Přináším 23. část projektu Kniha týdne, který byl minulou neděli obnoven po téměř tříměsíční předstávce. V rámci něj vás vždy seznamuji s publikací, kterou jsem si přečetl za poslední týden nebo jsem se k ní alespoň vrátil po přečtení dříve. Předchozí části této série pojednávaly o knihách
Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina, My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall, Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown, Ve stínu člověka od Jane Goodall, The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling, Transient Landscapes of Ellen E. Wohl, The Companion Species Manifesto od Donny Haraway a When the Sahara Was Green od Martina Williamse. Tentokrát vám představím knihu s archeogenetickou tématikou, o jejímž vydání jsem vás informoval v lednu 2025, a k jejímuž čtení jsem se konečně dostal v uplynulém týdnu.
The Trouble with Ancient DNA (česky Problémy se starobylou DNA) s podtitulem Telling Stories of the Past with Genomic Science (Vyprávění příběhů o minulosti s užitím genomické vědy) je kniha švédské archeoložky, kritické teoretičky dědičnosti a interdisciplinární výzkumnice Anny Källén, působící jako profesorka v oboru museologie na Umeå University, vydaná v lednu 2025 vydavatelstvím University of Chicago Press. Poskytuje vhled do archeogenetického výzkumu, jeho limitů a jeho mediálně senzalizovaných výsledků, a vybízí ke kritickému pohledu na studium starobylé DNA (aDNA), poskytující mnohem méně informací o svých pravěkých či starověkých nositelích, než je neodborné veřejnosti často prezentováno, přičemž tak však autorka činí v obraně molekuly DNA, jež coby materiál není to samé, co příběhy, které jsou jejími výzkumy vytvářeny. Dotýká se etiky vytváření narativů o předchůdcích i dědicích vycházejících ze studií starobylé DNA, a poukazuje na to, jak jsou tyto narativy využívané politickými projekty, z nichž některé (politické projekty fašistické, rasistické, nacionalistické či národohrdostní) jsou nebezpečné a ubližují určitým skupinám lidí, jejichž nerovnost a diskriminaci se pokoušejí legitimizovat. Zabývá se aplikacemi výzkumů starobylé DNA v ohledu na poznávání lidských migrací v minulosti i v ohledu na rekonstrukci fenotypů pravěkých a starověkých osob. Umožňuje čtenářstvu také pochopit, proč zdánlivě antirasistické výzkumné genetické projekty mohou napomáhat k reprodukci starých antropologických rasistických narativů z 19. století a ze začátku 20. století, a také, čím zpopularizovaná DNA opravdu je a čím není. Profesorka Källén má na svém kontě řadu zajímavých knih s archeologickou tématikou, mezi nimi například Stones Standing: Archeology, Colonialism, and Ecotourism in Northern Laos (Vztyčené kameny: Archeologie, kolonialismus a ekoturismus v severním Laosu) z roku 2015 či The Archeologist In-Between: Olov Janse (Archeolog mezi: Olov Janse) z roku 2021. Na publikaci The Trouble with Ancient DNA jsem se těšil, a po jejím přečtení ji rozhodně musím doporučit. Je to velice hodnotná a informativní kritická kniha.
Přední obálka knihy
The Trouble with Ancient DNA: Telling Stories of the Past with Genomic Science, vydané nakladatelstvím University of Chicago Press v roce 2025. Zdroj:
Amazon
O knize
The Trouble with Ancient DNA jsem se s největší pravděpodobností dozvěděl na sklonku roku 2024, maximálně pár měsíců před jejím vydáním. Její premisa mne okamžitě zaujala. Jako člověku, kterému byla v dětství nalhávána až zázračná moc DNA molekuly, kupříkladu Jurským parkem (
Jurassic Park), a který měl tedy o ní ve svém dětství i jako teenager docela odlišné a realitě méně odpovídající představy, než jaké mám dnes, mi připadá, že je stále činěno relativně málo pro uvádění tolik potřebných informací o DNA na pravou míru. Jak jsem již napsal v článku
Nová kniha o starobylé DNA vychází 20. ledna 2025, v němž jsem vás o této publikaci poprvé informoval, "
z DNA se prostě stala celebrita, opěvovaná a vynášená do výše, a proto je třeba hovořit o její skutečné tváři, pro senzacechtivé ovšem již nepříliš přitažlivé." Kritická akademická literatura má obrovký přínos v tom, že umožňuje dekonstruovat naše znalosti nebo příběhy, kterými znalosti dáváme dohromady, a odhalit jejich často vážné nedostatky, jež jsou však přehlíženy širokou a neodbornou veřejností, které jsou tyto znalosti či příběhy prezentovány až jako posvátná pravda, se zdánlivou autoritou takových, jež omezených znalostí široké veřejnosti mohou lehce zneužít. Umožňuje ale také dekonstruovat znalosti a příběhy, kterými jsou dávány dohromady, jež nejsou dávány dohromady s nějakou zlomyslností či jasnou politickou agendou, ale jež jsou zkrátka produkty sociálních, ekonomických, politických a dalších vlivů, tvarujících vědu a výsledky práce vědců. Že věda není nějaký abstraktní nositel pravdy o světě, nějaký reinkarnovaný pánbůh vševědoucí, ale zkrátka kreativní lidská aktivita inherentně ovlivněná dominantní kulturou, kapitalistickou nebo národovou mentalitou, a financováním z konkrétních zdrojů, jež mohou způsobovat a reprodukovat útlak, to bychom měli mít všichni na paměti.
The Trouble with Ancient DNA může zájemci o tyto vlivy na archeogenetické výzkumy rozšířit obzory, a to i s uvedením konkrétních případů studií a jejich medializací, k nimž je třeba přistupovat s opatrností.
