Projekt Kniha týdne se vrací! Po takřka tříměsíční přestávce se snad alespoň na několik týdnů za sebou opět budete každou neděli na blogu Blogorgonopsid dočítat o faktických knihách, kterým věnuji pozornost ve svém volném čase. Nadále vám tedy s koncem každého týdne hodlám představit knihu, kterou jsem si přečetl v uplynulých dnech, shrnout a zhodnotit její obsah. Předchozí části této série se týkaly knih Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina, My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall, Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown, Ve stínu člověka od Jane Goodall, The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling, Transient Landscapes of Ellen E. Wohl a The Companion Species Manifesto od Donny Haraway. Tentokrát vám představím publikaci s geografickou, environmentální, ekologickou, klimatologickou a archeologickou tématikou týkající se naší největší pouště!
When the Sahara Was Green (česky Když byla Sahara zelená) s podtitulem How Our Greatest Desert Came to Be (Jak vznikla naše největší poušť) je kniha emeritního profesora Martina Williamse z University of Adelaide, interdisciplinárního vědce studujícího po desítky roků klimatické a environmentální změny, vydaná v roce 2021 nakladatelstvím Princeton University Press ve Spojených státech amerických. Pojednává o období, kdy Sahara ani zdaleka nevypadala tak, jak ji známe dnes - jako vyprahlá obrovská poušť - ale kdy byla porostlá zelení, a byla domovem rostlin a živočichů, jaké si asociujeme se subsaharskou Afrikou. Skýtala tehdy útočiště a úrodnou půdu pro neolitické zemědělce, a její mokřady obývali krokodýlové, želvy, dvoumetrové ryby robalové nilští či hroši. Toto zelené období Sahary začalo před zhruba 15 000 lety, v tzv. Africké vlhké periodě, a skončilo před 5000 až 4500 lety, kdy se zelená Sahara postupně proměnila ve vyprahlou poušť. Profesor Williams odpovídá v této 222 stran dlouhé knize na zásadní otázky, které každého, koho proměna největší tropické pouště planety zajímá, jistě mnohokrát napadly. Proč byla Sahara na konci pleistocénu a v první polovině holocénu mnohem vlhčí, než dnes? Mohlo za proměnu Sahary jen přirozené sucho, nebo ruku k dílu přiložil i lidský druh? Proč je vůbec Sahara tak vyprahlá, a co všechno za to může? Nabízí vhled do světa, který z kolektivní paměti lidstva dosud nezmizel. Popisuje i zrod Sahary, celou její geologickou minulost, archeologické a čtvrtohorní paleontologické objevy svědčící o její nedávné proměně, a také koncepty sucha a dezertifikace. Rozebírá problematiku rozšiřování pouští, jež nebývá prezentována zvláště v médiích s dostatečným množstvím informací, a nahlíží také na politické problémy spojené s neadekvátním managamentem pouštní krajiny centralizovanými vládami. Profesor Williams je geologem a geomorfologem, a patří mezi přední odborníky na kvartérní geologii a geomorfologii povodí Nilu. V průběhu desetiletí se zabýval také dezertifikací a erozí v Austrálii či rekonstrukcí paleoenvironmentu Velké příkopové propadliny ve východní Africe a pleistocénních mokřadů australského kontinentu. Má na svém kontě například také knihu Climate Change in Deserts: Past, Present and Future (Klimatická změna v pouštích: Minulost, současnost a budoucnost) vydanou v roce 2014. When the Sahara Green je skvělou informativní publikací, kterou vám určitě mohu doporučit.
Přední obálka knihy When the Sahara Was Green vydané nakladatelstvím Princeton University Press v roce 2021. Zdroj: Princeton University Press
Když jsem se před asi dvěma týdny rozhodl konečně obnovit dočasně ukončený projekt Kniha týdne, okamžitě mě napadla pěkná desítka titulů, které bych si v jeho rámci rád přečetl. Jedním z nich byla kniha When the Sahara Was Green, o níž jsem již nějakou dobu věděl, a kterou jsem pro zařazení do tohoto projektu zvažoval od druhé poloviny léta 2025. Nakonec to byla právě kniha profesora Martina Williamse o době, kdy byla Sahara mnohem zelenější, než dnes, po které jsem sáhl. A rozhodně toho nelituji, ba naopak, byla to fascinující četba, jíž jsem věnoval každý den mezi sobotou 7. února a nedělí 15. února 2026. Pokud vás zajímá prehistorická minulost naší planety, pokud máte rádi pouště a písek a pokud máte zájem zvláště o Saharskou poušť, pak je When the Sahara Was Green tou pravou knihou pro vás. Obsahuje informace o pozůstatcích našich prehistorických předchůdců, kteří žili v zelené Sahaře; o živočiších, s nimiž se setkávali, a jež dnes potkáme mnohem dále na jih za hranicí Sahelu; o vědeckých výzkumech, které významně ovlivnily porozumění největší tropické poušti světa, od výzkumů pohybu pouštních dun Ralphem Bagnoldem až po letecký výzkum severosúdánské vegetace Hughem Lampreym; o historických záznamech, jež popisují písečné bouře; o prstencových komplexech na Sahaře; o masivu Adrar Bous v nigerském pohoří Aïr; o saharském prachu, jeho důležitosti pro tak vzdálená místa, jakými je například Amazonský deštný prales i o jeho možná překvapivé spojitosti s největším přírodovědcem všech dob, Charlesem Darwinem, a jeho plavbou na lodi Beagle; o klimatických, geomorfologických a dalších fyzickogeografických faktorech zapříčiňujících současnou podobu Sahary; či o vlivu lidské činnosti nejen na vegetaci jižního pásu Sahary. Představuje zevrubný zdroj informací vycházející z pečlivé rešerše i autorovy dlouholeté výzkumné praxe.
