Každý z nových Lovců kryptidů je nyní sám. Svět se jim zhroutil. Jejich životy ovládly šok a bázeň. A tajemství, která měla zůstat neodhalena, již tajemstvími přestávají být. Kdyby jim tak někdo mohl uvěřit! Wren Rivera, Winn Wilkinson, Keira Kendrick a Armando Villalon se po měsíce snažili objasnit záhadu zmizení původních Lovců kryptidů. Když však pravda vyplouvá na povrch, mohou jen řvát v agonii, vzpamatovávat se z téměř smrtících momentů a připravovat se na nadcházející traumata. Exkurze do průmyslového komplexu Nieto Industries na březích jezera Nikaragua skončila příšerně. Po konfrontaci s Marillou Kent-Lyons se ukázalo, že Terrence Zedler, který se po měsíce s novými Lovci kryptidů přátelil a který byl po desítky let dobrým známým Armandovy vedoucí bakalářské práce, profesorky Alondry Pietri, i zmizelého Jacka Owena, je ve skutečnosti robotem Metallerem. Ten měl být rozebrán po Nietově smrti v roce 2033. Wren poslala už předtím, než jí Terrence odhalil svou skutečnou tvář - nebo spíše než zjistila, kým je, díky tomu, že mu sežehla kůži z tváře plamenometem - Armanda pro posily. Dvacetiletý student z Portorika se nejprve teleportoval do Londýna, kde se chtěl setkat s Winnem a Keirou, jež měli podstoupit terapii v ordinaci věhlasné psychiatričky doktorky Rajendar. Jenže jak se ukázalo, doktorka Rajendar byla unesena někým, kdo slíbil, že její pacienty potrápí, a když se obklopena policisty a hasiči vracela do domu, v němž ordinuje, šířily se už po okolí zprávy o strašném řevu a o chlupaté příšeře se dvěma jazyky, která byla z jejího bytu vynesena jakýmisi ozbrojenci. Armando kontaktoval profesorku Pietri a přemístil se pomocí Keiřina teleportačního přístroje do její pracovny na Portorické univerzitě v Río Piedras. Alondra nedokázala uvěřit tomu, že by Terrence měl někoho zavraždit, když jej po více než dvacet roků znala jako mírného člena Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu. Když ale Armando zmínil, že dvoumetrový svalovec byl vybaven "šavlemi", začala si uvědomovat, co by mohl být doopravdy zač. Frustrován z její neochoty pochopit Wreninu vážnou situaci, teleportoval se pak Armando pryč s cílem najít pomoc u někoho jiného. Wren v těchto chvílích umírala v hlubinách jezera Nikaragua, vyvržena mezi desítky vodních dráčků, které kdysi Deylin Nieto používal k zabíjení lidí, a kteří už nemají existovat. Téměř se ve vodě udusila, ale zachránil ji jeden z těch podivných metamorfů, u kterých celé dobrodružství nových Lovců kryptidů začalo. Odhalil dívce, že ji po měsíce sledoval, a v odkazu na slova jednoho zástupce svého druhu z lesa u Creek City se nazval Jeníčkem. Varoval ji, že ji Metaller bude hledat, a pak zmizel. Wren zjistila, že se nachází v jakémsi lesním porostu. Winn se probral na palubě helikoptéry, neschopen lidské řeči, s obrovskou chutí na krev. Poznal šedovlasého muže, který ho spolu s doktorkou Theodorou Callaghan unášel neznámo kam, a zhltal pytlík s lidskou krví, jenž mu byl vhozen do klece jedním z ozbrojenců. Ztrácí svou lidskost a stává se bestií.
NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ
DALEKÁ CESTA DOMŮ, ČÁST DRUHÁ
Smrákalo se. Mezi hustě olistěnými kalabasami a kordiemi začínali poletovat netopýři, nahánějící noční hmyz, který se stával aktivním. Ptáci přestávali se zpěvem, a jejich písně byly nahrazovány kvákáním tropických žab. V místech, kde se větve lesních velikánů příliš nespojovaly, bylo občas možné postřehnout povstávající měsíc. Nacházel se v půlúplňku.
Wren se stále plahočila křovinami. Těžce přitom oddechovala. Jako by pro ni psychický nátlak přežití takřka smrtelného setkání s příšerami zemřelého megalomana neměl být dost, byla vyčerpána z rychlé chůze v těžko prostupné vegetaci, z neustálého šlehání větviček do její tváře, z nevysychajícího oblečení, stále smočeného do jediného milimetru, a z rostoucí vlhkosti večerního vzduchu. Vydržela kráčet ještě deset minut, a pak se mezi keři těžce posadila. Promnula si oči.
"Ty vole," zašeptala si pro sebe, "tenhle háj je nekonečnej. Jak se odsud mám, do prdele, vůbec dostat?"
Svěsila obě ruce, upustila kámen, který dosud v jedné z nich nesla, dvakrát zamrkala, a na místě zamrzla. Přímo před ní se nacházel velký křovinář aksamitový, s krkem ve tvaru písmene S a s velkou hlavou mířící přímo na ní. Ocásek se mu kmital mezi suchými listy, ale varovný signál, který jím had vydával, byl v kakofonii žabích skřeků sotva slyšitelný.
