Elon Musk a neporozumění Jurskému parku

Do jakého světa jsme to jen vyrostli, má fellow zedka? Kdybych skutečně chtěl, mohl bych tento skromný prehistoricko-přírodopisný blog proměnit v nezávislé žurnalistické médium kritizující současné politické dění, ale nejspíše bych se při jeho psaní uřechtal k smrti, neboť bych jistě často věnoval pozornost psím kusům nejbohatšího a nejstupidnějšího muže planety. Melon Usk, jehož jediným přínosem společnosti bude to, že jednoho dne - je to naštěstí nevyhnutelné - chcípne, se totiž na sociální síti, kterou před lety koupil a proměnil ji v propagandistický ráj sklepních hochů reprodukujících před očima všech své neohrabané sexuální fantazie bílé nadřazenosti, chová jako blbec, a člověk kvůli tomu vážně začíná trpět nezastavitelnými záchvaty smíchu. Běžně bych se nesnižoval k tomu, abych vás o nějaké jím rychle naťukané konině informoval, ale pro jednou má takový příspěvek na mém blogu své místo. Elonia totiž zmínila Jurský park, a dokázala, že ho vůbec nechápe. K tomu se nemohu nevyjádřit.

Ale od začátku. Britský evoluční biolog, sociobiolog a několikanásobný pasažér Lolita Expresu notorického pedofila Jeffreyho Epsteina, jednoho času velmi nad své kolegy z oboru vyzdvihovaný (byť ne kvůli výsledkům své práce) Richard Dawkins, tweetnul v neděli 12. dubna na Leonově sociální síti následující slova: "Neandrtálský genom je z velké části znám. Pokud se stane, že bude možné zrekonstruovat živou neandrtálskou osobu, jaké by podle vás byly klady a zápory? Opravdu mě zajímá agitování pro a proti." Dawkins se očividně ve své důchodové sekluzi začal nudit, a chtěl vyvolat malou debatu. Naštěstí se tentokrát neopřel do některé skupiny lidí, ke které se netají nenávistí, jako tomu u tohohle zapšklého anti-woke obránce atrakce k mladistvým obvykle bývá, ale i tak mu od účtů s modrým odznáčkem přišla plejáda odpovědí, jejichž autoři mleli páté přes deváté. 

A jedním z odpovídajících byl právě Pelon Dusk, který se rozhodl ukázat znovu uživatelům bývalého Twitteru, že je intelektově nadán a že o velmi reálné možnosti návratu druhu Homo neanderthalensis do našeho světa vskutku hloubá. Šíří se dokonce zkazky o tom, že chce do takového revivalu neandrtálců investovat nějaké ty miliardy, které při pouštění plynů do křesla naakumuloval z práce zaměstnanců svých kdovíkolika nakradených společností. K Dawkinsově otázce napsal Delon Tusk jasnou odpověď: "Přiveďte je všechny zpět, hlavně dinosaury. Fejkněte to, jestli musíte." Génius.

Poté, co dal Lelon Trusk paleček nahoru neandrtálcům, ale hlavně dinosaurům, a hlavně těm robotickým, zamířila na jeho hlavní timeline ještě jedna důležitá zpráva, kterou se rozhodl dokázat svým upřímným fanouškům, horlivě dodnes hájícím jeho starořímskou zdravici, jak sečtělý a chytrý doopravdy je. Rozhodl se vytáhnout jednu knižní klasiku, jejíž poselství dozajisté pochopil velmi dobře, jinak by se tím porozuměním nechlubil: "'Jurský park' byl legit epický nápad Crichtona. Opravdu doufám, že v budoucnosti takový mít budeme. Musíme rozbít pár vajec, abychom udělali omeletu." Strašně mě těší, že Lolen Fusk chápe, že Jurský park byl o tom, proč je genové inženýrství dobré, a proč je třeba, aby věda byla jen a pouze pro profit! Volný trh vše vyřeší, a když rozbijeme pár vajec, budou nám tu zase běhat dinosauři.

Díky pečlivě uváženým slovům tohoto prominentního intelektuála jednadvacátého století nyní každý fanda Jurského parku, který ho interpretoval jako anti-kapitalistický příběh s trans dinosaury o teorii chaosu a nekontrolovatelných systémech, nepochybuje o své mýlce. Lolusk Gelen se ukázal být člověkem, který jako první v historii přišel na to, co se básník, totiž Crichton, snažil říci. Měl jsem nějakou dobu podezření, že ho mohli předběhnout vzdělaní vědátoři Colossalu, kteří namáhavě snesli vejce pravlka (jak ohavné od nás loni bylo, že jsme o výsledcích jejich práce pochybovali, vždyť oni vytvořili pravlka v jeskyni s boxem zbytků!), ale tak to být nemůže. Poselství nejslavnějšího románu s dinosaury nám bylo dosud utajeno, než přišel mesiáš Elmao Musčus, a černé na bílém (nebo bílé na černém, záleží, jak jste si tu jeho socku nastavili) nám to vnutil do očí. Všichni cítíme pokoru.

Ne, teď vážně. Tenhle grifter, který opravdu napáchal škod jako málokterý z nemála debilů, jež se v naší společnosti vyskytli za posledních pár tisíciletí hrubě nerovnostářských systémů, se neustále vyjadřuje k věcem, kterým nerozumí ani z miliontiny. Jurský park byl varováním před zahráváním si s genetickým kapitálem, jehož moc ale poněkud vědeckofantasticky zveličil. Nejbohatší člověk planety, používající slovo "epic" jako trapný mileniál div nenosící na hlavě špinavou plenu, ale fakt nechápe, jaký "nápad" to vlastně vyzdvihuje. No, vzhledem k tomu, že celý život není schopen koherentně sestavit jedinou větu, bych se nedivil tomu, kdyby trpěl nějakými závažnými psychickými obtížemi. A ne, není to autismus, ke kterému se hlásí (a jen tak napomáhá stigmatizovat lidi na autistickém spektru). Je to zkrátka učebnicový příklad brainrotu. Extrémně privilegované sviňky, jako je on, jím trpí běžně.

Níže vám prezentuji krátký komentář moderátorů podcastu Some More News. Pěkně shrnuli ten mentální skok od pro a proti, co se týče hypotetického "návratu neandrtálců", ke Crichtonově románu s naklonovanými dinosaury.

Nezapomínejme samozřejmě na to, že autor Jurského parku, kariérní novelista Michael Crichton, nebyl žádný svatoušek. Kdyby dnes žil, měl by dost, co vysvětlovat, a nejspíše by si ho do svého podcastu zval někdo jako Roe Jogan. Byl to dogmatický popírač antropogenní změny klimatu, šířil dezinformace o viru HIV a měl necitlivý pohled na zneužívání žen v pracovním prostředí. Nebyl to žádný génius, ale jen další podvodník, kterému se podařilo napsat maximálně dvě nebo tři knížky s akceptovatelným poselstvím. Možná i proto mu Elonora vyjadřuje sympatie. Určitě by to ale vypadalo lépe, kdyby poselství jeho nejslavnějšího díla chápala.

Darwinismus vs. sociální darwinismus - přínosná videa od Khan Academy

Nestává se často, že s vámi jen tak v některém příspěvku sdílím videa, která jsem právě zhlédl na YouTube, a chci je zde repostnout, jako na běžných sociálních sítích. Loni jsem tak ale už učinil, a to den před 16. narozeninami svého blogu, když jsem s vámi sdílel video od Philosophy Tube s názvem Charles Darwin vs Karl Marx, a v prosinci jsem vám prezentoval video od Barry's Economics o tom, jak si bohatí ukradli evoluci. Obdobně bych vám dnes rád prezentoval dvě videa, která jsem dnes náhodou zhlédl, a která jsou podle mne vhodná pro začátečníky, kteří se potřebují zorientovat v jisté dichotomii darwinismu, tedy teorie evoluce přírodním výběrem, pro níž položil základy Charles Darwin, a sociálního darwinismu, který s ní nemá nic společného a který sloužil a slouží eugenikům, nacistům a dalším fašistům a vůbec všelijakým chátrám, které nenávidějí tu či onu skupinu lidí v naší rozmanité společnosti.

Darwinismem či příjmením největšího přírodovědce všech dob se neustále ohánějí všelijací lidé s malým vzděláním. Když jistý bývalý paleobloger, sebeoznačený ukňučenec a pedomajstr (méně často kradoucí v internetových vodách název plateosauřího rodu), označoval například pandemii covidu-19 za "Darwina v akci" (což mne dodnes nutí nahlas se smát), nebo když jiný bývalý paleobloger, přesvědčený například o tom, že velké korporátní hollywoodské snímky přímo "nahrávají levicové politice" a nešetřící na incelovské Edně rasistickými a sexistickými komentáři, nedokázal uvěřit tomu, že jsem rovnostář, protože bych podle něj měl jako člověk dlouhodobě se zajímající o evoluci života "chápat, že vítěz je ten, kdo si ukousne větší kus masa", docházím skutečně k přesvědčení, že i mezi amatérskými přírodopisci (včetně neomalenstva z vyhynulého Blogu.cz) porozumění základům jaksi drhne. Snad i abychom do budoucna předcházeli existenci pochybných neznalců beroucích jméno Darwinovo nadarmo, prezentuji zájemcům tato dvě videa, jejichž autorky Kim a Emily v nich krásně vysvětlují, jaký je rozdíl mezi darwinismem, základem oboru biologie, a sociálním darwinismem, který s ním nemá absolutně nic společného, a se kterým se pojí jméno dogmatického nerovnostáře Herberta Spencera.

