Lovci kryptidů, svého času kontroverzní skupina dobrodruhů, hrdinů a teroristů, jsou pryč. Zmizeli, a nikdo neví, proč. Většinu světa to ani nezajímá. Je rok 2055, tajů skýtá planeta již málo, a má větší problémy, než aby se zabývala bandou ulítlých akčních hrdinů v černém spandexu. Jejich zmizení však fascinuje Wren Riveru a Winna Wilkinsona, dvojici teenagerovských geeků z Creek City v Illinois, kteří již kráčejí ve šlépějích nechvalně proslulého Jacka Owena a jeho týmu. Když na jaře vytvořili dvoučlenný tým, museli se potýkat se zvláštními, půltřetího metru vysokými potvorami, před nimiž je zachránila Marilla Kent-Lyons, dcera dvou agentek, jež byly nejbližšími spolupracovnicemi Owenovy skupiny. Nedlouho poté si Wren a Winn pořídili vysokorychlostní letoun - po nocích jím odlétají na mise bez svolení majitele letounu, Winnova otce - a navštívili poušť Atacama, kde se setkali s medvědími liškami, monstry z Aricy a rostlinou propůjčující lidem na krátký čas nadlidské schopnosti. Jejich další zastávkou byla Jáva, kde objasnili záhadu jávského vlka, lidožravé šelmy přežívající u slumů města Semarang. Z obou expedic si odnesli nemálo materiálu, který mohou coby nezávislí výzkumníci vyhodnotit. Ačkoliv se však pustili do úspěšného lovu kryptidů, stále nepřišli na to, co se stalo s jejich hrdiny. Snad se začínajícími letními prázdninami budou mít na pátrání více času...
NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ
STARÁ ZÁKLADNA, ČÁST PRVNÍ:
Hustou ranní mlhou pronikly první sluneční paprsky, a začaly ji zbarvovat dozlata. Světlo se přes nakupené molekuly vody v plynném skupenství šířilo velkou rychlostí, a usilovně se snažilo jimi proniknout k zemskému povrchu. Tmavě šedé cesty se změnily v bronzové. Příliš je však neohřály. Inverze v Creek City trvala nadále, ať už se měl tento kus Země natočit ke slunku nebo ne.
Ulice byly nebývale tiché. Žádné kroky. Žádné zvuky motorů. Žádné drncání jednokolejky. A hlavně žádné pištění dětí jdoucích do školy. To proto, že nastal první den letních prázdnin, s ním přišel nový jízdní řád platící po celém městě, a k tomu začalo nemálo dovolených. Kdyby nebyla na začátek července taková kosa, a vzduch nebyl těžký a štiplavý vlivem inverzního zadržování splodin v ulicích, mohl by si jeden i docela užít kosí chór nesoucí se odkudsi z dáli.
Mezi křovinami se náhle cosi pohnulo. Větve se zatřásly, a spadlo z nich několik svěže zelených lístečků. Proskočil jimi prazvláštní tvor. Jakmile se štětiny na jeho těle setkaly s listím, rozezněla se drsná, drásavá kakofonie šustivých zvuků. Mezi křovisky se mihnul ostatný ocásek, a zase se bleskurychle ztratil. Útěk začal. Lov také.
Po ocásku něco draplo. Minulo to, a pak to skočilo mezi křoviny. Na placáka. Šustění pokračovalo. Nyní jej však prolínalo i bolestné úpění. Po chvilce ho doplnilo syčení. Též bolestné.
"Prosím tě, co to děláš?" ozval se z křovisek jeden hlas.
"Myslel jsem, že ho chytím!" zněla odpověď, doplněná syčením.
"Máš obvaz?"
"Jasně, mám všechno. Táta koupil před pár dny novou lékárničku."
"Tak si to obvaž, já běžím za ním."
"Buď opatrná, jsem si jistej, že kouše!"
Další placák. Zašustění, pak táhlé zapískání.
Wren Rivera zvedla hlavu a odfoukla dlouhý pramínek fialovočerného odrostu. "Ale ne."
