The Insect Crisis | Kniha týdne

Tuto neděli se nám láme březen, a s jeho rozpůlením přichází na tento blog 26. část projektu Kniha týdne! V rámci něho vás každou neděli seznamuji s publikací, kterou jsem přečetl za uplynulý týden nebo jsem se k ní s důkladností vrátil po přečtení dříve. Předchozí části této série byly věnovány knihám Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina, My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall, Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown, Ve stínu člověka od Jane Goodall, The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling, Transient Landscapes of Ellen E. Wohl, The Companion Species Manifesto od Donny Haraway, When the Sahara Was Green od Martina Williamse, The Trouble with Ancient DNA od Anny Källén, Zvířata celého světa: Hadi od Jiřího Felixe a Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci od George McGavina. Hmyzu se tentokrát ještě nepustíme - pokud předchozí kniha pojednávala o jeho diverzitě, pak tato poskytuje informace o hrozivém úbytku jeho počtů.

The Insect Crisis (česky Krize hmyzu) s podtitulem The Fall of the Tiny Empires that Run the World (Pád drobných impérií, která pohánějí svět) je kniha britského environmentálního žurnalisty Olivera Milmana, vydaná v lednu roku 2022 britským nakladatelstvím Atlantic Books a o dva měsíce později za Atlantikem americkým nakladatelstvím W. W. Norton & Company. Jedná se o publikaci pojednávající o úbytku hmyzu v důsledku intenzivních zemědělských praktik, nadužívání insekticidů (včetně neonikotinoidů), homogenizace krajiny, světelného znečištění, antropogenní klimatické změny a jejích důsledků (ať už jde o změny ve vegetační stupňovitosti či zvýšené sucho a požáry), a poskytuje čtenářstvu informace o práci vědců a o jednotlivých studiích především z posledního desetiletí, jež poukazují na globální krizi hmyzu. Šestinozí členovci, na kterých závisí takřka každý ekosystém naší planety, jakož i celosvětový potravinářský průmysl, na tom vůbec nejsou nejlépe, a dokonce to vypadá, že zažívají své první masové vymírání v historii naší planety. Krize hmyzu se brzy může vyrovnat i samotné klimatické krizi, a představuje nové výzvy pro rostoucí lidskou populaci, jež bez ekosystémových služeb zprostředkovávaných hmyzem není schopná existovat. Autor za účelem napsání této knihy cestoval po celém světě, od západu Spojených států amerických přes Mexiko do Austrálie i rodného Spojeného království, aby si od předních odborníků vyslechl, co mohou k nepopiratelnému úbytku volně žijícího hmyzu říci. The Insect Crisis je knihou nabytou výsledky citovaných vědeckých studií, protkanou výpověďmi entomologů, mezi něž patří Erica McAlister, Cuauhtémoc Saénz Romero nebo Barbara Smith. Nahlíží na úbytek monarchů stěhovavých, volně žijících druhů čmeláků a včel či endemických druhů pošvatek, a na problémy, se kterými se potýká jejich přirozené prostředí, a představuje dobrý sekundární zdroj čísel a statistik, o nichž bychom měli všichni mít povědomí. Toto je první kniha Olivera Milmana, environmentálního korespondenta britského zpravodajského média The Guardian. Mohu ji vřele doporučit.

Přední obálka britské edice knihy The Insect Crisis, vydané v roce 2022 nakladatelstvím Atlantic Books. Zdroj: Nokomis Publications

Na seznamu knih s environmentální a ekologickou tématikou vydaných v průběhu uplynulé poloviny desetiletí, do kterých jsem se chtěl pustit, se The Insect Crisis nacházela již nějakou dobu. Když jsem minulý týden intenzivně ve svém volném čase věnoval pozornost brilantní encyklopedii Hmyz, pavoukovci a další suchozemští členovci od předního britského entomologa a moderátora televizních dokumentů o přírodě George McGavina, jež je v podstatě úvodem do nepřeberné hmyzí rozmanitosti, usoudil jsem, že by v rámci Knihy týdne dávalo největší smysl, kdybych na ni navázal recenzí právě této publikace o úbytku hmyzí diverzity, a tedy o palčivém problému, jemuž začínají věnovat pozornost i ti, kteří nad varováními o něm před desítkami let arogantně mávali rukou. Mě osobně jako zájemci o přírodu, životní prostředí a klima není po značnou část mého života neznámo, že hmyz se potýká s obrovskými problémy. Je to již mnoho let, co jsem slyšel poprvé o tom, že počty motýlů a dalších opylovačů v Británii klesají. Člověk by také coby zájemce o přírodu musel žít pod kamenem, kdyby alespoň nezaslechl o krefeldské studii publikované ve vědeckém periodiku PLOS One v roce 2017, jež poukázala na výrazný úbytek hmyzu v německých přírodních rezervacích, nebo o masivním poklesu počtů největších hmyzích migrantů, obdivuhodných monarchů stěhovavých. Introdukce domácí včely medonosné do všech koutů světa, účinky světelného znečištění ve městech na noční opylovače, zvláště pak na noční motýly neboli můry, či destrukce koridorů s kvetoucími rostlinami mezi poli amerického středozápadu a jejich neblahý dopad na tamní hmyz, to jsou záležitosti, o kterých by měl každý alespoň něco málo tušit. Právě první kniha Olivera Milmana, který pro The Guardian píše již řadu let o klimatické změně, těžbě, environmentální politice, klimatických konferencích a dalších záležitostech týkajících se životního prostředí, vám o nich zprostředkuje informace.

Coby kniha určená pro co nejširší čtenářstvo a založená na pečlivé rešerši je The Insect Crisis ideálním voláním po probuzení. Její autor nepotřebuje užívat katastrofický jazyk na to, aby v myslích čtenářstva zazněl alarm. Shrnuje výsledky studií, které dokazují, že tento trend je reálný. Věděli jste, že v Severní Americe klesají počty kobylek a sarančí každý rok průměrně o 2 %? Že se to nezasvěcenému může zdát málo? Po deseti letech je to 20 %, po čtvrtstoletí už polovina! Je vám známo, že 5 až 10 % druhů hmyzu vyhynulo od počátku masové industrializace? Že v době mezi příchodem parního stroje a chvílí, kdy čtete tato slova, nenávratně zmizelo 250 000 až 500 000 hmyzích druhů? Nebo že mezi lety 1990 až 2015 poklesly počty monarchů stěhovavých o 1 miliardu? Fakt, že ve Velké Británii byl v době mezi roky 1984 a 2008 zaznamenán 54% úbytek včel je sám o sobě alarmující. Je známo, že v důsledku změny klimatu, kterou pohání spalování fosilních paliv, postupují afričtí komáři způsobující malárii na sever, a ještě v tomto století se jich dočkáme v Evropě. Možnost, že skandinávské země se budou do pár desítek let potýkat s malárií, je skutečná. A zrovna tak je dosti pravděpodobná možnost, že lidská populace přestane růst v důsledku úbytku opylovačů - a domestikované včely, které dokáží opylovat omezený počet rostlinných druhů, nás tedy rozhodně nezachrání. Varování o úbytku hmyzu a jeho dalekosáhlých dopadech byla v průběhu desetiletí vyřčena lidmi, kteří byli určitými jedinci považováni za "bláznivé environmentalisty kamarádící se s včelkami a mravenci", a přitom byla zcela racionální a opodstatněná. Žijeme ve světě, který druhově chudne, a bez hmyzu se neobejde. The Insect Crisis je nesmírně důležitou publikací, shrnující, o co jsme už přišli a o co můžeme, neučiníme-li potřebné změny, přijít do budoucna.

Britská edice knihy, kterou jsem v týdnu mezi 9. a 15. březnem 2026 přečetl, má 272 stran, z nichž zhruba 215 zabírá samotná textová část. The Insect Crisis je rozdělena 9 kapitol, doplněných o Prolog a závěrečné Poděkování. První kapitola, An Intricate Dance (Složitý tanec), je úvodem do problematiky hmyzího úbytku, a poskytuje informace o poklesu počtů hmyzu z různých řádů, jakož i o počátku narativu o "hmyzí apokalypse" díky výsledkům krefeldské studie. Druhá kapitola, Winners and Losers (Vítězové a poražení), se zabývá tím, jak některé hmyzí druhy či skupiny benefitují z proměn krajiny člověkem, zatímco jiné kvůli nim trpí. Třetí kapitola, "Zero Insect Days" ("Dny nulového hmyzu"), poskytuje vhled do práce dánského vědce Anderse Papeho Møllera, jenž od roku 1997 každoročně seškrabává hmyz z předního skla svého automobilu, aby zjistil, kolik se ho na něm zabilo; výsledky nejsou nikterak potěšující. Čtvrtá kapitola, The Peak of the Pesticide (Vrcholek pestricidu), se zabývá pesticidy a insekticidy, zvláště pak silně neurotoxickými neonikotinoidy, a jejich dopadem na hmyz (mj. dopadem neonikotinoidů na včely či na vodní hmyz jistého jezerního ekosystému v Japonsku). V páté kaptiole, In the Teeth of the Climate Emergency (V zubech klimatické nouze), se čtenářstvo dozví více o spojení klimatické krize s hmyzí krizí. Kapitola šestá, The Labor of Honeybees (Práce včel), se celá týká včel a příbuzných hymenopteránů coby opylovačů nutných pro produkci potravin. Sedmá kapitola, A Monarch's Journey (Cesta monarchů stěhovavých), je věnována problémům, s nimiž se i v důsledku klimatické změny potýkají již několikrát zmínění motýlí supercestovatelé. Osmá kapitola, The Inaction Plan (Plán nečinnosti), se týká rostoucího zájmu o úbytek hmyzu, ochrany hmyzu, rewildingu, střešních zahrad a naší závislosti na těchto bezobratlých. Doplňuje ji krátká závěrečná kapitola A Human Emergency (Lidský stav nouze). Kniha neobsahuje žádné obrazové materiály, sestává čistě z autorova textu. Každá kapitola je na konci řádně ocitována většinou více než dvaceti primárními zdroji, většinou z recenzovaných vědeckých časopisů.

Prolog knihy začíná těmito slovy: "Prvním náznakem kataklyzmatu bylo smrtelné ticho. Venkov, předměstské zahrady a městské parky, jejichž hudba byla nyní ztlumena, se staly neživými napodobeními sebe samotných. Žádné další burácející bzučení kolem prolétající včely, žádný rytmické cvrlikání crčka, žádné hlodavé skučení vyhladovělého komára. Krajiny náhle působily tak zbavené života, jako olejomalby, které inspirovaly, snad i méně syté, neboť riot barev byl vytržen z ekologické palety, když motýli hrající duhovými barvami a okázali brouci zmizeli." Tyto smutné věty a po nich následující odstavce možná popisují budoucí krajiny, poznamenané hypotetickým vymřením hmyzu, ale mohly by být užity i pro popis mnoha současných krajin. Od našich předků, kteří vyrůstali na venkově či v blízkosti přírody, často slýcháme, že krajiny už nejsou tak bohaté, jak bývaly. Je v nich méně ptáků, méně savců, ale i méně hmyzu, a vědci jsou jeho úbytek schopni kvantifikovat. V Prologu líčí Oliver Milman svět, který by nastal v případě zmizení veškerého hmyzu, na kterém naše životy závisí. Píše o tom, jak bychom si bez včel už nikdy neužili jahod, švestek ani brokolice; bez opylovačů ovoce a zeleniny by dětská slepota způsobená nedostatkem vitamínu A zachvátila celý svět; bez 8000 druhů hovniválů bychom se potýkali s morem nezpracovaného trusu divokých i domácích zvířat; bez bzučivek, jejichž larvy rozloží 60 % lidské mrtvoly za jediný týden, bychom neustále všude cítili rozkládající se maso; ekosystémy by se bez hmyzu rozpadly. Autor v katastrofickém Prologu dokonale nastiňuje, jak velkou součástí našeho světa hmyz je. Když si ho z něj odmyslíte, je mizerný, a lidstvu se v něm nemůže dařit. 

