Ace Week 2026: Pár rad do života od ace člověka

Ve dnech 25. až 31. října 2026 probíhá Týden povědomí o asexualitě (Asexual Awareness Week neboli Ace Week), další ročník kampaně, jež započala v roce 2010 a jež má za cíl přispět ke zvýšení povědomí o nejčastěji přehlížené sexuální orientaci - asexualitě. Blogorgonopsid, třebaže je to blog o pravěké přírodě a často i o přírodě současné, je do této kampaně zapojen již od roku 2019. Tehdy jsem zde provedl veřejný coming out (pokud vám to nějak uniklo, zdarec, jsem taky ace), a od té doby jsem napsal nemálo článků o asexualitě a asexuálním spektru. V rámci loňského ročníku to byly příspěvky Proč je důležité učit o asexualitě, Asexualita na YouTube III, Jsou demisexuálové součástí LGBTQIA+?, Acefobie, singlismus a chrononormativita, Šest dobře známých asexuálních postav z populární fikce a 17. část projektu Kniha týdne o publikaci Refusing Compulsory Sexuality. Letos se do této kampaně zapojuji znovu, již poosmé, a rovněž vám přinesu šest článků na téma aceness. 

Říkal jsem si, jak letošní ročník začít. Ačkoliv témata dalších pěti článků, které hodlám v rámci Ace Weeku 2026 napsat, jsem měl již dlouho naplánována, zaměření úvodního příspěvku mi nebylo dodnes jasné. Ale nemusel jsem nad tím, o čem bych chtěl pro začátek napsat, přemýšlet příliš dlouho. Rád bych navázal na vše, co jsem už o asexualitě ve svém malém přírodopisném internetovém koutečku s více než 700 000 návštěvami (měřeno od února 2020!) napsal dříve, ale chtěl bych to tentokrát učinit trochu osobnější. Chtěl bych vám, ať jste kdokoliv, předat pár rad do života. Víte, nejsem tady, na téhle modré planetě, o které mimochodem příští měsíc vyjde parádní dokument vyprávěný Davidem Attenboroughem (a bude pojednávat o těch místech, která ji činí modrou), krátkou chvíli. Nenarodil jsem se včera. Jsem propána zástupcem generace, která vyrostla na Putování s dinosaury - na tom legendárním paleodokumentu z konce 90. let. Když se po Zemi pohybujete sečteno odečteno podtrženo zaokrouhleno zhruběno třetinu století, nabydete určitých životních mouder. A tato moudra nejsou podmíněna jakousi univerzalitou, nýbrž vaší konkrétní zkušeností. Vaší identitou, třídou, genderem, sexuální orientací, zájmy, kulturou, subkulturou, znalostmi, filozofiemi, jimž jste byli vystaveni... zkrátka koktejlem toho, co činí vaši zkušenost odlišnou od zkušenosti jiných lidí. Ne, že by to z vás dělalo mimozemšťana; mnoho máme jako lidské bytosti společného. Ale faktem je, že jsme také velice diverzní, velice variabilní, různorodí. To je ostatně případ zástupců každého druhu na planetě. V té diverzitě je síla, a je dobré být vystaven zkušenostem každého kousku té veliké různorodosti. A zvláště lidé z minorit, z menšin - a že do nějaké menšiny, třeba i modrookých, patříme nakonec všichni - mohou mít co říci k tomu, jak svět funguje a co se v něm dá zlepšit. 

Chtěl bych vám v tomto článku předat pár informací o tom, co můžeme změnit, aby lidská společnost fungovala lépe - aby se lidé cítili bezpečněji, aby vůči sobě byli ohleduplnější, aby se vzájemně akceptovali takoví, jací jsou, a aby zbytečně nepodceňovali zkušenosti těch druhých. A samozřejmě, jak slibuje titulek tohoto článku, bych vám také chtěl předat pár rad, jak žít vaše životy naplno, bez omezení a bez mentálních mantinelů, o kterých jsem přesvědčen, že část společnosti nenacházející se na asexuálním spektru - a zvláště pak naše všudypřítomné kamarády heterosexuály - svazují a berou jim radost. Nebude to žádná přednáška, a už vůbec ne deset přikázání, podle nichž se každý loajální subjekt tajuplného božstva píšícího tato slova musí řídit. Jen vám chci něco vzkázat jako ace muž, nepociťující sexuální přitažlivost k osobám jakéhokoli genderu, který žije ve světě plném sexualizace, objektifikace, sexuálního násilí a ideologických omluv pro jeho páchání. Myslím si, že lidé jako já mají, co k tomu všemu kriticky říci, a mohou pomoci naší společnost od těchto neduhů osvobodit.

Velaceraptor - ace Velociraptor, hrdě v mých barvách i s pride vlaječkou! Zdroj: Amazon

Co si budeme namlouvat, žijeme všichni v hypersexualizovaném světě. Hercům ve filmech dávají producenti, studia i běžní konzumenti hodnotu na základě toho, jak moc "sexy" neboli přitažlivá jsou jejich těla, jejich tváře nebo jejich charisma. Do hlav lidí je ve školách, prostřednictvím médií, knižní, filmové, televizní i streamingové fikce, ale i různými ideologiemi, filozofiemi a náboženstvími vtloukáno, že potřebují mít sex. Existuje bezpočet omluv pro sexuální násilí, a dostali jsme se do bodu, kdy ani vypuštění Epsteinových dokumentů a odhalení toho, kdo všechno patřil do elitního klubu notorického zneužívače nezletilých dívek Jeffreyho Epsteina, se značnou částí společnosti nehnulo. Náš společenský systém má obsesi s nerovnostářskou tělesností, s využíváním lidských těl coby objektů sexuální touhy, s jejich vykořisťováním. Nahá ženská těla na předních obálkách časopisů pro heterosexuální muže, která jim mají způsobit kdovíjakou reakci v mezinoží, a sexistická pornografie, založená na dehonestaci těl prezentovaných jako objekty sexuální touhy - to vše a mnohem víc prorůstá celou naší společností. Dominantní kultura předpokládá, že všichni lidé chtějí mít sex a intimní vztahy, a že bez nich jsou zlomení, depresivní nebo dokonce nemocní. A zvláště mladým ženám nemajícím zájem o sexuální vztahy mohou být jejich doktory diagnostikovány takové záležitosti, jako "frigidita", "hyposexualita" a kdo ví, jaké další takzvané "poruchy". Toto je svět, ve kterém žijeme - vy i já. Děsné, co?

Nerovnost. Vykořisťování. Ponižování. Zneužívání. Takový je ten systém sociálních vazeb, v němž všichni fungujeme. Sexualita je v něm nástrojem, který jej pomáhá reprodukovat. Existují o ní určité představy, hlásané institucemi a jedinci, kteří mají zájem o to, aby byl tento systém sociálních vazeb reprodukován i nadále. Za jakou cenu? O tom jsem už psal výše. Za cenu lidské cti, za cenu svobody každého jednotlivce. Běžným nástrojem, který kapitalismus a patriarchát používají, je povinná sexualita (anglicky compulsory sexuality). Ta sestává z onoho již výše uvedeného předpokladu, že každý člověk potřebuje sex. Pokud to tak někdo necítí, je prý s ním něco špatně. A pokud se mu nelíbí objektifikovaná, sexualizovaná lidská těla, musí prý být v lepším případě stydlivý, v horším případě nemocný. Povinná sexualita má tragické následky. A nejsou jimi jen ty výše zmíněné diagnózy, které jsou ve velké míře dávány pochybnými psychiatry, psychology a jinými lekajícími lékaři mladým ženám. Asi nejtragičtějším důsledkem povinné sexuality je manosféra - incelové. Pravicoví extremisti, bílí heterosexuální muži, věřící v dogma cisheteropatriarchální ideologie, podle něhož jako správní muži potřebují sex se ženami - a pokud se jim ho nedostává, mají cítit právo za to společnost ztrestat. To už v minulém desetiletí vedlo k několika teroristickým útokům, motivovaným misogynií, ale také homofobií a rasismem. Možná si říkáte, že incel musí být nějaký smrdutý, bazálních mravů pozbylý chlap starý více než čtyřicet let, který žije ve vlhkém sklepě a radikalizuje se v náckovských koutech Twitteru a na podivných fórech plných odpudivých výplodů chorobných pornomozků. Jenže to tak úplně není; spousta sebeoznačených incelů jsou vlastně mladí muži, které bychom dokonce mohli označit za pohledné. Incelové jsou patriarchální extremisti - jejich pohled na svět je extrémní formou už tak vykořisťovatelské cisheteropatriarchální ideologie, jež je tou dominantní ideologií, z níž vycházejí všechny ty standardy binárního genderu, heteronormativita a právě též povinná sexualita.

Nežijeme v přívětivém světě. A přitom jsem přesvědčen, že každý člověk, ať už je jakékoli sexuální orientace - ať jste hetero, gay, bi, pan nebo ace - tak nějak povědomě cítí, že diktum povinné sexuality není správné. Že dospělý člověk nepotřebuje mít sex, aby se cítil dobře a aby žil svůj život naplno. Představy o sexualitě jsou v dominantní kultuře, v cisheteropatriarchální ideologii, neodmyslitelně spjaty s mocí. S mocí nad druhým. V onom cisheteronormativním pohledu na svět jde tedy o nerovný intimní vztah mezi mužem a ženou - o sexistickou heterosexualitu. A tu kážou jak morálně prohnilí náboženští lídři a konzervativní a jiní pravicoví politici, tak producenti sexistického porna. Sexualita jako nástroj pro zachování nerovnostářskosti, se všemi nerovnostářskými a povinnostními dogmaty a doktrínami o ní - to je, jak si zástupci reakčních tříd velmi dobře uvědomují, mocný nástroj pro další reprodukci útlaku. Lidem ubližuje. Ubližuje všem, bez rozdílu. Rozděluje naši společnost. Umožňuje vykořisťovatelům, aby měli kontrolu nad lidskými těly - nad námi samotnými! Nejste-li morálně shnilí, pak chápete, že to je špatně. Možná vám, podobně jako mě, přímo vře srdce vztekem. V tom případě vás vítám na straně - jak to říkávají ti, kteří povinnou sexualitu rádi diktují - netolerantní levice. Jistě, netolerantní vůči ubližování lidem!

