Projekt Kniha týdne dorazil do 30. části! I tuto neděli vám v jeho rámci představím publikaci, kterou jsem četl v posledních dnech. Předchozí části této série článků se týkaly publikací
Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina, My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall, Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown, Ve stínu člověka od Jane Goodall, The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling, Transient Landscapes of Ellen E. Wohl, The Companion Species Manifesto od Donny Haraway, When the Sahara Was Green od Martina Williamse, The Trouble with Ancient DNA od Anny Källén, Zvířata celého světa: Hadi od Jiřího Felixe, Hmyz, pavoukovci a jiní suchozemští členovci od George McGavina a The Insect Crisis od Olivera Milmana, Fossil Frogs and Toads of North America od J. Alana Holmana, Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo od Vratislava Mazáka a
Zvířata celého světa: Poloopice a opice od Luďka J. Dobroruky. Tentokrát vám představím sbírku esejí nejen s molekulárně biologickou a mikrobiologickou tématikou.
Kouzelná zahrada biologie (v německém originále Zaubergarten Biologie) s původním podtitulem Wie biologische Entdeckungen unser Menschenbild prägen (Jak objevy v biologii ovlivňují naše chápání lidstva) je kniha švýcarsko-rakouského biochemika a jednoho z objevitelů mitochondriální DNA (mDNA) profesora Gottfrieda Schatze. V německém jazyce byla vydána v roce 2012 nakladatelstvím Wiley-Blackwell, v České republice ji pak v překladu vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2016, rok poté, co profesor Schatz zesnul. Jedná se o sbírku 19 esejí, kterými autor stručně představuje širokému okruhu čtenářů základní poznatky biologie a jejich roli v utváření pohledu na místo našeho druhu ve světě přírody. Zabývá se v nimi důležitými tématy, jako jsou například vznik života na naší planetě, buněčné procesy, dědičnost, jaký vliv mají geny na naše chování a jaký vliv na něj naopak nemají, sexuální rozmnožování, diverzita sexuálních orientací, lidská řeč, vytváření znalostí vědeckým výzkumem a jejich ukládání či otázka existence života mimo planetu Zemi. Jednotlivé eseje jsou krátké; většinou jsou vytištěny na čtyřech stranách, ve výjimečnějších případech nanejvýše na pěti či šesti. Jde tedy o takové jednohubky, které od čtenářů nevyžadují příliš mnoho času ke čtení, ale přitom výborně prodávají autorem prezentovaná fakta, a vybízejí k zamyšlení. Ačkoliv se s některými filozofickými a politickými pozicemi autora neshoduji, a přestože některé prezentované poznatky už po více než deseti letech od vydání originálu nemusí být aktuální, musím tuto krátkou knihu o 138 stranách zhodnotit kladně a vyzdvihnout ji jako ukázkovou popularizační publikaci, která může sloužit jednak jako úvod do biologie pro ty, kteří oboru nevěnují přílišnou pozornost, i jako příklad literární hodnoty dobře psaných esejí. Gottfried Schatz, rodák z rakouské vesničky Strem nedaleko maďarské hranice, po dokončení studií pracoval jako biochemik na Univerzitě ve Štýrském Hradci a na Vídeňské univerzitě. Mezi lety 1968 až 1974 působil na Cornellově univerzitě v USA, mezi lety 1974 až 1999 pak řídil Biocentrum Basilejské univerzity, a v letech 1984 až 1989 byl generálním tajemníkem Evropské organizace molekulární biologie. Byl nositelem řady cen, mj. i Evropské ceny za kulturu vě vědě, jež mu byla udělena v roce 2009. Mezi jeho další dobře známé knihy patří Za hranicemi genů (Jenseits der Gene) z roku 2008.
Přední obálka knihy
Kouzelná zahrada biologie, vydané nakladatelstvím Vyšehrad v roce 2016. Zdroj:
Vyšehrad
Jak vznikl život? Jakým způsobem vznikají mutace, poháněč evoluce života? Proč jsme takoví, jací jsme, a jaké je naše místo - totiž místo celého našeho druhu Homo sapiens - v ohromném světě přírody nyní, když máme o přírodních zákonech více informací, než kdy dříve? To jsou otázky, na něž se neodpovídá lehce, ale moderní věda na ně odpovědi nabízí. Ne všichni lidé, kteří si tyto otázky kladou, však mají přístup k takovému vzdělání, aby mohli číst složité odborné články publikované v recenzovaných vědeckých časopisech. A abych si nehrál na chytrolína, nemám takové vzdělání ani já, přestože jsem se s genetikou, buněčnou biologií, molekulární biologií a biochemií před lety blízce seznámil - a přiznám se, že mám z toho seznámení ještě dodnes trochu rozporuplné pocity. Někteří z nás zvědavců totiž mohou být trochu poděšeni, když jsou pro pochopení fungování života nuceni učit se nazpaměť desítky a desítky a desítky schémat složitých biochemických struktur, které mají navíc v tělech živých organismů jistou dynamiku a jsou součástí ještě složitějších procesů. Smekám před všemi, kteří hovoří jazykem organické chemie, a kteří takovým záležitostem bez problém rozumí. Pro někoho, kdo však měl vždy zájem spíše o živoucí organismy jako takové, a ne jen o jejich základní složky, a koho vždy také fascinoval jazyk, je lepší nejspíše dobrá popularizační kniha, která bez problémů složitá schémata aminokyselin a kdo ví čeho oželí, a poznatky laboratorních výzkumníků přenese do srozumitelných vět a argumentů, které takovému člověku už jistě budou po chuti. A stanou-li se takové informace o biochemických procesech součástí většího obrázku, například obrázku našeho místa v přírodě, nejlépe ve formě stručných, ale čtivých esejí, pak dokáží oslovit i kohokoliv, kdo určitými biologickými obory nebyl poznamenán třeba i desítky roků! Kniha Kouzelná zahrada biologie se mi dostala do rukou před několika lety, kdy mi byla darována mým tátou. Ačkoliv jsem již dříve některé z esejí v ní přítomné četl, v minulém týdnu, od 6. do 12. července 2026, jsem si ji kvůli projektu Kniha týdne dal celou od začátku do konce. Bylo to příjemné čtení, které si musím pochvalovat.
