Concept art k nadšeně očekávanému paleodokumentu Surviving Earth

20. léta 21. století jsou zlatou érou dokumentárních filmů a seriálů s paleontologickou tématikou. Od Prehistoric Planet k novému Walking with Dinosaurs, od The Dinosaurs k nadcházejícímu osmidílnému cyklu Surviving Earth, vznikají další a další vzdělávací série rekonstruující pravěký život na naší planetě ve světle nejnovějších vědeckých objevů. Právě Surviving Earth se nyní řadí k nejnadšeněji očekávaným nadcházejícím titulům, a ačkoliv stále není známo, kdy přesně začne vycházet - byť podle nedávného instagramového příspěvku společnosti Impossible Pictures by k tomu mohlo začít docházet v červnu - po internetu již kolují oficiální obrazové materiály, které nejednoho paleonerda zvedají ze židle. V tomto příspěvku s vámi hodlám sdílet několik nedávno zveřejněných exemplářů concept artu, jenž bude zajisté po převedení do CGI a animatronické formy úchvatný.

Pro začátek tu však pro vás mám již hotový vhled do triasu, který nám jedna z epizod Surviving Earth zprostředkuje. Na takovéto úrovni tedy bude animace v tomto novém dokumentu od Tima Hainese, tvůrce původního Putování s dinosaury. Vůbec to nevypadá špatně, co?

A nyní tedy přejděme ke slíbenému concept artu. Gabriel N. Ungueto, jeden z nejvýznačnějších současných paleoartistů, byl Timem Hainesem najat k tomu, aby navrhl mnoho modelů prehistorických zvířat, jejichž osudy budeme v seriálu sledovat. Pro začátek je tu jeho návrh vzhledu dimetrodona a jeho výsledná podoba.

Poté je tu Ischigualastia, která na prvním obrázku v tomto příspěvku prožívá značné potíže v čelistech jednoho z prvních dinosaurů vůbec. Prohlédněte si texturu kůže tohoto dicynodonta.

Vzpomínáte si na storyboard scény s mládětem spinosaura, který jsem s vámi na tomto blogu sdílel loni na podzim? Máme konkrétnější představu o tom, jak bude juvenilní Spinosaurus aegyptiacus v tomto dokumentu vypadat. I tento concept art je od Gabriela Ugueta.

Dalším autorem concept artu pro Surviving Earth byl významný současný paleoumělec Bob Nicholls, mj. ilustrátor loni vydané knihy Deana Lomaxe o nejpozoruhodnějších obratlovčích fosiliích. Navrhl například vzhled medvěda krátkočelého (Arctodus simus), který se objeví v jedné z pozdějších epizod tohoto osmidílného cyklu.

A nyní Saurosuchus od dalšího paleoartisty, s jehož díly jste určitě obeznámeni, Joschui Knüppea! Má skutečně velice zajímavé vzorování!

Na závěr tu pro vás mám ještě concept art smilodona od Mauricia Antóna. Slavný "šavlozubý tygr" vám na loni vydané propagační fotografii mohl připadat trochu povědomý... teď už v něm Antónův styl nemohu nevidět.

Co na tento concept art říkáte? Jak se vám líbí zbarvení jednotlivých zvířat, a máte k němu nějaké připomínky? Těšíte se na Surviving Earth? 

Pár slov k válce v Íránu

Kdybych se měl vyjadřovat ke každé asociálnosti, kterou provádí Trumpova administrativa, potřeboval bych blog s čistě politickým zaměřením. Byť ke kariéře politického komentátora necílím, opět se na tomto blogu alespoň krátce vyjádřím k současnému dění na Blízkém východě, kterému ostatně všichni věnujeme pozornost. Trumpovy Spojené státy a Izrael začaly 28. února tohoto roku páchat další válečný zločin, když zaútočily na Írán. MAGA imbecilům nejen v USA očividně vůbec nevadí, že jejich modla, která před prezidentskými volbami v roce 2024 slibovala mír, je zodpovědná za další zatažení země, nad kterou má moc, do války. Izrael, stát páchající genocidu Palestinců, má s Íránem dlouhodobě napjaté vztahy, jež se staly horšími po začátku války v Gaze na podzim 2023. Jak Spojené státy americké, tak Izrael jsou fašistickými státy, jejichž lídři jsou schopni opravdových zvěrstev, a nyní jsou pod jejich palbou íránští civilisté. Útok provedený 28. února stál život íránského nejvyššího lídra Alího Chámeneího, ultrakonzervativního klerikála zodpovědného za politické represe svých oponentů a lidskoprávních aktivistů, vůči němuž se v zemi mnohokrát protestovalo, a to i v nedávné minulosti. Intervence útočníků ale rozhodně žádnou slibovanou demokracii do Íránu nepřinesla. Alí Chámeneí byl již nahrazen obdobným ultrakonzervativním klerikálem a svým jediným přeživším synem Mojtabou Chámeneím. Vedení Íránu pohrozilo Donaldu Trumpovi osobní likvidací, a íránská nacionalistická propaganda vykresluje Mojtabu Chámeneího jako někoho, kdo Trumpovi i Netanjahuovi pěkně nahání strach. Trump zase straší tím, že "může udělat něco mnohem horšího." Nicméně hlavními oběťmi konfliktu jsou obyčejní lidé, jako vy a já. Podle webu zpravodajské stanice Al Jazeera bylo doteď zabito více než 1300 civilistů, a Izrael s USA zasáhl takřka 10 000 civilních míst. Vypadá to, že Spojené státy 28. února zasáhly dívčí základní školu v Minabu, kvůli čemuž přišlo o život 175 lidí, z nichž většinu tvořily žačky této školy. Je to šílené. Další válka vedená mocnostmi kvůli údajnému pokusu země, na kterou bylo zaútočeno, vytvořit nukleární bombu? Vždyť to už tu bylo před více než 20 lety, když Bush a Blair započali krvavý konflikt v Iráku! Napjatá situace v autoritářském Íránu je navíc výsledkem západní intervence, která sahá k mnohdy až nechutně opěvovanému britskému premiérovi Winstonu Churchillovi. Níže vám prezentuji úryvek z pořadu Question Time na BBC, ve kterém environmentální žurnalista George Monbiot vysvětlil, jak jsou Británie a USA zodpovědné za vytvoření autoritářského politického režimu v Íránu.

Trump se nyní snaží vytvořit tlak na současného britského premiéra Keira Starmera, bezobratlého politika dokazujícího, že Labouristická strana je už dávno ta tam (za což může z velké části Tony Blair, řadící se k Trumpovým válečným štváčům), aby do války v Íránu zatáhl Spojené království. Více než sto Íránců žijících v Británii, včetně tří bývalých politických vězňů, včera Starmera urgovalo, aby se do tohoto konfliktu nenechal stáhnout. Podle jejich tvrzení probíhající válka jen pomáhá posílit režim v Teheránu. Ve svém dopisu uvedli: "Nikdo nemůže tvrdit, že si přeje konec islámské republiky víc než my. Ale útok na zemi tímto způsobem bude mít opačný účinek. Upevní moc autoritářů a vdechne život fikci, která je po celá desetiletí vnitřně udržovala: že bojují proti západnímu imperialismu. Když Netanjahu - muž obviněný z mezinárodních válečných zločinů po zabití nespočtu civilistů v Gaze - zavraždí íránského diktátora, to zabije muže, ale zvěční to mýtus. Íránci chtěli, aby byl za své zločiny souzen a potrestán, ne aby dostal mučednický konec, po kterém toužil." A právě zde je ten velký problém. Podobně jako v případě Trumpovy intervence ve Venezuele, i v případě Íránu žádná demokracie pro tamní obyvatelstvo nevznikne. Prozápaďáci si pořád myslí, že jsou ke zlepšení situace v té či oné části světa třeba ozbrojené síly USA. Věří hloupostem, imperialistické propagandě, z níž benefitují jak lídři západních, fašizujících se mocností, tak zemí, jako je právě Írán. Zabitý i současný nový lídr země není žádným odhodlaným obráncem íránského lidu. Válka mu jen dá podporu zoufalých a zraněných - obětí tohoto hrůzného konfliktu. Žijeme v hrozném čase.

Časem se na tomto blogu může objevit více příspěvků na toto téma. Myslím si, že je důležité, abych se k němu nadále vyjadřoval. 

155. výročí vydání Darwinova O původu člověka

V úterý 24. února 2026 uběhlo 155 let od vydání druhého nejvýznamnějšího díla největšího přírodovědce všech dob, Charlese Darwina. Kniha O původu člověka a výběru pohlavním (v anglickém originále The Descent of Man, and Selection in Relation to Sex) se stala jednou z nejdůležitějších publikací celého 19. století, a výrazně ovlivnila společenský a politický vývoj v následujících desetiletích. Darwinova pozorování a spekulace v ní prezentované mají dodnes vliv na to, jak různé frakce nahlížejí na lidskou společnost a na lidský druh jako takový. Proto je dobré si ji připomenout, a reflektovat její dalekosáhlý odkaz, ve kterém všichni žijeme. O původu člověka bylo konečně tím dílem, ve kterém Darwin aplikoval evoluční teorii přírodním výběrem, mistrovsky představenou ve svém veledíle O původu druhů publikovaném v listopadu 1859 (v roce 2024 jsme si na tomto blogu připomněli 165. výročí jeho vydání), na vývoj člověka. Také v něm představil koncept pohlavního výběru, který prezentoval jako sekundárního agenta mimo přírodní výběr, charakterizovaný kompeticí mezi kandidáty na páření, jež spolu s přírodním výběrem vede ke vzniku nových druhů. Darwinova kniha o vývoji člověka a pohlavním výběru polarizovala zástupce vědeckých kruhů již krátce po svém vydání. Nezávislý spoluobjevitel přírodního výběru, Darwinův britský kolega a velký cestovatel Alfred Russell Wallace, se stal silným oponentem konceptu pohlavního výběru, přičemž kompetici mezi zástupci samčího pohlaví u různých druhů vnímal jako pouhou součást přírodního výběru. Ještě méně byl z O původu člověka nadšen biolog St. George Jackson Mivart, rozený evangelík a později katolický konvertita, který tvrdil, že tato kniha by mohla "zneklidnit poloučené masy" a vést k tomu, že se lidé budou "chovat, jak se jim zachce", přičemž by měli porušovat zákony a zvyky. Kniha ovlivnila i anarchokomunistického teoretika Petra Alexejeviče Kropotkina, zvláště za jeho dlouhého života v Británii, který vycházel z filosofického darwinismu. Jedním z klíčových Darwinových pozorování prezentovaných v O původu člověka bylo, že nejúspěšnější lidské společnosti jsou takové, jejichž zástupci vzájemně spolupracují a starají se o sebe, spíše než aby měli mezi sebou soutěžit, jak učí kapitalistické náboženství. Darwin také argumentoval proti hypotézám polygenistů 19. století, mj. švýcarského paleontologa a zakladatele vědeckého rasismu Louise Agassize, podle nichž byly lidské rasy "stvořeny" separátně, a rasové odlišnosti vnímal jako adaptace na odlišné klima a prostředí. V knize se však objevily také pasáže, které se velice hodily sociálním darwinistům a propagátorům eugeniky, jež v následujícím století napáchala na lidstvu dříve nepředstavitelné škody.