První kapitola, An Intricate Dance (Složitý tanec), na Prolog navazuje se zmínkou, že ona potenciální katastrofa v něm prezentovaná, jež by za pouhých pár měsíců vedla k vymření lidstva, vychází z predikcí evolučního biologa E. O. Wilsona (ten nemálo lidí, včetně evolučních biologů jako byl S. J. Gould, naštval svou sociobiologií a biologickým determinismem, ale je třeba mít na vědomí, že byl přece jen také velkým entomologem, jehož životní vášní byli mravenci). Takové ale nastat může, a některé části světa jsou mu blíže, než jiné: "Zdánlivě bez důvodu hmyz havaruje, a jeho počty se zužují v udivující míře na odlišných výzkumných územích - na některých místech o polovinu, na jiných o tři čtvrtiny, a na jednom, na zdánlivě vlídném venkově v Dánsku, o kataklyzmických 97 procent. Hromadící se důkazy o snižujících se hmyzích populacích nás nutí poprvé v naší historii pochopit strašlivé dopady jejich úbytku." Oliver Milman doplňuje text slovy biologa Davea Goulsona z University of Sussex, environmentální bioložky Rachel Warren z University of East Anglia, biologa Pedrosa Cardosa z Finského muzea přírodní historie a kurátorky Ericy McAlister z Přírodovědného muzea v Londýně, která má tolik ráda dvoukřídlé (řád Diptera) a tolik je před jejich nesnášenlivci hájí, že se jednou pro závod motokár oblékla do mušího kostýmu; vtipná je poznámka, že schválně vyhledala dalšího závodníka, který byl oblečen v kostýmu trusu - jinak by to nebyla správná moucha. Také mě potěšila zmínka Charlese Darwina a jeho předpokladu učiněného v roce 1862, že vedle některých madagaskarských orchidejí se musel vyvinout dvoukřídlý hmyz s velice dlouhým proboscisem, aby se mohl živit jejich nektarem. Zmíněna je jihoafrická moucha Moegistorhynchus longirostris, vybavená sedmicentimetrovým proboscisem - "druh, který byl objeven několik desetiletí po smrti evolučního teoretika." Tady bych si ale dovolil být pintlich, a autorovo tvrzení opravit; Moegistorhynchus longirostris byl totiž popsán už v roce 1819, tzn. 40 roků před publikováním Darwinova veledíla O původu druhů. Oliver Milman zmiňuje pokusy entomologů zaujmout širokou veřejnost hmyzem, například pojmenováním některých druhů po celebritách (příkladem je Plinthina beyonceae, ctící svým druhovým přízviskem zpěvačku Beyoncé). Připomíná také první varování o úbytku hmyzu, které pronesla již v roce 1936 Edith Patch, první ženská prezidentka Americké entomologické společnosti. Její slova jsou i dnes tolik relevantní: "Jistě je kladen příliš malý důraz na službu hmyzu pro lidstvo. Příliš málo lidí si uvědomuje naši závislost na nich pro většinu našich potravin a oděvů, význam pro náš průmysl a pro mnoho z našeho potěšení. Pokud je cílem lidstva celková destrukce nebezpečného hmyzu, jeho mozky mu v průběhu času pro něco takového poskytnou náčiní." 

Autor se zmiňuje o velké adaptabilitě hmyzu, přizpůsobeného horku Sahary či antarktickému mrazu (nezapomínejme na pakomáry Belgica antarctica, největší čistě suchozemská současná zvířata nejjižnějšího kontinentu!), a dostává se také k problematice ochrany hmyzu. Seznamuje čtenářstvo s termínem "charismatická megafauna", který je dáván totemům ochrany přírody - tygrům, ledním medvědům či slonům. Entomolog Simon Leather jej v rozhovoru s ním nazval "institucionálním vertebratismem", který v duchu Orwellovy Farmy zvířat prezentuje "všechna zvířata jako sobě rovná, ale některá zvířata jsou si rovnější, než jiná." Ano, instituce věnující se ochraně přírody málokdy volí hmyz a jiné bezobratlé, jakkoliv ohroženější a méně početné, než je roztomilá panda velká, při komunikaci s veřejností, a do ochrany hmyzu jde také méně peněz. Veřejná pozornost je zaměřena na velké savce, ne však na bezobratlé, kteří jsou nejpodstatnějšími stavebními bloky jejich - a jiných - ekosystémů. Poté se Oliver Milman dostává ke studii dánských, britských a německých vědců z Krefeld Entomological Society, která vyšla 18. října 2017 v PLOS One, a podle jejíž výsledků se mezi lety 1989 až 2016 na 63 chráněných územích napříč Německem snížila průměrná hmotnost létajícího hmyzu o 76 % (v období vrcholu léta, kdy je létající hmyz nejaktivnější, se snížila dokonce o 82 %). Vydáním tohoto článku započaly zprávy o "insektagedonu". Čtenářstvo se dozví, jak vlastně výzkum úbytku hmyzu v Německu probíhal, co jsou Malaiseho pasti používané k odchytu hmyzu, a že ačkoliv byla tato studie zaměřena na biomasu, poukazuje na úbytek druhů. Autor dále píše o Centinelánské extinkci, tedy vymírání druhů, které ještě věda nestačila poznat. Velice důležitý je návrh Pedrosa Cardosy spojený s nutností aktivismu ohledně hmyzí krize: "'Možná bychom mohli najít mladého člověka, jako je Greta Thunberg.'" Upozorňuje totiž na to, že o klimatický aktivismus je větší zájem, než o "hmyzokrizový" aktivismus. Oliver Milman dále pro napsání této kapitoly hovořil se Sebastianem Seiboldem, jedním z vědců, které krefeldská studie inspirovala vydat další článek o úbytku hmyzu v Německu: "Tentokrát byla média připravena na katastrofická zjištění. Studie vyšla v sedm hodin večer, téměř dva roky po krefeldském hromu, a během hodiny se o ní mluvilo v národních televizních zprávách v Německu. V příštích dnech ji převzaly hlavní noviny v Německu, Francii, Švýcarsku a Rakousku. Když byla zaplavena tweety, bylo Seiboldovi jasné, že lidé cítili, že něco jim blízké je v nebezpečí." Podle výsledků tohoto výzkumu se biomasa lesních druhů hmyzu v Německu mezi roky 2008 až 2017 snížila o až 41 % na lesních územích, a o až 67 % na travnatých loukách.

Největší čmelák na světě, proslulá "létající myš", ohrožený druh Bombus dahlbomii z jižního Chile a jižní Argentiny. Zdroj: BeeSafe

Druhá kapitola nese název Winners and Losers (Vítězové a poražení). Oliver Milman v ní prezentuje vážná čísla: od poloviny 70. let se hojnost brouků (řád Coleoptera) v americkém New Hampshire snížila o 83 % a v roce 2016 již ve státě nebyli k nalezení zástupci podčeledi Pselaphinae, od roku 2012 se v severním Mississippi a v ovlasti Erijského jezera snížily počty jepic o 50 %, a mezi lety 1890 až 1980 se počty motýlů v Nizozemsku snížily o 84 % ("dánští výzkumníci posmutněle odhadují, že skutečný pokles je zřejmě ještě větší"). Zmiňuje se o rothamstedském hmyzím průzkumu, který ve Velké Británii probíhá od roku 1964, a podle něhož se mezi lety 1968 až 2007 počty nočních motýlů v zemi snížily o čtvrtinu; regionální úbytky jsou pak ještě drastičtější, a jižní Anglie vede s 40% poklesem za sledované období. To mšice na tom za stejnou dobu nebyly zase tak špatně, a to ostatně reflektuje název této kapitoly. Ne všechny skupiny hmyzu na tom jsou přímo špatně. Autor zmiňuje studii, podle které se od 70. let do roku 2014 počty 260 druhů britských můr významně snížily, ovšem u 160 druhů zase výrazně narostly. Píše: "Je proto užitečné přemýšlet o hmyzí krizi méně jako o jediné dolů klesající čáře a více jako o mnoha odlišných čarách, z nichž některé se pevně drží, některé cikcakují a některé dokonce míří nahoru, zatímco mnoho dalších, reprezentujících druhy, které považujeme za zajímavé nebo důležité, směřuje dolů. Pokud proti ztrátě určitých včel a motýlů působí boom much a kobylek, tato výměna nebude široce vítána, ani když celkové počty hmyzu zůstanou zhruba stejné. Čísla samotná nám neříkají vše." Kdyby někdo argumentoval, že počty hmyzu jsou vlastně pořád stejné, protože ač kvůli klimatické změně nebo nezodpovědným zemědělským praktikám jedna skupina hmyzu trpí, zatímco další se daří a proto ji jaksi "nahrazuje", připomeňte mu, jak nesmírně křehké vlastně ekosystémy jsou, a jak jedinečné jsou vztahy mezi organismy v nich. "No, tak jedna skupina hmyzu vymírá, ale druhé se daří, takže žádná krize hmyzu se nekoná!" je navíc pěkně cynický a arogantní názor, a jaké typy lidí jej zastávají - a jak se jejich necitlivost projevuje v jejich osobní politice - máte jistě představu. Autor hezky uvádí: "Přeobsadit svět přírody tímto způsobem nás povede nikoliv ke globálnímu vymření všeho hmyzu, ale spíše k odchodu toho, který není schopný se vypořádat s námi vyvolanými změnami, včetně řady hmyzu ohromně užitečného pro lidskou civilizaci." Zmiňuje, že narativ hmyzí krize kritizovali i někteří vědci, k čemuž autor píše: "Rezervovanost je něčím, co protéká každým oborem vědeckého stromu. Dokonce i v říši klimatické vědy, vyznačené třemi dekádami stále vážnějších zjištění, zůstává jakási neochota agitovat hlasitě kvůli kolabujícím ledovým čepičkám nebo monstrózním hurikánům." Mnozí vědci jsou zkrátka rezervovaní, jiní dokonce reprezentují konzervativní politické ideologie (věda není nikdy apolitická), ale to neznamená, že mohou kritiku narativu hmyzí krize jednoduše postavit na reduktivním "hmyzí populace přirozeně fluktuují". 

