Nedělní večer, další příspěvek v rámci série Kniha týdne! Přináším vám již 32. část projektu, ve kterém vás koncem každého týdne seznamuji s knihou, kterou jsem si přečetl v uplynulých několika dnech. Podobně jako v případě části jednatřicáté, i tentokrát vás chci seznámit s knihou, která se týká hlavního zaměření tohoto blogu - tedy evoluce života. Z předchozích evolučně biologických a paleontologických knih popsaných v této sérii vás mohu pro další četbu odkázat na publikace
Planeta dinosaurů od Cavana Scotta,
Pandin palec od Stephena Jaye Goulda,
Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo od Vratislava Mazáka a
Putování s dinosaury od Tima Hainese. Protože ji tato publikace také zmiňuje, doporučuji vám začíst se i do životopisu Mary Anning,
The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling. Nyní vás s radostí seznámím s velice přínosnou knihou shrnující veliké množství informací o vývoji života od prekambria po současnost.
Dějiny planety Země (v anglickém originále The Book of Life) je kniha odborného kolektivu autorů pojednávající o evoluci života, od prvních jednobuněčných organismů přes obří dinosaury po megafaunu dob ledových, vydaná poprvé v Londýně roku 1993 nakladatelstvím Ebury Hutchinson a v českém překladu pak v roce 1998 Knižním klubem ve spolupráci s nakladatelstvím Columbus v Praze. Publikaci uspořádal Stephen Jay Gould, americký paleontolog a evoluční biolog patřící ve druhé polovině minulého století ke špičkám v těchto oborech a autor oblíbených sbírek esejí Ever Since Darwin (1977) či Pandin palec (1981); napsal také předmluvu k této knize. Na jednotlivých kapitolách Dějin planety Země pak pracovali britský paleontolog Michael Benton (Dinosauři a jiná prehistorická zvířata, 2002, Dinosaur Behavior: An Illustrated Guide, 2023), americký paleontolog J. John Sepkoski Jr. (A Compendium of Fossil Marine Genera, 2002), britsko-americká paleontoložka, ekoložka a evoluční bioložka Christine Janis (Evolution of Cenozoic Land Mammal Faunas and Ecosystems, 2023), britský biologický antropolog Peter Andrews a britský fyzický antropolog Christopher Stringer (oba spolu zpracovali například publikaci The Complete World of Human Evolution z roku 2005). Ilustrátory publikace jsou paleoumělci John Barber, Marianne Collins, Ely Kish, Akio Morishima, Jean-Paul Tibbles a Steve Cox. Tato kniha představuje velice informativní, pečlivě sestavený přehled toho nejdůležitějšího z poznatků o životě, vývoji a vymírání různých skupin organismů v jednotlivých érách, periodách a v případě třetihor a čtvrtohor pak i epochách historie naší planety. Poskytuje informace o tom, jak se měnilo rozložení pevnin na Zemi; kde se jednotlivé skupiny fosilních organismů vyskytovaly a kam migrovaly; co mohlo způsobit velká vymírání v historii života; jak se měnili živočichové a rostliny; a seznamuje čtenářstvo se zákonitostmi evoluce života. Mimoto nabízí i pohled do historie fosilní ikonografie, tedy do historie paleoartu. Podobnými knihami, které u nás v Česku vyšly a které také stojí za to si přečíst, jsou Svět pravěku od Bořivoje Záruby a Zkamenělá minulost od Oldřicha Fejfara. I ty jsou velice hodnotným čtením, a stejně jako Dějiny planety Země se do nich mohou pustit čtenáři různých věkových kategorií. Jediným předpokladem pro čtení této a podobných knih samozřejmě je, že už něco o prehistorii života víte.
Přední obálka knihy
Dějiny planety Země, vydané v roce 1998 nakladatelstvím Knižní klub ve spolupráci s nakladatelstvím Columbus. Zdroj:
Databáze knih
Knihu Dějiny planety Země jsem si objednal na webu Trh knih v létě 2024, a ze dvou hlavních důvodů. Jednak jsem měl zájem rozšířit svou rozsáhlou knižní sbírku o další publikaci vyprávějící historii života od jeho počátku až do dnešního dne podobnou formou, jako to učinily již dvě výše uvedené a opravdu kvalitní české publikace. Dle všech recenzí má mít i text této knihy vysokou kvalitu, takže jsem opravdu nemusel váhat. Druhým důvodem, proč jsem o Dějiny planety Země projevil zájem, ačkoliv tedy už několik podobných knih mám a vyrůstal jsem na nich (Svět pravěku jsem poprvé četl zhruba v době, kdy jsem si zakládal tento blog), byl ten, že hlavním editorem této knihy byl Stephen Jay Gould. Byť jsem se dosud nedostal ke všem publikacím, které napsal, mám jeho popularizační díla opravdu v oblibě. Ever Since Darwin, Hen's Teeth and Horse's Toes (v češtině tyto knihy nevyšly), Pandin palec a Jak neměřit člověka (ty naopak v češtině vyšly, a zrovna tak třeba Dinosauři v kupce sena, které jsem bohužel ještě nečetl) patří mezi mé nejoblíbenější knihy s přírodovědnou tématikou vůbec. A ačkoliv mi bylo známo, že doktor Gould k Dějinám planety Země nenapsal více než předmluvu, chtěl jsem si ji přečíst. S předmluvami to totiž opravdu uměl - stejně dobře, jako se svými vlastními esejemi; jen si přečtěte jeho předmluvu ke knize Charles Darwin's Letters: A Selection, 1821-1859 nebo k publikaci Ve stínu člověka od Jane Goodall (český překlad bohužel text doktora Goulda oželel). Jak moc se mi jeho předmluva k této knize bude líbit a co mi celkově dá, to jsem při objednávání Dějin planety Země ani nemohl tušit. Kromě tohoto slavného jména mě pak také k této knize lákal fakt, že několik jejích kapitol napsal Michael Benton, jenž patřil ke konzultantům seriálů Putování s dinosaury a Putování s pravěkými zvířaty, a od kterého mám ve své skromné knihovničce také pár pěkných knižních titulů.
