Full House: The Spread of Excellence from Plato to Darwin | Kniha týdne

Končí první týden letošního září, a na Blogorgonopsid míří již 38. část projektu Kniha týdne, v rámci něhož vás každou neděli seznamuji s publikací, které jsem věnoval pozornost v předchozích dnech. Tentokrát jsem si dal za cíl zesumarizovat a zrecenzovat jednu z nejznámějších knih slavného amerického paleontologa a evolučního biologa Stephena Jaye Goulda, jehož díla nejsou pro Knihu týdne něčím úplně novým. Z jeho knih jsem už v rámci tohoto projektu psal o sbírce esejí Pandin palec a o knize Dějiny planety Země, k níž napsal předmluvu a kterou sestavil. V těchto případech se jednalo o knihy Stephena Jaye Goulda, které vyšly i v českém překladu; dnes vás však seznámím s publikací, která do češtiny přeložena nebyla - a někdo by to měl časem napravit, neboť její přečtení by lidem se zájmem o evoluční biologii ve střední Evropě jen prospělo. S radostí vám představuji Full House.

Full House: The Spread of Excellence from Plato to Darwin (česky Plný dům: Rozložení excelentnosti od Platona po Darwina), v britském vydání Life's Grandeur (Velkolepost života), je proslulá kniha amerického paleontologa, evolučního biologa, filozofa a historika vědy a také velkého milovníka baseballu Stephena Jaye Goulda, vydaná v roce 1996 newyorským nakladatelstvím Harmony Books (a o rok později znovu v USA nakladatelstvím Three Rivers Press a ve Velké Británii spřízněným nakladatelstvím Vintage/Ebury). Jejím hlavním poselstvím pro široké čtenářstvo je, že v evoluci života neexistuje nic jako pokrok nebo směr, a že místo míry střední hodnoty je třeba pro pochopení evoluce pohlížet na celé spektrum variací. Za užití příkladů z paleontologie, historie evoluční biologie, amerického baseballu a vlastní zkušenosti s diagnózou rakoviny v ní Stephen Jay Gould přibližuje čtenářům obecné mýty o evoluci, o statistice a kulturně podmíněná omezení v našem myšlení, jež naší společnosti znemožnila projít si skutečnou darwinovskou revolucí. Oceněný harvardský odborník, který patřil k nejvýznamnějším popularizátorům vědy v druhé polovině 20. století, prostřednictvím této publikace vysvětluje, jak se to skutečně má s komplexností v přírodě, jak náhodně působí přírodní výběr, a proč je variabilita jedinců důležitější, než průměr. Obecná nepochopení statistiky, se kterými se v naší společnosti setkáváme dodnes, boří mj. vysvětlením "vyhynutí" průměrného odpalu s hodnotou 0,400 v americkém baseballu; odhaluje platonické kořeny zvěcňování průměrných hodnot a s tím související konstrukce normality; píše o radikálních zjištěních Charlese Darwina, jejich implikacích a jejich nepochopeních širokou společností, jakož i o Darwinových vlastních kontradikcích v myšlení (jeho zjištění, že pokrok v evoluci neexistuje vs. jím milovaná kultura viktoriánskéAnglie tolik opěvující růst a pokrok); a předkládá argumenty pro tvrzení, že dominantní formou života na Zemi nejsme my lidé, ani obratlovci, ani bezobratlí, ale bakterie. Full House: The Spread of Excellence from Plato to Darwin slouží jako doplněk k ještě proslulejší autorově knize Wonderful Life: The Burgess Shale and the Nature of History (Nádherný život: Burgesské břidlice a nátura historie) z roku 1989, která byla mimochodem nominována na Pulitzerovu cenu za literaturu. Podobně jako ona má i Full House potenciálně radikálně intelektuální přínos, a naprosto stojí za to být obsahu této publikaci vystaven. Vřele ji doporučuji každému se seriózním i zcela laickým zájmem o vývoj života na naší planetě.

Přední obálka knihy Full House: The Spread of Excellence from Plato to Darwin, vydané v roce 1996 nakladatelstvím Harmony Books. Zdroj: Amazon

Pokud jste zhlédli dle mého úsudku skvěle zpracovaný dokumentární film Stephen Jay Gould: This View of Life od americké televize PBS z roku 1984, jistě si vzpomínáte na sekvenci natočenou v prostorech jednoho přednáškového sálu na Harvardově univerzitě, kde autor této knihy představuje studentům čtyři základní předsudky západního myšlení: determinismus (jedna věc navazuje na druhou), adaptacionismus (věci - třeba právě adaptace na lokální prostředí - naprosto sedí, zapadají do sebe), gradualismus (pomalé neustálé změny) a pokrok (série událostí směřujících ke větší komplexnosti; nárůst komplexnosti). Poté, co je krátce vysvětlí, tvrdí, že teprve vědomým odstraněním těchto předsudků diktovaných nám všem dominantní kulturou můžeme opravdu pochopit, jak evoluce života probíhá. Lidé jsou vypravěči a milovníci příběhů; dívají se na evoluci života jako na příběh, směřující k nim samotným, a v této své antropocentické aroganci, podporované řadou ideologií a filozofií, si pokrucují skutečnou, nesmírně rozmanitou podobu přírodního světa a jeho strhující historii ke svému obrazu. Hlavní kulturní činitel evropského středověku, křesťanství, diktoval výjimečnost a nadřazenost člověka nad zbytkem přírodního světa; přesvědčení tak silně hrající na lidskou aroganci, že ani v post-darwinovském světě se nevytratilo, a nemálo ideologií posledního půldruhého století si z lidského mozku (a v duchu vědeckého rasismu 19. století pak ještě z mozku bílého muže) učinilo vrchol evoluce - evolucionistickou obdobu vrcholu "božího stvoření", nadřazený a údajně nejkomplexnější "výtvor přírody", ke kterému podle některých ideologů veškerý vývoj života směřoval. Jsme ale opravdu vyjímeční? Právě že vůbec. Já, vy a všechny ty další hloupé opice, jak nás kolektivně nazýval 9. Doktor z Doctor Who, jsme prostě zástupcem jednoho druhu savce na planetě dominované po 3,5 miliardy let bakteriemi - organismy, které tu navíc budou ještě pěkně dlouho po nás (a že už máme na kahánku, v době klimatické krize žádnou záchranu z meziplanetárního prostoru nečekejme). Je-li evoluce poháněna přírodním výběrem, a ten působí náhodně, pak přece člověk vůbec výjimečný není. Charles Darwin si to uvědomoval. Co se tedy stalo, že jeho radikální poselství se dosud mezi některými neujalo? Proč část lidské společnosti stále věří v pokrok v evoluci života, a jako důkaz toho pokroku vidí náš druh? 

Kniha Full House: The Spread of Excellence from Plato to Darwin se mi dostala do rukou koncem minulého roku jako dárek k Vánocům. Přál jsem si ji po dobrých zkušenostech s dalšími knihami Stephena Jaye Goulda, jmenovitě s Ever Since Darwin (1977), Pandiným palcem (1981), Hen's Teeth and Horse's Toes (1984) a snad jeho nejdůležitější publikací, Jak neměřit člověka (1981). Ačkoliv jeho knihu Wonderful Life z roku 1989 jsem si zatím nepřečetl, je mi samozřejmě dobře známo, jaký myšlenkový experiment v ní prezentoval; kdybychom mohli přetočit čas zpět k počátkům života, a poté bychom jej nechali znovu se vyvíjet, vypadal by úplně jinak - takovou roli hrají v evoluci náhody. Evoluce nemá žádný směr, nemá žádný plán - druhy se prostě mění v závislosti na lokálním prostředí, a faktory, které na ně mají vliv, jsou vskutku různorodé, nahodilé a neopakovatelné. Dnes nic radikálního, ovšem v době vydání oné knihy byli někteří - například jistý vědec studující burgesské břidlice, který věřil v pokrok v evoluci směrem k člověku, nepříliš překvapivě coby bělošský severoameričan pod vlivem své náboženské víry - jaksi pobouřeni. Že Full House představoval takové nezávislé pokračování Wonderful Life, to mi bylo jasné; a myslím si, že není třeba číst první knihu pro pochopení této, zvláště pokud jste s přínosem doktora Goulda už dobře obeznámeni. O obrovském přínosu tohoto velkého intelektuála nejen evoluční biologii, ale také filozofii vědy nelze pochybovat; osobně považuji za úsměvné, jak se dodnes někteří lidé plní předsudků třesou vzteky kvůli tomu, jak jejich předsudky rozmetával (zvláště z názorů na Jak neměřit člověka poznáte, jaké sociální předsudky určitý jedinec má či nemá; většina z těch, kteří na onu a další jeho knihy nadávají, má často předně problém s jeho osobními politickými, levicově liberálními názory, ale nedokáže srozumitelně vysvětlit, jak to souvisí s jejím negativním pohledem na jeho práci celkově). Stephen Jay Gould studoval pod samotným Ernstem Mayrem, někdy přezdívaným "Darwin 20. století" - i ve Full House je zmíněno, že se Mayr coby advokát populačního myšlení zasloužil o odstranění esencialismu, toho starého platonického neduhu, z biologie. Musím říci, že tato kniha se mi velice líbila, ale musím jí vytknout jednu věc - a toto je můj osobní předsudek, ke kterému se poslušně přiznávám. Doktor Gould v ní totiž celou jednu kapitolu věnuje americkému baseballu - a já nemám o baseballu ani ponětí! Ovšem jeho argumenty jsou brilantní, a když se do té kapitoly ponoříte, zjistíte, že je vlastně spíše o statistice než o baseballu samotném; když tedy já nejsem coby nenadšenec do baseballu uražen z autorova dlouhého psaní o tomto sportu ve Full House, jak může být někdo tak praštěný, že mu vadí autorův postoj proti vědeckému rasismu v Jak neměřit člověka? Jenže můj nezájem o baseball není vůbec to samé, co předsudky, ignorance a nenávist nějakého ztracence s reakcionářským pohledem na lidi kolem sebe, kterému vadí Gouldovo varování před zvěcňováním výsledků IQ a jejich používáním pro sociálně konzervativní politiku, jež lidem ubližuje.