"Do hajzlu," šeptla Wren, "tohle fakt nemůže být horší."
Když lehce pohnula hlavou, terciopelo sebou trhl, a svou hlavu stáhl. Byl připraven učinit výpad. Dívka musela jednat rychle. Neměla na vybranou, než hrát s prudce jedovatým chřestýšovitým hru na uhýbanou. Výsledek měl být zcela jasný. Vyhne-li se uštknutí, nechá hada být a ani jedna strana nebude zraněna. Nevyhne-li se, pak dostane notnou dávku hemotoxického jedu, který jí bude vpraven do jedné z nohou nejdelšími jedovými zuby, kterými středoameričtí hadi vesměs disponují, a začne jí odumírat tkáň. Riziko smrti v tomto lese pro ni právě narostlo ze třiceti na pětadevadesát ze sta.
Křovinář vymrštil první třetinu těla vpřed. V mžiku rozevřel čelisti a vztyčil své dlouhé jedové zuby, namířené k Wrenině lýtku. Dívka se vymrštila směrem dozadu, a jen taktak uhnula. Stačilo, aby se had nacházel o pět centimetrů blíže k ní, a už ji lízl jedním jedovým zubem. Bylo by po legraci.
"Ty hajzle jeden!" zasyčela nahlas Wren. Ucítila, jak se jí při úskoku do ramene zarylo několik nepříjemně velkých ostnů keře.
Z dálky se náhle ozvalo zařinčení. Wren opět zamrzla na místě. Další zařinčení, a zem se otřásla. Had, vnímající vibrace z půdy, přestal syčet, a také se zcela přestal hýbat.
"Sakra," šeptla Wren, a dala se do pohybu. Všechny vzpomínky na přiblížení se smrti musely jít stranou. Myslela nyní jen na jedno. Utéci.
Bylo jí jedno, že jí na krku přistála nějaká žabka, a zalezla jí pod promočené triko. Ignorovala už rány větvičkami do čela a do lící. Ani když se bodla do prstu o další trn, a ten jí v něm zůstal trčet, nestěžovala si. Běžela skrze křoviny jako divá. Běžela o život.
Párkrát přitom ještě zařinčení uslyšela. Připadalo jí však čím dál vzdálenější. To jí dodalo sil. Metaller ji pronásleduje, ale je daleko. Utíká mu! Pořád má šanci se před ním zachránit!
Měsíc byl o dost výše, když opustila křovinatý porost, a vyrýsoval se před ní strmý svah. Stromy na něm rostoucí byly poněkud řídčeji rozmístěny, a nenabývaly takové výšky, jako v předchozí etapě pochodu či běhu. Wren se dala po svahu nahoru, a neustále se ohlížela za sebe. Řinčení již zcela ustalo. Přesto měla potřebu přesvědčovat se, že jí nepřítel není v patách.
Teprve, když dosáhla největšího bodu svahu, zastavila se, a odhrnula nad břicho své triko. Chytila mezi prsty pravé ruky žabku, která už ji příliš otravovala, a vypustila ji na lesní půdu. Obojživelník odhopkal pryč. Wren byla celá uřícená. Pokud ji předtím neunavil pochod křovinami, pak ji nyní zcela vyčerpal běh po svahu. Měla pocit, že zdolala velehoru. Skvělé bylo, že z toho místa se mohla konečně rozhlédnout po okolí.
Opřela se o kmen nízkého pitecelobia, a vydechla. Spatřila, jak se světlo směřující od měsíce odráželo na vodní hladině největšího středoamerického jezera. Zachránce ji rozhodně nepřemístil daleko od místa, v němž umírala. Z kopečku rozpoznala jednotlivé budovy průmyslového komplexu na pobřeží, včetně té vysoké, prosklené, do níž zavítala před několika hodinami. Množství světel pohybujících se kolem vrcholku budovy značilo, že opravné práce, potřebné po výstřelech z Armandovy laserové pistole, již byly v plném proudu.
Dohlédla i na kopeček za komplexem, ze kterého s Armandem a Terrencem před několika hodinami shlížela se zcela odlišnými pocity. Reflektovat, co bylo předtím, než došlo k útoku agentky Kent-Lyons a následnému odhalení Terrencova pravého já, pro ni nebylo jednoduché. Stěží věřila, že se toho za jediný den stalo tak moc.
"Co teď, ty vole?" zeptala se sama sebe šeptem. "Přijde pro mě vůbec Armando a ostatní? Ani neví, že jsem tady... Jako, co mám dělat? Ani nevím, jestli se s nima portne zpátky, nebo už to udělal... vlastně ani nemám jistotu, že je pořád živej. Mohlo se stát úplně cokoliv, ty vole!"
Wren zakroutila hlavou. Opět se rozhlédla po svém okolí, a pak si, opřena o kmen stromu, sedla.
