Po tříměsíční odmlce se na tento blog konečně vrací nedělní projekt Kniha týdne, v rámci něhož vám prezentuji publikace, kterým jsem věnoval pozornost v posledních dnech. Předchozích sedmadvacet částí bylo zaměřeno na knihy Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina, My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall, Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown, Ve stínu člověka od Jane Goodall, The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling, Transient Landscapes of Ellen E. Wohl, The Companion Species Manifesto od Donny Haraway, When the Sahara Was Green od Martina Williamse, The Trouble with Ancient DNA od Anny Källén, Zvířata celého světa: Hadi od Jiřího Felixe, Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci od George McGavina a The Insect Crisis od Olivera Milmana a Fossil Frogs and Toads of North America od J. Alana Holmana. V této, již 28. části projektu, se seznámíme s asi nejvýznamnější paleoantropologickou českou publikací vůbec.
Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo je knihou významného českého biologa, taxonoma a paleoantropologa Vratislava Mazáka, který dlouhodobě působil na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v Národním muzeu, vydaná poprvé v roce 1977 nakladatelstvím Práce v rámci Edice Kotva. Jedná se o zevrubnou, detailní publikaci o evoluci člověka s informacemi o stavu jejího poznání do druhé poloviny 70. let, a představuje nedocenitelný zdroj informací o tomto tématu i dnes; byť paleoantropologický výzkum za devětačtyřicet roků urazil jistě dříve nepředstavitelné dálky, poskytuje kniha Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo výtečný odrazný můstek pro kohokoli, mladého i starého, v zájmu o historii našeho živočišného rodu. Autor v ní čtenáři vykládá celý náš evoluční příběh, který započal u prvních obratlovců v prvohorních mořích, a který začal nabírat osobitý spád ve svrchní křídě, kdy se ve fosilním záznamu začínají objevovat první předchůdci řádu primátů. Seznamuje čtenáře s evolucí této skupiny savců ve třetihorách, a s našimi nejbližšími žijícími příbuznými z čeledi hominidů. Největší část knihy je věnována právě vývojové odyseji čeledi Hominidae, aktérům hominizačního procesu. Detailní seznámení s jednotlivými fosilními hominidy, jež jsou s námi fylogeneticky velmi blízce spjati anebo byli našimi přímými předchůdci, obsahují mnoho informací o místech a časech nálezů, o objevitelích jejich fosilií a odbornících, jež tyto druhy vědecky popsali, a jsou doplněny mistrovskými ilustracemi nejvýznamnějšího evropského paleoartisty minulého století, mistra Zdeňka Buriana, který profesorem Mazákem popisované druhy oživil nejen perokresbami, ale také umělecky nesmírně hodnotnými barevnými obrazy. Mezi další známé knihy Vratislava Mazáka patří publikace Pravěký člověk z roku 1992, jež vyšla pět let po jeho zesnutí. Každý, koho zajímá naše rodinná historie - historie rodu Homo a jeho blízkých i vzdálenějších příbuzných z řádu primátů - by si měl publikaci Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo přečíst. Vřele ji doporučuji, neboť i s padesát let starými znalostmi o vývoji člověka se nikdo neztratí, a bude pak připraven přiučit se novým poznatkům.
Přední obálka knihy Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo, vydané v Praze v roce 1977 nakladatelstvím Práce v rámci Edice Kotva. Zdroj: Databáze knih
Kdo kdy neměl zájem o vývojovou cestu člověka? Jak se už na prvních stránkách této knihy dozvídáme, různé lidské kultury si původ člověka bájily v různých příbězích, z nichž některé byly překvapivě až proto-evolucionistické, jiné zase operovaly s představami o stvoření nadpřirozeným božstvem. Po tisíce, ba snad i desítky tisíc let se lidé snažili pátrat po svém původu. Mým i vaším štěstím je, že jsme se narodili do doby vědecké; do doby, kdy je evoluce člověka detailně studována, a kdy nám paleoantropologie poskytuje velmi dobrý obrázek o tom, jakými cestami se udávala. I rodiče a prarodiče mé generace vyrůstali s velmi přesnými poznatky o našich nejbližších příbuzných a našich předcích. Narodili se do doby, kdy se o vývojové cestě člověka hovořilo a psalo s nadšenou odezvou neodborné veřejnosti, získávající úplnější obrázek o naší prehistorii. Vždyť oba mí rodiče už jako děti četli Štorchovy Lovce mamutů, vydané desítky let před jejich narozeními - už v roce 1918! V mém případě šlo o jeden z prvních románů, který jsem jako dítě četl; bylo mi tehdy sedm a osm let. Zatímco někteří ze spolužáků v prvních ročnících základní školy sotva přečetli jedinou kapitolu Honzíkovy cesty, autor tohoto blogu četl příběh o Kopčemovi, Veverčákovi a dalších postavách, které vstoupily do dějin novodobé české literatury dle mého - prosím, nemyslete si, že chci nějak přehánět - se stejnou důležitostí, jako babička Boženy Němcové. Vyrůstal jsem také na čtyřdílném cyklu BBC Putování s pravěkými lidmi (Walking with Cavemen) z roku 2003, který byl v mém dětství brilantním, aktualizovanějším doplňkem povídkových knih Lovci jeskynních medvědů (1976) a U pravěkých lovců (1975) od Josefa Augusty, jež jsem tehdy několikrát četl poté, co mi byly darovány částí mé rodiny ze západních Čech, či naučné knihy Dějiny psané kamenem (1976) od Josefa Kleibla, kterou jsem měl v období svého největšího zájmu o pravěkého člověka vypůjčenou z místní knihovny. Být v dětství vystaven tolika informacím o prehistorii člověka je krásným darem naší moderní doby.