Titulní strana prvního vydání knihy O původu člověka a výběru pohlavním z února 1871. Zdroj: Wikimedia Commons

Původně dvousvazkový O původu člověka sestává ze tří částí, přičemž ta první, nazvaná Vývoj člověka (The Evolution of Man), se zabývá vývojem fyzických a mentálních znaků člověka s využitím tehdejších embryologických a anatomických poznatků. Jeho slova v 5. kapitole, týkající se "slabých" a "degenerace domácí rasy" se velice hodila již zmíněným sociálním darwinistům a eugenikům, a nelze, než se nad nimi zamračit. Ačkoliv Darwin nebyl ani v nejmenším advokátem genocidy, nelze ignorovat fakt, že jeho názory na eugeniku byly autoritářské, podobně jako názory jeho synovce Francise Galtona, zakladatele eugeniky; je zcela na místě, že marxistický biolog Richard Lewontin obviňoval Darwina ze sociálně darwinistického smýšlení. Také jeho pohled na lidské rasy je dnes zaostalý coby produkt smýšlení 19. století. Jistě, Darwin nebyl rasista, vždyť lidé tmavé barvy pleti (kupříkladu John Edmonstone, který ho za jeho studijních let v Edinburghu učil, jak pitvat ptáky) hráli v utváření jeho intelektu nedozírnou roli, čehož si byl Darwin vědom. Coby whig, britský klasický liberál, byl také velikým oponentem otrokářství. Snažil se poukázat na mnohé, co odlišné lidské rasy mají ve své mentalitě společného, přičemž vzpomínal mj. na své zážitky s obyvateli Brazílie na cestě kolem světa na palubě HMS Beagle ve 30. letech. Jeho pohled na koncept lidských ras byl však silně biologizován; Darwin a jeho současníci si neuvědomovali, že rasa je sociálním konstruktem, tedy klasifikačním systémem lidí vytvořeným v důsledku kulturních, historických, mocenských, politických a jiných vlivů, a inherentně spjatým s marginalizací či privilegováním určitých skupin v tomto systému ("ras"). Druhá a třetí část O původu člověka se zabývala pohlavním výběrem, a právě zde položil Darwin základ již překonaného pozorování, podle něhož jsou samice druhů upejpavé a stydlivé, ale zároveň jsou to ony, kdo činí výběr samčího partnera (přičemž samcova role ve výběru není tolik důležitá). V ohledu na lidi tedy Darwin vnímal ženy jako hráče dominantní role v pohlavním výběru. Je jisté, že Darwin byl ovlivněn kulturou viktoriánské Anglie, která byla velmi sexistická a stavěla ženy do velmi nerovné pozice oproti mužům, což se odrazilo na jeho smýšlení o partnerském výběru, a na jeho smýšlení o samicích různých druhů (rozhodně není pravidlem, že by samice měly být stydlivé a upejpavé; vždyť si vzpomeňme na samice kudlanek a sklípkanů, které požírají samce). Evoluční bioložka a ekoložka Joan Roughgarden, autorka knihy Evolution's Rainbow, má za to, že některé prvky sexuálního chování u lidí i jiných zvířat nelze vysvětlit modelem pohlavního výběru; podle ní měl sex ve vývoji člověka primárně sociální, nikoliv rozmnožovací roli.

Přední obálka českého vydání O původu člověka, uvedeného na trh nakladatelstvím Akademia v roce 2006. Zdroj: Databáze knih

O původu člověka patří mezi díla, která je dobré znát, už jen proto, že z něj vycházejí myšlenky, s nimiž můžeme nebo nemusíme souhlasit a které mohou nebo nemusejí odpovídat našim současným poznatkům lidského druhu a světa živočichů, kterého je součástí. Ovlivnilo vývoj myšlení naší společnosti, náš pohled na roli lidského druhu v širším přírodním světě, a se všemi svými radikálními posuny v lidském poznání i dobovými nedostatky, z nichž některé byly zneužity ve prospěch genocidálních politik, se řadí k nejdůležitější literatuře moderních dějin. Pamatujme na to, že je tu s námi už 155 let.

Winterwatch 2026 - Vydry s Hannou Stitfall

Vydry s Hannou Stitfall. Fotografka a filmařka přírody Hannah Stitfall, která je součástí týmu Watches již kolem desítky let, se vydala do hrabství Antrim v Severním Irsku, aby se setkala s jedním ze svých oblíbených savců - vydrou říční (Lutra lutra). Zahlédnout vydru v Severním Irsku není tak snadné, ač má zdravou populaci těchto šelem, často však bývají pozorovány chodci na pěší cestě The Six Mile Water. V tomto městském parku se běžně ukazují, a vypadá to, že se nebojí lidí. Jediným problémem pro Hannu může být to, že v poslední době dosti pršelo, kvůli čemuž se zvedla hladina řeky a zrychlil se také její tok. Čekat na vydru na břehu říčního toku má smysl - 80 % jejich kořisti tvoří ryby, kromě nich ale požírají i obojživelníky, korýše, malé savce a ptačí vejce. Po nějaké době se vydry před Hannou ukáží, a jsou rovnou dvě! Točí se kolem sebe, zřejmě s kusy ryb v čelistech. Hannina pozornost je po chvíli přeorientována na ledňáčka říčního (Alcedo atthis), jenž se náhle usadil na větvi stromu na protějším břehu. Je to sameček, což se pozná podle zobáku zbarveného po celé délce černě; samičky ho mají zčásti oranžový. Stejně rychle, jako se vydry a ledňáček objevili, tak i zmizeli, a po zbytek Hannina čekání na břehu se už neukázali. Namísto nich se ale objevila řada dalších opeřenců, od kormoránů přes volavky po kachny divoké. Rozhodně to bylo kouzelné ráno. Po skončení předtočeného segmentu Hannah ve společnosti Michaely Strachan a Chrise Packhama na Mount Stewart zhodnotí osobnosti vyder ze Six Mile Water. Záběry poslané týmu Lindou Thompson dokazují, jak se rády předvádějí; Linda nepotřebovala teleskopický objektiv, tyto nebojácné vydry natočila zblízka na svůj mobilní telefon. I Hannah potvrzuje z vlastní zkušenosti, že vydry, které viděla, nebyly během ranního natáčení vystrašeny kolem projíždějícími cyklisty či vodiči psů. Dále se Hannah, Michaela a Chris podívají na záběry vydry z docela jiného prostředí - ze zahrady! Hope Nolan, divačka pořadu z anglického hrabství Leicestershire, natočila uprostřed zimy vydru bažící se v jejím zahradním rybníčku. Poté, co ji v noci natočila mobilním telefonem, umístila k rybníčku kamerové pasti. Vydra se vrátila s ročním mládětem na pokraji osamostatnění, a obě před kamerovými pastmi předvedly svou vodní akrobacii. V zahradním rybníku mohou vydry nalézt larvy vážek nebo na dně se držící skokany, kterými se mohou živit. Pokud byste náhodou chtěli vydry u sebe na zahradě, zkuste si vytvořit zahradní rybník. Záběry Hope Nolan dokazují, že jako lákadlo postačuje.

Klip ze čtvrté epizody pořadu Winterwatch 2026 od BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě v lednu na televizní stanici BBC Two.

Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci | Kniha týdne

Závěr prvního celého březnového týdne tohoto roku se na tomto blogu bude nést v duchu 25. části projektu Kniha týdne! V rámci této série vás každý týden v neděli seznamuji s publikací, kterou jsem za uplynulý týden přečetl buď poprvé, anebo jsem se k ní s důkladnou pozorností vrátil po přečtení dříve. Předchozí části tohoto projektu byly věnovány knihám Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina, My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall, Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown, Ve stínu člověka od Jane Goodall, The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling, Transient Landscapes of Ellen E. Wohl, The Companion Species Manifesto od Donny Haraway, When the Sahara Was Green od Martina Williamse, The Trouble with Ancient DNA od Anny Källén a Zvířata celého světa: Hadi od Jiřího Felixe. Již zmíněný duch této části charakterizuje jeden znak - je bezobratlý. A na tom v tomto případě není nic špatného!

Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci (v anglickém originále Insects, Spiders and Other Terrestrial Arthropods) je naučná kniha britského entomologa, akademika a moderátora televizních přírodopisných dokumentů George C. McGavina, vydaná poprvé v anglickém jazyce v roce 2000 ve Velké Británii nakladatelstvím Dorling Kindersley a v češtině pak v roce 2005 Knižním klubem. Jde o součást série Příroda v kostce, v rámci níž Knižní klub vydal také další encyklopedie od Dorling Kindersley, kupříkladu publikace Savci od Juliet Clutton-Brock či Plazi a obojživelníci od Marka O'Shea a Tima Hallidaye. Tato kniha poskytuje širokému, laickému čtenářstvu zevrubný obrázek hmyzí a další suchozemské členovčí diverzity, a seznamuje jej s nejvýznamnějšími čeleděmi vybraných řádů hmyzu, dalších šestinožců, pavoukovců, mnohonožců a suchozemských korýšů. Ač pro profesní entomology bude tato kniha jistě nepříliš důležitá, a pro zapálené volnočasové zájemce o bezobratlé může působit dosti reduktivně, laik mající vážný zájem o členovce ji určitě shledá dostačující, ba vizuálně výborně zpracovanou, s dostatkem obecných informací o vzhledu, potravě, prostředí, rozmnožování, podobě larev či hrubém počtu druhů jednotlivých skupin, kterým se autor rozhodl věnovat. S 256 stranami, z nichž 237 tvoří textová a obrazová část, je výborným odrazovým můstkem pro učení se o suchozemských členovcích, jejich biologii, ekologii, evoluci a klasifikaci (byť ta neustále prochází změnami). Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci je faktická kniha, která by neměla chybět v knihovně žádného amatérského přírodovědce. Za její český překlad byla zodpovědná již zesnulá popularizátorka přírodních věd Helena Kholová, autorka knih Historie psího rodu (1987) či Putování českou přírodou (2009), a doplnila ji o relevantní informace pro české čtenáře. Entomologa George McGavina si mohou milovníci dokumentů o přírodě pamatovat z titulů Expedition Borneo (2006), Lost Land of the Tiger (2010), Monkey Planet (2014) či Oak Tree: Nature's Greatest Survivor (2017). Je také autorem řady knih, mezi nimi například Endangered: Wildlife on the Brink of Extinction (2004) nebo The Hidden World (2023). 

Přední obálka knihy Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci, vydané nakladatelstvím Euromedia Group - Knižní klub v roce 2005. Zdroj: Databáze knih

V týdnu mezi 2. až 8. březnem letošního roku jsem detailně procházel knihou Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci, která se při psaní většiny mých článků v posledních letech nachází sotva pár desítek centimetrů od mé levé paže. Před lety jsem ji coby sběratel publikací z edice Příroda v kostce obdržel jako dárek, a prošel jsem jí již mnohokrát, ale nikdy jsem ji nečetl od samého začátku, stranu po straně, a v rámci tohoto projektu jsem to hodlal napravit. Díky tomu se můj volný čas v uplynulém týdnu točil z velké části okolo členovců. Ačkoliv takoví pavouci patří mezi mé nejoblíbenější skupiny živočichů, a hmyz i jiní členovci, ať už současní nebo fosilní, mi přijdou fascinující, nikdy jsem jim nevěnoval příliš mnoho svého času, a možná právě díky této brilantně sestavené publikaci si začínám uvědomovat, jaká škoda to je. Čtení této knihy pro mě bylo opakováním, které jsem opravdu potřeboval. A připomnělo mi, že členovcům kolem nás je třeba neustále věnovat pozornost. Byť má dnešní radost ze zahlédnutí mých prvních letošních ruměnic pospolných (Pyrrhocoris apterus) vycházela z mnohem déle trvajícího obdivu k bezobratlým, o kterých toho ve vší pravdě vím dosti málo, čas strávený v posledních sedmi dnech s touto publikací k němu určitě přispěl. V průběhu týdne jsem také po částech sledoval rozhovor s Georgem McGavinem, který v roce 2024 natočil Joel Ashton, a rozhodně jej mohu doporučit. Autor knihy v něm hovoří o důležitosti Darwinovy cesty na lodi Beagle kolem světa, o svém vyrůstání se silným koktáním, o nefunkčnosti kapitalismu v době přelidnění (které je jeho produktem) a o úbytku hmyzu ve Velké Británii, který je vážným problémem, jemuž je třeba věnovat pozornost. 

