Trailer k novému dokumentárnímu seriálu Evolution!

Před čtyřmi dny, v pátek 3. července 2026, byl na oficiálním YouTube kanálu BBC Earth Science uveden minutový trailer k dalšímu paleodokumentárnímu spektáklu letošního léta! Zatímco americká NBC každý čtvrtek vysílá nejnovější dílo Tima Hainese, pozoruhodný osmidílný paleodokument Surviving Earth pojednávající o velkých vymíráních v geologické minulosti naší Země, britská BBC bude každé pondělí od 13. července vždy ve 21:00 na svém druhém kanálu, BBC Two, premiérově vysílat pětidílnou sérii Evolution! V rubrice Dokumentární novinky jsem se vám o ni zmiňoval už od roku 2024, kdy byla její příprava oficiálně oznámena; pokud patříte stejně jako já k nadšeným zájemcům, pak víte, že Evolution je v podstatě pokračováním obdobně strukturovaného pětidílného cyklu Earth z roku 2023. A stejně jako v případě Earth, i seriálem Evolution bude provázet Chris Packham, velice oblíbený britský moderátor přírodopisných filmů, známý především z pořadů Springwatch, The Really Wild Show či Secrets of Our Living Planet. Kromě tohoto dokumentárního veterána, moderujícího naučné pořady o přírodě už 40 let, se na seriálu podílejí i ostatní členové týmu zodpovědného za seriál Earth. Nebudu to tu příliš přehánět s technickými informacemi o této novince, a raději už vám předložím ten výtečně zpracovaný trailer. Věřím, že vás zaujme!

Výtečná počítačová animace. Pečlivý výběr skupin zvířat, jejichž evoluční cesty budou diváctvu představeny. Aktuální informace vzešlé z recentních výzkumů evolučních biologů, molekulárních genetiků a paleontologů. Tím a mnohem víc Evolution láká široké publikum, kterému nabídne vybrané příběhy z historie života, jež měly a mají trvání miliard let. Již příští týden vyjde na BBC Two první epizoda Evolution, nazvaná The Elephant (Slon), a Chris Packham nám v ní vyloží aktuální informace o vývoji chobotnatců - savců, mezi něž patří největší suchozemská zvířata našeho současného světa, a jež mají skutečně pozoruhodnou minulost. Režisérem této epizody je Tom Hewitson, který pracoval také na loňském Walking with Dinosaurs; konkrétně režíroval jeho první a čtvrtou epizodu. V sérii Earth režíroval první epizodu, Inferno. Musím říci, že se opravdu moc těším. BBC nás v posledních letech vždy v době okolo poloviny roku zásobí nesmírně kvalitními moderními dokumenty o dávné minulosti naší planety. Vždyť loni nám dala takové seriály hned dva; kromě již zmíněného Walking with Dinosaurs to byl také pětidílný paleoantropologický dokument Human, na který jsem se shodou okolností díval minulý týden, a velmi si ho pochvaluji. Evolution se zařadí do balíčku ohromně důležitých vědeckých pořadů BBC tohoto desetiletí, v němž si své místo zasluhuje ještě třeba Solar System s Brianem Coxem z roku 2024. Nádherná díla, vědomostně i esteticky nesmírně hodnotná - buďme rádi za to, že žijeme v době, kdy jsou vydávána.

Máte-li zájem, podívejte se také na první vydaný úryvek z Evolution, uvedený dnes na YouTube kanálu BBC Earth Science. Těšíte se na tento seriál? Jaké dojmy máte z jeho traileru?

Zrušení Winterwatch se setkává s hlasitým nesouhlasem milovníků přírody

Ve čtvrtek 2. července byla stovkám tisíců britských milovníků přírody zasazena velká rána. Televizní společnost BBC oznámila, že v roce 2027 se do vysílání jejího druhého kanálu, BBC Two, již nevrátí oblíbený naučný pořad Winterwatch. Končí jej po 14 letech každoročního lednového vysílání, během nichž tým za něj zodpovědný přinášel britským divákům informace o britské přírodě v zimním období a o dění na poli ochrany přírody v nejtužších měsících roku. Fanoušci se na sociálních sítích bouří, a nečekané rozhodnutí televize BBC zrušit jejich oblíbený pořad se má řešit příští víkend na Global Birdfair v anglickém Rutland Water, na němž se tradičně každé léto setkávají nadšenci do přírody nejen z Británie, ale i z jiných zemí světa. Osobně považuji zrušení Winterwatch za katastrofu pro britské naučné pořady o přírodním světě. Nejen, že pořad každý leden sleduje 1,2 milionu diváků, když je živě vysílán na BBC Two; zájem o něj mají i lidé, jako jsem já, žijící mimo Velkou Británii, od Nizozemska přes Německo až po Českou republiku. Přestože není prodáván do jiných teritorií, a po živém vysílání už v podstatě zamíří jen na BBC iPlayer (obdobu iVysílání naší ČT), přináší spoustě lidí radost. Živé záběry ptáků, předtočené segmenty o spektakulárních murmuracích špačků nebo o zimním pátrání po vydrách i samotné živé vysílání ze zimou proměněných přírodních rezervací napříč celým Spojeným královstvím - to je přece hlavní tahák Winterwatch! O to katastrofálnější je rozhodnutí pořad zrušit kvůli tomu, že se BBC už před třemi roky, konkrétně v únoru 2023, rozhodla zrušit jeho sesterský Autumnwatch. Z původní trojice Watches tak už zbývá jen Springwatch, o kterém naštěstí zatím víme, že se v květnu 2027 na obrazovky našich přátel v Británii vrátí, a to ve své plné, dvanáctidílné podobě. Bude to ale jediný přeživší tohoto nikým nechtěného rušení kvalitního naučného obsahu, který je dle názorů mnoha zcela nenahraditelný.

Čtyři vybrané reakce fanoušků k tématu zrušení Winterwatch ze sociální sítě Twitter

BBC sice oznámila, že letos na podzim započne nový video podcast s pracovním názvem Naturewatch, který se bude na BBC Two a BBC Sounds vysílat každý týden, ale všem dlouhodobým zájemcům o Watches je jasné, že tento nový pořad Winterwatch ani Autumnwatch nenahradí. Bude to pravděpodobně levný podcast natáčený ve studiu, s moderátory usazenými kolem dřevěného stolu, na němž se budou nacházet mikrofony; kouzlo živého vysílání z různých přírodních rezervací bude to tam. Živého vysílání z ptačích hnízd či úkrytů se v něm zřejmě také nedočkáme. Osobně proti Naturewatch nic nemám; zní to jako pěkný levný spin-off Watches, ale to, že jej BBC propaguje jako šikovnou náhradu dvou již zrušených pořadů z této kolekce, to mi přijde jako výsměch jejich fanouškům. Jistě, dejte nám Naturewatch, ale také vraťte na televizní obrazovky Winterwatch a Autumnwatch! Vskutku obludné je to, že někteří z nejvíce nenávistných Britů se v posledních dnech ze zrušení Winterwatch radují. Konkrétně hovořím o britské organizaci Countryside Alliance, kterou jsem zmiňoval již v tom výše odkazovaném článku o zrušení Autumnwatch. Tato organizace, údajně hájící "zájmy venkova", proti naučným pořadům BBC o jarní, podzimní a zimní britské přírodě vystupuje už roky se zjevnou politickou motivací. Na sociální síti Twitter ve čtvrtek 2. července uvedla slova svého ředitele Tima Bonnera: "Po mnoho let existovaly obavy z nerealistického přístupu Winterwatch. Jak se ukázalo s Clarksonovou farmou, je tu apetit pro pořady, které skutečně reflektují rurální realitu." Clarksonova farma? Pořad zrůdného, patetického, nenávistného Jeremyho Clarksona, který střílí na venkově zvířata a chová se před televizními kamerami jako nevychovaný spratek? Člověka, který má na svém kontě kontroverzí více, než je zdravé; milionáře, který má svou vlastní soukromou farmičku? To má být standard "pořadu z venkova"? Countryside Alliance je organizace zapšklých konzervativních lhářů, kterým Winterwatch vadí například kvůli tomu, že informuje své diváky o dopadech klimatické změny na britské živočišné druhy, nebo kvůli tomu, že jedním z jeho moderátorů je brilantní Chris Packham (Secrets of Our Living Planet), po Davidu Attenboroughovi (s nímž se po čtyřicet let přátelí) druhý nejoblíbenější britský moderátor přírodopisných pořadů a zapálený environmentalista, bojující proti brutálnímu zabíjení lišek na anglickém venkově. BBC těm vykořisťovatelským šaškům z Countryside Alliance nahrála do karet, což je ostudné.

Co bude teď? Nahradí příští leden Winterwatch na BBC Two nějaký spin-off Clarksonovy farmy, v němž se ta mumlající obluda bude předvádět při stahování ovcí, koz, lišek a kun z kůže? Winterwatch je pořadem s nesmírnou vzdělávací hodnotou. Nezapomínejme také, že v době covidové pandemie, kdy byl počet jeho epizod navýšen ze standardních čtyř na osm, pomohl mnoha Britům přečkat onen těžký čas, a zásobil je mj. výtečně zpracovanými Mindfulness Moments, sekvencemi s přírodními zvuky a nádhernými záběry britské přírody. Hodnota Winterwatch, a stejně tak léta zrušeného Autumnwatch, je nedozírná. Jak ve svém videu uvedeném na Twitteru 3. července prohlásil ochránce přírody Dominic Dyer, "tyto tři pořady [spolu se Springwatch] se vysílaly po více než 20 let, a byly klíčovým prvkem přírodovědného a ochranářského hlasatelství v Británii, a umožnily celé generaci lidí porozumět a najít zájem a nadšení v přírodě a divokých zvířatech v naší zemi, která je jednou z nejvíce přírody zbavených zemí světa." Za sebe také uvedu, že tyto pořady ukazovaly, co Britové, národ milovníků přírody, lidé kráčející ve stopách Charlese Darwina i Davida Attenborougha, dokáží nejlépe - natáčet kvalitní přírodopisné pořady, v nichž ale může participovat každý z nich. Do Winterwatch fanoušci odesílali svá videa, své fotografie - sdíleli s celou britskou komunitou milovníků přírody své zážitky a zájmy. A nyní to vše má skončit, a zůstat má jen Springwatch. Co chce BBC dělat? Údajně chtějí šetřit; v dalších dvou letech by rádi ušetřili stovky milionů liber. Jak? Tím, že budou nadále natáčet Strictly Come Dancing, britskou obdobu českého Star Dance, která ročně stojí 14 milionů liber? 14 milionů liber - to je proboha rozpočet na Winterwatch i Autumnwatch, ne?! Vzdělávací pořady jdou pryč, zatímco bezduchý entertainment přetrvává. Je to vskutku znak našich časů, kdy je intelektualita podkopávána, a oslavovány jsou celebritami narvané blbosti a levné reality pořady, ke kterým se beztak po letech nikdo vracet nebude. A to vše se děje v době, kdy je BBC poslední nadějí ryze britských médií. Dnes totiž bylo oznámeno, že britská komerční televize ITV byla odkoupena korporací Comcast, jež už vlastní také tamní televizní společnost Sky. Další akvizice, další růst amerického korporátu, další amerikanizace britských médií... BBC by měla v této temné době být nadějí, ne ničitelem vlastního odkazu. 

