Je nedělní večer, a to na blogu Blogorgonopsid znamená vydání další, již 35. části projektu Kniha týdne! Poslední dva týdny jsem věnoval čtení knih o zvířecích obyvatelích Austrálie; jak víte, minulá část tohoto projektu hodnotila a shrnovala informace o knize
Čtvernozí Australané od Bernharda Grzimeka. Z další literatury pojednávající částečně o australské fauně, kterou jsem vám už v tomto projektu představil, doporučuji věnovat pozornost také publikacím
Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Transient Landscapes of Ellen E. Wohl, Zvířata celého světa: Hadi od Jiřího Felixe a Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci od George C. McGavina. Kniha, kterou vám dnes představím, byla napsána předním českým zoologem Zdeňkem Veselovským, jehož knihy mám už po mnoho let velice rád; v rámci Knihy týdne jsem vás už loni v červenci seznámil s jeho klasikou Vždyť jsou to jen zvířata.
Výlet do třetihor je dobře známá přírodopisná a cestopisná kniha profesora Zdeňka Veselovského, zoologa a etologa, který byl mezi roky 1959 až 1988 ředitelem Zoo Praha, vydaná poprvé v roce 1969 a podruhé, v aktualizované podobě, roku 1986 nakladatelstvím Mladá fronta (Máj). Pojednává o jeho cestách po australském kontinentu a setkáních s různorodými zvířaty, jež ho obývají, klokany a koalami počínaje a tamními husami a tučňáky konče. Obsahuje informace o velkém množství australských zvířecích druhů, o jejich způsobech života a prostředích, která obývají, a vyprávění o nich kombinuje s autorovými vlastními zážitky z cest po Austrálii. Kromě pojednání o způsobu námluv klokánka potkanovitého, loveckých schopnostech ďábla medvědovitého nebo obranných schopnostech vombatů se tak v ní dočtete také o tom, jak Zdeněk Veselovský putoval po rozpáleném rudém centru Austrálie či po bažinách a mokřadech v její severní části, a do jakých situací se na svých občasně i osamocených výpravách dostával. Kromě zoologických údajů a autorových zážitků s popisovanými zvířaty se čtenáři dozví také něco málo o evoluční historii australských vačnatců a další zvířeny ze země u protinožců. Kniha obsahuje také velké množství černobílých i barevných fotografií, jež během svých cest pořídil. Doplněné vydání z roku 1986 má celkem 318 stran, a řadí se tak k nejhutnějším populárně naučným publikacím Zdeňka Veselovského. Rodák z Jaroměře, který ve svých profesních letech kromě Pražské zoologické zahrady působil také na Univerzitě Karlově a na Jihočeské univerzitě, měl na svém kontě celkem 27 knih o zvířatech. Mezi ty nejznámější se kromě Výletu do třetihor řadí ještě Vždyť jsou to jen zvířata (1974), Hlasy džungle (1976), Zvířata celého světa: Sloni a jejich příbuzní (1981), K pramenům Orinoka (1988), Říše zvířat (1998), Obecná ornitologie (2001) či Ptáci (2002). Ačkoliv některé informace v této knize již mohou být po čtyřiceti letech neaktuální a ačkoliv se v ní projevují některé politické předsudky autora, které mi nejsou sympatické, mohu velmi dobře napsaný Výlet do třetihor doporučit k přečtení každému, kdo se o faunu Austrálie zajímá.
