Dnešním den začíná březen, měsíc, který už mají někteří z nás určitě spojený s emergencí herpetofauny. A právě v duchu jedné složky herpetofauny se bude nést 24. část projektu Kniha týdne, v rámci něhož vás každou neděli seznamuji s publikací, kterou jsem četl v minulém týdnu nebo jsem se v něm k ní vrátil po přečtení dříve. Předchozí části této série
se týkaly knih Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina, My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall, Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown, Ve stínu člověka od Jane Goodall, The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling, Transient Landscapes of Ellen E. Wohl, The Companion Species Manifesto od Donny Haraway, When the Sahara Was Green od Martina Williamse a
The Trouble with Ancient DNA od Anny Källén. Tentokrát vám představím klasiku o mé oblíbené skupině šupinatých, o hadech!
Zvířata celého světa: Hadi je kniha o beznohých plazech z podřádu Serpentes a řádu šupinatých (Squamata), kterou napsal český zoolog a popularizátor přírodních věd doktor Jiří Felix, a jež byla vydána Státním zemědělstvím nakladatelstvím v Praze roku 1978. Jedná se o třetí svazek třináctidílné série Zvířata celého světa, která vznikala pod vedením zoologa a bývalého ředitele pražské zoologické zahrady Zdeňka Veselovského. Tato kniha seznamuje čtenáře s rozmanitostí hadů, s ekologií rozličných druhů, se způsoby, jakými se brání svým nepřátelům, s hadími jedy a jejich účinky na člověka v případě uštknutí, se smysly hadů, s historií výzkumu jejich rozeklaných jazyků, Jacobsonova orgánu nebo tepločivných jamek, či s nebezpečími, se kterými se hadi potýkají ze strany člověka, a to kvůli lovu pro maso a kůži. Představuje čtenářům také hadí taxonomii v podobě, jaká byla platná v době vydání této publikace (pro zájemce o hady může být zajímavé srovnat současný taxonomický systém hadů s tím z konce 70. let), některé báje a legendy o hadech z různých částí světa, vztah domorodého obyvatelstva různých zákoutí naší planety k těmto plazům, a obsahuje také informace o jejich rychlosti, rozmnožování, imunitě a náchylnosti člověka k různým hadím jedům, způsobům pohybu hadů či jejich rozšíření po souši i oceánech planety Země. Zvířata celého světa: Hadi je kniha o 156 stranách, přičemž její textová část zabírá 121 stran. Je to tedy stručná, ale výstižná, historicky hodnotná a dnes stále velice příjemná úvodní četba o hadech, a ačkoliv některé starší domněnky nebo poznatky byly už překonány, musím ji hodnotit kladně a určitě ji mohu doporučit. Jiří Felix, rodák z Velké Chuchle a vystudovaný zoolog z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, působil mezi lety 1990 až 2004 jako zastupující ředitel v Zoo Praha. Po jeho zesnutí v roce 2008 po něm zůstal hodnotný odkaz v podobě populárně naučných knih, mezi nimiž jsou Příběhy z pražské zoo (1972), Savci - naši nejbližší příbuzní (1990), Ptáci v zahradě a na poli (1975) či Ještě žijí... (1977). Do série Zvířata celého světa přispěl dále také jejím třináctým svazkem, Ještěři (1988).
Přední obálka knihy
Zvířata celého světa: Hadi, vydané Státním zemědělstvím nakladatelstvím v Praze roku 1978. Zdroj:
Antikvariát Olomouc
Hadi patří mezi má nejoblíbenější zvířata. Ačkoliv první skupinou zvířat, které jsem v dětství propadl, byli ti zdaleka nejúspěšnější obratlovci vůbec, všichni ti roztodivní zástupci kladu Dinosauria, jehož opeření zástupci i v dnešním světě co do počtu druhů převyšují savce, v určité části mých formativních let se k nim přidali i tito beznozí šviháci všech různých barev a velikostí, na něž jsem zvláště v jednu část svého života, v tom hadím období (které však, nebojte se, nikdy neskončilo!), nedokázal přestat myslet. Velký podíl na probuzení mé lásky k hadům měli mí oblíbení průvodci televizními dokumenty o přírodě, zejména Nigel Marven (Ten Deadliest Snakes), Steve Irwin (The Crocodile Hunter), Jeff Corwin (The Jeff Corwin Experience), Austin Stevens (Snakemaster), Steve Backshall (Deadly 60), Niall McCann (The Biggest and Baddest) a další, jejichž vzdělávacímu hraní si s hady jsem dosud nepřestal věnovat pozornost. Pamatuji si na první chvíli, kdy jsem ve svých jedenácti držel v rukou užovku červenou, a cítil jsem každý pohyb svalu v jejím nádherně zbarveném těle. Moment, kdy jsem zahlédl svou první užovku obojkovou vůbec, si vybavuji, jako by nastal dnes odpoledne, pár hodin předtím, než jsem usedl k počítači s cílem napsat tento článek - a přece je to už taková spousta let! Za svého vyrůstání jsem rád četl knihy o hadech, rád jsem o těchto plazech psal na svůj blog (a rád tak samozřejmě činím dodnes!), rád jsem je vždy vídal jak venku, tak v teráriích zoologických zahrad a akvárií a ve vitrínách muzeí. Kolem sebe a hadů mohu namalovat srdíčko.