Název třetí kapitoly, "Zero Insect Days" ("Dny nulového hmyzu"), je přímým odkazem na slova Anderse Papeho Møllera, jehož výzkumu je text této části knihy věnován. Zoolog a ekolog z Kodaňské univerzity, který už v patnácti letech prováděl kroužkování ptáků na rodinné farmě v Jutlandu, si už v 80. a 90. letech všímal úbytku hmyzu na dánském venkově: "'Většina lidí na venkově tvrdila, že došlo k redukci hmyzu,' říká. Ptáci požírající hmyz, jako vlaštovky, se také zdály mizet. 'Bylo to tak zřetelné. Bylo to lehce vidět i bez jakýchkoli měření.'" V roce 1996 přišel doktor Møller s plánem na výzkum, který by měl tento zřetelný úbytek hmyzu vyčíslit. Počínaje následujícím rokem jezdil vždy od května do září devětkrát denně ve svém starém Fordu Anglia z 60. let po stejné cestě, a poté z předního skla automobilu sesbíral "sražený" hmyz: "To znamená, že Møller strávil přes dvacet let buď valením se po rovné, ničím nepokryté cestě nebo pohlížením na kašovité vnitřnosti hmyzu." Jeho zjištění byla nadmíru děsivá: "Za více než dvacet let jeho studie s užitím auta hmyzí populace spadla o 80 procent v menším úseku cesty. Na delší cestě to bylo v podstatě vymření - 97% pokles. Hmyz byl téměř úplně smazán ze zdánlivě stabilního, nezměněného kusu Dánska. Møller říká, že tato shromážděná čísla reprezentují 'dramatické poklesy', ale příliš ho nepřekvapily. Když studii začínal, běžně ze svého předního skla sbíral vnitřnosti až třiceti zástupců hmyzu. V poslední době jeho přední sklo často zůstávalo zcela čisté po celou dobu jeho opakovaných cest. 'Měli jsme mnoho dnů nulového hmyzu,' říká. 'Mnoho.'" Oliver Milman se pak vrací k Martinu Sorgovi a jeho kolegům, kteří v roce 2019 upozornili na úbytek hmyzu na německém venkově k roku 2017, a zmiňuje, že za jediné desetiletí z Německa zmizelo 12,7 milionů rozmnožujících se párů ptáků (15 % celkové volně žijící ptačí populace této země), a pokles hmyzu v tom může hrát roli: "Nedostatek hmyzí potravy byl také viněn za pokles ptáků na farmách ve Spojeném království. Lejsek šedý, specialista lovící létající hmyz, hojně co do počtů poklesl, a ťuhýk obecný, který se živí velkými brouky, je v Británii vyhynulý od 90. let." Ťuhýci se sice do Británie občas vracejí, hlavně v létě, ale rezidenty země už nejsou. Autor se dále vrací k ochraně hmyzu, a upozorňuje na to, že aby si lidé uvědomili vážnost hmyzí krize, bylo by dobré nehovořit vlastně o "ochraně hmyzu", ale o "ochraně ptactva", "ochraně potravinových zásob" či o "ochraně lidstva": "Primární hodnota hmyzu, alespoň v našem sebezájmovém pohledu, je stále centrována okolo opylování. Leviatanský globální systém výroby potarvin byl upraven všemi možnými způsoby technologiemi, ale stále závisí na včelách, mouchách a dalších drobných opylovačích, aby odvrátil přízrak hladovění." Upozorňuje na to, že téměř všechny kvetoucí rostliny závisí na opylovačích, a v návaznosti na to zmiňuje, že 40 % včelích druhů v Evropě na některých místech hrozí vyhynutí. Do budoucna je ohroženo například opylování jabloní. 

Dovolím si uvést ještě tato slova ze třetí kapitoly: "Eskalace hladovění a podvyživení na nás nevyskočí s rychlostí šoku ve stylu koronaviru, ale hrozí, že bude hlubší a bude trvat déle. 'Mám si myslet, že se dostaneme k tomu, že na planetě bude 10 miliard lidí? Ne, nemyslím si to. Všeho na to ubyde příliš rapidně,' říká Douglas Tallamy, entomolog z University of Delaware. 'Není to schopno podpořit to, co máme nyní. Jak to může podpořit další tři miliardy lidí?'" Autor se dále ve třetí kapitoly zmiňuje i o nevyužitelném potenciálu hmyzu pro lékařství; kvůli jeho úbytku budeme mít méně prostředků, jak do budoucna bojovat s nemocemi. Čtvrtá kapitola knihy, The Peak of the Pesticide (Vrcholek pestricidu), je zaměřena na účinky pesticidů a insekticidů na hmyz, a upozorňuje na ohromné nadužívání chemických postřiků v zemědělské krajině. Oliver Milman nejprve upozorňuje na tweety environmentálního vědce a výzkumníka biodiverzity Alexe Leese z roku 2018 o překvapivé prázdnotě Národního parku Peak District v Anglii; ten mu v dětství připadal jako divočina, ale dnes jej vnímá jako prázdný, zbavený biodiverzity - 90 % národního parku tvoří zemědělská krajina! Je zmíněno, že britská pole se v kapitalistické honbě za profitem stala většími, 80 % vápenitých travních porostů v Británii je pokryto ohradami pro spásající ovce, a diverzita v zemědělské krajině se snižuje (zmíněna byla i hrozba toho, že Británie po Brexitu opustí "three-crop rule", což by vedlo ke snížení diverzity plodin na polích; pravidlo však stále platilo v roce 2025). Že se některému hmyzu může dařit v pozměněné krajině, to autor dokazuje případem babočky poddruhu Neonympha mitchellii francisci; pár tisíc zástupců této subspecie žije poblíž americké vojenské základny Fort Bragg v Severní Karolíně: "Jakousi výstředností brutální síla americké armády učinila pro ochranu tohoto motýla více, než jakýkoli vnější ochranářský program." To proto, že se tomuto poddruhu daří na území s malou disturbancí (drobná bomba jim neuškodí). Existují však disturbance, které jsou pro hmyz opravdu velice špatné, a mezi ně patří herbicidy, fungicidy, pesticidy a insekticidy, kterým je pak věnován zbytek kapitoly. Nebojte, Monsanto a jeho Roundup jsou zmíněny, stejně jako negativní dopad glyfosátu na bakterie ve střevech včel. Značná část kapitoly je věnována neonikotinoidům (neboli "neonics"). Je třeba si uvědomit, že neonikotinoidy jsou 7000krát toxičtější pro včely, než bylo DDT! Pokud včelu nezabijí, je její mozek nevratně poškozen, činí kratší lety a tím pádem je méně produktivní pro svůj úl. Dočtete se také o výzkumu dopadu neonikotinoidů na včely ve věku 3 a 12 týdnů, o tom, že imidacloprid způsobuje slepotu mouchám, a o tom, že neonikotinoidy se dostávají do našich těl z potravin vyrobených z postřikovaných zemědělských plodin (výzkumníci v Číně v roce 2017 poukázali na to, že téměř každý participant jejich průzkumu měl v moči tyto neurotoxické látky!). Nechybí ani informace o vlivu imidaclopridu na členovce v jezeře Shinji v Japonsku; látka rozvrátila tamní ekosystém, a tamní komunita, závislá na rybách a úhořích, kterých v důsledku kolapsu vodního hmyzu ubylo, se dosud ekonomicky nevzpamatovala. V zemědělství je užíváno tolik insekticidů, a přitom podle autorem citované studie z Francie tyto látky ochrání třeba jen 6 % celkového výnosu. Není na čase oželet nějaké to procento, přestat jít za nekonečným profitem, a přestat tyto jedy rozstřikovat po našich krajinách?

Pátá kapitola, In the Teeth of the Climate Emergency (V zubech klimatické nouze), je zaměřena na vliv antropogenní klimatické změny, vyvolané spalováním fosilních paliv, a jejích důsledků na hmyz v různých částech světa. Úvodní odstavce o snižování počtů dvou endemických pošvatek (řád Plecoptera) v Národním parku Glacier v Montaně - který o horské ledovce, jež mu vysloužily název, přichází, neboť "z jeho 150 ledovců přítomných v polovině devatenáctého století zbývá dnes jen 25" - ohrožených zvýšeným odtokem vody z tajících ledovců mi připadaly velice smutné. Clint Muhlfield z US Geological Survey tyto pošvatky nazývá "ledními medvědy Národního parku Glacier", a vypadá to s nimi bledě: "'Jsou doslova na vrcholcích těchto hor, a nemají, kam jít,' říká Muhlfield. 'Musí se posunout jinam nebo vyhynou, a docela rychle přicházejí o prostor. Je to jako mačkací hra na vrcholku kontientu.'" Oliver Milman dále věnuje pozornost výsledkům studie bioložky Rachel Warren z University of East Anglia, která se se svými kolegy zabývala dopadem oteplování na různé živočišné druhy. Podle těchto výsledků je na tom hmyz zdaleka nejhůře: "S oteplením o 3,2°C, ke kterému je svět nasměrován do konce století bez absence velkých redukcí emisí, přijde polovina hmyzích druhů o více než polovinu svých v současnosti obyvatelných areálů. To je zhruba dvakrát více, než poměr obratlovců, a dokonce více než poměr rostlin, které nemají křídla ani končetiny, aby se mohly přemístit." Vzpomínáte na to, co jsem psal o Prologu této knihy? To hypotetické vyhynutí hmyzu vlastně nemusí být na konci století tak hypotetické. Autor dále píše: "Klimatická krize je propletena s tolika dalšími nemocemi - chudobou, rasismem, sociálním neklidem, nerovností, ničením biodiverzity - že může být lehké přehlédnout, jak zákeřně polapila hmyz. Je to problém, který se také zdá více neřešitelný; lze zakázat insekticidy, ale není útěku před otřesy klimatické změny." Jeden či dva pesticidy lze zákonem zakázat, ale změna klimatu je v plném proudu - i kdybychom zítra přestali spalovat fosilní paliva, klimatický systém se nevrátí do předchozího, předindustriálního stavu po dalších tisíc let! Pěkně jsme si to zavařili, a zavařili jsme samozřejmě i hmyzu. Kapitola je věnována i úbytku čmeláků a motýlů. Smutná jsou slova Matthewa Oatese, nabádajícího nepsat knihy o motýlech, jejichž areály rozšíření se mění: "Nepište knihu o motýlech - ztměna klimatu ji okamžitě učiní neaktuální." Zmíněno je také šíření afrických komárů rodu Aedes směrem na sever kvůli oteplování; virus zika a horečka dengue, které tito komáři přenášejí, se nakonec začnou objevovat i v Evropě. Závěr kapitoly je věnován "černému létu" 2019 v Austrálii, a neblahému vlivu tehdejších požárů na včely na Kangaroo Island.

Šestá kapitola, The Labor of Honeybees (Práce včel), je z velké části zaměřena na roli včel při opylování rostlin v kalifornském Central Valley, produkujících 40 % amerického ovoce, zeleniny a ořechů. Tamní ovocné sady jsou závislé na blanokřídlých, a každý rok je 85 % komerčně chovaných včel z celých USA přemístěno do Central Valley, aby pomohly opylovat tamní mandloně a obilniny; jsou-li včely medonosné, jak je Oliver Milman v této kapitole označí, "létajícími krávami nebo prasaty", pak by se dalo tvrdit, že lidé, kteří je přemisťují, jsou takoví "včelí kovbojové". Ačkoliv se samozřejmě včelám medonosným velice daří coby domestikovaným zvířatům, a zájem o včelařství jen roste, volně žijící včely v Evropě na tom nejsou nejlépe: "V roce 2014 zjistil první komprehenzivní průzkum sedmnácti členů Evropské unie, že země jako je Belgie, Švédsko a Dánsko ztrácely více než 20 % svých včelích kolonií každou zimu. Zima 2017-2018 zaznamenala úhyn čtvrtiny kolonií v Portugalsku, Severním Irsku a Itálii." Autor zmiňuje zajímavou akci odborníka na včely Simona Pottse z University of Reading, který jednou pozval britské politiky na snídani bez džemu a maermelády, čímž jim chtěl ukázat, jak závažný je pokles britských hmyzích opylovačů - taková běžná snídaně bez produktů jejich práce může být skutečně jednou na pořádku dne. Dozvíte se o CCD neboli "poruše kolapsu kolonie", který včely postihuje a o jehož příčinách se stále nic moc neví (možnými pachateli jsou ale pesticidy, nemoci, stres či nedostatečná výživa), a o kleštíkovi včelím (Varroa destructor), roztočím parazitovi, který "byl zdánlivě na tuto planetu umístěn pouze s cílem mučit včely." Co se současným "morem kleštíků" dělat? "Nejbrutálněji darwiniánským řešením by bylo nechat včely v podstatě vyhynout kvůli kleštíkům, s tím, že pestří přeživší by měli jakousi imunitu, jež by druh navrátila zpět, zbavený kleštíků, během stovek let. Problém s tím plánem samozřejmě je, že v mezidobí potřebujeme jíst." Ještě děsivější může být pro milovníky včel, že "roztoč Varroa se stává imunním vůči různorodým pesticidům", na druhou stranu existují možná budoucí řešení - "jako nedávný objev, že střevní bakterie včel mohou být proměněny ve zbraně vůči kleštíkům." Kapitola je věnována také ohrožení dalších hymenopteránů. Je vám známo, že takové květy borůvek nemůže včela medonosná opylovat? Je třeba opylovače, který bzukotem svých křídel vytvoří takovou sílu, že se z květu uvolní pyl - k tomu jsou dobří čmeláci: "Dopad ztráty čmeláků by byl děsivý. 'Čmeláci jsou zřejmě nejdůležitějším volně žijícím opylovačem, napříč Evropou a dále až směrem do Číny a do Severní Ameriky,' tvrdí [Dave] Goulson [z University of Sussex]. 'Existuje docela hodně rostlin, které by nemohly nasadit semena bez čmeláků.'"