Kim, která učí o americké historii, a Emily, která se zabývá biologií, vám v této dvoudílné sérii vysvětlí, jak se to má s variabilitou a dědičností. Hovoří o tom, jak byla Darwinova zjištění a zjištění jeho následovníků odlišně interpetována sociálními komentátory, včetně křeslového všeuměla a sociálního lamarckisty Herberta Spencera, jež si poznatky o evoluci druhů ukradli pro vysvětlení našeho společenského uspořádání, nerovností a nespravedlností. Připomínají, že to byl právě Spencer, kdo přišel s dnes zavrhovaným termínem "přežití nejzdatnějšího", který neříká absolutně nic o darwinovském fitness. Sociální darwinismus lidem, jako byl on, poskytoval jednoduché vysvětlení existence třídní společnosti a ospravedlnění nečinnosti v ohledu na sociální nerovnosti a nespravedlnosti. Emily také připomíná, že sociálně darwinistické pokusy nacistů a dalších fašistů o zredukování variability v lidské populaci nejsou nikterak přínosné. Jakákoli umělá redukce variability je špatná, a ostatně jste měli šanci ve druhém videu slyšet, že jedním z důvodů, proč jsou ohrožené druhy ohrožené, je jejich nízká genetická variabilita. Čím rozmanitější populace je, tím lépe je schopna být připravena na náhlé změny. Řekněme, že nějaký nácek ukáže na autisty a prohlásí o nich, že je v naší společnosti nechce, protože jsou "nemocní" nebo "slabí" (nacisté za 2. světové války lidi na autistickém spektru skutečně vraždili). Přitom patologizuje lidi s kognitivní odlišností, kteří jsou však vysoce smyslově citliví nebo mají velmi dobrou mechanickou paměť. Představte si, co bychom si bez lidí na autistickém spektru v naší společnosti počali - jak nezměrný byl jejich přínos, a jak nezměrný ještě bude! Jakékoliv pokusy odstranit ze společnosti neurodivergentní, chudé či jiné skupiny lidí, jež je nácky/sociálními darwinisty považována za "slabou" nebo "nechtěnou", je nejen odporné a nelidské, ale také anti-darwinistické. Dokonce bych si troufal tvrdit, že správná darwinovská společnost je taková, ve které jsou lidé zcela svobodní, a ve které je třeba méně bělosti - skončeme už ten hrozný bílý inbreeding, to ten nás dovedl k tomu, že někteří berou jméno Darwinovo nadarmo. 

Kanál Khan Academy vydal před deseti roky skutečně přínosnou dvojici videí, a já doufám, že z ní nejeden návštěvník tohoto blogu bude mít užitek. Pro ty z vás, kteří základní znalosti mají, to může být alespoň hezké osvěžení!

Změny v mexické zdravotní péči

Tento příspěvek bude výjimečně věnován nikoliv tématům, kterými se Blogorgonopsid běžně zabývá, ale jedné důležité politické události na západní polokouli. Spojené státy mexické učinily velký krok kupředu, co se týče zdravotní péče, a další záležitostí se tak vzdálily od zaostalých hyperindividualistických Spojených států amerických. Mexická socialistická prezidentka Claudia Sheinbaum, jež by měla být i pro Evropany vskutku záviděníhodnou lídryní, před několika dny rozhodla o tom, že 120 milionů obyvatel země dostane přístup k bezplatné univerzální zdravotní péči, a to počínaje lednem roku 2027. Již zítra, 13. dubna, se budou moci mexičtí občané stáří 85 a více let registrovat se svými občanskými průkazy k péči, za kterou nebudou muset nic platit. Do budoucna se pak k bezplatné zdravotní péči dostanou i další věkové kategorie. Dosud to v Mexiku platilo tak, že veřejné zdravotnictví a soukromé pojišťovny neumožňovaly přístup ke kvalitní zdravotní péči zvláště lidem z nižších tříd, z chudších oblastí a s nízkým příjmem. Škody, které v zemi nadělal neoliberalismus, chce současná mexická prezidentka odstranit, a není pochyb, že změny ve zdravotní péči směrem k jejímu otevření pro všechny jsou dobrým krokem. Takto vypadá socialismus v praxi. Není to strašidlo, o kterém bývalí paleoblogeři z Blogu.cz v pohádkovém přesvědčení o správnosti elitářství a nerovnostářství píší na sociálních sítích, že mu prý nemáme dát ani centimetr. Ne, jedná se o ty myšlenky, které nám v Evropě daly systém veřejného zdravotnictví, o kterém si takoví občané USA mohou jen nechat zdát. Lidé zapomínají na to, že jednou z mála levicových a skutečně socialistických věcí, které bolševici v bývalém Československu udělali, bylo vybudování veřejného zdravotnictví. Stejně tak Labouristická strana po vítězství ve volbách po skončení 2. světové války vybudovala v Británii moderní veřejný National Health Service. V Mexiku bylo dosud některým lidem zamítáno hledat lékařskou pomoc v určitých klinikách, a museli se spoléhat na soukromé pojišťovny, které si však ani zdaleka neváží lidského života tolik, jako si váží profitu. Nově podepsaný dekret to změní, a spoustě Mexičanů pomůže. Žádné plané sliby, žádné kecy o potřebě růst, žádné škrty nebo podpora privátních institucí v honbě za zisky. Mexiko nám nyní připomíná, co je naším dědictvím. Připomíná nám, že socialismus je dobrý, že mu musíme dát o dost mil víc, než si jeho zapšklí odpůrci - a s ním odpůrci veřejného zdravotnictví a tedy dostupné péče pro všechny - přejí.

Současná mexická prezidentka Claudia Sheinbaum. Fotografie z webu South China Morning Post

S Claudií Sheinbaum se v Mexiku začaly zvedat naděje na zlepšení neduhů, které nadělaly desítky let neoliberální politiky. První žena s prezidentským postem v celé historii této velké středoamerické země již v roce 2025 slíbila, že se bude snažit o snížení počtu pracovních hodin za týden ze 48 na 40, přičemž však minimální mzdu zvýší o celých 13 %. Přislíbila také vybudování 1,8 milionu nových domů ve snaze vyřešit krizi bydlení, a má v plánu výrazně posilovat práva nájemníků bytů. Není divu, že i američtí Demokraté, kteří jsou z velké části velmi pravicově orientováni, z ní nejsou zrovna dvakrát nadšeni. Vidět pro mnohé Američany pokrok v Mexiku, zatímco živoří ve zhoršujících se podmínkách silně zoligarchizovaných a za současné Trumpovy administrace neofašistických Spojených států amerických, totiž může znamenat jediné - začnou podporovat demokratičtější alternativy, jaké jim nabízí levicové křídlo Demokratické strany, výrazně se svou politikou lišící od jejího zbytku. A když tak člověk pozoruje, jak je celá americká pravice na kousky z Hasana Pikera (kterého popravdě moc nesleduji, a nemám ho nikterak moc v oblibě), a vidí, že letos zvolení socialističtí starostové New Yorku nebo Seattle se ukázali být více než vhodnými pro svou práci, opravdu mu dochází, že levice má v USA nakonec šanci. Co se Claudie Sheinbaum týče, je to odbornice na klimatickou změnu, která se podílela na 4. a 5. hodnotící zprávě Mezinárodního panelu pro klimatickou změnu v letech 2007 a 2013. Jako dcera židovských imigrantů, kteří do Mexika dorazili z Litvy a Bulharska při útěku před perzekucí, přičemž její otec byl členem Komunistické strany Mexika, se v levicových kruzích pohybovala od svých sedmadvaceti let, a původně byla mezi lety 1989 až 2013 členkou Strany demokratické revoluce. V roce 2015 vstoupila do strany Morena (neboli do Národního regeneračního hnutí) a stala se starostkou části Mexico City nazývané Tlalpan. V prosinci 2018 byla inaugurována do vlády Mexico City, a od té doby ve městě prosazovala regulaci střelných zbraní, budovala bezpečné koridory pro ženy s cílem snížit genderové násilí ve městě, a stála také za odstraněním sochy Kryštofa Kolumba z města v rámci dekolonizačního projektu. Za řešení pandemie Covidu-19 ve městě dostala dokonce v roce 2021 mezinárodní cenu World Mayor Prize. Prezidentkou Mexika se stala na podzim 2024. Je skutečně zajímavé vidět někoho - podle časopisu Forbes je dokonce 5. nejsilnější ženou světa - kdo aktivně prosazuje socialistickou politiku. Změny v mexické zdravotní péči jsou dalším krokem v její snaze zlepšit životy lidí v její zemi.

Více o nově podepsaném dekretu na zpravodajském webu Novara Media. Politických témat, ke kterých bych se mohl vyjadřovat, je určitě více, ale nehodlám jimi svůj přírodopisný blog tolik zahlcovat...

Obrázek týdne 10. 4. 2026

Pracovní týden je zase u konce, a doslova v posledních minutách pátečního večera míří na můj blog další příspěvek do obrázkové rubriky! Poněvadž jsem v průběhu posledních dnů neměl příliš čas na to, abych se brodil paleoartovými vodami, musel jsem dílo pro sdílení hledat až dnes - vlastně před chvílí. Narazil jsem však na jeden obraz, který do této rubriky musel zamířit. Jeho autorem je Simone Zoccante, významný současný paleoumělec, jehož díla můžete obdivovat mj. v publikaci Mesozoic Art II (2025), a který také loni maloval ohrožené zvířecí druhy pro sérii poštovních známek UN Stamps Endangered Species. Co na tento obraz říkáte?

Popisek k obrázku: Šestimetrový srpodrápý Dakotaraptor steini drží v čelistech čerstvě zabité mládě vrcholového predátora Laramidie, patřící k nechvalně proslulému druhu Tyrannosaurus rex. Zatímco s nebohým ochmýřencem cloumá, připraven rozškubat si ho na menší kousky, ukrývá se za mechem porostlým padlým kmenem stromu další tyrannosauří mládě, a raději se ani nehýbe. Svému zavražděnému sourozenci bohužel nemůže pomoci, a dokud mu bude Dakotaraptor na blízku, bude se samo muset snažit, co to jen půjde, aby jej neobjevil a také nepřipravil o drahocenný život. Obrovitý pozemní okřídlenec nemusel být k zabití tyrannosauřátka motivován vlastním hladem; zrudlé vole na dakotaraptorově krku prozrazuje, že se jedná o samce, připravujícího se na páření. Z princátka si může odškubnout jeden či dva kousky, zbytek si ale možná uschová jako svatební dar pro budoucího partnera nebo partnerku. Takzvaný "courtship feeding" se vyskytuje i u mnoha dnes žijících dakotaraptorových bratránků, ptačích dinosaurů. Pokud by náhodou dravec objevil druhé tyrannosauří mládě, mohl by jedno sežrat celé a druhé, netknuté, pak prezentovat budoucímu partnerstvu. Dakotaraptor steini i Tyrannosaurus rex jsou známi z proslulého souvrství Hell Creek. Ačkoliv objev velkého srpodrápce byl v roce 2015 vskutku velkou událostí pro dinosauří geeky celého světa, v posledních letech se ukázalo, že některé kosti typového exempláře patří svrchnokřídové kožnatce (tedy želvě z čeledi Trionychidae). Exemplář pocházel z místa, kde se vyskytují fosilie více obratlovců. Je tedy bohužel možné, že tento dinosaurus je chimérou - mohl být zrekonstruován na základě fosilií více druhů. To Tyrannosaurus rex žil zcela určitě, a je znám nejen z pozůstatků dospělců a mláďat, ale dokonce i embrya. Scéna se odehrává na území pozdější Montany před 67 miliony let.

