Zemřel Sam Neill, představitel Alana Granta z Jurského parku

Minuty poté, co jsem se dnes probudil, mne ranilo. Hlavní stránka aplikace YouTube na mém mobilním telefonu mi nabízela video od americké televize ABC, informující o zesnutí herce, který byl součástí vyrůstání každého z nás, jež milují Jurský park. Sam Neill, který ve třech filmech z jurskoparkovské série ztvárnil nejlepšího fiktivního paleontologa všech dob, doktora Alana Granta, dnes, 13. července 2026, zesnul ve věku 78 let. Pro ty z nás, kteří v posledních letech věnovali pozornost jeho boji s rakovinou krve, to je veliká rána. V dubnu letošního roku Sam oznámil, že boj s rakovinou vyhrál, a že byl připraven natočit další film - konkrétně Godzilla x Kong: Supernova, který bude uveden do kin příští rok. Jeho podstoupení experimentální léčby (konkrétně tzv. "CAR T-cell therapy") v Austrálii mělo na jeho zdraví pozitivní vliv, a jakmile léčba skončila, doporučoval ji k běžnému používání pro pomoc pacientům. Když dnes jeho rodina oznámila, že Sam zemřel, zdůraznila, že skutečně byl bez rakoviny. Jeho úmrtí bylo, jak uvedla, "náhlé a nečekané". Rodák ze Severního Irska, dlouhodobě žijící v Centrálním Otagu na Novém Zélandu a pracující ve filmovém průmyslu více než 50 let, strávil své poslední chvíle v Sydney. V oficiální zprávě uveřejněné Samovou rodinou na jeho instagramovém účtu se nachází také poděkování zaměstnancům St Vincent's Private Hospital, ve které byl před odchodem ze světa hospitalizován. Okolnosti jeho zesnutí zatím nebyly zveřejněny; rodina jen slíbila, že detaily bude s veřejností sdílet později. Je to velice smutná zpráva, a musím přiznat, že jí stále jaksi nemohu uvěřit. Samův odchod je opravdu nečekaným šokem pro všechny, které svým mistrovským herectvím oslovil. Odpočívejte v pokoji, Sire Neille. Všichni vám děkujeme za vaši výbornou, poctivou hereckou práci, která v posledním půlstoletí výrazně přispěla naší kultuře.

Sam Neill jako Dr. Alan Grant ve filmu Jurský park 3 (Jurassic Park III) z roku 2001. Zdroj: Collider

Sam Neill byl filmovým veteránem. Prvním filmem, ve kterém si zahrál, byl novozélandský televizní snímek The City of No z roku 1971. Jeho prvním významným dílem byl film Phone z roku 1974, ke kterému napsal scénář a který také režíroval. O rok později se objevil v roli Erica ve filmu Landfall, režírovaném Paulem Maunderem. V průběhu 80. let se pak začínal stávat známým mezinárodnímu diváctvu například prostřednictvím válečného snímku Útočná síla Z (Attack Force Z), historického dramatu The Blood of Others či historického romantického snímku Evil Angels. V roce 1990 se objevil po boku Seana Conneryho ve filmu Hon na ponorku (The Hunt for Red October), v němž se vžil do role kapitána Vasileje Borodina. Ovšem skutečný zlom jeho kariéra zaznamenala v roce 1993. Tehdy si ho diváci zapamatovali jako Alisdaira Stewarta, tichého pianisty postupně se měnícího v brutální monstrum, ve snímku Piano (The Piano) režisérky Jane Campion. Ještě širšímu diváctvu se však onoho roku představil jako doktor Alan Grant v nadčasovém spektáklu Jurský park (Jurassic Park) režiséra Stevena Spielberga. Jeho ztvárnění intenzivního, introvertovaného a mrzoutského montanského paleontologa si zamilovaly celé generace lidí. Přesto měl Sam pocit, že na první pokus Alana Granta nezahrál dobře, a že se mu to opravdu povedlo až v Jurském parku 3 (Jurassic Park III) z roku 2001, v němž byl v podstatě od začátku do konce "dinosauřím Indianou Jonesem". Do role nejslavnějšího filmového paleontologa se vrátil ještě dvakrát; v roce 2022 ve snímku Jurský svět: Nadvláda (Jurassic World Dominion) a v roce 2026 v šedesátivteřinové reklamě k Xfinity, kterou režíroval Taika Waititi. Ten se Samem pracoval také na filmu Hon na pačlověky (Hunt for the Wilderpeople) z roku 2016. Mezi další Samovy významné role patří Merlin ve stejnojmenném seriálu z roku 1998, major Chester Campbell v mimořádně úspěšném seriálu Peaky Blinders z let 2013 a 2014 či Allomere v animovaném filmu Legenda o sovích strážcích (Legend of the Guardians: The Owls of Ga'Hoole) z roku 2010. Kromě toho vystupoval i v řadě dokumentárních pořadů, mezi nejvýznamnější pak patří Vesmír (Space) od BBC z roku 2001. V roce 2024 se vrátil k druhohorním veleještěrům coby vypravěč IMAX dokumentu T. rex. 

Sam Neill jako moderátor dokumentárního cyklu Vesmír (Space) televize BBC z roku 2001. Zdroj: IDFA Institute

Sam nebyl jen skvělým hercem, ale také člověkem s velkým srdcem, kterého filmová sláva nikterak nezkazila. V posledním roce se přidal k environmentálním aktivistům stavějícím se proti těžbě zlata v Centrálním Otagu, v regionu Jižního ostrova, v němž dlouhodobě žil a v němž také pěstoval víno. Tím se dostal do konfliktu s pravicovými populisty ze současné novozélandské vlády, kteří na něj - stejně jako jejich zfanatizovaní následovníci z řad veřejnosti - nestydatě útočili. Dokonce se kvůli své pro-environmentální pozici potýkal s výhrůžkami fyzickým násilím. Sam byl dlouhodobým podporovatelem Novozélandské Labouristické strany, a vážil si 40. novozélandské premiérky Jacindy Ardern, sebeoznačené sociální demokratky a feministky, podporovatelky gay manželství a zastánkyně pro-palestinské pozice. Vyjadřoval také své sympatie s australskými Aboriginci. Ve sci-fi hororu Horizont události (Event Horizon) z roku 1997 měl jím hraný doktor William Weir na své australské uniformě nikoliv vlajku s britským Union Jack, ale vlajku Aboriginců. V září 2020 Sam na sociální síti Twitter potvrdil, že toto rozhodnutí učinil pro svou postavu sám. Podle něj by do roku 2047, v němž se film odehrává, měla Austrálie ze své vlajky smazat konekce k Británii a přijmout aboriginskou vlajku. Jen čas ukáže, zda byl Samův odhad správný. Jisté je, že si Sam vážil lidí i životního prostředí. 

Rest in peace, Sir Neill. Thank you for your wonderful work. 

Kouzelná zahrada biologie | Kniha týdne

Projekt Kniha týdne dorazil do 30. části! I tuto neděli vám v jeho rámci představím publikaci, kterou jsem četl v posledních dnech. Předchozí části této série článků se týkaly publikací Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina, My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall, Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown, Ve stínu člověka od Jane Goodall, The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling, Transient Landscapes of Ellen E. Wohl, The Companion Species Manifesto od Donny Haraway, When the Sahara Was Green od Martina Williamse, The Trouble with Ancient DNA od Anny Källén, Zvířata celého světa: Hadi od Jiřího Felixe, Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci od George McGavina a The Insect Crisis od Olivera Milmana, Fossil Frogs and Toads of North America od J. Alana Holmana, Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo od Vratislava Mazáka a Zvířata celého světa: Poloopice a opice od Luďka J. Dobroruky. Tentokrát vám představím sbírku esejí nejen s molekulárně biologickou a mikrobiologickou tématikou. 

Kouzelná zahrada biologie (v německém originále Zaubergarten Biologie) s původním podtitulem Wie biologische Entdeckungen unser Menschenbild prägen (Jak objevy v biologii ovlivňují naše chápání lidstva) je kniha švýcarsko-rakouského biochemika a jednoho z objevitelů mitochondriální DNA (mDNA) profesora Gottfrieda Schatze. V německém jazyce byla vydána v roce 2012 nakladatelstvím Wiley-Blackwell, v České republice ji pak v překladu vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2016, rok poté, co profesor Schatz zesnul. Jedná se o sbírku 19 esejí, kterými autor stručně představuje širokému okruhu čtenářů základní poznatky biologie a jejich roli v utváření pohledu na místo našeho druhu ve světě přírody. Zabývá se v nimi důležitými tématy, jako jsou například vznik života na naší planetě, buněčné procesy, dědičnost, jaký vliv mají geny na naše chování a jaký vliv na něj naopak nemají, sexuální rozmnožování, diverzita sexuálních orientací, lidská řeč, vytváření znalostí vědeckým výzkumem a jejich ukládání či otázka existence života mimo planetu Zemi. Jednotlivé eseje jsou krátké; většinou jsou vytištěny na čtyřech stranách, ve výjimečnějších případech nanejvýše na pěti či šesti. Jde tedy o takové jednohubky, které od čtenářů nevyžadují příliš mnoho času ke čtení, ale přitom výborně prodávají autorem prezentovaná fakta, a vybízejí k zamyšlení. Ačkoliv se s některými filozofickými a politickými pozicemi autora neshoduji, a přestože některé prezentované poznatky už po více než deseti letech od vydání originálu nemusí být aktuální, musím tuto krátkou knihu o 138 stranách zhodnotit kladně a vyzdvihnout ji jako ukázkovou popularizační publikaci, která může sloužit jednak jako úvod do biologie pro ty, kteří oboru nevěnují přílišnou pozornost, i jako příklad literární hodnoty dobře psaných esejí. Gottfried Schatz, rodák z rakouské vesničky Strem nedaleko maďarské hranice, po dokončení studií pracoval jako biochemik na Univerzitě ve Štýrském Hradci a na Vídeňské univerzitě. Mezi lety 1968 až 1974 působil na Cornellově univerzitě v USA, mezi lety 1974 až 1999 pak řídil Biocentrum Basilejské univerzity, a v letech 1984 až 1989 byl generálním tajemníkem Evropské organizace molekulární biologie. Byl nositelem řady cen, mj. i Evropské ceny za kulturu vě vědě, jež mu byla udělena v roce 2009. Mezi jeho další dobře známé knihy patří Za hranicemi genů (Jenseits der Gene) z roku 2008. 

Přední obálka knihy Kouzelná zahrada biologie, vydané nakladatelstvím Vyšehrad v roce 2016. Zdroj: Vyšehrad

Jak vznikl život? Jakým způsobem vznikají mutace, poháněč evoluce života? Proč jsme takoví, jací jsme, a jaké je naše místo - totiž místo celého našeho druhu Homo sapiens - v ohromném světě přírody nyní, když máme o přírodních zákonech více informací, než kdy dříve? To jsou otázky, na něž se neodpovídá lehce, ale moderní věda na ně odpovědi nabízí. Ne všichni lidé, kteří si tyto otázky kladou, však mají přístup k takovému vzdělání, aby mohli číst složité odborné články publikované v recenzovaných vědeckých časopisech. A abych si nehrál na chytrolína, nemám takové vzdělání ani já, přestože jsem se s genetikou, buněčnou biologií, molekulární biologií a biochemií před lety blízce seznámil - a přiznám se, že mám z toho seznámení ještě dodnes trochu rozporuplné pocity. Někteří z nás zvědavců totiž mohou být trochu poděšeni, když jsou pro pochopení fungování života nuceni učit se nazpaměť desítky a desítky a desítky schémat složitých biochemických struktur, které mají navíc v tělech živých organismů jistou dynamiku a jsou součástí ještě složitějších procesů. Smekám před všemi, kteří hovoří jazykem organické chemie, a kteří takovým záležitostem bez problém rozumí. Pro někoho, kdo však měl vždy zájem spíše o živoucí organismy jako takové, a ne jen o jejich základní složky, a koho vždy také fascinoval jazyk, je lepší nejspíše dobrá popularizační kniha, která bez problémů složitá schémata aminokyselin a kdo ví čeho oželí, a poznatky laboratorních výzkumníků přenese do srozumitelných vět a argumentů, které takovému člověku už jistě budou po chuti. A stanou-li se takové informace o biochemických procesech součástí většího obrázku, například obrázku našeho místa v přírodě, nejlépe ve formě stručných, ale čtivých esejí, pak dokáží oslovit i kohokoliv, kdo určitými biologickými obory nebyl poznamenán třeba i desítky roků! Kniha Kouzelná zahrada biologie se mi dostala do rukou před několika lety, kdy mi byla darována mým tátou. Ačkoliv jsem již dříve některé z esejí v ní přítomné četl, v minulém týdnu, od 6. do 12. července 2026, jsem si ji kvůli projektu Kniha týdne dal celou od začátku do konce. Bylo to příjemné čtení, které si musím pochvalovat.

Gottfried Schatz patřil ke špičkám ve svém oboru, a když v roce 2015 zesnul ve věku 79 let, zanechal po sobě nesmírně hodnotný odkaz. Jak jsem již zmínil výše, patřil k vědcům, kteří objevili mitochondriální DNA a kteří objasnili biogenezi mitochondrií, jež mají, jak je dnes známo, své vlastní "mitogenomy", pozůstatky prokaryotických organismů, jež se kdysi v dávné minulosti stali trvalou součástí buněk eukaryot - organismů, mezi něž patříme spolu s prvoky, rostlinami a houbami také my. Velkým přínosem profesora Schatze byl objev komplexního transportního systému (komplex TOM/TIM), rozpoznávajícího mitochondriální proteiny vytvořené v buněčné cytoplazmě a přenášejícího je právě do mitochondrií. První cenu za svou práci získal profesor Schatz už v roce 1967, ovšem když mu za výsledky jeho práce začaly ocenění udělovat i lékařské instituce (v roce 1990 to byla cena Louis-Jeantet Prize for Medicine), bylo jisté, že měly vysokou hodnotu. Profesor Schatz za svou kariéru napsal více než 200 vědeckých článků. Byl alergický na šovinismus ve vědě; v článku Chauvinism in science z roku 2005, publikovaném v časopise Jeff's View, popisoval, jak mu alarmní zařízení do hlavy nainstalovalo základní vzdělání v nacisty zabraném Rakousku. Od té doby neměl rád dogmata. V Kouzelné zahradě biologie se jeho humanistický a racionalistický odpor k náboženským dogmatům či k biologickému redukcionismu sociobiologů (pomysleme na "sobecký gen" Richarda Dawkinse) jasně projevuje. Bohužel se stejnou nechutí přistupoval i k tomu, co nazýval "politickou korektností", tedy k myšlenkám asociovaným s levicovými politickými směry a filozofiemi. Osobně si myslím, že je škoda, jakým způsobem kritizoval například odmítnutí neurosexismu nebo aktivisty stavějící se proti geneticky modifikovaným plodinám produkovaným primárně pro profit, a myslím si, že některé jeho pohledy na to, co staromódně nazýval "politickou korektností", vycházely spíše z nepochopení (přiznejme si, že například vědecká dekonstrukce genderu je vlastně přímým opakem nějakých náboženských dogmat). Také si myslím, že si v některých ohledech v této knize trochu protiřečí, a dokonce někdy přehlíží, jak je například pohled na rozdílná pohlaví u lidí ovlivňován dominantní kulturou. Výtky, o kterých se v tomto článku dočtete, by jistě mohly mířit i k některým jiným přírodovědcům, často gravitujících k určitým způsobem se projevující západní vědecké filozofii. To ale neznamená, že Kouzelná zahrada biologie by neměla stát za přečtení.