Publikaci Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci rozhodně mohu doporučit, a jsem z intenzivního pročítání jejího obsahu skutečně nadšen. Je to pro mne už pár let, co jsem věnoval pozornost pisivkám, pošvatkám, lesknáčkům, třásněnkám, síťnatkám, všenkám, dokonce i klopuškám. Je příliš pozdě na to, abych začal žít invertebráty? Abych se proměnil v invert nerda? Při čtení této encyklopedie jsem si neustále opakoval, že jsem ještě stále mlád, a stále mohu změnit svůj obor. Ne, to trochu přeháním, broučkaři by se mi určitě vysmáli, kdyby se dozvěděli, že jsem se vlastně až při čtení této publikace určené pro laictvo dozvěděl, že larvy vší se živí mj. trusem dospělých nebo že jedna čeleď dvoukřídlých klade larvy do těl sklípkanů podobně, jako mé léta oblíbené vosy hrabalky, se kterými mne za mého vyrůstání seznámil televizní kolega George McGavina a jeho spolupracovník na expedičních pořadech počínaje dokumentem Expedition Borneo, Steve Backshall. Ale vzhledem k tomu, že jsem broučkařem nikdy nebyl, neznamená to, že nemohu začít! Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci je podle mne kniha srovnatelná s dobrým úvodním kurzem do světa třídy Arthropoda, a myslím si, že v každém z nás může probudit našeho vnitřního bezobratlovského blázna. Vždyť členovci jsou takovými mimozemšťany naší vlastní planety, a životy, které žijí, jsou často tolik odlišné od životů obratlovců, ke kterým mnoho lidí chová větší sympatie (což je určitě dáno naši evoluční spjatostí). Právě ta odlišnost je ale na členovcích tolik zajímavá. A ovlivněn výše odkazovaným rozhovorem s Georgem McGavinem jsem si při čtení této knihy několikrát říkal, proč neexistuje třeba více dokumentárních filmů o hmyzu, které by ty "mimozemskosti" lépe představily široké veřejnosti? Proč musí být pořád skoro vše o obratlovcích? Vždyť toto je planeta členovců! Byli tu už nějakých 20 milionů let před námi (první členovci se objevují ve fosilním záznamu před 538 miliony let), tvoří naprostou většinu popsaného života, představují základ ekosystémů, a jsou rozmanitější, než kterákoli další skupina!

Tato publikace je rozdělena do 6 hlavních částí. První je Úvod, zabírající strany 6 až 45 a poskytující informace na odražení do zbytku knihy. Tvoří jej 15 kapitol, z nichž mnohé zabírají dvě strany, ale některé pokrývají i tři nebo čtyři strany, a jejich názvy jsou následující: Předmluva autora, Jak pracovat s touto knihou, Co je členovec, Co je hmyz, Co jsou pavoukovci, Co jsou mnohonožky, Způsob života, Smysly, Potrava a krmení, Chování členovců, Společenský hmyz, Prostředí, Výzkum hmyzu a Určovací klíč. Poslední jmenovaná kapitola je co do počtu stran ještě rozsáhlejší, a vyplňuje strany 36 až 45. Druhá část, Hmyz, je věnována nejpočetnější skupině živočichů naší planety, a tvoří ji následující kapitoly: Chvostnatky, Šupinušky, Jepice, Vážky, Pošvatky, Cvrčkovci, Kobylky a saranče, Strašilky, Škvoři, Kudlanky, Švábi, Snovatky, Všekazi, Drobnělky, Pisivky, Vši, Ploštice, Křísi, Mšicosaví, Třásnokřídlí, Střechatky, Dlouhošíjky, Síťokřídlí, Brouci, Řásnokřídlí, Srpice, Blechy, Dvoukřídlí, Chrostíci, Motýli a Blanokřídlí. Tato část je pochopitelně ze všech nejdelší, a rozprostírá se na stranách 46 až 206. Třetí část, Primitivní šestinožci, je tvořena třemi kapitolami, a těmi jsou Chvostoskoci, Hmyzenky a Vidličnatky. Čtvrtou částí jsou Korýši, tvořeni na jediné straně, a to straně 212, kapitolou Stejnonožci. Následují Pavoukovci, tvořeni mezi stranami 213 až 237 kapitolami Štíři, Štírci, Solifugy, Bičovci, Krabovci, Sekáči, Roztoči a Pavouci. Poslední, šestá kapitola, Mnohonožky, tvoří strany 238 až 243, a jejími kapitolami jsou Drobnušky, Stonoženky, Stonožky a Mnohonožky. Kniha je pak zakončena slovníčkem pojmů, rejstříkem a poděkováním George McGavina i nakladatelství Dorling Kindersley řadě odborníků, s jejichž pomocí byla dána dohromady. Publikace je bohatá na barevný obrazový materiál, zvláště pak tedy fotografie vybraných zástupců jednotlivých čeledí hmyzu, pavoukovců, korýšů a mnohonožců, a na kresby hmyzích larev. Text a obrazový materiál jsou podle mne - stejně jako u všech knih z edice Příroda v kostce - v dokonalé rovnováze.

Velice se mi líbila Předmluva autora, pojednávající o důležitosti členovců a jejich ohromném druhovém zastoupení. George McGavin připomíná, že členovci byli prvními živočichy, kteří učinili onen důležitý krok z vodního prostředí na suchou zem, a to před zhruba 420 miliony let (vzpomeňme na silurské mnohonožky rodu Pneumodesmus, které žily právě v té době). Dále píše o členovcích coby zemědělských škůdcích a přenašečích chorob, ale i nosičích dobrodiní - medu, hedvábí, vosků, olejů, barviv i přírodních léčiv, a uvádí graf, ze kterého vyplývá, že 56,3 % veškerého popsaného života tvoří hmyz, 4,5 % pak pavoukovci, 2,4 % korýši a další 1,2 % další členovci; pro srovnání na stejném grafu tvoří houby 4,2 % veškerého života a rostliny 14,3 %, přičemž jsou tedy po hmyzu tou druhou největší skupinou (byť hmyz je jednou třídou šestinožců v rámci království Animalia, kdežto rostliny jsou odlišným královstvím, a přesto všechny v porovnání s hmyzem tvoří o dost méně živých organismů). Dnes je známo asi 100 000 druhů hmyzu. K možnému celkovému počtu druhů za celou existenci členovců autor dodává: "Odhaduje se, že počet druhů hmyzu, který kdy žil na Zemi, dosahoval deseti quintilionů - 10 000 000 000 000 000 000." Dále je na jediné straně čtenářsto seznámeno s tím, jak jsou sestaveny popisy jednotlivých čeledí v této knize - box, zabírající třetinu nebo polovinu strany, výjimečněji celou stranu nebo - v případě veliké čeledi, třeba Scarabeidae v rámci Coleoptera - i dvoustranu. Nikdy nechybí vědecký název řádu, vědecký název čeledi, český název čeledi, údaje o délce těla v rozpětí celé čeledi, informace i způsobu života, výskytu, případně poznámky (například které druhy jsou jedovaté nebo zda se v čeledi vyskytují nějací zemědělští škůdci). Na této straně je též uvedeno, co znamenají potravní symboly, uváděné vždy v pravém dolním rohu popisného boxu - těchto symbolů je celkem 10. 

Kapitolu Co je členovec začíná George McGavin těmito slovy: "Všechny živé bytosti biologové rozdělili do pěti velkých skupin, označovaných jako říše. Říše živočichů je z nich největší." Jen pro úplnost, toto je Whittakerův systém z roku 1969, se kterým se pochopitelně asi nejčastěji setkáváme - říšemi jsou živočichové, rostliny, houby, prvoci a Monera. Systémy se však liší; v roce 1998 publikoval již zesnulý britský evoluční biolog Thomas Cavalier-Smith se svými kolegy systém šesti království (Bacteria, Protozoa, Chromista, Plantae, Fungi, Animalia) a v roce 2015 jej revidoval na systém sedmi království, kdy se ke stávajícím královstvím přidala ještě Archea. V některých ohledech zastaralý může být i vývojový strom členovců prezentovaný na obou stranách této kapitoly; byť se Arthropoda stále člení na kusadlovce (Mandibulata) a klepítkatce (Chelicerata), vyšší (nebo v případě prezentovaného schématu nižší) větve už se mohly poněkud proměnit, alespoň co do poččtu řádů a čeledí. Z evolučního hlediska nedává smysl odčleňovat od sebe hmyz a ostatní šestinožce (autor je nazývá "primitivními"), když jsou takto vyčleněné vidličnatky (Diplura) ve skutečnosti vývojově spjaty s hmyzem (tvoří s ním klad Cercophora). Na dvoustraně je uvedeno, že hmyz tvoří 29 řádů; informace se ale liší zdroj od zdroje, někteří odborníci vyčleňují 30 řádů, jiní 26, a já nejsem žádným odborníkem, abych to mohl posuzovat. V následující kapitole, Co je hmyz, je popsáno hmyzí tělo, jeho jednotlivé části, jaké jsou typy hmyzu v ohledu na okřídlenost či bezkřídlost a přeměnu larvy na dospělce, a jak se to má s křídly a letem u hmyzu. Jako tajemství úspěchu hmyzu prezentuje autor hmyzí kutikulu, schopnost letu, rychlou reprodukci, rozdělení nervové soustavy a malé tělesné rozměry. Kapitoly Co jsou pavoukovci, Co jsou korýši a Co jsou mnohonožky obdobně představují základní informace o těchto skupinách bezobratlých, se zeleně zbarvenými boxy nesoucími doplňující informace, například o sebeobraně mnohonožek, o typech pavoučích sítí nebo o mořských korýších.

První dvoustrana kapitoly Způsob života popisuje proměnu nedokonalou, a to na příkladu dobře zpracovaného pětistupňového procesu vývoje šidélka páskovaného (Coenagrion puella). Proces začíná pářením, přičemž autor popisuje, jak k němu u tohoto hmyzu dochází, pokračuje vylíhnutím bledé nymfy, třetím stupněm v procesu je pak poslední instar, kdy nymfa opouští vodu, čtvrtým stupněm je líhnutí dospělého šidélka z larvální pokožky, a nakonec uvidíte dospělé šidélko v celé jeho kráse. Druhá dvoustrana této kapitoly představuje proměnu dokonalou na příkladu slunéčka sedmitečného (Coccinella septempunctata). Proces je opět ukázán od páření přes líhnutí larvy, poslední larvální instar, pak kuklení, uvidíte i čerstvě vylíhlé slunéčko s dosud zranitelnými, měkkými krovkami, a poté dospělce. Kapitola je zakončena zeleným boxem o hmyzu bez proměny neboli ametabolním hmyzu; jako jeho příklad uvádí autor rybenku, která se svléká během celého svého života. V kapitole Smysly se dozvíte například o tom, jak včely vidí své okolí (a jak vidí květy, které je lákají), jak funguje sluchový orgán nad kolenem kobylek a na hrudi sarančí, a jak se hmyz dorozumívá pomocí feromonů, hlasu či světla. Kapitola Potrava a krmení je výčtem obecných informací o býložravých, saprofágních, fungivorních, dravých, krev sajících, dřevokazných a pseudoplacentálních druzích, a také o opylovačích a parazitech a parazitoidech. V kapitole Chování členovců vám bude prezentován působivý snímek bojujících samců roháčů, ploštice pečující o své nymfy či působivě maskované strašilky. Kapitola Společenský hmyz pojednává o vosách, včelách, mravencích (včetně farmářských mravencích rodu Atta z neotropické oblasti) a všekazech, stavících si v některých případech velká termitiště. Následují kapitoly Prostředí, kde se dozvíte něco málo o různorodých biotopech suchozemskými členovci obývanými (od hor přes tropické pralesy a stepi po sladké vody a zahrady), a Výzkum hmyzu, s tipy, jak pozorovat hmyz, jak jej odchytávat, fotografovat a kreslit, ale také jak jej nalákat do své zahrady. 

