Surviving Earth, Forgotten Bloodlines: Agate a Ice Age: Boiling Point - Nové trailery a úryvky

Paleomédií není nikdy dost, a zájemci o prehistorický život se rozhodně mají do budoucna na co těšit. Takřka třídenní čekání na další příspěvek na blog Blogorgonopsid bych vám rád vynahradil uvedením hned čtyř videí, která vás na některá nadcházející paleomédia jistě navnadí. V tomto příspěvku se společně podíváme na tři asi nejočekávanější tituly, které nikomu nemohou uniknout. O některých z nich už jsem psal mnohokrát, o některých (tedy o tom posledním) zde budu psát poprvé. Dále to nebudu prodlužovat, pojďme na to!

Nový osmidílný dokumentární seriál Surviving Earth producenta Tima Hainese, tvůrce legendárního Putování s dinosaury (Walking with Dinosaurs) z roku 1999 a jeho pokračování nebo dramatického seriálu Pravěk útočí (Primeval) z let 2007 až 2011, bude mít premiéru na NBC již zítra, 11. června! První trailer k tomuto nadšeně očekávanému megadokumentu jsem s vámi sdílel již 2. května, nicméně před dvěma týdny, konkrétně tedy 28. května, byl na YouTube kanálech NBC a Peacock uveden druhý oficiální trailer, a já ho zde na blogu od té doby též chtěl prezentovat. Jsem si jist tím, že pokud jste takovými nadšenci, jako já, pak jste ho už určitě zhlédli, ale věřím, že se na něj rádi podíváte ještě jednou! Podle mě je to krásná upoutávka, a někteří členové globální internetové paleokomunity mají za to, že je dokonce lepší, než ta první, což si ale osobně nemyslím. Na prvním traileru se mi líbilo, jak byl akční. Druhý trailer je poněkud klidnější, a některým záběrům - a to je dobře - nechává více se nadechnout.

Druhé video, které s vámi chci sdílet, je čerstvě vydaný klip úvodní sekvence, kterou můžeme očekávat na začátku každé epizody Surviving Earth. Na internet zamířila se svolením čínského distributora, který seriál nejspíše brzy uvede na televizní obrazovky nejen paleonadšenců ve východní Asii. Na YouTube ji 8. června nahrál EDGE Science. Tim Haines už nedávno na instagramovém účtu společnosti Impossible Pictures odhalil, že vypravěč prvního traileru, Josh Goodman (Ice Cold Catch), bude i vypravěčem americké verze Surviving Earth; nově vydaná úvodní sekvence potrvrzuje, že jeho komentář k první upoutávce vlastně pochází právě z ní. Podle mě vypadá tohle intro skvěle. Střih je dosti svižný, takže diváci jsou okamžitě navnazeni. 

Nyní přejděme k Forgotten Bloodlines: Agate, snad nejnadšeněji očekávanému nezávislému paleodokumentárnímu projektu tohoto desetiletí, na který se těšíme už od konce prosince 2020. Když Max Bellomio alias Digital Duck, hlavní producent a animátor této nadcházející trilogie poskytující vhled do životů miocénní fauny Nebrasky, zveřejnil první substanciálnější ukázku, nacházeli jsme se ještě v první polovině 20. let, konkrétně tedy v listopadu 2022. Ve čtvrtek 4. června nicméně na jeho YouTube kanál zamířil nový, sedmapadesát sekund dlouhý úryvek, v němž nám vypravěč dokumentu, proslulý přírodovědec a legenda dokumentárního filmu Nigel Marven (Prehistoric Park), poví něco málo o miocénním bobru rodu Palaeocastor. O Forgotten Bloodlines: Agate jsme nějakou dobu neslyšeli; první epizoda měla původně vyjít loni, ale tvůrcům se nepodařilo sehnat distributora. Doufejme, že ji zhlédneme do konce tohoto roku! Max na svém kanálu uvedl, že tým zatím datum vydání neohlásí, dokud si jím nebude jist. Tato ukázka potvrzuje, že ať to čekání bude jakkoli dlouhé, bude stát za to!

Poslední upoutávka k nadcházejícímu paleomédiu, na které se také těší nejeden milion lidí, byla vydána společností Disney také ve čtvrtek 4. června. Jde o teaser k šestému hlavnímu snímku franšízy Doba ledová (Ice Age), nesoucímu název Ice Age: Boiling Point. Přiznám vám jedno - humor Doby ledové je mým typem humoru. Hmyz se žihadly vlétávající do úst, hořící ocasy, rány zadkem do hlavy, opékání špekáčků nad zapálenou mamutí smrtí... ano, musel jsem se usmívat, a řeknu vám, že se na Dobu ledovou 6 opravdu těším. Budoucnost franšízy byla jaksi nejistá poté, co korporace Disney s koncem roku 2017 započala akvizici studia Fox, které distribuovalo všechny předchozí hlavní snímky série. Blue Sky Studios, animátor Doby ledové, bylo ukončeno v dubnu 2021. Toto je tedy první snímek z této franšízy, který není jeho dílem. Teaser potvrzuje, že ve v Ice Age: Boiling Point uvidíme všechny hlavní postavy, s nimiž jsme byli seznámeni už před deseti lety, kdy vyšlo Mamutí drcnutí (Ice Age: Collision Course). Pouze v kinech od 5. února 2027! Původně měl snímek vyjít na Vánoce 2026, ale studio Disney se bálo, že by odlákal příliš mnoho lidí od Avengers: Doomsday, který má být jeho primárním prostředkem odsávání peněz ve druhé polovině tohoto roku... takže až příští rok, přátelé.

Tolik tedy trailery a úryvky ze Surviving Earth, Forgotten Bloodlines: Agate a Ice Age: Boiling Point, tří asi nejočekávanějších paleomédií dohledné doby! Co vás na nich zaujalo, co se vám líbilo anebo co se vám nezdá? Napište to do komentářů!

David Attenborough: 100 let na planetě Zemi - Posledních deset let

Posledních deset let. Zázračná planeta 2, Modrá planeta 2, Zmrzlá planeta 2, Zvířecí dynastie, Sedm světů - jedna planeta, Námluvy ve světě zvířat, Dokonalá planeta, Zelená planeta, Prehistorická planeta, Zázračná planeta 3, Asie, Prehistorická planeta 2, Savci, Divoké ostrovy, Zvířecí dynastie 2, Rodičovství ve světě zvířat, Království... za poslední desetiletí pracoval nedávný oslavenec 100. narozenin a bezpochyby největší televizní hlasatel všech dob na více než 18 velkorozpočtových přírodopisných dokumentárních seriálech, označovaných běžně televizí BBC jako "super landmarks". Hlas Davida Attenborougha nás provázel Zázračnou planetou 2 (Planet Earth II), kterou započal slavnou sekvencí v horkovzdušném balónu, natočenou nad Alpami. O rok později, v roce 2017, David pomohl svou kontribucí k Modré planetě 2 (Blue Planet II) globálnímu hnutí proti plastovému znečištění. Jak tvrdí Liz Bonnin, tento cyklus obsahoval některé těžko stravitelné scény oceánské zvířeny trpící kvůli plastu, ale byl natočen tak krásně, že si mnoho lidí nejen v Británii uvědomilo, jak může pomoci tento problém řešit. V seriálu Sedm světů - jedna planeta (Seven Worlds, One Planet) z roku 2019 navštívil tehdy třiadevadesátiletý David několik kontinentů, a setkal se s posledními žijícími zástupci nosorožce tuponosého severního (Ceratotherium simum cottoni). Tři roky poté odhalil desítkám milionů zájemců tajemství světa rostlin pozoruhodným dokumentem Zelená planeta (The Green Planet), a svým čteným komentářem provedl další desítky milionů diváků všech generací křídovým světem před 66 miliony let ve velice oblíbeném seriálu Prehistorická planeta (Prehistoric Planet). Chris Packham připomíná, že David za svou kariéru prožil tolik technologických změn - a každou z nich si osvojil. V posledním desetiletí se dokumentárnímu veteránovi dostalo být také přítomen u význačných vědeckých objevů, ať už šlo o jednoho z největších dinosaurů všech dob (Attenborough and the Giant Dinosaur, 2016) či nový druh jurského pliosaura (Attenborough and the Jurassic Sea Monster, 2024). V roce 2015 se po 60 letech znovu potápěl na Velkém bariérovém útesu, tentokrát v moderní ponorce, jež mu umožnila ještě lepší průzkum tohoto ohroženého ekosystému, než onehdy v 50. letech při natáčení jednoho z pořadů ze série Zoo Quest. Za svou práci obdržel v poslední dekádě David úctyhodných 18 cen, a v roce 2025 se ve věku 99 let stal nejstarším držitelem ceny Emmy (za snímek Secret Life of Orangutans, 2024) vůbec. Přesto nehodlá přestat ve své tvorbě. Producent Mike Gunton tvrdí, že David nezná slovo "důchod"; prý ho nikdy neslyšel. Michael Palin tvrdí, že všichni ostatní moderátoři dokumentů, včetně jeho, by už nejraději do důchodu šli, ale když vidí Davida běhat ve stovce po světě, úplně to nejde. Kameramanka Anna Dimitriadis dodává, že David je připomínkou toho, že vám může být 100 let, a stále můžete být fascinováni přírodním světem.

Klip z pořadu David Attenborough: 100 let na planetě Zemi (David Attenborough's 100 Years on Planet Earth), který se vysílal v den Davidových 100. narozenin, 8. května 2026, na televizní stanici BBC One.

Obrázek týdne 5. 6. 2026

V pondělí nám začal šestý měsíc roku, Měsíc hrdosti a zároveň Jurský červen! Právě v onen den jsem na sociálních sítích narazil na paleoart, o němž jsem okamžitě věděl, že jej učiním Obrázkem týdne. Jedná se o dílo nesmírně talentovaného velšského malíře DragonsofWales, který jej na svém instagramovém i twitterovém účtu zveřejnil s těmito slovy: "Šťastný Měsíc hrdosti všem, kteří jej slaví, jsou součástí těchto komunit nebo jednoduše sdílejí hodnoty, které reprezentuje. Obávám se, že toto je nejblíže duhovému dinosaurovi, co mám. Doufám, že to postačí!" Osobně si myslím, že to více než postačuje. Je to výtečná malba!

