Ve čtvrtek 3. července vstoupil do kin jeden z nejočekávanějších filmů léta 2025, sedmý film ze série Jurský park a první díl její třetí trilogie. Jurský svět: Znovuzrození (Jurassic World Rebirth) je filmem, kterému jsem na tomto blogu věnoval nemálo pozornosti od ledna minulého roku, a celou tu dobu jsem se na něj těšil. V sobotu 5. července jsem jej konečně zhlédl na dopoledním promítání v kině, s českým dabingem a s jedním člověkem z mého příbuzenstva, a velmi se mi líbil. Jak už jsem napsal v komentáři pod posledním Obrázkem týdne (který měl také tématiku tohoto filmu), Znovuzrození je podle mě nejlepší film jurskoparkovské série od skončení původní trilogie v roce 2001. Proč si toto mé stanovisko zaslouží, a proč je podle mě tak dobrý, to vám sdělím v tomto příspěvku ze série Blogorgonopsidových filmových doporučení.
Scarlett Johansson jako Zora Bennett, Mahershala Ali jako Duncan Kincaid, Jonathan Bailey jako Dr. Henry Loomis a D-Rex (hraje sám sebe) na oficiálním plakátu k filmu Jurassic World Rebirth. Obrázek z webu Movieposters.com
Jurskému světu: Znovuzrození mohu sdělit přesně to, co Joker ve vší láskyplnosti říká netopýřímu muži v Lego Batman filmu (2017): "Náš vztah je jedinečný." Nikdy jsem nebyl tolik natěšen na další Jurský svět, jako když jsem na konci loňského ledna s miliony a miliony dalších fandů jurskoparkovské franšízy zjistil, že napsáním scénáře k jejímu sedmému snímku byl pověřen David Koepp. Ten spolu s Michaelem Crichtonem pracoval na scénáři na prvním Jurském parku (1993) a sám pak napsal scénář k jeho pokračování, Ztracenému světu: Jurskému parku (1997), mému nejoblíbenějšímu dílu filmové série. Bylo mi jasné, že tentokrát to bude stát opravdu za to. Jak jsem psal už v úvodu svého článku o Jurském světě: Nadvládě v červnu 2022, JP je moje nejoblíbenější filmová série. Na původní trilogii z let 1993 až 2001 jsem prakticky vyrostl. Témata, které ty snímky řešily, mne ovlivnily eticky, morálně a politicky (a jak dokazuje má včerejší recenze knihy Clever Girl: Jurassic Park od queer feministické akademičky Hanny McGregor, ani náhodou jsem nebyl jediný, kdo si z Jurských parků odnesl jisté radikální poselství). Když však vyšel první Jurský svět v roce 2015, byl jsem zklamán. Nebylo to ono. A přestože jsem měl pocit, že onen film byl dnem franšízy a od té doby se zlepšovala (zde se se mnou mnoho fanoušků neshodne, protože Nadvláda fandom opravdu rozdělila, a i zastánci šestého filmu, včetně mně, vědí moc dobře, proč), nikdy podle mne nevyšplhala zpět na úroveň OG trilogie. Byl jsem s tím smířen. Ale pak svitla naděje, vrátil se David Koepp, a já začal mít pocit, že se možná Jurský park zase rozjede. Můj odhad byl správný. Znovuzrození je vskutku vhodným titulem tohoto brilantního dobrodružného filmu, který září přesně tím, co předchozím třem filmům z druhé trilogie tolik chybělo.
