Den vzpomínky na genocidu v Namibii 2026

V roce 2024 deklarovala vláda Namibie, že počínaje následujícím rokem bude 28. květen Dnem vzpomínky na genocidu, anglicky Genocide Rememberance Day. Dnes, 28. května 2026, je tento veřejný svátek komemorován již podruhé. Je to příležitost pro spojení obyvatel Namibie a jejich reflexe cesty, kterou jejich země urazila od dob hrůzného koloniálního násilí, jež ji navždy zjizvilo. Namibie byla jako Německá jihozápadní Afrika kolonií Německého císařství (či Druhé říše) v letech 1884 až 1915. Původní obyvatelé tohoto krásného koutu afrického kontinentu se proti kolonistům několikrát vzepřeli, a v letech 1904 až 1908 bylo tažení proti koloniální moci vedeno Hendrikem Witbooiem a Jacobem Morengou, přezdívaným "černošský Napoleon", odvážnými muži z lidů Nama a Ovaherero. A právě v těchto letech provedlo Německo ve snaze potlačit jejich boj za svobodu nepopsatelná zvěrstva. Během let 1904 až 1908 bylo zavražděno 75 000 až 100 000 lidí z etnických skupin Nama a Ovaherero. Němečtí kolonisté postavili na území pozdější Namibie pět koncentračních táborů, včetně koncentračního tábora na Žraločím ostrově (též nazývaném "ostrov smrti"). V něm zemřely od března 1905 do dubna 1907 asi 3000 lidí, včetně žen a dětí (celkový počet zavražděných v oblasti města Lüderitz pak přesáhl 4000). Své nelidské pokusy v koncentračním táboře na Žraločím ostrově prováděl eugenický "lékař" Eugen Fischer, později člen Nacistické strany, jehož názory inspirovaly lídra oné strany, jednu z největších bestií 20. století zodpovědnou za Holocaust a hrůzy 2. světové války. Pro Fischerův pseudovědecký "výzkum" lidských lebek, kterým se v rasistické nenávisti snažil dokázat údajnou "podřadnost" Afričanů, byly ženy v koncentračním táboře nuceny vařit hlavy svých zavražděných spoluvězňů a poté z nich seškrabávat oči a zbytky kůže. V koncentračních táborech byli lidé nuceni k práci, byli znásilňováni, stříleni a mučeni, a šířily se v nich nemoci, včetně tuberkulózy, břišního tyfu a kurdějí. Genocida vybila 80 % populace etnické skupiny Herero a polovinu lidí ze skupiny Nama. Ačkoliv Německo sedm let po skončení těchto zvěrstev přišlo o kontrolu nad Namibií, jež se stala 5. provincií tehdejší Brity ovládané Jihoafrické unie, duch koloniálního násilí a bělošského supremacismu ze země nezmizel. Ještě v 70. letech obyvatelé namibijského města Swakopmund otevřeně hajlovali v ulicích, a v 80. letech bylo ve městě možné zakoupit si výrobky propagující nacismus. Teprve poté, co Namibie dosáhla nezávislosti v březnu 1990, měl její lid možnost usilovat o reparace - ty však Německo nikdy nezaplatilo.

Památník lidu Herero připomínající genocidu z let 1904 až 1908 se slovy "Z jejich krve pramení naše svoboda." Fotografie z webu Gariwo

Namibijská prezidentka Netumbo Nandi-Ndaitwah, členka sociálnědemokratické strany SWAPO sloužící ve funkci od března 2025, ve své dnešní zprávě k příležitosti Dne vzpomínky na genocidu uvedla, že jednání o reparacích s Německem a o jeho omluvě za tyto činy budou pokračovat, dokud nebude dosaženo "spravedlivého a smysluplného závěru." Připomněla také, že bolest a dopad genocidy jsou po generacích pociťovány. Německo se po celá desetiletí ke genocidě v Namibii nevyjadřovalo, a teprve v roce 2021 násilí spáchané na lidech ze skupin Nama a Ovaherero formálně uznalo jako genocidu; od té doby se o těchto masakrech hovoří jako o "první genocidě 20. století." Před oněmi čtyřmi roky také Namibii nabídlo 1,1 miliardy eur v rámci rozvojové pomoci na příštích 30 let, aniž by však zmínilo, že tyto peníze mají být kompenzací nebo reparací. Vedení Namibie tuto nabídku odmítlo s tím, že ač mělo jít o "první krok správným směrem", Německo selhalo, co se týkalo zahrnutí formální omluvy a reparací, jež Namibie požadovala. Lidé Namibie nebyli touto nabídkou ze strany Německa nadšeni, a organizace reprezentující rodiny obětí genocidy uvedla, že se jednalo o důkaz rasistického mindsetu ze strany Německa a neokoloniální podřízenosti ze strany Namibie vůči jeho bývalému vykořisťovateli. Ovaherero Traditional Authority spolu s Landless People Movement v roce 2023 poslali Nejvyššímu soudu Namibie žalobu na tuto nabídku ze strany Německa; podle nich měla být vnímána jako nezákonná s tím, že porušovala namibijskou konstituci i mezinárodní zákony. Amnesty International v loňském příspěvku na svém webu uvádí, že Německo musí za tuto brutální koloniální minulost plně přijmout legální odpovědnost, a odškodnit pozůstalé z rodin zavražděných. Ti totiž na kompenzace stále čekají. V Den vzpomínky na genocidu v Namibii si připomeňme, jak důležité reparace a kompenzace za vybíjení původního obyvatelstva této malebné země jsou, a odsuďme neschopnost a nestydatost Německa skutečně provést to, co je po něm požadováno. 

Pomník připomínající genocidu lidů Nama a Ovaherero, nacházející se na kraji namibijského města Swakopmund. Fotografie z webu University of Huddersfield

Zdroje informací pro tento článek:

Herero and Nama Genocide (Gariwo Foundation)

Herero and Nama Genocide (Wikipedia)

Shark Island concentration camp (Wikipedia)

Namibia pushes for German reparations on first genocide remembrance day (The Guardian)

President says genocide reparations talks will continue (Windhoek Observer)

Namibia marks colonial genocide as reparations hang in the balance (BBC)

Namibia: Germany must deliver reparatory justice for its brutal colonial past (Amnesty International)

87. narozeniny Iana McKellena

Magneto. Gandalf. Sir Leigh Teabing. Sherlock Holmes. Cogsworth. Richard III. Hamlet. Jimmy Erskine. Iorek Byrnison. Roy Courtnay. James Whale. To je výčet jen některých z mnoha postav, které ve filmech hrál nejvýznamnější žijící shakespearovský herec, slavící dnes, 25. května 2026, své 87. narozeniny. Ian McKellen je spolu s nedávným oslavencem 100. narozenin, dokumentárním veteránem Davidem Attenboroughem, britským národním pokladem. Je také mým nejoblíbenějším hercem. O talentu tohoto mistra herectví nelze pochybovat. Jeho majestátní hlas, dokonalost hraní očima a schopnost přivést k životu velmi komplikované role uchvátily během posledních více než šedesáti let miliony nejen umělecky založených. Ian McKellen po celou svou kariéru láme rekordy. Je historicky prvním hercem, který kdy hrál postavu Thomase Morea ve stejnojmenné a po staletí zapomenuté stejnojmenné divadelní hře Williama Shakespeara, jež má pro své poselství o důležitosti akceptance migrantů ohromnou relevanci i dnes; Sir Ian tuto postavu poprvé ztvárnil v roce 1964. Podle Guinessovy knihy rekordů je také nejstarším hercem, který si kdy zahrál Hamleta, a to ve věku 82 let v roce 2021, dobré půlstoletí poté, co byl do oné role obsazen poprvé. Masám filmových fanoušků je však přesto nejlépe znám jako představitel sympatického Gandalfa Šedého ve filmu Pán prstenů: Společenstvo prstenu (The Lord of the Rings: Fellowship of the Ring) z roku 2001 a trilogie Hobit (The Hobbit) z let 2012 až 2014, rovněž jako jeho autoritativnějšího nástupce Gandalfa Bílého ve snímcích Pán prstenů: Dvě věže (The Lord of the Rings: Two Towers) z roku 2002 a Pán prstenů: Návrat krále (The Lord of the Rings: Return of the King) z roku 2003. Neméně populární je jeho ztvárnění Erika Magnuse Lehnsherra, pána magnetismu a bojovníka za osvobození mutantů z marvelovského vesmíru v pěti snímcích ze série X-Men, v nichž vystupoval v letech 2000 až 2014, a na letos v prosinci plánovaném veledíle Avengers: Doomsday, ve kterém jej uvidíme se silou, kterou si pro něj komiksoví fanoušci vždy přáli. Ian McKellen však není pouze hercem. Za obrovské zásluhy mu vděčí nejen Británie, ale celý svět pro jeho gay aktivismus, s nímž začal, když v roce 1988 v politické bitvě proti Sekci 28, homofobní legislativě thatcherovské vlády, provedl veřejný coming out v pořadu Third Ear na BBC Radio 3. Následně byl zodpovědný za založení nejznámější britské LGBTQ+ charity, Stonewall. Krátce po svém coming outu dostal od královny Alžběty II. rytířský titul za své služby britskému divadlu, stal se tak prvním otevřeným gayem s titulem Sir, a jak během let řekl v mnoha rozhovorech, jeho herecká kariéra vystřelila do výšin. Popřejme Ianu McKellenovi, ikoně jeviště, stříbrného plátna i lidských práv, vše nejlepší k úctyhodným 87. narozeninám!