Popisek k obrázku: Gigantický teropodní dinosaurus druhu Spinosaurus aegyptiacus se vynořuje z vody rozlehlého jezera, v němž se věnuje lovu velikých sladkovodních ryb. Jeho 175 centimetrů dlouhá hlava opatřená protáhlými čelistmi plnými kuželovitých zubů ční nad hladinu, zatímco obrovský dravec nasává do nozder novou zásobu vzduchu, jež mu při dalším ponoru vystačí klidně i desítky minut. Ačkoliv v tuto dobu Spinosaurus pomýšlí na zahnání hladu, a v lovu ryb ještě nehodlá ustat, zmodralá kůže kolem očí a výrazné oranžové líce, rovněž jako zduřelý růžový balónek na jeho hlavě značí, že je připraven hledat si na nějaký krátký čas partnera nebo partnerku. Stejně jako ostatní dinosauři, včetně těch ptačích, jsou spinosauři bisexuální, a vůbec není vzácné vidět spolu dva samce nebo dvě samice, a někdy třeba i partnerskou trojici. Nemusí to trvat dlouho, a tento jedinec bude dokonce šťastným otcem vlastních nebo adoptovaných malých spinosaurků, které pak v tomto jezeře bude učit lovit potěr přeživších jeho rybářských útoků. Sluneční světlo si pohrává s kapičkami vody mířícími do výše od okolí jeho ocasu, a vytváří v nich duhu. Stejnopohlavní párování bylo dodnes zaznamenáno u více než 1500 žijících druhů živočichů, a do roku 2010 bylo známo u 130 žijících ptačích druhů, včetně tučňáků, albatrosů a kachen. I neptačí dinosauři v druhohorách jistě vykazovali velkou sexuální diverzitu. Spinosaurus aegyptiacus patří mezi nejznámější svrchnokřídové obyvatele severní Afriky. S délkou 14 metrů a hmotností 7,4 tun se jednalo o impozantního teropoda - jednoho z největších, kteří kdy žili. Jeho zádová plachta měřila 165 centimetrů na výšku. Mohla se uplatňovat při lovu ryb, termoregulaci nebo k lákání partnerstva. Tato scéna se odehrává na území pozdějšího Egypta před 97 miliony let.

Výtečná díla malíře DragonsofWales jsem již mezi Obrázky týdne umístil několikrát. V únoru 2023 jsem s vámi sdílel jeho rekonstrukci iguanodontů, a v květnu 2024 jsem do rubriky zařadil jeho fotorealistickou malbu dromaeosaura. Obrázky spinosaura už do rubriky zamířily tolikrát! Naposledy to snad bylo na začátku letošního března, kdy jsem s vámi sdílel obraz tehdy čerstvě popsaného druhu Spinosaurus mirabilis od Hitorina.

Čeho se na blogu dočkáte v příštích dnech? Už nějakou dobu vám slibuji třetí úryvek z pořadu David Attenborough: 100 let na planetě Zemi, tak uvidíme, jestli se do příštího Obrázku týdne dostanu k jeho vystříhnutí. Měl jsem v plánu psát také o minimálně jedné nově vydané knížce s přírodovědnou tématikou, ale neměl jsem na to zatím úplně čas, a popravdě, nemůžu vám teď slíbit, že takový článek zrovna brzy vyjde. Novinky ke sdílení tu ale jsou! Pár příspěvků sem v příštích dnech zamíří, to vám slibuji.

Výtečný rozhovor o bundismu a sionismu od Palestine Deep Dive

Dnes bych s vámi rád sdílel velice přínosný rozhovor s palestinským kulturním historikem Hazemem Jamjoumem a umělkyní Molly Crabapple, jejíž bestseller Here Where We Live Is Our Country: The Story of the Jewish Bund vyšel na začátku letošního dubna, z YouTube kanálu Palestine Deep Dive. Když jsem se dnes večer vrátil domů a zapnul jsem svůj notebook, uplynulo nějakých pětadevadesát minut od jeho premiéry, a již při jeho sledování jsem na něj odkázal na svém účtu na Mastodonu. Jsem toho názoru, že je to konverzace, kterou stojí za to si poslechnout. Hosté v ní s moderátory Ahmedem al-Naouqem a Halou Haninou hovoří o křesťanském (nikoliv židovském!) původu sionismu, o koloniálním násilí v něm inherentně přítomném, o proměně liberální demokracie ve fašismus, nebo také o nedávném rozhodnutí britské labouristické vlády neumožnit vstup do země antisionistům Hasanu Pikerovi a Cenku Uygurovi. Dozvíte se také o bundismu, židovském hnutí, jež vzniklo ve stejném roce, jako hnutí sionistické; o Židech z východní Evropy, kteří byli hrdí na to, kým byli, jakým jazykem hovořili a jakou měli kulturu, a jež zuřivě bojovali proti sionismu, krajně pravicovému židovskému nacionalismu a imperialismu. To oni byli prvními antisionisty vůbec, a reprezentovali alternativní, etickou židovskou sílu. Sionismus nikdy nebyl o osvobození Židů, jak si socialističtí bundisté dobře uvědomovali. Uslyšíte také příběh o Mollinině dědečkovi, který byl bundistou. V době, kdy sionistický stát páchá genocidu Palestinců, je třeba o utajované a málo známé historii jeho židovských oponentů hovořit. Opravdu doporučuji poslechnout si celý rozhovor, a nezávislému médiu Palestine Deep Dive musím dát velký palec nahoru za jeho natočení. Tyto konverzace jsou potřebné.

Ve videu se dozvíte o neutálém a naprosto zcestném dosazování rovnítka mezi sionismus a antisemitismus, byť má sionismus jasně antisemitské základy pramenící z myšlenek katolíků (a z textů biblického Nového zákona, neuznávaného židovským náboženstvím). Uslyšíte o tom, jak sionismus napomohl naprosté destrukci přátelství mezi Araby a Židy, a jak sionismus ukradl židovskou identitu pro páchání hyenního genocidálního násilí, jež započalo v roce 1948 Nakbou neboli Palestinským exodem. Hazem mluví také o tom, co západní média umožňují a neumožňují říci o Izraeli, a vysvětluje posun jeho rétoriky od liberálnědemokratické ("Izrael jako multikulturní západní demokracie" nebo "Izrael jako jediné místo na Blízkém východě, kde je bezpečné být gay") k čistě fašistické (Netanjahu hovořící o postupném zabrání 50, 60 a 70 % území Gazy). Také si velice cením toho, jak vysvětluje, že liberalismus funguje pouze v teorii, a že třeba za dob liberálního rozkvětu Spojených států amerických bylo vlastně v tamních věznicích obrovské množství lidí, zároveň nadále docházelo k vybíjení původních, indigenních Američanů a antičernošský rasismus byl prakticky všudypřítomný, což je naprostý opak toho, jak má liberalismus v praxi vypadat. V tomto videu je toho tolik, co by měl člověk pro pochopení našeho momentu, našeho současného světa, v němž drtivá většina západních mocností podporuje Izrael v jeho genocidálním násilí, vědět.

Pošlete, prosím, odkaz na tento rozhovor svým známým, svým přátelům, rodinám, kolegům a spolužákům. Čím více lidí bude znát pravdu o koloniálním násilí sionistů a o socialistickém židovském hnutí odvážných bundistů, jež se na počátku minulého století nebáli s nimi vyrážet do soubojů v ulicích, tím lépe!

Trailer k 2. sérii X-Men '97!

Před šesti dny, ve středu 27. května, zamířil na YouTube kanál společnosti Marvel Entertainment nadšeně očekávaný trailer ke 2. sérii mimořádně oceňovaného animovaného seriálu X-Men '97! Možná si vzpomínáte, že jsem před dvěma lety na tomto blogu přímo šílel radostí při čekání na 1. sérii, která se pak ukázala být tím nejlepším produktem od Marvel Studios vůbec. Revival devadesátkových X-Menů, jejichž znělku mi od dětství nevydolujete z hlavy, ani kdybyste mi vymazali paměť a udělali ze mě Zbraň X, se zkrátka výtečně podařil. První řada X-Men '97, sestávají z deseti epizod, byla zaměřena především na Magneta, Cyclopse, Jean Grey a Storm. Poté, co si Erik Magnus Lehnsherr v silné telepatické scéně se svým přítelem Charlesem Xavierem uvědomil, kým se rozhodl být a co měl učinit, byli však marvelovští mutanti rozházeni po časové linii. Někteří skončili v temné budoucnosti, další zase ve starověkém Egyptě, a závěr první řady teasnul, že druhá série se bude točit kolem originu En Sabah Nura neboli Apokalypsy. Čekání na pokračování bylo dlouhé, ale nyní již s jistotou víme, že 2. řada zamíří na streamovací službu Disney+ dne 1. července! A ten trailer k ní, vydaný minulou středu, je neuvěřitelný fire. Pokud jste jej zatím neviděli - dobrá, nebudu se rozčilovat, že nejste fanoušky X-Menů, třeba jste na nich nevyrůstali tak intenzivně jako já - s radostí vám jej zde prezentuji.

Kolegové paleomediální geekové si při sledování tohoto traileru jistě prošli nemála flashbacky z podzimu 2011, kdy popravdě maličko ohraná instrumentální skladba Moving Mountains od hudební společnosti Two Steps from Hell burácela v akční upoutávce k šestidílnému paleodokumentu Planet Dinosaur. Stěží by se však pro upoutávku k 2. řadě X-Men '97 hledala lepší hudba. Trailer slibuje značné zasazení děje do starověkého Egypta, a Moving Mountains má jakýsi mytologický nádech. Co se příběhu 2. série týče, vypadá to sakra dobře. Apokalypsa se vrací ve vší své nebezpečnosti a mocichtivosti, ve všem svém šílenství; coby X-Fan vám garantuji, že tentokrát to bude jiný zážitek, než film X-Men: Apokalypsa (2016), který En Sabah Nura zredukoval na... no, na to, na co ho zredukoval. Oscara Isaaca v roli byla škoda, i když podle mě nevypadal v tom těžkém obleku dvakrát tak špatně, jak někteří lidé tvrdí. Pravda, to, jak v traileru Apokalypsa adresuje 90. léta, zní trošičku vtipně, ale je to věta vytržená z většího monologu, tak hned nečiňme unáhlené závěry. Magneto má poprvé v historii x-menovské animace vousy, podobně jako poprvé s vousy uvidíme hranou verzi Iana McKellena v nadcházejícím velesnímku Avengers: Doomsday v prosinci, a Profesor X nosí staroegyptský outfit. Kostýmový výběr pro všechny postavy je za mě skvělý. Velice mě potěšila vzpomínka Rogue na Gambita v úvodních sekundách traileru; jeho smrt byla nejtragičtější událostí 1. řady, a stále upřímně doufám, že se ten Cajun nějak vrátí mezi živé. V nové řadě uvidíme také dinosaury ze Savage Land (to se mi vrací vzpomínek na 2. sérii X-Men: The Animated Series, ve které Xavier a Magneto nonstop utíkali před tamními dinosaury!), Magnetovu dceru Lornu Dane neboli Polaris, a Wolverina trávícího potom, co mu Magneto vytrhl adamantium z těla, hodně času s Morphem, kteří Logana, jak si jistě ze závěru 1. řady pamatujete, milují. Coby skutečný fanoušek samozřejmě vím, že Wolverine je bisexuál, a fakt doufám, že s Morphem započne romantický vztah. Queerness a marvelovští mutanti byly už tak vždy jedno a to samé. Když jsem včera narazil na tento obrázek v jednom příspěvku k Měsíci hrdosti, musel jsem jej pochválit. Je naprosto pravdivý!

Těšíte se na 2. sérii X-Men '97? Co vás v traileru nejvíce zaujalo? A co se vám nejvíce líbilo v 1. řadě? Podělte se o své dojmy!

Měsíc hrdosti a Jurský červen 2026!