Gottfried Schatz patřil ke špičkám ve svém oboru, a když v roce 2015 zesnul ve věku 79 let, zanechal po sobě nesmírně hodnotný odkaz. Jak jsem již zmínil výše, patřil k vědcům, kteří objevili mitochondriální DNA a kteří objasnili biogenezi mitochondrií, jež mají, jak je dnes známo, své vlastní "mitogenomy", pozůstatky prokaryotických organismů, jež se kdysi v dávné minulosti stali trvalou součástí buněk eukaryot - organismů, mezi něž patříme spolu s prvoky, rostlinami a houbami také my. Velkým přínosem profesora Schatze byl objev komplexního transportního systému (komplex TOM/TIM), rozpoznávajícího mitochondriální proteiny vytvořené v buněčné cytoplazmě a přenášejícího je právě do mitochondrií. První cenu za svou práci získal profesor Schatz už v roce 1967, ovšem když mu za výsledky jeho práce začaly ocenění udělovat i lékařské instituce (v roce 1990 to byla cena Louis-Jeantet Prize for Medicine), bylo jisté, že měly vysokou hodnotu. Profesor Schatz za svou kariéru napsal více než 200 vědeckých článků. Byl alergický na šovinismus ve vědě; v článku
Chauvinism in science z roku 2005, publikovaném v časopise
Jeff's View, popisoval, jak mu alarmní zařízení do hlavy nainstalovalo základní vzdělání v nacisty zabraném Rakousku. Od té doby neměl rád dogmata. V
Kouzelné zahradě biologie se jeho humanistický a racionalistický odpor k náboženským dogmatům či k biologickému redukcionismu sociobiologů (pomysleme na "sobecký gen" Richarda Dawkinse) jasně projevuje. Bohužel se stejnou nechutí přistupoval i k tomu, co nazýval "politickou korektností", tedy k myšlenkám asociovaným s levicovými politickými směry a filozofiemi. Osobně si myslím, že je škoda, jakým způsobem kritizoval například odmítnutí neurosexismu nebo aktivisty stavějící se proti geneticky modifikovaným plodinám produkovaným primárně pro profit, a myslím si, že některé jeho pohledy na to, co staromódně nazýval "politickou korektností", vycházely spíše z nepochopení (přiznejme si, že například vědecká dekonstrukce genderu je vlastně přímým opakem nějakých náboženských dogmat). Také si myslím, že si v některých ohledech v této knize trochu protiřečí, a dokonce někdy přehlíží, jak je například pohled na rozdílná pohlaví u lidí ovlivňován dominantní kulturou. Výtky, o kterých se v tomto článku dočtete, by jistě mohly mířit i k některým jiným přírodovědcům, často gravitujících k určitým způsobem se projevující západní vědecké filozofii. To ale neznamená, že
Kouzelná zahrada biologie by neměla stát za přečtení.
Samotný text knihy zabírá 129 stran, a tvoří jej 19 esejí doplněných o Předmluvu, autorovo Poděkování vědcům a blízkým, díky nimž tato publikace vznikla, a Slovo o autorovi. Jak již bylo uvedeno, každá esej je krátká, většinou zabírá jen 4 strany, výjimečněji některé o pár odstavců delší eseje zabírají i 5 stran, v jednom případě (esej devátá) dokonce i 6. První esej, Malá teplá louže, pojednává o vzniku života na naší planetě. Druhá esej, Oheň z vesmíru, se nazývá adenosintrifosfátem (ATP) a adenosindifosfátem (ADP) a jejich energetickými funkcemi v buňce. Třetí esej, Životadárný proud, je zaměřena na důležitosti slunečního záření pro život na Zemi; ve čtvrté eseji, Prazvláštní šťáva, píše autor o krvi a kmenových buňkách, a v páté eseji, Sestra života, stručně čtenáře seznamuje s buněčnou smrtí. Šestá kapitola, Hranice mého já, se zabývá bakteriemi coby důležitými součástmi našich těl; sedmá kapitola, Kobold v nás, je zaměřena na roli kobaltu a cobalaminu v našich tělech a s tím souvisejícím životně důležitým vitamínem B12; v osmé kapitole, Netrpělivost srdce, pak píše o geneticky modifikovaných plodinách a jejich možné roli v řešení hladu v chudých společnostech. V deváté eseji, Planeta mikrobů, píše autor o mikrobiálních nemocech, protilátkách a lécích, které nás před těmito nemocemi chrání. Desátá esej, Velká hra v kostky, pojednává o pohlavním rozmnožování; jedenáctá, Podivuhodná cesta, o oplodnění vajíčka spermií; dvanáctá, Proti přírodě?, se zabývá diverzitou sexuálních orientací a genetickými vlivy na sexuální orientaci; třináctá, Život je sen, je kritikou sociobiologického dogmatu, podle něhož jsme "otroky svých genů"; čtrnáctá, Krajina širá, se zabývá vlivem genů a chemických stopových látek na naše chování. Patnáctá esej, Tvořivá náhoda, je zaměřena na mutace a přizpůsobivé geny. Šestnáctá kapitola, Zrození řeči, pak pojednává o původu naší mluvy, a sedmnáctá, Ohrožené dědictví, o nejistém ukládání digitálních informací. Poslední dvě eseje, Pohled do daleka a Velká otázka, jsou zaměřeny na energetické otázky v souvislosti s klimatickou změnou a existenci života mimo Zemi. Kniha není doplněna žádnými ilustracemi ani fotografiemi, pouze nad nadpisem každé kapitoly se vždy nachází černobíle zbarvený obrázek z přední obálky.
