Dějiny planety Země | Kniha týdne

Nedělní večer, další příspěvek v rámci série Kniha týdne! Přináším vám již 32. část projektu, ve kterém vás koncem každého týdne seznamuji s knihou, kterou jsem si přečetl v uplynulých několika dnech. Podobně jako v případě části jednatřicáté, i tentokrát vás chci seznámit s knihou, která se týká hlavního zaměření tohoto blogu - tedy evoluce života. Z předchozích evolučně biologických a paleontologických knih popsaných v této sérii vás mohu pro další četbu odkázat na publikace Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo od Vratislava Mazáka a Putování s dinosaury od Tima Hainese. Protože ji tato publikace také zmiňuje, doporučuji vám začíst se i do životopisu Mary Anning, The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling. Nyní vás s radostí seznámím s velice přínosnou knihou shrnující veliké množství informací o vývoji života od prekambria po současnost.

Dějiny planety Země (v anglickém originále The Book of Life) je kniha odborného kolektivu autorů pojednávající o evoluci života, od prvních jednobuněčných organismů přes obří dinosaury po megafaunu dob ledových, vydaná poprvé v Londýně roku 1993 nakladatelstvím Ebury Hutchinson a v českém překladu pak v roce 1998 Knižním klubem ve spolupráci s nakladatelstvím Columbus v Praze. Publikaci uspořádal Stephen Jay Gould, americký paleontolog a evoluční biolog patřící ve druhé polovině minulého století ke špičkám v těchto oborech a autor oblíbených sbírek esejí Ever Since Darwin (1977) či Pandin palec (1981); napsal také předmluvu k této knize. Na jednotlivých kapitolách Dějin planety Země pak pracovali britský paleontolog Michael Benton (Dinosauři a jiná prehistorická zvířata, 2002, Dinosaur Behavior: An Illustrated Guide, 2023), americký paleontolog J. John Sepkoski Jr. (A Compendium of Fossil Marine Genera, 2002), britsko-americká paleontoložka, ekoložka a evoluční bioložka Christine Janis (Evolution of Cenozoic Land Mammal Faunas and Ecosystems, 2023), britský biologický antropolog Peter Andrews a britský fyzický antropolog Christopher Stringer (oba spolu zpracovali například publikaci The Complete World of Human Evolution z roku 2005). Ilustrátory publikace jsou paleoumělci John Barber, Marianne Collins, Ely Kish, Akio Morishima, Jean-Paul Tibbles a Steve Cox. Tato kniha představuje velice informativní, pečlivě sestavený přehled toho nejdůležitějšího z poznatků o životě, vývoji a vymírání různých skupin organismů v jednotlivých érách, periodách a v případě třetihor a čtvrtohor pak i epochách historie naší planety. Poskytuje informace o tom, jak se měnilo rozložení pevnin na Zemi; kde se jednotlivé skupiny fosilních organismů vyskytovaly a kam migrovaly; co mohlo způsobit velká vymírání v historii života; jak se měnili živočichové a rostliny; a seznamuje čtenářstvo se zákonitostmi evoluce života. Mimoto nabízí i pohled do historie fosilní ikonografie, tedy do historie paleoartu. Podobnými knihami, které u nás v Česku vyšly a které také stojí za to si přečíst, jsou Svět pravěku od Bořivoje Záruby a Zkamenělá minulost od Oldřicha Fejfara. I ty jsou velice hodnotným čtením, a stejně jako Dějiny planety Země se do nich mohou pustit čtenáři různých věkových kategorií. Jediným předpokladem pro čtení této a podobných knih samozřejmě je, že už něco o prehistorii života víte. 

Přední obálka knihy Dějiny planety Země, vydané v roce 1998 nakladatelstvím Knižní klub ve spolupráci s nakladatelstvím Columbus. Zdroj: Databáze knih

Knihu Dějiny planety Země jsem si objednal na webu Trh knih v létě 2024, a ze dvou hlavních důvodů. Jednak jsem měl zájem rozšířit svou rozsáhlou knižní sbírku o další publikaci vyprávějící historii života od jeho počátku až do dnešního dne podobnou formou, jako to učinily již dvě výše uvedené a opravdu kvalitní české publikace. Dle všech recenzí má mít i text této knihy vysokou kvalitu, takže jsem opravdu nemusel váhat. Druhým důvodem, proč jsem o Dějiny planety Země projevil zájem, ačkoliv tedy už několik podobných knih mám a vyrůstal jsem na nich (Svět pravěku jsem poprvé četl zhruba v době, kdy jsem si zakládal tento blog), byl ten, že hlavním editorem této knihy byl Stephen Jay Gould. Byť jsem se dosud nedostal ke všem publikacím, které napsal, mám jeho popularizační díla opravdu v oblibě. Ever Since Darwin, Hen's Teeth and Horse's Toes (v češtině tyto knihy nevyšly), Pandin palec a Jak neměřit člověka (ty naopak v češtině vyšly, a zrovna tak třeba Dinosauři v kupce sena, které jsem bohužel ještě nečetl) patří mezi mé nejoblíbenější knihy s přírodovědnou tématikou vůbec. A ačkoliv mi bylo známo, že doktor Gould k Dějinám planety Země nenapsal více než předmluvu, chtěl jsem si ji přečíst. S předmluvami to totiž opravdu uměl - stejně dobře, jako se svými vlastními esejemi; jen si přečtěte jeho předmluvu ke knize Charles Darwin's Letters: A Selection, 1821-1859 nebo k publikaci Ve stínu člověka od Jane Goodall (český překlad bohužel text doktora Goulda oželel). Jak moc se mi jeho předmluva k této knize bude líbit a co mi celkově dá, to jsem při objednávání Dějin planety Země ani nemohl tušit. Kromě tohoto slavného jména mě pak také k této knize lákal fakt, že několik jejích kapitol napsal Michael Benton, jenž patřil ke konzultantům seriálů Putování s dinosaury a Putování s pravěkými zvířaty, a od kterého mám ve své skromné knihovničce také pár pěkných knižních titulů. 

Dva roky poté, co se Dějiny planety Země zařadily mezi nemálo knížek, které doma mám, přišel konečně čas na to, aby byly přečteny. Chystal jsem se učinit tak už dříve; vlastně se skoro stalo, že jsem je v Knize týdne popsal/zesumarizoval/recenzoval už loni v létě, ale z časových důvodů jsem si v určitý týden vybral jinou, menší publikaci. Celou jsem si tedy tuto knihu, od prvního po poslední písmenko textu, prošel v posledním týdnu, od pondělí 20. července do neděle 26. července 2026. Skvělá věc na publikacích shrnujících poznatky o vývoji života od jeho vzniku po dnešek je ta, že v podstatě své čtenářstvo berou na velkou dobrodružnou cestu po proudu času. Shodou okolností jsem tuto cestu v posledních dvou týdnech prožil hned několikrát očima různých autorů nebo filmařů. Zatímco minulý týden jsem četl Putování s dinosaury od Tima Hainese, díval jsem se také znovu na stejnojmenný seriál, a tak jsem si opět zažil tu známou cestu druhohorami. Zároveň jsem ale poslední dva týdny strávil také sledováním Života na Zemi (Life on Earth) od Davida Attenborougha z rokun 1979, a to je zase jinak podaná evoluční cesta života, od prvních organismů po člověka (byť to samozřejmě nemá hovořit o nějaké "nadřazenosti" našeho druhu nebo o tom, že by "veškerý vývoj směřoval k nám", jak si to domýšlejí určití jedinci hlásící se k nejmenovaným ideologiím). Stejně jako mnoho ostatních publikací sledujících vývoj života od prekambria po čtvrtohory, končí i Dějiny planety Země kapitolou věnovanou pouze vývoji lidí, a právě k tomuto možnému zkreslení historie života (evoluce totiž nemá směr, nemá cíl, a rod Homo není o nic více či méně než Brachiosaurus či bakterie ve střevě krysy) se Stephen Jay Gould vyjadřuje v předmluvě (podobně i David Attenborough uzavírá seriálový Život na Zemi šťouchnutím do arogantního antropocentrismu). Pro mě osobně bylo čtení Dějin planety Země krásným zážitkem, a také krásným opakováním s občasným "jistě, dnes se už ví, že tohle je jinak" (přece jen urazila paleontologie od 90. let pěknou štreku). Začtení se do této knihy mohu vřele doporučit.

Kniha má celkem 256 stran, z toho samotná textová část s mnoha obrazovými přílohami zabírá strany 6 až 251. Předmluva s názvem Rekonstrukce minulosti, kterou napsal Stephen Jay Gould, zabírá strany 6 až 20. Pojednává o historii fosilní ikonografie; v ilustracemi nabité knize, jako je tato, má pojednání o vývoji paleoartu rozhodně své místo. Úvod, nazvaný Život a čas, napsal Michael Benton, a vyplňuje strany 22 až 35. Seznamuje čtenářstvo s časem v geologii, geologickými silami, fylogenezí života, kontinentálním driftem a s fosiliemi. První kapitola, Základy: Život v oceánech, byla napsána J. Johnem Sepkoskim mladším, a je zaměřena na vznik života v dávné minulosti naší planety a vývoj prvních komplexních organismů. Pokrývá strany 37 až 63. Strany 65 až 77 pak patří druhé kapitole, nazvané Nástup a vzestup ryb, kterou napsal Michael Benton. Ta se v podstatě zabývá staršími prvohorami, se zaměřením na vývoj tehdejších rybovitých obratlovců. Strany 79 až 125 patří třetí kapitole, Čtyřma nohama na zemi, kterou opět napsal Michael Benton, a jež se týká prvních tetrapodů a následně vývoje obratlovců v mladších prvohorách, tedy v karbonu a permu. I čtvrtou kapitolu, Dinosauří léto, napsal Michael Benton, a představuje v ní nejúspěšnější skupinu obratlovců vůbec, dinosaury. Tato kapitola, vyplňující strany 127 až 167, je cestou druhohorami, od začátku triasu po permském vymírání až po samý konec křídy, kdy druhohorní vládci planety vyhynuli. Pátá kapitola, Samozřejmí vítězové: Nástup savců, vyplňuje strany 169 až 217. Napsala ji Christine Janis, a poskytuje v ní čtenářstvu seznámení s životem v třetihorách a čtvrtohorách, se zaměřením na evoluci savčího řádu. Poslední kapitola, Postup primátů, byla napsána antropology Peterem Andrewsem a Christopherem Stringerem, a je zaměřena čistě na vývoj hominidů a rodu Homo. Zabírá strany 219 až 251. Jak už jsem zmínil, Dějiny planety Země jsou knihou bohatě ilustrovanou. Výtečné rekonstrukce prehistorických živočichů a rostlin od Johna Barbera, Marianne Collins, Ely Kish, Akia Morishimy, Jean-Paula Tibblese a Steva Coxe jsou připomínkou toho, jak vypadal na začátku 90. let špičkový paleoart.

