Minulou neděli, 6. července, započal na blogu Blogorgonopsid nový projekt s názvem Kniha týdne! V rámci něho vám každý týden hodlám představit a recenzovat knihu, kterou jsem přečetl někdy v nedávné době nebo jsem se k ní, mám-li ji už přečtenu, za účelem napsání tohoto příspěvku po delší době vrátil. První Knihou týdne byla výtečná publikace
Clever Girl: Jurassic Park od kanadské akademičky Hanny McGregor. Tentokrát vám představím jednu z nejznámějších českých popularizačních knih o zvířatech, jejímž autorem byl zakladatel české etologie a dlouhodobý ředitel pražské zoologické zahrady Zdeněk Veselovský.
Vždyť jsou to jen zvířata je knihou profesora Zdeňka Veselovského, vydanou nakladatelstvím Mladá fronta v rámci Edice Máj v roce 1974. Mám pocit, že jako jedna z nejznámějších českých knih o zvířatech ani nepotřebuje zdlouhavý úvod, a jsem si jist, že se s ní mnozí z vás někdy v životě setkali, ať už v domácí knihovně nebo ve vaší městské knihovně či v antikvariátu. Zdeněk Veselovský se v této knize snaží čtenářům přiblížit zákonitosti života zvířat, a na 287 stranách (resp. 282 stranách textu) doplněných o řadu obrazového a fotografického materiálu, v ní představuje komplexitu zvířecího chování v ohledu na krmení, příjem tekutin, hledání potravy, námluvy, výchovu potomstva a učení. Jedná se v podstatě o úvod do etologie, podoboru zoologie zabývajícího se zvířecím chováním, pro co nejširší čtenářstvo, a ačkoliv autor v závěru přiznává, že samozřejmě musel mnohé zjednodušit, jde vskutku o informacemi plně nabitou knihu, která si rozhodně zaslouží pozornost i jednapadesát let po vydání.
Přední obálka knihy
Vždyť jsou to jen zvířata, vydané nakladatelstvím Mladá fronta v roce 1974. Zdroj:
Databáze knih
Knihu Vždyť jsou to jen zvířata mám uvedenu mezi oblíbenými ve svém bloggerovém profilu, a to z dobrého důvodu. Ačkoliv některé informace v ní už jsou trochu zastaralé, čemuž v této recenzi budu věnovat alespoň pár vět, považuji ji za brilantně napsanou publikaci představující zejména laikům svět živočichů v co největší rozmanitosti, se snad co nejmenším generalizováním a také s množstvím schematického materiálu, které z ní činí tu jednu učebnici, kterou rádi zhltnete od začátku do konce během jediného týdne (hovořím z vlastní zkušenosti). Zdeněk Veselovský nebyl "pouze" jedním z nejvýznamnějších českých zoologů, ředitelem Zoo Praha (mezi lety 1959 až 1988) a prezidentem Mezinárodní unie ředitelů zoologických zahrad (mezi lety 1971 až 1975). Byl také výtečným popularizátorem a uměl velice dobře psát, díky čemuž byl samozřejmě o jeho populárně naučné knížky velký zájem. Coby autor velkého množství vědeckých prací a student jednoho ze zakladatelů etologie, Konrada Lorenze, byl opravdu odborníkem, což pak z jeho populárně naučné literatury přímo sálalo, a dodnes ji činí čtivou a informačně hodnotnou. Poprvé mě s knihami pana Veselovského, který bohužel zesnul ve věku 78 let v listopadu 2006 nedlouho po srdečním selhání, seznámil můj táta, když mi řadu let zpátky daroval knihu Hlasy džungle z roku 1976. Ta se týkala fauny indického Assámu. O něco později jsem se pak dostal k přečtení další z nejznámějších knih pana Veselovského, K pramenům Orinoka, vydané v roce 1988 a věnované zvířatům Venezuely. Třetím z jeho děl, které jsem četl, bylo již Vždyť jsou to jen zvířata, které jsem také dostal od svého táty. Přečetl jsem si ho se stejným zájmem, jako ty předchozí. A udělal bych chybu, kdybych o této knize nikdy nenapsal na tento blog.