"Musím vymyslet, co dělat," pokračovala šeptem ve svém monologu, "hlavní věc je zmizet odsud. Dostat se co nejdál. Teď jsem v tom porostu, na který ukazoval Armando z toho druhýho kopce. Fajn. Mám možnost jít v podstatě dál po pobřeží nikaragujskýho jezera, ale to je hrozně nebezpečný. Ideální by bylo se co nejvíc mu vzdálit. Dojít někam do civilizace, která nemůže být moc vzdálená, a pak... si zavolat. Dát vědět Armandovi nebo rovnou Winnovi... prostě se ozvat. Jo."
Náhle se ozvalo zadunění. Bylo poněkud tlumené a vzdálené, ale Wren okamžitě donutilo se postavit. Stále se přidržovala kmenu, a pohlížela k místům, odkud si myslela, že vyšlo.
"Ty vole," zasyčela, "tohle vůbec není dobrý."
Další zadunění. A další, doplněné zařinčením. Wren upřela své zraky na okraj svahu. Jako v tom nejúděsnějším hororu se zpoza něj vynořila veliká kovová ruka s rozevřenými prsty a šmátla po lesní opadance. Prsty se pomalu zaryly do půdy.
Pak se objevily svítivé rudé oči. Wren se sevřelo srdce. Když je viděla naposledy, Metaller na ni shlížel ze vstupu do vývodu směřujícího ven z ostatků Nietovy základny. Viděl je ve vší jejich příšernosti a vražednosti znovu ji dohánělo ke smrtelné úzkosti. Znovu se jí vybavovalo, jak ohromné čepele z meteokolosia bez problému projely hrudníkem a břichem dvou žen, v jejichž společnosti Wren strávila nemálo důležitých chvil tohoto dne.
Skryla se za kmen pitecelobia, a snažila se ani jednou nevydechnout. Nechtěla se hýbat. Přesto pozorovala, jak se jí viditelně třásly ruce.
"Slečno Rivero," oslovil ji skřípavým hlasem, nyní jen vzdáleně připomínajícím Terrencův, dvoumetrový kovový muž, "nemá cenu se skrývat. Vidím vaši tepelnou stopu. Všechny vaše šlápoty, doteky na stoncích rostlin... nemohou mi uniknout."
S hlasitým zařinčením se Metaller ocitl přímo za kmenem, který poskytoval dívce nedokonalý úkryt, a přesekl ho čepelí vycházející ze zápěstí jeho pravé ruky. Koruna stromu se převalila se zapraskáním přes Wreninu hlavu, a sjela z okraje svahu. Wren musela vykřiknout hrůzou.
Otočila se, a spatřila toho kovového giganta, jak se nad ní tyčil s ďábelským úsměvem v tváři. "Jednou jste unikla. Fascinující, takové štěstí ještě před vámi nikdo neměl. Věřte mi však, že podruhé jej mít nebudete."
Pevně sevřel její levé rameno. Wren opět vykřikla. Snad jí ho přitom vykloubil.
"Co chceš, ty hajzle?! Zabít mě? Zbrutalizovat mě, jako Pauline a Shantel? Seš hnusná svině!" křičela na něj. "Vím, co seš zač!"
"Jsem dědic Nietovy říše," řekl s úsměvem Metaller, a vzpírající se dívku za rameno zvedl nad zem, "jeho jediný syn, jeho jediná láska. A dokončím, co můj otec začal."
"Seš vražedná svině! Tvůj otec byl vražedná svině! Psychopat!"
"Můj otec dal dohromady Lovce kryptidů," odpověděl Metaller, "a ti zachránili svět. Pomohl odvrátit invazi mimozemšťanů. Zemřel jako hrdina, dokonce jako přítel Jacka Owena. Je pár lekcí historie, které bych vám velice rád dal, slečno Rivero, než přestoupíme... k další fázi."
"Ty mě nechceš zabít?!" vyhrkla Wren.
"Co by vám snad mělo dát takové přesvědčení?" zazubil se Metaller.
"To, jaks je zavraždil! Cos udělal s Armandem? Vrátil se? Cos s ním udělal? Cos udělal s ostatníma?!" řvala Wren.
"Prosím, slečno Rivero. Pauline a Shantel nebyly ničím, než výtvory Nieto Industries. Původně dobře naprogramovanými služebníky, u kterých se projevily poruchy, a odstranit je bylo nutné. Co se vašich přátel týče... pojďte se mnou, a vše se dozvíte."
"Ne, ty sráči!" zařvala Wren. Prudce sebou trhla, jen aby vykřikla bolestí.
Metaller se z plna hrdla smál. Takové zápolení s jeho sevřením mu připadalo směšné.
"Viděla jsem tě krvácet... když jsi byl Terrence, agentka Kent-Lyons tě zranila. Tekla ti krev. Jak to? Jaks to udělal? Byl jsi Terrence vždycky?" zeptala se zklamaným, znaveným hlasem.
