka Kent-Lyons... propána, vždyť nám mohla něco říci! Po loňském srpnu jsme všichni čekali, že se nám ozve, a že nám řekne, proč jsme museli tolik riskovat a navštívit okolí té základny na Portoriku!"

"Ještě se dnes se vše dozvíš," ujistil ji Pete, "nyní však využijme všeho, co máš k dispozici. Veškerá vysvětlení, která jsou tobě a tvým přátelům dlužena, přijdou. To ti za mou nadřízenou mohu slíbit."

"Slyšíš, Keirinko? Musíš tomu mimozemskému netvůrkovi věřit!" ozval se z jejích úst Lucius.

"Fajn," řekla Keira, "pojďme na to. Percy, najdi všechny satelitní snímky toho místa z posledního roku. Dodej všechny možné postupy. Zjisti, co se dá dělat... jak se dá do základny proniknout. Minule jsme byli někde za plotem u ní, teď budeme chtít jít dovnitř."

"To, že jste agentce Kent-Lyons tehdy pomohli, přijde vhod, věř mi," řekl jí Pete, "nedivil bych se, kdyby se i sám Percy nyní dostal k informacím, jaké dříve neměl k dispozici."

Na promítacím plátně před dívkou a jejím mimozemským kolegou se objevila řada map, satelitních snímků s animacemi a fotografií. Všechny byly označeny vodoznakem jakési tajné organizace. Keira si uvědomila, že šlo o organizaci agentky Kent-Lyons.

"Dodány nové materiály, odeslané přímo mně," sdělil jí Percy, "posílám pozdrav od Marilly Kent-Lyons s jejím poděkováním o zájem."

Při toulání se v okolí hotelového rezortu se Wren během další hodiny podařily dva výtečné nálezy. Prvním byla čokodálová tyčinka v neporušeném obalu, která některému z turistů nejspíše vypadla z tašky při přesouvání se z hotelu na pláž u jezera. Pokud dívku dříve nezasytily dva ukradené nanuky, pak jí alespoň trochu pomohla hutná svačina složená z oříšků, sóji a kakaa. Druhým nálezem bylo autobusové nádraží, na kterém na šesti místech stály autobusy plněné odjíždějícími turisty.

Na nástupišti číslo 5 se nacházel autobus mířící do Managui, hlavního města Nikaragui. Ze všech destinací mířil od Granady a jejího okolí, prorostlého oddenky kořenů Nieto Industries, nejdále. Wren usoudila, že nastoupit do tohoto autobusu byl v tuto chvíli nejlepší plán. Cílem bylo zmizet odsud, a to jakkoliv. Jediný problém tkvěl v tom, že u sebe dívka neměla žádné peníze. Koupit si lístek za 1100 nikaragujských cordob rozhodně nemohla.

Do autobusu, u kterého stál usměvavý kníratý řidič, a s cigaretou v ruce, která pozbývala malíček, znuděně pohlížel na nastupující cestující, se tedy musela dostat jinak. Vtlačila se do davu lidí, kteří odkládali svá mohutná zavazadla v nákladovém prostoru autobusu, a sunula se k němu, aniž by si jí řidič povšiml. Když se ocitla před nákladovým prostorem, zrovna k němu přistoupila jakási dívka, nejspíše také Američanka, a nedokonalou španělštinou jej prosila o lístek. Řidič jí vyhověl, vytáhl z kapsy zkroucený papírek a nastavil dlaň kvůli zaplacení.

Wren využila situace, a skočila do nákladového prostoru. Stará paní v černých brýlích a bílém dresu, která stála za ní, se zazubila, a zvedla palec. Wren na ni jen pokynula. Následně byl před dívku umístěn veliký růžový kufr, který ji zcela zakryl. Bylo to jednodušší, než Wren čekala! Netušila, že její počínání však bylo z nepříliš veliké vzdálenosti sledováno někým docela odlišným. Někým, před kým se skrýt nemohla.

Cesta autobusem byla příšerná. Wren bylo v nákladovém prostoru velice horko. Prvních patnáct minut si pro sebe opakovala, že to zvládne, a že se přece na pláži dost napila. Ale už půl hodiny po opuštění autobusového nádraží se jí začalo dělat nevolno. Jediné, co jí pomáhalo, bylo myslet na Winna. Vracela se ve vzpomínkách k jejich první a jediné romantické schůzi v čajovně Pepie's Tea v Creek City. Viděla jeho zářící obličej, a vzpomínala na to, jak si do něj rýpala, oslovovala ho láskyplným "hajzle", a jak ho poprvé políbila.

Po hodině dorazil autobus do centra Managui. Řidič záhy po zaparkování otevřel nákladový prostor, který přímo vtáhl čerstvý, chladivý vzduch. Wren, celá zpocená, s vlasy přilepenými k tvářím a čelu, vykoukla zpoza růžového kufru. Babička, která jí pomohla dovnitř, jí také vytáhla ven. Jednou rukou uchopila držadlo svého kufru, druhou Wreninu ruku, a začala ji odvádět k veliké prosklené budově s nápisem Augusto C. Sandino International Airport.

"Děvenko moje!" vyhrkla paní. "Podívej se na sebe! Celá upatlaná, špinavá a zpocená... a ten obvaz na paži! To muselo bolet, ať se ti přihodilo cokoliv! Víš, jak mi tě bylo líto? No, já tě musela propašovat dovnitř!" Byla to Američanka. Soudě podle akcentu byla někde z Louisiany či z jiného jižního státu.

"Nemám prachy," řekla prostě Wren, "děkuju vám. Musela jsem se odtamtud dostat. Je to dlouhý příběh."

"Pověz mi, děvenko," řekla babička, a přiblížila k Wren svou tvář, "unesl tě někdo? Vzali tě tvé rodině? Poslali tě do Střední Ameriky, aby tě... prodali? Epstein může být sedmačtyřicet let po smrti, ale tyto otřesné věci se pořád dějí! Stále žijeme v pozdním kapitalismu!"

"Ne, takhle to nebylo," odpověděla Wren, "ale děkuju, že máte starost."

"Ty musíš z Illinois... ten přízvuk! Míříš domů?"

"Ano," odpověděla pravdivě Wren, "asi... asi bych se ze všeho nejradši dostala domů. Chtěla jsem kontaktovat svoje kamarády, ale..."

"Co ti v tom brání?" zeptala se stará paní.

"Můžu... můžu se vás na něco zeptat? Vy jste tu na dovolené?" 

"Korporát, pro který jsem pracovala, než jsem odešla do důchodu, mi to nabídl, no... týden u jezera Nikaragua! Popravdě, jsem už z toho celá nemocná... jen povalování na jezerní pláži pod ostrým tropickým slunkem!" odpověděla babička. "Radši bych někde dělala revoluci, to víš. Bývala jsem zrovna taková rebelsky vypadající týpka jako ty, za časů, kdy zileniálové vládli světu. Vedla jsem dokonce marxistickou buňku u nás v Lake Charles! Věřila bys tomu? Jak mě ten kapitalismus kooptoval... třicet let jsem pracovala pro Apple... je mi z toho teď hnusně."

Wren cítila, že jí může věřit. Přesto se však obávala poprosit o mobilní telefon. Myslela na to, že Armando se mohl dostat do nebezpečí, pokud se k jezeru opravdu vrátil. Zrovna tak mohly být v nebezpečí posily, které přivedl. Anebo již mohli být všichni po smrti, zabiti Metallerem! Stále se však obávala kohokoliv kontaktovat.

