Máme neděli 18. října, a to na mém blogu znamená jediné - vychází další, již 44. část projektu Kniha týdne! V rámci něho vás na konci každého týdne seznamuji s publikací, kterou jsem přečetl v uplynulých dnech, a stejně jako v předchozích dvou týdnech, i tentokrát jsem věnoval pozornost knize, která se týká ptáků. Protože se v ní píše mj. o městských ptácích New Yorku, rozhodně bych vám pro kontext doporučil přečíst si také knihy
Urban Abiary od Stephena Mosse a
The Book of Flaco od Davida Gessnera. Dalšími publikacemi, které se alespoň zčásti týkají ptáků a kterém jsem vám už v Knize týdne představil, jsou
Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského,
Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera,
Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla,
Čtvernozí Australané od Bernharda Grzimeka,
Výlet do třetihor od Zdeňka Veselovského a
Doteky přírody od Václava Chaloupka. Tentokrát vám představím knihu pozoruhodného ptáčkaře z New Yorku, který v ní vypráví svůj životní příběh, neodmyslitelně propletený s opeřenci nejen jeho domovského města, ale i dalších koutů světa.
Better Living Through Birding (Lepší život díky ptáčkařství) s podtitulem Notes from a Black Man in the Natural World (Poznámky od afroamerického muže v přírodním světě) je biografický memoár Christiana Coopera, amerického spisovatele, editora, televizního moderátora, komiksového scénáristy a LGBTQ+ aktivisty, vydaný v červnu 2023 nakladatelstvím Random House. Jedná se o knihu, která se v době svého vydání vyšplhala na vrchol žebříčku bestsellerů New York Times, poskytující detailní vhled do života muže, o kterém se nejen celé Spojené státy dozvěděly kvůli nešťastné události, ke které došlo v den úmrtí George Floyda; ráno onoho dne se Christian Cooper při běžném pozorování ptáků setkal s vážným rasistickým vyhrožováním od venčičky psa v newyorském Central Parku, když ji upozornil na to, že její pes musel být ze zákona připoután k vodítku. Jím pořízené záběry obtěžování, se kterým byl konfrontován, vybuchly na sociálních sítích, a solidarita s ním vedla k započetí iniciativy Black Birders Week. Ovšem Christian Cooper je mnohem více, než jen "mužem, který byl obtěžován v Central Parku". Je to celoživotní ptáčkař, milovník opeřenců všech druhů, vášnivý cestovatel a také člověk, který zanechal nevymazatelnou stopu v superhrdinském vesmíru nakladatelství Marvel Comics, pro které pracoval v 90. letech minulého století, a v širším univerzu Star Treku. Vždyť to byl on, kdo byl částečně zodpovědný za první oficiální coming out gay postavy v marvelovském světě, mutanta Northstar v komiksové sérii Alpha Flight. Již od 80. let minulého století se angažuje v monitorovací organizaci GLAAD, a za svých studentských let byl také prezidentem Harvardského ornitologického klubu. V posledních letech proslul zejména jako moderátor dokumentárního seriálu Extraordinary Birder (Pozoruhodný ptáčkař), který měl v létě 2023 premiéru na National Geographic Channel. V knize Better Living Through Birding vypráví Christian Cooper svůj životní příběh od dětství po onen moment, kdy ho při pozorování ptáků dostihl ohavný americký rasismus; píše o tom, jak se stal součástí ptáčkařské komunity v Central Parku a o lidech, kteří hráli roli v rozvoji jeho vztahu k opeřencům; o nelehkém vztahu se svým otcem, učitelem biologie milujícím svého syna, ale trpícím temnými náladami; o cestách, které během svého života Christian podnikl do Argentiny, Austrálie, Brazílie, Kanady či na Himálaj; o časech, kdy pracoval pro Marvel Comics a rozšířil jeho čarodějskou část; či o svém vztahu k mýtům a nerd kultuře, která mu v manifestaci Star Wars v jeho pubertě zachránila život. Poskytuje v ní také užitečné rady začínajícím pozorovatelům ptactva. Je to kniha plná radosti i smutku, šťastných událostí i událostí tragických, ptáčkařských úspěchů i životních těžkostí, a mám po jejím přečtení pocit ohromně cenného spojení s Christianovým životem. Všem vřele doporučuji přečíst si tuto výtečnou publikaci.