Metaller učinil několik kroků vpřed, a začal slézat ze svahu. "Ano," odpověděl, "Terrence Zedler nikdy neexistoval. Přístup vás, pana Wilkinsona a slečny Kendrick do staré základny Lovců kryptidů jsem skutečně zprostředkoval já. A naše společná exkurze do sídla rodiny Owenových v Kostarice měla také svůj účel. Zrovna tak jako exkurze do tohoto komplexu... kdyby ovšem Shantel nebyla porouchaná, neodhalila by vám existenci vodních dráčků... to nebylo v plánu. Vlastně vůbec nebylo v plánu, abych vás dnes... odchytil. To mělo přijít později, slečno Rivero. A co se krvácení týče... kůže, kterou jste popálila plamenometem, byla tak dokonalá, že byla vyplněna artificiálními cévami. Čí krev jimi proudila, to se opět dozvíte. Dočkejte času."
"Já tohle nechci!" vykřikla Wren.
"Nedá se nic dělat," usmíval se Metaller, "plán je plán. Musí být splněn. Je to nevyhnutelné."
"Ne, já tohle nechci!" zařvala opět Wren, a z rány v její paži náhle vytrysklo několik černých praménků, které jí předal její zachránce. Zasáhly kovového robota do očí, a pronikly miniaturními otvory do jeho hlavy.
Metaller zařval. Wren pustil, a ta sjela ze svahu. Cítila, že nyní znovu z ruky krvácela. Bylo jí to však jedno. Ať už ta látka způsobila cokoliv, zřejmě ji byla schopna ovládat a zachránit se s její pomocí. Opět byla na svobodě, a nehodlala si ji znovu nechat vzít. Útěk měl pokračovat!
V úzké suché chodbičce mezi otřesně zapáchající stokou a popraskanou zdí se štosovali potkani. Jeden přelézal přes druhého, holé ocásky projížděly mezi ušima, a sem tam se strhla malá, sotva pár sekund trvající potyčka. Okousaný kus sendviče nebo rozežraný šváb při takové potyčce nejčastěji zamířil do toho tekutého odpadu, který byl tolik odporný, že se ani potkanům nechtělo pokoušet ztracenou potravu zachránit.
Když se náhle v chodbičce objevilo světlo, potkani se obrátili a utíkali se schovat. V nové tlačenici jeden z nich spadl do vody, a zapískal. S tunami lidského odpadu mířila do smíšené stoky i voda kyselého deště, který právě sužoval Londýn. Pokud zrazený potkan, odnášený proudem rychle pryč, nakonec našel záchytný bod a vyšplhal opět na břeh, jistě skončil s vážnými zraněními, jež měly výrazně zkrátit jeho život.
Do chodbičky vkročila Keira. Působila poplašeně. Nikoliv však kvůli utíkajícím potkanům.
"Já ti nevím, Luciusi," řekla, "neviděla jsem to na vlastní oči, ale... bylo mi řečeno, co jsi provedl Winnovi."
"Věř mi, že to pro něj bylo stokrát, co stokrát, tisíckrát příjemnější, než co se mu stalo před chvílí... kdyby mi zůstal odevzdán, nikdy by se nezměnil v to monstrum! Nikdy by se mu mozek nezměnil na pudink, a nezačal by mít chuť na lidskou krev!" bránil se Lucius, pohupkávající za Keirou.
Sliznatý čertík se na chvíli zastavil, a udělal piruetku na samém okraji chodbičky, nad hnědavě zelenou vodou stoky. Začenichal, a vyprskl: "Fuj! Lidé jsou tak hnusná stvoření! Fuj, toto smrdí!"
"Takže bys mě taky proměnil," řekla mu Keira, a prudce se na něj otočila.
"Ty nic nechápeš, Keirinko," uchechtl se čertík, a podrbal se ručkou na hlavičce, "nic měnit nebudu! Jenom... budeš moje! Budu tě... vést!"
"Ovládneš mou mysl, tím pádem mě proměníš... proměníš mě v nějakou svou zabijáckou nestvůru. Tak, jako jsi ovládl Nkosiho!" vykřikla Keira.
"Nkosi byl jenom prostředkem, jak..."
"A já jím nebudu!"
"Ale no tak," zazubil se Lucius, a přiběhl k jejím nohám, "už jen to, že si o tom povídáme, značí, že máš zájem, kočičko moje!"
"Přestaň mě takhle oslovovat, hnusáku," řekla mu Keira.
"Proč, čičinko?"
Lucius dostal kopanec do hlavy.
"Au! Au, čičinko! Tohle bolí! Chceš, abych tě zase pokousal? Podívej, zoubky mám vyčištěné... jsou jako nové! Mohly by se trošku zbarvit doruda, nemyslíš?" chechtal se Lucius, a otevřel své široké čelisti, aby odhalil sadu trojúhelníkových zubů, s nimiž Keira měla již nepříjemnou zkušenost z prosince.
"Nevěřím ti, Luciusi," řekla mu, a nato zavřela oči, "nevěřím ti, že mi neublížíš. Tohle tvoje 'odevzdání se' je jen jiný název pro souhlas, že se člověk stane tvým otrokem. Ale věřím ti, že jsi menší zlo v porovnání... s těmi, co Winna proměnili. Že je doktorka Callaghan zlá, to vím moc dobře."