Jak tedy bylo již několikrát zmíněno, kniha začíná předmluvou napsanou odborníkem, který ji celou sestavil. V textu s nadpisem Rekonstrukce minulosti poskytuje Stephen Jay Gould čtenářstvu vhled do vývoje rekonstrukcí pravěkého života. Začíná slovy o prvních dinosauřích sochách, které v Crystal Palace v Londýně vyrobil sochař Waterhouse Hawkins za pomoci "otce dinosaurů" Richarda Owena. Doktor Gould zmiňuje omyly v rekonstrukcích iguanodona nebo třeba labyrinthodona, jichž se Hawkins dopustil - omyly, jež v době vytvoření těchto soch však za omyly určitě považovány nebyly. Odsud se autor dostává k záležitosti, kterou svému čtenářstvu připomínal v mnoha knihách, a kterou je třeba míti neustále na paměti - totiž že věda je kreativní lidská činnost, neprováděná ve vakuu, ale ovlivňovaná dalšími aktivitami, kulturou, ekonomikou atd. Píše: "Na jedné straně získáváme objektivní znalosti tím, že se učíme stále více o fosilních zdrojích. Iguanodon neměl na nose špičku a ichthyosaurus měl vyvinutou hřbetní ploutev. Jak se těmto faktům učíme, zdokonalujeme svoji schopnost rekonstrukce, a tak zaznamenáváme rozšíření svých vědomostí. Je běžným mýtem, který propagují profesionálové pro vlastní užitek, že věda vždycky postupuje tímto způsobem, z vnitřní potřeby a jedinečně. Historie měnících se názorů by tak měla zaznamenávat jednoduchý pokrok směrem k lepšímu poznání, zprostředkovaný naším použitím té neomylné cesty za pravdou, totiž vědecké metody. Na druhé straně musí věda postupovat ve společenských souvislostech a musí být provozována lidmi svázanými kulturou, v které žijí, politikou, která je omezuje, a nadějemi a sny, které jsou tak či onak spojeny s jejich společenskou a psychologickou stavbou. My vědci máme tendenci si tyto lidské vlivy neuvědomovat, protože mýtus naší profese říká, že měnící se názory jsou dány všeobecnými úvahai, použitými pro hromadící se arzenál pozorování. Ale veškerá změna ve vědě je komplexní a zamotanou směsí narůstajícího poznání a měnících se společenských okolností." V souvislosti se společenskými vlivy na vědecké poznání zmiňuje to, že "Charles Darwin odvodil své názory na přirozený výběr spíše tím, že se pokoušel převést princip Adama Smithe o laissez-faire z ekonomiky do přírodovědy, než tím, že pozoroval želvy na Galapágách." Přírodovědci neradi slyší, že jejich studium světa přírody je pod různými kulturními, politickými a ekonomickými vlivy - vždyť se podívejme, jak se někteří - ti nepřiznaně politicky konzervativní - bouří kvůli kvíření biologie a odstraňování jimi vyznávaných starých společenských dogmat, jako je binarita genderu, ze studia nesmírně komplexního organického světa. 

Také zobrazování pravěkého života je pod řadou různých vlivů, a ty se v čase mění. Doktor Gould vyjmenovává tři konvence platící pro paleoart. Jsou jimi počet ("umělec musí maximálně využít prostorových možností, které má", a proto na jednom obrazu s dinosaury vidíme výjevy lovu i poklidného spásání vegetace, živočichy z hor i živočichy z vodního prostředí - všechny najednou na stejném místě), činnost (starý paleoart se často soustředil na "zajímavé činnosti", jako lov kořisti; prototypem takového obrazu se "zajímavými" činnostmi je de la Bechova Duria antiquoir) a důraz (například komerční úspěch diktuje, co je a co není zobrazováno; paleoartu zobrazujícího bezobratlé bylo vždy méně, než paleoartu s obratlovci). Dále autor na čtyřech zastaveních představuje základní milníky vývoje zobrazování pravěké zvířeny. První zastávkou je Měděná bible od J. J. Scheuchzera, vytvořená v letech 1731 až 1733. Možná se to zdá překvapivé, ale to, jak Scheuchzer zobrazoval různé biblické výjevy (například boží stvoření měkkýšů či člověka, který zahynul při potopě - to byla vlastně kresba kostry třetihorního velemloka), skutečně ovlivnilo styl rekonstrukcí života v dávnověku. Druhou zastávku činí doktor Gould v 19. století u Hawkinse a jeho expozice v Crystal Palace Park, a u Louise Figuiera, který ilustrátora Edouarda Rioua pověřil vytvořením celostránkových rytin výjevů z života v pravěku (ty byly vydány v publikaci La terre avant le déluge, Svět před potopou). Třetí zastávka je učiněna u Charlese Knighta, nejvýznamnějšího paleoumělce první poloviny 20. století, a u Zdeňka Buriana, který zvláště ve druhé polovině minulého století vytvořil mnoho hodnotného paleoartu. Zde autor píše: "Jedinou úspěšnou a široce populární konkurencí se stala Knightovi (byť až po jeho smrti) vynikající kniha s šedesáti ilustracemi českého umělce Zdeňka Buriana, s textem Josefa Augusty, profesora paleontologie na Karlově univerzitě v Praze. ... Ale i ten doprovodný text, s nepatrným nánosem marxistické ideologie díky situaci v tehdejším Československu, pokračuje v přehlídce navozené Scheuchzerem v jeho až groteskně přetvořené zbožnosti." Knight byl Američan, a přestože nebyl křesťanem, byl ovlivněn tou z křesťanství vycházející myšlenkou tolik typickou pro některé západní filozofie - že vývoj života směřoval k člověku. Ono "zdokonalování života až po člověka" se pak přenášelo i do paleoartu a s ním souvisejících textů stvořených pod vlivem východního marxismu (nepřekvapivé, vždyť za bolševiků, pravicových "marxistů", se těch křesťanských hodnot omílalo více). Poslední zastavení činí doktor Gould u postmoderní ikonografie, a píše: "Jestliže je postmodernismus nehierarchický, hravý, osobní, pluralistický, ikonoklastický a různorodý ve svých úhlech pohledu, pak je bláznivě rozrůzněné současné ztvárňování fosilních zvířat přesně to, o čem postmodernismus hovoří."

Škoda, že jsme se nikdy nemohli dozvědět, jaký názor by měl Stephen Jay Gould na současný paleoart - na pokusy rekonstruovat prehistorickou zvířenu fotorealisticky, naturalisticky, spíše pod vlivem Putování s dinosaury a Jurského parku, se vší jejich naturalističností, než pod vlivem starých biblických rytin a západního umění (včetně paleoumění a wildlife umění) jimi inspirovaného. Velice by mě zajímal jeho názor na paleoart naší doby, na obrazy Julia Lacerdy nebo Orribeca, jež mnohdy vypadají jako fotografie skutečného zvířete, které je často v klidu. V Úvodu nesoucím název Život a čas si nás od doktora Goulda přebírá profesor Michael Benton, skotský paleontolog pracující dlouhodobě na Bristolské univerzitě, a vysvětluje nám, o čem kniha vlastně je: "... tyto Dějiny planety Země vyprávějí příběh, který začíná někdy mezi vytvořením pevné Země a prvními známkami života ve zkamenělinách." Nejsou to ale jen ty úplně první známky života, o nichž tato kniha pojednává - píše se v ní o mnohem, mnohem více záležitostech. Profesor Benton píše o čase v geologii, a zmiňuje Johna Phillipse, který v roce 1841 navrhl názvy jednotlivých ér (paleozoika, mezozoika a kenozoika). Seznamuje také čtenářstvo velmi stručně s metodami absolutního datování stáří hornin, a s geologickými silami utvářejícími podobu naší planety. Píše o Alfredu Wegenerovi, jehož teorie kontinentálního driftu byla přijata v 60. letech minulého století (více než třicet let po jeho smrti; za svého života se za ni Wegener uznání nedočkal) a o důkazech pro ní; velice pěkně je pak posun kontinentů od kambria po současnost ukázán na mapkách Země na straně 27. Stručně také popisuje, co je evoluce, jaké jsou základní principy přirozeného výběru, a rozdíly mezi fyletickým gradualismem a teorií přerušovaných rovnováh, kterou v 70. letech představili Niles Eldredge a Stephen Jay Gould. Na stranách 30 a 31 se nachází schéma fylogeneze s geologickou časovou škálou, zobrazující, kdy se ve fosilním záznamu poprvé objevili (a kdy případně vymizeli - to je případ pancířnatců) třeba ptáci, kapradiny, mechovky nebo želvy. Představuje čtenářstvu taxonomii, píše o Willim Hennigovi a založení kladistiky v 50. letech minulého století, o posunech v molekulární biologii ve dvou desetiletích před publikováním této knihy, a konečně také o tom, jak vznikají fosilie a co jsou Lagerstätten.

Springwatch 2026 - Hnízdo potápky malé

Hnízdo potápky malé. Michaela Strachan a Chris Packham nám umožní vhled do plovajícího hnízda potápky malé (Tachybaptus ruficollis) v přírodní rezervaci Crom Estate na jihovýchodě hrabství Fermanagh v Severním Irsku, kde měl letos tým ze Springwatch základnu. Den před tímto živým vysíláním se v hnízdě vylíhlo jedno ze tří čekaných ptáčat, a hned od začátku života se mu velmi dobře dařilo! Malý ochmýřený dinosauřík získával veškerou pozornost svých rodičů, jež ho neustále, avšak s pečovatelskou jemností krmili vodním hmyzem. Jediné, co mláděti nesvědčilo, bylo horko, a tak se po čase pustilo do hledání stínu. Bezpečné útočiště našlo mezi mokrými pery své matky. Ta jej později omylem odhodila na samý kraj hnízda, aniž by o tom věděla! Mládě se v průběhu dne úplně vytratilo. Jeden z rodičů, který se po něm nikterak nesháněl, začal s úpravou hnízda; zbývající vejce zakryl novou várkou vodní vegetace. Dospělé potápky se několikrát něčeho vylekaly, a to jak na hnízdě, tak v jeho blízkém okolí. Ani tehdy nebyla po ptáčeti stopa. Zvláště jasná jeho absence před kamerou byla ve chvíli, kdy byli rodiče vyděšeni hlukem motorového člunu, proplouvajícího poblíž rákosí, v němž bylo hnízdo schováno. Jakmile se vzduch vyčistil, jeden z rodičů se vrátil na hnízdo, aby inkuboval vejce. Zlom v napjatém čekání na návrat prvního mláděte přišel ve chvíli, kdy zpod rodičova křídla vylezla malá, známá hlavička! Drobná potápka, cestující snad hodiny s tímto rodičem, pak zpod křídla vystřelila zpět do hnízda - vše s ní bylo v pořádku. Poté, co nám Michaela Strachan dovypráví šťastný příběh o prvním dni potápčího ptáčete, nám o sobě Chris Packham odhalí, že má "lobed foot fetish". Líbí se mu laločnaté nohy vodního ptactva. A komu vlastně ne? Potápky mají enormní chodidla. Veliké kožní lemy dodávají dlouhým prstům ještě mohutnější vzhled. Potápky malé mají chodidla dlouhá až 4,2 centimetru, což je pro ptáka s celkovou tělesnou délkou 23 až 29 centimetrů opravdu hodně. V závěru předešlého dne se zřejmě další mládě začalo klubat z vejce. Krátký pohled na hnízdo v živém přenosu však zatím nepotvrdil, zda se populace v hnízdě zvýšila. Pokud v něm přibyla další malá potápka, nebylo ji zatím možné zpozorovat, neboť ji zakrýval rodič inkubující poslední vejce. Michaela na závěr ještě varuje diváky, aby při jízdě motorovým člunem mysleli na vodní ptáky, jež mohou být hlukem snadno vyděšeni, a mohou svá hnízda i opustit.

Klip ze třetí epizody naučného pořadu Springwatch 2026 od BBC Studios Natural History Unit, vysílaného v květnu a červnu na britské televizní stanici BBC Two.

Obrázek týdne 24. 7. 2026

Méně než hodinu a půl poté, co usedám k počítači s cílem napsat další příspěvek do obrázkové rubriky, nám skončí již předposlední pátek sedmého měsíce tohoto roku! Řekl jsem si, že bych tentokrát jako Obrázek týdne viděl nejradši nějaké dílo, které má opravdu letní náplň. A skutečně jsem ho našel! Léto rovná se odpočinek, pokud tedy máte prázdniny nebo dovolenou (nebo důchod, který vám právě začal). Na jednom discordovém paleoserveru jsem našel toto krásné dílo paleoumělectva vystupujícího pod přezdívkou Lunaris. Jeden z nejoblíbenějších dinosaurů na něm provádí přesně to, co v létě snad všichni děláme rádi - hezky spinká.