"Hele, nemůžu vám říct, proč nechci volat svým kamarádům... ale ráda bych domů, a..."

"Koupím ti letenku," usmála se babička, "všechny ty peníze, co jsem si našetřila, alespoň k něčemu budou."

"Díky!" usmála se Wren, a podala paní ruku. "Díky moc. Já jsem Da... teda Wren. Jmenuju se Wren."

"Irma Starnes," sdělila jí své jméno ta paní, "letím do New Orleans. Kam budeš chtít letenku?"

Wren ještě jednou zvážila, zda jí může věřit. Vše, co jí však o sobě Irma zatím řekla, ji utvrzovalo v tom, že ano. "Šlo by to... do Creek City?"

Irma pokynula. Za deset minut už držela Wren v rukou staromódní papírovou letenku, a čekaly ji dva lety - jeden do New Orleans, druhý pak do její domovského města. Nalodění se na palubu nastalo za další hodinu a půl. Během ní si Wren s Irmou povídala v prostorné čekací hale, a zapomínala být ostražitá. Někdo na ni však měl oči stále upřeny.

Když letadlo společnosti United Airlines konečně opustilo nikaragujský vzdušný prostor, Wren si nahlas oddechla. Seděla v desáté řadě napravo na palubě luxusního letounu, na sedadle mezi Irmou, pozitovanou u okna, a jakýmsi upoceným businessmanem, kterému se z břicha ozývaly zvláštní zvuky. Co chvíli se mu nadouvaly tváře, a musel si odříhnout.

"Hele, nemoh jste se těch mexických fazolek najíst někdy rozumně dlouho před letem?" nevydržela to nakonec Wren. "Kdo to má jako strpět, tohleto..."

Businessman se trapně zazubil, a nato si zakryl oběma rukama ústa. "Promiňte," řekl tlumeně, a pospíchal na toaletu.

"Musíš mi povědět, jak se ti přihodilo... toto," řekla dívce Irma, a ukázala na obvazy na její paži.

"Kousl mě... krokodýl. V jezeře," odpověděla Wren, a vykulila oči. Nebyla si jistá, zda to byla ta správná lež.

"Vážně? No, ještě že ne žralok."

"Žraloci bělaví jsou už v nikaragujském jezeře vyhynulí," rozumovala Wren.

"Vážně? To je strašné. Když jsem byla malá, říkalo se, že žralok bělavý je jediný nebezpečný žralok, který žije v jezerech."

"No, a žil právě v jezeře Nikaragua! Ale jeho exploatace, znečištění a všechno další ho z něj vytlačily."

"Za to určitě můžou Nieto Industries," řekla Irma, "pamatuju si... bylo mi třicet, když v roce 2025 začal ten dědek, co tu společnost založil a vedl, než hezky zhebnul, scaleovat výrobu. Nejdřív stonásobně, pak tisícinásobně... kontrakty s armádami... drony pro americkou armádu, drony pro Rusko... No, když pak nastala světová válka, velkou roli v ní hrála vojenská technika vyráběná už od 20. let Nietem. Žijeme ve světě, který nebývale ovlivnil."

"Jaká... pro vás válka byla?" zeptala se opatrně Wren.

"Příšerná," odpověděla upřímně Irma, a vyhlédla ven z okénka, "bojovala jsem v ní poslední rok. To potom, co v ní zemřel můj dlouhodobý partner... Drake... Americká armáda ho obětovala někde ve východní Evropě. Zabili ho Maďaři. Fašistické svině..."

"Mě válka poznamenala tátu. Udělala z něj závisláka na drogách, kvůli čemuž šíleně zchudl," odpověděla Wren.

"Války jsou ta nejhorší věc. Produkt kapitalismu. Ve světě, kde mezi sebou businessy, takové, jaké vede jistě ten říhal, soutěží, a kde mezi sebou soutěží i národní státy, nutně dochází ke krvavým konfliktům. Když jsem byla v tvém věku, věřila jsem, že takový svět lze nahradit jiným, demokratičtějším. Kéž bychom tehdy nebyli takoví zbabělci..." povídala Irma.

"Jak to myslíte? Vždyť jste byla aktivistkou, a dělala jste, co jste mohla, ne?"

"Kdepak. Na radikála si může hrát každý. Ale být skutečným radikálem... to je těžké, když s vámi nejde značná část společnosti. Kapitalismus si to uvědomuje, a zásobuje lidi zbytečným entertainmentem, oligarchická třída sem tam po krizi využije krajní pravici, aby ukázala na nějakou skupinu obyvatel, na trans lidi nebo na Palestince, poštvala proti ní ubrečené bílé heteráče s mikropenisy, má zkrátka mnoho způsobů, jak lidi zaměstnat myšlením na něco jiného, než na demokracii. A ty z nás, kteří demokracii vážně mysleli, stejně nažene do korporátů, do privátní sféry, abychom měli normální příjem a abychom si v takové zemi, jako je Amerika, mohli dovolit bazální zdravotní péči, když ji náhodou budeme potřebovat. Ne, nebyla jsem dost radikální... nakonec jsem šla s nepřítelem. S Apple," odpověděla Irma.

"Tak co potom dělat? Já o tom občas přemýšlím... jsem z třídy pracujících, z malýho bytu, z rozdělený rodiny s tátou, který se kvůli PTSD nemoh o svý děcko starat... a systém, co ho připravil o zdravou mysl, mu nepomoh..." řekla Wren.

"První a nejdůležitější věc je nejít s těmi, kteří nejvíce zneužijí tvé práce," odpověděla Irma, "nenechat se kooptovat."

Nenechat se kooptovat. Ta slova se vryla Wren do paměti. Když se s Irmou loučila v New Orleans, a okamžitě poté nastupovala do letadla s cílem Creek City, neustále na ně myslela. Nenechat se stáhnout do struktur, které z člověka učiní další ovci. To byla vítaná ráda od někoho, kdo se vůči Wren ukázal být velmi solidární.

I po dosažení letiště v Creek City byla Wren sledována, aniž by si to uvědomovala. Z letiště se celá znavená přemístila na stanici jednokolejky, a načerno zamířila do dělnické městské části Mott. Naštěstí ji nechytil revizor. Při plahočení se k bytovému domu, který byl její domovem, přemýšlela, jak svou dvoudenní absenci vysvětlí své matce.

Z posledních sil, které ji po daleké cestě domů zbývaly, zaklepala na dveře bytu. Paní Rivera spěšně otevřela, a usmívala se na svou dceru, jako by nic. Jako by jí nevadilo, v jakém stavu se jí domů vracela.

"Máš tu nějaké své známé," řekla paní Rivera, "čekají na tebe v tvém pokoji."

Wren vykulila oči. "Mami? Mami, já jsem doma. Chápeš?"

"Jo, řekli mi, že jsi byla na nějaké té výpravě... už jsme o tom mluvili, že jsi teď publikovaná vědkyně atakdále, že?"

"Kdo tu na mě čeká?!" vyhrkla zděšeně Wren. Přiblížila se ke dveřím svého pokoje.

"Já nevím. Nikdy jsem ty lidi předtím neviděla," usmála se paní Rivera, a poté šeptla Wren do ucha, "ale mezi námi, jeden působí trochu jako robot. Neptej se mě, jak se jmenuje. Ale je vysoký."

Wren měla pocit, že omdlí. Nevěděla, zda má z bytu utéci nebo zda má risknout vstup do svého pokoje. Metaller ji musel následovat, a snad na ni v přestrojení Terrence Zedlera čekal u ní doma!