O pochybech panujících ohledně platnosti dakotaraptora jsem se zatím na tomto blogu vůbec nezmínil. Jak je to jen možné? Samozřejmě jsem byl jeden z těch geeků, kteří na objevu dakotaraptora před jedenácti lety dosti ujížděli. Vypadá to ale, že je to jen další celebrita, jež není tím, za co se vydává.

Jak už jsem vás informoval, dávám si přestávku od každodenního psaní blogu, tudíž do příštího Obrázku týdne neočekávejte dalších sedm příspěvků. V dohledné době chci věnovat pozornost popiskům dinosaurů, prvohorních živočichů nebo současných hadů, ale také bych mohl napsat o nějakém tom novém výzkumu pravěké zvířeny, když se toho o něm tolik píše na všech těch popularizačních webech, Science Daily počínaje a National Geographic konče...

Užijte si druhý dubnový víkend, a neseďte jen u počítačů! To je rozkaz!

Zemřel proslulý filmař přírody Doug Allan

Včera, 8. dubna 2026, rozesmutnila nejen přírodovědný dokumentární průmysl, ale také miliony lidí užívajících si na televizních obrazovkách a počítačových monitorech jeho produkty, včetně autora tohoto blogu, tragická zpráva. Doug Allan, významný skotský kameraman přírody, který svým talentem vdechl majestát dokumentárním seriálům Modrá planeta (Blue Planet, 2001), Zázračná planeta (Planet Earth, 2006), Zmrzlá planeta (Frozen Planet, 2011) nebo Tajemství naší živoucí planety (Secrets of Our Living Planet, 2012) z dílny televize BBC, zahynul ve věku 74 let na horolezecké expedici v Nepálu. Vítěz osmi cen Emmy a držitel Řádu britského impéria za své úchvatné filmařské a fotografické zásluhy se údajně v pondělí 6. dubna začal potýkat s dýchacími problémy v oblasti Dhampusu, na severu centrálního Nepálu. Jeho cílem byla na této výpravě Annapurna, desátý nejvyšší vrchol naší planety. Bohužel se mu nepoštěstilo cestu dokončit. Obtíže s dýcháním měl tak závažné, že musel být přemístěn do dvou nemocnic v Pokhaře. Tamní lékař doktor Sanjay Chhetri uvedl, že Doug Allan byl do nemocniční péče vzat v kritickém stavu, a byl trvale závislý na dýchacím přístroji. Ve středu po dlouhém boji o život zesnul v pohkarské Manipal Hospital. Jeho bývalá manželka Sue Flood, též filmařka přírody podílející se na tvorbě dokumentárních snímků a držitelka Řádu britského impéria, se k jeho úmrtí vyjádřila na svém facebookovém účtu. Dougova agentka Jo Sarsby uvedla: "Jeho dílo přiblížilo divákům zázraky naší planety, a vzbuzovalo obdiv, pochopení a hlubokou úctu k planetě. Když myslíme na Douga, vždycky si vzpomeneme na jeho nezapomenutelnou laskavost a mimořádný talent." 

Doug Allan v přítomnosti skupinky mrožů. Zdroj: Yahoo News UK

Předtím, než se stal světoznámým kameramanem se specializací na natáčení polárních a podmořských živočichů, studoval rodák ze skotského Dunfermlinu mořskou biologii na Stirlingské univerzitě. K fotoaparátům a kamerám měl od nejútlejšího dětství blízko, neboť jeho otec vlastnil v Dunfermlinu obchod s fotografickým vybavením. Už jako malý se rád potápěl, a jeho prvním zaměstnáním bylo kupodivu lovectví perel spolu s Billem Abernathym, vůbec posledním profesionálním, dlouhodobým hledačem perel, kterým se kdy Skotsko mohlo pochlubit. Své fotografické nadání začal Doug Allan uplatňovat při osmileté práci pro British Antarctic Survey, ve které působil primárně jako výzkumník a potápěč. V roce 1985, ve věku čtyřiatřiceti let, se rozhodl plně věnovat natáčení zvířat. Jeho prvním významným přínosem přírodovědnému dokumentárnímu průmyslu byly záběry, které skončily hned v pěti epizodách série Život v mrazničce (Life in the Freezer, 1993), jehož moderátorem a scénáristou nebyl nikdo jiný, než veterán dokumentů o přírodě David Attenborough. S ním pak Doug spolupracoval na řadě dalších významných dokumentů; v již zmíněné Modré planetě skončily jeho záběry ve čtyřech epizodách, natáčel také segmenty pro první a sedmou epizodu Davidova Života savců (Life of Mammals, 2002) a pro tři epizody seriálu Život (Life, 2009). Pracoval také na dokumentech provázených Chrisem Packhamem; kromě výše zmíněných Tajemství naší živoucí planety natáčel třeba i dvě epizody cyklu Uvnitř zvířecí mysli (Inside the Animal Mind, 2014). Dále se podílel například na snímcích Jeden život (One Life, 2011) a Oceán plastu (A Plastic Ocean, 2016), a natáčel i pro seriály Velikánská příroda (Massive Nature, 2004) nebo Terra Matter (2017-19). Mezi jeho poslední snímky se řadí fantasy dobrodružný film Ta'igara: An Adventure in the Himalayas (2022) režiséra Branda Quiliciho, film o lidském sirotkovi z podhůří Himálaje, který si ochočil ztracené tygří mládě.

Doug Allan s Davidem Attenboroughem, se kterým se seznámil v roce 1981. Zdroj: BBC News

Doug Allan nám všem chybí. Jeho přínos světu dokumentárního filmu je nezměrný, a je tragické, že již v nadcházejících dokumentárních snímcích o přírodě neuvidíme žádné záběry pořízené tímto mimořádně talentovaným kameramanem. Pro příští generace filmařů zprostředkovávajících přírodní svět diváctvu celého světa bude nepochybně obrovským vzorem.

Chabardella

Chabardella je rod ústonožců z vyhynulé čeledi Gorgonophontidae, tvořený jediným druhem, C. spinosa, popsaným v roce 2009 na základě fosilního exempláře ze svrchního karbonu Francie. Tento rakovec žil před 301,5 až 300,5 miliony let v místech, z nichž je dnes francouzská komuna Montceau-les-Mines na východě země, v regionu Bourgogne-Franche-Comté. Typový a zároveň jediný známý exemplář chabardelly byl objeven výzkumníky participujícími v programu s cílem hledání fosilií na lokalitě Saint-Louis, který začal v roce 2000. Z terénu byl přemístěn do francouzského Národního přírodovědného muzea, nikoliv však v Paříži; měl by se nacházet v depozitáři v Autunu. Na základě tohoto exempláře byl na konci prvního desetiletí tohoto století vědecky popsán Patrickem R. Racheboeufem, Frederickem R. Schramem a Muriel Vidal v článku vydaném v periodiku Journal of Paleontology. Druhový název spinosa se autoři popisu rozhodli tomuto ústonožci dát na základě řad trnů na okrajích jednotlivých segmentů jeho těla. Od zad k bokům se postupně zmenšovaly; na velikosti ubývaly také směrem k zadní části chabardellina těla. Tyto trny činí chabardellu mezi prvohorními ústonožci zcela výjimečnou; nebyl jimi vybaven žádný jiný dosud vědecky popsaný druh z oné části geologické historie naší planety. Jednotlivé segmenty měří na délku 1,5 milimetru a široké jsou 4 milimetry. Pleon, tedy abdomen (velmi lidově zadeček) tohoto ústonožce měl na konci poněkud redukovaný vějířek zahrnující prodloužený telson poloválcového tvaru; telson je samozřejmě u ústonožců velmi výrazně zpevněný, aby vydržel mohutné údery, které si tito bezobratlí vzájemně vsazují při rituálních soubojích. Zajímavé je, že exempláři se zřejmě zachoval i levý uropod (tj. jeden z párových přívěsků nacházejících se na konci zadečku a tvořících právě s telsonem onen zmíněný vějířek); je krátký a poněkud se tvarem podobá čepeli. Celková délka typového exempláře činí 3 centimetry. Karapax, tedy horní část exoskeletonu, je přitom dlouhá 7,5 milimetru a široká 5,5 milimetru. Největší, a to první ze šesti segmentů zadečku chabardelly měří na délku 2,5 milimetru a je široký 4 milimetry, a poslední je dlouhý 1,3 milimetru a má šířku 2 milimetry. Shrnuto, Chabardella nebyla žádným gigantem. I na poměry ústonožců byla vlastně drobečkem. Takový strašek pruhovaný (Lysiosquillina maculata), největší současný ústonožec, žijící v indo-pacifickém regionu od východní Afriky přes střed Tichého oceánu až po Galapážské souostroví, měří na délku až 40 centimetrů! Stejně jako dnešní ústonožci, měla i Chabardella tzv. raptoriální maxillipedy. Končetiny vyrůstající z druhého až pátého segmentu jejího thoraxu byly uzpůsobeny na chytání kořisti. Jednalo se o dravce, odchytávajícího svými klepítky menší kořist, například drobné stejnonožce, zřejmě v mělčích vodách. Ze stejné lokality, z níž pochází typový exemplář chabardelly, je znám také například stejnonožec Sottyella montcellensis z nadřádu Phreatoicidea. Je dosti možné, že při lovu takové či jiné malé bezobratlé kořisti mohly chabardelle dosti pomáhat také její oči. Ústonožci mají velice pohyblivé složené oči umístěné na stopkách, jsou jimi schopni pohybovat nezávisle na sobě, a vidí jimi i barvy, které náš druh rozeznat nedokáže. 

Popis tohoto karbonského rakovce si můžete přečíst také na anglické Wikipedii. Pro tento článek byly čerpány informace nejen z ní, ale také z výše zmíněného článku Patricka Racheboeufa a jeho kolegů z Journal of Paleontology. Z tohoto primárního zdroje pochází i přiložený obrázek.

Příště Eophrynus!

Mezinárodní den asexuality 2026!