Jedním z hlavních přínosů čtenářstvu této publikace bude jistě lepší uvědomění si rozdílů mezi DNA coby materiálem (molekulou) a příběhem (vyprávěním), jež rozhodně nejsou jedno a to samé. Umožňuje také uvědomění si nesprávnosti dualismu věda a popularizace, a jejich vzájemné provázanosti v neoliberálním ekosystému akademické výroby, kterou lze právě na výzkumech aDNA demonstrovat. Profesorka Källén v knize využívá termínů, jako je iluzorní efekt pravdy či situované znalosti (druhý jmenovaný zavedla bioložka a feministka Donna Haraway, jejíž jednu publikaci jsem vám již v rámci Knihy týdne popsal), s jejichž pomocí poukazuje například na konstrukci DNA coby nadřazeného důkazu či úplného důkazu, coby jakési knihy života, jejíž otevření nám dá všechny toužené informace. Pomáhá touto knihou také rozbít onen až směšný mýtus o "revoluci aDNA", aniž by důležitost výzkumu aDNA coby součásti širšího archeologického výzkumu z nějakého důvodu smetávala ze stolu (uvádí ostatně: "Stejně jako většina mých kolegů archeologů, nemám negativní či skeptický pohled na molekulu DNA jako takovou."), ale uvádí, že předchozí kritici velkých příběhů vycházejících z výzkumu aDNA byli příliš často zamítáni ("kritici byli vyobrazováni jako úzkostliví nebo překážející vědeckému pokroku."). Jak se odnaučit víře v pohádku o "revoluci aDNA"? Jak si vytvořit komplexnější obrázek toho, jaké jsou limity archeogenetického výzkumu (limity má totiž každý výzkum)? Jak pochopit předchůdcovství jako kapitál, a jak kráčet vpřed s nutností překonat nesnáze binárního smýšlení? To a mnohem více se dozvíte v knize The Trouble with Ancient DNA.
Tato kniha má celkem 163 stran, a osobně jsem si ji bez spěchání přečetl během pěti dnů v době od středy 18. února do neděle 22. února 2026. Čte se opravdu velice dobře a rychle. Sestává z 5 kapitol, jež následují krátký Úvod. První kapitola nese název Ancient DNA (Starobylá DNA), a profesorka Källén v ní píše o epistému DNA a o obrazu DNA, jež je třeba pochopit pro porozumění výzkumů dále obecně popisované (co je zač a proč je důležitá) aDNA. Kapitola druhá byla pojmenována Return to the Arrows (Návrat k šipkám), a zabývá se mj. paradigmatem "hrnce-rovnají-se-lidi" nebo vlivem konceptu národa, představované komunity, na genetický výzkum. Třetí kapitola, A Family Tree of Everyone (Stromový rodokmen pro všechny), seznamuje čtenářstvo mj. se dvěma velkými genomovými projekty, Human Genome Diversity Project a The Genographic Project, které nebyly bez svých kontradikcí a problémů. Kapitola čtvrtá, Paleopersonalities (Paleoosobnosti), se z většiny věnuje výzkumu aDNA "prvního Brita" (ač rozhodně nejde o nejstarší fosilní kosterní ostatky člověka z britských ostrovů) přezdívaného Cheddar Man, a roli spekulací vycházejících z pravděpodobnostních statistik při rekonstrukci jeho fenotypu, včetně jeho tváře, přítomné jako busta v Přírodovědném muzeu v Londýně. Pátá kapitola, In Defense of the Molecule (Obrana molekuly), je závěrem celé teze této brilantní knihy, a volá po transprarentnosti prezentace výsledků výzkumu aDNA. Každá kapitola je složena z menších podkapitol, které však nejsou nikterak izolovány, a tvoří vlastně body teze kapitoly jako celku. Kniha obsahuje také několik fotografií a obrazových materiálů, jakými jsou mapy či příbuzenské dendrogramy, většinou převzatých ze studií i v textu citovaných a kritizovaných autorů. Publikace je zakončena poděkováním řadě odborníků a poskytovatelů grantů, díky kterým tento projekt vznikl.
Úvod začíná důležitými slovy švédské archeoložky Hanny Rydh (1891-1964), která byla také feministkou a dokonce 3. prezidentkou Mezinárodní aliance žen (v letech 1946 až 1952): "Práce s pravěkými epochami dává vědci mnoho příležitostí realizovat svou vlastní nedůležitost a neschopnost, a to více, než jedním způsobem." Vědci jsou lidé, a lidé mají různorodé internalizované předsudky; jsou experti ve svých oborech, zatímco o jiných oborech neví třeba zdaleka nic; a svou prací mohou přispívat i k legitimizaci škodlivých politik, jakou však nezamýšlejí. Profesorka Källén se v Úvodu věnuje mediální bouři okolo analýzy aDNA vikingské bojovnice, představené v prestižním odborném časopise American Journal of Physical Anthropology, která se prohnala internetem a zpravodajskými médii v září 2017. DNA analýza tehdy prokázala, že vikingská osoba, jejíž pozůstatky byly objeveny v roce 1878, postrádala chromozom Y. Možná si z té doby pamatujete obrazy divoké, svalnaté vikingské bojovnice, která by si to klidně mohla rozdat i s tím nejsvaloušštějším mužským berzerkrem. Měl to být velký šok. Faktem ale bylo, že postrádání chromozomu Y bylo jen doplněním předchozích závěrů výzkumu pánve tohoto Vikinga, jež mu také přisoudily ženský gender. Senzacechtivé zprávy o nesmírné důležitosti aDNA byly v té době na pořadu dne, a v časopisu Science se už v roce 2015 psalo o revoluci ve výzkumu aDNA jako o příchodu nové doby, ve kterém genetická data zcela přepisují lidskou prehistorii. Odsud se profesorka Källén dostává k nebezpečnosti názoru vyjádřeného genetikem Davidem Reichem v op-edu publikovaném onoho času v New York Times; Reich v něm napsal, že "jako genetik" nemůže "ignorovat genetické rozdíly mezi 'rasami'", začež sklidil kritiku od 67 předních vědců ze stejného oboru, ale i tak jím otevřel novou bolestivou ránu, kterou okamžitě rozdrbali neodborní konzervativní komentátoři. Profesorka Källén se dále v Úvodu představuje jako někdo, kdo ve svých 20 letech odcestoval do jihovýchodní Asie. Během let strávených v Laosu při studiu archeologie mezi lidmi s jinou mentalitou si uvědomila svou zaujatost ve vlastní archeologické perspektivě: "Nikdy jsem nepochybovala o faktech tvořících základy pro archeologické příběhy o minulosti, ale stala jsem se uvědomělou jak moc křehká a flexibilní ta fakta jsou, a jak mohou být lehce zkroucena, aby odpovídala příběhům sloužícím současnosti."