Se jménem profesora Vratislava Mazáka jsem se před mnoha lety setkal před čtením knihy Pravěký člověk, o které jsem o několik let později, na podzim 2020, napsal na tento blog v rámci série Knihy o pravěku. Nedlouho po jejím otevření jsem se již musel dozvědět o tom, že Homo ergaster, hrdina první poloviny 3. epizody Putování s pravěkými lidmi (a mimochodem první epizody toho cyklu, kterou jsem ještě před vydáním celé série na DVD viděl), byl popsán Colinem P. Grovesem a právě profesorem Mazákem. Jeho nejznámější kniha, o které pojednává tento článek, ovšem do mých rukou zamířila až před dvěma lety, v červnu 2024, kdy mi ji daroval můj táta. Nalezl ji tehdy v knihobudce, kam byla odložena někým, kdo ji už zřejmě dobře prostudoval. K jednomu se vám přiznám - v mé rozsáhlé sbírce knih si automaticky musí najít své místo jakákoli publikace, v níž se nacházejí ilustrace Zdeňka Buriana. Pro naši rodinu mají totiž obrazová díla tohoto mistrovského umělce vysokou hodnotu. Není možné, aby jakákoli kniha s Burianovými obrazy byla někým z mého blízkého příbuzenstva ignorována - to není ani důsledek mého vlivu coby paleodítěte, je to rodinná tradice předcházející mému narození! Nejznámější knihu Vratislava Mazáka s ilustracemi Zdeňka Buriana jsem tedy ve své knihovně uvítal s otevřenou náručí, a velmi jsem se těšil na její přečtení. Víte ale, jak to chodí. Než se nadějete, jsou pryč dva roky, a původní plán stále nebyl realizován. Inu, řekl jsem si v pátek 19. června 2026, že je na čase neoddalovat čtení Ságy rodu Homo! Pustil jsem se do této výtečné knihy o rozsahu 397 stran, a nyní, po jejím přečtení, vás s ní chci blíže seznámit. Snad vás v případě, že ji nevlastníte, přesvědčí zaútočit na všechny antikvariáty v Česku, a zařadit ji do vaši knihovny.
Samotná textová část knihy zabírá 362 stran, mezi které se nepočítají barevné reprodukce obrazů Zdeňka Buriana zahrnuté na stránkách kvalitnějšího papíru po skončení třetího intermezza. Kniha má, nepočítáme-li k nim Slovo autora, Prolog a Epilog, celkem 21 kapitol. V první kapitole, Od mýtů k Darwinovi, popisuje profesor Mazák ve zkratce historii evoluční biologie. Kapitola druhá nese název Kdo byli předkové našich předků, a zabývá se prvními obratlovci. Třetí kapitola nese název Primáti, nejvýše organizovaný řád savců, a poskytuje čtenářům údaje o rozdělení celého našeho řádu. Čtvrtá kapitola byla pojmenována Co nás odlišuje od lidoopů a co nás s nimi spojuje, a je věnována šimpanzům, gorilám a orangutanům. Následují kapitoly První primáti, Stopy vedou do Fayumu, Třetihorní lidoopi a "Uhelný člověk" a gigantický lidoop. Kapitolami Hominizace - proces polidštění a "Požírači semen" u nás profesor Mazák zpopularizoval hypotézu biologického antropologa Clifforda Jollyho, který naše miocénní předchůdce vnímal jako sedavé požírače semen, nikoliv jako "chrabré" lidoopy-lovce, a analogie jejich způsobu života a tělesných znaků hledal u paviánů dželad (řeknu takto na úvod ještě dvě slova: konvergentní evoluce). Kapitola "Lidští" hominidi je zaměřena na australopitéky a parantropy, další kapitola Adam pojednává o druhu Homo habilis, a kapitola "Člověk 1470" popisuje až později (roku 1986) pojmenovaný druh Homo rudolfensis. Ve 14. kapitle, "Telantropus" a "člověk dělný", popisuje autor druh Homo ergaster, který s již zmíněným Colinem P. Grovesem zavedl roku 1975. Následují kapitoly s názvy Pitekantropus, sinantropus a ti druzí; Konečně Homo sapiens!; Nástup moderního člověka; Nástroje paleolitu; Jak bydlili naši prapředkové; Pravěcí umělci, pravěké obrazárny a pravěké kulty; a Konec cesty?, po níž následuje na straně 373 jednostránkový Epilog. Dále se na stranách 376 až 379 nachází Přehled systému řádu Primates ve své dobové podobě. Kniha je protkána sedmi intermezzy, jež pojednávají o pobytu Colina P. Grovese v Československu a o jeho spolupráci s autorem knihy. Ačkoliv autorem mnoha perokreseb v knize je Zdeněk Burian, některé (například rekonstrukce lebek nebo nástrojů pravěkých lidí) nakreslil i sám profesor Mazák, který měl též ohromný smysl pro detail.