Samotný text knihy zabírá 129 stran, a tvoří jej 19 esejí doplněných o Předmluvu, autorovo Poděkování vědcům a blízkým, díky nimž tato publikace vznikla, a Slovo o autorovi. Jak již bylo uvedeno, každá esej je krátká, většinou zabírá jen 4 strany, výjimečněji některé o pár odstavců delší eseje zabírají i 5 stran, v jednom případě (esej devátá) dokonce i 6. První esej, Malá teplá louže, pojednává o vzniku života na naší planetě. Druhá esej, Oheň z vesmíru, se nazývá adenosintrifosfátem (ATP) a adenosindifosfátem (ADP) a jejich energetickými funkcemi v buňce. Třetí esej, Životadárný proud, je zaměřena na důležitosti slunečního záření pro život na Zemi; ve čtvrté eseji, Prazvláštní šťáva, píše autor o krvi a kmenových buňkách, a v páté eseji, Sestra života, stručně čtenáře seznamuje s buněčnou smrtí. Šestá kapitola, Hranice mého já, se zabývá bakteriemi coby důležitými součástmi našich těl; sedmá kapitola, Kobold v nás, je zaměřena na roli kobaltu a cobalaminu v našich tělech a s tím souvisejícím životně důležitým vitamínem B12; v osmé kapitole, Netrpělivost srdce, pak píše o geneticky modifikovaných plodinách a jejich možné roli v řešení hladu v chudých společnostech. V deváté eseji, Planeta mikrobů, píše autor o mikrobiálních nemocech, protilátkách a lécích, které nás před těmito nemocemi chrání. Desátá esej, Velká hra v kostky, pojednává o pohlavním rozmnožování; jedenáctá, Podivuhodná cesta, o oplodnění vajíčka spermií; dvanáctá, Proti přírodě?, se zabývá diverzitou sexuálních orientací a genetickými vlivy na sexuální orientaci; třináctá, Život je sen, je kritikou sociobiologického dogmatu, podle něhož jsme "otroky svých genů"; čtrnáctá, Krajina širá, se zabývá vlivem genů a chemických stopových látek na naše chování. Patnáctá esej, Tvořivá náhoda, je zaměřena na mutace a přizpůsobivé geny. Šestnáctá kapitola, Zrození řeči, pak pojednává o původu naší mluvy, a sedmnáctá, Ohrožené dědictví, o nejistém ukládání digitálních informací. Poslední dvě eseje, Pohled do daleka a Velká otázka, jsou zaměřeny na energetické otázky v souvislosti s klimatickou změnou a existenci života mimo Zemi. Kniha není doplněna žádnými ilustracemi ani fotografiemi, pouze nad nadpisem každé kapitoly se vždy nachází černobíle zbarvený obrázek z přední obálky. 

Předmluvu ke Kouzelné zahradě biologie napsal švýcarský biolog a imunolog Rolf Zingernagel, který v roce 1996 obdržel Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství za objev specifické buňkami zprostředkované obrany imunitního systému, a který dnes působí v Institutu experimentální imunologie a na Katedře patologie Univerzity v Lausanne. Zaujalo mě, že ve svém textu přebírá dělení vědců na dvě kategorie od Petera Medawara, rovněž nositele Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství (jemu byla udělena šestatřicet let předtím, než ji obdržel doktor Zingernagel): "jedny zaujme určitý přírodní úkaz nebo třeba nemoc a rozhodují se je prozkoumat a snad jim jednou i porozumět", kdežto "druzí položí světu teoretickou otázku a snaží se ji pomocí pokusů dokázat ('begging for the question')." Profesora Schatze přitom považuje za zástupce té první kategorie - do kategorie vědců, kteří se odrážejí od pozorování či od něčeho nejasného, a postupně zužují cesty až k dospění závěru, přičemž cesta samotná je samozřejmě plná experimentů, hypotéz, dalších experimentů a vůbec zdlouhavého zkoumání. Po malém popřání zábavy při toulkách v kouzelné zahradě biologie již přichází první esej, Malá teplá louže s podtitulem Co nám vyprávějí prapůvodní jednobuněčné organismy o rané době života. Jak autor v závěru této eseje pro laiky odhaluje, její název je odkazem na slova zakladatele moderní biologie, samotného autora evoluční teorie přirozeným výběrem: "Charles Darwin v dopisu adresovaném botanikovi Josephu Hookerovi vyslovil domněnku, že život snad vznikl v 'malé teplé louži'." Darwinova zjištění učiněná v polovině 19. století a jejich filozofické implikace se promítají také již do prvního odstavce této výtečně napsané eseje: "Na 'stromu života' jsme my lidé jen nepatrnou a pozdní větvičkou." Gottfried Schatz postupně popisuje, jak vznikla naše planeta - že se "srazila se zbloudilou planetou" (tím je myšlena Thea, kterou ale nejmenuje) a "proměnila se v ohnivou kouli, ze které se odtrhl Měsíc" (úvodní sekvence Putování s pravěkými monstry!), a zmiňuje začátek života snad někdy před 3,6 až 3,8 miliardami let (dnes nejstarší možné známé mikrofosilie z kanadského Québecu mohou být stáří až 4,2 miliardy let). Dále autor píše o mikroorganismech žijících v nejextrémnějších prostředích současného světa - v horoucích gejzírech, sirných vřídlech a u hlubokomořských "černých kuřáků" (což mi vrátilo vzpomínky na pohled na jednoho z nich v geologické expozici Přírodovědného muzea ve Vídni v roce 2024). Píše také o velké diverzitě mikroorganismů v povrchové mořské vodě, zmiňuje s tím související výzkum vědců z Halifaxu učiněný v roce 2003, kteří v každé lžičce mořské vody objevili "miliony bakterií a deset- až dvacetkrát více bakteriálních virů", a vybízí k přemýšlení o tom, kolik bakterií pak asi musí žít v hlubinách oceánu.

Druhá esej nese název Oheň z vesmíru, a jejím podtitulem je Jak si život ochočil oheň. Autor v ní píše o spalování potravy v dýchacích orgánech našich buněk, o původu mitochondrií a o přeměně ATP v ADP, řetězce tří fosforečnanů na řetězec dvou fosforečnanů, a zase naopak. Stručně vysvětluje endosymbiotickou teorii, jednu z nejdůležitějších teorií v evoluční biologii, vysvětlující vznik eukaryotických buněk: "Ne všechny buňky se dokázaly naučit dýchat - některé z nich ale lapily jiné buňky, které již dýchat uměly, využily je jako své energetické centrály a za odměnu jim nabídly ochranu a lepší šanci na uchování dědičné hmoty. Tito dýchající 'nádeníci' byli zřejmě spokojeni, navykli si na své hostitele a zakrátko již bez nich nemohli žít. Zakrněli do podoby dýchacích orgánů svých hositelů - mitochondrií. Časem od svého hostitele převzali mnoho dalších úkolů, takže ani on již bez nich nemohl existovat. Tato 'symbióza' vytvořila nový typ buňky, který vlastnil účinné energetické zdroje a spojoval v sobě dědičnou hmotu dvou živých tvorů. Konečně měla příroda stavební kámen, který umožnil vývoj komplexních rostlin, zvířat a člověka." Věnuje se také objevu chemiosmotického mechanismu syntézy ATP, učiněnému britským biochemikem Peterem Mitchellem v roce 1961; doktor Mitchell za něj dostal Nobelovu cenu za chemii až v roce 1978 (jak autor zmiňuje, "tento mechanismus byl natolik překvapivý, že mu biochemikové dlouho nerozuměli a vášnivě jej odmítali."). Jeho objev srovnává důležitostí s objevem struktury DNA, učiněným Watsonem a Crickem v 50. letech minulého století, a upozorňuje také na to, že Mitchell stále není široké veřejnosti příliš dobře znám. Třetí esej, Životadárný proud, s podtitulem Jak se živí tvorové dělí o energii slunečního světla, začíná slovy Heinricha Heina z jeho díla Německo - Zimní pohádka o Slunci, jež "má vskutku na starost nudnou věc - osvítit hloupou Zemi". Od nich se odráží při psaní o dopadu sluneční energie na naši planetu a o zastaralém termínu "kilokalorie". Čtenáře seznamuje se zákonitostmi podmiňujícími větší množství herbivorů na naší planetě a menší množství dravců, a píše, jak jsme jako lidé dobyli sluneční energii díky zemědělství. Ke konci této eseje bych si dovolil výtku. Autor píše o dvou příbuzných klanech Ariaalů v Keni a vlivu genů na jejich chování: "Vzácná varianta genů, která se často vskytuje u lidí agresivních, nesoustředěných, impulzivních a hyperaktivních, seu kočovných Ariaalů nalézá převážně u mužů dobře živených a svalnatých..." Je možné, že zde autor zvěcňuje agresivitu? Agresivní chování totiž není nějakou danou vlastností, je to mnohem komplexnější záležitost. Píše: "Impulzivita, útočnost a rychlá reakce asi kočovníkům pomáhá při obraně stád... V usedlém vesnickém společenství by takové vlastnosti byly spíše na obtíž." Jak se od něj dozvíme v dalších esejích, geny určitě nejsou jediným hráčem v lidském chování. 

Ve čtvrté eseji, Prazvláštní šťáva, s podtitulem Jak buňky naší krve dozrávají a odumírají, se profesor Schatz věnuje krvi a kmenovým buňkám. Velice se mi líbí, že na začátku eseje zmiňuje Mefistefelova slova o krvi z Fausta od Goetha; vždyť právě na ně název této kapitoly odkazuje. Následuje stručný výčet číselných údajů o červených krvinkách, krevních destičkách a leukocytech, a poté se dostává ke krvetvorným kmenovým buňkám: "Kmenové buňky si někdy zajišťují svoji existenci tím, že se dělí do dvou stejných dceřiných buněk, mnohem častěji však dělením vytvářejí dvě odlišné dceřiné buňky: jednu novou kmenovou buňku a jednu tzv. progenitorovou buňku, jejíž potomstvo se pak rychle rozmnožuje a dozrává v krevní buňky - krvinky." Popisuje také, jak se kmenové buňky chrání před kopírovacími chybami, které by mohly způsobit třeba rakovinu. Líbí se mi závěr této eseje, v němž autor píše o odumírání buněk naší pokožky, jež také zrají z kmenových buněk: "Žasneme nad svlékáním kůže hadů - a přitom sami měníme svoji epidermis nejméně tisíckrát za život." V páté eseji, Sestra života, s podtitulem Jak buňky vlastní sebevraždou slouží životu, se Gottfried Schatz dostává k tématu smrti. Sebevraždy některých buněk v našich tělech označuje pojmem "něžná smrt"; píše v souvislosti s tím třeba o sebevraždách některých imunitních buněk, jejichž potenciální hrozbu by brzlíková žláza měla včas rozpoznat. Dále píše o různých sebevražedných programech u bakterií. Velice se mi líbí tato slova: "Altruistická sebevražda nebo ochota dát se otrávit ve prospěch populace napomáhá vzniku mutantů, narušujících tuto 'etiku' tím, že se odmítají zabít, nebo že přestanou být citliví vůči jedu svých kamarádů. Takové 'asociální' buňky staví vlastní prospěch nad prospěch společnosti. Mohou mít krátkodobý úspěch, dlouhodobě však ohrožují přežití vlastního druhu, protože jeho předpokladem je vyváženě dávat a přijímat." Jak jen aplikovatelná jsou tato slova na lidskou společnost! A autor pokračuje: "Vzhledem k tomu, že takovým sobeckým podvodníkům chybí fundament pro obecné bytí, obecné blaho, přežívají čisté kultury asociálních mutantů jen v laboratoři, ne však ve volné přírodě." Zmiňuje také roli altruismu u zvířat, včetně nás lidí, a cituje slova Charlese Darwina o společensky žijícím hmyzu. Doplňuje také, že sebevražedné bakterie předávají svůj dědičný materiál přežívajícím, což samozřejmě "obdařuje potomky novými vlastnostmi a lepšími životními vyhlídkami." 

Vibrio vulnificus - zástupce nejdominantnější formy života na naší planetě, bakterií. Zdroj: Sarasota Magazine

Podtitulem šesté eseje, Hranice mého já, je Proč jsou bakterie důležitými součástmi našeho těla. Profesor Schatz v ní popisuje, jaký význam má pro naše těla přítomnost jiných, bakteriálních organismů v nich. Naprosto oprávněně zachází až k tomuto tvrzení: "Mnohé z těchto bakterií jsou pro mé blaho stejně důležité jako moje dědičná výbava." Mimo bakterie, které se nám dostávají do krve otevřenými ranami nebo bakterie žijící na našich zubech, které by nám v případě nečištění hezky zavařily, pak popisuje hlavně rod Wolbachia, který "přebývá nejméně ve čtvrtině všech známých druhů hmyzu i v mnoza druzích červů, korýšů a pavouků, takže je snad nejúspěšnějším parazitem na celé planetě." Wolbachia je opravdu příkladem neuvěřitelně silného mimodruhového soužití v jediném těle. Zvláště tato slova o jejím ovlivnění sexuálního chování hostitelů jsou fascinující: "Podle druhu svého hostitele může tato bakterie již před vylíhnutím z vajíčka samečky buď usmrtit, nebo je přeměnit v samičky, anebo je učinit zbytečnými tím, že dovolí, aby samičky bez oplodnění rodily infikované dcery." Ovšem stejně fascinující jsou jeho slova o neuvěřitelné délce našeho tělesného soužití s bakteriemi: "Také v mém těle se to jen hemží potomky volně žijících bakterií, které před půldruhou miliardou let nakazily mé vzdálené předky a trvale se v nich usídlily. Tyto bakterie se naučily spalovat organické látky pomocí kyslíku a uvolňovat při tom velké množství energie - vynalezly buněčné dýchání." Odsud se pak dostává k mitochodriální DNA a k faktu, který jisté lidské samce pěkně nakopne: "Muži jsou tedy pro mitochondrie genetickou slepou uličkou - ani já sám jsem vlastní mitochondrie nemohl svým dětem předat." Gonna cry, boys? Autor dodává, že 5 až 7 kilogramů jeho váhy připadá na mitochondrie, a 1 až 2 kilogramy na bakterie, které ho osídlily po narození. Takže ano, jaké jsou hranice našeho já? V sedmé eseji, Kobold v nás, s podtitulem Co vypráví kobalt v našem těle o dějinách života, se profesor Schatz věnuje kobaltu, cobalaminu a vitamínu B12. Čeští čtenáři mohou ocenit, že zmiňuje objev "koboldových rud" slezskými horníky; ty pak zaujaly George Brandta, který v nich nalezl prvek kobalt. Píše pak o Eschenmoserově a Woodwardově úspěšném sestavení kobaltové mřížky v laboratoři, o vlivu kobaltu, niklu, železa a manganu na prvotní život na Zemi, a o jistém dědictví z "kobaltového obdobé života" - o naší nutnosti přijímat vitamín B12. Píše také, proč někteří vegetariáni mohou trpět nedostatkem vitamínu B12 (mějme ale na paměti, že jeho dobrým zdrojem pro vegetariány a vegany je třeba sójové, kokosové, mandlové či jiné rostlinné mléko anebo stravové doplňky cyanocobalamin a methylcobalamin).