Přední obálka knihy
Better Living Through Birding, vydané v roce 2023 nakladatelstvím Random House. Zdroj:
Amazon
Prvním výsledkem práce Christiana Coopera, se kterým jsem se setkal jako raný teenager, byl Northstar. Postavu Jeana-Paula Beaubiera sice pro 120. číslo mimořádně úspěšné komiksové série
The Uncanny X-Men vytvořilo v roce 1979 hvězdné duo Chris Claremont a John Byrne, a mladý kanadský mutant, člen vládního superhrdinského týmu Alpha Flight, ke kterému dříve patřil i jistý fandy milovaný drsňák s adamantiovými drápy, měl vždy jakýsi gay coding; bylo to však až v roce 1990, kdy lidé v Marvel Comics pevně rozhodli o tom, že Northstar se ve 106. čísle komiksové série
Alpha Flight vyoutuje. Tehdy byl pomocným editorem této série právě Christian Cooper. Pomohl postavu navrátit k jejím kořenům a zároveň ji vrhnout vpřed, do nové éry, kdy Republikány v 50. letech ustanovená cenzura s ohyzdným názvem Comics Code Authority již nemohla komiksovým vydavatelstvím zakazovat určité záležitosti - včetně sexuality superhrdinských postav. Jako teenager jsem byl velice rád za to, že se Northstar v 51. čísle
Astonishing X-Men, vydaného v červnu 2012, provdal za svého přítele Kylea Jinadu; Marvel tuto událost, vůbec první gay svatbu v historii amerických komiksů, náležitě oslavil
spektakulární přední obálkou, díky níž už nebylo cesty zpět. Do tohoto bodu dospěla inkluzivita Marvel Comics i díky Christianovi. Bohužel však musím přiznat, že se do mého povědomí jeho jméno samotné dostalo až kvůli nehodě, která se mu stala 25. května 2020. V den, který otřásl nejen Amerikou, ale vůbec celým světem kvůli vraždě George Floyda v Minneapolis a který byl spouštěčem ohromně významného hnutí Black Lives Matter, byl Christian verbálně napaden vodičkou psa, Kanaďankou Amy Cooper (stejné příjmení, nejsou však příbuzní), která na něj poté, co ji upozornil na pravidla Central Parku ohledně psích vodítek, vytáhla stovky let staré rasové předsudky toho nejhoršího kalibru. Dobře si pamatuji na to, jak v důsledku této události vznikla iniciativa Black Birders Week, jak na nehodu reagovalo komiksové vydavatelství DC Comics příběhem
It's a Bird pojednávajícím o rasismu, a jak o incidentu na konci června 2020
hovořili Chris Packham, Megan McCubbin a Gillian Burke v epizodě Self-Isolating Bird Club. Rasistické obtěžování, které Christian 25. května 2020 zažil, se také stalo spouštěčem nové debaty o inkluzi a akceptanci všech lidí bez rozdílů v přírodovědných kruzích. Nelze, než ocenit Christianovo zachování chladné hlavy v situaci, v jaké by si nikdo nezasloužil skončit, a jeho následné přijímání rozhovorů pro nemálo médií, která si přála, aby
vysvětlil, k čemu tehdy došlo.
Když v červnu 2023 začal na televizní stanici National Geographic Channel vycházet šestidílný dokumentární seriál
Extraordinary Birder with Christian Cooper, seznámili se zájemci o opeřence a diváci vzdělávacích pořadů s tímto mužem mnohem lépe. Jeho cit pro ptáčkařství, jeho nadšení z opeřenců celého světa - tyto obdivuhodné kvality učinily ze seriálu okamžitý hit, těšící se kladným hodnocením na filmových webech. Samozřejmě jsem jej nemohl opomenout v
Dokumentárních novinkách, které jsem vydal 3. července, a umístil jsem ho v nich hned na první místo. Christian v tomto seriálu cestoval na Portoriku, po svém domovském New Yorku, na Havajské ostrovy, do kalifornského Palm Springs, do Washintonu D.C. a do Alabamy, a představil publiku řadu pozoruhodných ptačích druhů, od
havranů přes
orly bělohlavé po
racky a mnohé, mnohé další, a představil mu řadu ochranářských iniciativ, ochránců přírody a ornitologů, kteří ve výše uvedených oblastech dělají, co mohou, aby udrželi počty ptáků - globálně na tom v současné době ptáci vůbec nejsou nejlépe - co možná nejzdravější. Ve stejném měsíci, kdy na televizní obrazovky dorazil tento seriál, vyšla právě také kniha
Better Living Through Birding, a Christian ji propagoval mj. na platformě
Democracy Now! či v
rozhovoru s Whoopi Goldberg. Chtěl jsem si ji od té doby přečíst, ovšem dostal jsem se k tomu teprve v uplynulém týdnu, v době od pondělí 12. října do neděle 18. října 2026. A jsem velice rád za to, že jsem se do ní začetl.
Better Living Through Birding je skutečně memoárem napsaným s citem, a ačkoliv je birding nedílnou součástí takřka každé jeho kapitoly, pojednává i o mnoha dalších součástech Christianova života. Autor touto knihou vypráví celý svůj příběh - seznámíte se s jeho rodiči a sestrou, s jeho babičkou, s pozdější partnerkou jeho otce a její dcerou, s Christianovými partnery a manželem, s jeho harvardskými spolužáky a spolubydlícími z kolejí, s důležitými birdery ze Central Parku a s jeho spolupracovníky z Marvel Comics. Tato kniha je v podstatě o Christianovi a ptácích a lidech, kteří měli vliv na to, jak žije svůj život. Dotýká se v nich ale také třeba své pohanské spirituality a líčí, jaké to bylo žít v době krize AIDS. V jednu chvíli mne tato kniha přímo dohnala k slzám, konkrétně v závěru 11. kapitoly.