Opravdu mě mrzí, že Winterwatch 2027 s největší pravděpodobností nebude. Nemám nic proti novému video podcastu Naturewatch, ale živé zimní vysílání z britských přírodních rezervací prostě nenahradí. Dokumentární přírodopisný průmysl dostal těžkou ránu, a jen tak se z ní nezotaví. 

Zvířata celého světa: Poloopice a opice | Kniha týdne

První letošní červencovou neděli míří na blog Blogorgonopsid 29. část projektu Kniha týdne, v rámci kterého vás vždy seznamuji s publikací, které jsem věnoval pozornost v uplynulých dnech. Předchozí části této série byly věnovány knihám Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina, My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall, Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown, Ve stínu člověka od Jane Goodall, The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling, Transient Landscapes of Ellen E. Wohl, The Companion Species Manifesto od Donny Haraway, When the Sahara Was Green od Martina Williamse, The Trouble with Ancient DNA od Anny Källén, Zvířata celého světa: Hadi od Jiřího Felixe, Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci od George McGavina a The Insect Crisis od Olivera Milmana, Fossil Frogs and Toads of North America od J. Alana Holmana a Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo od Vratislava Mazáka. U primátů se tentokrát ještě zdržíme, a seznámíme s další významnou českou publikací o savčím řádu, do něhož samozřejmě patříme i my.

Zvířata celého světa: Poloopice a opice je kniha o řádu primátů (Primates), jeho jednotlivých současných zástupcích a jejich chování, kterou napsal významný český zoolog Luděk Jindřich Dobroruka, jenž dlouhá léta působil jako vědecký pracovník v Zoo Dvůr Králové nad Labem a v Zoo Praha. K vydání této publikace došlo v roce 1979, přičemž šlo o 5. knihu v rámci třináctidílné série Zvířata celého světa, která vznikala pod vedením dlouholetého ředitele pražské zoologické zahrady a kolegy doktora Dobroruky v oboru etologie, Zdeňka Veselovského. Sérii vydávalo Státní zemědělské nakladatelství v Praze mezi lety 1978 až 1988. Kniha Poloopice a opice seznamuje čtenáře s rozmanitostí recentních primátů, tajemnými a primátům vzdáleně příbuznými tanami počínaje a našimi nejbližšími žijícími příbuznými lidoopy konče, poskytuje dobrý odrazný můstek pro pochopení jejich klasifikace, a učí je o tom, kde jednotlivé druhy žijí, čím se živí, jak se rozmnožují a jak se to má (či spíše v době vydání mělo) s jejich chovem v zoologických zahradách a jiných institucích. Poskytuje také výtečný odrazný můstek pro poznání výzkumu různých primatologů a dalších odborníků, kteří do konce 70. let odvedli na poli studia ne-člověčích primátů důležitou práci, jež za jedno a půl století napomohla změnit náš pohled nejen na náš savčí řád, ale vůbec na celý přírodní svět. A ačkoliv již některé údaje uvedené v této knize v současnosti neplatí - areál rozšíření některých druhů se výrazně zmenšil nebo údaje o délce věku některých druhů jsou dnes jiné - stále má obrovskou hodnotu. Významná je tato publikace také tím, že šlo o vůbec první česky psanou knihu poskytující informace o všech známých druzích primátů; do roku 1979 se čtenáři mohli v popularizačních publikacích seznámit jen s některými druhy, případně si přečíst pouhý seznam všech druhů primátů v suplementu IV časopisu Lynx. Knihu Zvířata celého světa: Poloopice a opice ilustrovala Dagmar Černá, jež byla zodpovědná také za obrazové materiály v knihách Vždyť jsou to jen zvířata (1974) od Zdeňka Veselovského či Naši savci (1970) od Vratislava Mazáka. Luděk Dobroruka, který byl předním českým odborníkem na systematiku stonožek a afrických antilop, a který se zabýval také šelmami, napsal dále třeba populárně naučné knížky Pestrá příroda (1981) nebo Zvířata Severní Ameriky (1999).

Předná obálka knihy Zvířata celého světa: Poloopice a opice, vydané Státním zemědělským nakladatelstvím v Praze roku 1979. Zdroj: Antikvariát 390

Savci z řádu primátů patří k živočichům, kteří jsou nám, lidem, ze všech nepochybně nejsympatičtější. I ti, jež nepatří do našeho bezprostředního, nejbližšího příbuzenstva na nás působí jako bratránci a sestřenky, u kterých máme pocit, když se jim zahledíme do těch jejich nádherných kukadel, že si s nimi rozumíme. Nejen s lidoopům, ale se všemi primátům jistě všichni pociťujeme to pozoruhodné evoluční pouto - naše příbuzenství, naše podobnosti nás nutí zamýšlet se o tom, jakou cestu jsme od skončení druhohor spolu s nimi urazili, jak jsme se ve všech našich formách rozrůznili, přizpůsobili na život v řadě různých typů prostředí, a ano, osídlili prakticky celý svět. Ale není to tak dávno, co jsme na našich opičích bratráncích a sestřenkách prováděli neetické pokusy; a dodnes je v některých částech světa vybíjíme nebo prodáváme jako domácí mazlíčky, čímž násilně, v neúprosné, kosmické aroganci, jaké je snad jen Homo sapiens schopen, dehumanizujeme naše evoluční společenství. Kolik druhů primátů je ohrožených či kriticky ohrožených... Co jen jsme učinili z jejich domovin, jak jsme destabilizovali ekosystémy, jichž jsou součástí, a jak jsme některé druhy primátů dovedli na pokraj vyhynutí... Je nesmírně důležité se o našem řádu dozvídat, učit se o tom, co máme s ostatními primáty společné, a co s nimi samozřejmě také společné nemáme. Znalosti o nich a obdiv k jejich rozmanitosti mohou vést jen jedním směrem - k touze po jejich ochraně. Bez ostatních druhů primátů nikdy neporozumíme sobě samým, a přesto je počet některých druhů, včetně druhů nám fylogeneticky nejbližších, tak žalostný, že člověk s tímto uvědoměním musí začít ronit slzy. Každá dobrá publikace o primátech má šanci dát laickým čtenářům tolik potřebné znalosti a vyvolat v nich obdiv k celému našemu řádu, a ke všem našim příbuzným, blízkým i vzdáleným. Poloopice a opice mezi takové publikace patří.

Tato knížka se mi dostala do ruky již před pár lety. Daroval mi ji můj táta, zásobící mě celý můj život knihami o přírodním světě, starými i novými, jež ze mne už od útlého dětství formovaly jedince s takovými hodnotami, jaké jste mohli vyčíst z výše napsaného odstavce. Jak už je zvykem, některé knihy si člověk přečte ihned, a u dalších si slíbí, že se k nim brzy dostane, jenže pak s ním zatočí ta prazvláštní věc jménem život, a než se člověk naděje, od předání takového dárku uběhlo třeba i pár let. Když jsem minulý týden četl knihu Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo od Vratislava Mazáka, snad nejvýznamnější kdy vydanou česky psanou paleoantropologickou publikaci, pevně jsem se rozhodl neopouštět ještě čtení o primátech, a ponořit se po jejím dočtení do další významné české populární knihy vydané též ve druhé polovině 70. let. Jak jsem již uvedl, Poloopice a opice z edice Zvířata celého světa je význačnou publikací v tom ohledu, že u nás (nebo v bývalém Československu) poprvé obsahovala výčet všech známých, v současnosti žijících druhů primátů s informacemi o jejich biologii, o jejich rozšíření, o jejich potravě, rozmnožování, sociální organizaci a chovu v zoologických zahradách. Je neopomenutelnou klasikou v kategorii českých přírodovědných knih minulého století, a už jen kvůli tomu si zaslouží být přečtena. Přínosná je však i v mnoha dalších ohledech. Osobně jsem tuto publikaci zhltl v době od pondělí 29. června do neděle 5. července 2026, a mohu ji, byť je stará už 47 let, vřele doporučit. Samozřejmě se nejedná o první knihu z této edice, se kterou jsem se vás rozhodl v rámci Knihy týdne seznámit - letos v první březnový den jsem již psal o knize Hadi od Jiřího Felixe, jež byla třetím dílem série Zvířata celého světa. 