Předmluvu ke Kouzelné zahradě biologie napsal švýcarský biolog a imunolog Rolf Zingernagel, který v roce 1996 obdržel Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství za objev specifické buňkami zprostředkované obrany imunitního systému, a který dnes působí v Institutu experimentální imunologie a na Katedře patologie Univerzity v Lausanne. Zaujalo mě, že ve svém textu přebírá dělení vědců na dvě kategorie od Petera Medawara, rovněž nositele Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství (jemu byla udělena šestatřicet let předtím, než ji obdržel doktor Zingernagel): "jedny zaujme určitý přírodní úkaz nebo třeba nemoc a rozhodují se je prozkoumat a snad jim jednou i porozumět", kdežto "druzí položí světu teoretickou otázku a snaží se ji pomocí pokusů dokázat ('begging for the question')." Profesora Schatze přitom považuje za zástupce té první kategorie - do kategorie vědců, kteří se odrážejí od pozorování či od něčeho nejasného, a postupně zužují cesty až k dospění závěru, přičemž cesta samotná je samozřejmě plná experimentů, hypotéz, dalších experimentů a vůbec zdlouhavého zkoumání. Po malém popřání zábavy při toulkách v kouzelné zahradě biologie již přichází první esej, Malá teplá louže s podtitulem Co nám vyprávějí prapůvodní jednobuněčné organismy o rané době života. Jak autor v závěru této eseje pro laiky odhaluje, její název je odkazem na slova zakladatele moderní biologie, samotného autora evoluční teorie přirozeným výběrem: "Charles Darwin v dopisu adresovaném botanikovi Josephu Hookerovi vyslovil domněnku, že život snad vznikl v 'malé teplé louži'." Darwinova zjištění učiněná v polovině 19. století a jejich filozofické implikace se promítají také již do prvního odstavce této výtečně napsané eseje: "Na 'stromu života' jsme my lidé jen nepatrnou a pozdní větvičkou." Gottfried Schatz postupně popisuje, jak vznikla naše planeta - že se "srazila se zbloudilou planetou" (tím je myšlena Thea, kterou ale nejmenuje) a "proměnila se v ohnivou kouli, ze které se odtrhl Měsíc" (úvodní sekvence Putování s pravěkými monstry!), a zmiňuje začátek života snad někdy před 3,6 až 3,8 miliardami let (dnes nejstarší možné známé mikrofosilie z kanadského Québecu mohou být stáří až 4,2 miliardy let). Dále autor píše o mikroorganismech žijících v nejextrémnějších prostředích současného světa - v horoucích gejzírech, sirných vřídlech a u hlubokomořských "černých kuřáků" (což mi vrátilo vzpomínky na pohled na jednoho z nich v geologické expozici Přírodovědného muzea ve Vídni v roce 2024). Píše také o velké diverzitě mikroorganismů v povrchové mořské vodě, zmiňuje s tím související výzkum vědců z Halifaxu učiněný v roce 2003, kteří v každé lžičce mořské vody objevili "miliony bakterií a deset- až dvacetkrát více bakteriálních virů", a vybízí k přemýšlení o tom, kolik bakterií pak asi musí žít v hlubinách oceánu.