Nejznámější filmové role shakespearovského herce a dnešního oslavence 87. narozenin Iana McKellena: Magneto ve filmu X-Men 2 (2003) a Gandalf ve snímku Pán prstenů: Návrat krále (2003). Zdroj: Comic Vine

I v posledních letech je hvězda oceňovaných filmů Bent (1997) a Bohové a monstra (Gods and Monsters, 1998) velmi aktivní. Jen do konce roku 2026 má na filmografický seznam Iana McKellena přibýt až pět titulů. V britských a amerických kinech je momentálně snímek The Christophers, ve kterém Sir Ian ztvárňuje komplikovaného starého umělce Juliana Sklara, jehož nedokončená díla, portréty jeho bývalého přítele, by podle jeho dětí mohla mít velkou cenu, pokud by byla prodejná. V listopadu zamíří do kin nová adaptace Dickensovy Vánoční koledy, Ebenezer: A Christmas Carol, v níž Iana McKellena uvidíme v Jacoba Marleyho, ducha zesnulého kolegy hlavní postavy. Opomenut samozřejmě nemůže být jeho již zmíněný návrat do role Magneta v Avengers: Doomsday. K tomu Sir Ian nedávno vystupoval v dokumentárním filmu L. S. Lowry: The Unheard Tapes, který měl premiéru na televizní stanici BBC Two na konci února. Zahrál si v něm nejslavnějšího anglického malíře minulého století, aniž by došlo k nahrazení třeba jediného Lowryho slova z kazet nalezených před několika lety. Od minulého podzimu je také v přípravě snímek Frank and Percy režiséra, scénáristy a Ianova bývalého přítele Seana Mathiase, jenž je adaptací stejnojmenné a velice úspěšné divadelní hry uvedené na londýnském jevišti před dvěma roky. Jde o příběh dvou starých osamělých mužů, kteří v důchodu chodí na procházky se psy, díky čemuž na sebe den co den narážejí, dokud se nestanou přáteli, a nakonec se do sebe zamilují. Zatímco Ian hraje Percyho, herec Roger Allam, se kterým již dnešní oslavenec vystupoval v Panu Holmesovi (Mr. Holmes) režiséra Billa Condona z roku 2015, ztvárňuje Franka. Jedním z velkých lákadel je také obsazení dvou představitelů Doktora ze sci-fi seriálu Doctor Who v tomto filmu, konkrétně Ncutiho Gatwy a Petera Davisona; a když už byl zmíněn nejdéle vysílaný britský sci-fi seriál, nemohu opomenout drobný příspěvek Sira Iana pro něj v podobě hlasu Velké inteligence ve Vánočním speciálu Sněhuláci (The Snowmen) z roku 2012. Ať už hrál Iaga v Shakespearově díle Othello, doktora Arthura Kronfelda ve snímku Zina o dceři Lva Trockého nebo vdovu Twankey v nejznámější britské pantomimě Aladdin, odvedl Ian McKellen vždy výtečnou práci. Do již několikrát zmíněné role Gandalfa se vrací letos v létě, kdy začne být natáčen snímek Pán prstenů: Lov Goluma (The Lord of the Rings: Hunt for Gollum), připravovaný na prosinec 2027. Něco málo od něj o tomto filmu můžete slyšet v níže uvedeném videu z letošního května, natočeném v archivech Royal Albert Hall.

Kterou z rolí Iana McKellena máte nejradši? Připomeňme si dnes jeho herecký talent, a reflektujme, jak Británii pomohl, slovy žurnalisty Amola Rajana, čelit pravdě o sobě. Vše nejlepší k 87. narozeninám další britské ikoně, Ianu McKellenovi! 

David Attenborough: 100 let na planetě Zemi - Zoo Quest

Zoo Quest. V roce 1954 započala BBC průkopnickou televizní sérii s názvem Zoo Quest, jejímž cílem bylo seznámit diváky jediného tehdejšího televizního kanálu v Británii se vzdálenými končinami a jejich zvířecími obyvateli. Seriál dokumentoval expedice Londýnské zoologické zahrady. Cílem tedy nebylo jen zvířata natáčet, ale také je odchytávat a přemisťovat mimo jejich domovinu. A mladý David Attenborough, který se právě v sérii Zoo Quest poprvé ukázal před kamerami, diváky na těchto expedicích provázel. Ač se nám dnes tehdejší praktiky zdají nepřiměřeně extraktivistické, jak připomíná Chris Packham, v 50. letech byl odchyt divokých zvířat pro akademické, výzkumné účely běžný. Davida tato série katapultovala do veřejného povědomí, třebaže původně, jak připomíná producent přírodopisných dokumentů Mike Gunton, měl být moderátorem Zoo Quest zaměstnanec londýnské zoo Jack Lester, a jediný důvod, proč před kamerami nestanul, bylo jeho nečekané onemocnění. David nyní vzpomíná na to, že ho producent pořadu dosadil do moderátorské pozice a sdělil mu, že za moderování nedostane žádné extra peníze. Jak se naštěstí brzy ukázalo, David byl přirozeným komunikátorem, a jeho nadšení pro zvířata přímo zářilo z černobílých obrazovek. Zoo Quest sestával z deseti sérií natáčených po takřka desetiletí, a svého času byl nejpopulárnějším televizním pořadem o zvířatech ve Spojeném království. Davidův styl prezentace zvířecích hvězd se tehdy výrazně lišil od toho, na který jsme od něj v posledních desetiletích zvyklý. Jeho setkání se zvířaty byla velice blízká - chytal hady, ještěry a krokodýly, lezl na stromy za krajtami, ocital se tváří v tvář varanům, a jako správný dobrodruh se prosekával džunglemi plnými zvířat, jež byla divákům prezentována zcela poprvé v celé televizní historii. Předtočené segmenty byly protínány živým vysíláním z malého studia, v němž pak David opět interagoval s odchycenými zvířaty, jež se v předchozích měsících zabydlela v Londýnské zoo. Liz Bonnin připomíná, že sledovat Davida v interakci se zvířaty bylo pro diváctvo vždy podmanivé. Kdo jen tehdy mohl čekat, že Davidova světoběžnická dobrodružství v prvních letech televize představovala počátek nejpozoruhodnější hlasatelské kariéry vůbec? O více než 70 let později nás David stále uchvacuje zázraky přírodního světa a svým entuziasmem pro něj.

Klip z devadesátiminutového pořadu David Attenborough: 100 let na planetě Zemi (David Attenborough's 100 Years on Planet Earth), který se vysílal v den Davidových 100. narozenin, v pátek 8. května 2026, na televizní stanici BBC One.

Obrázek týdne 22. 5. 2026

Další pátek, další Obrázek týdne! Během uplynulých sedmi dnů jsem příliš nepátral po paleoartu ani dalším wildlife artu, vytížen tou pozoruhodností, kterou je můj život. Avšak dnes večer jsem prozkoumal portfolia mých oblíbených paleoumělců, a našel jsem jedno dílo, jež se mi opravdu velice zalíbilo! Myslím, že by mohlo představovat vhodné pozadí plochy vašich počítačů! Autorkou tohoto výtečného obrazu je paleoumělkyně JLynn. Přímo z něj srší svěžest nového dne.

Popisek k obrázku: Rohatý dinosaurus druhu Styracosaurus albertensis pohlíží za příjemného časného rána na ohromné slunko vycházející zpoza červených a oranžových oblaků. Zezadu fouká na býložravého obra, dlouhého 5,5 metru a vážícího 2,7 tuny, silný vítr, a dočasně kosí k zemi zelenou vegetaci, která je pro zvíře snídaní. Styracosaurův nosní roh je osvícen hladivými ranními paprsky, ani zdaleka nenabývajícími takové síly, jakou bude životodárná hvězda mít v pozdějších hodinách, kdy ji domov tohoto centrosaurina nastaví větší část své tváře. Kdo ví, co v těchto chvílích prochází styracosaurovou myslí. Možná je jeho pauza od spásání okolních rostlin jen velmi krátká, a dinosaurus ani nevěnuje zvedajícímu se zvěstovateli příchodu nového dne velkou pozornost, možná však také vzpomíná na minulé dny, snad i minulé roky a na nesčetné předchozí východy Slunce, kterým přihlížel. Jaké ty minulé dny musely být? Jaké roky tento rohatý herbivor prožil? Jaké bitvy s gorgosaury a daspletosaury vyhrál nebo v nich utržil zranění? S kolika velkými býložravci, kachnozobými corythosaury počínaje a vzdálenými rohatými příbuznými chasmosaury konče, sdílel zeleninové stoly? A kdo ví, co mu přinese tento nový den. Snad Styracosaurus zvedá hlavu proto, že k němu zezadu doráží pach nějakého nebezpečí, které by ten den mohlo učinit posledním? Fosilie tohoto zvířete jsou známy ze souvrství Dinosaur Park v kanadské Albertě. První nalezl Charles Sternberg v roce 1913 u řeky Red Deer, a ještě téhož zvíře bylo zvíře vědecky popsáno a pojmenováno Lawrencem Lambem. Styracosaurus patří mezi nejikoničtější severoamerické dinosaury. Jistě na tom má velký podíl onen šedesáticentimetrový "nosorožčí" roh a čtveřice dlouhých rohů na jeho týlním límci. Tato scéna se odehrává před 75 miliony let.

Nyní si představte, že byste se mohli ocitnout zpět v čase, v dobách, kdy po jižní Albertě kráčeli styracosauři, a takovou scénu za východu Slunce vidět naživo. Nebylo by to kouzelné? Pro mne osobně by to bylo rozhodně velmi příjemné zpestření oné již zmíněné pozoruhodnosti, kterou je můj život.

V příštích dnech byl rád na svůj blog přispěl dalším a již týden slíbeným úryvkem z devadesátiminutového pořadu David Attenborough: 100 let na planetě Zemi (David Attenborough's 100 Years on Planet Earth). Zmiňoval jsem jej v závěru minulého Obrázku týdne, ale zatím jsem jaksi neměl čas onen úryvek vystříhnout. Vězte však, že o víkendu si na to najdu čas. Také možná do konce května napíši ještě o jedné knize s přírodovědnou tématikou, jež byla vydána tento měsíc.

Nová kniha o ztrátě biodiverzity australského kontinentu

Vymírání druhů, za které může lidská činnost, nelze brát nalehko. Již řadu let hovoří někteří přední odborníci o krizi biodiverzity či 6. velkém vymírání, a stěží se lze divit, proč. Existuje-li jedna část planety, která je vymíráním druhů zvláště poznamenána, a na níž lze jeho důsledky jasně pozorovat kvůli tomu, že mnoho z nich se řadí mezi teplokrevné obratlovce, pak je to Austrálie. Ani tak hrdý Australan jako byl lovec krokodýlů Steve Irwin netajil před takřka třemi desetiletími širokému televiznímu publiku fakt, že australský kontinent má nejvyšší míru vymírání savců způsobeného člověkem. Za posledních 200 let přišla Austrálie o více druhů, než jakýkoli jiný takzvaně rozvinutý stát. Tento měsíc zamířila na pulty knihkupectví nejen v zemi u protinožců nová kniha, která se tímto tématem dopodrobna zabývá, nazvaná The Vanishing Wild: Australian Wildlife and the Fight Against Extinction (Mizející divočina: Australští volně žijící živočichové a boj proti vyhynutí). Její autorkou je oceněná popularizátorka přírodních věd, fotografka a ochránkyně přírody Justine E. Hausheer, rodačka z americké Floridy žijící dlouhodobě na Slunečném pobřeží australského Queenslandu. Na 336 stranách popisuje Justine svá setkání s některými z nejohroženějších zástupců australské zvířeny, představuje čtenářstvu, co se momentálně pro jejich záchranu dělá, a jaká je budoucnost ochrany přírody tohoto zuboženého kontinentu. Popisuje své osobní seznámení s vakoplchy (čeleď Burramyidae) žijícími ve Sněžných horách na jihovýchodě Nového Jižního Walesu, své hledání bukače australského (Botaurus poiciloptilus), klasifikovaného na Červeném seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody jako zranitelný druh, v rýžových polích malebného regionu Riverina, nebo také číhání na ohrožené papoušky na rozsáhlých spinifexových pláních. Kromě nich a dalších ohrožených živočichů zaměřila Justine svou pozornost i na vakomyš tlustoocasou (Sminthopsis crassicaudata), kterou sice Červený seznam Mezinárodního svazu ochrany přírody klasifikuje jako málo dotčený druh, ovšem austraský stát Victoria ji vede jako zranitelný druh; to, že se tento druh dostává do velkých trablí, bylo zjištěno teprve před několika lety (victorijská populace se během celého předchozího desetiletí zmenšila o 60 %). Dále se v The Vanishing Wild dočtete také o druzích, které už z Austrálie nenávratně zmizely, včetně jednoho z nejznámějších člověkem vyhubených savců - vakovlka tasmánského (Thylacinus cynocephalus). Nepochybně se jedná o důležitou knihu, shrnující pro široké čtenářstvo, jakým problémům australští živočichové čelí. Na trh kniha zamířila 1. května tohoto roku. Vydalo ji nakladatelství UNSW Press Ltd. - NewSouth.