Full House je kniha o 244 stranách, samotný text knihy (mimo literaturu, z níž autor čerpal, a rejstřík) s obrazovými (většinou tabulkovými a grafovými) materiály zabírá 230 stran. Po čtyřstránkovém A Modest Proposal (Skromný návrh), sloužícím jako předmluva knihy (britská verze je navíc doplněna o osmistránkový úvod A Baseball Primer for British Readers, který čtenářstvo lépe seznamuje s pravidly amerického baseballu), následují 4 části s 15 kapitolami, v nichž Stephen Jay Gould postupně představuje argumenty pro neexistenci pokroku/směru v evoluci. První část, How Shall We Read and Spot a Trend? (Jak bychom měli číst a všímat si trendu?), je tvořena třemi kapitolami: Huxley's Chessboard (Huxleyho šachovnice), Darwin Amidst the Spin Doctors (Darwin mezi manipulátory veřejného mínění) s podkapitolami Biting the Fourth Freudian Bullet (Čtvrté freudovské zatnutí zubů) a Can We Finally Complete Darwin's Revolution? (Můžeme konečně dokončit Darwinovu revoluci?), a Different Parsings, Different Images of Trends (Odlišná parsování, odlišné výjevy trendů) s podkapitolami Fallacies in the Reading and Idenfication of Trends (Omyly ve čtení a identifikaci trendů) a Variation as Universal Reality (Variace jako univerzální realita). Druhá část, Death and Horses: Two Cases for the Primacy of Variation (Ztráta zbytečné energie: Dva případy nejvyšší důležitosti variace) sestává z dvou kapitol, Case One: A Personal Story (Případ první: Osobní příběh), v němž doktor Gould prezentuje statistické údaje o rakovině, jež mu byla diagnostikována, a Case Two: Life's Little Joke (Případ druhý: Malý vtípek života). Třetí část, The Model Batter: Extinction of 0.400 Hitting and the Improvement of Baseball (Modelový pálkař: Vyhynutí odpalu s průměrem 0.400 a zlepšování baseballu) obsahuje 5 kapitol: Stating the Problem (Seznámení s problematikou), Conventional Explanations (Konvenční vysvětlení), A Plausibility Argument for General Improvement (Věrohodný argument pro obecné zlepšování), Why the Death of 0.400 Hitting Records Improvement of Play (Proč zmizení odpalu s průměrem 0.400 znamená zlepšování hry) a A Philosophical Conclusion (Filozofický závěr). Závěrečná kapitola, The Modal Bacter: Why Progress Does Not Rule the History of Life (Modální bakterie: Proč pokrok nevládne historii života), je tvořena posledními 4 kapitolami: The Bare Bones of Natural Selection (Holé kosti přírodního výběru), A Preliminary Example at Smallest Scale, with Some Generalities on the Evolution of Body Size (Preliminární případ nejmenšího měřítka s některými obecnostmi o evoluci tělesné velikosti), The Power of the Modal Bacter, or Why the Tail Can't Wag the Dog (Síla modální bakterie aneb proč ocas nemůže vrtět psem) a An Epilog on Human Culture (Epilog o lidské kultuře). Kniha obsahuje 36 grafů a obrazových materiálů; mezi nimi (na straně 13) i jeden obraz od Zdeňka Buriana.

Strom života aktualizovaný v roce 2015. Zdroj: Phys.org

Lovec krokodýlů - Zmije pouštní

Zmije pouštní. Jednu ze svých nejnebezpečnějších výprav do divočiny při natáčení seriálu Lovec krokodýlů podnikl Steve Irwin v roce 2000. Tehdy navštívil Namibii, kde se mu při hledání plazů stala nepříjemná nehoda - do ruky se mu při pádu ze skály zabodl několikacentimetrový trn z větve stromu, načež mu napuchla ruka, a Steve byl pak při práci s potenciálně nebezpečnými zvířaty odkázán pouze na jednu. Ovšem předtím, než se poranil, navštívil okolí města Sossusvlei, aby prozkoumal tamní skalní rokli. Srážky do této oblasti nepřišly celé tři roky, a byla tedy zcela vysušená; zvláštní pomyslet na to, že ji však v průběhu tisíců a milionů let vytvořila právě vodní eroze. Permanentní stojaté jezírko vody nalezl Steve až na samém konci kaňonu. Nedaleko něj vkročil do chladivé jeskyně, v níž nalezl stopu hada, vedoucí ven k okraji skalní stěny. Jednalo se o zmiji pouštní (Bitis caudalis). Tito hadi loví v noci; přes den jsou schováni ve stínu. Steve, vybaven pouze klacíkem, se rozhodl jednat s touto zmijí opatrně - nechtěl, aby opustila stín a riskovala tak přehřátí. I tak se hadovi Steve příliš nezamlouval, a tak na něj okamžitě činil výpady s otevřenými čelistmi. Ačkoliv nejde o extrémně jedovatý druh, faktem je, že zmije pouštní má hemotoxický jed; ušktnutí se tedy potýkají s problémy s krví. V jednu chvíli to Steve od tohoto syčícího plaza téměř schytal. Nikdy dříve nebyl tak blízko envenomaci! Náš průvodce se ho poté rozhodl nechat být. Zmije pouštní je vybavena růžky nad očima, které jí vysloužily anglický název "horned adder" ("rohatá zmije"); pomáhají jí udržet oči čisté od písku, když se v něm pohybuje. Je to lovec gekonů.

Klip z epizody Nejzazší hranice Afriky (Africa's Final Frontier) ze 4. série seriálu Lovec krokodýlů (The Crocodile Hunter) od The Best Picture Show Production Company, vyrobené v roce 2001 a poprvé odvysílané na televizní stanici Animal Planet v roce 2002. Uvedeno k příležitosti včerejšího 20. výročí Stevova tragického zesnutí.

Obrázek týdne 4. 9. 2026

Dnešní den je dnem vzpomínky na tragickou událost, k níž došlo před 20 lety, a na odvážného člověka, o kterého tehdy svět přišel. Jak praví již titulek předchozího dnešního článku, Steve Irwin zemřel před 20 lety. Je neuvěřitelné, jak čas letí, ale lítost ze ztráty lovce krokodýlů nikdy neopustí srdce těch, které oslovil; a jeho odkaz nikdy nezmizí. Ve druhém a posledním dnešním příspěvku, který z důvodu toho, že 4. září 2026 je pátkem, musí zamířit do rubriky Obrázky týdne, vás vrátím ještě dále v čase - ke vzpomínkám na mladého Steva. Zároveň je to však návrat do nepříliš vzdálené minulosti roku 2019, konkrétně do tehdejšího února, kdy Google slavil 57. výročí Stevova narození. Níže prezentovaný obrázek byl jedním z tehdy uvedených doodlů.

Popisek k obrázku: Lovec krokodýlů a jeho věrná psí společnice se na řece v hloubi divočiny Severního teritoria setkávají s vyslancem z pravěku. Devadesátá léta teprve začínají, a mladý Stephen Robert Irwin tráví značnou část svého času na krokodýly zamořených územích ve společnosti voříškovské teriérky Sui, narozené teprve v roce 1988. O dva roky dříve, v roce 1986, začal Steve, tehdy čtyřiadvacetiletý, dobrovolničit v programu Queensland's East Coast Crocodile Management, a ve společnosti profesionálů, porovnatelných díky svým znalostem s jeho otcem a velkým vzorem Bobem, se naučil zacházet s divokými krokodýly mořskými (Crocodylus porosus). Nyní zde, v opuštěných končinách Severního teritoria, své zkušenosti zužitkovává při odchytu problémových krokodýlů, kteří čas od času působí místním lidem vážné problémy. Většina lidí se těchto kolosálních plazů bojí, ale Steve je jimi nadšen - a svým entuziasmem očividně nakazil i Sui. Dobrodružná dvojice si nyní prohlíží jednoho obzvláště nevrlého krokodýla mořského; až večer nastraží na břehu řeky krokodýlí past, chytí se do ní zřejmě právě tento jedinec. Steve s ním bude zápasit, a možná si z blízkého setkání s ním odnese i nějaký ten šrám na noze. Zatím však jeho plazí přítel není agresivní, byť je známo, že krokodýli mořští útočí i na lidi ve člunech. Steve si giganta natáčí na svou videokameru - stejnou videokameru, na kterou později zachytí to kousnutí, jež od plaza obdrží do chodidla. Krokodýl mořský je největším plazem současného světa - je to až 1,5 tuny vážící, 6 metrů dlouhé zvíře, které se ve fosilním záznamu poprvé objevuje v pliocénu, před 5,3 miliony lety, a je zástupcem čeledi, jíž se daří už od eocénu. Jde o vrcholového predátora australského kontinentu, a pracovat s ním mohou jen ti nejodvážnější, ale také nejvíce plazy milující. Steve si v této době ještě nedokáže představit, co ho bude čekat za pár let; po Severním teritoriu se už tolik prohánět nebude, a nebude ani za kamerou. Čeká ho úspěšná kariéra před ní, coby moderátora dobrodružných dokumentů, v nichž procestuje celý svět, od východní Afriky po Galapágy.

Pustili jste si dnes pro vzpomínku na Steva Irwina některý z jeho mnoha dokumentů? Já osobně ano; epizodu Africa's Final Frontier z Lovce krokodýlů (The Crocodile Hunter), vyrobenou v roce 2001. Byla to ta, v níž si Steve probodl ruku dlouhým ostnem z větve jakéhosi namibijského stromu. Také si v ní hrál s kobrou zebrovanou.

V neděli očekávejte 38. část Knihy týdne. Během příštích dnů přibude na blog také úryvek z 11. epizody letošního Springwatch, a také bych rád updateoval rubriku o nově popsaných fosilních druzích. Přeji vám krásný víkend, a pokud můžete, vraťte se o něm k Lovci krokodýlů...