Asexual Pride v australském Perthu - ace lidé hrdí na svou identitu procházejí s ace a aro vlajkami ulicemi. Zdroj: Instagram

To vše, čemu byly věnovány odstavce výše, je třeba změnit. Což chceme, aby lidé trpěli kvůli povinné sexualitě? Aby byli nuceni do intimních vztahů, které rozhodně nepotřebují a které jim dokonce ubližují? Každý člověk se srdcem přece nemůže chtít, aby nadále byla reprodukována kultura znásilnění. Je potřeba opravdu změnit to, jak naše společnost nahlíží na sexualitu, a jaká s ní má spojená očekávání. Na první místo bychom měli vždy klást emancipaci každého jednotlivce. Cokoliv, co lidem diktuje, jak mají žít své životy, ke komu mají cítit sexuální přitažlivost a jak mají vypadat jejich vztahy k ostatním lidem, je prostě špatné. Bere to každému člověku svobodu, nezávislost, čest. Kruci, už samotná očekávání, že se lidé budou chovat podle toho, jak to diktují pochybné ideologie operující s povinnou sexualitou, nám všem berou čest. Lidé nejsou roboti, nejsou to stroje, a nepatří do nějakých standardizovaných škatulek, do zvěcňovaných středních hodnot z grafu Bellovy křivky či něčeho podobného, a už vůbec nespadají do nějakých vykonstruovaných představ o "normálnosti"! Lidé jsou různorodí, a jejich životy patří jen jim samým. Nerovné vztahy jim škodí. Dikce jim škodí. Dogmata jim škodí. Cisheteropatriarchální ideologie jim škodí. Je třeba činit vše pro to, aby si lidé mohli rozhodovat, jak chtějí žít své životy - a aby si mohli rozhodovat, zda vůbec nějaké sexuální vztahy chtějí mít. Vše by mělo být čistě na každém jednotlivci, který skrze všechny ty odpudivé lži o tom, jaký má být, prohlédl.

Jaké jsou tedy mé rady do života? Nenechte se ovlivnit povinnou sexualitou. Nenechte ji, aby vám nadiktovala, jak máte vnímat ostatní lidi kolem sebe. Ba naopak, stavte se proti ní. Nestačí ji ignorovat, je třeba ji vyzývat. Ukazovat na ni všude, kde se projevuje. Není to můj příkaz - je to rada, jak zajistit, že se lidem bude dařit lépe. Kolik toxicity tím můžeme z naší společnosti odstranit... Každému bych rád poradil, aby si všímal heterosexismu, sexismu a projevů povinné sexuality a kultury znásilnění - v ulicích, v hospodách, na školách, v zaměstnání, v hromadné dopravě, na internetu, v televizi, na nějaké streamovací službě, v kině... zkrátka všude. A myslím si, že nejlepší je ozvat se proti těmto ošklivým věcem - být slyšet. Nebát se křičet přes hluk (ano, to je odkaz na píseň punkrockové kapely Penetration). Když někde uslyšíte něčí oplzlé kecy, dehonestující tělo někoho jiného, dejte najevo svůj nesouhlas. A najevo jej můžete dát různými způsoby. Mou radou je také angažovat se v hnutích nebo skupinách, které se snaží naši společnost učinit rovnostářštější a svobodnější. Zanést do nich kritiku povinné sexuality ze strany ace lidí bude jistě velmi přínosné. Ace lidé opravdu mají, co říci; naše situovanost v této sexualizované společnosti nám dává intelektuální a dekonstrukční schopnosti, které můžeme využít k učinění našeho světa lepším, méně násilným a svobodnějším.

Mou hlavní radou je: žijte si svůj život. Nežijte ho tak, jak vám někdo nebo něco diktuje. Nenechte se něčím svázat nebo omezit. A nenechte se povinnou sexualitou a amatonormativitou (předpokladem, že všichni lidé potřebují romantické vztahy) přesvědčit, že potřebujete ve svých životech nějaké typy vztahů, které ve skutečnosti nechcete. Spousta lidí totiž vytváří intimní, sexuální a romantické vztahy proto, že mají pocit, že je vytvářet musí - a tyto vztahy jsou pak toxické, škodí jim, a v nejhorších případech v nich mohou být i psychicky, fyzicky nebo sexuálně zneužiti. Naslouchejte jen sami sobě, svým vlastním představám o tom, jak nejlépe můžete žít své životy - pokud nejste totální psychopati, kteří chtějí ubližovat ostatním (emočně, psychicky, fyzicky nebo sexuálně), pak zcela jistě žádná omezení nepotřebujete. A chtěl bych vám poradit také to, že je důležité být autentický. Jděte za svými zájmy, věnujte se tomu, čemu se věnovat chcete... i když vám celý svět říká, že byste autentičtí být neměli. Pokud se chcete stát experty na nějaký obskurní britský seriál ze sedmdesátých let, pokud chcete celý svůj život strávit jako kameraman divoké přírody zalezlý ve stanu mezi křovisky nebo pokud chcete být asexuálními aktivisty, pak za tím zkrátka jděte. Život je krátký, a více než jednu příležitost užít si jej nikdo nikdy mít nebude. 

Na závěr bych jako ace člověk chtěl říci ještě jedno. Je dobré ctít život ve všech jeho formách. Je dobré akceptovat lidi ve všech barvách duhy. Být akceptující znamená být pro-sociální. A když jste pro-sociální, nikdy se neztratíte. Vždy budete mít spoustu možností, a to je pro to, abyste si své životy užili, opravdu základ.

Napsat bych mohl jistě mnoho dalších slov, ale nechám si je pro další příspěvky, které vydám v rámci Ace Weeku 2026! Doufám, že vás tento příspěvek oslovil. Pokud jsem vám jím něco předal, pak splnil svůj účel!

A Walk to London | Kniha týdne

Máme poslední říjnovou neděli letošního roku, a já vám v její večer přináším 45. část projektu Kniha týdne, v rámci něhož vás v poslední den každého týdne seznamuji s publikací, které jsem ve dnech předchozích věnoval pozornost. Tentokrát do této sbírky poprvé přináším deník významného přírodovědce. Protože jde o knihu pojednávající o britské krajině a rostlinách a ptácích, jež ji obývají, můžete se před jejím čtením odrazit od publikace Transient Landscapes od Ellen E. Wohl, ve které se nacházejí eseje o krajině Skotska a Anglie. Některé živočichy a rostliny, jež jsou v knize, se kterou vás dnes seznámím, zmíněni, lépe poznáte prostřednictvím knihy Doteky přírody od Václava Chaloupka. Co se cest významných britských přírodovědců týče, rád vás odkáži na knihy Zoo Quest to Guiana od Davida Attenborougha, My Friends the Wild Chimpanzees a Ve stínu člověka od Jane Goodall. Jde-li o důležité osobnosti britské vědy 19. století, nemohu opomenout zmínit knihu The Fossil Hunter pojednávající o Mary Anning, kterou napsala Shelley Emling. Nyní vám představím deník z cesty jednoho významného skotského ornitologa.

A Walk to London (česky Pěší cesta do Londýna) je kniha skotského přírodovědce, botanika a ornitologa Williama MacGillivraye, vydaná v roce 1998 skotským nakladatelstvím Acair. Jedná se o deník z jeho pěší cesty z Aberdeenu ve Skotsku do hlavního města Spojeného království, Londýna, v roce 1819, když mu bylo teprve 23 let - tedy z doby předcházející jeho akademické kariéře na Aberdeenské univerzitě. Coby milovník ptáků se William MacGillivray rozhodl opustit své rodné a domovské město, a navštívit ornitologické expozice Britského muzea, tehdy jediného muzea v Londýně částečně věnovaného přírodovědným exponátům. Vybaven nevelkou zásobou oblečení, papírů a inkoustu, a rovněž tak nevelkým množstvím peněz, prožil záviděníhodné dvouměsíční dobrodružství, které detailně zaznamenal ve svém deníku, psaném s vědomím toho, že jej jednoho dne budou číst jiní. A Walk to London je tím pádem nedocenitelným zdrojem informací o podobě skotské a anglické krajiny v roce 1819, o rozšíření rostlinných a ptačích druhů, ale i plemen dobytka po oblastech, kterými prošel, a o tehdejší kultuře, zvycích, mravech a jazyku. William MacGillivray zemřel v roce 1852 ve věku 56 let; tento deník na vydání čekal dobrých 146 let po jeho zesnutí. Osobou za jeho publikaci zodpovědnou je zoolog Robert Ralph z Aberdeenské univerzity, který byl znepokojen tím, že je MacGillivray ve Skotsku téměř neznámý, ačkoliv byl brilantním přírodovědcem. Jeho rukopis upravil jen minimálně; nanejvýše z textu odstranil dlouhé seznamy MacGillivrayem viděných druhů rostlin, a ty umístil až na konec knihy, nebo některé vědecké názvy ptáků nahradil obecnými anglickými jmény, aby se text lépe četl. Kromě detailních popisů krajiny, vzpomínek na zahlédnuté rostlinstvo a ptactvo a pojednáních o lidech, kteří jej během cesty ubytovávali nebo mu poskytovali jídlo, uvádí mladý přírodovědec i své názory na lidi, kteří se vysmívají ostatním; na jeho oblíbeného básníka Roberta Burnse; na spiritualitu, náboženství a ty, jež jsou mu oddáni; a nešetří úsudky, pozitivními i negativními, o různých osobách, s nimiž se na cestě seznámil. A Walk to London není jediným MacGillivrayovým deníkem, který byl publikován; nakladatelství Acair v roce 1996 a znovu v roce 2017 vydalo také titul William MacGillivray: A Hebridean Naturalist's Journal 1817-1818 (William MacGillivray: Zápisky hebridského přírodovědce z let 1817 a 1818). Mezi jeho další publikace patří například A History of British Quadrupeds (Historie britských čtvernožců) z roku 1838 či A Manual of British Ornithology (Manuál britské ornitologie) z let 1840 až 1842, stejně jako kniha o Alexanderu von Humboldtovi, vydaná v roce 1832. Pro pochopení toho, co tvarovalo MacGillivrayův zájem o přírodní svět, určitě doporučuji A Walk to London k přečtení.