Dnes máme 1. června, a začíná nám tedy letošní Měsíc hrdosti (Pride Month), celoměsíční globální oslava LGBTQIA+ lidí a boje za jejich práva. Osobně jsem jakožto ace součástí LGBTQIA+, což na tomto blogu připomínám již takřka sedm let, a jsem za tuto každoroční událost, jež je slavena v duchu Stonewallských nepokojů z června 1969 v New Yorku, velice rád. Jak ale každý paleogeek oddaný jisté franšíze s trans dinosaury dobře ví, tento měsíc je nejen Měsícem hrdosti, ale také Jurským červnem! První film úspěšné filmové série s naklonovanými druhohorními veleještěry totiž zamířil do kin právě v červnu roku 1993, a tak byste se neměli divit, že v tomto měsíci třeba někde na ulici potkáte geeka převlékajícího se za Alana Granta, nejslavnějšího fikčního dinosaurologa. Fajn věc na červnu je, že slavení těchto dvou celoměsíčních událostí je možné velice lehce skloubit. Jako ace a zároveň fanoušek Jurského parku, zvláště tedy původní trilogie, na které jsem vyrůstal, jsem dobře seznámen s intersekcí queer témat a Jurského parku. Jurská série se může pochlubit řadou postav, které jsou LGBTQIA+; od Rolanda Temba, jehož gay identitu ve Ztraceném světě: Jurském parku (1997) prozrazuje náušnice na pravém uchu, přes Kaylu Watts ve filmu Jurský svět: Nadvláda (2022) po Sammy Gutierrez a Yaz Fadoulu v animovaných seriálech Jurský svět: Křídový kemp (2020-22) a Jurský svět: Teorie chaosu (2024-25), na jehož konci - spoiler pro ty, kdo seriál ještě neviděl celý - spolu obě končí v romantickém vztahu. S jurskou franšízou jsou také spojeni herci, kteří jsou otevřenými gayi; BD Wong, který ve čtyřech snímcích hrál genetika Henryho Wu, zesnulý talent Michael Jeter, který si v Jurském parku 3 (2001) zahrál žoldáka Udeskyho, a Jonathan Bailey, který loni v Jurském světě: Znovuzrození ztvárnil neuvěřitelně sympatického nerdovského doktůrka Henryho Loomise. A jistě, ještě jednou musím připomenout, že všechna zvířata, která nám přirostla k srdci v původní filmové trilogii, se vylíhla z vajec se samičím pohlavím (což se týká i tyrannosauřátka přezdívaného "Buck" z dvojky), byť ho později byla schopna změnit. Je super, že nejlepší filmová série všech dob, která bezpochyby přispěla k nadšení nemalého množství lidí těmi úžasnými dávno vyhynulými zvířaty, je plná diverzity. A právě o diverzitu v Měsíci hrdosti jde! Všichni jsme odlišní, všichni se od sebe lišíme, ale všichni si zasloužíme být akceptováni. Každý člověk si zaslouží, aby byl přijímán, a aby nebyl šikanován, diskriminován či aby mu bylo jinak ubližováno kvůli tomu, kým je. V současném nenávistném klimatu, kdy každý anti-woke extremista, každý sklepní gamer utvářející si názory o světě v bigotních komunitách reprodukujících útlak útočí na některou část spektra lidské rozmanitosti, je třeba být na sebe hrdý - a být hrdý i na ostatní, jež se liší! Slavme tento měsíc s hrdostí, stavějme se za rozmanitost a vytvářejme společnost založenou na akceptanci a dobrosrdečnosti!

Hvězda Jurského parku, tyrannosauřice Rexy, s progresivní duhovou vlajkou! Obrázek od (nejen paleo)YouTuberky Evolution Square

Chcete-li, můžete si ještě přečíst mé příspěvky k Měsíci hrdosti a Jurskému červnu z let 2023, 2024 a 2025. Všem návštěvníkům blogu Blogorgonopsid chci popřát krásný Měsíc hrdosti! Nechť se pro vás nejen letošní červen, ale každý měsíc tohoto roku nese v barvách duhy! 🙂🏳️‍🌈💕

Obrázek týdne 29. 5. 2026

Květen 2026, měsíc nesoucí se v duchu 100. narozenin Davida Attenborougha, se nám začíná chýlit ke konci. Řekl jsem si, že poslední Obrázek týdne v tomto měsíci bych měl ještě jednou (poprvé jsem tak učinil v den jeho narozenin přesně před třemi týdny) věnovat odkazu nejvýznamnějšího televizního přírodovědce všech dob. Před několika dny jsem narazil na toto výtečné, teprve 26. května zveřejněné dílo skvělého paleoartistva Adikavita, zobrazující snad nejznámější živočišný druh pojmenovaný na Davidovu počest. Je skutečně velice pěkné, že?

Popisek k obrázku: Velké hejno čtyřploutvých mořských plazů druhu Attenborosaurus conybeari proplouvá po setmění vodami při lovu ryb a amonitů. Přinejmenším desetičlenná skupina 4,5 metru dlouhých plesiosaurů se žene jedním směrem, a plaší drobné červené rybky, z nichž některé co chvíli končí v oněch zubatých čelistech. Amoniti, nepatřící zrovna mezi drobečky, se zatím úspěšně drží od hladových krků attenborosaurů v co největší možné vzdálenosti. Možná je to i jejich velikost, co jim pomáhá udržet se v bezpečí; to spíše menší druhy amonitů se mohou dnes v noci ocitnout na jídelním lístku plesiosauřích hladovců. Attenborosauři takové společné lovecké výpravy podnikají každou noc, a jen málokdy si při nich nezaplní břicha. Nahánět kořist ve skupině se vyplatí, a když je jí dost, nasytí se každý člen skupiny. Starší a zkušenější zvířata navíc vědí, kam za potravou vést lovce, jež se teprve učí. Attenborosaurus conybeari žil před 196,5 až 189,6 miliony let v oblasti, jež je dnes anglickým hrabstvím Dorset. Svým jménem ctí tento živočich hned dvě významné osobnosti přírodovědy. Původně byl britským paleontologem Williamem Sollasem pojmenován Plesiosaurus conybeari; Sollas se rozhodl jeho druhovým přízviskem poctít Williama Conybeara, anglického geologa a paleontologa, jenž byl od roku 1844 nositelem prestižní Wollastonovy medaile, a jenž vstoupil do dějin přírodních věd jako autor prvního kdy publikovaného vědeckého popisu plesiosaura. Robert Bakker, slavný americký paleontolog a jedna z nejvýznamnějších figur dinosauří renesance druhé poloviny minulého století, v roce 1993 rozpoznal příslušnost tohoto zvířete k jinému rodu, a ten na počest Davida Attenborougha, tehdy již takřka 40 let působícího moderátora přírodopisných dokumentů (mezi něž patřil tehdy relativně nový čtyřdílný cyklus Lost Worlds, Vanished Lives o fosiliích a životě v geologické minulosti Země), pojmenoval Attenborosaurus. Tato scéna se odehrává před 190 miliony let, v rané juře.

Přiznám se vám, měl jsem za to, že se Attenborosaurus v obrázkové rubrice již objevil. Dosud tomu tak ale nebylo! Před šesti lety jsem jej pouze zmínil v závěru Obrázku týdne publikovaného v den Davidových 94. narozenin, který byl ovšem věnován malbě plesiosaurů od Zdeňka Buriana. O attenborosaurovi jsem nicméně psal v článku Pravěcí tvorové pojmenovaní po Davidu Attenboroughovi na svém druhém blogu, Blogorgonopsid Diaries, v listopadu 2021.

V prvních dnech šestého měsíce tohoto roku můžete očekávat další úryvek z devadesátiminutového pořadu David Attenborough: 100 let na planetě Zemi, který mám již vybraný. Možná také napíši o některé nově vydané knize o zvířatech. Mějte hezký víkend, a neseďte o něm jen doma!

Den vzpomínky na genocidu v Namibii 2026

V roce 2024 deklarovala vláda Namibie, že počínaje následujícím rokem bude 28. květen Dnem vzpomínky na genocidu, anglicky Genocide Rememberance Day. Dnes, 28. května 2026, je tento veřejný svátek komemorován již podruhé. Je to příležitost pro spojení obyvatel Namibie a jejich reflexe cesty, kterou jejich země urazila od dob hrůzného koloniálního násilí, jež ji navždy zjizvilo. Namibie byla jako Německá jihozápadní Afrika kolonií Německého císařství (či Druhé říše) v letech 1884 až 1915. Původní obyvatelé tohoto krásného koutu afrického kontinentu se proti kolonistům několikrát vzepřeli, a v letech 1904 až 1908 bylo tažení proti koloniální moci vedeno Hendrikem Witbooiem a Jacobem Morengou, přezdívaným "černošský Napoleon", odvážnými muži z lidů Nama a Ovaherero. A právě v těchto letech provedlo Německo ve snaze potlačit jejich boj za svobodu nepopsatelná zvěrstva. Během let 1904 až 1908 bylo zavražděno 75 000 až 100 000 lidí z etnických skupin Nama a Ovaherero. Němečtí kolonisté postavili na území pozdější Namibie pět koncentračních táborů, včetně koncentračního tábora na Žraločím ostrově (též nazývaném "ostrov smrti"). V něm zemřely od března 1905 do dubna 1907 asi 3000 lidí, včetně žen a dětí (celkový počet zavražděných v oblasti města Lüderitz pak přesáhl 4000). Své nelidské pokusy v koncentračním táboře na Žraločím ostrově prováděl eugenický "lékař" Eugen Fischer, později člen Nacistické strany, jehož názory inspirovaly lídra oné strany, jednu z největších bestií 20. století zodpovědnou za Holocaust a hrůzy 2. světové války. Pro Fischerův pseudovědecký "výzkum" lidských lebek, kterým se v rasistické nenávisti snažil dokázat údajnou "podřadnost" Afričanů, byly ženy v koncentračním táboře nuceny vařit hlavy svých zavražděných spoluvězňů a poté z nich seškrabávat oči a zbytky kůže. V koncentračních táborech byli lidé nuceni k práci, byli znásilňováni, stříleni a mučeni, a šířily se v nich nemoci, včetně tuberkulózy, břišního tyfu a kurdějí. Genocida vybila 80 % populace etnické skupiny Herero a polovinu lidí ze skupiny Nama. Ačkoliv Německo sedm let po skončení těchto zvěrstev přišlo o kontrolu nad Namibií, jež se stala 5. provincií tehdejší Brity ovládané Jihoafrické unie, duch koloniálního násilí a bělošského supremacismu ze země nezmizel. Ještě v 70. letech obyvatelé namibijského města Swakopmund otevřeně hajlovali v ulicích, a v 80. letech bylo ve městě možné zakoupit si výrobky propagující nacismus. Teprve poté, co Namibie dosáhla nezávislosti v březnu 1990, měl její lid možnost usilovat o reparace - ty však Německo nikdy nezaplatilo.

