Ve večerních hodinách první neděle října 2026 vám přináším 42. část projektu Kniha týdne. V posledních dnech jsem si ke čtení vybral kousek ornitologické literatury, které nyní obecně začínám věnovat větší pozornost, a už pro začátek vám mohu prozradit, že to byl výběr vážně dobrý. Žádnou knihu zaměřenou jen a pouze na ptáky jsem vám zatím v rámci Knihy týdne nepředstavil, ale popisky určitých druhů opeřenců naleznete v mnou již recenzovaných publikacích
Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla,
Čtvernozí Australané od Bernharda Grzimeka,
Výlet do třetihor od Zdeňka Veselovského a
Doteky přírody od Václava Chaloupka. Dále se o chování různorodých ptačích druhů dočtete také v knihách
Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského a
Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera. Dnes vám představím ornitologickou knihu od jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů naučné literatury o přírodě a televizních producentů z Velké Británie.
Urban Aviary (Městská voliéra) s podtitulem A Modern Guide to City Birds (Moderní průvodce městským ptactvem) je kniha britského přírodovědce, spisovatele, televizního hlasatele a producenta Stephena Mosse, vydaná v roce 2019 nakladatelstvím White Lion Publishing. Je zaměřena na nejvýraznější a nejlépe pozorovatelné druhy ptáků žijících ve velkých městech v různých koutech světa, od Severní a Jižní Ameriky přes Evropu, Afriku a Asii po Austrálii a ostrovy Nového Zélandu. Seznamuje čtenářstvo se 75 druhy opeřenců, na které může narazit ve Vancouveru, v New Yorku, v Buenois Aires, Dublinu, Londýně, Paříži, Hamburgu, Káhiře, Kapském městě, Bombaji, Šanghaji, Tokiu, Sydney či Aucklandu, a v nemálu dalších velkých metropolí. Městská džungle některým zvířatům nesvědčí, a její expanze má na ně a na jejich přirozené prostředí neblahý vliv, to ale neplatí o ptácích, které autor vybral pro tuto moderní, stručnou a vizuálně brilantně zpracovanou průvodcovskou knihu. S uváděním informací o jednotlivých pětasedmdesáti druzích to Stephen Moss nikterak nepřehání, a prezentuje jen vybrané, zábavnou formou psané informace o tom, kde lze tyto ptáky v té které konkrétní metropoli najít, jak a proč tam žijí, čím se v onom městě živí, jak se tam naučili hnízdit, a případně jsou-li pro tu část světa nějak kulturně významní. Pro některé zájemce může být zprvu zarážející, že se v knize nenachází ani jedna fotografie každého z popisovaných ptáků, skvěle je však nahrazují akvarelové malby těchto druhů, jež jsou dílem Marca Martina, známého ilustrátora knih o přírodě, který má na svém kontě práci na publikaci We Are Starlings (My jsme špačci) od Donny Jo Napoli a Roberta Furrowa z roku 2023 či své vlastní knihy All About Antarctica (Vše o Antarktidě) a Dawn (Úsvit), obojí z roku 2025. Stephen Moss je legendou britského přírodopisného hlasatelství. Je znám pro svůj čtivý styl, a napsal například knihy The Private Life of Birds (Soukromý život ptáků) z roku 2006, The Robin: A Biography (Červenka: Životopis) z roku 2017 nebo The Accidental Countryside: Hidden Havens for Britain’s Wildlife (Náhodný venkov: Skryté svatyně britské divoké přírody) z roku 2020. Je také autorem doplňkové knihy k dokumentu BBC Dynasties (Zvířecí dynastie) z roku 2018, který v anglickém originále vyprávěl David Attenborough (a který k Stephenově knize napsal předmluvu). V neposlední řadě je Stephen Moss coby televizní producent zodpovědný za řadu pořadů o ptácích, kterými provázel již zesnulý Bill Oddie, a za nesmírně populární Springwatch.