V Úvodu odhalil Zdeněk Veselovský, že tuto knihu sestavil poté, co si Mladá fronta přála 2. vydání jeho publikace Praobyčejná zvířata z roku 1964. Dlouholeté zkušenosti z pražské zoo jej nicméně donutily původní rukopis zcela zavrhnout, a napsat zcela novou knihu o objevech, jež byly na zoologickém poli učiněny mezi lety 1964 a 1974. Z tohoto důvodu jsou Vždyť jsou to jen zvířata výtečnou kapsulí stavu znalostí o zvířatech a jejich chování před oněmi pěti desítkami roků, tudíž si každý zapálenec může srovnat, jak moc se vědění za tu dobu zase posunulo. Etologie byla tehdy věda zcela nová, vždyť ji sám pan Veselovský na poslední straně knihy, v kapitole Schola ludus, označuje za "jednu z nejmladších biologických disciplín procházející v posledních letech bouřlivým rozvojem". Kromě kapsule tehdejších znalostí zvířat je však tato publikace i dobrým odrazovým můstkem.
Po dvoustranném Úvodu následuje 7 kapitol, z nichž tři jsou tvořeny vždy dvěma velkými podkapitolami. Výčet obsahu knihy je následující: Rozumíme zvířatům, Všední den zvířat (podkapitoly Jak zvířata spí a Denní toaleta zvířat), Nekrmit! (podkapitoly Rostlinná potrava a Živočišná potrava), Kdo uteče, ten vyhraje, Zákony džungle, Množte se! (s podkapitolami Námluvy a uzavírání párů a Rodiče a děti) a naposledy již zmíněná Schola ludus. Některé z těchto kapitol jsou kratší, jiné delší, v závislosti na tom, kolik se toho profesor Veselovský v době psaní rozhodl pojmout; právě kapitola o rozmnožování zvířat je se 79 stranami nejdelší, naopak poslední kapitola o učení zabírá jen 18 stran.
Kapitolu Rozumíme zvířatům? začíná autor připomenutím toho, že z bájí a pohádek různých skupin obyvatel z různých časů našich historií vyplývá, že jedním z nejdéle trvajících lidských přání je porozumění zvířatům. Na úvodní strany si z dobrých důvodů našla cestu význačná jména Alfred Brehm, Charles Darwin, Konrad Lorenz a Nikolaas Tinbergen. Zdeněk Veselovský v této kapitole seznamuje čtenáře s vrozeným chováním, které je dědictvím evoluce druhu, a které podle něj probíhá od vnitřního vyladění zvířete k určitému jednání přes apetenční neboli hledací chování, analýzu smyslových vjemů a objevení spouštěcího schématu spouštěcím mechanismem po vyvolání vrozeného instinktivního jednání. Poví nám, proč jsou nám malí šimpanzi více sympatičtí, než dospělci (vypadají totiž více jako lidské děti, aneb nadsymbol dítěte, spouštěcí schéma mateřského chování); jak samci koljušek útočně reagují na atrapy s červeným spodkem i na jinou koljušku s červeným, samčím bříškem i v případě, že byly v akváriu odchovány samy a nikdy zástupce svého druhu nepotkaly; jak samci červenek reagují útokem i na chomáčky rezavého peří; jak jsou i lidská novorozeňata schopna šplhat, i když je to prostě nikdo neučil, což je jasné dědictví našich předchůdců; jak vypadá apetenční chování u hladových lvů apod. Dále se kapitola zabývá naučeným chováním; pro příklad, hladovému lvu je vrozeno, že hledá potravu, aby hlad zahnal, ale jakmile najde antilopu, už vstupují do hry jeho zkušenosti nabyté během života. Čtenáři jsou seznámeni s přeskokovým jednáním (ta evolucí dostala jiný význam v interakcích mezi zástupci svého druhu), ritualizovaným chováním, náznakovými pohyby a výrazovými prostředky zvířat.