Přední obálka knihy The Vanishing Wild: Australian Wildlife and the Fight Against Extinction, která byla 1. květn 2026 vydána nakladatelstvím NewSouth. Zdroj: UNSW Press

Osobně jsem byl na tuto knihu upozorněn nedávným tweetem paleontologa Steva Brusatteho, konzultanta loňského Walking with Dinosaurs (Putování s dinosaury) a autora bestselleru The Story of Birds (Příběh ptáků), který vyšel na konci letošního dubna. Na sociálních sítích doktor Brusatte o The Vanishing Wild napsal: "Strhující, podmanivé a plné srdce a dobrodružství. Monolog o podivuhodných a úžasných zvířatech Austrálie a jasná výzva k jejich ochraně." Ve své oficiální recenzi pak navíc uvedl: "Kniha od brilantní vědecké popularizátorky s talentem pro vyprávění. Zatímco nás Justine Hausheer baví příběhy o nočních papoušcích, vakoplších a ptakopyscích - a o barvitých vědcích, kteří je studují - brzy se ocitnete uneseni její vášní pro ochranu australské fauny." Městský ekolog Darryl Jones, autor oblíbené knihy Curlews on Vulture Street: Cities, Birds, People and Me (Kolihy v Supí ulici: Města, ptáci, lidé a já) z roku 2022, o této nové knize napsal následující: "Strhující, hluboce znepokojivé, šokující a zároveň nadějné. Napsané způsobem, který vyvolává zvědavost a zaujetí, plné scén, které je nemožné zapomenout nebo se jim odnaučit, a zamotané do dilemat, tragické a aktuální; životně důležitý příspěvek k popularizaci vědy, nezbytný pro každého, kdo chce pochopit australské dilema ochrany přírody." Australská popularizátorka přírodních věd Danielle Clode, autorka mj. publikací Prehistoric Giants: The Megafauna of Australia (Prehistoričtí giganti: Australská megafauna) z roku 2009, In Search of the Woman Who Sailed the World (Hledání ženy, jež obeplula svět) z roku 2020 či Koala: A Natural History and an Uncertain Future (Koala: Přírodní historie a nejistá budoucnost) z roku 2023, uvedla ve své recenzi: "Živý a poutavý popis nejnaléhavějších problémů v oblasti ochrany divoké zvěře v Austrálii. Justine Hausheer se podělí o příběhy ztracených a mizejících ptáků, savců a plazů - spolu se zoufalou nadějí a odhodláním těch, kteří tak usilovně pracují na jejich záchraně." Zoolog Jack Ashby z Muzea zoologie na Cambridgské univerzitě a autor knihy Platypus Matters: The Extraordinary Story of Australian Mammals (Na ptakopyskovi záleží: Pozoruhodný příběh australských savců) z roku 2022, zase napsal následující: "Australská divoká zvířena je ikonická, ale seznam ohrožených druhů se čím dál prodlužuje. Justine Hausheer svými poutavými a vášnivými vyprávěními bere čtenáře s sebou na návštěvy ochránců přírody v terénu i v laboratořích, kteří neúnavně pracují na záchraně řady neuvěřitelných zvířat před vyhynutím, zatímco svět čeká, až politici začnou brát problémy životního prostředí vážně." Dle slov těchto odborníků a popularizátorů je The Vanishing Wild skutečně hodnotná kniha!

The Vanishing Wild je první knihou od Justine E. Hausheer. Držitelka magisterského titulu z oboru žurnalistiky se zaměřením na přírodní vědy, medicínu a životní prostředí z Newyorské univerzity ale již léta píše pro blog Cool Green Science patřící neziskové organizaci Nature Conservancy se sídlem v Bruselu. Je držitelkou ocenění od Outdoor Writers Association of America, a její články byly znovuvydány ve sbírkách ze série Best Australian Science Writing. Své reportáže píše většinou přímo v terénu, a během své reportérské kariéry navštívila řadu zemí světa, od Myanmaru, kde pomáhala při stopování slonů indických, po brazilské město Manaus v Amazonii. Její díla by nám do budoucna neměla unikat!

Knihu The Vanishing Wild: Australian Wildlife and the Fight Against Extinction si můžete objednat v paperbacku za cenu 34,99 amerických dolarů (tj. 731 českých korun) na Amazonu (pozor: publikace je v tuto chvíli dočasně vykoupena). Pro australské zájemce je k dostání na webu UNSW Bookshop za cenu 27,99 australských dolarů (tj. 419 korun). Zaujala vás? Pořídíte si ji?

Proslulý herec Harrison Ford o nutnosti péče o životní prostředí a kulturní proměny

Kdo nezná Harrisona Forda? Herecký veterán více než padesáti filmů, mezi jehož nejznámější role patří doktor Henry Walton "Indiana" Jones, Han Solo a Rick Deckard, se po celém světě těší oblibě po více než půl století, a lidé ho mají zvláště rádi pro jeho autenticky introvertní osobnost s charakteristickou tichou, nevrlou intenzitou a osobitým humorem. O čem však mnozí nezasvěcení nemají potuchy je jeho závazek k ochraně přírody a životního prostředí. Cenami ověnčený americký herec je totiž už dlouhá desetiletí také environmentálním aktivistou. Od roku 1991 je místopředsedou neziskové organizace Conservation International, která si dává za cíl mezinárodní ochranu biodiverzity, a aktivně spolupracuje s místními komunitami původních obyvatel v různých částech světa. Pochopitelně se za mnoho let setkala s kritikou; v roce 2008 byla například nařčena z využití většiny financí pro projekt ochrany mořské biodiverzity na Papui-Nové Guineji na mzdách zaměstnanců a nákupu lodí, než na skutečných ochranářských aktivitách, a v Botswaně měla v roce 2013 dokonce vyvolávat tlak na skupinu místních s cílem donutit je opustit své domovy kvůli vytváření koridoru pro divoká zvířata. Různé organizace mají samozřejmě různé kontroverze, a ty, jež byly jmenovány, nelze přehlížet nebo omlouvat. Faktem nicméně je, že mezi členy Conservation International patří například teoretik planetárních hranic Johan Rockström, jeden z nejvýznamnějších environmentálních vědců naší doby. Harrison Ford kromě Conservational International podporoval také neziskovou organizaci Restore Hetch Hetchy, jejímž cílem byla obnova kalifornského říčního údolí Hetch Hetchy poté, co bylo negativně ovlivněno pokusem o stavbu přehrady schválenou Reaganovou administrativou. Dále byl Ford zapojen také do environmentálních aktivit na Sumatře. Jeho zájem o ochranu přírody je nezpochybnitelný. Jeho nedávný projev k nutnosti péče o životní prostředí a kulturní proměny jde jistě od srdce. Nevíte-li, jaký projev tím myslím, podívejte se na níže přiložené video, které se v posledních dnech stalo virálním. Ford vystoupil 11. května na promoci studentstva Arizonské státní univerzity, a hovořil k němu o důležitosti uvědomění si naší pozice v přírodním světě - nikoli jako jeho vládci, ale jako jeho součást. Z jeho slov by mělo i pro ty největší ignoranty, kteří dosud klimatickou změnu a sociální spravedlnost nebrali vážně, pramenit velké ponaučení.

"Lidstvo je součástí přírody. Není nad ní!" prohlašuje slavný herec na začátku svého projevu. "Naším hlavním pověřením je do roku 2030 chránit 30 % souše a moří světa, zabránit masovému vymírání a zpomalit oteplování naší planety. I tak, přes nové vědecké výzkumy a nové politiky, ztrácíme přírodu kvůli ziskuchtivosti, korupci a konfliktu, a to včetně území, která jsou už na papíře chráněná." To jistě není nic, co bychom nevěděli. Dosud tedy Harrison říká to, co je nám a stejně tak absolventům Arizonské státní univerzity dobře známo. Čas ubíhá, stav environmentu se zhoršuje, klimatická změna poháněná spalováním fosilních paliv - či akumulací fosilního kapitálu, chcete-li to přesněji - se projevuje čím dál destruktivněji, a druhy, o nichž jsme si před pár desetiletími nedovedli představit, že někdy budou ohrožené - třeba jako symbol Antarktidy, tučňák císařský - jsou na tom nyní velice špatně. To jsou fakta. Jak ale svět změnit? Jak zabránit dalšímu ničení přírodního světa na úkor profitu malého množství bohatnoucích nenažranců? "Potřebujeme kulturní změnu," prohlašuje Harrison za nadšeného souhlasu studentstva. "Je potřeba rozšířit sociální spravedlnost. Je potřeba respektovat a zesílit hlasy domorodých obyvatelstev, jež jsou marginalizována a v mnoha případech chladnokrevně vražděna!" Uvědomme si, že původní obyvatelé částí naší planety, jež byly násilně kolonizovány, jsou dodnes upozaďováni. Není jim dovolováno rozhodovat o jejich životním prostředí. Jejich přírodní, kulturní a duchovní dědictví je plundrováno, a ti, kteří se za něj staví, žijí ve strachu a jsou krutě zabíjeni. Genocidy nejsou něčím minulým. Izrael vraždí Palestince, a to již 78 let. Plundruje jejich zemi, zbavuje ji života, a celý západní svět - nebo alespoň jeho pro-izraelští lídři a jejich patolízalové - se vůči palestinskému obyvatelstvu obracejí zády. Harrison se pak vyjadřuje k tématu, které mě osobně velice zajímá, a ke kterému mám jasný postoj - ke komodifikaci přírody. Naše univerzity zažívají invazi agendy přírodního kapitálu, protivědeckého smýšlení o životním prostředí, jehož cílem je naučit studentstvo vyčíslit hodnotu rostlin a živočichů v penězích; osobně tomu říkám zelený neoliberalismus, a velmi se mi příčí. K tomuto tématu Harrison říká: "Tyto komunity již dlouho rozumějí tomu, že stromy, hory, voda, půda nejsou komoditami, ale příbuznými! A máme si jich vážit, aby je další generace mohly přijmout a chránit je." 