When the Sahara Was Green je hutná, informacemi nabitá kniha, určená pro široké čtenářstvo, včetně obecných zájemců o přírodu. Jedná se o publikaci vydanou akademickým nakladatelstvím, navíc pak tolik prestižním, jako je nakladatelství Princetonu, tudíž rozhodně neočekávejte nějakou senzalizaci, ani humor a anekdoty. Nejde ale ani o čisté encyklopedické vyložení informací, byť samozřejmě každá věta je v knize tohoto ražení nositelem důležitých informací. Profesor Williams však čas od času text prokládá i svými vlastními zážitky ze Sahary, a to již z konce 60. a začátku 70. let minulého století, kdy se mu poprvé coby tehdejšímu doktorskému studentovi (titul PhD získal v roce 1969) a začínajícímu vědeckému výzkumníkovi poštěstilo provádět fyzickogeografické terénní studie na dalekém jihu Libyjské pouště a dále v poušti Ténéré na území Nigeru. Pro čtenáře, kteří mají zájem o vědecké expedice do terénu, mohou být tyto části zvláště zajímavé. Už pro úvod vám mohu sdělit, že se mi líbilo, že profesor Williams zmiňuje například své táboření v poušti a noční pohyb dun, jež pak po jeho probuzení za časného rána měly docela jiný tvar, než večer, když zalehl do svého spacího pytle pod širákem. Opomenout ale nemohu ani jeho popis jím a jeho kolegy onehdy učiněného nálezu hroší kostry v prstencovém komplexu, který před více než pěti tisíci roky býval vyplněn jezerem. Jazyk knihy je mnohdy velmi popisný, a určitě očekávejte dlouhá souvětí. Je to zkrátka správná akademická publikace určená mj. i pro laické čtenáře.
Kniha je rozdělena na 3 části, z nichž každá má po 3 až 4 kapitolách, a k tomu sestává ještě z Prologu, Úvodu a Epilogu. První část, The Green Sahara (Zelená Sahara), je tvořena kapitolami Origins (Původ), Birth of the Sahara (Zrození Sahary) a Hippo Hunters of the Sahara (Saharští lovci hrochů). Jak profesor Williams sám píše v Úvodu, tato část poskytuje stručný popis toho, jak se Sahara zrodila a jak se postupně její výšiny a nížiny vyvíjely až do takové podoby, kdy před 15 000 až 5000 roky byla pokryta jezery, řekami, mokřady a lesy. Druhá část, A Sea of Sand (Moře písku), je tvořena kapitolami Through a Glass Darkly (Jako v zrcadle), Water and Sand (Voda a písek), A Handful of Dust (Hrst plná prachu) a Wood-Smoke at Twilight (Kouř táborového ohně za soumraku). Tato část se zabývá postupným vysušením Sahary a vývojem písečných dun z naplaveninových písků přinášených z výšin pouštními řekami v době neustálých tahanic mezi tekoucí vodou a pískem, přenášeným větrem. Část třetí, The Sahara Today (Dnešní Sahara), sestává z posledních tří kapitol s názvy In the Land of Great Drought (V zemi velkého sucha), Human Impact on the Sahara (Lidský vliv na Saharu) a Life in the Sahara: Adapting to Aridity (Život v Sahaře: Adaptace na vyprahlost). Zabývá se vlivem extrémních klimatických jevů na Saharskou poušť, dopadem Jižní oscilace či Indickooceánského dipólu na její podobu, a také tím, do jaké míry má lidská činnost vliv na fluktuace vegetačního pokryvu v jižní části Sahary a na dezertifikaci, k čemuž má autor nejednu velice dobrou připomínku. Epilog pak nabízí fascinující otázku možného návratu zelené Sahary, naučí-li se člověk žít s největší pouští světa (a rovněž tak s dalšími vyprahlými kouty planety) v harmonii. Kniha je doplněna velkým množstvím map, schémat, fotografií, grafů a tabulek. Nechybí paleogeografické a fyzickogeografické mapy, schémata rozličných v textech popisovaných geomorfologických úkazů, satelitní snímky ani barevné fotografie. Právě působivé barevné snímky, zobrazující geologické útvary, archeologické nálezy i současné lidské obyvatele Sahary, vyplňují část knihy mezi 2. a 3. částí publikace; je jich celkem 35, navíc s barevnou mapou afrického kontinentu.