Přední obálka knihy
Urban Aviary, vydané v roce 2019 nakladatelstvím White Lion Publishing. Zdroj:
Amazon
Tuto knihu vřele doporučuji všem, ať už jste městskými pozorovateli ptáků, naprostými začátečníky nebo i lidmi, jež zatím o birdwathingu v urbánním prostředí nemají ani páru. Knihy Stephena Mosse jsou určeny široké veřejnosti, a mají je rádi jak ostřílení přírodovědci, tak lidé, kteří si k přírodnímu světu vztah teprve hledají. Mezi britskými přírodopisnými hlasateli není mnoho lidí, kteří jsou tolik zodpovědní za učinění birdingu či (staromódně) birdwatchingu (ptačení či pozorování ptáků) tak oblíbenou volnočasovou aktivitou napříč generacemi, jako právě autor této publikace. Stephen Moss, rodák z velšského Newportu a držitel titulu ze studijního programu zaměřeného na anglický jazyk na Cambridgské univerzitě, se stal na počátku 90. let producentem televizních pořadů pro BBC, a zhruba v polovině onoho desetiletí si našel cestu k dokumentům o přírodě a zvířatech. Jeho první význačnou prací byla produkce 2. série slavného a obrovsky úspěšného dokumentárního seriálu
Big Cat Diary (Deník velkých koček), kterým provázeli Jonathan Scott, Saba Douglas-Hamilton a Simon King. Ve stejném roce, tedy v roce 1998, začal také aktivně spolupracovat s Billem Oddiem, velikánem popularizace ornitologie,
který bohužel zesnul ve věku šestaosmdesáti let 25. července 2026, a natočili spolu řadu dokumentů o britských ptácích; mezi nimi
Birding with Bill Oddie (Ptačení s Billem Oddiem),
Bill Oddie Goes Wild (Bill Oddie míří do divočiny) a
Bill Oddie's How to Watch Wildlife (Jak pozorovat divoká zvířata s Billem Oddiem). Ač je Stephen Moss právem považován za člověka, díky kterému v roce 2005 vznikl živě vysílaný
Springwatch,
v roce 2020 v rozhovoru pro The Bearded Tit's Podcast řekl, že
Springwatch se spíše vyvinul z jiných pořadů, včetně jeho vlastního
Wild in Your Garden (Divočina ve vaší zahradě) z roku 2003 a dokonce ještě staršího živě vysílaného pořadu o ptácích hnízdících v zahradách, na kterém nepracoval, ale který BBC vysílala už v první polovině 90. let. Kromě všech výše uvedených pořadů byl ještě zodpovědný za dnes již zrušené spin-offy
Springwatch, tedy
Autumnwatch a
Winterwatch (kterému předcházel jím produkovaný hodinový
Snow Watch z roku 2010). O významu jeho vlivu na popularizaci věd o živé přírodě a ochrany přírody na britských televizních obrazovkách nelze pochybovat. Je také obhájcem zpřístupňování přírodního světa lidem jakékoli barvy pleti bez diskriminace, přičemž
v roce 2019 participoval na konferenci Race Equality in Nature: The Next Generation (Rasová rovnost v přírodě: Příští generace), kterou v Bristolu organizovala ornitoložka Mya-Rose Craig.
O čtení knih Stephena Mosse jsem měl zájem minimálně šest let, snad od jara 2020, kdy jsem v přímém přenosu sledoval
epizodu Self-Isolating Bird Club, ve které s ním dělali rozhovor Chris Packham a Megan McCubbin. Loni na podzim jsem se už téměř dostal ke čtení již výše zmíněné knihy
The Accidental Countryside, ale na poslední chvíli jsem si pro četbu v rámci Knihy týdne vybral jiný titul od jiného autora. Urban Aviary je tedy první publikací tohoto významného popularizátora, kterou mám nyní za sebou - přečetl jsem ji v době od úterý 29. září do neděle 4. října 2026. Je důvod, proč jsem ze všech jeho knih sáhl právě po této; pozorování ptáků v městském prostředí je totiž něčím, co je mi blízké. A je to blízké i rostoucímu počtu birderů (ptáčkařů, chcete-li). V roce 2020 žily 3,5 miliardy lidí ve městech. V prostředí, které je - jak to v několika rozhovorech v minulém desetiletí pronesl David Attenborough - do značné míry odtržené od přírodního světa. Města a další sídla jsou samozřejmě součástí krajiny a součástí přírodního světa, ale co si budeme povídat, nejsou zrovna tím prostředím, které si většina z nás v asociaci s divokými zvířaty vybaví. A přitom jsou plná života, za kterým není třeba chodit daleko - někdy se člověk nemusí nacházet ani v městském parku, aby zahlédl nějakého savce, ptáka či plaza, jehož přítomnost jej v šedé městské džungli příjemně překvapí. Takzvaný urban birding, městské ptáčkařství, se začalo rozvíjet právě v minulém desetiletí, nepochybně i díky popularizaci této aktivity londýnským milovníkem ptáků Davidem Lindem, který v roce 2011 napsal knihu
How to be an Urban Birder (Jak být městským ptáčkařem) a který o městském ptactvu hovořil v mnoha epizodách oblíbeného pořadu
Tweet of the Day na BBC Radio 4 (David Lindo patří do kruhu přátel Stephena Mosse, jak je uvedeno v závěru
Urban Aviary). Pro nemálo lidí může pozorování ptáků ve stresujícím, hlučném, někdy ne zrovna vonícím městském prostoru představovat oddechovou, relaxační, zážitkovou aktivitu; a nakonec může vyústit v naprosté propadnutí přírodě, v tolik potřebný vztah k ostatním formám života kolem nás. Já sám byl urbánním birdingem již infikován. A vy máte možnost být jím infikováni též, pokud se již nestalo.
Urban Aviary je kniha, která vás naučí, že pozorování ptáků ve městech se můžete věnovat kdekoli ve světě.