"Zlá a vražedná," řekl Lucius, a zhluboka se nadechl, "vím, co si o ní myslíš. Vidím tvoje vzpomínky... uch, strašlivé vzpomínky! To, co následovalo po seznámení s doktorkou Callaghan... páni, to jsou Chupacabří zvratky?"
"Nevrtej se mi v hlavě!" vykřikla Keira.
"Hmm, ta vůně není špatná... rozhodně lepší, než ty lidské hnusy v téhle stoce!" chichotal se Lucius, a několikrát opět začenichal.
"Ven z mojí hlavy! Nelez mi vzpomínkama!"
"No dobrá," zazubil se Lucius, a šťouchl prstíkem Keiru do holeně, "mám pro tebe návrh, Keirinko. Můžeš se mi odevzdat, ale vždycky, když budeš chtít sama sebou, a nebudeš chtít, abych se ti šťoural vzpomínkami a měl nad tebou moc, prostě mi řekneš, a já tě nechám být, svobodnou, s vlastní vůlí... a skutečnou kontrolu nad tebou budu mít jen tehdy, budeš-li si to opravdu přát. Třeba... já nevím, v život ohrožující situaci!"
"Chceš tím říct, že bych určovala, kým budu? I když nade mnou budeš mít kontrolu?" zeptala se stále s nejistotou v hlase Keira.
"Vždycky ti ponechám trochu sebe samotné... všechno, co zažiješ, když tě budu mít pod kontrolou, si budeš pamatovat. Nikdy nebudeš úplně slepá, bez vůle... ale v určitých situacích bude lepší, když nebudeš rozhodovat, jak jednat. Třeba když nad tebou bude velká ohavná Chupacabra, lepící se ke stropu stoky a chystající se na tebe seskočit... jako teď!"
Keira sebou trhla, a pohlédla vzhůru. Na stropě stoky se však nacházela jen světla, která stisknutím tlačítka na stěně před pár minutami rozsvítila.
"Luciusi, ty zmetku!" zařvala na něj, a znovu se pokusila jej kopnout. Čertík ale s hlasitým smíchem uskočil.
"Ha ha ha, ho ho ho, hi hi hi, he he he! Ha ha ha, ho ho ho! Ho ho ho, hí hí hí! Keirinka se nám polekala, čičinka jedna lehce vyděsitelná!" křičel, a kolébal se na zádech. Náhle se přestal smát, roztomile zamrkal a nevinně se usmál. "Když mi budeš odevzdaná, vždycky budeš vědět o všem nebezpečí... a ač se mu někdy nevyhneš, já budu vždycky vědět, co dělat, když bude tvůj život ohrožen! Kdyby nad tebou skutečně byla Chupacabra, pustil bych se s ní do telepatického boje! Jistě, z vlastní zkušenosti vím, že bych ho asi nevyhrál... ostatně jak se Winn dostal z mého sevření, co? Ale mohl bych ji zdržet! A ty už bys měla zase nad sebou kontrolu, a utíkala bys! Nebo bych tě pořád ovládal já, a pohyboval bych tvýma nožkama tak, že bys unikla do bezpečí!"
Keira zhluboka vydechla. "Vážně nemám na vybranou..."
"Uzavřeme spolu dohodu! Bude to symbiotický vztah! Říkáte tomu symbióza, že? Vy, lidé?" chichotal se Lucius. "Takový ten typ vztahu, kdy benefitují obě zúčastněné strany... s malou větší výhodou pro jednu z nich, mrk mrk, mrkity mrk."
"Musím zachránit Winna," řekla Keira, "my musíme zachránit Winna. Celý náš tým. Když budu silnější... když budu mít speciální schopnosti... budeme mít větší šanci. Doktorka Callaghan je velice nebezpečná. A není sama. Ten, který ji doprovází, bude jistě silným protivníkem. Vždyť má za sebou desítky let práce s kryptidy! A pokud jí pomáhá ovládat Chupacabry... a měnit lidi na Chupacabry... propána, jakou jinou možnost mám, Luciusi?"
"Přesně tak! Přesně tak!" radoval se Lucius. Natáhl svou ručku ke Keiřině rozevřené levé dlani. "Na symbiózu. Na... Keiriuse! Tak si budeme říkat, čičin... ehm, ehm... šelmič... ehm, Keiro. Na Keiriuse, Keiro!"
Keiře se roztřásla ruka. Podala ji však tomu malému ďáblovi, který na ni civěl, jako by se těšil na nějaký nadcházející masakr šílených proporcí. Když jí rukou potřásl, byla až zaražena jeho silou.
"Uvidíme se na druhé straně, Keiro!" uchechtl se, a náhle zmizel.
"Počkej! Co moji rodiče?! Vrátí se?! Luciusi!" zařvala náhle Keira. Nedostalo se jí však odpovědi.