Nevyplnily se sice mé bláznivé nápady z aprílového článku zveřejněného tady na blogu v první dubnový den roku 2024; ve filmu nejsou majungasauři s puškami na zádech, a už vůbec ne šílený Alan Grant střílející raptory, které po tom všem, co zažil, už opravdu ze srdce nenávidí. Vlastně je to dobře. Jurský svět: Znovuzrození v některých ohledech působí až jako soft reboot nebo jako samostatný spin-off, který se k předchozím snímkům příliš nehlásí. Někteří fanoušci si dokonce začínají myslet, že se Universal chce odprostit od kontroverznosti druhé trilogie s hypermaskulinním Owenem Gradym, a opravdu navrátit franšízu tam, kde byla v letech mého vyrůstání - a předtím v letech, kdy byla natáčena první trilogie. Série Jurský park nutně potřebovala nový dobrodružný film s dinosaury. Předchozí Jurské světy byly spíše nahajpované CGI festy, které vnímaly naklonované dinosaury buď jako hrdiny nebo padouchy, anebo dokonce jako superhrdiny (a superpadouchy), pohybující se, znějící, běhající a žeroucí dosti nerealisticky. Znovuzrozením vrací původní duch Jurského parku úder. Film zavádí diváky do reálného prostředí, do skutečného deštného pralesa, na skutečné moře a (takřka) ke skutečným zvířatům. Konečně tu po třech filmech, po celé druhé trilogii, máme snímek, který ta pravěká zvířata přivedená k životu vnímá jako zvířata. Ne jako hrdiny, padouchy, ani nic jiného.
Je to špičkové starohollywoodské dobrodružství v divočině, na odlehlém ostrově plném děs nahánějících monster. Je to kombinace Ztraceného světa a Jurského parku 3, sem tam s feelem první poloviny Jurského světa: Zániku říše (2018), ale pro moderní publikum. Hlavní hrdinové se drží převrácené lodi ve strachu z obrovského mosasaura, brodí se močálem plným hadovitých červených ocasů, přihlížejí námluvám ohromných titanosaurů, slaňují příkré skály, vkráčejí do opuštěných ruin mesoamerických civilizací nebo čekají na přílet helikoptéry ve zmutovanými příšerami zamořeném outpostu uprostřed divočiny. Znovuzrození je tím typem filmu, které jsem jako dítě a mladý teenager miloval. A už dlouho jsem se takového filmu od velkého studia nedočkal. I proto mi několikrát vykouzlil na úsměv na tváři. Mám zkrátka pocit, že Jurský park je zpátky. Že franšíza, která se s Jurskými světy pod taktovkou Colina Trevorrowa příliš změnila, přijala znovu své kořeny, aniž by se pokoušela být nostalgická. Znovuzrození vlastně nostalgické vůbec není. Je to krok vpřed, jen tím správným směrem, správným pro franšízu. Kde druhá trilogie, zvláště její první a třetí díl, byly plné nostalgických pastí, záběrových a hudebních odkazů nebo opakovaných hlášek, tam je Znovuzrození svěží, neopakující, klestící si svou vlastní cestu a vyprávějící prostě příběh, který se odvíjí na plátně, bez zbytečných callbacků k tomu a tomu detailu z toho a toho předchozího filmu.
Režisérem Jurského světa: Znovuzrození je Gareth Edwards, známý pro vizuální spektakulárnost svých snímků. Není to první velký film, který má na svém kontě. Režíroval Godzillu z roku 2014, dost možná nejlepší Star Wars z Disney éry, Rogue One z roku 2016, nebo snímek The Creator o nebezpečích umělé inteligence z roku 2023. Edwards ví, jak na symetrický záběr, jak na barvy, a hlavně jak na epičnost. A když po malé hudební referenci ke hře Jurassic Park: Operation Genesis začne v titanosauří scéně hrát znělka Johna Williamse z prvního filmu, zatímco mohutní sauropodi ve svých desítkách pochodují překrásně zeleným údolím, cítí divák ten pocit ohromení, jaký by v žádném jurskoparkovském filmu neměl chybět. Ten pocit nám však není vnucován. Film k němu dochází organicky. David Koepp si očividně uvědomil, že prvé velké setkání s dinosaurem, nejlépe s nějakým býložravcem, už do tohoto filmu nepatří. Jurskoparkovské ohromení s mírumilovnými titány nás čeká až v polovině filmu, poté, co si v něm zahraje dost možná půlka jeho zvířecích hvězd. Ne, že by Znovuzrození nemělo nějakou formulaičnost (poslední scéna je zkrátka inspirována poslední scénou jedničky a trojky z původní trilogie), to ne, ale rozhodně se po většinu stopáže snaží vyhnout dalšímu copypasteování.
