Oficiální trailer hry Prehistoric Kingdom s Nigelem Marvenem!

"What if time could be rewritten? What if we could bring back the wondrous creatures extinction left behind? What if you could run your own Prehistoric Kingdom?"

Těmito slovy uvádí Nigel Marven první exkluzivní trailer vysoce očekávané dinosauří hry!

"Reminds me of mine back home!"

Všichni přece víme, že nejoblíbenějším dinosaurem Nigela Marvena je Microraptor! Abych řekl pravdu, když byl včera tento trailer vydán, a já v něm uslyšel Nigelův hlas, zešílel jsem. Bylo to tak krásné překvapení, vůbec jsem nečekal, že by můj nejoblíbenější moderátor přírodovědných pořadů, dobrodruh a filmař, jehož fanouškem jsem už nějakých patnáct let, mohl mít co do činění s touto chystanou počítačovou hrou. Dokonce se teď na sociálních médiích vynořily spekulace, že Nigel nemusí být jen vypravěčem traileru, ale možná jeho hlas uslyšíme i ve hře samotné, to však dosud nebylo potvrzeno. Je každopádně naprosto úžasné, že Nigel opět pracoval na něčem s dinosaury. Od té doby, kdy ho před jedenácti roky v seriálu Pravěk útočí zabil Giganotosaurus, nedostalo se mu bohužel znovu s prehistorickými živočichy "pracovat", tedy až doteď. Podle mě je to úžasný doplněk Nigelovy práce, která sestává hlavně z televizních pořadů, nicméně tento rok poprvé ve své kariéře neměl možnost natáčet své dokumenty, a proto se svým kamarádem Rogerem natáčel spíše krátká videa se svými domácími mazlíčky, která jsou vydávána na Twitteru. Teď je ale Nigel zpět u dinosaurů, ačkoliv ne v televizi, ale na obrazovkách počítačů - a kdo ví, třeba opravdu jeho hlas nezazní jen v traileru, ale i ve hře samotné! To by byl pro nadšeného Marvenova fanouška jako jsem já nejen splněný sen, ale zřejmě i šok, při kterém bych asi úplně ztratil rozum... Víte, jak to myslím.

Prehistoric Kingdom je hra vyvíjená společností Blue Meridian. V roce 2021 má být uvedena publisherem Crytivo Games na službu Steam. Jedná se o horce očekávanou budovní strategii, ve které bude hráči udělen zdánlivě jednoduchý úkol; vybudovat park s dinosaury a dalšími pravěkými zvířaty, spravovat ho, rozšiřovat ho, a o samotná zvířata v něm se starat. Samotný proces samozřejmě jednoduchý nebude, a jak nás Nigel v traileru varuje při útěku T-Rexe z výběhu, půjde-li něco špatně, může to dopadnout katastrofálně (Nigel ví, o čem mluví, viz jeho zkušenosti s Matildou). Někteří fanoušci trochu přirovnávají Prehistoric Kingdom ke hře Jurassic World: Evolution z roku 2018, nicméně v celé své podstatě se do značné míry bude zřejmě podobat třeba i hře Jurassic Park: Operation Genesis z roku 2003 (a mnoha dalším) - jak už jsem uvedl, půjde prostě o hru, ve které bude hráč budovat zoo s vyhynulými živočichy. Prehistoric Kingdom má být uvedeno někdy ve druhé čtvrtině příštího roku, a v "early access" bude obsahovat celkem 22 rozličných prehistorických živočichů.

Diplodocus ve hře, obrázek z Prehistoric Kingdom Wiki

Mezi nimi budou například Tyrannosaurus, Lambeosaurus, Diplodocus, Triceratops, Styracosaurus, Argentinosaurus, Plateosaurus, Miragaia, Smilodon, Coelodonta antiquitatis, Mammuthus primigenius a další. Původně měl být v "early access" verzi také Nothronychus, nakonec byl z ní však vyřazen. Grafika se mi jakožto někomu, kdo počítačové hry v současné době hraje už jen čas od času, a ne zrovna každý týden, jeví naprosto úžasně. Modely jednotlivých zvířat, krajina, ohrady, lidští návštěvníci... To všechno se mi moc líbí, takže už se nemůžu dočkat, až Prehistoric Kingdom vyjde!

Národní muzeum přírodní historie v Chile

Do rubriky Muzea, výstavy, zoo a dinoparky jsem nenapsal nic nového od konce dubna, což mě popravdě docela překvapuje! Nadešel již čas napsat o dalším pozoruhodném místu, které bych jednoho dne rád navštívil, a opět se bude jednat o muzeum... Připravte se, jízda začíná!

Národní muzeum přírodní historie v Chile, španělsky Museo Nacional de Historia Natural, představuje nejrozsáhlejší sbírku přírodních exponátů v celé zemi. Nachází se v Parque Quinta Normal, velkém městském parku v Santiagu, hlavním městě Chile, nedaleko Muzea památky a lidských práv (Museo de la Memoria y los Derechos Humanos). V Chile se pak nachází už jen jedno další muzeum, asi není překvapivé, že také v Santiagu, a to sice Národní muzeum umění (Museo Nacional de Bellas Artes); to je pro změnu umístěnu v městském parku Parque Forestal. Národní muzeum přírodní historie v Chile je v podstatě jedním z nejstarších jihoamerických přírodovědných muzeí. Bylo založeno 14. září 1830 francouzským botanikem Claudem Grayem, přičemž bylo schváleno chilskou vládou. Původně se zaměřovalo na biologii a geografii Chile, v roce 1889 pak byly zřízeny části pro botaniku, zoologii a mineralogii. To bylo ale už čtrnáct let po dostavění současné budovy, jež v letech 1875 a 1876 sloužila jako palác světové výstavy Exposición Internacional de Santiago, při níž byly návštěvníkům v Parque Quinta Normal předváděny tehdy nejnovější technologické a vědecké objevy. Svůj první bulletin vydalo muzeum v roce 1908; je publikován dodnes pod názvem Boletín de Museo Nacional de Historia Natural. Obrovským přínosem byl v minulosti pro muzeum sběr měkkýšů. V roce 1782 dodal Juan I. Molina instituci exempláře celkem 11 druhů, těmi a dalšími se pak zabývali francouzští zoologové, kteří přijeli do Národního muzea přírodní historie v Chile tyto živočichy zkoumat. Ovšem asi největším tahákem muzea jsou mumifikované pozůstatky lidí z prekeramické jihoamerické kultury Chinchorro, jež existovala mezi lety 9000 a 3500 před naším letopočtem. Jedná se o nejstarší dosud nalezené lidské mumie, jsou asi o dva tisíce let starší než ty egyptské! Nejstarším ostatkem z řad mumií Chinchorro je mrtvola z pouště Atacama, datující se do roku 7020 před naším letopočtem. Národní muzeum vlastní 15 mumií, k jejichž zachování dávní obyvatelé Chile užili různých technik. V roce 2016 byly tyto mumie zkoumány pomocí výpočetní tomografie (CT scan). Antropologie je také jedním z oborů, které Národní muzeum přírodní historie v Chile pokrývá; v antropologické expozici mohou návštěvníci obdivovat různé předměty vyrobené původními obyvateli Chile, kupříkladu etnickými skupinami Mapučů, Aymarů nebo Selk'namů a dalších. Mimoto je zde přítomna i sbírka glyfů rongorongo z Velikonočního ostrova, jenž je ostatně geograficky i historicky jedním z nejzajímavějších míst v celém Chile. V herbáriu muzea se nachází přibližně 3700 druhů rostlin, a je v něm umístěno 90 % typových exemplářů chilských specií. Zoologická část je zase domovem čtrnácti typových exemplářů, na základě nichž byly dané druhy popsány (jedná se především o ryby). Centrální hale dominuje obrovitá, 17 metrů dlouhá kostra plejtváka obrovského, nechybí ale ani vycpaniny pum nebo kondorů andských, národního symbolu země. Každého paleontologického nadšence jistě zaujmou někteří dinosauři, jež má muzeum ve svém vlastnictví. Jedním z nich je Carnotaurus, jehož kostra se řadí k nejzajímavějším exponátům v budově, dinosauřích druhů je zde však více. Dalším tahákem je třeba model Macrauchenie v životní velikosti. Jedna expozice se zabývá přímo geografií a přírodou Ostrovů Juana Fernándeze, zajímavá může však být i výstava chilského dřeva. Pokud by se Vám někdy poštěstilo podívat se do Chile, přičemž byste asi takřka určitě alespoň pro začátek zamířili do jeho hlavního města, navštivte Národní muzeum přírodní historie, určitě je to moc pěkné místo a uvidíte v něm spoustu unikátů.

Knihy o pravěku: Pravěký člověk

Předchozí část projektu Knihy o pravěku, který v podstatě s přestávkami běží už deset let, jsem napsal v první polovině července, tedy před nějakými dvěma a půl měsíci. Doma mám ale ještě spoustu knížek, které jsem ani nezmínil, takže už tu pauzu nebudu protahovat, a popíši Vám další z nich...