Dnešek, 6. duben 2026, je již šestým Mezinárodním dnem asexuality. Tato globální kampaň započala v roce 2021, a podobně jako Týden povědomí o asexualitě, který probíhá každoročně v poslední celý říjnový týden už od roku 2010, má za cíl zvyšovat povědomí o nejčastěji přehlížené sexuální orientaci - asexualitě a asexuálním spektru celkově. Poprvé jsem pro vás o Mezinárodním dnu asexuality psal v roce 2023, kdy se konal jeho třetí ročník; tehdy jsem v rámci něj napsal příspěvek s titulkem Asexualita je ta nejvíc queer věc. Letos nemám v plánu dlouhé eseje, ale myslím si, že je důležité k tomuto významnému dni pronést (nebo napsat) pár slov! Jak dlouhodobí návštěvníci tohoto blogu jistě dobře vědí, jsem ace (to je zkratka pro asexuála), jsem tedy queer (jsem součástí LGBTQIA+) a naprosto nesnáším jakoukoli formu útlaku, ať už je to útlak ace lidí projevující se v naší nerovnostářské, fašizující se společnosti různými způsoby, tak útlak jakékoli jiné zranitelné skupiny, včetně těch, jež jsou systematicky vybíjeny impérii, ať už západními nebo východními, v jejich brutálních, nehumánních taženích. Ace lidé, nepociťující sexuální přitažlivost vůči ostatním lidem (přičemž jiné formy atrakce, třeba romantickou, platonickou nebo estetickou mohou, ale také nemusí pociťovat; každý člověk je zkrátka jiný a vůči jiným lidem má jiné pocity), jsou vystaveni násilí páchanému cisheteropatriarchátem, a to ve formě povinné sexuality, singlismu, kultury znásilnění, sexualizace a komodifikace lidských těl a dalších hyenností, kterých se tento ubližující, dehumanizující systém dopouští na lidských bytostech spolu s kapitalismem. Jsem přesvědčen, že asexualita nám však nabízí jistou pozicionalitu v ohledu na zkoumání tohoto patriarchálního a kapitalistického násilí. Carter Vance z Carleton University v Kanadě poukázal ve svém článku z roku 2018, vydaném v odborném časopise Studies in Social Justice, na využitelnost této asexuální pozicionality při zkoumání povinné sexuality a "sexuspolečnosti" v marxisticko-feministické analýze. V abstraktu svého článku uvádí "že asexualita může být použita jako poziční nástroj k osvětlení celistvosti sexuality jako zvěčněné a komodifikované entity v pozdním kapitalismu, což je užitečné pro pochopení a odpor vůči kapitalistické historické (re)organizaci lidských potenciálů pro vnímání a působení." Vzpomeňme také na mistrovské sociologické dílo queer anarchistické autorky Sherrondy J. Brown, nazvané Refusing Compulsory Sexuality, jež jsem vám v detailu představil loni v rámci projektu Kniha týdne, otevírající okno do americké společnosti mající obsesi sexem (jak píše v její třetí kapitole, "Sex a kapitál byli vždy spojenci. Nakonec, 'sex prodává'."), jež je zároveň velice rasistická (devátá kapitola: "Bílá supremacie je sama sexuální fantazií - soustředěnou na moc, násilí a dominanci."). V tento, ale také všechny jiné dny bychom měli mít na paměti, že asexualita má ohromný emancipační potenciál!

Mezinárodní den asexuality, nyní neodmyslitelně spjat s datem 6. dubna. Obrázek z facebookového účtu American University PRIDE

Útlak ace lidí, tedy acefobie, se pojí s dalšími formami útlaku, kterým jsme všichni, vy i já, asexuálové i allosexuálové, pracující i studující, vystaveni. Od standardů heteromaskulinity zapuštěných v povinné sexualitě, násilném nástroji patriarchátu a kapitalismu, a ubližujících mužům heterosexuálním i neheterosexuálním, přes ideje produktivního člověka aktivně vyhledávajícího a konzumujícího komoditu sexu po sexuální násilí na ace ženách, páchané jejich heterosexuálními mužskými partnery; naše společnost je prorostlá útlakem, zneužíváním, diskriminací, šikanou, násilím, mučením a dehumanizací, a z asexuální pozice lze tato zla zkoumat, kritizovat, a - doufejme také - odstranit. Asexualita coby sexuální orientace není něčím izolovaným, jak si ji - ostatně jako další sexuální orientace - představují nevzdělanci žijící v esencialistické metarealitě, ignorující dynamiku světa a vývoj společnosti, a orientovaní politicky k hodnotám kapitalistické, oligarchické třídy (čili orientováni na politickou pravici). Asexualita je nedílnou součástí naší společnosti, a představuje ve své diverzitě na celém ace spektru kus lidského bytí potřebující osvobození. A stejně tak osvobození potřebuje jakákoli jiná sexuální orientace, jakékoli tělo, jakýkoli neurotyp... každý člověk. Pro pochopení spletitosti útlaku a násilí cisheteropatriarchátu a kapitalismu, v každodenním hororu svazujících každou lidskou bytost svou vzájemně se komplimentující náboženskou vírou, mají asexualita a širší ace spektrum celospolečenský význam. Nabízejí kritický vhled do cisheteronormativního, chrononormativního, queerfobního, singlistického, vykořisťovatelského světa, jenž je reprodukován každou sekundu našich životů. Nezměrná potenciální přínosnost asexuální pozice při analýze útlaku nejen ace lidí, ale všech lidských bytostí, je ohromující -  působí až nepřekonatelně. Není divu, že obhájci hodnot kapitalistické třídy, participanti v systémovém násilí jako je holocaustová revizionistka J. K. Rowling, jsou z potenciálu asexuality vyděšeni; vždyť ona sama nebyla před dvěma roky na sociálních sítích z Mezinárodního dne asexuality zrovna dvakrát nadšena. Nic asexuálnímu revolucionářovi nepřináší v tvář větší úsměv. Je na čase odprostit se od okovů ohavností, do nichž byla každá lidská bytost vnucena, a s vědeckou znalostí vstoupit do světa s jasným cílem - změnit jej, a lidské bytosti emancipovat.

Nechť nás tyto myšlenky provázejí nejen zbytkem Mezinárodního dne asexuality, ale každým příštím dnem. Ace lidé tu vždy byli, jsou a budou; ovšem násilný systém, který jim i ostatním ničí životy a bere osobní svobody, tu nemusí být navždy. To je radikální poselství, které vám chci v šestý ročník této kampaně předat. Lepší svět je možný.

K pauze Knihy týdne a Nových Lovců kryptidů

Dnešním příspěvkem vás bohužel neseznámím s nějakým zajímavým zvířetem, dávno zmizelým nebo žijícím, ani s dokumentárním snímkem či knihou s přírodopisnou tématikou. A nebude to ani další aprílový žertík, to mi věřte. Chtěl bych vám objasnit, proč minulou neděli nevyšel další příspěvek z nedělní série Kniha týdne, a také mám pro vás pár slov o tom, co v brzké době čekat od fikčního světa Lovců kryptidů. Hned na úvod vás chci ujistit, že své články o faktických knihách ani příběh ze světa plného monster, kryptidů a dalších potvor neukončuji! Toho se nebojte. Hodlám však v jejich psaní na nějakou dobu ustat. 

Přiznejme si to. Blogorgonopsid oslaví za měsíc a den své 17. narozeniny. Bloguji skoro každý den od roku 2009. Právě čtete 5669. článek, který jsem pro tento blog napsal. A jak už jsem několikrát informoval ty z vás, kdo nevěnují tolik pozornosti časům vydání článků, uvedeným vždy pod samotnými příspěvky, v posledních letech pracuji na svém blogu takřka výhradně ve večerních hodinách. To je prostě přirozené - čím jste starší, tím méně máte za denních hodin čas na svůj blog. V současné době však nemám možnost skloubit každodenní psaní blogu, čtení faktických knih pro nedělní recenze a k tomu ještě psaní fikce, která také míří na tento web. Mám toho opravdu hodně, a když se věci nakupí, nejlepší je zkrátka udělat jednu věc - to, co zrovna není životně důležité, jde ze života na nějakou dobu pryč. Tím rozhodně neoznamuji to, že bych si chtěl dát přestávku od psaní blogu! Je však pravdou, že hodlám přestat produkovat články denně, a místo toho vám budu přinášet třeba dva nebo tři příspěvky za týden - takto by to mohlo jít po několik příštích měsíců.

To, co pro mne a můj blog není zrovna životně důležité, jsou právě články velkého rozsahu, mezi nimiž se samozřejmě nacházejí příspěvky ze série Kniha týdne a jednotlivé části Nových Lovců kryptidů, jejichž rozsah bývá v současnosti větší, než před rokem, když příběh začal. Jsou to časově náročnější články, a já si na ně již nemohu najít čas, alespoň nyní - a bude to tak i v příštích měsících. Jistě, mohl bych v jejich psaní pokračovat a třeba nejíst večeře, ale to mi nepřijde zdravé. Heh, jak jsem psal, vzdám se zkrátka věcí, které nejsou životně důležité. Jakmile se můj volný čas trochu uvolní, zase se ke Knize týdne i k Novým Lovcům kryptidů vrátím. Nemohu však odhadnout, kdy to bude. Nemám před sebou žádný časový plán, a můžu se jen domnívat, na jak dlouho budu zaneprázdněn asi miliardou dalších věcí, které dohromady tvoří tu pestrou existenci, kterou je můj skromný život na téhle malé modré planetě v nekonečném chladu kosmu.

Jsem velice rád za to, že jsem se letos v únoru vrátil ke Knize týdne po nepříliš dlouhé pauze, jež nastala s koncem listopadu loňského roku. Loni jsem si přečetl jednadvacet faktických knih za jednadvacet týdnů, což byla opravdu zábava, a letos jsem takto za sebou dal během šesti týdnů šest titulů. S tím jsem spokojen. Momentálně sice čtu další faktickou knihu s evolučně biologickou tématikou, ale ani náhodou nemám šanci dokončit její čtení třeba do konce tohoto měsíce, poněvadž času mám na to pramálo. Možná si její recenzi přečtete později tento rok, ať už to bude kdykoliv - do série Kniha týdne by určitě mohla být zařazena! Celkově jsem rád za to, že v rámci Knihy týdne jsem za posledních zhruba devět měsíců napsal o 27 knižních titulech. To mi připadá jako hezké číslo!

Co se týče Nových Lovců kryptidů, od března loňského roku jsem napsal 13 kapitol různých délek. Co měsíc, to většinou nová kapitola, jak bylo ostatně na tomto blogu zvykem v dobách starých Lovců kryptidů! Mohu vám prozradit, že příběh se již chýlí ke konci. Pár kapitol ale ještě můžete očekávat. Jakmile budu mít prostě více času, pustím se do jejich psaní, ale realisticky nemohu odhadovat, kdy to tak bude. Vězte, že svět Lovců kryptidů mám rád, a jakmile k tomu dostanu příležitost, do psaní závěrečných kapitol této série se s nadšením pustím. Když jsem Nové Lovce kryptidů začal psát loni na jaře, byl jsem zalit vlnou pocitů, které jsem při tvoření jiných příběhů od konce léta 2022 nepociťoval. Zkoušel jsem na tomto blogu vše možné, od hororu přes politickou satiru po romantický příběh, ale Lovci kryptidů... to je prostě fikční svět, který mi přirostl k srdci, a který mě neskutečně baví rozvíjet. A psát tento příběh o mladých následovnících našich oblíbených hrdinů v černém spandexu, odehrávající se v budoucnosti, je pro mě zvláště potěšující, když si uvědomím, že jeho první základy jsem ve své hlavě začal klást už v roce 2019 - ještě předtím, než Jackovi páprdové bojovali s Shai'ri. Svět Lovců kryptidů jen tak nezmizí. Noví Lovci kryptidů se vrátí!