Profesor Williams ze všeho nejdříve v Prologu popisuje expedice do Saharské pouště, kterých se účastnil na přelomu 60. a 70. let minulého století. Knihu začíná vzpomínkou na objev fosilizovaného hrudního koše hrocha, kterého po noční pouštní bouři v prstencovém komplexu uprostřed masivu Adrar Bous nalezl ve společnosti profesora Johna Desmonda Clarka, archeologa z University of California, Berkeley. Oba muži se tehdy, v poslední den výpravy, krátce před započetím dlouhé cesty domů (pro profesorka Clarka konkrétně do Kalifornie, pro profesora Williamse zpět do australského Sydney), procházeli po břehu jezera, jež vyschlo před 8000 lety. Nebyl to ale žádný šťastný objev; už o tři měsíce dříve na stejné lokalitě profesor Williams, tehdy, v roce 1970, čerstvě doktor, se svými kolegy nalezl nejstarší kdy nalezenou kostru saharského domácího skotu, starou 5000 let. Důvod, proč se tým po tři měsíce zdržoval v Adrar Bous, snad nejvíce břehům moří vzdáleném místě v severní Africe (tedy v samém srdci Sahary), nemohl být náhodnější; jeho původní plán pokračovat ve výzkumu na jihovýchodě Libyjské pouště byl zmařen politickou situací v Libyii, konkrétně tedy převzetím moci nad zemí plukovníkem Muammarem Kaddáfím ve druhé polovině roku 1969. Z tohoto důvodu se tým vědců studujících geologii a geografii Sahary vydal z Tuniska přes Alžírsko až do pohoří Aïr v Nigeru. Jeho pozoruhodné nálezy, k nimž došlo kvůli nečekané změně plánu a cíle výpravy, položily základ pro porozumění zelené Sahaře v době před 15 000 až 5000 roky. Členové expedice nalezli také kamenné nástroje stáří 12 000 až 8000 let, které Desmond Clark považoval za "epi-paleolitické", a staré neolitické hrnce obsahující tisíce let vysušené plody břestovce celokrajného (Celtis integrifolia), dřeviny rostoucí dnes v travnatých savanách středního Súdánu, v místech s ročním úhrnem srážek alespoň 450 milimetrů. Člověk si dokáže představit, jak vzrušující pro tyto výzkumníky musely tyto objevy být. Začínali odhalovat prehistorii Sahary, o které do té doby nikdo nevěděl. Měli plno otázek. Jak autor píše: "Drsný kontrast mezi současnou vyprahlostí a přemožujícími důkazy nedávné vlhké minulosti mne navedly na celoživotní cestu. Chtěl jsem vědět, proč byla Sahara jednou zelená a dobře zavodněná země, schopná uživit veliká zvířata, jako byli sloni, žirafy, hroši a krokodýlové, kteří jsou dnes k nalezení mnoho stovek mil dále na jih v savanových regionech východní Afriky. Byl jsem také zvědav, co mohlo způsobit vysušení kdysi úrodné Sahary a její proměnu ve vyprahlou divočinu."
Úvod knihy uvádí obecné informace o Sahaře, jaké jsou nám jistě známy z hodin základoškolského zeměpisu - například to, že Sahara pokrývá 9,2 milionů čtverečních kilometrů, má tedy čtyřnásobnou rozlohu, jako Středozemní moře, a že se nachází mezi 16° a 30° severní šířky. Profesor Williams pak na tyto údaje a na údaje o ariditě této části světa navazuje: "Před asi 15 000 až 5000 lety byla situace velice odlišná. Tropický pás přijímal více záření od Slunce, letní monzun byl proto silnější, a jak letní, tak zimní deště dosahovaly až do současného aridního srdce Sahary. Výsledkem bylo, že vegetační pásy se také hnuly směrem do vnitrozemí, takže rostliny závislé na středomořských zimních srážkách kolonizovaly severní Saharu, a rostliny závislé na letních srážkách kolonizovaly jižní a centrální Saharu. Vegetační zóny, které známe dnes, se tehdy posunuly o více než tisíc kilometrů dále do vnitrozemí podél severního i jižního okraje Sahary - byl to čas, kdy Sahara byla zelená." Čtenáři je také představeno pozadí výprav profesora Williamse do Sahary a jeho výzkumu zelené Sahary, a uvádí, že poprvé se v regionu ocitl už v létě 1962, kdy mu scenérie Libyjské pouště dala "dojem jiné planety." Autor také připomíná, že nemusíte být specialisty, abyste této knize porozuměli. Nato začíná 1. část, The Green Sahara (Zelená Sahara), v jejímž úvodu uvádí profesor Williams důležitý fakt, který je třeba mít neustále na paměti - totiž že Sahara není jen zemí písku: "Sahara je populárně vnímána jako nekonečné přemisťující se písečné duny střídané rozlehlými písečnými pláněmi, z nichž vystupují občasné skalnaté kopečky. Nic nemůže být dále od pravdy. Jen asi pětina Sahary je vlastně složena z pouštních dun a písečných plání. Zbývající čtyři pětiny jsou tvořeny drsnými pohořími, rozsáhlými pískovcovými a vápencovými plošinami a extenzivními štěrkovými pláněmi tvořenými jemnými větrem přenášenými a naplaveninovými sedimenty pokrytými tenkou povrchovou vrstvou jemného štěrku a kamenů." První část knihy nabízí vhled do vzniku Sahary, do dob, kdy po ní kráčeli neptačí dinosauři, a do posledního období, právě před oněmi 15 000 až 5000 roky, kdy byla Sahara zelená.