Pravěký člověk je kniha napsaná Vratislavem Mazákem a ilustrovaná Zdeňkem Burianem, vydaná nakladatelstvím Fénix v roce 1992. Jak její název napovídá, zabývá se prehistorickými druhy člověka a celkově jeho evolucí. Obsahuje popisky rozličných prehistorických primátů, kteří patřili do naší vývojové větve, ale i podrobnější texty, zvláště na začátku knihy. Publikace je rozdělena na následující kapitoly: Primáti se představují, První primáti, Fayum - kolébka hominoidů, Lidoopi z třetihor, Primát v uhlí a superlidoop, Proces polidštění - hominizace, Požírači semen a lidští hominidi, První lidé, Vývoj člověka pokračuje, Poslední článek řetězu a Člověk moudrý?, načež následuje Obrazová část, po ní pak tabulka s názvem Geologické éry a období, a poté samozřejmě doplňující seznam literatury zabývající se podrobněji některými tématy rozebíranými v této knížce, a rejstřík. Kapitoly Primáti se představují a Člověk moudrý? tvoří první část knihy v rozsahu od 7. po 53. stranu, a Vratislav Mazák v nich popisuje například to, jak hledání vyhynulých lidských předchůdců vlastně začalo, jak důležití byli v tomto směru Charles Darwin, Thomas Henry Huxley či Eugéne Dubois, jak se liší chrup poloopic a úzkonosých, jak docházelo k objevování různých druhů lidí, od Homo habilis a Homo ergaster po Homo sapiens steinheimensis a Homo sapiens neanderthalensis, jak se tyto druhy lišily velikostí mozku, celkovou stavbou těla, jaké nástroje vytvářeli apod. Obrazová část knihy je nejdelší; obsahuje celkem 64 tabulí od strany 56 po stranu 183, přičemž každá je doplněna o obrázek Zdeňka Buriana. Jeho rekonstrukce prehistorických primátů vznikly ve spolupráci s Vratislavem Mazákem, s doktorem J. Wolfem a s profesorem J. Augustou. Obrazová část je nejbarevnější a také se nejpodrobněji zabývá některými již předem zmíněnými druhy. Slouží v podstatě jako podrobnější doplněk k první části knihy, ostatně nad každým popiskem se nad relativně tlustou linkou nachází název té či oné kapitoly. Prvním primátem popisovaným a zobrazeným v Obrazové části je Plesiadapis gidleyi; je popisován v rámci kapitoly První primáti. Vedle druhového názvu zvířete je uvedeno příjmení autora popisu a rok, kdy byl vypracován, načež následuje samotný popisek. U některých druhů (například u mesopitheca) uvádí autor i zubní vzorec. Text o daném druhu primáta je zpravidla uveden na levé straně, na straně pravé se pak nachází obrázek, nicméně v několika případech je tomu trochu jinak, a to sice u širokých obrázků, jež jsou rozprostřeny po obou stranách, a text se nachází nad nimi (například v části Homo erectus - Tradice výroby kamenných nástrojů). Posledním popsaným druhem je Homo sapiens sapiens, Obrazová část tím ale nekončí, neboť je doplněna o několik dalších částí; například Mamuti táhnou, Pohřeb lovce mamutů nebo Chýše lovců mamutů. Podrobněji se zabývají určitými částmi života našich několik tisíc až několik desítek tisíc let starých předchůdců, mnohdy i z našeho území. Zvláště s některými zde vyobrazenými obrázky jsme se již mohli setkat v knihách Lovci mamutů od E. Štorcha nebo U pravěkých lovců od J. Augusty. Na konci knihy jsou umístěny dvě geologické tabulky; Stratigrafická časová tabulka, obsahující všechna geologická období, včetně jednotlivých geologických period prvohor, druhohor a třetihor, a pochopitelně jednotlivé epochy třetihor a čtvrtohor, a pak Přehled časového rozdělení čtvrtohor, zahrnující všechny jednotlivé glaciály. Od roku 1992 se naše znalosti prehistorie člověka a jeho předchůdců ještě zlepšily, přesto však kniha Pravěký člověk zahrnuje obrovské množství nepostradatelných faktů. Obrázky Zdeňka Buriana jsou její nedílnou součástí, a dodávají jí o to větší kouzlo. Je to podle mě naprosto nádherná knížka!

Základní údaje:

autor: Vratislav Mazák,

rok vydání: 1992,

počet stran: 191.

I nadále hodlám psát o knížkách o pravěku, těšte se na další články!

Cryptid Hunters Dark - Druhý trailer

Bývali to dobrodruzi. Bývali to hrdinové. Teď jsou to teroristi.

Již brzy...

Projekt Velociraptorinae: Linheraptor

Jak jsem slíbil, Projekt Velociraptorinae pokračuje už necelý týden poté, co začal. Tato část bude pojednávat o Linheraptorovi, dromaeosauridním dinosaurovi, který byl objeven v roce 2010, a já si moc dobře pamatuji, že jsme tehdy o něm na blozích dost psali (začal s tím Theropoda, který většinu z nás, šílenců blogujících o dinosaurech, na tento objev upozornil). Je tedy pro mě potěšením se k tomuto zvířeti vrátit, a po deseti letech o něm napsat poněkud delší článek...

Rod: Linheraptor

Druh: L. exquisitus

Výskyt: Vnitřní Mongolsko, Čína

Období: pozdní křída, před asi 75 miliony let.

Linheraptor exquisitus, "nádherný lupič z Linhe", žil na území dnešní autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko v Číně v období pozdní křídy stupně kampán. V roce 2010 byl popsán Xu Xingem a jeho kolegy na základě takřka kompletní fosilizované kostry, nalezené o dva roky dříve Jonahem H. Choinierem a Michaelem Pittmanem. Nález byl učiněn v souvrství Bayan Mandahu, jež se nachází nedaleko mongolského naleziště Djadokhta, které vyneslo na světlo světa další velociraptoriny stejného stáří, rody Tsaagan a Velociraptor. Kostra zvířete byla neporušená, nestlačená, a jde o jednu z mála dosud odkrytých kompletních koster dromaeosauridů (první téměř úplná kostra dromaeosaurida nalezená v Gobi od roku 1972). Proto se také Xu Xing a jeho spolupracovníci rozhodli dát zvířeti druhový název exquisitus. Samotný rodový název odkazuje na distrikt Linhe ve Vnitřním Mongolsku, kde se místo jeho nálezu, Bayan Mandahu, nachází. Linheraptor byl nejblíže příbuzný rodu Tsagaan; oba měli v lebkách velká maxilární fenestra, tedy otvory na horní čelisti, blízko čenichu. Někteří odborníci měli v letech 2011 a 2012 dokonce za to, že Linheraptor a Tsagaan jsou si tak podobní, že by měli být klasifikováni jako jediné zvíře, a to sice jako rod Tsagaan, nicméně v roce 2015 tuto domněnku Xing, Pittman a ostatní vyvrátili. Linheraptor byl vzhledem dosti podobný ptákům, byl zcela jistě opeřený, a jeho přední končetiny byly zřejmě pokryty dlouhými, výraznými pery, ostatně stejně jako ocas. Měřil 1,8 metru na délku, tedy tolik, kolik má na výšku dospělý člověk, a jeho hmotnost se pohybovala okolo 25 kilogramů, takže to byla skutečně lehká váha. Byl to vysoce rychlý dravec, schopný nejspíše překvapivého zrychlení, a podobně jako Velociraptor při běhu používal opeřené přední končetiny a ocas k náhlé změně směru. Lovil malé ceratopsidy, jakými byl například Protoceratops. Smečky Linheraptorů si tak nejspíše konkurovaly s Velociraptory a Tsagaany, podobně jako si dnes konkurují lvi a hyeny v afrických savanách. Na obou zadních končetinách měl Linheraptor zahnutý srpovitý dráp, charakteristický znak dromaeosauridů. Ten užíval při lovu, pravděpodobně však hlavně tehdy, když se zaměřoval na menší kořist, kupříkladu malé savce. Podle výzkumu z roku 2020 totiž velociraptorini používali zahnuté drápy při lovu jinak než zástupci podčeledi Unenlagiinae. Tvory, se kterými se Linheraptor před pětasedmdesáti miliony let v Bayan Mandahu potkával, byli například paraligatorid Shamosuchus, multituberkulát Kryptobataar, placentál Kennalestes z nadřádu Leptictoidea, ceratopsiáni Protoceratops a Magnirostris, troodontid Linhevenator, oviraptorid Machairasaurus nebo také jakýsi dosud nepopsaný druh sauropoda.

Obrázky jsou z webů Dinopedia a Pinterest. Pokusím se další část tohoto projektu napsat opět v dohledné době...

Obrázek týdne 25. 9. 2020

Je to zvláštní, ale září se nám už blíží ke konci. Myslím, že většina z nás není úplně nadšena z toho, jak naše životy ovlivňuje současná pandemie, zasahující nejen Česko zřejmě ještě tvrději než dříve. Ani nevíme, jak se naše životy třeba v příštích týdnech změní. O to příjemnější je pro mě procházet na Twitteru nové obrázky paleoartistů, které sleduji, obdivovat jejich nová díla a chvílemi tak zapomínat na to, co se venku děje. V neděli zveřejnila paleoartistka Ida jednu ze svých nových maleb, a ta se mi zalíbila natolik, že jsem si nemohl odpustit ji zařadit mezi Obrázky týdne. Podotýkám, že na jejím twitterovém účtu najdete spoustu dalších krásných obrázků.

Popisek k obrázku: Samice pravěkého koníka rodu Merychippus krmí mateřským mlékem své několik měsíců staré mládě. Přitom obezřetně pozoruje své okolí, není však nikterak vyplašená, neboť to nevypadá, že by na ně zrovna v tuto chvíli měl zaútočit nějaký krvežíznivý predátor. Po obloze poletuje skupina prehistorických supů a pátrá po snadném, nejlépe již naservírovaném obědě. Srst mláděte merychippa je zdobena více pruhy, díky nimž v možné nepřítomnosti své matky, jíž se však po většinu času odmítá pustit, splývá se suchými travinami severoamerických prérií. Scéna se odehrává na území amerického státu Nebraska před 16 miliony let.