Kniha má celkem 160 stran, z toho její hlavní část od Obsahu po Rejstřík tvoří 154 stran. Jak jsem již uvedl, obsahuje popisy 75 druhů ptáků žijících v různých světových metropolích. Autor se rozhodl je prezentovat v pořadí, jako bychom cestovali od kanadského Vancouveru až po novozélandský Christchurch, a to nejprve skrze Severní Ameriku, poté skrze Jižní Ameriku, dále do Evropy, do severní Afriky a na Blízký východ, dále do subsaharské Afriky, přes Indii do východní Asie a poté do jihovýchodní Asie a nakonec do Austrálie a na ostrovy Nového Zélandu. Každému z pětasedmdesáti ptáků je věnována vždy dvoustrana, přičemž text o něm tvoří stranu sudého číselného označení nalevo a na pravé straně lichého číselného značení se pak nachází akvarelová malba typického zástupce tohoto druhu, jež je dílem Marca Martina. Zpravidla je na této straně vyobrazen jen jeden zástupce druhu, ale v případě některých druhů, zvláště těch s výrazným pohlavním dimorfismem, namaloval Marc dva, aby se je čtenářstvo mohlo naučit odlišit. Stephenův text není odborný; neobsahuje vědecké názvy nebo termíny z akademického prostředí. Každý popisek je tvořen zpravidla pěti až šesti odstavečky, v nichž je uvedeno, co je tento druh zač, kde se v daném městě vyskytuje, čím se živí, jak hnízdí, případně je-li nějakými lidskými vlivy ohrožen. Případně se v textu čas od času objeví nějaká anekdota, pojednání o kulturní významnosti popisovaného opeřence pro daný region nebo informace o tom, jak a proč se do onoho města dostal (například rehek domácí se v Londýně začal vyskytovat až po 2. světové válce). Pod anglickým obecným názvem ptáka se vždy nachází název města, v kontextu jehož je daný druh popisován, a kde by nemělo být problémem na něj narazit. Vedle popisku se ještě nacházejí číselné údaje o průměrné délce, průměrném rozpětí křídel a průměrné hmotnosti druhu. Průvodce je skutečně napsán tak, aby byl nenáročným čtením se základními údaji a zajímavostmi.
Dvoustránkový Úvod začíná Stephen Moss těmito slovy: "Na první pohled fráze 'městská džungle' naznačuje pochmurné, života zbavené, dystopické prostředí jako to, které bylo ukázáno ve filmu Blade Runner. Méně dramaticky bývá také vnímáno jako nudné, šedé, betonové město plné dronových cestujících, mířících do práce a zpět." Taková skoro až univerzální představa mnoha lidem vytváří bariéru mezi světem urbanizovaných lidí a světem jakýchkoli dalších živočichů, rostlin a hub, zkrátka veškerého ostatního života, který nás ale přitom v oné městské džungli obklopuje - a to na každém kroku! Autor pokračuje: "Zkuste se ale na tuto frázi podívat odlišným způsobem. Pokud ji vezmete doslovně, spíše než metaforicky, pak začne dávat smysl. To proto, že malá i velká města po celém světě se stala svatyněmi pro širokou škálu divokých tvorů, jež se adaptovali na život vedle nás novými, odlišnými a nečekanými způsoby." Vezměte si, kolik zástupců jiných druhů potkáte během jediného dne svého života, třebaže žijete ve městě. Na tramvajové zastávce pár holubů zobajících drobečky chleba, v městském parku rehek, kos a divoký králík, večer se vám před domem prohání lasička nebo dokonce liška... A kolik zástupců různých druhů hmyzu jen za jediný takový den strávený ve městě obejdete nebo dokonce omylem zašlápnete (předpokládám, že na mravence nebo ploštice nedupete záměrně, to by bylo trochu divné). Městská džungle je opravdu typem přírodního prostředí, typem habitatu, který hostuje nepřeberné množství druhů. Myslíme si, že je to jen náš svět - a mýlíme se. Je to svět sdílený, džungle obývaná mnoha druhy, s vlastní dynamikou a vlastními mezidruhovými dramaty života. Autor uvádí, proč jsou města pro některé živočichy lákadly - má to zčásti co do činění se vznikem městských tepelných ostrovů. Je v nich tepleji. Toho v mírném pásu využívají někteří živočichové zvláště v zimním období. "Žádná skupina zvířat není více vidět, není více všudypřítomná nebo ji není lehčí zahlédnout, než ptáci," píše Stephen Moss, "od nejmenších kolibříků po některé z největších ptáků na planetě, jako jsou labutě a pštrosi, spousta ptáků se přizpůsobila na městský život." Pokračuje zmínkou velkého comebacku jistého druhu dravce, nejrychlejšího obratlovce planety, ke kterému došlo právě díky městům: "Kdo by si dovedl představit zhruba před půlstoletím, když byl sokol stěhovavý ohrožen otravami a perzekucí, že nejrychlejší tvor na planetě se měl později stát regulérním rezidentem center Barcelony, Londýna a New Yorku?"