Popisek k obrázku: Stegosaurus stenops je uložen na měkkém mechu hluboko uprostřed rozsáhlého jurského lesa, a ve zlatavých paprscích slunka pronikajících hustou spletí větví spokojeně dřímá. Pomalu oddechuje, a téměř se nehýbe, když se jeho mysl přenáší do říše snů. Jaké asi jsou? O čem se asi stegosaurům zdá? Vidí v nich snad tento osmimetrový obr své druhy, kterým se pláty na hřbetě zbarvují do nečekaných odstínů? Sní o tom, že mu na ocase narostl další pár trnů, kterými by se mohl bránit před otravnými allosaury? Nebo se mu zdá o horách šťavnaté vegetace, kterou by si mohl zaplnit břicho? Ačkoliv má mozek velký jen jako vlašský ořech, je dost možná i Stegosaurus náchylný ke snění - k aktivitě, kterou mozky různorodých obratlovců, od ryb po savce, běžně při spánku vykazují. Místečko, které si tento krásný herbivor vybral k odpočinku, se zdá být bezpečné. Ve chvíli, jako je tato, je i dobře obrněný Stegosaurus potenciálně zranitelný. Kdyby se nějakému allosaurovi podařilo připlížit se tiše až k němu, a kdyby našeho oplátovance neprobudil ani dravcův pach, mohlo by to skončit opravdu tragicky. Zatím to ale nevypadá, že by se dřímajícímu dinosaurovi mělo něco špatného stát. Stegosaurus stenops byl spolu s camarasaurem, brachiosaurem, diplodokem, supersaurem, haplocanthosaurem či svým bratránkem hesperosaurem, též zástupcem čeledi Stegosauridae a podčeledi Stegosaurinae, jedním z mnoha býložravých dinosaurů, kteří se na sklonku jury vyskytovali v místech, z nichž se později stalo Morrisonské souvrství na západě Spojených států amerických. Vědci přesně neví, k čemu sloužily ony obrovité pláty na jeho zádech, ale nejčastěji bývají interpetovány jako nástroje při lákání partnerstva nebo při zastrašování, případně jako pomůcka k termoregulaci. Tato scéna se odehrává v místech, z nichž jednou bude americký stát Colorado, před 154 miliony let.

Pomozte mi s odpovědí na otázku, která v mé mysli vyvstala při psaní popisku obrázku. Objevil se někdy spící Stegosaurus v nějakém paleodolumentu? Nebo v jakémkoli paleomédiu? Já si totiž vážně nemohu vzpomenout, zda ano či ne, či zda jsem takový paleodokument viděl!

O víkendu bych rád na blog přispěl úryvkem ze třetí epizody Springwatch 2026. Také se dočkáte 32. části projektu Kniha týdne, ale nemohu vám zatím prozradit, jakou publikaci jsem vybral tentokrát. Do příštího Obrázku týdne se na tomto blogu určitě dočkáte nového příspěvku do rubriky Dokumentární novinky, který pomalu začínám dávat dohromady. Věřte mi, ani tentokrát těch nových dokumentů o přírodě nebude málo!

Ve věku 18 let zemřela herečka Kaylee Hottle z filmu Godzilla vs Kong a jeho pokračování

Fanoušci filmové série MonsterVerse, jejímiž hlavními postavami jsou legendární monstra Godzilla a King Kong, byli v nedávné době zasaženi do srdcí hned dvakrát. V pondělí 13. července odešel ze světa Sam Neill, který se příští rok objeví ve filmu Godzilla x Kong: Supernova; bude se jednat o jeden z posledních filmů hereckého veterána, který proslul především jako Alan Grant z filmové série Jurský park. V úterý 21. července bohužel přišla další velká rána; když jsem se včera ráno dozvěděl o zesnutí další hvězdy filmů ze série MonsterVerse, opět se mi sevřelo srdce lítostí. Kaylee Hottle, která ve filmech Godzilla vs Kong (2021) a Godzilla x Kong: New Empire (2024) ztvárnila postavu Jie Andrews, zemřela ve věku 18 let po automobilové nehodě, k níž došlo v Ijamsville v americkém státě Maryland. Byla jednou ze tří cestujících ve vozidle, přičemž jeho řidič utrpěl nepříliš vážná zranění a druhá osoba přímo odmítla lékařskou pomoc. Kaylee byla ale velice těžce zraněna. Ačkoliv byla helikoptérou státní marylandské policie přenesena do R Adams Cowley Shock Trauma Center v Baltimore, fyzické trauma z nárazu bylo smrtelné, a nebylo ji možno zachránit. Poté, co byla do centra přemístěna, byla prohlášena za zemřelou. Je to nesmírně tragická zpráva. Kaylee Hottle začala svou hereckou kariéru teprve ve svých devíti letech, kdy se začala objevovat v televizních reklamách. V jedné z těchto reklam ji viděl asistent režiséra filmu Kong: Skull Island (2017), a upozornil na ni castingovou režisérku Saru Halley Finn. Jia Andrews, kterou si pak Kaylee zahrála poprvé ve svých dvanácti letech, ji proslavila. Stejně jako její otec a čtyři generace před ním, i Kaylee byla neslyšící. Plynně komunikovala americkým znakovým jazykem. Za ztvárnění Jie v Godzilla x Kong: New Empire byla nominována na cenu Saturn za nejlepší výkon mladého herectva. Scény, které v těchto filmech měla, se již staly legendárními. V příštím filmu ze série MonsterVerse se údajně objevit neměla; herci vystupující v těchto filmech dostávají maximálně dvoufilmové kontrakty. Její herečtí spolupracovníci z obou monster snímků, v nichž Kaylee projevila svůj obrovský herecký talent, jí v posledním dnu vzdali hold. Na sociálních sítích se k jejímu úmrtí projevily mj. herečky Millie Bobbie Brown a Rebecca Hall, s nimiž Kaylee sdílela scény. Poctu jí vyjádřila také herečka a advokátka komunity neslyšících Marlee Matlin. 

Kaylee Hottle jako Jia Andrews ve filmu Godzilla x Kong: New Empire z roku 2024. Zdroj: Wikizilla

To, co se Kaylee stalo, vůbec není fér. Chci vyjádřit upřímnou soustrást její rodině, a věřím, že její filmová práce bude nadále oslovovat komunitu neslyšících a její podporovatele. Ztratili jsme další velký talent...

20. výročí premiéry Prehistorického parku!

"V našem světě něco schází. Úžasná zvířata pohřbená v písku času. Co kdybychom je však dovedli přivést zpět? Co kdyby vyhynutí nemuselo být navěky? Na unikátní výpravě se vrátíme zpět v čase a ponoříme se do prehistorického světa společně s Nigelem Marvenem, dobrodruhem zkoumajícím divočinu, který se pokusí zachránit zvířata na pokraji vyhynutí. Má v plánu převést je do bezpečné budoucnosti a dát jim druhou šanci."

Tato slova se v anglickém originále, v podání slavného herce Davida Jasona, před 20 lety zcela poprvé ozvala ve vysílání britské televize ITV. V sobotu 22. července 2006 v 18:50 greenwichského času měl premiéru první díl dokudramatu Prehistoric Park, česky Prehistorický park. Dnes je to paleomediální klasika, a panuje obecný konsensus, že se jedná o jeden z nejlepších televizních pořadů o prehistorické přírodě z prvního desetiletí našeho století. V první epizodě se televizní přírodovědec Nigel Marven s pomocí časového portálu vydal pětašedesát milionů let proti proudu času, aby před strašlivým kataklyzmatem způsobeným pádem asteroidu zachránil krále všech dinosaurů - tyrannosaura rexe!

"Vítejte v unikátní svatyni divočiny. Vítejte v Prehistorickém parku!"

Prehistorický park se řadí mezi nejvýznamnější díla britské televizní společnosti Impossible Pictures. Vznikl kvůli ohromnému úspěchu speciálů k televiznímu seriálu Putování s dinosaury (Walking with Dinosaurs), jimiž provázel populární moderátor dobrodružných přírodopisných pořadů Nigel Marven (Chased by Dinosaurs, Sea Monsters: A Walking with Dinosaurs Trilogy), a pomohl jej zvěčnit jako zoologa cestujícího časem. V Prehistorickém parku se Nigel vydává na mise do pravěké minulosti za posledními zástupci některých ikonických druhů zvířat, tyrannosaurem rexem a mamutem srstnatým počínaje, obří mnohonožkou arthropleurou a gigantickým aligátorem deinosuchem konče, aby je přivedl do jednadvacátého století a poskytl jim domov v zoologickém zařízení v jihoafrických Dračích horách. Seriál také sleduje trable hlavního ošetřovatele Boba, hraného Rodem Arthurem (Doctor Who), a veterinářky Suzanne s těmito prehistorickými chovanci, kteří nejsou vždy vůči sobě nebo vůči svým lidským pečovatelům přátelští. Prehistorický park našel vítězný formát pro zkloubení naučného pořadu o pravěké zvířeně s dobrodružnou zábavou. Fungoval jako spojení Lovce krokodýlů (The Crocodile Hunter) a Putování s dinosaury, vypůjčil si koncept zahrady s prehistorickými zvířaty za ohradami od Jurského parku (Jurassic Park) a zkloubil jej s nefalšovaným dobrodružstvím v divočině, která byla v dokumentárních pořadech o přírodě v prvním desetiletí tohoto století tolik oblíbená (vzpomeňme na Expedition Borneo, jež televize BBC uvedla ve stejném roce). Hlavním producentem seriálu byl Jasper James, který spolu s Timem Hainesem pracoval na Putování s dinosaury, Putování s pravěkými zvířaty (Walking with Beasts) a Putování s pravěkými monstry (Walking with Monsters).

Zdá se to neuvěřitelné, ale Prehistorický park si ti z nás, kteří ho tolik milují, pouštějí už 20 roků. Sám jsem ho viděl opravdu nepříliš dlouho poté, co měl ve Velké Británii premiéru, a těžko se mi věří tomu, že je starý už hezká dvě desetiletí. V České republice jej v dabingu Alfreda Strejčka, který četl vypravěčův komentář, a bohužel již zesnulého dabéra Jiřího Hromady, který svůj hlas propůjčil Nigelovi, uvedla satelitní televizní stanice Spektrum v prosinci 2006. Nigel tehdy přiletěl českou premiéru seriálu propagovat do Zoo Praha, kde se dokonce fotografoval s tamními gorilami. V roce 2008 pak u nás Prehistorický park vydala na dvou DVD discích již více než desetiletí zaniklá společnost InterSonic, a já dnes první z těchto disků vložil do svého DVD přehrávače, abych se na první epizodu opět podíval. Prehistorický park má dnes (doslova dnes) stejné kouzlo, jaké měl před 20 lety. Je to úžasný seriál, mistrovská dokufikce kombinující vzdělávání diváků s dobrodružstvím v neznámu, a vůbec se nedivím tomu, že tolik z nás v dětství inspiroval vydat se studovat zvířata, ať už vyhynulá nebo současná. Všichni jsme tehdy chtěli být jako Nigel Marven - všichni jsme chtěli mít časový portál, který by nám umožnil navštívit ty dávné světy, vidět a slyšet ta podivuhodná zvířata, a nechat se jimi i pronásledovat. Prehistorický park byl oknem do pravěku, které v nás zanechalo pocity úžasu. Nigelova dobrodružství skutečně inspirovala některé mladé paleontology, a jak on sám v posledních několika letech prohlásil v různých rozhovorech, je na to hrdý.

Rozpočet Prehistorického parku činil 6 milionů britských liber. Dnes se to nemusí zdát tolik, když jsme příliš navyklí na vysokorozpočtové seriály, včetně těch naučných, na velkých streamovacích službách, nicméně svého času to byl úctyhodný rozpočet; na každý z šesti dílů Prehistorického parku tak připadl jeden milion liber. Seriál se natáčel na skutečných lokalitách po celém světě, a natočení jednoho dílu v takové lokalitě zabralo okolo 30 dnů. První epizoda, odvysílaná přesně před 20 lety, byla zasazena do svrchnokřídové Montany, a natáčela se v Chile, v Národním parku Conguillío, se kterým už tvůrci Putování s dinosaury měli dobré zkušenosti. Druhý díl, v němž Nigel cestoval do Sibiře před 10 000 a 150 000 lety, se natáčel v kanadském Yukonu a v Britské Kolumbii. Třetí epizoda, zasazená do Číny před 125 miliony roky a pojednávající o záchranné misi s cílem odchytit Nigelova oblíbeného dinosaura, microraptora, se natáčela na malebném Novém Zélandu. Čtvrtý díl, pojednávající o záchraně jihoamerického děsoptáka phorusrhaca a šavlozubých koček, se natáčel v Brazílii; pátý díl, odehrávající se před 300 miliony let v karbonských pralesích a močálech Skotska, byl natočen na Floridě; a pro šestý díl o deinosuchovi se tým z Impossible Pictures vrátil na australský Fraser Island, kde se již natáčel speciál Putování s dinosaury Obří dráp. Pravěká zvířena byla v seriálu oživena CGI animací společnosti Framestore, která jí vrátila k životu i v sérii Putování s... či v trilogii Dinotopia (2003), použito však bylo také mnoho animatronik od společnosti Crawley Creatures. V roce 2007 byl seriál nominován na cenu Visual Effects Society Awards. 