V kapitole Všední den zvířat si nejprve autor stěžuje na aroganci některých návštěvníků pražské zoo a zmiňuje případ teenagerky, která probodla srnčíka čínského deštníkem proto, že na rozdíl od jejích představ neskákal. Bohužel je pravdou, že dodnes si spousta návštěvníků zoologických zahrad jen stěžuje na to, že se zvířata nechovají podle jejich představ. Cílem této kapitoly je seznámit čtenáře s tím, jak vlastně takový den v životě toho či onoho zvířecího druhu vypadá. Od Carpentera přejal profesor Veselovský "denní rozvrh" gibonů, vypozorovaný z terénu (tak dlouhý spánek bych si vážně přál!), a uvádí také svůj záznam dne v životě kachny chocholaté (ta spí nebo zdánlivě spí mnohokrát během dne). První podkapitola je věnována právě spánku zvířat, čtenářům je spánek představen jako vrozená činnost instinktivního charakteru, a jsou seznámeni s koncepty lehkého a hlubokého spánku. Na úvod uvádí zábavný případ pokusu s koněm, kterého měl během spánku vzbudit pach jeho oblíbené potravy. To s hloubkou spánku medvěda pyskatého už to taková legrace není; dodnes je medvěd pyskatý nejnebezpečnějším savcem Indie, způsobujících více poranění lidí, než kterýkoli jiný, a to kvůli tomu, že patří mezi těch několik málo savčích druhů, kteří se z hlubokého spánku probudí až tehdy, když jim skoro šlápnete na hlavu. Jejich reakci si dokážeme představit. Z této podkapitolky jsem si odnesl informaci, že se našly lebky starých obyvatel Srí Lanky s ranami způsobenými právě medvědími drápy; překvapování hluboce spících medvědů pyskatých není v jižní Asii očividně nic nového. Čtenáři se dozví něco o době probuzení u různých ptačích druhů, o "spacích stromech" využívaných losy (o téhle nepravdivé pohádce pojednával Julius Caesar), o tom, jak vypadá spánek u živočichů s očima neopatřenými víčky, proč kanárci nespadnou při spánku z bidélka, jak je to se spánkem u bahňáků a brodivých, spících na jedné noze, jak tuleni vyplouvají k hladině během spánku pro nadechnutí, aniž by se probudili, nebo jaké jsou spací polohy žirafy. Podkapitola Denní toaleta zvířat je věnována čištění peří, srsti, zkrátka péči o vzhled z různorodých důvodů; očekávejte seznámení s kožními mazovými žlázami ptáků, mravenčí pomocí při péči o peří, způsoby drbání u ptáků a s česáním srsti u různých savců, od poloopic (hřebínek na spodní čelisti!) po lidoopy (vybírání lupů a parazitů se u některých stalo sociální záležitostí, jak všichni víme).
Kapitola Nekrmit! není varováním před krmením zvířat v zoologických zahradách, jako spíše ohromným výčtem informací o způsobech obživy a typech potravy v současné živočišné říši. Přiznám se, že tuto kapitolu mám v paměti jako malinko méně záživnou, protože vlastně pro někoho, kdo zvířata trochu zná, neobsahuje mnoho nového. Zajímavé jsou každopádně tabulky s rozborem nejobvyklejších potravin zvířat chovaných v zajetí a obsahem bílkovin v mléku kojených mláďat různých savců (člověkem počínaje, králíkem konče). Čtenář se seznámí s pojmem úživný poměr. Zajímavé je, že podkapitola Rostlinná potrava zabírá jen 3 strany (očekávejte zde seznámení s rozdílnými pysky afrických nosorožců; co se příjmu rostlinné potravy týče, býložravci jsou zde klasicky rozděleni na "grazers" a "browsers"), zato podkapitole Živočišná potrava patří 32 stran. Pokud vás zajímá, jak v 70. letech vypadaly jídelní lístky šimpanzů, tygrů, mravenečníků, tučňáků brýlových a koní Převalského v pražské zoo, určitě si zde přijdete na své. Velmi dobře popsány jsou různé adaptace k lovu kořisti, od využívání ostrých klacíků nebo kaktusových trnů galapážskými pěnkavami datlími k napíchnutí larev, zuby morčáků (mí oblíbení kachnovití - když otevřou tlamu a ukáží ty dozadu namířené zuby, vypadají opravdu jako dinosauři) či silně zahnutá horní čelist jihoamerického luňáka rodu Rostrhamus (anglicky "snail kite"; ano, specializuje se na vytahování plžů z ulit). Dále se v této kapitole dozvíte něco o pití. Jak je to třeba se zásobami vody u zvířat? Jak to mají velbloudi, kteří se nepotí a jejichž tělesná teplota kolísá mezi pro nás v obou případech drastickými 34°C a 40°C? Jak pijí kachny? Jak pijí lvi? A jak můžeme odlišit pohlaví jelenů na základě toho, že si prohlédneme jejich trus? Toto a mnohem víc v této kapitole.