Přední obálka knihy
Výlet do třetihor, vydané v druhé edici v roce 1986 nakladatelstvím Mladá fronta. Zdroj:
Databáze knih
V posledních dvou týdnech jsem se rozhodl číst knihy o živočišstvu australského kontinentu, a tohoto rozhodnutí vůbec nelituji. Jak už jsem poznamenal v předchozí části Knihy týdne, Austrálie je pozoruhodným kontinentem s tolika unikáty, od vysoké diverzity vačnatců (byť velký počet stále žijících amerických vačnatců, vačic, bychom určitě neměli podceňovat) po nejjedovatější hady na Zemi. S trochou nadsázky se o zemi u protinožců dá říci, že je takovým přečkávajícím zbytkem Gondwany; kusem světa, který uchoval jinak již ztracené živočišné bohatství velkého jižního kontinentu. Osobně doufám, že jednoho dne do Austrálie zavítám - ne proto, že bych chtěl vidět sydneyskou operu, ale právě kvůli hadům, scinkům a varanům, kterých má tento kontinent nemálo, a kvůli všem těm úžasným vačnatcům. Dosud jsem však jako chudý Evropan nepatřící do některé z vyšších ekonomických tříd a jako zástupce první generace po 2. světové válce, která se má hůře, než generace předchozí, odkázán jen na knihy a dokumentární filmy, ze kterých ovšem krásy australského kontinentu se stejnou podmanivostí, s jakou jistě uchvacují své pozorovatele v reálném světě. Výlet do třetihor se mi do rukou dostal v první polovině letošního roku, a stala se vítaným nováčkem v mé sbírce knih Zdeňka Veselovského. Bylo mi jasné, že si pro její přečtení budu muset ještě tento rok udělat čas - a od pondělka 10. srpna do neděle 16. srpna 2026 jsem si ji přečetl téměř celou, tedy až na poslední tři kapitoly (v době, kdy píši v nedělní večer tato slova, jsem se k nim ještě nedostal; to víte, život je pestrý, a třísetstránkovou knížku nedokážu střihnout zrovna každý týden). Jsem s ní velice spokojen, byť bych v tomto článku rád poukázal i na některé její nedostatky, autorovy omyly a předsudky. Knihy profesora Veselovského mám vážně rád; Hlasy džungle a K pramenům Orinoka považuji za některé ze svých nejoblíbenějších. Samozřejmě by mne však coby kriticky založeného mladého člověka zajímalo, nakolik jeho etologickou práci ovlivnily názory jeho mentora, pochybného Konrada Lorenze, který měl, co si budeme namlouvat, názory na svět zapuštěny v brutální ideologii nacismu (v roce 2015 mu Salzburská univerzita posmrtně sebrala doktorský titul právě pro jeho členství v NSDAP a jeho přiznání k ideálům oné ideologie). Věda o zvířecím chování byla bohužel v minulém století poznamenána hodně zvláštními vlivy (věda nikdy není ve vakuu, je pod vlivem politiky, kultury atp.). Nelze ale pochybovat o tom, že na poli popularizace zoologie patřil Zdeněk Veselovský v bývalém Československu ke špičce; psal o zvířatech velice hezky, uměl barvitě prezentovat kvanta informací a jeho knihy si dodnes zaslouží pozornost.
Výlet do třetihor je nabitý informacemi. Navzdory svému názvu tato kniha nepojednává o nějaké fiktivní výpravě do terciéru, ale je plná často velmi detailních údajů o biologii, ekologii, chování geografickém rozšíření popisovaných australských zvířat. Pro někoho, kdo se třeba o Austrálii teprve začíná zajímat, je to perfektní odrazový můstek. Čtivý popis zvířat, rostlin a krajiny tohoto kontinentu patří k obrovským plusům autorovy práce. Co mne ovšem v knize zaráželo, a co bych chtěl autorovi vytknout, je jeho užívání termínů jako "vyšší savci" a "nižší savci" nebo jeho naznačování, že znaky některé skupiny (třeba placentálů) jsou oproti znakům jiné skupiny (třeba vačnatců) "pokročilejší". Správný darwinista ví moc dobře, že staromódní termíny "vyšší obratlovci" či "nižší rostliny", pozůstatky tradiční taxonomie katolíka Linného, prostě v evolučním myšlení přírodovědců nemají co dělat. Žádné znaky nejsou "pokročilejší" než jiné; žádná skupina organismů či jediný organismus nejsou oproti jiné skupině či jedinému organismu "vyvinutější" nebo "primitivnější". Jistě, pokud jste antropocentrici, a vše, co se nějak podobá znakům člověka druhu Homo sapiens, považujete za "pokrok" v evoluci života, jste k takovým hloupůstkám náchylní - a je mi vás líto, protože jste největšího přírodovědce všech dob, radikálního materialistu Charlese Darwina, obrovsky zklamali. V evolučním myšlení profesora Veselovského se zřejmě vyskytovaly podobné předsudky; ostatně sám psal, že lidé jsou nejvyšším stupněm živočišného vývoje. To není darwinismus, to je prostě jen starý evropský křesťanský antropocentrismus ("člověk jako vrchol božího stvoření") v rádoby evolucionistickém obalu. Evoluce je o přizpůsobení se lokálním podmínkám, v čase se měnícím, a jejím poháněčem jsou náhody. Pokrok v evoluci života neexistuje (to si možná tak mysleli lamarckiáni; jejich pravidlo narůstající komplexity). Není druhu vyššího nebo nižšího, vyvinutějšího nebo zaostalého. Při četbě mi také vadily autorovy předsudečné názory na emancipaci žen, projevující se v úvodu do kapitoly o hnízdění emu a tabonů. Více k nim poznamenám v jednom z odstavců níže, ale chtěl bych uvést, že autor nebyl feminista. Škoda. Jinak musím ještě jednou ocenit jeho popisy zvířat, s nimiž se na svých cestách setkával, i různých útrap na jeho dobrodružstvích.