Better Living Through Birding má celkem 304 stran, z toho 287 stran tvoří samotná textová část knihy. Mimo Úvod a Poděkování, které dohromady zabírají pět stran, ji tvoří 13 kapitol. První kapitola, An Incident in Central Park (Incident v Central Parku), svým názvem budí dojem, že Christian vyprávění začíná právě tou nehodou, která se mu stala v květnu 2020 - ale není to tak. Tato kapitola pojednává o jeho nadšení ze zahlédnutí lesňáčka šedohřbetého v největším newyorském parku. Druhá kapitola, Blackbird (Černý pták), pojednává o anglickém termínu "blackbird" kuriózně v Evropě používaném pro kosy a v Severní Americe pro jim nikterak blízce příbuzné vlhovce, a o Christianových prvních projevech vážného zájmu o přírodu v jeho dětství. Třetí kapitola, The Book of Яamus (Яamusova kniha), poskytuje vhled do jeho cynických básniček, které psal do té doby, než se vyoutoval jako gay svým spolubydlícím na harvardské koleji; o těžkostech jeho života v closetu v dětství a pubertě, o jeho internalizaci homofobie během vyrůstání, i o jeho zkušenostech s Gay Students Association na Harvardu, kdy pomalu začínal closet opouštět. Čtvrtá kapitola, Halcyon Days (Zlaté časy), vypráví příběh o jeho zkušenostech z Buenos Aires na prvním výletu do zahraničí o samotě, který kdy podnikl, a o romantickém vztahu, který v Argentině započal s mužem jménem Alejandro. Pátá kapitola, In a Happy Place (Na šťastném místě), poskytuje vhled do jeho typického ptáčkařského dne a seznamuje čtenáře s ostatními významnými birdery ze Central Parku, včetně Rogera Pasquiera. Šestá kapitola, Knocking Down Doors in the House of Ideas (Bourání zábran v Domu nápadů), je zaměřena na jeho práci ve vydavatelství Marvel Comics v 90. letech, na jeho zkušenosti s reakcemi na Northstarův coming out a na jeho radost z psaní scénáře pro komiks o Darkholdu. Sedmá kapitola, Life Turned Upside Down (Život obrácený vzhůru nohama), vypráví příběh jeho výletu do Austrálie, uskutečněného poté, co Christian opustil Marvel; a o toleranci lidí afrického původu v Austrálii kontrastující s tamním rasismem vůči Aborigincům. Osmá kapitola, Elegy (Žalozpěv), je zaměřena na hrůzostrašné události 11. září 2001, kdy mnoho Newyorčanů přišlo o některé své známé či členy rodiny kvůli teroristickému útoku na World Trade Center. Devátá kapitola, On Top of the World (Na vrcholu světa), je vyprávěním o výletu Christiana a jeho přítele Scotta do Nepálu s cílem spatřit Čomolungmu a o jejich zasnoubení na konci této cesty; poskytuje také vhled do Christianovy spirituality, zakořeněné ve čtveřici zemských živlů. Desátá kapitola, Family Matters (Rodinné záležitosti), je o Christianově vyrůstání a o nelehkém vztahu, který měl se svým otcem. Na ni pak přímo navazuje jedenáctá kapitola, The Tragedy of Francis (Francisova tragédie), zaměřená na Christianova otce, postupné zlepšení jejich vzájemného vztahu a na poslední dny života Francise Coopera. Ve dvanácté kapitole, Another Incident in Central Park (Další incident v Central Parku), se dočtete o okolnostech rasistického obtěžování ze strany Amy Cooper, k němuž došlo v květnu 2020, a ve třinácté kapitole, Out of Alabama (Pryč z Alabamy), je zaměřena na jeho cestu za ptáky do státu Alabama. Jednotlivé kapitoly jsou přerušovány tzv. Birding Tips (Tipy pro pozorování ptáků) a pojednáními o sedmi radostech z birdingu. Kniha neobsahuje žádné doplňující obrazové materiály.
Natáčení seriálu Extraordinary Birder zmiňuje Christian hned v Úvodu. Vzpomíná na pro něj tehdy nedávné setkání s berneškami havajskými (Branta sandvicensis), na Havaji nazývanými "nene" (čtěte "nej-nej"). Stát ve 20. letech 21. století před kamerou a entuziasticky do ní hovořit o ptácích, jež pro něj byly zdrojem nadšení od dětství, bylo pro Christiana překvapivé: "Nečekaně, po letech práce v kanceláři, se shledávám, že žiji ptáčkařův sen: křížem krážem procestovávám kontinent při hledání ikonických druhů jako je nene; mám blízká setkání s nejvzácnějšími ptáky (dokonce se dostávám tak blízko, že pohlížím přes endoskop do vnitřku těla amazoňana portorického, neboli iguacy, abych mu viděl na varlata); a mám to privilegium vyprávět děsivé a inspirující příběhy o ochraně těchto ptáků - a farmářů, biologů a zcela obyčejných lidí, skutečně pozoruhodných ptáčkařů, oddaných těmto snahám - před kamerou masovému publiku." Hned nato připomíná incident v Central Parku a "větu vyřknutou, zatímco rozrušené bílé prsty poletují nad mobilním telefonem, připraveny vytočit 911 a volat policii: 'Řeknu jim, že je tu afroamerický muž, který ohrožuje můj život.' Čtrnáct slov, zachycených uprostřed šedesátidevítisekundového videa, které změnilo trajektorii dvou životů." Pro Amy Cooper, která poté, co ji Christian upozornil na jednoduché pravidlo, kterého se mají vodiči psů v Central Parku držet, aby nerušili tamní volně žijící živočichy, to nedopadlo dobře - jakmile se video, v němž Christiana rasisticky obtěžovala, stalo virálním, byla vyhozena z práce. Ale o tom Christianova kniha není: "Mohu hovořit jen za jeden z těch životů, život toho afroamerického muže: můj vlastní." Jako dítě si Christian jistě nedokázal představit, že by jednoho dne moderoval televizní dokument o ptácích; vždyť mezi zájemci o ptáky byl tehdy se svou identitou docela sám: "Jako černošské dítě v 70. letech 20. století jsem byl ve velmi bělošském světě birdingu vzácnější než datel knížecí; a zatímco jsem přitom vnitřně bojoval s tím, že jsem queer, mě ptáci odnesli pryč od strastí, jež mne dusily v closetu." Jako někdo, kdo vyrůstal s velkým zájmem o zvířata a přírodu, ale také ovlivněn nerd kulturou, se naprosto ztotožňuji s tímto tvrzením: "Byl jsem totální nerd, hltal jsem superhrdinské komiksy, sci-fi a fantasy dlouho předtím, než nerdovská kultura dobyla svět; má posedlost ptáky ten geek faktor jen exponenciálně zvýšila." To vše jej vedlo k incidentu, kvůli kterému proslul: "A birding mne dovedl přímo ke konfrontaci v Central Parku, k momentu, kdy má rozhodnutí byla informována celoživotní zkušeností afroameričana, queer a dokonce i nerda." Píše, že toto je kniha o šesti desetiletích života afroamerického queer aktivisty milujícího pozorování ptáků, a doufá, že ve čtenářích probudí zájem o birding. Jako někdo, kdo ptáky rád pozoruje, naprosto souhlasím s těmito slovy: "Birding posune vaše vnímání, přidá nové vrstvy porozumění a zprostředkování spojení: mezi zvuky a ročními obdobími, napříč dalekými místy a mezi tím, kým jsme jako lidé a divokým světem, který nás zároveň přesahuje i objímá." Pozorujte ptáky, stojí to za to.