Památník lidu Herero připomínající genocidu z let 1904 až 1908 se slovy "Z jejich krve pramení naše svoboda." Fotografie z webu Gariwo

Namibijská prezidentka Netumbo Nandi-Ndaitwah, členka sociálnědemokratické strany SWAPO sloužící ve funkci od března 2025, ve své dnešní zprávě k příležitosti Dne vzpomínky na genocidu uvedla, že jednání o reparacích s Německem a o jeho omluvě za tyto činy budou pokračovat, dokud nebude dosaženo "spravedlivého a smysluplného závěru." Připomněla také, že bolest a dopad genocidy jsou po generacích pociťovány. Německo se po celá desetiletí ke genocidě v Namibii nevyjadřovalo, a teprve v roce 2021 násilí spáchané na lidech ze skupin Nama a Ovaherero formálně uznalo jako genocidu; od té doby se o těchto masakrech hovoří jako o "první genocidě 20. století." Před oněmi čtyřmi roky také Namibii nabídlo 1,1 miliardy eur v rámci rozvojové pomoci na příštích 30 let, aniž by však zmínilo, že tyto peníze mají být kompenzací nebo reparací. Vedení Namibie tuto nabídku odmítlo s tím, že ač mělo jít o "první krok správným směrem", Německo selhalo, co se týkalo zahrnutí formální omluvy a reparací, jež Namibie požadovala. Lidé Namibie nebyli touto nabídkou ze strany Německa nadšeni, a organizace reprezentující rodiny obětí genocidy uvedla, že se jednalo o důkaz rasistického mindsetu ze strany Německa a neokoloniální podřízenosti ze strany Namibie vůči jeho bývalému vykořisťovateli. Ovaherero Traditional Authority spolu s Landless People Movement v roce 2023 poslali Nejvyššímu soudu Namibie žalobu na tuto nabídku ze strany Německa; podle nich měla být vnímána jako nezákonná s tím, že porušovala namibijskou konstituci i mezinárodní zákony. Amnesty International v loňském příspěvku na svém webu uvádí, že Německo musí za tuto brutální koloniální minulost plně přijmout legální odpovědnost, a odškodnit pozůstalé z rodin zavražděných. Ti totiž na kompenzace stále čekají. V Den vzpomínky na genocidu v Namibii si připomeňme, jak důležité reparace a kompenzace za vybíjení původního obyvatelstva této malebné země jsou, a odsuďme neschopnost a nestydatost Německa skutečně provést to, co je po něm požadováno. 

Pomník připomínající genocidu lidů Nama a Ovaherero, nacházející se na kraji namibijského města Swakopmund. Fotografie z webu University of Huddersfield

Zdroje informací pro tento článek:

Herero and Nama Genocide (Gariwo Foundation)

Herero and Nama Genocide (Wikipedia)

Shark Island concentration camp (Wikipedia)

Namibia pushes for German reparations on first genocide remembrance day (The Guardian)

President says genocide reparations talks will continue (Windhoek Observer)

Namibia marks colonial genocide as reparations hang in the balance (BBC)

Namibia: Germany must deliver reparatory justice for its brutal colonial past (Amnesty International)

87. narozeniny Iana McKellena

Magneto. Gandalf. Sir Leigh Teabing. Sherlock Holmes. Cogsworth. Richard III. Hamlet. Jimmy Erskine. Iorek Byrnison. Roy Courtnay. James Whale. To je výčet jen některých z mnoha postav, které ve filmech hrál nejvýznamnější žijící shakespearovský herec, slavící dnes, 25. května 2026, své 87. narozeniny. Ian McKellen je spolu s nedávným oslavencem 100. narozenin, dokumentárním veteránem Davidem Attenboroughem, britským národním pokladem. Je také mým nejoblíbenějším hercem. O talentu tohoto mistra herectví nelze pochybovat. Jeho majestátní hlas, dokonalost hraní očima a schopnost přivést k životu velmi komplikované role uchvátily během posledních více než šedesáti let miliony nejen umělecky založených. Ian McKellen po celou svou kariéru láme rekordy. Je historicky prvním hercem, který kdy hrál postavu Thomase Morea ve stejnojmenné a po staletí zapomenuté stejnojmenné divadelní hře Williama Shakespeara, jež má pro své poselství o důležitosti akceptance migrantů ohromnou relevanci i dnes; Sir Ian tuto postavu poprvé ztvárnil v roce 1964. Podle Guinessovy knihy rekordů je také nejstarším hercem, který si kdy zahrál Hamleta, a to ve věku 82 let v roce 2021, dobré půlstoletí poté, co byl do oné role obsazen poprvé. Masám filmových fanoušků je však přesto nejlépe znám jako představitel sympatického Gandalfa Šedého ve filmu Pán prstenů: Společenstvo prstenu (The Lord of the Rings: Fellowship of the Ring) z roku 2001 a trilogie Hobit (The Hobbit) z let 2012 až 2014, rovněž jako jeho autoritativnějšího nástupce Gandalfa Bílého ve snímcích Pán prstenů: Dvě věže (The Lord of the Rings: Two Towers) z roku 2002 a Pán prstenů: Návrat krále (The Lord of the Rings: Return of the King) z roku 2003. Neméně populární je jeho ztvárnění Erika Magnuse Lehnsherra, pána magnetismu a bojovníka za osvobození mutantů z marvelovského vesmíru v pěti snímcích ze série X-Men, v nichž vystupoval v letech 2000 až 2014, a na letos v prosinci plánovaném veledíle Avengers: Doomsday, ve kterém jej uvidíme se silou, kterou si pro něj komiksoví fanoušci vždy přáli. Ian McKellen však není pouze hercem. Za obrovské zásluhy mu vděčí nejen Británie, ale celý svět pro jeho gay aktivismus, s nímž začal, když v roce 1988 v politické bitvě proti Sekci 28, homofobní legislativě thatcherovské vlády, provedl veřejný coming out v pořadu Third Ear na BBC Radio 3. Následně byl zodpovědný za založení nejznámější britské LGBTQ+ charity, Stonewall. Krátce po svém coming outu dostal od královny Alžběty II. rytířský titul za své služby britskému divadlu, stal se tak prvním otevřeným gayem s titulem Sir, a jak během let řekl v mnoha rozhovorech, jeho herecká kariéra vystřelila do výšin. Popřejme Ianu McKellenovi, ikoně jeviště, stříbrného plátna i lidských práv, vše nejlepší k úctyhodným 87. narozeninám!

Nejznámější filmové role shakespearovského herce a dnešního oslavence 87. narozenin Iana McKellena: Magneto ve filmu X-Men 2 (2003) a Gandalf ve snímku Pán prstenů: Návrat krále (2003). Zdroj: Comic Vine

I v posledních letech je hvězda oceňovaných filmů Bent (1997) a Bohové a monstra (Gods and Monsters, 1998) velmi aktivní. Jen do konce roku 2026 má na filmografický seznam Iana McKellena přibýt až pět titulů. V britských a amerických kinech je momentálně snímek The Christophers, ve kterém Sir Ian ztvárňuje komplikovaného starého umělce Juliana Sklara, jehož nedokončená díla, portréty jeho bývalého přítele, by podle jeho dětí mohla mít velkou cenu, pokud by byla prodejná. V listopadu zamíří do kin nová adaptace Dickensovy Vánoční koledy, Ebenezer: A Christmas Carol, v níž Iana McKellena uvidíme v Jacoba Marleyho, ducha zesnulého kolegy hlavní postavy. Opomenut samozřejmě nemůže být jeho již zmíněný návrat do role Magneta v Avengers: Doomsday. K tomu Sir Ian nedávno vystupoval v dokumentárním filmu L. S. Lowry: The Unheard Tapes, který měl premiéru na televizní stanici BBC Two na konci února. Zahrál si v něm nejslavnějšího anglického malíře minulého století, aniž by došlo k nahrazení třeba jediného Lowryho slova z kazet nalezených před několika lety. Od minulého podzimu je také v přípravě snímek Frank and Percy režiséra, scénáristy a Ianova bývalého přítele Seana Mathiase, jenž je adaptací stejnojmenné a velice úspěšné divadelní hry uvedené na londýnském jevišti před dvěma roky. Jde o příběh dvou starých osamělých mužů, kteří v důchodu chodí na procházky se psy, díky čemuž na sebe den co den narážejí, dokud se nestanou přáteli, a nakonec se do sebe zamilují. Zatímco Ian hraje Percyho, herec Roger Allam, se kterým již dnešní oslavenec vystupoval v Panu Holmesovi (Mr. Holmes) režiséra Billa Condona z roku 2015, ztvárňuje Franka. Jedním z velkých lákadel je také obsazení dvou představitelů Doktora ze sci-fi seriálu Doctor Who v tomto filmu, konkrétně Ncutiho Gatwy a Petera Davisona; a když už byl zmíněn nejdéle vysílaný britský sci-fi seriál, nemohu opomenout drobný příspěvek Sira Iana pro něj v podobě hlasu Velké inteligence ve Vánočním speciálu Sněhuláci (The Snowmen) z roku 2012. Ať už hrál Iaga v Shakespearově díle Othello, doktora Arthura Kronfelda ve snímku Zina o dceři Lva Trockého nebo vdovu Twankey v nejznámější britské pantomimě Aladdin, odvedl Ian McKellen vždy výtečnou práci. Do již několikrát zmíněné role Gandalfa se vrací letos v létě, kdy začne být natáčen snímek Pán prstenů: Lov Goluma (The Lord of the Rings: Hunt for Gollum), připravovaný na prosinec 2027. Něco málo od něj o tomto filmu můžete slyšet v níže uvedeném videu z letošního května, natočeném v archivech Royal Albert Hall.

Kterou z rolí Iana McKellena máte nejradši? Připomeňme si dnes jeho herecký talent, a reflektujme, jak Británii pomohl, slovy žurnalisty Amola Rajana, čelit pravdě o sobě. Vše nejlepší k 87. narozeninám další britské ikoně, Ianu McKellenovi! 

David Attenborough: 100 let na planetě Zemi - Zoo Quest

Zoo Quest. V roce 1954 započala BBC průkopnickou televizní sérii s názvem Zoo Quest, jejímž cílem bylo seznámit diváky jediného tehdejšího televizního kanálu v Británii se vzdálenými končinami a jejich zvířecími obyvateli. Seriál dokumentoval expedice Londýnské zoologické zahrady. Cílem tedy nebylo jen zvířata natáčet, ale také je odchytávat a přemisťovat mimo jejich domovinu. A mladý David Attenborough, který se právě v sérii Zoo Quest poprvé ukázal před kamerami, diváky na těchto expedicích provázel. Ač se nám dnes tehdejší praktiky zdají nepřiměřeně extraktivistické, jak připomíná Chris Packham, v 50. letech byl odchyt divokých zvířat pro akademické, výzkumné účely běžný. Davida tato série katapultovala do veřejného povědomí, třebaže původně, jak připomíná producent přírodopisných dokumentů Mike Gunton, měl být moderátorem Zoo Quest zaměstnanec londýnské zoo Jack Lester, a jediný důvod, proč před kamerami nestanul, bylo jeho nečekané onemocnění. David nyní vzpomíná na to, že ho producent pořadu dosadil do moderátorské pozice a sdělil mu, že za moderování nedostane žádné extra peníze. Jak se naštěstí brzy ukázalo, David byl přirozeným komunikátorem, a jeho nadšení pro zvířata přímo zářilo z černobílých obrazovek. Zoo Quest sestával z deseti sérií natáčených po takřka desetiletí, a svého času byl nejpopulárnějším televizním pořadem o zvířatech ve Spojeném království. Davidův styl prezentace zvířecích hvězd se tehdy výrazně lišil od toho, na který jsme od něj v posledních desetiletích zvyklý. Jeho setkání se zvířaty byla velice blízká - chytal hady, ještěry a krokodýly, lezl na stromy za krajtami, ocital se tváří v tvář varanům, a jako správný dobrodruh se prosekával džunglemi plnými zvířat, jež byla divákům prezentována zcela poprvé v celé televizní historii. Předtočené segmenty byly protínány živým vysíláním z malého studia, v němž pak David opět interagoval s odchycenými zvířaty, jež se v předchozích měsících zabydlela v Londýnské zoo. Liz Bonnin připomíná, že sledovat Davida v interakci se zvířaty bylo pro diváctvo vždy podmanivé. Kdo jen tehdy mohl čekat, že Davidova světoběžnická dobrodružství v prvních letech televize představovala počátek nejpozoruhodnější hlasatelské kariéry vůbec? O více než 70 let později nás David stále uchvacuje zázraky přírodního světa a svým entuziasmem pro něj.