Osaměla ve stoce. Chvíli stála na místě, a čekala, co se s ní stane. Pořád se však cítila stejně. Nepozorovala u sebe žádnou změnu. Jen se jí po několika nadechnutích zdálo, že jí ten ohavný puch stoky nedělá dobře na žaludek. Vylézt ven se však stále bála. Na povrchu ji mohli hledat.
Krátce pohlédla na display svého mobilního telefonu. Po té potyčce v bytě doktorky Rajendar byl pokryt velikou pavučinou. Ani si nevybavovala, kdy k tomu došlo, ale musela dostat ránu do místa, kde měla v kapse mobil uschován. Možná, že to bylo ve chvíli, kdy spadla na zem. V každém případě nebyl ve stoce signál. Nemohla nikomu zavolat, ani přijmout hovor. Nemohla tušit, že se ji možná v těchto chvílích pokoušel dovolat Armando.
Zhnusena zápachem stoky, dala se do kroku ve snaze najít místo, kde by mohlo být dýchatelněji. Bylo jí hrozně. Přemítala, zda učinila správné rozhodnutí, když s Luciusem dovolila onu zvláštní spolupráci. Vracela se ve vzpomínkách do bytu doktorky Rajendar, a znovu se jí vybavoval Winn, proměňující se ve stvůru připomínající něco mezi člověkem a Chupacabrou. Pokaždé, když zavřela oči, viděla jeho dva jazyky, jak si razí cestu jeho zubatou tlamou, a slyšela zvracení podobný skřek, který se z hrdla mučeného mladíka dral.
Pochod stokou se zdál být nekonečný. Zápach nemizel, ač si na něj trochu přivykla, a čím dále se vzdalovala od místa, ve kterém svou cestu pod zemí začala, tím horší bylo osvětlení. Každých sto metrů musela zmáčknout nový cuplík na zdi, občas se však stalo, že světla, jež se rozsvítila, blikala nebo dokonce přestala svítit na několik vteřin. Když se ocitla sama v temnotě, tolik vzdálena povrchovému Londýnu, cítila se obzvlášť zranitelně.
"Nemůžu tady jen tak chodit... Je tu hrozně," řekla si po několika desítkách minut, a utřela si pot z čela, "měla bych se pokusit najít cestu domů. Nemůžu tady strávit celý zbytek dne... propána, vždyť ani nevím, kam vlastně jdu."
Po chvíli přemýšlení se rozhodla, že stoku opustí. Ve chvíli, kdy dorazila k dalšímu žebříku vedoucímu k víku kanaliazce, však strnula hrůzou. Z neosvětlené části stoky, z úzké chodbičky mezi špinavou vodou a stěnou, ji sledovaly tři páry svítivých očí. Byly na ni hrozivě upřeny.
Keira si změřila vzdálenost mezi svými chodidly a žebříkem, poté vzdálenost mezi spodkem žebříku a víkem, a vzdálenost mezi sebou a očima, jež ji sledovaly. Popřemýšlela také krátce nad tím, oč by se mohlo jednat. Ty zraky byly příliš vysoko na to, aby šlo o nějakou zvláštní zmutovanou krysu nebo o tři kočky uvězněné v kanalizaci, stojící jedna na druhé. Ne, muselo jít o nějakého netvora.
Učinila dva rychlé kroky směrem k žebříku. Z temnoty náhle něco vyšlehlo, a Keira v hrůze vykřikla. Šlo to po ní.
Ta lahodná kovová chuť. Je snad v našem světě chutnější substance? Má přece tu správnou konzistenci, to správné množství plazmy, od vody po soli, a ty šťavnaté erytrocyty! Winn se probral ze spánku s myšlenkami ovlivněnými přítomností lidské krve na svých rtech. Vystřelil z úst jeden ze svých jazyků, a blaženě si rty olízl. S úsměvem zazíval, a z hrdla se mu vydral podivný skřek.
V tu chvíli otevřel oči, a zděsil se. Jak to jen smýšlel? Když usínal, myslel na Wren, a na to, že se k ní vrátí. Jeho další myšlenky po probuzení se však odebíraly monstrózním směrem. Kapky lidské krve na jazyku jej vzrušovaly. Cítil, jak se mu vztyčují chlupy po celém těle, když na ni pomýšlel. Udělalo se mu špatně, ale již ne tolik, že by se chtěl vyzvrátit. Spíše měl jakýsi nevolnost přinášející pocit viny. Nemohl si však odporovat, že lidská krev byla lahodností, vždyť ji přece právě trávil, a věděl, jak dobře mu dělala!
Teprve asi po minutě se mladík rozhlédl kolem sebe. Nenacházel se již na palubě helikoptéry, a kolem něj se nenacházeli žádní lidé. Byl umístěn v jakési temné chodbičce nebo rouře, do které zepředu, skrze mříž, mířila trocha světla. Opačný konec jeho nové klece, jak o chodbičce sám smýšlel, tvořila betonová zeď. Roura však byla tvořena jakýmsi měkčím materiálem. Přejížděl po ní prsty, a usoudil, že se jednalo o nějaký plastický materiál. Když se však do něj pokusil škrábnout drápem, nevytvořil se v něm důlek. Materiál byl pevný a odolný.