Kudlanka si pochutnává na své stále živé kořisti. Zdroj: DNAinfo

Poněvadž Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci je encyklopedie, které jsem zatím v projektu Kniha týdne nepokrýval, a ačkoliv v dalších odstavcích půjdu klasicky od jedné kapitoly ke druhé, nebudu věnovat příliš mnoho místa značnému množství citací textu. Spíše bych rád vypíchl, co mě zaujalo. Druhá část knihy, Hmyz, začíná dvěma jednostranovými seznámeními s chvostnatkami a šupinuškami, tedy oním ametabolním hmyzem, který postrádá křídla a který je poměrně primitivní. Známé rybenky patří mezi šupinušky, tvoří čeleď Lepismatidae, a vždy jsem je měl rád. Někteří lidé si myslí, že mít u sebe doma rybenky je známkou nečistoty, ale nemohou být dále od pravdy - rybenky mají rády čisté prostředí, takže pokud je někde ve svém pokoji objevíte, neznamená to, že musíte začít luxovat třikrát denně! V době vydání této knihy bylo platných asi 190 druhů rybenkovitých, dnes je jich nicméně na 340. Počet druhů se také za těch šestadvacet let změnil u chvostnatkovitých (Machilidae). Těch není 250, jak kniha uvádí, ale 450. V roce 2017 byl mimochodem popsán největší zástupce řádu chvostnatek a čeledi chvostnatkovitých, Gigamachilis triassicus, který žil před 239,5 až 237 miliony let na území pozdějšího Švýcarska. S 8 centimetry délky to byl oproti dnešním maximálně 1,2 centimetru dlouhým chvostnatkám vážně obr. Jepice, z nichž se v této knize seznámíte s čeleděmi Baetidae, Ephemerellidae, Ephemeridae, Heptageniidae a Leptophlebiidae, mají dnes také vyšší počet druhů, než kolik bylo uváděno v době vydání této publikace. Autor píše, že do jejich řádu "patří 23 čeledí s asi 2500 druhy." Dnes je tedy řád členěn na 42 čeledí s více než 3000 druhy. Při poznávání jepic je podstatný mj. počet štětů na zadečku, který lze na přiložených fotografiích na stranách 48 až 50 dobře rozeznat, což je jedině dobře. 

Zastavím se na krátce také u vážek. Oceňuji výběr dvou největších žijících vážek na straně 53. Obří šidélka čeledi Pseudostrigmatidae vizuálně reprezentuje Megalopterus coerulatus, vážka s největším rozpětím mezi všemi současnými druhy - od špičky předního levého křídla po špičku předního pravého křídla může měřit až 19 centimetrů. Jistě, není to možná Meganeura s pětasedmdesáticentimetrovým rozpětím, ale i tak je tato středoamerická vážka na dnešní poměry obrem. Vážkou s druhým největším rozpětím křídel je bornejský "gigantic riverhawker", šídlo Tetracantagyna plagiata z čeledi šídlovitých (Aeshnidae), jež je zároveň nejtěžší žijící vážkou. Jeho rozpětí je rovno až 16,2 centimetrům. Pokud by se mi někdy splnily mé sny a poštěstilo by se mi cestovat do neotropické oblasti a na ostrov Borneo v jihovýchodní Asii, strašně rád bych tyto vážčí velikány viděl naživo. Vidět oba druhy na jedné straně této knihy je opravdu fajn. Jinak mě také zaujalo, že se samice motýlic (Calopterygidae) potápějí mezi vodní rostliny, aby mezi nimi nakladly vajíčka, kterých jsou v takové snůšce asi tři stovky. Dalšími na řadě jsou pošvatky (Plecoptera), o kterých do knihy překladatelka Helena Kholová doplnila, že "v ČR je zastoupeno sedm čeledí pošvatek s asi 80 druhy." Opět nejsem žádný odborník, jen laik, ale dohledal jsem si, že by se jich mělo v České republice vyskytovat na 105 až 115 druhů. Tolik tedy aktuální čísla. Další doplněné informace potěší Pražáky: "Některé druhy bývaly v době rojení tak hojné, že je lidé sbírali jako krmivo pro ptáky, a to i v Praze (pošvatku pražskou). Vynikajícím znalcem pošvatek byl český entomolog prof. František Klapálek (1863-1919)." Na straně 57 je uvedeno, že rod pošvatek Dinocras popsal právě profesor Klapálek; učinil tak v roce 1907. Zajímaví jsou rozhodně také cvrčkovci (Grylloblattodea), kterým je věnována strana 59. Ti už ale dnes nejsou samostatným řádem; čeleď cvrčkovcovitých (Grylloblattidae) patří do řádu Notoptera spolu s čeledí strašilkovců (Mantophasmatidae), která byla formálně popsána teprve v roce 2002. Řád Notoptera byl nicméně zaveden už v roce 1915 právě pro cvrčkovcovité. Nejstarší zástupci tohoto řádu žili v pozdním karbonu.

Při čtení kapitoly Kobylky a saranče jsem si zvláště dlouho prohlížel gryllakrididy druhu Hyalogryllacris subdebilis a rodu Gryllacris. Oba vyobrazení zástupci této čeledi mají neuvěřitelně dlouhá tykadla. První jmenovaný nemusí být žádný obr, ale rád bych se za ním podíval do jeho domovské Austrálie! Zaujali mě také mastaxovití (Eumastacidae), se kterými se můžete seznámit na straně 64. Je to čeleď sarančí, se kterými se setkáme v Malé, východní a jižní Asii, na africkém kontinentu i v obou Amerikách, nicméně v Evropě nežijí. Samozřejmě pohledné jsou i pasaranče (Pyrgomorphidae) z tropických oblastí Afriky a z jihovýchodní Asie, z nichž největší mohou dorůstat 8,5 centimetru. Oblíbeným strašilkám (Phasmatodea) jsou věnovány jen tři strany, přičemž první dvě patří čeledi strašilkovitých (Phasmatidae) a další patří čeledi lupenitkovitých (Phylliidae). Exotické druhy strašilek z Nové Guineje, třeba strašilka ostruhatá (Eurycantha calcarata), jsou tamními obyvateli chytány a využívány jako rybářské háčky! To jsem popravdě do čtení této knihy ani netušil. Dává to však smysl; háčky na femurech posledního páru končetin mají tyto strašilky opravdu velice silné (tak silné, že probodnou i lidskou kůži). Na straně 68 můžete žasnout nad mimikrami lupenitek, například lupenitky štítové (Phyllium scythe) z jihovýchodní Asie, která vypadá jako seschlý list, a zadní okraj jejích složených křídel vypadá zrovna jako žilnatina listu! Lupenitky se vyskytují na Seychellách, na severu Queenslandu v Austrálii, na Nové Guineji a v jihovýchodní Asii. V kapitole o škvorech připomíná autor známou pověru, která tomuto hmyzu vysloužila anglický název "earwig": "Ke škvorů se váže lidová pověra, že mohou vlézt člověku do ucha, což ovšem může být pouhá vzácná náhoda. Tento hmyz prostě vždy hledá vhodný úkryt." Nebojte, tento hmyz vážně neleze lidem do uší a nežere spáčův mozek! Osobně mám škvory spjaty s termínem "pozitivní thigmotaxe", za jehož znalost vděčím Martinu Hughes-Gamesovi, který jej před šesti roky zmínil v jedné epizodě Self-Isolating Bird Club s Chrisem Packhamem. Můžete si tu vyhledat, a dozvědět se, co to znamená - proč mají škvoři rádi úzké prostory.

Kudlanky jsou v této knize reprezentovány pouze třemi čeleděmi, a to sice empuzami (Empusidae), květinovými kudlankami (Hymenopodidae) a kudlankovitými (Mantidae). Poslední jmenovanou čeleď reprezentují vizuálně kudlanka listová (Choeradodis stalii) ze severu Jižní Ameriky, známá jako lovec žab a mloků, a kudlanka plochá (Deroplatys desiccata) s nápadně rozšířenou předohrudí z jihovýchodní Asie. Obě jsou to vskutku impozantní kudlanky. Protože mám rád velký hmyz, jsem rád za inkluzi rusa dlouhokřídlého (Megaloblatta longipennis) z Jižní Ameriky, největšího okřídleného švába současného světa, v kapitole o řádu Blattodea. I ten vypadá se svými složenými křídly a dlouhými, nitkám podobnými tykadly na vložené fotografii dosti impozantně. Při čtení kapitoly o snovatkách jsem byl velice rád za to, že u popisu čeledi pasnovatkovitých (Clothoridae) je přiložena fotografie trinidadského druhu Clothodia urichi ve své hedvábné síti, do které tento hmyz klade vajíčka, a kterou tvoří vypouštěním vláken ze štětinkovitých útvarů na zadečku. Mezi všekazi mě zaujal nasut blíženec (Trinervitermes geminatus) z afrických savan, druh, který mi byl nicméně dříve znám; je to zástupce čeledi všekazovitých (Termitidae). Následují drobnělky, pisivky a vši. U čeledi muňkovitých (Phthiridae) se dosud nezměnil počet druhů - stále je tvořena pouze vší muňkou (Phthirus pubis), která zlobí lidi, a muňkou gorilí (Phthirus gorillae), která zlobí naše bratránky ze srdce afrického kontinentu. První opravdu dlouhou kapitolou této knihy jsou Ploštice, křísi a mšicožraví. Kdo nemá rád ostnohřbetky z čeledi Membracidae? Dočtete se o nich na straně 98. Popravdě, netušil jsem, že ostnohřbetka rodu Umbronia má svůj trnovitý výběžek tak silný, že projede i botou! Snad bych si jen dovolil trochu zkritizovat popis červců (Coccoidea) na straně 100 - je škoda, že přiložené fotografie ukazují pouze "zemní perly", voskové obaly a voskové poprašky vytvářené tímto hmyzem, ale není přiložen jediný snímek toho, jak tento hmyz opravdu vypadá.

Od třásnokřídlých (Thysanoptera) a střechatek (Megaloptera), nejprimitivnějšího hmyzu s proměnou dokonalou, se čtenářstvo dostane k dlouhošíjkám (Raphidioptera), které jsou mi velice sympatické (musí to být tím prodlouženým pronotem - vypadají jako malí hmyzí dinosauři; celá jejich tělesná pozice má prostě takový dinosauří charakter) a síťokřídláým (Neuroptera), kteří jsou reprezentováni mj. oblíbenými (a mně opět velice sympatickými) zlatoočky (Chrysopidae). Naučil jsem se rozpoznat larvu ploskorohů (Ascalaphidae) od mravkolvů (Myrmeleontidae) - do přečtení této knihy bych jejich larvy určitě od sebe nerozpoznal, to mi věřte. Další velikou kapitolou této knihy jsou Brouci (Coleoptera), o kterých je uvedeno, že mají "166 čeledí a asi 370 000 druhů." Šestadvacet let po vydání anglického originálu této knihy je jich tedy přes 400 000, a odhaduje se, že jich na Zemi žije dohromady na 900 000 až 2,1 milionu. Je-libo seznámení s červotoči? S krasci? Nebo s exotickými dlouhanovitými (Brenthidae), kteří mají parádní protáhlý nosec, ze kterého vyrůstají tykadla pěkně daleko od očí? Když jsem se vracel ke čtení o potápnících, a uviděl jsem kresbu jejich larvy, hned se mi vybavilo, jak jsem je poprvé viděl naživo. Za pár měsíců to bude už dobrých osm let. Vodomilové, hlodníci, hrotaři, lesknáčci, hmatavci, ohniváčci a vrubouni... brouků je prostě tak moc. Chápu, proč jsou jimi někteří lidé tolik fascinováni. Chápu, proč mám u sebe doma mrtvolu roháčka kozlíka, a dosud jsem ji nevyhodil... Následují řásnokřídlí (Strepsiptera), srpice (Mecoptera) a blechy (Siphonaptera), přičemž poslední jmenované jsou přes velký počet druhů a čeledí reprezentovány jen dvěma čeleděmi; hlodavčími blechami (Hystrichopsyllidae) a blechovitými (Pulicidae). Při čtení o blechách mě napadlo, že by bylo super vidět dokumentární film, v němž by byly ukázány larvy blech požírající trus dospělců (larvy nikdy nesají krev). Následuje další obrovská kapitola, dvoukřídlí (Diptera), s pakomáry, pakomárci, muchnicemi, bedlobytkami, kulatěnkami, mydasovitými... Zaujali mne muchulovití (Nycteribiidae), bezkřídlí zástupci tohoto řádu parazitující na netopýrech. Ne, že by mi nebyli neznámí, ale nikdy jsem si je vlastně na fotografiích tak dobře neprohlédl. Věděli jste, že samice nosí vylíhnuté larvy v zadečku, a ty se pouští, až když se matka nachází na vhodném hostiteli?