Klip z devadesátiminutového pořadu David Attenborough: 100 let na planetě Zemi (David Attenborough's 100 Years on Planet Earth), který se vysílal v den Davidových 100. narozenin, v pátek 8. května 2026, na televizní stanici BBC One.

Obrázek týdne 22. 5. 2026

Další pátek, další Obrázek týdne! Během uplynulých sedmi dnů jsem příliš nepátral po paleoartu ani dalším wildlife artu, vytížen tou pozoruhodností, kterou je můj život. Avšak dnes večer jsem prozkoumal portfolia mých oblíbených paleoumělců, a našel jsem jedno dílo, jež se mi opravdu velice zalíbilo! Myslím, že by mohlo představovat vhodné pozadí plochy vašich počítačů! Autorkou tohoto výtečného obrazu je paleoumělkyně JLynn. Přímo z něj srší svěžest nového dne.

Popisek k obrázku: Rohatý dinosaurus druhu Styracosaurus albertensis pohlíží za příjemného časného rána na ohromné slunko vycházející zpoza červených a oranžových oblaků. Zezadu fouká na býložravého obra, dlouhého 5,5 metru a vážícího 2,7 tuny, silný vítr, a dočasně kosí k zemi zelenou vegetaci, která je pro zvíře snídaní. Styracosaurův nosní roh je osvícen hladivými ranními paprsky, ani zdaleka nenabývajícími takové síly, jakou bude životodárná hvězda mít v pozdějších hodinách, kdy ji domov tohoto centrosaurina nastaví větší část své tváře. Kdo ví, co v těchto chvílích prochází styracosaurovou myslí. Možná je jeho pauza od spásání okolních rostlin jen velmi krátká, a dinosaurus ani nevěnuje zvedajícímu se zvěstovateli příchodu nového dne velkou pozornost, možná však také vzpomíná na minulé dny, snad i minulé roky a na nesčetné předchozí východy Slunce, kterým přihlížel. Jaké ty minulé dny musely být? Jaké roky tento rohatý herbivor prožil? Jaké bitvy s gorgosaury a daspletosaury vyhrál nebo v nich utržil zranění? S kolika velkými býložravci, kachnozobými corythosaury počínaje a vzdálenými rohatými příbuznými chasmosaury konče, sdílel zeleninové stoly? A kdo ví, co mu přinese tento nový den. Snad Styracosaurus zvedá hlavu proto, že k němu zezadu doráží pach nějakého nebezpečí, které by ten den mohlo učinit posledním? Fosilie tohoto zvířete jsou známy ze souvrství Dinosaur Park v kanadské Albertě. První nalezl Charles Sternberg v roce 1913 u řeky Red Deer, a ještě téhož zvíře bylo zvíře vědecky popsáno a pojmenováno Lawrencem Lambem. Styracosaurus patří mezi nejikoničtější severoamerické dinosaury. Jistě na tom má velký podíl onen šedesáticentimetrový "nosorožčí" roh a čtveřice dlouhých rohů na jeho týlním límci. Tato scéna se odehrává před 75 miliony let.

Nyní si představte, že byste se mohli ocitnout zpět v čase, v dobách, kdy po jižní Albertě kráčeli styracosauři, a takovou scénu za východu Slunce vidět naživo. Nebylo by to kouzelné? Pro mne osobně by to bylo rozhodně velmi příjemné zpestření oné již zmíněné pozoruhodnosti, kterou je můj život.

V příštích dnech byl rád na svůj blog přispěl dalším a již týden slíbeným úryvkem z devadesátiminutového pořadu David Attenborough: 100 let na planetě Zemi (David Attenborough's 100 Years on Planet Earth). Zmiňoval jsem jej v závěru minulého Obrázku týdne, ale zatím jsem jaksi neměl čas onen úryvek vystříhnout. Vězte však, že o víkendu si na to najdu čas. Také možná do konce května napíši ještě o jedné knize s přírodovědnou tématikou, jež byla vydána tento měsíc.

Nová kniha o ztrátě biodiverzity australského kontinentu

Vymírání druhů, za které může lidská činnost, nelze brát nalehko. Již řadu let hovoří někteří přední odborníci o krizi biodiverzity či 6. velkém vymírání, a stěží se lze divit, proč. Existuje-li jedna část planety, která je vymíráním druhů zvláště poznamenána, a na níž lze jeho důsledky jasně pozorovat kvůli tomu, že mnoho z nich se řadí mezi teplokrevné obratlovce, pak je to Austrálie. Ani tak hrdý Australan jako byl lovec krokodýlů Steve Irwin netajil před takřka třemi desetiletími širokému televiznímu publiku fakt, že australský kontinent má nejvyšší míru vymírání savců způsobeného člověkem. Za posledních 200 let přišla Austrálie o více druhů, než jakýkoli jiný takzvaně rozvinutý stát. Tento měsíc zamířila na pulty knihkupectví nejen v zemi u protinožců nová kniha, která se tímto tématem dopodrobna zabývá, nazvaná The Vanishing Wild: Australian Wildlife and the Fight Against Extinction (Mizející divočina: Australští volně žijící živočichové a boj proti vyhynutí). Její autorkou je oceněná popularizátorka přírodních věd, fotografka a ochránkyně přírody Justine E. Hausheer, rodačka z americké Floridy žijící dlouhodobě na Slunečném pobřeží australského Queenslandu. Na 336 stranách popisuje Justine svá setkání s některými z nejohroženějších zástupců australské zvířeny, představuje čtenářstvu, co se momentálně pro jejich záchranu dělá, a jaká je budoucnost ochrany přírody tohoto zuboženého kontinentu. Popisuje své osobní seznámení s vakoplchy (čeleď Burramyidae) žijícími ve Sněžných horách na jihovýchodě Nového Jižního Walesu, své hledání bukače australského (Botaurus poiciloptilus), klasifikovaného na Červeném seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody jako zranitelný druh, v rýžových polích malebného regionu Riverina, nebo také číhání na ohrožené papoušky na rozsáhlých spinifexových pláních. Kromě nich a dalších ohrožených živočichů zaměřila Justine svou pozornost i na vakomyš tlustoocasou (Sminthopsis crassicaudata), kterou sice Červený seznam Mezinárodního svazu ochrany přírody klasifikuje jako málo dotčený druh, ovšem austraský stát Victoria ji vede jako zranitelný druh; to, že se tento druh dostává do velkých trablí, bylo zjištěno teprve před několika lety (victorijská populace se během celého předchozího desetiletí zmenšila o 60 %). Dále se v The Vanishing Wild dočtete také o druzích, které už z Austrálie nenávratně zmizely, včetně jednoho z nejznámějších člověkem vyhubených savců - vakovlka tasmánského (Thylacinus cynocephalus). Nepochybně se jedná o důležitou knihu, shrnující pro široké čtenářstvo, jakým problémům australští živočichové čelí. Na trh kniha zamířila 1. května tohoto roku. Vydalo ji nakladatelství UNSW Press Ltd. - NewSouth.

Přední obálka knihy The Vanishing Wild: Australian Wildlife and the Fight Against Extinction, která byla 1. květn 2026 vydána nakladatelstvím NewSouth. Zdroj: UNSW Press

Osobně jsem byl na tuto knihu upozorněn nedávným tweetem paleontologa Steva Brusatteho, konzultanta loňského Walking with Dinosaurs (Putování s dinosaury) a autora bestselleru The Story of Birds (Příběh ptáků), který vyšel na konci letošního dubna. Na sociálních sítích doktor Brusatte o The Vanishing Wild napsal: "Strhující, podmanivé a plné srdce a dobrodružství. Monolog o podivuhodných a úžasných zvířatech Austrálie a jasná výzva k jejich ochraně." Ve své oficiální recenzi pak navíc uvedl: "Kniha od brilantní vědecké popularizátorky s talentem pro vyprávění. Zatímco nás Justine Hausheer baví příběhy o nočních papoušcích, vakoplších a ptakopyscích - a o barvitých vědcích, kteří je studují - brzy se ocitnete uneseni její vášní pro ochranu australské fauny." Městský ekolog Darryl Jones, autor oblíbené knihy Curlews on Vulture Street: Cities, Birds, People and Me (Kolihy v Supí ulici: Města, ptáci, lidé a já) z roku 2022, o této nové knize napsal následující: "Strhující, hluboce znepokojivé, šokující a zároveň nadějné. Napsané způsobem, který vyvolává zvědavost a zaujetí, plné scén, které je nemožné zapomenout nebo se jim odnaučit, a zamotané do dilemat, tragické a aktuální; životně důležitý příspěvek k popularizaci vědy, nezbytný pro každého, kdo chce pochopit australské dilema ochrany přírody." Australská popularizátorka přírodních věd Danielle Clode, autorka mj. publikací Prehistoric Giants: The Megafauna of Australia (Prehistoričtí giganti: Australská megafauna) z roku 2009, In Search of the Woman Who Sailed the World (Hledání ženy, jež obeplula svět) z roku 2020 či Koala: A Natural History and an Uncertain Future (Koala: Přírodní historie a nejistá budoucnost) z roku 2023, uvedla ve své recenzi: "Živý a poutavý popis nejnaléhavějších problémů v oblasti ochrany divoké zvěře v Austrálii. Justine Hausheer se podělí o příběhy ztracených a mizejících ptáků, savců a plazů - spolu se zoufalou nadějí a odhodláním těch, kteří tak usilovně pracují na jejich záchraně." Zoolog Jack Ashby z Muzea zoologie na Cambridgské univerzitě a autor knihy Platypus Matters: The Extraordinary Story of Australian Mammals (Na ptakopyskovi záleží: Pozoruhodný příběh australských savců) z roku 2022, zase napsal následující: "Australská divoká zvířena je ikonická, ale seznam ohrožených druhů se čím dál prodlužuje. Justine Hausheer svými poutavými a vášnivými vyprávěními bere čtenáře s sebou na návštěvy ochránců přírody v terénu i v laboratořích, kteří neúnavně pracují na záchraně řady neuvěřitelných zvířat před vyhynutím, zatímco svět čeká, až politici začnou brát problémy životního prostředí vážně." Dle slov těchto odborníků a popularizátorů je The Vanishing Wild skutečně hodnotná kniha!

