pondělí 4. července 2022

Cryptid Hunters: The End of The Legend (1/10)

Každý příběh má svůj konec. I ten jejich. Bývali to dobrodruzi. Bývali to hrdinové. Pak se stali teroristy. Padli. A povstali. Nyní je čeká jejich poslední cesta. Cesta, na které najdou odpověď na tu nejzákladnější otázku: Co jsou vlastně zač? Lovci kryptidů začali jako malá skupinka bláznivých hledačů zvířat, v jejich existenci takřka nikdo nevěřil. Mnohé z jejich prvních expedic skončily úspěšně, a mezinárodní tým si získal velkou slávu. Proměnil se v akční hrdiny, stíhající nejen kryptidy, ale také ty, jež je chtěli zneužít jako biologické zbraně či jež je chtěli vyhubit. Vybaveni laserovými pistolemi a vysokorychlostním letounem, proměnili zakrátko svět. Několikrát ho zachránili před strašlivými nebezpečími. Některé z těch hrozeb přišly z řad lidí, jiné ze západoafrických pralesů, další pak z kosmu anebo dokonce z nekonečného mnohovesmíru. Reputace Lovců kryptidů byla poškozena nikaragujským miliardářem Deylinem Nietem, jenž z nich proti jejich vůli učinil teroristy, aby je potopil. A povedlo se mu to. Lovci kryptidů jej zabili, a následně se rozpadli, každý z šesti členů týmu si šel svou vlastní cestou, ale jejich utrpení neskončilo. Teprve když si Zemi nárokovala Královna kryptidů, Sabine Leroy z jiného vesmíru, dali se čtyři z šesti členů týmu znovu dohromady, zanechali sebelítosti a společně se svými spojenci a Týmem B brutální vražedkyni porazili. To se však stalo před několika měsíci, a od té doby se svět opět proměnil. Nyní jsou původní Lovci kryptidů zpět, ač stále ne v plném počtu. Nemají již podporu Ústřední zpravodajské služby, ta se totiž rozpadla. Opět nezávisle operují ze základny v jižním Londýně. Ale věci nejsou takové, jaké bývaly kdysi, a již nikdy nebudou. Až se o sobě Jack Owen, Pauline Jetkinsová, Pierre Leroy, Fahad Ghazalli a také Roger Neill s Akihikem Yukimurou - po kterých jako by se v posledních měsících slehla zem - dozví pravdu, budou vyděšeni. Čekají je nepříjemná odhalení. Čeká je obrovské dobrodružství. Legenda o Lovcích kryptidů bude brzy zakončena.

CRYPTID HUNTERS: THE END OF THE LEGEND, ČÁST PRVNÍ:
"Před lety jsem měl sen. Sen o skupině lidí, která by dokázala něco neuvěřitelného. O skupině lidí, jež by byla schopna překonat vše, co by kdy od ní kdo očekával. Jestli si někdo z vás myslí, že zná pravý důvod existence Lovců kryptidů, pak je jistě daleko od pravdy."


Noční oblohu zahalovala černá mračna. Jedno zlaté světýlko za druhým, hvězda po hvězdě, jimi byly postupně zakrývány. Bílý měsíc, takřka v úplňku, působil nešťastně, když byl připraven o právo pohlížet z dálky na kus světa, který již miliardy let střežil. Ozval se hrom. Mračna se srazila. Znamenalo to, že brzy přijde bouře. Vzduch, po parném dni horký, hustý, nutící ke kašli, se měl konečně vyčistit. Stromy se začínaly na déšť těšit. Ptáci, jež spali na jejich větvích, s nimi to nadšení nesdíleli. Hromová rána je naráz probudila. Každý, kdo se v těchto pozdních hodinách potuloval po ulicích, usoudil, že nemá-li s sebou deštník či pláštěnku, bude lepší zamířit co nejrychleji domů. Mohutné, spletité blesky, protínající oblohu v nepravidelných intervalech, působily jako varování. Nad mexickou Villanuevou v jižní polovině státu Zacatecas se měla strhnout největší průtrž mračen za poslední rok. V tuto část roku, na začátku léta, bylo takové počasí neočekávané. Snad to mělo něco znamenat. 

Před salonem v západní části města zastavilo staré otřískané BMW z řady 3, zakoupené někdy v 90. letech minulého století. Mezi ostatními auty zaparkovanými před budovou působilo jako dinosaurus. Opustily jej tři ženy, dokonale nalíčené, s nasprejovanými, lesklými účesy, a oblečené v drahých šatech. Vedla je noiretta s výraznou pěšinkou a černými brýlemi ve výstřihu. Dva chlapíci hlídající vstup do salonu se na sebe podívali se zvláštním úsměškem, značícím nečisté myšlenky. Žena k nim přistoupila, a ostře se jim podívala do očí. 
"Pašuju rubíny. Pět táců za deset gramů. Máte zájem?" řekla tiše. 
"Samozřejmě," pousmál se jeden z těch mužů, svalnatý Mexičan s hustým knírem. Otevřel dveře do salonu, a galantně příchozí naznačil, aby vstoupila dovnitř. 
"Ty dvě dívenky patří k vám?" zeptal se jí ten druhý, o něco méně udělaný a s pleší. 
"Jistě, že ano," odpověděla žena. Oba hlídači se na sebe opět podívali s takřka přisprostlým úsměškem. Po příchozí blondýně s vlasy načesanými dozadu přejížděli očima, a zrovna tak si prohlíželi i druhou černovlásku ve stylovém černém dresu. Na čele měla výraznou jizvu. 
"Kdo tě tak podrápal, kotě?" zeptal se troufale jeden z nich. 
"Ne kdo. Co," usmála se poslední ze tří příchozích, a raději se od hlídačů co nejrychleji vzdálila. Působili plazivě. 

V salonu to hýřilo barvami. Ze stropu viselo několik třpytivých koulí, rychle se otáčejících kolem vlastní osy. Hlasitá hudba div zde všechny nepřipravila o sluch. U prostorného baru při levé stěně prostorné místnosti se to hemžilo nastrojenými, načesanými boháči, muži v černých oblecích a s černými brýlemi na očích, z úst jim vylézaly perfektní zlaté zuby, a popíjeli víno. 
"To je párty, co?" poznamenala ta blondýna. 
"Cože?!" vykřikla noiretta, která je vedla. Neslyšela ani slovo. Musela se ke své přítelkyni nahnout, a poprosit ji, aby svá slova zopakovala. 
"Aktivuj si náučnici," zakřičela na ni třetí členka skupinky. 
"No jo, já bych skoro zapomněla," zasmála se jejich vůdkyně, "jak neprofesionální." 
Dvakrát si poklepala ukazováčkem na korálkovitou náučnici v lalůčku levého ucha, a rázem již slova obou svých kolegyní slyšela dobře. 
"Hemží se to tady lidmi. Za touhle havětí jsme sem nepřišly," řekla s úsměvem. 
"Tak se podívej dozadu, Barb," řekla její blonďatá přítelkyně, "tam drží v kleci něco trochu zajímavějšího." Pak se otočila na poslední členku skupinky. "Megan, ty si udržuj odstup. Zkus zapadnout," řekla jí. 
"Myslíš zaflirtovat s některým z těch gaunerů?" 
"Nebo gaunerek," usmála se blondýna. 

Člověk by je s těží poznal. Ani náhodou nebyly, jako všichni ostatní hosté v salonu. Nepatřili do stejné kategorie lidí. Nebyli to šejdíři, businessmani, milionáři. Jediné, co s nimi měly společného, byl zájem o to, co se v Cicatriz Salon tajně prodávalo. A rozhodně nešlo o rubíny. Barbara Kentová, bývalá agentka Ústřední zpravodajské služby, přistoupila ke kleci, v níž bylo zavřeno vystrašené, třesoucí se zvíře. Bylo chlupaté, jeho čenich byl nedlouhým chobůtkem, a jeho našedlou srst zdobily úzké žluté proužky. Barbara si ho pořádně prohlédla. Její oči se střetly s očima toho nebohého tvora, z jehož hrdla se v tu chvíli ozvalo naléhavé zasténání. 
"Myslím, že se mu líbíte," zeptal se agresivně působící vousáč s černými brýlemi v hustých, dlouhých vlasech. Jednalo se o majitele toho zvířete. 
"Asi ano," odpověděla jednoduše Barbara. 
"Ani se nedivím," pousmál se prodejce. 
"Nic nezkoušejte," zařvala na něj Amanda Lyonsová, Barbařina přítelkyně, "je zadaná." 
Prodejce se zasmál: "Víte, mě je to jedno. Spíše jsem rád, že je teď možná zadané i to zvíře." 
"Co je zač?" zeptala se Amanda. 
"Tapire-iauara," odpověděl prodejce, "něco mezi tapírem a jaguárem. Pochází z Amazonského pralesa."
 Amanda s Barbarou se na sebe podívaly, a pokývaly hlavou. "Za kolik?" zeptala se Barbara. 
"Dvě stě padesát tisíc," odpověděl prodejce, "té ceny si važte. Dám vám slevu jenom proto, že ho nikdo jiný nechce." 
"Proč ne? Působí roztomile," řekla nevinně Amanda, prostrčila mřížemi klece ruku, a tapíro-jaguára pohladila po zádech. Celý se otřásl. Kontakt s člověkem - tvorem, jenž ho vykořenil z jeho původní domoviny - se mu nelíbil. 
"No právě, je roztomilý. Copak to někdo chce?" zasmál se prodejce. 
"Máte ještě něco dalšího?" zeptala se Barbara. 
"Pojďte za mnou," odpověděl bez přemýšlení prodejce, a zavedl je do méně rušné místnosti za hlavní halou salonu. Svému asistentovi přitom gestem naznačil, aby klec s kryptidem hlídal. 
"Jen abych se ujistil, vy také prodáváte rubíny, že?" zeptal se prodejce Barbary a Amandy. 
"Pět táců za deset gramů," doplnila ho Barbara. 
"V pohodě," pousmál se muž. V místnosti se nacházela řada boxů, a z některých z nich se ozývalo hlasité funění. Amanda zaťukala na jednu krabici. 
"Co je uvnitř?" zeptala se. 
"Entelodont," odpověděl prodejce, "ohavná potvora z Mongolska." 
Amanda si zvíře prohlédla skrze škvíru v boxu, a kousla se do rtu. Rozzuřený kopytník s velkými zuby a úzkým čenichem, který na ni pohlížel, stál snad po kolena ve vlastním trusu. Amanda se div nerozkašlala. 
"A tady je prosím co?" zeptala se Barbara, ukazujíc na protější box. 
"Jelení žena," odpověděl prodejce, "to... pro vás asi není... Většinou je chtějí bohatí muži. Šejkové a tak dál... Na hraní, víte?" 
"Nikdy neříkej nikdy," řekla na to Barbara. 
"Och, promiňte. Mě nenapadlo, že byste také měla zájem o..." vyhrkl prodejce. 
Barbara si všimla, že jelení žena, majíc tělo laně a tvář člověka, byla uvnitř boxu spoutaná hrubými provazy. Ani ona, ani entelodont, nebyli drženi v dobrých podmínkách. 
"Plazy byste neměl?" zeptala se Amanda. 
"Prosím vás, těch je tolik! Máme tu Araǵanaqlta’a z Argentiny, to je opeřený had. Nemá deset metrů na délku, jak se někdy říká, velikostně je srovnatelný spíše s hroznýšem královským," odpověděl prodejce.
"Mohla bych ho vidět?" zeptala se Barbara. 
"Rády bychom si koupili hada s peřím," zasmála se Amanda. Muž otevřel tmavě modrý box nacházející se za krabicí s jelení ženou, hbitě chytil tlustého hada za hlavou, a donesl ho zákaznicím. V tu chvíli Barbara s Amandou zaslechly hlas Megan Leeson, ozývající se z jejich náušnic. Prodejce ho pochopitelně nezaslechl. 
"Holky, měly byste něco vědět. Právě sem přišel. Pompézně, jak... jak by to od něj člověk čekal," varovala je Megan. 
"Zůstaň tam, hned se za tebou vrátíme," odpověděla tiše Barbara. Hned před prodejcem změnila svou osobnost, a předstírala nadšení ze syčícího hada. 
"Kdo mu to peří na boky asi nalepil?" zavtipkovala Amanda. 
"Nebojte, není to fake. Jak vidíte, jde o úplně odlišný druh zmijovitého hada. Všimněte si těch velkých tepločivných jamek. Jsou větší, než u jiných druhů. Pokud byste si chtěli Araǵanaqlta’a koupit, prodám ho za dva miliony. Je to vzácný druh," řekl prodejce. 