První kapitola, Origins (Původ), začíná působivým citátem Lva Tolstého z jeho snad nejslavnějšího díla, Vojna a mír; pojednává o neschopnosti lidského intelektu skutečně uchopit plný rozsah příčin jakéhokoli jevu a zároveň potřebě tyto příčiny objevit, zakořeněné v lidském duchu. Velice si cením výběru tohoto citátu, protože perfektně čtenáře uvádí do této objevné cesty. Profesor Williams nejprve v podkapitole My Introduction to the Sahara (Mé seznámení se Saharou) blíže uvádí to, co nakousl již v Úvodu, tedy jak poprvé v létě 1962 stanul v Saharské poušti jako čerstvý absolvent Cambridge s titulem z geografie, který o něco dříve po prolézání vápencových jeskyní v anglickém Derbyshire kývl na nabídku přidat se k expedici Britské armády do jihovýchodní Libye, vedené kapitánem Davidem Hallem. Ačkoliv už předtím navštívil exotičtější místa a pomáhal mapovat zalednění na jihozápadě Irska, v poušti se předtím nikdy neocitl. Už tehdejší nálezy rybích kostí v Sahaře a rytiny lidí a jejich dobytka jej velice zaujaly, a donutily jej ptát se na to, co byla Sahara teprve před pár tisíci let zač. Popisuje oázu Tamanrasset v Alžírsku a pohoří Hoggar, ve kterém zanechal kamenný domeček známý francouzský geograf Père Charles de Foucauld v roce 1910, či oázu El Berbera na západě Sahary, skrytou mezi rozsáhlými pískovcovými útesy s pouštním či skalním lakem, tvořeným oranžovožlutými manganovými oxidy a železem. Významná část kapitoly je však zaměřena na geologickou minulost Sahary. V podkapitole Back to the Basement (Zpátky do sklepa) popisuje autor horninové základy Sahary, datující se do doby před 2,5 miliardami až 500 miliony lety, nazývanými Basement Complex. Jeho horniny jsou dnes viditelné jen na 15 % povrchu Sahary. Orogeneze probíhala v oblasti Sahary před 2,6 miliardami až 650 či 550 miliony let, ale mladší orogenní procesy nastaly ještě před 350 až 200 miliony roky. Pozornost je věnována také zformování Gondwany před nějakými 420 miliony let, které byla samozřejmě Afrika součástí, a jejímu pozdějšímu rozpadu. Dále se dozvíte také, proč je Sahara dnes tak plochá: "Je pro to řada důvodů. Během intervalů v minulosti byla Sahara invadována mořem, a mořské sedimenty byly rozesety napříč krajinou, zvláště během křídových časů před 145 až 66 miliony let. Tyto sedimenty zaplnily preexistující topografické sníženiny v krajině, a zformovaly plášť takřka horizontálních vápenců, pískovců a bahnovců. Později se řeky zaryly do těchto mořských sedimentárních hornin, a nakonec vytvořily široká údolí oddělená příkrými svahy hraničícími s dnes poměrně extenzivními plošinami." Na konci kapitoly je zmíněno druhohorní Núbijské vápencové souvrství ve východní části Sahary.
Sahara, jak si ji dnes představujeme - ohromný kontrast oproti její podobě před pouhými 15 000 až 5000 roky. Zdroj: Britannica
Druhá kapitola, Birth of the Sahara (Zrození Sahary), se již zabývá samotným vznikem saharského regionu, začínajícího Východoafrickou orogenezí (anglicky East African Orogeny) před 850 až 55 miliony let. Pro čtenáře, kteří nejsou v geologii tolik zběhlí, profesor Williams krátce vysvětluje pojmy intruze a extruze, a píše o konečném složení Gondwany z různých litosferických desek, včetně tedy africké desky. Popisuje prstencové komplexy, tvořené cirkulárními pásy hornin vulkanického původu, jež jsou rozesety v určitých částech Sahary, a zmiňuje mapování prováděného francouzským geologem Russelem Blackem a jeho kolegy v 60. letech minulého století, kteří zjistili, že pohoří Aïr je z více než tří čtvrtin tvořeno prstencovými strukturami mladšího granitu intrudujícími skze starší prekambrické horniny; všechno jsou to prstencové komplexy. V podkapitole Under the Ice (Pod ledem) píše autor o dlouhých obdobích eroze a sedimentární depozice za extrémně chladných období, které Saharu též velmi poznamenaly; kupříkladu během ordovického zalednění před 460 až 440 miliony lety docházelo k významné akumulaci glaciálních sedimentů v oblasti mezi Mauritánií a Arabským poloostrovem. Od dalšího zalednění v době před 360 až 260 miliony let, které, jak autor uvádí, nemělo nic co do činění s následným masovým vymíráním před 250 miliony let, se přesouvá k dobám ledovým a meziledovým v pleistocénní epoše. Za posledního ledovcového maxima bylo marocké pohoří Atlas permanentně pokryto sněhem, hranice lesa v něm byla o tisíc metrů níže, a teploty byly nižší o 8°C až 12°C. V této době podle něj většina lovců a sběračů Saharu opustila. Část této kapitoly, konkrétně podkapitola Roaming Dinosaurs and Petrified Forests (Toulající se dinosauři a zkamenělé lesy), je věnována také dinosaurům a další druhohorní fauně. Profesor Williams zmiňuje nejstaršího ze stegosaurů, druh Adratiklit boulahfa, který je známý ze střední jury Maroka, a samozřejmě také největšího teropoda, kterým byl Spinosaurus aegyptiacus, a který je znám ze spodní křídy Egypta. Zmiňuje se ale i o sauropodovi z oázy Dakhla, byť neuvádí jeho druhové jméno; pro úplnost, jde o druh Mansourasaurus shahinae, popsaný v roce 2018. Ve dvou odstavcích se autor věnuje době, kdy byla Sahara pod mořem, a zmiňuje ono deset milionů let trvající období v době před 100 až 90 miliony lety, kdy mezi Jižním Atlantikem a mořem Tethys nebyla žádná souš. Zrození Sahary mohlo podle něj nastat v miocénu. Právě z pozdního miocénu jsou z Čadské pánve známy fosilie savanových a mokřadních zvířat a rostlin.