V sedmé kapitole, A Monarch's Journey (Cesta monarchů stěhovavých), se čtenářstvo dozví o potížích, s nimiž se potýká monarcha stěhovavý (Danaus plexippus). Od magnetosensorů citlivých na světlo, kterými jsou vybavena tykadla těchto motýlích cestovatelů, se Oliver Milman přesouvá k výzkumu monarchů za pomocí dobrovolníků po celé Severní Americe, a píše o úbytcích monarchů a výrazného zmenšení prostoru, ve kterém v Mexiku přezimovávají: "V zimě 1996-1997, hřadující monarchové pokrývali území o 18 hektarech, tedy o rozloze osmnácti baseballových hřišť. Do roku 2013 se toto území zmenšilo na 0,6 hektaru, na méně, než jaká je rozloha Trafalgarského náměstí v Londýně." Mezi lety 1990 až 2015 se populace snížila o takřka 1 miliardu jedinců: "Redukce počtu monarchů byla sledována od 90. let, a vědci stále rozmotávají příčiny této krize. Ale ničení jejich přirozeného prostředí pro monokulturní obilninové farmaření a postřiky chemikáliemi jsou nejpravděpodobnějšími pachateli." Autor píše také o studii, na které pracoval Cuauhtémoc Saénz Romero, a podle jejíchž výsledků přijde jedle posvátná, druh, v jehož větvích monarchové v Mexiku přezimovávají, do roku 2090 o 96 % svého habitatu kvůli zvyšujícím se teplotám. Biosferická rezervace v centrálním Mexiku, kam se na zimu motýli vracejí, je už klimatickou změnou výrazně poznamenána; jak se mění vegetační stupňovitost, směřují jedle postupně nahoru, výše do hor - problémem podle autora je, že vhodné podmínky směřují směrem do vyšších poloh rychleji, než stromy samotné, a ty je nestačí "dohnat". Bez jedlí jsou monarchové ztraceni; jehlice je v zimě při spánku chrání před deštěm, který mohou nasáknout motýlí křídla, jež pak v noci mohou zamrznout, což spícího motýla zabije. Přitom to není tak dávno, co bylo mexické útočiště monarchů stěhovavých objeveno - Oliver Milman připomíná, že jejich hřad objevil v mexickém státě Michoacán až v roce 1976 kanadský zoolog Fred Urquhart. Dále píše o plánu Cuauhtémoca Saénz Romery jedlím při postupu do vyšších poloh uměle pomoci (vysazováním), s tímto plánem však někteří nesouhlasí. Zbytek textu kapitoly se týká dalších ohrožených motýlů - například druhu Papilio ulysses v Australian Butterfly Sanctuary. Autor zmiňuje "slavná slova" marxistického biologa J. B. S. Haldanea o tom, že "bůh musí mít rád brouky" (Haldane však tato slova nejspíše nikdy nevyřkl, už jen proto, že byl marxista, a v boha tedy nevěřil; kdo ví, kdo mu je připsal!), přičemž podle autora by k nim mohli být přidáni kvůli své diverzitě i motýli, a zmiňuje také nadšení Winstona Churchilla pro sběr motýlů - hobby, které se vlastně rozvinulo v Británii. 

Monarchové stěhovaví, největší hmyzí cestovatelé, schopní urazit 4800 kilometrů v milionových počtech. Zdroj: Monarch Research

Osmá kapitola, The Inaction Plan (Plán nečinnosti), je zaměřena na změnu přístupu společnosti k hmyzu a na různé způsoby, jak mu pomoci. Autor ji začíná připomínkou referenda o biodiverzitě v Bavorsku, ke kterému došlo v roce 2019; Bavorsko je silně konzervativním německým státem, ze všech je nejvíce profarmářským (čtěte: panuje v něm největší podpora neudržitelného, čistě na profit zaměřeného farmářství), v minulosti silně odporoval výstavbě větrných elektráren, a přesto 1,75 milionu obyvatel Bavorska rozhodlo, že 30 % farmářské půdy by mělo být zaměřeno organicky a přátelsky k hmyzu, že by měly být chráněny mokřady a užívání pesticidů by mělo být omezeno: "Dva roky po smrtících krefeldských průzkumech hmyzu se voliči rozhlédli kolem sebe, na okolí zbavené cvrčků, motýlů, čmeláků a skřivanů, a rozhodli se, že už toho měli dost." Kampaň Save the Bees byla v Bavorsku úspěšná. Autor zmiňuje zákaz veškerých neonikotinoidových insekticidů ve Francii či rozhodnutí pomezit světelné znečištění v Německu, tedy pozitivní pro-hmyzí politický vývoj, a připomíná, že do "odpověď na krizi hmyzu byla postupná, podfinancovaná a čas od času zmatená,  ale obnovovací obrysy tam jsou." Dostává se k tématu rewildingu - lidské nečinnosti, podle níž je kapitola pojmenována; nečinnosti vedoucí k "reclaimingu přírody, co je její". Jako úspěšný příklad rewildingu zmiňuje Knepp, farmu v anglickém Západním Sussexu, která vám může být známa jako první místo v Británii, kde byli úspěšně reintrodukováni bobři nebo kde v roce 2020 poprvé po 600 letech zahnízdili čápi bílí. Mezi živočichy, kterým se na statku Knepp daří, jsou také hovniválové, zpracovávající trus volně se pasoucího dobytka. Že se britský venkov může zotavit, když je ponechán sám sobě, dokázala podle autora i koronavirová krize: "Pandemie vedla k ukončení většiny úprav trávy na krajích silnic, jež udržují okraje travnatých poch - vitální hmyzí habitat - posekané. Vynořila se spousta planě květoucích rostlin, jež spustila pozoruhodné zotavení divoké přírody - jen jediný pás vegetace na kraji silnice v Dorsetu byl náhle domovem poloviny všech známých motýlích druhů Británie, včetně modráska nejmenšího, nejmenšího motýla v zemi." Rewilding však podle něj v našem industrálním světě není dostatečný. Zmiňuje se o návrhu Stefanie Christmann ponechat hmyzu prostor na polích, kvůli kterému se jí ještě před desetiletím ostatní zemědělští výzkumníci smáli: "Smích od té doby poněkud ustal, neboť krize hmyzu přišla v době, kdy farmářské porozumění užitečnosti opylovačů narostlo." 

Autor se zmiňuje o důležitosti chráněných koridorů na národní i mezinárodní úrovni, jež mají zajistit pohyb hmyzu v krajině a udržení jeho genetické diverzity, píše také o střešních zahradách v New Yorku, a zmiňuje koncept "half Earth" již zmíněného E. O. Wilsona, který navrhoval, aby byla polovina souše Země jakousi "rezervací bez lidí"; připomíná nicméně, že takový pokus by "fundamentálně transformoval svět, spíše než aby ho zotavil." Odsud se Oliver Milman odráží ke konceptu antropocénu, který prezentuje náš svět docela jinak, než starý modernistický environmentalismus. Píše také o tom, jak dnes vědci provádějí genetické studie s užitím starých hmyzích exemplářů z depozitářů muzeí; o tom mu více pověděla Erica McAlister v Přírodovědném muzeu v Londýně. Poslední kapitola, A Human Emergency (Lidský stav nouze), reflektuje evoluční historii hmyzu; Oliver Milman navštívil Smithsonův institut ve Washingtonu a tamního kurátora pětatřicetimilionové hmyzí sbírky, vyplňující pět pater depozitářů, Floyda Shockleyho. Zmiňuje nejstaršího zástupce hmyzu, skotský druh Rhyniognatha hirsti z doby před 410 miliony let, i obří karbonskou vážku megauneru; píše o tom, že hmyz přečkal všech pět velkých vymírání, a že současná krize, se kterou se potýká - a za kterou může činnost našeho druhu - je zřejmě prvním velkým vymíráním hmyzu vůbec: "31. prosince 2020, v poslední den mučivého roku, vyšel vhodně alarmní vědecký článek. Dva američtí odborníci v paleobiologii a geologii, rámcující svou studii v současném kontextu šestého světového masového vymírání, zvažovali, co předchozích pět vymírání znamenalo pro hmyz. Připustili, že z fosilního záznamu je těžké determinovat hmyzí abundanci, ale důkazy poukazují na to, že předchozí ztráty hmyzu byly minimální. I permská extinkce, velké vymírání před 250 miliony let, jež vymazalo devět z deseti druhů planety, bylo více 'faunálním převratem' než vyhlazením hmyzu, jak výzkumníci napsali. To směřuje k hlubokému závěru - že hmyz je nyní subjektován existenční hrozbě, jež je bezprecedentní vzhledem k celé jeho historii." Je skutečně čas na změnu. Hmyz se ještě nikdy nepotýkal s tím, s čím se potýká v této době.

The Insect Crisis je výborná kniha, jejíž přečtení prospěje zájemcům i nezájemcům o hmyz. Důležitost těchto bezobratlých základních kamenů ekosystémů nelze ignorovat, a stejně tak nelze zavírat oči nad zhoršujícími se stavy hmyzu v různých částech světa. Pokud jsme uvedli hmyz do jeho prvního velkého vymírání v historii naší planety, pak musíme činit vše proto, abychom z něj zachránili, co jde. V sázce je totiž naše vlastní budoucnost. Oliver Milman odvedl s touto publikací skvělou práci. Lze se od ní odrazit s vědomím toho, že krize hmyzu není vůbec žádná legrace. Je to další problém, který nás se zbytkem života na planetě staví na křižovatku.