Druhá esej nese název Oheň z vesmíru, a jejím podtitulem je Jak si život ochočil oheň. Autor v ní píše o spalování potravy v dýchacích orgánech našich buněk, o původu mitochondrií a o přeměně ATP v ADP, řetězce tří fosforečnanů na řetězec dvou fosforečnanů, a zase naopak. Stručně vysvětluje endosymbiotickou teorii, jednu z nejdůležitějších teorií v evoluční biologii, vysvětlující vznik eukaryotických buněk: "Ne všechny buňky se dokázaly naučit dýchat - některé z nich ale lapily jiné buňky, které již dýchat uměly, využily je jako své energetické centrály a za odměnu jim nabídly ochranu a lepší šanci na uchování dědičné hmoty. Tito dýchající 'nádeníci' byli zřejmě spokojeni, navykli si na své hostitele a zakrátko již bez nich nemohli žít. Zakrněli do podoby dýchacích orgánů svých hositelů - mitochondrií. Časem od svého hostitele převzali mnoho dalších úkolů, takže ani on již bez nich nemohl existovat. Tato 'symbióza' vytvořila nový typ buňky, který vlastnil účinné energetické zdroje a spojoval v sobě dědičnou hmotu dvou živých tvorů. Konečně měla příroda stavební kámen, který umožnil vývoj komplexních rostlin, zvířat a člověka." Věnuje se také objevu chemiosmotického mechanismu syntézy ATP, učiněnému britským biochemikem Peterem Mitchellem v roce 1961; doktor Mitchell za něj dostal Nobelovu cenu za chemii až v roce 1978 (jak autor zmiňuje, "tento mechanismus byl natolik překvapivý, že mu biochemikové dlouho nerozuměli a vášnivě jej odmítali."). Jeho objev srovnává důležitostí s objevem struktury DNA, učiněným Watsonem a Crickem v 50. letech minulého století, a upozorňuje také na to, že Mitchell stále není široké veřejnosti příliš dobře znám. Třetí esej, Životadárný proud, s podtitulem Jak se živí tvorové dělí o energii slunečního světla, začíná slovy Heinricha Heina z jeho díla Německo - Zimní pohádka o Slunci, jež "má vskutku na starost nudnou věc - osvítit hloupou Zemi". Od nich se odráží při psaní o dopadu sluneční energie na naši planetu a o zastaralém termínu "kilokalorie". Čtenáře seznamuje se zákonitostmi podmiňujícími větší množství herbivorů na naší planetě a menší množství dravců, a píše, jak jsme jako lidé dobyli sluneční energii díky zemědělství. Ke konci této eseje bych si dovolil výtku. Autor píše o dvou příbuzných klanech Ariaalů v Keni a vlivu genů na jejich chování: "Vzácná varianta genů, která se často vskytuje u lidí agresivních, nesoustředěných, impulzivních a hyperaktivních, seu kočovných Ariaalů nalézá převážně u mužů dobře živených a svalnatých..." Je možné, že zde autor zvěcňuje agresivitu? Agresivní chování totiž není nějakou danou vlastností, je to mnohem komplexnější záležitost. Píše: "Impulzivita, útočnost a rychlá reakce asi kočovníkům pomáhá při obraně stád... V usedlém vesnickém společenství by takové vlastnosti byly spíše na obtíž." Jak se od něj dozvíme v dalších esejích, geny určitě nejsou jediným hráčem v lidském chování.
Ve čtvrté eseji, Prazvláštní šťáva, s podtitulem Jak buňky naší krve dozrávají a odumírají, se profesor Schatz věnuje krvi a kmenovým buňkám. Velice se mi líbí, že na začátku eseje zmiňuje Mefistefelova slova o krvi z Fausta od Goetha; vždyť právě na ně název této kapitoly odkazuje. Následuje stručný výčet číselných údajů o červených krvinkách, krevních destičkách a leukocytech, a poté se dostává ke krvetvorným kmenovým buňkám: "Kmenové buňky si někdy zajišťují svoji existenci tím, že se dělí do dvou stejných dceřiných buněk, mnohem častěji však dělením vytvářejí dvě odlišné dceřiné buňky: jednu novou kmenovou buňku a jednu tzv. progenitorovou buňku, jejíž potomstvo se pak rychle rozmnožuje a dozrává v krevní buňky - krvinky." Popisuje také, jak se kmenové buňky chrání před kopírovacími chybami, které by mohly způsobit třeba rakovinu. Líbí se mi závěr této eseje, v němž autor píše o odumírání buněk naší pokožky, jež také zrají z kmenových buněk: "Žasneme nad svlékáním kůže hadů - a přitom sami měníme svoji epidermis nejméně tisíckrát za život." V páté eseji, Sestra života, s podtitulem Jak buňky vlastní sebevraždou slouží životu, se Gottfried Schatz dostává k tématu smrti. Sebevraždy některých buněk v našich tělech označuje pojmem "něžná smrt"; píše v souvislosti s tím třeba o sebevraždách některých imunitních buněk, jejichž potenciální hrozbu by brzlíková žláza měla včas rozpoznat. Dále píše o různých sebevražedných programech u bakterií. Velice se mi líbí tato slova: "Altruistická sebevražda nebo ochota dát se otrávit ve prospěch populace napomáhá vzniku mutantů, narušujících tuto 'etiku' tím, že se odmítají zabít, nebo že přestanou být citliví vůči jedu svých kamarádů. Takové 'asociální' buňky staví vlastní prospěch nad prospěch společnosti. Mohou mít krátkodobý úspěch, dlouhodobě však ohrožují přežití vlastního druhu, protože jeho předpokladem je vyváženě dávat a přijímat." Jak jen aplikovatelná jsou tato slova na lidskou společnost! A autor pokračuje: "Vzhledem k tomu, že takovým sobeckým podvodníkům chybí fundament pro obecné bytí, obecné blaho, přežívají čisté kultury asociálních mutantů jen v laboratoři, ne však ve volné přírodě." Zmiňuje také roli altruismu u zvířat, včetně nás lidí, a cituje slova Charlese Darwina o společensky žijícím hmyzu. Doplňuje také, že sebevražedné bakterie předávají svůj dědičný materiál přežívajícím, což samozřejmě "obdařuje potomky novými vlastnostmi a lepšími životními vyhlídkami."