V hlavním sále mezitím přestala hrát hudba. Každý, kdo seděl, povstal. Ve dveřích stál štíhlý muž oděný v královském plášti s kožešinou kolem krku. Měl na očích růžové brýle, krátké vlasy měl nagelované směrem nahoru, a v pravé ruce mu rotovala zlatá hůl. 
"Dámy a pánové, teď teprve uvidíte show! Věřte mi, že vše, co jste tu dosud viděli, koupili... vše, co některé z vás zatím sežralo..." Ozval se smích. "... byl slabý odvar!" 

Do haly za hlavním sálem vtrhl jeden z prodejcových asistentů. "Roberto, je po všem! King je tady, musíme to zabalit!" 
"Děláš si legraci, Emiliano? Právě jsme začali!" vyhrkl prodejce. Podíval se spěšně na Barbaru s Amandou. "Koupíte tedy toho hada, nebo ne?" zeptal se. 
"Vy chcete salon opustit? Proč?" zeptala se Amanda. 
"Konkurence, dámy. Velká konkurence. A poměrně... nezdvořilá a nesnášenlivá," odpověděl Roberto.
Bývalé agentky opět v uších uslyšely hlas Megan: "Jde ke mně... Jestli mě pozná, tak je po všem. Asi se chce bavit s tím idiotem, co mi tu hladí ruku." 
"Nasaď si černé brýle. Vydrž, jdu za tebou," řekla Amanda, pokynula na Barbaru, a mlčky odešla z místnosti. 
"Můžu se zeptat na jednu věc? Odkud ta zvířata máte?" položila Robertovi otázku Barbara. 
"Prosím?" zeptal se nechápavě prodejce. 
"Kdo vás zásobuje?" naléhala Barbara. Roberto se začal smát. Hvízdl na svého asistenta, aby přivolal další, a společně začali boxy s kryptidy odnášet. 
"V těchto salonech po celé zemi platí jedna dohoda, slečno. Nikdo se nikdy neptá, od koho ta zvířata jsou," řekl Roberto. 
"No, tak jsem tu dohodu porušila," pousmála se Barbara, a kopla ho mezi nohy. Následně mu stiskla ohryzek. 

Muž v královském plášti mezitím položil na stůl, u něhož seděla Megan, dřevěnou krabici. Otevřel její víko, a vytáhl z ní mládě Drekavace, chlupaté jihoevropské opice se zubatou tlamou, pod sedativy.
 "Úchylná potvora," pousmál se boháč, který stále držel Meganinu ruku. 
"Může být vaše," zazubil se King. Amanda se postavila za něj, a pokynula na Megan. King se zhluboka nadechl. "Ááách!" pronesl s nostalgickým úsměvem, a přiložil si ruku na srdce. 

Barbara mezitím složila Roberta na zem. "Tak kdo vám ty kryptidy posílá?! Rychle, nemám moc času!" zasyčela mu do obličeje. Ještě více stiskla Robertův krk. 
"Fajn, fajn, řeknu vám to! Jenom mě tu nezaduste!" zařval Roberto. "Jednou už mě tu nějaký grázl skopal, a... já mu taky řekl, odkud je mám, a nijak mi to neublížilo... Kondor Buckle," pokračoval.
 "Kondor Buckle? Co to má být?" zeptala se naštvaně Barbara. 
"Kondor Buckle," pousmál se Roberto, "vy nevíte, kdo je kondor Buckle? Co vy jste sakra zač, ženská?! Vy jste lhala... rubíny neprodávate!" 
Kopl ji do břicha tak, že se div neodrazila od stropu. Robertovi asistenti přiběhli do místnosti.
 "Způsobila ti problémy?!" zeptal se jeden z nich. 
"Ále, ne... Všechno je v pohodě. Nějaká čmuchalka nejspíš. Ani nezná význam slov 'kondor Buckle'," řekl Roberto. Asistenti se zasmáli, a začali táhnout box s entelodontem směrem k únikovému východu.
 Barbara se na ně naštvaně podívala, a sáhla po pistoli skryté ve svém dresu, když tu náhle uslyšela Amandin křik. Nebyl čas věnovat se těmto obyčejným prodejcům dosud nepopsaných, tajemných tvorů. Její přítelkyně byla ve velkém nebezpečí, to šlo z křiku poznat. 

Barbara vrazila zpět do hlavního sálu, a všichni na ni upřeli zrak. Všimla si, že muž v královském plášti tiskl Amandu ke svému trupu, a zlatou holí ji škrtil. Tři další muži tlačili Meganin obličej do dřevěného stolu. 
"Barbienko, konečně se zase vidíme!" zasmál se King. "Ty prostě nikdy nebudeš jiná... Hned jak tvoje holka začne vřískat, musíš ji běžet zachránit, že? Tak pojď!" vykřikl. Hůl přímo vtlačil do Amandina krku. Její kašlání znělo jako zvracení. Barbara opatrně přistoupila ke stolu, a všimla si spícího mláděte drekavace. 
"Konec hry, Archibalde. Pusť ji. Nejsme tu, abychom dělali problémy," řekla Kingovi. 
"Archibalde?! Proč ti sakra říká Archibalde?!" zeptal se ho jeden z těch mužů, jež trápili Megan.
 "Protože jsem Archibald Quartermaine, ty blbej! Ne nějaký Sebastian King, jak jsem vám poslední měsíc lhal!" zasmál se excentrik v královském plášti. Muži se na sebe zmateně podívali. 
"Překvápko," zasmál se Quartermaine, "říkal jsem, že to bude show!" Roztáhl ruce, následně dostal od Amandy kopanec do břicha, a od Barbary ránu pěstí do obličeje, a v salonu to začalo vřít. 

Megan vytáhla z dresu taser, a chlapíka, se kterým předtím flirtovala, zasáhla 50 000 volty do rozkroku. Další dva ji nechali být. Nepřáli si, aby jim takto ublížila. Quartermaine, krvácející z nosu, vyskočil na stůl, a zatančil. "Párty skončila, přátelé! Vyběhněte ven, neb zde začíná úžasný konflikt! Tak mimořádný, že z něj všem lidem na světě puknou hlavy!" 
Pohlédl na Barbaru s Amandou. "Vy jste si sem pro něco přišly! Dám vám odpověď na otázku, kterou hledáte! Kryptidy prodává krocan!" Po vyřčení těchto slov napodobil krocaní volání. Seskočil ze stolu, a poplácal Barbaru po tvářích. 
"Krocan topí se, již neběhá nám po prérii. Avšak oni, oni v čemsi jak prérie se potí! Je-li krocan od vody, jsou i oni od vody!" zasmál se. 
"Hraješ si na Hádankáře nebo co?" zeptala se Barbara, a stiskla mu zápěstí. Nelíbilo se ji, jak ji plácal po tvářích. 
"Dobré vodítko, co? Co na to říkáš, Jakeu?" Otočil se na svůj stín. Ten opustil podlahu, a vrhl se po Barbaře a její přítelkyni. Přilepil je k podlaze. Megan se pokusila po Quartermaineovi skočit s taserem, přičemž mířila na jeho hlavu, ale při skoku dostala ránu do hlavy jeho zlatou holí, a těžce dopadla na stůl. Přitom zalehla spícího drekavace. Ozvalo se zapraskání jeho kostí. 
"Ale ne..." povzdychla Megan. 
Quartermaine sáhl do pláště, a rozházel po salonu několik drobných kulatých předmětů. 
"Mějte se, vojny! I když... vy už vlastně vojny nejste, když CIA neexistuje, že? No, to je jedno! Zlomte vaz, husičky!" Pak skotačil jako dítě, tleskal při tom, a ztratil se mezi boháči, kteří se vyděšeně sunuli ven ze salonu. Nikdo nechápal, co se vlastně stalo. 

Jakmile byl Quartermaine pryč, jakmile v salonu zůstaly jen tři bývalé agentky, nyní v potrhaných dresech a s krví v obličejích, vybuchla první bomba. 
"Musíme pryč!" zařvala Barbara. 
Pomohla Megan vstát. Amanda už vyběhla ven, a zamířila ke starému automobilu. Nastartovala ho. Barbara a Megan dorazily ke dveřím o něco později. Nastal další výbuch. Bar byl v plamenech. Oheň se rychle rozšířil k práhu dveří. 
"Barb, jak daleko dokážeš skočit?" zeptala se Megan. 
"No, těch sedm metrů plamenů asi nepřekonám," zasmála se bývalá pravá ruka již zesnulého Arika Thomsona, a přiběhla ke zdi. 
"Quartermaine byl vždycky hlupák," řekla, a popadla hasící přístroj, "ať už chtěl cokoliv, neměl to dobře naplánované." Pokryla plameny pěnou, vyběhla s Megan ven, obě zamířily k automobilu, a když budova vyletěla do vzduchu, nacházely se již minimálně o dva bloky dál. 

V těchto chvílích se z oblohy strhl prudký déšť. Požár se začal hasit ještě dříve, než přijela jednotka bojovníků s ohněm. Tři bývalé agentky ujížděly pryč ve starém BMW, a znaveně oddychovaly. Megan položila na sedadlo tělo mrtvého drekavace, které ze salonu zachránila. 
"Zajímalo by mě, co se stalo s těmi dalšími kryptidy... Nemohli je všechny odvézt!" 
"Některé možná jo... Za salonem byl náklaďák. Ale to je irelevantní," odpověděla Barbara, "něco jsme se dozvěděli."
"Jo? A co? Já teď vůbec nic nechápu... Tři týdny zjišťujeme, kdy se ve Villanuevě uskuteční nelegální prodej kryptidů - předstíráme, že jsme hloupé bohaté husy, nenásilně vyslýcháme jednoho grázla za druhým, a pak se stane tohle! Přijde Quartermaine, kterého očividně mexičtí boháči znají jako nějakého Sebastiana Kinga, velkého prodavače kryptidů, sakra, ještě jim donese jedno vzácné zvíře, a všechno pokazí..." řekla na to Megan. 
"Quartermaine věděl, že tam budeme. Jako vždycky. On ví něco, co nikomu jinému není známo," ozvala se Amanda. 
"Kdybych na něj aspoň dostala nějaký lokátor," řekla naštvaně Barbara. 
"Zajímalo by mě, co měla znamenat ta jeho slova o krocanech... Chtěl nám něco naznačit! Přišel tam za námi, aby nám něco sdělil... Celá ta jeho maškaráda, kterou určitě taky hrál minimálně pár týdnů, měla za cíl tohle. Šlo mu o nás," řekla Amanda. 
"To budeš mít pravdu," řekla Barbara, "až budeme v hotelu, znova si poslechneme, co náušnice nahrály. Něco nám chtěl naznačit."