Steve Irwin zemřel před 20 lety

Zůstává legendou dokumentárních filmů o zvířatech. V celé generaci lidí probudil lásku k plazům. A odešel dříve, než si zasloužil. Nyní je to již 20 let, co se světem neozývá hláška "Crikey!", prohlašovaná larrikinem v khaki košili a těsných šortkách, který proměnil podobu televizních pořadů o přírodě. Steve Irwin, proslulý "lovec krokodýlů", zemřel přesně před dvěma desetiletími, 4. září 2006, na moři nedaleko queenslandského města Port Douglas. Zabila ho trnucha, paryba zodpovědná dodnes za pouhých 18 úmrtí lidí, když nečekaně změnila směr svého pohybu, zatímco za ní Steve plaval při natáčení scény pro vzdělávací pořad o zvířatech své dcery Bindi. Byl to šokující incident, neuvěřitelná a nepochopitelná náhoda, a naprosto otřásl světem. Steve před oněmi dvaceti lety s trnuchou pouze plaval, nikterak ji neprovokoval, a ona sama neměla za cíl jej zranit; oba dva se v jednu chvíli nacházeli na tom nesprávném místě, ocas trnuchy se prudce pohnul, a zhruba třiceticentimetrový trn na jejím ocase náhle probodl Stevovo srdce. Zemřel o několik minut později na palubě plavidla, na němž se nacházel zbytek štábu. Asi není člověka, který by tento tragický příběh neznal. Ať už byl kdokoli z nás jeho fanouškem nebo jeho velkým kritikem, anebo jeho dobrodružství se zvířaty zkrátka nikdy nesledoval, musel se někdy s fakty o Stevově smrti setkat. Lidé po celém světě na jeho odchod reagovali podobně, jako v roce 1997 na úmrtí britské princezny Diany. Každý, kdo byl tehdy naživu a Steva znal, si jistě velmi dobře pamatuje, kde se nacházel a co právě prováděl, když se o té hrozné události doslechl. Odkaz Steva Irwina žije dodnes, a jeho děti Bindi a Robert pokračují v jeho rozšiřování. Je tak zvláštní pomyslet na to, že je to už dvacet let. Obrovské množství filmů, které Steve za svou zhruba desetiletou televizní kariéru natočil, totiž napomáhá vytvářet iluzi, že je stále živ a že jeho dobrodružství po celém světě pokračují. Vzpomeňme dnes na Steva Irwina, na jeho setkání s krokodýly a hady, varany a klokany, slony a orangutany a dalšími zvířaty, která miloval. Nepochybně ovlivnil svět.

Steve Irwin s nejjedovatějším hadem světa, tajpanem menším. Zdroj: eBay

Steve vyrůstal na australském venkově, v malé rodinné zoo založené jeho rodiči (původně Beerwah Snake & Reptile Park) mezi krokodýly, hady a rehabilitovanými vačnatci (o které se starala jeho matka Lynn); poté, co ji na počátku 90. let zdědil, z ní vybudoval Australia Zoo, jeden z největších, ne-li největší tahák Slunečního pobřeží. Po seznámení se s televizním producentem Johnem Staintonem, který v Australia Zoo potřeboval natočit reklamu na pivo, v níž se měl objevit krokodýl mořský, stal se ze Steva televizní moderátor. A přestože jeho první filmy byly poněkud tišší, a ani v nich příliš nemluvil do kamery, postupně se z něj v průběhu let stával showman; poslední série Lovce krokodýlů (The Crocodile Hunter) na Animal Planet v roce 2004 v některých ohledech připomínala spíše akční seriál, než konvenční vzdělávací pořad o zvířatech. Steve se za svého života těšil velké popularitě zvláště ve Spojených státech amerických. Je však také pravdou, že byl osobností kontroverzní, a jeho tragické úmrtí před 20 lety poněkud zahalilo některé záležitosti, za něž byl kritizován. Přestože se profiloval jako ochránce přírody a některé stěžejní ideje západního ochranářství propagoval ve svých pořadech, několikrát se u něj projevily politické tendence spojované s profitem na úkor přírody. V roce 2003 chválil premiéra Johna Howarda z konzervativní Liberální strany Austrálie, za což sklidil velkou kritiku. Steve se účastnil karanténní kampaně tehdejší australské vlády, a za natočení několika televizních spotů v rámci ní v průběhu jediného pracovního dne obdržel od vlády 175 000 australských dolarů, vybraných od daňových poplatníků. Participací v kampani, přijetím této částky a chválou Johna Howarda si podle kritiků zabil svůj do té doby údajně neutrální politický postoj. Ve stejném roce se také setkal s Georgem W. Bushem; tehdejší americký prezident, zodpovědný za ohavný masakr v Iráku, se v říjnu 2003 krátce zastavil v Austrálii, a Steve a jeho manželka Terri byli mezi těmi, jež ho přivítali. Na začátku roku 2004 byl Steve kritizován za to, že měl svého jeden měsíc starého syna Roberta nezodpovědně umístit před krokodýla mořského pojmenovaného Murray při show v Crocoseu v Australia Zoo, a později v tom samém roce byl řadou ochránců přírody kritizován za ilegální interakci s antarktickou faunou při natáčení předposlední epizody Lovce krokodýlů, Ice Breaker. Australská vláda jej zprostila viny, hrozila mu však pokuta a v horším případě i vězení. V posledních letech svého života se Steve stával ambasadorem australského turismu; v roce 2004 byl prohlášen za Turistický export roku. To podle jeho kritiků také znehodnocovalo jeho ochranářskou činnost. 

Steve Irwin a krokodýl mořský. Zdroj: Writeups.org

Po Stevově tragické smrti nastal rozkol v jeho rodině; jeho otec Bob se od roku 2008 odmítá bavit se Stevovou manželkou Terri a Stevovými dětmi, pravděpodobně kvůli nesouhlasu s Terriným vedením Australia Zoo. Ač byl Steve v řadě ohledů kontroverzní, bylo by nesprávné nevnímat jej jako nedůležitou figuru historie přírodopisného filmu. Jeho odvážný moderátorský styl napomohl ve druhé polovině 90. let minulého století zregenerovat celý žánr, a přestože nebyl prvním moderátorem chytajícím hady a krokodýly či plavajícím se žraloky (tuto tradici ostatně začal už David Attenborough ve svém mládí, když se poprvé v 50. letech začal objevovat v televizi; skutečně byl tehdy spíše chytačem zvířat než intelektuálním průvodcem), učinil pořady tohoto typu velmi populárními. Kdyby nebylo Steva Irwina, neobjevili by se na televizních obrazovkách Nigel Marven nebo Steve Backshall - byť se svými styly liší, mají společné to, že interagují se zvířaty širokým publikem považovanými za "nebezpečná". Díky Stevovi se také ve větším množství začaly vyrábět dokumenty o plazech. Nemálo mladých lidí, kteří jeho dobrodružství hltali, se stalo herpery, a některé z nich koníček hledání plazů ve volné přírodě dovedl i do akademického světa. Steve se také účastnil krokodýlích výzkumů, prováděných ke konci jeho života v soukromé queenslandské přírodní rezervaci, jež byla později na jeho počest pojmenována Steve Irwin Wildlife Reserve. Jeho schopnosti byly zásadní při odchytu krokodýlů a jejich vybavování satelitními čipy, díky nimž australští vědci mohli monitorovat jejich pohyb v řekách, estuáriích a v moři. Vyvíjel techniky odchytu krokodýlů, jež měly být pro tyto odolné plazy co nejméně zatěžující. Přestože sám neměl univerzitní titul, věnoval se také výzkumu rozmnožování varana obrovského, největšího žijícího ještěra australského kontinentu, v době, kdy se o tomto aspektu jeho biologie vědělo jen málo. Tento výzkum prováděl jak v Australia Zoo, tak v australském outbacku, kam v 90. letech za varany obrovskými pravidelně jezdil. Výsledky jeho studie byly v roce 1996 publikovány odborným časopisem Herpetofauna. Pokud by tedy někdo chtěl namítat, že Steve byl jen a pouze showman, nabízí se snadné protitvrzení - i on pomáhal produkovat znalosti, jak o krokodýlech mořských, tak o varanech obrovských.

Steve a varan obrovský, přezdívaný též perentie. Zdroj: Iconic Greats

I 20 let po jeho úmrtí je Stevův odkaz živý. Lidé na něj vzpomínají; vždyť dnešní záplava článků a videí o něm je toho důkazem! Australská ABC vydala včera speciál 60 Minutes zaměřený na Steva, na jeho život a na historický rozhovor, který s ním žurnalista z této televizní společnosti učinil v roce 2002. Kdyby Steve dnes žil, bylo by mu 64 let. Odešel však ze světa ve 44 letech, a smutek z jeho odchodu přetrvává. 

Springwatch 2026 - Mořští ptáci z Bempton Cliffs a jejich vejce

Mořští ptáci z Bempton Cliffs a jejich vejce. V závěrečném týdnu letošního Springwatch zamířil Iolo Williams na proslulou lokalitu Bempton Cliffs na východě anglického hrabství Yorkshire, aby divákům přiblížil tamní ptactvo. Tato úžasná přírodní rezervace je domovem řady druhů mořských ptáků, tvořících dohromady zhruba půlmilionovou masu peří zakrývající tyto útesy z bílé křídy. Zvláště úžasný je pohled na ně ve zlatavých paprscích večerního slunka. Útesy obývá na vrcholku hnízdní sezóny neuvěřitelných 17 000 párů terejů bílých (Morus bassanus), a alkounů úzkozobých (Uria aalge) je na útesech na konci jara dobrých 100 000. Dnes jsou Bempton Cliffs pro tyto a další druhy bezpečným útočištěm, avšak po stovky let do konce 60. let, kdy Královská společnost pro ochranu ptáků zřídila tuto přírodní rezervaci (RSPB), se na útesy chodilo sbírat ptačí vejce ve velkém. Lovci vajec to neměli zrovna jednoduché kvůli strmosti těchto útesů; jejich aktivitě se říkalo scoot-egging, a prováděla se alespoň od 16. století. Některá vejce sami snědli, jiná prodali; některá ukořistěná vejce z Bempton Cliffs mířila i na londýnské trhy. Od roku 1954 je naštěstí sběr vajec ve Velké Británii ilegální. I proto nám Iolo ukáže pouze repliky vajec mořských ptáků z této lokality - jsou to však repliky velice věrné, a vypůjčil si je přímo od RSPB. První je na řadě replika vejce racka tříprstého (Rissa tridactyla), v jejichž hnízdech z bahna, mořských řas a trávy z vrcholů útesů se nachází jedno až tři vajíčka. Druhou replikou vejce, kterou nám Iolo ukáže, je replika hruškovitého vejce alky malé (Alca torda). Tito ptáci hnízdí ve skalních puklinách a otvorech, většinou samostatně či v nepříliš organizovaných koloniích. Týmu ze Springwatch se podařilo natočit jejich nedávno vylíhnutá mláďata. Poslední replika vejce reprezentuje vejce alkouna úzkozobého (Uria aalge), jež je vždy poseto unikátními tmavými vzory, takže jej rodič dokáže rozpoznat. Alkouni hnízdí ve stovkách na úzkých skalních římsách. Jejich zužující se vejce jsou tvarována tak, aby z nich nespadla. Jak to ale funguje? Podle původní hypotézy se budou kutálet dokola, když do nich šťouchnete. Novější hypotéza nepočítá ani tak s tvarem, jako spíše s poměrem plochy povrchu vejce a jeho objemu; díky tomu, že se velká plocha povrchu vejce dotýká skály, je těžké jej stlačit nebo jinak silou přemístit (například kdyby to něj tlačil zobákem ptačí predátor). Zvětšená plocha vejce také znamená, že se lépe zahřívá, když na něm sedí dospělec. Jedním z nebezpečí pro vejce alkounů a dalších mořských ptáků je na těchto útesech vrána černá (Corvus corone), a jednoho zástupce tohoto druhu uvidíme při kradení vejce. Jedna vrána si za den odnese klidně tři nebo čtyři vejce, ale populaci alkounů to vzhledem k jejím počtům neohrožuje.