Dlouho nakonec neotálela. Prudce otevřela dveře svého pokoje. Byla v něm tma. Rozsvítila, a zamrzla na místě. Na její posteli byli usazeni Armando, jeho přítel Valentino a Eldred Canady, a všichni byli oděni v černých uniformách s jakýmsi znakem na levém prsu.

"Wren! Konečně! Agentka Kent-Lyons říkala, že ti ten návrat chvíli zabere!" vyhrkl Armando, a vstal z postele. "Nechtěla, abych se pro tebe teleportoval... to byla zkouška, co?"

"Cože?!" vykřikla Wren.

"Klid," ozvala se Marilla, stojící v rohu za dveřmi. Wren na ni dosud neviděla. Jakmile se však před ní agentka objevila, měla Wren touhu z něčeho střílet. Z jakékoli střelné zbraně, která by se jí dostala do ruky. "Dlužím malé vysvětlení. Agentu Vilallonovi a jeho nejbližším už se dostalo. Teď je na řadě na tobě."

"Agentu Vilallonovi?!" zařvala Wren.

"Je na čase, aby ses k nám přidala," řekla s úsměvem Marilla, "sama víš, že boj začal. Vítám tě na správné straně."

Pokračování příště...

Obrázek týdne 27. 3. 2026

Pravidelné čtenářstvo blogu Blogorgonopsid zdravím po čtyřdenní odmlce! Po skončení Žabího týdne 2026, završeného seznámením s knihou Fossil Frogs and Toads of North America, jsem se rozhodl dát si na pár dnů přestávku od psaní. Nastal nicméně pátek, a nebyl by to tento blog, aby se na něm v tento den neobjevil další Obrázek týdne. Tentokrát je explicitně politický. Izrael na začátku tohoto měsíce zaútočil na Libanon. Výtečná paleoumělkyně PalaeoGeek pro zvýšení viditelnosti kampaně Mutual Aid for Lebanon, kterou vytváří Lebanon Solidarity Collective, namalovala tento děsivý, hrůzu nahánějící, ale také výtečně zpracovaný obraz. Pokud můžete, přispějte Libanonskému solidárnímu kolektivu - pro svou kampaň na pomoc obětem bombardování prováděného sionistickým státem nyní potřebuje ještě 50 000 amerických dolarů!

Popisek k obrázku: Obrovský sauropodní dinosaurus z čeledi Brachiosauridae, přivedený zpět k životu po více než 130 milionech let, putuje světem sužovaným destrukcí a utrpením. Spolu s tisíci a tisíci lidmi, nacházejícími se ve svých osobních automobilech, se pokouší o svou záchranu před nelítostným bombardováním. Jeho majestátní krk je ověnčen vlajkou Libanonu, blízkovýchodní země, ve které se rozpoutalo peklo. Nyní je to již pětadvacet dnů, co stát Izrael započal novou válku v této zemi; válku, jejíž obětí se stalo přes 1000 lidí, a kvůli které přišel o domovy více než milion, 20 % obyvatel Libanonu. Ve válce mezi sionistickým státem vedeným genocidálními maniaky a sektářským islamistickým Hizballáhem, sociálně konzervativním a vražedným, trpí obyčejní lidé. Civilisté všech věkových kategorií a sfér společnosti se v zasažené části země obávají toho nejhoršího. Jejich životy jsou v neustálém ohrožení, a utíkat z pozbylého bezpečí domovů je to jediné, co jim zbývá. Velký spodnokřídový herbivor se jako duch časů dávno minulých, avšak nikdy tolik brutálních, vydává na cestu s nimi. Obklopeni plameny ničivého násilí, míří společně všichni, oběti konfliktu i vyslanec prehistorie, co nejdále od těch hrůz. Nad nimi se s doufáním, že přežijí, tyčí duch dalšího libanonského giganta, gigantického ptakoještěra z čeledi Azhdarchidae. Spodnokřídový brachiosaurid z fluviodeltaických sedimentů jižního Libanonu se v roce 2006 stal prvním neptačím dinosaurem známým z této země. Popis velikého azhdarchida s pažní kostí o 10 % menší, než jak velkou ji měl typový exemplář severoamerického pterosauřího obra Quetzalcoatlus northropi, byl vydán v roce 2025. Tato scéna nás upozorňuje na to, čím Libanon skutečně je. Je domovem lidí, jako jsme vy a já, a je místem, které má obdivuhodnou prehistorickou minulost. Jeho destrukce je neomluvitelná.

O dosud nepojmenovaném libanonském brachiosauridovi z distriktu Jazzine se více dočtete v článku Erica Buffetauta a jeho kolegů publikovaném před dvaceti roky v Naturwissenschaften. Pokud vás zajímá onen veliký azhdarchid, jehož kostra je na obraze k vidění, věnujte pozornost článku Wafy A. Alhalabiho a jeho kolegů, vydaného v Naturwissenschaften loni v říjnu. Ještě jednou bych vás rád poprosil o přispění na výše odkazovanou kampaň, jejímž cílem je podpořit libanonské rodiny zasažené více než dvouletou agresí izraelského státu, a z níž 90 % půjde přímo na pomoc lidí v jižní části země. 

V příštích dnech ode mne na tomto blogu můžete očekávat závěrečnou část kapitoly Daleká cesta domů z Nových Lovců kryptidů, a také březnový příspěvek do rubriky Dokumentární novinky. Nenechme se však fikcí či vzdělávacími pořady, jež vám zde budou prezentovány, vykořenit z děsivé reality, v níž je třeba naší podpory obětí válečného konfliktu.

Fossil Frogs and Toads of North America | Kniha týdne

Nedělí 22. března končí Žabí týden 2026, týdenní oslava nádherných a zranitelných bezocasých obojživelníků, které mám osobně velmi rád. Zakončuji jej 27. částí dlouhodobého projektu Kniha týdne, v rámci něhož vám každou neděli představuji publikaci, kterou jsem v uplynulých dnech přečetl. Předchozí části se týkaly knih Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina, My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall, Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown, Ve stínu člověka od Jane Goodall, The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling, Transient Landscapes of Ellen E. Wohl, The Companion Species Manifesto od Donny Haraway, When the Sahara Was Green od Martina Williamse, The Trouble with Ancient DNA od Anny Källén, Zvířata celého světa: Hadi od Jiřího Felixe, Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci od George McGavina a The Insect Crisis od Olivera Milmana. Jistě není překvapivé, že jsem Žabí týden strávil zčásti i čtením knihy o těchto obojživelnících, konkrétně o jejich prehistorii, a nyní vám ji s radostí představím.