Dva roky poté, co se Dějiny planety Země zařadily mezi nemálo knížek, které doma mám, přišel konečně čas na to, aby byly přečteny. Chystal jsem se učinit tak už dříve; vlastně se skoro stalo, že jsem je v Knize týdne popsal/zesumarizoval/recenzoval už loni v létě, ale z časových důvodů jsem si v určitý týden vybral jinou, menší publikaci. Celou jsem si tedy tuto knihu, od prvního po poslední písmenko textu, prošel v posledním týdnu, od pondělí 20. července do neděle 26. července 2026. Skvělá věc na publikacích shrnujících poznatky o vývoji života od jeho vzniku po dnešek je ta, že v podstatě své čtenářstvo berou na velkou dobrodružnou cestu po proudu času. Shodou okolností jsem tuto cestu v posledních dvou týdnech prožil hned několikrát očima různých autorů nebo filmařů. Zatímco minulý týden jsem četl Putování s dinosaury od Tima Hainese, díval jsem se také znovu na stejnojmenný seriál, a tak jsem si opět zažil tu známou cestu druhohorami., zároveň jsem poslední dva týdny strávil také sledováním Života na Zemi (Life on Earth) od Davida Attenborougha z roku 1979, a to je zase jinak podaná evoluční cesta života, od prvních organismů po člověka (byť to samozřejmě nemá hovořit o nějaké "nadřazenosti" našeho druhu nebo o tom, že by "veškerý vývoj směřoval k nám", jak si to domýšlejí určití jedinci hlásící se k nejmenovaným ideologiím). Stejně jako mnoho ostatních publikací sledujících vývoj života od prekambria po čtvrtohory, končí i Dějiny planety Země kapitolou věnovanou pouze vývoji lidí, a právě k tomuto možnému zkreslení historie života (evoluce totiž nemá směr, nemá cíl, a rod Homo není o nic více či méně než Brachiosaurus či bakterie ve střevě krysy) se Stephen Jay Gould vyjadřuje v předmluvě (podobně i David Attenborough uzavírá seriálový Život na Zemi šťouchnutím do arogantního antropocentrismu). Pro mě osobně bylo čtení Dějin planety Země krásným zážitkem, a také krásným opakováním s občasným "jistě, dnes se už ví, že tohle je jinak" (přece jen urazila paleontologie od 90. let pěknou štreku). Začtení se do této knihy mohu vřele doporučit.
Kniha má celkem 256 stran, z toho samotná textová část s mnoha obrazovými přílohami zabírá strany 6 až 251. Předmluva s názvem Rekonstrukce minulosti, kterou napsal Stephen Jay Gould, zabírá strany 6 až 20. Pojednává o historii fosilní ikonografie; v ilustracemi nabité knize, jako je tato, má pojednání o vývoji paleoartu rozhodně své místo. Úvod, nazvaný Život a čas, napsal Michael Benton, a vyplňuje strany 22 až 35. Seznamuje čtenářstvo s časem v geologii, geologickými silami, fylogenezí života, kontinentálním driftem a s fosiliemi. První kapitola, Základy: Život v oceánech, byla napsána J. Johnem Sepkoskim mladším, a je zaměřena na vznik života v dávné minulosti naší planety a vývoj prvních komplexních organismů. Pokrývá strany 37 až 63. Strany 65 až 77 pak patří druhé kapitole, nazvané Nástup a vzestup ryb, kterou napsal Michael Benton. Ta se v podstatě zabývá staršími prvohorami, se zaměřením na vývoj tehdejších rybovitých obratlovců. Strany 79 až 125 patří třetí kapitole, Čtyřma nohama na zemi, kterou opět napsal Michael Benton, a jež se týká prvních tetrapodů a následně vývoje obratlovců v mladších prvohorách, tedy v karbonu a permu. I čtvrtou kapitolu, Dinosauří léto, napsal Michael Benton, a představuje v ní nejúspěšnější skupinu obratlovců vůbec, dinosaury. Tato kapitola, vyplňující strany 127 až 167, je cestou druhohorami, od začátku triasu po permském vymírání až po samý konec křídy, kdy druhohorní vládci planety vyhynuli. Pátá kapitola, Samozřejmí vítězové: Nástup savců, vyplňuje strany 169 až 217. Napsala ji Christine Janis, a poskytuje v ní čtenářstvu seznámení s životem v třetihorách a čtvrtohorách, se zaměřením na evoluci savčího řádu. Poslední kapitola, Postup primátů, byla napsána antropology Peterem Andrewsem a Christopherem Stringerem, a je zaměřena čistě na vývoj hominidů a rodu Homo. Zabírá strany 219 až 251. Jak už jsem zmínil, Dějiny planety Země jsou knihou bohatě ilustrovanou. Výtečné rekonstrukce prehistorických živočichů a rostlin od Johna Barbera, Marianne Collins, Ely Kish, Akia Morishimy, Jean-Paula Tibblese a Steva Coxe jsou připomínkou toho, jak vypadal na začátku 90. let špičkový paleoart.