Klip z desáté epizody naučného pořadu Springwatch 2026 od BBC Studios Natural History Unit, vysílaného v květnu a červnu na televizní stanici BBC Two.

Nejstarší přírodovědné muzeum Ameriky bude uzavřeno na konci září 2026

Akademie přírodních věd Drexelovy univerzity provozovala od roku 1812 nejstarší přírodovědné muzeum Spojených států amerických, nacházející se Benjamin Franklin Parkway v pensylvánské Philadelphii. Jedná se o mamutí instituci, v níž je uloženo ohromných 17 až 19 milionů biologických exemplářů, fosilií a archivních dokumentů. V průběhu posledních více než dvou set let muzeum sponzorovalo vědecké expedice a taxonomický výzkum, podporovalo rozvoj americké vědy a vytvářelo prostředí pro učení milionů lidí o přírodním světě. Jsou s ním spojena některá z nejslavnějších jmen přírodních věd z celého světa - Joseph Leidy, jeden z prvních amerických paleontologů, Alexander von Humboldt, nejvýznamnější předdarwinovský přírodovědec, sám Charles Darwin a jeho velcí podporovatelé Asa Gray a Thomas Henry Huxley, dále Georges Cuvier nebo také Thomas Jefferson. Na první pohled se taková instituce, spojená se jmény velikánů, zdá být nedobytná, neporazitelná. Jenže v posledních šesti letech se muzeum Akademie přírodních věd Drexelovy univerzity potýká s velkými finančními potížemi. Od počátku pandemie Covidu-19 se jeho návštěvnost drasticky snížila, a ani po skončení lockdownů, jež byly nezbytným krokem k řešení tehdejší vážné situace, se muzeu nepodařilo nalákat takové počty návštěvníků, jaké do něj mířily dříve. Udržení muzea navíc v posledních letech stálo čím dál více peněz. Včera, 1. září 2026, tedy Drexelova univerzita oznámila, že už na konci tohoto měsíce muzeum uzavře. Je to velká rána. Znamená to, že po 30. září se už nikdo nebude moci v prostorech této instituce podívat na 13 metrů dlouhou kostru tylosaura, na několik koster hadrosaurů, dokonce i na kostru tyrannosaura rexe nebo rekonstrukce aljašských dinosaurů, kterými muzeum proslulo. Ačkoliv Akademie přírodních věd Drexelovy univerzity nekončí, bude uzavření jejího muzea hmatatelnou změnou, a ve Philadelphii bude navždy něco chybět - ten bohatý chrám přírodních pokladů, který ve městě rostl od počátku 19. století. Katherine Gilmore Richardson, členka zastupitelstva Philadelphie z Demokratické strany, dnes prohlásila, že město by mělo učinit vše pro zachování muzea a zajištění toho, že bude veřejnost vzdělávat dalších dvě stě roků. Malá naděje na zachování muzea se právě dnes objevila, a to v podobě možného dealu s bývalým americkým ambasadorem v Kanadě, Davidem L. Cohenem; toho měl údajně kontaktovat philadelphský politik Josh Shapiro, mimochodem veliký odpůrce kamer společnosti Flock a možný prezidentský kandidát Demokratické strany v roce 2028. Uvidí se, co se bude dít, ale zatím to s muzeem vůbec nevypadá dobře - komunita města Philadelphia zřejmě o mnohé přijde.

Dinosauří hala v přírodovědném muzeu Akademie přírodních věd Drexelovy univerzity ve Philadelphii; s počátkem příštího měsíce už zřejmě neuvítá žádného nového návštěvníka. Zdroj: The Academy of Natural Sciences of Drexel University

Věda, muzea a další vzdělávací instituce na tom v Trumpově Americe vůbec nejsou dobře. Současná administrativa neustále podkopává vědecký výzkum, nikterak si ho neváží, ministr zdravotnictví již ukončením výzkumu léčby Alzheimerovy choroby v podstatě provádí eugeniku (tak co, který prohnilec teď hodlá poučovat, že Trump a jeho kamarádi nejsou fašisti?), evoluční biologové se bojí publikovat, na výsledky genderových a queer studií je nyní v Americe v podstatě cenzura, a tak prestižní instituci, jakou je muzeum Smithsonova institutu ve Washingtonu D.C. označil letos Trump za "anti-americkou" a "anti-bělošskou" kvůli tomu, že učí veřejnost o násilné historii Spojených států. Někomu se to na první pohled možná nezdá, ale muzeum Akademie přírodních věd Drexelovy univerzity končí mj. i kvůli kvákání MAGA hyen o tom, co je skutečně americké a co ne (pro ně je hlavně americké být bělošský supremacista, genderový esencialista a anti-intelektuál oddaný alespoň jednou do týdne pánubohu v korporátním evangeliánském megakostele). Jeho plánované uzavření zapadá do širšího vzoru eroze intelektuality v současné Americe. Do muzeí v oné zemi míří čím dál méně lidí i z toho důvodu, že se radikalizují na oligarchy vlastněných sociálních sítích, propadají konspiračním teoriím, nemoci národní hrdosti, anti-intelektualismu, apatii a cynismu, a neváží si rozmanitého přírodního světa, který právě velká muzea, jako to ve Philadelphii, přibližují v jeho majestátu všem bez rozdílů. 

Zdroje informací pro tento článek:

Historic Academy of Natural Sciences museum in Philadelphia to close Sept. 30 Kamryn Scrivens (Yahoo! News)

Talks to preserve Academy of Natural Sciences ongoing amid pending museum closure (Metro Philadelphia)

Academy of Natural Sciences of Drexel University (Wikipedia)

Trump orders warning about 'inaccurate information' be placed outside D.C. museum (NPR)

Vydání krátkometrážního animovaného filmu Paleo!

Paleomédií není nikdy dost, a ačkoliv rok 2026 na ně byl zatím velmi bohatý - ať už jde o velkorozpočtové dokumentární pořady The Dinosaurs, Surviving Earth a Evolution či o hollywoodský blockbuster The End of Oak Street - je vždy enormně potěšující, když do světa zamíří nějaké nezávislé dílo. Kromě komického animovaného filmečku Jurassic Ward, za kterým stál Max Bellomio, je to letos i výtečný krátkometrážní dinosauří western Paleo od Madison Villanuevy! Jedná se o výsledek 10 měsíců trvajícího studentského projektu, a naprosto stojí za to! Od loňského října jej jeho režisérka a producentka propagovala na Instagramu, sdílela design jeho hlavních postav - rančera a lovce Redmonda Hirda, odvážného parasaurolopha, přívětivých ceratopsiánů a opeřených raptorů - a na konci dubna také oficiální plakát k filmu, který vám prezentuji níže.

Oficiální plakát k filmu Paleo. Zdroj: paleo.film na Instagramu

Paleo byl vydán na Madisonině YouTube kanálu MarshaMallow ve čtvrtek 27. srpna 2026! Je dlouhý 4 minuty a 5 vteřin, a postavě Redmonda Hirda v něm propůjčuje svůj hlas Noah Mejia. Hudbu k filmu složil Mark D'Leon. Jde o produkt velké skupiny vášnivých mladých animátorů, kteří mají zajisté velký potenciál! Nyní je mi ctí vám prezentovat jejich opravdu podařené dílo. Užijte si ho, a dejte mu na YouTube lajk!

Jak se vám krátkometrážní dinosauří western Paleo líbil? Těšíte se na další projekty jeho tvůrců, o jejichž nadějné budoucnosti nelze pochybovat? Napište své dojmy do komentářů.

Další dokumentární novinky z léta 2026

V poslední minuty závěrečného srpnového dne letošního roku přicházejí na můj blog další Dokumentární novinky! V předchozím článku z této rubriky, publikovaném 30. července, jsem vás seznámil s 12 novými tituly, včetně Evolution, Eons: Life and Death on Pangea, Time and Water a Wild Spring. Tento článek obsahuje informace o dalších 10 titulech z letošního léta, z nichž některé vyšly už v červnu a červenci, a jiné jsou zase srpnovými novinkami. Věřím, že pro vás budou přínosné. Bez dalšího protahování se na ně pojďme podívat!

The Welcome Table

Dokumentární novinkou letošního léta, kterou nesmím nezmínit a jež si zaslouží být v tomto seznamu první, je celovečerní snímek The Welcome Table (Uvítání u tabule) cenami ověnčeného amerického režiséra, scénáristy a environmentálního aktivisty Joshe Foxe, tvůrce snímku Gasland (2010), který obdržel cenu Emmy a nominaci na Oscara. The Welcome Table je 131 minut (či 2 hodiny a 11 minut) dlouhý film o klimatické migraci, a dokumentuje strastiplné cesty šesti klimatických migrantů, donucených zhoršujícími se klimatickými podmínkami opustit své domoviny, napříč šesti kontinenty. Premiéru měl 23. června 2026 na televizní stanici HBO a streamovací službě HBO Max. Je to film, který nehraje na ruku fosilnímu průmyslu, snažícímu se zhoršit jeho hodnocení na filmových webech (zvláště na webu IMDb se zastánci a agenti fosilního průmyslu dosti ukázali s nadmíru podezřelou sérií nízkých hodnocení), a Josh Fox jím - jak už to uvedl web Jacobin - poukazuje na nepřehlédnutelné spojení klimatické nouze s kapitalismem, imperialismem a bojem za univerzální právo na migraci. Tento film pojednává o tom, co čeká jednoho ze tří lidí do roku 2070 - o opuštění domova kvůli nepříznivým, zhoršujícím se podmínkám, a těmito podmínkami nucené migraci do jiné části světa. Klimatičtí migranti však narážejí na nelidskou, destruktivní zeď - na hraniční režimy, provádějící lidem ty nejodpornější věci, jaké si dovedeme představit. Od salvadorské megavěznice CECOT po fašismus v Trumpově Americe, setkávají se klimatičtí migranti s překážkami a dehumanizačními silami, jež hrají roli v proměně naší planety v hůře obyvatelný, nedemokratický, autoritářský svět mocných, empatie pozbylých a násilí se neštítících. Snímek zprostředkovává diváctvu hlasy a zkušenosti klimatických migrantů, a seznamuje jej tak s ošklivou pravdou o globálním násilném systému, který utlačuje každého z nás. Josh Fox jej natáčel v extrémně chudých favelách Brazílie, v Peru, v Keni, Tanzanii, Bangladéši, Austrálii, v Karibském moři a v americké Kalifornii. Název filmu odkazuje na tabuli nacházející se na protipovodňové hrázi, jež byla protržena hurikánem Katrina v roce 2005, v důsledku čehož došlo k zaplavení značné části New Orleans - a k jedné z největších humanitárních katastrof v západním světě v tomto století. Producenty filmu jsou kromě Joshe Foxe také například Molly Gandour (Spaceman), Darren Dean (The Florida Project) či Nancy Abraham (The Janes, Wild Inside). Josh Fox byl hlavním kameramanem tohoto snímku, kromě toho byl také hlavním hudebním supervizorem, ještě spolu s Deborou Mannis-Gardner (Punk Rock Vegan Movie). Snímek je dílem společnosti International WOW Company. Oficiální trailer k The Welcome Table můžete zhlédnout zde.

