Je tu 40. část projektu Kniha týdne a zároveň 5800. článek v historii blogu Blogorgonopsid! Tak vzácná příležitost si žádala, abych tentokrát v rámci série, v níž vás každou neděli seznamuji s mnou v posledních dnech čtenou knihou, napsal o nějaké zvláště dobré publikaci, která si zaslouží náležitou pozornost. Pokud na tento blog chodíte delší dobu, možná si vzpomínáte, že jsem o této knize již psal, když na jaře 2025 vycházela. Z předchozích publikací, které jsem vám představil v rámci Knihy týdne, s tou dnešní souvisí
Queer Ducks (and Other Animals) od Elliota Schrefera,
Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown a
The Companion Species Manifesto od Donny Haraway, jakož i
Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor a
The Trouble with Ancient DNA od Anny Källén. Některé koncepce, se kterými se setkáte v knize, o které si přečtete tentokrát, jsou vysvětleny i v nich, a jejich čtením je můžete lépe pochopit. Nyní se však podívejme na 40. knihu, kterou jsem si přečetl v rámci tohoto projektu -
Feminism in the Wild!
Feminism in the Wild (česky Feminismus v divočině) s podtitulem How Human Biases Shape Our Understanding of Animal Behavior (Jak lidské předsudky ovlivňují naše porozumění zvířecímu chování) je kniha indicko-americké evoluční bioložky Ambiky Kamath a americké humanitní vědkyně Meliny Packer, vydaná nakladatelstvím Massachusettského technologického institutu (MIT Press) dne 11. března 2025. Pojednává o tom, jak dominantní kultura a systémový útlak ovlivňují vědecký obor biologie, studium chování zvířat, naše porozumění jeho evoluce a naše porozumění zvířecího páření. Jedná se o velice hodnotnou publikaci, která analyzuje sociální, kulturní a ekonomické vlivy na studium živočichů, pročež její autorky využívají velkého množství analýz provedených v průběhu posledního zhruba půlstoletí feministickými, antirasistickými, queer, disability justice, marxistickými, sociálně anarchistickými a indigenními vědci, kritiky a aktivisty. Ambika Kamath a Melina Packer upozorňují na nepopiratelný vliv eugeniky na smýšlení o sexuálním výběru, na neduhy inherentně kapitalistického optimalistického smýšlení v biologii a ekologii, na limity biologického determinismu a jeho politické implikace, na ekonomický antropomorfismus v zoologických studiích, na ableismus ovlivňující studium určitých zvířecích znaků a na problematiku nesmírně omezené genderové a pohlavní binarity, do níž vědci po řadu desetiletí vměstnávali obrovsky genderově a pohlavně diverzní živočišnou říši. Feminism in the Wild umožní čtenářstvu pochopit, jak moc je studium zvířat ovlivněno předsudky proudícími z dominantní, utlačovatelské, kapitalistické, rasistické, ableistické, homofobní, transfobní a sexistické cisheteropatriarchální kultury; jak tyto předsudky tvarovaly smýšlení o zvířecí teritorialitě, jak omezují porozumění genderu a sexuality u odlišných druhů, a jak nakonec omezují lidské poznání rozmanitého přírodního světa. Autorky vyzývají k opuštění optimalistického smýšlení a s ním související elitářskou a eugenicky zabarvenou konstrukci fitness, a k přetvoření vědy o živém a zvláště pak zvířecím světě v mnohem citlivější aktivitu - citlivější jak k lidem, tak ke všem ostatním druhům. Feminism in the Wild je první knihou Ambiky Kamath, působící do roku 2023 na University of Colorado Boulder, a druhou knihou Meliny Packer, bývalé pracovnice U.S. Environmental Protection Agency, nyní zaměstnané na katedře rasových, genderových a sexuálních studií na University of Wisconsin-La Crosse; první knihou doktorky Packer byla Toxic Sexual Politics: Toxicology, Environmental Poisons, and Queer Feminist Futures (Toxické sexuální politiky: Toxikologie, environmentální jedy a queer feministické budoucnosti), též z roku 2025.