Jak tedy bylo již několikrát zmíněno, kniha začíná předmluvou napsanou odborníkem, který ji celou sestavil. V textu s nadpisem Rekonstrukce minulosti poskytuje Stephen Jay Gould čtenářstvu vhled do vývoje rekonstrukcí pravěkého života. Začíná slovy o prvních dinosauřích sochách, které v Crystal Palace v Londýně vyrobil sochař Waterhouse Hawkins za pomoci "otce dinosaurů" Richarda Owena. Doktor Gould zmiňuje omyly v rekonstrukcích iguanodona nebo třeba labyrinthodona, jichž se Hawkins dopustil - omyly, jež v době vytvoření těchto soch však za omyly určitě považovány nebyly. Odsud se autor dostává k záležitosti, kterou svému čtenářstvu připomínal v mnoha knihách, a kterou je třeba míti neustále na paměti - totiž že věda je kreativní lidská činnost, neprováděná ve vakuu, ale ovlivňovaná dalšími aktivitami, kulturou, ekonomikou atd. Píše: "Na jedné straně získáváme objektivní znalosti tím, že se učíme stále více o fosilních zdrojích. Iguanodon neměl na nose špičku a ichthyosaurus měl vyvinutou hřbetní ploutev. Jak se těmto faktům učíme, zdokonalujeme svoji schopnost rekonstrukce, a tak zaznamenáváme rozšíření svých vědomostí. Je běžným mýtem, který propagují profesionálové pro vlastní užitek, že věda vždycky postupuje tímto způsobem, z vnitřní potřeby a jedinečně. Historie měnících se názorů by tak měla zaznamenávat jednoduchý pokrok směrem k lepšímu poznání, zprostředkovaný naším použitím té neomylné cesty za pravdou, totiž vědecké metody. Na druhé straně musí věda postupovat ve společenských souvislostech a musí být provozována lidmi svázanými kulturou, v které žijí, politikou, která je omezuje, a nadějemi a sny, které jsou tak či onak spojeny s jejich společenskou a psychologickou stavbou. My vědci máme tendenci si tyto lidské vlivy neuvědomovat, protože mýtus naší profese říká, že měnící se názory jsou dány všeobecnými úvahami, použitými pro hromadící se arzenál pozorování. Ale veškerá změna ve vědě je komplexní a zamotanou směsí narůstajícího poznání a měnících se společenských okolností." V souvislosti se společenskými vlivy na vědecké poznání zmiňuje to, že "Charles Darwin odvodil své názory na přirozený výběr spíše tím, že se pokoušel převést princip Adama Smithe o laissez-faire z ekonomiky do přírodovědy, než tím, že pozoroval želvy na Galapágách." Přírodovědci neradi slyší, že jejich studium světa přírody je pod různými kulturními, politickými a ekonomickými vlivy - vždyť se podívejme, jak se někteří - ti nepřiznaně politicky konzervativní - bouří kvůli kvíření biologie a odstraňování jimi vyznávaných starých společenských dogmat, jako je binarita genderu, ze studia nesmírně komplexního organického světa.