Přední obálka knihy A Walk to London, vydané nakladatelstvím Acair v roce 1998. Snímek autora blogu

Se jménem Williama MacGillivraye jsem se poprvé seznámil zhruba před třemi a půl týdny na 32. straně knihy Urban Aviary od Stephena Mosse. Ten v závěru svého popisku křepele vysokohorského z Guatemaly zmínil jako jednoho ze zástupců avifauny Parque Ecológico Cayalá lesňáčka křovištního (Geothlypis tolmiei), který je v angličtině označován jako MacGillivray's warbler. Aby objasnil původ tohoto názvu, napsal Stephen Moss krátce, že tento opeřenec je pojmenován "po skotském ornitologovi z 19. století." A to bylo vše, co jsem potřeboval k tomu, abych si toho mě do té doby neznámého pana MacGillivraye vygooglil. Britští přírodovědci 19. století jsou mým ne zrovna utajovaným zájmem. Kdo nezná životní příběhy Charlese Darwina, Alfreda Russella Wallace, Charlese Lyella nebo Thomase Henryho Huxleyho? Jistě, tou fází jsem si prošel tak před deseti lety. Ovšem obskurnější figury britské přírodovědy onoho století, během něhož se náš celospolečenský pohled na svět tak radikálně změnil a množství informací o přírodním světě nabylo více, než za celá předchozí tisíciletí od časů starých Řeků, to je rozhodně něco, co mě dokáže velmi zaujmout. William MacGillivray není někým neznámým a zapomenutým, a zvláště seriózní zájemci o ptáky o něm určitě slyšeli, ale na druhou stranu se jeho jméno v běžných knihách o britských přírodovědcích 19. století nebo v článcích na internetu často neobjevuje. Přitom byl přítelem francouzsko-amerického přírodovědce Johna Jamese Audubona (to právě on pojmenoval lesňáčka křovištního na MacGillivrayovu počest) a také správně rozpoznal rozdíly mezi vránou šedou (Corvus cornix) a vránou černou (Corvus corone), které byly ještě dlouho po jeho zesnutí považovány za poddruhy jednoho jediného druhu; za pravdu dala Williamu MacGillivreyovi až analýza jejich DNA, provedená v roce 2002. Také jeho dva synové měli značný vliv na britskou přírodovědu; nejstarší z nich se dokonce ve 40. letech 19. století plavil kolem světa na lodi HMS Rattlesnake nepříliš jinak, než jak o desetiletí dříve po světě cestoval Charles Darwin.

Když jsem se na anglické Wikipedii dočetl, že posledním titulem na bibliografickém seznamu děl Williama MacGillivraye byl jeho deník o pěší cestě, kterou ve svých třiadvaceti letech podnikl z Aberdeenu do Londýna, zachtělo se mi začíst se do něj. Mládí, zvláště v době od dvacátého zhruba po pětadvacátý rok, má určitě spousta lidí spjata s levným cestováním; dnes by ovšem i ten nejchudší student s cílem projet Skotsko i Anglii zkrátka nasedl do autobusu na M6, nejdelší britské dálnici, a i se zastávkami a přespáními v jednotlivých městech, které MacGillivray navštívil, by mu taková cesta zabrala o dost méně času. Jako někdo, kdo už nějakou dobu plánuje podniknout velkou pěší túru (byť ne po Británii, ale spíše po střední Evropě), jsem byl příslibem toho, o čem se v A Walk to London dočtu, opravdu fascinován; navíc mám vztah k Británii a její historii. A jsem velmi rád za to, že jsem si tuto knihu přečetl. Učinil jsem tak v době od úterý 20. října do neděle 25. října 2026. Zaujalo mě, jak detailní William MacGillivray své zápisky činil, zvláště pak ve svém rodném Skotsku; jakmile se přesunul do Anglie, psal toho již méně (jen nějakých zhruba třicet stran). Zvláště zajímavé mi pak přijde to, že některé odstavce byl schopen táhnout i po dvou nebo třech stranách! Do doby, než jsem se začetl do této knihy, jsem znal jen jednoho autora, shodou okolností též z 19. století, který dokázal napsat tři strany dlouhý odstavec - Karla Marxe. Je mi to sympatické; i já na svém blogu občas píši odstavce tak dlouhé, že na druhém konci vesmíru kvůli nim vypětím a únavou z nekonečně souvislého textu vybuchují supernovy. Nacházím se ale v dobré společnosti - Karel Marx, William McGillivray a já. Hvězdná trojka. Pisatelé dlouhých odstavců, které od toho nikdy nic neodradilo - něco takového chci mít, prosím, jednou vytesáno na hrobě. 

Kniha A Walk to London má celkem 158 stran, z nichž 125 stran zabírá samotný deník Williama MacGillivraye z pěší cesty z Aberdeenu do Londýna. Obsah publikace tvoří také dvoustránková předmluva a jednostránková editoriální poznámka od Roberta Ralpha, po nichž následuje jediný obrazový doplněk celé knihy, jímž je mapa Velké Británie s vyznačenou cestou MacGillivrayovy cesty; přerušovaná linie vychází z Aberdeenu a prochází městy Braemar, Fortwilliam, Inverary, Glasgow, Ayr, Dumfries, Carlisle, Keswick, Kendal, Manchester, Derby a Northampton, a končí samozřejmě v Londýně. Na stranách 136 a 137 se nachází seznam jednotlivých částí MacGillivrayovy pěší cesty s údaji o tom, kolik mil (jedna britská míle je rovna zhruba 1,61 kilometru; hodnoty v knize nejsou přepočteny na kilometry!) mezi jednotlivými městy nebo vesnicemi ušel. Strana 136 je věnována čistě uraženým vzdálenostem mezi jednotlivými obcemi ve Skotsku, strana 137 je pak čistě věnována uraženým vzdýlenostem mezi jednotlivými obcemi v Anglii. Následuje jednostránkový postskript, napsaný opět Robertem Ralphem, a na stranách 140 až 158 se nachází kompletní seznam všech druhů rostlin, které William MacGillivray viděl, zmínil nebo nasbíral během této pěší cesty; vždy je uveden nejprve vědecký název rostliny a poté nejčastěji pro ni užívané anglické obecné jméno. Jednotlivé zápisky z cesty jsou vždy nadepsány názvem města nebo vesnice, ve které MacGillivray text napsal (často tak činil po setmění, ubytován v hostinci, a psal, dokud nedohasla svíčka, u které seděl), s datem a s údajem o tom, který den v týdnu právě byl, případně někdy i s údajem o čase vytvoření zápisku (často - ale ne vždy - šlo o večerní hodiny). Nakladatelství Acair knihu vydalo se souhlasem Aberdeenské univerzity. Designérkou výše prezentované přední obálky knihy byla Margaret Anne Macleod.

Předmluva knihy je do jisté míry lepším zdrojem informací o Williamově vyrůstání, než již zmíněná anglická Wikipedie. Doktor Ralph v ní upozorňuje na to, že Williamův otec, nositel stejného jména, byl zabit během Španělské války za nezávislost, v níž sloužily skotské pluky. Mladý William vyrůstal na ostrově Harris, největším v souostroví Hebridy, a právě tam "si rozvinul zájem ve všech aspektech přírodopisu, v geologii, botanice a zoologii, zájem, který byl zvýšen tím, co vídal na dlouhých procházkách mezi Harrisem a univerzitou v Aberdeenu na začátcích a koncích akademických roků." V denících, které o svých pozorováních psal, se projevovaly jeho ambice stát se ornitologem. Doktor Ralph také upozorňuje na to, že ačkoliv William MacGillivray nikdy nenapsal autobiografii, měl na svém kontě několik takových deníků a souborů zápisků. Ty nabízejí vhled do jeho vyrůstání a jeho intelektuálního rozvoje; je jen velká škoda, že "většina z nich byla zničena během požáru knihovny v Austrálii na konci minulého století" (tedy na konci 19. století). Zbyly prý jen dva deníky, a to jsou právě ty, které byly knižně vydány jako William MacGillivray: A Hebridean Naturalist's Journal 1817-1818 a A Walk to London. Robert Ralph napsal biografickou knihu William MacGillivray o 140 stranách, vydanou v roce 1993 londýnským Přírodovědným muzeem; v editoriální poznámce se od něj dočtete, že právě při práci na oné knize si uvědomil, že knihovna Aberdeenské univerzity byla domovem těch dvou zbylých deníků z ornitologových raných let. Nelze pochybovat o tom, že doktor Ralph byl hlavní silou pohánějící jejich vydání pro veřejnost; nejprve tedy vyšla jeho biografická kniha o Williamovi, tři roky nato jeho deníky z Hebridů a o dva roky později tato kniha o cestě do Londýna. Je skvělé vědět, že něčí práce a život mohou být i o sto padesát roků později předmětem akademického zájmu; tehdejší děkan Aberdeenské univerzity, Duncan Rice, prý také dosti pomohl na cestě k vydání A Walk to London.

Poté již na čtenáře čeká obsah samotného deníku, který William MacGillivray nazval Notes taken in the course of a journey from Aberdeen to London by Braemar, Fort William, Inverary, Glasgow, Ayr, Dumfries, Carlisle, Keswick, Kendal, Manchester, Derby and Northampton, in 1819. První zápisek je z úterý 7. září 1819, z Old Aberdeen, tedy baronské čtvrti Aberdeenu. Začíná jej úvahami o svobodě a nezávislosti: "Jsem již dlouho svobodný - avšak nikoliv nezávislý. Nezávislost v nejstriktnějším smyslu slova není kompatibilní s jakoukoli modifikací lidské přirozenosti - a zrovna tak není ani svoboda. Ale v omezeném smyslu může být nezávislost, nemýlím-li se, získána téměř jakoukoli osobou, která má k volnému užívání své mentální a tělesné orgány, a samozřejmě mnou." Jasně uvádí, proč hodlá podniknoiut svou pěší cestu do Londýna: "V městě Londýně se nachází, jak mi bylo řečeno, veliká sbírka zvířat a ryb, ptáků a dalších létajících tvorů, plazů a hmyzu - zkrátka všech tvorů, které byly nalezeny na povrchu zemském. Tam tedy hodlám směřovat své kroky - protože toužím rozšířit své poznání těchto záležitostí." Zmiňuje však také, že jej láká krajina, kterou při takové pěší cestě bude muset projít; krajina, kde "se hora kupí na horu", tedy Skotská vysočina. Dále se čtenáři představuje jako racionalista, který zamítl jakékoli náboženství, ale udržel si svou vlastní víru v jakési mocné božstvo (doslova jej uvádí jako "Deity" se začínajícím velkým písmenem). O svém zavržení náboženství, ve kterém vyrůstal, uvádí: "Tedy žádný muž, který není zlomyslně inklinován, nemůže zavrhnout křesťanské náboženství, aniž by ucítil hořké trýznění. Tato trýznění nyní v mém hrudníku ustala, ale následovalo nepochopitelné zmatení idejí. Toto též v čase zmizí. V tuto chvíli nicméně stěží shledávám, že mám ohledně jakéhokoli objektu morální existence jasné myšlenky." William byl v této době poněkud čerstvě osvobozen od náboženské víry. Později se v jeho deníku dočtete jeho obhajobu ateismu, přesto se však coby kulturní křesťan (a stále spiritualista) držel přesvědčení toho, že neděle měla být jakýmsi dnem odpočinku. Zda takové myšlenky později v životě opustil, to sám jako někdo začínající se o něj zajímat netuším. Kritizuje Goetheho názory na radost a vzpomíná na slova Samuela Johnsona o cestování, se kterými ale také nesouhlasí. 