Poloopice a opice sestávají z celkem 208 stran, přičemž samotný text knihy doplněný o obrazové materiály tvoří (nepočítáme-li třístránkový seznam vědecké literatury, z níž doktor Dobroruka při sestavování knihy vycházel) 193 stran (od strany 7 po stranu 200). Po dvoustránkovém Úvodu, ve kterém autor přibližuje okolnosti vzniku knihy, následuje první kapitola, Savci člověku nejbližší, jež obsahuje obecné informace o primátech. Druhá kapitola, Něco o tanách, pojednává o řádu Scadientia, který spolu s mirřádem Primatomorpha, zahrnujícím i nás, tvoří velkou skupinu Euarchonta. Třetí kapitola nese název Noční duchové tropických pralesů, a je zaměřena na outloně, poty, komby a nártouny. Čtvrtá kapitola, Ostrov lemurů, je zaměřena výhradně na madagaskarské poloopice. Pátá kapitola, Nejmenší opice světa, se zaměřuje na neotropické kosmany, tamaríny a lvíčky. Šestá kapitola, Nejpodivnější opice Nového světa, je pak zaměřena na mirikiny, titiové a chvostany, načež v sedmé kapitole, Opice s pěti rukama, představuje autor čtenářům malpy, chápany a vřešťany. S osmou kapitolou, Vzácní chovanci zoologických zahrad, čtenáři opustí americký kontinent, a seznámí se s africkými guerézami a asijskými hulmany, langury a se dvěma druhy kahau. Devátá kapitola, nazvaná Paviáni, makakové a mangabejové, je zaměřena na většinu zástupců čeledi kočkodanovitých; samotným kočkodanům se ale věnuje kapitola desátá, Opice, které ke svému jménu přišly omylem. Po ní následuje kapitola Primáti s nejdelšíma rukama, zaměřená na jistou skupinu hominoidů, gibony; a dvanáctá kapitola Nejpříbuznější člověku pak pojednává o lidoopech, tedy šimpanzích, bonobech, gorilách a orangutanech. Předposlední kapitola, Chování primátů, shrnuje některé v roce 1979 nové poznatky behaviorálního výzkumu opic a lidoopů, a poslední kapitola, Otevřená záhada, se zabývá otázkou existence Yettiho a jemu podobných "příšer". Kromě řady ilustrací Dagmar Černé s mapkami či schématy čelistí nebo končetin některých popisovaných primátů doplňují text knihy i barevné a černobílé fotografie, z nichž některé pořídil sám doktor Dobroruka.

Úvodem doktor Dobroruka uvádí, proč je podle něj důležité primátům porozumět: "Primáti jsou však nejen zajímaví, ale také velmi důležití savci. Měli bychom co nejlépe a co nejpodrobněji poznat jejich fylogenezi - vývoj v různých etapách historie Země, abychom poznali i vývoj člověka. Vždyť člověk, Homo sapiens, tvoří jen jeden druh řádu primátů, oddělený do samostatné čeledi Hominidae." Jen bych si zde dovolil poznamenat, že dnes už člověk a ostatní, fosilní zástupci rodu Homo nejsou jedinými zástupci čeledi Hominidae; ta se dnes dělí na dvě podčeledi, Homininae a Ponginae, a druhá jmenovaná samozřejmě zahrnuje ostatní žijící hominidy, tedy šimpanze, bonoby, gorily a orangutany. I v knize Jak vznikl člověk profesor Mazák mnohdy užíval pro lidoopy označení Pongidae, po padesáti letech však jejich oddělení coby samostatné čeledi už neplatí. Doktor Dobroruka dále uvádí, že "naše knížka pojednává o 203 druzích primátů, tj. o všech dnes známých druzích." Dnes je známo 376 až 524 druhů primátů, přičemž záleží na jejich klasifikaci. Nové druhy jsou však stále popisovány; jen za posledních šest let, od roku 2020, na seznamu známých recentních primátů přibylo 6 druhů, včetně pseudokryptického kosmana druhu Mico schneideri, o kterém jsem na tento blog psal v srpnu 2021. Dále doktor Dobroruka Úvodem uvádí, že v době vydání knihy bylo na Červeném seznamu Mezinárodní unie na ochranu přírody umístěno 47 vážně ohrožených druhů primátů. Jen pro srovnání, v roce 2026 do nejvyšších kategorií vážného ohrožení na Červeném seznamu spadá více než 300 druhů (počítáme-li s 524 recentními druhy); jen třetina druhů je klasifikována jako málo dotčená. To o mnohém vypovídá. Zaujalo mě, že autor zmiňuje publikaci Jak vznikl člověk od profesora Mazáka, když zmiňuje, že z manuskriptu v důsledku jejího vydání vyjmul část o evoluci člověka: "Také historický vývoj primátů, fylogeneze, získal celou řadu nových aspektů, především právě v oblasti fylogeneze člověka. I tím jsme se chtěli v naší knížce zabývat, ale těsně před odevzdáním rukopisu vyšla vynikající kniha V. Mazáka Jak vznikl člověk, která se tímto problémem zabývá zcela zevrubně." Uvádí také prvenství Poloopic a opic z již výše zmíněného důvodu: "V české literatuře byl zatím jediný přehled druhů primátů podán v suplementu IV časopisu Lynx, který vydává Národní muzeum v Praze. Obsahuje však jen jména, která si mnohý čtenář nedovede spojit s žádnou představou..." 

V první kapitole, Savci člověku nejbližší, poskytuje autor na dvou stránkách stručný výčet nejzákladnějších údajů o primátech. Zmiňuje, proč máme s našimi příbuznými označení Primates; za vším hledejme Karla Linné. Ten simplisticky rozdělil savce na Primates, Secundates a Tertiates. Čtenářům je připomenuto, že Linné "ovšem zdaleka neměl naše moderní znalosti a mezi své primáty počítal např. i netopýry." Dále doktor Dobroruka píše něco málo o původu savců, přičemž zmíňuje skupinu therapsidů Theriodontia, zahrnující gorgonopsiány a eutheriodonty (kynodonty a therocephaliány), a jako příklad uvádí kynodonta rodu Tritylodon ze spodní jury jihu Afriky, který "tvoří vlastně jakýsi přechod mezi Theriodontia a savci, ale ukazuje, že doba plazů skončila a nastalo období jakýchsi prasavců, jejichž vývoj šel dále kupředu." Poněkud zjednodušeno, ale pravda je, že kynodonti byli nejspíše osrstění a opravdu se savcům velice podobali; byli to mammaliamorfové (Mammaliomorpha), ale nikoliv mammaliaformové (Mammaliaformes), což je klad, který už pravé savce zahrnuje. Autor krátce uvádí informace o dělení řádu hmyzožravců na skupiny Lipotyphla (bodlíni, zlatokrti, ježci a rejsci) a Menotyphla (bércouni a tany; podle dnešních znalostí ani jedna skupina nemá s hmyzožravci, s řádem Eulipotyphla, nic společného); dnes jsou to neplatné, polyfyletické skupiny. V souvislosti s nimi pak nicméně píše o vývoji primátů v šesti fázích, z nichž první je "fáze menotyflová, tedy ta, ve které se vyvíjeli primáti typu tany." Jako další fáze uvádí fázi poloopičí, vývojový stupeň nártounů, fázi opičí, fázi lidoopí čili hominoidní a poté fázi hominidní, "ve které se vyvinuly vzpřímené, pouze na zadních končetinách se pohybující, pozemní formy primátů." V následující kapitole, Něco o tanách, uvádí doktor Dobroruka informace o řádu Scandentia, který není primátům úplně nejblíže (to letuchy, Dermoptera, jsou se skupinou Primatomorpha v rámci grandřádu Euarchonta mnohem blíže spřízněny) a jeho jednotlivých zástupcích. Musím velmi ocenit údaje o objevu tan v roce 1780 třetí výpravou slavného kapitána Cooka - v době, kdy Cook už svým lodím nevelel, neboť byl před doražením expedice do Indočíny zabit, a to již na Havaji. První popsaná tana byla roku 1820 zařazena mezi rejsky rodu Sorex, což díky té podobnosti není úplně překvapivé. Dovolím si tu jen poznamenat, že rod Urogale, s jehož jedním zástupcem vás autor v této kapitole seznámí, už není platný; tana filipínská (dříve U. everetti) patří dnes do rodu Tupaia, nejpočetnějšího ze čtyř platných rodů tan (dalšími jsou Anathana, Dendrogale a Ptilocercus; první z této trojice v knize není zmíněn, ostatní ano).

Ve třetí kapitole, Noční duchové tropických pralesů, se dozvíte o všech poloopicích s výjimkou lemurů. Rád bych uvedl jedno; autorem představený podřád Prosimiae je dnes neplatný. Potové, outloni, komby a madagaskarští lemuři, kterým je pak věnována následující kapitola, jsou dnes řazeni do podřádu Strepsirrhini. Nártouni (infrařád Tarsiiformes), kteří ve druhé polovině 70. let byli řazeni do podřádu Prosimiae, jsou dnes klasifikováni jako zástupci podřádu Haplorhini, který zahrnuje všechny primáty lidově označované jako "opice" a hominoidy, včetně lidoopů a nás, lidí. Ano, filipínští nártouni mají fylogeneticky blíže k nám, než ke kombám nebo třeba lemurům. Jejich odlišnost od "ostatních" poloopic se ostatně v textu doktora Dobroruky také projevuje: "Také chrup poloopic má svou zvláštnost. Kromě nártounů mají všechny poloopice vytvořený ze spodních řezáků jakýsi hřebínek, který slouží k péči o srst a má určitou úlohu i při přijímání potravy." Druhy, kterým je tato kapitola věnována, jsou lori ryšavý (Loris tardigradus), outloň váhavý (Nycticebus coucang), outloň malý (Xanthonycticebus pygmaeus; v době vydání knihy Nycticebus pygmaeus), poto bezocasý (Arctocebus calabarensis), poto velký (Perodicticus potto), komba malá (Galagoides demidovii; v době vydání knihy Galago demidovi), komba ušatá (Galago senegalensis), komba velká (Otolemur crassicaudatus; v době vydání knihy Galago crassicaudatus), komba tmavá (Sciurocheirus alleni; v době vydání knihy Galago alleni), komba krátkouchá (Euoticus elegantulus) a komba hnědá (Galago matschiei; v době vydání knihy Euoticus inustus). Taxonomie se samozřejmě za posledních takřka pět dekád změnila; jen sem ze zajímavosti uvedu, že třeba v roce 2017 byl popsán nový rod komb Paragalago, do něhož odborníci přeřadili pět východoafrických druhů, dříve klasifikovaných jako zástupci rodu Galago. Co se nártounů, kteří by dnes v podkapitole věnované poloopicím neměli co dělat, věnuje se autor třem druhům; nártounu filipínskému (Carlito syrichta; dříve Tarsius syrichta), nártounu západosundskému (Cephalopachus bancanus; dříve Tarsius bancanus) a nártounu celebeskému (Tarsius spectrum, též Tarsius tarsier). Dnes je nicméně známo 14 druhů nártounů ze tří rodů, a to tedy Carlito, Cephalopachus a Tarsius. 