Všechny malby, které Ida na svém twitterovém účtu vydává, jsou digitální. Vypadají podle mě úžasně. Možná ještě v budoucnu do Obrázků týdne některé z jejích maleb zařadím!

V brzké době bude pokračovat Projekt Velociraptorinae, který začal na konci minulého týdne. Jinak také budu dále psát články o nových objevech ze světů zoologie a paleontologie... A brzy se možná přiřítí ještě něco...

Dva nově objevení obojživelníci z Jižní Ameriky

V posledních dnech byly ohlášeny objevy nových druhů obojživelníků, případně, a snad přesněji, tedy byly publikovány výsledky studií, jež se jimi zabývaly, a samotná zvířata byla vědecky popsána. Zase jsem se tedy po nějaké době rozhodl napsat krátký článek popisující několik oněch nově nalezených druhů. Tentokráte to budou dva odlišné druhy žab.

Pro vědu nyní zřejmě nejnovějším druhem obojživelníka je Atelopus moropukaqumir z čeledi ropuchovitých (Bufonidae), popsaný Césarem Rodolfem, Alessandrem Catenazzim, Valií Herrerou-Alvou, Vladimirem Díazem a Ernestem Castillem v žurnále Zootaxa. Žije v deštném pralese v lokalitě Anchihuay v distriktu Anco a departmentu Ayacucho na území jižního Peru. Této oblasti dominují Andy, a proto není divu, že A. moropukaqumir je jakousi "vysokopolohovou" ropuchou; vyskytuje se v nadmořské výšce 2000 až 2150 metrů nad mořem. Bohužel je zdejší unikátní habitat ve velkém nebezpečí, i zde jsou totiž káceny stromy ve velkém. To navíc není jediný problém, se kterým se A. moropukaqumir potýká. Herpetologický tým zodpovědný za jeho popis totiž při práci v lokalitě zaznamenal i přítomnost nechvalně proslulé houby Batrachochytrium dendrobatidis, která, jak je známo asi každému zájemci o přírodu, způsobuje závažnou nemoc chytridiomykózu, jež zabíjí obojživelníky. Zoosporami se šíří mezi svými hostiteli, a ty dokáží přežít při teplotě 4°C až 25°C, mohou být tedy k nalezení prakticky kdekoliv. Chytridiomykóza představuje nebezpečí pro obojživelníky po celé planetě, ne pouze v neotropech, ačkoliv je tato oblast rozhodně jedním z jejích "horkých míst". Zatím není známo, jak moc je A. moropukaqumir ohrožen, vzhledem k tomu, že jde však o druh žijící v jedné izolované a vyhlídkově nepříliš příznivé oblasti, je možné, že se brzy ocitne na pokraji vyhynutí. Samice tohoto druhu měří 21,5 milimetru na délku, samci jsou v průměru jen o jednu desetinu milimetru delší. Celkově se vzhledem A. moropukaqumir podobá druhu A. erythropus, dalšímu endemitovi horských pralesů Peru, popsanému Georgem Albertem Boulengerem v roce 1903. 

Druhým nově objeveným druhem, se kterým se seznámíme, je Amazophrynella gardai. Tyto malé ropušky (tedy opět čeleď Bufonidae) žijí v pralesích Guayanského štítu. Sarah Mangia, Diego José Santana a Ricardo Koroiva jej popsali na základě zkoumání morfologie a sběru molekulových dat bezocasých obojživelníků ve státu Pará na severu Brazílie. Překvapivě se jedná o jednoho z největších druhů celého rodu Amazophrynella; samice, které jsou pochopitelně větší, měří 22,9 až 24,4 milimetru, kdežto drobnější samečci dosahují délky od 16 po 17,8 milimetru. Samci nejmenších druhů tohoto rodu naopak měří jen nějakých 12 milimetrů - to je průměr docela malé náušnice! Zajímavé je, že A. gardai je součástí teprve nedávno objevené evoluční linie v tom smyslu, že se počet druhů rodu Amazophrynella v tomto století nesmírně rozrostl. V minulém století totiž byly popsány jen dva druhy těchto ropuch, všech ostatních deset pak bylo popsáno teprve v posledních dvaceti letech. Když bylo s jedním samcem při pořizování fotografií manipulováno, ztuhly mu končetiny, pak strnul celý a předstíral smrt (tonická imobilita nebo též tanatóza). Podobně se při nebezpečí chová i příbuzný i druh A. minuta, jinak je tento způsob ochrany před predátory docela běžný i mezi jinými obratlovci (od obojživelníků přes plazy až po savce, jako jsou vačice). A. gardai žije v deštných lesích v nadmořské výšce 500 až 2000 metrů nad mořem. Předpokládá se, že období rozmnožování probíhá u tohoto druhu na začátku roku - samci a samice spolu byli viděni v únoru, odborníkům se ale nepoštěstilo slyšet samce při skřehotání. Druhové jméno této ropuchy ctí profesora Adriana Antonia Gardu, významného herpetologa, zabývajícího se neotropickými bezocasými. 

Všechny fotografie použité v tomto článku pocházejí z webu Species New to Science. Nádherní malí obojživelníci, že? Doufejme, že nevyhynou. Myslím si, že minimálně Atelopus moropukaqumir může být ve velkém nebezpečí vyhynutí, neboť příbuzný a výše zmíněný druh A. erythropus klasifikuje IUCN jako kriticky ohrožený!

Dianne Edwards

Zdroj obrázku: https://royalsociety.org/people/dianne-edwards-11376/?commitee=/about-us/committees/research-professorships-panel-200/

Dianne Edwards (narozena v roce 1942) je významná britská paleobotanička, zabývající se především rostlinnou kolonizací souše ve starších prvohorách a také interakcemi mezi primitivními rostlinami. Narodila se ve Swansea na jihu Walesu a vyrůstala hlavně na poloostrově Gwyr (anglicky Gower) na jihozápadě země, kde měli její rodiče bungalov. Zájem o fosilie v ní probudilo zkoumání trojrozměrných zkamenělin rostlinných částí v pyritu. Rozhodla se studovat botaniku a věnovat se především vyhynulým druhům rostlin a jejich evoluci. Stala se ředitelkou School of Earth and Ocean Sciences na Univerzitě v Cardiffu. Její výzkum se zaměřoval především na ty nejstarší druhy rostlin nalezené ve fosilním záznamu na území Spojeného království. V roce 1979 například popsala ranou, mechu podobnou rostlinu rodu Tortilicaulis, která na území Walesu žila v pozdním siluru až raném devonu. Její fosilie byly odkryty v lokalitě Ludlow Lane. Edwards se původně domnívala, že by tato rostlina mohla být bryofytem, což však dnes není uznáváno. V současní době je Tortilicaulis poněkud kontroverzně řazen do třídy Horneophytopsida. Hojně se zabývala fosiliemi rostlin nalezenými v sedimentárních horninách Rhynie chert ve Skotsku, datujících se do raného devonu. Edwards zkoumala jak velké fosilie, tak ty mikroskopické, z jižního Walesu a hranic s Anglií. Mezi její největší a nejvýznamnější objevy patří nález vaskulárního pletiva v Cooksonii; zároveň také popsala dva druhy této poněkud dosti známé rané rostliny, a to sice C. caledonica (v roce 1970) a C. banksii (v roce 2012). Některé zdroje uvádějí i třetí druh, a to sice C. cambrensis, jehož popis údajně zhotovila v roce 1979. Dále se věnovala výzkumu průduchů u primitivních prvohorních rostlin. Kromě již zmíněných druhů Cooksonie nebo Tortilicaulise popsala také poměrně záhadný druh Nematothallus williammi, a to v roce 2013. Dosud není jisté, co je vlastně Nematothallus zač; některé fosilie tohoto rodu mohly patřit červeným řasám, jiné zase připomínají lišejníky. Skupina Nematophyta je tzv. "wastebasket taxon", který byl vytvořen jen proto, aby tyto fosilie mohly být dočasně klasifikovány. V roce 2006 popsala rod Danziella, který žil před 420 až 390 miliony lety, a spolu s Lim popsala také tracheofyt rodu Demersatheca o deset let dříve, v roce 1996. Právě díky výzkumu Dianne Edwards dnes víme o prvohorních rostlinách mnohem více, než kdy se mu začala věnovat; výrazně rozšířila naše znalosti historie života na této planetě. Není divu, že za svou mnoho desítek let trvající aktivní práci obdržela řadu prestižních vyznamenání. Tím pravěpodobně nejvyšším je Řád britského impéra, který jí v roce 1999 udělila samozřejmě britská královna Alžběta II. V roce 1996 se Dianne Edwards stala členkou Královské společnosti, a zařadila se tak mezi významné výzkumníky, jakými byli Charles Darwin, Albert Einsten, Isaac Newton či mnohem později Brian Cox a Elon Musk. V letech 1996 a 1998 byla prezidentkou Paleontological Association. V roce 2004 byla Dianne Edwards udělena Lyellova medaile, v roce 2010 pak byla jmenována viceprezidentkou pro vědu, technologii a medicínu v Learned Society of Wales, společnosti, kterou sama pomáhala zakládat, a v letech 2012 až 2015 byla zase prezidentkou Linnean Society of London. V roce 2014 ještě získala titul PhD honoris causa na Fakultě vědy a technologie na Uppsalské univerzitě ve Švédsku. Roku 2019 pojmenoval Retallack nově objevený rod primitivních rostlin ordovického stáří Edwardsiphyton na její počest. Přínos Dianne Edwards nejen světu paleobotaniky a botaniky celkově je ohromný.

Život na Venuši?