Musím zmínit herecké výkony. Scarlett Johansson je miliardakrát lepší hlavní hrdinkou, než byl Chris Pratt ve druhé trilogii. Jeho hypermaskulinní Owen Grady, chvástající se tím, jakej je alfa, přišel do jurskoparkovské série z úplně jiného universa a se všemi tělesnými částmi v ní neměl vydržet ani pět minut. Z jeho nastavování dlaně dinosaurům si právem dělalo legraci nejen HISHE. Na Redditu jsem četl parádní vtípek, že měl Pratt mít kameo v tomto filmu, ukázat dlaň D-Rexovi, a pak by se vidělo, jestli je v D-Rexových genech raptor (bože, ta bolest z indomina mě nikdy nepřejde... tenhle vulgární genetický determinismus tak bolí, že se při psaní této věty rozsekám replikou raptořího drápu, abych pocítil jinou, snesitelnější bolest), nebo jestli ne (v tom případě by Owen skončil, a mohli bychom si oddechnout). Zora Bennett, kterou Scarlett Johansson ztvárňuje, je mnohem charismatičtější, a to je prosím také ex military. Je to vlastně docela sebestředná postava, která jde do celé akce ve filmu jen kvůli příslibu 10 milionů dolarů, ale má k tomu důvod - chce ukončit svou žoldáckou kariéru a pohnout se dál, protože má PTSD a poslední akce v Jemenu ji psychicky odrovnala tak moc, že ani nebyla na nedávném pohřbu své matky. Zahraná je dost charismaticky. Skutečným miláčkem diváků je ale geekovský paleontolog Dr. Henry Loomis, kterého ztvárňuje Jonathan Bailey. Ty kulaté brejličky činí jeho tvářičku tak pomačkatelnou, že jsem co chvíli chtěl natáhnout ruku k plátnu a říct: "No ňuníku, ty ňuninko malej, ty jsi fakt rozkošnej nerd." Wait, právě něco o jeho rozkošnosti mu i zcela přátelsky říká Zora v té scéně s titanosaury. Loomis je postavou, kterou měla mít druhá trilogie jako hrdinu - antimaskulinní intelektuál. Takoví ostatně byli i mužští hrdinové původní trilogie, a proto jsme je měli rádi. Mahershala Ali se podle některých nemohl v tomto filmu dostatečně předvést, ale já si to úplně nemyslím. Člověku na Duncanu Kincaidovi v průběhu filmu záleží, a když to vypadalo, že zemře... bylo mi ho tak líto. Nechtěl jsem, aby zahynul. Proto mě poslední scéna ve filmu potěšila. Moc mě potěšila.
Zrovna tak se mi líbili herci, kteří ztvárnili rodinu s rozvedeným tátou a dvěma dcerami, z nichž jedna, Teresa, si na malý výlet přivedla svého douchebagovského přítele, Xaviera. Ten se stal mou nejoblíbenější postavou v tomto filmu. Reálně, vždycky, když byl před kamerou, chtěl jsem se řechtat. Charakterově mi někoho připomíná, ale neprozradím vám, koho. Ta močící scéna s ním byla perfektní. Považuji ji za nejlepší scénu ve franšíze Jurský park. Týpek prostě po dosažení uznání otce Teresy řekne "Jdu se vychcat." a zaleze kvůli tomu hluboko do džungle, aby ho nikdo z jeho spolucestovatelů neviděl. So. Relatable. Pak močí asi minutu, zatímco se za jeho zády odehrává strašlivé drama; jediný velociraptor, kterého se ve filmu dočkáme, je zmasakrován okřídleným mutadonem, Xavier přestane močit a nervózně oddechuje, pak se otočí ve chvíli, kdy monstrum odlétá, a nato pohlédne zase před sebe... načež zjistíme, že si celou dobu ani nenatáhl kalhoty, a zase spokojeně močí dál. SO. FUCKING. RELATABLE.