Noví Lovci kryptidů: Daleká cesta domů (3/4)

Noví Lovci kryptidů se ocitli na křižovatce. Každý z nich je nyní sám, a všem se jim zhroutil svět. Kráčení ve šlépějích původního, tajemně zmizelého týmu vedeného Jackem Owenem a pokus o nalezení odpovědi na zásadní otázku, co se Lovců kryptidů stalo, se ukázaly být těžšími, než si kterýkoli z mladých nadšenců dovedl představit. Wren Rivera osaměla v Nikaragui, a jen těsně unikla čepelím kovového muže, který měl být před dvaceti roky rozebrán, a to po smrti svého "otce", úhlavního nepřítele a zakladatele Lovců kryptidů Deylina Nieta. Terrence Zedler je Metaller, po měsíce manipuloval s novými Lovci kryptidů, oděn v syntetické kůži a mase, a má s nimi své plány. Wren byla zachráněna před smrtí mezi desítkami vodních dráčků v nikaragujském jezeře jedním z těch podivných metamorfů, u kterých její dobrodružství s Winnem Wilkinsonem začalo na jaře 2055 v lesích u Creek City. Byla jím varována, že je jí Metaller v patách. Metamorf pak zmizel, a dívka utíkala tropickým lesem. Takřka ji přitom uštkl křovinář aksamitový. Poté, co vyšplhala na zalesněný kopeček, Metaller ji dohnal a odchytil. Wren však byla zachráněna tmavou substancí, kterou metamorf použil k tomu, aby zastavil krvácení v její paži, způsobené zuby jednoho z dráčků. Vlákna se samovolně vymrštila do Metallerových očí, a donutila jej Wren pustit. Dívka pak pokračovala v nočním útěku před kovovým monstrem. Keira Kendrick kývla sliznatému čertíkovi Luciusovi na návrh oddat se mu, a domluvila se s ním na tom, jak jejich symbióza bude fungovat. Lucius ji má ovládnout jen tehdy, bude-li Keira v nebezpečí. Dívku, traumatizovanou zážitky z kliniky psychiatričky doktorky Rajendar, v londýnských kanálech mělo čekat další nebezpečí, zjistila totiž, že ji z temnoty sledovaly tři páry očí. Winn se v bytě doktorky Rajendar proměnil v cosi mezi člověkem a Chupacabrou - bylo to vyvrcholení jeho psychického života mezi těmito krvelačnými příšerami, které po měsíce halucinoval. Z Londýna jej odebrala doktorka Theodora Callaghan s šedovlasým mužem, jehož tvář není Winnovi neznámá. Na palubě jejich helikoptéry se pak Winn nakrmil lidskou krví, a poté, co se spokojeně prospal, probudil se v jakési kleci, umístěné v hale plné dalších Chupacaber. Hodoval na lidské oběti, kterou se svými novými druhy zmasakroval, a jen těsně unikl pokusu dominantní Chupacabří samice pářit se s ním. Armando Villalon, kterého Wren poslala pro posily, se stále nevrátil do Nikaragui. Po zjištění, že Keira s Winnem zmizeli a neschopnosti kontaktovat je, se dvacetiletý student setkal s vedoucí své bakalářské práce, Alondrou Pietri. Ta mu nechtěla věřit, že by Terrence měl být vrahem dvou žen, jejichž smrti Armando přihlížel. Teprve, když se mladík teleportoval z její univerzitní pracovny pryč, začala si uvědomovat, že Terrence skutečně může být Metallerem. Armando se vydal hledat pomoc pro Wren jinde. 

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

DALEKÁ CESTA DOMŮ, ČÁST TŘETÍ

Zvenčí prosvítalo do bílé laboratoře příjemné odpolední sluneční světlo. Neslo s sebou zvěsti o tom, že se venku značně oteplilo. Kalifornské jaro mělo již brzy začít. Vrabci, usedající na parapet za oknem, švitořili o sto šest. Doktor Eldred Canady však venkovnímu světu nevěnoval žádnou pozornost. Jeho oči byly plně upřeny na černé pírko, jež pinzetou vytahoval ze zkumavky. I poté, co jej uložil na skleněnou destičku na stole, nepřestal na něj pohlížet. Prsty pravé ruky nahmatal achátovou paličku, prsty levé ruky uchopil skalpel, uřízl poslední centimetr pera, a rozmělnil ho. Nato jej pokapal vodou z pipety, a směs nasál ručním přístrojem, který začal okamžitě kalkulovat množství organické hmoty v ní.

Nahrbený, oděný v bílém plášti a s plastovými brýlemi na čele, vždy připravenými ke stažení na oči pro jejich ochranu, seděl takto Eldred u stolu v laboratoři v budově Fakulty přírodních věd Univerzity v San Diegu celý den, od osmi ráno. Kručelo mu už v břiše, ale nechtěl si dovolit zajít si ani na minutu sníst svačinu. Z lednové výpravy do Hondurasu měl tolik materiálu, a potřeboval jej všechen zanalyzovat. Popisovat nový druh ptáka pro něj bylo vzrušující.

V místnosti se náhle objevil záblesk. Teleportační zařízení do ní přemístilo Armanda. Eldred poprvé za celý den zvedl hlavu, a s hlasitým prasknutím krčních obratlů se otočil. Prvotní vyjevený výraz nahradil široký úsměv.

"Armando! Ani nevíte, jak jsem se těšil, až vás znovu uvidím!" vyhrkl doktor Canady, strhl plastové brýle ze svého čela a odhodil je na stůl. "Říkal jste posledně, že vás uvidím až na konci týdne... že vás do té doby váš kluk nepustí! No, ale když jste tu... mohli bychom si trochu vyjít, co myslíte?"

"Doktore Canady, teď není čas myslet na intimitu," řekl mu vážně Armando, a přistoupil k němu, "potřebuju vaši pomoc. Byl jsem v Nikaragui, portnul jsem se tam s Wren Riverou a Terrencem Zedlerem, vaším kámošem... kterej není, čím se vám zdál být. Týpek zavraždil dvě ženy, a jde po Wren! Možná... možná už je mrtvá!"

"Počkejte, cože?!" vykřikl Eldred, a zvedl se ze židle. Lépe si mladíka prohlédl. "Armando, co se vám stalo? Vypadáte tak... uříceně!"

"Wren potřebuje pomoc! Doktore, poslouchejte mě... snažil jsem se přesvědčit profesorku Pietri, že Terrence je šílenec, ale nějak to nechtěla chápat... On ty dvě ženy fakt zabil! Měl šavle v rukou, těma je probod... musíte mi věřit, sakra! Není moc času, já potřebuju lidi! Musíme Wren pomoct!" křičel Armando.

"Fajn, fajn!" zastavil ho Eldred. Musel se zamračit. "Moc to nechápu, ale... dobře, pomůžu! Vždyť jsem o tom vašem týmu slyšel tolik dobrého. Krásně jste ho představil na vaší univerzitě v prosinci. Pamatuju si i to, jak vypadala ta mladá dáma, která... počkejte, Terrence ji chce zabít?"

"Je to dlouhá historie, ty vole!" odpověděl Armando. "Prostě jsme byli na exkurzi v Nieto Industries u jezera Nikaragua, byl tam útok emzáků, Terrence věděl, že pod budovou ředitelky tý společnosti je kus Nietovy podvodní budovy, pak se tam dole něco stalo... všude byla pára, a on začal zabíjet. Nevím, vodkud mu vylezly ty šavle, ale... byly hrozně dlouhý!"

"Odkud mu... vylezly?" zarazil se Eldred. "Nietova podvodní základna? Ona... ona ještě existuje?! Vždyť Terrence Zedler byl jedním z lidí, kteří před dvaatřiceti lety zodpovídali za..."

"Do prdele, budete tu takhle přemýšlet dlouho?! Potřebuju lidi, ty vole! Jinak se portnu za někým jiným! Nedělejte to tak, jak profesorka Pietri, kurva už!"

Eldred se nepříjemně usmál, a nevěřícně zavřel oči. "Zmrd," řekl tiše.

"Jdete se mnou?!" zařval Armando.

"Jasně!" vykřikl Eldred, a pevně sevřel Armandovu paži. "Páni... vy jste posiloval? Velmi atraktivní, můj příteli. Velmi."

Mladík okamžitě stiskl tlačítko na teleportačním přístroji, a rázem se spolu s Eldredem ocitl v horké tropické zahradě, porostlé ledviníky a orchidejemi. Mezi vší tou svěží zelení se skvěl nádherný, čerstvě renovovaný patrový dům. Na zadní verandě, ke které vedla řada mramorových schodů, stála Portoričanka s černými kudrnatými vlasy a s dioptrickými brýlemi na očích, a na zábradlí věšela vypraný koupelnový kobereček.

Armando k ní přiběhl. "Paní Santoni, je Valentino doma? Potřebuju s ním mluvit!"

"Armando!" usmála se na něj. "Ano, právě se v zadní části zahrady stará o své orchideje! Ty nové, které dostal k narozeninám."

"Díky!" odpověděl spěšně Armando, a rozběhl se opačným směrem.

"Má ale plány! Táta ho chce vzít na fotbalový zápas! V podvečer!" volala na něj ještě paní Santoni.

"To asi bude muset počkat... vážná situace, víte," řekl jí Eldred Canady. Paní Santoni se jen podivovala, co v její zahradě dělal jakýsi padesátník oděný v bílém doktorském plášti, kterého na rozdíl od Armanda vůbec neznala.

Armando se proháněl křovisky veliké zahrady na předměstí portorického Naranjita. Druhou posilou, kterou chtěl získat na svou stranu, aby mohl pomoci Wren, pokud tedy stále byla živa, byl jeho přítel, Valentino Santoni. Netrvalo dlouho, a uviděl ho. Mladík stejného věku, dvacetiletý student botaniky na Portorické univerzitě v Río Piedras, si právě užíval dnů trávených doma po skončení zkouškového období. Byl to útlý, ale docela ramenatý kluk s dozadu načesanými zelenými vlasy, výraznými náušnicemi v obou uších, nosním piercingem a překvapivě hustými černými vousy, jež mu dodávaly starší vzhled. Oblečen v modrém triku s krátkým rukávem a černých domácích kraťasech a obut v teniskách, postával u skupiny zahradních orchidejí s plastovou konví, a zaléval je.

"Valentino! Potřebuju tvou pomoc!" vykřikl Armando. Přiběhl ke svému příteli, který vypadal ještě nadšeněji z toho, že jej viděl, než předtím Eldred. Hned si s Armandem dali pusu.

"Co se děje? Co tady vůbec děláš? Neměl jsi být dneska v Nikaragui?" smál se Valentino.

"Skončilo to špatně... umřeli tam dva lidi, a ta holka, se kterou jsem se tam portnul, je v nebezpečí! Poslala mě pro posily, a ty a tady doktor Canady..." povídal Armando, a ukázal na muže v bílém plášti, který se nemotorně vynořil z křovin. "Vy jste jediní, kdo mi může pomoct! Nebo spíš jí! Musíme se tam portnout, a zachránit jí, jestli to ještě jde!"

"Moc to nechápu," řekl Valentino, a učinil krok vzad. "Co... co by to obnášelo?"

"Konfrontaci s Metallerem," řekl Eldred, "to znamená, že to bude pěkně nebezpečné."

Armando se prudce otočil na Eldreda. "S Metallerem? Co to má kurva znamenat, doktore?"

"Ty šavle... nebo spíše čepele, milý příteli... Terrencovi vylezly z rukou," řekl mu doktor Canady, "cítím se tak trapně! Mělo mi to dojít. Mělo mi to dojít před dekádami! Dvoumetrový muž, takové statné postavy... jistě, že jde o Nietova robota! Metaller byla... nebo spíše je... nebezpečná stvůra, kterou ten megaloman posílal do každé části světa, aby pro něj vraždila. Nechtěl si špinit ruce, trpaslík, tak k tomu užíval svého kovového 'syna'. Neříkejte, že jste o něm nikdy neslyšel."

"To jméno je mi nějak povědomý... ale teď nám může být u prdele, co je Zedler zač!" zařval Armando.

"Hele, já nejsem žádný Lovec kryptidů..." řekl trochu poděšeně Valentino.

"Na tom nezáleží! Já potřebuju lidi, sakra!" řval Armando, a z očí mu tryskaly slzy.

"... ale půjdu do toho. Pomůžu! Vždycky ti pomůžu, Armando," pokračoval Valentino. Něžně se dotkl Armandovy ruky. 

Eldred přitom vypadal, jako by žárlil. Také k Armandovi opět přikročil, a položil mu ruku na jeho objemný biceps. 

"Seš vyzbrojenej, vole?" zeptal se Armando svého přítele.

Valentino vytáhl z kapsy malou pistolku, a pousmál se. "Jak jsem ti kdysi řek, nosím dárek od táty všude."