První zápisek, který nenapsal v Aberdeenu, pochází z městečka Charlestown of Aboyne. Cesta tam mu zabrala jeden den. Kuriózní je, že právě zde William uvádí, kolik peněz si s sebou na celou cestu vzal - pouhých deset liber. Zmiňuje také, že si s sebou na cestu vzal Compendium Flora Britannica, rozsáhlou botanickou encyklopedii Jamese Edwarda Smithe publikovanou v roce 1816, jež mu pomáhala identifikovat různorodé rostliny, s nimiž se na svém dobrodružství setkal. Za jediný den cesty viděl nemálo ptáků, od zvonků zelených přes lindušky luční a bělořity až po strnady obecné. Další zápisek napsal 9. září v Castletown of Braemar, nacházejícím se 30 mil od Aberdeenu. V něm zmiňuje změny v terénu, které při cestě pozoroval - nárůst kopců. Noc ze čtvrtku 9. září na pátek 10. září strávil v blízkosti vodopádů, jejichž bouřlivý rachot slyšel z místnosti hostince, v němž byl ubytován. Páteční zápisek je především botanický, a obsahuje mnoho názvů bylin i dřevin, na které v ten den narazil. Další den se mu při pohybu v horách poštěstilo spatřit tetřeva hlušce a laně jelena evropského. Píše o tom, že ho při pohybu ve skotské divočině žádný zvířecí zvuk není schopen vyděsit, ani zvuk, který nebyl schopen identifikovat: "Věděl jsem, že ve Skotsku nejsou žádná divoká zvířata, kterých bych se měl bát. S myšlenkou toho, že by zvuk vydávala nějaká nadpřirozená entita, jsem si ani na chvíli nepohrával. Věděl jsem, že jeleni se ozývají v určité roční období, ale tou dobou je konec podzimu." Se zdrojem podivného zvuku se vůbec nesetkal. Ať už to bylo cokoliv, určitě to nebyl nějaký kryptid! Další bohatý botanický zápisek učinil William v Kingussie upon Spey na začátku následujícího týdne; při cestě tam také viděl tzv. Ďáblův výběžek, který označil za "tu nejnádhernější horu." Terén, kterým kráčel, se stával čím dál skalnatějším a hůře zdolatelným. Píše také, že očekával, že místní lidé budou velice tvrdí, a byl překvapen jejich pohostinností.

William McGillivray pravděpodobně v roce 1841 - malba ze sbírek vlastněných Aberdeenskou univerzitou. Zdroj: Wikimedia Commons

Nové dokumenty o přírodě nejen z října 2026

Slibované Dokumentární novinky jsou tu tentokrát o pár dnů dříve, než na samotném konci měsíce, a to je podle mě rozhodně dobře! Představím vám v nich několik nových titulů z letošního října, ale také dokumenty ze září a dokonce i z letních měsíců, které jsem dříve nezmínil. Předchozí článek, který do této rubriky zamířil 30. září, vás seznámil s 9 tituly, včetně Frost Without Snow and Ice, How Deep Is Your Love nebo Deep in the Heart 2: Texas Rivers. Tentokrát pro vás mám informace o 11 nových dokumentech o přírodním světě. Nezahálejme tedy, a pojďme se s nimi blíže seznámit. Určitě mezi nimi najdete takové, jež vás zaujmou!

Jeff Corwin's Southern Wild

Jak jsem vás již informoval v den premiéry první epizody, kdy jsem s vámi sdílel oficiální trailer k tomuto seriálu, nejnovější přírůstek na působivý filmografický seznam americké legendy přírodopisných pořadů Jeffa Corwina (The Jeff Corwin Experience, Ocean Mysteries with Jeff Corwin, Wildlife Nation with Jeff Corwin) se vysílá od 3. října 2026 na televizní stanici ABC v rámci bloku Weekend Adventure. Nese název Jeff Corwin's Southern Wild (Jižanská divočina Jeffa Corwina), a je zaměřen na ochranu přírody a zoologický výzkum v americkém státu Severní Karolína. Produkčním partnerem při jeho natáčení byla severokarolínská vysoká škola Lees-McRae College (Jeffovy pořady v posledních patnácti letech jsou vždy produkovány v asociaci s konkrétní společností či ochranářskou nebo vzdělávací institucí, od Georgia Aquarium přes Defenders of Wildlife po kmen Miccosukee). V Jeff Corwin's Southern Wild se oblíbený moderátor a ochránce přírody přidává k odborníkům a studentům z Lees-McRae College a členům dalších výzkumných týmů či zaměstnancům rehabilitačních center pečujících o zraněná divoká zvířata, a představuje divákům jejich ohromně přínosnou činnost. Zvířaty, se kterými se diváci prostřednictvím tohoto seriálu seznámí, jsou například medvědi baribalové, perciny pomerančové, aligátoři američtí, sojky chocholaté, kožatky velké, různé druhy netopýrů a mnoho dalších živočichů, kteří jsou doma jak v severokarolínském vnitrozemí zčásti porostlém lesy a pokrytém mokřady, tak na pobřeží tohoto státu. Zatím byly vydány čtyři epizody. V první, nazvané From Rehab to Wild (Z rehabilitace do divočiny), Jeff navštívil Dan & Dianne May Wildlife Rehabilitation Center a seznámil se v něm s rehabilitovaným samcem poletušky severní Chesterem, dále se s členy centra účastnil vypuštění káně širokokřídlé zpět do volné přírody, setkal se s vědci studujícími perciny pomerančové a stal se svědkem světelné show světlušek. Druhý díl, Wildlife After Dark (Divocí tvorové po setmění), byl zaměřen na severokarolínské mloky, bubeníky americké a na netopýry. Třetí, From Wings to Waves (Od křídel po vlny), zase pojednával o rorýsech ostnitých, o pomoci zraněnému netopýru hnědému, sojkách chocholatých a kožatkách a jejich hnízdění (v Severní Karolíně se kvůli oteplujícímu klimatu líhnou téměř už jen samice těchto želv). V současnosti vysílaná série má sestávat celkem z 10 epizod. Jeff Corwin je nejen moderátorem, ale také výkonným producentem seriálu. Jeho kameramany jsou Samuel Legrys (Secrets of the Whales, Urban Jungle) a Sean Robinson. Stejně jako ostatní Jeffovy pořady z posledních patnácti let, i Jeff Corwin's Southern Wild je dílem společnosti Hearst Media Production Group. Jednotlivé epizody jsou ke zhlédnutí na Jeffově oficiálním YouTube kanálu Corwin's Wild Adventures, kam přibývají nedlouho po televizní premiéře na ABC.

Africa: Earth's Wild Home

Další významnou novinkou z letošního října je velkolepý sedmidílný dokumentární cyklus společnosti National Geographic nazvaný Africa: Earth's Wild Home (Afrika: Divoký domov Země). Na americké verzi televizní stanice National Geographic Channel se vysílá v premiéře od pátku 2. října 2026, na britské verzi tohoto kanálu pak jednotlivé díly vycházejí vždy o den později, v sobotu, a ve stejný den přibývají také na streamovací služby Disney+ a Hulu. Jedná se o první část ambiciózního několikaletého projektu s cílem zdokumentovat divokou přírodu každého kontinentu Země, prezentovanou jako dost možná největší a nejambicióznější dokument o africké přírodě, který dosud vznikl. V Africa: Earth's Wild Home se rezidentní průzkumníci National Geographic (tedy National Geographic Explorers), mezi něž patří kameraman Matt Shirley (Cave Crocs of Gabon), kameraman Dominic Hamilton (Attenborough and the Giant Sea Monster), biolog a geolog Ingi Agnarsson, fotograf přírody Bruno D'Amicis (Path of the Bear), cestovatel Steve Boyes (Ghost Elephants), veterinářka Gladys Kalema-Zikusoka (Call to Earth) a další, vydávají do různých koutů afrického kontinentu - do jeho savan, tropických lesů, hor, na jeho pobřeží a do mnoha různých dalších typů prostředí - za jeho jedinečnou faunou, a setkávají se s předními ochránci přírody činícími vše pro to, aby byla divoká příroda Afriky zachována. V seriálu jsou divákům představeni i živočichové, kteří nikdy předtím nebyli natočeni - kupříkladu otylka druhu Breviceps fuscus nebo černá varieta afrického levharta. Zrovna tak je seriál plný nikdy předtím na televizních obrazovkách viděného chování divákům přírodovědných dokumentů již dobře známých zvířat - ať jde o lov slonů hyenami (to skutečně nikdy dříve natočeno nebylo!) nebo šimpanzí užívání nástrojů při chytání řas ve vodě. První díl, Welcome to Africa (Vítejte v Africe), je takovým uvítáním na africký kontinent. Druhý díl, Jungle (Džungle), je zaměřen na jeho tropické lesy. Třetí díl, Islands (Ostrovy), zkoumá živočichy z ostrovů v okolí Afriky, včetně unikátních zvířecích obyvatel Madagaskaru. Čtvrtý díl, Desert (Poušť), je zaměřen na zvířata Sahary. Pátá epizoda, Plains (Pláně), vyobrazuje megafaunu afrických savan, a šestý díl, Extremes (Extrémy), pojednává o přizpůsobeních živočichů na extrémní klimatické podmínky. Poslední epizoda, Africa's Wild Future (Divoká budoucnost Afriky), má pojednávat čistě o ochraně přírody na kontinentu. Režisérstvem seriálu jsou Kate Laurie (Wild Britain), Clare Kingston (The Wonder of Animals), Virginia Quinn (Terra Matter) a Sacha Thorpe (NOVA: Polar Extremes). Seriál produkovali mj. Simon Blakeley (Dynasties), Pamela Caragol (A Real Bug's Life) či Alex Lanchester (Springwatch) a další. Jednou z producentek a zároveň také vypravěčkou seriálu je herečka Wunmi Mosaku (Loki, Sinners). Hlavním skladatelem hudby pro seriál je Bernhard Philipp Eder (Why We Dream). Cyklus je dílem společností BBC Natural History Unit, BBC Studios Documentary Unit, British Film Comission, National Geographic a Rolex. Oficiální trailer k Africa: Earth's Wild Home můžete zhlédnout zde. National Geographic také na YouTube vydali velice pěkné klipy ze seriálu.