Přední obálka knihy
Feminism in the Wild, vydané nakladatelstvím MIT Press v roce 2025. Zdroj:
Amazon
Na vydání knihy
Feminism in the Wild jsem vás upozornil
v článku vydaném 8. března 2025, a od té doby jsem se těšil na její přečtení. Konečně jsem se k ní dostal v týdnu od pondělí 14. září do neděle 20. září 2026, kdy jsem ji přečetl od začátku do konce, a nemohu jinak, než ji doporučit všem, kteří mají seriózní zájem o přírodovědu, zvláště zoologii a její podobory, stejně jako o humanitní vědy. Jde o knihu splňující mé očekávání, se kterým jsem se vám nechal loni v březnu znát, totiž že - a nyní cituji svá tehdejší slova - "
Feminism in the Wild bude vskutku brilantním výstupem ze spolupráce dvou vědkyň z odlišných vědeckých oborů - tolik potřebným spojením přírodovědy a humanitních věd; biologie a kritických teorií." Ambika Kamath je evoluční bioložka a behaviorální ekoložka specializující se na studium evoluce zvířecího chování, a během své kariéry v akademickém prostředí se zaměřovala především na výzkum chování ještěrů, zvláště pak karibských anolisů (jedním z jejích mentorů byl mimochodem dobře známý americký evoluční biolog Jonathan Losos, o kterém se v této knize také dočtete). Byla také spoluautorkou důležitého článku
An alternative hypothesis for the evolution of same-sex sexual behaviour in animals z roku 2019, publikovaného v prestižním vědeckém časopise
Nature, kritizujícího standardizaci heterosexuality v evoluční biologii a argumentující pro bisexuálního či pansexuálního předchůdce. Melina Packer se věnuje kritickým studiím rasy, genderu a sexuality, ale má za sebou řadu let strávených studiem toxických látek ve vodním prostředí a jejich údajnému vlivu na změny pohlaví a sexuální orientace u žab; o jejích zjištěních, že endokrinní disruptory nezpůsobují změny pohlaví a stejnopohlavní sexuální chování u žab, jsem psal v rámci Žabího týdne 2025 v článku
Queerfobie ve vědě: Škodlivé spojování stejnopohlavní aktivity u žab s toxickými chemikáliemi. Práce těchto významných vědkyň by vám měla být dobře známa, pokud se zajímáte o kvíření biologie - které je mimochodem skutečně potřebné pro to, abychom pochopili přírodní svět. Stará dogmata znemožňující porozumění světu je třeba vyhazovat z okna - už jsme tak učinili se středovostí Země ve vesmíru (Koperník), se středovostí člověka v přírodním světě (Darwin), nyní je na čase vyhodit z okna heteronormativitu. A právě práce takových vědců, mezi něž patří autorky
Feminism in the Wild, je v ohledu na posun k vědečtějšímu, citlivějšími poznání přírodního světa ohromně důležitá.
Feminism in the Wild je kniha věnovaná mj. Richardu Lewontinovi a Richardu Levinsovi, marxistickým biologům z Harvardovy univerzity, kteří společně napsali proslulou klasiku The Dialectical Biologist, vydanou v roce 1985. Již zmíněný Jonathan Losos ve své recenzi Feminism in the Wild uvedl, že jde o "důstojného nástupce Levinsova a Lewontinova Dialektického biologa." Avšak příspěvky marxistických biologů tvoří jen malou součást mnohem větší šíře kritických analýz a koncepcí, které Ambika Kamath a Melina Packer pro zpracování této knihy využily. V této knize píší o konceptu situovaných znalostí (situated knowledge), který v roce 1988 představila bioložka a feministka Donna Haraway; o teorii stanoviska (standpoint theory), vycházející z feminismu a marxismu; o posunu paradigmatu (paradigm shift) představeném fyzikem a filozofem Thomasem Kuhnem; o ekonomice hojnosti (abundance) z pohledu původních obyvatel Severní Ameriky; o koncepci vzájemné pomoci v evoluční biologii, rozpracované kritickým darwinistou a anarchokomunistickým teoretikem Petrem Kropotkinem; o konceptu Umweltu německého zoologa Jakoba von Uexkülla; či o různých, kulturně podmíněných pohledech na příbuznost, s čímž souvisí odlišné koncepce skupinového výběru. Feminism in the Wild je kniha, jež nabízí širší sociologický pohled na biologii a zejména pak na zoologii a studium zvířecího chování. Informuje čtenáře o kritice sociobiologie ze stran kulturních antropologů a kritických biologů, o vlivu genderových norem viktoriánské Anglie na Darwinův koncept pohlavního výběru, i o tom, jak hluboce zakořeněné sexistické předsudky po desítky let ovlivňují to, jak jsou nejen studentům na školách (a v jejich učebnicích) prezentovány informace o pohlavních buňkách. Myslím si, že z přečtení této knihy bude těžit každý. Kéž by studentům biologie na našich univerzitách byla tato kniha předkládána jako povinná četba hned v prvním semestru nějakého dobře sestaveného úvodu do studia biologie; je to perfektní přehled společenských, ekonomických a politických vlivů na vědu, která samozřejmě není jakýmsi mocným nositelem neměnitelné pravdy, ale kreativní lidskou aktivitou, těmito vlivy omezovanou.