Vibrio vulnificus - zástupce nejdominantnější formy života na naší planetě, bakterií. Zdroj:
Sarasota Magazine
Podtitulem šesté eseje, Hranice mého já, je Proč jsou bakterie důležitými součástmi našeho těla. Profesor Schatz v ní popisuje, jaký význam má pro naše těla přítomnost jiných, bakteriálních organismů v nich. Naprosto oprávněně zachází až k tomuto tvrzení: "Mnohé z těchto bakterií jsou pro mé blaho stejně důležité jako moje dědičná výbava." Mimo bakterie, které se nám dostávají do krve otevřenými ranami nebo bakterie žijící na našich zubech, které by nám v případě nečištění hezky zavařily, pak popisuje hlavně rod Wolbachia, který "přebývá nejméně ve čtvrtině všech známých druhů hmyzu i v mnoza druzích červů, korýšů a pavouků, takže je snad nejúspěšnějším parazitem na celé planetě." Wolbachia je opravdu příkladem neuvěřitelně silného mimodruhového soužití v jediném těle. Zvláště tato slova o jejím ovlivnění sexuálního chování hostitelů jsou fascinující: "Podle druhu svého hostitele může tato bakterie již před vylíhnutím z vajíčka samečky buď usmrtit, nebo je přeměnit v samičky, anebo je učinit zbytečnými tím, že dovolí, aby samičky bez oplodnění rodily infikované dcery." Ovšem stejně fascinující jsou jeho slova o neuvěřitelné délce našeho tělesného soužití s bakteriemi: "Také v mém těle se to jen hemží potomky volně žijících bakterií, které před půldruhou miliardou let nakazily mé vzdálené předky a trvale se v nich usídlily. Tyto bakterie se naučily spalovat organické látky pomocí kyslíku a uvolňovat při tom velké množství energie - vynalezly buněčné dýchání." Odsud se pak dostává k mitochodriální DNA a k faktu, který jisté lidské samce pěkně nakopne: "Muži jsou tedy pro mitochondrie genetickou slepou uličkou - ani já sám jsem vlastní mitochondrie nemohl svým dětem předat." Gonna cry, boys? Autor dodává, že 5 až 7 kilogramů jeho váhy připadá na mitochondrie, a 1 až 2 kilogramy na bakterie, které ho osídlily po narození. Takže ano, jaké jsou hranice našeho já? V sedmé eseji, Kobold v nás, s podtitulem Co vypráví kobalt v našem těle o dějinách života, se profesor Schatz věnuje kobaltu, cobalaminu a vitamínu B12. Čeští čtenáři mohou ocenit, že zmiňuje objev "koboldových rud" slezskými horníky; ty pak zaujaly George Brandta, který v nich nalezl prvek kobalt. Píše pak o Eschenmoserově a Woodwardově úspěšném sestavení kobaltové mřížky v laboratoři, o vlivu kobaltu, niklu, železa a manganu na prvotní život na Zemi, a o jistém dědictví z "kobaltového obdobé života" - o naší nutnosti přijímat vitamín B12. Píše také, proč někteří vegetariáni mohou trpět nedostatkem vitamínu B12 (mějme ale na paměti, že jeho dobrým zdrojem pro vegetariány a vegany je třeba sójové, kokosové, mandlové či jiné rostlinné mléko anebo stravové doplňky cyanocobalamin a methylcobalamin).
Osmou kapitolou,
Netrpělivost srdce s podtitulem
Jak "neviditelný hlad" ohrožuje lidstvo, se dostáváme k první větší kontroverzi v této knize. Týká se tzv. "neviditelného hladu", tedy nedostatku vitamínu a dalších živin potřebných v nepatrním množství, ohrožujícím třetinu lidstva. Byť má autor pravdu, že počet obyvatel planety ohrožený podvýživou klesá (v roce 2012 to bylo 14 %, dnes je to asi 8,3 %), a byť geneticky modifikované rostliny, včetně slavné "zlaté rýže", obsahujícím více provitaminu A a železa, skutečně mohou být užitečné pro zlepšení výživy, naprosto selhává v kritice aktivistů stavících se proti těmto geneticky modifikovaným rostlinám. Píše: "
Věda a technologie sice nebudou samy o sobě schopny hlad překonat, poskytují nám však účinné zbraně, k nimž patří i zlatá rýže. Ta byla vyvinuta převážně z veřejných prostředků, narazila však okamžitě na rozhořčený odpor těch, kteří geneticky pozměněným rostlinám vyhlásili válku. I tito aktivisté chtějí hlad potírat, ale jejich argumenty mě nepřesvědčují. Podle nich je zlatá rýže jakýmsi trojským koněm, který má geneticky pozměněným rostlinám otevřít cestu ke světovým trhům." No, a to autorovi nevadí? Očividně ne, protože je nejspíše nějakým klasickým liberálem. Přiznejme si jedno - žijeme v kapitalismu. Geneticky modifikované rostliny nejsou vyvíjeny pro potřeby lidí (třeba pro zahnání hladu); jsou vyvíjeny pro profit. Evoluční biolog Richard Lewontin, který se hlásil k marxistické tradici a spoluautor knihy
The Dialectical Biologist (1984), byl ke genetické modifikaci organismů velice skeptický, a vnímal ji jako "komoditizaci vědy". Tvrdil, že jsou rozvíjeny pro kapitalistickou expanzi, projevující se například v podobě patentování semen či prodeje určitých herbicidů, nikoliv pro vyřešení problému hladu. Když Gottfried Schatz píše, že "
soucit s hladovějícími tohoto světa je ve skutečnosti krutý, odmítá-li jim pomáhat všemi dostupnými prostředky", což jsou slova namířená právě proti kritikům geneticky modifikovaných rostlin, měl se trochu zamyslet nad tím, v jakém módu výroby žijeme. Když kritizuje blokování "zlaté rýže", ignoruje její nebezpečí. V roce 2021 se Filipíny staly první zemí, která umožnila pěstovat "zlatou rýži";
ovšem místní farmáři se spojili s Greenpeace a začali proti "zlaté rýži" brojit, neboť mají vlastní zkušenosti s pěstováním lokální rýže, a ta by, namixována se "zlatou rýží", mohla začít ztrácet hodnotu. Výsledkem by bylo ukončení lokálních zemědělských businessů a vytlačení jejich rýže korporátní geneticky modifikovanou rostlinou. To vůbec nezní spravedlivě!