Wild Africa

Významnou novinkou, kterou nemohu opomenout vám na tomto blogu představit, je dokumentární pořad nikoliv z října, ale z konce léta, který je vůbec prvním televizním týdeníkem o africké přírodě natočeným pan-africkým týmem. Wild Africa (Divoká Afrika) je nový třináctidílný seriál. Vysílá se od soboty 29. srpna 2026 na Channels Television v Nigérii a od úterý 1. září 2026 na severoamerickém a karibském kanálu The Africa Channel, a byl natočen především pro africké publikum nebo publikum afrického původu. Je zaměřen na ochranu přírody napříč africkým kontinentem, na různorodé druhy zvířat na něm žijící, a na osobnosti spjaté se snahami o jejich ochranu, ať už jde o samotné ochránce přírody nebo o africké celebrity využívající své platformy k tomu, aby upozornili na ohrožené druhy a nutnost chránit jejich prostředí. Moderátory Wild Africa jsou proslulá jihoafrická volná potápěčka, ochranářka oceánů a sociální aktivistka Zandile Ndhlovu, zakladatelka Black Mermaid Foundation a podle seznamu BBC z roku 2023 jedna ze 100 nejvlivnějších žen planety, dále nigérijský veterinář doktor Mark Ofua a zimbabwejská televizní moderátorka Rumbie Takawira. Ačkoliv je seriál produkován v Kapském městě, kde jsou natáčeny segmenty ze studia, většina náplně každé epizody pochází z mnoha jiných afrických států. Nejvýznačnějšími částmi Wild Africa jsou segmenty zaměřené na ochranu goril v oblasti řeky Cross River na hranici Nigérie a Kamerunu, na komunitní práci tzv. game guards snažících se chránit nosorožce před pytláky v Namibii, na snahy o ochranu goril ve Rwandě a šimpanzů v Demokratické republice Kongo, na práci ochránců přírody činících vše pro zachování počtů čím dál ohroženějších tučňáků brýlových na březích Jihoafrické republiky či na snahy bojovníků proti bushmeatu ochránit před pytláky ohrožené luskouny v Nigérii. Slavnými osobnostmi, které ve Wild Africa vystupují, jsou oscarová herečka Lupita Nyong’o (Black Panther, The Odyssey, Serengeti), která vystupovala v segmentu o ochraně slonů v Keni, či herec Djimon Hounsou (Guardians of the Galaxy, Shazam!, The Legend of Tarzan), který se při natáčení přidal k týmu vědců stopujícímu luskouny. V Namibii se má seriál vysílat na stanici One Africa, v Tanzanii pak na ITV, a brzy má být uveden také na zimbabwejské ZBC. Producentem seriálu je Peter Knights (Gambling on Extinction). Wild Africa je dílem stejnojmenné společnosti, podporované Mezinárodním fondem pro zvířecí welfare a Tammy Estrada Strome Foundation. Oficiální trailer můžete zhlédnout zde.

Hamza: African Birds of Prey

Na konci léta měl premiéru také 59 minut dlouhý dokumentární film zaměřený na africké dravé ptáky, provázený obrovsky oblíbeným moderátorem přírodopisných pořadů, kameramanem divoké přírody a také nedávným účastníkem Strictly Come Dancing Hamzou Yassinem (Countryfile, Hamza's Hidden Wild Isles, Animal Park). Film Hamza: African Birds of Prey (Hamza: Afričtí draví ptáci) byl premiérově odvysílán v neděli 30. srpna 2026 od 19:00 tamního času na britské televizní stanici BBC One, a znovu byl pak 29. září vysílán kanálem BBC Two. V tomto filmu se Hamza vydává do Keni, aby natočil ikonické dravce východoafrických savan; v tomto státu žije přes 100 druhů dravých ptáků, takže rozhodně měl, z čeho vybírat. Svou cestu začal v savanách rezervace Maasai Mara, kde se zaměřil na orly a supy. Poté podnikl cestu lodí po jezeře Naivasha do rezervace Soysambu a do přilehlých pobřežních lesů, aby zahlédl a natočil výrečka Irenina - nejmenší sovu afrického kontinentu. Za dalšími druhy supů se vydal do proláklin Velké příkopové propadliny, ovšem pravým cílem jeho cesty do této dramatické krajiny byl velkolepý orel korunkatý. Hamzovým cílem však nebylo natočit jen dobrodružný dokument, ve kterém cestuje po Keni a odškrtává jednotlivé druhy ze svého seznamu. Je to snímek pojednávající také o nebezpečích, která africkým dravcům a sovám hrozí. Upozorňuje na ztrátu přirozeného prostředí vyobrazených druhů, a to nejen kvůli expanzi moderní infrastruktury, a na perzekuci určitých druhů. Hamza se v dokumentu setkává s ochránci přírody, rangery z přírodních rezervací a členy místních komunit, kteří dělají vše pro to, aby své dravce chránili. Navštíví také centrum pro rehabilitaci zraněných dravců, jež cílí navrátit je zpět do volné přírody. Hamza: African Birds of Prey je volným pokračováním hodinového dokumentu Hamza: Strictly Birds of Prey (Hamza: Striktně draví ptáci) z roku 2023. Výkonnými producenty filmu jsou Jeff Wilson (Our Planet) a Alastair Fothergill (Planet Earth), vedoucí produkce je Siobhan Brook (Big Cat Diary, State of the Planet) a jeho producentkou je Laura Howard (Springwatch, Hamza's Hidden Wild Isles). Dokument je dílem společnosti Silverback Films. Oficiální trailer můžete zhlédnout zde.

Hamza Loves Animals

Letošními novinkami moderovanými Hamzou Yassinem nejsou jen výše uvedený Hamza: African Birds of Prey a série epizod Countryfile se zaměřením na Skotskou divočinu, Hamza's Highlands, kterou jsem vám už představil v dubnu. Třetí letošní titul s ním byl postupně uváděn během června 2026, konkrétně od 8. června do 29. června, na britské televizní stanici CBeebies. Nese název Hamza Loves Animals (Hamza miluje zvířata), a sestává z 20 epizod, z nichž každá má stopáž 12 minut. Hamza se v tomto seriálu vydává do různých zařízení napříč africkým kontinentem, v nichž je pečováno o původně divoká zvířata. Každý díl vypráví příběh jiného zástupce některého z ikonických afrických druhů savců a plazů. K některým jedincům se pak Hamza vrací, a jejich příběh pokračuje o několik epizod později. První díl, Kipekee the Elephant Learns from Others (Slon Kipekee se učí od ostatních), uvádí mládě slona afrického, ke kterému se pak Hamza se štábem vrátili v 6. díle, Kipekee the Elephant's Cool Down Club (Chladící klub slona Kipekeeho), a v 11. díle, Kipekee the Elephant's Talent Show (Talentová show slona Kipekeeho), v 16. díle, Kipekee the Elephant's Feels Tired (Slon Kipekee se cítí unavený) a nakonec ve 20. díle, Kipekee the Elephant Feels Small (Slon Kipekee se cítí být malý). Dohromady těchto pět epizod dává v podstatě standardně dlouhý dokument o jednom sloním jedinci se stopáží 60 minut. Někteří zvířecí hrdinové si ale užijí spotlight jen v jediné epizodě, což je příklad nosorožce Maishi (5. díl, Maisha the Rhino's Bad Mood). Želvě Alcatraz je věnována jedna epizoda, Alcatraz the Tortoise Wants to Play (Želva Alcatraz si chce hrát), ale později se vrací ještě v dílu o žirafě Twiggy, Twiggy the Giraffe Feels Happy (Želva Twiggy se cítí šťastná). Seriál režírovala Elizabeth J. Penman (Anton Danyluk on Body Shame, The Victim) a jeho producentem byla Lesley McKeran (Ranger Hamza's Eco Quest). Hudbu k seriálu složil Chris Branch (Love Hate, The Toddler Club). Jde o dílo společnosti Hello Halo. Oficiální upoutávku k Hamza Loves Animals zhlédnete zde.

Sesame Street and the Great Elephant Adventure

A když je řeč o nových vzdělávacích pořadech o zvířatech pro děti, vrátíme se zase do letošního října k 1. epizodě 45. série pořadu Nature distribuovaného americkou televizní společností PBS. Nová řada totiž začíná 54 minut dlouhým filmem, ve kterém se tento dlouhodobě vysílaný cyklus o přírodním světě setkává s další nejznámější značkou, kterou PBS vlastní a rozvíjí již desítky let - Sesame Street, tedy Sezame, otevři se. Snímek Sesame Street and the Great Elephant Adventure (Sezame, otevři se a velké sloní dobrodružství) sleduje Elma, oblíbenou červenou loutku, a jeho kamarádky Abby Cadabby a Ninu na cestě do rezervace vlastněné Sheldrick Wildlife Trust v Keni, která proslula jako divoký útulek pro slony africké (a to nejen díky dokumentu The Elephant Family & Me s Gordonem Buchananem z minulého desetiletí). PBS tento speciální díl uvedla ve středu 14. října 2026. Diváci se prostřednictvím tohoto filmu dozvědí, jak péče o slony v Sheldrick Wildlife Trust vypadá takříkajíc za oponou; jakým způsobem pečovatelné sloní mláďata uspávají nebo jak pro ně připravují mléko. Dále se dozví, proč jsou sloni hlasití i po setmění, čím se živí a jak se ochlazují. Kromě malých slonů ve filmu vystupují i zástupci místní smečky lvů, a Elmo se svými přáteli diváky naučí něco o tom, jak tyto velké kočky loví svou kořist a obecně proč jsou predátoři v ekosystémech důležití. Režisérem a producentem Sesame Street and the Great Elephant Adventure je Benjamin Lehmann (Sesame Street: Wonderful World of Friends!, Smart Cookies). Scénáristkou je Jessica Carleton (Green Screen Adventures, Curious George). Ninu opět hraje herečka Suki Lopez (Odd Mom Out), jako dabéři loutkových postaviček se vracejí také další herci ze Sesame Street. Film je dílem společností Sesame Workshop, WNET Group Production a NYC Film Green. Celý díl je volně ke zhlédnutí na oficiálním YouTube kanálu PBS Nature.