Kniha má celkem 208 stran, a je rozdělena do 7 kapitol. První kapitola, Dismantle by Building Differently (Bourání odlišným způsobem stavby), uvádí čtenářstvo do celého díla třemi příklady problematických konstrukcí namlouvacího chování u tří velmi odlišných skupin živočichů - lososa kisuče, anolisů a severoamerických žab, a pojednává o uvědomění si terénních výzkumníků, že rámce, skrze něž byli tito živočichové dříve studováni, jsou zastaralé a starým společenským očekáváním či předsudkům odpovídající. Druhá kapitla, Who We Are and What We Know (Co jsme a co víme), představuje čtenářstvu Darwinův a Batemanův pohled na pohlavní výběr, navázání na Batemanova zmanipulovaná data a jistý problematický graf kontroverzním biologem Robertem Triversem, a dále koncepty situovaných znalostí, teorie stanoviska a Uexküllova potenciálně problematického konceptu Umweltu. Třetí kapitola, Perspectives at War (Perspektivy na válku), pojednává o skupinovém výběru, koncepcích příbuznosti (kinship), problematice genocentrického pohledu na evoluci a příchodu kontroverzního oboru sociobiologie v 70. letech minulého století, reprodukujícího kapitalistický individualismus. Čtvrtá kapitola, Hiding in Plain Sight (Skrývání se na viditelném místě), představuje čtenářstvu koncept vědeckého paradigmatu Thomase Kuhna, rozdíl mezi Kuhnovým a feministickým pohledem na paradigma, koncept ekonomiky abundance či dárkové ekonomiky, poskytuje kritiku konceptu fitness skrze queer a marxistické objektivy, a představuje také koncept ko-konstituce coby alternativní bázi pro vědu. Pátá kapitola, Undoing Adaptationism (Odstranění adaptacionismu), je kritikou adaptacionistického programu v evoluční biologii; myšlenky, že vše, čím živé organismy disponují, lze vysvětlit jako adaptaci na lokální prostředí (Lewontin a Stephen Jay Gould tomu humorně přezdívali panglossismus). Šestá kapitola, Eugenic Entanglements (Provázání s eugenikou), upozorňuje na vliv eugeniky na mnohé biologické koncepce; zvláště na pohlavní výběr. Poslední kapitola, Dismantling Determinism (Bourání determinismu), na ni navazuje kritikou biologického determinismu, stále tolik přítomného v myšlení mnoha vědců studujících živou přírodu, a kritikou s ním souvisejícího binárního myšlení a genderového esencialismu. Pojednává také o psu doktorky Packer, Pepperovi. V poslední podkapitole Doing Science Differently (Věda jinak) pak autorky píší, jak má vypadat skutečně feministická věda. Text publikace je protkán fotografiemi zvířat, které autorky zmiňují, případně schématy některých představených konceptů.
Předtím, než se do Feminism in the Wild začtete, vás uvítají dva citáty slavných intelektuálů, na které je vždy dobré pamatovat. Ten první je z dopisu Karla Marxe jeho dobrému příteli Fridrichu Engelsovi z roku 1862: "Je pozoruhodné, jak Darwin mezi zvířaty a rostlinami rozpoznává svou anglickou společnost." Marx měl k Darwinovi velkou úctu, a využil radikálního přínosu jeho Původu druhů, ale dobře chápal, jaké filozofie měly na proslulého přírodovědce vliv. Engels později napsal, že darwinistická filozofie - filozofie objímající fakt přírodního výběru - je v podstatě malthusianismus a hobbesianismus, což je třeba vědět! Druhý citát je od afroamerické queer feministické akademičky Alexis Pauline Gumbs: "... jaká je to oslava, když si uvědomíme, že naše přežití nás nemusí učinit monstry." Mějme na paměti, že přírodní svět nemusí být takový, jak ho vykresluje dominantní kultura, totiž individualistický, krutý, plný nespravedlností; a my sami také nemusíme být takoví (vlastně by naší společnosti prospělo, kdybychom se naučili žít více solidárně a pečovatelsky, s empatickým zájmem o druhé a pro něj tolik potřebnou citlivostí). Poté bez jakýchkoli dalších úvodních slov následuje první kapitola knihy, Dismantle by Building Differently (Bourání odlišným způsobem stavby), v jejíž první podkapitole Salmon, Two Ways (Losos, dvě cesty), nám doktorky Kamath a Packer představují odlišné pohledy na samce lososa kisuče (Oncorhynchus kisutch) z Tichého oceánu, rozmnožujícího se (a poté hynoucího) každoročně v létě a na podzim v řekách amerického severozápadu. Samci tohoto druhu jsou děleni na dvě skupiny: "jacks" (malí, stříbřitě hnědí samci) a "hooknoses" (velcí, černě zbarvení samci se zahnutým čenichem). Autorky vysvětlují, co jsou zač přírodní výběr, adaptace a fitness, a poté se přesouvají ke studii Jasona Watterse z roku 2005, podle jejíchž výsledků preferují lososí samice páření s "jacks", tedy oněmi menšími samci. Watters je