Dále Stephen Moss zmiňuje fakt, že více než polovina lidí na naší planetě žije ve městech, a že "projekce naznačují, že do roku 2050 bude na naší planetě téměř deset miliard lidí, a dvě třetiny budou zíž ve městech." Zda lidská populace opravdu tolik naroste, to není jisté, už jen kvůli tomu, s jakými potížemi se má brzy potýkat potravinářský průmysl kvůli masivnímu úbytku hmyzích opylovačů, ale trend růstu urbanizované populace nelze zapřít. Autor zmiňuje, že v Číně v roce 1950 žil jen jeden ze sedmi obyvatel země, dnes je to polovina obyvatel; a v Británii žil na začátku 19. století ve městě jeden z pěti občanů, kdežto dnes je to ohromných 90 %! "Toto má důležité implikace pro budoucnost jak ptáků, tak nás. Pokud ptáky uvítáme ve svých městech tím, že jim poskytneme potravu, vodu a místa k hnízdění, budeme z toho mít také užitek. Podle všech důkazů napomáhá regulérní kontakt s přírodou našemu fyzickému, mentálnímu a emočnímu zdraví," píše, "pokud ptáky zavrhneme, odtlačíme je na okraj a nakonec jim neposkytneme k životu žádné místo, také přijdem zkrátka. Je to jednoduchá volba." Na závěr Úvodu ještě zmiňuje, že zhruba po desetiletí před publikací této knihy žil v Somersetu, "v srdci anglického venkova", tedy v prostředí, které si dlouhodobě užívá možná nejvíce slunečního svitu v celé Anglii a které je domovem celé řady pozoruhodných ptáků (vždyť se tam nacházejí slavné Mendip Hills, které jsou rájem ptáčkařů). Polovinu svého života ovšem strávil v Londýně nebo v jeho blízkém okolí, a právě tam byl prý jako dítě ptáky okouzlen. Možná právě proto, že jeho prvotní láska k ptákům měla podoby lásky k městským ptákům, si pak opeřenců všímal i ve městech ostatních kontinentů (s výjimkou Antarktidy), které za svou kariéru navštívil. O poslání této knihy píše: "Tato kniha má za cíl vybavit obyvatele měst po celém světě průvodcem některými z nejporozuhodnějších druhů ptáků, jež žijí vedle nich. Tím, že vám ukáži, jak tito ptáci nejen přežívají, ale jak se jim daří v našich městech, doufám, že v lidech povzbudím ocenění a přivítání ptáků do jejich zaneprázdněných životů."
Poněvadž se jedná o knižního průvodce, nebudu v následujících odstavcích vypisovat, co o kterém druhu ptáka Stephen Moss píše. Ze zájmu v řadě ostatních částí Knihy týdne znovu procházím přečtenými kapitolami, a vypisuji z nich to, co mě nejvíce zaujalo, případně to kritizuji nebo k tomu doplňuji něco více, ale v případě Urban Aviary nebo jiných (nejen kapesních) průvodců a encyklopedií nemá samozřejmě cenu jít od strany ke straně, od jednoho popisovaného zvířete ke druhému, a psát tedy něco k takřka veškerému obsahu publikace. Dále tedy z knihy vytáhnu jen to, co mě opravdu zaujalo nebo překvapilo. Některé druhy úplně přeskočím, ale u popisků jiných se zastavím a něco vlastního vám k nim sdělím. Celá cesta městskými voliérami začíná dle autorova výběru v hlavním městě kanadské provincie Britská Kolumbie, v malebném Vancouveru, a jeho ptačím obyvatelem, kterého nám Stephen Moss představí, je kalypta růžohlavá (Calypte anna), anglicky "Anna's hummingbird". Je to klasika mezi kolibříky, krásný drobný pták, jehož samci mají zářivě karmínové hlavy a hrdla. O jejich hojnosti ve Vancouveru píše: "... kalypta růžohlavá je jedním z několika druhů [kolibříků], kteří hnízdí na západním pobřeží Spojených států a Kanady poté, co se ve 30. letech 20. století rozšířili na sever z Kalifornie. A nyní, s velkou změnou zažitého chování, začaly kalypty růžohlavé zimovat v nejsevernějších částech svého areálu rozšíření - včetně Vancouveru. To je zčásti důsledek efektu městského tepelného ostrova." Zmiňuje i to, že se o kalypty obyvatelé Vancouveru starají - v zimě jim na zahradách nechávají vodu s cukrem, a dávají pozor na to, aby nezmrzla. Jediným dalším městským ptákem z Kanady, který vám bude v této knize představen, je střízlík zahradní (Troglodytes aedon) jako rezident Edmontonu, hlavního města provincie Alberta. I pro něj je toto městské prostředí součástí nejsevernější části jeho areálu rozšíření. V Edmontonu nezimuje, ale vrací se do něj z jihu na konci dubna. Proč takového drobného a nepříliš výrazného ptáčka autor pro tuto knihu vybral? Uvádí: "Protože jsou tolik běžní, široce rozšíření a je snadné je zahlédnout, byli střízlíci zahradní součástí jedné z nejdéle běžících studií o dopadech urbanizace na ptáky." Střízlíci prý ve městech ztrácejí méně ptáčat kvůli predátorům, na druhou stranu ale mají více nemocí.