V africké savaně panovalo sucho. Nepršelo tu už dva měsíce. Tráva byla vysušená, zemina se člověku pod nohama doslova drolila, a dna nádrží, v nichž se donedávna držela voda, byla pokryta táhlými prasklinami. Čtyřiadvacetiletý Baraka z etnické skupiny Hadza na jedno takové vyschlé napajedlo pohlížel. Doufal, že tu ještě zbyla trocha vody, která by přilákala nějakou tu antilopu či gazelu. Nedokázal bohužel odhadnout krutost sucha. Přestože pocházel z malé vesničky v centrální Tanzanii, nebyl ani zdaleka tak znalý přírody, jako jeho děd, jenž nedávno podlehl stáří. Barakův otec byl nemocný, měl sníženou imunitu, a tak již nemohl chodit do práce. Aby rodina složená z šesti lidí, z nichž polovině bylo méně než osmnáct, přežila, musel Baraka začít pytlačit. Byl připraven pomocí krátké pušky, zakoupené dědem snad ještě za doby britské nadvlády, zastřelit jakéhokoli savce, i kdyby tím měl porušit zákon. 

Kolem napajedla se však žádná zvířata nezdržovala. Baraka sklesle pohlédl na suchou hlínu na jezerním břehu. Přece jen v ní něco nejasného bylo. Snad voda vyschla teprve před pár dny, a v suché zemině se zachovaly stopy posledního tvora, který se z napajedla přišel napít. Baraka toho o stopování moc nevěděl. Vlastně si ani nedokázal představit, čemu ty stopy patřily. Ale jako vesnický kluk, který přece jen strávil značnou část života venku, neměl problém určit, kterým směrem se to zvíře vydalo. Mírným poklusem se od vysušené vodní nádrže přemístil k řídkému lesíku tvořenému především akáciemi a mladými baobaby. Chvíli se ohlížel kolem sebe, napil se ze staré butylky, aby zahnal svou žízeň, a pak si u kmene nízkého, sotva metr vysokého keříku všiml něčeho zvláštního. Byl to suchý trus! A patřil kočkovité šelmě! Baraka nevěřil tomu, že by tu narazil na lva. Britové je v této oblasti kdysi rádi lovili - tak rádi, že je tu vlastně vyhubili. Ochránci přírody, ke kterým Baraka ani jeho rodina nikdy necítili velký respekt, se tu pak snažili lvy znovu vysadit, ale kvůli nepřátelství zdejších lidských obyvatel se tu králové zvířat nikdy pořádně nezabydleli. Že by snad ty stopy a suchý trus patřily levhartovi? Baraka začal nadšeně uvažovat. Kdyby prodal levhartí kožešinu, zajistil by rodinu alespoň na týden, možná i na týden a půl. Byl tu však problém. Baraka ještě nikdy levharta neviděl. Ano, znal to zvíře z fotografií, z učebnic i z dokumentů promítaných ve škole. Byl bystrý a měl základní vzdělání. Nevěděl však nic o chování těchto šelem, a kdyby mu bylo známo, že levhart je kočkou nesmírně plachou, nejspíše by brzy zanechal naděje, že jednoho uloví. Přesto postupoval dál lesem, měl oči na stopkách, a pozorně naslouchal. 

Volání ptáků, které náhle uslyšel, vůbec neznal. Před nosem mu proletěly dvě lindušky zlaté. Vyděšeně švitořily. Baraka si myslel, že je sám vyrušil, neboť jak brzy zjistil, tři metry napravo od něj se v křovisku nacházelo jejich hnízdo s malými ptáčaty. Ve východní Africe se totiž tito ptáci rozmnožují od května do července. Z jakéhosi důvodu napadlo nezkušeného lovce, že by slepá holátka z hnízda vysbíral, a přinesl domů k uvaření. A tak, zatímco se blížil k hnízdu, nevěnoval pozornost skutečnému důvodu, proč lindušky hnízdo opustily. Mezi dvěma hustými křovisky metr od Barakovy levé ruky se nízko při zemi držela velká kočka s šedavým kožichem zdobenými černými skvrnami či krátkými proužky. Nebyl to levhart - tato šelma byla velká jako ti největší z lvů. Očima se svislými zorničkami, vhodnýma spíše k lovu v noci než za parného dne, Baraku s rostoucí loveckou vášní pozorovala.

Baraka se nahlas zasmál. Jedno z ptáčat lindušky zmáčkl v pěsti, až ptáčátku ze zobáčku vylezla natrávená housenka. Sletěla do trávy. Baraka její pád instinktivně sledoval, a pak se přestal zubit. Koutkem oka zahlédl pohyb. Poskočil hrůzou, mrtvé ptáče odhodil, a dal se na bezhlavý útěk. Deset metrů od hnízda si uvědomil, že někde u keře položil na zem svou pušku. Byl bezbranný. A slyšel, že ta velká kočka, co ho tak vyděsila, se hnala za ním. Sýpala jako běžící stařec, byla ovšem rychlá! Baraka začal křičet o pomoc. Vyběhl z lesa, a nahlas volal jméno svého nemocného otce, jako by snad čekal, že se tu, celé míle od vesnice, objeví. Ohlédl se za sebe. Kočka mu dýchala na záda. Zavrčela, ukázala mu zuby. Baraka znovu vykřikl, a klopýtl. Svalil se do vysoké, suché trávy, a pak ucítil, že mu na hruď dopadla velká packa s drápy. Jeho levné modré triko bylo okamžitě roztrženo. Baraka se bránil, co mohl. Pokusil se uhodit roztouženého zabijáka pěstí do tváře, to mu však ani v nejmenším nepomohlo. Po pár vteřinách zápasení se již smířil se svým osudem. Čekal, že ho masivní kočka zakousne, a modlil se v duchu ke všem bohům, které znal, aby se to stalo rychle. 

V moment, kdy jej v předsmrtném šoku omámil ohavný puch ze zabijákovy tlamy, Barakův svět zrudl. Na setinu vteřiny byl tmavě rudý, jako krev. Mladý lovec zaklonil hlavu, a oddechoval. Pak vykulil oči, a sáhl si na krk. Netekla mu z něj krev! Kočka byla pryč! Vstal, a pohlédl na svou pravici. Obrovská šelma utíkala zpět do lesíka, a z pravé přední končetiny se jí kouřilo. Něco ji zahnalo. Baraka se pomalu otočil, a otevřel ústa údivem. Patnáct metrů od něj stáli v trávě tři lidé oblečení v černých spandexových oděvech s nápisem The Cryptid Hunters. Jeden z nich, pohledný, hladce oholený černovlas z Anglie, držel v pravé ruce laserovou pistoli, sevřenou prsty v tmavě šedé rukavici. Usmál se na Baraku, pistoli zasunul do pouzdra na tmavě šedém opasku, a k mladíkovi přistoupil. 
"Kdo... kdo jste?" zeptal se Baraka. 
"Ani nevíš, jak dlouho jsem to chtěl někomu říct. Už jsme žili v domnění, že nás každý na světě zná," usmál se Jack Owen, anglický přírodovědec a vedoucí toho úžasného týmu,  "jsme Lovci kryptidů, a myslíme si, že tě právě jeden z těch tajemných, vědou nepopsaných tvorů napadl." 
"Nejspíš to byla Mngwa," ozvala se Pauline Jetkinsová, Jackova přítelkyně, také Britka, s rozpuštěnými blonďatými vlasy, "má to být velká kočkovitá šelma žijící v lesích na pobřeží Tanzanie." 
"Na pobřeží? My jsme desítky a desítky kilometrů daleko od moře," řekl na to Fahad Ghazalli, bývalý agent Spojených arabských emirátů, snědý muž s plešatou hlavou a přátelským úsměvem. 
"Kdo ví, třeba má větší areál rozšíření, než se říká," reagovala na to Pauline. 
"Já... děkuju vám," řekl Baraka, a znovu vydechl. Nedokázal tomu uvěřit - stále byl mezi živými! 
"Co jsi tady dělal?" zeptal se ho Jack.
"Chtěl... chtěl jsem ulovit velkou šelmu," řekl upřímně Baraka, "potřebuji peníze pro rodinu, a... kdybych prodal kožešinu..." 
Jack se podíval na Pauline a Fahada. "Pytlák," pousmál se, a znovu se podíval mladíkovi do očí, "ty něco o Mngwovi víš? Znáš slovo kryptid?" 
"Nevím, co je Mngwa," odpověděl Baraka, "ale slovo kryptid jsem už slyšel. Neřádili nějací kryptidi v Americe, v New Yorku? Říkali nám o tom ve škole." 
Jack pokýval hlavou. "Tohle nebude on. Tento mladý muž je bystrý, ale po kryptidech nejde. A to je dobře," řekl svým přátelům. 
"Já chtěl najít levharta!" přiznal se Baraka. 
Jack se na něj znovu usmál: "Poslouchej, když nám řekneš, kde jsi tu kočku našel, dám ti peníze, a ty nebudeš muset nic lovit... aspoň na nějakou dobu. Vlastně bych mohl zařídit, aby tě zaměstnali v nějaké rezervaci, a už nebudeš muset nikdy zabíjet zvířata. Není nějaká rezervace pár kilometrů odsud?"
 Baraka pokýval hlavou. Ukázal směrem, kterým vyběhl z lesa. 
"Ta kočka tam byla mezi křovisky. Víc nevím! Není mi známo, kde má doupě," řekl mladík. 
"Fajn," řekl Jack, vytáhl z pouzdra na opasku pár tučných bankovek, a jemně je položil Barakovi do dlaně pravé ruky, "Pauline, odvedeš ho prosím do jeho vesnice? To bude ta, nad kterou jsme před chvílí letěli. Žádná jiná tu v nejbližším okolí není." 

Jakmile Pauline s Barakem zmizela, Jack a Fahad se vydali do lesíka. 
"Ty jo, zase jsme to odhadli správně. To rozmazané video z internetu, které jsi nám ukázal... to musela být tahle kočka! Ať už je to Paulinina pobřežní mngwa nebo, já nevím, nějaký mega-leopard," poznamenal Fahad. "To video bylo dva týdny staré, ale nikdo se jím nehodlal zabývat... Asi si vážně všichni mysleli, že na něm byl levhart. A ti dneska tolik lidi nezajímají. Zvlášť ne ty, kteří vědí, že si víc vydělají prodejem živého kryptida z řad kočkovitých šelem, než prodejem kožešiny mrtvého a dobře známého zvířete ze stejné skupinky savců," řekl na to Jack, "na těch zvěstech o pytlácích zaměřených jen a pouze na kryptidy něco bude. A když někteří z nich mají základny ve velkých východoafrických městech, člověk by čekal, že se nějací objeví třeba tady... na území takovéto šelmy."
Šli dál lesíkem, oba se občas zastavili a prohlédli si čerstvé stopy v suché, obnažené půdě. 
"Ten se hnal," zasmál se Fahad, "možná je už na území rezervace." 
"Kdyby jenom," řekl Jack, "ta rezervace, ve které by měli toho mladíka zaměstnat, je docela vzdálená. Mimochodem, díky za připomínku, budu muset Pauline zavolat, ať se toho kluka zeptá na jméno. Jinak mu to místo nezařídím." 