vnímal jako kooperátory se samicemi; "hooknoses" byli prezentováni jako donucovatelé. Jiní výzkumníci typicky větší samce považovali za bojovníky a menší samce za vkrádače; podle jejich narativů jsou to větší agresivní samci, koho samice preferují, a ti menší musí mezi tyto samce a samice proklouzávat, aby měli šanci se pářit. Autorky píší o tom, že data získaná vědci v terénu lze interpretovat různě - a různé sady dat dokonce podporují různé příběhy. Druhý uvedený je tím mainstreamovým, k čemuž autorky píší: "V tuto chvíli, pokud víte cokoliv o lososech, možná si říkáte: 'Ale my víme, že mainstreamový příběh je pravdivý! Věděli jsme to po léta, tolik výzkumů ho podporuje, a rozsah Wattersových důkazů je v porovnání drobný!' Uvědomte si ale, že pokud mainstreamový příběh je ten jediný, který vědci do té doby zvažovali, dokonce i existence velkého množství výzkumu tohoto příběhu neznamená nutně, že pravdivý je." Zmiňují, že o "jacks" se zkrátka předpokládalo, že jsou to vkrádači - jenže když o nich nebyl vytvořen jakýkoli jiný předpoklad, není to prostě omezenost?
V podkapitole To Be or Not to Be... Territorial (Být či nebýt... teritoriální) představuje doktorka Kamath potíže, se kterými se setkala při studiu teritoriálního chování anolisů na Floridě. Ve vědeckých kruzích bylo zažité, že teritoria samců anolisů se překrývají s teritoriem jedné či více samic, které se s těmito samci, bránícími své teritorium před vetřelci, páří; a páří se jen a pouze s těmito samci, se svými "obránci" či dokonce "vlastníky". Ovšem doktorka Kamath zjistila, že tomu tak není; samice anolisů se často pohybují daleko od míst, ke kterým by podle onoho starého očekávání měla přilnout, a páří se s více než jedním samcem. Předtím, než zaujala jasnou feministickou pozici, setkala se při dumání nad tímto problémem s velice zajímavým názorem své kamarádky: "'Ten rámec jednoduše není realistický!' stěžovala si Ambika komukoli, kdo poslouchal. Její kamarádka, kdysi zapálená studentka biologie a nyní byznysmenka, si její stížnost vyslechla a zeptala se jí: 'Počkej, proč si vy vědci myslíte, že se tyhle ještěrky chovají, jako kdyby žily ve viktoriánské Anglii?' Proč, jinými slovy, se o ještěřích samicích myslelo, že jsou pasivním vlastnictvím ještěřích samců, spíše než že jsou aktivními agenty hrajícími svou vlastní hru? Tento jediný komentář změnil směr Ambikina výzkumu. Vnuknul jí myšlenku, že nejstarší vědci studující chování anolisů - z většiny, nebo snad jedině bohatí, bílí, heterosexuální muži amerického původu z počátku 20. století - se možná chytili rámce teritoriality proto, že byl v souladu s jejich společenskými normami, včetně preference pro soukromé vlastnictví a nechuti k ženské promiskuitě." Čtenářstvu je vysvětleno, že úvahy o teritorialitě anolisů vznikly ve 30. letech minulého století; šlo pouze o předpoklady, o domněnky, a nic vlastně existenci teritoriality u těchto plazů nikdy nedokázalo, ale dokud tento předpoklad nebyl vyzýván, zažil se jako rámec, skrze něhož se na anolise dívaly celé generace vědců. V následující podkapitole, What Science Is and Can Be (Co je věda a čím může být), sdílejí autorky důležité moudro, kterým by se vědečtí pracovníci měli řídit: "Když vyprávíme pouze jeden příběh, nevíme to, co nevíme. Pointou zde není rozhodovat, který specifický příběh o páření lososů (jacks jako vkrádači nebo jacks jako kooperátoři) a anolisů (teritoriální či ne) je 'nejsprávnější'. Tato pointa není ani o lososech kisučích, anolisech či jiných specifických zvířatech. Pointa je, že v říši vědy o zvířecím chování je možné vyprávět odlišné příběhy o tom, co zvířata dělají a proč. Umožnit vyprávět velké množství příběhů rapidně rozšiřuje horizont naší vědecké představivosti tím, že v nás povzbuzuje přemýšlet, jaké převládající příběhy mohou být brány jako samozřejmost." Může vedle sebe existovat několik vědeckých "pravd"? Odsud se autorky přesouvají k pojednání o tom, co je vlastně věda zač - nebo co je zač mainstreamová věda, pro níž byly položeny základy v době osvícenství na evropském kontinentu; evropskou vědu navíc vždy prováděli privilegovaní jedinci z mocných společenských vrstev, jejichž perspektivy byly vědou naturalizovány. Právě feministická věda umožňuje tyto mocenské vlivy na vědu odhalit; feminismus je totiž citlivý k moci, a je silným prostředkem její kritiky. A jak autorky píší (tato slova se mi velice líbí): "Feministická věda je možná jen tehdy, když vědci přijmou divočinu, namísto toho, aby se ji pokusili zkrotit pro převládající narativ."