Kalypta růžohlavá usazená na krmítku s cukrovou vodou. Zdroj:
Instagram
Jedním ze severoamerických městských ptáků, o kterých v této knize Stephen Moss píše, je ikonický orel bělohlavý (
Haliaeetus leucocephalus), státní symbol USA. Nechybí samozřejmě připomínka slavné anekdoty, podle níž zakladatel země se zahrnutím orla v národním znaku nesouhlasil: "
Tato pocta mu byla udělena v roce 1782, ačkoliv tehdy velký americký státník Benjamin Franklin nesouhlasil. Považoval ho jako mrchožrouta za nejvíce nevhodného a preferoval divokého krocana." Zda je pták, který se s oblibou živí mršinami, nakonec dobrým symbolem oné země, to musíte usoudit sami (pokud jste zralými lidmi, pak víte, co jsou USA ve skutečnosti zač). O orlu bělohlavém píše autor v souvislosti s Denverem, kde se na Fort St. Vrain Generating Station dodnes (ano, i v roce 2026) nachází velké hnízdo těchto dravců, a dění v něm je od roku 2003 sledováno webkamerou. Připomíná také, že ještě před pár desetiletími byl tento druh ohrožen vyhynutím, nicméně dnes by v celé Severní Americe mělo žít na 70 000 párů. Dalším severoamerickým druhem, který chci z jím popsaných zmínit, je lesňáček zlatolící (
Setophaga chrysoparia), snad jeden z nejkrásnějších pěvců onoho kontinentu. Autor o něm píše v souvislosti s texaským městem San Antonio. Je to pěvec, který hnízdí pouze ve středu Texasu. Není v bezpečí; na Červeném seznamu Mezinárodní unie pro ochranu přírody je veden jako ohrožený druh: "
Bohužel většina jeho jedinečného jalovčího-dubového habitatu byla zničena; destruktivní proces zaznamenal již v roce 1892 pionýrský texaský přírodovědec Henry P. Attwater." V San Antoniu a jeho okolí je lesňáček zlatolící k zastižení "
jen po čtyři měsíce roku, mezi březnem a červnem. Po hnízdění se vrací na jih, aby strávil zimu v mexickém pohoří Sierra Madre a dále na jihu, v částech Střední Ameriky." Letos jsem ho na svém blogu zmínil
v článku o plánované výstavbě AI datacentra poblíž Dinosaur Valley State Park; tato záležitost lesňáčku zlatolícímu ještě přitíží. Z ptactva, jež je k zastižení v hlavním městě USA, Washingtonu DC, vybral Stephen Moss kondora krocanovitého (
Cathartes aura). V městě sice nehnízdí ("preferuje hnízdění v jeskyních a skalních štěrbinách mimo něj"), ale je v něm běžně k zastižení kvůli potravě - mršinám na silnicích a vyhozeným potravinám. Právě přes města se měl tento pták rozšířit z amerického jihozápadu, se kterým je spjat coby "sup z westernů", po zbytku Spojených států. Jako zástupce newyorského ptactva vybral autor působivou káni rudoocasou (
Buteo jamaicensis), a představuje čtenářstvu příběh samce přezdívaného "Pale Male", který ve městě, které nikdy nespí, začal hnízdit v roce 1991.