Štětinatý ocásek se odplazil mezi ještě hustší křoviska. Dívka v nich začala šmátrat oběma rukama, zatímco ležela na břiše v blátě. Po chvíli sama zasyčela. Vytáhla z listí levou ruku, a chvíli civěla na velký trn, který se jí zabodl do malíčku.
"Prosím tě, co to děláš?" uchechtl se Winn Wilkinson, stojící náhle za ní, s batohem drženým jedním popruhem na pravém rameni a s obvazem se zarudlou vatou na dlani levé ruky.
"Myslela jsem, že ho chytím... ehh, nevermind."
"Klidně bychom ho mohli pokračovat v replikaci našeho předchozího dialogu," zazubil se Winn.
"Chyť to zvíře, vole!"
Zpoza keřů se opět ozvalo táhlé zapískání.
"Mám ho," šeptl Winn, a přeskočil je. Nato ukouzl v kaluži, do které právě skočil, a tvrdě dopadl na zadek. Vycenil zuby, a přitom spatřil ještě zubatější úsměv potvůrky, kterou spolu se svou kamarádkou naháněl. Patřil podlouhlému, smaragdově zelenému, štětinatému dráčkovi s růžkem na protáhlé leguání hlavičce. Očka měl drobná a rudá, s černou svislou zorničkou, jako had, a zuby měl jako sám Tyrannosaurus rex. Jen ne tak velké. Celkově byl od čenichu po dlouhatánský ocásek dlouhý asi půl metru.
"Why you little..." zasupěl Winn, a ze sedu učinil jediný skok k potvůrce, jen aby zase minul a rozmázl si po obličeji více bahna. Tentokrát snad doplněného i o trus tohoto zvířete. V bahně totiž byly jakési černé vločkovité útvary. A nebyly náhodně rozházeny, tvořily několik hromádek.
"No fuj! Teď budu potřebovat vydensifikovat oči! Bože, tohle pálí!" vykřikl Winn. "A smrdí! No ty vole, tohle je horší, než hovna toho vlka na Jávě! Wren, já tu hodím šavli!"
"To nedělej," řekla mu Wren, jež se na scéně objevila s krvácejícím malíčkem, dosud neovázaným, "začaly prázdniny, a údržbáři starající se o městské parky mají vždycky na začátku prázdnin dovolenou. Není, kdo by to uklidil."
"Tak ono by především bylo dobré uklidit tohle," zařval znechuceně Winn, a prstem ukázal na hromádky v blátě, "představ si, že do toho někdo omylem zaleze! Pfuu!"
"Asi jako ty?" poškádlila ho Wren.
Winn na ni vrhl nesmírně vyčítavý pohled. Pak rychle přiložil k ústům ovázanou dlaň, aby zadržel jistý reflex. Druhou rukou si přitom ovíval nos.
Dráček se opět dal do pohybu. Tentokrát na něj však Wren mnohem lépe viděla. Navíc se hnal k okraji parku, k silnici, do oblasti s mnohem méně křovinami. Dívka jej měla permanentně na očích, i když se pohyboval bleskovou rychlostí.
Skočil na silnici, a ohlédl se zpět. Svá drobná očka musel na setinu vteřiny zavřít. Vyděsil ho totiž záblesk z Wrenina fotoaparátu.
"Ať už utečeš kamkoliv, teď jsi zvěčněnej," řekla.
Dráček sebou mrskl, a postavil se do útočné pozice. Vycenil zuby, skrčil se, a chystal se na Wren vyrazit. Nestála daleko od něj, dělily je možná tři čtyři metry. Zvířeti se na zádech vyrýsovaly tři podivné útvary, působící nejprve jako zvětšené štětiny. Jak se vzpřimovaly, rýsovala se mezi nimi tenká kožní blána.
Wren se pousmála. "No super."
Z dráčkova hrdla se ozval překvapivě silný řev. Wren musela zvednout obočí. "Bariton bych u tebe nečekala."
Nato se ozvalo zatroubení auta, dráček sebou mrskl, a byl úplně pryč. Wren si v šoku ani nevšimla toho, zda skočil zpět mezi křoviny nebo zda ho rychle jedoucí vozidlo srazilo. Pořád stála jako solný sloup, když k ní přispěchal Winn.