Zelený kapitalismus, agenda přírodního kapitálu a s ní spojené vnímání složitých ekologických procesů jako jakýchsi - v bezduché antropocentričnosti a kapitalocentričnosti zredukovaných - "ekosystémových služeb" nejsou řešeními. Inspiraci k tomu, jak se starat o naše životní prostředí, bychom měli hledat právě v indigenních komunitách. Jejich porozumění světu, který je obklopuje, či ještě lépe, kterého jsou součástí, může mít v době současné klimatické a environmentální krize nepopiratelně vyšší přínos, než cumlání palců na nohou politických ekonomů a přebírání jejich snahy monetizovat a komodifikovat naprosto vše. Harrison má pravdu, když hovoří o nutnosti kulturní proměny. Je třeba, abychom náš svět učinili demokratičtějším, rovnostářštějším, sociálně spravedlivějším, a přeorientovali ho od nekonečného růstu na úkor všeho živého i neživého k něčemu, co je mnohem udržitelnější a méně škodlivé. Kulturní proměna, které je pro záchranu přírodního světa třeba, ale vyžaduje hluboké sociální uvědomění. Vyžaduje porozumění nerovnostem. Vyžaduje jasně anti-imperialistický, anti-kolonialistický, anti-kapitalistický a anti-fašistický postoj. Máme-li se zbytkem přírodního světa žít v opravdové harmonii, musíme si uvědomit, že vykořisťování životního prostředí člověkem započalo až poté, co člověk začal vykořisťovat jiného člověka. Pokud vám záleží na přírodě, na životním prostředí, na této planetě, pak musíte být také feministy, a musíte stát za vyproštění každého člověka z okovů neuvěřitelně násilného systému, který nás ve vší své hyennosti svazuje. Skutečná péče o životní prostředí totiž vyžaduje, aby se naše společnost sama stala pečovatelskou. Aby namísto brutální kompetice lidé kooperovali. Jedině tak se můžeme zachránit. Pokud tuto změnu včas neučiníme, vymstí se nám to. Přírodní svět, kterého jsme pouhou součástí, je totiž ohromný, a byť jej můžeme ještě více destabilizovat, nakonec nám naši aroganci vrátí. Což to chceme? Zaplavení oblastí obývaných stovkami milionů lidí? Další pandemii, ještě mnohem horší, než byla pandemie covidu-19? Zamysleme se nad tím!

Harrison Ford má pravdu. Potřebujeme kulturní proměnu. Věci již dále nemohou jít tak, jak šly dosud. Vědečtí odborníci, znalci environmentu a racionalisté nás již dlouho varují. A to, před čím nás varují, se v tomto desetiletí čím dál více stává realitou. Nedojde-li ke změně, škody způsobené klimatickou krizí budou narůstat. Lidé budou přicházet o své domovy, o poslední zbytky relativní stability v tomto nejistém světě, a možná pak budeme vskutku moci hovořit o takzvaném nekrocénu, epoše smrti. Vezměme si z Harrisonova projevu ponaučení, a přiložme ruku k dílu. Ještě není úplně pozdě.

Obrázek týdne 15. 5. 2026

Dorazili jsme do poloviny května. Velká oslava 100. narozenin nejvýznačnějšího žijícího přírodovědce je již týden minulostí. Se vší úctou k Davidu Attenboroughovi si tedy dovolím po čtyř článcích, jež byly věnovány jemu a jeho úžasnému odkazu, napsat opět něco málo o prehistorické zvířeně. Pro tento Obrázek týdne jsem se rozhodoval mezi dvěma díly, a bitvu nakonec vyhrál obraz paleoartisty vystupujícího pod přezdívkou Galaxoica. Jak sám uvedl na svém účtu na DeviantArtu, kde bylo dílo uveřejněno teprve včera, vytvořil jej ve vzpomínce na Bena Bartletta, jehož hudba vdechla život nejen níže vyobrazenému živočichovi z 3. epizody Putování s dinosaury (Walking with Dinosaurs). Výtečné dílo, není-liž pravda?

Popisek k obrázku: Pětimetrový masožravý pliosaur Liopleurodon ferox loví v mořské hlubině bioluminiskující belemnity z rodu Cylindroteuthis. Poháněn svými čtyřmi mohutnými ploutvemi, chňapá tento mořský plaz čas od času po některém ze světélkujících hlavonožců, kteří se v temnotě tisícimetrových hloubek mění ve shluky zlatých pendreků. Značné množství belemnitů se drží v okolí liopleurodonova břicha a hrudi, kam se stahují z blízkosti jeho nebezpečných, sedm centimetrů dlouhých zubů. V množství je síla, a čím více hlavonožců se stane součástí houfu držícího se v uctivé vzdálenosti od oněch vražedných čelistí, tím větší šanci budou mít, že se jim pliosaur, neustále měnící směr, vyhne. Někteří cylindroteuthisové se již od svých druhů vzdálili na několik metrů, a dali dohromady jinou skupinu, rychle se ztrácející v pozadí. Nevypadá to však, že by měl Liopleurodon v příliš brzké době přijít o zdroj potravy. Stačí, aby se obrátil, a do hrozivé huby mu jistě nějaký belemnití nepečenec vplave. Scéna se odehrává před 160 miliony let v místech, z nichž bude jednoho dne souvrství Oxford Clay v jihovýchodní Anglii. Ta ve druhé polovině 19. století vydala fosilizované zuby a obratle tohoto pozoruhodného mořského plaza, známého - byť nepojmenovaného do roku 1873 - anglickým paleontologům již několik desetiletí. Když se Liopleurodon dočkal svého slávy v roce 1999 v dokumentu Putování s dinosaury (Walking with Dinosaurs), byly jeho rozměry značně přehnány; v epizodě Kruté Moře (Cruel Sea) byl vyobrazen jako pětadvacetimetrový gigant vážící 150 tun. Částečnou vinu na tom měl obratel z Peterborough, o kterém se konečně v roce 2019 ukázalo, že patřil jurskému sauropodovi. Dnes se odhady velikosti liopleurodona pohybují mezi 5 až 10 metry. Cylindroteuthis je rodem belemnitů zahrnujícím třináct druhů z Evropy, Asie, Severní Ameriky a Nového Zélandu. Jeho největší zástupci dosahovali délky 22 centimetrů.

Ve vzpomínce na Bena Bartletta a jeho mistrnné skladby se můžete vrátit k tracku Cruel Sea, který byl znovu vydán v roce 2024 k příležitosti pětadvacátého výročí Putování s dinosaury. Starého liopleurodoního samce z té epizody mi bylo vždy na konci tak líto...

V příštích dnech bych rád na tento blog umístil další úryvek z devadesátiminutového pořadu BBC David Attenborough: 100 let na planetě Zemi (David Attenborough's 100 Years on Planet Earth). Také bych rád přispěl několika články do rubriky Knihy nejen s přírodovědnou tématikou, byť netuším, kolik jich zvládnu napsat do příštího pátku.

David Attenborough se vrátí jako vypravěč Modré planety 3

Když v pátek 8. května, v den 100. narozenin veterána přírodopisných dokumentů Davida Attenborougha, dorazil devadesátiminutový živý přenos nazvaný David Attenborough's 100 Years on Planet Earth na britské televizní stanici BBC One ke svému konci, byla v něm oficiálně oznámena důležitá informace o tom, kdo bude vyprávět nejočekávanější přírodovědný superlandmark televize BBC letošního roku. Blue Planet III, česky Modrá planeta 3, byla oznámena již v roce 2022, pět let po premiéře Blue Planet II (Modrá planeta 2), nejsledovanějšího televizního pořadu ve Spojeném království za celý rok 2017. Do minulého pátku však BBC neodhalila, čí hlas nás bude novou šestidílnou řadou provázet. Nepochybuji o tom, že víte, co bylo na konci pátečního vysílání na BBC One ukázáno. Krátkým třicetisekundovým klipem, v němž David u sebe doma nahrává před mikrofonem komentář k nadšeně očekávanému dokumentu o životě v oceánech a jeho ohrožení, veřejnoprávní britská televize jasně potvrdila, že se oslavenec úctyhodných 100. narozenin vrátí jako vypravěč Modré planety 3. Pro ty z vás, kteří třeba náhodou ještě toto video neviděli, jej zde s radostí uvádím.

Série Modrá planeta (Blue Planet) vstoupí do dějin jako další význačná attenboroughovská trilogie, čímž bude následovat sérii Zázračná planeta či Planeta Země (Planet Earth), jejíž třetí série vycházela premiérově na podzim 2024. Ačkoliv David Attenborough nikdy nebyl producentem těchto konkrétních projektů, a nepochybně nejvlivnější hybnou silou za jejich vznikem je producent Alastair Fothergill, můžeme je právem vyzdvihovat jako nedílnou součást jeho nejvýznamnějšího životního díla. Vskutku by nám všem mělo být ctí, že žijeme v době, kdy pro nás David Attenborough pracuje na dalších a dalších přírodopisných filmech a seriálech, jež zcela jistě budou inspirovat k zájmu o přírodní svět a jeho ochranu nejednu generaci. Velice se na Modrou planetu 3 těším. A kdy vlastně vyjde? No, jak už jsem zmínil v odstavečku nad videem, bude to tento rok. Datum premiéry Blue Planet III ještě oznámeno nebylo, ale nedivil bych se tomu, kdyby k ní došlo spíše někdy v podzimních měsících. Není to tak, že by do té doby nemělo být o velkorozpočtové přírodopisné dokumenty televize BBC postaráno. V létě nás totiž čeká premiéra pětidílného seriálu Evoluce s Chrisem Packhamem (Evolution with Chris Packham), ve kterém se dočkáme i nemalé dávky pravěké zvířeny. Na výrobě Modré planety 3 se kromě britské BBC podílejí také německá ZDF, France Télévisions, řecká Skai TV a Open University. Natáčení trvalo čtyři roky.

Jak moc se těšíte? Modrá planeta 3 bude zajisté výtečným dokumentem. Nyní vyvstává otázka - půjde o první Davidův titul vydaný po jeho 100. narozeninách, nebo se do jeho vydání dočkáme ještě nějaké novinky, kterou provázel či vyprávěl?