An Irish Atlantic Rainforest

Dvoudílný dokumentární seriál An Irish Atlantic Rainforest (Irský atlantický prales) byl premiérově odvysílán na irské televizní stanici RTÉ One v neděle 23. a 29. srpna 2026 poté, co byl letos v únoru jako jeden 91 minut dlouhý snímek uveden na Dublinském mezinárodním filmovém festivalu. Tento dokument pojednává o snaze klimatického aktivisty a spisovatele Eoghana Daltuna, autora dobře známé knihy An Irish Atlantic Rainforest: A Personal Journey Into the Magic of Rewilding (Irský atlantický prales: Osobní cesta do kouzel rewildingu) vydané v roce 2022, navrátit Irsku jeho podobu v době předtím, než byla jeho krajina výrazně změněna v důsledku průmyslové expanze. Je to dílo obhajující rewilding a seznamující diváctvo s jednotlivými kroky Eoghanova vlastního rewildingového projektu, který začal eliminací druhů vnímaných jako invazní, dosazením volně se pasoucích koz a reintrodukcí původních rostlin na jím vlastněném pozemku na poloostrově Beara v irském West Corku. An Irish Atlantic Rainforest je osobním příběhem člověka, který se rozhodl zasvětit svůj život rewildingu. Má také nabídnout otázky k zamyšlení o roli člověka v přírodním světě a o jeho roli v současné klimatické krizi, a má poskytnout pocit naděje během bezprecedentní krize biodiverzity, kterou si naše planeta momentálně prochází, a případně inspirovat další milovníky přírody k započetí vlastích rewildingových projektů. Recenzenti vyzdvihují nádherné záběry bioluminiskujících hub, které pro tento dokument pořídili jeho kameramani Ross Bartley (Wild Journeys) a Brian O'Leary (Wild Ireland: The Edge of the World). Režisérem, producentem a scénáristou dokumentu je Gary Lennon (Piano Dreams, I Dream in Photos). Hudbu k němu složila Anna Rice (Our Blue World: A Water Odyssey). An Irish Atlantic Rainforest je dílem společnosti Gambit Pictures. Oficiální trailer můžete zhlédnout po kliknutí sem.

Countryfile: World Rivers Day - River Trent

V neděli 27. září 2026 uvedl britský televizní kanál BBC One speciální epizodu pořadu Countryfile, pojednávajícího o venkově a přírodě Británie, k příležitosti Světového dne řek, kterým je každoročně čtvrtá neděle v září. Epizoda World Rivers Day - River Trent (Světový den řek - Řeka Trent) se stopáží 55 minut byla zaměřena na kdysi těžce regulovaný tok ve středu Británie, který je jejím třetím nejdelším, a v současnosti je činěno vše proto, aby se zotavil. Moderátory této epizody byli Matt Baker (Wild Alaska Live, The One Show) a Margherita Taylor (Escape to the Country), a diváctvu představili dva zásadní ochranářské projekty, které mají pomoci řeku Trent zdivočet. Matt moderoval segmenty o projektu zaměřeném na reintrodukci bobra evropského, tedy druhu, kterému se již posledních pět let daří na Cornwallu (jak si můžete pamatovat nejen ze Springwatch 2020 a Winterwatch 2021) či v Londýně (na což poukázal například letošní film Wild London s Davidem Attenboroughem). Také se setkal s farmářem, který se snaží spravovat svou půdu docela jiným, než tradičním způsobem, aby snížil riziko znečištění vodních toků a říčních habitatů. Margherita moderovala segmenty o projektu, jehož snahou je reintrodukovat v údolí řeky Trent čápa bílého, od roku 2020 již hnízdícího na statku Knepp. Pro epizodu natočil segment také další moderátor Countryfile, Joe Crowley (Country Tracks); tento segment byl zaměřen na nebezpečí, která pro britský venkov znamenají rapidně se rozvíjející AI data centra. Producentkou Countryfile je Becky Pratt (Chris and Meg's Wild Summer, Our Wild Adventures). Úryvek z tohoto dílu můžete zhlédnout po kliknutí sem. 

Wilderness with Simon Reeve: Season 2

Velkou novinkou začátku letošního podzimu je 2. série oblíbeného dokumentárního seriálu Wilderness with Simon Reeve (Divočina se Simonem Reevem). O 1. řadě jsem vás informoval v únoru 2024, kdy byla premiérově uváděna. Nová série se na britské televizní stanici BBC Two poprvé vysílala letos každou neděli od 20. září do 18. října 2026. Cestovatel, žurnalista a moderátor dokumentů Simon Reeve (Simon Reeve's South America, Scandinavia with Simon Reeve, Australia with Simon Reeve) se v ní vydává do čtyř dalších koutů naší planety, které stále oplývají zdánlivě nedotčenou divokou přírodou, aby se seznámil s jejich zvířecími i lidskými obyvateli, a aby v nich prožil nezapomenutelná dobrodružství. Každá epizoda má stopáž 59 minut. První díl 2. série, Papua New Guinea (Papua Nová Guinea), dokumentuje Simonovu cestu do nitra deštných pralesů nejzalesněnějšího velkého ostrova na Zemi s cílem zahlédnout a natočit klokana tmavého, velmi vzácného stromového vačnatce endemicky se vyskytujícího v Torricelliho pohoří. Na své cestě se seznamuje s kmeny, jež si dosud udržely své neobyčejné tradice. Druhý díl, Sea of Cortez (Cortézovo moře), sleduje Simona na cestě po nejkrásnějším mexickém moři, jemuž Jacques Cousteau přezdíval "akvárium světa", při hledání vzácných žraloků a potápění s delfíny a lachtany. Třetí epizoda, Yukon, dokumentuje Simonovo mrazivé dobrodružství v nejdrsnějším kanadském teritoriu, a jeho cílem je setkat se tváří v tvář s medvědem grizzlym. Poslední díl, odvysílaný minulou neděli, Mongolia (Mongolsko), dokumentuje tradiční lov místních s užitím orlů a Simonovu nelehkou cestu za nepolapitelným sněžným levhartem. Producentem série je Chris Mitchell (The Lakes with Simon Reeve, Britain From Above), dále se na produkci podílel Rocio Lira Salas (Scandinavia with Simon Reeve). Režisérem je Eric McFarland (Climate Change: Ade on the Frontline). Seriál je dílem společnosti The Garden Productions. Oficiální upoutávku zhlédnete zde.

Stone Age Masterpiece

Pro zájemce o prehistorii, zvláště tedy lidskou prehistorii, je určitě vítanou novinkou 53 minut dlouhý dokumentární film Stone Age Masterpiece (Mistrovské dílo z doby ledové), který byl uveden americkou televizní společností PBS jako 11. díl 53. série vědeckopopularizačního cyklu NOVA. Premiéru měl na její stanici KPBS TV ve středu 30. září 2026. Tento film je zaměřen na nejstarší detailní jeskynní malby evropského kontinentu, staré 20 000 let a nacházející se v jeskyni Chauvet na jihu Francie, kde byly objeveny překvapivě teprve v roce 1994. Úžasné scény sestávající z maleb jeskynních lvů, srstnatých nosorožců, mamutů a další pleistocénní megafauny, s níž naši nepříliš dávní předkové sdíleli svou domovinu, vyprávějí příběhy, které musí snad každého fascinovat. Ve Stone Age Masterpiece je divákům ukázána práce francouzských výzkumníků, včetně Stéphana Jailleta, Catherine Ferrier, Éliette Brunel a dalších vědců, kteří tyto jeskynní malby studují. Jedním z témat, kterým se film věnuje, jsou také nálezy kostí jeskynních medvědů v této lokalitě. Snímek poskytuje odpovědi na otázky ohledně toho, jak pravěcí umělci tvorbu svých děl plánovali a jak si zajišťovali dlouho planoucí oheň potřebný pro hodiny a hodiny trvající uměleckou práci. Režisérem dokumentu je Guy Padovani (Science grand format), a jeho scénáristy jsou Marc Azéma (Quand Homo Sapiens faisait son cinéma), Nicolas Glimois (NOVA: Building the Eiffel Tower), Gaétan Mourral a François-Xavier Vives. Oficiální upoutávku k dokumentu zhlédnete zde. 

Fixing the Planet

Naši dokumentární přehlídku završíme novou digitální sérií od BBC Earth nazvanou Fixing the Planet (Zpravování planety), kterou web BBC vydává od 21. září 2026. Jedná se o sérii krátkometrážních dokumentů zaměřených na projekty, kterými se různí lidé, komunity a společnosti snaží pomoci naší planetě v období současné klimatické krize a krize biodiverzity. Prozatím bylo vydáno 6 epizod v rámci 3 velkých "kapitol" této série. Kapitola The Opportunities (Příležitosti) sestává ze čtyřminutového filmu Five Simple Ways to Live a More Sustainable Life (Pět jednoduchých způsobů, jak žít udržitelnější život) a pětiminutového filmu Net Zero: Is It Even Possible? (Nulové čisté emise: Je to vůbec možné?). Kapitola The Changemakers (Činitelné změn) sestává z osmiminutového filmu The Unexpected Benefits of Rewilding Your Garden (Nečekané benefity rewildingu vaší zahrady) a šestiminutového filmu Nature’s Secret Weapon in the Fight Against Climate Change (Tajná zbraň přírody v boji proti klimatické změně). Třetí kapitola, The Innovations (Inovace), je tvořena dvouapůlminutovým filmem The Tech Tackling Wildfires Before They Spread (Technologie pro boj s lesními požáry před jejich rozšířením) a dvouatřičtvrtěminutovým filmem What Could the Future of Nuclear Power Look Like? (Jak by mohla vypadat budoucnost nukleární energie?). Sérii sponzoruje Speed & Scale. Jednotlivé epizody vycházejí jak na webu BBC, tak na YouTube kanálu BBC Earth. 

Příští měsíc nás čeká také nemálo dokumentů. Hned v první listopadový den, tedy v neděli 1. listopadu 2026, bude na britské televizní stanici BBC One odvysílána první epizoda velkolepého dokumentárního cyklu Blue Planet III (Modrá planeta 3) vyprávěného úžasným Davidem Attenboroughem, letošním oslavencem úctyhodných 100. narozenin! National Geographic v příštím měsíci uvede nový dokumentární seriál Expedition: Saving Our Seas (Expedice: Záchrana našich moří); první díl vyjde na americké verzi National Geographic Channel dne 13. listopadu. Do kin v americkém Los Angeles zamíří 6. listopadu celovečerní, 89 minut dlouhý snímek Nuisance Bear (Potížový medvěd) režírovaný Gabrielou Osio Vanden a Jackem Weismanem. Na konci října začne PBS uvádět 5. sérii podcastu Going Wild with Dr. Rae Wynn-Grant (Do divočiny s doktorkou Rae Wynn-Grant), který bude na rozdíl od předchozích řad - a to mi doktorka Wynn-Grant i společnost PBS potvrdily na YouTube v reakci na můj dotaz - nejen "tradičním podcastem", ale přímo videopodcastem (tudíž ano, bude to také vizuální médium čili přírodopisný dokument). Zrovna tak 6. listopadu začne BBC uvádět nový videopodcast Naturewatch, spin-off oblíbeného Springwatch, s moderátory Chrisem Packhamem, Megan McCubbin a Kylem Thomasem. Máme tedy opravdu, na co se těšit.