Jejich rozhovor najednou přerušil zvuk helikoptéry. Nenesl se z výše, z oblohy, nýbrž od země. To znamenalo, že někde před nimi, za protějším okrajem lesíka, vrtulník teprve startoval. 
"Sakra!" zaklel Jack, a rozběhl se. Fahad se ho na nic nemusel ptát. Uvědomil si to samé, co jeho kolega. Vyběhli z lesíka, a skutečně helikoptéru spatřili. Fahad vytáhl z pouzdra v opasku malý dalekohled. 
"Mají tu šelmu! Nasadili na ni nějaký postroj, je uspaná, a oni ji táhnou do helikoptéry!" komentoval situaci. 
"To vím i bez tebe, kámo!" ozval se z dálky několika metrů Jackův hlas. Anglický dobrodruh se bezmyšlenkovitě rozběhl k helikoptéře, a po jednom z mužů táhnoucích zvíře v postroji vystřelil z laserové pistole paprsek nejnižšího stupně. Chlapík spadl do trávy. Pak se ozvala rána z pušky. Druhý pytlák nechal zvíře ležet na zemi, a počal po Jackovi pálit. Zřejmě však ještě nespatřil Fahada, schovaného za keři na kraji lesa, a povšiml si ho až tehdy, kdy jeho pušku poničil Fahadův laser. Pytlák skočil do vrtulníku, a ten odletěl. Jack na něj nejprve mířil pistolí, avšak rozhodl se nic neriskovat - kdyby helikoptéru zasáhl, a ona spadla do savany, pilot a pytlák uvnitř by mohli zemřít, a výbuch by navíc způsobil požár. Za současných podmínek by to savaně ani trochu neprospělo. 

Stále tu byl však ten druhý pytlák. Ležel v trávě, mnul si zraněné rameno, a sahal do kapsy po noži. Jeden laserový paprsek směřovaný do zápěstí, a pytlák byl nože zbaven. Jack k němu poklekl a vzal si ho pod krkem. 
"Neboj, nevyrazím ti zuby. Jenom chci vědět, kdo vás sem poslal. Pro koho pracujete?" 
Pytlák mlčel. 
"Dobrá, když nechcete mluvit se mnou, vezmu vás na policii," řekl mu Jack. 
"Dobře, dobře! Nechci mít problémy s těmi gaunery v uniformách," odpověděl pytlák docela dobrou angličtinou, "zaměstnala nás Serafina." 
"Cože?" zasmál se Jack. "Jmenuje se Serafina. Neviděl jsem jí do obličeje, setkali jsme se ve tmě v Heka Azimio. Nevím, co jiného říct," povídal dál pytlák. 
"My už si zjistíme, kdo to je," řekl Fahad, který zrovna k oběma přicházel. 
"Tak jste volný," řekl pytlákovi Jack, ten poděkoval, a ztratil se v savaně. Jack s Fahadem zbavili spící Mngwu postroje, a sedli si kousek od zvířete. 
"Počkáme, než se probere, pak střelíme do letounu, zaletíme pro Pauline do vesnice, a končíme tu," řekl Jack svému kolegovi. 
"Snad pro tu kočku znova nepřijdou," řekl Fahad. 
"Snad ne." 
"Nepřijde ti akorát trochu zvláštní, že ten chlápek tak rychle vyzvonil, kdo za tohle jemu a jeho kolegům zaplatil?" 
"Nemyslím si, že toho vyzvonil moc," odpověděl Jack, "lidi, co pytláky kryptidů najímají, určitě používají přezdívky. Možná zjistíme, kdo to je, ale... to nemusí nic znamenat." 


"Nový dokumentární pořad, v němž nás autorka environmentalistických bestsellerů Tatjana Wadhwani provede Amazonskou přírodní rezervací spolu s její vlastnicí Curupirou, kontroverzní ochránkyní pralesa a podle některých také ekoteroristkou, se začne na stanici ENV Globe vysílat v úterý 5. července 2022 v osm hodin večer. Další zprávy: nikaragujský prezident Alberto González uvedl, že je s výsledkem sobotních voleb smířen. Gonzáleze v prezidentských volbách porazil Lazaro Arauz, člen krajně pravicové Partido Nacionalista de Nicaragua. Po vítězství strany v parlamentních volbách v květnu není volba Arauze coby prezidenta země žádným překvapením. Bulvární list Escándalos de nuestros traseros, mnohými novináři však považovaný za nevěrohodný, dnes uvedl informaci, podle níž se Arauz chystá učinit velké změny v průmyslu, kterému v zemi stále dominuje společnost Nieto Industries založená již zesnulým miliardářem Deylinem Nietem. Firmu řídí Gonzálezův politický spojenec z Partido Conservador de Nicaragua, Manuel Gutierrez... V čínském Hong Kongu došlo k zatčení čtyř mužů v kuklách, kteří se údajně snažili vyhodit do vzduchu hlavní budovu Centrálního vládního komplexu. Všichni byli odsouzeni na..."

Pierre Leroy sáhl po ovladači, a televizi, na níž sledoval zpravodajskou stanici Al Jazeera English, vypnul. Seděl na posteli ve svém pokoji ve druhém patře zrenomované základny Lovců kryptidů v Londýně, a chvíli v tichosti přemýšlel. Krátce se podíval na fotku své milované Kate Henshallové, kterou během svého zlobného období na jaře vlastnoručně zabil. Nahlas se nadechl. Otevřel skříň, a oblékl se do ochranného včelařského obleku. Pak opustil svůj pokoj, zašel do výtahu, a nechal se odvézt do přízemí. Vystoupil z krásné, moderní, tmavě modré budovy, a odebral se ke dvěma včelím úlům, které se nacházely v zadní části zahrady za základnou. Pohlédl do prvního úlu, a po chvíli držel v ruce plástev medu. Opatrně ji vložil do čistého bílého kbelíku. 

Po tom všem, co se stalo, potřeboval Pierre nového koníčka. V posledních letech zažil spoustu breakdownů. Mnohokrát byl zlomen, ale vždy se znovu postavil na vlastní nohy. Tentokrát si našel koníčka, při kterém nemohl někomu ublížit. Nebylo to, jako když vedl Tým B a vlastnil základnu Lovců kryptidů na Špicberkách, odkud mohl provádět ve světě, co se mu zachtělo. Již dávno se vymanil z jakýchkoli iluzí o vlastní moci, zvláště pak moci nad kýmkoli jiným, než byl on sám. Neměl moc ani nad včelami, které teď vzrušeně sedaly na jeho oblek. Považoval se za jejich přítele. A to bylo vše. Kromě sběru medu a jeho zpracování jej však zajímaly také včely samotné. Jakožto vystudovaný zoolog se rozhodl zaměřit se na tyto pilné medonosy, a ačkoliv jej stále kryptidi zajímali, a zde v Londýně i mimo něj se jimi zabýval spolu se svými přáteli, začínal uvažovat o tom, že mimo lov kryptidů si bude vydělávat psaním o včelách. Apis, Apini, Apis mellifera, Micrapis, Megapis... To ho teď zajímalo ze všeho nejvíc.


Když své včely opouštěl, zaslechl sonický třesk. Nad základnou se objevil letoun Cryptid Swift, velmi prudce zpomalil, a pak začal snižovat výšku. Přistál v hangáru základny. Otvor ve střeše se s hlasitým prásknutím uzavřel. V přízemní chodbě se Pierre setkal s Jackem, Pauline a Fahadem. 
"Byl ses podívat na včely, kámo?" zeptal se s úsměvem Jack svého francouzského kolegy. 
"Mám i nějaký ten med," řekl na to Pierre, a zvedl kbelík na úroveň své hrudi. 
"Ten bych si dala..." pousmála se Pauline. 
"Vy se tu bavte, já se jdu podívat na svoje dcery," řekl Fahad, a vyběhl schody do prvního patra. 

Pauline zašla do kuchyně v přízemí, kde na dětské židli dvouletý Dean. Zrovna jedl špenát, kterým ho krmila Njeri Muthama, nová obyvatelka londýnské základny, Deanova chůvička a pro Pauline a Jacka i možná někdo víc. 
"No, nekaž ho, Njeri! Aby se taky naučil sám používat příbor... Jsou mu už dva!" smála se Pauline, když je spolu viděla. 
"Jenže on nechtěl jíst... Tak jsem mu musela dát pár lžic za tatínka, za maminku..." řekla na to Njeri. Byla čtyřiatřicetiletá Keňanka s chundelatými kudrnatými vlasy, a přední světová odbornice na mutace hymenopterního hmyzu. Jack a Pauline s ní seznámili teprve nedávno. 
"Právě jsme byli v Tanzanii. Byla to legrace. Líbilo by se ti tam," řekla Pauline, otevřela ledničku, a chrstla do sebe studené pivo. 
"Jó, Afrika. Miluju svou domovinu," řekla se svým silným keňským přízvukem Njeri, "v září to bude deset let, co jsem ji vyměnila za smradlavý Londýn kvůli zprvu nudnému studiu buněk, hub, rostlin a zvířat. A ještě k tomu v laborce. Kdybych jenom věděla..." 
"Kdybys to věděla, tak bys nikdy neskončila jako expertka na vosí a včelí hybridy," zasmála se Pauline, "a nikdy bys neměla důvěrný vztah se dvěma tak okouzlujícími lidmi!" 
"Fakt jsem okouzlující?" zeptal se Jack, který právě vstoupil do kuchyně. 
"Samozřejmě," odpověděly jednohlasně Pauline a Njeri. 
"Holky moje... Jaké já bych měl bez vás sebevědomí?" pousmál se Jack. Pak pohladil po hlavičce svého dvouletého synka, který si zrovna sundal bryndáček, ale omylem s ním zamířil do talíře se špenátem.

Pierre dostal od Jacka úkol. Měl zjistit, co byla zač ta Serafina, kterou zmínil pytlák v africké savaně. Francouzský Lovec kryptidů vstoupil do podzemní části základny, kde se nacházel počítačový systém. Vypadalo to tu zrovna tak, jako před více než dvěma roky - velká, tmavě modrá místnost s tisícem hologramových projektorů. Hledání Serafiny nebylo zdlouhavé. Po dvou minutách měl Pierre docela dobrou představu o tom, kdo by to mohl být. Serafina byla opravdu jen přezdívka - přezdívka velmi nebezpečné překupnice kryptidů. V hlubinách internetu Pierre dokonce našel její fotografii. Děsilo ho to. Tu tvář znal. Znal ji velmi dobře. Nevěděl, co si o tom myslet. 

Jackovi, který se bavil se svými dvěma přítelkyněmi a synem v kuchyni, přišel na mobil vzkaz od Pierra: "Přijď za mnou dolů, jestli chceš vědět, kdo to je. A rovnou zkus zjistit, kde jsou Roger a Akihiko. Budeme je potřebovat." 