David Attenborough: 100 let na planetě Zemi - Gorily ve Rwandě

Gorily ve Rwandě. Život na Zemi (Life on Earth), uvedený v dubnu 1979, byl prvním přírodovědným dokumentárním seriálem natáčeným po celé planetě na barevný film. David Attenborough si se svým týmem dal za cíl povyprávět v ucelené formě nejúžasnější příběh ze všech - příběh života, příběh evoluce. Během tří let urazil na cestách milion mil, navštívil 40 zemí a natočil 600 druhů. Byla to televizní encyklopedie, přírodopis pro každého, největší televizní blockbuster druhé poloviny minulého století, a sledovalo jej 500 milionů lidí po celém světě. Ze všech průkopnických scén Života na Zemi však nad ostatní povstala jedna sekvence, kterou si s nedávným oslavencem 100. narozenin asociujeme častěji, než jakoukoli jinou. V předposlední epizodě seriálu stanul David tváří v tvář gorilám horským (Gorilla beringei beringei) ve Rwandě. Nejslavnější scéna v celé historii přírodopisného dokumentárního filmu, kterou si pamatuje každý. Davidovi současní kolegové z britského přírodovědného dokumentárního průmyslu - Liz Bonnin, Chris Packham, Hamza Yassin, Justine Evans a Michael Palin - nám ji nyni připomenou. Natočení této scény by nikdy nebylo možné, kdyby Davidově štábu nepomohla americká ochránkyně přírody Dian Fossey. Když se oblíbený přírodovědec přiblížil ke gorilí tlupě, pronesl svá nejslavnější kdy odvysílaná slova: "Ve výměně pohledu s gorilou je více významu a vzájemného porozumění, než s jakýmkoli jiným zvířetem, které znám. Jsme tak podobní. Vidíme svět stejným způsobem, jako ony." Hovořil tehdy o tom, že k násilí v gorilách tlupách dochází jen velmi vzácně, a že připisování násilného chování těmto lidoopům je nespravedlivé. Michael Palin připomíná, že na Davidovi je vidět, jaké spojení má se zvířaty, na která se dívá. Podle Liz Bonnin se tato sekvence stala něčím mnohem víc, než si Davidův štáb při natáčení dovedl vůbec představit. David sám nám sdělí, že si ani nepamatuje, jak dlouho mezi těmi gorilami byl. Když se však mezi našimi blízkými příbuznými nacházel, a jedna gorila si na něj lehla, šťastně se usmíval. Byl jimi zcela akceptován. Právě jeho úsměv podle Chrise Packhama říká vše - David se goril vůbec nebál, a na tváři měl široký úsměv, neboť mu gorila ležela na břiše. Stoletý oslavenec také odhalí, že o tomto pozoruhodném zážitku měl od té doby sny. 

Klip z devadesátiminutového pořadu David Attenborough: 100 let na planetě Země (David Attenborough's 100 Years on Planet Earth), který se vysílal v den Davidových 100. narozenin, v pátek 8. května 2026, na televizní stanici BBC One.

Obrázek týdne 8. 5. 2026

Tento pátek výjimečně na blogu Blogorgonopsid vycházejí dva příspěvky. První, napsaný v odpoledních hodinách, se samozřejmě týkal 100. narozenin Davida Attenborougha, úžasného moderátora, vypravěče a producenta přírodopisných snímků, který si právem zasluhuje být považován za nejdůležitější a nejvýznamnější osobu naší doby. Druhý článek, který čtete právě nyní, je příspěvkem do rubriky Obrázky týdne, kterou nemohu tento týden neaktualizovat. Protože je však dnešek tak velkým dnem, a cítím povinnost přínos Davida Attenborougha nadále oslavovat, rozhodl jsem se, že do obrázkové rubriky tentokrát zamíří nějaké dílo, na kterém je vyobrazen. Našel jsem tento výtečný obraz od umělectva vystupujícího pod přezdívkou eattoast, jenž je k zakoupení na Etsy. Myslím si, že nádherně vystihuje, kým David Attenborough je!

Popisek k obrázku: David Attenborough je tváří a hlasem světa přírody. Za 100 let svého pozoruhodného života navštívil všechny kontinenty, potápěl se v hlubinách moří a pohlížel z horkovzdušného balónu na mohutná pohoří, stanul tváří v tvář největšímu živočichovi naší planety, vyměnil si pohled plný vzájemného porozumění s gorilou, seznámil se s nejmenším chameleonem, zažil si sprchu jedu plivající kobry, a poznal neuvěřitelné krásy korálových útesů. Při dobrodružstvích na Madagaskaru se setkal s jeho endemickými poloopičími obyvateli, včetně lemura indriho (Indri indri), s nímž měl tu čest seznámit se ve volné přírodě v roce 1960 při natáčení pořadu Zoo Quest to Madagascar. V lesích Jižní Ameriky řekl "boo" lenochodu tříprstému (rod Bradypus) při natáčení The Life of Mammals na počátku tohoto století; později prohlásil, že kdyby měl být zvířetem, byl by právě lenochodem. Během své dlouhé kariéry tvůrce přírodopisných filmů se také setkal s řadou druhů novoguinejských rajek (čeleď Paradisaeidae), a zvláště populárním se stalo jeho setkání s velmi hlučnou rajkou velkou (Paradisaea apoda) v katarském aviáriu, které bylo prezentováno ve snímku Attenborough's Paradise Birds z roku 2015. Za jeho levým ramenem zde vidíme také osamoceného George, se kterým se David setkal při natáčení seriálu Galapagos v roce 2012; dva týdny předtím, než osamocený George zahynul, a s ním vymizel celý jeho poddruh. Luskouni, loděnky, létající ryby, strašilky a brouci, obojživelníci ocasatí i bezocasí, od pestře zbarvených mloků po pralesničky pečující důkladně o své pulce v broméliích, zelené krajty, tukani a netopýři... to jsou další z mnoha a mnoha skupin živočichů, se kterými se David na svých cestách po světě setkal. Tento obraz je připomínkou toho, že David Attenborough je jedním z nejvěrnějších přátel přírodního světa. Naslouchejme jeho hlasu, a učiňme vše pro to, aby byl zachován v té ohromné diverzitě, kterou nám David svými dokumentárními díly přibližuje.

Pustili jste si dnes nějaký z Davidových dokumentů? Já osobně jsem se vrátil k 1. epizodě Life in Cold Blood, nazvané The Cold-Blooded Truth. Myslím, že jsem nikdy předtím neviděl pětiminutový speciál na konci této epizody, v němž se David poprvé setkal s droboučkou brokesií. Bylo opravdu fajn se k tomuto dokumentu po mnoha letech vrátit, a najít v něm něco nového!

Doporučuji vám přečíst si dnes vydaný článek Chrise Packhama o Davidu Attenboroughovi v magazínu Big Issue. Do dneška jsem si myslel, že Chris se poprvé s Davidem setkal při natáčení na Floridě v roce 1984, ale není to tak - to bylo jejich druhé setkání! Momentálně je na BBC One vysílán devadesátiminutový koncert David Attenborough's 100 Years on Planet Earth. Jdu se tedy dívat! Je skvělé slavit 100. narozeniny tohoto význačného hlasatele.

David Attenborough slaví 100 let!

Dnes, 8. května 2026, slaví Sir David Attenborough, nejznámější tvůrce dokumentárních filmů o světě přírody, své 100. narozeniny! V historii televizního hlasatelství nemá tato událost obdoby. Jediný tvůrce dokumentů, který natáčel černobílé i barevné pořady, na šestnáctimilimetrový film i digitálně, v HD i 4K, a jehož kariéra byla poznamenávána změnami a pokroky v televizní tvorbě směrem k jasnějšímu obrazu a zvuku umožňujícími vnést přírodní svět do obývacích pokojů rostoucímu počtu diváků napříč dekádami, oslovil za oněch úctyhodných 100 let nesmírné množství lidí a zakořenil v nich lásku a respekt k přírodě, jakož i touhu chránit jej před škodami, které mu způsobují zástupci jednoho druhu. David Attenborough je hlasem přírody. Dodnes vypráví nekonečně fascinující příběh života, jeho evoluce, jeho tvrdých zkoušek, jeho vytrvalosti i jeho ohrožení v době současné klimatické krize. V 50. letech minulého století umožnil první diváky televize BBC zažít dobrodružství v Sierra Leone, v Indonésii, v Paraguayi, Guyaně či na Nové Guineji se zvířaty, o kterých se jim tehdy snad ani nesnilo. Začínal jako dobrodruh v sérii Zoo Quest, lezoucí na stromy za krajtami, stanoucí tváří v tvář varanům a běhající za překvapivě rychlými mravenečníky obrovskými. V období, kdy byl kontrolorem BBC Two, prvního zcela barevného televizního kanálu vůbec, se na nějaký čas vytratil z pozice před kamerou, jen aby se vrátil s hitem Life on Earth v roce 1979, kterým započal třicet let natáčenou sérii dokumentů z kolekce Life. Od The Living Planet (1984) po The Trials of Life (1990), od Life of Birds (1998) po The Life of Mammals (2002), od Life in Cold Blood (2008) po First Life (2011), povyprávěl nám David Attenborough příběh o rozmanitosti života na naší planetě, jehož velikost dodnes žádný jiný dokumentarista nezachytil. A ačkoliv na počátku minulého desetiletí tohoto století přestal své dokumenty produkovat, a v posledních zhruba patnácti letech je již čistě moderátorem a vypravěčem, neustává ve své tvorbě! Vždyť jen letos mu již vyšlo pět titulů - Wild London, A Gorilla Story: Told by David Attenborough, Secret Gerden, Making of Life on Earth: Attenborough's Greatest Adventure a dnes večer David Attenborough's 100 Years on Planet Earth, devadesátiminutový koncert s hudbou složenou předními skladateli pro řadu jeho dokumentů, jenž bude živě vysílán z Royal Albert Hall v Londýně. David Attenborough je světovým pokladem, a já mu jakožto někdo, kdo na jeho úchvatných dílech vyrostl, přeji ze srdce vše nejlepší k jeho 100. narozeninám!

100 let Davida Attenborougha! Veteránský televizní přírodovědec napříč lety od magpiedigitalart

Životní příběh oblíbeného televizního přírodovědce je pozoruhodný. Rodák z Leicestershire, prostřední ze tří bratrů Attenboroughů, kteří se všichni stali významnými osobnostmi, jako mladý lovil fosilie, a učil se tak o vyhynulých organismech, jež naši planetu obývali v její dávné minulosti. Jeho prvním zvířecím mazlíčkem byl mlok skvrnitý, kterého mu jeho otec daroval před 92 lety - k jeho 8. narozeninám! Když mu bylo jedenáct, odchytával pro Katedru zoologie na Leicesterské univerzitě čolky; za každého odchyceného dostal tři pence, což byly jeho první vydělané peníze. Ve svých dvanácti pak David od jedné ze svých adoptivních sester obdržel kus baltského jantaru se zachovalým, 20 milionů let starým hmyzem, o kterém o nějakých sedmdesát roků později natočil snímek The Amber Time Machine (2004). Ve druhé polovině 30. let minulého století si amatérský nadšenec poprvé přečetl Darwinovo veledílo On the Origin of Species (1859). V roce 1945 zamířil na Clare College v Cambridge, aby studoval geologii a zoologii. Jakmile obdržel první titul, byl nucen studium přerušit a na dva roky se stát součástí Britského královského námořnictva. Když mu vojna skončila, necítil se být zdatný k dalšímu studiu, a tak šel pracovat do nakladatelství dětských vědeckopopularizačních knih, kde po další dva roky počítal znaky na jednotlivých stránkách publikací připravovaných k vydání. Tato práce jej skutečně nebavila, a v roce 1951 ji opustil s tím, že zkusil štěstí v rádiu BBC. Byl odmítnut, nicméně v dopise, který mu od BBC přišel, se nacházela pozvánka na první televizní vysílání britské veřejnoprávní rozhlasové společnosti. David se velmi rychle zabydlel ve dvoustudiovém prostoru v Londýně, ve kterém se v podstatě zrodila televize jako taková, a stal se producentem různorodých pořadů, od politických vysílání po vědomostní kvízy. V roce 1952 produkoval svůj první přírodovědný film - desetiminutovou reportáž o latimérii podivné (Latimeria chalumnae), moderovanou evolučním biologem Julianem Huxleym. Ten následující rok moderoval také Davidovu trilogii Animal Patterns o zvířecích mimikrách, aposematismu a předvádění. V roce 1954 se David poprvé postavil před kameru, stalo se to však náhodou. Původním moderátorem šestidílného pořadu Zoo Quest, natáčeného v Sierra Leone a zaměřeného na hledání vranule bělokrké (Picathartes gymnocephalus), měl být Jack Lester, zaměstnanec Londýnské zoo. Ten však vážně onemocněl po návratu z tropů, a Davidovi nadřízení rozhodli, že by měl Jacka zastoupit. Za práci před kamerou ani nedostal extra peníze. Slavný evoluční biolog Stephen Jay Gould měl za to, že v historii života hrály velkou roli náhody. A faktem námi všemi osobně vypozorovaným je, že náhody tvarují i životy jedinců. Začátek kariéry Davida Attenborougha, který se k moderování přírodopisných filmů dostal úplnou náhodou kvůli onemocnění Jacka Lestera, je toho důkazem.