Poslední tři kapitoly části Hmyz se věnují chrostíkům (Trichoptera), motýlům (Lepidoptera) a blanokřídlým (Hymenoptera). První jmenovaní se mohou zdát trochu podreprezentováni, nicméně další dva řády, opět velice početné, jsou reprezentovány docela hezkým výběrem čeledí. Můžete se těšit na velké snímky martináčů, soumračníků, baboček (včetně morfy Menelaovy, Morpho menelaus, onoho ve 20. století hojně loveného motýla z Jižní Ameriky s krásnými, iridescentními modrými křídly), mravenců, kutilek, žahalek a lumčíků. Třetí část knihy, Primitivní šestinožci, je věnována chvostoskokům (Collembola), reprezentovaným například huňatkovitými (Entomobryidae) či podrepkovitými (Sminthuridae), dále pak hmyzenkám (Protura) s jedinou vybranou čeledí hmyzenkovitých (Eosentomidae) a vidličnatkám (Diplura) s čeleděmi štětinatkovitých (Campodeidae) a škvorovkovitých (Japygidae). Čtvrtá část knihy, Korýši, je tvořena jedinou stranou, na které se čtenářstvo seznámí se dvěma vybranými čeleděmi suchozemských isopodů - těmi jsou svinkovití (Armadillidiidae) a stínkovití (Porcellionidae). Nový fakt pro mne? "Mnohé svinky mají ned po vylíhnutí o jeden pár noh méně než dospělí." To jsem tedy netušil. Když jsem byl o dost mladší, strašně rád jsem chytal svinky a stínky do rukou, a nechával jsem si je po nich lézt. Jako malému mi připomínaly jakési suchozemské trilobity. Nevěřím, že se na ně někdo v dětství nepodíval, a neviděl v nich trilobita. Samozřejmě to však nejsou příbuzní členovci. Trilobiti byli artiopodi, a pancrustaceánům nebyli nijak blízko. 

Stínka široká (Porcellio dilatatus). Zdroj: British Myriapod and Isopod Group

Pátou částí knihy jsou Pavoukovci. Strany 213 a 214 patří štírům (Scorpiones), kteří jsou reprezentováni čeleděmi Bothriuridae, Buthidae, Chactidae a veleštírovitých (Scorpionidae). Jen uvedu, že třetí jmenovaná není například na webu BioLib.cz označována jako "štírovití"; nemá vlastně žádný český ekvivalent. První tři čeledi jsou nicméně v této kapitole uvedeny pod českým názvem "štírovití", což je poněkud vtipné; třikrát za sebou tu máme štírovité, ale pokaždé je to vlastně jiná čeleď. Vzhledem k tomu, že překladatelka volila pro některé skupiny hmyzu nové české názvy na předchozích stranách (například pro liposcelididy, jejichž název je mimochodem na straně 82 chybně uveden bez slabiky "di", užila nový termín "knižní pisivky", který ani BioLib.cz nevede), mohla dát i těmto jednotlivým štířím čeledím originálnější jména. Štírci (Pseudoscorpiones) jsou reprezentováni čtyřmi čeleděmi, přičemž dvě z nich (Chernetidae a Chthonidae) jsou obdobně označeny jako "štírci". To u solifug (Solifugae) bylo vše vyřešeno tím, že české názvy reflektují jejich rozšíření - ammotrechidé jsou nazváni "americkými solifugami", eremobatidé "pouštními solifugami" a zástupci čeledě Galeodidae jsou zase "asijské solifugy". Řády bičovci (Uropygi) a krabovci (Phrynidae), krásní to pavoukovci, jsou reprezentovány každý po jedné čeledi, sekáči (Opilionida) pak čtyřmi vybranými čeleděmi. Poněkud větší pozornost je věnována roztočům (Acari), a mezi 12 vybranými čeleděmi jsou mj. sametkovití (Trombididae), sviluškovití (Tetranychidae), čmelíkovití (Dermanyssidae) nebo samozřejmě klíšťatovití (Ixodidae). Proč mě nikdo nikdy nenaučil, že larvy klíšťat jsou šestinohé, jako hmyz? Člověk se zkrátka učí každý den. A co takové minisametky, jež cizopasí na jiných členovcích? 4000 vajíček v jedné snůšce? To je tedy pro pavoukovce o rozměrech 0,4 až 2 milimetry vážně dost. Pavouci (Araneae) mají podle této knihy "101 čeledí a asi 40 000 druhů." K roku 2026 je tvoří 139 čeledí s 53 680 druhy. Jak již také víme, tvrzení "všichni pavouci jsou draví" neplatí; druh Bagheera kiplingi ze Střední Ameriky je částečným býložravcem. Mezi prezentované čeledi zahrnul George McGavin například pokoutníkovité (Agelenidae), vodouchovité (Argyronetidae) - s krásnou fotografií vodoucha stříbřitého pod vodním zvonem - skákavkovité (Salticidae), sklípkanovité (Theraphosidae) či běžníkovité (Thomisidae). Mí staří oblíbenci.

Zcela poslední část knihy, Mnohonožky, je rozdělena na části Drobnušky (strana 238), Stonoženky (strana 239), Stonožky (240 až 241) a Mnohonožky (242 a 243). Vzhledem k tomu, že do podkmene Myriapoda patří dobrých 13 000 druhů se může zdát 6 stran, jež jsou mu v této knize věnovány, jako málo, ale mám za to, že autorův výběr čeledí ze čtyř tříd podkmene je výborný, a ve stručnosti poukazuje na jeho diverzitu. Co se týče drobnušek (Pauropoda), opět bych jen připomněl, že za posledních šestadvacet dosti narostl počet známých druhů; George McGavin uvádí, že do této třídy "patří pět čeledí s asi 500 druhy", dnes je nicméně čeledí 13 a druhů kolem 900. Reprezentuje je čeleď drobnuškovití (Pauropodidae), nejstarší zavedená z této třídy (již roku 1867) a patřící s dalšími jedenácti čeleděmi do řádu Tetramerocerata. Další jsou na řadě stonoženky (Symphyla), reprezentované zde čeledí stonoženkovitých (Scutigerellidae); vizuálně je reprezentuje stonoženka bílá (Scutigerela immaculata), s níž se samozřejmě setkáte i ve střední Evropě. Před šestadvaceti lety bylo známo 175 druhů stonoženek, dnes je jich kolem 200. Musím ocenit popis rozmnožování stonoženkovitých. Co se týče stonožek (Chilopoda), o těch je uvedeno, že je tvoří "4 řády, 22 čeledí a asi 3000 druhů." Dnes jsou platné dva řády; Notostigmophora zahrnuje jediný podřád, Scutigeromorpha, kam patří strašníkovití (Scutigeridae) a dvě další čeledi, a Pleurostigmophora zahrnuje 7 podřádů. Co se počtu druhů stonožek týče, je jich dnes až 3300. George McGavin vybral pro dvoustranu o nich čeledi zemivkovitých (Geophilidae), stonožkovitých (Lithobiidae), stonohovitých (Scolopendridae) a již zmíněné strašníky. Mnohonožky (Diplopoda), které dnes mají 140 čeledí (oproti autorem uváděným 155 před šestadvaceti lety) jsou reprezentovány čeleděmi svinulovitých (Glomeridae), mnohonožkovitých (Julidae), plochulovitých (Polydesidae) a "obřích mnohonožek" (Spirostrepidae). Kniha je zakončena dalším obrem; mnohonožkou rodu Spirostreptus. Zmíněna je i největší současná mnohonožka na světě, též patřící do poslední jmenované čeledi, a to Graphidostrepus gigas, která dnes nese název Archispirostreptus gigas, a žije ve východní Africe. 

Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci je podle mě výtečná kniha, která může otevřít oči každému laickému zájemci o svět suchozemských bezobratlých, a rozšířit obzory kterémukoli zájemci o přírodu. Věnovat pozornost hmyzu, pavoukům a dalším členovcům má smysl. Je třeba si jich cenit, znát jejich životy, poznat druhy přenášející choroby, učit se o ohrožených druzích a jejich příbuzenstvu, a také o taxonomii a evoluci členovců. Žijí všude kolem nás, jsou druhově velice početní, svět by bez nich nefungoval tak, jak funguje. George McGavin odvedl při sestavování této publikace skvělou práci, rovněž jako česká překladatelka Helena Kholová. Jak jsem již uvedl výše, mohu tuto knihu rozhodně doporučit.

Noví Lovci kryptidů: Daleká cesta domů (2/4)

Každý z nových Lovců kryptidů je nyní sám. Svět se jim zhroutil. Jejich životy ovládly šok a bázeň. A tajemství, která měla zůstat neodhalena, již tajemstvími přestávají být. Kdyby jim tak někdo mohl uvěřit! Wren Rivera, Winn Wilkinson, Keira Kendrick a Armando Villalon se po měsíce snažili objasnit záhadu zmizení původních Lovců kryptidů. Když však pravda vyplouvá na povrch, mohou jen řvát v agonii, vzpamatovávat se z téměř smrtících momentů a připravovat se na nadcházející traumata. Exkurze do průmyslového komplexu Nieto Industries na březích jezera Nikaragua skončila příšerně. Po konfrontaci s Marillou Kent-Lyons se ukázalo, že Terrence Zedler, který se po měsíce s novými Lovci kryptidů přátelil a který byl po desítky let dobrým známým Armandovy vedoucí bakalářské práce, profesorky Alondry Pietri, i zmizelého Jacka Owena, je ve skutečnosti robotem Metallerem. Ten měl být rozebrán po Nietově smrti v roce 2033. Wren poslala už předtím, než jí Terrence odhalil svou skutečnou tvář - nebo spíše než zjistila, kým je, díky tomu, že mu sežehla kůži z tváře plamenometem - Armanda pro posily. Dvacetiletý student z Portorika se nejprve teleportoval do Londýna, kde se chtěl setkat s Winnem a Keirou, jež měli podstoupit terapii v ordinaci věhlasné psychiatričky doktorky Rajendar. Jenže jak se ukázalo, doktorka Rajendar byla unesena někým, kdo slíbil, že její pacienty potrápí, a když se obklopena policisty a hasiči vracela do domu, v němž ordinuje, šířily se už po okolí zprávy o strašném řevu a o chlupaté příšeře se dvěma jazyky, která byla z jejího bytu vynesena jakýmisi ozbrojenci. Armando kontaktoval profesorku Pietri a přemístil se pomocí Keiřina teleportačního přístroje do její pracovny na Portorické univerzitě v Río Piedras. Alondra nedokázala uvěřit tomu, že by Terrence měl někoho zavraždit, když jej po více než dvacet roků znala jako mírného člena Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu. Když ale Armando zmínil, že dvoumetrový svalovec byl vybaven "šavlemi", začala si uvědomovat, co by mohl být doopravdy zač. Frustrován z její neochoty pochopit Wreninu vážnou situaci, teleportoval se pak Armando pryč s cílem najít pomoc u někoho jiného. Wren v těchto chvílích umírala v hlubinách jezera Nikaragua, vyvržena mezi desítky vodních dráčků, které kdysi Deylin Nieto používal k zabíjení lidí, a kteří už nemají existovat. Téměř se ve vodě udusila, ale zachránil ji jeden z těch podivných metamorfů, u kterých celé dobrodružství nových Lovců kryptidů začalo. Odhalil dívce, že ji po měsíce sledoval, a v odkazu na slova jednoho zástupce svého druhu z lesa u Creek City se nazval Jeníčkem. Varoval ji, že ji Metaller bude hledat, a pak zmizel. Wren zjistila, že se nachází v jakémsi lesním porostu. Winn se probral na palubě helikoptéry, neschopen lidské řeči, s obrovskou chutí na krev. Poznal šedovlasého muže, který ho spolu s doktorkou Theodorou Callaghan unášel neznámo kam, a zhltal pytlík s lidskou krví, jenž mu byl vhozen do klece jedním z ozbrojenců. Ztrácí svou lidskost a stává se bestií. 