Force of Nature

Nový šestidílný seriál Force of Nature (Síla přírody) byl v neděli 26. července 2026 vydán na streamovací aplikaci ITVX, a od onoho dne byl pak vysílán až do 30. srpna na britské televizní stanici ITV1. Vypráví příběhy zvířat zasažených zintenzivňující se klimatickou krizí, extrémními výkyvy počasí, povodněmi a suchy, které mají výrazný vliv na podobu jejich přirozeného prostředí a které je do budoucna budou čím dál více ohrožovat. Společnost Plimsoll Productions natáčela tento seriál po dobu tří let, a nashromáždila záběry zvířat z celého světa, od tajících končin Arktidy po vysušené savany subsaharské Afriky, ke kterým ve zdramatizované, příběhové podobě zprostředkoval komentář britský herec Andrew Lincoln (Moonshot, A Better Paradise). První epizoda, Extreme Earth (Extrémní Země), vypráví příběhy sýčků králičích z Jižní Dakoty, ledních medvědů za severním polárním kruhem, gepardů v africké savaně a šimpanzů v deštných lesích západní Afriky, kteří bojují o přežití pod vlivem sílících bouří, tajících ledovců, povodní, požárů či zpožděných dešťů. Druhá epizoda, Rising Waters (Zvedající se vody), je zaměřena čistě na nebezpečí povodní a záplav pro vybrané zvířecí druhy, konkrétně pro zástupce nejmenšího poddruhu slona indického na Borneu, australské ptakopysky a lvy v afrických savanách. Třetí díl, Savage Seas (Drsná moře), pojednává o rizicích, která pro zvířata znamená oteplování moří a oceánů a s ním související změny v pobřežních ekosystémech. Zvířecími protagonisty této epizody jsou vydry mořské, plameňáci, všemi milovaní klauni očkatí a karibští anolisové. Čtvrtá epizoda, Melting Worlds (Tající světy), je zaměřena na polární ekosystémy, které se rapidně mění v důsledku oteplování vzduchu a tání ledovců. Mezi zvířecími protagonisty této epizody jsou například polární lišky z arktické Kanady nebo levharti sněžní z Himálaje. Pátý díl, Boiling Point (Bod varu), je zaměřen na extrémní vedra a s nimi související rizika, například lesní požáry, a jejich vliv na zvířata různých kontinentů. Objevují se v něm vombati a tarbíkomyši z Austrálie či afričtí levharti. Poslední epizoda, Into the Extreme (Do extrémů), je čistě zaměřena na vědce, ochránce přírody a zástupce místních komunit v různých částech světa, kteří se snaží pomáhat zvířatům bojujícím o přežití ve světě klimatických extrémů. Režisérem a producentem Force of Nature je Simon Muriel (Earth at Night in Color), produkci seriálu měli na starosti Sebastian Illis (A Year on Planet Earth) a Joe Hope (Tiny World). Mezi kameramanstvem seriálu byli Ismaele Tortella (Frost Without Snow and Ice), Will Nicholls (Chimp Empire) a James Ewen (Our Living World). Hudbu k seriálu složili Thomas Farnon (Our Planet) a Jasha Klebe (Wild London). Ačkoliv dokumentární seriál zaměřený na dopady klimatické změny na volně žijící zvířata je vítaný, žurnalistka Sarah Dempster ve své recenzi Force of Nature na webu The Guardian uvádí, že jeho tvůrci z tohoto závažného problému učinili "bambulemi třesoucí spektákl", který poněkud zlehčuje závažnost pohrom zaviněných lidskou činností (a hlavně tedy spalováním fosilních paliv), a oběti těchto pohrom prezentuje jako "hrdiny". Teaser k seriálu zhlédnete zde. 

Lion

Nový čtyřdílný dokumentární seriál Lion (Lev), koprodukce BBC Studios Natural History Unit a National Geographic, byl premiérově uveden na americké verzi kanálu National Geographic Channel ve středu 19. srpna 2026, načež o den později byl vydán také na americké streamovací službě Hulu. Byl natáčen po dobu čtyř let, během nichž jeho tvůrci sledovali vyrůstání lva pojmenovaného Kio v proslulé keňské rezervaci Maasai Mara. 1400 pracovních dnů v terénu a 52 jednotlivých filmařských výprav - to je více, než kterákoli skupina filmařů v historii přírodovědného filmu učinila při dokumentování životů členů jediné lví smečky. Jedná se o takovou dokumentární verzi filmu Lví král (The Lion King), pojednávající o lvíčeti, kterému je podle tvůrců osudem, že se stane králem. V první epizodě, A Prince is Born (Narodil se princ), se diváci seznámí s nedávno narozeným a velice bojácným Kiem, který se už v útlém věku setká s velkou zkouškou - jeho život ohrozí hyeny. Druhý díl, A Band of Brothers (Banda bratrů), staví přeživšího Kia před dalšími velkými zkouškami - získat uznání od svých starších bratrů a překonat tragédii, kvůli níž jeho matka Summer musí učinit pro smečku drastické rozhodnutí. Třetí epizoda, The Greatest Sacrifice (Největší oběť), pak sleduje osudy zmenšené smečky vedené Kiovou matkou, a konečně čtvrtý díl, To Be King (Být králem), sleduje život dospělého Kia, odloučeného od smečky a pohybujícího se po východoafrické savaně se svými bratry, s nimiž se nakonec pokusí přebrat novou smečku v bažinách. Seriál vypráví britský herec O.J. Lynch, který si zahrál lva Mustafu v divadelní verzi Lvího krále v Německu. Režisérem a výkonným producentem Lion je Jon Favreau, režisér remakeu Lvího krále z roku 2019 a také výkonný producent Prehistoric Planet, dále jsou výkonnými producenty seriálu Mike Gunton (Planet Earth III, Kingdom, The Green Planet), Tom McDonald (Primates) a Janet Han Vissering (Ocean with David Attenborough). Na produkci se podíleli také John Bartnicki (The Mandalorian) a Jane Atkins (Human Planet). Hudbu k seriálu složili Hans Zimmer (Batman Begins), George Hutson Warren (Our Oceans) a Niccolò Pacella (The Americas). Hlavním kameramanstvem seriálu byli Sophie Darlington (Queens, The Hunt) a Rolf Steinmann (Frozen Planet II), jinak se však natáčení účastnilo i mnoho keňských filmařů. Ačkoliv se Lion setkal s velkým úspěchem ze strany kritiků i diváků, znalci lvů a seriózní zájemci o přírodu jej kritizovali pro antropomorfizaci lvů, nazývání lvích samců "krály" a vytváření dojmu, že je sledovanému zvířeti předurčen jakýsi osud (čili je to taková dokumentu se podobající pohádka). Oficiální trailer můžete zhlédnout zde.

Animal Park 2026

Letos v létě, od 13. do 24. července, se na britské televizní stanici BBC One vysílala již 22. řada mimořádně úspěšného vzdělávacího seriálu Animal Park (Zvířecí park), od roku 2000 sledujícího dění v Longleat Safari and Adventure Park v anglickém hrabství Wiltshire. Do rolí moderátorů nové série se opět vrátili Kate Humble (Curious Creatures, Birds Britannia), Ben Fogle (Britain's Whales & Britain's Sharks, Into the Congo with Ben Fogle), Megan McCubbin (Springwatch, Earthrise) a Hamza Yassin (Hamza's Hidden Wild Isles, Countryfile). Letošní řada sestávala z 10 epizod oproti běžným 15; je však možné, že se Animal Park vrátí ještě letos na Vánoce, neboť v roce 2024 letní sérii také tvořilo jen 10 dílů a dalších 5 pak bylo natočeno pro Animal Park: Christmas 2024 (byť zatím nebyla nová speciální vánoční řada oznámena!). První epizoda Animal Park 2026 oslavila pětadvacetiletou spolupráci Kate Humble s Benem Foglem, a pohlédla zpět do minulosti na zlaté hřeby předchozího čtvrtstoletí tohoto pořadu. Zvláště velká pozornost byla v této epizodě věnována lvici pojmenované Malaika, jejíž život byl tvůrci pořadu zachycen celý, od narození po smrt. První epizoda se ale zaměřila také na čtyři nové hroší obyvatele parku, a Megan se seznámila se surikatami, mezi nimiž strávila nějaký čas monitorováním chování pěti nezbedných samců. Ve druhém dílu Kate pomohla zaměstnancům parku upravit gorilí ohradu tak, aby si její obyvatelé měli s čím hrát, divákům byli představeni tři nově do parku přivezení psi hřivnatí, a Megan se zaměřila na životní cyklus chrobáků. Hamza se k týmu přidal ve třetí epizodě, v níž Megan sledovala reprodukční chování koalů a Ben s Kate se podívali na mláděte wallabyho nazvané Newt. Velkými událostmi pro Longleat Safari and Adventure Park, které nová série zdokumentovala, byly například přesun tygrů ussurijských Biscuita a Seeky, zahrnutých v mezinárodním programu na rozmnožování tygrů, do nového domova (7. epizoda), nebo také přesun lachtana Rockyho do nového vodního výběhu (10. epizoda). Výrobní manažerkou Animal Park 2026 byla Charlotte Hanbury (The Apprentice), výkonným producentem byl Joff Wilson (Your Garden Made Perfect). Seriál je dílem společnosti Darlow Smithson Productions Ltd. Krátký úryvek s Megan McCubbin a surikatami můžete zhlédnout zde.