Se zábleskem se trojice ze zahrady v Naranjitu vytratila. Ve vteřině se objevila v chodbě Nietovy podvodní základny, ze které se Armando prve teleportoval do Londýna. Všichni prudce vydechli. Armando, ten velký svalovec, se přímo klepal. Pára již v chodbě opadla. Stále v ní však bylo rozsvíceno. 

Armando si prohlédl okolí. Nikde ani známka života. S vytasenou laserovou pistolí přiběhl k jediné mrtvole, která byla dosud v chodbě ponechána. Jednalo se o Shantel. Když se mladík dotkl jejího obličeje, byl chladný. Chladný jako smrt.

"Vidíte, doktore! Říkal jsem vám to!" řekl tiše Armando. "Koukněte na tu ránu v jejím hrudníku!"

"Toto by dokázala jen čepel z meteokolosia," odpověděl Eldred, "nejsilnějšího kovu na planetě. Nemám nejmenší důvod vám nevěřit. Zedler je Metaller. A to je dost důležité vědět, protože... existuje jen omezený počet způsobů, jak takového robota z meteokolosia porazit."

"Kde je ta holka, se kterou jsi šel?" zeptal se Valentino.

"Do prdele!" vyhrkl Armando. "Wren! Wren, kde seš?!" řval. Rozběhl se ke konci chodby.

Z opačného směru se začaly ozývat kroky. Do chodby vkročilo osm mužů v modrých uniformách.

"Ahora vamos a tomar a esta chica muerta y la vamos a diseccionar. ¡Al jefe le va a encantar!" povídal jeden z nich.

"¡Sí! ¡Le gusta observar los órganos del abdomen!" reagoval druhý.

¡No proyectes tus propias inseguridades, Sánchez! ¡Es un robot, no tiene los mismos impulsos que tú cuando diseccionas a alguien!" zaznělo z úst třetího.

Muži se náhle zarazili, když spatřili Valentina, Eldreda a Armanda. 

"¡Ese es el tipo del que nos habló el jefe! ¡El que se teletransportó!" vykřikl někdo ze zaměstnanců Nieto Industries.

"¡Trajo sus novios!"

"¡Claro que sí, cabrones!" zařval Armando, s naštvaným výrazem učinil několik kroků vpřed, a po osmičlenné skupině vystřelil z laserové pistole. 

Křik, který Eldred s Valentinem slyšeli z úst zasažených, byl příšerný. V chodbě zůstaly ležet jen jejich na uhel spálené zbytky. 

"Věděl jste, že tohle dokáže?" zeptal se Eldred zděšeně Valentina.

"Armando je schopný všeho, když se naštve," odpověděl Valentino s pozvednutým obočím, "i když jsem ho nikdy neviděl zajít takto daleko."

"Jak se jmenoval ten psychouš z Lovců kryptidů? Ten s tou holí, co mlátil lidi?" zeptal se Armando, a nonšalantně kolem obou mužů prošel. "Je na čase bejt jako byl von."

Trojice proběhla několika chodbami, ale po Wren ani po muži, který ji chtěl zabít, v nich nebylo ani stopy. Armando byl na pokraji zhroucení. Začínal se vinit z toho, že si s přivedením posil, jež se zatím neukázaly být nikterak užitečné, dal příliš mnoho práce. Nevěděl už ani, kolik minut muselo uběhnout od chvíle, kdy těmito chodbami procházel poprvé.

Nakonec zamířil k výtahu, a spolu s Eldredem a Valentinem se přemístil zpět do nejvyššího patra hlavní budovy Nieto Industries. Pracovna zabité Pauline Watson byla prázdná. Když však Armando otevřel dveře do chodby, nespatřil jen mrtvolu Marťana, kterého Metaller zavraždil před tím masakrem pod zemí. 

"No jasně, že tu jste," řekl, a namířil před sebe pistoli.

"Mám taky mířit?" zeptal se ho Valentino.

"Já nemám, čím mířit," řekl Eldred.

U mrtvoly agenta L'yrra klečela Marilla Kent-Lyons. "Prosím," řekla Armandovi, "nekomplikujme to. Všechno vám vysvětlím. Všechno do nejmenšího detailu. Jen, prosím, znovu nestřílejte."

Wren popadala dech. Neměla tušení, jak dlouho se hnala lesem. Byla však zcela na pokraji svých sil. Když se dotkla zraněné paže, stále na ní cítila krev. Zranění vyžadovalo náležitou péči. Zraněná a znavená útěkem, spadla dívka těžce na bok. Jediné, co ji uklidňovalo, bylo ticho, přerušované jen občasným kvákáním žab a bzučením moskytů, kteří jí poletovali kolem uší. Neslyšela však žádné řinčení, ani těžké, dusivé kroky. 

Znovu otevřela oči až za denního světla. Trhla sebou, a rychlým ohlédnutím kolem sebe se přesvědčila, že ležela přesně na tom místě, kde vyčerpáním padla předchozí noc. Nacházela se mezi spletitými křovisky, jaké v nikaragujském lese dosud neviděla. Neležela na popadaném listí, což jí donutilo zamračit se. Přejela dlaní pravé ruky po zemině. Byla zcela zarovnaná! Wren se už nemohla nacházet v lese. 

Pokusila se vstát. Rána v paži jí sice již nekrvácela, ale vůbec nevypadala hezky. Při bližším zkoumání si Wren uvědomila, že v ní přece jen zůstaly drobné zbytky té hmoty, kterou jí předal její zachránce. Nebylo jí moc, proto při útěku krvácela, ale nebylo jí tak málo, aby Wren nedovedla zachránit před vykrvácením. Dívka se musela zamyslet, zda opravdu podvědomě tu hmotu ovládla, když ji vystřelila na Metallerovy oči. Pomyslela na to, že by chtěla s jejími zbytky pohnout, a překvapivě to šlo! Musela však zasyčet bolestí. Hýbat mentálně s tou zvláštní substancí, ať už měla být čímkoliv, bylo jako loupat čerstvě vytvořený strup.

Jakmile byla na nohou, uvědomila si Wren, že se nacházela v jakési aleji. Ona křoviska, která ji obklopovala, byly ve skutečnosti mladé maniovníky jedlé, vysázené v řadách za sebou. Nebyla dost vysoká na to, aby se mohla podívat na jejich koruny, ale to jí příliš nevadilo. S vědomím toho, že dříve či později najde nějakou cestu, se vydala na pochod. Kráčela však pomalu, neboť byla stále velmi vyčerpaná.

"Tahle věc, co jsem mu hodila do očí... ho asi fakt oslepila," zašeptala si pro sebe, "jinak by mě vypátral. Musela jsem spát nejmíň pět hodin. Jako teď už je ráno." Pro jistotu se rychle ohlédla kolem sebe. Přesvědčila se, že její pronásledovatel se v její blízkosti nenacházel. "Anebo... anebo se nechtěl ukázat v zemědělský krajině? Ne bez Terrencovy... brr, kůže?"

Nekráčela příliš dlouho. Za několik minut dosáhla asfaltové cesty. Stála u ní tmavě zelená dodávka, o jejíž pravý bok byl zády opřen mladý plešatý Nikaragujec, jen o něco málo vyšší než Wren a starší nanejvýše o deset let. Kouřil cigaretu, kterou držel v jedné ruce, zatímco prsty druhé se drbal v hustém kníru.

"¡Hola!" pozdravila ho Wren.

Mladík na ni kývnul s výrazem naprostého nezájmu, a nato vykulil oči. Odhodil cigaretu, a k dívce přiběhl, ukazuje na její paži pokrytou zaschlou krví. "¡¿Qué demonios te pasó?! ¡Hombre, esto es serio! ¡Necesitas atención médica!" křičel na celé kolo.

"Anglicky, prosím," vydechla znaveně Wren, a nechala se jím podepřít, "ne Español. Jsem z Muricy."

"Ty kráso! To máte ohyzdně zraněnou ruku!" vyhrkl anglicky se silným hispánským přízvukem ten mladík. "Odvezu vás k nám domů, jo? Moje máma je zdravotní sestra, ale je doma na mateřské. Ošetří vám to!"

Wren s úsměvem pokynula, a nechala se odvést do mladíkovy dodávky. Zaklonila hlavu na sedadle, a zamhouřila očima. Opět se cítila velice znavená. Mladík si sedl za volant vedle ní, a prudce vozidlo rozjel.

"Jsem Javier Venegas," představil se jí během jízdy, "mé matky vlastní tuto plantáž maniovníků. Technicky ale za jejich pěstování a sklizeň plodů zodpovídám já... Co tu děláte? Já vím, že naše plantáž není ohraničena plotem, ale... návštěvníky tu často nemíváme. Před pár lety se nám sem zatoulal jeden zaměstnanec Nieto Industries, který sem došel až od jezera... což obdivuju. Pěkná dálka."

"Vážně?" uchechtla se Wren. "Já... šla právě taky od jezera. Byla jsem tam zraněná, a..."

"Co vám tohle způsobilo, prokristovyrány? Je to jako od krokodýla!" vyhrkl Javier.

"No... byl to plaz. V jezeře," odpověděla Wren. Začínala si uvědomovat, že mladíkovi nemohla tolik věřit. Když na něj pohlédla, vybavil se jí znovu Terrencův hořící obličej. Vzpomněla si, jak mu umělá kůže stékala z hlavy, a odhalila Metallera. Co když tento člověk byl také robot, pokrytý syntetickou kůží? Co když jeho odvoz Wren k někomu, kdo ji měl ošetřit, byla jen léčka, jak ji dostat zpět do Metallerových rukou?

"Vy... vy jste někdy pracoval pro Nieto Industries?" zeptala se ho Wren.

"Ne," odpověděl Javier, "jsou to svině. Vyrábějí pro vaši armádu... heh, Nikaragua byla zemí, se kterou měli američtí imperialisti problémy. Dneska je jim plně oddaná! A to způsobil ten kretén, který tu společnost založil. To byl psychopat, který jednal proti zájmům nikaragujského lidu, a jenom pro vlastní prospěch... a ti, co ho následují a expandují tu společnost, dělají to samé!"

"Jaký otec, takový syn," řekla Wren, a zakývala hlavou.

Javier se zasmál, ale významu jejích slov nerozuměl. "Tihle korporátní magnáti jsou všichni stejní. Jestli Nieto Industries vedl za života mých matek ten psychopat nebo jestli je dnes vede nějaká Britka, je to jedno. Hlavní je pro ně růst, růst do nebe! Ti z nás, kteří žijí v blízkosti jejich businessu, se ale musí potýkat s šíleným znečištěním vzduchu, půdy a vody, a to je nezajímá!"

"Máte tu plantáž už dlouho?" zeptala se Wren.

"Jedna z mých matek ji sdělila po svém otci, který jí tu měl, já nevím, od poloviny 20. let. Výnosy se mu zvýšily potom, co starý Deylin umřel. Ve vzduchu bylo méně znečišťujících látek. Dnes... dnes máme v půdě tolik olova, že jsme rádi, že z něj stromy vyselektují nějaké živiny. Ale je to riskantní. Za deset let už nebudeme mít žádné výnosy. Budeme tu plantáž muset prodat, no... ale to je v pořádku, já se stejně chci odstěhovat do Managui. Tady mě to nebaví."

Wren něco napadlo. Chvíli jen znaveně hleděla před sebe, pozorujíc, jak se plantáž otevírala, a na horizontu se začaly objevovat chudé rodinné domky. Nakonec to však vyřkla: "Umřel vůbec Nieto?"

Javier se rozchechtal. "Jasně, ty jo! Měl státní pohřeb. Jedna z nejdůležitějších událostí novodobých dějin této prokleté země, o kterých tě zdejší vzdělávací systém učí. Deylin Nieto je vnímán jako pochybný hrdina této země. Přes všechny své pokusy ovládnout svět a kdovíco je vyzdvihován jako někdo, kdo Nikaraguu pozitivně ovlivnil. Hnusná propaganda... za to zase můžou Američani! Vaši lidi!"