Po krátkém úvodu ve Slovu autora, v němž profesor Mazák shrnuje cíle této publikace, je čtenářům v Prologu představen jeho kolega Colin P. Groves z Australské národní univerzity v Canberře, jenž do Československa přijel v dubnu 1973. Autor s humorem zmiňuje, jak se britský rodák učil svým prvním českým slovům od jeho dcery Alice, které je mimochodem Sága rodu Homo věnována: "Colin se zdrží na osmnáct dní. Až se bude z Ruzyně zvedat k nebi 'Tident', který ho bude unášet zpět do Anglie, proběhnou mi hlavou momentky z jeho dvouapůltýdenního pobytu. Sedí u nás v pokoji a hraje si s naší dvouletou dcerou Alicí. Učí se od ní právě českým slovíčkům: 'No-ha. Má-ma. Po-ftýl-ka..." Profesor Mazák vzpomíná i na další chvíle, například kdy se s profesorem Grovesem bavil o nesmyslnosti rasismu, nebo když přednášel v posluchárně na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy o vývoji člověka. Poté následuje první kapitola, Od mýtů k Darwinovi, v níž nám profesor Mazák stručně představuje historii hledání původu (nejen) člověka. Na úvod zmiňuje staré víry některých kmenů původních obyvatel Severní Ameriky, které "praví, že se lidé snesli na Zemi z nebe v obřím vejci. Jiné indiánské kmeny pak věří, že jejich prapředkové vznikli z různých zvířat, jamko například z kojota, z želvy nebo velké kočkovité šelmy pumy." Zmiňuje například i to, že původní obyvatelé Tibetu odvozovali svůj původ od opic - nejspíše tedy makaků. Tyto představy o vývoji člověka na základě odvození od jiných živočichů jsou takovým prvotním, nedokonalým evolucionistickým smýšlením. Napadlo mě, zda si kmeny odvozující svůj původ od želv představovali třeba něco, jako "želví muže"? Poté autor uvádí: "S postupujícím celkovým vývojem člověka a jeho sociálních vztahů se měnil pochopitelně i jeho názor na vlastní původ. Postupně se setkáváme stále více s odklonem od výkladů, které spojovaly původ člověka s ostatními živočichy a nevytrhovaly jej z obecného kontextu přírody. Nastupují názory připisující vznik člověka aktu stvoření a s tím souvisícímu zásahu nějaké nadpřirozené, božské síly." Zmiňuje staroakkadské, sumerské a staroegyptské příběhy o stvoření člověka, a poté také příběh křesťanský, jež měly jedno společné - nadpřirozené božstvo v nich uhnětlo člověka z hlíny či "prachu země". Shoduji se s autorovým názorem: "... tyto báje a legendy nemají již se snahou o poznání původu člověka mnoho společného. Snaží se spíše držet lidi v nevědomosti než přispět k jejich poznání. Po této stránce se mnohem primitivnější báje o původu lidí z různých zvířat jeví daleko upřímnější." Zmiňuje však, že samozřejmě i tyto příběhy o stvoření patří ke kulturnímu dědictví lidstva, a "obrážejí jen určité etapy jeho sociálního vývoje."
V průběhu první kapitoly se profesor Mazák dostává od velkých řeckých myslitelů - mezi něž patřili Anaximandros z Milétu nebo Aristoteles - nespokojujících se s ideou stvoření člověka bohy k době temna v Evropě, tedy k době středověku, feudalismu a obrovské církevní moci, kdy je nejvýznamnějším učencem Avicenna: "Středověk se tak stává pro evropskou vědu skutečnou dobou temna. Nepřekvapuje proto, že největším učencem středověku je člověk, který žil mimo dosah křesťanské moci. ... Ačkoli Avicenna sám k výkladům o původu člověka přímo nepřispěl, jeho celé dílo umožnilo na konci středověku a počátkem novověku rychlejší rozmach probouzející se evropské vědy." Dostává se ke Karlu Linném, který, ač byl přesvědčen coby katolík o neměnnosti druhů, ve svém význačném díle Systema naturae zařadil druh Homo sapiens "na základě jeho anatomické stavby do jedné skupiny s opicemi, poloopicemi a netopýry." Poté již nastávají počátky moderního evolučního myšlení. Autor zmiňuje Georgese Louise Leclerca Buffona, který svého času jako jeden z mála Evropanů polemizoval s Biblí stáří Země; dále Georgese Cuviera, jenž byl sice vědeckým kreacionistou, ale významně se zasloužil o položení základů pro obor paleontologie; a Jeana-Baptista Antoina Pierra Monet de Lamarcka, francouzského badatele, který přišel s první ucelenou evoluční teorií: "Lamarck jako první předložil ve svém díle 'Philosophie zoologique' z roku 1809 úplnou teorii vývoje ústrojného světa, teorii historického vývoje organismů od nejjednodušších typů až k nejvyšším, včetně člověka." Zmiňuje také Lamarckův tragický osud, a jak je jako stařičký a zneuznaný zpodoben na pomníčku na svém pařížském hrobě. Následuje příběh, který každý dobře zná - příběh Charlese Darwina. Autor zmiňuje jeho veledíla O původu druhů (1859) a Původ člověka (1871), přičemž v druhém jmenovaném "upozonil na význam chůze po dvou nohách a utváření lidské ruky, na výrazný rozvoj mozku a poprvé se snažil objasnit podmínky, v nichž člověk začal vyrábět nástroje." Zmiňuje také slavný příběh o Thomasi Henrym Huxleym, v němž sebeoznačený "Darwinův buldok" v debatě o "původu člověka z opice" chytře umlčel anglikánského biskupa Wilberforce. Poslední strany první kapitoly jsou věnovány příchodu darwinismu do českých zemí. Profesor Mazák píše o doktoru Eduardu Grégrovi, který byl jedním z nejvýznamnějších českých stoupenců Darwinova díla ve druhé polovině 19. století, a který již předtím roku 1856 napsal významný článek Člověk v poměru k živočišstvu pro tehdy Purkyněm vydávaný časopis Živa. Dozvíte se také o ruské tradici evoluční biologie, včetně rozpoznání malthusiánské chyby v Darwinově díle fyziologem rostlin K. A. Timirjazevem, a o přínosu Johanna Gregora Mendela výhře darwinismu.