Jak jsem už uvedl výše, název první kapitoly, An Incident in Central Park (Incident v Central Parku), může ve čtenáři nejprve vyvolat pocit, že jde o odkaz na Christianem již v Úvodu zmíněné obtěžování, se kterým se setkal v květnu 2020. To zvláště posiluje jeho dramatický popis běhu Central Parkem. Píše, jak coby afroamerický muž utíká parkem, a že nejde o nějaký volnočasový sprint; cítí, jak mu bije srdce a jak se v něm hromadí panika. Před ničím však neutíká; utíká za něčím. Na mobil mu přicházejí zprávy z Manhattan Rare Bird Alert, které ho informují o tom, kde konkrétně se v Central Parku nachází lesňáček šedohřbetý (Setophaga kirtlandii). Přidává se k dalším ptáčkařům, kteří se společně snaží pomocí dalekohledu najít tohoto pěvce, který zabloudil při cestě z Bahamských ostrovů do města, které nikdy nespí - a kde se jeho druh nikdy předtím neobjevil. "Takto byl poprvé v historii lesňáček šedohřbetý zaznamenán v Central Parku," píše Christian, "bylo to, jako byste vstoupili do své zahrady a uviděli byste divokého tygra volně se pohybujícího po vašem trávníku, nebo jako kdybyste se podívali přes okraj lodi a uviděli byste mrkající a usmívající se mořskou pannu, než se ponořila pod vlny. Nebo jako byste viděli skutečného, živého jednorožce, vystupujícího z lesa." Ze sedmi radostí z pozorování ptáků, které v této knize postupně představuje, tedy na úvod vybírá hned tu poslední, kterou nazývá The Unicorn Effect (Efekt jednorožce): "Je to vzrušení ze zahlédnutí - alespoň pro vás - tvora, který do té chvíle existoval pouze ve vaší představě." Hned nato představuje čtenářům první radost z birdingu, The Beauty of the Birds (Krása ptáků). Pro jeho vysvětlení jistě nemusím citovat žádná z Christianových slov; sám jej však vysvětluje výborně. Následně se zamýšlí nad tím, proč se z birdingu stal takový fenomén. Má za to, že pozorování ptáků je zkrátka možné všude - na savce prostě v některých částech světa tolik štěstí mít nebudete, ptáci je co do počtu druhů všude převyšují, a pokud máte rádi hmyz, největší a druhově nejrozmanitější skupinu živočichů na naší planetě, stále to neznamená, že si ho můžete užít všude - polární regiony svědčí jen malému počtu druhů, a také zima v mírném pásmu vám zrovna hmyzí bonanzu negarantuje. Ovšem ptáci jsou všude, v jakémkoli prostředí, v chladu i teplu. Spousta velkých přírodovědců začala tím, že zkrátka jako děti nebo teenageři pozorovali ptáky. Ano, ptáci jsou takovým univerzálním způsobem, jak se dostat do přírodního světa - emočně i intelektuálně. Jsou zkrátka všude, a není těžké naučit se je poznávat a pozorovat.