Z jihoamerických ptáků vyskytujících se ve městech, které Stephen Moss pro tuto knihu vybral, musím zmínit ibise rudého (Eudocimus ruber), kterého uvádí jako obyvatele města Port-of-Spain na Trinidadu a Tobagu. Je to samozřejmě druh mnohem šíře rozšířený: "Ibisové rudí mají široký areál rozšíření, od jihovýchodní Brazílie na sever přes Venezuelu a Kolumbii po Trinidad a Tobago, kde jsou jedním ze dvou národních ptáků (druhým je čačalaka rudořitá). Na Trinidadu, kde jsou místně známi jako 'plameňáci' kvůli povrchní podobnosti ve zbarvení, se stali velkou turistickou atrakcí." Autor zmiňuje i domněnku některých ornitologů a taxonomů, podle níž je ibis rudý jen křiklavě zbarveným poddruhem ibise bílého (Eudocimus albus), kterému je velmi blízce příbuzný. Dalším fantasticky vypadajícím ptákem, o kterém se od Stephena Mosse dozvíte, je rybák inka (Larosterna inca), jenž je k zastižení v Limě, hlavním městě Peru. Od většiny druhů rybáků se tento pták, jehož jméno odkazuje na zaniklou Inckou říši, odlišuje "dlouhým bílým pramenem per na každé straně zobáku pod očima, které připomínají knír surrealistického malíře Salvadora Dalího." Říkám vám, toto je pták, kterého bych jednoho dne velmi rád viděl v jeho domovině. Je tak zvláštní a komický, a dokonce i takový člověk, jako jsem já, se musí hrozně, zuby a drápy, bránit nutkání ho antropomorfizovat. V Limě je naštěstí hojný, není třeba za ním jezdit daleko nad moře, kde loví ryby ve společnosti pelikánů: "V přístavu a na rybím trhu jižních okrajů peruánského hlavního města Limy se rybáci inka shromažďují v hejnech, sedají na střechy budov a ukazují své unikátní opeření." Na kachny, tolik oblíbené obyvatelky řek a potoků snad všech měst, přichází konečně řada v souvislosti s falklandským hlavním městem Port Stanley. Autor píše o kachyni krátkokřídlé (Tachyeres brachypterus), jednom z pěti druhů kachen, které během evoluce přišly o schopnost létat. V Port Stanley je tento druh běžně k zastižení. Dozvíte se o pozoruhodné chybce, které se při popisování těchto ptáků pro svůj deník dopustil Charles Darwin: "Toto je velký a těžký pták: samci váží průměrně 3,2 kilogramy - asi dvakrát více než kachna divoká - ač samice jsou menší, váží 2,8 kilogramu. To je o dost méně, než kolik odhadoval Charles Darwin, který tvrdil, že dosahovaly váhy až závratných 10 kilogramů." Zmiňuje také, že hlavním predátorem kachyní krákokřídlých byl zřejmě warrah neboli pes bojovný, který byl lidmi vyhuben v roe 1876. Od té doby jsou jedinými přirozenými predátory těchto ptáků pouze lachtani.
Velice se mi líbí Marcova malba dvou kajek mořských (Somateria mollissima), samce a samice, na straně 49. Tyto oblíbené a podivuhodnými hlasy se ozývající ptáky - ptáky snad s nejvýraznějšími hlasovými projevy vůbec - popisuje Stephen Moss v souvislosti se švédským městem Malmö, které "bývá prohlašováno za 'fantastické místo pro městský birding'." K vidění tam kajky mořské nejsou jen na březích moře, "ale jak poznamenal švédský ptáčkař Erik Hirschfeld, mohou být viděny stejně lehce i z městských kaváren a zmrzlinářství." Zmiňuje, že z jejich anglického obecného jména "eider duck" vychází archaické označení pro duchnu čili prošívanou peřinu, "eiderdown" - v překladu doslova "kajčí peří". Údajně je to "gram na gram nejteplejší materiál na světě", a samice kajek si při stavbě hnízda a inkubaci vajec vyškubávají vlastní pera z hrudi, které pak zajišťují, že zakryté zárodky uvnitř vajec neumrznou. Neméně pěkně Marc Martin zobrazil brkoslava severního (Bombycilla garrulus) na straně 55. Stephen Moss ho popisuje jako ptáka, na kterého máme velkou šanci narazit ve skotském Aberdeenu: "Právem nazývaný 'hlavním městem brkoslavů ve Spojeném království', láká několik ptáků i v chudých brkoslavích letech; v dobrém roce jich tam může být přes tisíc - včetně rekordního počtu 1800 na konci roku 2004." Nejvíce by jich v Aberdeenu mělo být v říjnu a listopadu. Jinak jsou to velcí cestovatelé, a jak Stephen píše, "později se vyfiltrují na jih a na západ, a mohou se objevit téměř kdekoli. Jeden okroužkovaný pták z Aberdeenu byl později viděn v Peak District, Llandudnu, Machynllethu a nakonec v severním Kentu - výlet dlouhý více než 1100 kilometrů..." Jako zástupce londýnské avifauny vybral již zmíněného rehka domácího (Phoenicurus ochruros), který byl do 40. let minulého století jen vzácným návštěvníkem britských ostrovů. "Po destrukci tisíců budov během bombardování za 2. světové války ale zchátralá a opuštěná vybombardovaná místa poskytla ideální domov těmto ptákům," píše autor. Jako zástupce avifauny Barcelony vybral nepůvodního papouška mnišího (Myiopsitta monachus), pocházejícího z Jižní Ameriky. Dnes jich tam žije více než 10 000! V souvislosti s nimi je zmíněn také sokol stěhovavý (Falco peregrinus), kdysi pták ohrožený vyhynutím kvůli DDT a dalším zemědělským pesticidům a kvůli dlouholetému střílení - pár hnízdící na katedrále Sagrada Família prý čas od času nějakého toho papouška mnišího ukořistí. Jako zástupce ptačí fauny francouzského Montpellieru vybral autor plameňáka růžového (Phoenicopterus roseus); nizozemský Groningen reprezentuje kos černý (Turdus medula); Vídeň reprezentuje vlaštovka obecná (Hirundo rustica), podle které skladatel Ludwig Schlögel pojmenoval svou skladbu "Wiener Schwalben March" ("Pochod vídeňských vlaštovek"); a Varšavu zastupuje čáp bílý (Ciconia ciconia), v jehož popisu autor připomíná známé rčení, dle něhož "každý pátý bílý čáp v Evropě je Polák". Moskvu reprezentuje jeden z nejobtížněji zahlédnutých ptáků, chřástal polní (Crex crex), který je rezidentem tamního Národního parku Losiny Ostrov.