Jak uvádí, "v průběhu devatenáctého a dvacátého století byli prehistoričtí lidé celého světa vtlačeni do nukleárních rodin a etnických komunit objevujících se v teleologických příbězích vývoje v době kamenné, bronzové a železné, k vysvětlení a motivaci sociálních hierarchií a politických rozhodnutí v koloniálních projektech a moderních národních státech. Dnes jsou s pohledem zpět a s analytickým vzdálením současné nahodilosti a dopady takových příběhů jasně viditelné, ale z perspektivy jejich vypravěčů se pravděpodobně zdály být neutrální a pravdivé, stejně jako historie, kterou píšeme, působí neutrálně na nás." Profesorka Källén píše, že v tomto období počátků své vlastní kritické reflexe byla jako studentka ovlivněna díly vědeckých a kulturních teoretiků, jako jsou Donna Haraway, James Clifford a Bruno Latour. Později byla ovlivněna postkoloniálními teoretiky, mezi něž patří Trinh T. Minh-ha, Edward Said a Homi Bhabba, kteří "přistupují k národní a etnické identitě nikoliv jako k bezčasové esenciální kvalitě, jež může být odhalena v tělech či věcech, ale spíše jako k formě kulturní produkce, která zahrnuje těla, věci a myšlenky - procesu, skrze který jsou skupiny tvarovány a přetvarovávány v historicky nahodilých, ale kreativních procesech vyjednávání." Píše, že více než 30 let po své první návštěvě Laosu "obecné povědomí o akademickém využívání a zneužívání minulosti exponenciálně narostlo", a díky práci akademiků zahrnujících ve své práci postkoloniální, feministické a indigenní perspektivy byla dána dohromady "pokornější archeologie, která vzala v potaz svou vlastní křehkost jako ultimátní hádací hra, a která otevřela širší perspektivy minulosti i současnosti." Poté se vrací k oné tzv. "revoluci aDNA", která prezentuje genomickou vědu jako "vše vidící boží oko", jejíž zprávy byly spolykány a vypumpovány popularizačními médii v ohromném množství. Píše, že pro pochopení limitů archeogenomiky se dala dohromady s genetičkou Charlotte Mulcare, mediálním historikem Andreasem Nyblomem a historikem myšlenek Danielem Strandem, s nimiž spolupracovala od roku 2018. Píše o tom, že archeologové a genetici jsou odlišnými skupinami jedinců, ale obě mají podíl na vychloubačném příběhu o "revoluci aDNA". Dovolím si citovat ještě tato její slova z Úvodu: "... jeden klíčový argument, který prochází touto knihou: pokud ignorujeme potenciální nesnáze a nebezpečí psaní historie, genetické struktury a modely genetické vědy budou mít sklony tvarovat dávnou minulost v určitých formách, obrazových materiálech a narativech, jež mohou mít nebezpečné dopady v politicky citlivých kontextech. Co víc, pokud jde o vyprávění příběhů o minulosti s autoritou, velká symbolická hodnota DNA jako důkaz vyzdvihla genetickou vědu do privilegované pozice s ohledem na více nuancované a kriticky informované kulturní interpretace. ... Evangelická tvrzení, že DNA nabízí perfektní okno do dávné minulosti, byla zakoupena populárním tiskem a měla největší dopad na širší veřejnost."
V první kapitole, Ancient DNA (Starobylá DNA), se autorka nejprve zabývá omezeními výpovědi DNA o svém nositeli. Uvádí, že analýza její DNA by prozradila jen to, že je chromozomální ženou narozenou do příbuzenstva lidí, kteří v současnosti žijí ve Švédsku; příběh by mohl být doplněn ještě o to, že má dítě s lokálním mužem. To je ale tak vše, neboť DNA nenese informace o třídě, kastě, náboženství, genderu, vzdělání, cestování, politice či oblíbeném fotbalovém týmu zkoumaného jedince. Jak může být ultimátním nositelem informace, když toho prozrazuje tak málo? Profesorka Källén vysvětluje, co je DNA zač, a jak se chromozom Y přenáší takřka nepozměněný z mužského předka na mužského potomka, jak se mitochondriální DNA bez rekombinace dědí z matky na dítě, a nač jsou ve studiu DNA důležité nukleární, mitochondriální a Y-chromozomální mutace. V podkapitole The Episteme of DNA (Epistém DNA), pak hovoří o znalostním aparátu, na který je neustále třeba pomýšlet: "V tomto znalostním aparátu - epistému DNA - je materiál klasifikován (jako molekula), je mu dán název (DNA), a je asociován s určitými funkcemi (dědičnost, reprodukce a produkce proteinu)." V podkapitole The Images of DNA (Obrazy DNA) píše o tom, jak je DNA zobrazována a jak se vžila do našich představ (uvidíte i první skeč dvojité šroubovice načrtnutý Francisem Crickem, spoluobjevitelem struktury deoxyribózové nukleové kyseliny), načež profesorka Källén uvádí: "Tyto obrazy a představy se staly integrálními v genetické vědě do takové míry, že bez nich není možné DNA chápat. Pokud mluvíme o epistému DNA, musíme přijmout oba tyto aspekty - DNA jako molekulu a materiál, a DNA jako obraz a představu." Následuje vysvětlení, co je zač aDNA, a to s podstatnou informací, že se jedná o DNA rozpadlou, snad bychom mohli říci, že i "shnilou", tvořenou jen malými fragmenty poskytujícími velice omezené informace. Dodává: "Většina současných studií aDNA je stavěna na analýzách učiněných (s jistotou) jen na malé proporci genomu, rovnající se možná pár procentům, a v mnoha případech dokonce méně." Píše o první úspěšné extrakci a analýze aDNA z pozůstatků starověkých lidí, která se podařila nobelistovi Svantu Päabovi v roce 1988, o problému kontaminace a jeho řešení, s nímž přišla v roce 1989 oxfordská genetička Erika Hagelberg, a zmiňuje i pozdější úspěšnou profilaci DNA "muže z ledu" Ötziho.