Svazek Hadi ze série Zvířata celého světa se mi dostal do rukou před mnoha lety, kdy mi jej daroval můj táta, dobře si vědomý mého zájmu o tyto a jiné živočichy, se kterým jsem se zvláště před rodinnými příslušníky nikdy ani trochu netajil. Možná proto, že jsem během svého vyrůstání nabyl spoustu znalostí o hadech z dalších knih a dokumentárních pořadů výše jmenovaných filmařů a přírodovědců, dlouho jsem se k jejímu úplnému přečtení nedostal, tedy až do týdne mezi 23. únorem a 1. březnem 2026. Je to jedna z těch publikací, které mám doma, a které jsem si vážně chtěl léta přečíst, ale z různorodých důvodů (a hlavně kvůli jiné četbě) jsem se k nim nedostal. Projekt Kniha týdne se nyní stal mou malou omluvou pro návrat "back to basics", a co by člověk nečekal... v této knize jsem našel informace o historii výzkumu některých hadích schopností, například schopností chřestýšovitých (Crotalinae) vnímat tepelné změny v okolí, o kterém jsem si vlastně nikdy dříve nic nevyhledával (tím myslím onen výzkum ze 30. let minulého století, nikoliv samozřejmě funkci tepločivných jamek). Četba knihy Zvířata celého světa: Hadi pro mě byla oddychová, osvěžující a dokonce bych si dovolil tvrdit, že i nostalgická v tom nejlepším smyslu slova - ne proto, že bych si nad některými informacemi pokyvoval hlavou s připomínkou něčeho, na co jsem měl někdy zapomenout (hadi jsou tak fascinující, že nikdy nezapomenete nic, co jste se o nich naučili!), ale díky novému zamyšlením se nad podmanivostí těchto zvířat a jejich nekonečném kouzle (a to jsem člověk, co se, čím je starší, takovému vyzdvihujícímu jazyku snaží vyhýbat). Určitě je to i mou láskou ke starším popularizačním publikacím, kterých mám doma pěknou sbírku a které mě baví pročítat. Knihu pana doktora Felixe o hadech prostě musím pochválit, a rád vás nyní seznámím s jejím obsahem.
Tato publikace má 8 kapitol, doplněných pak ještě o Přehled zástupců jednotlivých skupin hadů a jejich rozšíření a krátký, dvoustránkový seznam literatury. První kapitola, O hadech všeobecně, začíná na straně 7 a zabírá celkem čtyři strany, přičemž v podstatě čtenáře stručně uvádí do tématu této knihy. Následuje kapitola Systematický přehled hadů, která může být, jak už bylo uvedeno výše, zajímavá zvláště pro ty, kteří si rádi srovnají taxonomii hadů na konci 70. let s tou dnešní (podstatných změn pár nastalo, o čem se více rozepíši v nižších odstavcích). Třetí kapitola, Tělesná stavba a rozmnožování hadů, pokrývá strany 17 až 28, a stále ji podle mě lze vnímat jako součást delšího úvodu, seznamujícího čtenáře s touto skupinou plazů. Čtvrtá kapitola nese název Kde všude se hadi vyskytují, a poskytuje informace o distribuci hadů na naší planetě a o limitech jejich rozšíření. Pokrývá strany 29 až 34. Pátá kapitola, Hadí jed a jeho účinky, má již 45 stran, a poskytuje informace o tom, jak se běžně jedy hadů dělí na jednotlivé kategorie, a rovněž tak o účincích hadího jedu na člověka v případě uštknutí, s informacemi o tom, co při takové nehodě dělat (postup ale nemusí být stoprocentně aplikovatelný v současné době). Šestá kapitola, Smysly a vlastnosti hadů, pak zabírá strany 81 až 102. Kapitola sedmá, Čím se hadi živí, čtenáře informuje o různých potravních specializacích této masožravé skupiny šupinatých, a poslední kapitola, Nepřátelé hadů, na posledních 18 stranách poskytuje vhled do světa predátorů hadů a do lovu hadů člověkem. Čtivý text doplňuje řada obrazových materiálů, od schémat hadích lebek a jedových aparátů přes perokresbové rekonstrukce starých maleb hadů až po černobílé i barevné fotografie, z nichž některé zabírají půl stránky, jiné přímo celou stránku.