"Tenhle hnus se nedá přestříkat ani voňavkou! Právě jsem to zkusil. A pořád je mi šoufl! Kdyby nic jiného, ta voňavka to ještě zhoršila!"
Wren se nahrbila a zacpala si nos. "Jo, Winne, jestli ne předtím, tak minimálně teď už smrdíš jak víš co."
"Kde je to zvíře? Neodehnal jsem ho?"
Náhle se oba výzkumníci rozechvěli. Bylo jim nevolno. Ne však kvůli tomu, jak Winn páchl. To, co cítili, už dříve zažili. Jen si nepamatovali, jak nepříjemný byl. Jejich těly něco procházelo, a oba museli křičet. Svět se jim náhle obrátil vzhůru nohama.
Když Wren a Winn otevřeli oči, viděli kolem sebe jen tmu. Rozhodně se nacházeli ve vnitřku nějaké budovy, více však určit nedokázali. Z nečekaného přemístění se jim stále stahovala břicha, a zděšeně oddechovali. Wren jen spěšně pohlédla na svůj fotoaparát a zkontrolovala, že fotografie štětinatého dráčka v něm byla uložena. Pak hluboce vydechla, zaklonila hlavu, a bouchla se temenem o stěnu.
"Pozor!" vyhrkl Winn, ale pozdě. "Myslím... myslím, že jsme v nějaké chodbě. Nejsou tu okna, nejsou tu světla, ale... poznávám tu kliky dveří. Úzká chodba..."
"Ty jo, tímhle mě pěkně naštvala..." prohlásila Wren.
Winn jí podal ruku s nabídkou, že jí pomůže při chůzi. Pořád se jí točila hlava, a na místě se motala. Wren nabídku odmítla.
"Kruci, tohle mi to dračisko zaplatí," zašeptal si pro sebe naštvaně Winn.
Oba teenageři začali kráčet k nejbližšímu konci chodby. Rozeznávali tam jakési veliké dveře. Winn šel první, Wren se držela deset kroků za ním. Nos měla přitom pod tričkem, aby necítila závan vzduchu táhnoucí z jejího kamaráda. V jednu chvíli jí to přišlo vtipné, a nahlas se tomu zasmála. Winn byl v úzkých.
Pak znenadání vykřikl. S něčím se srazil, učinil několik prudkých pohybů a s otevřenými ústy hleděl před sebe.
"Omlouvám se, asi jsem to načasovala blbě," ozvalo se z temnoty, "taky chápu, že jsem se vás nejdřív měla zeptat, jestli sem chcete být teleportováni... silly me."
Ten hlas s londýnským přízvukem byl Winnovi i Wren dobře znám. "Keira!" vykřikli zároveň.
"Zrovna jsem pro nás všechny uvařila čaj," řekla dívka zahalená temnotou, "pojďte za mnou, do mojí pracovny."
Wren se přiblížila k Winnovi, a společně prošli velkými dveřmi, k nimž prve mířili. Ocitli se v neosvětlené místnosti plné desítek a desítek počítačů a hologramových projektorů. Zastavili se jen po pár krocích, a udiveně si ji prohlíželi. Ocitli se v základně Keiry Kendrick, členky týmu, s níž byli dosud v kontaktu jen přes hologramové projekce. Veškerá nevolnost z teleportace je přešla.
"I do apologize," řekla Keira, odložila tác s šálky čaje na nejbližší stolek a přišla svým kolegům podat ruce, "zaprvé, dlouho mi trvalo, než jsem se vám do životů znova vetřela, zadruhé, vážně jsem se vás měla zeptat, jestli mě chcete navštívit v Londýně... a zatřetí, tohle ode mně bylo strašně neslušné."
Nejprve potřásla rukou Wren. "Je mi obrovskou ctí," řekla takovým tónem, že si Wren vybavila členy královské rodiny. Posh, měla na jazyku s trochou podezření Wren, ale raději nic neřekla.
Keira podala ruku také Winnovi. "Wow. Co je to za zápach?" zeptala se.
"To je... moje voňavka. True Men Toll," odpověděl nejistě Winn.