Určitě počítejte s tím, že tento blog bude nadále aktivní, před i po jeho 17. narozeninách! Jen hodlám v dohledné době psát více o různorodých pravěkých zvířatech nebo o hadech, zkrátka budu produkovat kratší příspěvky, a ke gigantům, jako jsou Kniha týdne a Noví Lovci kryptidů, se vrátím, až to bude možné. Mějte hezký zbytek víkendu, a pokud nemáte nic na programu, dočtěte, co vám v Nových Lovcích kryptidů uniklo nebo sáhněte po některé z těch publikací, na které jsem se vysnasnažil vás v Knize týdne navnadit!

Obrázek týdne 3. 4. 2026

Ve středu nám s pěknou ránou začal duben. Počasí se naštěstí od apríla zlepšilo, a tak jsem dnes odpoledne vyrazil ven, do našich zelenajících se středoevropských lesů, a konečně jsem se za letošek poprvé setkal s několika obojživelníky. Nejprve mě z veliké kaluže plné shluků vajíček pozdravili dva pěkní skokani, z nichž jen jeden se nechal fotografovat, a poté jsem se setkal se svým prvním letošním mlokem skvrnitým! Jednalo se o velice fotogenickou samici, která zamířila do lesního potůčku, jak to v březnu a dubnu obvykle dělávají. Řekl jsem si, že bych na její počest mohl do rubriky Obrázky týdne zařadit rekonstrukci nějakého jejího většího pravěkého bratránka! A pomyslnou soutěž o umístění do rubriky u mne vyhrálo toto dílo Martóna Szabó, které vyšlo jako doplněk článku, který napsal spolu se Zoltánem Szentesim a Krisztinou Sebe, a jenž vyšel v roce 2019 v odborném časopise PalZ. 

Popisek k obrázku: Velemlok Andrias scheuchzeri pomalu plave prosluněným středoevropským jezerem, poháněn svým ohromným, ze stran zploštělým ocasem. Jeho bohatě přes metr dlouhé a možná i šedesát kilogramů vážící tělo působí jako výjev z dob dávno minulých, když opouští stín zčásti potopeného kmene stromu. V miocénním světě již tolik obojživelných obrů, jako je on, v porovnání se zašlejšími věky nežije. Andrias scheuchzeri je obyvatelem jezer a řek, a preferuje klidně tekoucí, nepříliš čistou vodu, na rozdíl od svých příbuzných z holocénu, například velemloka čínského (A. davidianus) nebo velemloka japonského (A. japonicus), kteří jsou k nalezení v rychleji tekoucích říčních tocích a potocích s čistou vodou a malým množstvím živin. Živí se nicméně podobnou potravou, jako oni. Hladový velemlok může chňapnout po rybě, kterých v tomto jezeře není po málu, po plavající žábě, hadovi, ještěrce, nějakém menším savci, ať už vodním nebo topícím se, anebo po různorodých a někdy ne zrovna malých vodních bezobratlých. Život velemloků je pomalý a dlouhý. Holocénní bratránci tohoto giganta se dožívají i 60 nebo 70 let, mají-li k životu zvláště vhodné podmínky. Tento ocasatý zázrak nikam nespěchá. Morfologicky nezměněn přežil Andrias scheuchzeri od pozdního oligocénu po pozdní pliocén; konkrétně se jako druh dožil téměř 25,5 milionů let, což je na obratlovčí poměry neuvěřitelný úspěch. Jeho fosilie jsou známy z Německa, České republiky, Rakouska a Maďarska. Je však možné, že se vyskytoval i mnohem dále na východ, až po hranici Číny a Kazachstánu. Jedná se samozřejmě o onen druh obojživelníka, jehož fiktivní potomci figurovali ve slavném románu Válka s mloky od proslulého českého spisovatele Karla Čapka. Tato scéna se odehrává na území jihozápadního Maďarska na konci miocénu, před 6 miliony let.

Můj oblíbený mlok skvrnitý je dnes s 18 až 28 centimetry délky největším obojživelníkem z řádu ocasatých, který se ve střední Evropě vyskytuje (čolek velký, dosahující délky až 18 centimetrů, si drží druhé místo). Kdybychom se mohli vrátit o 2,6 milionu let zpět v čase, mohli bychom na území Česka stále zahlédnout výše vyobrazeného giganta. Mohu vám prozradit, že při dnešním fotografování mloka jsem na to nepomýšlel, ale jinak bychom všichni měli nosit v hlavách fakt, že velemloci, kteří inspirovali Karla Čapka, u nás skutečně žili - a z hlediska geologického času ne tak dávno.

Čeho se na tomto blogu dočkáte v příštích dnech? Rád bych se vrátil k popiskům dinosaurů, prvohorních živočichů, prehistorických rostlin a současných hadů. Je ale také možné, že s vámi budu sdílet i dnešní fotky skokana a mloka skvrnitého, pokud si v brzké době najdu čas na jejich přemístění ze zrcadlovky do počítače!

Savci žijící ve vysokých polohách mají horší čich: Nový fascinující příklad konvergentní evoluce

Pokud jste na tento blog zavítali včera, 1. dubna, je pochopitelné, že jste po krátkém přečtení titulku tohoto článku přesvědčeni o podivném obklopení Blogorgonopsida zvláštními zápachy. Mohu vás však ujistit, že tento příspěvek již není aprílový, a vlastně se vůbec podivných zápachů netýká. Seznámíte se v něm s velice zajímavým a teprve v posledních letech zkoumaným příkladem evoluční konvergence, který by člověka určitě jen tak nenapadl. 

Zazní-li termín konvergentní evoluce, zřejmě se vám vybaví podobnost končetin i celých těl u kytovců, některých druhohorních mořských plazů a ryb, podobnost dlouhého krku žirafy a brachiosaura, obdobnost vakovlka a psovitých šelem nebo přední končetiny přeměněné v křídla u netopýrů, pterosaurů a ptáků. Konvergence je typem evoluce, při němž se nepříbuzné druhy vyvíjejí pod vlivem podobných selekčních tlaků, vlivem čehož se u nich vyvíjejí obdobné znaky. Kytovci jsou savci, s druhohorními mořskými plazy je pojí jen velice dávný předek, a k parafyletické třídě ryb mají ještě dále. Přesto vlivem života v podobném prostředí, tedy prostředí vodním, se u těchto nepříbuzných skupin vyvinuly ploutve (byť paprsčité ploutve ryb a ploutvovité končetiny plazů a savců jsou něčím docela jiným). Stejně se to má s dlouhým krkem žirafy a takových sauropodů, jako byl Brachiosaurus, coby adaptací na spásání rostlinné potravy nacházející se vysoko nad zemí, se vzhledem dravého vačnatce a jemu nepříbuzných placentálních vlků a psů, nebo s předními končetinami schopnými aktivního letu u savců z řádu letounů, druhohorních ptakoještěrů a nepříbuzného ptactva, tedy teropodních dinosaurů z kladu Avialae. Některé příklady konvergentního vývoje živočichů jsou však teprve objevovány, a nejsou tolik zřejmé, jako ty již uvedené. V červenci 2025 vydal vědecký časopis Current Biology článek Allie M. Graham z Katedry lidské genetiky na Univerzitě v Utahu a Katedry molekulárních biověd na Univerzitě v Kansasu a jejích kolegů z amerického Pittsburghu a z Německa, kteří popsali konvergentní redukci olfaktorických genů a čichového bulbu savců žijících ve vysokých polohách. Stručně řečeno, různí nepříbuzní savci přizpůsobení na život ve vysokých nadmořských výškách vykazují zhoršený čichový smysl. To asi není příklad konvergentní evoluce, na který by člověk hned pomyslel, není však o nic méně pozoruhodný.

Grafický abstrakt studie Allie M. Graham a jejích kolegů, vydané loni v červenci v Current Biology. Obrázek z článku odkazovaného níže

Tým zkoumal genomy sedmadvaceti horských savčích druhů žijících pouze ve vysokých nadmořských výškách, tedy nad 1000 či 1500 metrů nad mořem, a jejich příbuzných z nižších poloh. V porovnání s nimi mají tito obyvatelé výšin průměrně o 23 % méně čichových receptorových genů. Čichový bulbus, tedy část mozku zpracovávající informace z čichových receptorů umístěných v čichovém orgánu, nose, mají čistě horští savci průměrně asi o 18 % menší, než jejich blízcí příbuzní z nižších poloh. Tento trend byl zjištěn u horských koz, pišťuch, dželad, horských zajíců a dalších savců, jejichž rodinné vztahy byly na velké vývojové odyseji třídy Mammalia ukončeny vskutku v dávné době. Ačkoliv ztráta čichu není v evoluci obratlovců ničím výjimečným, je velice zajímavé, že u vysokohorských savců se vyskytla nezávisle na sobě v tolika případech. To poukazuje na to, že dobrý čich nemusí být ve vysokých polohách s řidším vzduchem tolik důležitý, jako ostatní smysly. Doktorka Graham pro web Univerzity v Kansasu uvedla: "Je možné, že zrak, chuť nebo sluch jsou pro zvířata žijící ve vysokých nadmořských výškách důležitější. Ale to je opět jen hypotéza, protože na ni s daty, která máme, nemůžeme odpovědět. Otevírá to další otázky. V budoucnu se chci podívat na jiné typy analýz nebo provést více výpočtů, které se budou týkat chuťových receptorů, nebo studie související se zrakem s geny čípků a tyčinek, abych zjistila, zda jsou skutečně podrobeny pozitivní selekci." Zda tedy z přizpůsobení na život ve vysokých polohách některé další smysly savců benefitují, to se dosud neví. Bylo by velice zajímavé, kdyby do budoucna tým doktorky Graham nebo jiní výzkumníci zjistili, že podobně mají vysokohorští savci z nepříbuzných skupin citlivější chuťový smysl nebo lepší sluch. Ke zhoršenému čichu horských savců řekla hlavní autorka následující: "Například když turisté nebo horolezci stoupají do vysokých výšek, dochází u nich ke ztrátě celkového čichu, protože vzniká zánět dutin. Turisté také zažívají nízký barometrický tlak a sucho - je tam velmi sucho. Navíc je to způsobeno tím, že odoranty se nedostanou tak daleko. Naše výzkumná práce ukazuje, že by to mohlo být nějakou kombinací těchto účinků. Buď zánětem a suchostí, což způsobuje, že čich časem mizí, nebo tím, že způsob, jakým věci páchnou nebo krajina pachů ve výšce je odlišná nebo méně důležitá." V rychlosti výsledky tohoto výzkumu před několika dny shrnula Kallie Moore v krátkém videu z YouTube kanálu PBS Eons:

Jedná se opravdu o fascinující nový příklad konvergentní evoluce. Kvůli trvalému životu ve vysokých nadmořských výškách se zástupcům nepříbuzných savčích čeledí a řádů v průběhu vývoje zhoršil čich. Pokud se vás tedy někdy někdo zeptá na to, co to ta konvergence je, nemusíte uvést jen ony typické příklady, které jsem vyjmenoval v úvodních větách. Vzpomeňte si na výsledky výzkumu doktorky Graham a jejích kolegů, a zmiňte je. Rozhodně jsou totiž zajímavé.