První kapitola, O hadech všeobecně, tvoří necelé čtyři strany, jejichž text je doplněn trojicí obrázků. Hned na první straně textu knihy, tedy straně sedmé, se nachází replika Héraklova boje s vodním hadem Hydrou ze starořecké nádoby. Na další straně je umístěna replika staré indiánské rytiny ze Střední Ameriky, na níž bůh ohně s dlouhou dýmkou v ústech drží oběma rukama mohutného hada, a konečně na straně třetí se pak nachází černobílá fotografie australské krajty hnědé. Doktor Felix uvádí knihu těmito slovy: "Neznáme jiné zvíře, kterému by lidská obrazotvornost přisuzovala tolik nadpřirozených vlastností jako hadům. I studovaný člověk často věří všemu, co o hadech slyšel, zvláště od domorodců v tropických krajích, u nichž je postoj k hadům po staletí stejný a dodnes se nezměnil. Lidé věří více bajkám o těchto zvířatech a přitom je skrytý život hadů často mnohem zajímavější, než by ho dovedla vybájit fantazie. Neznalost hadů a jejich biologie uvádí mnohdy lidi do panické hrůzy už při pouhém jejich spatření a mnozí lidé cítí k těmto tvorům bezdůvodný odpor právě proto, že o nich mají zkreslené představy." Je naprostou pravdou, že fakta o hadech jsou mnohem zajímavější, než některé příběhy, zvláště pak podle mě příběhy dobrodruhů z globálního severu, kteří zvláště v kolonialistických časech často vymýšleli báchorky o osmnáctimetrových hadech a chlubili se, jak je s radostí postříleli. Souhlasím s doktorem Felixem, neznalost hadů je podle mého názoru hlavním pilířem ofiofobie (nepřirozeného strachu z hadů); ostatně jakákoli fobie, jakýkoli panický strach nebo nesnášenlivost, vychází vždy z nepochopení a nevzdělání. Právě proto je potřeba osvěta, vzdělávání co nejširší veřejnosti a vedení jejích jednotlivých zástupců k respektu vůči těmto zvířatům. Doktor Felix dále v této kapitole o roli hadů v různých mytologiích, od starořecké mytologie přes egyptskou po hinduistickou. Zmiňuje opeřeného hadího boha Quetzalcoatla z aztécké mytologie i hadí kulty různých kultur napříč Asií, Afrikou, Austrálií a Amerikou, jakož i hada ve znaku lékařství. Zmiňuje užití hadů v tradičním východoasijském lékařství (pověry o získání příjemného hlasu po vypití nápoje s hadím práškem atd.), ale i v moderním lékařství, které může využít hadího jedu ke skutečné léčbě.
Druhá kapitola, Systematický přehled hadů, uvádí, že podřád Serpentes tvoří "12 čeledí s asi 388 rody a 2700 druhy." Tyto údaje platily koncem 70. let, ale o osmašedesát let později se to má trochu jinak, tudíž si dovolím uvést zde čísla platná v současnosti. Hadi mají podle současných herpetologů a taxonomů 32 čeledí, které tvoří asi 3900 druhů. To už je značně větší počet. Jen infrařád Alethinophidia, do kterého patří všichni hadi kromě slepáků a slepanů, je tvořen 27 čeleděmi; slepáci a slepani tvoří infrařád Scolecophidia, v němž je obsaženo dalších 5 čeledí. Doktor Felix v roce 1978 uváděl jako jednotlivé čeledi hadů následující: slepákovité (Typhlopidae), slepanovité (Leptotyphlopidae), hroznýšovité (Boidae); které vydělil na hroznýše pravé (Boinae), krajty (Pythoninae) a čeledi Bolyeriinae a Loxoceminae, jejichž české ekvivalenty (bolyérovití a krajtovkovití) neuvedl; dále vinejšovité (Aniliidae), krátkorepovité (Uropeltidae), duhovcovité (Xenopeltidae), bradavičníkovité (Acrochordidae), užovkovité (Colubridae), korálovcovité (Elapidae), vodnářovité (Hydrophiidae), zmijovité (Viperidae) a chřestýšovité (Crotalidae). Když jsem se kdysi začínal zajímat o hady, systém byl už jiný, a vsadím se, že i tehdy by pro mě vidět chřestýšovité odděleny od zmijovitých bylo do očí bijící. Jen abych to doplnil; slepákovití a slepanovití (obojí byli zavedeni v 19. století) jsou dnes platné čeledi, ale do ifnrařádu Scolecophidia s nimi dále patří ještě Anomalepidae, Gerhopilidae a Xenotyphlopidae, přičemž druhá a třetí jmenovaná z těchto čeledí byly zavedeny v roce 2010. Co se někdejšího rozdělení hroznýšovitých týče, jednotlivé skupiny jsou dnes samozřejmě vedeny jako samostatné čeledi; tedy bolyérovití, krajtovkovití a krajtovití nejsou podčeleděmi hroznýšovitých. Čeleď užovkovitých v této knize autor dělí na užovky bahenní (Xenoderminae), užovky mnohozubé (Sibynophinae), užovky pravé (Colubrinae), šnekožrouty (Dipsadaniae), vejcožrouty (Dasypeltinae), vodnářky (Homalopsinae) a bojgy (Boiginae). Vodnářky jsou dnes samostatnou čeledí (Homalopsidae), to samé platí o bahenních užovkách (Xenodermidae). Velká změna přišla v roce 2010 vydělením některých dřívějších užovkovitých coby zástupců širší čeledi Lamprophiidae, zahrnující mj. africké "domácí užovky" (rody Boaedon nebo Hormonotus). Z té pak byla vydělena ještě třeba čeleď Prosymnidae. Co se týče vodnářovitých, ti jsou už řadu let vedeni jako jedna z podčeledí korálovcovitých, a zahrnují i suchozemské australské druhy, které k nim nemuseli být tradičně přidáváni v minulosti (ostatně autor v knize o vodnářovitých píše, že jsou to "mořští hadi"). Zkrátka hadí taxonomie se v průběhu desítek let změnila, a při čtení starší publikace, jako je tato, by měl být laický čtenář velice opatrný; návštěva neustále aktualizované stránky Snake na anglické Wikipedii pro něj bude jistě užitečná.