Před několika dny vyšly v žurnále Nature Astronomy výsledky pozoruhodného výzkumu, prováděného mezinárodním týmem astronomů. Podle něj by na Venuši mohl existovat život. Vědci totiž identifikovali v atmosféře Venuše fosfan, a ten má asociaci s životem, konkrétně s mikroorganismy, alespoň tedy u nás na Zemi. Produkují ho třeba mikroby ve střevech tučňáků, v určité míře se vyskytuje i v bažinách a močálech, v prostředích chudých na kyslík. Fosfan lze samozřejmě vytvořit i uměle, na Venuši ale žádní potenciální inteligentní strůjci této látky nežijí, a zrovna tak tam nežijí tučňáci nebo mikroorganismy z mokřadů. Venuše je nehostinnou planetou s velmi nepříznivou atmosférou, jež je jedovatá, proto je poněkud překvapivé, že je její složkou i fosfan. Odborníci si ale nedokáží vysvětlit, jak jinak by na planetě vznikl, než jako produkt živých organismů. Přesto je dobré hned nejásat, a podívat se na vše zblízka a s trochou vědecké skeptičnosti. Jak by na Venuši s jedovatou atmosférou vůbec život mohl existovat? Děsivou pravdou zůstává, že "oblaka" pokrývající tuto planetu jsou ze 75 až 95 % tvořena kyselinou sírovou, a to je jednoduše látka, která má na buněčné struktury na Zemi velice negativní dopad, přijde-li s nimi do styku. Jediné možné vysvětlení je, že se mikroby potenciálně žijící na Venuši naučily během evoluce, vlastně už na začátku existence, vypořádat, a to tak, že si vyvinuly jakési mikroskopické brnění z látek vůči kyselině sírové odolných, nebo mají úplně jinou biochemii než organismy na této planetě. To je samozřejmě také možnost; existuje-li jinde ve vesmíru život, pak určitě ne ve formách, jež si představujeme. Podle doktora Williama Bainse si mohly jakýsi ochranný obal vyrobit mikroorganismy žijící ve vodě, aby se však ubránily před kapénkami kyseliny, musely by zůstat obaleny po celý svůj život, a nebyly by schopny přijímat potravu, což je, jak sám řekl v rozhovoru pro Sky At Night, skutečný paradox. Celý tým přistupoval ke svému objevu i jeho zveřejnění v médiích velmi opatrně; ani jeden z vědců neuvedl, že nalezli život na Venuši. Spíše je tu jakási možnost, jen díky nálezu určité látky asociované s živými organismy. Řekněte ale, nebylo by úžasné, kdyby se přišlo na to, že na té planetě s povrchem o teplotě 400°C a s atmosférou z 96 % tvořenou oxidem uhličitým, existuje život? Ještě dlouho se asi nedozvíme, zda tomu tak skutečně je nebo ne. Ve 30. letech 21. století má ale NASA provést misi na Venuši. Při ní bude na "sesterskou planetu Země" vypuštěn buď aerobot nebo jakýsi instrumentovaný balón. Možná tedy budou nasbírány vzorky z atmosféry a půdy Venuše, a vědečtí odborníci se z nich dozví víc. Možnost života na Venuši tu ale je, a ačkoliv nic není stoprocentně jisté, může v nás evokovat hlubší zájem o vesmír, a připomíná nám, že možná jakožto tvorové z této planety nejsme tak úplně výjimeční.

Pharyngolepis

Pharyngolepis byl poměrně zvláštním druhem bezčelistnatce, který žil v mořích v období pozdního siluru. Jedná se pravděpodobně o jediného platného zástupce čeledi Pharyngolepididae, která patřila do podřádu Birkeniiformes, jenž dále zahrnoval také rody Pterygolepis nebo Saarolepis, a třídy Anaspida, úspěšné skupiny bezčelistnatých rybovitých obratlovců, jež existovala od počátku siluru po začátek devonského období. Fosilní pozůstatky Pharyngolepise byly nalezeny v Norsku, a popsány v roce 1911 Kiaerem pod druhovým názvem Pharyngolepis oblonga. Od té doby byly nalezeny ještě další dva druhy, též na území Norska, a to sice P. kiaeri, ctící svým druhovým jménem původního autora popisu prakticky celého rodu a popsaný v roce 1957 Smithem, a P. heintzi, jehož popsal Ritschie v roce 1964. Pharyngolepis byl vskutku zajímavě stavěný; měl dobře vyvinuté řitní a ocasní ploutve, úplně však postrádal ploutev hřbetní, a zrovna tak mu chyběly i prsní ploutve. Právě z toho paleontologové vyvozují, že nebyl příliš dobrým plavcem. Místo prsních ploutví mu z těla vybíhaly kostnaté hroty. K plavání určitě nesloužily - má se za to, že měly nejspíše obrannou funkci. Hřbet tohoto rybovitého obratlovce porůstala řada obdobně tvarovaných ostrých výstupků šupinového původu. Ocasní ploutev byla zahnuta dolů. Tento tvor se zřejmě nechával unášet mořským proudem poblíž mořského dna, kde také hledal potravu. Nasával drobné částečky z usazenin svým kruhovitým ústním otvorem, od planktonu po vajíčka ostatních bezčelistnatců. Pharyngolepis nebyl žádný obr, měřil jen 10 centimetrů na délku, tolik co pancéřníček smaragdový, oblíbená akvarijní rybka z řádu sumců. Více se toho bohužel o tomto živočichovi neví...

Krátký popisek Pharyngolepise najdete v knize "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" od kolektivu autorů včetně Barryho Coxe, vydané v roce 2013 Knižním klubem v rámci edice Universum.

Příště Bolosaurus!

Projekt Velociraptorinae: Itemirus

Začíná nový projekt, který se bude zabývat jen a pouze velociraptoriny! Tato podčeleď dromaeosauridů je všeobecně dobře známá, a díky svému nejznámějšímu zástupci, Velociraptorovi, také docela populární. Ode dneška budu po několik příštích měsíců popisovat všechny zástupce podčeledi Velociraptorinae, a to včetně druhů, kteří byli do této podčeledi dříve s jistotou řazeni, ale dnes jsou považováni za členy jiné podčeledi. Prvním "velociraptorinem", kterého si popíšeme, je Itemirus, který je zrovna docela problematický, co se taxonomického zařazení týče... Doufám, že si tento projekt užijete! 

Rod: Itemirus

Druh: I. medullaris

Výskyt: Uzbekistán

Období: pozdní křída, před 91 miliony let.

Pozůstatky tohoto poměrně malého teropodního dinosaura byly nalezeny v roce 1958 poblíž vesnice Itemir v souvrství Bissekty (nebo též Bissekt) v poušti Kyzylkum na území Uzbekistánu. Byly poněkud skoré, našla se totiž jen zadní část lebky s poničenou mozkovnou. Popisu zvířete se ujal ruský paleontolog Sergej Kurzanov z Paleontologického institutu Ruské akademie věd (tehdy Sovětské akademie věd) v roce 1976. Zařadil zvíře do vlastní čeledi Itemiridae, jež je dnes považována za synonymum Dromaeosauridae. Výsledky jeho výzkumu obsahovaly mimo jiné údaje o anatomických podobnostech mezi čeleděmi Tyrannosauridae a Dromaeosauridae. V roce 2004 navrhl proslulý americký paleontolog Thomas Holtz, aby byl Itemirus zařazen do nadčeledi Tyrannosauroidea. Pak přišli v roce 2009 Philip J. Curie a Nicholas Longrich, provedli kladistickou analýzu příbuzností jednotlivých dromaeosauridů, a zařadili Itemira do podčeledi Velociraptorinae. Itemirus by v této podčeledi zůstal, a byl by považován za velociraptorina až do vyhynutí lidstva, kdyby v roce 2014 neprovedli mnohem detailnější výzkum doktoři Hans-Dieter Sues a Alexander Averianov, a nezařadili by tento rod do podčeledi Dromaeosaurinae. Přinejmenším se však můžeme na Itemira dívat jako na bývalého velociraptorina. Pravdou je, že se toho jinak o tomto dinosaurovi moc neví. Itemirus medullaris byl určitě karnivor, a ačkoliv se nenašly jeho zuby, jistě je měl dostatečně ostré k tomu, aby projížděly masem jeho obětí - to je koneckonců samozřejmé. Je odhadováno, že tento dravý dinosaurus měřil na výšku asi 30 centimetrů a od špičky čenichu po konec ocasu měřil asi 1 metr. Pravděpodobně vážil jen 3 kilogramy; tyto číselné údaje alespoň uvádí web Dinodata.de. Další informace o zvířeti už přinesl výlitek mozkovny. Toto zvíře mělo dobrý zrak, a spoléhalo se na něj při lovu. Mělo také schopnost udržovat dobře rovnováhu. Druhový název Itemira odkazuje na prodlouženou míchu (medulla oblongata), jež byla částečně přítomna v nalezené mozkovně. Itemirus žil na území střední Asie v období pozdní křídy stupně turon. Setkával se s takovými dinosaury, jako byli ankylosaurid Bissektipelta, hadrosauromorfové Gilmoreosaurus (některými však považovaný za nomen dubium) a Levnesovia, a také rohatý dinosaurus Turanoceratops. Je možné, že smečky Itemirů lovily mláďata Turanoceratopsů nebo se vrhaly na mladé Levnesovie, případně zabíjely i mláďata Bissektipelt, kterým se ještě nevyvinul dostatečně silný zádový pancíř.

Obrázky jsou z WikiMedia Commons a Dinodata.de. Možná, že v budoucnu začnu další podobné projekty, které by se věnovaly přímo dinosaurům z různých podčeledí nebo čeledí celkově! Další část tohoto projektu již brzy!