Také zobrazování pravěkého života je pod řadou různých vlivů, a ty se v čase mění. Doktor Gould vyjmenovává tři konvence platící pro paleoart. Jsou jimi počet ("umělec musí maximálně využít prostorových možností, které má", a proto na jednom obrazu s dinosaury vidíme výjevy lovu i poklidného spásání vegetace, živočichy z hor i živočichy z vodního prostředí - všechny najednou na stejném místě), činnost (starý paleoart se často soustředil na "zajímavé činnosti", jako lov kořisti; prototypem takového obrazu se "zajímavými" činnostmi je de la Bechova Duria antiquoir) a důraz (například komerční úspěch diktuje, co je a co není zobrazováno; paleoartu zobrazujícího bezobratlé bylo vždy méně, než paleoartu s obratlovci). Dále autor na čtyřech zastaveních představuje základní milníky vývoje zobrazování pravěké zvířeny. První zastávkou je Měděná bible od J. J. Scheuchzera, vytvořená v letech 1731 až 1733. Možná se to zdá překvapivé, ale to, jak Scheuchzer zobrazoval různé biblické výjevy (například boží stvoření měkkýšů či člověka, který zahynul při potopě - to byla vlastně kresba kostry třetihorního velemloka), skutečně ovlivnilo styl rekonstrukcí života v dávnověku. Druhou zastávku činí doktor Gould v 19. století u Hawkinse a jeho expozice v Crystal Palace Park, a u Louise Figuiera, který ilustrátora Edouarda Rioua pověřil vytvořením celostránkových rytin výjevů z života v pravěku (ty byly vydány v publikaci La terre avant le déluge, Svět před potopou). Třetí zastávka je učiněna u Charlese Knighta, nejvýznamnějšího paleoumělce první poloviny 20. století, a u Zdeňka Buriana, který zvláště ve druhé polovině minulého století vytvořil mnoho hodnotného paleoartu. Zde autor píše: "Jedinou úspěšnou a široce populární konkurencí se stala Knightovi (byť až po jeho smrti) vynikající kniha s šedesáti ilustracemi českého umělce Zdeňka Buriana, s textem Josefa Augusty, profesora paleontologie na Karlově univerzitě v Praze. ... Ale i ten doprovodný text, s nepatrným nánosem marxistické ideologie díky situaci v tehdejším Československu, pokračuje v přehlídce navozené Scheuchzerem v jeho až groteskně přetvořené zbožnosti." Knight byl Američan, a přestože nebyl křesťanem, byl ovlivněn tou z křesťanství vycházející myšlenkou tolik typickou pro některé západní filozofie - že vývoj života směřoval k člověku. Ono "zdokonalování života až po člověka" se pak přenášelo i do paleoartu a s ním souvisejících textů stvořených pod vlivem východního marxismu (nepřekvapivé, vždyť za bolševiků, pravicových "marxistů", se těch křesťanských hodnot omílalo více). Poslední zastavení činí doktor Gould u postmoderní ikonografie, a píše: "Jestliže je postmodernismus nehierarchický, hravý, osobní, pluralistický, ikonoklastický a různorodý ve svých úhlech pohledu, pak je bláznivě rozrůzněné současné ztvárňování fosilních zvířat přesně to, o čem postmodernismus hovoří."
Škoda, že jsme se nikdy nemohli dozvědět, jaký názor by měl Stephen Jay Gould na současný paleoart - na pokusy rekonstruovat prehistorickou zvířenu fotorealisticky, naturalisticky, spíše pod vlivem Putování s dinosaury a Jurského parku, se vší jejich naturalističností, než pod vlivem starých biblických rytin a západního umění (včetně paleoumění a wildlife umění) jimi inspirovaného. Velice by mě zajímal jeho názor na paleoart naší doby, na obrazy Julia Lacerdy nebo Orribeca, jež mnohdy vypadají jako fotografie skutečného zvířete, které je často v klidu. V Úvodu nesoucím název Život a čas si nás od doktora Goulda přebírá profesor Michael Benton, skotský paleontolog pracující dlouhodobě na Bristolské univerzitě, a vysvětluje nám, o čem kniha vlastně je: "... tyto Dějiny planety Země vyprávějí příběh, který začíná někdy mezi vytvořením pevné Země a prvními známkami života ve zkamenělinách." Nejsou to ale jen ty úplně první známky života, o nichž tato kniha pojednává - píše se v ní o mnohem, mnohem více záležitostech. Profesor Benton píše o čase v geologii, a zmiňuje Johna Phillipse, který v roce 1841 navrhl názvy jednotlivých ér (paleozoika, mezozoika a kenozoika). Seznamuje také čtenářstvo velmi stručně s metodami absolutního datování stáří hornin, a s geologickými silami utvářejícími podobu naší planety. Píše o Alfredu Wegenerovi, jehož teorie kontinentálního driftu byla přijata v 60. letech minulého století (více než třicet let po jeho smrti; za svého života se za ni Wegener uznání nedočkal) a o důkazech pro ní; velice pěkně je pak posun kontinentů od kambria po současnost ukázán na mapkách Země na straně 27. Stručně také popisuje, co je evoluce, jaké jsou základní principy přirozeného výběru, a rozdíly mezi fyletickým gradualismem a teorií přerušovaných rovnováh, kterou v 70. letech představili Niles Eldredge a Stephen Jay Gould. Na stranách 30 a 31 se nachází schéma fylogeneze s geologickou časovou škálou, zobrazující, kdy se ve fosilním záznamu poprvé objevili (a kdy případně vymizeli - to je případ pancířnatců) třeba ptáci, kapradiny, mechovky nebo želvy. Představuje čtenářstvu taxonomii, píše o Willim Hennigovi a založení kladistiky v 50. letech minulého století, o posunech v molekulární biologii ve dvou desetiletích před publikováním této knihy, a konečně také o tom, jak vznikají fosilie a co jsou Lagerstätten.