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

DALEKÁ CESTA DOMŮ, ČÁST DRUHÁ

Smrákalo se. Mezi hustě olistěnými kalabasami a kordiemi začínali poletovat netopýři, nahánějící noční hmyz, který se stával aktivním. Ptáci přestávali se zpěvem, a jejich písně byly nahrazovány kvákáním tropických žab. V místech, kde se větve lesních velikánů příliš nespojovaly, bylo občas možné postřehnout povstávající měsíc. Nacházel se v půlúplňku.

Wren se stále plahočila křovinami. Těžce přitom oddechovala. Jako by pro ni psychický nátlak přežití takřka smrtelného setkání s příšerami zemřelého megalomana neměl být dost, byla vyčerpána z rychlé chůze v těžko prostupné vegetaci, z neustálého šlehání větviček do její tváře, z nevysychajícího oblečení, stále smočeného do jediného milimetru, a z rostoucí vlhkosti večerního vzduchu. Vydržela kráčet ještě deset minut, a pak se mezi keři těžce posadila. Promnula si oči.

"Ty vole," zašeptala si pro sebe, "tenhle háj je nekonečnej. Jak se odsud mám, do prdele, vůbec dostat?"

Svěsila obě ruce, upustila kámen, který dosud v jedné z nich nesla, dvakrát zamrkala, a na místě zamrzla. Přímo před ní se nacházel velký křovinář aksamitový, s krkem ve tvaru písmene S a s velkou hlavou mířící přímo na ní. Ocásek se mu kmital mezi suchými listy, ale varovný signál, který jím had vydával, byl v kakofonii žabích skřeků sotva slyšitelný.

"Do hajzlu," šeptla Wren, "tohle fakt nemůže být horší."

Když lehce pohnula hlavou, terciopelo sebou trhl, a svou hlavu stáhl. Byl připraven učinit výpad. Dívka musela jednat rychle. Neměla na vybranou, než hrát s prudce jedovatým chřestýšovitým hru na uhýbanou. Výsledek měl být zcela jasný. Vyhne-li se uštknutí, nechá hada být a ani jedna strana nebude zraněna. Nevyhne-li se, pak dostane notnou dávku hemotoxického jedu, který jí bude vpraven do jedné z nohou nejdelšími jedovými zuby, kterými středoameričtí hadi vesměs disponují, a začne jí odumírat tkáň. Riziko smrti v tomto lese pro ni právě narostlo ze třiceti na pětadevadesát ze sta.

Křovinář vymrštil první třetinu těla vpřed. V mžiku rozevřel čelisti a vztyčil své dlouhé jedové zuby, namířené k Wrenině lýtku. Dívka se vymrštila směrem dozadu, a jen taktak uhnula. Stačilo, aby se had nacházel o pět centimetrů blíže k ní, a už ji lízl jedním jedovým zubem. Bylo by po legraci.

"Ty hajzle jeden!" zasyčela nahlas Wren. Ucítila, jak se jí při úskoku do ramene zarylo několik nepříjemně velkých ostnů keře.

Z dálky se náhle ozvalo zařinčení. Wren opět zamrzla na místě. Další zařinčení, a zem se otřásla. Had, vnímající vibrace z půdy, přestal syčet, a také se zcela přestal hýbat. 

"Sakra," šeptla Wren, a dala se do pohybu. Všechny vzpomínky na přiblížení se smrti musely jít stranou. Myslela nyní jen na jedno. Utéci.

Bylo jí jedno, že jí na krku přistála nějaká žabka, a zalezla jí pod promočené triko. Ignorovala už rány větvičkami do čela a do lící. Ani když se bodla do prstu o další trn, a ten jí v něm zůstal trčet, nestěžovala si. Běžela skrze křoviny jako divá. Běžela o život.

Párkrát přitom ještě zařinčení uslyšela. Připadalo jí však čím dál vzdálenější. To jí dodalo sil. Metaller ji pronásleduje, ale je daleko. Utíká mu! Pořád má šanci se před ním zachránit!

Měsíc byl o dost výše, když opustila křovinatý porost, a vyrýsoval se před ní strmý svah. Stromy na něm rostoucí byly poněkud řídčeji rozmístěny, a nenabývaly takové výšky, jako v předchozí etapě pochodu či běhu. Wren se dala po svahu nahoru, a neustále se ohlížela za sebe. Řinčení již zcela ustalo. Přesto měla potřebu přesvědčovat se, že jí nepřítel není v patách.

Teprve, když dosáhla největšího bodu svahu, zastavila se, a odhrnula nad břicho své triko. Chytila mezi prsty pravé ruky žabku, která už ji příliš otravovala, a vypustila ji na lesní půdu. Obojživelník odhopkal pryč. Wren byla celá uřícená. Pokud ji předtím neunavil pochod křovinami, pak ji nyní zcela vyčerpal běh po svahu. Měla pocit, že zdolala velehoru. Skvělé bylo, že z toho místa se mohla konečně rozhlédnout po okolí. 

Opřela se o kmen nízkého pitecelobia, a vydechla. Spatřila, jak se světlo směřující od měsíce odráželo na vodní hladině největšího středoamerického jezera. Zachránce ji rozhodně nepřemístil daleko od místa, v němž umírala. Z kopečku rozpoznala jednotlivé budovy průmyslového komplexu na pobřeží, včetně té vysoké, prosklené, do níž zavítala před několika hodinami. Množství světel pohybujících se kolem vrcholku budovy značilo, že opravné práce, potřebné po výstřelech z Armandovy laserové pistole, již byly v plném proudu.

Dohlédla i na kopeček za komplexem, ze kterého s Armandem a Terrencem před několika hodinami shlížela se zcela odlišnými pocity. Reflektovat, co bylo předtím, než došlo k útoku agentky Kent-Lyons a následnému odhalení Terrencova pravého já, pro ni nebylo jednoduché. Stěží věřila, že se toho za jediný den stalo tak moc. 

"Co teď, ty vole?" zeptala se sama sebe šeptem. "Přijde pro mě vůbec Armando a ostatní? Ani neví, že jsem tady... Jako, co mám dělat? Ani nevím, jestli se s nima portne zpátky, nebo už to udělal... vlastně ani nemám jistotu, že je pořád živej. Mohlo se stát úplně cokoliv, ty vole!"

Wren zakroutila hlavou. Opět se rozhlédla po svém okolí, a pak si, opřena o kmen stromu, sedla. 

"Musím vymyslet, co dělat," pokračovala šeptem ve svém monologu, "hlavní věc je zmizet odsud. Dostat se co nejdál. Teď jsem v tom porostu, na který ukazoval Armando z toho druhýho kopce. Fajn. Mám možnost jít v podstatě dál po pobřeží nikaragujskýho jezera, ale to je hrozně nebezpečný. Ideální by bylo se co nejvíc mu vzdálit. Dojít někam do civilizace, která nemůže být moc vzdálená, a pak... si zavolat. Dát vědět Armandovi nebo rovnou Winnovi... prostě se ozvat. Jo."

Náhle se ozvalo zadunění. Bylo poněkud tlumené a vzdálené, ale Wren okamžitě donutilo se postavit. Stále se přidržovala kmenu, a pohlížela k místům, odkud si myslela, že vyšlo.

"Ty vole," zasyčela, "tohle vůbec není dobrý."

Další zadunění. A další, doplněné zařinčením. Wren upřela své zraky na okraj svahu. Jako v tom nejúděsnějším hororu se zpoza něj vynořila veliká kovová ruka s rozevřenými prsty a šmátla po lesní opadance. Prsty se pomalu zaryly do půdy.

Pak se objevily svítivé rudé oči. Wren se sevřelo srdce. Když je viděla naposledy, Metaller na ni shlížel ze vstupu do vývodu směřujícího ven z ostatků Nietovy základny. Viděl je ve vší jejich příšernosti a vražednosti znovu ji dohánělo ke smrtelné úzkosti. Znovu se jí vybavovalo, jak ohromné čepele z meteokolosia bez problému projely hrudníkem a břichem dvou žen, v jejichž společnosti Wren strávila nemálo důležitých chvil tohoto dne.

Skryla se za kmen pitecelobia, a snažila se ani jednou nevydechnout. Nechtěla se hýbat. Přesto pozorovala, jak se jí viditelně třásly ruce.

"Slečno Rivero," oslovil ji skřípavým hlasem, nyní jen vzdáleně připomínajícím Terrencův, dvoumetrový kovový muž, "nemá cenu se skrývat. Vidím vaši tepelnou stopu. Všechny vaše šlápoty, doteky na stoncích rostlin... nemohou mi uniknout."

S hlasitým zařinčením se Metaller ocitl přímo za kmenem, který poskytoval dívce nedokonalý úkryt, a přesekl ho čepelí vycházející ze zápěstí jeho pravé ruky. Koruna stromu se převalila se zapraskáním přes Wreninu hlavu, a sjela z okraje svahu. Wren musela vykřiknout hrůzou.

Otočila se, a spatřila toho kovového giganta, jak se nad ní tyčil s ďábelským úsměvem v tváři. "Jednou jste unikla. Fascinující, takové štěstí ještě před vámi nikdo neměl. Věřte mi však, že podruhé jej mít nebudete."

Pevně sevřel její levé rameno. Wren opět vykřikla. Snad jí ho přitom vykloubil. 

"Co chceš, ty hajzle?! Zabít mě? Zbrutalizovat mě, jako Pauline a Shantel? Seš hnusná svině!" křičela na něj. "Vím, co seš zač!"

"Jsem dědic Nietovy říše," řekl s úsměvem Metaller, a vzpírající se dívku za rameno zvedl nad zem, "jeho jediný syn, jeho jediná láska. A dokončím, co můj otec začal."

"Seš vražedná svině! Tvůj otec byl vražedná svině! Psychopat!" 

"Můj otec dal dohromady Lovce kryptidů," odpověděl Metaller, "a ti zachránili svět. Pomohl odvrátit invazi mimozemšťanů. Zemřel jako hrdina, dokonce jako přítel Jacka Owena. Je pár lekcí historie, které bych vám velice rád dal, slečno Rivero, než přestoupíme... k další fázi."

"Ty mě nechceš zabít?!" vyhrkla Wren.

"Co by vám snad mělo dát takové přesvědčení?" zazubil se Metaller.

"To, jaks je zavraždil! Cos udělal s Armandem? Vrátil se? Cos s ním udělal? Cos udělal s ostatníma?!" řvala Wren.

"Prosím, slečno Rivero. Pauline a Shantel nebyly ničím, než výtvory Nieto Industries. Původně dobře naprogramovanými služebníky, u kterých se projevily poruchy, a odstranit je bylo nutné. Co se vašich přátel týče... pojďte se mnou, a vše se dozvíte."

"Ne, ty sráči!" zařvala Wren. Prudce sebou trhla, jen aby vykřikla bolestí. 

Metaller se z plna hrdla smál. Takové zápolení s jeho sevřením mu připadalo směšné.

"Viděla jsem tě krvácet... když jsi byl Terrence, agentka Kent-Lyons tě zranila. Tekla ti krev. Jak to? Jaks to udělal? Byl jsi Terrence vždycky?" zeptala se zklamaným, znaveným hlasem.

Metaller učinil několik kroků vpřed, a začal slézat ze svahu. "Ano," odpověděl, "Terrence Zedler nikdy neexistoval. Přístup vás, pana Wilkinsona a slečny Kendrick do staré základny Lovců kryptidů jsem skutečně zprostředkoval já. A naše společná exkurze do sídla rodiny Owenových v Kostarice měla také svůj účel. Zrovna tak jako exkurze do tohoto komplexu... kdyby ovšem Shantel nebyla porouchaná, neodhalila by vám existenci vodních dráčků... to nebylo v plánu. Vlastně vůbec nebylo v plánu, abych vás dnes... odchytil. To mělo přijít později, slečno Rivero. A co se krvácení týče... kůže, kterou jste popálila plamenometem, byla tak dokonalá, že byla vyplněna artificiálními cévami. Čí krev jimi proudila, to se opět dozvíte. Dočkejte času."