Mosasaurus chňape po Zoře Bennett a Henrym Loomisovi. Obrázek z webu Bloody Disgusting
Výtečného humoru je ve filmu mnohem více. Člověk z mého příbuzenstva, který byl na filmu se mnou, pracuje ve zdravotnictví, a dosti ho rozesmál způsob odebírání bioptických vzorků, jenž hlavní postavy musejí provést u tří velkých oblud - mosasaura, titanosaura a quetzalcoatla. "Biopsie šipkou", tak je to, myslím, nazváno. Poté, co šipka pronikne kůží zvířete a zkumavka na ní se naplní krví, vystřelí se a pak s padáčkem dopadne přímo do rukou našich hlavních hrdinů. Velmi okouzlující. Velmi hygienické! V závěru scény s quetzalcoatly je pád té zkumavky s padáčkem opravdu komický. Určitě si vzpomínáte, jak Henry proletí všemi těmi větvemi v džungli, spadne do vody, kam k němu přiskáčou červení kompíci, pak za ním slaní ostatní přeživší hrdinové a teprve poté dopadne s padáčkem ten vzorek. Jinak mi docela vtipné přijde i představení Zory Bennett, která se prostě zničehonic objeví v autě Martina Krebse. Nic úplně nestandardního, ale i tak... je to představení postavy trošku na lehkou váhu, a to je dobře.
Dosud jsem v tomto článku ani nenapsal, kolem čeho se vlastně točí děj Znovuzrození. Samozřejmě čekám, že každý, kdo tento článek čte, už o filmu ví a že ho dost možná viděl v kinech (pokud jste tak zatím neučinili a pročetli se až sem, opravdu se vám nemusím omlouvat za spoilery; rozhodli jste se pro to sami, nikde jsem nevaroval, že tohle je spoiler-less review). Ale pro úplnost: naklonovaným dinosaurům a dalším prazvířatům v roce 2027, pět let po událostech filmu Jurský svět: Nadvláda, už nepatří celý svět, a stáhli se do tropického pásma. Svět už o dinosaury nemá zájem, paleontologie není dostatečně financována, uzavírají se muzea. Reprezentant farmaceutické společnosti Parker-Genix Pharmaceutical Engineering, Martin Krebs, ale věří, že tato zvířata mají své využití. Z DNA tří těch největších s největšími srdci - mosasaura, titanosaura a quetzalcoatla - by se dal vytvořit lék na choroby srdce. Problém je, že všechna tři zvířata se nenacházejí v celém rovníkovém pásmu, ale pouze na ostrově Ile Saint-Hubert, tedy na Ostrově Svatého Huberta, v Atlantiku. Tam se nacházela výzkumná laboratoř vědců Jurského světa, a v roce 2010 tam došlo k incidentu s nepodařeným pokusem o naklonování tyrannosaura, příšerou jménem Distortus Rex. Krebs najímá Zoru Bennett, zkušenou žoldačku, jako vůdkyni výpravy (má to být její poslední výprava), a Dr. Henryho Loomise, který už je nějakou dobu konzultantem Parker-Genix. Duncan se do celé věci dostává přes Zoru, jsou to totiž staří známí z povolání. Jak už to chodí, výprava na nebezpečný ostrov plný dinosaurů se trochu zvrtne, ale naši hrdinové mají stále naději místo opustit, protože Zora zařídila přílet helikoptéry na večer druhého dne. Na odběr vzorků mají tedy zhruba den nebo den a půl, a pak se musí ukázat před helikoptérou, nebo na D-Rexově hrůzu nahánějícím ostrově zůstanou.