Z celkových 318 stran knihy zabírá samotná textová část s obrazovými materiály 311 stran. Většina kapitol má okolo 20 stran, výjimečněji 30 stran a v jednom případě dokonce i 42. V kapitole Úvodem aneb jak se cestuje do Austrálie popisuje profesor Veselovský okolnosti svých dvou cest na australský kontinent. Druhá kapitola, Země, kde je všechno obráceně, přibližuje čtenářům geologickou minulost Austrálie a ve zkratce i historii jejích živočichů a rostlin, ale také prvotní zkoumání tamní fauny evropskými cestovateli. Třetí kapitola, Zvířata, která zapomněla vymřít, je zaměřena na ptakořitné; na ptakopysky a ježury. Devětadvacetistránková čtvrtá kapitola, Klokan, zvíře heraldické, je věnována klokanům, jejich anatomii, způsobu pohybu, rozmnožování a rozšíření. Pátá kapitola, Koala a ti druzí, je sice nejvíce zaměřena na koaly, nejoblíbenější z roztomilých australských vačnatců, ale autor se v ní pouští do popisu i jejich příbuzných - vombatů, a kromě nich se čtenáři dozví i o skupinách vačnatců, u nichž se nezávisle na sobě vyvinula schopnost letu (vakoplšíky a vakoveverky), a dále o kuskusech, possumech a bandikutech. Šestá kapitola, Setkal jsem se s ďáblem, je věnována ďáblovi medvědovitému, vyhynulému vakovlkovi tasmánskému a dále i kunovcům, vakomyším, mravencojedům a vakokrtům. Sedmá kapitola, Terra psittacorum, je zaměřena převážně na australské papoušky, ale dozvíte se v ní i o kystráčcích. Osmá kapitola, Vzorní otcové, je zaměřena nejen na rozmnožovací chování emu, na kasuáry a na tabony. Devátá kapitola, V ornitologickém ráji Humpty Doo, se věnuje australským kachnám, husám, jasanám, volavkám a dalšímu ptactvu - ovšem kachnovití ptáci, na něž byl autor knihy odborníkem, jsou hlavním předmětem textu. Desátá kapitola, Tančící Orfeus, pojednává o lyrochvostech a lemčících. Kapitola jedenáctá, Zajatcem oceánu, pojednává o lachtanech a tučňácích. Poslední kapitola, Závěrem - člověk a zvíře, se pak týká aboriginských obyvatel kontinentu a jejich kultur, ale dozvíte se v ní také něco málo o australských hadech a ještěrech. Mezi kapitolami Tančící Orfeus a Zajatcem oceánu se nachází 32 stran kvalitního papíru, na nichž jsou otištěny většinou po dvou, občasně i po třech autorovy barevné fotografie. Ostatní fotografie, kterých takřka v žádné kapitole není po málu, jsou černobílé. Dále je text proťat i mnoha schématy (například taboní hnízdo na straně 199 nebo pohyb hlav hus při pokřiku na straně 243). Po otevření knihy můžete obdivovat také nádhernou mapu Austrálie se všemi nejdůležitějšími, v knize zmiňovanými lokacemi.