Výjev z jihu Brazílie před 225 miliony let - raný dinosaurus
Herrerasaurus pronásledován cynodonty rodu
Belesodon; v levém horním rohu se nachází rhynchosaur
Scaphonyx a dicynodont
Dinodontosaurus. Obrázek Johna Barbera, Akia Morishimy nebo Jean-Paula Tribblese (není jasné, kdo z nich obraz namaloval) prezentovaná na stranách 120 a 121 v této knize. Zdroj:
vintagepaleoart
První kapitola, nazvaná Základy: Život v oceánech, byla napsána Josephem Johnem Sepkoskim mladším z University of Chicago, který svůj doktorský titul získal v roce 1977 po studiu na Harvardu pod Stephenem Jayem Gouldem; který s Davidem Raupem rozvinul statistický přístup pro studium taxonomické diverzifikace při zkoumání velkých vymírání; a který byl také manželem paleontoložky Christine Janis, autorky předposlední kapitoly této knihy. V úvodních odstavcích J. John Sepkoski mladší uvádí: "Není to náhodou, že nejranější historie života se zpřístupnila ve století, kdy jsme se pokusili uspořádat své představy o vesmíru a tvorbě hvězd a slunečních soustav." Než se přesouvá k psaní o původu života na naší planetě, představuje nejprve čtenářstvu, jak se to mělo s jednotlivými prvky na Zemi nepříliš dlouho po jejím vzniku před 4,6 miliardami let. Od popisu struktury buňky a bakteriálního metabolismu se přesouváme k pokusům Stanleyho Millera v 50. letech, jež prokázaly, že organické molekuly vznikly z arnoganických, dále pak ke stabilním izotopům uhlíku, k mikrofosiliím sinic z Warrawoony v Austrálii, starým 3,5 miliardy let a k akritarchám, cystám blíže neidentifikovaných raných eukaryotických organismů. Autor píše o začátcích pohlavního rozmnožování a o mutacích, poháněčích evoluce, a vysvětluje, jak sinice vytvářely stromatolity. Pak přechází k seznámení čtenářstva s nálezy R. C. Sprigga v australské Ediacaře, jež byly učiněny ve 40. letech, a následnému výzkumu ediakarské fauny. Nechybí řada obrazových rekonstrukcí ediakarských a burgesských živočichů. Burgesským břidlicím a kambrické explozi je také věnováno několik pěkných stran. Autor prezentuje hypotézy o příčinách kambrické exploze, píše o vývoji života v ordoviku a pochopitelně také o vymírání života na konci ordoviku. K němu uvádí, že "za tato masová vymírání jsou zřejmě zodpovědné ohromné pohyby kontinentů" a píše o glaciaci, ke které tehdy došlo, a která měla na ordovický život drastický vliv (naštěstí žádná krajní a všeobecně nepřijímaná hypotéza o výbuchu supernovy, jak ji před takřka dvaceti roky zpopularizoval značně kontroverzní Animal Armageddon). S koncem kapitoly se autor dostává k prvním suchozemským rostlinám - cooksoniím a rhyniím.
Ve druhé kapitole, Nástup a vzestup ryb, napsané Michaelem Bentonem, se čtenářstvo seznámí s vývojem rybovitých obratlovců starších prvohor. Po krátkém seznámení s tím, co jsou vlastně zač obratlovci, se autor přesouvá k raným "rybám", které se už v podobě bezčelisnatého astraspise a arandaspise objevují ve fosilním záznamu v ordoviku. Nemálo odstavců textu je věnováno nálezům fosilií rybovitých obratlovců z Orcadské pánve na severu Skotska, z červeně zbarveného pískovce a siltovce, o které měli veliký zájem Louis Agassiz a Hugh Miller. Oba tito muži byli mimochodem kreacionisty a dogmaticky popírali Darwinova zjištění o přírodním výběru. O druhém jmenovaném profesor Benton uvádí: "Miller tvrdil, že fosilní doklady vlastně evoluci popírají - názor, který se nám dnes může zdát podivným, když jsme přesvědčeni, že právě zkamenělé podoby dávných tvorů ukazují na vývoj od jednoduchého ke komplexnímu. Miller ovšem dokazoval, že ryby z naleziště Old Red Sandstone byly komplexnější než ryby současné a že různorodost tehdejších ryb byla větší, než jakou nacházíme dnes. Tento argument upadl později v 19. století v zapomnění. Pochází totiž z doby, kdy ornamentální ozdobný styl byl ve velké oblibě a byl považován za pokrok proti 'primitivní' hrubosti jednoduchých funkčních forem." Zajímavé vlastně je, že Miller nikdy nemohl pochopit princip darwinismu, totiž že důležité je přizpůsobení se lokálním podmínkám - místo toho brojil proti lamarckovským idejím o rostoucí komplexitě života během jeho vývoje; zemřel v roce 1856, tři roky před vydáním Darwinova O původu druhů, takže jinou než lamarckovskou evoluci neznal. Milovníci Putování s pravěkými monstry budou jistě rádi, když se autor při popisu rybovitých obratlovců z Old Red Sandstone dostane k cephalaspisovi. Zmíněmi a popsáni jsou ale také třeba Cheirolepis nebo Osteolepis. Orcadským jezerům a Old Red Sandstone je věnován také pěkný boxík na straně 76. Jinak je fajn, že na konci této kapitole jsou kyjonožci neboli různorepi uvedeni se správným vědeckým názvem Eurypterida; do českého překladu předchozí kapitoly se vecpal tiskařský šotek, a změnil je na "eupteridy" (viz strana 59). Druhá kapitola je zakončena krásnou fotografií fosilie devonské lalokoploutvé ryby rodu Glyptolepis.