Ve druhé kapitole, Blackbird (Černý pták), píše Christian nejprve o ptačím druhu, u kterého jeho nadšení pro pozorování současných opeřených dinosaurů začalo - o vlhovci červenokřídlém (Agelaius phoeniceus), kterému se anglicky říká "red-winged blackbird" (ten název mi vrací vzpomínky na aligátoří díl Záhad oceánů s Jeffem Corwinem, dobrých dvanáct či třináct let zpět!). Autor se s ním poprvé v New Yorku setkal ve svých devíti, když během letní dřevařské školy vytvořil krmítko pro ptáky, jež přilákalo "nový druh vrány s červeným peřím na křídlech". Teritoriální zpěv vlhobce červenokřídlého se pak stal jeho přítelem a dodnes je pro něj prý definitivní připomínkou návratu jara. Odsud se Christian dostává k tomu, že obecný název "blackbird" je v Severní Americe užíván pro úplně jiné ptáky, než u nás v Evropě. Pro nás je "blackbird" samozřejmě kos černý (Turdus merula) z čeledi drozdovitých (Turdidae), zkrátka "černý drozd". V Severní Americe je to ale označení používané pro zástupce čeledi vlhovcovitých (Icteridae), kteří coby zástupci nadčeledi Emberizoidea ani nejsou s kosy a ostatními drozdy nějak vývojově spjati; mají blíže k lesníčkům (Icteriidae) a lesňáčkům (Parulidae), a to jsou pěvci čistě ze západní polokoule. Do jejich širší rodiny patří ještě novosvětští "vrabci" z čeledi Passerellidae; pozor, ani ti nejsou příbuzní se starosvětskými vrabci. V každém případě nazvání vlhovců "blackbirds" vycházelo zkrátka z povrchnosti evropských kolonizárorů a přistěhovalců (Christian zmiňuje i případ ptáků označovaných jako "robin"; americký drozd stěhovavý, Turdus migratorius, má vážně daleko k července obecné, Erithacus rubecula, v očích Britů "originálnímu robinovi"). Komplikované názvy a identity se pojí i s Christianovými vlastními zkušenostmi: "Jako kdokoli jiný, i já jsem musel projít aspekty své identity, a kam zapadám v sociální taxonomii, která označení mi sedí a která ne, a jak mě svět mohl misidentifikovat a můj druh dlouhodobě nesprávně přikolíkovávat. Musel jsem vyrůst v pohodlí se svou vlastní tmavou kůží v bílém světě, ve svém vlastním duhovém queer těle v éře, kdy sexualita byla vnímána pouze černobíle." Zmiňuje, jak mu pohled na komiksového superhrdinu, svaloušského chlapa v přilnavém obleku, v pěti letech vyvolal první erekci, a jak reagoval na to, když mu krátce před započetím Stonewallských riotů jeho homofobní rodiče jednou u večeře vysvětlili, co je homosexualita: "Po večeři můj mozek stále vařil tuto novou informaci. Schoval jsem se do svého pokoje. Zavřel jsem dveře s pěti slovy ve své hlavě, ale ne na svých rtech, nikdy na svých rtech, a pevně jsem zamknul příslovečné dveře skříně s tím, co zůstalo nevypověditelné: 'Ale to jsem přece já.'" Vypráví také příběh o tom, jak své rodiče - zvláště svého otce, učitele biologie - jako malý imponoval rozpoznáním straky americké (Pica hudsonia) na rodinné cestě do Britské Kolumbie, a jak imponoval ptáčkaře Elliotta v Central Parku, když se svým otcem jednou participoval v jeho birderské skupině; Christian poznal, že Elliott zaměnil bekasinu severoamerickou (Gallinago delicata) za sluku americkou (Scolopax minor). Velmi mě pobavil popis toho, že Francis Cooper svého syna popostrčil k Elliottovi, aby mu to sdělil; Elliott se přesvědčil, že Christian měl pravdu, a že skutečně učinil chybu, a malého chlapce, očividně majícího obrovskou vášeň pro opeřence, si vzal takříkajíc pod křídlo. Na konci kapitoly popisuje Christian druhou radost z pozorování ptáků: The Joy of Being in a Natural Setting (Radost z toho, že jste venku v přírodě).
Christian Cooper s působivým dravcem při natáčení seriálu
Extraordinary Birder (2023) pro National Geographic. Zdroj:
New York Post
Název třetí kapitoly, The Book of Яamus (Яamusova kniha), mě poněkud zarazil. Říkal jsem si, o co v ní asi půjde. Nepojednává o zrovna šťastné části Christianova vyrůstání. Začíná ji vzpomínkami na základní školu, kde zmínka něčí lásky k člověku stejného pohlaví byla považována za největší urážku (homofobie je na základních a středních školách dodnes velkým problémem, který by se ale dal řešit výukou o diverzitě sexuálních orientací - fakta zabíjejí předsudky!). Zmiňuje také to, že "někteří afroameričané - někteří z těch, kteří nejsou LGBTQ - zahazují gay zkušenosti, protože na rozdíl od afroameričanů mohou gayové podle libosti splynout s davem; sexuální orientace, na rozdíl od barvy kůže, může být zakryta, takže si užíváme plné benefity společnosti bez toho, že bychom trpěli diskriminací. Toto je z velké části pravda, ale vůbec to není plus pro LGBTQ lidi; mohu potvrdit po své hře, zamknut v té uzavřené rakvi, že život v closetu není žádným požehnáním. Spolu s konstantním terorem, že budete odhaleni, je closet ta nejzlověstnější kletba." Píše o tom, že pro queer afroameričany může být život zvláště těžký, když je jejich vlastní rodiny a komunity vyhánějí ("místo toho, aby vás podporovaly v dobách zkoušky, mohou se stát zdrojem vaší největší bolesti"), a že otázky jako "Kdo je více utlačován?" shledává rozčilující ("Ignoruje to zvláštní případ, kdy je gay a afroamerická zkušenost nápadně podobná: situaci afroameričanů se světlou barvou pleti, kteří mohou skrýt své dědictví, aby 'prošli' jako bílí, což je hodně podobné zkušenosti s closetem."), a píše o tom, jak mu během vyrůstání s tajemstvím pomáhala fikce. Zmiňuje svou lásku k dílům J. R. R. Tolkiena odehrávajícím se ve Středozemi (ač to Tolkien nezamýšlel, jeho fiktivní svět je plný queer metafor; loni dokonce vyšla akademická publikace rozebírající Středozem z pohledu queer teorie... Frodo a Sam, anyone?), k filmu Dark Shadows z roku 1966 a ke Star Treku v jeho původní šedesátkové podobě s Williamem Shatnerem v roli kapitána Kirka. Vzpomíná na humornou příhodu, kdy se svými rodiči a sestrou sledoval film Barbarella v autokině; jeho rodiče vůbec nevěděli, že tento sci-fi film je plný striptérských zvláštností, a scény, které Christian a jeho sestra prý nesměli sledovat, byly pro ně i tak pozorovatelné, neboť se odrážely na zadním okně auta. Velice mě dojalo to, jak se pro něj v roce 1977 stal důležitý první Star Wars film od George Lucase. Kdykoliv se trápil, sám a v depresi, zašel na ten film do kina, a prý ho onoho léta viděl devětkrát! Píše také o nově nabyté lásce ke komiksům na konci 70. let, a nepřekvapivě to byla série The Uncanny X-Men, co jej tolik dostalo. Claremontovy příběhy o mutantech, kteří se rozhodli chránit svět, který je pro jejich odlišnost nenávidí, k němu promlouvaly ("unikátní setup tohoto komiksu v superhrdinské krajině - skupina lidí, kteří se narodili odlišní od všech ostatních a zjistí své strašlivé tajemství až v adolescenci, ale přesto se snaží přežít ve světě, který je nenávidí - ke mě promlouvaly, jako bych ho sám napsal."). Do X-Menů se Christian zamiloval v době, kdy byli na vrcholu; bylo to v době, kdy Claremont a Byrne pracovali na příběhu o Dark Phoenix, jež nedlouho poté následovala Budoucí minulost (Days of Future Past). Christianova láska ke komiksům mu zůstala i v jeho vysokoškolských letech.