"Glumovitý" či "yodovitý" nártoun filipínský (Carlito syrichta) na fotografii britského cestovatele Graema Greena. Zdroj: BBC Wildlife Magazine

Čtvrtá kapitola knihy, Ostrov lemurů, začíná hezkým, stručným pojednáním o původu "osmého kontinentu", obývaném pouze poloopicemi: "V dávných periodách Země býval Madagaskar součástí Afriky, od které se oddělil buď koncem prvohor, nebo počátkem druhohor. Zpočátku mělká úžina, překlenutá úzkými spojovacími pevninovými mosty, dovolovala až do třetihor, přesněji řečeno do pozdního eocénu či raného oligocénu, migraci fauny z kontinentu. Komorské ostrovy jsou posledním zbytkem, který po spojení Madagaskaru s pevninou zůstal. Po dobu asi 60 milionů let se fauna Madagaskaru vyvíjela v naprosté izolaci a to nám pomáhá vysvětlit nejen její jedinečnost, ale i nahlédnout do tajemství dávných věků. Většinu druhů žijících na Madagaskaru můžeme bez nadsázky označit za živoucí fosilie." Autor zmiňuje i dnes již zdiskreditovaný návrh dávné existence kontinentu Lemurie, který vzešel v polovině 19. století od Philipa Sclatera, a který byl opuštěn nepříliš dlouho před publikací této knihy - v 60. letech, kdy geomorfologové a geologové přijali Wegenerovu teorii kontinentálního driftu. Co se původu slova "lemur" týče, sahá samozřejmě do hlubší minulosti, což nám doktor Dobroruka v této kapitole vysvětlí: "Staří Římané nazývali lemures duchy zemřelých, kteří děsili živé svým nočním naříkáním. Na jejich usmířená byly slaveny o půlnoci 1. května slavnosti - lemurie, při kterých prý duchové přicházeli a upírali na účastníky lemurií své zraky přes hradbu plamenů. Uvidíme-li v noci červeně světélkující oči madagaskarských poloopic a uslyšíme-li jejich hlasy, z nichž mnohé jsou velmi hlasité a strašidelné, připomínající lidský nářek, nebudeme se divit, proč první Francouzi, kteří přistáli na ostrově, dali lemurům jejich jméno, které díky Linnému používáme dodnes." Připomíná také ohroženost madagaskarské fauny a její přísnou ochranu. Jako prvního lemura doktor Dobroruka popisuje makiho trpasličího neboli myšího (Microcebus murinus), kterého představuje jako "nejmenšího z lemurů." Dnes platí, že nejmenším známým lemurem je maki nejmenší (Microcebus berthae), vědecky popsaný v roce 2000 a endemicky se vyskytující v lese Kirindy na západě Madagaskaru. Zmiňuje i další druhy z rodů Microcebus a Cheirogaleus v rámci čeledi makiovitých (Cheirogaleidae). Ze známějších druhů jsou uvedeni lemur kata, sifaka či indri.

Závěr Ostrova lemurů se týká ksukola ocasatého (Daubentonia madagascariensis) neboli "aye-aye". Dovolím si zahrát si na otravného puntíčkáře, a poopravit toto tvrzení: "Do zajetí se první aye-aye dostala roku 1862, a to do zoologické zahrady v Londýně." Podle několika internetových zdrojů však ona samice ksukola dorazila do londýnské zoo už roku 1861, tedy o rok dříve. Dovolím si však opravit i jednu zásadnější chybu. Autor na straně 47 uvádí: "V roce 1870 přišel na ostrov francouzský cestovatel Sonnerat. ... Domorodí lovci mu přinesli dvě podivuhodná zvířata. Sonneratovi průvodci byli velmi udiveni vzhledem těchto zvířat a vykřikovali údivem 'aye!, aye!'" Pierre Sonnerat byl skutečně prvním Evropanem, který ksukola uviděl, ale nebylo to v roce 1870 - bylo to o celé století dříve, roku 1782. Ti tiskařští šotci... Zrovna tak na stejné straně je uvedeno, že "roku 1872 toto zvíře popsal Gmelin a zařadil ho mezi veverky!" Gmelin sice ksukola formálně popsal, to ano, ale bylo to roku 1788. Při pročítání textu o historii výzkumu ksukola si tedy dávejte pozor, letopočty jsou tu trochu nepřesné. Tiskařský šotek řádil hned třikrát. V kapitole Nejmenší opice světa se autor přesouvá do Nového světa, aby čtenářům představil středoamerické a jihoamerické kosmany, tamaríny a lvíčky, tedy zástupce čeledi kosmanovitých (Callitrichidae; tiskařský šotek bohužel zase maličko zařádil, v knize je uvedeno "Callitricidae"). Zmiňuje původ jejich označení "marmoset": "Když Španělé a Portugalci přišli do Jižní Ameriky, našli různé druhy kosmanů v indiánských domácnostech. Samozřejmě si taková roztomilá zvířátka také dovezli domů jako dárky. Velmi brzy to byla taková móda, že ceny kosmanovitých závratně stoupaly. Každá mondénní dáma musela mít svoji opičku, kterou nosila v rukávníku nebo na rameni. A nebyla by to Francie, aby se k nové módě nepřipojila. Tady také dostali kosmanovití své jméno, které je doprovází stále - marmosetky. Marmouset byli nazýváni malí lidé - trpaslíci, groteskní figurky, a tak se toto jméno přeneslo i na malé opičky..." Autor zmiňuje, že v zajetí marmosetky mohly žít i 16 let; to platí i dnes, průměrný věk je 5 až 7 let, nejdéle žijící jedinec pak přežil 16,5 roku. Uvádí pak informace o celé řadě druhů, od kosmana černovousého (Callithrix penicillata) přes tamarína Martinsova (Saguinus martinsi) až po lvíčka zlatého (Leontopithecus rosalia). U posledního jmenovaného píše, že "stavy tohoto druhu v přírodě se odhadují na pouhých 400 až 600 kusů!" V letech 2022 a 2023 mělo v Atlantském lese, nejohroženějším brazilském ekosystému, žít zhruba 4800 jedinců. Počty lvíčků zlatých se sice zvýšily, ale pořád je to ohrožený druh!

Kapitola Nejpodivnější opice Nového světa je zaměřena na ostatní ploskonosé opice (parvořád Platyrrhini) západní polokoule, přičemž je doktor Dobroruka uvádí jako zástupce čeledi malpovitých (Cebidae) se třemi podčeleděmi. Dnes tyto podčeledě zoologové klasifikují jako samostatné čeledě; řeč je tedy o mirikinách (Aotidae; v době publikace knihy Aotinae) a chvostanech (Pitheciidae; v době publikace knihy Pitheciinae); mezi chvostany pak patří podčeleď titiových (Callicebinae), která tedy roku 1979 byla řazena jako podčeleď malpovitých. Skutečnou podčeledí malpovitých, kterou se tato kapitola také zabývá, jsou kotulové (Saimiriinae). Zaujalo mě, co na straně 74 autor píše o početnosti jejich tlup: "Sdružují se často do velkých tlup, čítajících mnohdy i několik set kusů. Sanderson v jedné takové tlupě napočítal 550 jedinců, ale tvrdí, že viděl i tlupy mnohem větší." O vzácných pětisetčlenných skupinách se skutečně ve vědecké literatuře píše. Dále doktor Dobroruka píše: "Také taxonomům není dodnes jasné, zda existuje jen jeden druh kotulů s mnoha zeměpisnými rasami, nebo zda je druhů více." Dnes je klasifikováno 7 recentních druhů kotulů (rod Saimiri) a dva vyhynulé, miocénní druhy. V souvislosti s touto větou bych chtěl vznést výtku k užívání slova "rasa". Autor jej nepoužívá jen jednou a v této kapitole, ale vůbec napříč celou knihou. Kniha vyšla v době, kdy český jazyk v populárně naučné přírodopisné literatuře zřejmě běžně zaměňoval slova "rasa" a "poddruh", nicméně z dnešního pohledu je to zaměňování nepřístupné, když nic jako "rasa" v biologii neexistuje (jde o sociální konstrukt, inherentně souvisejícími s nerovnostmi a nespravedlnostmi), a poddruh (neboli subspecies) je naprosto platnou taxonomickou jednotkou, jejíž definice nemůže být takzvané "rase" více vzdálena. To jen poznámka ke starému jazyku této knihy. V kapitole Opice s pěti rukama se čtenáři dočtou o samotných malpách (podčeleď Cebinae) a zástupcích čeledi Atelidae - chápanech (Atelinae) a vřešťanech (Alouattinae). Velice se mi líbí autorův popis nálezu chápana hnědého (Lagothrix flavicauda) samotným Alexanderem von Humboldtem při jeho cestách po Jižní Americe; Humboldt zvíře formálně popsal roku 1812. A jak autor uvádí, "113 let pak nikdo nic o tomto zajímavém a vzácném druhu neslyšel." Popisuje pak získání nových exemplářů ve 20. letech 20. století a velkou expedici Hernanda de Mazeda Ruize v roce 1974 s cílem najít tyto opice v oblasti, kde se s nimi setkal právě Humboldt. Po přečtení tohoto textu se mi zachtělo oživit na tomto blogu starou rubriku Slavné expedice...