Třetí kapitolu, Tělesná stavba a rozmnožování hadů, začíná doktor Felix údaji o hadí kostře. O lebce uvádí: "Nejdokonalejší částí kostry je lebka, jejíž stavba má několik zvláštností. Především je to pohyblivé spojení kostí čelistních a k nim připojených kostí patrových, křídlových a šupinových. Spojení zajišťují silně roztažitelné vazy. Proto hadi mohou polykat i značně velkou kořist." Že hadi spodní čelist nevykloubují, ale mohou ji při polykání kořisti rozevřít díky tomu, že pravá a levá kost spodní čelisti nejsou pevně spojeny, ví snad každý. Dále autor píše o páteři a obratlech hadů, které dělí na trupové a ocasní, a poukazuje na to, že "žeber mají některé druhy hadů až 300." Může jich být ve skutečnosti i více, někteří hadi mají kolem 200 párů žeber, takže jednotlivých žeber by měli mít dvojnásobek - nejsem ale žádný expert na hadí kostru (některé popularizační internetové zdroje třeba uvádějí i číslo 600). O obratlech autor uvádí: "Počet obratlů včetně ocasních se pohybuje nejčastěji mezi 200 až 400, jen výjimečně je jichž méně nebo naopak více." To je pravda, někteří hadi tedy mají "jen" 175 obratlů, a zmije menší (Vipera ursinii) jich má dokonce "pouhých" 147, naopak více než 400 obratlů má málo hadích druhů. Dále je v úvodu této kapitoly pozornost věnována uspořádání vnitřních orgánů. V ohledu na redukci párových orgánů u většiny hadů autor píše: "U krajt, hroznýšů a slepákovců jsou však ještě vyvinuty oba plicní vaky, i když pravý je už delší." Tady bych si jen dovolil doplnit, že oba plicní vaky mají ještě krajtovky a vinejši (myslím si, že alespoň druhou jmenovanou mohl autor pro tehdejší úplnost uvést). Samčí pářící orgán je v této knize označen jako párový pyj nebo jako párový penis, nesetkáte se tu nicméně s označením hemipenis, který se dnes asi používá o dost častěji, než párový pyj (byť proti tomu českému označení nic nemám). V souvislosti s pářením hadů zmiňuje autor bajky o "svatbách hadích královen".
Kobra královská střeží své hnízdo s vejci v indickém Uttarakhandu. Zdroj:
The Rufford Foundation (autor fotografie: Jignasu Dolia)
Dále se v této kapitole doktor Felix zmiňuje i o péči některých hadů o nakladená vejce: "'Nejdokonalejší' péče o vejce je vyvinuta u krajt. Samice krajt klade kožovitá vejce, kterých bývá několik desítek, vzácnější až přes sto kusů. Kolem hromady nakladených vajec potom samice ovine své tělo a chrání vejce před chladem i před nepřáteli." Kromě dobře známé krajtí péče o vejce se pak vyjadřuje i ke stavbám hnízd kober královských, jejichž péče o nakladená vejce tímto způsobem je též něčím neskutečně fascinujícím: "Kobra královská si dokonce staví skutečné hnízdo z úlomků bambusových výhonků a lístků. Hnízdo je veliká kupa a materiál přináší samice ve smyčce přední části těla. Stavba má dvě patra; spodní část slouží jako komůrka pro vejce, v horním patře leží stočená samice a hlídá. V této činnosti ji střídá také samec." Doplňuje pak, že o vylíhlá mláďata se už dospělci kober královských nestarají. Co se vejcorodých a vejcoživorodých druhů týče, uvádí také informace o vejcích, snůškách a dobách inkubace vajec rozličných užovkovitých, včetně naší užovky hladké. V závěru části o rozmnožování hadů se dotýká ještě živorodosti některých druhů a skupin: "Pozoruhodné je, že naopak téměř všichni australští korálovcovití hadi jsou živorodí. ... Rovněž naprostá většina chřestýšovitých jsou hadi živorodí a 'rodí' obvykle kolem 10 až 15 mláďat. Ale i mezi chřestýšovitými najdeme výjimky, a tak například ploskolebec plantážní (Agkistrodon rhodostoma) klade do důlku 12 až 30 vajec, která pak samcie hlídá až do vylíhnutí mláďat, což je asi za 40 dní." Dalšími vzácnými chřestýšovitými, kteří kladou vejce, jsou pak také autorem nezmínění křovináři z rodu Lachesis, například proslulý bushmaster neboli křovinář němý. Úplný závěr třetí kapitoly se týká tzv. hadích tanců. Doktor Felix objasňuje původ příběhů o nich: "Tyto hadí 'hry' jsou ve skutečnosti projevem soubojů mezi samci. Souboje samců zmijí a chřestýšů se však odehrávají bez jakéhokoli krveprolití nebo újmy na zdraví jednoho ze soupeřů. Lze je přirovnat k rytířským turnajům." Velmi pěkné přirovnání.