Poslední podkapitola první kapitoly,
Freeing the Frogs (Osvobození žab), pojednává o nezávisle provedených výzkumech Maxe Lamberta a Meliny Packer, zabývajících se údajnými změnami pohlaví a sexuální orientace u žab v důsledku přítomnosti toxických chemikálií ve vodě - jak se ukázalo, výsledky mnoha mainstreamových výzkumů na toto téma byly ovlivněny homofobními a transfobními předsudky, což si oba tito vědci uvědomovali; dnes naštěstí víme, že endokrinní disruptory "nečiní žáby gayi", ale žáby zkrátka jsou queer, a páření samců se samci nebo změny pohlaví jsou u těchto obojživelníků běžnou součástí jejich existence. Max Lambert, který na rozdíl od doktorky Packer nebyl původně feministou, nakonec přijal queerness života na Zemi: "
Je to tato otevřenost možnostem přírodního světa, která vás bude provázet touto knihou a dlouho po jejím přečtení. Jak to uvedl Max: 'Buďte otevřeni překvapení... biologie vás překvapí. Nechte zvířata, aby vám řekla o světě něco jiného, než co jste si mysleli." Druhá kapitola knihy,
Who We Are and What We Know (Co jsme a co víme), začíná podkapitolou
The Morass of Females Mating with Multiple Males (Marast samic pářících se s několika samci), v níž autorky představují problematický výzkum zvířecího páření botanikem Angusem J. Batemanem v roce 1948. Bateman tehdy pracoval s octomilkami. Inspirován Darwinovým konceptem pohlavního výběru se všemi jeho viktoriánskými omezeními (s představou samců dychtivých pářit se a samic, jež jsou upejpavé a vybíravé), dal nakonec Bateman dohromady dva grafy, z nichž ten druhý souhlasil s jeho předsudky: "
Když ignoroval první graf a zaměřil se jen na druhý, Bateman došel k závěru, že promiskuita se vyplatí samcům, ale ne samicím. Neviděl jednoduše jediný důvod, proč by se samice pářily s více než jedním samcem, a neměl problém rozšířit tento výsledek od některých octomilek na všechna zvířata." Do roku 1972 byl pak jeho výzkum pozamenut, než jej oprášil Robert Trivers, nesmírně kontroverzní evoluční biolog, jehož jméno -
jak už jsem vás letos na svém blogu informoval - se nachází v Epsteinových dokumentech; notorický predátor Jeffrey Epstein totiž financoval některé jeho studie. Dosti však s Batemanovými výsledky manipuloval: "
Součástí Triversova argumentu bylo, že Bateman pozoroval samce namlouvající se s vervou samicím a že samice toto namlouvání odmítaly, ačkoliv Batemanův experiment vůbec takové pozorování nezahrnoval. Ovšem Triversův argument se rychle chytil, a inspiroval obrovské množství vědeckého výzkumu o sexuálním chování u zvířat a lidí, jež převzalo patriarchální stereotypy jako dané. Jak to uvedla spisovatelka Angela Saini ve své knize Inferior, jež byla investigací genderových předsudků napříč vědou: 'Batemanovy teorie, jednou téměř zcela zapomenuté, byly transformovány v plně rozvinutý set univerzálních principů, citovaný několiksetkrát a považovaný za pevný jako skála. Na této skále je nyní založeno celé studium pohlavních rozdílů." Je nesmírně důležité si uvědomit, že soudobý genderový esencialismus reakčních, tedy pravicových politiků, komentátorů, influencerů, náboženských kazatelů a dalších je založen na Triversově pokroucení Batemanova výzkumu - a oba tito muži manipulovali se svými daty. Jak autorky uvádějí, "
kdyby vědci vzali první graf vážně (nebo kombinovali data z obou grafů), očekávali by, že polyandrie je normou, a monandrie (samci pářící se pouze s jedním samcem) je anomálie žádající si vysvětlení, nikoli naopak." Jenže, "
aby věda považovala polyandrii za nepřekvapivou, museli by Bateman a Trivers plavat proti proudu patriarchátu. Možná nepřekvapivě to tito muži nečinili." Obrovsky důležitý je ještě tento fakt, který autorky uvádějí: "
Když byl v roce 2001 Trivers dotazován, proč se zaměřil na druhý a nikoliv první Batemanův graf, údajně řekl 'beze studu, že to byl čirý předsudek.'" Věda v sevření patriarchátu - plná předsudků a lží.