Fossil Frogs and Toads of North America (česky Fosilní žáby a ropuchy Severní Ameriky) je kniha amerického paleontologa, herpetologa, muzejního kurátora a profesora Michiganské státní univerzity J. Alana Holmana, kterou v roce 2003 vydalo nakladatelství Indiana University Press. Poskytuje vhled do žabí paleoherpetologie na severoamerickém kontinentu, na území Spojených států amerických a Kanady, a velmi detailně seznamuje čtenáře s většinou fosilních druhů z řádu Anura, kteří byli do jejího vydání vědecky popsáni. Před třiadvaceti lety se tato publikace stala unikátní v tom, že šlo o vůbec první knihu čistě zaměřenou na fosilní žáby. Jde o dílo určené především pro odborníky, byť jeho autor nevylučoval jeho přínos každému, koho žáby zajímají. Faktem je, že jde o akademickou publikaci obsahující odborný anatomický i geologický jazyk, tudíž Fossil Frogs and Toads of North America není určena pro začátečníky, kteří zatím s tímto jazykem nebyli seznámeni. Je skutečně napsána jako vědecká literatura, nejde o literaturu popularizační. Její důležitost spočívá v zevrubném popisu fosilních anuránů Severní Ameriky chronologicky od geologického útvaru jura, kdy nejstarší žáby žily ve stínu dinosaurů, až po pleistocén, jehož sedimenty jsou na severoamerickém kontinentu na žabí fosilie velice hojné. Její nejdelší kapitola je v podstatě katalogem poskytujícím údaje o počtu nalezených exemplářů jednotlivých druhů, znacích všech nalezených fosilizovaných kostí, zvláštnostech, místech nálezů a vědcích, kteří fosilie studovali. Kniha také detailně seznamuje čtenáře s žabí anatomií, zvláště pak žabí kostrou, s evolucí a taxonomi žab, a s jednotlivými geologickými souvrstvími, které pozůstatky těchto zvířat vydaly. Hodit se může jak hledačům severoamerických fosilních žab, tak obyčejným zájemcům (kteří to ale myslí opravdu vážně) o žabí evoluci. J. Alan Holman byl předním americkým paleoherpetologem, a předtím, než v roce 2006 zesnul, napsal knihu Fossil Salamanders of North America (Fosilní mloci Severní Ameriky). Jeho dalšími publikacemi jsou kupříkladu Fossil Snakes of North America (Fosilní hadi Severní Ameriky) z roku 2000, In Quest of Great Lakes Ice Age Vertebrates (Hledání obratlovců z doby ledové Velkých jezer) z roku 2001 či Ancient Life of the Great Lakes Basin (Starodávný život pánve Velkých jezer) z roku 1995.

Přední obálka knihy Fossil Frogs and Toads of North America, vydané nakladatelstvím Indiana University Press v roce 2003. Zdroj: Walmart

Čtení knihy Fossil Frogs and Toads of North America jsem měl na Žabí týden 2026 naplánováno již více než dobrého půl roku! Když jsem si ji o víkendu minulého týdne, v době dočítání posledních kapitol publikace The Insect Crisis, poprvé prolistoval, byl jsem překvapen, jak moc odborného rázu vlastně je. To mne samozřejmě vůbec neodradilo od jejího čtení, ba naopak! Kvalitní akademická publikace je u mě vždy vítána. Když však v úterý došlo na začtení se do nejdelší, katalogové kapitoly této knihy, byl jsem opravdu rád za to, že jsem před mnoha lety absolvoval univerzitní kurz lidské biologie, který mě seznámil se základy anatomického jazyka, zvláště pak jazyka osteologického. Předem bych rád zájemce o čtení této knihy varoval, že byť je to i třiadvacet let po vydání výtečná publikace, kterou mohu vřele doporučit, je plna odborného jazyka, a pokud ho neovládáte, řekne vám většina Fossil Frogs and Toads of North America vlastně docela málo. Sám nejsem žádný anatom ani osteolog, jsem prostě jen nějaký mladý zájemce o žáby, který vůbec nemá problém číst odborné texty v angličtině (protože to beztak léta běžně dělá z více důvodů, než jen kvůli psaní blogu o přírodě), ale musím přiznat, že některé odstavce jsem pouze "skimmoval", tedy spěšně jsem jimi prolétl očima, a pokud jsem z nich nevylovil něco skutečně zajímavého, přesunul jsem se k dalším. Byť je střední část knihy velice detailní, upozorňuje sám její autor, že by neměla sloužit jako příručka k identifikaci fosilních žab; pokud se někdy ocitnete v Severní Americe a třeba někde ve Wyomingu naleznete jednu z těch žab známých ze souvrství Lance, rozhodně nemáte zaručeno, že ji podle této knihy identifikujete. Svěřte ji raději odborníkům na univerzitě nebo v muzeu, ti mohou mít totiž přístup k mnoha žabím kostrám a fosiliím, a mohou provést opravdovou studii. Pokud vás však - stejně jako mě - zajímá vývoj žab, pak se nebojte do této knihy začíst. Ano, některé informace již po třiadvaceti letech nejsou aktuální, ale stále jde o nedozírně cenný odrazný můstek. Nebudete litovat!

Žáby jsou vskutku atypickými tetrapody. Která jiná skupina čtvernožců má zadní končetiny tak veliké a uzpůsobené ke skákání? Která jiná skupina obratlovců při polykání kořisti vcelku stahuje oči dovnitř hlavy, aby jí ta kořist lépe sklouzla do útrob? Představte si, že bychom měli stejně jako žáby srostlou kost holenní a lýtkovou, a rovněž tak kost loketní a vřetenní! Jazyk žab, jejich vokalizace, jejich způsob pohybu, jejich změny barev v době rozmnožování, získávání toxických látek z mravenčí potravy, jejich citlivost na změny prostředí... je toho zkrátka tolik, co je na žábách podmanivého, a nelze se divit tomu, že existují lidé, které tito obojživelníci osloví natolik, že se jim poté věnují po celou svou kariéru. Osobně chovám k žábám obdiv. Už mnoho let je rád fotografuji; v létě se rád vydávám na procházky po silnicích v lesích po setmění, abych našel ropuchy; mám velice rád kuňky, po kterých se na jimi obývaných lokalitách dívám v lomech nebo lesních tůních (a jen v Žabím týdnu 2026 jsem dvakrát - dnes a ve čtvrtek - viděl shluky kuňčích vajíček, které mi udělaly radost); líbí se mi i obyčejní skokani hnědí, které najdeme prakticky kdekoliv, kde jsou pro ně alespoň trochu vhodné podmínky - ať už u lesního potůčku nebo u rybníka plného kaprů. V roce 2021 jsem věnoval celý měsíc březen článkům o žábách, a od té doby jim každý rok v době okolo Světového dne žab (kterým je 20. březen) věnuji na tomto blogu celý jeden týden. Když mám žáby rád a každoročně o nich píši několik článků na Blogorgonopsid, a když jsem celý život prehistoricky založen, jistě jsem tím pravým člověkem, který se měl do čtení Fossil Frogs and Toads of North America ponořit. S radostí vám nyní shrnu obsah této publikace.

Kniha má celkem 264 stran, a skládá se ze 3 kapitol doplněných o krátkou Předmluvu a delší Epilog. První kapitola, Introduction (Úvod), poskytuje na 36 stranách seznámení s řádem Anura, jeho evoluční historií, anatomií, historií žabí paleontologie v Severní Americe a odborníky, kteří se jí věnovali. Sestává z 5 krátkých podkapitol s názvy An Overview of Frogs and Toads (Přehled žab a ropuch) - se subpodkapitolami The Skin (Kůže), Food Procurement (Získávání potravy), Vocalization (Vokalizace), Courtship and Mating (Námluvy a páření), Eggs and Larvae (Vajíčka a pulci) - History of Studies of North American Fossil Anurans (Historie studií severoamerických fosilních žab), The Anuran Skeleton (Žabí kostra), Early Evolution of the Anura (Počátky evoluce žab) - tu tvoří subpodkapitoly Triadobatrachus and Czatkobatrachus (Triadobatrachus a Czatkobatrachus), The First Anurans (První žáby) a Early Cretaceous Tadpoles (Pulci z rané křídy) a Chronological Terms Used in the Book (Chronologické termíny užívané v této knize) se subpodkapitolou The North American Pleistocene (Severoamerický pleistocén). Druhá kapitola, Systematic Accounts (Systematické výčty), je katalogem druhů fosilních žab ze Severní Ameriky, řazených podle jednotlivých čeledí a podle stáří. Obsahuje detailní popisy nalezeného materiálu většiny fosilních žab ze Severní Ameriky popsaných do roku 2003. Se 155 stranami jde o nejdelší a nejrozsáhlejší kapitolu této knihy. Třetí kapitola, Chronological Accounts (Chronologické výčty), pak v podstatě zprostředkovává zopakování předchozí kapitoly, ale v ohledu na jednotlivé geologické útvary nebo jejich epochy, od jury a křídy přes jednotlivé epochy terciéru až po první epochu kvartéru, pleistocén; pozornost v této kapitole není tolik věnována znakům kostí nalezených obojživelníků, ale především souvrstvím, ze kterých pocházejí. Text knihy je doplněn velkým množstvím ilustrací a černobílých fotografií fosilního materiálu, tabulkami i rodokmeny. Mezi stranami 52 a 53 se nachází osm stran s barevnými fotografiemi různorodých současných severoamerických žab, pořízenými Williamem Leonardem, Richardem D. Bartlettem či Jamesem H. Hardingem; co strana, to šest fotografií s jasnou identifikací obojživelníků. 