Seriál režírovali tři režiséři, z nichž každý měl na starost po dvou epizodách. Karen Kelly, též režisérka dokumentů Horizon: The Death Star (2001) či First Civilizations: War (2018), se ujala prvních dvou epizod o T-Rexovi a mamutu srstnatém. Režie třetího a čtvrtého dílu se ujal Sid Bennett, který byl později zodpovědný za dokument Predator X (2007) či za dobrodružný found footage snímek The Dinosaur Project (2012). Matthew Thompson, jenž později režíroval dvě epizody ve třetí řadě akčního seriálu Pravěk útočí (Primeval) z roku 2009, usedl do režisérského křesla pro pátou a šestou epizodu. Hudbu k Prehistorickému parku složil britský skladatel Daniel Pemberton. Když jsem byl malý a lidé se mě ptali, kterého hudebního umělce mám nejradši, říkal jsem jeho jméno, a nikdo nevěděl, o koho se jednalo. Jenže od vydání Prehistorického parku dnes uplynulo 20 let, a za těch 20 let se z Daniela Pembertona stal jeden z nejznámějších skladatelů hudby pro hollywoodské blockbustery. V současnosti ho lidé znají jako skladatele soundtracků pro Masters of the Universe (2026), Spider-Man: Into the Spider-Verse (2018) a Spider-Man: Across the Spider-Verse (2023). Jeho hudbu pro Prehistorický park pak nahrál Pražský filharmonický orchestr! Co se hlavních lidských postav seriálu týče, některé pokračují v televizní tvorbě, jiné už před kamerami moc nevystupují. Nigel Marven je stále velice aktivní, v současnosti pracuje na novém hodinovém filmu Divoký Bangladéš (Wild Bangladesh) a nahrál také čtený komentář pro nadcházející paleodokument Forgotten Bloodlines: Agate. Rod Arthur také pokračuje v hraní; před šesti lety se objevil v epizodě seriálu Vera, ke kterému mimochodem skládal hudbu letos zesnulý Ben Bartlett, autor hudby pro sérii Putování s... Ve čtvrté epizodě Prehistorického parku se objevila Saba Douglas-Hamilton, před dvaceti lety častá tvář dokumentárních pořadů o africké přírodě. Dnes v nich však vystupuje jen vzácně; naposledy se v roce 2024 objevila v dokumentu A Life Among Elephants, který pojednával o jejím otci a jeho práci na poli ochrany slonů.

Ačkoliv měl Prehistorický park mezinárodní úspěch a zaznamenal velkou sledovanost na televizních stanicích, které jej koprodukovaly (včetně Animal Planet, která jej na podzim roku 2006 vysílala v USA), ve Spojeném království neměl v létě před oněmi dvěma dekádami příliš velkou sledovanost. Nigel Marven později v jednom rozhovoru tvrdil, že to bylo způsobeno jedním významným faktorem - letními prázdninami. V sobotní podvečery se o nich na televizi dívalo méně dětí, než v ostatních částech roku, protože byly s rodiči na dovolených nebo zkrátka trávily více času venku. Když pak v Británii vyšel Prehistorický park na DVD, byl po několik týdnů ze všech novinek tou nejprodávanější. ITV bohužel kvůli nižší sledovanosti, než jaká byla očekávána, usoudila, že nedá peníze do natočení plánované 2. série, a tak Prehistorický park skončil pouze s šesti díly. Na konci epizody i deinosuchovi se Nigel dívá do knížky vydané nakladatelstvím Dorling Kindersley na mořská zvířata triasu; před několika lety náš oblíbený televizní přírodovědec odhalil na TetZooCon, který pořádá britský paleontolog Darren Naish, že byla zamýšlena i samostatná série Hell's Aquarium. V ní by Nigel cestoval v čase s cílem zachránit pro 21. století pouze mořská pravěká zvířata. V podstatě by pak šlo o kombinaci Prehistorického parku s Monstry pravěkých oceánů, tedy o kombinaci jeho dvou nejpopulárnějších pořadů. Ale nestalo se, a na příštích několik let, až do roku 2013, byla společnost Impossible Pictures zaneprázdněna výrobou akčního seriálu Pravěk útočí, který měl zkrátka od začátku větší sledovanost. Prehistorický park si však dodnes udržel své kouzlo, a stojí za to se k němu vracet! Na závěr si pusťme trailer, který před 20 lety vysílala ITV k upoutání pozornosti diváků na tento dobrodružný spektákl.

Prehistorický park je skvělý seriál. Pořád se řadí mezi mé vůbec nejoblíbenější. Jsem moc rád, že jsem na něm mohl vyrůst, a doufám, že bude inspirací i pro další generace milovníků přírody. Také se k němu v posledních hodinách dneška vraťte! Nebudete litovat!

Objev nového druhu guerézy v Demokratické republice Kongo

Ani v jednadvacátém století nejsou objevy dosud nepopsaných druhů primátů vzácností. Od roku 1990 bylo popsáno okolo 70 nových druhů ze savčího řádu, do kterého patříme i my samotní, a mezi lety 2010 až 2019 se seznam žijících druhů primátů rozšířil o pěkných 36 druhů; mezi ně patří i orangutan druhu Pongo tapanuliensis, popsaný v roce 2017. A jen v posledních šesti letech byl popsán maki druhu Microcebus jonahi ze severovýchodního Madagaskaru, langur druhu Trachypithecus popa ze středního Myanmaru, kosman druhu Mico schneideri ze severní Brazílie, a letos také nový druh guerézy nesoucí název Colobus congoensis. Některé druhy primátů jsou popisovány na základě nově zjištěných genetických odlišností, a patří mezi tzv. kryptické druhy (nepleťte si tento termín s kryptidy, se kterými si hraje pavěda kryptozoologie!), tedy druhy morfologicky neodlišitelné od druhů již známých; jsou to právě molekulární data, co určitou známou populaci pomůže odlišit jako samostatný druh. Toto ovšem není případ nově popsané guerézy. Poprvé se s ní setkali ochránci přírody z Lukuru Foundation pracující v Národním parku Lomami v Demokratické republice Kongo v roce 2008, a připadala jim skutečně zvláštní. Nepodobala se žádnému jinému známému druhu z rodu Colobus. Ashley Vosper a Bernard Ikembelo pořídili rozmazanou fotografii této opice, a to bylo na dobrých deset let vše. Po zvláštní černosrsté gueréze s růžovo-oranžovými rty, o které měli podezření, že by mohla být novým druhem, se slehla zem. V listopadu 2018 se mnohem kvalitnější fotografii zvířete podařilo získat Jeanu Pierrovi Kapalemu, když zkoumal courburský sektor národního parku. Během následujících deseti měsíců pak Kapaleho tým vyfotografoval zástupce tohoto druhu ještě sedmkrát. Jak se ukázalo, většina místních komunit o těchto tajemných guerézách neměla povědomí (rozpoznali je jen obyvatelé 8 z 52 místních vesnic). Primatologům se na stole objevily důkazy existence skrytého, tichého a zřejmě i velice vzácného primáta s omezeným areálem rozšíření, který nemůže být lehce zaměněn s jiným druhem guerézy. Je to až atypický důkaz toho, že i v jednadvacátém století se mohou ve zmenšujících se deštných lesích tropů ukrývat druhy savců, dokonce i z našeho řádu, o nichž prakticky nikdo nic neví. Opici nyní v článku vydaném v PLOS One 15. července 2026 popsali John A. Hart z Lukuru Wildlife Research Foundation a Yale Peabody Museum, Junior D. Amboko z Florida Atlantic University a jejich další kolegové z USA a Demokratické republiky Kongo, včetně již zmíněného Jeana Pierra Kapaleho, pracovníka Národního parku Lomami a zároveň člena Frankfurtské zoologické společnosti. Učinili tak na základě nikoliv fotografií, jež pouze vyburcovaly pátrání po těchto opicích, ale na základě zabitých exemplářů, které byly konfiskovány pytlákům v dubnu 2021. Dva dospělé samičí a jeden dospělý samčí exemplář byly podrobeny genetické i morfologické analýze.

Dva živoucí exempláře nově popsané guerézy druhu Colobus congoensis, vyfotografované Danielem Rosengrenem. Zdroj: Florida Atlantic University

Gueréza druhu Colobus congoensis je charakterizována lesklou černou srstí po celém těle, velice dlouhým ocasem, jasně oranžovými až oranžovo-růžovými rty a obličejovou maskou, s jakou se nesetkáme u žádného jiného druhu guerézy. V okolí řitního otvoru mají tyto opice výrazné bílé vzory, jež také nemají u ostatních gueréz obdobu. Ačkoliv druh patří do skupiny větších gueréz, je poměrně malý; váží jen okolo 6,8 kilogramu. Délka chlupů na hlavě samce i samic činí 6 až 8 centimetrů; na trupu by pak samce měla porůstat srst o délce 9 až 12,5 centimetrů, kdežto u samic je délka jednotlivých chlupů na trupu zhruba okolo 6 centimetrů. Samci tohoto druhu mají růžovobílý penis. Nejvíce se tento druh podobá gueréze černé (Colobus satanas) ze západu střední Afriky, ale odlišuje se od ní mj. i některými znaky lebky. Fylogenetická analýza sekvencí mitochondriální DNA prokázala, že C. congolensis tvoří monofyletický klad sesterský ke gueréze černé. John A. Hart a jeho kolegové mají za to, že k oddělení druhů C. congolensis a C. satanas došlo před asi 5 miliony lety (či přesněji, v období před 4,3 až 5,8 miliony lety). Kromě morfologie a fylogenetických vztahů nově popsané guerézy jsou známy i některé aspekty jejího chování. Výzkumníci v terénu zjistili, že se tyto opice pohybují většinou ve skupinách s asi šesti jedinci. Nahrávali jejich hlasové projevy, a zvláště zajímavé vokalizace zachytili, když jednu skupinu o zhruba deseti guerézách napadl orel korunkatý (Stephanoaetus coronatus). Při této nehodě se opice projevovaly velmi hlasitě. Vědci zodpovědní za popis druhu měli k dispozici celkem tři soubory audio nahrávek; ty kromě řevů obsahují také zvuky frkání. Mezi lety 2018 až 2022 bylo učiněno celkem 114 terénních pozorování těchto opic. Ví se také, že jejich areál výskytu je velice malý. Colobus congoensis žije na území o pouhých 1700 čtverečních kilometrech; to je v ostrém kontrastu s jinými druhy gueréz, které se vyskytují na územích o až 60 000 čtverečních kilometrech. Autoři studie navrhli, aby Mezinárodní unie pro ochranu přírody klasifikovala tento druh jako ohrožený. Ačkoliv zabité exempláře byly konfiskovány pytlákům, místní údajně nevědí o tom, že by byl tento druh specificky perzekuován. Ovšem vzhledem k tomu, že se C. congoensis vyskytuje na okraji Národního parku Lomami, a tato oblast si v současnosti prochází expanzí lidského osídlení, může mít v příštích letech potíže. Lov zvěře a rybaření budou do budoucna v oblasti narůstat. Ekosystém, jehož je tato opice součástí, není v bezpečí.