Profesorka Källén v první kapitole také zmiňuje vliv DNA na představivost široké veřejnosti: "I před vydáním snímku DNA byly fantazie aktivace DNA k přivedení dávno zemřelých zpět k životu využity k okořenění dobrodružné fikce a archeohororových filmů jako Jurský park či Mumie. A jak tvrdí sociologové Dorothy Nelkin a M. Susan Lindee, 'na populární kultuře záleží. Pro mnoho konzumentů jsou mediální příběhy, telenovely, příručky, reklamní obrazy a další vehikly populární kultury podstatným zdrojem provázení a informací.' Ačkoliv většina lidí je schopna odseparovat vědecká fakta od dobrodružné fikce, obě mají vliv na veřejné povědomí. A aDNA má unikátní potenciál přilákat pozornost, poněvadž spojuje dvě ikony populární kultury: archeologii, s její indianajonesovskou lákavostí dobrodružství a mystiky, a DNA, metonyma tvrdých důkazů a plánu života." Dále píše: "Ovšem obecná důvěra v aDNA příliš překročila toto úzké okno. V historii výzkumu aDNA, dobrodružná fikce jako Jurský park uchopila zájem obecné veřejnosti a stimulovala představu DNA jako kompletního souboru informací o prehistorickém životě, připraveného na oživení dalším vědeckým objevem." Faktem je, že Jurský park neprezentoval DNA dinosaurů jako kompletní soubor informací (prázdná místa poškozené šroubovice musela být nahrazena žabí DNA, což by v realitě vážně nešlo), ale to nemění nic na pravdivosti autorčiných slov; vždyť dnes grifteři z tak otřesné organizace, jako je Colossal Biosciences, sázejí právě na zmatení veřejnosti ohledně DNA, vycházející mj. z Jurského parku (jakkoliv dobrý film to je). Poté se v první kapitole profesorka Källén věnuje Human Genome Project, oznámený na počátku 21. století, který byl založen na antirasistických základech a ukázal, že kterýkoli lidský genom je z 99,9 % identický; a se kterým se s genomikou spojila bioinformatika. Upozorňuje na často veřejností neporozuměný termín "genome-wide analysis", který bývá někdy užíván jako synonymum pro "analýzu celého genomu", ale ve skutečnosti jde o analýzu specifických malých sekcí genů a nekódující DNA po celé šířce genomu. Vrací se k termínu "revoluce aDNA", který vážně příliš nadužíval David Reich v jistém svém bestselleru, a poukazuje na zjištění Daniela Stranda, že tento termín neobnáší žádná vysvětlení - jeho propagátoři prostě jen hovoří o "revoluci aDNA", ale nijak ji nevysvětlují, jde tu tedy jen o rétoriku. V závěru kapitoly píše o situovaných znalostech, termínu zavedenému roku 1988 Donnou Haraway, který vyjadřuje "formu zodpovědné objektivity ve vědě, která stojí pevně proti tvrzením o úplnosti a závěru, stejně jako rezistuje relativismu." Píše o tom, že grandiózní příběhy o lidech vytvořené na základě analýz aDNA jsou božím trikem, a závisejí na iluzorním efektu pravdy: "Argumentuji, že se musíme odnaučit evangeliální rétoriku 'revoluce aDNA' a boží trik, který enkapsuluje. Musíme brát v potaz skutečné a potenciální benefity užívání genetické vědy k informování historického výzkumu - kterého je mnoho - a také bychom měli deklarovat limity těchto metod..."