"Neviděl jste tady... někdy něco zvláštního?" zeptala se Wren.

"Jako co? Potvory?" chechtal se dále Javier. "Ne, tomu už je prý dávno konec." Nato se zarazil, a při jízdě pohlédl na Wreninu ruku. "Že jo?" zeptal se nejistě.

Wren neodpověděla. Nechala se dovést k Javierově domu. Mladík jí pomohl ven z auta, a zabušil na přední dveře domu. Oba byli přijati sympatickou ženou ve středním věku s tmavými vlasy staženými do culíku, která chovala Javierovu mladší sestru, dvouleté batole. Zdravotní sestra, zaměstnaná péčí o dítě na své mateřské, okamžitě Wren pozvala do obývacího pokoje, kde ji uložila na pohovku, a začala se věnovat jejím zraněním. Javier si sedl na křeslo kousek od široké televize, a batole si posadil do klína. Jeho sestřička na Wren pohlížela se zájmem, a usmívala se na ní. Teenagerka se jí zřejmě líbila.

"Jak se vůbec jmenujete?" zeptal se Javier.

Wren opět ovládl strach. I přes vše, co jí o sobě a své rodině sdělil, si nemohla být jistá, zda je to vše skutečné. Takové pocity v ní Terrencova zrada vyvolávala. "Danny," zalhala, "Danny Newton. Jsem z Indiany... dovolená u jezera Nikaragua."

"Zatoulala jste se?" zeptala se jí Javierova matka, a hadříkem začala Wren smívat zaschlou krev z paže. "Nedaleko odsud se nachází hotelový rezort. Předpokládám, že jste dál na jih, k průmyslovému komplexu, došla pěšky?"

"Byla to chyba, jít tam..." odpověděla Wren.

"Není tam čisto. Nevím, kolik toho víte, ale... říká se, že jsou tam ve vodě všelijaké toxické látky. Proto už ostatně nemáme v našem jezeře žraloka bělavého," odpověděla paní Venegas. 

"Vím toho dost," odpověděla Wren, "sakra, víc, než bych možná chtěla."

Náhle sebou trhla, a prudce se na pohovce posadila. "Armando!" vykřikla.

Pohlédla na překvapenou paní Venegas, na Javiera a jeho sestřičku. Batole na ni pohlíželo s otevřenými ústy, překvapeno jejími rychlými pohyby. "Máte tu telefon? Můžu si zavolat?!" křičela Wren.

"Ale jistě," odpověděl Javier, a sáhl do kapsy svých kraťasů, "¡mierda! Dejé mi teléfono en el coche. Zajdu pro něj. Dál jí ošetřuj ty rány, mami."

Wren na paní Venegas vykulila oči. "Pracovala jste někdy pro Nieto Industries?" zeptala se náhle.

"Před pár lety, ano. Byla jsem dělnice v jejich továrně na granáty... hrozné. Zbraně pro Američany... pro vaše lidi! Když jsem poznala svou nynější manželku, a rozhodly jsme se mít spolu dítě, pro mě už druhé a první s ní, dala jsem výpověď. Nemůžu za to být radši," odpověděla paní Venegas.

"Fajn," zašeptala ve své paranoie Wren, "musím jít."

"Počkejte, aspoň vám to ovážu," řekla paní Venegas.

"Ne, budu v pohodě," odpověděla Wren, a vytrhla jí obvaz z ruky, "ovážu si to sama. Díky moc!" 

Vyrazila ven z domu, a rozběhla se. Javier právě vytáhl ze svého auta mobilní telefon, a s otevřenými ústy, podobně jako jeho batolecí sestra, na ni udiveně hleděl. Nedokázal pochopit, proč měla tolik naspěch, a ani se na něj nepodívala.

Wren brzy zmizela mezi domky. Probíhala úzkými uličkami a neustále se za sebou ohlížela. Chvílemi si říkala, zda byl dobrý nápad takto utéci, a zda skutečně měla důvod nevěřit té paní. Jenže jediné, třebaže staré spojení mezi ní a Nieto Industries ji donutilo k tomuto kroku. Bála se, a měla proto dobrý důvod. Vzpomínka na to, jak bolestivé bylo sevření Metallerovou rukou, jí vyvolávala mráz na zádech.

Zkusila oslovit staršího bělovlasého muže kouřícího doutník před svým malým dřevěným domkem, vzdáleným určitě už dobré dva nebo tři kilometry od Javierova domu. Uměl dobře anglicky, a bez problému vyňal z kapsy svých kraťasů mobilní telefon.

"Můžu se vás jen zeptat, kde pracujete? Nebo kde jste pracoval?" zeptala se ho Wren, předtím, než hodlala k telefonu natáhnout ruku.

"No, víte, jsem už v důchodu, ale před pěti lety jsem ještě dělal támhle v průmyslovém komplexu na kraji jezera," usmál se ten muž, "třicet let v továrně na čipy do elektronických zařízení pro armádní účely. Nemyslete si, že to byla lehká práce." Příjemně se zasmál.

"Na tom mobilu může být taky nějaký čip... lokátor... štěnice," zašeptala si pro sebe Wren.

"Cože, mladá dámo? Můj sluch už není nejlepší, jistě chápete," zazubil se muž, a vložil do úst doutník.

"Teď jsem si vzpomněla... nechala jsem si svůj mobil... v tašce... na motorce, mám ji tady zaparkovanou," vyhrkla Wren, a dala se do pohybu.

"Vy jste z rezortu? Kus na sever?" zeptal se zvědavě muž.

Wren jen zakývala hlavou, a rozběhla se pryč. O dvě ulice dál zastavila starší paní, kráčející s holí v ruce. Hovořila špatnou angličtinou, ale také byla ochotná půjčit Wren svůj mobilní telefon, aby si dívka mohla zavolat. Když z ní ale na dotaz, kde pracovala, vylezlo, že bývala posledních deset let před důchodem uklízečkou v hlavní budově Nieto Industries, Wren se zhrozila a dala se na útěk. Copak tu každý pracoval pro tu společnost? 

Těch možností byla spousta. Metaller a jeho zaměstnanci mohli vybavit dům každého bývalého i současného pracovníka štěnicemi. Nieto Industries se mohli dostat ke všem informacím. Wren z toho bylo zle. Vzpomínala na to, co psali její hrdinové - jak dal Nieto Lovce kryptidů dohromady ještě před érou konstantního satelitního monitoringu celé planety. S Jackem Owenem a Pauline Jetkins coby studenty na univerzitě manipuloval už v prvním desetiletí 21. století, před padesáti roky! Jak od té doby musely technologické vymoženosti, kterými se oháněl jeho kovový syn, postoupit!

Trvalo půlku dne, než Wren došla k hotelovému rezortu, o kterém se jí prvně zmínila Javierova matka. Když se ocitla na pláži u jezera, zhrozila se. Průmyslový komplex Nieto Industries vůbec nebyl daleko. Nacházel se opravdu snad jen den cesty poklidnou chůzí od místa, na kterém se shromažďovali turisté z celého světa, užívající si teplých vod největšího středoamerického jezera. Několik urostlých Američanů hrálo na pláži volejbal, kousek od nich se slunil muž z Číny nechávající si masírovat záda jakýmsi potetovaným teenagerem, a z davu co chvíli vycházely výkřiky v němčině, francouzštině a ruštině. 

Wren se chvíli rozhlížela, a zkoumala očima budky na kraji pláže. K jedné z nich přistoupila, a nahlédla dovnitř. Nacházely se tam jen staré knihy v několika poličkách. Nato dívka zamrzla na místě. Zpoza další budky, vzdálené asi deset metrů, se náhle vynořila zaměstnankyně Nieto Industries. Měla na sobě modrou uniformu, a nesla v rukou jakýsi balík. Když se nedívala, skryla se Wren v budce, do které právě nahlížela, a poté z ní ženu pozorovala. Zaměstnankyně tu očividně nebyla kvůli ní - s balíkem usedla na motorový člun, a zamířila na jih k průmyslovému komplexu.

Dívka si povšimla, že dalších dvacet metrů za protější budkou se nacházel zmrzlinový stánek. Měla velký hlad, a zachtělo se trochu ho zahnat. Poněvadž u sebe neměla peníze, rozhodla se malou svačinku si ukrást. Když se prodavač, hubený chlapík s tím nejvíce znuděným výrazem v obličeji, jaký si jen lze představit, pořádně nedíval, a zrovna věnoval pozornost žvatlání jakéhosi předškolního zákazníka nakupujícího si tři zmrzliny najednou, šmátla mu do boxu s nanuky, a dva ukořistila. Hned nato se ztratila v davu.

Byť ji nanuky nikterak nezasytily, pořád byly lepší, než nic. Sprcha na pláži jí také umožnila doplnit tekutiny. Stoupla si pod ní, oblečena se nechala trochu zchladit, učinila z dlaní kolébku a několikrát si ji nechala naplnit vodou, kterou pak vypila. Poté začala přemýšlet, co dále. Stále nekontaktovala Armanda, ani jiné členy týmu, a to ji netěšilo. Když tak na pláži postávala, netušila, že je opět sledována. A kdyby tušila, kým, jistě by opět utíkala - tak, jako v noci utíkala lesem.

Keira se otočila. Dala se na útěk. Ať už po ní šlo cokoliv, bylo to rychlé a děsivé. Dívka se vrhla do úzké uličky mezi zdí kanalizace a odporně zapáchající vodou stoky, a snažila se doběhnout, jak jen nejdále to šlo. Už po několika dlouhých krocích však ucítila, že její pronásledovatel stiskl holeň její levé nohy, a zatáhl za ni. 

S hlasitým žuchnutím spadla Keira na zem, kopla nohou, a prudce k pronásledovateli otočila svou tvář. Musela vykřiknout ještě zděšeněji a hlasitěji, než prve. Skutečně to byl netvor! Tři páry očí, dvě veliká podlitá kukadla a čtyři menší očka na čele, extrémně dlouhé pařáty, velice útlé tělo s pulzujícími papilami a mechanické ústrojí lezoucí plazivě ze zubaté tlamy... Keira pohlížela na přízrak!

Podvědomě tušila, s čím měla tu čest. Byl to jeden z těch metamorfů, pravděpodobně mimozemského původu, před kterými loňské jaro zachránila Wren a Winna. Skupina těchto kreatur na ně tehdy útočila v nemocnici v Creek City, a Keira je na dálku z Londýna teleportovala do městského parku v jejich domovském městě, načež se svým kolegům poprvé představila jako hologram. Wren později na Portoriku tvrdila, že jednoho z těchto tvorů opět zahlédla, a musela kvůli tomu vykřiknout. Keira se však s metamorfy z Creek City nikdy tváří v tvář nesetkala, a nyní nedokázala uvěřit tomu, jakou zrůdností byli. Kam se hrabal Lucius! Kam se hrabaly Chupacabry! Kam se hrabal Winn měnící se v jedno z těch portorických krvelačných monster! Toto stvoření bylo ztělesněním noční můry.

Keiru si k sobě urputně táhlo. Ačkoliv se bránila, kopala a křičela o pomoc, nenechal se nikterak odradit. Stáhl ji k sobě, a zaklapal jí před obličejem svěrákem na konci onoho mechanického ústrojí lezoucího z jeho ústního otvoru. 

Teprve v tuto chvíli, když měla pocit, že jí hrozí jistá smrt, se dívka vzpamatovala. "Luciusi!" zařvala. "Luciusi, teď!"

Následující momenty byly v její hlavě snad nekonečné. Táhly se, jako pomalá akrece materiálu kolem jádra rané planety. Trvaly snad eony.