Není to úplně takový boj o holé přežití, jako Ztracený svět nebo Jurský park 3, ale i tak je to sakra nebezpečná výprava, a několik lidí na ní zařve. Dost mě mrzelo, že film zabil Ninu, která pracovala pro Duncana; působila sympaticky a byla aktivnější, než LeClerc, který to až mnohem později dost brutálně schytá od quetzalcoatla... to, jak ho ten pterosaur přežvykuje, je vskutku úzkost indukující. Nechtěl bych být v takové situaci, to mi věřte. Nina ale také končí špatně, zcela náhle ji na pláži po doražení na ostrov strhne spinosaurus, a sežere ji. Teď mě vlastně napadá - LeClerc si vezme kus zkrvaveného oblečení, který po sobě zanechala, nejspíše proto, aby si ji mohl připomenout. Pracovali spolu dlouho, dříve ve filmu spolu vaří a vypadají vedle sebe přátelsky. Je škoda, že jsme se později nedozvěděli, jak to s tím hadrem bylo dál. LeClerc ho třeba mohl odhodit, když po něm Quetzalcoatlus šel. Rozhodně se s jeho pomocí mohl pokusit zachránit. Natočil Edwards takovou scénu, ale byla vystřižena? Možná. Postavy, které si rozhodně zemřít zaslouží, jsou Martin Krebs, ze kterého se ukáže největší douchebag filmu (typický korporátní elitista, chce lék z DNA zvířat patentovat a točit miliardy), a Bobby Atwater, jenž od první chvíle působí jako hypermaskulinní týpeček, a tak to schytá jako první. Takhle to má být - tohle je můj Jurský park! Umírají kapitalisti a korporatisti plus hypermaskulinní chlapečkové. Znovu však připomínám, že Nina ani LeClerc si tu smrt nezasloužili. Co se ale dá dělat, v monster filmech nevinní umírají. Udesky, Nash a Cooper si to v JP3 taky nezasloužili, ale víte, jaký je život. Neumírají jen zloduši, ale i hodní lidi.
Soundtrack k filmu je nádherný. Alexandre Desplat odvedl brilantní práci. Hudebních odkazů na předchozí díla franšízy je ale ve Znovuzrození po málu, a jsem za to rád. Znělka Jurského parku od Johna Williamse je brilantnost sama, ale její nadužívání k ničemu nevede. V prvním Jurském světě před deseti lety hrála ve scéně, kdy ti dva malí kluci přijíždějí na ostrov Nublar, ale ke mně to nepromluvilo. Poslouchal jsem onu znělku stotisíckrát během svého vyrůstání, znal jsem ji ze scény s brachiosaurem z JP1, hrála na klavír při Hammondově ládování se zmrzlinou, pak na konci v helikoptéře... na klavír hrála na konci Ztraceného světa, když byl Hammond v televizi a citoval Malcolmova nejslavnější slova... hrála, když Grant kývl Kirbyovým na cestu na Sornu, když s Ericem pohlížel na brachiosaury, když pteranodoni odlétali z ostrova... ale jakmile se ozvala v Jurském světě, a měla působit strašně nostalgicky, já to necítil. Nebylo to už to samé. Jak jsem však napsal výše, ve Znovuzrození tu hudbu slyšíme ve scéně s titanosaury, a v ní najednou působí zase majestátně. Williamsova akční znělka Jurského parku, prve hrající v JP1 při příletu helikoptérou na Nublar, je ve Znovuzrození ve velmi zkrácené formě slyšet při příletu Zory, Henryho a Martina do Surinamu... a funguje to! V kině jsem měl pocit, že je to takový legacy Indiana Jones and the Dial of Destiny type of moment, s tím příslibem brzkého dobrodružství, které sedí k odkazu franšízy a přesto má být nové, čerstvé, svěží. Většina hudby ve filmu je však originální, složená Desplatem pro tento snímek, a zvláště ve scéně s T-Rexem na řece je výtečná. Ta skladba má na vydaném soundtracku 8 minut, a funguje od začátku do konce.