Název druhé kapitoly, Return of the Arrows (Návrat k šipkám), odkazuje na typický znak map historických lidských migrací na evropský kontinent, které vytvářel mj. Madison Grant, vlivný americký eugenik, který byl advokátem "rasové čistoty". Autorka píše: "Když jsem se poprvé setkala s šipkami v archeologických učebnicích, měla jsem výhodu historického ohlédnutí zpět. Nejen, že desetiletí výzkumu v humanitních a sociálních vědách zřídila mnohem sofistikovanější porozumění etnicitě a dalším komplexním mechanismům kulturní výměny v pravěkých časech, ale byli jsme také schopni pochopit plné sociální a politické důsledky extrémního čtení kulturně-historické archeologie." Zmiňuje i Hitlerovy archeologické teorie o "nadřazenosti árijských lidí", které byly záminkou pro genocidu. Šipky ukazující historické migrace lidí spolu s kulturně-historickou archeologickou školou po 2. světové válce vymizely, jenže: "A teď jsou zpátky. Šipky jsou všude. Po půlstoletí na odpadní skládce zkoušených a odmítnutých archeologických modelů, povstaly z popela jako standardní vizuály ve studiích aDNA." To je rozhodně znepokojující. Ilustrace pohybů prehistorických lidí jsou náhle ve vědeckých článcích opět prováděny takovým způsobem, jakým je prováděli kulturně-historičtí archeologové zneuctění svým vlastním rasismem. Jako příklady uvádí autorka studii Chao Ninga a jeho kolegů z roku 2020, týkající se takzvaného neolitizačního procesu ve východní Asii, a studii Eskeho Willersleva a Davida Melzera z roku 2021 týkající se genomů pravěkých lidí ze Severní a Jižní Ameriky. Poukazuje na nedokonalosti těchto výzkumů (druhá jmenovaná studie pracovala s aDNA jen 340 jedinců za dobu dlouhých 12 000 let napříč oběma Amerikami), a zodpovídá na důležitou otázku: "Takže jak můžete vědět o genetických předcích lidí dávných časů z analýz několika individuálních genomů napříč širokým kontinentem za tisíce let? Jednoduchá odpověď je, že nemůžete. Tato tvrzení o znalostech jsou založena na výpočtech probability, spíše než na pozorování." Upozorňuje na to, že právě analýzy založené na matematických a statistických modelech vytvářejí základy pro příběhy o aDNA, přitom se však ve vědeckých článcích výsledkové části těžko čtou (i jiným odborníkům), a vytvářejí dojem neutrálnosti a korektnosti.
Úvodní část druhé kapitoly je věnována paradigmatu "pots-equal-people" neboli "hrnce-rovnají-se-lidi", který chci také krátce zmínit. Toto paradigma se vyvíjelo v době narůstajícího vlivu konceptu národního státu v 19. století, a souviselo s vytvářením map plných šipek: "Kde bylo ultimátní místo vzniku, z něhož nadřazený kulturní génius difundoval a migroval? Toto byla otázka velké síly. Důkazy pravěké velké kultury, přítomnost nadřazeného génia ve vašem vlastním teritoriu, nabízela prestiž jako kotvu pro moderní vývoj národního státu." Příkladem tohoto paradigmatu je pak i třeba spojení "lidé kultury Clovis" nebo "cloviské komunity", které dávají rovná se mezi určité artefakty (třeba právě cloviské hroty oštěpů) a lidi, kteří je používali. To je další příklad kulturně-historické perspektivy, která měla vymizet. Autorka se dále v této kapitole zabývá konceptem populace: "Studie aDNA lidských ostatků mají vždy za cíl pochopit genetické rozdíly v onom 1 procentu genomu, kde nejsme stejní. Pokud chceme diskutovat genetické odlišnosti mezi lidmi, musíme se nejdříve rozhodnout, na jaké úrovni budeme rozdíl rozeznávat, někde na škále od unikátního individua k celému lidstvu. Výběr je v principu arbitrární (může to být rodina, malé město nebo kontinent s miliardami lidí), ale studie aDNA téměř vždy hovoří o populacích, jako v případě 'dávných Beringiánců' nebo 'UPopA'. To proto, že studie aDNA závisejí na metodologiích populační genetiky." Čtenářstvo je obeznámeno se základy populační genetiky, rozvíjené od 20. let 20. století, a s faktem, že třeba "portugalská DNA" z genetické databáze neznamená to samé, co portugalská národní identita: "Pokud čtete o například 'portugalské' DNA, termín odkazuje na statistický výpočet nejčastějších genetických variací mezi lidmi, jejichž vzorky byly odebrány a registrovány jako 'portugalské' v určité databázi DNA. Může to být 5 jedinců nebo 5000, kteří byli vybráni určitými kritérii a byli označeni 'portugalskými'. Dánská antropoložka vědy Amade M'charek tato slova a označení, která populační genetici využívají pro facilitování komunikace během výzkumného procesu, označila za vhodné konvence." Píše o moderní koncepci národa, označeného zmíněným americkým historikem a politickým vědcem Benedictem Andersonem za "představovanou komunitu", která je držena pohromadě souborem komunikačních technologií (masová média, muzea, učebnice), a o neaplikovatelnosti moderních konceptů národní a etnické identity v pravěkých společnostech. Upozorňuje na problémovost nahrazení aDNA celé populace aDNA pár jedinců, přičemž matematické modely v těchto studiích jsou modelovány na moderní populaci (jak ale máme vědět, že pravěké populace fungovaly stejně, jako dnes existující populace, organizované třeba jako národy a etnika?). Rozebírá také problémovost termínů jako "dávní Beringiánci" (je třeba mít na paměti, že Beringie, souš existující v pleistocénu mezi východní Asií a Aljaškou, byla pojmenována po konkrétním člověku, Vitusovi Jonassenovi Beringovi!), a zmiňuje, že někteří paleogenetici, například Jennifer Raff, ve svých knižních dílech přiznali směšnost toho, že některé pravěké populace jsou založeny na znalosti jediného genomu.