Seznamuje čtenáře s diverzní skupinou svých spolubydlících na harvardské koleji, a jaký na ně měl vliv jeho nerdovský zájem: "Každého jsem zaujal komiksy o X-Menech - to bylo v éře ságy o Dark Phoenix a Budoucí minulosti, dnes ikonických příběhových liních od kreativního týmu Chris Claremont/John Byrne, snadné - a jako každý dobrý dealer jsem toho využil jako vstupní drogy pro tvrdší věci. Výbava našeho pokoje na koleji byla domovem všeho od děsivé knihy Keijiho Nakazawy 'Viděl jsem to: Atomové bombardování Hirošimy, skutečný příběh přeživšího' po antologii Warrior z Velké Británie, která serializovala zvláštní, ale podmanivý komiks V jako Vendeta od tehdy málo známého komiksového spisovatele Alana Moora, který se pak stal bohem komiksů díky Watchmenům." V souvislostí s V jako Vendeta zmiňuje i gay subpříběh herečky Valerie Page, který ho dohnal k slzám; nejste jediný, Christiane, mě dohání k slzám i více než čtyřicet let poté, co byl V jako Vendeta vydán. Také mě zaujalo, že jeho židovský spolubydlící si na kolej přinesl konfederátní vlajku; Christian ho nakonec přesvědčil zbavit se jí, když mu řekl, že dát si ji na zeď před ním coby afroamerickým klukem bylo stejné, jako by si před ním coby Židem vyvěsil nacistickou vlajku (později se z nich stali dobří přátelé). Co se týče Яamuse, šlo o cynické básničky, které si Christian psal, když byl v closetu. Poté, co se začal stýkat s lidmi z Gay Students Association na Harvardu a všem svým spolubydlícím se vyoutoval, už nikdy prý žádnou cynickou básničku nenapsal. Čtvrtá kapitola, Halcyon Days (Zlaté časy), pojednává o jeho první cestě mimo Severní Ameriku - do hlavního města Argentiny, Buenos Aires. Během let studia na Harvardu - kde se věnoval především studiu politologie - Christiana zaujali spisovatelé z Latinské Ameriky, mezi nimi Jorge Luis Borges nebo Juan Rulfo, a chtěl tedy tuto část světa poznat. V Buenos Aires se k němu lidé chovali mile; na rozdíl od bělochů ve Spojených státech nebyli porteños (tak si tamní říkají) nepřátelští vůči lidem tmavé barvy pleti, a v gay baru, do kterého zašel, o něj hned mělo několik mužů zájem (lidé z židovských komunit to v Buenos Aires mají těžší, Argentina se totiž dlouhodobě potýká s antisemitismem). Autor píše: "Tak to bylo. V Buenos Aires jsem se shledal v městě plném bílých lidí, kteří po mě toužili pro mou blackness, nikoliv navzdory ní. Těžkost, s jakou jsem se to snažil pochopit, mi odhalila, co mi provedlo vyrůstání ve Státech. Strávil jsem celý život s tím, že mi říkali, že jako černošská osoba nejsem docela tak ceněný jako bělošská osoba, a na nevědomé úrovni jsem toto tvrzení internalizoval." Odsud se vrací ke svým oblíbeným komiksovým postavám, a připomíná, že i afroamerické postavy v Marvel Comics nebyly dostatečně reprezentativní; Storm byla sice první významnou ženskou hrdinkou tmavé barvy pleti, ale měla bílé vlasy (v podstatě "osoba tmavé barvy pleti je atraktivní, jen má-li světlé vlasy"), a parťák Kapitána Ameriky, Falcon, byl šíleným rasovým stereotypem. Rozhodně se nestrefuje vedle, když píše, že Avengers v 80. letech vypadali v komiksech jako "árijské bratrstvo" (všichni bílí blonďáci, až na jednoho; "Tony Stark (Iron Man), chudák chlap. Ten byl jenom bílý." No jo, jenže ten byl zas miliardář... divíte se, proč jsem i já od mala preferoval X-Meny před tou bandou blbečků z Avengers?). Také Star Trek, reprezentující budoucí svět bez rasismu, nebyl z pohledu afroameričanů až zase tak inkluzivní. Proto je reprezentace důležitá - lidé se v komiksech, próze, filmu a televizních pořadech musí vidět! Exkluze určitých lidí je nemístná; nechť si to zapamatují všichni ti konzervativní anti-woke pózeři, neschopní soucítit s podreprezentovanými lidmi z menšin. Na konci kapitoly Christian zmiňuje, co se stalo jeho příteli Alejandrovi z Buenos Aires, který úspěšně činil vše proto, aby nedostal AIDS. Bohužel zemřel na rakovinu plic.