Třetí kapitola knihy, Hippo Hunters of the Sahara (Hroší lovci ze Sahary), je již zaměřena na období mezi 15 000 až 5000 roky, kdy skutečně značná část Sahary vypadala, jako dnešní Serengeti: "Vegetace byla po většinu toho času velmi podobná savanovým lesům a savanovým travnatým pláním dnešní východní Afriky s jejich stády antilop, slonů, žiraf, spolu s občasnými nosorožci a vždy přítomnými smečkami psů hyenových, šakalů, hyen a lvů." Kromě pozůstatků divoké zvěře byly ve vyprahlém regionu nalezeny i již výše zmiňované ostatky prvního skotu: "Ještě více fascinující, než pozůstatky krokodýlů a hrochů, jsou podněcující ostatky domestikovaného neolitického dobytka, který se pásl v místech, jež jsou dnes suchou a bezvodou pouští, a který se poprvé objevil na Sahaře asi před 7400 lety." V podkapitole A Land of Lakes and Rivers (Země jezer a řek) zmiňuje profesor Williams termín "Le Sahara des Lacs" neboli "Sahara jezer", který začali používat francouzští archeologové s odkazem na nemálo pozůstatků jezer a jezerních sedimentů rozprostřených po celé Sahaře. Čtenář se dočte o tom, že Čadské jezero vzniklo v miocénu, dále se dočte o nálezech fosilií hrochů a robalů nilských, ale také o současných reliktních populacích kočkodanů husarských a paviánů v pohoří Aïr, jež jsou žijícím důkazem dřívějšího mnohem širšího rozšíření těchto primátů, a kterým se poprvé věnoval francouzský přírodovědec Théodore Monod. Co se jezer týká, zmiňuje profesor Williams výzkum britského geografa Nicka Drakea a jeho kolegů, kteří pomocí satelitních snímků a georadaru studovali vyschlé řeky, jež svého času zásobily vodou onu "Saharu jezer". Autor dále píše o vyschlém jezeru v Adrar Bous, jehož sedimenty obsahují ulity sladkovodních plžů rodů Bulinus a Biomphalaria, jež dnes o něco víc na jih šíří nepříjemnou nemoc schistosomózu, způsobovanou jimi přenášenými krevničkami. Píše i o prvním krátkorohém skotu, který byl zřejmě do Sahary přiveden z oblasti Úrodného půlměsíce, a také o krokodýlích koprolitech obsahujících pylová zrna. O odbornících, kteří fosilní pyl studují, s chválou uvádí: "Lidé, kteří zasvětili své profesní životy studiu zrn fosilního pylu, jsou úžasnými bytostmi. K tomu, že potřebují nesmírnou trpělivost při počítání stovek pylových zrníček pod mikroskopem, a že potřebují být velice opatrní při práci s některými extrémně nepříjemnými chemikáliemi k extrakci pylových zrn ze sedimentů, potřebují také hodně štěstí při hledání vhodných vzorků." Palynologii se pořád od nezasvěcených nedostává tolik respektu, jaký si zasluhuje!
V závěru třetí kapitoly se profesor Williams věnuje saharským skalním malbám a rytinám, jež poskytují naprosto úžasný pohled do onoho nedávno ztraceného světa zelené Sahary, a to z rukou zástupců našeho vlastního druhu. Zmiňuje scény tassiliské pískovcové plošiny ve středním Alžírsku, na nichž lze vidět ženy jezdící na zádech volů, ale také obrazy stanům podobných úkrytů, jež se docela podobají stanům dnešních nomádů z konfederace Baggara v západním Súdánu. Autor zmiňuje práci francouzského amatérského archeologa Henriho Lhotea, se kterým se setkal v lednu 1970, a který se zabýval skalními malbami v Tassili, nazývanými "Tassili Frescoes". Vůbec jsem nevěděl, že Lhote se pokoušel vytvořit věrné kopie těchto skalních maleb, a že jsou k vidění "ve vysoce střežené podzemní místnosti v Museé de l'Homme v Paříži." Prý ale nejsou zase tak vědecky přesné, a důležité jsou spíše pro svou uměleckost (to profesoru Williamsovi řekli sami zaměstnanci muzea, které navštívil v červnu 2018). Čtenář se dozví, jak jsou skalní malby pravěkých lidí datovány, a je také poučen, že mnohé z těchto maleb měly spirituální význam, podobně jako malby Aboriginců v Austrálii či Sanů z jižní části afrického kontinentu. Jsou mu také představeny čtyři fáze lidského osídlení horského pásma Jebel Uweinat v Libyii. V posledním odstavci pak ještě profesor Williams píše o poměrně přehnaném termínu "akvatická kulturní fáze" či "akvalitické nástroje", se kterými přišel britský archeolog John Sutton; tyto termíny pro rozličné nástroje lidu zelené Sahary před 15 000 až 5000 roky odrážejí tehdejší vlhkost regionu a přítomnost velkého množství jezer a řek. Velkou změnou saharského regionu se zabývá 2. část knihy, A Sea of Sand (Moře písku), v níž profesor Williams popisuje postupný nástup aridity v severní Africe mezi 5000 až 4500 roky.