"Oh, má oblíbená!" pronesla nadšeně Keira.
Wren se na Winna podívala se znechucením.
"Vidíš? Ženy milují mou vůni," řekl Winn, a dvakrát za sebou pozvedl obočí.
"Jo, tak když po tobě jdou na hajzl."
To se Winna dotklo. Zamračil se. Vzápětí uviděl, že Keira držela v ruce osvěžovač s obrázkem citronu na plechovce. Postříkala jím vzduch ve svém bezprostředním okolí. Wren se otočila na Wrena, a jen na něj pohlížela se zvednutým koutkem rtů.
"Hrm," reagoval na to Winn.
"Rorschach? Má oblíbená postava z Watchmenů!" pronesla Keira.
"Wait, ty máš ráda Watchmeny?" reagovala na její slova Wren.
"Ano, mám kompletní sbírku digitálních kopií každé edice. Jeden by mohl říct, že jsem... docela velký komiksový geek."
"Schway!" vyhrkla Wren.
"Teď děláme odkazy na Batman Beyond? Ten starý animovaný seriál z Timmverse? Jediný z toho univerza, který se ukázal být opakem schwarbage?"
"Sakra, tahle týpka je dobrá," řekla Wren nadšeně Winnovi, a přiběhla ke Keiře.
"Keiro, máš tady někde koupelnu? Že bych si tam opláchl obličej? Mám v oku takový... malý sajrajt... potřebuju ho z něj dostat, začíná mě to dost pálit," zeptal se Winn.
"Jo, koupelnička jsou hned ty dveře po tvojí levé ruce," odpověděla mu Keira.
"Fajn, díky!"
"Hrozně smrdí, co?" zeptala se tiše Wren.
"Nejdřív jsem myslela, že omdlím," zašeptala Keira.
"To na jeho obličeji jsou hovna zvířete, které jsme se snažili chytit. Tři noci za sebou jsme se proháněli městskými parky v Creek City, protože se na takových těch pochybnějších zpravodajských webech začaly objevovat zkazky o spatření nějakého podivného ještěra," vysvětlovala Wren.
"Já vím. Mám to všechno uložené," uchechtla se Keira, "podívej." Zvýšila hlas. "Percy, ukaž všechny záznamy uložené pod heslem 'Creek City spiny lizard'."
"Načítám," ozval se přívětivý mužský hlas, "úloha dokončena. Ukazuje se 21 záznamů. Nejnovějším je článek ze Sensational Illinois News reportéra Mikea Swedishe s názvem 'Důchodkyně spatřila ostnatý ocas ve své toaletě. Policie jí nevěří, potrestala ji pokutou.'"
"Ahh, nebohá paní," vyhrkla Wren, "tohle je špatně... tohle je tak špatně! Vždyť je to zvíře reálné! A jestli se pohybuje v trubkách uvnitř domů... pak to dává smysl, proč nám včera o půlnoci pláchlo u té nové stavby v Jefferson's Street. Heh, šli jsme pak spát k Winnovi domů, a znova jsme tu potvůrku našli až v parku dneska ráno."
Okamžitě ukázala Keiře fotografii zvláštního dráčka.
"Panebože, je překrásný! Takže to je pravda, existuje!" řekla Keira, a položila si ruku na srdce.
"Jsme Lovci kryptidů," řekla jí Wren, "svou práci děláme dobře!"
"Máte i něco víc, než jen tu fotku?"
Wren vykulila oči. "Proboha, Winne!"
Přiběhla ke dveřím do koupelničky a začala na ně bušit.
"Wren, je to ještě na dlouho... Zatím jsme... v permské éře. Ale neboj, jednou tu pro tebe bude místo."
"Smyj ty bobky do zkumavky, Winne! Je to cenný materiál!" křičela Wren. "Já si v zápalu lovu ani neuvědomila, že jsem mohla odebrat vzorek!"
"Ahh, jistě! Jo, to... se nemusíš bát... já... já zatím na svůj obličej nesahal... zatím... zatím..."
"Zatím co?!"
"Zatím... tu dělám... něco jiného..."
Ozvalo se spláchnutí. "OK, Winne, hlavně nezapomeň na to, co jsem ti poručila, jo?"