Na úvod čtvrté kapitoly, Kde všude se hadi vyskytují, uvádí autor neuniknutelný fakt, a to že hady nalezneme na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy a polárních oblastí na severní polokouli. Nato píše o rozšíření suchozemských jedovatých hadů, jež ukazuje také doplňková mapa světa s vyšrafovanými oblasti, kde jedovaté hady nepotkáte (například arktická Kanada či Nový Zéland, na jehož pobřeží najdeme maximálně tak jistého dvoubarvého jedovatého mořského krasavce). Dalšími hady na řadě jsou hadi mořští; v odstavci jim věnovaném píše doktor Felix o rozdílech mezi zcela mořskými vodnáři a na souš se pravidelně vracejícími vlnožily. Kuriózní je, že zde vodnáře označuje za "příslušníky podčeledi Hydrophiinae", ačkoliv, jak už jsem uváděl výše, ve druhé kapitole vyčleňuje vodnářovité jako samostatnou čeleď. V tomto ohledu nicméně čtvrtá kapitola přežila test času, a je vlastně aktuální; vodnáři i vlnožilové (Laticaudinae) podle pozdější platnosti překlasifikovává na podčeledi elapidů. Dále píše o rozšíření sladkovodních hadů, přičemž nejprve se věnuje bradavičníkům, a poté užovkám bahenním a vodnářkám. Ze suchozemských hadů zmiňuje nejprve pouštní hady, mezi nimiž uvádí hroznýšky rodu Eryx, chřestýše a namibijské zmije zakrslé, dále se věnuje hrabavým hadům, přičemž zmiňuje slepany či opět hroznýšky rodu Eryx (ti mají k hrabání v písku uzpůsoben silný štítek na čumáku) a užovku štítonosou, a píše také o arboreálních čili stromových druzích. V jeho výčtu se dočteme například o psohlavci zeleném, mambě zelené či křovináři ostnitém; ten byl tehdy očividně řazen do rodu Bothrops, dnes si ho samozřejmě s křovináři aksamitovými asi asociovat nebudeme, vždyť je to nejvýznačnější druh rodu Bothriechis. Zmiňuje také proslulého jihovýchodoasijského hada schopného plachtění: "K zajímavým stromovým hadům patří asijská bojga zlatá (Chrysopelea ornata), známá také pod jménem 'létající had'. Samozřejmě že nelétá tak, jak si to někteří lidé představují, ale je schopna jakéhosi 'klouzavého letu'. Má k tomu účelu přizpůsobeny břišní šupiny, které jsou dost volné a široce přečnívají jedna přes druhou. Had může vtáhnout břicho dovnitř, čímž vznikne hluboká rýha, která slouží jako primitivní padák."
Dlouhá, pětačtyřicetistránková pátá kapitola,
Hadí jed a jeho účinky, může být pro laiky stále dobrým úvodem do světa jedovatých hadů, ovšem některé údaje, na které dále upozorním, je třeba brát s rezervou. Ve knize z konce 70. let se určitě nedočtete, že nejjedovatějším hadem na světě je taipan menší (
Oxyuranus microlepidotus), ale jeho místo zde typicky zaujme jistý vodnář. Ale popořádku. Doktor Felix v úvodu do této kapitoly uvádí zajímavé dobové statistiky: "
Každoročně jsou na celém světě uštknuty jedovatými hady desetitisíce lidí. Podle zpráv Světové zdravotnické organizace (WHO) umírá stále ještě každý rok na otravu hadím jedem 40 000 až 60 000 lidí, což je asi jedna desetina uštknutých. Z toho připadá nejvíce smrtelných případů na Indii (20 000 až 30 000), dále na jihovýchodní Asii a Jižní Ameriku." Jak se věci změnily?
WHO na svém webu uvádí čísla z roku 2023; v Asii je uštknutých každoročně na 2 miliony, ve východní Africe 435 000 až 580 000 lidí. Každoročně pak na následky hadího uštknutí zemře okolo 81 140 až 137 880 lidí. Zdá se tedy, že počet úmrtí za oněch skoro padesát let narostl. Zda tu hraje fakt to, že v dnešním světě jsou hadí uštknutí častěji nahlášena a léčena, a samozřejmě také nárůst počtu lidských obyvatel naší planety, to popravdě netuším, ale je to možné. Doktor Felix dále čtenářům představuje jednotlivé faktory hadího uštknutí - množství jedu, jeho účinnost, jeho specifičnost na různé typy živočichů a různou odolnost postižených osob. Uvádí i důležitost hadích jedů při léčení nemocí: "
V posledních letech se konají intenzivní výzkumy hadího jedu, zejména pro jeho využití ve farmacii. Dnes se například vyrábějí preparáty chřestýšího jedu proti epilepsii pod názvy 'Epileptasis' nebo 'Epilactin', z jedu zmije růžkaté se vyrábějí 'Vipratox' nebo 'Vipracutan', které se používají proti revmatismu..." Prezentuje i některé chemické vzorce jedů, konkrétně crotalotoxinu, ophiotoxinu a crotoxinu, které mohou lépe laikům vytvořit představu o tom, z čeho jsou tedy vlastně složeny. Hadí jedy poté dělí na osm skupin; neurotoxiny, hemorrhaginy, trombiny, hemolyzíny, cytolyzíny, antifibriny nebo antikoagulanty, antibaktericidní látky a enzymy. Připomíná, že toto rozdělení není jednoznačné, a poukazuje na to, že i jednotlivé poddruhy hadů mohou mít jed s odlišnými účinky.