Předvádějící se sameček anolise rudokrkého (
Anolis carolinensis) v Texasu. Zdroj:
Smithsonian Magazine
Neméně důležitý je také tento fakt, který by si každý měl ze čtení Feminism in the Wild odnést: "Jak feministická výzkumnice zvířecího chování Zuleyma Tang-Martínez shrnula v roce 2005, 'posledních pětatřicet let bylo plných studií potvrzujících, že samice mnoha druhů jsou sexuálně asertivní, aktivně vyhledávají mnoho kopulací a rutinně se páří s více než jedním samcem.' Jinými slovy, vůbec ne ten závěr, ke kterému došli Darwin, Bateman nebo Trivers." Batemanovy principy vůbec nejsou řádným výzkumem potvrzovány, ba naopak, byly jím již mnohokrát vyvráceny. V podkapitole Situated Knowledges and Standpoint Theory (Situované znalosti a teorie stanoviska) představují doktorky Kamath a Packer čtenářstvu dvě důležité teorie, jež je třeba pro pochopení feministické vědy znát. Prvním je koncept situovaných znalostí, který v roce 1988 představila bioložka a feministka Donna Haraway, jedna z nejdůležitějších žijících kritických intelektuálek. Jde o to, že znalosti jsou protkány se zkušeností, kulturou a politikou těch, kteří je vytvářejí a reprodukují. Autorky knihy uvádějí: "Idea, že i vědecké znalosti jsou vždy situovány, naznačují, že věda není čistě objektivním, neutrálním způsobem vědění, a že to, co víme o světě skrze vědu závisí z velké části na tom, kdo provádí vědecký výzkum." Pokud vědecký výzkum přírodního světa provádí bílý, bohatý, privilegovaný heterosexuální muž z euro-americké společnosti, pak na něj jistě nahlíží jinak, než vědec z nějaké menšinově zastoupené skupiny - aboriginský vědec z Austrálie, afroamerický bisexuální výzkumník nebo třeba bílý, privilegovaný, ale autistický výzkumník; "vědci nejsou náhodným subsetem lidí, a tato specifičnost ovlivňuje, co kdokoli z nás ví díky vědě." Autorky také uvádějí, že feministické studie nebyly prvními, kdo na tuto věc upozornily - již v 70. letech se tyto myšlenky objevovaly v pracích aboriginských a dalších indigenních vědců. Vědu po dlouhou dobu dělali bílí muži, a prostřednictvím ní vytvářeli "vědecká" ospravedlnění rasismu a kolonialismu: "Určité perspektivy, které byly brány jako samozřejmost mezi elitními bílými muži - že muži jsou nadřazení ženám, že křesťanství je jediné pravé náboženství, že 'bílá rasa' je nadřazená všem ostatním, že zvířata jsou objekty, které mají být užívány pro prospěch lidí, a že příroda je zdroj, z něhož mohou být extraktovány komodity - byly tedy pokládány za samozřejmé těmi, kdo prováděli vědecký výzkum, takže hluboce ovlivnily vědecký diskurz." Jako příklad zde autorky uvádějí i Darwinův kulturní šovinismus v Původu člověka (1871) - o lidech, které považoval za "divochy", nepsal nikterak pěkně. Upozorňují také na to, že to není jen evropská společnost, jež dala vzniknout utlačovatelským hierarchiím ovlivňujícím mj. právě vědu - sama doktorka Kamath je z bráhmanské kasty, a většina indických vědců pochází právě z této privilegované společenské třídy; v roce 1983 třeba Madhav Gadgil a Kailash Malhotra přirovnali indické kasty k biologickým druhům, a ospravedlňovali existenci kast svými ekologickými teoriemi. Dalším důležitým konceptem, který je ve druhé kapitole představen, je teorie stanoviska (standpoint theory): "Černošské, marxistické a transnárodní feministvo zvláště vypozorovalo, že lidé, kteří jsou nejvíce marginalizováni určitým systémem, jsou v nejlepší pozici, aby identifikovali chyby toho systému - jejich marginalizované sociální lokalizace v systémech útlaku, nebo stanoviska, jim dávají jedinečný úhel pohledu pro porozumění, jak tyto systémy fungují (nebo nefungují)." Příkladem jsem já coby ace; asexuální pozicionalita mi umožňuje nahlížet velice kriticky na povinnou sexualitu, jeden ze stěžejních pilířů patriarchátu a kapitalismu. Autorky uvádějí: "Existuje víc než dost důkazů z posledního víceméně století, že když se lidé s jinými stanovisky stanou vědci, obsah vědy se začne měnit." A právě to je důležité mít na paměti - různí lidé s různými zkušenostmi, s různými identitami, z různých kultur mohou pomoci osvobodit vědu, včetně vědy o zvířecím chování, z hrsti útlaku.