"Jasně... počkej, co? Poručila?!"
Wren opět přistoupila ke Keiře. Obě se nahlas zasmály.
"Vtipný mladík," řekla Keira, "vyšší, než se mi zdál přes hologram."
"Jo, Winn má svoje momenty," řekla Wren, "upřímně, nejlepší kámoš, jakého jsem kdy měla."
"Máš hodně kámošů?"
"Ne," odpověděla Wren a skrčila celý svůj obličej, "nejsem zrovna populární člověk."
"Já to tak mám taky. Vlastně... bych ráda byla s lidmi, ale v naší společnosti existuje něco jako... anti-autismus? Jsem na autistickém spektru," řekla vážně Keira, "a to neznamená, že bych nějak nedokázala navazovat kontakty nebo tak něco, spíš jde o to... že mě ostatní lidi nechápou. Nechápou mou kognici. A tak reprodukují ableistický útlak. Proto jsem nucená být takhle sama, se svými stovkami počítačů..."
"Máš ale parádní výbavu," řekla Wren, "a máš taky nás. Zachránila jsi nám život, Keiro. Na to ani já, ani Winn nemůžeme zapomenout. Jsi členkou týmu."
"Jo, jsi jedna z nás," ozval se Winn, vycházející z koupelničky, "ale abych řekl pravdu, rád bych věděl, proč jsi nás takhle znenadání vytáhla z Creek City někam... ani nevím, kam."
Návštěvníkům z Creek City se před očima na obrovském monitoru objevila mapa Londýna. Na ní se nacházely dva velké pulzující body, jeden zelený a druhý červený.
"Tady se momentálně nacházíme," řekla Keira svým společníkům a ukázala na zelený bod, "Greenwich. Jak vidíte, Greenwich Park je lokalizován severovýchodně od této budovy."
"A co je to za budovu?" zeptal se tajemně Winn.
"Moje budova," odpověděla s úsměvem Keira a zapálila si cigaretu, "dům, který mi zůstal po rodičích."
"Žiješ tu sama?"
"Vidíš snad někoho jiného?" uchechtla se Keira, a natáhla kouř z cigarety.
"Když jsi s náma mluvila posledně, zmiňovala jsi, že máš satelity. Ty taky patřily tvým rodičům?"
"Kendrickovi pracovali pro britskou vládu. Máma s tátou byli politicky nezaujatí vládní zaměstnanci, kteří se v průběhu desítek let vyšplhali po žebříčku až na vrchol. Táta byl zodpovědný za vývoj špionážních programů, které byly ale nakonec tak vyspělé, že je vláda zavrhla. Považovala je za neetické. Co se týče mámy, dostala se do pozice armádní generálky. Některé z těch satelitů sama operovala, a samozřejmě schválila jejich vyslání do kosmu," rozpovídala se Keira s cigaretou v ruce, "jenže vláda ani armáda s nimi už dávno nic nechtějí dělat. Už od časů, kdy byli... moji rodiče ještě živí. Nakonec s prací pro vládu sekli, to bylo na začátku tohoto desetiletí, a založili si vlastní společnost, která zkoupila vše z jejich práce, co se jen dalo... hodně zjednodušuju. Hodně. Ale chápete..."
Winn se dlouze zadíval na Wren. "Seš si jistá, že s někým takovým vážně chceme spolupracovat? Týpka je nejen špiónka, která umí teleportovat lidi z jednoho konce světa na druhý, ale taky... taky je z rodiny s určitou minulostí."
"Hm. Mě to všechno přijde fajn, Keiro," usmála se Wren.
"Ale... ale... co tvoje třídní vědomí, Wren?"
"O čem zas kecáš, Winne?" odfrkla Wren. "Nepleť hrušky s jabkama."
Nato se zamračila. "A mimochodem, ten kus, co máš na uchu, sis taky mohl smýt, ne? Cítím hnilobu, a není mi nejlíp."
"Co ona řekla," uchechtla se Keira.
"Hrm!" reagoval na to Winn, a utekl zpátky do koupelničky. Dívky se zachichotaly.