Zdroje informací pro tento článek:

Convergent reduction of olfactory genes and olfactory bulb size in mammalian species at altitude (Current Biology)

Researchers unveil evolutionary effects on mammalian species due to extreme environments (The University of Kansas)

Zjištěn tón dinosauřích větrů

Dinosauři jsou bezesporu nejúspěšnější skupinou obratlovců, která kdy žila. Za poslední dvě stovky roků od jejich objevení učinila věda obrovský skok vpřed, co se týče znalostí jejich vývoje, jejich biologie i jejich chování. Díky nedocenitelné práci odborníků nyní víme, jak někteří dinosauři hnízdili, jak byli zbarveni nebo dokonce jaké vyluzovali zvuky. Jeden aspekt zvukového života neptačích dinosaurů byl však dlouho zahalen tajemstvím. Každého školáka jistě někdy napadlo, jaké zvuky vycházely z těl ohromných sauropodů, dlouhokrkých býložravců řadících se k největším obratlovcům, jaké kdy Země poznala. Řeč není o jejich hlasových projevech, ale o zvucích, které vydávala opačná polovina jejich mohutných těl. Jakkoliv komické se to může zdát, pro vertebrátní paleontology zaměřené na sauropodní a šíře sauropodomorfní dinosaury je to atraktivní výzkumné téma, jehož příslibem je rozšíření znalostí o největších trávicích soustavách, jaké se kdy obratlovcům vyvinuly. Doktorka Christine Bagenal ze School of Biological Sciences na University of Southampton a její kolegové podrobili výzkumu pět obstojně zachovaných exemplářů sauropodů z Dinosaur National Monument v Utahu a z Wessexského souvrství na anglickém ostrově Wight, které jim byly poskytnuty Přírodovědným muzeem v Londýně. Zajímala je muskulatura trupů dlouhokrkých herbivorů patřících k druhům Diplodocus longus, Apatosaurus ajax a Iuticosaurus valdensis, reprezentujících klady Neosauropoda (a navíc nadčeleď Diplodocoidea) ze svrchní jury a Titanosauria ze spodní křídy. Díky dobrému stavu zachování kostí zadní poloviny těla učinili odhad toho, jak silné svaly se nacházely v okolí kloaky těchto zvířat. Pomocí autoenkodéru, který zkompresoval jimi získaná data o velikosti břišní dutiny jednotlivých druhů a statistická data vycházející z odhadů, dostali obrázek o tom, jak velký tlak byl v sedmi odlišných případech činěn zevnitř na kloaku průměrného sauropoda. S využitím programu Raven Pro, vyvinutého pro studium ptačích zvuků, pak dali dohromady sedm možných tónů dinosauřích větrů. Doktorka Bagenal uvedla v rozhovoru pro vědeckozpravodajský web Sci.News: "Co je pro jednoho vtipné téma, může být pro vědce zajímavým fenoménem. Až dosud jsme neměli představu o tom, jak jurský a křídový svět zněl. Sauropodi byli dominantními býložravci mnoha tehdejších ekosystémů, a ačkoliv o jejich vokalizacích nemá dosud nikdo žádné konkrétní představy, víme alespoň to, jaké zvuky pravděpodobně vydávali při vypouštění plynů. Je to nové výzkumné teritorium, a rozšiřuje naše znalosti dávno zmizelého světa, jehož zvuky znovu ožily." Možná to není překvapivé, ale zvuky, které sauropodi při procesu flatulence vyluzovali, byly hluboké a táhlé. Níže si můžete poslechnout nahrávku, která vyšla jako příloha článku doktorky Bagenal a jejích kolegů, vydaného 21. března 2026 v prestižním vědeckém časopisu Scientific Reports. 

První dvojice zvuků, které jste v nahrávce slyšeli, byla kloakou průměrného sauropoda (rozumějme jím průměrnou "směsici" diplodoka, apatosaura a iuticosaura) vydávána při nízkoenergetickém stahu kloakálního svalstva. Jednalo se o uvolněné vypuštění plynu nahromaděného ve střevech. Druhá dvojice zvuků, kterou lze poslouchat od 10. do 17. vteřiny, byla sauropodem vyluzována za rychlejšího tělesného pohybu, kdy se jedna ze zadních končetin pohybovala směrem vpřed. Kloakální svalstvo bylo při vyluzování takového zvuku prudce staženo, což mělo za následek jeho vyšší tón. Od 18. do 26. vteřiny můžeme slyšet zvuk vyluzovaný při cíleném vysokoenergetickém vypuštění plynu sauropodem v klidné pasoucí se pozici. Tyto zvuky mají nižší tón, než předchozí dvojice, jsou nicméně vyšší, než první dvojice zvuků, vyluzovaná též při pastvě, ovšem za minimálního stahu svalů. Od 28. do 36. vteřiny si lze poslechnout zvuky vyluzované při nízkoenergetickém vypuštění plynu za pohybu zvířete, s naprosto minimálním stahem kloakálních svalů. Spoluautor studie Michael Jenden z Bangor University pro Sci.News uvedl: "Tento zvuk byl pravděpodobně sauropody vydáván nejčastěji. Předpokládáme, že zvířata byla po většinu času v pohybu při hledání nové potravy, aby si udržela svůj metabolismus. Může se to zdát bizarní, ale zvukové efekty nízkoenergetické pohybové flatulence sauropodů byly nejspíše nejčastějším zvukem jurského světa. Hollywood by se měl naučit lekci." Další dvě dvojice zvuků jsou pak statisticky nejpravděpodobnějšími kombinacemi předchozích sérií. Doktorka Bagenal uvedla: "Je možné, že jednotlivé zvuky byly kombinovány, například když dinosaurus ukončil chůzi, ale jeho svalstvo zatím nebylo uvedeno do klidu. V takových případech se mísila vysokoenergetická a nízkoenergetická flatulence." Poslední zvuk v jimi prezentované příloze k článku byl zrekonstruován doktorandem Johnem Robsonem. "Bylo mi ctí," řekl v rozhovoru pro Sci.News.

Dlouhokrcí sauropodi, lidově označovaní jako "brontosauři" neboli "hromoví ještěři", dokázali, že si své jméno zasluhují.

Není pochyb, že výsledky tohoto výzkumu jsou velice přínosné, neboť pomáhají odhalit tajemství ztracená před desítkami milionů roků. Svět dinosaurů si nyní můžeme představit v konkrétnějších zvucích. Hromoví ještěři se díky výzkumu doktorky Bagenal a jejích kolegů znovu rozezněli.

Zdroje informací pro tento článek:

Reconstructing bodily sounds of giant sauropods: new frontier in the study of 'dino-acoustics' (Scientific Reports)

Dinosaur fart sounds revealed for the first time (Sci.News)

Neosauropoda (Wikipedia)

Titanosauria (Wikipedia)

Iuticosaurus (Wikipedia)

Raven Pro - Cornell Lab of Ornithology (Raven Sound Analysis Software)

Další nové přírodopisné dokumenty z prvních tří měsíců roku 2026

V pozdních odpoledních hodinách posledního březnového dne vám přináším druhý letošní příspěvek do rubriky Dokumentární novinky! Předchozí článek z 28. února vás seznámil s 10 tituly z ledna a února letošního roku, jakož i z prosince a listopadu roku předchozího, a mezi nimi byly snímky jako Wild London, Wild Slovakia 2 with Nigel Marven, Mammal Origins či Tusker: Brotherhood of Elephants. V tomto příspěvku vám představím další nové přírodopisné dokumenty, a to nejen z letošního března, ale opět také února a ledna. Celkem tu pro vás mám 9 nových titulů, mezi nimiž se určitě najde několik, které vás zaujmou. Pojďme se na ně podívat!