Wild Inside

Kromě již výše představeného The Welcome Table vyšel letos v létě ještě jeden celovečerní dokument od HBO, který si rozhodně v tomto článku zaslouží být zmíněn. Wild Inside (Divoký uvnitř) je 95 minut dlouhý snímek režisérky Penny Lane, autorky ceněných dokumentů Hail Satan? (2019), The Pain of Others (2018) či The Abortion Diaries (2005), a dokumentuje dobrodružství Flaca, samce výra velkého, který v roce 2023 unikl ze Central Park Zoo. V pátek 31. července zamířil do amerických kin, distribuován společností Sandbox Films. Flaco se stal zvířecí celebritou, a přestože je to nyní již více než dva a půl roku od jeho zesnutí, naprosto si zasluhuje být nezapomenut a oslavován. Byl rezidentem Central Parku, a stále je s ním neodmyslitelně spjat. Když byl v únoru 2024 nalezen ve West 89th Street těžce zraněn, nedělilo jej již mnoho od smrti. Pozdější bitva v Bronx Zoo prokázala, že byl otráven jedem na krysy, a zdravotní stav mu výrazně zhoršilo také nakažení holubím herpesvirem, kvůli čemuž byl zesláblý a některé jeho vnitřní orgány se potýkaly se zánětem. O Flacovi vyšly tři knihy, a po celý loňský rok byla v historickém muzeu New York Historical přítomna expozice věnovaná jeho odkazu. Její kurátor nazval Flaca flexibilním symbolem New Yorku - imigrantem, který se zde osvobodil, a jeho svoboda pro celé město znamenala tolik. Penny Lane začala snímek o Flacovi natáčet na jaře 2025, a získala pro něj velké množství záběrů vášnivých newyorských ptáčkařů, jež zdokumentovali jeho záviděníhodné hrátky. Wild Inside se těší ohromně pozitivnímu přijetí ze strany kritiků a dalších filmařů; pozitivní hodnocení mu zatím dali všichni kritici na Rotten Tomatoes, a na webu Metacritic má skóre 89 ze 100. Podle kritika Christophera Reeda jde o film, který nutí diváctvo k zamyšlení. Hlavní kameramankou filmu je Naiti Gámez (Picture a Scientist, Arrest the Midwife, Hail Satan?), hudbu k němu složila Carolina Eyck (Superpower: Ignite Your Intuitive Intelligence), a sestříhala ho Hannah Buck (Invisible Beauty). Mezi producenty snímku jsou například Nickolas Hasse (Happy and You Know It), Gabriel Sedgwick (Time Bomb Y2K), Lisa Heller (The Janes, The Welcome Table) nebo Patty Quillin (Belly of the Beast). Kromě společnosti HBO Documentary Films se na výrobě filmu podílely také Sandbox Films a Spinning Nancy. Oficiální trailer k Wild Inside můžete zhlédnout zde.

Weathered: Earth's Extremes - Series 7

O kvalitě vzdělávacích pořadů americké televizní stanice PBS nelze pochybovat, jak krásně dokazují mj. letošní letní paleodokument Eons: Life and Death on Pangea či 18. série Changing Seas. Jedním z velice hodnotných pořadů PBS je také seriál Weathered (Extrémní jevy počasí), sestávající z krátkometrážních epizod, který společnost natáčí od roku 2020 a kterým provází vědecká popularizátorka Maiya May (PBS Terra). Ačkoliv 7. série Weathered začala vycházet už na podzim 2025, řada nových dílů byla uvedena i letos v létě. 12. epizoda 7. řady, The Perfect Storm Hasn’t Happened Yet, But It Will (K dokonalé bouři zatím nedošlo, ale dojde), byla na webu PBS a na YouTube kanálu PBS Terra vydána 21. května 2026, a týkala se příprav New Yorku na opravdovou superbouři, pro kterou již v důsledku oteplujících se moří vznikají dobré podmínky, a jež bude kombinací bouří Sandy a Ida. Dne 16. června 2026 vyšel 13. díl, America’s Disaster-Free Zone Has a Dark Secret (Americká disaster-free zóna má temné tajemství), a zabýval se podivuhodnou absencí pohrom, jež se udály na americkém jihovýchodě, na mapě federálně deklarovaných katastrof. Ve čtvrtek 2. července 2026 vyšla čtrnáctiminutová epizoda The Most Toxic Place in America Is About to Get Way More Dangerous (Nejtoxičtější místo v Americe se stane mnohem nebezpečnějším), v níž Maiya diváctvu představila nebezpečí spjatá s plánovanou výstavbou AI data centra v Hanfordu ve státu Washington, na radioaktivní lokalitě zaujímající rozlohu poloviny Rhode Island. Jedná se zřejmě o nejtoxičtější místo na celé západní polokouli - místo počátku doby jaderné - a v budoucnu může být dějištěm další obrovské pohromy. Patnáctý a zatím poslední vydaný díl 7. série, A Super El Niño Triggered History’s Deadliest Disaster: This One Might Be Worse (Super El Niño rozpoutalo nejničivější katastrofu v historii: Tato však může být horší), byl uveden 28. července, a zabýval se nejsilnějším jevem El Niño vůbec - tím letošním. Výkonnými producenty Weathered jsou Maribel Lopez, od roku 2021 vedoucí PBS Digital Studios, a Adam Dylewski (Animal IQ). Producentem a scénáristou jednotlivých epizod je Ryan Walsh (PBS Terra). Všechny nové epizody můžete zhlédnout na oficiálním webu PBS. 

Weathered: Extreme Heat Is Getting Worse

V pondělí 10. srpna 2026 vyšel na YouTube kanálu PBS Terra speciál pořadu Weathered, původně nazvaný Everything We Know About Extreme Heat Explained (Vše, co víme o extrémním horku, vysvětleno) a později přejmenovaný na Extreme Heat Is Getting Worse (Extrémní horko se zhoršuje). Je to 80 minut dlouhý film, opět provázený vědeckou popularizátorkou Maiyou May, a zabývá se tématem, které je pro nás všechny - ať už žijeme kdekoliv ve světě - zvláště letos v létě neuniknutelné. Přibližuje diváctvu spouštěče a důsledky extrémních veder, pojednává o zvyšující se mortalitě spojené s horky, a poskytuje také informace o tom, jak na vedra reaguje lidské tělo. Weathered: Extreme Heat Is Getting Worse je v podstatě kompilací předchozích epizod pořadu Weathered z let 2021 až 2025, jež byly zaměřeny na nárůst teplot, horké vlny a záležitosti s nimi spojené, včetně inovací v amerických městech, jež mají sloužit jako adaptace na zhoršující se vedra, či na projekce předních odborníků a podoby našeho světa v době, kdy bude průměrná globální teplota až o čtyři stupně vyšší než před počátkem průmyslové revoluce a tedy počátkem intenzivního spalování fosilních paliv. Za střih speciálu je zodpovědný Ryan Walsh, scénáře k jednotlivým segmentům (starším epizodám) napsal Trip Jennings (Elemental: Reimagine Wildfire), a na natáčení některých z nich se podílela kameramanka Sara Quinn (The Reluctant Radical). Celý speciál můžete zhlédnout po kliknutí na tento odkaz. 

Attack of the Samurai Sharks

V Dokumentárních novinkách publikovaných na konci července jsem vám představil dva nové dokumenty o žralocích od National Geographic vydané v onom měsíci v rámci SharkFest 2026. Hammerheads Up Close with Bertie Gregory a World's Biggest Mako však nebyly jedinými novými snímky, které měly na National Geograpic Channel premiéru v rámci jeho měsíční oslavy žraloků, a rád bych vám představil alespoň jeden další. Dne 6. července 2026 odvysílala americká verze této televizní stanice zcela poprvé 44 minut dlouhý dokument Attack of the Samurai Sharks (Útok samurajských žraloků), pojednávající o nejstarším doloženém případu žraločího útoku na člověka. Zranění způsobená těmito parybami lidem byla vždy vzácná, ale párkrát do roka k nim dojde, a podobně to zřejmě bylo i před několika tisíci roky. Attack of the Samurai Sharks zkoumá zhruba 3000 let starou kostru z Japonska, která nese četné stopy po zubech žraloků. Nalezena byla již ve 20. letech 20. století, a patřila člověku, jenž žil na březích Setoského vnitřního moře, rozléhajícího se mezi ostrovy Honšú, Kjúšú a Šikoku a spojujícího Japonsko s Tichým oceánem. Teprve před několika lety se však dostalo kostru prozkoumat odborníkům na žraloky, jmenovitě archeoložce Alysse White a jejím kolegům. V tomto filmu se Alyssa dává dohromady s Gavinem Naylorem, Kirinem Sekitou a Masatem Nakatsukasou, a společně se snaží najít odpověď na otázku, který druh žraloka onoho člověka před 3000 lety napadl. Režisérem a producentem filmu je Alex Tate (Whale with Steve Backshall, Why Sharks Attack, Inside Nature's Giants). Attack of the Samurai Sharks je dílem společnosti Windfall Films. 

Dolly: The World's Most Famous Sheep

Hodinový dokument o nejslavnějším naklonovaném zvířeti, nazvaný Dolly: The World's Most Famous Sheep (Dolly: Nejslavnější ovce na světě), měl premiéru 15. června 2026 na britské televizní stanici Channel 4. Příběh edinburghské ovce Dolly je příběhem o neutuchajícím vědeckém zápalu, morálním pozdvižení a světové slávě, a chtě nechtě změnil obor biologie. Tento film vypráví o okolnostech naklonování Dolly, o malém týmu skotských vědců, kteří se museli potýkat s thatcherovskými škrty a jedině tímto rebelovským experimentem se jim podařilo zachránit jejich vědecký institut. Ačkoliv ovčí klon v roce 1996 vnesl do světa mnoho otázek, z nichž některé se týkaly možnosti "reálného Jurského parku" (který nikdy nebude, a pokud to někdo ještě nepobral, de-extinkce je prostě podvod) a jiné se týkaly etičnosti klonování, faktem je, že nastartoval období hledání způsobů genetického léčení Parkinsonovy choroby nebo cukrovky, a rozšířil do té doby omezené možnosti orgánové transplantace. Výkonnými producenty filmu Dolly: The World's Most Famous Sheep jsou Ros Coward (Without Prejudice?) a Kate Hebden (Great Canal Journeys). Natočena byla jak hodinová (bez reklamních přestávek podle informací na webu Apple TV 46 minut dlouhá), tak 90 minut dlouhá verze tohoto dokumentu. Snímek je dílem glasgowské společnosti Two Rivers Media. 