Zdroje informací pro tento článek:

Likweli: A remarkable new species of Colobus monkey from the Lomami National Park, Democratic Republic of Congo (PLOS One)

Meet the Orange-Lipped ‘Likweli’ Monkey, a New Species That Was Discovered in the Congo Rainforest (Smithsonian Magazine)

New monkey species with orange lips found 'hiding' in DR Congo forest (BBC News)

Scientists Discover New Monkey Species in Democratic Republic of Congo (Sci.News)

New Species of African Monkey Discovered in the Congo Rainforest (Florida Atlantic University)

Vyšla nová kniha o hadech, jednom hadím muži a taxonomickém vandalismu

Taxonomický vandalismus je termín, který jsem za celou sedmnáctiletou historii mého deníčku faktů o světě přírody (a o všem, co s ním souvisí a občas i nesouvisí) zatím ani jednou nezmínil. Ale naprosto nepochybuji o tom, že zájemcům o živočichy současné i fosilní je dobře známý. Taxonomického vandalismu se dopouští lidé, kteří mají zájem o určitou skupinu organismů a jež se snaží tyto organismy formálně přejmenovat či pojmenovat, byť nejsou vědeckými odborníky. Činí tak potom ve svých vlastních publikacích, nikoliv v recenzovaných vědeckých článcích. V posledních letech fenomén taxonomického vandalismu zatěžuje hlavně podobor zoologie zabývající se "plazy" (promiňte mi užití toho parafyletického termínu), tedy herpetologie. Je tedy velice dobře, že o této záležitosti vyšla letos v červenci nová kniha. Nese název Snake Men: Rebels, Reptiles and the Race to Name Earth's Creatures (Hadí muži: Rebelové, plazi a závod o pojmenování tvorů Země), a jejím autorem je vědecký žurnalista Zach St. George, věnující se především psaní o ochraně přírody a o klimatu. V této publikaci, kterou 7. července 2026 vydalo ve Spojených státech amerických nakladatelství W. W. Norton & Company, se zaměřuje zvláště na ukázkový případ taxonomického vandalismu páchaného slavným australským "hadím mužem" Raymondem Hoserem. Pokud nevíte, o koho se jedná, Hoser je vlastníkem melbournské společnosti Snakebusters, která provádí služby odchytu jedovatých hadů v domech a na zahradách, a která také pořádá hadí narozeninové párty, na které Hoser dětem vozí různorodé beznohé plazí krasavce. To asi většině lidí nezní nesympaticky; kolik takových byznysů zaměřených na ochranu hadů či učení o nich po celém světě existuje! Jenže je tu háček; Hoser se od začátku minulého desetiletí profiluje také jako taxonom, a rozdal vědecká jména snad tisícovce obratlovců, zvláště pak plazů, přestože není v tomto oboru studovaný. Přejmenoval více hadů, než kolik jich popsal kterýkoli skutečný vědec. Na sociální síti Twitter se v průběhu let Hoser veřejně hádal s Darrenem Naishem, předním britským paleontologem, a dokonce jej provokativně a neopodstatněně vinil z řady závažných zločinů. Podobně na Twitteru útočil i na herpetologa Hinricha Kaisera. Zach St. George strávil s Raymondem Hoserem nějaký čas - ačkoliv ne tolik času, kolik původně chtěl - aby ho poznal. Tato kniha má nejprve čtenáře seznámit s formální zoologickou taxonomií a také s profesionálními a amatérskými herpetology, kteří byli pro Hosera inspirací; poté autor poskytuje humorný pohled do života sebeoznačeného "hadího muže", který mu sám umožnil nahlížet na něj v jeho pravých barvách. Pojednává také o nebezpečích taxonomického vandalismu pro naše kolektivní porozumění světu přírody. Kniha má 272 stran.

Přední obálka knihy Snake Men: Rebels, Reptiles and the Race to Name Earth's Creatures, vydané 7. července 2026 nakladatelstvím W. W. Morton & Company. Zdroj: Amazon

Názory recenzentů na knihu Snake Men jsou velice pozitivní. Německý popularizátor přírodovědy a esejista Bernd Brunner, autor knih Bears: A Brief History (Medvědi: Stručná historie) z roku 2008 nebo Birdmania: A Remarkable Passion for Birds (Ptačí mánie: Úžasná vášeň pro ptáky) z roku 2017, ve své recenzi uvedl: "Plíží se temnými prostory mezi historií a mytologií... Pečlivě zpracovaná kniha Zacha St. George je srovnatelná s detektivní prací, neboť odhaluje celou skupinu hadích maniaků, včetně některých, kteří údajně praktikují 'taxonomický vandalismus', bizarní druh zločinu, jehož obětí je naše sdílené porozumění. Snake Men je bláznivou lahůdkou!" Doktor Daniel Lewis, kurátor historie vědy a technologií v Huntington Library v kalifornském San Marinu, který napsal například knihy Twelve Trees: The Deep Roots of Our Future (Dvanáct stromů: Hluboké kořeny naší budoucnosti) z roku 2024 či Belonging on an Island: Birds, Extinction, and Evolution in Hawai'i (Patřili na ostrov: Ptáci, vyhynutí a evoluce na Havaji) z roku 2018, uvedl: "Snake Men sleduje klikatou cestu nebezpečným a naprosto strhujícím teritoriem. Knihu sice zaplňují nesmazatelné posedlosti Raymonda Hosera, hada v taxonomické zahradě, ale jsou ovinuty kolem ústředního příběhu o jménech živých organismů. Zach St. George nám jiskřivou prózou ukazuje, jak tyto jazykové záležitosti formovaly způsoby, jakými mluvíme, myslíme, argumentujeme, shodujeme se a neshodujeme se o přírodním světě ve všech jeho nádherných i chaotických konturách." Ve velice ceněném časopise Natural History, který vydává Americké přírodovědné muzeum v New Yorku a pro který psal své eseje i velikán evoluční biologie Stephen Jay Gould, bylo o knize Snake Men napsáno následující: "Co mohlo být směšnou taxonomickou scénou, se stává nemravnou cestou Hoserovým světem, když se dvojice řítí ulicemi Melbourne s autem plným jedovatých hadů na palubě. Je to nepopiratelně strhující a dobře zpracovaný gonzo žurnalistický kousek." Liz Green, manažerská editorka vědeckopopularizačního magazínu Nautilus, napsala: "Snake Men se ironicky zabývá výstředními lidmi, kteří pojmenovávají nejsmrtelnější plazy Austrálie, a překvapivým konfliktem mezi 'hadími muži' a tradičními taxonomy." Darren Naish, na kterého Hoser tak nestydatě útočil, na svém blogu Tetrapod Zoology uvedl, že jde o "vysoce zábavný, dobře napsaný přehled jednoho zuřivě over-aktivního taxonomického vandala." Kniha je nepochybně dobrým příkladem toho, čeho byste se měli - jste-li obsesivní, nestudujete-li biologii a máte-li rádi nejen hady, ale i jiná zvířata - vyvarovat.

Snake Men není první knihou, kterou Zach St. George napsal. Vědecký žurnalista pracující na volné noze a píšící články pro National Geographic, The Atlantic, Scientific American či Outside, již v roce 2020 napsal knihu The Journeys of Trees: A Story about Forests, People, and the Future (Cesty stromů: Příběh o lesích, lidech a budoucnosti). V ní přiblížil čtenářům zákonitosti migrací lesních porostů, přičemž se zaměřil na pět druhů dřevin žijících v odlišných oblastech naší planety, od Aljašky přes Velkou Británii až po Nový Zéland, a na hrozby, které pro ně představuje současná změna klimatu poháněná spalováním fosilních paliv. Také tuto knihu vydalo nakladatelství W. W. Norton & Company.

Kniha Snake Men: Rebels, Reptiles and the Race to Name Earth's Creatures je k dostání na webu Amazon buď v harcoveru za 29,99 amerických dolarů (tj. 636 českých korun) nebo jako e-kniha v edici Kindle za 15,38 amerických dolarů (tj. 326 korun). Její text si můžete poslechnout i na CD, které můžete zakoupit za 44,68 dolarů (tj. 947 korun). Máte o ní zájem? Zařadíte ji do své knihovny?

Putování s dinosaury | Kniha týdne

Přináším 31. část projektu Kniha týdne! Za posledních dvanáct a půl měsíce jsem vám v rámci něj představil už dobrých třicet faktických publikací, týkajících se různých témat a oborů, o které mám zájem. Před nedávnem jsem si však uvědomil, jak překvapivé může být, že dosud málo z nich bylo zaměřeno na hlavní téma blogu Blogorgonopsid - tedy dinosaury a další dávno vymizelá zvířata. Předchozími knihami představenými v rámci tohoto projektu, jež pojednávají o druhohorní fauně, jsou Planeta dinosaurů od Cavana Scotta a The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling, přičemž také některé eseje v knize Pandin palec od Stephena Jaye Goulda jsou zaměřeny na zvířenu druhohor. Nyní do série konečně zařadím další knihu o dinosaurech. Od mého dětství je to jedna z mých nejoblíbenějších knížek vůbec, a představuje doplněk k dokumentárnímu seriálu, který mne v životě nasměroval - nejen co se týče volnočasových zájmů! - snad více, než cokoliv jiného. Autorovi této knihy může celá nová generace přírodovědců a milovníků prehistorického života vděčit za tu první tolik důležitou jiskru.

Putování s dinosaury (v anglickém originále Walking with Dinosaurs: A Natural History) je doplňková kniha ke stejnojmennému mimořádně úspěšnému pseudodokumentárnímu cyklu televize BBC premiérově uvedenému na podzim roku 1999, napsaná jejím hlavním tvůrcem, režisérem a scénáristou Timem Hainesem. Ve Spojeném království ji vydalo nakladatelství BBC Books dne 30. září 1999, pět dnů předtím, než televizní stanice BBC One odvysílala první epizodu seriálu, nazvanou Nová krev (New Blood). V češtině byla tato publikace vydána v roce 2000 nakladatelstvím Slovart, přičemž za její překlad byli zodpovědní Romana Anděrová a Tomáš Kapic s odbornou konzultací profesora Oldřicha Fejfara, jenž konzultoval také překlad komentáře pro televizní seriál. Ve stejném roce samozřejmě Česká televize poprvé odvysílala Putování s dinosaury v českém dabingu výtečného Alfreda Strejčka. Kvůli omezenému počtu výtisků je to dnes kniha téměř vyprodaná, a sehnat ji může být oříšek. Putování s dinosaury vypráví příběh o vzestupu, kralování a zániku nejúspěšnější a nejvíce fascinující zvířecí dynastie vůbec - dynastie dinosaurů. Tim Haines zprostředkovává čtenářům cestu napříč druhohorami, a na šesti zastávkách je seznamuje se strastmi životů různorodých dinosaurů a dalších druhohorních živočichů, od pterosaurů přes mořské plazy až po neveliké savce žijící ve stínu všech těch obrů. Vypráví příběhy, které se podobají těm, jež známe z televizního seriálu, a přesto je v nich novota. V knize jsou popisovány sekvence, které se v seriálu neobjevily, a některé záležitosti v příbězích jsou záměrně pozměněny. Vyprávění o životech dinosauřích protagonistů jsou prostoupena boxy s informacemi o jejich nálezech, o vzniku ptáků, o dinosauřích vejcích, předvádění se, parazitech, rozmachu kvetoucích rostlin či o výzkumu katastrofy, jež druhohorní vládce navždy smetla z naší planety. Jak autor knihy sám uvedl, nemá jít o encyklopedii, ale o živý zážitek. Stejně jako seriál samotný, i kniha má za cíl navodit u nás pocity, jaké bychom měli, kdybychom cestovali zpět v čase, abychom mohli putovat s dinosaury. Tim Haines má na svém kontě řadu knih sloužících jako doplňky k jeho televizní tvorbě. Mezi ně patří publikace Putování s pravěkými zvířaty (Walking with Beasts: A Prehistoric Safari) z roku 2001 či Space Odyssey: A Voyage to the Planets z roku 2004. Kromě série Putování s... pracoval také na akčním seriálu Pravěk útočí (Primeval) či letošním paleodokumentu Surviving Earth.