The Vanishing Wild je první knihou od Justine E. Hausheer. Držitelka magisterského titulu z oboru žurnalistiky se zaměřením na přírodní vědy, medicínu a životní prostředí z Newyorské univerzity ale již léta píše pro blog Cool Green Science patřící neziskové organizaci Nature Conservancy se sídlem v Bruselu. Je držitelkou ocenění od Outdoor Writers Association of America, a její články byly znovuvydány ve sbírkách ze série Best Australian Science Writing. Své reportáže píše většinou přímo v terénu, a během své reportérské kariéry navštívila řadu zemí světa, od Myanmaru, kde pomáhala při stopování slonů indických, po brazilské město Manaus v Amazonii. Její díla by nám do budoucna neměla unikat!

Knihu The Vanishing Wild: Australian Wildlife and the Fight Against Extinction si můžete objednat v paperbacku za cenu 34,99 amerických dolarů (tj. 731 českých korun) na Amazonu (pozor: publikace je v tuto chvíli dočasně vykoupena). Pro australské zájemce je k dostání na webu UNSW Bookshop za cenu 27,99 australských dolarů (tj. 419 korun). Zaujala vás? Pořídíte si ji?

Proslulý herec Harrison Ford o nutnosti péče o životní prostředí a kulturní proměny

Kdo nezná Harrisona Forda? Herecký veterán více než padesáti filmů, mezi jehož nejznámější role patří doktor Henry Walton "Indiana" Jones, Han Solo a Rick Deckard, se po celém světě těší oblibě po více než půl století, a lidé ho mají zvláště rádi pro jeho autenticky introvertní osobnost s charakteristickou tichou, nevrlou intenzitou a osobitým humorem. O čem však mnozí nezasvěcení nemají potuchy je jeho závazek k ochraně přírody a životního prostředí. Cenami ověnčený americký herec je totiž už dlouhá desetiletí také environmentálním aktivistou. Od roku 1991 je místopředsedou neziskové organizace Conservation International, která si dává za cíl mezinárodní ochranu biodiverzity, a aktivně spolupracuje s místními komunitami původních obyvatel v různých částech světa. Pochopitelně se za mnoho let setkala s kritikou; v roce 2008 byla například nařčena z využití většiny financí pro projekt ochrany mořské biodiverzity na Papui-Nové Guineji na mzdách zaměstnanců a nákupu lodí, než na skutečných ochranářských aktivitách, a v Botswaně měla v roce 2013 dokonce vyvolávat tlak na skupinu místních s cílem donutit je opustit své domovy kvůli vytváření koridoru pro divoká zvířata. Různé organizace mají samozřejmě různé kontroverze, a ty, jež byly jmenovány, nelze přehlížet nebo omlouvat. Faktem nicméně je, že mezi členy Conservation International patří například teoretik planetárních hranic Johan Rockström, jeden z nejvýznamnějších environmentálních vědců naší doby. Harrison Ford kromě Conservational International podporoval také neziskovou organizaci Restore Hetch Hetchy, jejímž cílem byla obnova kalifornského říčního údolí Hetch Hetchy poté, co bylo negativně ovlivněno pokusem o stavbu přehrady schválenou Reaganovou administrativou. Dále byl Ford zapojen také do environmentálních aktivit na Sumatře. Jeho zájem o ochranu přírody je nezpochybnitelný. Jeho nedávný projev k nutnosti péče o životní prostředí a kulturní proměny jde jistě od srdce. Nevíte-li, jaký projev tím myslím, podívejte se na níže přiložené video, které se v posledních dnech stalo virálním. Ford vystoupil 11. května na promoci studentstva Arizonské státní univerzity, a hovořil k němu o důležitosti uvědomění si naší pozice v přírodním světě - nikoli jako jeho vládci, ale jako jeho součást. Z jeho slov by mělo i pro ty největší ignoranty, kteří dosud klimatickou změnu a sociální spravedlnost nebrali vážně, pramenit velké ponaučení.

"Lidstvo je součástí přírody. Není nad ní!" prohlašuje slavný herec na začátku svého projevu. "Naším hlavním pověřením je do roku 2030 chránit 30 % souše a moří světa, zabránit masovému vymírání a zpomalit oteplování naší planety. I tak, přes nové vědecké výzkumy a nové politiky, ztrácíme přírodu kvůli ziskuchtivosti, korupci a konfliktu, a to včetně území, která jsou už na papíře chráněná." To jistě není nic, co bychom nevěděli. Dosud tedy Harrison říká to, co je nám a stejně tak absolventům Arizonské státní univerzity dobře známo. Čas ubíhá, stav environmentu se zhoršuje, klimatická změna poháněná spalováním fosilních paliv - či akumulací fosilního kapitálu, chcete-li to přesněji - se projevuje čím dál destruktivněji, a druhy, o nichž jsme si před pár desetiletími nedovedli představit, že někdy budou ohrožené - třeba jako symbol Antarktidy, tučňák císařský - jsou na tom nyní velice špatně. To jsou fakta. Jak ale svět změnit? Jak zabránit dalšímu ničení přírodního světa na úkor profitu malého množství bohatnoucích nenažranců? "Potřebujeme kulturní změnu," prohlašuje Harrison za nadšeného souhlasu studentstva. "Je potřeba rozšířit sociální spravedlnost. Je potřeba respektovat a zesílit hlasy domorodých obyvatelstev, jež jsou marginalizována a v mnoha případech chladnokrevně vražděna!" Uvědomme si, že původní obyvatelé částí naší planety, jež byly násilně kolonizovány, jsou dodnes upozaďováni. Není jim dovolováno rozhodovat o jejich životním prostředí. Jejich přírodní, kulturní a duchovní dědictví je plundrováno, a ti, kteří se za něj staví, žijí ve strachu a jsou krutě zabíjeni. Genocidy nejsou něčím minulým. Izrael vraždí Palestince, a to již 78 let. Plundruje jejich zemi, zbavuje ji života, a celý západní svět - nebo alespoň jeho pro-izraelští lídři a jejich patolízalové - se vůči palestinskému obyvatelstvu obracejí zády. Harrison se pak vyjadřuje k tématu, které mě osobně velice zajímá, a ke kterému mám jasný postoj - ke komodifikaci přírody. Naše univerzity zažívají invazi agendy přírodního kapitálu, protivědeckého smýšlení o životním prostředí, jehož cílem je naučit studentstvo vyčíslit hodnotu rostlin a živočichů v penězích; osobně tomu říkám zelený neoliberalismus, a velmi se mi příčí. K tomuto tématu Harrison říká: "Tyto komunity již dlouho rozumějí tomu, že stromy, hory, voda, půda nejsou komoditami, ale příbuznými! A máme si jich vážit, aby je další generace mohly přijmout a chránit je." 

Zelený kapitalismus, agenda přírodního kapitálu a s ní spojené vnímání složitých ekologických procesů jako jakýchsi - v bezduché antropocentričnosti a kapitalocentričnosti zredukovaných - "ekosystémových služeb" nejsou řešeními. Inspiraci k tomu, jak se starat o naše životní prostředí, bychom měli hledat právě v indigenních komunitách. Jejich porozumění světu, který je obklopuje, či ještě lépe, kterého jsou součástí, může mít v době současné klimatické a environmentální krize nepopiratelně vyšší přínos, než cumlání palců na nohou politických ekonomů a přebírání jejich snahy monetizovat a komodifikovat naprosto vše. Harrison má pravdu, když hovoří o nutnosti kulturní proměny. Je třeba, abychom náš svět učinili demokratičtějším, rovnostářštějším, sociálně spravedlivějším, a přeorientovali ho od nekonečného růstu na úkor všeho živého i neživého k něčemu, co je mnohem udržitelnější a méně škodlivé. Kulturní proměna, které je pro záchranu přírodního světa třeba, ale vyžaduje hluboké sociální uvědomění. Vyžaduje porozumění nerovnostem. Vyžaduje jasně anti-imperialistický, anti-kolonialistický, anti-kapitalistický a anti-fašistický postoj. Máme-li se zbytkem přírodního světa žít v opravdové harmonii, musíme si uvědomit, že vykořisťování životního prostředí člověkem započalo až poté, co člověk začal vykořisťovat jiného člověka. Pokud vám záleží na přírodě, na životním prostředí, na této planetě, pak musíte být také feministy, a musíte stát za vyproštění každého člověka z okovů neuvěřitelně násilného systému, který nás ve vší své hyennosti svazuje. Skutečná péče o životní prostředí totiž vyžaduje, aby se naše společnost sama stala pečovatelskou. Aby namísto brutální kompetice lidé kooperovali. Jedině tak se můžeme zachránit. Pokud tuto změnu včas neučiníme, vymstí se nám to. Přírodní svět, kterého jsme pouhou součástí, je totiž ohromný, a byť jej můžeme ještě více destabilizovat, nakonec nám naši aroganci vrátí. Což to chceme? Zaplavení oblastí obývaných stovkami milionů lidí? Další pandemii, ještě mnohem horší, než byla pandemie covidu-19? Zamysleme se nad tím!

Harrison Ford má pravdu. Potřebujeme kulturní proměnu. Věci již dále nemohou jít tak, jak šly dosud. Vědečtí odborníci, znalci environmentu a racionalisté nás již dlouho varují. A to, před čím nás varují, se v tomto desetiletí čím dál více stává realitou. Nedojde-li ke změně, škody způsobené klimatickou krizí budou narůstat. Lidé budou přicházet o své domovy, o poslední zbytky relativní stability v tomto nejistém světě, a možná pak budeme vskutku moci hovořit o takzvaném nekrocénu, epoše smrti. Vezměme si z Harrisonova projevu ponaučení, a přiložme ruku k dílu. Ještě není úplně pozdě.

Obrázek týdne 15. 5. 2026

Dorazili jsme do poloviny května. Velká oslava 100. narozenin nejvýznačnějšího žijícího přírodovědce je již týden minulostí. Se vší úctou k Davidu Attenboroughovi si tedy dovolím po čtyř článcích, jež byly věnovány jemu a jeho úžasnému odkazu, napsat opět něco málo o prehistorické zvířeně. Pro tento Obrázek týdne jsem se rozhodoval mezi dvěma díly, a bitvu nakonec vyhrál obraz paleoartisty vystupujícího pod přezdívkou Galaxoica. Jak sám uvedl na svém účtu na DeviantArtu, kde bylo dílo uveřejněno teprve včera, vytvořil jej ve vzpomínce na Bena Bartletta, jehož hudba vdechla život nejen níže vyobrazenému živočichovi z 3. epizody Putování s dinosaury (Walking with Dinosaurs). Výtečné dílo, není-liž pravda?