V kapitole Vzácní chovanci zoologických zahrad se čtenáři dozvědí o guerézách, hulmanech, langurech a kahauech, tedy o zástupcích podčeledi Colobinae v rámci čeledi kočkodanovitých (Cercopithecidae). Autor ji opět začíná paleontologickým okénkem: "První primáti Starého světa jsou nám známi z oligocénních vrstev Fayumského údolí v Egyptě. Již tenkrát tu žily dvě různé linie. Jedna, z níž se později vyvinuli lidoopi, a druhá, která vedla k paviánům a kočkodanům. Později, v miocénu, tedy zhruba před 30 až 15 milióny let, se tato druhá skupina rozdělila na další. Objevily se specializované opice, které se živily převážně listím, a pro takovou potravu se jim přizpůsobil chrup, ve kterém byly stoličky opatřeny příčnými žebry ke snadnějšímu rozmělňování potravy." Jen s tím miocénem pozor - začíná někdy před 23 miliony let. 30 milionů let zpět - to je ještě spodní oligocén. Autor připomíná, proč se guerézy (zástupci rodu Colobus, třeba gueréza pláštíková, Colobus guereza) ocitly v nebezpečí: "V polovině minulého století se stalo módou nosit opičí kožešiny. Obzvlášť po krásných černobílých kožešinách z Afriky byla velká a stále vzrůstající poptávka. Ročně se v evropských továrnách zpracovávalo přes 100 000 těchto kůží a v roce 1892 stoupl tento počet dokonce na 175 000 kusů. Móda se tedy zasloužila o to, že v některých krajinách byly guerezy, kterým tyto krásné kožešiny patřily, téměř vyhubeny. Ostatně není to jediný případ, kdy módní vlna ohrozila některý živočišný druh. Vzpomeňme například na rajky a kolibříky, kteří zdobili klobouky dam minulého století..." Ano, móda, standardy krásy a snaha zvýšit atraktivitu lidí koženami a peřím brutálně zabíjených zvířat, a to vše pro profit, je poháněčem destrukce přírodního světa. Před půlstoletím, kdy povědomí široké veřejnosti o těchto záležitostech bylo velmi nízké, bylo rozhodně důležité na tyto nekalosti upozorňovat - jako je důležité na ně upozorňovat dodnes. K části této kapitoly pojednávající o kahauech uvedu jedno; stručně popsaný - a dodnes kriticky ohrožený a velice vzácný - kahau mentavejský z malých ostrůvků západně od Sumatry již není klasifikován jako zástupce rodu Nasalis, ale jako jediný druh monotypického rodu Simias (S. concolor). Do rodu Nasalis patří dnes jediný druh, N. larvatus, kahau nosatý z Bornea. Pobavily mne tyto věty: "Domorodci nazývají tento druh často orang blanda, tedy doslovně bílý muž. To je pojmenování, které dávali holandským kolonizátorům, právě pro jejich nosy, které jsou ve srovnání s nosem Malajců velké, i pro vlastnost, kterou mají orang blanda a kahau společnou - při rozzlobení jim obličej ještě více zčervená."

Devátá kapitola, Paviáni, makakové a mangabejové, je zaměřena na tyto konkrétní zástupce čeledi kočkodanovitých. V souvislosti s dželadami (rod Thercopithecus) zmiňuje doktor Dobroruka nepřímo teorii biologického antropologa Clifforda Jollyho z roku 1970, kterou tak mistrnně zpopularizoval v knize Jak vznikl člověk profesor Mazák dva roky před vydáním Poloopic a opic: "Znaky na lebce, kterými se dželada odlišuje od ostatních paviánů, jsou způsobeny změněnými potravními podmínkami. Zatímco paviáni žerou velkou trávu a kořeny, dželady se živí malými objekty, především semeny. Jejich čelisti se zkrátily a zmenšily, stoličky se modifikovaly, aby mohly zpracovávat semena rostlin. Souhrnu těchto znaků říkají vědci T-komplex ('T' jako Theropithecus) a předpokládají, že i vývoj člověka šel podobným způsobem, protože i ve vývojové řadě předlidí se postupně setkáváme s T-komplexem." Jen připomenu, že šlo o to, že dželady a hominidé, přestože nejsou blízce fylogeneticky spjati, mají na lebkách analogické znaky - mohl by to být příklad evoluční konvergence. Clifford Jolly měl za to, že naši miocénní předci mohli být trávožravci, tak jako dželady - proto naše široké stoličky, zmenšení špičáků, vývoj pánve k udržení vzpřímeného postoje při sezení v trávě atd. Mezi paviány, které autor v této knize dále popisuje, jsou samozřejmě i mandrilové. Hodně mě však zaujala část o mangabejích, protože o těchto opicích toho osobně vím hrozně málo. Jde tedy o rod Cercocebus, jehož všech 6 z 7 dnes platných druhů je na tom špatně; většina je klasifikována jako ohrožené, jeden, mangabej chocholatý (Cercocebus galeritus), pak jako kriticky ohrožený. O něm autor píše: "Celková populace se odhaduje asi na 2000 jedinců. Mangabej chocholatý je přísně chráněn a uvažuje se o zřízení rezervace, která by zarušila další existenci tohoto druhu." Tato rezervace skutečně vznikla vlastně ještě před publikací knihy - v roce 1976. Nesla název Tana River Primate National Reserve, a nacházela se na jihovýchodě Keni. V roce 2007 ale Nejvyšší soud Keni rozhod, že nebyla zřízena oprávněně, a tak zanikla. I za dobu její existence se mangabeje nedařilo chránit. Závěr této kapitoly se týká makaků, a doktor Dobroruka čtenářům představuje objev Rh faktoru (Rh je samozřejmě zkratka slova rhesus) a magoty žijící na Gibraltarské skále, k čemuž se váže jistá britská pověst.

Desátá kapitola, Opice, které ke svému jménu přišly omylem, nejprve objasňuje, proč kočkodany nazýváme tak, jak je nazýváme. Přemýšleli jste o tom někdy? Proč zrovna "kočkodan"? Doktor Dobroruka nám to v této knize objasní: "Zalistujeme-li ve starých přírodopisech nebo v prvních překladech Brehmova Života zvířat, najdeme ještě podivnější název mořské kočky, což je doslovný překlad německého Meerkatze. Ale kde toto pojmenování vzali Němci? Musíme říci, že kočkodani nemají nic společného s mořem, ani s kočkami. Slovo Meerkatze asi přinesli námořníci, kteří ze svých dalekých cest přivezli i různé druhy opic a jiných zvířat. A často ani nedovedli pořádně říci, odkud které pochází. Nakonec si přiřadili jméno, které slyšeli v Indii a které ještě zkomolili, k africkým opicím. Jedna z nejhojnějších indických opic, se kterou se námořníci mnohokrát setkali, byl rhesus - a tomu se v Indii říká markata. A tak kočkodani vlastně přišli ke svému jménu omylem." Toto je fascinující, vlastně to naprosto dává smysl, a velmi této knize vděčím za to, že mi to objasnila! Slovo "kočkodan" už nikdy nebudu vnímat stejně, jako dříve. Mezi druhy, se kterými se čtenáři při čtení této kapitoly seznámí, jsou například kočkodan Dianin (Cercopithecus diana), který je na straně 139 vyobrazen na barevné fotografii, kočkodan červenobřichý (Cercopithecus erythrogaster) nebo kočkodan husarský (Erythrocebus patas); na straně 151 můžete na barevné fotografii ze zoologické zahrady vidět mládě tohoto druhu, přizpůsobeného k životu v semiaridním až aridním prostředí západní, střední a východní Afriky, kojené matkou. Na závěr uvádí doktor Dobroruka, že kočkodani patřili k některým z nejdéle žijících opic v zajetí: "Kočkodan Dianin drží rekord - 31 let. Grivet a kočkodan mona mají zaznamenáno až 24 let, talapoin 22 let a kočkodan husarský 20 let." Na 70. léta to byly dobré hodnoty - jak se totiž dozvíte později v kapitole o lidoopech, našich nejbližších žijících příbuzných, v prvních desetiletích pokusů jejich chovů docházelo běžně k časným úmrtím. Historie zoologických zahrad není růžová.

Orangutaní samec Kerani ze zoologické zahrady v americkém Denveru. Zdroj: Denver Zoo

V jedenácté kapitole, Primáti s nejdelšíma rukama, popisuje doktor Dobroruka skupinu hominoidů, kteří dnes žijí pouze v jihovýchodní Asii, ale ještě v miocénu se vyskytovali i na africkém kontinentu - gibonovité (Hylobatidae). Velice mě zaujalo jeho pojednání o původu slova brachiace: "Přední končetiny gibonů jsou velmi dlouhé, a jejich palec je malý a posunut daleko k zápěstí, takže ostatní dlouhé prsty mohou vytvořit jakýsi hák, závěsný orgán, který slouží k charakteristickému pohybu všech zástupců čeledi. Tomuto pohybu říkáme brachiace. Poprvé tento termín zavedl anglický anatom a paleontolog Sir Richard Owen (1804-1982) a označil jím pohyb v závěsu pod větví, kdy se tělo švihem přenáší na značné vzdálenosti." Do přečtení této knihy jsem netušil, že autorem termínu brachiace (nebo také "ručkování", jak se ve starší české literatuře uvádí) byl právě Owen, autor slova "dinosaurus" a zakladatel Přírodovědného muzea v Londýně. K vědeckému jménu gibonů autor uvádí: "Tento druh pohybu mu ostatně dal i latinské pojmenování: Hylobates znamená stromový chodec." Doktor Dobroruka seznamuje v této kapitole čtenáře se zástupci gibonů ze všech dnes platných rodů, tedy Symphalangus, Nomascus, Hoolock a Hylobates; nicméně tyto rody uvádí jako podrody, jak byly v době vydání knihy klasifikovány; všichni jsou tedy představeni jako zástupci rodu Hylobates. Zmiňuje také badatele, jež studovali strukturu giboních rodin, C. Raye Carpentera a Johna O. Ellefsona, a ne zrovna bezpečné studium siamangů (Symphalangus syndactylus) zooložkou A. Gijzen v antverpské zoo: "Vzpomínám si například na zooložku antverpské zoologické zahrady dr. A. Gijzenovou, kterou mohl siamang zabít. Studovala hlasové projevy siamangů a fotografovala jednotlivé fáze 'zpěvu' a nafukování rezonančního vaku na hrdle. Vtom na ni samec zaútočil, prostrčil své dlouhé ruce mříží a uchopil ji za krk. Stisk siamanga je silný a nebýt rychlé pomoci ošetřovatele, který byl náhodou nablízku, došlo by k tragédii, protože dr. Gijzenová již ztrácela vědomí." V závěru kapitoly se autor zmiňuje také o ohrožení těchto primátů. V další kapitole, Nejpříbuznější člověku, jsou konečně na řadě lidoopi - šimpanzi, bonobové, gorily a orangutani. Musím přiznat, že tato kapitola mě velmi dojímala. Číst totiž pasáže o tom, jak se s odchycenými lidoopy přemisťovanými do různých zoologických zahrad celého světa zacházelo, a že umírali třeba jen několik dnů po umístění do výběhů, ve mě stále probouzí vztek. Není to tak dávno, co lidoopi nabyli práv takřka podobných lidským právům; vždyť v USA nejsou povoleny invazivní laboratorní experimenty na šimpanzech teprve od roku 2015!