Jaké dopady bude mít nelegální prodej a pytlačení kryptidů? Co jsou zač "kondor Buckle" a "Serafina"? Kdo tedy zaplatil pytláky v Tanzanii, aby odchytili Mngwu? Jakou roli si v příběhu zahrají bývalé agentky CIA? Pokračování příště...

neděle 3. července 2022

Užovka mexická - Středoamerický had s nažloutlým břichem

Poslední článek o hadovi jsem na blog napsal 28. dubna - byl to popisek australské krajty hnědohlavé. Od té doby však uplynulo dost času, a tak si myslím, že 3. července je opravdu nejvyšší čas napsat pro vás, návštěvníky blogu, slíbený článek o užovce mexické. Snad se vám bude líbit.

Latinský název: Pseudelaphe flavirufa,
Rozšíření: Mexiko, Belize, Guatemala, Honduras a Nikaragua,
Velikost: délka kolem 120 centimetrů.
Mezi užovky z rodu Pseudelaphe patří pouze dva druhy, jež se vyskytují ve Střední Americe. P. phaescens, nemající český ekvivalent, je k nalezení pouze na poloostrově Yucatán v Mexiku, ve státech Quintana Roo, Campeche a Yucatán. Byl popsán v roce 1952 Herndonem G. Dowlingem. To typový druh rodu Pseudelaphe je znám podstatněji déle, už od roku 1867, kdy jej popsal významný americký anatom, zoolog a paleontolog Edward Drinker Cope. Nebyl to však on, kdo rod Pseudelaphe zavedl; hada, kterého dnes známe jako užovku mexickou (P. flavirufa), popsal původně pod názvem Coluber flavirufus. O dvacet let později sám tohoto plaza z jakéhosi důvodu přeřadil mezi natriciny, do rodu Natrix (obsahujícího mj. i naši užovku obojkovou a podplamatou; Natrix je nicméně starosvětským rodem). Brazilský herpetolog A. P. G. do Amaral roku 1929 napsal vědecký článek, v němž hada zařadil do rodu Elaphe, a teprve v roce 1943 byl pro zvíře vytvořen jeho vlastní rod, Pseudelaphe, a to Robertem Mertensem a Hansem Rosenbergem. Na rozdíl od P. phaescens se užovka mexická nevyskytuje pouze na území Mexika, její český název tedy není zrovna přesný, a spíše by seděl její sestřenici. Je totiž k nalezení i na území Belize, Guatemaly, Hondurasu a Nikaragui. V samotném Mexiku se vyskytuje od Yucatánu (státy Quintana Roo a Campeche) přes Oaxacu na jihu, dále přes státy Puebo a Querétaro ve středu země až po její severovýchod (Tamaulipas). Její domovinou jsou stálezelené tropické lesy, křovinaté oblasti, opadavé listnaté lesy či dokonce bažiny v nadmořské výšce od 0 do 1500 metrů. V současné době jsou uznávány tři poddruhy užovky mexické, a to P. f. flavirufa, P. f. pardalina a P. f. matudai. První dva byly popsány již v 19. století, poslední jmenovaný (pojmenovaný po mexicko-japonském botanikovi Eizi Matudovi) pak v roce 1941. Druhové jméno hada, flavirufa, se dá z latiny přeložit jako "žlutočervená". Odkazuje na zbarvení jeho břicha, jež je většinou nažloutlé s drobnými hnědými až rudými skvrnkami. Dorzální šupiny (na zádech) jsou zbarveny buď také dožluta nebo jsou světle hnědé, opět se vzory rudé či kaštanové barvy ohraničenými černými šupinami. Užovka mexická má svislé zorničky, jež vypovídají o nokturnální aktivitě (hadi s kulatými zorničkami jsou obvykle denní). Jedná se o částečně stromový druh, který aktivně loví na olistěných větvích. Jeho potravou se stávají netopýři (například Rhoogessa tumida), myši, ještěři, ptáci a jejich mláďata anebo také žáby, žijící na stromech i na zemi. Zabíjí je škrcením. Užovka mexická se může dožít až 16 let. Po dosažení pohlavní dospělosti roste jen pomalu; většinou nedorůstá více než 122 centimetrů (šestadvacet centimetrů z toho spadá na ocas). Údajně byl však nalezen i exemplář o mimořádné délce 176 centimetrů. Jedná se o vejcorodý druh; podle Marka O'Shea sestává jedna snůška ze čtyř až devíti vajíček. Přestože jde o mírného hada, je-li člověkem vyrušen, brání se kousáním. Není ovšem jedovatý. Aby útočníka zahnal, často také hlasitě vibruje ocasem v lesní hrabance.

Příště korálovka mexická!

sobota 2. července 2022

Cryptid Hunters: The End of The Legend

Bývali to dobrodruzi. Bývali to hrdinové. Pak se stali teroristy.

Padli. A povstali.

Nyní je čeká jejich poslední cesta.

pátek 1. července 2022

Sloane, lovkyně monster: Naposledy na Madagaskaru?

Se začátkem července se na Blogorgonopsid vrací příběh "Sloane, lovkyně monster" ze světa Lovců kryptidů! Jak jsem slíbil, v tomto měsíci série zápisků naší hrdinky, britko-argentinské zooložky a adoptované dcery geniálního vynálezce a filantropa Alessandra Velázqueze, skončí. Mým cílem je během příštích pár týdnů dokončit příběhové linie, jež za poslední rok v rámci tohoto příběhu započaly. Jakmile se pak se Sloane rozloučíme, dáme sbohem kusu světa Lovců kryptidů... Doufám, že si toto Sloanino "poslední nadechnutí" užijete!

Naposledy na Madagaskaru?
25. 6. 2022 - 1. 7. 2022

25. června 2022, sobota: To byl teda začátek léta! Nemůžu tomu uvěřit, když tento zápisek píšu ze svého pokoje v malé chaloupce na kraji madagaskarské vesničky, nedaleko údolí trpasličích hrochů, obřích fos a přežívajících pravěkých lemurů, které jsem poprvé navštívila minulý rok na podzim. Dlouho jsem si teď nedělala zápisky, protože jsem měla dost práce, ale pro úplnost si tady shrnu všechno, co se stalo. Je dobré to mít někde napsané. Kdo ví, třeba pak tyto zápisky někdo najde, a budou mu k užitku... V pondělí 16. května 2022 jsem se s Miorou Andrianasolou vydala do toho malého prehistorického ráje, o jehož proměnu v rezervaci jsme tak dlouho bojovaly. Stalo se tak poté, co jsem na vycpané cryptoproctě, sebrané na Khalilově průmyslovém ostrově, skutečně našla otisky prstů toho miliardářského gaunera. A co víc, zveřejnila jsem to na internetu. Způsobilo to obrovské pobouření, zase mi byly poslány výhružky smrtí, ale já je ignorovala. Jakmile jsme se s Miorou ocitly v údolí - jen krátce po mém příletu vysokorychlostním letounem na Madagaskar - setkaly jsme se s Gastonem Nomenjanaharym, jedním z posledních úspěšných studentů zavražděného profesora Razafimahefy. Pracuje na Ministerstvu životního prostředí a lesů Madagaskaru, a snaží se, co může, oponovat antienvironmentalistické většině ve vládě. Sbírali jsme společně další data, která by mohla posloužit k prohlášení údolí přírodní rezervací. Nešlo to lehce, ale nakonec jsme získali data o rostlinách, jež byly považovány za vyhynulé, a když se tak projevilo, že těch živoucích fosilií je v údolí už nějak moc, madagaskarská vláda byla nakonec po týdnech smlouvání nucena z místa rezervaci skutečně učinit. Oficiálně ji vyhlásili dnes ráno, před deseti a půl hodinami, proto teď o tom píšu... Jsem nadšená, jsem vyčerpaná, a všechno se zdá alespoň v tuto chvíli růžové.

26. června 2022, neděle: Pořád se s Miorou a Gastonem nacházím ve vesnici, která je údolí nejblíže. Dnes přesně ve dvanáct jsme se sešli v ne zrovna příjemně zapáchající hospůdce, abychom včerejší vítězství náležitě oslavili (sice jsme se včera vzájemně všichni viděli, ale na pití jsme moc nepomýšleli). Objednali jsme si Baobeer - "baobabové pivo". Postupně jsme se opíjeli, mí dva kolegové mi přestávali rozumět, neboť jsem pod vlivem alkoholu ovládala znakovou řeč nepříliš efektivně, a oni si začali některé pohyby rukou špatně interpretovat. Třeba když jsem se snažila udělat znak pro gigantickou fosu cryptoproctu, mysleli si, že je žádám o víc piva, tak mi přinesli dvě plné skleničky a pak mě hecovali, jestli je vypiju. No, po chvíli jsme si připadali, jako na novoroční párty, a ve čtyři odpoledne nás museli z hospody vyhodit. Zítra se chceme do rezervace podívat, a trochu si užít tamní vzácné fauny. Snad se zase shledám s trpasličími hrošíky, to by bylo fajn!

27. června 2022, pondělí: Výšlap přes hory nebyl za dnešního deštivého dopoledne zrovna příjemný. Na ostrově právě panuje období dešťů. Prudké lijáky se strhávají velmi často. Blesky protínají oblohu snad každé tři hodiny! Tráva na horském svahu byla kluzká, a nejednou se někdo z nás při pádu div nerozmázl. Gaston padal nejčastěji. Jakmile jsme přišli do údolí, uklouzl na skalním výstupku, spadl na lesní půdu. Lýtko mu tam probodl ostrý klacek. Ačkoliv to nechtěl, ošetřila jsem ho (pořád tvrdil, že to zvládne sám, ale vzhledem k tomu, že si na tu krvácející ránu skoro sáhl špinavými prsty od bahna, jsem tomu jaksi nevěřila). Miora šla napřed. Našla pro nás cestu k napajedlu, kde jsem minulý listopad strávila spoustu pěkných dnů pozorováním trpasličích hrošíků. Žádného jsme tam však nenašli. Jen v rákosech při břehu jsme objevili mrtvolu hrošího mláďátka v pokročilé fázi rozkladu. Gaston si ho chtěl více prohlédnout - trpasličí hrochy sice už v údolíčku viděl při našich květnových dobrodružství, nikdy však nespatřil jejich mláďata - a skoro při tom spadl do špinavé vody. Kdo ho zase zachránil? Já! A natrhla jsem mu při tom tričko. Byl totiž v tak krkolomné pozici, že se nedal na pevnou zem stáhnout jinak, než pořádnou silou. Večer jsme si nedaleko napajedla postavili stany. Já teď v tom svém ležím, a píšu si tento zápisek. Přitom koukám na fotky všech zvířat, co jsem tu během předchozích expedic potkala... Chci nějaká z nich znovu vidět! A kdo ví, třeba tu toho žije ještě víc...