Pátou kapitolu knihy, In a Happy Place (Na šťastném místě), začíná Christian popisem typického rána ve svém ptáčkařském životě. Vzpomíná na hledání lesňáčka stromového (Setophaga fusca) v Central Parku, a prezentuje čtenářům čtvrtou radost z birdingu, The Joy of Collecting (Radost ze sběru): "Někteří lidé sbírají známky, jiní mince; ptáčkaři sbírají nikoli skutečné fyzické ptáky (alespoň ne od časů starých přírodovědců, kteří to nepočítali, pokud to nesestřelili z oblohy puškou), ale jejich zahlédnutí. Každý ptáčkař si udržuje seznamy, ať už životní (každý druh, který za svůj život viděl) nebo denní (ptáci, které viděl dnes), za země nebo státy (ptáci vidění pod určitou jurisdikcí) nebo yardový (ptáci viděni v jeho zahradě)." Poté čtenářům představuje některé členy birderské komunity ze Central Parku, se kterými se během let dobře seznámil, a kteří na něj měli značný vliv. Jedním z nich je Roger Pasquier, kterému se Christian rozhodl říkat "Master Yoda of Central Park birding", a píše: "Když jsem mu řekl, že jsem ho takto nazval, podíval se na mě zmateně: 'Je to jedna z těch věcí J. R. R. Tolkiena, které máš rád?'" Dále zmiňuje Martyho Sohmera, prvního ptáčkaře ze Central Parku, kterého kdy Christian poznal. V době napsání této knihy byl již Marty po smrti, ale jeho přátelé zajistili, že ho v Central Parku připomíná lavička s pamětní deskou. Píše o Ramble - části Central Parku, kde později došlo k výše několikrát zmíněné nehodě v roce 2020 - jenž se proměnil z místa, kde se v minulosti setkávali gay muži vyhledávající intimitu (to dnes v době dating apps a otevřenosti hovoření o vztazích všech různých typů působí jako úplný pravěk), v ráj ptáčkařů. Zmiňuje také, že sledování filmů odehrávajících se v tropických pralesích je pro ptáčkaře vážně těžké; je naprosto pochopitelné, že jsou otřeseni z toho, když ptačí zvuky západoafrického pralesa v nějakém hollywoodském velkorozpočťáku reprezentují hlasy typických ptačích obyvatel amerických zahrad. V šesté kapitole, Knocking Down Doors in the House of Ideas (Bourání zábran v Domu nápadů), se čtenáři dozví o prvních letech Christianovy práce pro Marvel Comics, vydavatelství, jehož fikční svět vytvořili převážně lidé z marginalizovaných skupin; nechybí zmínky o změnách jmen, jež měly americkým čtenářům zajistit, že neznali židovské identity autorů svých oblíbených příběhů (Joe Simon byl Hymie Simon, Jack Kirby byl Jacob Kurztberg, a Stanleyho Liebera není nutno dále představovat). Ve slavném "Marvel Bullpen" se Christian cítil jako doma, nicméně když do vydavatelství přišel, Bob Budiansky (přezdívaný Buddha) na něj koukal s neschopností uvěřit tomu, že absolvent Harvardu chtěl pracovat na superhrdinských příbězích ("'No, jsi příliš overkvalifikovaný na tuto práci,' řekl Bob, a téměř se chichotal."). Lidé z Christianova okolí a rodiny nebyli příliš imponováni tím, že si vybral práci v Marvelu, ale jeho to bavilo, přestože jako pomocný editor příliš marvelovský vesmír nedotvářel. Velice mě pobavilo, že byl po nějaké době dosazen do pozice scénáristy evangeliánského křesťanského komiksu Illuminator, který vzešel z krátkodobé smlouvy mezi Marvelem a nějakou z milionů amerických církví. Illuminator byl superhrdina, který obdržel superschopnosti od mimozemšťanů, a čím více věřil v boha, tím více jeho tělo zářilo. Vůbec jsem před čtením této knihy nevěděl, že takovou blbůstku kdysi Marvel vyprodukoval - naštěstí se neudržela déle, než jedno číslo. Christian samotný na komiksu vůbec nepracoval rád, ale to nebyl důvod, proč byla série zabita; onen evangelián, který s tím praštěným nápadem přišel, si stěžoval na to, že Illuminator nespínal při modlitbě ruce ve "správném úhlu". Autor píše: "My marvelovští lidi jsme pokynuli, usmáli jsme se a vyměnili jsme si nevěřícné pohledy. Zbožnost lze zřejmě měřit úhloměrem." V boji o to, kdo se v Marvelu udrží, Illuminator nebo Northstar, podivný evangelián nebo cool kanadský gay, nakonec vyhrál ten druhý. Tomu se říká zdravý rozum.