Předmluva této knihy, napsaná v michiganském East Lansing, začíná slovy, jež bychom mohli vyřknout i dnes, a jež rozhodně za třiadvacet let nepochyběla na relevantnosti: "Protože to vypadá, že žabí a ropuší populace na Zemi se zmenšují v otřesné míře, konečně se jim dostává pozornosti, kterou si zasluhují po mnoha letech zapomenutí." J. Alan Holman nám připomíná, že člověk, který v roce 1758 sestavil tradiční taxonomický systém ve svém díle Systema Naturae, a to sice Karl Linné, obojživelníky neměl rád, a psal o nich dokonce urážlivě - jejich kůži považoval za "špinavou", jejich zápach za "odpudivý" a jejich oči za "vypočítavé" (samozřejmě nikoli v dobrém smyslu slova). Jak se jen Linné, autorem právem označený za plného předsudků, mýlil! Dále autor připomíná, jakou roli mají žáby ve světě kuchyně, kde jsou jejich stehýnka považována za pochoutku, a v biologických kurzech na základních školách coby "reprezentativní obratlovci", ač vůbec mezi obratlovci nejsou typickými (cituje slova Romera z roku 1959, podle něhož jsou žáby oblíbeným laboratorním zvířetem hlavně proto, že jsou hojné a levné). Velice se mi líbí, jak profesor Holman sám popisuje žáby na první straně Předmluvy: "Oproti názoru Linného plného předsudků jsou to atraktivní tvorové, jejichž hlasy obohacují venkovní prostředí, a to ani nezmiňujeme veliký biologický zájem o ně z morfologického, fyziologického, behaviorálního, ekologického a evolučního pohledu." Předmluvu zakončuje těmito slovy: "Mým doufáním je, že tato kniha bude užitečná pro neoherpetology, paleoherpetology, obecné paleontology, biology, zoology a samozřejmě pro kohokoli, kdo má zájem o žáby a ropuchy." 

První kapitola knihy nese název Introduction (Úvod), a poskytuje čtenářům vše potřebné k pochopení toho, co jsou žáby zač, odkud se vzaly, co se ví o jejich evoluci, jak žijí, jak vypadá jejich kostra (což je v paleoherpetologické publikaci, jako je tato, zvláště důležité) a jaká je historie severoamerického výzkumu fosilních žab. V první podkapitole, An Overview of Frogs and Toads (Přehled žab a ropuch), poskytuje profesor Holman definice třídy Amphibia, podtřídy Lissamphibia a řádu Anura, a uvádí, že do roku 1992 bylo známo 3967 žabích druhů, přičemž mezi lety 1985 až 1992 byly nové druhy popisovány poněkud častěji. Do roku 2003 podle něj mohlo být popsáno o 9 % více žabích druhů. Jen uvedu, že v roce 2026 je počet popsaných žijících žabích druhů vyšší, než 7700. Brzy se tedy přiblížíme číslu dvakrát tak velikému, jaké autor uváděl před třiadvaceti lety. Pokud vás zajímá herpetologie, pak jistě víte o neustálém proudu nových žabích studií, při kterých jsou popisovány nové druhy, zvláště z východní Asie a obecně z tropů. První obrázek přítomný v této kapitole je schématem pedicellátových zubů pozdně eocénní anglické žáby rodu Thaumastosaurus, a doplňuje odstavečky o těchto zubech a jejich podobě u žab i u ocasatých a červorů. Dozvíte se, jak pedicellátové zuby rostou, a jak vypadají u fosilizovaných žab. Autor se dále přesouvá ke stručnému popisu ušních kůstek; u většiny současných obojživelníků tvoří vnitřní ucho dvě kosti, a to operculum a plectrum (či columella), přičemž jsou někdy srostlé. Následuje stručný popis kostry, a autor zmiňuje například to, že páteř žab je tvořena 8 nebo 9 obratli či že jejich kostrč je funkčně součástí pánevního pletence. Druhý prezentovaný obrázek je schématem žabí kostry s popisky tibiofibuly, radioulny, suprascapuly, prstových kůstek atd. Subpodkapitola The Skin (Kůže) se týká největšího orgánu žabího těla, popisuje jeho dělení, svlékání kůže, kožní žlázy (mukózní, lipidové a rozmnožovací; lipidové jsou k nalezení u listovnic rodu Phyllomedusa, rozmnožovací pak u zástupců čeledi Microhylidae; nacházejí se na hrudi). Autor zmiňuje, že "u několika skupin žab, především u ropuch z rodu Bufo a u několika listovnic, se dermis spojuje (koosifikuje) s podporující kostí, což vytváří snadno identifikovatelný znak na fosiliích."

V subpodkapitole Food Procurement (Získávání potravy) se ve čtyřech odstavcích dozvíte o tom, jak si žáby obstarávají potravu a jak funuje žabí jazyk. Zmíněny jsou také odontoidy vyrůstající ze spodní čelisti rohatek (Ceratophrys sp.), sloužící k udržení kořisti v tlamě, a tyčovitý jazýček mé oblíbené a v rámci Žabího týdne 2026 představené bachratky mexické (Rhinophrynus dorsalis), která jím pomalu nabírá termity a mravence pod zemí. V subpodkapitole Vocalization (Vokalizace) vyčleňuje autor tři typy vokalizačních měchýřků žabích samců (mediánní subgulární měchýřek, úplně či neúplně oddělené párové subgulární měchýřky a párové laterální měchýřky), a připomíná, že "primárními receptory zvuku jsou vnější vývody sluchového ústrojí, ale přední končetiny v této aktivitě také hrají roli." Jen pro připomínku, existují žáby, které postrádají střední ucho, ale i tak produkují akustické signály (žáby z čeledi Sooglossidae). Čtenáři se dále v úvodní kapitole dozví, jak se žáby vzájemně lákají při námluvách (roli tedy hrají vokalizace, ale i pach a vizuální podněty), a jak je to s žabím amplexem (uchycením samce na samici). Jako sekundární pohlavní znaky uvádí autor velikost (samice jsou větší než samci), pažní trny (k uchycení na samici; například u samců papuánského rodu Nyctimystes), odontoidy (u některých rodů jsou odontoidy přítomny u samců i samic, ale u některých, třeba u rodu Phyllodytes, je mají samci mnohonásobně větší než samice), hlasové měchýřky, svatební mozoly, zdrsněný povrch pažní kosti, kornifikované tuberkule (na kůži samců ropuch z rodu Bufo), modifikace kloaky ("ocásek" samců ocasatky americké, Ascaphus truei, používaný při vnitřním oplození - je to samozřejmě jediný druh žáby s vnitřním oplozením) a zbarvení (zmíněny jsou změny barvy hlasových měchýřků u samců). Subpodkapitola Eggs and Larvae (Vajíčka a pulci) pojednává o stavbě žabího vajíčka, kladení vajíček (s výčtem toho, v jakých odlišných vodních prostředích zástupci reprezentativních rodů vajíčka depozitují, od ocasatky po ropuchy), o vývoji pulců a o struktuře jejich těl (pulci žijící v různě rychle proudící vodě mají různé adaptace). V krátkém odstavečku autor píše: "Zvláštní typy pulců zahrnují částečně suchozemské mrskače s redukovanými ploutvičkami a hadími těly." Semiterestriální pulce mají například zástupci rodu Thoropa, česky označovaného jako zavalitka. 