Popisek k obrázku: Pětimetrový masožravý pliosaur Liopleurodon ferox loví v mořské hlubině bioluminiskující belemnity z rodu Cylindroteuthis. Poháněn svými čtyřmi mohutnými ploutvemi, chňapá tento mořský plaz čas od času po některém ze světélkujících hlavonožců, kteří se v temnotě tisícimetrových hloubek mění ve shluky zlatých pendreků. Značné množství belemnitů se drží v okolí liopleurodonova břicha a hrudi, kam se stahují z blízkosti jeho nebezpečných, sedm centimetrů dlouhých zubů. V množství je síla, a čím více hlavonožců se stane součástí houfu držícího se v uctivé vzdálenosti od oněch vražedných čelistí, tím větší šanci budou mít, že se jim pliosaur, neustále měnící směr, vyhne. Někteří cylindroteuthisové se již od svých druhů vzdálili na několik metrů, a dali dohromady jinou skupinu, rychle se ztrácející v pozadí. Nevypadá to však, že by měl Liopleurodon v příliš brzké době přijít o zdroj potravy. Stačí, aby se obrátil, a do hrozivé huby mu jistě nějaký belemnití nepečenec vplave. Scéna se odehrává před 160 miliony let v místech, z nichž bude jednoho dne souvrství Oxford Clay v jihovýchodní Anglii. Ta ve druhé polovině 19. století vydala fosilizované zuby a obratle tohoto pozoruhodného mořského plaza, známého - byť nepojmenovaného do roku 1873 - anglickým paleontologům již několik desetiletí. Když se Liopleurodon dočkal svého slávy v roce 1999 v dokumentu Putování s dinosaury (Walking with Dinosaurs), byly jeho rozměry značně přehnány; v epizodě Kruté Moře (Cruel Sea) byl vyobrazen jako pětadvacetimetrový gigant vážící 150 tun. Částečnou vinu na tom měl obratel z Peterborough, o kterém se konečně v roce 2019 ukázalo, že patřil jurskému sauropodovi. Dnes se odhady velikosti liopleurodona pohybují mezi 5 až 10 metry. Cylindroteuthis je rodem belemnitů zahrnujícím třináct druhů z Evropy, Asie, Severní Ameriky a Nového Zélandu. Jeho největší zástupci dosahovali délky 22 centimetrů.

Ve vzpomínce na Bena Bartletta a jeho mistrnné skladby se můžete vrátit k tracku Cruel Sea, který byl znovu vydán v roce 2024 k příležitosti pětadvacátého výročí Putování s dinosaury. Starého liopleurodoního samce z té epizody mi bylo vždy na konci tak líto...

V příštích dnech bych rád na tento blog umístil další úryvek z devadesátiminutového pořadu BBC David Attenborough: 100 let na planetě Zemi (David Attenborough's 100 Years on Planet Earth). Také bych rád přispěl několika články do rubriky Knihy nejen s přírodovědnou tématikou, byť netuším, kolik jich zvládnu napsat do příštího pátku.

David Attenborough se vrátí jako vypravěč Modré planety 3

Když v pátek 8. května, v den 100. narozenin veterána přírodopisných dokumentů Davida Attenborougha, dorazil devadesátiminutový živý přenos nazvaný David Attenborough's 100 Years on Planet Earth na britské televizní stanici BBC One ke svému konci, byla v něm oficiálně oznámena důležitá informace o tom, kdo bude vyprávět nejočekávanější přírodovědný superlandmark televize BBC letošního roku. Blue Planet III, česky Modrá planeta 3, byla oznámena již v roce 2022, pět let po premiéře Blue Planet II (Modrá planeta 2), nejsledovanějšího televizního pořadu ve Spojeném království za celý rok 2017. Do minulého pátku však BBC neodhalila, čí hlas nás bude novou šestidílnou řadou provázet. Nepochybuji o tom, že víte, co bylo na konci pátečního vysílání na BBC One ukázáno. Krátkým třicetisekundovým klipem, v němž David u sebe doma nahrává před mikrofonem komentář k nadšeně očekávanému dokumentu o životě v oceánech a jeho ohrožení, veřejnoprávní britská televize jasně potvrdila, že se oslavenec úctyhodných 100. narozenin vrátí jako vypravěč Modré planety 3. Pro ty z vás, kteří třeba náhodou ještě toto video neviděli, jej zde s radostí uvádím.

Série Modrá planeta (Blue Planet) vstoupí do dějin jako další význačná attenboroughovská trilogie, čímž bude následovat sérii Zázračná planeta či Planeta Země (Planet Earth), jejíž třetí série vycházela premiérově na podzim 2024. Ačkoliv David Attenborough nikdy nebyl producentem těchto konkrétních projektů, a nepochybně nejvlivnější hybnou silou za jejich vznikem je producent Alastair Fothergill, můžeme je právem vyzdvihovat jako nedílnou součást jeho nejvýznamnějšího životního díla. Vskutku by nám všem mělo být ctí, že žijeme v době, kdy pro nás David Attenborough pracuje na dalších a dalších přírodopisných filmech a seriálech, jež zcela jistě budou inspirovat k zájmu o přírodní svět a jeho ochranu nejednu generaci. Velice se na Modrou planetu 3 těším. A kdy vlastně vyjde? No, jak už jsem zmínil v odstavečku nad videem, bude to tento rok. Datum premiéry Blue Planet III ještě oznámeno nebylo, ale nedivil bych se tomu, kdyby k ní došlo spíše někdy v podzimních měsících. Není to tak, že by do té doby nemělo být o velkorozpočtové přírodopisné dokumenty televize BBC postaráno. V létě nás totiž čeká premiéra pětidílného seriálu Evoluce s Chrisem Packhamem (Evolution with Chris Packham), ve kterém se dočkáme i nemalé dávky pravěké zvířeny. Na výrobě Modré planety 3 se kromě britské BBC podílejí také německá ZDF, France Télévisions, řecká Skai TV a Open University. Natáčení trvalo čtyři roky.

Jak moc se těšíte? Modrá planeta 3 bude zajisté výtečným dokumentem. Nyní vyvstává otázka - půjde o první Davidův titul vydaný po jeho 100. narozeninách, nebo se do jeho vydání dočkáme ještě nějaké novinky, kterou provázel či vyprávěl?

David Attenborough: 100 let na planetě Zemi - Gorily ve Rwandě

Gorily ve Rwandě. Život na Zemi (Life on Earth), uvedený v dubnu 1979, byl prvním přírodovědným dokumentárním seriálem natáčeným po celé planetě na barevný film. David Attenborough si se svým týmem dal za cíl povyprávět v ucelené formě nejúžasnější příběh ze všech - příběh života, příběh evoluce. Během tří let urazil na cestách milion mil, navštívil 40 zemí a natočil 600 druhů. Byla to televizní encyklopedie, přírodopis pro každého, největší televizní blockbuster druhé poloviny minulého století, a sledovalo jej 500 milionů lidí po celém světě. Ze všech průkopnických scén Života na Zemi však nad ostatní povstala jedna sekvence, kterou si s nedávným oslavencem 100. narozenin asociujeme častěji, než jakoukoli jinou. V předposlední epizodě seriálu stanul David tváří v tvář gorilám horským (Gorilla beringei beringei) ve Rwandě. Nejslavnější scéna v celé historii přírodopisného dokumentárního filmu, kterou si pamatuje každý. Davidovi současní kolegové z britského přírodovědného dokumentárního průmyslu - Liz Bonnin, Chris Packham, Hamza Yassin, Justine Evans a Michael Palin - nám ji nyni připomenou. Natočení této scény by nikdy nebylo možné, kdyby Davidově štábu nepomohla americká ochránkyně přírody Dian Fossey. Když se oblíbený přírodovědec přiblížil ke gorilí tlupě, pronesl svá nejslavnější kdy odvysílaná slova: "Ve výměně pohledu s gorilou je více významu a vzájemného porozumění, než s jakýmkoli jiným zvířetem, které znám. Jsme tak podobní. Vidíme svět stejným způsobem, jako ony." Hovořil tehdy o tom, že k násilí v gorilách tlupách dochází jen velmi vzácně, a že připisování násilného chování těmto lidoopům je nespravedlivé. Michael Palin připomíná, že na Davidovi je vidět, jaké spojení má se zvířaty, na která se dívá. Podle Liz Bonnin se tato sekvence stala něčím mnohem víc, než si Davidův štáb při natáčení dovedl vůbec představit. David sám nám sdělí, že si ani nepamatuje, jak dlouho mezi těmi gorilami byl. Když se však mezi našimi blízkými příbuznými nacházel, a jedna gorila si na něj lehla, šťastně se usmíval. Byl jimi zcela akceptován. Právě jeho úsměv podle Chrise Packhama říká vše - David se goril vůbec nebál, a na tváři měl široký úsměv, neboť mu gorila ležela na břiše. Stoletý oslavenec také odhalí, že o tomto pozoruhodném zážitku měl od té doby sny. 

Klip z devadesátiminutového pořadu David Attenborough: 100 let na planetě Země (David Attenborough's 100 Years on Planet Earth), který se vysílal v den Davidových 100. narozenin, v pátek 8. května 2026, na televizní stanici BBC One.

Obrázek týdne 8. 5. 2026

Tento pátek výjimečně na blogu Blogorgonopsid vycházejí dva příspěvky. První, napsaný v odpoledních hodinách, se samozřejmě týkal 100. narozenin Davida Attenborougha, úžasného moderátora, vypravěče a producenta přírodopisných snímků, který si právem zasluhuje být považován za nejdůležitější a nejvýznamnější osobu naší doby. Druhý článek, který čtete právě nyní, je příspěvkem do rubriky Obrázky týdne, kterou nemohu tento týden neaktualizovat. Protože je však dnešek tak velkým dnem, a cítím povinnost přínos Davida Attenborougha nadále oslavovat, rozhodl jsem se, že do obrázkové rubriky tentokrát zamíří nějaké dílo, na kterém je vyobrazen. Našel jsem tento výtečný obraz od umělectva vystupujícího pod přezdívkou eattoast, jenž je k zakoupení na Etsy. Myslím si, že nádherně vystihuje, kým David Attenborough je!

Popisek k obrázku: David Attenborough je tváří a hlasem světa přírody. Za 100 let svého pozoruhodného života navštívil všechny kontinenty, potápěl se v hlubinách moří a pohlížel z horkovzdušného balónu na mohutná pohoří, stanul tváří v tvář největšímu živočichovi naší planety, vyměnil si pohled plný vzájemného porozumění s gorilou, seznámil se s nejmenším chameleonem, zažil si sprchu jedu plivající kobry, a poznal neuvěřitelné krásy korálových útesů. Při dobrodružstvích na Madagaskaru se setkal s jeho endemickými poloopičími obyvateli, včetně lemura indriho (Indri indri), s nímž měl tu čest seznámit se ve volné přírodě v roce 1960 při natáčení pořadu Zoo Quest to Madagascar. V lesích Jižní Ameriky řekl "boo" lenochodu tříprstému (rod Bradypus) při natáčení The Life of Mammals na počátku tohoto století; později prohlásil, že kdyby měl být zvířetem, byl by právě lenochodem. Během své dlouhé kariéry tvůrce přírodopisných filmů se také setkal s řadou druhů novoguinejských rajek (čeleď Paradisaeidae), a zvláště populárním se stalo jeho setkání s velmi hlučnou rajkou velkou (Paradisaea apoda) v katarském aviáriu, které bylo prezentováno ve snímku Attenborough's Paradise Birds z roku 2015. Za jeho levým ramenem zde vidíme také osamoceného George, se kterým se David setkal při natáčení seriálu Galapagos v roce 2012; dva týdny předtím, než osamocený George zahynul, a s ním vymizel celý jeho poddruh. Luskouni, loděnky, létající ryby, strašilky a brouci, obojživelníci ocasatí i bezocasí, od pestře zbarvených mloků po pralesničky pečující důkladně o své pulce v broméliích, zelené krajty, tukani a netopýři... to jsou další z mnoha a mnoha skupin živočichů, se kterými se David na svých cestách po světě setkal. Tento obraz je připomínkou toho, že David Attenborough je jedním z nejvěrnějších přátel přírodního světa. Naslouchejme jeho hlasu, a učiňme vše pro to, aby byl zachován v té ohromné diverzitě, kterou nám David svými dokumentárními díly přibližuje.