28. června 2022, úterý: Ráno se v našem táboře ocitl nečekaný návštěvník. Byl to velký lemur, vážící asi dva a půl metráku, pohybující se elegantně po zadních jako indri. Myslím si, že to byl přežívající Archaeoindris! Byl sám, což nás docela překvapilo. Prostě v sedm ráno jen tak vkročil do našeho tábora, ostýchavě na nás koukal, přejížděl prsty po našich stanech... a pak si Miora, která snídala u ohníčku, všimla, že mu chyběly tři prsty na pravé ruce! Je dost možné, že tento praindri se už s lidmi potkal, a to sice s lovci najatými Dhaiamem Khalilem, kteří jednu dobu do údolíčka jezdili lovit vzácná zvířata. Co když třeba pozabíjeli jeho tlupu, a jemu před pár měsíci usekli prsty? Třeba mu je ustřelili, když po lemurech pálili z pušek. Nevím, co konkrétně se mu stalo, ale působil smutně. Nevypadal, že by se nás zrovna bál, takže celá ta teorie o lovcích nemusí být pravda. Možná to byl prostě jen samotář, prohlížející si tábor neznámých tvorů. V každém případě nás setkání s ním potěšilo. Za dopoledních i odpoledních lijáků jsme hledali trpasličí hrochy, ti však jako by se z údolí vypařili! Potkali jsme jen nějakou užovku, nejspíš z rodu Geodipsas, a pár chameleonů, což v této části světa není neobvyklé. Co se těm hrochům mohlo stát?


29. června 2022, středa: Dnes už bylo naše madagaskarské safari podstatně zajímavější. Nejen, že jsem v pozdních odpoeldních hodinách spatřila celou tlupu archaeoindriů, pohybující se po stromech - skákali kolem mě (a mých dvou kolegů) jako každé jiné rozdováděné (polo)opice. Setkali jsme se také s cryptoproctou, a to hned v brzkých ranních hodinách. Ve čtyři hodiny, ještě za tmy, mě probudilo... no, nutkání jít na záchod. Každý to zná. Když spíte ve stanu, znamená to, že ho v takovou chvíli musíte opustit, a vydat se na toaletu někam do lesa. A právě až takto dětinsky jednoduše začalo neuvěřitelné dvouhodinové dobrodružství, kdy se mi dostalo sledovat obří fosu cryptoproctu plížící se za spící babakotií (dalším prežívajícím pralemurem). Chudák stromolezec si to asi ani neuvědomil, když mu krkem pronikly zuby dravé šelmy. Cryptoprocta si jeho mrtvé tělo odtáhla kamsi do houští, a tady to teprve začalo být zajímavé - měla totiž mladé! A to začalo pralemurovo tělo ohlodávat s neskutečnou vervou. Asi mělo hlad. Matka se chovala velmi obezřetně, a já si od ní udržovala dost velký odstup. Byla jsem schovaná v houštinách, po rukou mi lezl milion klíšťat, já jim však nevěnovala pozornost. Upínala jsem zraky na tu vzácnou intimní chvilku, a než jsem se naděla, byly dvě hodiny pryč. Pak se mi matka ostře podívala do očí, já sebou cukla, a ona s mládětem zmizela. V tu chvíli jsem ještě rozpoznala, že mládětem byl sameček.

30. června 2022, čtvrtek: Po poledni jsme se na východním okraji naší Ankaratra Natural Reserve setkali s jejím novým strážcem, Dashiellem Tamatavem. Je to takový nadšený devatenáctiletý mladík, schopný vyjmenovat polovinu všech madagaskarských motýlů (nebo tak aspoň působí), a prvních dvacet minut při našem setkání mluvil o tom, jak strašně toužil po práci coby pracovník v rezervaci či něco takového. Pochází z velmi chudé vesnické rodiny s třinácti dětmi, ze kterých se jen dvě dočkaly plnohodnotného vzdělání, a to z finančních důvodů. Dashiell je bystrý a pohotový, a jsem si jistá tím, že rezervace bude z jeho nadšení pro ochranu přírody dosti těžit. Ukázal se být skvělým bojovníkem proti pytlákům, a to přímo před našima očima. Ano, bylo to asi dvě hodiny poté, co jsme se seznámili, kdy nás náhle upozornil na výstřel pušky. Já ho pochopitelně neslyšela, ale Miora a Gaston jej také nezaregistrovali - tak byl prý vzdálený! Dashiell se rozběhl směrem, odkud výstřel šel, a když jsme ho po dlouhém běhu mokrým lesem konečně dohonili, klečel na pytlákovi a tiskl mu obličej do bláta. Z pytláka vylezlo, že se chystal vystřelit po "velkém lemurovi", a že pracuje pro nějakého Jeana Mariota Fanomezantsou. Zamířili jsme s ním zpátky do vesničky, kde byl předán policii, a já si pak na notebooku našla, že ten Fanomezantsoa pracuje pro Dhaiama Khalila! To jsou mi věci...

1. července 2022, pátek: Vypadalo to, že se s trpasličími hrošíky už asi nesetkáme, ale přece jen nás dnes, v první červencový den, mile překvapili. Ráno jsme sbalili tábor, a zamířili se vším tím vybavením zpátky do vesnice (ano, jít tam a zpátky včera nebylo příjemné, a byli jsme otrávení tím, že to bylo nutné zopakovat). A najednou se dva hrošíci objevili v lese přímo před námi! Vypadali spokojeně, a mířili k vodě! Nakonec možná jezero neopustili, ale dokud jsme se kolem něj pohybovali, zdráhali se vylézt z lesa. Je možné, že si nás asociovali s Khalilovými lovci. Ten darebák tady v měsících, kdy údolí nebylo oficiálně chráněno, napáchal velké škody. Některá zvířata se kvůli němu budou do konce životů lidí bát. Pořídila jsem pěkný videozáznam těch dvou hrošíků, a pak už jsme jim jezírko zcela přenechali. Teď sedím v letounu a mířím zpátky do Argentiny. Alessandro mi napsal, že má pro mě novinu - prý něco se sisimitem, tím velkým lidoopem z Hondurasu, se kterým jsem zažila dobrodružství minulý říjen. Jsem zvědavá, o co jde...

Vidíte, jak to tedy nakonec s "pravěkým údolíčkem" v severní části Madagaskaru dopadlo! Co dalšího však Sloane v příštích týdnech čeká, než její příběh skončí? Další tajemství budou odhalena zase příští týden v pátek!
Nezapomeňte, že v pondělí začíná na mém blogu příběh Cryptid Hunters: The End of the Legend! 

čtvrtek 30. června 2022

Nový druh kalamárie z Číny a dva noví lykodoni z Vietnamu

Během posledních dvou měsíců jsem si dal přestávku mimo jiné od psaní článků o nových paleontologických, zoologických a botanických objevech. Naposledy jsem o jedné novince, konkrétně o znovuobjevení podpětovité rostliny Gasteranthus extinctus, psal 1. května! Od té doby samozřejmě vyšla celá řada vědeckých studií, v nichž byly představeny nově popsané druhy dinosaurů, rostlin, obojživelníků, ryb, a také plazů z řádu šupinatých, včetně zástupců mé oblíbené skupinky - hadů. V tomto příspěvku vám představím některé z nejnověji popsaných druhů.

Nejprve se podíváme na hada, jehož popis vyšel teprve v pondělí tohoto týdne, tedy 27. června 2022. Jedná se o nový druh kalamárie, pojmenovaný Calamaria arcana, který byl popsán na základě jediného exempláře z lokality Mt. Dadongshan v Národní přírodní rezervaci Nanling na území čínské provincie Kuang-tung. Před takřka dvaadvaceti lety, 7. července 2000, byl tento exemplář, samec, nalezen u jedné zdejší hydroelektrické stanice v nadmořské výšce mezi 800 až 900 metry. Autory hadova popisu jsou hongkongští vědci Ho Yuen Yeung, Michael W. N. Lau a Jian-Huang Yang. Ti provedli morfologickou a mitochondriální analýzu, na základě níž zjistili, že jde opravdu o nový druh. Od svých příbuzných se liší celou řadou znaků, například absencí tmavého "límečku" na vrchní části krku, přítomností čtyř supralabiálních, stosedmdesáti zádových a dvaadvaceti párových subkaudálních šupin nebo třeba velmi výrazně se zužující špičkou ocasu. Na rozdíl od blízce příbuzné C. septentrionalis má jeden nebo dva zuby navíc (dohromady jich má v čelistech 10). Celková délka popsaného samce je 30,3 centimetru. Není to tedy žádný obr. Kalamárie jsou vesměs malí hadi; taková Calamaria griswoldi z malajského Bornea měří maximálně 49 centimetrů, poměrně široce rozšířená Calamaria pavimentata, vyskytující se od Indie po japonské ostrovy Rjúkjú na východě a po Jávu na jihu, je pak dlouhá maximálně 32 centimetrů. Tento rod užovkovitých z podčeledi Calamariinae zahrnuje již 67 druhů, počítáme-li i C. arcana (to jsou takřka dvě třetiny všech calamariinů). Druhové jméno tohoto nově popsaného hada znamená "skrytý" nebo "tajný", čímž odkazuje na zřejmou vzácnost tohoto zvířete - kromě holotypu nebyl dosud nalezen žádný další exemplář. Bohužel v tuto chvíli nelze učinit odhady o tom, jak na tom tito hadi početně jsou, tudíž je C. arcana na Červeném seznamu IUCN vedena jako Data Deficient. 

Holotyp Calamaria arcana za života; fotografie z července 2000. Obrázek převzatý ze článku Yeunga a jeho kolegů

Další dva druhy hadů, se kterými se seznámíme, byli popsáni v článku Anha The Nguyena a jeho kolegů, který byl 14. června 2022 publikován v odborném časopise Vertebrate Zoology (stejný žurnál publikoval také popis nové kalamárie). Jedná se o dva druhy lykodonů, Lycodon truongi a L. anakradaya, se kterými se můžeme setkat v jižním Vietnamu. Jde sice o syntopické druhy (tedy druhy vyskytující se na stejné lokalitě), ale nejsou si nějak zvláště příbuzné (mimo to, že samozřejmě patří do stejného rodu, a také do komplexu L. rufozonatus, sestávajícího z celkem deseti specií). Co se druhu L. truongi týče, byl popsán na základě samce nalezeného 22. prosince 2020 v Song Giang River Valley v nadmořské výšce 500 metrů. Od nozder po kloaku měří tento jedinec 70 centimetrů, jeho ocas je pak dlouhý 19,5 centimetru. Jedním z charakteristických znaků tohoto druhu je 15 kýlnatých vertebrálních šupin v oblasti od poloviny těla po kloaku (tzn. každá z nejvýše posazených šupin na zádech hada v tomto úseku má výrazný výstupek; vertebrální šupiny jsou v podstatě zádovými šupinami, ale pouze nad páteří). Svým druhovým jménem ctí tento had profesora Quanga Truonga Nguyena, významného vietnamského herpetologa. Druhý popsaný lykodon, L. anakradaya, byl pojmenován zase po lidech z etnické skupiny Êđê (někdy též Rade či Anak Radaya, jak si sami říkají), jež žijí v lesnatých oblastech jižního Vietnamu. I tento had je znám pouze ze Song Giang River Valley, a byl popsán na základě dvou exemplářů - holotypu nalezeného 21. prosince 2020 a paratypu, který byl odchycen ještě dříve, 21. srpna stejného roku, ale identifikován později. Oba pocházejí ze stejné lokality, byť holotyp byl nalezen v nadmořské výšce 493 metrů a paratyp v nadmořské výšce 580 metrů. Maximální délka tohoto hada od nozder po kloaku činí 79 centimetrů, délka ocasu je pak rovna 19 centimetrům. Tmavě hnědá až černá záda typového exempláře lykodona druhu L. anakradaya zdrobí dvanáct širokých oranžových pruhů, dalších pět až sedm pak zdobí jeho ocas. Nejspíše se jedná o nokturnální druh; holotyp byl nalezen v nočních hodinách v potoku s písečným dnem. Pravděpodobně zde lovil žáby (například skokany rodu Odorrana, kteří jsou v údolí početní). 