Schéma žabí kostry z publikace The Frog: An Introduction to Anatomy and Histology F. W. Gamblea z roku 1885. Zdroj: Wikimedia Commons

Podkapitola History of Studies of North American Fossil Anurans (Historie studií severoamerických fosilních žab) uvádí čtenáře do dob začátků výzkumu fosilních žab na severoamerickém kontinentu, který započal aktér veliké Války o kosti, Edward Drinker Cope: "Copeův největší příspěvek vertebrátní zoologii a vertebrátní paleontologii byl z velké části výsledkem jeho mistrovství ve studiu vnitřní morfologie, zvláště kostry, jež užil v klasifikaci jak fosilních, tak současných obojživelníků a plazů. Co se týče žab, jeho práce o klasifikaci anuránů (Cope, 1865) byla zvláště důležitá. Další Copeovy publikace, které se týkají kosterní morfologie současných a fosilních anuránů, zahrnují práce z let 1864, 1866 a 1884. Cope také pojmenoval jedinou vyhynulou čeleď žab, která je dnes uznávána, Paleobatrachidae." Profesor Holman upozorňuje na to, že studia evropských fosilních žab přinesla v průběhu mnoha desetiletí více výsledků (fosilním žábám se v Evropě paleontologové věnovali už ve 30. letech 19. století, počínaje Goldfussem a pár let po něm Agassizem), nicméně uvádí, že "mnoho evropských 'kompletních' fosilií žab bývají otisky ve skalách, spíše než aby je tvořily trojrozměrné kosti." Píše o metodě, kterou po 2. světové válce zdokonalil Claude W. Hibbard, a jež velice napomohla studiu malých fosilních obratlovců (nikoliv pouze žab), a seznamuje čtenáře se jmény důležitých vědců, kteří napsali důležité práce týkající se fosilních anuránů severoamerického kontinentu - konkrétně zmiňuje Ewarda H. Taylora, Josepha A. Tihena, Waltera Auffenberga, Bayarda H. Brattstroma, Maxe K. Hechta, Charlese J. Chantella, Johna D. Lynche, Richarda Estese, Ami C. Henrici, Karla L. Rogerse, Leslie P. Fay nebo též Jamese B. Gardnera. Uvádí mezi nimi i sebe coby výzkumníka silně ovlivněného Auffenbergem, Tihenem a Brattstromem. V podkapitole The Anuran Skeleton (Žabí kostra), je čtenářům zprostředkován detailní vhled do žabí osteologie, počínaje kostmi lebky přes páteř, kosti předních končetin a pánevní pletenec až po kosti zadních končetin. Popsány jsou jednotlivé typy obratů až po kostrč. K jednotlivým částem žabí kostry je také uvedeno, jak hojně jsou nalézány zkamenělé - například "žabí lebky jsou převýšeně vzácné", na druhou stranu "presakrální obratle žab jsou robustními prvky a často se objevují na nalezištích fosilií" a "kusy urostylu, zvláště kousky proximálního konce, nejsou na paleontologických nalezištích vzácné, ale málokdy byly rozsáhle užity ve výzkumech fosilních žab." Věnujte pozornost tomu, co autor píše o kosti kyčelní (ilium) a o jamce kyčelního kloubu (acetabulum) - o těch se totiž ve 2. kapitole budete dočítat prakticky nejvíce.

Na úvod podkapitoly Early Evolution of the Anura (Počátky evoluce žab) autor uvádí, že fosilie žab jsou hojnější než fosilie ocasatých a červorů, díky čemuž lze podrobněji hovořit o jejich vývojových počátcích. Píše o paedomorfních změnách, a o tom, že s nimi mohla souviset redukce velikosti patra, celková redukce velikosti těchto zvířat i ztráta dermálních kostí, jakož třeba i posun pozice tympana (vnějšího vyústění slechového ústrojí). Zmiňuje termín "progresivní evoluce" a změny v žabí anatomii, které podle práce Ročka a Rage z roku 2000 mohly být jejím důsledkem (například spojení čelní a temenní kosti v kost frontoparietální či miniaturizace třmínku). Dočtete se o "protožábách" z raného triasu, o rodech Triadobatrachus z Madagaskaru a Czatkobatrachus z Polska; autor podrobně popisuje, jaké znaky má lebka triadobatracha společné s lebkou moderních žab, a jakými znaky se naopak liší. Na úvod subpodkapitoly The First Anurans (První žáby) uvádí: "Žáby a červoři jsou známi z rané jury, z doby před asi 190 miliony let, a ocasatí se objevují ve střední juře před asi 165 miliony let." Co se červorů týče, dnes už platí něco trošičku jiného; nejstarším červorem je Funcusvermis gilmorei, popsaný v roce 2023, který žil před 220 miliony let, tedy v pozdním triasu. Také hranice stáří ocasatých je posunuta do minulosti, byť k tomu došlo už dlouho před publikací této knihy; Triassurus sixtelae, popsaný v roce 1978 na základě fosilií z Kyrgyzstánu, je nejstarším zástupcem kladu Caudata, a žil před 235 až 222 miliony let. Platí nicméně toto tvrzení: "Nejstarší fosilní žábou je Prosalirus bitis z raně jurského souvrství Kayenta v Arizoně." Po prosalirovi je zmíněna argentinská Vieraella herbsti, dále se dozvíte něco málo o druzích Eodiscoglossus oxoniensis (to ale není severoamerický druh; je znám z hrabství Oxfordshire v Anglii) a Callobatrachus sanyanensis (z rané křídy Číny). V subpodkapitole Early Cretaceous Tadpoles se dočtete o fosilních pulcích pojmenovaných Shomronella jordanica z Blízkého východu. Profesor Holman také čtenářům zprostředkovává popis postupu, jak fosilní žáby identifikovat - jak porovnávat kosti atp. V poznámkách k chronologickým termínům užívaným v této knize autor upozorňuje na užívání klasifikace NALMA (North American Land Mammal Age) v souvislosti s kenozoickými fosiliemi, a rozebírá dva systémy dělení severoamerického pleistocénu.