"Stýskalo se ti, Keirinko?"

"Pomoc, Luciusi!"

"Tak moc se ti stýskalo? Vždyť je to jen chvilinka, co jsme spolu mluvili naposledy..."

"Dělej, Luciusi! Ta bestie mě zabije!"

"Jaká je tvá oblíbená barva, Keirinko?"

"Dělej!"

"Modrá nebo žlutá?"

"Luciusi! Luciusi, pomoc!"

"Modrá je jako nebe. Žlutá... je jako sníh, ve kterém se vážně neválím rád. Brr... nevoní."

"Luciusi!!!"

"Víš, co bylo na začátku vesmíru, Keirinko?"

"Dělej, Luciusi! Dělej! Nezdržuj to!"

"Někteří zástupci vašeho druhu tomu říkají velký třesk. Já tomu ale říkám velký poprask. Králové omnivesmíru zkonzumovali něco, co na mělo podobné účinky, jako přílišná konzumace hrachu pro váš druh. Výsledkem byl vznik zcela nového vesmíru, ve kterém se právě nacházíme - ty i já. Toto tajemství mi bylo sděleno mým velmi dobrým přítelem z jiné dimenze, nacházející se jen sto tisíc let cesty napříč mnohovesmírem od toho vašeho. Tehdy u toho byl, může to dosvědčit. Jednou se s ním třeba setkáme, Keirinko..."

"Chci Keiriuse, Luciusi!"

"Víš, co je velký problém, Keirinko? Že váš vesmír nemá nic, co by připomínalo Království hlubiny. Kdysi jsem ho navštívil. Vzešla z něj bytost, která chod vašeho vesmíru velice ovlivnila... Ph'er! Jako fanynka těch vašich Lovců jsi o něm jistě mnohokrát četla... vždyť by bez něj nikdy nenastala ta invaze mimozemšťanů, která nastala v roce, který tvá civilizace označuje číslicí 2020."

"Keiriuse!!!"

"Shai'ri. Kamarádil jsem se kdysi s Shai'ri... s jedním Shai'ri. Bylo to ještě dítě. Odevzdalo se mi. Oddalo se mi. A já z něj vytvořil toho nejstrašnějního bojovníka ze všech... bojovníka, na kterého raději celá jejich protivná civilizace zapomněla, he he!"

Svěrák naposledy zaklapal před Keirinýma očima. Pak jí sevřel hlavu. Dívka řvala, kroutila se, a bila do něj rukou. A pak se něco stalo. Něco, co by sotva dokázala popsat. Ztratila nad sebou moc. Proměnila se. V jediné sekundě vteřiny z ní byl tvor zcela odlišný od toho, kterým bývala celý svůj dosavadní život. Ovládána Luciusem, měla náhle sílu, o jaké nikdy nesnila. Hrábla netvorovi do hlavy, její ruka jí prošla, a uchopila jej zevnitř. Sevření hlavy jí už nevadilo. Necítila bolest. Trhla rukou, a nyní řval jen útočník.

Pronikla do jeho mysli. Nahlédla do hlavy tvora, který byl ve všech ohledech nepochopitelný, a okamžitě o něm získala dobrou představu. Poznala každé zákoutí jeho mysli, načerpala všechny jeho vzpomínky. A když už řval bolestí příliš moc, pustila.

Nyní to byl on, kdo dopadl na zem. Keira nad ním stála, a plála neuvěřitelnou silou. Když ji Lucius opustil, v šoku vydechla. Na takovou extázi vůbec nebyla připravena.

"Prosím," ozvalo se z metamorfova hrdla, "nejsem zde jako nepřítel."

Začal se před ní měnit. Z kreatury s trojicí očí a hrůznou tlamou se během několika vteřin stal pohledný mladík s blonďatými vlasy, střední postavy, oblečený v bílém tričku a bílých kalhotách. 

"Vím, co jsi zač," zachraptěla Keira, "vím, že mi nechceš ublížit."

"Cítím tě ve své hlavě," vyřkl metamorf.

"A já tebe ve své. Věř mi, o dost silněji, než ty mě."

"Přišel jsem pomoci. Byl jsem poslán, abych pomohl."

"Já vím," pousmála se Keira, "proboha... já vím."

"Přichází nový boj, Keiro Kendrick," pokračoval metamorf, a těžce se v podobě blonďatého mladíka postavil na nohy, "boj srovnatelný s tím, jakou prožili vaši předchůdci."

"Ano... viděla jsem," řekla Keira.

"Boj, na jehož pozadí jsou kryptidé, ale který se odehraje mezi dvěma stranami. A každá z nich je prorostlá špínou."

"Ano..."

"Špínou, která přetrvala, a špínou, kterou jste se zanesli. Starou špínou, která měla ze světa zmizet, ale díky vašemu nadšení bylo do něj její jméno navráceno."

"Musí to být dvě strany?" zeptala se Keira.

"Jiný počet není možný."

"Marilla Kent-Lyons... ona věděla! Celou dobu věděla!"

"Půjdu s tebou, Keiro Kendrick. Abych tě neděsil, budu nadále v této podobě," pokračoval metamorf, "můžeš pro mne vymyslet jméno."

"Grampton St. Rumpterfrabble!" ozvalo se z Keiřiných úst Luciusovým hlasem.

"Dobrá tedy," odpověděl vážně metamorf.

Luciusovo řechtání neznalo mezí. "Ne, ne! Rumble McSkirmish!"

"Dobrá tedy... odteď jsem Rumble McSkirmish," řekl stále vážně metamorf.

Lucius se náhle zjevil mezi ním a Keirou. Ležel na zádech, kolébal se, a smál se na celé kolo. "Ne, ne! Fidleford Hadron McGucket! McGucket, McSuckIt!"

"Velmi dobře," řekl metamorf, a pokusil se o úsměv, což mu příliš nešlo. Podivně se zašklebil. "Říkejte mi McSuckIt."

Lucius se přetočil na břicho a mlátil oběma ručkama o zem. Měl záchvat smíchu.

"Co třeba Pete?" zeptala se Keira.

"Stinky Pete!" chechtal se Lucius. "Kdysi existoval takový film, který vytvořil tvůj druh, Keirinko... na jeho konci jedna postava vysvětlila, proč jí říkají Stinky Pete! Ha ha ha ha ha ha ha!"

"Luciusi, zmiz!" zařvala Keira.

"Jak si přejete, Sturly!" uchechtl se Lucius, a zcela zmizel.

"Jste připravena na návrat domů, Keiro Kendrick?" zeptal se metamorf.

"Tam nahoře... mě pořád můžou hledat," odpověděla dívka, "bojím se... pokud mě cítíš ve své hlavě, pak víš, proč."

"Nebezpečí pominulo. Jen Winn Wilkinson je nyní v ohrožení. A nenachází se již v Londýně."

"Musím mu pomoct... staly se mu hrozné věci. A byl unesen!" vyhrkla Keira.

"Pojďme do vašeho domu. Tam dáme dohromady plán," navrhl metamorf.

Oba vylezli po žebříčku k východu z kanalizace, opustili ji, a začali se procházet londýnskými ulicemi. Z oblohy se snášel kyselý déšť.

"Jak jsi mě našel? Já... jistě, vím to, ale..." řekla Keira.

"Dalo by se říci, že jsem takový váš... strážný anděl," odpověděl Pete.

"To je dobré," usmála se Keira, "mám na svém straně anděla i ďábla."

"Vaše spojenectví s démonem Luciusem bylo dobrým rozhodnutím," řekl Pete, "velmi dobrým rozhodnutím. Díky němu mají noví Lovci kryptidů šanci uspět."

Keira na to nic neřekla. Jen znovu reflektovala vše, k čemu tento den došlo. Přemýšlela nad zvláštností všeho, co nastalo, a jak se její život změnil. Přestože mířila domů, měla pocit, že už nikdy nebude nic takové, jaké to bývalo. 

Pokračování příště...

Obrázek týdne 13. 3. 2026

Blížíme se k polovině března, a dnes nastal pátek třináctého. Nemusíte se však bát, Freddy Kruger za vámi dnes večer nepřijde. Místo něj mám pro vás další výtečné dílo zařazené do rubriky Obrázky týdne - a abyste neměli podezření, že nosí neštěstí (ehh, ty západní pověry...), prozradím vám, že jsem ho do ní chtěl zařadit už pěknou řádku týdnů! Jeho autorkou je význačná wildlife artistka Rebekah Knight, známá pro své fotorealistické rekonstrukce různorodých ptáků a savců současného světa. Nechte se nyní přenést daleko na západ (dnes zkrátka nemáme na vybranou!) za divokými ovcemi...

Popisek k obrázku: Tři samci ovce aljašské (Ovis dalli) pohlížejí z vyvýšeného místa na svou nádhernou horskou domovinu. Obklopeni svěže zelenými travinami, mechy a dalšími nízko rostoucími rostlinami, nechávají se hladit chladivým větrem, zatímco se obloha nad nimi zatahuje tmavě šedými mračny. Jaro již začalo, ale to neznamená, že se z nebe nemůže spustit občasná sněhová přeháňka. Ovce aljašské jsou na měnící se podmínky ve výšinách dobře přizpůsobeny. Když se ochladí, chrání je bílý kožíšek s pěticentimetrovou tloušťkou, tvořený vlněnou podsadou a dutými, tuhými pesíky. Mohou také jednoduše měnit prostředí, a to i proto, aby unikli predátorům. Čas od času se zdržují na příkrých svazích, a pak zase přecházejí na nerovné horské louky. Rozhlížet se po okolí má pro tuto trojici mládenců rozhodně smysl. Jejich druh se totiž stává kořistí kojotů, medvědů grizzly i baribalů. Jakožto berani jsou nicméně tito jedinci vybaveni silnými rohy, kterými mohou dát působivou, nesmírně bolestivou ránu. Ve druhé polovině podzimu, v době říje, je používají ve vzájemných soubojích determinujících dominanci (jinak spolu ale bojují také samice ovcí aljašských, třebaže rohy postrádají). Podle růstových prstenců na rozích samců se dá určit, jak staří jsou. Ovce aljašská, blízká sestřenka ovce tlustorohé (Ovis canadensis), je doma na západě Kanady a na Aljašce, a očekává se, že do budoucna bude mít problémy spojené s klimatickou změnou. Její horská domovina totiž bude v důsledku rostoucích teplot kolonizována dřevinami postupujícími z nižších poloh. Květiny a lišejníky, kterými se živí, tak budou tlačeny čím dál výše, a z některých míst výskytu těchto savců nakonec vymizí. To nejsou dobré vyhlídky. Tato scéna se odehrává v Národním parku Denali, který přichází o svou věčně zmrzlou půdu a ledovce, a vědci v něm zaznamenávají rychlejší nárůst ročních teplot, než v mnoha jiných částech Severní Ameriky.

Toto dílo nese název Band Leader (Vůdce skupiny). Pokud máte zájem, můžete se podívat na toto minutové video z instagramového účtu Rebeky Knight, dokumentující postupný vznik obrazu. 

V příštích dnech můžete na blogu Blogorgonopsid očekávat 3. část 13. kapitoly Nových Lovců kryptidů, nazvané Daleká cesta domů. Rozhodně vás nepřestanu děsit, a Freddyho Krugera k tomu vážně nepotřebuji! V neděli vyjde 26. část projektu Kniha týdne. A poté, v pondělí, začne Žabí týden 2026! Ano, už je ten čas roku, kdybychom měli začít vídat první bezocasé obojživelníky; Světový den žab je přesně za týden, 20. března. Od pondělí 16. do neděle 22. března tedy očekávejte sedm příspěvků s žabí tématikou!