Čtvrtá kapitola When the Sahara Was Green, odkazující svým názvem Through a Glass Darkly (Jako v zrcadle) na slavný film Ingmara Bergmana z roku 1961 o schizofrenní dívce trávící dovolenou na odlehlém ostrově, začíná kritikou slov environmentálních vědců Paula a Anne Ehrlichových z jejich slavné knihy Population, Resources, Environment: Issues in Human Ecology z roku 1970, v níž uváděli, že Sahara je produktem lidské činnosti - zvláště pak odlesňování, overgrazingu a špatného zaplavování - v kombinaci s přirozenými klimatickými změnami. Profesor Williams uvádí: "Toto tvrzení je jak fakticky nesprávné, tak zavádějící. ... Zatím bude stačit, abychom si řekli, že Sahara existovala jako poušť miliony let předtím, než předchůdci lidí začali vyrábět kamenné nástroje před nějakými 2,5 miliony let v údolí Gona v etiopské afarské propadlině. Navíc již dlouho víme, že během prodloužených such rostlinný pokryv vymírá nebo se stává dormantním na obou okrajích pouště, díky čemuž vytváří iluzi, že poušť se rozšiřuje, ač během prodloužené vlhké fáze dochází k opaku. Jedno sucho nevytvoří poušť!" V poslední, třetí části knihy pak autor na tato slova bude navazovat. V první podkapitole, Why Is the Sahara Dry? (Proč je Sahara suchá?), uvádí hlavní fyzickogeografické faktory ovlivňující její současnou podobu; Hadleyho cirkulaci (sezónní přemístění větrů nesoucích deště) a samotnou velikost Sahary, jež znamená, že vzduch proudící od moří a oceánů je z většiny velmi rychle zbaven vlhkosti, než s ní může doputovat do aridních oblastí; do samotné pouště se pak dostává jen velmi málo srážek. Dalšími uvedenými faktory jsou velká pohoří na severoafrickém pobřeží (Atlas zbavuje vzduchové hmoty značné části vlhkosti; na vnitrozemské straně pohoří vzniká samozřejmě srážkový stín) a přítomnost chladného oceánského proudu proudícího na jih podél západního pobřeží Sahary; studená voda z hlubin Atlantiku posiluje ariditu na souši. V podkapitole First Signs of Aridity (První znaky vyprahlosti) se dozvíte více o postupném vysychání Sahary, které měly mít za následek tři další faktory - výzdvih tibetské plošiny v pozdním miocénu, klimatické změny související s akumulací ledu na Antarktidě a ve vyšších zeměpisných šířkách severní polokoule, a ochlazování oceánů. S akumulací ledu na nejjižnějším kontinentu opačné polokoule souvisely i změny v rychlostech větrů, které měly vliv na erozi na Sahaře. O miocénní Sahaře autor uvádí: "... Sahara nebyla tak univerzálně vyprahlá v miocénu, jako dnes. Během celkově dlouhých intervalů vlhčího klimatu středomořské rostliny migrovaly pomalu na jih do centrální a jižní Sahary, zatímco rostliny z vlhkých tropů mířily pomalu na sever. Dnes jsou jedinými důkazy těchto velkých migrací některé skoré reliktní populace mediterránních i tropických rostlin obývajících horská refugia v pohořích Hoggar, Tibesti, Aïr a Jebel Marra." Závěr kapitoly je věnován Mediterránské solné poušti, jež vznikala v důsledku opakovaného vysychání Středozemského moře, což samozřejmě zbavovalo severní Afriku zdroje vlhkosti.
V 5. kapitole, Water and Sand (Voda a písek), si profesor Williams dává za cíl následovat Williama Blakea s jeho vyzváním vůči nám představit si svět v zrnku písku, a to tak, že nám opravdu představí, jak se písek tvoří. Uvede nás do příběhu Ralpha Bagnolda, který při svých cestách po Sahaře nabyl neuvěřitelných navigačních schopností (a to v době, kdy učinit chybu při cestování pouští k některé oáze mohlo mít pro celou výpravu fatální následky), a který položil základy pro studium putování pouštních dun. Hlavní takeaway z tohoto dlouhého textu - hraniční hodnota pro mobilizaci písku a jeho transport leží mezi čtyřmi až šesti metry rychlosti větru, který má písek odnášet. Dozvíte se o různých typech saharských dun - ať už jsou to duny barchanské, jež mají půlměsícový tvar, malé duny zvané nebkha tvořící se okolo trsů travin či seifské duny tvořící se po směru větru i na mnohakilometrové vzdálenosti (jsou to podélné duny). Právě v této části popisuje profesor Williams svůj zážitek z Libyjské pouště z roku 1963, kdy si šel lehnout pod širákem na izolované barchanské duně, a dalšího dne ráno již byla duna přemístěna ve směru větru (a jeho spacák byl posypán pískem). Další věcí, co mě v této kapitole zaujala, byli trpasličí krokodýlové z druhu Crocodylus niloticus, tedy zástupci krokodýla nilského, které v roce 1957 našel britský archeolog Anthony J. Arkell v údolíčku Wadi Zirmei. Tito trpasličí krokodýlové, přežívající v refugiu představujícím poslední záchvěv zelené Sahary, neměřili více, než 1,8 metru (šest stop), a dnes jsou už nadobro pryč. Jinak se v této kapitole dočtete třeba i o lunettách neboli jílových dunách. V 6. kapitole knihy, nazvané A Handful of Dust (Hrst plná prachu) zdánlivě na počest románu britské spisovatelky Evelyn Waugh a podle něj natočeného romantického filmu režiséra Charlese Sturridge z roku 1988, byť ve skutečnosti jde spíše o odkaz slavné věty z Pusté země od T. S. Eliota, se čtenář dozví, jaký význam má saharský prach pro Amazonský deštný prales, a co to vlastně pouštní prach je. Dovolím si citovat pár autorových slov: "Saharský pouštní prach, který dosahuje až do Amazonské pánve, hraje důležitou a možná dokonce kritickou roli v udržení zdraví Amazonského pralesa. Částečky prachu poskytují jádra pro formaci ledových krystalků v oblacích nad deštným lesem, a tak pomáhají posílit či udržet srážky nad amazonskými lesy. Rovněž tak jsou důležité stopové prvky v prachu, jako jsou dusičnany, fosfor a draslík, které jsou hlavním zdrojem rostlinných živin." Od velkého sucha v americké Oklahomě, během něhož se zrodil termín Dust Bowl, a které popisoval John Steinbeck v románu Hrozny hněvu z roku 1939, se autor přesouvá k migraci saharského prachu až do Švédska, ale i do jižního Irska. V neposlední řadě autor píše o khamsinu, teplém, suchém větru foukajícím v Egyptě a v Libyii od února do června a přenášejícím zrna prachu na velké vzdálenosti - daleko od místa původu.