V Intermezzu prvním na stranách 28 až 31 seznamuje profesor Mazák čtenáře se zákonitosmi druhové a poddruhové klasifikace, a uvádí moderní definici živočišného druhu, jak ji zpracovali nejvýznamnější američtí evoluční biologové minulého století, profesoři Ernst Mayr a George Gaylord Simpson. Druhá kapitola, Kdo byli předkové našich předků?, shrnuje autor krátce vznik života (koacervátová teorie sovětského vědce A. I. Oparina, která ale dnes už není uznávána za platnou), vývoj prvotních organismů (o němž dnes máme také přesnější informace) a vznik mnohobuněčných, dále vznik obratlovců a jejich rozrůznění, příchod prvních tetrapodů (označované zde za "obojživelníky", jak tehdy bývalo zvykem; zmíněna a vyobrazena ja Ichthyostega, o takovém tiktaalikovi si tehdy ještě mohli vědci nechat zdát) a původ therapsidů. Ve třetí kapitole, nesoucí název Primáti, nejvýše organizovaný řád savců, se dočtete o dělení řádu Primates na dva podřády - Prosimiae (poloopice) a Simiae či Anthropoidea (vyšší primáti). Dnes se to má s názvoslovím trošičku jinak; poloopice tvoří podřád nazývaný Strepsirrhini, a ostatní primáti, od nártounů po lidi, patří do podřádu Haplorhini. Druhý jmenovaný podřád je pak dělen na infrařády Platyrrhini a Catarrhini, a právě jim je věnována největší část této kapitoly. Autor se postupně dostává ke gibonovitým, u nichž popisuje brachiaci čili "ručkování", a k lidoopům, v rámci nichž tedy popisuje jak orangutany, tak šimpanze a gorily. Zmiňuje i tehdy stále nový a průlomový výzkum šimpanzů Jane Goodall z Národního parku Gombe, a její texty jednak o ukořistění lidských dětí těmito našimi pralesními bratránky, a jednak o zabíjení samotných šimpanzů lidmi pro maso. Čtvrtá kapitola, Co nás odlišuje od lidoopů a co nás s nimi spojuje, krásně shrnuje podobnosti a odlišnosti rukou a nohou, postavení prstů na těchto končetinách, páteře a tvaru mozku u našich lidoopích příbuzných a u nás. Profesor Mazák píše i o příbuznosti krve člověka a lidoopů; o výskytu krevních skupin A, B a AB u orangutanů a goril, a krevních skupin A a 0 u šimpanzů (my samozřejmě máme všechny čtyři jmenované typy, a je zajímavé, kteří z našich nejbližších příbuzných mají ty které konkrétní krevní skupiny). Zmiňuje se také o častém nedostatku fosilního materiálu, s čímž se ale paleontologové naučili pracovat - kromě srovnávací morfologie zmiňuje pro zkoumání původu člověka i důležitou imunologii. Velice se mi líbí závěr této kapitoly, v němž autor píše o tom, že člověk podléhá na rozdíl od ostatního života kromě biologických zákonitostí i zákonitostem společenským: "Je jen na člověku samém, aby dokázal své pracovní úsilí a schopnosti usměrnit k prospěchu celého lidstva a zabránil tomu, že by nakonec plody jeho práce vedly ke zničení nejen přírody, z jejíhož lůna vzešel, ale i ke zničení jeho samého. ... Doufejme, že není daleko doba, kdy si člověk v plné šíři uvědomí, řečeno opět s I. A. Jefremovem, 'že všechna síla budoucího lidstva je v práci, ve společném úsilí milionů lidí, ve vědě a v přestavbě života na vědeckých základech'."
Rekonstrukce australopithecina druhu Paranthropus boisei, popsaného Louisem Leakeyem v roce 1959 na základě lebky nalezeného jeho manželkou Mary v v tanzanském Olduvai Gorge, od Zdeňka Buriana, přítomná v této knize. Zdroj: Reddit
Po třístránkovém Intermezzu druhém, jež je zaměřeno na metody datování a ve zkratce seznamuje čtenáře s metodou C14, metodou U/Pb a metodou K/Ar, popisuje autor v 5. kapitole, První primáti, některé z nejstarších v době vydání známých taxonů spjatých s naším řádem. Zmiňuje se o spodnopaleocénním rodu Purgatorius a paleocénním a eocénním rodu Plesiadapis, kteří patřili do řádu Plesiadapiformes a kladu Pan-Primates, a také o taně obecné (Tupaia glis), jež samozřejmě patří coby zástupkyně řádu Scandentia do "grandřádu" (mějte, prosím, na vědomí, že termín "grandorder" nemá český ekvivalent) Euarchonta, zahrnujícím také mirřád ("mirorder" opět nemá český ekvivalent) Primatomorpha. Píše též o eocénní až oligocéní nadčeledi Omomyoidea a rodu Omomys, který byl blízce příbuzný nártounům, a o tom, jak se liší stoličky cerkopitekoidních opic a hominoidů (jejich moláry vykazují tzv. Dryopithecus Pattern nebo Y-5 Pattern). V šesté kapitole, Stopy vedou do Fayumu, nám autor představí eocénní a oligocénní primáty egyptského Fayumu, jmenovitě tedy rody Apidium (jenž čtyřiatřicet let po vydání této knihy proslul díky 2. epizodě dokumentární série Putování s pravěkými zvířaty, Walking with Beasts), Parapithecus a Oligopithecus. K poslednímu jmenovanému, o kterém se toho dosud moc neví, profesor Mazák píše: "Primatolog C. P. Groves říká, že oligopitekus stojí, pokud jde o stavbu chrupu, jakoby na hranici mezi poloopicemi a vyššími primáty. Skutečnost, že tak původní forma vyššího primáta má již redukovaný počet premolárů, jen podtrhuje izolovanost již zmíněné nadčeledi Parapithecoidea." Dnes je Oligopithecus řazen ještě spolu s dalšími dvěma rody do čeledi Oligopithecidae, ale její další fylogenetické vztahy v rámci skupiny úzkonosých zřejmě nejsou známy. Dalšími fayumskými primáty, o nichž se v této kapitole dozvíte, jsou Propliopithecus, Aeolopithecus a Aegyptopithecus. Po Intermezzu třetím, jež ve zkratce shrnuje nejdůležitější údaje o jednotlivých epochách třetihor a čtvrtohor (autor je namísto epoch označuje za období, což je příliš obecné; období se v geologickém čase vůbec nepoužívá), následuje kapitola Třetihorní lidoopi.