"Já tohle nechci!" vykřikla Wren.

"Nedá se nic dělat," usmíval se Metaller, "plán je plán. Musí být splněn. Je to nevyhnutelné."

"Ne, já tohle nechci!" zařvala opět Wren, a z rány v její paži náhle vytrysklo několik černých praménků, které jí předal její zachránce. Zasáhly kovového robota do očí, a pronikly miniaturními otvory do jeho hlavy. 

Metaller zařval. Wren pustil, a ta sjela ze svahu. Cítila, že nyní znovu z ruky krvácela. Bylo jí to však jedno. Ať už ta látka způsobila cokoliv, zřejmě ji byla schopna ovládat a zachránit se s její pomocí. Opět byla na svobodě, a nehodlala si ji znovu nechat vzít. Útěk měl pokračovat!

V úzké suché chodbičce mezi otřesně zapáchající stokou a popraskanou zdí se štosovali potkani. Jeden přelézal přes druhého, holé ocásky projížděly mezi ušima, a sem tam se strhla malá, sotva pár sekund trvající potyčka. Okousaný kus sendviče nebo rozežraný šváb při takové potyčce nejčastěji zamířil do toho tekutého odpadu, který byl tolik odporný, že se ani potkanům nechtělo pokoušet ztracenou potravu zachránit.

Když se náhle v chodbičce objevilo světlo, potkani se obrátili a utíkali se schovat. V nové tlačenici jeden z nich spadl do vody, a zapískal. S tunami lidského odpadu mířila do smíšené stoky i voda kyselého deště, který právě sužoval Londýn. Pokud zrazený potkan, odnášený proudem rychle pryč, nakonec našel záchytný bod a vyšplhal opět na břeh, jistě skončil s vážnými zraněními, jež měly výrazně zkrátit jeho život.

Do chodbičky vkročila Keira. Působila poplašeně. Nikoliv však kvůli utíkajícím potkanům.

"Já ti nevím, Luciusi," řekla, "neviděla jsem to na vlastní oči, ale... bylo mi řečeno, co jsi provedl Winnovi."

"Věř mi, že to pro něj bylo stokrát, co stokrát, tisíckrát příjemnější, než co se mu stalo před chvílí... kdyby mi zůstal odevzdán, nikdy by se nezměnil v to monstrum! Nikdy by se mu mozek nezměnil na pudink, a nezačal by mít chuť na lidskou krev!" bránil se Lucius, pohupkávající za Keirou. 

Sliznatý čertík se na chvíli zastavil, a udělal piruetku na samém okraji chodbičky, nad hnědavě zelenou vodou stoky. Začenichal, a vyprskl: "Fuj! Lidé jsou tak hnusná stvoření! Fuj, toto smrdí!"

"Takže bys mě taky proměnil," řekla mu Keira, a prudce se na něj otočila.

"Ty nic nechápeš, Keirinko," uchechtl se čertík, a podrbal se ručkou na hlavičce, "nic měnit nebudu! Jenom... budeš moje! Budu tě... vést!"

"Ovládneš mou mysl, tím pádem mě proměníš... proměníš mě v nějakou svou zabijáckou nestvůru. Tak, jako jsi ovládl Nkosiho!" vykřikla Keira.

"Nkosi byl jenom prostředkem, jak..."

"A já jím nebudu!"

"Ale no tak," zazubil se Lucius, a přiběhl k jejím nohám, "už jen to, že si o tom povídáme, značí, že máš zájem, kočičko moje!"

"Přestaň mě takhle oslovovat, hnusáku," řekla mu Keira.

"Proč, čičinko?"

Lucius dostal kopanec do hlavy.

"Au! Au, čičinko! Tohle bolí! Chceš, abych tě zase pokousal? Podívej, zoubky mám vyčištěné... jsou jako nové! Mohly by se trošku zbarvit doruda, nemyslíš?" chechtal se Lucius, a otevřel své široké čelisti, aby odhalil sadu trojúhelníkových zubů, s nimiž Keira měla již nepříjemnou zkušenost z prosince.

"Nevěřím ti, Luciusi," řekla mu, a nato zavřela oči, "nevěřím ti, že mi neublížíš. Tohle tvoje 'odevzdání se' je jen jiný název pro souhlas, že se člověk stane tvým otrokem. Ale věřím ti, že jsi menší zlo v porovnání... s těmi, co Winna proměnili. Že je doktorka Callaghan zlá, to vím moc dobře."

"Zlá a vražedná," řekl Lucius, a zhluboka se nadechl, "vím, co si o ní myslíš. Vidím tvoje vzpomínky... uch, strašlivé vzpomínky! To, co následovalo po seznámení s doktorkou Callaghan... páni, to jsou Chupacabří zvratky?"

"Nevrtej se mi v hlavě!" vykřikla Keira.

"Hmm, ta vůně není špatná... rozhodně lepší, než ty lidské hnusy v téhle stoce!" chichotal se Lucius, a několikrát opět začenichal.

"Ven z mojí hlavy! Nelez mi vzpomínkama!"

"No dobrá," zazubil se Lucius, a šťouchl prstíkem Keiru do holeně, "mám pro tebe návrh, Keirinko. Můžeš se mi odevzdat, ale vždycky, když budeš chtít sama sebou, a nebudeš chtít, abych se ti šťoural vzpomínkami a měl nad tebou moc, prostě mi řekneš, a já tě nechám být, svobodnou, s vlastní vůlí... a skutečnou kontrolu nad tebou budu mít jen tehdy, budeš-li si to opravdu přát. Třeba... já nevím, v život ohrožující situaci!"

"Chceš tím říct, že bych určovala, kým budu? I když nade mnou budeš mít kontrolu?" zeptala se stále s nejistotou v hlase Keira.

"Vždycky ti ponechám trochu sebe samotné... všechno, co zažiješ, když tě budu mít pod kontrolou, si budeš pamatovat. Nikdy nebudeš úplně slepá, bez vůle... ale v určitých situacích bude lepší, když nebudeš rozhodovat, jak jednat. Třeba když nad tebou bude velká ohavná Chupacabra, lepící se ke stropu stoky a chystající se na tebe seskočit... jako teď!"

Keira sebou trhla, a pohlédla vzhůru. Na stropě stoky se však nacházela jen světla, která stisknutím tlačítka na stěně před pár minutami rozsvítila.

"Luciusi, ty zmetku!" zařvala na něj, a znovu se pokusila jej kopnout. Čertík ale s hlasitým smíchem uskočil.

"Ha ha ha, ho ho ho, hi hi hi, he he he! Ha ha ha, ho ho ho! Ho ho ho, hí hí hí! Keirinka se nám polekala, čičinka jedna lehce vyděsitelná!" křičel, a kolébal se na zádech. Náhle se přestal smát, roztomile zamrkal a nevinně se usmál. "Když mi budeš odevzdaná, vždycky budeš vědět o všem nebezpečí... a ač se mu někdy nevyhneš, já budu vždycky vědět, co dělat, když bude tvůj život ohrožen! Kdyby nad tebou skutečně byla Chupacabra, pustil bych se s ní do telepatického boje! Jistě, z vlastní zkušenosti vím, že bych ho asi nevyhrál... ostatně jak se Winn dostal z mého sevření, co? Ale mohl bych ji zdržet! A ty už bys měla zase nad sebou kontrolu, a utíkala bys! Nebo bych tě pořád ovládal já, a pohyboval bych tvýma nožkama tak, že bys unikla do bezpečí!"

Keira zhluboka vydechla. "Vážně nemám na vybranou..."

"Uzavřeme spolu dohodu! Bude to symbiotický vztah! Říkáte tomu symbióza, že? Vy, lidé?" chichotal se Lucius. "Takový ten typ vztahu, kdy benefitují obě zúčastněné strany... s malou větší výhodou pro jednu z nich, mrk mrk, mrkity mrk."

"Musím zachránit Winna," řekla Keira, "my musíme zachránit Winna. Celý náš tým. Když budu silnější... když budu mít speciální schopnosti... budeme mít větší šanci. Doktorka Callaghan je velice nebezpečná. A není sama. Ten, který ji doprovází, bude jistě silným protivníkem. Vždyť má za sebou desítky let práce s kryptidy! A pokud jí pomáhá ovládat Chupacabry... a měnit lidi na Chupacabry... propána, jakou jinou možnost mám, Luciusi?"

"Přesně tak! Přesně tak!" radoval se Lucius. Natáhl svou ručku ke Keiřině rozevřené levé dlani. "Na symbiózu. Na... Keiriuse! Tak si budeme říkat, čičin... ehm, ehm... šelmič... ehm, Keiro. Na Keiriuse, Keiro!"

Keiře se roztřásla ruka. Podala ji však tomu malému ďáblovi, který na ni civěl, jako by se těšil na nějaký nadcházející masakr šílených proporcí. Když jí rukou potřásl, byla až zaražena jeho silou. 

"Uvidíme se na druhé straně, Keiro!" uchechtl se, a náhle zmizel.

"Počkej! Co moji rodiče?! Vrátí se?! Luciusi!" zařvala náhle Keira. Nedostalo se jí však odpovědi.

Osaměla ve stoce. Chvíli stála na místě, a čekala, co se s ní stane. Pořád se však cítila stejně. Nepozorovala u sebe žádnou změnu. Jen se jí po několika nadechnutích zdálo, že jí ten ohavný puch stoky nedělá dobře na žaludek. Vylézt ven se však stále bála. Na povrchu ji mohli hledat. 

Krátce pohlédla na display svého mobilního telefonu. Po té potyčce v bytě doktorky Rajendar byl pokryt velikou pavučinou. Ani si nevybavovala, kdy k tomu došlo, ale musela dostat ránu do místa, kde měla v kapse mobil uschován. Možná, že to bylo ve chvíli, kdy spadla na zem. V každém případě nebyl ve stoce signál. Nemohla nikomu zavolat, ani přijmout hovor. Nemohla tušit, že se ji možná v těchto chvílích pokoušel dovolat Armando.

Zhnusena zápachem stoky, dala se do kroku ve snaze najít místo, kde by mohlo být dýchatelněji. Bylo jí hrozně. Přemítala, zda učinila správné rozhodnutí, když s Luciusem dovolila onu zvláštní spolupráci. Vracela se ve vzpomínkách do bytu doktorky Rajendar, a znovu se jí vybavoval Winn, proměňující se ve stvůru připomínající něco mezi člověkem a Chupacabrou. Pokaždé, když zavřela oči, viděla jeho dva jazyky, jak si razí cestu jeho zubatou tlamou, a slyšela zvracení podobný skřek, který se z hrdla mučeného mladíka dral.

Pochod stokou se zdál být nekonečný. Zápach nemizel, ač si na něj trochu přivykla, a čím dále se vzdalovala od místa, ve kterém svou cestu pod zemí začala, tím horší bylo osvětlení. Každých sto metrů musela zmáčknout nový cuplík na zdi, občas se však stalo, že světla, jež se rozsvítila, blikala nebo dokonce přestala svítit na několik vteřin. Když se ocitla sama v temnotě, tolik vzdálena povrchovému Londýnu, cítila se obzvlášť zranitelně.

"Nemůžu tady jen tak chodit... Je tu hrozně," řekla si po několika desítkách minut, a utřela si pot z čela, "měla bych se pokusit najít cestu domů. Nemůžu tady strávit celý zbytek dne... propána, vždyť ani nevím, kam vlastně jdu."

Po chvíli přemýšlení se rozhodla, že stoku opustí. Ve chvíli, kdy dorazila k dalšímu žebříku vedoucímu k víku kanaliazce, však strnula hrůzou. Z neosvětlené části stoky, z úzké chodbičky mezi špinavou vodou a stěnou, ji sledovaly tři páry svítivých očí. Byly na ni hrozivě upřeny. 