The Dinosaurs

Novinkou letošního března s paleontologickou tématikou, na kterou byly upřeny zraky milionů zájemců po celém světě, je čtyřdílný seriál The Dinosaurs (Dinosauři) společností Amblin Documentaries a Silverback Films. Všechny jeho epizody byly uvedeny 6. března na streamovací službě Netflix. Pár slov jsem s vámi k němu sdílel, rovněž jako tehdy čerstvě vydaný trailer, 7. února. The Dinosaurs je následovníkem osmidílného cyklu Life on Our Planet, který byl na Netflixu uveden na podzim 2023, a vypráví příběh nejúspěšnější skupiny obratlovců, která kdy existovala - dinosaurů. Představuje jízdu triasem, jurou a křídou a seznámení s dobře známými i některými dosud neproslavenými dinosauřími taxony, jakož i s dalšími druhohorními živočichy, po jejichž boku se dinosauři vyvíjeli, bojovali a umírali. První epizoda, Rise (Vzestup), sice začíná na konci křídy, ale většina její stopáže je zasazena v triasu. Odehrává se v dobách před 235 miliony let, před 215 miliony lety a před 201 miliony roky, a představuje diváctvu dinosaury jako Plateosaurus, Liliensternus a Procompsognathus, a dále třeba i archosaura rodu Marasuchus nebo oblíbeného dlouhokrkého vodního plaza rodu Tanystropheus. Druhý díl, Conquest (Dobytí), zavádí diváctvo do jurského údobí, kdy se po 4. velkém vymírání začínalo dinosaurům velice dařit, a vystupují v něm například Vulcanodon, Heterodontosaurus, Dilophosaurus, Massospondylus, Mamenchisaurus, Stegosaurus nebo Allosaurus. Ve třetí epizodě, nazvané Empire (Říše), se tvůrci dokumentu zaměřili na dinosaury spodní křídy, od čínského sauropoda rodu Dongbeititan a opeřeného tyrannosaurida rodu Yutyrannus přes drobného hategského sauropoda rodu Magyarosaurus a pro něj nebezpečného obřího ptakoještěra hatzegopteryxe až po vizuálně brilantně zpracovaného spinosaura, kterého můžete obdivovat při lovu žraloků. Poslední díl, Fall (Pád), vypráví příběh konce neptačích dinosaurů, a vystupují v něm proslulí svrchnokřídoví veleještěři jako Tyrannosaurus, Triceratops, Ankylosaurus a Pachycephalosaurus, jakož i mořský plaz Tylosaurus a nelétavý mořský pták Hesperornis. V době svého vydání byl cyklus The Dinosaurs 2. nejsledovanějším seriálem na Netflixu; překonala ho jen 4. série romantického dramatu Bridgerton. To dokazuje, že o příběhy dinosaurů ve stylu Walking with Dinosaurs či Prehistoric Planet je zkrátka obrovský zájem. Již zmíněný předchůdce tohoto seriálu, Life on Our Planet, se potýkal s oprávněnou kritikou, ale na The Dinosaurs má nejen internetová paleokomunita vesměs pozitivní názory. Vypravěčem seriálu je Morgan Freeman (The Shawshank Redemption, The Dark Knight Trilogy). Režiséry jednotlivých epizod jsou Nick Shoolingin-Jordan (How to Build a Planet), Amber Cherry Eames (Prehistoric Planet), Jolyon Sutcliffe (Endangered) a Darren Williams (Deadly Dinosaurs with Steve Backshall), přičemž s režií některých sekvencí pomáhal Joe Fereday (Secret Lives of Orangutans). Hlavním tvůrcem a scénáristou je Dan Tapster (Europe: A Natural History). Výkonnými producenty The Dinosaurs jsou mj. Steven Spielberg (Jurassic Park, The Lost World: Jurassic Park), Keith Scholey (David Attenborough: A Life on Our Planet) a Alastair Fothergill (Planet Earth, A Perfect Planet). Hudbu pro seriál složil Lorne Balfe (The Lego Batman Movie, Black Widow). Oficiální ukázku s ankylosaurem a T-Rexem můžete zhlédnout zde. 

Adventures in Conservation: Searching for Snow Leopards

Televize BBC začala oficiálně s koncem minulého měsíce novou sérii zhruba půlhodinových dokumentárních filmů zaměřených na ochranu přírody a ohrožené druhy s názvem Adventures in Conservation (Dobrodružství na poli ochrany přírody). Jejím prvním dílem je 23 minut dlouhý snímek Searching for Snow Leopards (Hledání sněžných levhartů), který 28. února ve 12:30 greenwichského času premiérově uvedl televizní kanál BBC News. Provází jím Michaela Strachan (Springwatch, The Orangutan Diary, Ice Age: A Frozen World), která se spolu s mezinárodním štábem vydala do bývalé sovětské přírodní rezervace v horách Uzbekistánu, aby diváctvo seznámila s tamním výzkumem a ochranou nepolapitelného a ohroženého irbise. Snímek byl natočen v Hissarské státní přírodní rezervaci, jež je navzdory tomu, že je poseta výbušninami (jejichž exploze čas od času stojí život medvěda či kamzíka), jedním z nejdůležitějších ekosystémů střední Asie. Michaela a její štáb se přidali k Mariyi Gritsine ze Zoological Institute of Uzbekistan, která s místními rangery monitoruje pohyb levhartů sněžných v terénu. Searching for Snow Leopards pojednává o důležitosti monitoringu těchto ohrožených šelem a dokumentuje stopovací expedici s cílem získat o pohybu sněžných levhartů v Uzbeckých horách co nejvíce informací. Jedním z výstupů filmu je také to, že státní hranice nemají pro zvířata žádný význam, a že je třeba mezinárodní kooperace pro ochranu ohrožených druhů. Režisérkou a producentkou filmu je nezávislá filmařka India Latham (Lonely Planet Travels, Don't Say Gay, Lapland: Chasing Solitude). Oficiální upoutávku k snímku můžete zhlédnout zde.

My Best Friend's an Animal: Season 2

Jistě si vzpomínáte na seriál My Best Friend's an Animal (Můj nejlepší kamarád je zvíře), který byl premiérově uváděn na stanicích Sky Nature a Love Nature v únoru 2024. Ve třetí epizodě jeho první řady ostatně vystupoval Nigel Marven se svou sovičkou Digger. S 31. lednem letošního roku zamířila na Sky Nature, Now TV a Apple TV jeho 2. série, sestávající z dalších šesti epizod pojednávajících o pozoruhodných mezidruhových vztazích lidí a jejich společníků náležejících k jiným druhům. První epizoda 2. řady My Best Friend's an Animal, nazvaná Sirga, Loki and Hugger je zaměřena na vztahy botswanské lvice Sirgy a jejího lidského kamaráda Vala, havrana Lokiho a jeho nejlepšího přítele Elliotta, na bahamského rejnoka pojmenovaného Hugger a na přátelství ženy jménem Trish s koalou pojmenovanou Garri. Druhý díl, Albert, Herbie and Quincy, pojednává o přátelství velblouda Alberta a jeho lidského kamaráda Alexe, o wallabym Herbie a jeho kamarádovi Fleurovi a o vztahu potápěče Giose se žralokem malotlamcem. Ve třetí epizodě, Rocco, Harold and Cindy, se diváctvo seznámí s tučňákem skalním Haroldem Custardem a jeho lidskou pečovatelkou Shanet, s paviánkou Cindy a jejím lidským přítelem Baristou a s mladým vombatem Roccou a jeho pečovatelem Joshem. Čtvrtý díl, Milton, Cash and Bentley, pojednává o skunkovi Miltonovi, oslíkovi Cashovi slavícímu narozeniny a navíc také o bobřici Bjornar. Pátý díl, Crystal, Elsa and Thor, je zaměřen na lenochoda Elsu a jejího pečovatele Pedra, mývala Crystal a na vztah vlka Thora s mužem jménem Steve. Poslední epizoda, Ozzy, Riri and Gaia, nabízí vhled do životů vydřího samečka Ozzyho a jeho lidské kamarádky Leslie či nosorožce Riri, o kterého se po ztrátě matky kvůli zásahu pytláků stará jeho ochránce Petronel. Dalšími zvířecími hvězdami této série jsou kalifornská koza Chupacabra nebo kostarický krokodýl americký Viserion. Stejně jako v případě 1. série, je i 2. řada My Best Friend's an Animal tvořena řadou zábavných, dojemných, srdcervoucích i vtipných segmentů, které pokrývají lidská přátelství s někdy i těmi nejvíce překvapivými zvířecími společníky. Stanice Love Nature uvede novou sérii v červnu, později ji bude vysílat i National Geographic Channel. Seriál je dílem společnosti Big Wave Productions. Úvodní sekvenci 2. řady můžete zhlédnout na jejím webu.

Nature of Nature: Biodiversity in the Hudson Valley

Třicetiminutový snímek Nature of Nature: Biodiversity in the Hudson Valley (Přirozenost přírody: Biodiverzita v údolí řeky Hudson) se v posledních měsících promítal na kinoplátnech v různých institucích napříč Spojenými státy americkými. V neděli 8. února byl promítán v prostorech Bard Arboretum na Bard College v New Yorku, předtím se však 17. prosince 2025 promítal v prostorech The New York State Museum, a světovou premiéru měl už 20. listopadu v newyorském Rosendale Theater. Den nato byl pak uveden volně ke zhlédnutí na YouTube kanálu New York State Department of Environmental Conservation. Nature of Nature: Biodiversity in the Hudson Valley je dokumentem pojednávajícím o zvířecích a rostlinných druzích, které jsou k nalezení v údolí řeky Hudson v americkém státě New York, od červeně zbarvených čolků zelenavých (ano, jejich český druhový název je vskutku zavádějící) přes rosničku cvrčivou po medvědy baribaly a různorodé ptactvo atlantského pobřeží Severní Ameriky. Dokument poukazuje na pokusy ochránců přírody zachránit netopýry nasažené syndromem bílého nosu, který začal výrazně decimovat populace letounů v Severní Americe v roce 2006, a nabízí také pohled do práce newyorských herpetologů studujících studenokrevné obyvatele tohoto státu. Diváctvo se jeho prostřednictvím seznámí s lokalitami jako je vápencový jeskynní komplex v Rosendale nebo náhorní plošina v Rensselaeru. Ve snímku vystupují vědečtí odborníci, kteří se studium těchto a dalších živočichů údolí řeky Hudson zabývají, mezi nimi jsou to například biolog Carl Herzog či ochranář přírody Jim Bonesteel z neziskové organizace Hudson Taconic Lands. Režisérkou a producentkou filmu je Laura DeNey, jejíž společnost Flicker Filmworks je za tento snímek zodpovědná. Dále jej produkovali Mustafa Bhagat (Queer Eye for the Straight Guy), který byl také jeho kameramanem a střihačem, a Laura Heady, bioložka z Cornell University. Celý snímek můžete zhlédnout po kliknutí sem.

Wild Asia: Life at Extremes

V průběhu ledna, února a března zamířil na IMAX plátna do vybraných kin a vzdělávacích institucí ve Spojených státech amerických nový film z dílny britské BBC Studios Natural History Unit, který slouží jako doplněk k velkolepému attenboroughovskému dokumentu Asia (Asie) z roku 2024, a jehož režisérem je Matthew Wright (Arctic Exposure with Nigel Marven, Untamed China with Nigel Marven). Wild Asia: Life at Extremes (Divoká Asie: Život v extrémech) je 42 minut dlouhý (ve zkrácené verzi pro vzdělávací instituce pak 25 minut dlouhý) dokumentární film o různorodých zvířecích obyvatelích největšího kontinentu naší planety, od nepolapitelných levhartů sněžných přes tibetské lišky a gobijské frčky až po zadožábré plže druhu Jorunna parva. Ať už jsou to hry tibetských lišek ve výšinách Himálaje, lenošení pandy červené na větvi stromu uprostřed hustého lesa, hon barevných japonských opeřenců na barevné bobule nebo lovecké shromáždění žraloků, nabízí Wild Asia: Life at Extremes průřez životy rozličných, barevných tvorů z celé Asie, a poskytuje vhled do odlišných prostředí, od těch nejvlhčích po nejsušší, od nejteplejších po nejmrazivější, na něž jsou zvířata, jejichž příběhy je film tvořen, adaptována. Výkonnými producenty snímku jsou Jonny Keeling (The Wonder of Animals, Asia) a Roger Webb (Mammals, Reindeer Family & Me), dále se na produkci podíleli Mandy Knight (Frozen Planet) nebo také Caroline Cox (Seven Worlds, One Planet). Vypravěčem Wild Asia: Life at Extremes je britský herec Colin Firth (Mary Poppins Returns). Film distribuuje společnost SK Films. Oficiální trailer, vydaný 7. ledna tohoto roku, můžete zhlédnout zde.