Jak jsem již zmiňoval, i třetí kapitolu Dějin planety Země napsal profesor Michael Benton. Její název je Čtyřma nohama na zemi, a zabývá se ranými tetrapody a vývojem čtvernožců v devonu, karbonu a permu. Jako nejstarší známé čtvernožce profesor Benton uvádí ichthyostegu, acanthostegu, tulerpetona a metaxygnatha. Tiktaalik samozřejmě v roce 1993 ještě čekal na své objevení; tento raný čtvernožec z pozdního devonu arktické Kanady (konkrétně ostrova Ellesmere v Nunavutu) byl vědecky popsán až v roce 2006 (šťastné 20. výročí, prapradědo, jsme rádi, že tě známe). Dozvíte se také o modelu chůze eusthenopterona, který rozvinula Mahala Andrews, a o mnohoprstosti raných tetrapodů, zvláště tedy ichthyostegy a acanthostegy (druhá jmenovaná praprababička samozřejmě měla na předních osm prstů, což jistě všichni víte; jsme rádi, že tě známe, praprababičko, a že došlo k jisté redukci). Při popisu karbonského života se autor dostává ke skotské specialitě crassigyrinovi (zrovna dnes jsem se znovu díval na 5. díl Prehistorického parku, kde si chlapák ukousl víc, než mohl sežrat!) i k nýřanským obojživelníkům, kterým je věnována hezká dvoustrana textu. Z mořské karbonské fauny jmenuje profesor Benton žraloky rodů Cladoselache, Stethacanthus, Falcatus a Xenacanthus, a dále také rybovité obratlovce rodů Cheirolepis a Cheirodus. Pro mě osobně zvláště zajímavá je část této kapitoly pojednávající o vůbec prvních "plazech" (parafyletický termín). Westlothiana lizzae, blízká příbuzná amniotů, byla popsána teprve krátce před napsáním této knihy - v roce 1990 (nikoliv v roce 1991, jak je v textu mylně uvedeno). Píše se však také o hylonomovi, paleothyrisovi a petrolacosaurovi. Poté přechází profesor Benton k texaským červeným vrstvám z Texasu, které vydaly fosilie hvězd spodnopermského segmentu Putování s pravěkými monstry (edaphosaura, dimetrodona a eryopse). Musím přiznat, že se mi sevřelo srdíčko, když jsem na straně 94 uviděl další vandalismus tiskařského šotka - pelycosauři byli přejmenováni na "pelosaury"! Nicméně podkapitola Pelycosauři dokázala, že překladatelstvo vědělo, na čem je. Dočtete se o nejstarších vodních amniotech, jejichž příkladem je Mesosaurus, a o therapsidech z pánve Karoo v jižní části Afriky.
Nejhorší část této krásné knihy? Strany 98 a 99. Zde nejde o práci tiskařského šotka. Překladatelstvo muselo nadělat tyto chyby vlastní nevědomostí (mimochodem, neberte to tak, že jsem nějaký puntíčkář, ale čtyřikrát po sobě na celé dvoustraně, to už je prostě moc!). Přejmenovalo totiž Rexe z Pravěk útočí, rod Coelurosauravus, na rod "Coelurosaurus". Auvajs. Toto opravdu bolí. Víc, než kopanec do hýždě. Nejhorší je to v popisku krásného obrázku od Marianne Collins na straně 99; tady je Coelurosauravus přejmenován v jednom kratičkém odstavečku na "coelurosaura" třikrát po sobě - v první, druhé i třetí větě. Jak jsem psal, opravdu to bolí. Jinak se mi líbí, co na straně 100 profesor Benton píše o teorii přerušovaných rovnováh: "Představa přerušované rovnováhy je podstatně méně kontroverzní [oproti fyletickému gradualismu]. Fosilní doklady ukazují, že některé změny z jednoho útvaru nebo éry do dalšího útvaru nebo éry byly způsobeny masovým vymřením, které bylo tak drastické, že nejen jednotlivé druhy, ale celé čeledi, řády a třídy zanikly." Dnes už většina evolučních biologů striktní fyletický gradualismus jako jakési uniformní pravidlo evoluce stejně nebere. Profesor Benton tato slova píše v podkapitole Krach, která se nezabývá ničím jiným, než největším vymíráním v historii života - vymíráním permsko-triaským. Píše o něm: "Odhaduje se, že tuto událost přečkalo jen 5 % živočišných druhů, ve srovnání s 50 % v těch nejhorších případech ostatních." Na straně 101 se vám dostane krásných čtyř křivek izotopů kyslíku, izotopů uhlíku, izotopů mořského stroncia a pokrytí kontinentů mořem v době permského vymírání. Dozvíte se o vymírání v moři i na souši, a nemělo by pro vás být překvapením, že v určité chvíli se dočtete o rodu Lystrosaurus. Na straně 109 se nachází malý přehled hromadných vymírání v historii Země; autor klasifikuje permské vymírání jako vymírání Kategorie 1, ostatní vymírání z "velké pětky" jsou pak zařazeny do Kategorie 2 (ta "obsahuje hromadné zániky mezi 20 až 25 % čeledí a do 50 % druhů"; nutno ale podotknout, že na hranici K-T vyhynulo okolo 70 až 75 % druhů). Zbytek kapitoly se zabývá triaskou faunou. Od prvních archosaurů se přesouváme k prvním dinosaurům, zvláště pak k druhům z brazilského souvrství Santa Maria. Souvrství Ischigualasto z Argentiny zmíněno vůbec není (Eoraptor byl popsán v době publikování knihy, v roce 1993). Zmíněny jsou i nálezy z německého Stubensandsteinu; zde jen uvedu, že jmenovaný Halticosaurus je minimálně od roku 2000 považován za nomen dubium.