Kdo uteče, ten vyhraje je známé rčení, které platí nadvakrát v životech zvířat. Zdeněk Veselovský nám v této kapitole představí ochranné chování, varovné signály, koncept útěkové vzdálenosti, mimikry, autotomii, předstíranou smrt, poznávání nasycenosti dravců jejich potenciální kořistí, rozpoznání nepřítele, koncept kritické vzdálenosti a obranu nepříteli. Kapitola je opět plná různých příkladů, od předstírané smrti vačic přes pouštění ocasu ještěrek a přizpůsobení různých druhů pásovců k ochraně před nepřítelem až po veverky napodobující smrduté tany z Assámu. Musím zmínit, že v této kapitole zmiňuje pan Veselovský medozvěstky (rod Indicator), africké šplhavce, o nichž uvádí, že dovádějí k včelím hnízdům medojedy. Tohle prý nikdy nebylo potvrzeno vědeckými pozorováními; přestože medozvěstky dovádějí k včelím úlům lidské lovce, není dosud známo, jestli tak činí i pro jiné druhy. Křik medozvěstky je zde nicméně prezentován jako v průběhu vývoje pozměněný výstražný signál. Co se týče varovných signálů, jsou v této kapitole rozděleny do tří typů, na optické, zvukové a pachové. Jde o poměrně důkladné představení způsobů, jakými se zvířata vyhýbají predaci.
Další kapitola, Zákony džungle, se mi opravdu líbila, a dovolím si zde uvést pár vět z jejího závěru: "Tuto kapitolu jsem zcela záměrně nazval Zákony džungle. Běžná představa lidí o zvířecích obyvatelích džungle jim připisuje nejrůznější projevy krutosti, bestiality. Nezodpovědná vulgarizace darwinismu a různí tzv. 'cestovatelé' vytvořili úplný mýtus o nelítostných bojích, v kterých obstojí jen ti nejsilnější. Velký význam etologie je právě v tom, že ukázala a dokázala, jak jsou tyto představy falešné." Osobně jsem člověkem, který opravdu nesnáší jakoukoli vulgarizaci darwinismu. Omlouvání krutosti, vypjaté soutěže a útlaku nějakou naturalizací nebo dokonce biologizací či genetizací těchto otřesných záležitostí je podle mě odsouzeníhodné. Jak psal v této knize též zmíněný Irenaus Eibl-Eibesfeldt, zástupci stejného druhu se ve zvířecí říši nezabíjejí. A právě v této kapitole se čtenář dozví, jak u zvířat probíhají vysoce ritualizované souboje o možnost páření nebo o území, a jak mají různé druhy zajištěno, že tyto ritualizované souboje nezajdou příliš daleko, a jednomu z účastníků neublíží. Pan Veselovský píše: "Myslím si, že tato kapitola jasně ukázala pravý smysl útočného chování v přírodě, které k úplnému vyhlazení protivníka rozhodně nevede. I když ponechávám člověka zcela úmyslně stranou, chtěl bych jako zoolog zdůraznit, že ospravedlňovat násilí a války mezi lidmi poukazem na naše dědictví po živočišných předcích je naprosto mylné. Naopak etologické poznatky z přírody jasně ukazují, že idea přátelského soužití a odstranění válek není utopií, která by odporovala samotné přírodě."
"Neznám snad hloupější lidské přísloví, než je často užívané 'člověk člověku vlkem'. Právě vlci totiž mají vzorný společenský život. Jednotliví vlci si navzájem pomáhají a - na rozdíl od lidí - se nikdy vzájemně nevraždí." - Krása. A až bude někdo hovořit o agresivních "alfa samcích" ve vlčích smečkách se snahou omluvit neomluvitelné sociální hierarchie v naší společnosti, připomeňte mu, že vlčí smečky jsou nesmírně pospolitými rodinami, ve kterých nějakou vlčí verzi mačistického (hetero)sexistického slizouna z řad bílých mužů ani náhodou nenajdete. Jinak se v kapitole Zákony džungle seznámíte s teritorialitou zvířat. Autor tím navazuje na téma předchozí kapitoly o neexistující (a velmi abstraktní) "zlaté svobodě" živočichů, seznamuje čtenáře s pojmy biochor a biotop, s hlasovými, pachovými a optickými značkami teritoria nebo s loveckými revíry koček (i ty lze podle něj považovat za teritoria, i když jsou sdílené; kočky se sobě chtějí vzájemně vyhnout a podle toho si načasují obchůzku). A samozřejmě se dozvíte o významu útočného chování v kontextu organizace společenských formací u různých živočišných druhů. Co se týče poměrně zjednodušeného popisu sociálních hierarchií, zde si nejsem jistý, jestli nějaké kategorie jako "alfa", "beta" a "omega" opravdu platí.