Právě Northstarův coming out je hlavní náplní šesté kapitoly. Christian vzpomíná na to, jak se s Bobbie Chase a Scottem Lobdellem shodl na tom, že přišel čas, aby Northstar řekl, kým je. Nebylo to nic radikálního: "Tvůrce Alpha Flight, John Byrne, viděl Northstara jako gaye od začátku. V době, kdy scénárista Bill Mantlo přejal sérii, AIDS ničilo svět, a Northstarovy dialogy zaplnil nepříliš skrývanými záchvaty kašle; naštěstí editor zarazil tomu, aby jediná gay postava Marvelu zemřela na HIV. Zřejmě ve vzteku namísto toho Mantlo přidal pozdvižení vzbuzující odhalení, že Northstarovy tajemní rodiče byly ve skutečnosti víly (!), a superhrdinova nemoc byla způsobena jeho polovílí fyziologickou nekompatibilitou s naší smrtelnickou sférou. Postavy se zbavil tak, že ji nechal vyrazit do Země víl, kde mohla žít ve zdraví mezi svými lidmi (!!!)." Mějte na vědomí, že víla = fairy, staré označení pro gay muže, se kterým byste se v New Yorku setkali už v první polovině 20. století. Ano, toto byl Marvel 80. let (zda byl Northstar tehdy jedinou nevyoutovanou queer postavou, to je na pěknou debatu; pár Mystique a Destiny v Claremontově éře, anyone?). Christian dále píše o tom, jaké byly na Northstarův coming out v roce 1990 reakce ze stran tisku i fanoušků (někteří byli nadšení, jiní byli zase jeho exklamací "Jsem gay!" pohoršeni), a Marvel, který se chtěl vyhnout "kontroverzím" a jen akumulovat zisky (a že 106. číslo Alpha Flight prodalo - každý chtěl ten sešit mít doma!), přestal na vlnu dotazů úplně odpovídat. V samotném příběhu samozřejmě nebylo nic nezávadného, navzdory morální panice, kterou mezi určitými lidmi s určitými předsudečnými přesvědčeními vyvolal: "Samotná existence gay lidí již nemohla být považována za tabu, a předpoklad, že jakákoli zmínka gay lidí vyžaduje diskusi o explicitním sexuálním obsahu je zjevně falešná; Alpha Flight #106, s příběhem sexuálně bezpečným jako eunuch izolovaný od světa, to perfektně vyvrací." Dále Christian vzpomíná na to, jak v Marvelu opustil pozici pomocného editora a stal se tím, za čím v této společnosti opravdu šel - scénáristou dlouhodobé komiksové série. Rozhodl se psát komiks Darkhold: Pages from the Book of Sins, kterým významně ovlivnil magickou část marvelovského vesmíru, dnes tolik milovanou díky skvělému seriálu Agatha All Along z roku 2024. Darkhold vycházel v letech 1992 až 1994, a Christian v této knize odhaluje, co inspirovalo jeho hlavní postavy: "Psal jsem o tom, o čem vím, což znamenalo, že tři hlavní postavy Darkholdu reflektovaly diverzitu, se kterou denně žiji: divoká akademička, která nebyla jen černoškou a ženou, ale - a to bylo mezi hlavními postavami v komiksech vzácné - byla také stará (ač měla daleko ke křehkosti; byla trochu vytvořena podle mé 'ty jsi měl být právník' babičky); urostlý bílý chlap (alespoň jsem z něj udělal Kanaďana); a stmelující prvek, mladá italská lesb... uh, žena, která žila se svou nejlepší ženskou přítelkyní. Nejblíže, jak mi bylo dovoleno se přiblížit říci to explicitně, bylo když jí jiná postava jasně řekne: 'Takže, ty jsi d-,', načež ji ona chytí za límec a vykřikne: 'Yikes!'" Kdyby to někdo nechápal, to slovo začínající na d je dyke, slangový termín pro lesby ze 20. let minulého století. Velice mě pobavilo Christianovo vzpomínání na to, jak napsal scénář ke speciální komiksové ročence Marvel Swimsuit, která zobrazovala marvelovské postavy pouze v plavkách; do té doby byly v takových ročenkách objektifikovány (opravdu nechutně) jen ženské postavy, ale Christian v té své objektifikoval i mužské postavy ("rovnocenná příležitost pro objektifikaci", jak píše). Uvádí, že Warren Ellis pak o jeho čísle Marvel Swimsuit napsal, že "každého, kdo na sešit narazil ze vzdálenosti dvaceti stop, učinil geneticky o 3 % více gay." Christian přestal pro Marvel Comics pracovat v roce 1996, když vydavatelství zbankrotovalo; a zbytek už znáte, Marvel prodal filmová práva na své postavy různým studiím, a tak vznikly filmy jako Blade (1998), X-Men (2000), Spider-Man (2002) a další. Marvel se tedy dostal zpět na výsluní, a vrátit se do něj nakonec měl i sám Christian, ale o tom je až osmá kapitola.
V sedmé kapitole, Life Turned Upside Down (Život obrácený vzhůru nohama), píše Christian o své návštěvě červeného centra Austrálie, konkrétně Národního parku Uluru-Kata, nedlouho poté, co poprvé opustil Marvel Comics. Zmiňuje, jak ho nad pouští uprostřed noci učarovaly hvězdy, a jak se kvůli tomu ztratil, až narazil na paní, která zrovna jela přes poušť domů, a jejíž manžel byl shodou okolností amatérským pozorovatelem hvězd, majícím doma svou vlastní drobnou obzervatoř.
Christian Cooper pomáhá Annabelle, obyvatelce předměstí kalifornského Palm Springs, při přípravě cukrové vody pro kolibříky při natáčení seriálu
Extraordinary Birder (2023). Zdroj:
Assignment X