Z afrických ptáků je první na řadě černobílý rybařík jižní (
Ceryle rudis). V Káhiře a ve zbytku Egypta se mu prý říká "Abu Ghuttaas", což znamená v překladu "otec těch, kteří se namáčejí": "
Místní název tohoto černobílého vodního ptáka je odvozen z jeho pozoruhodné schopnosti vznášet se v jedné pozici nad vodou, předtím než se vrhne do vody, aby chytil rybu pod hladinou." Stephen Moss uvádí fakt, se kterým jsem do čtení
Urban Aviary popravdě vůbec nebyl seznámen: "
Rybařík jižní je výrazný tím, že je největším druhem ptáka, který se může vznášet na jednom místě s pomocí svých vlastních křídel - poštolky a káňata jsou větší, ale využívají vítr, aby se udržely v pozici." Tohle je přesně ta zajímavost, kterou vytáhnu na příští štědrovečerní večeři v minutě ticha po žhavé politické debatě. Vidíte? Číst knihy o ptácích se sakra vyplácí! Rybařík jižní mimochodem nežije jen v severní Africe, což ostatně autor uvádí v posledním odstavečku jeho popisku; nejdále je k nalezení až v Číně. Hlavní město Etiopie z veškerého tamního ptactva v této knize reprezentuje ibis etiopský (
Bostrychia carunculata), endemit Etiopské vysočiny. Stephen píše, že je to pták v zemi široce rozšířený, a "
může být viděn v parcích a při přeletech přes hlavní město země, Addis Ababu." Není to pták, který by byl příliš stydlivý: "
Tito ptáci jsou velmi klidní mezi lidmi, a šťastně si hledají potravu jako hmyz a další bezobratlé na travnatých územích okolo města, včetně zahrad hotelů. Také se vyskytují v okolí starodávných monumentů jako Old Palace, National Palace a Trinity Cathedral v centru města." Vidět tyto pozoruhodné ibise s typicky dlouhým volátkem na krku mezi působivými budovami etiopského hlavního města musí být skvělé. Hned se mi za nimi chce! Ugandskou Kampalu zase v knize reprezentuje zoborožec černobílý (
Bycanistes subcylindricus), který podobně jako ostatní zoborožci hnízdí opravdu svérázným způsobem. Samec zazdí samici v dutině v kmeni stromu, a ta sedí na vejcích a tráví čas s ptáčaty téměř bez kontaktu s okolním světem, živena jen jeho vývržky ovoce. Čtvrtým a posledním africkým ptákem, kterého autor vybral, je reprezentant Kapského města v Jihoafrické republice, tučňák brýlový (
Spheniscus demersus). Upozorňuje na jeho ohrožení: "
... v polovině 90. let se mělo za to, že žilo 200 000. Ale dnes jich zbývá jen přes 50 000." Jak jsem tady na blogu psal
na konci října 2024, dnes je již tučňák brýlový veden jako kriticky ohrožený druh. Od začátku 19. století jejich populace poklesla o drastických 97 %.
O hedvábníkovi šedém (Hypocolius ampelinus) jsem do té doby, než jsem se začetl do Urban Aviary, vlastně nic nevěděl. Je to jediný zástupce čeledi Hypocoliidae, ale jeho rodinný vztah k jiným pěvcům byl donedávna zahalen tajemstvím. Stephen Moss píše: "Tento stydlivý a skrývající se pěvec dostal své neobvyklé méno z latinských slov 'trochu jako' a 'myšák'. Hedvábníci vypadají povrchně jako členové této africké čeledi, a byli umístěni vedle myšáky v taxonomickém řádu ornitologem Charlesem Bonapartem v 19. století - synovcem francouzského císaře Napoleona. Od té doby vědci umístili hedvábníka do čeledí brkoslavů, bulbulovitých a špačkovitých, zatímco jiní navrhli, že by mohl být příbuzný s ťuhýky. Dnes je tento druh hrdě samostatný..." Podle studie z roku 2019 je součástí kladu, který zahrnuje také brkoslavy, havajské pištece a mohy (čeleď Mohoidae), palmovníkovité a brkoslavce. Stephen Moss jej v této knize uvádí jako reprezentana avifauny bahrajnské Manamy, a píše: "Přes svůj výrazný zjev nebyl tento druh v Bahrajnu nalezen do roku 1980. Dnes je běžným napříč hlavním městem, k čemuž mu napomohl boom nových parků a zahrad, které ptáku dávají, co potřebuje - primárně ovoce spolu s nějakým hmyzem a dalšími bezobratlými." Indickou Bombaj pak reprezentuje vousák zvučnohlasý (Psilopogon haemacephalus), anglicky "coppersmith barbet", a to je panečku krásně zbarvený opeřenec! Tento nádherný pěvec s karmínovou