V podkapitole Migration Stories (Příběhy o migracích) se čtenářstvo dočte o kultuře Yamnaya, jejíž tažení do Evropy z východu bývá prezentováno jako jakési koloniální dobývání, a na rekonstrukčních obrazech a v televizních dokumentech bývají lidé této kultury zobrazováni jako "drsně vypadající, svalnatí muži s dominantním vzhledem". Autorka upozorňuje na jedno: "Pravda je, že nikdy nebudeme vědět, jak lidé, kterým dnes říkáme Yamnaya, vypadali, a nevíme, zda se samozřejmě vnímali jako jedna koherentní skupina lidí. Nicméně v psaní historie založeném na aDNA byli vykreslováni jako ohraničená komunita asociovaná s 'kavkazským genetickým vkladem' a 'šířením indo-evropských jazyků', což jsou slova a narativy spojené s psaním historie na začátku 20. století zaměřeném na vznik 'Árijců'." To je opravdu znepokojující, a asi není překvapivé, že člověkem zodpovědným za tuto "studii masové migrace" je David Reich. Ten se svým týmem vykresloval muže této kultury jako "pozoruhodně úspěšné v šíření svých genů", což je typ jazyka, jaký by měl každý soudný člověk zavrhnout, a vytváří narativ, jenž je výsledkem jen a pouze Reichových představ; jak profesorka Källén uvádí, "sankcionizuje to příběh mužské pohlavní dominance a pasivní ženské shody - nic z toho ale nevychází ze studií aDNA." Autorka dále píše o Denisovanech, tedy lidské populaci nazvané podle jeskyně Denisova na Sibiři a identifikované v roce 2008: "Kam zatím vidím, genetici neobjevili novou populaci homininů nebo druh - co objevili byl kus kosti s DNA, která neseděla k jejich předchozím modelům druhů homininů. A pak vymysleli denisovskou populaci, aby vyplnili mezeru." Píše o tom, jak jsou Denisované prezentováni v popularizačních médiích jako "lid", což není to samé, co genetická populace, s jakou pracuje populační genetika. K politice starodávných migrací uvádí: "Jaký je pak problém, můžete se ptát, s trochou hravé spekulace a dobrým vyprávěním příběhů? No, pokud budete udržovat názor, tak jako britský genetik Mark Thomas, že 'věda není o vyprávění příběhů, je o jejich testování', pak by většina tohoto podniku nebyla počítána jako věda. Z perspektivy archeologie nicméně vyprávění příběhů a spekulace nejsou samy o sobě velkým problémem. Z etického hlediska, pokud chceme respektovat a bránit integritu pradávných lidí, musíme přiznat, že vyprávíme příběhy, kterými se snažíme pochopit malé fragmenty (ať už věci nebo molekuly) zanechané z dávných časů." Vybízí také k přiznávání toho, že tyto příběhy obsahují elementy spekulací.
Třetí kapitola, A Family Tree of Everyone (Stromový rodokmen pro každého), uvádí čtenářstvo do problematiky předchůdcovství jako kapitálu. Autorka ji začíná vtipnou anekdotou o své údajné příbuznosti Brigitě Švédské a o tom, že Brigitiny pozůstatky zřejmě s největší pravděpodobností nepatří jí, ale někomu jinému. Pokračuje pak uváděním informací o společnostech, které za peníze hledají lidem jejich předky, nebo ověřují jejich příbuznost se slavnými lidmi: "Pokud pošlete vzorek slin společnosti iGENEA a zaplatíte 509 amerických dolarů za Premium Package, můžete zjistit, zda jste příbuzní s Berniem Sandersem. Čtyři z deseti lidí s rodinnou historií v Evropě zjistí, že jsou, protože sdílejí stejnou haploskupinu s jejich mitochondriální DNA." Vysvětluje, co je zač tato haploskupina H (výsledek malého posunu báze molekul při kopírovacím procesu - mutace v mitochondriálním DNA ženy, která žila na území Sýrie před 25 000 lety), a upozorňuje na to, že takové služby, jaké poskytuje iGENEA, vlastně o ničem moc nevypovídají, pokud víte, že vaši předci z matčiny strany jsou z Evropy: "V často citovaném článku v Guardianu britský genetik Mark Thomas zamítl tyto podniky jako 'genetickou astrologii', a vysvětlil, že z vědeckého hlediska je původ něčím 'komplikovaným a velmi nepořádným'. Vedle Thomasova iluminujícího článku existují masy dostupných textů od vědců, učenců a žurnalistů vysvětlující, proč genetický test původu je téměř v každém případě ztrátou času a peněz." Od vědecké kvality takových testů pak přechází k iluzornímu efektu pravdy DNA jako důkazu o původu, kombinovanému s původem jako kapitálem se sociální a politickou hodnotou. Zmiňuje to, jak Donald Trump ve stylu svého děda popírá německý původ své rodiny a místo toho opakuje pohádku o tom, že Trumpovi byli ze Švédska (byť všichni víme, že nebyli). Dále se autorka posouvá k důležitosti kontextu v ohledu na něčí původ, a zmiňuje knihu Native American DNA od profesorky Kim Tallbear, která se zabývá rasovou a kulturní politikou ve vědě a dekolonizací, v níž je dokázáno, že "rasová a kmenová identita je jak komplikovaná, tak historicky náhodná." Příslušnost ke kmeni, například u původních obyvatel Ameriky, neměla co do činění s DNA, ale s mnohem komplexnějším pojmem krve; a krev kmene mohl mít i někdo, kdo do něj byl adoptován! Jinými slovy, krev není jen metaforou biogenetického příbuzenství.