V deváté, šestistránkové eseji,
Planeta mikrobů, s podtitulem
Proč se nám nikdy nepodaří zvítězit nad nakažlivými nemocemi, se profesor Schatz zabývá nakažlivými nemocemi, které způsobují bakterie a viry. Píše o třech morových ranách, objevu bakterie
Yersinia pestis, o onemocnění AIDS, a o vývoji léků, které nám některé bakteriální a virové nemoci pomohly zničit. Píše také o chlapci z Madagaskaru, u kterého byl v roce 1995 zjištěno nakažení "multirezistentní" morovou bakterií. Desátá esej,
Velká hra v kostky s podtitulem
Proč nám pohlavní rozmnožování propůjčuje individualitu, je zaměřena na sexuální rozmnožování a výhody spojené ze získáváním dědičné výbavy dvou odlišných jedinců. Dovolím si v ní něco málo zkritizovat. Autor hned ve druhém odstavci uvádí: "
Pohlavní rozmnožování vyžaduje dvě pohlaví." Vzpomeňme si hned na hlemýždě. Hlemýždi jsou hermafroditi. Ano, sice se spolu páří, a při vzájemném setkání si musí určit, kdo takzvaným "love dart" (šnečí sexhračkou) vnikne do těla toho druhého, ale neplatí o nich, že by měli dvě pohlaví. U mnoha jiných živočichů se pak vyskytují jedinci s charakteristikami, které nelze zařadit do standardizovaných dvou kategorií pohlaví - pohlaví je mimochodem vždy genderováno; vždyť je na něj nahlíženo skrze patriarchální kulturu; evropská věda si dvě genderovaná pohlaví přebrala z kultury ovlivněné abrahámovskými náboženstvími, které milovaly a milují dualitu (dobro a zlo, světlo a tma, muž a žena), jenže kultura není rozmanitý přírodní svět, kde nic není lehce kategorizovatelné. Oceňuji, co autor píše o vzniku chromozomů X a Y a o genech na nich přítomných, a o ztrátách chromozomu Y v případě, že jeho nositel nemá syna, s čímž souvisí to, že "
náš chromozom Y dříve nebo později zcela zmizí" a že "
je nejisté, jak dlouho se tento chromozom může ještě udržet - odhady kolísají mezi 100 tisíci a 10 miliony let." Mějte se, samečci. Závěr eseje je opět kontroverzní: "
Skutečnost, že muži a ženy nejsou ze stejného těsta, se tedy potvrzuje také v molekulární biologii. Bohužel skoro každý nový objev na poli pohlavně specifického myšlení a chování svádí k unáhleným a okázalým závěrům o silných a slabých stránkách žen a mužů, případně také k politicky korektnímu popírání jakýchkoli rozdílů." Jistě, kritika těch narativů o "silných a slabých stránkách" té které skupiny lidí je opodstatněná, ale jeho útok na tzv. "politickou korektnost", což je jen pravicový termín kritizující prosazování rovnostářskosti, nedává smysl. Byl Gottfried Schatz neurosexista? Neurosexisté věří, že myšlení a chování mužů a žen je odlišné.
Moderní věda už napomohla neurosexismus rozmetat. My lidé se lišíme individuálně, ovšem ne jako zástupci nějakých dvou jasně daných kategorií. Nic jako "ženský mozek" neexistuje. Autor píše: "
Takové závěry jsou v rozporu s mým obrazem člověka. Nepřiznávají totiž, jak rozhodujícím způsobem biologické rozdíly mezi mužem a ženou obohacují život a kulturu." Přeloženo: Autorovi nevadí ospravedlnění nerovností lidí organizovaných do dvou kategorií pohlaví a kategorií genderu. Nevadí mu patriarchát. Nepíše ve skutečnosti o biologických rozdílech - tohle je čistá biopolitika. Ideologie zastírající se biologií.