David Attenborough s mladou divokou liškou obecnou (Vulpes vulpes) v novém snímku Wild London, který vyšel na Nový rok 2026. Fotografie kameramana Gavina Thurstona převzatá z webu The Guardian

V kolekci Life, v trilogii Planet Earth, ve velkolepé dinosauří sérii Prehistoric Planet z posledních pár let i v celé plejádě dalších významných dokumentárních pořadů přiblížili David Attenborough a jeho filmařští kolegové divákům celého světa nečekané, obdivuhodné aspekty života na naší planetě. David nám vzal dech svým čteným komentářem, když jsme v asijské epizodě Seven Worlds, One Planet (2019) sledovali lovící zmiji napodobující ocáskem pavouka a lákající na něj ještěrky. Cítili jsme spojení s našimi blízkými příbuznými z bornejské džungle, když se kamarádil s orangutany v závěrečné epizodě The Life of Mammals. S napětím jsme čekali na rozuzlení jurské zápletky, když k nám v Attenborough and the Sea Dragon (2018) hovořil o utětí hlavy nově objeveného ichtyosaura neznámým pravěkým pachatelem. Viděli jsme jej opírat se o anglický deštník před tučňákem císařským v Life in the Freezer (1993), interagovat s osamělým Georgem, posledním zástupcem svého poddruhu galapážské želvy sloní, v Life in Cold Blood (2008), a díky nejproslulejší scéně v historii přírodopisných filmů z Life on Earth jsme jasně pochopili, proč je ve výměně pohledů mezi člověkem a gorilou více významu a vzájemného porozumění, než ve výměně pohledů mezi jakýmikoli dalšími živočichy. Potápěli jsme se s ním na Velkém bariérovém útesu v Quest for Paradise Birds (1957) i v Great Barrier Reef (2015), žasli jsme s ním detailními zjištěními o vymření dinosaurů v Dinosaurs: The Final Day (2022), a při sledování jeho snímků Climate Change - The Facts (2019) a Extinction - The Facts (2020) jsme pochopili, že naše planeta se nachází v bezprecedentní krizi, kterou je třeba řešit. A právě tím se dostávám k poslednímu bodu tohoto oslavného článku. Díla Davida Attenborougha v posledních 20 letech nejsou jen o úžasu nad přírodním světem. Počínaje dokumentem Can We Save Planet Earth? (2006) vyzývá diváky k uvědomění si křehkosti našeho světa, a čím dál častěji se jeho filmy stávají varováním před nezvratnými následky rapidních změn, jež přináší spalování fosilních paliv a plundrování životního prostředí. Jeho opěvované snímky David Attenborough: Life on Our Planet (2020) a Ocean with David Attenborough (2025) jsou svědectvími těchto obrovských změn, za které všichni platíme vysokou daň. Chris Packham měl pravdu, když v roce 2016 na Wildscreen Festival v Bristolu označil Davida Attenborougha za "globální ochranu přírody." Díla tohoto význačného muže totiž ukazují, čeho si máme vážit, a o co můžeme - s dalekosáhlými a velmi nepříjemnými následky - přijít.

David Attenborough s mamutími kostmi při natáčení dokumentu Attenborough and the Mammoth Graveyard (2021). Snímek Juliana Schwanitze převzat z webu Deadline 

Popřejme ke 100. narozeninám Siru Davidu Attenboroughovi vše nejlepší, prokažme mu vděčnost za jeho nezměrný přínos světu přírody a vezměme si k srdci jeho poselství. Happy birthday, David!

Tento den slaví Blogorgonopsid své sedmnácté narozeniny!!!

Rok zase uběhl jako voda vyhltaná stádem žíznivých scutosaurů z malé nádrže uprostřed nekonečné, nehostinné, rozpálené permské pouště, a tak dnes, 5. května 2026, slaví Blogorgonopsid již své sedmnácté narozeniny! Jen těžko se mi tomu věří. Vždyť mám pocit, že k založení tohoto blogu muselo dojít teprve před pár roky! Pevně mám v paměti zakořeněny chvíle, kdy tato webová stránka vznikla na starém a mnohými již jistě zapomenutém Blogu.cz. Bylo to ve stejný den týdne, tedy též v úterý, jen o několik hodin dříve, než kdy píši tato slova. Cítím s tím momentem opravdové spojení, vybavují se mi detaily, na které jsem léta nepomyslel, a skutečně tak cestuji zpět v čase. No, nebyl snad právě to důvod, proč jsem si tento blog založil? Protože jsem chtěl cestovat proti proudu času? O sedmnáct let později mohu s jistotou tvrdit, že tato mise byla úspěšně splněna! 5. května 2009 mě ani ve snu nemohlo napadnout, že tu Blogorgonopsid stále bude - živý, aktivní, psaný se stejným zápalem, ba někdy dokonce větším, než onehdy v mých dětských letech. Vždyť jen za poslední rok na tomto blogu vyšel dobrý počet článků, jejichž napsání mi zabralo hodiny! Kde jsou jen ty časy, kdy byl jeden příspěvek hotov za pět minut? Jsem skutečně hrdý na to, čím se Blogorgonopsid stal. Velký podíl na tom máte právě vy, mí čtenáři a návštěvníci, pravidelní, občasní i náhodní. Vaše komentáře, vaše podpora, připomínky i návštěvy samotné jsou důvodem, proč tento dlouholetý projekt nebyl nikdy opuštěn! Velice mě těší, že vám prostřednictvím tohoto blogu mohu prezentovat informace o dávno zaniklém životě, o dinosaurech, savcovitých plazech, prehistorických bezobratlých, osrstěných gigantech kenozoika, ale také o současných plazech a přežívajících dinosaurech, tedy ptácích. Strašně rád s vámi sdílím informace o nových knihách nejen s přírodovědnou tématikou, o nových dokumentárních filmech a seriálech přibližujících divákům přírodu současnou i pravěkou, a hlavně o nových objevech a pokrocích ve světě vědy, zvláště pak paleontologie obratlovců a zoologie. Blogorgonopsid je blog o příběhu života - o tom nejúžasnějším příběhu ze všech, který nikdo, včetně mého malého skromného já, nedokáže převyprávět ve vší jeho epičnosti. Pokud vám však za těch 17 roků něco předal, něčím vás nadchl; pokud snad ve vás probudil jiskřičku nadšení pro ten pozoruhodný příběh, pak splnil svůj hlavní úkol - nikoliv jen poslat mne do minulosti, ale poslat do ní všechny z vás, a strhnout vás kolosálností přírody. Zájem o ní a uvědomění si toho, že člověk by pro naučení se všeho, co by se naučit chtěl, potřeboval tisícero životů, mě pohání v psaní dále. Za poslední rok přibylo na tomto blogu 313 článků, včetně toho dnešního! Celkově je na tomto webu již 5689 článků! Co se týče Blogorgonopsidovy návštěvnosti, ta exponenciálně roste. Za posledních 12 měsíců jste na tento blog zavítali 225 000krát! Vskutku rekordní byl v tomto ohledu březen 2026. Dne 10. března měl tento blog 33 972 jednotlivých návštěv. A protože se Blogorogonopsid již po téměř šest let nachází ve vodách Bloggeru neboli Blogspotu, a protože se v menu blogu nachází překladač, nenavštěvují jej pouze lidé z Česka a Slovenska, byť ti patří mezi dominantní návštěvníky. Zaznamenány byly přes 2 tisíce návštěv z Nizozemska, další 2 tisíce z Vietnamu, další 2 tisíce pak z Mexika, a návštěv z USA bylo pomalu tolik, jako návštěv ze střední Evropy. Nesmírně si toho vážím! Vězte, že Blogorgonopsid tu díky vám bude ještě velmi dlouho...

A nyní je čas na zlatý hřeb oslavy Blogorgonopsidových 17. narozenin! Našemu stárnoucímu permskému vlkovi byl prezentován letošní dárek, ohromný sedmnáctipatrový dort se sedmnácti svíčkami! Slavícímu šavlozubému savcovitému plazu se již na něj sbíhají sliny. Jen se podívejte, jak na něj pohlíží, připraven každou chvíli se na něj vrhnout a naplnit si své břicho tím lahodným pareiasauřím masem, nadrcenými scutosauřími krunýři, mletými diictodoními stehýnky, našlehanými labyrintodontními játry, pěnou z estemmenosuchova mozečku, sraženou krví alrausucha, uzeným masem z eotitanosuchova ocasu, kůží coelurosauravuse, obraného měkkého masa z lopatek senectosaurů, kaší z masa mesenosaura, žebírky biarmosuchoida, střívky dvinie, sušeným masem gecatogomphia, moschopsím tukem, lycaenopsími jazýčky, thrinaxodoním šiš kebabem a cistecephalími prsíčky. Shánět ingredience na tenhle dort mi vážně zabralo celé věky. Plahočet se vyschlou permskou pouští s limitovaným množstvím vody ve snaze najít vše, co našemu Blogorgonopsidovi může zachutnat, bylo vskutku vysilující; neměli byste se divit tomu, že pak své články píši primárně po večerech, když takto putuji s pravěkými monstry pro udržení Blogorgonopsida šťastného, zdravého a hlavně nažraného. A zmínil jsem, že to sedmnáctero svíček bylo vyrobeno z větviček svrchnopermské rostliny rodu Dictyopteridium? Chlubit se tím, jak dlouho mi zabralo narazit na jedinou malou oázu s těmito rostlinami, vážně nebudu - ani tím, kolik milionů let uběhlo, než jsem je všechny obarvil načerveno (snad jen prozradím to, že zdrojem barviva, aby bylo přírodní, musely být kvetoucí rostliny... a to jsem si tedy musel hezky počkat). Teď jen doufám, že si náš Blogorgonopsid pochutná, a že mu tento dort dá dost síly do příštího roku!