A je to právě zde, konkrétně na její druhé straně v pojednání o původu názvu miocénního primáta druhu Proconsul africanus, kde autor pronáší dost možná nejvtipnější slova celé knihy: "K tomuto jménu se pojí jedna z klasických historek, které se ve vědě o původu člověka tradují. Odborné jméno dávno vyhynulého a vědou nově oživeného tvora nemělo totiž nic společného se starořímskými konzuly, ba ani s moderním konzulárním zastoupením, jak by se nezasvěcenému mohlo zdát. Profesor Hopwood tímto pojmenováním vnesl do paleontologie a paleoantropologie pouze vlastní jméno zvířete chovaného v zajetí, tehdy miláčka londýnské zoologické zahrady. Případ ve vědecké nomenklatuře jistě dosti kuriózní. Ve třicátých letech žil totiž v londýnské zoo velmi populární šimpanz, který se jmenoval Consul. A protože se A. T. Hopwood tehdy domníval, že nález z východní Afriky představuje původní vývojový článek vedoucí k dnešním šimpanzům, využil popularity londýnského šimpanze a nazval nově objevenou formu pravěkého lidoopa Proconsul, tedy 'předchůdce Consula'. Představme si, kdyby se stejně vtipný pan profesor nalezl u nás a využil, kdyby měl ovšem možnost, podobným způsobem popularity šimpanze 'Hurvínka', který žil před časem v pražské zoo...!" Místo proconsula Prohurvínek? Kromě proconsula zmiňuje i dva keňské miocénní druhy rodu Rangwapithecus a tajemný, dnes nejspíše již neplatný rod Limnopithecus. Zmiňuje se také o druhu Kenyapithecus africanus, kterého popsal velikán paleoantropologie Louis Leakey, jehož ostatky byly v době vydání této knihy považovány za ostatky proconsula. Autor píše: "Uvádíme-li zde omyl, jehož se dr. L. S. B. Leakey dopustil, nemáme tím nikterak v úmyslu snižovat velikost práce tohoto vynikajícího badatele. Už proto, že 'errare humanum est...'. Dr. L. S. B. Leakey zůstane navzdory některým svým omylům a chybným interpretacím paleontologického materiálu rozhodně jednou z největších a nejzasloužilejších postav moderní vědy o původu člověka." Dnes je ale uznáván druh Kenyapithecus wickeri, popsaný právě Louisem Leakeym v roce 1961, a má být maličko mladší než Proconsul. K. africanus je dnes jen mladším synonymem druhu Ekembo nyanzae, který byl ovšem v době publikování této knihy považován za druh proconsula. Posledních několik stran této kapitoly je věnováno rodu Dryopithecus, s jehož druhy už se to má dnes také jinak. Například autorem uváděný D. indicus je v rodu Sivapithecus, D. giganteus je dnes veden jako Indopithecus giganteus. Při čtení této části je určitě dobré hledat si současně platné informace o klasifikaci toho kterého druhu.
V kapitole "Uhelný člověk" a gigantický lidoop se dozvíte o objevech dvou velmi důležitých fosilních primátů, a to tedy druhů Oreopithecus bambolii z miocénu italského Toskánska a Sardinie a Gigantopithecus blacki z pleistocénu jižní Číny. Profesor Mazák zmiňuje některé šílené titulky senzacechtivých plátků, které v roce 1958 oznámily nález oreopiteka, jež jsou takovým pěkným varováním před domýšlivostí tisku. Píše, že zuby oreopiteka jsou "onou nezbytnou výjimkou, která potvrdila pravidlo", neboť neměly vzor Y-5, a zmiňuje se také o brachiačních schopnostech této "uhelné opice". Část věnovaná gigantopitekovi mě osobně velmi zabavila. Profesor Mazák nejprve píše o "dračích kostech", za kterými v první polovině minulého západní paleontologové začali jezdit do čínských drugstorů, neboť věděli, že "dračí kosti" s údajně léčivými účinky byly ve skutečnosti fosiliemi prehistorické zvířeny. Popisuje objev obřích zubů gigantopiteka profesorem G. H. R. von Koenigswaldem, který v letech 1935 až 1939 zkupoval "dračí zuby", a když byl za druhé světové války vězněn v japonském koncentračním táboře, přejmenoval tohoto lidoopa jeho kolega Weidenreich na "Giganthropus". Autor k tomu poznamenává: "Když se profesor Koenigswald mohl po válce opět vrátit ke své práci, Weidenreichův názor odmítl. Toto odmítnutí bylo plně oprávněné, neboť profesor Weidenreich vycházel od samého počátku z mylné teorie, podle níž byl vývoj člověka prý poznamenán tím, že primitivní formy byly daleko většího vzrůstu než formy geologicky mladší a evolučně pokročilejší. Tato teorie je však v přímém kontrastu s tzv Deperetovým zákonem, někdy také zvaném Copeovo pravidlo, podle něhož se v přímých evolučních řadách nelétajících živočichů tělesná velikost nezmenšuje, ale zvětšuje." Kromě ostatků zubů a spodních čelistí gigantopiteka se v této kapitole dočtete ještě o obří dželadě druhu Theropithecus oswaldi (v době vydání knihy Simopithecus jonathoni), jenž dosahoval velikosti gorily. Právě dželady mají co do činění i s další kapitolou. Prostor mezi ní a touto kapitolou je ovšem vylněn čtvrtým intermezzem, popisujícím autorovu návštěvu koní Převalského v pražské zoo spolu s Colinem Grovesem. Profesor Mazák píše o sociálním útvaru velké rodiny, který "byl totiž predispozicí k tomu, aby si jedinec uvědomil svou sounáležitost s jinými jedinci stejného druhu. Umožnil však zároveň i zachování určité individuality jednotlivých členů tlupy, budované na základech úzkých vzájemných vztahů."