Nejdelší kapitolou knihy je Systematic Accounts (Systematické výčty). Myslím si, že označit ji za katalog fosilních druhů je na místě. Velké množství detailních informací o popsaných fosiliích jednotlivých druhů je prezentováno formou, která se příliš neliší od standardního popisu v odborném článku; popisy kostí autor přebral z primární literatury, byť je občas poupravil, zjednodušil nebo k nim připojil své poznámky. Jak jsem již uvedl výše, tato část může být pro laiky výzvou, neboť je plna anatomického jazyka, takže pokud neznáte odborné názvy kostí obratlovčí kostry, bude fajn nejdříve se začíst do příslušné literatury. Kapitola začíná krátkým úvodem do klasifikace žab. Nutno podotknout, že jsou zde uváděny parafyletické (nepřirozené) podřády Discoglossoidea (Archeobatrachia) a Mesobatrachia. Profesor Holman uvádí, že následuje Sanchizovu klasifikaci žab ve fosilním záznamu z roku 1998. Prvními jsou pak v katalogu na řadě rody severoamerických anuránů, jejichž zařazení je nejisté. Těmi jsou Prosalirus bitis z raně jurského souvrství Kayenta v Arizoně, Nezpecius dodsoni z pozdně křídového souvrství Judith River v Montaně, Theatonius lancensis z pozdně křídového souvrství Lance ve Wyomingu, Eorubeta nevadensis z raně eocénního souvrství Sheep Pass v Nevadě a Tregobatrachus hibbardi z miocénního souvrství Ogallala v okresu Trego v Kansasu. U popisů fosilního materiálu většiny těchto druhů naleznete kresbu některé z kostí, nicméně u prvního jmenovaného, u nejstarší žáby, tedy prosalira, se nachází také jeho rekonstrukce ve skoku s důrazem na roli jeho svalstva při skoku. Prosalirus je nejstarším obojživelníkem, o kterém se spolehlivě ví, že hopsal jako moderní žáby. Po těchto těžko zařaditelných druzích se profesor Holman přesouvá k žábám z podřádu Discoglossoidea; ze Severní Ameriky jsou známy fosilie zástupců dvou jeho podčeledí, leiopelmovitých (Leiopelmatidae) a pestrankovitých (Alytidae, v době publikace této knihy Discoglossidae). Co se zástupců leiopelmovitých týče, zmiňuje autor kyčelní kost z pozdní křídy Wyomingu, do značné míry podobnou kyčelním kostem dnešních novozélandských žab z rodu Leiopelma. 

Co se týče čeledi pestrankovitých, uvádí profesor Holman informace o následujících druzích: Enneabatrachus hechti z pozdně jurského Como Bluff ve Wyomingu, Scotiophryne pustulosa z pozdně křídového (maastrichtského) souvrství Hell Creek v Montaně a Paradiscoglossus americanus z pozdně křídového souvrství Lance ve Wyomingu. Přiložená tabulka čtenáře blíže seznamuje s tím, jakými znaky se Scotiophryne pustulosa lišila od ropušek rodu Alytes, diskoglosů rodu Discoglossus či kuněk rodu Bombina a dalších žab. První čeledí z parafyletického řádu Mesobatrachia, které profesor Holman věnuje pozornost, je Paleobatrachidae, s jediným severoamerickým druhem, Paleobatrachus occidentalis, z z pozdně křídového souvrství Lance ve Wyomingu. Zde bych chtěl upozornit na skutečnost, že v roce 2013 bylo zařazení této žáby do rodu Paleobatrachus zpochybňováno českým paleontologem Zbyňkem Ročkem. Autor se dále přesouvá k čeledi bachratkovitých (Rhinophrynidae), a uvádí druhy, které jsem vám představil ve středečním příspěvku vydaném v rámci Žabího týdne 2026; tedy s druhy Chelomophrynus bayi z eocénního souvrství Wagon Bed, Eorhinophrynus septentrionalis z eocénního souvrství Bridger (tento druh ale nemusí být bachratkovitým), blíže neurčeným druhem rodu Eorhinophrynus z pozdně paleocénního souvrství Fort Union ve Wyomingu, Rhinophrynus canadensis z pozdně oligocénního souvrství Cypress Hills v kanadském Saskatchewanu, dále s bachratkou mexickou (Rhinophrynus dorsalis), jejíž pleistocénní fosilie jsou známy z Mexika, a poté ještě s druhem Rhadinosteus parvus z jurského Dinosaur National Monument v Utahu. Další je na řadě nadčeleď Pelobatoidea, a z ní nejprve čeleď Pelobatidae s druhy amerických blatnic Scaphiopus alexanderi z pozdně miocénního souvrství Esmeralda v Nevadě, Scaphiopus couchii z pleistocénu Nového Mexika a Arizony, Scaphiopus guthriei z raně eocénního souvrství Wind Wiver ve Wyomingu, Scaphiopus hardeni z pozdně miocénního souvrství Ogallala v Kansasu, Scaphiopus holbrookii z pleistocénu Floridy, Pensylvánie, Georgie a Arkansasu, Scaphiopus skinneri z raně oligocénního White River Group v Severní Dakotě a Scaphiopus wardorum ze středního miocénu Nebrasky. Doplněny jsou i druhy amerických blatnic rodu Spea, a to miocénní S. bombifrons, pliocénní S. hammondii, pleistocénní S. intermontana a oligocénní až miocénní S. neuter.

Z čeledi blatničkovitých (Pelodytidae) uvádí profesor Holman druhy Miopelodytes gilmorei z miocénního souvrství Elko v Nevadě a Tephrodytes brassicarvalis z pozdního oligocénu až raného miocénu Montany. Dále jsou už na řadě zástupci početného podřádu Neobatrachia. Z čeledi hvízdalkovitých (Leptodactylidae) jsou to Euletherodactylus augusti z pleistocénu Nového Mexika a Texasu, Euletherodactylus marnockii z pleistocénu Texasu a hvízdalky z rodu Leptodactylus patřící k druhům L. labialis a L. melanonotus z pleistocénu Mexika. Z čeledi ropuchovitých (Bufonidae) byly na severoamerickém kontinentu nalezeny fosilie druhů Bufo alienus z pozdně miocénního souvrství Ogallala v Kansasu, Bufo alvarius z pliocénu Arizony a pleistocénu Mexika, Bufo americanus (dnes správně Anaxyrus americanus) z pleistocénu Nebrasky, Marylandu, Alabamy a dalších států, Bufo boreas z pleistocénu Kalifornie, Nevady, Colorada a dalších států, Bufo campi z pozdně miocénního souvrství Yepomera, Bufo cognatus z miocénu a pliocénu Kansasu a Nebrasky, jakož i z pleistocénu Colorada, Texasu a dalších států, Bufo fowleri z pleistocénu Tennessee, Arkansasu, Floridy a dalších států, Bufo hemiophrys z pleistocénu amerického Kansasu a kanadské Alberty, Bufo hibbardi z pozdního miocénu Kansasu, Bufo holmani (druh ropuchy pojmenovaný po autorovi této knihy) z pozdně miocénního souvrství Hollow v Nebrasce, Bufo kelloggi z pleistocénu Sonorské pouště v Mexiku, Rhinella marina (autor uvádí starší název Bufo marinus; ropucha obrovská je dnes nicméně klasifikována s dalšími 94 druhy jako zástupce rodu Rhinella) z miocénu Kansasu (ano, tehdy tento druh žil mnohem dále na severu, než dnes!), Bufo mazatlanensis z pleistocénu Mexika, Bufo pliocompactilis z miocénu Kansasu, Bufo praevius z miocénu Floridy a další. Mějte prosím na vědomí, že druhové názvy některých uvedených bufonidů se mohly změnit; americké ropuchy nejsou zrovna mým zájmem, tudíž dohledávat pozměněnou taxonomii každého jmenovaného (a dalších, mnoha dalších druhů uvedených v knize) by mi zabralo příliš mnoho času. 