Právě ona scéna na řece je jednou z nejlepších v celém filmu. Ano, výše jsem vás už přesvědčil, proč je Xavierovo močení geniální, ale když rodinná čtyřka uniká před plavajícím T-Rexem v této volnější adaptaci jedné z nejlepších a nejnapínavějších scén v původním Crichtonově románu, divák opravdu cítí to napětí. Když je malá Isabella v největším nebezpečí, a stále se nachází pod nafukovacím člunem, do kterého T-Rex kouše, chce se člověku vyskočit hrůzou. Série Jurský park nikdy nechtěla zabíjet děti, minimálně ne v originální trilogii; vlastně nezabíjela ani ženy, oběťmi dinosaurů byli pouze muži (Hannah McGregor vysvětluje v knize Clever Girl, proč; souvisí to s militarizací mužské identity), ale v poslední dekádě už v těchto filmech umíraly i ženské postavy. Poprvé samozřejmě Lena Luthor, totiž, ehm, Katie McGrath, v prvním Jurském světě. Bál jsem se, že tento film malou holčičku zabije, ale spoiler, měla štěstí... Konec té scény je také výtečný. Když jsem v sobotu dopoledne tu scénu sledoval, říkal jsem si, že tohle je důvod, proč jsem měl vždycky rád dobré filmy s dinosaury. Tohle nám mohou nabídnout! Tohle napětí, tohle dobrodružství, tenhle strach o lidské postavy, na kterých nám v podobných chvílích začne velmi záležet.
Roztomilá aquilopsice Dolores, nový mazlík Isabelly Delgado. Obrázek z webu NBC
Kromě Jonathana Baileyho má tento film ještě jednoho rozkošného protagonistu. Je jím Aquilops, nebo spíše aquiolopsice, jménem Dolores. Herci a štáb při natáčení naprosto milovali realistickou, pohyblivou animatroniku téhle malé ceratopsiánky, která je dost možná nejroztomilejším fiktivním prazvířetem v paleomédiích od slavného Rexe z Pravěk útočí (Primeval). What. An. Adorable. Flaming. Little. Critter. Chci aquiolopse jako zvířecího kompanióna! Někdo mi ho pošlete. Je mi jedno, kolik vás bude stát, prostě mi to dlužíte. Svět mi to dluží. Dolores je nejadorabilnější dinosaurus celé jurskoparkovské série. Zapomeňte na bejby velociraptora z jedničky. Tenhle mazlíček bude mazlíčkem vždycky. Aquilopsové měli jen 60 centimetrů na délku a byli býložraví. Chci to zvíře chovat doma, OK? Chci chovat aquilopse! Chci krmit aquilopse! Chci podrbat aquilopse! Už jenom kvůli Dolores dávám tomuto filmu hodnocení 10/10. Klidně i 11/10. Je to nejroztomilejší skoroživá věc v amerických filmech od E.T.ho. Nedělám si legraci. Opravdu, tohle zvířátko je perfekce.
Jurský svět: Znovuzrození je skvělý film. Je to nejlepší Jurský svět. Jeden z nejlepších Jurských parků. Úžasná jízda, kterou stojí za to vidět v kině. 2 hodiny a 14 minut napětí, dinosauří akce, nádherných záběrů, strachu o sympatické postavy... Jsem velmi rád, že jsem na tomto filmu mohl být už během opening weekendu. Na nový film jsem šel do kina takhle brzy jen jednou, a to v roce 2011, když vyšel Spielbergův dobrodružný snímek Tintinova dobružství. Věřte mi, Znovuzrození stojí za to, a já se nemohu dočkat, až si jej pustím znovu. Mám nový oblíbený film, a s ním spojené skvělé zážitky.
V posledních dnech se na sociálních sítích dosti diskutuje o pokračování. To určitě bude, a mě začíná napadat, co by v něm mohlo být. Nemáte někdo kontakt na lidi z Amblin Entertainment a z Universalu? Že bych jim navrhl, kam se může série po tomto úžasném dobrodružství vydat?
Žádné komentáře:
Okomentovat