Winn zamířil po všech čtyřech k mříži. Lezl jako ještěr, s nohama a rukama vybočenýma do stran. Neumisťoval je pod tělo. Když přemýšlel o tom, jak se instinktivně pohyboval, opět ho mrazilo. Jakmile přikročil k mříži, strnul na místě. Ucítil, že její vnitřní stranou opět procházel elektrický proud. Tentokrát měl být dokonce silnější, než v kleci, ve které ho přenášeli na palubě vrtulníku.
Vyhlédl ven. Jeho nová klec se nacházela v prostorné hale. Desítky metrů před sebou spatřil několik podobných mříží, jako byly ty, zpoza kterých hleděl ven. A za nimi žhnuly rudé, nenávistné zraky Chupacaber. Základ celé protější stěny byl vyplněn podobnými rourami obklopenými betonem a krytými mřížemi s elektrickým proudem. Za chvíli se skřeky Chupacaber začaly ozývat i zprava a zleva. Winn si udělal dobrou představu o tom, jak musel vypadat celý ten prostor, v němž se společně s ostatními příšerami nacházel.
Kde asi tak mohl být? Předtím, než usnul, slyšel jednoho ze společníků doktorky Callaghan vyřknout, že Irské moře mělo být brzy za nimi. Netušil však, jak dlouho spal. Klidně mohl být přepraven na nějakou loď. Anebo mohl být letadlem dopraven stovky mil daleko. Nepamatoval si, že by se od zkonzumování krve probudil. Nyní měl za to, že se klidně mohl nacházet v té základně doktorky Callaghan na Portoriku, ke které ho s jeho přáteli v srpnu minulého roku vzala agentka Kent-Lyons. Vzhledem k tomu, s kolika Chupacabrami byl v tomto velkém prostoru vězněn, by to dávalo naprostý smysl.
Náhle se ozvala siréna. Vydávala nepříjemný zvuk asi po půl minuty, během které všechny Chupacabry skřekaly. Winn si musel zakrýt uši. Vůbec to nebyl příjemný hluk. Poté, co ustal, vběhl do haly nějaký muž. Byl pohublý, plešatý, bledý, oblečený v bílém tílku a tmavě modrých šortkách, se sandály na nohou. Všechny mříže byly náhle vysunuty nahoru, a Chupacabry tak mohly uniknout ze svých klecí.
Winn na nic nečekal. Vyskočil ven. Přistál na všech čtyřech na betonové podlaze. Všechny Chupacabry učinily to samé. Ve vlnách se začaly pohybovat směrem k muži, umístěnému v geometrickém středu haly. Řval strachem.
Když se k němu přiblížila jedna Chupacabra zezadu, sekla ho drápem do lýtka. Muž poskočil, zavřískal bolestí, a ránu si zakryl rukama. Prýštila z ní krev. Útočník vytasil svůj dlouhý jazyk, a prorazil jím mužovy prsty, aby ochutnal čerstvou krev. Jakmile tak učinil, dočista se zbláznil. Vyskočil, a oběť povalil na záda.
Winn učinil několik skoků, a stanul vedle zraněného muže. Chupacabry se na něj snášely ze všech stran, obklopovaly jeho tělo, lísaly se k němu, kousaly ho a olizovaly mu hluboké rány. Muž sebou vrtěl, natahoval ruce neznámo kam a něco nesrozumitelného vykřikoval. Po chvíli mu z úst začala stříkat krev. To totiž už několik z těch krvelačných potvor žralo jeho břicho, zatímco byl stále živ.
Jeho oči náhle stanuly na Winnově tváři. Okamžitě k němu natáhl ruku, pokrytou krví. "Prosím! Prosím, prosím, prosím! Pomoc!" řval v hrůzné panice.
Winn se zvedl ze země, a postavil se pouze na nohou, či na zadních končetinách. Hleděl na masakrovanou oběť, a sahal si přitom prsty obou rukou na obličej. Nenahmatával na něm nic, co by mu připomínalo jeho lidskost. Špičaté uši, veliké oči, malý nos, obrovské zuby trčící z tlamy, spousta srsti na tvářích... Co v něm ten muž viděl, že ho tak prosil o pomoc?
Zblízka se na muže podíval. Celý obličej měl zakrvácený, a nejevil již známky života. Winn byl zaražen. Stál uprostřed Chupacabřích hodů, a snažil se přemýšlet. Dát si to nějak v hlavě dohromady.
"Winne! Co to děláš Winne?" uslyšel náhle.
"Hoduj, Winne, hoduj! Nebo ti ho ostatní sežerou, a tobě zůstanou jen kosti!"
"Fuj, hnusné kosti! Dolovat z nich morek je za trest! Je to jenom pro losery!"
"Ty nejsi loser, Winne! Zasloužíš si hostinu, jako všichni tihle zabijáci!"