Na stranách 42 a 43 se nachází seznam dvaadvaceti druhů jedovatých hadů a velikosti smrtícího účinku jejich suchého jedu v miligramech na 100 g myši při podkožním podání, přičemž na vrcholku tohoto žebříčku se nachází vodnář kobří (Hydrophis schistosus, tehdy Enhydrina schistosa). O účinnosti jedu jedu je uvedeno: "Tak první v účinnosti jedu, vodnář kobří, dosahuje maximálně 15 mg suchého jedu, což v přepočtu činí 4000 smrtelných dávek pro myši. Druhý v pořadí je taipan, který patří mezi největší jedovaté hady na světě (dorůstá přes 4 m délky) a má v průměru 100 mg suchého jedu, ale může dosáhnout až 400 mg jedu a to je 94 112 smrtelných dávek pro myši." Tady bych byl opatrný; taipan pobřežní (Oxyuranus scutellatus) nemá na délku 4 metry, největší naměřený jedinec byl dlouhý 2,9 metru a už tak byl dosti velký, běžně tito hadi mají nanejvýše 2 metry. Každopádně na dnešní příčce nejjedovatějších druhů má tento druh taipana zhruba 7. místo, a vodnář kobří se drží samého okraje top desítky; je na 10. místě. V seznamu 7 druhů podle odhadované smrtelné dávky pro dospělého člověka na straně 45 figuruje vodnář kobří opět na vrcholu žebříčku, neboť smrtelná dávka jedu pro člověka má v jeho případě být už 3,5 miligramu, kdežto pobřežní taipan je na místě druhém s dávkou 5 miligramů. Dnes by takový seznam vypadal asi docela jinak. V každém případě je zajímavé, jací hadi byli v populárně naučné literatuře konce 70. let prezentováni jako potenciálně nejnebezpečnější nebo nejjedovatější; taipan menší se tehdy moc pozornosti netěšil, znovuobjeven byl po mnoha desetiletích nespatření teprve roku 1972, a výzkum jeho mimořádně toxického jedu následoval až v dalších dekádách. V podkapitole Plivají jed do očí? píše autor o schopnosti některých kober plivat jed do očí protivníka. Uvádí: "U tří druhů korálovcovitých, a to u kobry černokrké, kobry obojkové a u poddruhu kobry indické a pravděpodobně ještě u dalšího poddruhu Naja naja atra, je vyústění v jedovém zubu dost vysoko nad špičkou a otvor je velmi malý. Tyto kobry mohou při pootevření tlamy tímto otvorem vystříknout jed až na vzdálenost několika metrů." Dnes neznáme tři až čtyři plivající korálovcovité, ale rovnou 17. Osm z nich je z Afriky, zbytek z Asie (včetně tří "nepravých plivačů"). Jinak jsou v této podkapitole čtenáři seznámeni s dělením hadích zubů na aglyfní a glyfodontní, a v druhé kategorii dále na proteroglyfní, opistoglyfní a solenoglyfní. Vysvětleno je stručně a pochopitelně.
V podkapitole První pomoc při uštknutí jedovatým hadem na stranách 63 a 64 uvádí autor následující radu: "Rozšířenou ránu je možné vysát ústy bez nebezpečí jen u zmijovitých a chřestýšovitých hadů. Jed těchto hadů je v žaludku rozložen a nevstřebává se sliznicí. Pozor však na hady korálovcovité. Jejich jed se velmi rychle vstřebává sliznicí i malými oděrkami do krve a způsobí otravu jako po vlastním kousnutí." Tady bych si vážně dával pozor. Všechny moderní zdroje doporučují vůbec hadí jed z rány nevysávat, a to z různorodých důvodů - aby se zabránilo vzniku infekce či vzniku větších škod u postiženého. V jedné z rad pro postup ošetření uštknutého uvádí doktor Felix také, že "ránu je možné rozšířit očištěným nožem, žiletkou apod." - to je další záležitost, která se dnes vážně nedoporučuje. Postup na těchto stranách tedy nechť laici neberou vážně. Doba postoupila, a s ní i lékařská pomoc a její dostupnost. Nějaké zásahy s pomocí nože či úst se opravdu nedoporučují a mohou být nebezpečné. Dále se kapitola o hadím jedu věnuje hadím kouzelníkům a zaklínačům v různých částech světa. Popisovaný rituál s hady a ženami ze střední Afriky, o kterém se dočtete na straně 68, mi připadá misogynní; když muži zabili omylem hada, takovým ceremoniálem si projít nemuseli? O detailech nic moc nevím. Co se vztahů různých etnik s hady týče, dal bych si v této knize pozor na označení "primitivní", které v duchu doby autor občas používá. Dočtete se také o hadích fakírech a způsobech, jakými udržují pozornost "tančících" kober, o zjištěních herpetologa doktora Olivera o tom, že někteří hadí kněží na americkém kontinentu vytrhávající chřestýšům jedové zuby, a o mýtických mořských hadech. O nich doktor Felix uvádí: "Jak je to tedy ve skutečnosti s mořskými hady? Existují? Ano, existují, ale největší z nich dorůstá jen tří metrů délky. Je to vodnář obrovský (Astrotia stokesi). Tito mořští hadi se často zdržují v ohromném množství. Celá hejna mořských hadů táhnou za potravou, drobnými úhořovitými rybami. Přírodovědec dr. Smith popisuje pozorování těchto hadů na širém moři. Nedohledné hejno hadů odhadoval na milión jedinců. ... Jestliže staří mořeplavci spatřili z dálky podobné hejno mořských hadů, snadno si vybájili nestvůru, která pohltí celou loď i s posádkou." Velmi racionální vysvětlení základů bájů o mořských hadech, kterému musím dát palec nahoru.