Přední obálka knihy Putování s dinosaury, vydané v roce 2000 nakladatelstvím Slovart. Zdroj: Knihy LUXOR

Když mi bylo pět let, měl jsem to štěstí v krabicové televizi, zakoupené mými rodiči někdy na samém konci 90. let, poprvé sledovat legendární Putování s dinosaury. Můj táta mi ho nahrával každý týden na videokazetu. Česká televize tedy vysílala jeden díl za týden, a to v hodinách, kdy jsem už spal; na jednotlivé epizody jsem se tedy díval vždy v následujících dnech. Dodnes si pamatuji, které scény byly v nahrávce useknuté, nedokončené nebo kde se třeba obraz zvlnil. Nevím, kolikrát jsem se jako předškolák na Putování s dinosaury díval, ale jedno je mi jisté - naprosto jsem ho miloval. Tento seriál byl snad tím prvním, co mě opravdu začalo učit o světě přírody. Jistě, jako mladší jsem už viděl nějaká ta zvířata naživo, nejen ta domácí, a měl jsem doma sbírku dinosaurů Made in China, ačkoliv jsem většinu z nich do zhlédnutí Putování s dinosaury nedokázal pojmenovat. Ale ten kouzelný seriál Tima Hainese, Jaspera Jamese, Johna Lynche a jejich kolegů z BBC mě jako první učil o historii života, o příběhu živočichů a rostlin, o evoluci a o vymírání, o geologické minulosti naší planety, která je tak podmanivá, že stojí za to zasvětit jí celý svůj život. Putování s dinosaury byl pro kluka, jenž si do té doby jen rád hrál s levnými modely dinosaurů a občas se díval na nějaké animované seriály, které tato úžasná zvířata ke všemu měnily v roboty či co, úvodem do přírodovědy, a byl to první bod na jeho cestě k založení blogu, který právě v tuto chvíli čtete. To samozřejmě nastalo až o pár let později, když už jsem měl předškolní léta za sebou a také jsem měl načerpáno více vědomostí o pravěkém životě, ovšem nebýt Putování s dinosaury, Blogorgonopsid by tu nebyl, a jeho autor by možná žil úplně jinak. Není divu, že mám k tomuto fiktivnímu dokumentu - a jeho pokračováním, které mi můj táta také nahrával na videokazety v následujících rocích - takový vztah. Vyrůstal jsem na něm. Nalehko mohu říci, že se promítl do mé DNA a navždycky ji pozměnil. A Tim Haines, autor této knihy a hlavní tvůrce seriálu, je za to vlastně primárně zodpovědný (pominu-li, že nápad natočit Putování s dinosaury mu dal Jurský park, a pro ten také existovaly určité inspirace, a ty se také někde inspirovaly, a tak bychom mohli jít dále, až bychom se dostali k prvnímu Homo sapiens na africkém kontinentu, a ještě dále do minulosti ke společnému předchůdci všech hominoidů, ale to bych to moc přehnal).

Netuším přesně, kdy jsem poprvé nahlédl do knihy Putování s dinosaury, ale nebylo to jistě příliš dlouho poté, co jsem poprvé zhlédl samotný seriál. Knihu měl totiž zakoupenu můj bratranec, a když jsem jako malý se zbytkem rodiny jezdíval do západních Čech na výlety o letních prázdninách, měl jsem vždycky možnost si od něj tuto knihu půjčit a pročítat ji. A naprosto jsem to miloval! Můj bratranec se v dětství o dinosaury také zajímal, ale po nějaké době ho tento zájem opustil, a byl velice laskavý, že mi nakonec knihu daroval. Mám ji dodnes, při psaní těchto konkrétních slov na ni opět pohlížím, a vzpomínám na dobu vzdálenou ode dneška možná dobrých dvacet let (nebo tak nějak), kdy jsem si z letních prázdnin odvážel domů. Musel jsem ji pročíst stotisíckrát. Když jsem začínal s blogem, běžně jsem do ní nahlížel pro inspiraci nebo při hledání informací o tom či onom prehistorickém živočichovi, jehož kraťoučký popisek jsem tehdy jako čirý juvenilní amatér dával dohromady. Je to kniha, která mne tvarovala stejně mocně, jako seriál, kterému je doplňkem. Smutnou pravdou ovšem je, že v posledních letech jsem se k ní příliš nevracel, a také k televiznímu Putování s dinosaury jsem se znovu dostával jen vzácně - vždy šlo o návrat k jedné vybrané epizodě, a to bylo vše. Řekl jsem si tedy, že v rámci projektu Kniha týdne tuto nádhernou knihu opět přečtu od začátku do konce a zároveň se podívám i na prvních šest dílů Putování s dinosaury z roku 1999, a to v českém dabingu, který jsem neslyšel už snad celé desetiletí. Od úterý 14. července do neděle 19. července 2026 jsem si každý den pustil jednu epizodu, Novou krví počínaje a Koncem dynastie konče, a hned po jejím zhlédnutí jsem si přečetl celou kapitolu knihy. Seriál, jak jistě dobře víte, začíná slovy "Představte si, že byste mohli cestovat v čase...", a já mám pocit, že jsem opravdu časem cestoval - jednak zpět do mého dětství, a cítím se teď kvůli tomu docela melancholicky, jednak opravdu do dob dinosaurů. Putování s dinosaury je výtečná kniha, kterou doporučuji přečíst každému milovníkovi seriálu. A doporučuji zacházet s ní opravdu jako s jeho doplňkem. Spolu se seriálem je schopna poskytnout úžasný zážitek. 

Putování s dinosaury má celkem 288 stran. Pomineme-li seznam autorů fotografií, autorovo poděkování vědeckým odborníkům i vlastní rodině za podporu při tvorbě tohoto projektu a také rejstřík, pak samotný text knihy s doplňujícími obrazovými materiály zabírá 276 stran. Po dvanáctistránkovém Úvodu následuje 6 kapitol, každá tvořící doplněk jedné epizody televizního seriálu. Rozsahem se liší, nicméně dá se říci, že každá zabírá okolo 40 až 50 stran. V českém překladu se názvy kapitol poněkud liší od názvů jednotlivých epizod seriálu. První kapitola, Nový život, je doplňkem k epizodě Nová krev, odehrávající se před 222 miliony let na území pozdější Arizony, a vypráví osudy tehdejších obyvatel Zkamenělého lesa. Kapitola druhá, Věk titánů, je doplňkem epizody Doba titánů, zasazené do pozdějšího Colorada před 152 miliony let, a je příběhem mladé samice diplodoka. Ve třetí kapitole, nazvané Drsné moře a doplňující epizodu Kruté moře, čtenáři nahlédnou do světa mořských plazů, pterosaurů a dinosaurů Vindelických ostrovů před 149 miliony let, na konci jury. Čtvrtá kapitola byla nazvána Pod obřími křídly, je pochopitelně doplňkem epizody Giganti oblohy, a dramatizuje dlouhou cestu starého ornithocheiřího samce na kantábrijské hnízdiště před 127 miliony roky, ve spodní křídě. Pátá kapitola, Duchové mlčenlivého lesa, vypráví stejně jako pátý díl seriálu, Duchové polárního lesa, příběh skupiny leaellynasaur v okolí jižního pólu před 106 miliony let. Závěrečná kapitola, Zánik dynastie, nahlíží stejně jako epizoda Konec dynastie do Montany před 65 miliony let (nebo 66 miliony let, chceme-li být moderní), nejen do života tyrannosauří samice. V knize se nachází mnoho statických fotografií s modely prehistorické zvířeny, jež byla v seriálu přivedena k životu Mikem Milnem a jeho spolupracovníky z Framestore, ale také výstřižků (mohu zde použít slovo screenshot?) ze samotného seriálu. Boxy s doplňujícími informacemi navíc obsahují i fotografie zkamenělin či lokalit, z nichž hlavní zvířecí hrdinové té či oné kapitoly pocházejí. Po obrazové stránce jde o velice bohatou knihu.

V Úvodu nejprve Tim Haines provádí přesně to, co učinila první minutka Nové krve. Nabádá čtenáře k tomu, aby si odmysleli domy, silnice a pole, zkrátka vše, co tvoří současný svět, jehož jsme součástí a který si přetváříme; aby si odmysleli dnešní vegetaci a nahradili ji starými jehličnany, například blahočety; aby si odmysleli ptáky, jejich zpěv; aby ve své představě zvýšili teplotu vzduchu. Pak už není těžké dosadit do takové prehistorické krajiny skupinu dlouhokrkých hromotluků z doby před 150 miliony roky! Putování s dinosaury je knihou, která má vyvolat dojem, že se na taková a další druhohorní zvířata skutečně díváme. Tim Haines však včasně varuje, že při rekonstrukci jejich životů je třeba spekulací; zoologové zabývající se současnými zvířaty mají možnost prostudovat společenskou dynamiku určitého druhu, každý aspekt jeho namlouvacích rituálů a vzájemných soubojů mezi zástupci onoho druhu, ale paleontologové pracují pouze s fosilizovanými mrtvými těly či dokonce pouze jejich částmi, což ne vždy může vést k poznání chování určitého zvířete. Jak ostatně Tim Haines nedávno pronesl v jednom z rozhovorů při propagaci Surviving Earth, paleontologie je jak vědou, tak uměním. Při rekonstrukci prehistorického života je zkrátka třeba uvěřitelných spekulací. Zda stádo torosaurů nebo triceratopsů vedl vůdčí samec nebo vůdčí samice, nebo zda tato zvířata vůbec nějaké vůdce měla, to vlastně nikdy nezjistíme. Inspiraci však tvůrci Putování s dinosaury a dalších podobných projektů hledají u současné zvěře, pro tento případ třeba u stádových savců. Všem, co se o dinosaury zajímají, je to jasné, ale je dobře, že autor ve zkratce tyto záležitosti čtenářům vysvětluje, aby se zamezilo tomu, že si někdo bude stěžovat na to, že mu to či ono připadá příliš neuvěřitelné. Dále Tim Haines uvádí, že se tým pro seriál i knihu snažil najít co nejvíce druhohorám odpovídající místa s takovou vegetací, která opravdu mohla popisované a zobrazované živočichy obklopovat. Nechybí ani docela zjednodušený fylogenetický strom "plazů" nebo boxík Jak rostla zahrada matky přírody o vývoji rostlinstva.

Každá kapitola začíná dvoustránkovým úvodem, který má čtenářům pomoci představit si, jak naše planeta vypadala v době, v níž se odehrává. První kapitolu, Nový život, začíná autor stručným výčtem informací o klimatu v pozdním triasu, pak krátce zmiňuje permské vymírání, k němuž došlo zhruba 30 milionů let před začátkem tohoto příběhu, a krátce popisuje, jaké dominantní formy života se na planetě vyskytují. V dalším dvoustránkovém boxu s nadpisem Boj o nadvládu pak detailněji popisuje trias, následky permského vymírání, superkontinent Pangaea, rostlinstvo a živočišstvo triasu a vznik prvních dinosaurů. Na stranách 24 a 25 se čtenáři seznámí s jednotlivými aktéry tohoto příběhu, tedy s coelophysisem, postosuchem, placeriasem, plateosaurem, kynodontem (modelovaným podle rodu Thrinaxodon) a peteinosaurem; v takových úvodních boxech pak autor uvádí, z čeho sestávají nalezené pozůstatky zvířecích protagonistů, jak byli velicí, čím se živili a kdy žili. Nechybí ani mapka území, na kterém se kapitola (či epizoda seriálu) odehrává - v případě Nového života (či Nové krve) je to oblast na západním pobřeží Pangeaei, na severu ohraničené pobřežními bažinami a na jihu Mogollonskou vysočinou. Příběh první kapitoly začíná u placeriasů, ryjících z půdy hluboko sahající kořeny rostlin. Právě začíná období sucha. Mohutní dicynodonti jsou pozorováni velkou samicí postosucha, která nakonec jednoho z nich uloví. Nedlouho poté se čtenáři seznámí se zvířetem, jež v epizodě Nová krev nevystupovalo - s fytosaurem. Rod Phytosaurus je nomen dubium, nicméně tito obecně popisovaní fytosauři mohou být jakýmikoliv zástupci řádu Phytosauria, kterému se v triasu velice dařilo (a vlastně v žádném jiném geologickém útvaru už ani jeho zástupci nežili). Velice se mi v této kapitole líbí popis coelophysisího lovu dvojdyšné ryby; vždycky jsem měl rád tu scénu, ve které je Coelophysis v epizodě seriálu představen.