Na co se můžete na tomto blogu těšit v brzké době? Až k tomu nastanou vhodné chvíle, rád bych dopsal příběh Noví Lovci kryptidů, pro jehož zakončení bude třeba ještě pár dobrodružných kapitol. Také bych se časem rád vrátil k projektu Kniha týdne, jenž započal loni v červenci, a v rámci kterého jsem v posledním roce poněkud detailně popsal 27 faktických knih. Nadále hodlám psát Dokumentární novinky, tedy články o nově vycházejících přírodopisných dokumentárních filmech a seriálech; další části po vyčerpávajících dubnových novinkách, v nichž jsem vás seznámil hned s 13 novými tituly, se dočkáte na konci června. Určitě budu pokračovat v psaní popisků dinosaurů, prvohorních živočichů, dávno vymřelých rostlin, současných hadů, a vycházet bude dále i série Random Bird. Rád bych se v průběhu tohoto roku vrátil k projektům Šupinatí z Jihoafrické republiky, Dopady změny klimatu na zvířecí druhy a Paleontologicky významná naleziště jantaru, ale nemohu nic slibovat; bude záležet na tom, kolik volného času pro návrat k nim budu mít. Také bych rád začal nějaký nový projekt, například o permské fauně nebo o historii evoluční biologie. A samozřejmě vás hodlám nadále informovat o nově popsaných druzích vyhynulých i žijících zvířat, o problémech naší doby spojených se změnou klimatu a poklesem biodiverzity, a o nových knihách, které vám mohou pomoci komplexní přírodní svět pochopit. Doufám, že se sem budete vracet rádi, a že pro vás tento blog bude i nadále přínosný. Ještě jednou vám děkuji za vaši přízeň!

HAAS

Phosphatotitan khouribgaensis: Poměrně malý svrchnokřídový titanosaur z Maroka

Mezi sauropodní dinosaury z kladu Titanosauria se řadí ti největší suchozemští obratlovci, kteří kdy na naší planetě žili. Zvláště pak do čeledi Argentinosauridae patří skuteční titáni; více než 30 metrů dlouhý a 50 až 60 tun vážící Patagotitan mayorum, 30 až 35 metrů dlouhý a 65 až 80 tun vážící Argentinosaurus huinculensis, a argentinosauridům byl dále v rámci kladu Lognkosauria blízký třeba ještě 30 metrů dlouhý a 50 tun vážící Puertasaurus reuili. Že by ale k těmto ohromným zvířatům měl patřit nějaký sauropodní drobek, vážící kupříkladu kolem 3,5 tuny, to by člověka jen tak nenapadlo! Nově popsaný titanosaur ze svrchní křídy Maroka je nicméně důkazem toho, že i do příbuzenstva těch největších dlouhokrků se řadili, alespoň na poměry skupiny sauropodů, trpaslíci. V článku vydaném v odborném časopise Diversity ve středu 22. dubna 2026 popsal paleontolog Nicholas R. Longrich z University of Bath se svými kolegy z Argentiny, Maroka, Francie, Španělska a Německa nový druh titanosaura nazvaný Phosphatotitan khouribgaensis. S hmotností 3,5 až 4 tun to skutečně nebyl nějaký obr, a je možné, že je novým příkladem ostrovního nanismu. Je pravda, že Nicholas Longrich nemá mezi zájemci o pravěkou přírodu zrovna dobré renomé; v internetových paleokomunitách se člověk často setkává s názorem, že druhy popsané tímto akademikem nejsou platné, a pokud některé výsledky Longrichovy práce lze brát vážně, pak se jeho jména stále drží závažná nařčení ze šikany studentů, které se měl dopouštět (a v roce 2018 za to zaplatil - přišel o milionový grant). Pokud však Phosphatotitan skutečně reprezentuje vývojovou větev malých severoafrických titanosaurů z kladu Lognkosauria, pak je nanejvýš zajímavý. Podobně jako malí hadrosauridi z podčeledi Lambeosaurinae, kteří byli v pozdějším Maroku doma na samém konci druhohor, tedy Longrichem popsané druhy Ajnabia odysseus a Minqaria bata, i tento sauropod byl oproti svým příbuzným drobkem. Endemismus těchto menších dinosaurů v pozdním maastrichtu na severozápadě Afriky zřejmě souvisel s izolací tohoto regionu v důsledku zvýšené hladiny moří. Svrchnokřídoví afričtí dinosauři obecně vykazují velkou diverzitu, což je činí zajímavé. Předci phosphatotitana pocházeli z Jižní Ameriky, z původní domoviny argentinosauridů, ti však po skončení turonu, zhruba před méně než 89 miliony let, na jihoamerickém kontinentu - již odděleném od Afriky - nežili. Už před rozpadem Západní Gondwany tito sauropodi nejspíše migrovali na území pozdějšího Maroka.

Phosphatotitan khouribgaensis se za příjemného večera prochází po písčité pláži ve společnosti čtyř pobřežních ptáků. Rekonstrukce Andreye Atuchina z webu Dinosaur Wiki

Phosphatotitan je nejnovějším dinosaurem z pánve Ouled Abdoun v Maroku, která kromě již zmíněné ajnabie a minqarie vydala také abelisauridního dinosaura druhu Chenanisaurus barbaricus, žraloky druhů Squalicorax pristodontus nebo S. africanus, ptáka druhu Dasornis abdoun z vyhynulé čeledi Pelagornithidae, ptakoještěra druhu Barbariadactylus grandis z čeledi Nyctosauridae nebo azhdarchida druhu Phosphatodraco mauritanicus. Pozůstatky posledního jmenovaného byly podobně jako fosilie phosphatotitana nalezeny ve fosfátovém lomu v marocké provincii Khouribga, čímž se konečně dostáváme k etymologii tohoto taxonu. Jméno nově popsaného titanosaura totiž v překladu do češtiny znamená "fosfátový titán z Khouribgy". Jediný a zároveň typový exemplář se nachází ve sbírkách Přírodovědného muzea v Marrakéši, a sestává z fragmentární kostry zahrnující jeden zádový, přinejmenším čtyři křížové a jeden ocasní obratel, a navíc ještě některé pánevní kosti, včetně úlomků kosti kyčelní a kosti sedací. Phosphatotitanovy obratle se podobaly obratlům již zmíněného patagotitana, byly oproti nim nicméně zhruba třetinové. Rozhodně se jedná o zajímavý nový druh sauropoda z doby, kdy bylo Maroko domovem hned několika trpasličních dinosaurů - nejspíše ostrovních trpaslíků, menších, než byli jejich předchůdci z větších pevnin. Pro úplnost ještě může být uvedeno, že z pánve Ouled Abdoun jsou známy fosilie jednoho dalšího, ale dosud nepojmenovaného titanosaura. O něm snad vědečtí výzkumníci v budoucnu zjistí více.

Zdroje informací:

A Titanosaurian Sauropod with South American Affinities (Lognkosauria: Argentinosauridae) from the Late Maastrichtian of Morocco and Evidence for Dinosaur Endemism in Africa (Diversity)

Small Titanosaur Species from Morocco Reveals Surprising South American Ties (Sci.News)

Phosphatotitan (Wikipedia)

University of Bath paleontologist loses 1 million pound Leverhulme grant over bullying complaints (Balter's Blog)

Ouled Abdoun Basin (Wikipedia)

Stopy korejského neoazhdarchiána přinášejí svědectví o lovu pterosaurů na zemi

Mezi ptakoještěry neboli pterosaury patřili bezesporu největší obratlovci, jež kdy vzlétli. Ti největší z největších aktivně poletovali po obloze s až dvanáctimetrovým rozpětím. Vzduch však nebyl jedinou doménou druhohorních létajících plazů. Již mnoho let se hovoří o tom, že někteří ptakoještěři byli tak obrovští, že museli trávit značnou část svých životů na pevné zemi. A někteří z nich jsou dokonce považováni za převážně terestrické predátory, kteří svou kořist vyhledávali nikoliv v letu, ale při chůzi po všech čtyřech. Terestrickou predaci u pterosaurů měly dosud dokazovat nalezené koprolity (fosilní trus), emetolity (fosilizované žaludeční pelety) a ostatky terestrických živočichů nalezené v oblasti břišní dutiny některých létajících plazů, nicméně přímý důkaz pro ni neexistoval. Vše se změnilo nálezem stopní dráhy jihokorejského neoazhdarchiána, která byla poprvé popsána v článku vydaném 16. dubna 2026 v odborném časopise Scientific Reports. Jongyun Jung z Texaské univerzity v Austinu spolu se svými kolegy na základě této stopní dráhy popsal nový pterosauří ichnodruh, Jinjuichnus procerus. Řada stop, které doktor Jung se svými spolupracovníky podrobil analýze, však není tvořena jen stopami létajícího plaza, ale také jeho kořisti. Ačkoliv autoři studie počítají s tím, že stopy obou zvířat mohly být zanechány nezávisle na sobě, mají několik důvodů domnívat se, že skutečně může jít o ichnologický záznam pterosauřího pronásledování jakéhosi menšího čtvernožce. Stopy kořisti, snad nějakého ještěra nebo mloka, jsou totiž součástí stejného povrchu, a skutečně to vypadá, že ptakoještěr se za ní hnal. V určitém bodě stopy malého obratlovce vykazují náhlou změnu směru a značné zrychlení, zatímco se za ním pterosaurus hnal rychlostí 0,8 metru za sekundu. Přesná identita kořisti není známa; autoři studie ve svém článku píší, že z Jižní Koreje není znám jediný křídový mlok, ač stopy působí poněkud salamandrovsky; mezi bezdrápými otisky chodidel se nachází také linie po ocásku. Autoři nevyloučili ani příslušnost kořisti k ještěrům, jejichž stopy sice vypadají docela jinak než stopy mloků, ale v některých substrátech se otisky jejich prstů příliš dobře nezachovávají. Nešlo-li o ocasatého obojživelníka ani o nějakého nohatého šupinatého plaza, mohl to být suchozemský bratránek krokodýlů. V každém případě to byl drobný tvor; stopy jeho předních tlapek měří jen 1,2 centimetru, stopy zadních pak 2,7 centimetru. Celá stopní řada kořisti je dlouhá 1,13 metru. 