Hope Rewilded: Can Britain Become Wild Again?

V neděli 23. srpna 2026 byl na YouTube kanálu Animal Educate vydán 34 minut dlouhý nezávislý dokument společností Lupine Media a Propellerhedz Media pojednávající o rewildingu ve Spojeném království, nazvaný Hope Rewilded: Can Britain Become Wild Again? (Naděje znovuzdivočena: Může se Británie znovu stát divokou?). Je to snímek nejen o tom, co Velká Británie - jedna z přírody nejvíce zbavených zemí světa - ztratila, ale co v ní také může být obnoveno. Velcí savčí predátoři, jmenovitě tedy vlci, medvědi a rysové, se už po britské krajině neprohánějí řadu století, ale existuje naděje, že budou reintrodukováni. Reintrodukce bobrů, návrat čápů bílých k hnízdění na mimořádně úspěšném statku Knepp a řada dalších ochranářských úspěchů jsou dobrými příklady toho, že divočina se do Británie navrátit může. Hope Rewilded je snímkem složeným z rozhovorů se čtyřmi vášnivými obhájci rewildingu v Británii: environmentálním žurnalistou Georgem Monbiotem (Secrets of the Forest), pravidelným přispěvatelem do The Guardian a spoluzakladatelem organizace Rewilding Britain; Isabellou Tree, spoluvlastnicí statku Knepp v Západním Sussexu a autorkou knihy Wilding: The Return of Nature to a British Farm; zoologem Simonem Roperem, ředitelem ochranářské organizace Ambios; a profesorem Alastairem Driverem, ekologem a podporovatelem farmaření šetrného k přírodě. Režisérkou a střihačkou Hope Rewilded je filmařka, moderátorka a aktivistka za práva zvířat Abbie Woodbridge (Hoyle Haven - A Rewilding Tale, Wolves Unmasked), spolu s ní jej režíroval David Stewart, a oba byli jeho kameramany. Snímek můžete zhlédnout po kliknutí sem.

V září uvede britská televizní stanice CBBC epizody 7 až 10 nejnovější, 7. série Deadly 60 (Vražedných šedesát) se Stevem Backshallem, o které jsem vás již informoval v dubnu. Dále bude v devátém měsíci roku na dvou filmových festivalech v Německu uveden celovečerní dokument Frost Without Snow and Ice (Mráz bez sněhu a ledu) norského dokumentaristy Asgeira Helgestada. Později se na podzim dočkáme Blue Planet III (Modré planety 3) vyprávěné Davidem Attenboroughem, o níž už jsem na tento blog také něco málo napsal; byť BBC zatím neoznámila, kdy začne vycházet, ví se již, že doplňková kniha bude nakladatelstvím Dorling Kindersley vydána 3. listopadu. Zhruba v této době bychom se také měli dočkat nového dokumentu provázeného Liz Bonnin, Plastic in Our Bodies (Plast v našich tělech). Zájemci čekají na informace o připravované 3. sérii Big Cats 24/7 (Velké kočky ve dne v noci), a na podzim by BBC měla začít vysílat také nový video podcast Naturewatch. Nejnovější dokument Nigela Marvena, Wild Bangladesh (Divoký Bangladéš), by podle nedávného updateu na sociálních sítích měl končit produkci, a snad bude vydán do konce roku.

Dalších Dokumentárních novinek se dočkáte s koncem září!

Dinosauři - Velká kniha objevů | Kniha týdne

Nedělní večer znamená na mém blogu jediné, je tu další, tentokrát už 37. část projektu Kniha týdne! V posledních dnech jsem se vrátil k jedné publikaci, kterou mám velice rád a ze které jsem čerpal informace pro nemálo článků v předchozím desetiletí. Z publikací podobného zaměření, se kterými jsem vás už v rámci Knihy týdne seznámil, bych vám v souvislosti s ní doporučil přečíst si Tak jako dinosauři: Hromadná vymírání druhů a život na Zemi od Erica Buffetauta, Dějiny planety Země od Stephena J. Goulda, Michaela Bentona a jejich kolegů a The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling. Tyto publikace se totiž týkají - v případě druhé uvedené alespoň částečně - historie vědeckého oboru, který se zabývá mj. všemi milovanými dinosaury, totiž oboru paleontologie. Kniha, kterou vám tentokrát představím, je skvělým úvodem do dvousetleté historie výzkumu druhohorních vládců naší planety.

Dinosauři - Velká kniha objevů (v anglickém originále The Great Dinosaur Discoveries) je kniha britského paleontologa, vědeckého publicisty, spisovatele a blogera Darrena Naishe, vydaná ve Velké Británii nakladatelstvím A & C Black Publishers v roce 2009 a v českém překladu od Vlasty Benešové pak nakladatelstvím Svojtka & Co v roce 2010. Jedná se o publikaci zaměřenou na historii výzkumu dinosaurů - dinosaurologické části paleontologie obratlovců, chcete-li. Přehledně seznamuje čtenáře s nejvýznamnějšími objevy a některými z nejdůležitějších dinosauřích taxonů, které byly za posledních zhruba 200 let popsány, jakož i s vývojem hypotéz o životech těchto zvířat a s vývojem jejich rekonstrukcí. Poskytuje informace o hledání a objevování zástupců dávno zaniklého druhohorního světa v 19. století, v první polovině 20. století, v období dinosauří renesance druhé poloviny 20. století, kdy se pohled na dinosaury ve světle nových nálezů radikálně změnil, a také na počátku 21. století, jež se pro studium dinosaurů stalo skutečnou zlatou érou. Mám tuto knihu velice rád, a po téměř půldruhé desetiletí se k ní vracím. Její přehlednost je nedocenitelná. Týká se tématu, do kterého se každý seriózní zájemce o pravěkou faunu chtě nechtě musí někdy pustit - stejně jako v ostatních vědeckých oborech, i v paleontologii obratlovců je dobré vědět, jak se poznatky akumulovaly, jak se měnily a co jejich získávání ovlivňovalo. Kdo byli lidé zodpovědní za nález a popsání tyrannosaura rexe? Je pravda, že fosilie triceratopse byly nejprve považovány za ostatky pravěkého bizona? Jaké byly posuny v získávání znalostí o dinosauřích vejcích a dinosauřím hnízdění? Jak se měnily představy o životech obrovitých sauropodů? Odpovědi na tyto a mnohé další otázky získáte právě čtením knihy Dinosauři - Velká kniha objevů. Při něm vás budou provázet výborné ilustrace předních paleoartistů Andreye Atuchina, Davida Bonadonna, Juliuse T. Csotonyiho, Todda Marshalla a Luíse Reye. Darren Naish, autor oblíbeného blogu Tetrapod Zoology a jeden z organizátorů každoroční události DinoCon, jakož i konzultant oblíbeného paleodokumentu Prehistorická planeta (Prehistoric Planet) z let 2022 až 2025, napsal řadu knih, z nichž některé vyšly v České republice; kromě této publikace jsou to ještě například Dinosauři a život v pravěku (2002), na které pracoval spolu s Davidem Lambertem a Elizabeth Wyse, a Dinosauři v životní velikosti (2011). Byl také konzultantem knihy Planeta dinosaurů (2012) od Cavana Scotta.

Přední obálka knihy Dinosauři - Velká kniha objevů, vydaného nakladatelstvím Svojtka & Co v roce 2010. Zdroj: Restorio

Historie poznávání života v pravěku je téměř stejně tak zajímavá, jako život v pravěku samotný. V posledních dvou stovkách let ovlivnili dinosauři, nejznámější a nejoblíbenější pravěká zvířata, smýšlení každého z nás o světě, v němž žijeme. A ačkoliv se paleontologie rozhodně nezabývá jen a pouze jimi a dalšími fosilními obratlovci, pravdou je, že si ji s dinosaury asociuje prakticky každý. Získávání poznatků o dinosaurech mělo v posledních dvou stovkách let významný dopad na vědu o živé přírodě i na uvědomění si místa lidského druhu v bohatém přírodním světě; před úspěchem nejrozmanitější skupiny obratlovců, která kdy na Zemi žila, a která i v jednadvacátém století co do počtu druhů (tedy ptačích druhů) překonává nás savce, se v určitých případech arogantní a v důsledku vlivu některých ideologií a kultur ještě donedávna o vlastní výjimečnosti přesvědčený Homo sapiens nemůže, než klonit. Je to však lidské poznávání světa dinosaurů, co z druhohorního záhrobí navrátilo jejich majestát - a o historii studia těchto úžasných zvířat je dobré něco vědět. I ten největší laik by měl mít povědomí o prvních kdy vědecky popsaných dinosaurech z Británie, o Válce o kosti, o objevu krále dinosaurů či o prvních objevech fosilií opeřených dinosaurů v Číně. Historie dinosaurologie není nějaké niche téma, ale neodmyslitelná součást vývoje přírodních věd, vývoje evoluční biologie a také vývoje naší kultury, jež dinosaury oslavuje a napomáhá činit z nich předmět fascinace dalších a dalších generací. To, co o dinosaurech jako společnost závisející na vědě (a obrovsky z ní kulturně i filozoficky těžící) víme dnes, se dá těžko srovnat s tím, co jsme věděli před padesáti roky, před stovkou let a před celými dvěma stoletími. Když si srovnáme, jak se za 200 let změnil pohled na megalosaura, prvního pojmenovaného dinosaura, dostaneme dobrý obrázek o síle vědeckého pokroku. A protože to poznávání světa dinosaurů je lidské, stojí za to vědět, kteří konkrétní lidé stáli za konkrétními objevy - kteří konkrétní lidé naši znalost pravěkého světa posunuli. 