Některé informace uvedené v doplňujících boxech už samozřejmě sedmadvacet let po vydání seriálu i původní anglické verze této knihy nemusí platit, na což by měl být každý hluboký zájemce vždy připraven. Když například na straně 38 v boxu Dobývání vzduchu autor uvádí, že "prvním pterosaurem byl Eudimorphodon, již dobře vyvinutý letec schopný lovit ryby z vodní hladiny", je třeba mít na paměti, že Eudimorphodon, jenž žil před 219 až 215 miliony let, dnes již není považován za nejstaršího pterosaura. Nejstarší fosilie rodu Preondactylus by měly být staré 228 milionů let, takže se datují ještě do epochy karn. Jinak Peteinosaurus, který v této kapitole vystupuje, stále patří mezi nejstarší známé pterosaury; žil v podstatě ve stejné době, jako Eudimorphodon. Některé aspekty příběhu jsou založeny na spekulacích, jež dnes nemají faktický základ. Tak například pro kanibalismus u coelophysisů neexistuje žádný důkaz; pozůstatky "kanibalizovaných mláďat" mezi kostmi coelophysisů se v roce 2006 ukázaly být ostatky jakéhosi krokodylomorfa. K Novému životu si dovolím ještě jednu poznámku. V prodloužené německé verzi první epizody z televizního kanálu ProSieben se nachází třicetivteřinová scéna, v níž Coelophysis loví štíra, skrývajícího se v lebce postosucha; scéna se nachází i v této kapitole. Vystřiženu z německé verze jsem ji viděl teprve nedávno, a měl jsem pocit, že mi byla povědomá. Viděl jsem snad jako malý i německou verzi Putování s dinosaury? Nebo mi scéna přišla povědomá proto, že jsem jako malý četl tuto knihu, a scéna se štírem se mi zaryla do hlavy? Sám ani nevím, ale přijde mi to fascinující. Když v knize umírá Postosuchus - a zde je to pro změnu samec, ne samice - zabíjí jednoho coelophysise ("Postosuchus náhle vyráží vpřed a přední nohou zachytává jednu samici. Přidržuje ji nohou a jedním sevřením jí překusuje krk. Jak se dál otáčí ve snaze chránit si plece, několik ještěrů mu lapenou samici vyrvalo a začíná ji požírat."). V dokumentu se tato scéna nenachází, ale když budete pozorně sledovat onu scénu, v níž coelophysisové obklopí zemřelého obra, můžete si všimnout zkrvaveného nehybného těla coelophysise poblíž jeho postosuchova ocasu! Velice mne fascinuje, že scéna mohla být pro dokument natočena, ale pak byla z časových důvodů vystřižena.

Coelophysisové a zesláblý Postosuchus, který se brzy stane jejich večeří. Zatím však bojuje, a právě v knize Putování s dinosaury je jeho v seriálu neviděný boj s těmito hbitými dinosaury popsán. Zdroj: DeviantArt

Druhá kapitola, Věk titánů, je zasazena do doby před 155 miliony let (epizoda seriálu, Doba titánů, se odehrává před 152 miliony roky). Po krátkém úvodu do období jury, v němž se dinosauři skutečně rozmohli a narostli v některých případech do obrovských velikostí, a po krátkém seznámení s diplodokem, brachiosaurem, stegosaurem, allosaurem, ornitholestes a anurognathem v boxu Když byla velikost důležitá, nás Tim Haines přenáší do jurského lesa na západě Laurasie, v blízkosti Kordillerské vysočiny, v němž Ornitholestes narazil na líhnoucí se mláďata diplodoků. Zajímavé je, že v této kapitole ohrožuje diplodočí novorozeňata více ornitolestů, a dokonce je zabíjejí v docela velikém množství. Příběh sleduje samici s tmavější barvou kůže na zádech, což se již krátce po jejím vylíhnutí ukazuje být výhodou při ukrývání se před predátory ve stínu lesa. Ve druhé podkapitole se čtenáři seznamují s matkou malých diplodoků a zbytkem diplodočího stáda na planinách, s anurognaty živícími se hmyzem na diplodočí kůži i s polykáním žaludečních kamenů, gastrolitů, našimi dlouhokrkými obry. Na straně 84 se nachází půvabný obrázek mladého diplodoka hledícího přímo do tváře ornitolestovi, postavenému na zkáceném kmeni stromu. Ačkoliv jde o součást scény, kterou jsme viděli v dokumentu, tento konkrétní záběr se v něm nenacházel - a přesto obrázek vypadá jako screenshot. Že by další záběr, který by byl z finálního produktu vystřižen? Velice se mi líbí popis střetu allosaura a stegosaura v bažinaté nivě. Stegosaurův "threat display" je popsán poněkud detailněji, než jak byl ukázán v epizodě; především je to dupot předníma nohama, co jsme od něj v Době titánů neviděli. Dosti dramatický je také popis úniku mladých diplodoků před plameny obrovského požáru, šířícího se od Kordillerské vysočiny poté, co tam blesky zapálily les. Tohoto útěku před plameny se v knize účastní i brachiosauři, které jsme ovšem v epizodě viděli jen krátce až po skončení požáru. Další novou záležitostí v této kapitole je vystupování malého teropodního dinosaura rodu Coelurus, kterého jsme v televizním seriálu vůbec neviděli!

V samotné epizodě Doba titánů se diváci nedozví, co se stalo s jedním ze tří diplodoků, jež přežili lesní požár - s tím, který byl mimo záběry kamery zabit. Ovšem tato kapitola popisuje jeho tragický osud, a jen prozradím, že allosauři s ním měli co do činění ("Objevuje se další alosaurus, míří přes řeku a přidává se k útoku z druhé strany. Diplodokus brzy klesá na kolena ve spršce vody a krve."). Kapitola končí spářením hlavní protagonistky, samice s tmavými zády, se starším samcem; první scéna epizody, v němž samice diplodoka klade vejce v lese, je v této kapitole scénou poslední. Boxy doplňující příběh kapitoly poskytují odpověď na otázky jako Jak stegosaurus přišel ke svým štítům?, píše se v nich o trusu dinosaurů neboli koprolitech, o obřích brachiosaurech (na fotografii je zobrazen Giraffatitan z Berlínského Přírodovědného muzea), o proměně podoby diplodoka napříč desetiletími, a také o stopách dinosaurů z Colorada a Utahu. Tento doplňující box považuji za obzvláště zajímavý; Tim Haines v něm zmiňuje také spodnokřídové stopy dinosaurů z řeky Paluxy v Texasu, které jsou dnes ohroženy možnou budoucí výstavbou datového centra poblíž Dinosaur Valley State Park. Už v době napsání této knihy byly tamní stopy ohrožovány zánikem: "Bohužel v této chvíli stpy u řeky Paluxy mizejí, a tak se už nikdy nedozvíme výsledek dávného boje..." Další box je zaměřen na teplokrevnost dinosaurů, a autor v něm píše i o struktuře dinosauřích srdcí. Poslední doplňkový box se týká morrisonského souvrství, z něhož fosilie všech zvířat vystupujících v této kapitole vzešly. 

Třetí kapitola, Drsné moře, se stejně jako epizoda Kruté moře ze seriálu odehrává před 149 miliony let v oblasti, ze které je dnes anglické hrabství Oxfordshire. Hlavními "postavami" tohoto příběhu jsou ophtalmosauři, cryptoclidové, liopleurodoni, eustreptospondylové a rhamphorhynchové, přičemž se k nim v knize přidává i velký amonit Perisphinctes, tvořící minimálně 12 druhů známých dnes z jury Antarktidy, Chile, Kuby, Egypta, Portugalska, Polska, Spojeného království a dalších zemí. Kapitola se točí hlavně okolo vyrůstání malého ophthalmosaura a života velkého samce liopleurodona, s jehož velikostí to samozřejmě tvůrci Putování s dinosaury famózně přehnali; na straně 117 se dočtete, že "dospělí byli dlouzí asi 25 m, lebka měřila neuvěřitelných 5 m. Je těžké odhadnout, kolik liopleurodon vážil, ale mohlo to být až 150 tun." Dnes se ví, že obratel z Peterborough, na základě něhož byl tento přehnaný odhad velikosti učiněn, nepatřily liopleurodonovy; podle studie z roku 2019 má náležet sauropodnímu dinosaurovi. Ruizhe Jackevan Zhao letos, v roce 2026, učinil odhad velikosti druhu Liopleurodon ferox na 5,8 metru délky s hmotností 1,8 tuny. To je závratně méně, než v roce 1999 uváděl Tim Haines! Ještě, že třeba u takového eustreptospondyla autor nic nepřeháněl; uvádí, že "byl dlouhý 5 metrů a vážil asi půl tuny", a to by stále mělo platit (i Gregory S. Paul měl podobné rozměry uvádět v roce 2010 v Princeton Field Guide to Dinosaurs). Jedním z rozdílů oproti epizodě televizního seriálu je v této kapitole nezahrnutí souboje dvou eustreptospondylů o hnijící tělo želvy na písečné pláži. Místo toho si ji v knize jeden teropod sám spořádá, aniž by ho přitom někdo rušil. Teprve na konci kapitoly, když samec liopleurodona končí na pobřeží ostrova a pomalu umírá, dušen vahou svého těla, připlouvá na ostrov více eustreptospondylů; náhle je jich vlastně více, než na konci televizního dílu! Na této kapitole se mi velmi líbilo i malé zaměření na život samice cryptoclida, která rozhodně eustreptospondyly nemusela. I na ní - a na to, že by jí paradoxně před nebezpečím, reprezentovaným teropody, mohla zachránit další zimní bouře - je v závěru pomyšleno. Doplňující boxy v této kapitole jsou věnovány například prvním nálezům ichtyosaurů a anglickém pobřeží (zmíněna je i Mary Anning), ichtyosauřím porodům živých mláďat či "živoucím zkamenělinám" (jak se někdy nesprávně tvrdí; palec nahoru autorovi, že tento termín také zkritizoval!) ostrorepům a loděnkám.

Čtvrtý díl Putování s dinosaury, Giganti oblohy, se vždy řadil k mým nejoblíbenějším. Proto jsem si velice užil i návrat ke čtvrté kapitole této knihy, nazvané Pod obřími křídly. Příběh čtyřicetiletého ornithocheira (vlastně tropeognatha), který se vydává na poslední cestu po celém světě, která ho nakonec stojí život, se mi vždy velice líbil, třebaže má tolik tragický konec. Odehrává se před 127 miliony let, a začíná na severním pobřeží Borboremy, kde se s ornithocheirem čtenáři seznamují na žulovém ostrohu posetém ptakoještěry rodu Tapejara, jejichž samci upoutávají červenými hřebeny na hlavách kolem prolétající samice. Z Borboremy pak starý Ornithocheirus míří do Appalačie, kde jej na čas zdrží veliká bouře a kde se také setká s tmavými iguanodonty s bílými pruhy, a odtud pak do Cornubie, kde žijí žlutozelení iguanodonti a jejich nepřátelé utahraptoři, a na Cantabrii, kde nakonec umírá, vyhnán z pláže, kde v předchozích letech lákal partnerky. Snad se nebudu mýlit, když zde napíši, že Pod obřími křídly je jediná kapitola knihy, ve které se nevyskytuje žádné zvíře navíc; vystupují v ní ornithocheirové, tapejary, iguanodonti, utahraptoři, polacanthové a iberomesornisové. V samotné epizodě se objevují pteranodonům vzdáleně podobní pterosauři; v jedné scéně Ornithocheirus krade takovému pterosaurovi rybu nad jezerem v Cornubii, ovšem v knize je tento neurčený druh pterosaura nahrazen mladým ornithocheirem. Tim Haines v kapitole identifikuje toho nepříjemného parazita, který se krátce objevuje přichycen na ornithocheirovu létací blánu v Gigantech oblohy; je to Saurophtirus, spodnokřídový bratránek blech (skutečně to byl zástupce řádu Siphonaptera, ale tvořil vlastní čeleď Saurophtiridae). Blíže se s ním čtenáři seznámí na straně 178 v boxu Cizopasníci na křídlech. Autor píše, že Saurophtirus "byl nalezen v křídových horninách v Zabajkalsku v Rusku." To platí o typovém druhu, S. longipes. Paleontologové ale v letech 2013 a 2020 popsali ještě další dva druhy sauroftira, které jsou známy ze souvrství I-sien (či Yixian) v Číně. 