V šesté kapitole, Smysly a vlastnosti hadů, se nejprve autor věnuje jednotlivým smyslům těchto zvířat - zraku, sluchu, jazyku a čichovému smyslu, smyslovým jamkám a hmatu. Dočtete se o tom, jak fungují hadí oči, v jakých úhlech hadi vidí pohybující se předměty před sebou ("
U většiny hadů kolísá úhel stereovidění mezi 30 až 40°, ale je také jen 20° a nejvíce 46°."), a o výzkumu sluchového ústrojí hadů ve 30., 40. a 50. letech minulého století, kdy bylo s definitivností potvrzeno, že hadi jsou hluší na vzduchem přenášené zvuky, ale velmi citlivě vnímají vibrace z podkladu, na němž se nacházejí. Skutečně mě zaujala historie výzkumu funkce rozeklaného jazyka a Jacobsonova orgánu; netušil jsem, že třeba Boulenger ve druhé dekádě minulého století předpokládal, že tento orgán umožňuje hadovi očichat kořist, když ji polyká. Uvádí pak samozřejmě i jména vědců, kteří prokázali existenci vztahu mezi rozeklaným jazykem a Jacobsonovým orgánem - to tedy byli Baumann v roce 1929 a Kahmann v roce 1934. Jak hadi "ochutnávají" s pomocí Jacobsonova orgánu okolní prostředí, to jsme se všichni učili v přírodopise na základní škole, ale odkud ta zjištění pramení, a že jsou vlastně méně než století stará? To je pozoruhodné, a znát historický kontext díky této knize je fajn. Rovněž tak mě zaujala historie výzkumu tepločivných jamek chřestýšovitých: "
V roce 1930 Noble společně s A. Smidtem zjistili, že jamka reaguje na vzdušné víry, vznikající pohybem nepřítele nebo kořisti, a v roce 1937 upřesnili svou teorii na to, že jamka je receptorem rozdílu teplot, který umožňuje hadovi určit směr předmětů s vyššími teplotami, než má jejich okolí." A zajímavý je pak popis experimentů, jež tito vědci prováděli. Autor pak uvádí: "
Dále zjistili, že chřestýš dokázal lokalizovat pohybující se zahřátý předmět na teplotu jen o 0,2°C vyšší, než byla teplota okolí. Hadi ovšem vnímají takové teploty jen na malou vzdálenost, nejvýše do 35 cm. Z toho je zřejmé, že termoreceptorická funkce jamky má značně malý rozsah." Dnes se už ví mnohem více; tepločivná jamka odhalí i změny o teplotě 0,003°C, tudíž je mnohem citlivější.
Crotalus atrox může detekovat umělý infračervený stimulus i na vzdálenost 1 metru. Dále se v této kapitole dočtete o rychlosti hadů; jako nejrychlejší z hadů je samozřejmě uváděna mamba černá, u níž autor uvádí rychlost až 33,3 metrů na 10 sekund, tedy 3,33 metru na sekundu; dnes se uvádí i hodnota 4,32 až 5,4 metru na sekundu.