Keira si změřila vzdálenost mezi svými chodidly a žebříkem, poté vzdálenost mezi spodkem žebříku a víkem, a vzdálenost mezi sebou a očima, jež ji sledovaly. Popřemýšlela také krátce nad tím, oč by se mohlo jednat. Ty zraky byly příliš vysoko na to, aby šlo o nějakou zvláštní zmutovanou krysu nebo o tři kočky uvězněné v kanalizaci, stojící jedna na druhé. Ne, muselo jít o nějakého netvora.

Učinila dva rychlé kroky směrem k žebříku. Z temnoty náhle něco vyšlehlo, a Keira v hrůze vykřikla. Šlo to po ní.

Ta lahodná kovová chuť. Je snad v našem světě chutnější substance? Má přece tu správnou konzistenci, to správné množství plazmy, od vody po soli, a ty šťavnaté erytrocyty! Winn se probral ze spánku s myšlenkami ovlivněnými přítomností lidské krve na svých rtech. Vystřelil z úst jeden ze svých jazyků, a blaženě si rty olízl. S úsměvem zazíval, a z hrdla se mu vydral podivný skřek.

V tu chvíli otevřel oči, a zděsil se. Jak to jen smýšlel? Když usínal, myslel na Wren, a na to, že se k ní vrátí. Jeho další myšlenky po probuzení se však odebíraly monstrózním směrem. Kapky lidské krve na jazyku jej vzrušovaly. Cítil, jak se mu vztyčují chlupy po celém těle, když na ni pomýšlel. Udělalo se mu špatně, ale již ne tolik, že by se chtěl vyzvrátit. Spíše měl jakýsi nevolnost přinášející pocit viny. Nemohl si však odporovat, že lidská krev byla lahodností, vždyť ji přece právě trávil, a věděl, jak dobře mu dělala!

Teprve asi po minutě se mladík rozhlédl kolem sebe. Nenacházel se již na palubě helikoptéry, a kolem něj se nenacházeli žádní lidé. Byl umístěn v jakési temné chodbičce nebo rouře, do které zepředu, skrze mříž, mířila trocha světla. Opačný konec jeho nové klece, jak o chodbičce sám smýšlel, tvořila betonová zeď. Roura však byla tvořena jakýmsi měkčím materiálem. Přejížděl po ní prsty, a usoudil, že se jednalo o nějaký plastický materiál. Když se však do něj pokusil škrábnout drápem, nevytvořil se v něm důlek. Materiál byl pevný a odolný.

Winn zamířil po všech čtyřech k mříži. Lezl jako ještěr, s nohama a rukama vybočenýma do stran. Neumisťoval je pod tělo. Když přemýšlel o tom, jak se instinktivně pohyboval, opět ho mrazilo. Jakmile přikročil k mříži, strnul na místě. Ucítil, že její vnitřní stranou opět procházel elektrický proud. Tentokrát měl být dokonce silnější, než v kleci, ve které ho přenášeli na palubě vrtulníku.

Vyhlédl ven. Jeho nová klec se nacházela v prostorné hale. Desítky metrů před sebou spatřil několik podobných mříží, jako byly ty, zpoza kterých hleděl ven. A za nimi žhnuly rudé, nenávistné zraky Chupacaber. Základ celé protější stěny byl vyplněn podobnými rourami obklopenými betonem a krytými mřížemi s elektrickým proudem. Za chvíli se skřeky Chupacaber začaly ozývat i zprava a zleva. Winn si udělal dobrou představu o tom, jak musel vypadat celý ten prostor, v němž se společně s ostatními příšerami nacházel.

Kde asi tak mohl být? Předtím, než usnul, slyšel jednoho ze společníků doktorky Callaghan vyřknout, že Irské moře mělo být brzy za nimi. Netušil však, jak dlouho spal. Klidně mohl být přepraven na nějakou loď. Anebo mohl být letadlem dopraven stovky mil daleko. Nepamatoval si, že by se od zkonzumování krve probudil. Nyní měl za to, že se klidně mohl nacházet v té základně doktorky Callaghan na Portoriku, ke které ho s jeho přáteli v srpnu minulého roku vzala agentka Kent-Lyons. Vzhledem k tomu, s kolika Chupacabrami byl v tomto velkém prostoru vězněn, by to dávalo naprostý smysl.

Náhle se ozvala siréna. Vydávala nepříjemný zvuk asi po půl minuty, během které všechny Chupacabry skřekaly. Winn si musel zakrýt uši. Vůbec to nebyl příjemný hluk. Poté, co ustal, vběhl do haly nějaký muž. Byl pohublý, plešatý, bledý, oblečený v bílém tílku a tmavě modrých šortkách, se sandály na nohou. Všechny mříže byly náhle vysunuty nahoru, a Chupacabry tak mohly uniknout ze svých klecí.

Winn na nic nečekal. Vyskočil ven. Přistál na všech čtyřech na betonové podlaze. Všechny Chupacabry učinily to samé. Ve vlnách se začaly pohybovat směrem k muži, umístěnému v geometrickém středu haly. Řval strachem.

Když se k němu přiblížila jedna Chupacabra zezadu, sekla ho drápem do lýtka. Muž poskočil, zavřískal bolestí, a ránu si zakryl rukama. Prýštila z ní krev. Útočník vytasil svůj dlouhý jazyk, a prorazil jím mužovy prsty, aby ochutnal čerstvou krev. Jakmile tak učinil, dočista se zbláznil. Vyskočil, a oběť povalil na záda.

Winn učinil několik skoků, a stanul vedle zraněného muže. Chupacabry se na něj snášely ze všech stran, obklopovaly jeho tělo, lísaly se k němu, kousaly ho a olizovaly mu hluboké rány. Muž sebou vrtěl, natahoval ruce neznámo kam a něco nesrozumitelného vykřikoval. Po chvíli mu z úst začala stříkat krev. To totiž už několik z těch krvelačných potvor žralo jeho břicho, zatímco byl stále živ.

Jeho oči náhle stanuly na Winnově tváři. Okamžitě k němu natáhl ruku, pokrytou krví. "Prosím! Prosím, prosím, prosím! Pomoc!" řval v hrůzné panice.

Winn se zvedl ze země, a postavil se pouze na nohou, či na zadních končetinách. Hleděl na masakrovanou oběť, a sahal si přitom prsty obou rukou na obličej. Nenahmatával na něm nic, co by mu připomínalo jeho lidskost. Špičaté uši, veliké oči, malý nos, obrovské zuby trčící z tlamy, spousta srsti na tvářích... Co v něm ten muž viděl, že ho tak prosil o pomoc?

Zblízka se na muže podíval. Celý obličej měl zakrvácený, a nejevil již známky života. Winn byl zaražen. Stál uprostřed Chupacabřích hodů, a snažil se přemýšlet. Dát si to nějak v hlavě dohromady.

"Winne! Co to děláš Winne?" uslyšel náhle.

"Hoduj, Winne, hoduj! Nebo ti ho ostatní sežerou, a tobě zůstanou jen kosti!"

"Fuj, hnusné kosti! Dolovat z nich morek je za trest! Je to jenom pro losery!"

"Ty nejsi loser, Winne! Zasloužíš si hostinu, jako všichni tihle zabijáci!"

Netušil, zda šlo jen o halucinace, nebo zda k němu tentokrát Chupacabry promlouvaly doopravdy. Snažil se pochopit, zda mluvily lidskou řečí, nebo zda to už byl jakýsi jiný jazyk. Promítaly mu zde přítomné Chupacabry své myšlenky do hlavy? Nebo si to vše jen představoval, a hovořily k němu pouze jeho instinkty?

Nakonec mohutně zařval, a prokousl čelo zabitého muže. Krev vyprýštila na celý Winnův obličej. Z úst mu vyjely oba jazyky, přičemž jeden začal s čištěním tváře od krve, a druhý se zarazil do kousance v mužově čele. Winn si drápy přidržel celou hlavu oběti, aby ji měl pro sebe, a ládoval se krví, jak jen nejzuřivěji mohl.

Brzy se dostal do konfliktu. Jiná Chupacabra se chtěla také nasytit krví z mužovy hlavy. Sekla po Winnovi drápy pravé přední končetiny.

"Moje! Najdi si své místo dole, bottom feedere!"

Winn zasyčel. Něco takového si nemohl nechat. Sekl svou protivnici do hlavy, a to rovnou dvakrát. Mezi očima jí zanechal krvavý šrám. Útočnice se rozzuřila, na Winna skočila, a povalila ho na záda. Ostatní Chupacabry si jejich boje vůbec nevšímaly. Byly plně zabrány do krmení.

Útočnice natlačila obě Winnovy ruce k betonové podlaze, a pevně je stiskla. Mladík sebou házel, ale nedokázal se vyprostit. Tato krvelačná potvora byla větší a silnější, než původně odhadl. 

"Jsi můj, Winne!" uslyšel mladík ve své hlavě.

Opět sebou hodil. Nelíbilo se mu, jak jej ta potvora držela u země. Zlověstně mu hleděla do očí, a stále mu k tváři blížila svůj zakrvácený obličej. Po chvilce jí z tlamy vyšlehl jazyk, a něžně jím pohladila Winnovu hruď.

Winn zaskřekal. Začalo mu bušit srdce. Znovu se pokusil vysmeknout, ale nešlo to. Chupacabra ho teď celého zalehla. 

"Dost už bylo krmení... je čas na jinou zábavu, Winne!"

Mladíkovou myslí náhle probleskla vzpomínka. Vybavil se mu živý sen, ve kterém se nacházel v posteli s Wren. Zdál se mu měsíce předtím, než jí vyznal svou lásku. Hrůzným zakončením toho živého snu byla Wrenina proměna v takovou huňatou, krvelačnou nestvůru, jaká se teď k Winnovi lísala. Jeho nejhorší noční můra se stávala realitou. 

Zařval, a dal veškerou svou sílu do mocného kopnutí, kterým útočnici odhodil o necelé dva metry dál. Vyskočil, přistál na všech čtyřech, a pozoroval její reakci. Vypadala velice iritovaně. 

"Odmítáš mě, Winne? Za to zaplatíš! Nikdo mě ještě neodmítl!"

Chupacabra se dala do jeho pronásledování. Winn zamířil zpět ke své kleci. Nejprve se hnal na rukou i nohou, ale pak se pokusil o dlouhý skok. Svaly nohou se mu napjaly, a on náhle letěl vzduchem, jako by se odrazil s pomocí pružiny. Vletěl do své klece, a doufal v jediné. Že v ní bude v bezpečí.

Útočnice se vzápětí přiblížila k vchodu do chodbičky. Natáhla k Winnovi drápatou ruku, a vtom sletěla seshora mříž. Chupacabra jen taktak uhnula, a ruku si zachránila. 

"Tak fajn, potvory! To stačí! Už jste ho zmasakrovali dost!" ozval se hlas Theodory Callaghan.

Winn se bojácně zahleděl své protivnici do očí. Obrátila se k němu bokem, a chystala se na návrat do své klece. 

"Budeš můj, Winne. Já tě dostanu. Ukážu ti, kdo je tu boss. Příště už mě neodmítneš! Nebudeš moci!"

Kdyby tak Winn mohl plakat. Vždyť to vše byla hrůza! Horor, jaký by nikdo nechtěl zažít. Byl proměněn v krvelačnou nestvůru, chutnala mu lidská krev, probouzely se v něm vražedné pudy, a o jeho zmutované tělo projevovala zájem nějaká velká Chupacabří samice, která mu chtěla tím nejohavnějším způsobem ukázat, že je dominantní. Nemohl se cítit hůře. Nakonec v něm převládl zbytek jeho lidskosti, a vyzvrátil se. Z jeho žaludku šla ven snad veškerá krev, kterou před pár minutami zhltal.

Všechny Chupacabry již byly ve svých klecích. V hale zavládlo ticho. K ohlodané mrtvole přistoupila doktorka Callaghan, a gestem naznačila svým dvěma poskokům, oblečeným v bílých pláštích, aby ji odnesli. Nato přistoupila k Winnovým mřížím.

"Tak, jste doma. Ať se vám tu líbí," usmála se na něj, "subjekte číslo 1439."

Zachrastila před mříží malým ovladačem, a odešla. Winn vydal z hrdla poslední zařvání na protest. 

Pokračování příště...