Springwatch 2020 - Potápky a lysky

Potápky a lysky. Poslední týden letošní série Springwatch byl pro mnohé hnízdící ptáky dramatický. Ve středu si potápky v Mendip Hills vytvořily platformu k páření, v 11:27 ve čtvrtek se pak tento malý vor změnil v hnízdo, neboť na ni samička snesla vejce. Může se zdát, že to není ideální místo k hnízdění, jelikož se vejce může dostat do přímého kontaktu s vodou. Vejce potápky roháče jsou však uzpůsobené k tomu, aby uchránily rostoucí embryo před zatopením. V 80. letech dokonce američtí odborníci provedli experiment, při němž zaměnili vejce potápky za vejce slepice, a to tedy rozhodně dlouhodobý kontakt s vodou nevydrželo, jelikož se naplnilo vodou. Lysky černé se staraly o svá mláďata - dospělec krmil jedno z šesti mláďat naždibanou vegetací v přímém přenosu. Zároveň ale také musely odhánět ostatní ptáky, například volavky, od hnízda, aby své potomstvo ochránili. Lysky se ovšem neperou jen s jinými ptáky, ale také samy se sebou, zvláště jde-li o samce. Stanete se svědky úžasných záběrů brutálního baletu lysek, natočeného Ianem Simpsonem. Chris Packham nebude moci odolat doplnit jej o několik shakespearovských nadávek!

Klip z jedenácté epizody pořadu Springwatch 2020, vysílaného letos v květnu a červnu živě na stanici BBC Two a vyrobeného departmentem BBC Natural History Unit.

Geology Rocks - část 6. - Petrologie

Geologie je věda zabývající se studiem stavby, složení a historického vývoje naší planety. Věnuje se v podstatě zkoumání materiálů, jež tvoří Zemi, a jednotlivé struktury na ní. Dělí se do mnoha podoborů, obecně bychom však mohli říci, že jsou rozděleny na geologii fyzickou a historickou. Fyzická geologie, ať už jde o podobory strukturální či například sedimentární geologii, se zabývá fyzickými strukturami Země a procesy, ke kterým v nich dochází. Věnuje se sopkám, horninám, skalám či pohořím. Naopak historická geologie se věnuje studiu formace naší planety v průběhu milionů a miliard let jejího vývoje. Podoborů geologie je samozřejmě mnoho, toto nám však bude zatím stačit k jednotlivému rozdělení na geologie na jakési dva celky.

Tato věda o Zemi je disciplínou velmi komplexní. Přinesla však lidstvu nesmírně důležité poznatky o světě, jenž nazýváme svým domovem. A tyto poznatky jsou vskutku fascinující. Vkročme tedy prostřednictvím této série článků do světa geologie, a seznamme se s ním. Věřte mi, nebudete litovat. Geology rocks!

GEOLOGY ROCKS

část 6. 

PETROLOGIE

Petrologie je vědním oborem, jenž se zabývá vznikem, vlastnostmi, výskytem a složením hornin, přičemž využívá poznatků získaných litostratigrafií, a je úzce spjatá s mineralogií, a to proto, že většina hornin se přinejmenším částečně skládá z minerálů. Má úzký vztah také s petrografií sedimentů, litologií. Poznatky, které petrologové získávají studiem hornin, jsou mimo vědu využitelné v ložiskové geologii, a uplatňují se při hledání nerostných surovin. Získané údaje o složení hornin přispívají též ke studiu procesů, ke kterým v zemské kůře dochází, kupříkladu k zemětřesením. Jedná se o velice důležitou složku fyzické geologie.

Horniny na naší planetě rozděluje petrologie do různých typů. Jednou skupinou jsou horniny přeměněné (metamorfované), další zase usazené (sedimentované) a dále vyvřelé (magmatické), mezi něž pak patří horniny výlevné (vulkanické), žilné (neptunické) a hlubinné (plutonické). Toto rozdělení představuje patrně nejdůležitější, a zřejmě i nejobecnější a nejjednodušší základ znalostí hornin, jež může člověku posloužit posunout se v zájmu o stavbu naší planety dál. Existují tři až čtyři podobory petrologie; magmatická, sedimentární, metamorfická a dále petrologie experimentální, jež má mimo jiné význam také při rozšiřování našich znalostí o ostatních, konkrétně však terestrických planetách ve vesmíru. 

Magmatická petrologie se zabývá kompozicí a texturou vyvřelých hornin. Užívá při tom různých metod, od radiometrického datování a geochronologie přes klinopyroxenovou termobarometrii až po různé stratigrafické metody. Mnohé z užívaných metod pocházejí původně z oborů fyziky, chemie či geochemie, případně dalších nauk o Zemi. Pro každého odborníka pracujícího v tomto oboru je nezbytné znát základy petrografie a krystalografie. Magmatické horniny vznikají krystalizací z magmatu, horké směsi roztavených hornin a plynů, vypuštěných v podobě lávy na zemský povrch. Krystalizace, nastávající po postupném klesání teploty taveniny a následném vzniku zárodečných krystalů v pevné fázi, se řídí pravidly Bowenova reakčního schématu, jež popisuje růst krystalů alkalicko-vápenatých látek, minerálů přímo z taveniny. 

Pro výlevné horniny je typické, že rychle chladnou, přicházejí-li do styku s okolním chladným prostředím, například s vodou. Vytvářejí jemnozrnné či sklovité struktury. Žilné magmatické horniny, někdy též nazývané podpovrchové, jsou neskutečně silným tlakem vmačkány do puklin a prasklin v zemské kůře, což ovlivňuje jejich chladnutí a zjemňování - tyto procesy probíhají mnohem pomaleji než u hornin výlevných. Mezi hlubinné vyvřeliny patří plutony (tělesa nacházející se většinou v hlubinách zemské kůry, mohou být okrouhlé, jazykovité, kopulovité i plošné), batolity (též vznikající tuhnutím magmatu v zemské kůře, mají kruhovitý či elipsovitý tvar) a pně (opět tuhnou pod zemským povrchem, ale mají okrouhlý průřez). Hlubinné vyvřeliny chladnou hluboko pod zemským povrchem nejdéle ze všech, a to až miliony let. Dále magmatická petrologie rozděluje horniny i podle textury - dle všesměrné, pórovité, polštářové, madlovcovité a fluidální - a struktury - granitické, ofitické, porfyrické, felsitické, sklovité a gabrově zrnité. Magmatické horniny tvoří 15 % současného povrchu naší planety, zároveň tvoří značnou část oceánské kůry. Zemská kůra je pod kontinenty "tlustá" zhruba 35 kilometrů, pod dny oceánů "jen" 7 až 10 kilometrů.

Sedimentární petrologie studuje, jak ostatně její pojmenování napovídá, horniny sedimentované čili usazené. Mezi ty nejznámější patří třeba pískovec, jenž je takzvaným klastickým sedimentem, tzn. je tvořen úlomky a hornin minerálů, jež vznikly zvětrávacími procesy. Nevzniká tedy chemicky, jako třeba jaspis, ani organicky, jako například křída, což jsou ostatně další způsoby, kterými jednotlivé horniny a struktury z nich odvozené vznikají. Jílovité břidlice jsou také předmětem zájmu sedimentární petrologie, a jakožto klastická hornina se skládají z kalcitu a křemene (křemen převažuje v mineralogickém složení úlomků sedimentovaných hornin, proto se místo termínu klastický sediment někdy užívá název siliciklastický sediment) a dále také jílových materiálů. Černé břidlice se hojně vyskytují ve vrstvách datujících se do různých geologických období prvohor a druhohor. Vápenec samozřejmě také patří mezi usazené horniny, je poměrně dosti běžný; zaujímá 10 % všech usazených hornin na této planetě. Vápence dávají vzniknout krasovým oblastem, ale i travertinovým terasám (travertin je tvořen zrnky kalcitu, jílu a křemene), jež jsou obvykle spjaty s termálními prameny.

Vápenec tvoří některé z nejmajestátnějších geologických úkazů naší planety. Dobrým příkladem může být proslulá Gibraltarská skála nebo též pozoruhodná formace Malham Cove jeden kilometr severně od vesničky Malham v hrabství Severní Yorkshire v Anglii. Vápenec, konkrétně tedy oolitický vápenec (oolit je typ sedimentované horniny vzniklý z kulatých zrnek, podobných vajíčkům), tvoří ostrovy Florida Keys jižně od Floridy. S pobřežními vápenci se často setkáváme v paleontologii.

Předmětem zájmu metamorfické petrologie jsou přeměněné horniny, jako například svor, vznikající většinou z jílovitých břidlic. Občas se mu také říká slídnato-křemenná břidlice. Takové přeměněné horniny vznikají transformací již existující horniny, vzniklé magmaticky nebo procesem sedimentace, v útvar zcela nový. Hornina si při metamorfóze musí projít teplotou vyšší než 150°C až 200°C, a je ovlivněna tlakem 100 megapascalů a více. Následuje mnohdy pomalá fyzická a chemická přeměna. Kromě vyvřelých a usazených hornin však může nová přeměněná hornina vzniknout i z jiné metamorfované horniny.

Kromě již jmenovaného svoru je dobrým příkladem metamorfované horniny například rula. Ta vzniká z magmatické či usazené horniny v teplotě vyšší než 320°C a pod relativně velkým tlakem. Mramor je též přeměněnou horninou, jde o rekrystalizovaný minerál obsahující uhličitanový ion. Kvarcit zase vzniká z křemene, a břidlice jako taková zase z jílovců a prachovců. 