Právě další kapitola, Hominizace - proces polidštění, je zásadním bodem autorovy teze, který zároveň pomohl českým a slovenským čtenářům této knihy pochopit jinak nepříliš veřejnosti známou teorii Clifforda Jollyho o našich předcích coby "požíračích semen" a vývinu tzv. precision-grip (uchopovací schopnosti palce a ukazováku) a vzpřímeného postoje nikoliv v důsledku klimatických změn, jež otevřely jejich prostředí a donutily je stát se "lidoopy-lovci", ale v důsledku života na zaplavovaných travnatých pláních uprostřed pralesů, kde se specializovali na požírání tuhých semen trav, s čímž mělo podle doktora Jollyho souviset zmenšení špičáků a zvětšení plochy molárů a premolárů pro rozmělnění těchto semen. Musím přiznat, že před čtením této knihy jsem nebyl se jménem Clifforda Jollyho seznámen. Překvapuje mě, že tak významnému biologickému antropologovi, který je léta v akademickém světě oslavován svými kolegy, není věnován ani článek na anglické Wikipedii (měl bych to jít napravit)! V onen večer v uplynulém týdnu, kdy jsem tuto kapitolu pročítal, jsem nicméně narazil na článek od paleontoložky Riley Black na webu National Geographic z roku 2007, která v něm psala o přednášce Clifforda Jollyho na vědecké konferenci; doktor Jolly v ní upozorňoval právě na to, na čem byla založena jeho teorie "seed-eaters", a to sice, že pro hledání odpovědí na otázky chování našich předchůdců by se vědci neměli zaměřovat jen na naše nejbližší žijící příbuzné, tedy lidoopy, ale také na nám nepříbuzné primáty vykazující analogické znaky, utvářené podobným typem prostředí, jaké utvářelo naše předky. Doktor Jolly našel takový příklad konvergence u nás a dželad, trávožravých horských paviánů z východoafrického riftu: "... Cliff Jolly takto hodnotil celkem 50 znaků, z nichž 23 vyjadřuje jasnou paralelitu mezi časnými hominidy a rodem Theropithecus na jedné straně a pongidy a rody Papio a Mandrillus na straně druhé. Kromě toho existuje podobná paralelita ještě v dalších pěti znacích, které však u časných hominidů nelze zatím stoprocentně doložit, nýbrž jen předpokládat. Takovou shodu již nelze vysvětlit náhodou. Stává se zřejmé, že v obou případech se musel uplatňovat podobný evoluční mechanismus." Doktor Jolly svou teorii "seed-eaters" představil v roce 1970, sedm let před vydání této knihy. Pro profesora Mazáka se stala spolu s Jollyho vlastním výkladem procesu hominizace důležitou součástí jeho vyprávění o evoluci člověka. Co se týče naší vzpřímené pozice, píše autor: "Hominizační model Cliffa Jollyho vycházející z granivorního charakteru bazálních hominidů dále předpokládá, že tento způsob výživy umožnil, podobně jako u dželady, aby potrava byla vyhledávána vsedě, se vzpřímeným trupem, a že uvolnil pro sběr potravy obě přední končetiny (ruce). ... Intenzivní používání ruky, práce rukou, se tak stává u hominidů od samého počátku jejich vývoje nezbytným atributem jejich existence." To je pochopitelně jiný model, než ten, podle něhož se ruce našim předkům uvolnily kvůli chůzi, třeba ve vysoké trávě - a že vzpřímený postoj se uplatňoval při spatření predátorů ve vysoké trávě. Na stranách 146 až 148 si můžete přečíst více o dvou Jollym identifikovaných fázích hominizačního procesu.
Desátá kapitola, "Požírači semen", se týká primátů, kteří mohli být důkazem pravdivosti hominizačního modelu doktora Jollyho. Zabývá se sivapiteky, o kterých je však v této kapitole pojednáváno jako o rodu Ramapithecus. Ten je dnes, společně s brahmapitekem, už jen mladším synonymem rodu Sivapithecus, a faktem o něm v současnosti je, že tento miocénní asijský hominid nepatří do nejbližšího příbuzenstva nás homininů, ale patří mezi ponginy, jejichž jediným žijícím zástupcem je tedy rod Pongo se třemi recentními druhy orangutanů. Toto nicméně platí: "Stavba chrupu naznačuje zřetelně, že ramapitekus byl skutečný 'seed-eater' ve smyslu Cliffa Jollyho. Dá se tedy usuzovat, že žil v rodinných tlupách vedených silnými samci, které v otevřeném travnatém terénu sbíraly semena trav a jiné tvrdé části rostlin." Chrup sivapiteka, včetně silných stoliček, skutečně vykazuje přizpůsobení na tuhou rostlinnou potravu, včetně semen trav. Po této kapitole následující páté intermezzo je věnováno mistru Zdeňku Burianovi. Vratislav Mazák se zmiňuje o svém a doktoru Grovesově setkání s Burianovými v pražském Podolí, a uvádí názory na dílo tohoto význačného paleoumělce od vědeckých odborníků z Cambridge, Amsterdamu, Londýna, New Havenu a Moskvy. Pan Burian byl skutečně národním pokladem s mezinárodním vlivem. V jedenácté kapitole, "Lidští" hominidi, se konečně dostáváme k australopitekům! Profesor Mazák popisuje okolnosti objevu taungského dítěte, prvního pozůstatku australopiteka, který nalezl Raymond Arthur Dart, australský antropolog, který měl bohužel - a to se v této knize nedočtete - také jistý negativní přínos lidstvu. Byl to totiž vědecký rasista, jehož práce byly v Jihoafrické republice používány k ospravedlnění apartheidu. Dozvíte se také o objevu parantropa Robertem Broomem v roce 1938, a o dalších nálezech hominidů učiněných manžely Leakeyovými od konce 50. let na východním břehu Rudolfova jezera v Keni. Na stranách 181 až 185 popisuje autor základní anatomické rozdíly mezi australopitekem a parantropem. Dále píše o makapansgatských nálezech, o nichž byl Dart přesvědčen, že byly důkazy australopitečího používání kamenných nástrojů, a nálezech zlomených kostí ze Sterkfonteinu, které měly dokazovat australopitečí kanibalismus. Dnes se však má za to, že žádné konkluzivní důkazy pro kanibalismus u australopiteků neexistují. Fatální zranění na Dartem nalezených kostech byla způsobena spíše velkými kočkami nebo orly. Autor jinak v této kapitole píše ještě o druhu Paraustralopithecus aethiopicus; ten je dnes veden jako druh rodu Paranthropus.