První kapitola, Úvodem aneb jak se cestuje do Austrálie, začíná slovy, s nimiž se nelze než ztotožnit: "Mým odvěkým přáním bylo navštívit Austrálii. Přečetl jsem již v dětství všechny knihy o této zemi, které se mi dostaly do rukou, a stal jsem se vášnivým obdivovatelem jejích přírodních krás a zajímavostí." Pobavilo mě, jak nejprve prezentuje australskou zvířenu: "Možná že mnozí zvás se podiví mému vkusu, protože většina zvířat je krásnějších a elegantnějších, než jsou klokani, ježury a ptakopyskové. Souhlasím, avšak přesto se ke svému zvrhlému vkusu hlásím, protože mne vždy lákala ta opomíjená a ošklivá zvířata." Těžko říci, jestli dnes, čtyřicet let po druhém vydání této knihy, ještě někdo označuje klokany, ježury a ptakopysky za ošklivá zvířata. Nevím, setkal se někdo z vás s někým takovým? Ovšem je pochopitelné, že v době vydání se asi lidé nad těmito živočichy, a zvláště pak v Československu, museli dosti podivovat. Profesor Veselovský pokračuje: "Lákala mne proto, že jsou to vesměs zvířata nesmírně zajímavá, zvířata, která nám názorně ukazují, jak složitými cestami šel vývoj života na naší Zemi." A právě proto je dobré se o zvířecí obyvatele australského kontinentu zajímat. Kolik příkladů konvergentní evoluce mezi tamními vačnatci nalezneme? Kolik toho tito savci prozrazují o fauně Gondwany? Pobavilo mě také, co autor uvádí o své profesi: "Plyne to i z názoru většiny 'rozumných' lidí, kteří dosud stále v zoologovi vidí jen víceméně potrhlého sběratele broučků a v zoologické zahradě zařízení stojící někde mezi potulnou menažerií a cirkusem." Dnes snad už na zoology lidé nenahlížejí s podivem; sám věřím tomu, že zájem o zvířata je něco, co už televizní dokumenty zcela znormalizovaly (slovy Jima Gordona z Batman začíná, "ale můžu se mýlit."). Profesor Veselovský v této kapitole hlavně popisuje, jak se do Austrálie dostal. Vypravil se do země u protinožců dvakrát; poprvé proto, že tam byl pozván Edwardem Hallstromem, ředitelem sydneyské zoologické zahrady (tehdy nazvané Taronga Park), podruhé jako člen české expedice, jež měla za cíl zkoumat životy Aboriginců v Arnhemské zemi, od níž se však před oficiálním zahájením odloučil a přenechal její vedení antropologovi Janu Jelínkovi. Českého čtenáře při čtení úvodní kapitoly čeká nejedno malé pobavení - třeba to, jak Australané přezdívali české expedici "okurkoví Češi"... Sympatická jsou i některá autorova nerdovská přiznání; například to, že po doražení do Sydney "odmítl zhlédnout pýchu města, obrovitý most klenoucí se přes zátoku Port Jackson", protože chtěl mnohem více vidět živého koalu.
Druhá kapitola knihy, nazvaná Země, kde je všechno obráceně, je takovým malým historickým okénkem, bez něhož by se tato kniha nemohla obejít. Čtenáři se dozví, kteří evropští cestovatelé jako první hovořili či psali o zvířatech tohoto malého a bohatého kontinentu: "První zmínky o podivuhodných zvířatech tohoto světadílu přinášejí zápisky holandské lodi Batavia Francoyse Pelsaerta. Ten roku 1629 ztroskotal na Houtmanových útesech nedaleko pobřeží západní Austrálie a odjel s malým člunem hledat pomoc do přístavu Batavia. Mezitím se část posádky vzbouřila. ... Tuto tvrdou lodnickou historii vyprávím proto, že to byli první běloši, kteří spatřili klokany." Zmiňuje také Williama Dampiera: "Jiný popis australských zvířat přinesl do Evropy anglický bukanýr William Dampier, který se svou lodí Cygnet přistál u Austrálie v roce 1688. Podle něho byli klokani zvláštními mývaly, kteří měli velmi dobré maso." A zmíněn je i James Cook; profesor Veselovský na pravou míru uvádí, jak to bylo s ním: "Není ovšem pravda, že on podal první popis klokanů, jak se všude uvádí; jeho líčení je totiž o 140 let mladší než Pelsaertovo." Ano, je to uvedeno na pravou míru, jen je tu malý problém - tiskařský šotek zaměnil "mladší" za "starší"; správně by tedy mělo být uvedeno, že "jeho líčení je totiž o 140 let starší než Pelsaertovo" (běda, jestli mě kvůli