Velmi zajímavý je podobor experimentální petrologie. Studuje přírodní či syntetické materiály v různých termodynamických fázích, vystavené zvýšené teplotě či tlaku. Experimentální petrologové si v podstatě hrají s různými horninami, a zjišťují, co se s nimi stane v těch nejextrémnějších případech. Tyto poznatky však rozhodně mají využití, a to tedy podstatné. Takové experimenty totiž mohou přinést informace o možném poškození horního pláště naší planety či dokonce samotné zemské kůry. Geochemici využívají různých metod experimentální petrologie k ucelení obrázku o horkých hlubinách naší planety, které nikdy žádný člověk nespatří. Zároveň se však tento podobor zabývá i horninami z jiných terestrických planet ve vesmíru nebo též hornin z Měsíce. 

Důležitým milníkem v historii petrologie byla publikace díla The Evolution of the Igneous Rocks (Vývoj magmatických hornin) kanadského geologa Normana L. Bowena, autora již zmíněného Bowenova reakčního schématu, a muže, který petrologii jako celek posunul o krok dál. Kniha byla publikována již v roce 1928, větší popularity se ale mezi odborníky dočkala až v roce 1956, kdy byla vydána podruhé nakladatelstvím Dover Publications v New Yorku. Dalším významným dílem, jež petrologii jakožto obor významně ovlivnilo, byla publikace Igneous Petrogenesis: A Global Tectonic Approach (Magmatická petrogeneze: Přiblížení globální tektoniky) známé anglické geoložky Marjorie Wilson, původně publikovaná v roce 1989, a znovu vydaná v letech 2007 a 2012. 

O petrologii by se toho dalo napsat ještě mnoho, tyto informace nám však zatím postačí. O horninách uvedených v tomto článku i různých podoborech petrologie jistě ještě v budoucnu uslyšíme!

Springwatch 2020 - K čemu jsou vosy?

K čemu jsou vosy? Ve své zahradě v New Forest nám Chris Packham odpoví na děsivou otázku, jež se prohání hlavami spousty lidí užívajících si jarního a letního grilování a venkovního popíjení piva či nealkoholických nápojů. Je to otázka, která Chrise dráždí. Udělá však vše proto, aby každému vysvětlil, na co vlastně vosy jsou. Dveře malého příbytku poblíž jeho domu často navštěvují vosí královny, a sbírají z nich kousíčky dřeva. Po dlouhém čekání se nakonec jedna královna skutečně zjevuje, a Chris si musí zakrýt ústa, když se k ní přibližuje, neboť vosy nemají rády pach savčího dechu. Hnízda si vosy staví v různých místech; v jamkách v zemi, pod střechami, dokonce i v ptačích budkách. Chris nám ukáže vosí hnízdo z minulého roku, které hmyz vytvořil ze dřeva těchto dveří. Uvnitř jsou hexagonální buňky, ostatně jako u včel. Do nich jsou kladena vajíčka, z těch se líhnou larvy, a dospělci jim pak k jídlu nosí ulovený hmyz. Kromě lovu hmyzu, který poškozuje vaši zahradu, se vosy starají i o přenášení pylu z rostliny na rostlinu, a jsou tedy důležitými opylovači. Když se někdo Chrise zeptá "K čemu jsou vosy?", chce se mu říct: "K čemu jsi ty?"

Klip z osmé epizody letošní, šestnácté série pořadu Springwatch, vysílaného na stanici BBC Two a vyrobeného departmentem BBC Natural History Unit.

Obrázek týdne 18. 9. 2020

Dnes je 18. září, významný den hned z několika důvodů, zároveň je to ale pátek, a to v současné době na Blogorgonopsidu znamená další Obrázek týdne! Minulé dva týdny patřily dinosaurům, v obou případech teropodům. Rozhodl jsem se tedy hledat dnes malby jiných živočichů, konkrétně mých oblíbených bezobratlých - pavouků, a to zvláště těch, kteří žijí v jednadvacátém století! Netrvalo dlouho, a narazil jsem na jedno dílo, které mi vzalo dech. Jeho autorkou je Cara Bevan, umělkyně ze Severní Karolíny, malující především současnou zvířenu, od koček a psů přes žáby po hady a pavouky. Tento nádherný obrázek pochází z jejího oficiálního webu, na němž najdete spoustu jejích dalších překrásných výtvorů.

Popisek k obrázku: Križák druhu Neoscona domiciliorum číhá na kořist ve své nově zbudované pavučině. Je to nádherný pavouk, s rudými končetinami, sem tam pokrytými světlými i tmavými chloupky, a jemným křížovitým znakem na zadečku. Ten může být u některých jedinců ještě světlejší, skoro až bílý. Neoscona domiciliorum se vyskytuje pouze ve Spojených státech amerických, od Texasu a Louisiany přes Indianu po Massachusetts a New York. Žije v lesích, a aktivní je hlavně po setmění. Tento jedinec je samice, jen ony totiž staví sítě, a většinou si vytvářejí nové každou noc. Opouštějí je s příchodem denního světla. Ranní slunko už ozářilo barevné listoví, změněné podzimem, a nechytí-li se křižákovi do sítě v příštích okamžicích nějaký hmyz, svou síť zřejmě nadobro opustí.

Nezapomeňte, že dnes vychází na Netflixu animovaný seriál Jurský svět: Křídový kemp (Jurassic World Camp Cretaceous), který bude podle mě jedním z nejlepších animovaných seriálů tohoto roku (spolu třeba se seriálem Kipo a divotvorná zvířátka, který Netflix uvedl v lednu)!

Včera jsem přidal na blog trailer k novému příběhu... Zároveň jsem ale taky napsal článek o pelonosce hluchavkové na Blogorgonopsid Diaries. Dnes na tento blog přibude ještě jeden příspěvek!

Trailer k novému příběhu

ZMĚNILI SE.

PŘIZPŮSOBILI SE.

PADLI.

Pravěcí netopýři: Riversleigha

I nadále se věnuji projektu Pravěcí netopýři, a tentokrát Vám jeho prostřednictvím představím jeden méně známý druh, přesto však velice zajímavý...

Druh: Riversleigha williamsi,

Období: miocén, zhruba před 20 miliony let,

Území: Austrálie.

Oblast Riversleigh World Heritage Area v australském Queenslandu, patrně nejproslulejší australské naleziště fosilií, a místo, jež vydalo světu mnoho pozůstatků vyhynulých druhů savců, ptáků a plazů oligocénního a miocénního stáří, je horkým místem mimo jiné pro zkameněliny kostí pravěkých netopýrů. V roce 1998 popsala profesorka Suzanne J. Hand z Univerzity v Novém Jižním Walesu na základě tehdy relativně nových fosilních nálezů druh miocénního netopýra, který svým jménem ctí toto slavné naleziště. Pojmenovala ho Riversleigha williamsi. Druhový název zvířete odkazuje na Stephana Williamse, asistenta při paleontologickém výzkumu v lokalitě a člověka, který se podílel na dobývání fosilií z obrovského množství tamního vápence. Williams odkryl poměrně skoré ostatky riversleighe na místě zvaném Bitesantennary Site. Tento netopýr se stal v pořadí již devátým vyhynulým letounem, jehož ostatky byly v Riversleigh World Heritage Area objeveny. Nález sestával z lebky a dalšího, fragmentárního kraniálního materiálu, přičemž jej doplňovaly nepoškozené zuby. Rypec riversleighe zaujímal přibližně dvě třetiny délky mozkovny, jež byla uložena v nezvykle prodloužené lebce. Lamboidní sutura neboli lambdový šev, tedy fibrózní pojivová tkáň táhnoucí se po celé délce dorzální části lebky, byla u rodu Riversleigha dobře vyvinutá, ostatně stejně jako šev šípový, jenž spojoval temenní kosti lebky letouna. Hand si při popisu typového materiálu uvědomila, že Riversleigha musela patřit do čeledi Hipposideridae, tedy pavrápencovitých. Tato skupina dnes zahrnuje více než 70 druhů v 10 různých rodech; přibližně 60 klasifikovaných druhů pak patří do rodu Hipposideros, jenž má velice široký areál rozšíření, od Afriky přes Eurasii po Australasii. Mezi pavrápencovité koneckonců patří i některé další rody nalezené pouze na nalezišti Riversleigh, a to sice Brachipposideros nebo Brevipalatus. Pavrápenci a jejich příbuzní jsou většinou hmyzožraví, a lze předpokládat, že hmyzem a ostatními bezobratlými, zvláště těmi s křídly a aktivními především po setmění, se živila i Riversleigha. Její kořistí se mohli stávat brouci s tvrdými krovkami. Zuby měla dost silné na to, aby je rozdrtila. Dále mohla lovit také parazitické vosy, nosatce, různé druhy nočních motýlů apod. Dle velikosti a celkové morfologie lebky lze určit, že Riversleigha vydávala při echolokaci nízkofrekvenční zvuky. Tento netopýr nejspíše nebyl tím nejlepším letcem v historii celého řádu Chiroptera, a to právě kvůli své relativně velké lebce a zároveň velkým křídlům, což její letecké schopnosti značně oslabovalo. Hand a ostatní odborníci vyslovili hypotézu, podle níž tento netopýr lovil především nad hustou keřovitou vegetací, a nikoliv v korunách pralesních stromů jako mnozí jiní oligocénní a miocénní netopýři z tohoto naleziště. Riversleigha si tedy příliš nekonkurovala s ostatními druhy. Může se to zdát překvapivé, ale tento rod je druhým největším vyhynulým netopýrem z Riversleigh World Heritage Area; větší už byl jen pliocénní druh Macroderma koppa. 