Název 12. kapitoly, Adam, sice odkazuje na postavu prvního člověka v biblické mytologii, ale pojednává samozřejmě o nejvýznamnějším objevu Louise Leakeyho, jehož život, jehož vyrůstání mezi domorodými Kikuyi ve východní Africe a jehož jasný anti-rasistický postoj jsou shrnuty na první straně. Tím objevem je Homo habilis, který byl Leakeym, P. V. Tobiasem a J. R. Napierem formálně popsán roku 1964. Autor zmiňuje i další Leakeyho nález z Olduvai Gorge: "Dr. L. S. B. Leakey tam totiž objevil zhruba polokruhovitý útvar vytvořený z velkých kamenů, jež byly v okolním materiálu zcela cizí a místy nastavěné jeden na druhý do podoby jakési nízké zdi. K takovému kruhovitému nakupení kamenů nemohlo dojít přirozenou cestou. Leakey proto vyslovil v roce 1963 názor, že mohlo jít o prvou lidskou stavbu, která sloužila jako úkryt nebo ochranná zídka proti větru. S jeho domněnkou souhlasí i mnozí jiní vědci." Není mi známo, že by se od té doby prokázalo, že o nějakou lidskou stavbu nešlo. Ve 13. kaptiole, "Člověk 1470", se čtenáři dozví o v době vydání této knihy ještě nepojmenovaném druhu člověka reprezentovaném lebkou KNM ER-1470, kterou objevil člen výzkumného týmu Richarda E. Leakeye, Louisova syna a též samozřejmě významného paleoantropologa, který zesnul v lednu roku 2022. Sovětský antropolog Valery Pavlovič Alekseyev popsal až roku 1986 "člověka 1470" jako Homo rudolfensis; a v roce 2003 si tento druh člověka krátce zahrál ve 2. epizodě Putování s pravěkými lidmi. V rámci této kapitoly píše profesor Mazák i o kladogenetické a anagenetické evoluci; tyto fylogenetické procesy jsou hezky schematicky znázorněny na straně 218. Pochopitelně o nich píše v souvislosti se ko-existencí několika hominidů ve východní Africe před zhruba 2 miliony let: "Sledujeme-li historický vývoj určité skupiny živočichů, pak nelze říci, že by vždy probíhal buď jen anageneticky, nebo jen kladogeneticky. Naopak. Určitá fáze evoluce může proběhnout anageneticky, zatímco v jiné fázi evoluce dané skupiny se uplatňuje kladogenetický vývoj. Pokud jde o evoluci čeledi Hominidae, můžeme říci, že například diferenciace rodů Paranthropus a Australopithecus je zřejmě produktem kladogenetické evoluce, zatímco u rodu Homo lze předpokládat derivaci víceméně anagenetickou evolucí z rodu Australopithecus." Ve 14. kapitole se dočtete o člověku dělném, tedy druhu Homo ergaster, kterého Vratislav Mazák a Colin Groves popsali v roce 1975 na základě fosilií z Keni. V šestém intermezzu na stranách 235 až 238 píše autor o slavném "piltdownském člověku", onom proslulém hoaxu z první poloviny minulého století, a zmiňuje, že "proti vině Dawsona zdánlivě však mluvilo to, že se nálezem vůbec neobohatil." Škoda, že profesor A. J. E. Cave navzdory slibu ve svých posmrtných pamětech neuvedl, kdo podle něj za podvrhem byl. Stále si však myslím, že Stephen Jay Gould měl pravdu, když z něj vinil Chardina!
Pohřeb lovců mamutů, zrekonstruovaný Zdeňkem Burianem na základě hrobu paleolitického lovce v Brně; obraz se též nachází v této publikaci. Zdroj: Proistoria - History of the World
Patnáctá kapitola, nazvaná Pitekantropus, sinantropus a ti druzí, je zaměřena na druh Homo erectus. Na její úvod autor uvádí: "Kdyby někdo vyhlásil soutěž o nejpopulárnějšího ze všech dávných předků člověka, zvítězil by patrně pitekantropus. Pod tímto jménem se však skrývá řada forem již poměrně značně evolučně vyspělých fosilních hominidů. Všem těmto formám říkáme dnes souhrnně člověk vzpřímený nebo pitekantropus, a vědecké jméno druhu, do něhož tyto formy shrnujeme, pak zní Homo erectus. Donedávna jsme v češtině pitekantropa nazývali 'opočlověk', ale pokrok vědeckých poznatků v posledních dvou desetiletích ukázal, že je nutno toto pojmenování přenést spíše na rod Australopithecus." Profesor Mazák pak vypráví slavný příběh Eugèna Duboise, který se rozhodl, že nalezne předpokládaný chybějící článek v rodokmenu člověka, prezentovaný roku 1868 Ernstem Haeckelem v jedné z jeho nejznámějších knih, a to na souostroví Velké Sundy. Jak už jste se mohli před jedenácti roky na tomto blogu dočíst, Dubois neměl zrovna šťastný osud, a léta po úspěšném nálezu "pitekantropa" v jávském Trinilu pod vlivem odporu od vědecké veřejnosti "počal své původní názory popírat sám, hlásaje, že jeho pitekantropus byl ve skutečnosti obrovskou formou gibona." V této kapitole se dočtete o některých poddruzích Homo erectus (H. e. modjokertensis či H. e. mauritanicus), které už zřejmě dnes jako samostatné poddruhy klasifikovány nejsou. Zmíněn je také Homo erectus paleohungaricus, jehož pozůstatek (lebka Samu) však nejspíše ve skutečnosti patřila druhu Homo heidelbergensis. Šestnáctá kapitola knihy, Konečně Homo sapiens!, je představením dvou druhů lidí - kromě toho našeho jde ještě o nám blízký druh Homo neanderthalensis. I v jeho případě jsou představeny dříve klasifikované poddruhy, se kterými by se to však dnes mělo mít trochu jinak; hovořím třeba o poddruhu Homo sapiens steinheimensis, tedy "steinheimském neandrtálci" (berte na vědomí, že dříve byli neandrtálští lidé klasifikováni jako poddruh Homo sapiens neanderthalensis). Na posledních stránkách kapitoly popisovaný Homo sapiens soloensis z Jávy, dříve označovaný jako "tropický neandrtálec", je dnes uznáván jako poddruh Homo erectus. Obecně se dnes o neandrtálcích ví mnohem více, než před takřka pěti dekádami, tudíž je třeba si při čtení této kapitoly hledat aktuální informace.