tomu někdo z vás bude považovat za pintlicha). A zmíněn je také Alfred Russell Wallace, stejně jako po něm pojmenovaná Wallaceova linie oddělující orientální zoogeografickou oblast od australské, či Karl Linné, který jako první popsal vačnatce (zařadil mezi ně americké vačice). Pak následuje malé pojednání o historii savců, počínaje nejstaršími mammaliaformy v triasu (čtenáři jsou velmi krátce seznámeni s rody Kuehneotherium a Morcanucodon), a pokračuje jihoamerickou historií vačnatců (zmíněni jsou Borhyaena a Thylacosmilus). Profesor Veselovský zmiňuje zastaralé a po uznání teorie kontinentálního driftu již neplatné domněnky George Gaylorda Simpsona, nejvýznamnějšího amerického paleontologa první poloviny 20. století, o rozšíření vačnatců do Austrálie: "Simpson předpokládal, že do Austrálie se vačnatci dostali ze severu přes Asii. ... Podle zmagnetizování hornin i podle tektoniky lze však dnes považovat za prokázané, že se vačnatci dostali do Austrálie z Jižní Ameriky, a to přes Antarktidu." Na stranách 28 a 29 jsou k vidění pěkné mapky posunů kontinentů od konce triasu po svrchní eocén, takže si čtenáři o podobě Gondwany a jejím dělení udělají lepší představu. Dále se v textu dozví o rozvoji moderní australské flóry během třetihor (pabuky, araukárie) a o pleistocénních vačnatcích (Diprotodon, Procoptodon, Thylacoleo). Právě na konci této kapitoly se projevuje autorův mnou již výše kritizovaný antropocentismus: "Savci překonali ostatní skupiny svým vysoce vyvinutým mozkem. A na nejvyšším stupni vývoje stojí člověk." S tím se nemohu shodovat; žádné stupně vývoje, žádné žebříčky v evoluci života neexistují. Ale z ochranářského hlediska má autor pravdu v tomto tvrzení o člověku: "Savec, na jehož rozumu bude záviset další osud jednoho z nejcennějších pokladů kulturního bohatství naší planety - australské přírody."
Ve třetí kapitole, nazvané Zvířata, která zapomněla vymřít, profesor Veselovský seznamuje čtenáře se zástupci savčího řádu Monotremata, tedy ptakořitných. Nejprve popisuje historii jejich objevování. Ptakopysk byl evropskými přistěhovalci na území pozdějšího Sydney objeven v roce 1797, o dva roky později bylo zvíře popsáno Georgem Shawem jako Platypus anatinus, rok nato Johannem Friedrichem Blumenbachem jako Ornithorhynchus paradoxus; dnes tedy nese název Ornithorhynchus anatinus. Autor také uvádí, že Geoffroy de Saint-Hilaire jako první "již teoreticky správně předpokládal, že ptakopysk musí klást vejce, kterými se rozmnožuje", a že Jean Baptiste de Lamarck "trval na tom, že ptakopysk musí být zařazen do zvláštní skupiny Prototheria (prototyp savce)." Lamarck ptakopyska za savce nepovažoval. Zmíněn je i Richard Owen, autor slova "dinosaurus", který "tvrdil, že ptakopysk rodí živá mláďata, která se sice líhnou z vajec, ale ještě v matčině těle" (to nebylo jedinkrát, co se mýlil). A nebyla by to správná česká kniha o australských zvířatech, kdyby nebyl zmíněn také Alois Topič, který v roce 1899 viděl "jako první sát mládě ptakopyska." Úryvek z Topičova popisu tohoto chování na stranách 35 až 35 je překvapivě detailní na to, že se nejednalo o vědce. Historie poznávání ježur bohužel takto detailně popsána není, ale to vůbec nevadí. Právě ježurám a svým pozorováním těchto úžasných savců věnuje profesor Veselovský značnou část této kapitoly. Čtenáři se dozví, jak ježury loví mravence a termity, jak je požírají, a kolik jich uloví třeba za 10 minut; jak ježury přečkávají chladná období, jak se to má s jejich vajíčky; a jak se brání nepřátelům. Dále se dočtou také o jedových ostnech, které mají na nohou ježury i ptakopyskové; k nim autor uvádí vlastní zkušenost s ježuřím ostnem: "V pražské zoologické zahradě jsme zkoušeli - a to bez úspěchu - výměškem ježuří žlázy usmrtit bílou myš. Sám jsem se jednou při televizním vysílání dosti citelně o ostruhu škrábl a nepozoroval jsem na sobě žádné účinky. Naopak výměšek žlázy ptakopyska usmrtí králíka během dvou minut, a