Pavrápenec válečný (Hipposideros armiger), jeden z mnoha současných příbuzných rodu Riversleigha

Projekt Pravěcí netopýři bude pokračovat...

Springwatch 2020 - Návrat draků do Walesu

Návrat draků do Walesu. Pohodlně se usaďte. Iolo Williams vám poví příběh. Příběh, který zná každý školák ve Walesu. Podle legendy existuje obrovský drak s ohnivým dechem, který žije v izolované jeskyni v nejvyšších horách Walesu, a opouští ji jen tehdy, když je Wales v nebezpečí, aby ho chránil. Je vždy připraven se vrátit. A pravdou je, že welšský drak se skutečně vrátil! Možná to není ten bájný gigant funící z nozder ohnivé plameny, rozhodně je to však úžasný plaz, a příběh o jeho návratu je velice zajímavý. Ještěrka obecná je kvůli degradaci habitatu nejvzácnějším plazem Walesu; v 60. letech byla prohlášena za vyhynulou. V jednu dobu už přežívaly jen na třech jednotlivých lokalitách v Anglii! Letos je to už pětadvacet let, co započala reintrodukce ještěrky obecné do přírody Walesu, a Iolo byl součástí tohoto výjimečného projektu. V roce 2006, jedenáct let po začátku programu, byl samotnými odborníky pozván, aby jim před televizní kamerou s vypouštěním ještěrek pomohl. Celkem bylo během čtrnácti let (mezi lety 1995 a 2009) vypuštěno 1265 ještěrek obecných v pěti různých lokalitách ve Walesu. Dnes se tito plazi úspěšně rozmnožují.

Klip z osmé epizody pořadu Springwatch 2020, vyrobeného departmentem BBC Natural History Unit a živě vysílaného letos na jaře na televizní stanici BBC Two.

Knihy Nigela Marvena: Nigel Marven's Giant Creepy Crawlies

Přišel čas napsat druhou část projektu Knihy Nigela Marvena, který začal 5. srpna tohoto roku. Již jsem popsal knihu Giants, doplněk k prvnímu dokumentárnímu seriálu, který Nigel moderoval. Tentokrát Vám představím mnohem menší, stručnější publikaci, která však také slouží jako doplněk k jednomu z jeho prvních dokumentů vysílaných na stanici ITV. Dostal jsem ji k Vánocům před dvěma lety, a hned 25. prosince mne pak inspirovala k napsání článku o mravencích legionářích...

NIGEL MARVEN'S GIANT CREEPY CRAWLIES

s podtitulem Meet nature's creepiest creatures

Rok vydání: 2000

Počet stran: 92

Vydavatelství: Scholastic.

Publikace Nigel Marven's Giant Creepy Crawlies doplňuje stejnojmenný pětačtyřicetiminutový dokumentární film, který byl na začátku roku 2001 vysílán na televizní stanici ITV, a jenž byl natočen ve stejném stylu jako Nigelův seriál Giants z roku 1999. Hudba a sekvence s mapami míst, do nichž Nigel při hledání největších bezobratlých na naší planetě zamířil, jsou dokonce stejné, jako v Giants; dokument zároveň následoval i jeho film Bloodsuckers (též The Vampire Hunter), který se vysílal o Halloweenu 2000, a byl ostatně též podobně strukturovaný. Tato malá knížka, vysoká asi pětadvacet centimetrů, obsahuje celkem 6 kapitol: Introduction (Úvod), Giant Earthworms (Obří žížaly), Robber Crabs (Krabi palmoví), Giant Insects (Obří hmyz), Giant Squid (Krakatice) a Army Ants (Mravenci legionáři). Úvodní kapitola začíná na straně 7. Nigel nám v ní povypráví o své lásce k bezobratlým živočichům, kteří ho fascinovali už od útlého dětství. Stejně jako v mnoha rozhovorech, jež během své kariéry moderátora poskytl, uvádí na začátku fakt, že ho nikdy nezajímala autíčka nebo vláčky, ale byl naprosto zaujat hmyzem, a už jako malý nechával dvě indické strašilky závodit na šňůře na věšení prádla. Jeho zájem o bezobratlé rostl, a ve svých teenage letech už choval štíry, stonožky, stínky a různé další zástupce pavoukovců, suchozemských korýšů a všelijaký hmyz. Později se mu dostalo nahlížet do světa hmyzu prostřednictvím oka kamery při produkování přírodovědných snímků v BBC Natural History Unit. Čtenář se také dozvídá, jak je hmyz důležitý při opylování, a že se někteří korýši, třeba humři, stávají potravou člověka. Na straně 11 pak začíná první velká kapitola, pojednávající o obřích žížalách. Nigel nejprve popisuje jedno z nejbizarnějších sportovních mistrovství na světě, ke kterému každý rok v červenci dochází v anglickém městě Nantwich v Cheshire. Úkolem zúčastněných je za třicet minut vyhrabat ze země co nejvíc žížal! Nigel popíše, jaký význam žížaly mají pro celý ekosystém, a uvede nám fakta o pozoruhodném experimentu, který mezi lety 1842 a 1852 (skutečně během deseti let) podnikl s žížalami a kousky křídy Charles Darwin. Pak přichází čas opustit Velkou Británii, a vydat se za žížalími obry do Austrálie. Nigel nám popíše své setkání s obrovskou žížalou druhu Megascolides australis, jedním z nejmohutnějších kroužkovců světa, v jižním Gippslandu asi tři hodiny cesty od Melbourne. Při natáčení tohoto segmentu spolupracoval s doktorkou Beverley Van Praagh, jedním z mála lidí, jak ostatně v knize uvádí, kteří mají PhD z žížal! O tomto v průměru metr dlouhém kroužkovci pojednává celý zbytek kapitoly, Nigel však zároveň popisuje, jak se žížaly kupříkladu rozmnožují. Další kapitola pojednává o krabech palmových, které Nigel a jeho štáb natáčeli na Vánočním ostrově v Indickém oceánu. Z nějakých dvaceti druhů krabů, jež ostrov obývají, je samozřejmě krab palmový tím největším, čtenáři je o něm uvedena spousta informací a Nigel detailně popisuje, jak vlastně natáčení na Vánočním ostrově probíhalo. Další je na řadě obří hmyz obecně. Po malé lekci biologie, pojednávající třeba o dýchání hmyzu, Nigel popisuje svá setkání s velkými můrami, masivními šváby z deštných lesů australského Queenslandu, a dále také cvrčky weta na Novém Zélandu. Pokud jste dokument Giant Creepy Crawlies viděli, pak víte, že při natáčení cvrčků weta na jednom z Poor Knights Islands nedaleko Severního ostrova Nového Zélandu si Nigel splnil ještě jeden sen, a to sice setkat se s hatérií novozélandskou. Nějaké tři nebo čtyři stránky v knize tedy Nigel věnoval tomuto plazu. Ve zbytku kapitoly se zabývá cvrčkem weta, a vážení jednotlivých jedinců v rámci výzkumu Richarda Parrishe. Krakatice a další hlavonožci jsou popsáni v kapitole následující, a Nigel nám vysvětlí, jak vlastně se štábem natočili onu známou scénu, ve které na tasmánské pláži kráčí vedle "vyplavené" krakatice obrovské, a dokonce ochutnává nechutný amoniak z jejího těla! Setkání s živou krakaticí každopádně tým Nigelovi zaručit nemohl. Zato setkání s chobotnicí velkou při pobřeží kanadské provincie Britská Kolumbie bylo skutečně velmi živé, a o to víc vzrušující, že se událo nedaleko hlavonožcova doupěte po setmění. Jak o krakatici obrovské, tak o chobotnici velké samozřejmě Nigel uvádí spoustu zajímavých informací, z nichž některé ani nebyly v samotném dokumentu vyřčeny. Poslední kapitola se zabývá tím patrně největším bezobratlým vůbec; kolonií jihoamerických mravenců legionářů, za kterými se štáb vydal do Amazonského deštného pralesa na území Ekvádoru. Dozvíme se, kolik druhů ptáků se mravenci legionáři živí, kolik vajíček je schopna vyprodukovat královna, jak legionáři loví, jak vlastně jejich kolonie funguje, kolik jedinců se v ní nachází a mnohem víc. Na konci Nigel uvádí, proč je důležité chránit pralesy, v nichž tito neuvěřitelní živočichové žijí. Na několika posledních stránkách knihy jsou pak propagovány knížky ze série Horrible Science od nakladatelství Scholastic. Na závěr každé kapitoly v knize uvádí Nigel na jednu stránku Fact Box o skupině živočichů, kterými se kapitola zabývala. Například v kapitole o žížalách jsou v takovém Fact Boxu čtyři odrážky s těmi nejdůležitějšími fakty, v kapitole o krabech palmových je zase odrážek hned šest. Uprostřed knihy se na tvrdším papíru nacházejí fotografie z natáčení Giant Creepy Crawlies, pořízené Conradem Maufem, G. I. Bernardem, Danielem Heuclinem a také jeden obrázek propůjčený od společnosti A. N. T. Fotografie zobrazují kupříkladu Nigela, zatímco ho novozélandská tuatara kouše do ruky, nebo gigantické šváby na jeho rukou, čímž si čtenáři udělají dobrý obrázek o velikosti těchto krásných lezoucích "potvůrek". Knížka Nigel Marven's Giant Creepy Crawlies byla vydána v paperbacku za cenu 3,99 liber. Ještě mnohem levněji ji můžete koupit na britském Amazonu. Rozhodně ji mohu doporučit!

Popisků Nigelových knih na tomto blogu jistě přibude!