Poslední podkapitola druhé kapitoly, The Complicated Case of Uexküll's Umwelt (Komplikovaný případ Uexküllova Umweltu), pojednává o termínu Umwelt, se kterým v roce 1909 přišel německý zoolog Jakob von Uexküll. Chtěl upozornit na to, že různé zvířecí druhy mají různé okolní světy - vnímají svět kolem sebe jinak, než druhy jiné. Vnímání okolního světa je u každého druhu nějak omezeno, a náš druh není výjimkou (náš čichový smysl rozhodně není takový, jako u psů; vidíme barevně, ale někteří stejnonožci vidí barvy světelného spektra, jaké si nedovedeme představit). Autorky píší: "Když začneme rozumět zvířecím Umwelten, můžeme začít hledat smysl v tom, jak jejich vlastní vnímání světa ovlivňuje jejich chování." Upozorňují ale také na to, že Uexküll byl anti-darwinista, že sympatizoval s nacisty ("a nezdráhal se nést svou vědeckou autoritu k podpoře své politické agendy"), a že tímto konceptem "argumentoval proti uvádění rozhodující moci do rukou lidu, a pro něco více podobného hindskému kastovnímu systému, kde jsou sociální hierarchie naturalizovány a každý je vnímán jako služebník svého předurčeného účelu ve společnosti." Autor konceptu Unwelt vážně nebyl sympatický, pro-demokratický člověk, ba naopak. Doktorky Kamath a Packer od něj tento koncept přebírají, ale připomínají, že byl vytvořen pro velmi odlišné politické cíle, než jaké podporují ony. Třetí kapitola knihy, Perspectives at War (Perspektivy na válku), je zaměřena na předsudky ovlivňující studium rivality a antagonistického chování u zvířat, skupinového a příbuzenského výběru a na vznik sociobiologie související s nárůstem kapitalistického individualismu v 70. a 80. letech minulého století (v období příchodu ekonomického neoliberalismu v thatcherovské Británii a reagonovské Americe). Autorky nejprve píší o výzkumu Billa Muira na začátku 80. let, který se zajímal o to, zda lze selektivně, umělým výběrem ovlivnit, jak moc se slepice vzájemně klovají, s komerčním využitím pro snížení antagonistického chování u nich, aniž by kladly méně vajec. Muir si uvědomil, že "chování, které měl v zájmu modifikovat - jak moc se vzájemně slepice klovají - mohlo být vyjádřeno pouze ve skupinovém kontextu." Měl za to, že klovací chování se u slepic dědí, ovšem pokusy, které prováděl, byly plné logických chyb. V souvislosti s tímto experimentem představují autorky koncept fitness, pohled na fitness v kontextu skupinové selekce, a koncept mnohoúrovňového výběru (přírodní výběr působí na geny, jedince a skupiny). Uvádějí, že mnoho biologů koncept skupinového výběru zavrhuje; někteří ale podporují koncept příbuzenského výběru (kin selection). Připomínají, že biologové si s těmito teoriemi mohou dělat, co chtějí - že skupinový výběr může být využit při argumentaci pro fašismus nebo komunismus, a individuální výběr při argumentaci pro neregulovaný, tvrdý kapitalismus, ale kromě toho i pro demokracii a osobní svobody. Představují rámec příbuzenského výběru, který "očekává kooperaci a altruismus mezi geneticky příbuznými jedinci", a který je tedy ve svých kořenech podezřele zaměřen na geny.