náprsenkou, sytě žlutým peřím pod ní a světle žlutým spodkem krku, s červenou hlavičkou, dostal své anglické pojmenování "po metalickém, metronomickém zpěvu, který zní spíše jako kdyby někdo kul kov kladivem." Být reprezentantem Bombaje si rozhodně zaslouží: "Přestože je více nepolapitelný než většina městských ptáků, byl vousák zvučnohlasý nedávno odhlasován 'ptákem bombaje' v celoměstské anketě, a porazil více známé druhy jako byl plameňák malý, šáma stračí a vrána domácí." Zmíněná šáma stračí (Copsychus saularis) byla autorem vybrána jako reprezentant avifauny bangladéšské Dhaky. Tento pěvec z čeledi lejskovitých je s městem velmi úzce spjat: "Není to jen národní pták Bangladéše, přičemž se objevuje na bankovkách této země, ale dal i jméno jednomu z hlavních náměstí hlavního městam - Doyel Chattar (doyel nebo w je místní jméno tohoto ptáka). Na tomto náměstí se nachází socha dvou ptáků s protaženými křídly - to je pocta doyelovi." Napříč Dhakou je to prý běžný druh, "hlavně v parcích a zahradách." Lidé pro něj na stromy umisťují hnízdní budky.
"Ze všech měst světa je jen málo docela tak neúprosně urbánních jako Hong Kong," píše Stephen Moss v úvodním odstavci popisku ptáka, kterého vybral jako reprezentanta onoho sedmiapůlmilionového čínského města, které po sto let, do 1. července 1997, patřilo Spojenému království. Tím ptákem žijícím v neúprosně urbánním Hong Kongu je jespák lžícozobý (Calidris pygmaea), "zvláštní malý brodivý pták sotva větší než vrabec." Spíše než v centru města je však k nalezení v mokřadech Mai Po na sever od něj. Tyto mokřady nejsou v bezpečí. Autor píše o tom, že od poloviny 80. let se tento opeřenec stával čím dál vzácnějším; dva roky po vydání této knihy, v roce 2021, začal být na Červeném seznamu Mezinárodní unie pro ochranu přírody považován za kriticky ohrožený druh. Rozvoj města totiž probíhá na úkor mokřadů, které jespáci obývají. Mai Po mohou být v budoucnu také zabrány. "Nakonec může být jespák lžícozobý první obětí asijského ekonomického zázraku, který mnohým vynesl bohatství a prosperitu, ale zanechal mokřadní ptactvo tváří v tvář zániku," píše autor na závěr tohoto popisku. Nenechme si prodat jednoduchý narativ o tom, že v Hong Kongu je vše perfektní. Ohromné protivládní protesty, ke kterým v městě docházelo zvláště v letech 2019 a 2020, nejsou jediným důkazem toho, jak tvrdé a nepříznivé podmínky pro život v něm panují - případ jespáka lžícozobého je tím dalším. Další rozvíjející se, ale poněkud dosti zelenější asijské velkoměsto, Singapur, v knize reprezentuje majna jávská (Acridotheres javanicus). Je to zranitelný druh, který pochází z ostrovů Jáva a Bali, ale do Singapuru byl zavlečen ve 20. letech minulého století, když město ovládali Britové. Proč byla ze své domoviny vytržena a introdukována tak daleko od Jávy a Bali? Odpověď je jednoduchá: "Díky své schopnosti napodobovat lidské hlasy a jiné zvuky." A jak se to stává, někteří ptáci unikli z klecí a založili volně žijící populace, kterým se velmi daří: "Dnes je jich v Singapuru samotném až 100 000." Autor zmiňuje zranitelný status tohoto druhu a uvádí jako možné řešení "nasbírat majny žijící v městech jako je Singapur a vypustit je na Jávu a Bali." Hned nato ale uvádí, proč to také nemusí být dobrý nápad: "Kritici tvrdí, že toto jednoduše posílí ilegální obchod s ptáky." Jako posledního z asijských ptáků v této knize vyberu vránu černou (Corvus corone), kterou Stephen vybral coby reprezentantku Tokia. Zmiňuje se o slavné scéně z Života ptáků (The Life of Birds) od Davida Attenborougha z roku 1998, v níž tokijské vrány umisťovaly na silnici hlemýždí ulity a čekaly, až budou rozkřápnuty projíždějícími vozidly, aby si pak pochutnaly na šnečcích, jež přišli o domov. Uvádí také, že v japonské kultuře je hlas tohoto inteligentního ptáka signálem pro děti, aby se večer vrátily domů na večeři.
Vousák zvučnohlasý (
Psilopogon haemacephalus), oficiálně prohlášený za ptáka Bombaje. Zdroj: eBird