Dinosauři - Velká kniha objevů není ani tak kniha o dinosaurech samotných - o jejich životech, rozměrech, stádech, bojích a všem dalším - jako spíše o oněch objevech, jež kousek po kousíčku napomáhaly skládat složité puzzle minulosti života na naší planetě. Nejde ale o nějakou tezi snažící se přesvědčit čtenáře o jakémsi vzoru skládání této puzzle, je to zkrátka přehled dvou set let objevů, vždy v souvislosti s konkrétními taxony. Tuto knihu jsem dostal jako dárek na Vánoce 2012 - přijde mi, jako by to bylo včera! Už když do ní poprvé nahlédl, velice se mi zalíbila, a v následujících letech jsem ji používal jako zdroj informací pro řadu článků na svém blogu. Pokud na tento blog chodíte dlouho, možná si vzpomínáte na to, že jsem v roce 2013 začal psát články o historických objevech některých dobře známých dinosaurů. Jako příklady mohu uvést články Objev ankylosaura, Objev achelousaura, Objev giganotosaura, Objev minmiho či Objev mononyka. Právě Dinosauři - Velká kniha objevů mi byla při psaní těchto článků největší inspirací a také největším poskytovatelem informací, a zhruba o tři roky později jsem o ní napsal v rámci tehdy běžící série Knihy o pravěku. Každý zvídavý zájemce má nějakou představu o tom, že támhleten sauropod z dokumentárního filmu a támhleten teropod, jehož kost (nebo její napodobeninu) viděl ve vitríně muzea, byl nalezen nějakým konkrétním člověkem nebo skupinou lidí, a nějaký konkrétní člověk nebo kolektiv lidí ho pak po důkladném prozkoumání pojmenoval. Tato kniha může nejen mladým zájemcům nahradit to představu o "nějakých" lidech znalostmi o lidech "konkrétních". O konkrétních lidech, kteří tvarovali podobu paleontologie obratlovců, a díky nimž toho dnes o pravěkém životě víme tolik, kolik toho víme. Darren Naish je vynikající popularizátor vědy - není divu, že jeho blog Tetrapod Zoology má tolik návštěvníků - a s touto knihou odvedl úctyhodnou práci. Opravdu doporučuji si ji pořídit a pročíst si ji.

Kniha má celkem 192 stran, z toho samotná textová část s mnoha ilustracemi, bez zahrnutí úvodních stran, rejstříku a zdrojů ilustrací a fotografií, činí 178 stran. Je rozdělena do 6 kapitol. Úvodní kapitola, Seznamujeme se s dinosaury, má čtyři dvoustranné části, nesoucí názvy O čem je tato kniha, Co jsou dinosauři, Rozmanitost dinosaurů a Země v době dinosaurů. Jde o stručný úvod do anatomie a rodokmenu dinosaurů a do podob naší planety v druhohorách. Druhá kapitola, Průkopnické objevování dinosaurů, začíná na straně 16, a po úvodní části nazvané 19. století ji tvoří 14 částí, zaměřených na dinosauří objevy od megalosaura, iguanodonta a thecodontosaura přes archeopteryxe a hypsilophodona až po triceratopse a camarasaura. Čtenáři se v ní dozví o nejvýznamnějších dinosauřích taxonech nalezených a popsaných v 19. století v západní Evropě a v Severní Americe. Třetí kapitola, Velká dinosauří horečka, je po úvodní dvoustraně nazvané Počátek 20. století tvořena 15 částmi, týkajícími se dinosauřími objevy první poloviny minulého století, od nálezu a popisu tyrannosaura rexe, ankylosaura a corythosaura až po nálezy masy koster coelophysisů na arizonském Ranči duchů a fosilií pachyrhinosaura. Čtvrtá kapitola, Renesance dinosaurů, zaměřená, jak napovídá název úvodní dvoustrany, na roky 1960-1989, obsahuje v 13 částech informace o objevech dilophosaura, euhelopa, yangchuanosaura a dalších jurských dinosaurů z Číny, deinocheira, ouranosaura či segnosaura. Pátá kapitola, Peří a srst: další diverzita, se zaměřuje, jak prozrazuje název úvodní dvoustrany, na Devadesátá léta, a v 13 částech obsahuje informace o objevech minmiho, amargasaura, utahraptora, mononyka nebo třeba neovenatora. Poslední kapitola nese název Dinosauři 21. století; v 10 částech se dozvíte kupříkladu o nálezu slavného souboje velociraptora s protoceratopsem či tyrannosaura pojmenovaného Sue. Většinu částí knihy tvoří dvoustrany zaměřené na určitý taxon či taxony z určitého místa a času, občas jsou však přerušeny speciálními, velice stručnými částmi o základech, metodách či o pokrocích paleontologie, například Odkrývání fosilií na stranách 42 a 43 či Zobrazování dinosaurů na stranách 114 a 115.

První kapitola, Seznamujeme se s dinosaury, začíná těmito slovy: "Když ve 20. letech devatenáctého století William Buckland a Gideon Mantell popsali první zlomky dinosauřích kostí, stěží si mohli představit rozsah objevů, které budou učiněny v následujících staletích." Velice by mě zajímalo, co se těm pánům odehrávalo v hlavách, když studovali fosilie megalosaura a iguanodonta. V první polovině 19. století byly přírodní vědy, a zvláště pak geologie a biologie, ještě úplně jinde. Samotná vize světa byla dočista jiná, intelektuální revoluce odstartovaná Charlesem Darwinem a jeho Původem druhů měla přijít až dlouhých pětatřicet let po Bucklandově popsání megalosaura, a slovo "dinosaurus" také ještě neexistovalo; poprvé jej vyřkl Richard Owen až v roce 1841. "Dnes jsou pozůstatky dinosaurů často nejoblíbenějšími exponáty v muzeích a sotva uplyne týden, kdy by se o dinosaurech nepsalo a nehovořilo ve světových sdělovacích prostředcích." Jak se věci změnily! Právě tato kniha vám pomůže pochopit, jak k tomu došlo; jak jsme od prvních Bucklandových a Mantellových výzkumů skorých ostatků dinosaurů učinili velký skok k dinosaury posedlé společnosti. Na straně 8 uvádí Darren Naish následující: "Většina knih o dinosaurech se zabývá současnými názory na dinosaury a krátce shrnuje historii klíčových nálezů; některé uvádějí, že staré názory na určitého dinosaura se zcela liší od těch současných. Tato kniha se speciálně zaměřuje na změnu představ o vývoji a vzhledu dinosaurů a na důležité objevy, které tyto názorové změny způsobily." Jak jsem již napsal výše, právě toho si na knize Dinosauři - Velká kniha objevů tolik cením - je to kniha o historii paleontologie, ještě přesněji dinosaurologie, spíše než kniha o rozměrech dinosaurů či spekulacích o jejich chování. O lidské stránce vědy Darren Naish píše: "Paleontologie nevypráví pouze o objevech, ale také o změnách ve společnosti i kultuře a o lidech i jejich představách a teoriích. ... Ačkoliv dobří vědci by měli sdělovat závěry svých studií čestně a bez předpojatosti, je zřejmé, že - zejména v době velké debaty o nějaké zvláště kontroverzní myšlence - byly závěry publikované některými autoritami poplatné jejich vlastním teoriím." V paleontologii je takových příkladů spousta: "Příkladem je Richard Owen, který ve 40. letech devatenáctého století použil dinosury jako protiargument počátečních názorů na evoluci, nebo Henry Osborn, který na příkladu tyranosaura, největšího z masožravých dinosaurů, obhajoval své názory o 'ortogenetické' hnací síle v rámci evoluce." Zmiňuje také problémy "učebnicové ortodoxie" - názory nepodložené důkazy, ale udržující se kvůli tomu, že z různých důvodů nebyl či není nikdo, kdo by je zpochybnil.

Část O čem tato kniha je uzavírá autor slovy, jejichž poselství je třeba mít při zájmu o vědu nebo o její produkty, tedy znalosti, vždy na paměti: "Ačkoliv se nám něteré staré názory na dinosaury mohou zdát naivní, scestné, ba dokonce směšné, měli bychom si uvědomit, že lidé, kteří tyto názory zastávali, byli často nesmírně vzdělaní a zkušení, neměli však možnosti, jaké máme dnes. A dále bychom měli mít na paměti, že názory, které my dnes považujeme za nepopiratelně správné, se mohou v budoucnosti ukázat jako zcela mylné." Něco podobného psal v jedné ze svých esejí v knize Hen's Teeth and Horses Toes (1983) i americký velikán evoluční biologie Stephen Jay Gould; nepovažujme vědce minulosti za stupidní jen proto, že jejich staré názory už byly dávno vyvráceny a dnes se nám zdají směšné. Tehdejší znalosti byly zkrátka produktem oné doby a snahy lidí omezených tou dobou a jejími možnostmi. Skvělá věc na historii vědy je ta, že náš učí o provázání vědy s dobovou kulturou, ekonomikou, technologií, společenskými normami a očekáváními a dalšími záležitostmi, takže nám pomáhá pochopit, že věda je zkrátka kreativní lidská aktivita (jak to psal právě Gould), neexistující v jakémsi vakuu. Ale dosti rozebírání těchto věcí. V části Co jsou dinosauři? uvádí Darren Naish velmi stručně, co dinosaury činilo dinosaury, a píše o měnících se názorech na taxonomii dinosaurů; opravdu to není tak dávno, co byli plazopánví a ptakopánví dinosauři považováni za nepříbuzné větve archosauřího evolučního stromu: "Koncepce dinosaurů jako přirozené skupiny byla v 80. letech devatenáctého století zpochybněna, když Harry Seely upozornil na to, že by mohli být rozděleni na dvě samostatné skupiny. ... V následujících desetiletích byl obecně přijat názor, že ptakopánví a plazopánví nebyli nejbližšími příbuznými a že tyto skupiny měly různé předky. V 70. letech dvacátého století paleontologové zjistili, že raní ptakopánví a plazopánví dinosauři měli stejné anatomické rysy, které u ostatních archosaurů chyběly. ... Podobně v r. 1974 Robert Bakker a Peter Galton oživili koncepci skupiny Dinosauria jako skupiny organismů s jediným předkem." Na straně 10 se čtenáři mohou naučit základy dinosauří anatomie na krásném snímku kostry tyrannosaura rexe. Další dvoustrana, Rozmanitost dinosaurů, prezentuje jednoduchý dinosauří rodokmen (proč jednoduchý? skupinu Thyreophora třeba dělí hned na Ankylosauria a Stegosauria, což jsou skupiny v rámci Eurypoda, ale co širší Thyreophoroidea?). Část Země v době dinosaurů obsahuje stručné informace o kontinentálním driftu a změnách klimatu v mezozoiku.

Vývoj rekonstrukcí vzhledu ptakopánvého dinosaura rodu Iguanodon od poloviny 19. století do 20. let 21. století. Zdroj: Nix Illustration

Bude dopsáno. :) Autor vskutku zaneprázdněn.