Původce stop ichnodruhu Jinjuichnus procerus, jakýsi neoazhdarchián, pronásleduje hypotetického mloka. Rekonstrukce Jung Seunga Yiho převzatá z webu Sci.News

Stopy předních končetin pterosauřího pronásledovatele jsou dlouhé 18,5 až 22,7 centimetru, otisky chodidel zadních končetin pak mají délku 10 až 12,3 centimetru, a ke každé čtyřprsté stopě se poté přičítá ještě 4,2 až 4,9 centimetru délky drápů, z nichž první a čtvrtý byly znatelně kratší, než prostřední dva. Příslušnost pronásledovatele ke kladu Neoazhdarchia prozradily doktoru Jungovi a jeho kolegům otisky podlouhlých, úzkých chodidel (procerus znamená v překladu z latiny "prodloužený"), jakož i znatelné stopy po drápech. Ty nevypadají příliš jako otisky drápů neoazhdarchiánů z čeledi Dsungaripteridae, a složením prstních kůstek se zřejmě zadní končetiny původce lišily i od zadních končetin pterodactyloidů z kladu Ctenochasmatidae, přestože se jim podobaly relativní délkou těchto kůstek. Otisky paty tohoto zvířete nevypadají příliš odlišně od otisků pat neoazhdarchiánů ze souvrství Haenam a Degu. Z prvního jmenovaného, též se nacházejícího v Jižní Koreji, pochází stopní dráha ichnodruhu Haenamichnus uhangriensis; původce stop byl nejspíše obrovským azhdarchidem s desetimetrovým rozpětím křídel, výškou tří metrů a hmotností půldruhého metráku. Ačkoliv zvíře, které zanechalo stopy ichnodruhu Jinjuichnus procerus, nejspíš nebylo ani zdaleka tak veliké, v mnohém se takovému obru mohlo podobat. Stopní dráha tohoto pterosaura a jeho čtyřnohé, hypoteticky mločí kořisti, byla vydána souvrstvím Jinju (či počeštěle Čindžu), tvořeným šedými až černými břidlicemi s pískovci a vzniklým v říčním až jezerním prostředí ve středním albu, před 106,5 miliony roky. K nalezení těchto stop nedošlo zrovna včera; vlastně byly odkryty už v roce 2010. V současné době se nacházejí ve sbírkách instituce Jinju Pterosaur Track Museum v jihokorejském městě Čindžu (souvrství pochopitelně nese jméno tohoto sedmisettisícového města). Je skutečně zajímavé, že pro terestrický lov pterosaurů existuje důkaz. Jistě, do budoucna se třeba může ukázat, že stopy onoho hypotetického mloka a jeho údajného pronásledovatele od sebe dělí nějaká ta stovka let, ale jistě není bláhové domnívat se, že jde o jakýsi snímek útěku drobného zvířete před ptakoještěřím lovcem. Je to další připomínka toho, že pterosauři a jejich kořist měli životy, jež mohou být připodobněny k životům dnešních lovců a jimi lovených. 

Zdroje informací pro tento článek:

New large pterosaur tracks from Korea and their implications on terrestrial behavior (Scientific Reports)

106-Million-Year-Old Pterosaur Footprints Discovered in Korea (Sci.News)

Haenamichnus (Wikipedia)

Vyšel trailer k majestátnímu paleodokumentu Surviving Earth!

Konečně! V poslední dubnový den, zrovna ve chvílích, kdy jsem dopisoval zatím poslední Dokumentární novinky, zamířil do internetových vod k obrovskému nadšení zájemců o prehistorickou přírodu trailer k léta očekávané osmidílné dokumentární sérii Surviving Earth! Nejnovější dílo Tima Hainese, tvůrce původního Putování s dinosaury (Walking with Dinosaurs) z roku 1999 a jeho pokračování, bude mít premiéru 11. června 2026 na americké televizní stanici NBC, načež o den později bude první epizoda ke zhlédnutí na streamovací službě Peacock. Pokud jste stejně jako já na Surviving Earth natěšeni, pak vám jistě v průběhu měsíců neunikly různé propagační fotografie, snímky z natáčení nebo oficiálně vydané storyboardy. Avšak vidět zvířecí hvězdy nového dokumentu o masových vymíráních poprvé v akci je něco docela jiného. Nanuqsauři bojující se sněhovou bouří, pliosaur tlačící své novorozené mládě k hladině kvůli prvnímu nadechnutí, Dimetrodon pohlížející na permskou krajinu ozářenou zpoza tmavých mračen slabým slunkem... to vše a mnohem více ožívá v první oficiální upoutávce k Surviving Earth. Pokud jste ji ještě nezhlédli, je mi ctí vám ji zde prezentovat.

Ačkoliv informací o technické stránce dokumentu je zatím po málu, a pořád není například jasné, kdo pro něj nahrál mluvený komentář v anglickém originále (tedy čí hlas nás bude sérií provázet), ví se již, že minimálně jednu epizodu Surviving Earth režíroval Duncan Singh, který má na svém kontě třeba 4. díl (Atmosphere) paleodokumentu Earth s Chrisem Packhamem z roku 2023. Kameramanem alespoň jednoho dílu má být Jack Brophy, který pracoval například na dvou epizodách vědeckopopularizační série NOVA pojednávajících o černých dírách (Black Hole Universe a Universe Revealed: Black Holes) z let 2019 a 2021 nebo na dvou dílech dokumentárního cyklu Universe z roku 2021 (konkrétně to byly epizody The Big Bang: Before the Dawn a Black Holes: Heart of Darkness). Počítačová animace seriálu má být primárně dílem společnosti Milk VFX. Co se týče samotných zvířat v Surviving Earth, dočkáme se opravdu celé plejády protagonistů z osmi rozdílných momentů v geologické minulosti naší planety. Jsou mezi nimi Ischigualastia, Dongusuchus, Diplocaulus, Kosmodraco, Cuvieronius, Saurosuchus, Cymbospondylus, Ichthyovenator, Scutosaurus, již zmínění Dimetrodon, Nanuqsaurus a jakýsi velký pliosaur, a samozřejmě také Spinosaurus, jehož mláďata uvidíme vůbec poprvé v historii paleodokumentárního filmu opeřená! Je tak skvělé být paleonerdem v této době...

Zapomeňte na velkorozpočtové hollywoodské snímky! Surviving Earth je tím, na co bychom se měli všichni těšit nejvíce! Léto 2026 bude díky tomuto seriálu nezapomenutelné!

Obrázek týdne 1. 5. 2026

Prvním Májem, dnem neodmyslitelně spojeným s odkazem chicagských dělníků, jež se přesně před 140 lety, roku 1886, postavili za osmihodinovou pracovní dobu, nám začal pátý měsíc roku (a jak jsem byl dnes upozorněn na jednom výtečném blogu, v úděsně anti-rovnostářských USA na rozdíl od našich krajin není tento den státním svátkem). Ač vám neprozradím, co jsem dělal v jeho časnějších hodinách, mohu se nechat znát tím, že v prvomájový podvečer jsem se ocitl ve středoevropských lesích, a dostalo se mi mnoha příjemných chvil se žlunami, mlynaříky a kosy. Výlet do lesů mi připomněl výtečný nový paleoart, na který jsem narazil v pondělí, a řekl jsem si, že ho tu s vámi budu sdílet. Nechte se nyní přenést do lesů plných opeřenců daleko na východě před dobrými 165 miliony roky. Autorem díla je Jorge Mario Macho Pupo, vystupující na sociálních sítích pod nickem Machuky Paleoart. 

Popisek k obrázku: Drobný světlý prostor bez porostu uprostřed ohromného jurského lesa přímo kypí životem. K zasluněným nebesům se ze země zvedá gigantický roj okřídleného hmyzu, pro který právě začalo období rozmnožování. Ze široka daleka se k tomuto snadnému zdroji nemalého množství vysoce bílkovinných soust slétávají různorodí letci, aktivní i pasivní, kteří v něm vidí příležitost, jak si naplnit vždy hladové žaludky. V levé horní části scény vidíme pterosaura druhu Darwinopterus modularis z čeledi Wukongopteridae, většinou za svou kořistí hopkajícího po zemi, ale v tuto chvíli se měnícího na leteckého akrobata. Pod ním šplhá po silném kmeni cykasu Sinomacrops bondei, velkooký zástupce ptakoještěří čeledi Anurognathidae. Připravuje se na start letu, kterým zamíří přímo do hmyzího houfu. V popředí vidíme na lesní půdě opeřeného teropoda z kladu Paraves, nesoucího název Anchiornis huxleyi. Tento maximálně 62 centimetrů dlouhý dinosaurus, pojmenovaný na počest sebeoznačeného Darwinova buldoka Thomase Henryho Huxleyho, je rychlým běžcem, a je možné, že pár okřídlených hmyzáků už také stačil slupnout. Dále za ním vidíme jeho bratránka, anchiornithida druhu Caihong juji. Do hmyzího roje se právě vrhla lovecká skupina malých ptakoještěrů druhu Jianchangopterus zhaoianus z čeledi Rhamphorhynchidae. Přesuneme-li se do pravé poloviny obrazu, pozorujeme nejprve nahoře plachtící savce druhu Volaticotherium antiquum, připomínající zdánlivě dnešní poletuchy; ty se však ve fosilním záznamu objevují teprve v oligocénu, volaticotheria patří do vyhynulého, čistě druhohorního savčího řádu Eutriconodonta. Na větvi listnáče vpravo nahoře je usazen šplhavý wukongopterid Kunpengopterus sinensis, známý obecně jako "monkeydactyl". Svítící očka v dutině kmene stejného listnáče patří anurognathidům druhu Jeholopterus ningchengensis. Do popředí zamířil Wukongopterus lii se třiasedmdesáticentimetrovým rozpětím křídel, níže letí nad zemí anurognathid Cascocauda rong s naplněným bříškem. Po kmeni stromu začíná šplhat scansoriopterygid Yi qi, šplhavý a plachtící dinosaurus nesoucí nejkratší vědecké jméno ze všech obratlovců. Ve stínu kapradin můžeme ještě pozorovat cynodonta druhu Microdocodon gracilis. Scéna se odehrává před 165 miliony let v místech, z nichž bude jednoho dne souvrství Tchiao-ťi-šan v čínské provincii Liao-ning.

To je panečku zvířat! Z čínské provincie Liao-ning bylo v posledních desetiletích popsáno zkrátka ohromující množství druhohorních obratlovců, jurských i křídových. O některých z nich jsem již na blog psal (například před pěti roky o zmíněném "monkeydactylovi" nebo několikrát o anchiornisovi, u něhož bylo zjištěno zbarvení jeho peří), o některých však nikoliv. Třeba to časem ještě napravím.

Blíží se 17. výročí založení tohoto blogu! V úterý 5. května přestane být náš Blogorgonopsid být šestnáctiletým neposedou, a promění se v lehce dospělejšího teenagera. Všechny vás zvu na oslavu! Mohu vám také slíbit, že přesně za týden, 8. května, zde na blogu oslavíme 100. narozeniny dokumentární legendy Davida Attenborougha!

Užívejte si prvních květnových dnů, a vzpomeňte si na našeho Blogorgonopsida, až nastane čas, aby opět zfoukl svíčky dortu připraveného nejen ze scutosauřích pancířů a diictodoních stehýnek!