Komplikovanost konceptu příbuzenského výběru autorky krásně shrnují těmito slovy: "Propagátoři mnohoúrovňové selekce dlouho psali o tom, že příbuzenský výběr transformuje všechny vztahy na vztahy sebezájmové. Například David Sloan Wilson napsal, že byl frustrován naléhání kin selekcionistů na 'přeměně altruismu v sobeckost'. ... Tímto způsobem altruistické chování 'kolabuje do hromádky sebezájmu' namísto toho, aby bylo interpretováno jako výhodné pro skupinu. Takový pohled není politicky neutrální. Ano, logika příbuzenského výběru byla slavně zachycena citátem kontervativní britské premiérky Margaret Thatcher: 'Neexistuje nic jako společnost. Existují jen individuální muži a ženy, a pak jsou tu rodiny.'" Doktorky Kamath a Packer nás však upozorňují na to, že příbuzenskost je vnímána jinak v odlišných kulturách. A rozhodně ne všechny ji berou jako něco pokrevního. Pro kin selekcionisty je totiž příbuzenskost o genetické příbuznosti, což je "vysoce etnocentrické, odvozené jedině ze západních kulturních norem a vymazávající další způsoby příbuzenskosti u lidí i zvířat." Dále píší: "V euro-americké společnosti příbuzenský výběr reflektuje genderované, rasové a třídní pozice jeho propagátorů, kteří z nějakého důvodu shledávají nemyslitelným, snad na základě jejich žitých zkušeností, že by se někdo staral o druhého, bez ohledu na jeho stupeň genetické příbuznosti." Uvádějí, že afroamerické komunity si vytvořily jiný koncept příbuznosti, neboť jejich rodiny byly roztrhány otroctvím, a uvádějí text afroamerické feministky Alexis Pauline Gumbs napsaný v odpovědi na článek biologů studujících delfíny, kteří - kvůli předpojatostem proudícím z dominantní kultury - nedokázali pochopit, proč delfíní samice kojila nevlastní mládě. Citují také kulturního antropologa a anarchistu Davida Graebera a archeologa Davida Wengrowa, kteří ve svém veledíle Počátek všeho (The Dawn of Everything), asi nejdůležitější historické knize posledních let, kritizují světohistorické narativy pro to, že "všeho vysoušejí, redukují lidi do kartonových stereotypů, zjednodušují problémy (jsme inherentně sobečtí a násilní, nebo vnitřně milí a kooperativní?) způsoby, které samy o sobě podkopávají, možná i ničí, náš smysl lidských možností." V podkapitole The Rise of Individualism zmiňují nejprve dalšího anarchistického myslitele, Petra Kropotkina, významného geologa, geografa a darwinistu, který napsal knihu Vzájemná pomoc: Faktor evoluce (1902), v níž na základě svých pozorování zvířat ze Sibiře a pečlivé rešerše vědecké literatury prezentoval kooperaci jako důležitý evoluční faktor; ačkoliv tato práce zapadala do jeho projektu vývoje anarchistické etiky a morálky, stavějící právě na Darwinovi, byl původně Kropotkin ve svých liberálních, předanarchistických časech přesvědčen, že v sibiřské divočině uvidí jen a pouze lítý, krutý boj mezi zvířaty - tak moc ho tehdy zradila Darwinova malthusiánská chyba (a na Sibiři samozřejmě pozoroval opak - zvířata dělící se o potravu, choulící se k sobě v zimě atp.). To George Gaylord Simpson, legenda americké paleontologie první poloviny 20. století a významná figura neodarwinistické syntézy, "viděl jakoukoli úvahu o kolektivním blahu jako ústup k totalitě, a místo toho propagoval extrémní individualismus, jak v lidské politice, tak v evoluci organismů." Píší o Verovi Copneru Wynne-Edwardsovi, který byl studiem zvířecích populací inspirován ve svých rasistických, ekofašistických názorech, které nakonec ovlivnily Paula Ehrlicha a jeho hrůznou knihu Populační bomba (1968), jež "započala strašlivé programy nucené sterilizace napříč Asií, Afrikou a Latinskou Amerikou, které pokračovaly i ve 20. a 21. století." Toto vše jsou důkazy toho, jak politika ovlivňuje vědu, a ta zase ovlivňuje politiku. To samé se týká i sociobiologie E. O. Wilsona a dalších biologických deterministů 70. a 80. let minulého století, kterým se autorky věnují v posledních odstavcích třetí kapitoly.