Axolotl: Salamander from the Underworld

Nový pětačtyřicetiminutový film o jednom z nejoblíbenějších ocasatých obojživelníků a také dokonalém příkladu neotenie, axolotlu mexickém, byl 2. března tohoto roku uveden na streamovací službě Curiosity Stream. Dokument Axolotl: Salamander from the Underworld (Axolotl: Mlok z podsvětí), nebo německy Axolotl: Wundertier der Evolution (Axolotl: Zázračné zvíře evoluce) z dílny společnosti Nutshell Productions získal loni cenu za nejlepší film z výběru na Green Screen Naturfestival v německém Eckernförde. Pojednává o biologii, ekologii, adaptacích, ale také zvláště o ochraně tohoto kriticky ohroženého druhu, který je k nalezení pouze v jezerech  Lago de Xochimilco a Lago de Chalco v Mexiku. Ve volné přírodě zbývá již méně než stovka axolotlů mexických; oblíbený "Petr Pan mezi obojživelníky" se tedy řadí k nejvzácnějším zvířatům na planetě. Axolotl: Salamander from the Underworld poukazuje na tvrdou práci ochránců přírody, místních obyvatel, ale také spiritualistických skupin a překvapivě i kryogenních výzkumníků, kteří to s pokusy o jeho záchranu nechtějí vzdát. Je to dojemný příběh o snaze zachovat druh, jehož genetická tajemství byla odhalena teprve nedávno, a jenž může být prospěšný pro medicínu, pokud tedy nevyhyne. Na pokraji vymření se nachází kvůli ztrátě svého přirozeného prostředí spojeného s růstem Mexico City, kvůli introdukci invazních rybích druhů, chytridiomykóze a znečištění vody. Režisérkou a scénáristkou filmu je Madelaine Westwood (The Invisible Wildlife Photographer, Eleonora's Falcon: Life in the Balance). Německou verzi vypráví herečka Yvon Jansen (Echo). Snímek byl vyroben pro televize ZDF a Arte. Po kliknutí sem jej můžete zhlédnout na Curiosity Stream, jste-li na něm zaregistrováni.

Super Animals: Season 3

Vzdělávací seriál Super Animals se na americké verzi televizního kanálu National Geographic Channel a na streamovací službě Apple TV vysílá od roku 2023, kdy byla uvedena jeho první řada. Třetí série tohoto úspěšného pořadu, sestávajícího z jednadvacetiminutových epizod, začala vycházet už loni v září, kdy bylo prvních pět dílů uvedeno na Apple TV, a následně byly v listopadu odvysílány na National Geographic Channel. Jde o dokument zaměřený na různé superschopnosti zvířat, tedy na různé adaptace, které člověku mohou připadat zvláštní a nadlidské. Nyní, v březnu a dubnu 2026, má být uvedena druhá polovina epizod 3. série Super Animals. Její sedmou epizodu, Animal Einsteins (Zvířecí Einsteini), zaměřenou na inteligenci slonů, strak, havranů a vran, chobotnic a orangutanů, a rovněž tak osmý díl, Watery Wonders (Vodní divy), pojednávající o vodních či částečně vodních zvířatech, americkými aligátory počínaje a elektrickými paúhoři konče, uvedla americká verze National Geographic Channel v pátek 27. března. Apple TV má již na svém webu seznam dalších nových epizod. Quirky Critters (Podivní tvorové) bude epizodou zaměřenou na zvláštní schopnosti takových zvířat, jakými jsou japonští makakové, humři, ježci a kolpíci růžoví; Pet-ticularly Awesome (Zvláště báječní domácí mazlíčci) se zaměří na superschopnosti psů, koček, agam vousatých, papoušků ara, karasů zlatých a dalších běžných domácích společníků lidského druhu; a Jungle Dwellers (Obyvatelé džunglí) seznámí diváctvo se životy jaguárů, vřešťanů, tukanů, asijských krajt a opět také jihoamerických paúhořů. Loni vydané epizody 3. série se zabývaly australskou zvířenou (Amazing Aussies), obranou u zvířat (Ultimate Defenders), megafaunou v podobě nosorožců, bizonů a nandu pampových (Massive Marvels), chaotickým "dobráctvím" karančů a různorodých dalších zvířat (Gross but Good) a podivností některých z nich, například chameleonů (Kooky Creatures). Hlavní scénáristkou všech epizod Super Animals je Liz Reph (Xploration Awesome Planet), spolu s ní jej dále seriál produkují například Susie Ryan (Animals Say the Wildest Things) a Aaron Abrahamowitz (Second Chance Pets). Vypravěčkou je v anglickém originále herečka Carly Ciarrocchi (The Ferberizing of Coral). Některé starší epizody ze 3. série můžete zhlédnout na YouTube kanálu Nat Geo Kids.

Big Cats 24/7: Diaries from the Okavango Delta

Od té doby, co na televizní obrazovky v srpnu 2024 zamířila 1. série dokumentu Big Cats 24/7 (Velké kočky 24 hodin, 7 dnů v týdnu), se z něj stal nový fenomén srovnatelný s dvacet let starým Deníkem velkých koček (Big Cat Diary). O 2. sérii jsem vás informoval v září 2025, a později v říjnu jsem psal i o sérii speciálů nazvaných Big Cats Unleashed. Pokud jste 2. sérii dokoukali, pak je vám jistě známo, že seriál bude pokračovat, a jeho 3. řada je právě ve výrobě. A v neděli 8. března 2026 uvedl YouTube kanál BBC Earth nový speciál, poskytující vhled do zákulisí přípravy Big Cats 24/7. Jedná se o 30 minut dlouhý snímek Big Cats 24/7: Diaries from the Okavango Delta (Velké kočky 24 hodin, 7 dnů v týdnu: Deníky z delty Okavango). Provází jím samozřejmě průvodci seriálu, tedy kameramanstvo Anna Dimitriadis, Gordon Buchanan (Wild Horses, the Rockies and Me), Sets Nthomiwa, Greg Hartman, Tristen Woodward (Living with Leopards) a Rea Schulte to Brinke. Ačkoliv seriál samotný poskytuje vhled do práce kameramanstva v botswanské savaně, tento speciál je více zaměřen například na to, jak si v noci při natáčení lvů vaří večeři, jak přespává ve svých autech, jak si vaří obědy a co dělá, když zrovna na lvy, levharty a gepardy nezaměřuje objektivy svých kamer. S Annou Dimitriadis se podíváme do knihy o stopách velkých koček, s Gordonem Buchananem se projedeme po cestě proměněné v mokřad, a se Setsem Nthomiwou se dozvíme něco o technických aspektech jeho kamery. Pokud vás zajímá, jak je Big Cats 24/7 natáčen, je tento speciál pro vás. Ke zhlédnutí je volně na YouTube. 

Cheetahs Up Close with Bertie Gregory

Kvůli poslednímu, devátému titulu uvedenému v těchto Dokumentárních novinkách se vrátíme na samý začátek roku. Na Nový rok, 1. ledna, uvedla americká verze kanálu National Geographic Channel nejnovější přírůstek na rostoucí filmografický seznam oblíbeného britského filmaře divokých zvířat Bertieho Gregoryho (Epic Adventures with Bertie Gregory, Dolphins Up Close with Bertie Gregory, Wild Life with Bertie Gregory). Ve 44 minut dlouhém snímku Cheetahs Up Close with Bertie Gregory (Gepardi zblízka s Bertiem Gregorym) se mladý dobrodruh vydává do Národního parku Serengeti v Tanzanii, aby natočil strasti gepardí samice s novorozenými mláďaty. Jejich osudy sleduje zrovna v době, kdy do Serengeti přicházejí veliká stáda pakoňů na své pozoruhodné migraci. Snímek nabízí vhled do gepardí výchovy potomků, a pojednává o způsobech, kterými nejrychlejší kočkovitá šelma světa přežívá v drsné krajině, v níž rozhodně nemá mezi predátory dominantní postavení. Bertie také natáčel smečku mladích gepardích samců, pracujících při lovu jako tým. V českém dabingu budete moci Geprardy zblízka s Bertiem Gregorym sledovat na stanici Nat Geo Wild dnes, 31. března, v 18:45. Následně by měl být znovu odvysílán ve třetí třetině dubna (konkrétně 22. dubna). V některých zemích, jako je Kanada, Singapur a Austrálie, byl také vydán na streamovací službě Disney+. Režisérem tohoto snímku je Jigar Ganatra (Ishamba, Chameleon Corridors). Hudbu k němu složili Will Hyde (Animal Babies) a James Joshua Otto (Sharks Up Close with Bertie Gregory). Bertie je producentem tohoto filmu. Oficiální loveckou ukázku z něj můžete zhlédnout zde.

V pátek 27. března začala na CBBC vycházet 7. série Deadly 60 se Stevem Backshallem, o které jsem vás již informoval v samostatném příspěvku; více informací o ní se na tomto blogu dočkáte s koncem dubna. V příštím měsíci nás čeká vydání celé řady nových přírodopisných dokumentů, jak je ostatně v dubnu, měsíci se Dnem Země, zvykem. V průběhu dubna bude vycházet nový seriál National Geographic Secrets of the Bees (Tajemství včel). Americká PBS uvede v rámci cyklu Nature dvoudílný dokument Becoming Elephant (Sloní růst). Čeká nás také vydání nového filmu Davida Attenborougha k příležitosti jeho nadcházejících 100. narozenin, Gorilla Story: Told by David Attenborough (Gorilí příběh: Vyprávěn Davidem Attenboroughem), který bude 17. dubna uveden na Netflixu. Trailer k snímku vyšel minulý týden. Připomínám, že pak v týdnu Davidových narozenin uvede BBC jeho nová díla Secret Garden (Tajemná zahrada) a Making Life on Earth: Attenborough's Greatest Adventure (Natáčení Života na Zemi: Attenboroughovo největší dobrodružství). Nedávno bylo také oznámeno, kdy začne vycházet nadšeně očekávaný osmidílný paleodokument Surviving Earth od Tima Hainese. Americká NBC jej začne premiérově uvádět 4. června. 

Dalšího článku z rubriky Dokumentární novinky se dočkáte na konci dubna!