Osmou kapitolou, Netrpělivost srdce s podtitulem Jak "neviditelný hlad" ohrožuje lidstvo, se dostáváme k první větší kontroverzi v této knize. Týká se tzv. "neviditelného hladu", tedy nedostatku vitamínu a dalších živin potřebných v nepatrním množství, ohrožujícím třetinu lidstva. Byť má autor pravdu, že počet obyvatel planety ohrožený podvýživou klesá (v roce 2012 to bylo 14 %, dnes je to asi 8,3 %), a byť geneticky modifikované rostliny, včetně slavné "zlaté rýže", obsahujícím více provitaminu A a železa, skutečně mohou být užitečné pro zlepšení výživy, naprosto selhává v kritice aktivistů stavících se proti těmto geneticky modifikovaným rostlinám. Píše: "Věda a technologie sice nebudou samy o sobě schopny hlad překonat, poskytují nám však účinné zbraně, k nimž patří i zlatá rýže. Ta byla vyvinuta převážně z veřejných prostředků, narazila však okamžitě na rozhořčený odpor těch, kteří geneticky pozměněným rostlinám vyhlásili válku. I tito aktivisté chtějí hlad potírat, ale jejich argumenty mě nepřesvědčují. Podle nich je zlatá rýže jakýmsi trojským koněm, který má geneticky pozměněným rostlinám otevřít cestu ke světovým trhům." No, a to autorovi nevadí? Očividně ne, protože je nejspíše nějakým klasickým liberálem. Přiznejme si jedno - žijeme v kapitalismu. Geneticky modifikované rostliny nejsou vyvíjeny pro potřeby lidí (třeba pro zahnání hladu); jsou vyvíjeny pro profit. Evoluční biolog Richard Lewontin, který se hlásil k marxistické tradici a spoluautor knihy The Dialectical Biologist (1984), byl ke genetické modifikaci organismů velice skeptický, a vnímal ji jako "komoditizaci vědy". Tvrdil, že jsou rozvíjeny pro kapitalistickou expanzi, projevující se například v podobě patentování semen či prodeje určitých herbicidů, nikoliv pro vyřešení problému hladu. Když Gottfried Schatz píše, že "soucit s hladovějícími tohoto světa je ve skutečnosti krutý, odmítá-li jim pomáhat všemi dostupnými prostředky", což jsou slova namířená právě proti kritikům geneticky modifikovaných rostlin, měl se trochu zamyslet nad tím, v jakém módu výroby žijeme. Když kritizuje blokování "zlaté rýže", ignoruje její nebezpečí. V roce 2021 se Filipíny staly první zemí, která umožnila pěstovat "zlatou rýži"; ovšem místní farmáři se spojili s Greenpeace a začali proti "zlaté rýži" brojit, neboť mají vlastní zkušenosti s pěstováním lokální rýže, a ta by, namixována se "zlatou rýží", mohla začít ztrácet hodnotu. Výsledkem by bylo ukončení lokálních zemědělských businessů a vytlačení jejich rýže korporátní geneticky modifikovanou rostlinou. To vůbec nezní spravedlivě! 

V deváté, šestistránkové eseji, Planeta mikrobů, s podtitulem Proč se nám nikdy nepodaří zvítězit nad nakažlivými nemocemi, se profesor Schatz zabývá nakažlivými nemocemi, které způsobují bakterie a viry. Píše o třech morových ranách, objevu bakterie Yersinia pestis, o onemocnění AIDS, a o vývoji léků, které nám některé bakteriální a virové nemoci pomohly zničit. Píše také o chlapci z Madagaskaru, u kterého byl v roce 1995 zjištěno nakažení "multirezistentní" morovou bakterií. Desátá esej, Velká hra v kostky s podtitulem Proč nám pohlavní rozmnožování propůjčuje individualitu, je zaměřena na sexuální rozmnožování a výhody spojené ze získáváním dědičné výbavy dvou odlišných jedinců. Dovolím si v ní něco málo zkritizovat. Autor hned ve druhém odstavci uvádí: "Pohlavní rozmnožování vyžaduje dvě pohlaví." Vzpomeňme si hned na hlemýždě. Hlemýždi jsou hermafroditi. Ano, sice se spolu páří, a při vzájemném setkání si musí určit, kdo takzvaným "love dart" (šnečí sexhračkou) vnikne do těla toho druhého, ale neplatí o nich, že by měli dvě pohlaví. U mnoha jiných živočichů se pak vyskytují jedinci s charakteristikami, které nelze zařadit do standardizovaných dvou kategorií pohlaví - pohlaví je mimochodem vždy genderováno; vždyť je na něj nahlíženo skrze patriarchální kulturu; evropská věda si dvě genderovaná pohlaví přebrala z kultury ovlivněné abrahámovskými náboženstvími, které milovaly a milují dualitu (dobro a zlo, světlo a tma, muž a žena), jenže kultura není rozmanitý přírodní svět, kde nic není lehce kategorizovatelné. Oceňuji, co autor píše o vzniku chromozomů X a Y a o genech na nich přítomných, a o ztrátách chromozomu Y v případě, že jeho nositel nemá syna, s čímž souvisí to, že "náš chromozom Y dříve nebo později zcela zmizí" a že "je nejisté, jak dlouho se tento chromozom může ještě udržet - odhady kolísají mezi 100 tisíci a 10 miliony let." Mějte se, samečci. Závěr eseje je opět kontroverzní: "Skutečnost, že muži a ženy nejsou ze stejného těsta, se tedy potvrzuje také v molekulární biologii. Bohužel skoro každý nový objev na poli pohlavně specifického myšlení a chování svádí k unáhleným a okázalým závěrům o silných a slabých stránkách žen a mužů, případně také k politicky korektnímu popírání jakýchkoli rozdílů." Jistě, kritika těch narativů o "silných a slabých stránkách" té které skupiny lidí je opodstatněná, ale jeho útok na tzv. "politickou korektnost", což je jen pravicový termín kritizující prosazování rovnostářskosti, nedává smysl. Byl Gottfried Schatz neurosexista? Neurosexisté věří, že myšlení a chování mužů a žen je odlišné. Moderní věda už napomohla neurosexismus rozmetat. My lidé se lišíme individuálně, ovšem ne jako zástupci nějakých dvou jasně daných kategorií. Nic jako "ženský mozek" neexistuje. Autor píše: "Takové závěry jsou v rozporu s mým obrazem člověka. Nepřiznávají totiž, jak rozhodujícím způsobem biologické rozdíly mezi mužem a ženou obohacují život a kulturu." Přeloženo: Autorovi nevadí ospravedlnění nerovností lidí organizovaných do dvou kategorií pohlaví a kategorií genderu. Nevadí mu patriarchát. Nepíše ve skutečnosti o biologických rozdílech - tohle je čistá biopolitika. Ideologie zastírající se biologií.

Výtky mám i k některým pasážím v jedenácté eseji, Podivuhodná cesta, s podtitulem Jak lidská spermie nalézá vajíčko. Autor zde nejprve píše o tom, že "vonné látky" - konkrétně pohlavní hormony progesteron a malé bílkoviny - lákají spermii k vajíčku. To je obecně známý fakt; buňky okolo vajíčka vytvářejí jakousi "chemickou stopu", za kterou samčí či mužská pohlavní buňky míří. Kde se ovšem esej stává kontroverzní je část o MHC komplexu neboli hlavním histokompatibilním komplexu. Gottfried Schatz píše: "Zdá se, že z dosud neznámých důvodů má žena schopnost vycítit, nakolik se MHC komplex daného muže od jejího vlastního odlišuje, a pociťuje-li toto aroma jako příjemné, dává mu nadprůměrně často přednost při volbě partnera." Problém této pasáže tkví v několika záležitostech. Zaprvé, celá záležitost je prezentována v heteronormativním rámci. Zobecnění termínů "muž" a "žena" tady přímo slouží nějaké konkrétní ideologii. Zadruhé, autor předpokládá, že lidé mají sexuální vztahy primárně kvůli rozmnožování, což zkrátka není pravda (diktují to tak maximálně nějaké puritánské ideologie). Evoluční bioložka Joan Roughgarden má za to, že u nás coby sociálních primátů mají intimní vztahy primárně sociální roli, nikoliv reprodukční. Studium života všech našich příbuzných z řádu primátů to krásně potvrzuje. Lidé si vybírají intimní partnery nejspíše z různorodých důvodů, ne kvůli "vycítění, nakolik se MHC komplex jednoho liší od MHC komplexu druhého". Závěr eseje, podle něhož "něco podobného [lososí cestě do rodné řeky s užitím čichu] platí pro podvědomé rozhovory vůní mezi ženou a mužem", mi přijde jednak komický a jednak lehce nechutný. "Zbavuje snad toto poznání lidskou lásku jejího kouzla? Anebo se tím láska stává ještě kouzelnější?" Ve vašich snech, pane profesore. Ve vašich snech. Brr. Následující esej, Proti přírodě? s podtitulem Jak geny a prostředí poznamenávají naše sexuální chování, již naštěstí podvědomým heteronormativním rámcováním netrpí. Zaprvé musím velice ocenit, že autor kritizuje zákony postavené v minulosti v Evropě na křesťanské homofobii, a zmiňuje, že nespočet mužů byl "okraden o životní štěstí." Zmiňuje také, že teprve v roce 1981 dal Evropský soud pro lidská práva první jasný signál proti odsuzování gayů na našem kontinentu. Poté se věnuje podobnosti naší sexuální diverzity se sexuální diverzitou ve zbytku přírodního světa: "My lidé jsme jen pozdní větví stromu života, a proto nalézáme prapůvodní vzory svého chování často i u zvířat, nebo dokonce u bakterií. Platí to konec konců i pro pohlavní chování." Poté vysvětluje bisexualitu octomilek, kterou "lze mutací jednotlivých genů natolik zesílit, že téměř každý sameček se uchází stejným zápalem o obě pohlaví."

Bude dopsáno - autor blogu je nečekaně zaneprázdněn. :)

Slavné Dinosauří údolí v Texasu v ohrožení plánovanou výstavbou datových center

Každý zájemce o dinosaury a fosilní obratlovce obecně jistě ví o Dinosaur Valley State Park, unikátním místě o rozloze 617 hekatrů v texaském okresu Somervell, od roku 1968 vedeném jako americká národní přírodní památka. Tamní dobře viditelné stopy teropodů a sauropodů z doby před 113 miliony let, nacházející se v řece Paluxy, mají nesmírnou hodnotu z celé řady důvodů. Paleontologům studujícím život dinosaurů poskytly cenné údaje o způsobu jejich pohybu a o jejich rychlosti, zároveň však také napomáhají široké veřejnosti učit se o minulosti naší planety a jejích vymřelých obyvatelích; každoročně míří do Dinosaur Valley State Park kolem 23 000 zájemců, kteří je chtějí vidět na vlastní oči. Donedávna byli jedinou "hrozbou" pro Dinosaur Valley State Park američtí kreacionisté mladé Země, náboženští fanatici, kteří možná dodnes šíří dezinformace o "stopách lidí žijících spolu s dinosaury" a podobné nesmysly, potenciálně - pro oběti jejich výmyslů - snižující vzdělávací hodnotu dinosauřích stop. Ačkoliv se Spojené státy americké stále se slaboduchostí, anti-intelektualitou a svobodou být stupidní dostatečně nevypořádaly - a že za to zbytek světa tvrdě platí - je nyní pro Dinosauří údolí mnohem větší hrozbou plán postavit v jeho blízkosti průmyslový komplex datových center o rozloze 10,5 čtverečních kilometrů. Ten má patřit společnosti Oncor Electric. Její zástupci začátkem letošního roku tvrdili, že si je vědoma kulturní, vzdělávací a ekologické důležitosti Dinosauřího údolí, ale to jsou jen dokola omílané fráze. Oncor Electric chce na území postavit celkem 45 velkých, skladištím podobných budov sloužících k výrobě elektřiny, jejichž chod by významně zvýšil využívání tamní vody, výrazně by zvýšil emise skleníkových plynů (připomeňme si hned, že datová centra jsou globálně zodpovědná za 2,5 až 3,7 % veškerých skleníkových plynů, a jen za posledních rok jejich emise narostly o 25 %; AI modely jsou skutečně klimatickou hrozbou) a zvýšil by také světelné znečištění v nočních hodinách. Je pravděpodobné, že do řeky Paluxy bude mířit značné množství odtečené vody, a to by mohlo mít do budoucna negativní vliv v podobě zvýšené eroze i na exponované dinosauří stopy. 

Stopy teropodů ve vyschlém řečišti řeky Paluxy. Fotografie R.T. Birda převzatá z webu Bureau of Economic Geology - The University of Texas at Austin

Znečištění ovzduší a světelné znečištění by také nesvědčilo fauně Dinosauřího údolí. Státní park je totiž domovem ohroženého lesňáčka zlatolícího (Setophaga chrysoparia), který se rozmnožuje pouze ve středu Texasu na území o necelých 1800 čtverečních kilometrech. Největším nebezpečím pro tohoto ptačího dinosaura je ztráta přirozeného prostředí; má velice specifické habitatové požadavky. Územní rozvoj jejich hnízdění negativně ovlivňuje už minimálně 30 let. Dále se v Dinosauřím údolí vyskytuje i zranitelný zelenáček černohlavý (Vireo atricapilla). Výstavba datových center stopy druhohorních veleještěrů i jejich dnes žijící opeřené bratránky v Dinosauřím údolí ohrozí jen více, a může na ně mít velice negativní dopad. Zástupcům okresu Somervell údajně nevadí růst texaského energetického průmyslu. Za jakou cenu má však tento růst probíhat? Za cenu unikátního přírodního dědictví, ticha a klidu tohoto místa? Oncor Electric s největší pravděpodobností rozšíří elektrické vedení i mimo území státního parku, což bude mít vliv na soukromé pozemky v jeho úkolí. Podle Toma a Susan Pardeeových, žijících jižně od hranice státního parku, by vlastníci okolních pozemků neměli být nuceni přispět k rozvoji takových datových center. Tom Pardee pro web Inside Climate News uvedl: "Tato datová centra vlastní a provozují společnosti s nejvyšší kapitalizací na světě. Tyto technologické společnosti mají přístup na kapitálové trhy a mohou si financovat vlastní kapitálové investice. Totéž lze říci o energetickém průmyslu." Vlastníkům těchto pozemků elektrické vedení nepochybně zkazí výhled na krásné, nedotčené chráněné území. Organizace Fighting Data Center Development nedávno započala veřejnou petici na webu Change.org, jež požaduje zastavení veškerých schvalovacích postupů, než bude zjištěno, jaký konkrétní vliv by datová centra měla na životní prostředí parku a jeho okolí. Autoři petice také připomínají, že jakmile se průmyslový komplex postaví, nebude cesty zpět. Dinosaur Valley State Park už bude navždy poznamenán. Energie pro profit, přírodní a kulturní dědictví letí ven z okna. I za touto reálnou hrozbou je náboženský fanatismus. Dinosauří údolí ohrožuje náboženství kapitálu.

Zdroje informací pro tento článek:

A Town’s Opposition to Proposed Power Lines Sparks Discussion About the Cost of Texas’ Growth (Inside Climate News)

Protect Dinosaur Valley - Put Guardrails on Massive Data Centers in Texas (Change.org)

Dinosaur Valley State Park (Wikipedia)

Golden-cheeked warbler (Wikipedia)

Black-capped vireo (Wikipedia)

Datacentres drive up big tech’s carbon emissions to a third of those of France (The Guardian)

Obrázek týdne 10. 7. 2026

Máme tu druhý Obrázek týdne letošního července! A tentokrát je jistě trochu odlišnější od vašeho očekávání. Faktem je, že od úctyhodných 100. narozenin Davida Attenborougha přibýval do této rubriky pouze paleoart, a celý letošní rok do ní zatím mířil paleoart, wildlife art, případně fan art mající co do činění s filmy a seriály, v nichž vystupují dávno vyhynulá zvířata. Nikdy není na škodu malá změna. Co tentokrát filmový fan art? Superhrdinský filmový fan art? Jak víte, jsem naprosto nadšen filmem Supergirl, který moderním způsobem povyprávěl příběh Kary Zor-El, jedné z největších legend komiksového DC univerza, a v průběhu tohoto týdne jsem narazil na tento skvělý tribute k němu od singapurského umělce Justina Konga. Pro změnu tedy tento Obrázek týdne patří někomu, kdo příležitostně nosí karmínový plášť!

Popisek k obrázku: Kara Zor-El, poslední dcera Kryptonu, dívka z oceli přezdívaná na Zemi - ve svém náhradní domovině - Supergirl, stojí zády k zádům své opatrovnici Ruthye Mary Knoll, a s pomocí dvou mečů ji chrání před zabijáckými sekerami vesmírných pirátů zvaných Brigands. Se čtrnáctiletou dívkou se Kara seznámila úplně náhodou před takřka třemi dny. V nepříliš impozantním baru na Ruthyeině domovské planetě se dozvěděla, že dívka chce pomstít své zavražděné rodiče a bratra. Kara, opilá a slavící své 23. narozeniny, tehdy neměla zájem jí pomoci, ale když se její vlastní pes Krypto ocitl na kraji života a smrti v důsledku činu Krema ze Žlutých kopců, vůdce této nebezpečné skupiny, a Brigands navíc odcizili její vesmírnou loď, dostala se s nimi do konfliktu. Nyní již od Ruthye ví, co jsou Brigands zač. Nejsou to jen ozbrojenci působící po vesmíru problémy. Sama se přesvědčila, že Brigands jsou překupníci lidí - nezletilých dívek přesně takových, jako je Ruthye. A její mladší kamarádka se už během posledních tří dnů ocitla v jejich klecích. Nyní celý konflikt vrcholí na planetě Barenton. Vybavena nejen zbraněmi, které nese ve svých rukou, ale také nadliskou silou, rychlostí a tepelnou vizí, která co nevidět některé z blížících se násilníků zbaví života, připravuje se Kara na boj. Až se prach rozvířený okolo Kary a Ruthye usadí, bude mít Krem ze Žlutých kopců pořádné problémy. A jestli lze o zlobě Kary, která si už za svůj život prošla tolika těžkostmi, něco konkrétního tvrdit, pak to, že ji nehodlá udržet na uzdě, jako by to učinil její bratranec Kal-El neboli Superman, ušetřený její nepopsatelné bolesti z prožití ztráty Kryptonu. Brigands a jejich vůdce nemají dobré vyhlídky. Nevybrali si ke konfliktu toho správného Kryptoňana. A draze za to zaplatí.

Supergirl je stále v kinech. Zajděte do nich a poznejte DC vesmír, jednotlivé planety v něm a jejich roztodivné obyvatele, stejně jako poslední dceru Kryptonu, která je nucena vypořádat se s největším traumatem svého života. 

Toto rozhodně není poprvé, co do obrázkové rubriky výjimečně zamířil obrázek související s americkými superhrdinskými komiksy. Loni, v den, kdy jsem zhlédl v kině Supermana od Jamese Gunna, jsem do této rubriky umístil panel z 19. čísla Power Girl od Davida Baldeóna. Nebylo by na škodu mít v této rubrice superschopnostmi vybavené postavy častěji!

V neděli vás čeká 30. část projektu Kniha týdne. Rád bych také na svůj blog přispěl dalším úryvkem ze Springwatch 2026, a snad se mi podaří napsat i o nějakém tom nově popsaném paleoobratlovci! Rubriku o nově popsaných druzích prehistorické zvěře jsem totiž nechal ležet ladem jaksi příliš dlouho!

Springwatch 2026 - Vývoj žabích pulců

Vývoj žabích pulců. Chris Packham nám povypráví příběh starý jako sám čas. Je to příběh začínající pod rouškou temnoty, po západu Slunce, kdy se žába setká s žábou, a do toho se přidá ještě jedna žába a možná ještě další, a v mžiku se žabí samci drží samice v amplexu, který může trvat i celé dny. A zatímco se jí přidržují, oplodňují vajíčka, které jejich partnerka vypouští do vody. Během páření může samice skokana naklást až 3000 vajíček, a zásobit je všechny samčími pohlavními buňkami také není zrovna jednoduchý úkol. Kdo kdy neviděl pářící se žáby? Po oplodnění těch tisíců vajíček však začíná část onoho příběhu starého jako sám čas, které už příliš mnoho lidí svědky není! Skokaní vajíčka nejprve ve vodě nabobtnají do průměru 1 centimetru, seskupí se, a každé z nich se pár hodin po nakladení vydá na pozoruhodnou vývojovou cestu. V ochranném "želé" se shluk buněk začne dělit, až ve svých tisících dosáhne tvaru duté koule nazývané blastula. Díky ohřevu způsobenému dopadajícím slunečním světlem se pak žabí vajíčko vydá na další úsek cesty; buňky se přeskládají do tří vrstev, a část té vnější vrstvy se vštěpí dovnitř, čímž je vytvořen základ pro neurální trubici, základ pro rozvoj mozku a míchy. Při postupném prodlužovaní shluku buněk se vytváří hlava a ocásek plůdku. Vyvíjí se svaly, jež se spojují s nervovým systémem, a plůdky sebou v želovitých vajíčkách začínají cukat. Během jediného týdne se ve vajíčku vyvine "embryonický pulec", není však ještě schopen aktivně dýchat ani přijímat potravu, neboť jeho nozdry a ústa jsou pevně uzavřeny. Kyslík tedy přijímá přes kůži. Aby se mu dýchalo lépe, začnou se mu v určité fázi tvořit vnější žábry větévkovitého tvaru, pučící ze zadní části jeho hlavy. Jejich větévky zachycují kyslík a přenášejí ho přes krevní cévy do svalů ocásku. Proto-puleček sílí, a tři týdny po nakladení vajíčka je připraven se vylíhnout. Schopen se divoce zmítat, protrhne nakonec želovitou membránu. Líhnutí je vyčerpávající proces, takže po něm malý pulec poklesne na dno rybníku, a odpočine si, aniž by se dlouho do něčeho hnal. Teprve až dostane hlad, připluje na hladinu a naplní si bříško zelenou vodní vegetací. Postupně se mu pak vyvíjejí zadní končetiny - první podobnost s rodiči. Smutné je, že ze 3000 nakladených vajíček vzejdou jen 4 či 5 dospělých skokanů. Ovšem ti, jež přežijí, se k rybníku, v němž vyrůstali, zase vrátí, a celý proces opět nastartují. Toto je Springwatch ve své nejlepší podobě! Uvidíte příběh žabího vývoje v detailech, v jakých jste jej nikdy předtím neviděli.

Klip z první epizody naučného pořadu Springwatch 2026 od BBC Studios Natural History Unit, který se vysílal v květnu a červnu letošního roku na televizní stanici BBC Two. 

Nová Supergirl je anti-epsteinovská, pravičáci šílí

Superman je pro-palestinský. Supergirl je anti-epsteinovská. První snímek nové filmové franšízy DC Universe, uvedený do kin loni v červenci, zaujal jasný postoj proti genocidě. Druhý film této série, promítaný v kinech od 26. června, je namířen proti obchodníkům s nezletilými dívkami. Jak už jsem zmínil ve své sobotní recenzi filmu Supergirl režiséra Craiga Gillespieho, nový film o ženě zítřka, sestřenici Kala-Ela, patří k sociálně nejrelevantnějším superhrdinským filmům natočeným na motivy příběhů a postav od DC Comics. A právě to je důvod, proč se na něj snáší kritika ze stran těch, kterým boj Kary Zor-El proti vesmírnému Epsteinovi, Kremovi ze Žlutých kopců, z podezřelých důvodů vadí. Cítí se snad slabí lidští samečkové, nadávající na film na zfašizovaných sociálních sítích, rozhořčeni tím, že jedním z poselství Supergirl je nutnost odsuzování pedofilních predátorů k okamžité smrti? Pravičáci nadávali už na loňského Supermana - proto, že je imigrant a že se staví proti genocidě. Je jejich nenávist k Supergirl jen dalším potvrzením toho, že jsou amorální, a že jim ubližování lidem vůbec nevadí?

Supercousins: Co moderní filmové verze legendárních komiksových hrdinů činí sociálně relevantní. Clark bojuje proti genocidě, Kara zabíjí sexuální vykořisťovatele. Zdroj: MayX

V sobotní recenzi jsem se o tom zmínil jen krátce, ale faktem je, že na novou Supergirl se snáší neuvěřitelná nenávist. Podle některých zahanbených anonymů na Muskově a dalších sociálních sítích je film "příliš woke" právě proto, že v něm Kara Zor-El připraví o život nejednoho sexuálního vykořisťovatele. Po lednovém vydání Epsteinových dokumentů, jež dokázaly, jak moc jsou konzervativní politici, včetně současného amerického prezidenta Donalda Trumpa, ale i některé umělecké a vědecké elity namočeny v pedofilním vykořisťovatelství kapitalistické špičky, se incelové, klerofašouni a další patriarchální extremisté už netají svými odpornými choutkami, a běžně na sociálních sítích objektifikují nezletilé herečky nebo se obecně vyjadřují naprosto nechutně a s vykořisťovatelskými touhami o ženských tělech. Před pár lety měla tato verbež za to, že současné hollywoodské filmy jsou "příliš woke" proto, že v nich údajně hraje více afroamerických herců, více queer herectva či více žen, a takových bigotních názorů se stále drží; někteří z nich se už ale netají i tím, že "příliš woke" film činí třeba to, že odsuzuje sexuální predátory. Patriarchální ideologie je tenkým ledem. Puritánský konzervativec po něm může poskakovat po špičkách, a smát se incelům ve smrtící hlubině pod sebou; ale síla algoritmů může i jej během let nasměrovat k riskantnějším skokům, kvůli nimž se pod ním tenký led prolomí. Víra v genderový a biologický esencialismus a obecný, pravičákům nevadící sexismus projevující se v běžných konverzacích, se rychle může zvrtnout v obhajování dominance nad ženskými těly, ať už jde třeba o rušení práv na potraty nebo obchodování s nezletilými dívkami. Anti-woke ztřeštěnec se incelem, patriarchálním extremistou, stane velice lehce. Jedna ideologie - a cesta ke dnu je pod ní vždy snadná.

Další anti-woke "kritici" Supergirl jsou čistí misogynové, kterým zkrátka vadí, že vyšel nový film s ženskou superhrdinkou. Už to je pro ně "příliš woke", protože silné ženské postavy jsou pro ně "nerealistické Mary Sues", a neodpovídají jejich fantaziím o femininních, lehce dominovatelných ženách, kterých však v realitě, od níž jsou tato internetová prasata odpojena, opravdu mnoho není. Kara Zor-El, Kryptoňanka kanonicky silnější a psychicky rezilientnější než její bratranec Superman, je kvůli tomu pořádně štve. Tohle je holka, která vám při páce ráda zlomí ruku. A pokud jste pedofil, zabije vás. No, a to je přece "příliš woke", to je přece útok na mužství! Alespoň to si tito šašci myslí. Své životy samozřejmě žijí ve vlhkých sklepech, kde připojeni k internetu rozdávají pokrokové společnosti rány neviditelnými pěstmi, a kdyby se náhodou někdy setkali se skupinou feministických aktivistek, srabácky by pelášili pryč jako psi utíkající před zápachem vlastních větrů. Možná, že anti-woke "kritici" a incelové se rodí z nepovedených samečků, které v řadě na oběd v první třídě základní školy šťouchla jejich spolužačka, a sledování filmů o silných ženách je tak vyvádí z eskapistických fantazií a navrací je to do reality, v níž jsou v porovnání se ženami - a to tedy všemi ženami, cis a trans - naprosté nuly. Nebo se jim snad podvědomě silné ženské postavy líbí, ale patriarchální ideologie jim diktuje, aby tvrdili opak, protože oceňování žen zatínajících pěsti, nenechávajících se vykořisťovat a představujících možné ideály ženské emancipace, má prý být příliš velkým nebezpečím pro jejich fragilní heteromaskulinitu. A proto na ně snášejí nenávist. 

Milly Alcock, dokonale obsazená představitelka Kary Zor-El/Supergirl, na rekreaci jistého slavného komiksového panelu s její postavou. Zdroj: *

Loserovská nenávist se však na novou Supergirl snáší nejen od incelů, pedofilů a dalších zmetěnců, tvořících jisté procento populace souhrnně označované slovem "muži". Jedním z důvodů, proč snímek příliš finančně neuspěl (což absolutně neznačí nic o jeho kvalitě; ještě jsem neslyšel, že by si ho lidé, co na něj zašli, neužili - právě naopak!) byl také útok na jeho hlavní hvězdu, australskou herečku Milly Alcock (House of the Dragon), ze strany pochybných dezinformačních žurnalistů. Je tu zvláště jedno jméno, které musím zmínit. Tatiana Siegel. Pokud nevíte, kdo to je, pak vám doporučuji začít věnovat pozornost její kontroverzní a nepoctivé práci. Tatiana Siegel je americká filmová novinářka, která léta pracovala pro časopisy Variety, Rolling Stone a The Hollywood Reporter, a dnes píše pro Page Six, patřící pod New York Post a tedy pod korporát News Corp, který měl dlouho ve svém vlastnictví kontroverzní australský magnát Rupert Murdoch. Ano, ten Rupert Murdoch - popírač antropogenní změny klimatu, podporovatel Donalda Trumpa nebo Tonyho Blaira, a člověk, který měl na pokoji své vysokoškolské koleje sošku Vladimira Lenina. Ano, ten hnusák. Tatiana Siegel je velice kontroverzní žurnalistkou proto, že po mnoho let vede nenávistné kampaně proti mladým hollywoodským herečkám - takovým herečkám, mezi něž se nyní přidala i Milly. V minulých letech Siegel nechutně útočila například na Rachel Zegler (West Side Story, Snow White), hvězdu netající se svými pro-palestinskými názory, či Melissu Barberu (Scream, In the Heights), která byla z franšízy Vřískot vyhozena po veřejném odsouzení Izraele a podpoře vybíjeného palestinského lidu. V roce 2023 napsala Siegel kontroverzní článek o Marvel Studios a o jeho snímku The Marvels, v němž vystupovalo několik ženských hrdinek, vedených Carol Danvers/Captain Marvel v podání Brie Larson. Texty Tatiany Siegel napomáhají živit misogynní kampaně incelů proti filmům s ženskými hrdinkami a s výše zmíněnými herečkami. V době vydání Supergirl útočila Siegel také na Milly, bránila tweety pravicových trollů namířené proti herečce a hájila negativní recenzi filmu od Owena Gleibermana. O Milly dokonce vytvořila konspirační teorii. Je skutečné ohavné, co tato žurnalistka provádí. 

K tomu se ještě do Milly Alcock frustrovaná incelovská pakáž začala opírat kvůli tomu, že v rozhovoru na premiéře Supergirl zhruba týden před uvedením filmu do kin po celém světě herečka řekla, že byť ve filmu není žádná romantika, Kara je nejspíše bi. Velice hezky také komentovala důležitost Kary Zor-El pro spoustu queer fanoušků DC univerza. Pokud nevíte, že Supergirl je už celá desetiletí queer ikonou, a v komiksech je otevřenou podporovatelkou LGBTQ+ komunity, pak asi opravdu nejste fanoušky DC univerza, a pokud vás Millyniny komentáře štvou, měli byste začít hledat duši. Jenže právě ti bezduší nekvalitní samečkové jsou z existence žen, jež jsou spojenkyněmi LGBTQ+ lidí, nebo z existence bisexuálních žen velice rozpolceni, a své komické frustrace si "musejí někde vybíjet". Nasedají na vlak nenávisti rozjetý těmi nejohavnějšími idioty, MAGA fanatiky a obhájci sexuálního vykořisťování, a nadávají na tento film a na Milly způsoby, jaké by i od těch největších loserů člověk ještě před lety nečekal. Snižují se i k útokům na její vzhled. Nenávist pro-epsteinovců, anti-woke a patriarchálních extremistů a sexistů se pak odráží na výdělku tohoto filmu. Přitom jde však o výtečně zpracované vesmírné dobrodružství plné mimozemšťanů, akce a napětí - takže tyto samooznačené "kritiky", z nichž mnozí na film ani nezašli, neposlouchejte, a zajděte se do kin přesvědčit sami, že Supergirl je parádní snímek!

Supergirl štve přesně takové lidi, proti kterým hlavní hrdinka ve filmu bojuje. Nebuďte jako oni! Taky by se vám to mohlo časem vymstít, jako samotnému Kremovi ze Žlutých kopců, který... vůbec nedopadl dobře.

Trailer k novému dokumentárnímu seriálu Evolution!

Před čtyřmi dny, v pátek 3. července 2026, byl na oficiálním YouTube kanálu BBC Earth Science uveden minutový trailer k dalšímu paleodokumentárnímu spektáklu letošního léta! Zatímco americká NBC každý čtvrtek vysílá nejnovější dílo Tima Hainese, pozoruhodný osmidílný paleodokument Surviving Earth pojednávající o velkých vymíráních v geologické minulosti naší Země, britská BBC bude každé pondělí od 13. července vždy ve 21:00 na svém druhém kanálu, BBC Two, premiérově vysílat pětidílnou sérii Evolution! V rubrice Dokumentární novinky jsem se vám o ni zmiňoval už od roku 2024, kdy byla její příprava oficiálně oznámena; pokud patříte stejně jako já k nadšeným zájemcům, pak víte, že Evolution je v podstatě pokračováním obdobně strukturovaného pětidílného cyklu Earth z roku 2023. A stejně jako v případě Earth, i seriálem Evolution bude provázet Chris Packham, velice oblíbený britský moderátor přírodopisných filmů, známý především z pořadů Springwatch, The Really Wild Show či Secrets of Our Living Planet. Kromě tohoto dokumentárního veterána, moderujícího naučné pořady o přírodě už 40 let, se na seriálu podílejí i ostatní členové týmu zodpovědného za seriál Earth. Nebudu to tu příliš přehánět s technickými informacemi o této novince, a raději už vám předložím ten výtečně zpracovaný trailer. Věřím, že vás zaujme!

Výtečná počítačová animace. Pečlivý výběr skupin zvířat, jejichž evoluční cesty budou diváctvu představeny. Aktuální informace vzešlé z recentních výzkumů evolučních biologů, molekulárních genetiků a paleontologů. Tím a mnohem víc Evolution láká široké publikum, kterému nabídne vybrané příběhy z historie života, jež měly a mají trvání miliard let. Již příští týden vyjde na BBC Two první epizoda Evolution, nazvaná The Elephant (Slon), a Chris Packham nám v ní vyloží aktuální informace o vývoji chobotnatců - savců, mezi něž patří největší suchozemská zvířata našeho současného světa, a jež mají skutečně pozoruhodnou minulost. Režisérem této epizody je Tom Hewitson, který pracoval také na loňském Walking with Dinosaurs; konkrétně režíroval jeho první a čtvrtou epizodu. V sérii Earth režíroval první epizodu, Inferno. Musím říci, že se opravdu moc těším. BBC nás v posledních letech vždy v době okolo poloviny roku zásobí nesmírně kvalitními moderními dokumenty o dávné minulosti naší planety. Vždyť loni nám dala takové seriály hned dva; kromě již zmíněného Walking with Dinosaurs to byl také pětidílný paleoantropologický dokument Human, na který jsem se shodou okolností díval minulý týden, a velmi si ho pochvaluji. Evolution se zařadí do balíčku ohromně důležitých vědeckých pořadů BBC tohoto desetiletí, v němž si své místo zasluhuje ještě třeba Solar System s Brianem Coxem z roku 2024. Nádherná díla, vědomostně i esteticky nesmírně hodnotná - buďme rádi za to, že žijeme v době, kdy jsou vydávána.

Máte-li zájem, podívejte se také na první vydaný úryvek z Evolution, uvedený dnes na YouTube kanálu BBC Earth Science. Těšíte se na tento seriál? Jaké dojmy máte z jeho traileru?

Zrušení Winterwatch se setkává s hlasitým nesouhlasem milovníků přírody

Ve čtvrtek 2. července byla stovkám tisíců britských milovníků přírody zasazena velká rána. Televizní společnost BBC oznámila, že v roce 2027 se do vysílání jejího druhého kanálu, BBC Two, již nevrátí oblíbený naučný pořad Winterwatch. Končí jej po 14 letech každoročního lednového vysílání, během nichž tým za něj zodpovědný přinášel britským divákům informace o britské přírodě v zimním období a o dění na poli ochrany přírody v nejtužších měsících roku. Fanoušci se na sociálních sítích bouří, a nečekané rozhodnutí televize BBC zrušit jejich oblíbený pořad se má řešit příští víkend na Global Birdfair v anglickém Rutland Water, na němž se tradičně každé léto setkávají nadšenci do přírody nejen z Británie, ale i z jiných zemí světa. Osobně považuji zrušení Winterwatch za katastrofu pro britské naučné pořady o přírodním světě. Nejen, že pořad každý leden sleduje 1,2 milionu diváků, když je živě vysílán na BBC Two; zájem o něj mají i lidé, jako jsem já, žijící mimo Velkou Británii, od Nizozemska přes Německo až po Českou republiku. Přestože není prodáván do jiných teritorií, a po živém vysílání už v podstatě zamíří jen na BBC iPlayer (obdobu iVysílání naší ČT), přináší spoustě lidí radost. Živé záběry ptáků, předtočené segmenty o spektakulárních murmuracích špačků nebo o zimním pátrání po vydrách i samotné živé vysílání ze zimou proměněných přírodních rezervací napříč celým Spojeným královstvím - to je přece hlavní tahák Winterwatch! O to katastrofálnější je rozhodnutí pořad zrušit kvůli tomu, že se BBC už před třemi roky, konkrétně v únoru 2023, rozhodla zrušit jeho sesterský Autumnwatch. Z původní trojice Watches tak už zbývá jen Springwatch, o kterém naštěstí zatím víme, že se v květnu 2027 na obrazovky našich přátel v Británii vrátí, a to ve své plné, dvanáctidílné podobě. Bude to ale jediný přeživší tohoto nikým nechtěného rušení kvalitního naučného obsahu, který je dle názorů mnoha zcela nenahraditelný.

Čtyři vybrané reakce fanoušků k tématu zrušení Winterwatch ze sociální sítě Twitter

BBC sice oznámila, že letos na podzim započne nový video podcast s pracovním názvem Naturewatch, který se bude na BBC Two a BBC Sounds vysílat každý týden, ale všem dlouhodobým zájemcům o Watches je jasné, že tento nový pořad Winterwatch ani Autumnwatch nenahradí. Bude to pravděpodobně levný podcast natáčený ve studiu, s moderátory usazenými kolem dřevěného stolu, na němž se budou nacházet mikrofony; kouzlo živého vysílání z různých přírodních rezervací bude to tam. Živého vysílání z ptačích hnízd či úkrytů se v něm zřejmě také nedočkáme. Osobně proti Naturewatch nic nemám; zní to jako pěkný levný spin-off Watches, ale to, že jej BBC propaguje jako šikovnou náhradu dvou již zrušených pořadů z této kolekce, to mi přijde jako výsměch jejich fanouškům. Jistě, dejte nám Naturewatch, ale také vraťte na televizní obrazovky Winterwatch a Autumnwatch! Vskutku obludné je to, že někteří z nejvíce nenávistných Britů se v posledních dnech ze zrušení Winterwatch radují. Konkrétně hovořím o britské organizaci Countryside Alliance, kterou jsem zmiňoval již v tom výše odkazovaném článku o zrušení Autumnwatch. Tato organizace, údajně hájící "zájmy venkova", proti naučným pořadům BBC o jarní, podzimní a zimní britské přírodě vystupuje už roky se zjevnou politickou motivací. Na sociální síti Twitter ve čtvrtek 2. července uvedla slova svého ředitele Tima Bonnera: "Po mnoho let existovaly obavy z nerealistického přístupu Winterwatch. Jak se ukázalo s Clarksonovou farmou, je tu apetit pro pořady, které skutečně reflektují rurální realitu." Clarksonova farma? Pořad zrůdného, patetického, nenávistného Jeremyho Clarksona, který střílí na venkově zvířata a chová se před televizními kamerami jako nevychovaný spratek? Člověka, který má na svém kontě kontroverzí více, než je zdravé; milionáře, který má svou vlastní soukromou farmičku? To má být standard "pořadu z venkova"? Countryside Alliance je organizace zapšklých konzervativních lhářů, kterým Winterwatch vadí například kvůli tomu, že informuje své diváky o dopadech klimatické změny na britské živočišné druhy, nebo kvůli tomu, že jedním z jeho moderátorů je brilantní Chris Packham (Secrets of Our Living Planet), po Davidu Attenboroughovi (s nímž se po čtyřicet let přátelí) druhý nejoblíbenější britský moderátor přírodopisných pořadů a zapálený environmentalista, bojující proti brutálnímu zabíjení lišek na anglickém venkově. BBC těm vykořisťovatelským šaškům z Countryside Alliance nahrála do karet, což je ostudné.

Co bude teď? Nahradí příští leden Winterwatch na BBC Two nějaký spin-off Clarksonovy farmy, v němž se ta mumlající obluda bude předvádět při stahování ovcí, koz, lišek a kun z kůže? Winterwatch je pořadem s nesmírnou vzdělávací hodnotou. Nezapomínejme také, že v době covidové pandemie, kdy byl počet jeho epizod navýšen ze standardních čtyř na osm, pomohl mnoha Britům přečkat onen těžký čas, a zásobil je mj. výtečně zpracovanými Mindfulness Moments, sekvencemi s přírodními zvuky a nádhernými záběry britské přírody. Hodnota Winterwatch, a stejně tak léta zrušeného Autumnwatch, je nedozírná. Jak ve svém videu uvedeném na Twitteru 3. července prohlásil ochránce přírody Dominic Dyer, "tyto tři pořady [spolu se Springwatch] se vysílaly po více než 20 let, a byly klíčovým prvkem přírodovědného a ochranářského hlasatelství v Británii, a umožnily celé generaci lidí porozumět a najít zájem a nadšení v přírodě a divokých zvířatech v naší zemi, která je jednou z nejvíce přírody zbavených zemí světa." Za sebe také uvedu, že tyto pořady ukazovaly, co Britové, národ milovníků přírody, lidé kráčející ve stopách Charlese Darwina i Davida Attenborougha, dokáží nejlépe - natáčet kvalitní přírodopisné pořady, v nichž ale může participovat každý z nich. Do Winterwatch fanoušci odesílali svá videa, své fotografie - sdíleli s celou britskou komunitou milovníků přírody své zážitky a zájmy. A nyní to vše má skončit, a zůstat má jen Springwatch. Co chce BBC dělat? Údajně chtějí šetřit; v dalších dvou letech by rádi ušetřili stovky milionů liber. Jak? Tím, že budou nadále natáčet Strictly Come Dancing, britskou obdobu českého Star Dance, která ročně stojí 14 milionů liber? 14 milionů liber - to je proboha rozpočet na Winterwatch i Autumnwatch, ne?! Vzdělávací pořady jdou pryč, zatímco bezduchý entertainment přetrvává. Je to vskutku znak našich časů, kdy je intelektualita podkopávána, a oslavovány jsou celebritami narvané blbosti a levné reality pořady, ke kterým se beztak po letech nikdo vracet nebude. A to vše se děje v době, kdy je BBC poslední nadějí ryze britských médií. Dnes totiž bylo oznámeno, že britská komerční televize ITV byla odkoupena korporací Comcast, jež už vlastní také tamní televizní společnost Sky. Další akvizice, další růst amerického korporátu, další amerikanizace britských médií... BBC by měla v této temné době být nadějí, ne ničitelem vlastního odkazu. 

Opravdu mě mrzí, že Winterwatch 2027 s největší pravděpodobností nebude. Nemám nic proti novému video podcastu Naturewatch, ale živé zimní vysílání z britských přírodních rezervací prostě nenahradí. Dokumentární přírodopisný průmysl dostal těžkou ránu, a jen tak se z ní nezotaví. 

Zvířata celého světa: Poloopice a opice | Kniha týdne

První letošní červencovou neděli míří na blog Blogorgonopsid 29. část projektu Kniha týdne, v rámci kterého vás vždy seznamuji s publikací, které jsem věnoval pozornost v uplynulých dnech. Předchozí části této série byly věnovány knihám Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina, My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall, Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown, Ve stínu člověka od Jane Goodall, The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling, Transient Landscapes of Ellen E. Wohl, The Companion Species Manifesto od Donny Haraway, When the Sahara Was Green od Martina Williamse, The Trouble with Ancient DNA od Anny Källén, Zvířata celého světa: Hadi od Jiřího Felixe, Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci od George McGavina a The Insect Crisis od Olivera Milmana, Fossil Frogs and Toads of North America od J. Alana Holmana a Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo od Vratislava Mazáka. U primátů se tentokrát ještě zdržíme, a seznámíme s další významnou českou publikací o savčím řádu, do něhož samozřejmě patříme i my.

Zvířata celého světa: Poloopice a opice je kniha o řádu primátů (Primates), jeho jednotlivých současných zástupcích a jejich chování, kterou napsal významný český zoolog Luděk Jindřich Dobroruka, jenž dlouhá léta působil jako vědecký pracovník v Zoo Dvůr Králové nad Labem a v Zoo Praha. K vydání této publikace došlo v roce 1979, přičemž šlo o 5. knihu v rámci třináctidílné série Zvířata celého světa, která vznikala pod vedením dlouholetého ředitele pražské zoologické zahrady a kolegy doktora Dobroruky v oboru etologie, Zdeňka Veselovského. Sérii vydávalo Státní zemědělské nakladatelství v Praze mezi lety 1978 až 1988. Kniha Poloopice a opice seznamuje čtenáře s rozmanitostí recentních primátů, tajemnými a primátům vzdáleně příbuznými tanami počínaje a našimi nejbližšími žijícími příbuznými lidoopy konče, poskytuje dobrý odrazný můstek pro pochopení jejich klasifikace, a učí je o tom, kde jednotlivé druhy žijí, čím se živí, jak se rozmnožují a jak se to má (či spíše v době vydání mělo) s jejich chovem v zoologických zahradách a jiných institucích. Poskytuje také výtečný odrazný můstek pro poznání výzkumu různých primatologů a dalších odborníků, kteří do konce 70. let odvedli na poli studia ne-člověčích primátů důležitou práci, jež za jedno a půl století napomohla změnit náš pohled nejen na náš savčí řád, ale vůbec na celý přírodní svět. A ačkoliv již některé údaje uvedené v této knize v současnosti neplatí - areál rozšíření některých druhů se výrazně zmenšil nebo údaje o délce věku některých druhů jsou dnes jiné - stále má obrovskou hodnotu. Významná je tato publikace také tím, že šlo o vůbec první česky psanou knihu poskytující informace o všech známých druzích primátů; do roku 1979 se čtenáři mohli v popularizačních publikacích seznámit jen s některými druhy, případně si přečíst pouhý seznam všech druhů primátů v suplementu IV časopisu Lynx. Knihu Zvířata celého světa: Poloopice a opice ilustrovala Dagmar Černá, jež byla zodpovědná také za obrazové materiály v knihách Vždyť jsou to jen zvířata (1974) od Zdeňka Veselovského či Naši savci (1970) od Vratislava Mazáka. Luděk Dobroruka, který byl předním českým odborníkem na systematiku stonožek a afrických antilop, a který se zabýval také šelmami, napsal dále třeba populárně naučné knížky Pestrá příroda (1981) nebo Zvířata Severní Ameriky (1999).

Předná obálka knihy Zvířata celého světa: Poloopice a opice, vydané Státním zemědělským nakladatelstvím v Praze roku 1979. Zdroj: Antikvariát 390

Savci z řádu primátů patří k živočichům, kteří jsou nám, lidem, ze všech nepochybně nejsympatičtější. I ti, jež nepatří do našeho bezprostředního, nejbližšího příbuzenstva na nás působí jako bratránci a sestřenky, u kterých máme pocit, když se jim zahledíme do těch jejich nádherných kukadel, že si s nimi rozumíme. Nejen s lidoopům, ale se všemi primátům jistě všichni pociťujeme to pozoruhodné evoluční pouto - naše příbuzenství, naše podobnosti nás nutí zamýšlet se o tom, jakou cestu jsme od skončení druhohor spolu s nimi urazili, jak jsme se ve všech našich formách rozrůznili, přizpůsobili na život v řadě různých typů prostředí, a ano, osídlili prakticky celý svět. Ale není to tak dávno, co jsme na našich opičích bratráncích a sestřenkách prováděli neetické pokusy; a dodnes je v některých částech světa vybíjíme nebo prodáváme jako domácí mazlíčky, čímž násilně, v neúprosné, kosmické aroganci, jaké je snad jen Homo sapiens schopen, dehumanizujeme naše evoluční společenství. Kolik druhů primátů je ohrožených či kriticky ohrožených... Co jen jsme učinili z jejich domovin, jak jsme destabilizovali ekosystémy, jichž jsou součástí, a jak jsme některé druhy primátů dovedli na pokraj vyhynutí... Je nesmírně důležité se o našem řádu dozvídat, učit se o tom, co máme s ostatními primáty společné, a co s nimi samozřejmě také společné nemáme. Znalosti o nich a obdiv k jejich rozmanitosti mohou vést jen jedním směrem - k touze po jejich ochraně. Bez ostatních druhů primátů nikdy neporozumíme sobě samým, a přesto je počet některých druhů, včetně druhů nám fylogeneticky nejbližších, tak žalostný, že člověk s tímto uvědoměním musí začít ronit slzy. Každá dobrá publikace o primátech má šanci dát laickým čtenářům tolik potřebné znalosti a vyvolat v nich obdiv k celému našemu řádu, a ke všem našim příbuzným, blízkým i vzdáleným. Poloopice a opice mezi takové publikace patří.

Tato knížka se mi dostala do ruky již před pár lety. Daroval mi ji můj táta, zásobící mě celý můj život knihami o přírodním světě, starými i novými, jež ze mne už od útlého dětství formovaly jedince s takovými hodnotami, jaké jste mohli vyčíst z výše napsaného odstavce. Jak už je zvykem, některé knihy si člověk přečte ihned, a u dalších si slíbí, že se k nim brzy dostane, jenže pak s ním zatočí ta prazvláštní věc jménem život, a než se člověk naděje, od předání takového dárku uběhlo třeba i pár let. Když jsem minulý týden četl knihu Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo od Vratislava Mazáka, snad nejvýznamnější kdy vydanou česky psanou paleoantropologickou publikaci, pevně jsem se rozhodl neopouštět ještě čtení o primátech, a ponořit se po jejím dočtení do další významné české populární knihy vydané též ve druhé polovině 70. let. Jak jsem již uvedl, Poloopice a opice z edice Zvířata celého světa je význačnou publikací v tom ohledu, že u nás (nebo v bývalém Československu) poprvé obsahovala výčet všech známých, v současnosti žijících druhů primátů s informacemi o jejich biologii, o jejich rozšíření, o jejich potravě, rozmnožování, sociální organizaci a chovu v zoologických zahradách. Je neopomenutelnou klasikou v kategorii českých přírodovědných knih minulého století, a už jen kvůli tomu si zaslouží být přečtena. Přínosná je však i v mnoha dalších ohledech. Osobně jsem tuto publikaci zhltl v době od pondělí 29. června do neděle 5. července 2026, a mohu ji, byť je stará už 47 let, vřele doporučit. Samozřejmě se nejedná o první knihu z této edice, se kterou jsem se vás rozhodl v rámci Knihy týdne seznámit - letos v první březnový den jsem již psal o knize Hadi od Jiřího Felixe, jež byla třetím dílem série Zvířata celého světa. 

Poloopice a opice sestávají z celkem 208 stran, přičemž samotný text knihy doplněný o obrazové materiály tvoří (nepočítáme-li třístránkový seznam vědecké literatury, z níž doktor Dobroruka při sestavování knihy vycházel) 193 stran (od strany 7 po stranu 200). Po dvoustránkovém Úvodu, ve kterém autor přibližuje okolnosti vzniku knihy, následuje první kapitola, Savci člověku nejbližší, jež obsahuje obecné informace o primátech. Druhá kapitola, Něco o tanách, pojednává o řádu Scadientia, který spolu s mirřádem Primatomorpha, zahrnujícím i nás, tvoří velkou skupinu Euarchonta. Třetí kapitola nese název Noční duchové tropických pralesů, a je zaměřena na outloně, poty, komby a nártouny. Čtvrtá kapitola, Ostrov lemurů, je zaměřena výhradně na madagaskarské poloopice. Pátá kapitola, Nejmenší opice světa, se zaměřuje na neotropické kosmany, tamaríny a lvíčky. Šestá kapitola, Nejpodivnější opice Nového světa, je pak zaměřena na mirikiny, titiové a chvostany, načež v sedmé kapitole, Opice s pěti rukama, představuje autor čtenářům malpy, chápany a vřešťany. S osmou kapitolou, Vzácní chovanci zoologických zahrad, čtenáři opustí americký kontinent, a seznámí se s africkými guerézami a asijskými hulmany, langury a se dvěma druhy kahau. Devátá kapitola, nazvaná Paviáni, makakové a mangabejové, je zaměřena na většinu zástupců čeledi kočkodanovitých; samotným kočkodanům se ale věnuje kapitola desátá, Opice, které ke svému jménu přišly omylem. Po ní následuje kapitola Primáti s nejdelšíma rukama, zaměřená na jistou skupinu hominoidů, gibony; a dvanáctá kapitola Nejpříbuznější člověku pak pojednává o lidoopech, tedy šimpanzích, bonobech, gorilách a orangutanech. Předposlední kapitola, Chování primátů, shrnuje některé v roce 1979 nové poznatky behaviorálního výzkumu opic a lidoopů, a poslední kapitola, Otevřená záhada, se zabývá otázkou existence Yettiho a jemu podobných "příšer". Kromě řady ilustrací Dagmar Černé s mapkami či schématy čelistí nebo končetin některých popisovaných primátů doplňují text knihy i barevné a černobílé fotografie, z nichž některé pořídil sám doktor Dobroruka.

Úvodem doktor Dobroruka uvádí, proč je podle něj důležité primátům porozumět: "Primáti jsou však nejen zajímaví, ale také velmi důležití savci. Měli bychom co nejlépe a co nejpodrobněji poznat jejich fylogenezi - vývoj v různých etapách historie Země, abychom poznali i vývoj člověka. Vždyť člověk, Homo sapiens, tvoří jen jeden druh řádu primátů, oddělený do samostatné čeledi Hominidae." Jen bych si zde dovolil poznamenat, že dnes už člověk a ostatní, fosilní zástupci rodu Homo nejsou jedinými zástupci čeledi Hominidae; ta se dnes dělí na dvě podčeledi, Homininae a Ponginae, a druhá jmenovaná samozřejmě zahrnuje ostatní žijící hominidy, tedy šimpanze, bonoby, gorily a orangutany. I v knize Jak vznikl člověk profesor Mazák mnohdy užíval pro lidoopy označení Pongidae, po padesáti letech však jejich oddělení coby samostatné čeledi už neplatí. Doktor Dobroruka dále uvádí, že "naše knížka pojednává o 203 druzích primátů, tj. o všech dnes známých druzích." Dnes je známo 376 až 524 druhů primátů, přičemž záleží na jejich klasifikaci. Nové druhy jsou však stále popisovány; jen za posledních šest let, od roku 2020, na seznamu známých recentních primátů přibylo 6 druhů, včetně pseudokryptického kosmana druhu Mico schneideri, o kterém jsem na tento blog psal v srpnu 2021. Dále doktor Dobroruka Úvodem uvádí, že v době vydání knihy bylo na Červeném seznamu Mezinárodní unie na ochranu přírody umístěno 47 vážně ohrožených druhů primátů. Jen pro srovnání, v roce 2026 do nejvyšších kategorií vážného ohrožení na Červeném seznamu spadá více než 300 druhů (počítáme-li s 524 recentními druhy); jen třetina druhů je klasifikována jako málo dotčená. To o mnohém vypovídá. Zaujalo mě, že autor zmiňuje publikaci Jak vznikl člověk od profesora Mazáka, když zmiňuje, že z manuskriptu v důsledku jejího vydání vyjmul část o evoluci člověka: "Také historický vývoj primátů, fylogeneze, získal celou řadu nových aspektů, především právě v oblasti fylogeneze člověka. I tím jsme se chtěli v naší knížce zabývat, ale těsně před odevzdáním rukopisu vyšla vynikající kniha V. Mazáka Jak vznikl člověk, která se tímto problémem zabývá zcela zevrubně." Uvádí také prvenství Poloopic a opic z již výše zmíněného důvodu: "V české literatuře byl zatím jediný přehled druhů primátů podán v suplementu IV časopisu Lynx, který vydává Národní muzeum v Praze. Obsahuje však jen jména, která si mnohý čtenář nedovede spojit s žádnou představou..." 

V první kapitole, Savci člověku nejbližší, poskytuje autor na dvou stránkách stručný výčet nejzákladnějších údajů o primátech. Zmiňuje, proč máme s našimi příbuznými označení Primates; za vším hledejme Karla Linné. Ten simplisticky rozdělil savce na Primates, Secundates a Tertiates. Čtenářům je připomenuto, že Linné "ovšem zdaleka neměl naše moderní znalosti a mezi své primáty počítal např. i netopýry." Dále doktor Dobroruka píše něco málo o původu savců, přičemž zmíňuje skupinu therapsidů Theriodontia, zahrnující gorgonopsiány a eutheriodonty (kynodonty a therocephaliány), a jako příklad uvádí kynodonta rodu Tritylodon ze spodní jury jihu Afriky, který "tvoří vlastně jakýsi přechod mezi Theriodontia a savci, ale ukazuje, že doba plazů skončila a nastalo období jakýchsi prasavců, jejichž vývoj šel dále kupředu." Poněkud zjednodušeno, ale pravda je, že kynodonti byli nejspíše osrstění a opravdu se savcům velice podobali; byli to mammaliamorfové (Mammaliomorpha), ale nikoliv mammaliaformové (Mammaliaformes), což je klad, který už pravé savce zahrnuje. Autor krátce uvádí informace o dělení řádu hmyzožravců na skupiny Lipotyphla (bodlíni, zlatokrti, ježci a rejsci) a Menotyphla (bércouni a tany; podle dnešních znalostí ani jedna skupina nemá s hmyzožravci, s řádem Eulipotyphla, nic společného); dnes jsou to neplatné, polyfyletické skupiny. V souvislosti s nimi pak nicméně píše o vývoji primátů v šesti fázích, z nichž první je "fáze menotyflová, tedy ta, ve které se vyvíjeli primáti typu tany." Jako další fáze uvádí fázi poloopičí, vývojový stupeň nártounů, fázi opičí, fázi lidoopí čili hominoidní a poté fázi hominidní, "ve které se vyvinuly vzpřímené, pouze na zadních končetinách se pohybující, pozemní formy primátů." V následující kapitole, Něco o tanách, uvádí doktor Dobroruka informace o řádu Scandentia, který není primátům úplně nejblíže (to letuchy, Dermoptera, jsou se skupinou Primatomorpha v rámci grandřádu Euarchonta mnohem blíže spřízněny) a jeho jednotlivých zástupcích. Musím velmi ocenit údaje o objevu tan v roce 1780 třetí výpravou slavného kapitána Cooka - v době, kdy Cook už svým lodím nevelel, neboť byl před doražením expedice do Indočíny zabit, a to již na Havaji. První popsaná tana byla roku 1820 zařazena mezi rejsky rodu Sorex, což díky té podobnosti není úplně překvapivé. Dovolím si tu jen poznamenat, že rod Urogale, s jehož jedním zástupcem vás autor v této kapitole seznámí, už není platný; tana filipínská (dříve U. everetti) patří dnes do rodu Tupaia, nejpočetnějšího ze čtyř platných rodů tan (dalšími jsou Anathana, Dendrogale a Ptilocercus; první z této trojice v knize není zmíněn, ostatní ano).

Ve třetí kapitole, Noční duchové tropických pralesů, se dozvíte o všech poloopicích s výjimkou lemurů. Rád bych uvedl jedno; autorem představený podřád Prosimiae je dnes neplatný. Potové, outloni, komby a madagaskarští lemuři, kterým je pak věnována následující kapitola, jsou dnes řazeni do podřádu Strepsirrhini. Nártouni (infrařád Tarsiiformes), kteří ve druhé polovině 70. let byli řazeni do podřádu Prosimiae, jsou dnes klasifikováni jako zástupci podřádu Haplorhini, který zahrnuje všechny primáty lidově označované jako "opice" a hominoidy, včetně lidoopů a nás, lidí. Ano, filipínští nártouni mají fylogeneticky blíže k nám, než ke kombám nebo třeba lemurům. Jejich odlišnost od "ostatních" poloopic se ostatně v textu doktora Dobroruky také projevuje: "Také chrup poloopic má svou zvláštnost. Kromě nártounů mají všechny poloopice vytvořený ze spodních řezáků jakýsi hřebínek, který slouží k péči o srst a má určitou úlohu i při přijímání potravy." Druhy, kterým je tato kapitola věnována, jsou lori ryšavý (Loris tardigradus), outloň váhavý (Nycticebus coucang), outloň malý (Xanthonycticebus pygmaeus; v době vydání knihy Nycticebus pygmaeus), poto bezocasý (Arctocebus calabarensis), poto velký (Perodicticus potto), komba malá (Galagoides demidovii; v době vydání knihy Galago demidovi), komba ušatá (Galago senegalensis), komba velká (Otolemur crassicaudatus; v době vydání knihy Galago crassicaudatus), komba tmavá (Sciurocheirus alleni; v době vydání knihy Galago alleni), komba krátkouchá (Euoticus elegantulus) a komba hnědá (Galago matschiei; v době vydání knihy Euoticus inustus). Taxonomie se samozřejmě za posledních takřka pět dekád změnila; jen sem ze zajímavosti uvedu, že třeba v roce 2017 byl popsán nový rod komb Paragalago, do něhož odborníci přeřadili pět východoafrických druhů, dříve klasifikovaných jako zástupci rodu Galago. Co se nártounů, kteří by dnes v podkapitole věnované poloopicím neměli co dělat, věnuje se autor třem druhům; nártounu filipínskému (Carlito syrichta; dříve Tarsius syrichta), nártounu západosundskému (Cephalopachus bancanus; dříve Tarsius bancanus) a nártounu celebeskému (Tarsius spectrum, též Tarsius tarsier). Dnes je nicméně známo 14 druhů nártounů ze tří rodů, a to tedy Carlito, Cephalopachus a Tarsius. 

"Glumovitý" či "yodovitý" nártoun filipínský (Carlito syrichta) na fotografii britského cestovatele Graema Greena. Zdroj: BBC Wildlife Magazine

Čtvrtá kapitola knihy, Ostrov lemurů, začíná hezkým, stručným pojednáním o původu "osmého kontinentu", obývaném pouze poloopicemi: "V dávných periodách Země býval Madagaskar součástí Afriky, od které se oddělil buď koncem prvohor, nebo počátkem druhohor. Zpočátku mělká úžina, překlenutá úzkými spojovacími pevninovými mosty, dovolovala až do třetihor, přesněji řečeno do pozdního eocénu či raného oligocénu, migraci fauny z kontinentu. Komorské ostrovy jsou posledním zbytkem, který po spojení Madagaskaru s pevninou zůstal. Po dobu asi 60 milionů let se fauna Madagaskaru vyvíjela v naprosté izolaci a to nám pomáhá vysvětlit nejen její jedinečnost, ale i nahlédnout do tajemství dávných věků. Většinu druhů žijících na Madagaskaru můžeme bez nadsázky označit za živoucí fosilie." Autor zmiňuje i dnes již zdiskreditovaný návrh dávné existence kontinentu Lemurie, který vzešel v polovině 19. století od Philipa Sclatera, a který byl opuštěn nepříliš dlouho před publikací této knihy - v 60. letech, kdy geomorfologové a geologové přijali Wegenerovu teorii kontinentálního driftu. Co se původu slova "lemur" týče, sahá samozřejmě do hlubší minulosti, což nám doktor Dobroruka v této kapitole vysvětlí: "Staří Římané nazývali lemures duchy zemřelých, kteří děsili živé svým nočním naříkáním. Na jejich usmířená byly slaveny o půlnoci 1. května slavnosti - lemurie, při kterých prý duchové přicházeli a upírali na účastníky lemurií své zraky přes hradbu plamenů. Uvidíme-li v noci červeně světélkující oči madagaskarských poloopic a uslyšíme-li jejich hlasy, z nichž mnohé jsou velmi hlasité a strašidelné, připomínající lidský nářek, nebudeme se divit, proč první Francouzi, kteří přistáli na ostrově, dali lemurům jejich jméno, které díky Linnému používáme dodnes." Připomíná také ohroženost madagaskarské fauny a její přísnou ochranu. Jako prvního lemura doktor Dobroruka popisuje makiho trpasličího neboli myšího (Microcebus murinus), kterého představuje jako "nejmenšího z lemurů." Dnes platí, že nejmenším známým lemurem je maki nejmenší (Microcebus berthae), vědecky popsaný v roce 2000 a endemicky se vyskytující v lese Kirindy na západě Madagaskaru. Zmiňuje i další druhy z rodů Microcebus a Cheirogaleus v rámci čeledi makiovitých (Cheirogaleidae). Ze známějších druhů jsou uvedeni lemur kata, sifaka či indri.

Závěr Ostrova lemurů se týká ksukola ocasatého (Daubentonia madagascariensis) neboli "aye-aye". Dovolím si zahrát si na otravného puntíčkáře, a poopravit toto tvrzení: "Do zajetí se první aye-aye dostala roku 1862, a to do zoologické zahrady v Londýně." Podle několika internetových zdrojů však ona samice ksukola dorazila do londýnské zoo už roku 1861, tedy o rok dříve. Dovolím si však opravit i jednu zásadnější chybu. Autor na straně 47 uvádí: "V roce 1870 přišel na ostrov francouzský cestovatel Sonnerat. ... Domorodí lovci mu přinesli dvě podivuhodná zvířata. Sonneratovi průvodci byli velmi udiveni vzhledem těchto zvířat a vykřikovali údivem 'aye!, aye!'" Pierre Sonnerat byl skutečně prvním Evropanem, který ksukola uviděl, ale nebylo to v roce 1870 - bylo to o celé století dříve, roku 1782. Ti tiskařští šotci... Zrovna tak na stejné straně je uvedeno, že "roku 1872 toto zvíře popsal Gmelin a zařadil ho mezi veverky!" Gmelin sice ksukola formálně popsal, to ano, ale bylo to roku 1788. Při pročítání textu o historii výzkumu ksukola si tedy dávejte pozor, letopočty jsou tu trochu nepřesné. Tiskařský šotek řádil hned třikrát. V kapitole Nejmenší opice světa se autor přesouvá do Nového světa, aby čtenářům představil středoamerické a jihoamerické kosmany, tamaríny a lvíčky, tedy zástupce čeledi kosmanovitých (Callitrichidae; tiskařský šotek bohužel zase maličko zařádil, v knize je uvedeno "Callitricidae"). Zmiňuje původ jejich označení "marmoset": "Když Španělé a Portugalci přišli do Jižní Ameriky, našli různé druhy kosmanů v indiánských domácnostech. Samozřejmě si taková roztomilá zvířátka také dovezli domů jako dárky. Velmi brzy to byla taková móda, že ceny kosmanovitých závratně stoupaly. Každá mondénní dáma musela mít svoji opičku, kterou nosila v rukávníku nebo na rameni. A nebyla by to Francie, aby se k nové módě nepřipojila. Tady také dostali kosmanovití své jméno, které je doprovází stále - marmosetky. Marmouset byli nazýváni malí lidé - trpaslíci, groteskní figurky, a tak se toto jméno přeneslo i na malé opičky..." Autor zmiňuje, že v zajetí marmosetky mohly žít i 16 let; to platí i dnes, průměrný věk je 5 až 7 let, nejdéle žijící jedinec pak přežil 16,5 roku. Uvádí pak informace o celé řadě druhů, od kosmana černovousého (Callithrix penicillata) přes tamarína Martinsova (Saguinus martinsi) až po lvíčka zlatého (Leontopithecus rosalia). U posledního jmenovaného píše, že "stavy tohoto druhu v přírodě se odhadují na pouhých 400 až 600 kusů!" V letech 2022 a 2023 mělo v Atlantském lese, nejohroženějším brazilském ekosystému, žít zhruba 4800 jedinců. Počty lvíčků zlatých se sice zvýšily, ale pořád je to ohrožený druh!

Kapitola Nejpodivnější opice Nového světa je zaměřena na ostatní ploskonosé opice (parvořád Platyrrhini) západní polokoule, přičemž je doktor Dobroruka uvádí jako zástupce čeledi malpovitých (Cebidae) se třemi podčeleděmi. Dnes tyto podčeledě zoologové klasifikují jako samostatné čeledě; řeč je tedy o mirikinách (Aotidae; v době publikace knihy Aotinae) a chvostanech (Pitheciidae; v době publikace knihy Pitheciinae); mezi chvostany pak patří podčeleď titiových (Callicebinae), která tedy roku 1979 byla řazena jako podčeleď malpovitých. Skutečnou podčeledí malpovitých, kterou se tato kapitola také zabývá, jsou kotulové (Saimiriinae). Zaujalo mě, co na straně 74 autor píše o početnosti jejich tlup: "Sdružují se často do velkých tlup, čítajících mnohdy i několik set kusů. Sanderson v jedné takové tlupě napočítal 550 jedinců, ale tvrdí, že viděl i tlupy mnohem větší." O vzácných pětisetčlenných skupinách se skutečně ve vědecké literatuře píše. Dále doktor Dobroruka píše: "Také taxonomům není dodnes jasné, zda existuje jen jeden druh kotulů s mnoha zeměpisnými rasami, nebo zda je druhů více." Dnes je klasifikováno 7 recentních druhů kotulů (rod Saimiri) a dva vyhynulé, miocénní druhy. V souvislosti s touto větou bych chtěl vznést výtku k užívání slova "rasa". Autor jej nepoužívá jen jednou a v této kapitole, ale vůbec napříč celou knihou. Kniha vyšla v době, kdy český jazyk v populárně naučné přírodopisné literatuře zřejmě běžně zaměňoval slova "rasa" a "poddruh", nicméně z dnešního pohledu je to zaměňování nepřístupné, když nic jako "rasa" v biologii neexistuje (jde o sociální konstrukt, inherentně souvisejícími s nerovnostmi a nespravedlnostmi), a poddruh (neboli subspecies) je naprosto platnou taxonomickou jednotkou, jejíž definice nemůže být takzvané "rase" více vzdálena. To jen poznámka ke starému jazyku této knihy. V kapitole Opice s pěti rukama se čtenáři dočtou o samotných malpách (podčeleď Cebinae) a zástupcích čeledi Atelidae - chápanech (Atelinae) a vřešťanech (Alouattinae). Velice se mi líbí autorův popis nálezu chápana hnědého (Lagothrix flavicauda) samotným Alexanderem von Humboldtem při jeho cestách po Jižní Americe; Humboldt zvíře formálně popsal roku 1812. A jak autor uvádí, "113 let pak nikdo nic o tomto zajímavém a vzácném druhu neslyšel." Popisuje pak získání nových exemplářů ve 20. letech 20. století a velkou expedici Hernanda de Mazeda Ruize v roce 1974 s cílem najít tyto opice v oblasti, kde se s nimi setkal právě Humboldt. Po přečtení tohoto textu se mi zachtělo oživit na tomto blogu starou rubriku Slavné expedice...

V kapitole Vzácní chovanci zoologických zahrad se čtenáři dozvědí o guerézách, hulmanech, langurech a kahauech, tedy o zástupcích podčeledi Colobinae v rámci čeledi kočkodanovitých (Cercopithecidae). Autor ji opět začíná paleontologickým okénkem: "První primáti Starého světa jsou nám známi z oligocénních vrstev Fayumského údolí v Egyptě. Již tenkrát tu žily dvě různé linie. Jedna, z níž se později vyvinuli lidoopi, a druhá, která vedla k paviánům a kočkodanům. Později, v miocénu, tedy zhruba před 30 až 15 milióny let, se tato druhá skupina rozdělila na další. Objevily se specializované opice, které se živily převážně listím, a pro takovou potravu se jim přizpůsobil chrup, ve kterém byly stoličky opatřeny příčnými žebry ke snadnějšímu rozmělňování potravy." Jen s tím miocénem pozor - začíná někdy před 23 miliony let. 30 milionů let zpět - to je ještě spodní oligocén. Autor připomíná, proč se guerézy (zástupci rodu Colobus, třeba gueréza pláštíková, Colobus guereza) ocitly v nebezpečí: "V polovině minulého století se stalo módou nosit opičí kožešiny. Obzvlášť po krásných černobílých kožešinách z Afriky byla velká a stále vzrůstající poptávka. Ročně se v evropských továrnách zpracovávalo přes 100 000 těchto kůží a v roce 1892 stoupl tento počet dokonce na 175 000 kusů. Móda se tedy zasloužila o to, že v některých krajinách byly guerezy, kterým tyto krásné kožešiny patřily, téměř vyhubeny. Ostatně není to jediný případ, kdy módní vlna ohrozila některý živočišný druh. Vzpomeňme například na rajky a kolibříky, kteří zdobili klobouky dam minulého století..." Ano, móda, standardy krásy a snaha zvýšit atraktivitu lidí koženami a peřím brutálně zabíjených zvířat, a to vše pro profit, je poháněčem destrukce přírodního světa. Před půlstoletím, kdy povědomí široké veřejnosti o těchto záležitostech bylo velmi nízké, bylo rozhodně důležité na tyto nekalosti upozorňovat - jako je důležité na ně upozorňovat dodnes. K části této kapitoly pojednávající o kahauech uvedu jedno; stručně popsaný - a dodnes kriticky ohrožený a velice vzácný - kahau mentavejský z malých ostrůvků západně od Sumatry již není klasifikován jako zástupce rodu Nasalis, ale jako jediný druh monotypického rodu Simias (S. concolor). Do rodu Nasalis patří dnes jediný druh, N. larvatus, kahau nosatý z Bornea. Pobavily mne tyto věty: "Domorodci nazývají tento druh často orang blanda, tedy doslovně bílý muž. To je pojmenování, které dávali holandským kolonizátorům, právě pro jejich nosy, které jsou ve srovnání s nosem Malajců velké, i pro vlastnost, kterou mají orang blanda a kahau společnou - při rozzlobení jim obličej ještě více zčervená."

Devátá kapitola, Paviáni, makakové a mangabejové, je zaměřena na tyto konkrétní zástupce čeledi kočkodanovitých. V souvislosti s dželadami (rod Thercopithecus) zmiňuje doktor Dobroruka nepřímo teorii biologického antropologa Clifforda Jollyho z roku 1970, kterou tak mistrnně zpopularizoval v knize Jak vznikl člověk profesor Mazák dva roky před vydáním Poloopic a opic: "Znaky na lebce, kterými se dželada odlišuje od ostatních paviánů, jsou způsobeny změněnými potravními podmínkami. Zatímco paviáni žerou velkou trávu a kořeny, dželady se živí malými objekty, především semeny. Jejich čelisti se zkrátily a zmenšily, stoličky se modifikovaly, aby mohly zpracovávat semena rostlin. Souhrnu těchto znaků říkají vědci T-komplex ('T' jako Theropithecus) a předpokládají, že i vývoj člověka šel podobným způsobem, protože i ve vývojové řadě předlidí se postupně setkáváme s T-komplexem." Jen připomenu, že šlo o to, že dželady a hominidé, přestože nejsou blízce fylogeneticky spjati, mají na lebkách analogické znaky - mohl by to být příklad evoluční konvergence. Clifford Jolly měl za to, že naši miocénní předci mohli být trávožravci, tak jako dželady - proto naše široké stoličky, zmenšení špičáků, vývoj pánve k udržení vzpřímeného postoje při sezení v trávě atd. Mezi paviány, které autor v této knize dále popisuje, jsou samozřejmě i mandrilové. Hodně mě však zaujala část o mangabejích, protože o těchto opicích toho osobně vím hrozně málo. Jde tedy o rod Cercocebus, jehož všech 6 z 7 dnes platných druhů je na tom špatně; většina je klasifikována jako ohrožené, jeden, mangabej chocholatý (Cercocebus galeritus), pak jako kriticky ohrožený. O něm autor píše: "Celková populace se odhaduje asi na 2000 jedinců. Mangabej chocholatý je přísně chráněn a uvažuje se o zřízení rezervace, která by zarušila další existenci tohoto druhu." Tato rezervace skutečně vznikla vlastně ještě před publikací knihy - v roce 1976. Nesla název Tana River Primate National Reserve, a nacházela se na jihovýchodě Keni. V roce 2007 ale Nejvyšší soud Keni rozhod, že nebyla zřízena oprávněně, a tak zanikla. I za dobu její existence se mangabeje nedařilo chránit. Závěr této kapitoly se týká makaků, a doktor Dobroruka čtenářům představuje objev Rh faktoru (Rh je samozřejmě zkratka slova rhesus) a magoty žijící na Gibraltarské skále, k čemuž se váže jistá britská pověst.

Desátá kapitola, Opice, které ke svému jménu přišly omylem, nejprve objasňuje, proč kočkodany nazýváme tak, jak je nazýváme. Přemýšleli jste o tom někdy? Proč zrovna "kočkodan"? Doktor Dobroruka nám to v této knize objasní: "Zalistujeme-li ve starých přírodopisech nebo v prvních překladech Brehmova Života zvířat, najdeme ještě podivnější název mořské kočky, což je doslovný překlad německého Meerkatze. Ale kde toto pojmenování vzali Němci? Musíme říci, že kočkodani nemají nic společného s mořem, ani s kočkami. Slovo Meerkatze asi přinesli námořníci, kteří ze svých dalekých cest přivezli i různé druhy opic a jiných zvířat. A často ani nedovedli pořádně říci, odkud které pochází. Nakonec si přiřadili jméno, které slyšeli v Indii a které ještě zkomolili, k africkým opicím. Jedna z nejhojnějších indických opic, se kterou se námořníci mnohokrát setkali, byl rhesus - a tomu se v Indii říká markata. A tak kočkodani vlastně přišli ke svému jménu omylem." Toto je fascinující, vlastně to naprosto dává smysl, a velmi této knize vděčím za to, že mi to objasnila! Slovo "kočkodan" už nikdy nebudu vnímat stejně, jako dříve. Mezi druhy, se kterými se čtenáři při čtení této kapitoly seznámí, jsou například kočkodan Dianin (Cercopithecus diana), který je na straně 139 vyobrazen na barevné fotografii, kočkodan červenobřichý (Cercopithecus erythrogaster) nebo kočkodan husarský (Erythrocebus patas); na straně 151 můžete na barevné fotografii ze zoologické zahrady vidět mládě tohoto druhu, přizpůsobeného k životu v semiaridním až aridním prostředí západní, střední a východní Afriky, kojené matkou. Na závěr uvádí doktor Dobroruka, že kočkodani patřili k některým z nejdéle žijících opic v zajetí: "Kočkodan Dianin drží rekord - 31 let. Grivet a kočkodan mona mají zaznamenáno až 24 let, talapoin 22 let a kočkodan husarský 20 let." Na 70. léta to byly dobré hodnoty - jak se totiž dozvíte později v kapitole o lidoopech, našich nejbližších žijících příbuzných, v prvních desetiletích pokusů jejich chovů docházelo běžně k časným úmrtím. Historie zoologických zahrad není růžová.

Orangutaní samec Kerani ze zoologické zahrady v americkém Denveru. Zdroj: Denver Zoo

V jedenácté kapitole, Primáti s nejdelšíma rukama, popisuje doktor Dobroruka skupinu hominoidů, kteří dnes žijí pouze v jihovýchodní Asii, ale ještě v miocénu se vyskytovali i na africkém kontinentu - gibonovité (Hylobatidae). Velice mě zaujalo jeho pojednání o původu slova brachiace: "Přední končetiny gibonů jsou velmi dlouhé, a jejich palec je malý a posunut daleko k zápěstí, takže ostatní dlouhé prsty mohou vytvořit jakýsi hák, závěsný orgán, který slouží k charakteristickému pohybu všech zástupců čeledi. Tomuto pohybu říkáme brachiace. Poprvé tento termín zavedl anglický anatom a paleontolog Sir Richard Owen (1804-1982) a označil jím pohyb v závěsu pod větví, kdy se tělo švihem přenáší na značné vzdálenosti." Do přečtení této knihy jsem netušil, že autorem termínu brachiace (nebo také "ručkování", jak se ve starší české literatuře uvádí) byl právě Owen, autor slova "dinosaurus" a zakladatel Přírodovědného muzea v Londýně. K vědeckému jménu gibonů autor uvádí: "Tento druh pohybu mu ostatně dal i latinské pojmenování: Hylobates znamená stromový chodec." Doktor Dobroruka seznamuje v této kapitole čtenáře se zástupci gibonů ze všech dnes platných rodů, tedy Symphalangus, Nomascus, Hoolock a Hylobates; nicméně tyto rody uvádí jako podrody, jak byly v době vydání knihy klasifikovány; všichni jsou tedy představeni jako zástupci rodu Hylobates. Zmiňuje také badatele, jež studovali strukturu giboních rodin, C. Raye Carpentera a Johna O. Ellefsona, a ne zrovna bezpečné studium siamangů (Symphalangus syndactylus) zooložkou A. Gijzen v antverpské zoo: "Vzpomínám si například na zooložku antverpské zoologické zahrady dr. A. Gijzenovou, kterou mohl siamang zabít. Studovala hlasové projevy siamangů a fotografovala jednotlivé fáze 'zpěvu' a nafukování rezonančního vaku na hrdle. Vtom na ni samec zaútočil, prostrčil své dlouhé ruce mříží a uchopil ji za krk. Stisk siamanga je silný a nebýt rychlé pomoci ošetřovatele, který byl náhodou nablízku, došlo by k tragédii, protože dr. Gijzenová již ztrácela vědomí." V závěru kapitoly se autor zmiňuje také o ohrožení těchto primátů. V další kapitole, Nejpříbuznější člověku, jsou konečně na řadě lidoopi - šimpanzi, bonobové, gorily a orangutani. Musím přiznat, že tato kapitola mě velmi dojímala. Číst totiž pasáže o tom, jak se s odchycenými lidoopy přemisťovanými do různých zoologických zahrad celého světa zacházelo, a že umírali třeba jen několik dnů po umístění do výběhů, ve mě stále probouzí vztek. Není to tak dávno, co lidoopi nabyli práv takřka podobných lidským právům; vždyť v USA nejsou povoleny invazivní laboratorní experimenty na šimpanzech teprve od roku 2015!

Autor začíná tuto kapitolu popisem orangutanů, které dnes odborníci dělí do tří druhů (poslední, Pongo tapanuliensis, byl popsán v roce 2017; v listopadu ono roku jsem o něm na blog psal). Zmiňuje rekordní váhy některých orangutanů chovaných v zajetí, jež bohužel v minulém století ošetřovatelé a krmiči zoologických zahrad nekrmili správnými způsoby: "Snad největším problémem chovu orangutanů, který se v menší míře vyskytuje i u ostatních lidoopů, především u goril, je obezita. Zvířata v zajetí mají málo pohybu, navíc se často nevhodně - příliš bohatě - krmí." Na straně 165 se nachází fotografie orangutana Andyho ze zoo v newyorském Bronxu (autor bohužel mylně uvádí, že byl ze zoo v San Diegu), který dosáhl hmotnosti 225 kilogramů. Andy byl bohužel nezodpovědnými osobami ze zoo krmen americkým fastfoodem, a dokonce mu dávali i cigarety! Dnes by snad něco takového už procházet nemohlo. Doktor Dobroruka se dále věnuje šimpanzům (Pan troglodytes), a zmiňuje výzkum jejich užívání nástrojů dvěma významnými odborníky, včetně loni zesnulé Jane Goodall: "Kortland např. zjistil, že dovedou používat klacky jako zbraně proti nepříteli, např. levhartovi. Jane Lawicková-Goodallová pozorovala a nafotografovala šimpanze, kteří špičatili dřívka a trhali stébla trav na tenké pásky, kterými dobývali termity z jejich podzemních chodbiček." Následují bonobové (Pan paniscus), autor vám vysvětlí, čím se od šimpanzů odlišují, a poté představuje gorily obou druhů. Cituje slova admirála Hanna z roku 500 př. n. l., který líčil setkání výpravy z Kartága s těmito lidoopy v západní Africe, a zmiňuje také práci George Schallera, autora slavné knihy Rok mezi gorilami. Jen škoda, že učinil chybu v této pasáži: "Nejnovější údaje, které získal Fossey z vulkánů Virunga, však mluví pouze o 375 až 400 zvířatech." Dianne Fossey, jedna z nejznámějších primatoložek minulého století, nebyla muž, ale žena; snad to byl zase tiskařský šotek, který ji prezentoval v maskulinu. V předposlední kapitole, Chování primátů, mne velmi zaujala autorem popisovaná práce sovětské zooložky Naděždy "Niny" Ladigyny-Kohts, mimochodem spoluzakladatelky Darwinova muzea, prvního přírodovědného muzea, jež kdy vzniklo v Rusku (za Lysenka a Stalina, odpůrců darwinismu a mendelismu, muzeum i sebe chránila tak, že před vstup nechala postavit sochu Lamarcka!). Doktorka Ladigyna-Kohts "zaznamenala v moskevské zoologické zahradě okolo 30 zvuků šimpanze, které se naučila napodobovat, a zjistila, že tak může s šimpanzy 'konverzovat'." Dále se douzvíte také o americkém projektu LANA (Language Analogue Project) či o šimpanzi Viki z Dvora Králové, který se naučil krásně malovat (ale jeho obrazy nebyly vystavovány). Poslední kapitola knihy, Otevřená záhada, pojednává o Yettim/Sasquatchovi/Almasovi/Ksi-gykovi/Me-Ki Khang-Mi. Dozvíte se něco málo o nálezech tajemných stop nejen himálajských "sněžných lidí", o Pattersenově-Gimlinově filmu, a třeba i o chlupatém tvorovi údajně získaném z ledové kry v Beringově moři v roce 1969, což byl, jak dnes víme - a to zde autor neuvádí - prostě hoax. K této kapitole je dobré přistupovat s úsměvem na tváři a zdravou špetkou skepse vůči existenci takzvaných kryptidů.

Zvířata celého světa: Poloopice a opice je podle mě velice přínosná, hezky napsaná a z hlediska historie popularizace přírodovědy u nás velice hodnotná kniha. Přes drobné chybky, za které mohli tiskařští šotci, a některé po čtyř a půl desetiletích již pochopitelně neplatné informace je to publikace, kterou stojí za to si přečíst, a mohu ji doporučit každému, kdo má zájem o primáty, jejich klasifikaci (či historii jejich klasifikace!) a jejich rozmanitost v současném světě. Skutečně může čtenářům napomoci vybudovat si k našim ne-člověčím primátím bratránkům vztah. A ten je ve světě, v němž stále nejsou v bezpečí, důležitým podkladem pro touhu chránit je.