Výtky mám i k některým pasážím v jedenácté eseji, Podivuhodná cesta, s podtitulem Jak lidská spermie nalézá vajíčko. Autor zde nejprve píše o tom, že "vonné látky" - konkrétně pohlavní hormony progesteron a malé bílkoviny - lákají spermii k vajíčku. To je obecně známý fakt; buňky okolo vajíčka vytvářejí jakousi "chemickou stopu", za kterou samčí či mužská pohlavní buňky míří. Kde se ovšem esej stává kontroverzní je část o MHC komplexu neboli hlavním histokompatibilním komplexu. Gottfried Schatz píše: "Zdá se, že z dosud neznámých důvodů má žena schopnost vycítit, nakolik se MHC komplex daného muže od jejího vlastního odlišuje, a pociťuje-li toto aroma jako příjemné, dává mu nadprůměrně často přednost při volbě partnera." Problém této pasáže tkví v několika záležitostech. Zaprvé, celá záležitost je prezentována v heteronormativním rámci. Zobecnění termínů "muž" a "žena" tady přímo slouží nějaké konkrétní ideologii. Zadruhé, autor předpokládá, že lidé mají sexuální vztahy primárně kvůli rozmnožování, což zkrátka není pravda (diktují to tak maximálně nějaké puritánské ideologie). Evoluční bioložka Joan Roughgarden má za to, že u nás coby sociálních primátů mají intimní vztahy primárně sociální roli, nikoliv reprodukční. Studium života všech našich příbuzných z řádu primátů to krásně potvrzuje. Lidé si vybírají intimní partnery nejspíše z různorodých důvodů, ne kvůli "vycítění, nakolik se MHC komplex jednoho liší od MHC komplexu druhého". Závěr eseje, podle něhož "něco podobného [lososí cestě do rodné řeky s užitím čichu] platí pro podvědomé rozhovory vůní mezi ženou a mužem", mi přijde jednak komický a jednak lehce nechutný. "Zbavuje snad toto poznání lidskou lásku jejího kouzla? Anebo se tím láska stává ještě kouzelnější?" Ve vašich snech, pane profesore. Ve vašich snech. Brr. Následující esej, Proti přírodě? s podtitulem Jak geny a prostředí poznamenávají naše sexuální chování, již naštěstí podvědomým heteronormativním rámcováním netrpí. Zaprvé musím velice ocenit, že autor kritizuje zákony postavené v minulosti v Evropě na křesťanské homofobii, a zmiňuje, že nespočet mužů byl "okraden o životní štěstí." Zmiňuje také, že teprve v roce 1981 dal Evropský soud pro lidská práva první jasný signál proti odsuzování gayů na našem kontinentu. Poté se věnuje podobnosti naší sexuální diverzity se sexuální diverzitou ve zbytku přírodního světa: "My lidé jsme jen pozdní větví stromu života, a proto nalézáme prapůvodní vzory svého chování často i u zvířat, nebo dokonce u bakterií. Platí to konec konců i pro pohlavní chování." Poté vysvětluje bisexualitu octomilek, kterou "lze mutací jednotlivých genů natolik zesílit, že téměř každý sameček se uchází stejným zápalem o obě pohlaví."
Profesor Schatz dále v této eseji píše o pravděpodobné větší stálosti sexuálních preferencí u samic octomilek a o pravidlu samčí bisexuality některých druhů. Píše, že to jsou nejen geny, ale možná i prostředí, co může stát za bisexualitou samců octomilek, "
přičemž není jisté, zda mužští potomci toto získané chování mohou dědit." Je však "získané"? To je velká otázka, na kterou se určitě nedá snadno odpovědět. Problémem je, že v evoluční biologii se dlouho různí vědci snažili vysvětlit sexuální diverzitu s tím, že na ni stále hleděli přes heteronormativní rámec - tedy že různopohlavní přitažlivost je jakási norma. Vzpomeňme ale na
práci Julie Monk, Ambiky Kamath a jejich kolegů z roku 2019, kteří vyzývají k odstranění tohoto heteronormativního rámce a k vnímání bisexuality jako předchůdcovské sexuální orientace u živočichů. Autor dále uvádí, že porozumění sexuálním orientacím u dvoukřídlého hmyzu nám neříká moc o sexuálních orientacích u lidí. Myslím si však, že všichni můžeme souhlasit s jeho racionálním názorem: "
Bylo by tedy pošetilé a nezodpovědné odbývat bisexualitu nebo homosexualitu u nás lidí jednoduše jako genetický povel - a stejně pošetilé a nezodpovědné by bylo zapírat vliv genů a hledat příčinu pouze ve vlivu prostředí." V souvislosti s tím pak zmiňuje roli hormonálních vlivů na embryo uvnitř matčina těla. Třináctou esej,
Život je sen s podtitulem
Proč nejsme otroky svých genů, začíná autor otázkou, zda je náš život určen osudem; zda svůj osud dědíme. Sociobiologové se nás ve druhé polovině minulého století pokoušeli naučit, že jsme otroky našich genů; jejich kritici, integracionističtí biologové od Stephena Jaye Goulda po již zmíněného Richarda Lewontina, to zamítali. Gottfried Schatz uvádí: "
Naše geny nejsou neměnným zákonem, ale naopak se mohou měnit vlivem způsobu života. Samozřejmě již dávno víme, že jedy v prostředí, radioaktivita, viry nebo chyby při dělení buněk mění pořadí chemických 'písmen' v našich genech, čímž způsobují mutace." Píše pak o epigenetických změnách (nastálých za života organismu) a chytře srovnává jejich odlišnosti s klasickými mutacemi. Právě v souvislosti s epigenetikou se někteří biologové začali překvapivě orientovat zpět k největšímu předdarwinovskému evolucionistovi: "
Francouzský biolog Jean-Baptiste Lamarck tušil již před dvěma staletími, že získané vlastnosti mohou být dědičné, avšak Darwinova teorie evoluce prostřednictvím přirozeného výběru zatlačila Lamarckovu myšlenku až donedávna do pozadí. Moudrá příroda se však nestará o teorie a využívá obou možností, aby přizpůsobila živé tvory jejich prostředí." Zda mnohé neúspěšné snahy o oživení lamarckismu nebo jeho zkloubení s darwinismem byly opodstatněné, to snad ukáže jen čas; z epigenetiky se jednu dobu (snad ještě před desetiletím) docela šílelo, dnes jsou ale, zdá se, vody zase utichlé. Líbí se mi tato pasáž: "
Také já jsem zodpovědný za to, co se stalo s mými geny. Uklidňuje mne vědomí, že příroda vymazala většinu stop mého života z mých genů dříve, než jsem je předal svým dětem. Tak jim příroda poskytla svobodu nového začátku." V závěru eseje píše o roli společnosti v utváření lidských jedinců.