Následují výčty fosilních severoamerických druhů z čeledi rosničkovitých (Hylidae), včetně druhu Acris crepitans z pliocénu Texasu a pleistocénu Kansasu či druhů z rodů Hyla, Pseudacris a Pternohyla. Kapitola pokračuje výčtem fosilních skokanovitých (Ranidae) ze severoamerického kontinentu. Jen krátce vyberu některé z uvedených druhů. Jsou to například skokan levhatí (Rana pipiens) z miocénu Texasu, Kansasu, Nebrasky a Floridy, pliocénu Texasu, Kansasu a Idaha a pleistocénu Západní Virginie, Virginie, Georgie, Texasu, ale i mexického státu Tamaulipas; Rana areolata z miocénu Kansasu, pliocénu Texasu a pleistocénu Floridy; skokan chrochtavý, známý pod anglickým označením "pig frog" (uveden jako Rana grylio, dnes nicméně Aquarana grylio) z pleistocénu Floridy; nebo skokan lesní, ona proslulá "zamrzající žába" (Rana sylvatica), z pliocénu Nebrasky a pleistocénu Západní Virginie, Kansasu, Indiany, Západní Virginie a dalších států USA. Při čtení části o skokanovitých opět dávejte pozor na to, do jakých rodů jsou jednotlivé druhy členěny dnes. Z čeledi Microhylidae, kterou 2. kapitola končí, je uveden jediný rod, a tím je prasočnika rodu Gastrophryne. Fosilie parosničky karolínské (Gastrophryne carolinensis) jsou známy z miocénních vrstev v okresu Gilchrist na Floridě a pleistocénních vrstev jak na Floridě, tak v Georgii; pozůstatky druhu parosničky olivové (G. olivacea) jsou pak známy z pleistocénu Texasu. Parosničky jsou opravdu hezkými žábami, lovícími mravence. Anglicky se jim říká "narrow-mouthed toads".

Velice dobře zachovalá kostra žáby druhu Eorubeta nevadensis z raného eocénu. Zdroj: PeerJ

Třetí kapitola, Chronological Accounts (Chronologické výčty), poskytuje čtenářům shrnutí kapitoly předchozí, ovšem ne se zaměřením na znaky nalezených fosilizovaných kostí uvedených žab, ale s důrazem na jejich geologické stáří. Profesor Holman v ní postupuje chronologicky od jury až po pleistocén. V úvodním odstavci uvádí, co by čtenáři již měli vědět a co by si měli odnést ze čtení druhé kapitoly: "Severoamerické žáby jsou reprezentovány málo známými a primitivními čeleděmi od jury do pozdního eocénu, a během této doby se objevily tři současné severoamerické čeledě. Oligocén měl anuránní faunu sníženu, ale na konci miocénu jsou reprezentovány všechny moderní čeledě, rody a dokonce i některé žijící druhy. Pliocén a pleistocén konstituují pozoruhodný interval evoluční stáze severoamerických žab, a téměř všechny z nich jsou reprezentovány druhy žijícími v současnosti." Řekl bych, že tento odstavec je ve své obecnosti jedním z těch, které by si člověk měl ze čtení Fossil Frogs and Toads of North America určitě odnést. Kapitola se skládá ze tří podkapitol, z nich prvními dvěma jsou Mesozoic Era (Éra mezozoika) a Cenozoic Era (Éra kenozoika), a v rámci nich pak jednotlivé geologické útvary nebo (v případě kenozoika) epochy tvoří subpodkapitoly. Jejich rozsah skutečně závisí na tom, kolik je z toho kterého období známo fosilních severoamerických žab. Kupříkladu subpodkapitola Jurassic Anurans (Jurské žáby) poskytuje zopakování základních informací o anuránech z jurského období, od prosalira po rhadinostea, přičemž se v ní autor vrací i k patagonské vieraelle, a zmiňuje i problematické rody Eobatrachus (popsaného Othnielem Charlesem Marshem) a Comobatrachus, kterým se v předchozí kapitole nevěnoval. Předposlední nebo poslední odstavec každé subpodkapitoly stručně shrnuje vše, co by měl čtenář o severoamerických žábách z onoho geologického útvaru nebo epochy vědět. Pro příklad, krátká subpodkapitola Paleocene Anurans (Paleocénní žáby) je zakončena těmito větami: "Souhrnem, paleocén zřejmě reprezentuje poslední zastoupení dnes starosvětské čeledi Discoglossidae a první nepochybné zastoupení dnes novosvětské subtropické a tropické čeledi Rhinophrynidae v Severní Americe." Třeba v případě subpodkapitoly Miocene Anurans (Miocénní žáby) je ovšem souhrnu věnováno několik odstavců (konkrétně pět). Autor také v této kapitole jasně uvádí, které z miocénních, pliocénních a pleistocénních fosilií patří stále živoucím druhům. 

Třetí podkapitola poslední kapitoly nese název Overview of Frogs in the Pleistocene (Přehled pleistocénních žab), a podrobněji ještě navazuje na předchozí subpodkapitolu Pleistocene Frogs (Pleistocénní žáby). Profesor Holman v ní píše o vlivu kontinentálních ledovců na rozšíření žab na severoamerickém kontinentu (přiložený 100. obrázek je mapkou wisconsiánského a illinoianského glaciálního maxima). Ke stavu zachování pleistocénních žabích fosilií píše: "Frustrujícím problémem ve studiu pleistocénních žab je, že ač se vyskytují jako relativně kompletní exempláře, jsou obvykle tolik zapuštěny v matrixu, že je těžké je z něj vypreparovat a studovat. Některé fosilní žáby se vyskytují jen jako otisky v horninách, než jako pravé kosti. ... Naštěstí takové exempláře nejsou běžné ve studiích pleistocénních severoamerických žab." Zmiňuje také psychologický předsudek svých paleoherpetologických kolegů, podle něhož všechny pleistocénní druhy obojživelníků a plazů musí patřit k těm současným, a píše o re-invazi dříve zaledněných území žábami, a podrobněji pak o žábách z oblasti Velkých jezer. V Epilogu knihy ještě přidává poznámky k variabilitě obratlů žab stejných druhů, ontogenetické variaci, ontogenetickým změnám a genomovým variacím - to zkrátka proto, aby si někdo nemyslel, že například lehce zahnutý obratel skokana musí být hned pozůstatkem nového, dříve nepopsaného druhu, když ve skutečnosti šlo o zástupce již známého druhu, ale jen s odlišně vypadajícím obratlem. V posledním odstavci se zmiňuje o pravidlu "čím více, tím lépe" z doby Marshovy a Copeovy Války o kosti, a o posunu americké paleontologie ke studiu fosilií menších obratlovců, mezi nimi právě žab, po 2. světové válce. Úvodní slova tohoto odstavce mohou čtenáře žijící v Severní Americe inspirovat vyjít ven a nějaké jejich zkameněliny začít hledat: "Je potřeba více fosilních žab!"

Fossil Frogs and Toads of North America je podle mě velice přínosnou knihou, poskytující vhled do evoluce severoamerických žab a velké množství informací o fosilních pozůstatcích velkého množství druhů, z nichž některé jsou na kontinentu k nalezení i v jednadvacátém století, zatímco jiné jsou už dávno pryč. Ačkoliv si klasifikace některých popisovaných druhů prošla v posledních letech změnami, a některé části knihy tedy neobsahují aktuální informace, je to skvělá publikace pro odražení se při rozšiřování znalostí žabí prehistorie. Fossil Frogs and Toads of North America profesora J. Alana Holmana je akademickou publikací pro pokročilé zájemce o žáby a o fosilie obratlovců, a má toho opravdu mnoho, co nabídnout. Musím ji zhodnotit kladně, a rozhodně ji doporučuji každému, kdo má také rád žáby.