Holotyp L. anakradaya (A), holotyp L. truongi (B), a paratyp L. anakradaya (C). Fotografie převzaté z článku Nguyena a jeho kolegů

Stejně jako kalamárie, i lykodoni jsou nejedovatí. Tyto dva nově nalezené druhy patří do početného rodu colubrinů, zahrnujícího nyní již na 73 druhů. 

Zdroje informací:

Krásní hadi, není-liž pravda? Se kterým z nich byste se setkali nejraději?

středa 29. června 2022

Springwatch 2022 - Ptačí hnízda na Wild Ken Hill

Ptačí hnízda na Wild Ken Hill. Stejně jako minulé jaro, i v letošní sérii Springwatch se Michaela Strachan a Chris Packham nacházeli na Wild Ken Hill v anglickém Norfolku. V této na různá prostředí bohaté oblasti probíhá rewilding a regenerativní farmaření. Žije zde asi 2500 druhů rostlin, hub a živočichů. Michaela nám vysvětlí, že rewilding probíhá na pětadvaceti procentech území Wild Ken Hill; o krajinu se tu starají poníci, prasata nebo třeba bobři, nikoliv lidé. Projekt se může pyšnit tím, že poskytuje útočiště nejrychleji mizejícímu britskému ptáku, a to sice hrdličce divoké, stejně jako celé řadě vodního ptactva, které na jaře hnízdí ve sladkovodních bažinách a mokřadech při mořském pobřeží. Tým ze Springwatch nastražil ve zdejších lesích, mokřadech a polích řadu kamer u vybraných hnízd různých ptačích druhů. S některými z nich nás pak ve vysílacím centru seznámí Chris s pomocí operátorů kamerového systému Joea Charleswortha a Iana Simpsona. Nejprve se podíváme do hnízda skřivana polního (Alauda arvensis), anglicky nazývaného skylark. Nacházejí se v něm tři ptáčata, jedno z nich je "zakrslíkem snůšky", jak ostatně bývá u ptáků zvykem. Dále se podíváme na tři výrostky volavky popelavé (Ardea cinerea), a na předtočených záběrech je uvidíme v naprostém šílenství, když jim rodič přinesl natrávenou potravu. Další je v pořadí hnízdo sovy pálené (Tyto alba) s pěti ptáčaty, opět se velikostně lišícími (líhnou se totiž asynchronně, největší sovička je tedy nejstarší). Nakonec se ještě krátce podíváme na hnízdo ústřičníka velkého (Haematopus ostralegus). Jeden dospělec v něm právě sedí na vajíčkách.

Klip z první epizody pořadu Springwatch 2022 z dílny BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě v květnu a červnu na televizní stanici BBC Two.

úterý 28. června 2022

pondělí 27. června 2022

Blogorgonopsidova filmová doporučení - Jurský svět: Nadvláda

Se začátkem posledního červnového týdne se vracím nejen k regulérnímu psaní na blog po takřka dvouměsíční odmlce, ale zároveň se vracím také k rubrice Filmová doporučení. Již v pátečním Obrázku týdne jsem zmínil, že jsem ve středu zašel na film, kterým v současnosti žije mnoho obyvatel planety Země. Nadšeně očekávaný Jurský svět: Nadvláda (Jurassic World: Dominion) je v kinech od 10. června 2022, a jak asi všichni víme, docela fanoušky Jurského parku rozdělil. V tomto článku shrnu, co se mi na filmu líbilo, co by mohlo být lepší, a rozepíši se trochu i o současném stavu Hollywoodu, definovaném overprodukcí vysokorozpočtových franšízových filmů. Už předem však uvedu, že Jurský svět: Nadvládu považuji za nejlepší ze tří Jurských světů. Je to film, na který mohu každému doporučit si zajít...

Hlavní postavy filmu Jurský svět: Nadvláda z oficiálního posteru - hvězdy trilogie Jurský svět v horní části obrázku, hvězdy trilogie Jurský park pak ve spodní části

Jurský park. Pro dítě, které vyrůstalo na dinosaurech a všem prehistorickém, byla ta slova ekvivalentem pro něj tehdy ještě nevystižitelné definice "nejlepší filmová franšíza všech dob". Snímky Jurský park (1993), Ztracený svět: Jurský park (1997) a Jurský park 3 (2001) patří nepochybně mezi ty, jež na mě v dětství měly největší vliv (podobně jako třeba X-Men z roku 2000, první Doba ledová z roku 2002 či Tintinova dobrodružství z roku 2011). Dodnes je miluji. Znám je slovo od slova, scénu po scéně, a dokázal bych příběh každého z nich sepsat pozpátku, se všemi dialogy. Nevymýšlím si, a jsem si celkem jist, že to chápete. Možná i mezi vámi se nacházejí tací, pro které trilogie Jurský park byla ve vašich formativních letech něčím božským. Mé nadšení pro tyto filmy dosáhlo svého vrcholu v letech 2012 a 2013, kdy jsem dokonce psal fanouškovský blog Jurassic Park Site (byť se na něm tehdy možná mohla sem tam objevit nějaká nepřesnost). Poprvé jsem se s Jurským parkem setkal nedlouho poté, co jsem se jako malý zamiloval do cyklu BBC Putování s dinosaury. První scény ze Spielbergova mistrovského díla, jež jsem zhlédl, však byly těmi nejdramatičtějšími z celého filmu - z jeho třetího aktu. A to na mě jako na malé dítě velmi zapůsobilo. Ovšem ještě působivější pro mě bylo zhlédnutí filmu Ztracený svět: Jurský park, který nám jednou ve škole pustila naše paní učitelka... Z toho snímku se stal jeden z mých nejoblíbenějších vůbec - film, který bych si s sebou vzal na pustý ostrov.

Vyrůstal jsem s celou trilogií Jurský park, a na rozdíl od některých jiných fanoušků jsem neměl problémy s trojkou talentovaného Joea Johnstona, režiséra mistrovského díla, kterým byl Jumanji z roku 1995. Ano, Jurský park 3 možná neměl tak impozantní příběh, ale když se člověk dozví o tom, jak to v Hollywoodu chodí, a uvědomí si, že tyto záležitosti jsou vinou studia, nikoliv filmařů samotných, bez problémů to akceptuje. Pak v roce 2015 vyšel Jurský svět (Jurassic World) režiséra Colina Trevorrowa. Můj entuziasmus ohledně něj nebyl tak velký. Vlastně jsem jím byl tehdy dosti zklamán. V průběhu let jsem film přijal takový, jaký je, a mám ho rád. Ale cítil jsem se při jeho sledování v kině docela zvláštně. Byl to velký akční popcorn film, Jurský park na steroidech, s podivnými dialogy o dinosauřím páření a dlouhým kissem hlavních postav, při kterém už v záběru chyběly jen horlivě tekoucí sliny. Postavy ve filmu, Star-Lord a Gwen Stacy, nebyly tak sympatické, jako postavy v původních filmech, a já jsem se tehdy sám sebe ptal, co by si o Jurském světě pomyslel geniální spisovatel Michael Crichton, v jehož hlavě celá jurskoparkovská sága začala. Už Spielbergovo pokračování z roku 1997 Crichtona odkoplo, neboť se příliš nedrželo jeho druhého a posledního jurskoparkovského románu, a tento začátek nové trilogie pod taktovkou režiséra Safety Not Guaranteed nemohl být pravému Jurskému parku více vzdálen.

V roce 2018 vyšel druhý díl nové trilogie, Jurský svět: Zánik říše (Jurassic World: Fallen Kingdom), režírovaný J. A. Bayonou, který se proslavil hororem Sirotčinec (The Orphanage). V této době jsem již stav franšízy akceptoval. Pravda, když jsem jako malý snil o Jurském parku 4, představoval jsem si pokračování plné zajímavých otázek, nikoliv akční popcorn film. Zánik říše se mi líbil mnohem více než první Jurský svět - to je něco, s čím by asi spousta jiných fanoušků nesouhlasila. Kritici považovali druhý film za horší, než první. Mě se však líbilo, že série se začala ubírat jiným směrem, a zvláště se mi pak líbil konec Zániku říše. Tajně jsem doufal, že třetí Jurský svět bude z celé té trilogie nejlepším - a stalo se. Alespoň v mých očích. Mnoho kritiků a fanoušků Jurského parku totiž se mnou souhlasit nebude, když Jurský svět: Nadvládu nazvu nejlepším "jurskosvětským" filmem. Na původní trilogii podle mě nemá, ale to je zase jen můj názor, a ten nikomu nevnucuji (mám prostě JP3 rád, to přece není zločin). Byl jsem jím však mile překvapen.

Jurský svět: Nadvláda není film, který bych vám asi musel nějak blíže popisovat. Jen ve zkratce a pro úplnost tedy uvedu, že se jedná o šestý celovečerní film ze série Jurský park, třetí a závěrečný díl trilogie Jurský svět a film, ve kterém se s hrdiny Jurského světa setkávají postavy z původní trilogie. Jeho režisérem je opět Colin Trevorrow, který pro něj napsal scénář spolu s Emily Carmichael (Pacific Rim: Uprising). Snímek se odehrává čtyři roky po událostech Zániku říše, kdy byl ostrov Nublar zdevastován výbuchem sopky Mt. Sibo, a kdy dinosauři unikli z Lockwood Estate v Kalifornii. Genetická monstra stvořená InGenem se nyní volně pohybují po světě. Bývalý mariňák Owen Grady (Chris Pratt) a bývalá zaměstnankyně Jurského světa Claire Dearing (Bryce Dallas Howard) spolu žijí v romantické chýši v pohoří Sierra Nevada, kde skrývají před světem čtrnáctiletou Maisie Lockwood (Isabella Sermon). Ta je po čase odchycena pytláky spolu s velociraptořím mládětem Beta, které se vylíhlo z vajíčka partenogeneticky se rozmnožující velociraptořice Blue. Zároveň se svět potýká s novým problémem, který může velmi brzy lidstvo katastrofálně ohrozit - s obřími kobylkami, které stvořila společnost BioSyn, všem fanouškům Crichtonových knih velmi dobře známá (a bohužel ve filmech takřka nevystupující; v prvním filmu není ani zmíněno její jméno). Kobylky požírající úrodu jsou důvodem, proč se ve filmu znovu shledáváme s Ellie Sattler (Laura Dern), Alanem Grantem (Sam Neill) a Ianem Malcolmem (Jeff Goldblum). Zbytek už asi nemusím popisovat, pokud jste tedy film viděli anebo jste si na Wikipedii přečetli popis jeho děje.

Ze všech Jurských světů je Nadvláda nejlákavější. Hvězdy z prvního Jurského parku, nejvíce dinosaurů, možná i největší rozpočet... A není pochyb, že diváci na snímek chodí rádi. Dodneška vydělal film 746,7 milionů dolarů proti stopětaosmdesátimilionovému rozpočtu, a to je po covidových letech víc, než dost. V tuto chvíli je Nadvláda čtvrtým nejvýdělečnějším snímkem roku 2022 - více zatím vydělaly jen Top Gun: Maverick, Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství a The Batman. Je však možné, že dinosauři netopýřího muže ve výdělku brzy překonají. Co se kritiky týče, byla Nadvláda přijata poměrně chladně. To ale nic neznamená - názor filmového kritika nemusí mít vliv na váš vlastní názor. Neměl by, alespoň podle mě. Je však pravda, že je čas, aby se Jurský park/svět uzavřel, a abychom dali této sérii sbohem? No, i jako fanoušek původních Jurských parků musím říct, že bych s takovým názorem asi zasouhlasil. Není pochyb, že té nostalgie a nekončících filmových franšíz je v dnešní době až příliš mnoho. 