Čtvrtá kapitola knihy, Dinosauří léto, je poslední kapitolou, kterou napsal Michael Benton. Jistě nelze pochybovat o jeho slovech ze druhého odstavečku na úvodní straně této kapitoly: "Dinosauři přitahovali pozornost nás všech, pozdějších savců, od chvil, kdy si lidé uvědomili, že tito tvorové kdysi existovali a jak dlouho tu na Zemi žili." Dnes se toho o neptačích dinosaurech ví podstatně více, než v době napsání této knihy; o opeřených dinosaurech se tu ještě nedočtete a ani je neuvidíte na dobovém paleoartu. Ovšem o základech položených pro proměnu dinosaurů v očích široké veřejnosti se autor zmiňuje - už na straně 128 uvádí knihu The Dinosaur Heresies od Roberta Bakkera, jedno z důležitých děl období dinosauří renesance; poté následuje pojednání o možné dinosauří teplokrevnosti ("možné" tehdy; dnes o ní nikdo nepochybuje) a o příčinách jejich velikosti. Od velkých býložravých a masožravých veleještěrů z Morrisonova souvrství v Coloradu se autor přesouvá k čínským jurským dinosaurům, včetně tuojiangosaura, a představuje čtenářstvu podivuhodné stegosauří zádové desky a hypotézy o jejich funkci; opodstatněně o nich uvádí: "Protože u současných živočichů nenacházíme nic, co by se podobalo stegosauřím kostěným útvarům, nemůžeme si ani dovolit jakékoli biologické paralely." Dostává se i k jurským mořským plazům, k živorodým ichthyosaurům a k plesiosaurům jako byl Cryptoclidus, a k lasturnatým hlavonožcům; rozdílné typy jejich schránek, od schránek silurských ortokonů po dodnes žijící loděnky (Nautilus) jsou prezentovány na velice pěkném schématu na straně 138. Pozornost je věnována také obrovským jurským sauropodům. O nich profesor Benton uvádí: "Sauropodi vzešli z prosauropodů někdy ve spodní křídě a nelze stanovit přesné dělítko mezi prosauropody a sauropody. Nejranější široce rozšířenou skupinou byli cetiosauridy, známí ze střední jury v Anglii..." Prosauropoda už dlouho není platným taxonem. Správně by se mělo uvádět, že sauropodi prostě vzešli ze starších sauropodomorfů. Co se týče cetiosauridů coby prvních opravdu široce rozšířených sauropodů, to by asi mělo platit. Vulcanodontidi jsou sice starší, ale nebyli tolik rozšířeni.
Pozornost je dále ve čtvrté kapitole věnována solnhofenským druhohorním obratlovcům - rhamphorhynchům, pterodactylům a anurognathům, a samozřejmě hlavně archaeopteryxovi. Na straně 148 profesor Benton uvádí: "Po příchodu žab během triasu se objevily další dvě moderní skupiny obojživelníků během jury. Čolci a mloci (řád Urodela) jsou nyní známi ze střední jury v Anglii podle nálezů z roku 1990." Zde jen poznamenám, že nejstarší pravé žáby jsou ve skutečnosti z jury (takový Triadobatrachus patřil do skupiny Salientia, která zahrnuje řád Anura, ale pravá žába to nebyla). Co se týče skupiny Urodela, stále platí, že se objevuje ve fosilním záznamu poprvé ve střední juře; minulost kladu Caudata, který zahrnuje řád Urodela, nicméně sahá až do doby před 237 miliony let, do triasu. Dále se profesor Benton věnuje také dinosaurům z Wealdu a ostrova Wight na jihovýchodě Anglie; jde tedy o spodnokřídové taxony, jako byli Iguanodon a Baryonyx. Strany 152 až 157 pojednávají o rozvoji kvetoucích rostlin; autor zmiňuje rod Clavatipollenites právě z anglického Wealdu, reprezentovaný pylovými zrnky starýmk 120 až 130 milionů roků, a píše také o ko-evoluci rostlin a hmyzu a o rozvoji sociálního hmyzu z řádu blanokřídlých (vos a včel) v souvislosti s touto "květinovou revolucí". Na straně 155 se v boxu nazvaném Darwinovy květiny dočtete o tom, jak největší přírodovědec všech dob zkoumal kvetoucí rostliny, zvláště pak své oblíbené orchideje i masožravky ("Darwin byl uchvácen orchidejemi a jejich opylování hmyzem a soustředil se i na způsob, jakým rostliny šplhají do výše, jakým řádem se řídí tvorba různých květů na téže rostlině, a na rostliny, které se živily hmyzem."). Profesor Benton se dále dotýká života v křídových mořích, včetně nástupu mosasaurů, a mořskými ptáky, jako byl Hesperornis, a také mongolských