Autor začíná tuto kapitolu popisem orangutanů, které dnes odborníci dělí do tří druhů (poslední, Pongo tapanuliensis, byl popsán v roce 2017; v listopadu ono roku jsem o něm na blog psal). Zmiňuje rekordní váhy některých orangutanů chovaných v zajetí, jež bohužel v minulém století ošetřovatelé a krmiči zoologických zahrad nekrmili správnými způsoby: "Snad největším problémem chovu orangutanů, který se v menší míře vyskytuje i u ostatních lidoopů, především u goril, je obezita. Zvířata v zajetí mají málo pohybu, navíc se často nevhodně - příliš bohatě - krmí." Na straně 165 se nachází fotografie orangutana Andyho ze zoo v newyorském Bronxu (autor bohužel mylně uvádí, že byl ze zoo v San Diegu), který dosáhl hmotnosti 225 kilogramů. Andy byl bohužel nezodpovědnými osobami ze zoo krmen americkým fastfoodem, a dokonce mu dávali i cigarety! Dnes by snad něco takového už procházet nemohlo. Doktor Dobroruka se dále věnuje šimpanzům (Pan troglodytes), a zmiňuje výzkum jejich užívání nástrojů dvěma významnými odborníky, včetně loni zesnulé Jane Goodall: "Kortland např. zjistil, že dovedou používat klacky jako zbraně proti nepříteli, např. levhartovi. Jane Lawicková-Goodallová pozorovala a nafotografovala šimpanze, kteří špičatili dřívka a trhali stébla trav na tenké pásky, kterými dobývali termity z jejich podzemních chodbiček." Následují bonobové (Pan paniscus), autor vám vysvětlí, čím se od šimpanzů odlišují, a poté představuje gorily obou druhů. Cituje slova admirála Hanna z roku 500 př. n. l., který líčil setkání výpravy z Kartága s těmito lidoopy v západní Africe, a zmiňuje také práci George Schallera, autora slavné knihy Rok mezi gorilami. Jen škoda, že učinil chybu v této pasáži: "Nejnovější údaje, které získal Fossey z vulkánů Virunga, však mluví pouze o 375 až 400 zvířatech." Dianne Fossey, jedna z nejznámějších primatoložek minulého století, nebyla muž, ale žena; snad to byl zase tiskařský šotek, který ji prezentoval v maskulinu. V předposlední kapitole, Chování primátů, mne velmi zaujala autorem popisovaná práce sovětské zooložky Naděždy "Niny" Ladigyny-Kohts, mimochodem spoluzakladatelky Darwinova muzea, prvního přírodovědného muzea, jež kdy vzniklo v Rusku (za Lysenka a Stalina, odpůrců darwinismu a mendelismu, muzeum i sebe chránila tak, že před vstup nechala postavit sochu Lamarcka!). Doktorka Ladigyna-Kohts "zaznamenala v moskevské zoologické zahradě okolo 30 zvuků šimpanze, které se naučila napodobovat, a zjistila, že tak může s šimpanzy 'konverzovat'." Dále se douzvíte také o americkém projektu LANA (Language Analogue Project) či o šimpanzi Viki z Dvora Králové, který se naučil krásně malovat (ale jeho obrazy nebyly vystavovány). Poslední kapitola knihy, Otevřená záhada, pojednává o Yettim/Sasquatchovi/Almasovi/Ksi-gykovi/Me-Ki Khang-Mi. Dozvíte se něco málo o nálezech tajemných stop nejen himálajských "sněžných lidí", o Pattersenově-Gimlinově filmu, a třeba i o chlupatém tvorovi údajně získaném z ledové kry v Beringově moři v roce 1969, což byl, jak dnes víme - a to zde autor neuvádí - prostě hoax. K této kapitole je dobré přistupovat s úsměvem na tváři a zdravou špetkou skepse vůči existenci takzvaných kryptidů.

Zvířata celého světa: Poloopice a opice je podle mě velice přínosná, hezky napsaná a z hlediska historie popularizace přírodovědy u nás velice hodnotná kniha. Přes drobné chybky, za které mohli tiskařští šotci, a některé po čtyř a půl desetiletích již pochopitelně neplatné informace je to publikace, kterou stojí za to si přečíst, a mohu ji doporučit každému, kdo má zájem o primáty, jejich klasifikaci (či historii jejich klasifikace!) a jejich rozmanitost v současném světě. Skutečně může čtenářům napomoci vybudovat si k našim ne-člověčím primátím bratránkům vztah. A ten je ve světě, v němž stále nejsou v bezpečí, důležitým podkladem pro touhu chránit je.

Blogorgonopsidova filmová doporučení: Supergirl

Od středy 1. července jsem vám v každém příspěvku na tomto blogu připomínal, že jsem onoho dne zamířil do kina kvůli snímku Supergirl, jenž na velká plátna zamířil ve čtvrtek 25. června. Když jsem vás 11. prosince 2025 informoval o prvním vydaném traileru k filmu o dívce z oceli, napsal jsem, že kvůli němu budu stát v první řadě na lístky. Pravda, k jeho zhlédnutí jsem se dostal až takřka týden po jeho vydání, ale to rozhodně není pozdě - a pořád není pozdě ani pro vás, abyste si jej v kině užili. Mě osobně se druhý snímek z nové franšízy DC Universe velice líbil, rozhodl jsem se díky němu trochu oživit již rok neaktualizovanou rubriku Filmová doporučení. V tomto příspěvku se dozvíte, proč podle mého úsudku film Supergirl stojí za to!

Milly Alcock jako Kara Zor-El/Supergirl na působivém oficiálním extraterestrickém plakátu k filmu Supergirl od Craiga Gillespieho. Zdroj: Screen Rant

Multimediální (zvláště pak filmová) série DC Universe započala, jak jistě každý zájemce o svět filmu ví, předloňskou animovanou sérií Creature Commandoes, ale skutečně se zvedla ze země loňským Supermanem režiséra Jamese Gunna, který spolu s producentem Peterem Safranem vede DC Studios. Svým názorem na nového Supermana jsem se na tomto blogu nechal loni v červenci znát, od jeho zhlédnutí v kině jsem nicméně nabyl přesvědčení, že jde o mnohem více, než jen nejlepší filmovou adaptaci této postavy, jaká byla dosud natočena. Považuji jej za skutečný začátek nové éry superhrdinských filmů natočených na motivy příběhů z DC Comics, jež byla více než potřebná. Přiznejme si totiž jedno. Předchozí filmové DC, DC Extended Universe (DCEU), byl neuvěřitelný nepořádek. Modelem její výroby byl zkrátka "pokus a omyl", a jasné postrádání nadšení producentů, filmařů a samotného studia Warner Bros. pro tyto komiksové legendy z něj přímo kypělo. Od zšedlých filmů Zacka Snydera, které v důsledku své umělosti působily spíše jako tříhodinové reklamy, dodnes bohužel považované určitými toxickými fanoušky (říkáme jim "snyderboti") za jakási mistrovská díla, po filmy o Wonder Woman od oceněné režisérky Patty Jenkins, ve kterých snad jako výsměch hlavní postavě pobíhala sionistická barbie Gal Gadot, bývalá modelka neznalá základů herectví chlubící se dnes svou podporou fašistické vládě kolonialistického Izraele provádějící genocidu Palestinců... DCEU i ve svých výšinách nejednou ztroskotalo, a čas vůči těmto snímkům nebyl přívětivý. Loňský Superman měl však všechno, co předchozí filmové DC universum až na pár drobných výjimek postrádalo - kromě humoru to bylo samozřejmě hlavně srdce.

V Supergirl, ve druhý film ze série DC Universe (DCU) následující Gunnova Supermana, jsem od začátku věřil. Ne proto, že bych si byl jist, že komiksová předloha tohoto snímku, grafický román Woman of Tomorrow od Toma Kinga a Bilquis Evely, je nějaký nad všemi ostatními příběhy o této postavě čnící masterpiece, to ne. Jeho scénáristu vůbec nemusím, a čím více o něm vím, tím více k němu cítím odpor. Tom King nebyl vždy scénáristou DC komiksů; před dvaceti lety to byl agent CIA, který v rámci bushovské "války proti teroru" v Iráku a Afghánistánu mučil tamní obyvatele, a vesele se tím chlubí na panelech nebo v podcastech, jež s ním natáčejí fanoušci. Ti z nás, kteří mají rádi Wonder Woman, moc dobře vědí, že je to sexista, a že vůči nejikoničtější ženské superhrdince nechová ani špetku cti - a přesto mu bylo umožněno, aby o ní psal komiksy a napomáhal k ničení jejího nadčasového odkazu. Tom King byl popravdě důvod, proč jsem se nejprve zdráhal na tento film zajít - proč jsem nebyl opravdu první v řadě na lístky. Nejsem vůbec rád za to, jakou roli mu James Gunn ve tvorbě DCU dal, a mám za to, že by se o jeho zločinech na Blízkém východě a jeho zvláštním edgelordství, zvláště v ohledu k ženským fiktivním postavám, mělo více kriticky hovořit. Co mě však přesvědčilo na Supergirl zajít byl příslib epického vesmírného dobrodružství s jednou z nejlepších postav od DC, kterých si vždy budu vážit. Kara Zor-El neboli Supergirl patří k mým nejoblíbenějším postavám DC universa, a to už léta. Je to postava nesmírně inspirativní. Když jsem četl Supergirl z The New 52, tedy z první poloviny minulého desetiletí, sžil jsem se s jejím vnitřním bojem. Tato Kryptoňanka není jen kanonicky fyzicky silnější, než její bratranec, Kal-El neboli Superman. Je obrovsky rezilientní i po psychické stránce. S trochou nadsázky bych mohl říci, že až vyrostu, chci být jako Supergirl. Bohužel jsem o tu možnost jaksi přišel, a jsem vlastně starší, než její nejnovější filmová verze, která v tomto filmu slaví své 23. narozeniny. Ale to nevadí. Všichni můžeme být jako Kara. A tento snímek ji do filmového světa navrací vskutku výborně.