V sedmnácté kapitole, Nástup moderního člověka, pojednává již zcela o druhu Homo sapiens, a její část je věnována i jeho fosilním pozůstatkům z bývalého Československa. Profesor Mazák začíná text kapitoly úryvkem ze spisu Grammatika česká z roku 1571, v němž se píše o nalezišti fosilních lidí v Předmostí u Přerova. Dočtete se i tvaru nadočnicových oblouků u druhů Homo erectus, Homo neanderthalensis a Homo sapiens, o pozůstatcích z francouzského Cro-Magnonu i o pozůstatcích nejstarších lidských obyvatel amerického kontinentu, jejichž prehistorii zřejmě jako první studoval Aleš Hrdlička. Kdyby tak kniha mohla být doplněna o recentní objevy 21 000 až 23 000 let starých stop původních obyvatel Severní Ameriky, popsaných teprve před několika lety (viz dokumentární film Stopy z doby ledové, Ice Age Footprints, z roku 2022). Následuje sedmé intermezzo zaměřené na kulturní vývoj (Dartův termín kultura osteodontokeratická; a pak také paleolit, mezolit a neolit), po němž přichází kapitola Nástroje paleolitu, v němž se čtenáři dozvědí více nejen o kamenných nástrojích různých kultur, od kultury oldowanské po kulturu abbevillianskou (v době publikování knihy se jí říkalo kultura chelléenská). Autor popisuje, jak si pravěcí lidé své nástroje vyráběli, a k čemu všemu byly používány ("Obecně se dá říci, že tam, kde člověk potřeboval sílu, použil nástroj kamenný. K jemnější činnosti si pak stále více vybíral jako surovinu kost, zub, paroh či kel."). Devatenáctá kapitola, Jak bydlili naši předkové, je zaměřena na chýše, v nichž naši předchůdci přečkávali nepohodu. Zaujaly mě odstavce o zimním obydlí pravěkých lidí z jeskyně Grotte tu Lazaret ve Francii, kde "z celé stavy lze vyčíst důmysl a praktičnost. Vchod odvrácený od vanoucích větrů, uzolace obydlí od vlhké a chladné jeskyně, po jejíchž stěnách kapala voda. Člověk tu využívá všech svých zkušeností a možností k ochraně před zimou a nepohodou." Dozvíte se třeba i o ostatcích pravěké chaty z Dolních Věstonic. Dvacátá kapitola, Pravěcí umělci, pravěké obrazárny a pravěké ulity, je zaměřena na jeskynní malby, rytiny a sošky různorodé zvěře, s níž se naši předkové setkávali, ale také na rytiny do mamutího klu a venuše. V poslední kapitole, Konec cesty?, se profesor Mazák dotýká otázky lidských "ras", a píše: "Otázka lidských ras - či lépe řečeno lidských plemen - je opět problémem ryze antropologického charakteru. Ze zoologického hlediska je totiž dnešní člověk formou s neobyčejně širokou variabilitou vnějších znaků. Ve srovnání s jinými polytypickými druhy savců jsou rozdíly, které existují mezi lidskými 'rasami', poněkud jiného charakteru než rozdíly, jak je známe mezi jednotlivými poddruhy těchto polytypických druhů. Na žádnou z existujících skupin lidí nelze tedy pohlížet jako na samostatný poddruh (subspecies) nebo rasu. Proto také nelze u člověka hovořit o tom, že by byl v procesu evoluční speciace, a že by každá z 'ras' v podstatě představovala tzv. 'začínající druh' (incipient species)." Rasa je sociální konstrukt, vytvořený s určitými cíli nerovnostářské organizace lidské společnosti - biologicky neexistuje. Opak tvrdí jen odporní nevzdělanci. Jak ještě autor dodává: "Profesor Mayr v roce 1965 zdůvodnil skutečnost, že u člověka nemůže docházet ke speciaci, dvěma hlavními příčinami: První z nich je dána velkou ekologickou přizpůsobivostí člověka. Člověk prakticky obsadil všechna ekologická prostředí. ... Druhá příčina tkví v tom, že jednou z podmínek speciace je geografická či ekologická izolace určitých populací daného druhu. Během evoluce člověka se sice vyskytla izolovanost určitých typů fosilních lidí a jejich předků, ale tato izolace netrvala nikdy dostatečně dlouho."
Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo je naprosto výtečnou knihou, která i devětačtyřicet let po svém prvním vydání stojí za přečtení. Pokud někde pokulhává na aktuálnosti informací o tom či onom druhu pravěkého člověka a jeho klasifikaci, je nadčasová v nahlížení na evoluci člověka skrze odborný, nejen empirický, ale také vědecky filozofický objektiv, a navíc je velice čtivá. Profesor Vratislav Mazák v konzultaci s doktorem Colinem P. Grovesem a ve spolupráci s předním českým paleoumělcem Zdeňkem Burianem napsal knihu, která patří ke zlatým pokladům vědeckopopularizační československé literatury, a ke které má obrovskou cenu se vracet. Je to skvělá publikace, kterou musím s nadšením pochválit.