"Nevím, jestli to není příliš vážné téma, ale... můžu se tě zeptat, co se tvým rodičům stalo?" optala se opatrně Wren.
"Autonehoda," odpověděla suše Keira, "zemřeli při autonehodě v Camden Town, 23. listopadu 2053. V devět ráno. Byla jsem ve škole, když mi třídní učitelka přišla v hodině geografie zašeptat do ucha, že máma s tátou byli převezeni do nemocnice. Měli ten den volno, chtěli si spolu vyjet po Londýně, zatímco jejich děcko bylo ve škole... Do cesty jim vjel opilý řidič. Táta byl špatně upoutaný, takže při nárazu vyletěl ven a roztříštil si lebku o zadek kamionu, který jel před nimi... máma byla v lepším stavu, ale měla vnitřní krvácení, a v nemocnici ho nedokázali zastavit..."
"To zní strašně," řekla Wren.
"To jo," dodal Winn, pomalu se k nim blížící. Působil zklesle, když Keiřin příběh poslouchal.
"Táta zemřel jako první. Prý sebou hrozně cloumal na lehátku, museli ho upoutat, zranil doktora... nikdy nezapomenu, jak vypadal, když mi ukázali jeho mrtvolu... Měl úplně vtlačený obličej, ani si to nedokážete představit... A máma, té krev naplnila břicho. Chtěla jsem s ní mluvit, když ještě byla naživu, ale zdravotní sestry mě k ní na pokoj nepustily... bylo to otřesné."
"Je mi to všechno moc líto, Keiro," řekla Wren.
"Tohle by si nikdo nezasloužil," ozval se opět Winn, "jestli se ale můžu zeptat, nemyslíš si, že to byl třeba rasistický útok?"
"Podle oficiálních informací ne," odpověděla Keira.
"Nějaká politická msta?" napadlo Wren.
"Taky ne. Ten člověk, co nehodu způsobil, byl čerstvě rozvedený muzejní kurátor. Pracoval v Přírodovědném muzeu v Londýně. Co jsem slyšela, ráno se strašně opil, když ho opustila manželka kvůli aféře s jiným chlápkem. Tahle slaboduchost pak stála život moje rodiče."
Keira měla v očích slzy. Nervózně vkládala cigaretu do úst. Winn se opět dlouze zadíval na Wren. Zakroutil hlavou.
"Keiro, promiň. Nechtěla jsem tě rozhodit. Jenom jsem se zeptala, tak..." vyhrkla Wren.
"To je v pohodě. Úplně v pohodě," přerušila ji Keira, "aspoň... aspoň o mě něco víte. Něco víc než jen to, že mám oči a uši všude ve světě, a že jsem fakt ujetý Cryptid Hunters geek."
Winn pohlédl na obrazovku s mapou. Pokýval hlavou. "Tak abychom se vrátili k mému původnímu dotazu... Řekla jsi nám, že jsme v tom zeleném bodu. To je Greenwich. Ale co ten červený bod? Ten v jižním Londýně?"
Wren přímo ožila. Vykulila oči.
"Uvědomujete si to moc dobře," pousmála se Keira, "důvod, proč jsem chtěla, abychom se setkali, je prostý. Jste už opravdu zralí Lovci. Viděli jste kus světa. Bojovali jste s monstry v Creek City, jejichž tajemství jste zatím neobjasnili, ale máte tunu zkušeností. Byli jste v Atacamě a na Jávě. Nezarážejte se, já to vím. Vy víte, že to vím. Kráčíte v šlépějích našich společných hrdinů, ale... nikdy jste neviděli to, co po nich zbylo."
"A ty nám to chceš ukázat?" rozzářila se Wren.
"Přesně tak," usmála se Keira, "chci, abychom společně navštívili starou základnu Lovců kryptidů."
"Není to náhodou ilegální?" zeptal se Winn. "Jsem si vcelku jistý, že už celá desetiletí je pozemek s jejich HQ obehnaný plotem. Je to soukromý pozemek, a vstup na něj bez povolení je trestný."
"Well," protáhla Keira, "něco takového správné Lovce kryptidů nezastaví, ne?"
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat