pátek 20. listopadu 2026

Obrázek týdne 20. 11. 2026

Než jsme se naděli, máme tu pátek 20. listopadu! Už jen měsíc a čtyři dny, a jsou Vánoce. Stále však máme podzim, listy žloutnou a hnědnou, padají a obsypávají ulice... a já se inspirován okolním světem rozhodl zapátrat po nějakém dalším podzimním paleoartu, který bych s vámi rád sdílel v rubrice Obrázky týdne. Podařilo se mi najít toto krásné dílo wildlife a paleo ilustrátora Nathana Dehauta neboli Ekhyla, uveřejněné v dubnu 2021. Skutečně to nemůže být více podzimní paleoart!


Popisek k obrázku: Samec veledaňka druhu Megaloceros giganteus se za časného, chladného podzimního rána prochází po nepříliš zarostlé pláni, a vydává z hrdla táhlé, prohlubující se, chraplavé troubení. Snaží se jimi nalákat laně připravené se pářit, a zároveň signalizuje dalším samcům svého druhu, že je připraven na boj, neustoupí-li mu z cesty. Jeho paroží je naprosto impozantní. Měří více než 3,5 metru, byť u těch největších samců může mít od jednoho konce k druhému i 4,2 metru! Vážit může i dobré čtyři desítky kilogramů. V celé historii čeledi jelenovitých (Cervidae) nemá takové obří paroží obdoby. Ostatně i co do velikosti je Megaloceros giganteus rekordmanem. V době říje váží samci okolo 700 kilogramů, což je srovnatelné s dnešním losem evropským (Alces alces), jehož největší samci dosahují i obdobné výšky v kohoutku a zrovna tak tělesné délky, jako veledaňci. Co se však velikosti parohů týče, je los dosti pozadu. Scény, jako je tato, byly běžné po značné části Eurasie v době před 450 000 až 7700 lety. Megaloceros giganteus měl ohromný areál rozšíření; k nalezení byl od Irska (kvůli původním nálezům jeho fosilií v oné zemi se mu v angličtině dosti nepřesně říká "Irish elk") až po sibiřské jezero Bajkal. Někteří odborníci mají za to, že za jeho vyhynutí mohl člověk, a často do této hypotézy zakomponovávají enormní velikost veledaňkových parohů. Tvrdí, že paroží samců bylo příliš velké na to, aby mohli před lovci s oštěpy prchat do lesů, mezi stromy, o které by paroží zavadilo. Jiní odborníci dokonce měli za to, že velikost paroží způsobovala těmto zvířatům různorodé zdravotní problémy. Slavný evoluční biolog Stephen Jay Gould této hypotéze oponoval. Studoval vztah mezi velikostí těla a velikostí paroží u jelenovitých, a poukázal na to, že velikost parohů byla spíše selekční výhodou. Dnes mají někteří paleontologové za to, že to byly spíše velké klimatické změny na přelomu pleistocénu a holocénu, co tato zvířata skutečně vyhubilo. Tato scéna se odehrává v Irsku před 10 000 lety.

Toto není první obrázek od Nathana Dehauta, který jsem do této rubriky zařadil. Prvním bylo jeho dílo z roku 2022, zobrazující portunatasaura při lovu ryb pod velkou mořskou vlnou. Taktéž skvělé.
Když byla řeč o hlubokém chraplavém hlasu samců jelenovitých v období říje, podívali jste se již na 1. díl nového naučného video podcastu BBC s názvem Naturewatch? Právě v něm totiž Chris Packham se svými dvěma spolumoderátory vysvětloval divákům, jak vlastně samci jelenů ty zvuky, anglicky nazývané "boaming" (pravděpodobně derivace slova "booming"), vyluzují. Třetí epizoda Naturewatch vyšla dnes, a přestože mám za sebou zatím jen tu první, musím vám onen video podcast doporučit. Více o něm se dozvíte v dalších Dokumentárních novinkách, na kterých již začínám pracovat s cílem prezentovat vám je do konce listopadu. V příštím týdnu se jinak určitě dočkáte klipu ze 4. epizody Autumnwatch: New England.
Na závěr chci ještě vyjádřit podporu Dni památky obětí transfobie, který si lidé připomínají po celém světě. Buďme skutečně bdělí a vehementně oponujme čemukoli, co trans lidem ubližuje. Žádné kompromisy!

čtvrtek 19. listopadu 2026

Autumnwatch: Nová Anglie - Losi, klíšťata a klimatická změna

Losi, klíšťata a klimatická změna. Los (Alces alces), největší zástupce čeledi jelenovitých (Cervidae), je ikonickým severoamerickým a eurasijským savcem. Ve východní části severoamerického kontinentu je k nalezení poddruh A. a. americana, dříve klasifikovaný jako samostatný druh (obecně česky nazývaný los americký), a k roku 2018 byl v Nové Anglii zastoupen 70 000 jedinci. Anglický obecný název pro losa, "moose", se vyvinul ze slova "moosh", užívaného původními americkými obyvateli z kmene Innu hovořícího algonkinským jazykem, které znamená "ten, který strhává a pojídá kůru". Požírat vegetaci může los i pod hladinou vody, neboť je schopen zcela zavřít své nozdry. Impozantní pohled na velké losí samce vybavené masivními parohy je rok od roku v Nové Anglii vzácnější. Zhruba mezi roky 1998 až 2018 tam jejich populace poklesla o děsivých 50 %. Michaela Strachan se přidala k profesoru Petu Pekinsovi z University of New Hampshire, který studuje jednoho z hlavních činitelů zodpovědných za zvýšený úhyn losů. Tím je piják losí (Dermacentor albipictus), klíště z čeledi Ixodidae, anglicky nazývané "winter tick" ("zimní klíště"), jehož počty obrovsky vzrůstají. Nejvíce na losy útočí v podzimním období. Mezi lety 2013 a 2018 způsobil piják losí 70% mortalitu losích mláďat v Nové Anglii - to je katastrofické. Pete ukáže Michaele, jak tato klíšťata vypadají po plných třech doušcích losí krve. Samice pijáků synchronizují konzumaci krve na jediném losu předtím, než na jaře zcela odpadnou. Každá mládě losa připraví jen o 3 mililitry krve, ty však musíte znásobit počtem parazitů - 50 000krát! Výsledkem je ochuzení malého losa o takové množství krve, že zahyne. Připravte se na hororové fotografie losí kůže a srsti naprosto poseté těmito krvelačnými pavoukovci. Zrovna tak uvidíte záběry losího mláděte trpícího ztrátou krve a pozbývajícího kontroly nad svým takřka bezvládným tělem. Dospělce taková infestace klíšťaty nezabije tak často, ale má vliv na jejich reprodukci - losi napadení pijáky mají méně potomků. Jižní státy Nové Anglie, zvláště New Hamsphire, na tom co do počtu losů nejsou nejlépe; dále na sever je před pijáky chrání tužší zima. Jenže je tu další problém - klimatická změna. V důsledku oteplování se zimy stávají pro klíšťata snesitelnějšími, a navíc začínají později. Čím déle trvá podzim - čím déle panují podzimní teploty - tím větší šanci klíšťata mají, že najdou hostitele, což pro přežití zimy potřebují. Podle Peta je nyní to, co se losům v Nové Anglii děje, typickým příkladem vlivu změny klimatu na zvířata. Po skončení předtočeného segmentu nám v útulném studiu Michaela Strachan vysvětlí, že dospělí losi se parazitů zbavují válením v bahně, ale mláďata tuto aktivitu neprovádějí, což je důvod pro zvýšenou mortalitu nedospělých losů. Chris Packham nám ještě připomene, že klimatická změna má vliv na distribuci, denzitu a diverzitu druhů klíšťat ve Velké Británii, a kvůli časnějším příchodům jara jsou tito paraziti aktivní dříve. Navíc do Británie míří i teplomilnější druhy klíšťat ze zbytku Evropy.

Klip ze třetí epizody naučného pořadu Autumnwatch: New England od BBC Studios Natural History Unit, vysílaného na televizní stanici BBC Two na podzim 2018.

středa 18. listopadu 2026

Nová kniha o australských zvířatech a jejich vztazích s lidským druhem

Nemohu se tajit tím, že australská fauna mi přijde obrovsky fascinující. A zrovna tak fascinující je pro mne naučná literatura o ní. Letos jsem v rámci projektu Kniha týdne četl dvě klasiky z minulého století zaměřené na australskou zvířenu - Čtvernohé Australany od Bernharda Grzimeka a Výlet do třetihor od Zdeňka Veselovského. Je samozřejmé, že o ní vycházejí další a další kvalitní publikace, a již letos v květnu jsem vás informoval o nové knize The Vanishing Wild (Mizející divočina) od Justine E. Hausheer, jež pojednává o ztrátě biodiverzity Austrálie v důsledku lidské činnosti od kolonizace onoho kontinentu. Nyní je další novou a hodnotnou knihou přidávající se na nemalý seznam literatury o australské fauně A New History of Australia in 15 Animals (Nová historie Austrálie v 15 zvířatech) od australské environmentální historičky Nancy Cushing. Minulý týden, konkrétně ve čtvrtek 12. listopadu 2026, ji vydalo nakladatelství Bloomsbury Academic. Tato publikace o rozsahu 272 stran prezentuje novodobou australskou historii z pohledu a se zaměřením na patnáct odlišných druhů australských zvířat, od klokana rudého přes koalu až po lidmi zavlečené druhy z jiných koutů světa, a zkoumá jejich vztah k lidskému druhu, jakož i jejich vliv na australskou krajinu, australskou ekonomiku, politiku a identitu. Doktorka Cushing se rozhodla odpovědět na výzvy Aboriginců po převyprávění historie Austrálie, plné krutého, nehumánního a neomluvitelného koloniálního násilí (jež přetrvává dodnes), a sestavit akademickou publikaci zkoumající období od druhé poloviny 18. století z pohledu původní i Brity a dalšími Evropany zavlečené fauny. Tím konfrontuje častý předsudek diktující, že činiteli historie jsou pouze lidé a nikoliv zástupci jiných zvířat (nedávno vydaná kniha Nicholase Miltona o roli zvířat v 1. světové válce tento předsudek také zabíjí). Její kniha poskytuje informace mj. o tom, co výzkum psů dingo prozradil o prvním kontaktu Aboriginců s evropskými kolonizátory; jak se zavlečení ovcí do Austrálie stalo spouštěčem krvavé honby na vakovlky, neoprávněně démonizované jako zabijáky ovcí, byť na lov tak velké kořisti nebyli uzpůsobeni; proč introdukce králíků byla jednou z největších chyb v historii koloniální Austrálie a jak podlomila tamní ekosystémy; nebo proč je Austrálie domovem největšího množství divokých dromedárů. Další kapitoly jsou věnovány krokodýlům mořským a ibisům, ale dojde i na vyhynulého diprotodona či legendárního bunyipa. A New History of Australia in 15 Animals je příběhem o vymírání, destabilizaci australských ekosystémů a obecně o proměně země u protinožců, jejímž poháněčem nebyli pouze lidé.

Přední obálka knihy A New History of Australia in 15 Animals, vydané 12. listopadu 2026 nakladatelstvím Bloomsbury Academic. Zdroj: Amazon

Vypadá to, že tato kniha opravdu stojí za přečtení. Environmentální historička Margaret Cook z Griffith University, která napsala knihy A River with a City Problem: A History of Brisbane Floods (Řeka s městským problémem: Historie brisbaneských povodní) z roku 2023 a Cities in a Sunburnt Country (Města v rozpálené zemi) z roku 2022, ve své recenzi této knihy uvedla: "Nancy Cushing nabízí fascinující pohled na australské dějiny očima zvířat. Její kniha, která je poutavá a zároveň odborně podložená, přináší originální vhled do života a rolí 15 zvířat, jež společně se svými lidskými společníky spoluvytvářela současnou Austrálii." Multidisciplinární vědec Rob Lambert z University of Nottingham, zabývající se environmentální historií, turismem a udržitelností životního prostředí, který byl spoluautorem publikace Contested Mountains: Nature, Development and Environment in the Cairngorms Region of Scotland, 1880-1980 (Hory, o něž panují spory: Příroda, rozvoj a životní prostředí cairngormského regionu ve Skotsku v letech 1880 až 1980) z roku 2001, zase o této nové knize napsal: "Cushing s elegancí a důvtipem osvětluje složité a proměnlivé dějiny vztahů mezi přírodou a lidmi na rozlehlém jižním kontinentu - v Austrálii. Jde o příklad ekokulturních dějin druhů v té nejlepší podobě, pevně ukotvený v konkrétním prostředí: je to dílo ambiciózní, tematicky široké, podnětné k zamyšlení a až bolestně aktuální pro současné debaty o environmentální politice. Cushing ukazuje, že i příroda - stejně jako my - má svou historii." Rozhodně má jít o relevantní knihu. Austrálie se stále nevymanila z problémů, které jí napáchalo zavlečení určitých druhů kolonizátory; jde ostatně o kontinent s největší mírou vymírání savců na naší planetě v průběhu posledních zhruba dvou stovek roků. Z přečtení této publikace nebudou těžit jen zájemci o zvířata a o ochranu přírody, ale také australští politici, zvláště ti, kterým byl svěřen rezort životního prostředí, a také environmentalisté a ochránci přírody činící v zemi u protinožců vše pro zachování některých druhů, které na tom vůbec nejsou dobře.

A New History of Australia in 15 Animals je kniha vydaná v rámci edice History in 15, v rámci níž už nakladatelství Bloomsbury Academic uvedlo také tituly Scottish History in 15 Violent Crimes: Gender, Society and the Law (Skotská historie v 15 násilných zločinech: Gender, společnost a zákon) od Louise Heren z letošního února či US History in 15 Foods (Americká historie v 15 pokrmech) od Anny Zeide z roku 2023. Následně má být v rámci této edice vydána také publikace Atlantic History in 15 Slave Revolts (Historie Atlantiku v 15 revoltách otroků) od Christiana Høgsbjerga; ta vyjde v lednu 2027. Doktorka Nancy Cushing má na svém kontě již řadu knih, které zájemcům o přírodu nejsou neznámé. Tou asi nejznámější je Snake Bitten (Uštknutý) z roku 2010, kterou napsala spolu s Kevinem Markwellem; byla to biografická kniha o australském herpetologovi Ericu Worrellovi, zakladateli proslulého Australian Reptile Park v předměstském Wyomingu v Novém Jižním Walesu. Pracovala také na knize Animals Count: How Population Size Matters in Animal-Human Relations (Na zvířatech záleží: Jak je velikost populace důležitá ve vztazích mezi zvířaty a lidmi) z roku 2018.

Web nakladatelství Bloomsbury nabízí A New History of Australia in 15 Animals v paperbacku za 35,99 amerických dolarů (tj. 801 českých korun), v hardcoveru za 126 amerických dolarů (tj. 2802 českých korun) nebo jako e-knihu ve formátech PDF a epub za stejnou cenu, jako paperback. Australský Amazon nabízí hardcover za 154 australských dolarů (tj. 2299 korun). Zaujala vás tato kniha? Máte o ni zájem?

úterý 17. listopadu 2026

Noon of Night: Krátkometrážní snímek o jurských dinosaurech

Zvykli jsme si na to, že životy dinosaurů a dalších prehistorických živočichů bývají v paleomédiích, včetně dokumentárních filmů a seriálů, vykreslovány jako kruté, plné nebezpečí a krve, zkrátka jako nelítostný boj o přežití. Ale co když životy těchto zvířat byly daleko obyčejnější? Co když by se o nich těžko natočil akční film? No, životy zvířat obecně nejsou nějakou brutální fantazií teenagerovského podivína. Z naprosté většiny jsou poklidné. A právě tak vykresluje životy nejslavnějších jurských dinosaurů, známých na základě bohatých fosilních nálezů ze souvrství Morrison na jihozápadě Spojených států amerických, nový krátkometrážní snímek Noon of Night. Je to nezávislý, téměř 4 minuty dlouhý animovaný film umělce, loutkaře a ilustrátora vystupujícího pod přezdívkou Cinedaw. Na jeho YouTube kanálu byl uveden 20. září 2026. Pokud jste ho zatím neviděli, určitě tak učiňte nyní - stojí totiž za to!


Cinedaw na tomto krátkometrážním animovaném filmu pracoval po 3 roky! Chvíli, vlastně rok, se dokonce zdálo, že Noon of Night skončí jako nedokončený a nikdy nevydaný projekt. Je to opravdu dílo, které bylo vytvářeno se zájmem, nadšením a srdcem, které autorovi snímku nepochybně alespoň zčásti ukradli všichni ti nám dobře známí allosauři, stegosauři, ceratosauři a velcí dlouhokrcí sauropodi, kteří na pozdějším jihozápadě USA žili před oněmi zhruba 150 miliony lety. Skladbou, kterou Cinedaw pro film vybral, je In Berlin od Cosmo Sheldrake a Deep Throat Choir. Výsledkem jeho tříleté snahy je pozoruhodný, poklidný a poněkud abstraktní film, který zatím nemá ve světě paleomédií obdoby.

V letošním roce vyšla již řada krátkometrážních animovaných filmů s dinosaury - Jurassic Ward, Paleo, Great Maia... Co si myslíte o Noon of Night? Podle mě s nimi patří do klastru úctyhodných snímečků.

pondělí 16. listopadu 2026

Největší demonstrace v Česku od roku 1989... a já na ní byl

Včera, v neděli 15. listopadu 2026, se psala historie České republiky. Na Letenském náměstí došlo k největší demonstraci od pádu bolševiků, od pověstného 17. listopadu roku 1989, a já jsem velice rád za to, že jsem na ní byl. Hovoří se o tom, že 400 000 lidí - ale já bych si dokonce troufl vzhledem k tomu, kolik lidí se neustále točilo kolem samotného Letenského náměstí, odhadnout náš počet i na půl milionu - přišlo protestovat proti nedávnému velice kontroverznímu a veřejnoprávní média ohrožujícímu návrhu Babišovy vlády, a nehovoří se o tom jen v Česku, ale vůbec všude v zahraničí. Celý svět ví, že obyvatelé České republiky mají Babiše, Macinky, Okamury, Klempíře a všech těch dalších arogantních idiotů z téhle ohavné krajně pravicové vlády až po krk. Česká televize a Český rozhlas jsou v reálném ohrožení, a je skvělé, kolik lidí se za jejich budoucnost postavilo. Na demonstraci se však neřešila jen veřejnoprávní média, ale také důležité otázky spojené s obranou proti ruskému impériu či s destrukcí našeho životního prostředí a rozkládání našeho nejstaršího národního parku.

Na Letnou jsem, abych uvedl pravdu, dorazil trochu později, než jsem měl v plánu. Po schodech jsem nahoru z Čechova mostu vyběhl - a předběhl tak všechny ostatní pozdní účastníky, kteří přijeli stejnou tramvají - asi ve 14:30, tedy půl hodiny poté, co organizátoři z Milionu chvilek, iniciativy dlouhodobě se stavící Babišovi a jeho oligarchickým zájmům, celou akci započali. Letenské náměstí bylo narvané k prasknutí, a panovala na něm nezapomenutelná atmosféra, na kterou jen tak nezapomenu. Není jistě překvapivé, že české vlajky nad tím davem mě zrovna neuchvacovaly, ba naopak (co chcete od kosmopolitána a internacionalisty, jako jsem já?), ale byl jsem rád za to, že se na demonstraci objevilo také nemálo vlajek ukrajinských, palestinských, duhových a v neposlední řadě vlajek Evropské unie. Žijeme v časech, kdy je samo jádro liberálního establishmentu nestydatě erodováno, a byly to ostatně všechny ty proruské, progenocidální, anti-genderové, anti-LGBT a protievropské hlasy, jež daly v loňských parlamentních volbách moc Babišovi a jeho krajně pravicovým kolegům. A je tedy důležité, že jsme my všichni, komu se ani trochu nelíbí nenávist a destrukce páchaná těmihle prolhanými podvodníky a kolaboranty s impériem ohrožujícím Evropu a její liberální hodnoty, přišli ukázat - ať už to bylo pod jakýmkoli bannerem, pod jakoukoli vlajkou signalizující solidaritu či podporu té či oné skupině, na níž je krajní pravicí útočeno - že zkrátka nesouhlasíme. Výsledkem bylo impozantní shromáždění, ze kterého by zástupcům současné vlády mělo být vážně úzko. Lid promluvil, byl slyšet, byl vidět... a celý svět ho nemůže ignorovat!

Veřejnoprávní média jsou v ohrožení nejen v České republice. Trumpova administrativa loni v Americe zrušila Korporaci veřejnoprávního hlasatelství, kterou založil Lyndon B. Johnson na konci 60. let, čímž bylo ukončeno veřejné financování televizní společnosti PBS a rádia NPR. V Británii krajní pravice jako divá volá už přes desetiletí, již od časů Faragova UKIPu a nyní z řad nevychovaných, sprostých a nenávistných politiků Reform UK a jejich podporovatelů, po zrušení licenčních poplatů televizi BBC. A Babišova vláda zde, v České republice, hodlá veřejnoprávní média zničit tak, že je v podstatě zestátní. Cílem je mít z České televize a Českého rozhlasu státní propagandu, tak jako je tomu v Rusku, v Číně, jak tomu bylo jednu dobu v Polsku nebo jak se to stalo za Orbána v Maďarsku. Veřejnoprávní média oligarchy a ty, kteří je reprezentují, velice štvou - protože prezentují fakta, a činí tak balancovaně, ve službě veřejnosti. A fakta jsou něčím, co prostě krajní pravici nikdy nesedělo. Babišovi voliči jsou kult, voliči SPD jsou kult, voliči Motoristů jsou kult - nejsou to lidé, kteří poslouchají, vzdělávají se, analyzují svět kolem sebe, to ne. Jsou to stádní zvířata, a současná vláda chce mít stádní zvířata z čím dál více lidí. Jakmile manipulujete masami, máte moc. Velkou moc. A o to tady jde. Hrstka jedinců z vládní a ekonomické elity chce určovat, jaké informace se k nám prostřednictví ČT a ČRo smí a nesmí dostávat. Můj postoj vůči tomu je jasný - tohle rozhodně nechci. A je to také postoj mnoha, mnoha, mnoha dalších lidí.

Kde jsem (alespoň před čtvrtou odpoledne) postával já. Zdroj: HAASův mobil

Bylo fajn vidět lidi v novinových čepičkách Večerníčka. Rodiny s dětmi nesoucí bannery na podporu Déčka, dětského kanálu ČT, který je ohromně přínosný. Dokonce jsem viděl vtipný banner nějakého člověka mé generace, na kterém stálo "Nesahejte mi na Františka", přičemž vedle těchto slov se nacházela kresba Františka z Kouzelné školky. Taková hesla značí, že lidé, kteří byli na včerejší demonstraci, mají smysl pro humor, ale také jim vážně záleží na odkazu a budoucnosti mediální instituce, která je v České republice tou nejdůvěřovanější. Je Česká televize perfektní? Samozřejmě, že ne - nic není perfektní. Perfekce, dokonalost, je nevyspělá iluze; svět se neustále hne, a lidé, společnost a instituce se proměňují, a žádné médium rozhodně nedosáhlo nějaké dokonalosti, nějaké stoprocentní vyváženosti. Jsou věci, se kterými jsem na ČT spokojen, a věci, se kterými spokojen nejsem. A to samé mohu říci o Českém rozhlasu. Ale stojí za to je bránit? Rozhodně. Nepochybně. A stojí za to snažit se je měnit k lepšímu, a činit vše pro to, aby dávaly hlasy neslyšeným, a upozorňovaly na nespravedlnosti, a učily širokou veřejnost. Jejich erozi však pozorujeme v reálném čase, a je důvod mít obavu o jejich budoucnost. Já osobně stále nedokáži uvěřit tomu, že v neděli už na ČT nevidíme Václava Moravce nebo že je z ČT pryč Nora Fridrichová (ač ta odešla již v srpnu 2024). A věci mají být jen horší. Takže je důvod, proč demonstrovat. 

Jednou z mých oblíbených chvil na celé demonstraci bylo hlasité volání po demisi Tomia Okamury. V souvislosti s ním se hovořilo o erozi obranyschopnosti Česka. Později došlo také na ochranu přírody a životní prostředí, a opět bylo dobré vidět, kolik lidí nesouhlasí s ničením Krkonošského národního parku prolhanými Motoristy, jejichž hranatá hlava, životy ohrožující řidič proslulý svým hajlováním, je známá popíráním reality současné klimatické krize. Přiznávám, že v tu chvíli - bylo to někdy okolo čtvrté - už mi byla moc zima na nohy, takže jsem z Letné zamířil pryč. Velký palec nahoru patří všem, kteří tam však zůstali. Právě to je důležité - vytrvat. Češi možná neprotestují tak, jako Francouzi, a řekl bych, že to je na škodu. Ale i tak jsou vidět a slyšet, a jsou schopni ukázat, co v nich je. Jsem opravdu rád, že jsem atmosféru největší demonstrace v Česku od pádu předchozího režimu zažil, a doufám, že povede k záchraně toho, co je nám všem, jejím účastníkům, tolik drahé.

neděle 15. listopadu 2026

Putování s pravěkými zvířaty slaví 25 let!

"160 milionů let vládli naší planetě dinosauři. V jejich stínu žila skupina zvířat, která nemohla vypadat odlišněji. Byli to naši předkové. Malá chlupatá stvoření zvaná savci, která v té době trávila většinu času schovaná v úkrytu. Jejich čas měl teprve přijít."

Těmito slovy byl přesně před 25 lety, dne 15. listopadu 2001, na britské televizní stanici BBC One uveden dokumentární seriál Putování s pravěkými zvířaty (Walking with Beasts). Tehdy šlo o ambiciózní pokračování o dva roky dříve vydaného Putování s dinosaury (Walking with Dinosaurs), o vyprávění další kapitoly strastiplné evoluční ságy života za pomocí tehdy nejnovějších zobrazovacích technik a speciálních efektů. Dnes, po pětadvaceti letech, je to klasika. Dost možná nejlepší dokumentární seriál o pravěkých savcích, který snad nepřekonala ani loňská velkorozpočtová Prehistorická planeta: Doba ledová (Prehistoric Planet: Ice Age). Putování s pravěkými zvířaty se stalo součástí výbavy mozku téměř každého paleonerda posledních několika generací. A příběhy třetihorních a čtvrtohorních savců, které povyprávělo, se nejen paleonerdovi, který píše tato slova, na celý život zaryly do srdce. Ještě jedno však ten seriál měl - něco, co jej zřejmě povýšilo jak nad Putování s dinosaury, tak nad o čtyři roky později vydané Putování s pravěkými monstry (Walking with Monsters). Tu nejúžasnější, nejchytlavější, nejdramatičtější znělku v historii dokumentárních televizních pořadů!


Těžko se tomu věří, ale Putování s pravěkými zvířaty existuje už dobré čtvrtstoletí. Dnešním dnem je to plné čtvrtstoletí ode dne, kdy britští diváci, ať už seriózní zájemci o pravěký život nebo naprostí laici, sledovali v hlavním vysílacím čase prvního kanálu jejich hlavní veřejnoprávní televizní společnosti brutální útok obřího ptáka gastornise na bezmocné Propalaeotherium. Je to čtvrtstoletí ode dne, kdy sledovali mládě gastornise žrané zaživa, při líhnutí se z vejce, obrovskými mravenci rodu Titanomyrma. A je to čtvrtstoletí ode dne, kdy samice leptictidia se svými mláďaty po přežití strašlivého zemětřesení narazila na břehu jezera na podivného vodního vyslance z daleké země, který měl položit základy pro nejvelkolepější savčí dynastii ze všech - tu, k níž se řadí největší obratlovec, který kdy žil. První epizoda Putování s pravěkými zvířaty, Nový úsvit (New Dawn), patří k mým vůbec nejoblíbenějším z celé série Trilogie života neboli Putování s..., a jako malého, již nějakou dobu před začátkem psaní tohoto blogu, mě nesmírně zaujala svou prazvláštní, tajemnou atmosférou. Odehrávala se před 49 miliony let na území Německa, kde se tehdy, v eocénu, v nejteplejším časovém úseku třetihor, rozkládaly tropické lesy. Pro jejich reprezentaci zvolili tvůrci seriálu džungle indonéského ostrova Jáva. Ve slunném tropickém lese s jezerem a vodopády a s pomocí animatronik a počítačové animace oživili dávno zmizelý svět, který se stále teprve vzpamatovával z kataklyzmatu, k němuž došlo na hranici druhohor a třetihor, a ve kterém mnoho savců stále nebylo v bezpečí před potomky dávných tyranů. V dalších pěti týdnech následovaly epizody Dravá velryba (The Killer Whale), Země obrů (Land of Giants), Nejbližší příbuzní (Next of Kin), Šavlozubý tygr (Sabre Tooth) a Cesta mamutů (Mammoth Journey). Poslední díl se odvysílal 20. prosince 2001. Překvapivě však ještě v listopadu, ve 20. a 21. den měsíce, tehdy BBC One odvysílala dvě speciální epizody, Triumf savců (Triumph of the Beasts) a Zvíře v nás (The Beasts Within). Já osobně jako malý nejprve viděl pátý díl o Zlomeném zubovi a poté oba speciály za sebou, než jsem se dostal ke zbytku série. 

Leptictidium s mláďaty. Zdroj: Cenozoic Mammals

Putování s pravěkými zvířaty mě a dost pravděpodobně i vás, kdo tento příspěvek čtete, vzalo na úžasnou cestu po proudu času, z eocénního Německa do moře Tethys na samém konci oné epochy, poté do oligocénního Mongolska, do východní Afriky na konci pliocénu, do Jižní Ameriky před 1 milionem let a nakonec na území Belgie před 30 000 lety. Pozorovali jsme výbuch samice embolotheria (či brontotheria) vůči dvěma největším masožravým savcům, beránkům v rouchách vlčích neboli andrewsarchům; přihlíželi jsme nelehkému porodu mláděte indricotheria za smrtícího otravování hyaenodontů; pociťovali jsme radost, když se malého australopitéčího outsidera Modráčka zastal před hladovým dinofelisem celý zbytek jeho tlupy; fandili jsme smilodoní legendě Zlomenému zubu při dobývání jeho starého teritoria; a mrazilo nás, když jsme viděli neandrtálce kašlat krev po přímém zásahu rohem srstnatého nosorožce do zad. To a mnohem víc nám Putování s pravěkými zvířaty dalo! Úžasné příběhy, úžasná zvířata, úžasné prostředí... a navíc představu o tom, jak se náš savčí řád vyvíjel, jaká nová prostředí dobýval, na co se přizpůsoboval, a jakých tvarů a velikostí jeho zástupci nabývali, když se z nich, čím více času plynulo od vyhynutí druhohorních veleještěrů, stávala nová dominantní skupina obratlovců na Zemi. Nedocenitelnou součástí těchto příběhů byla samozřejmě také hudba Bena Bartletta, který bohužel zesnul letos v dubnu. Jeho skladby, včetně té z úvodní sekvence, vyvolaly v divácích různé pocity. Svou hudbou pomáhal Ben přivádět k životu zvířata, která si Země nepřála nikdy znovu spatřit. Také komentář čtený v britském originále shakespearovským hercem Kennethem Branaghem, v americké verzi Stockardem Channingem a konečně v české verzi Alfredem Strejčkem, neměl chybu. Seriál režírovali Nigel Paterson (Planet Dinosaur) a Jasper James (A Walking with Dinosaurs Trilogy: Sea Monsters). Spolu s Jasperem Jamesem a Andrewem Wilskem jej vytvořil a spolu s již zmíněnými režiséry produkoval Tim Haines. Rozpočet seriálu činil 4,2 miliony liber.

Jihoamerické šavlozubé kočkovité šelmy druhu Smilodon populator. Zdroj: Impossible Pictures

Je nepříliš překvapivé, že po enormním úspěchu originálního Putování s dinosaury v roce 1999 měla BBC (a zrovna tak koproducenti, zejména Discovery Channel) zájem o pokračování, a původně Timu Hainesovi navrhovala 2. sérii. Jeho cílem však bylo povyprávět příběh savců (k Putování s dinosaury se i tak vrátil několika speciály, počínaje Baladou o Alosaurovi, The Ballad of Big Al, již v roce 2000). Výroba takového dokumentu o pravěkých savcích nebyla bez potíží. Naanimovat realisticky srst s omezeným rozpočtem nebylo na počátku století ani pro mistry z Framestore zrovna jednoduché. Haines a jeho spolupracovníci museli také učinit těžký výběr časů, míst a zvířat, kterými chtěli tu velkou evoluční odyseu savců reprezentovat. Dosti vážně uvažovali nad tím, že jedna epizoda by byla zaměřena na faunu z proslulé australské lokality Riversleigh; v ní bychom se nejspíše dočkali i některých tamních fosilních letounů. Z tohoto plánu nakonec sešlo. Museli také přemýšlet o tom, jak jednotlivé příběhy povyprávět, protože je nechtěli pro odlišná zvířata opakovat. Výsledek byl naprosto úchvatný, a dodnes přežil zkoušku časem (mohu-li si vypůjčit anglické "it stood the test of time"). První epizoda měla navíc před oněmi 25 lety ohromnou sledovanost - 13 milionů a 990 tisíc diváků! Ano, bylo to nižší číslo, než jaké bylo zaznamenáno pro kteroukoli epizodu Putování s dinosaury (jeho první díl sledovalo přes 18 milionů Britů, poslední více než 15,5 milionů), ale stále to z Putování s pravěkými zvířaty činilo hit. Jeho úspěch vedl BBC ke schválení dalších cyků ze série Putování s..., včetně Putování s pravěkými lidmi (Walking with Cavemen), na němž se však Haines, James ani další tvůrci tohoto seriálu nepodíleli (byť na něm pracoval John Lynch, který pomáhal produkovat Putování s dinosaury), a konečně Putování s pravěkými monstry, jež v roce 2005 celou Trilogii života uzavřelo.

Vraťme se k Putování s pravěkými zvířaty. Zažijme si znovu ty příběhy, které nás - některé možná už před těmi 25 roky - tolik zaujaly. A vždy pamatujme na zásadní poselství, jež nám tento seriál předal. Žádný druh tu není věčně.

sobota 14. listopadu 2026

Dočasné ukončení Knihy týdne a brzký návrat Nových Lovců kryptidů

47 faktických knih, z naprosté většiny s přírodovědnou tématikou. 26 z nich přečtených a na tomto blogu představených v roce 2026. Rok má 52 týdnů, a já na konci toho letošního budu moci hrdě prohlásit, že jsem celou jeho polovinu, šestadvacet týdnů, strávil čtením zrovna takového počtu naučných knih. Bylo to skvělé, letos jsem dal o pět faktických knih více, než v tom předchozím (kdy v rámci projektu Kniha týdne vyšlo po sobě nepřerušeně 21 částí). Ale vše někdy musí skončit. Projekt Kniha týdne teď bude mít minimálně do konce roku přestávku!

Čtení naučné literatury patří k mým koníčkům, a velice rád se učím o světě, ve kterém žiji. Prostřednictvím projektu Kniha týdne vás každou neděli seznamuji s publikací, kterou jsem přečetl v uplynulých šesti nebo sedmi dnech. Velice mě baví tento projekt tvořit, a osobně považuji za přínosné nejen pro sebe psát recenze mnou přečtených knih, uvádět v nich to, co mě zaujalo, co se mi líbilo nebo nelíbilo, co chci zkritizovat a co si z té které publikace chci odnést. Jsem přesvědčen, že všech 47 knih, se kterými jsem vás v rámci tohoto projektu seznámil, opravdu stojí za to - a jen doufám, že po některé z nich kvůli mým článkům sáhnete, pokud jste ji tedy samozřejmě už nečetli dříve nejste už s ní dobře seznámeni. Faktem ovšem je, že tyto články jsou pro mne, autora Blogorgonopsida, časově a energeticky náročné. Jistě jste si všimli, že jednotlivé části Knihy týdne vycházejí každou neděli pár minut před půlnocí - a vycházejí většinou nedokončeny. Důvod pro to je jednoduchý - autor má prostě málo času! Kdyby měl den 36 hodin místo čtyřiadvaceti, určitě bych stihl napsat celou velkolepou recenzi či sumarizaci každé knihy, a některé části by doteď nečekaly na dokončení. O tom si ale mohu nechat jen zdát. Intenzivní čtení jedné knihy za druhou, vždy v týdenních intervalech, je skvělé a mnoho mi dává, ale co si budeme namlouvat, lidský mozek není počítačem, a po nějaké době taky potřebuje přestávku. Už od začátku října jsem tedy plánoval, že recenze knihy The Desert Bones, napsaná 8. listopadu, bude letos tou poslední.

Nebojte se, projekt Kniha týdne se vrátí. Do konce tohoto roku ale nové části neočekávejte. Chtěl bych ve svém volném čase dokončit některé z předchozích, nedopsaných částí projektu; před dvěma týdny jsem dokončil čtyři letní recenze (schválně, jestli poznáte, které!), a ještě bych se rád vrátil k několika málu podzimních. Kolik jich budu v dohledné době schopen dopsat, to netuším, ale budu se snažit, co to půjde. Už léta je pro mne typické, že blog je vlastně ta poslední věc, které během dne věnuji pozornost - proto ty články vždy po jedenácté hodině v noci. Ano, na blog píši v podstatě vždy předtím, než si jdu lehnout. Pokud se někdy rozhodnu konečně napsat nějaký krátký příspěvek a ne dvacet tisíc slov dlouhou esej, jako tuhle, pak jistě najdu čas na to, abych dopsal některou z těch nedokončených částí Knihy týdne! Jinak nemusíte mít strach, že bych se přestal učit nebo že bych přestal číst faktickou literaturu - hned ve středu tohoto týdne jsem se pustil do pětisetstránkové sociologické klasiky, o které možná časem v rámci projektu Kniha týdne také napíši. Je to sice projekt zaměřený na přírodovědné knihy, ale vůbec nebude na škodu, když vám v něm představím i tuto práci. Vzhledem k jejímu rozsahu ji samozřejmě nepřečtu za týden... ale tak do konce roku by se mi to mohlo podařit, hehe!

Dočasné ukončení projektu Kniha týdne na dobu neurčitou má ovšem jednu výhodu. Jak už jsem zmínil v závěru včerejšího Obrázku týdne, chci opět oživit příběhovou rubriku a pokračovat v psaní Nových Lovců kryptidů! Ty jsem v důsledku všelijakých událostí letošního jara musel v březnu opustit, a přestože mým cílem bylo vrátit se k nim v letních měsících, jaksi se nezadařilo, já pak svůj volný čas věnoval enormnímu množství četby a na Wren, Winna, Kendru, Armanda a jejich přátele mi už nezbyly ani čas, ani tolik potřebná kreativní energie. Na podzim jsem se navíc - jak už jsem tady v září nastínil - přesunul o dvě země západním směrem, přišly nové stresy a výplně volného času, a můj zcela soukromý čas byl navíc stále vyplněn čtením a čtením, dalším a dalším čtením. Když je však nyní projekt Kniha týdne alespoň pro letošek za mnou, měl bych mít o víkendech čas vracet se k Novým Lovcům kryptidů, a vyprávět jejich další dobrodružství!

Kdy tedy návrat našich mladých hrdinů, kteří v roce 2056 kráčejí ve šlépějích tajemně zmizelého týmu vedeného Jackem Owenem, můžete očekávat? Tento víkend nejspíše asi ještě ne, ale v průběhu listopadu bych je na Blogorgonopsid strašně rád navrátil, a doufám, že jednotlivé části zase budou vycházet pravidelně, nejlépe jedna za týden. Uvidím, jak na tom s časem budu, protože věci se v mém životě občas mění a ne všechny plány se stávají dosažitelnými, věřte však, že ten fikční svět - který mimochodem letos v říjnu oslavil 10. výročí, a já se o tom zatím ani nezmínil! - naprosto miluji, takže ho vážně nenechám ležet ladem nadlouho. Nebude to trvat dlouho, a svět Lovců kryptidů opět ožije! 

S Knihou týdne se tedy na tomto blogu na nějakou dobu rozloučíme, ale opět na něm přivítáme Nové Lovce kryptidů! Doufám, že sem nadále budete chodit rádi, a že si pokračování příběhu užijete. Přeji vám krásný zbytek víkendu, a klidné sny... do té doby, než vám z nich učiním noční můry. A to provedu nesmírně rád. Víte, jak to je - stačí nenažraná Chupacabra, a než se nadějete, probudíte se uprostřed noci v posteli navlhlé krví. Velkým. Množstvím. Krve.

HAAS

pátek 13. listopadu 2026

Obrázek týdne 13. 11. 2026

Než jsme se naděli, už tu máme druhý listopadový pátek! V jeho poslední hodině tedy usedám ke svému notebooku s cílem prezentovat vám další Obrázek týdne. Tentokrát se mi již zachtělo vyhledat nějaký podzimně laděný paleoart, nějakou pěknou malbu nebo kresbu prehistorické zvěře v prostředí hýřícím barvami, na které jsme v polovině listopadu zvenku všichni navyklí. Podařilo se mi najít toto krásné dílo skvělého vědeckého ilustrátora a studenta optometrie Brennana Stokkermanse, a rozhodl jsem se zařadit ho do této rubriky. Co na něj říkáte?


Popisek k obrázku: Dvojice býložravých ptakopánvých dinosaurů druhu Thescelosaurus neglectus se při průzkumu hustého lesa zastavila na břehu líně tekoucí řeky, aby doplnila tekutiny. Zatímco jeden z nich sklání k hladině chladivého toku svou hlavu, druhý se po pár již nasátých doušcích rozhodl uložit na měkkém mechu a trochu si po tom nekonečném toulání oddechnout. Listy stromů již mění barvu, u kmenů těchto lesních velikánů raší čím dál více pestrobarevných hub, a také snižující se teplota vzduchu dinosaurům značí, že nejteplejší část roku je definitivně minulostí. Nyní, na podzim, jim přijdou vhod jejich husté pernaté kabátky, jež je zvláště v nočních, ranních a večerních hodinách ochrání před prochladnutím. Thescelosauři jsou na Laramidii docela široce rozšířeni. Jednoho dne budou fosilní pozůstatky několika různých druhů tohoto rodu nalézány v pásu od kanadského Saskatchewanu po americký Wyoming. Svou lesní domovinu tito 3 až 4 metry dlouzí herbivoři, vážící maximálně 300 kilogramů, sdílejí s dalšími svrchnokřídovými dinosaury, a mezi ty pro ně nejnebezpečnější patří samozřejmě dvanáctimetrový vrcholový predátor Tyrannosaurus rex. Ten naštěstí pro tuto dvojici není nikde k zahlédnutí. Kdyby se ale na břeh řeky přišel také napít, nejspíše by pelášili pryč. Nevelké býložravé dinosaury, jako jsou thescelosauři, vystraší sebemenší křupnutí nebo prasknutí větve; tito jedinci určitě někdy během svých životů zažili (a zatím přežili) útok na celé jejich stádečko při takové aktivitě, jako je pití. Vyplatí se být obezřetný. Thescelosaurus neglectus byl popsán v roce 1913 americkým paleontologem Charlesem W. Gilmorem, který popsal a pojmenoval také bactrosaura, pinacosaura nebo alamosaura. Tato scéna se odehrává na území pozdějšího souvrství Lance ve Wyomingu před 66 miliony let, na samém konci éry dinosaurů.

Vzpomínáte na thescelosaury v 6. epizodě Putování s dinosaury, Konec dynastie? V ní byli reprezentováni alternativně zbarveným modelem dryosaura a leaellynasaury, takže neměli správně protáhlý čumák. I tehdy jsme je nicméně viděli při pití.
Co dalšího vás čeká na mém blogu v příštích dnech? Velice rád bych jednu věc. Chci oživit příběhovou rubriku, a pokračovat děsivý příběh teenage chlapce proměněného v krvežíznivou Chupacabru (a jeho zoufalých kamarádů). Ano, svůj volný čas hodlám opět v dohledné době věnovat Novým Lovcům kryptidů! Bude to mít však jistou cenu, a o té vás budu informovat hned tento víkend. Psaní příběhu totiž z kola vyřadí jiný dlouhodobý projekt. Jinak očekávejte další úryvek z Autumnwatch: New England!

čtvrtek 12. listopadu 2026

Autumnwatch: Nová Anglie - Ornitologická kresba

Ornitologická kresba. Británie, země milovníků přírody, jež vydala světu některé z naprostých lídrů ornitologie, se překvapivě nemůže chlubit prvenstvím v učení široké veřejnosti, jak identifikovat opeřence žijící kolem nás. Byli to Američané, kteří jako první vynikli v ornitologické kresbě. Chris Packham a Michaela Strachan, ke kterým se navíc přidala sympatická káně širokokřídlá (Buteo platypterus), nás seznámí s milníky americké ornitologické kresby, počínaje Johnem Jamesem Audubonem, který stál ve 30. letech 19. století za zřejmě prvním kdy vydaným knižním průvodcem světem ptáků. Vytvořil pro něj malby o rozměrech 99 x 66 centimetrů, a knihu s takovými ilustracemi mu v Americe nikdo nechtěl vydat, takže musel spoléhat na Brity - a ti se k tomu uvolili. Stálo ho to tehdy 2 miliony britských liber; dnes má tato kniha obrovskou cenu, a v roce 2010 se jeden výtisk vydražil za více než 10 milionů amerických dolarů! Tak obrovská a drahá kniha se bohužel při pohybu v terénu při pozorování ptactva nehodila každému. V roce 1934 tedy americký přírodovědec a ochránce přírody Roger Tory Peterson napsal a ilustroval první kapesní průvodce ptáky, jednoduše nazvaný A Field Guide to the Birds, a co se týče struktury obsahu publikace i velikosti knížky samotné, byl to opravdu průlom - velký krok vpřed. Po vydání této knihy následovaly kapesní průvodce minerály, rostlinami a vším dalším, ale začalo to u ptáků! Jako poslední publikaci uvidíme The North American Bird Guide od Davida Sibleyho z roku 2014. Známému ilustrátorovi ptáků trvalo 12 let, než zhotovil všechny kresby pro tuto knihu, a během nich procestoval celé Spojené státy; dalších 5 let ještě zabralo, než byla publikace sestavena a připravena na vydání. Chris se s ním několik dnů před živým vysíláním z Holderness v New Hampshire osobně setkal, aby se naučil, jak správně kreslit ptáky. Podle Davida je nejlepší studovat ptáky, když jsou na krmítku. Tehdy se k nim člověk může dostat dost blízko, může u krmítka sedět, a všímat si nejmenších detailů. Říká, že pokud něčemu nerozumíte, nebudete to umět nakreslit. Mezi ptáky, které na tomto krmítku dvojice uvidí, se nachází hýl nachový (Haemorhous purpureus), sojka chocholatá (Cyanocitta cristata) a kardinál červený (Cardinalis cardinalis). Pod Davidovým dohledem se Chris pokusí zhotovit sketch hýla nachového. Nejlepší je údajně začít kresbu ptačím zobákem, a pokračovat dalšími částmi hlavy. Důležité je nebát se kreslit - sketch není tvořen pro to, abyste si ho pověsili na zeď, ale abyste prozkoumali anatomii zvířete, na které jste se zaměřili. David to nazývá "doodling with direction" (čmárání ve směru či čmárání s cílem, chcete-li). Chris mu také položí zásadní otázku: Proč milovníci ptáků preferují ilustrované kapesní průvodce namísto knih s fotografiemi? Podle Davida je fotografie záznamem určitého momentu v životě konkrétního ptáka, ten ale pozorovatel nemůže vztáhnout k vlastní zkušenosti se zástupci onoho druhu. Ornitologická ilustrace je jakousi distilací, ponechávající to nejdůležitější, ale představuje pro čtenáře či pozorovatele nepopsaný list. 

Klip z druhé epizody naučného pořadu Autumnwatch: Nová Anglie (Autumnwatch: New England) od BBC Studios Natural History Unit, vysílaného na britské televizní stanici BBC Two na podzim 2018.

středa 11. listopadu 2026

Seznamte se s yuezhuornisem, čínským raným ptákem z konce jury, který přišel o schopnost létat

Včerejší příspěvek byl věnován výsledkům výzkumu nejdelšího pera dosud nalezeného v jantaru, které paleontologům a evolučním biologům poskytlo zajímavý vhled do vývoje tělního pokryvu nejúspěšnější skupiny suchozemských obratlovců vůbec. Dnes se z doby před 99 miliony roky přeneseme o něco dále do minulosti, na konec jury, a seznámíme se s nově popsaným bazálním avialánem z Číny, jehož fosilní pozůstatky také zprostředkovávají nedocenitelné informace o evoluci opeřenců. Téměř před měsícem, konkrétně ve středu 14. října 2026, vydal vědecký časopis Nature článek Liminga Xu z Institutu vertebrátní paleontologie a paleoantropologie Čínské akademie věd a jeho kolegů, kteří v něm na základě fosilního exempláře objeveného v létě 2024 v čínské provincii Fu-ťien popsali nový druh nazvaný Yuezhuornis yangyuanensis. Byl to skutečně pozoruhodný opeřenec, a stavba jeho těla může představovat důkaz pro domněnku, že schopnost letu se u zástupců kladu Dinosauria (ať už jde o dinosaury neptačí nebo ptačí, tedy ptáky) mohla vyvinout několikrát, nezávisle na ostatních případech. Autoři studie jsou přesvědčeni, že Yuezhuornis, uzpůsobený k životu na zemi, je nejstarším dochovaným příkladem ztráty schopnosti létat. Ale pojďme na to popořádku. Nejprve něco málo k nálezu samotnému. Tento bazální zástupce kladu Avialae, zahrnujícího ptáky a jejich nejbližší příbuzné, a čeledi Zhengheornithidae, která je navíc tvořena ještě letos v létě vědecké komunitě představeným druhem Zhengheornis buyu, byl popsán na základě exempláře sestávajícího ze silně kompresované, nekompletní kostry, obsahující špatně zachovalou lebkou, páteř, přední i zadní končetiny a části pánevního pletence. K objevu došlo, jak již bylo uvedeno výše, v létě 2024, a to konkrétně v blízkosti vesnice Yangyuan (odtud druhové přízvisko zvířete) ve fu-ťienském okresu Zhenghe. Exemplář pochází ze souvrství Nanyuan, jehož horniny jsou datovány do doby před 150 až 148 miliony let, do přelomu svrchojurských stupňů kimmeridž a tithon. Čelisti tohoto raného ptáka výrazně připomínaly čelisti křídových deinonychosaurů, a ještě větší podobnost s nimi mu dodávala přítomnost nevelkých, ale výrazných srpovitých drápů na prstech zadních končetin. Tento malý dravec dosahující v dospělosti (histologická analýza prokázala, že kostra patřila plně vzrostlému zvířeti) tělesné hmotnosti 821 gramů (ano, nebyl to žádný obr, ba naopak, byl to trpaslíček), měl velice krátké, až zakrnělé přední končetiny. Alespoň v porovnání se svými příbuznými, kteří na rozdíl od něj byli schopni létat.

Zápas yuezhuornisů za ne zrovna příznivého dne v pozdně jurské Číně. Zdroj: Science Daily

Jeho ostré zuby, zkrácená křídla, srpovité drápy na zadních končetinách, malá tělesná velikost a dlouhý ocas z něj činily dokonalého drobného lovce, pohybujícího se v lesním podrostu. Jeho pánev vykazovala určité ptačí charakteristiky, typické pro opeřence schopné letu, a to samé lze říci o jeho zadních končetinách, přitom však jeho chodidla vykazují přizpůsobení na terestrický život. Poměr velikosti jeho předních a zadních končetin se dá připodobnit k proporcím křídel a zadních končetin dnešních ptáků, kteří neumějí létat a tráví celý život na zemi. Skutečně zajímavé je to, že Yuezhuornis pozbyl schopnost létat tak brzy v průběhu ptačí evoluce. Čeleď zhengheornithidů totiž na fylogenetickém stromě kladu Avialae tvoří větev nepříliš vzdálenou proslulému solnhofenskému praptákovi druhu Archaeopteryx lithographica, který měl přední končetiny vybaveny velmi pokročile rozvinutými letkami, ač jeho letecké schopnosti nejspíše nebyly nikterak úctyhodné (někteří výzkumníci mají dokonce za to, že nedokázal křídly ani mávat, což by tedy úplně vylučovalo aktivní let). Ať už jeho nejbližší příbuzní dokázali aktivně létat nebo jen plachtili, jasné je, že Yuezhuornis neprováděl ani jednu z těchto aktivit. Držel se zkrátka země. Vypadá to, že k ekologické divergenci avialánů došlo opravdu už v jejich nejranějších dnech (nebo dobrá, aby to nějaký chytrák nebral doslovně, milionech let). Yuezhuornis se mohl specializovat na lov malých obratlovců a bezobratlých žijících mezi nízko rostoucí vegetací. Prostředí, ve kterém před oněmi 150 až 148 miliony let žil, bylo bažinaté. Většina fosilií, jež jsou ze souvrství Nanyuan zatím známy, patří vodním nebo polovodním obratlovcům, zvláště želvám, kostnatým rybám a neodiapsidům ze skupiny Choristodera podobajícím se do značné míry krokodýlům. Kromě nich, yuezhuornise a zhengheornise je z tohoto souvrství znám ještě Baminornis zhenghensis, poněkud vyvinutější bazální avialán, popsaný v roce 2025. 

Fosilie a rekonstrukce kostry yuezhuornise. Zdroj: Nautilus

Zdroje informací pro tento článek:
Yuezhuornis (Wikipedia)

úterý 10. listopadu 2026

Nejdelší pero zachované v jantaru z křídy!

I takové jedno pero může být pro paleontology a evoluční biology skvělým poskytovatelem informací. Co jen přinesl nedávný výzkum per jakéhosi hesperornithiforma, která se zachovala v koprolitu hellcreekského tyrannosaurida, dost možná samotného T-Rexe? Ještě detailnější informace jsou schopna přinést pera neptačích i ptačích dinosaurů zachovaná v trojrozměrné formě, v jantaru. Slavný myanmarský jantar z údolí Hukawng už odborníkům poskytl nemálo jejich per, starých 99 milionů let. V roce 2016 například mezinárodní tým britských a čínských vědců studoval část opeřeného dinosauřího ocasu, který byl vůbec první 3D fosilií některého z těch úžasných druhohorních živočichů, a který se zachoval právě v myanmarském jantaru. V průběhu let bylo podobných velice zajímavých objevů učiněno více, a jedním z nich byl i objev dosud nejdelšího známého pera, které bylo popsáno v článku vydaném online 31. října 2026 odborným časopisem Gondwana Research (v tištěné verzi jejího 162. čísla vyjde až v únoru příštího roku). Yanyun Zhang a Shuo Wang z Východočínské státní univerzity, Jiawei Tang z Univerzity přírodních věd a technologií v Šang-haji a Natalia Jagielska ze severoirské divize britských Národních muzeí společně podrobili výzkumu 10,5 centimetru dlouhé pero křídového opeřence, které v roce 2016 anonymní amatérský sběratel jantaru a fosilií daroval Muzeu biologie Východočínské státní univerzity. Důležité je, že exemplář nebyl získán pochybnými praktikami Myanmarské ekonomické korporace, kterou plně ovládá myanmarská armáda. Od roku 2020 totiž Společnost paleontologie obratlovců výslovně zakazuje svým členům zkoumat jantar získaný v důsledku těžby spojené s krvavým konfliktem v severním Myanmaru. Výzkum provedený výše uvedenými je tedy unikátní; mohli pracovat s kusem jantaru, který jim nebylo zakázáno studovat. Ono nejdelší dosud známé trojrozměrné fosilizované pero je obsaženo v jantarovém kousku o délce 12 centimetrů, šířce 7 centimetrů a tloušťce 2 centimetrů. Není celistvé; plná délka pera je odhadována na 14 centimetrů. Má dva téměř symetrické prapory. Jednotlivé paprsky byly naskládány těsně jeden vedle druhého, ale nebyly do sebe zaháčkovány. Celkově svým vzhledem toto pero připomíná pera z křídel moderních ptáků, tedy pera užívaná při aktivním letu. Při bližším pohledu však nepředstavuje uzavřený útvar, na spodku bylo v podstatě rozevřeno, a navíc nemělo vnitřní tkáně tolik diferencované, jako je tomu u současných ptáků. K letu uzpůsobeno nebylo. Nejspíše patřilo některému teropodovi z kladu Pennaraptora, který zahrnoval i maniraptorány. Blíže však nemohlo být identifikováno.

Část pera o délce 10,5 centimetru (v plné délce bylo zřejmě dlouhé 14 centimetrů) z myanmarského jantaru starého 99 milionů let. Koláž fotografií převzatá přímo z článku doktora Zhanga a jeho kolegů

Kromě mikroskopie, FSI (interakce tekutina-struktura) analýzy a alometrické analýzy podrobili vědci pero také kvadratické diskriminační analýze, jejíž výsledky jim umožnily zkoumat zachovalé melanosomy. Získali tedy data o jeho pigmentech. Toto pero je v podstatě tmavé, což není nikterak překvapivé; předchozí analýzy melanosomů neptačích dinosaurů konzistentně poukazovaly na tmavé zbarvení jejich peří. Vypadá to, že spousta opeřených dinosaurů a raných ptáků měla tmavé zbarvení. Ani tajemný pennaraptorán, který byl nositelem tohoto pera, nebyl zřejmě nikterak pestrobarevný (i když kdo ví, jak byl zbarven zbytek jeho těla). Nález je důležitý z hlediska evoluce peří; toto pero má strukturálně primitivní prapory a paprsky, a podporuje evolučními biology zmodelovanou sekvenci vývoje krycího pera, v níž k prodloužení a organizaci praporů došlo před vyvinutím kortikulárně-dřeňové stavby a získáním aerodynamického vylepšení. Ostny pera ještě nebyly celkově diferencovány, a paprsky nesly nodální řasinky. Zjištění doktora Zhanga a jeho kolegů o struktuře tohoto pera indikuje, že vývoj krycích per nebyl v rané fázi řízen aerodynamickým tlakem. A to jen potvrzuje již dlouholeté spekulace o tom, že peří obecně se vyvinulo nikoliv pro potřeby letu, ale své uplatnění nacházelo nejprve při jiných aktivitách nebo chování, třeba při chování namlouvacím nebo zastrašovacím, či pro potřebu udržení tělesného tepla, a že aktivní let byl pak vlastně takovou evoluční náhodou. Nejdelší dosud nalezené a prostudované pero z jantaru představuje "prostřední" fázi evoluce krycího pera. Asi to zkrátka nebylo staré jurské pero na okrasu, ale nemělo ani strukturu per pozdějších pravých ptáků schopných aktivně létat. Poskytuje velice zajímavý vhled do vývoje peří.

Konvenční evolučně vývojový model fází vývoje peří a jeho strukturální diferenciace. Pero z myanmarského jantaru, o kterém jste četli v tomto příspěvku, reprezentuje "subfázi" uprostřed na spodním řádku schémat tří "subfází" vývoje pera ve 3. z pěti fází. Obrázek převzat přímo z článku doktora Zhanga a jeho kolegů

Zdroje informací pro tento článek:

pondělí 9. listopadu 2026

Budoucnost filmového DC je zase zpečetěna

Věřte mi, milí návštěvníci, že chci tento blog opravdu co nejvíce orientovat paleontologickým směrem, zvláště po předchozích týdnech, které jsem věnoval z velké části jiným tématům. Dnes se mi ale zachtělo vyjádřit se k něčemu, co vůbec s přírodou a studiem přírodního světa nemá co do činění - k aktuálnímu dění v americkém entertainmentu. Asi už jste v posledních zhruba dvou hodinách před vydáním tohoto příspěvku zaznamenali, že DC Studios, filmové studio zodpovědné za mé oblíbené DCčkové filmy Superman (2025) od Jamese Gunna a Supergirl (2026) od Craiga Gillespieho, se potýká se změnou leadershipu. Gunn a jeho producentský kolega Peter Safran nečekaně odcházejí, a jejich pozici vedoucích studia má zaujmout Jeremy Latcham. Je to úplně směšné; filmové DC prostě nikdy nebude konzistentní, jeho vedení se co pár let mění, a tentokrát je to opravdu změna k horšímu. 

Budu upřímný. Předchozí filmové DC pod taktovkou DC Films nebylo nic moc. Po edgy potemnělé, trapně teenagerovsky nihilistické a hlavně nedokončené (a tak to zůstane, naštěstí) sáze v modlu bizarního kultu proměněného Zacka Snydera přišli podivní lidé typu Waltera Hamady, pak se dokonce filmové DC pokusila převzít hornina Dwayne Johnson (no, hierarchie DC světa se změnila, ale ne tak, jak si to představoval), a byl to prostě chaos. To filmové univerzum nemělo konzistenci. Liga spravedlnosti Zacka Snydera a přidružený Sebevražedný oddíl byly tvořeny herci, kteří se ukázali být sexisty, sexuálními predátory, sionisty a podobnými pochybnými jedinci. Když značku přebrali James Gunn a Peter Safran, svitla konečně naděje. A posledních pár let jsem byl opravdu fanouškem filmového DC, tedy nového DCU, které bylo novým začátkem. Byl to konzistentní svět s konzistentní a velmi sympatickou politikou. Creature Commandos byl antifašistický animovaný seriál. Druhá série Peacemakera byla explicitně protináckovská. Superman byl pro-palestinský. Letošní Supergirl byla anti-Epsteinovská. A nově vydaný Clayface, který je stále v kinech, poukázal na neduhy kultury celebrit a filmového průmyslu, který ji v určitém ekonomickém systému vytváří. Pohoda. Konečně DC filmy a seriály, které jsou o něčem. O něčem sociálně relevantním. Jen tragičtí jedinci přece chtějí stoprocentní eskapismus a přejí si, aby jim entertainment nepřipomínal reálný svět. 

Jenže reálný svět je hodně woke, poselství všech těch jmenovaných projektů z DCU je hodně woke, a to se novým majitelům značky DC, Ellisonům z Paramoumtu, který nakonec po legálních těžkostech vlastní společnost Warner Bros. Discovery, nelíbí. Ne, Ellisonovi jsou velcí podporovatelé Donalda Trumpa a Izraele. Takže levicově liberální vizi DCU nechtějí. Gunn a Safran museli být donuceni odejít, a na jejich místo byl dosazen bývalý marvelovský producent, který leze do podcastů amerických křesťanských nacionalistů a hlásá v nich, že chce vytvářet superhrdinské filmy pro křesťanské publikum. Přeloženo, pro křesťansky nacionalistické publikum. Tudíž budoucnost DC je zase zpečetěna. Teď ho vede někdo, kdo chce, aby Superman byl SuperMAGAman. Protože chudáci křesťani v červených čepičkách, věřící v druhý příchod kristaježíšepána v podobě Epsteinova bestieho momentálně se nacházejícího v Bílém domě, nemají už žádné superhrdinské filmy, na které by koukali. Cílem je tedy gentrifikovat a pokřesťanštit mnohé původně židovskými ateisty vytvořené komiksové postavy; co Snyder před desetiletím nezrandyánštěl, to bude pokřtěno. A o takový DC svět nemám zájem.

James Gunn, do dnešního dne co-CEO DC Studios, s hercem Davidem Corenswetem při natáčení filmu Superman (2025). Zdroj: Digital Spy

Víte, co mě štve? Že tato verze hraného DC světa měla takový potenciál, a ten byl v podstatě zahozen jen krátce po jejím začátku. Možná si říkáte: "No, ale vždyť ten nový týpek, který bere studio od Gunna a Safrana, nebude franšízu rušit. Série bude pokračovat!" No jo, jenže pod jeho taktovkou. A bude se do ní promítat jeho politika. A politika Ellisonových. A to jsou prostě fašouni. Dnes večer jsem se na jedné ze sociálních sítí setkal se satirickým příspěvkem, podle něhož se Superman ve filmu Muž zítřka (Man of Tomorrow), který vyjde příští rok, přidá na stranu Boravie a pomůže jí dobýt Jarhanpur. Takového Supermana by Ellisonové jistě rádi. 

Superhrdinský žánr má miliony různých problémů, ale lze si jej užít, bourá-li mantinely. Latcham určitě nemá vizi, která je bude bourat nadále. Ze všeho, co o něm zatím víme, vyplývá, že to je člověk s hodně zpátečnickým pohledem na svět. DC bylo chvíli v suchu pod Gunnem a Safranem (jistě, nic nebylo perfektní - vždyť vzpomeňme na Toma Kinga... to je opravdu sociopat). Jenže teď je zase pod krupobitím. A nejspíš vždycky bude. Můj zájem o něj v důsledku toho dosti poklesl.

neděle 8. listopadu 2026

The Desert Bones | Kniha týdne

Máme 8. listopadu, jenž je nedělí, a to samozřejmě na blogu Blogorgonopsid znamená den vydání další, tentokrát již 47. části projektu Kniha týdne! Publikace, které jsem věnoval pozornost v uplynulém týdnu a kterou vám v tomto příspěvku představím, má čistě paleontologickou a paleoekologickou tématiku, takže článek o ní na tento blog nepochybně patří (ale ne, že by sem ostatní články občasně i na jiná témata nepatřily). Předchozí paleoliteraturou, se kterou jsem vás v rámci Knihy týdne seznámil, jsou knihy Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, The Fossil Hunter od Shelley Emling, When the Sahara Was Green od Martina Williamse, Fossil Frogs and Toads of North America od J. Alana Holmana, Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo od Vratislava Mazáka, Putování s dinosaury od Tima Hainese, Dějiny planety Země od Stephena Jaye Goulda, Michaela Bentona a jejich kolegů, Tak jako dinosauři od Erica Buffetauta a Dinosauři - Velká kniha objevů od Darrena Naishe. Dnes vás seznámím s knihou zaměřenou na křídovou faunu severní Afriky.

The Desert Bones (česky Pouštní kosti) s podtitulem The Paleontology and Paleoecology of Mid-Cretaceous North Africa (Paleontologie a paleoekologie středně křídové severní Afriky) je kniha britského paleoekologa a paleobiologa Jamala Ijouihera, vydaná nakladatelstvím Indiana University Press v listopadu 2022. Jde o zevrubnou publikaci poskytující seriózním zájemcům důkladný úvod do poznávání severoafrické fauny a flóry nejstaršího chronostratigrafického stupně svrchní křídy, cenomanu, z doby před asi 100,5 až 93,9 miliony lety, a o jednu z nejdůležitějších nedávno vydaných knih o africké paleontologii. Jamale Ijouiher, který je uznávaným specialistou na africké neptačí dinosaury a předním světovým odborníkem na severoafrickou paleobiotu, v této knize čtenářům poskytuje vyčerpávající výčet všech dobře i málo známých zástupců severoafrické cenomanské bioty, ať už jde o nejslavnější z tamních dinosaurů, jako jsou rody Spinosaurus, Paralititan, Ouranosaurus, Deltadromeus, Carcharodontosaurus, Rugops nebo Bahariasaurus, tak o tehdejších nepříliš dobře známých rybách, obojživelnících, šupinatých plazech a krokodylimorfech či o různorodých rostlinách. Většina druhů, o nichž shrnuje informace vycházející z pečlivě citovaných odborných článků, je navíc v knize přivedena k životu brilantními barevnými malbami předních paleoilustrátorů naší doby, Joschui Knüppeho (který je zodpovědný za nejvíce rekonstrukcí v knize) a Andreye Atuchina. The Desert Bones však není jen odbornou encyklopedií; zájemci se v ní dozví také základní informace o cenomanských ekosystémech v severní Africe a o geologických souvrstvích onoho regionu, díky čemuž bude tato kniha lákavá i pro širší zájemce o geologii. Pro mne osobně jako zájemce o fosilní faunu, a zvláště pak fosilní obratlovce, je ovšem nejzajímavější ta nejdelší kapitola této knihy, zaměřená právě na ně. The Desert Bones je skvělou publikací pro všechny, kteří se pohnuli z populárně naučné literatury k odbornějším textům; pro všechny, kteří si chtějí udělat opravdu ucelený obrázek o tom, co se o cenomanských ekosystémech severní Afriky ví; a pro paleoartisty a tvůrce dokumentárních pořadů, kteří chtějí oblíbené severoafrické dinosaury vyobrazit v prostředí autentické flóry a fauny. Dalšími knihami Jamala Ijouihera je šestasedmdesátistránková publikace Travels Through Cretaceous Africa (Cesty křídovou Afrikou), vydaná v dubnu 2025, a takřka pětisetstránková publikace Finding the Lost World (Hledá se Ztracený svět), z loňského listopadu, zaměřená na nejslavnější dinosauří román Arthura Conana Doyla.

Přední obálka knihy The Desert Bones, vydané akademickým vydavatelstvím Indiana University Press v roce 2022. Zdroj: Indiana University Press

Od mala jsem byl fascinován středně křídovou faunou severní Afriky. A který vážnější zájemce o pravěkou přírodu a zvláště o fosilní obratlovce vůbec středně křídovou faunou severní Afriky fascinován nebyl? Vždyť tam tehdy, před těmi zhruba 100 až 93 miliony roky, žil největší teropodní dinosaurus, kterého dosud věda zná. Spinosaurus aegyptiacus - ten, který nebyl na seznamu InGenu, nebo jak to kdysi napsal jeden fotograficky nadaný blogerský kolega, Hammondovo malé špinavé tajemství. Tohle úžasné čtrnáctimetrové zvíře s výraznou zádovou "ploutví" bylo v realitě mnohem zajímavější, než hladová bestie z Jurského parku 3 (Jurassic Park III), která ho tolik proslavila v populární kultuře, a čím dál častěji je subjektem kvalitních dokumentárních pořadů s paleontologickou tématikou. Loni jsme, usazeni na kraji židlí a křesel, s napětím sledovali příběh spinosaura Sobeka ve druhé epizodě dle mého úsudku velice podařeného Putování s dinosaury 2 (Walking with Dinosaurs 2), a letos se zase tento úžasný dinosaurus objevil ve velkodokumentu Dinosauři (The Dinosaurs) od Silverback Films na Netflixu. Spinosaurus je určitě největším lákadlem takřka sto milionů let zmizelého světa, který je, upřímně řečeno, o dost zajímavější, než nějaké pyramidy. Navíc je to zvíře stále plné tajemství, a letos paleontology popsaný Spinosaurus mirabilis, o kterém jsem napsal článek v únoru, je důkazem toho, že ho ještě pořád dost dobře neznáme - což je pro vědce, kteří se spinosaurem zabývají, včetně Paula Serena a Nizara Ibrahima, určitě velmi potěšující, neboť vědí, že mají zajištěnu práci na mnoho dalších roků. Ale Spinosaurus byl samozřejmě jen jedním z mnoha tehdejších dinosaurů a širší fauny, která by do severní Afriky nalákala vážného zájemce s ne zrovna povrchními znalostmi, vybaveného strojem umožňujícím cestování v čase. S mnoha zástupci tehdejší bohaté fauny, ale také flóry, vás populárně naučné televizní a streamovací dokumenty neseznámí - zato se s nimi seznámíte v knize The Desert Bones. Nebudete litovat, když po ní sáhnete. Osobně ji musím vřele doporučit.

Na tuto publikaci mě poprvé před nějakou dobou upozornil web The Inquisitive Biologist. Jeho autor napsal recenzi The Desert Bones loni na podzim, kdy věnoval pozornost i dalším paleoknihám; předtím psal také o knize The Lost Dinosaurs of Egypt (Ztracení dinosauři Egypta) od Williama Northdurfta a jeho kolegů, vydané už v roce 2002. Minimálně tehdy jsem už věděl, že bych se na The Desert Bones rád podíval, a konečně jsem k této knize dostal v týdnu od pondělí 2. listopadu do neděle 8. listopadu 2026 (a ač vás to možná tolik nezajímá, mám ji spojenu se svou letošní preventivní zubní prohlídkou, která mimochodem dopadla velmi dobře... takový chrup by mi možná i ten nejdravější Spinosaurus záviděl). Pro začátek s vámi však musím sdílet jednu důležitou informaci - toto není kniha na jediný týden. Asi žádná akademická publikace takového rozsahu vlastně není knihou na jeden týden. Přesto jsem rád, že jsem z ní přečetl značnou část; protože její většinu tvoří popisky rostlin a zvířat, přeskočil jsem spoustu stran. Autor webu The Inquisitive Biologist to vystihl trefně, když uvedl, že The Desert Bones není jako populárně naučná kniha, kterou zhltnete za jediné odpoledne. Do značné míry jde vlastně o katalog druhů, ne ovšem tak technického charakteru, jako třeba publikace The Fossil Frogs and Toads of North America, které jsem věnoval pozornost během Žabího týdne 2026. Obrovsky chci na The Desert Bones ocenit přehlednost textu, stručnost popisků, velké množství vybraných druhů (včetně těch, o kterých se toho ví jen velmi málo; a přesto v ní na vás jinak těžko dostupné informace o nich čekají) a v neposlední řadě veliké množství doplňujících obrazových materiálů, z nichž naprostou většinu zpracoval Joschua Knüppe, který už mnoho let pravidelně dělá Paleostream (jak určitě zájemci o paleoart dobře vědí). Je to přehledná kniha, kterou můžete kdykoli prolistovat, a kdykoli si doplnit obrázek toho, co v pozdější severní Africe ve střední křídě žilo. Nedocenitelně přínosná kniha.

The Desert Bones má rozsah 326 stran, přičemž samotný text knihy s mnoha obrazovými materiály zabírá 253 stran. Spolu se čtyřstránkovým Úvodem ji tvoří 8 kapitol. První z nich, The Paleoenvironments and Stratigraphy of North Africa (Paleoenvironmenty a stratigrafie severní Afriky), poskytuje čtenářům informace severoafrické křídové geologii, s údaji o jednotlivých známých a dobře či méně dobře prostudovaných souvrstvích v Egyptě, Libyii, Alžírsku, Tunisku a Maroku. Druhá, The Flora of North Africa (Flóra severní Afriky), je paleobotanickou kapitolou, a autor v ní čtenáře seznámí s širokou paletou fosilních rostlin, které v oné době v této části světa žily. Třetí kapitola, The Fauna of North Africa: Invertebrates (Fauna severní Afriky: Bezobratlí), zabírá dobrou čtyřicítku stran, a představuje zevrubný výčet různorodých bezobratlých, od amonitů přes korýše až po fosilní hmyz, se kterými byste se v mořských i suchozemských ekosystémech severní Afriky v cenomanu setkali. Čtvrtá kapitola, The Fauna of North Africa: Vertebrates (Fish) (Fauna severné Afriky: Obratlovci - ryby), je zaměřena na paryby a ryby, od známého onchopristise přes různorodé žraloky po mawsonie a dvojdyšné ryby. V páté kapitole, The Fauna of North Africa: Vertebrates (Tetrapoda) (Fauna severné Afriky: Obratlovci - čtvernožci), se čtenáři seznámí nejen s paletou severoafrických dinosaurů ze střední křídy, včetně už mnohokrát zmíněného spinosaura, ale také s tehdejšími krokodyliformy, želvami, hady - včetně možná až pětimetrového rodu Simoliophis - a pterosaury. Následuje kapitola North African Ecology (Severoafrická ekologie), ve které se dozvíte o tom, co se k roku 2022 vědělo o cenomanských korálových útesech v Alžírsku, mangrovových lesích v Egyptě a celkově o fungování tehdejších ekosystémů a roli jednotlivých druhů v nich. Sedmá kapitola, The March of the Oysters (Pochod ústřic), je zaměřena na migrace mořských bezobratlých (mlžů, lasturnatek a ježovek), šupinatých a dinosaurů ze severní Afriky do jiných částí světa nebo naopak v průběhu cenomanu. A konečně osmá kapitola, The Cenomanian Mass Extinction (Cenomanské masové vymírání), pojednává o oceánské anoxické události na hranici cenoman-turon, během které se z naší planety vytratilo okolo 26 % mořských organismů, a z řad obratlovců zcela zmizeli například ichtyosauři. Strany 257 až 262 tvoří doplňující seznam plžů, ježovek, mlžů a dalších organismů z cenomanu severní Afriky. Jak jsem již uvedl, kniha je bohatě ilustrována především barevnými malbami Joschui Knüppeho, nechybí ale ani řada fotografií fosilií z různých zdrojů.

Malé hejno ammonotidů rodu Baculites, jehož zástupci žili před 95 až 65 miliony let, nápadně podobných nepříbuzným prvohorním orthoceridům. Zdroj: dolevfab

sobota 7. listopadu 2026

Autumnwatch: Nová Anglie - Pestrobarevní ptáci a rozbor soví pelety

Pestrobarevní ptáci a rozbor soví pelety. V roce 2018 byl Autumnwatch v jednom ohledu vyjímečný - nebyl totiž natáčen ve Spojeném království, ale za Atlantikem, na východě USA, kde je podzim (Američany nazývaný "fall") vskutku nejspektakulárnějším. Tým měl základnu poblíž Holderness v americkém státě New Hampshire, kypějícím avifaunou. V tomto segmentu nás legendární moderátorské duo Chris Packham a Michaela Strachan seznámí s několika pestrobarevnými ptačími obyvateli Nové Anglie. Poté, co se Chris pokochá svým losím kalendářem, ze kterého se stal vracející se žert tehdejší série, a Michaela si zavaří na velký problém, když kalendář odhodí na moknoucí lesní půdu, uvidíme některé opeřence lákané k ptačímu krmítku v lese. Po krátkém a neidentifikovatelném záblesku per před kamerou se ukáže sojka chocholatá (Cyanocitta cristata), ládující se semeny v přítomnosti veverky popelavé (Sciurus carolinensis). Další je na řadě samec hýla nachového (Haemorhous purpureus) s jasně růžovou hlavou, takového ekvivalentu evropského zvonka zeleného (Chloris chloris). Z ptáků, kteří se rozhodli neukázat v přímém přenosu, dále uvidíme sýkoru černohlavou (Poecile atricapillus), která v novoanglickém lesním ekosystému vyplňuje podobnou niku, jako evropská sýkora lužní (Poecile montanus) nebo sýkora babka (Poecile palustris). Nejpůsobivějším a nejbarevnějším ptákem Nové Anglie je bezpochyby kardinál červený (Cardinalis cardinalis), jehož samci jsou jasně červeně zbarveni. Další je v ptačí přehlídce na řadě brhlík běloprsý (Sitta carolinensis), dosahující o dost větší velikosti, než brhlíci z evropského kontinentu. Jako posledního uvidíme puštíka proužkovaného (Strix varia), ekvivalent evropského puštíka obecného (Strix aluco), který se týmu ukázal zhruba hodinu před začátkem živého vysílání (tedy zhruba ve dvě hodiny odpoledne). Tento jedinec byl zachycen při vyloučení pelety neboli vývržku, a Chris a Michaela jej pak v přímém přenosu rozebrali, aby zjistili, co tato sova požírala. Chris ve volném čase rozebíral soví vývržky už v dětství, takže ví, jak tuto práci provést co nejrychleji. V peletě nalezne několik kostí jakéhosi hlodavce, zřejmě čipmanka východního (Tamias striatus), byť identifikace nebude moci být provedena s přesností, neboť vývržek neobsahuje lebku!

Klip z první epizody naučného pořadu Autumnwatch: Nová Anglie (Autumnwatch: New England) od BBC Studios Natural History Unit, vysílaného na britské televizní stanici BBC Two na podzim 2018.

pátek 6. listopadu 2026

Obrázek týdne 6. 11. 2026

V neděli nám začal jedenáctý, tedy předposlední měsíc letošního roku. A než jsme se naděli, pracovní týden je u konce a máme tu páteční večer, kdy tradičně na můj blog musí zamířit další příspěvek do obrázkové rubriky. Tentokrát s vámi chci sdílet asi nejpopulárnější letošní dílo paleoumělce Patchanopa Boonsaie, vystupujícího pod přezdívkou Draconos Takeji, který se jinak věnuje i malbě v žánrech spekulativní biologie, fantasy a anime. Co si o tomto obrázku myslíte? Opravdu povedený, že?


Popisek k obrázku: Ohromný, celých 27 metrů dlouhý sauropod Nagatitan chaiyaphumensis natahuje svůj enormně dlouhý krk k vysoko se nacházejícím, ozeleněným větvím jediného místního titána, který ho převyšuje, a je připraven si z nich něco málo utrhnout. Život v suché údolní nivě není lehký pro jakéhokoli živočicha, a přestože se dospělý Nagatitan se svou ohromnou délkou a hmotností závratných 26 tun nemusí bát prakticky žádného predátora, stále má jednoho úhlavního nepřítele - hlad. Jeho "teplokrevné" tělo vyžaduje, aby za den přijal tuny rostlinné potravy, a tak se tento gigant zastavuje téměř u každého velkého stromu a zčísá z něj, co se dá. Čas od času mu pak zakručí v břiše, a z opačného konce - ne tedy doslova - jeho těla pak vyjde ven natrávená, ne zrovna vábná hromada pozbylá svěží zelené barvy, kterou měl ten listový materiál před vstupem do nagatitanových úst. Až tento jedinec skončí z okusováním větví, přebrodí mělkou řeku, ve které a kolem které to kypí dalším životem. Nepříliš daleko od něj se nachází rybožravý spinosaurid Ichthyovenator laosensis, až 10 metrů dlouhý karnivor, který má právě spadeno na nemalou rybu, jež se mihla pod rozkvetlými lekníny. Mezi ichthyovenatorem a nagatitanem je usazen notosuchián Khoratosuchus jintasakuli, a chladí si ocas ve vodě. Dále v pozadí vidíme uprostřed stromořadí 9 metrů dlouhého dravce ze skupiny carcharodontosaurů, patřícího k druhu Siamraptor suwati. To je zvíře, které by našemu nagatitanovi ještě před pár lety, když byl o pár metrů kratší, mohlo nahnat pořádný strach - a nahnalo by mu ho i dnes, kdyby se náhodou pohybovalo v dobře organizované lovecké tlupě. Tato scéna se odehrává v místech, z nichž bude jednoho dne severovýchodní Thajsko s pozoruhodným souvrstvím Khok Kruat, před 115 miliony let. Letos popsaný Nagatitan je již 14. pojmenovaným thajským dinosaurem.

O nagatitanovi jsem psal v červenci; byl jedním ze tří sauropodů, které jsem vám představil v příspěvku Seznámení se třemi nově popsanými sauropody z jara a léta 2026. Jen malá asociace - tento dinosaurus je pojmenován podle Nágy z jihoasijských a jihovýchodoasijských mytologií, ale ve mě slovo "naga" vyvolává asociaci s Nágálandem, indickým regionem, ve kterém se odehrává nejnovější film s Douglasem Henshallem, skotským hercem, který ztvárnil oblíbenou postavu profesora Cuttera v Pravěk útočí (Primeval). Jde o snímek Angh, a zkoumá vymazání kultury a domorodé identity, o které Nágáland připravil kolonialismus.
Co dalšího můžete na tomto blogu očekávat? Rád bych se vrátil k rubrice Videa, neboť mám pro vás vybraných pár pěkných úryvků z jednoho dobrého naučného pořadu o přírodě - hádejte, z kterého! Jinak v neděli vyjde 47. část projektu Kniha týdne. Nadále platí, že chci v dohledné době produkovat hlavně příspěvky s paleontologickou tématikou.

čtvrtek 5. listopadu 2026

Další nový megaraptor, Rinconraptor z Argentiny!

Před takřka třemi týdny, v sobotu 17. října, jsem vás na tomto blogu informoval o vůbec prvním evropském zástupci kladu Megaraptora, druhu Invictictibellatrix amberina z anglického ostrova Wight. To byl sám o sobě významný objev, neboť poskytl vhled do evoluce této skupiny teropodů v době zřejmě nepříliš dlouho předcházející jejich šíření na jižní polokouli. Vypadá to, že megaraptoři, dovolíte-li mi tu anglickou frázi, "can't catch a break". Jen co na seznam zástupců této větve přibyl nově popsaný druh, hned se o svých pět minut slávy ve smršti dinosaurologických objevů hlásí další. Tentokrát jde o zástupce čeledi Megaraptoridae, který se vyskytoval na území pozdější Argentiny před 83 miliony lety. V říjnu tohoto roku publikoval odborný časopis Palaeontologia Electronica článek paleontologa obratlovců Ariela H. Méndeze z Centro Nacional Patagónico a jeho kolegů, kteří v něm na základě exempláře sestávající z spodní části levé pažní kosti, fragmentu pravé holenní kosti, deseti ocasních obratlů a vidličné kosti popsali druh Rinconraptor pipoae. Všechny tyto pozůstatky byly rozmístěny na území o asi 4 čtverečních metrech v lokalitě Cerro Overo asi 50 kilometrů jihozápadně od města Rincón de los Sauces v severoargentinské provincii Neuquén, a pocházely z geologického souvrství Bajo de la Carpa, jež je středně santonského až pozdně santonského stáří (je tvořeno horninami datovanými do doby před 86 až 83 miliony let). Kromě fragmentu holenní kosti se všechny ostatní části exempláře nacházely na zemském povrchu, vyproštěny z pevného sevření geologické minulosti naší planety. Není asi třeba zastavovat se u významu rodového názvu tohoto dinosaura, určitě je však dobré zmínit, proč nese druhové přízvisko pipoe. Autoři popisu rozhodli, že jím tento druh poctí doktorandku Lauru Pipo, která byla asistentkou výzkumného týmu, jenž exemplář nalezl. Rinconraptor je nyní 10. přírůstkem na seznam známých megaraptoridů, a 15. zatím známým zástupcem kladu Megaraptora.

Rinconraptor ve své pozdně křídové patagonské domovině. Rekonstrukce od Huga Valdéze převzatá z Paleo Page na Facebooku

Za života byl tento masožravý teropod zhruba 7 metrů dlouhý; autoři studie počítají s délkou 6 až 8,5 metru. Byl to středně velký až velký zástupce kladu megaraptorů, a svou patagonskou domovinu sdílel se středně velkými až velkými teropody z čeledi Abelisauridae. Konkrétně šlo o 3,5 metru dlouhý druh Llukalkan aliocranianus a o 5,6 metru dlouhý druh Viavenator exxoni. Mohl si s nimi konkurovat, anebo je možné, že tito masožravci obývali své vlastní ekologické niky, a o zdroje potravy soupeřili jen málokdy. Dále souvrství Bajo de la Carpa vydalo také pozůstatky megaraptorida druhu Tratayenia rosalesi, vědecky popsaného v roce 2018, který byl až 8 metrů dlouhý. Všichni tito středně velcí až velcí masožravci spolu žili v semiaridním, polosuchém prostředí, navíc ještě se sauropody rodů Bonitasaura a Overosaurus, ptačím dinosaurem Patagopteryxem či alvarezsauridem rodu Achillesaurus. Ekosystém, o kterém mají odborníci nemálo svědectví z lokalit Cerro Overo a La Invernada, byl na velké dinosaury bohatý. Popis rinconraptora je dalším dílečkem do skládačky, která nejen paleontologům, ale nám všem se zájmem o pravěkou přírodu poskytuje lepší, detailnější představu o tom, jak ten ekosystém vypadal. 

Zdroje informací pro tento příspěvek:
Rinconraptor (Wikipedia)

Nejčtenější