Od chvíle, kdy se Kara objevila v poslední scéně loňského Supermana, bylo mi jasné, že její verze v DCU bude tou zatím nejlepší. Pomineme-li filipínskou adaptaci z roku 1973, zazářila Kara poprvé na stříbrném plátně ve snímku Supergirl z roku 1984, ve kterém ji ztvárnila Helen Slater. V něm naše hrdinka skutečně působila jako "ženská verze Supermana", jak ji někdy laici označují (což je obrovská škoda, protože je to postava se svým vlastním, unikátním příběhem; každý přežívající Kryptoňan - a že jich tedy moc není - je opravdu jiný, a od Supermana se nejen charakterově odlišují asi tak, jako se já odlišuji od vás). Další hraná verze postavy se objevila v televizním seriálu Smallville v nultých letech tohoto století; v něm ji hrála Laura Vandervoort. To byla verze, jež opravdu patří do doby před dvaceti lety - co více mohu napsat? V minulém desetiletí se role Kary Zor-El a její nové civilní identity se jménem Kara Danvers zhostila herečka Melissa Benoist, na kterou asi většina lidí donedávna pomýšlela, když si vybavili mimokomiksovou Supergirl. Dívku z oceli hrála v letech 2015 až 2021 v televizním universu Arrowverse, a kromě šesti řad seriálu Supergirl ji ztvárnila i v crossoverech napříč ostatními seriály z tohoto vesmíru, jmenovitě tedy Arrow, The Flash a Legends of Tomorrow. V jednom z těchto crossoverů, Crisis on Earth-X z podzimu 2017, který byl stokrát lepší, než tehdy v kinech uvedená Liga spravedlnosti, si dokonce zahrála i zlou, nacistickou verzi Kary, nazvanou Overgirl, a než se rozhodla seriál opustit kvůli tomu, že čekala dítě, vžila se i do sovětské verze postavy, nazvané Rudá dcera (Red Daughter). Dva roky po skončení seriálu se Supergirl po dlouhé době opět objevila v kinech, a to ve filmu The Flash z roku 2023, v němž ji ztvárnila Sasha Calle. Sashina Kara byla snad jediným opravdu dobrým prvkem toho filmu; alespoň v něm měla příběh, který na rozdíl od všeho kolem ní dával smysl. Všechny tyto verze se od sebe samozřejmě odlišovaly, jak je u jednotlivých adaptací - filmových, televizních, animovaných - komiksových superhrdinů zvykem. Avšak nová verze ztvárněná Milly Alcock mě už loni zaujala tím, že má být opilá, divoká, antihrdinská... zkrátka více odlišná od svého bratrance, než jakákoli předchozí verze. Cítil jsem, že i v tuto verzi mohu opravdu věřit.

Po středečním zhlédnutí filmu Supergirl od australského režiséra Craiga Gillespieho (I, Tonya, Cruella) mohu tvrdit, že tato verze Kary Zor-El je zatím tou nejlepší. Tahle týpka je vším, čím by se snad každý z nás měl chtít stát. To, jak žije svůj život, a jak je schopna vypořádat se s největším traumatem celého života... každý bychom si z ní měli vzít příklad. Millyna Kara není typická ženská hrdinka z hollywoodských filmů. Není to ani typická adaptace Supergirl. Tahle Kara nenosí většinou kryptoňanský oblek s velkým Skem; žije a spí pořád ve stejném oblečení, nenosí make-up, nemyje se, moc se ani nečeše, nestříhá si vlasy, opíjí se, zvrací, a minimálně v jedné scéně podle postavy Ruthye, kterou hraje herečka Eve Ridley, i smrdí jako zvratky. Toto je ženská postava, jakých bychom měli vidět více - chaotická, špinavá, anti-feminniní týpka, na kterou patriarchát a jeho ideologie, jeho pochybné a ženy objektifikující standardy krásy, standardy vzhledu a čistoty, absolutně nesahají. Nezáleží jí na tom, jak se na ni lidé dívají. Žije si svůj život tak, jak chce - cestuje si po vesmíru se svým psem Kryptem, nestele si postel, opíjí se alkoholem pod rudými slunci, sem tam někoho zmlátí, sem tam se někoho zastane, protože má dobré srdce, sem tam odmítne nějakého bublinovitého mimozemšťana, kterému se líbí, a prostě se nenechává ničím svazovat. Kdybych měl dceru, pustil bych jí tento film, a řekl bych jí, že takto vypadá skutečná superdívka. Milly je navíc v roli velice vtipná - způsob, jakým pronáší své drzé, vtipné poznámky je prostě perfektní. Když se nad touto verzí Kary Zor-El zamýšlím, uvědomuji si, že je díky ní Supergirl snad tím nejlepším dosud vydaným superhrdinským filmem s ženskou hrdinkou. Zapomeňme na genocidální simulátor sionistické barbie ve Wonder Woman, jejíž příběh se nakonec přece jen točil okolo lásky k nějakému mužíčkovi. Supergirl v podání Milly Alcock považuji za dosud nejvíce inspirativní filmovou superhrdinku. A je-li součástí jejího příběhu nějaký mužíček, pak takový, který si zaslouží bolestivě zemřít - ano, hovořím o pedofilním Kremovi ze Žlutých kopců, hlavním záporákovi filmu.

Supergirl je filmem naší doby, dokonalým pro náš současný moment. Řadí se tak k sociálně nejrelevantnějším DCčkovým filmům posledních let. Byl-li snímek The Batman od Matta Reevese třídní analýzou proslulých gothamských postav a byl-li loňský Superman od Jamese Gunna pro-palestinským a pro-ukrajinským snímkem, pak Supergirl je filmem anti-epsteinovským. Její příběh se dá shrnout do této věty: Supergirl bojuje proti vesmírnému Epsteinovi. A právě to je důvod, proč se na film snáší takový hate. Amerika, země původu těchto komiksových postav, se utápí v ospravedlněních sexuálního zneužívání mladistvých a obchodování s lidmi; vždyť současný prezident Trump byl dobrým přítelem notorického pedofila Jeffreyho Epsteina, a jeho jméno se v letos vydaných Epsteinových dokumentech objevuje častěji, než jakékoli jiné. Záporné postavy tohoto filmu jsou obchodníky s nezletilými dívkami, a právě to jisté frakci amerických občanů, fanaticky se hlásící k podpoře současného prezidenta, tolik vadí. Supergirl není jen film s hrdinkou, na které pedofilií silně ovliněné patriarchální standardy ženského vzhledu a krásy nesahají; je to film, který se jasně staví do pozice proti pedofilům, a schvaluje násilí na nich. Pokud s poselstvím tohoto filmu někdo nesouhlasí, vážně se podivuji nad jeho politikou, a vzniká u mne podezření, že třeba takový člověk, takový hater Supergirl, má více společného s Kremem ze Žlutých kopců, než s Karou Zor-El! Krem, kterého ztvárňuje herec Matthias Schoenaerts, je jinak také schopen páchat násilí na zvířatech; důvod, proč se s ním naše hrdinka ve filmu dostává do konfliktu - předtím, než zjišťuje, že Krem a jeho skupina Brigands obchodují s nezletilými dívkami - je ten, že otrávil jejího psa Krypta, a pokud Kara od Krema do dvaasedmdesáti hodin nezíská protijed, Krypto zahyne. Krem je dozajisté záporák, kterého budete nenávidět. Je to asociální, toxicky maskulinní, neurvalý a sadistický jedinec blíže neidentifikovaného mimozemského druhu, a po celé trvání snímku si divák přeje jediné - aby skončil podobně, jako sám Jeffrey Epstein. Spoiler: Krem končí možná ještě ve větších bolestech. Pro jisté uplakánky na internetu, zlobící se kvůli silným ženským postavám a zastávající se sadistického násilníka, to samozřejmě činí tento film "příliš woke", a já jsem rád za to, že nám svými výlevy na sociálních sítích ukazují, co jsou zač. Aspoň víme, komu se vyhnout velkým obloukem. 

Kara chrání Ruthey před Brigands, zápornými postavami filmu, na Kremově planetě Bilquis. Zdroj: MovieWeb

O co tedy v tomto filmu jde? Příběh začíná montáží Kařina života v run-upu k jejím 23. narozeninám, kdy si zkrátka cestuje po kosmu ve společnosti Krypta, a ignoruje pokusy svého bratrance Kal-Ela/Clarka Kenta/Supermana, kterého samozřejmě v DCU ztvárňuje David Corenswet, kontaktovat ji. Na jedné z planet, kde to zase trochu přežene s alkoholem, se setkává s mladou dívkou Ruthey Marey Knoll, která přijde do baru, v němž je Kara přítomna, hledat někoho, kdo by ji pomohl pomstít nedávno zabitou rodinu. Krem ze Žlutých kopců měl totiž zájem o meče, které vyráběl Rutheyin otec, a brutálně ho, Rutheyinu matku i jejího bratra zavraždil. Ruthey se chce pomstít, a Krema zbavit života. Hned v baru se však ukáže být zranitelnou, jeden mimozemšťan jí odcizí meč, a je to právě Kara, kdo se jí zastane. Nicméně zájem o pomoc dívce zatím nemá - o Kremovi nic neví, nezná ho, a ráda by si odcestovala na nějakou jinou planetu. Problém nastane ve chvíli, kdy se její vesmírná loď dostane do Kremova zájmu - hlavní zaporák totiž od zabití Rutheyiny rodiny nemá, jak se z planety dostat. Když se Kařinu loď pokusí ochránit Krypto, Krem superpsa zasáhne šipkou napuštěnou jedem, a Kara se od místní léčitelky dozví, že její čtyřnohý společník do tří dnů zemře. Motivována vyhledat Krema a získat od něj lahvičku s protijedem - Brigandi totiž běžně tento jed používají při výsleších, a když někoho otráví a on jim dá informace, po kterých jdou, podají mu protijed - vydává se Kara na cestu, proti své vůli následována Ruthey. V průběhu filmu se sobě obě dívky vzájemně otevřou, díky čemuž vhlédneme do originu Supergirl, ale o tom až později. Na planetě Bilquis se Kara dozví, že Brigandi odchytávají nezletilé dívky a obchodují s nimi. Kritická situace nastane, když je sama Kara otrávena, aby byla spolu s Ruthey Brigandům předána párem, který se jich ujal, výměnou za zotročenou dceru tohoto páru. Zbytek neprozradím, ale jedno ještě uvedu - o život oběma hrdinkám půjde ve druhé polovině filmu hned několikrát.