Netušil, zda šlo jen o halucinace, nebo zda k němu tentokrát Chupacabry promlouvaly doopravdy. Snažil se pochopit, zda mluvily lidskou řečí, nebo zda to už byl jakýsi jiný jazyk. Promítaly mu zde přítomné Chupacabry své myšlenky do hlavy? Nebo si to vše jen představoval, a hovořily k němu pouze jeho instinkty?
Nakonec mohutně zařval, a prokousl čelo zabitého muže. Krev vyprýštila na celý Winnův obličej. Z úst mu vyjely oba jazyky, přičemž jeden začal s čištěním tváře od krve, a druhý se zarazil do kousance v mužově čele. Winn si drápy přidržel celou hlavu oběti, aby ji měl pro sebe, a ládoval se krví, jak jen nejzuřivěji mohl.
Brzy se dostal do konfliktu. Jiná Chupacabra se chtěla také nasytit krví z mužovy hlavy. Sekla po Winnovi drápy pravé přední končetiny.
"Moje! Najdi si své místo dole, bottom feedere!"
Winn zasyčel. Něco takového si nemohl nechat. Sekl svou protivnici do hlavy, a to rovnou dvakrát. Mezi očima jí zanechal krvavý šrám. Útočnice se rozzuřila, na Winna skočila, a povalila ho na záda. Ostatní Chupacabry si jejich boje vůbec nevšímaly. Byly plně zabrány do krmení.
Útočnice natlačila obě Winnovy ruce k betonové podlaze, a pevně je stiskla. Mladík sebou házel, ale nedokázal se vyprostit. Tato krvelačná potvora byla větší a silnější, než původně odhadl.
"Jsi můj, Winne!" uslyšel mladík ve své hlavě.
Opět sebou hodil. Nelíbilo se mu, jak jej ta potvora držela u země. Zlověstně mu hleděla do očí, a stále mu k tváři blížila svůj zakrvácený obličej. Po chvilce jí z tlamy vyšlehl jazyk, a něžně jím pohladila Winnovu hruď.
Winn zaskřekal. Začalo mu bušit srdce. Znovu se pokusil vysmeknout, ale nešlo to. Chupacabra ho teď celého zalehla.
"Dost už bylo krmení... je čas na jinou zábavu, Winne!"
Mladíkovou myslí náhle probleskla vzpomínka. Vybavil se mu živý sen, ve kterém se nacházel v posteli s Wren. Zdál se mu měsíce předtím, než jí vyznal svou lásku. Hrůzným zakončením toho živého snu byla Wrenina proměna v takovou huňatou, krvelačnou nestvůru, jaká se teď k Winnovi lísala. Jeho nejhorší noční můra se stávala realitou.
Zařval, a dal veškerou svou sílu do mocného kopnutí, kterým útočnici odhodil o necelé dva metry dál. Vyskočil, přistál na všech čtyřech, a pozoroval její reakci. Vypadala velice iritovaně.
"Odmítáš mě, Winne? Za to zaplatíš! Nikdo mě ještě neodmítl!"
Chupacabra se dala do jeho pronásledování. Winn zamířil zpět ke své kleci. Nejprve se hnal na rukou i nohou, ale pak se pokusil o dlouhý skok. Svaly nohou se mu napjaly, a on náhle letěl vzduchem, jako by se odrazil s pomocí pružiny. Vletěl do své klece, a doufal v jediné. Že v ní bude v bezpečí.
Útočnice se vzápětí přiblížila k vchodu do chodbičky. Natáhla k Winnovi drápatou ruku, a vtom sletěla seshora mříž. Chupacabra jen taktak uhnula, a ruku si zachránila.
"Tak fajn, potvory! To stačí! Už jste ho zmasakrovali dost!" ozval se hlas Theodory Callaghan.
Winn se bojácně zahleděl své protivnici do očí. Obrátila se k němu bokem, a chystala se na návrat do své klece.
"Budeš můj, Winne. Já tě dostanu. Ukážu ti, kdo je tu boss. Příště už mě neodmítneš! Nebudeš moci!"
Kdyby tak Winn mohl plakat. Vždyť to vše byla hrůza! Horor, jaký by nikdo nechtěl zažít. Byl proměněn v krvelačnou nestvůru, chutnala mu lidská krev, probouzely se v něm vražedné pudy, a o jeho zmutované tělo projevovala zájem nějaká velká Chupacabří samice, která mu chtěla tím nejohavnějším způsobem ukázat, že je dominantní. Nemohl se cítit hůře. Nakonec v něm převládl zbytek jeho lidskosti, a vyzvrátil se. Z jeho žaludku šla ven snad veškerá krev, kterou před pár minutami zhltal.
Všechny Chupacabry již byly ve svých klecích. V hale zavládlo ticho. K ohlodané mrtvole přistoupila doktorka Callaghan, a gestem naznačila svým dvěma poskokům, oblečeným v bílých pláštích, aby ji odnesli. Nato přistoupila k Winnovým mřížím.
"Tak, jste doma. Ať se vám tu líbí," usmála se na něj, "subjekte číslo 1439."
Zachrastila před mříží malým ovladačem, a odešla. Winn vydal z hrdla poslední zařvání na protest.
Pokračování příště...