dokonce se popisuje případ, kdy tento jed usmrtil i psa. Člověku působí bodnutí prudkou bolest, silný otok a dočasné ochrnutí končetiny." Pozoruhodné je také schéma samčích pohlavních orgánů ježury a ptakopyska prezentované na straně 47; sám jsem před čtením této knihy ani nevěděl, že ptakopyskové mají párový penis, a že ježury ho mají "na konci rozštěpený ve čtyři kulovité výběžky s rozetami kožních paprsků, které připomínají drobné kvítky." Věděl jsem ovšem z hodin základoškolského přírodopisu, že ptakopyskové mají funkční jen levý vaječník - ovšem myslel jsem si, že to platí i u ježur, zde však profesor Veselovský upozorňuje na to, že ježury mají funkční oba vaječníky a vejcovody! Zajímavý byl také autorův zážitek kousnutí ptakopyska: "Tento zobák je sice na omak měkký, ptakopysk jím však dovede vyvinout dosti značnou sílu. Přesvědčil jsem se o tom v rezervaci Healesville, když jsem se od chyceného ptakopyska nechal úmyslně kousnout do prstu. Bohužel modřina, kterou mi jeho rohovité čelisti způsobily, ještě před návratem domů zmizela, a tak jsem přišel o důkaz, že jsem prvním a dosud snad jediným českým zoologem, kterého kousl ptakopysk."
Koala (
Phascolarctos cinereus), jeden z nejoblíbenějších australských vačnatců, stromový diprotodontián, jenž se specializoval na požírání eukalyptových listů. Zdroj:
Britannica Kids
Název čtvrté kapitoly, Klokan, zvíře heraldické, samozřejmě odkazuje na fakt, že jedním ze zvířat ve znaku Austrálie je klokan (spolu s emu). Klokani se stali symbolem Austrálie, ale ani zdaleka nejsou jedinými zajímavými vačnatci tohoto kontinentu. Profesor Veselovský se nicméně a oprávněně rozhodl celou kapitolu Výletu do třetihor věnovat právě jim. Od krátkého popisu svého prvního setkání s klokanem v Austrálii v polévce na zahajovací recepci zoologického kongresu, kterého se účastnil při své první cestě do země, se přesouvá k základním údajům o vačnatcích. Na straně 60 se nachází velice hezký vývojový strom vačnatců, prorůstající skrze křídu, starší třetihory, mladší třetihory a rané čtvrtohory. Na následující straně pak autor uvádí tabulku, ve které si čtenáři mohou srovnat například délku březosti vačic, kunovců a klokanů s potkany, králíky a ovcemi. Další strany pojednávají o rozmnožování klokanů; o tom, jak se klokaní mláďata rodí, jak vyrůstají ve vaku, a jak celý rozmnožovací cyklus klokanů vůbec probíhá. Až do čtení této knihy jsem upřímně netušil, že to byl G. B. Sharman, kdo v roce 1961 "porod klokana rudého dokonale nafilmoval"; má to být první filmový záznam klokaního porodu a lezení klokaního novorozeněte do vaku matky, pořízený osmnáct let předtím, než tyto záběry uchvátily na 500 milionů lidí v Životě na Zemi (Life on Earth) od Davida Attenborougha. Zdeněk Veselovský sám pozoroval porod klokana obrovského v sydneyské zoo; jeho popis chování matky a mláděte se nachází na stranách 64 a 65. Dále se zmiňuje o svých setkáních s přejetými klokany na australských silnicích a o práci s mláďaty ukořistěnými lovci, popisuje stavbu mozku a lebky klokanů, jejich zuby, jejich končetiny (na straně 74 se nachází pěkné schéma rozdílů chodidlových ploch klokánka pižmového, klokana rudého a klokana stromového), rozměry největších klokaních druhů (klokana obrovského, klokana rudého a klokana horského neboli euro) anebo třeba klokaní pití: "Australští zoologové si všimli, že klokani žijící v blízkosti hor téměř vůbec nepijí. Zde totiž jurové zalézají v době největších denních veder do jeskyň a skalních rozsedlin, ve kterých (i když venkovní teploty dosahují hodnot přes 46°C ve stínu) teplota nestoupá nad 31°C. V těchto 'klimatizovaných' prostorách se nemusí zvířata tolik ochlazovat, ztrácejí mnohem méně tekutiny, a stačí jim proto voda obsažená ve spasených rostlinách." Kromě velkých klokanů popisuje i klokany hbité, klokany žlutonohé, klokany skalní a klokany stromové. V závěru kapitoly se zmiňuje také o lovu klokanů, který bohužel dodnes neustal.