Další Dokumentární novinky se na tomto blogu objeví na konci listopadu!

Obrázek týdne 23. 10. 2026

Máme pátek třiadvacátého října, a je na čase prezentovat vám předposlední říjnový Obrázek týdne v tomto roce! Tentokrát nepůjde o typický paleoart, ale rozhodně je to dílo, které bylo paleoartem inspirováno. Narazil jsem na něj začátkem týdne na webu Behance. Jde o součást uměleckého projektu The Ancient Kaiju Project, na kterém pracovala řada umělců, jež jsou fanoušky japonských monster. Tento konkrétní obraz vznikl dosazením nejznámějšího kaiju do krajinné malby Hermanna Herzoga, jež provedl Oliver Wetter neboli Ars Fantasio.

Popisek k obrázku: Gigantická, více než 50 metrů vysoká příšera, známá v Japonsku jako Gojira a ve zbytku světa pod názvem Godzilla, putuje mezi zalesněnými skalisky. Kráčí pomalu, a s každým jejím došlápnutím se země třese. Z hrdla jí vychází neobyčejný, s ničím jiným ve světě srovnatelný zvuk, vzbuzující teror ve všem, co je oprávněno se této obludy obávat. Je to tvor s ohromnou silou, schopný neuvěřitelné destrukce. Godzilla je schopna nukleárního pulzu, magnetické aury, atomového dechu, extrémně rychlého hojení a dokonce i zrychlené tělesné adaptace na náhlé změny, a představuje tak nejultimátnější živý organismus Země. Proč se sune tímto krajem? Co ji vylákalo z její podmořské domoviny a donutilo navštívit tento lesní ráj? Kráčí snad k nějakému městu, jehož obyvatelé z ní budou vyděšeni? Vyhledává nějaké další monstrum, jež hodlá zabít? Co je vlastně Godzilla zač? Je to jen zmutovaný leguán, narostlý do enormních rozměrů a nabytý neuvěřitelných superschopností v důsledku atomových pokusů, které Američané prováděli v Tichém oceánu v minulém století? Je to ztělesnění pomsty planety Země těm arogantním pidižvíkům, kteří si říkají Homo sapiens, člověk moudrý, a kteří jsou skálopevně přesvědčeni o tom, že ji mohou ovládat, jak se jim zachce? Nebo je to tajemné monstrum žijící na naší planetě už stovky milionů let a pocházející z hlubin zemské litosféry, ze země prapodivných tvorů nemajících na povrchu obdoby? Jde snad o regulátora monster, o bič na jiné přízraky vrhající se na povrch světa z toho zapomenutého ráje dutých hlubin? Ať už je odpověď na tyto otázky jakákoli, jedno je jasné. Godzilla děsí. Dvounohá vzpřímená potvora s výraznými deskami na zádech, tlamou plnou ostrých zubů, žhnoucíma rudýma očima plnýma vzteku a schopnostmi, s nimiž se takřka nic na planetě nevyrovná, je teror sám. Nejste-li obří lidoop z Ostrova lebek, vyhněte se jí tím nejširším obloukem.

Godzillu jsem sice na svém blogu mnohokrát zmínil, ale nikdy jsem jí nevěnoval samostatný článek, a to je podle mě škoda. Letos jsem se po nějakých dvaceti letech vrátil k původnímu filmu z roku 1954, mám rád filmy z franšízy MonsterVerse a zároveň mám v paměti také dobré vzpomínky na godzillí anime trilogii z let 2017 a 2018 na Netflixu. Možná o těchto a dalších filmech s nejslavnějším japonským monstrem někdy napíši více.

Ve zbytku tohoto týdne očekávejte na mém blogu říjnové Dokumentární novinky, které mám již rozepsány a hodlám je zde uveřejnit zítra, a 45. část projektu Kniha týdne. Další týden bude posledním říjnovým týdnem, a to na mém blogu znamená v posledních letech jedno!

Mějte krásný víkend, a pokud někde uslyšíte řev Godzilly, utíkejte - jako ti pánové z Japonska ve Ztraceném světě: Jurském parku, kteří moc dobře věděli, proč opustili Tokio a jako novou rezidenci si vybrali San Diego!

Hao Yichun

Obrázek z BaiduWiki

Hao Yichun (1. září 1920 až 13. června 2001) byla čínská paleontoložka, paleooceánografka a biostratigrafka, která významně ovlivnila vývoj čínské paleontologie, zejména pak tamní mikropaleontologie. Byla odbornicí na dírkonošce (kmen Foraminifera), a její výzkum mikrofosilií těchto organismů v mořských sedimentech napomohl rozvoji těžby mořských zdrojů energie. Proslula také coby autorka první čínské učebnice paleontologie, jež byla vydána v roce 1956. Hao Yichun se narodila v distriktu Wu-čchang v čínské provincii Chu-pej do rodiny, jejíž otec byl součástí politické strany Tongmenghui, tedy Čínské revoluční aliance fungující na sklonku dynastie Čching na začátku 20. století. Jako malá často vídala schůzky svého otce, vystudovaného tradičního lékaře, s ostatními revolucionáři. V roce 1930 se rodina odstěhovala do Pekingu, kde Hao Yichun navštěvovala dívčí školu a excelovala s těmi nejlepšími známkami. Kvůli tomu, že participovala v Hnutí 9. prosince, však byla ze školy vyloučena. Když jí bylo šestnáct, roku 1936, vstoupila do Čínské komunistické strany, a o dva roky později byla přijata do Liandy, Národní jihozápadní univerzity, která se tehdy (v letech 1938 až 1946) nacházela v jün-nanském Kunmingu. Po získání titulu v této instituci byla zaměstnána jako technička v Jün-nanské geologické službě, a začala učit jako pomocná lektorka na Jün-nanské univerzitě. Poté zamířila na Univerzitu Čching-chua v Pekingu, kde dokončila studium v roce 1946. V následujících osmi letech učila na Pekingské univerzitě, než zamířila do Pekingského geologického institutu, z něhož se později stala Čínská akademie geologických věd. Tam učila kupříkladu historickou geologii, paleontologii a mikropaleoekologii, a vedla tým, který vytvořil první geologické mapy provincie Šan-si v měřítku 1:50 000. Rok poté, co napsala paleontologickou učebnici (nikdy nevydanou v anglickém jazyce, její název je však z čínštiny doslovně překládán jako Paleontology Textbook), tedy v roce 1957, byla vyslána do Sovětského svazu, kde se věnovala dalším mikropaleontologickým studiím, a v roce 1959 napsala důležitý článek o dírkonošcích z hranice křídy a terciéru v Novorosijsku. V roce 1963 zamířila na Kubu, kde studovala též mikrofosilie z hranice druhohor a třetihor; během dvou let procestovala pět kubánských provincií a pomáhala předávat odborné znalosti kubánským geologům a paleontologům. V 70. letech se stala odbornicí na čínské křídové horniny, v roce 1980 napsala monograf Foraminifera, shrnující důležité poznatky o čínských dírkonošcích, a začala pracovat v Akademické divizi věd o Zemi na Čínské akademii geologických věd, a roku 1987 pomohla vnést počítačové technologie do výzkumu foraminifer; pro čínské planktonní dírkonošce vytvořila automatizovaný identifikační software. Během své kariéry vedla 14 doktorandů a více než 20 magisterských studentů, z nichž mnozí se stali lídry čínské mikropaleontologie. V roce 1993 reprezentovala Čínu na Asijském fóru o populaci a rozvoji, a na Mezinárodní konferenci o populaci a rozvoji v Asii přednesla svůj projev o vztahu aktivistických hnutí za práva žen v Číně se zbytkem čínského obyvatelstva. Coby členka Čínské komunistické strany byla v posledních letech svého života součástí delegací na Srí Lance, ve Venezuele, v Brazílii, Vietnamu, Austrálii či ve Švýcarsku. Když 13. června 2001 zesnula ve věku 80 let, zanechala za sebou nepopiratelně významný vědecký odkaz.

Již brzy vychází kniha Tyrant Lizard Queen!

Tyrannosaurus rex. Už název toho zvířete vyvolává v člověku pocity, které není schopno vyvolat jméno jakéhokoli jiného živočicha, zmizelého či živoucího. Není divu, že o T-Rexovi v průběhu dekád vyšlo tolik knih. Zdárným příkladem velice kvalitní publikace o tomto zvířeti z našich nejrecentnějších vzpomínek je nepochybně King Tyrant, kniha Marka Wittona vydaná v květnu 2025; jediným neduhem té krásně ilustrované a fakty naplněné publikace je, že kvůli návratu rodu Nanotyrannus mezi platné dinosauří taxony už dnes není aktuální. Ale nezoufejte, nejnovější přírůstek na impozantní bibliografický seznam americké paleontoložky Riley Black, mj. autorky publikace When the Earth Was Green z loňského února, bude k námi právě nyní žitým dnům tou nejaktuálnější tyrannosauří knihou, a dost možná i nejlepší paleontologickou knihou celého roku 2026 (tak velká jsou alespoň má osobní očekávání). Příští týden, v úterý 27. října 2026, míří na trh Tyrant Lizard Queen: The Love, Life, and Terror of Earth's Greatest Carnivore (Tyrantská ještěří královna: Láska, život a teror největšího masožravce Země). Na jejích 288 stranách nám bude Riley Black prezentovat zjištění o tom, jak se tyrannosauři vzájemně namlouvali, jak hnízdili, jak se starali o své potomstvo, jak spali, doplňovali tekutiny, získávali potravu potřebnou k udržení svých masivních těl při životě, a co se ví o jejich interakcích s ostatními dinosaury Laramidie, jejichž pozůstatky též pocházejí z proslulého souvrství Hell Creek, ať už šlo o třírohé torosaury nebo dlouhokrké alamosaury. Tyrant Lizard Queen spadá do literatury faktu, nicméně má začínat fiktivním příběhem tyrannosauří samice nazvané autorkou Snaggletooth ("Křivý zub"), a to od jejího vylíhnutí z vejce přes její strastiplný život až po smrt coby dvanáctimetrového postrachu všeho živého. Dočkáme se líčení jejích soubojů s jinými tyrannosaury, jejích loveckých pokusů a dalších rozličných aspektů jejího drsného života ve světě, který by si každý milovník prehistorického života jistě přál navštívit. Myslím si, že příběh Snaggletooth bude prostupovat jednotlivými kapitolami zaměřenými na konkrétní aspekty života a chování T-Rexe, byť to samozřejmě nemohu tvrdit s jistotou. Krátký úryvek autorčiny tyrannosauří fikce je již k přečtení na oficiálním webu nakladatelství Macmillan Publishers, pod které patří vydavatel knihy, St. Martin's Press. Ilustrátorem Tyrant Lizard Queen je Kory Bing, specializující se na ilustrace mýtických a prehistorických zvířat. Paleoartistka Emma LaRae ke knize vytvořila působivý plakát. 