dinosaurů ze svrchní křídy; je jen překvapivé, že vůbec nezmiňuje velociraptora, oviraptora ani protoceratopse. Zbytek textu kapitoly je věnován vymírání na hranici K-T. V jednom z úvodních odstavečků uvádí: "Vědci si uvědomovali, že před 65 miliony let nastal velký zlom ve složení fauny, ale domnívali se, že jde o jednu z mnoha takových čar v symfonii evoluce. Pouze několik německých paleontologů se snažilo důkladně prozkoumat masová vymírání, ale jejich práce z let 1910-1950 se nedostaly do obecného povědomí, ať už z důvodů kulturních, nebo politických." To nás opět vrací ke Stephenu Jayi Gouldovi a jeho poučení, že věda je ovlivňována politikou, kulturou, ekonomikou a dalšími sférami. Profesor Benton pak zmiňuje první význačný výzkum vymírání na hranici K-T učiněný Georgem Gaylordem Simpsonem a Normanem Newellem v 50. letech, a postupně se dostává ke zjištění Alvarezových, publikovaným v roce 1979, o zvýšeném zastoupení iridia na hranici křídy a paleocénu.
Eocénní fauna stáří 55 milionů let z Abbey Wood v Anglii. Vyobrazeni jsou
Diacodexes,
Palaeosinopa,
Potamogale,
Palaeonictis,
Cantius a
Coryphodon. Obrázek paleoumělkyně Ely Kish prezentovaný na straně 188 v této knize. Zdroj:
Hodgins Art Auctions
Pátá kapitola nese název Samozřejmí vítězové: Nástup savců, a napsala ji Christine Janis, emeritní profesorka biologie na Brownově univerzitě a čestná profesorka na Fakultě věd o Zemi Bristolské univerzity. Zabývá se v ní evoluční odysejí savců od jejich vzniku v druhohorách přes třetihory až po pleistocén. Na úvod se zamýšlí nad tím, proč je člověk určitými kulturami a ideologiemi tak často staven na "vrchol" evoluce, a uvádí, že "z hlediska evoluce neexistuje žádný pádný důvod, proč větší počet mozkových buněk je dlouhodobě velkolepější adaptací než řekněme větší počet noh." Ve vztahu k tomu, že i tato kniha je však zakončena kapitolou o evoluci člověka (tedy kapitolou šestou), uvádí, že "tato kniha byla napsána lidmi pro jiné lidi" a dá se tedy pochopit, proč velké evoluční příběhy často končí právě u člověka, byť náš druh ani rod není nikterak výjimečnější než kterýkoli jiný, jenž se kdy v průběhu stovek a stovek milionů let mnohobuněčného života vyvinul. Profesorka Janis představuje čtenářstvu morganucodontidy, multituberkuláty, vejcorodé, vačnatce i placentály, přičemž se zmíní o pravděpodobných místech jejich vzniku a o jejich přesunech napříč kontinenty. Přijde mi velice zajímavé, jak na straně 176 příběh evoluce savců přirovnává k příběhům o římské říši a jejím pádu; savcům je většinou příběhů o evoluci života věnována pozornost až po pádu říše dinosaurů, přestože žili na Zemi v podstatě od doby vzniku oné dominantní skupiny druhohorních obratlovců. Dále profesorka Janis píše o didelphidech, phalangeridech, o prvních kopytnících - dostává se i k andrewsarchovi a dalším masožravým kopytníkům eocénu - a o lichokopytnících a sudokopytnících. Od strany 184 po stranu 214 se kapitola stává přehledem evoluce jednotlivých savčích skupin od paleocénu přes eocén, oligocén, miocén a pliocén až po pleistocén. Dozvíte se, kdy se objevili první koníci, první medvědopsi, první chobotnatci a první kočkovité šelmy, a jak se po světě šířily. V závěru kapitoly se zamýšlí nad funkcí savčí inteligence: "I když jsme pyšní na svoji inteligenci a mnozí se domnívají, že chytřejší znamená lepší, přesto nevíme, co činí z vyšší inteligence evoluční výhodu jak mezi primáty, tak mezi ostatními savci. Mnoha savcům se vede docela dobře i bez rozměrného mozku. ... Jedna z možností je, že velký mozek byl vynucen vývojem pro ochranu mláďat." Je možné, že jedním z faktorů hrajících roli při vývoji našeho mozku (myšleno mozku primátů), byla snaha o péči a ochranu těch málo mláďat, která jako K-stratégové máme?
Článek bude dopsán. :) Možná jste si již všimli, že v posledních týdnech autor blogu silně nestíhá dopisovat příspěvky do Knihy týdne (pár odstavců vždy chybí). Nemohu s tím nic dělat, promiňte mi to... Pokusím se dopsat zítra.