Další doplňkové boxy ve čtvrté kapitole jsou zaměřeny na pterosauří let, schopnost žvýkat u iguanodontů, proměnu rekonstruovaného vzhledu iguanodonta, vznik ptáků a chlupy na pterosauřích tělech. V posledním uvedeném boxu, nazvaném Jak vznikli ptáci, se autor ve stručnosti zaměřuje historii výzkumu příbuzenského vztahu mezi neptačími dinosaury a ptáky; snad to bylo právě zde, na stranách 188 a 189 této knihy, kde jsem se jako malý dozvěděl o tom, že předpoklad Thomase Henryho Huxleye o vzniku ptáků z dinosaurů byl učiněn dobrých sto let před prací Johna Ostroma na deinonychovi (nemyslím si však, že to byla právě tato kniha, co mě s Huxleyovým jménem seznámilo; vlastně je mi celkem jasné, že to byla jiná dinosauří knížka, skrze kterou jsem se o sebeoznačeném "Darwinově buldokovi" dozvěděl). Ačkoliv Tim Haines vynechal z této historie Othniela Charlese Marshe, který v 70. letech 19. století též napsal něco málo o možné příbuznosti dinosaurů a ptáků, je jinak tento box pěkným úvodem do celé historie jednoho z nejdůležitějších zjištění o ptácích vůbec. Autor zmiňuje i sinosauropteryxe, který byl popsán teprve tři roky před vydáním Putování s dinosaury; právě tehdy se otevřela nová kapitola dinosaurologického výzkumu, jehož lídrem je dodnes Čína. Timu Hainesovi bylo už v prvním desetiletí tohoto století některými vyčítáno, že ani na jediného teropoda v televizním seriálu neumístil pera; taková kritika na něj ale často mířila od podivných "všeználků" hledajících jen ve všem chyby. V době natáčení Putování s dinosaury byly spekulace o opeření menších teropodů úplnou novinkou, a zobrazit například utahraptora či dromaeosaura jen s šupinami tehdy dávalo smysl. Dnes je samozřejmě paleontologie jinde, a není již neobvyklé viděl v paleomédiích třeba i opeřeného tyrannosaura rexe. Všem těm "všeználkům" box na stranách 188 a 189 lehce dokáže, že tvůrci seriálu, včetně toho hlavního, moc dobře věděli o sinosauropteryxově primitivním opeření. Velice pěkně napsán je také box Chlupatý ďáběl na straně 192, který pojednává o chlupech na pterosauřích tělech a o zvířeti, díky kterému se o chlupatosti ptakoještěrů ví - kazachstánském sordesovi.

Pátá kapitola, Duchové mlčenlivého lesa, doplňující epizodu Duchové polárního lesa, je zasazena do blízkosti jižního pólu před 106 miliony let, a sleduje osudy skupiny nevelkých ornitopodních dinosaurů rodu Leaellynasaura. Opět velice zajímavá je jistá změna oproti dílu televizního seriálu - v této kapitole nevede skupinu leaellynasaur vůdčí samice, ale vůdčí samec. To zvláště laikům jen lépe pomáhá pochopit fakt, že o skupinové organizaci a možných hierarchiích u těchto zvířat nic nevíme, tudíž lze jen spekulovat o tom, jak vlastně takové stádečko mohlo vypadat a jaké v něm fungovaly sociální vazby. Box Polární dinosauři na straně 205 představuje čtenářům hlavní protagonisty tohoto příběhu - leaellynasauru, muttaburrasaura, zakrslého allosaura a koolasucha. Zájemci dobře vědí, že "zakrslým allosaurem" byl vlastně Australovenator, který ale v době vzniku seriálu ještě nebyl formálně popsán; zaveden byl tento rod s jediným druhem, A. wintonensis, až v roce 2009. Dnes je klasifikován jako zástupce kladu Megaraptora, takže k allosauroidům a carnosaurům měl vlastně pěkně daleko. Koolasuchus byl v knize i seriálu trochu zvětšen; podle recentnějších odhadů měřil na délku 3 metry, nikoliv Timem Hainesem uváděných 5 metrů. Muttaburrasaurus si letos prošel velkým makeoverem (mrzí mě, že jsem o něm zatím nenapsal samostatný článek, byť jsem to měl jednu dobu v plánu), takže i on už svou roli v Putování s dinosaury moc nepřipomíná. Abych ale moc nepoučoval o tom, co se za posledních sedmadvacet let změnilo (brilantní zážitek z této kapitoly a epizody seriálu by vám změny rozhodně neměly sebrat), rád bych zmínil jedno zvíře, jež v samotném dílu nevystoupilo, ale v této kapitole je pojmenováno. Na straně 213 zmiňuje autor jistého spodnokřídového opeřence z Austrálie: "Mezi větvemi přeskakují od stromu ke stromu primitivní ptáci, například nanancius, jehož zářivě modrý hřbet se blýská ve slunečním světle. Nananciové nezpívají, ale během roku se ozývají štěbetáním..." Nanantius eos bohužel v epizodě seriálu nevystupoval. Je to škoda, tvůrci mohli využít modelu iberomesornise z předchozí epizody; oba ptáci koneckonců patřili do kladu Enanthiornithes. Dále je v kapitole identifikován savec, kterého v seriálu zahrál nosál; jde o zástupce rodu Steropodon, jenž však patřil mezi ptakořitné, a více se podobal ježurám a ptakopyskům, než nosálům. Poslední změna oproti epizodě, kterou zmíním, se týká tragického konce vůdčí leaellynasaury. Zatímco v epizodě "polární allosaurus" utrhne vůdčí samici hlavu, v této kapitole trhá vůdčímu samci zadní končetinu.

Tyrannosauří samice naříká v jeden z posledních večerů, jaké kdy druhohorní obři zažijí; obraz vyplňující poslední dvoustranu závěrečné kapitoly. Zdroj: Prime Video

Jurský park 3 slaví 25 let!

Před 25 lety, dne 18. července 2001, vstoupil do kin ve Spojených státech amerických snímek, ve kterém nejznámější fiktivní paleontolog opět stanul mezi rozevřenými čelistmi hladových druhohorních příšer, přivedených zpět k životu za užitím pochybného genového inženýrství. Film, v němž dva rozvedení rodiče museli spojit síly, aby zachránili svého syna ztroskotalého na opuštěném ostrově plném dinosaurů. Akční dobrodružství plné spolupracujících raptorů, jež sesadilo z trůnu krále dinosaurů mohutného T-Rexe, a zabilo jej monstrem ještě větším a hladovějším. Jurský park 3 (Jurassic Park III) režiséra Joea Johnstona dnes slaví své 25. narozeniny. Je to film, který fanoušky jurskoparkovské filmové série na dlouhý čas rozdělil, ale na jednom se snad všichni vždy shodli - že jde o skvělý dobrodružný snímek. Pro ty z nás, kteří vždy měli Jurský park 3 rádi, jde o neodmyslitelnou součást příběhu původní jurskoparkovské trilogie, jež započala roku 1993 blockbusterem Stevena Spielberga a jež pak pod taktovkou stejného režiséra pokračovala v roce 1997 snímkem Ztracený svět: Jurský park (The Lost World: Jurassic Park). Všechny tři filmy z původní trilogie se řadí k mým nejoblíbenějším filmům vůbec, a na rozdíl od nejmenovaných mrzoutů jsem nikdy nepovažoval trojku za méněcennou. Je to skvělá akční jízda po ostrově Sorna, představeném v předchozím filmu série! Nyní, při oslavě 25. výročí premiéry Jurského parku 3, můžeme vzpomenout na výtečné herce, kteří v tomto dobrodružství zazářili, a kteří jsou již bohužel zesnulí. V pondělí 13. července tohoto roku odešel Sam Neill, který v tomto filmu - a ve dvou dalších z jurskoparkovské série, včetně Spielbergovy jedničky - ztvárnil doktora Alana Granta; Sam považoval svůj herecký výkon v Jurském parku 3 za lepší, než v jedničce. Jurský park 3 byl však také jedním z posledních filmů Michaela Jetera, jenž v něm ztvárnil žoldáka Udeskyho. Sarah Danielle Madison, která ve věku pouhých 40 let zesnula v roce 2014, ve filmu ztvárnila Alanovu studentku Cheryl Logan. Julio Oscar Mechoso, který hrál Enriqua, první postavu vystupující ve filmu, zesnul v roce 2017. Třetí jurskoparkovské dobrodružství je hodnotným odkazem tohoto skvělého herectva. Je velice smutné, že Sam zesnul jen pět dnů před 25. výročím vydání Jurského parku 3, a osobně se stále nemohu zbavit pocitu lítosti z jeho náhlého, nečekaného odchodu. Když jsem byl malý, jeho postava mne oslovila zvláště v tomto filmu, v němž byl Alan už trochu tvrdší, traumatizovaný událostmi prvního filmu, a ze začátku byl v podstatě neochotným hrdinou. Vždy jsem si říkal, že pokud je Ztracený svět filmem Iana Malcolma, pak Jurský park 3 je filmem Alana Granta. Je to film, který Samovi umožnil, aby ukázal, co je Alan Grant v nitru zač.

Fanouškovský plakát k filmu Jurský park 3 (Jurassic Park III), který vyšel 18. července 2001.

Výroba Jurského parku 3 nebyla lehká. Obecně se dnes dobře ví, že se natáčel bez hotového scénáře, který se začal přepisovat teprve pět týdnů před začátkem natáčení, ve vrcholné preprodukci, kdy již byly zhotoveny téměř všechny interiéry pro natáčení. Původní příběh filmu měl být trochu odlišný od toho, který se nám nakonec dostalo sledovat. Stevenu Spielbergovi, který byl výkonným producentem Jurského parku 3, se nelíbil scénář Petera Buchmana, který zčásti pojednával o vyšetřování tajemných vražd v kostarickém vnitrozemí, s největší pravděpodobností páchaných uniklými zvířaty z ostrovů vlastněných korporací InGen. David Koepp, který byl scénáristou předchozích dvou filmů z jurskoparkovské série, doporučil režiséru Joeu Johnstonovi "jednodušší příběh", na němž v červenci 2000 začali pracovat Alexander Payne a Jim Taylor. Kompletní scénář skutečně nikdy nezhotovili, ani do konce samotného natáčení, které trvalo 5 měsíců, a neplánovaně se kvůli špatnému počasí na Havaji protáhlo o několik dnů. William H. Macy, jenž ve filmu ztvárnil Paula Kirbyho, byl z problémového natáčení zvláště nespokojený, a uvedl, že v některé dny byla natočena třeba jen osmina strany scénáře. Alexander Payne si oprávněně stěžoval na to, že mnoho scén mimo ty akční, které s Jimem Taylorem do nového scénáře napsal, ve výsledném filmu vůbec neskončilo. Sam Neill si ovšem film pochvaloval, a v rozhovoru pro Collider v roce 2021 uvedl, že až na posledních patnáct minut, v nichž byl podle jeho názoru děj příliš urychlen, šlo o dobrý snímek. Jurský park 3 byl na rozdíl od svých dvouhodinových předchůdců filmem se stopáží pouhých 92 minut, zato byl však plný nikdy nekončící akce. Faktem, který snímku prospívá, je, že se postavy po celou část děje na ostrově Sorna téměř nezastaví. Zatímco první a druhý film z první trilogie si s řevem, zuby a drápy daly zhruba hodinu načas (mimo nehody v úvodních scénách), v Jurském parku 3 se hlavní postavy dostávají do nebezpečné situace možná dvacet minut po začátku filmu, a v bezpečí se až do příjezdu amerických mariňáků už neocitají. Úžasu nad velkými býložravci připadá jen několik krátkých chvil při letu letadlem nad zelenými pláněmi Sorny. O pár minut později Spinosaurus půlí Coopera, žere zaživa Nashe, a netrvá dlouho, a obrovský raptoří dráp se zarývá do krční páteře Udeskyho. Jurský park 3 je filmem masožravců. Mimořádně inteligentní raptoři, obrovitý Spinosaurus a nenažraní pteranodoni se střídají v jednotlivých útocích na zmenšující se skupinu lidí, jež se zoufale snaží z ostrova uniknout. Kromě drsné akce ale film poskytuje pohled do mysli doktora Granta, a dal jurskoparkovským fanouškům některé z nejlepších hlášek v celé franšíze. Alanův monolog o dvou typech kluků - těch, kteří chtějí být astronomové, a těch, kteří chtějí být astronauti - je zlatým hřebem celého snímku. Produkce filmu sice byla problematická, ovšem výsledek stojí za to. A stojí za to se k němu alespoň jednou do roka vrátit!

Souboj titánů - nejslavnější scéna Jurského parku 3, v níž je král dinosaurů poražen obřím spinosaurem. Zdroj: Jurassic Park Wiki

O Jurském parku 3 by se toho dalo napsat tolik. Nejlepší však bude, když se na něj znovu podíváme, a znovu si zažijeme to, co tolik zaujalo i vystrašilo diváky v kinech před pětadvaceti roky. Vraťme se na ostrov Sorna s Alanem Grantem, Billym Brenannem a rodinou Kirbyových, a zažijme celé to dobrodružství znovu! Vše nejlepší Jurskému parku 3!