Profesorka Källén ve třetí kapitole popisuje Human Genome Diversity Project, který fungoval mezi lety 1991 a 1997, a Genographic Project, a upozorňuje na jejich až děsivé nedostatky. Human Genome Diversity Project byl podobně jako známější Human Genome Project založen na antirasismu ("pokud se Human Genome Project odrazil od genetické uniformity 99,9 procent genomu jako báze lidské jednoty a jako léku na rasismus, pak HGDP vyzdvihoval diverzitu ve zbývající části jako základ pro 'hlubokou a podporující jednotu' lidstva"), vycházel z práce svého vedoucího, genetika Luigiho Lucy Cavalli-Sforzy ze Stanford University, vyvíjejícího statistické modely pro estimaci genetického příbuzenství lidských populací na základě krve různých "populací", vytvářel dendrogramy tohoto příbuzenství, a nakonec byl v roce 1997 ukončen kvůli kritice Světové rady původních lidí (jež zanikla roku 1996), která ho označila za "upírský projekt", zneužívající zranitelné indigenní lidi ve jménu vědy. V souvislosti s HGDP autorka píše také o "mizejících lidech", v článku publikovaném v Science z roku 1991 označené pod fotografií polonahé indigenní ženy s malým dítětem za "mizející zdroj", což bylo neskutečně urážlivé. Šlo o to, že "mizející" nebo "vymírající" populace původních obyvatel určitých částí světa měly být vnímány jako "mizející zdroj" těmi, kteří je kvůli jejich "primitivitě" považovali za "zdroj informací o pravěkých lidech". Tím se efektivně vrátily rasistické předsudky antropologie 19. století, na základě nichž byli domorodí lidé s jinou než bílou barvou kůže vnímáni jako "primitivnější" a "bližší pravěkým lidem". HGDP byl ukočen, ale pak nastoupil Genographic Project, který navázal na práci Cavalli-Sforzy (vedl jej genetik a podnikatel Spencer Wells, který dříve u Cavalli-Sforzy dělal výzkum) a dal mu pozici v radě projektu. Tento projekt byl dokončen v roce 2020. Autorka uvádí kritiku Debry Harry z Rady indigenních lidí ohledně biokolonialismu (Indigenous Peoples Council on Biocolonialism) z roku 2006, podle níž projekt domorodému obyvatelstvu v podstatě říkal, čím je, odkud přišlo a komu je příbuzné. Na rozdíl od HGDP se však Genographic Project vyhnul nařčením z rasismu, údajně i díky tomu, že byl propagován v National Geographic, kvůli čemuž si získal větší přízeň široké veřejnosti. Cavalliho-Sforzu mimochodem opět vyzdvihoval již několikrát zmíněný pochybný David Reich, též bývalý student tohoto genetika. Je dobré vědět, co jsou tito lidé zač, a jak jeden ovlivňoval druhého. Profesorka Källén se dále v této kapitole zabývá tím, jak silný je obraz stromu, co se týče příbuzenství. Na příkladu Ernieho LaPointeho z lidu Lakotů, který měl mnoho důkazů pro to, že je potomkem Sedícího býka, ikonického lídra odboje původních Američanů proti expanzi Spojených států směrem na západ, a který se rozhodl své příbuzenství s ním dokázat podstoupením DNA testu (který poukázal na to, že Ernie s největší pravděpodobností opravdu Sedícímu býkovi příbuzný je), ukazuje, do jaké pasti mohou být i domorodí obyvatelé zahnáni onou údajnou "vše vypovídající" hodnotou DNA (byť genetické důkazy jeho příbuzenství se Sedícím býkem nebyly až tak důležité a extenzivní, jako ty papírové, jež měl k dispozici desítky let předtím). Autorka se dále zabývá kontroverzí konceptu "nemixovaného jedince", který je problematickým odkazem HGDP a který "přidává benzín do plamenů politických hnutí, které mají zájem o esenciální rasovou a etnickou identitu."
Busta pravěkého člověka označovaného jako Cheddar Man, rekonstruovaná na základě lebky nalezené v Mendip Hills v roce 1903, a přítomná v londýnském Přírodovědném muzeu. Zdroj:
The Guardian
Čtvrtá kapitola, Paleopersonalities (Paleoosobnosti), je zaměřena hlavně na rekonstrukci pravěkého muže přezdívaného Cheddar Man, jehož pozůstatky byly nalezeny u vesnice Cheddar v anglickém Somersetu v roce 1903, a který, přestože jeho 10 000 let staré pozůstatky vůbec nepatří k těm nejstarším lidským nalezeným v Británii (nejstarší kosti lidí druhu Homo sapiens z Británie jsou stáří 40 000 let, a nejstarší pozůstatky jiných homininů z Británie jsou staré 1 milion let), se proslavil jako "první Brit". Analýzou jeho mitochondriální DNA se ke konci 90. let zabýval profesor Bryan Sykes z Oxfordské univerzity, k čemuž využil stoličku Cheddar Mana. Aby pro jeho výzkum byla nadšena široká veřejnost, hledal pro svou knihu a televizní dokument o analýze mtDNA tohoto mezolitického muže některého z jeho nejbližších žijících příbuzných, a v hledání zvítězil somersetský učitel dějepisu Adrian Targett. Jako jeden z malé skupiny testovaných totiž patří do haploskupiny U5. Profesorka Källén upozorňuje na to, že samozřejmě do této haploskupiny patří celých 10 % dnešní evropské populace, takže příběh o blízkém příbuzenství Cheddar Mana a pana Targetta je hodně zveličený, a doplňuje: "Nejdůležitější je, že tento 'match' byl něco docela jiného, než 'DNA match', jaký známe v laických termínech z testů otcovství či kriminálních případů. I tak zpráva o něm vyslala šokové vlny extatickými exklamacemi napříč britskými médii. 'Yaba Daba Doo! Geny potvrzují, že učitelův táta byl caveman', napsal Mirror, s titulkem evokujícím postavu z televizního cartoonu, Freda Flintstona. Scotsman popsal Cheddar Mana jako Targettova 'dávno ztraceného příbuzného', a Guardian o nich napsal jako o 'blízkých příbuzných'." Pokud jste dosud nad mediálními senzacemi ohledně příběhů vytvořených z malého množství informací získaného z výzkumů aDNA nekroutili hlavou, pak věřím, že tento případ už vás přesvědčil - je to něco tak neomaleného, že tomu člověk vážně nechce věřit. Ještě absurdnější byla pak obrana Targettova menšího nosu oproti "kaňkovitému" nosu jeho údajného předka, do které se pustila jeho manželka Catherine. Odsud se profesorka Källén přesouvá k nové důležitosti Cheddar Mana v kontextu Brexitu. Zabýval se jím dokumentární film The First Brit, odvysílaný v roce 2018 na Channel 4, v rámci něhož byly širokému publiku představeny tehdy nově získané informace o barvě kůže, barvě očí a struktuře vlasů této paleoosobnosti. Autorka nicméně poukazuje na to, že "kvůli fragmentaci starobylého genomu musela analýza zahrnout prvky odhadu. Navíc predikce pigmentace - i u žijících jedinců - bude založena na odhadech probability." Nejjistějším výsledkem analýzy Cheddar Manovy aDNA měla být barva očí, jež však na bustě vytvořené bratry Kennisovými, a umístěné v londýnském Přírodovědném muzeu, neodpovídá přesně zjištěním autorů studie. Důležitým faktem, na který autorka upozorňuje, je to, jak byla barva kůže tohoto pravěkého muže využita v identitární politice minulého desetiletí. Jeho údajná tmavá barva kůže zavřela ústa všem těm anti-imigrantským hlupákům, kteří volali po Brexitu a vyhoštění lidí jiné než bílé barvy pleti, ale vychází z malého množství údajů. Jak by se asi Cheddar Man cítil, kdyby věděl, že se stal předmětem politických sporů jednadvacátého století?