Šestá kapitola odpovídá také na otázky, zda hadi umějí plavat, jak často se svlékají a jak lze poznat, že je had připraven svléci pokožku, a jak to mají se závislostí na okolní teplotě, přičemž autor poskytuje i výčet krutých starých experimentů, jež byly některými výzkumníky učiněny s chřestýši ve velmi chladném a velmi horkém prostředí (a které ne každý had přežil). Vyjadřuje se také ke starým pověrám o "nesmrtelnosti" hadů a píše o tom, jakého věku se některé z druhů dožívají, a jak se to má s růstem hadů. Jen co se týče jeho zmínek o devítimetrové a třísetkilogramové anakondě velké, byl bych opatrný; největší věrohodně ověřené délky anakondy udávají hodnotu kolem šesti metrů (Guinessova kniha rekordů vede anakondu jako druh, který je předmětem nejextrémnějšího velikostního přehánění!). Sedmá kapitola této knihy, Čím se hadi živí, poskytuje základní informace o hadích jídelníčcích. Doktor Felix uvádí, jakými způsoby hadi zabíjejí svou kořist, od envenomace po škrcení, a uvádí, na čem si ten který had rád smlsne; od červy milujících slepanů přes šnekožrouty ládující se výhradně hlemýždi a dalšími plži, heterodony schopnými prokousnout nafouknuté žáby a smrtonoše lákající s pomocí červovitého ocasu nic netušící scinky až po ofiofágní a vzácně i varany požírající kobru královskou a vejcožravé specialisty vejcožrouty africké. V podkapitole Může had polknout člověka? píše autor o "lidožravých" hadech krajtě písmenkové, krajtě mřížkované a anakondě velké; vzácná lidožravost byla prokázána, jak je každému zájemci o hady známo, u prvních dvou jmenovaných. Co se týče anakondy, uvádí několik údajných případů (které bychom neměli jen tak smetat ze stolu) z Jižní Ameriky: "V řece Napo v Ekvádoru udusila velká anakonda muže při koupání, ale nepohltila ho. Jiná však udusila 13letého chlapce a polkla ho, ale za krátkou dobu ho zase vyvrhla." Jen připomenu, co kdysi tvrdil americký herpetolog Shawn Heflick - že příběhy lidí z Amazonie, kteří tvrdí, že jim anakondy zabili příbuzné či přátele, bychom měli brát vážně. Píše také, proč hroznýš královský přes svou velikost (přece jen patří do top desítky největší hadů světa) nemůže pozřít člověka. Závěr kapitoly se zabývá tím, jak dlouho jsou hadi schopni vydržet bez příjmu potravy; tehdejší rekord v půstu držela jedna krajta mřížkovaná chovaná v zajetí, která nic nezkonzumovala po 910 dnů, nicméně poté zemřela.
Poslední kapitola byla pojmenována Nepřátelé hadů. Doktor Felix v ní píše o různorodých živočiších, kteří loví hady, ale i o živočiších, kteří je zabíjejí jen preventivně, například aby ochránili své mladé. Z hadích predátorů uvádí ještěrky zelené, ještěrky perlové, kajmanky dravé, kajmanky supí, skokany zelené (ti mohou prý vzácně ulovit mladou užovku obojkovou), hadilovy písaře, orlíky krátkoprsté, ibise posvátné, sovy králičí, kukačky kohoutí, čápy jabiru, promyky mungo a ježky obecné (kteří si dovolí i na zmiji). Mezi zvířaty, jež hady zabíjejí, ale neživí se jimi, jsou uvedeni zejména jelenovití - jelenec ušatý a jelenec běloocasý. Autor připomíná legendu o tom, že daňci vyhubili zmije růžkaté na ostrově Rhodos v Řecku, kam byli lidmi dopraveni z Thesálie. Vyprávění končí: "Do jaké míry je pravda, že daňci opravdu na ostrově jedovaté hady vyhubili, není možno doložit. V současné době totiž není o daňcích známo, že by hady zabíjeli. Ale legenda zcela jistě není zcela vymyšlena." Zkoušel jsem si o interakcích mezi daňky a hady něco vyhledat, ale bez úspěchu. Dalšími zabijáky hadů uvedenými v této kapitole jsou psouni prérioví: "Když chřestýš vnikne do nory psounů, ti někdy svého úhlavního nepřítele rychle v noře zahrabou a had pak nemůže vylézt zpět a zahyne." Podkapitola Hadi jako obživa lidí uvádí informace o tom, jak jsou pro maso zabíjeni v místech svých výskytů například krajta tmavá, krajta mřížkovaná či hroznýš královský. Zmíněno je také zabíjení kober královských a vykrádání jejích hnízd lovci, rovněž jako "hadí likéry" prodávané v Číně. Zcela poslední podkapitola nese název Jak se hadi brání, a je výčtem různorodých způsobů, kterými se hadi snaží udržet při životě v konfrontaci s nepřáteli. Doktor Felix zmiňuje v souvislosti s obtáčením škrtičů kolem těla útočníka příhodu z pražské zoo ("Jakou ohromnou sílu má sedmimetrová krajta mřížkovaná, jsme se mohli přesvědčit v pražské zoo."), a popisuje také příběh londýnského ošetřovatele, který byl zasažen plivající kobrou do oka, a během dalšího roku pak nemohl číst pod umělým světlem - tak mu jed v oku uškodil. Píše o kápích kober, o falešných očích kobry monoklové a brejlovce na zadní straně kápě, o červeně zbarvených jazycích, hlasitém syčení, předstíraných výpadech se zavřenou tlamou i chřestidle chřestýšů.
Zvířata celého světa: Hadi je podle mě velice hezká, čtivá populárně naučná klasika, která může sloužit jako úvod pro vstup do světa hadů i jako dokument stavu poznatků o hadech na konci 70. let. Je to vizuálně příjemná, stručná a dostupným jazykem napsaná publikace, a ačkoliv obsahuje informace, které jsou již zastaralé nebo které by mohly být doplněny, má podle mě svou hodnotu, a zaslouží si pozornost. Knihy ze série Zvířata celého světa pomáhaly českým čtenářům ve druhé polovině minulého století rozvíjet zájem o živočišstvo a lásku k němu, a tento díl, zaměřený na obratlovce, kteří větší popularity nabyli až v posledních pár desetiletích, není výjimkou.