Přední obálka knihy Tyrant Lizard Queen: The Love, Life, and Terror of Earth's Greatest Carnivore, kterou vydá nakladatelství St. Martin's Press 27. října 2026. Zdroj: Amazon UK

Pokud nejste úplnými začátečníky ve vážném zájmu o paleozoologii, pak už asi víte, že knihy od Riley Black se těší nejen velké oblibě, ale také obrovskému kritickému úspěchu. Konkrétně o Tyrant Lizard Queen napsal proslulý paleontolog Steve Brusatte, autor letos vydané knihy The Story of Birds: A New History From Their Dinosaur Origins to the Present (Příběh ptáků: Nová historie od jejich dinosauřího původu po současnost) a konzultant loňského televizního Walking with Dinosaurs (Putování s dinosaury) a hollywoodského blockbusteru Jurassic World Rebirth (Jurského světa: Znovuzrození), následující: "Riley Black je jednou z mých nejoblíbenějších spisovatelek, protože vnímá fosilie s takovou krásou a jasem, jako skutečná zvířata, která kdysi musela jíst, spát, pářit se a čelit všem běžným životním výzvám. V průběhu let si vytvořila vlastní žánr narativní prehistorické literatury faktu a v této nové knize představuje Snaggletooth, dinosauří hrdinku, kterou všichni potřebujeme: T-Rexe, který je individualitou, ne ikonou. Black je pozoruhodná v tom, jak dinosaury humanizuje, aniž by je antropomorfizovala. Napsána s empatií, vřelostí a úžasem, je to kniha o dinosaurech, jakou jste dosud nečetli." Paleontolog Anthony J. Martin, autor knihy Life Sculpted: Tales of the Animals, Plants, and Fungi That Drill, Break, and Scrape to Shape the Earth (Vysochaný život: Příběhy zvířat, rostlin a hub, které vrtají, lámou se a odírají, čímž tvarují Zemi) z roku 2023, zase napsal: "Ve svém nejnovějším díle Tyrant Lizard Queen - oslavě světa dinosaurů - Riley Black lyricky vykresluje život tyranosaura. Během svého dobrodružného života v lesích pozdní křídy (a jejich okolí) zažívá tato hrdinka řadu setkání, při nichž jde především o maso. Ačkoli je Tyrant Lizard Queen částečně fikcí, příběh pevně vychází z nejnovějších poznatků o tom nejslavnějším z dinosaurů - tyranosaurovi - a o prostředí, které před více než 66 miliony let nazýval svým domovem. Čtěte, řvěte a bavte se!" Americký knižní magazín Publishers Weekly uvádí: "Black spojuje sugestivní vyprávění s precizními vědeckými poznatky a předkládá poutavý, důvěrný portrét nejslavnějšího masožravce naší planety. Na své si přijdou jak nadšenci do dinosaurů, tak běžní čtenáři." A na závěr ještě recenze vědeckého časopisu Nautilus: "Jaká to ideální příležitost, aby nás oceňovaná popularizátorka vědy Riley Black vzala na procházku po stopách života fiktivní samice tyranosaura jménem Snaggletooth na základě vědeckých poznatků. V knize Tyrant Lizard Queen sledujeme osud Snaggletooth od vylíhnutí přes přežívání, hraní, spánek a páření až po hnízdění v křídové Severní Americe. Na takovou procházku lesem se rozhodně hlásíme!" Netvrďte, že nejste navnazeni.

Riley Black patří k nejvýznamnějším současným popularizátorkám paleontologie, na Rutgers University vystudovala ekologii a evoluční biologii a od roku 2024 je nositelkou prestižní ceny Friend of Darwin, kterou uděluje americké Národní centrum pro vědecké vzdělávání. Kromě již zmíněné knihy When the Earth Was Green, vydané v únoru 2025, má na svém kontě řadu dalších ceněných publikací o prehistorických zvířatech - mezi nimi jsou My Beloved Brontosaurus: On the Road with Old Bones, New Science, and Our Favorite Dinosaurs (Můj miláček Brontosaurus: Na cestě se starými kostmi, novou vědou a našimi oblíbenými dinosaury) z roku 2013, Deep Time: An Illustrated Exploration of 4.5 Billion Years of Time Through Artefacts, Places and Phenomena (Hluboký čas: Ilustrovaný průzkum 4,5 miliardy let skrze artefakty, místa a fenomény) z roku 2021 nebo The Last Days of the Dinosaurs: An Asteroid, Extinction, and the Beginning of Our World (Poslední dny dinosaurů: Asteroid, vymírání a počátek našeho světa) z roku 2022. Je otevřeně trans a nebinární, a o své identitě napsala povídku 10:30AM Bite Appointment! pro časopis Dog Teeth. Vystupovala také v dokumentu Dinosaurs: The Final Day (Dinosauři: Poslední den), provázeném Davidem Attenboroughem a vydaném v roce 2022.

Na britském Amazonu je Tyrant Lizard Queen k dostání v hardcoveru za 29,43 eur (tj. 569 českých korun) nebo jako e-kniha v edici Kindle za 13,10 eur (tj. 318 korun). Pořídíte si tuto knihu? Myslím si, že to bude vítaný přírůstek do knihovny řady zájemců nejen o tyrannosaura rexe.

Barsboldia

Barsboldia je rod kachnozobého dinosaura, tedy hadrosaurida, z podčeledi Saurolophinae, který se vyskytoval na území Mongolska ve svrchní křídě stupně maastricht, na sklonku druhohor. Zahrnuje jediný druh, B. sicinskii, který byl vědecky popsán v roce 1981 slavnými polskými paleontoložkami Teresou Maryańskou a Halszkou Osmólskou na základě exempláře sestávajícího z devíti zádových obratlů, devíti křížových obratlů, částečně dochovalé pánve, několika žeber a fragmentů zadních končetin. Tyto fosilní pozůstatky vydalo v roce 1970 souvrství Nemegt členům velké polsko-mongolské paleontologické expedice, kteří měli původně za to, že se jednalo o kosti jiného saurolophina - Anatolijem Roždestvenskijim již roku 1952 popsaného druhu Saurolophus angustirostris. Teprve poté, co byly fosilie převezeny do Polska, zjistily doktorky Maryańska a Osmólska, že patřily odlišnému, do té doby neznámému rodu a druhu. Rodový název, který pro toto zvíře zvolily, ctí jednoho z nejvýznamnějších mongolských paleontologů, Rinčengína Barsbolda, který popsal mj. rody Gallimimus, Garudimimus nebo Conchoraptor. Druhovým názvem, sicinskii, chtěly vzdát hold Wojciechu Sicińskimu, technikovi z Varšavského paleobiologického institutu, jenž exemplář v laboratoři vypreparoval. Autorky studie měly za to, že Barsboldia patřila do podčeledi Lambeosaurinae; až v roce 2011 doktor Albert Prieto-Márquez tohoto kachnozobého dinosaura překlasifikoval na saurolophina (ovšem do úzkého příbuzenstva saurolopha, prosaurolopha a kerberosaura zrovna nepatřil). Za života byla Barsboldia velkým zvířetem, měřícím dobrých 10 metrů na délku a vážícím 5 tun. Když doktor Prieto-Márquez přeměřil fragment holenní kosti, vyšla mu pro dospělou barsboldii její délka na 1,4 metru; takový Shantungosaurus (patřící do bližšího příbuzenstva barsboldie v rámci saurolophinů) měl holenní kost dlouhou skoro 1,5 metru; doktor Prieto-Márquez tedy usoudil, že Barsboldia mohla být dlouhá 12 až 14 metrů (pro srovnání, Shantungosaurus mohl dosahovat délky 13 až 16 metrů). Trnové výběžky obratlů měla Barsboldia vysoké, zvláště nad pánví, což indikuje, že byla vybavena zádovým lemem. Nebyl tak dramatický, jako třeba u severoafrického ouranosaura, ale po zádech se jí skutečně táhl, a nad pánví výrazně vystupoval. Jinak se jednalo o býložravce, pravděpodobně se pohybujícího střídavě jen po zadních a na všech čtyřech, žijícího ve stádech a spásajícího kombinaci nízko rostoucí i vysoko rostoucí vegetace. Všichni hadrosauridi měli uvnitř úst baterie zubů, které zefektivňovaly konzumaci potravy; Barsboldia samozřejmě nemohla být výjimkou. Fakt, že nikdy nebyla nalezena její lebka, jen vědcům a paleoumělcům znemožňuje ji s jistotou rekonstruovat s nějakým hlavovým hřebínkem, který mohl být, pokud jím tedy byla vybavena, používán k předvádění se. Svou domovinu sdílel tento dinosaurus s již několikrát zmíněným saurolophem, dále s pachycephalosaury rodů Homalocephale a Prenocephale, s dlouhokrkými sauropody rodů Opisthocoelicaudia a Nemgtosaurus a s teropody rodů Velociraptor, Deinocheirus, Therizinosaurus, Raptorex a Tarbosaurus. Mohl se ocitat na jídelníčku posledních dvou jmenovaných.

Popis barsboldie, který byl hlavním zdrojem informací pro tento článek, naleznete na anglické Wikipedii. Mnoho informací naleznete také na webu Prehistoric Planet Wiki. Tento dinosaurus se objevil ve 2. epizodě 1. série, Pouště (Deserts), pseudodokumentu Prehistorická planeta (Prehistoric Planet) z roku 2022, vyprávěného Davidem Attenboroughem. Vyskytuje se také ve hře Path of Titans.

Příště Antarctopelta!