Pátá kapitola, Koala a ti druzí, je zaměřena převážně na koaly, ale také na jejich příbuzné vombaty a na další, neméně zajímavé australské vačnatce - jmenovitě tedy na vakoplšíky, vakoveverky, kuskusy, possumy a bandikuty. Autor čtenářům představí první setkání Evropanů s koalami: "Prvního z nich zastřelil guvernérův sluha John Price v roce 1798. Zprávu o tom podává v historické ročence a popisuje, jak na výletě zastřelil zvíře podobné jihoamerickému lenochodu, domorodci nazývané cullawine." Dále profesor Veselovský píše: "V roce 1810 se koala dočkal prvého vyobrazení a v roce 1816 mu francouzský přírodovědec H. M. de Blainville přiřkl dodnes platné vědecké rodové jméno Phosolarctos, což znamená medvěd s vakem. Roku 1877 ho druhově určil Němec Goldfuss jako Phoscolarctos cinereus, tj. popelavě šedý." Zde bych chtěl jen opravit drobnou chybičku, za kterou zase určitě mohl tiskařský šotek - Goldfuss druh popsal v roce 1817, rok po de Blainvilleově zavedení rodu, nikoliv až o jednašedesát let později. Čtenáři se dále v této kapitole dozví o tom, jak se koalové živí, a jak v průběhu milionů let změny v rozšíření eukalyptů a proměny klimatických podmínek ovlivnily jejich rozšíření po Austrálii. Nechybí ani údaje o tom, jak samice živí mláďata přecházející z mléka na listy eukalyptů; ano, stejně jako ve Čtvernohých Australanech, i ve Výletu do třetihor se dočtete o natrávené substanci nazývané anglicky "pap" ("kašička"), kterou malí koalové olizují svým matkám ze zádi. Následují vombati, "pozemní koalové", chcete-li (koalové i vombati jsou diprotodontiáni). Velice mě zaujalo, co profesor Veselovský uvádí o jejich obranné strategii, jsou-li ohroženi ve své noře: "Když se člověk nebo pes snaží hrabajícího vombata chytit, vzepře se toto silné zvíře v noře a stane se, že hřbetem přitlačí lidskou ruku nebo hlavu psa ke stěně nory. Podle australských zoologů to mnoho lovců odneslo zlámanou rukou a mnoho psů zadušením." Co se počtu druhů vombatů týče, uvádí profesor Veselovský tři druhy, zařazené do rodů, v nichž je taxonomové udržují dodnes, což je skvělé (možná si vzpomínáte, že v recenzi Čtvernohých Australanů jsem opravoval neplatné řazení vombata obecného do vyhynulého rodu Phascolonus). Dále se autor věnuje vačnatcům, u nichž se nezávisle na sobě vyvinula schopnost plachtění (neaktivního letu); konkrétně jde o vakoplšíky péroocasé a o vakoveverky létavé. Dále píše o kuskusech, vakoplších, possumech a bandikutech; zmiňuje i své setkání s bilbym, tedy bandikutem králíkovitým, na spinifexových pláňkách aridní střední Austrálie.