Vlk africký: Neoprávněně nenáviděná psovitá šelma

Tento článek mě napadlo napsat, když jsem minulý týden při procházce s naším malým nezbedným pejskem prostřednictvím svého mobilního telefonu četl o jednom pozoruhodném druhu vlka na webových stránkách Mongabay. Hned jsem si uvědomil, že se mu prostě musím na svém blogu alespoň jednou věnovat...

Vlk africký je psovitou šelmou, jež na naší planetě žije už 600 000 let. Má v podstatě dvě vědecká jména, ačkoliv za platné už je v současné době považované jen to druhé, a to sice Canis anthus a Canis lupaster. Tohoto rychlého zabijáka malých savců, gazelích kolouchů a hmyzu, občas se přiživujícího i na mršinách a ovoci, popsal v roce 1820 francouzský zoolog a paleontolog Frédéric Cuvier, mladší bratr Georgese Cuviera, "zakládajícího otce paleontologie". Po celé 19. století i část 20. století byl pak vlk africký považován za poddruh vlka obecného, a klasifikován jako Canis lupus lupaster. V roce 1939 však z taxonomického záznamu úplně vymizel, neboť jej tehdy vlivný americký zoolog Grover Allen tak trochu mylně synonymizoval s šakalem obecným (Canis aureus) na základě výzkumu německého zoologa Ernsta Schwarze. Tím byl formálně zvětšen areál rozšíření šakala obecného, vyskytujícího se od Evropy přes Arabský poloostrov až do jihovýchodní Asie, ale nevyskytujícího se na africkém kontinentu. Teprve v roce 2011 byla provedena mitochondriální studie "šakalů obecných" ze severní a východní Afriky, a přišlo se na to, že to vlastně šakalové vůbec nejsou, ale že jde vážně o odlišný druh z rodu Canis. V roce 2015 pak byla v žurnále Current Biology publikována vědecká studie, která konečně jasně určila vlka afrického za samostatný druh. 

Tady problémy s taxonomií neskončily. V roce 2017 provedli vědci z univerzit v Oslu a Helsinkách, vedení paleontologem Larsem Werdelinem, další výzkum, týkající se tentokrát holotypu popsaného onehdy Cuvierem. Jak se ukázalo, Cuvier celý druh (dříve tedy poddruh vlka obecného) popsal na základě kosti šakala pruhovaného (Canis adustus). Mnohem detailnější výzkum než on, a navíc na základě pozorování živých zvířat a ne pouze zkoumání kostí těch zemřelých, provedli v roce 1832 Wilhelm Friedrich Hemprich a Christian Gottfried Ehrenberg, kteří jako první v historii zavedli druhový název Canis lupaster, poněvadž zvíře skutečně považovali za odlišný druh a ne poddruh, ale nikdo z vědecké komunity je neposlouchal. Tento druhový název byl tedy v roce 2017 zaveden jako jediný platný. Někteří odborníci nicméně stále používají starší název Canis anthus. Werdelin před třemi lety uvedl, že je třeba zjistit, jak velký areál rozšíření vlků afrických vlastně je. Každý zjištěný fakt se počítá, zkoumání každé populace umožňuje odborníkům vytvořit přesnější mapy rozšíření těchto psovitých šelem.

V Maroku začal před několika roky výzkumný program Atlas Golden Wolf Project s cílem zjistit více informací o tomto znovuobjeveném druhu. Právě tady je výzkum vlků afrických možná důležitější než ve většině ostatních částech severní a severovýchodní Afriky, kde tyto šelmy žijí. Pohoří Atlas už totiž v minulosti kvůli lidem ztratilo své velké savčí predátory; lvy berberské, se kterými se už ve volné přírodě nesetkáme (žijí pouze v zajetí), berberská populace levhartů je už zastoupena jen malým množstvím jedinců, a karakalové a hyeny žíhané byly z pohoří Atlas vytlačeni úplně. S odchodem tolika vrcholových predátorů se stal ekosystém tohoto pohoří, oddělujícího pobřeží Středozemního moře a Atlantského oceánu od saharské pouště, poměrně zranitelný. Abundance býložravců vzrostla, čímž má dopad na místní vegetaci, spásanou jimi v mnohem větším měřítku. Vlk africký je velice důležitým článkem v potravním řetězci tohoto ekosystému, a je velice pravděpodobné, že bez něj by se celá potravní pyramida zřítila. Zastává teď roli všech těch lidmi vyhubených či vytlačených predátorů.

Bohužel však vlci afričtí mají nepřátele. Místní pastevci se jich bojí, a čeho se lidé bojí, to také nenávidí. O vlcích afrických se v pohoří Atlas zvěstují strašlivé příběhy, zkazky, jež ubližují jejich reputaci, a čím více místních, strachujících se o své ovce, je slyší, tím více jsou vlci nenáviděni. V jednom tradovaném příběhu zabil jediný vlk africký celkem sto ovcí, jen aby vedle té poslední, které zakroutil krkem, ulehl, a nikdy se již neprobral. Takový příběh samozřejmě postrádá veškerou logiku, ovšem mnoho pastevců bez přírodovědného vzdělání mu jistě uvěří. Maročtí ovčáci také tvrdí, že vlci zabíjejí jejich ovce, aby je ztrapnili před ostatními pastýři. Jiní zase věří tomu, že se z nich vlci zabíjením ovcí snaží udělat lepší pastevce, dbající více na bezpečí svých stád. Liz Campbell z Univerzity v Oxfordu momentálně provádí úžasný výzkum marocké populace vlků afrických, a zjistila, že v polovině případů, kdy pastevci uviděli psovitou šelmu útočit na ovce, jednalo se o zdivočelého domácího psa, a nikoliv vlka! 

Lizin výzkum dále potvrdil, že vlci jsou obviňováni z každého zabití ovce nebo celkově útoku na dobytek, jehož pachatel nebyl viděn. Jen 15 % pastevců, s nimiž hovořila, ztratili ovce kvůli predátorům; hospodářská zvířata zbytku byla ve skutečnosti zabita nemocemi nebo umrzla v nepříznivém, chladném počasí. Bohužel však v severní Africe, stejně jako všude jinde ve světě, mají lidé problémy s vlky. Považují je za ďábelské, krvežíznivé nestvůry, které je třeba nenávidět už jen proto, že vlastně existují. Vlci, ať už obecní či afričtí, byli vždy neoprávněně nenáviděni, vytlačováni ze svých domovů a stříleni, a jak víme, například na populaci vlků obecných v Severní Americe se to drasticky projevilo (pořád je to relativně nedávno, co se vlci obecní začali vracet do Spojených států, tedy mimo Aljašku, ze svých posledních útočišť v Kanadě). Claudio Sillero z IUCN/SSC Canid Specialist Group uvedl, že právě nesmyslné pověry o brutalitě vlkům africkým ubližují nejvíce. Zjistil, že maročtí pastevci hodlají používat při boji s vlky kromě pušek i levné jedy, jež mohou jednoduše obrátit celý už tak křehký ekosystém vzhůru nohama. Když totiž někdo otráví maso mrtvé ovce, nezaplatí za to životem jen vlci, ale i další mrchožrouti, třeba supi. S tímto problémem se ostatně setkáváme v savanách na území států subsaharské Afriky. V 60. letech bylo používat jed v boji s divokou zvěří v Maroku legální, později byly ovšem tyto praktiky zastaveny, právě z důvodu negativního ovlivňování celého ekosystému. Dnes je kupodivu používání jedu proti vlkům opět legální. Jedy se nesmí používat jen tehdy, když je jasné, že by napáchaly škody na území jiného pastevce.

Aby se vlků afrických pastevci v pohoří Atlas zbavili, nastražují na ně také pasti; pomalé zabijáky, které sklapnou zvířeti končetinu a drží ji až do konce jeho života. Liz Campbell však doufá, že se pohled místních na vlky nakonec zlepší. Vše, co je k tomu potřeba, je jen lepší vzdělání. Psovité šelmy, jak je obecně známo, mají na své prostředí ohromný vliv. Bez vlků to v Yellowstonském národním parku přestalo vypadat dobře, ale když do něj byli znovu vysazeni, situace se pro místní vegetaci zlepšila, jelikož býložravci už nebyli přemnožení. Pravdou je, že vlka afrického klasifikuje IUCN jako málo dotčený druh, to však vůbec neznamená, že by některé lokální populace, jako právě ta v pohoří Atlas, nebyly v bezprostředním ohrožení. Kdyby se náhodou stalo, že by tato populace vyhynula nebo že by byla ze své původní domoviny vytlačena, celý ekosystém by se pravděpodobně zhroutil, a navíc bychom přišli o spoustu potenciálně získatelných dat o rozšíření a evoluci tohoto pozoruhodného druhu. 

Nenávist bohužel není tím jediným, co lidi vede k zabíjení vlků afrických. Někteří obyvatelé Maroka totiž věří, že určité části těla vlka mají léčivé účinky. Samozřejmě to vůbec není pravda. Nová generace ochránců vlků se bude muset hodně snažit, aby marocké obyvatele přesvědčila o tom, že vlci nejsou nebezpeční zabijáci, lovící hospodářská zvířata pro zábavu, a že jejich orgány skutečně nemají žádnou kouzelnou moc. Mít respekt k vlku africkému není vůbec těžké. Vždyť Sererové ze Senegalu už dlouho věří tomu, že vlk africký byl prvním výtvorem nejvyššího boha Rooga, a proto tuto psovitou šelmu uctívají. 

Obrázky jsou z webů MaghrebOrnitho, Animalia.bio a BMC. Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud byste měli nějaké připomínky, nezdráhejte se je napsat do komentářů.