Stejně jako její předchůdci z nové trilogie, i Nadvláda je produktem filmové vlny, jež pro největší americká filmová studia úspěšně vydělává miliardy a miliardy dolarů. Je to přímý opak toho, o čem byl první Jurský park. Byl to film, jenž nás varoval před karnivorními kapitalisty. Jurský svět jako takový je ale tak trošičku kapitalistický produkt, stvořený těmi, jež "si přečetli, co udělali jiní, a udělali další krok, přičemž necítí žádnou zodpovědnost". Jurské světy mám rád, ale myslím si, že to vůbec nezní ostře, když použiji slova Iana Malcolma z prvního filmu, a uvedu, že tvůrci trilogie Jurský svět "šplhají po zádech géniů, takže jsou schopni velmi rychle vykonat pozoruhodné věci, a ještě dřív, než pochopí, co mají v rukou, nechají si to patentovat" a pak "to prodávají jako zmrzlinu". Toto je současný stav Hollywoodu. Americký filmový průmysl už mnoho desetiletí láká oportunisty. Máte-li však pocit, že se tímto do Jurských světů trochu moc opírám, pak vás znovu ujišťuji, že Nadvláda se mi velmi líbila, a moc jsem si ji v kině užil. Přejdu teď trochu podrobněji k tomu, co se mi na filmu líbilo, anebo co bych změnil.

Blue a Beta

Nakonec je to přece jen splněný sen, sledovat další jurskoparkovské dobrodružství s postavami z originálu. Líbilo se mi, že Alan Grant opravdu zůstal sám - teď už není, o čem debatovat, Grant je na asexuálním spektru. Ano, v tomto filmu se sice znovu shledává s Ellie, a nakonec to vypadá, že spolu ve stáří zůstanou, ale nelze pochybovat o tom, že Grant je alespoň demisexuál. Wanna challenge my headcanon, friends? I dare you! I dare you, you scoundrels! Původně jsem se bál, že tento film se pokusí "zpětně" nějak rozbít Jurský park 3 tím, že ukáže Alana a Ellie s patnáctiletými výrostky a sdělí nám, že "se dali dohromady krátce po třetím filmu jen proto, že to tak chtěli hateři spinosaura". Naštěstí se tak nestalo. Alan Grant je i na začátku tohoto filmu "lonely single guy", a to člověka, jako jsem já (víte, že jsem taky ace), potěší. Abych pravdu řekl, nikdy se mi nelíbil vztah Alana Granta a Ellie Sattler v prvním filmu, a je podle mě dobře, že si od sebe udrželi dosti velký odstup.

Někteří kritici mají za to, že Jurský svět: Nadvláda je více o obřích kobylkách a o lidech, než o dinosaurech. Je to pravda, ale vadí to snad? Je to také film o genovém inženýrství a o jeho nebezpečích, ostatně jako předchozí filmy franšízy. V tomto se musím Nadvlády zastat. Aniž bych chtěl být domýšlivý, řekl bych, že se to má jako s mými Lovci kryptidů - nikdy to nebyl příběh o kryptidech, ale o docela zvláštních lidech (sem tam s nějakou tou sociopatickou tendencí), kteří je hledají. Zrovna tak Jurský park zkrátka není vyloženě o dinosaurech. Velmi se mi líbilo, že se poslední Jurský svět zaměřil více na kobylky coby "genetické zbraně" a na nebezpečí s nimi spojené, než na dinosaury. Centrum všeho, co se ve filmu děje, se tak přesunulo někam jinam, a to je podle mě dobře. Alespoň se tak neopakuje stejná zápletka. 

Všechna prehistorická zvířata vyobrazená ve filmu jsou podle mého překrásná. Nečekal jsem, že ve filmu budou vystupovat Dreadnoughtus a Sinoceratops. Pyroraptor, který se ukázal být parádním plavcem pod ledem, mě také mile překvapil. Někteří lidé na sociálních sítích kritizovali pyroraptorovo opeření, ale já s ním nemám problém. Carnotaurus také vypadal pěkně. Věděl jsem, že dále ve filmu uvidíme lystrosaura, ale docela mě překvapil Dimetrodon. Savcotvárné plazy by asi člověk v jurskoparkovských filmech úplně nečekal, byť se třeba Dimetrodon (velmi krátce) objevil ve druhém sešitu komiksové série Jurassic Park: Redemption od IDW Comics. Scéna s dimetrodony v Nadvládě se mi moc líbila, a v jednu chvíli člověk při jejím sledování pěkně poskočil na sedadle. Přiznejte se, že jste se té potvůrky lekli, tak jako Alan?

Jeff Goldblum odvedl skvělou práci hraním Iana Malcolma (a tedy vlastně sebe samotného). Říkal jsem si jen, že ve scéně, kdy nadává na BioSyn, má prst zdvižený příliš dlouho. Campbell Scott je jako Lewis Dodgson také zajímavý. Tuším, že nějaký kritik na internetu napsal, že v anglickém originále zní jeho hlas jako hlas typického pravicového libertariána - ano, je to další egoista. Dodgson v Nadvládě končí zrovna tak, jako skončil Dennis Nedry v prvním filmu - stává se hlavním chodem jistého teropoda plivajícího jed. Dobře mu tak. Na druhou stranu je pravda, že Dodgsonova postava nemá tolik integrity, jak bych si přál. Jeho motivace jsou divákům jasné, ale přesto mu něco chybí. I když je to člověk s pohledem na svět (a dost možná i s tím politickým smýšlením), se kterým nesouhlasím, neškodilo by přidat mu trochu na sympatičnosti. 

Co se nových postav týče, nejvíce se mi líbila DeWanda Wise v roli Kayly Watts, poměrně cynické bývalé pilotky Air Force. Uvedl bych, že ze všech nových postav z Jurského světa mi připadá nejsympatičtější. Co se týče Owena Gradyho hraného Chrisem Prattem, musel jsem se sebe dosti ptát, proč tvůrci filmu chtěli, abychom věděli, že "smrdí jako kůň"? A co hůř, postavě Claire se to ještě líbí? Ano, byl to lepší dialog, než těch pár vět o dinosauřím páření a Prattova pohybující se pěst v jedničce, ale uznejte, že je to trochu zvláštní. Ty dialogy musely vzejít z Trevorrowovy myšlenky: "Hmmm... now, how do I show this guy's a heterosexual? How can I make it clear? Oh, I know! I'm gonna make him smell real bad! Because heterosexual men smell real bad!" Jesting aside though, dovolím si uvést, že Prattův herecký výkon je v tomto filmu ze všech tří nejlepší, alespoň tedy opět podle mě. 

A zrovna tak je scéna s atrociraptory na Maltě asi nejlepší akční scénou posledních tří filmů. Ano, je to velký odstup od akčních scén v původních filmech. Tato konkrétní scéna by mohla být - mínus atrociraptoři - v Black Widow. Vizuálně spektakulární. To samé Claire a Therizinosaurus nebo již mnou výše zmíněná scéna s pyroraptorem plavajícím pod ledem. Akční scény v tomto filmu jsou esa. Když se však postavy z obou trilogií setkají a následně musejí utéci před giganotosaurem, myslím si, že by bylo lepší je nějak rozdělit - ten výstup po žebříku na mne působil trochu "pomalu", dává-li vám to smysl. 

Závěr Nadvlády je poněkud kontroverzní. Jeden kritik, jehož článek jsem četl na jakémsi anglojazyčném filmovém webu, uvedl, že jsou-li dinosauři v tomto filmu metaforou klimatické změny (či jiného environmentálního problému), pak film bohužel na otázky s ní spojené neodpovídá. A to tak, že je divákům "doporučeno", aby zkrátka akceptovali dinosaury mezi současnými zvířaty - dinosaury v ekosystémech, v nichž nemají, co dělat. Není však lepší bojovat za lepší svět, než ho přijmout takový, jaký je? Zcela jistě! Narušený, nespravedlivý, nerovný svět přijímají zbabělci. Jurský svět: Nadvláda je sice nejliberálnějším ze všech tří Jurských světů, alespoň tedy na povrchu, ale poselství, které vysílá do světa poslední scénou některé diváky zarazilo. Dinosauři i nadále existují ve světě, který na ně není přizpůsobený, a to bude i nadále vést k problémům. Snad se tomu bude věnovat další film, či další trilogie? Aby se na otázku "co s dinosaury v jurském světě?" odpovědělo, možná by stálo za to natočit pokračování. A je možné, že k tomu dojde.

Sam Neill jako Alan Grant v Jurském světě: Nadvládě

Když to shrnu, Jurský svět: Nadvláda se mi velmi líbil, a opravdu jej považuji za nejlepší film z trilogie Jurský svět. Je to ovšem film, který má v sobě možná trochu více nostalgie, než bylo třeba. Člověk si musí uvědomit, že celá trilogie Jurský svět je vlastně velkou nostalgií. Velké plus má ode mě Nadvláda za to, že se na rozdíl od předchozích filmů série Jurský park neodehrává na fiktivních kostarických ostrovech. Změna prostředí - zasazení příběhu hlavně do Evropy - filmu určitě prospěla. 

Jaký je váš názor? Co si o Jurském světě: Nadvládě myslíte? Čekali jste více či méně? Co vás zaujalo, co vás překvapilo, a co vás vyděsilo?

neděle 26. června 2022

Který pravěký tvor to je? Týden 27. - Diplomy

Se zakončením jejího 27. týdne se nyní se soutěží "Který pravěký tvor to je?" zase na několik měsíců loučíme, ale ještě předtím, než s vámi budu sdílet svůj názor na film Jurský svět: Nadvláda a než se vrhnu zpět do světa Lovců kryptidů, musím účastníkům tohoto týdne kvízu předat diplomy. Zúčastnili se Kaatedocus a Venda, a já jim za to velmi děkuji! Nehodlám to dále prodlužovat, pojďme tedy na to!

Kaatedocus na základě všech čtyř nápověd uhodla, že popisovaným zvířetem byl Pristichampsus. Gratuluji Ti k další výhře, a zároveň Ti děkuji nejen za účast v tomto týdnu, ale ve všech pěti posledních týdnech. Opravdu si toho moc vážím. Snad se Ti bude diplom líbit...


Jako vždy, chci ale ocenit snahu všech soutěžících, a tak předávám diplom za účast také Vendovi! Vím, že už se o pravěk nezajímáš tak, jako kdysi, ale přesto jsem velice rád, že jsi zkusil štěstí. A také velmi oceňuji, že jsi tipoval už na začátku týdne, což málokdo dělá (samozřejmě jsou tehdy nápovědy nejobecnější, takže se to možná úplně nevyplatí). Zde je tedy tvůj diplom, snad se Ti bude líbit.


Na obrázku, který jsem pro diplomy vybral, se nachází Pristichampsus vytvořený fanoušky pro hru Jurassic World: Evolution. Jak vidíte, jeho zbarvení je inspirované verzí z Pravěk útočí.

Nejčtenější