Co bych chtěl zkritizovat je zmínka amerického psychologa Roberta Yerkese právě v kapitole Zákony džungle. Autor to tehdy možná nevěděl, ale Yerkes, který prováděl docela zvláštní pokusy se šimpanzy, byl eugenik a vědecký rasista. V roce 2022 bylo jeho jméno zcela smazáno z Národního výzkumného centra primátů na Emory University v georgijské Atlantě, a to právě kvůli jeho podpoře eugeniky. Dnes už by si experimenty se šimpanzy a automaty vydávajícími banány, prováděné někým s tak kontroverzními názory, zmínku snad nezasloužily.
Kapitole Množte se! si hned pro začátek dovolím vytknout jednu věc. I přesto, že autor zvířata ve svých knihách neantropomorfizoval (ano, občas to či ono chování přirovnal k lidskému, ale to spíš pro zábavu; některé vtípky třeba už neobstály tlak času, tak to bývá), nelíbilo se mi, že pro zvířecí partnery používá slova "manželé", nebo jejich párování označuje "manželstvím". Manželství je věcí kulturní, souvisí s vlastnickými právy, ostatně v demokratickém a rovnostářském světě bez soukromého vlastnictví by ani neexistovalo, a je inherentně spojeno s genderovou nerovností, nerovnostmi ve vlastnictví, útlakem a reprodukční prací. Tato kniha vyšla v 70. letech minulého století, a za bolševiků se tu samozřejmě genderové nerovnosti neřešily tak, jako v západním světě; je taky možné, že slovo "manželství" mělo tehdy pro zoology širší význam, ale nelze pominout, že v tomto kontextu není ničím jiným, než promítnutím heteropatriarchátu na ostatní druhy. Dává smysl hovořit o párování a páření, o partnerech nebo pářících se jedincích, případně jedincích spolu hnízdídích, ale označovat je za "manžely" jde příliš daleko. Někdo omezenější by si to klidně mohl vyložit jako ospravedlnění existence nerovnostářského manželského svazku v heteropatriarchální kultuře, a to určitě nechceme. Pokud by si však někdo v této kapitole hledal omluvy pro nějaké zvláštní předsudky, asi moc daleko nepochodí; líbilo se mi, že autor uvedl třeba to, že se genderové projevy u různých druhů živočichů mění, například samostatně žijící holub, ať už je jakéhokoli pohlaví, se prostě projevuje jako samec. Jen bych byl opatrný u toho, co autor uvádí dále; že když se pak samec holuba zpáruje s jiným samcem, jeden z nich se v páru chová jako samice. Vážně si nemyslím, že je dobré takhle genderovat jiné druhy; navíc u lidí stejnopohlavní vztahy také nevypadají tak, že by jeden jedinec byl "více jako samice" a druhý "více jako samec", ne, prostě je to vztah dvou jedinců stejného pohlaví. Pozor, aby se taková předsudečnost, takové genderování, nepromítalo ještě na další druhy (pokud vás zajímají genderové projevy a diverzita u živočichů, sáhněte po knize Evolution's Rainbow od evoluční bioložky Joan Roughgarden, vydané v roce 2004).
Co bych dále vytknul kapitole o rozmnožování zvířat je spojování sexuální aktivity primárně s rozmnožováním. Jak samozřejmě víme, napříč živočišnou říčí má sexuální chování různorodé využití. Pan Veselovský třeba kopulaci dvou samců paviánů uvádí dokonce jako nesexuální chování; pod obrázkem nakresleným Dagmar Černou na straně 190 je uvedeno: "... napravo páří nadřízený samec samce podřízeného. V tomto případě se vůbec nejedná o sexuální chování, ale o výraz sociální dominance." Namítl bych, že ať už je toto chování výrazem čehokoliv, pořád je to sexuální chování. Kniha samozřejmě vyšla v 70. letech, kdy sexuální diverzita u živočichů byla ve vědě tabu; led byl prolomen až v 80. a 90. letech, jen na konci devadesátek se už vědělo o 400 druzích živočichů, u nichž se vyskytuje stejnopohlavní chování a párování, a dnes víme o více než 1500 druzích. Každá věda se samozřejmě vyvíjí a je ovlivněna kulturou, ekonomikou, politikou... Tyto pasáže zkrátka působí zastarale, ale v kontextu doby a tehdejšího poznání (a omezenosti tehdejšího poznání) dávají smysl. Jen je neberte jako absolutně neměnitelná fakta.