Velice mě zaujala podkapitola Charles Darwin and His Dust Samples (Charles Darwin a jeho vzorky prachu). Profesor Williams v ní líčí první setkání slavného britského přírodovědce se saharským pískem na palubě lodi HMS Beagle v lednu roku 1832. Beagle tehdy zakotvila v přístavu Porto Praya na Kapverdských ostrovech, a to po cestě podél západního pobřeží Sahary. Darwin, zkoumající jako správný přírodovědec se zájmem vše kolem sebe, ještě ve svém mladistvém zápalu, odebral vzorek saharského prachu ze stěžně. Následně poslal psaní svému dobrému příteli Charlesi Lyellovi, čerstvě proslavenému jako autorovi Principů geologie (jejichž čtení při plavbě na Beagle Darwina také ovlivnilo), jenž se nacházel na několik stovek kilometrů vzdálené lodi, aby mu nasbíral pár dalších zrn saharského prachu. Darwin pak své i jeho vzorky odeslal německému přírodovědci profesoru Christianu Gottfriedovi Ehrenbergovi, sídlícímu v Berlíně, známému hlavně pro studium tzv. Blutregen neboli krvavého deště. Ehrenberg jako první z Darwinových a Lyellových vzorků vyčetl, že saharský prach obsahuje frustule rozsivek. A to muselo znamenat jediné - tento prach musel pocházet z jezer, kde tyto mikroskopické řasy žily ve vodě. Diatomit, který se v jezerech tvořil, byl po vyschnutí jezer před méně než 5000 roky erodován, a stal se z něj potenciální pouštní prach. Je velice zajímavé, že první krok ke studiu zelené Sahary neučinil nikdo jiný, než právě sám Charles Darwin, byť si určitě do konce svého života, zvláště po vydání O původu druhů v roce 1859, nedovedl představit, jaký význam ten malý odběr saharského prachu ze stěžně Beagle měl mít. Profesor Williams se dále v této kapitole zabývá saharským prachem v atlantských mořských sedimentech. V 7. kapitole, poslední z 2. části knihy, nesoucí název Wood-Smoke at Twilight (Kouř táborového ohně za soumraku) a odkazující jím na slova z knihy The Feet of Young Men od Rudyarda Kiplinga, popisuje profesor Williams evoluci člověka. Vrací se k Charlesi Darwinovi a jeho významné knize O původu člověka (brzy oslavíme 155. výročí jejího vydání!), v níž správně odhadl, že původ našeho rodu musíme hledat v Africe; píše o australopitékovi Lucy (jejíž kostru jsem měl loni tu čest vidět naživo v Národním muzeu v Praze); o lidských druzích Homo habilis, Homo ergaster, Homo rudolfensis a Homo erectus; o prvních kamenných nástrojích i hrncích a o vynálezu ohně. Píše také o rozhodnutí většiny neolitických zemědělců ze Sahary odejít, když začala vysychat.