U třinácté eseje musím ještě vyzdvihnout její závěr, který je kopnutím do hýždí jak genocentriků a sociobiologů, tak protivědeckých náboženských dogmatiků, jež třeba brojí proti potratům proto, že jakýsi shluk buněk považují za člověka: "Kdo vidí v genech 'stavební plán člověka' nebo kdo zmrazené lidské vajíčko považuje za 'člověka', popírá nejen poznatky biologie, ale také génia lidského rodu. Navíc uráží moji představu člověka. Při vstupu do života nejsme tedy otroky, nýbrž sny našich genů." Čtrnáctá esej s názvem Krajina širá a podtitulem Jak geny a chemické stopové látky ovlivňují naše chování je v podstatě zaměřena na nervové buňky. Autor vysvětluje, jakým způsobem se mezi sebou dorozumívají - tedy jak fungují nervové přenašeče, a co vyvolávají. Píše o dopaminu a serotoninu, o zvláštní genové variantě způsobující připoutání dopaminu k přijímacímu nervu a projevující se pocitem neohroženosti u některých lidí, a zaujala mě tato úvaha: "Novější šetření ukázala, že její nositelé jsou ochotni neobvykle často činit asociální nebo finančně riskantní rozhodnutí. Možná že tato genová varianta není bez viny na opakujících se finančních krizích kapitalistické společnosti." Zajímalo by mě, jaký názor by na tuto úvahu měli marxisté, kteří mají za to, že opakující se krize v kapitalismu spočívají už zkrátka v samotném nastavení tohoto systému. Jsou určité genové varianty spoluviníky? Jsou jejich nositelé těmi, kteří mají často ekonomiku ve větších spárech, než většina ostatních? To já tušit nemohu, ale je to zajímavá myšlenka! Je dobře, že autor nabádá ke skepsi k jednoduchým narativům o "genu pro něco": "My lidé nemáme žádný zvláštní 'gen pro odvahu' nebo 'gen pro monogamii', nýbrž máme mnoho genů, které naše chování subtilně, ale statisticky významně ovlivňují." Pamatuji si, že se před lety psalo o tom, že nebyl nalezen pověstný hledaný "gen pro stejnopohlavní přitažlivost", ale že ve skutečnosti je sexuální orientace ovlivněna řadou genů; to pro nikoho biologicky založeného vážně nebyla žádná novinka. Je opravdu zvláštní, jaké mýty okolo konceptu singulárního genu vlastně vznikají. Patnáctá kapitola, Tvořivá náhoda, s podtitulem Jak náhodné chemické procesy dávají životu rozmanitost, je zaměřena na chyby při kopírování dědičné výbavy neboli mutace, tedy hnací sílu evoluce. Líbí se mi autorova úvodní vzpomínka na jeho starého učitele biologie, který věřil v "rovnováhu života", a připomíná, že Darwin a Wallace nás naučili naopak o tom, že "život není se svým okolím nikdy v rovnováze. Je tak úspěšný, protože není nikdy dokonalý." A protože neexistuje rovnováha, a organismy se musí měnícímu se prostředí přizpůsobovat, mohou se některé spoléhat na mutace, jež jim zvyšují šanci na přežití. Kromě mutací pak rozebírá i nepředvídatelné chemické reakce určitých klíčových molekul, které mohou mít zásadní vliv například na chování organismu. Jako ponaučení z role nahodilosti v přírodním světě uvádí: "Náhody a chyby jsou pramenem všech inovací; kdo je přísně potlačuje, vytváří jen málo nového. ... Velký švýcarský historik Jakob Burckhardt považoval tyranii za popírání komplexity. Živá příroda mu dává za pravdu: kdyby se bránila náhodám a chybám, byli bychom všichni dosud bakteriemi."
Mutace - klíč k našemu vývoji, jež nám umožnila, abychom se vyvinuli z jednobuněčných organismů v dominantní formy života na Zemi. Zdroj:
Nature