Jinak je tato kapitola plná informací o tom, jak je čapí hnízdění vázáno k hnízdu, nikoliv k partnerovi; jak rejsek bělozubka vodí mláďata v linii; jak se to má s velikostmi vajec takových ptáků, jako jsou pštrosi a emuové... dozvíte se o tvarech vajec, u slepic i u alek, o krmení mláďat, o tom, jak jelením mláďatům vyrůstají zuby našikmo, aby nezranili matku při pití mléka, jak se to má vlastně s kojením u savců, jak vodí opice svá mláďata, jak to s rozmnožováním mají ptakořitní a vačnatci (je popsán celý proces vyrůstání klokana rudého)... Na co bych ještě rád upozornil je pojednání o důležitosti matky pro šimpanze. Obávám se, že závěr této kapitoly diskriminuje potenciální adoptivní rodiče šimpanzů. I v nedávné době byly prováděny výzkumy, které se zabývaly důležitostí matky pro šimpanze; jenže to byly špatné experimenty. Nikdy nebyly prováděny s adoptivním rodičem; malý šimpanz byl zkrátka odloučen od matky a ta byla nahrazena neživým objektem. Co takhle nahradit ji adoptivní matkou? Otcem? Nevlastním otcem? Že malý šimpanz potřebuje při vyrůstání oporu od dospělého, to je jasné, ale dávejme si pozor na to, abychom nediskriminovali možnost adopce.
Souboj samců ovcí tlustorohých. Zdroj:
Pinterest
Poslední kapitolou, Schola ludus, navazuje pan Veselovský dokonale na kapitolu první. Představuje čtenáři to, jak se zvířata učí. Věděli jste o šimpanzech žijících v savanách, kteří na rozdíl od svých pralesních bratránků používali klacky na odehnání levhartů? Že papoušci šedí rozumí číslům jako abstraktním pojmům? Že už v 70. letech byly známy schopnosti učit se u sépií, pstruhů a leguánů? A že v londýnské zoo se kdysi dělalo příšerné "čajové posezení" v britském stylu v šimpanzním výběhu, a když vědecký ředitel zoo této podívané učinil konec, protože mu připomínala cirkus, šimpanzi po zbytek svých životů předstírali, že si nalévají čaj do imaginárních hrníčků, neboť tomu byli naučeni? Nechci samozřejmě uvést vše z této kapitoly, ale myslím si, že obsahuje nemálo zajímavostí, od kterých se zase může čtenář odrazit.
Líbí se mi, jak se Zdeněk Veselovský vyjádřil k biologickému determinismu: "V poslední době se řada autorů, zejména D. Morris a R. Ardrey, pokusila interpretovat člověka jako jakousi 'nahou opici', jejíž chování spočívá v nezměnitelných zděděných biologických principech. Opomíjet sociální vlivy, lidskou kulturu, práci i řeč, které vývoj člověka formovaly neméně významně než jeho biologická podstata, je názor v zásadě nesprávný." Redukcionistické pohledy nejsou nikdy dobré. Spíš, než k poznání komplexní reality přispívají k omluvám nerovností nebo násilí. Vzpomeňme na debatu mezi biologickým deterministou E. O. Wilsonem a spojencem dialektických biologů S. J. Gouldem. Ještě si dovolím uvést pokračování: "Na druhé straně ovšem díky současným znalostem etologové odmítají i druhý extrémní názor, který neuznává vývojové vztahy člověka k živočišné říši a věří v jeho neomezenou sociální manipulovatelnost a v možnost 'neomezené tvorby nového člověka'. Oba dva radikální postoje ve svých důsledcích zbavují člověka morální zodpovědnosti za jeho jednání." Kdo by se s tímto názorem neshodl? Nejsme ani stroje dopředu naprogramované, ale máme některá chování a znaky, která jsme zdědili po našich předchůdcích. Nejsme ale ani výjimečnými nadtvory, kteří by byli od ostatního živočišstva zcela odtrženi a byli by pány tvorstva; tak to hlásají jen některá náboženství, a je to kosmická arogance.
Vždyť jsou to jen zvířata je kniha, kterou stojí za to si přečíst. Výtečná klasika. Je krásně napsána, je plná zajímavých informací, a kde po jednapadesáti letech sem tam pokulhává s dobou, tam vyhrává díky autorově otevřenému pohledu na zvířecí svět a také jeho jasné lásce ke zvířatům. Myslím si, že dokáže krásně přispět k přemýšlení o zvířatech a jejich chování, a laiky zbavit filtru, přes který se mohou na jiné druhy dívat. Nakonec by čtenářům mělo dojít, že to nejsou "jen" zvířata.