Autor knihy, profesor Martin Williams, geolog, geomorfolog a interdisciplinární vědec s desítkami let zkušeností z výzkumů aridních regionů severní Afriky a Austrálie, v nitru drsné Sahary v prosinci 1969. Zdroj: Professor Martin Williams
Ve třetí a poslední části knihy When the Sahara Was Green, která byla pojmenována The Sahara Today (Dnešní Sahara), se profesor Williams zabývá příčinami a důsledky historických such, otázkou dezertifikace a jejími problematickými definicemi, a v neposlední řadě také adaptacemi rostlin a zvířat, včetně nás lidí, na extrémní podmínky vyprahlé Sahary. Myslím si, že je dobře, že se kriticky vyjadřuje k politikám, které měly negativní vliv na nomádské společnosti, a dovolím si uvést zde tato jeho slova: "Po mnoho stovek let adoptovaly pastevecké společnosti nomádský životní styl, jenž jim umožňuje optimálně využít regionálních fluktuací ve srážkách. Neimaginativní a represivní politiky centrálních vlád vytvořené s cílem znovuusazení nomádů do zafixovaných lokalit a zabránit tradičnímu pohybu nomádů a jejich stád napříč tím, co jsou dnes národní hranice, vytvořily těžkosti, sociální nepokoje, sporadické rebelie a čím dál více i partyzánské války, jak dnes vidíme v západním Súdánu, Čadu, Nigeru a Mali." V 8. kapitole, In the Land of Great Drought (V zemi velkého sucha), se čtenář nejprve dočte o tom, co vlastně sucho je (autor připomíná, že je třeba počítat při definování sucha i s jeho vlivem na podzemní vodu a na povrchový tok). Značná část této kapitoly je věnována dopadům Sahelského sucha v letech 1968 až 1973, které autor sám zažil, když pracoval v Nigeru. Píše: "Po dvou desetiletích nadprůměrných dešťových srážek zaznamenal celý region Sahelu silný a prodloužený pokles srážek od konce 60. let dále. ... Sahelské sucho, které začalo v roce 1968, bylo následováno pulzy vážného sucha v letech 1971-73, 1977, 1982-84 a 1987, s jen malými nárůsty srážek poté, a bylo následováno dalším vážným suchem v roce 2005." Popisuje zavrhovaný Albedo Drought Model, o kterém uvádí, že může vysvětlovat sucho na lokální úrovni, ale ne pro celý velký region, a poté přechází k popisu El Niño a Jižní oscilace, Indickooceánského dipólu a vulkanických erupcí souvisejících s příchody sucha (ať už šlo historicky o megaerupce jako Tambora, Karakatau či Pinatubo) v různých částech světa, včetně tropů (například erupce sopky Laki v letech 1783-84 zeslabila africkou a indickou monzunovou cirkulaci). Čtenáři se dozví také o tzv. dust veil index, který vypočítal anglický klimatolog Hubert Lamb (těch indexů vlastně vypočítal několik) na základě erupce Krakatau v roce 1883 coby standardu.
Předposlední kapitola, Human Impact on the Sahara (Lidský vliv na Saharu), se zabývá konceptem dezertifikace. Autor nejprve zmiňuje populární knihu Climates of Hunger klimatologa Reida Brystona a popularizátora vědy Thomase Murrayho z roku 1977, kteří v ní napsali, že Radžastánská poušť vznikla před 4000 pouze lidským vlivem. Profesor Williams namítá, že takto tomu není, a že pouštní duny byly v oné části jižní Asie aktivní po alespoň 200 000 let! Poté se vrací k tvrzení manželů Ehrlichových, které jsem zmiňoval již výše, a které považuje za chybné, a uvádí na pravou míru, jak se to má s často neporozuměnou či nesprávně čtenou prací ekologa Hugha Lampreyho, který v roce 1975 studoval vegetaci v severním Súdánu. Výsledky jeho leteckého průzkumu, podle kterých se za 17 let posunula hranice pouštní vegetace o 90 až 100 kilometrů, byly podle autora knihy mnohokrát misinterpretovány, a málokým bylo chápáno, že v 50. letech bylo v regionu vlhčeji než obvykle (srážky byly nadprůměrné), kvůli čemuž se vegetace nacházela i dále na severu. Autor doplňuje: "Recentnější práce ukázaly, že rostlinný pokryv podél jižní Sahary dosti kolísá rok od roku, a že opakovaná satelitní pozorování změn rostlinného pokryvu je třeba provádět v dlouhých časových intervalech, určitě po více než desetiletí, pro demonstrování reálných trendů v čase a prostoru." To je zkrátka základ ekologie - dlouhodobá pozorování jsou klíčová, malá změna v populaci a rozšíření organismu rok od roku totiž ještě nemusí nic znamenat. Co se týče dezertifikace samotné, líbí se mi, že autor poukazuje na fakt, že pouštní oblasti se nemohou dezertifikovat, tudíž spojení jako "dezertifikace Sahary" vlastně nedávají smysl. Dezertifikaci, například v důsledku současné změny klimatu, prodělávají jiné, ne-pouštní oblasti. S hledáním správné definice dezertifikace si profesor Williams pomohl u A Sand County Almanac proslulého amerického ochránce přírody Aldo Leopolda. Dále se v této kapitole autor snaží odpovědět na otázku, zda tedy lidská činnost Saharu před oněmi 5000 až 4500 lety vysušila, a dochází k tomuto závěru: "'Ne!' Lidé pomohli zhoršit environmentální dopad poslední fáze klimatického vysoušení, jež nastalo před 5000 až 4000 lety, ale tento dopad byl docela lokalizovaný a zřejmě způsobený nadměrnou pastvou stády domácího skotu. Prehistoričtí lidé neměli dopad na regionální klima Sahary. Naopak, bylo to měnící klima, co mělo dopad na lidi."
When the Sahara Was Green je podle mě výtečná publikace pro každého, koho zajímá nepříliš dávno ztracený svět zelené Sahary. Je to opravdu dobře napsaná akademická kniha s řadou obrazových materiálů a s informacemi, jež je dobré mít v hlavě. Vždy je dobré navigovat geologií, environmentálními vědami i klimatologií, mít povědomí o našich prehistorických předcích a místech, na kterých žili (a v případě zelené Sahary i trvale po tisíce let zemědělčili), a vývoji různých částí světa, největší tropickou poušť světa nevyjímaje. Je to fascinující čtení. Mám za to, že pokud si When the Sahara Was Green přečtete, nebudete toho litovat. Knihu vřele doporučuji.