Pustili jste si dnes nějaký z Davidových dokumentů? Já osobně jsem se vrátil k 1. epizodě Life in Cold Blood, nazvané The Cold-Blooded Truth. Myslím, že jsem nikdy předtím neviděl pětiminutový speciál na konci této epizody, v němž se David poprvé setkal s droboučkou brokesií. Bylo opravdu fajn se k tomuto dokumentu po mnoha letech vrátit, a najít v něm něco nového!

Doporučuji vám přečíst si dnes vydaný článek Chrise Packhama o Davidu Attenboroughovi v magazínu Big Issue. Do dneška jsem si myslel, že Chris se poprvé s Davidem setkal při natáčení na Floridě v roce 1984, ale není to tak - to bylo jejich druhé setkání! Momentálně je na BBC One vysílán devadesátiminutový koncert David Attenborough's 100 Years on Planet Earth. Jdu se tedy dívat! Je skvělé slavit 100. narozeniny tohoto význačného hlasatele.

David Attenborough slaví 100 let!

Dnes, 8. května 2026, slaví Sir David Attenborough, nejznámější tvůrce dokumentárních filmů o světě přírody, své 100. narozeniny! V historii televizního hlasatelství nemá tato událost obdoby. Jediný tvůrce dokumentů, který natáčel černobílé i barevné pořady, na šestnáctimilimetrový film i digitálně, v HD i 4K, a jehož kariéra byla poznamenávána změnami a pokroky v televizní tvorbě směrem k jasnějšímu obrazu a zvuku umožňujícími vnést přírodní svět do obývacích pokojů rostoucímu počtu diváků napříč dekádami, oslovil za oněch úctyhodných 100 let nesmírné množství lidí a zakořenil v nich lásku a respekt k přírodě, jakož i touhu chránit jej před škodami, které mu způsobují zástupci jednoho druhu. David Attenborough je hlasem přírody. Dodnes vypráví nekonečně fascinující příběh života, jeho evoluce, jeho tvrdých zkoušek, jeho vytrvalosti i jeho ohrožení v době současné klimatické krize. V 50. letech minulého století umožnil první diváky televize BBC zažít dobrodružství v Sierra Leone, v Indonésii, v Paraguayi, Guyaně či na Nové Guineji se zvířaty, o kterých se jim tehdy snad ani nesnilo. Začínal jako dobrodruh v sérii Zoo Quest, lezoucí na stromy za krajtami, stanoucí tváří v tvář varanům a běhající za překvapivě rychlými mravenečníky obrovskými. V období, kdy byl kontrolorem BBC Two, prvního zcela barevného televizního kanálu vůbec, se na nějaký čas vytratil z pozice před kamerou, jen aby se vrátil s hitem Life on Earth v roce 1979, kterým započal třicet let natáčenou sérii dokumentů z kolekce Life. Od The Living Planet (1984) po The Trials of Life (1990), od Life of Birds (1998) po The Life of Mammals (2002), od Life in Cold Blood (2008) po First Life (2011), povyprávěl nám David Attenborough příběh o rozmanitosti života na naší planetě, jehož velikost dodnes žádný jiný dokumentarista nezachytil. A ačkoliv na počátku minulého desetiletí tohoto století přestal své dokumenty produkovat, a v posledních zhruba patnácti letech je již čistě moderátorem a vypravěčem, neustává ve své tvorbě! Vždyť jen letos mu již vyšlo pět titulů - Wild London, A Gorilla Story: Told by David Attenborough, Secret Gerden, Making of Life on Earth: Attenborough's Greatest Adventure a dnes večer David Attenborough's 100 Years on Planet Earth, devadesátiminutový koncert s hudbou složenou předními skladateli pro řadu jeho dokumentů, jenž bude živě vysílán z Royal Albert Hall v Londýně. David Attenborough je světovým pokladem, a já mu jakožto někdo, kdo na jeho úchvatných dílech vyrostl, přeji ze srdce vše nejlepší k jeho 100. narozeninám!

100 let Davida Attenborougha! Veteránský televizní přírodovědec napříč lety od magpiedigitalart

Životní příběh oblíbeného televizního přírodovědce je pozoruhodný. Rodák z Leicestershire, prostřední ze tří bratrů Attenboroughů, kteří se všichni stali významnými osobnostmi, jako mladý lovil fosilie, a učil se tak o vyhynulých organismech, jež naši planetu obývali v její dávné minulosti. Jeho prvním zvířecím mazlíčkem byl mlok skvrnitý, kterého mu jeho otec daroval před 92 lety - k jeho 8. narozeninám! Když mu bylo jedenáct, odchytával pro Katedru zoologie na Leicesterské univerzitě čolky; za každého odchyceného dostal tři pence, což byly jeho první vydělané peníze. Ve svých dvanácti pak David od jedné ze svých adoptivních sester obdržel kus baltského jantaru se zachovalým, 20 milionů let starým hmyzem, o kterém o nějakých sedmdesát roků později natočil snímek The Amber Time Machine (2004). Ve druhé polovině 30. let minulého století si amatérský nadšenec poprvé přečetl Darwinovo veledílo On the Origin of Species (1859). V roce 1945 zamířil na Clare College v Cambridge, aby studoval geologii a zoologii. Jakmile obdržel první titul, byl nucen studium přerušit a na dva roky se stát součástí Britského královského námořnictva. Když mu vojna skončila, necítil se být zdatný k dalšímu studiu, a tak šel pracovat do nakladatelství dětských vědeckopopularizačních knih, kde po další dva roky počítal znaky na jednotlivých stránkách publikací připravovaných k vydání. Tato práce jej skutečně nebavila, a v roce 1951 ji opustil s tím, že zkusil štěstí v rádiu BBC. Byl odmítnut, nicméně v dopise, který mu od BBC přišel, se nacházela pozvánka na první televizní vysílání britské veřejnoprávní rozhlasové společnosti. David se velmi rychle zabydlel ve dvoustudiovém prostoru v Londýně, ve kterém se v podstatě zrodila televize jako taková, a stal se producentem různorodých pořadů, od politických vysílání po vědomostní kvízy. V roce 1952 produkoval svůj první přírodovědný film - desetiminutovou reportáž o latimérii podivné (Latimeria chalumnae), moderovanou evolučním biologem Julianem Huxleym. Ten následující rok moderoval také Davidovu trilogii Animal Patterns o zvířecích mimikrách, aposematismu a předvádění. V roce 1954 se David poprvé postavil před kameru, stalo se to však náhodou. Původním moderátorem šestidílného pořadu Zoo Quest, natáčeného v Sierra Leone a zaměřeného na hledání vranule bělokrké (Picathartes gymnocephalus), měl být Jack Lester, zaměstnanec Londýnské zoo. Ten však vážně onemocněl po návratu z tropů, a Davidovi nadřízení rozhodli, že by měl Jacka zastoupit. Za práci před kamerou ani nedostal extra peníze. Slavný evoluční biolog Stephen Jay Gould měl za to, že v historii života hrály velkou roli náhody. A faktem námi všemi osobně vypozorovaným je, že náhody tvarují i životy jedinců. Začátek kariéry Davida Attenborougha, který se k moderování přírodopisných filmů dostal úplnou náhodou kvůli onemocnění Jacka Lestera, je toho důkazem.

David Attenborough s mladou divokou liškou obecnou (Vulpes vulpes) v novém snímku Wild London, který vyšel na Nový rok 2026. Fotografie kameramana Gavina Thurstona převzatá z webu The Guardian

V kolekci Life, v trilogii Planet Earth, ve velkolepé dinosauří sérii Prehistoric Planet z posledních pár let i v celé plejádě dalších významných dokumentárních pořadů přiblížili David Attenborough a jeho filmařští kolegové divákům celého světa nečekané, obdivuhodné aspekty života na naší planetě. David nám vzal dech svým čteným komentářem, když jsme v asijské epizodě Seven Worlds, One Planet (2019) sledovali lovící zmiji napodobující ocáskem pavouka a lákající na něj ještěrky. Cítili jsme spojení s našimi blízkými příbuznými z bornejské džungle, když se kamarádil s orangutany v závěrečné epizodě The Life of Mammals. S napětím jsme čekali na rozuzlení jurské zápletky, když k nám v Attenborough and the Sea Dragon (2018) hovořil o utětí hlavy nově objeveného ichtyosaura neznámým pravěkým pachatelem. Viděli jsme jej opírat se o anglický deštník před tučňákem císařským v Life in the Freezer (1993), interagovat s osamělým Georgem, posledním zástupcem svého poddruhu galapážské želvy sloní, v Life in Cold Blood (2008), a díky nejproslulejší scéně v historii přírodopisných filmů z Life on Earth jsme jasně pochopili, proč je ve výměně pohledů mezi člověkem a gorilou více významu a vzájemného porozumění, než ve výměně pohledů mezi jakýmikoli dalšími živočichy. Potápěli jsme se s ním na Velkém bariérovém útesu v Quest for Paradise Birds (1957) i v Great Barrier Reef (2015), žasli jsme s ním detailními zjištěními o vymření dinosaurů v Dinosaurs: The Final Day (2022), a při sledování jeho snímků Climate Change - The Facts (2019) a Extinction - The Facts (2020) jsme pochopili, že naše planeta se nachází v bezprecedentní krizi, kterou je třeba řešit. A právě tím se dostávám k poslednímu bodu tohoto oslavného článku. Díla Davida Attenborougha v posledních 20 letech nejsou jen o úžasu nad přírodním světem. Počínaje dokumentem Can We Save Planet Earth? (2006) vyzývá diváky k uvědomění si křehkosti našeho světa, a čím dál častěji se jeho filmy stávají varováním před nezvratnými následky rapidních změn, jež přináší spalování fosilních paliv a plundrování životního prostředí. Jeho opěvované snímky David Attenborough: Life on Our Planet (2020) a Ocean with David Attenborough (2025) jsou svědectvími těchto obrovských změn, za které všichni platíme vysokou daň. Chris Packham měl pravdu, když v roce 2016 na Wildscreen Festival v Bristolu označil Davida Attenborougha za "globální ochranu přírody." Díla tohoto význačného muže totiž ukazují, čeho si máme vážit, a o co můžeme - s dalekosáhlými a velmi nepříjemnými následky - přijít.

David Attenborough s mamutími kostmi při natáčení dokumentu Attenborough and the Mammoth Graveyard (2021). Snímek Juliana Schwanitze převzat z webu Deadline 

Popřejme ke 100. narozeninám Siru Davidu Attenboroughovi vše nejlepší, prokažme mu vděčnost za jeho nezměrný přínos světu přírody a vezměme si k srdci jeho poselství. Happy birthday, David!