Supergirl je film plný akce. Když jsem jej sledoval, měl jsem pocit, že se v něm bojuje mnohem více, než v loňském Supermanovi. V důsledku odlišností mezi Clarkem a Karou je samozřejmé, že souboje, kterých se naše hrdinka účastní, jsou mnohem brutálnější. Rány, které Kara zasazuje svým nepřátelům, jsou bolestivé, a nelze pochybovat o tom, že mimo kameru krvácejí. Většina akčních scén ve filmu je doplněna různými písněmi od Sleigh Bells, Modest House nebo Elly Fitzgerald - nečekejte, že bych o nich měl psát něco více, ta jména mi absolutně nic neříkají. Při závěrečné bitvě ve třetím aktu hraje skladba The Middle od Kelty Greye a KidMotelu, kterou pro ní údajně vybral sám James Gunn. Výše jsem zmínil, že Kara si nemění oblečení - to platí pro celý film (včetně úvodní montáže, která dokumentuje řadu dnů jejího života), nicméně ve třetím aktu se obléká do svého modročerveného kostýmu s rudým pláštěm, což jí přidává na heroičnosti. Její superhrdinský převlek se stává předmětem, k jehož nasazení v příběhu existuje určitý build-up ("Je to jenom hloupý oblek, Ruthye. Nic neumí."). Teprve poté, co si ho Kara nasazuje, rozhodne se Kremovi před začátkem poslední bitvy formálně představit. Ne svým jménem ani přezdívkou Supergirl, ale přesto velmi konkrétně ("Víš, my jsme se ještě oficiálně neseznámili. Ahoj, já jsem ta mrcha, které jsi zastřelil psa."). Vtipných hlášek je ve filmu opravdu hodně. Hodně se mi líbilo, co řekl ten malý mimozemšťan ve "vesmírném autobusu" v souvislosti s postrádáním motoru a koulí. Na film se vážně budete muset podívat, abyste to pochopili.

Jedna z dalších věcí, které se mi na tomto filmu velice líbily, je způsob, jakým scénáristka Ana Nogueira, režisér Craig Gillespie a zbytek týmu za něj zodpovědný přistoupili k originu Kary Zor-El. Poslední dvě hrané verze Supergirl byly z Kryptonu, konkrétně ze svého domovského města Argo, poslány na Zemi s jasným úkolem - chránit Kal-Ela. Zatímco Superman byl při vyslání z Kryptonu ještě malé mimino, Kara byla teenagerka, a coby Kalova sestřenice se o něj měla postarat. V případě Kary hrané Sashou Calle samozřejmě došlo k jisté tragédii týkající se Kala, takže svou misi ani nemohla splnit, ale to tu nebudu rozebírat. Nová Supergirl však adaptuje původní origin Kary Zor-El z roku 1959, kdy se poprvé objevila v komiksech, a postavu tak navrací k jejím kořenům. Kal-El byl samozřejmě v DCU svými imperialistickými rodiči odeslán na Zemi s jasným cílem - měl být dobyvatelem. Ve flashbacku odehrávajícím se na umírajícím Kryptonu to ostatně v tomto filmu z úst jednoho Kryptoňana uslyšíme. S Karou se to mělo úplně jinak. Její rodiče nebyli imperialisté, a její otec Zor-El přišel se způsobem, jak město Argo ochránit před destrukcí. Poté, co Krypton vybuchl, pohybovalo se Argo po vesmíru, a Kara na něm vyrůstala, jako by to byla jakákoli jiná planeta. Jenže přežití Arga nemělo dlouhého trvání. Matečná hornina pod Argem totiž obsahovala jistý zelený minerál, který začal vydávat radioaktivní záření. Alura In-Zee, Kařina matka, podlehla otravě kryptonitem, podobně jako mnoho dalších Kryptoňanů v Argu. Aby svou dceru zachránil před stejným osudem, rozhodl se Zor-El sestrojit vesmírnou loď, která měla Karu dopravit na Zemi - inspirován plány odcizenými Jor-Elovi, otci Kal-Ela. Flashbacky odehrávají se na Argu jsou emočním jádrem tohoto snímku. A scéna, v níž Kara opouští svého otce, a pláče uvnitř lodi, kterou sestrojil, je velice silná. Zrovna tak je silné to, co Kaře ještě před opuštěním Arga řekla její matka - aby byla dobrá. A to neznamená hodná nebo milá. Kindness doesn't equal niceness.

Setkal jsem se s názorem jednoho YouTubera, který film jinak chválil, že příběh Supergirl by byl lepší, kdybychom flashbacky, tedy Kařin origin, viděli už na jeho začátku. S tím se ale neshoduji. Myslím si, že je mnohem lepší, že Kařin origin je povyprávěn až zhruba v polovině filmu - poté, co se naše hrdinka otevře Ruthye, jež opravdu po celou půlku filmu ani neví, že její společnice je Kryptoňanka. Do filmu se můžete pustit s tím, že vlastně o Kaře nic nevíte, a teprve v průběhu děje se o ní postupně dozvídáte více a více, právě tak jako Ruthye. Vždyť je to i samotná Ruthye, kdo v Kařině vesmírné lodi ve druhé polovině snímku nachází její superhrdinský oblek. Supergirl je filmem o hrdince, které se příliš nechce být hrdinkou, ale její dobrosrdečnost a vynucení zvláštní situací, ve které se ocitla, a ve které se z odlišných důvodů ocitli Ruthye a Krypto, v ní tu hrdinku probudí. Je to charakterová studie. Pokud by film začal flashbacky z Kryptonu a Arga, věděli bychom toho o Kaře až příliš mnoho příliš brzy. To, že začátek jejího vztahu s Kryptem je ve flashbacích prozkoumán opravdu až zhruba v polovině filmu, pak zbytku příběhu dodává na dramatičnosti, když jejímu čtyřnohému příteli ubíhá čas. Najednou to už není jen "příběh o holce, která se snaží zachránit svého psa." Nabývá úplně jiné dimenze - takové, jakou si tato postava zasluhuje. Příběh se stává emočnějším, a to je ještě posíleno tím, jak sama trpí pod zelenou září na planetě Barenton. 

Co se týče postav, je Supergirl jistě menším filmem, ve kterém jich mnoho nevystupuje, ale právě to je dobře. Již jsem zmínil Ruthye, Krypta a Kařiny rodiče ve flashbacích, stejně jako zloducha Krema, ale měl bych se vyjádřit i k postavě, na kterou spousta fanoušků universa DC nadšeně čekala. Tou postavou je Lobo, kterého hraje Jason Momoa, bývalý Aquaman z DCEU. Přiznám se vám, že nejsem žádným fandou tohoto herce, který je kontroverzním hned z několika důvodů; jak někdo uvedl na jisté sociální síti (a já ten příspěvek samozřejmě lajknul), je nepochopitelné, že Jason Momoa hraje ve filmu, který je proti sexuálním predátorům, když si tenhle pochybný člověk před patnácti lety dělal legraci ze znásilňování žen (opravdu morálně shnilý jedinec, zasluhující si bolestivé nakopání). Role Loba se nicméně zhostil dobře. Osobně tu postavu nikterak nemusím, Lobo mi nikdy nepřišel nějak extra zajímavý; je to psychopat, a ty já rád nemám. Byť by Loba mohl dobře zahrát i někdo jiný, Momoa neodvedl špatnou práci, to uznávám. Koho však musím opravdu vyzdvihnout je David Corenswet. Spolu s Milly Alcock podává ve filmu opravdu nejlepší herecký výkon. Jeho děsně sympatický Superman se objevuje, pamatuji-li si to dobře, v pěti scénách filmu, z nichž dva jsou flashbacky. A velice humorná je scéna, kdy se před Pevností osamocení poprvé setkává s Karou a Kryptem. Jako nerd na Karu hovoří anglicky, pak si dokonce pro sebe povídá, že nechápe, proč tím jazykem mluví, když mu Kara stejně nerozumí... David Corenswet je opravdu nejlepší Superman, jakého jsme kdy v hraných filmech měli. Spoiler: Vystupuje i v poslední scéně filmu, která vede ke snímku Man of Tomorrow, jenž půjde do kin příští červenec, a v němž bude mít Kara Zor-El velkou roli.

Kara, Krypto a Clark při svém prvním vzájemném setkání na Antarktidě. Zdroj: Entertainment Weekly

Poslední záležitostí tohoto snímku, kterou chci pochválit, je jeho soundtrack, čímž myslím instrumentální hudbu mimo ony zmíněné písně hudebníků a kapel, které neposlouchám. Soundtrack k Supergirl měl původně složit Ramin Djawadi (Iron Man, Eternals), nicméně letos v únoru se rozhodl projekt opustit, a nahradil ho - k mému lehkému zděšení - Tom Holkenborg alias Junkie XL (Godzilla vs. Kong). Ten projekt tiše opustil v březnu, a nahradila ho Claudia Sarne, jež dosud skládala hudbu k nezávislým filmům (The Book of Eli) nebo k televizním dokumentům (Lost in the Jungle od National Geographic). Za tu krátkou dobu, kterou na složení asi pětačtyřiceti minut hudby pro Supergirl měla, učinila skvělou práci. Chytlavá znělka hlavní postavy je mistrovskou kompozicí. Hlavní melodie v jakési melancholičnosti hraje i na konci závěrečných titulků (jedná se vlastně o posledních pár desítek vteřin skladby The Cave), a nemohu si pomoci, ale mám z ní (stále hovořím o závěru The Cave) jakési primevalovské, dominikscherrerovské pocity. Hrdinská znělka Supergirl, kterou vám prezentuji níže, je majestátní. 

Mé hodnocení: 10/10! Byli jste na Supergirl v kině? Jaký máte na tento film názor? A pokud jste jej zatím neviděli, plánujete na něj v době, kdy ještě v kinech hraje, zajít? Těšíte se na Karu Zor-El v pokračování loňského Supermana Man of Tomorrow, v němž bude mít velkou roli? Podělte se s názory.