Část čtvrté kapitoly se zabývá také rekonstrukcí obličeje denisovské dívky. V závěru kapitoly se profesorka Källén zabývá tím, jak jsou pravěcí či starověcí lidé využíváni k protlačení současných politických narativů, a jak dochází k cherry-pickingu některých jejich znaků: "Pokud byl nový výzkum Cheddar Mana zaměřen na barvu, pak výzkum vikingské bojovnice byl celý o pohlaví. Málo mediálních plátků mělo zájem o chromozomální pohlaví Cheddar Mana, sterjně jako u vikingské bojovnice nedocházelo ke zmínkách barvy očí a pleti. ... Jak Cheddar Man, tak vikingská bojovnice jsou svázáni identitární politikou specifickou pro časy a situace, ve kterých byly vytvořeny jejich persony inspirované DNA." Musím uvést tato autorčina slova: "Jen aby bylo jasno: já bych také preferovala definici současné britské (a švédské) identity jako rozmanitou a tolerantní. Také chci, aby děti ve školách (všude) cítily, že jsme všichni jednou rasou - lidskou rasou - a že se máme vzájemně respektovat. Také bych každý den v týdnu propagovala pohled na gender umožňující jedincům jakéhokoli chromozomálního pohlaví jít za jakýmikoli profesními cíly, za kterými chtějí. Ale je správné používat starodávné jedince jako rekvizity v oné snaze? Existuje etický limit naší exploatace dlouho mrtvých, když jim darujeme novou čelní tkáň a jasné skelné oči, nebo když tvrdíme, že by měli být vzrušeni z toho, že zazářili ve světle, jež na ně bylo vrženo? ... Toto jsou komplikované otázky, a já nepředstírám, že mám jednoduchou odpověď." Poslední kapitola knihy, In Defense of the Molecule (Obrana molekuly), začíná odkazem na politickou satiru The Good Fight, odehrávající se během první trumpovské éry, a návratem k termínu situované znalosti od Donny Haraway. Autorka se vrací také k iluzornímu efektu pravdy, poprvé definovanému americkými psychology v roce 1977; ten popisuje přijetí opakovaného narativu těmi, kteří dané problematice nerozumí (řekněte laikům a neznalcům stokrát, třeba v masových médiích, že se koná "revoluce aDNA" nebo že "DNA poskytuje lepší informace o jedincích, než cokoliv jiného", a oni to přijmou jako fakt). Připomíná, že výše zmíněné narativy o lidech kultury Yamnaya byly zneužity na neo-nacistických internetových fórech pro příběhy o "původu Árijců", a uvádí také to, jak izraelský premiér Benjamin Netanjahu využil studie aDNA lidí z archeologického naleziště v jižním Izraeli "k odpálení provokativního tweetu o tom, že Židé přišli do Svaté země dlouho před Palestinci", přičemž upozorňuje na to, že vědci zodpovědní za tyto narativy se rozhodli nijak ony neo-nacistické a sionistické narativy nevyzývat. Na závěr profesorka Källén argumentuje pro překonání binárního myšlení, přičemž jako inspiraci pro nás v tomto ohledu vnímá kulturní teoretičku Trinh T. Minh-ha, brání molekulu DNA ("Molekuly nemluví, a neměly by být zatíženy zodpovědností za příběhy, které nepovyprávěly.") a volá k transparentnosti vědců studujících aDNA. Je dobré, když široká veřejnost o limitech výzkumů aDNA ví, a když jí není lháno vyprávěním grandiózních příběhů.
The Trouble with Ancient DNA je podle mě skutečně velice hodnotná kniha, která mi toho dala mnoho k přemýšlení. Na pravou míru uvádí to, co by každému, kdo si kdy přečetl byť třeba jediný článek o výsledcích výzkumu aDNA pravěkých nebo starověkých lidí v popularizačních a zpravodajských médiích, mělo být známo, totiž že aDNA (a DNA obecně) není nějakým nadřazeným nositelem informací, ale jen jedním z mnoha nositelů informací, jež v archeologickém výzkumu mají své místo. Umožňuje čtenářstvu na konkrétních případech pochopit, jak jsou příběhy o lidech, využívající výzkumů aDNA, vyprávěny pod smrští kulturních, sociálních, politických, ekonomických i jiných vlivů, a jak mohou některé z nich být využity nebo zneužity ubližujícími a dokonce genocidálními politickými projekty. Opravdu musím The Trouble with Ancient DNA doporučit.
